ZDE - Koruna Česká

Monarchistický
zpravodaj
Zpravodaj Koruny České
(monarchistické strany Čech,
Moravy a Slezska)
Číslo 60/2015
DEUS * REX * PATRIA
Z obsahu čísla:
2-3
Noční hlídka:
- Zaskočeni konfliktem
4-5 Dění v Koruně České
6
Evropské monarchie:
- Spolek Lichtenstein
7:
Církev a monarchie:
- Katolík se má starat o pilitiku
8-10 Markrabství moravské:
- mše ve Strážnici
- návštěva Její Jasnosti
11-12 Monarchisté v uniformách:
- Sdružení Radecký
- Vysloužilci
- LIR č. 8
- akce a oznamy
13-15 Literatura:
- Výprodej Jardy Konečného
- nové knihy
- reakce na studie J. Drnka
16 Kontakty
17-19 Názory / články a úvahy:
Vzhůru děti vlasti, den slávy nadešel!
Proti nám tyranie zvedá svůj krvavý prapor
Slyšíte v našem kraji řev divokých vojáků?
Přicházejí vraždit naše děti, naše ženy v naší náruči.
Do zbraně občané, šikujte se pod prapory
Vzhůru! Vzhůru!
Nechť krev nečistá napojí brázdy našich polí.
- Jana Bárta: Monarchisté a bojovný islám
- Okamurův dopis Dientsbierovi
- Okamurova interpelace ve sněmovně
Pochod Rýnské armády z 26. 4. 1792, později nazvaný Marseillaisou,
od 14. 7. 1795 francouzská státní hymna. Od roku 2004 povinně vyučovaná na všech státních školách ve Francii.
Příloha: historická studie Jana Drnka:
Narcis v Exilu
21. ledna 1793 popravili Francouzi svého krále Ludvíka
XVI., a od těch dob si vládnou sami, jak nejlépe umí.
2
Zaskočeni konfliktem
Západní svět je zaskočen. Čím? Islámským extremismem? Vždyť se s ním
potýká od středověku, co je na něm tak
překvapujícího? Nebo je překvapen nevděkem islámských přistěhovalců, kterým poskytl azyl a oni, jak se zdá, chtějí
své zachránce a dobrodince zničit a podmanit? Copak západní svět nezná přísloví
– pro dobrotu na žebrotu? Jestli ho nezná,
pak je již zcela mimo realitu světa.
Kdepak, západní svět je zaskočen existencí konfliktu. Tolik se udělalo pro to,
aby konflikt z lidského světa zcela vymizel. Až do extrémů se odstraňuje nerovnost, jedna z příčin konfliktu. Dokonce i
nerovnost mezi dětmi a dospělými, nerovnost mezi zločincem a obětí. Trestají
se oběti a ochraňují zločinci, aby se dosáhlo stejnosti a rovnosti mezi nimi. Odbourává se výchova, autority všeho druhu, malým dravcům se od školky vytloukají zuby a krmí se kašičkami. Jakékoliv
zvýšení hlasu je nekorektní, ne-asertivní.
Když dáte dítěti na ulici zasloužený pohlavek, v mnoha západních státech (i severních monarchiích) vás ihned zavřou,
až zčernáte a vaše dítě zašantročí stát do
nějaké převýchovny, kde ho budou donekonečna ovíjet a dusit laskavá chapadla
pokrokových učitelek mezilidských vztahů.
Je neslušné a skandální mít jasný názor,
a vážně ho prosazovat. To jste extrémista.
Všechny názory jsou si totiž rovny, aby
nevznikal konflikt. Dokonce i křesťanská
katolická církev musela do světa vyslat
komanda duchovních speciálně vyškolených v umění politické korektnosti, aby
se desatero přikázání nestalo příručkou
extrémismu. Desatero totiž brání srovnání zloděje s okradeným a vraha se zavražděným, zakládá rozdíl a rozdíl znamená konflikt, je nekorektní. Rozdíly je
třeba ředit a relativizovat.
Všechny ideje a myšlenky jsou systematicky relativizovány, aby nebyla žádná pravda, aby měl každý svou pravdu a všechny pravdy byly
oprávněné a rovnocenné, aby žádná pravda nemohla vyloučit platnost všech jiných pravd. Jen aby nedošlo ke konfliktu.
Klukovské party se už netoulají ulicemi a nevedou klukovské války.
Jsou lapeny v pasti virtuálních médií a odděleny od čehokoliv, co by
bylo jakkoliv opravdové. Konflikt byl zamčen do jakosvěta her a filmů. Nic už nestojí za to, aby se pro to bojovalo, všechno, i to nejvznešenější je třeba zdiskreditovat, pokálet a poplivat, aby to nestálo za
boj, za konflikt. Jenže když není za co bojovat, není ani pro co žít, a
to je ten problém. Život beze smyslu, život vepře v dobře zatepleném
chlívku, jistoty a žádné nebezpečí a to vše zarámované jednou velkou
děsivou marností. Jenže muslimští kluci v Evropě v tom nejsou ještě
tak hluboko jako ti západní. Mají za sebou tradici své civilizace a silný
mýtus. Jakmile pochopí, do jakého světa se to dostali a čím se mají
stát, aby vyhovovali, začnou se bránit. Vyhlásí svému okolí boj, jako
jsme ho kdysi my vyhlásili normalizačním komunistům. Hledají vyšší
ideje a myšlenky, které by daly jejich boji smysl. U nás to byla lidská
práva a český nacionalismus. U nich je to přirozeně islám. Je lépe zemřít s kalašnikovem v ruce, než skončit jako bezpohlavní a nemyslící
dobře zajištěné beztvaré a beztvářné maso beze smyslu své existence, i když, pravda, nekonfliktní.
Západní svět si o konflikt říká tím, že ho systematicky potlačuje
a vytěsňuje. Konflikt odstranit nelze. Je všudypřítomný, ve vodě a
ohni, v kočkách a psech, v bílé a černé, v ďáblu a andělech a především v každé lidské duši, o kterou se na tomto světě a v tomto životě
bojuje. Likvidace fyzického, duchovního a psychického konfliktu by
znamenala, že člověk svůj vnitřní boj se zlem o vlastní duši nevybojoval, že život promarnil, že promarnil onu jedinou příležitost k vlastní
záchraně pro život věčný. Konflikt je nevykořenitelný a žádné bezpečí ani jistoty nikdy v tomto světě nebyly a nebudou. Takové zvíře nikdy nežilo. Potlačování konfliktu jako fenoménu se vymstí. Konflikt
se přirozeně do světa vrátí v nových agresívních podobách a liberálně uspané šípkové Růženky jím budou šokovány.
S konfliktem je třeba nakládat. Říká se tomu kultura nebo civilizace a vede k tomu výchova. Jedinec je odmala veden k umění vybojovat svůj konflikt uvnitř v sobě a nepřenášet ho do světa okolo sebe.
Projít proměnou. Někdy ovšem takový vnitřní boj vyžaduje, aby bojovník nakonec přijal kříž, nebo pokorně vstoupil do arény se lvy.
Nebo aby se postavil do cesty kulkám, které míří na jiného člověka.
Nevyžaduje vzít kalašnikov a střílet nevinné, protože je psáno – Nezabiješ! A platí to i pro muslimy. Jít zabíjet jiné lidi (nikoliv nevinné,
protože nevinný není nikdo) znamená, že vrah nezvládl svůj vnitřní
konflikt a jako náhražku přijal vnější konflikt se světem. Vyrostl zřejmě ve světě, který ho nevychoval, který ho nikdy neučil, jak
s konfliktem zacházet správně. Který ho rozmazloval všemožnou
ochranou, jistotami, rovnostmi a právy. Který ho nenaučil jak se postavit ke zklamání, hořkosti, zradě, bolesti a trápení a jak s tím bojovat v sobě. Vyrůstal ve světě, který mu nedal základní orientaci
v otázce dobra a zla, správného a špatného, rovného a křivého. Vyrůstal v moderní Evropě.
Konflikt je a vždy byl v našem světě něco tak přirozeného, jako
vzduch k dýchání a voda k pití. Jenže my všechny přirozené věci
kazíme, protože je chceme zařídit jinak, než Bůh, chceme nahradit
Boha a udělat to bez něj, sami. Nemůžeme nikdy ze světa vytěsnit
konflikt. To je snaha zoufalců vedených strachem z vlastní bolestné
proměny. A povede pouze k vlastnímu oslabení.
Co na to monarchista?
Je samozřejmě otázkou, jak se má k současnému konfliktu ve světě stavět monarchista. Tvrdíme, že nejsme
nacionalisté, že respektujeme každého, kdo slouží stejnému trůnu. Pak právě ochota sloužit svatováclavskému trůnu je pro nás kritériem pro posuzování a
selekci přistěhovalectví. Náš král je katolík. Může mu
sloužit muslim? Ateista? Hinduista..? Může mu sloužit
černoch, Arab, Číňan či eskymák?
Potíž spatřuji v tom, že nejde jen o jednoduchý konflikt Evropy s islámem. Ten sám o sobě je jen důsledkem mnohem složitějšího a dlouhodobého konfliktu a
zápasu o příští podobu evropské civilizace. Islámský
terorismus nám připomíná, že nám možná dochází čas
a budeme se už muset rozhodnout.
Je těžké otevírat náruč někomu, kdo drží v ruce nůž a
v očích má nenávist. Přesto, jako by nás k tomu zde v
Evropě stále někdo nutil. Nebraňte se, obejměte je, odzbrojte se láskou a dobrými úmysly. Vnímáme to tak, že
nás kdosi nutí spáchat civilizační sebevraždu, aby se on
sám nemusel vzdát myšlenky na rovnost a bezkonfliktnost světa a ráj na zemi. Právě tohle se nyní řeší na ulicích Lipska a německých měst.
Stojí evropská civilizace vůbec za to, aby byla zachráněna? Mám se o to také pokoušet, nebo mám očekávat
a přijmout něco úplně nového? Nepotřebuji návod k
použití. Potřebuji orientační schéma, které by mi ukázalo, kde je dobro a kde zlo. Mimo naprostou anomálii
liberalismem zblblé Evropy vždy a všude je a bylo takovým vodítkem náboženství.
Nemí pravdou, že je islám mírumilovným náboženstvím. Korán obsahuje odkazy na Bohem posvěcené zabíjení nevěřících, stejně jako obsahuje odkazy na
šíření islámu bez donucení, přesvědčováním. Starý zákon ovšem není o nic lepší a praxe v dějinách judaismu
i islámu je plná krve a násilí. Pouze křesťanské spisy
chápou Boha jako samu lásku a násilí zapovídají.
Ovšem historická praxe je opět často jiná.
Hospodin řekl: NEZABIJEŠ! Není možné být monoteistou (judaistou, křesťanem, muslimem) a tvrdit, že
sloužím Bohu zabíjením. To je důkazem nevěry.
Mám se tedy nebránit a nechat se zabít? Nechat zabít
svou rodinu a svou civilizaci? To je otázka za milión.
Ježíš se nechal zabít, jeho následovníci se nebránili a
jeho jméno dobylo půl světa. Ježíš také Petrovi řekl, že
On nepřinesl na svět mír, ale meč, konflikt. Je zde i poněkud sporná povinnost křesťana odpírat Zlému. Je
však odpíráním můj nesouhlas a nepřijetí, než mne
zabijí?
Je zcela přirozené, že svět islámu podniká invazi
do Evropy. Každé náboženství bude expandovat tam,
kde ucítí duchovní vyprázdněnost. Křesťanství to dělá
také a mimochodem je ve světě značně na vzestupu.
Když Evropané vyženou Krista ze svých srdcí, samozřejmě ho nahradí něco jiného. Naše historie je plná posměšků na flanďáky a černoprdelníky. Třebas se nám
ímánové budou líbit více. Poráželi jsme mariánské
sloupy, strhávali ze školních zdí kříže, rabovali jsme
kostely a až příliš často popravovala Evropa své kněze.
Nelíbila se nám moc, která se projevuje v bezbrannosti,
snad se
nám ozbrojená duchovní moc bude líbit více. Uvidíme,
jak budeme strhávat půlměsíce.
Ateismus a agnoisticimus jsou neudržitelné stavy ducha a společnosti, protože neodpovídají skutečnosti
člověka ve světě a vedou k nenaplnění života, k marnosti a k přežívání beze smyslu.
Přistěhovalectví nelze zabránit, dokud Evropané
sami nebudou rodit a vychovávat dostatek dětí. Bezdětní vlastenci jsou k smíchu. Jak duch, tak i příroda nesnáší vakuum. Bude příčinou zániku evropské civilizace antikoncepce, nebo pohodlnost rozmazlených, kteří
si chtějí užívat a nestarat se?
Vidíme, že ve vztahu k islámu a k přistěhovalectví selhávají i tradiční evropské monarchie jako Velká Británie, Švédsko, Norsko, Belgie či Holandsko. Nebo neselhávají? Nebo tam monarchové nemohou do věcí mluvit?
Samé otázky a skoro žádné odpovědi. Žádné návody k
použití pro konzervativce a monarchistu. To nám ale
čtenář nepromine. Bude muset přemýšlet sám.
Jan Drnek
Muslimští rodiče se dožadovali, aby se v Dorvalu, jednom z předměstí Montrealu nepodávalo ve školních
jídelnách vepřové maso. Starosta montrealského
předměstí Dorval to odmítl, a jeho tajemník rozeslal
rodičům dopis, v němž vysvětlil proč.
„Muslimové musí pochopit, že se musí přizpůsobit Kanadě a Quebecu, jejím zvykům, tradicím, způsobu života,
protože právě proto se rozhodli do Kanady přistěhovat.
Musí také pochopit, že je třeba, aby se začlenili, a naučili
se v Quebecu žít. Musí pochopit, že to záleží na nich, aby
změnili svůj životní styl, nikoliv na Kanaďanech, kteří je
zde velkoryse přivítali. Musí pochopit, že Kanaďané nejsou rasisté, ani xenofobní, před příchodem Muslimů přijali mnoho imigrantů (zatímco naopak tomu tak není muslimské státy nemuslimské přistěhovalce nepřijímají).
Podobně jako jiné národy, Kanaďané nejsou ochotni
vzdát se své identity, své kultury. I když Kanada přistěhovalce vítá, není to jenom starosta Dorvalu, který vítá
cizince, ale jsou to všichni Kanaďané, obyvatelé Quebecu.
Nakonec musí pochopit, že v Kanadě (Quebecu) máme
judeo-křesťanské kořeny, vánoční stromky, kostely a
svoje náboženské slavnosti a náboženství proto musí
zůstat soukromou doménou. Městský úřad v Donvalu má
právo odmítnout jakékoli ústupky, které požaduje Islám
a šaría. Pro Muslimy, kteří nesouhlasí se sekularismem, a
necítí se v pohodě zde v Kanadě, existuje na světě 57
nádherných muslimských zemí, většinou s malou hustotou obyvatelstva, které jsou připraveny je přijmout s otevřenou náručí, v souladu se šaríou. Jestliže jste opustili
svou zemi a odjeli do Kanady a ne do jiné muslimské
země, je to proto, že jste považovali život v Kanadě za
lepší, než kdekoli jinde. Zeptejte se sami sebe, jen jednou,
„Proč je lepší žít v Kanadě, než v zemi, ze které jste přišli? Školní jídelna s vepřovým je součástí této odpovědi.“
Vybráno Josefem Štogrem z diskuse na:
http://zpravy.idnes.cz/diskuse.aspx?iddiskuse=A150109
_182442_domaci_jp
4
Leden 2015
Předsednictvo KČ se sešlo dne 15. ledna v bývalé strážnici
Juditina mostu v Praze v počtu 8 členů. Hostem byl předseda
dohlédací komise.
Bylo konstatováno, že v nynějších poněkud zmatených časech
se objevují výzvy a iniciativy pro KČ nepřijatelného nacionalistického a jiného charakteru, za které se někdy staví i skupiny
označující se za monarchistické. Hrozí, že tím bude diskreditováno i celé monarchistické hnutí. Předsednictvo připraví stanovisko KČ k těmto iniciativám.
Bývalému členovi předsednictva RNDr. Radimu Špačkovi byl
jednomyslně udělen statut hosta předsednictva, aby bylo možno
využít jeho politických zkušeností.
Předsednictvo se rozhodlo zrušit všechny doposud ustavené
odborné komise s výjimkou těch, kde jejich členové sami projeví
aktivní zájem a práci. Dáíle budou ustavovány jen pracovní skupiny ad hoc k řešení určitého zadání a problému, a to tak, že
bude jmenován koordinátor, který pak sám zorganizuje pracovní
skupinu. MUDr. Andrš se rozhodl revitalizovat zatím fungující
zdravotní komisi.
J. Drnek oznámil, že senátor Ing. Lumír Aschenbrenner daroval
KČ 5 000,- Kč.
Zápisy z předsednictva KČ budou nadále zapisovatelem rozesílány členům předsednictva k připomínkování či schválení di 48
hodin a poté rozesílány předsedům MS, kteří sami uváží, jak
informovat členskou základnu. Excerpce zápisu bude vždy zveřejněna ve Zpravodaji tak, jako nyní.
Předsednictvo děkuje MVDr. Čížkovi a členů, MS Strážnice za
organizaci tradiční mše ku cti blahoslaveného Karla Rakouského
ve Strážnici.
Dále probíhá sbírka na přepracování a zlepšení www stránek
KČ. Jsou také shromažďovány návrhy a reorganizována pracovní skupina s koordinátorem a členem předsednictva Petrem. Je
zřejmé, že velkou chybou stávajících stránek je to, že z nich
nejdou materiály stahovat. KČ nemá zájem cokoliv ze svých
stránek utajovat, ale naopak šířit.
Hospodářce KČ je třeba urychleně předat veškeré faktury a
dokumenty tákající se hospodaření strany.
Předsednictvo rozhodlo znovu plošně vyzvat pomocí složenek
členstvo KČ k zaplacení dlužných členských příspěvků.
MUDr. P. Andrš informoval o přípravě tradičního plesu MS KČ
Olomouc v termínu – 20. 2. 2015
Člen předsednictva pan Petr dále informoval o účasti čl. KČ na
slavnostním odhalení obelisku obětem sarajevského atentátu.
veřejnosti známá zejména pořádáním monarchistických pochodů 28. října či organizací petice
www.zrusmeprezidenty.cz.
Dlouholetý předseda Koruny Václav Srb, který vedl
stranu od roku 2003, se rozhodl již znovu nekandidovat, takže se o předsednické křeslo utkali genealog Petr
Nohel (38) s právníkem Petrem Krátkým (39). Ani jeden z kandidátů nebyl ve vedení strany žádným nováčkem, konkrétně Petr Nohel byl již mj. moravským zemským hejtmanem, generálním sekretářem i místopředsedou strany.
Výsledek volby byl (až nečekaně) jednoznačný - Petr
Nohel obdržel přes 70 % odevzdaných hlasů a získal
tak velmi silný mandát na čtyřleté funkční období. Bude jistě zajímavé sledovat, jak se bude Petru Nohelovi
dařit v čele jedné z nejstarších polistopadových stran. V
propagaci vznešených monarchistických ideálů je namístě popřát mu mnoho zdaru.
Radim Špaček 9. 1. 2015
Tento článek byl převzat z časopisu Odraz.
http://www.roztoky.com/v-zalove-bydli-hlava-ceskychmonarchistu-20150109
VOLEBNÍ PREFERENCE ZA POSLEDNÍCH 30 DNÍ
V této anketě je možno hlasovat pouze z počítačů s pevnou IP adresou.
Nemohou tedy (zatím) hlasovat uživatelé, kteří používají připojení přes
mobilní operátory apod.
Koruna Česká
hlasů: 138, 58%
KSČM - Komunistická strana Čech a Moravy
hlasů: 30, 12.6%
ODS - Občanská demokratická strana
hlasů: 10, 4.2%
SNK Evropští demokraté
V Žalově bydlí hlava českých monarchistů
Od konce listopadu můžeme v Roztokách, Žalově i v
autobusu do Prahy potkávat předsedu českých monarchistů. Je jím Mgr. Petr Nohel, který byl zvolen předsedou monarchistické strany Koruna Česká na jejím
XXIII. generálním sněmu (ten se tradičně koná o posledním listopadovém víkendu).
Koruna Česká dlouhodobě usiluje o změnu státního
uspořádání České republiky na parlamentní monarchii.
V říjnových senátních volbách se stala parlamentní
stranou ziskem senátorského mandátu v senátním obvodu Plzeň-město (v koalici s ODS, senátor Ing. Lumír
Aschenbrenner) a kromě účasti ve volbách je
hlasů: 10, 4.2%
ČSNS - Česká strana národně sociální
hlasů: 9, 3.8%
ČSSD - Česká strana sociálně demokratická
hlasů: 8, 3.4%
TOP09
hlasů: 7, 2.9%
Dopis z Kanady
Vážený pane senátore!
Gratuluji Vám k vítězství v říjnových volbách do senátu
ČR. Současně Vás prosím o přízeň pro ušlechtilou akci:
Obnovení mariánského sloupu na staroměstském náměstí v Praze.
V příloze Vám posílám na vědomí kopie zpráv o naší
činnosti v Kanadě.
S krajanským pozdravem Václav J. Vostřez, předseda
Sdružení Čechů, Slováků a Podkarpatských Rusínů
v Kanadě.
Odpověď pro senátora připravoval člen předsednictva
J. Drnek na základě informací pana J. Bárty:
Vážený pane Vostřezi, vážení členové Sdružení Čechů,
Slováků a Poskarpatských Rusínů v Kanadě,
Děkuji vám za blahopřání k mému zvolení a ještě více
za Váš zájem o tak důležitou záležitost, jako je obnovení sloupu Panny Marie na Staroměstském náměstí v
Praze.
Ke svému zvolení senátorem musím sdělit, že jsem byl
zvolen nejen za ODS, ale také za Korunu Českou, monarchistickou stranu Čech, Moravy a Slezska. Jak asi
víte, tato strana usiluje ústavními cestami o obnovu a
obsazení svatováclavského trůnu jeho legitimním dědicem, tedy o přeměnu republiky v království. Tato strana má k Vámi zmíněnému tématu velmi blízko, neboť
jde o stranu veskrze konzervativní a křesťanskou.
Předsedou Spolku pro obnovu mariánského sloupu
v Praze je pan Václav Dajbych a veškeré informace je
možné zjistit na internetové adrese
http://www.marianskysloup.cz/
Podle mých informací se minulé pravicové vládě Prahy podařilo celou záležitost obnovy mariánského sloupu dovést až ke schválení územního rozhodnutí. Pan
Primátor Svoboda a po něm i pan primátor Hudeček i
jeho náměstek dr. Novotný veřejně přislíbili zahájení
stavby sloupu archeologickým průzkumem v roce
2013, poté vydání stavebního povolení a zahájení stavby v roce 2014.
Doposud jsem se jako senátor v Praze nestihl zorientovat natolik, abych znal podrobnosti, ale nemohl jsem
nepostřehnout, že existují velmi tvrdé a silné tlaky na
zastavení procesu obnovy sloupu. Obnec akademická
(kunsthistorická), která by si jinak obnovu sloupu přála, má prý výhrady k věrohodnosti nově vyrobených
volných replik sloupu. Současná pražská vláda nepovažuje zřejmě obnovu sloupu za důležitou nebo nemá na
obnově zájem. Členové Koruny České se domnívají, že:
Praze vládnou levičáci, Bojovníci za svobodu, legionáři,
sokolové a jiní starovlastenci. K možnostem obnovy
sloupu za této situace jsou skeptičtí. Během uplynulých
desítek let se z otázky mariánského sloupu v Praze
stalo politikum, nebo také jakýsi barometr síly různých
národních mýtů, mnohdy bohužel jen málo
zakotvených ve skutečnosti. Pouze část obyvatel si
přeje obnovení sloupu z důvodu čistě mariánské úcty.
Pro další skupiny je sloup spíše jakýmsi prubířským
kamenem v zápase liberálního českého nacionalismu s
konzervatismem. Smutně se na to z protějšího rohu
náměstí dívá bronzový Johánek z Husi, velký milovník
Panny Marie.
To samozřejmě vůbec nebrání Vám a dalším zájemcům o obnovu mariánského sloupu zaslat dotaz přímo
pražské primátorce Adrieně Krnáčové (za stranu ANO
2011) nebo jejímu náměstkovi Matěji Stropnickému,
současně starostovi městského obvodu Praha 1 Oldřichu Lomeckému (TOP 09). Taková Vaše aktivita by
byla velmi vítána a text Vašeho dotazu i odpovědi na
něj by bylo možno zveřejnit v médiích.
Já sám se touto záležitostí budu samozřejmě zabývat i
v rámci ODS, ale obnova sloupu je plně v kompetenci
orgánů Hlavního města Prahy a není zatím záležitostí
senátu ČR.
Ještě jednou Vám děkuji a v případě jakohokoliv posunu bude mým potěšením vás informovat.
Ing. J. Aschenbrenner
Spřízněné stránky:
http://sdruzenimonarchistubrno.webnode.com/
Sdružení monarchistů Brno, o. s.
www.promonarchii.cz
PRO MONARCHII – Nezávislý portál českých monarchistů
Blog o současných monarchiích
www.monarchie.blog.cz
František Ferdinand d'Este
www.franzferdinand.cz
Habsburkové a jejich země - blog
http://arcidumhabsbursky.blog.cz
Internetové muzeum Františka Josefa I.
http://www.franz-josef.cz
Klub přátel bl. Karla I.
http://mariaterez.sweb.cz
Historická šlechta
http://www.historickaslechta.cz
Markrabství moravské
http://markrabstvimoravske.cz
Království české
http://kralovstviceske.cz
Lichtenštejnsko.net
www.lichtenstejnsko.net
Fotogalerie KČ Ostrava
http://kcostrava.rajce.idnes.cz/
Vrchlabsko – monarchie
http://www.vrchlabsko.info/monarchie.html
Leden 2015
6
Přednáška – Lichtenštejnové a Lichtenštejnsko v Městské knihovně v Praze
Při příležitosti životního jubilea hlavy Lichtenštejnského knížectví Jeho Jasnosti Hanse-Adama II. vládnoucího knížete z Liechtensteinu, knížete opavského a
krnovského, hraběte z Rietbergu (*14. 2. 1945) se v
úterý 20. ledna 2015 od 17.00 konala přednáška Lichtenštejnové a Lichtenštejnsko v Městské knihovně v
Praze, Ústřední knihovna (Malý sál), Mariánské náměstí 1, Praha 1.
Lichtenštejnové patří mezi nejvýznamnější šlechtické
rody, které měly majetky na území Koruny české a v
habsburské monarchii. Teprve v posledních několika
letech máme možnost se seznámit s jejich přínosem v
oblasti politiky, diplomacie, vojenství, kultury, sociální
péče, zemědělství nebo průmyslu.
V roce 1938 Československo a Lichtenštejnsko navázaly diplomatické styky, a protože Lichtenštejnsko neuznalo vznik Protektorátu Čechy a Morava, tyto styky
nebyly z jeho strany přerušeny. Po celou 2. světovou
válku bylo Lichtenštejnsko neutrální zemí, stejně jako
Švýcarsko, se kterým má od 20. let 20. století uzavřenu
celní, měnovou a poštovní unii.
Vzhledem ke konfiskaci majetku 38 lichtenštejnských
občanů (včetně 4 členů nížecí rodiny) v roce 1945, byly
diplomatické styky mezi oběma státy přerušeny více
než 60 let, až do září 2009. Vláda Lichtenštejnska se
nároku svých občanů na restituci majetku nebo jeho
finanční kompenzace nikdy nevzdala.
Lichtenštejnsko je jednou z nejvíce "high-tech" rozvinutých zemí světa, průmysl se na HDP podílí 37 %
(Německo 28 %). Některé průmyslové firmy patří mezi
světové "leadery" (např. HILTI, Hoval, ThysenKrupp
Presta). Přes malou rozlohu 160 km2 se jeho 38 000
obyvatel těší jedné z nejvyšších životních úrovní na
světě. Svou ústavou, rozdělující moc mezi lid a knížete,
s přímou demokracií a výkonnou a efektivní státní
správou a samosprávou, vyspělým školstvím a sociální
a zdravotní péčí, se stala vzorem pro řadu zemí.
Jeho Jasnost Hans-Adam II. – vládnoucí kníže Lichtensteinu a pohled na Vaduz v údolí Rýna
vznikl v prosinci 2009. Je dobrovolným, nevládním,
neziskovým sdružením občanů, které spojuje zájem
na poznání a propagaci historie knížecího rodu
Liechtensteinů na území ČR i v zahraničí, ochrana a
propagace nemovitých památek, přírody a krajiny
spojených s rodem Liechtensteinů v ČR.
Jeho Jasnost Hans - Adam II. vládnoucí kníže z
Liechtensteinu schválil dne 28. 9. 2009 Stanovy
sdružení a udělil mu souhlas používat jako svůj znak
velký erb rodu Liechtensteinů, s doplnění názvu „Historický spolek Liechtenstein“ v českém nebo jiném
jazyce.
Sdružení je právnickou osobou podle českého práva, s celostátní působností. Jeho základními cíly je
zejména:
1. Podporovat poznání a propagace historie knížecího rodu Liechtensteinů na území České republiky.
2. Spolupracovat s podobnými institucemi v České
republice a v zahraničí, s cílem rozvíjet poznání historie a kultury.
Další informace na stránkách Spolku Lichtenstein:
http://www.hs-liechtenstein.cz/
Leden 2015
Ďábel není mýtus
a musíme mu čelit zbrojí pravdy
Křesťanský život je boj proti ďáblu, světu a tělesným
žádostem – konstatoval papež František v homilii při
ranní mši v kapli sv. Marty. Papež zdůraznil, že „existuje ďábel a máme proti němu bojovat zbrojí pravdy“.
Petrův nástupce poukázal na skutečnost, že sv. Pavel
užívá v souvislosti s křesťanským životem „vojenského
slovníku“. Papež zdůraznil, že „život v Bohu je nutno
bránit, musí se bojovat, aby bylo možné jej vést. Je třeba
síly a odvahy, aby bylo možné obstát a zvěstovat. O pokrok v duchovním životě je nezbytné bojovat. Není to
pouhé střetnutí, nýbrž ustavičný boj.“ Papež František
poukázal na tři nepřátele křesťanského života: „ďábla,
svět a tělo, tedy naše žádosti, které jsou ranami po prvotním hříchu. Spása je nám ovšem dána zdarma, ale
jsme povoláni ji bránit.“
„Před čím se bránit? Co mám dělat? Obléci se do plné
výzbroje Boží - říká nám svatý Pavel. To co je Boží, nás
brání, abychom čelili nástrahám ďáblovým. Jasné? Jasné. Nelze si představit duchovní život či křesťanský život
bez odporování pokušením, bez boje proti ďáblu, bez
výzbroje Boží, která nám dává sílu a brání nás.“
Svatý Pavel zdůrazňuje, že „náš boj nevedeme proti
maličkostem, nýbrž proti knížatům a mocnostem, tedy
proti ďáblu a těm, co jsou jeho“.
„Tuto generaci – a mnohé jiné – však přesvědčili, aby
věřila, že ďábel je nějaký mýtus, postava či idea, představa zla. Ďábel však existuje a my proti němu máme
bojovat. Říká to svatý Pavel, nikoli já! Boží Slovo tak
praví. My o tom však nejsme moc přesvědčeni. Pavel pak
popisuje tuto výzbroj, jednotlivé části Boží zbroje a říká:
»stůjte tedy pevně, opásáni pravdou«. Toto je Boží výzbroj: pravda.“
„Ďábel – řekl dále František – je lhář, otec lhářů, otec
lži. Svatý Pavel říká, že je třeba opásat se pravdou, obléci se pancířem spravedlnosti. Nemůžeme být křesťané,
aniž bychom se bez ustání snažili být spravedliví. To
nelze. Velice by nám pomohlo, kdybychom si položili
otázku: věřím anebo nikoli? Trochu věřím a trochu ne?
Jsem trochu zesvětštělý a trochu ne? Bez víry totiž nelze
postupovat vpřed, nelze bránit Ježíšovu spásu. Potřebujeme »štít víry«, protože ďábel po nás nehází květiny,
nýbrž »ohnivé střely«, aby nás zabil. Musíme proto vzít
»přílbu spásy a meč Ducha, to je slovo Boží« - řekl papež
a vyzval k vytrvalé modlitbě: »při každé příležitosti
proste a modlete se«“.
„Život je vojenská služba. Křesťanský život je boj, krásný boj, protože na každém kroku našeho života, kdy Pán
zvítězí, obdařuje nás radostí, obrovským štěstím. Radost
z toho, že v nás zvítězil Pán spásou danou zdarma. Ano,
všichni jsme v boji trochu líní a necháme se svádět žádostmi a pokušeními. Jsme totiž všichni hříšníci. Neklesejte však na mysli. Odvahu a sílu, protože Pán je s námi.“
Kázání z Domu sv. Marty 30. 10. 2014
http://www.pastorace.cz/Jmenny-rejstrik/Frantisek.html
7
Katolík se má míchat do politiky
Vládci nesmí postrádat pokoru a lásku a občané,
zejména katolíci, mají projevovat zájem o politiku.
Téma rozvinul papež František ve své ranní homilii (16.
9. 2013), a vyzval k modlitbě za státní představitele.
Vládce „musí milovat svůj lid“. Pokud jej totiž nemiluje, nemůže vládnout, nýbrž nanejvýš vnášet trochu řádu a
pořádku“. Papež připomněl krále Davida, který zhřešil a
žádá Pána, aby potrestal jeho samého, a nikoliv lid.
Vládcovými ctnostmi jsou totiž láska k lidu a pokora.
Nelze vládnout bez lásky k lidu a bez pokory! Každý
muž a každá žena, kteří se mají ujmout vlády, si musí
položit následující dvě otázky: Miluji svůj národ, abych
mu lépe sloužil? Jsem pokorný a vyslechnu různá mínění,
abych zvolil nejlepší cestu? Pokud si tyto otázky nepoloží, jejich vláda nebude dobrá. Vládce – muž či žena, který miluje svůj lid, je pokorný.
Svatý Pavel naopak vyzývá ty, kteří jsou vládě podřízeni, aby „konali modlitby za všechny, kdo mají moc,
abychom mohli vést život pokojný a klidný“. Občané nesmí ztrácet zájem o politiku.
Nikdo z nás nemůže prohlásit: „To se mne netýká, protože vládnou ti druzí…“. Nikoliv, jsem zodpovědný za
jejich vládu a musím se co nejvíce vynasnažit, aby vládli dobře. Musím se také co nejvíce účastnit politického
života, nakolik je to pro mne možné. Podle sociální nauky církve je politika jednou z nejvyšších forem milosrdné lásky, protože je to služba obecnému dobru. Nemohu
si před ní umýt ruce. Každý z nás jí musí něco věnovat.
Existuje rozšířený zvyk nadávat na vládu a kritizovat,
co se nedaří, podotkl papež. „Posloucháte zprávy v televizi - a politiky tam jen bijí holí. Čtete noviny – a také tam
o nich mluví špatně a stále proti nim“. Vládci jsou možná
hříšníci, tak jako David. My však máme spolupracovat, vyjádřit svůj názor, promluvit i opravit, neboť
všichni musíme mít účast na společném dobru. „Častokrát jsme slyšeli, že dobrý katolík se nemíchá do politiky.
To však není pravda a není to dobrá cesta.“
Dobrý katolík se míchá do politiky a vnáší do ní to
nejlepší ze sebe sama, aby vládnoucí mohl vládnout.
Co nejlepšího však můžeme vládcům nabídnout? Modlitbu! Tedy to, co uvádí sv. Pavel: „Modlete se za všecky
lidi, za krále a všechny, kdo mají moc.“ Namítnete:
"Ale jak se mohu modlit za toho špatného člověka, který
musí skončit v pekle"…Modli se za něj, aby mohl dobře
vládnout, aby milovali svůj lid, sloužili mu a byli pokorní. Křesťan, který se nemodlí za své vládce, není
dobrý křesťan. Modli se za něj, aby se obrátil! Ale
modli se! To neříkám já, ale svatý Pavel. Je to Boží Slovo.
„Dávejme tedy to nejlepší, co máme – nápady, podněty,
avšak zejména modlitbu. Modleme se za naše vládce,
aby nás dobře spravovali, aby vedli naši vlast, náš
národ a také celý svět kupředu, aby vládl mír a společné
dobro“.
Ranní kázání v kapli Domu sv. Marty.
Převzato z webu České sekce Radio Vaticana
Redakčně upraveno
Leden 2015
Mše svatá k poctě JCKV Karla I.
Ve Strážnici 10. 1. 2015
8
Vážený pane,
předem děkuji za informace o této vaší Bohulibé aktivitě. Obávám se nicméně, že mi povinnosti nedovolí na mši
přijet - ještě uvidím na poslední chvíli. V každém případě
budu JCKV Karla informovat.
Mile rád Vám níže posílám požadovaných pár slov a
budu poctěn, využije-li jich váš důstojný pán celebrant
pro svou homilii, a pokud uzná za vhodné, může je podle
libosti citovat i v plném rozsahu jako svá slova vlastní.
Přeji mnoho zdaru, Boží přízně a jsem s upřímným Viribus Unitis!
Milan Novák
Vztah Jeho císařské a královské výsosti arcivévody
Karla k zemím Koruny české je formován především
rodinou tradicí, předávanou v královském rodě
Habsbursko - Lotrinském z pokolení do pokolení. Spolu
s křesťanskou, katolickou vírou arcivévoda Karel převzal od svého otce, Dr. Otty Habsburského, duchovní
dědictví svého děda, blahoslaveného Karla I. Rakouského. Součástí tohoto odkazu je i vztah k národům zemí
Koruny české. Mohli bychom tu spíše použít termín,
který používal sám poslední český král Karel – zemí
Koruny svatováclavské – aby lépe vyjádřil, že pod touto
korunou a v tradici svatého knížete Václava je spojen
lid Čech, Moravy a Slezska. Arcivévoda Karel také velmi
dobře pamatuje svou babičku, císařovnu Zitu, a jak sám
zmínil při své poslední návštěvě na zámku v Brandýse
nad Labem, dobře si uchoval v paměti její vyprávění o
šťastných letech, které poslední královský pár prožil
právě v Čechách. Toto vše tvoří pevné základy vztahu
současné hlavy Domu Rakouského k nám, k národu
pevně spojenému s ostatními národy střední Evropy
staletými svazky společné tradice. Avšak stejně jako
jeho děd, císař a král blahoslavený Karel, a otec, korunní princ Dr. Otto Habsburský, i arcivévoda Karel jasně
vnímá signály naší doby a rozpoznává aktuální potřeby
světa. Bylo by proto krátkozraké a zavádějící poměřovat sílu vztahu jen četností osobních návštěv. Arcivévoda Karel je s námi v trvalém spojení, a to především
prostřednictvím Modlitební ligy císaře Karla za mír
mezi národy, která neoslovuje jen sféru tradic a historických aktivit, ale je plně otevřena současné společnosti a volání po návratu duchovních hodnot do života,
po naději pro mladou generaci.
