PDF - unie comenius

Biologické a biosociální faktory ovlivňující integraci žáků
a studentů se specifickými potřebami
Soubor vybraných textů
© Unie Comenius 2009
ISBN: 978-80-7290-425-9
Recenzenti:
Dr. Václav Soukup, CSc.
Dr. Jan Řezníček, PhD.
Předmluva
Projekt „Vzdělávání pedagogů pro integraci žáků a studentů se specifickými
potřebami na ZŠ a SŠ“, reg. č. CZ.1.07/1.2.05/01.0016, je realizován v rámci
OP VK a financován ze zdrojů Strukturálních fondů EU (ESF) a ze státního
rozpočtu ČR.
Základním cílem projektu je připravit experty - učitele ZŠ a SŠ specializované
na poradenství a podporu při řešení problematiky integrace jedinců a skupin
se specifickými vlastnostmi a potřebami ve vzdělávacím a výchovném procesu.
Pracovníci s touto kompetencí budou pak: a) schopni identifikovat problémy
v této oblasti, b) navrhovat adekvátní řešení podle konkrétní situace a podmínek
školy, c) navrhovat preventivní opatření a cíleně předcházet společenské
exkluzi, d) poskytovat poradenství a podporu kolegům. Příprava je zaměřena
na osvojení schopností a dovedností řešit situace, s nimiž se učitel běžně setkává
při výkonu svého povolání, a které nejsou předmětem činnosti speciálních
pedagogů a dalších expertů, a které jsou v právním systému zakotveny jen na
obecné úrovni nebo není jednoznačný právní výklad. Příprava se také orientuje
na formování kultivované tolerance u učitelů a zprostředkovaně i jejich žáků
v rámci nového multikulturního školství. Středočeského kraje. Konkrétně jde
zejména o oslabování xenofobních reakcí žáků a učitelů, porozumění otázkám
sociální stratifikace, pochopení příčin gender problémů a problematiky
pohlaví, iracionálních postojů a projevu chování k handicapovaným, agresivity
a různých forem skryté či otevřené diskriminace, a také problematiky ontogeneze,
pohlavního a sociálního dozrávání s ohledem na variabilitu lidských populací
a sociálních skupin.
Tento sborník se zaměřuje především na takové biologické a biosociální
faktory, které mohou významným způsobem ovlivňovat integraci žáků a studentů
se specifickými potřebami, zejména její kvalitu a efektivitu. Některé biologické
a biosociální faktory totiž ovlivňují určité věkové skupiny, sociální vrstvy nebo
etnika bez ohledu na momentální kulturní a sociální situaci ve společnosti,
protože buď mají velkou setrvačnost a konzervativnost anebo natolik ovlivňují
podstatu člověka, že je lze pouze usměrnit, nikoliv však změnit.
Z těch nejdůležitějších jmenujme růst, archetypy chování a základní rysy
sociální struktury, zejména ty které souvisí s reprodukcí nebo sociální soutěží,
a také odolnost ke stresům. Většina těchto faktorů je vázána na pohlaví, má
výraznou genetickou složku a je ovlivněna hormony.
5
V této části, která samozřejmě nemůže presentovat celou a velmi širokou
problematiku, nalezneme důležité informace od problematiky růstu a vývoje
člověka, chování a sociální struktury až po témata zabývající se biologickými
a biosociálními kořeny xenofobie, rasismu a lidské agresivity.
Uspořadatele sborníku vedla snaha zpřístupnit jeho uživatelům koncepce
a data, která jsou mnohdy jen obtížně dostupná, a jež umožní hlubší vhled
do této problematiky. Tato publikace vznikla v rámci projektu „Vzdělávání
pedagogů pro integraci žáků a studentů se specifickými potřebami na ZŠ a SŠ“,
reg. č. CZ.1.07/1.2.05/01.0016, který je realizován v rámci OP VK a financován
ze zdrojů Strukturálních fondů EU (ESF) a ze státního rozpočtu ČR.
Editoři
6
OBSAH
Ontogeneze člověka s přihlédnutím k výuce žáků
se specifickými vzdělávacími potřebami na ZŠ a SŠ
Edvard Ehler, Vladimír Přívratský, Václav Vančata
(Katedra biologie a environmentálních studií)
11
Chování primátů jako základní model pro pochopení lidského
chování - lidoopi a člověk - rozvoj kognitivních procesů
a komunikace u lidoopů - vznik tradic
Marina Vančatová
(Katedra antropologie, FHS UK v Praze)
33
Chování a sociální struktura primátů
Marina Vančatová
(Katedra antropologie, FHS UK v Praze)
79
Biosociální kořeny agresivity a xenofobie
Marina Vančatová
(Katedra antropologie, FHS UK v Praze)
97
Rasa, rasismus a kulturní barvoslepost
Martin Soukup
(Katedra kulturologie, FF UK v Praze)
127
Biologické, sociální a kulturní základy agresivity
Martin Soukup
(Katedra kulturologie, FF UK v Praze)
145
7
8
Ontogeneze člověka s přihlédnutím k výuce žáků
se specifickými vzdělávacími potřebami na ZŠ a SŠ
Edvard Ehler, Vladimír Přívratský, Václav Vančata,
Katedra biologie a environmentálních studií
Studenti – pedagogové zapojení v současném projektu se setkávají
s problémovými žáky na svých pracovištích poměrně často a mnohdy je řešení
situací, které kolem nich vznikají velmi složité. Kořeny těchto problémů jsou
různého původu, v zásadě můžeme říci, že především sociální, etnické nebo
zdravotní.
Ačkoliv zdaleka není účelem tolerovat všechny tyto situace, v tomto
projektu Unie Commenius se je pedagogové naučí především vysvětlit a chápat
jejich podstatu. A právě podstata části předkládaných projektů je biologická,
a leží již hluboko v prenatálním období života jedince. K dalším chybám
a posunům ve vývoji jedince může pak dojít v postnatální části života (především
v jeho raných fázích), a tyto patologie jsou rozvinuty dříve, než se jedinec dostane
do puberty – do nejrizikovějšího období svého školního pobytu z hlediska
kontaktu s okolím, spolužáky, autoritami, a projevem případného hendikepu,
ostrakizace jedince, šikany a dalších patosociálních jevů.
Znalosti individuálního vývoje člověka jsou nezbytným předpokladem pro
posouzení případných rozdílů v průběhu ontogeneze mezi jednotlivými etniky,
či populacemi toho kterého národa. Stále častěji se setkáváme s příslušníky
jiných etnik a národů, kteří přicházejí do České republiky a jejichž děti se
vzdělávají v českých školách. Abychom však mohli postřehnout a posoudit
tyto rozdíly v ontogenezi je třeba nejdříve znát průběh ontogeneze u populace
středoevropské. Tento příspěvek se tedy zaměří na stručnou charakteristiku
tohoto procesu, a poukáže na případné patologické odchylky, případně odlišnosti
dané etnickou příslušností.
Platí základní pravidlo týkající se vzniku a efektu těchto odchylek
a patologií v ontogenezi. Čím dříve v individuální ontogenezi došlo k jakékoliv
odchylce od normálu, tím větší bude mít na jedince efekt. V případě patologií je
tento efekt samozřejmě negativní.
9
Normální ontogeneze
Ke splynutí rodičovských pohlavních buněk (gamet) dochází v počáteční
části vejcovodu. Otcovská gameta přispívá pouze svým jádrem, zatímco
mateřská gameta přináší kromě jádra i cytoplasmu a v ní buněčné organely. Proto
například poruchy vázané na mitochondriální DNA (nebo jejich predispozice)
jsou děděny zásadně po matce (patologie spojené s buněčným metabolismem –
MERRF, LHON, MELAS, NARP) Vzniklá zygota posupuje vejcovodem směrem
k děloze po dobu 5 – 7 dní. Během této doby se dělí (rýhování zygoty), až
vznikne útvar o 16 buňkách (morula). Morula vstupuje do dělohy, dále se vyvíjí
v kulovitý útvar, který se nazývá blastocysta. V tomto stádiu se diferencují dva
typy buněk: i) trofoblast – který tvoří povrchový plášť zárodku; ii) embryoblast
– který se nalézá na tzv. animálním pólu blastocysty, a vzniká z něj zárodek
(embryo). Blastocysta se zanoří do sliznice děložní, která jí následně přerůstá
a zcela zakryje. To je uhnízdění blastocysty neboli nidace.
Trofoblast zajišťuje výživu embryoblastu. Později z něj vznikají zárodečné
obaly, amnion a chorion. Embryoblast se rovněž rozrůzňuje, takže vznikají
3 základní soubory buněk. Na povrchu zárodku je to ektoderm, ve středové
oblasti je to entoderm, a mezi nimi se nakonec vytvoří mesoderm. Z ektodermu
vzniká především nervová soustava, pokožka a její deriváty. Z entodermu se tvoří
trávicí trubice a velké trávicí žlázy, plíce a dolní cesty dýchací. Z mesodermu
pak postupně vznikají zbývající orgánové soustavy – opěrná, pohybová, cévní
a srdce, močopohlavní a většina žláz s vnitřní sekrecí, a části smyslových orgánů.
Obecně se tento proces zakládání a rozvoje jednotlivých orgánových soustav
nazývá organogeneze. Tyto děje sice probíhají souběžně, avšak u jednotlivých
systémů různě dlouho.
Každá soustava totiž prochází při svém zakládání a vývoji časovým úsek,
který nazýváme kritická perioda. To je období, kdy buňky této soustavy jsou
zvláště citlivé na působení vnějších vlivů, které mohou negativně ovlivnit
normální průběh organogeneze. Těmto vlivům říkáme teratogeny. Již ve
3. týdnu embryonálního vývoje tak začíná kritická perioda pro centrální nervový
systém a srdce (končí v 6. týdnu), zatímco kritická perioda pro zevní pohlavní
ústrojí spadá do 7. – 12. týdne prenatálního vývoje. Organogeneze probíhá až
do konce zárodečného (embryonálního) období, to jest minimálně do konce
3. lunárního měsíce těhotenství (lunární měsíc = 28 dní). To je také důvod proč
po celou tuto dobu se musí těhotné ženy chovat tak, aby se do jejich organismu
nedostávali látky, které mohou být potencionálními teratogeny a negativně
ovlivňovat průběh organogeneze a celého embryonálního období.
10
Příčiny vzniku vrozených vývojových vad – následující látky mohou mít
genotoxické nebo embryotoxické účinky. Genotoxické látky působí na úrovni
genomu (případně regulací genové exprese), embryotoxické látky způsobují
teratogenicitu, embryoletalitu nebo retardaci růstu.
Kompletní data o geneticky podmíněných nemocí lze najít online v
McKusickově atlasu (http://www.ncbi.nlm.nih.gov/omim/)
Exogenní příčiny (vnější)
• Infekční (Toxoplasma gondii, rubeola (zarděnky), cytomegalovirus,
herpesvirus, chřipkové viry, hepatitis (žloutenka), parotitis (příušnice),
coxackie...)
• Neinfekční (alkohol, drogy, karence vitamínů, chronická (proteinkalorická ) podvýživa)
– Léky – anti-epileptika, steroidní hormony, cytostatika,
psychofarmaka, barbituráty
– Chemické látky – organická rozpouštědla, sloučeniny rtuti, těžké kovy
a jejich soli, polychlorované bifenyly, vitamíny A, D
– Onemocnění matky - diabetes, fenylketonurie, thyreopatie, asthma,
oligofrenie
– Fyzikální faktory – radiace, dlouhodobě zvýšená teplota
– Mechanické příčiny – amniotické pruhy, pupečník
(zaškrcení končetiny)
Endogenní příčiny (vnitřní)
• Ze vzdálené budoucnosti (genetické – rodinná dědičná zátěž, např.
hemofilie, srpkovitá anemie a další hemoglobinopatie, dystrofie…)
• Z blízké budoucnosti (ze života rodičů – mutace somatické nebo
germinální linie buněk, věk…)
• Z „přítomnosti“ (od splynutí gamet po porod – genetické mutace,
chimérismus, mozaicismus)
Na rozhraní 2. a 3. lunárního měsíce se zakládá a postupně vyvíjí placenta
(plodové lůžko). Placenta je složitý orgán, který vzniká částečně ze srostlých
plodových obalů (amnion a chorion) a ze sliznice děložní. Choriové klky
prorůstají do děložní sliznice. Cévní systém zárodku a matky přichází do
velmi úzkého kontaktu, který díky zmiňovaným klkům má dostatečně velkou
plochu. Krev plodu a krev matky přicházející do placenty se nemísí. Dochází
11
však k přechodu některých látek. Společné stěny zárodečných a matčiných
kapilár fungují při tomto přechodu jako síto, které výběrově propouští pouze
nízkomolekulární látky. Tento průchod je selektivní, a zajišťuje tak částečně
i ochranu plodu. Touto bariérou neprostupují například baktérie, část virů,
jednobuněční parazité a jejich toxiny. Kromě ochrané funkce vykonává placenta
řadu významných úkolů. Zajišťuje výměnu dýchacích plynů, přísun živin,
energie, vitamínů a iontů, a odsun metabolitských splodin, a je také významnou
žlázou s vnitřní sekrecí. Produkuje hormony, které řídí a udržují těhotenství,
progesteron, choriový gonadotropin, estrogeny, lidský placentální laktogen. Tělo
plodu a placenta jsou spojeny pupečníkem. Jím protéká krev plodu jak směrem
k placentě, tak směrem od placenty, do plodu.
Od počátku fungování placenty až do porodu se prenatální vývoj nazývá
plodovým (fetálním) obdobím. V 3. lunárním měsíci se vyvíjí kostra, je ukončen
vývoj obličeje, končetiny se diferencují na jednotlivé segmenty, objevují se
základy nehtů, zevní genitál odlišuje ženský a mužský typ. Ve 4. měsíci se rozvíjí
svalstvo, které je již ovládané nervy, a probíhá osifikace. V 5. měsíci se rozvíjí
kůže, a na jejím povrchu se tvoří lanugo (primární ochlupení). Mazové žlázy
produkují maz, který chrání kůži před účinky plodové vody. V podkoží se tvoří
první tuková tkáň. Srdeční činnost plodu je natolik intenzivní, že je ji možné
sledovat přes břišní stěny matky. Na konci měsíce vypadá lanugo do plodové
vody. V 6. měsíci jsou všechny orgány vyvinuty, takže je možný i samostatný
život mimo tělo matky (velmi předčasný porod). 7. měsíc je charakteristický
přibýváním podkožního tuku, tvoří se zrohovatělá vrstva pokožky, rostou řasy,
a oddělují se od sebe dříve srostlá víčka. V 8. měsíci plod dále roste, rozvíjí se
tuková vrstva, u chlapců sestupují varlata tříselným kanálem. V 9. měsíci se je
vyhlazená kůže díky dostatečné tukové vrstvě, jsou též vytvořeny nehty, které
však nepřesahují okraj prstů. V 10. lunárním měsíci kromě dalšího zvětšování
plodu a přibývání na váze nehty mají volný okraj, u chlapců jsou varlata
sestouplá do šourku, a u dívek velké stydké pysky překrývají malé stydké pysky.
