10/10 Těším se domů!

10/10
SPOLEČENSTVÍ LÁSKY, VÍRY A NADĚJE, VE KTERÉM JE KAŽDÝ DŮLEŽITOU SOUČÁSTÍ BOŽÍ MOZAIKY.
Těším se domů!
Pokud byste chtěli navštívit nejvelkolepější
architektonické dílo postavené z lásky,
podle turistických průvodců musíte do
indické Ágry. Právě tady najdete Tádž
Mahal – stavbu z bílého a černého
mramoru, zdobenou polodrahokamy a
drahokamy; monument, jenž dvaadvacet
tisíc dělníků stavělo více než dvaadvacet
let. Šlechtic Šáhdžáhán byl ochoten
zruinovat státní pokladnu, jen aby pro svou
vyvolenou princeznu vystavěl dům, který
bude nejkrásnější na světě. Paradoxem je,
že Tádž Mahal (česky Koruna paláce)
neměl sloužit k bydlení či k rekreaci.
Šáhdžáhán povolal architekty z Francie a
italských Benátek, aby postavili hrobku
pro jeho předčasně zesnulou lásku.
Přemýšlejte – když byl jeden
indický
vládce
schopen
přichystat dech beroucí Tádž
Mahal jako hrob pro
manželku,
kterou
miloval, ale s níž
strávil pouhých
čtrnáct let života, co musí chystat
Bůh jako domov pro ty, které
miluje (a kteří milují Jeho) a se
kterými bude trávit věčnost?!
508 slov na říjen
večerní procházce. Kouknul se na oblohu
a ohromeně zíral na hvězdy. „Tati, jestli je
ta špatná (rozuměj hříchem poškozená,
pozn. autora) část nebe tak nádherná, jak
úžasné to musí být na té druhé straně!“
Existuje nepředstavitelně lepší místo než
to, na kterém žiješ
právě teď. A
Bůh tě tam jednou
chce
vzít, protože ho
připra­
vil i pro tebe!
Možná
patříš
k
Co oko nevidělo a ucho
neslyšelo,
co ani člověku na mysl
nepřišlo,
připravil Bůh těm, kdo ho
milují.
(1 Korintským 2,9).
Možná si místo, na kterém žiješ,
hodně moc užíváš; chápeš, proč
se Hradec Králové stal městem s nejvyšší
kvalitou života pro rok 2010 :) Ale existuje
nepředstavitelně lepší místo než to, na
kterém žiješ právě teď. Krásně to vystihl
jeden malý kluk, který byl s tatínkem na
těm, kteří se – tváří v tvář bolesti a hříchu
– na této straně věčnosti hlavně trápí.
Hlavou se ti honí otázky typu „Proč?“,
„Jak?“, „Co je tohle za domov?“ Bůh na
tyhle otazníky reagoval už před dvěma
tisíci lety, když dal své zjevení Janovi na
ostrově Patmos. Do šílených podmínek
pronásledované a krutě mučené církve
poslal Janovi obraz Nového Jeruzaléma
(Zjevení 21,10­22,5) se vzkazem: Existuje
nepředstavitelně lepší místo než to, na
kterém žijete právě teď. Skutečný
domov…
Záblesk skutečného domova zahlédl
misionář Samuel Morrison. Cestoval zpět
z Afriky do Ameriky lodí, kterou se vracel
domů také prezident Roosevelt. Když loď
zakotvila v newyorském přístavišti,
americkému prezidentovi se dostalo
přivítaní se všemi poctami. Hrála
hudba, vzduchem létaly konfety,
obrovský zástup lidí burácel
výkřiky nadšení. Samuela
Morrisona nepřišel přivítat
vůbec nikdo. Kvůli davu
prezidentových
obdivovatelů
bylo
navíc těžké prodrat
se ven z přístavu.
Samuel,
plný
lítosti a hořkosti
na jakém místě se to ocitl, si
postěžoval Bohu: „Pane, náš
prezident strávil v Africe tři týdny
na lovecké výpravě a celý svět
se může přetrhnout, aby ho
přivítal doma. Já jsem obětoval
dvacet pět let svého života,
abych ti v Africe sloužil. A mě
nepřišel přivítat nikdo. Nikdo si
ani nevšiml, že jsem dorazil
domů.“ Jen to dořekl, ve svém
srdci uslyšel zašeptat jemný
hlas: „Moje milované dítě, ty ale
ještě nejsi doma!“
Existuje nepředstavitelně lepší místo než
to, na kterém žiješ právě teď. Skutečný
domov. Máš se na co těšit!
V Kristu váš Jakub Limr
Dětská služba 2010­2011
Možná tomu nebudete věřit, ale napočítal
jsem celkem 25 dětí. To je dost, ne? ;­)
Rozdělení do dvou úrovní služby zůstává.
Akorát děti jsou o už rok starší. Možná to není
překvapení, ale povahu služby dětem to
každý rok trochu mění. Vedoucí u starších
zůstávají ve stejném složení. U vedoucích
menších dětí vlastně taky, ale statečné „holky“
Petra a Helča již budou tento rok pracovat
samostatně.
Rád bych nyní napsal něco k tomu, jak bude
probíhat služba pro starší, tzv. „dorost“.
Opět jako vloni, se nám nepodařilo zajistit
službu rozdělenou do tří věkových úrovní, a
tak budou některé menší děti možná trochu
„trpět“. Někdy se ale zase možná stane, že
starší začnou zjišťovat, že jsou prostě už
starší, že opouští dětský věk. Budeme se
snažit na to maximálně myslet a dávat včas
vědět. Zájemci mohou jít po domluvě pomoct
do malé besídky. Pokud je to bude bavit, tak
to bude pro ně nejen náhradní program, ale
mnohem více.
Co je velká novinka , že bude každý
pátek tzv. „klub“. Věříme, že děcka
potřebují svůj čas, svůj prostor, své
vztahy ­ i mimo neděli. Tento klub si
vzali na starosti Lukáš a Zuzka Vízkovi
a oni do něj vloží především to, co Bůh
dal do vínku jim. Bude to „tvořivá
legrace“ s prezentací na shromáždění.
Každý klub také věnujeme chvíli pro
biblický seriál na motivy cest apoštola
Pavla. Klub bude vždy v pátek (s
výjimkou různých školních prázdnin),
od 15:30 do 17:30 hod. v prostorách CB
v ulici „V Kopečku“. A bude­li debata k
neukončení, přesuneme se do přilehlé
kavárny.
Víkendové akce již minulý rok byly, ale tento
rok chceme pořádat tyto akce každý měsíc.
Měly velký ohlas a je to prostě další krok v
této oblasti. Každý měsíc to nebude akce na
celý víkend – někdy jen celodenní­
jednodenní nebo i pouze polodenní. V
každém případě ale zasáhne do času
nedělního shromáždění. Pro ně je tohle
církev. Víkendovkové akce mají na starosti
Matěj a Lenka Mejstříkovi. Obzvláště při
celovíkendových akcích se zapojí další
vedoucí. Půjde o dobrodružství, přátelství v
týmu ale i přátelství s dorosty z jiných sborů.
Některé programy budou spíše pro starší a
některé pro všechny. Budeme vždy včas
informovat a doporučovat i vhodný věk.
Jeden nedělní program bude pokračovaním
EXIT316 novou řadou MISE. Půjde o
promítání, diskuze, modlitby. Zapojíme trochu
charakter loňského programu ve stylu
„čajovna“ a občas přivedeme k tématu
nějakého zajímavého hosta. Program má na
starost David Halbrštát. Tato nová řada MISE
je v různých ohledech zajímavější, ale je více
koncipovaná pro starší. Díly na sebe navazují
příběhem, takže půjdeme postupně a pořadí
témat je tak dané.
Další nedělní program nese název „Bible
trochu jinak“. Půjde o biblická bádání jako v
detektivce. Tento program má na starosti
Adam Starý a spolu s ním i nejstarší
Minulý rok jsme s předškolními dětmi vytvářeli jejich vlastní Bible. Vyprávěli jsme si
nejznámější biblické příběhy, které děti dostávaly napsané; k tomu ještě nedokončený
obrázek k tématu na domalování doma. Vznikla jim jejich vlastní Bible s vlastnoručně
vytvořenými obrázky. To se jim líbilo, a proto bychom na to rádi navázali i v tomto
školním roce a pokračovali dalšími, méně známými příběhy z Knihy knih. Tak se dětem
bude jejich Bible doplňovat a více podobat Bibli skutečné.
