ČSOP Vlašim

Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví
Vydává Podblanické ekocentrum ČSOP a Muzeum Podblanicka • Ročník XVII. (XXXIX.) • č. 4 • 2013
Mykologická výstava v Louňovicích pod Blaníkem přinesla nový rekord v počtu vystavených druhů hub
(foto: Ivana Křížová; k článku na straně XII).
Zájezdní hostinec Chotýška u státní silnice v Chotýšanech, čp. 51, asi z roku 1920
(archiv M. Švarce; k článku na straně 13).
OBSAH ČÍSLA
Záhadný vrtavec (L. Hanel) ......................................................................................................................................................... 2
Nelehký osud ježků (L. Bohatá) ................................................................................................................................................... 3
Nové nálezy rysa na Podblanicku (L. Hanel) ............................................................................................................................. 4
Staré odrůdy jádrovin na Podblanicku (4) – Grávštýnské a Řechtáč soudkový (P. Jakubův) ............................................... 5
Málo známé hradiště Ledečko – Vraník (J. Bernat, M. Štědra) ................................................................................................. 7
Čtvrtá procházka Vlašimí počátku 20. století (I. Preislerová) ................................................................................................ 10
Císařská – státní silnice z Prahy do Vídně (J. Moudrý) .......................................................................................................... 13
150 let od vysvěcení kaple ve Vracovicích (V. Kochánek) ....................................................................................................... 15
Vzpomínka na krhanického rodáka Jiřího Hájka (L. Kozemský) ......................................................................................... 16
Dějiny Spolku divadelních ochotníků ve městě Miličín (3) (M. Filip) ................................................................................... 18
PŘÍLOHA
Ze starších čísel
Zajíci od Hadové strouhy (E. Vaněček) .................................................................................................................................... I
Regionální pověsti, povídky, vyprávění a poezie
Na Zabraném (5) (J. Košťák).................................................................................................................................................. IV
Regionální literatura
Šternberkové – panský rod v Čechách a na Moravě (J. Heřman) ...................................................................................... VI
Památky středních Čech 1/2013 (R. Cáder) ......................................................................................................................... VII
Borovsko (P. Pešout) .............................................................................................................................................................. VII
Český Šternberk – Stavebně historický vývoj hradu (J. Nusek) ..................................................................................... VIII
Sázavský klášter (S. Matoušková) ...................................................................................................................................... VIII
Ze skicáku (J. Pavelka) ........................................................................................................................................................... IX
Zprávy a sdělení
Brandl in memoriam (R. Cáder) ............................................................................................................................................. X
Smutná zpráva pro archivnictví (R. Cáder) .......................................................................................................................... X
Myslivecká výstava v Načeradci (P. Říhová) ....................................................................................................................... XI
Výstava hub v Louňovicích pod Blaníkem (I. Křížová) .................................................................................................... XII
Oslavy 100 let včelařů v Načeradci (P. Říhová) ................................................................................................................. XIV
Výstava ovoce v Podblanickém ekocentru (P. Jakubův) ................................................................................................... XVI
Podblanický plenér (S. Příhoda) ......................................................................................................................................... XVI
Pozvánka na jubilejní 40. ročník závodu Zimní běh na Blaník (O. Pojmon) ................................................................ XVII
Fakt-Um (J. Gilchrist) .......................................................................................................................................................... XIX
Mladí ochránci přírody Včelojedi uspěli v soutěži Brána k druhým (J. Pavelka) ........................................................... XX
Značku „Kraj blanických rytířů regionální produkt®“ má od listopadu pět dalších výrobků a služeb (K. Červenková) .............. XXII
Zprávy ze Záchranné stanice pro živočichy ČSOP Vlašim (L. Bohatá) ....................................................................... XXIII
Přehled plánovaných akcí Muzea Podblanicka a ČSOP Vlašim ........................................................................................... XVIV
VÁŽENÍ ČTENÁŘI,
Ročník XVII. (XXXIX.), číslo 4, 2013
Vlastivědný čtvrtletník Benešovska,
Vlašimska, Voticka, Českého Meránu
a Dolního Posázaví.
První číslo Pod Blaníkem vyšlo v roce
1921. Po padesátileté odmlce bylo
roku 1997 jeho vydávání obnoveno.
Vydává Český svaz ochránců přírody
Vlašim a Muzeum Podblanicka
ve spolupráci s AOPK ČR, Správou
Chráněné krajinné oblasti Blaník.
Adresa redakce: Podblanické
ekocentrum ČSOP, Pláteníkova 264,
258 01 Vlašim
Tel./fax: 317 845 169, 317 845 965
E-mail: [email protected]
Internet: www.csopvlasim.cz
Administrace: Dagmar Tlustošová
Redaktor: Jiří Pavelka
Redakční rada: Mgr. Radovan Cáder
Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc.
Mgr. Václav Kovařík
PhDr. Jindřich Nusek
Ing. Pavel Pešout (předseda)
PhDr. Ivana Preislerová
Slávka Rýdlová
Milan Štědra
Mgr. Jan Urban
PhDr. Libuše Váňová
Ing. Jana Zmeškalová
Tiskne: VaMB s. r. o. Štěchovice
Uzávěrka tohoto čísla: 31. 10. 2013
Registrováno OkÚ Benešov, č. 43/97
Evidenční číslo MK ČR E 10738
ISSN 1213-1040
Cena: 20 Kč vč. DPH,
pro členy ČSOP Vlašim zdarma
Předplatné časopisu a inzerci lze
objednat na adrese redakce.
Název a logo Pod Blaníkem je národní
ochranná známka zapsaná v rejstříku
Úřadu průmyslového vlastnictví.
Časopis Pod Blaníkem a další
regionální publikace lze zakoupit
na následujících prodejních místech:
Benešov: Knihkupectví Daniela,
Masarykovo nám.; Infocentrum, Malé
nám.; Kamberk: Smíšené zboží; Kondrac: Potraviny Macešková; Louňovice
p. Blaníkem: Infocentrum; Smíšené
zboží; Načeradec: Potraviny
Hergeselová; Sázava: Infocentrum;
Vlašim: Podblanické ekocentrum ČSOP
Vlašim; Muzeum Podblanicka, zámek
Vlašim; Knihkupectví Žížalová,
Komenského ul.; Podblanické
infocentrum, zámek Vlašim;
Zvěstov: Smíšené zboží Žák.
přijměte pozvání na společnou cestu s posledním letošním
číslem vlastivědného časopisu Pod Blaníkem a ukraťte si
tak dlouhé večery, které jsou nedílnou součástí zimního
času.
Na začátku naší cesty si nezapomeňte zabalit věci na cestu, ale nechte doma záhadného vrtavce. Pokud nemáte zdání, kdo se k Vám nastěhoval, tak je Vám určen stejnojmenný
článek Lubomíra Hanela. Ten Vás seznámí, jací živočichové
se vydávají na cestu do našich obydlí, aby se tam ukryli před
nepřízní zimního počasí.
Připraveni na naši cestu se vydáme vlašimskými ulicemi,
kde nás bude čekat rozloučení, protože s posledním letošním číslem končí také tyto retrospektivní procházky Vlašimí
počátku 20. století. Poslední procházku zakončuje autorka
Ivana Preislerová vzpomínkou na Jana Vondráčka, autora
Místopisu města Vlašimě z roku 1904, jehož životní cesta
skončila dne 26. června 1906.
Každý, i když smutný konec dává vizi novému začátku.
Snad tomu tak bude i na cestách, o kterých píše Josef Moudrý v článku „Císařská – státní silnice z Prahy do Vídně“.
Zrychlení dopravy zajisté v budoucnu oceníte, ale věřím, že
budete raději objevovat rysa ostrovida jako Petra Kornová,
která pozorovala živého jedince u Keblova. Bohužel nejen
o tomto nálezu se zmiňuje Lubomír Hanel ve svém článku „Nové nálezy rysa na Podblanicku“, ale také o nálezu
mrtvého rysa sraženého u dálnice D1. Přesto je jasné, že
k cestám patří také návraty a toto jsou důkazy o návratu
velkých šelem do České republiky.
Zpomalte tedy na naší společné cestě a rozhlédněte se
po okolí, uvidíte mnoho konců i začátků, ale nehleďte stále
do zpětného zrcátka a jistě vykročte vpřed na šťastnou cestu
v roce 2014 společně s čtvrtletníkem Pod Blaníkem.
Uzávěrka dalšího čísla časopisu Pod Blaníkem (1. číslo
XVIII. ročníku) bude 31. ledna 2014. Uvítáme kratší i delší
příspěvky o přírodě, krajině, životním prostředí, historii,
kultuře i současném dění na Podblanicku. Podělte se o své
poznatky a dojmy z malebného Benešovska, Vlašimska, Voticka, Dolního Posázaví, Českého Meránu a České Sibiře.
Příspěvky přijímáme v jakékoliv písemné formě, vítáme
v elektronické podobě na CD nebo e-mailem. Příspěvky
pokud možno doplňte fotografiemi, pérovkami či jinými
ilustracemi.
Jménem redakční rady vám přeji příjemné čtení.
Jiří Pavelka
ZÁHADNÝ VRTAVEC
Před zimou jsou lidská obydlí vyhledávaným místem, kam se stahují před nevlídností nadcházejícího počasí různí živočichové, ať již obratlovci nebo
bezobratlí. Z té druhé skupiny se často setkáváme
někdy s až masovou invazí některých druhů slunéček, zlatooček či ploštiček obecných. Častěji v tuto
dobu můžeme v domácnosti pozorovat i drobného
žlutavého brouka se silně klenutým, skoro kulatým
tělem, hustě pokrytým zlatožlutými chloupky. Jedná
se o vrtavce plstnatého (Niptus hololeucus), dříve
také nazývaného vypouklec zlatoplstý, který dosahuje velikosti 3 – 4 mm a je příkladem nelétavých
brouků. Patří do čeledi vrtavcovitých (Ptinidae).
Nalezneme ho především v lidských příbytcích, ale
někdy i ve volné přírodě v hnízdech ptáků, v norách
hlodavců a v hnízdech sociálně žijícího hmyzu. Hojnější bývá ve venkovských staveních, v pivovarech
či skladištích. Má noční aktivitu. Před zimou často
přelézá např. z chladných půdních prostor do o něco
teplejších místností, i když je známo, že dokáže krátkodobě přežít i – 4 °C. Předpokládá se, že u nás jde
o nepůvodní druh, jehož centrem původního rozšíření byla oblast kolem Černého moře. Na naše území
byl kdysi zavlečen neúmyslně zřejmě s potravinami
a objevuje se zde již minimálně 500 let. Postupně se
tento vrtavec rozšířil takřka po celém světě, i když
se vyhýbá těm nejteplejším oblastem – dokáže sice
přežít 30 °C, ale teplota o osm stupňů vyšší ho již
spolehlivě hubí.
Dospělí brouci i larvy jsou všežravci a požírají
všemožné zbytky potravin, mouku, ovesné vločky,
části rostlin i sušených bylin, koření, maso, textil,
peří, kůži, rákosové rohože, mrtvý hmyz a dokonce
papír. K nelibosti sběratelů může vrtavec napadat
i entomologické sbírky s preparovaným hmyzem.
Samička klade několik desítek bělavých, na povrchu lepkavých vajíček. Běžně vytváří tento brouk
jediné pokolení v roce, avšak ve vytápěných domech
mohou vzniknout za totéž období i dvě generace.
Tito brouci sice nepůsobí velké škody, nepříjemní
ale mohou být při větším namnožení, kdy vyvolávají určité obavy. Jako způsob likvidace v případě
masového výskytu se doporučuje napadené prostory
ošetřit insekticidem na lezoucí hmyz, nejlépe pomocí aerosolových dýmovnic. Na Podblanicku se
vrtavec plstnatý jistě bude objevovat na mnohých
místech, z vlastní zkušenosti mohu uvést nálezy
např. v některých obydlích ve Vlašimi, Louňovicích
pod Blaníkem, Kladrubech či Ratajích.
Lubomír Hanel
Vrtavec plstnatý (foto: L. Hanel).
2
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4
NELEHKÝ OSUD JEŽKŮ
Lidská činnost se nezpochybnitelně podílí
na úmrtnosti ježků. Ať už se jedná o ztrátu vhodných
biotopů s dostatkem potravy a úkrytů, fragmentaci
prostředí hustou sítí dopravních komunikací, která
znemožňuje bezpečné putování ježků přírodou, sečení trávníků nebo hromadění insekticidů v hmyzu
a posléze v ježčím organismu. Proto neseme nemalou míru zodpovědnosti za ježčí osudy a nemůžeme
ježky v nesnázích nechávat napospas osudu.
Na území České republiky se vyskytují dva druhy
ježků – ježek západní a ježek východní. Oba druhy
jsou si z hlediska jejich biologie podobní. Ježci se
živí převážně živočišnou potravou a to zejména bezobratlými, jako je hmyz a měkkýši, ale nepohrdnou
příležitostnou konzumací drobných hlodavců či ptačích vajec. Ani rostlinnou složku nezavrhují. Ježčí
mláďata se rodí v matkou vystavených hnízdech
holá, slepá, neschopná samostatné termoregulace
a tudíž zcela závislá na matce. Porodní hmotnost je
15 g, přičemž každým týdnem ježek přibere 50 g.
Dospělý ježek může vážit až 1400 g a dožít se de-
seti let. Jako noční či soumrační živočichové přes
den spí v úkrytech vybudovaných v hromadách listí
nebo větévek, pod pařezy a v různých podobných
vhodných skulinách.
O tom, zda potřebují pomoc či ne, rozhoduje jejich zdravotní stav, hmotnost a klimatické podmínky. Ježek, který je zraněn nebo kojenec (do 120 g),
potřebuje neodkladně odbornou pomoc. Právě denní
doba, ve které tohoto hmyzožravce najdeme, nám
napoví o jeho aktuálním stavu. Když najdeme ježka
přes den, můžeme usuzovat, že je něco v nepořádku.
V takovém případě zjistíme, zda zvíře reaguje, jestli
se choulí do klubíčka, popřípadě na nás prská a následně je potřeba ježka zvážit. Na úspěšné přezimování musí vážit minimálně 600 g. Na začátku října
jsou v ohrožení mláďata do 200 g, ke konci října
mláďata do 400 g. Ke konci listopadu by měla mít
mláďata požadovaných 600 g, tudíž do konce první
poloviny listopadu zachraňujeme ježky do 500 g.
Takováto nedostatečně vykrmená mláďata lidé nacházejí za dne, jak shánějí potravu nebo jen bezvlád-
Dobře dopadl příběh ježka západního, který mohl být vypuštěn zpátky do volné přírody
(archiv ČSOP Vlašim).
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4
3
ně leží promrzlá a snaží pochytit aspoň minimální
zdroj tepla ze slunce.
Jak tedy takovému mláděti v nesnázích pomoci?
V první řadě ježek potřebuje dostatečné teplo, vodu
a krmení. Jakožto hmyzožravce ježky krmíme převážně masitou stravou, uvařeným kuřecím masem,
kočičími konzervami a moučnými červy. Pro zpestření přistrouháme jablko, mrkev či uvařené vejce
a přimícháme suché ovesné vločky nebo uvařenou
rýži. Můžeme podávat i suché kočičí granule. Ježka
umístíme do bedýnky o minimálním rozměru 1 m2
s boudičkou na spaní. Je důležité ježkovi zařídit co
největší klid a omezit vzájemný kontakt jen na dobu
nezbytně nutnou ke krmení a čištění bedýnky. Také
je dobré tyto živočichy odblešit a odčervit. Jakmile
ježek nabere 500 g, připravíme mu podmínky pro
umělé zazimování. Umístíme ho do místnosti s teplotou 5°C a přidáme mu dostatek slámy na vytvoření
hnízda s dostatečnou izolační vrstvou. Nadále ho
krmíme stejným způsobem. Když zjistíme, že ježek
upadl do stavu hibernace, i nadále doplňujeme krmení, v tomto případě už jen suché granule a vodu
pro případ občasného probuzení.
S příchodem teplých jarních dnů se ježek začne probouzet. Jelikož přes zimu ztratil pětinu své
hmotnosti, znovu začneme s krmením a po nabrání
ztracené hmotnosti ježka vypustíme zpět do přírody.
Až 70 % mláďat nepřežije první rok svého života.
Nebuďme k ježkům lhostejní a pokud můžeme, pomozme jim. Nemusí se vždy jednat jen o záchranu
mláďat před zimou, ale můžeme jim i na své zahradě
vytvořit příhodné podmínky. Jako „divoký“ koutek,
kde necháme růst vysokou trávu, keříky, trouchnivějící dřevo atd. Můžeme ježkům vyrobit domeček
přímo na míru. Takový domeček s výškou 30 cm
a šířkou 40 cm vysteleme slámou či spadaným listím a umístíme do hromady listí a slámy. Ježci jsou
pro zahradníky velice užiteční. Živí se nejrůznějším
hmyzem a malými myšmi. Ježek je denně schopen
spořádat tolik potravy, kolik sám váží.
Pokud jste nalezli malého ježka a necítíte se na to,
abyste mu pomohli sami, nebo potřebujete poradit,
kontaktujte, prosím, Záchrannou stanici pro živočichy ve Vlašimi. Rádi se ježka ujmeme a rádi vám
poradíme.
Lucie Bohatá
NOVÉ NÁLEZY RYSA NA PODBLANICKU
V časopise Pod Blaníkem byla v roce 2002 publikována výzva k mapování výskytu rysa ostrovida
(Lynx lynx) na Podblanicku s upozorněním, že dříve
byla známa jeho pozorování z tohoto regionu z Jankova (mapovací kvadrát 6354) u Votic v roce 1993
a z Kožlí (6253) u Janovického potoka z roku 1993.
Později Čech (2005) doplnil tyto údaje o neověřené informace o jeho pozorování v okolí Načeradce
(6355) a Milovanic (6254). V roce 2003 byl zaznamenán výskyt rysa u Ledče nad Sázavou (6357)
a v oblasti mezi Dolními Kralovicemi a Keblovem
(6356). Začátkem roku 2004 se podle zbytků stržené zvěře rys zjevně zdržoval v okolí Světlé nad
Sázavou (6358). Jeho stopy a stržená zvěř byla také
nalezena u Syrova (6457) nedaleko Děkančic. Citovaný autor dochází k závěru, že ve sledovaném
Uhynulý rys rozšířil řady živočichů končících pod koly automobilů (foto: S. Němec).