Vtip:
Sára s Khonem jsou staří a bydlí v Budapešti.
- Kohne, říká Sára, celý život jsem ti byla věrnou ženou
a nic jsem nechtěla. Teď bych si příla, abys mne, až
umřu, nechal pohřbít u nás doma u Třebíče.
Kohn se zamyslí:
- Víš co, Sáro? Uděláme to takhle. Já tě pohřbím tady, a
když se ti to nebude líbit, nechám tě přenést.
Přivítání vzácné návštěvy
Na letišti v Praze přivítali dne 17. 12. 2014 zástupci
Koruny České, monarchistické strany Čech, Moravy a
Slezska Ing. Arch. Jan Bárta a Josef Trlica spolu s autorem sochy Smíření Mgr. Patrikem Vlčkem a paní Lucií
Cekotovou hlavní aktivistkou Sdružení pro blahoslavení císařovny Zity, Její Jasnost Sophii z Hohenbergu
de Potesta, pravnučku Jeho císařské a královské Výsosti
arcivévody Františka Ferdinanda ďEste a Její Výsosti
Žofie vévodkyně z Hohenbergu.
Její Jasnost byla upřímně potěšena z přijetí. Po krátkém rozhovoru zástupci Koruny České doprovodili Její
Jasnost k autu, kterým se společně s p. Vlčkem a p.
Cekotovou přemístili do Vranova.
Další den 18. 12. 2014 byl za Její účasti posvěcen
pomník Smíření u Vranova Mlýna v Brně, věnovaný
památce prarodičů Její Výsosti. Následovala mše svatá
za smíření v kostele Narození Panny Marie ve Vranově
u Brna. Slavnostní den byl zakončen krásnou přednáškou Její Jasnosti o životě a odkazu prarodičů.
Josef Trlica
Fotografie JJ Sophie s brněnskými ostrostřelci (Patrik).
SIT DURAT REGNUM
Nechť království trvá!
V den narozenin arcivévody Františka Ferdionanda
d´Este 18. prosince 2014 se ve Vranově u Brna konala
přednáška Její Jasnosti Sophie z Hohenbergu de Potesta
a byl svěcen pomník Smíření u Vránova mlýna. Kromě
nejvzácnějšího hosta, JJ Sophie von Hohenberg de Potesta se slavnosti toho dne účastnilo i řada významných
osobností. Mezi nimi nejvýznamnější a vzácný host,
představitel zemské šlechty pan hrabě Jan Podstatzky
Lichtenstein z Velkého Meziříčí.
Při slavnostním svěcení pomníku Smíření u Vránova
mlýna, zaznělo z úst sochaře Josefa Petra pár důležitých
výzev pro naši současnost a budoucnost. Především byl
kladen důraz na narovnání křivd, které minulé století
spáchalo na duši celé vlasti. Josef Petr řekl, že šlechetní
lidé jako je náš vzácný host, byli, jsou a vždy budou pro
nás vzorem. Vzorem jak se máme chovat především k
sobě samým a pak v neposlední řadě jak se máme chovat vůči krajině, ve které žijeme, kultuře kterou
vnímáme a vůbec ke všemu, co bychom měli spravovat
pro generace příští.
Jednou pro vždy si řekněme, že my, tak jak zde dnes
stojíme, nemáme nic co dočinění s rozbitím všeho toho
dobrého, co před sto léty fungovalo. Že nemáme nic společného s křivdami, kterých se tento republikánský systém dopustil mimo jiné i u vzácné a vznešené rodiny von
Hohenberg. Nemáme s tím nic společného a naopak,
snažme se pojmenovávat věci pravými jmény tak, abychom přispěli k narovnání vztahů s tak vzácnými lidmi.
Toto musí vést především přes návrat veškerého ukradeného majetku, který rodina von Hohenberg na území
naší země má.
Žehnání pomníku Smíření provedl Otec Karel
Hanslík. K dobové atmosféře přispěli svoji přítomností
i členové Brněnského městského střeleckého sboru.
Slavnost pokračovala liturgií v kostele Narození Panny Marie ve Vranově u Brna. Mše svatá za smíření byla
věnována především památce Jeho císařské a královské výsosti arcivévody Františka Ferdinanda d´Este.
Byla sloužena z části v českém, německém a latinském
jazyce. Mši celebroval Otec Josef Beneš. Na závěr mše
zazněla zpívaná císařská hymna. Část česky a část německy.
Po liturgii následovala přednáška Její Jasnosti Sophie
vévodkyně z Hohenbergu de Potesta v konferenčním
sále vranovského Duchovního centra v anglickém jazyce za překladu paní Lucie Cekotové. Při poslechu
přednášky měli všichni přítomní dojem, že kolem nich
prochází celé nešťastné 20. století. Ba co víc, že těch
sto let právě teď žijeme… V jedné z nejpůsobivějších
částí přednášky Její Jasnost popisovala jak se děti právě zavražděného vznešeného páru Jejich císařských a
královských Výsostí Františka Ferdinanda a Žofie, dověděly o tomto hrůzném činu.
…28. července jsou moji praprarodiče zavražděni v
Sarajevu. Můj děd, vévoda Max z Hohenbergu, kterému
bylo tenkrát 12 let, jeho sestra hraběnka Žofie z
Hohenbergu, které bylo tenkrát 13 let, a jejich bratr,
kníže Ernst z Hohenbergu, kterému bylo tenkrát 10 let,
ztrácejí své milované rodiče a stávají se siroty. Sarajevský teroristický čin vrhá Evropu do hrůzyplného víru
světové války…
Na závěr této krátké zprávy o slavnosti SIT DURAT
REGNUM, 18. prosince 2014 si dovolím citovat pana
doktora Milana Nováka:
Čas, jak víme, je pojem relativní. Ani celých sto let, které nás dělí od počátků Velké války, katastrofy, která
radikálně změnila Evropu a zahájila století dalších válek, totalit a masových zločinů proti lidskosti, nám nestačilo k pochopení pravdy, k odpuštění, ke smíru. Možná proto by mělo být válečné výročí roku 2014 vnímáno
v souvislosti dalších výročí jako memento pro evropské
společenství současnosti. (PhDr. Milan Novák – Karel
Veliký římský císař, otec Evropy- Praha, 25. ledna
2014, katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha).
POZVÁNKA
vážení kolegové a přátelé, dámy a pánové
Řídící rada Sdružení monarchistů Brno si Vás dovoluje co nejsrdečněji pozvat
na 1. tématickou středu roku 2015, která se koná dne
21. ledna 2015, v 18:00 hodin
v Klubu zastupitelů města Brna, na Mečové 5.
Osvědčený a oblíbený lektor Ing. Miloslav Alexej
Fryščok přednáší na téma:
Ferdinand V. Dobrotivý císař, král a člověk.
Program:
18:00 - 18:45 - úvodní slovo lektora, s objasněním
skutečné osobnosti tohoto posledního korunovaného
českého krále. Vyvrácení falzifikací o jeho duševní
zaostalosti.
18:45-18:55 - krátký koreferát Dr. Luďka Šuberta k
danému tématu.
18:55 -19:05 - Přestávka.
19:05-20:00 - Diskuse k tématu a k problémům cílené
falzifikace našich dřívějších dějin.
Závěr
ŘR SMB se těší na první letošní osobní setkání s Vámi.
Ještě odkazy na Modlitební ligu:
http://www.beatification-imperatricezita.org/pages/cestina/sdruzeni.php
http://cisarkarel.cz/
www.vlckovi.cz
www.sophie-hohenberg-czech-rep.eu/
www.franzferdinand.cz/
www.modra-krev.webnode.cz
www.korunaceska.cz
www.karlovoforum.cz
ceskamonarchie.cz/
www.volimkarla.cz
Vtip:
Přijde konec světa do Brna. Rozhlíží se a užasle říká:
Sochař Patrik Vlček, Vránův mlýn Brno - Hele, tady už jsem byl…
Leden 2015
11
Radecký 1766 - 2016,
občan
občanské sdružení
Cílem je obnova pomníku Jana Václava Josefa,
hraběte Radeckého z Radče na Malostranském
náměstí v Praze u příležitosti 250. výročí jeho narození.
Naším webmasterem je Matěj Čadil, adresa pro emaily
je [email protected].
Za Radu o. s. Radecký 1766 – 2016
Jan Bárta, Jarmila Štogrová www.radecky.org
Vážené milé dámy, pánové, znovu začínáme. Jako každý
rok touto dobou, blíží se termín Členské schůze (asi v
pátek 6. 2. od 18,00, v Juditině věži Mostecká ul. 1, Praha
Malá strana, vchod knihkupectvím Klubu Za starou Prahu.
Program je závažný:
Zásadní je, že musíme schválit nové stanovy v souvislosti s ustanovení nového Občanského zákoníku.
Rada Spolku (Bárta, Čadil, Drvota, Martínek, Štogrová) požádá členskou schůzi o potvrzení svých mandátů, resp. proběhne volba Rady Spolku; pokud někdo
z členů má zájem o práci v Radě, prosím, aby mi to
nejpozději do konce ledna oznámil.
Na schůzi též vyhodnotíme společnou práci v roce
2014 a narýsujeme plány pro tento rok, samozřejmě
prostor pro přátelskou debatu nebude časově omezen!
Těším se na setkání a jsem s pozdravem
FACTA NON VERBA
V úctě Váš Jan E. Bárta
Dne 3. 1. 2015 se konala střelecká soutěž IR. 18.
Díky všem organizátorům za pozvání a perfektní služby, díky všem zúčastněným.
Zvítězilo družstvo pluku zemské obrany č. 8 Praha
Více zde: http://www.kk8lir.com/news/strelby-u-i-r18/
http://www.kk8lir.com/novinky-aktuality/
Členka rady spolku Jarmila Štogrová nalezla v Muzeu
v Ústí n. Labem tento portrét císařského důstojníka,
který je považován za portrét mladého Radeckého.
Také já něco získal: knihu vydanou ve Vídni roku 1891
Das Buch vom Vater Radetzky.
A s radostí taky oznamuji, že jsem získal v aukci pozlacenou versi vídeňské medaile k odhalení vídeňského jezdeckého pomníku, včetně nádherné etuje. J. B.
Historické absurdity
Další pochod Prahou
Kamarádi,
dovolujeme si vás všechny pozvat na akci LIR 8 a Vojenských vysloužilců v sobotu 23. května 2015.
Akce bude podobná loňské mobilisaci, akorát budeme
končit dále v Břevnově kvůlivá levnější restauraci.
Zde se můžete podívat na nápojový a jídelní lístek http://www.restauracenahradku.cz/. Sál zamluven
(80 míst - jinač celkem možno 120 míst) Restaurace je
dokonce vyzdobena obrazem našeho zeměpána, takže
se tam jistě budete citít útulně.
Posíláme pozvánku s předstihem, protože na tento
termín je hlášeno více akcí, takže abyste se mohli rozhodnout kam tuto květnovou sobotu vyrazit. Bude vydána pamětní medaile k tomuto výročí začátku bojů na
Italské frontě, kterou bude možno zakoupit.
Dále pak budeme zatloukat hřeby do branného štítu
(120 cm na výšku - viz příloha).
Večerní zábava zajištěna.
Přeji pohodový večer a budeme se těšit.
c. k. vysloužilci a LIR 8
Na sklonku války byla v jednom jihoamerickém městě
recepce, které se zúčastnil i vyslanec hortyovského
Maďarska. Když vešel, pozdravil vztyčením pravice.
Hostitel se podivil a začal se vyptávat na poměry za
oceánem.
- Pane vyslanče, ráčil jste pozdravit nacistickým
pozdravem, že? Určitě jste příslušníky nordické rasy
blondýnů, není liž pravda??
- Ne, prosím, my jsme mongolského původu.
- Ach tak, váš stát tedy leží někde v Asii??
- Ne, my jsme evropský stát.
- Jestli se nemýlím, máte titul královského velvyslance.
Ráčíte být tedy z království. Jak se daří Jeho Veličen
stvu??
- Promiňte, to je omyl, my už krále dávno nemáme.
Nám vládne admirál.
- Jste tedy přímořský stát?!?
- Ne, vnitrozemský!?
- Zajímavé. Jste zapletení do té velké evropské války??
- Bijeme se statečně na všech bojištích!
- Jistě máte velké územní požadavky.
- Ano, naše územní požadavky jsou dost velké.
- A na kom je uplatňujete, pane královský velvyslan
če??
- Na Slovácích a na Rumunech.
- To jsou tedy vaši nepřátelé??
- Kdepak, to jsou naši spojenci.
- Vaši spojenci? A proti komu vlastně bojujete?
- Proti Sovětskému svazu.
- Aha, a vůči němu máte také územní požadavky, že?
- Ne, vůči němu žádné nemáme.
- To je opravdu podivné, Co na to říká váš vládce,
admirál??
- Toho se bohužel nemůžeme zeptat, je v zajetí.
- Admirál je v zajetí? Kdo ho zajal?
- Němci.
- To jsou taky vaši nepřátelé?
- Ale kdepak! To jsou naši nejvěrnější spojenci!
J. Š.
Jak se daří českému králi?
Vymřeli opravdu všichni Přemyslovci? Můžeme potkat potomky Karla IV? Jak a kde žijí potomci českých
králů dnes?
To vše a mnohé další se dozvíte na přednášce Mgr.
Petra Nohla (předsedy Koruny České) 27. 1. 2015 (v
18:30 hod.) v Městské knihovně Roztoky, Jungmannova 966.
Klub přátel Rakouska pořádá 9. 2. 2015 (v 16:00
hod) v Revoluční ulici č. 5 Praha 1 přednášku Ing. Jiřího Urbana na téma
Johann Strauss – život a dílo (druhá část).
Leden 2015
13
7
Kniha Josefa Pejřimovského:
Blahoslavený český král - císař
Karel I. z Domu Rakouského
Kniha Hynka Domalípa
Můžete získat knihu Josefa Pejřimovského: Blahoslavený český král - císař Karel I. z Domu Rakouského, 119 stran, 6 barevných příloh.
Kniha se zabývá nejen životem posledního vládnoucího českého krále, bl. Karla z Domu Rakouského, císaře a krále, ale také obecně otázkami monarchismu a dynastického následnictví, zejméne českého, ale i slovenského a tím i uherského. Dále původem bl. Karla z rodu Přemyslovců, vztahem Habs
burků k českému národu a státu, zvláště Habsburkům vytýkanou rekatolizací a germanizací. V této
souvislosti bylo také nutné dotknout se vztahu katolictví, husitství, protestantismu a germanizace. Autor se zamýšlí také nad otázkou, kdo by mohl v současnosti být českým králem a zda by monarchie byla
pro český stát přínosem. V přílohách, zpracovaných
Mgr. Petrem Nohlem jsou přehledy následnictví panovníků českých, rakouských, uherských, polských a
haličských, které ukazují, že ve všech těchto státech
by mohla Habsbursko - Lotrinská dynastie uplatňovat svá legitimní práva, V příloze je rovněž pořadí
současných následníků českého trůnu.
Cena: 120,-Kč. Objednávky zasílejte na adresu:
[email protected]
Kniha našeho kamaráda Hynka Domalípa na 111
stranách pojednává o historii a válečných taženích
102. benešovského pěšího pluku.
Je dílem mnohaletého autorova snažení. V době, kdy
již není naživu žádný z vojáků a pamětníků 102. pluku, v době, kdy jsou z velké části zničeny dokumenty
tohoto pluku a v době, kdy se historici zabývají tématy poplatnými době, tedy zejména legiemi, vychází
tato kniha jako cenný dokument tohoto c. a k. vojenského útvaru. V císařské armádě a v řadách tohoto
pluku sloužili, bojovali a umírali naši otcové, strýcové, dědové a pradědové. Jsou to právě oni, na které i
po dlouhých 100. letech stále vzpomínáme.
Pro zašlou slávu 102. pluku, pro to, co museli snášet
a obětovat jeho vojáci na frontách Velké války, pro
to, jak byli pohaněni po válce, pro to vše ať slouží k
vzpomínce a k oslavě tato kniha. Díky ní nechť nikdy
nezapomeneme drahých synů našeho národa, kteří
hrdinně bojovali a často přinášeli i oběť nejvyšší.
Cena: 199,-Kč
Objednávky zasílejte na adresu:
[email protected]
Hoši od „zlatej dva“
Dějiny c. k. pěšího pluku číslo 102
Kniha Jaroslava Jančáře
Bojovali za císaře pána
(fakta a příběhy vojáků ze Slovácka v rakouskouherské armádě) - 320 stran
Brožovaná kniha vyšla u příležitosti u příležitosti
100. výročí Velké války.
Jejím cílem je upozornit na celou generaci pozapomenutých válečných hrdinů z našeho regionu, jejichž
jmény jsou hustě posety pomníčky takřka ve všech
vesnicích bývalého okresu Uh. Hradiště. Publikace
chce také poukázat na upřednostňování hrdinných
legionářů, na nichž je ostatně postavena celá tradice
novodobé české armády, na úkor tisíců takřka bezejmenných vojáků, kteří bojovali až do konce pod rakousko-uherskou orlicí a poopravit s tím úzce související rozšířený názor veřejnosti, že Češi naposledy
válčili na Bílé hoře.
Součástí publikace jsou četné ukázky ze dvou tehdejších uherskohradišťských novin (Slovácké noviny
a Zájmy Slovače), autentické deníkové záznamy vojáků, velké množství nikdy nepublikovaných fotografií přímo z fronty a příloha, která obsahuje jmenný
seznam všech padlých občanů bývalého okresu Uh.
Hradiště, rozdělený podle jednotlivých měst a vesnic.
Cena: 300,-Kč. MOŽNO OBJEDNAT na adrese:
Mgr. Radovan Jančář, Sokolovská 299, Uh. Hradiště
Tel.: 724 151 745, [email protected]
180 stran, cena: 189,-Kč
Dosud nezveřejněné paměti konopišťského četníka
Josefa Volfa, komorníka Rudolfa Mikuly a chůvy arcivévodských dítek Marie Schneibergové.
Objednat v knihkupectví Daniela,
http://www.knihkupectvi-daniela.cz/ve-sluzbachkonopistskeho-pana/d-215354/
K historické studii Jana Drnka
Proč jsme se podělali? (V roce 1938)
jednou. Podle Společnosti národů byla mobilizace vždy
casus belli. Kdo dnes ví, že mocnosti v Paříži na mírové
konferenci v roce 1919 jen vyhověly Benešově požadavku
zachování „DOČASNÝCH historických hranic“ pro české
země?
Tomáš Krystlík
Poznámka redakce:
Pan Tomáš Krystlík je autorem dvou dílů knihy Zamlčené dějiny, které jsme ve Zpravodaji již inzerovali, a
dnes jsou téměř nesehnatelné. Provozuje velmo zajímavá blog: http://tomaskrystlik.blogspot.cz/
Odpověď na otázku v titulku je mnohem prozaičtější,
bohužel téměř všem Čechům neznámá.
Ve versailleské smlouvě je článek 86, který zní:
Stát československý tím, že svoluje k jejich zařazení do
smlouvy s Čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými,
přijímá ustanovení, která tyto mocnosti budou pokládati
za nutná k ochraně zájmů těch obyvatelů v Československu, kteří se od většiny obyvatelstva liší rasou, jazykem
neb náboženstvím.
Tímto ustanovením bylo umožněno čelným mocnostem Dobrý den,
Společnosti národů zasahovat v daném smyslu do vnitř- velmi děkuji za informace, které jsem neměl. S dovoleních poměrů v ČSR včetně secese území. Statut čelných ním bych tato nová fakta zaintegroval do textu studie,
mocností ve Společnosti národů měly mezi válkami Fran- pokud budu někdy uvažovat o vydání. Pak bych samocie, Velká Británie a Itálie – USA mírové smlouvy, tedy ani zřejmě uvedl i zdroj.
Jan Drnek
stanovy Společnosti národů, neratifikovaly. Všechny čelné
mocnosti byly tudíž i účastníky mnichovské konference a
po ní dozíraly na průběh odstupování území. Pro účely
pozdější vídeňské arbitráže delegovaly své pravomoce
Itálii.
V článku 19 prvního dílu versailleské smlouvy (v části
zabývající se stanovami Společnosti národů) se praví a v
saint-germainské a trianonské mírové smlouvě se to
opakuje:
Shromáždění (Společnosti národů) může čas od času vyzvati členy Společnosti (národů), aby znovu přezkoumali
smlouvy, které se staly nepoužitelnými, a mezinárodní poměry, jejichž další trvání by mohlo ohroziti světový mír.
A právě zachování oněch částí mírových smluv, na jejichž
základě vzniklo Československo v daném rozsahu, v roce
1938 kvůli soužití národností v československém státě mír
ohrožovalo.
Bilaterální, tzv. arbitrážní smlouvy mezi Československem a Německem z roku 1925, podepsaná v Locarnu coby součást přílohy E locarnské smlouvy (rýnského
garančního paktu) zavazovala oba státy v článku I takto:
Všechny spory mezi Československem a Německem, ať jsou
jakékoli povahy, při nichž by strany byly ve sporu o nějaký
právní nárok a které by nemohly být přátelsky rozřešeny
obvyklou diplomatickou cestou, budou předloženy k rozsouzení buď rozhodčímu soudu, nebo Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti.“
Německo sice v roce 1936 locarnskou smlouvu vypovědělo, nicméně si pospíšilo obratem ujistit ČSR a Polsko, že ony
bilaterální arbitrážní smlouvy platí i nadále.
Mnichovská konference (a dohoda) tedy plně odpovídala článku 86 versailleské smlouvy, přítomnost zástupců ČSR onen článek nevyžadoval. Jednala i v duchu
článku 19 versailleské smlouvy a bilaterální arbitrážní
smlouvy československo – německé.
Co tedy zbývalo Čechům, když jim to tak jejich nejvyšší
státní představitelé Masaryk s Benešem, abychom použili s
páně Drnkovu terminologii, podělali? Došlo-li by k ozbrojenému střetu Československa s Německem, byla by agresorem ČSR, protože dvakrát mobilizovala a Německo ani
Nakladatel: Alfa Publishing, s. r. o.
192 stran, 240x168
Rok vydání: 2008, posledního dotisk: 2010
Cena 215,- Kč
Skvěle! Jen pracuj, ono to není jen tak jednoduché,
spojovat věci, na které člověk narazí - ale zase pokud
člověk bere svoje psaní jako vytváření "diskusní" roviny, svým způsobem pracovní teze, pak to má velký
smysl, protože při syntéze se vždycky udělá velký kus
práce.
Josef Štogr
Leden 2015
Specifické symboly pro platby v KČ
Ke zpřehlednění plateb přicházejících na účet KČ bylo zavedeno rozlišení pomocí specifických symbolů. Prosíme, používejte je, pomůžete tak identifikovat
účel vašich plateb a správné použití prostředků, které KČ posíláte. Děkujeme!
Platby ve prospěch KČ:
účel
specifikace
specifický symbol
chod strany
členský příspěvek
1112015*
chod strany
dary a příspěvky přízniv2222015*
ců
ML
vydávání ML
333
ML
inzerce v ML
322
ML
příjmy z prodeje ML
300
ML
předplatné ML
311
reklamní předměty
odznaky KČ
444
Jako variabilní symbol užívejte své členské, nebo rodné číslo.
*Poslední čtyřčíslí označuje rok, ke kterému se příspěvek vztahuje.
VÝBĚR ZAJÍMAVÝCH ODKAZŮ
Stránky plukovní historie (se zaměřením na napoleonskou éru):
http://www.primaplana.net/
Stránky císařovny Sisi a její rodiny:
http://erzsebet-kiralyne.blog.cz/rubrika/cisar-franz-josef-i
Internetové muzeum JCKV Františka Josefa: I.:
http://www.franz-josef.cz/
Stránky František Ferdinand d´Este:
http://www.franzferdinand.cz/cz/Frantisek-Ferdinand/II./
Stránky Habsburkové a jejich země:
http://arcidumhabsbursky.blog.cz/rubrika/citaty-a-rozhovory
Stránky ostrostřeleckého sboru Stříbro: http://ostrostrelci.stribro.net/
Stránky K. u K. 35 IR (2. Kompanie):
http://www.petatricatnici.cz/index.php?option=com_frontpage&Itemid=1
Stránky K. u K. 8 LIR:
http://www.kk8lir.com/historie-pluku/a8-lir-v-archivu/
Stránky Svazu c. k. vojenských vysloužilců zemí Koruny české:
http://www.vyslouzilci.cz/
16
DŮLEŽITÉ KONTAKTY
Koruna Česká (monarchistická strana
Čech, Moravy a Slezska)
Adresa:
Senovážné nám. 24, 110 00, Praha
e–mail: [email protected]
web: www.korunaceska.cz
IČ
44266740
č. účtu: 1928428359/0800 (CZK)
IBAN: CZ2808000000001721719263
Předseda: Mgr. Petr Nohel
[email protected]
725 055 571
Monarchistický zpravodaj KČ
Periocidita: Měsíčník
Redakční rada:
Jan Drnek (šéfredaktor)
[email protected]
Mgr. Petr Nohel (redakce a grafika)
[email protected]
725 055 571
Monarchistický zpravodaj je stranickým periodikem založeným za
účelem propagace a šíření monarchistických myšlenek a informací
pro členy a příznivce strany. V žádném případě není prostorem pro
spory a polemiku.
O zveřejnění příspěvků rozhoduje
předsednictvo Koruny České.
Dar politické straně si můžete odečíst od základu daně dle ustanovení § 20, odst. 8. zákona č. 586/92 Sb. o daních
z příjmů. Pokud např. přispějete 10 tisíc, zaplatíte na daních jako fyzická osoba o 1500,- méně, jako právnická o
2000,- méně.
Všechny dary použije Koruna Česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska) na propagaci strany. Provozní
výdaje jsou hrazeny z členských příspěvků a z příspěvků příznivců.
Chcete-li podpořit naši stranu darem, vyplňte a vytiskněte si návrh darovací smlouvy na webu Koruny České.
Darovací smlouva pro právnické osoby: Formát PDF; Formát DOC
Darovací smlouva pro fyzické osoby: Formát PDF; Formát DOC
Dar poukažte na bankovní konto Koruny České: 1928428359/0800
Pokud proti obsahu darovací smlouvy nemáte námitek, doplňte do ní identifikaci dárce a darovanou částku, vytiskněte
dvě vyhotovení, podepište a zašlete obratem na adresu: Koruna Česká, Senovážné náměstí 24, 110 00, Praha 1.
Obratem Vám zašleme námi potvrzený výtisk zpět.
Petici - Zrušte prezidenty podepisujte na adrese:
www.zrusmeprezidenty.cz
Nahlédněte do publikačních počinů Josefa Štogra:
http://revuetrivium.cz/ (srovnávací studie a úvahy na křesťanská témata)
http://www.moznost.wz.cz/cisla.html (filosofie všedního dne, hravost, radost z prožívání světa)
17
Články a příspěvky v této rubrice nemusí být v souladu s oficiální linií KČ.
My monarchisté a bojovný islám
V minulých dnech se událo cosi, co má vliv na soudobé děje srovnatelný s terorem 11. září. Pokládáme si
otázku, co je důvodem stupňujícího se vražedného terorismu, zaměřeného především proti židovské a křesťanské kultuře a civilisaci Západu. Pokusme se nezaujatě pochopit, co útočníky motivuje.
Náboženská víra: Korán k mučení a zabíjení nevěřících na mnoha místech vyzývá, zejména v části psané
v Medíně; náš Starý zákon ale také není zrovna mírumilovný. Je zde ale rozdíl: Islám svoji Knihu aplikuje na
veškeré denní činnosti, nahrazuje jim i občanské zákony a spravedlnost. Někteří muslimové ji chápou doslova, a tak plní své náboženské povinnosti likvidací nevěřících. Rádi při tom umírají, neboť se tak dostávají přímo do nebe plného krásných žen a jiných požitků.
Súra 3 - ´Imránova rodu: A nepokládej ty, kteří na stezce Boží byli zabiti, za mrtvé! Naopak, oni jsou živí a Pána svého odměnu užívají, a radují se z toho, co Bůh jim z přízně Své uštědřil, a radují se, že ti, kteří je následují,
avšak dosud se k nim nepřipojili, nemusí se ničeho obávat a nebudou zarmouceni.
Současné křesťanství (až na výjimky) čte svoji Knihu jako Boží a Kristovo duchovní poselství, jako cestu k
svobodnému a plnému životu. Plně respektuje zásadu: co je císařovo, císaři, co je Božího, Bohu. Vzájemně se
respektují různé církve a denominace, dnešní křesťanství je náboženstvím vzájemného míru.
Frustrace z neúspěchů: Dalším důvodem může být hluboká frustrace pocházející z porovnání náboženského
snu a skutečnosti. Každodenní život ve většině zemí islámu odporuje představě o nejdokonalejším náboženství a životě podle Koránu. Srovnání přislíbené výjimečnosti islámu jako nejdokonalejšího náboženství a z něj
vycházející společnosti se skutečností, a pak porovnání této skutečnosti se životem na Západě. Nejvíce jsou
zjevně postiženi mladí příslušníci třetí generace vystěhovalců, kteří selhání své nauky prožívají uprostřed
(relativně) svobodné západní společnosti. Teror je pak paradoxní pomstou za vlastní selhávání.
Souboj civilizací: Někdo řekl, že my na Západě si za útoky můžeme sami. To je samozřejmě multikulti nesmysl, nic a nikoho neopravňuje zabíjet po desítkách malé děti, veřejně podřezávat nebo střílet do týla civilisty.
Ale: Moudrá žena paní Jaroslava Moserová před léty řekla, že když vidí naši „euroamerickou“ filmovou a televizní produkci celosvětově šířenou, nediví se, že muslimové považují naši společnost za úpadkovou, bezbožnou a hodnou zničení. Věřím, že kdyby paní Moserová byla mezi námi, nezúčastnila by se adorování (mimochodem výtvarně dost odfláknuté) arogantní produkce onoho pařížského časopisu. O našem současném stavu
ostatně svědčí i zjednodušení pařížských událostí na pouhou „svobodu slova“. Takto to snad mohou vidět jen
novináři, jako útok na jejich kolegy. A protože jiné informace než od novinářů neexistují, opakujeme to unisono. Tak jasné to ale není; používejme už konečně správná pojmenování, bez všech ale a možná. Realitou je
stupňující se útok na západní civilizaci jako takovou.
Řada profesionálů (tajné služby, politologové) konečně již otevřeně odhodila politickou korektnost. Teď je
na volených politicích Evropy a Ameriky, jak oni dokáží organizovat obranu, včetně urychlení příprav na případný otevřený boj. My v Evropě spoléháme na USA, že oběti položí oni místo nás. A co když už američtí rodiče odmítnout posílat své syny a dcery umírat v zájmu Evropy, která se samolibě považuje za cosi onačejšího?
Jsme přesvědčení, že máme legitimní právo na obranu, včetně případného protiútoku tam, kde nebude jiná
možnost. Nemáme ale jen práva, máme také povinnost přinést nezbytné „oběti“. Odmítněme zhoubnou ideu
multikulturalismu i politické korektnosti. Podpořme úsilí těch evropských politiků, kteří zesílí policejní obranná opatření, podpořme alespoň morálně práci tajných služeb, požadujme po vládách, aby jejich zprávám
důvěřovaly a podle nich konaly. Přivítejme, pokud půjde o zastavení teroristů, zpřísnění kontrol na letištích i
jinde, rovněž přiměřené omezení volného pohybu uvnitř Evropské unie a zpřísnění ochrany vnějších hranic
Unie a USA.
Rovněž nezapomínejme, že situace je daleko složitější i: Evropě od východu vyhrožuje a dokonce i zbraněmi
již realizuje svůj státní terorismus Rusko se svými dávnými imperiálními choutkami. Vyjádření dočasné hlavy
českého státu o žádné hrozbě z východu odmítáme. Nejrůznějších, cituji Lenina „užitečných idiotů“, podporujících otevřeně nebo skrytě z různých důvodů (nenávist k EU, zasmrádlé panslovanství, ovlivnění chytrou
propagandou ve stylu KGB), jimž stojí v čele prezident, je mezi námi dostatek. Je potřeba o nich alespoň vědět
a dát si pozor.
Vzájemné zabíjení příslušníků různých odnoží islámu je politováníhodné, nicméně mělo by zůstat jen věcí
zúčastněných. Nám nepřísluší se do těchto konfliktů vměšovat. Marná snaha vyvážet naši tzv. demokracii zatím vždy selhala. Ostražité ignorování problémů islámu by ale mělo platit s jednou výjimkou - křesťanských
menšin. Oni pokračují ve své víře v Krista v zemích, kde se křesťanství zrodilo a které byly později dobyty a
dosud jsou ovládány islámem. Tam je naší přirozenou povinností sice se pokud možno neúčastnit jejich války,
ale usilovat o pomoc a ochranu tamních křesťanů včetně poskytnutí evropského asylu křesťanským rodinám.
Komu takto pomoci ponechme na tamních církevních představitelích.
Čekají nás horší časy. Bude třeba omezit své nároky, připravit se na omezení pečovatelské funkce státu a na
potřebu větší osobní odvahy a obětavosti. Hledejme poučení ve vlastní historii, snažme se o následování morálních vzorů počínaje středověkem. Z historie my monarchisté odvozujeme, že jednou z příčin současné
(nemateriální) bídy světa je opuštění společenské loajality, selhávání demokracie a vyzdvižení přebujelých
práv (nároků) jednotlivce nad zájmy celku, se ztrátou pocitu sounáležitosti. V monarchiích jsou popsané
známku rozkladu tradiční společnosti také patrné, mírněné však působením spojující ho principu panovníka,
který je nad politikou, neboť nepodléhá volebním mechanismům.
Proto prosme všechny krále a královny, panovníky křesťanského světa včetně Svatého stolce, aby se spojili
nad hlavami obyčejných volených politiků. Prosíme, aby uprostřed vymknutého světa vražd a revolucí se stali
personifikací morální obnovy spojenectví slušných lidí opřené o společné dějiny a ideje. Prosíme, aby se
v duchu evropských tradic postavili do čela morálně a ideově i společné síly, bude-li jí zapotřebí.
Jan Bárta
Výzva ministrovi Dienstbierovi k okamžitému odstoupení z funkce a veřejné omluvě
„Mýtus o romském koncentráku v Letech u Písku je podle dostupných informací lež“ – toto moje tvrzení z
letošního léta byla PRAVDA. Uvedla to aktuálně Policie na základě vyšetřování trestních oznámení, která na
mne podala za tento můj výrok různá romská sdružení a s nimi spojení aktivisté. Policie ve svém rozhodnutí uvádí, že moje vyjádření má HISTORICKY DOLOŽENÝ PRAVDIVÝ PODKLAD a že tedy nebyly zjištěny
skutečnosti, že by byl z mojí strany spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt a ani jsem se dle
policie NEDOPUSTIL popírání genocidy či holokaustu. Rád bych tímto poděkoval policii i státnímu zastupitelství, že se nenechali strhnout mediální štvanicí vůči mojí osobě.
Ministr pro „lidská práva“ Dientsbier mne přitom za tyto moje pravdivé výroky vyzval k odchodu z politiky,
Kalousek řekl, že jsou hanebné a premiér Sobotka řekl, že popírám historické skutečnosti.
Vyzývám tímto ministra Dientsbiera, aby se mi okamžitě veřejně omluvil a také aby okamžitě odstoupil z
funkce ministra, protože není možné, aby takový člověk nadále setrvával v takové funkci. Není možné, aby byl
nadále ministrem „pro lidská práva“ člověk, který místo aby hájil rovná práva pro všechny občany, tak pravdu
a spravedlnost svým kritikům upírá.
Také média mne za tento výrok dlouhodobě špinila a dehonestovala – a doufám, že teď slušná média napíší
pravdu. Za pravdu se holt v Čechách historicky i upalovalo. Smutné zjištění.
Letos v létě jsem řekl na dotaz Parlamentních listů toto a tato slova byla předmětem šetření:
„Pokud jde o Lety, bude dobře si ujasnit, co tu chceme budovat. Mýtus o romském koncentráku je podle dostupných informací lež. Byl tu pracovní tábor pro osoby, které se vyhýbaly řádné práci, včetně Čechů a Němců z protektorátu. Internováni nebyli na základě etnika, ale cikánského způsobu života, to znamená, že pracující Romové
tu nebyli. Dozorci téměř do konce fungování tábora nebyli ozbrojeni a velitel tábora bral svou služku a zřejmě
milenku do kina. V táboře nebyl nikdo nikdy zabit – lidé umírali v důsledku staroby a chorob, které do tábora
přivlekli kvůli svému předchozímu kočovnému stylu života. Zásadní problém byl však velitel, který jednak skutečně bil vězně a tajil špatný stav tábora, ale byl odvolán a do tábora byla poslána lékařská pomoc. Oběti v táboře rozhodně nebyli oběti jakéhokoli holokaustu. Naopak srovnávání je neúctou ke skutečným obětem holokaustu,
ať už Romů nebo Židů, ve skutečných koncentračních táborech. Samozřejmě platí, že jakékoli násilí na lidech
odmítám a odsuzuji.“
Poznámka:
Samozřejmě byl a je zde zájem „našich některých politiků a médií“ tvrdit, že v Letech byl koncentrační tábor,
a že jeho dozorci byli neméně bestiální než ty němečtí v koncentračních táborech.
„Naši výtečníci“, také tvrdili, že koncentrační tábor v Letech vznikl z české iniciativy. Cíl byl jasný. Dehonestovat český národ. A jak tito naši pomlouvači trvali na svém. Kdo řekl pravdu, tak jej pronásledovali. A tak je
tomu i v dalších směrech. Lhát je politicky korektní, mluvit pravdu je politicky stíhatelné. Kam až jsme se to
dostali?
