ke stažení ZDE

Monarchistický
zpravodaj
Zpravodaj Koruny České
(monarchistické strany Čech,
Moravy a Slezska)
Číslo 61/2015
DEUS * REX * PATRIA
Z obsahu čísla:
2: Noční hlídka – Vrchol liberalismu
3-5: Dění v Koruně České - Prohlášení k Islámu, rozhovor Petra Nohela, Návrat Radeckého pomníku
6-7: Církev a monarchie – Vzpomínka na arcibiskupa a kardinála
Schwarzenberga a na papeže Benedikta XVI.
8: Markrabství moravské – ples
v Olomouci a Lichtensteinové
9-13: Monarchisté v uniformách –
Sdružení Radecký, Vysloužilci, Pětatřicátníci, ples ve Stříbře, kalendář
akcí a oznamy
14-15: Literatura / Výprodej Jardy
Konečného, nové knihy
16: Kontakty
17-24: Názory / články a úvahy:
Josefa Pejřimovského – Kořeny
Ukrajinské státnosti
Jana Bárty – Evropa, Západ – co
teď?
Přílohy:
1. historická studie Jana Drnka –
Podvod (k roku 1968)
2. Plzeň loajální – prospekt probíhající monarchistické výstavy.
Milé dítě,
budeme tě chránit, a to za každou cenu, ať chceš nebo nechceš.
Nejdříve se pokusíme tě ochránit před narozením. Když se to nepodaří a narodíš se, budeme tě chránit před výchovou. Také před doteky (jakýmikoliv) rodičů a vůbec všech lidí. Jde totiž téměř vždy o fyzické týrání nebo o pedofilii. Uzavřeme tě do ochranné bubliny. Když
to vyjde a podaří se nám vzít tě tvé rodině, ochráníme tě před sourozenci, oddělíme tě od nich. Až budeš větší, pokusíme se tě ochránit
před hrou s ostatními dětmi. Pořídíme ti tablet a s tím už si po zbytek
života vystačíš sám. Samozřejmě tě budeme ochraňovat i před škodlivými vlivy, před kouřením, před alkoholem, drogami a špekem.
Hlavně však před vztahy. Nebudeš muset nikam chodit po vlastních
nohou, nebudeš muset pracovat (dáme ti nějakou sociální dávku).
Vysvětlíme ti, které filmy a knihy jsou pro tebe škodlivé, vždycky ti
řekneme, jak máš správně chodit oblečený, kde nakupovat, jakým
kartáčkem si čistit zuby a jakým ne, v jakém prášku si nechat prát
prádlo. Nikdy nebudeš muset poslouchat nikoho, kromě nás ochranářů. Když na tebe přijdou touhy, užiješ si s nějakou dívkou nebo chlapcem a zase je opustíš. Ochráníme tě před vztahy, před závazky, před
zodpovědností a nedej Gaia i před manželstvím.
Postavíme pro vás všechny krásné skleníky a v nich vás sbratříme.
Macešky, stejně jako brambory i bodláky. Všechny vás v nich vypěstujeme slaboučké a závislé na nás na ochráncích a skleníkářích. Prožiješ
svůj život úplně hladce, aniž by sis toho vůbec všimlo. Jako by ses nenarodilo. Až to jednoho dne pochopíš, pořídíš si pistoli a postřílíš pár
desítek těch ošklivých tvorů na ulici, ve škole nebo v nějaké restauraci. Zachráníš je před životem tak, jako jsme my ochránili tebe.
JD
Česko se možná ocitne na evropském pranýři ze stejného důvodu jako minulý týden Francie. Tu Rada Evropy (RE) zkritizovala za to, že do svého právního řádu nezačlenila jasný zákaz tělesných trestů pro děti.
http://www.novinky.cz/domaci/363915-pohlavkovani-deti-cekacesko-evropsky-pranyr.html
2
Vrchol liberalismu
Ve světě je to teď samé vraždění. Zpupné a svévolné vraždění teroristických
spolků, které se objevují a bují na stále
dalších místech planety jako houby po
dešti. Vraždění jako by na výsměch všem
a všemu. Na druhé straně zoufalé vraždění frustrovaného důchodce z Uherského
Brodu.
Vnímavějším pozorovatelům již začíná
být sdostatek jasné, že smyslem tohoto
násilí není žádná konkrétní ideologie nebo idea. Ani těm vrahům, kteří se tváří
jako muslimové nejde o islám. Jeho pravidla sami nedodržují a mnozí z nich nikdy nečetli Korán. Smyslem je násilí samo.
Jako by to bylo nějaké hnutí, které rychle
získává vyznavače a příznivce po celém
světě. Každá vražda přenášená televizními obrazovkami, jako by byla signálem a
výzvou: Pojďme vraždit, znásilňovat, mučit, ponižovat. Vykašleme se na jakákoliv
pravidla, i na ta poslední. Odkopněme jakoukoliv morálku či mravnost, naplivejme
na slušnost. A konečně - Osvoboďme se od
lidskosti.
Motiv osvobodit se od lidskosti a od jakýchkoliv, i těch nejzákladnějších pravidel, je zřejmě klíčovým motivem tohoto
hnutí. Šokovat svět amoralitou a zvířeckostí, stejně jako kdysi šokovaly svět dívky krátkými sukněmi a hippies volným,
veřejně praktikovaným sexem.
Jiný smysl v tom nelze nalézt. Jen tenhle.
Tomu, co se děje porozumíme jen tehdy,
když se na zpupné vraždění podíváme
jako na vrchol liberalismu, jako na pokus
o totální anarchii a osvobození člověka od
samé lidskosti.
Není to dokonce ani zezvířečtění. Zvířata
zabíjejí kvůli jídlu, dominanci v tlupě nebo kvůli zachování rodu. Kvůli tomu, co je
pozorovateli nějak pochopitelné. Zvířata
se řídí pravidly. Jsou naprogramována
svými pudy a instinkty, které lze popsat, pochopit a akceptovat. Zvířata jsou věrná tomu, jak byla stvořena.
Ti, kdo zabíjejí s Iráku, v Sýrii, v Jemenu, v Libyi, v Paříži, Kodani i
jinde, naopak jako by chtěli, aby jejich zabíjení bylo nepochopitelné a
neuchopitelné rozumem. Člověk se totiž neumí bránit tomu, co nelze
popsat, zařadit do řádu světa a nějak uchopit rozumem.
Násilí komunistů nebo nacistů zasáhlo stovky miliónů lidí, ale jako
by bylo přece jen nějak pochopitelně motivované. Úchylnou snahou o
rasovou čistotu, darwinistickým zápasem o zdroje či životní prostor,
plebejskou vzpourou proti pánům a rovnostářskými utopiemi. V současném násilí nic podobného nenacházíme a nezahlédneme. Naše
úsilí o pochopení tohoto násilí zcela selhává. A přece tu je motiv i
společný jmenovatel.
Osvobodit se. Osvobodit se od toho, jak jsem byl stvořen, od lidství,
od svědomí. Ale nestat se ani zvířetem, které se také musí řídit pravidly, jak bylo stvořeno. Úplně a demonstrativně zamítnout Stvořitelův
záměr se mnou, s člověkem jako takovým. Stát se něčím naprosto
jiným, co stoprocentně odporuje záměru Stvořitele. Proto je tohle
násilí tak nepochopitelné. Protože je způsobem odmítnutí záměru
Stvořitele.
Zároveň se v tomto krvavém prologu inferna ukazuje pravá podstata
liberalismu. Liberalismus je a vždycky byl posedlý osvobozováním.
Od všech omezení a pravidel. Nikdy mu nevadilo, že osvobozuje také
běsy, které trpělivě po celá tisícileté spoutávala civilizace. Naprostá a
totální svoboda byla přece vždy cennější, než cokoliv jiného. Nakonec
tedy i svoboda bez zodpovědnosti, protože co by to bylo za svobodu,
kdyby ji spoutávala a omezovala nějaká zodpovědnost, nějaké svědomí, nejaké závazky? Nakonec neomezená práva bez povinností.
Nakonec zuřivá a vášnivá svévole. Dělat, co se mi právě chce. Jak lépe
to demonstrovat, než tím, že začnu vraždit jen proto, že se mi chce.
Proto je západní svět proti těmto novým projevům násilí tak
bezmocný. Aby se jim mohl bránit, musel by zamítnout liberalismus. Musel by jasně říci, že civilizace a společenství vyžadují
pravidla a omezení. Musel by ta pravidla odůvodnit a to by se
mu nepodařilo bez Božích přikázání, bez náboženství. Musel by
se odvolat na Boží záměr s člověkem a přihlásit se k němu.
Jenže západní svět zůstává někde ve vzduchoprázdnu mezi liberálním odmítnutím náboženských dogmat a neschopností odmítnout
liberalismus, který ho začíná požírat. Stále jasněji se bude nyní ukazovat, že bez přihlášení se k Bohu a k jeho dílu s člověkem žádná civilizace není a nebude. Nebude ani společenství, ani svoboda a nakonec
ani člověk.
Dokonce i civilizace vzniklá na základě náboženství lásky musí na
svou obranu použít násilí. Ale je to násilí s jasně definovaným účelem
a jasně vymezenými hranicemi. Není to svévole.
Bude to narůstat. Globalizovaná média roznesou tuto výzvu i do
psledních koutů světa. Zbavme se posledního omezení, které nám bránilo zabíjet kohokoliv a cokoliv. Odmítněme Stvořitele a jeho záměr.
Zničme svět. Přivlastněme si sami sebe tím, že se začneme chovat v rozporu s čímkoliv obvyklým a akceptovatelným. Povražděme se navzájem, čímž se definitivně osvobodíme od Boha. Není to šílenství. Je to
totální vzpoura. Uskutečnění nemyslitelného. Da da na druhou. Vrchol liberalismu. Totální sebeosvobození totálním zánikem srozumitelného světa.
Slyšíte toho hajzla, jak se tam vzdadu chechtá?
Jan Drnek
3
Březen 2015
Předsednictvo KČ se sešlo dne 12. února v bývalé strážnici
Juditina mostu v Praze v počtu 4 členů (4 omluveni). Hostem byl
RNDr. Radim Špaček a Vladimír Krejčí.
Především byl stanoven termín XXIV. Generálního sněmu KČ
na 28. 11. 2015 na Novotného lávce, jako obvykle.
Byla prodiskutována změna www stránek KČ. Za Čechy byla
nominována pracovní skupina a role gestora se ujal MgA Josef
Petr.
Znovu byla otevřena otázka ustavení stínové vlády, tedy skupiny na úrovni Předsednictva, která by se skládala z členů, z nichž
by každá sledoval určitý vládní resort a byl by kdykoliv schopen
vydat odborné stanovisko k činnosti tako kterého vládního ministerstva.
Předseda Petr Nohel informoval o navázání vztahů s předsedou Spolku Lichtenstein, panem Juříkem.
Současně bylo rozhodnuto sestavit a odeslat blahopřání k narozeninám JJ Hanse Adama II.
Předsednictvo udělilo pani Ing. Báčovi statut stálého hosta s
právem účastnit se jednání předsednictva.
Další část jednání Předsednictva tvořily informace o činnosti
Spolku Radecký, návrhy interpelace na ministra Stropnického
kvůli zamítnutí umístění pamětní desky na kasárnách v Pohořelci, o průběhu příprav oslav výročí císařa a krále Karla IV.
*
V sobotu 7. března proběhlo vysílání pořadu Politické spektrum (od 14:30), které se věnovlo problematice terorismu, a ve kterém mezi pozvanými hosty vystoupil také místopředseda KČ JUDr. Petr Krátký.
Pořad byl opakován týž den ve 22:30 a je k pozdějšímu sledování dostupný na stránce:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10116287760politicke-spektrum/215411058200010/.
Prohlášení
Koruna Česká (monarchistická strana Čech, Moravy a
Slezska) dále jen KČ, konstatuje, že aktuální teroristické činy tzv. islámských fundamentalistů v Evropě nejsou náhodným činem několika pomatených jedinců, ale
logickým vyústěním rigidní interpretace islámské víry
a Koránu, která je svou povahou neslučitelná
s hodnotovým rámcem, který nám Evropanům odkázala antika, po staletí jej formovalo křesťanství i judaismus, a který většinově vyznává současná civilizovaná
Evropa.
V této souvislosti vyzývá KČ vládu České republiky,
aby:
- přijala a prosazovala taková bezpečnostní opatření,
která uchrání obyvatelstvo naší země od hrozby islámského terorismu,
- podporovala boj proti islámskému terorismu v rámci
mezinárodní spolupráce, zejm. s využitím stávajících
struktur Organizace spojených národů,
- aktivně materiálně podporovala vlády států, které
jsou ohroženy ozbrojeným útoky islámských fundamentalistů, zejména prosazovala větší spolupráci Evropské unie s Izraelem, který je v regionu Blízkého východu pro Evropu přirozeným strategickým spojencem,
- v rámci humanitární pomoci státům ohroženým islámským terorismem, přijala takové zásady imigrační
politiky, které (po kanadském vzoru) umožní přednostní přijímání obyvatel z řad náboženských menšin
(zejména křesťanů), kteří jsou islámským fundamentalismem nejohroženější.
V Praze dne 26. 1. 2015, Předsednictvo KČ
*
*
Váženi přátelé,
únorové webove čislo KONZERVATIVNICH LISTU je
na svém místě. Přejeme příjemné počtení na
www.konzervativnilisty.cz a omlouváme se za drobný
skluz.
http://konzervativnilisty.cz/index.php/predplatne
S přáním pokojného prožití postní doby, za redakčni
team KONZERVATIVNICH LISTU,
Jan Kubalcik
Vox Occidentis / Editorial
http://konzervativnilisty.cz/index.php/96-cisla/brezen2015/1132-editorial
Vážená paní, vážený pane,
jsem student závěrečného ročníku žurnalistiky na Univerzitě Karlově a v rámci praktického semináře mám za
úkol pořídit fotoreportáž z politického prostředí. Velké
politické strany mě nelákají a z těch menších mě dlouhodobě zajímá právě ta Vaše - původem jsem Nor a k monarchismu mám blízký a pozitivní vztah.
Jednalo by se o nafocení několika portrétů členů Vaší
strany v prostředí Vašeho sídla a pořízení krátkého rozhovoru s každým z nich. Výstupem bude vystavení vybraných fotografií a rozhovorů na největším evropském
politologickém kongresu v Evropě, který se koná letos na
*
podzim.
Pokud by se můj návrh setkal se souhlasem, bylo by
Milí kolegové,
až dnes jsem zaznamenal, že Parlamentní listy zveřejni- možno se sejít s někým ze strany během tohoto nebo
li dva články týkající se Koruny a islámského fundamen- příštího týdne?
Předem Vám děkuji za odpověď. S úctou
talismu.
Adam Englund
První se týká převzetí našeho prohlášení:
http://www.parlamentnilisty.cz/politika/politicivolicum/Koruna-Ceska-K-projevum-islamskehofundamentalismu-v-Evrope-360087.
Druhý je rozhovor se mnou (dále):
Petr
Tvrdá slova předsedy monarchistů:
Aktuální teroristické činy nejsou náhodným dílem pomatených jedinců
8. 2. 2015
ROZHOVOR O islámských fundamentalistech, takzvaném Islámském státu i přijímání
uprchlíků si ParlamentníListy.cz povídaly s předsedou Koruny České Petrem Nohelem.
Máme v prvé řadě za povinnost uchránit naši civilizaci, chránit sebe sama. Jestliže budeme
přijímat syrské uprchlíky křesťany, tak oni se rozhodně lépe etablují v naší společnosti, která
je postavena na týchž hodnotách, než když budeme přijímat syrské muslimy, objasnil.
V tiskovém prohlášení Koruny České píšete, že aktuální teroristické činy islámských fundamentalistů
nejsou náhodným činem pomatených jedinců. Takže chyba je dle vás v islámu?
Nevím, jestli je chyba v islámu jako takovém, ale rozhodně islám má mnoho interpretací, které směřují k takovýmto fatálním činům. Když uděláte rozhovor s představitelem islámu, tak vždycky budou říkat, že jsou to činy
jednotlivců, nikoli činy zakotvené v islámu. V tom jim můžeme dát za pravdu. Je ale s podivem, že tyto teroristické
akty zpravidla páchají muslimové a že interpretace Koránu tímto způsobem je rozšířená. Nebude to patrně náhodný jev.
Nicméně brutální vrazi z Islámského státu možná úplně nejvíce zabíjejí muslimy samotné...
Těžko říci. Takovou statistiku jsem neviděl. Ale že následkem jejich činů umírají i muslimové je samozřejmě pravda, což určitě není v pořádku. Myslím, že podporu pro takové činy bychom ani v Koránu nenašli.
Má svět na Islámský stát společně zaútočit, jak navrhuje prezident Zeman, nebo jsou současné vojenské akce proti němu dostatečné?
V první řadě chci zdůraznit, že Islámský stát je opravdu jen názvem. Není to žádný státní útvar. Z tohoto pohledu
určité defenzivní akce jsou možné, protože se nejedná o státní útvar, který by měl legitimitu mezinárodního práva.
Jedná se o skupinky, které bezdůvodně zabíjejí civilní obyvatelstvo pro svou ideologii. Proto si myslím, že je třeba
zakročit. Jestli je současný stav dostačující, nebo ne, nejsem schopen říci.
Vyzýváte vládu, aby přijala taková bezpečnostní opatření, která uchrání naše obyvatelstvo od hrozby
islámského terorismu. Co by to mělo být konkrétně?
Vyzýváme vládu ke čtyřem krokům, které v tiskovém prohlášení jsou. A panu předsedovi vlády Sobotkovi jsme je
zaslali. Domníváme se ale, že v první řadě by vláda měla spolupracovat s muslimskými obcemi na tom, aby si spolu
vyjasnily, jakým způsobem může tato špatná interpretace Koránu vznikat a jak jí zabránit. To je klíčová věc. Abychom neřešili následky, ale příčinu toho, kde špatné chování vlivem špatné interpretace vzniká.
Hodně se mluví o přijímání uprchlíků prchajících před válkou. Vy navrhujete kanadský model. V čem
spočívá?
Chceme postupovat tak, že bychom rádi přijímali obyvatelstvo z řad náboženských menšin, které jsou utlačované
islámem. Proběhla na toto téma i v médiích debata. Občas se ozývají hlasy, že když chceme přijmout některé postižené válkou, neměli bychom je selektovat podle náboženského přesvědčení. My se naopak domníváme, že ano, i
když se ten klíč může někomu jevit jako diskriminační. Máme ale v prvé řadě za povinnost uchránit naši civilizaci,
chránit sebe sama. Jestliže budeme přijímat syrské uprchlíky křesťany, tak oni se rozhodně lépe etablují v naší
společnosti, která je postavena na týchž hodnotách, než když budeme přijímat syrské muslimy. Můžeme v tom
vidět určitou nespravedlnost, ale na druhou stranu my nemůžeme zachránit všechny trpící ve světě. Máme-li si
vybrat nějaký počet, tak si vyberme skupinu, která se u nás dobře etabluje. I proto jsme do závorky toho prohlášení
dali zejména křesťané, i když se nebráníme ani jiným menšinám. Křesťané, kteří tam několik tisíc let žijí, jsou pro
nás kulturními spojenci. Myslíme, že se v našem prostředí dobře etablují a budou nám tito lidé blízcí.
http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Tvrda-slova-predsedy-monarchistu-Aktualni-teroristicke-cinynejsou-nahodnym-dilem-pomatenych-jedincu-360943
Z Malostranského náměstí ubude aut,
vrátí se sem maršál Radecký
Malostranské náměstí téměř bez aut? To se možná již
brzy stane skutečností. O přestavbě náměstí podle vítězného návrhu loňské architektonické soutěže magistrát rozhodne již v polovině tohoto měsíce.
„Výsledky soutěže budou zástupci IPR prezentovat
náměstkovi primátorky Stropnickému, radnímu Wolfovi a předsedkyni Výboru pro kulturu a památkovou
péči Kaplicky na jednání výboru v polovině března
2015,“ řekla deníku Metro mluvčí magistrátu Petra
Hrubá. Pokud se IPR podaří vítězný návrh prosadit,
bude ho třeba dopracovat již brzy. Realizace úprav je
předběžně plánována pro rok 2016. „Pan náměstek
Stropnický by se měl poté o dopracování projektu zasadit,“ dodává Hrubá.
Nová podoba náměstí byla vybrána z celkem čtyřiceti
jedna návrhů jednokolové ideové urbanistickoarchitektonické soutěže, která se konala v červnu minulého roku. Podle mluvčího Institutu plánování rozvoje Adam Švejdy by měl nový návrh definitivně vyřešit
přeplněnost náměstí zaparkovanými auty a uvolnit
dopravu v jeho horní části díky obousměrnému provozu. Vítězný návrh počítá také s obnovením pomníku
maršála Radeckého, který zde v minulosti stál. „Nová
podoba řeší náměstí jako celek. Kvalitně zpracované
jsou jak navrhované pobytové plochy, tak i řešení parkování,“ vysvětluje Švejda.
Vážení přátelé,
národní pochod pro život v Praze se skuteční již
příští týden - v sobotu 21. března 2015. Sejdeme se na
Mariánském náměstí ve 14:15. Podrobný program,
trasa, začátky mší svatých, videopozvánka a další informace jsou na adrese: http://pochodprozivot.cz.
Objednávka plakátů
Ještě jsou k dispozici plakáty ve formátech A5, A4 a
několik kusů A3. Pomůžete s jejich umístěním na veřejných místech? Na obecních úřadech, vývěskách, v
knihovnách, obchodech, lékárnách, na vysokých školách, v menzách, na kolejích, v komunitních, rodinných
a mateřských centrech, na nástěnkách v činžovních
domech, ... Plakáty si můžete objednat pomocí formuláře na http://hnutiprozivot.cz/?a=5
Pomozte nám během Národního pochodu pro život
Napište nám na [email protected], pokud byste
nám mohli pomoci s organizací, focením, videoklipy,
nesením vlajek a hlavního transparentu.
Národní pochod pro život pořádáme:
- aby každá žena čekající nečekaně dítě věděla, že v tom
nezůstane sama,
- aby si muži uvědomili svou zodpovědnost a ženy v
nich nacházely oporu,
- aby 23 tisíc dětí nepřicházely ročně o život, ale dostaly šanci žít,
- aby společnost chránila všechny děti od okamžiku
početí.
Zdroj: Metro Těšíme se, že se s mnohými z vás opět setkáme.
Březen 2015
Vážení přátelé,
dopis, který si Vám z pověření úřadu pana kardinála
arcibiskupa dovoluji v příloze dát na vědomí, je zároveň
upřímným pozváním k účasti pro Vás a pro všechny,
kteří se cítí s našimi tradicemi spjati, a tlumočím též
prosbu o jeho předávání dál mezi členy starých rodů
naší vlasti a jejich přátele.
S uctivým pozdravem
Milan Novák
V Praze dne 20. února 2015
Vaše Jasnosti,
srdečně Vás pozdravuji od svatovítské katedrály. Rád
bych Vám tímto listem dal na vědomí, že se dne 27.
března tohoto roku v 18:00 hodin v naší katedrále sv.
Víta, Václava a Vojtěcha shromáždí při bohoslužbě Boží
lid, aby si připomněl 130. výročí úmrtí Vašeho strýce
Bedřicha Jana Josefa Celestina kardinála Schwarzenberga, XXVII. arcibiskupa pražského.
Dovolte mi, abych Vás k účasti na této bohoslužbě co
nejsrdečněji pozval.
S přáním dobra a pokoje žehná
Dominik kardinál Duka OP, arcibiskup pražský
6
Studoval filosofii a práva, potom teologii ve Vídni a v
Salzburgu. Roku 1833 byl vysvěcen na kněze a 1836 se
stalarcibiskupem v Salzburgu, kde založil několik domovů pro děti a nemocnic. Roku 1842 byl jmenován
kardinálem a roku 1850 na žádost pražské kapituly
XXVII. arcibiskupem v Praze. Roku 1859 založil Spolek
pro dostavbu chrámu svatého Víta. Dostavba chrámu
probíhala v letech 1871 – 1928. Založil řadu nadací a
dobročinných organizací a významně se přičinil o výstavbu kostela sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně. Roku
1863 svolal do Prahy synodu pražské arcidiecéze,
na Prvním vatikánském koncilu vystoupil roku 1869
proti dogmatu o papežské neomylnosti, pak se ale podrobil většině.
Bedřich Schwarzenberg byl zemský vlastenec a výrazná postava „staročeské“ politiky, jeden z iniciátorů petice, která žádala, aby se císař František Josef I. dal korunovat na českého krále. Zasazoval se také o zřízení české univerzity, když však roku 1882 vznikla, bránil se
rozdělení teologické fakulty, protože pokládal za nutné,
aby kněží mluvili oběma jazyky. Na jeho hrobě v ochozu
(severní boční lodi staré části) chrámu sv. Víta je bronzový sochařský portrét od J. V. Myslbeka.
Bedřich Schwarzenberg byl také nadšeným alpinistou,
jedním z průkopníků horolezectví v Alpách. Vystoupil
např. na Grosses Wiesbachhorn ve Vysokých Taurách,
pod nímž leží horská chata pojmenovaná na jeho počestSchwarzenberghütte.
Malé ohlédnutí za pontifikátem
papeže Benedikta XVI.
K 28. únoru 2013 rezignoval
ze zdravotních důvodů na
papežský úřad Benedikt XVI.,
vlastním jménem Josef Ratzinger. Dva roky od tohoto
neobyčejného kroku nám
dává možnost zhodnotit alespoň částečně jeho odkaz pro
katolickou církev i svět.
Jeho Em. Bedřich Jan Josef Celestin kardinál
Schwarzenberg, někdy též Fridrich Johan Joseph, (*6.
4. 1809 Vídeň +27. 3. 1885 tamtéž). Katolický kněz,
arcibiskup v Salzburgu a od roku 1850 v Praze. Významně se přičinil o dostavbu katedrály svatého Víta v
Praze.
Přestože mediální obraz tohoto pontifika nezapadal
vždy do představy laskavého a dobrosrdečného papeže, jak se prezentoval jeho předchůdce Jan Pavel II., je
třeba říci, že papež Benedikt je určitě moudrý, skromný, tichý a velmi vzdělaný člověk. Velkým tématem
jeho pontifikátu byla pravda, jak můžeme vidět nejen
z jeho encyklik, ale třeba i z jeho projevu k akademické
obci při návštěvě naší vlasti. V dnešní době, která se
vyznačuje velkou relativitou hodnot, která je atomizována a podléhá nezvykle vysoké míře individualizace,
je právě důraz na pravdu klíčovým majákem v rozbouřeném moři.
Mnoho dnešních lidí už bere jako fakt, že každý má
svou vlastní pravdu a hledat nějaké objektivní zákonitosti, nároky nebo hodnoty považuje za něco překonaného. Díky papeži Benediktovi můžeme vidět, že tomu
tak není, a že i přes naši snahu přizpůsobit si svět a
jeho pravidla svému vlastnímu vidění, zůstává něco, co
nás překračuje a přesahuje – a to Bůh, který je objektivní, kterého můžeme sice popírat nebo ignorovat, ale
který je na nás nezávislý, takže nepřestane existovat s
posledním věřícím člověkem, a to ani v případě, kdybychom si demokraticky odhlasovali, že žádný Bůh
není.
Josef Ratzinger byl většinou novinářů hodnocen jako
papež konzervativní. Je však třeba říci, že v současném
světě se vždy najde někdo, kdo bude jakéhokoliv papeže označovat jako konzervativního. Benedikt je
ovšem spíše reformista, působil jako teologický poradce na II. vatikánském koncilu a v jeho díle je vliv tohoto koncilu zřetelně patrný. Nemůžeme ho tedy označit
za ryzího tradicionalistu. Současného papeže Františka
označovala například některá média ihned po zvolení
za liberála, jiná za konzervativce atp. S takto jednoduchým nálepkováním bychom tedy měli být opatrní u
jakéhokoliv papeže a to přesto, že každý papež je jiná
osobnost a klade jiné důrazy na to, co považuje aktuálně za důležité.
Jedním z klíčových odkazů Benediktova působení v
čele Církve je dokument Summorum Pontificum a to ne
ani tak pro jeho teologii, ale pro touhu usmířit vzájemně znesvářené proudy v církvi. Toto „motu proprio“ je
jasným příkladem toho, jak by měl papež jako hlava
církve jednat. Mnozí mají za to, že dokumentem rozšiřuje právo sloužit tradiční římský ritus, avšak ve skutečnosti spíše upravuje dosud neupravené podmínky
jeho sloužení a vyjasňuje vztah obou forem ritu, což
vneslo do zmiňované věci pořádek.
Někteří katolíci měli obavu, že Benediktova iniciativa
způsobí rozkol ve farnostech a to v případech, kdy se
kněz rozhodne o své vůli sloužit Mši starším způsobem, nicméně v běžné farní pastoraci dává Summorum
Pontificum možnost knězi užít tradičního ritu pro
sloužení tzv. soukromé Mše, přičemž lid být může na
vlastní žádost k tomuto slavení přizván. Iniciativa tak
vychází od věřících ve farnosti a kněz se bez ní nemůže
jednoduše rozhodnout, v jakém ritu bude sloužit Mši
svatou s účastí lidu. Několikaletá praxe navíc ukázala,
že k rozporům ve farnostech v tomto ohledu opravdu
nedochází.
Ani užitím latinského jazyka by neměl být věřící překvapen. II. vatikánský koncil hovoří o tom, že latina
zůstává jazykem církve. Navíc naučit se latinskou Mši
je jednoduší, než ovládat právnickou nebo lékařskou
latinu při studiích práv a medicíny. Užití latiny v liturgii by tedy nemělo nikoho urazit. Navíc i nový mešní
ritus má svoji originální latinskou verzi a bývá v ní
také sloužen, takže latina není primárním rozpoznávacím znakem staršího bohoslužebného ritu
Tím ostatně není ani tolikrát citované postavení celebrujícího kněze. V církvích sjednocených s Římem se
užívá několika platných ritů a církev o nich vyznává, že
jsou si všechny rovny, a že zejména těch starších si
vážíme pro jejich starobylost. A právě v tomto bodě se
tradičnímu římskému ritu trochu křivdí. Slouží-li kněz
tzv. ad orientem, nedělá přeci nic urážlivého. Jeho postoj
není vyjádřením neúcty k lidu, ale naopak úcty k Bohu,
kterého má před sebou ve svatostánku a právě k němu
nechce stát otočený zády, což je pochopitelné. Navíc
tento postoj je také historickou záležitostí. Například
Mše v arménském ritu je vždy sloužena zády k lidem a ti
u nás, kteří měli to štěstí se jí výjimečně účastnit, ji většinou hodnotili kladně s poukazem na starobylost. O
tomtéž postoji kněze na tradiční římské Mši ovšem jiní
prohlásí, že se jedná o přežitek. Takovéto hodnocení
samotnými křesťany pak vyznívá přinejmenším neupřímně, když postoj kněze jednou označují za znak starobylosti a tentýž podruhé za zbytečnost.
Na druhu stanu je dobré si uvědomit, že téma bohoslužebných ritů není tématem, které by hýbalo Církví. Benedikt XVI. se k němu vyjádřil právě proto, aby celou
věc vyjasnil, aby uhasil doutnající spory mezi příznivci a
odpůrci tzv. tridentského ritu. Mnoho komentářů, které
se po jeho zveřejnění vynořilo, bylo tedy zcela zbytečných. Navíc mnozí jejich autoři nepochopili, že Benedikt
XVI. neotáčí církevním kormidlem kamsi do minulosti,
ale že se snaží právě o smír a o rovnoprávnost, o čistotu
a klid svědomí všech svých věřících.
Aby totiž katolická církev mohla být skutečnou jednotou v mnohosti, pak by měla umožňovat svým členům
liturgickou formaci ve všech svých bohoslužebných ritech a toho se právě snažil papež dosáhnout. Jistě není
rozumný důvod žádné liturgické vyjádření umenšovat
nebo diskriminovat. Určitá obezřetnost je samozřejmě
nutná v případě, kdyby se například uvažovalo o inkorporaci původně nekatolických prvků do katolické bohoslužby, ovšem vzhledem k aktuálnímu široce otevřenému pojímání ekumenismu by neměl být problém respektovat tím spíše jedno z mnoha svých vlastních liturgických vyjádření. Papež dosáhl toho, že věřící tíhnoucí k jakémukoliv katolickému ritu mají legální možnosti účasti na něm, což je velmi vstřícné. Vstřícnost je
mimochodem další kladnou vlastností Benedikta XVI.
Nikdo patrně nezapomene na to, jak každý svůj projev
během návštěvy u nás začínal v češtině. To je velké gesto přátelství, zejména vzpomeneme-li, že se během své
návštěvy u nás zároveň dobrovolně a dopředu vzdal své
rodné němčiny.
Benedikt bývá čas do času srovnáván s nynějším papežem Františkem. Ve prospěch současného pontifika je
pak většinou vyzdvihován Františkův důraz na chudobu, prostotu, milosrdenství a univerzální lásku. Z některých takových komentářů má pak člověk skoro pocit,
jakoby předchozí papež tyto vlasti a důrazy snad ani
neměl nebo neznal. Pravda je ovšem taková, že hlava
církve může svému lidu sloužit stejně dobře v tmavých i
červených střevících, se stříbrným nebo zlatým rybářským prstenem, a když na to přijde, tak i s tiárou nebo
bez tiáry. V osmé kapitole Janova evangelia Ježíš říká:
„Zůstanete-li v mém slově, poznáte pravdu a pravda Vás
osvobodí“. Věnuje-li se tedy papež Benedikt ve svém
odborném zaměření právě pravdě, jistě si vybral dobrý
úděl pro sebe i pro Boží lid.
Petr Nohel
Březen 2015
8
Vážení kolegové,
Vážený pane místopředsedo,
dovolte mi alespoň takto mezi námi moc poděkovat
panu Dr. Andršovi za to s jakou vervou již pátým rokem
pořádá ples KČ v Olomouci. I když se nejedná o největší
olomoucký ples, je jeho organizace stejně složitá a náročná.
Akce je to nicméně inspirativní. Byl bych proto moc
rád, pokud bychom nebyli schopni uspořádat podobnou reprezentativní akci v Praze, abychom se alespoň
dalšího olomouckého ročníku zúčastnili v co nejhojnější míře.
Ples KČ byl důstojný a zároveň velmi přátelský, až mi
bylo líto, že jsme museli akci opustit tak brzy.
Ještě jednou děkuji.
Petr Nohel
zasílám Vám v příloze informaci o hospodářství Lichtenštejnska. Tato země má jeden z nejvyšších podílů
průmyslu na HDP (40 %), t.j. o 12 procentních bodů
více, než např. Německo či Rakousko. Lichetnštejnská
státní správa a samospráva jsou vzorem pro řadu politologů.
Zajímavé je i školství, které bylo v roce 2012 vyhodnoceno v PISA 2012 jako nejlepší v Evropě. Umístilo se
na 8. místě za asijskými zeměmi, a jako první z "bělošských" zemí. Známá je politika integrace handicapovaných dětí a dětí s poruchami učení do běžných škol.
Prezidentkou asociace Dislexia International je princezna z Liechtensteinu.
Budu velmi rád, pokud bude možné získat prostor v
Senátu PČR a prezentovat zkušenosti alpského knížectví, které bychom mohli snad využít. Přednášku by bylo
možné doplnit o informace, které by členy Senátu zajímaly.
Děkuji Vám za spolupráci. S pozdravem
Ing. Pavel Juřík
www.hs-liechtenstein.cz
Březen 2015
Radecký 1766 - 2016,
občan
občanské sdružení
Cílem je obnova pomníku Jana Václava Josefa,
hraběte Radeckého z Radče na Malostranském
náměstí v Praze u příležitosti 250. výročí jeho narození.
Naším webmasterem je Matěj Čadil, adresa pro emaily
je [email protected].
Za Radu o. s. Radecký 1766 – 2016
Jan Bárta, Jarmila Štogrová www.radecky.org
Dne 30. ledna 2015 po dlouhé nemoci zemřel ve věku
nedožitých 84 let historik PhDr. Jiří Kořalka, DrSc., jeden z vážených patronů našeho spolku. R.I.P.
2. LISTOPADU 2016 OSLAVÍME 250. VÝROČÍ NAROZENÍ MARŠÁLA RADECKÉHO
Výročí je nám podnětem k zahájení přípravy, a snad
brzy i ke konkrétním činům. Budeme tomu napomáhat
ze všech svých sil.
Milý pane arch. Bárto,
dovoluji si všechny členy a příznivce Spolku Radecký
1766 - 2016 upozornit na přávě vycházející monografii
For God and Kaiser od našeho přítele a již i člena pana
Richarda Bassetta.
Se srdečným pozdravem
Mgr. Marian Švejda
Dobrý den,
minulou sobotu 7. února jsem se zúčastnil avizovaného posezení pořádaného pro uniformované c. k. jednotky rakovnickým spolkem vojenských vysloužilců.
Při té příležitosti jsem zajel o pár kilometrů dál po tzv.
staré karlovarské silnici až k Hořovičkám, kde se nachází v pořadí třetí kaple/kaplička zasvěcená Blahoslavenému Karlovi z Domu Rakouského, našemu poslednímu českému králi (a rakouskému císaři). Byla
tomuto světci zasvěcena v předvečer 90. výročí jeho
úmrtí, tedy před necelými třemi léty. Položil jsem tam
žlutý petrklíč v ozdobném květináči, neboť na řezanou
kytici ještě není počasí. Jezdím tam pravidelně alespoň
jednou, spíše dvakráte do roka z úcty k Bl. Karlovi a
také i na kontrolu, zda je kaplička v pořádku a nepotřebuje údržbu, nachází se na samém pokraji lesa mezi
stromy. Naštěstí je vše v pořádku a je stále krásná...
Bohužel jsem tentokráte neměl s sebou fotoaparát,
abych vám jí vyfotil...
Zdravím.
Jaroslav Konečný
9
Kamarádi ve zbrani,
i v letošním roce přátelé z Dragounského regimentu č.
7 - "Herzog von Lothringen und Bar" Linz pořádají
Tradiční vzpomínkovou akci na
bl. císaře a krále Karla I.
Slavnost se koná v sobotu 28. března 2015. Mnozí z
Vás už obdrželi pozvánku od velitele DR7 Obersta Johanna M. Eckhardt von Eckenfeld, nicméně budeme
rádi, pokud se informace o této akci dostane i k těm,
kteří ještě v Linci nebyli a případně by chtěli rozšířit
naše řady. Proto vás prosím o přeposlání tohoto emailu všem, o kterých si myslíte, že by je mohl zajímat.
V loňském roce jsme velkou účastí českých jednotek
nasadili vysokou laťku, tak by bylo dobré, abychom se i
letos sešli v minimálně stejném počtu.
Program:
do 13:15 sraz na Martin Luther Platz
13:40 porada velitelů
14:00 pochod a slavnostní nástup na hlavním lineckém
náměstí
15:00 mše sv. ke cti blahoslaveného císaře a krále Karla I.
po mši bude následovat přátelské setkání s pohoštěním na linecké radnici
Prosím o nahlášení Vaší účasti do konce února. Nahlášení názvů jednotek je důležité pro naplánování řazení
průvodu a představení při slavnostním nástupu.
Pro ty, kteří si chtějí akci naplánovat jako výlet na více
dní je poblíž hranic několik možností ubytování za rozumnou cenu. Rád bych vám doporučil ubytovnu ve
Vyšším Brodě, kterou už máme vyzkoušenou. Když
obsadíte 4 lůžkový pokoj 3 osobami, tak ubytování na
osobu vychází na 150,- Kč/noc. Z Vyššího Brodu je to
do Lince cca 40 km, takže jste tam beze spěchu do hodiny.
Odkaz - http://www.ingetour.cz/kempy/vyssi-brodkemp-pod-hrazi-ubytovna
My plánujeme ubytování v Českých Budějovicích na
koleji Jihočeské univerzity, ale protože bude ještě školní rok, tak záleží na obsazenosti. Proto by bylo dobré
zajistit si ho s předstihem. Pokud máte zájem, tak se mi
ozvěte.
Takže pokud budete chtít další informace, tak se nebojte zeptat Kontakt: tel.: 603280780,
e-mail: [email protected]
Tady je ještě krátké video z minulého ročníku od kamarádů ze Slovinska:
https://www.youtube.com/watch?v=TDGX_H71GFw
VIRIBUS UNITIS
Olt. iTR Milan Šiler
Adjutant DR14 a styčný důstojník DR7 pro země Koruny české
Další pochod Prahou
Kamarádi,
dovolujeme si vás všechny pozvat na akci LIR 8 a Vojenských vysloužilců v sobotu 23. května 2015.
Akce bude podobná loňské mobilisaci akorát budeme
končit dále v Břevnově kvůlivá levnější restauraci.
Zde se můžete podívat na nápojový a jídelní lístek http://www.restauracenahradku.cz/.
Sál zamluven (80 míst - jinač celkem možno 120 míst)
Restaurace je dokonce vyzdobena obrazem našeho
zeměpána, takže se tam jistě budete citít útulně.
Posíláme pozvánku s předstihem, protože na tento
termín je hlášeno více akcí, takže abyste se mohli rozhodnout kam tuto květnovou sobotu vyrazit. Bude vydána pamětní medaile k tomuto výročí začátku bojů na
Italské frontě, kterou bude možno zakoupit.
Dále pak budeme zatloukat hřeby do branného štítu
(120 cm na výšku - viz příloha).
Večerní zábava zajištěna.
Přeji pohodový večer a budeme se těšit.
C. k. vysloužilci a LIR 8
POMNÍKY, PAMÁTNÍKY A PAMĚTNÍ DESKY OBĚTEM VÁLKY 1914 – 1918
V letošním roce 2014 je tomu právě 100 let od vypuknutí 1. světové války, tak zvané Velké války. Její příčiny,
průběh a výsledek jsou dostatečně známy. Rád bych ale v této souvislosti připomenul tisíce pomníků, památníků,
pamětních desek, které připomínají padlé rodáky z té které obce či města bývalé monarchie. Nás zajímají hlavně
země Koruny české. Zde není na škodu připomenout i méně známá fakta o počtu mobilizovaných mužů i ztrátách
v této válce. Památky na padlé patří nedílně k obrazu každého našeho města i vesnice. V 1. světové válce nebyla
naše země sice vlastním válčištěm, ale statisíce mužů české, německé i jiných národností tehdejší mnohonárodnostní monarchie v ní ztratily život. Rakousko - uherská armáda mobilizovala v srpnu 1914 celkem 3 350 000
mužů. Z toho zhruba jednu pětinu tvořili Češi a Slováci. Za celou válku zmobilizovalo Rakousko - uhersko do
armády cca 9 milionů vojáků. Šlo o 36 ročníků mužů narozených v letech 1865 – 1900. Ztráty činily cca 1,1
milionu bojovníků. V našich pohraničních oblastech (Sudetech) šlo převážně o vojáky německé národnosti
V Rakousko - uhersku byli do všeobecného vojska a od roku 1889 i do zeměbrany ( Landwehru ) jakož i do jejich
záloh zařazováni bojeschopní odvedenci. Seznamy odvedených branců vypracovávaly matriční úřady a starostové obcí. Asi jedna třetina branců byla určena pro činnou službu, zbývající odvedenci byli zařazeni do náhradní
zálohy. Vojenská služba byla od 21 let. Nováčci byli přidělováni k vojenským jednotkám na základě teritoriálního
systému podle odvodních doplňovacích vojenských velitelství. To platilo u pěchoty, např. pro muže z Nového
Hraběcí u Šluknova se jednalo o pěší pluk číslo 42 v Terezíně (asi 86 % německé národnosti). Rekruti z Rakovníku byli většinou odváděni k pěšímu pluku č. 88 do Berouna (72 % české národnosti). Ale již před válkou vznikaly
nové i speciální jednotky podle toho, jak se objevovaly nové druhy zbraní. A tak se stávalo čím dál tím běžnější,
že odvedenci byli přidělování i k jiným jednotkám, než jak bylo obvyklé za „starých časů“ (dragounské, zeměbra-
necké jednotky, domobranecké, letectvo, námořnictvo aj.). Je to patrné i z nápisů na pomníčcích padlým. Prakticky v každé obci, o městech ani nemluvě, se našla rodina, která přišla ve válce o své blízké, mnohdy šlo přímo o
rodáky z místa. Jim se stavěly pomníčky i památníčky jako projev vděčnosti za jejich činy, výraz obdivu a úcty.
Ale i připomínka zmařených životů. Pomníky obětem války mají v naprosté většině výčet konkrétních osob a
mnohdy i uvedená jejich osobní data. To umožňuje částečnou nebo úplnou identifikaci padlých a zemřelých. K
výstavbě pomníků spojovali své úsilí a samozřejmě i prostředky příbuzní a pozůstalí, obce a spolky v jednotlivých místech, zejména spolky vojenských vysloužilců. Obecně lze říci, že situace ve stavu i udržování těchto
pomníčků a památníčků je ve vnitrozemí lepší než v tzv. bývalých Sudetech. Do roku 1945 byla péče o ně poměrně dobrá a nikoho ani nenapadlo tyto památky na naše předky ničit nebo se o ně nestarat. Po odsunu převážně
německého obyvatelstva z pohraničí po roce 1945 byla bohužel i řada těchto pomníčků když ne úplně zničena,
tak alespoň poškozena, resp. byly odstraněny desky či nápisy v kameni s německými jmény. Bylo to z důvodů
národnostní nenávisti a někdy i z prostého vandalství nových přistěhovalců. Bohužel mnohdy zde byla i jména
česká - podle národnostního složení obyvatelstva v dané obci. Naštěstí tomu tak nebylo všude a rozumní lidé tyto
památky na naše předky minimálně neničili, mnohde i udržovali v důstojném stavu. Na stav těchto památek je
třeba poukazovat a kontaktovat jejich vlastníky což jsou převážně obce. Je jejich povinnost ze zákona (o morální
ani nemluvě) tyto památníčky udržovat v důstojném stavu i renovovat, doplnit desky se jmény padlých, vyvíjet v
tomto smyslu osvětovou činnost. Do projektů na obnovu se zapojují mnohde i školy v rámci tak zvaného projektového vyučování (např. Čistá u Rakovníka). V naší republice se již několik let touto činností zabývá Svaz c. k.
vojenských vysloužilců zemí Koruny české se sídlem v obci Císařský u Šluknova v Ústeckém kraji. Rakovnicko
spadá do tzv. Středočeské župy Svazu. Členové spolupracují s obcemi, shánějí sponzory, někdy památníky a
pomníky obnovují či renovují na vlastní náklady. Příklady tohoto osvíceného myšlení a hezkého vztahu k těmto
památkám na naše předky máme z celé naší republiky. Ať se jedná o jednotlivce, spolky či samotné obce. Např. v
knize „Osudy v kameni“ z roku 2006 je u obce Děkov v rakovnickém okrese uvedeno, že…“Pomník na návsi.
Deska se jmény chybí…“ Ale v internetových novinách „Rakovnické Sudety“ je u obce Děkov uvedeno, že zásluhou obce je od roku 2010 na pomníku opět deska se jmény padlých rodáků (jejich jména a údaje byly nalezeny ve
školní kronice obce). V Čisté byly také kompletně obnoveny desky se jmény padlých v 1. i ve 2. světové válce a
nedávno se zde uskutečnil pietní akt – vzpomínka na všechny padlé rodáky pod hlavičkou a za účasti členů Klubu
vojenské historie a rovněž Spolku vojenských vysloužilců arcivévody Rainera pro Rakovník a okolí. Díky dobré
práci vedení obce v čele s paní starostkou Blankou Čebišovou je toto další hezký příklad jistě hodný následování
nejenom v roce stého výročí. Paní starostka zde jako druhá v okrese obdržela z rukou ceremoniáře spolku Josefa
Pánka za asistence Lenky Glogovské pamětní medaili spolku. První byl starosta Nového Strašecí Mgr. Karel Filip.
Oba medaili obdrželi za příkladnou péči o památky na zesnulé rodáky v obou světových válkách v místě svého
působiště. Jistě se najde takových míst více a bylo by dobře tyto příklady publikovat – nejlépe někým místním.