4
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4
území se pohybují nedospělí jedinci hledající své
stálé pobytové území. Je docela možné, že středním Posázavím a Podblanickem jen procházejí a své
útočiště naleznou až v okolních více zalesněných
regionech.
Před asi dvěma lety byl pozorován rys u Keblova (6356) směrem na Javorník a také u Trhového
Štěpánova (6256) – informace poskytl Josef Korn
z Keblova. Další doklad o výskytu rysa v oblasti
Podblanicka a jeho nejbližšího okolí je nález mrtvého jedince dne 7. 10. 2013 pod svodidly dálnice D1
na 80. km ve směru z Prahy do Brna nedaleko Koberovic (6457) na okrese Pelhřimov. Pravděpodobně
zde rys ležel již několik dní. Jelikož měl na hlavě zjevnou krvavou podlitinu, svědčí to nejspíše
o střetu s vozidlem, což zřejmě byla příčina jeho
úhynu. Podle tělesných proporcí se jednalo o mladého jedince. Usmrcený rys byl převezen na Agen-
turu ochrany přírody a krajiny ČR k dalšímu studiu
včetně provedení genetických analýz. Poděkování
za informace o nálezu a poskytnutí fotografie patří
Ing. Stanislavu Němcovi ze Záchranné stanice pro
živočichy Českého svazu ochránců přírody Vlašim.
Zatím poslední pozorování živého rysa na Podblanicku pochází z 20. listopadu 2013, kdy byl v podvečerních hodinách pozorován rys u Keblova (6356)
u silnice v místě mostku směrem na bývalé nádraží
(informaci poskytla Petra Kornová z Keblova).
Lubomír Hanel
Literatura:
Hanel L. 2002: Po stopách rysa na Podblanicku. Pod Blaníkem, 6, 4: 6–7.
Čech P. 2005: Výskyt rysa ostrovida na Podblanicku, 9,
1: 6–7.
STARÉ ODRŮDY JÁDROVIN NA PODBLANICKU (4)
Grávštýnské a Řechtáč
soudkový
V minulých dílech tohoto seriálu článků jsme se
něco dozvěděli o odrůdách, které jsou dnes již hodně
vzácné a lze na ně v naší krajině narazit jen velmi
zřídka. V tomto článku si přiblížíme o trochu běžnější odrůdy jablek, které jsou ovšem o to zajímavější
svými vlastnostmi. První takovou odrůdou je jablko
Grávštýnské. Tuto odrůdu se nám povedlo v rámci projektu Záchrana starých a krajových odrůd
na Podblanicku v terénu zaměřit již dvakrát. Jedná
Plody odrůdy Grávštýnské (foto: Pavel Jakubův).
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4
5
Dodnes ještě funkční polní sad v osadě Malovidy (foto: Pavel Jakubův).
se o jablko střední až velké, často nepravidelného
tvaru, žluté barvy, která je téměř do poloviny plodu
překryta červenými pruhy. Slupka je výrazně mastná
a dužnina je křehká, žlutá a velice šťavnatá. Strom je
bujně rostoucí a velmi náročný především na živnou
půdu a vlhčí ovzduší. Naopak nesnáší sucho a teplé
polohy. Tato odrůda se vyznačuje jako špatný opylovač a vyžaduje tedy cizí oplození. Odborná literatura doporučuje jako vhodného opylovače například
dnes ještě hojnou odrůdu Podzimní průsvitné lidově
nazývané „Letňák“. Toto jablko je výjimečné hlavně
svou lahodnou chutí. Tato vlastnost je dokonce zmíněna i v Malé pomologii 1 (jablka), kde se doslova
uvádí, že Grávštýnské patří k nejchutnějším jablkům
vůbec (Ing. Karel Kohout). Tuto větu mohu z vlastní
zkušenosti jedině potvrdit a lze jen doufat, že se tato
odrůda rozšíří i do volné krajiny tak, aby si mohl
toto chutné ovoce vychutnat každý, koho v dnešní
době ještě napadne utrhnout si třeba na procházce
jablko ze stromu.
6
Další zajímanou odrůdou, původem z Německa,
je zajisté Řechtáč soudkovitý. Již název této prastaré
odrůdy (doložena již v roce 1788) upozorňuje na dvě
typické vlastnosti tohoto jablka. Jednou z nich je
typický dlouze válcovitý tvar, vzhledem k největší
šířce uprostřed plodu podobný soudku. Plody jsou
střední velikosti, světle žluté barvy, která je překryta
červenými pruhy, mramorováním a tečkami. Ovoce
i květy dobře odolávají mrazům a plody drží dlouho na stromě. Poté, co plody dozrají, se uvolňují
v prostorném jádřinci jadérka, které při zatřesením
s plodem výrazně řechtají. Tato neobvyklá vlastnost
dodala této odrůdě druhé jméno. Tuto vlastnost ocení hlavně děti. Jedná se o ovoce chutné, které si dříve
našlo místo hlavně v extenzivních a polních sadech1.
Pavel Jakubův
Jedná se speciální sady, ve kterých se mezi jednotlivými
řadami ovocných stromů pěstovaly polní plodiny, které
nebyly tolik náročné na světlo. Dnes je možné ještě několik takových sadů na Podblanicku nalézt. 1
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4
MÁLO ZNÁMÉ HRADIŠTĚ LEDEČKO – VRANÍK
Těsně za severní hranicí benešovského okresu, ale
ještě na jižní straně řeky Sázavy, leží pod osadou
Vraník, na katastrálním území Ledečko, pozůstatky
poměrně málo známého hradiště. Najdeme jej v poloze Na Skalách nebo Na Skále nad mimořádným
přírodním útvarem sázavského meandru nazývaného Přívlacká mušle, podle osady Přívlaky, která se
na něm nachází.
Areál hradiště zaujal dominantní polohu nad meandrem v okolí kót 402 a 398 m, takže maximální
převýšení nad tokem dosahuje více než 100 m. Strmé skalní svahy ostře spadají na sever k nejužšímu
místu říčního meandru širokému asi jen 200 m.
První písemná zpráva o zaniklém opevnění
u Vraníka se objevuje už v roce 1826. Pozůstatky hradiště byly však v rámci tehdejších představ
mylně považovány za husitské ležení (Sklenář
1992, 118). Přesnější údaje o nalezišti jsou až ze
šedesátých let 20. století. Na hradiště nejprve upozornil J. Maštalíř ve zprávě, která obsahuje také
jednoduchý plánek hradiště s vyznačeným průběhem valu šíjového opevnění na jihozápadní nejsnáze přístupné straně (Maštalíř 1965). V průniku
polní cesty valem byly tehdy zaznamenány stopy
požáru. V tělese valu se nacházely vrstvy popela,
uhlíků i větší kusy zuhelnatělého dřeva. V horní
části řezu opevněním se ukazovala mohutná vrstva
vypálené hlíny, tzv. mazanice, která místy tvořila
celé bloky (Maštalíř 1963). Výška valu se uváděla mezi 2,5 až 3 m, šířka asi 6,5 m. Stopy silného
žáru v tělese valu pozoroval také archeolog J. Bubeník, který hradiště uvedl do odborné literatury
a podle povrchových nálezů v jihovýchodní části
polohy datoval hradiště do raného středověku, a to
do 9. a nejspíše i 10. století (Bubeník 1971; 1993;
2001). Dochovaný vnější val, dlouhý asi 400 m je
ve skutečnosti pozůstatkem hradby zničené mohutným požárem. Základní konstrukce opevnění byla
tvořena armaturou z dřevěných trámů, vyplněnou
hlínou a kameny. Koruna přední strany hradby byla
nepochybně opatřena dřevěnou předprsní chránící
obránce, podobně jako u pozdějších kamenných
hradeb cimbuří. Jedna z polních mezí na vnitřní ploše hradiště prozrazuje další pás opevnění.
O podobě raně středověké zástavby uvnitř asi 7 ha
velké plochy nemáme zatím žádné poznatky. Hradiště však má zřejmě mnohem starší tradici. Ojedinělé keramické zlomky z prostoru hradiště jsou
totiž pravěké a hlásí se do doby bronzové nebo
halštatské (Bubeník 1989; 1993, 28, 31). Hradiště
Letecký pohled na hradiště Ledečko – Vraník nad Přívlackou mušlí (foto: I. Hornyak).
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4
7
Kresebná rekonstrukce hradiště Ledečko – Vraník podle J. Bubeníka (kresba: M. Štědra).
Rataje nad Sázavou (okr. Kutná Hora) – depot bronzových předmětů od mlýna Kuchelníka
(podle Šolle 1947–48).
8
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4
u Vraníka nebylo v krajině osamocené, v jeho okolí je nutno předpokládat hospodářské zázemí jak
v pravěku, tak i v raném středověku. Jedno ze sídlišť se nepochybně nacházelo v samotné Přívlacké
mušli na jejím severním okraji při břehu Sázavy.
Náhodné starší nálezy celých keramických nádob
i jednotlivých střepů z několika míst v Přívlacích
nebyly odborně datovány a dnes jsou již bohužel
nezvěstné. Důležitost polohy dosvědčují také nálezy bronzových předmětů z nedalekých Ratají nad
Sázavou (Sklenář 1992) a dokonce i celého pokladu z pozdní doby bronzové se šperky, nástroji
i zbraněmi od mlýna Kuchelníka (Šolle 1947/48).
Opevněná poloha u Vraníka souvisí totiž také s významnou komunikací, která kdysi spojovala, a to
zřejmě už od pravěku, krajinu Polabí s jihem Čech.
Na sever od řeky Sázavy se například jedna z tras
tohoto komunikačního koridoru do nedávné doby
dochovala v podobě legendární tzv. Čertovy brázdy.
Směrem na jih, na území Benešovska, se zmíněná
cesta přidržovala linie Blanické brázdy. Podobně
jako hradiště u Vraníka nacházelo se na trase komunikace také mnohem známější hradiště na hoře
Blaník (Šolle 1988). Odtud směřovala k oblouku
Lužnice (Květ 1997), kde pod středověkým městem
Tábor je doloženo výšinné osídlení ze starší doby
železné (Krajíc 1997), podobně jako na Blaníku.
Do současné doby neproběhl na hradišti u Vraníka žádný archeologický výzkum. V roce 2005 jsme
alespoň provedli revizi lokality a pokusili se o nový
povrchový sběr, který znesnadňovalo současné zatravnění téměř celé plochy hradiště. Na okrajových
hranách polohy na severní a severovýchodní straně jsme zachytili bohužel jen zlomky novověké
keramiky, ale v okolí nejvyššího bodu (kóta 402)
a na svahu šíjového valu jsme získali také drobné
hrudky mazanice jako doklad požárů hradiště a jeho
opevnění (Bernat – Štědra 2005).
Při průzkumu opevnění nás kontaktoval PhDr. V.
Hrabánek z Vraníka. Podle něj byl v r. 1998 nebo
1999 do úseku vnějšího valu vyhloubena rýha pro
dálkový optický kabel. Závažný zásah do terénu
mohl alespoň přispět k lepšímu poznání fortifikace,
zřejmě však zcela unikl pozornosti archeologické
památkové péče. Na výhozech podél výkopu bylo
prý velké množství propáleného materiálu. Několik
mazanic z prokopaného valu PhDr. Hrabánek uschoval a největší z nich nám předal. Blok mazanice nese
na třech stranách otisky plochého, tedy přitesaného
dřeva; je tvrdě vypálen do tmavé cihlově červené
barvy, jedna strana je až struskovitě spečená. Hradba, jejímž zbytkem je dnešní val, musela skutečně
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4
obsahovat velké množství dřevěných konstrukčních
prvků a zaniknout silným požárem.
Pod jihovýchodním úsekem vnějšího valu se
dochovala zřejmě trasa staršího úvozu, který přesně sleduje patu valu. Pravděpodobně by mohlo jít
o zbytek vnějšího příkopu, který byl až druhotně
zčásti využit jako cesta. V nejvyšším místě šíje byl
příkop přirozeně zcela zasypán v souvislosti se zemědělským využíváním plochy hradiště ve vrcholném středověku a novověku.
Celé území hradiště Ledečko – Vraník je chráněnou kulturní památkou zapsanou v ústředním
seznamu pod číslem 23421/3-5175. Samo hradiště
není v současné době nijak narušováno, ale v jeho
bezprostřední blízkosti, v oblouku sázavského meandru, probíhá v posledních letech výrazná výstavba
komunikací, inženýrských sítí a nových domů.
Nemáme zprávy o tom, že by nová zástavba narušovala archeologické situace, které je v daném
prostoru nutno očekávat. V každém případě se jedná o výrazný zásah do jedinečné přírodní scenérie
Přívlacké mušle a je s podivem, že k umožnění stavebního rozvoje v tomto území mohlo vůbec dojít.
Jiří Bernat, Milan Štědra
Literatura a prameny:
Bernat, J. – Štědra, M. 2005: Posázavská hradiště – nové
nálezy a poznatky, Archeologie ve středních Čechách
9, 197–225.
Bubeník, J. 1971: Slovanské hradiště u osady Vraník, Archeologické rozhledy 23, 58–62, 123–124.
- 1989: Vraník, o. Ledečko, okr. Kutná Hora, Výzkumy
v Čechách 1986–1987, 215–216.
- 1993: Nejstarší osídlení a počátky dějin Sázavy, Sázavsko 1, 36–47.
- 2001: Raně středověký hrad u Vraníka, jeho okolí a zázemí. K topografii dávného osídlení okolí dnešního
města Sázavy, Sázavsko 8, 34–43.
Krajíc, R. 1997: Tábor, okr. Tábor, Výzkumy v Čechách
1993–5, 296.
Květ, R. 1997: Staré stezky v České republice. Brno.
Maštalíř, J. 1963: Ledečko (Vraník), okr. Kutná Hora,
Archiv NZ ArÚ AV ČR, Praha, v.v.i., č.j. 6060/63.
- 1965: Ledečko (Vraník), okr. Kutná Hora, Archiv NZ
ArÚ AV ČR, Praha, v.v.i., č.j. 6990/65
Sklenář, K. 1992: Archeologické nálezy v Čechách
do roku 1870. Prehistorie a protohistorie. Praha.
Šolle, M. 1947/48: Halštatský hromadný nález z Ratají
nad Sázavou, Památky archeologické 63, 102–104.
- 1988: Halštatsko-laténské hradiště Velký Blaník: rekonstrukce archeologického výzkumu z r. 1940, Archeologické rozhledy 40, 97–102.
9
ČTVRTÁ PROCHÁZKA VLAŠIMÍ POČÁTKU
20. STOLETÍ
Vlašimskými ulicemi
„Dobrý den!“ „Dobrý den, pane Vondráčku, jak
vás rád zase vidím“ odpovídá vesele pan C, který
opět přijel do Vlašimi, aby se nechal provést naším
známým písmákem po zbytku města. Pánové nemají
nikdy času nazbyt, a tak se hned vydávají na cestu.
Jejich kroky dnes míří z místa setkání – Velkého
náměstí – do první vlašimské ulice, ulice Pavlovské.
Pan Vondráček se hned ujal své úlohy osvědčeného
průvodce:
„Dokud stačilo případné místní pojmenování,
nazývala se prostě ‚Ulicí‘1. Starší lidé podnes
ostatně říkají ‚V Ulici‘. Ulice tato je po jedné straně přímá, po druhé křivolaká. Jde o ulici značně
používanou okresní silnicí, bývá zde tolik bláta,
že je obava, že ani nový nákladný chodník jeho
nánosu neodolá. Stojí zde 26 domů různého tvaru
a zde druhdy nejvíce kvetlo nyní již valně osláblé řemeslo stávkářské a punčochářské a v dlouhé
roční době bývalo zde vystaveno plno ‚dešek‘, to
znamená stojanů s naraženými červenými neb fialovými punčochami.2“
„Vidím, že tato ulice je po levé straně jednotná,
po pravé vybíhá z ní několik odboček a blíže jejího
konce se vytvořilo malé náměstíčko,“ vykládá svůj
Dnes ulice Vlasákova. Vondráček Jan, Místopis města Vlašimě, Vlašim 1904,
rukopis, nestránkováno. 1
pozorovatelský dojem pan C. Pánové již přicházejí
k slepé uličce, která nese název Úzká. Druhá ulička
odtud vybíhající se jmenuje Kozí. Je tvořena šesti
domky, které svou úpravou velmi připomínají venkovská stavení.
„Největší ulice vybíhající z ulice Pavlovské jest
ulice Římovská s devatenácti domy. Cesta a domky
její na některém místě jakoby již spadnouti měly
do vedlejší stráně, takovou tvárnost pohorské krajiny má tato ulice a na jejím otevřeném konci, ač
k poledni obráceném, stále to fouká,“ komentuje
klima ulice, kterou pánové právě procházejí, pan
Vondráček a pokračuje:
„Sejdeme-li po svahu z Římovské ulice dolů, octneme se v jednom z nejpůvabnějších koutků krajinných. Jsmeť ‚Na Sádkách‘, čili ‚Na Potoce‘. který
protékaje hoření lučiny a zastavený rybníkem, dostal
se zde do úzkého úžlabu a blíže náměstí do Blanice vtéká. Zde jakoby divadelní stěnou od města
oddělena dlí celá roztomilost venkova, kteráž každým krokem stoupá a u rybníčku za mlýnem v pravou idylku přechází. Chaloupky jako v jesličkách,
ke dvaceti je jich zde roztroušeno – zahrádky jako
v dětských hračkách a cestičky jako v bludišti,“3
popustil z uzdy svůj smysl pro poetičnost pan Vondráček. Pánové dále téměř pohorským stoupáním
2
3
Tamtéž. Loretská ulice (zdroj: Muzeum Podblanicka, digitální archiv).
10
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4
Hrobka rodiny Vondráčkovy. Fotografie hřbitova se z městského archivu ztratily,
publikovaná kopie pochází ze sbírky Jana Svobody.
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4
11
pokračují do malé čtvrti nazývané Za Kostelem
a odtud pokračují ke kostelu. Ten vynechali při své
první procházce Vlašimí. Nyní se však již nacházejí
před samotným portálem kostela.
„Náš chrám Páně sv. Jiljí zbudován jest na nejvyšším místě staré obce, odkud se místní výška nad
hladinou moře 365 metrů čítala. Zdá se od středu
obyvatelstva i od zámku jaksi vzdálen, což vysvětluje
se tím, že při jeho zakládání vyhledán byl prostor,
na němž by církevní nemovitosti, totiž kostel, hřbitov
a byty kněží dobře umístěny býti mohly. Páni z Vlašimě tenkráte bezpochyby měli již kapli na svém hradě.