Tyto znaky jsou zároveň znaky donošenosti plodu.
Prenatální vývoj člověka je zakončen porodem. Porod se dělí na tři fáze,
které nazýváme také doby porodní.
1) První doba porodní (otevírací) je charakteristická kontrakcemi děložní
hladké svaloviny (působí zde hormon oxytocin). Otevřením děložního hrdla
pod plodových obalů naplněných plodovou vodou se začíná formovat porodní
kanál. První doba porodní končí prasknutím plodových obalů a odchodem
plodové vody – amniová tekutina Tato fáze porodu je nejdelší, u prvorodiček
může trvat až 12 hodin (24 h. v extrémních případech). I takto extrémní délka
12
trvání není na závadu, pokud porodní děje probíhají kontinuálně a nedojde
k jejich zastavení nebo přerušení.
2) Druhá doba porodní (vypuzovací) – dojde k vytvoření porodního kanálu
otevřením děložní branky a pochvy. V této fázi je vypuzen samotný novorozenec
(hlavičkou napřed v ~95% případů) za asistence děložních kontrakcí, stahů
břišní svaloviny a bránice.
3) Třetí doba porodní (lůžková) – nyní dojde k porodu plodového
lůžka (placenty). Povolují též porodní kontrakce, ustoupí případné krvácení,
a organizmus matky se stabilizuje.
Porodní rizika pro novorozence můžeme obecně rozdělit do 3 skupin,
hypoxie, trauma, infekce. Hypoxie (nedostatek kyslíku) je buď akutní (např.
obtočení pupečníku okolo krku plodu) nebo chronická (v důsledku dysfunkce
placenty již před porodem). Trauma vzniká především během protrahovaného
porodu, tj. při příliš dlouhé 2. doby porodní, a při použití porodnických
kleští. K infekci může dojít při průchodu porodními cestami (např. kapavka,
chlamydiová infekce), nebo z prostředí kdykoliv po vypuzení dítěte.
Průměrná tělesná délka novorozence v naší populaci je 50 cm
(s minimálním rozdílem mezi pohlavími). Průměrná porodní hmotnost je
cca 3300 g. Tyto průměrné hodnoty, stejně jako celkový průběh raných fází
postnatálního vývoje se mohou lišit podle etnické příslušnosti. Je například
známo, že porodní hmotnost i délka romských dětí v české populaci je výrazně
nižší než u jiných skupin. U některých černošských populací je například fyzická
zdatnost novorozence vyšší ve srovnání s naší populací. Což je patrno například
na vývinu šíjového svalstva, které dokáže držet vzpřímeně hlavičku již několik
dní po narození.
Za okamžik narození se pokládá moment přerušení pupečníku. Tím dojde
k přerušení fetoplacentálního krevního oběhu, a k zahájení činnosti malého
krevního oběhu a plic (dýchání). Narozením dítěte začíná jeho postnatální
období ontogeneze.
Prvním obdobím je novorozenecké. Trvá 28 dní, a lze jej charakterizovat
jako dobu v níž se novorozenec adaptuje na nové podmínky vnějšího prostředí.
Mezi hlavní adaptace patří, kromě dýchání, změny složení krve. Klesá počet
červených krvinek. Klesá hmotnost novorozence (prvních 7 dní života), protože
jeho energetická bilance je záporná, a proto využívá vlastní tukové zásoby
k pokrytí energetických potřeb. Posléze se tento úbytek zastavuje a následuje
přibývání na váze. Další adaptační děj je pozvolné rozvinutí termoregulace. Hned
13
po narození klesá teplota těla novorozence o 2 °C. Z počátku postnatálního života
také hrozí snadné přehřátí nebo prochladnutí organizmu. Tělo novorozence
je rovněž kolonizováno bakteriemi – a to na všech jeho površích, vnějších i
vnitřních. Děje se tak jednak ze vzduchu a okolního prostředí, a jednak jsou
obsaženy i v mateřském mléce. Přítomnost těchto symbiotickým bakterií pro
normální funkce organizmu nezbytná.
Po novorozeneckém období života následuje období kojenecké, které trvá
do konce prvního roku života. Je charakteristické nejintenzivnějším růstem
tělesným a vývojem psychickým. Vytváří se postupně esovité prohnutí páteře,
intenzivně roste mozkovna díky eruptivnímu růstu mozku, tělesná výška a
váha se zvyšují. V jednom roce života dosahují děti 1,5 násobku porodní délky
a trojnásobku porodní váhy.
Stejně jako v prenatálním životě, i celý postnatální růst je řízen endokrinním
hormonálním systémem. Ovšem v každém věku jsou dominantní v tomto
řízení jiné hormony. Průběh růstu spolu s hormonálním řízením popisuje
dobře model švédského antropologa J. Karlberga, tzv. ICP křivka, kterou vidíme
na následujícím obrázku. Není samozřejmě jediný, ale je poměrně jednoduchý
a zajímá se o celé období dětství a dospívání.
Obr. 1
Zkratka ICP označuje 3 období života, infantilní (zahrnuje novorozenecké,
kojenecké a batolecí období do 3. roku života), dětství (z angl. Childhood,
přibližně do konce staršího školního věku a stáří 11 let) a pubertu. V infantilním
období pomalu vyhasíná prenatální věk růstových hormonů placenty
14
a pohlavních hormonů. Hlavní roli ve vývoji jedince hrají hormony štítné žlázy
– tyroxin a trijódtyronin. V dětském období se k nim přidává růstový hormon
(somatotrofin, STH) z předního laloku hypofýzy. V pubertě se výrazně zesiluje
činnost pohlavní žlázy a produkce steroidních pohlavních hormonů, které
následně urychlí růst až do takzvaného pubertálního růstového spurtu. Jak
vidíme z předchozího popisu, efekt jednotlivých hormonů je aditivní. V dětství
nepůsobí tedy pouze růstový hormon, ale společně hormony štítné žlázy +
STH. Také efekt těchto hormonů je aditivní. Takže v případě vrozených poruch
funkce pohlavních orgánů (hypogonadismus, dysgeneze gonád, Turnerův
syndrom, Klinefelterův syndrom…) chybí již zmiňovaný pubertální spurt
a celková tělesná výška je výsledkem působení hormonů štítné žlázy a růstového
hormonu, a je samozřejmě proti normálu menší.
Popsali jsme základní principy a standarty prenatálního vývoje, a rané fáze
vývoje postnatálního. V dalších fázích postnatálního života (batolecí, předškolní
věk, mladší školní věk) pokračuje vývoj jedince tak, jak byl nastaven a započat
v období před porodem a těsně po něm. Rizika abnormálního vývoje nejsou
v těchto období života tak velká. Velmi důležitá je fáze přechodu z raného do
pozdního dětství, které probíhá v období mezi 5 a 7 rokem, a projevuje se zejména
mezi 6-7 rokem, tedy v prvním roce školní docházky. Dochází totiž k růstovému
spurtu spojenému s dozráváním klíčových partií mozkové kůry. Projevuje se
to na prodloužení končetin (měří se tzv. filipínskou mírou – dítě si dosáhne
pravou rukou na levé ucho) a také dozrávají některé části mozkové kůry, což
se výrazně projevuje na zlepšení motoriky a některých mentálních schopností
– například zlepšení schopnosti numerických operací, psaní a komunikace
obecně. Vývojové poruchy, kterých je celá řada, mohou velmi negativně ovlivnit
nejen vlastní ontogenetický vývoj, ale také psychiku a motivaci dítěte ve škole.
Z hlediska normálního vývoje jedince a jeho zapojení do společnosti
však existuje ještě jedno velmi rizikové období života, a tím je puberta. Začátek
puberty spadá do staršího školního věku, je odlišný u dívek a u chlapců, a je
rovněž odlišný u různých etnických skupin a společenských vrstev obyvatelstva.
Obecně platí, že 50% dětí ve věku 11 let již vykazuje známky puberty. Pokud
jsou tyto známky přítomné již před 8. narozeninami dítěte, nebo chybí
po 14 roku věku dítěte, pak je nutné konzultovat tento stav s lékařem.
Puberta je období přeměny dítěte na dospělého člověka. Je řízena
endokrinním systémem (který je sám o sobě řízen z CNS, z mezimozku), a je to
období komplexních změn fyziologických, morfologických i psychologických.
Začátek puberty je charakterizován především zvýšenou funkcí kůry nadledvin
a pohlavních žláz. V obou těchto orgánech jsou produkovány steroidní pohlavní
15
hormony (androgeny, gestageny a estrogeny). U českých dívek startuje puberta
kolem 10. roku života, a u chlapců kolem 12. roku života.
Puberta je obvykle rozdělována na 3 fáze: prepuberta, puberta,
postpuberta (také se používá termín adolescence).
Prepuberta je charakteristická akcelerací růstu, jelikož růstové ploténky
kostí jako první reagují na zvýšené hladiny androgenů (především testosteronu).
Ani kosti však nerostou všechny najednou. První se prodlužuje délka končetin,
nejdříve dolních a následně horních. Dále se zvětšuje šířka ramen, hrudníku
a pánve. Vytváří se též typické rozdíly mezi mužským a ženským tvarem pánve.
Následuje růst kostry trupu a nakonec se zvětšuje i hloubka hrudníku. Růst svalů
je zpožděn oproti růstu kostry, což může mít následek různé růstové problémy
(např. skoliosa). U chlapců je vrchol růstového zrychlení okolo 14 roku života,
zatímco nejvyšší přírůstky svalové hmoty jsou mezi 15 a 16 rokem.
V druhé fázi puberty dochází k pohlavnímu dozrávání. U dívek se
zahajuje ovulační cyklus a objevuje se první menstruace (menarché). V ČR
je průměrný věk menarché v současné době 13 let. U chlapců je nastartována
tvorba spermií a objevuje se první výron semene (poluce), což připadá v české
populaci v průměru na věk 15 let. U obou pohlaví následuje po menarche/poluci
zpomalení růstu. Rostou a dozrávají také vnější pohlavní orgány. Již v této fázi
se začínají vytvářet druhotné pohlavní znaky. Mezi ty patří pubické ochlupení,
axilární a celkové tělesné ochlupení, růst vousů, růst hrtanu a mutace hlasu,
vývoj prsů u dívek.
Postpubertou se označuje ukončení puberty. Končí růst tělesné výšky,
protože se uzavírají růstové štěrbiny dlouhých kostí. To probíhá pod vlivem
testosteronu, který tak růst kostí nejenom zrychluje na počátku puberty, ale
také ho na jejím konci ukončí. Růst je ukončen u žen okolo 16 roku života,
u mužů kolem 18 roku života. Dozrávají také druhotné pohlavní znaky do
plně vyvinutého dospělého stavu. Tyto procesy spadají až do věkového období
adolescence.
Nejenom v pubertě, ale v celém předcházejícím období života se mohou
projevovat rozdíly v růstu a vývoji, které jsou specifické pro některé etnické
skupiny nebo populace. Tyto rozdíly mohou mít různé původy. Hlavní důvody
vzniku těchto rozdílů jsou biologické, a můžeme mezi ně zařadit adaptace na
rozdílné životní podmínky (environmentální stres), geneticky podmíněné
znaky (mnohdy právě jako výsledek adaptací), rozdíly ve stravě a expozice
různým infekčním chorobám. Rozdílné velikosti novorozenců jsou také
16
způsobeny výše zmíněnými faktory, které působí na matku během těhotenství.
Rozdíly v průměrné porodní váze jsme již zmiňovali. Česká populace dosahuje
hodnot stejných nebo podobných jako ostatní evropské populace, Velká Británie
(3310 g), Itálie (3445 g), Francie (3240-3335 g). Pro srovnání uvádím některé
populace světové; průměrná porodní váha v Keňi (3143 g), Nigerii (2880-3117
g), Pákistánu (2770 g), v Indii (2493-2970 g), v Japonsku (3200 g), v Guatemale
(3050 g), v Mexiku (3022 g), Chile (3340 g), USA (3299 g). Největší poměr
novorozenců s nízkou porodní váhou (pod 2500 g) mají z výše uvedených států
v Indii (30,0%) a v Pákistánu (27,0%). V populacích s nízkou porodní váhou
byl pozorován v infantilním období velmi rychlý růst, oproti populacím s vyšší
porodní váhou. Rychleji v prvních 3 letech života tak rostou děti z Guatemaly,
Tanzanie, Keňi nebo Singapuru, než děti z USA nebo z Velké Británie.
V pozdějším věku se tempo růstu obou skupin vyrovná, a případně rostou
rychleji děti z USA a VB, díky lepším životním podmínkám. Rozdíly podobné
těmto při narození a v infantilním období pozorujeme i u sedmiletých chlapců.
Nejenom, že evropské děti jsou vyšší v průměru o 2 cm než děti z Latinské
Ameriky, Afriky a Asie (zde o 5 cm v průměru), ale další výrazné rozdíly jsou i
mezi dětmi uvnitř jednotlivých skupin v závislosti na jejich socio-ekonomickém
statutu. Rozdíl v tělesné výšce mezi sedmiletými chlapci z bohatých a chudých
rodin byl největší pozorován v Indii (12 cm), v Guatemale (11 cm) a v Nigerii
(8 cm). V Hongkongu jsou to pouhé 4 cm, stejně jako v Kostarice a na Jamaice.
Socioekonomické poměry, stejně jako biologické a environmentální faktory hrají
roli v rychlosti vývoje a růstu během puberty. Mezi tyto faktory patří velikost
obce, ve které jedinec žije, vzdělání rodičů, BMI rodičů, počet dětí v rodině.
