knihy o Chotýšanech

MOTTO:
„Tajemný Blaník, za pásem tmavých lesů na obzoru, první vábil
mé zraky, když jsem přijížděl ku staré osadě, pak zámeček v osadě samé
a nevelký, zašlý park se zašlým pavilónem, od něhož vede kaštanová
alej. U samého parku ve stínu chmurných stromů, za zdí hřbitov a
uprostřed starobylý kostel . . .“
Jirásek A. : O vesničce Chotýšany. In: Zvon, 1904
Vážený čtenáři,
Do rukou se Ti dostává kniha o Chotýšanech, která vznikla k 750.
výročí od první písemné zmínky o naší obci. Touto knihou bychom chtěli
dát dříve narozeným možnost zavzpomínat si a těm mladším přiblížit
krásu a bohatou historii naší obce.
Při práci na publikaci nás zaujala slova kronikáře Josefa Šimka, která
věnoval v roce 1968 mládeži:
„Buďte přímí a otevření! Milujte svoji rodnou ves, svůj kraj, svoji
vlast! Milujte boha, svoji řeč a milujte své rodiče, přátele a kamarády.
Vzdělávejte se, abyste byli silnými a pevnými lidmi, neboť nejen naše
vesnice, ale i celá naše vlast potřebuje silných a zdatných mužů a žen!
Minulost naší vesnice známe, její historie je bohatá a zajímavá.
Přítomnost – zatím s otazníkem! Co se týče budoucnosti, snažte se
dokázat, že ve Vás je budoucnost nejen Chotýšan, ale i celého národa!“
Jeho myšlenky jsou živé i dnes. Naše budoucnost je stejně jako tenkrát
otevřená a bude záležet jen na nás, jaká bude, a jestli bude i nadále o čem
psát. Každá doba sebou nese něco dobrého i zlého. Na venkově přes to
vše byl, je a bude život hlavně o tom, že spolu lidí mluví, setkávají se a
mohou se v případě potřeby obrátit o pomoc jeden na druhého, a vůbec
nezáleží na tom, kdo zrovna tvoří dějiny.
Tuto knihu chceme věnovat všem, kteří se v celé historii obce podíleli
na tom, aby naše obec vzkvétala.
Jiří Granát
starosta obce
Přírodní poměry Chotýšan a okolí
Malebná kopcovitá krajina Vlašimska, k níž patří i okolí Chotýšan, má dávný původ počítaný
v mnoha milionech let, což si z hlediska krátkého lidského života stěží dovedeme představit. Podle
dnešních geologických znalostí jsou při značně zjednodušeném výkladu nejrozšířenější horninou
Vlašimska metamorfované horniny, především pararuly starohorního stáří (proterozoikum), vzniklé
asi před 1,5 miliardou let. Tvořily se většinou přeměnou z usazenin (sedimentů) tehdejšího
hlubokého moře za vysokých teplot a tlaků. Koncem prvohor (asi před 300 miliony let) byly tyto
přeměněné horniny mohutnými horotvornými pohyby vyzdviženy v tzv. variské horstvo. Vrásnění
bylo zakončeno pronikáním hlubinných vyvřelin, především žul, do svrchních vrstev zemské kůry.
Povrchové vrstvy byly ve velké části dnešních středních Čech postupně působením vody a větrů
odneseny, čímž vystoupilo na povrch mohutné žulové těleso dnes nazývané středočeský pluton.
Zlomy ve variském horstvu daly základ blanické brázdě tektonického původu, tedy propadlině
protékané dnes řekou Blanicí mezi Ratibořskými Horami a ústím do řeky Sázavy. V období permu
asi před 250 miliony let se v prohlubeninách terénu brázdy hromadily říční i jezerní usazeniny
ostrůvkovitě zachované např. mezi Věžníky, Městečkem a
Pařezím. U Chobotu byla v takovéto prohlubni nalezena i
slojka antracitového uhlí s otisky vyhynulých živočichů i
rostlin. Západní hranice blanické brázdy, jejíž přibližná
dnešní podoba vznikla až v druhohorách při dalším alpskokarpatském vrásnění, probíhá v nám nejbližším území od
Jankova přes Bedřichovice, Čelivo, Chotýšany a Třeběšice
k Choraticům. Brázdou probíhají i vyšší hřbety, např.
Kalamajka (517 m n. m.) a jejím údolím teče potok
Chotýšanka. Blanická brázda leží v této oblasti na předělu
mezi od ní na východ začínající převážně rulovou
Českomoravskou vrchovinou a na západ k Benešovu
rozšířeným žulovým masívem středních Čech.
Od konce prvohor bylo území dnešního Podblanicka
souší a zvětráváním a odnosem materiálu se terén
zarovnával. Při vlhčím podnebí třetihor, asi před 60 miliony
let, se krajina erozí vodních toků více rozčleňovala v údolí,
vrchy a hřbety, takže se již v základních rysech podobala
dnešnímu reliéfu. Ve čtvrtohorách, jejichž trvání je ve
Chotýšanka u hájenky na Pařezí
srovnání s předchozími geologickými periodami mizivě
krátké (asi 2 miliony let), byly základním činitelem ve vzhledu krajiny výkyvy podnebí, především
výrazné ochlazení v době zalednění.
Vlivem atmosférických činitelů se původně pevné horniny začaly mechanicky rozrušovat,
k čemuž významně přispívali živočichové i rostliny. Zvětráváním žulových hornin vznikly hnědé
půdy kyselé (kambizemě). Pokud jde o zrnitostní složení, máme zde půdy převážně hlinité.
Zvětráváním krystalických břidlic vznikly většinou hlinitopísčité až písčitohlinité půdy. Uvedené
půdy vesměs obsahují hodně křemíku a naopak málo vápníku a fosforu, takže jsou poměrně kyselé
a to se projevuje na celém rostlinném krytu.
Území dnešní obce i široké okolí pokrývaly v dávných dobách před příchodem člověka zřejmě
souvislé hvozdy s mnoha druhy zvěře. Osídlení začínalo pravděpodobně nejprve v příhodnějších
podmínkách podél Sázavy, na Neveklovsku i jinde v nižších polohách, jak dokazují archeologické
nálezy i nejstarší církevní stavby. Lze však předpokládat, že i když první písemná zpráva o
Chotýšanech je ze 13. století, existovalo zde původní sídliště podstatně dříve. V každém případě
muselo již tehdy dojít ke značnému odlesnění, a to nejen z důvodů potřeby
dřeva jako stavebního materiálu, ale i pro získání plochy k pěstování zemědělských plodin a pro
pastvu. To vše záviselo na šlechtických majitelích panství.
Lesy byly ovšem zcela jiného složení než dnes. Předpokládáme, že v nich převažovaly dřeviny
listnaté, především dub letní s habrem, na vlhkostně příznivějších stanovištích se spíše jednotlivě se
vyskytující lípou, javorem klenem nebo mléčem, jasanem, v okolí vodotečí a na silně zamokřených
stanovištích rostly olše a vrby. Buk zde byl rovněž zastoupen, ale netvořil zřejmě podstatnou
složku porostů, neboť mu lépe vyhovují vyšší polohy nebo chladnější stanoviště s humóznější
půdou, jaké jsou místy na svazích v Posázaví.
Z jehličnatých dřevin měly zřejmě poměrně vysoké zastoupení jedle i smrk, neboť např. podle
starých lesnických záznamů z r. 1803 tvořily z celkové výměry revíru „Most“ nad Pařezím
smrkojedlové porosty ve
stáří 90-110 let téměř 32 %,
kdežto smrkoborové jen
necelé procento. Naopak
v lese „Kladina“ u Věžníků
rostly smrkoborové porosty
na ploše 222,5 jitra (asi 128
ha).
V lesích
„Nad
Palečkem“, „V Hladově“ a
„V Borku“ jsou borovice
zaznamenány již r. 1743. Je
ovšem otázka, zda šlo ještě
alespoň zčásti o původní
porosty, neboť i když smrk a
borovice
zde
jistě
v dřívějších
dobách
na
Pohled na Pařezí od Kojetic - 1969
některých
vhodných
stanovištích rostly, tvořily
patrně jen méně významný podíl lesů. Hospodářsky nejvýznamnějšími dřevinami se staly vzhledem
k poměrně rychlému růstu, neboť potřeba dřevní hmoty stále stoupala. Vznik smrkových
monokultur, které dnes v okolí Chotýšan i na celém Podblanicku zcela převládají, má značné
ekologicky nepříznivé důsledky. Náprava tohoto stavu je nelehkým dlouhodobým úkolem lesníků.
Modřín, který není v Čechách původní dřevinou, se na Podblanicku pěstuje od druhé poloviny 18.
století, např. v lese „Vejkramly“ mezi Radošovicemi a Bílkovicemi od r. 1788.
Vyklučením lesů byla získána půda pro pole, v údolích vznikly louky a rybníky. V Chotýšanech
jich máme pět: „Trubák“, „Císařský“, „Prostřední“, „Tlymok“ a menší zvaný „Nový“. Největší
rybník je však Smikov na Chotýšance pod Městečkem s asi 25 ha vodní plochy. Při velké povodni
v červnu 1906 se jeho hráz jakož i hráze nad ním položených rybníků protrhla a příval vod způsobil
pohromu v celém údolí. Smikov byl obnoven až v r. 1956.
Nejstarším stromem v okolí Chotýšan, a možná i na celém Podblanicku, je dosud žijící pahýl
javoru klenu za zdí dvora Věžníky. V r. 1996 z něho zbýval jen asi 3 m vysoký a 15 cm tlustý
„plášť“ kůry, lýka a nepatrné vrstvy dřeva o šířce asi 2,5 m. Zbytek byla jen volná plocha, přičemž
dřevo pláště bylo ohořelé. Doměření přibližného obvodu kmene ukázalo asi 650 cm, což je rozměr
u klenu nevídaný a lze ho proto možná počítat k Žižkovým pamětníkům. Z obvodové vrstvy
vyrůstalo několik silných větví o výšce kolem 5 m. Při kontrole v zimě 1999 zbývala z popsaného
torza už jen sotva polovina, zbytek ležel na zemi. Na jaře však mladé větve byly opět zelené. U zdi
dvora rostou dva mohutné kaštany koňské.
Z ovocných stromů patří k chotýšanským mohykánům hrušeň u
stavení p. S. Matouška o výšce asi 10 m a obvodem kmene 240 cm.
Je značně přes 100 let stará a dosud každoročně plodí. O starých
ovocných i okrasných stromech Chotýšan a okolí psal před 30 léty
p. J. Šilha, který měl velký zájem o zlepšení stavu zámeckého parku.
Na loukách i v lesích kolem Chotýšan roste řada zajímavých
druhů bylin i keřů, z nichž některé jsou vzácné a zákonem chráněné.
Dokladový materiál je zčásti v herbáři Muzea okresu Benešov
v zámku ve Vlašimi.
V Chotýšanech i okolí se můžeme setkat s řadou živočichů,
zejména ptáků.
V údolí Chotýšanky je kdysi sledoval zesnulý F. Váňa
z Benešova, nyní P. Čech z Vlašimi. Je potěšitelné, že na komíně
lihovaru pravidelně hnízdí čáp bílý. V posledních letech se na
„Prostřední“ a „Císařský“ rybník vrací ke hnízdění labutě bílé. Lovu
motýlů se zde přes 20 let věnoval akad. malíř O. Holub, který v okolí
Chotýšan a Bílkovic zjistil úctyhodný počet - přes 800 druhů.
Čápi bílí na komíně lihovaru.
V uplynulých desetiletích se ráz krajiny ve srovnání s první polovinou století zásadně změnil.
Drobná políčka různých tvarů nahradily při socializaci zemědělství v padesátých létech velké
družstevní lány a živou sílu koní a krav výkonné zemědělské stroje. Změnila se i skladba
pěstovaných plodin, z nichž prakticky vymizelo zejména žito a oves a naopak se rozšířily plochy
pšenice a ječmene nových odrůd poskytující vysoké výnosy. Na velkých plochách se dnes vysévá
dříve zde téměř nevyužívaná kukuřice, z olejnin řepka. Postupně se měnilo i myšlení a způsob
života obyvatelstva a dnešní mladá generace si už ani nedovede představit, v jak těžkých životních
podmínkách někdy žili jejich prarodiče.
Podblanická krajina má zvláštní půvab. Kouzlo s trochou melancholie jí dodává střídání tmavé
zeleně lesů se světlejšími loukami, zemědělskými kulturami, lesknoucími se plochami rybníků i
vesnicemi s červenými střechami, nad nimiž se vypíná kostelní věž. A tomuto obrazu české vesnice
přesně odpovídají i Chotýšany.
Pohled na Chotýšany v 60. letech
Křemení, Městečko, Pařezí a okolí
Nikdo na světě není sám. Každý má svého souseda. Ať za plotem nebo za kopcem, ale vždy
blízkého člověka, se kterým společně obývají kraj, který je pro ně domovem. Kraj okolo říčky
Chotýšanky, jak by se zřejmě nejlépe dalo vymezit území, kde tyto sousedské vztahy odnepaměti
trvají, je malebnou, kopcovitou krajinou. Zalíbení v ní nalezli nejen její stálí obyvatelé, ale i mnozí
návštěvníci, chataři a chalupáři. Ráz a podobu tohoto kousku české země po staletí vytvářeli svojí
prací naši předkové společně, bez rozdílu v které vesnici, osadě či samotě žili. Dobré sousedské
vztahy tomu jistě významně napomáhaly. Jistěže někdy lokální patriotismus obyvatel sousedních
osad rozpálil jejich čela tak, že nastaly i takové momenty, které si nezadají v ničem se zápletkami
typu „Knoflíková válka“, ale to je zřejmě lidskou přirozeností. Důležité je, že v dobách a situacích,
kdy toho bylo třeba, dokázali lidé bez rozdílu držet při sobě.
V současné době jsou obce v okolí Chotýšan soustředěny pod jedno správní území, katastr
Obecního úřadu Chotýšany. V minulosti byly s drobnými obměnami spravovány obdobně vrchností
a zemskou správou. Do katastru obce Chotýšany patří kromě Chotýšan tyto vesnice a osady
Křemení, Městečko a Pařezí. Z menších usedlostí je to pak ještě dvůr Lhotka u Městečka, Toulov u
rybníka Smikov a starobylá tvrz Věžníky.
V této kapitole chceme čtenáře stručně seznámit s těmito půvabnými a významnými místy okolí
Chotýšan, která jsou dějinně spjata s životem jejich obyvatel, i když jejich historie se leckdy datuje
jinak a i konkrétní události se liší.
Křemení
Osada Křemení leží při silnici Benešov Vlašim, 1 km
západně od Chotýšan. Zástavba se nachází převážně jen
na severní straně cesty. Na protější straně se nachází
pouze samota „Kozina“. V současnosti má osada 16
popisných čísel. Pokračuje zde výstavba nových
obytných domů. V rámci investičních akcí obce
Chotýšany zde byl vybudován nový chodník a zřízeno
veřejné osvětlení komunikace.
Z historických údajů:
Křemení - současnost
Křemení, víska při Pelhřimovské
silnici, 41 duší v 9 domech. Víska
povstala v nynějším století (19. století)
na pustých gruntech.1)
V roce 1869 - 44 obyvatel, v roce
1950 - 44 obyvatel, v roce 1970 - 39
obyvatel, v roce 1980 - 26 obyvatel
V kronikách žádné zmínky o osadě
nejsou.
Pohled od Jemnišť v padesátých letech
Městečko
Městečko leží přibližně v polovině vzdálenosti mezi Vlašimí a Benešovem, 1,5 km jižně od
Chotýšan. Rozkládá se ve zvlněné krajině, v místě, kde říčka Chotýšanka vytéká z krátkého, ale
poměrně hlubokého údolí. Chotýšanka pod Městečkem napájí velký rybník Smikov. Zřejmě někdy
ve 14. století byl podniknut pokus získat pro chotýšanský statek menší městské středisko,
1)
Vlasák, A. N.: Okres Vlašimský, Praha 1874, str. 110
které mělo ambice využívat polohy na spojnici Vlašimi a Domašína s Benešovem. První doklad o
Městečku pochází z roku 1411. Zda bylo ještě tehdy městečkem, není známo, roku 1542 však již ne.
Ani mapa stabilního katastru z roku 1841 nenasvědčuje tomu, že by zde vznikl skutečně městský
celek. Ukazuje drobnou ves, tvořenou několika většími usedlostmi kolem nevelké nepravidelné
návsi, a několik dalších usedlostí a chalup jižně za potokem.
V roce 1976 byla kronikářem J. Šilhou
nalezena pamětní kniha obce Městečka. Byla
založena až po první světové válce v roce 1920.
První zápis byl proveden starostou zdejší obce,
rolníkem Janem Marešem č.p. 12, a pojednával
o povodni na říčce Chotýšance z roku 1906.
Osada Městečko bývala samostatnou obcí,
v roce 1960 byla obec zrušena a přičleněna jako
osada k obci Chotýšany. V okolí Městečka se
nachází množství rekreačních objektů. Nedaleko
leží
i
zmíněný
Městečko 1999
dvůr
Lhotka, který obývají a obhospodařují v poslední době
příslušníci náboženského seskupení Hare Kršna. Blízko odtud
je i objekt usedlosti Věžníky, kde je možno spatřit pozůstatky
původní historické zástavby a rekonstruovaný hospodářský
dvůr, ve kterém stojí zmíněný věkovitý javor.
V osadě Městečko pokračuje výstavba obytných domů.
V poslední době zde v rámci investičních akcí obce Chotýšany
byl zrekonstruován most přes říčku Chotýšanku a byla
zrenovována místní kaplička. V dohledné době dojde
k vysazení lip v jejím okolí, čímž bude rekonstrukce úspěšně
zakončena.
Další historické údaje
„Městečko, ves, 190 duší v 24 domech. K obci náleží
Věžníky.“2)
Kaplička v Městečku 1997
V roce 1869 - 212 obyvatel, v roce 1950 - 122 obyvatel, v roce 1970 - 110 obyvatel, v roce 1980
- 82 obyvatel
V současné době má osada 34 čísel popisných.
Pařezí
Osada Pařezí vznikla kolem roku 1780 při staré formanské cestě vedoucí od Benešova přes
Chotýšany k Domašínu, Vlašimi a dále k Jihlavě. Původní jméno osady bylo Pařezy, jak je ještě
dochováno na starých mapách. Podle pařezského kronikáře F. Fialy se týkalo pařezů dubů, z nichž
poslední byly vykáceny ve válce prusko-rakouské r. 1866.
Pod Pařezím se jezdilo přes Chotýšanku po kamenném mostě, jehož německé jméno Brücke
bylo lidově zkomoleno na Bruk. Tímto jménem byla označována i myslivna u mostu, za níž byla
vrata uzavírající vstup do panského lesa. Formanské vozy nejezdily přes „Hory“ po stále stejné
cestě, a tak jsou za dnešní Havlínovou hájovnou souběžné úvozy několika starých cest zvané
rokličky. Výjezd z lesů na domašínskou stranu byl kontrolován z druhé hájovny stojící poblíž
2)
Vlasák, A. N.: Okres Vlašimský, Praha 1874, str. 110
vrcholu stoupání na hřebenu severovýchodně od Kalamajky. Po zrušení této cesty kolem r. 1820
byla r. 1856 postavena myslivna v Zajíčkově, do níž se s přestěhováním lesního „Od mostu“
přeneslo i jméno „Bruk“. Dodnes se běžně používá pro zastávku Domašín.
Rodiny žijící na Pařezí měly vesměs mnoho dětí, které malá políčka, louky a lesy sotva mohly
uživit a tak odrostlejší děti odcházely za prací jinam, někdy až do Prahy. Řada z nich se tam dobře
uplatnila, navzdory chudým poměrům, z nichž vyšly.
Pařezské chalupy byly dlouho
kryty doškovými střechami, nejdéle
přežila u Ratajů.
Na
návsi
byla
v r. 1933
vystavěna kaplička zasvěcená Panně
Marii Lurdské. Pozemek a práci
poskytli místní občané, finančně
přispěla
komtesa
Gabriela
Šternberková (stavební materiál),
duchovní správce obce (socha M.
Náves v Pařezí v roce 1959
Lurdské a zvon), manžel G. Šternberkové p. Malimánek (oltář).
Kaplička byla vysvěcena 13. VIII. 1933. V r. 1975 byla
svépomocí občanů opravena (náhrada střešních tašek plechovou
krytinou, omítky). V kapličce mnoho let třikrát denně zvonil p.
Štěpánek, později se zvonilo už jen při nejsmutnějších
příležitostech (umíráček). Interiér kapličky vyčistil a pěkně
upravil p. J. Matoušek na jaře 2000. Automatické zvonění
obdobné zvonění v chotýšanském kostele zůstalo ve stadiu slibů.
V říjnu 1997 proběhl sraz rodáků, kterého se zúčastnilo 48 osob.
I v okolí Pařezí se nachází mnoho rekreačních objektů, které
Kaplička na Pařezí v srpnu 1933
jsou vystavěny při břehu zmíněné říčky Chotýšanky. Od hráze
rybníka Smikova, kde leží tzv. Toulov obydlený i stálými
obyvateli, až k hranicím katastru obce dále po proudu. Zde se nachází i objekt společnosti Sparta
Cup, který byl koncipován jako rozsáhlý areál pro dostihový sport.
Další historické údaje.
Pařezí, víska, 69 duší v 9 domech. Víska povstala v nynějším století (19. století) na pustých
gruntech.3)
V roce 1869 - 61 obyvatel, v roce 1950 - 29 obyvatel, v roce 1970 - 21 obyvatel, v roce 1980 18 obyvatel
3)
Vlasák, A. N.: Okres Vlašimský, Praha 1874, str. 110
O chotýšanském panství
Obec Chotýšany existovala pravděpodobně již v prvním
tisíciletí, písemné záznamy o její existenci se zachovaly až z 13.
století. Kdysi v dávných dobách byla výstavným a dosti živým
městečkem, které vévodilo celému okolí.
Původ jména Chotýšany je kladen do období kolem roku
1200; odvozuje se od vesnice Chotýšanů, tj. lidí bydlících
v Chotýši, vsi u Kostelce nad Černými lesy, a odtud
přistěhovaných, nebo ves lidí Chotýšových. 1) Můžeme se setkat
také s dalším vysvětlením jména Chotýšany viz str. 28.
V písemných pramenech je první zmínka o Chotýšanech
z roku 1250, kdy se objevuje vladyka Mrákota (Mracota de
Hotisan)2). O století později je z historických pramenů známo, že
tu byly pány zřejmě dva vládnoucí rody. Podle záznamu
z 9. prosince 1357 se dozvídáme o několika panoších. Byli to
Mrákota zvaný Hlavatec (též Hlaváč), bratři Mrákota Dlouhý a
Mrákota Jaroslav (Jaroš) a další bratři Zachar a Rous, rovněž
zvaní „z Chotýšan“. Počet majitelů a jejich příbuzenské vztahy
naznačují existenci dvou sídel.
Erb pánů z Říčan
(na červeném gotickém štítě
stříbrný leknínový trojlist)
Po nich zde sídlil r. 1386 Zdeněk Ohništko z Chotýšan, jehož
vdova Markéta zde r. 1403 po něm provozovala právo podací.
Narodili se jim tři synové Jiří, Tas a Jan, kteří jsou i se svou
matkou uváděni v zápisech v r. 1409.
Další z bratrů Mrákotů (uváděných r. 1357) měl manželku
Erb pánů z Chotýšan
Čeňku a s ní dcery Dorotu a Ofku (obě zemřely v útlém věku).
(stříbrná trojlistá lipová ratolest na
Když Čeňka ovdověla, její majetek připadl králi Václavu IV.,
červeném kruhovém terči)
který ho přidělil
r. 1394 Janovi Divokému z Jemniště. Tehdy tomu
Čeňka s Bohuňkem z Chotýšan (za něhož se zřejmě po
smrti manžela provdala) marně bránila.
Od Jana Divokého z Jemniště odkoupil zřejmě
Chotýšanské panství Jan Roháč z Dubé. Král však jeho
vlastnictví neuznal (Jan Divoký z Jemniště prodej
nezaknihoval) a r. 1411 propůjčil panství i s tvrzí „k
manství“ (do správy) pánu Vyšehradskému.
Později bylo panství dvorskými úředníky převedeno
na Přibíka Tluksu z Buřenic, který se poté psal „z
Chotýšan“. V letech 1414 - 1417 je také uváděn jako
mecenáš zdejšího kostela.
Erb Lukaveckých z Lukavce
(na modrém štítě stříbrná čtvrť)
1)
2)
Dalším známým vladykou na Chotýšanském panství
je Jan z Chotýšan, který zřejmě sympatizoval
s husitským hnutím, neboť se zúčastnil r. 1440
Čáslavského sněmu.
Profous, A.: Místní jména v Čechách 1. -4. Praha 1954, str. 39
Profous, A.: Místní jména v Čechách 1. -4. Praha 1954, str. 47
Roku 1475 se historické prameny zmiňují již o Štěpánu z Vrchotic, který na zdejším panství
sídlil.
Rod vladyků z Chotýšan v 15. století zaniká.
Na počátku 16. století byli podle dostupných pramenů držiteli Chotýšan nejprve Jeronym ze
Skuhrova a poté Štylfryd Lukavecký z Lukavce.
Dále následoval jeho syn a dědic - rytíř Jetřich z Lukavce. Ten své dědictví - Chotýšany s tvrzí a
podacím právem kostelním, ves Takonín, Libětice, Městečko a díl v Dobříčkově podle zápisu
v zemských deskách - prodal Mikulášovi a Janovi
bratřím Chobotským z Ostředka.
Rytíři Chobotští z Ostředka drželi po předcích také
ves Chobot, Nespery a Tehov. Při dělení dostal
chotýšanské panství Mikuláš. Po smrti bratra Jana
zdědil i jeho statky, na kterých hospodařil s manželkou
Kateřinou ze Štítného.
Kolem roku 1573 následuje v držení Chotýšan
Mikulášův syn Vilém Chobotský z Ostředka, zvaný
„starší“. Vilém k tomuto majetku přikoupil r. 1578 ves
Bořeňovice. Na Chotýšanech panoval s chotí Dorotou
z Olbramovic a v roce 1592 přikoupil ještě ves
Býkovice s pustou vsí Slotějovem.
Zemřel 6. ledna 1594 a byl pohřben ve zdejším
kostele, v němž se dochoval jeho náhrobek. Vilém měl
více synů, čtyři z nich v mladém věku zemřeli. Jediný
Jan, dědic Chotýšan, otce přečkal. Rytíř Jan Chobotský
Erb vladyků z Chýš a Egerberka
z Ostředka, řečený mladší, postupně svůj majetek
(na stříbrném štítě modrý kosmý vlnitý pruh)
rozprodával. Nejdříve odprodal r. 1600 Václavu
Věžníkovi z Věžník ves Takonín a celé Býkovice,
r. 1601 Janu Ostrovcovi z Kralovic a na Vlašimi
přepustil Městečko a dvůr Metličany. Kolem roku
1610 prodal Bořeňovice a koupil za to ves Křešice.
Brzy nato však zemřel.
Jan mladší z Ostředka neměl mužského
potomka, takže Chotýšany s ostatními statky
převzal jeho bratranec Vilém, syn jeho strýce Jana
Chobotského staršího - pána na Nespeřích. Vilém,
který se uvádí jako pán tvrze r. 1612 a ještě ve
sbírkách zemských r. 1615, brzy potom však
zemřel. Zanechal po sobě syna Jana Václava, který
byl nezletilý. A protože celé dědictví bylo
zadluženo, bylo prodáno r. 1620 jeho matce, vdově
Johance Chobotské z Chýš a Egerberka. Šlo o tvrz
Chotýšany, dvůr, pivovar, městečko Chotýšany
s podacím právem kostelním, dvůr v Kojeticích,
dvůr Buchov, ves Holčovice a díly v Lažanech,
Čestíně a Velíši. Chotýšanský statek, který
nemohla Johanka déle udržet, postoupila z nařízení
zemského soudu ještě téhož roku rytířovi Václavu
staršímu Věžníkovi z Věžník a pánu na
Třeběšicích. Tato koupě se uzavřela v domě
Erb Chobotských z Ostředka
(na stříbrném štítě zlatý terč, do něhož je vetknuto
devět střídavě červených, zlatých a modrých
pštrosích per)
Václava Věžníka na Novém městě pražském.
Rytíř Václav Věžník koupil tyto statky ještě ve velmi dobrém stavu, nikoli však na dlouho. Roku
1618 začala třicetiletá válka a do Čech se hrnula žoldnéřská vojska ze všech končin Evropy.
V listopadu r. 1620 přitáhlo uherské vojsko poslané do Čech knížetem sedmihradským, Bethlenem
Gaborem, do Vlašimi. Bylo to osm tisíc jezdců. Do Čech přijeli vlastně již pozdě, poněvadž bylo již
po prohrané bitvě na Bílé Hoře.
Žádné bitvy se nezúčastnili. Plenili a loupili všude, kudy táhli. Ve Vlašimi například vypálili
zámek, s ním vyhořelo čtyřicet občanských domů. Dostali se až do chotýšanského okolí, kde také
zle řádili. Vypálili ves Věžníky, Metličany a Libětice, městečko Chotýšany, do té doby kvetoucí a
bohaté, zpustošili tak, že zůstal jen kostel, něco málo domků a stará kovárna, která byla zrušena až
za více než dvě stě let. Obyvatelstvo se rozprchlo do lesů, aby uhájilo alespoň holé životy. Po čase
se vraceli lidé zpět. Bylo jich však jen hrstka. Našli svá obydlí zpustošena, vypálena a vypleněna.
Ti, co se vrátili, vystavěli svá obydlí na starých původních místech. Bylo však více těch, kteří se
nevrátili. Jejich vyhořelé domky a statky neměl kdo stavět, a tím se stalo, že celá severní strana
městečka v místech, kde se dnes říká „Na Větráku“, úplně zanikla. Vrchnost měla však zájem na
tom, aby bylo dost pracovních sil. Proto zvala obyvatelstvo z jiných krajů, aby se do Chotýšan
nastěhovali. Těm, kteří přišli, vykázala vrchnost místo ke stavbě domů na panském pozemku na
jižní straně, a tak vznikla část, kde se dodnes říká „Na obci“.
Těmito událostmi a ještě i jinými pohromami za třicetileté války (např. bitva u Jankova roku
1645), klesly Chotýšany na nepatrnou vesnici.
Václav Věžník z Věžník měl být císařem potrestán za to, že se zúčastnil stavovského povstání.
Přihlásil se však hned ke katolické víře, a proto mu císař vyměřil jen pokutu 70 zlatých, které musel
složit Jezuitské koleji v Praze.
Po smrti rytíře Václava Věžníka z Věžník kolem r. 1628 - se stal majitelem
chotýšanského panství jeho potomek - rytíř
Bedřich (psal se také Fridrich) Leopold
Věžník z Věžník. Oženil se s Marjánkou
Vratislavovou z Mitrovic, se kterou měli dva
syny. Roku 1631 přikoupil ves Bílkovice a
r. 1655 Jezero.
Zastával veřejné úřady3) a byl velmi
váženou osobou. Byl také velmi horlivým
katolíkem. Spojil se s jezuity a své poddané
nechal vyučovat katolickému náboženství.
Podle starých záznamů se praví, že „kdo byl
vlažný“, toho pronásledoval! Když 6. dubna
1663 zemřel, dali jezuité z vděčnosti jeho tělo
pochovat do svého kostela u sv. Ignáce na
Novém Městě pražském.
V tomto kostele na Karlově náměstí
v Praze vedle vojenské nemocnice, která byla
v té době jezuitským klášterem, stojí dodnes
Erb Věžníků z Věžník
(na modrém štítě stříbrná psí hlava se zlatým obojkem
a červeným jazykem)
3)
Stal se J. M. C. radou, v letech 1638-1639 místopísařem, purkrabím kraje Hradeckého a místosudím
v království Českém. Od roku 1652 podkomořím.
mramorový náhrobek, s tímto nápisem: „Urozený a statečný pán, rytíř Leopold Bedřich Věžník
z Věžník a na Chotýšanech, Bílkovicích a Jezeře atd., císařský místodržící a soudní rada zemřel 6.
dubna 1663.“
Jeho syn, Václav Jaroslav rytíř z Věžník, se vyznamenal jako statečný obhájce Prahy proti
Švédům. V letech 1690 - 1699 se uvádí jako hejtman kraje Kouřimského, ke kterému tenkrát patřily
také Chotýšany.
Po rozdělení majetku r. 1669 dostal Bílkovice a Jezero. Roku 1679 Jezero prodal a získal od
bratra Chotýšany. Na těchto statcích panoval s manželkou Ludmilou Kořenskou z Terešova, která r.
1715 zemřela. Z manželství s Ludmilou se narodil r. 1678 syn a dědic Chotýšan - Jan František
Věžník z Věžník. Ten zemřel poměrně mladý ve věku 49 let, dne 20. dubna 1727. Za dva dny za
ním zemřela jeho manželka Marie Benigna z rodu Dobřenských z Dobřenic. Oba jsou pohřbeni
v chotýšanském kostele.
Jejich syn a dědic Jan Josef Věžník se
r. 1731 oženil se slečnou Annou Antonií
z Kolčova. Byl posledním držitelem z rodu
Věžníků. Jan Josef Věžník zemřel jako
poslední svého rodu roku 1757 v Praze.
Věžníkové vládli na chotýšanském panství
po pět generací, téměř 120 let až do roku
1737, kdy byli nuceni statky prodat.