A blíže tak příhodného místa nebylo, neboť rychle
klonící se půda na straně severní byla pro větší stavby
zhola nepříhodná a pokud se týče osazování, byly
zajisté původní kmenové držebnosti na dole blíže
vody, ktežto beztoho odtud k jihu bývala role panská
a půdy málo úrodné. Přibývající pak obyvatelstvo
hledělo se pokud to býti mohlo, ubytovati dole poblíže
starých usedlíků. Teprve před sto a několika lety vyrůstaly domky na jižní straně při cestě, kteráž vedla
na Spravedlnost. Chaloupky, které byla někdejší vrchnost poblíže zahrad směrem k Znosimi oblíbencům
svým postavila, nyní jsou všechny již zase vykoupeny
a zbořeny,“ uvádí svůj výklad o kostele pan Vondráček a vybízí svého hosta k prohlídce interiéru této
pozoruhodné sakrální stavby. Oba pánové s úctou
vstupují do jejího prostoru, pokřižujíce se u vchodu.
„Stavba našeho chrámu Páně pochází z roku
1522, je gotická, jednoduchá, ale v dobrém stavu chovaná. Půdorys kostela je prostý obdélník,
k němuž přistavěny jsou: pětistranný presbytář,
čtyřhranná věž se sakristií vlevo a panská oratoř
na stupních i zvláštní vchod do kostela vpravo.
Mimo to pak přistavěn jest u hlavních dveří ještě
jeden vstup s dvojími schody na kůr. Všechny tyto
přístavby a opěrací pilíře mezi nimi dodávají kostelů
malebného vzhledu. Za výzdobu vysokého prázdného štítu použito devět štukových kamenů po způsobu
gotických pyramidek. Kryt na kostele i na věži je taškový. Pěkná práce řemeslná je na obojích dveřích,
a to kamenická, jakož i truhlářská a zámečnická
z doby uměnímilovných Weissenwolfů. Naproti tomu
stavitelská jednoduchost vnitřku až zaráží. Toliko
presbytář má gotickou klenbu se žebry a svorníky.
V lodi je strop nahozený. Pro varhanický kůr v barokním slohu na dvou mocných sloupech a klenutí
spočívající, použito jest zadní části lodě. Okna jsou
nyní pěknými malbami opatřena, ale celkový soulad
porušen jest tím, že obraz hlavního oltáře, beztoho
tmavý, docela není k vidění.,“ kritizuje pan Vondráček centrální oltář.
12
„A co oltáře postranní?“ táže se nesměle pan C.
„Oltáře jsou naskrz prostřední ceny. Ale povšimněte si dvou gotických náhrobků, Ve sklepení
uprostřed kostela nachází se hrobka některých členů rodů Trčků, Klenovských a Auerspergů, na krycím kameni vytesán jest znak Klenovských. Zvenku
kostela jsou ve zdi zasazeny dvě občanské a jedna
šlechtická náhrobní deska. Ale pojďme do zvonice.“
Pánové tedy pokračují k severní straně kostela,
ke zvonici, jejíž čtyřstranná zděná část poněkud převyšuje kostelní hřeben, vazba přechází v osmihran
nahoře korunovaný pěknou bání. Uvnitř nalézají se
tři zvony krásného zvuku, který již pan C mnohokrát obdivoval. Ale to již pánové opouštějí vnitřní
prostor kostela a jsou k jednoduché kostnici. Prostor
kolem je upravený ze starého hřbitova na jednoduchý malý sad, takže chrám není ze všech stran volně
přístupný, jak bývá zvykem. Prostor k děkanství je
osázen krátkým dvouřadím věkovitých lip, kterým
ještě před sedmdesáti lety Vlašimští své milé zemřelé k věčnému odpočinku na hřbitov donášeli. Nyní
pohřbívá se na nedaleký „nový“ hřbitov.
Ale je již čas se pomalu rozloučit. Pánové sice
neprošli ještě dalšími ulicemi tehdejší Vlašimi, ale ty
již nejsou tak významné. Patří mezi ně ulice Zákostelní,4 Pod Domašínem5 a ulice Benešovská, z níž
vycházel základ budoucí ulice směrem k Divišovu.
Byl pozoruhodný kvůli objektu továrny na obuv čp.
328. Jednalo se o cihlovou budovu obsahující jedinou velkou dílnu a dvě úřední místnosti. Ve sklepích
byla zřízena kotelna.
Pan Vondráček ještě vyprovází svého hosta kousek cesty k nádraží ulicí Loretskou. Je tvořena asi
dvaceti domy. Jejich přesný počet se určuje jen
obtížně, a to proto, že po pravé straně se ulice prodlužuje řadou menších domů do budoucí ulice Nádražní, posud však bezejmenné. Za těmito domky
končilo dříve město a další pěkná cesta, dosud řádkou krásných topolů znatelná, dělila pole městská
Dnes Poděbradova. Ulice byla tvořena obyčejnými rodinnými domky. Pozornosti zasluhoval jen domek 299, postavený ve stejné
řadě, ale značně delší než domky ostatní. Tento domek
byl postaven v roce 1801 na obecním pozemku jako židovský domek č. VI. Dostal však již arabské řádné číslo 299. Do té doby měly totiž židovské domy zvláštní
číslování, a to římské, a takových domů bylo ve městě
pět. Menší domky měly doškovou, případně šindelovou
krytinu.
Nedaleko se nacházela židovská synagoga čp. 84, postavená vlašimským stavitelem Františkem Neubauerem.
Byla zdobena třemi do výše patra vybudovanými okny
s lomeným obloukem a šesti gotickými jehlanci vyčnívajícími nad okraj střechy. Vedle synagogy se nacházel byt
kostelníka z poloviny 19. století.
4
5
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4
od panských. Po vystavění pohodlné erární silnice
nedaleko odtud upadalo zdejší místo v zapomenutí,
dnes se však již rýsuje lepší budoucnost této neplodné rokle – role budoucích částí nové Vlašimi.
Naši pánové se loučí podáním ruky a zdvořilou
úklonou. Pan C odchází k nádraží. Jeho příští návštěva bude mít smutný účel – doprovodit přítele
Vondráčka na jeho poslední cestě. Jan Vondráček
zemřel 26. června 1906 a byl uložen na tehdejší
nový hřbitov. Dlouhé úcty se však nedočkal, jak
dokumentoval Jan Svoboda: „Při zrušení vlašimského hřbitova se mu někdo odvděčil ukradením kovové
plastiky Zmrtvýchvstání Krista, umístěné nad jeho
hrobem. Pro jeho ostatky se nenašlo čestné místo
na novém hřbitově.“6 K tomu zbývá poznamenat, že
vinou zrušení hřbitova uvnitř města takto skončily
i náhrobky většiny dalších významných vlašimských rodáků.
Naši pouť Vlašimí počátku 20. století končíme
– sice nevesele, ale takový už je život. Budoucnost
i podoba Vlašimi však otevře i své veselejší stránky.
Ivana Preislerová
Svoboda Jan, Moudrý Josef, Vlašim po stopách předků,
Vyšehrad 2006. 6
CÍSAŘSKÁ – STÁTNÍ SILNICE Z PRAHY DO VÍDNĚ
Uplynulo již 190 let, kdy v roce 1823 byla dokončena nová silnice z Prahy do Vídně, jež vedla
přes Benešov, Vlašim, Pelhřimov, Jihlavu a dále
do Vídně. Při její výstavbě také došlo ve Vlašimi
k mnohým změnám.
Cestování v dobách před výstavbou této nové silnice, nazývané také „Jihlavská“, „Pelhřimovská“ či
„ Novovídeňská“, bylo přes dřívější okres Vlašim
a přes samotné město vedeno po vozových cestách,
od města k městu a vesnicemi, různými oklikami
bez ohledu na přímý rovný směr. Například vozová
původní stará cesta vedla od Kuňovic, přes Miřetice,
Bolinu, zde, jak říká pan František Kot, bolinský
kronikář (kterému patří dík za mnohé informace,
které poskytl autorovi článku), vedla cesta v Bolině
kolem čp. 1, říkalo se tam „U Hospodů“, kolem roku
Panský zájezdní hostinec Málkovka v Bolině, čp. 43, kolem roku 1930 (archiv autora).
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4
13
Fotografie hostince v Domašíně pořízená také kolem roku 1930, v té době Františka Šindeláře
(archiv M. Kolmana).
1800 zde byl hostinským Vojtěch Johanis. Za tímto
čp. 1 stála nejspíše tvrz, dokazují to zbytky sklepení
a před časem to také potvrdil při své někdejší návštěvě místa PhDr. Jiří Úlovec. Bylo také zjištěno,
že za stávající kapličkou z roku 1884, stával na strategickém místě hrazený vojenský tábor, který hlídal
právě onu původní starou cestu – silnici do Vídně.
Stará původní cesta pak pokračovala přes Zdislavice, Římovice, pak do Vlašimi Římovskou ulicí, přes
Velké náměstí (dnes Žižkovo), po mostě přes řeku
Blanici u radnice, Malé náměstí (dnes Palackého)
k Domašínu ulicí k hřbitovu, dále přes lesy, kde
snad stával „Starý Domašín“ k Chotýšanům a dále
do Benešova.
Výstavbou nové císařské – státní silnice stavěné
v letech 1820 – 1823 vedené z Prahy do Vídně se
doprava značně zlepšila, silnice byla většinou přímá
a vzdálenost se zkrátila. V samotné Vlašimi mezi
domy čp. 71 a čp. 104 (U Vopálků), dům měl štít
s barokními prvky obrácený do náměstí, na dnešním Palackého náměstí, domy do dneška vystupují
z řady, byla Městská brána, ta byla před stavbou
nové silnice v roce 1818 zbořena. Dále byl kolem
roku 1820 zasypán dosud existující hradní příkop
podél převážně východní části vlašimského zámku.
14
Silnice byla vedena kolem první staré školy, čp. 47
proti děkanství. Zde před touto školou stála socha
sv. Jana Nepomuckého, původně polychromovaná z roku 1723, postavená hraběnkou Františkou
Antonií z Weissenwolfu. Socha byla při výstavbě
nové silnice po 100 letech přemístěna před děkanství, nyní má již třetí místo, stojí v rohu děkanské
zahrady před kostelem sv. Jiljí. Silnice pak pokračovala přes Němčí, to byla dnes již zaniklá osada pod
poutním místem Loreta. Podél této silnice vzniklo
několik chalup, říkalo se tam nejdříve Chalupy,
později Bolinka, také Malá Bolina. Následkem výstavby této tehdy důležité silnice se velmi rozmohlo
„formanství“.
Takové formanské vozy byly k tomu účelu zvlášť
stavěné, zvané „fasuňky“, měly železné nápravy, pro
zajištění měly přední a zadní „šlajf“, s kolomaznicí vzadu a lucernou zavěšenou vpředu, korba byla
opatřena košatinou a plachtou proti dešti. Takový
dopravní prostředek táhl pár i dva páry koní vystrojených ozdobnými postroji, které se jen mosaznými
ozdobami leskly. Takových formanských povozů se
po silnici objevovalo někdy celé řady od rána do večera s různými náklady obilí a různého zboží.
Tato formanská živnost přiměla podnikavé šenPod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4
kýře, že po celé trase silnice postavili výstavné jednopatrové hostince s velkými uzavíratelnými dvory.
Některé zájezdní hostince zanikly a některé ještě
do dnešních dnů stojí jako smutní svědkové staré
doby.
Na vlašimském okrese to byl především již zaniklý a snad pro mnohé zapomenutý zájezdní hostinec
v Bolině, zvaný „Málkovka“, čp. 43, býval tu šenkýř Málek, odtud ten název panského hostince. Stál
při pravé straně silnice směr Čechtice u odbočky
do obce. Zbořen byl v roce 1978.
Ve Vlašimi to byl výstavní hotel „Karel IV.“, dnes
již zaniklý dům, bývalé čp. 20, dále „Na Pekárně“
pak s názvem „Stará pošta“ či „Na Poště“, čp. 62
na Palackého náměstí, v 80. letech zde byla ještě
v provozu restaurace. V Domašíně to byla „Kaňkovského hospoda“.
Dále „Chotýšanka“, také Nová Hospoda, nebo
„Na Nové“ známá pod názvem „Na Chotýšce“. Tento nový zájezdní hostinec tehdy postavil Jan Jaroš,
který pocházel z Pelhřimova. Hostinec Na Chotýšce
byl největším ze všech hospod na této silnici, měl
velké stáje, přístřeší pro vozy a bohatě vybavené
zázemí vč. kovárny. Na dvůr se vešlo až 50 povozů
a pryček. Již při výstavbě silnice zde provozoval Jan
Jaroš kantýnu pro pracovníky na nové silnici. Maji-
tel v roce 1834 hostinec prodal Františku Kaňkovi
z Červené Řečice, který zde hospodařil dalších 30
let. Postupem let se na hospodě vystřídalo několik
majitelů a nájemců. Hostinec „Na Chotýšce“ za celá
léta nezměnil v zásadě svůj původní vzhled (autor
článku děkuje za mnohé informace Miroslavu Švarcovi, kronikáři obce Chotýšany).
Další hostinec byl „Na Sušici“ u odbočky na Jemniště, dům stejného vzhledu dosud stojí jako předchozí v Chotýšanech, dále po silnici k Benešovu
v zatáčce byla hospoda „Na Nechybě“, ta tam však
již stávala daleko dříve, předpokládá se od roku
1672. V Benešově to byla „Koruna“, „Špitál“ a další
podél celé nové silnice od Vídně do Prahy.
Zdánlivě romantická doba končila v 70. letech
19. století, kdy se stavěla dráha z Prahy do Vídně,
k Benešovu, k Táboru a také v neposlední míře,
kdy byla postavena nová železniční trať z Benešova
do Vlašimi v roce 1895. Tím samozřejmě nastala
pohroma pro naše hodné formany a jeden po druhém se loučil s milými koňmi. Doba se měnila, to
ostatně k životu mnohdy také patří, podobné změny
se v průběhu věků dějí. Tím jsme tak trochu nahlédli
do výročí časů minulých …
Josef Moudrý
150 LET OD VYSVĚCENÍ KAPLE VE VRACOVICÍCH
Dne 1. listopadu uplynulo přesně 150 let od slavnostního vysvěcení vracovské kaple. Jejími patrony
jsou svatí věrozvěsti Cyril a Metoděj. V Čechách
se nenachází velký počet sakrálních staveb, které
by byly zasvěceny právě těmto dvěma národním
patronům.
Kaple byla postavena na návsi, kde dříve stála
kaple s mariánským obrazem. Bohužel se nedochovaly žádné zprávy o tom, kdo a kdy ji nechal zbudovat. Poutní slavnost se zde konala po mariánském
svátku 2. července. Nyní se pouť slaví na svátek
svatých Cyrila a Metoděje 5. července. Co se týče
data konání pouti, nedošlo tedy k výrazné změně.
Farní kronika uvádí, že se místní lidé v roce 1892
rozhodli, že místo nutné opravy stávající malé kaple
postaví na jejím místě novou a větší. Stavba nové
kaple byla dokončena na podzim roku 1863. Nákladem a svépomocí se na její stavbě podíleli zdejší
obyvatelé. Slavnostní vysvěcení proběhlo v neděli
1. listopadu na Slavnost Všech svatých arcibiskupským vikářem P. Antonínem Sklenářem, farářem
z Louňovic pod Blaníkem. Přítomen byl rovněž
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4
P. Vincenc Macháček, farář z Kondrace. Této slavné události se zúčastnilo veliké množství lidí nejen
z Vracovic, ale i z okolních obcí.
Rok postavení a vysvěcení vracovské kaple je
symbolický, neboť vznikla na památku cyrilometodějského milénia. V daném roce se totiž slavilo
tisící výročí příchodu slovanských věrozvěstů Cyrila
a Metoděje na Velkou Moravu. Tato událost mohla
být patrně jedním z důvodů, proč se patrony kaple
stali právě tito světci.
V následujícím roce 1864 sloužil v tamní kapli
mši svatou nově vysvěcený kněz a rodák z Vracovic
Dominik Brázda.
Před kaplí stojí od roku 1908 kamenný kříž, který
byl darován manžely Hromádkovými. Po první světové válce byla zhotovena pamětní deska se jmény
vracovských vojáků, kteří padli v boji nebo zemřeli
na následky válečných útrap. Tato tabule poté byla
připevněna na venkovní stěnu kaple.
V roce 1957 byla přistavěna postranní sakristie. Nový krov a krytina byly položeny roku 1983
a v následujícím roce se pokračovalo s vnitřní úpra15
Pohled na kapli se sakristií (foto: V. Kochánek).
vou. Došlo ke zvýšení obvodového zdiva a byla osazena nová klenba a dlažba. Zároveň byl vystavěn
nový kůr a provedena rekonstrukce věže pro zavěšení tří zvonů. Také došlo k přestavbě oltáře, kdy
obraz věrozvěstů nahradily jejich sochy. Vyměněn
byl i svatostánek, nad kterým se nacházel vyrytý letopočet 1863, který připomínal rok vysvěcení kaple.
Na zmiňované přestavbě se velikou měrou podíleli
bratři Hrdinové.
V kapli jsou rovněž vystaveny sošky několika
světců a u dětí je oblíbený betlém od lidového řezbáře Františka Kupsy z Rataj.
O stoletém výročí kaple informovaly ve svém
článku Katolické noviny (17. 11. 1963). V tomto
chrámu se konají pravidelné bohoslužby. Oblíbe-
né jsou májové pobožnosti k Panně Marii a také
pobožnosti křížové cesty. Červencová pouť ke svatým věrozvěstům je vždy velikou událostí pro celou
vesnici. Slavnostní bohoslužba k 150. výročí vysvěcení byla sloužena v neděli 3. listopadu 2013.
O významu této události svědčila její hojná účast jak
z řady místních občanů, tak z počtu rodáků, kteří se
do Vracovic pravidelně vracejí.