Členové KVH v Rakovníku jsou ochotni na požádání obcí se těchto pietních aktů v replikách dobových uniforem
aktivně zúčastnit. V úterý 26. 8. v 16 hod. se uskutečnila v roubence, tzv. Lechnýřovně v Rakovníku vernisáž
výstavy KVH ke 100. výročí 1. světové.války, která trvala do 25. 9. 2014. Výstava mapuje události od Sarajevského atentátu ke vzniku republiky. Do Nového Strašecí byla výstava převezena o měsíc později v rámci vzpomínkových akcí na padlé místní rodáky. V roce 2015 proběhnou vzpomínkové akce na 70. výročí ukončení 2. světové
války. Členové KVH v Rakovníku chystají opět výstavu v Lechnýřovně právě k tomuto jubileu, rovněž i v Čisté u
Rakovníka apod. Budeme znovu nabízet
naši účast i pomoc při pietních aktech pro
obce – naši členové budou v replikách či
dokonce originálech uniforem z 2. světové
války. Lze si jen přát, aby těchto příkladů v
péči o pomníky, památníky i pamětní desky
na našem území jen přibývalo a aby se tyto
památky uchovaly i pro příští generace.
Naši předkové si to zaslouží. Kdo by se o
tyto záležitosti chtěl zajímat hlouběji, doporučuji ke studiu literaturu, ze které jsem
čerpal zejména statistické údaje. Jsou to:
Osudy v kameni – V. Krůta, T. Bednařík
(Raport 2006), Češi, české země a Velká
válka – I. Šedivý (LN 2001), Pod císařským
praporem - kol. autorů (Elka Press 2003) a
Rakovnické Sudety – Roman Hartl (Intern.noviny).
Bujesily 27. 10. 2013 - pietní akt u pomníku padlých v 1. světové válce
Ehrenobmann Mgr. Jindřich Lipecký
Ubytování na Koubkově baště, základně stříbrných ostrostřelců.
Slavnostní nástup.
PŘEDBĚŽNÝ PLÁN AKCÍ ALIANCE NA ROK 2015
Jedná se o nástin akcí, ne pozvánky!
období
místo
březen
14. ? 21. březen
porada
Držkov
28. března
Otevírání Chlumu
1866
Chlum
28. března
Porada vysloužilců
Jenštejn
duben
4. dubna
Otevírání pevnosti
1866
Josefov
11. dubna
4. c&k manévry
Světová válka
Plumlov
18. dubna
Světová válka
Stebnik – Bardejov
25. dubna
sedmiletá válka Liberec
25. dubna
Audience
Světová válka
Brandýs nad Labem
květen
2. května
100 let od ofenzivy
Světová válka
Gorlice, Polsko
2.-3. května
Slavnosti svobody
2.světová válka Plzeň
5. května (úterý)
Boj o rozhlas
2. světová válka Praha
7. května (čtvrtek) Velký rozhlas (?)
2. světová válka Praha
8. května (pátek)
Barikády
2. světová válka Praha
16. května
Světová válka
Gorice, Slovinsko
23. května
Zrada Itálie, pochod Prahou Sv. válka
Praha
23. května
Vlak Itálie
Světová válka
Gorice, Slovinsko
23. května
manévry
1866
Chlum
23. května
2. světová válka Lešany
30. května
Bailey Bridge
2. světová válka Hradec Králové
???????
Aras – Przemysl
Světová válka
Josefov
červen
13. června
vzpomínka
Světová válka
Černošín
18. – 21. června
napoleonika
Waterloo
27. června
sedmiletá válka Kolín
27. června
1866
Trutnov
červenec
4. července
1866
Chlum
11. července
1866
Tovačov
11. července
napoleonika
Znojmo
18. července
sedmiletá válka Josefov
srpen
1. srpna
napoleonika
Nisa, Polsko
8. srpna
Světová válka
Mladějov
15. srpna
napoleonika
Kladsko
15. srpna
napoleonika
Slavkov u Brna
15. srpna
Kudy prošel císař pán 1866
Prachov
29. srpna
Radecký
?
Olomouc
září
5. září
?
Olomouc
6. září (neděle)
1866
Svitavy
19. září
Jak se bojovalo v Prachovském sedle r.1866 Prachov
26. září
?
Starkov
říjen
3. nebo 10. října
sedmiletá válka Terezín
3. nebo 10. října
Světová válka
Třemošná
24. října
podzimní manévry
1. sv.v.
Starý Plzenec
31. října
Zavírání pevnosti
?
Josefov
listopad
14. listopadu
porada
Držkov
21. listopadu
Světová válka
Niměřice
prosinec
5. prosince
napoleonika
Slavkov
datum
název akce
pořádá
George
informace od
bude upřesněno
Petr Lazurko
George
Petr Dostál
Asociace, IR 8
Petr Lazurko
Petr Lazurko
Petr Lazurko
Petr Lazurko
I.Rollinger/ V. Vondrovský
Gardekorps
Petr Lazurko
Gardekorps
Petr Lazurko
Gardekorps
Petr Lazurko
Ivan Veselý
LIR 8 & Vysloužilci
Petr Lazurko
Petr Lazurko
Gardekorps
Petr Lazurko
Petr Lazurko
35. IR, 1. comp.
jen na pozvání
Petr Lazurko
Petr Lazurko
Petr Lazurko
Petr Lazurko
Petr Lazurko
Petr Lazurko
Petr Lazurko
Petr Lazurko
Petr Lazurko
Petr Lazurko
Petr Lazurko
Petr Lazurko
??????????????
Petr Lazurko
Petr Lazurko
Petr Lazurko
Petr Lazurko
termín Třemošné
se přizpůsobí
Terezínu
Petr Schleiss
35. IR, 1. companie jen pro zvané,
Petr Dostál
George
???
Petr Lazurko
Březen 2015
14
7
Kniha Josefa Pejřimovského:
Blahoslavený český král - císař
Karel I. z Domu Rakouského
Kniha Hynka Domalípa
Můžete získat knihu Josefa Pejřimovského: Blahoslavený český král - císař Karel I. z Domu Rakouského. 119 stran. 6 barevných příloh.
Kniha se zabývá nejen životem posledního vládnoucího českého krále, bl. Karla z Domu Rakouského, císaře a krále, ale také obecně otázkami monarchismu a dynastického následnictví, zejméne českého, ale i slovenského a tím i uherského. Dále původem bl. Karla z rodu Přemyslovců, vztahem Habs
burků k českému národu a státu, zvláště Habsburkům vytýkanou rekatolizací a germanizací. V této
souvislosti bylo také nutné dotknout se vztahu katolictví, husitství, protestantismu a germanizace. Autor se zamýšlí také nad otázkou, kdo by mohl v současnosti být českým králem a zda by monarchie byla
pro český stát přínosem. V přílohách, zpracovaných
Mgr. Petrem Nohelem jsou přehledy následnictví
panovníků českých, rakouských, uherských, polských a haličských, které ukazují, že ve všech těchto
státech by mohla Habsbursko - Lotrinská dynastie
uplatňovat svá legitimní práva, V příloze je rovněž
pořadí současných následníků českého trůnu.
Cena: 120,-Kč. Objednávky zasílejte na adresu:
Kniha našeho kamaráda Hynka Domalípa na 111
stranách pojednává o historii a válečných taženích
102. benešovského pěšího pluku.
Je dílem mnohaletého autorova snažení. V době, kdy
již není naživu žádný z vojáků a pamětníků 102. pluku, v době, kdy jsou z velké části zničeny dokumenty
tohoto pluku a v době, kdy se historici zabývají tématy poplatnými době, tedy zejména legiemi, vychází
tato kniha jako cenný dokument tohoto c. a k. vojenského útvaru. V císařské armádě a v řadách tohoto
pluku sloužili, bojovali a umírali naši otcové, strýcové, dědové a pradědové. Jsou to právě oni, na které i
po dlouhých 100. letech stále vzpomínáme.
Pro zašlou slávu 102. pluku, pro to, co museli snášet
a obětovat jeho vojáci na frontách Velké války, pro
to, jak byli pohaněni po válce, pro to vše ať slouží k
vzpomínce a k oslavě tato kniha. Díky ní nechť nikdy
nezapomeneme drahých synů našeho národa, kteří
hrdinně bojovali a často přinášeli i oběť nejvyšší.
Cena: 199,-Kč
Objednávky zasílejte na adresu:
[email protected]
Hoši od „zlatej dva“
Dějiny c. k. pěšího pluku číslo 102
[email protected]
Dámy a pánové, přátelé,
loni v končícím létě jsem měl tu mimořádnou příležitost potkat se s panem Luďkem Frýbortem, kterého
jsem do té doby znal "jen" z mnoha jeho skvělých
článků. A při tom setkání mi pan Frýbort mezi řečí řekl, že napsal román o tom, jaká by mohla být Evropa za třicet, čtyřicet let, po své případné (ale možné) islamizaci a že pro její vydání nemůže nalézt vydavatele. Román mi potom, co se vrátil do Hannoveru, kde bydlí, poslal; řekl jsem mu tehdy, že o jednom
nakladateli vím, a tak jsem mu jej hned přeposlal: je
to Marek Belza, který na př. vydává postupně paměti
Jana Antonína Bati, ale i mnoho dalších zajímavých
knih, aniž by na nich mohl zbohatnout.
No a je to necelý rok a Marek už má připraven Luďkův román pro tiskárnu (korektury, grafiku atd.) a co
chybí k vytisknutí jsou samozřejmě peníze. Prosím
proto, kdo můžete, pomozte. Všechno potřebné pro
vaše rozhodnutí najdete v příloze, a mohu-li vás poprosit, i tu přeposílejte svým přátelům, dejte na své
FB zdi a i jinak šiřte.
Moc všem děkuju,
Martin Rejman
Jan Drnek oznamuje, že předal nakladatelství Naše
Vojsko čtvrtý a poslední díl Žabí série pod názvem
Žáby na prameni.
Na rukopisu se bude ještě nějakou dobu pracovat,
musí proběhnout korektury a podobně, takže zítra to
na pultech nebude. Ale je to hotové a peče se to.
Mají nás za blbce
Připadá mi v poslední době nesmírně legrační dívat
se na televizi.
Včera jsem ji pustil a na obrazovce se objevil nějaký
poslanec, ukazovákem mířil do řad poslanecké sněmovny a křičel: Osvícení! Osvícení!
Zpozorněl jsem, dosti překvapený a napjatý, ale poslenec pokračoval: Osvícení té stavby v noci se dá také
zařídit úplně jinak, přátelé…
Jindy jsem se díval na přírodopisný film o umělém
pěstování supa bělohlavého a jeho zpětném vysazování do divokých míst Evropy. Ukázali jednoho supa vypěstovaného u nás a komentátor uzavřel:
Poté sup se třemi ošetřovateli odletěli do Bulharska.
Dalších půl hodiny jsem se nemohl utišit. Uznejte, že
představa supa a tří ošetřovatelů mávajících křídly a
rukama při letu do Bulharska horními vrstnami atmosféry je neodolatelná.
O mluvených komentářích válečných nebo historických filmů není třeba se šířit. Jsou děsivé. Komentátoři
si pletou pluky s divizemi a sbory, tisíce s desetitisíci
kilometrů, a hýří absolutními výroky. Téměř každá
bitva, kterou líčí, byla ta největší či nejvýznamnější v
dějinách válek. Tuhle jeden tvrdil, že atentát na
Heydricha zvrátil historický vývoj nastolený mnichovským diktátem.
Ani na debaty se nedá dívat. Moderátorky a moderátoři kladou dotazy a hned odpovídajícího přerušují,
nenechají ho odpovědět. Dávají ostentativně najevo,
že žádné odpovědi vlastně slyšet nechtějí, že oni jsou
ti chytří a pozvaného hosta potřebují jen proto, aby ho
mohli zesměšnit a aby jejich chytrost a rafinovanost
vynikla. Předvádějí nám divadlo jednoho chytráka.
Mají nás za blbce? Nebo jsou blbci oni a nevědí o
tom? Nebo je jim to jedno? Dostali se tam přes známé,
vyhnali a někam odstrčili odborníky a teď za slušné
peníze šíří do národa svou nedovzdělanost (pardon
lidovost) s pýchou a suverenitou sobě vlastní?
Komunisté hlali téměř v každé větě. Ale nedělali to
hlupáci a amatéři. Těžko říct, co mne uráží víc…
J. Drnek
Březen 2015
Specifické symboly pro platby v KČ
Ke zpřehlednění plateb přicházejících na účet KČ bylo zavedeno rozlišení pomocí specifických symbolů. Prosíme, používejte je, pomůžete tak identifikovat
účel vašich plateb a správné použití prostředků, které KČ posíláte. Děkujeme!
Platby ve prospěch KČ:
účel
specifikace
specifický symbol
chod strany
členský příspěvek
1112015*
chod strany
dary a příspěvky přízniv2222015*
ců
ML
vydávání ML
333
ML
inzerce v ML
322
ML
příjmy z prodeje ML
300
ML
předplatné ML
311
reklamní předměty
odznaky KČ
444
Jako variabilní symbol užívejte své členské, nebo rodné číslo.
*Poslední čtyřčíslí označuje rok, ke kterému se příspěvek vztahuje.
VÝBĚR ZAJÍMAVÝCH ODKAZŮ
Stránky plukovní historie (se zaměřením na napoleonskou éru):
http://www.primaplana.net/
Stránky císařovny Sisi a její rodiny:
http://erzsebet-kiralyne.blog.cz/rubrika/cisar-franz-josef-i
Internetové muzeum JCKV Františka Josefa: I.:
http://www.franz-josef.cz/
Stránky František Ferdinand d´Este:
http://www.franzferdinand.cz/cz/Frantisek-Ferdinand/II./
Stránky Habsburkové a jejich země:
http://arcidumhabsbursky.blog.cz/rubrika/citaty-a-rozhovory
Stránky ostrostřeleckého sboru Stříbro: http://ostrostrelci.stribro.net/
Stránky K. u K. 35 IR (2. Kompanie):
http://www.petatricatnici.cz/index.php?option=com_frontpage&Itemid=1
Stránky K. u K. 8 LIR:
http://www.kk8lir.com/historie-pluku/a8-lir-v-archivu/
Stránky Svazu c. k. vojenských vysloužilců zemí Koruny české:
http://www.vyslouzilci.cz/
16
DŮLEŽITÉ KONTAKTY
Koruna Česká
(monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska)
Adresa:
Senovážné nám. 24, 110 00, Praha
e-mail [email protected]
internet www.korunaceska.cz
IČ 44266740
č. účtu: 1928428359/0800 (CZK)
IBAN: CZ2808000000001721719263
Předseda Mgr. Petr Nohel
[email protected]
Monarchistický zpravodaj KČ
Periocidita: Měsíčník
Redakční rada:
Jan Drnek (šéfredaktor)
[email protected]
Mgr. Petr Nohel (redakce a grafika)
[email protected]
Monarchistický zpravodaj je stranickým periodikem založeným za
účelem propagace a šíření monarchistických myšlenek a informací
pro členy a příznivce strany. V žádném případě není prostorem pro
spory a polemiku.
O zveřejnění příspěvků rozhoduje
předsednictvo Koruny České.
Dar politické straně si můžete odečíst od základu daně dle ustanovení § 20, odst. 8. zákona č. 586/92 Sb. o daních
z příjmů. Pokud např. přispějete 10 tisíc, zaplatíte na daních jako fyzická osoba o 1500,- méně, jako právnická o
2000,- méně.
Všechny dary použije Koruna Česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska) na propagaci strany. Provozní
výdaje jsou hrazeny z členských příspěvků a z příspěvků příznivců.
Chcete-li podpořit naši stranu darem, vyplňte a vytiskněte si návrh darovací smlouvy na webu Koruny České.
Darovací smlouva pro právnické osoby: Formát PDF; Formát DOC
Darovací smlouva pro fyzické osoby: Formát PDF; Formát DOC
Dar poukažte na bankovní konto Koruny České: 1928428359/0800
Pokud proti obsahu darovací smlouvy nemáte námitek, doplňte do ní identifikaci dárce a darovanou částku, vytiskněte
dvě vyhotovení, podepište a zašlete obratem na adresu: Koruna Česká, Senovážné náměstí 24, 110 00, Praha 1.
Obratem Vám zašleme námi potvrzený výtisk zpět.
Petici - Zrušte prezidenty podepisujte na adrese:
www.zrusmeprezidenty.cz
Nahlédněte do publikačních počinů Josefa Štogra:
http://revuetrivium.cz/ (srovnávací studie a úvahy na křesťanská témata)
http://www.moznost.wz.cz/cisla.html (filosofie všedního dne, hravost, radost z prožívání světa)
17
Články a příspěvky v této rubrice nemusí být v souladu s oficiální linií KČ.
Ke kořenům rusko ukrajinského rozdělení
Úvod
Proč se mají monarchisté zabývat Ukrajinou, a to nejen aktuální situací, ale snažit ale kořeny rusko
- ukrajinského rozdělení. Jsou 3 podstatné důvody důvody: důvod historický a důvody dynastické.
a) Důvod historický je ten, že až do konce 1. svět. války patřily Země koruny české a západní část
Ukrajiny – Království haličsko - vladiměřské do jednoho státnho útvaru – Království a zemí na říšské radě zastoupených, tedy do Předlitavské části Rakousko - Uherské monarchie.
b) Důvod dynastický – české panovnické dynastie, počínaje Václavem II. jsou přímými potomky
linií Rurikovců, které vládly na území nynější Ukrajiny. Manželka Přemysla Otakara II., královna
Kunhuta, byla vnučka sv. Michala, velikého knížete kyjevského a knižete černihivského a haličského. Manželka sv. Michala byla dcera haličského a volyňského (vladiměřského) knížete Romana z
linie knížet volyňských a kyjevských, který prvý sjednotil Halič a Volyň.
c) V roce 1917, po vyhlášení nezávislosti Ukrajiny byla tendence vyhlásit ukrajinské království a
královská koruna byla nabídnuta českému princi, arcivévodovi Vilémovi Habsbursko - Lotrinskému
z těšínské linie rodu. Arcivévoda Vilém se ztotožnil s Ukrajinci natolik, že pod pseudonymem Vasil
Vyšivanyj psal ukrajinské básně a po té, co byla Ukrajina rozdělena mezi Sovětský svaz a Polsko,
usiloval dále o její nezávislost. Na určitou dobu hledal pomoc pro nezávislou Ukrajinu i u Hitlera, ale
když pochopil, že Hitlerovi zájmy jsou zcela protichůdné Ukrajinským, postavil se proti němu. Po
válce byl ve Vídni zatčen sovětskými vojsky, odvezem do Sovětského svazu a popraven v Kyjevě 18.
8. 1948.
Kyjevská Rus a Ukrajina
Často je využíván název Kyjevská Rus pro ztotožnění Ukrajinců (Rusínů) s Rusy. Je to zásadní
omyl, je třeba rozlišovat mezi názvy Rus - Rusia - vlastně Kyjevská Rus (Ukrajina) a Rosia (čti Rasija), Rusko. Rusko, jehož základem je Suzdalsko-Vladiměřské knížectví bylo okrajovým územím Kyjevské Rusi, středověkým kolonizačním územím se smíšeným, přistěhovaným slovanským a původním, ugrofinským obyvatelstvem.
Kyjevská Rus jako alespoň formálně jednotný útvar zaniká roce 1154, kdy dobyl suzdalský kníže
Jurij I. Dolgorukij Kyjev a přenesl sídlo velkoknížete do Suzdalu. Jeho nástupce Andrej Bogoljubskij
se v roce 1169 znovu zmocnil Kyjeva a pak přenesl i sídlo kyjevského metropolity do nově založeného Vladimiru a jeho nástupci pak užívali titul velkoknížat vladimirských. Titul kyjevských velkoknížat zanikl.
Roku 1170 se Andrej Bogoljubskij pokusil zmocnit Novgorodu, ale byl poražen. V roce 1179 se pak
Novorod úplně osamostatnil a vznikla Novgorodská bojarsko - kupecká republika, která do svého
čela volila knížata. I když za knížata byli pravidelně voleni Rurikovci, jejich moc byla silně omezená.
Nezávislosti Novgorodu předcházele církevní autonomie. Od roku 1056 volil Novgorod svého biskupa, v roce 1065 bylo v Novgorodě zřizeno arcibiskupství.
Na nynější západní Ukrajině po vymření haličské rurikovské linie (Rostislavičů) 1198 se stává knížetem Roman Mstislavič z kyjevsko - volyňské linie a spojuje Haličské a Volyňské knížectví. Ale po
jeho smrti v r. 1205 jeho syn Danilo zápasil o vládu v Haliči až do roku 1235, kdy vládu s konečnou
platností získal a držel ji do roku 1264. V období zápasů o vládu v Haličském knižectví byl v roce
1213 dokonce zvolem za knížete bojar Vladislav Kornilčič, ale již následujícího roku se stal knížetem uherský kralevic Koloman, který vládl do roku 1221 s přerušením. Pak získal vládu Mstislav
Udatný do roku 1228, v letech 1228-1230 vládl v Haliči uherský kralevic Ondřej, pozdější uherský
král Ondřej II.
Do doby vlády haličského knížete Danila spadá mongolský vpád. V roce 1223 rozdrtila mongolská
armáda spojená ruská knížata a kumánská vojska v bitvě na řece Kalce, načež nájezdníci vedení
Čingischánových vnukem Batúem a generálem Sübetejem zcela rozvrátili říši volžských Bulharů.
K dalším mongolským vpádům do Evropy došlo roku 1236 a v letech 1237 - 1240, kdy si mongolská vojska podmanila Kyjevskou Rus. Mongolové dobyli a vyplenili většinu významných ruských
měst. Postupně padla většina ruských center jako Rjazaň, Vladimir, Suzdal, Černihov, PerejeslavZaleskij. Roku 1238 porazili Mongolové ruská knížata v bitvě na řece Siť, kde padnul i vladimirskosuzdalský kníže Jurij II, a roku 1240 pak Bátúova vojska dobyla Kyjev. V roce 1241 postupovala
mongolská vojska do Evropy dvěma proudy, jeden do Polska a druhý do Uher.
Rusko po mongolském vpádu
Po roce 1238 začal vladimirsko - suzdalský kníže Jaroslav obnovovat vladimirské knížectví a byl
roku 1243 jako první z ruských knížat pozván tábora Batú chána. Ten ho potvrdil v jeho postu a
podřídil mu ostatní ruská knížata. To vytvořilo precedens zvláštního podmanění ruských knížat
Mongolům, v jehož rámci měl veliký kníže vladimirský zastupovat zájmy mongolských chánů na
Rusi. Po mongolském vpádu ale vznikla další velkoknížectví: Rjazaňské a Smolenské.
Syn a nástupce knížete Jaroslava, sv. Alexander Něvský, vládl ještě za otcova života jako volený
kníže v Novgorodě. V roce 1240 v bitvě na řece Něvě porazil švédské vojsko a náledujícího roku
1241 porazil rytíře Livonského řádu, kteří se vydali napomoc Pskovu. Pskov se tehdy vzbouřil proti
novgorodské nadvládě. V roce 1247 odmítl Alexander Něvský nabídku papeže Inocence IV. na společný postup proti Mongolům, naopak podřizoval ruská knižectví mongolské nadvládě a začleňoval
je do mongolského daňového systému.
Historici jeho postup zdůvodňují tak, že se domníval, že tatarská nadvláda je pouze dočasná a že
spojenectví s řádem by mohlo vést k podřízení ruské církve Římu a nastolení unie, jejímž byl odpůrcem. Takové zdůvodnění se zdá být pro dobu plné mongolské moci anachronismem. Spíše lze
předpokládat, že si Alexandr Něvský uvědomoval rozdíl mezi postavením pravoslavné a katolické
církve. Pravoslavné církve byly podřízeny státu, ve smyslu byzantské tradice byl hlavou církve panovnik, pravoslavná církev byla často jen prodloženou rukou státu. Katolická církev byla podřízena
papeži a byla na státu méně závislá, někdy si osobovala i prosadila i určitý dozor nad stáními orgány. Domnívám se, že Alexandru Něvskému šlo pravděpodbně o podřízení církve své osobě, úvahy o
trvalosti či dočasnosti mongolské nadvlády mohly hrát těžko rozhodující úlohu.
Alexandr Něvský odmítl nejen církevní unii s římsko - katolickou církví, ale také evropský model
státu, jako stavovské společnosti s rozsáhlou samosprávou jednotlivých stavů, obcí, měst a korporací, která omezovala moc panovníka. Převzal systém vlády mongolského chanátu, samovládu panovníka, více méně dědičného, ale zpravidla bez jasného nástupnického práva, opírajícího se o svoji
družimu, s jejíž pomocí ovládá ostatní. Ohled tak musel brát jen na svoji družinu, aby mu zachovala
věrnost a udržel se u moci. Systém chanátu byl velmi blízký tradičnímu byzantskému způsobu vlády, s neomezenou mocí panovníka a bezprávným postavním poddaných (včetně nejvyšších úředníků státu). Ale také s častými vzpourami a vraždami ponovníků.
Od roku 1252 do roku 1263 vládl Alexander Něvský jako veliký kníže Vladimirský. V roce 1257
podřídil Zlaté hordě do té doby samostatný Novgorod a v roce 1259 potlačil na přání povstání proti
Tatarům. Mnoho novgorodských bojarů chtělo postupovat s řádem Livonských, příp. Německých
rytířů proti Mongolům, kteří okupovali ruská knížectví a sv. Alexandr Něvský musel jejich vzpouru
potlačit.
Později se vladimirské velkoknížectví rozpadlo na více menších údělů. O titul vladimirských velkoknížat soupeřila knížata nástupnických knížectví, moskevského, tverského, suzdalsko - nižněnovgorodského. Jejich knížata se o jeho udělení ucházela u chánů Zlaté Hordy a později Velké Hordy. Nakonec vyšel vítězně moskevský kníže, který pomohl na přelomu let 1327- 28 Mongolům potlačit protimongolské povstání v Tveru. Velkonížecí titul pak užívala knížata moskevská i tverská,
podléhající Zlaté Hordě, ale na sobě nezávislá. Moskevská velkoknížata si podmanila Novgorod postupně v letech 1471 a 1478. Obyvatelstvo Novgorodska, žijící ve stavovském státě, odmítalo samoděržaví moskevských knížat a bez výměny obyvatelstva nebylo možné zemi ovládat, následovaly
hromadné deportace a přesidlování obyvatelstva. Postupně došlo k podmanění dalších území,
Tverského velkoknížectví v roce 1483 a 1485, Pskovské republiky v roce 1510, Rjazaňského velkoknížectví 1521.
Haličsko - volyňské knížectví (Království ruské).
Na západní Ukrajině, v Haličském knížectví se v roce 1235 konečně trvale ujal vlády kníže Danilo.
Po mongolském vpádu byl jeho postup v naprostém protikladu k postupi jeho současníka, sv. Alexandri Něvského, velikého knížete Vladimirského. Danilo se snažil osvobodit ruské země a Kyjev z
mongolské nadvlády, v roce 1239 připojil k Haličsko - volyňskému knížectví Kyjev, hledal spojence
jak na pohanské Litvě, tak na katolickém západě Evropy. Na rozdíl od sv. Alexandra Něvského vyjednával s papežem a v roce 1253 obdržel od papeže královskou korunu s titulem král ruský. Bohužel sliby pomoci pro boj s mongolským chanátem (Zlatou hordou) zůstaly jen sliby a králi Danilovi
se nynější Ukrajinu osvobodit nepodařilo. V letech 1259 - 60 došlo k mongolskému vpádům do Haliče a Volyně. Kyjev byl Batu chánem předán jako odměna Vladimirskému velkoknížeti. Královský
titul užívali Danilovi nástupci do roku 1316. Pak si synové krále Jiřího I. rozdělili Halič a Volyň a po
jejich smrti bylo království/knížectví rozděleno mezi dědičky a tím i mezi Království Polské a Velkoknížectví Litevské. Jednotlivá vojvodství, bývalá knížectví zachovala ale přesto značnou suverenitu, takže mohla v roce 1569, při uzavření Lublinské unie mezi Polskem a Litvou z vlastního rozhodnutí přejít ze svazku Litvy ke Koruně polské.
Litevské velkoknížectví a polsko-litevská unie
Z mongolslé nadvlády neosvobozovala ruská knížectví Moskva, ale Litva, jejíž panství na Ukrajině
začalo připojením části volyňského knižectví - knižectvi luckého. Litva postupně získala Bělorusko,
Ukrajinu a západní území Ruska, v roce 1362 bylo dobyto Kyjevské knížectví. V letech 1486 - 87
zesílily dosavadní litevsko - moskevské pohraniční srážky a přerostly ve válečný konflikt. Po smrti
Kazimíra IV. roku 1492 došlo k litevsko - moskevskému vyjednávání, jehož výsledkem bylo roku
1494 uznání moskevských územních zisků. Roku 1500 vypukla další válka, příměří bylo uzavřeno
roku 1503. Další litevsko - ruské konflikty následovaly v letech 1507 - 1508 a 1512 - 1522. Roku
1514 dobyli Rusové Smolensk, strategicky významné knížectví, o který měly eminentní zájem obě
strany. Z ukrajinských zemí však Moskva získala pouze Černihiv (Černigov).
Ruské knižectví – Haďačská unie
V roce 1648 došlo po několika menších bouřích na Ukrajině k velkému kozáckému povstání, které
vedl Bohdan Chmelnický. Tomu se podařilo v několika bitvách porazit polská vojska, což vedlo ke
vzniku Kozáckého hetmanátu, který je obvykle vnímán jako předchůdce Ukrajiny. Ruské knížectví
(hetmanát) bylo zřízeno z vojvodstvích Kyjevského, Černihivského a Braclavského.
Poláci s Litevci došli ke kompromisu s ukrajinskými Kozáky tzv. Dohodou z Haďače 16. září 1658.
Ta ustavila novou Unii, schválenou polsko - litevským sněmem 12. května 1659 jako trojčlennou:
Polského království, Litevského velkoknížectví a Hetmanské Rusi (Ruskéhu knížectví) a zaručila
záporožským kozákům - tj. Ukrajině, tradičně zvané Rusí - rovné postavení vůči Polákům a Litevcům, s vlastními úřady - maršálkem (premiérem), vojskem a nejvyšším soudem. Tato dohoda také
ustavovala rovnoprávnost náboženskou pro pravoslaví. Vzhledem k pozdějším válečným událostem
v Polsku včetně švédské potopy a války s Ruskem a z druhé strany vzpoury kozáků proti hetmanovi
Ivanu Vyhovskému ale tato dohoda nebyla ve skutečnosti naplněna.
Po letech nepřetržitého válčení byla v roce 1667 dohoda nahrazena polsko - ruskou smlouvou Andrušovskou, která rozdělila ukrajinské území mezi Polsko - litevskou unii a Rusko. Země byla tehdy
přechodně rozdělena podle řeky Dněpru v roce 1667 (potvrzeno 1686) mezi Rzeczypospolitu a
Rusko jako Levobřežní (ruská) a Pravobřežní (polská) Ukrajina. Levobřežní Ukrajina byla v rámci
Ruska a na základě smlouvy do roku 1783 územím se zvláštním statutem, který byl v tomto roce
zrušen. Ukrajina s výjimkou rakouské Haliče byla sjednocene pod ruskou vládou při 2. a 3. dělení
Polska v letech 1793 a 1795.
Rozdělená Ukrajina
Ruská nadvláda nepřinesla respektování národních práv Ukrajinců, a to ani právo užívání ukrajinského jazyka. Zákaz používání ukrajinského jazyka ve školách a v tisku byl vydán v roce 1863 a
znovu opakován v roce 1876. Zákaz byl striktní, a např. za vlastnictví ukrajinsky psané knihy následovalo vyhnanství. V Rusku nebyla respektována ani základní přirozená práva Ukrajinců.
Na Ukrajině nebyla pod vládou carského Ruska respektována ani náboženská svoboda. Řeckokatolická církev (pravoslavní, kteří Brestlitevskou unií v roce 1596 přijali sjednocení s římskokatolickou
církví, ale zachovali pravoslavným východní liturgii ve staroslověnském jazyku, stávající církevní
organizaci s právem metropolity jmenovat sufragánní biskupy a s používáním juliánského kalendáře) byla zakázána a věřící násilně nuceni k přestupu na pravoslaví. Řecko - katolíky v Haliči a Podkarpatské Rusi čekal nedobrovolný přestup k pravoslaví po připojení k Sovětskému svazu.
Po revoluci v roce 1917 došlo k rozdělení pravoslavné církve v Rusku a vznikly samostatmé pravoslavné církve ruská, ukrajinská a běloruská. Jejich opětné sjednocení bylo dílem státní, bolševické
moci.
Království haličsko - vladiměřské bylo pod vládou Habsbursko - lotrinské dynastie, která je je po
přeslici potomky obou Rurikovských linií, postupně vládnoucích v Haliči a na Volyni a dalších dynastií, po přeslici následujících, Piastovců a Jagelonců (resp. Gedyminovců). Halič byla územím dobytým, ale byla v ní respektována práva obou haličských národů, Poláků i Ukrajinců na vzdělání,
jednání na úřadech a tisk v mateřském jazyce. Rovněž byla respektována náboženská svoboda. Základní přirozená práva byla respektována.
Legitimita Ukrajiny jako státu
Dost často se setkávám s názorem, že Ukrajinci nejsou národ, že jsou součástí ruského národa,
ukrajinština je přinejlepším nářečím ruštiny a Ukrajina jako stát nemá nárok na existenci. Autor se
domnívá, že se takto setkáváme s poněkud opožděnými projevy panslavismu 19. stol., který je přebujelý až do nekritického rusofilství, někdy dokonce ve spojení se steskem po komunistickém režimu. Rád bych připomenul názor Františka Palackého, že podlehlost ruské říši by byla zlem, neboť
tato říše by byla univerzalistická. F. Palacký zřejmě vycházel ze znalosti vnitřních poměrů v carském Rusku a z národního útisku, kterým trpěli i slovanské, neruské národy, zejména Poláci a Ukrajinci. Pokusím se legitimitu ukrajinského národu i státu prověřit.
K tomu, abychom se mohli vyjádřit k legitimitě státu, je třeba si nejdříve vyjasnit, co je legitimita,
jestli Ukrajina má historickou legitimitu vlastního státu,
jestli vláda nad Ukrajinou před rokem 1918 splňovala podmínky legitimity
jestli existuje právo na legitimní oddělení od dosavadního státu a vytvoření státu vlastního,
jestli je vláda, resp. prezident je povinen plnit své předvolební sliby.
a) Legitimita a legitimismus znamená v obecném, širším pojetí vládní systém, kdy je nejvyšším
vládcem zákon. Ale k tomu, aby mohl být zákon vládcem, musí zavazovat podřízené ve svědomí. A
to může jen přirozený zákon, ne zákony vymyšlené.
V užším, monarchistickém smyslu pak legitimita znamená vládu panovníka, oprávněného vládnout
podle nástupnického řádu a přirozeného práva.
Národ je v křesťanském, tejména katolickém pojetí přirozené společenství jako rodina nebo obec.
Národ, stejně jako obec má právo zřídit orgán k řízení svých záležitostí. V případě národa je takovým orgánem stát.
b) Historickou legitimitu Ukrajiny jako státu odvozovat z existence Ruského království ve 13. stol.,
dále z existence Ruského knížectví a následně Ukrajinského hetmanátu.
c) Před rokem 1918 byla Ukrajina rozdělena do 2 státních útvarů, carského Ruska, většina země,
Rakouska - Uherska - Království haličsko - vladiměřského.
V rakouské Haliči byla respektována přirozená práva Ukrajinců na používání jazyka a nelze doložit
ani potírání jiných přirozených práv. Sporné je takové tvrzení na Podkarpatské Rusi, patříci k Uhersku.
V ruské části Ukrajiny nebyla respektivána základní jazyková práva ukrajinského národa. Zde můžeme mluvit o tom, že ruská vláda na Ukrajině postrádala legitimitu.
d) Můžeme uzavřít, že ruská vláda na Ukrajině byla v rozporu s přirozeným právem. Ukrajinci měli
legitimní právo domáhat se svých přirozených jazykových práv, v krajním případě i oddělením se
od stávajícího státu – Ruska a vytvoření státu vlastního.
e) Podle křesťanského, zejména katolického učení je vztah mezi vládou a ovládanými vztahem
smluvním, založený na konkrétní, nikoli fiktivní smlouvě. Z toho pak vyplývá existence zákonného
práva na vzpouru proti panovníkovi, pokud by vládl proti právu, výsadám a svobodám poddaných.
Obdobně vyplývá, jak se domnívám, že vláda a prezident jsou povinni plnit své předvolební sliby.
Odmítnutí podpisu asociační dohody s EU prezidentem Janukovyčem bylo nesplněním předvolebního slibu. Ukrajinci měli právo protestovat, podle legitimisického pojetí přirozeného zákona měli
dokonce právo na zákonnou vzpouru - ozbrojený odpor.
Ukrajinský stát
Realizace práva na vlastní stát byla na Ukrajině započata vyhlášením autonomie v rámci Ruska. Po
ustanovení prozatímní vlády reagovala Centrální rada Ukrajiny v červnu 1917 vyhlášením autonomie Ukrajinské lidové republiky. Nárokovala si pět gubernií bývalého impéria považovaných za
ukrajinské: Kyjev, Volyň, Podolí, Poltavu a Černihiv. Na konci listopadu Centrální rada rozšířila svou
působnost dále na guvernie Charkov, Jekatěrinoslav, Cherson a část Tavrické gubernie (bez Krymu).
Na jihu Ukrajiny byla v lednu 1918 vyhlášená Oděská sovětská republika a v únoru na východě
Ukrajiny Doněcko - krivorožská sovětská republika, obě se nepřipojily k Ukrajině, ale k Rusku
Ukrajinu obsadily jednotky Rudé armády a v březnu 1918 se všechny republiky sloučily do Ukrajinské sovětské republiky s hlavním městem v Charkově. Centrální rada Ukrajiny ale v březnu 1918
podepsala Brestlitevský mír. Na Ukrajinu vstoupila německá a rakousko - uherská vojska, vytlačila
bolševiky zpět do Ruska. Ale 29. dubna 1918 Němci rozpustili ukrajinskou vládu a dosadili novou
vládu, v jejímnž čela stál Pavel Skoropadský. Už v květnu 1918 se objevily návrhy, aby byl hetman
Skoropadky nahrazem arcivévodou Vílémem. Pro odpor Německa k tomu nikdy nedošlo.
Donská republika, později známá jak Vševeliké vojsko donské vznikla v roce 1918 v Donské oblasti
bývalého carského Ruska. K oficiálnímu vyhlášení nezávislosti došlo 18. května 1918 sněmem Donských kozáků po konfliktu s bolševickou rudou armádou a jejím vyhnání. Rozsahem Donská republika zabírala téměř celou Donskou oblast a jejím hlavním městem se stal Novočerkask. Z dnešního
pohledu leží území bývalé republiky v Rostovské a Volgogradské oblasti v Rusku a Luhaňské a Doněcké oblasti Ukrajiny. Představitelé Ukrajinské a Donské republiky dojednali potenciální sjednocení ukrajinského státu, který měl zabírat samotnou Ukrajinu, Kubáňskou národní republiku a právě kozáckou Donskou oblast.
Rakousko - Uhersko usilovalo na Ukrajině o vybudování státní správy, národního uvědomění a
školství. Cílem bylo vytvoření nezávislé, spřátelené Ukrajiny, která by byla spojemcem proti Rusku
a v budoucnu i proti Německu. Císař Karel totiž očekával, že příští válka, kterou bude Rakousko Uhersko nuceno vést, bude proti Německu.
Nicméně Německo a Rakousko - Uhersko prohrály válku, stáhli své jednotky a Rudá armáda dobyla Kyjev v únoru 1919. Následovalo chaotické období, kdy se na jejím území pohybovaly jednotky
Rudé armády, Ukrajinské armády, Bílé armády, Polské armády, jednotky Dohody, Zelená armáda a
partyzánská Revoluční povstalecká armáda Ukrajiny. Rižský mír z března 1921 rozdělil území
Ukrajiny mezi Polsko a sovětské Rusko. Halič a Volyň připadly Polákům a jih a východ Ukrajiny Sovětskému svazu. V roce 1938 se Sovětský svaz dohodl s Německem na rozdělení Polska a získal
mimo Podkarpatskou Rus celou Ukrajinu. Podkarpatská Rus byla přopjena až po 2. sv. válce.
Poměrně málo je známá skutečnost, že Ukrajinská Centrální rada postupovala v duchu monarchistického legitimismu a koruna krále Ukrajiny byla nabídnuta legitimnímu potomkovi domácích,
ukrajinských dynastií – arcivévodovi Vilémovi Habsbursko - Lotrinskému. (Ruští Romanovci jsou
mnohem vzdálenějšími potomky haličsko - volyňských Rurikovců než Habsbursko - Lotrinská dynastie). Že na Ukrajině nevznikla legitimní vláda v roce 1918 je spíš důsledkem výsledku 1. sv. války, než vůle Ukrajinců. Navíc k vyhlášení nezávislosti se odhodlala Ukrajinská Centrální rada teprve
po svržení cara.
K vytvoření nezávislé Ukrajiny došlo až po rozpadu SSSR, který byl jednoznačně nelegitimním státem a navíc pokračoval v rusifikaci Ukrajiny, tedy opět porušoval přirozená práva Ukrajinců na užívání jejich jazyka. Sovětský svaz se navíc dopustil na Ukrajině zločinu proti lidskosti, záměrným vyvoláním hladomoru ve 30. letech 20. stol., který stál životy několika milionů Ukrajinců. Právo Ukrajiny na vyhlášení nezávislého státu lze právem považovat za legitimní.
Současná situace na Ukrajině
Když se Ukrajina chtěla přidružit k EU, udělal Putin, co mohl, aby je od toho odvrátil, koupit si
Janukovyče výhodami. Došlo k nepokojům, a k těm došlo dosti logicky. Nikdo nemusí Ukrajince ze
západní a středmí Ukrajiny přesvědčovat o tom, že Rusko je pro ně zlo. Nesmí se zapomínat, že
ukrajinština se stala na Ukrajině úředním jazykem až v roce 1989 (nebyla jí za cara ani bolševika).
Navíc jak řeckokatolíci, tak ukrajinské pravoslavné církve (jsou dvě: Kyjevského patriarchátu a Autokefalní ukrajinská církev) mohou od Ruska očekávat, že zopakuje sjednocení - ruskou, ukrajinskou a běloruskou pravoslavnou církev nařídil sjednotit ještě V. I. Lenin, řeckokatolíkům nařídil
sjednocení J. V. Stalin po 2. svět válce. Ani jedno sjednocení nebylo dobrovolné, duchovenstvo i věřící, kteří ho nechtěli přijmout, končili ve vězení. Ale řeckokatolíky už násilně obracelo na pravoslaví
carské Rusko. Důvodů k obavám z ruské nadvlády má tedy Ukrajinec dost. Jediný stát, který v historii respektoval ukrajinskou národnost, byla rakouská c. k. monarchie.
Občané Ukrajiny nejsou až tak naivní, aby si mysleli, že do EU budou moci vstoupit v nejbližších
letech - snaha o sblížení s EU ale pro mnoho z nich znamenala aspoň naději - byť „jenom" ve formě
světélka na konci tunelu, že se Ukrajina v nějakém přijatelném časovém horizontu stane aspoň tak
civilizovanou zemí, jako je třeba Česko (nám, co tu žijeme, to může připadat divné - jenže těm, co
mají zkušenost jak s Českem, tak s Ukrajinou, můžeme opravdu připadat skoro jako ráj na zemi...).
To byl hlavní důvod, proč je Janukovyčovo odmítnutí podepsat asociační smlouvu se EU (navíc přislíbenou ve volební kampani) opravdu upřímně naštvalo - protože tím jim vzal naději, která mnohé
z nich udržovala - ne asi úplně při životě, ale řekněme, že „nad vodou". Legitimní důvody k odporu
proti prezidentovi, který porušil svůj předvolební slib, Ukrajinci měli. Ale 3 měsíce trvající „Majdan"
musel být někým organizačně i finančně zajištěn, již proto, aby rodiny demonstrujících měly co jíst.
Taková podpora není z hlediska legitimismu ničím nedovoleným, ani zahraniční podporu, pokud by
nesloužila k rozbití státu, ale pouze k odstranění vlády, která porušuje právo, resp. své sliby, by nebylo možné označit za nedovolenou.
Je pravděpodobné, že scénář přičlenění Ukrajiny k Rusku nebyl náhodný a připojení Krymu nebylo
jen momentální reakcí na vzniklou situaci. Lze důvodně předpokládat, že věc byla dlouhodobě připravována. Ukrajina jako celek je pro Rusko zřejmě příliš velké sousto, pokud by to nešlo v klidu a
se zdánlivým souhlasem obyvatelstva. Tak přišel scénář, kdy se ukrajinština stala jediným úředním
jazykem, a ruskojazyčné obyvatelstvo se cítí utlačované. To se podařilo za podpory poslušných poslanců Janukovyčovy strany, bylo to nutné, aby se ruskojazačné obyvatelstvo zvedlo. Neuvážené
usnesení parlamentu, které bylo ale vetováno prezidentem a nevstoupilo v platnost, stačilo k tomu,
aby bylo zneužito k vyvolání odporu ruskojazyčného obyvatelstva. A teď má „velký ruský bratr"
záminku, aby šel na pomoc svým utlačovaným soukmenovcům. Že příslušný zákon nikdy nevstoupil
v platnost, se už příliš neříká.
Z nacionalismu a fašismu jsou obviňováni Ukrajinci, mezi kterými se nacionalistické, netroufám si
říci, že fašistické skupiny objevily. Za fašistické byla už za sovětské vlády označována ta hnutí za
národní osvobození, která se za 2. sv. války spojila s nacionálně socialistickým Německem v domnění, že se jim tak podaří získat pro své národy a země nezávislost. Sama přitom většinou nebyla
ani fašistická, ani nacistická. Nebezpečnější je nacionalismus, hlásaný ruskou oficiální politikou. Putinova rétorika silně připomíná rétoriku Adolfa Hitlera o utlačovaných soukmenovcích.
Otázkou jsou hranice Ukrajiny, kdy v rámci SSSR byla k Ukrajině přičleněna ruskojazyčná území,
která zůstala po vyhlášení nezávislosti její součásti. Neuvážené usnesení parlamentu o jediném
úředním ukrajinském jazyce, které však bylo vetováno prezidentem (Turčynem) a nevstoupilo v
platnost – jazyková práva menšin zůstala stejná jako za vlády Janukovyče - bylo zneužito k vyvolání
odporu ruskojazyčného obyvatelstva. Odhlasování a následné vetování tohoto kontroverzního zákona ale nevytváří žádný věcný důvod, vytvářet z toho casus belli. V současné době, po vojenských
střetnutích mezi proruskými silami a ukrajinskou armádou a dobrovolníky činí smíření stále obtížnější.
Josef Pejřimovský
Použitá literatura:
KRIPJAKEVIČ, I. P.: Istorija Ukrajiny. Lviv, Vydavnictvo Svit, 1990
SNYDER, T.: Rudý kníže. Praha, BETA s.r.o., 2010, ISBN: 978-80-7306-402-0
HONZÁK, F., PEČENKA, M., VLČKOVÁ, J.: Evropa v proměnách staletí. Praha, LIBRI 1995
PUTNA, M. C.: Od Kyjevské Rusi k Majdanu. Kulturně - historické kořeny ukrajinské touhy po Evropě.