Tomio Okamura, předseda hnutí Úsvit
Okamura: Zakažme předsedovi muslimských obcí pobyt v ČR
22. 1.2013 – Praha
Ve Sněmovně to při debatě o islámu opět jiskřilo. Během projednávání zprávy o extremismu na
území ČR v roce 2013 vyzval předseda Úsvitu Tomio Okamura, aby byl ukončen pobyt předsedy
Ústředí muslimských obcí v ČR Muneeba Alrawiho.
Okamura se pozastavil nad tím, že zpráva o extremismu informuje o protiromských demonstracích
v Českých Budějovicích, ale policie naopak nekoná ve věci nedávných Alrawiho výroků.
„Předseda muslimských obcí pan Alrawi veřejně říká při svém kázání větu: Abyste se naučili nenávisti k neuznání Alláha, tedy nenávisti vůči všem nevěřícím v islám - tedy i mně, já nevím, kdo tady z
vás je věřící v islám, ale já určitě ne, a zároveň vyzývá,
aby rodiče bili své děti už od deseti let, že už je to ten
vhodný věk, kdy je můžou bít, pakliže se nechtějí modlit k Alláhovi,“ parafrázoval Okamura několik let staré
výroky z Alrawiho kázání v brněnské mešitě, jehož záznam je možné najít na internetu.
„Tento názor evidentně extrémní není, protože policie
nekoná a ani není aplikován paragraf zákona o pobytu
cizinců v České republice, a není to ani proti veřejnému
pořádku ani ohrožení bezpečnosti. Takže toto extrémní
není v České republice,“ prohlásil Okamura.
„Ale extrémní jsou občané v Českých Budějovicích,
kteří demonstrují proti Romům. To se ve zprávě objeví.
Já to považuji za absolutně skandální,“ dodal předseda
Úsvitu.
Muneeb Hassan Alrawi, FOTO: Petr Hloušek, Právo
Ministra vnitra Milana Chovance, který zprávu předkládal, pak vyzval, aby řekl, zda zmíněné Alrawiho výroky jsou, nebo nejsou extrémní. „Já říkám, je to extrémní, a měli bychom to postihnout a
takovému člověku bychom měli ukončit pobyt v České republice,“ navrhl šéf Úsvitu.
Chovanec rovněž Alrawiho výroky odsoudil, řekl ale, že by politici neměli tento problém eskalovat.
„Jestli to je nebo není trestný čin, to, co říkal ten zástupce muslimské komunity, já to nevím. Jestli se
mě ptáte, jestli se mi ty výroky líbí, no tak se mi nelíbí,“ prohlásil ministr.
„Ale nemyslím si, že politici české vlády by měli eskalovat tento problém. Ten problém v muslimské komunitě se týká její naprosté minority, a já bych byl nerad, abychom toto přenesli na základní
eskalaci mezi českou vládou a vyznavači určitého náboženství. To o tom určitě není,“ dodal.
Na závěr ještě předeslal, že policie zřejmě Alrawiho výrok prověří. „Předpokládám, že minimálně
po dnešní diskusi v Poslanecké sněmovně policie tyto výroky prověří,“ uzavřel.
Předseda Ústředí muslimských obcí v ČR Muneeb Alrawi přislíbil k výzvě Tomia Okamury pro Novinky vyjádření.
Václav Lang, Novinky
http://www.novinky.cz/domaci/359561-okamura-zakazme-predsedovi-muslimskych-obci-pobyt-v-cr.html
Jan DRNEK
NARCIS
V EXILU
(1938 - 1948)
Jsme společenstvím největších egoistů, jací kdy žili. A někdo je musí přinutit
spolupracovat.
Winston Churchill 1940
-1-
O Narcisovi
Vypráví starořecká báje (Ovidius) zhruba toto:
V biótském kraji žila Leiropé. Ta, když se koupala, byla přepadena jakýmsi místním regionálním
bohem jménem Kéfisos, který se proměnil ve vodu a znásilnil ji. Narodil se jí překrásný hoch,
kterého pojmenovala Narcis. Otec, jak už to malí bohové dělají, se nestaral a znásilňování považoval za své božské právo. Leiropé byla žena, která pak trpěla tím, že byla znásilněna.
Narcis vyrostl a byl tak krásný, že po něm toužily dívky i chlapci. Bral to jako samozřejmost,
lépe řečeno počínal si ve vztazích jako bůh, ale byl smrtelníkem. Jeho osud se naplnil, když u
pramene poprvé zahlédl svůj vlastní obraz a zamiloval se do něho. Následoval trýznivý zápas o
to, aby to, co zahlédl, mohl milovat a obejmout. Obraz před ním prchal, nebo se ztrácel a Narcis
nakonec ukončil svůj život v zoufalém poznání, že není možné naplnit lásku k sobě samému.
Psychologové se vesměs shodují na archetypálním významu i výkladu báje. Narcise většinou
vychovávají ženy, které opustil muž, otec dítěte, nebo je přítomen, ale nestará se, je lhostejný.
Někdy ženy, které byly znásilněné nebo k plození nějak přinucené, které to tak vnímají. Taková
žena předává synovi dvě základní a zdánlivě protichůdné informace: Tvůj otec byl bůh a tvůj
otec byl hajzl.
Ambivalence tohoto sdělení dělá z dítěte na jedné straně parchanta, na druhé božský dar. Matka
byla zneuctěna, ale i božsky obdarována a vyzdvižena nad jiné smrtelnice. Matka vidí syna jako
svým způsobem dokonalou bytost, ale má trauma z představy, že by jí mohl opustit jako jeho
otec, že by ji mohl nepotřebovat. Musí v něm tedy udržovat dojem, že bez matky se ve světě neobejde. Zároveň si matka nenajde jiného muže ani náhradního otce, aby nekontaminovala božský
vklad.
Matka typu Leiropé své dítě ve skutečnosti nemiluje, miluje v něm jen onen božský vklad. Mateřství je pro ni role, kterou hraje většinou zodpovědně a dítě často rozmazluje. Pouze u matky
Leiropé má Narcis zajištěno ono prostředí, kdy všechno špatné je venku, u ostatních, mimo něho,
kdežto vše dokonalé je v něm. To jej s matkou spoutává. Matka zrcadlí jeho dokonalý obraz, který však musí zároveň promítat, protože neodpovídá skutečnosti.
Když matka zemře, Narcis trýznivě postrádá onen obraz vlastní dokonalosti a vyžaduje po svém
okolí, aby mu ho zprostředkovalo, promítalo, zrcadlilo. Nic jiného ho na světě a lidech kolem
vlastně nezajímá, k ničemu jinému je nepotřebuje. Nemá skutečné vztahy. Potřebuje jen lidi, kteří by ho uctívali a odráželi tak jeho dokonalost. Ty, kteří to odmítají nebo kazí, hluboce nenávidí,
v lepším případě je považuje pro sebe za zbytečné, neužitečné. Narcis obvykle běsní, když lidé
okolo něho spatřují známky dokonalosti v někom jiném. Nesmírně žárlí, když lidé milují, uznávají, chválí a oceňují někoho jiného, než jeho. Nepotřebuje ale jejich lásku, jen jejich obdiv. Nepotřebuje, aby ho milovali, potřebuje, aby nemilovali nikoho jiného. Sám je netečný, ale marnost
lásky ostatních k němu, kterou se snaží vyvolávat, je pro něho důkazem jeho dokonalosti. Žije jen
pro svůj obraz, ale zároveň se děsí možnosti, že by sám sebe viděl skutečného, jaký doopravdy je.
Narcis také přepadá a znásilňuje jiné, ale ne kvůli sexuálnímu potěšení. Potěšením je pro něho
to, že se může chovat jako jeho otec bůh. Pravým cílem je zmocnit se sám sebe, ale to nejde.
Narcis je pro své okolí svůdný, až narkotický, ale on sám nesvádí. Považuje za samozřejmé, že je
svůdný, aniž se musí o cokoliv snažit. Je chladný a nikoho nepotřebuje, jen jako manipulované
zrcadlo. Obdivovatelé jsou sebesvůdci, kteří se svedli sami. Odevzdali se vlastní touze a také iluzi.
Narcis obvykle považuje kontakt s lidmi ve svém okolí za ponižující a znehodnocující, protože ti
nedokonalí tvorové ho nejsou hodni. Má je jen k zrcadlení. Od jejich chyb a nedokonalostí se má
odrážet jeho vlastní dokonalost. Nejzoufalejší situací je pro Narcise okamžik, kdy se ocitá okolnostmi přitlačen ke zdi, dopadají na něho následky vlastních chyb a nedokonalostí a jemu hrozí,
že se zrcadlo rozbije, porouchá, a on bude muset sám sebe spatřit jako nedokonalého chybujícího tvora. Těm, kdo ho do takové situace dostali, nebo ho v ní jen viděli, nikdy neodpustí a pomstí
se jim. Kdyby ale měl zjistit, že zrcadlo odráží správně, že on sám je nedokonalý, raději zemře.
To, co se Narcisovi líbí, nemůže nalézt. To, co miluje, nemůže mít a na tom nakonec umírá.
-2-
Narcis má vždy úpornou potřebu kontrolovat své okolí a někdy i děje v čase. Kontrolovat, co se
napíše a zjeví o minulosti, kontrolovat, co se právě děje a předvídat, co se stane, aby se mohla
včas připravit kontrola, až se to stane.
Velkým problémem je pro Narcise Échó (součást báje), tedy ozvěna. Ale ne ozvěna, která odráží
jen slova. Échó odráží to, co je vysíláno. Tedy i Narcisův chlad, jeho vypočítavost, manipulaci,
pýchu a sebestřednost. Échó je absolutně věrná a tak se Narcis zpravidla setkává s někým, kdo je
stejný, jako on, je ozvěnou jeho podstaty, jeho samého. Échó nemá vlastní identitu, její ambicí je
být tím druhým, tedy samotným Narcisem. Proto je zapuzena, jako jsou zapuzeni všichni, kdo
Narcisovi upřímně chtějí sdělit pravdu, aby mu prospěli.
Narcise žádný jeho úspěch trvale neuspokojí. Oslaví ho, ale již cítí prázdnotu. Ještě není dost
dobrý, dost úspěšný, dost milovaný a obdivovaný. Musí překonat další překážku, aby to dokázal.
Narcis bývá nezdolný dříč. Nešetří se, protože jemu se nemůže nic stát, je nejlepší. Ve skutečnosti se sám bičuje i požírá. Neumí totiž ocenit sám sebe. Ocenění umí přijmout jen skrze své okolí
jako obraz své dokonalosti a krásy. Mívá velikášské mínění o vlastní důležitosti a nenahraditelnosti, fantazie o neomezených možnostech, je exhibicionista a chce stále předvádět tyto své
možnosti. Zničujícím nebo sebezničujícím způsobem reaguje na ohrožení vlastní vážnosti, má
často pocity oprávněnosti dělat to, co dělá a naprosto mu chybí empatie, vcítění do druhých, které většinou jen využívá, vykořisťuje a pak odvrhuje.
V politice i v dějinách najdeme spoustu Narcisů, neboť se přirozeně cpou do popředí, k moci a
kontrole, a také na piedestaly. Občas jsou směšní a snadno odhalitelní, ale jeden z nich měl, dle
mého soudu doslova zničující vliv na osud a duši českého národa. V situaci, kterou ani antické
tragédie nepostihují, se ve středu Evropy vyskytl zároveň v místě a v čase s druhým, stejně vlivným a stejně beznadějným Narcisem, který pro změnu devastoval osud a duši Němců. Oba dokázali svést celé národy a proměnit je v uctívače sebe samých tak dokonale, že toto kouzlo působí
ještě i nyní, dávno po jejich smrti, na generace, které tehdy vůbec nežily. A oběma na těchto svedených národech vůbec nezáleželo. Oba naprosto nerespektovali právo, ústavy, zákony ani jakákoliv pravidla, včetně těch, které vyhlásili oni sami. Oba zemřeli tehdy, kdy již nemohli obdivovat, ani milovat sebe samé, kdy začínalo být i jejich uctívačům jasné, že šlo jen o krutou iluzi.
Nechci vyprávět celý životní příběh Edvarda Beneše (tím méně jeho Échó - Adolfa Hitlera), chci
jen pomoci pochopit ono nelogické a šílené období našich dějin, kdy se věci dělaly tak, jak se
dělaly, přestože bylo nabíledni, že je to špatně. Chci vědět, proč se národy chovaly jako hypnotizované a proč i chytří a vzdělaní lidé tak horlivě sloužili zločincům, kteří je za to pak odměnili
nezájmem, vězněním, okradením nebo rovnou popravami, a proč to dělali opakovaně, i po již
prožité zkušenosti s těmito muži.
-3-
Porouchané zrcadlo
V půl druhé ráno 30. září 1938 byli zástupci československé delegace přítomné v Mnichově a
vedené Vojtěchem Mastným pozváni do konferenční místnosti, kde jim byl předán text mezinárodní smlouvy čtyř velmocí, kterou tuzemští historikové zpravidla nepřesně nazývají Mnichovskou dohodou.
Německo, Spojené království, Francie a Itálie se dohodly se zřetelem k dohodě, jíž už bylo ve
věci odstoupení sudetoněmeckého území v zásadě docíleno, na těchto podmínkách a modalitách tohoto odstoupení a na opatřeních z něho vyplývajících a prohlašují, že jsou jednotlivě odpovědné za zajištění kroků nutných k jeho zabezpečení.
Text smlouvy se již ve své preambuli vztahoval k dohodě …jíž už bylo ve věci odstoupení sudetoněmeckého území v zásadě docíleno. Tím je míněna dohoda o odstoupení sudetoněmeckých území Německu, kterou 21. 9. 1938 odsouhlasila československá Hodžova vláda spolu s prezidentem Edvardem Benešem (zde došlo k vlastizradě). Smlouva z Mnichova je jen jakýmsi prováděcím předpisem k výše zmíněné dohodě. Proto také nebylo zapotřebí zvát československé zástupce k jednání do Mnichova. K praktickému provedení měl být sestaven mezinárodní výbor složený
ze zástupců Německa, Spojeného království, Francie, Itálie a Československa.
K vysvětlení je třeba krátké rekapitulace.
V roce 1919 se versailleské smlouvě ocitl článek č. 86, který mimo jiné říká: (Stát československý) přijímá ustanovení, která tyto mocnosti (tzv. čelné mocnosti Společnosti národů) budou pokládati za nutná k
ochraně zájmů těch obyvatelů v Československu, kteří se od většiny obyvatelstva liší rasou, jazykem neb
náboženstvím.
Tím, kdo tehdy, při vzniku republiky, za ČSR ve Versailles jednal a kdo tuto podmínku přijal, byl především ministr zahraničí Edvard Beneš. Přijaté ustanovení de facto umožnilo čelným mocnostem Společnosti národů zasahovat v daném smyslu do vnitřních poměrů v ČSR včetně secese území. Statut
čelných mocností ve Společnosti národů měly mezi válkami Francie, Velká Británie a Itálie. V roce 1938
se tedy nedělo nic, co by nebylo s představiteli ČSR dohodnuto již při vzniku republiky a proto se podpisu smlouvy v Mnichově účastnily kromě Německa právě tyto čelné mocnosti. Pro účely pozdější vídeňské arbitráže delegovaly čelné mocnosti své pravomoci Itálii.
Občanu ČSR, který nebyl s oním zásadním dokumentem z Versailles seznámen, se jednání zejména
Velké Británie a Francie na podzim 1938 muselo jevit jako zrada. Edvard Beneš však věděl velmi dobře,
na čem je a co se zde děje. Jenže to národu jaksi zapomněl sdělit.
V roce 1920 byl do Ústavy ČSR vtělen článek č. 1, § 3, podle něhož - Území Československé republiky
tvoří jednotný a nedílný celek, jehož hranice mohou býti měněny jen ústavním zákonem.
Když se k podzimu roku 1938 vyostřila krize soužití Čechů se sudetskými Němci podněcovaná nacisty, vyslala jedna z čelných mocností Společnosti národů, Velká Británie do ČSR průzkumnou misi lorda
Runciman. Ta skončila 16. září. Na základě jejího doporučení vyzvaly 19. září vlády Británie a
Francie čs. vládu, aby odstoupila Německu pohraniční oblasti s více než 50 % německého obyvatelstva, podle sčítání z roku 1910. Vláda ČSR požadavek spojenců nejprve odmítla, ale nevydala
žádné kategorické prohlášení.
ČSR měla sice s Francií spojeneckou smlouvu, ale ta byla vázána na situaci, kdy republika nebude agresorem a bude napadena. Jenže ČSR vyhlásila již v květnu 1938 proti Německu částečnou
mobilizaci, která byla ze strany mezinárodních pozorovatelů hodnocena jako Německem nevyprovokovaná. Mobilizace je v mezinárodním právu chápána jako casus belli, nevypovězené vyhlášení války. Přísně právně vzato mohla být za agresora prohlášena právě ČSR, a to nárok na
francouzskou pomoc nezakládalo. Možná právě proto čekal Hitler na ukončení Runcimanovy
mise, než 17. září převedl sudetoněmecké ozbrojené formace Fraikorps pod velení říšských ozbrojených sil a zadal jim teroristický program za hranicí ČSR.
V Čechách zůstaly tyto souvislosti opět nevysvětleny a ujala se teze o francouzské zradě.
Vláda ČSR 19. září požadavek spojenců nejprve odmítla, ale nevydala žádné kategorické prohlášení, nevyhlásila mobilizaci na obranu republiky, což měla udělat, protože pokud chtěla spojenecké požadavky odmítnout, musela počítat s agresí Německa a s minimálně netečností ze stra-4-
ny velmocí. Na druhé straně, pokud chtěla požadavky spojenců přijmout, nesvolala parlament,
aby se změna hranic ČSR odehrála ústavní cestou. Válka nebo kapitulace, ale to i ono mělo být
provedeno legální ústavní cestou. Buďto měl po napadení prezident vyhlásit válku, nebo měl být
předem připraven ústavní zákon o odstoupení Sudet.
21. září předložili vyslanci Británie a Francie Benešovi Hitlerovy požadavky a návrhy (Bertechsgadenský Time Table). Prezident Beneš a vláda na toto řešení přistoupili při vědomí, že
opačnou alternativou je osamělý boj s Wehrmachtem bez pomoci spojenců. Již tehdy se dopustili
velezrady a jednali v rozporu s ústavou. Hodžova vláda vzala odpovědnost na sebe a odstoupila.
22. září se Chamberlain znovu setkal s Hitlerem, který zvýšil své požadavky na odstoupení dalších sporných území Polsku a Maďarsku. Také začal tlačit na to, aby se s odstupováním začalo
ihned. Britský premiér vzkázal Benešovi, že nebude v dalších opatření ČSR bránit.
Tato neurčitá a vágní formulace mohla být pouhou Chamberleinovou rezignací na další řešení
problému, ale stejně dobře mohla být zaslána jako podnět k mobilizaci. Tak ji pochopil Edvard
Beneš a večer 23. 9. všeobecnou mobilizaci Čs. armády vyhlásil. Ani při takto závažném kroku
nebylo ovšem jasně řečeno, zda má mobilizovaná armáda hájit celé území ČSR, nebo má pouze
Hitlera přinutit, aby se mírnil, a vzal si jen to, co mu již vláda ČSR odsouhlasila dát. Každopádně,
pokud nebyla obrana republiky míněna vážně, stala se totální mobilizace pro západní velmoci
definitivně projevem agrese Čechoslováků a v tomto pojetí se rovnala vyhlášení války.
Za několik dnů přišel Mnichov.
V očích neinformovaného obyvatelstva vypadalo vše úplně jinak. V roce 1919 nám spojenci
odsouhlasili republiku, podepsali s námi spojenecké smlouvy k její ochraně a teď nás zradili,
podělali se z Hitlera. Navíc nám doporučili mobilizovat (čímž předchozí ústupky negovali) a znovu nás zradili v Mnichově. Prodali nás dvakrát během deseti dnů.
V této chvíli stála v ČSR ve zbrani plně mobilizovaná a skvěle vyzbrojená armáda o 1 200 000
mužích. Národ byl připraven na válku s Němci a v drtivé většině vyjádřil souhlas s tím, že se Čechoslováci budou bránit, ať to stojí, co to stojí. ČSA měla velkou šanci bránit se dosti dlouho a
Wehrmacht v této chvíli neměl ve zbrani dostatek mužů, aby představoval nějakou výraznou
přesilu. Nepřátelské Polsko mohlo postavit do zbraně zhruba ekvivalent jednoho armádního
sboru a nepřátelské Maďarsko jen několik jezdeckých brigád. Spolu s ČSR ale mobilizovalo i spojenecké Rumunsko a z Jugoslávie přicházely tisíce dobrovolníků, vesměs vojáků a důstojníků.
Všichni informovaní lidé v Evropě věděli, že Wehrmacht není ve skutečnosti na takovou válku
připraven a i kdyby Němci zvítězili, bude to za cenu drastických ztrát a značného celkového
oslabení.
V 6,15 hodin ráno předal chargé d´affaires německé vlády v Praze československému ministru zahraničí dr. Kamilu Kroftovi tytéž texty a požadavky z Mnichova.
Ve 13,15 se k ministru zahraničí Kroftovi dostavil britský
a francouzský vyslanec a žádali odpověď na otázku, jaké
rozhodnutí učinila vláda ČSR v otázce Mnichovské
smlouvy. Ministr zahraničí odpověděl, že vláda usoudila,
že se na odpor stavět nemůže.
Co se událo mezi šestou a půl druhou hodinou Edvard
Beneš ve svých pamětech (Mnichovské dny) nesděluje.
Něco však sděluje Dr. Prokop Drtina.
Kolem sedmé byl již prezident Beneš informován a tehdy
se prý rozhodl abdikovat na svoji funkci. Poté si pozval
kancléře Dr. Schieszla a diktoval mu kapitulační deklaraci.
Ke konci řekl Schieszlovi, že neví přesně, jak se to má ústavně provést, aby se na to podíval a deklaraci tomu přizpůsobil (Drtina).
Je dosti zvláštní, že prezident republiky ani nevěděl, že
ústavně se to provést nedá, že podle ústavy je zapotřebí,
aby parlament schválil nový ústavní zákon.
-5-
Dr. Edvard Beneš 1938
Edvard Beneš byl prezidentem ČSR od roku 1935. Byl zvolen po abdikaci prezidenta osvoboditele T. G. Masaryka na jeho doporučení, a byl zvolen také hlasy komunistů a slovenské HSLS na
doporučení Andreje Hlinky. Byl zvolen na období do roku 1942. Sám byl národním socialistou
(stejně jako Hitler) a motivy jeho jednání se řídily jak nacionalistickými, tak i levicovými idejemi.
Nesnášel Němce a nesnášel stavovské elity, ke kterým by byl sám nikdy nepatřil, kdyby se politicky nevyšvihl po boku TGM. Byl znám jako suchar neschopný humoru, sociolog a chladně kalkulující monstrum. Vědělo se, že je pyšný, ješitný a pomstychtivý.
Během světové války odešel Beneš do Francie, kde projevil značné organizační schopnosti při
zakládání a řízení zahraničního odboje proti habsburské monarchii a Německu. Vyznal se ve
špionáži, dovedl získat a použít finance i lidi, nabyl značných zkušeností v diplomacii. Po válce a
zřízení republiky se stal brzy ministrem zahraničních věcí a jedno krátké období vedl i vládu.
Zastával a vždy organizoval systém kolektivní bezpečnosti skrze Společnost národů v Ženevě.
Bezpečnost republiky zajišťoval skrze spojenecké smlouvy s Francií a v roce 1935 přes značný
odpor legionářů a opozice prosadil a podepsal spojeneckou smlouvu se SSSR. Organizoval také
spojenecký pakt Malé dohody s Rumunskem a Jugoslávií. Těmto spojencům ale nedůvěřoval,
protože oba státy byly monarchie. Beneš převážně bojoval stále onu minulou válku a zaměřoval
svá spojenectví především na to, aby se v Maďarsku a v Rakousku opět nedostal na trůn král.
Nyní v roce 1938 se celý systém kolektivní bezpečnosti zhroutil, Polsko a Maďarsko, které si
republika v minulosti znepřátelila, se paktovaly s Německem a nakonec se ukázalo, že ani Francie nemusí za ČSR bojovat. Zdálo se, že Benešova opozice měla pravdu, že jeho zahraniční politika byla jeden velký omyl, a že ani založení republiky coby de facto francouzského protektorátu
žádné jistoty nepřineslo, že dokonce neměla být žádná republika zakládána a zničení velké monarchie ve chvíli, kdy ji sám císař federalizoval, bylo z hlediska Čechů kardinální chybou.
Mezitím, co Beneš diktoval kapitulační deklaraci se ve velké knihovně Hradu shromáždila tzv.
politická sedma tedy předsedové stran, kteří prý byli vůči Benešovi již dosti nepřátelsky naladěni. Údajně zde byla i ministerská rada, tedy nikoliv celá vláda, jen vybraní ministři. Nikdo ani
nepovstal a nedal najevo sebemenší úctu. Porada se však rozvinula a byla několikahodinová.
Po poledni přišli do malé knihovny generálové Krejčí, Husárek a Vojcechovský a byli zde i další
vysocí důstojníci. Drtina píše, že pouze Vojcechovský byl v této chvíli stoprocentně pro odmítnutí Mnichova a pro obranu státu. Krejčí byl prý rozpačitý a zřejmě zdrcený nepřátelstvím Polska.
Po jedné hodině byli tři jmenovaní generálové přizváni k poradě politiků a dveře se opět zavřely.
Mezitím přišlo ultimátum Polska k vyklizení Těšínska. Brzy nato se z porady vrátil generál Husárek s informací, že letí do Berlína jako člen delimitační komise. To znamenalo, že pohraničí bude
vyklizeno podle Mnichovského diktátu.
Mnichov byl porážkou a fiaskem Benešova celoživotního díla. Již v roce 1919 připustil, aby se
do Versailleské mírové smlouvy dostal článek, který pak přímou cestou vedl k Mnichovu. Jeho
domácím nepřátelům a oponentům dávala situace za pravdu. Spojenci ho zradili a dali mu najevo, jak málo pro ně on i jeho politika znamenají. Beneš, který se považoval za velkého diplomata
a znalce mezinárodní politiky, byl usvědčen jako diletant, syn sedláka z Kožlan, který se revolucí
vecpal, kam neměl, a s pýchou plebejce chtěl ukázat světu, jak se řídí dějiny. Národ miloval Masaryka a Beneš zde náhle stál, jako pouhý učedník velkého muže, který, sotva se dostal k veslu,
celé jeho dílo zničil.
Kdyby se Beneš v této chvíli celou vahou své osobnosti postavil proti zradě a vydírání, kdyby
řekl, že se bude bojovat, získal by nepochybně nesmrtelnost, a to i v případě katastrofální porážky. Národ by ho vyzdvihl jako vůdce, který se dostal ne vlastní vinou do strašné situace, ale neselhal a vedl lid do boje. Bojoval za své a Masarykovo dílo a nedovolil svému národu, aby zradil
ještě i sám sebe.
Jenže Beneš tuto alternativu neviděl. Jeho způsob boje byl jiný. Odejít do bezpečí a odtud, na
správné straně a se silnými spojenci jít do boje, až bude vítězství jisté. Beneš se naprosto nevyznal v citech lidí a národů, nechápal emotivní podstatu vlastenectví. Kalkuloval. Dobře věděl, že
mu vítězné mocnosti v roce 1919 dovolily zřídit republiku v právě těchto hranicích jaksi podmínečně, pokud nenastanou národnostní problémy. Ty nastaly a velmoci uplatnily své právo na
-6-
úpravu hranic problémového státu. Právo, s nímž Beneš tehdy souhlasil a které podepsal. ČSR
navíc během roku 1938 dvakrát mobilizovala a byla tak považována za agresora, který vyhlásil
válku. Německo nemobilizovalo ani jednou. Kdyby nyní vypukla skutečná válka a Čs. armáda by
odrazila Wehrmacht, ztratila by, jako agresor, další podporu velmocí. Kdyby byla ČSR v boji poražena, ztratila by právo na existenci, a i kdyby byla v nějaké podobě později obnovena, Beneš by
se rozhodně nemohl stát jejím prezidentem.
Beneš bral ale věci osobně. To on by byl poražený vojensky, ke všem těm diplomatickým a politickým porážkám. Beneš vykalkuloval jiný plán. Bude velká válka a velmoci budou za svou zradu
potrestány. Jejich politické vedení bude smeteno a noví vůdci budou muset přiznat, že příčinou
jejich neštěstí byla zrada na Československu a především na Benešovi. Pro tento okamžik se Beneš musí zachovat a být už připraven. Dosáhnout diplomaticky oduznání Mnichova a pak se přidat k budoucím vítězům. Tím bude jeho potupa odčiněna. Válka potrestá i jeho domácí opozici.
On bude po válce jediný, kdo měl pravdu a kdo zvolil, byť nepochopen, správnou cestu.
Odpoledne 30. září se na Hradě sešli představitelé protikapitulantského Výboru na obranu republiky, který reprezentovali politici napříč politickým spektrem od Ladislava Rašína až po Klementa Gottwalda. Diskuse s prezidentem trvala do 16,00, ale bylo již rozhodnuto.
Ráno 1. října se v audienční síni sešla ministerská rada, političtí ministři a předsedové stran
s prezidentem. Jednalo se prý v podstatě jen o tom, zda ustoupit také Polákům.
Jisté je, že již 30. září po jedné hodině odpoledne sdělil ministr zahraničí velvyslancům západních mocností, že vláda mnichovské ujednání přijme. Vláda ovšem od doby doručení ultimáta
nezasedla a parlament svolán nebyl. Nebyl svolán ani před tím, kdy se již vědělo, k čemu události
směřují. Vědělo se to nejméně od godesbergských požadavků z 19. září.
Beneš již dávno věděl, že žádní spojenci nepomohou, vůbec nenechal národ mobilizovat proto,
aby bojoval a dávno byl rozhodnut kapitulovat a něco Hitlerovi dát. Věděl, že se nemůže vzepřít
mocnostem, když v roce 1919 souhlasil s pouze podmínečnými hranicemi republiky a mocnosti
nyní jen využili své právo. Nepochopitelně se věci děly jen pro národ, který to nevěděl.
Proto Beneš neučinil ani jediný pokus svolat parlament. Podle československé platné ústavy
z roku 1920 mohl změnu hranic státu schválit jen parlament, a to 3/5 většinou v obou komorách.
Jen tak by se to stalo legálně. Pokud o tak závažné změně rozhodl pouze prezident nebo pouze
vláda, jednalo se o protiústavní akt a de facto zneužití funkcí k vlastizradě. Jenže Beneš dobře
věděl, že parlament by takový zákon neschválil. Prezident by pak mohl už pouze zakázat armádě
bojovat, jako její nejvyšší velitel, a tím by si přivodil větší potíže (možná vojenský puč), než když
o přijetí mnichovských podmínek rozhodl sám a nerespektoval ústavu.
Zavelet k obraně a válce nemohl, tím by porušil prvotní ujednání z Versailles, které představovalo tu vůbec nejzákladnější podmínku samotné existence ČSR.
Vždyť ale Beneš ani nevěděl, jak to v ústavě s odstoupením území je a musel pověřit Schieszla,
aby to zjistil. Drtina také dosvědčuje, že před tím v květnu Beneš právě tak nevěděl, jestli mu
ústava dovoluje vyhlásit částečnou mobilizaci a musel to zjišťovat. Hlava státu, která nezná ústavu? Cítil se snad Beneš být takovým autokratem, jaký žádnou ústavu respektovat nepotřebuje a
nemusí na nějaké papíry brát ve svém rozhodování ohled?
Edvard Beneš podvedl národ již v době, kdy byla republika zakládána, a zatajil, že je v tomto
rozsahu zakládána podmínečně. Národ nyní oprávněně žádal, aby mu dovolili bojovat. Preambule ústavy z roku 1920 říkala, že Lid je jediný zdroj veškeré státní moci v republice Československé.
Beneš byl nejpozději 19. září povinen předstoupit před mikrofon a sdělit tomuto lidu, jak se věci
mají. Měl říci, že je možné bojovat, ale v případě porážky již nikdy žádný nejen československý,
ale ani český stát nebude. Že i v případě uhájení samostatnosti zůstane bez spojenců, kterým
začne být líto, že vůbec kdysi povolili jeho vznik. Že ČSR vlastně nikdy nebyla tak suverénním
státem, jakým se stavěla, že vždycky závisela na libovůli mocností. A kdyby i pak lid řekl, že chce
bojovat a jít proti všem, měl Beneš vůli lidu uposlechnout a jít s ním proti všem.
Beneš sám ale rozhodl, že vůle lidu je zanedbatelný faktor, že on jediný zná pravdu a on jediný
zná správný postup. Rozhodl se, že jeho pravda je důležitější, než to, co chce národ a většina
těch, kdo ho do funkce zvolili. Rozhodl se spáchat dobro proti vůli naprosté, ale hloupé a nic ne-7-
chápající většiny. Rozhodl se předhodit odzbrojený národ vlkům, odejít do bezpečí a tam odsud
všem postupně dokazovat, že on měl pravdu. Rozhodl se rozhodnout tak autokraticky, jak by si
to byl nikdy nedovolil žádný král nebo císař. Žádný monarcha, žádný vůdce, ani sám Adolf Hitler
nikdy neudělali to, že by odzbrojili svůj národ a naservírovali ho nepříteli. Benešovo rozhodnutí
a jednání bylo tak nelogické a tak zničující, že se pro ně nenašlo jiné zdůvodnění, než extrémní
osobní zbabělost. Ale Beneš měl důvody. Jen je nikomu neřekl.
Podle Versailleské smlouvy z roku 1919 neměl Beneš co říkat a co rozhodovat. Měl se jen podřídit tzv. čelným mocnostem a provést jejich vůli. Podle ústavy z roku 1920 měl naopak požadavky čelných velmocí odmítnout a vést národ do války.
Co v této situaci mohli dělat jiní? Prezident republiky byl nejvyšším velitelem armády a bylo
v jeho pravomoci nařídit její nečinnost, stažení nebo rozpuštění.
Vojáci byli jeho podřízení a museli uposlechnout, neměli právo rozhodovat. Předsedové politických stran z pouze tohoto titulu mohli souhlasit či nesouhlasit, ale nesměli rozhodovat a tak se
žádného právního zločinu nedopustili. Jediným vlastizrádcem toho dne byl Edvard Beneš. A ten
dobře věděl, že tentokrát nebude stačit, aby podala demisi jen vláda.
Prezidenta nešlo legálně sesadit bez dlouhého soudního procesu. Pak by muselo dojít k puči.
Ten by musela provést armáda, ale válka měla vypuknout druhý den ráno a armáda nedovedla
vést válku a k tomu vládnout. Musela by být připravena stínová vláda a další orgány. Politikové a
vojáci v tehdejší ČSR měli zřejmě mnohem větší úctu k demokracii, ústavě a k zákonům, než měl
prezident Beneš. Na rozdíl od něho, i když si s myšlenkou na puč zahrávali, nakonec zákony neporušili. Beneš si s tím takovou hlavu nedělal.
2. října přijal Edvard Beneš Prof. Dr. Jaroslava Krejčího, prezidenta Ústavního soudu. V naznačených souvislostech je to návštěva velmi zajímavá. Beneš si zjevně uvědomil, že překročil své
ústavní pravomoci a to zásadním způsobem. Podle Drtiny prý Dr. Krejčí tak silně toužil po funkci
ministra spravedlnosti v nové rekonstruované vládě, že téměř o ničem jiném nechtěl hovořit. Je
tedy otázkou, nakolik byl ve svých kariéristických ambicích ochoten sdělit prezidentovi, že je
vlastizrádce, a zda jeho svědomí naopak nechlácholil a zda mu spíše nepodkuřoval. Drtina píše,
že Krejčího (ne generála Krejčího) ani nenapadlo, že by prezident mohl odstoupit, a přitom ho
k tomu měl jako prezident Ústavního soudu sám vyzvat.
3. října večer byla zřejmě dohodnuta rekonstrukce
vlády generála Syrového se zřetelem na to, aby se nová
vláda zhostila závazků plynoucích z přijatého ultimáta.
Syrový zůstal předsedou vlády, ale doplňovali se národohospodáři a administrátoři. Politické hry byly zmraženy. Odešel ministr zahraničí Dr. Kamil Krofta a byl
nahrazen Dr. Chvalkovským.
Tímto okamžikem se datuje období tzv. II. republiky,
ačkoliv podle ústavy šlo stále o tutéž Československou
republiku jako před tím. Odstoupení pohraničních území Německu bez ústavního zákona v září a v říjnu roku
1938 bylo porušením ústavy. Ústava tím ale nepřestala
platit. Zmenšený stát zůstával státem a zachovával si
svoji státnost. Viníci, kteří ústavu porušili, měli být po
právu souzeni a potrestáni, ale nebyli.
4. října složila vláda slib, a to byl poslední akt, který
musel vykonat prezident, proto zřejmě zůstával ve
funkci.
g. Jan Syrový
Hned 5. října abdikoval Edvard Beneš na funkci prezidenta. Ve svých pamětech toto rozhodnutí
odůvodňuje nátlakem z Berlína, ale to samozřejmě není a nemůže být celá pravda. Jak svědčí
-8-
Drtina, Beneš se rozhodl k abdikaci již 30. září ráno, když začal Schieszlovi diktovat nikým jiným
neschválenou abdikační deklaraci dávno před jakýmkoliv vzkazem z Berlína.
Jeden z důvodů abdikace je samozřejmě ten, že si dovedl představit, co bude následovat, a nechtěl, aby s tím
bylo jeho jméno spojováno. Správně předpokládal, že
následovat bude již jen úpadek kdysi tak pyšné republiky, a prezidenta v takovém obklíčeném, okleštěném,
odzbrojeném a na Němcích závislém státě žádná sláva
nečeká. Navíc zde vypuknou domácí rozbroje, hledání
viníků, a bude stále hůře. Beneš naopak věděl, že dějiny
ještě neskončily, a chtěl být spojován pouze s konstruktivními a vítěznými tahy na správné straně. To, co národu nadrobil, nechal vylizovat jiným.
Za třetí bylo Benešovo další setrvání ve funkci neúnosné prostě proto, že jej velká část politických sil a především národa samotného nyní nenáviděla. Národ se prezidentem cítil oprávněně zrazen. Národ nabídl tomuto
muži oběť nejvyšší, oběť vlastního života i existence a
František Chvalkovský
byl připraven ji složit, a tento muž na tuto nabídku plivl,
opovrhl jí, nepokládal jí vůbec za důležitou. Totální oběť
celého národa nebyla ničím proti Benešově logice a moudrosti.