Rodiče prosíme, aby si s dětmi doma udělali čas a prošli si každý příběh zvlášť. Díky :­)
Složení služebníků u nás zůstává stejné: Péťa Čapková, Helča Seifertová, Jana
Halbrštátová a Martin Rak.
Mezi pomocníky v malé besídce se objeví: Markéta Závodní, Gabča, Péťa Raková,
Míra Čapek a samozřejmě vítáme i další ochotné lidičky :­) Díky!
Jana Halbrštátová
střípky z Mozaiky
dorosťáci. Současně budeme hrát různé
variace známé hry Activity, ať již klasické
různých věkových úrovní, tak i specielní
biblické. Jak to říct, Bůh má prostě rád
hádanky, hry a objevy, tak se přidáme ;­) Zde
předpokládáme, že forma pro srozumitelnost
bude pestrá a navíc to budou moci sami děti
hodně ovlivnit.
A opět jako minulý roku bude jedním z programů
„dorost na shromáždění“. Jedná se o
přizpůsobené kázání Jakuba Limra a
rezervačky v sále pro dorosťáky. Součástí bude
také vždy nějaká prezentace dorosťáků z jejich
aktivit. Srozumitelnost v tomto případě nezávisí
tolik na věku ale spíše na povaze, výchově a
vývojovém stádiu puberty jednotlivce.
Protože tyto akce, výlety a pronájem prostor
budou něco stát a nechceme rodiče vysát z
posledních peněz, tak vás všechny občas
požádáme o pomoc formou sbírky. Předem
děkujeme a doufáme, že vás pak potěšíme
nějakou tou prezentací.
Prosím – a to není řečnická otázka – když
byste se chtěli modlit za sbor, vzpomeňte i na
služebníky v dětské službě. Díky!
David Halbrštát
střípky z Mozaiky
Ještě jednou díky všem, kteří jste se
věnovali dotazníku sborových služeb.
Vrátilo se nám kolem 70% rozeslaných
dotazníků. A i když uzávěrka byla na konci
srpna, víme, že se k nám ještě nějaké
dotazníky dostanou. Jak už jsme psali v
září, vynořili se lidé, kteří pomáhají nebo
budou pomáhat se sborovým časopisem.
Také se objevilo poměrně hodně těch, kteří
by rádi pomáhali v oblasti občerstvení či
vztahově tmelících aktivit. Což nám jen
dokládá, že rozumíme Bohu dobře, když od
něj vnímáme, že „dohromady ­ být Boží
rodinou“ a vytvářet pro to maximální
prostor, to je ten Boží směr pro náš sbor.
Výstupy z dotazníku nám také pomohou
zaplnit mezery ve službách „diakonského“
typu (správa modlitebny, praktická služba
zdravotně postiženým členům, praktická
služba/pomoc seniorům či lidem v nouzi),
kam se napsali i lidé, kteří aktuálně žádnou
službu nemají – a to je moc prima. Když to
shrnu, z dotazníků vyplývá, že by KSHK
nemělo trpět nedostatkem služebníků v
žádné zásadní službě. Nebojte se přicházet
s vlastními nápady a iniciativou v té které
službě; určitě nemusíte jen čekat, až vás
osloví některý z vedoucích.
A úplným závěrem opět krátký pohled do
sborové pokladny. Příjmy za srpen byly
43.660,­ Kč. Výdaje: režie kanceláře:
5.522,­ Kč (zahrnuje nákup nové sborové
dvousedačky do Média a platbu za
webhosting na šk. rok 2010/11); pronájem:
7.760,­ Kč; dary (Freakfest + misie):
7.090,­ Kč; plat pastora: 20.000,­ Kč.
Celkem výdaje: 40.372,­ Kč. Zůstatek
(hotovost + bank. účet k 31.8. '10):
175.768,­ Kč. Za staršovstvo ­ Jakub Limr
pozvánky
MĚ
P OS L E D N Í
SÍC ŽIVOTA
by to
vota, změnilo
ži
í
n
d
0
3
h
níc
kázání
zbývá posled a vztahy? Říjnová série
m
vá
že
li,
ě
n
d
dní měsíc
dozvě
pohled
sebou posle
Kdybyste se í, vaše priority nebo váš
d
ře
p
e
m
á
m
len
aplno, ať už
vaše přemýš
rožít život n
p
k
ja
,
m
to
bude o
u let…
nebo spoust
a
život)
Neděle 3. říjn života: Žij vášnivě (svůj
síc
Poslední mě
e)
idi kolem seb
a
(l
jn
ě
ří
tn
.
n
0
e
1
c
le
ro
ě
p
N ed
iluj sto
síc života: M
Poslední mě
jna
(Boží lekce)
Neděle 17. ří života: Přijímej pokorně
síc
Poslední mě
jna
ro věčnost)
Neděle 24. ří života: Pracuj pečlivě (p
síc
Poslední mě
Láska v akci
Mešak vyučuje křesťanské vedoucí tzv.
„Program samaritánské strategie“, který mluví
o tom, že evangelium je nejen Boží mocí k
věčné záchraně, ale i silou, která je mocna
proměnit časný život, aby jej člověk prožil
užitečně a zodpovědně. Že kázání evangelia,
pokud nemáme být jen „dunící kov a zvučící
zvon“, musí být provázeno prakticky
prokazovanou láskou. A věci se skutečně
mění. Ve slumech vznikají programy péče o
nemocné, sirotčince či svépomocné školy.
Lidé se učí vidět sami sebe ne jako
příjemce pomoci zvnějšku, ale jako ty, kdo
mohou sami dávat. A to jim vrací důstojnost.
Sbory
zapojené
do
„Programu
samaritánské strategie“ začínají mít čím dál
větší vliv na svou komunitu. Zatímco dříve
pouze kázali a nedělali nic jiného, dnes jsou
zapojeni v malých projektech, které zjevují
lidem okolo praktickou Boží lásku. Zřizují
kupř. školky pro malé děti a mateřská
centra, kde si mohou mladé matky hledající
práci nechat pohlídat své děti, stejně jako
další projekty.
„Program setby” stále pokračuje. Sbory do něj
zapojené se učí mít životní styl služby svým
bližním. Podařilo se podchytit některé pastory,
aby absolvovali tréninkový program.
Dalších 6 místních sborů se zapojilo do
učednického tréninkového programu BASICS
1. Tři z těchto sborů působí ve slumu Kibera,
dva v Mathare a jeden v Kawangware. Celý
Zrození perly
Už je to pár let zpátky, co mě v televizi zaujal
dokumentární snímek o výrobě pravých perel.
Pokud vám to připadá jako protimluv, tak
není. I lovkyně perel si usnadňují práci a
nezdržují se hledáním perlorodek kdesi
u dna moře. Perlorodky jsou často
chovány podobně jako ryby v
ohrazených
pobřežních
vodách.
Lovkyně perel se pro ně sice potápějí
dodnes, ale už vědí kdy a kam sáhnout.
Záběry pod hladinou mě ale překvapily
ještě víc. Kdo ví, proč jsem si
představovala perlorodku jako krásně
naleštěnou lasturu na bělostném útesu v
azurově modrém moři ? Je to přeci plž
jako každý jiný. Přilípnutá k útesu,
porostlá parazitujícími živočichy a planktonem
rytmicky otvírá a zavírá svou lasturu. Bičovaná
příbojem, trápená střídáním přílivu a odlivu,
ohrožovaná hladem proplouvajících sousedů
tiše tvoří skrytou krásu podle určení, které jí dal
její Stvořitel. Kdo by v ní hledal něco
zprávy z misijního pole
sbor pak přebírá koncept „milovat Boha a
svého bližního”.
Dalších 30 pastorů a vedoucích z Kibery
prošlo
novým
tréninkovým
cyklem.
Tréninkové hodiny byly velmi živé a teologie
mnohých z nich prošla zatěžkávací zkouškou.
Byla to jedinečná příležitost ke korekci
některých nebiblických názorů, kupř. že „žena
byla stvořena k mužovu obrazu pro jeho
potěšení a není stejně hodnotná”. Mohli
uvidět z Písma, že to není pravda.