V roce 1737 koupil chotýšanské statky
Arnošt František I. hrabě z Vrtby, majitel
Votic, Olbramovic, Janovic a Bílkovic. Od
této doby mají všechny statky stejnou
vrchnost. Změnou majitele Chotýšany jen
získaly. Hrabě Arnošt, který spravoval
všechen majetek se svou manželkou Marií
Annou roz. Vratislavovou z Mitrovic, si
nechal v sousedství staré tvrze při císařské
Erb hrabat z Vrtby
silnici postavit jednopatrový renesanční
(na zlatém štítě tři páry černých jeleních paroží)
zámek. První zpráva o něm je z roku 1743.
Ze zbytků staré tvrze nechal zbudovat
pivovar. Roku 1761 dal zbořit občanské
domky rozkládající se mezi zámkem a kostelem. Občanům postavil nová obydlí na jiném místě a na
získané ploše zřídil přírodně krajinářský anglický park s barokní besídkou. Zámecký park býval
nejkrásnější z celého okolí a byl také chloubou Chotýšan. Až do dnešních dnů se nám zachovaly
mohutné vzácné stromy a dnes již jen pouhá zřícenina zmíněné barokní besídky.
Arnošt František I. hrabě z Vrtby, připomínaný ještě roku 1787 jako český nejvyšší dědičný
kancléř, zemřel ve věku 77 let roku 1791. Jeho nejstarší syn Adam František hrabě z Vrtby, který se
v roce 1746 narodil na chotýšanském zámku, se stal po svém otci dědicem. K Chotýšanům přilnul
velkou láskou a rád se tu zdržoval. A protože byl upřímně věřícím člověkem, snažil se o to, aby
chotýšanský chrám měl vlastního faráře. Dosáhl toho, že roku 1796 zde byla zřízena lokálie, která
byla roku 1806 povýšena na faru.
Hrabě Adam z Vrtby nechal vystavět několik nových domků, vybavil zámecký pivovar a po roce
1801 nechal postavit školu. Ta byla vystavěna z nepálených cihel, z většiny dřevěná s šindelovou
střechou a celkem málo vyhovující. Tato škola stála téměř na místě té dnešní až do dubna roku
1865.
Do dnešní doby se nám zachovala další
z vzácných památek postavených za
Adama Františka hraběte z Vrtby. Je jím
barokní kamenná socha Sv. Jana
Nepomuckého, vytesaná z pískovce. Na
jejím podstavci je vytesán vrtbovský erb
s monogramem A. F. a W., a letopočtem
1794. Tato socha stojí u zdi při vchodu na
hřbitov. Na tomto místě stála kdysi panská
kovárna.
Adam František hrabě z Vrtby zemřel
ve Vídni 3. září 1807 ve věku 61 let. Jeho
největším přáním bylo, aby byl pochován
v Chotýšanech, které si velmi oblíbil.
Mramorový náhrobek, postavený jeho
přáteli a dědici při kostelní věži se
dochoval dodnes.
Období Vrtbů, jako majitelů panství,
skončilo rokem 1807, protože Adam
František z Vrtby zemřel bezdětný.
Všechny jeho statky získal odkazem
František Josef Vratislav z Mitrovic a po
jeho smrti připadly statky jeho dětem.
Erb Vratislavů z Mitrovic
(štít červeně a černě nazděl polcený)
Hrabě František Josef z Mitrovic, který zde hospodařil 42 roků, nechal v roce 1844 provést
vlastním nákladem přestavbu kostela. Bydlel však většinou ve Voticích. Zemřel v roce 1849,
Chotýšany pak připadly jeho synům Františkovi a Josefovi, kteří zůstali svobodní. O zděděný
majetek a hospodářství se velmi málo starali,
v Chotýšanech se také skoro nezdržovali. Stálé
bydliště měli ve Vídni. V Chotýšanech se o všechno
staral správce a nadlesní Pelikán, který nestačil za
nimi do Vídně posílat peníze. Tento rod hrabat
Vratislavů z Mitrovic byl dobře zapsán u císařského
dvora rakouského, kde někteří zastávali vysoké
úřady. Měli od roku 1725 dědičné právo zastávat
úřad zemského mistra kuchyně, jimž se také říkalo
„koštovatelé“, neboli „ochutnávači“ u císařského
dvora. Jedním takovým „ochutnávačem“ u císaře
Františka I. byl hrabě Josef Vratislav, kterému říkali
„císařský komoří“. Zemřel ve Vídni dne 9. října
1869, byl převezen do Chotýšan a zde s velkou
pompou pochován do rodinné hrobky, která byla
vpravo od vchodu do chrámu. V tehdejší době byla
ohrazena mřížkovým plůtkem.
Erb hrabat ze Šternberka
(na modrém štítě zlatá osmihrotá hvězda)
František Vratislav hrabě z Mitrovic prodal
chotýšanské panství v roce 1872. Zemřel ve Vídni
dne 19. ledna 1879 a byl rovněž převezen do
Chotýšan, kde byl pochován do rodinné hrobky
vedle bratra Josefa. Tím vymřel slavný rod
Vratislavů z Mitrovic.
Chotýšanský zámek a vše co k němu příslušelo, koupil chabrus (družstvo), jde o „spolčení
licitantů, kteří mají mezi sebou tajnou úmluvu, že jeden z nich zboží lacino koupí a s druhými pak o
zisk se rozdělí“4). Ale již v roce 1873 vše odkoupil Bedřich hrabě Bellegarde za 165 tisíc zlatých.
Ještě ten samý rok je prodal židovi Moritzi Sternschussovi. Již v době, kdy Chotýšany patřily
bratrům Vratislavům, ztratily mnoho na svém významu a jejich význam upadal i nadále, kdy se
majitelem stal Moritz Sternschuss. Ten hleděl ze všeho co možná nejvíce vytěžit. Nic se
neopravovalo, zámek i zahrada pustly.
Dne 20. dubna 1883 koupil velkostatek hrabě Zdeněk ze Šternberka pro svého syna Filipa, který
se 1. května 1884 oženil. Za manželku si vzal Karolínu rozenou Thunovou a k obývání dostal
zámek Jemniště. Svatba se konala v chrámu Páně ve Vídni. Po slavném sňatku odjeli novomanželé
na zámek Jemniště, kde byli slavnostně uvítáni. Zámek v Chotýšanech navštívil hrabě Filip
Šternberk poprvé 6. května 1884. Se svou mladou chotí navštívil při té příležitosti faru, společně si
prohlédli kostel a zašli i do školy. Pak odjeli kočárem zpět na Jemniště.
Pro Chotýšany samotné to nemělo žádný zvláštní význam, protože hrabě Filip Šternberk pronajal
hned po koupi velkostatek synovi bývalého majitele Karlu Sternschussovi, který se právě oženil.
Chotýšany s nimi i Bílkovice měl v nájmu asi 18 let. Celkem hospodařili Sternschussové
v Chotýšanech 28 let.
Po Karlu Sternschussovi zde hospodařil další nájemce, žid Frankenstein. V této době
chotýšanský zámek zpustl nejvíce. Okna byla na mnoha místech vytlučena, na dvoře byl nepořádek,
zeď kolem parku byla rozvalena a nic se neopravovalo. Zahrada zarostla tak, že zde vznikly
neproniknutelné houštiny. Frankenstein měl chotýšanský i bílkovický velkostatek v nájmu do roku
1912.
Po něm přišel další
nájemce,
mladý
a
podnikavý ing. Bohuš
Svoboda, který zde byl
jen krátce. Hleděl si
hospodářství i všeho
ostatního.
V dohodě
s majitelem
nechal
přestavět
a
upravit
vnitřek zámku, byla
opravena a zabezpečena
zeď kolem parku, byl
znovuzřízen i samotný
park a celkově byl celý
dvůr
uveden
do
náležitého
pořádku.
Nájemce ing. Svoboda se
zajímal i o věci obecní.
Jeho
zásluhou
byla
Chotýšanský zámek v roce 1929
v obci
projektována
meliorace pozemků a zavodňování. Bylo připraveno zavedení vodovodu pro celou obec a další
užitečné změny. Místní činitelé obecního zastupitelstva však pro tyto změny neměli příliš
pochopení. I mnozí z osadníků byli proti. Viděli ve všem jen prospěch dvora a zapomínali, že i jim
by to mohlo být k užitku. Když přišel rok 1914 a s ním I. světová válka, bylo rázem po všech
plánech.
4)
Ottův slovník naučný, 12. díl, str. 5
Ing. Bohuš Svoboda se z Chotýšan v roce 1919 odstěhoval do Načeradce, kde koupil zbytkový
statek. Pozemkovou reformou po první světové válce byla část pozemků od chotýšanského
velkostatku rozdělena mezi místní malozemědělce, chalupníky a ty, kteří podle zákona o
pozemkové reformě měli na půdu nárok. Zbytek ve výměře 85 ha zůstal ve vlastnictví Filipa
hraběte ze Šternberka, který ho opět pronajal.
Několik dalších let tu byl jako nájemce Josef Seibert. Nebyl špatným hospodářem ani špatným
sousedem, ale následkem různých nepříznivých okolností se mu nedařilo dobře. Nehoda stíhala
nehodu, nezdar se střídal s nezdarem. Vlivem své poněkud prudké povahy a také pod vlivem
špatných rádců nedovedl se v rozhodujících věcech dohodnout s majitelem, a tak se v roce 1931
stěhoval se svou rodinou z Chotýšan. Josef Seibert se usadil v Benešově, kde si po čase zřídil menší
povoznictví.
V roce 1930 koupil zbytkový statek Chotýšany ing. Adolf Korbel z Prahy. Nehospodařil však na
statku sám, ale opět ho pronajal. Sám si ponechal k obývání některé místnosti v zámku, dále pak
ovocnářskou a zelinářskou zahradu. Nájemcem velkostatku za ing. Korbela, byl Otto Eger.
Hospodařil zde se svou manželkou Julií do roku 1940. Po něm následoval Václav Kinkor, který po
smrti manželky Josefy od roku 1942 hospodařil sám s dcerou Jaroslavou, která mu vedla
domácnost. Roku 1946 vypršela nájemní smlouva a odstěhoval se do Říčan, kde se usadil.
Na podzim roku 1938 ing. Korbel velkostatek prodal. Koupil jej od něj ing. Otto Langhammer,
ředitel báňského úřadu ve Slezsku. Přistěhoval se do Chotýšan se svou paní ihned po uzavření
smlouvy. Nájemcem zůstal i nadále výše jmenovaný Václav Kinkor. Po nájemci Kinkorovi si
pronajal zdejší velkostatek Josef Žížala, rodák z Dobříčkova, který měl před tím v nájmu
velkostatek Čeňovice. V poměrně krátké době svého hospodaření ukázal, že je dobrým
hospodářem. Dlouho však nehospodařil.
Vlivem nových politických i hospodářských událostí po únoru 1948 byla provedena nová
parcelace místního zbytkového statku. Všechny zbývající pozemky, pole i louka byly
rozparcelovány a přiděleny těm, kteří o ně projevili zájem. Není jistě bez zajímavosti, že zájem zde
byl značný. Byly rozděleny i všechny hospodářské budovy, stodoly, stáje i část obytného stavení.
Několik obytných místností bylo ponecháno
k užívání ing. Ottu Langhammerovi a
dosavadnímu nájemci Josefu Žížalovi, který
vlastnil ještě živý i mrtvý inventář a měl ještě
sklidit úrodu. V části bytů bývalé „ratejny“ byla
vyhražena místnost pro obecní knihovnu a pro
úřad místního národního výboru. Do dalších
dvou místností se pak nastěhoval předseda
MNV Antonín Šmídek, který zde byl před
několika lety, ještě za nájemce Kinkory,
zaměstnán jako šafář a nyní se sem vracel jako
národní správce. Část panské zahrady, souběžná
se silnicí ve směru od fary ke kostelu, byla již
dříve přidělena faře. Zbytek nyní připadl obci.
Začátkem října 1948 byl proveden odhad
živého inventáře na zbytkovém statku a zároveň
se provedlo jeho přidělení oprávněným
uchazečům. Zájem o dražbu byl veliký. Tím
Špýchar chotýšanského dvora v 50. letech
vlastně skončila činnost Josefa Žížaly, jakožto
nájemce na chotýšanském velkostatku, který už ve skutečnosti neexistoval. Po několika stoletích
dostaly se pozemky tohoto velkostatku do vlastnictví drobných zemědělců, domkářů i chalupníků a
bývalých dělníků velkostatku.
Josef Žížala byl posledním nájemcem chotýšanského dvora, který býval vlastnictvím české
šlechty, naposled za hraběte ze Šternberka. Josefu Žížalovi byl ponechán i nadále ve dvoře byt,
ing. Otto Langhammer se v červenci 1949 odstěhoval z Chotýšan na Moravu. Bydlel zde celkem
11 let. V dalších místnostech bývalého zámku byla značným nákladem obce v prvním patře
zřízena svatební síň, kde se od 1. ledna 1950 až do roku 1960 odbývaly občanské sňatky.
V přízemí byl ponechán byt Václavu Padrtovi, bývalému zdejšímu četnickému vrchnímu
strážmistru. V roce 1952 si v budově špýcharu zřídilo svou kancelář JZD. I ostatní místnosti
v obytných i hospodářských budovách obec vhodně využila. Některé místnosti byly upraveny
pro místní lidovou knihovnu, v roce 1954 zde bylo zřízeno také zdravotní středisko, později
rozšířené o zubní ordinaci a dětskou poradnu. Později tyto místnosti využívaly i některé spolky.
Protože místní národní výbor měl málo finančních prostředků pro soustavnou údržbu a
opravy, celý objekt zámku postupně zchátral.
V roce 1992 požádali potomci bývalých vlastníků Otty a Rosálie Langhammerových o vydání
restituovaného majetku. Tento velkostatek, zahrnující budovu zámku, bývalý lihovar,
hospodářské budovy a pozemky k nim přináležející byl žadatelům v letech 1993 - 1995 postupně
navrácen. Nový restituenti celý majetek nabídli prostřednictvím realitní kanceláře k odprodeji.
V roce 1999 tuto nemovitost zakoupila firma FARM Chotýšany s.r.o.
Zámek před opravou střechy v roce 1985.
20. století v naší obci (1914-1989)
I. světová válka
Na počátku 20. století běžel život na vesnici celkem
poklidně. Až do chvíle, kdy byl tragicky narušen první
světovou válkou r. 1914. Vypukla mobilizace, rukovali
mladí, pak čtyřicetiletí, později i starší. Práce a starost o
výživu zůstala v prvních měsících války úplně stranou.
Lidé se scházeli, vyptávali se, zda někdo nepřinesl nějaké
zprávy od svých blízkých, kteří byli ve válce. Zpočátku
mysleli, že válka potrvá jen do zimy, ale když začaly
úřady sepisovat zásoby potravin, obilí, dobytka a byly
nařízeny rekvizice, bylo všem jasné, že válka hned tak
neskončí. Nejhorší byl rok 1917, kdy hlad už dostoupil
vrcholu. Lidé trpěli a čekali na konec války. I pro občany
Chotýšan nastal smutný den, kdy jednoho říjnového dne
v roce 1917 stáli kolem kostela a truchlivě přihlíželi
smutnému divadlu, kdy přijeli vojáci a sňali z věže zvony
a odvezli pryč, aby z nich byly ulity smrtící zbraně. Byl
to poslední, leč bezmocný, čin starého Rakouska.
Během válečných let 1914 - 1915 odešlo do války
z Chotýšan a obcí k nim tehdy přilehlých celkem 137
mužů. Již v prvních týdnech války přišla zpráva, která
rozrušila celou ves: na srbské frontě padl Jan Král
Antonín Kučera - 1915
z č.p. 31, první oběť války z naší obce. Během války pak
přišla podobná zpráva ještě asi pětadvacetkrát. A tak i Chotýšany těžce zaplatily krvavou válečnou
daň životy svých občanů. Pak přišel 28. říjen 1918 a s ním osvobození a vyhlášení nového státu.
Lidé v Chotýšanech se radovali stejně jako v celé zemi. Nastávalo pomalu uklidnění, vojáci se
vraceli domů. Někteří naši rodáci bojovali v čsl. legiích. Jako francouzští legionáři se vrátili:
podporučík Jan Sysel z č.p. 5, Josef Král z č.p. 31, Josef Matoušek z č.p. 59. Z italské legie to byli:
Josef Petr, Antonín Matoušek z č.p. 20, Antonín Matoušek z č.p. 32, Josef a Antonín Zívalovi. Jako
ruský legionář přišel Antonín Novák z č.p. 16.
Aby byla zachována světlá památka padlých, byl postaven v naší obci důstojný památník nesoucí
jejich jména na paměť pro budoucí
pokolení (více na str. 40).
Život v obci mezi I. a II.
světovou válkou
Vznikem
samostatného
Československého státu se začala psát
nová éra v našich dějinách. Do oběhu se
dostaly československé peníze, lidé začali
s optimismem nakupovat nové stroje, ale
bída trvala dál. Ale lidé, protože byli
svobodní, se pouštěli do práce
s obrovským nadšením. Při prvních
volbách zvítězila v Chotýšanech strana
republikánská. Poměry se zvolna
Boží tělo v 30. letech před stavením Holejšovských
uklidňovaly. I když byly potraviny stále
ještě na lístky, nebyla již taková nouze jako dříve. V roce 1924 byla
provedena pozemková reforma, při které byla rozparcelována
asi polovina chotýšanského panství. V této době byl jeho
vlastníkem Filip ze Šternberků. Většina panské orné půdy a luk
přešla do rukou zdejších lidí. Vesničané si začali opravovat svá
obydlí, a ti, kteří bydleli v nájmu, se snažili si vystavět vlastní
stavení.
Rok 1929 byl velmi těžký. Byl provázen krupobitím,
vichřicí a krutou zimou.
Příjezd Rudé armády - 1945
Dne 22. února 1930 byla schválena elektrifikace obce.
Postupně byla provedena téměř ve všech domácnostech.
1. listopadu byl združstevněn místní lihovar. I když se vinou
hospodářské krize velmi prohloubily rozdíly mezi cenami
zemědělských a průmyslových produktů, přesto bylo v naší
obci mnoho vykonáno. V roce 1935 byla přestavěna budova
místní školy a přistavěn lihovar za účelem zvýšení výroby. Byl
opraven kostel a hřbitovní zeď.
30. léta a II. světová
válka
Konec
třicátých
let
signalizoval blížící se nebezpečí.
Ke konci roku 1936 byla
v Chotýšanech zřízena civilní
protiletecká ochrana. Lidé byli
také
cvičeni
v nočním
zatemňování. Dne 21. 09. 1938
byla
vyhlášena
všeobecná
mobilizace mužů do čtyřiceti let.
Všichni mobilizovaní muži
odjížděli odhodláni bránit svou
vlast. Rolníci byli vyzváni, aby
odeslali koně a povozy na
určená místa. Lidé ve vesnici si
navzájem
pomáhali
při
podzimní sklizni. Mobilizace
však netrvala dlouho, republika
První sovětské tanky v Chotýšanech – 9. květen 1945
se vzdala bez boje a během tří
měsíců se všichni vojáci vrátili domů. Dne 15. března 1939 jsme byli obsazeni. Lidé, i když měli
strach, přijali obsazení celkem poklidně. Pro sedláky bylo důležité, že mohou pracovat na svém i
nadále, i když za změněných podmínek. Ceny životních potřeb za války značně stouply. Projevilo
se to hlavně v potravinách. Znovu se obnovil přídělový systém na potraviny, později i na ostatní
potřeby. Z domácností se muselo odvádět mléko, máslo i vejce a jejich množství se řídilo počtem
osob v rodině. Obilí se muselo hned po vymlácení všechno odvádět státu. Příděly byly stále nižší a
v důsledku toho se začal objevovat černý obchod. I když byli velmi krutě trestáni, přesto se ho lidé
dopouštěli. Následkem rasových opatření bylo přikázáno občanům židovské národnosti nosit
židovskou hvězdu. Toto nařízení postihlo i rodinu místního obchodníka Leopolda Fischera a
postupem doby byl on, jeho manželka i tři synové nejprve dopraveni do sběrného tábora v Táboře a
odtud později do Terezína. L. Fischer zemřel v Táboře při transportu a ostatní zahynuli
v koncentračním táboře.
Od roku 1942 byla mládež po celých ročnících
nasazována na práce do vlašimské zbrojovky. Na práci
do říše byli nasazeni čtyři místní občané J. Tyrner, F.
Zrno, J. Poupě a J. Sysel z č.p. 24, který se již nevrátil.
Květnové dny 1945
Koncem války, v prvních květnových dnech roku
1945, proudilo po státní silnici směrem od Vlašimi
k Benešovu velké množství německých vojáků, kteří
odkládali zbraně po obou stranách silnice. Tyto zbraně
byly sebrány a uskladněny na četnické stanici
v Chotýšanech. Dne 5. května 1945 vypuklo v Praze
povstání a i očekávaný konec války. Dne 9. května
přijely od hlavní silnice do Chotýšan ruské tanky.
Všichni je tu upřímně vítali a všude vládla nepopsatelná
radost. Usadilo se zde mnoho vojáků. Někteří místní
lidé poznali ještě špatné dozvuky války, jiní měli štěstí a
vycházeli s ubytovanými vojáky dobře. Stejnou cestou,
jako vítězná armáda, táhli zpět váleční zajatci. Byly
mezi nimi i ženy. Mnozí nevydrželi dlouhé pochody, a
tak i zde je několik míst, kde jsou pochováni němečtí
vojáci.
Stavění máje 9. května 1945
5. května
se zde utvořil národní výbor. Při první volbě
nezůstalo a 28. května byl zvolen výbor nový a jeho
předsedou se stal místní ředitel školy Zbyněk
Theissig. Jelikož se jmenovaný předseda brzy po té
odstěhoval do pohraničí, nastoupil do funkce
předsedy MNV Josef Šilha. V květnových dnech
roku 1945 byla také založena „revoluční garda“.
Jejími členy byli mladí chlapci, které vycvičil
velitel četnické stanice. V noci hlídkovali, ve dne
prohledávali lesy nebo transportovali německé
zajatce. Revoluční garda byla rozpuštěna 16. června
1945. Dne 22. července 1945 se v Chotýšanech
konala slavnost znovuodhalení pomníku padlých
vojínů v I. světové válce. Hned v květnových dnech
roku 1945 byl také založen československý svaz
mládeže. Jeho činnost začala celkem slibně, ale již
následující rok ji ukončil.
Děvčata připravují věnec na máj
Poválečné období 1946 – 1950
Dne 26. května 1946 proběhly volby. V naší obci vyšla z voleb jako první strana národně
socialistická, druhá byla strana lidová, třetí strana komunistická a čtvrtá strana sociálně
demokratická. A znovu se začalo budovat. S nadšením a elánem se lidé pouštěli do zvelebování
vesnice. Byla vydlážděna náves, výjezd na silnici Chotýšany-Bořeňovice a upraven prostor před
farou. Byl vybaven hasičský sbor, který v následujícím roce uspořádal slavnostní sjezd
k 50. výročí založení. Ohlas únorových událostí byl celkem nevýrazný. Byl utvořen akční výbor,
který provedl všechna opatření k zajištění klidu v obci. Byla též provedena nová pozemková
reforma, při které byl rozparcelován zbytek velkostatku. Na velkostatek samotný byla jmenována
národní správa. V roce 1950 byl převeden do socialistického sektoru hostinec J. Matouška „Na
Staré“ a hostinec K. Palečka zvaný „Na Chotýšce“. Hostinec „Na Kopečku“ J. Řezníčka byl
vyřazen z provozu.
Po roce 1950
V roce 1965 proběhla v obci přestavba lihovaru na moderní sušárnu brambor v hodnotě
několik miliónů korun. V akci „Z“ byl upraven prostor před školou, opravena podezdívka a
oplocení části parku a bylo vybudováno výbojkové osvětlení obce. Během šedesátých let byla
v akci „Z“ postavena nová prodejna smíšeného zboží (1964), autobusová čekárna na Chotýšce
(1964), a řádně opravena a rozšířena nová vozovka do osady Pařezí (1965-67).
Rok 1968 přinesl mnoho nervozity a neklidu. V naší obci došlo na jaře k obnově Výboru NF.
Lidé se začali znovu živě zajímat o politické dění. V 70. letech bylo zřejmé, že lidé přestali věřit,
že jim příští léta přinesou změnu k lepšímu. I když v Chotýšanech pracovali a organizovali
společné akce pro zlepšení prostředí v obci, i přesto vesnice postupně chátrala. Domy, dříve
pěkně udržované, splynuly v jedinou šedou barvu. V roce 1973 byla otevřena v budově ZDŠ
mateřská škola. V 80. letech byla uprostřed vesnice vybudována požární nádrž a hasičská
zbrojnice. V průběhu let 1987-1989 byla v akci „Z“ prováděna výstavba kanalizace a místního
vodovodu. Byla to jedna z největších akcí místního národního výboru.
Tvář vesnice se měnila během staletí a mění se stále. Panorama vesnice se měnilo
přistavováním nových rodinných domků, bytovek a bouráním starých staveb. Lidé si tu
modernizovali své domky, přistavovali koupelny, zaváděli ústřední topení a snažili se o
zvelebení celé vesnice.
Rybník „Židák“ v 30. letech – nyní je zde požární nádrž
Chotýšany v datech (vybráno z kronik)
Velký požár 1863
Chotýšanské usedlosti byly ještě před sto lety většinou dřevěné, šindelem a došky kryté. A tak
když v roce 1863 byla
obec
postižena
velkým požárem, měl
oheň co trávit.
Psalo se 7. srpna
1863. U Stojánků
v čísle 12, kde se
obyčejně ještě říkalo
„u
Havlásků“,
převařovala
hospodyně na plotně
máslo, přitom odběhla
někam na dvůr, na
máslo zapomněla a to
se jí stalo osudným.
Máslo
překypělo,
vzňalo se a během
několika minut byl
oheň v pravém slova
smyslu na střeše. V té
Před hospodou a obchodem „Na Staré“ v č.p. 3 v roce 1913
době bylo veliké
horko, vše bylo suché, vyprahlé, takže oheň se rychle rozšířil na vedlejší stavení Buzkových
č.p. 11. A protože vál i silný západní vítr, přeskočil oheň přes šestero stavení na stodolu statku
Martina Kuneše č. p 4. Odtud se přenesl na hospodu „Na Staré“. Mezitím chytila zase další
stavení, takže se zdálo, jakoby byl oheň založen na několika místech. Vítr se zatím proměnil ve
vichřici a jiskry létaly tak daleko, že až na Pařezí museli lidé chránit své doškové střechy. K ohni
se dostavilo devět okolních hasičských sborů se stříkačkami, domácí sbor tehdy ještě vůbec
neexistoval. Lidé s potahy vozili vodu ve voznicích, každý pomáhal, jak mohl. Přesto se
postiženým podařilo zachránit máloco kromě holého života. Shořela celá jižní část obce od
č.p. 12 až po hospodu č.p. 3. A všechny obytné i hospodářské budovy včetně již naplněných
stodol, poněvadž mimo ovsa bylo tehdy již všechno sklizeno. Z lidí nezahynul nikdo, uhořel
nějaký dobytek a všechny ovce. O ovcích je známo, že při ohni se nikomu nepodaří přinutit je,
aby opustily chlév. Ty se musí prostě vynést. A na to tenkrát nebyl čas. Zachránit se daly jen
lehké svršky, něco šatstva a podobné věci. Shořela všechna jmenovaná stavení. Ze statku č.p. 10,
který byl právě nově postaven s taškovou krytinou, se zachovaly jen zdi a klenutí. Stejně jako
statky č.p. 5, 7, 8, které byly také zánovní.
Z postižených gruntovníků byli pojištěni jen někteří. Nejvyšším obnosem 1.300 zlatých byl
pojištěn tehdejší starosta Filip Buzek. Nebýt na návsi košatých lip a panské zahrady, je možné,
že by se oheň rozšířil i na druhou stranu a tak by zachvátil zámek, kostel i starou školu. Jak
poznamenal ve farní kronice účastník této události pan farář Jan Ježík, který byl ještě s několika
sousedy na věži kostela zavírat okenice. Pro prudký požár, který až tam pronikal, nebylo možno
na věži vydržet a až tam létající jiskry propálily jednomu z nich košili.
Stodoly s obilím, které hořelo, doutnaly dnem i nocí ještě půl druhého týdne. Nastala velká
bída, vždyť přes sto lidí i s dobytkem zůstalo v tak malém místě bez přístřeší. Pan farář Ježík
zaznamenal, že dva staří manželé, kteří spolu žili celý život, se museli nyní rozejít, protože
neměli, kde by hlavu složili. Ona odešla do jiné vsi ke svým známým, on také do jiné, rovněž
k příbuzným.
První přispěl ku pomoci bílkovický mlynář František Šimek. Přivezl 70 bochníků chleba,
který byl ihned rozdělen mezi postižené. I Leopold Šmilauer, sládek ze zdejšího pivovaru
věnoval 10 měr žita na chléb. Jak už bylo poznamenáno, někteří z postižených byli pojištěni.
Ostatním se díky sousedské svépomoci podařilo již v roce 1865 všechna stavení znovu vystavět.
Cholerová
epidemie 18661867
Návštěva
pruského
vojska
v červenci a srpnu
1866 a jeho pobyt
v naší vesnici byla,
celkem
vzato,
taková
menší
vojenská
idyla.
Horší bylo to, co
následovalo.
Podíváme-li se do
historie
obce
Chotýšan o několik
století
nazpátek,
zjistíme, že tehdejší
Pohled přes „Prostřední“ rybník
městečko
utrpělo
mnoho
pohrom
ohněm i mečem, zvláště za třicetileté války. Ale nikdy v nich nezahynulo tolik lidí, jako v letech
1866 a 1867, kdy Chotýšany zachvátila cholerová epidemie.
Je přímo neuvěřitelné, že na choleru tehdy zahynula téměř celá polovina obyvatelstva zdejší
obce, a nebylo až na malou výjimku stavení, kde by si cholera nebyla vyžádala oběti. Z počátku
bylo obyvatelstvo zachváceno hrůzou, žádný ani ze stavení nevycházel ven v obavě, aby se
nenakazil. Denně však přesto umíralo několik lidí, takže se ani hroby nestačily vykopávat.
Později se našlo několik nebojácných mužů, kteří pomáhali mrtvoly pohřbívat. Ale snad je
všechny ani do rakví nedávali.
Nejneohroženěji si počínal tehdejší kostelník Jan Jelínek, bydlící v domku č.p. 47 proti
hřbitovu, ale přece jenom došlo i na něho. Jednou večer, bylo to 17. září, odzvonil klekání, přišel
domu, ulehl a už nevstal. Rozstonala se i jeho manželka a také zemřela. Podle farní kroniky
poznamenal tehdejší farář P. Antonín Veselý, že cholera toho dne se opět rázně projevila. Od
1 do 8 hodiny ranní zaopatřil pět nemocných. Nemoc se prý projevovala vysokou horečkou,
průjmem, zvracením, křečemi hlavně na lýtkách, později chladnutím a modráním těla,
všeobecným slábnutím a potom celkem rychlou smrtí. Nejvíce byli postiženy na usedlosti č.p. 5,
kde tehdy hospodařil Václav Škvor a kde s dětmi i s čeledí žilo celkem 12 lidí. Na živu zůstala
jen selka s jednou dcerou. Snad jediným stavením, kde si cholera nevyžádala žádných obětí, byl
statek Martina Kuneše č.p. 4, kde měli 5 dětí ve stáří od osmi do 19 let. Čemu lze děkovat za toto
dobrodiní? Tehdy si selka Antonie Kunešová ze strachu o život dětí vzpomněla, že ve svém
mládí slýchala, že se dá cholerový bacil zničit vykuřováním jalovcovými větvičkami. Chodila na
ně do lesa, sušila a denně několikrát všechny místnosti i chlévy vykuřovala. A díky tomuto,
celkem primitivnímu opatření uchránila životy svých drahých od zákeřné nemoci. Z poznámek
ve farní kronice se dozvídáme, že v roce 1866 a 1867 se zde narodilo 57 dětí. Naproti tomu
zemřelo 165 lidí z velké většiny na choleru.
Povodeň na Chotýšance 1906
V sobotu dne 29. června snesla se nad benešovským krajem obrovská, přes hodinu trvající
průtrž mračen, která přinesla tolik vody, že všem rybníkům na okrese hrozilo nebezpečí, že se
jejich hráze protrhnou. Nejvíce byly ohroženy dva veliké
konopišťské rybníky. Ještě ten den byla vyslána deputace
na Konopiště, aby tehdejší majitel arcivévoda František
Ferdinand d‘Este dovolil rybníky vypustit. Ten však
odmítl, obávaje se, aby mu voda neodnesla nějaké ryby.
Katastrofa se dostavila druhý den, v neděli 30. června.
Hráz jednoho rybníka povolila a druhý tu obrovskou
spoustu vody neudržel, a tak byly zničeny všechny
rybníky na celém povodí a ryby byly stejně ztraceny.
V Chotýšanech bylo zmíněnou neděli již od rána
velké horko. V 11 hodin před polednem ukazoval
teploměr 39°C. Odpoledne se přihnaly dva mocné
proudy mraků od jihu a od západu. Večer po šesté
hodině se přihnala prudká bouře, která trvala víc jak tři
hodiny.
V podvečerních hodinách bylo slyšet v Chotýšanech
velký hukot od Postupic. Před Šimkovým stavením u
hospody „Na Staré“ stál hlouček sousedů, kteří
starostlivě pohlíželi k Městečku, odkud bylo slyšet hukot
Váňův mlýn - 1935
valící se vody. Ta se nezadržitelně drala vpřed a brala
s sebou vše, co jí stálo v cestě. Sousedé tušili katastrofu,
což potvrdili i ti, co přicházeli tou dobou od Postupic. Bylo slyšet i zoufalé pískání lokomotivy.
Večerní vlak jedoucí od Benešova k Vlašimi nemohl u Lhotky dál, protože železniční most pod
Lhotou-Veselkou byl stržen. To už bouře mocně řádila. Někteří sousedé se rozběhli k Městečku,
Frantík Toulů pak utíkal k Váňovům, varovat je před hrozícím nebezpečím. Do mlýna se už ale
nedostal.