Vít Kochánek
Použité prameny a literatura:
Farní kronika Kondrac
Informační tabule v kapli ve Vracovicích
Poche, E.: Umělecké památky Čech IV, Praha 1977, s. 266
Katolické noviny, 17. 11. 1963
VZPOMÍNKA NA KRHANICKÉHO RODÁKA JIŘÍHO
HÁJKA
Práce pro druhé ho přivedla k těm, kteří hledali rozšíření demokracie v její humanistické
a socialistické dimenzi
Jiří Hájek se narodil v Krhanicích u Benešova
dne 6. června 1913 v rodině venkovského řídícího,
matka byla původně též učitelkou. V roce 1924 se
s rodiči přestěhoval do Prahy, studoval gymnázium
16
na Vinohradech a v roce 1932 začal studovat práva
na Univerzitě Karlově, současně se zapsal i na přednášky do francouzského Institutu Ernesta Denise
v Praze. Již jako student se zajímal o politické dění
a později vstoupil do organizace mladých sociálních
demokratů. Zde zaujímal levicová stanoviska a spolupracoval s mladými komunisty. V roce 1932 spoPod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4
luzaložil Socialistický seminář Akademické IMCA,
o rok později vstoupil do Jednoty nemajetných a pokrokových studentů, do Sdružení sociálně demokratického studentstva a zúčastnil se mezinárodní
konference mládeže proti válce a fašismu v Paříži,
kterou svolali Romain Rolland a Henri Barbusse.
Po vypuknutí španělské občanské války se aktivně
podílel na činnosti Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku. V roce 1937 dokončil studia práv
a začal pracovat jako úředník okresního finančního
ředitelství. Po okupaci v březnu 1939 se účastnil
ilegální práce v Národním hnutí pracující mládeže,
v listopadu byl zatčen a odsouzen na 12 let vězení,
které až do konce války strávil ve věznicích v Německu. Hned po válce chtěl vstoupit do KSČ, ale
přátelé a zejména Rudolf Slánský mu doporučili,
aby se vrátil do řad sociální demokracie, kde bude
užitečný nejen myšlence budování socialismu, ale
také dobrým vztahům mezi sociální demokracií
a komunistickou stranou. Po návratu domů se stal tajemníkem Ústřední rady odborů a v letech 1946 – 48
ústředním tajemníkem Dělnické akademie. Působil
také jako vedoucí činitel v prokomunistickém Svazu české mládeže a v prosovětském Mezinárodním
svazu demokratické mládeže. V letech 1945 – 46 byl
poslancem Prozatímního Národního shromáždění
za sociální demokracii.
Po únoru 1948 pracoval v aparátu ÚV KSČ
a v roce 1950 spoluzakládal Vysokou školu politických a hospodářských věd, na níž se po L. Štollovi
stal rektorem. Po zrušení školy v roce 1953 se v roce
1954 stal děkanem Fakulty mezinárodních vztahů
UK. Od roku 1948 byl poslancem Národního shromáždění. Zde jako člen klubu KSČ předkládal návrh
zákona 231/48, na jehož základě pak byly zřizovány
komunistické koncentrační tábory. (K těmto svým
aktivitám se později vyjadřoval velmi kriticky.)
V říjnu 1954 přešel do služeb ministerstva zahraničí.
V roce 1955 jako velvyslanec v Londýně (1955 –
58), náměstek ministra zahraničních věcí (12/1957
– 2/62) a stálý zástupce v OSN (1962 – 65). V letech 1965 – 68 ve funkci ministra školství a kultury
a na počátku „pražského jara“ byl v dubnu 1968
jmenován ministrem zahraničí. V krizovém srpnu
1968 byl na dovolené v Jugoslávii. Odtud odcestoval do New Yorku na jednání Rady bezpečnosti
OSN. Zde se vyslovil proti sovětskému vojenskému
zásahu v Československu, přičemž několikrát použil
i pojmu okupace. Cesta do New Yorku stála Hájka
post krátce po návratu, a to jako prvního ministra.
V září 1968 rezignoval jako ministr zahraničí, v prosinci 1968 výpověď z ministerstva zahraničí, v roce
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4
1969 odvolán z Ústředního výboru KSČ a v roce
1970 byl vyloučen z KSČ. V letech 1968 – 72 pracoval v Historickém ústavu ČSAV, odkud roku 1973
musel odejít do důchodu.
Jiří Hájek se stáhl do soukromí, soustředil se
na studium otázek spojených s OSN a vyhýbal se
konfrontacím s normalizačním režimem. Často se
scházel s dalšími představiteli obrodného procesu:
Františkem Krieglem, Gertrudou Sekaninovou-Čakrtovou, Zdeňkem Mlynářem, Františkem Vodsloněm, Josefem Smrkovským aj. Pozorně sledoval
Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě
v roce 1975 v Helsinkách. Na podzim roku 1976
se ve svém rodišti v Krhanicích stal obětí napadení
neznámých násilníků, poslaných pravděpodobně
StB, kteří ho povalili na zem a ukradli mu aktovku
s písemnostmi. V prosinci 1976 se podílel na přípravě Prohlášení Charty 77 a společně s Václavem Havlem a Janem Patočkou byl prvním mluvčím Charty
77. Ihned po zveřejnění prohlášení následovaly časté výslechy, domovní prohlídky, odpojení telefonu,
sledovači tajné policie ho doprovázeli na každém
kroku. Po roce 1979 byl Jiří Hájek v prostředí Charty 77 konzultantem mluvčích a aktivistů, disentu.
Charta 77 využívala jeho bohatých historických,
politologických a jazykových znalostí i cenných
zahraničních kontaktů. Perzekuce se dotkla i jeho
Jiří Hájek (rodinný archiv).
17
rodiny; manželce Marii byl znemožněn výkon jejího
povolání a syn Jan nebyl opakovaně přijat na vysokou školu. Teprve po řadě let snažení mu v roce
1986 bylo umožněno začít studovat architekturu
v Norsku. Jiří Hájek pokračoval ve svých opozičních aktivitách, v roce 1988 se stal spoluzakladatelem a předsedou Československého helsinského
výboru a členem Klubu za socialistickou přestavbu.
V listopadu 1989 zažil pád režimu, u jehož zrodu stál a proti kterému na sklonku života bojoval,
ale do popředí politického života se již nedostal.
O tom, že se nikdy nevzdal svého silně levicového
smýšlení, svědčí i jeho nedokončené Paměti. Byl
předsedou Československého helsinského výboru,
předsedou Nadace Jiřího z Poděbrad pro evropskou
spolupráci, předsedou Sdružení politických vězňů
a předsedou Institutu pro studium demokracie. Koncem roku 1992, kdy se jednalo o rozdělení Česko-slovenské federativní republiky, byl Jiří Hájek
jeho energickým odpůrcem. Účastnil se vytrvale
a neúnavně všech občanských akcí a manifestací
za udržení federativního československého státu.
Jiří Hájek byl význačný historik, politolog a obhájce lidských práv. Vychoval a ovlivnil řadu význačných osobností. Zemřel v Praze dne 13. října
1993. Veřejné rozloučení s ním, jež zorganizovali
zástupci Českého helsinského výboru, se konalo
v Betlémské kapli. V závěru tohoto aktu zazněla
i československá hymna.
Ladislav Kozemský
OCHOTNICKÉ DIVADLO NA PODBLANICKU XXXVI.
Dějiny Spolku divadelních ochotníků ve městě Miličín (3)
Léta válečná a poválečná
Přes nejrůznější problémy neustávali miličínští
ochotníci ve své činnosti i během okupace a zaznamenávali četné úspěchy, zejména ve stále se zvyšující návštěvnosti. V roce 1941 píše kronikář Vojtěch
Kraupner: „Pro zajímavost uvádím, že v této době
válečné jsou divadelní představení hojně navštěvována, poněvadž lidem se začínají hromadit peníze,
za které nemohou koupit to, co by si přáli.“1 V roce
1944 připomíná, že „dělný lid však nemá přebytky
peněz …“ a stoupající příjmy z jednotlivých představení zaznamenává „jako doklad blížícího se znehodnocení měny.“2 Největší příjem v dosavadních
dějinách miličínského ochotnického spolku – 7074
korun – vynesla dvě představení hry Za ranního kuropění, hraná o Velikonocích 9. a 10. dubna 1944.
Své zisky spolek v roce 1941 ještě posílil prodejem starého jeviště, které „složené na půdě se
stalo neužitečným, protože Sokol pořídil jeviště nové
moderní. Proto bylo staré jeviště prodáno Mládeži církve českomoravské v Chotovinách.“3 Za této
výhodné finanční situace si mohl divadelní spolek
dovolit dosud nevídanou věc – 21. a 22. srpna vystoupil v Sokolovně společně s miličínskými ochotníky v hlavní roli hry J. Říhy Hluchý klas bývalý
člen činohry Národního divadla v Praze Jaroslav
Hurt, který byl v té době již na odpočinku v Želči
u Tábora. Představení režírované Vilémem Švelb1
Kuliš, J. - Traxler, L. - Kraupner, V.: První pamětní kniha
města Miličína. Miličín, 1839 – 1925, s. 579. 2
Tamtéž, s. 773. 3
Tamtéž, s. 579.
18
rem zaznamenalo značný úspěch a ochotníci uskutečnili ještě zájezd do Mladé Vožice. Mistru Hurtovi
byl vyplacen honorář 1570 korun.
Jaroslavu Hurtovi se zřejmě v Miličíně zalíbilo, neboť ještě téhož roku (25. a 26. prosince) zde
vystoupil v divadelní hře Lilofee, za což obdržel
honorář 1600 Kč. Ani potom však na miličínské
ochotníky nezapomínal – o Velikonocích 1944
poslal pozdravný lístek Anežce Šabatkové, která
se uzdravovala z těžké nemoci. Otce Anežky Šabatkové Jaroslav Hurt přesvědčoval o jejím talentu
a nabízel zajistit místo v divadle v Českých Budějovicích, jeho nabídka však byla odmítnuta a sama
paní Šabatková se o ní dozvěděla až po dlouhých
letech.
Své 75. narozeniny oslavil 15. února 1942 jeden
z nejvýznačnějších miličínských občanů a po 50 let
člen ochotnického spolku Čeněk Kraupner. Tento
vyučený švec se po „zkušené“ ve Vídni vrátil do Miličína a založil si vlastní ševcovskou dílnu, zabýval
se také obchodem a v letech 1919 – 1922 byl starostou města. Jako zakladatel a jednatel Okrašlovacího
spolku se podílel na změně vzhledu města – s jeho
přispěním založené parky a aleje jsou ozdobou obce
dodnes. Jako nadšený Sokol stál u zrodu Sokolovny, když na její stavbu věnoval pozemek a množství stavebního materiálu. Účinkoval v dlouhé řadě
ochotnických představení, založil divadelní kapelu
a organizoval maškarní průvody. Čeněk Kraupner
zemřel ve věku 84 let 16. července 1951.
Ani slavnostní okamžiky však nedokázaly přehlušit smutnou dobu. V roce 1940 si obecní kroPod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4
Plakát představení Návštěva nepřichází, 1960 (xerox, archiv Muzea Podblanicka).
nikář povzdechl: „Válka tíživě doléhá, a to bylo
příčinnou, že se letos o Božím Hodu vánočním nehrálo v sokolovně divadelní představení – prvně
po mnoha letech – bylo ticho toho dne.“4 Problémy
působila i cenzura, „která mnohá představení zakazovala a vyškrtávala.“5 Podobně jako za první
světové války musel spolek část zisků odvádět
– např. v roce 1944 připadlo 50 % ze zisku hry
Poslední muž (1049,60 koruny) Národnímu souručenství. Při náletu na Štýrský Hradec zahynul
člen spolku Jiří Zahrádka, který byl do Rakouska nasazen na práci. V době války byl předsedou
spolku poštmistr Jaroslav Fridrich, místopředsedou
krejčí Vilém Švelbr, jednatelem učitel Jan Přibyl,
režiséry holič Karel Havlíček a učitel František
Prokop, pokladníkem rolník František Suchan,
dekoratérem knihař Ladislav Kubíček a revizory
účtů František Špaček, Jan Švec, Josef Voříšek
a František Řehák.
Už po konci války – 6. června 1945 – vzpomněl
spolek na výborové schůzi svého režiséra, učitele Františka Prokopa, který byl zastřelen Němci
4
Kuliš, J. - Traxler, L. - Kraupner, V.: První pamětní kniha
města Miličína. Miličín, 1839 – 1925, s. 529. 5
Kraupner, V.: III. pamětní kniha města Miličína. Miličín,
1945 – 1975.
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4
v Sedlci-Prčici o květnových revolučních dnech.
„Pro nejrušnější rok, jaký dějiny města zaznamenaly,“6 uspořádal divadelní spolek pouze jedno představení – hrál se Lešetínský kovář od Svatopluka
Čecha. Po letech půstu se opět mohly pořádat taneční zábavy, pro spolek však jeho první ples 5. ledna 1946 nedopadl nejlépe – příliš drahá Jirotova
jazzová a smyčcová hudba z Bystřice (stála 5000
korun) zapříčinila deficit 680 Kčs. Ten však pomohl zacelit výtěžek ze tří představení. Do Miličína
se také vrátila maškara, v roce 1946 s aktuálním
námětem Norimberský soud – čerti hlídali necky,
na kterých bylo vezeno tělo „Emanuela Moravce“,
v prasečí kleci byli zavřeni „K. H. Frank“ a „R.
Heydrich“. Po letech zákazů se občané Miličína
i širokého okolí masově zúčastnili maškarního divadelního představení.
V poválečném období hrával spolek většinou tři
hry ročně, na repertoáru se objevovaly hry vlastenecké, protiválečné i veselohry. Svou činnost v roce
1946 spolek zahájil hrou Praha je naše, následovala Čapkova Matka. Oblíbeny byly hry Aloise
Kuliš, J. - Traxler, L. - Kraupner, V.: První pamětní kniha města Miličína. Miličín, 1839 – 1925, s. 803.
6
19
Jiráska – v letech 1949 a 1951 se hrála Vojnarka,
roku 1950 Otec, s Lucernou vystoupili v roce 1951
v Miličíně členové Sokola ze Sudoměřic. Zejména Vojnarka, režírovaná již velmi starým Vilémem
Švelbrem, vzbudila značný ohlas nejen v Miličíně,
ale i ve Střezimíři, Sudoměřicích a Voticích, kde s ní
ochotníci vystoupili.
Kromě Viléma Švelbra se režií začal zabývat
Ladislav Kubíček (v roce 1950 režíroval veselohru
Slovanské nebe), který od roku 1945 vedl i dětský
divadelní kroužek v rámci obnovené Tělovýchovné
jednoty Sokol. Režisérkou se stala i Anežka Šabatková, která první velkou roli sehrála v roce 1938
ve hře Právo první noci. Jí režírovaný Měsíc nad
řekou byl o Vánocích 25. prosince 1951 také poslední hrou, „která byla sehrána samostatným Spolkem
divadelních ochotníků v Miličíně, neboť tento spolek
byl zařazen pod Osvětovou besedu.“7 Kromě změny názvu na „Osvětová beseda – divadelní soubor
v Miličíně“ však spolek pokračoval ve svojí činnosti
beze změn. Hrálo se pouze méně představení – většinou jedno, někdy dvě ročně. Většinu her režírovali
Anežka Šabatková nebo Ladislav Kubíček, představení Babička však v roce 1960 režírovala učitelka
Mária Raková a Její pastorkyňu v roce 1963 učitelka
Anna Dvořáková. Soubor se účastnil divadelních
přehlídek a podařilo se mu získat i několik ocenění.
Začátek konce divadelního souboru v Miličíně
znamenala inscenace Tylova Strakonického dudáka
v roce 1964. Režisérka Anežka Šabatková v tom
roce odmítla vstoupit do bojů o ředitelské křeslo
v místní škole tím, že by podpořila skupinu kolem manželů Vološčukových. Učitel Vološčuk poté
na poslední chvíli oznámil, že nebude v představení
hrát, a navíc zorganizoval scénu Dorotky na Šibeničním vrchu, kterou přislíbil připravit, proti duchu
režijního vedení hry. Kvalita představení na to značně doplatila a Anežka Šabatková, režírující od roku
1960 téměř výhradně sama, zasažená navíc úmrtím
v rodině, spolek opustila. V roce 1965 ochotníci
ještě přece jen sehráli hru Jakub Oberva, ale pak
už chyběl zdatný organizátor a miličínský divadelní
soubor se po 90. letech činnosti definitivně rozpadl.
Návrat ochotnického divadla
do Miličína
Kdysi slavná tradice ochotnického divadelnictví
v Miličíně byla na počátku 90. let dávno pokryta
hustou vrstvou prachu. Zašlou slávu amatérského
7
Tamtéž 20
divadla připomínaly už pouze děti z místní základní
školy, které od roku 1975 v dramatickém kroužku
vedla učitelka Vlasta Kořínková. Kronikářka Iveta
Holasová v roce 1992 poznamenává: „Kulisy jsou
ještě z majetku bývalého ochotnického spolku. Kdysi
byly určitě výborné a prvotřídní, to je na nich vidět
ještě teď, ale čas se na nich nesmazatelně podepsal…
…“8 O dva roky později dodává v zápisu o Sokolovně, že jeviště (od roku 1939 stále stejné) je již
téměř nepouživatelné.
Situace se začala měnit v roce 1996. Za přispění obecního úřadu se začala opravovat Sokolovna
a především byly v obci po téměř 30 letech obnoveny masopustní maškary. Vystoupení se skládalo
z několika scének hraných dětmi i dospělými. Stejná
skupina lidí, která byla u obnovy masopustu, stála
i u znovuzrození ochotnického spolku. V květnu
téhož roku začali noví ochotníci nacvičovat první
hru. Režie se ujala Vlasta Kořínková, která si tak
poprvé vyzkoušela vedení dospělých herců. Hrozba
ztráty Sokolovny si v Miličíně vynutila i obnovení
Tělovýchovné jednoty Sokol, která se stala členem
táborské župy Jana Žižky z Trocnova. A protože
i vznik Sokola byl záležitostí stejné skupiny lidí
jako v případě masopustu a divadla, začlenily se
tyto aktivity do sokolské organizace. Na ustavující
schůzi 20. září 1996 byl starostou Sokola zvolen
Zdeněk Typta, náčelnicí Alena Cikhartová. V roce
1997 se masopustní maškary vrátily k tradici tématických představení na improvizovaném jevišti před
obecním úřadem na hlavním miličínském náměstí,
v níž pokračují dodnes.
S klasickou hrou se ochotníci konečně představili
2. května 1997. Hráli se Hrubiáni od Carla Goldoniho. „Už 30 minut před plánovaným zahájením se
od hlavního vchodu sokolovny táhla dlouhá fronta,
která jakoby nebrala konce, přestože sál i galerie
už byly přeplněny.“9 S představením ochotníci zavítali i do Votic, Sedlce-Prčice, Borotína a Nechvalic.