Pokud porovnáme mužské vzorky z populace v USA s vzorky bohatých‚
a chudých Indů, dojdeme k následujícím závěrům. Nejrychleji rostou a dozrávají
během puberty Američané. Rozdíly v tělesné výšce se mezi nimi a skupinou
bohatých Indů se vzrůstajícím věkem zmenšují (9 cm rozdílu ve věku 12 let, 5 cm
ve věku 18 let). Indové dozrávají pomaleji ale déle, a začnou dohánět Američany
ve chvíli, kdy pubertální spurt u Američanů již končí. Naopak rozdíly mezi
Američany a chudými indickými chlapci se zvětšují po celou pubertu (10 cm
rozdílu ve věku 12 let, 15 cm v 18 letech). Dalším dobrým ukazatelem rychlosti
vývoje v pubertě a rozdílů mezi populacemi je věk při menarché, jako ukazuje
následující tabulka:
17
Tabulka 1 - Rozdíly mezi populacemi ve věku při menarché
Stát
Věk při
menarché (roky)
Belgie
13,1
Holandsko
Španělsko
Itálie
USA (běloši)
USA (černoši)
Venezuela
13,3
12,1
12,6
12,8
12,5
12,0
Stát
Nigerie
(vyšší třída)
JAR (město)
JAR (vesnice)
Indie
Japonsko
Nová Guinea
Fidži
Věk při
menarché (roky)
13,3
13,2
14,0
13,7
12,5
18,0
13,6
Dozrávání sekundárních pohlavních znaků, stejně tak jako velikost
pubertálního růstového spurtu patří mezi další znaky, jejichž rozvoj má silnou
dědičnou komponentu, a jsou proto charakteristicky odlišné mezi různými
populacemi.
V české populaci se některými růstovými charakteristikami odlišují od
majoritní populace především romské děti. Již v hodnotách porodní hmotnosti
a v procentu dětí s nízkou porodní hmotností se odlišují od majoritní populace.
Průměrná porodní hmotnost u romských dětí činí cca 2900 g (u majoritní
populace 3300 g). S nízkou porodní hmotností, pod 2500 g, je hlášeno z různých
zdrojů až 40% romských novorozenců. I u nich je vývoj od narození rovnoměrný,
a stejně i u nich platí, že dívky startují pubertální spurt dříve než chlapci. Proto
jsou romské dívky mezi 10. A 13. rokem života vyšší než chlapci, a mezi 9. a 14.
rokem života jsou těžší. Ovšem ve srovnání s českými dětmi jsou děti romské
ve všech kategoriích v průměru menší a lehčí. Tento rozdíl se v průběhu druhé
poloviny 20. století zmenšoval (díky výraznějším účinkům sekulárnímu trendu
u romského obyvatelstva, viz dále), ale je stále statisticky významný a dosahuje
hodnot 0,3 směrodatné odchylky (s) tělesné výšky dívek a 0,4 u chlapců (~ 2
cm). U tělesné hmotnosti jsou rozdíly ještě větší, a i dlouhodobě si populace
od sebe udržují větší odstup – asi 0,7 s (~7 kg). Načasování pubertálních
vývojových změn je u Romů jiné než u populace české. Velký rozdíl je patrný
v nástupu menarché u romských dívek V 70. letech minulého století spadal
tento nástup do věku 12,1 u romských dívek (z Prahy), zatímco průměr pro ČR
byl 13,6. Novější údaje sice chybí, ale můžeme předpokládat, že u Romů došlo
k dalšímu posunutí menarché do nižšího věku, stejně tak jako u celé populace.
Jak pro romské, tak pro české dívky platí, že ve velkých městech u nich nastupují
pubertální změny dříve, menarché nevyjímaje. Ačkoliv tedy romské dívky
18
zahajují pubertu dříve než dívky české, je mezi nimi a romskými chlapci menší
časový rozdíl. U českých dětí je tento rozdíl ve všech růstových parametrech
spojených s pubertou 2 roky mezi dívky a chlapci. Například obvod hrudníku
vzhledem k výšce těla je u českých dívek větší než u chlapců již od 10 roku
života. U romských dívek je tento parametr větší proti chlapcům až od 11 roku
života, a mezi 14. a 15. rokem života se opět dostávají do vedení chlapci.
Věk, kdy jedinec dosahuje v průběhu ontogenese jednotlivých vývojových
milníků se mění i v průběhu století. Zejména od konce 19. století, až do
minimálně 80. let století dvacátého (a v některých parametrech i do dneška) je
tento trend velmi výrazný a nazývá se sekulární trend. Jeho příčinou je zejména
neustále se zlepšující socioekonomická situace. Dalším výrazným faktorem jsou
pokroky v medicíně (antibiotika, preventivní medicína, očkování…) a hygieně,
stejně jako zlepšující se situace v životním prostředí. Nemalou roli na těchto
změnách má i zlepšující se kvalita školního vzdělávání, zejména co se týká vedení
dětí ke sportu, osobní a duševní hygieně. V průběhu posledních dvou set let se
tedy zvýšila průměrná výška 15letých chlapců o 30 cm (12 cm zvýšení průměrné
tělesné výšky za posledních 100 let), u dívek je to přibližně 20 cm (10 cm zvýšení
tělesné výšky za posledních 100 let). Rovněž se celý vývoj posouvá do dřívějšího
věku jedince a dřív je ukončen. Období nejrychlejší růstu se tak posunulo
u chlapců z věku 16,2 let v 19. století do věku 12,9 let v současnosti. Další změny,
které s sebou přináší sekulární trend, jsou sekvence prořezávání zubů, redukce
velikosti a počtu zubů, věk menarché aj. Věk menarché se změnil z 15,6 (1895)
na 13,01 v roce 2001. Zdá se, že u dívek se akcelerace ontogenetického vývoje
v rámci sekulárního trendu již zastavila, nebo se zastavuje. I u chlapců se již
zpomalila, ale pravděpodobně ještě dojde k mírným posunům ontogenetických
milníků do nižšího věku. Na závěr musíme podotknout, že ne všechny
akcelerační změny mají na organismus positivní vliv. Vyšší dosahovaná výška
postavy a tělesná váha se například projevuje negativně na kloubní aparát a na
stavbu kostí (osteoporosa). Sekulární trend u romských dětí, dle údajů do 80. let
20. století, směřuje k zeštíhlení, výraznější je u dívek než u chlapců.
Na tyto presentované rozdíly v individuálním vývoji před narozením
i po narození musí každý pedagog myslet, když se během výuky setkává s žáky
z různých etnických skupin. Jak jsme presentovali v našem příspěvku, podstata
těchto rozdílů je biologická. Výsledkem pak jsou mnohdy fenotypy, které se liší
od normy obvyklé pro českou populaci. Poučený pedagog pak jistě využije svých
znalostí v praxi, aby zabránil vzniku krizových situací, které z těchto rozdílů
mohou pramenit.
19
Literatura
DYLEVSKÝ, I. 1996. Funkční anatomie pohybového systému.
Praha : Karolinum, ISBN 80-7184-223-0
FERÁK, V. - SRŠEŇ Š. 1990. Genetika člověka.
Bratislava : SPN. 447 s. ISBN 80-80-00349-9.
GILBERT, S.,F., KNISELY, K. 2009. Developmental Biology, 8th Edition.
Sinauer Associates, Inc., Sunderland.
HAMER, S., COPELAND, P. 2003 Geny a osobnost.
Praha : Portál , ISBN 80 – 71 78-779-5.
HAVLÍČKOVÁ, L. 1998. Biologie dítěte :rané fáze lidské ontogenéze.
1. vyd. Praha : Karolinum, 93str. HERČÍK, F.: Život člověka.
Praha: Nakl. V. Škubal, 1947.
KARLBERG, J. 1989. A biologically-oriented mathematical model (ICP) for
human growth. Acta Paediatr. Scand., Suppl. 350, 70-94
KING, R. C., STANSFIELD, W. D. 1990. A Dictionary of Genetics. 4th edition.
Oxford : Oxford Univ. Press. 405 pp. ISBN 0-19-506371-6.
KOUKOLÍK, F. 2002. Lidský mozek (Funkční systémy; Norma a poruchy).
Praha Portál 2. aktualizované a rozšířené vydání, ISBN 80-7178-632-2.
MALÁ, H. 1977. Sborník Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, biologie V.:
Vývoj a výchova romských dětí. Univerzita Karlova, Praha
MALÁ, H. 1970. Sborník Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, biologie IV.:
Biologická a zdravotnická hlediska výchovy. Univerzita Karlova, Praha
MALÁ H., KLEMENTA J. 1985. Biologie dětí a dorostu. SPN, Praha
MACHOVÁ, J. 1993. Biologie člověka pro speciální pedagogy. SPN, Praha
MACHOVÁ, J. 2008.: Biologie člověka pro učitele. Praha : Karolinum,
2. vydání, ISBN 978-80-7184-867-7.
MĚKOTA, K., KOVÁŘ, R., ŠTĚPNIČKA, J. 1988.
Praha: SPN
20
Antropomotorika 2.
MICHEL, G. F., MOOREOVÁ, C. L. 1999. Psychobiologie.
Praha: Portál, ISBN 80-7178-116-9.
PŘÍVRATSKÝ, V. 1993. Biologie člověka pro posluchače oborového studia
pedagogických fakult. Nakl. H + H, Praha
ŠMAHEL Z. 2001. Principy, teorie a metody auxologie. Karolinum, Praha
ŠVANCARA, J. 1971. Kompendium vývojové psychologie. Praha : SPN
ŠVANCARA, J. 1969. Psychický vývoj jako homeostáza biologických a
peristatických faktorů. Brno : UJEP
ULIASEK S.J., JOHNSTON F.E., PREECE M.A. 1998. The Cambridge
Encyclopedia of Human Growth and Development.
Cambridge University Press, Cambridge
ROKYTA R. Fyziologie. ISV nakladatelství, Praha 2000.
VIGNEROVÁ, J., RIEDLOVÁ, J., BLÁHA, P., KOBZOVÁ, J., KREJČOVSKÝ,
L., BRABEC, M., HRUŠKOVÁ, M. 2006. 6. celostátní antropologický výzkum
dětí a mládeže 2001 Česká republika. PřF UK v Praze a SZÚ, Praha
VIGNEROVÁ, J., a kol. 2008. 6. celostátní antropologický výzkum dětí
a mládeže. SZÚ Praha - http://www.szu.cz/publikace/data/6-celostatniantropologicky-vyzkum
Tabulka 2 - Základní fáze prenatální ontogeneze - podle knihy Human
Development
1. měsíc
Během prvních dvou týdnů vývoje, před zahnízděním, hovoříme
o fázi germinální. Teprve po zahnízdění blastocysty, implantaci,
kdy se začínají diferencovat zárodečné listy, můžeme hovořit
o fázi embryonální. V prvém měsíci roste zárodek absolutně
nejrychleji; oproti zygotě je větší 10 000krát. Měří nyní zhruba
od 0,5 do 1,5 cm
Postupně se vytvářejí základy trávicí soustavy, nervové soustavy,
srdce, játra, ledviny, žaberní rýhy a základy lebky, nos, oči, uši
a ústa. Pupeční šňůra začíná fungovat. Zakládají se artérie
a vény a srdce bije zhruba 65 krát za minutu. Vznikají základy
končetin
21
Na přelomu prvého a druhého měsíce je embryo dlouhé okolo
2,5 cm a váží přibližně 2 gramy. Hlava nyní tvoří asi jednu
polovinu celkové délky těla. Zřetelně se vyvíjejí faciální partie
i jazyk a zárodky zubů. Na horní končetině je vyvinut loket
i prsty a palec. Na dolní končetině je vyvinuto koleno, kotník
a prsty. Embryo se pokrývá kůží, zřetelné jsou i papilární linie.
Začínají se vyvíjet gonády (pohlavní žlázy).
2. měsíc
Mozek embrya koordinuje svými impulsy funkci orgánových
systémů, srdeční činnost nabývá na pravidelnosti. Vyvíjejí se
pohlavní orgány. Žaludek produkuje trávicí šťávy, játra začínají
produkovat krevní buňky. Ledviny začínají odstraňovat z těla
kyselinu močovou. Kůže je nyní dostatečně senzitivní, aby
mohla reagovat přiměřeně na taktilní podněty. Dotkneme-li se
8 týdenního embrya, reaguje flexí trupu, extenzí hlavy pohybem
paží vzad.
Na přelomu druhého a třetího měsíce začíná fungovat placenta,
která však nabývá plné funkčnosti až na počátku čtvrtého
měsíce. V této fázi prenatálního vývoje již hovoříme o fétu. Váži
asi 30 g a měří 7 - 8 cm. Jsou vyvinuty základy nehtů na prstech
ruky i nohy, oční víčka (uzavřená), hlasivky, rty a prominující
nos. Hlava je stále velká, měří asi jednu třetinu délky těla, čelo
je velmi vysoké. Vnější pohlavní orgány jsou jasně zřetelné
a pohlaví snadno rozlišitelné. Končí organogeneze.
3. měsíc
Orgánové systémy jsou funkční. Fétus již dýchá a „vdechuje“
amnionovou tekutinu do plic a z plic. Občasně již močí. Žebra
a obratle jsou již chrupavčitá. Ve vnitřních pohlavních orgánech
vznikají primitivní pohlavní buňky, vajíčka nebo spermie.
Fétus nyní vytváří řadu specializovaných odpovědí, reflexů.
Může hýbat dolními končetinami, nohou i prsty, hlavou, otevírat
a zavírat ústa a polykat. Dotkneme-li se víček, pohnou se, dotek
dlaně způsobí částečnou flexi prstů, rty se při doteku formují
k sání, při doteku chodidla se prsty na noze roztáhnou. Toto
reflexní chování se projeví při porodu a mizí měsíc po narození.
Fétus je ve vnitřním obalu amnionu v amnionové tekutině
a vznáší se v plodové vodě vnějšího obalu chorionu.
22
4. měsíc
Růst těla nyní dostihuje tempo růstu hlavy, která nyní měří asi
1/4 tělesné délky - stejný poměr jako při narození. Fétus měří 15
až 25 cm, váží asi 200 g. Pupeční šňůra je nyní dlouhá jako fétus
a její růst bude dále pokračovat. Placenta je již plně funkční
a orgány jsou plně zformovány. Formuje se fetální a placentární
krevní oběh
Fétus se začíná intenzívně pohybovat, „kope“ matku, tento
moment bývá označován jako „quickening“ - zrození života,
reflexní aktivity, které se objevily v průběhu třetího měsíce
jsou nyní výrazné. Urychluje se vývoj svalstva, začíná osifikace
kostry.
5.měsíc
6. měsíc
Fétus má nyní hmotnost od 350 do 600 gramů a měří okolo
30 cm a začínají se objevovat rysy jeho osobnosti. Objevuje
se jasná fáze spánek - bdění a dítě v děloze zaujímá oblíbenou
pozici („leží“). Fétus se stává mnohem aktivnější - kope,
natahuje se, kroutí se a dokonce škytá. Je zřetelně slyšet tep
srdce. Potní a mazové žlázy jsou funkční. Respirační systém je
ještě nedostatečně vyvinut při předčasném porodu dítě není
schopno dýchat a umírá.