O osmé hodině večerní
troubili
hasiči
v Postupicích na poplach,
když
hráz
velikého
rybníka
„Papírník“
hrozila provalením. U
Jankova měla průtrž
mračen
za
následek
roztržení hráze tamního
rybníka, po něm se
provalila hráz Pičínského
a Popovického rybníka,
voda se valila dál přes
Mladovický potok a
Váňův mlýn - 1945
Lísenec. V půl deváté
večer se protrhla následkem toho i hráz postupického rybníka „Papírníka“, a tím bylo dílo zkázy
dovršeno. Voda se valila do výše jedenácti metrů a vše brala šmahem s sebou. Na chotýšanském
potoce byl osud všech mlýnů zpečetěn.
Boží dopuštění nastalo na celém potoce. V Popovicích mnoho lidí utonulo, po opadnutí vody
je snášeli do kapličky a druhý den připravovali ke společnému pohřbu. Byl to smutný akt,
všichni při tom plakali nad neštěstím svým i svých bližních. „Na Podlesí“ v Postupicích byla
hraběcí drůbežárna, kde bydlela vdova po hajném, co měla drůbežárnu na starosti, Anna
Koukalová se čtyřmi děti. Valící se proud vody celou drůbežárnu i se všemi lidmi v malé chvíli
smetl s povrchu zemského. Zachránila se jen devítiletá dcerka Anna. Proud vody jí vymrštil na
Takto vypadá areál Váňova mlýna dnes, je zde veden chov koní a konají se zde parkurové závody.
smrček, ona v duchapřítomnosti vyšplhala se výše a tam setrvala až do opadnutí vody. Její matka
s druhou pětiletou dcerou byly nalezeny druhý den v Městečku, utonulé. Další dvě děti nebyly
nalezeny vůbec.
Postupický rybník „Papírník“ byl protržen téměř v celé délce hráze. Pila, kůlny a ostatní
stavení, které byly hned pod hrází, ve chvíli zmizely a dílo zkázy se bleskurychle šířilo dál
k Paurovu mlýnu „Na Lhotce“. V cestě stála ještě továrna na porcelán, masivní dvoupatrová
budova, která byla rovněž pobořena a smetena. Ačkoli Paurův mlýn byl velmi důkladně stavěn,
přece jen brzy podlehl nesmírnému tlaku vody. Jen klenutá světnice při stájích, kde bydlel kočí
Málek, vydržela. I tuto místnost voda neúprosně zatápěla. Nevida jiné možnosti vylezl kočí
Málek po zamřížovaném okně ke stropu a držel se upevněného kruhu. Jeho žena vylezla za ním a
držela se ho kolem krku. Bylo štěstí, že je voda nadnášela, jinak by těžko vydrželi. Voda jim
dosahovala až po ústa, s vypětím všech sil vydrželi, než opadla.
Mlynáři Pauerovi způsobila povodeň velkou škodu za více jak devadesát tisíc rakouských
korun, protože měl mlýn moderně vybaven.
V Městečku sebrala voda šest chalup. Všichni obyvatelé byli včas upozorněni, takže se
zachránili. Jedině domkáři Františku Marešovi se utopily dvě děti. Pod Městečkem rozkládal se
veliký, rybník „Smikov“ o rozloze 56 ha a pod ním dole u císařské silnice byl panský mlýn téhož
jména. Mlynářem v té době tam byl jakýsi Seibert. Mlynářka Seibertová měla ještě čas a vůbec
možnost se zachránit. Nechtěla však utéci před valící se vodou a raději uprostřed svého majetku
volila dobrovolně hrob. Přihnala se voda, mlýn pobořila, rozmetla, takže v malé chvíli zůstaly
jen trosky holých zdí. Valící se proud vody přerval i vysoký most přes silnici pod mlýnem i starý
obloukovitě klenutý most pod Pařezím a hnal se nezadržitelně dál, k chotýšanskému mlýnu.
S blížící se bouřkou bylo brzy zataženo a zvláště ve mlýně u Váňů ze všech stran obklopeném
lesy byla téměř tma. Mlynářka jako obvykle dala nejmladší tři děti spát. Mlynář se starším
synem Jendou starostlivě chodil po mlýnici, pozorně naslouchaje hustému dešti a vzdálenému
hukotu valící se vody. Bouře neustále sílila, přibližovala se a prudký vítr lomcoval okenicemi.
Ustrašená mlynářka vyběhla ze sednice, v tom přišel prudký náraz, okna se třásla, lampa stojící
na stole se převrátila a vše pohltila hluboká tma. Druhý den ráno, ještě za tmy, vypravili se
sousedé ke mlýnu. Tam se jim naskytla hrůzná podívaná. Celým širokým údolím se valila
spousta pěnící, špinavé vody, která sebou brala vše, co se jí postavilo do cesty. Od včerejška již
hodně opadla, ale přesto lidé s hrůzou pohlíželi na vrby a olše a na věci po nich rozvěšené a
žasli, jak vysoko proud vody vynesl své oběti. Dobytek, trámy a kusy dřev vyvrácených stromů,
pytle mouky z hořejších mlýnů, i utonulé lidi a malé děti. V místnostech, kde ještě včera stál a
bělal se štít mlýnice, byly nyní jen trosky zdí, o něž se tříštily dravé vlny, pospíchající
nezadržitelně dál. Nad tím vším stál samotný mlynář Jan Váňa, zoufale lomil rukama a smutně
se díval na účinky té zkázy.
Povodeň je překvapila nepřipravené. Děti, jak je mlynářka večer uložila, spaly klidně
v přístěnku vedle mlýnice.
Voda je zatopila ve spánku,
aniž by byly, co tušily.
Mlynářka v okamžiku, jak
stála nad schody vedoucí
vodu do mlýnice, chytla se
křečovitě zábradlí a zoufale
se snažila zachránit. Prudký
náraz valící se vody jí však
smýkl dolů pod schody, kde
stála a držela se trámu, až ji
voda zatopila. Mlynář sám
se synem Janem pohromě
ušli. Jenda nespal s dětmi
v přístěnku. V době, kdy
zuřila bouře, byl s otcem ve
mlýnici. Zachránili se oba
Na hrázi rybníka „Císař“
na severním štítě mlýna,
který jediný z celého stavení zůstal stát. Po celou noc na tu zkázu oba hleděli.
Lidí u mlýna přibývalo, každý se snažil nějak pomoci. Když voda trochu opadla, vynesli děti
z trosek a položili je na trávu před mlýnem na rozestřenou pokrývku. Mlynářku samotnou
nemohli dlouho najít. Konečně ji nalezli dole pod schody mezi trámovím mrtvou. Byla to velmi
smutná podívaná, když ji kladli na trávník vedle třech dětí. Paní Váňovou i její tři děti uložili do
společného hrobu k věčnému odpočinku na chotýšanský hřbitov.
Podle značek na stromech dostoupila voda až do výše 10 metrů a nadělala spoustu škody.
Zahynulo mnoho dobytka, bylo zničeno mnoho majetku. Následky povodně se dlouho odklízely.
Pomáhalo vojsko, hasiči, četníci. Po této povodni, o níž se rozlétla zpráva snad do celého světa,
přicházelo na farní úřad do Chotýšan mnoho darů. Šatstvo, prádlo, obuv, potraviny i peníze.
Došla pomoc až z Ameriky. Někteří z postižených však nedostali nic, pan farář Schmidt pomoc
nespravedlivě rozděloval. Poškozené rybníky i mosty byly brzy obnoveny. Opravil se poškozený
mlýn v Postupicích i pila Na Lhotce. Továrna na porcelán v Postupicích se už nestavěla. I velký
rybník Smikov, majetek vlašimského panství nebyl již obnoven. A nebyl tedy nově postaven ani
smikovský mlýn. Jen zříceniny starého mlýna zarůstaly travou a křovím ještě dlouhá léta.
Mlynář Váňa poškozený mlýn opravil a později postavil odděleně i nové obytné stavení nad
mlýnicí. Své neštěstí nesl statečně, podruhé se už neoženil. Hospodařil s dětmi sám, než předal
hospodářství nejstaršímu synovi Josefovi.
Krupobití 1929
Dne 4. července o 7. hodině se strhla bouře provázená hrozným krupobitím a vichřicí. Na
mnohých místech byla úroda úplně zničena. Vichr poškodil střechy, stavení, lesní stromy byly
vyvráceny z kořene nebo přelámány. Smutný byl pohled na les zvaný „Vápenný vrch“. Větrný
polom zničil les ve výměře 20,5 ha a v celém chotýšanském revíru bylo nutno zpracovat 4180 m3
dřeva. Zemědělcům na polích byla způsobena škoda za 486.548,- Kč, na obytných staveních
5.200,- Kč a na hospodářských budovách 7.700,- Kč.
Krutá zima 1929
V roce 1929 byla krutá zima, napadla spousta sněhu a mrazy dosáhly více než 30°C. Školní
vyučování bylo na čas přerušeno, protože nebylo dříví ani uhlí. Zahynulo také mnoho zvěře.
Ovocné stromy, které utrpěly krutými mrazy, později uschly.
Požár „Na obci“ 1930
Dne 12. června 1930 o 3. hodině odpolední zapálil blesk stavení Františka Nováka č.p. 44.
Vyhořeli: František Novák č.p. 44, František Poupě č.p. 19, Václav Janouš č.p. 37, František
Hlaváček č.p. 36. Mimo domácí mužstvo dostavili se k ohni hasiči z Městečka, Takonína,
Benešova a Bystřice. Jejich snaha směřovala hlavně k tomu, zabránit rozšíření požáru na okolní
stavení. Postižené chalupy, které byly z velké části kryté došky a měly dřevěné přístavky, nebylo
možné zachránit. Štěstí, že to bylo před žněmi a stodoly i půdy byly prázdné.
Škoda byla odhadnuta na 100.000,- Kč, poškození byli pojištěni jen na malé částky.
Postiženým přispěli občané penězi, darovali potraviny, píci pro zvířata, jiní přiváželi stavební
materiál. Pomohl jim také místní duchovní pan František Kopecký, jenž vyprosil od dobrodinců
oděv, obuv a 400,- Kč, jež mezi poškozené rozdělil.
Pověsti
Chotýšany, s tím přísně zvednutým prstem kostelní věže, jsou půvabné, ať se na ně díváte
odkudkoli. Navíc jsou opředeny ze všech stran hebounkými vlákny poezie. Nikde se u nás
nevyskytuje tolik drobných pověstí jako právě v Chotýšanech.
Pověst o vzniku jejich jména je jistě všeobecně známá. Kdo by byl někdy neslyšel o tom, jak
na hradě, který tu kdysi stával, přepadli pána loupežníci. Vyděšená manželka klekla s dětmi před
lupiče a zoufale prosila: „Chotě šanuj, chotě šanuj“! Z této prosby vzniklo jméno Chotěšany,
které se během doby změnilo na Chotýšany.
Bývaly to doby všelijaké - jinde a tady také. Zadíval-li se kdo zvečera či v samý večer k malé
vesničce Pařezí, uviděl v dálce jasné světlo. Bůh nás netrestej, to nebylo nic jiného, než tajemná
lucerna. A také nedej bože, aby se někdo vydal ve tmě na Pařezí či z Pařezí do Chotýšan,
nemůžeme ani domyslet, co by se stalo.
Co se však stalo tam, kde se říká „na Větráku“, to dobře víme. V těch místech stával kdysi
větrný mlýn. A právě na místě, kde mlýn stával, počali se zjevovat dva mniši. Věřte, že každý se
bál v ta místa vstoupit. Co však má a může dělat hlídač, který musí obcházet svěřené prostory ať se bojí nebo nebojí. Tak hlídač šel, protože musel, a mnichy také skutečně potkal. Možná, že
se nepřiznal, právě proto, že byl hlídačem a srdnatost měla být jemu vlastní - ale jistě v něm
pěkně hrklo. Noc, tma - a dva mniši z jiného světa - tady, docela blízko u něho. Divným, dutým
hlasem se ho ptali, cože tu dělá. Hlídač řekl: „Hlídám.“ Oni na to: „My také hlídáme!“ - a s tím
odešli a více se nestalo nic.
Nedaleko Chotýšan v lese Hladově se jistojistě zjevoval bezhlavý jezdec na koni a tomu koni
sršel oheň z obou nozder. Nebylo odvážlivce, který by se v ta místa odhodlal jít. Lidé si o tom
zjevení mnoho vyprávěli a věřili, že tím jezdcem bez hlavy je bývalý krutý pán z hradu Peklo,
který za své zlé skutky je trestán věčným blouděním černou nocí, bez hlavy a na divém oři.
Jsou také však drobné pověsti, které se nedotýkají pradávných dob, kdy na místech dnes sotva
znatelných zřícenin hradů proudil rušný život v silných hradebních zdech pyšných sídel. Jsou
místní zkazky, vzniklé před necelým stoletím.
Hostinec Jaroslava Řezníčka „Na Kopečku“ v 30. letech
Tak prý jednou v Chotýšanech nad hostincem Kopečkem v chalupě u Hofbauerů, kde se také
říká u Vacků, pekli chleba - byla ho plná pec a voněl po celé chalupě. Té vůně bylo tolik, že
utíkala ven z chalupy. Právě v tu chvíli vedla náhoda okolo žebráka, který pro bolest prázdného
žaludku už ani pomalu hlad necítil. Jak vdechl tu chlebovou vůni, slabostí se zapotácel. Prosil
v chalupě o kousek chleba - nic však nedostal - chleba zapřeli, řekli, že nepekli a chléb nemají.
Ubohý žebrák! Takových žebráků bylo!
Za nějaký čas zemřela v té samé chalupě dcera, mladé děvčátko. To víte, že byli smutní. Toho
svého má každý rád - i ten, kdo dovede vyhnat od svého prahu prosícího a hladového žebráka.
Dcerka byla už dlouho po smrti, když se v noci zjevila v komoře mladé děvečce, kterou měla za
života ráda a žádala ji a nutila, aby se s ní šla modlit k soše sv. Jana, která ještě dnes stojí
u zámecké zdi před vchodem na hřbitov. Děvečka šla a chodila pokaždé, kdykoliv si pro ni
zemřelé děvče přišlo. Když už to dost dlouho trvalo, svěřila se děvečka rozumným lidem
s častými návštěvami hospodářovy dcerky a radila se, co má udělat. Shodli se na tom, aby se
zeptala, proč se obě modlí u svatého Jana. To také děvečka udělala, a dívka jí odpověděla:
„Protože nemám pokoje.“ Potom děvečku poprosila, aby doma upekli tři plné pece chleba. Ten
svůj podíl z těch tří pecí dostali také u řídících Navrátilů ve škole. Od té doby si mrtvá dcera pro
děvečku nepřišla - ta už jí nikdy víc nespatřila.1)
1)
Předcházející pověsti převzaty z Kovářová, M.: Benešovský kulturní kalendář č. 11; 1967 - Z vyprávění paní
Marie Fousové …
Krabice2)
Na návrší nad rybníkem,
který dosud jméno to nese a i
vršek a pole se tak jmenují i
luka, stávala prý tvrz rytířů
Krabiců z Veitmile.
Kdy a jak
dostal, není
v záznamech
najíti. Větev
bývala po
v Chomutově.
se sem ten rod
možné nikde
všech historiků
pánů z Veitmile
několik století
Ještě za mého útlého mládí slýchával jsem vypravování od babičky a jiných starých sousedů
o Krabici, o rytíři, který prý usekal hlavy svých dítek, a že se tam najde kuchyně atd., ale to byly
všechno pohádky.
Taktéž za oltářem v kostele býval obraz rytíře, jak nese sedm hlav dětských na tácu, to prý
bylo za působení pana faráře Václava Polívky (v letech 1884 - 1896). Obraz pak prý zmizel,
někdo ho odstranil. Patrně ten rod vymřel a tvrz sama se rozpadla nebo shořela. Rod ten musel
vymizet ještě za působení vladyků bratří z Chotýšan.
O vyzvánění zvonů, které nikdo neviděl3)
Ještě ke konci minulého století, až do roku 1897 měl chotýšanský kostel jinou podobu než
dnes, neměl ještě svou štíhlou, pro nás tak charakteristickou věž. Tehdy se velmi podobal kostelu
v Kondraci.
Kolem kostela byly hroby šlechtických majitelů zámků, kterých se v držení Chotýšan
vystřídala celá řada. Leželi tu Vrtbové, jejich dědici Vratislavové z Mitrovic a jiní. Jejich hroby
odděloval od hrobů prostých venkovanů jen nízký dřevěný plůtek. Po levé straně kostela, těsně
při zdi věže byla pohřbena jedna z nejsvětlejších postav naší probuzenecké doby, postava zvláště
milá, Jan Jeník rytíř z Bratřic. A tak tu všichni, pán - nepán, v míru a pokoji na chotýšanském
hřbitůvku klidně spali až do roku 1879, kdy hrabě Zikmund Berchtold, majitel Buchlova na
Moravě, manžel ušlechtilé praneteře pana Jeníka Ludmily, rozené Vratislavové z Mitrovic, jeho
milované „Lidušky“, je z dlouhého spánku vyrušil. Hrabě Zikmund Berchtold rozhodl, že nechá
hroby všech mrtvých šlechticů otevřít a ostatky uložit do kostelní krypty.
Příprava k přenesení ostatků se konala jistě dřív než v samý den jejich ukládání. Všechno dění
na hřbitově sledovaly tehdy davy okolních obyvatel. Snad ze všech nejvíce všímala si všeho
dvanáctiletá Isabela, dcerka řídícího učitele Jana Navrátila. Viděla pozůstatky šlechtických mužů
i dam, pány v parukách, jiné bez nich, viděla ostatky princezniček, jimž čelenky, zdobící kdysi
jejich bledá čela, spadly z lebky s prázdnými očními důlky. Tato mladičká svědkyně viděla i
kord, ležící na rakvi pana Jeníka z Bratřic a v rakvi tělo se zbytky bílého kabátce. Také boty,
vysoké nad kolena zůstaly nedotčeny časem a tlením.
Den přenesení ostatků a uložení do kostelní krypty byl stanoven na 29. listopadu. V tento den
přicházely k chotýšanskému hřbitovu ze všech stran nevídané davy. Přijeli členové šlechtických
rodů a zástupci úřadů, včetně okresního hejtmana. Obřady vykonával místní farář Jan Šuda a
zpěvy řídil řídící učitel Jan Navrátil. Jen paní řídící Navrátilová nic z té slávy neměla a nic
2)
Převzato z Jukl, F.: Rodinné zápisky F. Jukla – chotýšanského rodáka
Převzato z Kovářová, M.: Vlastivědný sborník z Podblanicka č. 8; 1968 – Zpracováno dle vyprávění paní Marie
Fousové, vnučky pana řídícího Navrátila
3)
neviděla. Od časného rána otáčela se kolem plotny, vařila, pekla a smažila, protože její
pohostinný manžel pozval všechny významné hosty do školy k obědu. Myšlenky paní řídící
utíkaly však od plotny na hřbitov. Každou chvíli vybíhala na schůdky školy za nízkou hřbitovní
zdí, aby se alespoň z dálky podívala.
Jak se tak zabývala přípravou svátečního oběda, zaslechla najednou zvláštní zvuky, tichounké
zvonění, jakoby ve velké výši zvony letěly nad krajem. Hlas neviditelných zvonů hlaholil dál, až
jej byla plná škola. Chotýšanské zvony měly krásný hlas, ale tak slavně nikdy nevyzváněly. Paní
řídící Navrátilovou najednou přeběhl mráz, až jí studený pot vyvstal na čele. Vyběhla na
schůdky, venku zvony nezvoní, sotva se vrátila mezi dveře školy, už zase slyší: bim - bam, bim bam, bim - bam a okolo tohoto bim - bam jakoby se třepetalo tisíce maličkých zvonečků. Paní
řídící, ženu rozumnou a ráznou, nepřivedlo hned tak něco z míry. To se podařilo až dnes tomuto
tajemnému vyzvánění. Jak stála zády ve dveřích, slyšela za sebou z venku kroky a s ulehčením
se obrátila. Čekala, že šálení zvuků pomine, jak vkročí příchozí. Tou byla panímáma Šplíchalová
z takonínského mlýna. Sotva pozdravila, hned se ptala: „Copak Vám to tu tak krásně vyzvání ?“
Tak nejen paní řídící sama, ale i mlynářka slyšela zvonění. Pak to není mámení smyslů, ale
znamení odjinud. Teď se už paní Navrátilové vrátila obvyklá ráznost a hned se ujala vedení.
Poslala panímámu na hřbitov, aby přivedla pana řídícího. Na hřbitově právě skončili smuteční
obřady a řídící rozmlouval s chotýšanským farářem. Panímáma rychle pověděla, co se děje ve
škole a všichni tři společně pospíchali ze hřbitova. Všichni tři také slyšeli, baže slyšeli, to
slavnostní zvonění. Než přišli do školy, uvažovala zatím paní řídící, jaký význam a jakou příčinu
by toto tajemné zvonění mohlo mít. Jak řídící s farářem přišli, hned se jich ptala na postup
obřadu ve chvíli, kdy ve škole zvonění začalo. Společně zjistili, že započato právě ve chvíli, kdy
přenášeli ostatky pana Jeníka z Bratřic. Zeptala se kněžna i manžela: „A zvonili jste kostelními
zvony?“ „Nezvonili.“ Teď už byla docela ve svém živlu. Zvolala: „Hned vzkažte, ať Šilha
zvoní!“A tak znovu utíkala ochotná paní mlynářka na hřbitov. Za chvíli se na věži
chotýšanského kostela rozhoupaly zvony k slavnostnímu sice, ale pozdnímu vyzvánění. V té
chvíli, jak se toto stalo, utichlo zvonění ve škole. Kam ulétly ty líbezné zvuky?
Zámek v roce 1995
Pan Jeník z Bratřic, statečný hejtman, muž duchaplný a vtipný, spočinul v kostelní kryptě
konečně snad k trvalému a věčnému spánku.
Historické památky
Tvrz, zámek a besídka
Pozůstatky středověké tvrze v Chotýšanech jsou ukryty v málo přehledné mladší zástavbě
hospodářského dvora. Byl zde objeven pozůstatek obytné, zřejmě věžovité stavby, situované
v centru někdejšího obytného areálu. Věž měla obdélníkový půdorys (asi 9,5 x 13 m) a stěny
silné více než 1,5 m. V dnešním komplexu je zachováno její roubení, které je dodatečně
zaklenuté vysokou valenou klenbou z cihel. Otvory ve zdivu jsou dodatečně proražené. Vně
hradební zdi je na východní straně několik sklípků, přístupných z menšího příkopu. Protože se
několikrát změnilo hospodářské využití stavby (pivovar, lihovar), byly zde provedeny rozsáhlé
terénní úpravy, které znemožnily povrchový průzkum tvrze. Podle pramenů byla tvrz postavena
mezi koncem 13. století a 1. polovinou 14. století.
Pohled na severní křídlo chotýšanského zámku v roce 1935
Na místě tvrze byly provedeny různé přestavby. V pohnuté době po bělohorské bitvě dal
Václav Věžník ze zbytků tvrze postavit pivovar.
V roce 1737 získal Chotýšany Arnošt František z Vrtby, který si dal v sousedství tvrze
vystavět malý, patrový renesanční zámek. Stavba má jednoduchý obdélníkový půdorys a
mansardovou střechu.
V r. 1761 byla u východního okraje parku postavena také nevelká barokní besídka s ozdobnou
fasádou a vyzdobená rokokovými malbami na klenbě. Byla kryta šindelovou střechou. K besídce
vedla alej jírovců maďalů.
Za Adama Františka z Vrtby, došlo ke značnému rozvoji obce. Byl přestavěn pivovar. Panství
odkázal hrabatům z Mitrovic, kteří ho vlastnili do r. 1879. Asi v roce 1830 přistavěli
Vratislavové z Mitrovic k severní straně boční křídlo, které bylo r. 1857 upraveno a dostalo
pseudogotickou arkádu otevřenou k východu do parteru. K němu se sestupovalo středním
schodištěm z pískovce. Nad ním je atika s cimbuřím ukončena věžičkami. Západně od budovy
původního zámku byla postavena dvě hospodářská stavení, která byla později stavebně
propojena. V přízemí sloužila jako stáje a
v patře býval špýchar.
R. 1872, kdy byl majitelem panství hrabě
J. Bellegarde, do architektury zámku ani
parku nikdo nezasahoval. Došlo jen
k přestavbě pivovaru na lihovar.
Od r. 1883 byl zámek vlastnictvím hrabat
ze Šternberka. Později (kolem r. 1886) zde
byla
vystavěna
sušárna
lihovaru.
Šternberkové se o panství nijak nestarali,
údržbu přenechali nájemcům.
V r. 1924 proběhla pozemková reforma a
asi polovina chotýšanského statku byla
rozparcelována. Filip ze Šternberků prodal
zbytkový statek se zámkem, lihovarem i
parkem dosavadnímu nájemci J. Seibertovi.
Ten se jej však pro nedostatek financí musel
vzdát a novým majitelem se stal ing. A.
Korbel z Prahy. Udržoval si ještě zahradníka,
který se staral o park. V r. 1937 prodal
veškerý
majetek
manželům
Zahradní pavilon kolem roku 1909
Langhammerovým z Bíliny, kteří ho vlastnili
do r. 1948. Hospodařili zde jen prostřednictvím nájemců. V r. 1948 byl zbytek pozemků
rozdělen místním rolníkům. Lihovar připadl Lihovarnickému družstvu a zámek s parkem MNV
Chotýšany. Obec však nikdy neměla dost financí, aby mohla objekt udržovat a následkem toho
zámek
zpustl.
Restitučním řízením byl
zámek
s parkem
v devadesátých letech
vrácen
rodině
Langhammerových,
která jej v nedávné
době
prodala
společnosti
FARM
Chotýšany s.r.o.
I
když
střecha
severního křídla byla
průběžně opravována a
v r. 1985 byla položena
nová tašková krytina,
do
zbytku objektu
Zahradní pavilon - současný stav
zatékalo. Proto je celý
objekt v současnosti ve
velmi špatném stavu. Schodiště v průčelí zámku se propadá. O barokní besídku z 18. století se
zřejmě nikdo z pozdějších majitelů nestaral. Dnes je z ní ruina bez střechy s popraskaným a
padajícím zdivem.
Zámecký park
Dominantou Chotýšan je farní kostel sv. Havla a k němu na západní straně přiléhající
zámecký park za hřbitovní zdí. Vznikl na místě bývalé návsi, kde po bitvě na Bílé Hoře zřídil
Václav
Věžník
okrasnou zahradu.
V r. 1737 koupil
Chotýšany Arnošt
František
hrabě
z Vrtby, který asi
v r. 1761 změnil
okrasnou zahradu
na
přírodně
krajinářský
park
volného,
tzv.
anglického
stylu.
Ten
tehdy
v Čechách
teprve
začínal. Od r. 1883
byl zámek s parkem
vlastnictvím hrabat
ze Šternberka a měl
Lipová alej u zámku – zima 1985
tehdy větší výměru
než dnes (asi 1,78 ha), neboť na jeho severozápadní straně bylo zahradnictví se skleníkem. Rod
Šternberků vlastnil zámek s parkem do r. 1924, dalšími majiteli se postupně stali J. Seibert, A.
Korbel a Langhammerovi. Za A. Korbela dbal o dobrý stav parku ještě zahradník. Od roku 1948
byla v parku prováděna jen základní údržba brigádami pořádanými hlavně MNV. O část
přiléhající ke hřbitovu se v současné době vzorně stará E. Pěkná. Při restitucích byl park se
zámkem vrácen potomkům rodiny Langhammerových, kteří ho prodali společnosti FARM
Chotýšany s.r.o.
Přes pohnutý osud je park dosud pěknou
zelenou oázou obce, neboť se v něm
zachovaly některé staré stromy značných
rozměrů. Dendrologický průzkum zde
začátkem šedesátých let provedl K. Jirák,
začátkem devadesátých let V. Zelený.
K nejstarším
stromům
patří
platan
javorolistý poblíž hospodářských budov
zámku (obvod přes 450 cm), lípa malolistá
na nádvoří před lihovarem (přes 420 cm),
skupina koňských kaštanů severně od
besídky,
čtyřkmenný buk
lesní a
červenolistá odrůda buku, jasan ztepilý
v odrůdě s jednoduchými listy (přes 250
cm), dub cer, sloupovitá odrůda dubu
letního před špýcharem (330 cm),
trojkmenný tis červený.
V sedmdesátých létech odumřelo v parku
mnoho stromů jilmu horského, které
zahubila tracheomykóza (parazitická houba
prorůstající cévami stromů, které tím
ucpává) a musely být poraženy. I když je
tento problém celoevropského charakteru,
nepovede zřejmě k úplné likvidaci jilmů. Ze
semen jilmu horského, jejichž zásoba v půdě
Kostel sv. Havla
dlouho přetrvává, vzešlo v mnohých parcích hodně semenáčků a někde jsou několikametrové
mladé jilmy bez známek tohoto onemocnění.
V osmdesátých létech bylo v parku vysazeno několik vzácněji pěstovaných druhů dřevin:
líska turecká, kaštanovník setý, vilín japonský, bříza turkestanská, zeravinec japonský a
sekvojovec obrovský (mamutí strom), potomek z dnes již asi 40 m vysokého stromu
v zámeckém parku v Ratměřicích. Rostou vesměs velmi dobře.
K parku lze počítat i krásnou jednořadou alej lip velkolistých i malolistých podél silnice u
zámku (obvod až přes 4 m). Některé z nich poblíž pomníku padlým byly však již vichřicemi
vyvráceny, takže na jaře 2 000 byla provedena dosadba vzrostlými stromky a současně nově
přestavěn taras, na němž rostou.
Farní kostel sv. Havla
Dominantou obce je kostel sv. Havla. Nejstarší záznamy o chotýšanském kostele jsou
datovány ve farní kronice již od roku 1315. 1)
Stavba je jednolodní se západní věží. Obdélná loď přechází na východě v půlkruhovitě
zakončený presbytář2), který není zvenku ani uvnitř od lodi nijak oddělen. Současná podoba je
dílem přestavby v roce 1884.
Kostel je klenutý
žebrovou klenbou o
čtyřech polích. Žebra
vybíhají z konzol a za
oltářem
z oblých
příbor. Zevně jsou
opěrné pilíře. Ve
svornících je trojlist,
znakové
štítky
s kladivem, hvězdou a
kříž.
V severní zdi u
oltáře je starý gotický
výklenek s mřížovými
dvířky. Ruční práce
dovedných
kovářů.
Na
klenbě
jsou
obrazy ze života
Panny Marie a Pána
Ježíše. Malbu provedl
Otto Vágner z Vídně
Svorníky v klenbách lodi kostela sv. Havla
roku 1875. Biskup
Dr. A. Podlaha píše v roce 1909: „Nad kruchtou jsou namalováni čtyři svatí evangelisté, vesměs
bez umělecké ceny.“ Dnes tam již obraz není, byl zamalován při renovaci celého kostela v roce
1916. Nad kruchtou jsou namalovány pouze jednoduché ornamenty. Na další části klenby se
zachovaly již zmíněné výjevy ze života Panny Marie a Pána Ježíše. Malby představují „Andělské
zvěstování Panně Marii“; „Narození Pána Ježíše“ (betlém s jesličkami); „Obětování Pána Ježíše
v chrámu“; „Útěk Panny Marie, Pána Ježíše a sv. Josefa do Egypta (před Herodesem)“; „Ježíš
učí v chrámě“.
1)
2)
Podlaha, A.: Soupis památek historických …., str. 42; podle stavby lze soudit, že je ještě o sto let starší
Místo u hlavního oltáře vyhrazené pro kněze
Na zdi zevnitř kostela na severní straně je veliký
obraz „Korunování Panny Marie“. (Signovaný „TS
1916“).
Obraz sice nemá velkou uměleckou cenu, ale má
určitou dokumentární hodnotu, která spočívá v jeho
světských motivech. Vznikal za první světové války a
neznámý malíř na něm zachytil podle fotografií
podobizny tří obyvatel z Chotýšan a Městečka, kteří
padli na frontě. Jde o vojíny: Josefa Mikeše a Josefa
Hronka z Chotýšan a Josefa Doubětu z Městečka. Pod
celým obrazem je nápis: „Zdrávas Královno Matko
milosrdenství“. K oslavě rodičky Boží a památce vojínů
ve válce zemřelých z farnosti Chotýšanské, věnují
osadníci.“
Nad sakristií přiléhající k severnímu boku kostela se
nachází oratoř s velikým hrotitým oknem do kostela.
Sakristie byla zřízena a otevřena r. 1842. Točité
dřevěné schody na oratoř vedly zvenku kostela ze
západní strany. Byly však hodně zchátralé, a proto
v roce 1967 byly dveře ke schodům zvenku zazděny a
vybudovaly se nové schody přímo ze sakristie, za
působení faráře Františka Štětiny.
Oltář s obrazem sv. Havla
Hlavní oltář je barokní z první poloviny 18. století,
s pěknými barokními sochami: Panny Marie, sv. Jana Křtitele, sv. Václava, sv. Ludmily a
sv. Josefa. Obraz dole představuje sv. Havla, a nahoře je obraz
sv. Máří Magdaleny, oba z roku 1904.
Poblíž oltáře ve zdi na jižní straně je náhrobní kámen Viléma
staršího Chobotského z Ostředka, na němž je vytesána postava rytíře
v brnění a po krajích nese nápis ve staročeštině.
Naproti v severní zdi je náhrobní kámen z červeného mramoru,
který dal zřídit roku 1880, hrabě Zikmund Berchtold. Po okraji
náhrobního kamene jsou vytesána česká
jména jeho šlechtických předků a příbuzných,
kteří v kostele odpočívají. Jejich tělesné
pozůstatky
byly
původně
pochovány
v hrobech kolem kostela.