Od pastorů se očekávalo, že své nově
získané zkušenosti budou bezprostředně
předávat členům svých sborů. To jim
pomáhalo bezprostředně aplikovat získané
znalosti a jejich členové mohli mít stejnou
zkušenost jako jejich vedoucí. Každý týden
jsme tak mohli slyšet velmi zajímavá
zajímavého či snad dokonce cenného? Vždyť
jich tam žijí stovky a všechny vypadají stejně
všedně a nepřitažlivě. Kdyby vám ale někdo
prozradil jméno těchto plžů, třeba byste se jich
pár pokusili otevřít. Ale v mnoha z nich by k
vašemu zklamání nebylo vůbec nic než živá
slizká hmota. Proč? Perlorodce se splnilo její
přání: zbavila se zrnka písku, které se do ní
dostalo a působilo jí bolest. Nevěděla, že ji Bůh
stvořil tak, aby byla schopná pomocí vlastních
svědectví. Zde jsou některá z nich:
Galilaya Pentacostal Church Náš seminář
absolvovala také jedna vedoucí z tohoto
sboru. Dosud neprojevovala velký zájem o
své sousedy. Po absolvování semináře je
navštívila a ke svému překvapení zjistila, že
jejich děti spí pouze na roztrhaných
kartónových krabicích. Vrátila se domů, vzala
matraci, na které spaly jejich děti, rozřízla ji
na dva kusy a jeden kus dala sousedům.
Sousedé byli tímto gestem šokováni a teď
jsou z nich velcí přátelé. Sociální vztahy v
komunitě se zásadně změnily, a když nyní
někdo něco postrádá, svobodně se s ním o
to rozdělí někdo jiný.
Církev Nový Jeruzalém Pastor této církve
sdílel se svým sborem, co se naučil v kursu,
a přitom se jich zeptal, zda si nedrží nějakou
zášť vůči svým bližním či spoluvěřícím.
Někteří přiznali, že s tím mají problém.
Náhle přišel Boží Duch a lidé se dvě hodiny
modlili a vyznávali hříchy. Někteří členové
sboru, kteří spolu dlouho nemluvili, si odpustili
a stali se z nich nejlepší přátelé. Když si této
změny všimli jejich sousedé, přišli do sboru a
někteří z nich odevzdali své životy Pánu.
Mešak Okumu
Autor je misionářem Nadačního fondu KMS.
Prostřednictvím fondu podporuje Mešak také
naše společenství, a to částkou 1.500,­ Kč
měsíčně. Více se o Mešakovi můžete dočíst v
zářijovém vydání Mozaiky.
polévka pro duši
slz vytvořit z obyčejného písku perlu. Zbavila
se palčivé bolesti, kterou jí písek působil a dál
spokojeně otvírala a zavírala lasturu.
Aby si lovkyně perel zajistily živobytí, začaly s
perlorodkami jednat jinak než dřív.
Každou lasturu vezmou do ruky, opatrně
ji pootevřou, aby jí neublížily, a pinzetou
do jejího středu vloží malinkou kuličku.
Pak vrátí lasturu do jejího prostředí a ze
zkušenosti vědí, jak dlouho mají čekat,
než vznikne perla. Je­li perlorodka
„šikovná“, vzniknou za její krátký život
dvě nebo i tři úžasné perly, protože
spokojená lovkyně zkusí u úspěšné
lastury celý proces několikrát zopakovat.
V Bibli máme několik záznamů, kdy
Ježíš mluvil o perlách. Myslím, že je měl rád.
Dobře věděl, že ani v lidském životě
nevznikají perly bez bolesti. Sice nám radí,
abychom své perly nedávali lidem, jejichž
životní styl nápadně připomíná zabahněné
požitkářské zvířátko s rypáčkem, přesto však
Boží království přirovnává k největší a
nejvzácnější perle, jejíž cena převyšuje
všechno, co člověk má. Zvláštní ale je, že
onen obchodník, který ji koupil, měl už sbírku
svých vlastních perel. Ocenil snad jedinečnost
té obrovské a nejkrásnější, protože měl své
vlastní, dlouholetou prací získané perly?!
Poznal cenu unikátního zboží, protože ji
porovnal s vysokou cenou svého mnohem
menšího pokladu?! Když si čtu jeho velmi
stručný životopis v evangeliu, mám dojem, že
to tak opravdu bylo. Ale co když to podobně
funguje i dneska v postmoderní době
hlubokého relativismu? Co vy na to?
Ježíš kdysi použil podobenství o perle jako
silně koncentrovanou miniaturu, do které se
mu podařilo v několikavteřinovém kázání
vměstnat nejdůležitější fakta o sobě samém,
o svém království i o způsobu, jak získat
obojí. Aby mohl pro nás vytvořit tu největší
perlu, musel snést ty nejhorší bolesti. Ačkoli
byl Bohem, ponížil se kvůli nám až na úroveň,
kterou můžeme bez obav srovnat se
zapomenutým zarostlým útesem kdesi
uprostřed oceánu. Dovolil svému Otci, aby
mu do srdce vložil drásající palčivou bolest, a
přestože měl právo i příležitost se jí zbavit,
nikdy to neudělal. Znal cenu perly, která měla
z jeho bolesti vzniknout.
V Božím království je od té doby mnoho lidí,
kteří Ježíšovu lásku ocenili podobně jako onen
obchodník s perlami a vešli. Každý den
přicházejí další a další zájemci o výhody, které
Bůh nabízí svým dětem. A víte, co Bůh udělá?
Vezme zrnko písku… pootevře jim srdce... a
vloží je tam, kde to bude bolet. A mnoho z těch
zájemců potom použije svou svobodnou vůli a
zrnka se zbaví. Někdy formou podání
výpovědi, někdy stěhováním, jindy rozvodem či
naopak sňatkem, pervitinem či dalším
doktorátem, potratem nebo slovy ostrými jako
skalpel ­ jinak řečeno: schválenými i
zavrženými antidepresivy nejrůznějších podob
a kvalit. Nabídka je široká jako sám svět.
Ale co si počnou, až přijde den, kdy v nich měla
dozrát perla a Bůh si pro ni přijde? Co mu
řeknou? Že na takové jednání nemá právo?
Bůh je trpělivější než lovkyně perel. Když v
Na ostří nože s hříchem
Jak mě vlastně bolí boj s hříchem? Cituji z
božího slova, konkrétně z listu Židům, 12té
kapitoly: „Ještě jste se až do krve
nevzepřeli v boji proti hříchu.“ (Židům 12,3;
ČSP). Z tohoto slova, které zaznělo při
nedělní bohoslužbě, mě doteď mrazí. Seděl
jsem jako obvykle v zadní řadě, pozoroval
záda svých bratrů a sester přede mnou a
přemýšlel, zda jsme my, kteří si říkáme
křesťané, vlastně vůbec ochotni svést
takový boj. A jak moc jsem vlastně já,
člověk, který si o sobě někdy sebevědomě
myslí, že je Božím přítelem, ochoten až do
krve se vzepřít vábení království toho
Zlého?
O tom, že sami od sebe nejsme schopni
ničeho, není sporu. Neboť je to sám Pán
Bůh, který v nás činí to dobré. Jenže On
není velkým nebeským šachistou, který by
jen posouval lidskými figurkami ve velké
partii jménem Svět. Věřím, že nikdy neláme
svobodnou vůli člověka. A my, nedokonalí
lidé, máme dokonale svobodnou vůli
rozhodnout se. Dobře nebo špatně. Otázka
však není „Jak se rozhodneme“, ale zda se
nám vůbec „rozhodnout chce“!
Jakékoliv
slovo,
jakékoliv
kázání,
napomínání, povzbuzování ke svatému
životu, se prostě musí minout účinkem,
pakliže na straně posluchače nebude
ochota k činění. Můžu vysedět důlek na
nedělních bohoslužbách, lačně hltat
pastorovi slova z úst, ale pokud je nejsem
ochoten proměnit ve skutek, pokud nejsem
ochoten bojovat o svatost, která se Pánu
Bohu líbí, pokud nejsem ochoten se až do
krve poprat o čistotu těla i ducha – a to z
jediného důvodu: kvůli Hospodinu – nemá
to pro mě takřka žádný význam.