In: Lidové noviny 1. března 2014.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Ukrajina#D.C4.9Bjiny_Ukrajiny
http://cs.wikipedia.org/wiki/Alexandr_N%C4%9Bvsk%C3%BD#Vztah_k_tatarsk.C3.BDm_dobyvatel.C
5.AFm_a_katolick.C3.A9_c.C3.ADrkvi
http://cs.wikipedia.org/wiki/Vladimirskosuzdalsk%C3%A9_kn%C3%AD%C5%BEectv%C3%AD#Mongolsk.C3.A1_expanze_a_jej.C3.AD_d.C5
.AFsledky
http://cs.wikipedia.org/wiki/Novgorodsk%C3%A1_republika
http://cs.wikipedia.org/wiki/Hali%C4%8Dskovoly%C5%88sk%C3%A9_kn%C3%AD%C5%BEectv%C3%AD
http://cs.wikipedia.org/wiki/Kyjevsk%C3%A9_kn%C3%AD%C5%BEectv%C3%AD
http://cs.wikipedia.org/wiki/Koloman_Hali%C4%8Dsk%C3%BD
http://cs.wikipedia.org/wiki/Ond%C5%99ej_Uhersk%C3%BD
http://cs.wikipedia.org/wiki/Michal_%C4%8Cernigovsk%C3%BD
http://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_II._Trojdenovi%C4%8D
http://cs.wikipedia.org/wiki/Mongolsk%C3%BD_vp%C3%A1d_na_Moravu_roku_1241
http://cs.wikipedia.org/wiki/Mongolsk%C3%BD_vp%C3%A1d_do_Evropy
http://cs.wikipedia.org/wiki/Brestlitevsk%C3%A1_unie
http://cs.wikipedia.org/wiki/Donsk%C3%A1_republika
http://cs.wikipedia.org/wiki/Kub%C3%A1%C5%88sko%C4%8Cernomo%C5%99sk%C3%A1_sov%C4%9Btsk%C3%A1_republika
http://cs.wikipedia.org/wiki/Od%C4%9Bsk%C3%A1_sov%C4%9Btsk%C3%A1_republika
http://cs.wikipedia.org/wiki/Don%C4%9Bckokrivoro%C5%BEsk%C3%A1_sov%C4%9Btsk%C3%A1_republika
Evropa, Západ – co teď?
Naše dnešní bída nespadla z nebe, vznikala postupně, vývoj ve dvacátém století navázal na revoluce 18. a 19. století a nešťastně započal rozpadem mnohonárodního Rakousko - Uherského mocnářství. K výsledku Velké války se pak přidal nacionalismus. Následovaly šovinistické totalitní režimy
národně socialistický a bolševicko socialistický. A pak, snad jako reakce na utrpení války, nevídaný
rozmach liberalismu a jeho odnoží - na Západě koncem šedesátých let, o dvacet let později po „největší geopolitické katastrofě 20. století“ i v zemích „tábora míru a socialismu“.
Jan Drnek píše ve své eseji o příčinách současného vraždění (volně cituji):
„Zároveň se v tomto krvavém prologu inferna ukazuje pravá podstata liberalismu. Liberalismus je a
vždycky byl posedlý osvobozováním. Od všech omezení a pravidel. Nikdy mu nevadilo, že osvobozuje
také běsy, které trpělivě po celá tisícileté spoutávala civilizace. Nakonec tedy i svoboda bez zodpovědnosti, protože co by to bylo za svobodu, kdyby ji spoutávala a omezovala nějaká zodpovědnost, nějaké
svědomí, nějaké závazky? Nakonec neomezená práva bez povinností. Nakonec zuřivá a vášnivá svévole. Dělat, co se mi právě chce. Jak lépe to demonstrovat, než tím, že začnu vraždit jen proto, že se mi
chce.
Proto je západní svět proti těmto novým projevům násilí tak bezmocný. Aby se jim mohl bránit, musel
by zamítnout liberalismus. Musel by jasně říci, že civilizace a společenství vyžadují pravidla a omezení.
Musel by ta pravidla odůvodnit a to by se mu nepodařilo bez Božích přikázání, bez náboženství. Jenže
západní svět zůstává někde ve vzduchoprázdnu mezi liberálním odmítnutím náboženských dogmat a
neschopností odmítnout liberalismus, který ho začíná požírat. Stále jasněji se bude nyní ukazovat, že
bez přihlášení se k Bohu a k jeho dílu žádná civilizace není a nebude. Nebude ani společenství, ani svoboda a nakonec ani člověk“.
S touto analýzou se lze ztotožnit. A co s tím můžeme dělat my, odpůrci tohoto neblahého vývoje?
My, kteří si nejen uvědomujeme současné „perspektivy“, ale také považujeme za nemožné jen trpně
čekat? Kteří se chtějí bránit? Kteří jsou ale odkázáni jen na všeobecné volební právo jedenkrát za
čtyři roky, kde obvykle rozhodují jiní - manipulovaní voliči bez vlastního názoru?
Vzpomeňme historie, učitelky života
Ve dvacátých létech 20. století popsal jistý Adolf Hitler ve své knize „Můj boj“, co hodlá udělat, až
se dostane k moci. Tehdejší liberální němečtí a evropští republikáni nevěřili svým očím, co ten blázen chce dělat, to je přeci nesmysl, to se přece nedělá! Současně britští pacifisté likvidovali vojenskou i námořní sílu velmocenské Anglie. Pak ustupovali a ustupovali, jednali a jednali. Liberální
Spojené státy setrvávaly ve své izolaci. A nakonec všichni znovu nevěřili svým očím.
Pro Lenina a Stalina to sepsal 90 let předem sám veliký Karl Marx v polovině 19. století. Pod záminkami třídního boje a osvobozování pracujícího lidu, což se tehdejším liberálům zpočátku také
moc líbilo, pak bolševici realizovali svůj neblahý experiment s celými etniky a s celými státy. Ostatně znamenitě zatočili s oněmi sympatizujícími liberály. I zde se o plánech šílenců vědělo předem.
Dnes sledujeme v přímém přenosu Putinovo uskutečňování nápravy rozpadu SSSR, možná i s
představou budoucí obnovy Varšavské smlouvy a RVHP.
Není to tak dávno, co jsme slyšeli slavný výrok o porážce Západu pomocí děloh muslimských žen.
Před pár dny bylo oznámeno, že islamisté dobudou Lybii a vytvoří z ní nástupiště k „útoku na Řím“.
Již dnes posílají desetitisíce tzv. uprchlíků do Itálie, tedy do Evropy, prý jich v letošním roce plánují
poslat až milion! Kolik z těchto ekonomických běženců je vycvičených fanatiků, připravených zabíjet? A Evropa se chystá je přijmout, a dokonce snad chystá kvóty, kolik z nich připadne na který
stát; sama tak připravuje sebevražednou distribuci svých nepřátel. Současní levicoví i pravicoví
vůdci Evropy se opět bojí, opět ustupují; bojí se v duchu politické korektnosti i samotných slov jako
válka, vojenská služba, ale bojí se i slov Bůh, křesťanství… Když jsme před časem přišli s myšlenkou
„pokud přijímat uprchlíky, pak zachránit životy poskytnutím asylu v Česku výhradně tamním křesťanům“, co jsme zase slyšeli řečí o všelijakých principech!
K čemu tedy dochází politolog – amatér?
Pomáhat pronásledovaným ve válečných konfliktech je křesťanská povinnost. Pomáhat, je ale
přednostně třeba v místech, kde se válčí, kde se ubližuje, ne až obětem, kterým se podaří legálně nebo nelegálně dorazit do Evropy. V místech válečného konfliktu lze pomoc uskutečnit ovšem
jen zapojením se do konfliktu, podpořit některou z bojujících stran, s ní zvítězit, konflikt zastavit a
pak vybudovat fungující (a nám přátelský) stát. A to je velmi těžké, neboť takové zapojování spolu
s dětinskou představou o vývozu demokracie již mnohokrát přineslo své strašné plody. Máme ale i
dobré příklady - podařilo se to dokonale po 2. světové válce v Německu i v Japonsku, na Filipínách i
jinde. Dlužno ovšem konstatovat, že v žádném z těchto států nepanuje muslimské náboženství. Není
to tím?
Máme také legitimní právo na aktivní obranu. Nabízí se představa, že Západ (konkrétně evropská část NATO, nebuďme tak závislí na USA) vojensky obsadí Lybii a bude-li třeba, i další státy severní Afriky (třeba jen dočasně) a pomůže napravit škody, vzniklé tzv. Arabským jarem (vzpomeňme, jak liberálové tenkrát jásali). Smyslem této invaze bude nastolení silných místních režimů, spolupracujících s Evropou. Pomůžeme jejich ekonomickému a společenskému rozvoji při respektování místní kultury, odstraníme příčiny jejich (ostatně převážně ekonomické) emigrace. Válka islámu
s islámem asi nepřestane, a vskutku není naší věcí; my jen nestojíme o její import k nám. Nepotlačili
jsme již úplně svůj kolektivní sebezáchovný instinkt?
Máme rovněž právo a povinnost také na obranu před slovanským dubiskem, řečeno slovy
panslavisty Kollára. Tamní samovládce s použitím metod jednoho ze svých ideových předchůdců
Adolfa Hitlera intervenuje v cizích zemích pod záminkou ochrany ruskojazyčných menšin, snaží se
obnovit impérium, a tím ohrožuje i nás. Připojme se k Polákům, spolupracujme s ostatními zeměmi
bývalé Podunajské monarchie, zbrojme a nebojme se obnovy (třeba jen dočasné) vojenské přípravy, pro chlapce i dívky. Armáda bývala po staletí vždy prvkem státotvorným a váženým, ať je taková
znovu dnes. Buďme bezvýhradně loajální s naší euro - americkou obrannou organizací. Nebojme se
jejích základen na území Zemí koruny české, jsou to přeci i naše základny! V čele vojenské složky
NATO brzy stane český generál (poprvé od časů maršála Radeckého blahé paměti český voják v Evropě zase něco znamená)! Imperialistické Rusko vyhrožuje Polsku, možná se pokusí „chránit“ Rusy
v Litvě, Lotyšsku a Estonsku, kdo bude na řadě dál?
Při psaní jsem myslel na svých pět vnoučat a na jejich děti a jejich děti…. A na to, že právě
možná dochází k nenapravitelnému „prolomení limitů“.
Jan E. Bárta
Jan DRNEK
DIVADLO
o
DIVADLE
(v osmašedesátém)
-1-
Jsem dítě šedesátých let a v roce 1968 mi bylo 8 let. Chodil jsem do druhé třídy základní školy a
velmi citlivě vnímal změny. Nejasně si z těch dob pamatuji tanky přijíždějící do Skvrňan u Plzně
od Křimic, stejnou cestou, jakou tam můj táta viděl přijíždět americké Shermany. Pamatuji se na
les zdvižených pěstí a ohromný dav škodováků, na ten bezmocný řev stovek hrdel. Vybavuje se
mi těžký tank točící se bláznivě dokola před první branou Škodovky na dlažebních kostkách, na
které kdosi převrhl celé sudy strojního oleje. Pamatuji si nějaké lidi v pyžamech nastoupené pod
samopaly kolem silnice někde u odbočky ke krašovskému televiznímu vysílači, kolem kterých
jsme v noci pomalu projížděli tátovou starou tatrou z roku 1938, cestou do Toužimi. Pamatuji si i
jiné obrázky, nápisy a podobně. Ale pamatuji si i chování dospělých před tím a hlavně potom,
když se začali záhadně a pro mne nevysvětlitelně měnit.
Pamatuji si tátu s dědou, jak seděli doma u rádia a brečeli zoufalstvím. Z rádia zlomeným hlasem hovořil nějaký člověk. A táta o pár týdnů později řekl, že to byl všechno podvod. Utkvěla mi
v paměti, ta věta. V čem byl ten podvod? Kdo koho podvedl a proč?
O deset let později už jsem byl zkušený buřič a měl jsem za sebou základní lekce normalizace.
Mého tátu vyhodili z práce a já mohl jen do učení do Škodovky. A to jsme ještě dopadli dobře. Jak
říkám, jsem dítě šedesátých let a velmi ostře mne zasáhl propastný rozdíl v chování lidí před
koncem šedesátých let a poté. Všechno bylo zlomově a skokově jiné. I atmosféra, i to, jak se lidé
bavili ve vlaku a v autobuse, jak se lidé dívali na sousedy. Témata byla jiná, myšlení i prožívání
bylo jiné. Zdaleka nešlo jen o nějaký strach. Šlo o celou proměnu lidství, toho, jak se lidé jinak
cítili ve světě, jak jinak prožívali své bytí.
Ten starý svět šedesátých let, který stále ještě nějak souvisel se světem předválečným i poválečným, a i přes krutost let padesátých podržel společné rysy, náhle po začátku sedmdesátých let
zmizel. Svět, v němž jsem náhle žil a dospíval, byl placatý, povrchní, mělký, byl neosobní a jako
by bez vztahů. Jako by v něm vůbec neběžel čas, byl stejnostejně šedý a bez vývoje. Odnikud nevycházel a k ničemu nesměřoval. Nikdo v něm nebyl a nechtěl být nikým. Odporné přežívání
beze smyslu v cizotě a umělosti. Jen předstírání, že žijeme, že o něco jde, že to má smysl.
Po sametové revoluci se tento normalizační svět změnil jen nepatrně a stále trvá, přestože se
změnil režim. To, co se tehdy změnilo v lidech, zůstalo změněné a nevrátilo se k vřelosti, opravdovosti a lidskosti světa let šedesátých. Strašně rád se dívám, na černobílé fotografie ze svého
dětství. Jsou teplé, hřejivé a pro mě pestře barevné. Digitální fotografie dneška mi připadají jako
studené nálepky na bedny bez obsahu. Jsou technicky dokonalé a prázdné, kdesi pod vějičkou
barev jsou černobílé a ve skutečnosti možná i bezbarvé. Nezachycují téměř nic důležitého, jsou
neživé a strnulé. Jako náš svět. Jen předstírají, že něco zachycují.
Uzavřené paralelní světy utajeného skautingu, trampských campů nebo i bigbeatového undergroundu, kterými jsem za normalizace prošel, byly živé a dovedly mne formovat, ale i ony jako
by byly jen odleskem, ozvěnou a reliktním zářením zaniklé hvězdy let šedesátých.
Co se to tehdy stalo? Co to bylo za strašný podvod (o kterém mluvil táta), že se takhle podepsal i
v posledních buňkách a spodních vrstvách kolektivního podvědomí národa? Že nás jeho následky tak zplacatily, znelidštěly a zkarikovaly?
Spočíval onen podvod v tom, že se lidé nechali vést protagonisty Pražského jara, kteří je nakonec zradili, podepsali v Moskvě přítomnost sovětských vojsk a nakonec i pendrekové zákony
proti těm, kteří volali na ulicích jejich jména?
Spočíval onen podvod v tom, že lidé v roce 1945 uvěřili v dobré úmysly bratrského ruského
národa, který se nakonec zachoval jako sprostý okupant?
Spočíval onen podvod v samotné podstatě socialismu, v jehož smysl a historické poslání národ
uvěřil, a nakonec se ukázalo, že jde o zločinný mocenský systém?
-2-
Puč, který se nekonal
5. ledna roku 1968 byla v Praze svolána schůze předsednictva ÚV KSČ, na které se dosavadní
prezident ČSSR a 1. tajemník ÚV KSČ v jedné osobě Antonín Novotný vzdal své stranické funkce,
údajně kvůli tomu, aby již nedocházelo ke kumulaci nejvyšších funkcí se straně a ve státě. Do
této funkce byl jmenován mladý slovenský komunista Alexandr Dubček. Toto jméno doposud
nikdo příliš neznal a obyvatelé socialistického ráje brali změnu jako formální výměnu ve sférách
jim nedostupných, změnu, která pochopitelně žádnou změnu nepřinese. Jenže přinesla.
Ve stranických kruzích bylo cosi převratného předvídáno a také připravováno. Již na říjnovém
zasedání ÚV KSČ zaútočil Novotný na Dubčeka dosti zuřivým způsobem a obvinil jej z buržoazního nacionalismu. Obvinění souviselo s nárůstem stížností slovenských komunistů na Novotného pragocentrismus. Šlo tedy o starou česko – slovenskou bolest, znovu probuzenou a přenesenou do vyšší stranické sféry. Šlo ale nejen o to.
Antonín Novotný (*10. 12. 1904) byl starým stalinistou. Byl typickým případem stranického kariéristy.
Pocházel z rodiny zedníka. Do strany vstoupil hned při
jejím založení v roce 1921. V letech 1937 – 1938 byl
tajemníkem KV KSČ v Hodoníně a po zákazu strany pracoval v Praze v družstvu Včela. Za války byl v ilegálním
vedení KSČ, roku 1941 byl zatčen a uvězněn v koncentračním táboře Mauthausen – Gusen.
Podle některých svědectví i zde pracoval pro stranu ve
skupině komunistických vězňů, která při úklidech měnila karty v kancelářích a posílala namísto komunistů do
plynu méně potřebné nestraníky nebo rovnou odpůrce
komunismu. Tak se kovaly charaktery a povahy pro
poválečný třídní boj. Jen žádný soucit s třídním nepřítelem. Na národech nezáleží, jen na komunistech a komunismu. Člověk je nic, strana je všechno.
Novotný přežil a jako prověřený soudruh byl do roku
1951 vedoucím tajemníkem KV KSČ v Praze. To byla
dosti vysoká funkce. Miloval mariáš a tělocvičná masová
vystoupení. V roce 1946 byl již také členem ÚV KSČ a tím
zůstal až do roku 1968. Roku 1951 povýšil na člena
předsednictva ÚV. Byl v jedné partě s katy, vrahy a vězniteli. Podílel se plně na teroru 50. let a zůstal ve funkcích, když se soudruzi vraždili navzájem.
Po Gottwaldově smrti v roce 1953 se stal prvním tajemníkem KSČ a ocitl se na špici stranické hierarchie. To
předpokládalo dobrou základnu podporovatelů a spojenců v armádě i v StB. Také to předpokládalo dobré
spojence v Moskvě a plné chápání toho, co Moskva chce,
co si přeje. Novotný se stal mužem a hlavním spojencem
Nikity Chruščova. Proto také po smrti Antonína Zápotockého odsunul Chruščov na druhé místo již připraveného Viliama Širokého a nechal 19. 11. 1957 československým prezidentem zvolit Novotného. Jednohlasně
353 hlasy komunistického parlamentu.
Novotný byl nevzdělanec, buran a ignorant, ale skvěle
se vyznal v taktice mocenského boje. Měl komplex méněcennosti ze vzdělaných lidí a dával jim zabrat. Na
druhé straně si ale vzdělání vážil a oceňoval ho. Nemilo-
-3-
Antonín Novotný
Nikita Chruščov
srdně zatočil se svými protivníky a dokonce osobně zatkl a nechal zavřít svého rivala ministra
vnitra Baráka.
Na druhé straně si právě od vzdělanců někdy nechával poradit a jeho doba byla zatím od února
1948 nejdýchatelnější. Nastartoval rehabilitace nespravedlivě odsouzených (pouze komunistů),
což bylo něco neslýchaného. Po nástupu do funkce prezidenta si nechal snížit plat. Roku 1960
prosadil schválení nové ústavy, prohlásil republiku za socialistickou a z ČSR udělal ČSSR. Chtěl
tím říci, že období zavádění socialismu skončilo, vznikla beztřídní společnost a soukromé vlastnictví výrobních prostředků bylo likvidováno, a proto není již třeba tak velkých represí. Vyhlášení socialismu bylo sice nesmyslem, ale poskytlo dobrý důvod k ukončení kampaní za vyvlastňování majetku i násilnou kolektivizaci zemědělství.
Novotný pochopitelně jednal v souladu s tím, co v SSSR prováděl Chruščov.
Antonín Novotný byl Čechoslovakista a nesnášel projevy slovenského separatismu. V červenci
1960 omezil pravomoci SNR a zrušil Sbor pověřenců, který na Slovensku od konce války nahrazoval vládu. Po katastrofálním selhání 3. pětiletky zanevřel na centrální řízení ekonomiky a
v roce 1963 zavedl Novou hospodářskou soustavu, v níž se uplatnili skuteční ekonomové, jako
byl Ota Šik. Pomalu a opatrně, ale přece jen v 60. letech uvolnil kontrolu a dozor nad kulturou,
umožnil vznik nové vlny v českém filmu, vydávání Literárních novin a podobně.
V roce 1965 Novotný poprvé od roku 1948 připustil zásluhu prezidentů Masaryka a Beneše o
vznik státu, byť buržoazního, ale přece jen samostatné republiky. Poté zašel ještě dál a veřejně
odsoudil porušování socialistické zákonnosti a kulty osobnosti svých předchůdců Gottwalda a
Zápotockého. Novotný si ale nikdy nenechal uniknout kontrolu nad procesem pomalého uvolňování poměrů. Kdyby nebylo Pražského jara, nepochybně by se o něm později hovořilo jako o
pokrokovém komunistovi, který začal osvobozovat národ, podobně jako například v Maďarsku
Jánosz Kádár.
Tonda Novotný měl v sobě zbytek něčeho, co by se dalo nazvat českým vlastenectvím, možná i
nacionalismem. Nevěřil Slovákům, protože zažil rok 1939 a další události. Hodlal je udržet
v mezích a bylo by se mu to povedlo, kdyby se slovenský problém nerozhodl použít Brežněv
k Novotného sesazení.
Leonid Brežněv dobře věděl o Tondově vlastenectví, ale na Slovácích mu zase tolik nezáleželo.
Na srdci mu ležel docela jiný projev Tondova vlastenectví.
IV. sjezd Svazu spisovatelů v červnu 1967 vzbouřil stranickou i intelektuální scénu. Byl připravenou vzpourou intelektuálů a vesměs komunistů proti cenzuře a neostalinismu. Byl jakýmsi
laboratorním pokusem a čekalo se, co to udělá, když starci ve vedení strany zjistí, že se bouří
inteligence, kterou si strana sama vychovávala již od 50. let k boji proti imperialismu, měšťáctví
a reakci. Kdyby Novotný sám neuvolňoval již léta poměry ve společnosti, spisovatelé by si nikdy
nedovolili takto vystoupit. Ještě v době nástupu Novotného k moci by je takové vystoupení stálo
život jednoho jako druhého. Byli by označeni za spiklenecké kontrarevoluční centrum a konal by
se s nimi demonstrativní zastrašovací proces.
Navíc mnozí z náhle procitnuvších liberálních intelektuálů bývali v 50. letech tvrdí a fanatičtí
stalinisté, například Pavel Kohout. Tito spisovatelé, kteří byli po letech vydáváni za svědomí národa, měli často na vlastním svědomí pořádné hromady hnoje, a pokud ho přímo nekydali, křičívali po celá léta hlasitě, jak nádherně voní.
26. – 27. září se spory v ÚV KSČ přiostřily. Na Novotného se sypala kritika pro zákroky proti
spisovatelům, za jejich vystupování na sjezdu. Byly zastaveny Literární noviny a stranické tresty
obdrželi Klíma, Kohout, Kundera, Liehm, Procházka i Vaculík.
Jak bylo řečeno, Novotný nikdy nepouštěl otěže z rukou a pokud se mu zdálo, že mu něco začíná
přerůstat přes hlavu, byl ochoten velmi tvrdě zabrzdit, případně vrátit vývoj zpět. K tomu se
chystal i nyní, ale nejpozději tehdy v září si musel uvědomit, že nejde jen o poblázněné spisovatele nebo intelektuály, že se zformovalo i politické a stranické reformní křídlo, které hodlá k útokům na něho a na jeho mocenský klan využívat masy omámené příslibem uvolnění poměrů. To
byla velmi nebezpečná hra, ke které se staří straničtí rváči neuchylovali nikdy, protože slibovat
masám lidí uvolnění znamenalo, že masy pak budou liberalizaci vyžadovat a i když se k moci
-4-
dostane na základě takových slibů nová mocenská garnitura, bude muset použít znovu násilí,
aby se udržela v sedle a aby jí probuzená touha po svobodě nepřerostla přes hlavu. Bylo to tedy
cosi nového. Nový prvek v mocenském boji a překročení jistého tabu. Byla to vpravdě hra s
ohněm. Novotný velmi dobře věděl, že beze strachu to nejde a na lidi musí být přísnost.
11. – 13. října se na předsednictvu ÚV KSČ znovu utkali Novotného kritici s jeho zastánci. Výsledkem byla dohoda o rozdělení nejvyšších funkcí prezidenta a předsedy ÚV KSČ, ale až někdy
později, po uklidnění situace.
Zasedání celého ÚV KSČ 30. – 31. října bylo očekáváno s napětím a své protagonisty nezklamalo. Alexandr Dubček zaútočil radikálním zpochybněním veškerého řízení státu stranou. Podle
něho měla vládnout vláda a ne straničtí funkcionáři. Smrkovský řekl, že zemí jde nespokojenost
a otevřená kritika, že v některých krajích je již základní struktura strany v rozkladu, ekonomika
jde od desíti k pěti a nikdo nikomu a ničemu nevěří.
Zde se objevila základní teze reformistů, podle které musí být obnovena důvěra lidu ve stranu a
v její vedení. Lidé musí sami stranu milovat a vyžadovat, aby je vedla.
Jako na potvrzení řečeného vyšli v tento den (31. 10.) do ulic se svíčkami studenti strahovských
vysokoškolských kolejí, kterým byla stále vypínána elektřina, takže se nemohli učit. Jejich cesta
vedla neúmyslně kolem Hradu, kde právě končilo ono bouřlivé zasedání ÚV KSČ. Studentské
skandování – Chceme světlo, si Antonín Novotný vyložil politicky a poslal na studenty zásahovou
policejní jednotku, které velel ministr školství soudruh Josef Havlín, což bylo samo o sobě dosti
podivné spojení. Havlín nařídil policistům, aby studenty mlátili i uvnitř kolejí, aby tedy dostali
preventivní lekci i ti hodní, kteří do ulic nevyšli.
To vše se neobjevilo v novinách, ale zpráva letěla po hospodách, dílnách a kancelářích.
Novotný cítil, že se s ním naklání židle a navíc bylo na
prosinec svoláno další plénum ÚV KSČ.
Na pozvání přijel v prosinci do Prahy sám Leonid
Brežněv. Je sporné, na čí pozvání vlastně přijel. V pramenech se uvádí jak jméno Novotného, tak i Dubčeka.
Není náhodou, že z Prahy od Novotného se Brežněv
nevracel hned domů, ale jel do Bratislavy, kde se setkal
s Alexandrem Dubčekem. Pozdější poinvazní interpretace říká, že prý byl zděšen rozsahem společenské i
stranické opozice vůči Novotnému a vedení strany. To
ale není příliš pravděpodobné a jde o pozdější účelové
tvrzení. Kdyby byl u moci Stalin nebo Chruščov, dali by
Novotnému naopak zelenou k rozpoutání tvrdých i krvavých represí, protože Novotný byl spolehlivým a léta
osvědčeným místodržitelem Kremlu v Praze a s opozicí
se nic jiného dělat nedá, než zavírat, věšet a rozsévat
hrůzu.
Brežněv, jak uvidíme později, ale rozhodně neměl
v úmyslu podpořit Novotného a růst opozice proti NoLeonid Iljič Brežněv
votnému byl jeho záměrem. Ve skutečnosti potřeboval
jeho mocenský klan odstranit z nejvyšších funkcí. Brežněv nemohl samozřejmě přímo a otevřeně podporovat reformátory kolem Smrkovského a Dubčeka. Brežněvovými lidmi v Praze byli Kolder, Indra a Bilak, proto je směrodatné sledovat jejich
jednání. A právě tehdy se tito Brežněvovi (a doposud i Novotného) věrní stalinisté přidali
k reformistům a posílili je. Kdyby měl Brežněv skutečně obavy z nárůstu opozice, musel by on a
jeho lidé podpořit naopak Novotného. Později se mohlo konat v Moskvě nějaké setkání, na němž
by sovětští soudruzi vysvětlili Novotnému, že už je starý a nemocný a přidělili by mu nějakou
hodnotnou stranickou trafiku na dožití.
Jenže právě to Brežněv neudělal. Nepodpořil ani jednu stranu a řekl: Éto vaše dělo (Je to vaše
věc). Všem pražským aparátčíkům minulých období to muselo znít absurdně a podivně. Všichni
naprosto jasně věděli, že nic není jejich věc, že přežijí jen tehdy, když budou co nejhorlivěji plnit
-5-
příkazy Moskvy a veškeré své kroky s Moskvou konzultovat. Že by nejvyšší představitel komunistického režimu vůbec řekl v některé své provincii o čemkoliv, že je to jejich věc a mají si ji
vyřešit po svém, bylo po 20 letech hrůzovlády a po všech zkušenostech s Moskvou nepředstavitelné. Šokující.
A přesto dal Brežněv jasný signál, že zůstane stranou jakéhokoliv dalšího vývoje v Československu, i když všichni věděli, že nezůstane. Brežněvova nemyslitelná benevolence musela mít nějaký účel a smysl. Vážně to myslet nemohl, a pokud se chtěl v Moskvě udržet sám na špici, to ani
vážně myslet nesměl. Byla to hra a Brežněv ji rozehrál takto.
Byl to tedy sám Brežněv, kdo otevřel dveře obrodnému procesu Pražského jara jen tím,
že nechal věcem jakoby volný průběh. Byli to jeho lidé v KSČ, kteří se pak připojili k reformistům. Je více, než jasné, že Brežněv si přímo přál, aby se situace v ČSSR destabilizovala.
Novotný přesně věděl, jaká hra se hraje v širším měřítku. Po Brežněvově návštěvě již nemohl
být na pochybách. Na rozdíl od jiných věděl také přesně, proč si i Brežněv zahrává s uvolňováním šroubů, a jak si Brežněv představuje, že bude vypadat jejich opětovné utažení, až se vymění
vládnoucí gang. Brežněv ale řekl, že je to věc domácích sil a mocenských gangů, jak se o moc poperou. To mu dávalo štěrbinku prostoru k vlastní aktivitě. Reagoval v duchu starých válečných
komunistů a rozhodl se s tím nemazat.
Novotný byl osudově svázán s armádou, s jejím současným a již dlouholetým vrchním velením.
Již 8. června 1967 naplánovala Komise obrany ÚV KSČ na návrh ministra národní obrany Bohumíra Lomského mobilizační prověrku 13. tankové divize v okolí Mladé. Náčelník generálního
štábu generál Otakar Rytíř navrhl termín prověrky od 4. do 11. prosince 1967. Mobilizační prověrka znamenala povolání záložníků na mimořádné cvičení, uvedení divize na válečné stavy,
možnost vyzbrojení ostrou municí a celkovou přípravu tak, jako kdyby se divize měla ihned vydat do války. Bylo povoláno 3 430 záložníků a zmobilizováno 578 dopravních prostředků z obvodů hl. m. Prahy a ze Středočeského a Severočeského kraje. Dne 11. 12. byli záložníci propuštěni. 8. motostřelecký pluk této divize byl v pohotovosti až do 18. prosince.
Připomeňme si, že šlo o neklidné období těsně po strahovských událostech a Mladá u Milovic je
od Prahy co by kamenem dohodil. Je dost dobře možné, že Brežněv ve skutečnosti přijel do Prahy, aby předešel něčemu velmi nepříjemnému.
O Štědrém večeru 1967 se do centrály StB v Thákurově ulici č. 1 začali sjíždět prověření soudruzi s čistýma rukama a ohněm v srdcích. Novotný nechystal nic jiného, než mocenský puč a
další krvavou lekci svým nepřátelům. Byly sestaveny seznamy adeptů na zatčení s více, než tisíci
jmény. Výběr byl veden jediným měřítkem, totiž tím, koho neměl Novotný rád a kým se cítil být
ohrožen. Alexandr Dubček nebyl na prvním místě, ale na jednom z předních. Byli zde vzpurní
literáti a intelektuálové, nespokojení ekonomové a z komunistické elity ti, kteří vypadali moc
liberálně a vzdorovitě. Byli tam i dosti zasloužilí soudruzi, jako Smrkovský, Vodsloň, Kriegl, Šik,
Pelikán, ale také Vasil Bilak, Kolder a Indra. Také někteří vysocí důstojníci, například generál
Prchlík, lektoři vysoké stranické školy VUML, z ČSAV, z Ústavu dějin KSČ a podobně.
Novotný mobilizoval svoji soukromou armádu věrných z StB a prověřené útvary Lidových milicí. Operativnímu štábu velel ministr Josef Kudrna a byli v něm plukovník Jaroslav Klíma, plukovník Jindřich Kotál, generál Josef Stavinoha, podplukovníci Košnara, Kožuch, Špelina, Rypl a
Vosecký, plukovníci Houska, Jindřich, Kavan a další.
Lidové milice dostaly průkazy příslušníků StB a do bytu Alexandra Dubčeka i dalších byly již
v listopadu namontovány odposlechy.
Armáda měla podle všeho zůstat stranou zatýkací vlny a podle tehdejšího příslušníka armádní
rozvědky Josefa Frolíka byli do puče namočeni generálové nejvyššího velení a generálního štábu
Bohumír Lomský, Rytíř, Burda, Jano a Šejna (který měl na krku vyšetřování pro zpronevěru).
Toto je velmi zajímavá informace a s pány generály se brzy opět shledáme.
Pokud by se byl puč uskutečnil, nepochybně by následovala další vlna politických procesů, zavírání a možná i poprav, po ní vlny dalších čistek v nižších složkách až na úroveň pracovišť, národních výborů a místních organizací KSČ. Národ by byl opět zmrazen strachem a zahnán do ulit.
-6-
Lidu by bylo důrazně připomenuto, že padesátá léta nejsou minulostí a mohou se kdykoliv opakovat.
Nasazení poradci či agenti KGB ale podali zprávu do Moskvy a krátce před tím, než měl puč vypuknout, zazvonil Novotnému na stole telefon. Volal nejmocnější muž východní poloviny planety
a nedávný návštěvník Prahy Leonid Brežněv, který svému pražskému prokonzulovi příkře vyčinil, že žádné zatýkání věrných soudruhů a nepokoje v Praze nepotřebuje. A bylo po puči. Antonín
Novotný věděl, že prohrál, a pokusil se alespoň částečně zachránit pozice tím, že se 5. ledna
vzdal nejvyšší stranické funkce a provedl povinnou sebekritiku. Marně.
Na celém příběhu Novotného puče je několik nezodpovězených otázek.
Přímo do očí bije spojení pučistů s nejvyšším velením armády. Bylo především zbytečné. Armáda by bez přímého rozkazu z generálního štábu Varšavské smlouvy nemohla zasáhnout ve prospěch puče a ani proti němu. ČSLA nebyla nástrojem strany ani nástrojem československých
politiků. Novotný byl jako prezident sice vrchním velitelem armády, ale bez svolení generálního
štábu v Moskvě se nesměl odvážit ji použít jakkoliv. Možná mohli být generálové předem informováni kvůli plánovanému zatýkání vojenských politruků a učitelů. Možná mohlo být konzultováno plánované zatčení generála Prchlíka, ale i to mohla udělat StB nebo kontrarozvědka bez
souhlasu generality, aniž by se musela obávat reakce armády. Spojení Novotného s armádou
bylo jiného druhu.
Na seznamech se ocitlo několik věrných a kovaných stalinistů jako Bilak, Kolder a Indra. Proč?
To přece nebyli žádní liberálové typu Dubčeka a dokonce ani nijak otevřeně nevystupovali proti
Novotného politice. Tyhle muže nemohl Novotný ani náhodou podezřívat z toho, že by podporovali nějaké reformy. Leda by jim to přikázal Brežněv. Možná Novotný věděl, jakou úlohu má tato
skupina brežněvovců sehrát v tom, co se chystá. Možná je chtěl zlikvidovat prostě jen proto, že
byli mocichtiví, neměli skrupule a klidně by využili každé skulinky k tomu, aby Novotného nahradili sami sebou.
Malá odbočka. V roce 1964 došlo v Moskvě k mocenskému převratu a silného prvního muže
Nikitu Chruščova vystřídal nevýrazný Leonid Brežněv. Byl považován za kompromisní a prozatímní postavu, než se rozhodne mocenský zápas několika politických skupin. Brežněv ovšem
ovládal kádrový aparát (jako kdysi Stalin) a rozmístil do rozhodujících funkcí své příznivce. Antonín Novotný v Praze byl stoupencem Chruščova a Brežněva zcela podcenil. Sázel spíše na Kosygina, který pak v mocenském zápase prohrál. V klíčovém okamžiku odmítl náš Tonda Novotný
podpořit Brežněva, který jej o to žádal a tím se dostal do nemilosti dlouholetého sovětského diktátora.
To je však velmi malicherný důvod k tomu, aby se Brežněv pokoušel zbavit Novotného, který
mu v Praze držel všechny pěkně zkrátka a díky kterému se Československo jevilo jako nejstabilnější oblast impéria i v období liberálních vzpour v Německu, Polsku a roku 1956 v Maďarsku.
Novotný byl osvědčeným mocenským matadorem a Brežněv by jen tak z osobního důvodu neriskoval nestabilitu v důležité provincii. Důvod musel být jiný.
Rok 1967 byl rokem, kdy se mocenský zápas v Moskvě definitivně rozhodl ve prospěch Brežněva a ten začal upevňovat pozice i ve zbytcích impéria.
Na konci roku 1967 byl Brežněv jistě více, než dobře informován o tom, oč v Praze jde. Sovětští
poradci byli přítomni v bezpečnostních i armádních složkách. Spousta soudruhů v StB, rozvědce
i spousta vysokých straníků pracovala pro KGB. Brežněvovi muselo být jasné, že když Novotnému zakáže puč, poté, kdy dal vývoji v Praze zelenou, jeho režim se zhroutí a nastane období nestability. Rezolutní zákaz puče byl proto nelogický. Dalo by se pochopit, kdyby Brežněv poopravil Novotnému zatýkací seznam, kdyby mu vyčinil, že se nesvěřil poradcům, a kdyby mu pomohl
vylepšit program čistek, ale takovýto rezolutní zákaz byl politickou popravou Novotného a navíc
v Praze otevíral Pandořinu skříňku nepředvídatelných událostí a procesů. Právě to přece nemohl
Brežněv potřebovat. Ale skutečně ne?
-7-
Vojenské doktríny určují politiku
Je známo, že kromě samotného roku 1945 se v Moskvě za Stalinovy ani za Chruščovovy vlády
nekonala 8. května vítězná vojenská přehlídka, ani žádné monstrózní oslavy. Staří válečníci Stalin a Chruščov totiž nepovažovali druhou světovou válku za vyhranou. Dostali pouze půl Evropy,
nikoliv celou. Oba věděli, že těsné sousedství svobodného světa nakonec každou otrokářskou říši
zničí, i tu komunistickou. Zničí ji svobodní lidé svými nápady, aktivitami, vynálezy, podnikáním a
hospodářstvím, aniž by se o to nějak museli snažit. Zničí ji pouhý nevhodný příklad svobody.
Proto musela být postavena železná opona, dráty na hranicích, zdi, minová pole a podobná opatření. Kvůli udržení vlastních otroků v otroctví.
Když se Stalinovi podařilo v roce 1949 získat jadernou bombu, stal se SSSR vojensky téměř nenapadnutelným, leda by útočník riskoval i vlastní zničení. Vnitřnímu rozkladu se dalo bránit
ještě celé desítky let, i když nakonec musel zákonitě přijít a také přišel.
Chruščov převzal studenou válku již v těchto mezích a mantinelech. Vývoz revoluce se dařil jen
tu a tam, ale celkově byl Západ již probuzen, ozbrojen a byl ostražitý. S tím se nedalo moc dělat a
Chruščova trápila namísto otázky, zda může SSSR zničit Západ, spíše otázka, zda nemůže Západ
zničit SSSR. S agresí se nyní muselo zacházet velmi opatrně. Přesto se obě strany navzájem hlídaly a zkoušely, hledaly slabosti a chyby.
Československá armáda po roce 1945 byla podivným konglomerátem mnoha různých druhů
zbraní a systémů, prvorepublikových i válečných taktik z východu i ze západu. Vyčerpávala se
bojem s UPN na Slovensku, spoluorganizovala odsun německého obyvatelstva ze Sudet a byla
nasazována v hospodářském sektoru. Všeobecně však platilo, že má být organizována podle sovětských vzorů. Hlavním druhem bojové činnosti měla být obrana, jejíž vedení se plánovalo na
dobu tří měsíců, jako za první republiky.
V roce 1948 se armáda stala spojeneckou silou SSSR, ale velení v Moskvě bylo spíše jen formální. Teprve od roku 1950 se počítalo se začleněním ČSA do společného strategicko – operačního
svazu, tedy frontu. Scénář bojové činnosti se pozměnil. Boj měl začít obrannou operací krytu,
která by umožnila mobilizaci. Poté měl být udržen prostor do příchodu druhého sledu, tedy čelních sil Sovětské armády, které by obranu vyztužily. Nakonec přechod do protiútoku v hloubkové operaci maximálně 50 – 60 km.
V březnu byl schválen operační plán Pěst, který předpokládal při útoku za 5 – 6 dnů dosažení
oblasti Regensburg a vytvoření předmostí na Dunaji. V této době se vůbec neuvažovalo o nasazení jaderných zbraní, v jejichž vývoji SSSR jen dotahoval náskok Západu. Arzenály jaderné munice na obou stranách se však nasycovaly a to vedlo ke změně pohledu na podobu případného
ostrého konfliktu. Původně se počítalo s dlouhou několikaletou válkou konvenčními silami, nyní
se ukazovalo, že by se válka mohla odehrát rychle a rostl důraz na první úder.
4. dubna 1949 vzniklo NATO, o něco později Varšavský pakt.
Válka se stala záležitostí velkých vojenských bloků a získala
vpravdě globální rozměr. V té době měly USA pro použití
v Evropě k dispozici jen 30 jaderných náloží.
V roce 1954 vznikla ČSLA a na východě se o válce začalo uvažovat jako o střetnutí možném jedině při nasazení jaderných
zbraní. Začal tvrdý výcvik, byly zpracovány postupy a řády.
Roku 1956 byl zpracován operační plán Zástava, který předpokládal zastavení protivníka v příhraničním pásmu a přechod do protiútoku v 10 – 20 dnech. Bylo reaktivováno a doplňováno předválečné betonové opevnění na jižní a západní
hranici. Po Stalinově smrti Nikita Chruščov vyklidil okupovanou část Rakouska a potenciální čára střetu na jihu se prodloužila, i když se Rakousko stalo neutrální zemí. Od roku
1952 probíhala výstavba 2 200 nových pevnostních objektů.
I v této době se počítalo s průniky na území nepřítele jen do hloubky desítek kilometrů a generální štáb v Moskvě plně důvěřoval tomu, že ČSLA své úkoly splní, než dorazí první sledy So-8-
větské armády. Pouze v dubnu 1955 bylo domluveno
vyčlenění 13 letišť pro podpůrné jednotky 5 sovětských
leteckých divizí, které by dorazily okamžitě. ČSLA by
bojovala jako součást Přikarpatského vojenského okruhu Sovětské armády a velení ČSLA by v případě války
přešlo pod velení tohoto frontu. Trvalou přítomnost
sovětských vojsk na území ČSR nikdo nevyžadoval a
nepočítalo se s ní.
Koncem 50. let byly již z větší části nahrazeny ztráty
z války, rukovaly mladé generace a Sovětská armáda se
nasycovala mužstvem i technikou. Po Stalinově smrti
přestal SSSR vyvražďovat vlastní obyvatelstvo, což také
napomáhalo rekonstrukci.
V lednu 1960 byla v Moskvě schválena nová vojenská
doktrína, která přecházela od preferování obrany
k možnostem preventivních útočných operací při nasazení taktických jaderných zbraní. V USA vznikla Doktrína okamžité masívní odplaty spoléhající na vzdušné
letecké a raketové síly. I tato doktrína však byla pasivní
a nepočítala se zahájením války, jen s reakcí na útok. To
vedlo k dočasné stagnaci západních pozemních vojsk.
Byly rozmístěny mezikontinentální balistické rakety jak
na pozemních základnách, tak na ponorkách. Sověti
předpokládali, že jaderné zbraně budou v příští válce
nasazeny od prvního okamžiku. Základem vojenské doktríny se tedy stalo překvapení a orientace na překvapivý, od začátku drtivý útok. Při srovnatelném jaderném
potenciálu obou stran se klíčem k vítězství měla stát
převaha v oblasti pozemní armády, tentokrát útočné
pozemní armády.
Obranná strategie ČSLA byla také přehodnocena do
útočné podoby. Armáda se koncentrovala ve středních a
západních Čechách, vybrané útočné a rychlé útvary byly
i v míru udržovány na válečných počtech a hloubkové
operace na území nepřítele se prodloužily na stovky
kilometrů s tempem postupu mechanizovaných útvarů
60 – 100 km za den. Za rozhodující se považovalo prvních 30 dnů války. Kolem roku 1960 ale nejvyšší velení
ČSLA ještě nepočítalo s variantou, kdy bychom nebyli
napadeni jako první.
Od roku 1955 se také stavy ČSLA začaly nasycovat moderní technikou, zejména sovětskými tanky. Z plánů byla
odbourávána obranná fáze a klíčovým prvkem se stávala
rychlost postupu vpřed. Pěší jednotky se přezbrojovaly
na nejprve motorizované (s nákladními auty), později
mechanizované (s útvary obrněnců i tanků).
Roku 1961 proběhla sovětská blokáda západního Berlína. Pravděpodobně šlo o jistý druh sondování reakce
NATO na ohrožení poválečné rovnováhy. Chruščov zjistil, že Západu již nevládnou žádní Mnichované či appeaseři, a před tlakem necouvnou.
Roku 1962 proběhla karibská raketová krize a Chruščov byl Američany velmi drsně postaven před požadavek stáhnout ocas a couvnout, nebo tedy válčit. Chruščov
-9-
gpl. Otakar Rytíř
garm. Bohumír Lomský
gpl. Vladimír Janko
stáhl ocas a zkušenost ho vystrašila. Zkoušel provokovat a málem zničil svět. Krize totiž mimo
jiné ukázala, že Západ dosáhl ve zbrojení znatelné převahy. Měl větší zásoby vyrobených jaderných zbraní a jeho síly byly rozmístěny globálně po celé planetě. SSSR si také rozházel
vztahy s komunistickou Čínou a socialistický tábor byl nejednotný. Ve východním bloku po celá
50. léta propukaly vzpoury.
12. – 14. května 1964 byl na generálním štábu ozbrojených sil SSSR specifikován Plán použití
ČSLA ve válce. Plán předpokládal útok bez obranné fáze a takovou rychlost postupu, že již nebylo prakticky možné, aby ČSLA spolupracovala se sovětským Přikarpatským frontem v rámci jednoho frontu. Protože byla ČSLA považována obecně za velmi kvalitní a dosti silnou, byl zřízen
samostatný Československý front tvořený dvěma útočnými armádami. ČsF měl velet generál
Janko.
V rámci tohoto plánu měl samostatný Československý front tvořený 85 % mobilizované ČSLA útočit ve směru na Mnichov a Norimberk, dále na horní Rýn a dále do Francie
do oblasti Lyonu. Plán předpokládal ve směru útoku Čsl. frontu provedení 131 jaderných úderů.
Raketová vojska ČsF měla mít k dispozici
96 operačně taktických a taktických raket
s jadernou hlavicí. V roce 1964 bylo na našem území 21 kompletů R-30, 21 kompletů
R-170 a do konce desetiletí bylo dovezeno
ještě 7 kompletů R-300. Zatím samozřejmě
bez jaderných hlavic, s jejichž dodáním se
v případě války počítalo v 18 – 22 hodinách
u Jablonce a u Michalovců. Ještě v roce 1960
nebylo na našem území jediné zařízení nebo
jediná hlaveň schopné odpálit jadernou střelu nebo granát.
10. letecká armáda měla dostat 19 jaderných bomb.
103. pluk chemické ochrany byl rozmístěn
tak, aby mohl provádět dezaktivaci jednotek
ze Slovenska, které by na frontu pochodovaly přes území již jaderně zničených Čech a
Moravy. I s tím plán počítal.
Americké síly, s nimiž by se ČsF utkal, měly
ve výzbroji v roce 1964 celkem 36 kusů odpalovacích zařízení pro jaderný úder a 90
hlavňových prostředků větší ráže schopných vypálit jaderný dělostřelecký granát. V tom nejsou
zahrnuty podstatně větší kapacity leteckých sil v Ramsteinu i jinde. Bundeswehr v této oblasti
měl k dispozici 28 kusů odpalovacích zařízení pro jaderný úder a 28 hlavňových prostředků větší ráže schopných vypálit jaderný dělostřelecký granát. Další kapacity měla francouzská armáda
v Baden Badenu. Je odhadováno, že v roce 1964, ve směru ČsF měl protivník v jaderné kapacitě
převahu nad ČSLA asi 7 : 1. Suma sumárum dost na to, aby se celé Čechy a Morava proměnily do
hodiny v radioaktivní poušť.
V roce 1966 během cvičení VLTAVA došlo k válečným hrám, při nichž si obě strany vyměnily
252 jaderných úderů v celkové síle 59 megatun. Teoreticky bylo vypočítáno, že v Čechách by
kromě 57 000 vojáků zahynulo 2,5 miliónu civilistů, a to jen v první fázi útoku bez následného
umírání na ozáření, na hlad a žízeň a podobně.