Byly přeneseny do podzemní hrobky
v chrámové lodi v roce 1879. Jsou zde
Náhrobní kámen Viléma
pochováni členové rodu Vratislavů z Mitrovic,
staršího Chobotského
kterým v letech 1807 - 1872 Chotýšany
z Ostředka
náležely. Z jejich příbuzných mimo jiné je zde
pochován dobrý vlastenec rytíř Jan Jeník z Bratřic (viz str. 73), setník na
odpočinku, který zemřel 26. srpna 1845.
U mřížek dělících loď od presbyteria, stojí při bočních zdech kostela
oltáříky v barokním slohu.
Náhrobní kámen
potomků rodu Vratislavů
z Mitrovic
Na jednom z nich je obraz Panny Marie Pomocné. Na
druhém je obrázek tváře Kristovy, který byl přemalován
roku 1866.
Vedle postranního oltáře u severní zdi stojí kazatelna,
zhotovená ze dřeva v gotickém slohu. Byla zhotovena a
zabudována roku 1846 mistrem Švimberským.
Po obvodu kazatelny jsou v pěti pěkně vyřezávaných,
gotických okéncích, na plechu namalováni čtyři
evangelisté - sv. Matouš, sv. Marek, sv. Lukáš a sv. Jan.
Mezi nimi je namalována Kristova postava, nad níž je
napsáno: „Vyšel rozsévač, aby rozséval símě své“.
Rovněž u jmen uvedených apoštolů jsou jejich jména
namalována v okénku nad jejich hlavami.
Kazatelna
Kruchta (kůr) je novější v pseudogotickém slohu, je
vpředu podpírána dvěma štíhlými pískovcovými sloupy
a jsou na ní připevněny dva církevní znaky, malované na
papíře, pocházející z roku 1915. Na jižní straně nad
sloupem je znak Benedikta XV., na severní straně znak
kardinála ze Skrbenských.
Na jižní straně pod kruchtou je postaven oltář. Oltářní
stůl je dřevěný. Na něm stojí socha Božského srdce Páně. Po pravé straně vedle sochy je na zdi
zavěšen obraz představující sv. Petra s klíčem a na levé straně obraz sv. Pavla, které kostelu
daroval akademický malíř Oldřich Holub. Oltář byl převezen z Prahy, zásluhou bývalého
benešovského vikáře Františka Velíška roku 1963. O Velikonočních svátcích bývá oltář
přearanžován na oltář Božího hrobu a o vánocích je na oltáři umístěn betlém.
V letech 1841 - 1843 byl kostel opravován. Věž byla zvýšena a střecha se čtyřmi nárožními
vížkami pobitými plechem byla pokryta břidlicí.
Na věži byly zavěšeny tři nevelké zvony. Jeden 8-11 q
těžký s nápisem: „Léta 1599, tento zvon slit jest ode mne
Jana Sedláka, konváře z Kostelce“.
Druhý 4 q těžký s nápisem: „Franz Graf Wrtby lienz
mich űbergiessen 1801. Josef Kűhner gősz mich in Prag.“
Roku 1897 dne 19. března v 9 hodin večer udeřil blesk
do střechy věže a zapálil ji. Věž shořela i se čtyřmi
nárožními vížkami, také vnitřek věže vyhořel. Zvony
spadly a rozlily se. Věžní hodiny darované r. 1877
hrabětem Vratislavem z Mitrovic byly zničeny. Hořící
trámy z věže spadly na střechu chrámové lodi, která
začala hořet, ale na štěstí oheň uhasl. Včasným zazděním
vchodu z kruchty na věž, byly zachráněny varhany i
vnitřek chrámu. Na podzim téhož roku bylo započato
Zvon s reliéfy sv. Doroty a sv.Jana Křtitele
s opravnými pracemi. Dne 2. prosince byl upevněn na
špici věže kříž. Dne 6. prosince byly zavěšeny nové zvony, ulité v r. 1897 zvonařem Jiřím
Gössnerem ve Vídni s českými nápisy. Tyto zvony však byly z věže ukradeny v roce 1917 ve
prospěch první světové války. Tím však bylo také za rok, v roce 1918, Rakousku odzvoněno.
Další dva zvony byly pořízeny v roce 1924, za faráře Josefa Kopeckého a za přispění
osadníků. Tyto zvony byly opět za doby hitlerovského útlaku ukradeny ve prospěch války v roce
1944. Za krátkou dobu, tj. roku 1945, bylo odzvoněno i německé nadvládě.
Nejcennějšími památkami jsou však dva zvony, které
byly přivezeny z dřevěné zvonice bývalého kláštera U
Kajetánů v Praze na Malé Straně (v dnešní Nerudově
ulici) a byly na chotýšanskou věž zavěšeny v roce 1962.
Menší z nich o váze 245 kg pochází z roku 1495, což je
patrné z jednořádkového nápisu na horním okraji jeho
pláště. Větší o váze 1380 kg ulil r. 1593 Jan Kryštof
Lőffler se synem Kryštofem, jak oznamuje jeden ze šesti
nápisů, které jsou na zvonu vyryty. Tento zvon, jehož
plášť je ozdoben renesančními reliéfy sv. Doroty a
sv. Jana Křtitele, visel původně ve zrušeném kostele sv.
Jana pod Petřínem, odkud se dostal ke Kajetánům a poté
k nám do Chotýšan3).
Farář P. Fr. Štětina a kostelník Josef Šilha.
Zvony k nám byly přestěhovány za působení vikáře
Františka Velíška ve zdejším kostele.
V roce
1991
bylo
zřízeno zvonění zvonů na
elektrický pohon. Na jaře
1992
bylo
zavedeno
elektrické natahování hodin
na věži. Náklad na obě
zařízení byl uhrazen zčásti
ze sbírky v kostele a část
uhradil obecní úřad. Tím
skončila každodenní práce
s ručním natahováním a
zvoněním,
kterou
po
několik
generací
obsluhovala rodina Šilhova,
a jako poslední kostelník
z tohoto rodu - Josef Šilha
Varhany
s manželkou Ludmilou.
Velmi významnou součástí chotýšanského kostela jsou
také varhany. Byly zhotoveny v roce 1888 Antonínem
Molzrem, stavitelem varhan z Kutné Hory, nákladem 801
zlatých. Varhany jsou upraveny podle kuželovitého systému
se zlepšeným mechanismem. Měchy jsou umístěny přímo
ve stroji, měch je dvojitý s jednou pákou. Celé varhany jsou
nepostradatelnou součástí interiéru kostela.
V průčelí kostela je věž se štíhlou jehlancovou střechou,
krytá břidlicí. Je vysoká 45 m.
Oprava věže kostela - 1979
3)
Na věži jsou dobře jdoucí hodiny s ciferníkem na jižní
straně. Hodiny vyrobila a zabudovala firma Ludvík Heinz
z Prahy v roce 1907. Od tohoto roku až do doby, kdy byla
provedena elektrifikace samočinného natahování, nemusely
být opravovány. Hodiny darovala obci dárkyně z osady
Kybalová, L.: Pražské zvony, Praha 1958, str. 126 – 127; je zde uveden podrobný popis zvonů a jejich nápisů
Městečko. Obec je nechala
zabudovat na kostelní věž.
Jsou proto stále majetkem
obce Chotýšany.
V roce
1973
byly
pořízeny do kostela nové
lavice a v roce 1985 byl
zakoupen křišťálový lustr.
Tyto
náklady
byly
uhrazeny
ze
sbírky
v kostele.
Na jaře 1979 se začalo
s opravou věže kostela.
Lešení bylo vysoké 46
metrů. Při opravě se snažili
pomáhat i občané, ale jen
málo z nich se odvážilo do
výše 25 metrů.
Oprava kostela v roce 1976
Při sundávání kopule byla nalezena plechová schránka, ve které bylo několik olověných
destiček s vyrytými jmény pracovníků z roku 1897 a ručně psaný list s nadpisem – „Na věčnou
paměť.“ Bylo tam také přiloženo několik listů Národní politiky a jiných novin. Kopule byla
odvezena do Prahy k pozlacení, podobně jako ciferník věžních hodin, který bylo nutné opravit.
Byly zhotoveny také nové ručičky, které byly pozlaceny spolu s kupolí.
Letecký pohled na kostel sv. Havla - 1988
Střecha věže byla znovu přikryta břidlicí, na špici byl zasazen kříž s kopulí a oprava střechy
tím byla skončena. Před konečným upevněním kopule do ní byla vložena měděná schránka, do
které byla vložena nová pamětní listina, kterou napsal farář František Štětina.
V říjnu 1988 byla provedena oprava kostela. Práci nabílení kostela prováděla 6-ti členná
skupina horolezců. Finanční stránku této opravy zajistil ONV v Benešově.
Patroni kostela: Mrákotové
Ohništkové
Přibík z Buřenic
r. 1357 – 1360
r. 1403 – 1409
r. 1414 - 1417
V náboženských zmatcích katolická fara zanikla. Po obnovení katolického náboženství
v Čechách byla chotýšanská osada spravována sousedním farářem postupickým. Již v roce 1664
jednal o zřízení samostatné fary v Chotýšanech tehdejší majitel panství Bedřich Leopold Věžník
z Věžník, ale ke zřízení fary tenkrát nedošlo.
Teprve roku 1796, přičiněním tehdejšího pána na Chotýšanech, Adama Františka z Vrtby,
byla zde zřízena lokálie4), která roku 1806, byla povýšena na faru.
Začátkem tohoto století bylo na farnosti Chotýšanské 1277 katolíků, 24 židů a 1 bez vyznání.
Pomník padlých vojínů
V sobotu dne 9. června 1928 se konala v hostinci „Na Kopečku“ ustavující valná hromada
„Spolku pro uctění památky padlých vojínů z první světové války z obce Chotýšan“. Valnou
hromadu zahájil pan
řídící učitel Emanuel
Remta, který udělil slovo
Josefu
Bořkovcovi,
majiteli domku č.p. 13,
obchodníku v Praze. Ten
přednesl návrh vybudovat
důstojný památník všem
mužům z obce padlým za
první světové války, která
otevřela našemu národu
cestu
ke
svobodě.
Památník měl vyjadřovat
úctu k padlým a zachovat
jejich jména v paměti
občanů
obce
i
v
budoucnu.
Po schválení stanov
byli
přijati
členové
nového spolku. Přihlásilo
se celkem 18 občanů.
Všichni pak jednomyslně
zvolili
výbor:
Josef
Odhalení pomníku - 1929
Bořkovec - předseda,
Josef Jukl - místopředseda, Emanuel Remta - pokladník, Josef Sysel z č.p. 5 - pokladník. Dále
Josef Král z č.p. 10, Josef Šimek ml., a Jaroslav Kuthan jako členové výboru. Spolek vybral
masivní žulový pomník, který byl objednán u firmy Podpěra ze Světlé nad Sázavou. Jeho cena
byla dojednána na 17.500,- Kč. Pomník měl být umístěn uprostřed návsi a odhalen
28. října 1928. Ale přes veškerou snahu i pomoc občanů se nepodařilo připravit prostor pro
pomník včas, a proto bylo jeho odhalení odloženo.
4)
Místní duchovní správa, menší než fara se skrovným obročím.
Potřebná částka na pomník byla opatřována sbírkou. Na sbírku přispěli různými částkami
místní občané, rodáci, místní spolky. Majitelé pozemků poskytli obnos z honitby a část peněz
byla vybrána při slavnosti odhalení pomníku. Celkem spolek získal více než 12.000,- Kč.
Přes všechny problémy se v neděli 26. května 1929 odpoledne slavnost konala. Zúčastnila se
jí jednota z Postupic, místní hasiči a hasiči z Městečka a
Takonína, dále legionáři z Benešova i z okolních vesnic,
kteří spolu s místními legionáři stáli během slavnosti u
pomníku čestnou stráž. Jako slavnostní řečníci byli
přítomni: Okresní starosta z Václavic Václav Kubásek,
legionářský pracovník Dr. Klement z Prahy a bývalý
nájemce zdejšího velkostatku ing. B. Svoboda. Předseda
spolku Josef Bořkovec v krátkém proslovu poděkoval
všem, kteří se jakýmkoliv způsobem podíleli na
vybudování pomníku.
Jak bylo výše zmíněno, nebyla vybrána celá částka,
navíc se během budování vyskytly další nepředvídané
výdaje. Proto původní dohoda, že pomník bude zaplacen
do dvou let, nebyla splněna, ačkoli se výbor spolku velmi
snažil. Byl např. pořádán ples spolku, družstevní lihovar
uspořádal „večírek“ a výtěžek z těchto akcí byl věnován na
pomník. Místní ochotníci hráli představení ve prospěch
pomníku. Nakonec zůstala k uhrazení částka 1.600,- Kč.
V polovině 30. let zůstali z původního výboru jen dva
Pomník padlým vojínům v I. sv. válce
členové Josef Král č.p. 10 a Josef Jukl. Když chtěla firma
spolek pro nedoplatek zažalovat, rozhodli se zaplatit dluh sami.
Nakonec pomohla náhoda. Na Pařezí si místní občané postavili kapličku, ale protože byl
původní rozpočet překročen, a oni už neměli peníze, obrátili se na místní obecní zastupitelstvo,
které jejich žádosti vyhovělo. Proto Josef Jukl požádal obec i o vyrovnání dluhu, který zůstal na
pomníku. Obecní zastupitelstvo nakonec souhlasilo a dluh uhradilo.
Pomník padlých vojínů však neměl jednoduchý osud ani nadále.
„Od
počátku
německé okupace v roce
1939 počínali si Němci
u
nás
bezohledně,
pánovitě a sebevědomě.
Rušili kulturní zařízení,
zavírali české školy,
odstraňovali kde jakou
památku, připomínající
slavnou
českou
minulost, obrazy, sochy,
pomníky. A při tom
došlo i na náš pomník
na
návsi.
Jednoho
listopadového dne roku
1941 projíždělo obcí
táborské gestapo. Auto
obsazené několika členy
Odhalení pomníku padlým vojákům – 26. května 1929
tohoto
obávaného
německého policejního sboru jelo zvolna směrem od kostela dolů po návsi a už přejelo místo, kde
pomník stojí, když náhle na pokyn jednoho v autě sedících policistů auto zastavilo. Couvalo pak
zpět až před pomník, který si všichni z auta vystoupivší bedlivě prohlíželi. Odebrali se potom
hned na obecní úřad, kde
podrobili přísnému výslechu
tehdejšího starostu obce Josefa
Toulu. Žádali o přesné
informace: kdo nechal pomník
postavit, kdo jsou a kde se
nacházejí ti, kdož o postavení
pomníku měli největší zásluhu
a podobně.
Starosta Toula, bohudík,
neztratil duchapřítomnost a
uvědomil si, že plnou pravdu
říci nesmí. Nelhal ovšem, když
vysvětlil, že zakladatel spolku
Odhalení pomníku padlým vojákům – 26. května 1929
pro postavení pomníku padlým
je dávno mrtev, že jednatel
spolku již také nežije. Spolek samotný že se během let úplně rozpadl, a co se stalo s listinami
apod., on že neví. V tom ovšem už pravdu nemluvil. Bylo mu to velmi dobře známo, kdo se o
pomník a vše s ním související až do poslední doby staral.
Pánům od gestapa to náhodou tehdy stačilo. Sedli opět do auta a odjeli. Již druhý den na to
došel však na obecní úřad přípis od okresního úřadu ve Vlašimi tohoto znění: „Panu starostovi
obce Chotýšan, Věc: Chotýšany - závadný pomník - odstranění. Podle oznámení zdejšímu úřadu
došlého, nalézá se v tamní obci závadný pomník padlým, znázorňující českého lva sápající
rakouského orla. Z nařízení Oberlandrata v Táboře ukládám panu starostovi obce, aby se
postaral o neprodlené odstranění celého tohoto pomníku a aby o výkonu byla zdejšímu úřadu
podána zpráva zcela určitě do tří dnů. Okresní hejtman”.
„Náš pomník padlým vojínům z první světové války, o němž je tady psáno, představuje, jak již
řečeno českého lva, drtícího rakouského orla. Na tuto tehdejší závadnost bylo poukazováno hned
v začátcích okupace a tu příslušní činitelé, domnívajíc se, že pomník zachrání, nechali odstranit
hlavu orla. Nepomohlo to však a pomník byl tedy odstraněn. Hned vedle pomníku byla vykopána
velká jáma a do té byl pomník po rozebrání po částech uložen. Odstraňovali jej tehdy z příkazu
četnické stanice místní hasiči a jistě že mnohému z nich bylo tenkrát u srdce všelijak. Jistě však
ve všech byla víra, že dříve nebo později povstane zase náš český lev v celé své kráse a velikosti
tam, odkud byl nyní tak potupně odstraněn.” 5)
Pomník byl znovu slavnostně odhalen v neděli 22. června 1945. Od té doby své místo už
neopustil a stále připomíná všem slova odkazu padlých:
„MY DALI ŽIVOT - VY DEJTE LÁSKU”
5)
Šimek, J.: Pamětní kniha obce Chotýšany, díl I., str. 153-154
Drobné architektonické památky
V Chotýšanech i okolí je zachováno několik kapliček a křížů. Po roce 1989 se místní občané
z iniciativy kronikáře Miroslava Švarce začali zajímat o stav těchto objektů a postupně jsou tyto
památky opravovány.
Kaplička u cesty k mlýnu „U Váňů“
Tato výklenková sloupová kaplička stojí při cestě od Chotýšan v místech, kde se rozdvojuje
k osadě Onšovice a k bývalému chotýšanskému mlýnu zvaného „U Váňů“. Postavení této
kapličky, nebo-li Božích muk, není datováno. Stáří lze přibližně odhadnout jen podle dvou lip
(dříve čtyř), mezi kterými je kaplička postavena. Na pilíři kapličky je
nasazena hlavice z černé leštěné žuly s prosklenou nikou a nahoře
zasazenou plechovou šesticípou hvězdou. Pravděpodobně se jedná o
hvězdu, která je atributem z pětice používaných šesticípých hvězd sv.
Jana Nepomuckého. V proskleném výklenku kdysi stály ze dřeva
vyřezávané sošky P. Marie Lurdské a Bernardetty Soubirousové.
Sošky byly kdysi ukradeny.
Kaplička v Městečku - popis kapličky
Bohužel se
nepodařilo
získat
informace o
založení
kapličky, proto zde uvádíme odborný
popis, který vypracovala 11. 2. 1997 ing.
arch. Glosová z Památkového ústavu
Středních Čech.
Drobná kaplička obdélníkového
půdorysu se sešikmenými (seříznutými)
rohy, které tvoří současně nárožní
lizény. Stříška sedlová, štít tvoří vpředu i
vzadu
trojúhelníkový
tympanon,
lemovaný jednoduchou římsou. Pod
střechou probíhá po celém obvodu
stavby jednoduše členěná římsa. Vchod
z přední strany je lemován omítkovým
portálem,
zaklenutým
stlačeným
segmentem. Portál je opatřen po stranách
čtvercovými hlavicemi dórského typu,
pilastry dole sedí na patkách, ve středu
má závěrový klenák. Nad portálem je
nika pro umístnění sošky, lemovaná
Kaplička v Městečku po rekonstrukci - 1997
šambránou, nika má půlkruhový
záklenek. Z bočních stran je kaple osvětlena sdruženými okénky se záklenkem trojúhelníkového
tvaru. Okénka jsou lemována společnou šambránou.
Kapli dominuje dřevěná věžička se zvonkem, zastřešená jehlancovou stříškou. Dřevěné
sloupky vížky a její nadpaží opakují architekturu vchodového portálu, včetně stlačeného
oblouku. Krytina střechy kaple je z pálených
tašek bobrovek, věžičky z pozinkovaného
plechu.
Hladká omítka
kapličky je
dvoubarevná - plochy okrové, tektonické
články bílé. Kaple je lemována dvěma
vzrostlými lípami, před vchodem stojí litinový
kříž. Kaple pochází patrně z 19. století.
Celková rekonstrukce kapličky proběhla
v roce 1997.
Kaplička se zvoničkou na Pařezí
Kaplička byla postavena v roce 1933 za
přispění dobrodinců, např. komtesa Gabriela
Šternberková darovala stavební materiál,
duchovní správce sochu P. Marie Lurdské a
zvon, pan Malimánek daroval oltář. Jiní
věnovali část zahrady pro stavební místo a
všichni zdarma pracovali. Kaplička byla 13.
srpna téhož roku vysvěcena
a zasvěcena P. Marii
Lurdské.
Kaplička na Pařezí - 1996
Kamenný kříž u pomníku padlých
Uprostřed obce, vedle pomníku padlých vojínů z první světové války, stojí
starý, kamenný kříž. Byl postaven 28. září v den sv. Václava roku 1881 mezi
morušovými stromy, které zde vysázel zdejší řídící učitel Jan Navrátil.
Kamenný kříž byl slavnostně vysvěcen místním farářem P. Janem Šudou za
doprovodu hudby a střelby z hmoždířů. Kamenný kříž věnoval pan farář,
podstavec dala zhotovit na své náklady obec.
Socha sv. Jana Nepomuckého
Barokní socha sv. Jana Nepomuckého z červeného
pískovce s kamenným podstavcem stojí u vchodu na hřbitov
ve výklenku ohradní zdi.
Říká se tu krátce „U svatého Jána“. V těchto místech
stávala už od pradávných dob panská kovárna a to až do r.
1806, kdy vyhořela. O místo, kde stála, rozšířil majitel
chotýšanského panství hrabě František Adam z Vrtby,
zámeckou zahradu a v roce 1794 zde dal postavit zmíněnou
sochu. Stromy kolem této sochy zvané klenky vysázel dne
5. 4. 1866 tehdejší panský zahradník Jan Dušek.
Na podstavci uprostřed písmen je vrtbovský znak (tři
parohy), vlevo písmena F. A., vpravo W. a dvojčíslí 94.
Zřejmě jde o monogram již zmíněného majitele panství F. A.
z Vrtby.
Podle odborného posudku se jedná o dílo, které
pravděpodobně pochází od následovníka sochařského mistra
I. F. Platzera, hlavního představitele české sochařské plastiky
druhé poloviny 18. století, vyučeného ve Vídni. V současné
době je tato socha v havarijním stavu, a protože jí hrozí skutečné
nebezpečí zkázy, má být v dohledné době podrobena odbornému
restaurátorskému zákroku.
Náhrobek u kostela
U jižní strany kostelní věže je postaven mramorový náhrobek
s erbem hrabat z Vrtby. Poslední majitel chotýšanského panství
toho jména, Adam František hrabě z Vrtby, zemřel ve Vídni
3. 9. 1807. Jeho posledním přáním bylo, aby byl pochován zde na
chotýšanském hřbitově. Jeho přátelé a dědici hrabata Vratislavové
z Mitrovic mu postavili mramorový náhrobek, na kterém je tento
nápis:
„Zde odpočívá vysoce urozený pán Adam František z Vrtby, pán
na Chotýšanech, Voticích, Olbramovicích a Janovicích, zesnul dne
3. září 1807 v 61. roce věku svého.“6)
Dole na pomníku bylo psáno:
„Postaven tento pomník od vděčných dědiců hrabat Vratislavů r. 1864.“7)
„Adamův“ křížek
Na rozcestí státní silnice a vozové cesty od Městečka k Chotýšanům stojí železný kříž. Byl
postaven na památku smutné události, kdy náhle na tomto místě zemřel u mezníku v roce 1891
rolník z Městečka – Matěj Douběta. Říkalo se u nich „U Adamů“, proto se dodnes udrželo toto
pojmenování.
„U sv. Anny“
Obrázek sv. Anny, který je zasazen do dřevěné desky se stříškou s kamenným podstavcem,
stojí mezi dvěma jasany při státní silnici z Benešova do Vlašimi u osady Křemení. Byl tu prý
oloupen lupiči a těžce potlučen nějaký pán z Jemniště. Protože toto zranění přežil, nechal tu
postavit svatý obrázek.
Pohled na Křemení od sv. Anny
6)
7)
Vlasák, A. N.: Okres Vlašimský, Praha 1874, str. 109
Vlasák, A. N.: Okres Vlašimský, Praha 1874, str. 109
Škola
Projíždíme-li přes Chotýšany lipovou alejí podél zdi zámeckého parku směrem k obci
Takonín, spatříme budovu místní školy, která stojí hned
vedle hřbitova a kostela. Nad dveřmi hlavního vchodu do
školy byl do roku 1935 (kdy proběhla rekonstrukce školy)
nápis UMĚNÍ A CTNOST BLAHO NÁRODA. Dnes je
zde jednoduchý nápis ŠKOLA. Jistě mi dáte za pravdu, že
na škole není důležité to, co je napsáno nad jejími dveřmi,
ale to, jaký mají ke škole vztah lidé, kterým škola slouží a
jak škola naplňuje své poslání. Učit děti umět žít ve světě,
který je obklopuje a chovat se čestně po celý jejich život,
bylo úkolem i cílem školy dnes, jako i před lety. A proto
mít v obci školu bylo vždy známkou pokrokového a
upřímného smýšlení jejich obyvatel. Jelikož školní výuka
v Chotýšanech má více jak dvousetletou, nepřerušenou
tradici, jistě to o zdejších obyvatelích mnoho vypovídá.
O podrobnější historii školní práce v Chotýšanech se
dozvídáme ze školních kronik, které vedli zdejší řídící
učitelé, a z kronik pana kronikáře Šimka.
První zápis do kroniky, který pořídil řídící učitel Jan
První fotografie školy z roku 1907
Navrátil, je z 9. října 1877. V zápisech se vrací do
minulých dob, kdy v Chotýšanech probíhala výuka v první „stálé“ škole. Ta byla zřízena
v malém domku č.p. 17 (kronikář Šimek uvádí: „jehož majitelem v roce 1787 byl Jan Šmerha“),
krytém šindelovou střechou, který měl jen dvě místnosti. Mohlo se tam vyučovat nanejvýš
30 dětí. Protože dětí stále přibývalo, vyučovalo se též v č.p. 32, kde se říkalo „u Sobeckých“.
Majitel chotýšanského panství hrabě z Mitrovic nechal v roce 1801 postavit novou budovu stálé
školy, která byla téměř na stejném
místě jako dnes. Bylo to
jednoduché stavení, postavené
z nepálených cihel a dřeva. Nebyla
to samozřejmě tak výstavná škola
jako dnes, ale bylo to přece jen
lepší, než když se vyučovalo
v selských světnicích. V této škole
se vyučovalo až do r. 1865.
Postupem času tato budova velmi
zchátrala.
„Zdivo
povolilo,
šindelová střecha prohnila, takže
při deštivém počasí pršelo učiteli
až na postel.“ uvádí kronikář
p. Šimek. V dubnu 1865 se začala
Školní budova v roce 1927
bourat stará škola a zároveň se
začalo vyměřovat místo, kde měla stát škola nová. Základní kámen k této nové škole byl položen
v neděli 11. května 1865. Na stavbě nové školy se pilně pracovalo od dubna do října. Stavbu řídil
zednický mistr Fiala z Pařezí. Slavnostnímu otevření nové školy bylo v neděli 22. října 1865
přítomno velké množství lidí z celého okolí. Byla to tehdy pro všechny velmi významná událost.
Nová škola byla na tehdejší dobu velmi pěkná a svému poslání dobře vyhovovala. Odhadnutá
byla na 7313 zlatých a 42 krejcary tehdejší rakouské měny. V přízemí byl byt pro řídícího učitele
a pokojík pro učitelského mládence. V prvním patře pak byly dvě třídy. Jedna s okny na jih,
druhá s okny na jih a západ. Do této školy chodily děti jednak z Chotýšan a přilehlých osad a
jednak z přifařených obcí Městečka, Takonína, Bořeňovic Býkovic a Onšovic. Na žádost občanů
z osady Onšovice byli tamní žáci výnosem c. a k. zemské školní rady v Praze v roce 1884
přeřazeni do školy v Radošovicích.
Postupem doby, jak dětí přibývalo, bylo
vidět, že dosavadní dvě třídy nestačí. Proto
bylo nutné pomýšlet na rozšíření učebních
místností, kde by se děti mohly učit. Byly
vyhlédnuty místnosti dvě. A to u
Holejšovských č.p. 11 a u Šimků č.p. 4. Za
způsobilou byla uznána místnost u Šimků
a určena za 3. třídu. Vyučovat se v ní
začalo 1. 1. 1887 a učilo se v ní 3 roky.
Pak hospodář Jan Šimek nájemní smlouvu
vypověděl a třetí třída se přestěhovala do
domku č.p. 54 u Stojánků, kde byla
Děti ze třídy pana učitele Longina Fouse v roce 1919 - 20
později kampelička. Toto opatření však
zdaleka nestačilo, neboť v roce 1894 bylo přihlášeno k docházce do školy 261 dětí. Proto byla
v tomto roce přistavěna další část školy. V 1. patře byla zřízena nová třída s okny na východ,
v přízemí pak kabinet, ve kterém byly uloženy školní pomůcky.
V roce 1935 došlo k přestavbě školy a její celkové nové úpravě. Největší zásluhu na tom měl
tehdejší pan řídící Kadeřábek. Dalo mu to hodně práce, starostí i běhání, než se mu podařilo
přesvědčit příslušné obecní činitele a přimět je k tomu, aby konečně uznali, že přestavba školní
budovy je nutná i potřebná. A tak hned na začátku prázdnin roku 1935 přišli zedníci a tesaři a
dali se do práce. Začalo bourání, a teprve když práce započaly, ukázalo se, že byl již nejvyšší čas
se školní budovou něco dělat. Podlaha ve třídách i v bytě byla zcela v havarijním stavu, stropní
trámy byly prohnilé a hrozilo, že mohou každou chvíli povolit. Zjištěno bylo i mnoho dalších
závad a problémů. A tak se za dva
měsíce usilovné práce změnila
škola skoro k nepoznání. Zadní
část i se schodištěm byla celá
přestavěna. Do tříd byla dána nová
podlaha, nové tabule a hlavně nové
lavice. Znovuzřízeny a hygienicky
lépe upraveny byly záchody.
Upravená byla i chodba, která byla
přizpůsobena pro odkládání šatů a
bot školáků. Do všech tříd byl
zaveden rozhlas.
Také zvenčí doznala budova
školy změny. Okna byla rozšířena,
změnila se i fasáda. Tím zmizel i
Budova školy v roce 1965.
zmíněný původní nápis nad
vchodem. Celá tato přestavba školy si vyžádala celkové náklady ve výši 110.642,70 korun.
Podpory z různých stran uhradily 44,1% ceny, zbytek výloh zůstal na starosti obci.
Život chotýšanské školy za všech dob jejího trvání se plně odrážel v dění celé obce, ať už to
bylo po stránce hospodářské, kulturní nebo společenské. Důležitou složkou správy školy byla
vždy „Školní rada“. Bývali do ní voleni ti nejváženější a nejzkušenější občané, a to jak z místní
obce, tak i z obcí, které ke škole patřily. Své dané místo v radě mívala z počátku i vrchnost, která
obec spravovala, později starosta obce. K životu školy neodmyslitelně patřila také dobrá
spolupráce s farou, a to až do té doby, než začaly na společnost působit neblahé politické vlivy.
Téměř všichni učitelé se účastnili aktivně veřejného života v obci. Již učitel Fr. Hostomský a
po něm Jan Navrátil pečovali o to, aby lidé měli co číst, vyučovali hudbě a hráli divadlo. Longin
Fous byl dlouholetým jednatelem hasičů a dlouholetým vedoucím chrámového kůru. Emanuel
Remta byl spoluzakladatelem
místního ochotnického spolku.
V dřívějších letech, zvláště
v minulém století, se neměnili
učitelé tak často. Od doby, kdy
přišel na zdejší školu učitel
Longin Fous, se zde vystřídalo
mnoho
učitelů.
Místní
starousedlíci jistě vzpomenou
na dobu jejich působení ve
škole. Osobnost každého z nich
zasáhla svým způsobem do
života obce. Na některé z nich
lidé vzpomínají často, rádi
Budova školy v roce 1999 (současný stav)
a s úctou,
jiní
nejsou
vzpomínáni příliš často. Všichni se však podíleli na výchově a vzdělávání nových generací
občanů v obci a podle jejich zásluh a činů je na ně pohlíženo. Práce učitele je náročná a
zodpovědná. Zároveň však může být velmi krásná a radostná. Podmínky pro práci učitele jsou
vždy ovlivněny jeho osobním, morálním postojem a společenským řádem ve státě. V minulých
dobách prožila naše země i politicky velmi složitá období. To samozřejmě zanechalo stopy i na
osobnostech a práci místních vyučujících. Nebyly to jistě jednoduché časy a každý občan našeho
státu měl příležitost svým konáním dokázat jaké je jeho smýšlení a jak dokáže v těchto
pohnutých časech naplňovat svůj život. Tím spíše ti, kteří jsou vzorem a příkladem pro generace
příští - pedagogové. Někteří zatrpkli, uzavřeli se do svého světa, jiní se prezentovali a angažovali
v nových podmínkách společnosti.
Nová etapa v dění kolem školy v Chotýšanech se dá počítat od roku 1994. Zásluhou místního
zastupitelstva se začaly v r. 1995 provádět rozsáhlé rekonstrukční práce na budově školy a další
Výstava zvířat na školní zahradě v roce 1999
úpravy ve školním areálu. Obě budovy, jak hlavní školní, tak přilehlá hospodářská budova, byly
pokryty novou střešní krytinou a novou fasádou. Vybudován byl nový čtyřpokojový byt pro
ředitele školy. V roce 1996 bylo ve škole vybudováno zcela nové, moderní sociální zařízení. O
rok později, bylo provedeno nově připojení na obecní vodovodní řad, čímž byly vyřešeny
soustavné problémy s kvalitou vody pro potřeby školy a školní jídelny. V tomtéž roce proběhla
rekonstrukce elektroinstalace v celé školní budově. V roce 1999 byly nově rozčleněny prostory
školy, čímž vznikla šatna pro děti z MŠ, sborovna a kancelář a byl podstatně zlepšen tepelný
režim ve školní budově. Plánována je celková úprava školní zahrady, kterou by se pěkný vzhled
školního areálu ještě zvýšil, a vybudování čističky odpadních vod. Z výše uvedeného je zřejmé,
že Obecní úřad v Chotýšanech má o práci školy upřímný zájem a záleží mu na životě a práci
nejmladší generace obyvatel. Právem patří dík všem, kteří se o rozvoj místní školy zasloužili a
pracují na něm stále.