Ve třetí knize Mojžíšově Hospodin
promlouvá k Izraelcům slovy: „Budete svatí
pro mě, neboť já Hospodin jsem svatý.
Oddělil jsem vás od každého jiného lidu,
abyste byli moji.“ (Leviticus 20,26; ČEP) a
ještě o několik veršů dříve: „Posvěťte se a
buďte svatí, protože já jsem Hospodin, váš
Bůh.“ (Leviticus 20,7; ČEP). Pánu Bohu na
tom fakt záleží, abychom pro něho byli
svatí. Záleží mu na tom u Izraelského
národa, který si vyvolil mezi všemi a jsem
přesvědčen, že mu na tom stejně záleží i u
nevěsty Kristovy – Církve.
Nejde mi na rozum, když slyším některé
křesťany říkat: „Vím, že se to Hospodinu
nelíbí, vím, že to není v Jeho očích
správné, moudré, dobré… Přesto si
nemohu pomoci, přesto mi nic jiného
nezbývá, přesto si to udělám po svém…“
Nejde mi na rozum, že i mé vlastní já
kolikrát váhá a přemýšlí, jak si tu či onu
věc, činnost, myšlenku… omluvit tak, aby
se upokojilo svědomí, že jsem se vlastně
proti Hospodinu ničím neprovinil.
A tohle že má být svatost? Tohle má být
„posvěťte se“, „oddělte se“, „vzepřete
se“…??? Musím s lítostí konstatovat, že
ani já jsem se dosud do krve nevzepřel v
boji proti hříchu. Jakub v kázání
poznamenal, že dokud se člověk proti
hříchu takto nepostaví, těžko se mu
dostane intimnější Boží přítomnosti. Jsem
toho názoru, že se mu těžko dostane
nás jedna perla dozraje, dá nám šanci
vytvořit další. Když nedovolíme, aby
dozrála, dá nám šanci zkusit vše znovu.
Ale rozumný člověk ví, že tady na zemi
nežije věčně, a tudíž některá šance musí
být zákonitě ta poslední. Prosím, dovol
Bohu, aby ve Tvém životě pěstoval perly.
(Mají pro něj obrovskou cenu a má je rád.)
Prosím, nepromarni šanci, kterou máš
zrovna tento týden. Bůh tě stvořil podobně
jako perlorodku a vložil do tebe všechny
předpoklady k tomu, abys mohl/a přetvářet
zlé, tvrdé a zraňující okolnosti v úžasné
perly věčné hodnoty. Máš v Něm všechno,
co potřebuješ, aby ve tvém životě rostly
perly věrnosti, důvěryhodnosti a ryzí
oddané víry a to dokonce uprostřed
okolností, které hlasitě křičí všechny
námitky proti. Prosím, věř mi: jde to! A jestli
ti to moc nejde ­ věřit mi nebo to žít nebo
obojí ­ zkus rozlousknout Bibli a koukni se
na verše, které pomohly mně: 1. Petrův
2,18­3,18; Matouš 13,45­46. Modlím se za
tebe, aby ti pomohly taky.
Dolly
polévka pro duši
větších Božích zjevení, těžko uvidí zázraky
kolem sebe, těžko bude zažívat boží moc a
také Boží pokoj nepozná tak, jak by mohl.
Pán Bůh je milosrdný a přichází k nám i v
naší nedokonalosti. Jen hlupák by však
mohl považovat plivnutí za déšť…
A o čem to vlastně všechno je? O docela
obyčejných věcech, které se ale mohou
ukázat jako nesmírně těžké. Je to
především o „chtění“. Také o přemýšlení o
vlastním životě, o tom, zda nemám jen sny
a touhy, ale také vůli a odhodlání něco
podniknout. Kolikrát schopnosti schází, ale
do našich slabostí přichází Bůh a právě v
nich sám sebe oslavuje. Na nás je to
odhodlání „něco udělat“. Ne až přijde ten
„pravý čas“. Hned!
Počítám, že Satanovi se velice líbí zbožní
křesťané. Tací, co si v neděli vyslechnou
ostré kázání, moudře pokývají hlavou a
pak se stále nasazeným americkým
úsměvem pokračují v každodenním
míchání své kávičky – směsi „já chci“
(káva) + „příjemná rutina“ (cukr) + navrch
trocha toho Božího „co se hodí“ (smetana).
Ale co zcela jistě Kníže temnoty nenávidí,
jsou křesťané, kterým jejich každodenní
„kávu“ míchá Bůh sám. Takoví, co dokážou
nejen poslouchat, ale i konat. Takoví, co se
umí až do krve vzepřít hříchu, jen aby
mohli být co nejblíže svému Stvořiteli.
Nakonec je to Pohodlnost nebo Láska. Co
zvolíš ty?
Zbyněk Závodní
(Převzato se svolením z autorova blogu“
http://zbynek.bloguje.cz“)
rodinná pouta
KAMILA RŮŽIČKOVÁ
Narodila jsem se v Pardubicích. Školní věk jsem prožila s rodiči a sestrou Lenkou v Ústí nad Orlicí. Po maturitě jsem odešla na vysokou do
Hradce Králové, vystudovala, vdala se a ...dál už to znáte:) Mé první zaměstnání mě přivedlo k problematice edukace a rehabilitace osob se
zrakovým postižením (Krajské středisko sociální rehabilitace Tyfloservis o.p.s.) a ta mě provází celým profesním životem. Od roku 2001 působím
na Katedře speciální pedagogiky Univerzity Hradec Králové jako odborný asistent. Spolu s mužem Ivanem máme dva syny a dceru.
Na jaký film se můžu dívat znovu a znovu Je to třeba film Joe Black. Proč se mi tak líbí? Já přesně ani nevím. Asi je to jednak celková pozitivní
atmosféra, jednak výborné herecké obsazení (mám ráda Anthony Hopkinse). Více než námět filmu se mi v něm líbí propracovanost jednotlivých
momentů a dialogů. A také závěr – i když se jedná o happyend, není úplně prvoplánový. Určitě bych ale přišla i na další filmy (např. českou klasiku
jako: „Jak vytrhnout velrybě…“ a „Jak dostat tatínka..“ :)
Můj zatím nesplněný sen Já se ke snům moc neupínám. Jsem vděčná za to, co mi život umožňuje a přináší. Ve fyzickém životě mám vše
podstatné, co potřebuji. To ostatní považuji za „bonus“. V tom duchovním bych nějaké sny měla. Ráda bych znovu zažila probuzení s
přesvědčivým jednáním Boží moci. Ráda bych opět prožila jasné vedení do služby. Už dost dlouho ho nemohu nalézt.
Čím mě Bůh obdaroval skrze příchod Magdalenky do naší rodiny Cítím se skrze ni skutečně OBDAROVANÁ! A nejen já. Celá naše rodina.
Madlenka je boží dárek. Bůh mi ukázal, že ví lépe než já, co je pro nás nejlepší. Ani v nejmenším jsme si neuměli představit, kolik radosti jejím
prostřednictvím získáme. Děkuji mu za to každý den.
Co mi dělá radost jako mámě dvou puberťáků Odpověď je nutné vztáhnout k minulé otázce. Radost mi dělají samozřejmě proto, že jsou. Ale
přece. Pozornost se od „žabomyších válek dvou teenagherů“ přesunula na tu naši malou slečinku a já moc ráda sleduji, jak se kluci s Madlou
mazlí a dělají s ní „všelijaké vylomeniny“ nebo když jsou ochotní ji vykoupat, obléci, uspat. Baví mě pozorovat krásné vztahy našich dětí.
Čím si mě Bůh získal To už je dost dávno – v roce 1989 jsem se seznámila se svým nynějším mužem. Oba ještě nevěřící jsme začali studentský
vztah, který se brzy stal „vážnou známostí“. Víra v něm hrála od začátku podstatnou roli. Spolu jsme hledali ideál naší společné budoucnosti a
odpovědi na fundamentální otázky, které jsme si kladli, jsme našli v tehdejším KS HK v roce 1990. Ivan byl od první chvíle po obrácení v lednu
1991 stoprocentě věřící. Běžel za Bohem, jak nejrychleji uměl. Já šla tou cestou s ním, ale opravdové osobní obrácení jsem prožila až asi o 3 roky
později. A čím si mě Bůh získal? Zaprvé tím, že to, co nám vzkázal v Bibli, je tak moudré. A zadruhé mírou dobroty a milosti, kterou nám neustále
prokazuje.