Kdyby byl Adolf Hitler respektoval neutralitu zbytkového státu a vynechal Československo ze
svých dalších plánů, kdyby republika přežila do konce války sice oklešťená, ale neutrální a svobodná, Edvard Beneš by se byl nejen již nikdy nestal prezidentem, ale nemohl by se pravděpodobně ani do vlasti vrátit a žít v ní. Exil by neměl žádné opodstatnění a Benešově teorii kontinuity vyžadující obnovení republiky v předmnichovských hranicích by nikdo nenaslouchal.
Armáda, včetně nejvyššího velení ve svého vrchního velitele naprosto ztratila důvěru a bylo
nemyslitelné, aby se mu jako celek nadále podřizovala. Generálové Krejčí i Syrový Beneše krátce
po Mnichovu navštívili a zřejmě mu tuto skutečnost dosti nešetrně sdělili, což jim nikdy nezapomněl.
Zda si Beneš uvědomoval právní podstatu své vlastizrady, je sporné. Zda by se někdo odhodlal,
v případě jeho setrvání ve funkci či ve vlasti vznést žalobu, je také sporné. Ostatně, ústava
v případě prezidenta připouštěla jako nejvyšší trest za vlastizradu pouze zbavení funkce, což by
jistě bylo potupné, nikoliv smrtelné. Tato právní stránka věci však byla tím nejdůležitějším, a
Beneš v budoucnu dělal všechno pro to, aby právní podstatu věci překroutil.
6. října odjel Edward Beneš z Hradu do Sezimova Ústí.
22. října odletěl Beneš do exilu a vláda republiky se rozhodla vyplácet mu do Londýna měsíční
apanáž. Beneš velmi dobře věděl, že ve vlasti zůstat nemůže. Zde by jeho moudrost zanikla a
nikdy by se neuplatnila. Odsud by nikdy nemohl dokázat, že se všichni mýlili a on jediný měl
pravdu. To mohl dokazovat jen z exilu a jen v případě zániku zbytku republiky.
Podle Drtiny se Beneš v soukromých rozhovorech přes svou proklamovanou schopnost předvídat politické děje domníval, že Hitler nechá zbytek republiky na pokoji, protože smlouva čtyř
velmocí je pro něho příliš cenná. Podle Beneše by došlo k obsazení Prahy až ve chvíli, kdy by se
Hitler dostal s velmocemi do války. Spřádal podle tohoto přesvědčení nějaké plány do budoucna
a okupací 15. března byl prý naprosto zaskočen.
Před Benešovým odletem vyšel v Přítomnosti Peroutkův článek Je Dr. Beneš vinen? Drtina líčí, že
Beneš již pod dojmem titulku naprosto zrudl.
Osobně se domnívám, že Benešovým silným motivem od podzimu 1938 byla pomsta. Národ,
stát, ústava, právo, politika a politici, stejně i armáda, to vše vnímal jen jako své nástroje. Cítil
rozhořčení, když nástroje nedělaly to, k čemu je určil. Nebyl jen autokrat, byl ve vlastních očích
sám bůh. Byl Narcis v ryzí podobě toho pojmu. Potřeboval pokřivené zrcadlo, aby se v něm mohl
vidět jako nejlepší, nejkrásnější, jediný hodný obdivu, aby tak mohl sám sebe nahlížet a milovat.
-9-
Ale oni mu ukázali skutečné zrcadlo a v něm se odrážel obrázek, který milovat nešlo. Za to museli být potrestáni. Všichni. Včetně všech Němců a včetně západních velmocí.
Sirotci
20. listopadu 1938 došlo k podpisu čs – německého protokolu o nové státní hranici, který potvrdil i mezinárodní dohlížecí výbor v Berlíně. Poté byl vydán v Německu zákon o připojení zabraného území k Říši. Bylo ustanoveno, že čs. občané s trvalým bydlištěm v Sudetech se zpětně
od 10. října stávají říšskoněmeckými občany a ztrácejí čs. občanství, nebo mohou odejít. Na rozdíl od roku 1945 mohli Češi odejít ze Sudet i se svým majetkem nebo ho prodat. Mnoho čs. občanů v Sudetech mělo práci jen na základě republikového jazykového zákona jako učitelé, úředníci
apod. Ti nyní práci ztratili a odejít de facto museli.
To, že všichni obyvatelé Sudet dostali říšské občanství,
se o pár let později ukázalo být velkou chybou. Když byla
v roce 1945 obnovena republika se souhlasem spojenců
v původních hranicích, nacházelo se na jejím území 3,5
miliónů občanů, kteří měli cizí občanství, a proto se na
ně nevztahovala zákonná ochrana a práva československých občanů. Byli to nějací cizí lidé.
Jsme ale v okleštěném Československu v roce 1938. 10
miliónů Čechů a Slováků nemohlo odejít za hranice a
odsud z bezpečí organizovat nějaký budoucí boj za republiku. Drtivá většina z nich nenesla žádnou osobní
vinu za to, co se stalo. Dokonce se našlo i dost zodpovědných politiků, kteří neutekli a snažili se i ve stále se
zhoršujících podmínkách pro tyto občany něco dělat.
20. října byla úředně zastavena činnost KSČ. Nešlo o
protiústavní akt, neboť KSČ byla již před Mnichovem
hodnocena jako extrémistická strana a bylo také dost
Rudolf Beran
důkazů o její trvalé a cílevědomé činnosti ve prospěch
cizí mocnosti – SSSR. Takový zákrok zákon umožňoval a
mohl být dočasný. Republika nemohla žádnou politickou
stranu zrušit, protože ji nezaložila. Mohla jen pozastavit
činnost.
27. října se sešli zástupci šesti politických stran bývalé
předmnichovské vládní koalice a z iniciativy agrární
strany jednali o možnosti vytvořit jednu velkou pravicovou stranu. Tomuto sjednocovacímu trendu přitakala i
Československá Národní rada a předseda vlády generál
Syrový. Pouze lidovci uvažovali o vytvoření ještě jedné
velké strany politického středu. Brzy byl zahájen i proces
sjednocování levice, neboť jednotlivé strany by proti
jedné velké pravicové straně politicky neobstály.
27. října bylo také přijato Opatření Stálého výboru
č. 253/1938 Sb. z. a n., o zániku mandátů některých členů
Národního shromáždění, kterým Stálý výbor zbavil mandátu poslance a senátory z území, která připadla sousedním státům, tedy i ze Sudet. Toto opatření sice odporovaJózef Tiso
lo ústavě ČSR, ale předání Sudet Říši jí odporovalo také a
zbavení mandátů bylo opatřením, které vyplynulo z
předchozí protiústavnosti. Těžko si představit, že by si
československý parlament nechal ve svých lavicích zasedat nynější říšskoněmecké státní příslušníky.
- 10 -
17. listopadu byl provolán vznik pravicové Strany národní jednoty a 11. prosince se sešel ustavující sjezd levicové Národní strany práce.
Je ovšem třeba zdůraznit, že po právní stránce nemělo toto pomnichovské uspořádání nic společného se vznikem poválečné Národní fronty. V podstatě se systém dvou velkých stran uskutečnil přirozenou cestou, ke které se strany samy a dobrovolně rozhodly. Žádný zákon ani předpis,
který by vylučoval existenci ještě dalších politických stran mimo KSČ, neexistoval a nebyl nikým
schvalován ani navrhován. Vnitropolitický demokratický systém tímto uspořádáním po právní a
ústavní stránce neutrpěl žádnou změnu. Velké strany se mohly zase libovolně rozdělit, mohly být
zakládány zcela nové a jiné strany.
Tento proces se promítl i na Slovensko, jehož politické strany se slučováním v Čechách dostaly
na druhou kolej, jakkoliv tam již velká strana existovala, totiž HSLS.
Poslanci HSLS již 17. srpna 1938 předložili NS návrh na uzákonění autonomie Slovenska. 6.
října se slovenské koaliční strany k tomuto návrhu v Žilině připojily. Připojili se i tehdy ještě
existující sociální demokraté. Toho dne již bylo ale řešení dohodnuté a 7. října byl Tiso oficiálně
jmenován ministrem vlády ČSR pro správu Slovenska, složil ústavní slib a byla jmenována i autonomní slovenská vláda. Legislativně se tento krok opíral o zákon č. 64/1918 Sb a naprosto
nebyl v rozporu s ústavou republiky, která již při svém vzniku slovenskou autonomii předpokládala, leč neuskutečnila. Vše odpovídalo § 60 ústavní listiny.
4. října byl jmenován Ivan Parkányi ministrem pro
Podkarpatskou Rus a 9. října se stal guvernérem tohoto
území. Již 11. října Parkányi rezignoval a vznikla autonomní vláda Andreje Bródyho.
Od 15. října zasedala v Praze česko-slovenská komise
pro přípravu ústavního zákona o autonomii.
19. listopadu přijala poslanecká sněmovna bez problémů ústavní zákon o autonomii Slovenska i Karpatské
Ukrajiny. 22. listopadu schválil tento zákon i senát.
V názvu republiky se objevila pomlčka, jak to bylo Slovákům slíbeno již Masarykem v Pittsburgu za světové
války.
Přijetím ústavních zákonů o autonomii Slovenska a
Podkarpatské Rusi došlo k vytvoření atypického státního útvaru na půl cesty mezi federací a konfederací. Neexistovala česká vláda, jen slovenská podkarpatská a
federální. Došlo k tomu ale zákonnou ústavní cestou a
Ivan Parkányi
zcela demokraticky, na základě vzájemných dohod.
9. října byla na Slovensku zakázána KSČ a 16. listopadu
ukončila činnost slovenská sociální demokracie. V listopadu se také slovenští agrárníci rozhodli
přistoupit na vytvoření velké Strany slovenské národní jednoty.
24. listopadu byla slovenskou vládou zastavena činnost menší Slovenské národní strany a to byl
na Slovensku první krok, který měl vysloveně protidemokratický charakter. Strana však nebyla
zakázána ani zrušena, jen byla zastavena činnost. V polovině prosince se SNS po dohodě dobrovolně přistoupila k velké SSNJ a tím teprve zanikla zákonnou cestou.
Na počátku října 1938 iniciovala Syrového vláda ustavení komise pro přípravu nové ústavy, ale
do 15. března nebyl předložen ani návrh.
2. listopadu proběhla ve vídeňském Belvederu jednání nazvaná později druhým Mnichovem.
Mezinárodní arbitráží Německa, Maďarska a Itálie (na kterou delegovaly své pravomoci Velká
Británie a Francie) byla republika přinucena odstoupit Maďarsku velké části jižního Slovenska a
jih Podkarpatské Rusi. Dokument z Vídně formálně tvořil cosi jako dodatek Mnichovské dohody.
1. prosince byly smlouvou v Zakopaném odstoupeny Polsku oblasti u Čadce, na Oravě a na Spiši.
Tyto kroky již ale v Československu schvaloval parlament. Byly učiněny pod nátlakem, ale nikoliv protiústavně. Protiústavní zůstávalo odstoupení Sudet, protože o něm parlament nerozhodl
nikdy.
- 11 -
Podle platné ústavy měl být do 14 dnů po Benešově abdikaci zvolen nový prezident. Jako nejvhodnější kandidáti byli posuzováni šéfové nejvyšších, ale nezávislých úřadů – Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu, Nejvyššího kontrolního úřadu. Posléze byl 22. listopadu všeobecnou shodou vybrán JUDr. Emil Hácha, prezident Nejvyššího správního soudu. Hácha podal
žádost o penzionování a byl ihned jednomyslně zvolen.
V čele státu stanul strážce ústavy, jakoby se tím chtělo vyjádřit, že předchozí prezident Beneš
ústavu příliš nestrážil a v důležitých bodech ji ani neznal. Hácha byl řádně zvoleným prezidentem. Nebyl zvolen pod žádným tlakem, ani Berlína ani nikoho jiného, byl zvolen podle ústavy
správně a svobodně ve stále ještě svobodném státě. Jeho výběr nebyl s nikým předem konzultován. Byl politicky nestranným právním vědcem.
Méně se vědělo, že Hácha je utajeným monarchistou a katolíkem, který nemá příliš v lásce svobodné zednáře a rozkladné příliš liberální živly. Přinejmenším Hácha zastával názor, že se staré
monarchie neměla bourat, ale měla se federalizovat, jak chtěl král a císař Karel I., což mu nyní
dějiny potvrzovaly a kde kdo si to nyní myslel také. Přesto byl Hácha vždy loajální republice a
být monarchistou v žádném případě nekolidovalo s postoji přesvědčeného demokrata. Hácha byl
zvolen i hlasy slovenských poslanců a stal se jednotící postavou v čele státu. Z 312 poslanců a
senátorů pro něho hlasovalo 272, přičemž by bylo stačilo 178 hlasů.
Po volbě prezidenta všechny tři vlády státu podaly demisi. 1. prosince prezident jmenoval
předsedou federální vlády Rudolfa Berana. Předsedou slovenské vlády se stal J. Tiso a předsedou
karpatoukrajinské vlády A. Vološin. Nato byli jmenováni ministři a čeští ministři utvořili užší
ministerskou radu pro Čechy a Moravu, které svou vládu neměly, jen federální. Česká strana se
snažila udržet charakter vlády odborníků, slovenská hrála více na nacionalistickou strunu.
Ani jmenování těchto vlád se neudálo pod žádným tlakem ze zahraničí a proběhlo podle platných ústavních předpisů. V programovém prohlášení Beranova vláda výslovně slíbila, že se nebude chovat nepřátelsky k Židům, kteří jsou v republice usazeni a mají ke státu kladný poměr.
14. prosince byl v parlamentu odhlasován zmocňovací zákon, který dával vládě ve shodě
s prezidentem větší možnost vládnout dekrety na úkor parlamentu. Pro zákon hlasovalo 148
poslanců a jen 16 bylo proti. 15. prosince byl zákon schválen v senátu 71 hlasy proti 14. Zákon
byl časově limitován na dobu 2 let a měl sloužit jen k usnadnění obnovy hospodářství a života
zmrzačeného státu. Zákon nedělal z prezidenta diktátora, protože byl závislý na shodě prezidenta a vlády. Dekretem nesměly být změněny podmínky autonomie. Zmocňovací zákon také neodporoval ústavě, i když odporoval zvyklostem.
18. prosince proběhly na Slovensku volby, které samozřejmě vyhráli kandidáti HSLS, protože
tato strana plně ovládala jednotnou slovenskou SSN a prosadila fakticky svoji kandidátku. Současně měly volby podobu plebiscitu a hlasovalo se zároveň s kandidátkou o otázce: Chceš nové,
- 12 -
svobodné Slovensko? K volbám přišlo 91 % voličů a z nich 97,5 % řeklo ano. Zatím se ale na základě takového plebiscitu nic nedělo.
12. února 1939 se podobné volby s jednotnou kandidátkou uskutečnily i na Podkarpatské Rusi.
23. prosince byl schválen zákon navazující na podobné zákony z let 1933 a 1934, který umožňoval zastavit činnost politických stran, jejichž činnost podle názoru vlády odporovala státním
zájmům a ohrožovala veřejný klid a pořádek. Tomu se již dalo říkat autoritativní demokracie, ale
stále to byla demokracie a všechny tyto zákony vznikly demokratickou cestou. Žádný z nich nenařizoval jmenovitě, které strany smějí existovat, jak tomu bylo roku 1945 s Národní frontou.
Stále bylo možno založit nezávislou politickou stranu a vyvíjet činnost, kandidovat a být volen.
V jistém smyslu došlo k postátnění samosprávy zavedením funkce obecních a obvodních tajemníků, kteří vykonávali přenesenou pravomoc podle instrukcí ministerstva vnitra, zemského nebo
okresního hejtmana. V krajním případě mohli i rozpustit obecní zastupitelstvo.
13. ledna vláda schválila rozpuštění zemských zastupitelstev a jejich nahrazení zemskými
správními komisemi. Tento akt je možno kritizovat, ale nikoliv z pozice země, která zemské zřízení ani do dnešního dne neobnovila.
V polovině ledna byly ministerstvem vnitra rozpuštěny některé odborové organizace.
Je to paradox, ale ani Mnichov neměl vliv na platnost spojenecké smlouvy ČSR s Francií a SSSR.
Ministr Chvalkovský byl při jednání v Berlíně koncem ledna 1938 opakovaně Němci vyzýván,
aby ČSR tyto smlouvy vypověděla, neboť jejich platnost svědčí o tom, že ČSR není neutrální zemí.
Chvalkovský se odvolal na slib garance čtyř velmocí daný v Mnichově. Fakticky se ale jednalo jen
o slib. Velká Británie ani Francie ve skutečnosti žádné garance suverenity a hranic zbytkové ČSR nedaly.
26. ledna byla podepsána dohoda o spolupráci mezi čs. a německou policií.
18. února 1939 se do Prahy dostala zpráva o chystaném obsazení Čech a Moravy Němci i s
přesným datem 15. března. Přišla od Michaela Papírníka, dopisovatele švédských novin v Londýně a potvrdila ji vojenská zpravodajská služba.
7. března přijel do Bratislavy Seyss-Inquart a sdělil představitelům slovenské vlády, že Slovensko může být samostatné a zachovat si státnost, jen pokud okamžitě provede odtržení od ČSR.
9. března na zasedání pražské vlády padlo rozhodnutí. Beran navrhl Háchovi odvolat Tisa a
ustavit na Slovensku prozatímní vládu. Armáda dostala rozkaz zablokovat akce Hlinkových gard
a 10. března ráno vyhlásil generál B. Homola pro oblast
VII. sboru v Banské Bystrici stanné právo. Předsedou
prozatímní slovenské vlády byl jmenován ministr Sivák.
Tuka, Mach, Černák a další separatisté byli zatčeni. Hlavním důvodem k zásahu bylo to, že Slovenská krajina odmítla přispívat do federálního rozpočtu stanovým procentním dílem.
11. března byla pro Slovensko jmenována rekonstruovaná vláda v čele s K. Sidorem. Ta ovšem již 13. března
dopoledne souhlasila s Tisovým odjezdem do Berlína,
kam byl Tiso pozván Hitlerem k soukromým rozhovorům. Sidor ale kladl Tisovi podmínku, aby se jménem
Slováků a Slovenska k ničemu nezavazoval.
V Berlíně se Tiso dozvěděl, že má pouze dvě možnosti.
Buďto Slováci vyhlásí samostatný stát a požádají Německo o ochranu, nebo budou obsazeni Maďarským vojskem,
Karol Sidor
které se skutečně přesouvalo k jižní slovenské hranici.
Tiso nechtěl postupovat svévolně a zavolal do Bratislavy
Sidorovi, aby svolal slovenský sněm. Sidor i Tiso pak volali nezávisle na sobě do Prahy Beranovi a Háchovi s žádostí, aby byl slovenský sněm svolán legálně prezidentem. Hácha vyhověl a svolal slovenský sněm na dopoledne 14. března.
- 13 -
12. března konfrontovali Beranovu vládu nejvyšší představitelé armády a rozvědky a předložili
indicie i své závěry o tom, že ČSR bude v nejbližších dnech přepadena Wehrmachtem. Vláda tuto
zprávu odmítla s tím, že Němci k ničemu takovému nemají důvod. V té době ještě existovala celá
ČSR a slovenští politici se ve všem podstatném obraceli na Prahu.
14. března dopoledne podala slovenská Sidorova vláda demisi. Slovenský sněm rychle a jednotlivě odhlasoval odtržení Slovenska od ČSR a schválil první ústavní zákon tohoto nového státu.
Pak jmenoval vládu samostatného Slovenského štátu.
Vyhlášení samostatného Slovenského štátu bylo samozřejmě nelegitimní, protože ústava ČSR
nikoho k ničemu takovému nezmocňovala a platný ústavní zákon v tomto duchu by musel schválit federální parlament 3/5 většinou v obou komorách. Nicméně, Češi zde ochutnali svou
vlastní medicínu z konce roku 1918 a neměli si nač stěžovat, co se týče morální roviny věci.
Slováci provedli republice jen to, co je v roce 1918 naučili Češi a co tehdy provedli Češi
staré monarchii. Takzvaný nevděk Slováků vůči Čechům (rána nožem do zad) byl zcela srovnatelný s nevděkem Čechů vůči monarchii před 20 lety. Legitimní nebylo ani jedno, ani druhé. Slováci navíc jednali nyní pod tlakem a viděli toto řešení jako jediný způsob zachování vlastní státnosti, kdežto Češi v roce 1918 pod žádným tlakem nebyli a císař a král jim tehdy již 16. října
1918 nabídl federalizaci říše a tedy vlastní státnost, vládu a parlament
Ve chvíli vyhlášení samostatnosti Slovenska ale fakticky skončila existence Československé republiky, která byla zakladateli a ústavou koncipována jako společný stát Čechů a Slováků.
Protože byl ale akt odtržení Slovenska nejen nelegitimní, ale i nelegální podle ústavy, neskončila
existence ČSR de iure. Neskončila tím platnost ústavy z roku 1920.
Zde se rozešla rovina faktického a právního stavu. Fakticky federální vláda i parlament ztratily
smysl, ale teoreticky a právně trvala jejich moc a úloha dále. Neexistovala žádná česká vláda a
český parlament, jen orgány ČSR a federální orgány Slovenska.
Hácha i Beran měli v této chvíli několik možností. Mohli trvat na existenci ČSR a v tom případě
byli povinni přivést Slovensko k poslušnosti jakýmikoliv prostředky. Pokud by uznali samostatnost Slovenska, pak by sami ztratili funkce, protože byli představiteli celé ČSR. Muselo by být
svoláno to, co zbylo z federálního sněmu, aby odhlasovalo vznik České republiky, její první ústavní zákon, aby byla zvolena vláda a nový prezident. De facto tedy vznik nového státu. Vzhledem k informaci o tom, že se Hitler chystá Čechy a Moravu okupovat, na tuto možnost nezbýval
čas. Byly tedy dvě cesty k zachování státnosti (a tím i občanství obyvatel). Urychlené vytvoření
ČR nebo trvání na ČSR a vojenský zásah na Slovensku.
14. března zasedala Vološinova autonomní
vláda na Podkarpatské Rusi a pod dojmem
událostí také ona vyhlásila samostatný stát.
To byl již úplně nelegální akt, protože o něm
nerozhodl ani autonomní parlament. Zaslouženou odpovědí byla okamžitá intervence
maďarské armády. Velitel tamní Čs. armády
generál Prchala dostal z Prahy rozkaz vyklízet území PR, ale na ústupu s Maďary bojoval, což bylo od tamního nejvyššího představitele branné moci ČSR správné jednání, neboť předchozí nelegální politické akty jej
nezbavovaly povinnosti bránit území ČSR. Do
dubna pak Maďaři odtrhli i další část východního Slovenska.
Cesta prezidenta Háchy do Berlína 14. března nebyla žádným předvoláním, ale jednáním, které
v reakci na Tisovu cestu z 13. října domluvil ministr zahraničí Chvalkovský. Cesta do Berlína
nebyla tedy aktivitou Němců, ale byla aktivitou Prahy. Mělo se jednat o novém modu vivendi
mezi Prahou a Berlínem. Hácha ovšem odjížděl odpoledne, kdy již bylo známo nelegální a protiú- 14 -
stavní odtržení Slovenska i Podkarpatské Rusi. Hácha buďto tedy již nejel do Berlína jako prezident, nebo tam jel jako prezident celé ČSR s tím, že separatistické vzpoury neuznává.
Emil Hácha v Berlíně 14. – 1. 3. 1939
Ještě během cesty se Hácha dozvěděl o tom, že Wehrmacht u Frýdku překročil hranice ČSR.
Před půlnocí byl Hácha přivítán v Berlíně s poctami jako hlava státu, tedy státu ČSR, protože jiný
legálně neexistoval. Brzy se ukázalo proč.
Po půlnoci se Hácha setkal v říšském kancléřství s Hitlerem, který ho zcela bez obalu postavil
před fakt, že Wehrmacht obsadí Čechy a Moravu buďto bojem nebo mírovou cestou.
Adolf Hitler se rozhodl obsadit území právně náležející k ČSR, protože ČSR de iure stále existovala. Protože tvrdil, že toto území bere pod ochranu, potřeboval k tomu podpis a souhlas prezidenta ČSR. Jen s Háchovým podpisem mohl tvrdit, že neporušil smlouvu velmocí z Mnichova,
protože byl o ochranu požádán prezidentem ČSR. Proto také Háchu v Berlíně uvítal okázalým
ceremoniálem odpovídajícím přijetí hlavy státu.
Pokud by totiž Hitler tvrdil, že po odtržení Slovenska de facto i de iure zanikla ČSR a Čechy a
Morava nemají státnost, bral by pod ochranu území a obyvatelstvo bez státnosti a občanství. Tím
by neporušil Mnichovskou smlouvu (protože ČSR, předmět MS, se rozpadla sama) a Háchův
podpis by ztratil význam. Dopustil by se ale svévolné agrese. Obsazoval by území, které mu nepatřilo.
V Praze probíhalo noční zasedání vlády. Po druhé hodině ráno 15. března volal Chvalkovský a
oznámil vládě fakt zahájení obsazování Čech a Moravy Wehrmachtem. Do zahájení operace zbývaly necelé 4 hodiny a někde již začala. Poté volal i Hácha a on i ministr žádali vládu, aby zajistila,
že akce proběhne mírovou cestou bez zbytečného odporu a obětí. Co jim také zbývalo jiného?
Hácha i Beran měli také dvě základní možnosti. Mohli prohlásit, že po oddělení Slovenska již
ČSR de facto neexistuje a oni sami nemají tedy žádné politické funkce, vlastně ani nejsou občany
jakéhokoliv státu. Hácha mohl říci, že jeho podpis a souhlas s okupací je podpisem bezvýznamného člověka, čímž ho může i nemusí poskytnout. Když ho poskytne, nedopouští se vlastizrady.
Pak by ale neměl v Praze kdo s Němci spolupracovat a Čechy i Morava by se ocitly pod kompletní
přímou správou německé moci. Takové správa dává děsivé perspektivy, vzhledem k tomu, jak
byla později uplatněna v Polsku.
- 15 -
Nebo mohl Hácha trvat na tom, že de iure ČSR stále existuje a on podepisuje jako prezident ČSR.
Tím by dostal exil do rukou politickou páku, protože by se mohlo tvrdit, že odtržení Slovenska
bylo nelegální, že Hitler porušil Mnichovskou smlouvu, čímž zesměšnil Brity a Francouze. Obyvatelstvo okupovaného území by mělo státnost, občanství a legální orgány a mohlo mít vlastní samosprávu, která by po okupaci stála mezi německou správou a lidmi. Háchovo jednání by se
v tom okamžiku ale dalo vykládat jako vlastizrada a také se tak později vykládalo. Háchova velikost tkví v tom, že si tyto souvislosti uvědomil a vzal na sebe osobní riziko, protože pak svým
podpisem porušil ústavu z roku 1920.
Hácha i Beneš se tedy ve funkci prezidenta dopustili vlastizrady. Háchova pozice však byla ráno
15. března 1939 zcela jiná, než Benešova pozice 30. září 1938. Beneš tehdy byl jednoznačně legálně zvoleným prezidentem ČSR existující i fungující de facto i de iure, a byl vázán ústavou. Navíc měl k dispozici mobilizovanou armádu v dosti výhodných pozicích. Hácha byl prezidentem
ČSR existující jen de iure, ale fakticky již několik hodin neexistující. Československá armáda fakticky zanikla a Česká armáda nebyla ustavena, natož mobilizována. Beneš měl možnost obrany a
to dosti dobrou. Hácha žádnou možnost obrany neměl. Hácha se na politice ČSR minulých 20 let
nepodílel, a co nyní Češi sklízeli, byly plody politiky jeho předchůdců, především Beneše spoluzakladatele podmíněné republiky.
15. března večer přijel Adolf Hitler na Pražský hrad. V noci vypracovali ministři Lammers, Ribbentrop a Frick s vysokými úředníky Stuckartem a Gausem návrh textu podle Hitlerových propozic a Hitler k němu dopsal preambuli. 16. března byl pak zveřejněn výnos o vytvoření Protektorátu Čechy a Morava.
Byl to jednostranný akt, který se ale
opíral o respektování československé
státnosti (protože Hácha podepsal jako
prezident ČSR). Teprve okupací byla
ČSR zrušena a zřízením protektorátu
dával Hitler území Čech a Moravy status
území, které má vlastní vládu, ale je
spravováno Říší, aniž by bylo přímo
územím Říše. Čechy a Morava tedy
nedostaly vlastní státnost, ale jen
územní status. Neměly již ústavu a
neměly žádnou kontinuitu s předchozí ČSR. Byly pod kontrolou, nemohly být tedy považovány za spojence ani
za nepřítele Německa.
Výnos zněl takto:
Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa česko-moravské země. Násilí a nerozum vytrhly je svévolně z jejich starého historického okolí a posléze jejich zapojením do umělého
útvaru Česko-Slovenska vytvořily ohnisko stálého neklidu. Od roku k roku zvětšovalo se nebezpečí,
že z tohoto prostoru - jako již jednou v minulosti - vyjde nové nesmírné ohrožení evropského míru.
Neboť česko-slovenskému státu a jeho držitelům moci se nepodařilo organisovati rozumně soužití
národních skupin, v něm svémocně spojených, a tím probuditi a zachovati zájem všech zúčastněných na udržení jejich společného státu. Tím však prokázal svou vnitřní neschopnost k životu a
propadl proto nyní také skutečnému rozkladu.
Německá říše však nemůže v těchto pro její vlastní klid a bezpečnost stejně jako pro obecné blaho
a obecný mír tak rozhodně důležitých oblastech trpěti žádné trvalé poruchy. Dříve nebo později
musela by nésti nejtěžší důsledky jako mocnost dějinami a zeměpisnou polohou nejsilněji interesovaná a spolupostižená. Odpovídá tudíž příkazu sebezáchovy, jestliže Německá říše jest rozhodnuta
zasáhnouti rozhodně k zajištění základů rozumného středoevropského řádu a vydati nařízení, která z toho vyplývají. Neboť dokázala už ve své tisícileté dějinné minulosti, že díky jak velikosti, tak i
vlastnostem německého národa jediná jest povolána řešiti tyto úkoly.
- 16 -
Naplněn vážným přáním sloužiti opravdovým zájmům národů sídlících v tomto životním prostoru,
zajistiti národní svébytnost německého a českého národa, prospěti míru a sociálnímu blahu všech,
nařizuji tudíž jménem Německé říše jako základnu pro budoucí soužití obyvatelů těchto oblastí
toto:
Čl. 1
(1) Části bývalé Česko-Slovenské republiky, obsazené v březnu 1939 německými oddíly, náleží od
nynějška k území Velkoněmecké říše a vstupují jako "Protektorát Čechy a Morava" pod její ochranu.
(2) Pokud obrana Říše toho vyžaduje, učiní Vůdce a říšský kancléř pro jednotlivé části těchto území
úpravu od toho odchylnou.
Čl. 2
(1) Obyvatelé protektorátu, kteří jsou příslušníky německého národa, stávají se německými státními příslušníky a podle předpisů zákona o říšských občanech z 15. září 1935 (Říš. Zák. I., str. 1146)
říšskými občany. Pro ně platí tudíž také ustanovení na ochranu německé krve a německé cti. Podléhají německé soudní pravomoci.
(2) Ostatní obyvatelé Čech a Moravy stávají se státními příslušníky Protektorátu Čechy a Morava.
Čl. 3
(1) Protektorát Čechy a Morava jest autonomní a spravuje se sám.
(2) Vykonává svoje výsostná práva, náležející mu v rámci protektorátu, ve shodě s politickými, vojenskými a hospodářskými potřebami Říše.
(3) Tato výsostná práva jsou vykonávána vlastními orgány a vlastními úřady s vlastními úředníky.
Čl. 4
Hlava autonomní správy Protektorátu Čechy a Morava požívá ochrany a čestných práv
hlavy státu. Hlava protektorátu potřebuje pro výkon svého úřadu důvěry Vůdce a říšského kancléře.
Čl. 5
(1) Jako zastánce říšských zájmů jmenuje Vůdce a říšský kancléř "Říšského protektora v Čechách
a na Moravě". Jeho úřední sídlo jest Praha.
(2) Říšský protektor jako zástupce Vůdce a říšského kancléře a jako zmocněnec říšské vlády má
úkol pečovati, aby bylo dbáno politických směrnic Vůdce a říšského kancléře.
(3) Členové vlády protektorátu jsou potvrzováni říšským protektorem. Potvrzení může býti
odvoláno.
(4) Říšský protektor jest oprávněn dáti se informovati o všech opatřeních vlády protektorátu a udíleti jí rady. Může podati námitky proti opatřením, která by byla s to poškoditi Říši, a je-li nebezpečí
v prodlení, vydati nařízení nutná ve společném zájmu.
(5) Od vyhlášení zákonů, nařízení a jiných právních předpisů, jakož i od výkonu správních opatření
a pravoplatných soudních rozsudků jest upustiti, podá-li říšský protektor námitky.
Čl. 6
(1) Zahraniční věci protektorátu, obzvláště ochranu jeho státních příslušníků v cizině, zastává Říše.
Říše povede zahraniční věci tak, jak to odpovídá společným zájmům.
(2) Protektorát obdrží zástupce u říšské vlády s úředním označením "vyslanec".
Čl. 7
(1) Říše poskytuje protektorátu vojenskou ochranu.
(2) Vykonávajíc tuto ochranu, udržuje Říše v protektorátu posádky a vojenská zařízení.
(3) Pro udržení vnitřní bezpečnosti a pořádku může protektorát zříditi vlastní sbory. Organisaci,
početní sílu a výzbroj určí říšská vláda.
Čl. 8
Říše vykonává bezprostřední dohled na dopravnictví, jakož i na pošty a telekomunikace.
Čl. 9
Protektorát náleží k celnímu území Německé říše a podléhá její celní výsosti.
- 17 -
Čl. 10
(1) Zákonitým platidlem jest vedle říšské marky až na další, koruna.
(2) Poměr obou měn navzájem určí říšská vláda.
Čl. 11
(1) Říše může vydávati právní předpisy s platností pro protektorát, pokud toho vyžaduje společný
zájem.
(2) Pokud je dána společná potřeba, může Říše převzíti do vlastní správy správní obory a zříditi k
tomu potřebné vlastní říšské úřady.
(3) Říšská vláda může učiniti opatření potřebná k udržení bezpečnosti a pořádku.
Čl. 12
Právo platné nyní v Čechách a na Moravě zůstává v účinnosti, pokud neodporuje smyslu převzetí
ochrany Německou říší.
Čl. 13
Říšský ministr vnitra vydá v dohodě se zúčastněnými říšskými ministry právní a správní předpisy
potřebné k provedení a doplnění tohoto výnosu.
V Praze dne 16. března 1939.
Vůdce a říšský kancléř: Adolf Hitler v. r.
Říšský ministr vnitra: Dr. Frick v. r.
Říšský ministr zahraničí: Ribbentrop v. r.
Říšský ministr a přednosta říšské kanceláře: Dr. Lammers v. r.
Nový útvar tedy byl autonomním územím velkého státu. Je třeba říci, že formálně na papíře měl
Protektorát větší autonomii, než měly české země v Rakousku – Uhersku. Měl svoji vládu a svoji hlavu, která měla statut hlavy státu. Češi a Moravané měli protektorátní občanství, proto
také muži nerukovali do Wehrmachtu. Co to ale znamenalo. Být občanem autonomního území?
Pokud byl tedy Háchovi udělen titul der Staatspräsident, jednalo se o titul hlavy státu a Protektorát byl státem. S předchozím prezidentstvím ČSR neměl ale tento titul nic společného. Byla to
zcela nová funkce, právě tak jako vláda protektorátu neměla s předchozí vládou ČSR žádnou
právní kontinuitu.
Háchovo prezidentství i Beranovo premiérství skončily fakticky někdy odpoledne 14. března,
ale de iure vyhlášením Protektorátu. Protože vláda ani prezident již nadále nevycházeli z řádných demokratických voleb, nebyli ani zástupci lidu či národa. Jaká byla tedy jejich faktická pozice v Protektorátu? Zřejmě se stali z vlastní vůle jakýmisi prostředníky mezi Říší a národem. Nikdo z národa je k tomu nezmocnil, ale oni sami na sebe tuto roli přijali, někteří z kariéristických
důvodů, jiní z dobré vůle neztratit kontrolu a alespoň nějak prospívat národu nebo jej chránit,
pokud to bude možné. Mnozí se dokonce domnívali, že Protektorát a okupace jsou jen dočasnými opatřeními, po nichž bude Čechům vrácena jakási kontrolovaná státní suverenita. Počítalo se
s podobnou loutkovou státností, jakou dostalo Slovensko. Situace se však začala zhoršovat,
jakmile se Německo ocitlo ve válečném stavu a zcela radikální změna k horšímu nastala koncem
roku 1941 po ústupu od Moskvy.
Politické strany a jiné organizace byly rozpuštěny v letech 1939 a 1940. Okamžitý vznik odbojových organizací byl přímým dokladem toho, že národ již nevnímá, že by měl nějaké vedení a
nějakou politickou reprezentaci. Hácha nebyl jejich prezidentem a vláda nebyla jejich vládou.
Jejich úkolem bylo chlácholit Němce a zastírat jim pohled na to, co se v národě dělo skutečně.
Jednotlivé skupiny vytvářely svá vlastní vedení a reprezentace. To, co podnikali Hácha, generál
Eliáš, Rudolf Beran a další funkcionáři Protektorátu, bylo podnikáno takříkajíc na vlastní triko,
na vlastní odpovědnost a většinou bez naděje, že by se národ mohl někdy dozvědět, od čeho jej
chránili, co zadrželi, vyjednali nebo vyhandlovali. Někteří tušili, že toho nebude mnoho, a že budou utlačeným národem spojováni spíše s represívní mocí, než se zájmy národa. Někteří za to
zaplatili životem či žalářem. Přesto se k tomu uvolili. Někteří již ve spolupráci s exilem.