Není divu, že plán vyděsil jak nejvyšší velení ČSLA, tak i tehdejší komunistické představitele
státu v čele s Antonínem Novotným. De facto znamenal úplné zničení území republiky, počítal se
- 10 -
záhubou většiny populace a s téměř jistým vyhlazením prvních sledů sovětského útoku, tedy
celé ČSLA.
Ještě horším důsledkem bylo, že současně s tímto plánem vznikl zájem Moskvy o rozmístění
skupiny sovětských vojsk na území ČSSR. Za prvé, Moskva velmi dobře vnímala rozpaky československého vedení z výhledu, že se celá země obětuje pro slávu a bezpečnost SSSR. Sovětská
vojska by fungovala jako zajišťovací oddíly NKVD rozmisťované s kulomety za války do zad útočícím jednotkám, které střílely i poslední přeživší vracející se vyděšené vojáky, kteří útok přežili.
Za druhé by rozmístěním vojsk odpadl problém s dodáváním jaderné munice, kterou v době míru musela mít pod kontrolou sovětská strana. Munice by se mohla převézt rovnou k nám a Sověti
by si ji tu střežili. Byla by k dispozici pro preventivní překvapivý úder, který by mohl zničit jaderná odpalovací zařízení protivníka a eliminovat tak jeho převahu. Při jeho převaze to vlastně
byla nutnost, jinak by nemělo smysl pouštět se do války. Za třetí, co kdyby Čechoslováky napadlo
přeběhnout k nepříteli?
Českoslovenští generálové si brzy spočítali, že plán z roku 1964 očividně nadhodnocuje počet
nepřátelských divizí, které by v první fázi války stály proti Čsl. frontu. Proč? Evidentně šlo o to,
donutit štáb ČSLA k přiznání, že na splnění úkolů vlastními silami nestačí a vytvořit tak předpoklad k přímému vstupu posilových sovětských vojsk na území republiky a k jejich trvalé dislokaci zde.
Jistě šlo také o zkoušku loajality současného politického vedení socialistické republiky Moskvě.
Bude toto vedení tak oddané věci komunismu, že obětuje celý svůj národ, zemi a lid radostnějším zítřkům velké strany? A pokud ne, nepřežívají v něm doposud reakční předsudky nacionálního sentimentu? Nebo. Nemyslí si náhodou pražští soudruzi, že Československo je tak nějak
jejich mocenskou doménou a vlastnictvím? Možná nepochopili, že ho mají z Moskvy jen propachtované.
V Německu, v Polsku a v Maďarsku stály mohutné skupiny sovětských vojsk již od roku 1945.
Ty měly kontrolovat nespolehlivé spojence, jako zadní voj vyztužit jejich případný obětavý útok
a hlídat, aby se nespojili s nepřítelem nebo neutekli z boje. Jugoslávie Moskvě nepodléhala, ale ve
válce by se se Západem určitě nespojila.
Výjimku tvořilo Československo, kde se lid prakticky přihlásil k socialismu sám ve velkém
množství, byl pod kontrolou spolehlivých soudruhů, a když se ostatní bouřili, československý lid
stál neochvějně při SSSR.
Jakmile se ovšem v Moskvě začalo uvažovat o válce v reálných obrysech, v rámci ryze útočné
doktríny a v rámci informací o jaderné podobě války, začala se ČSSR jevit jako slabý článek. Československý front jako jediný nebyl vyztužen přítomností Sovětské armády. Nebyly zde umístěny jaderné zbraně a bez kontroly sovětských lidí zde ani rozmístěny být nesměly. Co kdyby se
Čechoslováci zmocnili jaderných zbraní a použili je k vymáhání nějaké vlastní nezávislosti a samostatnosti? Ne. Jaderné zbraně musely na území Čech být a musely je chránit větší útvary Sovětské armády. Právě zde a pouze zde leží základní příčina 21. srpna 1968. Toto je klíč k
pochopení celého Pražského jara.
Náčelník generálního štábu ČSLA generál Otakar Rytíř podporován většinou nejvyššího velení
odmítl dislokaci sovětských jednotek na území ČSSR, dokonce prozatím i jen spojovacích útvarů.
V tom s ním byl zajedno ministr národní obrany generál Bohumír Lomský, mnoho dalších členů
generálního štábu i prezident a první tajemník ÚV KSČ Antonín Novotný.
Sovětským požadavkům se tito muži snažili čelit zvýšením početního stavu ČSLA na úkor hospodářství. Nějakou dobu to moskevské požadavky zadrželo, ale vedlo to ke zhoršování ekonomické situace republiky, což bylo později Novotnému vyčítáno protivníky i veřejností.
Novotný pochopitelně nemohl Sovětům odporovat přímo ani kategoricky. Nad místodržitelem
Tondou Novotným již v Moskvě nestál přátelsky naladěný Chruščov, ale Leonid Brežněv, požadující důkazy loajality. Aby Novotný odvrátil hrozbu dislokace sovětských vojsk, ustoupil
v otázce uskladnění jaderné munice přímo na území ČSSR, aby v případě války nevznikla prodleva způsobená jejich dovozem k frontě. Čili, jaderná munice zde bude a bude ji chránit nějaký
menší sovětský útvar.
- 11 -
V roce 1965 již na československém území působila skupina sovětských expertů typujících
vhodné prostory pro vybudování skladišť jaderné munice u Písku a Jinců i v podzemních pevnostních objektech na severovýchodě Čech.
Jednání zástupců armád Varšavské smlouvy o rozmístění jaderných zbraní proběhlo 16. – 21.
března v Lehnici ve Slezsku. V prosinci byla podepsána smlouva o opatřeních ke zvýšení pohotovosti raketových vojsk ČSLA, která předpokládala v případě války předání jaderných hlavic do
18 – 22 hodin.
Československé vedení i velení ČSLA se uchýlilo k dalšímu obrannému, ale defenzívnímu kroku
vůči Moskvě a od 1. ledna 1966 byly převelením pohraniční a vnitřní stráže od ministerstva vnitra pod MNO vytvořeny jednotné ozbrojené síly ČSSR. Byl tak uměle a papírově navýšen jejich
počet o 2 – 3 divize, což mělo splňovat požadavky Moskvy. Moskva byla přesvědčována, že požadavky moderní války zvládnou Čechoslováci vlastními silami (až na jaderné zbraně), a že je mrzí
nedůvěra sovětských soudruhů.
V dubnu 1966 byla zahájena výstavba objektů pro uložení jaderné munice na území ČSSR, kterou se domácí vedení také snažilo zpožďovat. V tomto roce vystoupil náčelník operační správy
GŠ ČSLA generál Vitanovský při jednání v Moskvě otevřeně s námitkami proti plánu, který předpokládal zničení československého státu i národa ve válce. Byl označen za revizionistu. Moskva
pochopila, že ani zločinné komunistické vedení ČSSR nebude chtít obětovat svůj stát i národ mocenským zájmům Kremlu. Právě proto měly být na našem území a v zádech ČSLA rozmístěny
sovětské ozbrojené síly, aby k takové oběti Čechoslováky donutily. Bylo ale stále zřejmější, že
Novotného podporovaného generály k takovému kroku a k takové kapitulaci mírnými prostředky donutit nelze. Zároveň bylo jasné, že by Moskva diplomaticky neustála, kdyby její vojska jenom tak vtrhla do Československa. Moskva potřebovala alespoň nějakou spolupráci Čechoslováků po rozmístění vojsk v zemi a vtrhnout do ní jen tak, proti vůli jejích představitelů a jistě i většiny lidu, by způsobilo možná vojenské střety s Československou armádou a dlouholetý odpor i
nespolupráci většiny obyvatel včetně kovaných komunistů.
V úvahu připadala v podstatě pouze dvě řešení. Novotný musel v každém případě odejít a velení ČSLA muselo být vyměněno za povolnější generály. Mezi domácími komunisty se musela najít
dost velká skupina soudruhů, kteří by nahradili Novotného klan a pak pozvali sovětská vojska do
země. Nebo musela v ČSSR vzniknout z hlediska socialismu tak ošemetná situace, aby se vojenský zásah zvenku stal omluvitelným a více pochopitelným. Zároveň musela být nějak a něčím
zamaskována skutečná příčina sovětské vojenské intervence či přítomnosti. Lidé ani světové
veřejné mínění se nesměli dozvědět, že Sovětská armáda obsadila ČSSR proto, aby zemi i národ
donutila nechat se vyhladit v případné válce ve prospěch Moskvy.
Možná se ale Brežněvovi nelíbilo, že se mu pražští soudruzi odvážili odporovat, byť opatrně a
nepřímo, v otázce rozmístění vojsk na jejich území a v otázce hlavního válečného plánování.
Možná se Brežněvovi začalo zdát, že by Čechoslováci potřebovali pořádnou lekci, aby se upamatovali na to, jak jsou věci nastaveny. Kdyby totiž nedostali lekci, mohli by v budoucnu zkoušet
odporovat příkazům Moskvy více a otevřeněji.
Zde (ne v osobní antipatii kvůli podpoře Kosygina v roce 1964) leží pravá příčina toho, proč
Brežněv nepovolil na konci roku 1967 Novotnému jeho konzervativní puč, zatýkání a
čistky a proč usiloval o jeho odstoupení, i když věděl, že to povede k nástupu liberálů a
k faktickému rozvratu režimu v ČSSR. Právě proto, že to věděl.
Zde také leží faktická příčina toho, proč se Novotný snažil za každou cenu zabránit liberalizaci
poměrů v zemi na konci 60. let, ačkoliv dříve již sám povoloval utažené šrouby.
V červnu roku 1967 se generál Rytíř vrátil z jednání v Moskvě a náhle, vůbec poprvé, jako náčelník generálního štábu ČSLA začal připouštět rozmístění sovětských vojsk na území ČSSR. Nevíme, co mu v Moskvě řekli a jak ho přesvědčili.
V září toho roku (1967) se odehrály strategické hry Varšavské smlouvy v Lehnici. Podle jejich
výsledků došlo ke změnám v útočném plánu. Bylo zúženo operačně - taktické pásmo Čsl. frontu.
Při tom vznikla v plánu budoucí válečné fronty 800 km široká mezera, aniž bylo specifikováno,
kdo tuto trhlinu v prvním sledu útoku vyplní. Velení ČSLA bylo od první informace jasné, že to
mají být sovětská vojska, že nyní se již najisto počítá s přítomností sovětských vojsk na území
- 12 -
republiky, a to za každou cenu. Novotný se v tomto okamžiku zachoval statečně a opět odmítl.
Vztahy mezi Prahou a Moskvou znatelně ochladly a začalo se připravovat jiné řešení.
Sovětské vedení hledalo způsob, jak odstranit Novotného domácími silami. Z mnoha důvodů
bylo vsazeno na slovenského komunistu Alexandra Dubčeka.
Alexandr Dubček (*27. 11. 1921 v
Uhrovci, +7. 11. 1992). Narodil se roku 1921
v Uhrovci v místní škole – ve stejném domě
jako Ľudovít Štúr. Jeho otec Štefan Dubček
byl vyučený tesař, který několik let pracoval
v USA, kde se stal přesvědčeným pacifistou a
komunistou. V roce 1925 odjel malý Alexander Dubček se svými silně levicově zaměřenými rodiči, zakládajícími členy družstva
Interhelpo, do města Frunze (Biškek) v sovětské Kyrgyzii. Později se Dubčekovi přestěhovali do města Gorkij a v roce 1938 se
vrátili na Slovensko, protože podle nových směrnic by museli přijmout jediné ruské občanství.
Alexander Dubček se vyučil strojním zámečníkem, pracoval v Dubnici nad Váhom a v roce 1939
vstoupil do tehdy již ilegální Komunistické strany Slovenska.
V roce 1944 se zúčastnil Slovenského národního povstání, v němž byl zraněn a jeho bratr Július
padl. Po válce působil v různých politických funkcích v Trenčíně a Banské Bystrici. Protože z
dětství velmi dobře ovládal ruský jazyk, byl vyslán do Moskvy, kde v letech 1955 - 1958 studoval
politické vědy, současně s Michailem Gorbačovem.
Od roku 1958 byl stranickým tajemníkem v Bratislavě a členem Ústředního výboru KSS. V této
funkci se poprvé střetl s tehdejším prezidentem Antonínem Novotným kvůli připravované změně Ústavy, s níž Dubček nesouhlasil. Roku 1959 se stal tajemníkem ÚV KSČ pro průmysl. Protože
v Moskvě zažil rehabilitace Stalinových obětí, prosazoval rehabilitaci slovenských komunistů
pronásledovaných v letech 1951 – 1953 a po konfliktu s Novotným byl opět přesunut na Slovensko. Brzy se však do ÚV vrátil a dosáhl ustanovení takzvané Kolderovy komise.
Od roku 1962 zastával funkci vedoucího tajemníka Krajského výboru KSS v Bratislavě, od roku
1963 prvního tajemníka ÚV KSS a na základě výsledků Kolderovy komise prosazoval rehabilitaci
Gustáva Husáka a Vladimíra Clementise.
Opět zde něco nesedí. Alexandr Dubček je obvykle líčen jako naivní dobrák, který chtěl socialismu dát lidskou tvář a nebyl schopen dohlédnout následky. Když byl konfrontován s brutální
realitou sovětské intervence, byl prý zmatený, vnitřně zraněný a neorientoval se v situaci, takže
opět v dobré vůli posloužil normalizátorům.
Jak mohl být naivním dobrákem muž, který bojoval ve válce, kde mu padl bratr, a který studoval
v Moskvě politické vědy? Dubček musel mít naprosto jasnou představu o tom, kdo jsou sovětští
soudruzi a co chtějí, jaké metody používají a jak se naprosto nezdráhají použít moc a násilí.
V Moskvě studoval v době, kdy Chruščov nechal tanky rozstřílet Budapešť a popravit tamní reformní komunisty. Již samo povolení studia na této škole a jeho zdárné zakončení muselo znamenat, že byl přinejmenším dobrým přítelem hochů od KGB. S takovými studenty se totiž najisto
počítalo pro vysoké stranické a státní funkce doma v provinciích. Něco takového se neponechávalo náhodě. V roce 1966, na XIII. sjezdu KSČ burácel reformátor Saša Dubček proti Západu a
požadoval nepřetržitou bolševizaci KSČ v duchu odkazu Klementa Gottwalda.
Saša Dubček byl prý nekonfliktní, přátelský a vlídný člověk, který byl do čela ÚV KSČ zvolen 5.
ledna 1968 vlastně jen náhodou jako kompromisní postava, než se vybarví nějaký jiný kovaný
soudruh. Byl to prý nutný kompromis mezi táborem reformistů a konzervativním křídlem KSČ.
Jenže k Novotnému Saša tak vlídný a kompromisní nebyl. Útočil na nejmocnějšího muže státu a
strany systematicky a dlouhá léta. Do funkce 1. tajemníka ÚV KSS se člověk také nepropracuje
vlídností či nerozhodností. V tehdejších dobách se jednalo o tvrdý boj mezi vlky, kde prohra
mohla znamenat cokoliv. Soudruh musel být jištěný celou strukturou jiných soudruhů na růz- 13 -
ných místech a musel je za sebou vytahovat do funkcí a nějak je odměňovat, aby ho podporovali.
Byla to aréna stranických klanů. Saša pracoval v nejvyšších funkcích již 10 let. Před rokem 1968
Dubček přesně věděl, co chce, byl cílevědomý a výkonný, po svém zvolení do čela strany byl náhle váhavý a nerozhodný, po invazi lítostivý a dezorientovaný. Taková charakteristika nesvědčí o
vnitřní integritě jedné osobnosti. Jako bychom tu měli nejméně dvě osoby zcela jinak jednající a
myslící.
Konec roku 1967 byl tedy ve všech ohledech klíčovým obdobím.
1. Sovětské vojenské i politické vedení se již pevně rozhodlo rozmístit na území ČSSR svá vojska,
tak jako tak.
2. Štáb ČSLA i Novotného vedení to pochopili, ale neměli již nástroje, jak tomu zabránit. Od této
chvíle bojovali jen o své přežití.
3. Brežněv přijel v prosinci do Prahy a dal najevo, že si zdejší soudruzi mají své problémy řešit
sami. Novotný v tom viděl poslední možnost udržet se u moci silou (a pak se domluvit s Brežněvěm) a začal připravovat puč se zatýkáním. Puč mu Brežněv zakázal a v té chvíli Novotný pochopil, že řešení situace proběhne cestou částečného rozvratu v ČSSR a následného zásahu sovětských sil, které tak dostanou záminku k pobytu na státním území. Pochopil, že způsob jeho
odstranění je ještě milosrdný proti tomu, co čeká jeho následovníky.
4. Skupina ve vedení KSČ kolem Dubčeka a Smrkovského měla za úkol způsobit a nastartovat
rozvrat. Je možné, že o této své roli nevěděli, ale je to dost těžko představitelné.
5. Skupina ve vedení KSČ kolem Bilaka, Koldera, Indry a Husáka byla skupinou určenou k převzetí moci po rozvratu. Zatím se měla držet reformistů a čekat, připravovat si pozice.
Podle Frolíka (pracovník rozvědky) základní mocenský triumvirát Pražského jara tvořili Dubček, Černík a Kolder. Z Novotného vedení zůstali Lenárt, Kapek a Vaculík.
Bohumil Šimon byl Kolderův spolupracovník z aparátu ÚV. Vasil Bilak byl osobní Dubčekův
přítel. Oldřich Švestka, šéfredaktor Rudého práva byl osvědčený Dubčekův spojenec. Alois Indra
byl blízkým přítelem Černíka a Koldera. Sádovský byl Dubčekův osobní přítel. Čestmír Císař byl
vzdělaný stalinista, pracoval dlouho na ideologickém úseku ÚV, kdysi byl svržen popravou Rudolfa Slánského, vyšplhal se znovu chválou Novotného vlády. Mlynář byl tajemníkem právní komise ÚV, patřil ke Kouckému a Hedrychovi, kteří v dubnu padli. Pavlovský byl vyzdvižen Aloisem
Indrou. Šalgovič byl vyzdvižen Dubčekem, byl agentem KGB.
Podivně propletené bylo toto reformní vedení KSČ. Lidé, kteří do svých výchozích funkcí dospěli právě za Novotného režimu a rozhodně neměli nikterak čisté ruce. Aparát mnoha tváří, který
zároveň organizoval liberální reformy a zároveň zval do republiky bratrskou pomoc. Když přišla,
tento aparát kapituloval a přizpůsobil se, částečně se rozpustil a smířil se až příliš ochotně s dočasným pobytem vojsk.
Je vůbec možné, aby lidé, kteří vedli tuto zemi a stát vůbec netušili a neuvědomovali si, o co
Moskvě a Sovětům doopravdy a v prvé řadě jde? Aby zcela ignorovali to, co si poplivaný a opovrhovaný Antonín Novotný připomínal každý den k snídani? Aby docela klidně a bezelstně zlikvidovali vrchní velení vlastní armády, právě to velení, které po nejméně 4 roky před tím úspěšně
vzdorovalo sovětským snahám vojensky obsadit republiku?
Šejnova aféra – cesta k likvidaci velení armády
Zvláštním způsobem se do celého pučistického dění kolem Antonína Novotného promítla kriminální causa generála Jana Šejny. Byl náčelníkem Hlavního výboru KSČ v MNO, tedy hlavním
politrukem armády a ministerským úředníkem v uniformě.
8. prosince 1967 přišel na Obvodní oddělení VB Prahy 6 dopis od kolegů z Trebišova, který
oznamoval zahájení šetření gen. Šejny kvůli machinacím s auty z Tuzexu. Náčelník tohoto oddělení VB pplk. Homolka, si byl pochopitelně vědom Šejnova postavení a předal zprávu přímo náčelníkovi Městské správy VB Praha pplk. Ticháčkovi. Ten ji 12. prosince postoupil vedoucímu 8.
oddělení ÚV KSČ Mamulovi. Mamula si ji však nechal u sebe, a informoval Šejnu.
Šejnovi bylo jasné, že jeho spojení s Novotným je osudové. Když Novotný přežije, zamete se
kriminální lapálie pod koberec. Když nepřežije, nová garnitura zamete s Šejnou a použije jeho
- 14 -
případ k rozbité Novotného stranicko – vojenského gangu. Šejna tedy začal před armádou interpretovat probíhající mocenský boj prezidenta Novotného s jeho odpůrci jako přímé ohrožení
socialismu v ČSSR a s ohledem na národnostní aktivity Slováků začal spekulovat i o ohrožení
celistvosti státu, což by byla cesta k vyhlášení výjimečného stavu.
Mezi 19. a 31. prosincem se Šejna celkem 13 x sešel
s generálem Jankem, náčelníkem Hlavní správy pozemních vojsk, kterého se zřejmě snažil přesvědčit o tom, že
slovenští nacionalisté chystají nějakou akci. Zatímco
v Praze probíhala intenzívní politické jednání o Novotného odstoupení a o jmenování jeho nástupce, byl 2. 1.
1968 u generála Janka velitel Východního vojenského
okruhu (Slovensko, část severní Moravy) gen. J. Valeš
(oficiílně kvůli přípravám výročí vítězného února
v Bratislavě). 4. ledna si Janko předvolal i velitele Středního vojenského okruhu (část jižních, středních a východních Čech, jižní Morava a část severní, část západního Slovenska) generála V. Vala. Janko byl prý nervózní a
vyptával se Vala na situaci na Slovensku a na vztah Slováků k Novotnému.
Šejna se snažil vyvolat nějakou vojenskou akci k záchraně Novotného a tím i sama sebe. Hlavnímu spolupachateli svých podvodů pplk. J. Moravcovi nabízel velení
g. Jan Šejna
posádky právě v Mladé Boleslavi u 13. tanková divize,
která se v prosinci ocitla ve stavu válečné mobilizace.
Jenže 5. ledna bylo politicky rozhodnuto. Novotný rezignoval, ale stále byl prezidentem a mohl
do značné míry chránit své lidi.
Pplk. J. Moravec se o zájmu VB o vlastní osobu dověděl až 9. 1. 1968 v JZD Úštěk. Zatím byla
sledována defraudace asi 215 000,- Kčs. Šejna se nakonec po mnohém kličkování rozhodl zatáhnout do věci vojenskou rozvědku. V roce 1967 zemřel jeden její příslušník a mohlo se tvrdit, že
s jeho smrtí se ztratila chybějící částka na nákup konspiračních bytů a domnělá defraudace byla
způsobem, kterým se měl schodek zakrýt. Jenže gen. Rytíř s náčelníkem Zpravodajské správy GŠ
gen. O. Burdou, se shodli na tom, že jde o případ kriminální a hodili oba defraudanty přes palubu.
Nepochybně si uvědomovali, že jde o přípravu útoku na celé současné armádní velení a distancovali se. Defraudace v těchto zkorumpovaných kruzích byly natolik obvyklé, že by se je kriminálka nikdy nesnažila vyšetřovat, kdyby to nebylo na něčí přání.
26. 1. 1968 byl pplk. Moravec přes veškerou Šejnovu snahu zatčen a vzat do vazby. 31. 1. 1968
se při druhém výslechu zlomil a začal vypovídat o Šejnových aktivitách.
Příkaz k Šejnovu zatčení byl vydán 12. února a NS dostalo úkol zbavit generála poslanecké imunity, aby mohl být postaven před soud. To však byl pomalý proces a Šejna byl varován. 24. února
zmizel se synem a milenkou přes Maďarsko a Jugoslávii do Itálie, a odsud do USA.
Generál Šejna zajisté nebyl jediným představitelem vojenských a stranických vysokých kruhů,
který kradl a defraudoval. Jeho odhalení podtržené útěkem na Západ však skutečně poskytlo
určitým silám možnost proniknout do monolitu Novotného vojenského gangu a rozrušovat jej.
14. března se zastřelil generál Janko, náměstek ministra obrany. Zda se zastřelil doopravdy
vlastní rukou, se zřejmě nikdy nedovíme. Mnohem důležitější je, že pod záminkou lovu na Šejnu
a očisty generálního štábu padla celá řada vysokých vojenských velitelů. Ze svých funkcí byli
odvoláni ministr národní obrany Lomský, náčelník GŠ gen. Rytíř a genmjr. Širůčka. Distancováním se od Šejmy si nepomohli. Hrála se vysoká hra.
Je zvláštní, že by se značně nesourodá skupina dubčekovských reformátorů, která měla být navíc naivní, nerozhodná a více méně neschopná, hned po částečném svržení Novotného začala
starat právě o likvidaci nejvyššího velení armády. To se mohlo stát pouze v případě, že:
1. by byly k dispozici zaručené důkazy o nebezpečí převratu ze strany armády.
2. by se tak jednalo na přímý pokyn z Moskvy nebo z kanálů KGB.
Čtenář si může vybrat.
- 15 -
Alexandr Dubček byl, dokonce i exilovými autory označován za svým způsobem čistou duši, za
posledního skutečně věřícího marxistu – leninistu, přesvědčeného o tom, že socialismus je tím
nejspravedlivějším uspořádáním lidské společnosti. Právě z této pozice prý byl připraven reformovat a napravovat chyby způsobené v minulosti špatnými soudruhy. Právě proto, aby byla nejpokrokovější nauka historie očištěna a opět se zaskvěla.
Je trochu drsné, nazývat plánované vraždění, koncentrační tábory a další zvěrstva „některými
chybami“. Je však neuvěřitelné, že by takto věřící čistý marxista dokázal pracovat deset let v nejvyšších stranických funkcích a uchovat si svou čistotu. Stejně nepředstavitelné je, že by mladý
čistý křesťan dokázal desítky let pracovat ve službách Borgiů a uchovat si víru v to, že Bůh řekl:
Nezabiješ a papež je nejlepší cestou k naplnění tohoto příkazu.
Zdeněk Mlynář (Mráz přichází z Kremlu) potvrzuje podezření, že Saša Dubček nebyl ani naivka,
ani neviňátko. V roce 1985 prozradil Vasil Bilak západoněmeckým reportérům informaci o tom,
že ke konci Pražského jara chystal Dubček a jeho reformisté zřízení koncentračních táborů pro
Moskvě věrné oponenty jako byl právě Bilak. Dubček se pak v italském komunistickém listu Unita vyjádřil zcela bezelstně v tom smyslu, že se jedná o zlou pomluvu, protože ty tábory byly chystány pro odpůrce socialismu, nikoliv pro pro-moskevské křídlo.
Nabízí se otázka, proč by měl Brežněv posílat vojska na takového opravdového marxistu, který
je dokonce ochoten stavět koncentráky pro odpůrce socialismu? Takový mu přece mohl vyhovovat? S tím souvisí otázka, proč byl sám Dubček překvapen sovětskou vojenskou intervencí a měl
za to, že ho Sověti zradili?
Asi proto, že původní dohoda vypadala jinak, než to nakonec proběhlo. Koncentráky byly součástí původní dohody, která invazi neobsahovala. A v tom byl náš Saša naivní.
15. ledna 1968 přijel plukovník Barták velitel II. sboru protivzdušné obrany státu ze součinnostního vojenského jednání ve Vesprzému a přivezl od maďarských kolegů varování, že situace
kolem Československa je vážná.
V lednu 1968 byl tedy prvním tajemníkem ÚV KSČ zvolen Alexandr Dubček a zahájil proces
Pražského jara, během něhož bylo z funkcí odstraněno mnoho zatvrzelých stalinistů, ale také
lidé, kteří dlouhodobě a vytrvale oponovali snahám Moskvy rozmístit na území ČSSR vlastní
vojenské jednotky. Mnoho jiných stalinistů přímo ve vedení strany a státu však v klidu přežilo.
Ve stejné době zahájila kontrarozvědka ochranu jaderných úložišť, jejichž dokončení se blížilo
do finále. Není bez zajímavosti, že tato úložiště a budování betonových sil pro starty raketových
nosičů byly dokončeny právě okolo srpna 1968. Již v lednu vedení KSČ připouštělo, že v případě
zhoršení mezinárodní situace převezmou tato zařízení přímo sovětské jednotky.
Nikde se nedočteme, že by se Dubček a reformističtí politici okolo něho jakkoliv během celého
Pražského jara zajímali o armádu (vyjma sesazení novotnovských generálů), o strategické
obranné plány varšavského paktu, o snahy Sovětů rozmístit v ČSSR své jednotky nebo rakety.
Byli to ale nejvyšší představitelé strany a státu a je nemožné, aby se nezajímali nebo nebyli informováni.
Na konci února (22. – 23. 2.) přijel na 20. oslavy Vítězného února do Prahy opět Leonid Brežněv. Oslav se zúčastnili zástupci všech komunistických stran východního bloku včetně Jugoslávie. Podle F. Semína, který doprovázel delegaci KSSS, si Sověti stěžovali na obsah Rudého práva,
protože bylo příliš liberální. Nejvíce sovětské soudruhy vzrušilo, že v Sovětské knize na Václavském náměstí byl volně v prodeji ukrajinský nacionalistický emigrantský časopis Posev.
Přímo v den výročí 25. února zaplnily Staroměstské náměstí tisíce příslušníků Lidových milicí a
dávali hlasitě najevo, že přišli podpořit soudruha Novotného. Saša Dubček nebyl kupodivu tak
naivní, aby s nimi začal diskutovat o socialismu a chybách minulosti. Prostě udělil Novotnému
zaracha a zakázal jeho projev jak na náměstí, tak v televizi. Je třeba vzít v úvahu, že se milý a
přátelský Saša nikterak nerozpakoval v tento velký den zavřít hubu prezidentovi země. Když na
to přišlo, dokázal být velmi schopným a rozhodným pragmatikem moci.
V každém případě v této chvíli v období Brežněvovy návštěvy v Praze náhle přestalo platit: Éto
vaše dělo a sovětští představitelé vyjádřili znepokojení nad příliš liberálními projevy některých
- 16 -
novin. Toto byl okamžik, kdy měl Saša Dubček ještě odstranit vzpurnou generalitu z GŠ ČSLA,
poté zarazit uvolňování cenzury a zmrazit reformy, nakonec nějak nenápadně uvolnit prostor
republiky pro sovětská vojska. Kdyby to udělal, mohl vládnout bez problémů dalších 20 let. Pozvat vojska tak, aby to národ spolkl, nebylo nikterak těžké. Sověti nás osvobodili v pětačtyřicátém a nebyli to oni, kdo u nás poté vraždil a věznil. U mnoha lidí byli stále ještě bratři, osvoboditelé a ochránci. Dubček mohl zařídit, aby se sovětská armáda na naše území přesouvala nenápadně a po malých jednotkách, jako výpomoc a specialisté. Mohlo to být doprovázeno hospodářskými dary, odůvodněno vojenskou výrobou a tak všelijak podobně. První oddíly by působily
exoticky, pak by už lidé ani nesledovali, kolik jich přibylo a kolik je jich na našem území celkem.
Jenže Dubček to neudělal. Vůbec zřejmě nevěnoval pozornost tomu, co mělo být jeho hlavním
úkolem. Staral se pouze o reformy. Je neuvěřitelné, že by se náhle uprostřed nejvyššího stranického vedení objevil blázen, který by se rozhodl reformovat režim a kašlal na to, co si o tom myslí
Moskva. Nebo že by se objevil ještě větší blázen, který by se po mnohaleté praxi v nejvyšších
stranických sekretariátech domníval, že Moskva bude jeho reformování tolerovat, a že proti tomu nic neudělá. Veškeré dosavadní zkušenosti s Moskvou říkaly něco úplně opačného. A i kdyby
byl takovým bláznem Dubček, určitě jím nebyli Smrkovský, Černík, Kriegl a další reformátoři,
kteří jako by náhle zešíleli a vrhli se na reformy hlava nehlava.
A to není vše. Celá řada zarytých stalinistů z Novotného éry s reformátory náhle ochotně spolupracovala na reformách, aniž by křičela do Moskvy cosi o kontrarevoluci.
Až do Dubčekova zvolení bylo v Moskvě vždy schvalováno každé složení československé vlády
nebo složení ÚV KSČ. Vyměnit Dubčeka ve chvíli, kdy ještě nebyl moc populární, ani známý u
obyvatelstva a kdy se reformy ještě ani moc neprojevily, by nebyl problém. Proč to Moskva neudělala? Moskva jen vyjadřovala znepokojení namísto rychlé výměny viníků.
To vše nás přivádí k otázce, zda nastartování a rozvinutí reforem ve skutečnosti nebylo zájmem
Moskvy? Zda přesně tím nebyl Dubček z Moskvy pověřen? Moskva se totiž ve skutečnosti připravovala na něco úplně jiného. Scénář několikanásobného podvodu přešel do dalšího dějství.
Den po oslavách, 26. února informoval velitele 24. Samarsko - uljanovské motostřelecké divize
generála G. P. Jaškina velitel Přikarpatského vojenského okruhu (PRIKVO) gen. V. Z. Bisjarin, že
svou divizi musí tajně připravit na zásah v zahraničí. Praktické přípravy na invazi tedy začaly
již na konci února, kdy ještě k žádným závažným reformám nedocházelo, kdy byl Novotný ještě
prezidentem, ale již v podstatě prohrál a věděl to.
V březnu se již poměry uvolňovaly, ale reformátoři nenechávali věci nedodělané a nejprve se
věnovali úplnému rozbití Novotného stranického gangu. Dokončení převzetí moci. Výsledkem
bylo, že 21. března rezignoval Novotný na funkci prezidenta republiky a o den později tak učinil
oficiálně. Tonda byl ze hry. Odešel do ústraní a o nic dalšího se nepokoušel. Mohl být rád, že vyvázl ve zdraví, protože již nejspíš věděl, jaká hra se zde hraje. Mimochodem, funkce prezidenta
byla tak důležitá také proto, že prezident byl formálně i fakticky vrchním velitelem armády.
Mezitím se ale právě během března a dubna rozjelo a nastartovalo mnoho dalších dějů.
Během března byl ustaven přípravný výbor pro obnovu skautské organizace.
Vznikl prozatímní výbor katolického duchovenstva v čele s Františkem Tomáškem.
Celostátní aktiv zástupců vysokoškolských center se v Brně rozhodl ustavit samostatnou organizaci vysokoškoláků mimo rámec ČSM.
Jednotná tělovýchovná organizace se rozhodla decentralizovat strukturu na základě národnostních rozdílů a druhů sportů.
Při oficiálním Svazu spisovatelů vznikl Klub nezávislých spisovatelů.
Skupina politických vězňů v čele s K. Nigrínem ustavila Klub 231 a během měsíce výbory ve
všech krajích a většině okresů. Bylo registrováno na 80 000 zájemců o členství a organizace se
stala jakousi odborovou centrálou k vyvíjení tlaku na rehabilitace nespravedlivě odsouzených,
na reformy soudnictví i vězeňství. Bylo žádáno potrestání zločinců v uniformách a v soudcovských talárech.
Lidová strana zvolila nové předsednictvo a zjevně se chystala na roli jediné pravicové strany.
Bývalí funkcionáři ustavili přípravný výbor pro obnovu sociálně demokratické strany, kdysi
největšího konkurenta KSČ.
- 17 -
Není třeba připomínat, že všichni lidé stojící v čele těchto aktivit měli okamžitě v bytech i jinde
nasazeny odposlechy a StB ani rozvědka a kontrarozvědka nezahálely (Frolík).
První mytí hlavy
23. – 24. března se v Drážďanech konalo setkání vedoucích představitelů Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a SSSR. Toto setkání bylo jedním velkým kobercem,
na který byla předvolána delegace z bratrské ČSSR ve
složení Dubček, Lenárt, Černík, Kolder a Bilak. Šlo tedy
o směs reformistů a budoucích normalizátorů. Proces
v Československu zde byl označen poprvé jako plíživá
kontrarevoluce.
Přesně tím tento proces také byl. Plíživou kontrarevolucí. Socialismus nemohl nikde na světě přežít jinak,
než za pomoci násilí, lži, propagandy, vydírání a věznění. Jakmile se vládnoucí moc takového režimu vzdala
násilí, cenzury, jakmile chtěla koketovat s pravdou,
zavádět právo a spravedlnost, nemohla dlouho obstát.
Již tímto záměrem odsoudila komunistická elita sama
sebe a čistých komunistů mnoho nezbylo. Jen hlupák si
mohl namlouvat, že demokratizace nepovede k úplné
demokracii. Bylo nesmírně naivní si představovat, že
Walter Ulbricht
lidé budou za milostivé poskytnutí toho, co by mělo být
samozřejmé, slzet vděkem a nedají na ty naše komunisty dopustit. Tak naivní Dubček ani nikdo jiný z reformátorů být nemohl. Určitě nebyli naivní Smrkovský,
Mlynář a další.
V Drážďanech bylo československým soudruhům
jasně řečeno, že pokud to dovolí, dostanou přes prsty
oni i celý národ, protože ti ostatní okolo to nedovolí.
Jako to nedovolili v Maďarsku ani v Polsku. Pokud se
soudruzi v Praze chtějí dobrovolně vzdát moci, tak
soudruzi okolo ČSSR nikoliv a rozpad moci a kontroly
KSČ v ČSSR by přesně k tomu vedl.
Ti, kdo vládli v ČSSR nyní, byli přece v kontaktu
s elitami v SSSR. Dělali zahraniční politiku státu a měli
k tomu studované poradce. Na co tedy spoléhali, když
ignorovali tak vážná varování a pokračovali v reformách? Nikoho informovanějšího přece nemohlo ani ve
snu napadnout, že by se Československa nějak zastal
Západ nebo, že by kvůli Praze šel někdo do války. Na
János Kádár
Východě i na Západě bylo nemyslitelné porušit rovnováhu sil, jaká vznikla v roce 1945. Díky Edvardu Benešovi jsme se kdysi dobrovolně zařadili do sovětské okupační zóny a tím i do východního bloku.
To se za stávajících okolností nedalo změnit, protože by se tím začaly měnit i ostatní věci, a to
s katastrofálními následky.
Nicméně, reakcí reformistů na drážďanské mytí hlavy bylo dupnutí na plyn a přidání na intenzitě reformního úsilí. Nepochopitelné.
Samo setkání v Drážďanech je podezřelé. Trvá přece docela dlouho připravit a svolat takovou
konferenci na úrovni nejvyšších představitelů komunistických stran a hlav států. Sehnat informace, připravit jim materiály apod… Na konci února vyjádřil Brežněv při návštěvě v Praze jen
lehké znepokojení a za měsíc na to již zasedl takový rudý koncil?
- 18 -
Jako by se zde naplňoval nějaký předem připravený scénář, do kterého zapadalo jak drážďanské mytí hlav, tak i Dubčekovy reformy.
30. března zvolilo Národní shromáždění na návrh Alexandra Dubčeka prezidentem republiky
armádního generála Ludvíka Svobodu. Ten se hned po volbě odebral položit věnce na hrob Klementa Gottwalda, Antonína Zápotockého, T. G. Masaryka a E. Beneše. Prý aby symbolicky vyjádřil kontinuitu svého úřadu. Ale jaká zde mohla být kontinuita? Snad v ostentativním kašlání na
legitimitu českého státu, na legalitu, zákony a ústavu, a v moci chtivosti. Jinak v ničem.
Generál Ludvík Svoboda (*25. 11. 1895 +20. 9. 1979). Pocházel z Hroznatína u Velkého
Meziříčí ze selské rodiny. Navštěvoval Zemskou zemědělskou školu ve VM, kde získal agronomické vzdělání,
které si doplnil praxí ve vinařství v Rakousku. V roce 1915 byli oba bratři Josef i Ludvík odvedeni
do rakousko-uherské armády. Ludvík jako domobranec
k pěšímu pluku č. 81, s ním šel na ruskou frontu. Téhož
roku přešel uTarnopolu do zajetí. V Rusku nejdříve
vstoupil do hasičského sboru města Kyjeva, kde absolvoval odborný výcvik. 5. srpna 1916, se přihlásil do československých legií. Bojoval u Zborova, u Bachmače a
zúčastnil se bojů o Sibiřskou magistrálu. Kurz důstojnické školy absolvoval na jaře 1919. Do vlasti se vrátil s
jedním z posledních lodních transportů v září 1920 v
hodnosti kapitána s 3. plukem Jana Žížky z Trocnova do
posádky v Kroměříži.
Staršího bratra Josefa zabili v císařské armádě a proto
ani Ludvík neměl kladný vztah k monarchii. Po návratu
z války se ujal rodného statku, ale v souvislosti s pokusem excísaře Karla zmocnit se v Maďarsku trůnu byl
záhy legionář, mobilizován a zůstal již v nově se zaklágarm. Ludvík Svoboda
dající armádě. Nastoupil u svého mateřského 3. pluku
Jana Žižky z Trocnova v Kroměříži a oženil se. V roce 1923 v hodnosti štábního kapitána nastoupil službu na Podkarpatské Rusi u 36. pluku do
roku1931. Naučil se maďarsky a složil zkoušku z maďarského jazyka a literatury na bratislavské
univerzitě, proto byl pověřen výukou na Vojenské akademii v Hranicích v letech 1931 – 1934.
Vrátil se ke svému 3. pluku Jana Žižky v Kroměříži a prošel řadou velitelských funkcí. V roce
1938 odešel s mobilizovaným praporem do pohraničí – Kounice u Brna. 15. března 1939 musel
předat kasárna v Kroměříži rakouskému plukovníkovi.
Po okupací se zapojil do organizování vojenské odbojové organizace Obrana národa na Kroměřížsku. Začátkem června 1939 přešel ilegálně do Polska. Tam jako nejstarší a nejvyšší důstojník,
velel vojenské skupině ve vojenském táboře v Krakově – Malých Bronowicích. Po porážce Polska
v září 1939, převedl L. Svoboda skupinu více než 700 důstojníků a vojáků do azylu do SSSR.
Skupina přešla beze zbraní a v civilu jako vojenský útvar. Vojáci byli od veřejnosti izolováni v
internačních táborech, v nichž vedli život podle předpisů čs. armády. Tyto internační tábory nebyly ani zajatecké, ani pracovní, ani gulagy. Čs. vojenská skupina východní byla postupně internována v následujících místech: Kamenec Podolský, Olchovce, Jarmolince, Oranky, Suzdal. Větší
část důstojníků a poddůstojníků této skupiny byla přepravena do zemí, kde se bojovalo proti
Německu.
L. Svoboda se podílel na přípravě dohody z 18. července 1941, která umožňovala organizovat v
Sovětském svazu samostatnou československou vojenskou jednotku. V Moskvě byla již na jaře 1941 ustanovena tajná čs. vojenská mise, jejímž velitelem byl plk. Heliodor Píka a jeho zástupcem pplk. Ludvík Svoboda.
Na přelomu května a června 1941 Ludvík Svoboda, spolu se zpravodajským důstojníkem Hieke
- Stojem kontaktovali L. Krna, zástupce vyslance Slovenského státu v Moskvě. Hieke - 19 -
Stoj přemluvil diplomata ke spolupráci. V souvislosti s touto akcí byl Svoboda zadržen sovětskou
kontrarozvědkou a obviněn ze spolčení s nepřítelem a ze špionáže. Nedorozumění se vysvětlilo a
Svoboda byl obvinění zproštěn. Je možné, že se tehdy L. Svoboda zavázal ke spolupráci se sovětskou tajnou službou, v níž pak setrval až do konce svého života. Důkazy nejsou, ale to, že přibližně od té doby dělal Svoboda pro komunisty, co mohl, je zřejmé.
Pplk. Svoboda spolu se skupinou 93 důstojníků a poddůstojníků, které během internace připravoval (Oranská skupina), zorganizoval z dobrovolníků – československých občanů, kteří se přihlásili ze všech konců SSSR, samostatný polní prapor. Do jednotky vstoupili Češi, Slovácii Rusíni z Podkarpatské Rusi, Židé, krajané žijící na území SSSR. Příchodem dalších dobrovolníků, zejména Rusínů, kteří přišli z gulagů a Slováků, kteří přešli do zajetí se prapor postupně rozrostl na samostatnou smíšenou brigádu a posléze na armádní sbor
Plk. Svoboda velel praporu, který se vyznamenal u Sokolova. Velel brigádě, která sehrála významnou úlohu, při osvobození Kyjeva a při bojích o západní Ukrajinu. V prosinci 1943 byl jmenován brigádním generálem.
Dne 18. 5. 1944 byl jmenován velitelem 1. čs. armádního sboru v SSSR brigádní generál Jan Kratochvíl. Pod jeho velením byl Sbor nasazen v Karpatsko - Dukelské operaci. Podle rozkazu maršála Koněva, údajně kvůli špatnému průběhu operace, převzal velení sboru 10. 9. 1944 Ludvík
Svoboda. Londýn sice změnu schválil, ale je zřejmé, že Moskva chtěla mít svého člověka ve velení
čs. jednotek, vzhledem k postupu na území republiky. Armádní sbor osvobozoval Slovensko a
východní Moravu. Po mobilizaci Slováků a zapojením místních partyzánů vzrostl počet vojáků
zhruba na 50 000. 3. dubna 1945 převzal velení nad Sborem generál Karel Klapálek.
L. Svoboda zřídil při armádním sboru vojenské obranné zpravodajství (OBZ), které ale podléhalo koordinaci L. Z. Mechlise, nechvalně známé temné postavy ze Stalinova okolí, vrchního politruka. Generál Svoboda původně chtěl vedením OBZ pověřit mjr. Františka Sedláčka. Gen. Mechlis
však prosadil npor. B. Reicina, pozdějšího proslulého komunistického řezníka.
Po vzniku Košické vlády byl Ludvík Svoboda jmenován ministrem národní obrany coby nestraník. Ve skutečnosti nebyl ani tajným komunistou (Kaplan), ale pravděpodobně pracoval pro KGB.
Na divizního generála byl Ludvík Svoboda povýšen 10. května 1945. Armádním generálem se
stal 1. srpna 1945.
Svobodův syn a velká část rodin jeho i manželky byly nacisty pozatýkáni a popraveni nebo zahynuli v koncentračních táborech.
V únoru roku 1948 zůstala armáda neutrální v souladu se stanoviskem prezidenta i ministra
zahraničí Jana Masaryka. Ke dni 15. února 1948, tedy ještě před převratem, bylo celkem propuštěno z armády 2 965 důstojníků z celkového počtu 13 366.
L. Svoboda se ale nehodil pro čistky, které strana v armádě chystala. Nebyl by jejich ochotným
vykonavatelem. Byl vojákem a měl představy o budování armády v duchu předchozích tradic.
Jaroslav Procházka, náčelník Hlavní správy výchovy a osvěty v dopise K. Gottwaldovi již v říjnu
1947 obvinil generála Svobodu, z politické nespolehlivosti, kolísání. Nad očistou armády dohlížel
Armádní poradní sbor (APS) jehož členem byl za Ústřední akční výbor Národní Fronty Rudolf
Slánský, a z armády generálové Svoboda, Klapálek, Boček, Procházka, Hasal, Drgáč a plk. B. Reicin. Svoboda se dostával do konfliktů zejména s Reicinem.
Na podzim 1948 Slánský prosadil vytvoření funkce náměstka ministra obrany pro věci osobní a
zřízení kádrového odboru MNO. Zároveň navrhl Svobodovi, aby tuto funkci vykonával plk.
Bedřich Reicin. S tím Svoboda nesouhlasil. Do Komunistické strany vstoupil 11. 10. 1948 možná
proto, aby si posílil pozici vůči Reicinovi. Nakonec ale souboj s Reicinem prohrál. Po únoru byl
zatčen i generál Heliodor Píka, Svobodův souputník při vytváření čs. jednotek v SSSR. Pokud si
mohl Reicin dovolit sáhnout po důstojníkovi se dvěma vysokými sovětskými vyznamenáními, a
v té době ve funkci náměstka náčelníka generálního štábu, mohl si dovolit opravdu hodně. Svobodovi bylo jasné, že jde také o jeho hlavu a zatčení Píky je možná jen přípravná fáze k Reicinovu
útoku na něho. Píka byl obviněn z vlastizrady a odsouzen k trestu smrti. 21. června 1949 by
v Plzni na Borech oběšen. Svoboda pro něho nedokázal nic udělat, ale ve vězení byl i Píkův syn
Milan, který za války sloužil u RAF v Anglii, a to se v této době rovnalo zločinu. Toho však Svoboda zachránit dokázal.