Čím mě Bůh v nedávné době mile překvapil Hádejte, můžete jednou a určitě to uhodnete:) Největším překvapením je naše holčička – kdo by to
řekl, že si znovu budeme užívat jednotlivých krůčků jejího vývoje.
Co bych od Boha chtěla poslat dál lidem kolem sebe Asi dvě věci, které mě samotnou v současnosti oslovují – spolehněme se úplně na něj (i
v těžkých momentech a situacích). On nás provede těžkostmi a povede životem tak, jak je to pro nás nejlepší. Nenechme se utápět v
nevděčnosti. Je jí dost všude kolem nás. Buďme v tom jiní než svět.
Jak dobře se známe: Kdyby si mohl vybrat jakékoli místo na světě, kde by Ivan trávil dovolenou. Tak to je těžká otázka. Máme oba určitě více
plánů na krásné dovolené. Problém je, že to není jediné místo. Záleží, jestli jde o dovolenou zimní nebo letní, běžkařskou nebo sjezdařskou, surfovou,
lezeckou nebo poznávací. Oba preferujeme spíše přírodu než města, máme rádi víc malá letoviska než zalidněné hotely a pláže. I když samozřejmě
milujeme vodu a moře, stejně si užijeme i v horách. Takže tuhle odpověď pravděpodobně netrefím. Když ale mám typovat, asi by vyrazil do některého
proslulého surfového letoviska, ve kterém ještě nebyl a kde je teplá voda (nemusí se jezdit v neoprenu). Možná Austrálie, možná řecký ostrov
Levtkada, kdo ví? Také je možné, že by dal přednost zkušenosti surfovat na vlnách – to by pak jel ještě někam jinam. Je otázka, jestli to v tuto chvíli ví
on sám :) Co na to Ivan: Asi by to byla třeba Hawaii ­ a surfování s plachtou i bez ní, na vlnách. ­ Ale Kami bych potřeboval sebou! (Kdo by mi dělal ty
svačiny, že?)
rodinná pouta
IVAN RŮŽIČKA
Narodil jsem se v r. 1967 v HK a po pečlivé přípravě na konzervatoř (klasická kytara) jsem nakonec vystudoval technickou střední školu. Po dvouleté
základní vojenské službě jsem absolvoval pedagogickou fakultu, obor tělesná výchova – pedagogika/psychologie a nyní 15. rokem vyučuji na PdF
Univerzity Hradec Králové (Katedra tělesné výchovy a sportu). Lektorsky působím i v oblasti vzdělávání obchodních a manažerských dovedností
(komunikace, asertivita, řešení konfliktů, týmová spolupráce). Se ženou Kamilou máme jednu dceru a dva syny.
Jak to řeším, když docházejí síly a hlásí se únava Tomu se snažím aktivně předcházet – dělám si prostě pravidelně „dobře“ :) …a myslím, že
mi to docela jde :) Ale když to přijde, najdu si čas pro sebe a knížku (i jako extrovert, žijící rád uprostřed lidí, si občas hledám tiché místečko),
nebo vyrazíme celá rodinka za sportem či na domácí pivo do Bělče!
Jaká knížka mě v poslední době oslovila a proč Moc rád čtu – v poslední době jsem si oblíbil špionážní romány. Forsyth, Ludlum, Follett,
Lustbader…a teď si užívám Krycí jméno Pozítří od Allana Folsoma. Na tomto žánru se mi líbí nejen napětí a tah, ale silněji ty promyšlené zápletky
a vykreslené charaktery. Jejich uvažování i nespoutaná životní energie (samozřejmě těch „hodných“ :)
Na co myslím, když se dívám na naši nejmenší růžičku – na Madlenku „Kde ty ses tady vzala?“ – to si říkám plný údivu už 14 měsíců :) …a
plný vděčnosti a radosti nad tím roztomilým prckem to myslím tak, že ona je prostě Boží zázrak a dar z nebe.
Jak vzpomínám na začátky svého přátelství s Karlem Řežábkem Bylo to úsměvné a zároveň jsem přesvědčen, že připravené od Boha. Jednoduše
řečeno ­ byl jsem troufalý! Hned při prvním setkání (pár týdnů po mém obrácení) jsem mu mluvil do vedení chval, hrál mu svoje písně a myslel si, že vím,
jak na to. :) (pozn. – teď už si to nemyslím :) Nejen, že mě neodbyl, ale dal mi pocit, že naslouchá. A to byla první lekce, kterou jsem se od něho začal učit
– učit se naslouchat. Stali se z nás velmi blízcí přátelé, trávili jsme spolu dovolené, časy konferencí a služby. Pro mě i pro Kamilu byl čas s ním a Dášou
vždy silnou inspirací a povzbuzením – do manželství, do služby, radosti z Pána, hledání Božích věcí pro nás. Silně mě např. pořád provází Karlova věta:
„Člověk je nejšťastnější tam, kde ho chce mít Bůh“ anebo „Obětujme to dobré, co bychom mohli mít, ve prospěch toho nejlepšího, co pro nás připravil
Pán.“ A také „Není důležitý jen cíl naší cesty, ale i všechna ta zastaveníčka na ni – právě tam nás Bůh chce vyučovat.“ Anebo …(promiňte, bylo by toho ale
tolik… :) Snad nejlépe to celé dokreslí fakt, že jméno mého syna Karla bylo na jedné straně inspirováno mým tátou Karlem R., ale také Karlem Ř. ­ ač
věkem mladším než já, mým „duchovního učitelem“.
Jakou vidím výraznou pozitivní změnu ve sboru, když se ohlížím pár let nazpátek Upřímně: Moc to nedělím na změny „dobré“ a „špatné“. Jsem rád za
každou změnu… to, co žije, se přeci musí hýbat. Není vše dokonalé, ale jsem rád, že cítím, že jsme „na cestě“. Snad jdeme víc do hloubky – cítím to v
přátelstvích s těmi, se kterými jsme si dlouhodobě blízko, ale i v některých novějších vztazích. Také se mi zdá, že jsme jako sbor tak nějak „stabilnější“.
Co vyhlížím pro sbor do budoucna Určitě to, že budeme ještě víc tou rodinou, kde se lidé cítí dobře, propojeni navzájem těmi „povázkami
milování“. Že poroste vděčnost, ale i nenáboženská přirozená radost ze života. Obecně však myslím, že se připravujeme (jako sbor – celek) na to,
až nás strhne ten plný Boží proud. Věřím, že to přijde! Někdo uvnitř to cítím.
Kdy jsem zažil zatím nejvýraznější Boží dotek Nemohu zapomenout na zvláštní setkání s Boží přítomností v Orlických horách na chaloupce u
lesa na Silvestra 1991, která mě nejen překvapila, ale i pomohla pochopit, jak je Bůh blízko. Ale to už je dávno… a teď? Ve chválách se s Bohem
čerstvě setkávám a tetelím se z něho. Ano, ve chválách – to s ním letím…
Jak dobře se známe: Kdyby Kamča měla pro sebe volný celý den (bez rodiny a pracovních povinností), jak by ho strávila? (Ano, mám pocit, že
se fakt už solidně známe…často se přistihneme, že myslíme na stejné věci a podobné nápady nás často napadají ve stejný okamžik. No, vždyť už spolu
budeme 20 let! To nejlépe ovšem vystihuje dnešní Kamčin citát, pronesený láskyplným polohlasem nad kuchyňskou linkou: „Já už mu dělám 20 let den co
den svačinu. :)“ ) Vážně: Nejspíš někde v botaskách běžící po lesní cestě …anebo snad někde vysoko v horách klouzající se na běžeckých lyžích
a…nebo plavající ve sladké průzračné vodě …či… :) …ale vždy užívající si té nadpřirozené krásy kolem sebe. A kdyby to náhodou zrovna nefungovalo,
nalil bych jí dvojku slušného vína…:) Co na to Kamila: To záleží na momentálních příležitostech, ročním období a psychickém rozpoložení (nebo spíš
míře momentální únavy). Asi bych jela se svými kamarády na skialpy někam do Rakouských hor ­ miluju se dívat z vrchu do krajiny, ne sama, ale bez davů
sjezdařů okolo sebe. Už si to dávno plánuji a zatím mi to nevyšlo (to Ivo určitě neuhodne ­ je to tajné:). Kdyby to ale byl třeba týden, to bych raději
dělala něco Bohulibějšího :)
NA LOĎCE UPROSTŘED JEZERA
Stalo se již příjemnou tradicí, že na albech
Jolany Vavřinové je k poslechu sedm
skladeb. Má to své výhody – pokud vás
tahle muzika nechytne, ani vás neotráví. A
pokud vás chytne a po skončení sedmé
písničky zalitujete, že už je konec, není nic
jednoduššího, než si pustit další z, teď už
pěti, sedmi­písňových CD disků.