Škola se za poslední roky změnila co do vnějšího vzhledu, ale zároveň i
co se týče vlastní výukové práce, jejích metod a vybavení interiéru školy.
Vyučuje se zde ve dvou třídách (1. až 5. postupný ročník ZŠ), podle nové
výukové metody programu „Začít spolu“, který do školní práce zavedl ve
spolupráci s ostatními pedagogickými pracovníky a rodiči současný řídící
učitel Mgr. Libor Kočí. Do školy nastoupil v roce 1996. Škola se od té doby
značně změnila. Interiér školy byl moderně zařízen z finanční dotace, kterou
se podařilo získat od nadace Open Society Fund Praha v přibližné celkové výši 200.000,- Kč.
Tím bylo dětem, které do Základní školy a mateřské školy „Začít spolu“ Chotýšany (tak se
škola oficiálně nazývá) docházejí, umožněno pracovat v pěkném a podnětném prostředí. Škola je
spolupracující školou programu PORYV - Projekt podpory vzdělávání a vzdělávacím centrem
programu Začít spolu Praha pod záštitou obecně prospěšné společnosti „Otevřená společnost“.
Při pedagogické práci v programu „Začít spolu“ jsou vytvořeny dobré podmínky pro vzdělávání
dětí se speciálními potřebami. V současné době jsou do kolektivu dětí školy začleněni tři žáci se
speciálními potřebami.
Součástí školy je jedna třída mateřské školy, školní družina a školní jídelna. Děti mají
možnost zúčastnit se mnoha akcí nad rámec školní práce, které škola zajišťuje ve spolupráci se
Sdružením rodičů při škole v Chotýšanech, které při škole vzniklo. Děti navštěvují školu
i v odpoledních hodinách, kdy probíhá práce v různých zájmových činnostech. Škola se začíná
stávat centrem života a kultury v obci.
Přehled učitelů působících na škole v Chotýšanech do počátku vedení školních kronik:
1. Voňavka Jan
před rokem 1765 učil v chalupě u Dudáků a Matoušků
2. Procházka Norbert
učil zde v roce 1799
3. Rys Jan
učil již v nové škole
4. Linhart Jan
učil zde do roku 1820
5. Chotaš Jan
1823 - 1830
6. Hostomský František 1843 - 1867
Přehled řídících učitelů působících na škole v Chotýšanech, kteří historii školy
zpracovávali ve školních kronikách:
1. Navrátil Jan
10. 04. 1867 - 25. 05. 1907
2. Fous Longin
11. 06. 1907 - 26. 02. 1926
3. Remta Emanuel
01. 03. 1926 - 30. 06. 1931
4. Vokurka František
01. 07. 1931 - 30. 06. 1932
5. Kadeřábek Václav
01. 07. 1932 - 01. 03. 1943
6. Theissig Zbyněk
01. 03. 1943 - 26. 11. 1945
7. Matoušek Jaroslav
26. 11. 1945 - 03. 01. 1946
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
Semrád Jan
Verdán Rudolf
Bumbálek Václav
Hovorková Věra
Vykouková Bohumila
Burianová Jana
Kočí Libor
03. 01. 1946 - 30. 05. 1946
01. 06. 1946 - 31. 08. 1959
01. 09. 1959 - 31. 07. 1970
01. 09. 1970 - 31. 07. 1971
01. 08. 1971 - 30. 06. 1989 (provdaná Syslová)
18. 08. 1989 - 31. 08. 1996
od 01. 09. 1996
Kronikář, pan Šimek, k výčtu pedagogů
působících na zdejší škole dodává:
„Poměrně suchá tato data o bývalých
chotýšanských učitelích, značící dobu
jejich příchodu a odchodu, ať do nového
působiště, anebo k poslednímu odpočinku
na hřbitov k sv. Havlu, nám celkem mnoho
neříkají. Přece však jsou pozoruhodná
a zvláště tím, jak poměrně velmi často se
učitelé sem a tam stěhovali, jak bylo jen
velmi málo těch, kteří se u nás zdrželi déle
Žáci 1. a 2. ročníku při práci
a ještě méně těch, kteří se v Chotýšanech
usadili trvale. Těžko hledat v tom směru
nějakou vážnější příčinu. Snad to bylo ve smyslu nařízení tehdejších úřadů, snad některý
z učitelů odešel na vlastní žádost a pod. A pozoruhodná ta suchá data jsou i tím jak poměrně
hodně učitelů, i v mladém věku, umíralo a ponejvíce na souchotiny. Je to velmi příznačné a
svědčí to o tom, v jakých poměrech, těžkých a tísnivých, se žilo našim učitelům, těm
vychovatelům našich dětí,
strážcům
národního
bohatství.
Přirovnáme-li to vše
k dnešní
době
a
k dnešnímu
postavení
učitelů, nedovedeme si
představit, jak ti dřívější
učitelé, podučitelé a
kantoři mohli na mnoze
docílit takových úspěchů.
Obdivujeme se jim a
vážíme si jich! A plným
právem! Důkazem toho
budiž i to, že na světlou
památku mnohých vpředu
jmenovaných
bývalých
I takto se dají vyučovat cizí jazyky.
chotýšanských
kantorů
uvádíme jména jejich do naší Pamětní Knihy, abychom v paměti starých i starších občanů oživili
na ně vzpomínky, u mladých pak alespoň trochu uznání.“
Na závěr kapitoly o škole v Chotýšanech si dovolím vzpomenout na práci všech, kteří se na ni
podíleli, ale i těch, kteří své poslání naplňují dnes. Jistě to byla a je práce radostná a záslužná, ale
i nelehká a složitá, ten věčný rozpor k učitelské profesi patří odnepaměti. A proto patří našim
pedagogům poděkování.
Spolky
V současné době v obci působí hasiči, myslivci, klub důchodců, Český červený kříž,
tělovýchovná jednota a biatlonklub. Tyto organizace se již pravidelně starají o kulturní dění
obce.
Myslivecká
společnost
pořádá
každoročně střelby na
asfaltové holuby na své
nově
vybudované
střelnici. Hasiči se
zúčastňují
soutěží
v požárním sportu a
církevních
slavností.
Červený kříž pořádá
poznávací zájezdy a
charitativní
sbírky
šatstva. Klub důchodců
pořádá
velikonoční
hudební
večírky
a
posvícenské
zábavy.
Tělovýchovná jednota
je aktivní organizací
Myslivci na střelnici při střelbách na asfaltové holuby
v oblasti sportu. Jejím
nejvýznamnějším
sportem je kopaná, v zimě sálová kopaná a turnaje v šachu. Od roku 1996 působí v obci dvě
nově založená občanská sdružení. Je jím Sdružení přátel Chotýšan a Sdružení rodičů při škole,
která se významně podílejí na znovuoživení tradic a dalších aktivit v oblasti kultury.
Sdružení přátel Chotýšan pod vedením místního kronikáře je organizací zaměřenou převážně
na propagaci obce v oblasti její historie, archivování písemných pramenů, fotografií,
videozáznamů a předmětů týkajících se historie obce Chotýšany a dalších památných míst
v regionu.
Dále
shromažďuje
archivní
dokumentaci
z činnosti zaniklých
i
součastných
spolků a dalších
institucí veřejného i
politického života
obce.
Z těchto
nashromážděných
materiálů
bylo
uskutečněno
několik výstav pro
veřejnost.
Výstava k výročí úmrtí Jana Jeníka z Bratřic - 1995
Z nejúspěšnějších
akcí tohoto sdružení byla výstava k 150. výročí úmrtí významného českého vlastence a
obrozence Jana Jeníka rytíře z Bratřic. Tato výstava byla doplněna další expozicí o historii
chotýšanského panství a o 130 letech trvání místní školy.
V průběhu roku 1996 byla (ve
spolupráci
s farním
úřadem)
uskutečněna výstava pod názvem
„Dějiny farnosti chotýšanské“ a
výstava obrazů akademického malíře
O. Holuba pod názvem „Obrazy
z okolí Chotýšan“. Vyvrcholením
těchto akcí byla spoluúčast při oslavě
k 100. výročí založení místního
hasičského sboru. K tomuto výročí
pořádaného Sborem dobrovolných
hasičů Chotýšan byla připravená
výstava a vydána publikace. Další
pořádané akce tohoto sdružení jsou
tradiční vánoční koncerty v kostele a
Dětský karneval v roce 2000 v hospodě „Pod Kostelem“
již podruhé pořádaný koncert v rámci
hudebního festivalu „Podblanický podzim“. Poslední akcí pořádanou v červenci 1999, byla opět
výstava obrazů akademického malíře O. Holuba k jeho 75. jubileu pod názvem „Obrazy
Podblanicka“.
Sdružení rodičů při škole od svého vzniku uspořádalo samostatně nebo ve spolupráci se
školou, či s ČČK mnoho pěkných akcí. Můžeme jmenovat již tradiční dětský den, mikulášskou
nadílku, maškarní karneval, valentinské večírky pro dospělé, společné výlety s dětmi aj.
Ochotnické divadlo
Významné místo v osvětové práci na vesnici zaujímalo především ochotnické divadlo. To
soustřeďovalo nejen herce, zpěváky, hudebníky, ale i široký
okruh dalších spolupracovníků z různých vrstev obyvatel.
Jejich úspěchem ve veřejných vystoupeních se stávalo ctí
nejen celé obce, ale i širokého okolí.
Divadelní tradicí se může na benešovském okrese
pochlubit i obec Chotýšany. Lze z ní získat mnohé zajímavé
údaje, které mohou být i podnětným příkladem současné
generaci a posléze i dokumentačním materiálem pro širší
studii o dějinách divadelních ochotníků na Podblanicku.
Nejstarší údaje o divadle v Chotýšanech sahají do
padesátých let minulého století. V této době byly Chotýšany
v národním uvědomění na dosti dobré cestě. V letech 18341867 zde působil učitel František Hostomský. Byl výborným
hudebníkem a ustavil z místních občanů kapelu, která pod
názvem „Chotejšáci“, později „Struhařáci“ nebo „Hockové“,
doplňovaná téměř třemi generacemi, působila v kraji bezmála
plných sto let. Učitel Hostomský v posledních létech svého
života začal s chotýšanskými občany hrát i ochotnické
divadlo.1)
Po jeho smrti v r. 1867 nastoupil na chotýšanskou školu
mladý učitel Jan Navrátil, rodák z Kondrace. Byl rovněž
výborný muzikant a nadšený divadelník. Pro svou obětavou
1)
Plakát
Šimek, J.: Stoleté jubileum divadelních ochotníků v Chotýšanech, Sborn. Vlast. Pr. Z Podbl., 7, Benešov 1966,
str. 263
činnost nacházel plné pochopení u tehdejšího starosty obce Filipa Buzka i u jeho pozdějších
nástupců Jana Blažka a Jana Sysla. Též za podpory faráře Antonína Veselého a dalších
pokrokových lidí se zavádělo čtení knih a novin mezi občany. V panském pivovaře získal
vzdělaného
spolupracovníka
v osobě
sládka
Leopolda
Šmilauera, jehož synovec, pozdější
spisovatel
Vojtěch
Alois
Šmilovský si také rád zahrál o
prázdninách
divadlo
s chotýšanskými.
Přičiněním
učitele Navrátila bylo pořízeno i
divadelní jeviště, které pak sloužilo
ochotníkům až do r. 1923.2)
Chotýšanský kronikář uvádí, že
v r.
1875 sehráli ochotníci
veselohru „Selské námluvy“, ve
které
účinkovali
i
sousedé
z Takonína. Hrálo se v hospodě
„Na Staré“. Naposledy hráli tito
Česká polka (František Matoušek – vpravo a Josef Sysel – Koreš) - 1953
ochotníci v roce 1886, načež byla
pak menší přestávka. Z výtěžku těchto divadelních představení koupil pan řídící učitel Jan
Navrátil do kostela nové varhany.
Nástupcem Navrátilovým byl učitel Karel Polák, který pokračoval v díle svých předků. Ten
vlastnil harmonium, učil mládež zpívat, zakládal hudební kroužky, společně pak učil řadové
tance, čtverylku, besedu, které byly tenkrát velmi oblíbené. Divadlo se hrálo v šenkovně „Na
Kopečku“, a to i veselé kuplety se zpěvem, dueta, deklamovánky a různé aktové hry. Po velmi
úspěšném „Veselém silvestrovském večeru“ v r. 1897, kde byl
přednesen též kuplet „Řím“ z repertoáru Jindřicha Mošny,
sehráli ochotníci hned v příštím roce frašku „Študentský
kousek“ čili „Čtyry boty a dva podpatky“ a z repertoáru
Josefa Švába - Malostranského veselý výstup „Šelmosmrtiš“.
Další jednoaktovkou ve stejném roce byla veselohra „Hodinu
manžely“. V dalším roce 1899 hráli chotýšanští ochotníci žert
pro pána a dámu, nazvaný „Básník a kuchařka“. Pánskou roli
převzal, sám uč. Polák. Kromě tohoto předvedli veřejnosti
komický dvojzpěv „Čtenář novin“ a žertovný výstup
„Kočičina pro kočku“.
Tak po řadu let obohacovali chotýšanští ochotníci život
v celé obci i v okolí, i když při skromném výběru her se
museli spokojit převážně jen s jednoaktovými kusy a
zábavnými pořady. Přesto jim patří dík a uznání za
průkopnickou práci a posilování národního uvědomění. 3)
„Rychtáři“ ze hry „Lucerna“ - 1936
Po odchodu uč. Poláka z Chotýšan nastala v kulturní a
divadelní činnosti několikaletá přestávka. Teprve v r. 1911
příchodem mladého učitele Antonína Matějovského, rodáka z Domašína, došlo opět k oživení
2)
Šimek, J.: Stoleté jubileum divadelních ochotníků v Chotýšanech, Sborn. Vlast. Pr. Z Podbl., 7, Benešov 1966,
str. 264
3)
Šimek, J.: Stoleté jubileum divadelních ochotníků v Chotýšanech, Sborn. Vlast. Pr. Z Podbl., 7, Benešov 1966,
str. 264
ochotnického divadla. Hrálo se střídavě
v hostincích „Na Kopečku“ i „Na Staré“.
Největšího úspěchu dosáhli ochotníci známou
veselohrou F. Šamberka „Jedenácté přikázání“.
Světová válka opět na léta přerušila kulturní
činnost v Chotýšanech. Nový „Ochotnický
kroužek“ byl ustaven až v r. 1920. V dalším roce
o velikonocích se už představil v hostinci „Na
Chotýšce“ úspěšnou veselohrou „Slavnostní
schůze“. Pro další pořad připravoval veselohru
„Hanzelínova kometa“, která se však premiéry
nedočkala,
neboť
kroužek
se
rozpadl
v souvislosti
s ustavením
„Dramatického
odboru“ při místním hasičském sboru.
Tento nový „Dramatický odbor“ hasičského
sboru v Chotýšanech byl ustanoven dne 18.
února 1923. Během poměrně krátké doby
„Lucerna“ (Anežka Slaninová a Josef Sysel – Koreš
jako manželé Kláskovi) 1952
vyvinul přičiněním režiséra Františka Sysla a
Josefa Jukla značnou činnost. Hrálo se nejprve na starém divadelním jevišti z dob pana řídícího
uč. Navrátila, které však již nevyhovovalo. Tak ještě v témže roce si pořídili do nového sálu
hostince „Na Kopečku“ jeviště nové. Ochotníci nastudovali i náročnější hry. Tak sehráli válečné
drama „Golgota“, zpěvohru „Z českých mlýnů“, veselohry „Julinčiny vdavky“, „Staré hříchy“ a
„Bobeček z ministerstva“, dále „Dobrodružství krajánka Švejka“ a hru „Lešetínský kovář“.
Délka trvání tohoto divadelního odboru není známa. Zmínka je pouze o prodeji jeviště
„hasičským sborem“ v únoru 1937 a to „Místnímu Sdružení Republikánského Dorostu“
v Takoníně.
Dožínková slavnost dne 30.8.1925.
Významným mezníkem pro další ochotnickou činnost bylo ustavení „Čtenářko-ochotnické
jednoty v Chotýšanech“ dne 26. července 1925. Jejím předsedou se stal vynikající a oblíbený
zdejší učitel Emanuel Remta. Na zakládající schůzi se přihlásili všichni přítomní, počtem přes
devadesát členů.
Tato ochotnická jednota sdružila všechny pokrokové občany Chotýšan, Takonína a ostatních
do obce přináležejících osad. Svou činností se brzy stala chloubou Chotýšan i celého okolí.
Ze hry „Jánošík“ – 26.8.1928
Jako vstup do života
pořádali ochotníci dne
30. srpna
1925
„Dožínkovou slavnost“
v zámeckém
parku
zdejšího velkostatku, kde
bylo
sehráno
první
divadlo nového spolku
jednoaktová hra Jana
Nerudy „Prodaná láska“.
Již 22. listopadu sehráli
naši členové v hostinci
J.Tůmy
v Takoníně
samostatně divadelní hru
„Hanička“.
Jeviště
k tomuto účelu ochotně
zapůjčila
Čtenářskoochotnická
jednota
z Bílkovic.
Členové „Jednoty“ z Takonína sehráli v neděli dne 24. dubna 1927 „U Tůmů“ samostatně hru
„Furiant“, v režii J. Ponáhla z Takonína, který hrál také hlavní roli.
Na oslavu „10. výročí naší samostatnosti“ a „80. výročí zrušení selské roboty“ sehráli
v zámeckém parku v neděli 26. srpna 1928 hru „Jánošík“. Během příprav na hru se vzdal funkce
jednatele J. Tůma. Ta byla nabídnuta Janu Královi, který funkci přijal. Přes všechny potíže se hra
velmi vydařila.
Ve dnech 1. a 2. května 1937 uvedli na přání pana Kadeřábka snad neúspěšnější hru Aloise
Jiráska „Otec“, drama z vesnického života o 3. jednání. Hlavní roli vytvořil sám V. Kadeřábek.
Téhož roku dne 29. června byla odehrána zpěvohra „Nade Mlejnem-Pode Mlejnem“ v režii
J. Šimka. Pro špatné počasí se nemohlo hrát v přírodě, proto představení proběhlo v hostinci
„U Matoušků“.
Koncem října roku 1940 se začala zkoušet „Paličova dcera“ od J. K. Tyla, pod režií
V. Kadeřábka. Proběhla dvě
představení 30. listopadu a
1. prosince téhož
roku
„U Matoušků“.
Ze hry „Nade Mlejnem-Pode Mlejnem“ – 1937.
V sobotu 29. a 30. dubna
1944 sehráli v hostinci „U
Matoušků“ divadelní hru
Karla
Piskoře
„Šťastní
otcové“.
Roku 1949 bylo odehráno
v zámeckém parku několik
úspěšných představení. Dne
3. července to byla hra o 3
jednáních „Naši Furianti“ od
L. Stroupežnického, 11. září
divadelní hra se zpěvy od J. K.
Tyla „Paní Marjánka, Matka
Pluku“. A k oslavě 28. října se hrála 28. a 29. října divadelní hra od Aloise Jiráska „Vojnarka“
v hostinci „U Matoušků“.
Toto je jen malý výčet z divadelní tvorby Čtenářsko-ochotnické
jednoty v Chotýšanech. Divadlo se hrálo nejméně třikrát ročně a
ochotníci nastudovali celkem 128 celovečerních her a uspořádali 166
představení.
Isabela Tesková –
„Šestáková“ z Paličovy dcery
1940
Mimo
pořádání
divadelních
představení se pod vedení této
„Jednoty“
konaly
pravidelně
dožínkové slavnosti (do r. 1946),
maškarní plesy, Husovy oslavy,
slavnosti 28. října, mikulášské zábavy,
silvestrovské večery a další kulturní
pořady. Byla založena spolková
knihovna, v r. 1928 byla založena
pamětní kniha ČOJ, jejímž kronikářem
byl Josef Šimek, který byl také
dlouholetým režisérem Jednoty.
Vodník Michal z Lucerny –
V roce 1953 byla Čtenářsko-ochotnická jednota v Chotýšanech
1952
zrušena a spolek byl podřízen místní osvětové besedě. Tento
(Miroslav Paleček)
admi
nistrativní
zásah
měl
pro
ochotnické
divadlo
neblahé
důsledky. Správce MOB měl celou
řadu jiných funkcí, takže ochotníci
zůstali prakticky bez vedení. Jejich
činnost ochabovala, až po několika
letech ustala úplně.
„Všem do nálady“ - 1964
Dalším divadelním spolkem,
který byl v Chotýšanech založen
roku 1926, jež měl být
konkurencí
ostatním
ochotníkům, bylo „Sdružení
katolické
mládeže
pro
Chotýšany a okolí“. Vedení
spolku se ujal místní farář
František Kopecký. Vzhledem
k velké agitaci, kterou vyvinuli,
získali
dosti
členů
též
z Bořeňovic, Pařezí a Městečka.
Dne 6. června 1926 uspořádali
velkou slavnost spojenou se
„Staročeskou svatbou“
Posledním
vystoupením
ochotníků MOB bylo velmi pěkné
a také nejvíce navštívené pásmo
starých písní, pod názvem „Všem
do nálady“ pořádané 18. dubna
1964.
SKM - Staročeská svatba – 6.6. 1926
v zámeckém parku s uspořádáním průvodu z Chotýšan do Bořeňovic a zpět. Další divadelní
akce, které nám jsou známy, byly „Pasačka z Lurd“, v únoru 1937 „Bezbožnice“. V roce 1939
představení „Kříž na křižovatce“ a veselohru „Pero a kosa“. Mimo divadelních představení se
konala v roce 1931 „Slavnost zrušení roboty“, každoročně byly pořádány plesy společně s místní
stranou lidovou, a převážně se účastnili na církevních slavnostech. Toto Sdružení katolické
mládeže zaniklo v roce 1939.
Z divadelního představení Sdružení katolické mládeže „Pasačka z Lurd“
Za zmínku v ochotnické činnosti v Chotýšanech jistě stojí i krátké působení organizace pod
vedením Jana Krále - „Místní skupina republikánského dorostu“. Tato skupina podléhající
politické straně agrární, provozovala kromě svých politických nebo sportovních akcí i
ochotnické divadlo. Z let její působnosti od roku 1933 do r. 1938 jsou známy tyto divadelní
představení:
Dne 10. září 1933 divadelní hra od našeho krajana, spisovatele F. Sokola-Tůmy „Pasekáři“,
sehrané v zámeckém parku při dožínkové slavnosti pod názvem „Zemědělský den
v Chotýšanech“.
V roce 1934 dne 21. května se M. S. R. D. zúčastnilo divadelní ochotnické soutěže ve
Vlašimi, kterou pořádalo O. S. R. D. na Vlašimsku. Do této soutěže si zdejší sdružení vybralo
veselou hru se zpěvy od R. Branalda „Muzikanti z české vesnice“, za kterou jim byl udělen
„primát“ ze šesti skupin.
Další divadelní hru o 5 jednáních sehráli 1. září 1935 v hostinci „Na Kopečku“ pod názvem
„Tomšovic grunt“ v režii Jana Krále.
V neděli dne 23. srpna 1936 pořádalo Okresní sdružení republikánského dorostu za
spoluúčasti ostatních složek na Vlašimsku „Okresní dožínky v Domašíně“, kde M. S. R. D.
z Chotýšan sehrála opět zpěvní hru R. Branalda „Muzikanti z české vesnice“. Hráli téměř ve
stejném obsazení jako v roce 1934.
O velikonočních svátcích 14. dubna 1938 sehráli členové M. S. R. D. v hostinci „Na
Kopečku“ pěknou výpravnou hru „Kamarádi od Zborova“, v režii J. Šimka a Karla Píši. Tímto
divadelním představením dle dostupných záznamů pravděpodobně veškerá činnost tohoto
sdružení končí.
Nutno ještě podotknout, že všechna uvedená divadelní představení M. S. R. D. jsou sehrána
za spoluúčinkování ochotníků z Čtenářsko-ochotnické jednoty v Chotýšanech, kteří tvoří více
jak polovinu členské základny nově založeného spolku.
Dětské divadlo - „Tajemný dub“ – 18.3.1928
K divadelní činnosti v naší obci také jistě patří představení školní mládeže, o které se
dozvídáme již z kronik a publikací z minulého století. Jednou takovou událostí je článek
z Národních listů z 15. ledna 1871.
Článek zní: „Přičiněním horlivého učitele našeho p. Jana Navrátila dostalo se nám
divadelního představení školních dítek, při němž dávány kusy „Štědrý večer sirotka“ a
„Rybrcoul“. Přes nepříznivé počasí byla návštěva hojná a obecenstvo se bavilo velmi dobře.
Bylo najednou až k slzám pohnuto, zvláště když
úlohu sirotka skutečný sirotek hrál, a to velmi
zdařile. Čistý výnos, ke kterému nejvíce přispěla
vrchnost jemnišťská, je obrácen ve prospěch
školní knihovny, od řečeného p. ředitele
založené.“
Z divadelních představení školních dětí:
V neděli odpoledne 18. května 1928 byla
sehrána žáky místní školy pod vedením učitele
Antonína Šustra dětská hra „Tajuplný dub“. Byla
to pohádková divadelní hra, v níž se školními
dětmi účinkovali i starší ochotníci z Čtenářskoochotnické jednoty v Chotýšanech.
O další školní akci se dozvídáme až v roce
1933, kdy bylo 19. března sehráno dětské divadlo
„Hadí král“ od J. Berana. Účinkovaly děti ze všech tříd, divadlo nacvičoval V. Kadeřábek
s učitelkou Kokešovou. Čistý výtěžek byl věnován na polévkovou akci.
Školní divadlo
Dne 7. března 1937 byla
pořádána slavnostní besídka
v sále „Na Kopečku“, které se
zúčastnily všechny děti a mnoho
obecenstva. Na této besídce děti
sehrály divadelní představení o
3 jednání od J. Matějky „Král
čaroděj“.
Dne 25. prosince 1946
sehrálo žactvo divadelní hru
„Neseme vám noviny“. Byla to
poměrně těžká zpěvohra, která
vyžadovala
pečlivého
nacvičování.
Divadlo
bylo
sehráno dobře za veliké účasti
obecenstva
v hostinci
„U Matoušků“. Dne l6. května
Školní divadlo – ze hry „Hadí král“ z 19. března 1933
1943 v sále „U Matoušků“ byla
sehrána pohádková hra se zpěvy J. Rydvala „Sladké království“. 25. a 26. prosince 1943 bylo za
režie a výpravy učitele Z. Theissiga a J. Nováka provedena hra „Vánoční pošta“ Fr. Rydvala.
Účinkující byli krojováni.
O vánočních svátcích sehrálo žactvo divadelní hru „Vánoční sen“, a to v neděli 26. prosince
1948. Tímto divadelním kusem se představil zdejší dramatický kroužek veřejnosti.
Na oslavu květnové revoluce sehrálo žactvo zdejší školy dne 8. května 1949 divadelní hru
„Krakonoš“ v hostinci „U Matoušků“.
Uplynulo mnoho let od té doby, co v sále hostince „Na Staré“, později „U Matoušků“ nebo
v hostinci „Na Kopečku“ prvně začínali naši ochotníci. Co námahy, práce a starostí s tím bylo
spojeno. Ale nadšení a láska k divadlu dovedla překonat i ty největší potíže. Dělali ochotnické
divadlo, protože si uvědomovali, že divadlo je jednou z věčných potřeb lidského ducha. Mnozí
nevydrželi - přece však
bylo vždycky dosti
těch, kdož Tylovu káru
táhli neúnavně dál. …
Na tuto bohatou
divadelní
tradici
navázali
žáci
chotýšanské
školy
v roce 1997, neboť
např. v r. 1997 sehrály
školní děti pod vedením
pí. uč. Vrtiškové a
Jančáryové
v budově
školy
představení
„O Slunečníku,
Měsíčníku a Větrníku“
a od té doby hrají
každým rokem jedno
představení.
Školní divadlo – „O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku“ - 1997
Hasiči
V minulém století byly chotýšanské domky a statky většinou ze dřeva a kryté šindelem nebo
Hasičský sbor Chotýšany při slavnosti hasičské župní jednoty Podblanické 12. června 1905
došky. Často se tedy stávalo, že byla obec zasažena živelnou pohromou - velkým požárem.
Jeden z velkých požárů se objevuje jak v obecní a farní kronice, tak v zápiscích rodinných.
Stalo se to 7. srpna 1863, kdy vyhořela celá jižní část obce. Požár vznikl nepozorností jedné
hospodyně, která nechala na plotně překypět máslo. Z lidí tenkrát neuhořel nikdo, ale o život
přišlo mnoho kusů dobytka a všechny ovce. Shořely statky i stodoly a přes sto lidí zůstalo bez
přístřeší. Nastala veliká bída. I když se objevila okamžitá pomoc, přesto se lidé z této pohromy
velmi dlouho vzpamatovávali.
V březnu r. 1897 byla po bouři
v té době ještě neměla hromosvod.
se zřítila na tzv. bořeňovskou
trámů spadly zvony a obrovským
duchapřítomnosti jednoho místního
varhany, neboť byly zazděny
vcházelo z kruchty do věže ke
zapálena kostelní věž, která
Shořela úplně celá a hlavní věž
stranu. Prohořením věžních
žárem se roztavily. Díky
občana
byly
zachráněny
dřevěné dveře, kterými se
zvonům a k hodinám.
Tato poslední hrozivá událost
vyburcovala
chotýšanské
natolik, že se rozhodli založit vlastní hasičský sbor. V neděli 11. dubna 1897 se v hostinci
Františka Hrstky „Na Kopečku“ sešel chotýšanský obecní výbor, aby projednal důležitou
záležitost - založení hasičského sboru. Téměř ve všech okolních obcích byly již hasičské sbory
založeny, a protože se tato organizace těšila všude neobyčejnému zájmu, uvažovalo chotýšanské
obecní zastupitelstvo zřídit hasičský sbor i u nás. Zmíněnou neděli se o tom podrobněji jednalo a
byl zvolen zatímní zařizující hasičský výbor. Tento výbor zastupoval Karel Sternschuss, nájemce
zdejšího velkostatku jako předseda. Dále Josef Sysel z č.p. 6, rolník a starosta obce, Jan Šimek
z č.p. 4, rolník, a Longin Fous, místní učitel. Tento výbor měl na starosti přípravné práce na
založení sboru. Byly ihned opatřeny stanovy a zaslány spolu se žádostí tehdejšímu c. a k.
místodržitelství do Prahy ke schválení. Stanovy byly schváleny dne 30. dubna 1897 a vráceny
zpět. Ihned na to byla podána žádost o podporu.
První valná hromada sboru v Chotýšanech se konala v hostinci „Na Kopečku“ v neděli 27.
června 1897. Zahájil ji předseda zatímního zařizovacího výboru Karel Sternschuss, jenž
promluvil takto: „Velectěné shromáždění! Pokládám si za čest, jakožto předseda zatímního
komitétu pro zřízení sboru dobrovolných hasičů v Chotýšanech, zahájiti první valnou hromadu
našeho sboru. Vítaje vás všechny, nemohu opomenouti navrhnouti vám, abychom Jeho
císařskému a královskému Apoštolskému Veličenstvu, našemu nejmilostivějšímu císaři a králi
Františku Josefu I., jakožto ochránci a podporovateli sborů hasičských provolali třikráte
„SLÁVA“. Pokládám valnou hromadu za zahájenu.“4) Po tomto zahajovacím proslovu byli
přijímáni činní i přispívající členové. Celkem se přihlásilo 24 činných členů, z dalších 17
přispívajících členů byl utvořený ochranný sbor o 11 mužích.
Volilo se aklamací 5)a byli zvoleni:
Josef Sysel z č.p. 6
- starosta sboru
Jan Šimek z č.p. 4
- velitel sboru
Josef Sysel z č.p. 5
- podvelitel sboru
Hned poté zasedal nově
funkcionáři a to:
Josef Sysel z č.p. 5
Longin Fous
Antonín Král z č.p. 31
jmenovaný výbor, aby ve svém užším jednání doplnil výbor dalšími
- pokladníkem
- jednatelem
- dozorcem náčiní
Na návrh velitele Jana Šimka pak byli jmenováni:
Matěj Chudlařský
- první náčelník lezců
Antonín Granát
- druhý náčelník lezců
Leopold Fišer
- četař ochranného sboru
Jan Holejšovský
- náčelník ochranného sboru
Karel Pollak
- nadhasič
Josef Sysel z č.p. 28
František Mikeš
Filip Jelínek
Josef Jukl
- první trubač
- druhý trubač
- první četař
- druhý četař
Nově ustanovený hasičský
sbor se stal členem župní
hasičské jednoty „Podblanické“
ve Vlašimi. Téměř každou
neděli po celé léto hasiči pilně
cvičili a připravovali se na
slavnost svěcení nové stříkačky,
která byla zakoupena od firmy
Smékal
v Praze-Smíchově.
Cvičili pod vedením velitele
radošovského sboru Antonína
Jindry, který se velmi ochotně
tohoto úkolu ujal a obětavě
skoro každou neděli docházel do
Chotýšan.