V roce 1998 už ochotníci hráli na prknech nového
jeviště (a před novou oponou) – 2. a 9. května se
představilo 16 herců s množstvím převleků v italské detektivní komedii Kaviár nebo čočka. V témže
roce se někteří členové souboru podíleli na představení Škola základ života, které bylo součástí
akademie k 100. výročí postavení budovy školy.
Rodinné záležitosti několika členů souboru neumožnily v roce 1999 sehrát žádné představení.
Holasová, I.: Pamětní kniha obce Miličín V. Miličín,
od 1986, s. 91. 9
Holasová, I.: Pamětní kniha obce Miličín V. Miličín,
od 1986, s. 166. 8
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4
ZE STARŠÍCH ČÍSEL
ZAJÍCI OD HADOVÉ STROUHY
Pod vysoký jalovec, do břehu Hadové strouhy, který se natočil ke slunci, chodívala přespat
stará zaječice. Ani pelech si tu nemusila vyhrabávat. Vykopaly jej větrovské chalupnice, když
časného jara sázely do stráně smrkové sazeni-
ce. Neujaly se všecky. Které se chytily v písčité a kamenité strži, obarvily se temně zelenou
krví a hnaly se zvědavě vzhůru, po ostatních,
které podlehly v zápase s chudou zemí, zůstaly
prázdné dolíky, a zarůstaly rychle travou.
Myslivna Tomkovka u Lešan (foto: Marie Linhartová)
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha
I
V dolíku pod jalovcem, v němž zhynul stromek, zalehla každého dne, když střídal úsvit
noční tmy na pasekách, zaječice. Přihrábla
jamku, obrátila se v ní, vtlačila do ní zadek a už
bloudila očima po nebi po poslední hvězdě.
Slunce vycházelo a zapadalo za tichými
lesy. Bylo ještě záhy na jaře. Les mlčel a zaječice byla bezpečná ve svém úkrytu. Když
stoupalo slunce po obloze a když se vzpíralo
do břehu Hadové strouhy, bylo staré pod jalovcem nejlépe. Rozložila se ze široka, aby
mohlo slunce do celého jejího kožichu, a přivírala slastí oči.
V prvních dubnových dnech měnil se život
na pasece. Ticho lesa ustupovalo podezřelým
šelestům. I člověk přešel po okraji Hadové.
V pelechu pod jalovcem jakoby se nic nestalo.
Ale přece! Vycházela-li zaječice dříve s večerním šerem do polí, opouštěla nyní domov až
pozdě v noci a ještě potmě se vracela.
Pod jalovcem v Hadové skrývalo se velké
tajemství. Objevil je pantáta Hromas z Větrova,
když se vypravil s poledne do panského lesa,
aby si vybral štíhlý stromek na bičiště. Chodil
od kmene ke kmínku, od keře ke keři, a když
se zastavil v Hadové strouze, aby si narovnal
hřbet, lekl se, až odplivl. Zrovna pod nohama
vyhoupl se z vřesu zajíc a zmizel v pasece.
Starý neudělal ještě ani dva kroky a pohnul
se i vřes, z něhož vyplašil zajíce. Sehnul se
k zemi, rozhrnul trávu. A hele!
Na dně zaječího pekáče tlačili se k sobě tři
malí zajíčkové. Pantátovy oči na nich spočinuly
se zalíbením.
Zapomněl na svůj drobný pych, sedl do vřesu a prohlížel si mladé. Ani se nepohnuli. Jen
se třásli na celém těle a jejich ztrnulé oči dívaly
se na člověka. Ne dlouho. Ve chvilce dali hlavy
dohromady a odvrátili se ode vší hrůzy, které
se prvně dívali do tváře.
Starý Hromas mladým neublížil. Co s nimi?
Co měli doma z mladých zajíčků, které přinesli
před rokem chlapci z lesa? Vyrostli z nich obludní zajíci, kteří se ve vězení steskem po domově, po lese a po běhání v polích skoro utrápili. Nikdo je nechtěl na podzim zabíjet a nikdo
také neměl chuť na posvícenský oběd, dokud
je měli doma v kleci. Donesli je proto do lesa
za ves. Ale necvičení a nevyzbrojení zajíci ze
svobody už nic neměli. Oba chytil hned první
II
noc Stibůrkův Cikán v trní pod samou vsí, k níž
se vrátili.
Na to myslil větrovský Hromas u zaječího pelechu v Hadové strouze. Napěchoval si dýmku, zabafal, rozloučil se měkkým pohledem
s ustrašenými zajíčky pod jalovcem a odtáhl
mladými břízami ke vsi.
Bylo to první a také poslední setkání mladých
zajíců s člověkem, který neublížil. Stará zaječice dlouho v pasece nevydržela. Strach o děti ji
štval do strouhy pod jalovec. Byl ještě bílý den,
když se s nimi shledala. Přisedla k nim na chviličku, ale stání už neměla. Vyběhla do strouhy,
vrátila se k dětem a už byla zase pryč.
Když se vrátila, po třetí, vystrčila všechny tři
mladé z pelechu, oběhla je několikrát v kruhu
a potom se s nimi pustila dolů na cestu k polím. Byla to první cesta dětí s matkou, která je
odváděla do bezpečí. Bála se lidí, kteří našli
její schovávačku. Nevěřila jim, protože s nimi
měla zlé zkušenosti.
Stará táhla zvolna napřed, za ní poskakovaly
a posedávaly její tři děti, dvě po stranách, třetí,
nejmenší a nejneposednější, vzadu. Zaječice
se zastavovala a znovu obíhala mladé, kteří
jí nestačili. Na samém kraji lesa se zastavila
docela. Posadila se na zadní běhy, vytáhla se
jako struna a dýchala rychle vlhký vzduch, který vanul z luk.
Dlouho seděla zaječice nehybně na příkopě
pod lesem. Ani se nepohnula. V polích bylo
ticho. Vzduch byl ještě chladný a noc skoro
bez života. Mladí zajíčkové pozorovali bedlivě
starou a panáčkovali po ní. Nedařilo se jim to
naponejprv, ale učili se vytrvale. Dva silnější
ve chvíli seděli při matce jako pěny, ale nejslabší ze tří se dlouho na dvou neudržel. Padal
všude, kam si sedl. Když to trvalo příliš dlouho,
rozzlobila se stará. Malý nemotora, který byl,
dokud zůstávali v pelechu, samé žertování, kutálel se jí zrovna před nohama. Dostal, chudák,
předním běhákem ránu, že udělal dva kotrmelce až do brázdy jahodového pole.
Zaječice poskočila za nezvedencem. Obě
urostlejší děti se daly za ní. Nejmenší si už dávalo lepší pozor na cestu a drželo krok s ostatními. Na palouku pod lesem pustili se všichni
do chudé pastvy. Stará se napásla nejdřív. Posadila se potom na mezi a hlídala mladé před
nebezpečím. Když bylo po hostině, nevrátili
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha
Kresba Josefa Lady.
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha
III
se zajíci do pekáče pod jalovcem. Zaječice je
vedla dál lesem. Usadili se v suché mýti ještě
dávno před tím, než se ozval dole v Maskovicích první kohout.
Den na to se u nich zaječice vůbec neukázala. Když se vtlačila tma do všech koutů lesa,
pobíhali zajíčkové bezradně vysokou a suchou
travou. Po každém šelestu usedali na dvou
jako přikovaní. Když nehrozilo nebezpečí, hledali v staré trávě drobné zelené listy. Zvykali si
pomalu na samotu.
Teprve k ránu, když se poztrácely z lesa
mlhy, přiběhla odkudsi od myslivny Tomkovky
na mýtinu zaječice. Mladí se k ní přimačkli, jak
byli zvyklí z Hadové strouhy, a bylo po samotě
i po hladu. Les zticha hučel a v zaječím pelechu v trávě bylo jako v ráji.
Eduard Vaněček
(Příště ostatek.)
Pod Blaníkem, ročník XIX., 1939–40, číslo 2
REGIONÁLNÍ POVĚSTI, POVÍDKY, VYPRÁVĚNÍ A POEZIE
Kam se nesmělo
NA ZABRANÉM (5)
Krátce po válce se začali lidé rozhlížet
po místech, která ještě nedávno byla nepřístupná kvůli tzv. Zabranému území. Vždyť
Poříčí leželo na hranici, kterou tady tvořil levý
břeh řeky Sázavy a silnice kolem románského
kostela sv. Petra a Pavla. Ten naštěstí přežil
bez poškození, stejně tak jako kostel druhý,
zasvěcený sv. Havlovi a postavený u soutoku
potoka přitékajícího od Konopiště. Kostel byl
postaven o sto let později a uchvacoval překrásným interiérem. Samotný vchod do Božího
hrobu pod hlavním oltářem si po staletí udržel
punc důstojnosti a umělecké dokonalosti.
Také můj papa se staršími brášky Víťou
a Marcílkem využili vlastně druhé neválečné
prázdniny k prvnímu cestování vlakem. Jak to
bylo jednoduché! Stačilo nastoupit do jednoho ze tří dřevěných vagonů. Vlak stavěl pod
dvěma velikými kaštany na malém nádražíčku,
v jehož štítu byl neodborně zabílen německý
nápis Porschitsch an der Sasau a obnoven
na Poříčí nad Sázavou na třech stranách
přiléhajících k trati. Vláček s parní lokomotivou, služebním vozem čekalo veliké stoupání
na samé hranici přípustnosti k první zastávce
zvané Svárov. Tenkrát se ještě nepoužívaného
názvu Posázavský pacifik. Lokálka dýchavičně
dorazila pod rozložité stromy, zapískala a pomalu nabírala rychlost k břehu rybníka, kam
moji bráškové se nedávno vydali také poprvé
vykoupat. Dlouho zde nebylo koupání povoleno, čekalo se na vojenskou komisi, která měla
IV
zjistit, zda do vody nebyly naházeny pancerfausty, tedy pancéřové pěsti či podobně nebezpečný materiál včetně min. Nebyly. Dno bylo
čisté, i když sedmihektarovou plochu nebylo
asi možno prohlédnout píď po pídi. Úřední
oznámení muselo stačit.
Plavat bráškové museli umět, protože to byl
jeden z předpokladů pro přijetí na gymnázium.
Papa je tomu tenkrát naučil v řece u Chocerad.
Ale tam se museli spokojit s pár metry, a to ještě dlouho pečlivě hledali místo z břehu Sázavy.
Tady na Svárově se nabízela plocha téměř nepřehlédnutelná a s dobrými tři metry hloubky
u stavidla. Hnedle do dvou třetin rybníka se
udržovala poloviční hloubka. Ó, jaká lahoda!
Proto i teď uvažují: Neměli raději vystoupit?
Propásli okamžik i proto, že papa byl pohroužen do vzpomínek na jednu svou návštěvu
místní hospůdky ještě v době, kdy málokdo pochyboval o vítězství německých zbraní, neboť
tenkrát jim patřila téměř celá Evropa a na východě se směřovalo k Uralu i na Kavkaz.
Pro hospodské štamgasty do sálu přibyly
další dva stoly a bytelné lavice. Venku vzniklo
postupně jednoduché zařízení na uvázání koní
německých nižších důstojnických šarží a prostor pro zaparkování jednoho, nejvýš dvou terénních vozidel, jejichž poznávací značka začínala písmeny WH. Patřila wehrmachtu. Čeští
vtipálkové ji četli – wěnoval Hácha – a vozily se
v ní vyšší šarže, které si oblíbily toto místo nejen pro nerušené posezení u dobře ošetřeného
piva, ale i přítulnost majitelek. Obou Paulin.
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha
Sláva hospůdky
Hospůdka u Pavlínek však byla známa vlastně ještě dávno předtím, než se stalo místem
zabraným. Dlouhé by bylo vypravování a výčet
těch, kteří sem znali cestu a byli přitahováni
jako mouchy na kapky vybryndaného piva. Většinou pěšky sem chodili statkáři, hlavy velkých
selských usedlostí, pár letních hostů z Prahy,
kteří si užívali část prázdnin v letních bytech.
Manželky s dětmi šly k řece a pánové na pár
piv na Svárov. Tady to bylo něco docela jiného,
než v plných poříčských hospodách, ať už dole
u Plachého nebo v moderní restauraci s okny
na vlak a silnici, kterou každou chvíli přehradily
dřevěné šraňky s červenobílým nátěrem.
Také cestář Žaloudek chodil k Pavlínkám a své věrné posluchače oblažoval řadou
báchorek s lechtivým obsahem nejen o mileneckých párech. Vždy začínal veledůležitým
obratem – „Víme …“
Místo znali také Pražáci. V letním parnu rádi
opustili výheň dřevěných vagonů, aby svlažili
žíznivá hrdla. Ti, co se zastavili poprvé a byli
vázáni pokročilým zaláskováním, se bláhově
domnívali, že v podkroví najdou stejně útulnou
„cimérku“ na zbytek noci. Když poznali svůj
omyl, buď si odpočinuli v lesíku, ve vrbičkách
na břehu rybníka, ale obvykle posledním vláčkem odjeli domů. Jen nesměli ztratit orientaci.
Směr kolem rybníka končil v Jílovém kvůli strategicky důležité výrobě „něčeho“ v několika tunelích. Ten první se nacházel před romanticky
lákavým viaduktem na Žampachu, jejž však
mohli vidět jen z cesty, protože konečná měla
český název Jílové. Museli „flamenderzukem“
přes Poříčí do Čerčan s nadějí, že budou mít
přípoj na Prahu. Obvykle jim nevadilo ani případné čekání na první pondělní „dělňas“.
Určitým způsobem se zde střídali štamgasti.
Nebylo totiž dobré, aby se u stolů se objevili
tenkrát ještě budoucí „vítězové“ a čeští příslušníci protektorátu. To by nemuselo skončit dobře. Hospodský takt obou Pavlínek však tomu
dokázal zabránit. A tak ve všední den se mluvilo německy, v sobotu a v neděli česky. Nepsaný zákon dodržovaly obě strany.
Útulnou svárovskou hospůdku nezlikvidovala druhá světová válka. Horší to bylo s občerstvením. Pivo sice nebylo na příděl, zato bylo
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha
průhledně slabé, málo pěnivé a znalci tvrdili,
že řiďoučké. Také „udělat“ jich deset nebylo
dost možné, protože tolik piva nebylo k dostání. Rovněž citrónka nebo malinovka pro dámy,
včetně slečen a dětí, ztratily předválečnou úroveň v množství bublinek a následném štípání
v nose.
Tragický konec
Nikdo však nezabránil tragickému konci majitelek hospůdky. Těžko už by se hledali pamětníci, kteří by věděli, kdo sem v polovině května poslal „študebakr“ se sovětskou posádkou.
Možná měli své instrukce k likvidaci známého
místa pro nežádoucí spolupráci.
Matka Pavla tušila, co by ji čekalo. Dcera se
spíš řídila zásadou: „Nějak bylo, nějak bude,
ale pivo nepomine.“ Nechápala maminku, že
rázně skoncovala se svým životem. Pavlínce německý oficírek, když neměl dost marek
na zaplacení, nabídl dámskou šestpětatřicítku. Ta mu prý přebývala. V duchu si Pavlínka
slibovala, že se vrátí, aby maminku důstojně
pohřbila. Teď jí šlo o život. Spoléhala na své
rychle nohy a snad i přízeň u svobodných poříčských „páprdů“, kteří se jí tolik dvořili. Byla
by některému z nich možná dobrou hospodyní,
kdyby však …
Sovětští vojáci, jejichž řeči nechtěla rozumět,
byli rychlejší. Zabránili jí v útěku. Její nářek pak
následně jednak nikdo neslyšel, protože motor
„túrovali“ na plné obrátky. Pak ji za nohy přivázali na hák místo děla a – daváááj! Nežli přijeli
na železniční přejezd u Homolky nad Poříčím,
provaz už neměl co táhnout. Kameny a prašná
cesta beze stopy ukončily, co na mladé Pavlínce bylo tak krásné.
Janečkova vila
Nežli se Papa dovzpomínal, vjížděli na týnecký most. Vpravo proti proudu se mihly
Brodce. Tam již byla obnovena výroba motocyklů Jawa. Říkalo se jim „pérák“ kvůli odpružení přední nápravy. V Týnci pár minut čekali
na příjezd soupravy od Jílového. Tady měly
vlaky možnost se křižovat. Týnecké nádraží
patřilo počtem kolejí mezi největší. I pivo a limonádu tady pikolíci roznášeli, i když hospoV
da se nenacházela v komplexu budov. Dvě
vlečky umožňovaly zásobování obou továren,
ale také čekání nejméně dvou souprav, sloužících jako pomocné soupravy pro následné
vlakové přípoje. Našlo se místo i pro nákladní
vlaky směřující do obou továren. Druhá z nich
na opačném břehu produkovala hutní výrobky.
„Škoda, že neuvidíme Janečkovu kulatou
vilu. Podobala se malému zámku točícímu se
za sluncem,“ vyprávěl papa, který se na ni nezapomněl denně poohlédnout z mostu cestou
do měšťanky. Za války dívat se patřilo k málu,
co nebylo zakázáno.
Tentokráte se Janečkova vila dala jen tušit.
Továrna ji dokonale zakryla.
Až k Jílovému se bylo nač kolem Sázavy
dívat. Daly se zahlédnout kánoe, které se
občas mihly v řečišti plném obrovských žulových balvanů. Jen vory už nebylo vidět. Patřily
k minulosti, neboť je nahradila levnější doprava
na vagónech.
Jaromír Košťák
REGIONÁLNÍ LITERATURA
ŠTERNBERKOVÉ – PANSKÝ ROD V ČECHÁCH
A NA MORAVĚ
Publikace Šternberkové – panský rod v Čechách a na Moravě Pavla Juříka je první pokus
o novou monografii Šternberků od roku 1824.
Kniha je určena nejširší veřejnosti, která se zajímá o osudy šlechty, historii a dějiny obecně. Bude
se líbit milovníkům hradů a zámků, neboť text
je doplněn řadou unikátních, barevných snímků autora, archiváliemi, málo znanými portréty
VI
členů rodu, kresebnými rekonstrukcemi pečetí
a středověkých hradů od publicisty Jana Heřmana. Text nepostrádá ani zjednodušený rodokmen
Šternberků. Kniha je rozdělená do několika bloků: vznik rodu Divišovců – Šternberků, založení
hradu Český Šternberk a jeho stavební popis,
jednotlivé větve rodu, význačné osobnosti, restituce po roce 1992 a stručný popis jednotlivých
dominií rodu v Čechách a na Moravě. Nejsou
vynechány ani veřejnosti nepřístupné objekty.