- 18 -
Hácha nabídku úřadu prezidenta v Protektorátu přijal, zřejmě z výše uvedených důvodů. Hitlerovi se jako
člověk nesouhlasící s rozpadem monarchie a vznikem
ČSR v roce 1918 zdál přijatelnější, než jiní. Hácha však
dostatečně prokázal své skutečné motivy a i svou osobní
statečnost. Protestoval u říšského protektora Konstantina von Neuratha proti germanizaci. V říjnu 1939 odmítl složit Hitlerovi slib věrnosti, přesto byl ponechán
v úřadu. Koncem roku požadoval propuštění zatčených
studentů, a v mnoha případech úspěšně. Inicioval náhražku národní politické strany vytvořením Národního
souručenství, do něhož se dobrovolně přihlásilo přes 90
% Čechů. Háchův vliv skončil teprve příchodem nového
protektora Heydricha a následky atentátu na něj. Od té
chvíle mohl národ chránit jen projevováním loajality
Říši. Vlivem pokročilé atreriosklerózy již od roku 1943 v
podstatě nevěděl, co se s ním a kolem něho děje. Po
osvobození byl zatčen a záhy zemřel ve vězeňské nemocnici.
Vůdce českých fašistů a bývalý generál Radola Gajda
již 4. března podepsal prohlášení, že se vzdává svého
vůdcovského politického angažmá. 11. března byl Beranovou vládou rehabilitován (od rozsudků Benešovy
administrativy). 15. března se pokusil vyburcovat fašisty, aby převzali moc, v naději, že jako fašista se s Němci
lépe dohodne na zachování české státnosti. Gajda věděl,
že Československá státnost fakticky zanikla a organizoval alespoň Český národní výbor a navázal kontakt
s německým generálem Gablenzem. Němci se však rozhodli jinak a Hácha se vyjádřil, že ke Gajdovi nemá důvěru. Gajda cestu spolupráce s nimi opustil, jakmile zjistil, že k zachování české státnosti nevede. Finančně pomáhal prchajícím letcům, intervenoval za některé zatčené a mnohdy úspěšně. Podporoval svého syna, který byl
zapojen v odboji, odmítal spolupráci s Němci a vyzýval k
tomu i své příznivce. Po popravě odbojáře Bohuslava
Seluckého přijal se svou manželkou Seluckého dceru za schovanku.
12. května 1945 byl uvězněn a v roce 1947 odsouzen na 2 roky vězení. V rozsudku se neobjevilo nic, co by svědčilo o jeho kolaboraci s nacisty, odsouzen byl za svou činnost v době druhé republiky, propagaci českého fašismu a přijetí funkce v Českém národním výboru. Prokurátorem v
jeho případě byl Josef Urválek. Po započítání doby vyšetřovací vazby byl ihned propuštěn. Ve
vazební věznici byl týrán, vinou krutého zacházení prakticky přišel o zrak. Zemřel 15. dubna 1948.
Rudolf Beran se v den okupace psychicky zhroutil a uvažoval o sebevraždě. Již 15. března
podala jeho vláda demisi. Na konci dubna 1939 byl předsedou nové vlády jmenován generál
Alois Eliáš. Beran odešel do ústraní na svůj statek v Pracejovicích. Udržoval kontakty s představiteli českého odboje a odboj i finančně podporoval. V červnu 1941 byl Beran zatčen gestapem a v
dubnu 1942 v Berlíně odsouzen k 10 letům vězení a finančnímu trestu 100 000 RM za napomáhání k velezradě. V prosinci 1943 byl z vězení propuštěn a zbytek války strávil v domácím vězení.
- 19 -
19. května 1945 byl opět zatčen a 21. dubna 1947 ve zmanipulovaném politickém procesu lidovým soudem odsouzen k 20 letům vězení a propadnutí veškerého jmění za údajnou protinárodní
činnost. Soud zároveň uznal i jeho odbojovou činnost. Když mu byla nabídnuta možnost útěku z
vězení, kterou zorganizovali jeho přátelé, odmítl s poukazem na to, že dozorce, který má rodinu,
by byl tvrdě potrestán. Zemřel v roce 1954 v krutých podmínkách věznice Leopoldov.
Generál Alois Eliáš byl ministrem dopravy v poslední Beranově vládě. Říšský protektor von Neurath si
Eliáše pamatoval ze Ženevy. Přijal funkci premiéra protektorátní vlády po Beranovi (27. 4. 1939), aby využil
možnosti pracovat pro odboj. Ihned se zapojil do podzemní vojenské organizace Obrana národa a stal se členem její rady starších. Od jara 1939 byl také napojen na
zahraniční odboj vedený prezidentem republiky Benešem a měl kontakty i s ostatními odbojovými skupinami
jako například Politickým ústředím, Petičním výborem
Věrni zůstaneme a I. ilegálním ústředním výborem KSČ.
Bránil vzniku proněmeckých aktivistických skupin. Podařilo se mu zřídit ve Fürstenberském paláci štáb Obrany národa a to včetně zpravodajské služby složené z
bývalých vojenských zpravodajců. Podařilo se mu dotvořit agenturu složenou ze zpravodajských důstojníků
zrušené československé armády, jež pod zástěrkou referentů tiskové dozorčí služby pracovala
pro odboj po celém území protektorátu.
Společně se státním prezidentem Emilem Háchou byl donucen vydat prohlášení namířené proti
zahraničnímu odboji. Eliáš již v té době byl pod přímým dozorem německých bezpečnostních
služeb. Jménem vlády odmítl tzv. přísahu Vůdci. Po studentských demonstracích při pohřbu Jana
Opletala, popravování studentů a zavření vysokých škol podala Eliášova vláda demisi, kterou
prezident Hácha nepřijal.
Od Beneše došla zpráva, aby Eliášova vláda v žádném případě demisi nepodávala, přesto, že
mezi Benešem a Eliášem docházelo k ochlazení vztahů, neboť některé kroky protektorátní vlády
vnímal Beneš jako otevřenou kolaboraci. Je nepochopitelné, že Beneš ještě na jaře 1941 zamítl
Eliášovo rozhodnutí podat demisi. Již v létě tuto možnost připustil a to i za cenu, že se k moci
dostanou kolaboranti a vlajkařská spodina. Eliáš odpověděl, že je připraven podat demisi a vyvolat tak krizi.
Po jmenování R. Heydricha zastupujícím říšským protektorem byl 27. září 1941 Eliáš zatčen a
již večer byli popraveni bývalí vysocí prvorepublikoví důstojníci a odbojáři jako např. arm.
gen. Josef Bílý či div. gen. Hugo Vojta. 29. září prezidentská kancelář zbavila dopisem Eliáše úřadu předsedy vlády protektorátu.
Výslechy probíhaly korektně. Eliáš přiznal pouze to, o čem mělo gestapo nezvratné důkazy
svědčící o jeho vině, důkazy usvědčující další osoby ale popíral i při přímé konfrontaci. Hácha
ještě týž den po Eliášově zatčení nabídl demisi, byl však (po hlasování) vládou vedenou úřadujícím premiérem Krejčím požádán o setrvání ve funkci. Soud s Eliášem proběhl 1. října. Eliáš byl
odsouzen k trestu smrti. Druhý den po rozsudku požádal Hácha Adolfa Hitlera Heydrichovým
prostřednictvím o Eliášovo omilostnění. Hitler milost neudělil, ale vykonání rozsudku bylo odloženo.
Po vynesení rozsudku byl také Hácha tajnou depeší z Londýna vyzván Benešem k demisi. Na
tuto výzvu (i ty pozdější) ale Hácha již nereagoval.
19. června (po atentátu na Heydricha) byl Eliáš na Frankův příkaz zastřelen.
25. října 1946 byl Alois Eliáš povýšen do hodnosti armádního generála. Slavnostní odhalení
Eliášovy pamětní desky s bustou na rodném domě se uskutečnilo 17. června 1947. Díky podpoře Václava Kopeckého, člena předsednictva ÚV KSČ, nebyla deska odstraněna ani po únoru 1948.
Za komunistické totality byl Eliáš označován za kolaboranta.
- 20 -
Exil – boj o vůdcovství
Nyní se můžeme podívat na to, jak se na děje související se zánikem československé státnosti
dívaly západní velmoci a poté i československý exil. Také na to, jak se ze soukromé osoby Edvarda Beneše stala vůdčí postava zahraničního odboje.
Již od začátku roku 1939 se francouzská a britská vláda opakovaně dotazovaly Německé vlády
na platnost záruk ustavených mnichovskou smlouvou. Berlín odpověděl 28. února poněkud
vágně a neurčitě. Britové měli dostatečné zprávy od agenturní sítě čs. II. odboru generálního
štábu, tedy vojenské rozvědky, jmenovitě plukovníka Františka Moravce. Ten byl s důležitými
důstojníky a materiály den před okupací přesunut z Prahy do Londýna.
Především zde byla mnichovská smlouva, které se ČSR podřídila. Toto podřízení se dalo označit
za neplatné úplně jednoduchým způsobem, a sice poukazem na to, že o něm nebylo rozhodnuto
legálně podle ústavy, že se jednalo o omyl zaviněný soukromou iniciativou tehdejšího prezidenta
a několika politiků. Mocnosti, které podepsaly mnichovskou smlouvu, by ale takové zdůvodnění
nezajímalo. ČSR se měla podřídit prostě proto, že při svém vzniku možnost redukce území podepsala. Proto byl v ústavě z roku 1920 článek umožňující odstoupení území a změny hranic ústavním zákonem. Že Beneš nesvolal parlament, nebylo věcí mocností, bylo to vnitropolitickou
záležitostí ČSR. Takové zdůvodnění by z Beneše zároveň udělalo vlastizrádce i v cizině a proto
bylo nepoužitelné. Navíc znělo jako dobrá anekdota, protože na Západě v zavedených demokraciích by nikdo neuvěřil tomu, že je to pravda. Něco takového bylo možné jen u Čechů.
Z hlediska mocností Západu byla smlouva v platnosti, dokud trvala ČSR. To vše se zásadně
změnilo ještě před německou invazí, a sice 14. března 1939. Odpoledne toho dne ČSR de facto
(ale ne de iure) zanikla. Když Hácha podepisoval v Berlíně pod nátlakem souhlas s okupací, dělal
to neplatným způsobem a opět bez odpovídajícího ústavního zákona schváleného parlamentem.
Byl to tedy právně neplatný souhlas a ČSR de iure existovala až do vytvoření Protektorátu. Formálně existovala, i když ji Wehrmacht obsazoval a proto zde Hitler fakticky porušil podmínky
smlouvy z Mnichova.
Signatáři smlouvy z Mnichova sice slíbili garantovat hranice ČSR proti zásahu zvenčí, ale ve
skutečnosti nikdy žádné garance neposkytli.
Každému bylo navíc jasné, že brát území Čech a Moravy pod ochranu nebylo od Němců právě
košer. Stejně tak bylo jasné, že za normálních okolností a bez nátlaku by Hácha žádný podobný
souhlas nepodepsal. Po odtržení Slovenska potřebovalo zbytkové území ČSR jen pár dnů času.
Do týdne by byla jistě narychlo schválena nová ústava, existoval by staronový prozatímní parlament, vláda i prezident a byly by vypsány volby. Vina Němců je v tom, že tento čas Čechům a
Moravanům upřeli. Okupace českých zemí (ještě formálně existující ČSR) odporovala mnichovské smlouvě, tedy i mezinárodnímu právu, které vlastně sestávalo pouze z mezinárodních smluv a jejich ratifikací.
Britský vyslanec Henderson poslal po německé invazi Berlínu nótu, podle níž britská vláda považuje smlouvu z Mnichova za vypovězenou. Chamberlain oznámil Dolní sněmovně, že Británie
je nyní vyvázána z jakýchkoliv závazků ohledně obrany ČSR. To, jak jsme si ukázali, nebylo přesné.
17. března řekl Chamberlain ve veřejném projevu, že válka s Německem se nyní stala zjevnou
eventualitou. Británie tedy zaujala naprosto odpovídající postoj. Německo porušilo mnichovskou
smlouvu, zabralo území, které mu nepatřilo, a tím se z hlediska mezinárodního práva stalo veřejným nepřítelem. To ale v žádném případě neznamenalo, že by se Británie chystala označit
svůj podpis na mnichovské smlouvě za omyl nebo chybu. Podle Britů tento podpis ve své době
měl smysl a zadržel bezprostředně hrozící válku o nejméně půl roku, jak se dále ukázalo, o celý
rok. Podle Britů nebylo nic špatného na tom, aby sudetští Němci žili v německém státě.
Britské ministerstvo zahraničí však v těchto dnech provedlo celou směsici podivných opatření,
zčásti taktických, zčásti zmatených. Nemohlo trvat na uznání ČSR, protože ta se poddala sama.
Zároveň nemělo na výběr, co uznat namísto ČSR. Uznalo tedy diplomaticky Slovenský štát a poté
i Protektorát. Naproti tomu ale uznalo trvání předchozího statusu československého vyslanectví
- 21 -
v Londýně. To si vzájemně odporovalo s uznáním Protektorátu. Jan Masaryk nyní řídil v Londýně
uznané vyslanectví státu, který neexistoval. Jako by Britové říkali, že pro ně existuje, nebo by
správně měl existovat. Jako by uznávali, že toto je pro ně skutečné zastoupení Čechů a Slováků.
7. dubna navíc Itálie provedla invazi do Albánie a Emanuel III. si přisvojil titul albánského krále.
Již 31. března vyhlásily Británie a Francie ochotu postavit se v případě nutnosti za nezávislost
Polska. Hitler věděl, že Polsku bezprostředně nijak zvlášť nepomohou, ale nepostřehl, že tak byla
nalíčena past. Jakmile by napadl Polsko, ohrozil by i Stalina a už by se nemohl vyhnout válce na
dvou frontách a to byl z dlouhodobého strategického hlediska jeho konec. Invazí z 15. března
tedy Hitler způsobil ochotu Západu jít do války kvůli Polsku, nevědomky překročil pomyslnou
hranici, za níž již stoupl do pasti války na dvou frontách a nemohl zpět.
Dr. Edvard Beneš se po své abdikaci v říjnu 1938 zavázal čs. vládě, že se v cizině bude stranit
politické činnosti a v lednovém dopise Beranovi napsal, že nynější situaci vlády a obtížnost její
práce plně uznává a oceňuje. Zavázal se i britské vládě, aby vůbec mohl v Londýně zůstat. Ve
skutečnosti začal ihned po příjezdu do Londýna organizovat podzemní spojení do vlasti, a to tak
neohrabaně, že jej Beranova vláda musela důrazně žádat, aby s tím přestal.
Benešovo postavení bylo dosti groteskní. Byl jediným českým emigrantem, který z vlasti neutekl před Němci, ani před předpokládanou okupací, ale před hněvem vlastního národa a před následky faktické vlastizrady. Formálně se to ovšem odůvodnilo tak, že odešel dobrovolně proto,
aby se nestal překážkou další vynucené koexistence národa a jeho vlády s Němci. Každopádně
odešel kvůli svému národu, ale takhle to vypadalo, jako by odešel proto, že nechtěl být příčinou
potíží milovaného národa. Beneš totiž jako osoba s narcistickou poruchou musel být za každou
cenu nějak významný a nedostižný. Když nemohl být nedostižným diplomatem, prezidentem a
vůdcem, musel být alespoň nedostižnou a nepřekonatelnou překážkou. Zřejmě pro svou nedostižnou a nepřekonatelnou demokratičnost, zkrátka pro svou nepřehlédnutelnou významnost.
15. března se Beneš jako soukromá osoba nacházel již 6 týdnů, coby profesor sociologie na univerzitě v Chicagu. V USA ale především žilo 1,5 miliónů českých a slovenských migrantů a Beneš
zde začal pracovat na zřízení silné základny pro zahraniční akci. Dostával již zde nabídky politické a finanční podpory, a o finance šlo především. Beneš měl dosti zkušeností z první války na to,
aby věděl, kde a jak se dají peníze na odboj sehnat. Bylo mu ale jasné, že izolacionistické USA se
do války jen tak nezapojí.
Německou invazí byl politický prorok a sociolog Beneš zcela šokován a reagoval dopisem, který
zaslal Chamberlainovi, Daladiérovi, Rooseveltovi, Litvinovovi do Moskvy a předsedovi Společnosti národů do Ženevy. Protestoval proti německé invazi z titulu bývalého prezidenta a pasoval
se na zástupce lidu, který se nyní nemůže sám hájit. Připomínal spojenecké (neexistující) mnichovské závazky integrity čs. území a ujišťoval, že Češi a Slováci nikdy nepřijmou tento akt zvůle.
V případě Čechů měl zřejmě pravdu, ale Slováci si nestěžovali, právě naopak, byli tímto vývojem
většinou nadšeni. Integritu čs. území nikdo nezničil, kromě Čechů a Slováků samotných, a to již
před německou invazí. Je ovšem pravdou, že i kdyby zůstala tato integrita ČSR zachována, Hitlera a Maďary by to zřejmě nezastavilo. Okupace by ovšem byla křiklavějším aktem zvůle.
Benešovi bylo jasné, že nyní je mnichovská smlouva mrtvá a bude válka. Válku Němci nakonec
prohrají a přijde nové uspořádání Evropy. V něm zřejmě vznikne i nějaká nová forma státnosti
Čechů a Slováků. O co měl tedy Beneš v této chvíli a po vypuknutí války usilovat?
Samozřejmě o osvobození vlasti. O obnovení státnosti minimálně v historických hranicích Zemí
koruny české. O Slovensku se mělo diskutovat, vzhledem k tomu, že Slováci dali sami dostatečně
najevo, že s Čechy žít nechtějí. Dejme tomu, že bez Slovenska by byl stát příliš slabý, a proto se
mohl Beneš snažit, aby Slovensko k republice nějak patřilo. Především se měl starat o to, aby
československý odboj stál na správné straně, té, která jistě zvítězí, a aby měl na té straně takovou vážnost, že vítězové nebudou klást žádné překážky obnovení státu. Bylo třeba se starat o to,
aby zahraniční odboj byl co nejsilnější, aby tedy z Protektorátu uniklo co nejvíce vojáků a odborníků všeho druhu, aby byly vyvezeny plány, zbraně, peníze a cennosti. Velmi důležité bylo, aby se
všichni, kdo unikli z vlasti, shromáždili a aby vytvořili jednotné, centrálně řízené středisko odboje, aby toto středisko mělo strukturu, jasný program, vedení a to co nejdemokratičtější, aby se
- 22 -
mohli a chtěli zapojit všichni. Bylo třeba zařídit spojení s vlastí. Bylo zapotřebí jasně a závazně
formulovat za jaký poválečný stát se bojuje, jak bude vypadat poválečná demokracie. Až teprve
někdy později a na konci se mělo hovořit o tom, jak bude jednáno se zrádci a kolaboranty, a jak
bude řešena otázka sudetských Němců, tedy celé třetiny obyvatelstva Čech a Moravy.
Beneš ovšem od samého začátku odmítl uvažovat o nějaké formě nového státu. Chtěl ten samý
stát, který zanikl a který existoval před odstoupením Sudet. Chtěl ČSR. Chtěl ji ale mít bez podmínek ze strany vítězů, chtěl její existenci opřít o takové spojence, kteří žádný nový Berchtesgaden či Mnichov nedopustí. Chtěl, aby ti, kdo v jeho očích vydali republiku Hitlerovi, uznali,
že udělali chybu. Chtěl ještě více. Chtěl, aby ta chyba byla vygumována z dějin, jako by se nikdy
nestala.
Teprve později se ukázalo, že Beneš tak docela návrat ke staré republice v hlavě neměl. Demokracie ho zklamala. Již ve 20. letech prý v soukromí nabízel tehdejšímu náčelníkovi generálního
štábu armády generálu Radolu Gajdovi provedení levicového převratu, a když Gajda prudce odmítl (byl pravicový nacionalista), Beneš proti němu začal organizovat sérii soudních procesů za
nikdy neprokázanou vlastizradu.
Edvardu Benešovi ve skutečnosti asi příliš nezáleželo na tom, zda bude vládnout pravice nebo
levice, tak či onak. Především bylo pro něho důležité, aby mohl být první, vpředu, nejvyšší, a aby
mu systém poskytl dostatečné páky k tomu, aby si tuto pozici mohl za každou cenu udržet a vynutit. Dokud mu cestu k nejvyšší metě klestil Masaryk, stál za ním a hlásil se k demokracii. Ta se
ale v roce 1938 ukázala být příliš slabá na to, aby mu jeho pozici na špici zajistila a udržela. Byla
plná podivných zbytečných existencí, které ho neměly rády, neuznávaly a neuctívaly ho, nevzhlížely k němu s obdivem. Demokracie měla tu vadu, že takovým existencím dávala slovo.
Dějiny poskytly mnoho dokladů o tom, že Edvard Beneš byl sice nezdolný a vytrvalý bojovník,
který se nikdy nevzdával, ale byl také charakterově dosti nízký, ješitný, ctižádostivý a pomstychtivý člověk. Jeho projekt obnovy státnosti měl od začátku několik rovin, které se pokoušel
skloubit do jediného úsilí:
1. Obnovení ČSR v původních hranicích nebo se ziskem, ovšem bez autonomií.
2. Pomsta za Mnichov na Němcích a nový stát bez Němců.
3. Pomsta za Mnichov na západních spojencích, kteří jej osobně zradili.
4. Úplné a naprosté odčinění Mnichova tak, jako by se nikdy nekonal a jako by se tak nekonala
ani Benešova selhání.
5. Návrat do úřadu prezidenta, jako by jím nikdy být nepřestal.
6. Přiznání role osvoboditele, jakou měl po první válce T. G. Masaryk.
7. V novém státě zničení politických sil a stran, které Benešovi mohly odporovat. To znamenalo
vybrat si jednu z nich a spojit se s ní. Beneš si bohužel vybral komunisty.
Od začátku si Beneš začal vytvářet myšlenkovou konstrukci, kterou se snažil obelhat především
sám sebe, a která ignorovala nebo zastírala zjevná fakta. První částí konstrukce bylo tvrzení, že
Mnichovská smlouva byla diktát, a ten nebyl nikdy prezidentem ani vládou ČSR uznán, ti se mu
jen z naprostého nezbytí a kvůli záchraně národa podřídili.
I když byl mnichovský diktát prezidentem a vládou ČSR uznán, bylo to jen formálně a neplatilo
to. Navíc to nebylo správně podle ústavy a tedy to nemohlo platit.
I když Beneš udělal to, co udělal, bylo to jen pro dobro národa. Beneš chtěl bojovat a osobně by
neváhal padnout v první linii, ale národ by na to strašlivě doplatil, možná by byl vyhlazen a on,
Beneš za to měl zodpovědnost.
Zvítězit určitě nebylo možné, armáda byla slabá, nepřátel mnoho, opevnění nedokončené, republika obklíčena a spojenci zradili. Porážka by znamenala zánik národa. Beneš musel prosadit
kapitulaci proti těm nerozumným, kteří by byli vedli národ do záhuby. Ale platné to nebylo.
Kdyby Francie dodržela spojeneckou smlouvu a kdyby mocnosti nepodepsaly mnichovský diktát, Hitler by si nikdy netroufl válčit a jeho režim by se po čase vnitřně zhroutil. Na vině všemu je
samozřejmě Hitler, který musí být odstraněn, zabit, ale na vině jsou také spojenci, zejména Francie, ale i Británie, která jí našeptávala. A my jsme jim tak věřili!
- 23 -
Přitom se nesmí připomínat, že spojenectví s Francií a výhradní orientaci na Francii prosazoval
Beneš ještě před vznikem republiky a po celou dobu jejího trvání, proti varování mnohých. Nesmí padnout ani zmínka o tom, že Francie byla zbavena nutnosti pomáhat ČSR již květnovou a
navíc pak zářijovou mobilizací, protože podle mezinárodního práva se tím stala agresorem a
fakticky tím Německu vyhlásila válku.
Aby nebyl Beneš s tímto tvrzením a obviněním sám, musí mít někoho, kdo ho podpoří, komu se
dá lichotit, kdo neselhal a chtěl za nás bojovat, a to byli Sověti. Strýček Stalin bude dobrá páka,
kterou lze tlačit na Západ, aby šel Benešovi na ruku.
Samotnou osou a nosnou zdí Benešovy konstrukce bylo následující vyvození, že když bylo přijetí diktátu vynuceno vnějšími okolnostmi, byla stejným způsobem vynucena i jeho abdikace a
obojí, totiž odstoupení Sudet i jeho abdikace jsou proto neplatné a obojí má právní i morální nárok na pokračování.
Všechno, co se stalo ode dne, kdy Beneš porušil ústavu a nemohl už dále být prezidentem, je
neplatné a žádné kroky, které později dělal on i jiní neplatí, a to až do chvíle, kdy bude zase prezidentem plně obnovené republiky. Tuto verzi vylepšil tvrzením, že mnichovskou kapitulaci
provedl bez souhlasu parlamentu schválně, aby mohl později tvrdit, že byla neplatná. Tedy se
nedopustil vlastizrady, ale vědomé politické a právnické lsti, přičemž mu ležel na srdci prospěch
národa.
Neplatné je to vše proto, že už situace nebyla normální = Beneš již nemohl být skvělý, ať by se
již rozhodl jakkoliv. Podle této logiky by vše, co učinila královna Alžběta I. od poloviny července
1588, bylo neplatné, protože na Anglii směřovala mnohonásobná přesila španělského loďstva
připravená podniknout invazi, a anglická armáda byla slabá a spojenci jí nepomohli. Alžběta měla kapitulovat, podřídit se, odejít do ciziny, počkat, až Anglii někdo osvobodí a dosadí ji zpět na
trůn a pak teprve mělo být všechno zase platné. A vše, co se stalo, včetně její kapitulace a jejího
útěku by mělo být prohlášeno za neplatné, jako by se to nikdy nestalo. Pro Edvarda Beneše bylo
totiž jeho vlastní rozhodování platné jen tehdy, když to bylo snadné a on nemusel činit odpovědná rozhodnutí. Je zřejmé, že nad takovou logikou kroutili soudobí Britové hlavou, a nejen oni.
Z těchto Benešových premis vznikla teorie a konstrukce kontinuity československého státu.
Jak jsme si již v jiné studii ukázali, základy této konstrukce stály na vodě a houpaly se sem a
tam, čehož následky cítíme dodnes. Protože:
1. Mnichovská smlouva v Praze přijata byla, a byl to sám Beneš, který toto přijetí a podřízení se
všem vnucoval a proti vůli mnohých prosadil. Mimo jiné k tomu všechny přinutil tím, že armádě
jako nejvyšší velitel nedovolil bojovat. Fakt přijetí mnichovské smlouvy nemá nic společného
s rozhodnutím prezidenta a vlády. Pokud byla nespravedlivá, pak proti nespravedlnosti se má
bojovat a Beneš tu možnost měl, dokonce se slušnou nadějí na úspěch. Byl to Beneš, kdo selhal, a
kdo vpustil amoralitu do duše národa. Navíc to udělal protiústavním aktem a převzal za to samojediný plnou odpovědnost. Beneš tehdy udělal něco, na co neměl nejmenší právo a právo to udělat si přisvojil, jako by byl samovládcem.
2. Beneš odstoupil z funkce prezidenta z vlastního rozhodnutí a dobrovolně, v době, kdy na něho
ještě nikdo netlačil. Beneš odstoupil ještě ve svobodné (i když oklešťované) republice a zcela
legálně byl zvolen nový prezident Hácha. Jakákoliv neplatnost jeho tehdejší abdikace byla naprostým absurdním nesmyslem. Národ jej nenáviděl, protože on zradil národ, a visela nad ním
obžaloba za vlastizradu.
30. listopadu 1938 Beneš osobně poslal Háchovi ze zahraničí dopis, v němž výslovně uvedl, že:
…všichni u nás se sjednotili na vaší volbě, jako na právoplatné hlavě státu. Tehdy nebyl Beneš přesvědčen, že jeho abdikace je neplatná?
Roosevelt Benešovi na jeho dopis odpověděl, že vláda USA vzala Protektorát na vědomí, ale
neuznává jej jako právní stav. Chamberlain odkázal na svůj projev ze 17. března, v němž vpád
Němců odsoudil. Moskva zaslala protest německému vyslanci v Moskvě, ale již v srpnu se spojila
s Němci, 1. ledna 1940 zrušila Fierlingerovo moskevské vyslanectví a naopak uznala vyslanectví
Slovenského štátu. Daladier se odpovědět nenamáhal.
- 24 -
Nicméně 12. července 1939 se Beneš vrátil do Londýna s již hotovou myšlenkovou a ideovou
konstrukcí odboje. Nejprve ovšem musel britské vládě slíbit, že se zdrží čehokoliv, co by Británii
kompromitovalo, protože doposud je mír.
V Polsku se usadil generál Prchala a začal zde organizovat zahraniční vojenskou jednotku
z uprchlých Čechoslováků, kterých stále přibývalo. Bylo zde i významné množství letců a specialistů. Prchala nemohl Beneše ani cítit.
Hned po 15. březnu vznikalo první zahraniční centrum československé zahraniční akce v Paříži,
a to s Daladierovým požehnáním. Ihned zde bylo povoleno organizovat čs. vojenské jednotky a
připravovalo se uznání čs. zahraniční vlády. Přes Polsko utíkali do Francie bývalí politici a funkcionáři. Němci požadovali, aby jim byla vydána bývalá československá zahraniční vyslanectví, ale
mnozí vyslanci republiky to odmítli a první v Paříži. Nyní byli tito vyslanci nezávislí a neměli nad
sebou žádné nadřízené ministerstvo ani vládu.
Paříž ovládali Hodža, Osuský, mnozí generálové a další
Benešovi kritikové. Když na podzim 1939 přijel Beneš
jednat do Paříže, nikdo se s ním nechtěl setkat a ministerský předseda Daladier jej odmítl přijmout. Bylo mu
dáno najevo, že by měl být vyloučen z řad čs. odboje.
Dostihl jej zde komunistický vyslanec Šverma, který měl
za úkol dostat Beneše do Moskvy.
Beneš se chtě nechtě musel podřídit. Byl dohodnut
Československý národní výbor se sídlem v Paříži a
francouzská i britská vláda jej uznaly jako orgán zastupující Čechy a Slováky v zahraničí. ČNV měl také řídit
československou armádu v zahraničí. V tomto smyslu
uzavřel zvláštní dohody o leteckých jednotkách a podřízenosti československých vojáků československé vojenské jurisdikci ve Francii. V rámci ČNV byly vytvořeny
Štefan Osuský
Správy NV, které zajišťovaly administrativu a záležitosti
československých emigrantů. Nejvýznamnější z nich byla
Správa vojenská. Až do svého zániku pracoval NV zhruba
v tomto složení:
prezident: Edvard Beneš (ČSNS)
úřadující místopředseda: Jan Šrámek (ČSL)
gen. Sergej Ingr
Štefan Osuský
Eduard Outrata
Hubert Ripka (ČSNS)
Juraj Slávik (SNS)
gen. Rudolf Viest
Beneš byl posléze uznán za člena NV, dokonce za prezidenta, ovšem prezidenta NV. Již po dvou týdnech utekl
do Londýna bez slova vysvětlení a spolupracoval s výborem na dálku.
Proti politice ČNV se brzy zorganizovala opozičg. Sergej Ingr
ní Slovenská národní rada vedená bývalým předsedou
vlády ČSR Milanem Hodžou, která se na počátku roku
1940 přetvořila na Česko-slovenskou národní radu.
Kdyby se Francie byla v roce 1940 udržela a válka Západu s Hitlerem by se podobala první světové válce, Beneš by nejspíš nezůstal úplně stranou a musel by se z Londýna vrátit do Paříže,
pokud by se chtěl více přiblížit svým skutečným i proklamovaným cílům. Nikdy by nedosáhl tak
dominantního postavení jako v Londýně a kdo ví, zda by vůbec dokázal pracovat jako člen týmu.
Rozhodně by byl českými demokraty více kontrolován a korigován, zejména co do vztahů k SSSR
- 25 -
a komunistům. K porážce Hitlera by tak jako tak došlo, republika by byla obnovena, ale zůstala
by zřejmě dále spjata s Francií. Hodžu, Šrámka či Osuského, tím spíše generála Ingra by určitě
ani nenapadlo zavádět po válce omezenou demokracii či Národní frontu.
Beneš měl v této době na své straně dvě podstatné výhody, přičemž tu druhou jen tušil. První
byla jasná, byť právně nesmyslná koncepce nepřerušené kontinuity budoucí republiky s tou
minulou. O Benešovi bylo brzy jasné, kdo je, ale alespoň bylo jasné, co chce. Protože byl autokrat
a všichni, kdo chtěli pracovat s ním, se mu museli bezpodmínečně podřídit, panovaly v londýnském centru jen minimální rozpory a Benešův výbor byl pro britskou vládu mnohem lepším
partnerem k jednání.
Druhou výhodou bylo, že pařížská akce nemohla vydržet, protože nemohla vydržet Francie.
Beneš riskoval a zaměřil se na přípravu centra v Londýně, které se po pádu Francie stalo jediným centrem odboje, již ale bylo plně ovládané Benešem. Kdo se chtěl přidat, musel se mu podřídit.
Největším přínosem pro Benešovu akci v Londýně byl
ale aparát rozvědky vedený plukovníkem Moravcem,
který sem uprchl již 14. března. Tento aparát disponoval rozsáhlou agenturní špionážní sítí po celé Evropě a
dodával Britům i Benešovi mimořádně cenné informace. Britové Moravce potřebovali a ten přijal za svou
službu Benešovi. Moravec Benešem pohrdal a nedělal si
o něm iluze. Moravec byl ale vlastenec a šlo mu o obnovu Republiky. Správně odhadl, že jediný Beneš má dost
vůle, zkušeností a chytrosti na to, aby dokázal obnovit
republiku, že to nikdy nevzdá, právě proto, že je Narcis.
Do Londýna se z Čech pašovaly plány a vzorky zde
vyrobených nebo jen navržených zbraní, z nichž některé byly skutečným přínosem pro spojence. Zvláště exceplk. František Moravec
lovala Brněnská zbrojovka. Uzavíraly se smlouvy a za
licence plynuly peníze, které byly dávány k dispozici
Benešovu ústředí. Británie mohla díky svým obchodním stykům zmrazit u sebe doma čs. zahraniční účty a také zásoby státního zlata v Bank of England. Tyto a další transakce zajistily Benešovu centru v Londýně částečné financování odboje. Byly zde ovšem také nemalé dary a dotace od
velkých českých průmyslníků, kterým se Beneš po válce odvděčil tím, že jejich majetky znárodnil
a de facto je okradl.
Po 25. květnu, kdy Němci zlikvidovali britské zastupitelství v Praze s odůvodněním, že Praha není hlavním
městem žádného státu a Britové mají své zastupitelství
pro Německo v Berlíně, ztratil Londýn zdroj zpráv z
Čech a byl na Moravcově agentuře dosti závislý.
V létě 1939 unikl z Protektorátu do Londýna sudetský
sociální demokrat Wenzel Jaksch a začal organizovat
sudetoněmecké levicové hnutí v exilu. To bylo pro Beneše další nebezpečí, neboť Němců se chtěl jednou
provždy zbavit, a kdyby Jakschovo hnutí získalo britské
uznání, Britové by na konci války nepodpořili vyhnání
Němců ze Sudet.
Komunističtí vůdci uprchli do Moskvy již před 15.
březnem a také zde vznikalo odbojové centrum, se kterým musel Beneš počítat, protože bylo reálné předpoWenzel Jaksch
kládat, že by právě Rudá armáda mohla nakonec osvobodit republiku. Komunistická skupina vedená Václavem Noskem byla i v Londýně.
- 26 -
Další situací, kterou Beneš nejen nepředpověděl, ale vůbec neodhadl, byl podpis paktu Ribbentrop – Molotov, tedy Německo – sovětské spojenecké smlouvy v srpnu 1939. Beneš zjevně hodlal
využívat kontaktů ve Sověty k nátlaku na Brity. Chtěl Sověty představit jako jediné, kteří v září
1938 republiku nezradili a byli by pomohli. Tento pakt Moskvy s Němci mu ale vzal vítr z plachet. Nepřátelé Německa se nyní stali i nepřáteli SSSR. Beneš mohl být lehce označen za někoho,
kdo přes různá varování hodlal již v roce 1935 vpustit bolševiky do Evropy. Musel tvrdit, že Rusové by byli sice v září 1938 pomohli, ale právě proto musel on přijmout Mnichov, aby se skrze
válku s Němci nedostali do Evropy. To byla dokonce částečně pravda, neboť již za mnichovských
dnů takto Beneš několikrát před svědky mluvil.
Čechoslováci prchající do SSSR tam byli zatýkáni a zavíráni do koncentračních táborů nebo
rovnou vydáváni Němcům. Přijímáni byli pouze komunisté, a to jen tací, za které se zaručilo Gottwaldovo vedení KSČ v Moskvě. Po určitou dobu nebylo vůbec jisté, zda na Západ nezaútočí Sověti společně s Němci, což by byla doslova katastrofa. Obavy sílily zejména po zimním napadení
Finska Rudou armádou, kdy se bojovalo s Hitlerem, a spojenci zároveň připravovali expediční
sbory do Švédska, aby tam zastavili sovětskou invazi.
Jeden dobrý efekt to mělo. Britové se začali po 22. srpnu 1939 (podpis paktu) více zabývat tím,
jak by měli s Benešem a jeho londýnským centrem jednat. Pověřený odbor britského MZ Střed
uznával, že Beneš je zřejmě z československých vůdců nejschopnější. Benešova teze o právní
kontinuitě republiky byla analyzována a vyhodnocena jako blábol vycházející z Benešových
špatných osobních vlastností. Bylo rozhodnuto, že podpora bude Benešovi poskytována úměrně
vojenskému, zpravodajskému a propagandistickému přínosu Čechoslováků v nadcházející válce,
ale bude upuštěno od jakýchkoliv slibů ohledně obnovy předmnichovského stavu. Britové Mnichovskou smlouvu podepsali v dobré víře, že to vrátí Evropě mír, a to byl fakt. Nehodlali se za to
nikomu omlouvat a nehodlali prohlašovat, že to byl omyl, natož, jak myslel Beneš, že to byl zločin. Styčným důstojníkem pro Benešovu skupinu byl jmenován Bruce Lochart.
Nicméně události ukázaly, že v česko – britském styku v Londýně zůstali Britové tou pasívní
stranou. Aktivní byl Beneš, který Brity neustále k něčemu tlačil, předvídal lépe události a nebyl
jimi tolik zaskočen, jako Britové sami. To ale neznamená, že by Beneš nedělal chyby. Dělal, a opět
osudové. Největší a nejosudovější dělal právě tehdy, kdy vítězil.