Objevují se řasy a obočí, tělo se pokrývá lanugem.
Rychlost růstu fétu se mírně zpomaluje, fetus měří nyní asi
35 - 40 cm a váží asi 500 - 600 gramů. Kůže je průsvitná,
červenavá. Objevuje se vrstva podkožního tuku. Začíná mizet
lanugo. Oči jsou kompletní, oční víčka se zavírají a otvírají a fetus
se může dívat do všech stran. Pravidelné dýchaní je udržováno
po 24 hodin. Objevuje se plakání, a ruka je již schopná silového
uchopení flexí všech prstů.
Dýchací aparát je stále nedozrálý, šance na přežití při předčasném
porodu je stále malá.
7. měsíc
Fetus nyní váží od 1200 do 2000 gramů, měří přes 40 cm a má
nyní plně vyvinuty reflexy. Pláče, dýchá, polyká a může si sát
palec. Varlata začínají sestupovat do tříselného kanálu, labia
majora se zvětšují. Lanugo buď zmizí, nebo mizí až krátce
po porodu, vlasy mohou pokračovat v růstu. Epidermis začíná
rohovatět.
Orgány jsou plně funkční, při příslušné lékařské péči může plod
těžší než 1300 - 1500 gramů poměrně dobře přežít.
23
8. měsíc
Fetus je nyní dlouhý 45 - 50 cm a váží 2500 - 3000 gramů. Jeho
pohyby jsou omezené, protože rychle přerůstá velikost vnitřního
prostoru dělohy. Během osmého a devátého měsíce se stává
vrstva podkožního tuku souvislou, tělo je schopné se adaptovat
na změny teploty mimo dělohu. Varlata začínají sestupovat do
šourku, labia minora jsou minimálně stejně velká jako labia
minora. Nehty již téměř pokrývají konce prstů.
9. měsíc
Jeden až dva týdny před porodem přestává fetus růst, váží více
než 3000 gramů a měří okolo 50 cm, placenta přestává plnit
svoje funkce, „postupně se odpojuje“. Vrstva podkožního tuku
se stále zvětšuje, orgány pracují stále výkonněji, srdeční tep
se zvyšuje, je vylučováno více exkrementů. Mizí načervenalá
barva kůže. Varlata jsou sestoupená v šourku, labia majora plně
překrývají labia minora, nehty jsou plně vyvinuty. Krevní oběh
se připravuje na přestavbu, tj. začínají se postupně uzavírat
tepenný a později i žilní dučej. Přestavba fetálního oběhu na
novorozenecký se dokončuje těsně po porodu. Těhotenství trvá
podle všeho v průměru pouze 266 dnů, tj. 26 týdnů, a nikoliv 28
týdnů, jak se běžně uvádí v učebnicích.
Tabulka 3 - Výsledky celostátních antropologických výzkumů (CAV) - podle
různých autorů (Lhotská a kol., Bláha a kol., Prokopec, atd. - © Státní zdravotní
ústav, Ústav sportovní medicíny)
Výška – hoši
Věk
CAV CAV CAV CAV CAV
1951 1961 1971 1981 1991
Roky
0,0
0,5
1,0
1,5
2,0
2,5
3,0
3,5
4,0
5,0
6,0
7,0
8,0
9,0
10,0
11,0
12,0
54,3
66,4
74,8
80,9
85,5
90,6
95,3
99,0
101,9
108,4
114,3
120,4
126,0
131,4
136,1
140,7
144,7
54,4
68,9
75,8
82,0
87,0
91,8
95,7
99,2
102,5
109,2
115,6
121,5
127,5
132,6
137,7
142,5
147,7
54,7
69,3
77,2
82,6
88,5
92,5
96,5
100,3
103,8
111,0
116,7
122,6
128,2
133,8
138,6
143,6
148,4
58,3
69,4
76,9
83,0
88,1
92,8
96,9
100,7
103,8
111,0
117,5
123,3
129,2
134,6
139,9
145,0
150,5
57,9
69,1
76,5
83,2
88,9
93,6
97,7
101,3
104,9
112,1
118,5
124,9
130,3
135,9
140,8
146,1
152,1
24
Výška dívky
Věk
CAV CAV CAV CAV CAV
1951 1961 1971 1981 1991
Roky
0,0
0,5
1,0
1,5
2,0
2,5
3,0
3,5
4,0
5,0
6,0
7,0
8,0
9,0
10,0
11,0
12,0
52,4
64,7
74,0
79,1
85,4
89,2
94,0
98,0
101,1
107,5
113,6
119,9
125,2
130,5
135,6
141,4
146,6
53,3
66,8
74,3
80,7
86,1
90,7
94,6
98,2
101,8
108,4
114,6
120,7
126,8
131,6
136,3
143,1
149,0
53,8
67,3
75,5
81,4
87,3
91,5
95,6
99,5
103,1
110,3
116,4
122,1
127,7
133,1
138,4
144,8
150,8
56,7
67,4
75,4
81,7
86,7
91,8
96,2
99,8
103,1
110,4
117,0
122,8
128,3
133,9
139,5
145,7
152,3
56,8
66,9
75,0
81,8
87,6
92,5
97,1
100,8
104,2
111,5
118,0
124,1
130,0
135,5
140,8
147,2
153,7
13,0
14,0
15,0
16,0
17,0
18,0
150,1
156,7
163,0
168,4
171,6
173,4
154,0
160,4
167,2
171,0
172,9
174,3
154,6
161,6
168,2
172,4
174,9
176,4
157,2
164,6
171,3
175,2
177,2
178,1
158,1
165,8
172,4
176,3
178,7
178,8
Hmotnost – hoši
Věk
Roky
0,0
*0,5
1,0
1,5
2,0
2,5
3,0
3,5
4,0
5,0
6,0
7,0
8,0
9,0
10,0
11,0
12,0
13,0
14,0
15,0
16,0
17,0
18,0
CAV
1951
4,2
7,9
10,3
11,4
12,3
13,4
14,9
15,5
16,7
18,6
20,6
22,9
25,6
28,2
30,9
33,8
36,6
40,7
46,1
52,2
58,5
62,2
64,6
152,3
156,4
159,0
160,7
161,7
162,1
154,0
158,4
160,9
162,0
162,2
162,1
156,0
159,9
161,9
162,9
163,5
163,8
158,0
162,1
164,1
164,7
165,1
165,3
159,4
163,2
165,5
165,9
166,4
166,2
Hmotnost - dívky
CAV CAV CAV CAV
1961 1971 1981 1991
4,2
8,3
10,3
11,7
12,1
14,0
14,9
15,8
16,6
18,6
20,9
23,5
26,2
29,1
32,2
35,3
38,8
43,8
49,2
56,1
60,8
63,5
65,5
13,0
14,0
15,0
16,0
17,0
18,0
4,3
8,3
10,5
11,7
13,0
13,9
14,9
16,0
17,0
19,3
21,4
23,9
26,7
29,8
32,9
36,1
39,9
44,6
50,5
57,1
62,1
65,9
68,1
5,2
8,2
10,4
11,8
12,9
14,0
15,0
16,1
17,0
19,2
20,8
24,1
27,1
30,2
33,6
37,2
41,1
46,8
52,7
59,0
64,0
67,4
69,7
5,0
8,0
10,4
11,8
13,1
14,2
15,3
16,3
17,3
19,6
22,0
24,7
27,6
30,7
34,1
38,0
42,5
47,3
54,0
60,0
64,8
68,6
70,4
Věk
Roky
0,0
0,5
1,0
1,5
2,0
2,5
3,0
3,5
4,0
5,0
6,0
7,0
8,0
9,0
10,0
11,0
12,0
13,0
14,0
15,0
16,0
17,0
18,0
CAV CAV CAV CAV CAV
1951 1961 1971 1981 1991
3,8
7,1
9,9
10,9
12,2
13,3
14,4
15,0
16,2
18,1
20,1
22,5
25,2
27,9
31,0
34,9
38,8
43,9
48,9
53,1
56,1
58,4
59,5
3,9
7,6
9,7
11,0
12,2
13,3
14,3
15,2
16,2
18,2
20,4
23,1
26,1
28,8
32,5
36,3
41,3
46,1
51,1
55,0
57,3
58,3
59,0
3,8
7,7
9,8
11,1
12,4
13,4
14,9
15,5
16,6
18,9
21,2
23,6
26,5
29,6
33,1
37,4
42,6
47,2
52,2
55,2
57,5
58,5
59,1
4,7
7,6
9,8
11,1
12,3
13,5
14,6
15,6
16,5
18,8
20,5
23,7
26,6
29,8
33,4
37,3
43,2
48,2
52,8
55,8
57,8
58,9
59,1
4,7
7,9
9,7
11,2
12,4
13,6
14,8
15,8
16,9
19,0
21,6
24,3
27,4
30,4
33,7
38,2
43,2
48,7
52,9
55,5
57,4
58,6
59,4
Tabulka 4 - Shrnutí výsledků výsledků 6. Celostátního antropologického
výzkumu 2007
(Grant Interní grantové agentury Ministerstva zdravotnictví ČR Registrační číslo:
č. NJ/6792-3/2001 Nositel: Státní zdravotní ústav, Šrobárova 48, Praha 10 Řešitel
projektu: Ing. Jana Vignerová, CSc., [email protected] Spoluře š itelé: Doc. RNDr. Pavel
Bláha, CSc., Přírodovědecká fakulta UK, Praha Ing. Marek Brabec, PhD., Státní
zdravotní ústav, Praha RNDr. Jarmila Kobzová, PhD., Pedagogická fakulta JU,
České Budějovice RNDr. Lubomír Krejčovský, CSc., Pedagogická fakulta UP,
Olomouc RNDr. Jitka Riedlová, 3. lékařská fakulta UK, Praha)
http://www.szu.cz/publikace/data/6-celostatni-antropologicky-vyzkum
25
Dochází ke zpomalování pozitivního sekulárního trendu tělesné výšky,
u dospíva-jících dívek až k jeho zastavení. U dospívajících chlapců naopak
tento trend ještě pokračuje.
Poprvé v historii výzkumů jsou třináctiletí chlapci vyšší než dívky. Ještě
v roce 1991 byly průměrné výšky obou pohlaví v tomto věku shodné.
Průměrná tělesná výška osmnáctiletých chlapců je 180,1 cm, dívek 167,2
cm.
V roce 2001 se nepotvrdilo, že děti z Prahy mají nejvyšší průměrnou výšku.
Poprvé v historii nebyl zjištěn statisticky významný rozdíl průměrné tělesné
výšky mezi dětmi z komunit různé velikosti.
U dospívajících dívek nedochází ke zvyšování průměrné tělesné hmotnosti
již od roku 1951.
Období nástupu adiposity rebound se posunulo na 50. percentilu BMI
od roku 1951 u chlapců z 6,2 roku na 4,9 roku (o 1,3 roku), u dívek z 6,4 roku
na 5,2 roku (o 1,2 roku).
V posledním desetiletí došlo u chlapců k dřívějšímu nástupu adiposity
rebound o 0,6 roku, u dívek o 0,2 roku.
Prevalence nadváhy a obezity u dětí je statisticky významně svázána
s hodnotou BMI rodičů, pohlavím dítěte (v neprospěch chlapců) a s úrovní
vzdělání rodičů: čím vyšší vzdělání, tím nižší prevalence nadváhy a obezity.
U dětí mezi 7 a 11 rokem se zvýšil podíl obézních chlapců o 2,6 %, dívek
o 1,7 % (oproti 3 % v roce 1991). Podíl dětí s nadváhou se významně
nezvýšil.
S věkem klesá podíl jedinců s nadváhou a obezitou a stoupá podíl jedinců
s nízkou hmotností.
U dívek zůstává střední doba nástupu menarché 13,0 roku, stejně jako v roce
1991. U chlapců došlo k posunu nástupu mutace ze 14,5 roku na 13,8, tedy
o 0,7 roku do nižšího věku.
26
Obr. 1 - ICP křivka dle Karlberga (1989) (přejato z Šmahel 2001) – distanční
růstová křivka tělesné výšky
Obr. 2 – 6. Celostátní antropologický výzkum - Růstový graf tělesné výšky –
chlapci (zdroj: http://www.szu.cz/uploads/documents/czzp/rustove_grafy/
telV0_18h.pdf)
27
Obr. 3 – 6. Celostátní antropologický výzkum - Růstový graf tělesné výšky
–dívky (zdroj: http://www.szu.cz/uploads/documents/czzp/rustove_grafy/
telV0_18d.pdf)
Obr. 4 – 6. Celostátní antropologický výzkum - Růstový graf tělesné hmotnosti
– chlapci (zdroj: http://www.szu.cz/uploads/documents/czzp/rustove_grafy/
hmotnost0_18h.pdf)
28
Obr. 7 – 6. Celostátní antropologický výzkum - Růstový graf tělesné výšky
–dívky (zdroj: http://www.szu.cz/uploads/documents/czzp/rustove_grafy/
bmi0_18d.pdf)
30
Chování primátů jako základní model pro pochopení lidského
chování - lidoopi a člověk - rozvoj kognitivních procesů
a komunikace u lidoopů - vznik tradic
Marina Vančatová, katedra antropologie FHS UK v Praze
Etologie primátů a člověka
Etologie člověka se jako vědní obor začala formovat začátkem 70 let
předminulého století. Charles Darwin se může po právu považovat za prvního
vědce, který obrátil svoji pozornost na problematiku biologie lidského chování
(Eibl-Eibesfeldt, 1989). Konrád Lorenz a Niko Tinbergen – zakladatelé
moderní etologie – si dali jako jeden z nejdůležitějších badatelských úkolů
zjistit vhodnost hypotéz a modelů získaných pozorováním chování zvířat pro
studium lidského chování, tedy, z dnešního hlediska, zda existují porovnatelné
a analogické typy chování mezi zvířaty a člověkem.
Základní součásti etologie jsou následující: a) morfologie chování (popis
postojů a pohybů), b) experimentální etologie (analýza vnějších a vnitřních
faktorů chování) a c) srovnávací etologie (evoluční a genetická analýza
chování).
Etologie člověka je v současnosti již plně zformována jako biologický vědní
obor. Bez ohledu na četné diskuse a argumenty proti využívání evolučních
principů v analýze chování člověka se objevuje stále více empirických dat
dokazujících že tento přístup je správný. Etologie člověka jako vědní obor se
vyučuje na universitách a kolejích v mnoha státech, například v Německu,
Rakousku, Velké Británii, v USA a Kanadě, v Japonsku a v neposlední řadě
i na českých universitách (například Universita Karlova v Praze a Západočeská
universita v Plzni).