- 20 -
Dne 25. dubna 1950 byl (možná proto) odvolán z funkce ministra národní obrany a byl jmenován náměstkem předsedy vlády pověřeného vedením Československého státního výboru pro
tělesnou výchovu a sport. Dne 8. září 1951 byl odvolán i z této funkce a byl mu nabídnut důchod
z milosti, který Svoboda odmítl.
Dne 22. listopadu 1952, byl Svoboda v souvislosti s procesem s Rudolfem Slánským zatčen na
základě materiálu, který proti němu připravoval B. Reicin. Dva dny před Svobodou, 20. listopadu
byl zatčen i generál Klapálek. Díky intervenci z Moskvy, byl Svoboda vyslýchán pouze pro sabotáž Košického vládního programu a sabotáž výstavby čs. armády podle sovětského vzoru. Propuštěn byl v prosinci 1952. Do řádného důchodu byl dán začátkem roku 1953. Intervence
z Moskvy, bez níž bychom dnes Ludvíku Svobodovi stavěli pomníčky vedle těch Píkových, přece
jen svědčila o nějakých důvěrnějších vztazích Sovětů k Ludvíkovi.
Jeho zatčení využilo okresní vedení KSČ, aby vysídlilo jeho nevlastního bratra s rodinou i s jeho
maminkou z Hroznatína na státní statek v nedaleké Lhotce. JZD, které Ludvík pomáhal založit a
rozvíjet v rodné obci Hroznatín hodnotilo okresní vedení KSČ jako kulacké. Svoboda po propuštění z vazby intenzivně pomáhal družstvu, rodáci ho zvolili čestným předsedou JZD. Některé
zdroje uvádí, že zde byl zaměstnán ve funkci účetního.
Bedřich Reicin byl také muž z východních čs. jednotek, ale od roku 1941 pracoval pro NKVD,
monitoroval smýšlení a chování čs. vojáků a později působil v brigádě jako osvětář. Skuteční
vojáci jím zřejmě tak trochu pohrdali, takže se po válce mstil. Šlo ale od počátku o morálně a
duševně narušeného sadistického člověka. Reicin si nadělal příliš mnoho nepřátel. V únoru 1951
byl zatčen, souzen v souvislosti s procesem se Slánským a 3. 12. 1952 popraven jako vzteklé zvíře, které musí být utraceno. Ludvík Svoboda byl zatčen jen měsíc před tím, než byl Reicin utracen.
Ludvík Svoboda byl rehabilitován v roce 1954, díky Chruščovovi a Koněvovi. Do politiky se nevrátil, byť mu to bylo nabízeno. Přijal funkci odbornou, náčelníka Vojenské akademie Klementa
Gottwalda, velitelského zaměření, kterou vykonával v letech 1955 – 1958.
Od května 1948 až do zvolení prezidentem v r. 1968 byl poslancem Národního shromáždění postupně na Žďársku, Velkomeziříčsku a Třebíčsku. Byl místopředsedou Svazu protifašistických bojovníků a Svazu československo - sovětského přátelství. Věnoval se práci na pamětech v
prostorách Vojenském historickém ústavu. Věnoval se intervencím ve prospěch rehabilitací neprávem perzekvovaných vojáků. Absolvoval mnoho projevů a přednášek. V letech 1954 až 1964
byl členem předsednictva Národního shromáždění.
Ludvík Svoboda byl zvolen prezidentem prý na návrh Alexandra Dubčeka a na návrh Svazu
protifašistických bojovníků. Svaz bojovníků je pochopitelně účelový přílepek, aby nebylo hloupé,
že si Saša Dubček vytáhl ze tmy zapomnění nějakého dávno odepsaného generála. Je zajímavé, že
si vytáhl právě jeho, vojáka, generála – hrdinu, právě do doby, kdy se chystaly čistky v nejvyšším
velení armády. Blížila se doba, kdy bude zapotřebí udržet armádu na uzdě a v klidu v kasárnách.
K tomu bylo zapotřebí velké přirozené autority a ta autorita se musela stát právě prezidentem –
nejvyšším velitelem armády v republice. Že by Saša věděl, co se chystá a k čemu bude Svobodu
potřebovat?
Ludvík Svoboda přijal svou roli a svou autoritou prezidenta od počátku podporoval reformní
program Dubčekova vedení. Funkce prezidenta byla bez přímého vlivu na vnitřní politiku, ale
právě Ludvík Svoboda přece musel vědět, čeho jsou Sověti schopni a k jakým koncům reformní
úsilí v ČSR povede. A přece podporoval reformisty, aniž by je jedinkrát varoval. Divné.
Ano, funkcionáři na nižších stupních mohli být stržení celkovou atmosférou ve společnosti v té
době, mohli se spolu s ostatními domnívat, že když obrodný proces vede sama KSČ, tak je to
v pořádku, tak je to domluvené s Moskvou. Mohli se domnívat, že ti nahoře by přece nedělali nic,
co by národ uvrhlo do neštěstí. Mohli se domnívat, že máme právo jako národ rozhodovat si sami o sobě, když přímo nezradíme Moskvu, že máme právo na vlastní vývoj. Ti nahoře se ale nic
podobného domnívat nemohli. Měli k dispozici všechny potřebné informace, měli své lidi přímo
v Moskvě, v Berlíně, Varšavě a všude jinde. Přesto se domnívali, a jako by je postihla náhlá slepota, a to ve velkém množství naráz.
- 21 -
Ovládnutí armády
Byl právě nejvyšší čas dokončit mocenskou rošádu.
19. dubna odešel na vlastní žádost z funkce náčelníka
GŠ generál Otakar Rytíř a byl nahrazen generálem Karlem Rusovem, dosavadním generálním inspektorem
ČSLA.
24. dubna byl odvolán ministr NO generál Bohumír
Lomský a nahradil jej jeho dosavadní zástupce, náčelník hlavního týlu MNO generál Martin Dzúr. Ne nadarmo zpíval pak Karel Kryl: Zástupce pro týl šlápl na běláska, jako ten motýl zemřela i naše láska…
Následovali další vysocí důstojníci. Do konce dubna
bylo z funkcí odvoláno celé nejvyšší velení ČSLA. Armáda zůstala bez hlavy a prvotřídní velitele nahradili
generálové druhé a třetí garnitury. Jaký k tomu byl
důvod? Že podporovali před tím Novotného? Těžko.
Stále populárnější nové vedení státu a strany již tito
garm. ing. Martin Dzúr
generálové ohrozit nemohli, a že je Novotný odepsaný
navždy věděl kde kdo. Ostatně ani v době, kdy Novotný
připravoval svůj prosincový puč, nehodlala armáda svého šéfa nikterak otevřeně podporovat. Důvod pro čistku musel být jiný. Vyměněno bylo celé velení i nejvyšší velitel – prezident.
Na konci dubna a během května tedy došlo k ovládnutí vrchního velení ČSLA buďto méně
schopnými veliteli, nebo důstojníky bezpodmínečně loajálními Moskvě.
Čas totiž kvapil.
8. dubna (dva týdny po Drážďanech) vydal ministr
obrany SSSR maršál A. A. Grečko direktivu GOU/1/
87657 pro Jižní skupinu sovětských vojsk dislokovanou
na území Maďarska a Severní skupinu sovětských
vojsk, trvale umístěnou v Polsku. Do příprav byla zapojena i sovětská výsadková vojska pod velením gen. V. F.
Margelova a 2. polská armáda, které velel genplk. F.
Siwicki. Těmto vojskům bylo uloženo, aby začala s rozpracováním operace Dunaj. Shodou okolností se tak
později nazývala invazní operace vojsk Varšavské
smlouvy do Československa.
24. dubna přiletěl do ČSSR nový vrchní velitel Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy maršál I. I.
Jakubovskij, aby se oficiálně představil. Při té příležitosti Československé představitele mj. seznámil s požadavkem, aby se cvičení ŠUMAVA, plánované na září
1968, konalo již koncem května. Politické vedení ČSSR
toto sice rázně odmítlo, ale 30. 4. 1968 dostal ministr
Dzúr přece jen pokyn, aby cvičení začal připravovat.
To je ale navýsost podivné. Tak politické vedení, nejvyšší státní a stranické orgány ČSSR zamítnou přesun
maršál A. A. Grečko
cvičení z podzimu na jaro, a ministr NO dostane pokyn,
aby ho připravil? Od koho dostal takový pokyn? Pokud
to bylo od Jakubovského, proč se Saša Dubček nepostavil na zadní? Jak to mohlo vedení státu
snést? Jak to mohl snést vrchní velitel armády a prezident státu, kterého fakticky obešli? Proč
nebyl generál Dzúr ihned odvolán z funkce? Koho vlastně generál Dzúr poslouchal?
- 22 -
A nakonec, jak to, že reformisty ve vedení země neznepokojil takový přesun cvičení na jaro, to,
že na území republiky bude v tak choulostivé době cvičit značné množství vojsk bratrských států, jejichž zástupci jim před pár dny vyhrožovali v Drážďanech ozbrojenou intervencí? To, že
ministr obrany neposlouchá vedení státu, ale nějakého cizího maršála či co? Za Novotného by se
něco takového stát nemohlo.
Dubčeka to ale přece znepokojilo, proto se pokusil zabránit přesunu cvičení na jaro. Dubček byl
totiž již během dubna zpraven československou vojenskou rozvědkou o sovětském plánu rozmístit jednotky v ČSSR, ať se to Čechoslovákům líbí nebo ne. Informaci zíískala rozvědka od svého agenta nasazeného ve francouzské zpravodajské službě. Dubček tedy věděl, že se to stane.
Ještě podivnější je, že se sovětské vojenské přípravy začaly dít přesně ve chvíli, kdy se reformistům konečně podařilo rozbít a definitivně odstranit Novotného mocenský klan, kdy se konečně
nemuseli ohlížet přes rameno a mohli se naplno opřít do vládnutí a do reforem. Jako by tím soudruzi z Moskvy vzkazovali: Dobrá chlapci, ty nacionalisty jste odstranili a splnili svůj úkol. Teď
nás pusťte dovnitř, třebas pod záminkou cvičení, po kterém tam už zůstaneme, a my vás necháme dál vládnout. Proč Saša neposlechl?
Možná ale soudruzi z Moskvy vzkazovali něco jiného: Dobrá chlapci, teď je zapotřebí vyrobit
kontrarevoluci, aby náš příchod byl psychologicky odůvodněný, my vás pak jakoby umravníme,
ale dostanete nějaké trafiky a bude to v pořádku.
Druhý vzkaz je nepravděpodobný, protože to by se Saša Dubček v den invaze necítil tak tragicky zrazen a podveden moskevskými soudruhy. To by Sověti s reformním vedením nezacházeli
tak, jak s ním zacházeli.
Že by se Dubček právě v těchto dnech a v této fázi procesu utrhl Moskvě ze řetězu a vydal se
vlastní cestou? Že by, jako kdysi Edvard Beneš, měl vlastní plán? Že by se utrhl ze řetězu právě
ve chvíli, kdy mu Moskva dává jasně najevo, že se pod záminkou cvičení shromažďují vojska?
Zřetelně se zde začínají rýsovat dvě možné linie plánu na příchod sovětských vojsk do Československa. V té první, jako by si Moskva přála vyprovokovat co nejpřesvědčivější kontrarevoluci
a pak vpadnout do republiky a potlačit hnutí co nejdrsnějším způsobem za pomoci represí.
V té druhé linii jakoby byly reformy jen prostředkem ke svržení Novotného a k výměně armádního velení, pak mělo nové vedení v poklidu nějak vpustit vojska do republiky, samo jejich přítomnost legalizovat a reformy zmrazit.
Pokud se uskutečňovala první linie, pak je nepochopitelné, proč byl Dubček po invazi tak překvapen a rozhořčen vpádem vojsk, proč ho museli okupanti zatknout a odvézt na neznámé místo, kde pravděpodobně plánovali jeho likvidaci.
Pokud se uskutečňovala druhá linie, pak je těžké vysvětlit, proč se Dubček stále více trhal ze
řetězu, odmítl se řídit scénářem a podlehl nerealistickým iluzím o tom, že to nějak půjde a on se
stane spasitelem národa.
V Prvním případě by se reformisté od počátku dopouštěli podvodu na svém národu a pak byli
sami podvedeni a odepsáni Brežněvem. Ve druhém případě by se reformisté v tuto určitou chvíli
odmítli dále dopouštět podvodu na svém národu (podvedli by Brežněva), ale to znamenalo spáchat spolu s národem sebevraždu.
Předem odmítám třetí linii příběhu, tu dnešní oficiální, podle které byli reformisté naivní snílci,
kteří od počátku chtěli jen svrhnout tyrana Novotného, částečně osvobodit svůj národ, a nebyli
schopni domyslet, jak to skončí. Takový Bilak nebo Jakeš byli myšlením primitivové proti například Krieglovi a dalším reformátorům, ale v tomto případě by to byli proto reformátorům mentální giganti, když se rozhodli chovat se pragmaticky a přejít na Brežněvovu stranu. A to nebyli.
Skok do reforem
5. dubna byl ÚV KSČ přijat Akční program vyhlašující socialismus s lidskou tváří. 8. dubna byl
vydán pokyn k zahájení příprav na invazi.
Navzdory všem výše uvedeným skutečnostem, zatímco se hrozba ozbrojeného zásahu ze strany
vojsk Varšavské smlouvy stávala stále zřetelnější, dubčekovské vedení zarputile pokračovalo
v liberalizaci. To je ta nejméně logická a nejúžasnější skutečnost v celé této hře sil a manévrů.
Jako by to opravdu mysleli vážně.
- 23 -
Akční program byl jakousi chartou bezprostřední budoucnosti. KSČ bude nadále vedoucí politickou silou v zemi a o tom nesmí nikdo pochybovat, ale nabízí, že si tuto svou roli pokusí zasloužit. Jinými slovy – zůstanete otroky a my otrokáři, ale pokusíme se zasloužit si své postavení otrokářů tak, abyste nám ho přiznali i vy otroci sami od sebe. Absurdita. Naprostý paradox, a nikoliv jediný.
Bude uskutečňována socialistická demokracie, to znamená, že strana nebude už všechno direktivně řídit a kontrolovat, bude více důvěřovat lidem. Bude zaručovat práva a svobody občanů.
Bude odstraněn kádrový strop, tedy vyhrazení jistých funkcí pouze pro komunisty. Každý bude
mít přístup k vyššímu vzdělání. Bude obnovena svoboda pohybu i s výjezdy do zahraničí, také do
kapitalistických zemí. Budou rozšířeny pravomoci parlamentu, zejména v kontrole policejních
orgánů. Ekonomika bude orientována více na spotřební zboží a na růst mezd i životní úrovně.
V kultuře, školství a vědě se nebude přeceňovat ideologická rovina, tedy budou více odpolitizovány. Republika bude federalizována a Slováci dostanou státnost.
Na druhé straně v Akčním programu KSČ vysloveně odmítla konkurenci jiných politických
stran, takže o žádnou demokracii nešlo. Všechny politické a společenské síly budou nadále fungovat pod kontrolou Národní fronty a tu bude kontrolovat KSČ. Národní shromáždění bude i
nadále socialistickým parlamentem (další protimluv), což znamená, že nebude ani svrchovaný,
ani nezávislý ve svém rozhodování a v roli tvorby zákonů.
Akční program zveřejněný 10. dubna byl krátkodobou platformou, která něco slibovala a jedním dechem to zároveň popírala. Je možné, že právě tohle měli sovětští soudruzi pochopit. Akčním programem sděloval Saša Dubček soudruhům v Moskvě, že svůj lid obelstil, že mu daroval a
slíbil nic v krásném obalu, že se tedy nic nezmění.
Soudruzi v Moskvě ale věděli dvě věci, které si Saša možná neuvědomoval, ačkoliv je to
s podivem. Za prvé vůbec nešlo o demokratizaci a kontrarevoluci, ta se naopak hodila jako odůvodnění nutné a dávno rozhodnuté okupace. Za druhé, jednou uvolněný kamínek spustí lavinu a
ta se již nedá zastavit. Použití příslibu liberalizace k tomu, aby byl svržen Novotný a jeho klan
byla od začátku hra s ohněm a zašla za určitou hranici, za jistý horizont událostí, za nímž se již
nic nedá zastavit jinak, než dalším terorem a krveprolitím.
Když se reformisté podívali na společnost blíže, muselo jim to být jasné. Lidé již v dubnu nechtěli demokratizaci, ale demokracii. Ze řetězu se utrhla především stranická a režimem vypěstovaná inteligence. Noviny a Média ochutnaly moc a začaly manipulovat masy líbivými přísliby, náznaky a nadějemi. Společností již běžně zněly požadavky na likvidaci politického monopolu KSČ,
na svobodné volby, na zakládání nezávislých politických stran a spolků, na odbourání státní kontroly, na umožnění soukromého podnikání, na trestání zločinců a zločinů minulosti, na veřejné a
národní soudy s nimi, na vracení zabaveného soukromého majetku. Akční program byl mrtvě
narozené dítě (Tigrid).
Reformisté si tuto skutečnost uvědomili, ale náhle nevěděli co s tím. Byli pod obrovským tlakem
ulice a docházelo jim, že si nechali věci přerůst přes hlavu a ztrácejí nad procesem kontrolu.
První varianta – Jaškinova divize
Začátkem května byla dokončena čistka v celém velení ČSLA. Na nejvyšších postech byly vyměněny desítky generálů včetně nejlepšího tehdejšího operativce a stratéga generála Vitanovského.
4. května odletěla do Moskvy československá delegace na nejvyšší úrovni. Dubček, Černík, Smrkovský a Bilak jednali s Kosyginem a Brežněvem. Údajně čelili obvinění z umožnění kontrarevoluce a údajně Sověti požadovali tvrdé zásahy proti pravicovým silám. O čem se jednalo skutečně,
však nevíme. Dá se předpokládat, že se Brežněv dožadoval naplnění jakési původní dohody o
vpuštění vojsk a likvidace reforem. Prý dokonce vyslovil počet 10 – 12 000 sovětských vojáků.
Dubček a Smrkovský se mu snažili vysvětlit, že to nejde tak rychle, že právě vydali Akční program, který je v podstatě podvodem a žádné skutečné reformy neobsahuje, a právě podle tohoto
Akčního programu oni postupně reformy odbourají a vpustí vojska do země.
- 24 -
Je třeba si uvědomit, že pro Brežněva a Sovětskou armádu nebylo žádným problémem zemi
obsadit ihned. To, oč Brežněv usiloval, byla legalizace vstupu ústy vládních a stranických představitelů v ČSSR. A s tím měl náhle Dubček problémy.
Nevíme, jak se na moskevských jednáních projevoval Bilak. Do té doby se on ani jeho skupina
proti reformám nijak zvlášť nevymezovali a pomáhali Dubčekovi odstranit určité Novotného lidi.
Bilak mohl být v klidu právě proto, že věděl, jak jsou Brežněv s Dubčekem domluveni, jaký je
celkový plán. Pokud ano, pak právě zde, v Moskvě, musel Bilak pochopit, že Dubček je v pasti,
chycený mezi dikcí původního plánu a skutečnou situací doma, která plán neumožňuje již naplnit tak, jak byl domluvený. Bilak musel pochopit, že Dubček nemůže původní dohody s Brežněvem naplnit a bude odstraněn, vyměněn. To by mohla být jeho šance. Od té chvíle se ale musel
začít tvářit jako věrný zastánce Brežněvových zájmů v ČSSR.
6. května se náhle maršál Koněv rozhodl rychle navštívit v Praze starého válečného soudruha generála
Ludvíka Svobodu, aby mu blahopřál ke zvolení do funkce prezidenta. Vzhledem k tomu, co následovalo, asi se
Svobodou hovořil o něčem docela jiném.
5. - 8. května, hned po jednání v Moskvě, se Železná
divize gen. Jaškina přesunula do Polska. KGB v rámci
operace PROGRES vyslalo do ČSSR několik desítek tzv.
nelegálů, kteří se vydávali za zahraniční turisty a novináře. Jaškinova divize zaujala postavení u Těšína 9.
května. Podle rozkazu maršála I. I. Jakubovského měla
překročit hranice do Československa v 11.00 hodin „a
uskutečnit pochod po jedné trase přes Ostravu do Brna a
z oblasti Brna po dvou trasách: 1. na České Budějovice, 2.
na Tábor a soustředit se na sklonku 10. května devadesát
kilometrů západně od Slaného a v součinnosti s vojsky
československého západního okruhu uzavřít západní
hranici ČSSR“.
maršál I. S. Koněv
Akce byla koordinována s konáním československo polské manifestace v Ostravě, kterou připravil tamní
KV KSČ. Jako hlavní řečníci zde vystoupili člen ÚV KSČ A.
Indra, vedoucí tajemník PSDS katovického vojvodství E. Gierek a člen ÚV KSSS a první tajemník
oblastního výboru ve Volgogradu L. S. Kuličenko. Krátce po 10.00 se však gen. Jaškin dozvěděl, že
v okolí Českého Těšína jsou rozmístěny československé tanky (šlo zřejmě o 10 tanků z 5. tankové základny v Opavě, které zde prováděly taktické cvičení), a akci zastavil s tím, že jde jen o přípravy k polsko - sovětskému cvičení.
To je zvláštní zpráva, a to z mnoha stran. Jestliže mělo dojít k okupaci již 9. května, pak by zřejmě jediná divize nestačila, i kdyby Koněv dohodl se Svobodou, že ČSLA zůstane nečinná. Proč
byly již před tím mobilizovány celé sovětské armádní skupiny, když měla vše nakonec zajistit jen
jediná divize? A kdyby měla, určitě by se nepolekala několika českých tanků u Těšína. Okupovat
Československo právě 9. května, v den výročí osvobození Prahy v roce 1945, by byla tak závažná
politická chyba, že by sovětští ideologové museli být padlí na hlavu, aby to dovolili. Leda by ji
pozvali Dubček a vedení země i strany, například na přehlídku k oslavám osvobození. Právě o
tom se možná jednalo v Moskvě 4. – 5. května. Jenomže v Moskvě se ukázalo, že to Dubček nechce nebo nemůže zařídit a divize již připravená ke vstupu musela být na poslední chvíli zastavena.
8. května pak Brežněv poprvé naznačil v projevu na setkání představitelů komunistických a
dělnických stran v Moskvě, že cvičení ŠUMAVA je zamýšleno jako využitelné k intervenčním účelům v ČSSR. Přešlo se tedy k jiné variantě vstupu. Pod záminkou cvičení. S tím možná Dubček
souhlasil a slíbil, že připraví půdu. Že je cvičení ŠUMAVA přeloženo z podzimu na jaro, věděl
Dubčak minimálně od 24. května.
- 25 -
Brežněv spěchal a v Moskvě se zřejmě připravili na druhou variantu plánu ještě před moskevským jednáním s Čechoslováky.
8. - 14. května se uskutečnila návštěva maršála I. S. Koněva a jeho generálů v ČSSR u různých
vojenských jednotek a především v průmyslových závodech. Oficiálně přijeli soudruzi na oslavy
osvobození, možná již podle původního plánu, aby byli na místě přítomni, pokud se v Moskvě
dohodnou a do země vstoupí Jaškinova divize. Nyní se návštěva musela využít jinak.
Koněvova delegace se skládala ze tří skupin sovětských generálů. 1. skupinu (Praha) vedl maršál I. S. Koněv (celkem 12 členů). V čele 2. skupiny (Bratislava) stál maršál K. S. Moskalenko (celkem 11 členů). 3. skupina (Ostrava) pak podléhala genpor. M. I. Zaporoščenkovi (celkem 5 členů). Sovětští soudruzi přijeli na rekognoskaci bojiště jiného druhu. Cílem bylo seznámit se s názory tradičně nejsilnější opory komunistického režimu - dělnické třídy, zjistit názory obyčejných
vojáků, policistů a místních aparátčíků.
Proč? Protože tím možná odůvodnil Dubček v Moskvě své odmítnutí legalizovat vstup vojsk již
8. května. Tím, že soudruzi dělníci, vojáci a také komunisté jsou nyní jaksi citlivější na věc suverenity republiky a mohli by se dopouštět nepředložeností. Tím, že on sám, Dubček, je pod tlakem
ulice a nemůže vstup jen tak legalizovat nebo Jaškinovu divizi prostě pozvat dovnitř. To by si
soudruzi dělníci a vojáci mohli vykládat jako začátek likvidace procesu reforem sovětskými tanky.
Brežněv měl tedy pochopitelný zájem, ověřit si, zda Dubček nekecá.
Možná byl Koněv varován již 6. května samotným Svobodou, že široká veřejnost by nezůstala
lhostejná a ani reformisté by Sověty nemohli jenom tak beze všeho uvítat. A pokud Svobodovo
varování (Svobodovi sovětští velitelé věřili) rezonovalo s Dubčekovými výmluvami v Moskvě,
měl Bražněv všechny důvody zastavit Jaškinovu divizi a situaci v ČSSR ověřit. Proto se Koněvova
delegace náhle osmého rozeběhla po republice na závody a k posádkovým útvarům, což se zřejmě neplánovalo.
Dubček a Černík se vrátili z Moskvy 8. května a téhož dne naznačil Brežněv v projevu na setkání
představitelů komunistických a děl. stran v Moskvě, že cvičení ŠUMAVA je zamýšleno jako využitelné k intervenčním účelům v ČSSR.
Někdy 7. nebo 8. května došlo ke změně plánu. Bylo přeřazeno na druhou variantu. Možná se to
ještě dalo vyřešit v klidu prostřednictvím cvičení ŠUMAVA.
Druhá varianta – cvičení ŠUMAVA
Reformní úsilí v ČSSR zatím neochabovalo, ba právě naopak.
14. května byla ustavena organizace Dílo koncilové obrody v čele s pražským apoštolským administrátorem F. Tomáškem. Katolická církev se očišťovala od kolaborantů a donašečů.
15. května byly usnesením vlády zřízeny speciální orgány pro nové státoprávní uspořádání – tj.
výbor pod vedením předsedy vlády O. Černíka a vládní komise pro řešení odborných otázek federace v čele s místopředsedou vlády G. Husákem. Tato komise odmítla 4. června požadavek na
trojdílné uspořádání federace; s tím vystoupily oba moravské kraje ve společné tzv. moravské
deklaraci. Růžky vystrčil moravský nacionalismus.
16. května proběhl v Praze za mimořádného zájmu veřejnosti vysokoškolský majáles, který
odrážel stupňující radikalizaci veřejného mínění.
23. května se konalo první jednání zástupců ÚV KSČ a přípravného výboru sociální demokracie;
komunistické vedení obnovu sociální demokracie odmítlo, označilo ji za protikomunistickou
akci. Bylo však ignorováno a v červenci již existovalo na 150 odboček sociálně demokratické
strany s 1 500 členy.
Dubček a jeho reformisté již zjevně proces obrody příliš neovládali a ten se řítil dál živelně
vlastní vahou. Dubček ztratil pozici regulátora procesu a mohl se stát již pouze jeho ikonou a
symbolem.
17. - 23. května byl na návštěvě v Praze ministr obrany SSSR maršál A. A. Grečko. Oficiálně šlo o
seznámení se s postoji politických a armádních špiček a o zajištění velitelsko-štábního cvičení
- 26 -
ŠUMAVA. Grečkovy následné požadavky na zapojení celé řady dalších jednotek československé,
sovětské a polské armády musel ministr Dzúr vyřizovat i po samém začátku cvičení. Tyto narůstající požadavky na větší rozměr cvičení nasvědčují tomu, že právě cvičení mělo být druhým pokusem, jak to sfouknout v klidu.
30. května dorazily z NDR, PLR a SSSR první sovětské spojovací útvary. Týž den sovětská strana
oznámila, že námětem cvičení bude Vedení boje armádami spojeneckých vojsk v počátečním období války. V následujících týdnech byla sovětská, maďarská a polská vojska postupně rozmístěna ve výcvikových prostorech Hradiště (Doupov), Libavá, Mimoň, Dědice (Vyškov) a Mladá (Milovice), kde bylo i velitelství cvičení a na letištích Čáslav, Pardubice, Mladá a Hradčany. Celkem
se cvičení na území ČSSR zúčastnilo 23 721 vojáků (z toho 17 693 spojeneckých), 6 344 vozidel
všeho druhu (z toho spojeneckých 4 845), 79 tanků (spojeneckých 68) a 87 letadel a vrtulníků (z
toho 66 spojeneckých). Celkový počet vojáků cvičících na území NDR, Polska, SSSR a Maďarska
se odhadoval na 30 - 40 000.
20. – 30. června proběhlo na československém území vojenské cvičení ŠUMAVA. V té době se
v Československu událo mnoho dalších věcí.
29. května – 1. června jednalo zasedání ÚV KSČ o současné politické situaci v zemi. Střetly se
zde poprvé dvě rozdílné politické linie – Dubčekova a Biľakova. Bilak v Moskvě postřehl, že Dubček nemůže naplnit Brežněvovy plány a začal připravovat vlastní mocenskou skupinu jako náhradní variantu pro Brežněva, až ten Dubčeka úplně zavrhne. Přijatá rezoluce obsahovala zásady
Dubčekova referátu a byla namířena proti extrémům zprava i zleva a jako pozitivní směr označila plnění Akčního programu KSČ. Plénum rozhodlo svolat na 9. září tohoto roku mimořádný XIV.
sjezd KSČ.
Stalo se to ve chvíli, kdy na území republiky přijížděly první vojenské bratrské útvary. Mohlo by
se zdát, že právě na začátku května v Moskvě se Brežněv definitivně rozhodl odepsat Dubčeka a
jeho reformisty a dal Bilakovým lidem pokyn, aby si začali budovat pozice na dobu po invazi.
Brežněv rozhodně nemohl připustit, aby byl v ČSSR svolán celostranický sjezd ještě před příchodem a setrváním sovětských vojsk. Bylo mu jasné, že takový sjezd, nejvyšší autorita KSČ, by
pravděpodobně hlasoval v reformním duchu, potvrdil by Dubčekovy kroky a reformy, potvrdil
by reformisty ve funkcích, a z plánovaného tažení proti reformám by se stalo tažení proti KSČ,
tedy bratrský rozkol s dalekosáhlými politickými důsledky. Ke vstupu vojsk tedy muselo dojít
každopádně před začátkem září, kdy se případné komplikace ještě daly prohlásit za projevy kontrarevoluce a vstup vojsk za tažení k záchraně komunistické strany touto kontrarevolucí ohrožené. Kdyby se celá strana svým sjezdem postavila proti vstupu vojsk, rovnalo by se to katastrofě. Československo mohlo být ovládáno jen prostřednictvím domácí komunistické strany poslušné Moskvy.
6. června vydala vláda prozatímní rámcové zásady pro zřizování a volbu rad pracujících. Pro
ustavování rad se vyslovila celostátní odborová porada a 90 % jejích delegátů. K zastavení zřizování rad pracujících vydala tatáž vláda pokyn 24. 10. 1968.
14. června byla v Budapešti podepsána Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci
mezi ČSSR a Maďarskem.
19. června, den před zahájením cvičení ŠUMAVA se v Praze-Ruzyni (v jednom z hangárů) se
konal sraz Lidových milicí. Na masovém shromáždění asi 10 tisíc příslušníků Lidových milicí
zazněly kritické hlasy proti komunistickému vedení, vytýkaly mu slabost v postupu proti pravici
a žádaly mocensko - administrativní zákroky. Dubčekovi se podařilo rozvášněné milicionáře
uklidnit, aby nezačali s proklamovanými demonstračními průvody městy. Celá akce vyvolala v
zemi vlnu rozhořčení, která přerostla v podpisovou akci za zrušení milicí. To byl další důvod
k urychlenému zásahu.
25. – 26. června schválil Parlament rehabilitační zákon a novelu tiskového zákona. V Zákoně
84/1968 Sb ze dne 26. června 1968 se praví, že cenzura je nepřípustná.
- 27 -
27. června, těsně před koncem cvičení ŠUMAVA, vydal
spisovatel Ludvík Vaculík v novinách manifest:
Dva tisíce slov, které patří dělníkům, zemědělcům,
úředníkům, umělcům a všem
Nejdřív ohrozila život našeho národa válka. Pak přišly
špatné časy s událostmi, které ohrozily jeho duševní zdraví a charakter. S nadějemi přijala většina národa program socialismu. Jeho řízení se však dostalo do rukou
nepravým lidem. Nevadilo by tolik, že neměli dost státnických zkušeností, věcných znalostí ani filosofického vzdělání, kdyby aspoň byli měli víc obyčejné moudrosti a slušnosti, aby uměli vyslechnout mínění druhých a připustili
své postupné vystřídání schopnějšími.
Komunistická strana, která měla po válce velikou důvěru
lidí, postupně jí vyměňovala za úřady, až je dostala
všechny a nic jiného už neměla. Musíme to tak říci a vědí
to i ti komunisté mezi námi, jejichž zklamání nad výsledky
je tak veliké jako zklamání ostatních. Chybná linie vedení
Ludvík Vaculík
změnila stranu z politické strany a ideového svazku v
mocenskou organizaci, jež nabyla velké přitažlivosti pro
vládychtivé sobce, vypočítavé zbabělce a lidi se špatným svědomím. Jejich příliv zapůsobil na povahu i chování strany, která nebyla uvnitř zařízena tak, aby v ní bez ostudných příhod mohli nabývat
vlivu pořádní lidé, kteří by ji plynule proměňovali, tak aby se stále hodila do moderního světa. Mnozí komunisté proti tomuto úpadku bojovali, ale nepodařilo se jim zabránit ničemu z toho, co se stalo.
Poměry v komunistické straně byly modelem i příčinou stejných poměrů ve státě. Její spojení se
státem vedlo k tomu, že ztratila výhodu odstupu od výkonné moci. Činnost státu a hospodářských
organizací neměla kritiku. Parlament se odnaučil rokovat, vláda vládnout a ředitelé řídit. Volby
neměly význam, zákony ztratily váhu. Nemohli jsme důvěřovat svým zástupcům v žádném výboru, a když jsme mohli, nedalo se po nich zase nic chtít, protože nemohli ničeho dosáhnout. Ještě horší však bylo, že jsme už téměř nemohli důvěřovat ani jeden druhému. Osobní i kolektivní čest
upadla. S poctivostí se nikam nedošlo a o nějakém oceňování podle schopností darmo mluvit. Proto
většina lidí ztratila zájem o obecné věci a starala se jen o sebe a o peníze, přičemž ke špatnosti poměrů patří i to, že ani na ty peníze není dnes spolehnutí. Pokazily se vztahy mezi lidmi, ztratila se
radost z práce, zkrátka přišly na národ časy, které ohrozily jeho duševní zdraví a charakter.
Za dnešní stav odpovídáme všichni, více však komunisté mezi námi, ale hlavní odpovědnost mají ti,
kdo byli součástí či nástrojem nekontrolované moci. Byla to moc umíněné skupiny rozprostřená
pomocí stranického aparátu z Prahy do každého okresu a obce. Tento aparát rozhodoval, co kdo
smí a nesmí dělat, on řídil družstevníkům družstva, dělníkům závody a občanům národní výbory.
Žádná organizace nepatřila ve skutečnosti svým členům, ani komunistická. Hlavní vinou a největším klamem těchto vládců je, že svou vůli vydávali za vůli dělnictva. Kdybychom tomu klamu chtěli
věřit, museli bychom dnes dávat za vinu dělníkům úpadek našeho hospodářství, zločiny na nevinných lidech, zavedení cenzury, která zabránila, aby se o tom všem psalo, dělníci by byli vinni chybnými investicemi, ztrátami obchodu, nedostatkem bytů. Nikdo rozumný samozřejmě v takovou vinu
dělnictva neuvěří. Všichni víme, zejména to ví každý dělník, že dělnictvo prakticky nerozhodovalo v
ničem. Dělnické funkcionáře dával odhlasovat někdo jiný. Zatímco se mnozí dělníci domnívali, že
vládnou, vládla jejich jménem zvlášť vychovaná vrstva funkcionářů stranického a státního aparátu. Ti fakticky zaujali místo svržené třídy a sami se stali novou vrchností. Spravedlivě však
řekněme, že někteří z nich si tuto špatnou hru dějin dávno uvědomili. Poznáme je dnes podle toho,
- 28 -
že odčiňují křivdy, napravují chyby, vracejí rozhodování členstvu, omezují pravomoc i početní stav
úřednického aparátu. Jsou s námi proti zaostalým názorům v členstvu strany. Ale velká část funkcionářstva se brání změnám a má dosud váhu! Má pořád ještě v ruce mocenské prostředky, zvláště
na okresech a v obcích, kde jich může užívat skrytě a nežalovatelně.
Od začátku letošního roku jsme v obrodném procesu demokratizace. Začal v komunistické straně.
Musíme to říci a vědí to i ti nekomunisté mezi námi, kteří odsud už nic dobrého nečekali. Je ovšem
třeba dodat, že tento proces ani nemohl jinde začít. Vždyť jenom komunisté mohli po celých dvacet
let žít jakýmsi politickým životem, jen komunistická kritika byla u věcí, kde se dělaly, jen opozice v
komunistické straně měla tu výsadu, že byla v doteku s protivníkem. Iniciativa a úsilí demokratických komunistů je proto jen splátkou na dluh, který celá strana má u nekomunistů, jež
udržovala v nerovnoprávném postavení. Komunistické straně nepatří tedy žádný dík, patří jí
snad přiznat, že se poctivě snaží využít poslední příležitosti k záchraně své národní cti. Obrodný
proces nepřichází s ničím příliš novým. Přináší myšlenky a náměty, z nichž mnohé jsou starší než
omyly našeho socialismu a jiné vznikaly pod povrchem viditelného dění, měly být dávno vysloveny,
byly však potlačovány. Nemějme iluzi, že tyto myšlenky vítězí teď silou pravdy. O jejich vítězství
rozhodla spíš slabost starého vedení, které se zřejmě napřed muselo unavit dvacetiletým vládnutím,
v němž mu nikdo nebránil. Zřejmě musely do plné formy dozrát všechny vadné prvky skryté už v
základech a ideologii tohoto systému. Nepřeceňujme proto význam kritiky z řad spisovatelů a studentů. Zdrojem společenským změn je hospodářství. Správné slovo má svůj význam, jen když je řečeno za poměrů, které jsou už správně opracovány. Správně opracované poměry - tím se u nás, bohužel, musí rozumět naše celková chudoba a úplný rozpad starého systému vládnutí, kdy se v klidu
a míru na náš účet zkompromitovali politikové jistého typu. Pravda tedy nevítězí, pravda prostě
zbývá, když se všecko ostatní prošustruje! Není tudíž důvodu k národní vítězoslávě, je pouze důvod
k nové naději.
Obracíme se na vás v tomto okamžiku naděje, která je však pořád ohrožena. Trvalo několik měsíců, než mnozí z nás uvěřili, že mohou promluvit, mnozí však nevěří ani teď. Ale promluvili jsme už
tak a tolik se odkryli, že svůj úmysl zlidštit režim musíme jedině dokončit. Jinak by odplata starých
sil byla krutá. Obracíme se hlavně na ty, kdo zatím jen čekali. Čas, který nastává, bude rozhodující
pro mnoho let.
Čas, který nastává, je léto s prázdninami a dovolenými, kdy se nám po starém zvyku bude chtít
všeho nechat. Vsaďme se však, že naši milí odpůrci si nedopřejí letního oddechu, budou mobilizovat
své zavázané lidi a budou si už teď chtít zařídit klidné svátky vánoční! Dávejme tedy pozor, co se
bude dít, snažme se tomu porozumět a odpovídat. Vzdejme se nemožného požadavku, aby nám
vždycky někdo vyšší podal k věcem jediný výklad a jediný prostý závěr. Každý si bude muset udělat
své závěry, na svou odpovědnost. Společné shodné závěry je možno najít jen v diskusi, k níž je nutná svoboda slova, která je vlastně jedinou naší demokratickou vymožeností letošního roku.
Do příštích dnů však musíme jít také s vlastní iniciativou a vlastními rozhodnutími.
Především budeme odporovat názorům, kdyby se vyskytly, že je možné dělat nějakou demokratickou obrodu bez komunistů, popřípadě proti nim. Bylo by to nespravedlivé, ale také nerozumné.
Komunisté mají vybudované organizace, v těch je třeba podpořit pokrokové křídlo. Mají zkušené
funkcionáře, mají konečně pořád v ruce rozhodující páky a tlačítka. Před veřejností však stojí jejich
Akční program, který je také programem prvního vyrovnání největší nerovnosti, a nikdo jiný nemá
žádný stejně konkrétní program. Je třeba požadovat, aby se svými místními akčními programy přišli před veřejnost v každém okrese a v každé obci. Tu náhle půjde o velmi obyčejné a dávno čekané
správné činy. KSČ se připravuje na sjezd, který zvolí nový ústřední výbor. Žádejme, aby byl lepší než
ten dnešní. Říká-li dnes komunistická strana, že své vedoucí postavení napříště chce opírat o důvěru
občanů a ne o násilí, věřme tomu potud, pokud můžeme věřit lidem, které už teď posílá jako delegáty na okresní a krajské konference.
V poslední době jsou lidé zneklidněni, že se postup demokratizace zastavil. Tento pocit je zčásti
projevem únavy ze vzrušeného dění, zčásti odpovídá faktu: minula sezóna překvapivých odhalení,
vysokých demisí a opájivých projevů nebývalé slovní smělosti. Zápas sil se však jen poněkud skryl,
bojuje se o obsah a znění zákonů, o rozsah praktických opatření. Krom toho novým lidem, ministrům, prokurátorům, předsedům a tajemníkům, musíme popřát čas na práci. Mají právo na ten čas,
- 29 -
aby se mohli buďto osvědčit, nebo znemožnit. Krom toho v centrálních politických orgánech nelze
dnes čekat víc. Stejně projevily nechtě podivuhodné ctnosti.
Praktická kvalita příští demokracie závisí na tom, co se stane s podniky a v podnicích. Při všech
našich diskusích nakonec nás mají v rukou hospodáři. Dobré hospodáře je třeba hledat a prosazovat. Je pravda, že všichni jsme ve srovnání s rozvinutými zeměmi špatně placeni a někteří ještě hůř.
Můžeme žádat víc peněz - které lze natisknout a tím znehodnotit. Žádejme však spíše ředitele a
předsedy, aby nám vyložili, co a za kolik chtějí vyrábět, komu a zač prodávat, kolik se vydělá, co z
toho se vloží do modernizace výroby a co je možno rozdělit. Pod zdánlivě nudnými titulky běží v
novinách odraz velmi tvrdého boje o demokracii nebo koryta. Do toho mohou dělníci jakožto podnikatelé zasáhnout tím, koho zvolí do podnikatelských správ a podnikových rad. Jakožto zaměstnanci mohou pro sebe udělat nejlíp, když si za své zástupce zvolí do odborových orgánů své přirozené vůdce, schopné a čestné lidi bez ohledu na stranickou příslušnost.
Jestliže nelze v této době čekat od nynějších centrálních politických orgánů víc, je třeba dosáhnout
více v okresech a obcích. Žádejme odchod lidí, kteří zneužili své moci, poškodili veřejný majetek,
jednali nečestně nebo krutě. Je třeba vynalézat způsoby, jak je přimět k odchodu. Například:
veřejná kritika, rezoluce, demonstrace, demonstrační pracovní brigády, sbírka na dary pro ně
do důchodu, stávka, bojkot jejich dveří. Odmítat však způsoby nezákonné, neslušné a hrubé, jelikož by jich využili k ovlivňování Alexandra Dubčeka. Náš odpor k psaní hrubých dopisů musí být tak
všeobecný, aby každý takový dopis, který ještě dostanou, bylo možno považovat za dopis, který si
dali poslat sami. Oživujme činnost Národní fronty. Požadujme veřejná zasedání národních výborů.
K otázkám, které nechce nikdo znát, ustavujme vlastní občanské výbory a komise. Je to prosté:
sejde se několik lidí, zvolí předsedu, vedou řádně zápis, publikují svůj nález, žádají řešení, nedají se
zakřiknout. Okresní a místní tisk, který většinou zdegeneroval na úřední troubu, proměňujme v
tribunu všech kladných politických sil, žádejme ustavení redakčních rad ze zástupců Národní
fronty nebo zakládejme jiné noviny. Ustavujme výbory na obranu svobody slova. Organizujme při svých shromážděních vlastní pořádkovou službu. Uslyšíme-li divné zprávy, ověřujme si
je, vysílejme delegace na kompetentní místa, jejich odpovědi zveřejňujme třeba na vratech. Podporujme orgány bezpečnosti, když stíhají skutečnou trestnou činnost, naší snahou není způsobit bezvládí a stav všeobecné nejistoty. Vyhýbejme se sousedským hádkám, neožírejme se v politických
souvislostech. Prozrazujme fízly.
Oživený letní pohyb po celé republice vyvolá zájem o uspořádání státoprávního vztahu mezi Čechy
a Slováky. Považujeme federalizaci za způsob řešení národnostní otázky, jinak je to jen jedno z významných opatření k demokratizaci poměrů. Toto opatření samo o sobě nemusí ani Slovákům přinést lepší život. Režim - v českých zemích zvlášť a na Slovensku zvlášť - se tím ještě neřeší. Vláda
stranicko-státní byrokracie může trvat, na Slovensku dokonce o to líp, že jako "vybojovala větší
svobodu".
Veliké znepokojení v poslední době pochází z možnosti, že by do našeho vývoje zasáhly zahraniční
síly. Tváří v tvář všem přesilám můžeme jedině trvat slušně na svém a nezačínat si. Své vládě můžeme dát najevo, že za ní budeme stát třeba se zbraní, pokud bude dělat to, k čemu jí dáme
mandát, a své spojence můžeme ujistit, že spojenecké, přátelské a obchodní smlouvy dodržíme. Naše podrážděné výtky a neargumentovaná podezření musí jen ztěžovat postavení naší vlády, aniž
nám pomohou. Rovnoprávné vztahy si beztak můžeme zajistit jedině tím, že zkvalitníme své vnitřní
poměry a dovedeme obrodný proces tak daleko, že jednou ve volbách si zvolíme státníky, kteří
budou mít tolik statečnosti, cti a politického umu, aby takové vztahy ustavili a udrželi. To je ostatně
problém naprosto všech vlád všech menších států světa! Letošního jara vrátila se nám znovu jako
po válce velká příležitost. Máme znovu možnost vzít do rukou naši společnou věc, která má pracovní název socialismus, a dát jí tvar, který by lépe odpovídal naší kdysi dobré pověsti i poměrně dobrému mínění, jež jsme o sobě původně měli. Toto jaro právě skončilo a už se nevrátí. V zimě se všecko dovíme. Tím končí toto naše prohlášení k dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům, vědcům,
technikům a všem. Napsáno bylo z podnětu vědců.
Autor textu Ludvík Vaculík byl komunistou a členem strany od roku 1945. Od roku 1953 pracoval jako redaktor v Rudém právu, od roku 1957 v týdeníku Beseda venkovské rodiny a od roku
1959 ve vysílání pro mládež v Čs. rozhlasu. Roku 1965 nastoupil v redakci Literárních novin. Byl
- 30 -
typickým příkladem proměny mladého věřícího komunisty, kterému se dostalo vzdělání a zaopatření, aby se stal hlídacím psem socialismu.
Manifest Dva tisíce slov masově podepisovali straníci i nestraníci, dokonce několik členů ÚV
KSČ. Ohlas byl obrovský a vyjadřoval radikální odmítnutí již nedostatečného Akčního programu
z dubna. Manifest pouze potvrzoval, že Dubček a jeho lidé již proces liberalizace v Československu neovládají.
Reformisty i celé Dubčekovo vedení zachvátilo zděšení. Sovětské poradce a informátory, stejně
jako soudruhy v Moskvě nevyděsil obsah manifestu, ten mohl naopak posloužit jako důkaz pokročilé kontrarevoluce. Vyděsil je ohlas mezi členy KSČ a dělníky. Ať chystali cokoliv, náhle neměli v ČSSR o koho se opřít.
Možná to byl právě Vaculíkův manifest a jeho ohlas, co Sověty přesvědčilo, že pobyt sovětských
vojsk na území ČSSR nebude možné provést ani prostřednictvím cvičení ŠUMAVA. Že to vůbec
nepůjde suchou cestou a bez většího vzrušení.
Odchod vojsk po cvičení byl oddalován (sovětské jednotky odešly až 3. srpna). V Moskvě zřejmě
stále ještě doufali, že by se mohlo podařit Sovětskou armádu na území ČSSR jaksi zapomenout,
aniž by to vyvolalo větší pobouření obyvatelstva. Tlak reformistů a veřejnosti byl ale asi příliš
veliký a donutil k zásahu i samotného Dubčeka.