Britská strana nikdy neformulovala žádné politické zásady či osu pro jednání s Čechoslováky a
pro československou otázku. Proto z její strany docházelo ke zmatkům, rozporným aktům a nesrovnalostem, kterých Beneš dovedl obratně využívat. Vyvíjel aktivity na širokém mezinárodním
poli a nutil Brity na ně reagovat. Benešova akce a činnost byla koncentrovaná, disciplinovaná a
zaměřená na jediný úzký cíl, proto byla většinou efektivní. Nejúspěšnější byl, když mohl lavírovat mezi různými spojenci a využívat vstřícnosti jedněch proti opatrnosti druhých. Doopravdy
úspěšný začal být teprve po vstupu SSSR do války, kdy mohl začít užívat svoji moskevskou kartu.
Jako odezvu na pakt Ribbentrop – Molotov (ne jako odezvu na obsazení ČSR) podepsali Britové
spojeneckou smlouvu s Polskem. Francie takovou smlouvu nepodepsala až do vypuknutí války.
Britsko-polská smlouva však obsahovala tajnou doložku. Británie se zavazovala k vojenské pomoci jen v případě, že Polsko bude napadeno Německem. Vypuknutí války však předcházelo
z polské strany zablokování všech tranzitních pozemních cest do Východního Pruska Polskem a
zničení hraničního mostu na nejdůležitější tranzitní železniční trati u Tczewa (Dirschau) polskou
armádou. To se již dalo hodnotit tak, že prvním agresorem byli Poláci. V této souvislosti bylo
uvěřitelné, že i přepadení německé vysílačky v Gliwici a jinde provedli Poláci.
1. září 1939 zaútočil na Polsko Wehrmacht a od 3. září byly Británie i Francie s Německem ve
válečném stavu. Válka vypukla naplno, i když na západě váhavě. Prchalovo centrum v Polsku
však bylo rychle zlikvidováno a další emigranti se přesouvali do Francie. Tamní vojenské jednotky přešly do SSSR nebo do Rumunska a odtud byli zejména cenní letci exportováni na Západ.
Benešovi tím ubývala konkurence a na Západě sílila československá akce.
Hned 3. září odeslal Beneš Chamberlainovi telegram, v němž sám sebe označil za mluvčího československého lidu, který se cítí být také ve válečném stavu s Německem. Britové odpověděli, že
poskytnou pomoc při organizaci vojenských jednotek, zejména ve Francii, že budou nadále jednat s ním, s Benešem jako s vůdcem pro Británii, ale vymínili si, že tato pomoc nebude chápána
- 27 -
jako politický závazek. 20. prosince 1939 uznala britská vláda Československý NV v Paříži,
což Benešovi znemožnilo vydávat se za nejvyššího vůdce československého odboje.
Pro Beneše bylo křivdou, když Britové bez problémů uznali polskou exilovou vládu a její vojenské jednotky a poskytly jim pomoc. Jenže mezi Československem a Polskem byl velký rozdíl. Polsko bojovalo a nikdy nekapitulovalo. Jeho vláda odešla do zahraničí, a co z armády mohlo, odešlo
také. Poláci prohráli první kolo války a přišli o území, ale kontinuita jejich vlády a armády byla
stejně nesporná, jako kontinuita jejich války, která plynule pokračovala ze zahraničí, které již
také bylo ve válečném stavu s Německem. Československý exil neměl skutečného prezidenta
zvoleného ve skutečných volbách ještě ve svobodné republice. Neměl ani skutečnou vládu či
armádu.
U Poláků nebyl žádný Tiso, žádný Emanuel Moravec ani jiný kolaborant. Jejich postoj byl jasný.
Nicméně mezi Benešem a Poláky došlo brzy ke sblížení a začaly opatrné rozhovory o možnosti
poválečného společného státu. Tyto tendence Britové velmi podporovali, protože tak by vnikl
úplně nový silný demokratický stát na východě a nevznikly by jim problémy s oduznáním Mnichova.
Opět v čele
10. května 1940 začal německý útok na Francii a tím byla zničena francouzská, Benešovi nepřátelská zahraniční akce. Zanikl již uznaný Československý národní výbor, a exilová akce se ocitla
znovu na jakémsi začátku. Kdo chtěl pokračovat, musel se podřídit Benešovi. V Anglii navíc evakuací z Francie značně sílila vojenská složka československé akce. Osuský, Hodža a další doposud silní soupeři přicházeli do Londýna jako řadoví emigranti bez funkcí a bez podpory.
Nyní byl Beneš dostatečně silný na to, aby začal vyjednávat s Brity o statut své akce. Premiérem
se stal Winston Churchill a do vlády se dostali další politici příznivěji naklonění československé
věci.
Za první světové války se podařilo exilovým silám dosáhnout postupně uznání Československé
národní rady. Tehdy ovšem neexistoval žádný český ani slovenský předválečný stát, na jehož
legitimitu by se dalo navázat. Nyní byla situace jiná. Čechoslováci nechtěli zřídit stát, ale jen obnovit. Spory se vedly o to jak, do jaké míry a v jaké podobě?
Protože český stát evidentně neexistoval, nebyl by problém uznat v Londýně prozatímní vládu České republiky.
Slováci ale svůj stát měli, rozhodli se pro něj sami a dobrovolně, a evidentně nestáli o nové sloučení s Čechy do
jedné republiky. Protože byli ale spojenci Německa, nemusel se na to brát ohled. Pokud by ale Britové uznali
nikoliv jen českou, ale československou prozatímní vládu, nepřímo by se tím zavázali k obnově ČSR po válce a
to by byl značný krok Beneše k uznání jeho teorie kontinuity.
Beneš mezitím vytvořil stínovou vládu, v níž se jmenoval (jak jinak?) prezidentem. Tentokrát se tím ovšem
nemyslel prezident vlády nebo nějakého výboru, ale
přímo prezident potenciální budoucí republiky. Šrámek
byl předsedou vlády a Státní rada československá
představovala prozatímní parlament. Britové ale ještě
žádnou československou vládu neuznali. Nyní byl tedy
na pořadu dne tlak na uznání vyššího stupně politického
Jan Masaryk
uznání, odůvodňovaný potřebou vyrovnat postavení Čechoslováků vůči jiným exilovým vládám. Jednání trvala 4 měsíce.
Benešovi i ostatním nahrávala zhoršující se situace bojující Británie, které docházely valuty a
prostředky na nákup zbraní a surovin. Ani USA ještě nedávaly na dluh a na úvěr, neboť Američané nebyli přesvědčeni, že Británie v boji vydrží, a nechtěli plýtvat prostředky, které mohli zanedlouho potřebovat sami. Británie potřebovala především zlato a to měli Čechoslováci. Bylo
- 28 -
zmrazené a zablokované v Bank of England v hodnotě asi 7,5 miliónu liber. Beneš byl ochoten
toto zlato uvolnit a poskytnout britské vládě oproti úvěru na financování zahraniční exilové akce
do výše hodnoty zlata. K tomu bylo třeba sepsat smlouvu, a tu nemohl podepsat občan Beneš. Tu
mohla podepsat jen exilová vláda, kterou by sami Britové uznali za zástupce Čechoslováků, i těch
v okupovaném domově. Zlato patřilo republice, která zanikla. Britové nechtěli uznat, že tatáž
republika bude obnovena a bude se předstírat, že nikdy nezanikla. V přeneseném významu se ale
mohlo říci, že zlato patří Čechoslovákům.
Z těchto důvodů Britové uznali československou vládu jako Prozatímní státní zřízení a Benešovo prezidentství také jako prozatímní. Výslovně však zdůraznili, že …vláda Jeho Veličenstva
nesdílí váš závěr … pokud jde o právní kontinuitu Československé republiky.
Vláda byla ustavena 21. července 1940 v tomto složení.
předseda vlády: Jan Šrámek (ČSL)
ministr zahraničních věcí: Jan Masaryk
ministr vnitra: Juraj Slávik (RSZML)
ministr financí: Eduard Outrata, do 27. 10. 1941, Ladislav Feierabend, od 27. 10. 1941
ministr národní obrany: gen. Sergej Ingr
ministr pro hospodářskou obnovu: Jaromír Nečas (ČSDSD), od 27. 10. 1941
ministr sociální péče: František Němec (ČSDSD)
státní ministr (pověřený vedením Nejvyššího účetního kontrolního úřadu): Ján Bečko (ČSDSD)
státní ministr (pověřený agendou ministerstva obchodu, průmyslu a živností): Eduard Outrata,
do 27. 10. 1941
státní ministři:
Ladislav Feierabend, do 27. 10. 1941
Jaromír Nečas (ČSDSD), do 27. 10. 1941
Štefan Osuský, do 31. 3. 1942
Hubert Ripka (ČSNS), od 27. 10. 1941
Rudolf Viest, od 27. 10. 1941
Ján Lichner (RSZML), od 27. 10. 1941
státní ministr (pověřený agendou ministerstva spravedlnosti): Jaroslav Stránský (ČSNS), od 27.
10. 1941
Vidíme, že do prozatímní vlády přešel celý pařížský národní výbor a alespoň v této věci tedy
existovala určitá kontinuita, mohlo se říci, že vláda je pokračováním ČNV. Převažovali v ní sociální demokraté a národní socialisté, tedy Benešovi lidé. Celkově byla vláda spíše levicová. Benešovi odpůrci v ní již nezastávali žádné významné posty.
Byly podepsány dvě smlouvy. První 18. července 1940 se týkala zlata v hodnotě asi 7,5 miliónu
liber. Toto zlato bylo smlouvou odmrazeno a předáno Čechoslovákům, kteří je obratem poskytli
Británii na nákup zbraní a surovin oproti úvěru na financování československé zahraniční akce
do výše hodnoty zlata.
25. července byla podepsána Janem Masarykem a ministrem Halifaxem smlouva o ozbrojených
silách.
Beneš sice zdaleka nedosáhl svého, ale začal vydávat legislativní dekrety o ustavení Československé státní rady a podobně. Prozatímní státní zřízení v exilu muselo být založeno na nějakém
právním základě. Ústava bývalé ČSR dovolovala prezidentovi vládnout dekrety v mimořádných
situacích, kdy nebylo dlouhodobě možné svolat parlament jako zákonodárný orgán. Ty musely
být ovšem vydávány na návrh a se souhlasem vlády a platily prozatímně, i když je vydával právoplatně zvolený prezident v existující republice. Žádná ústava ovšem nepředpokládala situaci,
kdy nebude k dispozici nejen parlament, ale ani vláda, ani prezident, ani republika. Přesto bylo
třeba ustavit alespoň vládu na základě prezidentského dekretu.
Prozatímní vláda byla tedy ustavena prozatímním prezidentem, který k tomu vydal prozatímní
dekret. Bylo to tak prozatímní, že vlastně nejen tento první, ale ani další Benešovy dekrety neměly od začátku naprosto žádný právní základ. Bylo to vše jen fasádou a předstíráním jakési
zahraniční, setrvačností přežívající existence zaniklé republiky.
- 29 -
Za rok svého pobytu v Londýně ovšem dokázal Edvard Beneš proměnit uprchlíky bez státní
příslušnosti v uznané bojující spojence, ovšem aniž by bylo řečeno, jakého státu. Stát, kterého se
mněli po vítězství stát občany byl sporný, a už vůbec nebylo jisté, jestli vláda a prezident bojující
z Londýna, budou mít nějaké legitimní funkce v onom novém státě.
Britská vláda navíc vyhlásila všeobecně platnou směrnici, podle které se o hranicích států bude
jednat až po ukončení války. Z britského hlediska Benešova prozatímní vláda reprezentovala
pouze český a slovenský lid, nikoliv státnost, a to ještě při neověřitelné hypotéze, že si to
onen lid přeje.
Uznání přišlo v pravý čas, neboť Británie vzápětí zoufale potřebovala československé piloty
v bitvě o Anglii, prohrávala v Atlantiku i ve Středomoří. Kdyby ovšem nenahrály další vnější události, Beneš by asi v Londýně ničeho dalšího ve svém zápase nedosáhl a Mnichov by zůstal Mnichovem. Němci by nebyli odsunuti a v Sudetech by po válce zřejmě proběhl plebiscit.
Výše uvedenou korespondenci s Halifaxem na téma statutu Prozatímního státního zřízení Beneš dlouho před vládou tajil a dal ji k dispozici až na nátlak Osuského.
Nyní byl Beneš ve stejném postavení, jako Hácha. Oba byli prezidenti nějakých Čechů (Beneš i
nějakých Slováků), ale nikoliv prezidenti státu, protože ten zanikl. Vzhledem k tomu, že prezident – prézidio, znamená de facto předsedající, byla ta funkce na místě. Předsedat se dá pouze
nějaké skupině lidí, nikoliv státu. Funkce prezidenta státu je totéž, co funkce prezidenta automobilu. Prezident může prezidentovat správní radě, ale státu má vládnout král, jak zejména Britové
dobře věděli.
Nicméně, Beneš již 4. července hlásil rozhlasem do vlasti, že… pro nás právně není mého odchodu z úřadu a vlasti, právně a politicky neexistuje pro nás nic, co provedl násilnický nacism po 15.
březnu 1939…
Jinými slovy, nikdy jsem neabdikoval, i když jsem abdikoval a nikdy jsem neutekl, i když jsem
utekl jako zajíc. Patří k charakteru českého národa, že mu na to skočil, jakkoliv byl nyní ten národ zoufalý.
Ve svých pamětech pak Beneš napsal, že …britské uznání prozatímní vlády odpovídalo podle
našeho soudu … naší zásadě o právní kontinuitě státu, neplatnosti Mnichova a jeho důsledků, neplatnosti mé resignace prezidentské a odchodu z vlasti. Hájit stanovisko jiné, by z hlediska československého bylo bývalo prostě jistého druhu politickou zradou.
Pravdě toto tvrzení neodpovídá. Teorie kontinuity nebyla zásadou naší, ale Benešovou. A jestli
byla pravdou podle, Benešova soudu, pak šlo o značně pokřivený a egocentrický soud chronického Narcise, který se v zrcadle dějin potřeboval vidět jako božsky krásný a bezchybný. Jak je
možné něco fakticky udělat a prohlásit to neplatným? Rezignovat a odejít a pak, prohlášením
neplatnosti předstírat, že se to nestalo, je podle mého soudu známkou pokročilé duševní choroby, daleko za hranicemi pouhé právní ekvilibristiky.
Tigrid uvádí, že Beneš požadoval ode všech svých spolupracovníků bezpodmínečné uznání
těchto aspektů teorie právní kontinuity republiky a jeho funkce, jako jakýsi druh závazné přísahy věrnosti. Kdo odmítl, byl okamžitě obviněn z politické zrady. Můžeme dále sledovat, jak se
tato Benešova posedlost přerůstající v chorobu stala postupně příčinou jeho vlastní zkázy a
neštěstí Československa v příštích desetiletích.
Úder levým hákem
22. června roku 1941 se naplno ukázala železná zákonitost oné pasti, do které Adolf Hitler
vkročil již 15. března 1939 likvidací československého státu. Tehdy přinutil Británii a Francii dát
záruky Polsku. Útok na Polsko pro něho znamenal automaticky válku se Západem, zatímco za
jeho zády brousil nože Stalin, dychtící po Evropě stejně, jako Hitler sám. Hitler předpokládal, že
z pasti dvou front vyklouzl, když podepsal se Stalinem spojenecký pakt a rozdělil se s ním o část
východní Evropy. Stalin ale pohrdal smlouvami stejně, jako Hitler sám. Potřeboval pouze dostat
Hitlera do války se Západem (kterou si představoval jako dlouhou vyčerpávající zákopovou válku) a proto mu poskytoval suroviny i potraviny, a předstíral, že se sám války bojí. Mezitím se
v Botnickém zálivu po útoku na Finsko usadil na námořní tepně, kterou Němci vozili životně
důležitou železnou rudu ze Švédska a v Besarábii se v létě 1940 usadil 100 km od jediného ně- 30 -
meckého zdroje ropy v Ploješti. Stalin tak držel nože u dvou nejdůležitějších tepen Německa a
čekal, až se Evropa zcela vyčerpá válkou a bude zralá na osvobození. Mezitím shromažďoval
mohutné armády u své západní hranice. Tyto armády měly nakonec 305 divizí s asi 10 000 tanky
a 15 000 letadly, a to jen v první vlně. V dalších sledech se hromadily další armády, které narůstaly jako řady žraločích zubů a nebylo problémem povolat v mžiku 10 – 15 miliónů dalších branců. Mohutné závody chrlily tanky a zbraně v mnoha případech kvalitnější, než Německé.
Hitler však Stalinovi vypálil rybník a nestal se jeho ledoborcem revoluce. Válku se Západem
zvládl levou rukou a bleskově, načež se otočil a s ním celá, nyní sjednocená Evropa s celým svým
potenciálem. Malá Anglie za mořem byla prozatím bezpředmětným faktorem neschopným vytvořit druhou frontu, živořícím na hraně přežití. Hitler měl rok či dva času, než začne být Británie se svými spojenci nebezpečná. Záhy proti sobě podél dlouhé hranice od Baltu po Černé moře
stály dvě mohutné obrněné armády připravené ke skoku. Armáda, která je připravena k útoku,
nemůže být zároveň připravena k obraně. Proto maximálně záleželo na tom, kdo zaútočí první.
Hitler spěchal, neboť si dobře uvědomoval, že kdyby Stalin zaútočil první, smetl by celý Wehrmacht z povrchu země. Stalin nespěchal tolik, protože Hitlerovy síly, které se hromadily od Polska k Rumunsku, byly oproti Rudé armádě tak malé, že si sovětský Vožď nedokázal představit,
že by již chtěly zaútočit. Nicméně, Hitler již byl v pasti války na dvou frontách a nemohl se jí vyhnout.
Podle studií Suvorova a Solonina předešel Hitler Stalina sotva o dva týdny. Britští a němečtí
odborníci měli o Rudé armádě jen kusé a povrchní informace. Všeobecně se předpokládalo, že ta
německý nápor nevydrží a brzy se zhroutí. Ve skutečnosti měla RA mnohonásobnou kvantitativní i kvalitativní převahu nad Wehrmachtem. Neměla ale motivaci a nezaútočila první. Skutečně
se zhroutila. Do konce roku 1941 Němci zajali nebo zabili 6 – 8 miliónů ruských vojáků. A pak
zjistili, že za nimi jsou další a za nimi další, že tím vůbec nic nezískali a nevyřešili. Británie sílila a
do války vstoupily USA. Hitler byl v pasti, a i když se v ní zmítal ještě pár let, vyhrát již nemohl.
Jakmile v červenci 1941, prohlásil Churchill Rusy za spojence, navázal Beneš styk s londýnským
velvyslancem Majským. Znal se s ním již z Ženevy a z předválečné diplomacie, především se
s Majským znal Jan Masaryk. Sověti byli pro Beneše především spojencem, který netrpěl syndromem Mnichova. Mnohem méně dbali o nějaké hloupé demokratické právní zásady a mohli
být pákou, kterou by mohl Beneš zatlačit na Brity.
Britové nejprve vítali styky Beneše s Majským, protože vítali jakékoliv utužení spojenectví Západu s Moskvou. Bojovali o přežití a bez Rusů zvítězit nemohli. Brzy však začalo být jasné, že
Beneš nebude hrát hru Britů, ale svou vlastní hru.
Beneš se nemýlil. Sovětský svaz okamžitě souhlasil s plným uznáním Benešova kabinetu
jako plnohodnotné vlády Československé republiky, tedy ne jen lidu, ale i státu. Sověti
okamžitě neuznali fašistický slovenský stát, stejně lehce, jako ho před tím v roce 1939 uznali.
Nyní uznávali jen československý stát. Ten uznal Molotov v předmnichovských hranicích a výslovně právě jen v těchto hranicích. Z toho, co se stalo v Mnichově a po něm neuznal SSSR nic.
Přesně podle Benešovy teorie kontinuity. Okamžitě došlo k výměně velvyslanců a k obnovení
Fierlingrova velvyslanectví v Moskvě. Za to se Sovětům dostalo informací Moravcovy zpravodajské agentury, o které velice stáli.
Britský odbor Střed byl zděšen a mohl opět jen dotahovat Benešův diplomatický náskok tím, že
britská vláda také ihned uznala Československé státní zřízení jako nikoliv prozatímní, ale
plnohodnotné. Benešova koncepce právní kontinuity však přece jen v Londýně uznána nebyla.
Britové stále odmítali oduznat Mnichov a prohlásit vše, co se od Mnichova stalo za neplatné. 18.
července proběhla výměna diplomatických nót mezi vládami Británie, SSSR a ČSR, a tím bylo
uznání završeno.
Čechoslováci měli tedy plnohodnotnou vládu a prezidenta, kteří nebyli nikdy zvoleni
v řádných volbách, ale jen po vzájemných dohodách vybráni z utečenců. Také neměli stát a
vlastně jen málo osob, kterým by mohli vládnout.
Posléze ministr Eden prohlásil v Dolní sněmovně, že Mnichovská dohoda byla zničena Němci,
což Británii zbavuje všech závazků z ní vyplývajících a to i při určení hranic ČSR po skončení
války. To byla pravda jen velmi neúplná. Němci zničení ČSR organizovali skrytou podporou Slo- 31 -
váků, ale území Čech a Moravy obsadili teprve pár hodin poté, kdy stát zanikl de facto. ČSR odtržením Slovenska a Podkarpatské Rusi existovala jen de iure, protože odtržení bylo neústavní.
Němci okupací znemožnili vznik nové České republiky, ale každý věděl, že s ČSR je již konec i
bez zásahu Němců. Velmoci v Mnichově sice slíbily zachovat garanci celistvosti zbytku ČSR, ale
v době německé invaze již taková celistvost pominula sama. Eden neměl správně říkat, že Němci
zničili Mnichovskou dohodu, měl říci, že Němci obsadili území, na které neměli podle mezinárodních dohod právo. Jenže to by Britové museli přiznat, že Mnichovskou dohodou oslabili ČSR
tak, že její konečný zánik se stal nevyhnutelným a museli by přiznat svůj díl viny, což se jim nechtělo. Výhodnější bylo před dějinami shodit vinu na Němce, a v tom se všichni shodli.
De Gaulle a jeho vláda zavrhli Mnichov a vše co z něho vyplývalo jménem Francie v září 1941.
Balancování
Británie doposud žádnou poválečnou politiku neměla a neformulovala. Jejím bezprostředním
zájmem bylo přežít a jediným výsledkem její zahraniční politiky byla Atlantická charta. Beneš
poválečnou koncepci měl. Koncepci mostu mezi Východem a Západem, vyvažování obou elementů. Tato koncepce byla ze zahraničně politického hlediska podivná. Beneš vždy tvrdil, že se
snaží zajistit bezpečnost republiky pro budoucnost. Před válkou to dělal pevnou vazbou na velmoc Francii, a když zjistil, že Francie přestává být velmocí a přestává se o východ starat, pokusil
se zajištění doplnit smlouvou se SSSR. Nepomohlo to. Nyní, při své politické předvídavosti, musel
vidět, že svět se pomalu dělí do dvou nesmiřitelných systémů, které spolupracují jen z nezbytí,
ale po válce budou nepřátelské. Chtěl zajistit bezpečnost malé republiky tím, že ji postaví mezi
dva obrovské mlýnské kameny? Činil tak s nadějí že si poválečná ČSR bude moci vzít u obou světů to lepší a vždy něco získat? Sotva. Právě Benešovi muselo být jasné, že žádné balancování a
vyvažování nebude, že se bude muset přidat k jednomu nebo k druhému táboru, aby bezpečnost
republiky zajistil. Bylo zřejmé, že poválečná republika bude někde na hranici obou konkurenčních táborů a oba tábory o ni budou mít zájem, ovšem jako o součást svého tábora. Pak a jedině
pak její bezpečnost zajistí větší mocí. O žádné zprostředkování nikdo stát nebude. Rozhodující
bude bezvýhradná příslušnost k jednomu, či druhému. Jen ta bude odměněna zajištěním ochrany. Benešův nápad na vyvažování byl doslova groteskní, a kde kdo to viděl.
Jenže, a v tom tkvěl pro Beneše zřejmě největší problém, příslušnost k jednomu či druhému
táboru by z Beneše neudělala významného muže na evropské scéně, ale jen druhořadou figurku,
která by musela poslouchat skutečné elity toho či onoho tábora. Jen ona pozice mezi mlýnskými
kameny nabízela Benešově chorobně egocentrické mysli jakousi naději na to, že i po válce bude
významným mužem. Při rovnováze sil obou táborů bude
tím, v jehož rukou bude spočívat moc přiložit závaží na
tu či onu misku vah. A tato vize mu zřejmě zatemnila
rozum. Vlastně jinou cestu, jak se stát významným, neměl a neviděl. Musel se pokusit o toto. Jenže každé vyvažování je zároveň balancování a každý špatný odhad
vede ke smrtelnému pádu. Beneš začal balancovat ihned.
Koncem září 1941 byl říšským protektorem v Čechách
jmenován Reinhard Heydrich, který brutálně likvidoval
v Protektorátu dosavadní odboj a mimo jiné nechal zatknout a popravit současného předsedu vlády generála
Eliáše, jenž byl ve spojení s Londýnem. Hácha by odstaven do potupné ceremoniální role. Mezi popravené v
Čechách patřili přátelé a kamarádi některých důstojníků
v Londýně a ti chtěli pomstu.
Plukovník Karel Paleček již dříve položil základ československých výsadkových vojsk a byly vycvičeny první
skupiny vojsk zvláštního určení. Moravec v roce 1941
- 32 -
Reinhard Heydrich
začal se shazováním československých parašutistů do Protektorátu, aby zde navazovali kontakty
s odbojem a udržovali spojení s Londýnem.
Tvrdí se, že i admirál Canaris, šéf německého Abwehru, který prokazatelně spolupracoval
s Brity, měl zájem o odstranění Heydricha. Heydrichova hvězda v Říši stoupala strmě nahoru a
obávali se ho mnozí vysocí funkcionáři v Hitlerově okolí. K odstranění Heydricha měl ovšem své
důvody i Edvard Beneš, a to hned několik.
Za prvé, po likvidaci odboje v Čechách se Češi jevili jako naprosto pasívní národ, který přistoupil na kolaboraci, spolupráci s Němci a vyrábí bez odporu zbraně proti spojencům. Beneš mnohokrát vyzýval v rozhlase národ doma k boji, což bylo dosti komické, vzhledem k tomu, že to byl
sám Beneš, kdo národ odzbrojil a poslal domů, dokud měl národ skvělou armádu a zbraně a dokud byli Němci ještě slabí. Tehdy svou politickou sabotáž odůvodnil obavou z krveprolití a nyní
se neostýchal odzbrojený a kontrolovaný národ vyzývat aby hrdinsky padl s holýma rukama,
protože se to hodilo do jeho politických her.
V každém případě potřeboval Beneš alespoň nějakou známku boje Čechů proti Němcům, aby
mohl dál pokročit ve svém úsilí o revokaci Mnichova a o uznání, že nikdy nepřestal být prezidentem.
Do Protektorátu tedy seskočili vycvičení záškodníci skupin Silver a Anthropoid a po čase
se jim podařilo spáchat na Heydricha úspěšný
atentát, za který zaplatili životem všichni, až
na zrádce Čurdu. Zabít Heydricha přímo ve
středu německé říše, to už ovšem něco znamenalo. Na to by si nikdo jiný netroufl, natož,
aby uspěl. Čechoslováci byli zpět ve hře.
V Protektorátu vypuklo děsivé zatýkání a popravování, byly z mapy vymazány Lidice a
Ležáky, národ dostatečně krvácel. Češi ukázali
Němcům, že nemohou dělat, co se jim zlíbí, ale
Němci to stejně dělali. To vše nikterak nesnižuje nesmírný úspěch a absolutní oběť parašutistů.
Přes všechny represe mohla být alespoň část Čechů na něco hrdá. Poprvé od Mnichova, kdy jim
páteř přerazili spojenci a Beneš.
Atentát proběhl 27. května 1942 a 5. srpna uznala britská vláda oficiálně Mnichovskou dohodu za neplatnou. A co víc, opatrně se i v Londýně začala připouštět možnost poválečných
transferů německého obyvatelstva, tedy i ze Sudet.
Mnichov byl odčiněn, ale Benešova posedlost nepominula. Nepominul totiž fakt Mnichova a fakt
jeho osobního selhání tehdy. Ať pro to udělal cokoliv, nešlo to vygumovat. Podle různých svědectví Benešových současníků a spolupracovníků z Londýna, zoufale trpěl tím, že to nejde odstranit
definitivně, z dějin, z myslí všech lidí, z paměti a hlavně z jeho vlastního vědomí. Ať se hovořilo o
jakémkoliv sebenevinnějším tématu, lidé uzavírali sázky, kdy zazní slovo Mnichov. V soukromých jednáních prý hovořil se strašným odporem o Francii a Anglii, o demokracii vůbec (Julius Firt
– zápisky).
Na začátku roku 1943 již bylo jasné, ačkoliv nikoliv každému, že Německo prohrává válku a
pravděpodobně ji skutečně prohraje. Moc a síla spojenců rostly. Německé porážky u El Alameinu, u Stalingradu, vylodění v Africe, zapojení značných leteckých sil Británie a USA do bombardování Německa, nabývání převahy v Atlantiku, to vše byly neklamné známky.
Edvard Beneš věděl, že čeho chce dosáhnout, musí dosáhnout před koncem války. Po ní vznikne
nový status quo, který i jemu určí nepřekročitelné hranice možností. Zatím dosáhl toho, co se
zdálo být nemožné. Všeobecného oduznání Mnichova a částečného uznání kontinuity
předmnichovské ČSR s poválečnou republikou. De facto zajistil, že Sudety zůstanou součástí
českého státu, nyní v podobě Československé republiky. Benešovi však zbývalo ještě mnoho
úkolů a předsevzetí:
1. pomsta Západu.
2. pomsta Němcům a všem, kdo o něm kdy pochybovali.
- 33 -
3. zajištění vlastního prezidentství v poválečné republice.
4. zajištění takové pozice ČSR, která by z Beneše udělal významného muže.
Před další etapou svého zápasu potřeboval Edvard Beneš poněkud upravit složení vlády. Příliš
mnoho členů té první jej kritizovalo a nesouhlasilo s ním. Ministři, zvláště Osuský neustále chtěli,
aby vládě dokladoval své kroky a aby se jí zpovídal. Beneš si byl vědom toho, že nyní bude podnikat kroky poněkud kontroverzní, a ty by při dosavadním složení neměly potřebnou podporu
nebo alespoň lhostejnost vlády. Došlo tedy k obměně a 12. listopadu 1942 vznikla Druhá exilová
vláda, také vedená lidovcem Janem Šrámkem.
ministr zahraničních věcí: Jan Masaryk
ministr vnitra: Juraj Slávik (RSZML)
ministr školství a národní osvěty: Juraj Slávik (pověřen řízením, RSZML)
ministr spravedlnosti: Jaroslav Stránský (ČSNS)
ministr financí: Ladislav Feierabend (později ČSNS)
ministr národní obrany: gen. Sergej Ingr, do 19. 9. 1944, gen. Rudolf Viest, od 19. 9. 1944 pověřen správou
ministr sociální péče: Ján Bečko (ČSDSD)
ministr zdravotnictví a tělesné výchovy: Ján Bečko (ČSDSD), pověřen agendou
ministr zemědělství a veřejných prací: Ján Lichner (RSZML)
ministr hospodářské obnovy: František Němec (ČSDSD)
ministr obchodu, průmyslu a živností: František Němec (ČSDSD), do 3. 8. 1944 pověřen řízením,
poté čs. vládní delegát na osvobozeném území ČSR Václav Majer (ČSDSD)
státní ministr (v ministerstvu zahraničních věcí): Hubert Ripka (ČSNS)
státní ministr (v ministerstvu národní obrany): gen. Rudolf Viest
Ve vládě byli 3 národní socialisté, 3 agrárníci, 5 sociálních demokratů a 1 lidovec. Generál Ingr
byl v roce 1944 odstaven již na nátlak komunistů.
Nyní si Beneš potřeboval zajistit pozici nezávislou na Britech, jejichž byl hostem. Potřeboval
jistit budoucí stát a tím i svou poválečnou pozici vazbami na další vítěze války.
V květnu a červnu 1943 podnikl cestu do Kanady a USA, kde se setkal i s Rooseveltem. Hovořil
k oběma komorám Kongresu a byl přijímán jako hlava skutečného státu. Americký prezident byl
vhodným partnerem, co se týkalo budoucích Benešových plánů. Byl liberál a nenáviděl koloniální říše, zejména monarchie. Chtěl využít válku k tomu, aby oslabil vliv a moc Britského impéria.
Chtěl především přinutit impéria, aby ustoupila od systému celních preferencí a vpustila tak do
svých hájemství americké peníze. Roosevelt věděl dobře, že je to agresívní politika, neboť všem
musí být jasné, že po válce jedině Američané budou mít peníze a tím svět fakticky ovládnou. Jenže Británie potřebovala americkou pomoc a volila mezi zachováním impéria a přežitím alespoň
Británie samotné, proto musela na americkou hru přistoupit. Roosevelt, stejně jako Beneš podlehl dojmu, že by se ke svým záměrům mohl tak trochu spojit s bodrým strýčkem Stalinem. Proto
byl Roosevelt pro Beneše tak vhodným spojencem.
Beneš sám po návratu přiznal, že hlavním tématem rozhovorů s Rooseveltem byl Sovětský svaz.
Beneš prý si nemohl Stalinovu zemi vynachválit a ujišťoval prezidenta o tom, že Moskva bude po
válce podporovat nezávislost malých evropských států včetně Polska a Československa. V Polsku
ale bude muset nastat demokracie a ne, aby tam vládli feudálové. Je zajímavé si ohledně této
návštěvy přečíst komentáře v dobovém americkém tisku. Beneš řekl, že bude spolupráci se SSSR
potřebovat jako pojistku proti jakémukoliv novému Mnichovu, a že půjde o takovou nějakou
mírně socialistickou demokracii. To Rooseveltovi, tvůrci Nového údělu, znělo povědomě a nikoliv varovně.
Ve Washingtonu otevřel Beneš také téma redukce počtu Němců v poválečné ČSR a získal
s odsunem výslovný Rooseveltův souhlas. Hned o tom radostně volal do Londýna a Janu Masarykovi telegrafoval, že prezident Roosevelt byl spokojen a uznal, že s Ruskem Beneš postupuje
správně.
Beneš zkrátka věděl, odkud vítr vane. Sbíral šutry v Americe a házel je na Brity, aby mu nebránili sbírat šutry také na východě. Hned po návratu z USA sdělil ministru zahraničí Edenovi, že
- 34 -
hodlá podepsat se SSSR dvoustrannou dohodu. Eden připomněl Benešovi, že Británie se již
v roce 1942 shodla se Sověty o tom, že by neměly být do konce války uzavírány dohody s menšími státy. Byla to Dohoda o odříkání si. Kromě toho by Benešova dohoda s Moskvou zcela jistě
poškodila polskou exilovou vládu Poláků v Londýně. To Benešovi bezpochyby připomnělo, že i
Poláci jsou na jeho seznamu pomsty.
Polská situace se vůbec nevyvíjela dobře. Po vstupu SSSR do války Sověti bez problémů uznali
polskou exilovou vládu v Londýně, ale s uznáním polských předválečných hranic zas tolik nespěchali, zvláště když ve spolupráci Hitlerem v roce 1939 zabrali polovinu předválečného Polska.
Navíc se v roce 1943 našly u Smolenska a Katyně hromadné hroby tisíců polských důstojníků
zajatých v roce 1939 Rudou armádou a postřílených NKVD. Beneš opět cítil, odkud vítr vane a
česko – polská jednání o společném státě po válce pomalu vázla, až uvázla úplně. Sověty potřeboval, Poláky již nikoliv. A dobře jim tak.
Státní radu zavalil Beneš úkoly na vypracování návrhů zákonů a dekretů, které chtěl vzít do
Moskvy k projednání se Stalinem i s českými komunisty. Středobodem Benešova zájmu zde byla
podpora Moskvy pro radikální odsun celého německého etnika ze Sudet bez soudů a bez zjišťování viny. V létě 1942 jasně řekl v Londýně Jakschovi, že to nebude selektivní, ale masový odsun
3,5 miliónu lidí, čímž budou ochráněni před předpokládanou strašlivou touhou Čechů po pomstě
a před zákonitým krveprolitím. Bude to definitivní rozchod Čechů s Němci. Ti zradili a představují pro Československo historicky příliš velké riziko.
Beneš zde ukázal svou pravou tvář. Nejen, že jako státník netlumil vášně, ale rozdmychával je a
veřejně schvaloval mstu, masovou a bez spravedlnosti. Sověty tím zaskočil. Ne, že by nesouhlasili
s odsunem, ale formulování konečného stanoviska chtěli nechat na později, až jim to umožní
výsledek války. Němci budou poraženi, to již bylo jisté, ale do jaké míry Sověti zvítězí?
Sověti potřebovali, aby západní spojenci otevřeli druhou frontu a ulevili Rudé armádě, která
mezitím drasticky krvácela a všechna svá vítězství zaplatila mnohem dramatičtěji, než prohrávající Němci. Stalinovi bylo ale zároveň jasné, že vstoupí-li západní spojenci na kontinent, on již
nikdy celou Evropu neovládne a bude muset redukovat své původní cíle. Jestliže bude vedle komunistické Evropy existovat nějaká svobodná Evropa, dříve nebo později to povede ke zhroucení komunistické diktatury. Ta mohla být trvalou jen tehdy, když nebude mít svobodnou konkurenci, když ovládne celý svět. Porazit Německo a zabrat jenom půl Evropy, to pro Stalina nebylo
žádné vítězství. Chápal, že to není otázka míry vítězství, ale vítězství jako principu. Vítězství úplného a konečného. Vítězství jediné armády jediného státu jediného vůdce. To, že Stalin požadoval druhou frontu, svědčilo o zoufalé situaci vyčerpaného SSSR. Ani na začátku a v průběhu roku
1943 ještě nebyl Stalin schopen porazit Hitlera sám a Němci měli stále ještě potenciál porazit
Rusy úplně, kdyby neměli v zádech sílící spojence.
Také českoslovenští komunisté v Moskvě se cítili zaskočeni Benešovým tlakem na odsun všech
Němců. Něco takového od Beneše nečekali, ačkoliv měli. Beneš byl národní socialista. Byl tedy
nacionalista i levičák zároveň. Jako nacionalista nesnášel Němce, jako socialistovi mu nevadilo
sociální inženýrství. Jako Edvard Beneš se musel drtivě pomstít a zajistit si u Čechů natrvalo historickou zásluhu a nehynoucí vděk národa za konečné vítězství v mnohasetletém zápase
s Germány.