Od 90. let, spolu se změnou paradigmatu v evoluční biologii a pokrokem
v molekulárně biologických technologiích, začíná nová etapa etologie, která
se zakládá na moderním pojetí evoluční biologie, která překonala staré
zjednodušující paradigma neodarwinismu. V současnosti je pro etologii
primátů i člověka charakteristické její organické spojení s řadou disciplin.
Klasická etologie, studující druhově specifické instinktivní formy, překonává
rigidní pohled na chování jako souboru instinktů a studium chování se více
zaměřuje na použití evolučně - etologických principů v analýze složitých
forem chování primátů i člověka, včetně jejich fyziologických, sociálních
mechanismů a ekologických faktorů.
31
Metodologickým základem etologie člověka je etologie, evoluční biologie,
kognitivní a sociální psychologie, psycholingvistika, sémiotika a kulturní
a sociální antropologie. Avšak etologie člověka nekopíruje tyto obory, ale má
svoji vlastní sféru zájmů a vlastní předmět výzkumu (Eibl-Eibesfeldt, 1989). Tento
autor determinuje etologii člověka jako biologii lidského chování, protože tento
obor zkoumá základy formovaní lidského chování v ontogenezi a fylogenezi,
funkce určitých forem chování, fyziologické mechanizmy chování, snaží se
zjistit selektivní procesy, které vedly k formování konkrétní strategie chování.
Etologie primátů má podobné základy, ale její historie je starší, a proto
v ní nalézáme silné vlivy zoologie a ekologie, a samozřejmě je podstatně
zřetelnější vliv evoluční biologie a experimentální fyziologie a psychologie.
Vzhledem k tomu, že v etologii primátů neplatí striktní etická a morální
omezení jako při výzkumech člověka, a tudíž etologie primátů je „pohledem
z vnějšku“, rozvíjí se tento obor podstatně dynamičtěji. V současné době
je to obor zřetelně interdisciplinární, který je, vedle tradičních disciplin
v úzkém kontaktu s molekulární fyziologií a genetikou, evoluční antropologií
a ekologickými disciplinami. V poslední době je v etologii primátů stále
zřetelnější vliv neurověd a srovnávací psychologie. Ne náhodou řada závažných
diskuzí probíhala v časopisech Brain, Behaviour and Evolution a Evolutionary
anthropology.
Důležitým aspektem výzkumu etologie člověka je také zkoumání
lidských vztahů v každodenním životě a srovnávací kroskulturní analýza
universálních prvků chování, jejích konkrétních mechanizmů a počátečních
příčin vzniku (Butovskaya, 2004). Etologie člověka také zkoumá kulturně
specifické formy chování, zvlášť v těch případech, kdy je jejich výskyt
v reálním rozporu se známými principy evoluční biologie (Schifenhovel, 1997).
Podle definice Mariny Butovské (2004) etologie je člověka věda, která zkoumá
vztah biologického a sociálního v chování člověka. Etologové zkoumají, jak se
základní evoluční trendy realizují v podmínkách různých kultur. V perspektivě
etologie člověka může napomoci vzájemnému porozumění mezi přírodními
a humanitními obory. Tato věda jako oblast poznatků o chování člověka plní
prázdná místa, která byla mimo pole zájmu v psychologii, kulturní antropologii
nebo sociologii. Zkoumá totiž chování člověka v jiném, a to evolučním rámci.
Je logické, že v etologii člověka se uplatňují stále více některé poznatky
z oblasti chování primátů a stále intenzivnější výzkum tradic a kultur
lidoopů posiluje uplatňování některých výzkumných metod lidského chování
i v primatologii. Ve většině oblastí však etologie člověka a primátů mají
specifické cíle a metody a možnosti jejich komunikace jsou stále omezené,
32
podobně jako mezi biologickými a sociálními antropology.
Historie a metodologický vývoj etologie
Ve své knize Agresivita věnuje Konrád Lorenz celou kapitolu úloze
vrozeného chování v životě člověka (Lorenz, 1966). Současně Niko Tinbergen
ve své Nobelovské přednášce rozvádí myšlenky o omezenosti adaptivních
možnosti člověka v procesu rychlé změny podmínek životního prostředí
a význam etologických přístupů ve studiu psychických poruch u člověka.
Nutnost použití etologických přístupů pro objasnění chování člověka
stala zřejmou již v 60tých letech minulého století. Nejenom etologové, ale i
psychologové, psychiatři, psychoanalytici, antropologové a zoologové začali
začátkem 70 let 20. století mluvit o nutnosti rozvoje etologie člověka, například
byli Ireneus Eibl-Eibesfeldt, Richard Hinde, William McGrew, D. Fridman, E.
Hess, J. Bowlby, P. Smiths, Desmond Morris a jiní.
Specifické hraniční postavení nové vědecké discipliny vyvolalo velké a
bouřlivé diskuse. Zoolog Desmond Morris se jako jeden z prvních zabýval
popularizací etologie člověka. Dosáhl velké popularity svými knihami Nahá
opice (1967) a Lidská Zoo, ve kterých předkládal svérázný, zoologický pohled
na chování člověka, když srovnával podobnost neverbální komunikace
a sociální struktury člověka s jinými primáty. Avšak velice zjednodušené
a nepřesné interpretace při srovnávaní člověka a zvířat vyvolaly zasloužené
protesty jak ze strany představitelů humanitních věd, tak i biologů. Nicméně
práce Desmonda Morrise nelze vidět pouze z této negativní stránky. Pravě ten
fakt že předložil široké veřejnosti biologický pohled na původ lidského chování,
přinutil veřejnost i badatele, aby se zamysleli nad svou evoluční minulosti.
Tento fakt bezesporu ulehčil práci dalších generaci etologů a vyvolal značný
zájem studentů i vědců o etologii člověka.
Etologie člověka se jako věda začala formovat ve značné míře diky pracím
Ireneuse Eibl-Eibesfeldta. V roce 1967 I. Eibl-Eibesfeld, žák Konráda Lorenze,
publikoval v knize Etologie – biologie chování celou kapitolu věnovanou
člověku a jeho chování. V Německu v roce 1970 byl otevřen ústav etologie
člověka. V roce 1978 vznikla mezinárodní společnost etologie člověka. Etologie
člověka je publikována řadou mezinárodních časopisů, například Human
Nature: Ethology and Sociobiology, v současnosti přejmenovaný na Evolution
and Human Behaviour. Články o etologii člověka jsou publikovány také
v časopisech Ethology, Aggressive Behaviour, Behaviour, Journal of Nonverbal
Behavior, Journal of Personality and Social Psychology, Behavioral and Brain
33
Science, Child Development, Current Anthropology a jiných.
Etologie primátů
Etologie primátů má dlouhou historii a nalézáme v ní celou řadu vlivů
a specifi k, které z toho vyplývají, a které ji některých rysech odlišují od etologie
člověka. Především etologie primátů je od samého počátku jednoznačně
biologickou disciplinou, jejíž jediný přesah do oblasti sociálních věd byl
v oblasti srovnávací a experimentální psychologie – sociálně vědních disciplin,
ve kterých nalézáme řadu vlivů biologických. Etologie primátů je oborem,
který důsledně zkoumá nejen vlastní chování a jeho biologické a sociální
mechanismy, ale také sociální organizaci, životní historii a ekologické faktory,
které chování daného druhu a dané skupiny formují. V průběhu minulého století
zahrnovala etologie primátů řadu experimentálních výzkumů zaměřených
na činnost nervového systému v různých modelových situacích a výzkumu
instinktivního chování, které se staly předmětem často oprávněných kritik.
V současné době jsou uplatňovány moderní neinvazivní metody a vyspělé
počítačové technologie, které nejenže jsou eticky přijatelné, ale poskytují
mnohem representativnější výsledky.
Specifické aspekty výzkumu chování primátů
Výzkum chování nehumánních primátů umožňuje zkoumat některé
rysy chování a sociální struktury, které je u člověka obtížné zkoumat ať už
z hlediska metodologického a metodického nebo etického. Jedná se o celou
řadu faktorů – kulturních, ideologických, náboženských i sociálních. Z tohoto
hlediska je etologie primátů pro lidskou etologii nenahraditelná a pomáhá
odhalovat i tak závažné problémy jako šíření epidemii v lidských populacích.
V dalším podáme přehled několika nejdůležitějších a specifických aspektů
etologie primátů.
Historie výzkumů etologie primátů
Výzkumy chování lidoopů mají své kořeny v 19. století a zpočátku
probíhaly silně pod vlivem Darwinovy teorie přírodního výběru, která na
význam chování (například při sexuálním výběru) poukazovala. Dalším
důležitým vlivem byl boom výzkumu přírody v této době, kdy se organizovaly
rozsáhlé expedice do dosud nepoznaných oblastí Afriky, jižní Ameriky a Asie.
Tyto expedice poskytovaly řadu nových fakt, které iniciovaly rozsáhlé diskuse
mezi badateli. Samozřejmě většina údajů o chování z této doby byla velmi
nepřesných, často ovlivněných domorodými mýtu, a jejich hodnota spočívala
především v tom, že vyprovokovala ostré vědecké diskuse s následnými
34
výzkumy, které pak poskytovaly daleko věrohodnější údaje. Problémem
bylo, že etologie po dlouhou dobu postrádala unifikované standardní metody
výzkumu.
V historii etologie primátů můžeme rozlišit zhruba tři základní etapy
(srov. Deryagina, Butovskaya, 1992):
I etapa - konec XIX. – první čtvrtina XX. století – shromažďování faktů
o chování zvířat
II etapa - 30-40 roky XX. století – vytváření jediné vědecké etologícké
teorie instinktivního chování. Tato etapa je spojena s jmény K. Lorenze,
O. Heinrota, W. Craiga, N. Tinbergena a jiných.
III etapa – od 50 let XX století do 90.let minulého století – syntéza
etologie, fyziologie, srovnávací psychologie. O teto etapě se mluví jako
o primatologickém boomu.
Výzkum chování primátů zásadně ovlivnila řada výrazných osobností
té doby, například na počátku minulého století to byli ruští badatelé Ivan P.
Pavlov a Nadezhda N.Ladygina-Kots, v polovině minulého století pak Konrád
Lorenz, na kterého navázal například Irwin deVore při výzkumu paviánů. V
šedesátých a sedmdesátých letech sehrálo obrovskou roli, i při popularizaci
etologických výzkumů, pak tzv. velké ženské trio – Jane Goodall, Dianne Fossey
a Biruté Galdikas. V osmdesátých letech se výrazně prosadily zástupkyně tzv.
feministického hnutí primatologů, jmenujme například Shirley Strum a Sarah
Blaffer-Hrdy. Na konci minulého století to pak byli representanti holandské
školy Jana A.R.A.M. vanHoofa - Frans deWaal a Carl van Shaik a zástupci
skotské etologické školy Richard Wrangham a William McGrew. Zajímavé
je, že po celou dobu historie se nejvýraznější osobnosti etologie primátů
objevovaly v souvislosti s výzkumem chování lidoopů a paviánů.
Etologie primátů v Českých zemích
Prvním českým primatologem, který se zabýval systematicky chováním
primátů, byl fotograf a novinář AFP českého původu, Ing. Vilém Bischof. Jeho
kniha „Na šimpanzích stezkách“ z roku 1980 zaujala biologickou veřejnost.
Chováním primátů se také okrajově zabývali zoologové Prof. Zdeněk
Veselovský, jeden z Lorenzových žáků, a Ing. Luděk Dobroruka. První tým,
který se začal profesionálně zabývat chováním primátů se v 80tých letech
zformoval v Laboratoři evoluční biologie Československé akademie věd pod
vedením Dr. Václava Vančaty.
35
Ve vědecké komunitě v Československu však převládal názor, že
primatologie je v podstatě srovnávací anatomie primátů nebo něco, co je pro
normálního českého badatele zcela exotické, a tudíž nedostupné. Etologie
primátů pak byla považována za zcela okrajový obor. A protože primáti
v Čechách nežijí, nemají takové výzkumy, a tudíž ani výchova potenciálních
primatologů, žádný smysl. Tyto názory, často podporované akademickými
koryfeji tehdejšího socialistického režimu, neodpovídaly potřebám a dokonce
ani možnostem tehdejší české vědy. Například jen v tehdejším Sovětském svazu
bylo chováno v pěti velkých primatologických centrech více jak 8000 primátů
a chováním primátů se zabývala řada významných vědců. Paviáni pláštíkoví
dokonce žili volně ve třech rezervacích na Kavkaze. Chybnost těchto názorů
prokazuje současný stav v České republice, kde se stala primatologie normální
součástí výuky na mnoha fakultách univerzit v ČR a počet zájemců o studium
primátů začíná v současné době převyšovat možnosti universitních pracovišť i
zoologických zahrad. V současné době existuje v ČR několik týmů a výzkumy
chování jsou podporovány různými institucemi jako je GA ČR nebo NATO.
Srovnávací studie
V chování lidí v různých kulturách je možné vyčlenit řadu charakteristik,
která představuje kontinuální řadu od relativně stabilních do velice
proměnlivých, kulturně specifických elementů. Nicméně ani ten fakt, že
konkrétní chování je přítomno ve všech kulturách, ještě nesvědčí o tom, že
toto chování je vrozené. Určité archetypální prvky chování, které nazýváme
vrozené automatizmy, jsou i u člověka. Jsou to například výrazné pohyby
při pláči, smíchu, úsměvu, výraz smutku nebo bolesti. Ve většině případů je
shoda ve strategií chování způsobena stejnými kulturními, sociálními nebo
biosociálními potřebami. Stejný kulturní fenomén může byt docílen desítkami
různých způsobů, sociálních a biosociálních mechanismů, a je i výsledkem
různých zkušeností učení. Například, ve všech lidských kulturách bez výjimky
používají lidé oheň, ale způsoby jeho získávání a uschovávaní jsou různé. Také
chování u ohně se mezi jednotlivými kulturami výrazně liší.
Nemůžeme tedy říci, že jednotlivé prvky chování se v jednotlivých
kulturách zásadně liší, ale v celkových vzorcích chování mohou existovat
principiální rozdíly. Ty existují například mezi chováním v lovecko-sběračských
a zemědělských kulturách a mezi chováním v postmoderní globalizované
kultuře a v kulturách, ve kterých přetrvávají v podstatné míře lokální prvky.