Když 1. července nedošlo k plánovanému vyhodnocení a ukončení cvičení ŠUMAVA, jak bylo
plánováno, vymohl Dubček, aby byl rozbor uskutečněn 2. července, ale sovětská vojska stejně
zůstala. Maršál Jakubovskij si nejprve vymyslel, že potřebuje opravárenské jednotky pro poškozenou vojenskou techniku, ale když mu gen. Rusov nabízel kapacity ČSLA, obvinil ho Jakubovskij,
že je kontrarevolucionář, a na žádosti československých představitelů, aby sdělil datum odchodu, v podstatě přestal reagovat.
3. července se československé a maďarské jednotky stáhly ze cvičišť do svých kasáren.
13. července odešla polská armáda a poté byl zahájen pomalý odchod sovětské armády.
19. července odletěl z ČSSR maršál Jakubovskij.
Je to opět podivné. Sovětská vojska jsou již uvnitř země a nemusí podnikat žádnou invazi. Je jich
tu dostatek. Sovětské velení nereaguje na žádosti československých představitelů a neodpovídá,
prostě tu jsou. Kdyby zde zůstala trvale, rozhodně by to vyvolalo o mnoho menší rozruch, než
zákeřná invaze o měsíc později. Českoslovenští představitelé mohli být právě tak dobře přesvědčeni, aby podepsali dohodu o dočasném pobytu vojsk, jako byli přesvědčeni bezprostředně po
invazi. Bylo by to pohodlnější a čistší. Přesto sovětská vojska z republiky odcházejí a za měsíc se
vracejí v takřka válečné operaci tolik připomínající nacistickou okupaci z března 1939. Proč?
4. července bylo vedení KSČ pozváno na jednání s bratrskými stranami do Varšavy o vnitřních
poměrech v ČSSR. Tehdy se možná mělo jednat o této pohodlnější cestě, o prostém ponechání
sovětských vojsk na území státu bez zvláštních komentářů nebo s nějakým vysvětlením. Předsednictvo ÚV KSČ jednalo 8. a 12. července a rozhodlo se navrhnout místo společné schůzky se
všemi členy paktu dvoustranná jednání ČSSR - SSSR.
10. července zvolili poslanci Národního shromáždění 150 poslanců České národní rady jako
nejvyššího zákonodárného orgánu českých zemí. Předsedou byl zvolen Čestmír Císař. Šlo o první
krok k federalizaci státu.
14. – 15. července se představitelé Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a SSSR na schůzce ve Varšavě přece jen sešli i bez Čechoslováků a schválili Brežněvův koncept otevřeného dopisu adresovaného KSČ. Podle tohoto dopisu se v Československu organizačně stmelila kontrarevoluce. Obsah dopisu byl směsicí velmi vážného varování se znatelnými prvky hrozby (Brežněvova doktrína omezené suverenity s právem zasahovat do vnitřních záležitostí socialistických zemí).
17. července schválilo předsednictvo ÚV KSČ odpověď na varšavský dopis. Střízlivým a uvážlivým tónem vyvracelo neopodstatněná obvinění a neoprávněnou kritiku, odmítlo tezi o internacionální povinnosti ostatních bránit socialismus v jiné zemi.
19. července odpověď schválil ÚV KSČ. Poté byl varšavský dopis zveřejněn i s odpovědí a vypukla lavina souhlasných rezolucí, telegramů a dopisů veřejnosti. To vedlo k posílení důvěry k
vedení KSČ (78 % občanů) a k proklamaci práva na vlastní, československou cestu.
- 31 -
Je evidentní, že ještě 4. července se Brežněv nevzdával myšlenky na suchou cestu okupace
ČSSR. Sovětská vojska byla ještě v zemi. Kdyby se byl Dubček s reformisty dostavil do Varšavy,
zřejmě by zde byli vystaveni tlaku na to, aby dočasný pobyt podepsali, a vojska by zůstala. Pak
by teprve nastal tlak na postupné odbourávání výsledků Pražského jara. Jenže Dubček i ostatní
nepřijeli. Zřejmě již věděli, že kdyby to udělali, nemohli by dále zůstat v Československu ve vedení. Příliš se zapletli s reformním procesem, který byl zpočátku jen nástrojem k odstavení Novotného, ale zvrtl se v něco mnohem většího. Zřejmě již také věděli, že Brežněv má připravenu
jinou stranickou garnituru pro vládu v zemi a odepsal je.
Sovětská vojska se začala stahovat z republiky právě tehdy, když se Dubček a spol. odmítli dostavit do Varšavy a Jakubovský odejel v den, kdy byl v ČSSR zveřejněn varšavský dopis a odpověď na něj.
Jenže mezitím se stala ještě další nepříjemnost. 17. července vysílala československá televize
tiskovou konferenci generála Prchlíka, který výslovně upozornil veřejnost na fakt, že ještě dva
týdny po skončení cvičení se na území ČSSR zdržují jednotky Varšavské smlouvy, ačkoliv pro to
není žádný důvod. A aby veřejnosti neušel význam tohoto sdělení, řekl generál Prchlík vzápětí,
že v dokumentu Varšavské smlouvy vůbec není právně zakotvena možnost rozmístění či ponechání vojenských jednotek paktu na území signatářských zemí paktu. Dokonce ani z řetězu utržený tisk si nedovolil Prchlíkova slova přetisknout nebo na jeho vystoupení upozornit. Tak bylo
toto sdělení závažné. Zato se rozvášnily sovětské listy a z Moskvy letěly zuřivé telefonáty přímo
do Dubčekovy pracovny. Saša byl tak vystrašený, že okamžitě zrušil celé 8. oddělení KSČ i s jeho
vedoucím Prchlíkem.
V tu chvíli byly karty rozdány. Veřejnost si uvědomila, že by vojska mohla a nejspíš chtěla zůstat, takže vojska musela protentokrát ještě odejít. Reformisté definitivně vypadli z Brežněvova
plánu a přestalo se s nimi počítat pro opětovnou normalizaci poměrů. Leda jako s odstrašujícími
případy pro revoluční soud. Jediné, co jim ještě zbývalo, aby se udrželi doma u moci, bylo opřít
se o reformní hnutí doma a hlásat československé právo na vlastní cestu. Doufat, že se Moskva
k otevřené invazi jen tak neodhodlá, sami zbrzdit a částečně zvrátit reformy a přesvědčit tak
Brežněva, že to zvládnou vlastními silami a najdou nějakou cestu, jak vyhovět vojenským zájmům Moskvy. Proto také chtěli jen dvoustranná jednání. Sovětská vojska nakonec odešla a nevyužila příležitosti, takže reformisté uvěřili, že by to tak mohlo jít nebo, že si Moskva netroufne
otevřeně okupovat ČSSR.
Každopádně šlo o to, vydržet do svolání XIV. sjezdu KSČ, tedy zhruba do poloviny září. Pak by se
pozice reformistů plně opřené o vůli celé KSČ staly mnohem silnějšími. To ale Brežněv věděl také
a v žádném případě to nehodlal dopustit. Když se přesvědčil, že touha po liberálnějších poměrech v ČSSR zasáhla již převážnou část společnosti i samotných komunistů, a po vydání Vaculíkova manifestu bylo jasné, že Dubček již proces neovládá, připadala v úvahu jedině radikální
léčba šokem. Vzít všechno z jedné vody načisto. Celý obrodný proces prohlásit za kontrarevoluci,
temný úmysl nějakých neznámých sil, škodlivou infekci a chorobu, před níž je třeba Československo a zvláště KSČ zachránit. Sovětská vojska prohlásit za lékaře.
Proto se sovětská vojska nakonec po cvičení ŠUMAVA stáhla. Ne, že by jim mohl někdo zabránit
zůstat, ale bylo by to bez potřebného šoku. Tak bylo znovu přeřazeno na třetí variantu drsného
zásahu. K tomu ale Brežněv potřeboval v Československu někoho, kdo by vstup vojsk legalizoval
nejspíše tím, že bude volat o pomoc sovětské bratry a soudruhy, jsa rdoušen kontrarevolucí.
Musel to být někdo z nejvyššího vedení státu a strany a Bilak se nabízel. Protože legální cestou
nemohl v tuto chvíli nikdo dosáhnout sesazení nesmírně populárního Dubčeka, musela být vytvořena revoluční vláda a také tribunál. Dubček musel úplně zmizet, ne jen být sesazen. Musel
být tedy připraven skutečný vnitřní převrat, puč a musel být koordinován se zásahem zvenčí,
s invazí vojsk.
Vše se muselo odehrát nejdéle do konce srpna, aby se sjezd KSČ v září odehrával již ve strachu a
v režii revoluční vlády.
Reformisté měli být chlácholeni a udržováni v naději, že to do září ukecají. Že se krutě mýlí, jim
mohl vysvětlit minimálně generál Dzúr nebo prezident generál Svoboda. Vojáci měli informace o
pohybech vojsk v okolí republiky a rozhodně si nemohli dělat iluze. Příprava invaze byla až příliš
- 32 -
zřejmá a každý vyšší důstojník si mohl spočítat, kdy asi nastane den X. Svoboda však mlčel a
Dzúr už pracoval pro druhou stranu.
Třetí varianta - invaze
23. července bylo na západní Ukrajině zahájeno týlové cvičení NĚMEN, jehož bylo využito k
přesunům válečného materiálu a zásob pro operaci DUNAJ do Polska a NDR. Ministr obrany
SSSR maršál Grečko svolal velitele vojsk určených k provedení operace DUNAJ a instruoval je.
Pohotovost k invazi stanovena na 29. července.
25. července bylo zahájeno cvičení PVO - NEBESKÝ ŠTÍT, které rozmístilo letecké složky zajišťující pak operaci DUNAJ, tedy invazi vojsk.
29. července zaujaly své nástupní prostory v příhraničních oblastech s ČSSR všechny jednotky
armád pěti států Varšavské smlouvy (Národní lidová armáda NDR, Polská lidová armáda, Maďarská lidová armáda, Bulharská lidová armáda a Sovětská armáda), které se měly zúčastnit
invaze do ČSSR, a očekávaly rozkaz k překročení hranic. Invaze do Československa mohla začít,
byla však odložena kvůli jednání v Čierné.
29. července – 1. srpna se v Čierné nad Tisou (v železničním vagoně) uskutečnilo ono požadované dvoustranné jednání členů vedení KSČ a KSSS. Sešli se zde členové předsednictva ÚV KSČ
— Ludvík Svoboda, Alexander Dubček, František Barbírek, Vasil Biľak, Oldřich Černík, Drahomír Kolder, František Kriegel, J. Piller, E. Rigo, Josef Smrkovský, J. Špaček, Oldřich Švestka, dále
kandidáti předsednictva Antonín Kapek, Jozef Lenárt a Bedřich Šimon, jakož i předseda Ústřední
kontrolní revizní komise ÚV KSČ Milouš Jakeš. Za KSSS členové politbyra ÚV KSSS - Leonid Iljič Brežněv, G. J. Voronov, A. N. Kosygin, K. T. Mazurov, A. J. Pelše, N. V. Podgornyj, M. A.
Suslov, A. N. Šelepin a P. J. Šelest, dále kandidáti politbyra P. N. Děmičev, P. N. Mašerov, tajemníci
K. F. Katušev a B. N. Ponomarjov.
Po půlnoci žádal Oldřich Černík telefonem ministra vnitra J. Pavla, aby dal zabavit náklad posledního čísla týdeníku Reportér, v němž je karikatura, která se nelíbí Brežněvovi. Ministr vnitra
tento příkaz odmítl splnit.
Československé vyslanectví v Budapešti informovalo Prahu o tom, že se maďarské a sovětské
vojenské jednotky přesouvají směrem ke slovenské hranici.
V Čechách bylo jasné, že je zle. Před jednáním v Čierné sepsal spisovatel Pavel Kohout tzv. Poselství československým účastníkům. Hned po zveřejnění začalo živelné podpisování Poselství
(přes 1 milion podpisů za 3 dny).
Jednání bylo značně dramatické, vedení KSČ zde vystupovalo nejednotně. Tři jeho členové –
Kolder, Bilak a Švestka se spíše ztotožňovali se sovětskými argumenty a vytvářeli si pozice pro
příští dělnicko – rolnickou vládu. Sovětská strana vystupňovala tlak na československou reformu. Žádné dohody nebyly podepsány. Jednal za každou stranu první tajemník s předsedou vlády
a poradci i překladateli. Brežněv předložil rovnou návrh usnesení plný frází a ten se pak projednával větu po větě. Večer 31. července ztratil nervy sovětský soudruh Šelest, který obvinil Čechoslováky z toho, že usilují o odtržení Podkarpatské Rusi od SSSR a na Kriegla řval, že je Žid
z Haliče.
Pak se Sověti omluvili a jednalo se ve skupinkách. 1. srpna jednal osobně Dubček s Brežněvem.
Dubček byl přesvědčen, že Brežněv hledá nějaké východisko, aby nemusel dovolit vojenské řešení a zároveň aby obstál před domácími jestřáby v politbyru. Prý padla i věta, že podmínky
v ČSSR oslabují obranyschopnost varšavského bloku (určitě se tím myslela nepřítomnost sovětských vojsk na území státu) a jednotnou politickou linii. Mlynář doslova píše, že zde vznikl styčný bod, protože pokud jde o obranyschopnost a nerozbornost bloku, mohlo by se najít řešení a
Sověti by se již dále nemíchali do vnitropolitického vývoje v ČSSR.
To je velmi zajímavý postřeh, který nepochybně odráží to, o čem se Mlynář s Dubřekem skutečně po jednání v Čierné bavil. Mlynář zde tlumočí Dubčeka. Jinými slovy, Dubček podlehl
v poslední chvíli iluzi, že jde skutečně jen o přítomnost vojsk v ČSSR a slíbil Brežněvovi, že tohle
holt nějak zařídí, v naději, že mu pak Brežněv dovolí vést dál liberalizační proces po politické
stránce. Možná. Možná věděl, že je již pozdě a hrál o čas.
- 33 -
Z jednání vzešla dohoda uspořádat schůzi všech členských států paktu v Bratislavě a tam to
dořešit.
Sověti věděli, že je invaze nevyhnutelná. Iluze si dělal jen Dubček a reformisté. Dubček přece
musel vědět, oč Sovětům ve skutečnosti jde.
Ještě v únoru a v březnu šlo o dvě věci. O to, aby se vojska legálně dostala do Československa a o
to, aby Dubček zastavil reformy. Od května již Brežněv věděl, že jde o to, dostat vojska do Československa, ale potlačení reforem bude muset vzít do ruky také on sám. Dubčekovci toho nebyli
schopni. Zbývala jediná starost, jak tomu dodat alespoň zdání legality. A tato starost (ne invaze
samotná) se ukazovala stále více klíčová. Dubček již totiž nemohl potlačit reformy. Ty vedla a
tlačila kupředu sama KSČ, a ta chystala sjezd.
Jakmile se Brežněv rozhodl k vojenskému řešení, začal zřejmě reformisty chlácholit a dávat jim
naději. Prý výslovně řekl Dubčekovi, že v Bratislavě vnitropolitická situace v ČSSR nebude předmětem diskuse. Ne? A co tedy bude předmětem diskuse? Vždyť všechny ty schůzky od jara a
všechny ta předvolávání na kobereček se konaly údajně jen a výhradně kvůli vnitropolitické
situaci v ČSSR.
Dubček odjížděl z Čierné s pocitem, že má ještě čas, že to nějak s lidmi sfoukne, že proběhne
sjezd KSČ, po něm si Sověti přímou invazi rozmyslí, on nějak časem nenápadně zařídí vstup sovětských vojsk a vše bude pokračovat. Brežněv přece sám vojenskou intervenci nechce. Copak
Dubček opravdu nevěděl, že přítomnost vojsk na území státu je alfou a omegou osudu celé jeho
reformy? Že ta může pokračovat, jen když tu žádná vojska nebudou? V den invaze se pak Dubček
cítil podvedený, protože ho Brežněv v Čierné podvedl. Ve skutečnosti podvedl sám sebe.
Prohlášení, které Dubček v Čierné Brežněvovi podepsal, sice přímo nekritizovalo reformy, ale
na druhé straně potvrzovalo oprávněnost dřívějších výtek z Varšavy, takže reformy kritizovalo.
Právě toto prohlášení mělo být potvrzeno v Bratislavě.
Nic už nešlo zastavit. Jednalo se jen o to, aby se Čechoslováci nepoplašili a neudělali nějaká
hloupá opatření.
V průběhu jednání vznikla v zemi živelná masová akce nazvaná Fond republiky; začala formou
dobrovolných pracovních směn a rozšířila se mezi občany v podobě peněžních darů a zlata na
tzv. zlatý poklad republiky (do 21. srpna dosáhly dary výše 190,5 milionu Kčs a 60 kg zlata).
30. července otiskla moskevská Pravda dopis 99 zaměstnanců pražské Pragovky žádající zásah
SSSR proti kontrarevoluci. Ve skutečnosti tento objednaný dokument podepsalo 27 zaměstnanců. Začal proces legalizace blížící se invaze.
Behěm 2. srpna do Bratislavy přicestovaly postupně delegace nejvyšších státních a stranických
představitelů: z Bulharska T. Živkov, S. Todorov a K. Kubadinski; z Maďarska J. Kádár, J. Fock a Z.
Komoscin; z Německé demokratické republiky W. Ulbricht, W. Stoph, E. Honecker, M. Mattern, G.
Mittag a H. Axen; z Polska W. Gomulka, J. Cyrankiewicz, Z. Kliszko a A. Starwicz; ze Sovětského
svazu L. I. Brežněv, N. V. Podgornyj, A. N. Kosygin, M. A. Suslov, P. J. Šelest, K. P. Kaťušev a B. N.
Ponomarjov.
Československou delegaci tvořili A. Dubček, L. Svoboda, O. Černík, V. Biľak a J. Lenárt. Během
dne se uskutečnila četná vzájemná a dvoustranná jednání, večer schůzka prvních tajemníků KS a
předsedů vlád zemí „pětky“ (tj. bez účasti ČSSR a Rumunska), poté, 3. srpna došlo k společnému
zasedání všech šesti zemí, kde informoval L. Brežněv o jednání v Čierné nad Tisou.
Přijaté a upravené prohlášení z Čierné říkalo, že bratrské strany nikomu nedovolí vrazit klín
mezi socialistické státy a ty vyřeší problémy vzájemnou pomocí a podporou. Mlynář tuto větu
překládá tak, že ochrana vymožeností socialismu je společnou internacionální povinností všech
socialistických zemí. Pokud Dubček toto podepsal, pak pochopitelně podepsal i souhlas s invazí a
platnost Brežněvovy doktríny omezené suverenity socialistických zemí. Sám tak učinil první
krok k legalizaci invaze. Hned za touto frází následovala věta: To je jednotný názor všech účastníků porady. Mlynářův dodatek: … při respektování suverenity a národní nezávislosti každé země,
nebyl přijat.
V Bratislavě se odehrál při obědě samostatný rozhovor maďarského představitele J. Kádára
s Mlynářem a Dubčekem. Kádár oběma jasně řekl, že jsou jen dvě možnosti. Vojenský převrat
- 34 -
domácími silami v nejbližší době nebo intervence. Kádár byl praktik, který převzal Maďarsko
jako Chruščovův poskok v roce 1956 a praktikoval opravdu plíživou kontrarevoluci. Uvolňoval
šrouby tak pomalu a nenápadně, že to Moskva nezaznamenala a nehodnotila jako nebezpečí. Ve
skutečnosti za daných okolností pracoval pro Maďary a velmi sympatizoval s Čechoslováky.
V Bratislavě probíhaly i jiné zákulisní děje. Pracovník sekretariátu ÚV KSČ Radko Kaska, pomocník Drahomíra Koldera, zde tajně předal Brežněvovi tzv. první zvací dopis, který podepsali
Vasil Biľak, Drahomír Kolder, Alois Indra, Oldřich Švestka a Antonín Kapek, kteří žádali Brežněva
přímo o vojenskou pomoc. Brežněv měl ale v ČSSR dostatek ochotných informátorů a profesionálních zpravodajců na to, aby věděl, že v této fázi již žádní domácí skupina není schopna provést vlastními silami převrat, že ani samo reformátoři, byť by stavěli jakékoliv koncentrační tábory, nebudou schopni zastavit lavinu reforem, která se napájela ze zdrojů naděje a touhy po
svobodě, stejně jako ze zdrojů českého národovectví. V této fázi i vojenskému zásahu zvenčí již
muselo dojít. Zrádci to vše museli vědět také, takže jim zřejmě nešlo o vyvolání invaze, ale o její
legalizaci a o vlastní alibi, až k tomu dojde.
Zdánlivě probíhaly opačné děje. Toho dne (3. 8.) opustily čs. území poslední vojenské jednotky
Varšavské smlouvy, které se účastnily velitelsko-štábního cvičení ve dnech 20. až 30. června.
4. srpna uveřejnilo Rudé právo prohlášení starých členů KSČ, kteří vyjádřili podporu Dubčekově politice. Mezi podpisy byli mj. Gustav Bareš, Milan Jariš, Bedřich Rattinger, Pavel Reiman, Gertruda Sekaninová – Čakrtová, Josefa Slánská, Gríša Spurný, Marie Švermová a Marie Zápotocká.
V televizi hovořil ve večerních hodinách Dubček k jednáním v Čierné nad Tisou a Bratislavě.
Ujistil veřejnost, že nebyly přijaty žádné tajné dokumenty a tato jednání otevřela našemu obrodnému procesu další potřebný prostor... zcela otevřeně říkám, že není žádných opodstatněných obav
o naši suverenitu... věříme, že se tak vytváří ovzduší klidu a důvěry pro naši další úspěšnou práci...
5. srpna se v Praze konal aktiv 6 000 funkcionářů, který svolal ÚV KSČ a městský výbor KSČ v
Praze o výsledcích porad v Čierné nad Tisou a Bratislavě.
V pražském podniku Praga odsoudilo shromáždění za účasti Čestmíra Císaře dopis 99 pragováků, poslaný do SSSR.
Ze štábu spojeného velení ozbrojených sil států Varšavské smlouvy bylo oznámeno, že generál
Sergej Štemenko, odborník na útočné operace, nahradil ve funkci náčelníka štábu Michaila Kazakova.
6. a 7. srpna se předsednictvo ÚV KSČ intenzívně zabývalo přípravami mimořádného XIV. sjezdu KSČ. Reformátoři se k tomuto sjezdu zřejmě upnuli. Bylo totiž zjevné, že sjezd schválí celý
reformní program a potvrdí reformátory ve vrcholných funkcích. Tím se vše stane záležitostí
strany a konzervativci v zahraničí budou muset přesvědčovat stranu, nikoliv jen pár jejích funkcionářů. Dubček a jeho soudruzi se jako správní komunisté nespoléhali na lid. Dobře věděli, že
lid neznamená nic, ale strana znamená všechno. To, že si lid něco myslí, Brežněva nezajímalo, ale
když si to bude myslet strana, zajímat by ho to mohlo. Potlačením odporu a vůle lidu se totiž
nestane nic, co by se nedělo permanentně již před tím, ale popřením vůle celé jedné komunistické strany by znamenalo, že komunismus jako takový nefunguje, že se v Moskvě kdosi za komunistu jen převléká. Že se dá zlomit vůle celé jedné komunistické strany bez vraždění a koncentráků, to netušil ani Brežněv, to věděl jen Gustáv Husák.
Moskevský rozhlas toho dne popřel zprávy, že sovětskému vedení bylo předáno varování USA,
aby neposílalo do Československa vojenské jednotky, protože USA by byly pro tlakem veřejnosti
nuceny odsunout projekt bilaterálních odzbrojovacích jednání. Dále moskevský rozhlas zdůraznil, že žádný americký činitel, včetně amerického velvyslance Bohlena v SSSR, nevyslovil takovou
hrozbu.
8. srpna byla rozkazem ministra vnitra vyčleněna z působnosti StB veškerá činnost související s
odhalováním trestných činů, přičemž výkonné útvary politické a ideologické diverze byly zrušeny. Pokud dělal ministr vnitra J. Pavel v předvečer invaze takové reformní kroky, musel být zcela
odříznut od informací o tom, co se skutečně děje, nebo si nedovedl z dostupných informací vyvodit elementární závěry. To bylo s podivem u muže v takové funkci.
- 35 -
Ve Svobodném slově byl otištěn pod názvem Právo vrazit nůž do zad ostrý útok sociologa M.
Jodla proti signatářům dopisu 99 pragováků s doporučením, aby se vystěhovali tam, kam je srdce táhne.
9. – 11. srpna pobýval v Praze prezident Jugoslávie Josip Broz-Tito v čele delegace ÚV KS Jugoslávie. Jeho návštěva byla nadšeně přijata veřejností a přispěla k převažujícímu optimismu i k
nadějím, že nebezpečí vojenského zásahu nehrozí. Jak vidno, invaze přímo visela ve vzduchu a
začínali ji větřit i docela obyčejní lidé. Jen Dubček a reformátoři ve vedení, jako by s touto alternativou vůbec nepočítali.
V Praze se rozběhla bouřlivá podpisová kampaň za zrušení neústavního ozbrojeného spolku
Lidových milicí. Dubček se zalekl a pozval si ministra Pavla, kterého požádal o předkládání každodenních informací o organizátorech této akce. J. Pavel musel Dubčekovi s politováním oznámit, že mezi agitátory této akce identifikoval více, než 50 agentů StB. Pokud Dubček nebyl úplný
hlupák, musel si v tuto chvíli uvědomit, že se již rozjely kýmsi řízené akce ke zdiskreditování
obrodného procesu a k odůvodnění invaze. Také mu muselo být jasné, že ministr vnitra StB vůbec neovládá a tato složka, nebo její velká část již poslouchá někoho docela jiného.
11. srpna oznámila Agentura TASS, že spojovací jednotky a štáby sovětské armády, národní lidové
armády NDR a polské lidové armády zahájily společné cvičení na západních hranicích Ukrajiny a v
jižních oblastech Polska a NDR.
12. srpna se v Karlových Varech setkal Dubček s Walterem Ulbrichtem. Na závěr byla tisková
konference, jíž se zúčastnili též předsedové vlád obou zemí - Willi Stoph a Oldřich Černík.
Před časem byl na Sokolovsku nalezen jakýsi tajný sklad zbraní připisovaný přípravám kontrarevoluce. Kriminalistický ústav Veřejné bezpečnosti zveřejnil prostřednictvím ČTK výsledky
odborné expertízy těchto zbraní. Všechny zbraně pocházely z období 2. světové války, nebyly na
nich nalezeny žádné daktyloskopické stopy, použitá konzervační vazelína nebyla vyráběna ani
používána v ČSSR.
13. srpna se konala schůze předsednictva ÚV KSČ, na které A. Indra a D. Kolder znepokojení
kontrarevolučními rysy obrodného procesu, navrhli přednostně projednat jimi zpracovaný návrh Prohlášení k situaci v zemi. Návrh byl odmítnut s tím, aby jeho předkladatelé vypracovali
návrh konkrétních opatření, pokud by jejich nezbytnost vyplynula ze skutečné situace a předložili tento návrh na zasedání předsednictva ÚV KSČ 20. 8. To zmínění soudruzi také skutečně udělat chtěli a mělo se to stát prologem k invazi, jak ještě uvidíme.
Toho dne hovořil Dubček telefonicky s Brežněvem, který vyjádřil nespokojenost s plněním dohod v Čierné nad Tisou a v Bratislavě. Hovoru, který trval 75 minut, se zúčastnil také J. Smrkovský.
S Dubčekem a s Černíkem jednal také Sovětský velvyslanec S. V. Červoněnko.
Sovětský deník Krasnaja zvězda informoval, že sovětský ministr národní obrany Andrej Grečko,
spolu s náčelníkem Hlavní politické správy Rudé armády I. I. Jepišovem přiletěli do Drážďan, aby
se seznámili s prací velitelů, štábů a politických orgánů ve vojenských útvarech NDR. Jinými slovy, dva dny probíhala poslední prověrka východoněmecké armády před invazí.
14. srpna odevzdal sovětský velvyslanec Červoněnko Dubčekovi prohlášení politbyra ÚV KSSS,
kterým se vyjadřovala nespokojenost nad čs. vývojem, zejména nad neplněním dohod z Čierné
nad Tisou a Bratislavy, a to především ze strany předsednictva ÚV KSČ.
Předsednictvo ÚV Národní fronty se zatím zabývalo zásadami připravované federace a ustavením prozatímního ÚV České Národní fronty.
Zvláštní číslo brněnského časopisu Index, kterému již nestačila federalizace státu, přineslo argumenty na podporu vytvoření trojdílné federace – Čech, Moravy a Slovenska. To, mimo jiné
znamenalo, že kdyby někdy pominula komunistická nadvláda, národy republiky se velmi rychle
vrátí k nacionalistickým idejím.
- 36 -
Předsednictvo Městského výboru KSČ v Praze přijalo stanovisko k Dopisu 99 pragováků, který
byl nevhodný, jednostranný a neodpovídající vývoji a politické situaci ve straně i v zemi. Rudé
právo uveřejnilo plný text tohoto Dopisu.
Útvar svodných informací, plánu a řízení ÚV KSČ uveřejnil výsledky průzkumu názorů mezi
delegáty okresních konferencí KSČ, které se konaly koncem června: 88 % soudruhů vítalo mimořádný sjezd, 90 % považovalo kádrové změny na květnovém plénu ÚV KSČ za nedostatečné, 52
% věřilo, že KSČ je schopna uskutečnit vytyčené záměry, 75 % soudruhů bylo přesvědčeno o
škodlivosti přímého centrálního a stranického řízení státních a hospodářských orgánů.
15. srpna přicestovala na oficiální návštěvu do ČSSR státní a stranická delegace Rumunska v
čele s Nicolae Ceaucescem. 16. 8. bylo vydáno komuniké a podepsána nová spojenecká smlouva
o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, neboť vypršela platnost staré smlouvy z roku 1948.
Toho dne čs. vláda schválila návrh zásad federativního uspořádání republiky.
V Moskvě jednalo politbyro ÚV KSSS, na kterém padlo definitivní rozhodnutí o intervenci do
Československa. Nato byly v jižní části Německé demokratické republiky uzavřeny prostory soustředění vojsk a jednotkám byly vydány dávky trvanlivých potravin.
Bezpečnostní orgány v NSR a USA zaznamenaly soustředění velkého počtu vojenských sil na
hranicích mezi NDR a ČSSR a požadovaly na svých vládách vyhlášení pohotovosti vojsk.
18. srpna předal Červboněnko Dubčekovi další Brežněvův dopis s výtkou, že nedodržel sliby
z Čierné, například odvolat z funkcí F. Kriegla, Č. Císaře J. Pelikána. V oficiálních dokumentech
z Čierné žádný takový závazek nebyl. Muselo se tedy jednat o slib, který dal Dubček Brežněvovi
soukromě a sám za sebe někde v kuloárech. O takovém slibu, ani o Brežněvově dopisu Dubček
své nejbližší spolupracovníky neinformoval.
Někteří předvídavější funkcionáři, například O. Šik, F. Vlasák a Š. Gašparík balili kufry a odjížděli na dovolenou do Jugoslávie.
Generál Pavlovskij, náměstek ministra obrany SSSR byl jmenován velitelem intervenčních vojsk
Varšavské smlouvy. Maršál Grečko se v Polsku setkal s předními polskými důstojníky a jednal s
ministrem národní obrany NDR Hoffmannem za přítomnosti maršála Jakubovského.
Moskevská Pravda obvinila Literární listy, deník Mladou frontu a týdeník Reportér, že šíří protisocialistické názory. Tím byla odstartována otevřená předinvazní poplašná kampaň.
17. srpna došlo na žádost maďarského vůdce J. Kádára v Komárně k jeho setkání s A. Dubčekem. Kádár chtěl zjevně Dubčeka varovat, že vojenská invaze je již v chodu. Ke Kádárovi měli
českoslovenští reformisté nejvřelejší vztah ze všech okolních představitelů a nejpozději tehdy
musel Dubček vědět, že k invazi dojde. Muselo k ní dojít. Československo nemohlo překážet globální strategii východního bloku a narušovat jeho vojenskou bezpečnost. Vojska na území ČSSR
přijít musela a to ihned. Betonová skladiště a odpalovací sila pro rakety s jadernou náloží byla
dokončena právě nyní. Byl čas, aby se to stalo. Dubček zhatil poslední příležitost během cvičení
ŠUMAVA, kdy to ještě mohlo proběhnout v klidu. V co mohl doufat? Kádár mu otevřeně řekl:
Copak vy opravdu nevíte, s kým máte co dělat?
Reformátoři si ale ve skutečnosti uvědomovali, co se děje. Toho dne na aktivu českých a slovenských novinářů – komunistů řekl F. Kriegel: Čekají nás osudové dny. Visí nad námi Damoklův meč.
Visí sice na silnějším provázku než před Čiernou, ale rychle se prošoupává...
Toho dne (17. 8.) dospělo urychleně svolané zasedání politbyra ÚV KSSS, k jednoznačnému
závěru: „...ze strany KSSS a dalších bratrských stran jsou vyčerpány všechny politické prostředky
působení na vedení KSČ k jeho usměrnění k odporu proti pravicovým antisocialistickým silám, politbyro ÚV KSSS došlo k závěru, že nastal moment k přijetí aktivních opatření k záchraně socialismu
v ČSSR, a jednomyslně rozhodlo: poskytnout KSČ a národům Československa pomoc a podporu ozbrojeným silám...“
Kolderova skupina se toho dne sešla v rekreačním středisku ÚV KSČ ve Vystrkově nad přehradou Orlík. D. Kolder, A. Indra, O. Švestka, O. Pavlovský, B. Laštovička a někteří další pracovníci
aparátu ÚV KSČ. Ještě týž den zaslali do Moskvy prostřednictvím sovětského velvyslanectví v
Praze již druhý zvací dopis, v němž sdělili, že se rozhodli za cenu roztržky s reformními soudru- 37 -
hy vstoupit do otevřeného boje za realizaci usnesení z Čierné nad Tisou a Bratislavy. K tomu
však žádali pomoc pěti bratrských stran, včetně vojenské podpory a odpověď do 19. srpna.
Na letišti v Ruzyni na stojánce sovětského Aeroflotu přistála a zůstala zde dvě sovětská letadla
TU 134. Byla obsazena důstojníky převlečenými za civilisty.
Z dovolené v bulharském Burgasu se urychleně vrátil náměstek ministra vnitra Viliam Šalgovič.
Politbyro ÚV KSSS zaslalo dopis na ÚV KSČ. Šlo ale již pouze o krycí a kosmetická opatření. Co
by musel Dubček s reformátory udělat, aby odvrátil invazi? V této chvíli si mohl Dubček zachránit vlastní kůži jediným způsobem, a sice kdyby volal o pomoc a interventy proti kontrarevoluci
sám pozval.
18. srpna byla do Moskvy svolána schůzka představitelů „pětky“, kteří rozhodnutí politbyra ÚV
KSSS potvrdili. Byl stanoven pevný datum invaze do ČSSR. Brežněv citoval zprávu sovětského
velvyslance v Praze S. V. Červoněnka o jeho setkání s A. Indrou a o plánu jeho skupiny zrádců na
vyvolání rozkolu při zasedání předsednictva ÚV KSČ, které je svoláno na 20. 8. Byl to tedy Indra,
kdo s Červoněnkem dohodl způsob legalizace invaze a vytvoření dělnicko – rolnické revoluční
vlády. Brežněv informoval o tom, že zvací dopisy podepsalo zatím devět ústředních funkcionářů
strany.
Toho dne dostal Leonid Brežněv odpověď amerického prezidenta Johnsona na otázku, zda platí
Postupimské dohody ohledně práva dělat si pořádek ve vlastní sféře mocenských zájmů. Johnson odpověděl, že u Rumunska a Československa bezvýhradně, o Jugoslávii by bylo třeba jednat.
Moskevská Pravda psala o zesílení podvratné činnosti protisocialistických sil, namířených proti
KSČ a základům socialismu v ČSSR.
Vasil Biľak se v Bratislavě setkal s K. Hoffmannem, který mu sdělil, že kontrarevoluční síly v
Praze jsou odhodlány v nejbližších dnech či hodinách provést kontrarevoluční převrat. Následovala tříhodinová schůzka A. Dubčeka a V. Biľaka rovněž v Bratislavě. Bilak musel v této chvíli
znát přesné datum invaze. O čem si asi s Dubčekem povídal?
Ve Washingtonu bylo toho dne zveřejněno, že 21. 8. má dojít ke schůzce prezidenta L. B. Johnsona s předsedou Rady ministrů SSSR A. N. Kosyginem. Proč asi. I průměrný diplomat nebo rozvědčík by v kontextu ostatních informací musel z takového sdělení vyvodit, že toho dne dojde
k události, kterou bude třeba mezi USA a SSSR urgentně řešit. Nejspíše tedy k invazi.
Ostatně, bylo nemožné, aby českoslovenští vojáci zůstali slepí a hluší. Toho dne ustala veškerá
rádiová komunikace mezi soustředěnými jednotkami u hranic ČSSR, a ty vyrazily z garnizón do
nástupních prostorů. Každá armádní rozvědka si dokáže spočítat, jak dlouho po přerušení rádiové komunikace následuje ostrá akce. Přerušení komunikace musely postřehnout minimálně spojovací jednotky ČSLA, které právě cvičily v prostoru Středního vojenského okruhu ve východních
Čechách.
Do Prahy přicestovala velká skupina „turistů“, která okamžitě odjela na sovětské velvyslanectví.
Šlo o skupinu příslušníků KGB.
Alexander Dubček a Vasil Biľak se společně vrátili letadlem z Bratislavy do Prahy a na ruzyňském letišti je očekával Viliam Šalgovič s informací, že se Josef Smrkovský domáhá svolat okamžitě předsednictvo ÚV KSČ. Dubček odjel na Pražský hrad, kde jednal s Ludvíkem Svobodou a
Josefem Smrkovským. Ve stejnou dobu předal na Pražském hradě S. V. Červoněnko dopis politbyra ÚV KSSS všem třem přítomným: Ludvíku Svobodovi, Alexanderu Dubčekovi a Josefu Smrkovskému.
Redaktor polského týdeníku Polityka sdělil již tohoto 18. srpna čs. velvyslanectví ve Varšavě, že
během dvou dnů dojde k intervenci armád Varšavské smlouvy do ČSSR. Proč byl tedy Dubček
v noci 20. srpna tak překvapený?
Viliam Šalgovič, náměstek ministra vnitra, uložil náčelníkovi V. správy ministerstva pplk. Holkovi, aby připravil zesílení ochrany objektu ÚV KSČ a poskytnutí osobní ochrany vedoucím funkcionářům. Další náčelník I. správy ministerstva plk. Houska měl být podle příkazu V. Šalgoviče k
okamžitému dosažení, neboť 20. 8. zasedá předsednictvo ÚV KSČ, od něhož jsou očekávána zásadní rozhodnutí. Šalgovič evidentně dobře věděl, že dvacátého v noci se Indrova a Bilakova
skupina pokusí ovládnout ÚV, prohlásit se dělnicko – rolnickou vládou a vydat oficiální uvítací a
děkovné prohlášení k nastávajícímu příjezdu osvoboditelů. Šalgovič také nepochybně věděl, že
- 38 -
toho dne se zřejmě bude i zatýkat, zřejmě v řadách těch, kdo se do nové dělnicko – rolnické vlády
nevejdou. Proto potřeboval mít k ruce komando estébáků.
19. srpna přiletěl do Prahy náč. operačního odd. polského GŠ plk. Baraňski a navštívil gen. Voštěru a pravděpodobně mu sdělil přesnější informace o chystané invazi. Ihned nato odletěl. Generál Voštěra ale mlčel.
19. a 20. srpna prováděla vojska poslední přeskupení sil, nižší stupně velení byly konečně seznámeny s cíly operace a se způsobem jejího provedení. V pozdním odpoledni a během večera
20. 8. 1968 se v závislosti na vzdálenosti od hranic daly do pohybu kolony tanků, obrněných
transportérů a vojenských automobilů.
Okamžik zahájení invaze byl zřejmě již dříve stanoven na 02.00 hodin 21. 8. 1968 moskevského
času, tzn. na 24.00 hodin 20. 8. 1968 času středoevropského.
Z vojenského pohledu tak snad mohlo být vzato v úvahu, že 21. 8. 1968 dopoledne měla pod
vedením velitele Západního vojenského okruhu gen. S. Procházky začít hlavní část ukázkového
divizního taktického cvičení KOLONA, že právě probíhalo každoroční cvičení spojovacích jednotek PROTOKOL a že další část československých důstojníků si v ČSSR a v zahraničí užívala dovolené nebo se z ní právě vracela. Kolony směřovaly na přechody u Vejprt, Černý Potok, Boží Dar a
v Hranice, Nejdek, Luby, Kraslice, Vojtanov. Do severních a částečně do východních Čech měly
pronikat divize sovětské 20. a 11. gardové armády. Ve východních Čechách a na severní Moravě
polská 2. armáda. Sovětská 38. armáda spolu s 12. motostřeleckým plukem BLA měla obsazovat
zbytek severní Moravy, severní, střední a východní část Slovenska. Převážnou část jižního Slovenska měla okupovat 8. motostřelecká divize MLA. Oblast Bratislavy, část jižní Moravy a jižních
Čech měla odříznout sovětská Armádní skupina Jih. V prostoru Klatovy - Sušice se setkat s 1.
gardovou tankovou armádou a společně tak zabránit tomu, aby byly do ČSSR vpuštěny jednotky
Bundeswehru (nebo aby část ČSLA demonstrativně odešla se zbraněmi do Německa).
Ve velmi časných ranních hodinách 21. 8. 1968 měla na letišti v Praze - Ruzyni postupně přistát
sovětská 7. gardová výsadková divize, jejíž příslušníci by bleskově obsadili všechny letištní objekty a pak za pomoci návodčích z řad sovětského velvyslanectví i budovu Generálního štábu,
Ministerstva národní obrany, Ministerstva vnitra, ÚV KSČ a další důležitá místa. Ve stejné době
103. gardová výsadková divize měla ovládnout letiště v Brně - Tuřanech (i Náměšť nad Oslavou
aj.) a s obdobnými úkoly vyrazit do samotného Brna. Zřejmě by nedlouho po rozednění přijely
do Prahy i první předsunuté pozemní jednotky Sovětské armády. Celkem by v první fázi invaze
proniklo na území ČSSR asi 22 tankových a motostřeleckých divizí (z toho dvě polské a jedna
maďarská divize a dva pluky BLA) podporovaných nejméně 3 leteckými armádami.
Náměstek pro StB plk. V. Šalgovič (agent KGB), byl hlavní organizátor praktického provedení
invaze v ČSSR, s představitelem Varšavské smlouvy gen. A. M. Jamščikovem a sovětským velvyslancem Červoněnkem. Okolo 23.30 přijel na generální štáb generál Dzúr, který pak předstíral,
že byl zatčen. Zde již zhruba hodinu působila skupina sovětských generálů dohlížejících na invazi, či spíše na své československé kolegy.
Shrňme si tedy stav a míru informovanosti k 20. srpnu večer. Z předchozího přehledu jasně
vyplývá, že v této chvíli musela být spousta důstojníků, a to i reformám nakloněných důstojníků
ČSLA velmi dobře informována o tom, že kolem hranic republiky stojí ve výpadových prostorech
značné útočné síly, které již přerušily radiovou komunikaci, a to znamená, že do 24 hodin dostanou povel k ostré akci. Především o tom musel být informován prezident republiky, nejvyšší
velitel armády.
Část zaměstnanců a důstojníků vojenské rozvědky i StB byla také nakloněna reformám (podle
Frolíka) a šlo o profesionály, kterým jistě neunikly manévry konzervativních kolegů, především
Viliama Šalgoviče a skutečnost, že se do republiky stahují experti KGB pro zvláštní operace. Těmto lidem muselo být jasné, co se chystá. Muselo to být jasné ministru vnitra Pavlovi, který byl
s Dubčekem v téměř denním kontaktu.
Československá diplomacie a nejméně ministr zahraničí museli z aktivit mezi USA a SSSR usoudit docela přesně, proč k nim tak náhle dochází a proč mají vyvrcholit setkáním na vysoké úrovni
- 39 -
právě 21. srpna. Vyslanectví ve Varšavě dokonce obdrželo naprosto přesnou informaci již 18.
srpna.
Sám Dubček a reformisté byli varováni Kádárem i dalšími stranickými protějšky a kolegy. Měli
všechny dostupné informace. I kdyby jim zcela chyběl elementární politický instinkt, je nemožné, aby členové předsednictva ÚV KSČ, vlády a prezident republiky nevěděli večer 20.
srpna 1968 o tom, že za pár hodin přijde invaze vojsk Varšavské smlouvy. Je dokonce nemožné, aby to před nimi bylo utajeno.
K čemu potom ta následující komedie?
Problém legalizace
Podle líčení Zdeňka Mlynáře se 20. srpna večer a v noci konala schůze předsednictva strany.
Před půlnocí byl ze schůze vyvolán předseda vlády Oldřich Černík k telefonu a po chvíli oznámil,
že právě dostal zprávu od generála Dzúra, ministra NO, že hranice republiky překračují vojska
států Varšavské smlouvy.
Dzúr byl prý ve své kanceláři zajištěn dvěma sovětskými důstojníky a ti ho hlídají. Podobně jsou
prý zajištěni i další vysocí důstojníci.
Dubček prý řekl: Tak přece to udělali. A to udělali mně… Překvapen tedy nijak zvlášť nebyl, spíše
zklamán.
Kriegl mluvil o zradě národa, někdo navrhl, aby byl ihned přizván prezident generál Ludvík
Svoboda.
Vasil Bilak přecházel po místnosti a vykřikoval: Tak mě lynčujte! Proč mne nezabijete? Čímž se
fakticky přiznal, i když to po něm nikdo nežádal.
Poté Mlynář i Dubček nabídli své funkce a chtěli rezignovat. To ale bylo vzápětí zavrženo. Dubček se v šoku prý domníval, že Sověti mají něco proti němu osobně a měli by si to tedy vyřídit
s ním.
Tato reakce vůbec neodpovídají faktu, že všichni přítomní museli vědět, že k invazi dojde, a
museli vědět i přibližně kdy k ní dojde. Zmateně nabízeli své funkce a otevírali tak cestu k instalaci revoluční dělnicko – rolnické vlády. Zpočátku se vůbec nestarali to, aby zaujali nějaké zásadové stanovisko před národem a zabránili legalizaci invaze. Na druhé straně ani přítomní zrádci
a pisatelé zvacích dopisů se nesnažili využít zmatku, postupovat tvrdě a dělnicko – rolnickou
vládu skutečně instalovat. Kdyby byli v této chvíli rozhodní, bezpochyby by uspěli. Namísto toho
se nabízeli k lynčování.
Mezitím přišel prezident a armádní generál Ludvík Svoboda, který naprosto jistě věděl již celé
dny že, a kdy k invazi dojde. Svoboda vyzval přítomné, aby nikdo neopouštěl své místo a funkci,
protože jsou o legálně zvolení funkcionáři a nesmí se udělat místo těm, kdo na to čekají a chtějí
převzít moc. Ti to nesmí mít jednoduché. Svoboda tedy věděl o chystané dělnicko-rolnické vládě,
kterou je možno prohlásit za nelegální, pokud ostatní budou trvat na legalitě svých funkcí.
Byl to překvapivě právě generál Svoboda, poslušný ctitel a podřízený sovětských maršálů, kdo
musel přítomné reformisty probudit, zatřást s nimi a připomenout jim jejich povinnost nedopustit legalizaci invaze. To jsou složité a protichůdné motivy starého válečníka – komunisty. Na jedné straně ví o invazi nejvíce a nejdříve, nikoho nevaruje, pacifikuje domácí armádu a stará se,
aby invaze proběhla hladce, na druhé straně se ale stará, aby to Sověti po provedení invaze neměli vůbec jednoduché. Stará se, aby neprobíhaly procesy a zatýkání reformistů, aby u moci zůstaly orgány, které invazi odsoudí a prohlásí za nelegální akt neodůvodněné agrese. Musí mu být
jasné, že to národ na ulicích vyžene přímo proti tankům, místo aby ho zmrazila hrůza z nového
teroru. Kdo vlastně byla tato podivná postava generála Svobody a jakou roli zde hrála?