Svěcení
nové
stříkačky se konalo v neděli dne
28. září 1897. Na tuto slavnost
Historická ruční stříkačka (oslavy 100. výročí SDH) v roce 1996
se
dostavili
z Radošovic,
Vlašimi a Postupic. Obřad svěcení stříkačky vykonal místní farář P. Václav Dvořák, který ve své
řeči vyjádřil důležitý úkol hasičstva. Po té byla zábava v zámeckém parku.
4)
5)
Šimek, J.: Pamětní kniha Čtenářsko-ochotnické jednoty, díl. III., str. 190
veřejný projev souhlasu nejčastěji zvednutím ruky při volbě
Dne 11. června 1904 byl pro náš sbor dnem památným. Toho dne bylo v Chotýšanech
pořádáno „Podblanickou“ župou okresní cvičení. Slavnosti se zúčastnily bratrské sbory, celkem
97 mužů. Domácí hasiči předvedli pořadové cvičení, po tom byl zahájen poplach a proběhlo
cvičení se stříkačkou u rybníka. Následovala porada technické komise, jejichž úsudek pro náš
sbor zněl lichotivě.
Valná hromada „Podblanické“ hasičské župní jednoty se konala v neděli dne 12. června 1905
v Chotýšanech. Byl krásný letní den, takže slavnost se velmi vydařila. Zúčastnilo se jí celkem
18 sborů se 184 muži.
Při uvedené „Slavnosti valné hromady hasičské župní jednoty Podblanické“ ze dne 12. června
1905, byla pořízena fotografie zakládajících členů hasičského sboru v Chotýšanech se
stříkačkou, jde tedy o nejstarší dochovanou fotografii.
Roku 1923 na výroční valné hromadě konané 18. února, byl ustanoven „divadelní sbor“, a to
z podnětu Františka Sysla z č.p. 57 a Josefa Jukla. Ti podali zároveň návrh, aby tento divadelně
ochotnický odbor byl podřízen hasičskému sboru, který by jaksi za ním stál a poskytl příspěvek
na nové jeviště. Návrh byl schválen a zároveň bylo zvoleno předsednictvo jmenovaného odboru.
Skupinka chotýšanských hasičů - 1937
Valná hromada se konala 21. ledna 1928. Bylo usneseno založit ženský hasičský odbor.
V neděli dne 13. června 1928 se v Chotýšanech konalo hasičské okrskové cvičení, zúčastnilo
se ho celkem devět sborů s celkovým počtem 97 mužů, 29 žen a 13 jinochů.
Za parního letního dne ve čtvrtek 12. června 1930 se nad Chotýšany přihnala prudká bouře.
Hrom burácel, blesky se křižovaly, v tom uhodilo a chalupy u Hlaváčků, Janoušů, Nováků a
Poupětů byly v jednom plameni. V několika okamžicích byli místní hasiči v pohotovosti a za
krátko se dostavilo i několik okolních sborů. Jejich snahou bylo zabránit rozšíření požáru na
okolní stavení. Postižené chalupy, které byly z velké části kryté doškami a dřevěnými přístavky,
nebylo možné zachránit. Všechno hořelo jako sláma, takže oheň netrval dlouho. Byla to žalostná
podívaná, neboť postiženým shořelo téměř všechno. Ještě štěstí, že to bylo před žněmi a stodoly i
půdy byly prázdné. Díky pomoci místních i okolních občanů a za přispění pojišťovny byly
postaveny na místě vyhořelých chalup nové domky. Hasiči měli při ohni hodně práce, získali
však hodně nových zkušeností. Jednou z nich bylo, že hadice musí být v naprostém pořádku,
dobře uskladněny a častěji prohlíženy. Následkem velkého tlaku a také proto, že byly staré, jich
při této příležitosti mnoho popraskalo. Proto bylo na schůzi výboru dne 14. června rozhodnuto
zakoupit 100 m nových hadic.
V roce 1937 se zúčastnil domácí sbor slavnosti předání
motorové stříkačky hasičskému sboru v Dobříčkově, slavnosti
50. výročí trvání hasičské župy „Podblanické“ a 60. let trvání
hasičského sboru ve Vlašimi při jejich župním cvičení. A ve
všech těchto případech vystupoval chotýšanský sbor jako
samostatná jednotka.
Veřejná hasičská činnost v době války nebyla žádná, konalo
se jen málo praktických či teoretických cvičení. Z nařízení
okresního úřadu navštěvovali hasiči župní hasičskou školu ve
Vlašimi. Jinak chotýšanský sbor během válečných let značně
zchátral. Projevilo se to hlavně po stránce materiální. Nejvíce to
bylo patrno na hasičských stejnokrojích a hasícím náčiní. Bylo
skutečně velké štěstí, že se v těchto letech nevyskytl žádný
požár.
Oprava hasičské zbrojnice - 1947
Rok 1947 znamenal pro chotýšanské hasiče zvýšení pracovní
činnosti po všech stránkách. Byl to jubilejní rok, kterým Sbor dobrovolných hasičů
v Chotýšanech dovršil 50 let svého trvání. Okresní hasičskou jednotou bylo rozhodnuto, že u
příležitosti tohoto výročí bude uspořádán v Chotýšanech župní hasičský sjezd. Hasiči tedy měli
co dělat a na co se připravovat. Scházeli se několikrát týdně od počátku jara i v době pilných
polních prací a bylo vidět, že celou práci berou vážně a s plným nasazením. Byly pořízeny nové
hasičské stejnokroje podle nového předepsaného vzoru pro 20 mužů. Středem pozornosti a
zájmu se stala nová motorová stříkačka, kterou hasiči poprvé vyzkoušeli v neděli 3. dubna 1947.
Hasičské župní cvičení v Chotýšanech se konalo v neděli 20. července 1947 u příležitosti
50. výročí založení našeho sboru. Neděle
se tak stala pro naší obec i její občany
dnem opravdu slavnostním. Odpoledne
před jednou hodinou nastoupil místní
sbor v počtu 32 mužů v čele s velitelem
Josefem Tůmou, aby se připravil k vítání
přespolních sborů. Po druhé hodině byl
uspořádán průvod na sportovní hřiště se
státní vlajkou a hudbou v čele, za zvuku
státní hymny byla vztyčena státní vlajka a
starosta místního sboru Josef Jukl pronesl
projev.
Po proslovu byla předána pamětní
upomínková plaketa několika občanům:
Svěcení stříkačky - 1947
Josef Sysel z č.p. 28, Josef Sysel z č.p. 5,
Josef Šimek, František Sysel z č.p. 27, František Zdvíhal a Antonín Granát. Pak následovala
technická část cvičení, jehož se účastnily sbory z Načeradce, Louňovic, Vlašimi a další.
Zvláštnímu zájmu se těšilo žactvo a dorost.
Od doby založení sboru, za padesát let usilovné a poctivé práce hasičů, proběhlo mnoho
změn. Tak jako všude jinde stali se z hasičů podle nového označení a uspořádání i
v Chotýšanech požárníci.
Na valné hromadě v neděli 15. února 1948 bylo usneseno, že se na veletrhu zakoupí potřebný
vůz k motorové stříkačce. V tomto roce vznikl ženský hasičský odbor, do kterého se přihlásilo
13 žen.
Velitel hasičského sboru J. Tůma vítá všechny nastoupené sbory - 1957
Rok 1957 byl pro hasičský sbor opět rokem jubilejním, uspořádala se oslava k 60. výročí
založení
chotýšanského
hasičského
sboru.
Proto
Místní
hasičská
jednota
v Chotýšanech
uspořádala v neděli
14. července 1957
Požárnický den. Po
úvodní a zahajovací
části
odpoledního
programu
následovalo
slavnostní
předání
diplomů a čestných
odznaků nejstarším a
zakládajícím členům
sboru.
Tohoto
krásného jubilejního
60. výročí založení
Nástup chotýšanského hasičského sboru před požární. Zbrojnicí v roce 1957
sboru se dočkali tito
členové:
Šimek Josef z č.p. 4
- stár 83 roky
Sysel František z č.p. 26 - stár 82 roky
Sysel Josef z č.p. 28
- stár 93 roky
Mikeš František z č.p. 46
- stár 88 let
Dále následovala praktická cvičení, která předvedly jednoty z Louňovic, Domašína,
Načeradce, Divišova, Čechtic a Vlašimi spolu se závodní jednotou Blanických strojíren.
Všeobecně bylo konstatováno, že vystoupení chotýšanských požárníků by mělo být vzorem
všem ostatním jednotám.
Na výroční schůzi místní jednoty ČSPO, která se konala dne 26. listopadu 1960, se jednalo o
sloučení místních jednot ČSPO Chotýšany a Městečko. Po sloučení národních výborů bylo nutné
provést i toto. Po dohodě byl zvolen jeden výbor pro obě jednoty a v Městečku zůstalo požární
družstvo, které mělo svého velitele. Výbor byl schválen v tomto složení:
Josef Šilha
- předseda
Josef Král z č.p. 6 - velitel
František Slanina z č.p. 3 - vel. pož. družstva Městečko
Josef Mareš z č.p. 6
- zástupce
Roku 1973 byla započata výstavba nové požární zbrojnice a vodní nádrže v akci „Z“, bylo
odpracováno celkem 530 hodin. Nová požární zbrojnice byla předána k užívání místním
požárníkům dne 26. listopadu 1977.
Rok 1980 byl pro požárníky
základní
organizace
ČSPO
v Chotýšanech zvláště významný.
Znamenal pro ně velké pracovní
nasazení s přípravou na okrskovou
soutěž požárních družstev, která se
konala dne 17. května na hřišti
místního Sokola. Vlastní soutěž byla
zahájena soutěžemi štafet, potom
následoval
požární
útok.
Po
celkovém
hodnocení
družstvo
Chotýšan zvítězilo.
V pátek 16. prosince 1983 získal
sbor osobní terénní automobil ARO
M-461.
Jednotka SDH - 1999
Slavnostní schůze k 90. výročí založení hasičského sboru v Chotýšanech se konala dne 28.
listopadu 1987. V programu „A léta běží ...“ zavzpomínal předseda ZO F. Starosta s M.
Palečkem na uplynulá léta.
V roce 1990 se základní organizace svazu požární ochrany přejmenovala na již používaný
název „Sbor dobrovolných hasičů v Chotýšanech“.
Od roku 1996 SDH Chotýšany nezapomíná ani na rozšiřování znalostí svých členů. Někteří
z nich se zúčastnili školení o preventivních prohlídkách ve Smyslově a další členové absolvovali
školení velitelů a strojníků
v Čerčanech. Dlouholetý
člen sboru M. Paleček
obdržel v tomto roce od
Okresního sdružení hasičů
Benešov
vyznamenání
„Zasloužilý člen sdružení
hasičů Čech, Moravy a
Slezska“.
Toto
vyznamenání je nejvyšším
ohodnocením, kterého lze
dosáhnout.
Slavnostní průvod při oslavách 100. výročí založení SDH v Chotýšanech - 1997
Od září 1996 probíhala
rekonstrukce
hasičské
zbrojnice a úprava okolí,
hlavním investorem byl
Obecní úřad v Chotýšanech. Celá tato akce, jejíž hodnota činila 368.000,- Kč, byla hrazena
obecním úřadem. Opravenou hasičskou zbrojnici převzal 15. listopadu 1996.
Dne 24. května 1997 oslavil náš sbor sté výročí založení. První část oslav byla vernisáž
výstavy „100 let hasičského sboru v Chotýšanech“. Tuto výstavu připravil kronikář obce
Miroslav Švarc a
zároveň zpracoval
publikaci, kterou
sbor
vydal
k tomuto výročí.
V slavnostním
průvodu obcí byli
zasloužilí členové
sboru
(Josef
Matoušek
z č.p.
32, Josef Toula,
Stanislav
Matoušek,
František Starosta
a Karel Jelínek)
vezeni kočárem.
Průvod
uctil
Jednotka SDH obce Chotýšany 1998
památku padlých
v 1. světové válce
položeným věnce a minutou ticha. Poté průvod za znění dechové hudby vyrazil k hřišti, kde se
konala okrsková soutěž v požárním sportu. V úvodu byli oceněni zasloužilý členové SDH
Chotýšany.
Po projevu velitele SDH Karla Starosty předvedli žáci místní školy ukázku požárního útoku
na hořící objekt a hasiči z Věřic předvedli zásah s historickou stříkačkou taženou dvojspřežím.
Na to následovala vlastní soutěž, které se zúčastnilo 10 družstev mužů, 2 družstva žen a 2
družstva, která absolvovala disciplíny mimo soutěž. V konečném pořadí bylo družstvo Chotýšan
druhé. Na závěr slavnostního odpoledne byly předány ceny a pamětní listy ke stému výročí
založení sboru. Oslavy pak pokračovaly v hostinci „Na Kopečku“. Vše proběhlo v klidu,
příjemné náladě a za pěkného počasí.
V červnu 1997 byla obecním úřadem ustavena Jednotka sboru dobrovolných hasičů obce
Chotýšany. Tato jednotka plní úkoly v případě ohrožení spádové oblasti Obecního úřadu
Chotýšany požárem, živelnou pohromou, ekologickou havárií a v jiných případech ohrožení
životů a majetku obyvatelstva.
V květnu 2000 zasahovala tato jednotka při požáru staré trávy u rybníka „Tlumoku“. Na místo
požáru byla mobilním telefonem přivolána jednotka z hasičského záchranného sboru
z Benešova. Profesionální hasiči konstatovali požár za zlikvidovaný a nechali dokončení
hasebních prací na místní jednotce. Požáru se zúčastnilo 6 členů jednotky: velitel Karel Starosta,
zástupce V. Pošmurný, strojník R. Nouza a hasiči V. Škoda, B. Kovář a M. Benák, jako
dobrovolníci pomáhali J. Matoušek a B. Kovář st. z SDH Chotýšany.
Od posledního ostrého zásahu uplynulo již 16 let, a tak si mohli mladší hasiči ověřit své
vědomosti, které nabyli při různých školeních. Přestože požár nebyl nijak velkého rozsahu,
ukázal, že v případě potřeby jsou hasiči připraveni. Samotným členům jednotky pak ukázal
nedostatky, které ve své činnosti mají a které je nutno odstranit.
Posledním přírůstkem ve výbavě jednotky je cisternová automobilová stříkačka CAS-25
Liaz 706, kterou chotýšanským hasičům zapůjčil do užívání Hasičský záchranný sbor okresu
Benešov. Své místo v hasičské zbrojnici zaujala 13. června 2000.
Myslivci
Nežli se naše myslivost
dostala na dnešní úroveň,
procházela dlouhým vývojem.
Ve starověku to byl způsob
obživy a také ochrany člověka
proti
nebezpečné
zvěři.
S vývojem zemědělství byl účel
myslivosti rozšířen také na
ochranu úrody a domácích stád
Později se myslivost stala
výsadní kratochvílí šlechty. Po
zrušení roboty se výkonu
myslivosti ujímaly širší vrstvy
obyvatelstva.
Ale
získat
Hon na lišku - 1957
honební povolení a chodit
s puškou mohl jen zájemce, který měl vlastní pozemky. Šlo o jednotlivce, nejčastěji o větší
sedláky, kteří stříleli na svém, i když už tenkrát tu existovaly různé honební spolky sdružující
v sobě těch několik místních
a někdy i okolních zájemců.
Po II. světové válce byla
myslivost
postavena
na
nových základech a řídila se
podle nových pravidel. To se
ještě více změnilo a zpřísnilo
po únoru 1948. To už získání
honebního lístku nebylo
vůbec jednoduché. Bylo
zapotřebí
různých
doporučení, vyžadovaly se
kádrové posudky, doporučení
MNV. Stávalo se, že honební
lístek nedostal hospodář,
který již celá léta před tím
Myslivci na střelnici
chodil s puškou po svých
lánech, a naproti tomu ho dostal lehce ten, kdo neměl sice ani píď vlastní půdy, ale měl
doporučení a především byl politicky spolehlivý. A když se na vesnicích začala propagovat JZD,
byly hospodářům, kterým se do družstva nechtělo, a kteří byli označováni jako kulaci, bez
jakékoliv náhrady a udání důvodu odebrány lovecké pušky.
Dnešnímu pojmenování místní organizace předcházelo několik názvů:
„Kroužek přátel myslivosti pro Chotýšany a okolí“
„Lidová myslivecká společnost Chotýšany“
„Lovecká myslivecká společnost Borek Chotýšany“
„Sdružená myslivecká společnost Chotýšany“
„Od roku 1960, kdy se začala JZD slučovat ve větší celky, došlo i k vytvoření větších celků
v myslivosti. První sloučenou mysliveckou společností na benešovském okrese byla
„Československá myslivecká společnost Chotýšany”, která se vytvořila sloučením JZD
Chotýšany, Městečko, Takonín, Bílkovice. Myslivci tak získali hrázný na 1600 ha velký a na
zvěř bohatý revír. Uvedená rozloha je včetně lesů. Ale o lásce k lesům nelze jenom mluvit, je
třeba ji dokázat skutky. Toho si byli vědomi i členové myslivecké společnosti, kteří věnovali
soustavnou péči ošetřování a výsadbě lesních stromků, i ochraně zvěře v průběhu celého roku.
Myslivci měli světovou pověst a naše honitby byly s oblibou vyhledávány náročnými
cizozemskými hosty. I k nám do Chotýšan přijížděli hosté z Rakouska a Francie.
Organizace myslivosti procházela jako jiné organizace během svého trvání celou řadou změn.
Měnila se nejen členská základna při odchodu starších členů a příchodu mladých, ale měnily se i
zákony o myslivosti a tím i hranice honitby. Do honitby nyní patří obce Chotýšany, Bílkovice,
Třeběšice, Litichovice a část pozemků Postupic a Bořeňovic. Dnes hospodaří „Myslivecké
sdružení DIANA Chotýšany” (současný název organizace) na 2300 ha pozemků. Jde většinou o
pole a louky a část lesů. Myslivecké sdružení má 44 členů, a to jak místních, tak i z okolí.
Všichni jsou členy celostátní organizace Českomoravské myslivecké jednoty. Členové jsou ze
všech sociálních vrstev a všichni mají stejnou možnost vyžití.
Protože po roce 1969 došlo k citelnému úbytku lovné zvěře, zřídili si myslivci střelnici na
asfaltové terče. Postupně byl vybudován celý areál střelnice včetně společenské místnosti
s veškerým vybavením, kde se pořádají společensko-myslivecké akce a závody s celostátní
působností. Areál je k dispozici obcím i školám v rámci myslivosti. Členové jsou zapojeni do
společenského života v obcích, ale hlavní náplní jejich činnosti zůstává péče o zvěř, životní
prostředí a osvětu myslivosti.
Tělovýchovná jednota Sokol
První sportovní aktivity se datují k roku 1930, kdy se v obci utvořil sportovní kroužek,
Chotýšanská fotbalová jedenáctka - 1933
v jehož čele byl Josef Tůma z č.p. 29. Spolu s dalšími mladými hochy ve vsi založil fotbalovou
jedenáctku, která v poměrně krátké době vyvinula značnou činnost. Ve sportovním kroužku bylo
i několik děvčat, z jejichž podnětu se utvořil odbor házené. A tak mimo kopané se hrála i házená.
Po čase však zůstalo jen u kopané. Když se v pozdějších letech v Chotýšanech utvořila
tělovýchovná jednota SOKOL, byl fotbal jediným druhem sportu, který se tu pěstoval. Domácí
jedenáctka hrála dobře a v přátelských utkáních s okolními fotbalovými kluby dosahovala
značných úspěchů. Držela si také dobrou pozici v okresní kopané.
Mužstvo „Starých pánů“ - 1966
V roce 1933 mezi dobrými fotbalisty v chotýšanské jedenáctce byli: Josef Tůma, Jaroslav
Jelínek, Jaroslav Řezníček, Jan Kuneš, Josef Kuneš, Josef Zeman, František Tůma, Josef Kuneš
z Bílkovic, Josef Král, Antonín Žemlička. Chotýšany měly to štěstí, že jedna generace se
prolínala s druhou, takže bylo vždy na co navazovat, i když někdy hráli za Chotýšany i přespolní.
První hřiště bylo zbudováno za místní hájovnou nad rybníkem „Císařem“ na bývalé panské
louce, druhé na pozemcích kravína. Krátký čas se kopalo také na dně vyschlého „Prostředního“
rybníka. Hrálo se ovšem i jinde, dokud nebylo založeno hřiště, na kterém se hraje dodnes.
Nynější hřiště se budovalo průběžně několik let. Bylo dost vlhké, proto bylo v šedesátých letech
odvodněno a v roce 1962 byly
postaveny kabiny.
V roce 1963 byl založen
„Memoriál Jaroslava Sysla”,
bratra
brankáře
Chotýšan,
Václava Sysla z č.p. 24, který
zemřel za okupace při totálním
nasazení v Německu. Po smrti
dlouholeté opory chotýšanského
útoku Jaroslava Kuthana byl
tento turnaj přejmenován na
„Memoriál Jaroslava Sysla a
Jaroslava Kuthana“. Turnaj se
hraje každoročně jako vyplnění
letních fotbalových prázdnin.
O dobré výkonnosti našich dorostenců svědčily jejich časté přestupy do klubů hrajících vyšší
soutěž, např. do Vlašimi, Benešova, Teplýšovic. Pro dorosteneckou kopanou byly významné
roky 1965-1967, kdy celé mužstvo přešlo kompletně do áčka. To byla éra bratří Řezníčků, J.
Hronka, J. Mareše, J. Poupěte, F. Kuneše a dalších. Během existence chotýšanské kopané se
v dresech vystřídalo více jak 200 hráčů. Někdy to byli borci známí i z ligových trávníků, jako
Franta Hampejz ze Slavie, Kusala z Kladna, Rambousek z Viktorie Žižkov, Šuda a Wolf
z Benešovského S. K.
Mužstvo Chotýšan hrálo po většinu své sportovní činnosti III. třídu jen v 60. letech střídavě
vždy několik sezón II. a III. tř. Od ročníku 1979-1980 hráli bez přerušení II. třídu - okresní
přebor. V sezóně 1993-1994 mužstvo postoupilo do krajské soutěže, I. B třídy. Po roce
účinkování v I. B třídě naše mužstvo sestoupilo, aby se za rok opět vrátilo, a krajskou soutěž
hraje dodnes.
V roce 1992 oslavila kopaná v Chotýšanech 60. výročí svého založení. Během slavnosti byli
odměněni žijící pamětníci začátků vzniku organizované kopané v Chotýšanech. Byli to: Josef
Král, Josef Matoušek, Stanislav Matoušek, Pavel Pohůnek, Josef Toula a František Holejšovský.
Na hřišti se postupně vystřídali naši žáci a stará garda. Náš A tým sehrál velmi pěkný zápas se
starou gardou Sparty s konečným výsledkem 4:2 pro Spartu. Za pěkného počasí se oslav
zúčastnilo okolo 500 diváků.
Fotbalové družstvo starších žáků – sezóna 1999-2000
V posledních letech se daří práce s mládeží. Žáci v sezóně 1997-1998 postoupili do okresního
přeboru, kde doposud hrají s velkým úspěchem.
V loňském roce 1999 bylo doplněno dorostenecké mužstvo Struhařova o naše dorostence
z Chotýšan. Mužstvo hraje krajskou soutěž. Poprvé v historii byl v roce 1999 založen B tým
Chotýšan.
11. července 1999 proběhlo slavnostní otevření nově přebudovaného hřiště. Hrací plocha byla
srovnána a rozšířena a s nově zasetou trávou vznikl opravdu důstojný fotbalový stánek. V den
Chotýšany B v sezóně 1999-2000
oslav byly sehrány dva zápasy. V prvním nastoupily staré gardy Chotýšan a Vlašimi a ve druhém
A tým Chotýšan proti Internacionálům ČR. Všechny zápasy se hrály za velké divácké účasti.
Úspěšná činnost klubu je vždy podmíněna dobrou funkcionářskou a trenérskou prací. Naše
kopaná měla to štěstí, že se v jejím vedení objevili lidé jako J. Klauz, F. Starosta, F. Poupě. Důležité
bylo působení V. Kuthana, za jehož vedení mužstvo definitivně zakotvilo ve II. třídě. Bratři
Kuthanové se po ukončení své fotbalové činnosti úspěšně věnovali dráze rozhodčích. Václav
Kuthan se kromě soudcování v II. národní lize a trénování věnoval také práci manažerské, které se
v současné době věnují jeho synové.
Biatlonklub
Svazarm – Pohár VŘSR – 80. léta
Základ
k dnešní
podobě Biatlonklubu
v Chotýšanech položili
F. Granát a V. Sysel
z č.p. 24, když v roce
1956 založili střelecký
kroužek.
Významné
úspěchy tento oddíl
zaznamenal v letech
1970-1985 za vedení J.
Šilhy z č.p. 61 a
M. Pičmana. Začátky
organizované činnosti
Biatlonklubu
v Chotýšanech
se
datují od roku 1986.
V té době ještě
současný
neexistoval.
název
O sportovní vyžití
mládeže se staral Svaz
pro spolupráci s armádou
- Svazarm. Okresní výbor
Svazarmu pořádal závody
v běhu, střelbě a hodu
granátem pod názvem
„Dukelský závod branné
zdatnosti”.
Vítězové
okresních
přeborů
postupovali do vyšší,
krajské soutěže a dále pak
na
Mistrovství
Československa. Tento
systém
organizování
sportovních soutěží se
v roce 1990 rozpadl,
Biatlonklub - 1996
protože Svazarm byl
zrušen. Nahradilo ho tzv.
„Sdružení technických sportů“, které začalo pořádat soutěže v letním a zimním biatlonu.
Soutěžilo se a stále soutěží v rychlostním a vytrvalostním závodě jednotlivců a také ve štafetách.
V současné době řídí sportovní činnost v letním a zimním biatlonu Český svaz biatlonu
v Praze. Základní články, které vysílají na soutěže závodníky, jsou biatlonkluby v jednotlivých
městech a vesnicích České republiky. Konají se oblastní závody a dále soutěže Českého poháru,
ze kterých se závodníci kvalifikují na Mistrovství České republiky v jednotlivých kategoriích.
Prvními vedoucími, kteří přivedli děti k tomuto sportu, byli Miroslav Švarc a Jiří Jelínek.
Prvními stálými závodnicemi byly Milena Holejšovská, Lucie Řezníčková a Petra Havlíčková.
Koncem 80. let převzal práci trenéra a
organizátora tohoto
sportu Petr
Havlíček. K trenérské práci ho přivedly
první sportovní úspěchy dcery Petry,
která závodila řadu let s velmi dobrými
výsledky. Jako juniorka se dostala do
širšího výběru reprezentace ČR. Svoji
sportovní činnost již ukončila. Další
dlouholetou závodnicí je juniorka Lucie
Králová, která byla úspěšná především
v mladších kategoriích. Současným
nejvýraznějším sportovcem je Marek
Novotný, mistr ČR ve své kategorii. Je
zařazen do reprezentačního výběru a
v letošním roce přešel do Střediska
vrcholového sportu v Jablonci nad Nisou. Kromě výše zmíněných nás dále reprezentují: Jana
Klauzová, Klára Starostová, Ivana Štěpánková, Kateřina Hlaváčková a Zuzana Kuntová.
Členská základna Biatlonklubu v Chotýšanech se pohybuje průběžně kolem 20 členů.
Dlouholetým předsedou je Miroslav Švarc, pokladníkem Libor Klauz. Hlavním organizátorem
veškeré činnosti a nejaktivnějším členem tohoto sportovního klubu je trenér Petr Havlíček.
Je třeba po pravdě říci, že činnost Biatlonklubu Chotýšany by nebyla možná bez
sponzorských příspěvků.
Významné osobnosti
Jan Jeník rytíř z Bratřic
Jan Nepomucký Vojtěch Baltazar Ignác Jeník
z Bratřic se narodil jako nejmladší dítě Josefa Jiřího
Vavřince Jeníka z Bratřic a Karolíny rozené
Malovcové z Malovic dne 6. ledna 17561) na zámku
v Radvanově u Mladé Vožice. Své útlé mládí prožil
ve svém rodišti. V osmi letech byl otcem poslán do
Prahy na studia do Svatováclavského semináře
spravovaného jezuity, kde vystudoval gymnázium a
filozofii a počal studovat práva. V roce 17732) byl
zrušen jezuitský řád a tím i Svatováclavský seminář a
Jan Jeník odchází k armádě a stává se vojákem
z povolání u českého pěšího pluku v císařské armádě.
V bojích proti Turkům a Francouzům prošel
jihovýchodní a západní Evropu. V roce 1799 jako
setník odchází na vlastní žádost z vojenské služby.
Usadil se v Praze společně se svým sluhou Lukášem
Buriánem, kterého vykoupil z vojenské služby.
Nejprve bydlel ve Spálené ulici, později v Jilské ulici
v domě „U bílé svíčky“, kde 26. srpna 1845 zemřel.
Jeho tělesné pozůstatky byly převezeny jeho
synovcem hrabětem Vratislavem z Mitrovic, synem
Jeníkovy sestry
z prvního manželství, a dne 29. srpna 1845 uloženy do
rodinné hrobky Vratislavů v Chotýšanech k věčnému
odpočinku. Jan Jeník byl posledním svého rodu, proto byl
při pohřbu jeho šlechtický znak na rakvi obrácen („…štít
modrý, v něm srnec s parohy zlatými, dvěma předníma
nohama k běhu pozdvižený, v hrdle chřtán nožem
probodený maje, nad štítem kolčí helm a na něm
přikryvadla modrou a žlutou barvou potažená dolů visí;
nad tím koruna zlatá, z níž polovice srnce jako v štítu
vyniká“3)). Tělo Jana Jeníka z Bratřic bylo původně
uloženo na chotýšanském hřbitově u vedlejších dveří
kostela. Nyní odpočívá v kostele samém v hrobce svých
Erb Jana Jeníka na náhrobním kameni
příbuzných. Deska z červeného mramoru ve zdi označuje
místo a latinský nápis nahoře hlásá, že tento památník postavil roku 1880 předrahým předkům
svým Zikmund hrabě Berchtold (manžel praneteře Jana Jeníka). Nápisy kolem desky jsou
české.4) Dole vpravo čteme: „Jan Jeník rytíř z Bratřic +26. VIII. 1845.“
1)
Kučík, A.: Jan Jeník rytíř z Bratřic, str. 8
Kučík, A.: Jan Jeník rytíř z Bratřic, str. 10
3)
Ottův slovník naučný, 13. díl, str. 222
4)
Kučík, A.: Jan Jeník rytíř z Bratřic, str. 25
2)
Jeho názor na společnost, jeho vlastenectví, láska k českému jazyku a historii vznikl
pravděpodobně v počátcích jeho vojenské služby, kdy se rozšířil jeho společenský přehled pod
vlivem čtení nekatolických knih a filozofických myšlenek té doby. Nebyl veřejně činný, ale
bedlivě sledoval vše, co se kolem něho dělo a horlivě se účastnil všeho, co se týkalo českého
národa. Během svého života
v Praze
se
setkával
s významnými
osobnostmi
tehdejšího kulturního dění, jako
například
s Josefem
Jungmannem,
F.
L.
Čelakovským, Janem Kollárem,
K. H. Máchou či Františkem
Palackým. Snažil se působit
především
na
poněmčenou
šlechtu ve prospěch české věci.
Byl velkým vlastencem a
buditelem, prosazoval český
jazyk ve světském i církevním
životě.
Svoji sběratelskou a literární
činnost
zahájil Jan Jeník
z Bratřic na samém začátku své
vojenské služby. Po celý život
byl vášnivým sběratelem mincí,
jeho obsáhlá sbírka mu však byla
v roce 18345) ukradena. Ze svých
zápisků z vojenského života
napsal rozsáhlý deník s řadou
Erb Jana Jeníka z Bratřic
originálních
příhod.
Jeho
„Bohemica“, která vznikala v průběhu 40 let jeho života v Praze, se skládá ze 17 obsahově
rozsáhlých svazků, dnes uložených v knihovně Národního muzea v Praze. Jde o zvláštní směsici
nejrozmanitějších historických zpráv, výpisků ze starých tištěných knih, německých a latinských
rukopisů, českých veršovaných skládání, národních písní, vlastních příhod a pamětí. 6) Mezi listy
Jan Jeník vlepoval originály starých listin, patentů, pozvánek, různé kresby aj. Díky své
sběratelské činnosti se stal významným znalcem pramenů k českým dějinám, zejména 16. až 18.
století. Byl velkým obdivovatelem Jana Husa a Jana Žižky. Z jeho literární a sběratelské činnosti
čerpali mnozí z jeho součastníků, např. František Palacký, F. L. Čelakovký. Jeho přínos pro
období počátků českého národního uvědomění a vliv jeho osobnosti na součastníky není dodnes
náležitě doceněn.
Při jedné ze svých inspiračních cest na Podblanicko navštívil Alois Jirásek dne 7. dubna 1891
také Chotýšany, aby se poklonil památce vlastence Jana Jeníka z Bratřic, kterému věnoval
pozornost ve třetím díle románu F. L. Věk a v několika dalších publikacích. O této cestě píše ve
IV. ročníku časopisu Zvon z roku 1904. O svých dojmech z Chotýšan píše takto:
„U samého parku ve stínu chmurných, jehličnatých stromů za zdí hřbitov a uprostřed něho
starobylý kostel. Zamyšlen, vyjdeš z kostela na hřbitov. Za ním, za jeho zdí, v obzoru z pásma
tmavých lesů zamodral se Blaník. Tajemné, významné pozadí. Jeho zjevem promodrá, projasní
se chmurami duše. Blaník, výraz i útěcha pevné víry v budoucnost národa, kterouž bilo také
věrné srdce posledního z rytířů srdnatého plodu. Blaník jej hlídá!“
5)
6)
Kučík, A.: Jan Jeník rytíř z Bratřic, str. 27
Kučík, A.: Jan Jeník rytíř z Bratřic, str. 27
Josef Šimek - chotýšanský rodák
Josef Šimek se narodil 31. května 1901 jako
prvorozený syn rolníka a bývalého chotýšanského
starosty Josefa Šimka z č.p. 4 v Chotýšanech.