Data posledních let z oblasti primatologie ukazují, že všechny tyto
vlastnosti v počátečné formě přítomné u lidoopů. Experimenty, které se
36
zabývaly osvojením si jazyka sluchové postižených gorilami, šimpanzi,
orangutany a bonoby svědčí o tom, že kognitivní schopnosti u těchto velkých
lidoopů jsou dostatečné pro osvojení si symbolů a operování znaky. Osvojení
si jazyka lidoopy se uskutečňuje v procesu každodenních kontaktů, stejně jako
u dětí, a nikoliv cestou formování podmíněných reflexů.
Lidoopi – lidští nebo nelidští
Lidoopi mají celou řadu rysů chování, které více či méně připomínají
chování člověka, například zdravení, nástrojové chování, schopnosti
komunikace a klamání a manipulace s okolím. Je třeba si ale uvědomit, že
přes všechny podobnosti které mají své kořeny v blízké genetické příbuznosti
a podobných vlastnostech vyspělého centrálního nervového systému, chování
lidoopů má celou řadu podstatných odlišností od chování lidského. Přesto, že
i u lidoopů existují tradice a kultura, jejich význam a variabilita je kvalitativně
odlišná o podobných lidských vlastností. Také lokomoce, způsob řízení
lokomočního aparátu a ekologické postavení lidoopů se zásadně liší od člověka,
kde má kultura, zejména materiální kultura, jednoznačně adaptivní význam.
Z obecně metodologického hlediska je tedy chování lidoopů možná unikátní
mezi nehumánními primáty, ale rozhodně se nejedná o chování lidské.
Lidoopi a člověk
Téma lidoopů a člověka, jejich biologie, ontogeneze, chování
a komunikace, se diskutuje ve vědeckých komunitách od dob Darwinových.
Objektivně existuje mezi těmito blízkými příbuznými, dnes řazenými do
společné čeledi Hominidae, celá řada podobných rysů v chování, včetně
rituálů jako je zdravení. Nalézáme i mnohé společné rysy v sociálním nebo
agonistickém chování.
Stejně tak ale existuje množství významných rozdílů, které vznikly
v průběhu paralelní evoluce lidoopů a homininů po více než 7 milionů
let. Mnohé z nich, které jsou podmíněné kulturou a sociální strukturou
i specifickou adaptivní strategií anatomicky moderního člověka jsou poměrně
mladé, ale proto nejsou o nic méně významné.
Bohužel diskuse o podobnostech a rozdílech mezi lidoopy a člověkem
je ovlivněna i řadou předpojatostí, emocí a v neposlední řadě i faktory
ideologickými a náboženskými. Na straně jedné mnozí vědci, většinou
biologové, ale i právníci, zdůrazňují podobnosti a společné kořeny, na straně
druhé jiní badatelé, převážně vědci sociální a theologové, nechtějí tyto
37
podobnosti plně přijmout a zveličují rozdíly mezi člověkem a lidoopy, kteří
pro ně představují zvířata jako každá jiná.
A tak se mnohdy objektivní vědecká diskuse změní v emocionální
disputace, kdy ani jedna ze stran není ochotna připustit argumenty druhé,
zejména jedná-li se o chování a další „typicky“ lidské vlastnosti. Tento stav
nebude podle všeho ještě dlouho překonán. Nicméně není pochyb o tom, že
právě srovnávací studie chování lidoopů a člověka nám mohou přinést mnoho
nových a velmi důležitých poznatků, jako o lidoopech tak o lidech. To nám
ukazují studie schopností komunikace lidoopů a dětí i srovnávací studie
kresebných aktivit lidoopů a dětí, případně handicapovaných lidských jedinců.
Také výzkumy archetypálních rysů chování lidoopů a lidí, jako jsou zdravení,
projevy přátelství a agrese, či socio-sexuální chování lidoopů a lidí.
Základní metodické rozdíly v hodnocení chování nehumánních primátů
a člověka
Metodické rozdíly v hodnocení chování nehumánních primátů a člověka
mají několik základních příčin. První a nejvýznamnější nepochybně spočívá
v objektu výzkumu. Chování člověka, našeho vlastního druhu, je samozřejmě
zkoumáno, snad lépe sledováno, již tisíce let. Proto se nejprve stalo předmětem
studia sociálních věd, především psychologie, etnografie a etnologie, sociologie
a fi losofie. Lidská etologie tedy původně převzala a modifi kovala zejména
metody psychologické a etnologické se všemi problémy a nedostatky, které
z toho vyplývají. Jeden ze základních problémů byl, že se lidská etologie
usilovně pokoušela hledat kausální příčiny určitého chování, důvody, proč se
daný jedinec chová určitým způsobem. Proto se důležitou součástí metod staly,
vedle vlastního pozorování, interview a dotazníky. Problém humánní etologie
spočíval také v tom, že stavěla lidské chování nad chování zvířecí, které je
ostatně některými badateli i lidem obecných chápáno jako něco primitivního,
instinktivního či dokonce brutálního. Chování zvířat, a dokonce i lidoopů,
bylo chápáno jako něco vysloveně instinktivního a pudového, bez možnosti
rozhodování a myšlení.
Tento antropocentrický přístup se stal překážkou i pro výzkum některých
typů chování (sexualita, agrese) i výzkum mnohých ne-evropských lidských
populací. Proto začala etologie od 60tých let postupně přebírat metody
vypracované pro studium živočichů, které byly exaktnější, objektivnější
a důslednější z hlediska hlavního předmětu etologie, studia chování. V
současné době je například zásadou komparativních lidských etologických
studií, že badatel by neměl zkoumat svou vlastní populaci, protože se nikdy
38
nemůže oprostit apriorních, mimovědeckých, hodnocení a interpretací,
ať už pozitivních nebo negativních. Toto je však problém také u dotazníků
a interview, kde může být komunikace v místním jazyce nepřekonatelným
problémem pro získání objektivních údajů. Jazyk totiž zahrnuje také určité
rysy chování a neverbální komunikace i znalosti reálii, které i badatel s velmi
dobrými znalostmi jazyka nemůže ve většině případů dokonale zvládnout
není-li rodilým mluvčím. Ostatně objektivita dotazníků a řízeného interview
(tedy problém odstínění apriorních podvědomých formulací, které daný
badatel zahrnuje do otázek) je předmětem intenzivní badatelské činnosti
současné psychologie. Bylo totiž prokázáno, že dotazy často sugerují jen určité
typy odpovědí.
Metody etologie nehumánních primátů původně vycházely ze zásad
a principů které vytýčil Konrád Lorenz, tedy chování je primárně instinktivní
a teritoriální, a také velmi individuální vznikající v průběhu ontogeneze
například imprintingem. Podle principů neodarwinismu bylo chování
považováno za nedědičné a instinktivní. Proto základním problémem
původní etologie primátů bylo, že metody pozorování nebyly standardizované
a vycházely z teritoriálního, samčího, principu.
Dalším problémem bylo, že převládaly výzkumy v zajetí, často ve velmi
nevhodných podmínkách, a nebo živelné výzkumy v přirozených podmínkách,
mnohdy prováděné badateli bez etologického vzdělání. Tomu odpovídaly také
metody výzkumu, které byly založeny na, ze současného hlediska, psychologii
nebo fyziologii (zkoumání chování založeného na kognitivních procesech,
nebo podmíněných a nepodmíněných reflexech. Tak bylo mnohými badateli
považováno nástrojové chování lidoopů za výhradně instinktivní, čemuž
odpovídaly i metody výzkumu.
Moderní etologické metody výzkumů chování primátů naopak zdůrazňují
standardizaci (viz etologické kategorie a etogramy) a zdůrazňují ekologické
a populační aspekty výzkumu chování primátů. Také se klade důraz na význam
sociální struktury a tradic v chování, což zvýrazňuje nutnost standardizace
etologických metod. Specifickým rysem moderních metod je pak akceptování
možnosti volby a rovnocenné úlohy obou pohlaví a také ontogeneze chování pro
koncipování definic kategorií chování i etogramů. V úvahu jsou brány i možné
genetické aspekty zkoumaných rysů chování, a to zejména prostřednictvím
dědění typu hormonálních mechanismů spojených se sexuální selekcí.
Mnohé z těchto metod jsou postupně přebírány také humánními
etology, protože se ukazuje, že některé rysy chování, byť mají různou kulturní
39
a etnickou formu, mohou být společné většímu množství lidských populací.
Samozřejmě kulturní a etnické rozdíly v chování nelze opomíjet, ale ukazuje
se, že podobné, byť mnohem méně komplikované, rozdíly existují i mezi
nehumánními primáty, zejména pak velkými lidoopy. Proto metody výzkumu
velkých lidoopů často přebírají určité metodické postupy běžné v humánní
etologii.
Zásady pořizování etologických dat
Etologická data musí být pořizována s maximální objektivitou. Je tedy
potřeba odstínit jak nejrůznější ovlivňování etologa pozorovatele, a také
ponechat pozorovaným objektům možnost chovat se přirozeně a spontánně.
Proto důležitou zásadou je osobně se neangažovat. U primátů se například
nedoporučovalo jakkoliv zasahovat do událostí a nedávat sledovaným objektům
žádná jména pouze čísla. Tato zásada, pokud se uplatňuje fundamentalisticky,
je velmi sporná, a pokud se týká lidí, dokonce nemožná. Ukazuje se totiž,
že při dlouhodobějších výzkumech pozorovatel vždy zaujímá nějaké osobní
stanovisko, postoj a pojmenovávání čísly je nepraktické.
Velmi důležitou zásadou je habituace – tedy proces ve kterém si pozorovaný
objekt či skupina přivyká k pozorovateli či dotazovateli. Tento proces musí
být spontánní, pokud možno nepodporovaný nějakým typem „úplatků“ jako
je přikrmování. Proces habituace platí i v oblasti humánní etologie, kde je
však mnohem komplikovanější. Například při našem pozorování žebráků byl
většinou pozitivní, podpořený občasným kontaktem (i visuálním) eventuálním
drobným dárkem, může ale vést i k negativním výsledkům, a to zvláště v případě
provádí-li pozorovaný objekt činnost v rozporu se zákonem, nebo místními
zvyklostmi a tradicemi. V mnoha případech je u člověka habituace spojena
s aktivní akceptací lokálních či komunitních zvyklostí. Při dlouhodobých
kroskulturních pozorováních by například neměl být pozorovatel z místní
populace či komunity, protože některé detaily chování může zapomenout
zaznamenávat nebo je hodnotí „zevnitř“ s apriorní interpretací některých typů
chování.
Kvalitativní hodnocení
V etologii se v současné době klasické kvalitativní hodnocení, tedy
nestandardizované hodnocení pomocí detailního popisu dané situace či jevu,
vyskytuje méně často než například v morfologii či systematické zoologii.
Pro kvalitativní hodnocení jsou obvykle používány pomocné prostředky jako
nákresy či fotografie (podobně jako v psychologii, které mají do jisté míry
40
standardizovat odpovědi. Důvodem je, že detailní popis chování posuzovaného
apriorně z hlediska pozorovatele by byl velmi komplikovaný a obtížně by se
vyhodnocoval a interpretoval. Kvalitativní hodnocení se častěji vyskytuje v
lidské než primáti etologii, v některých případech je však nezastupitelné. Jedná
se zejména o primární popis určité charakteristické situace, tedy případovou
studii, která se stává typovou pro další hodnocení. Modifikované kvalitativní
hodnocení se běžně využívá v některých oblastech lidské etologie, například
při výzkumu emocí, agresivního a sexuálního chování. Tyto metody mají sice
pevně danou vyhodnocovací škálu, ale definice jednotlivých typů chování,
které hodnotí zkoumaný objekt je natolik široká, v mnoha případech i vágní, že
je v podstatě individuální popisem dané situace. Například agresivní chování
v určitém kontextu může být chováním herním, sociální zase agresivním.
Hodnocení chování bez takového kontextu je do značné míry spekulací
zkoumaného objektu nikoliv přesnou, a tedy objektivně kvantifikovatelnou,
odpovědí. Podobně i velmi specializované etogramy jsou vlastně strukturálně
přesným kvalitativním popisem situace. V tomto případě je možné je objektivně
porovnávat chování jednotlivých členů nebo sociálních, věkových či sexuálně
determinovaných podskupin zkoumané skupiny. Formální vyhodnocování
je však možné i u dalších typů kvalitativních dat, je li vhodně definovaná
metodika.
Kvantifikace a statistické metody
Cílem každé biologické vědy a tedy i etologie, je získat maximálně
objektivní, porovnatelné údaje. Samozřejmě míra objektivity a porovnatelnosti
závisí na charakteru dat dané vědní discipliny a na metodách, kterými
jsou data získávána. Chování jako takové vnější aktivitou organismu a jeho
přesný a jednoznačný popis je samozřejmě mnohem obtížnější na například
změření délky kosti nebo stanovení příslušné sekvence DNA. V etologii
převládají diskontinuální a kategoriální data, kontinuální, metrická data se
vyskytují méně často (především při měření vzdáleností, časové sekvence,
nebo stanovování souřadnic v síti). Diskontinuální data se v etologii vyskytují
především při využívání škál nebo systému příbuzných kategorií. Kategoriální
data vycházejí z výskytu nebo chybění určitého typu (kategorie) chování
a vyhodnocení frekvence výskytu dané kategorie. V praxi to znamená, že
kategoriální data jsou definována od 0 do nekonečna v celých kladných číslech.
I v tomto případě se tedy jedná o diskontinuální data jejichž výskyt či frekvence
výskytu je ovlivňován mnoha faktory. Data v etologii tedy často nenaplňují
základní předpoklady klasické statistiky tedy existenci normálního, nebo
alespoň quasinormálního rozložení.
41
V případě naplnění předpokladu normálního (Gaussova) rozložení, je
možno používat statické metody parametrické, a to jak jednorozměrné (např.
analýza rozptylu - ANOVA) tak mnohorozměrné (mnohorozměrná analýza
rozptylu - MANOVA).
V případě nenaplnění předpokladu je nutno používat metody
neparametrické, které normální rozložení dat nevyžadují. Tyto metody je
možné, a v etologii i vhodné využívat i v případě normálního rozložení dat.
Podrobný statistický popis použitých metod lze najít v biostatistických
učebnicích (například Havránek 1993) nebo v příslušných manuálech ke
statistickým programům jako je Statistica, BMDP nebo SPSS.
Pro statistické výpočty je v etologii používána řada programů, jako
Statistica, SPSS, BMDP nebo specializovaný etologický soft ware např. MatMan
1.0, (de Vries et al. 1993). Existuje i nabídka komplexních etologických
programů, jako je Noldus Observer, které umožňují komplexní zpracování dat
včetně analýzy časových sekvencí. Problémem je vysoká cena a také absence
některých statistických metod, které lze za nižší cenu pořídit v komerčních
statistických programech. Moderní digitalizační soft ware, který lze pořídit
mnohdy zadarmo nebo za velmi přijatelnou cenu, pak umožňuje analýzu
videosekvencí srovnatelnou s programy typu Noldus Observer.