Na album s názvem „Bůh je láska“ jsem se
těšil. Jednak proto, že od posledního
Jolančina CD už uplynul nějaký ten pátek
a také proto, že Jolanu znám osobně a
vím, že si na každém svém albu dává
velmi záležet. Je otevřená připomínkám,
ať už po stránce muziky, tak i textů. Každý
interpret si do určité míry dělá hudbu po
svém (samozřejmě vyjma „projektů“, které
pouze naplňují aktuální trendy a potřeby
širokých mas). Každý interpret do svých
skladeb vkládá kus svého já. Nelze ani
jinak, má­li to k něčemu vypadat a nemá­li
to být jen prázdná schránka, líbivý obal…
O to příjemnější je slyšet někoho, kdo
naslouchá nejen hlasu svého já, ale také
kritickým či poradním hlasům svého okolí
a hlasu nejpovolanějšímu – Božímu. Pak
už je celkem lhostejno, zda píšete noty či
básně, zpíváte, malujete na plátno nebo na
zeď. Pod vedením Stvořitele se z našich
darů – nevybroušených drahokamů, stávají
ty pravé klenoty. Takové, co se nedají nikde
koupit.
Jolana hraje na kytaru a zpívá. A hraje a
zpívá dobře. Po hudební stránce je u mne
toto album ještě o malý stupínek výše nad
JE ČAS POKOJE?
Když Joram uviděl Jehua, zeptal se:
„Jehu, je pokoj?“
„Jak může být pokoj,“ zvolal Jehu,
„dokud je tu všude smilstvo
a čarodějnictví tvé matky Jezábel!“
2. Královská 9,22
Většinou jsme rádi, když se nic
mimořádného neděje a je pokoj. Žádné
ekonomické otřesy, žádná vztahová a
podobná překvapení. Za možnost
pokojného života se máme i modlit, jak nás
k tomu vybízí Pavel v případě modliteb za
vládce. Přesto jsou ale období, kdy není
možné mít pokoj a přitom zůstat na Boží
cestě.
Biblický text nás odkazuje na jedno z
nejtemnějších období dějin Izraele. Král
ostatními. Nejsem nijak fundovaný
hudebník a s mým hudebním sluchem se
také potkáváme zřídka. Ale subjektivní
dojem, snad pocity či jen takové pnutí
někde uvnitř mysli a v srdci když album
poslouchám, mi velmi lahodí. Struny kytary
jsou to, co ve mně vždy ladí jakousi
neuchopitelnou touhu po věčnosti.
Když slyším Jolanu zpívat, možná trochu
nedůstojně mě jako jedna z prvních věcí
napadne, že toto rozhodně není tuctová
záležitost. Určitě bych nedoporučil její
album k poslechu do auta či k rannímu
vstávání. Ne proto, že by snad její zpěv
uspával. Ale snad pro tu melancholii v
hlase, snad proto, že texty písní spolu s
jemnou houpavostí vás mohou přenést
někam daleko, na malou loďku vprostřed
klidného jezera, kde jen lehounký vánek
posouvá obláčky na obloze. Snad proto je
Achab je ovládán svou ženou Jezábel a
Izrael je plný bezbožnosti a bezpráví.
Achab umírá a na trůn nastupuje jeho syn
Joram. Sice o něm čteme, že alespoň
odstranil Bálův sloup a byl o něco lepší král
než jeho rodiče, jeho matka se však dále
těšila
úctě
a
provozovala
své
modloslužebné plány. Bůh tedy povolává
Jehu a ten je pomazán prorokem jako král
nad Izraelem. A Jehu nepřinesl pokoj, i
když o něj Joram velmi stojí. Naopak. Zabil
Jorama i jeho matku Jezábel. Teprve skrze
odstranění těchto zdrojů nepravosti mohl
přijít pokoj.
I my bychom si určitě přáli žít v pokoji. O
pokojný život stojí křesťané i lidé, kteří Bohu
neslouží. Jedním ze znamení poslední doby
bude podle Pavla právě falešný pokoj. A
kolem nás je vedle špatných zpráv slyšet
recenze
album „Bůh je láska“ vhodnější k
večernímu rozjímání, k jakémusi zastavení
se za všedními starostmi.
Z pozorování obláčků vás nevytrhne ani
skladba Potopa, kterou nazpíval host
Radek Malý. Jeho kolísavý a houpavý zpěv
korespondující s tématem neustálého
deště, ve mně jen upevnil dojem celkově
hudebně i textově vyváženého CD. V
příjemné kombinaci kytary a houslí (Václav
Vlachý) dokáže nové album Jolany
Vavřinové pohladit, utěšit i uklidnit. Je to
album pro lidi, kteří se umí a chtějí
zastavit. Kteří si umí a chtějí (což leckdy
není jednoduché) odpočinout.
I přesto, že sám dávám přednost jiným
žánrům a stylům muziky, i přesto že, jak se
lidově říká, není tato hudba úplně „můj
šálek kávy“, neváhal bych ji doporučit
komukoliv napříč celým hudebním
spektrem. Její hudba neurazí, neublíží. A i
kdyby prošla vašima ušima a nedotkla se
srdce – přesto vám po ní zůstane „v
ústech trochu sladko“. A to zdaleka
nemůže říci každý.
Zbyněk Závodní
Název alba: Bůh je láska
Interpret: Jolana Vavřinová
Vydáno: 2010, vlastním nákladem
Cena: zdarma, ke stažení v MP3
z adresy: www.bozipohadky.cz/audio.html
(pozn.: ostatní alba J.V. tamtéž)
Subjektivní hodnocení: 8/10
pastýřský list
právě uklidňování, že pokoj je tady resp.
blízko. Ekonomická krize údajně končí,
čekají nás nepříjemné reformy, ale nakonec
to bude dobré. Obyvatelé Řecka asi stále
ještě věří, že si budou moci udržet stávající
životní úroveň a sociální výhody. Německo a
Francie sní o udržení sociálního státu ve
stávající podobě. Představitelé Evropy věří,
že je možné dosáhnout pokojného soužití s
islámem ovládanými lidmi a ministryně
zahraničí USA věří, že když Izrael přistoupí
na další ústupky, aby dosáhl míru, že
skutečně pokoj na Blízkém východě
nastane.
A co děláme my, křesťané? Možná jsme
uvěřili, že když uzavřeme se Satanem mír,
tak dosáhneme pokoje. Nebudeme ho moc
dráždit. Nebudeme se zneklidňovat tím, že
lidé kolem nás jdou do zahynutí, budeme o
Ježíši mluvit jen opatrně a nebudeme to
přehánět s posvěcením. Hlavně aby si
někdo nemyslel, že jsme fanatici. Hlavně,
abychom nepřinesli nepokoj.
Hlavně, aby o nás neříkali to
samé, co o prvních křesťanech:
„Ti, co staví svět na hlavu, přišli
až sem.“
Nastává situace, o které píše
pastor Perry Noble v souvislosti
s nemocnou církví: „Peklo již
není horké, hřích už není
špatný a kříž už není důležitý.“
V posledním roce jsem se
dostal do zvláštní situace. Více
než se svými vrstevníky mluvím
o Pánu Ježíši se starými lidmi.
Tento týden jsem byl navštívit
svou tetu. Mám ji rád. Je to
moje poslední žijící teta. Je jí
přes osmdesát let a je v LDN.
Před
časem
byla
na
bohoslužbách v našem sboru a
Bůh se jí dotkl. Kromě toho, že jsem jí chtěl
navštívit jsem chtěl také hledat možnost,
jak s ní znovu o Pánu Ježíši mluvit.