Kniha se nevyhnula řadě faktografických
nepřesnosti, ne vždy popisuje současný stav,
nejnovější archeologické výzkumy a poznatky
k rodu. To ale čtenář od autora ani nečeká,
protože novým poznatkům jsou vyhrazeny
odborné časopisy a sborníky. Autorovi se podařilo vyzdvihnout nejen odkaz tohoto panského rodu, ale i současnou přítomnost pánů
ze Šternberka. Obšírně popsal složitou situaci
české šlechty, zejména za druhé světové války,
po roce 1949, v období normalizace a události
na některých hradech a zámcích Šternberků
po restitucích v roce 1992.
Juříkův pokus o shrnutí informací o tomto šlechtickém rodě, jehož kořeny sahají až
k Přemyslovcům, se zdařil. Ukázal cestu dalším badatelům a historikům, kteří na jeho práci
o tomto rodě mohou navázat. Kniha rozhodně
stojí za přečtení, neboť směruje širší veřejnost
k pochopení složité úlohy české šlechty v našich dějinách.
Jan Heřman
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha
PAMÁTKY STŘEDNÍCH ČECH 1/2013
První číslo časopisu Památky středních
Čech (vydávaného Územním odborným pracovištěm Středních Čech Národního památkového ústavu) v roce 2013 přináší mimo jiné
i dva zajímavé příspěvky věnované lokalitám
z našeho regionu.
Článek Dagmar Primusové a Jana Žižky
s názvem Z oprav památek na Benešovsku
shrnuje informace a poznatky získané v průběhu oprav a rekonstrukcí několika památkových
objektů, které se uskutečnily v letech 2006 až
2012. Konkrétně se jedná o opravy zámků v Libouni, Třebešicích a Jablonném nad Vltavou
a o opravu kostela sv. Františka Serafinského
ve Voticích.
Článek Jany Tiché Vzkříšení sklářské huti
František v Sázavě – I. část seznamuje čtenáře s minulostí uvedené sázavské sklářské
hutě a především s průběhem adaptace této
technické památky pro nové využití v rámci
velice zajímavého projektu vytvoření Centra
sklářského umění Huť František v Sázavě.
Radovan Cáder
BOROVSKO
Vskutku objemnou knihu „Borovsko 1289
– 2010“ vydal v tomto roce Obecní úřad Bernartice (do jehož působnosti dnešní osada
Borovsko spadá). Autorem je borovský rodák
Jiří Vilímovský, kterému se podařilo shromáždit
pozoruhodné množství fotografií, map a dokumentů k historii obce Borovsko.
Jak uvádí autor v úvodu, první část knihy zachycuje nejstarší dějiny obce Borovsko a borovského panství. Je zde popsána historie hradu, tvrze a zámečku s dvorem od roku 1289.
Druhá kapitola publikace je věnována zatopené části Borovska. Jsou zde zaznamenány majitelé zatopených domů přibližně od roku 1800
až do jejich nuceného vystěhování. Detailně
popsány jsou oba mlýny, borovský kostel, statek, zatopený dálniční most, zrušená železniční zastávka, zrušená hájovna a zatopené údolí
Želivky a Sedlického potoka. Kniha pokračuje
popisem novější historie a současnosti. Podle
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha
VII
popisných čísel mapuje všechny usedlosti, které zůstaly po výstavbě přehrady, jejich historii
a majitele od roku 1800 až dodnes.
Kniha je nejen obsahově zajímavá, ale také
graficky velmi zdařilá. Autorkou grafické koncepce a úpravy je Kristýna Greplová.
Kniha Borovsko 1289 – 2010 by neměla chybět v knihovně žádného milovníka této části
Podblanicka. Lze ji zakoupit na Obecním úřadě
v Bernarticích.
Pavel Pešout
ČESKÝ ŠTERNBERK – STAVEBNĚ HISTORICKÝ
VÝVOJ HRADU
Plzeňské nakladatelství Ing. Petr Mikota vydalo v roce 2013 publikaci „Český Šternberk.
Stavebně historický vývoj hradu“. Autorem je
Mgr. Jan Heřman, známý podblanickým čtenářům díky knize „Ikonografie středního Posázaví“ (Vlašim 2009) i dlouhé řadě článků.
V drobné publikaci (40 stran) shrnuje autor
svůj trvalý zájem o jeden z nejstarších českých
hradů. Vždy spojoval historický přístup s výtvarným a výsledkem byla série kresebných rekonstrukcí hradu v různých fázích. Tak je tomu
i v této publikaci z edice „České hrady“. V 19
kapitolkách ukazuje vývoj od 40. let 13. století
do roku 1992, kdy se vrátilo sídlo opět do rukou Sternbergů. Navazují kapitoly o obci Český Šternberk a okolí. V textu i rekonstrukcích
vychází Jan Heřman z dosavadního bádání,
ke kterému sám několikrát přispěl. Publikace je
obrazově bohatá a pozornost si zaslouží nejen
u poučené veřejnosti.
Jindřich Nusek
SÁZAVSKÝ KLÁŠTER
Sázavský klášter – tak jednoduše se nazývá
nová publikace o jedné z nejpozoruhodnějších
památek ve středním Posázaví a významném
poutním místě, kterou právě vydal Národní
památkový ústav v roce 960. výročí úmrtí svatého Prokopa, zakladatele kláštera a českého
národního patrona.
Na tvorbě této publikace spojilo síly hned několik renomovaných osobností. Úvodní slovo
převora benediktinského břevnovského kláštera Prokopa Siostrzonka, OSB, uvádí čtenáře
do tajemství poutních míst, významu putování
a historie poutní tradice v českých zemích. Poukazuje na samotného svatého Prokopa a jeho
stále živé poselství, na svou vlastní osobní
VIII
zkušenost s ním a zve k návštěvě Sázavy s cílem pátrat po jádru světcova odkazu právě zde
a snažit se mu porozumět.
Následné vyprávění o tisíciletých dějinách
starobylého kláštera, kterému předchází kapitola o vzniku a rozvoji benediktinských klášterů
v západní Evropě, je doménou Prof. PhDr. Petra Sommera, DSc., významného středoevropského experta v oblasti raného středověku
a dlouholetého vedoucího archeologického
výzkumu v Sázavském klášteře.
Velkým přínosem publikace je část, jež byla
svěřená renomovanému historikovi umění
Prof. PhDr. Ing. Janu Roytovi, Ph.D. Kapitola
sv. Prokop – osobnost a kult zevrubně mapuPod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha
je vývoj úcty ke sv. Prokopovi a její proměny od samých počátků až do novověku, a to
zejména ve výtvarném a slovesném umění
na celém území Čech i Moravy. Nechybí však
ani živé popisy památných poutních zastavení
v přírodě v nejbližším okolí Sázavského kláštera, jako jsou studánky, kapličky nebo tajemná
Čertova brázda.
Publikaci uzavírá procházka klášterním areálem tak, jak jej známe dnes a krátké charakteristiky významných památek v bližším i širším
okolí Sázavského kláštera lákajících k procházkám a výletům. Nechybí ani slovníček méně obvyklých výrazů, se kterými se čtenář v publikaci
setkává a resumé v anglickém jazyce.
Celou publikaci pak provází nádherné fotografie Martina Steckera, pedagoga umělecké
fotografie na Filmové akademii múzických
umění Univerzity Karlovy v Praze doplněné
snímky několika dalších autorů a kresbami
Milana Štědry, sázavského kronikáře.
Publikace je od konce září v prodeji v pokladně Sázavského kláštera a v Infocentru v Sázavě a stojí 195 Kč. Může být krásným vánočním
dárkem, který potěší příznivce a milovníky českého kulturního dědictví.
Slávka Matoušová
ZE SKICÁKU
Ve středu 11. prosince 2013 spatřil světlo
světa a byl pokřtěn čtvrtý „čtverec“, neboli další
kniha z edice autora a malíře Stanislava Příhody. Kniha navazuje na dříve vydané čtvercové
formáty Zdislavický volejbal, Převážně vážně
a Výtvarné historky.
Nově vydaná kniha Ze skicáku nabízí čtenářům 80 stran včetně kreseb z celoživotní
tvorby, z nichž část je v barevném provedení.
Text se snaží seznámit čtenáře se zákulisím
malířovi práce a vtáhnout ho do výtvarného
procesu. S autorem se tak vypravíte do jeho
dětství, školních let i do prvního zaměstnání.
Doplňující text k jednotlivým kapitolám připomíná zajímavosti týkající se kreslení a skicování. Čtenáři se tak mohou nejen poučit, ale také
porovnat vlastní názor na umění s malířovým.
Přesto není kniha pojata jako odborná stať
o výtvarném umění, ale jako čtivá, zábavná
a zajímavě pojatá publikace.
Dle slov autora má být kniha „Ze skicáku“
malou sestřičkou k obrazům, které máte doma.
Pokud chcete rozšířit „knižní rodinu“ nebo si
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha
doplnit čtvercovou edici, tak navštivte ekoobchůdek nebo e-shop Podblanického ekocentra, kde lze knihu zakoupit.
Jiří Pavelka
IX
ZPRÁVY A SDĚLENÍ
BRANDL IN MEMORIAM
Prof. RNDr. Zdeněk Brandl, CSc. (10. 10. 1939 – 20. 8. 2013)
Dne 20. srpna letošního roku přišla z Českých Budějovic smutná zpráva. Toho dne zemřel pan prof. Zdeněk Brandl.
Prof. RNDr. Zdeněk Brandl, CSc. byl vynikajícím biologem, uznávaným odborníkem
v oboru ekologie a limnologie. Po studiích na
Karlově Univerzitě v Praze (obor biologie, spe-
cializace hydrobiologie) začínal Zdeněk Brandl
svou profesní dráhu v roce 1963 jako vědecký
pracovník v Československé akademii věd.
A s Akademií věd pak úzce spolupracoval po
celý svůj život.
V roce 1989 se aktivně zapojil do příprav
založení Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a stál u zrodu zdejší Biologické
(nyní Přírodovědecké) fakulty, jíž byl v letech
1998 až 2004 děkanem. V roce 1998 se habilitoval v oboru ekologie, v roce 2003 pak byl
jmenován pro tento obor profesorem. V letech
2004 až 2011 zastával post prorektora Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích pro
studijní záležitosti. V zahraničí působil opakovaně na univerzitě v kanadském Waterloo
a byl pravidelně vyzýván k účasti jako přednášející v postgraduálních kurzech UNESCO
v Rakousku.
S Podblanickem prof. Brandla, rodáka z Benešova, celoživotně poutaly osobní i pracovní
vazby. Od roku 1974 pracoval mimo jiné na terénní stanici ČSAV na Slapech. V tomtéž roce
se také stal redaktorem přírodovědné části
Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka a
tento post zastával až do své smrti. Za svůj
mimořádný přínos pro rodný kraj získal v roce
2008 ocenění Blanický rytíř.
V osobě prof. Zdeňka Brandla odešel výborný a uznávaný přírodovědec a především
moudrý a laskavý člověk. Čest jeho památce!
Radovan Cáder
SMUTNÁ ZPRÁVA PRO ARCHIVNICTVÍ
PhDr. Eva Procházková (6. 2. 1950 – 4. 11. 2013)
Dne 4. listopadu 2013 zemřela ředitelka Státního okresního archivu v Benešově PhDr. Eva
Procházková.
Paní Eva Procházková se v roce 1950 narodila ve Velkých Chvalovicích na Kolínsku.
Po absolvování poděbradského gymnázia vystudovala v letech 1968 až 1973 archivnictví
a historii na Univerzitě Karlově v Praze. Po
X
studiu nastoupila jako odborná archivářka do
Okresního archivu v Benešově a tomuto archivu zasvětila celý svůj profesní život. V roce
1975 byla pověřena jeho řízením a oficiálně se
jeho ředitelkou stala v roce 1978. Tuto funkci
pak zastávala až do své předčasné smrti. Během svého působení v benešovském archivu
se neúnavně věnovala zlepšování standardů
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha
archivní práce a vytváření kvalitního technického a personálního zázemí pro jeho činnost.
Vyvrcholením této snahy bylo bezesporu vybudování moderní archivní budovy v Benešově, která byla slavnostně otevřena v roce
2000.
Badatelská činnost PhDr. Evy Procházkové
byla velice bohatá. Publikovala celou řadu přínosných prací, zabývajících se nejrůznějšími
tématy od vrcholného středověku až po 20.
století. Na vysoké odborné úrovni dokázala
zasazovat regionální témata do širšího rámce
českých a evropských dějin. Historickou literaturu obohatila o velkou řadu knih, odborných
statí i popularizačních článků v regionálním tisku. Za všechny její práce připomeňme alespoň
Benešov (v edici Zmizelé Čechy), Načeradec.
Dějiny městečka a okolních obcí, Bukovany.
Kapitoly z dějin Posázavské vesnice, Pravonín. Památky a historie obce Pravonín a přidružených obcí.
Kromě vlastní autorské činnosti se také
dlouhodobě věnovala organizování vlastivědné práce v regionu. Bylo do velké míry právě
zásluhou PhDr. Evy Procházkové, že se benešovskému archivu ve spolupráci s Muzeem
Podblanicka, městem Benešov a mnoha dalšími vědeckými a odbornými institucemi a nadšenci podařilo připravit celou řadu vynikajících,
často svým významem i region překračujících
akcí, ať už se jednalo o konference (např. Opat
Prokop a jeho doba, Regionální a vlastivědná
periodika a jejich místo v historiografii), semináře (např. Dvě církevní kapitoly z dějin Benešov, Lidová kultura Podblanicka), přednáškové
cykly (např. cyklus přednášek pro pedagogy, v
jehož rámci vystoupili v benešovském archivu
mimo jiné tak renomovaní odborníci jako Josef Petráň, Dušan Třeštík, František Šmahel,
Jan Galandauer, Petr Sommer a mnozí další)
či výstavy (např. Historie požární ochrany na
Benešovsku, Tajemství paravánu následníka
trůnu, Slavné osobnosti ve fondech středočeských archivů, Přemysl Pitter – Pavla Moudrá).
V roce 2010 obdržela paní doktorka Eva
Procházková za celoživotní dílo čestnou cenu
Blanický rytíř (foto: J. Havelková).
Zcela nepřehlédnutelnou zásluhu měla PhDr.
Eva Procházková o rozvoj regionálních sborníků. Od roku 1996 byla redaktorkou Středočeského sborníku historického a od roku 2004 byla
spolu s prof. Jaroslavem Pánkem redaktorkou
Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka.
Za svou práci získala PhDr. Eva Procházková
mnohá ocenění. Mimo jiné jí byla udělena Medaile za zásluhy o české archivnictví, Medaile
Přemysla Pittra či titul Blanický rytíř.
V osobě PhDr. Evy Procházkové ztratilo
Podblanicko výraznou osobnost archivnictví,
historie a vlastivědy, která svým významem
dalece překračovala hranice regionu. Čest její
památce!
Radovan Cáder
MYSLIVECKÁ VÝSTAVA V NAČERADCI
Myslivecké sdružení Načeradec sdružuje
více než tři desítky členů a spolu se včelaři
a chovateli patří k velice aktivním spolkům.
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha
Po letech opět myslivci vystavovali ulovené
trofeje, různá paroží, hlavy zvířat, preparáty
kožešinové zvěře, divokých prasat atd. VeřejXI
Na výstavě Mysliveckého sdružení Načeradec byly k vidění cenné trofeje, které návštěvníky
zaujaly (foto: P. Říhová).
nost tak viděla, co se v této oblasti v posledních letech ulovilo. Trofeje se líbily, a mnohé tak zaujal vztah ke zvířatům. „Tuto výstavu
v sokolovně děláme vždy s výročím zdejších
včelařů, kteří letos oslavili sto let od svého založení. Já jsem také i včelař, takže jsme se
opět rychle dohodli,“ dodal Stanislav Zvára
z mysliveckého sdružení. Výstava byla určena nejen samotným myslivcům, ale také
zájemcům o trofeje, ale vlastně všem, kteří
mají rádi přírodu. „Dobře se nám spolupracuje
s vedením místního Agrodružstva Načeradec,
jmenovitě s jeho ředitelem Zdeňkem Sedlákem, vycházejí nám maximálně vstříc a patří
Agrodružstvu mé poděkování,“ dodal Josef
Janouš, předseda Mysliveckého sdružení Načeradec. Nejeden ze zkušených myslivců má
obavy z navrhovaného nového mysliveckého
zákona, na jehož přípravě se nepodílejí lidé se
zkušenostmi v myslivosti.
A názor návštěvníků na mysliveckou expozici? Ten je jednoznačný. Jde o pěkné trofeje. Pokud myslivci svým příkladem dovedou
oslovit i mládež a začínající mladé myslivce
tak, aby se myslivost stala pevnou součástí jejich chování a života, pak bude reálná naděje,
že obětavá a poctivá činnost těch starších se
bude v budoucnu rozvíjet a odolávat negativním vlivům a tlakům současné společnosti.
Petra Říhová
VÝSTAVA HUB V LOUŇOVICÍCH POD BLANÍKEM
Dne 21. září uspořádala Správa CHKO Blaník ve svém sídle v Louňovicích pod Blaníkem
výstavu hub nasbíraných v lesích Chráněné
krajinné oblasti Blaník a přilehlém okolí.
V pořadí již šestý ročník výstavy přinesl opět
rekord co do počtu vystavených druhů hub. OrXII
ganizátorům i samotným návštěvníkům se podařilo nalézt celkem 225 druhů nejrůznějších
hub, z nichž některé patřily k vzácným.
Nejvzácnějším druhem výstavy se stal kriticky ohrožený strmělkovec zardělý (Leucopaxillus rhodoleucus), u něhož se jedná o první
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha
RNDr. František Kotlaba ve své poslední práci popsal a nově navrhl nové české jméno – místo
běločechratka červenobílá, jak je uvedeno na fotografii, se bude do budoucna používat
strmělkovec zardělý.
K rekordnímu počtu nalezených hub přispěl i tento křemenáč krvavý.