KSČ si představovala odsun v menším měřítku, zato propagandisticky využitelný, s velkými a
halasnými veřejnými procesy. To by ale po válce získávala body u obyvatelstva KSČ a ne Beneš.
Benešovo řešení však lákalo mnohé (i komunisty), ještě něčím jiným. Slibovalo obrovskou masovou a plošnou krádež. Uvolnilo by nesmírné množství půdy a majetku a disponování tímto majetkem bude znamenat faktickou moc. Rozdávání tohoto majetku bude také propagandistickým
tahem před prvními volbami. Kdo bude připraven, neprodělá. Pár tisíc Němců prohlášených za
antifašisty v zemi zůstane a tím celý transfer získá nádech spravedlnosti.
V zájmu spravedlnosti je nutno říci, že transfer Němců připravovali i Poláci a ze Slezska, Pruska
a z Pomoří nakonec odsunuli dvakrát tolik Němců, co Češi ze Sudet. Nenávist k Němcům byla
strašná a pochopitelná. Po obsazení prvních koncentračních táborů v roce 1945 prohlásil Churchill, že o mírumilovnosti spojenců svědčí fakt, že někteří Němci ještě žijí. Přes Churchillovu
známou patetičnost to odráželo skutečnou tehdejší náladu a obecné smýšlení o německé otázce.
- 35 -
Beneš měl ale nyní, v roce 1943 v kapse opatrný, ale přece jen souhlas k odsunu Němců od
všech hlavních představitelů spojenců. Vůbec mu nevadilo, že se celá desetiletí sám v Ženevě
opakovaně zaklínal právem na sebeurčení národů. Práva a zásady měly sloužit jemu, a ne on jim.
Ihned zařadil do své mnichovské teorie i tento problém a začal tvrdit, že právě Mnichov zasadil
právu na sebeurčení smrtelnou ránu. Když právo 3 miliónů Němců mohlo ohrozit právo na sebeurčení 10 miliónů Čechoslováků a vyloučit existenci republiky, pak od něho musí být upuštěno
v zájmu vyšších hodnot. De facto tím Beneš přejal Hitlerovu zásadu, podle které národ, který se
projeví jako silnější a schopnější, má právo ostatní národy vyhubit nebo zotročit, v každém případě na ně nebrat ohled. Navzdory rétorice šlo ale o pomstu, o soukromou pomstu a o zápis do
dějin. On, Beneš, jako jediná hlava státu a jediný vůdce národa dokázal vyřešit tisíciletý problém
Němců a Čechů v jenom státě.
Pád doleva
Bogomolov, sovětský vyslanec u československé vlády v Londýně řekl, že původní dohoda mezi
Moskvou a Brity o neuzavírání smluv s menšími spojenci už neplatí. Britové na dohodě naopak
trvali a směřovali spíše k systému kolektivní bezpečnosti, než k systému dvoustranných smluvních vztahů. Beneš dovedl geniálně využít rozporů mezi spojenci a s pomocí USA a SSSR vyšachoval Brity z rozhodování o jeho návštěvě Moskvy. Již před tím ale prohlásil, že tam pojede za
každou cenu. Nechal si londýnskou vládou schválit text smlouvy se SSSR. V podstatě se jednalo o
vzájemnou vojenskou pomoc, o závazek vzájemného nevměšování se do vnitřních věcí druhého
státu a o závazek neuzavírat žádné smlouvy namířené proti zájmům druhé strany. Zdánlivě obvyklá spojenecká smlouva, do jisté míry obdoba smlouvy z roku 1935.
Bylo ale až příliš zřejmé, že exilová vláda nemůže uzavírat tak závažné smlouvy, aniž by
měla souhlas celého národa a občanstva státu. Proto byla ve smlouvě klauzule o tom, že
smlouva bude definitivně platná až po ratifikaci poválečným parlamentem a bude platit nejprve
jen na 5 let.
Beneš, bez vědomí kohokoli v jiného a jen z vlastního rozhodnutí, uzavřel 12. prosince 1943
v Moskvě tuto smlouvu na 20 let a souhlasil s její okamžitou ratifikací. Byla to skandální záležitost, jaká neměla obdoby. Beneš opět vystupoval jako samovládce a autokrat, který jediný ví, co
je správné, a co si o tom bude po válce myslet národ, ho naprosto nezajímalo. Po návratu se prý
vymluvil na okolnosti a Státní radě referoval tak dlouho, že nezbyl čas na diskusi a na námitky
(Tigrid). To, že Benešovo jednání nevyvolalo okamžitou vzpouru či revoluci v exilové vládě demokratů, je naprostou záhadou, a také varovným příznakem do budoucna. Beneš nebyl řádně
zvoleným prezidentem svého národa ani státu. Byl osobou pověřenou zastupovat uvězněný národ vůči spojencům, ale rozhodně nebyl oprávněn uzavírat jménem tohoto národa smlouvy
na 20 let a ihned je nevratně uvádět v platnost. Skutečně demokraticky smýšlející národ a
politici, se měli okamžitě vzbouřit. Taková smlouva de iure nemohla být vůbec platná. Jenže de
facto se nikdo neozval.
Tím, že se nikdo neozval, byl osud republiky po válce zpečetěn a Čechoslováci nastoupili neodvratnou cestu k dalšímu područí a k dalšímu protektorátu. Beneš začal v Moskvě uskutečňovat
svou pomstu vůči proradnému Západu a získávat nezávislost na onom Západu, ale ve skutečnosti naprosto odepsal Čechy i Slováky, o nichž se západní spojenci od této chvíle domnívali, že sami
chtějí patřit po válce do sovětské zóny. Benešovu tezi o neutralitě a vyvažování nebral nikdo
vážně, protože byla prakticky neuskutečnitelná. Namísto získání neutrality pro svou zemi
překročil hranici a připojil ji k nevratně k budoucímu východnímu systému moci a vlády.
Češi byli již dávno známí jako nepoučitelní rusofilové a jejich chování od roku 1935 tak jako tak
vzbuzovalo podezření, že chtějí být letadlovou lodí bolševismu v Evropě. Benešovo chování nyní
tato podezření jen zesilovalo a nikdo z Čechoslováků mu neoponoval, i když právě porušil základní právní normy. Nikoliv poprvé popřel velký demokrat Edvard Beneš základní zásady demokracie a ne poprvé mu kovaní čeští demokraté ochotně sekundovali. Kdo chce kam, pomozme
mu tam.
Beneš podle svědků v Moskvě předváděl neuvěřitelnou ekvilibristiku. Sliboval Stalinovi jménem lidí, kteří o tom vůbec nevěděli, že neudělá ve vnitřní ani v zahraniční politice žádný krok
- 36 -
bez souhlasu Moskvy. Barvitě líčil, jak zatočí se slovenskými kolaboranty a jmenovitě uváděl ty,
které pošle na šibenici. Při jednání s představiteli KSČ prý stejně tak předhazoval své londýnské
kolegy jako zločince k poválečnému potrestání. Nabízel Gottwaldovi místa v londýnské vládě pro
komunisty. Byl ale odmítnut. Ke strategii moskevského vedení KSČ rozhodně nepatřila možnost,
že by se londýnská vláda vracela po válce do vlasti jako legální vláda.
Již v roce 1943 v Moskvě padly první návrhy na poválečný systém národních výborů a také Národní fronty, tedy omezeného počtu povolených politických stran. To měla být ona Benešova
mírně socialistická demokracie. Již tehdy se ale možná Benešovi zalíbila možnost pomstít se agrárníkům, nejsilnější předválečné politické straně, která ho nikdy příliš neobdivovala, a co víc,
odvažovala se mu oponovat. Pokud by agrárníci po válce zůstali politickou stranou, zůstala by
zachována politická rovnováha mezi pravicí a levicí a komunisté by nikdy nemohli získat venkov
na svoji stranu. V tom se komunisté s Benešem snadno shodli. Již tehdy padly návrhy na jednotné odbory, jednotnou mládežnickou organizaci, jednotnou tělovýchovu a další jednotnosti. Beneš musel velmi dobře vědět, co zemi čeká, jestliže se příliš zaplete s komunisty. Benešovi to ale
bylo jedno. Byl socialista a v Moskvě prý rozvinul svoji starou myšlenku na jednu velkou levicovou, přímo socialistickou stranu, která by získala navěky jasnou převahu v parlamentu. I Gottwald vypadal tehdy proti Benešovi jako demokrat. Beneš v Moskvě rozvíjel myšlenky a vize, ke
kterým nebyl ani v nejmenším pověřen londýnskou vládou či Státní radou, natož národem doma.
Po návratu Beneš vše otevřeně a bezelstně líčil v Londýně jako své úspěchy a byl nemile dotčen
i mírným káráním národních demokratů, že jako zástupce celého státu a národa neměl takto
ventilovat během diplomatické návštěvy své osobní názory.
Těsně před Benešovou cestou do Moskvy uzavřeli spojenci příměří s Itálií a učinili tak s vyloučením Moskvy. Také se v listopadu konala konference v Teheránu, na které se poprvé ukázal
Rooseveltův záměr dohodnout se se Stalinem na vytěsnění Britů do vedlejší pozice v rámci Velké
trojky. Současně se ovšem znásobily sovětské obstrukce ohledně poválečného uspořádání a bylo
jasné, že Stalin má velké ambice ve východní a střední Evropě po válce. Prudce se zmrazily vztahy mezi polským exilem a Moskvou. Zřejmě atentátem byl zabit polský vůdce generál Sikorski.
Následně vznikl v Rusku Polský výbor národního osvobození ovládaný komunisty, který naprosto odmítl poválečné spojení Polska a ČSR. To Benešovi nevadilo. V československo – polském
státě by zřejmě nebyl prezidentem, to si dobře uvědomoval.
V Teheránu, a to Beneš ani nikdo z Čechoslováků nevěděl, byla budoucí ČSR zařazena
spojenci do vojenské okupační zóny SSSR.
To se i Beneš dozvěděl tehdy, když v létě 1944
žádal britské SOE o zásobování povstalců na
Slovensku v rámci SNP. Nepochybně šlo ale již
v Teheránu o výsledek Benešova pevného
rozhodnutí jet do Moskvy a uzavřít tam
smlouvu. Kdyby si Beneš více hleděl názorů
svých londýnských hostitelů a koordinoval
svou politiku s nimi, je velmi pravděpodobné,
že by se Britové v Teheránu proti zařazení
ČSR do sovětské sféry postavili, již proto, aby
se to později nevykládalo jako druhý Mnichov.
Jenže Beneš se vůči Britům projevoval spíše jako soupeř. Dával okatě najevo, že těmto strůjcům
Mnichova nevěří a vrhal se do náruče Moskvy. Tragédie spočívala v tom, že i když právně byl
stále jen soukromou osobou, jeho kroky a osobní názory měly osudový dopad na celé národy.
Intrikán se chytil do pasti, ale zatím to ještě nevěděl. Zatím si připadal jako nezávislý tvůrce
evropských dějin, jehož velikost se všem teprve zjeví.
Od roku 1940 vydával Beneš v Londýně dekrety, které měly mít váhu zákona. V ústavě z roku
1920 existoval článek, který v mimořádných situacích (nemožnost práce parlamentu) dovoloval
- 37 -
vydávat dekrety k návrhu vlády. Článek ale uváděl, že jde o opatření prozatímní, platná jen do
ustavení nového parlamentu.
Všem jaksi unikla skutečnost, že podle zmíněného článku ústavy mohl takové dekrety vydávat
jen skutečně zvolený prezident, ne jeho exilová nevolená náhražka, jakkoliv uznaná spojenci.
Když tuto skutečnost nepomineme, musíme konstatovat, že od začátku do konce neměl žádný
z Benešových dekretů de iure nejmenší naději na právní platnost. Přesto se podle nich jednalo a
postupovalo nyní a zejména po válce.
Českoslovenští exiloví vůdci se zřejmě rozhodli předstírat, že skutečného prezidenta mají. To
jim nedalo práci, protože skutečný vůdce byl mezi nimi jen jeden a předpokládaní oponenti a
nespokojenci již byli vyloučeni z klubu.
I za tohoto předpokladu bylo nutno vzít na vědomí, že Benešovy dekrety nebyly a nemohly být
na území ČSR řádně distribuovány. V žádném ohledu tedy nemohly mít do obnovení státu právní
platnost jinde, než v londýnském exilu. Moskevského exilu se netýkaly a občanů Československa
již vůbec ne. Článek v ústavě uváděl, že jde o opatření prozatímní, platná jen do zvolení a ustavení nového parlamentu.
Exiloví vůdci se dohodli předstírat, že se stát a jeho ústavní instituce nacházejí v situaci,
byla předpokládána československou ústavou z roku 1920 (což nebyla pravda), a dali prezidentovi exilové vlády zákonodárnou pravomoc, kterou mohl vykonávat prostřednictvím dekretů, avšak jen k návrhu vlády a za kontrasignace premiéra či pověřeného člena vlády. Beneš
vydávaný za prezidenta měl pak tuto dekretální pravomoc až do 27. října 1945.
Od 21. července 1940 do 27. října 1945 vydal Beneš celkem 15 dekretů, které pak byly ústavním zákonem č. 57/1946 Sb., prohlášeny za ústavní zákony.
Do srpna 1944 šlo o tyto dekrety:
1. Ústavní dekret č. 1/1940 Úř. věst. čsl., o ustavení Státní rady jako poradního sboru prozatímního státního zřízení Československé republiky
2. Ústavní dekret č. 2/1940 Úř. věst. čsl., o prozatímním výkonu moci zákonodárné, republikován vyhláškou č. 20/1945 Sb.
3. Dekret č. 4/1940 Úř. věst. čsl., veřejné vyhlášení nově vydávaných právních ustanovení čs. vlády
4. Dekret č. 5/1940 Úř. věst. čsl., o československých polních soudech
5. Dekret č. 6/1940 Úř. věst. čsl., jímž se mění některá ustanovení zákona o vojenském právu
6. Dekret č. 83/1940 Úř. věst. čsl., o slibu členů vlády, veřejných zaměstnanců a jiných orgánů
7. Dekret č. 2/1942 Úř. věst. čsl., o zřízení ministerstva pro hospodářskou obnovu
8. Ústavní dekret č. 3/1942 Úř. věst. čsl., jímž se mění ústavní dekret presidenta republiky ze dne
21. července 1940 číslo 1 Úředního věstníku československého o ustavení Státní rady jako poradního sboru prozatímního státního zřízení Československé republiky
9. Dekret č. 6/1942 Úř. věst. čsl., o obnově trestního řízení a zmateční stížnosti k zachování zákona v řízení před polními soudy u československé armády v zahraničí, republikován vyhláškou č.
150/1945 Sb.
10.Ústavní dekret č. 3/1942 Úř. věst. čsl., novela ústavního dekretu o ustavení Státní rady jako
poradního sboru prozatímního státního zřízení Československé republiky
11.Dekret č. 5/1944 Úř. věst. čsl., o postavení žen v československých vojenských jednotkách, republikován vyhláškou č. 136/1945 Sb.
3. srpna 1944 vydal Edvard Beneš
12.Ústavní dekret č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku, který byl po válce republikován vyhláškou č. 30/1945 Sb. a vládním nařízením č. 31/1945 Sb.
Podle tohoto dekretu a následné vyhlášky se považovalo za dobu nesvobody období od
30. září 1938 do 4. května 1945.
Podle čl. 1 odst. 2 tohoto ústavního dekretu o obnovení právního pořádku nebyly předpisy
vydané v této době nesvobody součástí československého právního řádu s výjimkou těch,
které se nepříčily svým obsahem znění nebo demokratickým zásadám československé ús-
- 38 -
tavy, to jest ústavní listiny, jejích součástek a zákonů ji měnících a doplňujících, vydaných
do 29. září 1938.
To bylo chytré opatření, ale vzhledem k tomu, že skutečná československá ústava platná i před
dobou nesvobody dovolovala vydávat dekrety jen skutečně zvolenému prezidentovi, a takového
exil neměl, postrádal i tento první Benešův dekret právní základ. Beneš nikdy neměl mít právo
vydávat dekrety. Jestliže je vydával, bylo již československé ústavní právo mrtvé. Jestliže
ostatní dělali jako by nic, byla mrtvá i československá demokracie a možné bylo cokoliv.
Beneš de facto říkal: Já jsem a budu jediný šéf a budu si dělat, co se mi zlíbí. Kdo mi bude odporovat, toho zadupu do země. Kdo mi bude podlézat a zdůvodňovat mé kroky, ten smí pode mnou
přežít, dokud se mi nebude hodit ho odkopnout nebo zničit. A teď si zjednám mocné bezohledné
spojence, kteří mi pomohou všechny odpůrce a pochybovače zničit.
Tak se i stalo, s nepatrnou změnou, že totiž pacholci zničili i samotného Beneše a nastala tyranie pacholků. Byl to sám Beneš, který pohrdl radami těch, kdo mu říkali, aby si nezahrával s pacholky a který zavrhl jejich ochranu, protože pod jejich ochranou by nemohl být jediný, největší,
nejschopnější, nejkrásnější…
V prosinci 1944 podepsal Beneš
12. Ústavní dekret č. 18/1944 Úř. věst. čsl., o národních výborech a prozatímním Národním
shromáždění, republikován vyhláškou č. 43/1945 Sb.
V tomto dekretu stanovil, že na území ČSR budou po osvobození zakládány národní výbory
a z národních výborů, nikoliv na základě všeobecných voleb, vzejde prozatímní Národní
shromáždění. Zde již nelze pochybovat o tom, že Beneš žádným demokratem nebyl.
Svádění ďábla
Když se Narcis rozhodne svádět ďábla a ošálit ho svým neodolatelným sebemilovným obrazem,
nastává tragikomická situace. Ďábel se v nejmenším neživí Narcisovou dokonalostí a krásou, tou
se živí sám Narcis. Proto nemůže Narcis nikdy pochopit, že ďábla svést nelze, že svádí jenom sám
sebe. Kdyby to pochopil, zemře, protože by to dokazovalo, že není bůh a jako člověk Narcis žít
neumí.
V roce 1944 přicházely znepokojivé zprávy ze všech stran. Blížilo se vítězství
8. dubna 1944 dorazil předvoj Rudé armády k východní hranici předválečné ČSR.
24. dubna uzavřela exilová vláda se SSSR dohodu o civilních záležitostech, tedy o správě
osvobozených území někdejší republiky, která určovala přechod od vojenské správy k civilní
vládě. Británie a USA odmítly podobnou dohodu uzavřít a daly jasně najevo, že jejich vojska nejspíš území ČSR osvobozovat nebudou. Beneš k tomu vyjádřil značné znepokojení a argumentoval tím, že to narušuje jeho snahu o zachování rovnováhy mezi západními a východními spojenci
při obnově a zajištění bezpečnosti ČSR. Zřejmě v té době pochopil, že o jeho ideu vyrovnávání
nikdo nestojí, a snažil se tak trochu vrátit pod křídla Západu. Jenže spojenci ho již odepsali. Tak
jako tak byl nyní již ve spárech Moskvy, kterou tak nehorázně vychválil po celém světě i v USA.
Ze strany Britů byli Čechoslováci v Londýně již jen trpěni.
Bylo zřejmé, že je jen otázkou několika měsíců, než Rudá armáda osvobodí alespoň část území
bývalé republiky. Pak nastane zvláštní právní stav. Jakmile bude svobodné alespoň nějaké území
republiky, může být republika formálně obnovena a občané prohlášeni za občany ČSR. Protože
Beneš dosáhl mezinárodního uznání neplatnosti všech právních aktů po 30. září 1938, budou se
tito občané řídit ústavou a zákony, které platily před Mnichovem. To říkala teorie kontinuity.
Edvard Beneš považoval za samozřejmé, že tedy i on bude stále prezidentem, protože jeho vlastizrada a následná abdikace se jakoby nekonaly. Už ale netrval na tom, že má také vládnout vláda, která vládla do Mnichova a zasedat parlament, který zasedal do Mnichova. To jeho právní
kontinuita nezahrnovala, a tudíž to nebyla žádná kontinuita.
Beneš by rád, aby vládla jím zmanipulovaná londýnská exilová vláda, ale tušil, že to nebude
možné, protože s tím by nesouhlasilo komunistické exilové centrum v Moskvě a asi ani Stalin. A
Stalin měl v rukou trumfy. Mohl osvobozené území vydávat libovolně dlouho za válečné pásmo
- 39 -
se sovětskou vojenskou správou. Mezitím mohla NKVD provést důkladné čistky a vysvětlit obyvatelstvu, že buďto bude nyní toužit po komunistické vládě, nebo skončí u zdi a na Sibiři. Mezitím mohli na východ země dorazit Gottwaldovi lidé a vyhlásit zde lidovou vládu kontrolovanou
jimi. Kdo by jim v tom mohl zabránit? V Londýně by nyní po velkém státníkovi Benešovi neštěkl
ani pes. Komunisté mohli klidně propagandou vyvolat široké lidové hnutí, které by vyžadovalo,
aby se nevracel ten zrádce, který odzbrojil národ a pak utekl a nechal ho v tom. Již nyní komunisté dráždili Beneše prohlášeními, že v osmatřicátém se mělo bojovat a kapitulace byla chybou.
Z takových prohlášení musely Benešovi naskakovat pupínky.
Při návštěvě v roce 1943 se Beneš dohodl s Gottwaldovým ústředím v Moskvě, že na osvobozených územích bude vytvořena úplně nová vláda, Vláda Národní fronty se silným zastoupením
komunistů.
Navíc během roku přicházely znepokojivé signály.
V srpnu a v září proběhlo Varšavské povstání a bylo zřejmé, že Rudá armáda úmyslně zastavila
před městem a nechala Němce, aby vyvraždili veškeré bojechtivé obyvatelstvo, které by po
osvobození požadovalo demokracii a dělalo potíže polským komunistům. Zejména šlo o likvidaci
Armiji Krajowej, domácí podzemní armády, která se Moskvou nespolupracovala.
V září a říjnu probíhala Karpatsko – dukelská operace, ve které sovětské velení nahnalo rozkazem československý armádní sbor do sebevražedné zteče a nechalo Němce, aby zdecimovali tuto
národní jednotku, která zdaleka nebyla komunistická, a komunisté ji nekontrolovali. Sbor byl
vzápětí doplněn etnickými Čechy násilně odvedenými na Volyni, ve skutečnosti občany SSSR.
Jeho velení převzal utajený komunista generál Ludvík Svoboda.
V srpnu a říjnu současně probíhalo Slovenské národní povstání, sice prezentované jako heroické vzepětí a očistná kůra slovenského národa, ve skutečnosti také ponechané Němcům k potlačení a vybití všech radikálních živlů, kterými si komunisté nemohli být jisti, že budou vždy poslouchat jejich pokyny. Britské úřady odmítly všechny československé žádosti o pomoc s tím, že
jde o sovětskou okupační zónu. Ani Varšavě Britové pomoci nemohli a zřejmě se pomalu smiřovali s tím, že i Polsko, kvůli kterému začali válku, nyní spadne do spárů jiné zrůdné diktatury.
Ostatně slovenské povstání vůbec nebylo konzultováno s Londýnem, ale vyvolali jej sami Sověti
zákulisním jednáním s generálem Čatlošem za Benešovými zády. Po vypuknutí povstání vyslal
Koněvův štáb na Slovensko dva spojaře a shodil zde několik kulometů. Teprve po opakovaných
intervencích z Londýna byla vyslána část 2. čs. paradesantní brigády. Od konce července shazovali Sověti na Slovensko skupiny ozbrojených politruků – organizátorů. Nápadná byla naprostá
absence sovětského vojenského letectva, které mělo letiště blízko území ovládaného povstalci a
v té době již ovládalo vzdušný prostor. Letectvo mohlo účinně bránit útokům německých tanků,
ale nepřiletělo. Když Benešovy nářky vyslechli Američané a začali z Itálie dopravovat zbraně na
letiště Tri duby, museli přestat na nátlak Sovětů.
Jakmile se Rudá armáda dostala na území Podkarpatské Rusi, začala zde organizovat čistky
velkého rozsahu. Místní politiky a inteligenci zatýkaly jednotky SMERŠ a odvážely je na východ.
Koncem října 1944 dobyla RA Užhorod. Podle uzavřené dohody měla londýnská vláda na osvobozené území vyslat delegáta, který převezme výkon civilní veřejné moci. Na osvobozené území
byl vyslán sociální demokrat František Němec, ale zdejší sovětské velení jej bez vysvětlení internovalo i s jeho lidmi. Plánovaný a dohodnutý vznik Čs. armády z občanů tohoto území byl Sověty
zamítnut. Muži byli násilně verbováni do Rudé armády, ačkoliv šlo o občany ČSR.
Benešovi již v tu chvíli muselo být jasné, že Moskva chce toto území anektovat. Dostal zprávy,
že Sověti na celém území organizují masivní propagandu, která má vypadat tak, že sami místní
občané požadují připojení k SSSR. Sám Němec byl o tom přesvědčen, když ho z území vyhnali
zpět. Nicméně, občanů ČSR se Beneš nezastal, ačkoliv si dělal ambice být prezidentem Čechoslováků. Nezáleželo na nich. Otázka jeho prezidentství nyní ležela v Moskvě, ne v Londýně nebo na
území ČSR. V Moskvě o ní musel vyjednávat.
Stalin v lednu telegrafoval Benešovi vzkaz, kterým mu připomněl, že již v roce 1943 nabízel v Moskvě Podkarpatskou Rus Sovětům. Na to existovali i jiní svědkové a Beneš to nemohl popřít. Pak se ovšem dopustil další vlastizrady a jeho jednání bylo naprosto nehorázné. Jak
mohl ten, kdo se považoval za prezidenta demokratického státu někomu nabízet části tohoto
státu? Svědčí to o vztahu, jaký měl Beneš k ČSR. Považoval republiku bezmála za svůj osobní
- 40 -
majetek a lidi v ní jen za jakési užitečné mouřeníny, po nichž se požaduje jen služba jeho majestátu a zbožňování Benešovy osoby, jinak na nich nezáleží. Ani Hitler by si byl nikdy nedovolil
vydat jediný metr Německa dobrovolně. Pro Beneše byl ovšem stát jen zboží, které směňoval za
něco, co momentálně potřeboval víc.
Právě tato událost nejlépe dokumentuje, o co Benešovi doopravdy šlo, když od roku 1939 tak
usiloval o uznání Československa v předmnichovských hranicích. Jakmile toho dosáhl, již v roce
1943 v Moskvě nabízel kusy této republiky Stalinovi. O hranice mu tedy nešlo. Jen o pomstu těm,
kdo ho tenkrát znemožnili a ponížili v Mnichově. Jen o uznání, že se to nikdy nestalo a on nikdy
nepřestal být prezidentem. O uznání toho, že nikdy neselhal, i když selhal před očima celého
národa. O zničení jakékoliv pochyby o faktu, že Edvard Beneš je dokonalý a nedělá a nikdy nedělal chyby.
Ani Beneš nemohl tušit, že sociální demokrat a jeho
vyslanec v Moskvě Fierlinger je již dávno na výplatní
listině NKVD. Fierlinger sdělil 28. prosince 1944 do Londýna, že lidový komisař Molotov zdůraznil, že by bylo
dobré, kdyby prezident a vláda byli blíže osvobozenému
území. Molotov prý navrhl Lvov nebo Košice. Beneš odpověděl, že nechce do žádného sovětského města, ale
rovnou na území ČSR, tedy do Košic. Košice byly osvobozeny Rudou armádou 18. ledna 1945, stejně jako celé
východní Slovensko.
S ministrem Edenem se v tomto roce sešel Beneš jen
jednou, 27. listopadu, ačkoliv v roce 1943 se s ním scházel často. Právě v listopadu předložil Beneš Evropské
poradní komisi první konkrétní návrhy transferů německého obyvatelstva.
Zdeněk Fierlinger
4. – 11. února 1945 proběhla na Jaltě další spojenecká konference, která se zabývala poválečným uspořádáním a schválila Deklaraci o osvobozené Evropě. Jednalo se ovšem hlavně o polské
otázce a Československo ani nepřišlo na pořad jednání. USA a SSSR se profilovaly stále více jako
supervelmoci, které se v budoucnu domluví o rozdělení světa na sféry vlivu. Proto se také Roosevelt pramálo staral o kárání svého hlavního partnera Stalina kvůli dodržování dohod a lidských práv. Británie již neměla šanci něco ovlivnit. Benešův projekt mostu mezi Východem a
Západem vzal za své, aniž se vůbec začal uskutečňovat.
14. a ještě 16. února byli Beneš a pak i celá exilová vláda pozváni k rozlučkovému zdvořilostnímu obědu do královského paláce.
20. března byla mezi exilovou vládou, tedy Benešem a Brity domluveno prohlášení o výkonu
autority v osvobozeném Československu, které byli Britové ochotni podepsat. Vůbec poprvé
v něm Britové souhlasili s rekonstrukcí ČSR v předmnichovských hranicích, ovšem s výhradou, že definitivně to bude možné učinit až po poválečné mírové konferenci. Bylo to Benešovo malé vítězství, ale v podstatě už bezcenné a hořké.
Benešův záměr byl přesídlit s celou exilovou vládou rovnou do Košic a tam jednat s komunisty,
již z pozice prezidenta ve vlasti. Gottwaldův záměr byl takový, že by na území ČSR měla vstoupit
již rovnou dohodnutá vláda, a tedy nejprve o ní jednat v SSSR.
22. ledna začal Beneš překvapivě jednat s komunisty přítomnými v Londýně a vedenými Václavem Noskem. Byl to opět s nikým v Londýně nekonzultovaný obrat v Benešově dosavadním názoru, že vláda má přesídlit z Londýna rovnou do Košic. Je pravděpodobné, že v té době již Beneš,
jak bylo jeho zvykem, své kolegy z Londýna, nyní nepotřebné figurky jeho minulých her, prostě
odepsal. Beneš šel za mocí, a ta již v Londýně nebydlela. Zvolil metodu útěku kupředu. Vždycky
potřeboval svést toho, kdo držel moc a přizpůsobit ho svým záměrům.
- 41 -
Na to vzkázal Gottwald, že do Moskvy by měl přijet Beneš jen s několika politickými činiteli
z Londýna (tedy ne již s celou vládou) a rozhovorů by se měla účastnit i nově vytvořená Slovenská národní rada. Rozhovory s komunisty v Londýně mohou mít nanejvýš předběžný ráz.
Tentokrát, na rozdíl od roku 1943 se Beneš do Moskvy
nikterak nehrnul, ale Gottwald nezaváhal a klidně mu
navrhl, aby se tedy jelo přímo a rovnou do Košic. Navíc
Benešovi nabídl, aby londýnská vláda zatím nepodávala
demisi, ale aby úřadovala v Londýně, dokud se nedohodnou na nové vládě. Vypadalo to jako vstřícnost, ale
Gottwaldovi šlo pochopitelně o to, aby vláda zůstala v
Londýně, aby mohli komunisté jednat s nejvýše několika politiky pochybných kvalit a ne s celou vládou. Bylo
obratem dohodnuto, že jednat se bude v sestavě: 5 komunistů, 4 sociální demokraté (z nich 3 pracovali již pro
komunisty), 4 národní socialisté a 2 lidovci. Měl se zúčastnit i 1 zástupce Slováků, ale SNR měla být pouze
informována. Část slovenských komunistů v čele
s Gustávem Husákem se totiž domnívala, že Slovensko
by mělo být rovnou celé připojeno k SSSR, což se nelíbilo ani Gottwaldovi.
Klement Gottwald
Z naprosto nepochopitelného důvodu Beneš Gottwaldův návrh nepřijal a vydal se rovnou do Moskvy. Dorazil
tam 17. března. Málokdo věděl, že 9. března utrpěl záchvat mozkové mrtvice, který se ukázal jako přechodný, ale oslabil jej.
Rozhovory vedl Molotov a nikterak se s tím nemazal. Jednou si Beneše předvolal uprostřed noci
a požadoval po něm písemný závazek, že ČSR podstoupí SSSR Podkarpatskou Rus také smluvně
a formálně, jak to Beneš slíbil v roce 1943.
Existuje záznam o tom, že Gottwald v Moskvě sliboval Nejedlému prezidentský úřad, což byla
zřejmě revoluční alternativa, kdyby se s Benešem muselo skoncovat. Jenže pro Beneše bylo nemyslitelné, nevrátit se do Prahy jako prezident. Nemohl by pak sám sebe už milovat a musel by
umřít. Beneš byl rozhodnut udělat cokoliv pro to, aby se vrátil na Hrad jako prezident ČSR. I
kdyby to měl být jen klam a mam.
Byla to zvláštní situace. Pro komunisty v této době nebylo již žádným problémem úplně Beneše
a celou londýnskou reprezentaci odepsat a ignorovat. Klidně mohli v Košicích vyhlásit čistě komunistickou vládu v čele s Gottwaldem a s prezidentem Nejedlým a dojít s Rudou armádou do
Prahy. Mohli vyhlásit novou komunistickou ústavu a mohli téměř cokoliv. Zcela jistě by se setkali
se širokým příznivým ohlasem velkého množství obyvatel republiky, které zklamala jak demokracie, tak i národovecký nacionalismus.
Jenže proč by si špinili ruce. Potřebovali provést znárodnění a epochální plošné okradení občanů Československa o jejich majetky. Potřebovali vyhnat Němce a zmocnit se majetků v Sudetech.
Potřebovali udělat spoustu špinavé práce, a kdyby ji udělali oni, rychle by narostl odpor a oni by
pak měli spoustu práce s jeho krvavým potlačováním. Bylo mnohem výhodnější, aby špinavou
práci udělali sami demokrati. A ti k tomu byli ochotní v čele s Benešem. Za funkce a za podíl na
moci. Beneš za to, že bude prezidentem a v očích národa posledním velkým demokratem. Komunistické pohrdání českými demokraty mělo své opodstatnění a nevzniklo z ničeho.
Londýnská delegace přijela do Moskvy bez konceptů a příprav. Byl jim tam předložen návrh
KSČ na závazný program nové vlády. Demokraté komunisty pochválili za iniciativu a program
byl schválen. Nemělo se již jednat o žádnou demokracii, takže nebylo třeba ani bojovat o detaily.
Pokud měly příští demokracii představovat jen 4 povolené politické strany, z toho 3 levicové, nemělo to s demokracií nic společného. V prozatímním NS měla mít každá strana 50
poslanců, ale protože se KSČ formálně rozdělila na KSČ a KSS, měli komunisté 100 poslanců a
nikdo neprotestoval. Vyřazeny byly velké předválečné strany jako Agrární, Živnostenská a Ná- 42 -
rodně demokratická. Tyto strany se ničeho nedopustily. Jejich voliči, vůdci a členové bojovali
proti okupantům a umírali, stejně jako ostatní. V roce 1938 chtěli bojovat a rukovali při mobilizaci. Zákaz agrární strany již byl diktaturou a nápad i souhlas se zřízením Národní fronty také.
To, že se neozvaly žádné protesty, svědčí o kvalitách tehdejší československé politické reprezentace. Sám Rudolf Beran, vůdce agrární strany byl od června 1941 do konce roku 1943 v nacistickém vězení pro podporu odboje a nyní byl hlídán v domácím vězení. 19. května 1945 byl znovu
zatčen demokraty a od 2 roky později odsouzen na 20 let (ve vězení zemřel), přitom totálně
okraden. Edvard Beneš, který handloval s částmi republiky, jak se mu zlíbilo, a vršil jednu velezradu na druhou, se stal prezidentem a na Berana si ani nevzpomněl. Beran Beneše stejně nikdy neobdivoval, tak k čemu byl vlastně na světě?
Pouze slovenští demokraté se v Moskvě odvážili apelovat na obnovení agrární strany, ale byli
lehce přehlasováni.
Rozprava o odsunu 3,5 miliónů Němců a Maďarů trvala sotva 5 minut. Nejméně polovina z
těchto lidí nenesla na událostech roku 1938 žádnou vinu a byli v té době zcela pasivní. Mnozí
z nich při mobilizaci dokonce narukovali do Čs. armády a byli by bránili republiku. I ti byli odsunuti a totálně okradeni. Mimo jiné představovali obrovský počet hlasů, který by byl po válce určitě nevolil komunisty.
Edvard Beneš prý do jednání nezasahoval a nijak nepodpořil své kolegy demokraty. Předsedou
vlády se stal agent NKVD Fierlingr a k ruce dostal 5 náměstků, s nimiž tvořil předsednictvo. Tato
šestka pak měla větší moc než sama vláda či parlament. Komunisté si vyhradili ministerstvo vnitra (základní mocenskou páku) a ministerstvo zemědělství (které pak rozdávalo majetky v pohraničí a znárodněné pozemky rolníkům). Ministerstvo obrany dostal generál Svoboda, odborník, nestraník a dávno již agent Sovětů. Ve vládě nebyl na české straně zastoupen nikdo z domácího odboje, ačkoliv Beneš sliboval opak.
Strana
Československá sociální
demokracie
Demokratická strana
Portfej
Předseda vlády
Zdeněk Fierlinger
Ministr průmyslu
Bohumil Laušman
Ministr výživy
Václav Majer
Náměstek předsedy vlády
Ján Ursíny
Ministr financí
Vavro Šrobár
Ministr vnitřního obchodu
Ivan Pietor
Státní tajemník v ministerstvu zahraničního obchodu
Ján Lichner
Náměstek předsedy vlády
Klement Gottwald
Komunistická strana Čes- Ministr vnitra
koslovenska
Ministr školství a osvěty
Komunistická strana Slovenska
Československá strana
národně socialistická
Československá strana
lidová
Nestraničtí ministři
Ministr
Václav Nosek
Zdeněk Nejedlý
Ministr informací
Václav Kopecký
Náměstek předsedy vlády
Viliam Široký
Ministr zemědělství
Július Ďuriš
Ministr ochrany práce a sociální péče
Jozef Šoltész
Státní tajemník v ministerstvu zahraničních věcí
Vladimír Clementis
Náměstek předsedy vlády
Josef David
Ministr zahraničního obchodu
Hubert Ripka
Ministr spravedlnosti
Jaroslav Stránský
Náměstek předsedy vlády
Jan Šrámek
Ministr pošt
František Hála
Ministr zdravotnictví
Adolf Procházka
Ministr zahraničních věcí
Jan Masaryk
- 43 -
Ministr národní obrany
Ludvík Svoboda
Ministr dopravy
Antonín Hasal
Státní tajemník v ministerstvu národní obrany
Mikuláš Ferjenčík
Košický vládní program, který byl vlastně moskevským komunistickým programem, byl zlatými
pery podepsán 29. března 1945. Teprve o dva dny později vyjel z Moskvy vládní vlak do Košic.