Navštěvoval čtyři roky školu v Chotýšanech.
Poté vystudoval vyšší měšťanskou školu
s obchodním
zaměřením
v Benešově.
Po
absolvování této školy krátce pracoval v Košicích
na Slovensku, pak se přestěhoval do Prahy, kde
nastoupil jako úředník u firmy Graf v Praze, kterou
po znárodnění převzala Vitana Byšice. Později
nastoupil do Svazu výrobních družstev v Praze, kde
pracoval jako úředník až do důchodu.
V roce 1925 se podílel na založení Čtenářskoochotnické Jednoty v Chotýšanech. Od samého
začátku její činnosti byl hlavním iniciátorem
pořádaných kulturních podniků např. divadel,
slavností a dalších.
Ochotnické divadlo si přímo zamiloval, dával mu
přednost před ostatní zábavou. Byl zaměstnán
v Praze, ale do Chotýšan dojížděl pravidelně každou
sobotu a každoročně zde trávil dovolenou. V roce
Josef Šimek
1935 se oženil. Jeho žena Marie, sama nadšená
divadelnice, měla vzácné pochopení pro jeho činnost u chotýšanských ochotníků.
O Josefské zábavě, která se konala v sobotu 16. března roku 1946 v hostinci „U Matoušků“,
mu byl na důkaz uznání jeho práce ve prospěch ČOJ předáno čestné uznání.
V roce 1928 byl pověřen prací kronikáře i archiváře spolku. V tomto roce začíná psát čtyři
díly Pamětní knihy Čtenářsko-ochotnické jednoty v Chotýšanech, které jsou obsaženy ve třech
knihách a zahrnují období let 1925-1959.
Motto: „Dokud síla - hleďme díla, by památka po nás zbyla.“, které provázelo Čtenářskoochotnickou jednotu v Chotýšanech, se stalo i mottem jeho neobyčejně bohatého života.
V letech 1953-1961 se stal kronikářem obce Chotýšany, protože od roku 1939 nebyla kronika
obce psána, dopisoval ji zpětně. Dalším rozsáhlým dílem je Pamětní kniha naší vesnice ve dvou
částech. V části první nazvané „Za károu Tylovou“ zachycuje velmi podrobně činnost
chotýšanských ochotníků. V druhé části nazvané „Z různých dob a časů“ je zachycena historie a
popis jednotlivých chotýšanských stavení a jejich majitelů, historie školy, kostela, chotýšanských
spolků, tradice a další zajímavosti doprovázené mnoha fotografiemi. Tyto pamětní knihy psal
pro svoje potěšení a na paměť budoucím. Co se tohoto díla týče, nebylo v Chotýšanech od té
doby překonáno.
Kromě své divadelní práce psal do různých novin a publikací. Byl dopisovatelem týdeníku
Jiskra a publikoval ve Vlastivědném sborníku Podblanicka.
Josef Šimek zemřel v Praze 16. června 1979.
Oldřich Holub - akademický malíř
Oldřich Holub se narodil 5. července
1924 v Praze. Jako malíř - krajinář se stále
vrací do jediného kraje, a tím je
Podblanicko. Jeho zaujatost tímto krajem,
jak jej nacházíme v jeho obrazech, je
něčím víc než jen zvoleným tématem.
Onen kraj pod Blaníkem, krajina z okolí
Vlašimi, je současně i krajem jeho předků.
Z Chotýšan na Vlašimsku pocházejí i
předkové Oldřicha Holuba - rodina
Syslových, kde se postaru říká také „u
Koršů“. A on, jako rodilý Pražák
z Hanspaulky v Dejvicích, si v šedesátých
letech postavil chatu právě v Chotýšanech,
odkud podniká výlety do nedalekého kraje.
Absolvoval
bývalou
pražskou
Ukrajinskou akademii výtvarných umění,
kde studoval u prof. Kulce. V r. 1961
poprvé samostatně vystavoval v galerii
Václava Špály a poté v různých pražských
Z výstavy v galerii V. Kramáře v Praze - 1979
galeriích do roku 1990 ještě 7krát.
Vystavoval také v Pardubicích (1966), ve Vídni (1967), v Benešově (1974) a několikrát ve
Vlašimi. Jeho poslední výstava byla pořádána
r. 1999 v Chotýšanech. Tato výstava pod
názvem „Obrazy Podblanicka“ byla uskutečněna
k autorovým 75. narozeninám. Za zmínku stojí i
to, že mnoho vernisáží z předcházejících výstav
zahajoval autorův přítel, herec Václav Voska.
Ten si Chotýšany také oblíbil, o čemž svědčí to,
že zde chatařil.
Oldřich Holub se účastnil všech významných
výstav pořádaných bývalým Svazem českých
výtvarných umělců a ministerstvem kultury
ČSR, kde získal řadu cen a čestných uznání.
Jeho díla jsou zastoupena v majetku Galerie
hlavního města Prahy, oblastních galerií ČR,
ministerstva kultury ČR, kanceláře presidenta
republiky a města Vídně. Dále jsou
v soukromých sbírkách v zahraničí. V Japonsku
se jeho obraz stal poutačem výstavy
československého
výtvarného
umění
v Matsumoto v Naganu, která se konala
v r. 1991.
V ateliéru na Hanspaulce - 1999
V roce 1999 byl akademický malíř O. Holub
vybrán anglickou institucí International
Biographical Centre Cambridge England mezi dva tisíce významných vědeckých a uměleckých
tvůrců 20. století a zařazen do 2. dílu této prestižní světové edice.
O. Holub – Hostinec Na Kopečku - 1999
O. Holub – Mše v Chotýšanech - 1999
Tradice – živé a zaniklé
Boží Tělo
Každý rok začátkem
června se v Chotýšanech
slavil svátek „Božího Těla”
neboli „Oltářů“. Býval to
velký svátek, který se
v naší vesnici oslavoval
zvláště v dřívějších letech
s velkou parádou.
Za rozbřesku svátečního
dne ožila vesnice stavěním
oltářů, které se od dávných
dob stavěly na návsi vždy
na stejném místě. První
oltář byl postaven u vrat
stavení A. Krále č.p. 31,
(později u Granátů), druhý
u zdi stavení Holejšovských
č.p. 11, třetí u zdi stavení
Toulových č.p. 8 a čtvrtý,
poslední pak u domovních
dveří statku u Škvorů č.p.
5. Asi před 30 lety se zde
čtvrtý oltář přestal stavět, a
zřizoval se u vrat domku
Boží tělo – 50. léta
pana řídícího učitele L.
Fouse č.p. 56, později pak u sochy sv. Jana Nepomuckého. Domovní dveře či zdi stavení byly
zdobeny březovými větvemi. Na oltářích byly umístěny obrazy svatých a na stole před oltářem,
pokrytým bílým ubrusem
v záplavě květů, pivoněk,
muškátů a růží, stály
svícny se svícemi. A
přihlásil se ke slovu i
zvon.
Dopoledne po odbití
deváté
hodiny
byla
sloužena v kostele mše
svatá. Po ní se řadil před
kostelem
malebný
průvod. Školní mládež,
družičky malé i větší
s věnečky z pomněnek,
jasmínu, mateřídoušky a
jiných
kvítků
k
„dotýkání“,
nesoucí
Boží tělo – 50. léta
košíčky
naplněné
květinami. Za nimi šel farář pod nebesy, která nesli vždy čtyři přední občané, pak kostelník
s ministranty, zpěváci a muzikanti, hasiči ve vycházkových uniformách a na konec dlouhá řada
mužů a žen, mladých i starých. Bývalo to vždy něco překrásného, hudba nadšeně vyhrávala,
ministranti zvonili o překot a vůně kadidla a sypaného kvítí po cestě byla vždy vznešeným
rámcem prosby u oltářů: “Od neúrody a všeliké bídy od moru a války osvoboď nás, Pane”! 1)
Slavnost „Božího těla” v Chotýšanech s průvodem obcí se konala naposledy koncem
padesátých let. Pak byla jako jiné církevní slavnosti úředně zakázána. Konala se pak jen v užším
rámci v kostele.
Od samého začátku svého založení v roce 1897 se účastnili slavnosti „Božího Těla”
v Chotýšanech i členové
místního
hasičského
sboru ve vycházkových
uniformách. V dřívějších
letech přicházeli i hasiči
z Takonína, Městečka a
Bořeňovic. Také hudba
při
průvodu
vždy
vyhrávala.
Rok 1968 otevřel
československému lidu
prostor pro vytváření
změn. V rámci obrodných
snah
v polednovém
období byly uvolněny
mnohé zábrany a vnucené
Masopust – 70. léta
zákazy. Díky tomuto
uvolnění u nás byla po několika letech slavnost „Božího těla“. V neděli 16. června r. 1968 o
15. hodině byl uspořádán průvod z kostela po návsi a u oltářů, připravených na obvyklých
místech byla konána pobožnost. Hudbu obstaral sám pan děkan P. Václav Velíšek. O rok později
byly všechny veřejné církevní slavnosti opět zakázány.
Až 17. června 1990 byla „Božího Těla” opět pořádána. Za velké účasti družiček, hasičů ve
stejnokrojích a místních občanů se konal průvod po vesnici k čtyřem tradičním oltářům, kde se
odbývaly krátké pobožnosti, které vykonal místní farář František Štětina. Průvod doprovázela
hudba Járy Sysla. Tento
významný
církevní
svátek se v Chotýšanech
slaví pravidelně dodnes.
Posvícení
V neděli po sv. Havlu
se v druhé polovině října
slavilo
„Havelské
posvícení“. Bývala to
veliká událost, na kterou
se všichni vždy těšili.
Posvícení se drželo vždy
několik dnů, hosté se
sjížděli již v sobotu a
rozcházeli
se
až
v pondělí, v úterý.
1)
Šimek, J.: Památník naší vesnice, díl II., str. 32
Masopust - 1965
V neděli byly vždy dvě mše. Jedna ranní, druhá slavná, zpívaná. Večer se v hostinci „Na
Kopečku“ konala posvícenská taneční zábava. V pondělí ráno „o pěkné hodince“ se zase již
tančilo v hospodě „Na Staré“. Druhou neděli se odbývalo tzv. „mladé posvícení“. Se starým
posvícením bylo vždy spojeno rozdávání „hnětynek“ (drobné cukroví). Chlapci dostávali od
děvčat, s kterými v neděli nejvíce tančili, o pěkné hodince talíř hnětynek. Dnes se sice posvícení
v leckteré domácnosti ještě „drží“, i v hospodě „Na Kopečku“ bývá posvícenská zábava, ale
kouzlo minulých let se už zřejmě nevrátí.
Tři králové
Před svátkem Tří králů chodily
děti v přestrojení za tři krále a
zpívaly píseň „My tři králové...“ a
psaly na dveře svěcenou křídou K +
M + B a letopočet. V Chotýšanech se
po velmi dlouhé době, snad po 30-40
letech objevili tři králové znovu.
Byly to děti z místní školy, které,
doufejme, tuto tradici obnovily již
natrvalo.
Masopust
Masopust patřil, tak jako jinde,
k důležitým obdobím roku a trval od
Tři králové v pojetí žáků základní školy - 1999
Tří králů do Popeleční středy. Byla
to doba bálů, věnečků a plesů, na které se všichni už předem těšili. Tradicí byly i veselky, které
se v dřívějších dobách slavily právě o masopustu. Vyvrcholením byly poslední tři dny, od neděle
do úterka. Tehdy bylo v celé vesnici živo a veselo. O masopustním úterý chodily po vsi
„maškary“ s muzikou, v dřívějších dobách chodil masopustní průvod i do Městečka, k Toulovům
na Smikov a na Pařezí. Muzika hrála před každým stavením, zvláště tam kde byla děvčata na
vdávání. Mnohde dostali mísu masopustních koblih i nějakou tu korunku. Po průvodu se všichni
sešli v hospodě „Na Staré“. „Do let po první světové válce, než se pro taneční a podobné zábavy
začalo vybírat předem
stanovené
vstupné,
postavila chasa večer,
když se všichni sešli
v hospodě
doprostřed
šenkovny stůl a na něm
dva talíře. Hudba hrála
a chasníci chodili pro
děvčata a brali je
k tanci.
Ale
každá
musela předem něco
zaplatit,
jakousi
celoroční
daň
na
muziku. Obvykle to
býval lesklý zlatník,
který každá tanečnice
okázale hodila na talíř,
Masopust – 70. léta
až pěkně zazvonil. Někdy
to byla ovšem také jen koruna. A tak tedy co se o těchto maškarách vybralo a čím večer
v hospodě přispěla děvčata,
za to se koupilo pivo a
zbytek
se
dal
2)
muzikantům.“
Maškar
v průvodu
bývalo
několik,
představovaly
různé
komické figury, byl mezi
nimi i medvěd, který byl
obalený
hrachovinou,
bručel
a
nemotorně
tancoval. S maškarami
dovádělo vždy mnoho dětí,
ale i dospělí si při tom přišli
na své. V těch bláznivých
masopustních dnech si
zatancoval každý a zvláště
hospodáři se museli činit,
aby měli dlouhý oves.
Procesí na Hrádek - 1951
Dříve chodívaly maškary jen o masopustním úterý, po obnovení této tradice v šedesátých
letech, zásluhou mládeže, se konaly vždy v sobotu před masopustní nedělí. Bylo to oživení
společenského života v naší obci. Bohužel tato obnovená tradice zanikla v roce 1973, kdy se
tento „masopustní rej“ konal naposledy.
Procesí na Hrádek
Procesí na Hrádek - 1959
Již od minulého století se
chotýšanští osadníci každoročně
vždy druhou neděli v červenci
vypravovali
spolu
s lidmi
z okolních vesnic s procesím na
Hrádek. Pro celou farnost to
bývala veliká událost, na kterou
se těšili mladí i staří. Tyto
„Hrádecké
poutě“
začínaly
svátkem sv. Petra a Pavla, vždy
po deset neděl za sebou a bývaly
dostaveníčkem všech věřících
z celého kraje. Většina těchto
procesí procházela i Chotýšany.
Z Chotýšan šlo procesí na
Hrádek naposledy v roce 1959,
pak
byla
procesí
úředně
zakázána.
Procesí provázely pravidelně
kapely. A do roku 1944 to bývala „Chotýšanská“ kapela, později pak hudebníci z Popovic nebo
z Divišova a několik posledních let dechová hudba JZD Takonín.
2)
Šimek, J.: Památník naší vesnice, II. díl, str. 95
Obecní knihovna
V naší obci bylo
několik
veřejných
knihoven. Knihovna
na faře byla nejstarší
knihovnou obce. Byla
založena v roce 1898
farářem P. Václavem
Dvořákem
jako
majetek
„Svatojosefského“
spolku a obsahovala
426 svazků. Dále zde
byla školní knihovna,
ze které se knihy
půjčovaly výhradně
školním dětem. Mimo
těchto dvou knihoven
Knihovna v nových prostorách v budově obecního úřadu - 1999
byla po první válce
založena obecní knihovna a v roce 1925 knihovna Čtenářsko-ochotnické Jednoty. Všechny tyto
knihovny se těšily značnému zájmu čtenářů a knihy byly hojně půjčovány. Vedle těchto
veřejných knihoven zde bylo i několik soukromých knihoven. Velkou knihovnu měl zdejší učitel
Emanuel Remta a bývalý
obecní starosta Jan Sysel
z č.p. 5. I knihy z těchto
knihoven
se
často
půjčovaly.
Knihovníkem obecní
knihovny se při jejím
založení stal Karel Novák
z č.p. 45. Každý rok byla
z obecního
rozpočtu
věnována určitá částka na
zakoupení knih, takže
během
několika
let
obsahovala
obecní
knihovna velký počet
knih.
V době německé okupace
dostali všichni knihovníci
Nové počítačové vybavení s novou elektronickou evidencí knih - 1999
příkaz, aby byly ze všech
veřejných knihoven odstraněny „závadné knihy“, díla některých českých i cizích autorů. I
z obecní knihovny musely být tyto knihy odstraněny. Tím se mnoho knih ztratilo, protože se zpět
už nevrátily. Jen v ochotnické knihovně se podařilo takové knihy zachránit. Tehdejší předseda
spolku Václav Kadeřábek předvídal podobné nařízení a ohlásil příslušnému úřadu, že knihovna
je zapečetěna a knihy se nepůjčují.
Začátkem roku 1946 se všeobecně uvažovalo o sloučení všech veřejných knihoven v obcích
do jedné knihovny. I u nás se uvažovalo o spojení obecní, ochotnické a farské knihovny
v knihovnu jednu.
Obecní knihovna značně trpěla tím, že neměla vhodné prostory. Až v roce 1947, kdy se
vyprázdnila usedlost č.p. 9, byla v ní místnost upravena pro knihovnu. Sem přenesl knihovník
Antonín Šmídek, který byl obecním knihovníkem od roku 1947, knihy a celou knihovnu uvedl
do náležitého pořádku. V tomto roce byla také sjednána dohoda s místními ochotníky, že předají
knihy ze své knihovny do knihovny obecní. Tím se obecní knihovna rozrostla o několik desítek
knih. Dosavadní knihovník ČOJ Josef Zrno byl zároveň jmenován pomocníkem obecního
knihovníka Antonína
Šmídka.
Když byl v roce
1948 zabrán místní
velkostatek pro účely
obce
a
některé
z místností byly určeny
pro potřeby MNV, byla
jedna z těchto místností
upravena pro obecní
knihovnu, která sem
byla přestěhována z č.p.
9. V této době byla také
zabavena knihovna na
faře.
Až do prosince 1959
byla obecní knihovna
umístěna
v dolních
místnostech
bývalé
zámecké
budovy.
Březen – měsíc Internetu – rok 2000
V této době prodělala
obecní knihovna hodně
změn, hlavně po stránce vedení knihovny. Když tehdejší knihovník Antonín Šmídek nastoupil
místo obecního tajemníka, převzal knihovnickou funkci Josef Zrno. Dalším knihovníkem byl
Miloslav Jelínek. Po něm ji převzal Miloslav Melichar, dále pak Ludmila Baumanová.
V prosinci 1959 byly potom všechny knihy přemístěny do nově upravené úřadovny MNV
v č.p. 54. Funkce knihovníka byla svěřena Janu Štěpánkovi z Pařezí. Tuto funkci zastával ještě
v roce 1971, potom byla knihovna několik let zavřená. Koncem roku 1960 obsahovala knihovna
na 500 svazků.
Dalšími knihovníky v 70. - 90. letech byli: Marie Matoušková z č.p. 31, Jana Klecová, Jitka
Machotová, Jana Juklová, Petr Sysel, Šárka Pěkná. Od roku 1992 - 1999 vedl knihovnu Jiří
Matoušek. V současné době je knihovnicí Miroslava Pičmanová.
V roce 1999 byla knihovna v Chotýšanech přestěhována do nově zrekonstruované
administrativní budovy obecního úřadu. Nejenže se nyní nachází v pěkném prostředí, ale
zásluhou OÚ Chotýšany je technicky vybavena. Do knihovny byl zakoupen počítač. Občané si
nyní mohou vyzkoušet práci na počítači a také „zaserfovat“ na Internetu, který je od listopadu
1999 zapojen a je přístupný veřejnosti.
Další příjemná služba na čtenáře teprve čeká, v blízké budoucnosti budou moci pomocí
počítače vyhledávat informace o knižním fondu knihovny.
Pošta
Již ve dvacátých letech byla některými občany v naší obci, v čele s tehdejším nájemcem
velkostatku ing. Bohoušem Svobodou, vyvíjena snaha o zřízení poštovního úřadu. Bohužel se to
nepodařilo. Ovlivnil to nejen nezájem a neporozumění ostatních občanů, ale do jednání zasáhl
začátek války a z jednání tak úplně sešlo. Od té doby se tyto pokusy několikrát opakovaly, ale až
v roce 1957 došlo k uskutečnění těchto snah.
Dne 1. července 1957 byl v obci otevřen poštovní úřad. Do jeho doručovacího obvodu patřily
tyto obce a osady: Chotýšany, Křemení, Pařezí, Městečko, Lhota Veselka a Takonín.
Doručovatelem, neboli postaru listonošem, se stal Miloslav Cvrček, který se sem přistěhoval
z Roudného, okres Vlašim. Než byl ustanoven definitivní přednosta, jímž se stal Antonín
Kliment z Mnichova Týnce, okres Louny, zastupoval zpočátku přednostu Jan Šindelář
z Domašína. Protože pan Kliment zemřel, byl do Chotýšan dosazen v květnu 1961 nový pošmistr
Josef Wintr z Prahy. Působil zde do roku 1971, kdy jeho funkci pošmistra převzala Anežka
Slaninová z Městečka a působila zde do r. 1977. Po ní nastoupila Marie Syslová z Chotýšan č.p.
24, ale pracovala na poště pouze 3 roky. Od května r. 1980 poštovní úřad přebírá Eva Syslová
z č.p. 74. Od jejího odchodu do důchodu v r. 1999 úřad zastává Eva Babková.
Kampelička
Až do roku 1932 visela po levé straně domovních dveří na zdi Škvorova statku v Chotýšanech
č.p. 5 dřevěná, černě natřená skřínka, opatřená zpředu drátěnou sítí. Na hořejším okraji byla
bílou barvou napsána výše uvedená slova, oznamující zároveň, že v domě bydlí a úřaduje
pokladník tohoto spolku
Josef Sysel.
Všeobecně se tvrdilo, že
kampeličky
byly
zemědělskými záložnami, že
je tvořili zemědělci a že
jejich zakládání tvoří základ
zemědělského družstevnictví.
Skutečností však je, že
kampeličky u nás začaly
vznikat teprve v roce 1890,
kdy již byly vybudovány
peněžní podniky, sloužící
různým úsekům tehdejšího
hospodářství a mezi jiným i
zemědělcům.
Byly
to
spořitelny
a
občanské
Kampelička v roce 1933, v současnosti zde sídlí obecní úřad.
záložny, hypoteční banka a
okresní hospodářské záložny,
působící od roku 1882, na Moravě již od roku 1864. Na venkově vznikaly záložny od roku 1861.
Také hospodářská úvěrní banka poskytovala zemědělský úvěr, většinou jen velkostatkářům a
velkým sedlákům.
Ale drobní hospodáři - chalupníci neboli domkáři, kteří neměli tolik hotovosti ke koupi
pozemků, odprodávaných od usedlostí, potřebovali úvěr, který v záložně nedostali tak snadno.
Stejně jako mladí rolníci a absolventi hospodářských škol, kteří chtěli modernizovat a nově si
zařídit hospodářství. Protože byla-li první a druhá hypotéka na usedlosti zaknihována, mohl si
rolník další částku vypůjčit jen velmi těžko a za podmínek velmi těžkých. V podobné situaci byli
také venkovští řemeslníci. U této skupiny obyvatelstva byla snaha získat peníze rychle, bez
velkých nákladů a tíživých podmínek. Na druhé straně zde byly mezi obyvatelstvem sice malé
částky, ale v souhrnu šlo o značný nevyužitý kapitál. Proto byla snaha, aby i ve větších
venkovských obcích vznikaly tzv. „Raiffeisenky“ podobně jako v Německu a Rakousku.
A tak i v Chotýšanech byla založena kampelička, neboli, jak se tehdy říkalo „Raiffeisenka“
pod názvem „Spořitelní a záložní spolek pro Chotýšany a okolí“. První schůze představenstva
nového spolku se konala 28. října 1900.
Starostou spolku byl zvolen dosavadní obecní starosta Josef Sysel č.p. 6, pokladníkem a
zároveň stálým zapisovatelem se stal Josef Sysel č.p. 5. Do spolku se přihlásilo celkem 24 členů.
Obvod působnosti kampeličky tvořily obec Chotýšany, Městečko, Takonín, Jemniště,
Bořeňovice a osady Pařezí, Onšovice a Křemení.
Na výroční valné hromadě konané 14. června 1925 podal tehdejší starosta spolku řídící učitel
Emanuel Remta podrobnou zprávu o činnosti Spořitelního a záložního spolku v Chotýšanech a
připomněl 25. výročí jeho trvání. Vzpomněl i prvního starosty a zakladatele spolku Josefa Sysla
z č.p. 6, který se bohužel tohoto jubilea nedočkal, zemřel v roce 1924.
Spolek vykazoval v poměrně krátké době dobrých hospodářských výsledků, takže si mohl
brzy zakoupit z vlastních prostředků čistič zrní „triedr“ a luční brány k společnému užívání členů
spolku.
V květnu 1932 Josef Sysel rezignoval na svou funkci. Shodou různých okolností a vlivem
nepříznivých hospodářských poměrů byl nucen veškeré nemovitosti prodat, aby mohl splatit
půjčky spořitelního spolku. Rezignace Josefa Sysla byla přijata a jeho nástupcem byl zvolen
mladý občan Jaroslav Kuthan z č.p. 53. Ten samý rok se kampelička z č.p. 5 stěhovala do menší
pronajaté místnosti u Antonína Krále v č.p. 31.
Na schůzi představenstva a dozorčí rady konané 28. listopadu v roce 1933 bylo rozhodnuto a
schváleno, že se uskuteční koupě vlastního domku pro kampeličku. Jednalo se o domek č.p. 54
po vdově Antonii Kačmáčkové, který vlastnili manželé Josef a Marie Šimonovi. Domek byl od
nich koupen a po menších úpravách se zde ještě ten rok začalo úřadovat. Domovníkem byl
ustanoven Otakar Procházka, zedník, který dostal k obývání jednu místnost. Další dvě místnosti
byly pronajaty četnické stanici. V roce 1936 byla zakoupena pro kampeličku pancéřová
pokladna. V roce 1937 byla provedena značným nákladem nástavba domku. Po květnových
událostech 1945 a po osvobození naší vlasti od německých okupantů proběhly i v kampeličce
změny spojené s obnovou našeho hospodářského i politického života. Bylo to především
jmenování národního správce, byl jím pověřen dosavadní pokladník Jaroslav Kuthan. V zásadě
všichni s tímto návrhem souhlasili, nesouhlas s tím však projevil MNV včele s tehdejším
předsedou, který podal k ONV ve Vlašimi odvolání zároveň s protinávrhem, aby národním
správcem kampeličky byl jmenován místní vikář P. František Kopecký. ONV návrhu bez
přezkoumání důvodů vyhověl.
Byl z toho značný rozruch nejen v Chotýšanech, ale i v celém okolí. Nově zvolený národní
správce kampeličky ve své funkci dlouho nepobyl. Dodatečným šetřením ONV, na zásah starého
představenstva kampeličky, bylo zjištěno, že návrh na jmenování vikáře P. Františka Kopeckého
národním správcem kampeličky učinil MNV bez dohody s představenstvem spolku, které bylo
jediné kompetentní k podání takového návrhu. Proto ONV zprostil vikáře P. Františka
Kopeckého zmíněné funkce.
O všech těchto záležitostech bylo pojednáno na schůzi představenstva a dozorčí rady, která se
konala 19. září 1945. Za souhlasu všech přítomných byl opět navržen Jaroslav Kuthan, který se
po potvrzení ONV této funkce ujal a v pořádku jí zastával. Funkci správce zdejší kampeličky
také obětavě zastával bývalý četnický strážmistr Karel Teska, který později zastával také funkci
pokladníka.
V roce 1953 kampeličku převzala Státní spořitelna ve Vlašimi a pro svou filiálku
v Chotýšanech jmenovala do funkce účetního a pokladníka dosavadní výše uvedené pracovníky,
kteří zde pracovali až do roku 1957, kdy Státní spořitelna chotýšanskou filiálku zrušila.
Četnická stanice
Četnická stanice v Chotýšanech byla založena v roce 1920. Nejprve byla umístěna v domku
č.p. 56, později ve dvoře v místnostech družstevního lihovaru. Pak byla přemístěna do dvou
místností v budově kampeličky.
Prvním velitelem této četnické stanice byl vrchní strážmistr František Novák. Mimo něho zde
ještě byli strážmistr Karel Teska a závodčí Ladislav Petrů. Vrchní strážmistr Novák zde působil
do roku 1924, po něm byl velitelem stanice vrchní strážmistr Ladislav Gaudl, a to do roku 1927.
Od roku 1927 do roku 1932 zde byl jako velitel stanice vrchní strážmistr Jan Vávrů.
Pak zde sloužil vrchní strážmistr Václav Padrta, a to do roku 1939, kdy byl jako bývalý ruský
legionář dán do výslužby. Od roku 1939 zde působil vrchní strážmistr Josef Moravec, a to až do
roku 1945. Po něm byl velitelem stanice až do roku 1947 vrchní strážmistr Josef Nový
z Benešova. Poté byl stanici zmenšen region a službu na stanici odbýval jeden nebo nejvýše dva
příslušníci SNB. Spolu s vrchním strážmistrem zde bývali vždycky ještě dva nebo tři četničtí
strážmistři, takže zdejší četnická stanice byla personálně dobře zajištěna. Místní stanice SNB
byla nařízením příslušných úřadů v červnu 1950 zrušena a přemístěna do Vlašimi. Na intervenci
MNV o zachování stanice nebyl brán zřetel. Plných třicet let plnila tato stanice svou funkci ku
prospěchu občanů obce i celého okolí.
Úprava silnice v obci – rok 1960
Živnosti, řemesla a obchody v minulosti
V naší obci bylo odjakživa několik řemeslných živností. Za nejstarší ze všech můžeme
považovat živnost kovářskou, která je v držení rodu Juklů více než dvě stě let.
K další nejstarší živnosti patří pohostinství.
První hospodou v obci byla hospoda „Na Staré“.
Začátkem 19. století byla postavena druhá
hospoda „Na Nové“ neboli „Na Chotýšce“, v 80.
letech minulého století byl zřízen hostinec „Na
Kopečku“.
Dále pak krejčovství, protože už od dávných
dob se každým rokem vypravilo několik mladých,
sotva škole odrostlých, chlapců do světa vyučit se
tomuto řemeslu. Až do první světové války byla
Kovárna u Juklů - 1948
jejich cílem Vídeň, kde měli již své vybrané
mistry, u kterých se učili. Někteří po
krejčovství Karel Paleček a Antonín
Matoušek z č.p. 46 (oba se vyučili ve
Vídni). Dámské krejčovině byla vyučena
Božena Syslová z č.p. 57, která se později
osamostatnila a zařídila si vlastní živnost.
I obuvnictví patřilo mezi velmi rozšířené
živnosti, ale po druhé světové válce
prakticky zaniklo. Obuvnickou živnost
provozoval před první světovou válkou
Josef Kůstka, později Václav Janouš a Josef
Mareš (byl vyučen ve Vídni). Velmi dobrým
obuvníkem byl také Filip Jelínek z č.p. 47,
ten však své řemeslo hodně zanedbával.
Obuvníkem
byl
vyučen i syn Josefa
Kůstky Josef, který si
však našel raději jiné
zaměstnání, a dále byl
vyučen i Jan Kučera
z č. p 48.
Kolářství u nás
začal
provozovat
v roce 1907 Antonín
Škvor, rodák z Poříčí
nad Sázavou. U něj se
vyučili i jeho synové
Karel a Josef. Před
první světovou válkou,
a až téměř do druhé
světové války, zde
U chotýšanského kováře Josefa Jukla v roce 1948
Hostinec „Na Chotýšce“
byla
také
živnost
truhlářská,
kterou
provozoval Antonín Fulín.
Asi ve stejné době jako
truhlářství zde bylo zřízeno
Antonínem Setničkou i
pekařství. Ten provozoval
pekařství až do první
světové
války,
kdy
narukoval a už se nevrátil.
Po válce se pekařství ujal
jeho nevlastní syn, Josef
Petr, který pekl chleba i
housky. Těsně před první
světovou válkou začal
provozovat Matěj Řezníček
v hostinci „Na Kopečku“
Hostinec „Na Staré“ za Šalamouna Popovského v roce 1920
řeznictví. Z války se však
rovněž nevrátil, po letech řeznictví obnovil jeho syn Jaroslav, který byl vyučen také uzenářem.
Mimo něj řeznictví provozoval také Emanuel Kačmáček. Nejdříve „Na Chotýšce”, později
zakoupil dům č.p. 54, kde v této živnosti pokračoval až do r. 1911, kdy tragicky zahynul.
Několik občanů bylo vyučeno také zednickému řemeslu, které dodnes patří
k nejrozšířenějšímu řemeslu v naší obci. Pokrývačské řemeslo provozoval v dřívější době Alois
Říha z Křemení č.p. 5, po něm ho převzal
jeho syn Jaroslav a dodnes pokrývačství
provozuje jeho vnuk Jaroslav . V osadě
Křemení vyráběl Josef Plaček z č.p. 9
špánky1). Dále v obci několik jednotlivců
vyrábělo dřevěné pantofle, hospodářské
koše a různé košíky.
V šedesátých letech minulého století se
přistěhoval do naší obce žid Jakub Frisch,
který v domě č.p. 50 zařídil jakýsi druh
obchodu. Z počátku prodával jen kořalku,
kterou sám pálil, ale v krátké době začal
prodávat i jiné drobné věci, takže je možné
říci, že šlo o první obchod v naší obci.
Mimo Frische podobně obchodoval jiný
žid Abrahám Fišer, který bydlel v té době
v podnájmu v nádvorním dvorku hospody
„Na Staré“, dnes č.p. 61. V roce 1869
koupil Abrahám Fišer statek č.p. 9 a
zařídil si v něm obchod, který později
převzal jeho syn Leopold. Ten obchod
značně rozšířil a bylo v něm možné dostat
vše, co venkovský člověk pro domácnost i
hospodářství potřeboval. V 90. letech
minulého století se přistěhoval do
Chotýšan další žid Šalamoun Popovský,
1)
Před obchodem v hostinci „Na Staré“ č.p. 3 - 1938
Šlo o podložky používané dříve k podložení jednoduchých tašek na střeše kvůli utěsnění.
který si v hospodě „Na Staré“ mimo hostinství
zřídil i menší smíšený obchod, ve kterém
prodával i chléb, který dvakrát týdně
vlastnoručně pekl.