Komunikace, emoce a jejich význam pro chování
a vytváření sociální struktury primátů a člověka
Chování není uzavřený systém, ale naopak je to systém který odráží vlivy
všech typů vnějšího prostředí, a zároveň vyjadřuje jak jedinec tyto podněty
vnímá a často také signalizuje, někdy zcela záměrně, jak na tyto podněty
bude reagovat. U primátů jako vysoce sociálních savců, a u antropoidních
primátů zvláště, je k této signalizaci využívána řada velmi dobře vyvinutých
biologických mechanismů mezi něž patří komunikace a emoce.
Komunikace je vždy používána jako systém signalizace mezi dvěma
a více jedinci, emoce vyjadřují podvědomý i vědomý stav jedince v souvislosti
s určitou situací. Velmi obvyklé je to při sociálním, agonistickém a sexuálním
chování. Emoce mohou výrazně ovlivňovat rozhodovací mechanismy
primátů. Komunikace a emoce jsou nejrozvinutější u člověka, kde jsou často
součástí některých vzorců chování a kde výrazně ovlivňují rozhodovací
procesy, komunikace vědomé rozhodování, emoce pak rozhodování
podvědomé. Simulování a napodobování emocí u člověka může být záměrným
komunikačním šumem, klamáním nebo lží, které má přizpůsobit rozhodnutí
42
partnera záměrům napodobovatele. Používání emocí jako exploračního
mechanismu je známo už u velmi malých dětí, podle některých autorů dokonce
už u novorozenců.
Komunikace
Komunikace je systém dorozumívání mezi dvěma a více jedinci. Většinou
využívá specializovaný systém signálů, někdy záměrně zkreslovaných, který
má pro příjemce signálu nějaký konkrétní smysl, někdy velmi přesný jindy
vágní. Forem komunikace je celá řada, tradičně jsou děleny na komunikaci
neverbální a verbální. Verbální komunikace je v praxi vždy provázena
některými formami komunikace neverbální, a často jsou tyto formy neverbální
komunikace fylogeneticky velmi staré, společné všem lidoopům nebo i vyšším
primátům. Verbální komunikace není pouze artikulovaná lidská řeč, víme že
systém přesně vymezených vokálních signálů používají i další živočichové.
Z primátů jsou nejpokročilejší například kočkodani a lidoopi. Zatímco u
kočkodanů je systém vokalizační komunizace dobře prozkoumán, u velkých
lidoopů jsou naše znalosti nevelké. Víme však, že potenciál komunikace všech
velkých lidoopů značně převyšuje to co běžně používají v přírodě. Respektive
to co si myslíme, že běžně používají. Víme totiž, že všechny druhy lidoopů
jsou schopny ovládnout znakovou řeč neslyšících a solidně komunikovat s
člověkem. Někteří lidoopi dokonce zvládají i základy gramatiky.
Jedním z typických znaků lidské komunikace je psaná řeč a kresby a ikony.
Není pochyb o tom, že psaná řeč je výlučně lidským způsobem komunikace,
avšak s kresbou a ikonami je to komplikovanější. Zdá se opět, že tato schopnost
komunikace je v elementárních rysech vlastní všem žijícím zástupcům čeledi
Hominidae. Schopnosti lidoopů nelze přeceňovat, dosahují schopností malého
dítěte, nicméně v současné době je prokázané, že spontánní kresebné aktivity
lidoopů v zajetí mají některé atributy kvalit lidských.
Neverbální komunikace
Neverbální komunikace se u nehumánních primátů i člověka
uskutečňuje na základě různých komunikačních kanálů: olfaktorického,
zrakového, zvukového, taktilního. Ne všechny kanály mají u různých skupin
primátů stejnou váhu i význam existují značné rozdíly mezi poloopicemi
a vyššími primáty, které jednoznačně souvisejí s kvalitami mozku příslušné
skupiny. Například poloopice mají velice rozvinuté čichové části mozku
i orgán čichu. Spolu se schopností značkování to pak znamená, že celá řada
olfaktorických signálů má jednoznačný význam a je vědomá. U antropoidních
43
primátů je takový způsob komunikace mnohem vzácnější a často je na úrovni
podvědomé, instinktivní. U moderního člověka ale specifické olfaktorické
signály, respektive umělé parfémování, opět nabývají na významu, a hrají roli
nejen v chování sexuálním a sociální (mnohdy ukazují status jedince – levný
parfém je nízkopostavený jedinec a drahý parfém vysokopostavený jedinec),
mohou být ale používány i jako klamavé signály.
Olfaktorická komunikace u člověka
Dlouho se předpokládalo že čich nemá tak důležitou roli v životě člověka
a hlavním kanálem komunikace je zrak. Nicméně lidský mozek je schopen
analyzovat mnohem více olfaktorických signálů, než mozek ostatních primátů
(Kohl et al., 2001), avšak podněty musí být dostatečně intenzivní. Pokud
budeme mluvit o zápachu těla, je nutné vydělit několik základních složek
zápachu. První z nich – individuální biologický zápach, spojený s genotypem
člověka. Druhá složka jsou látky které člověk dostává s potravou a pitím, třetí
– kosmetické přípravky, které používá.
Základním zdrojem pachových výměšků je především kůže člověka.
V kůži se nachází přibližně tři miliony potních žláz, které mají funkci
termoregulace a zároveň předávají okolí určité komunikativní signály. Intenzita
poceni je závislá na teplotě těla, pohlaví, věku, charakteru stravy a oblečení.
Pocení však není vždy ovlivněno teplotou prostředí. Například, při stresu se u
člověka potí dlaně, plosky chodidel, podpaždí a hlava. Přičemž dlaně a stopy
se potí jinak, než podpaždí a hlava. Dlaně a stopy reaguji jenom na faktory,
spojené s emoční reakci, ale podpaždí a hlava reagují jak na emoční, tak na
teplotní podněty.
Pohlavní atraktanty (feromony) se liší od obyčejných zápachů. Existují
dva druhy feromonů: signální a praimer-feromony. Signální feromony
vyvolávají krátkodobé změny. Prajmer-feromony vyvolávají dlouhodobé
změny v organizmu, bezprostředně ovlivňuji hypotalamo- hypofyzární systém
a odstartovávají v hypotalamu sekreci hormonu, který odpovídá za uvolnění
gonádotropinu v hypofýze.
Mimická komunikace člověka
Mimika u člověka hraje vedoucí úlohu v předávání informace při
komunikaci na krátkou vzdálenost. Lidé jsou ve větší míře schopni kontrolovat
mimiku, než gesta, postoje nebo intonaci. Člověk směřuje pozornost především
na obličej mluvícího, právě proto kontrola mimiky má velký význam. Existuji
tři typy signálů spojených s obličejem (Ekman, Friesen, 1975):
44
1. Statické (do této kategorie patří barva kůže, tvar obličeje, zvláštnosti
ve formě lebky a rozložení měkkých tkáni na obličeji, umístěni a tvar obočí,
oči, nosu, rtů),
2. Pomalé signály, které nesou informaci o změně vzhledu v čase
(například, tvar a rozmístění stálých vrásek, změna svalového napětí, stupeň
hladkosti kůže, vznik pigmentových skvrn),
3. Rychlé signály, které jsou tvořeny pohybem obličejového svalstva a
vedoucí k dočasným změnám vzhledu, dočasným vráskám. Tyto mimické
signály se objevují v obličeji na krátkou dobu a pak mizí beze stopy. K rychlým
signálům též patří mikrovýrazy, které trvají zlomek sekundy. Jen trénované
oko odborníka je schopno je rozeznat a identifi kovat. Ve většině případů lidé
mikrovýrazy neregistrují.
Mimické výrazy mohou být spontánní nebo kontrolované. V prvním
případě je mimika odrazem emoci. Mnohé spontánní mimické výrazy jsou
stejně u všech lidí mimo závislosti od kulturních zvyků.Charles Darwin (1872)
považoval je za biologicky determinované signály, které byly zformovány v
průběhu evoluce.
Kromě existence universálního a kulturního komponenty má mimika
též individuální složku. V rámci jedné kultury může být stupeň mimické
výraznosti proměnlivým. Schopnost kontrolovat mimiku se vyvíjí u člověka
v procesu socializace a ve značné míře je ovlivněna vlastními zkušenostmi.
Toto dokazuje fakt, že podobnost nekontrolovaných mimických pohybu
v párech dvojčat (jak jednovaječných, tak dvojvaječných) prakticky neexistuje
(Ravich-Scherbo at al., 1999).
Stupeň kontroly neverbálního chování muže být také specifickým
kulturním faktorem. Ke kulturám, které přísně reglementují vnější výraz
pocitu se řadí především japonská kultura Děti jsou od dětství vedeny
k tomu, aby neukazovaly svoje pocity a negativní emoce ve všech projevech,
především mimických. Japonci dobře dokážou ovládnout svojí mimiku, ale
ruce svědčí o jejich skutečném stavu. Arabská kultura a kultury Středozemí
(italská, španělská) jsou charakteristické obzvlášť výraznou mimikou. V těchto
kulturách není zvykem skrývat svoje pocity. Lidé se můžou smát nahlas, nebo
plakat ve společnosti, a není to považováno za něco nepřístojného.
45
Některé příklady mimických výrazů u člověka
Velikost zorniček
Oči mají důležitou úlohu v lidské komunikaci. Rozšířené zorničky (znak
vzrušení) jsou vnímány většinou lidí jako zajímavý pozitivní znak. Člověk s
rozšířenými zorničkami je vnímán jako přívětivý, přátelský. Naopak, člověk se
zúženými zorničkami vyvolává negativní reakci (Eibl-Eibesfeldt, 1989). Stejný
člověk, ale se zúženými zorničkami je vnímán jako chladný, nekontaktní,
odtažitý, egoistický. Dle zorniček je možné rozpoznat pohled zamilovaného
člověka. Pozorování prokázala, že při pohledu na objekt zamilovanosti jsou
zorničky reflexně rozšířeny. Přičemž rozšířené zorničky vyvolávají vzrušené
u partnera.
Frekvence a délka pohledu
V naši kultuře může být pohled na jiného člověka zaměřen na různé časti
obličeje a těla. Například pracovní pohled je koncentrován na oblast čela a oči
spolumluvčího a vytváří seriozní atmosféru. Sociální pohled je koncentrován na
úrovni oči a úst spolumluvícího. Takový pohled vyvolává přátelskou interakci.
Intimní pohled je rozšířen od úrovně očí na jiné časti těla spolumluvícího
(při těsném kontaktu - od oči k prsům, při kontaktu vzdáleném - od oči do
úrovně rozkroku). Intimní pohled používají jak muži, tak ženy. Jeho význam
je vytváření vztahu z potenciálním sexuálním partnerem. U mužů se intimní
pohled projevuje více a lépe se rozpoznává ženami, než naopak.
Přímý upřený pohled označuje hrozbu, varování nebo vyzvání. Tento
pohled je velice rozšířen u zvířat. V lidském společenstvu je přímý pohled
v souvislosti s napnutým obličejem často vnímán jako hrozba. Takové mimice
rozumí představitelé všech kultur. Tento hrozící pohled je lehce poznat dle
zúžených zorniček.
Pevně sevřené rty
Pevně sevřené rty s opuštěnými koutky rtu vypovídají o negativních
emocích, napnutém nebo uraženém stavu. Taková mimika často doprovází
gesta hrozby, agresivní aktivitu. V komplexu s nachmuřeným obočím vytváří
hrozící obličej. Tento výraz je universální. Na něj adekvátně reagují představiteli
samých různých kultur.
Gestová komunikace hraje důležitou roli v lidských vztazích.V průběhu
celé své evoluce člověk používal kanál gest, uměl pochopit a ocenit emocionální
46
stav členu svého společenství podle spontánních pohybu jejích těla, rukou a
nohou. Velká část gest má kulturní podstatu. Tyto gesta se osvojují a předávají
se cestou učení. Ale mnoha lidská gesta jsou universální (emoční výrazy)
a umožňuji posuzovat fylogenetickou příbuznost člověka s lidoopy (především
šimpanzy a bonobo). Spolu s úsměvem, smíchem, jinými mimickými výrazy
jsou důkazem společných cest vývoje neverbální komunikace u předků člověka
a jiných primátů.
Emoční gestikulace je nedílnou součástí lidských kontaktů. Doprovází
řeč nevědomě i v těch případech, kdy spolumluvící se nevidí navzájem
(například po telefonu). Je zřejmé, že gestová komunikace vždy doprovázela
lidskou řeč. Tuto spojitost mezi zvukovou a gestovou komunikaci sdílíme
s primátími předky. Primatologové dávno zjistili tu skutečnost, že vokalizace u
vyšších primátů je vždy doprovázena gestikulací (Washburn, 1967). Na rozdíl
od emočních gest, gesta které jsou signály dialogu, osvojují se cestou učení
a mění se od kultury k kultuře. Většina signálů dialogu se uskutečňuje pomocí
pohybu rukama (gesto –vyzvání k sedu, odmítavé gesto, gesto-příkaz).
Existuje několik skupin gest, které slouží jako signály dialogu. Patři k nim
ilustrátory, které pomáhají ilustrovat s nimi synchronní řeč (například, gesto
„úder pěstí ve vzduchu, pohyb shora dolu“ doprovází důraz na konkrétním
slově, nebo gesto „pokrčení (pohyb) rameny a rozhození rukou do stran“
doprovází slovo „neznám“. Regulátory dialogu – to jsou gesta, nasměrované
na udržení komunikace (kývání, pomrkávání, nahoru zvednutý prst jako
znak schválení řečeného). Symboly – to jsou jednoznačně chápané pohyby,
které mají přímý verbální analog (Efron, 1941, Ekman, Friesen, 1969). Slovní
definice takových gest – symbolu je známá všem představitelům dané kultury
nebi subkultury. Některá gesta, které jsou vnímáni jako symboly, můžou být
universálními. Například gesto - hrozba zdviženým nahoru ukazovákem.
Toto gesto se vyskytuje v evropských kulturách, je popsáno u Papuánců na
Nové Guineji, Sánů z Kalahari, Indiánů z Venezuely, a australských aboriginů
(Eibl-Eibesfeldt, 1989).
Ve mnoha jazycích (například, v anglickém, arabském) gesto má verbální
analogy. Kývání zvednutým nahoru ukazovákem je všude považováno za
hrozbu (používá se především ve vztahu k dětem). Ukazující gesto, nasměrované
na člověka, často je považováno ještě za jedno gesto, a to varování nebo hrozby.