Ještě po cestě podala Šrámkova londýnská vláda demisi a 4. dubna v Košicích složila Fierligrova
vláda slib do rukou prvního komunisty jmenovaného prezidenta Beneše.
Košický vládní program, který byl de facto Moskevským vládním programem (ale to by
neznělo hezky), obsahoval:
- program obnovy národního hospodářství
- zajištění majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů (s výjimkou německých a maďarských
antifašistů) a jeho převedení pod národní správu
- provedení pozemkové reformy na zkonfiskované půdě
- postavení celého peněžního a úvěrového systému, přírodních a energetických zdrojů, klíčových
průmyslových a zemědělských podniků a pojišťovnictví pod všeobecné státní vedení
- pohnání zrádců z řad bankovních, průmyslových a zemědělských magnátů před soud
Požadavek znárodnění nebyl vládním programem výslovně uveden, ale všeobecně se s ním
počítalo. O jeho rozsahu mělo být rozhodnuto až po osvobození celého státu. Šlo o požadavek tak
populární mezi obyvatelstvem, že proti němu téměř nikdo otevřeně nevystoupil. Např. i nesocialisticky orientovaná Demokratická strana na Slovensku, která se stavěla za soukromé vlastnictví,
zároveň deklarovala potřebu zestátnit podniky určitých kategorií, jestliže tím lépe poslouží sociálním potřebám a veřejným zájmům. Výhrady nesocialistických stran se při projednávání znárodňovacích dekretů týkaly v podstatě jen rozsahu znárodnění, rychlosti postupu, úlohy družstevnictví a některých organizačních a procedurálních otázek.
Edvard Beneš se triumfálním průvodem vracel do Prahy, kam dorazil 16. května. Všude byl
vítán nadšenými davy a v nesčetných případech i těmi, kdo ho po Mnichovu proklínali. Spolupracovníkům se jevil jako konečně šťastný a vyrovnaný. Vracel se na „svůj“ Hrad a mohl se alespoň
na chvíli oddávat iluzi, že 30. září a 5. říjen 1938 jsou odčiněny.
Dekrety
V roce 1945 ještě nebylo ustanoveno Národní shromáždění, takže nemohly být vydávány zákony. Některé nezbytné kroky musely být tedy i nadále uzákoněny na základě prezidentských dekretů.
To nás přivádí k otázce, zda byl k dispozici prezident s oprávněním vydávat takové dekrety.
Víme, že prezident, vláda i Národní rada v Londýně byli postupně během války uznáni spojeneckými vládami za skutečné zástupce československého národa i státu. To ovšem sotva stačilo
k tomu, aby byli za takové uznáni i občany okupované republiky. Cizí mocnosti se mohou vyjadřovat, jak chtějí a k čemu chtějí, ale se skutečností státního zřízení a ústavního práva v zemi to
má málo co společného. Podle dohody vítězných spojenců si obyvatelstvo na okupovaných územích mělo zvolit takovou formu státu a vlády, jakou chtělo.
Občané se mohli vyjádřit jen jediným způsobem, a to demokratickými volbami. Volby se uskutečnily až v létě 1946 a nebyly demokratické, protože již nebyla splněna ústavní podmínka svobodného spolčování a tedy i vytváření politických stran. Ta pak zůstala nesplněna až do voleb
v roce 1990. Lze tedy konstatovat, že od roku 1939 (Hácha) až do 90. let nebyl svobodně
zvolen žádný parlament, který by mohl právoplatně zvolit prezidenta Československé
republiky. Totéž se týká i vlády. Dokonce i Václav Havel byl v roce 1989 zvolen na první prezidentské období parlamentem vzešlým z nedemokratických komunistických voleb o jedné kandidátce a za demokratickou lze považovat až jeho druhou volbu.
- 44 -
Sama republika, která vznikla v roce 1945, nebyla kontinuálně toutéž republikou, která zanikla
14. března 1939. Nemohla být.
1. Spojenecké vlády uznaly, že poválečný stát má vzniknout v týchž hranicích, v jakých existoval
před 30. zářím 1938. Toto nebylo splněno, protože chyběla Podkarpatská Rus.
2. Předválečnou republiku právně definovala její ústava v poslední verzi z roku 1920. Ta zaručovala svobodu spolčování, soukromé vlastnictví majetku (bez ohledu na jeho velikost) a další náležitosti, které poválečná republika nerespektovala. Tato ústava již tedy zřejmě neplatila.
3. Ve chvíli osvobození měli obyvatelé Sudet občanství zaniklé Říše, tedy žádné. Obyvatelé Slovenska měli občanství zaniklého Slovenského štátu, tedy žádné. Obyvatelstvo zaniklého Protektorátu nemělo vůbec občanství. Neodsunutí obyvatelé získali nové občanství pouze na základě
teorie kontinuity s předválečnou republikou, ale taková kontinuita byla jen iluzí. Obyvatelstvo
získalo skutečné občanství teprve na základě ústavy z roku 1948. Pokud existovalo jen iluzorní
občanství, existovala jen iluzorní občanská práva.
Buďto tedy měla po osvobození platit úplná a celá předválečná ústava, ne jen její fragmenty,
nebo měla být vyhlášena prozatímní ústava, na jejím základě měly být vyhlášeny volby a zvolen
parlament, který by vydal novou plnohodnotnou ústavu. Nestalo se ani jedno, ani druhé. Stará
ústava evidentně neplatila, jinak by se nemuselo vládnout dekrety. Volby v roce 1946 se rozhodně neuskutečnily na základě předválečné ústavy a prozatímní ani tehdy vyhlášena nebyla. Košický program byl vládním programem, tedy nikoliv náhražkou ústavní listiny.
Lze tedy říci, že v roce 1945 se na území bývalé ČSR vytvořila těžko definovatelná struktura a moc, která předstírala stát. Tato moc výběrově a účelově používala některé části předválečné ústavy k předstírání právního stavu a státního zřízení. Tato moc měla prezidenta, který
nebyl zvolen, ale jmenován dohodou mocenských sil v exilu. Totéž se týkalo vlády.
V létě 1946 byl nedemokraticky zvolen parlament, vláda a prezident a vzniklo jakési nedemokratické státní zřízení, které ovšem postrádalo situaci odpovídající ústavu. Právní legalitu získal
tento stát po 25. únoru 1948, po vytvoření nové ústavy. Legitimitu neměla republika vůbec, již
od založení v roce 1918.
Prozatímním nedemokraticky zvoleným parlamentem byl Beneš ve funkci prozatímního prezidenta potvrzen 28. října 1945.
V takovém právním stavu - nestavu vydával nezvolený prezident dekrety, které měly zřejmě
nahradit zákonodárství a neexistenci platné ústavy. Jeho pravomoc vydávat dekrety tehdy již
nepramenila z předválečné ústavy, protože ta předpokládala tuto pravomoc pouze pro řádně
zvoleného prezidenta. Vydávání dekretů se tedy zřejmě opíralo jednání exilových center v
Moskvě v dubnu 1945. Některé z těchto dekretů pak v roce 1946 potvrdil nedemokraticky zvolený parlament a zařadil je do zákonodárství nové republiky.
Ústavní dekrety prezidenta republiky z období od 21. července 1940 do 27. října 1945 – celkem
patnáct dekretů – byly ústavním zákonem č. 57/1946 Sb., kterým se schvalují a prohlašují
za zákon dekrety presidenta republiky, prohlášeny za ústavní zákony. Již jsme ale ukázali, že
ústava, o které se zde hovoří, byla využívána jen v některých svých bodech, neplatila celá a tady
nemohla platit vůbec.
Tím vším chci říct, že v roce 1945 se do vlasti vrátila osoba jménem Edvard Beneš, kterou v
Moskvě na konci války jmenovali prezidentem státního útvaru, který zamýšleli založit na území
bývalé ČSR. Tato osoba a pouze z tohoto titulu vydávala dekrety, na jejichž základě byli bývalí
občané bývalé ČSR masově připraveni o majetek nebo vyhnáni do zahraničí, jiní byli zatýkáni,
deportováni, souzeni, zavíráni do vězení či dokonce popravováni.
Naprostá většina obyvatelstva státu včetně ještě nenarozených generací podlehla dojmu, že
dekrety vydával tentýž prezident Beneš, který byl zvolen prezidentem v roce 1935. Ve skutečnosti již Edvard Beneš nebyl prezidentem podle ústavy a dekrety vydával jako soukromá osoba
s podobně nazvanou funkcí, kterou mu dali někde v exilu.
Tyto dekrety byly platné jen proto, že již neexistovala státnost ani ústavnost, legální právo či
zákon, ale jen právo a zákon těch, kdo přicházeli z východu a přiváželi si sebou jako svůj nástroj
Edvarda Beneše. Prezidentská funkce Edvarda Beneše po dohodách v Moskvě v roce 1945 byla
- 45 -
jen výsledkem politického a mocenského handlu a neměla žádný právní základ, nezískala ho ani
po takzvaných volbách v roce 1946.
Všechno, co tato soukromá osoba až do své smrti učinila, a co bylo neznalostí či omylem považováno za právně platné, mělo být prohlášeno za neplatné ihned, jakmile pominula moc těch,
kteří Edvarda Beneše přivezli jako svůj mocenský nástroj a pro oklamání lidu ho titulovali prezidentem.
Platnost Benešových dekretů potvrdil v r. 1995 Ústavní soud precedenčním nálezem č.
55/1995 Sb. (causa Dreithaler). Závaznost Benešových dekretů však byla potvrzena i celou řadou dalších nálezů Ústavního soudu, zejména v případech, kdy se navrácení majetku domáhali
potomci šlechtických rodů.
Tím se Česká republika vzniklá již plně demokratickým procesem v roce 1993 přihlásila k činům a dokumentům, které tehdy i dnes odporují znění její platné ústavy.
Znárodnění se uskutečnilo na základě 4 dekretů Edvarda Beneše ze dne 24. října 1945. Vyhlášeno bylo na manifestaci na Václavském náměstí dne 28. října. Prvním dekretem byl zestátněn
klíčový a velký průmysl, dalšími dekrety potravinářský průmysl, akciové banky a pojišťovny. Již
dříve byl znárodněn filmový průmysl včetně dovozu, vývozu a distribuce filmů.
Celkem bylo v průmyslu znárodněno více než 3 000 podniků (technických jednotek), tj. 67 %
celkového počtu průmyslových podniků, v nichž v březnu 1947 pracovalo 61 % zaměstnanců
průmyslu. Výrobní kapacita znárodněných podniků představovala téměř dvě třetiny československého průmyslu.
Velký hospodářský dosah mělo znárodnění bank a pojišťoven. Postátňovaly se všechny akciové
banky a soukromé pojišťovny, takže v peněžnictví zůstaly neznárodněné jen družstevní a veřejnoprávní ústavy lidového peněžnictví. Po likvidaci německých a maďarských ústavů působilo v
peněžnictví 14 bank – národních podniků, z toho 8 v českých zemích a 6 na Slovensku.
Nárok na náhradu za znárodněný majetek měli ti bývalí vlastníci, kteří nepatřili do kategorie
nepřátel a zrádců. U mnoha těchto osob však náhrada nepřipadala v úvahu, protože některé znárodněné majetky byly z doby války tak zadlužené, že je stát musel naopak sanovat.
Týden po vyhlášení znárodňovacích dekretů se uskutečnila měnová reforma.
Znárodnění bylo chápáno jako akt sociální spravedlnosti („vyvlastnění vyvlastňovatelů“, předání výsledků práce lidu do jeho rukou) a podnítilo vlnu pracovní aktivity, což se projevilo i úspěšným průběhem poválečné obnovy průmyslu.
Seznam dekretů Edvarda Beneše:
1. Ústavní dekret č. 3/1945 Úř. věst. čsl., o výkonu moci zákonodárné v přechodném období
2. Dekret č. 5/1945 Úř. věst. čsl., o kterým se určuje postavení Správy Spojených národů pro
okamžitou pomoc a první obnovu (United Nations Relief and Rehabilitation Administration), republikován vyhláškou č. 149/1945 Sb.
3. Ústavní dekret č. 1/1945 Sb. z. a n. II, o nové organisaci vlády a ministerstev v době přechodné
4. Dekret č. 3/1945 Sb. z. a n. II, kterým se mění a doplňují některá ustanovení vojenského
trestního zákona a branného zákona
5. Dekret č. 5/1945 Sb. z. a n. II, o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby
nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů [2]
6. Dekret č. 8/1945 Sb. z. a n. II, o věnování nemovitostí Svazu sovětských socialistických republik jako projev díků
7. Dekret č. 12/1945 Sb. z. a n. II, o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku
Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa [3]
8. Dekret č. 16/1945 Sb. z. a n. II, o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů
a o mimořádných lidových soudech [4]
9. Dekret č. 17/1945 Sb. z. a n. II, o Národním soudu
- 46 -
10. Dekret č. 19/1945 Sb. z. a n. II, o Sbírce zákonů a nařízení republiky Československé
11. Ústavní dekret č. 20/1945 Sb. z. a n. II, o prozatímním výkonu moci zákonodárné
12. Ústavní dekret č. 21/1945 Sb. z. a n. II, o výkonu moci zákonodárné v přechodném období
13. Ústavní dekret č. 22/1945 Sb. z. a n. II, o vyhlášení právních předpisů, vydaných mimo území
republiky Československé
14. Ústavní dekret č. 25/1945 Sb., o sjednocení celního práva na území republiky Československé
15. Dekret č. 26/1945 Sb., o zrušení zákona ze dne 9. července 1945
16. Dekret č. 27/1945 Sb., o jednotném řízení vnitřního osídlení [5]
17. Dekret č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu
českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci [6]
18. Ústavní dekret č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské [7]
19. Dekret č. 35/1945 Sb., o přechodném omezení výplat vkladů u peněžních ústavů (peněžních
podniků) v pohraničním území
20. Dekret č. 36/1945 Sb., o plnění závazků znějících na říšské marky
21. Dekret č. 38/1945 Sb., o přísném trestání drancování
22. Dekret č. 39/1945 Sb., o dočasné příslušnosti ve věcech náležejících soudům porotním a
kmetským
23. Ústavní dekret č. 47/1945 Sb., o Prozatímním Národním shromáždění
24. Dekret č. 50/1945 Sb., o opatřeních v oblasti filmu
25. Dekret č. 52/1945 Sb., o zatímním vedení státního hospodářství
26. Dekret č. 53/1945 Sb., o odčinění křivd československým veřejným zaměstnancům
27. Dekret č. 54/1945 Sb., o přihlašování a zjišťování válečných škod a škod způsobených mimořádnými poměry
28. Dekret č. 56/1945 Sb., o úpravě platu prezidenta Československé republiky
29. Dekret č. 57/1945 Sb., o platu a o činovním a representačním přídavku členů vlády
30. Dekret č. 58/1945 Sb., o platovém přídavku státním a některým jiným veřejným zaměstnancům
31. Dekret č. 59/1945 Sb., jímž se zrušují jmenování veřejných zaměstnanců z doby nesvobody
32. Ústavní dekret č. 60/1945 Sb., o přípravě provedení smlouvy mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině ze dne 29. června 1945
33. Dekret č. 62/1945 Sb., o úlevách v trestním řízení soudním
34. Dekret č. 63/1945 Sb., o Hospodářské radě
35. Dekret č. 66/1945 Sb., o Úředním listě republiky Československé
36. Dekret č. 67/1945 Sb., jímž se obnovuje činnost disciplinárních a kvalifikačních komisí pro
veřejné zaměstnance a zrušují se předpisy o omezení opravných prostředků
37. Dekret č. 68/1945 Sb., o reaktivaci veřejných zaměstnanců
38. Dekret č. 69/1945 Sb., o přeložení vysoké školy báňské z Příbramě do Moravské Ostravy
39. Dekret č. 71/1945 Sb., o pracovní povinnosti osob, které pozbyly československého státního
občanství [8]
40. Dekret č. 73/1945 Sb., kterým se mění a doplňuje platový zákon ze dne 24. června 1926, č.
103 Sb., pokud jde o profesory vysokých škol a vysokoškolské asistenty
41. Dekret č. 74/1945 Sb., o reaktivaci a o opětném ustanovení provdaných žen ve veřejné službě
42. Dekret č. 76/1945 Sb., o požadování dopravních prostředků po dobu mimořádných hospodářských poměrů
43. Dekret č. 77/1945 Sb., o některých opatření k urychlení nakládky a vykládky zboží v železniční dopravě
44. Dekret č. 78/1945 Sb., o přechodném finančním zabezpečení hospodářských podniků
45. Dekret č. 79/1945 Sb., o zatímní úpravě soudnictví v zemích České a Moravskoslezské
46. Dekret č. 80/1945 Sb., o opětném zavedení středoevropského času
47. Dekret č. 81/1945 Sb., o některých opatřeních v oboru spolkovém
48. Dekret č. 82/1945 Sb., o zálohách na náhradu za některé válečné škody majetkové
49. Dekret č. 83/1945 Sb., o úpravě branné povinnosti osob povolaných,jakož i dobrovolně nastoupivších do činné služby
- 47 -
50. Dekret č. 84/1945 Sb., o přechodné úpravě délky presenční služby
51. Dekret č. 85/1945 Sb., kterým se ruší školné na státních středních školách
52. Dekret č. 86/1945 Sb., o znovuvybudování finanční stráže v zemích České a Moravskoslezské
a o úpravě některých služebních a platových poměrů příslušníků finanční stráže
53. Dekret č. 88/1945 Sb., o všeobecné pracovní povinnosti
54. Dekret č. 89/1945 Sb., o vyznamenáních za zásluhy o výstavbu státu a za vynikající pracovní
výkony
55. Dekret č. 90/1945 Sb., o úpravě některých organisačních a služebních otázek v oboru soudnictví
56. Dekret č. 91/1945 Sb., o obnovení československé měny
57. Dekret č. 93/1945 Sb., o prozatímních opatřeních v oboru veřejno-právního sociálního pojištění
58. Dekret č. 94/1945 Sb., o úpravě některých otázek organisace a služebních a platových poměrů sboru uniformované vězeňské stráže
59. Dekret č. 95/1945 Sb., o přihlášení vkladů a jiných peněžních pohledávek u peněžních ústavů,
jakož i životních pojištění a cenných papírů
60. Dekret č. 96/1945 Sb., o zřízení pobočky lékařské fakulty University Karlovy v Hradci Králové
61. Dekret č. 97/1945 Sb., kterým se mění a doplňují ustanovení o zvláštní dani výdělkové
62. Dekret č. 98/1945 Sb., o přechodných opatřeních v oboru daně z obratu
63. Dekret č. 99/1945 Sb. o úpravě přímých daní za kalendářní roky 1942 až 1944 a o úpravě
poplatků a daní obchodových
64. Dekret č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků
65. Dekret č. 101/1945 Sb., o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského
66. Dekret č. 102/1945 Sb., o znárodnění akciových bank
67. Dekret č. 103/1945 Sb., o znárodnění soukromých pojišťoven
68. Dekret č. 104/1945 Sb., o závodních a podnikových radách
69. Dekret č. 105/1945 Sb., o očistných komisích pro přezkoumání činnosti veřejných zaměstnanců
70. Dekret č. 106/1945 Sb., o platech členů Prozatímního Národního shromáždění
71. Dekret č. 107/1945 Sb., o přechodné úpravě poplatkového ekvivalentu v zemích České a Moravskoslezské
72. Dekret č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy [9]
73. Dekret č. 109/1945 Sb., o řízení výroby
74. Dekret č. 110/1945 Sb., o organisaci lidové a umělecké výroby
75. Dekret č. 112/1945 Sb., o správě soudních věznic a trestních ústavů
76. Dekret č. 113/1945 Sb., o úpravě, řízení a kontrole zahraničního obchodu
77. Dekret č. 114/1945 Sb., o zřízení nových ředitelství pošt a o úpravě obvodů ředitelství pošt v
zemích České a Moravskoslezské
78. Dekret č. 115/1945 Sb., o hospodaření uhlím a palivovým dřívím
79. Dekret č. 116/1945 Sb., o změně zákona ze dne 25. června 1926, č. 122 Sb. a vlád. nařízení ze
dne 17. července 1928, č. 124 Sb., o úpravě platů duchovenstva církví a náboženských společností
státem uznaných případně recipovaných, a o platovém přídavku k nejnižšímu ročnímu příjmu duchovenstva
80. Dekret č. 117/1945 Sb., kterým se upravují ustanovení o prohlášení za mrtvého
81. Dekret č. 118/1945 Sb., o opatřeních v řízení vyživovacího hospodářství
82. Dekret č. 119/1945 Sb., o přechodné úpravě vojenského trestního řádu
83. Dekret č. 120/1945 Sb., o přechodné úpravě vojenského polního trestního řízení
84. Dekret č. 121/1945 Sb., o územní organisaci správy, vykonávané národními výbory
85. Dekret č. 122/1945 Sb., o zrušení německé university v Praze
86. Dekret č. 123/1945 Sb., o zrušení německých vysokých škol technických v Praze a v Brně
87. Dekret č. 124/1945 Sb., o některých opatřeních ve věcech knihovních
88. Dekret č. 125/1945 Sb., o zřízení Svazu brannosti
89. Dekret č. 126/1945 Sb., o zvláštních nucených pracovních oddílech
90. Dekret č. 127/1945 Sb., o zřízení vysoké školy "Akademie musických umění v Praze"
- 48 -
91. Dekret č. 128/1945 Sb., o zatímní územní organisaci některých finančních úřadů a změnách
s tím spojených v zemích České a Moravskoslezské
92. Dekret č. 129/1945 Sb., o státním orchestru Česká filharmonie
93. Dekret č. 130/1945 Sb., o státní péči osvětové
94. Dekret č. 131/1945 Sb., o vybudování Akademického domu – Památníku 17. listopadu
95. Dekret č. 132/1945 Sb., o vzdělání učitelstva
96. Dekret č. 133/1945 Sb., kterým se zřizuje Výzkumný ústav pedagogický Jana Amose Komenského
97. Dekret č. 135/1945 Sb., o zřízení pobočky lékařské fakulty university Karlovy v Plzni
98. Ústavní dekret č. 137/1945 Sb., o zajištění osob, které byly považovány za státně nespolehlivé, v době revoluční
99. Dekret č. 138/1945 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti
100. Dekret č. 139/1945 Sb., o přechodné úpravě právních poměrů Národní banky Československé
101. Dekret č. 140/1945 Sb., o zřízení Vysoké školy politické a sociální v Praze
102. Dekret č. 143/1945 Sb., o omezení žalobního práva v trestním řízení
Na konci června 1945 podepsal Beneš v Moskvě smlouvu, podle níž ČSR odstoupila SSSR Podkarpatskou Rus. Smlouva jen formálně reflektovala, co se již fakticky stalo.
Generál František Moravec, kterému Beneš od počátku vděčil za svoji pozici v Londýně, který
se za Beneše postavil v době, kdy jej celý československý exil odmítal, byl po návratu do vlasti v
červnu 1945 zařazen do pomocného úřadu ministerstva národní obrany a ihned poslán na časově neomezenou dovolenou. Obranné zpravodajství převzal komunistický řezník Bedřich Reicin.
V létě 1945 nařídil generální prokurátor 1. čs. armádního sboru tzv. vyhledávací řízení, na jehož
základě měl být gen. Moravec obviněn ze zanedbání služebních povinností tím, že v období obsazování Československa německou armádou nezničil či neodvezl důležitý zpravodajský materiál.
Beneše ani nenapadlo, aby se svého věrného spolupracovníka z Londýna zastal. Obvinění bylo
samo o sobě absurdní, neboť Moravec neměl v březnu 1939 nejmenší pravomoc materiály zničit,
byl voják a poslouchal rozkazy, a když 13. března informoval Beranovu vládu o chystaném obsazení Čech a Moravy Wehrmachtem, byl odmítnut s tím, že není, proč by to Němci dělali. V květnu 1946 bylo šetření ukončeno, ale Moravec nebyl rehabilitován, jen bylo konstatováno, že
všechny činy, ze kterých je podezříván, jsou promlčeny.
Teprve vyšetřování kárného výboru MNO konstatovalo, že Moravcovi nelze přičítat vinu za
nezničení zpravodajských materiálů. V červenci 1947 zpracovalo OBZ zprávu, ve které znovu
dokazovalo Moravcovu vinu za nezničení zpravodajských materiálů. 11. listopadu1946 kárný
výbor vynesl osvobozující rozsudek. Ten však byl ministrem národní obrany Ludvíkem Svobodou vrácen zpět a bylo nařízeno nové vyšetřování. Teprve 26. února 1947 zastavil Beneš konečně toto nesmyslné řízení dekretem prezidenta republiky.
1. prosince 1947 byl gen. Moravec jmenován prozatímním velitelem 14. divize v Mladé Boleslavi a již 28. února 1948 byl z této funkce odvolán.
29. března 1948 opustil gen. Moravec Československo a odešel za pomoci britské zpravodajské
služby do své třetí emigrace.
Závěr
Bájeslovný Narcis zemřel u studánky, když zahlédl svůj vlastní obraz, bezmezně se do něho
zamiloval a potom zjistil, že je neuchopitelný, že je to jen obraz, že sám sebe nelze milovat a nikoho jiného v tomto srovnání milovat nemůže. Nesnesl bolest a podlehl zoufalství z tohoto procitnutí.
Těžko říci, zda a kdy také Edvard Beneš stanul u studánky a jestli vůbec. Zemřel nemocí a věkem, ale možná ne tak docela jenom tím. Na konci života zůstal sám. Nemohl milovat ty druhé,
protože ve srovnání s ním samým (božským) za to nestáli. Ale jeho vlastní obraz ve studánce
dějin se hroutil, zošklivěl. To vidět nechtěl a nemohl. Už neměl sílu to zadržet a opravit. Nenávi- 49 -
děl komunisty, protože za to mohli (on ne). Zkazili jeho skvělé dílo a kazili i obraz jeho samého,
do kterého by zamilovaný.
V únoru roku 1948 selhal Edvard Beneš naposledy. Když velká část ministrů Gottwaldovy vlády
podala demisi, měl jako prezident, jak se to dělalo v demokratických zemích vždy, demisi nepřijmout a prostě vyhlásit nové volby. Namísto toho povolil Gottwaldovi, aby chybějící ministry
doplnil z řad komunistů, vládu jmenoval a demisi ministrů přijal. Tím definitivně a na dlouhá
desetiletí předal vládu v Československu do rukou KSČ. Za odměnu směl ještě chvíli zůstat prezidentem a dívat se na to, jak Jana Masaryka, syna jeho velkého učitele, vyhodili z okna, jak jeho
nejvěrnější spolupracovník Drtina páchá sebevraždu, a jak poslední zbytek soudných lidí prchá
honem ze země.
Prý Benešovi ještě nabízeli útěk letadlem na Západ. Ale co by tam dělal? Byl starý a hodně nemocný. Nebylo s kým začínat nový odboj. Příliš mnoho lidí by mu tam vmetlo do tváře, že to je
vlastně jeho dílo a asi by jej už nechtěli za vůdce odboje. Samotný útěk by byl vlastně Benešovým
přiznáním viny i selhání.
Když Beneš schvaloval demisi a předával moc komunistům, řekl posledním demokratům, že
sám ihned abdikuje. Nedokázal to. Neabdikoval, jen se z Hradu uchýlil do Sezimova Ústí a už se
do Prahy nevrátil. Jenže dále komunistům podepisoval nové a nové zákony, mimo jiné zákon o
volbách s jedinou kandidátkou.
Díval se na to, jak jsou zavíráni a odsuzováni jeho bývalí spolupracovníci a bylo mu to lhostejné.
Nikoho se nezastal, za nikoho neztratil slovo, natož, aby využil svého ústavního práva a udělil
milost.
Jeho poslední čin byl ale z jiného soudku. Novou nedemokratickou ústavu z 9. května odmítl
podepsat. Možná šlo o malou soukromou vzpouru a malou pomstu komunistům. Byl to bezvýznamný čin a komunistům příliš neuškodil, ale pro Beneše měl zřejmě velký význam. Možná se
naposledy nadechl a narovnal, než 7. června podruhé a definitivně abdikoval a 3. září 1948 zemřel.
Přišli jiní Narcisové a hned se začali vzájemně vraždit, ale Benešovy velikosti žádný z nich nedosáhl.
Považuje se za samozřejmé, že
výsledky druhé světové války a
míra postupu Rudé armády do
Evropy předurčily osud Československa a jeho upadnutí do
područí Moskvy. Považuje se za
samozřejmé, že u nás museli nutně zvítězit a převzít moc komunisté. Já to za samozřejmé nepovažuji.
Kdyby Edvard Beneš nebyl tím,
kým byl, mohla se republika v
roce 1938 bránit, a to podle mne
úspěšně. I kdyby neúspěšně, měla
by v zahraničí po celou dobu války kredit prvního bojovníka proti
Hitlerovi, toho, který prohrál, ale Hitlera zásadním způsobem oslabil již na začátku jeho expanze.
Mohl v případě porážky odejít do exilu a tam s hlavou hrdě vztyčenou po celou dobu války připomínat budoucím vítězům, že jen proto, že se Čechoslováci obětovali, oni mohli dohonit Německo ve zbrojení. Beneš by se stal nepochybným národním vůdcem a hrdinou na věčné časy.
Kdyby Edvard Beneš nebyl tím, kým byl, mohla být londýnská exilová vláda po Mnichovu koncipována jinak, složena z více demokraticky založených osob a mohla se stát skutečně reprezentativním zástupcem Čechů a Slováků. Mohla lépe spolupracovat s Brity, mohla od začátku varovat před komunistickým nebezpečím a tak se shodnout zejména s Winstonem Churchillem. Ni- 50 -
kdo nemusel jezdit do Moskvy a poválečná ČSR nemusela být v Teheránu roku 1943 zařazena do
sféry vlivu SSSR.
I kdyby vznikly pochybnosti, západní mocnosti by měly mnohem větší motivaci včas osvobodit
Prahu a větší část Čech, což bylo reálné. Prozatímní vláda se mohla v roce 1945 vrátit přímo do
Prahy nebo alespoň do Plzně, odtud nabídnout komunistům zastoupení v prozatímní vládě a pak
postupovat přesně v souladu s ústavou bývalé ČSR. Vznikla by skutečná kontinuita.
Kdyby Edvard Beneš nebyl tím, kým byl, mohla být otázka sudetských Němců řešena velkými
soudními procesy, které by jistě uspokojily rozhořčené veřejné mínění. Jistě více, než polovina
sudettendeutsche by zůstala na území ČSR jako řádní občané a komunisté by nikdy neměli šanci
vyhrát první poválečné, skutečně demokratické volby.
Kdyby Edvard Beneš nebyl tím, kým byl, byly by brzy po návratu prozatímní a demokraticky se
chovající vlády zrušeny národní výbory a nahrazeny skutečnou samosprávou, jak se to stalo po
první válce. Komunistický vliv by byl mnohem menší, nikdy by nezískali přízeň venkova. Nedrželi by ve vládě silová ministerstva a ti, kterým by zůstali majetky, by komunisty také nepodporovali. Mohl být přijat Marshalův plán a pro komunisty by bylo mnohem horší organizovat nějaký
puč.
V Rakousku komunisté také po válce neuspěli, ačkoliv drželi vojensky jeho větší část včetně
Vídně a šlo o poraženou zemi. V Rakousku nikdo neznárodňoval a neomezoval počet politických
stran. A především, Rakušané neměli Beneše, i když tam dlouho vládli socialisté.
Je pravdou, že Rudá armáda by pravděpodobně stejně osvobodila Slovensko a mohla by jej odtrhnout od ČSR (jak tehdy navrhoval soudruh Gustáv Husák). To by iniciovalo vznik ČR, která by
definitivně spadala do západní demokratické sféry.
Kdyby něco z toho Edvard Beneš podpořil nebo vykonal, byl by nepochybně zvolen za prvního
řádného prezidenta ČR. Lidé by mnohem více věřili tomu, že bude chránit jejich majetky a demokracii.
Kdyby Edvard Beneš skutečně usiloval o demokracii, nikdy by neoslabil pravici zakazováním
velkých pravicových politických stran a udržel by tak rovnováhu. Nikdy by nepřipravoval o majetek ty, kteří ho v zahraničí sponzorovali a pomáhali mu, které o majetky připravili již Němci.
Sociální reformy bylo možno dělat i jinak a později. Jenže Beneš byl původem chudý venkovan a
v poslední fázi života si zřejmě zahrál na radikálního revolucionáře, který bohatým bere a
chudým dává, který zničí jednou provždy sociální nerovnost a nespravedlnost, panstvo jakéhokoliv druhu a zanechá po sobě etnicky čistý stát sobě rovných Čechů a Slováků. Kvůli spravedlnosti? Nikoliv. Kvůli uznání, obdivu u mas a místu v dějinách národa.
Edvard Beneš si v Londýně počínal tak, že se to z dnešního pohledu zdá být až nepochopitelné.
Vedl urputný zápas o to, aby byl jediným reprezentantem československého odboje, aby se jednalo jen s ním jediným. Zapudil, znechutil a zničil mnoho dobrých demokratů a schopných lidí,
kteří mohli odboji pomoci, měli kontakty a zkušenosti. Spolupracovníkům, kteří mu zbyli, neříkal
pravdu, záměrně je klamal, v zahraničí je pomlouval a jejich schopnosti a možnosti nevyužil.
Využil je jen jako stafáž, ale jednal jako neomylný, ničím neomezený autokrat a on sám jediný na
vlastní zodpovědnost připravil národu mnohá budoucí neštěstí. Bojoval s Brity, kteří se jej i odboje ujali, jako by šlo o nepřítele. Spojenci, na nichž byl závislý, také pohrdal, pomlouval je a intrikoval proti nim. V roce 1943 jel proti všem varováním do Moskvy, kde na vlastní zodpovědnost a bez konzultace s kýmkoliv jiným z odboje uzavřel smlouvu, která ve svých důsledcích fakticky uvrhla národ do komunistické nesvobody. V Moskvě, bez konzultace s kýmkoliv slíbil Stalinovi Podkarpatskou Rus a dohodl zničení demokracie. Nebyl v postavení, které by mu dávalo
jakékoliv právo uzavírat jménem národa takové smlouvy a dávat takové sliby, přesto si počínal,
jako by byl jediným, kdo to má právo udělat. Způsobil to, že poválečnou ČSR zařadili spojenci
v Teheránu do sovětské sféry vlivu.
Přinejmenším od roku 1938 ignoroval ústavu i zákony, pravidla a dohody.
V roce 1945 se otevřeně spojil s komunisty v Moskvě. Nejprve sám a později ve spojení s komunisty vymyslel a prosadil vládu národních výborů, omezení demokracie na Národní frontu pouhých 4 stran, vyhnání třetiny obyvatelstva bez zkoumání viny či neviny, znárodnění, okradení
miliónů osob o jejich osobní majetky a další de facto zločiny. Byl to on, kdo svými dekrety faktic- 51 -
ky zničil politickou, majetkovou i sociální strukturu národa i státu tak, jak se to neodvážili udělat
ani okupanti.
Nejméně dvakrát se otevřeně a prokazatelně dopustil vlastizrady a ke svému vlastnímu národu,
ke svým spolupracovníkům a podporovatelům se choval jako k nepříteli, jako k obtížnému hmyzu. Spojil se otevřeně se zločinci a páchal zločiny sám i s nimi, mnohé jejich zločiny bral dokonce
na sebe a jako by na celém národě páchal nějakou obludnou zvrácenou pomstu. Nakonec v roce
1948 pomohl předat celou zemi a vládu nad všemi jejími občany zločinecké organizaci a legalizovat její moc.
Dnes by byl člověk, který by si počínal tímto způsobem, bezodkladně postaven před mezinárodní soud.
Ještě větší úžas a zoufalství se mne zmocňuje při pomyšlení, že kromě krátkého prohlédnutí po
mnichovské kapitulaci, naprostá většina národa po celou dobu nekriticky tohoto muže zbožňovala, podporovala jej, přes opakovaná zklamání mu stále věřila a nakonec jej téměř začala uctívat. Dodnes jsou mu stavěny pomníky a pojmenovávány po něm školy i ulice.
Ještě v dubnu roku 2004 schválil parlament svobodné a demokratické České republiky zákon č.
292/2004 Sb tvořený jedinou větou: Edvard Beneš se zasloužil o stát. Přitom je naprosto zřetelné, že jediné státy, o které se Edvard Beneš zasloužil, byly nacistická Třetí říše, komunistická
ČSSR a stalinský SSSR.
Je dech vyrážející, jaký strašlivý dopad má na národní masy zjev tak gigantického Narcise jakým
byl například Adolf Hitler v Německu nebo Edvard Beneš v Československu. Ještě dlouho po jejich smrti, přes jakkoliv děsivé zkušenosti jsou národy fascinovány těmi, kdo se jim ukázali a
představili jako neomylní bohové, jako zosobnění vrcholného egocentrismu, sebelásky a naprostého pohrdání svými uctívači. Svedené masy jsou ochotné odpustit cokoliv a nevidět jakkoliv
zřejmé ubožáctví těchto živých ikon. Jako by přehodnocení starých omylů a realistický či pravdivý pohled na národní ikony bral lidem jakousi omamnou drogu, kterou jim začali dávat již
v dětství ve školách, a bez níž již nejsou schopni žít jako střízliví příslušníci národa, nést vítězství
i porážky, zásluhy, ale také viny svých předků. Jak víme, lidé závislí na omamných látkách jsou
schopni páchat i nové zločiny, aby nemuseli vystřízlivět.
Národy závislé na lžích jsou schopny páchat leccos, aby pravda nevyšla najevo. Národy, které
byly lží stvořeny nebo rekonstruovány, mají pocit, že zánikem lži by zanikly o ony samy, jejich
národní identita. Jsou odsouzeny k hájení lži všemi prostředky.
Edvardu Benešovi se podařilo svést k vlastnímu marnému obdivování téměř kohokoliv, jen
ďábla ne. Nevěřil v ďábla, ale ďábel věřil v Edvarda Beneše. A Edvard Beneš ho nezklamal.
Největší zrádce je Fierlinger, rozdupat ho jako hada. Ten musí viset na nejbližším stromě! Pamatujte si, že Fierlinger je svině…
Edvard Beneš, březen 1948
- 52 -