Svolávalo se plénum ÚV KSČ, vláda a parlament. Shoda panovala v tom, že není možno se bránit
vojensky. Zde Mlynář popisuje situaci v armádě. Po čistkách byli prý do vrchního velení dosazeni
především Dubčekovi přátelé. Dzúr prý již v květnu při návštěvě líčil maršálu Jakubovskému, jak
je ČSLA slabá a neschopná a nahrával mu argumenty na požadavek rozmístit v ČSSR sovětská
vojska. Náčelníkem hlavní správy se stal neschopný generál a stalinista Bedřich, zato Dubčekův
- 40 -
kamarád od dětství. Generál Prchlík byl prý schopný, ale usiloval o přílišnou nezávislost ČSLA na
Sovětech a tak ho Dubček sesadil z funkce vedoucího branně-bezpečnostního oddělení ÚV KSČ a
řídil oddělení sám, což v posledních srpnových dnech vyvolávalo velké pobouření v armádních
důstojnických kruzích.
Mlynář konstatuje, že nevýznamný lokální odpor by se interventům hodil, aby sesadili legální
vedení země a nahradili ho kolaboranty. Jinými slovy, interventům v této chvíli šlo o to, aby zásah, když už ho musí podniknout, byl nějak legální. Z domácích zdrojů a pozic měl být potvrzen
fakt kontrarevoluce a voláno nebo žádáno o pomoc. To, že Svoboda pacifikoval armádu a vyloučil
jakýkoliv odpor, vzalo vítr z plachet právě Brežněvově snaze instalovat kolaborantskou revoluční vládu.
Co se dělo dále na zasedání ÚV? Dubček byl obviněn Bilakem, že zatajil dopis od Brežněva, čímž
se Bilak opět prozradil, že má samostatné spojení s Brežněvem, který mu o tomto dopisu řekl.
Indra se kamsi vytratil již před oznámením invaze. Dubček vytáhl dopis, který dostal od Brežněva před třemi dny a nikomu ho ještě neukázal. Dopis ale nepřečetl. Brežněv v něm psal, že dohody z Čierné a z Bratislavy nebyly dodrženy československou stranou, protože Dubček neodstranil z funkcí své kolegy, což údajně Brežněvovi osobně slíbil. Dubčekovi by asi nebylo milé, kdyby
kolegové soudruzi z ÚV zjistili, že dával v Čierné Brežněvovi kdesi bokem takové sliby.
Nicméně, kolaboranti se nechali Svobodovým zásahem zcela paralyzovat a reformisté se naopak probudili. Mlynář sepsal provolání všemu lidu ČSSR, kde se oznamovala okupace, říkalo se,
že armáda nedostala rozkaz k obraně a že jde o napadení suverénního státu cizími, byť doposud
přátelskými mocnostmi. Předsednictvo ÚV KSČ tento akt zvůle odmítá atd… Bilak, Kolder, Švestka a Rigo hlasovali proti, z nehlasujících je podpořili navrátivší se Indra, Kapek a Jakeš. Pro text
hlasovali Smrkovský, Kriegl, Špaček, Černík, Piller a Barbínek, podpořili je Šimon, Císař, Slavík,
Sadovský a Mlynář. Dubček váhal, ale pak hlasoval pro. Pro byl snad ještě Lenárt. Proč Dubček
váhal? Neměl snad jasno, ke které skupině patří?
Poté Dubček ukončil schůzi a Bilakova skupina se vytratila. Černík odešel na předsednictvo
vlády a odešel i Císař. Ostatní, tedy jen reformisté zůstali.
Agent KGB Karel Hoffmann se spojil s Brežněvovou agenturou v StB vedenou agentem KGB
Šalgovičem a zarazili vysílání rozhlasu, aby nemohlo být odvysíláno prohlášení předsednictva
ÚV KSČ, před čímž je zřejmě varoval Bilak. Oldřich Švestka zakázal Rudému právu toto prohlášení otisknout a připravil jakýsi jiný text.
Zde zafungoval Smrkovský a zburcoval zaměstnance rozhlasu, kteří zařídili náhradní vysílání
kolem druhé hodiny ráno. Tím byl fakticky zmařen pokus Bilakovy skupiny, která se v dohodě se
Sověty, chtěla prohlásit za Dělnicko – rolnickou vládu. Národ nyní věděl, že se invaze děje proti
vůli vrchních představitelů státu i KSČ, je nezákonná a z hlediska mezinárodního práva zločinná.
To byla první velká rána snahám o legalizaci invaze.
Invaze se stala nevratnou skutečností. Nyní vypukla bitva o její legalizaci. Ta se vedla jinými
zbraněmi a Sověti v ní nebyli v přesile.
B. Šimon, vedoucí tajemník MV KSČ v Praze zachoval chladnou hlavu, přesvědčil Dubčeka a
ihned začal organizovat svolání XIV. sjezdu strany. Pokud byla totiž KSČ ústavně vedoucí silou
společnosti a pokud její vrcholný orgán vysloví důvěru vedení strany a státu, pokud zvolí reformisty do vedoucích funkcí a postaví se za reformy, z Bilaka a ostatních se rázem stanou vlastizrádci, ať tu vojska jsou nebo nejsou. Sjezd se sešel hned dalšího dne 22. srpna tajně v ČKD ve
Vysočanech a byl zastoupen dostatečně reprezentativně. Sjezd byl hlídán ozbrojenými Lidovými
milicemi, které sloužily především své straně. Okupanti, ani domácí reakce nedokázali svolání
sjezdu a jeho celému několikadennímu proběhnutí zabránit.
Vysočanský sjezd byl plánován na září, ale díky zejména B. Šimonovi byl svolán jako mimořádný ihned v den invaze. Předsedal mu Vaněk Šilhán. Sjezd přijal rezoluce odsuzující okupaci a
zvolil reformisty do ÚV KSČ. Odmítl ovšem odhlasovat vystoupení z Varšavské smlouvy a vyhlášení neutrality státu. Sjezdu se zúčastnilo 1 192 delegátů z celkového počtu 1 543 (77,4 %). Mohlo se ale dostavit jen 10 % slovenských delegátů. Přesto podle stanov strany byl sjezd obsazen
dostatečně reprezentativně a jeho usnesení byla platná. To byla druhá a zásadní rána snahám o
legalizaci invaze.
- 41 -
Po čtvrté ráno 21. srpna přijeli k budově ÚV KSČ sovětští parašutisté a reformní členy předsednictva zatkli. Kolem deváté se dostavil muž od StB a zatkl nejvyšší představitele státu a strany
jménem revolučního tribunálu vedeného soudruhem Aloisem Indrou. Že by se tedy kolaborantům nějakou revoluční vládu přece jen podařilo sestavit? Nepodařilo, ale ještě se nevzdávali naděje. Žádný revoluční tribunál soudruhy Indry neexistoval. Byla to jen průsvitná nálepka na
hrubý fakt zatčení.
22. srpna se v budově ÚV KSČ sešlo 11 členů předsednictva z 22. Mnozí v čele s Dubčekem byli
odvlečeni v noci na neznámé místo a pak do Moskvy (Dubček, Černík, Smrkovský, Kriegel, Špaček a Šimon). Zatčení a odvlečení reformistů zřejmě mělo mimo jiné usnadnit kolaborantům
ovládnutí ÚV a jeho přeměnění na revoluční vládu. Objevil se zde náhle i generál Rytíř. Bilak se
na jednání skutečně pokusil z konzervativců ustavit jakýsi orgán, který by jednal jménem strany.
Byl ovšem přehlasován s tím, že Dubček a spol. ještě nejsou mrtví a bez nich se nic ustavovat
nebude. Zbytek orgánu tedy získal spojení se sovětským velvyslancem Červoněnkem a dožadoval se spojení s Dubčekem i ostatními. Byli pozváni na sovětské velvyslanectví a odtud dokázal
Mlynář podávat zvláštním telefonem (telefonní síť byla vyřazena) zprávy vysočanskému sjezdu
o situaci.
Červoněnko začal tlačit na zřízení mimořádného onoho revolučního orgánu, který by sloučil
funkce strany a státu. Měl za úkol všemi prostředky zajistit legalizaci invaze domácími silami.
Skupina Bilak, Indra, Kolder, Jakeš, Lenárt, Švestka, Pavlovský a Piller se také stále snažila ustavit revoluční vládu. Mlynářovi a Sádovskému se podařilo zahrát celé jednání do autu a Červoněnko byl s ideou revoluční vlády mezitím příkře odmítnut prezidentem Svobodou. Legální vláda totiž existovala a pracovala navzdory situaci v ÚV. Byla provizorně řízená Štrougalem zasedala na Hradě a vysočanský sjezd rychle zvolil legální ÚV KSČ. Skupina vlastizrádců se přesunula
na Hrad, kde zbytek vlády spolu se Svobodou definitivně zmařil jejich snahu vytvořit revoluční
vládu. Reformní síly zvítězily v bitvě o legalitu invaze. Ta byla nyní v očích oficiální KSČ,
oficiální vlády ČSSR i drtivé většiny národa nelegálním protiprávním aktem. Tím se i bratrská pomoc stala okupací. Z prosovětsky myslících komunistů se stali vlastizrádci, kteří se
raději schovávali. Okupační vojska se ocitla v cizí zemi, kde nenacházela nikoho, kdo by s nimi
spolupracoval a také nikoho, kdo by s nimi bojoval. Bylo to jako znásilnit ženu, která se sice moc
nebrání, ale očividně násilníkem (kdysi přítelem) pohrdá a po celou dobu aktu mu naprosto bez
vzrušení vysvětluje, že je vlastně jen ubožák. Znásilnit ženu a nezískat při tom ani pocit převahy,
je skutečně tristní a deprimující, zvláště když onu ženu nelze úplně zavraždit.
- 42 -
Prezident Svoboda se rozhodl odletět k jednáním do Moskvy a mnozí další letěli s ním.
Ludvík Svoboda bezpochyby věděl nejen o invazi. Věděl i to, že reformní proces je za stávajících
mocenských poměrů neudržitelný, že bude zvrácen a zastaven, že vojska zůstanou na území
republiky trvale. Trval však na tom, aby to proběhlo evropsky a nikoliv po tatarsku, jak se sám
vyjádřil. Chtěl zabránit krveprolití a větším represím. Na druhé straně však byl rozhodnut Brežněvovu celkovému záměru nepřekážet. Svoboda skutečně nejednal ani tak jako komunista či
agent KGB, ale spíše jako loajální životní souputník sovětských maršálů (především Koněva),
s nimiž vedl válku a jimž zůstal věrný. Za války si zvolil stranu a věděl, že neutralita nebo samostatnost není možná. Věděl, že Československo nemůže změnit svůj osud, který byl určen již během války celkovým uspořádáním světa. Muselo by se změnit cosi zásadního v celkové nastavení
mezi Východem a Západem, aby mělo smysl usilovat o reformu a samostatnost. Tohle se zkrátka
muselo vydržet, možná ještě desítky let, než se ledy pohnou celosvětově. Do té doby je třeba, aby
teklo co nejméně krve, včetně krve naivních bláznů.
Invaze je jedna věc, ale jak potom zajistit klid v zemi? Jak invazi odůvodnit a nemluvit při tom o
vojenských tajemstvích, plánech a doktrínách studené války?
Moskevské vedení někdy během léta vsadilo na variantu převratu v Československu, a to důkladného převratu se vším všudy. Vojska přijedou. Místní kolaboranti a estébáci zablokují média
a pustí do nich jen připravené verze vysvětlení. Legální vedení státu od počátku nebude mít
možnost mluvit k lidem. Vedení se chopí připravená dělnicko – rolnická vláda, která rovnou
označí předchozí reformní úsilí za kontrarevoluci a sdělí národu, aby s žádnými svobodami nepočítal. Protože to asi nebude stačit, vznikne hned revoluční tribunál, začne se zatýkat a soudit.
Na lidi se pustí hrůza, však si ještě většina pamatují stalinský teror. Kolem nové vlády a tribunálu
se rychle soustředí další kolaboranti, prospěcháři, kariéristé a jim podobní, kterým bude dána
příležitost, když pomohou věci znormalizovat. Vyčistí se policie, armáda, Lidové milice, vymění
se redakce novin a médií, brutálně se potlačí pár demonstrací a normalizace začne postupovat
shora dolů, do nižších vrstev.
Nespolupracující současné a legální vedení musí zmizet, a to nejlépe natrvalo, jako se to v roce
1956 udělalo s Imre Nagyem v Maďarsku.
Hlavním úkolem Bilakovy skupiny bylo zajistit vnitropolitické odůvodnění a legalizaci invaze.
Bilak ve své úloze selhal a nyní se podíváme na to, jak a proč selhal.
Kritická schůze předsednictva ÚV začínala
20. srpna ve dvě hodiny odpoledne. Na programu byl jako první bod - projednání Indrovy a Kolderovy zprávy o hospodářském a
politickém stavu v zemi, která naznačovala,
že je v chodu protisocialistické vystoupení
kontrarevolučních sil a obsahovala nějaké
návrhy řešení (nikoliv schválení invaze). Šlo
o onu zprávu, která byla v programu předsednictva odročena 13. srpna a měla končit
schválením prohlášení, že je všechno špatně
a vymklo se to z rukou ÚV. Pučisté měli spočítáno, že z 21 přítomných členů předsednictva (Erban chyběl) by mohlo 11 podpořit
tuto zprávu i její závěrečné prohlášení, a
pučisté by získali převahu nad Dubčekovými
příznivci.
Tato skupina, jakmile by měla hlasovací
většinu, by si pak na základě schváleného
prohlášení, že jde vše špatně, ihned vynutila
zařazení nového bodu, totiž projednání
Brežněvova dopisu, který Dubček zatajil, ale
Vasil Bilak
- 43 -
Dr. Gustáv Husák
o kterém oni věděli. Ihned by se jednalo o sestavení odpovědi na dopis, která měla obsahovat
veledůležitou žádost o bratrskou pomoc. To by, jako oficiální dokument předsednictva ÚV legalizovalo invazi. Taková většinová skupina by pak mohla vznést kritiku vůči těm členům, kteří mohou za to, že se věci vymkly zpod kontroly strany a vyzvat k jejich odstoupení z funkcí. Hlasováním by bylo rozbito dosavadní vedení strany. Následně, po zprávě o invazi by se tato skupina
prohlásila za dělnicko – rolnickou revoluční vládu a ve spojení s Šalgovičem, Hoffmannem a dalšími by nechala reformistickou část předsednictva pozatýkat. To by byl i začátek revolučního
tribunálu. Každopádně by se zabránilo oficiálnímu prohlášení předsednictva ÚV, že invaze je
nelegální a děje se proti vůli vrcholných orgánů. Celá věc by vypadala tak, že revoluční vládu
vytvořila větší část legálně zvoleného předsednictva ÚV (z nichž někteří mají vládní funkce) a i
revoluční vláda je tedy legální. Vedení strany krizi sice dopustilo, ale totéž vedení strany se dokázalo očistit a stanout v čele nápravného procesu, v čele boje proti kontrarevoluci.
21. srpna uveřejnila moskevská Pravda text dopisu činitelů ÚV KSČ, vlády a parlamentu bez
podpisů, který mohl být textem onoho připraveného zvacího dopisu, který se mohl již 20. srpna
večer stát oficiálním dokumentem. Jeho kopie byla nalezena i v kanceláři ředitele ČTK Sulka.
Dubček a reformisté nejspíš cosi tušili, protože schůze 20. srpna začala zuřivou diskusí o pořadí
projednávání bodů programu. Dubček minimálně tušil, že se bude jednat o dopisu od Brežněva,
který zatajil. Pokud Dubček a ostatní věděli nebo tušili něco o rozbíhající se invazi, mohli si domyslet, že Bilakově skupině jde o to, aby převzala moc a v takovém případě by se z reformistů
staly oběti, na které by byla svalena všechna vina za dopuštění kontrarevoluce. Skutečnost, že se
reformisté snažili, aby se Bilak a jeho lidé nedostali v programu ke slovu před půlnocí svědčí o
tom, že reformisté možná přesně věděli, kdy invaze začne, a chtěli k ní pak zaujmout své vlastní
stanovisko.
Většinově bylo schváleno nejprve projednání dvou sjezdových dokumentů a byrokraticky myslící soudruzi kolaboranti se podřídili. Mohli vyvolat konflikt a bez ohledu na cokoliv prosadit
svoji věc, ale podřídili se díky návyku na byrokratickou rutinu. Chyběla jim odvaha a rozhodnost,
nedokázali riskovat. Chtěli dělat revoluční vládu, ale nebyli revolucionáři, byli duší jen straničtí
úředníci. Tito lidé se vůbec nehodili k provádění převratů, což Brežněvovi zřejmě uniklo, nebo
neměl na vybranou. Pak přišla zpráva o začínající vojenské intervenci a bylo pozdě na to, aby se
zvací dopis stal legálním dokumentem předsednictva ÚV KSČ. Dopis, který vznikl až po invazi,
nemohl přece invazi vyžadovat.
Nicméně sovětští interventi, kteří o selhání bilakovců nevěděli, jednali podle domluveného plánu plánu. Pozatýkali určené osoby v čele s Dubčekem a odvezli je kamsi na Podkarpatskou Rus.
Teprve pak zjistili, že zatkli doposud legální představitele strany a státu, kteří již navíc stačili
vydat prohlášení o nelegálnosti invaze. Kdyby se Bilakově skupině bylo podařilo legalizovat invazi, tito lidé by zřejmě bez pardonu skončili v neoznačeném hrobě, jako před pár lety jejich
maďarští předchůdci.
Bilak a spol. se ještě 22. srpna pokoušeli zachránit situaci a s pomocí Červoněnka přece jen nějak zřídit revoluční vládu a tribunál. V Brežněvových očích byl úkol vytvořit revoluční vládu především Červoněnkovým úkolem, a ten se snažil napravit své selhání, jak se jen dalo. To mu zkazili ostatní nezatčení reformátoři, nezatčení členové legální vlády a především prezident generál
Svoboda, na kterého nemohl, protože ten byl pod ochranou sovětských maršálů, se kterými si to
nechtěl rozházet ani Brežněv.
Domácím pučistům se nepodařilo vlastně nic. Předsednictvo ÚV i vláda stihli vydat a zveřejnit
prohlášení protiprávnosti invaze. Pak přišla doslova katastrofa. Sešel se sjezd KSČ ve Vysočanech a volil nové legální vedení strany, včetně oněch zatčených, Dubčeka a reformistů, jejichž
návrat sjezd urgentně vyžadoval. Pracovníci médií dokázali dále vysílat, vydávat noviny a podobně. Na tisíci místech se tiskly letáky, s okupanty nikdo nespolupracoval, naopak zrádci se
museli schovávat, aby je rozzuřený národ nepověsil na kandelábry. Sjezd ve Vysočanech zajistil
druhou a mnohem pevnější linii legality reformistů, stranických a vládních orgánů.
Interventi se ocitli v situaci, kterou nečekali ani v nejhorším scénáři. Oddíly vojska a KGB jezdily
a běhaly sem a tam a hledaly vysílače, a stejně vše běželo dál. Dělnická třída v zemi je považovala
- 44 -
za zrádce letitého bratrství i národní důvěry, a za sprosté okupanty. A slovo okupant, to v Čechách znamenalo minimálně totéž, co nacista.
Toto nebyl protikomunistický puč jako v Maďarsku, tady se proti interventům postavila celá
komunistická strana podporovaná národem jako nikdy před tím. Na okupanty nikdo nestřílel a
nebojovalo se s nimi. Obyvatelstvo je po prvním šoku v podstatě ignorovalo. Interventi nenacházeli v zemi žádné spojence, a když chtěli s někým jednat, byli odkazováni na legální představitele,
které oni sami zatkli, aby je mohli zlikvidovat. Bilakova skupina se ukázala jako banda neschopných pitomců a nikoho nezastupovala.
Němečtí nacisté by v této situaci obsadili všechny funkce svými německy mluvícími gauleitery a
burgermeistery, vydávali by příkazy a za jejich neuposlechnutí by veřejně popravovali celé skupiny obyvatelstva a srovnávali se zemí čtvrti i obce. Postavili by koncentrační tábory, a kdyby to
jinak nešlo, prostě by těch několik miliónů Čechů vyhladili. Jenže to právě Sověti udělat nemohli.
Nebyla válka a jejich pozice ve světě nebyla suverénní. Radikální krvavé řešení by proti Sovětům
postavilo mnohé národy ve světě a to by zvrátilo strategickou rovnováhu. Pravděpodobně by to
vedlo přímo k válce.
Nakonec byli nuceni úplně změnit strategii a přece jen jednat s legálními představiteli ČSSR a
KSČ. Když je nešlo zlikvidovat, museli být oni sami nějak dotlačeni k tomu, aby invazi zpětně
přece jen alespoň trochu legalizovali. A nejen invazi. Museli být dotlačeni k tomu, aby plivli na
samotný reformní proces a před národem se projevili jako nesvéprávní blbci.
To vše je ale ve světle naší úvahy irelevantní. Vojska byla zde, a i když si většina národa včetně
některých členů ÚV KSČ ještě myslela, že přijela jen kvůli domnělé kontrarevoluci a zase odejdou, bylo jasné, že hlavního cíle bylo dosaženo a vojska zůstanou, kdyby se Čechoslováci na hlavu stavěli. Scénář jejich příchodu byl jeden z vůbec nejnešťastnějších scénářů, které vůbec připadaly v úvahu, snad kromě hromadného vyvražďování obyvatelstva.
Zatčení představitelé vlády a ÚV byli převezeni do Moskvy. Dubček se nervově zhroutil a musel
být ošetřován. V Moskvě se nakonec sešli Dubček, Černík, Švestka, Lenárt, Jakeš, Barbnínek a
Rigo, Smrkovský, Špaček, Šimon a Mlynář.
Antonín Kapek se někde schovával, Kolder
zůstal doma v sekretariátu ÚV a řídil stranu.
Císař, Sádovský, Slavík Erban a Voleník nebyli
přizváni. Chyběl Indra (byl prý nemocný) a
Kriegla někde schovávali Sověti a nechtěli ho
vydat. Jednání se nezúčastnili ani členové
vlády generál Dzúr a soudruh Kučera. V
Moskvě se ale objevil Gustáv Husák, který
sice nebyl členem ÚV, ale byl místopředsedou
vlády.
Většinu z přítomných v Moskvě zvolil znovu
do funkcí vysočanský sjezd strany a byli tedy
z větší části legální delegací.
Zdeněk Mlynář přivezl z Prahy dokumenty o
MUDr. F. Kriegl
Alexandr Dubček
situaci a informoval přítomné, hlavně původně zatčené, kteří neměli žádné zprávy o tom,
jak invaze probíhá. Hlavně šlo o to, aby si
všichni uvědomili, že interventi jsou v troubě, sami nic nezmohou, vraždit nechtějí a pučistům
jejich hra nevyšla, že se sešel sjezd a pozice legálních orgánů strany a státu je docela silná.
Jednání se vedla v ještě neúplném složení od 23. srpna. Byly řešeny tyto základní otázky:
1. Kdo je nyní legální vládou a vedením strany v Československu? Zde museli Sověti ustoupit
tlaku okolností a uznat nepřerušenou legalitu Dubčekova vedení. Nikoho jiného také k jednání
neměli.
2. Jsou platná usnesení vysočanského sjezdu strany?
- 45 -
3. Jak to bude s pobytem intervenčních vojsk na území ČSSR?
Mlynář svědčí o tom, že většina tehdejšího vedení strany a státu se domnívala, že výsledkem
jednání bude muset být záruka, že vojska odejdou, a záruka, že vývoj bude pokračovat v intencích Akčního programu strany z dubna. V tom duchu československá strana sestavovala jeden
návrh usnesení za druhým.
Pokud reformisté trvali i za těchto okolností na svém Akčním programu, trvali v podstatě na
tom, že od začátku roku postupovali správně a Sověti se mýlí, když jejich postup hodnotí jako
kontrarevoluci. Zde vidíme stopu naivity, která je u tak protřelých stranických matadorů takřka
neuvěřitelná. Stejně neuvěřitelné je, že jejich proces nechal Brežněv dojít tak daleko, když už
v únoru věděl, že to jde špatným směrem, když jinak kontroloval a schvaloval v guberniích každý
krok a každé jmenování.
Sovětská strana v Moskvě příliš nejednala a předkládala ultimáta, které čs. strana zprvu příkře
odmítala. Probíhala i separátní jednání ve dvou či ve skupinkách. Bilakova skupina prý Sovětům
příliš nenahrávala a chovala se pasivně. Neúspěšní organizátoři kolaborantské revoluční vlády
asi věděli, že jsou u domácí strany zrádci a u sovětské strany pitomci, takže vyčkávali. Jednání
prý tlačil k nějakému závěru Ludvík Svoboda, ale ne kvůli nějakým sympatiím se Sověty, spíše ze
strachu, aby doma nedošlo mezitím ke krveprolití. To byla nakonec největší páka, kterou mohl
Brežněv použít k vydírání. Svoboda dokonce nabádal, aby se jednání přerušila, aby se vedení
vrátilo domů uklidnit situaci a aby se pak v klidu pokračovalo. Tento naivní požadavek ukazuje
na to, že se Sověty nijak předem na scénáři domluven nebyl, protože přesně to Sověti dopustit
nechtěli. Potřebovali věc vyřešit v základních bodech ihned na místě a pod tlakem, z pozice síly.
Z dlouhodobého hlediska měl Brežněv problém. Musel momentálně uznat dubčekovské vedení
země, ale věděl, že dlouhodobě je to nepřijatelné. Dubček nebude schopen provést zastavení a
zvrácení vlastních reforem. Vždyť to vůbec není pragmatik, s nímž by se dalo jednat, ale nějaký
sektář, který fanaticky lpí na svém reformním programu a nechce se ho pustit, i když ví, že ho
málem stál život. Svět sleduje situaci a nelze naplnit žádné koncentrační tábory. Bilakova skupina je neschopná a doma již natrvalo odepsaná, v nemilosti. Novotného nelze vzkřísit. Svoboda
není politik a k vlastnímu národu by tvrdý být nedokázal. Kdo to tedy provede, když Sověti sami
to být nemohou?
A tehdy se kdesi v postranních jednáních nabídl Gustáv Husák. Byl dostatečně ambiciózní a
mocichtivý, patřil k válečným komunistům a byl dostatečně nelítostný, formálně patřil k reformnímu křídlu a měl tedy pro začátek doma důvěru, byl Slovák a nevadilo mu trochu potrápit Čechy. Byl ryzí pragmatik moci a proto byl spolehlivý, dokud bude mít moc Moskva. Pod jeho velením mohla být opět užitečná i Bilakova skupina. Husák navíc zřejmě již v Moskvě přišel s propracovaným plánem postupné normalizace, postupného odbourávání reforem a utahování šroubů bez velkého krveprolití a rozruchu. Husák byl skvělý psycholog a bylo mu jasné, že rezignace
národa na reformy nejsnáze dosáhne tehdy, když donutí dubčekovské vedení, samy reformátory,
aby národ i vlastní reformy otevřeně zradili. K tomu musí být napůl dotlačeni a napůl svedeni.
Ještě v Moskvě Husák podporoval požadavky reformistů na to, aby byly dány záruky odchodu
vojsk a záruky pokračování akčního programu. Nemohl vyložit karty předem. Zlomit reformátory, to bylo úkolem samotných Sovětů, Husák měl zlomit národ.
V Moskvě dala sovětská strana velmi brzy najevo, že z Kremlu nikdo neodjede, dokud nebude
podepsáno ultimátum. Také bylo dáno najevo, že pokud jednání selžou, Moskva bude muset realizovat krvavější formu potlačení kontrarevoluce a přímou okupační správu.
Sověti tvrdě prosazovali neplatnost vysočanského sjezdu. Šlo jim hlavně o to, aby nebyla uznána za platnou volba nového ÚV KSČ. Husák byl právník a šel ke zlu cestou legality. Idea byla taková, že zůstane zachován starý ÚV a do něho budou kooptováni členové zvolení vysočanským
sjezdem, tak, aby převaha zůstala reformistům. V tomto duchu se podařilo včlenit otázku vysočanského sjezdu do moskevských protokolů. Husák, který Sovětům zřejmě slíbil, že nakonec
prosadí neplatnost vysočanského sjezdu, s tímto kompromisem souhlasil, protože sám nebyl
členem ÚV KSČ a tím se mohl stát jen na základě kooptace, protože ho za člena ÚV zvolil právě
vysočanský sjezd a ten bude neplatný.
- 46 -
26. srpna začal v Bratislavě sjezd KSS a Husák se na něj již 27. srpna stihl dopravit. Prosadil tam
rezoluci o neplatnosti vysočanského sjezdu, byl tam zvolen prvním tajemníkem strany na Slovensku a tím se automaticky stal legálním členem ÚV v Praze. Nepodařilo se mu ale zvrátit
schválení rezoluce sjezdu KSS proti intervenci vojsk.
Bylo zřejmé, že sovětské ultimátum bez odporu podepíše prezident Svoboda a celá Bilakova
skupina. Dále pak ministři Dzúr a Kučera, moskevský vyslanec Koucký a také Gustáv Husák.
Z reformistů první povolil Černík, pak i ostatní. Reformisté se nechali zlákat a svést myšlenkou
na to, že když zůstanou ve funkcích, uhájí alespoň něco z reforem a zabrání represím.
Mezi tím byl přivezen i František Kriegl a ten jediný odmítl podepsat. Nejvíce se prý zdráhal
podepsat Dubček. Brežněv osobně mu vysvětlil, že jeho postoj je nesmyslný. O své příslušnosti
k Sovětskému svazu jsme si rozhodli sami již za druhé světové války a nikdo, ani Západ na tom
nic měnit nechce. Válka kvůli tomu nebude. Hranice SSSR jsou na Labi a tam zůstanou na věčné
časy, stejně jako tam budou sovětská vojska. V Praze bude vládnout jen ten, kdo si na všechno
vyžádá názor Moskvy a bude se jím řídit. Reformy, které by vedly k porušení tohoto pořádku a
tím i postupimských dohod jsou iluze a nikdy nebudou dovoleny.
V závěrečném protokolu se po opravách ocitla formulace o odchodu vojsk hned poté, kdy se
dosáhne pokroku v normalizaci poměrů. Byla to lež, ale českoslovenští reformátoři si o ni řekli.
Sověti odmítli souhlasit s Akčním programem KSČ, ale souhlasili s lednovým a květnovým plénem předsednictva ÚV.
Jednání uzavřela gangsterská scéna, v níž Sověti nechtěli propustit do Prahy Františka Kriegla,
který jediný nepodepsal a zřejmě ho chtěli nechat zmizet v SSSR. Tehdy se československá delegace zachovala hrdinsky a zařekla se, že bez Kriegla neodletí, včetně Svobody a promoskevské
skupiny. Zřejmě mu tím zachránili život.
Na pohled tedy nevypadal výsledek moskevských jednání tak zle.
1. Dubčekovo vedení KSČ i Černíkova vláda byly uznány za legální a zachována kontinuita.
2. Vysočanský sjezd byl uznán s výhradou, že volba členů ÚV je neuzavřená a dočasná.
3. Vojska z ČSSR odejdou, pokud bude záruka, že obrodný proces nebude pokračovat a některé
jeho aspekty budou odbourány.
4. Moskva uznala výsledky lednového a květnového pléna ÚV KSČ, tedy i schválení Akčního programu, i když zároveň výhrady k jeho některým formulacím.
Realisticky myslícímu politikovi ovšem muselo být jasné především to, že vojska nikdy neodejdou, protože kvůli tomu, aby zde byla, se to celé dělo. Odchod vojsk bude zamítnut poukazem na
nedostatečnou normalizaci a odbourávání reforem. Dostatečná normalizace zase zákonitě přivede do vedení osoby, které odchod vojsk nebudou vyžadovat. Takové vedení legální cestou vymění reformátory, provede zneplatnění vysočanského sjezdu, prohlásí obrodný proces za kontrarevoluci a zpětně zlegalizuje celou invazi vojsk. To se pak také stalo.
Bitva o legalitu invaze však prohrána nebyla. Formálně ano, ale v očích národa již nikdy. Soud
mohl prohlásit znásilněnou ženu za svůdnici, ale mnozí to viděli a většina přestala důvěřovat
soudům. Násilník mohl znásilňovat legálně dále, ale byl všeobecně považován za ubožáka neschopného lásky a radosti z běžného vztahu.
Doma očekával reformátory národ v mezích možností vzdorující a bojující, naprosto nepřipravený na jakékoliv kompromisy a po 150 letech panslavismu náhle upřímně a živelně nenávidící
Rusy a vše ruské. Ze sovětských bratrů a osvoboditelů se přes noc stali prostě jen Rusáci, jako se
kdysi z Němců stali Náckové. Tento národ nebyl ani v nejmenším připraven na jakkoliv krátkou
dočasnost pobytu cizích vojsk a už vůbec ne na nějaké omlouvání okupace. Tento národ ještě
věřil reformním komunistům a očekával, že necouvnou v ničem a povedou národ v totálním odporu, že se nevzdají ani čárky z toho, co bylo již dosaženo a budou se snažit o další reformy i za
přítomnosti vojsk.
- 47 -
Mnoho dalších jar
Termín normalizace byl převzat z Moskevského protokolu podepsaného 27. srpna 1968
v Moskvě.
31. srpna 1968 bylo předsednictvo ÚV doplněno o členy zvolené vysočanským sjezdem, ale již
v něm chyběl František Kriegl. Z promoskevské skupiny zůstal ve funkci jen Vasil Bilak, a to ještě
na přímý Brežněvův zásah. Členy ÚV však byli nyní i Husák a Svoboda.
Stále to vypadalo, že vysočanský sjezd a reformisté udrželi pozice a po srdceryvném Dubčekově
projevu v rozhlase značná část národa opět uvěřila, že to jinak nešlo, že vedení strany a státu za
ně bojuje. Dubčekova situace v Moskvě byla přirovnávána k situaci prezidenta Háchy v Berlíně
15. března 1939, což je srovnání zcela neadekvátní.
Zdálo se, že sám Dubček je skutečně nějak neoddělitelně spjat s reformním procesem. Podle
Mlynářova svědectví reformy obhajoval v Moskvě do konce, jako již jediný a byl pouhý vlásek od
toho, aby protokol nepodepsal. Jenže podepsal a vlásky jsou v tom případě nepodstatné. Podepsal a záhy vystřízlivěl, zařadil se a začal se chovat disciplinovaně jako správný komunista.
Jednotu reformátorů posléze zradil Oldřich Černík
v naději na to, že se udrží ve funkci a možná povýší.
Nezáleželo na tom. Celé Dubčekovo vedení strany v čele
s Dubčekem samým od konce srpna 1968 již pouze
zneužívalo přetrvávající důvěry národa a pacifikovalo
odpor. V reformách se nikdo pokračovat neodvážil ani
náznakem. Dubček zároveň začal kolem své osoby vytvářet mýtus oběti.
26. – 28. srpna se konal v Bratislavě mimořádný sjezd
KSS. Prvním tajemníkem ÚV KSS byl zvolen Gustáv Husák. Sjezd se distancoval od závěrů vysočanského sjezdu a hlavně vyžadoval federalizaci ČSSR.
31. srpna i celostátní ÚV KSČ (v čele s Dubčekem) odmítl závěry vysočanského sjezdu a vyslovil souhlas
s dočasným pobytem vojsk. Do tohoto ÚV byl kooptován Gustáv Husák, Ludvík Svoboda a dalších 80 soudruhů, i mnozí z těch, které zvolil vysočanský sjezd
strany.
V září přijel do Prahy náměstek ministra zahraničí
SSSR Kuzněcov a začal s nátlakem. Vedl rozhovory a
dělal pro Moskvu selekci, koho v budoucnu z funkcí
odstranit.
4. října 1968 jednala v Moskvě delegace ve složení
Dubček, Černík a Husák. Přesto, že ji tvořili dva reformátoři, delegace 16. října podepsala smlouvu o dočasném pobytu sovětských vojsk na neurčitou dobu na
území ČSSR. Vojska v síle 73 000 mužů se poté stáhla
do vyhrazených prostor 80 posádek a přestala přímo
kontrolovat život ve městech a vsích.
Smlouvu o dočasném pobytu následně ratifikovalo
228 poslanců Národního shromáždění, 10 se zdrželo a
proti byli jen František Kriegel, Františel Vodsloň, Gertruda Sekaninová-Čakrtová a Božena Fuková. Necelé
dva měsíce po invazi, aniž by zatím někdo měnil složení
NS, již drtivá většina jeho poslanců naprosto zapomněla
na reformy a socialismus s lidskou tváří a ochotně spolupracovala na nové totalitě.
- 48 -
Oldřich Černík
Zdeněk Mlynář
V listopadu 1968 byl odložen další sjezd strany také na neurčito a strana vzala na vědomí názor,
že Akční program KSČ byl nesprávný dokument.
1. ledna 1969 vznikla slovenská vláda a republika byla formálně federalizována.
16. listopadu 1968 podal demisi Zdeněk Mlynář a v září 1969 byl vyloučen z ÚV KSČ spolu se
Smrkovským. V březnu 1970 byl Mlynář vyloučen ze strany v rámci právě začínající čistky, v níž
byla vyloučena celá třetina komunistů.
V lednu 1969 již část národa vystřízlivěla a pochopila, že je reformisty a hlavně Dubčekem podváděna. Kvůli tomu se také na protest upálil student Jan Palach.
V březnu 1969 na mistrovství světa ve Švédsku porazilo mužstvo ČSSR dvakrát po sobě sovětskou Sbornou. Po celém území republiky vypukly ovace a lidé vyšli do ulic. Provokatéři StB rozbili několik objektů, mezi nimi i prodejnu Aeroflotu na Václavském náměstí. Tento incident byl
využit k vyvinutí tlaku na zlikvidování
dosavadního vedení KSČ, které evidentně nemělo situaci pod kontrolou, což
byla pravda, protože nemělo pod kontrolou státní bezpečnost.
V dubnu 1969 se čs. představitelé sešli
se sovětským maršálem Grečkem, a Sověti zdůraznili naprostou nezbytnost
Dubčekova odchodu z vedení strany.
17. dubna 1969 byl z funkce odvolán
Dubček a stal se předsedou parlamentu.
Prvním tajemníkem ÚV KSČ se stal
Josef Smrkovský
g. Ludvík Svoboda
Gustáv Husák.
18. – 21. srpna 1969 proběhly v Praze i
v jiných městech protestní demonstrace k prvnímu výročí invaze. Pročištěné mocenské složky
byly plně připraveny je potlačit a dokonce to hodlaly udělat co nejbrutálněji. Provokatéři mezi
demonstranty vyvolávali konflikty, způsobovali škody na majetku a zavdávali příčiny k zásahům.
Dokonce se střílelo a byli mrtví. Zasahovala i armáda, což bylo protiústavním aktem. Normalizační moc dostala do ruky důvod k ještě většímu omezování svobody obyvatel a dostatečně prezentovala sovětským soudruhům, že je již plně schopna zvládnout situaci vlastními silami.
Hned 22. srpna 1969 k tomu připravené Federální shromáždění schválilo tzv. pendrekový zákon, který umožňoval postihovat a trestat účastníky demonstrací. FS předsedal Alexandr Dubček
a také zákon podepsal spolu se Svobodou a Černíkem. To bylo totéž, jako kdyby znásilněná žena
náhle obrátila, vzala si násilníka za manžela a na svědky, kteří dříve svědčili v její prospěch, podala žalobu pro křivé svědectví.
Černík byl odvolán v lednu 1970, když před tím veřejně odsoudil reformy, na nichž se podílel.
V lednu 1970 byla zahájena čistka uvnitř strany a vyloučeni ze strany byli i užiteční mouřeníni,
kteří zcela splnili svou roli, například i Alexandr Dubček. Do roka bylo vyloučeno 327 000 komunistů, z nichž většina pak ani nesměla vykonávat své civilní profese.
V roce 1970 byly likvidovány organizace vzniklé během obrodného procesu, jako Junák, nezávislý Sokol, K-231, KAN a podobně. Byly zrušeny i reformy provedené před lednem 1968, jako
Nová hospodářská soustava. Cenzura oficiálně obnovena nebyla, ale neoficiálně se stala železným zákonem. Cenzuru od nynějška museli aplikovat sami na sebe ti, kdo chtěli zůstat ve funkcích a v zaměstnání. Stala se z ní účinná autocenzura. Umělecká svoboda byla podřízena posuzování komisemi složenými většinou z ignorantů, tupců a neodborníků.
Na zasedání 11. – 12. prosince 1970 přijal nový Husákův ÚV KSČ dokument Poučení z krizového vývoje – oficiální verzi toho, co se od roku 1967 stalo. A běda každému, kdo by od té chvíle
chtěl tvrdit něco jiného.
- 49 -
Generál Ludvík Svoboda byl z prezidentské funkce uvolněn v roce 1975 a krátce nato i zemřel.
Alexandr Dubček po ztrátě místa prvního tajemníka ÚV KSČ v dubnu 1969 působil do října
1969 jako předseda FS a pomáhal bez námitek likvidovat výsledky svého obrodného procesu. Ve
svých pamětech tvrdil, že pendrekový zákon musel sice podepsat, ale nehlasoval pro něj. Podepsal ovšem ztrátu vlastní popularity a pak mohl výt odstaven úplně. Krátce byl odsunut jako
vyslanec v Turecku a v roce 1970 zcela vyloučen z KSČ. Do roku 1985 pracoval jako mechanizátor Západoslovenských státních lesů. Odmítal se účastnit disidentských aktivit. To mu nebránilo,
aby si po listopadu roku 1989 nedělal ambice na prezidentskou funkci. Po dohodě byl 28. prosince zvolen do funkce předsedy FS, ve které o 20 let dříve podepsal pendrekový zákon. V roce
1992 se stal předsedou Sociálně demokratické strany Slovenska a působil proti rozdělení republiky. 7. 11. 1992 zemřel na následky autonehody.
Oldřich Černík po návratu z Moskvy zůstal členem ÚV KSČ a stejně jako Dubček pracoval na
odbourání reforem. V roce 1970 byl zbaven všech funkcí a vyloučen z KSČ. Celá 70. léta pracoval
jako ekonomický náměstek ředitele studijního a typizačního ústavu. Něco si tedy přece jen vysloužil. Také se v roce 1989 nestyděl a pokoušel se vrátit do politiky. V letech 1990 – 1991 dělal
předsedu Svazu měst a obcí. V roce 1994 zemřel po těžké autonehodě na zástavu srdce.
Josef Smrkovský se pokoušel výsledky reformního procesu hájit a nezaprodat se. Byl proto
propuštěn ze stranických funkcí již roku 1969 a roku 1970 vyloučen z KSČ. Zemřel v roce 1974.
Zdeněk Mlynář zůstal členem předsednictva ÚV, ale bystře pochopil, k čemu vývoj směřuje a
ještě v listopadu 1968 na všechny funkce sám rezignoval, aby nebyl spojován s normalizací.
V roce 1970 byl také vyloučen z KSČ a pracoval v Národním muzeu v entomologii. V roce 1977
podepsal bez zaváhání Chartu 77 a po nějaké době emigroval do Rakouska, kde učil jako profesor politologii na univerzitě v Innsbrucku. Napsal velmi upřímnou zpověď Mráz přichází
z Kremlu, v níž sám sebe nikterak nešetřil. Po roce 1989 se vrátil, stal se čestným předsedou a
volebním lídrem Levého bloku v roce 1996. Zemřel v dubnu 1997 a na jeho pohřeb přijel i Michail Gorbačov, s nímž v Moskvě studoval.
Čestmír Císař pracoval v různých vysokých funkcích, ale v roce 1970 na všechny rezignoval a
byl vyloučen z KSČ. Jeho tehdejší kolegové se shodují, že nebyl charakterově pevný, že by se byl
dal koupit, ale nechtěli ho. Pracoval v památkové péči. Odmítl podepsat Chartu 77 a teprve na
konci 80. let spoluzaložil iniciativu reformních opozičních komunistů Obroda. V roce 1989 brzy
pochopil, že o žádné komunisty už nebude zájem, ani o reformní. Působil jako poradce levicového ministra zahraničí Jiřího Dientsbiera. Roku 1991 byl jmenován vyslancem u Rady Evropy, ale
na nátlak veřejnosti musel odstoupit. Zemřel roku 2013.
František Barbínek se od září 1968 staral o rychlé provedení federalizace státu. V letech 1969
– 1971 byl ve slovenské vládě ministrem obchodu SSR a také členem FS. V roce 1971 byl vyloučen ze strany a poté se již neangažoval nijak. Zemřel v roce 2001.
Generál Martin Dzúr byl prý informován o invazi jako první člen vlády, ale bylo mu řečeno, že
probíhá se souhlasem ÚV KSČ. Pro jistotu byl ještě v noci internován. V srpnu 1969 osobně vydal
rozkaz k zásahu armády proti demonstrantům. Byl odměněn tím, že ministerskou funkci zastával až do roku 1985, kdy zemřel.
Evžen Erban se v období Pražského jara držel stranou a v době invaze úplně zmizel. Tím přežil.
Do roku 1976 byl členem předsednictva ÚV. Měl i další funkce a podílel se na činnosti komisí,
které prováděly čistku ve straně. Zejména útočil na Smrkovského. Do roku 1986 působil ještě
v poslaneckých funkcích a po roce 1989 se pokoušel prohlásit za sociálního demokrata, ale již
mu nebylo uvěřeno. Zemřel roku 1994.
František Kriegl jako jediný nepodepsal Moskevské protokoly a již 31. srpna 1968 byl vyloučen z ÚV. Na podzim jako řadový poslanec hlasoval jako jeden ze 4 proti smlouvě o pobytu vojsk.
V říjnu 1969 byl zbaven posledního mandátu poslance FS, ale již 30. května 1969 byl vyloučen
z KSČ. Byl penzionován a patřil mezi signatáře Charty 77. V prosinci 1979 zemřel na infarkt.
Štefan Sádovský se na podzim 1968 snažil o provedení federalizace a stal se členem FS a prvním tajemníkem ÚV KSS. Snažil se negovat své minulé proreformní postoje, ale v roce 1971 byl
zbaven funkcí a vyloučen z KSČ. Odešel do ústraní a roku 1984 zemřel.
- 50 -
Ota Šik jako ekonom Pražského jara brzy po invazi emigroval do Švýcarska a učil na různých
školách, i v Manchesteru. Po roce 1989 jej Valtr Komárek přizval k diskusím o ekonomických
otázkách. Od roku 1992 již pouze maloval obrazy a roku 2004 zemřel ve Švýcarsku.
Bohumil Šimon byl v září 1969 uvolněn z funkce v ÚV a rezignoval na poslanecký mandát
v ČNR. Poté byl vyloučen z KSČ a pracoval ve Státním ústavu pro rekonstrukci památkových objektů a měst. Zemřel roku 2003.
Josef Špaček byl blízkým spolupracovníkem A. Dubčeka. Postaviul se proti invazi, ale podepsal
Moskevské protokoly. V květnu 1969 přišel o funkci v ÚV a zastával poslanecké funkce. V roce
1970 rezignoval a byl vyloučen z KSČ. Chartu 77 nepodepsal. Na konci 80. let byl aktivní v Klubu
Obroda a v letech 1990 – 1992 se stal poslancem FS za OF. Poté působil v ČSSD. Zemřel roku
2004.
Vasil Bilak, Alois Indra, Antonín Kapek, Drahomír Kolder, Josef Lenárt, Emil Rigo, Miroslav Slavík, Oldřich Švestka, Oldřich Voleník, Milouš Jakeš a Gustáv Husák setrvali ve vysokých stranických funkcích až do roku 1989 a stali se oporou normalizačního promoskevského
režimu.
Ing. Oldřich Černík (*27. 10. 1921) pocházel z hornického prostředí Ostravy. Pracoval jako
soustružník a vychodil střední školu, pan VŠ báňskou. Do KSČ vstoupil v roce 1945 a od roku
1949 dělal politiku profesionálně. Byl předsedou KNV v Ostravě a tajemníkem KV KSČ. Od roku
1958 za Novotného člen ÚV KSČ, od roku 1960 ministrem paliv a energetiky, místopředsedou
vlády a předsedou Státní plánovací komise. Od dubna 1968 předseda vlády. Po invazi v Moskvě
spolupodepsal Moskevské protokoly a byl členem ÚV KSČ po Husákově nástupu. Podílel se na
likvidaci pozůstatků Pražského jara, na represích. V roce 1970 postupně zbaven všech funkcí a
vyloučen z KSČ. Dostal ale velmi slušnou trafiku ekonomického náměstka ředitele Studijního a
typizačního ústavu v Praze.