Podařilo se to jen z části. Když jsem se na
ní díval a viděl další lidi v LDN, tak jsem si
znovu uvědomil, že čas je naléhavý. Že
není čas pokoje, ale čas boje o lidské
životy. Vzpomněl jsem si na slova Jana
Eriksena, který říká: „Statistiky jsou proti
nám, stále umírá více lidí, než jich
zasáhneme, ale nevzdám to.“
Nebyl čas pokoje v době kralování Jorama
a není ani dnes. Je stále mnoho
smilstva a modloslužby a to i v
církvi. Stále je málo těch, kteří
Boha uctívají. Ještě se vede boj
o lidské duše. Ještě nenastal
čas odpočinutí, do věčného
sabathu teprve vejdeme. Není
žádný pokoj, dokud kolem nás
jdou lidé do věčného zahynutí a
přitom je ještě možnost, aby byli
zachráněni.
Reinhard Bonke mluví o
křesťanech
v
houpacích
křeslech a křesťanech na bojišti.
Kde Bůh jednou najde Tebe a
mě, až se Ježíš vrátí na tuto
zem nebo až nadejde čas
našeho odchodu?
Lubomír Ondráček
Autor je pastorem KS Praha.
Převzato se svolením ze Sborového dopisu
KS Praha. Ilustrační obr.: Michal
Zacharzewski
VYTVOŘIT SI NÁVYK DŮVĚŘOVAT BOHU – 3. ČÁST
Vytvořte si návyk být veden pokojem. Už
ani nemůžu vydržet, když v sobě nemám
pokoj, po těch všech letech, kdy jsem byla
naštvaná a frustrovaná. Jan 14,27 říká:
„Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám
dávám, ne jako dává svět, já vám dávám.
Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!“
Prožíváme pokoj v našem duchu. Ježíš
tady neříká, že potřebujeme vysvobození,
ale říká: „Přestaňte“. Upřímně, my nemáme
rádi takovou zodpovědnost. Radši věříme,
že s tím máme velký problém a že s tím
nemůžeme nic dělat. Leda, že by se Bůh
zázračně zjevil a vysvobodil nás. Pravda je,
že ty na tom můžeš s Bohem pracovat a
zlomit jakýkoliv špatný návyk a vytvořit si
ten dobrý. Kolik z vás tomu věří?
Koloským 3,15: „Ale ve vašem srdci, ať
vládne pokoj Kristův. (Ať pokoj Boží žije ve
vašem srdci, jako rozhodčí.) Pokoj ve
vašem srdci vám napomáhá učinit správné
rozhodnutí. Rozhodčí v míčové hře
rozhoduje, jestli to je out, nebo dobrý míč.
Tak to je i s rozhodčím uvnitř nás, Duchem
svatým, který nás vede skrze pokoj.
Jestliže zažíváte pokoj, tak kráčíte
dopředu, jestliže ne, tak se víc modlete a
déle vyčkávejte. Nezáleží na tom, jak moc
to chcete udělat, nezáleží na tom, co si o
tom myslíte, co cítíte, nezáleží na tom,
kolik vašich přátel to dělá. Vy v tom musíte
zažívat pokoj.
Vždycky je pro mě zajímavé sledovat, jak lidi
ztichnou, když jim dáváme zodpovědnost.
Království nebeské je spravedlnost a radost v
Duchu svatém, to že víte, kdo jste v Kristu a
nežijete pod odsouzením. Potřebujete zažívat
pokoj a užívat si tu životní cestu. A jediná
cesta, jak to můžete udělat je utvářet si návyk
důvěřovat Bohu, nehledě na okolnosti.
Jsem tady, abych vám řekla, že si můžete
užít svoji životní cestu. Můžete mít dobrý
vztah sami se sebou, vědět jak jednat s
lidmi, kteří neudělají to, co vy chcete. Ježíš
nám řekl, že nám tady zanechává svůj
pokoj, ne jako dává svět, On nám dává. A
tak vás vyzívám, abyste si už nedovolili být
stále na něco naštvaní. Potřebujete si říct,
že už toho bylo dost a že lámete ten špatný
návyk se pokaždé naštvat, když věci
nejdou podle vás a už se k němu nevracet.
Pokoj by měl být vašim rozhodčím. Můžete
zlomit špatný návyk. Možná se
nedokážeme nenaštvat, ale můžeme se
rozhodnout v tom nezůstávat. Bible říká:
„Když se hněváte, tak nehřešte! Nenechte
nad svým hněvem zapadnout slunce!
Nedávejte ďáblovi žádnou příležitost.“
Neříká se zde, že se nikdy nemáte rozčílit,
ale je důležité si uvědomit, že hněv můžete
mít pod kontrolou. Můžete odpustit a udělat
to nejlepší. Život může být tak jednoduchý.
Potřebujete přijít k Bohu jako děti a říct:
„Bože, já už na to prostě nemám, musím Ti
jenom důvěřovat, nemůžu to vyřešit,
nemůžu být ani na to naštvaný. Jestli mě
můžeš změnit, tak se já můžu změnit,
jestliže můžeš změnit moje okolnosti, tak i
vyučování
já je můžu změnit, já prostě udělám svoji
část a Ty udělej to ostatní.“ Dopřejte si
trochu odpočinku, trochu pokoje.
Vytvořte si návyk říct sobě NE a Bohu
ANO. Římanům 8,13: „Jestliže budete žít
podle těla, tak jistě zemřete.“ To znamená,
jestli budete žít podle toho, co chcete a co
cítíte, tak zemřete. Jestli budete žít pod
mocí Ducha svatého a navyknete si
umrtvovat hříšné skutky, tak budete
opravdově žít.
Takhle to funguje. Ze začátku to je hodně
těžké, ale pokaždé, když se správně
rozhodnete, tak to je lehčí a lehčí. Z počátku
musíte vaše tělo vyhladovět. Říká se tomu
smrt z vyhladovění. Naše tělo je silné,
protože jsme ho po léta živili. Nemluvím o
fyzickém jídle. Pokaždé když něco nejde, tak
jak já chci, tak se urazím nebo naštvu a tak
živím svoje tělo. Ale když se naučím svému
tělu říct ne, tak mu prostě nedám najíst.
Pochopili jste to? Prostě neživíte ty věci, které
vás mají pod kontrolou. A časem zjistíte, že
nad vámi ztrácí moc. Nepotřebujete nějaký
zázrak nebo vysvobození, často to je otázkou
zlomení špatného návyku. Je to o svléknutí
starého člověka a obléknutí toho nového. To
co se potřebujete naučit udělat v každé
situaci je říct: „Bože, já ti důvěřuji.“ Když to
budete dělat, tak začnete zažívat pokoj. A
když získáte tento pokoj, tak se život stane
sladkým.
Joyce Meyer
Překlad: Blanka Novotná.
Interview s Adamem
V nové rubrice se investigativní novinář
Tomáš Halbrštát bude pomocí stroje času
přemisťovat do minulosti, aby pro nás
získal rozhovory s osobnostmi ze světa
Bible. Premiérové interview je s prvním
člověkem planety – s Adamem.
Novinář se ocitá se svým strojem u Adama
zrovna v okamžiku, kdy slaví osmisté
narozeniny.
Eva, Šét a ostatní Adamovy děti: „Hodně
štěstíí, zdrávíí, přejeme ti vše nejlepšíí!...“
Novinář: odkašle si. „Ehm, zdravím vás
všechny, mohl bych se také připojit?“
Adam: „Ale ano, jistě. Právě se chystám
sfouknout dort...“
Novinář: „Panečku, to je dort! A těch
svíček! Kolik jich jen je?“
Adam: „Osm set.“
Novinář: „To ti je tolik let?“
Adam: „Asi jo. Já ty roky nestíhám počítat.
Ale v každém případě se necítím příliš
stár...“
Novinář: „Adame, kde je Eva?“
Adam: „Je támhle. Povídá si se Šétem
,mým třetím synem.“
Šét: „Táto! Dohořívají ti svíčky!“
Adam: „No vidíš, jak umí nahlas volat. Myslím
si, že se stane zpěvákem nebo řečníkem...“
Šét: „Dělej, nebo ti shoří dort!“
Adam: „Nojo! Pomozte mi všichni sfouknout
svíčky.“
Všichni sfoukávají svíčky, dávají Adamovi
dárky a poté začnou krájet dort.