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha
XIII
zastoupení na mykologických výstavách v České republice vůbec. Dalšími kriticky ohroženými druhy byly ryzec bledoslizký a kalichovka
Postova. K vzácným druhům se řadí rovněž tři
druhy čirůvek – celerová, běložlutavá a modřínová. Mezi 25 vystavenými druhy pavučinců byl
nejvzácnějším ohrožený pavučinec nachový.
Zajímavostí pro návštěvníky byla jedlá pýchavka obrovská, velká jako lidská hlava, nezvykle
velký exemplář ryzce syrovinky nebo lanýž letní. S velkým zájmem návštěvníků se setkaly
hřibovité druhy a široké spektrum muchomůrek.
Výstava byla doprovázena výkladem mykologa Pavla Špinara, který odpovídal na nej-
různější dotazy návštěvníků a určoval jimi přinesené exponáty. Příchozí se také dozvěděli,
jak bezpečně poznávat některé méně známé,
avšak výtečné druhy a jak je v kuchyni upravit.
Nejvíce dotazů se týkalo rozpoznávání jedlých
druhů ryzců a holubinek.
Návštěvníků i přes celkem nepříznivé počasí
přišel hojný počet – přivítali jsme jich více než
400. V příštím roce bychom rádi pokračovali
v tradici a na podzim uspořádali v Louňovicích
pod Blaníkem 7. ročník výstavy.
Ivana Křížová
Foto: autorka
OSLAVY 100 LET VČELAŘŮ V NAČERADCI
První písemný zápis o spolku včelařů v Načeradci na Benešovsku je ze dne 22. 11. 1913,
kdy se konala ustavující valná hromada včelařského spolku. Té předcházela ustavující
valná hromada se zvolením přípravného výboru, předsedou byl zvolen Josef Štamberg
z Olešné. Tehdy měl v Načeradci jediný včelař
medomet! I tady šel vývoj dál včetně střídání
generací a oslav výročí základní organizace
Českého svazu včelařů (ZO ČSV).
Počet členů vzrostl na 42. Od roku 1960 je
v činnosti i včelařský kroužek dětí při místní
V proskleném úle děti hledaly označenou živou matku včelstva (foto: P. Říhová).
XIV
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha
základní škole. Postupně se začala rozvíjet
spolupráce se samosprávou okolních obcí
s okresním i ústředním výborem ČSV, kdy
MVDr. Miloslav Peroutka uspořádal pro tuto
ZO řadu odborných přednášek.
Oslavy se uskutečnily v místní sokolovně
a ve školní jídelně. Už 20. července 2013 se
ve školní jídelně konal kurz medového pečiva
zaměřený na zpracování včelích produktů. Pod
vedením učitelek Dr. Píchové a Mgr. Kortánkové se kurzu zúčastnilo 18 žen z Načeradce
a okolí. V sobotu 27. 7. 2013 proběhla v sokolovně slavnostní schůze se vzpomínkami
na včelaření s představením oceněných členů ZO atd. Potom došlo k zasazení památné
lípy u kostela, kde u jejích kořenů byly uloženy
tiskopisy 100 let včelaření v Načeradci a zpravodaje zdejšího městyse. Vše opět proběhlo
za účasti Františka Richtra, předsedy ZO ČSV
Načeradec a Ing. Jiřího Jelínka, starosty městyse Načeradec. V sále sokolovny se konala
i následující den v neděli včelařská výstava
historického i současného včelaření s promítáním odborných včelařských filmů, seznámením s činností včelařského kroužku žáků. Pro
děti se uskutečnily soutěže a vhod přišla i diskotéka. Prodej včelařských pomůcek zajistil Jiří
Smetana z Vlašimi. Výrobu předmětů z vosku předvedl Ing. Jaroslav Forman z Louňovic
pod Blaníkem. Paní Marie Šťastná z místní ZO
ČSV prováděla pro zájemce medové masáže.
Známý včelař pan Hromčík z Nivnice od Uherského Hradiště nabídl návštěvníkům kvalitní
medovinu. Odpoledne přednáškou o včelařství
provedli Dr. Miroslav Peroutka a Antonín Zrno.
Výstava byla pořádána ve spolupráci s Mysliveckým sdružením Načeradec, které mělo
v sále svoji samostatnou expozici. Řada zájemců navštívila výstavu i v neděli. Pohoštění
a živá hudba vytvářely návštěvníkům pohodu.
Duší všech akcí při tomto významném výročí
byl František Richtr, předseda ZO ČSV Načeradec. Jemu jsme položili několik otázek.
Co všechno zahrnovala příprava oslav?
Hodně práce a času. Začali jsme s ní už
před rokem a finišovali letos v zimě. Vytvořili
jsme několik skupin z našich členů pro oslavy a vlastně pro jejich celý průběh. Snažili
jsme se na nic nezapomenout. Jedenáct členů z naší ZO obdrželo ocenění Vzorný včelař
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha
od OV ČSV a od republikového výboru pět
členů vyznamenání Vzorný včelařský pracovník, k tomu diplom a 500 Kč. Zpříjemnit jsme
chtěli programem i věkové kategorie návštěvníků. Nezapomněli jsme ani na děti, které si
vyzkoušely stloukání rámků, omalovánky, živé
včely v proskleném úle, kvízy, hry a diskotéku.
Určitě bychom se neobešli bez sponzorů, kterým bych chtěl touto cestou poděkovat, hlavně
Městysu Načeradec, Agrodružstvu Načeradec,
Obecnímu úřadu Pravonín a Základní škole
Načeradec.
Tady v Načeradci jste velkou osobností chovatelů i včelařů. Jak jste se vůbec
ke včelaření dostal?
Už jako dítě mě ke včelám přivedl otec
a do včelařského spolku jsem vstoupil v roce
1965. Pracoval jsem ve výboru naší ZO a patnáct let jsem byl předsedou OV ČSV Benešov. Nyní jsem řadu let předsedou zdejší ZO
a v okresním výboru předsedou kontrolní a revizní komise. Bez přímého vztahu ke včelám
a k lidem nelze tyto funkce dělat. Potěšilo mě,
že zdejší organizace má podrobně vedené tři
kroniky.
Tradicí vaší ZO se stala práce s dětmi
na místní základní škole. Co to pro vaši ZO
znamená?
Děti a vůbec mládež je základem pro každou
činnost. U nás pak přecházejí do ZO. V letech
1960 až 1968 vedl včelařský kroužek na zdejší
základní škole pan učitel Burda, který učil tělocvik, občanskou a praktickou výuku. Stačila
jim čtyři včelstva. Po roce 1982 kroužek vedl
Antonín Smetana a po něm Jiří Peška. Po jeho
náhlém odchodu kroužek zanikl a znovu byl
obnoven v roce 2004 a jeho vedoucím byl Jiří
Richtr, v roce 2007 vedení kroužku převzal
učitel Jiří Volek. Kroužek se schází každý týden na základní škole a zúčastňuje se oblastních kol Zlaté včely s velmi pěknými výsledky.
V roce 2008 byl i pořadatelem oblastního kola.
Členové kroužku se zúčastňují tématických zájezdů.
Co byste řekl na závěr včelařům a k oslavám výročí vaší ZO.
Včela má nezastupitelné místo, tvoří unikátní
díla a produkty. Moudrý člověk v ní vidí přírodu jako celek a ne jen med. Produkce medu,
pylu, vosku, propolisu je jen nepatrným zlomXV
kem toho, co umíme ocenit. Chov včel je pocit
sounáležitosti s přírodou. Chtěl bych poděkovat všem těm, co nám sponzorstvím, přípravou a průběhem pomohli zvládnout zdárně tyto
oslavy. Nemám rád chválu hlavně na svoji osobu, jsem radši, když mi vytknou chyby a poradí, co bych mohl zlepšit.
Petra Říhová
VÝSTAVA OVOCE V PODBLANICKÉM EKOCENTRU
Návštěva žáků Základní školy Načeradec
(foto: J. Lorencová).
Ve dnech 8. – 10. října proběhla v přednáškovém sále Podblanického ekocentra výstava
ovoce, kterou pořádal Český svaz ochránců
přírody Vlašim ve spolupráci s územním sdružením Českého svazu zahrádkářů Benešov.
Výstava byla zaměřena na jádrovité ovoce,
které bylo vypěstováno zahrádkáři z celého
okresu Benešov. Na výstavě bylo k vidění
i několik vzorků starých odrůd jádrovin, které
se podařilo v letošním roce zmapovat v rámci
projektu Záchrana starých a krajových odrůd
na okrese Benešov. Celkem návštěvníci mohli na výstavě vidět 75 vzorků, mezi kterými
bylo i několik kumoií (ovoce patřící do skupiny asijských hrušní). Výstavu také navštívili
žáci Základní školy Načeradec. Pro žáky tak
byla tato výstava příjemným zpestřením hodin
přírodopisu, kde se právě probírá učivo ovocných sadů a zahrad. Byla pro ně připravena
odborná přednáška o významu ovoce a hlavně
o důležitosti záchrany starých dnes již běžně
nemnožených odrůd ovoce. Po velký úspěch
celé výstavy má ČSOP Vlašim v plánu výstavy
opakovat i v dalších letech.
Pavel Jakubův
PODBLANICKÝ PLENÉR
Na Podblanicku vznikla před řadou let ojedinělá kulturní akce s názvem „Podblanický
plenér“ – v posledních deseti letech spojovaná
i s výstavou obrazů v přírodním prostředí vlašimského parku. Letos byl zorganizován již 17.
ročník setkání malířů, který proběhl tradičně
ve velice přátelském duchu a na dobré umělecké úrovni. Jistě tomu napomohlo i krásné
počasí jakoby přímo objednané pro tento účel.
Zúčastnilo se 18 výtvarníků a výtvarnic a své
práce představilo na dvaceti panelových plochách umístěných mezi bránou a zámkem
v parku. Z Vlašimáků se akce zúčastnili J.
Svoboda, J. Buršík, J. Hazmuka, R. Dvořák, S.
XVI
Tomaštík, V. Zeman, J. Buršíková a S. Příhoda – navíc z Domašína J. Hauptmann. Velké
zastoupení měl i Trhový Štěpánov v osobách
V. Švajcra, I. Švajcrové, M. Voigtsové a připočítat můžeme i P. Kadlece z Prahy, ale původem
také ze Štěpánova. Dále výstavu svojí účastí
výrazně podpořili F. Mrkvička z Bořeňovic,
L. Hejzlar ze Zdislavic, F. Matula z Dolních Kralovic, O. Hejzlar z Býkovic a pražský Jan Heřman.
Při krátkém a neformálním zahájení byli přítomní autoři představeni návštěvníkům a z rukou Ing. Evy Vaňkové, coby zástupkyně Klubu
přátel Podblanické galerie ČSOP Vlašim, přePod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha
Návštěvníci plenéru diskutují nad vystavenými obrazy (foto: S. Vrtiška).
vzali upomínkový pamětní list. Proběhla i praktická výměna zkušeností při tzv. „kolečku“, kdy
malíři procházeli ve skupině výstavou a hovořili
o svých dílech. Za celé odpoledne navštívila
tuto kulturní akci asi stovka diváků, potěšila i přítomnost starosty města Mgr. Luďka Jeništy i předsedy ZO ČSOP Vlašim Ing. Pavla Pešouta.
Celé sobotní odpoledne bylo zakončeno
v ateliéru Podblanické galerie besedou při
moravském vínečku. Hovořilo se o proběhlé
akci, vzpomínalo na minulé ročníky, plánovalo do budoucna. A přišlo i kladné zhodnocení
podpory ČSOP Vlašim, který je zřizovatelem
Podblanické galerie a naplňuje tak své poslání
– pečovat nejen o přírodní bohatství Podblanicka, ale i o kulturní dědictví regionu.
Stanislav Příhoda
POZVÁNKA NA JUBILEJNÍ 40. ROČNÍK ZÁVODU
ZIMNÍ BĚH NA BLANÍK
Bájná hora Blaník není jen českou legendou,
ale také legendou běžeckou. Dne 18. ledna
2014 se totiž poběží na její vrchol již po čtyřicáté, a to v rámci extrémního závodu „Zimní běh
na Blaník“. Pořadatelé Ondřej Pojmon a Josef
Jakl opět slibují skvěle připravenou, i když náročnou trať, kdy si během 18 km trasy sáhnou
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha
na dno snad všichni. Závod je náročný nejen
svou délkou, ale hlavně počasím. Při startu obvykle svítí sluníčko, ale na Blaníku, tam se čerti
žení. Závod odstartuje tradičně v 10.10 h. a závodníci se z místa startu – nádvoří vlašimského zámku dostanou přes obec Kondrac až na
již zmíněnou horu Blaník, kde se otočí a poběží
XVII
I přesto, že si závodníci sáhnou na dno svých sil, neztrácejí radost z pohybu (foto: D. Karas).
stejnou cestou zpět. Pro doprovod závodníků
bude zatím otevřena vlašimská paraZOO, takže budou mít i oni o zábavu postaráno.
Závod je tradičně velmi dobře sponzorován,
proto se všichni vítězové kategorií mohou těšit
na lákavé ceny.
V sobotu 18. ledna 2014 se tedy těšíme na
startu „Zimního běhu na Blaník“ i na vás. Další
informace na internetových stránkách závodu
www.behnablanik.cz.
Ondřej Pojmon
FAKT– UM
Spolek Fakt-Um je seskupení kreativních
tvůrců z Vlašimska a Benešovska. Ti se dali
dohromady díky českému portálu fler.cz, který
sdružuje zručné lidi všech oborů i technik. Název napovídá, že jde o lidi, kteří své řemeslo
a techniky fakt umí. Logem spolku je sevřená
pěst s palcem nahoru, které uvedenou myšlenku ještě zvýrazňuje. Na začátku listopadu
loňského roku byl spolek oficiálně zaregistrován jako občanské sdružení. A tehdy naplno
začala jeho činnost.
První akcí, kterou se Spolek Fakt-Um, o. s.,
představil, byl Podblanický kreativní jarmark
ve Vlašimi pořádaný 24. listopadu 2012. Tehdy
se v sálech Kulturního domu Blaník prezentoXVIII
valo přes třicet řemeslníků a tvůrců z celého regionu. Mnozí kromě prodeje svých výrobků přímo na místě ukazovali, jak jejich dílka vznikají.
Součástí akce byla i módní přehlídka háčkované a pletené módy a doplňků. Jarmark byl velmi úspěšný, proto se spolek rozhodl uspořádat
další ročník opět v předvánočním čase. Letošní
již 2. podblanický kreativní jarmark ve Vlašimi
se konal v sobotu 23. listopadu 2013 a započal
spolupráci s Českým svazem ochránců přírody
ve Vlašimi. Výtěžek ze vstupného byl věnován
vlašimské Záchranné stanici pro živočichy.
V sobotu 16. listopadu 2013 se konal také Kreativní jarmark v Benešově v aule gymnázia, který
přilákal velký počet návštěvníků.
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha
V květnu letošního roku byl Spolek Fakt-Um,
o. s., spoluorganizátorem akce Květinový den
v Sázavě. Ta se konala na podporu obnovy
a restaurování barokní fresky v ambitu Národní
kulturní památky Klášter. Na nádvoří Sázavského kláštera spolek představil regionální
tvůrce s originálním zbožím – od šperků, dekorací a módních doplňků po dřevěné, skleněné, keramické i kované výrobky. Vytrvalý
déšť bohužel omezil tvořivé dílničky pro děti,
ale ukázky některých řemesel nezastavil. Fakt-Um připojil ke Květinovému dni také dětskou
výtvarnou soutěž. Výtvory dětí na téma květiny,
svatba, Den matek byly instalovány na chodbách kláštera. Návštěvníci je mohli nejen obdivovat, ale také zakoupit, a přispět tak na dobrý
účel – odkrývání fresek v Sázavském klášteře.
Vize spolku mimo jiné jsou: sdružování osob
se zájmem o ruční práce a vlastní tvorbu, zviditelnění a přiblížení řemeslných technik široké
veřejnosti, podpora, propagace a popularizace řemeslníků a výtvarníků. Na základě toho
spolek nyní připravuje tvořivé kurzy pro širokou
veřejnost, plánuje organizování dalších jarmarků, prezentaci jednotlivých řemesel a podobné
akce. Odpolední i víkendové workshopy nabídnou účastníkům pohled na jeden materiál
z mnoha stran. Jaké kurzy, kdy a kde proběhnou, a co dalšího se chystá, se lze dovědět
na webových stránkách spolku www.fakt-um.cz.
Jana Gilchrist
Náprstkové figurky z plsti tvoří Štěpánka Macková pro své potěšení i pro radost dětí i dospělých
(archiv Š. Mackové).
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha
XIX
MLADÍ OCHRÁNCI PŘÍRODY VČELOJEDI USPĚLI
V SOUTĚŽI BRÁNA K DRUHÝM
Dětský oddíl mladých ochránců přírody Včelojedi uspěl v soutěži Brána k druhým, která
hledá, ukazuje a oceňuje pozitivní příklady
a skutky v naší společnosti, na kterých se podílejí děti a mládež. V kategorii do 18 let získal od odborné komise 114 bodů a umístil se
na prvním místě.
Soutěž Brána k druhým je v letošním roce
organizovaná odborem pro mládež MŠMT
a jde již o druhý ročník. Soutěž je určena pro
dětské kolektivy a skupiny mladých lidí do 26
let. Jejím hlavním cílem je hledat, ukazovat
a oceňovat pozitivní příklady a skutky v naší
společnosti, na kterých se podílejí děti a mládež. Soutěže se může zúčastnit jakákoliv
skupina, která v období od 31. 8. 2012 do 31.
8. 2013 vykonala nebo vykoná ve svém okolí
něco veřejně prospěšného a užitečného pro
ostatní.
Oddíl mladých ochránců přírody Včelojedi
takovou činnost vykonává, a proto se přihlásil
do soutěže Brána k druhým a v letošním ročníku získal první místo v kategorii do 18 let. Toto
umístění získal za následující činnost: akce zaměřené zejména na ochranu přírody v místě,
ve kterém žijí – úklid parku ve Vlašimi, vypouštění vyléčených zvířat ze záchranné stanice,
zajištění dětských stanovišť při výlovu rybníka,
výrobu krmítek, výsadbu stromů, sběr suchých
plodů pro zvířata atd.
Slavnostní předávání ocenění a vyhlášení vítězů se uskutečnilo v pátek 8. listopadu v Praze.