Před Fišerovým obchodem v č.p. 9 - 1939
Po smrti Šalamouna Popovského prodali jeho
dědici hospodu i s obchodem Janu Matouškovi
ze Zvěstova, který se do naší obce přistěhoval
v roce 1925 a provozoval zde řeznictví a
hostinství. Jeho manželka Marie vedla smíšený
obchod až do první světové války, kdy se ho
vzdala. V té době (v roce 1942) byl také zrušen
obchod u Fišerů. Mezitím si místní pekař Josef
Petr zavedl menší krupařství, které postupem
času (po zrušení obou zmíněných obchodů)
rozšířil na smíšený obchod. V těchto letech to
byl jediný obchod v naší obci, který pak Josef
Petr předal vlašimské Jednotě. Sám zůstal
v obchodě jako vedoucí. Obchod se však ani
zdaleka nevyrovnal bývalému Fišerovu
obchodu. V roce 1952 Jednota prodejnu u Petra
zrušila a nově ji zřídila v č.p. 9 v bývalém
krámě L. Fišera. Vedoucí prodejny, která byla
vybavena zbožím široké potřeby, se stala M.
Bolenová. Posledním vedoucím prodejny
v č.p. 9 byl Miloslav Zrno. Poté byla přemístěna
do nové budovy „Na Obci“ vybudované v akci
„Z“ v roce 1964.
Pekařství v č.p. 50 v roce 1949
Lihovar
Družstevní lihovar v Chotýšanech býval třetím největším lihovarem na benešovském okrese.
Přestavěl jej roku 1874 ze starého pivovaru žid Moritz Sternschuss, který koupil chotýšanské
panství (dvory Chotýšany, Bílkovice a Kojetice) od Bedřicha hraběte Bellegarde, který vlastnil
chotýšanské panství pouze
dvě léta a koupil je od
hraběte Josefa Františka
Vratislava z Mitrovic.
Když roku 1884 koupil
chotýšanské
panství
Zdeněk ze Šternberka,
pronajal
jej
Karlu
Sternschussovi,
synovi
zakladatele chotýšanského
lihovaru.
Roku 1886
vyhořel dvůr Kojetice a
Šternberkové
jej
už
nestavěli. Pozemky, které
k němu patřily, připojili
přímo
ke
dvoru
v Chotýšanech.
Dalším
nájemcem
židovského
původu se stal Ferdinand
Frankenstein. Hospodařil
zde 12 let. Od roku 1902
do roku 1914 a po něm si
Lihovar v 30. letech
najal dvůr v Chotýšanech
ing. Bohuslav Svoboda. Zároveň si k němu pronajal dvůr v Bořeňovicích, ale bez Bílkovic. Za
jeho působení, v letech 1914-1921, se v chotýšanském lihovaru zpracovávaly suroviny ze dvorů
v Chotýšanech a v Bořeňovicích. Po něm si pronajal chotýšanský dvůr Josef Seibert. V té době
pracoval lihovar už pouze pro dvůr v Chotýšanech.
Když roku 1924 parcelovali na základě pozemkové reformy chotýšanský dvůr, který
obsahoval 160 hektarů výměry, rozdělili polovinu drobným zemědělcům a z druhé poloviny byl
utvořen zbytkový statek, který koupil roku 1930 od Státního pozemkového úřadu ing. Adolf
Korbel z Prahy. V té době byl soukromý lihovar v Chotýšanech přeměněn na družstevní.
Předsedou „Družstevního lihovaru pro Chotýšany a okolí“, byl od počátku J. Olt, mlynář
z Bílkovic. Prvních členů družstva bylo 333 a potom 47 s 908 podíly1), a to z třinácti vesnic (z
Chotýšan, Takonína, Bílkovic, Radošovic, Onšovic, Městečka, ze Lhotky, z Jemniště,
Dobříčkova, Jezera, Věřic, Bořeňovic a Býkovic).
Až do roku 1896 měli v chotýšanském lihovaru velmi nedokonalé stroje. Pohonnou sílu
obstarávali žentourem, v němž chodily dva páry volů. Větší oprava strojů a celého lihovaru
proběhla v letech 1896, 1904, 1918 a po roce 1930. Roku 1918 byl zvýšen komín lihovaru.
V posledních letech zřídili v délce 1 km vodovod, přivádějící vodu z rybníka „Trubák“ až na
nádvoří dvora, k lihovaru.
Chotýšanský lihovar měl 906 ha uznané plochy, a tím také vysoké výrobní oprávnění. V první
družstevní kampani 1930-1931 se zpracovalo 4.900 q brambor, 127 q ječmene a vyrobilo se 470
hl lihu, v kampani 1931-1932 se zpracovalo 8.577 q brambor, 203 q ječmene a z toho se vyrobilo
1)
Vaněček, E.: Lihovarský průmysl na Benešovsku, Pod Blaníkem č. 13; 1933-1934, str. 147
777 hl lihu a v kampani 19321933 se zpracovalo 9.967 q
brambor, 247 q ječmene a
vyrobilo se 1.065 hl lihu. V té
době
byl
lihovarníkem
družstevního lihovaru Martin
Kolář2).
Po druhé světové válce
došlo nejen k rozšíření a
lepšímu vybavení vnitřního
zařízení, ale lihovar doznal
podstatné změny i zvenku.
Byly
rozšířeny
výrobní
místnosti a přistavěna nová
část při jižní straně. V této
nové přístavbě byl vybudován
v prvním patře vyhovující byt
pro správce tohoto lihovaru.
V přízemí
byla
zřízena
kancelář lihovaru.
Po roce 1950 přešel pod
Nová budova lihovaru v 50. letech
národní správu Zemědělského
družstevního lihovaru v Chotýšanech. V pozdější době lihovar převzal podnik Zemědělské
zásobování a nákup se sídlem v Benešově, který zde zřídil sušárnu brambor a mléka. Jeho
novým vedoucím se stal pan Drahorád z Pavlovic. Tuto funkci převzal po bývalém správci
Martinu Kolářovi, který odešel do důchodu. V 70. letech tuto funkci zastával Václav Kuthan.
Koncem 80. let byl ukončen provoz sušárny a ZZN Benešov objekt využívalo k jiným účelům.
Po roce 1993 byl celý objekt navrácen v restituci potomkům rodiny Langhammerových.
V roce 1999 ho jako součást nemovitostí zakoupila firma FARM Chotýšany s. r. o.
Žně v 50. letech
2)
Vaněček, E.: Lihovarský průmysl na Benešovsku, Pod Blaníkem č. 13; 1933-1934, str. 148
JZD a STS
V 50. letech probíhala na vlašimském okrese horečná agitace pro zakládání JZD. Protože
socializace zde nepostupovala dosti rychle, vypracovala rada ONV v roce 1951 plán na
zakládání JZD a bylo stanoveno současně i pořadí obcí, kde měl být nábor do JZD prováděn.
Mezi první obce byly
zařazeny i Chotýšany, a to
proto, že zde zůstaly
hospodářské
budovy
z bývalého
velkostatku,
čímž by se založení JZD
usnadnilo.
V úterý 17. dubna 1951
svolal předseda MNV
místní rolníky a projednal
s nimi otázku založení JZD.
Zároveň připomenul, že ze
strany ONV bylo již
několikráte poukazováno
na
naši
obec
a
zdůrazňována nutnost a
důležitost založení JZD.
Naši zemědělci se však
nenechali
tak
snadno
přemluvit.
Nakonec
se
práce
agitátorů
setkala
První společné žně JZD Chotýšany v roce 1953
s výsledkem. Dne 23. září
1952 byla svolána veřejná schůze všech občanů do hostince „U Matoušků“ a tam za přítomnosti
zástupců z ONV bylo v Chotýšanech založeno jednotné zemědělské družstvo II. typu.
Do JZD II. typu se přihlásili všichni zemědělci z Chotýšan, Křemení a Pařezí. Předsedou
družstva byl zvolen Josef Zrno, dosavadní hospodář z č.p. 7. Tím dnem skončilo samostatné
hospodaření na rozdrobených polích a políčkách chotýšanského katastru a nastávalo období
nové,
společné,
intenzivnější
práce
v JZD.
Při založení JZD
využilo
metody
kolektivního
hospodaření, zavedla se
hluboká orba, křížová
setba, začalo se pracovat
ve
skupinách.
Bylo
provedeno
společné
ustájení
hovězího
i
vepřového dobytka a
koní.
Žně v Chotýšanech – srpen 1949
V letech 1952-1953
předal místní národní
výbor zdejší třešňové
aleje a některé z rybníků pod správu JZD. Od 1. ledna 1953 vstoupilo JZD do III. typu. Tím
převzalo zodpovědnost za plnění předepsaných dodávek. V témže roce si družstvo vybudovalo
vlastní drůbežárnu, byly zceleny pozemky všude, kde to poloha pozemků dovolila.
Roku 1954 byly JZD přiděleny místnosti pro vybudování kanceláře v bývalém špýcharu a
v roce 1957 družstvo zabralo další budovy bývalého velkostatku a to: stáje, stodoly, ovčín,
Žně v 50. letech
špýchar a ovocný sad o rozloze 2 ha. V červenci 1956 začalo stavět „Na štěpnici“ nový kravín
pro ustájení 70 krav.
Socializace zemědělské půdy byla dokončena v září 1959. V r. 1960 byla sloučena družstva
Chotýšan, Městečka, Takonína a Bílkovic a vzniklo tak JZD „Obránců míru“, které mělo výměru
948 ha a 4 výrobní skupiny s celkem 248 členy. Předsedou tohoto družstva se stal Josef Konrád.
Počínaje 1. lednem 1977 bylo JZD „Obránců míru“ sloučeno s JZD „Jiskra Skalice“. Toto
sloučené družstvo přijalo název JZD „Jiskra Struhařov“. Tento název byl používán až do 90. let,
kdy bylo družstvo přejmenováno na „Zemědělské družstvo Struhařov“ a později na DZS
Struhařov.
Velmi vydatnou pomoc
našemu JZD poskytovala strojní
a traktorová stanice. Příslušné
budovy byly postaveny v roce
1956 u státní silnice. Pozemky,
na kterých byly budovy STS
postaveny, patří do katastru
obce Městečko.
Rychtáři a starostové
Prvním rychtářem uváděným v dochovaných záznamech z 18. století byl Martin Vytlačil,
který byl v tomto úřadě asi 40 let. Po něm se stal rychtářem jeho syn Matěj Jiří Vytlačil.
Podle zápisů ve starých pozemkových knihách, které byly vedeny panským hospodářským
úřadem na chotýšanském zámku, byli v letech 1800 – 1848 vrchností jmenováni do úřadu
rychtáře tito obyvatelé:
František Mašek
Vojtěch Mikulášek
František Mašek
Jan Hronek
Matěj Hronek
1800 - 1806
1806
1806 - 1807
1807 - 1823
1823 - 1848
Až od roku 1848, kdy byla zrušena robota, si rychtáře volili ze svého středu sami občané.
Prvním takto zvoleným starostou byl Vojtěch Vacek z č.p. 31, který tento úřad zastával až do
roku 1860. V letech 1860 – 1867 byl zvolen starostou Filip Buzek, který zároveň spravoval obec
Městečko. V letech 1867 – 1873 byl za starostu zvolen nový usedlík Jan Blažek, rolník z č.p. 13.
Ten byl také starostou Chotýšan i Městečka. V roce 1873 byl zvolen starostou obou těchto obcí
opět Filip Buzek z č.p. 11.
Obec Městečko však obdržela v roce 1876 povolení volit si starostu ze svých řad samostatně.
Dne 31. prosince 1876 byla provedena nová volba, v níž byl za Chotýšany zvolen opět Filip
Buzek a za Městečko Jan Vojta. Okresní hejtmanství však chotýšanskou volbu zrušilo a nařídilo,
aby 14. července 1877 proběhly nové volby, v nichž byl zvolen starostou dosavadní první radní
Jan Sysel z č.p. 5. Svůj úřad zastával velmi dobře až do roku 1896. Byl to rozumný a pokrokový
člověk. Měl na svou dobu velký počet knih a kalendářů, které rád půjčoval sousedům ke čtení1).
V letech 1896 – 1919 působil jako starosta Josef Sysel, který byl zvláště v období první světové
války občanům dobrým rádcem.
V letech 1919 - 1928 byl zvolen starostou Josef Šimek, rolník z č.p. 4. Doba politických a
hospodářských změn nebyla jednoduchá.
Pod vlivem tehdejší strany „lidové“ byl v obecních volbách v roce 1928 zvolen starostou
rolník Josef Toula z č.p. 8. Jako starosta obce si počínal velmi dobře. Zejména v období II.
světové války v době německého protektorátu, kdy starostenská funkce nebyla příliš
záviděníhodná. Po válce v květnu 1945 byl obecní úřad zrušen a vznikl místní národní výbor,
v jehož čele se vystřídali tito předsedové:
Zbyněk Theissig
Josef Šilha
Josef Jukl
František Starosta
Josef Jukl
Miloslav Matoušek
ing. Karel Sysel
František Starosta
Miroslav Budka
Jiří Granát
1)
1945
1945 - 1950
1950 - 1957
1957 - 1964
1964 - 1973
1973 - 1977
1977 - 1981
1981 - 1990
1990 - 1995
1995 - současný starosta obce
Sám působil jako písmák, mnohé údaje z jeho poznámek jsou použity v této knize.
Tvář dnešní obce (1990-2000)
Rok 1989 přinesl i do naší vesnice převratné změny. Lidé se znovu aktivně začali zajímat o
politické dění. Ve zdejší obci byly zaregistrovány dvě politické strany, a to stávající
Československá strana lidová a nově založená Strana zelených. Každá strana postavila svojí
kandidátku. Dne 24. listopadu se volilo 13 členů zastupitelstva, do kterého kandidovalo 24 členů.
V těchto volbách zvítězila Československá strana lidová. Do správního území obce jsou
začleněna i sídla Městečko, Pařezí a Křemení. V součastné době má obec Chotýšany 465
obyvatel a rozloha katastru je 1397 ha.
V roce 1994 byla provedena výstavba
nové autobusové čekárny a oprava
komunikace od Měchurů ke křížku u
rybníku „Císař“. V roce 1995 proběhla
rekonstrukce
základní
školy,
byla
prodloužena kanalizace, byl upraven povrch
komunikací a bylo rozšířeno veřejné
Kabiny TJ Sokol před opravou
osvětlení na „Malém sídlišti“. V roce
1996 byl v obci Městečko rekonstruován
most přes potok Chotýšanka.
24. října 1997 byl schválen Místní
program obnovy vesnice, který poskytl
představitelům obce
a občanům
a po celkové rekonstrukci v roce 1997.
koncepci zvelebování obce. Všechny
další investiční akce a opravy jsou již řízeny tímto architektonickým návrhem, jehož cílem je
navrácení a udržení venkovského vzhledu jednotlivých domů i celé obce. V průběhu tohoto roku
byla dokončena rekonstrukce kabin TJ Sokol, kamenného tarasu kolem pomníku padlých a
kapličky v Městečku.
V roce 1998 byla provedena rekonstrukce budovy obecního úřadu a začaly úpravy
sportovního
areálu
s celkovou
rekonstrukcí
travnaté plochy. Naše obec
byla
oceněna
v soutěži
„Vesnice
roku
1998“,
čestným uznáním za třetí
místo v regionu. Dne 18. 12.
1998
byla
schválena
usnesením č. 14/98 obecního
zastupitelstva
„Obecně
závazná
vyhláška
zastupitelstva
obce
k územnímu plánu sídelního
útvaru Chotýšany“.
Oprava opěrné zdi u pomníku padlých vojáků - 1997
V roce
1999
bylo
vybudováno veřejné osvětlení s dešťovou kanalizací v osadě Křemení. V červnu bylo slavnostně
otevřeno rekonstruované fotbalové hřiště, zbytek sportovního areálu na dokončení teprve čeká.
V únoru tohoto roku byla obec iniciátorem vytvoření mikroregionu CHOPOS a současně
„Zájmového sdružení obcí CHOPOS“ spolu s obcemi
Postupice, Struhařov, Popovice a Teplýšovice. Cílem
tohoto sdružení je zlepšení životní úrovně v našem
regionu s ohledem na zaměstnanost, kvalitu života
obyvatel a životního prostředí a zajištění udržitelného
rozvoje s ohledem na program Agenda 21. V březnu 1999
se obec přihlásila do soutěže „Vesnice roku 1999“, ve
které získala zvláštní ocenění za vedení kroniky a péči o
historii obce.
Od 1. ledna 2000 jsou v provozu internetové stránky
mikroregionu CHOPOS (www.chopos.cz). Na těchto
stránkách je možné si prohlédnout i prezentaci obce
Chotýšany. Tyto stránky obdržely v březnu Zvláštní cenu
v soutěži Zlatý erb za nejlepší webové stránky v kategorii
Regiony. V současné době probíhá rekonstrukce kamenné
zdi podél zámku, zámeckého parku a hřbitova.
Dne 20. června 2000 převzal starosta obce Jiří Granát
od předsedy poslanecké sněmovny Václava Klause dekret
o udělení obecních symbolů, znaku a praporu.
Oprava kamenné zdi u kostela a zámku - 2000
Současné podnikání
v obci
Výroba na území, které
spravuje
Obecní
úřad
Chotýšany, je zastoupena
zemědělskou výrobou a
výrobně komerční oblastí. Na
nepatrné části hospodaří
několik
soukromých
zemědělců a ostatní půdu
obdělává DZS Struhařov.
Z výrobně komerční oblasti
je
největším
zaměstnavatelem
bramborárna IMPULS - AG.
Již desátým rokem zde
úspěšně prosperuje stavební
firma UNIVERSTAV, která
také provozuje prodejnu se
smíšeným zbožím a prodejnu
podlahových krytin. Za dobu
své působnosti se podílela na
14 zakázkách pro obecní
úřad. Privatizací podniku
KNV Silnice Praha vznikla firma BESS Benešov, která provozuje na území obce obalovnu drtí.
Dalšími firmami, které jsou významným zaměstnavatelem v obci a které výrazně prosperují, jsou
RD ALLSTAV s.r.o., které vyrábějí montované dřevěné domky většinou pro západní trhy. Zcela
novou firmou v obci je firma Tomáš Krška – STRIBET, která vyrábí betonovou dlažbu.
Samozřejmě že v obci působí i drobní podnikatelé, z nichž jmenujme např. firmu KLE-PO
zabývající se klempířstvím a pokrývačstvím. V obci působí tři hostince, v sousedním Pařezí
jeden.
Strategie rozvoje vesnice na období 1999 - 2002
Obecní zastupitelstvo Obce Chotýšany přijímá tento dokument jako svůj oficiální plán pro
rozvoj vesnic Chotýšany, Městečko, Křemení a Pařezí.
Hlavním nosným programem zastupitelstva je spokojenost a zvýšení životní úrovně občanů,
zajištění jejich bezpečnosti a informovanosti. Za důležité považujeme opětovné zapojení občanů
do činnosti obce a zlepšení komunikace občanů a zastupitelstva.
Prvním krokem ve zlepšení informovanosti je vydávání plně dotovaných Chotýšanských
novin, ve kterých jsou občané informováni o všem důležitém z činnosti zastupitelstva a ze života
obce. Ve spolupráci se Základní a mateřskou školou bude vytvořeno Informační centrum spojené
s místní a školní knihovnou. Zde by měli občané i návštěvníci mít možnost získat veškeré
informace, které budou potřebovat. Díky připojení na Internet a připravovanému zákonu o
svobodě informací, kde bude zakotvena mimo jiné i povinnost úřadů zveřejňovat veškeré
informace (samozřejmě mimo tajných a osobních), by měli občané přístup i k informacím, které
nyní obtížně shánějí - např. informace katastrálního úřadu, zákony, spojení na různé instituce.
Bude zde také možnost čerpat z databází knihoven nebo seznamu volných pracovních míst.
Počítáme s dalším prohlubování spolupráce mezi obecním úřadem, školou a veřejnosti na
základě programu „Začít spolu“ a „Místní Agenda 21“.
Během tohoto volebního období bychom chtěli uplatnit na naše podmínky Místní Agendu 21.
Jedná se o strategický a akční plán rozvoje regionu, který obsahuje principy udržitelného rozvoje
(je to rozvoj, který umožňuje uspokojovat potřeby lidí v současnosti bez ohrožení budoucích
generací). Je to proces vedoucí k zajištění dobré a udržitelné kvality života a životního prostředí
a je založen na spolupráci všech obyvatel regionu.
Dalším důležitým bodem je Program obnovy vesnice. V letošním roce je již schválena
výstavba veřejného osvětlení v části obce Křemení, dostavba vodovodu a dešťové kanalizace
(jedná se jen o krátké úseky), úprava prostoru návsi v Chotýšanech a řešení čištění odpadních
vod ze základní a mateřské školy. Pro příští roky se počítá s opravou opěrné zdi podle silnice od
hasičské zbrojnice až k základní škole, rekonstrukce požární nádrže v Chotýšanech a úprava
přilehlého parku, dokončení výstavby obecního vodovodu, revitalizace rybníčku v Městečku,
oprava silnice na Pařezí, dokončení výstavby sportovního areálu a dokončení rekonstrukce
školní zahrady, průběžně bude prováděna údržba a obnova veřejné zeleně podle projektu
zpracovaného v Programu obnovy venkova.
Na Program obnovy vesnice úzce navazuje činnost sdružení CHOPOS, které by mělo řešit
zlepšení životní úrovně, zaměstnanosti a životního prostředí v našem regionu spoluprací
Chotýšan, Postupic, Struhařova a Popovic. V průběhu letošního roku by měla být vytvořena
hodnotící zpráva, která nastíní postup při řešení problémů regionu s úzkou návazností na
zemědělství a přidruženou výrobu. V dalších letech by mělo sdružení pracovat na uskutečňování
projektu, který bude zároveň s touto zprávou vytvořen. To bude samozřejmě s vyčleněním
prostředků z obecního rozpočtu, ale také se snahou získat finance z dotačního fondu Evropské
unie SAPARD.
Důležité pro zlepšení života občanů je také udržování a zlepšování životního prostředí
v našem okolí. V letošním roce by měla být vytvořena koncepce čištění odpadních vod
z domácností a mělo by se začít s jejím uskutečňováním. Další důležitou akcí bude zahájení
plynofikace a její postupné rozšíření na celou obec Chotýšany. Neméně důležitým, i když málo
atraktivním, je nakládání s komunálními odpady. Co se týká podnikatelů, u těch je způsob
nakládání jasný ze zákona o odpadech, pro ujasnění činnosti občanů bude letos vytvořena obecně
závazná vyhláška, která by měla způsob nakládání s odpady předepsat a její dodržování bude
sledováno a nedodržení postihováno. V obcích budou postupně rozmístěny kontejnery na třídění
plastů a skla. Bude zajištěn svoz nebezpečných odpadů, přistavování kontejnerů na jarní a
podzimní úklid zahrádek a bude zajištěno likvidování odpadů ze hřbitova. Mělo by dojít ke
spolupráci v ochraně životního prostředí i s ostatními obcemi sdružení CHOPOS.
V oblasti požární ochrany bude nadále doplňováno vybavení jednotky SDH obce a dojde
k její celkové modernizaci. Toho bychom chtěli docílit nejen z rozpočtu obce, ale i spoluprací se
sponzory. Konečným cílem je vybavit jednotku cisternovou automobilovou stříkačkou a
takovými ochrannými prostředky, které zajistí bezpečnost hasičů při zásahu (dýchací přístroje,
ochranné oděvy apod.). Nadále bude pokračovat preventivní činnost obce a kontrola dodržování
zákona o požární ochraně u fyzických i právnických osob.
Co se týká soužití občanů a jejich kulturního vyžití, chceme podporovat činnost občanských
sdružení a jejich vzájemnou spolupráci. Této spolupráce bychom chtěli využít i k přípravě oslav
750. let od první písemné zmínky o Chotýšanech, jejichž přípravy již probíhají. Práci
občanských sdružení považujeme za velmi důležitou, a proto chceme, aby se ještě ve větší míře
zapojili do činnosti celé obce a do její obnovy. Zvláštní pozornost bude věnována údržbě
kulturních památek. V příštím roce by obec chtěla pomoci církvi s opravou venkovních omítek
kostela sv. Havla v Chotýšanech. Snahou obce bude zjistit vlastníka sochy sv. Jana
Nepomuckého, která je umístěna u kostela a zajištění jejího restaurování.
Toto jsou hlavní body plánu rozvoje územního celku Chotýšany. Obecní zastupitelstvo je
připraveno přijímat písemné podněty občanů ke zlepšení činnosti jak zastupitelstva, tak i
k obnově vesnice. Tímto také zveme všechny, kteří mají zájem na rozvoji venkova, aby se
zúčastňovali zasedání obecního zastupitelstva, kde mají možnost se vyjádřit k aktuálním
problémům. Tímto také zveme představitele školy a všech občanských sdružení v obci k účasti
na těchto zasedáních.
V Chotýšanech dne 12. března 1999
V době vydání této publikace bylo v naší obci uskutečněno:
- připojení na Internet
- výstavba veřejného osvětlení v části obce Křemení
- dostavba vodovodu
- úprava prostoru návsi v Chotýšanech
- oprava opěrné zdi podle silnice od hasičské zbrojnice až k základní škole
- rozmístění kontejnerů na třídění plastů a skla
- zajištění svozu nebezpečného odpadu
- zajištění přistavování kontejnerů na jarní a podzimní úklid zahrádek
- zajištění likvidace opadů ze hřbitova
- v červnu 2000 získala do užívání místní jednotka cisternovou stříkačku CAS-25 Liaz 706
Oprava kapličky v Městečku
Ročník 1926 - 1927
Ročník 1930 - 1931
Učitelé 1927 - 1928
Učitelé 1930 - 1931
Personál školy 1977 - 1978
Školní rok 1955 - 1956
Žáci mateřské školky a základní školy v roce 2000
Obsah
Motto
Předmluva
Přírodní poměry Chotýšan a okolí
Křemení, Městečko, Pařezí a okolí
O chotýšanském panství
20. století v naší obci (1914-1989)
Chotýšany v datech (vybráno z kronik)
Pověsti
Historické památky
Tvrz, zámek a besídka
Zámecký park
Farní kostel sv. Havla
Pomník padlých vojínů
Drobné architektonické památky
Škola
Spolky
Ochotnické divadlo
Hasiči
Myslivci
Tělovýchovná jednota Sokol
Biatlonklub
Významné osobnosti
Jan Jeník z Bratřic
Josef Šimek – chotýšanský rodák
Oldřich Holub - akademický malíř
Tradice živé a zaniklé
Boží tělo
Posvícení
Tři králové
Masopust
Procesí na Hrádek
Obecní knihovna
Pošta
Kampelička
Četnická stanice
Živnosti, řemesla a obchody v minulosti
Lihovar
JZD a STS
Rychtáři a starostové
Tvář dnešní obce (1990-2000)
Strategie rozvoje vesnice na období 1999 – 2002
Obsah
Literatura
Sponzoři
1
3
5
8
11
19
23
28
32
33
35
40
43
46
51
52
60
67
68
71
73
75
76
78
79
80
80
81
82
84
84
86
87
90
92
94
95
97
103
105
107
Seznam literatury
Publikovaná literatura
Čech, V.: Blanická brázda, In: Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 7, Benešov 1966,
str. 65-78
Čech V.: O vzniku povrchu Benešovska a Vlašimska, In: Sborník vlastivědných prací
z Podblanicka 10, Benešov 1969, str. 9-15
Chotěbor, P.: Povrchový průzkum tvrze v Chotýšanech, In: Sborník vlastivědných prací
Podblanicka, 24, Benešov 1985, str. 169-181
Jirák, K.: Několik poznámek ke stromoví zámeckých parků okresu benešovského, In. Sborník
vlastivědných prací z Podblanicka 5, Benešov 1964, str. 38-70
Kadeřábek, V.: Barokní besídka v Chotýšanech, In: Pod Blaníkem 12, Praha 1932 – 33,
str. 124-126
Kovařík, V. - Pešout, P. - Zelený, V.: Zámecké parky a památné stromy Podblanicka,
Vlašim 1996
Kovářová, M.: O vyzvánění zvonů, které nikdo neviděl, In: Sborník vlastivědných prací
z Podblanicka 8, Benešov 1968
Kovářová, M.: Z vyprávění paní Marie Fousové, vnučky pana řídícího Navrátila, In: Benešovský
kulturní kalendář 11, Benešov 1967
Král, V. rytíř z Dobré Vody: Heraldika. Praha 1900 - 1901
Kuča, K.: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha 1996
Kučík, A.: Jan Jeník rytíř z Bratřic, Praha 1948
Kybalová, L.: Pražské zvony, Praha 1958
Langhammer, O.: Svorníky v kostele sv. Havla, In: Pod Blaníkem 22, Vlašim 1942 – 43,str. 31
Ottův slovník naučný, koedice Praha 1998
Pešout, P.: Nejstarší javor klen na Podblanicku, In: Časopis Jiskra 28, Benešov 1996
Petráň, J. a kol.: Benešovsko Podblanicko, Praha 1985
Podlaha, A.: Posvátná místa království Českého, díl III., Praha 1909
Podlaha, A.: Soupis památek historických a uměleckých v politickém okrese benešovském,
Praha 1971
Polišenský, J. - Illingová, E.: Jan Jeník z Bratřic, Praha 1989
Pouzar, J.: Podblanickou minulostí, Praha 1996
Profous, A.: Místní jména v Čechách 1. - 4., Praha 1954
Sedláček A.: Hrady, zámky a tvrze království českého XV., Praha 1927
Šilha, J.: Staré okrasné stromy v Chotýšanech a okolí, In: Sborník vlastivědných prací
z Podblanicka 12, Benešov 1971, str.193-196
Šilha, J.: Staré ovocné stromy v Chotýšanech a okolí, In: Sborník vlastivědných prací
z Podblanicka 13, Benešov 1972, str. 233-235
Šimek, J.: Stoleté jubileum divadelních ochotníků v Chotýšanech, In: Sborník vlastivědných
prací z Podblanicka 7, Benešov 1966, str. 263-265
Švarc, M.: 100 let sboru dobrovolných hasičů v Chotýšanech, Chotýšany 1997
Tywoniak, J.: K historii zámeckého parku v Chotýšanech, In: Sborník vlastivědných prací
z Podblanicka, 33, Benešov 1993, str. 97-108
Vaněček, E.: Lihovarský průmysl na Benešovsku, In: Pod Blaníkem 13, Vlašim 1933-34,
str. 147-148
Vlasák, A. N.: Okres Vlašimský, Praha 1874
Vlasák, A. N.: Památky archeologické I., Praha 1855
Zelený, V.: Chráněné a méně známé rostliny Podblanicka, Benešov 1976
Zelený, V.: Zámecký park v Chotýšanech, In: Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, 33,
Benešov 1993, str. 83-95
Nepublikovaná literatura
Jukl, F.: Rodinné zápisky F. Jukla - chotýšanského rodáka
Kniha protokolů Místní skupiny republikánského dorostu v Chotýšanech, zal. r.1933
Kniha protokolů Sboru dobrovolných hasičů v Chotýšanech, zal. r.1897
Kočová, I.: Chotýšany – vlastivědná příručka, diplomová práce, 1998
Kroniky obce Chotýšany, 1967-1993, Chotýšany
Kroniky školy v Chotýšanech, 1867-1935, 1935-1974, 1941-1944, 1974-1996
Sysel, J.: Rodinné zápisky J.Sysla.
Šimek, J.: Pamětní kniha Čtenářsko-ochotnické jednoty, I.-III. díl, Chotýšany
Šimek, J.: Pamětní kniha obce Chotýšany, I. díl, Chotýšany
Šimek, J.: Památník naší vesnice, I.díl „Za károu Tylovou“, II. díl „Z různých dob a časů“,
Chotýšany
(Šimkovy rukopisy zachycují období od nejstarších dob po rok 1966)
Použitá fotodokumentace
Pamětní kniha ČOJ I. – III. díl – zapůjčila Isabela Tesková
Památník naší vesnice I. a II. díl – zapůjčila Isabela Tesková
Kroniky školy v Chotýšanech
Fotokronika Obecního úřadu Chotýšany
Archiv Sdružení přátel Chotýšan
Libor Chrást
Jiří Kadeřábek
Mgr. Libor Kočí
Stanislav Váňa
Doc. RNDr. Václav Zelený, CSc.
Děkujeme těmto sponzorům:
Ing. Tomáš Horáček – STAVOS
Dvůr Věžníky
IČO 101 76 861
zemědělská výroba
RD ALLSTAV s.r.o.
Chotýšany 108
IČO 604 61 438
výroba montovaných domků
KLE-PO sdružení podnikatelů
B. Kovář ml. a R. Nouza
IČO 661 34 633
klempíři a pokrývači
Tomáš Krška – STRIBET
Domašín
IČO 667 83 364
výroba betonové dlažby
Babor a spol.
Benešov
IČO 122 25 657
truhlářská výroba
Na publikaci spolupracovali:
Mgr. Libor Kočí
Mgr. Ivana Kočová
Irena Pošmurná
Miroslav Švarc
Doc. RNDr. Václav Zelený, CSc.
Grafická úprava a návrh obálky
Václav Pošmurný
Administrativní práce
Bohuslava Zemanová
Kresby erbů
Petr Tybitancl
Vydal:
Obecní úřad Chotýšany
jako svou 1. publikaci nákladem 500 kusů
Vytiskla tiskárna Markéta ve Vlašimi
Vydání první
7 – 2000