Adam: „Tumáš... Tady to máš... Dej mi talíř...
Ať ti to nespadne... Koukej si vzít ten velkej
kus!.. Máš hlad? Jen si dej... Nekňourej, vem
NA FEST S JEŽÍŠEM
Mám dojem, že co ročník Freakfestu, to
nějaká změna. Tuším, že jsem kdysi jeden
ze svých článků o tomhle alternativním
festivalu pro Ježíše začínal slovy:
letošní rok byl ve znamení změn.
Úplně stejně bych se mohl pustit i
do tohoto ohlédnutí za šestým
ročníkem, jehož motto znělo „S
hlavou v nebi, nohama na zemi“.
Víkend ke konci června – takové
datum si mohl předchozích pět let
kroužkovat v kalendáři každý z
potenciálních účastníků festivalu.
Letos ale organizační tým udělal
pokus přesunout Freakfest na
konec srpna. Třídenní setkání v
kempu Břehy u Přelouče
si místo jahodového banánový. Je taky
dobrý... Á náš návštěník, vem si velký kus, ať
nemáš hlad.“
Novinář: „Mockrát děkuji. Mmm, ten je dobrý.
Z čeho je?“
Eva: „Je z mnoha druhů ovoce. Adam je totiž
labužník.“
Adam: „Tak,tak. Ale kdo jsi, a co tě sem
přivádí?“
Novinář: „Jsem novinář a přišel jsem ti nejen
popřát, ale zeptat se i na pár otázek.“
Adam: „No nepovídej, jen se ptej.“
Novinář: „Jaké to bylo, když tě Bůh stvořil?“
Adam: „Byl jsem překvapen, poté přírodou
kolem uchvácen. Začal jsem zničehonic žít v
té nádherné zahradě Edenu. Bůh mi řekl,
abych se staral o zahradu, jedl veškeré ovoce
až na plody poznání dobrého a zlého. Chodil
tam lev s ovcí po boku a bylo to všechno
nádherné. Měl jsem také za úkol pojmenovat
všechna zvířata – a to není zrovna lehké.“
stroj času
Novinář: „A co Eva?“
Adam: „Jednoho dne mě Bůh ve spaní
odejmul kost ze žebra a stvořil mi z něj ženu
Evu. A co je zajímavé, vyrůstali jsme oba bez
rodičů – ne tak docela, Bůh nás všemu učil, a
staral se o nás. Byl vlastně náš taťka.“
Novinář: „Proč nejste v Ráji? Byl jsem u
vchodu do Edenu a anděl mi řekl, že už tam
nejste.“
Adam: „To je smutná událost. My jsme totiž
neposlechli Boha. Ochutnali jsme ovoce
poznání dobrého a zlého. A když nás Bůh
vyhnal, byli jsme velmi smutní. A jak hodně
musel být smutný Bůh. Vzali jsme si z toho
ponaučení…“
Novinář: „To je škoda, že jste neposlechli.
Mohl bys mi, prosím, říct něco o svých
dětech?“
Adam: „Jako první se nám narodil Kain a
pak Ábel. Kain se stal zemědělcem a Ábel
pastýřem. Oba obětovali Bohu, ale Bůh
nepřijal Kainovu oběť. Kain žárlil a Ábela
na poli zabil. Bůh ho poznamenal
znamením a Kain se stal psancem a
štvancem. Byl jsem velmi smutný.“
Novinář: „Kdy se vám narodil další syn?
Adam: „Když mi bylo sto třicet jedna let, nebo
tak nějak, narodil se nám Šét. A ten zplodil
Enóše.“
Novinář: „Velmi děkuji za rozhovor. Někdy vás
znova navštívím.“
Adam: „Není zač. Rád jsem si s tebou
popovídal.“
Novinář: „Tak ahoj, někdy se zas uvidíme.
Adam: „Ahoj!“
Eva, Šét a ostatní: „Ahóój!“
ze života církve
odstartovalo v pátek 27. 8. společnými
ranními modlitbami ve festivalové kapli a
zakončila je nedělní dopolední bohoslužba.
Kromě netradičního termínu zaznamenali
návštěvníci
festivalu
další
nepřehlédnutelnou změnu. Hlavní a
umělecká scéna se propojily a
schovaly
se
pod
střechu
obrovského stanu. To se během
Freakfestu ukázalo jako výborný
nápad, protože poslední srpnový
víkend vydatně pršelo. Příjemným
překvapením byl catering, který
našel své místo vedle hlavního
festivalového stanu a nabízel
jednoduchou, leč výbornou kuchyni.
Třešničkou na dortu byla hradecká
Kafekára, která – poté, co vyhrála
souboj s kempovou elektroinstalací
– lákala na lahodné nápoje všeho
druhu. Ještě dosaďte kapli ve světlém
vojenském stanu, čajovnu Godarchy,
workshop stan, karavan recepce či malé
stanové městečko a pomyslnou mapku FF
máte kompletní.
Jsou věci, které se na Freakfestu nemění.
Jednak je to pestrý a na kvalitu dbající
program, z něhož si má šanci
vybrat
opravdu
každý.
Festivalový
den
začínal
modlitbami v kapli a pokračoval
chvalami v hlavním stanu. V
čase do oběda byla možnost
zajít na některý ze seminářů
řečníků.
Karel
Řežábek,
Rastislav Čižmár, Rado Hübl a
mnoho dalších s sebou přivezli
inspiraci do života s Bohem, do
vztahů atp. Workshopy pod
vedením Petry Řežábkové,
Michelle Pritzlové či týmu TV
Noe byly praktickou exkurzí do
sféry kreativity. Odpolední
program patřil artové scéně,
kterou svým vystoupením ozdobili např.
Laurie Bramová, Jana Švajdlerová, Divadlo
Kairos II. či Slávek Klecandr, kterým výčet
zdaleka nekončí. Main stage se rozezněla
vždy v podvečer. Z nabitého line­upu zmíním
alespoň Markétu Liškovou, hip­hop a reggae
v
podání
česko­americké
formace
Rocksteady, Romana Dragouna a nebo Violet
Burning. (Kompletní program FF najdete na
http://freakfest.cz/index.php?content=newsd
etail&id=60.) K Freakfestu neodmyslitelně
patří půlnoční mše, které jsou mostem mezi
jednotlivými festivalovými dny. Po ní
následovalo noční kino nebo chill out v
čajovně pro ty, kterým se ještě nechtělo jít
spát. Ještě jsem si vzpomněl na sportovní
novinku v podobě volejbalového turnaje.
Toho se – k překvapení organizátorů –
zúčastnilo hned šest týmu po čtyřech
hráčích.
Jsem moc rád, že beze změny letos bylo i
to, že na Freakfestu jednal Bůh. Na tomto
ročníku byl výborně zorganizován rozvrh
kaple, která byla během dne nejen místem
chvály či osobního ztišení, ale také sem
mohli přicházet ti, kteří se chtěli modlit za
nějakou svou potřebu nebo spolu s malými
modlitebními týmy čekat na Boží hlas. Bůh
rozhodně nemlčel! Bůh rozhodně nestál
opodál! Osobně jsem měl tu čest v kapli
chvíli sloužit modlitbami a jen
jsem fascinovaně sledoval, co
Bůh dělá. Boží doteky
nemířily jenom do srdcí; viděli
jsme také uzdravení fyzické.
Doslova Boží atmosféra
provázela celý šestý ročník.
Nejspíš to zmiňuji každý
rok: ale tenhle ročník byl
pro mě ten nejlepší. Z části
to vychází z toho, že s nově
nabitými
zkušenostmi
vychytal organizační tým
různé mouchy, ale také je
to o tom, že Freakfest je
pro mě místem, kde je Bůh,
který mě pokaždé překvapí
něčím novým. Jedno z opravdu velkých
překvapení jsme zažili po letošní účetní
uzávěrce FF. Letos poprvé za svou
historii neskončil festival v červených
číslech! Financí je přesně tak akorát na
zaplacení všech faktur. Co na to říct?
Jedno velké DÍKY, Pane!
Jakub Limr
pozvánka