Děti z oddílu se tak vypravily do konferenčních
prostor hotelu Barceló, kde v rámci Konference
o mládeži byl ponechán prostor pro ocenění těch
nejlepších z Brány k druhým. Kromě symbolických klíčů a dalších ocenění, které Včelojedi obdrželi, čekal na děti bohatý doprovodný program.
Fotografie z přebírání ocenění Brána k druhým (foto: J. Pavelka).
XX
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha
Před samotným vyhlášením výsledků navštívili Včelojedi Český rozhlas Dvojku, kde je čekala prohlídka s průvodcem. Děti se tak setkaly
se známými moderátorkami Danielou Brůhovou a Zorou Jandovou, které nám nechaly nahlédnout pod pokličku rozhlasového vysílání.
Po milém setkání nás Daniela Brůhová provedla také slavnostním vyhlášením výsledků
soutěže, které bylo také natáčené televizí Noe.
Děti tak během jednoho dne vyzkoušely stát
nejen za mikrofonem, ale také před kamerou.
Doprovodný program nekončil ani vyhlášením ocenění, protože po něm následoval
společný odjezd do Národního technického
muzea, ve kterém bylo mimo prohlídky expozic nachystáno setkání a beseda s mediálními
osobnostmi Táňou Fischerovou a Vladimírem
Kořenem. Ti nám předali mnohé zkušenosti
i zážitky ze svého dětství a také nám poděkovali za naši práci. V závěru nám popřáli mnoho
zdaru do další činnosti.
Jiří Pavelka
ZNAČKU „KRAJ BLANICKÝCH RYTÍŘŮ
REGIONÁLNÍ PRODUKT®“ MÁ OD LISTOPADU PĚT
DALŠÍCH VÝROBKŮ A SLUŽEB
Pivo Ferdinand, štrůdl do krabice, ptačí budky, pivovarská hospoda Šalanda a penzion
Statek Blaník se od 1. listopadu připojily k dosavadním devatenácti výrobkům a službám se
značkou KRAJ BLANICKÝCH RYTÍŘŮ regionální produkt®.
Za první dva roky existence značky získala
právo užívat logo se svatováclavskou přilbicí pestrá škála devatenácti služeb a výrobků
z Podblanicka. Najdete ji na pivu, uzeninách,
sýrech, mouce, keramice, koláčích, textilních
dekoracích, regionálních publikacích, loutkách
i na medu či zahradnickém substrátu. Tabulku
se značkou uvidíte v cukrárně, čtyřhvězdičkovém penzionu i venkovské chalupě.
Všechny tyto výrobky a služby spojuje nejen dobrá kvalita, ale především jednoznačná
vazba k regionu Podblanicka a Posázaví. „Regionální značku by měla nést takový produkt,
který byste doporučili dobrým přátelům, kteří
chtějí poznat váš region,“ řekla předsedkyně
certifikační komise Kateřina Čadilová z Asociace regionálních značek, o. s.
K této skupině produktů od 1. listopadu 2013
patří nově i tyto výrobky a služby:
• Pivo Ferdinand (Pivovar Ferdinand a.s. z Benešova)
• Štrůdl do krabice (Eva Brabcová z Benešova)
• Budky a domečky pro živou zahradu (ZO
ČSOP Vlašim)
• Pivovarská restaurace Šalanda v Kácově
(Pivovar Kácov, s.r.o.)
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha
• Statek Blaník ve Světlé pod Blaníkem (Miroslav Šubín)
„Když se setkávám s držiteli naší značky,
zjišťuji, že mají jedno společné – svoji práci považují spíše za poslání než jen za způsob obživy. Do svých výrobků a služeb vkládají sami
sebe, svoji kreativitu, poctivý přístup k práci,
svoje sny i tradici. Všech pět nově certifikovaných produktů si značku určitě zaslouží,“ řekla
koordinátorka značky Kateřina Červenková.
Značku KRAJ BLANICKÝCH RYTÍŘŮ regionální produkt® uděluje Český svaz ochránců
přírody Vlašim ve spolupráci s Asociací regionálních značek, o. s., Posázavím, o.p.s.
a Správou CHKO Blaník.
Štrůdl do krabice paní Evy Brabcové
patří nově mezi certifikované produkty
(archiv E. Brabcové).
XXI
Další zájemci o udělení značky KRAJ BLANICKÝCH RYTÍŘŮ regionální produkt®, ať už
výrobci nebo poskytovatelé služeb, se mohou
hlásit do další kola certifikace, které proběhne
na jaře příštího roku. Uzávěrka žádostí je 28. 2.
2014. Další informace lze získat zde: http://
www.regionalni-znacky.cz/kraj-blanickych-rytiru.
Kateřina Červenková
ZPRÁVY ZE ZÁCHRANNÉ STANICE
PRO ŽIVOČICHY ČSOP VLAŠIM
Zima se blíží, dny se začínají zkracovat
a v Záchranné stanici pro živočichy ČSOP Vlašim máme stále spoustu práce. S koncem léta
nám zmizela starost a péče o mláďata, zato přibývá zvířat, která nejsou dostatečně připravena
na přezimování a chladné počasí jim nedává
moc příležitostí k získání dostatku potravy.
Podzim je ve znamení ježků a netopýrů. Momentálně máme ve stanici cca 40 ježků, kteří
by zimu bez pomoci lidí nepřežili. Jsou to zejména pozdní mláďata. S příchodem chladného počasí ubývá i přirozené potravy ježků a ti
nemají možnost nabrat potřebnou zásobu živin
pro zimní spánek. Podobně jsou na tom i netopýři. V průběhu posledního měsíce jsme v naší
péči měli 3 netopýry. Nejednalo se o pozdní
mláďata, nýbrž o zraněné jedince. Pokud je
netopýr zraněn, není schopen letu a nemá
možnost získat potravu. Netopýři jsou typičtí
tím, že umí lovit jen za letu. Netopýr během své
rekonvalescence nežere a ztrácí tak na váze.
S ochlazením ubývá i hmyz, kterým se živí
a netopýr tak pomalu přechází do hibernace.
Pokud nemá dostatečnou zásobu tuku, zimu
nepřežije. Dále tu máme čtyři mláďata vyder
říčních. Jedna samice byla nalezena v létě nedaleko Pavlova a zbylá samice s oběma samci
jsou k nám svezeny z různých částí Čech. Mláďata byla nalezena jako osiřelá a bez rodičovské péče by nepřežila.
Nezávisle na tom, jaké je roční období,
máme stálé pacienty z řad dravců a sov, kteří byli popáleni od elektrického vedení nebo
narazili na překážku. Od začátku září jsme
v záchranné stanici měli káně, puštíka, kalouse, výra a poštolky. Puštík obecný k nám
byl dovezen ve velmi špatném fyzickém stavu, kdy nebyl schopen ani samostatného nakrmení, natožpak aby si v přírodě kořist ulovil.
Naštěstí se nám ho podařila ručně rozkrmit
a nyní čeká v rozletové voliéře na vypuštění.
XXII
Kromě dravců a sov jsme přijali i zástupce
pěvců, za zmínku stojí králíček obecný, který
je naším nejmenším ptákem. Dospělí jedinec
nedoroste délky 10 cm a váží do 5 g. Z vodních
ptáků to je například potápka roháč, kachny
divoké a labutě. Potápku roháče jsme měli 3
týdny v rozletové voliéře pro vodní ptáky s poraněním krku. Rána byla poměrně rozsáhlá
a musela být sešita, ale potápka se rychle
zotavila a nyní už je ve volné přírodě. Spolu
s kachnami jí dělaly společnost dvě labutě,
které se k nám dostaly jako osiřelá mláďata.
Nyní je pravidelně rozlétáváme a doufáme, že
se brzy vydají na svůj první let. V posledních
dnech nám přibývá případů se zvířaty zamotanými do rybářských háčků či udic. Byl to kačer
se zabodnutou třpytkou v noze a labuť, která měla zapíchnutý háček v zobáku a vlasec
zamotaný okolo křídla. Na začátku listopadu
do naší záchranné stanice přibyla koroptev
polní. Z neznámých příčin nedošlapuje na jednu z pánevních končetin. Bohužel tento handicap je trvalý a koroptev by v přírodě nebyla
schopna přežít.
V paraZoo nyní pracujeme na úpravě voliér
pro nová zvířata. Přes zimu do expoziční části
přemístíme výše zmíněnou koroptev polní, orlovce říčního, ořešníka kropenatého. Orlovce
nám dovezli ze Záchranné stanice Plzeň, kde
mu zachránili život amputací křídla. Ořešník
byl nalezen nedaleko Vlašimi se zlomeným
křídlem a ochrnutou dolní končetinou. Křídlo
mu zůstalo špatně srostlé a noha ochrnutá.
Dalším přírůstkem v paraZoo se stala ochočená straka, která doplnila dvojici stávajících
strak.
Kromě volně žijících živočichů nám volají lidé
o radu s exotickými zvířaty. Ve velké většině jde
o zvířata, která utekla – ulétla svému majiteli
nebo byla vypuštěna. Ani jeden z případů není
chvályhodný a člověk by měl mít na paměti,
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha
Orlovec říční (Pandion haliaetus) s jeho oblíbenou potravou – kaprem (foto: L. Bohatá).
že ochočené či exotické zvíře nemá v přírodě
šanci na přežití. Opuštění zvířete majitelem je
hodnoceno jako týrání zvířat a je protizákonné.
Ojedinělé jsou případy, kdy lidé volají, že v bytě
nalezli pavouka a mají obavu o to, aby nebyl
jedovatý. V listopadu jsme řešili případ dovezeného balíku z Ekvádoru, kde kromě očekávaného obsahu byl přibalen i pavouk. Naštěstí
se jednalo o pavouka rodu Heteropoda, který
není nijak výrazně nebezpečný.
V případě nálezu zraněného nebo jinak postiženého volně žijícího živočicha volejte, prosím, na pohotovostní telefon naší Záchranné
stanice pro živočichy 777 800 460.
Pokud chcete podpořit činnost Záchranné stanice pro živočichy ve Vlašimi, můžete
tak učinit odesláním finančního daru na účet
č.: 322147339/0800 nebo dárcovské SMS
ve tvaru DMS ZVIREVNOUZI VLASIM na číslo
87777 (účtování DMS: 30 Kč, Záchranná stanice obdrží nejméně 27 Kč). Můžete přispívat
také pravidelně každý měsíc po dobu jednoho roku – odesláním dárcovské SMS ve tvaru
DMS ROK ZVIREVNOUZI VLASIM na číslo
87777 (každý měsíc Vám bude automaticky
odečtena částka 30 Kč, Záchranná stanice
obdrží nejméně 27 Kč).
Lucie Bohatá
DO TOHOTO ČÍSLA POD BLANÍKEM PŘISPĚLI
Bc. Lucie Bohatá, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim
([email protected])
Mgr. Radovan Cáder, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim ([email protected])
Mgr. Kateřina Červenková, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim
([email protected])
Bc. Martin Filip ([email protected])
Jana Gilchrist, Spolek Fakt-Um, o. s., Míru 42, 257 22 Čerčany ([email protected])
Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc., AOPK ČR, Správa CHKO Blaník, Vlašimská 8, 257 06
Louňovice pod Blaníkem ([email protected])
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha
XXIII
Mgr. Jan Heřman, V Štíhlách 3/1311, 142 00 Praha 4 – Krč ([email protected])
Ing. Pavel Jakubův, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim
([email protected])
Mgr. Vít Kochánek, Vracovice 71, 258 01 Vlašim ([email protected])
Mgr. Jaromír Košťák, J. Morávka 423, 254 01 Jílové u Prahy ([email protected])
Ladislav Kozemský, J. Horáka 1667/1, 256 01 Benešov ([email protected])
Bc. Ivana Křížová, AOPK ČR, Správa CHKO Blaník, Vlašimská 8, 257 06 Louňovice pod Blaníkem ([email protected])
Slávka Matoušková, Národní památkový ústav, Správa kláštera v Sázavě, Zámecká 72,
285 06 Sázava ([email protected])
Josef Moudrý, Pod Tratí 1556, 258 01 Vlašim ([email protected])
PhDr. Jindřich Nusek, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim ([email protected])
Jiří Pavelka, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected])
Ing. Pavel Pešout, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected])
Ondřej Pojmon, OPJJ Club, Ke Brodu 901, 285 22 Zruč nad Sázavou ([email protected])
PhDr. Ivana Preislerová, Severní 968, 258 01 Vlašim ([email protected])
Mgr. Stanislav Příhoda, Dolnokralovická 1298, 258 01 Vlašim ([email protected])
Petra Říhová, Mnichovice 52, 257 65 Čechtice ([email protected])
Milan Štědra, Jiří Bernat, Anenská 171, 285 06 Sázava nad Sázavou ([email protected])
PŘEHLED PLÁNOVANÝCH AKCÍ MUZEA PODBLANICKA A ČSOP VLAŠIM
MUZEUM PODBLANICKA – ZÁMEK VLAŠIM
http://www.muzeumpodblanicka.cz
VÝSTAVY
Otevřeno úterý – pátek 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h.
21. 1. – 21. 2. 2014: Malujeme s muzeem. Výstava výtvarných prací ze stejnojmenné soutěže „Malujeme
s muzeem“ na téma cestování v minulosti – po vodě, po souši a vzduchem.
27. 2. – 23. 3. 2014: Ze světa vážek. Výstava fotografií Václava Vilimovského.
PŘEDNÁŠKY
Zámek Vlašim, začátek v 17.00 h.
Úterý 14. 1. 2014: Pevné zdraví, vašnosti. Zdravotnictví na Podblanicku do roku 1945 připomene ve své
přednášce PhDr. Jindřich Nusek.
Úterý 11. 2. 2014: Pohanství starých Slovanů. Přednáší PhDr. Naďa Profantová, CSc. z Archeologického
ústavu AV ČR.
Úterý 11. 3. 2014: Hospodářské dvory na Benešovsku. Přednáší Ing. Jan Žižka z Národního památkového
ústavu – Územní odborné pracoviště středních Čech.
KONCERTY
Zámek Vlašim, začátek v 19.00 h.
Středa 22. 1. 2014: Jan Páleníček – violoncello a Jitka Čechová – klavír.
Čtvrtek 20. 2. 2014: Jarmila Kosinová – mezzosoprán, Anna Trahová – soprán a Daniela Valtová
Kosinová – klavír.
Čtvrtek 20. 3. 2014: Jaroslav Svěcený – housle a Julie Svěcená – housle.
ČESKÝ SVAZ OCHRÁNCŮ PŘÍRODY VLAŠIM
http://www.csopvlasim.cz
EKOVEČER
Úterý 18. 2. 2014: Gruzie. Přednáška spojená s promítáním fotografií z Gruzie. Začátek v 18.00 h.
XXIV
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha
O to lépe byli ochotníci připraveni na oslavu 125.
výročí založení Spolku divadelních ochotníků
ve městě Miličíně. I díky výtěžkům z představení
a masopustů byla na jaře roku 2000 po mnoha letech vybílena celá Sokolovna, instalovala se část
nového obložení stěn, podařilo se zrestaurovat nástěnné portréty Tyrše a Fügnera a po téměř šedesáti
letech odkrýt malbu „Jan Žižka promlouvá nad Miličínem k svému lidu“. Spolek se na plakátech vrátil
k svému tradičnímu názvu a nacvičil další z řady
svěžích komedií. Molièrův Zdravý nemocný byl
sehrán 2., 3. a 4. června 2000 v Miličíně, kde byl
na podzim téhož roku ještě jednou opakován a poté
uveden v Sedlci-Prčici.
Hra, ve které v hlavních rolích zazářili Zdeněk Typta
a Hana Beranová, se setkala se značným ohlasem nejen
u diváků, ale i u kritiky. „Představení jednoznačně přesáhlo obzor toho, co je možné běžně vidět v rámci amatérského divadla… Jednotlivé scény byly režírovány
s citem pro celek, takže hráli nejen ti, kteří vedli
dialog, ale i ti, kteří byli na scéně ve druhém a třetím
plánu.“10 napsal redaktor časopisu Reflex Tomáš
Feřtek. V červenci 2001 následovala v miličínské
Sokolovně italská konverzační komedie Obecní hrdina.
Feřtek, T.: Miličínští ochotníci hráli Molièra skvěle. In:
Votické noviny, č. 5, 2000, s. 14. 10
Závěrem
Je zřejmé, že ve vylíčení dějin Spolku divadelních
ochotníků ve městě Miličíně se nacházejí mezery, které by však bylo možné zacelit pouze s využitím spolkových materiálů, které jsou však nedostupné a patrně
ztracené. Vždyť už Vít Kraupner, jednatel spolku, neměl
v roce 1922 k dispozici starší materiály než z roku 1887.
Spolek obnovený v roce 1996 už se nemůže organizačně, členskou základnou a způsobem nebo
kvantitou práce přiblížit období 1. republiky. Nově
vznikající a obnovované spolky nestojí na pevné organizační struktuře, ale spíše na nadšení svých členů.
Martin Filip
(redakčně upravil Jindřich Nusek)
Redakční poznámka
Tímto posledním pokračováním skončilo zveřejňování vyčerpávající práce Martina Filipa o historii divadelních ochotníků v Miličíně. Autor svoji práci ukončil v roce 2002. Je namístě připomenout, že miličínští
ochotníci navazují na bohatou činnost svých předchůdců i nadále. Pod vedením paní Vlasty Kořínkové
uvádějí každoročně jednu novou inscenaci. Ve městě
Miličíně je o práci souboru velký zájem, o čemž svědčí vždy velká návštěvnost jejich představení.
Je záslužné, že Miličín patří mezi obce, kde má ochotnická činnost tak dlouhou nepřerušovanou tradici.
Miličínští ochotníci, záběr ze hry Její pastorkyňa (rok 1963), na společné fotografii souboru stojí první
zprava režisérka Anna Dvořáková (osobní archiv Anežky Šabatkové).
Jsme největším firemním
dárcem v oblasti ochrany
přírody v České republice.
Pojďte s námi na výlet!
Navštivte přírodně cenné lokality
po celé České republice.
Vydejte se s námi pěšky, na kole či s kočárky
na naučné stezky.
Sledujte rostliny a živočichy z vyhlídek
a pozorovatelen.
Objevte s námi orchidejové louky,
pralesy a památné stromy.
Podívejte se do nitra obnovených rašelinišť
a mokřadních luk.
www.net4gas.cz
Vyberte si výlet na www.blizprirode.cz
a vyrazte s NET4GAS a ČSOP do přírody!