Drahomír Kolder (29. 12. 1925). V letech 1954 – 1958 vedoucí oddělení ÚV KSČ. V letech 1958
– 1962 vedoucím tajemníkem KV KSČ v Ostravě. V roce 1961 se stal členem ÚV KSČ a v letech
1962 - 1968 členem politbyra. V letech 1966 – 1968 člen sekretariátu ÚV KSČ a tajemníkem ÚV
KSČ. V roce 1962 v čele Kolderovy stranické komise pro rehabilitace odsouzených členů KSČ za
stalinských čistek. Měl i jiné funkce a od roku 1960 byl poslancem NS. Od XIII. sjezdu v roce 1966
patřil k reformnímu protinovotnovskému křídlu. Během Pražského jara se přidal na protireformní stranu spolu s Bilakem. Po invazi ho Vysočanský sjezd odstavil z funkcí jako kolaboranta.
Za normalizace zastával středně významné posty. V letech 1969 – 1972 ministr s funkcí předsedy výboru lidové kontroly. 1971 – 1972 poslancem parlamentu. Toho roku zemřel.
Josef Lenárt (*3. 4. 1923). Pocházel z dělnického prostředí. Pracoval u Bati a v podtatranském
Svitu. Zúčastnil se Slovenského národního povstání v roce 1944. Od roku 1946 placený funkcionář KSS. Roku 1951 již byl náměstkem ministra lehkého průmyslu. Poté absolvoval Vysokou
stranickou školu ÚV KSSS v Moskvě a po návratu byl jmenován tajemníkem KV KSS v Bratislavě.
Od roku 1958 člen ÚV KSČ, od roku 1962 poslanec a předseda SNR. V roce 1963 předseda vlády.
Z této funkce byl odvolán začátkem roku 1968 jako spojenec Novotného. Zůstal ale tajemníkem
ÚV KSČ. Postupně přešel k Bilakově skupině. V letech 1970 - 1989 byl členem předsednictva ÚV
- 51 -
KSČ a zároveň 1. tajemníkem ÚV KSS, celou tuto dobu byl také členem Federálního shromáždění
ČSSR.
Antonín Kapek (*6. 6. 1922). Pocházel ze Svinné u Hlohovic, původně strojní inženýr. V letech
1958 – 1989 člen ÚV KSČ. V letech 1970 – 1988 člen předsednictva ÚV KSČ. V letech 1965 – 1968
generální ředitel ČKD. V letech 1964 – 1989 poslanec NS, pak Sněmovny lidu FS ČSSR. Vedoucí
tajemník městské organizace KSČ v Praze. Byl oblíbencem Antonína Novotného. V roce 1968
patřil k Bilakově skupině a spolupodepsal zvací dopis Leonidu Brežněvovi, což se rovnalo vlastizradě. Roku 1990 vyloučen z KSČ, poté se oběsil.
Oldřich Švestka (*24. 3. 1922). Český novinář z Pozorky u Teplic. V letech 1938 – 1941 dělník.
Za války absolvoval obchodní akademii a byl úředníkem v Německém Brodě. Aktivní
v komunistickém odboji. Člen KSČ od roku 1945. Tajemník MNV, pak ONV tamtéž. V letech 1951
– 1957 člen disciplinární komise Svazu československých novinářů, v letech 1959 – 1967 člen
ÚV Svazu čs. novinářů. Dlouhodobě redaktor Rudého práva, od 1951 zástupce šéfredaktora,
v letech 1958 – 1968 šéfredaktor, totéž pak od roku 1975. V letech 1969 – 1971 šéfredaktor
stranického listu Tribuna. V letech 1963 – 1969 člen ideologické komise ÚV KSČ. Po XII. sjezdu
člen ÚV KSČ. Jeden z hlavních kritiků IV. sjezdu spisovatelů v roce 1967. V dubnu až srpnu 1968
člen předsednictva ÚV KSČ. Hlásil se k Bilakově skupině a byl signatářem zvacího dopisu.
Dopis předali konspirátoři Švestka, Alois Indra, Drahomír Kolder, Antonín Kapek a Vasil
Biľak tajně vedoucímu sovětské delegace Petru Šelestovi během porady východoevropských
komunistických stran. Původní plán spoléhal na převrat v ÚV KSČ a vytvoření prosovětské vlády
ihned po okupaci. Když se ale v noci z 20. na 21. srpna 1968 Předsednictvo ÚV KSČ dozvědělo, že
začala invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, dokázali reformisté izoloval kolaborační prosovětské křídlo a přijmout protiokupační rezoluci. Švestka v této situaci nehlasoval
proti, žádal jen korekce některých formulací. Vysočanský sjezd KSČ konaný krátce po začátku
okupace pak byl jasným vítězstvím reformátorů a konzervativní politici včetně Švestky jím byli
vyřazeni ze stranického vedení. 31. srpna proběhly změny v Předsednictvu ÚV KSČ. Na přímý
nátlak Sovětů ho musel opustit František Kriegel, ale odstraněni byli i kolaboranti včetně Švestky.
Za normalizace opět členem ÚV KSČ, v letech 1970 – 1983 člen sekretariátu ÚV KSČ. Od září
1969 do prosince 1971 člen politbyra pro řízení stranické práce v roce 1970 tajemník politbyra.
V letech 1970 – 1975 tajemník ÚV KSČ. Od roku 1971 poslancem SL.
Josef Smrkovský (26. 2. 1911). Pocházel ze zemědělské rodiny z Velenky u Nymburka. Vyučen
pekařem. V letech 1930 – 1932 tajemník odborářské Rudé obchodní unie a aktivista Komunistického svazu mládeže. V KSČ od roku 1933. Vystudoval politickou školu v SSSR a v letech 1937 –
1938 byl předsedou KSČ v Brně. Za války v odboji, v letech 1944 – 1945 člen IV. ilegálního ÚV
KSČ. 29. dubna – 11. května 1945 – místopředseda ČNR a vůdčí politický činitel květnového povstání 1945. Po osvobození krátce předseda Zemského NV v Čechách (sesazen na sovětský zásah). V letech 1945 – 1948 předseda Národního pozemkového fondu, v letech 1949 – 1951 náměstek ministra zemědělství a generální ředitel Státních statků, v letech 1945 – 1951 člen ÚV a
předsednictva ÚV KSČ, v letech 1946 – 1951 poslanec NS. V letech 1951 – 1955 byl uvězněn a po
propuštění v letech 1956 – 1963 pracoval jako předseda JZD. V roce 1963 byl Kolderovou komisí
právně, občansky i stranicky rehabilitován. V letech 1965 – 1967 náměstek ministra lidové kontroly, ministr a předseda Ústřední správy vodního hospodářství. V letech 1966 – 1969 člen ÚV, od
března 1968 do dubna 1969 člen předsednictva ÚV KSČ, v letech 1964 – 1969 poslanec, od dubna 1968 do ledna 1969 předseda NS ČSSR, od ledna do prosince 1969 poslanec a od ledna do
října 1969 předseda SL FS.
Reformista a Dubčekův spojenec. 21. srpna 1968 se postavil proti sovětské vojenské intervenci
v Československu, spolu s dalšími vedoucími reformními politiky byl odvlečen do SSSR. 23. – 26.
srpna 1968 se účastnil se moskevských jednání s vedením KSSS a spolupodepsal tzv. moskevské
protokoly. 27. srpna 1968 se vrátil do vlasti a v následujících měsících se snažil čelit nástupu
prosovětských normalizačních sil. Během roku 1969 – postupně zbaven všech funkcí, roku 1970
vyloučen z KSČ.
- 52 -
Jak to tedy bylo doopravdy?
O tom se asi vždycky budeme moci jen dohadovat, ale vylučovací metoda nám určité obrysy
průběhu a pozadí roku 1968 přece jen dovoluje narýsovat.
Především je jisté, že Antonín Novotný a všichni jeho muži museli od moci odejít. Byla to jasná a
nezvratná vůle Moskvy i domácích aparátčíků, včetně těch reformních. Museli odejít ne proto, že
by byli málo tvrdí, že by Moskvě vadilo, jak Novotný dusí Slováky, nebo že by Brežněvovi vadilo,
že kdysi podporoval Chruščova. Museli odejít hlavně a především proto, že byli spjatí s určitou
vojenskou doktrínou, která bránila rozmístění sovětských vojsk na území ČSSR. Musel odejít
Novotný a muselo být vyměněno celé vrchní velení ČSLA.
Když moskevská režie hledala způsob, jak se Novotného zbavit, připadla na skupinu reformních
komunistů s výrazným zastoupením Slováků. Reformní myšlení ve straně kvasilo již od počátku
60. let a dříve či později by tak jako tak vyústilo v nějakou vnitrostranickou nebo společenskou
krizi. Dělo se to tak ve všech totalitních stranách a režimech světa. Již Stalin věděl, že krizi je třeba ovládat tak, že ji sami vyvoláme předčasně a bude ji pak řídit. Zkušenost říkala, že když je
reformní proces zlomen násilím, nastane klid a stabilita asi na dvacet let, pak je třeba provést vše
znovu. Odstranění Novotného kliky a příchod Sovětské armády do ČSSR se daly spojit právě
s takovým vyprovokováním reformní krize, s jejím tvrdým řešením a následným zmrazením
situace. Dvacetiletí klidu by následovalo po příchodu vojsk a to bylo vyhovující.
Novotný měl být tedy svržen pomocí reformistů. Reformisté měli vyměnit velení armády a mělo
jim být dovoleno reformu rozvinout tak, aby se stala záminkou pro zásah proti kontrarevoluci.
Do čela byl vybrán Alexandr Dubček. Kovaný soudruh, který dokázal být dosti tvrdý, když na to
přišlo, ale měl jedinou zásadní slabost. Tajně toužil být někdy milován. Dalo se předpokládat, že
když se jako vrchní reformista stane miláčkem národa a médií, ztratí rozum a bude pro tento
pocit všeobecného přijetí ochoten třebas umřít, bude dostatečně slepý a hluchý ke všemu ostatnímu.
Normálně uvažujícím politikům, zvláště komunistickým aparátčíkům bylo jasné, že žádná možnost reformy socialismu neexistuje. Socialismus není totiž způsob života, ale způsob mocenského ovládání. Ten nelze reformovat. Buďto je, nebo není a nastoupí jiný mocenský systém s jinými
mocenskými elitami. Pouze věřící marxisté mohou snít o reformách socialismu, jako husité snili
o reformách církve. Brežněv potřeboval upřímně věřící marxisty, a to lidé kolem Dubčeka byli.
Ve vedení KSČ, konkrétně v ÚV a v jeho předsednictvu tedy existovala skupina naprosto různě
smýšlejících osob. Na konci roku 1967 je sjednotila příležitost, kterou jim nabídl Brežněvův zájem rozbít a vystřídat mocenský klan Antonína Novotného. Někteří se přidali z pragmatismu,
chytili vítr v naději, že se na něm svezou k vyšším funkcím a prebendám, k větší moci. Jiní z idealismu, že budou moci reformovat, že se otevírá nějaká nová lepší cesta a oni ji vyzkouší jako první a půjdou příkladem celému socialistickému světu, který se tak stane pro člověka lepší, přitažlivý, chtěný a milovaný, na rozdíl od toho stalinského.
Když reformní vedení strany odstranilo Novotného a armádní elitu, bylo jim dovoleno nastartovat reformu strany a socialismu. Lépe řečeno, nebylo jim v tom účinně bráněno, i když lehce
být mohlo.
V tu dobu by zřejmě pro Brežněva a jeho maršály nebylo problémem domluvit se s reformisty
v Praze na tom, že se sovětská vojska přesunou do ČSSR nenápadně a po malých částech, aniž by
to vzbudilo nějaký národní odpor. Přesto se o takové řešení nikdo nepokusil, jakkoliv bylo nejsnadnější. Spor, který se pomalu rozvíjel mezi československými a ostatními komunisty se zdánlivě vůbec netýkal vojsk, ale reformy.
Pragmatici v reformním vedení KSČ brzy postřehli rostoucí nespokojenost Moskvy, pochopili,
k čemu celý proces směřuje a začali s Moskvou tajně ale přímo kolaborovat, aby si připravili pozice na dobu, až bude obrodný proces zastaven.
Idealisté nic nepostřehli a chtěli Moskvu přesvědčit, že jde jen o všem prospěšnější lidmi milovaný socialismus s lidskou tváří. Jakmile stouplo napětí, někteří idealisté vystřízlivěli, ale postavili se do ústraní a vyčkávali, aby si později mohli vybrat správnou stranu.
- 53 -
Zlomovým bylo období vojenského cvičení ŠUMAVA, kdy mohla vojska zůstat na území ČSSR
ještě bez většího rozruchu, a být zde představena jako síla, která je zde kvůli bezpečnosti socialistického tábora, ale politika a reformy ji nezajímají. V tuto chvíli pochopili reformisté, že vojska
chtějí zůstat, že je to přání Moskvy, ale že by nezůstala lhostejná k obrodnému procesu. Zde začali reformisté, původně dosazení k moci právě proto, aby vojska mohla přijet, prosazovat odchod
vojsk. Reformistům zřejmě nevadilo, jako před tím Novotnému, že by cizí vojska byla na našem
území a podle sovětské vojenské doktríny by za války zcela obětovala československou zemi, lid
i armádu. Vadilo jim, že vojska by ohrožovala jejich reformní proces. To byla správná situace,
která vytvářela situaci pro druhou fázi plánu, totiž pro násilný zásah.
Moskva začala mobilizovat pragmatiky a vytvářet domácí struktury pro zásah. Reforma se však
již zcela utrhla ze řetězu a i sami reformisté postřehli, že ji přestávají ovládat. Někteří si uvědomili, že nejde o reformu, ale o to, aby se národ zbavil komunistů a socialismu vůbec a vrátil se
k národovecké demokracii, k svobodným volbám, tržnímu hospodářství a volné soutěži politických stran. Proces se nedal zmírnit ani zastavit. Ukazovalo se, že bez vnějšího zásahu vojsk se to
neobejde. Dubček a jeho lidé již nemohli nic řídit, jen omlouvat a obhajovat.
Že dojde k vojenské intervenci, věděl kde kdo. Vojenské kruhy, rozvědka, tajná služba, diplomacie, prezident i mnozí další. Reformisté již ale nemohli vystoupit z rozjetého vlaku. Buďto museli
přiznat, že se od počátku mýlili, že reforma je iluze, že je jen svoboda nebo tyranie a oni jsou na
straně tyranů, nebo museli zůstat na straně lidu a s ním. Museli trvat na své iluzi jako na realitě.
Nejspíš od jisté doby i Dubček a jeho reformisté věděli, že k invazi dojde a tušili dokonce kdy.
Byli na vrcholu mocenské pyramidy a museli dostávat veškeré informace. Nebyli hloupí. V poslední fázi zřejmě hráli o to, aby se k moci nedostali pragmatici ochotní rozpoutat krvavý teror,
až k tomu dojde. Pragmatici byli naštěstí dosti neschopní lidé.
V poslední fázi reformního procesu nejspíš někteří reformátoři pochopili, že se dostali do pasti,
kterou částečně nalíčila Moskva, že byli i se svým reformním procesem prostě jen použiti Brežněvovou garniturou k utužení moci Moskvy nad Prahou. Byli s reformou natolik spojeni, že již
nemohli obrátit a vycouvat s pasti. Také nemohli zvítězit silou, ani silou celého národa. Mohli se
stát jen mučedníky.
Moskvě však záměr nevyšel podle plánu. Domácí garnitura pragmatiků byla příliš slabá, neschopná, a reformní proces měl příliš velkou popularitu. Revoluční vláda se neustavila a invaze
národ nezlomila, naopak ho semkla. Moskva ztratila Čechy a Slováky jako dobrovolné spojence a
udělala si z nich nepřátele na dlouhá desetiletí. Invaze, místo aby způsobila rezignaci národa, ho
aktivizovala a prohloubila krizi na samu hranici únosnosti. Občanskou válku nikdo nechtěl.
Tehdy z množiny oněch vyčkávajících pragmatiků, doposud považovaných za reformisty, vystoupil Gustáv Husák a nabídl řešení. Když národ nezlomila invaze, zlomí ho zrada samotných
vůdců a reformátorů. Tak, jako ho v osmatřicátém roce zlomila zrada politických elit. Husák věděl, že v podstatě zlomí národ beznaděje. Je jen zapotřebí, aby bylo obecně pochopeno, že svobodu národ nedostane, kdyby se rozkrájel. Být trvale v opozici a rezignaci, v nespolupráci s mocí,
je nemožné. Zklame i demokratický Západ, který, kromě proklamací nijak zvlášť nepomůže a
uzná poválečná status quo.
Tak bylo nakonec přece jen dosaženo účelu celé operace. Krve teklo jen přijatelně málo a dokončení procesu trvalo o dva roky déle, než se myslelo na začátku. Vojska ale zůstala a národ
nakonec rezignoval na dalších dvacet let. Přestal důvěřovat socialismu, ale to nikomu nevadilo.
Hlavně, když přestal důvěřovat reformám všeho druhu. Národ morálně zdegeneroval, ale tím
lépe byl ovladatelný. Národ přestal milovat slovanské bratry na východě, ale pokud je poslouchal, bylo účelu dosaženo.
Pro Františka Kriegla, Otu Šika, Zdeňka Mlynáře, Bohumila Šimona a Josefa Smrkovského byla
změna stran nemyslitelná. Obrodný proces byl něčím, čemu věřili a nemohli jinak. Nebyli oportunisté, i když se v mnohém mýlili. Tato skupina v ničem nepodváděla, příliš nemanévrovala a
nechytračila.
Zcela zvláštní je případ hlavní postavy Pražského jara Alexandra Dubčeka. Při odstraňování
Novotného a před tím se choval naprosto pragmaticky a nedělal chyby. Po rozjezdu obrodného
procesu byl náhle jako slepý, vášnivě věřil v tuto ideu a odmítal uvěřit, že by ji Brežněv a ostatní
- 54 -
nepochopili nebo nepřijali. Byl přesvědčen, že dělá dobro pro všechny a zcela ignoroval příznaky
katastrofy. Od jisté chvíle, asi od května 1968 nad procesem ztratil kontrolu a kolísal mezi tendencemi hájit proces a zastavit ho (internační tábory). Jako by byl postaven před úkol zabít
vlastní dítě, které mu ale zapalovalo střechu nad hlavou. Slepě důvěřoval spolupracovníkům
včetně Bilaka a Husáka a považoval je za své spojence až do noci invaze. Navzdory tomu, že byl
odvlečen, že pochopil, že má být odstraněn navždy, i v Moskvě hájil své dítě obrodného procesu,
nakonec již sám tváří v tvář Brežněvovi. Nebyl tedy zbabělcem a nebál se zřejmě smrti, zřejmě
přijal i roli mučedníka. O to méně je pochopitelné, že po návratu z Moskvy obrátil a začal se opět
chovat pragmaticky, aby se udržel u moci. Sám aktivně pomáhal zavraždit své dítě Pražské jaro a
jednal proti lidem, díky jejichž aktivitě a obětem se vůbec mohl ze zajetí vrátit. Naprosto nic nepochopil a po roce 1989 se opět dral do nejvyšších funkcí a mával kolem sebe zásluhami z roku
1968, chtěl, aby ho měli rádi.
Pro Alexandra Dubčeka byl zřejmě zážitek z oněch několika měsíců roku 1968, kdy byl oblíbeným a milovaným, něčím tak opojným a zasahujícím, že zcela ztratil rozum i soudnost. Před tímto zážitkem a po něm se choval pragmaticky a chladnokrevně jako správný komunistický aparátčík. Zážitek oblíbenosti jej možná vykolejil natolik, že zcela zkazil hru, na které se před tím domluvil s Brežněvem. Možná proto mu Brežněv v Moskvě vyčítal hlavně to, že zradil osobně jeho.
Mnohem důležitější otázkou, než jsou charakterové vlastnosti a chování členů ÚV a politiků
Pražského jara je otázka, kdo z nich si vůbec uvědomoval absurditu celého procesu? Tento proces byl jasně odsouzen k potlačení. V době a situaci, kdy se uskutečnil, byl nemožný. Jen pár let
před ním byl krvavě potlačen podobný proces v Maďarsku. Sověti nemohli a nesměli rezignovat
na kontrolu postupimského uspořádání, zvláště u států sousedících se Západem. Že obrodný
proces v Praze vedla sama KSČ, na věci nic neměnilo. Čechoslováci si zkrátka nemohli rozhodovat sami o sobě, ať již to bylo nebo nebylo spravedlivé a správné.
Klíčem k celé situaci byl vstup vojsk na území republiky. Jakmile o něm Moskva rozhodla, byl
nevyhnutelný, a to se nestalo na jaře 1968, ale již zhruba v letech 1964 – 1966. V tom duchu
proběhlo mnoho jednání ještě s Novotného garniturou a budoucí protagonisté Pražského jara
byli v dost vysokých funkcích, aby o tom věděli. Muselo o tom vědět velení armády a také generálové Svoboda a Dzúr. Musela o tom vědět rozvědka a kontrarozvědka i StB. Ti všichni neviseli
jen tak ve vzduchu, museli komunikovat s ÚV KSČ, s vedením státu.
Nepokládám za možné, aby Dubček, Svoboda, Dzúr, Černík a mnozí další členové ÚV nevěděli o tom, že vojska Sovětské armády tak jako tak vstoupí na území republiky a zůstanou na něm na věčné časy.
Nepokládám za možné, aby tito lidé nevěděli o přípravách na invazi vojsk do ČSSR. Dostali tolik informací a signálů, že je nebylo možné ignorovat. Jestliže Dubček podlehl iluzi, že to nějak uhraje, bylo dost jiných a střízlivých. Když mohl o invazi vědět Bilak a jeho skupina, museli o
ní vědět i oni.
Alexandr Dubček samozřejmě věděl, že jakmile vojska vstoupí, je s obrodným procesem konec.
Možná proto nevyužil několik možností, jak je pozvat nenápadně a bez vzruchu, jak jejich vstup
legalizovat a ušetřit národ velké krize, ušetřit mnoha lidem osobní neštěstí. Choval se jako zamilovaný mladík, který sice ví, že zlé síly zabijí jeho i jeho milou, ale žije jen přítomností a soustředí
se jen na příští minutu, kdy ještě budou spolu a potom potopa.
Především je Alexandr Dubček vinen tím, že dovolil, aby se národ sytil nereálnými iluzemi a
idejemi. Pak dovolil, aby za tyto ideje tisíce lidí obětovali kariéry, domovy, mnozí i životy. A nakonec je všechny zradil a celé své dílo i důvěru miliónů poplival. Podvedl národ, když mu dával
neoprávněné naděje. Podvedl národ, když mu zatajil, co se stane, a že je to neodvratné. Podvedl
národ, když se to stalo a on se pokoušel zachránit si kariéru. Podvedl národ úplně stejně jako
Edvard Beneš, který ho v roce 1938 nechal mobilizovat, připravit se k boji na život a na smrt a
pak přijal mnichovské ultimátum.
- 55 -
Kdo koho podváděl a kdo koho více?
Zdeněk Mlynář zaznamenal obsahově poměrně přesně, co řekl Brežněv Dubčekovi (který odmítal podepsat protokol) v Moskvě 27. srpna. Mlynář byl přesvědčen, že to byla chvíle, kdy Brežněv
nic nehrál, nepředstíral, netaktizoval a mluvil naprosto upřímně.
Brežněv prý vůbec nemluvil o kontrarevoluci a o zájmech socialismu. Vytkl Dubčekovi, že dělal
politiku bez jeho osobního souhlasu a schválení a mnohdy výslovně nedbal jeho pokynů. Brežněv prý již v lednu nabízel Dubčekovi, že vymění celé velení armády i ministra obrany a ministra
vnitra, ale Dubček (a to byl ten hřích), to odmítl a udělal to sám v dubnu. Udělal sice to samé, ale
udělal to sám a jindy. Brežněv řekl Dubčekovi, že mu dal jasné instrukce, co má psát do svých
referátů, ale on si tam napsal něco svého. U nás máme kolektivní vedení a to znamená, že své názory musíš podřizovat ostatním. Myšleno podřizovat se Brežněvovi, který je nejvýše. To bylo ono
zklamání důvěry, kterého se před Dubčekem dopustil Novotný, když oponoval Moskvě v otázce
vstupu vojsk.
Brežněv prý téměř brečel rozhořčením a zklamáním, hlas se mu chvěl a nic nehrál. V jakémkoliv
neuposlechnutí opravdu viděl zradu a nepřátelství. Dokladem přátelství pro něho byla jen a
pouze úplná poslušnost. Kontrarevoluce v Československu pro Brežněva nebyla nějakým skutečným ohrožením socialismu, ale již pouze faktem neposlušnosti, ničeho jiného.
Především ale tato neposlušnost ohrozila stabilitu a výsledky druhé světové války. Znectila milióny padlých sovětských a dalších vojáků, kteří položili životy, aby tohoto výsledku dosáhli. Těmito výsledky války je Československo se Sovětským svazem spojeno navěky a nelze jinak. Západní hranice Československa jsou především západními hranicemi všech ostatních zemí východního bloku. Sovětské politbyro nemá právo tyto hranice a výsledky ohrozit nějakou benevolencí k neposlušnosti.
Brežněv prý si vůbec nemyslel, že západní imperialisté chtějí přijít do Československa, jak tvrdila propaganda, ani že se tam infiltrují jejich rozvědky a podobně. Západní hranice je ohrožena
neposlušností čs. vedení. Vaše země leží v oblasti, kde ve druhé světové válce stanula noha sovětského vojáka. Vykoupili jsme to velkými oběťmi a z této oblasti neodejdeme. Protože nás neposloucháte, cítíme se tím ohroženi. Jsme jménem našich padlých plně oprávněni poslat k vám vojáky, abychom se v našich společných hranicích cítili opravdu bezpeční. Zda nás někdo momentálně ohrožuje
nebo ne je nepodstatné, to je věc zásadní, nezávislá na vnějších okolnostech. Tak tomu bude na věčné časy. Invazi do Československa bychom byli provedli i za cenu nového válečného konfliktu, protože tam je naše hranice. Ale válka nehrozí, protože americký prezident s námi souhlasí.
Jinými slovy, naprosto nejde o nějaké ideje nebo modely socialismu. Jde o naši hranici na Labi a
o vaši poslušnost. A kvůli tomu se to všechno stalo. Kdesi na začátku dostal Doubček jasné instrukce, ale dělal si to po svém a byl neposlušný, možná proto, že se mu zalíbila oblíbenost před
národem. Možná měl natolik široké srdce, že zatoužil, aby všichni komunisté v Československu i
v SSSR byli tak milováni národem jako on sám. Pak ale neměl co dělat v politice, protože právě
tím ohrozil bezpečnost všech a výsledky války. Možná byl Dubček jakýmsi nečekaným apoštolem
všeobjímající lásky v rudé komunistické pseudocírkvi, než zase vystřízlivěl.
Možná ale Brežněv věděl předem, že se přesně toto stane, že Saša Dubček je přesně tím typem,
který bude dělat reformy bez rozmyslu a zamiluje se do vlastní oblíbenosti. Možná Dubček ve
skutečnosti přesně splnil všechny očekávání Moskvy.
Že je to všechno absurdní? Ani v nejmenším. Byla to realita oné doby. A pokud byl Dubček prvním tajemníkem ÚV KSČ, byl Brežněvovým místodržitelem v Praze. Před tím dělal nějakých 10
let ve vyšších stranických funkcích a je nemožné, aby v nich přežil a neměl naprosto základní
vědomost o tom, co je ve skutečnosti socialismus a komunismus.
Dubček mohl odstranit Novotného, v lednu vyměnit velení armády, silové ministry a prezidenta. Měl si nechat schválit všechny své projevy a referáty a někdy v březnu či dubnu požádat
Brežněva o radu, jak nejlépe a co nejpřirozeněji přivést vojska legálně na území ČSSR. A byl by
klid. Čechoslováci mohli dalších 20 let prožít v mnohem větší svobodě, než v jaké je prožili za
normalizace. Mohli si uchovat svá členství ve straně, své úřady, zaměstnání, profese a kariéry.
Mohli liberalizovat tak, jako Novotný či Kádár, pomaličku a nenápadně. Ne po husitsku.
Jenže chtěl by to tak Brežněv? To by Čechoslováci nedostali lekci v poslušnosti.
- 56 -
Soukromě prý v Moskvě při podpisu srpnových dohod řekl Brežněv Dubčekovi, že nesmí myslet
na všechny, že má myslet především na komunisty, na jejich zájmy a prospěch.
Bilak a několik dalších členů vedení pochopili, co se děje a jak to skončí. Pochopili, že to, jak
vede proces uvolňování Dubček, je katastrofa, vzhledem k tomu, jak je reálná situace nastavena.
Nešlo jim ale v nejmenším o národ a nebyli zamilovaní do žádné ideje. Bylo jim dokonce lhostejné, zda budou populární nebo nenávidění. Na rozdíl od Dubčeka si uvědomovali, že jsou členy
obludné nadnárodní mafie a zájmy nějakého lidu jsou nepodstatné. Nemohli uvěřit svému štěstí.
Sám Dubček, kterého nemohli nikdy mocensky trumfnout, protože Brežněv ho měl osobně rád,
všechno kazil, byl neposlušný a říkal si o výprask. Stačilo ve správnou chvíli naznačit Brežněvovi,
že právě oni jsou ti, kdo pochopili a byli by poslušní. Brežněv přenesl svoji důvěru na ně, jenže se
ukázali jako sice poslušní, ale neschopní. Teprve v nouzi nejvyšší se vynořil starý soudruh
Gustáv Husák, který byl poslušný i schopný. Ten Gustáv Husák, který již v roce 1945 usiloval o
přímé připojení Slovenska k SSSR formou další svazové republiky.
A Gustáv Husák po invazi nikoho nepodváděl. Dal jasně najevo, že je poslušným místodržitelem
Moskvy, protože taková je realita a jinak to nejde. Dal jasně najevo, že je úplně jedno, co si kdo
myslí a v co kdo věří, protože teď musíme všichni předstírat a to možná i hodně dlouho. Normalizace byla lekce v předstírání, protože síto a cestu k úspěchu netvořily ideje, ani humanistické,
ani komunistické. Cestou k úspěchu se stala ochota předstírat a být poslušný. Tak byla normalizace koncipována a aplikována. Nezkoumal se správný názor, ale ochota říkat to, co si nemyslím
a vyžadovat to po jiných. Přetvařování se přestalo být podvodem, protože se stalo jasně vyslovenou normou. Všichni dopředu věděli, že se teď budeme přetvařovat, převlékat kabáty a neříkat
pravdu. Tudíž to nebyl podvod, ale výcvik k přežití. Že byl Husák kariérista, že byl politický i
osobnostní solitér, že byl posedlý mocí, na tom nic nemění.
Když se objevila Charta 77, underground a různá hnutí, která se vyznačovala především snahou
nepředstírat, znát a mluvit pravdu, zastávat skutečné ideje a názory, Husákův režim zaútočil
s veškerou zuřivostí, protože Husák věděl, že národní přežití je neodvratně spojeno s předstíráním a s poslušností a neochota předstírat a poslouchat je tudíž nejvyšším zločinem proti národu
a společnosti. Jestli byla amorálnost nejlepší cestou k přežití národa, volání po morálce bylo
v očích Gustáva Husáka zločinem proti národu. Disidenti zase chtěli podvádět národ iluzí, že
nepředstírat a neposlouchat je možné, že je možné žít v pravdě. Nebylo to možné, ale Moskva se
spokojila s tím, že soudruh Husák to netoleruje. Ani soudruh generál Jaruzelski v bratrském Polsku to netoleroval a dobře věděl, co dělá.
Po roce 1985 se situace začala měnit a stále více bylo možné to, co chtěl Dubček, Solidarita nebo
Charta 77. Říkat národu, že je možno žít v pravdě a podle ideálů, již nebylo podvodem. Bylo to
náhle možné. Realita se změnila. To soudruzi Bilak a spol. nemohli pochopit. I soudruhu Husákovi trvalo nějakou dobu, než to pochopil. Ale jakmile to pochopil, sbalil se a odešel do důchodu.
Český národ miluje divadlo a jeho hrdiny jsou většinou herci. Tak i z příběhu Pražského jara
zbyla pohádka. Nádherný, tisíci vyprávěními vybroušený tragický příběh o pokusu národa žít
v pravdě, o lásce a zradě.
Když bylo národu nejhůř a sténal pod knutou, kde se vzali, tu se vzali, objevili se reformisté
vedení dobrým, upřímným a národ milujícím princem Alexandrem, naším Sašou. Saša byl dobrák
od kosti a tak občas naletěl zlým rádcům a intrikánům. Sehrál nádhernou tragickou roli naivního,
slepého, ale vášnivě přesvědčeného a ve svou věc věřícího, pak zklamaného a zrazeného reformisty, skoro až mučedníka. Tak ho máme rádi, tak ho milujeme a tak na něj budeme vzpomínat.
To, co se děje doopravdy, co není hra a role, Češi obvykle nevnímají nebo to nechtějí vědět. Jejich dějiny jsou proto více méně dějinami divadelních výstupů a představení plné slavných a
většinou tragických postav, a jsou v rozporu s tím, jak stejné dějiny vidí a vnímají sousední národy. Také Pražské jaro bylo bezpochyby napsáno dávno před tím, než bylo sehráno. Milióny Čechů a Slováků v něm hrály kompars a ani jim za to nikdo nezaplatil. Jakmile pochopili, že divadlo
skončilo a je to zase doopravdy, odešli domů žít své ponuré životy v ponuré době, kličkovali a
přežívali, jak se dalo a dodnes s nostalgií vzpomínají na to nádherné představení.
- 57 -
To byla chvíle, kdy můj táta řekl, že to byl podvod, zahodil červenou knížku a šel si hledat novou
práci. Můj děda si řekl něco podobného v říjnu 1938, kdy ho pustili z armády domů. Objal ženu,
pohladil syna a šel do Škodovky vydělávat a vyrábět pro Wehrmacht. Po celou válku pak dělal
jenom to samé. Můj pradědek to věděl dávno před koncem války. Nenechal se odvést do frontu,
dal se raději k četníkům a 28. října 1918 šel do hospody. Byli jsme za posledních 100 let podvedeni tolikrát, že už neuvěříme ničemu.
Tondu Novotného pořád nemáme rádi. Nenapsal pro nás žádné takové představení. Nedojímal
nás z jeviště. Dokonce ani dnes, kdy se již smí říkat téměř cokoliv, kdy se o Pražském jaru točí
dokumenty a filmy nám nikdo neřekne, o co tehdy doopravdy šlo. Nevíme o tom. Nevšimli jsme
si. Byli jsme tehdy v divadle, a i ony dnešní dokumenty točíme jen o tom nádherném představení
na ošlapaných prknech. Ne o tom, co se skutečně dělo. Zkrátka divadlo o divadle. Až na několik
studentů, kteří si v roce 1969 připjali na kabáty placku s nápisem: Sorry Tony.
V září a říjnu 1938 jsme přišli o pohádky o výjimečnosti a nepostradatelnosti českého národa, o
pokrokovosti republikanismu a demokracie. V letech 1945 – 1948 jsme přišli o pohádky o demokratičnosti českého národa. V srpnu 1968 jsme přišli o pohádku o socialismu a o velkém hodném slovanském bratru na východě. Spolu se socialismem se začaly hroutit i obrozenecké pohádky, například o zlém Germánovi, o odvěkém boji Germánů proti Slovanům, o pravdymilovných husitech, kterých se má bát celý svět a tak dále. Postupně padaly veškeré modly a téměř
svatí našeho národa, jako Masaryk, Beneš, Gottwald a nyní i Dubček. Ale bez národních pohádek
a mýtů jako by nebyl žádný národ. Kdo tedy vlastně jsme, když ne toto všechno nebo alespoň
něco z toho? A tady národ vstoupil do bezčasí a do nebytí normalizace. Jen žádné vztahy, žádné
ideje, žádné modly. Nejsme nic. Jsem jen já, moje moc, moje jídlo a majetek. To je realismus. Jinak
nic neplatí, nic jiného není reálné, všechno ostatní je podvod. Nelze v nic věřit, svět je prales a
předstírání je součást přežití.
Po roce 1989 pro změnu pod přívalem nových zkušeností a informací začaly padat poslední
zlomky mýtů o první republice, o hrdinských legionářích, také o spásném kapitalismu, o demokracii, svobodě a o jakékoliv myslitelné spravedlnosti. Bezprostředně hrozilo a hrozí, že padne i
ta vůbec nevětší obrozenecká iluze, totiž, že si vystačíme sami bez Boha a bez katolické církve,
bez panovníka, že lid je moudrý a mocný a nějak si poradí sám, když ho nechají ti venku na pokoji. Už 25 let nás nechávají na pokoji a nějak to přestává vypadat, že si vystačíme sami, že si to
sami zařídíme dobře k všeobecné spokojenosti obyvatel.
Normalizační model a poučení ze všech krizových vývojů našich dějin se tím jen potvrdily a
zafixovaly. Společenská smlouva, jakou národ vyžaduje nyní, je jasná a nejvíce odpovídá právě
oné nabídce Gustáva Husáka:
Nechte si ideje a vznešené hodnoty. Dejte nám najíst a nějaké sociální jistoty a jinak si dělejte,
co chcete. Kraďte, lupte, vražděte, jen nám dopřejte nějaké jistoty a my vás budeme volit a nebudeme se starat o to, co děláte. Když budete chtít, půjdeme někam i mávat praporky, ale my jsme
již realisté a víme, že jediným smyslem života je přežít.
A protože život není možné přežít, stal se z českého národa jen politováníhodný houf zoufalců.
Tonoucí houf trosečníků ze ztroskotané lodi národa uprostřed oceánu nebytí, který se z posledních sil drží posledního a již velmi chatrného stébla nazývaného 28. říjen 1918.
- 58 -
Závěr
Každý rok 28. října český národ oslavuje. Pokládají se věnce k pomníkům, vojáci pořádají přehlídky, děti nosí lampióny a na nočním nebi se rozstřikují vějíře barevných raket ohňostrojů.
Prezidenti rozdávají státní vyznamenání ve vladislavském sále, jsou pořádány recepce, televize a
média se plně věnují výročí.
Výročí čeho?
Výročí vzniku státu? To asi těžko. Český stát vznikl před rokem 950 a den není znám. Stát, ve
kterém, žijeme a jehož jsme občany – Česká republika, vznikl 1. ledna 1993. Tento den nikdo
neoslavuje a nikoho ten den nezajímá. Žijeme již v několikáté republice po té první a dělí nás od
ní nejméně dvě diktatury, jedna z nich také republika.
Výročí vzniku první republiky? Ta selhala a zradila sama sebe, zanikla po pouhých 20 letech své
existence, nikdy se nebránila. Rozpadla se, protože ji odmítly všechny její národy kromě Čechů.
Proč bychom měli oslavovat její vznik? Vždyť bychom oslavovali pouhou iluzi a zmar.
Oslavujeme vznik republikánského zřízení a zánik monarchie? Měli bychom tedy také fandit
severokorejské republice, protože je republikou a přát si zničení Velké Británie, Španělska, Kanady, Austrálie, Švédska a dalších monarchií. Proč bychom měli oslavovat právě republiku, když
není o nic lepší a může být o mnoho horší, než monarchie? Jsme snad zaslepení blázni, kteří nevidí a neslyší, nemají zkušenosti a neumí vyhodnotit fakta?
Oslavujeme získání samostatnosti a nezávislosti českého národa? Pak bychom měli oslavovat
16. října, protože tehdy nám svým diplomem udělil samostatnost český král Karel I. 28. října
jsme žádnou samostatnost nezískali. Získali jsme jen závislost na Francii a dalších spojencích a o
20 let později se ukázalo, jak dopadneme, když se o nás přestanou starat a nechají nás skutečně
nezávislé. Ztráta závislosti na velké podunajské říši nás přivedla k děsivým závislostem na nacistické a bolševické říši. Jakou nezávislost bychom tedy oslavovali?
Oslavujeme pád moci dynastie Habsburg-Lothringen? Pak oslavujeme vzpouru proti pokrevním
potomkům svatého Václava a dalších Přemyslovců, Lucemburků i Jagellonců. Oslavujeme snad
tím i to, pod jaké děsivé moci nás tato vzpoura zavedla v dalších desetiletích? Pokud byli tito
monarchové tyrani, kým byli ti další, ti ne-monarchové?
Oslavujeme nástup demokracie? Ale kdeže, ta se plně rozvinula již v době monarchie, tu nevymyslela republika. Republika jen zbavila demokracii dozorce nad jejím zneužíváním a otevřela
dveře rozkladným zájmovým skupinám, stranám a lobby.
Oslavujeme zánik žaláře národů? Pak je smutné, že jsme hned jiný žalář národů vytvořili.
Oslavujeme vznik československého národa? Nikdy takový národ neexistoval.
Oslavujeme vítězství nad Němci? Pak bylo hodně krátkodeché.
A tak mi nějak stále není jasné, co to vlastně onoho 28. října oslavujeme. Tak nadšeně a tvrdohlavě, až nábožensky extaticky. Slováci s námi neoslavují a sudetští Němci už vůbec ne. Jsme
jediní ze všech národů tehdejšího Československa, kdo tento den doposud oslavuje. Oslavujeme
tak zaníceně a vytrvale, jako kdyby na tom závisela sama naše národní identita a existence. Jako
kdybychom bez 28. října nebyli Češi, národ, stát… Proč?
28. říjen se stal rituálem a rituály mají udržovací funkci. Odpradávna, od pohanských dob lidé
rituálním opakováním udržovali při životě mýtus, který určoval jejich svět, jejich bytí tím, čím
byli. Co udržujeme při životě opakovacím rituálem 28. října? Musí to být cosi zásadního, cosi
existenčně nezbytného, když se společenské a politické dění onoho dne změnilo v mystický duchovní obřad.
To, že jsme 28. října 1918 získali samostatnost či národní nezávislost, že jsme v tento den získali demokracii, že jsme si polepšili republikanismem, že jsme se nějak osvobodili, že jsme si polepšili, a podobně, je zjevnou lží a tu je možno prokázat. Pokud trváme na lži a udržujeme ji při
životě rituálními každoročními obřady, pak i celou národní existenci stavíme na lživém mýtu.
Jsem přesvědčen, že v našem světě existují a působí síly a osoby, které opakovaně a cílevědomě
svádějí masy lidí (a bohužel také intelektuálů) k různě motivovaným revolučním, osvícenským či
pokrokovým hnutím jako by za účelem zlepšení stavu lidstva a civilizace, k většímu sebeosvobození a za účelem dosažení všeobecného dobra a prospěchu, nápravy historických či vývojových
- 59 -
křivd, nespravedlností, nerovností a podobně. Když se na vlně takových hnutí dostanou ony síly
a osoby k moci a pokrok se změní ve vraždění, perzekuce a v obecně jasné zlo, padne na svedené
masy pocit viny. Naprostá většina těch, kdo se na zlu z původně dobrých důvodů podíleli a nepostavili se včas otevřeně proti, má posléze velký osobní problém a vnitřní konflikt s vlastním svědomím. Zde přichází snaha problém a konflikt vytěsnit, nějak si to před sebou omluvit, svést to
na ostatní, na okolnosti, na dějiny a neřešit to. To je ona past, se kterou svůdci počítají. Poté, kdy
je svedené masy vynesly k moci a namočily si při tom ruce do krve, získávají svůdci mlčenlivou
většinu, zdánlivě ke všemu lhostejnou, ochotnou přitakávat a jejich moc udržovat. Proti moci, i
proti zlé moci by se totiž postavil pouze ten, kdo by si před tím přiznal vlastní vinu nebo vinu
předků, prošel by bolestnou očistnou katarzí a pokáním. Každý jednotlivě sám za sebe. To však
většina nikdy neudělá a namísto toho bude mlčky, méně či více aktivně podporovat nastolený
stav a režim, protože změna by nutila k sebezpytování.
Od konce 19. století byly masy v Čechách sváděny nacionalismem, demokratizací, republikanismem a také již socialismem. Toho všeho bylo nakonec dosaženo a nové elity se ujaly moci.
Většina z těch, kdo nový stav podporovali a pracovali pro něj, se dočkala národního sebeurčení,
které ale bylo zároveň novým žalářem národů. Tato většina se dočkala naprostého krachu tohoto pokroku, děsivých diktatur, války, okupací a opakovaného zklamání z chování oněch elit. Přesto se nové generace opakovaně nechaly svést k další pokrokové socialistické revoluci, která
skončila komunistickou tyranií. Ještě další generace se nechala svést ideou socialismu s lidskou
tváří a znovu to vedlo ke zhoršení situace a ke zločinům. Vyrostly nové generace nezatížené vinami otců a dědů a nechaly se svést ke svržení tyranie ve jménu demokracie. Tyto generace nyní
stárnou a teprve zjišťují, jaké elity jejich snaha vynesla k moci a na čem nesou spoluvinu.
To vše je historická a několika generační zátěž společné i osobní viny. Proto se zdá mnohem
jednodušší přidržet se některých zjevných nesmyslů a dokonce lží a trvat na nich, rituálně je
oslavovat a udržovat je tak při životě, včetně památky lumpů, kteří za nimi stáli.
Zoufalé a rituální obřady kolem každého 28. října svědčí o tom, že si většina českého národa ve
skutečnosti uvědomuje jakýsi datovatelný počátek onoho řetězu masových svádění s vesměs
tragickými následky. Když najdeme odvahu a budeme chtít přehodnotit svou osobní roli v pohodlném udržování komunistické diktatury, dovede nás to k Benešovi, k poválečným a předválečným selháváním a celý přijatelný obraz novodobých českých dějin se zhroutí. Musíme se proto
upnout na světlé a nepochybně heroické okamžiky našich dějin, jako jsou odbojáři, underground,
Charta 77, květnová povstalci, naši letci v Británii za války, touha národa bránit se v roce 1938,
Baťa, Škodovka, husité a úspěchy první republiky, zahraniční legie za první války a podobně.
Z těchto momentů se dá sestavit celý řetěz udržovacích oslavných nebo vzpomínkových tragických a mučednických rituálů. Jen musíme zabránit tomu, aby je někdo konfrontoval s rámci doby
a s fakty, s platným právem, s legalitou a legitimitou. Musíme k nim přistupovat na bázi víry, nikoliv na bázi kritické analýzy.
Celý tento oslavný rituální řetěz chránící nás od dosti krutého vystřízlivění a očistné katarze se
odvíjí od jednoho základního bodu, který nesmí být zpochybněn nikdy a za žádných okolností.
Nikdo nesmí zpochybnit, že habsburská monarchie byla žalářem národů, temnou, středověkou a
nedemokratickou utlačovatelskou institucí cizáků (Germánů) a národ sám vlastní silou se tomu
vzepřel, osvobodil se staletým úsilím a toto osvobození vyvrcholilo 28. října 1918.
Ale dějiny nekončí a budou se dít i dále, včetně nových a nových svádění mas. Například myšlenkami ekologickými, rovnostářskými, lidsko-právními a dalšími. Znovu nás budou chtít namočit do nových krutostí a nespravedlností, aby pomocí spoluviny získali naši podporu pro svoji
moc. Jistým sebeobranným mechanismem je nevěřit nikomu a ničemu a na nic nenaletět, vždy
zůstat stranou a hledět si svého. Jenže to trvale nejde. Musíme zaujímat stanoviska a sjednotit se
v nich. Jako národ i jako jednotlivci. Jinak se v dějinách rozplyneme jako slepé a nemyslící plebejsky vychytralé stádo. Musíme se tedy přidržet starých rituálů a mýtů bez ohledu na jejich pravdivost, i kdyby je zpochybňoval celý svět okolo. Když padne 28. říjen, padne i všechno ostatní a
co nám zbude? Pravda? Ta je děsivá a s každým novým svedení děsivější. Ve skutečnosti jsme
nikdy nechtěli být osvobozeni, ani v roce 1989. Chtěli jsme jen to, aby nám vrátili 28. říjen.
- 60 -