Toto gesto je také typické pro různé kultury, například, německou nebo
sánskou z Kalahari. Analogické gesto je známo již několik století v evropské
soudní praxi a v tomto případě má obviňující charakter (Nitschke, 1977).
47
Taktilní komunikace
Taktilní komunikace hraje v životě člověka velkou roli. To je spojené
s naší evoluční minulosti. Taktilní komunikace je nejvíce personifi kovaná
forma komunikace a od jejího správného použití je závislá úspěšnost adaptace
člověka v sociálním prostředí ve všech společenstvích (Hall, Veccia, 1990).
Taktilní kontakty mezi jedinci jsou jedny z prvních a základních forem
komunikace, které člověk osvojuje už od raného dětství (Knapp, 1984).
V mnoha lékařských výzkumech novorozenců bylo zaznamenáno, že dotek je
jedním z nejdůležitějších podmínek dobrého zdravotního stavu a normálního
vývoje kojence. Právě dotek je prvním nutným krokem k vytváření spojení
matka – dítě (Reite, 1990). Rozdíly v kvalitě a kvantitě kontaktů mezi jedinci
umožňují objektivně soudit o typu vztahu mezi partnery v rámci každé kultury
(Emmers, Dindia, 1995).
Doteky rukou, hlazeni, přivinutí a objetí jsou důležití způsoby
komunikace. Působí na člověka uklidňujícím způsobem. Právě takové
kontakty otevírají přátelskou náklonnost mezi partnery a pravě s jejich
pomocí je možné takové vztahy vybudovat. Mnohé prvky taktilního chování
jsou důsledkem vzájemných kontaktů matka-dítě, ale jsou i ve vztazích mezi
dospělými. Taktilní kontakty jsou svědectvím těsných vztahů mezi partnery.
V každodenním životě je často možné pozorovat, jak rodiče uklidňují dítě
objímáním a líbáním. Vzájemná objetí dodávají partnerům pocit bezpečí
a klidu. Tento prvek chování je široce rozšířen jako uklidňující kontakt mezi
opicemi a pravděpodobně je mu homologický. Když rodiče chtějí uklidnit dítě,
často kladou mu ruku na hlavu. Tento dotek je často pozorován u starších
děti směrem k mladším, ale nikdy ne naopak. Kontakty tohoto druhu jsou
asymetrické a spojené se statutem účastníků. Vysoko postavení partneři jsou
více aktivní a často první vstupují v kontakt, nabízejí svojí ochranu a pomoc.
Toto taktilní gesto je možné považovat za fylogenetický výsledek podobného
gesta, popsaného u šimpanzů, goril a orangutanů (Eibl-Eibesfeldt, 1989).
V napjaté situaci šimpanzi tak jako lidi často natahují ruce k jiným jedincům,
když hledají pomoc a ochranu (a dostávají ji). Přitom starší nebo vysoko
postavení jedinci kladou ruku na hlavu mladších nebo nízko postavených,
a demonstrují svojí ochranu. Toto vrozené gesto bylo ritualizováno v některých
kulturách. Například, často se používá při církevním požehnání v křesťanství
– pokládaní ruky na hlavu (Eibl-Eibesfeldt, 1989). Naopak v jiných kulturách,
například v Indii, je dotek hlavy jiného člověka, jak dospělého tak i dítěte
přísně zakázán.
Různé formy kontaktu pomoci rukou se v lidských společenstvích
48
transformovaly ve zvláštní rituály vytváření přátelských kontaktů – pozdravy
(Eibl-Eibesfeldt, 1989). V západní kultuře to je rituál podání ruky. Stisk ruky
hraje velkou informativní úlohu a umožňuje soudit o personálních kvalitách
člověka a jeho vztahu k partneru. Relativně pevný a dlouhý stisk je považován
jako znak srdečnosti, přátelské náklonnosti. Energické potřásaní ruky partnera
může u posledního vyvolávat dojem záměrné demonstrace sily a dominance.
Ten samý dojem vzniká u lidí, kdy partner, který je zdraví, v momentě stisku
ruky obrátí jejich ruku dlaní nahoru a pokrývá jí svojí dlani svrchu. Déletrvající
drženi ruky při stisku může ukazovat na existenci těsných osobních vztahů
mezi partnery nebo o chtění jednoho z nich takové vztahy vytvořit.
Jako pozdrav může být použito také objetí nebo polibek. To je především
charakteristické pro jedince stejného pohlaví, i když v evropských kulturách
může být pozorován takový pozdrav i mezi představiteli opačného pohlaví.
Polibek spolu s úsměvem a smíchem považují etologové za universální
(Eibl-Eibesfeldt, 1989). Tento prvek chování je v mnoha kulturách výrazem
emocionální spojitosti mezi matkou a dítětem. Člověk pravděpodobně zdědil
polibek-krmení od lidoopů u kterých dospělé jedinci můžou krmit mláďata
potravou z úst do úst. U šimpanzů a bonobo je možné polibky pozorovat i mezi
dospělými jedinci. V tomto případě jsou používány jako projev přátelství nebo
způsob jak uklidnit partnera. (deWaal, 1996).
Kultura omezuje části a oblasti těla, kterých se je možné dotýkat ve
společnosti (McDaniel, Andersen, 1998). Existuji části a partie těla, které jsou
tabu. Tyto zákazy se mohou týkat kontaktů mezi představiteli opačného pohlaví
a měnit se v závislosti na stupni seznámení mezi jedinci. Ve většině západních
kultur existují zakázané zóny i mezi rodiči (matkami) a kojenci. Těchto zón se
matka nikdy nedotýká bez zvláštní nutnosti. Je to především oblast genitálií.
Otec se nejenom méně dotýká dětí obojího pohlaví, ale i množství zón,
vyjmutých z možnosti doteku na těle dcer je více, než na těle synů. V jiných
kulturách, například u Sánů z Kalahari a kavkazských Abcházců, si rodiče
často hraji s genitáliemi kojenců, líbají je, foukají na ně, atd. V těchto kulturách
není takový způsob chování považován za něco nepatřičného.
Neverbální komunikace a chování
Olfaktorická komunikace hraje důležitou roli v sociálním chování člověka.
To se týká především vztahu matka – dítě, rozpoznávaní příbuzných podle
zápachu a sjednocení zápachu i osob, žijících v jednom domě (Hold, Schleidt,
1977). Zápach hraje důležitou roli v sexuálním chování člověka (Schaal, Porter,
1991, Rikowski, Grammer, 1999, Kohl et al., 2001). Mužské a ženské feromony
49
značné ovlivňují chování jedinců opačného pohlaví. Androstenon je mužským
feromonem a je obsažen v mužském potu (Grower, Ruparelia, 1993). Specifické
ženské feromony, kopuliny, jsou obsažený ve vaginálních výměšcích (Michael
et al., 1975). Jejich množství značně se mění v závislosti na fázi menstruačního
cyklu ženy.
Ženské feromony mohou vyvolat synchronizaci pohlavních cyklů u
jiných žen. K synchronizaci dochází potom, co ženy žijí v těsné blízkosti v
průběhu několik měsíců.Taková synchronizace se vyvinula v evoluci člověka
pravděpodobně paralelně se skrytou ovulaci (Turke, 1984). Se vznikem
skryté ovulace muži byli nuceni formovat pevné párové vztahy s konkrétní
partnerkou a ne hledat další sexuální svazky jinde, protože v tomto případě
muž mohl prošvihnout fertilní periodu u své partnerky.
Kontakt očí je zvláště významný při iniciaci sociálních vztahů. Je
sociálním realizátorem. Toto chování má genderové rozdíly a má větší
význam u žen. Muži se zřídka odvažují navázat vztah se ženami, pokud tomu
nepředchází pohled z jejich strany. Takový pohled může mít formu přímého
pohledu do očí, nebo nesmělého pohledu. V posledním případě kontakt je
dlouhý kolem vteřiny, potom rychle míří do strany. Toto je často doprovázeno
lehkým úsměvem nebo lehkým začervenáním. Od toho, nakolik člověk umí
používat svůj pohled, značně zaleží jeho sociální úspěch. S pomoci pohledu je
možné zlepšit vztahy s jinými lidmi.
Nehumánní primáti a člověk
Základní komunikační kanály, které používá člověk v procesu neverbální
komunikace, jsou totožné s lidoopy. Ale mimická, gestová nebo zvuková
komunikace člověka je více diferencována vzhledem k vývoji řeči. Symbolická
neverbální komunikace, spojena s oblečením nebo manipulaci s vlastním
tělem – je čistě lidský fenomén, ovlivněný vývojem kultury.
Olfaktorická komunikace u primátů
K olfaktorickým vzorcům chování se zařazují prvky, které jsou spojeni se
značkováním teritoria nebo jiných jedinců buď pomoci specifických kožních
žláz nebo nespecifickými výměšky (vaginálními, moči, fekálii, slinami). Sem
také patří vzájemné očicháváni různých části těla jedinci navzájem. V řádů
Primates má olfaktorická komunikace velký význam a rozšíření u poloopic.
Skoro u všech druhů poloopic jsou vyvinuty specifické kožní žlázy, například
na přední časti hlavy (lemur hnědý, černý), krku (tany, indriové), předloktí
(lemur kata), ramenní (lemur kata), prsní (loriové, indriové), břišní (tany)
50
a anální. U tan, nejbližších příbuzných primátů, se značkování projevuje při
ochraně teritoria. Značkují samci, a to výměšky prsních nebo břišních žláz.
Samci značkuji nejenom teritorium ale i samice do a po kopulaci. Frekvence
značkování se zvětšuje při agresivních kontaktech samců (Vančatová,
nepublikované údaje).
U loriových se značkování uskutečňuje pomocí prsní žlázy, která je dobře
vyvinuta jak u samců, tak i u samic. Navíc se teritorium značkuje kapkami
moči. Některé druhy komb si natírají močí dlaně (senegalská, ušatá). Asijští
loriové zanechávají tečky moči. Ponechávaní pachových značek je spojeno se
specifickou teritoriální a skupinovou organizaci těchto poloopic.
U indriových jsou pozorovány různé formy značkování. Samci značkují
předměty žlázou na krku a prsou. Samci a samice zanechávají močové tečky
a používají výkaly. Kmeny stromu značkují anogenitální krajinou. Hlavní
funkce značkování u indriových je udržení hranic teritoria. U lemurů
samci používání ke značkování specifické žlázy ramene a předloktí (lemur
kata). U tohoto druhu je popsáno charakteristické natírání výměškem žlázy
předloktí ocasů. Toto je příklad kombinovaného značkování s použitím jak
olfaktorických tak vizuálních signálů. Efekt zápachu je umocněn jasným
pruhovaným ocasem, který samec zdvihá nahoru a mává jim ze strany na
stranu.
V podmínkách zoologických záhrad je možné vyvolat zvýšení značkování
po umyti kleci. Mnohokrát jsme pozorovaly jak po vstupu do klece posle jejích
umyti lemury začínali intenzivně značkovat předměty, umístěné v prostoru:
kmeny, lavice, misky na žrádlo.
Velký význam má olfaktorická komunikace také u drápkatých opic. Tento
typ komunikace je důležitý nejenom ve značkování teritoria, ale především při
vnitroskupinových kontaktech a sexuálním chování. U kosmanů je značení
teritoria žlázami v anogenitální krajině velice častým prvkem chování.
Kosmani také často značkují jiné jedince - členy vlastní skupiny, potravu
a jiné předměty moči, fekálii, slinou. Vysoká frekvence značkování snižuje
vnitroskupinovou agresi a synchronizuje pohlavní aktivitu partnerů. Bylo
zaznamenáno, že ve skupinách drápkatých opic rozmnožující se samice za
pomoci feromonů zabraňuje rozmnožování ostatních samic ve skupině.
Toto zvyšuje její reprodukční úspěch. Ostatní samice hraji důležitou úlohu
ve výchově mláďat (tetičkovské chování).
U opic Starého Světa se značkování teritoria prakticky nevyskytuje, ale
51
jsou zachovány takové prvky jako je vzájemné očicháváni. U představitelů
čeledi Cercopithecidae s vyvinutím pohlavní kůže (zduření anogenitální
krajiny v ovulačním období cyklu) základní role v synchronizaci pohlavních
kontaktu náleží vizuálním prvkům – postojům, nebo taktilním – dotekům.
Tedy olfaktorická komunikace se projevuje v kombinaci se zrakovou
a taktilní. Nejvíce je olfaktorická komunikace známa u různých druhů
makaků, například jávského, medvědího, kápového. U těchto druhů ke
kopulaci nedochází bez předběžného zkoumání vagíny – očichávaní nebo
zasunuti prstu a následného zkoumání vaginálního sekretu. Olfaktorická
komunikace je zachovaná u některých představitelů úzkonosých opic jako
jeden z nejstarších fylogenetických elementů skupinového chování, které
snižuje agresivitu.
U lidoopů má očichávaní více difúzní charakter. Bylo pozorováno
nejenom očichovaní nasální, no i očichávaní rtu, těla, končetin.Samci
očichávají u samic oblast bradavek. Olfaktorické formy kontaktů jsou nejvíce
primitivní, vyskytuji se s poměrně nízkou frekvenci a ne u všech druhů opic.
Nicméně hraji svoji roli v komunikaci u primátů.
Vizuální formy komunikace u primátů
Mezi zrakovou formu komunikace patři mimika, postoje a gesta.
Mimické elementy jsou výrazné stereotypní reakce svalů obličeje a hlavy. Jejích
kombinace vytváří mimické výrazy. Gesta – jsou distanční elementy, které se
provádí předními končetinami. Postoje a pohyby jsou statické a dynamické
elementy, které se uskutečňují hlavou, tělem, zadními končetinami. Pro
vznik řeči nejdůležitější jsou mimika a gesta, které jsou součásti neverbální
komunikace člověka a doplňuji verbální.
U představitelů ploskonosých opic (malpy) převládají mimické elementy
spojené s agresivním chováním (pohledy, otevřená ústa, hrozba obočím).
U představitelů úzkonosých opic (makakové, paviáni) funkce mimiky vzrůstá.
Používá se nejenom při agresivním chování, na i jako bufer při zabraňování
a brázdění agresivity. Takové elementy jako pomlaskávání rty, cvakání zuby,
obyčejně byly pozorovány u nízko postavených jedinců a slouží k demonstraci
podřízenosti (Deryagina, Butovskaya, 1992). Zřídka jsou pozorovány elementy
přátelského chování, například hravý obličej u makaků medvědích. U lidoopů
dochází k přenosu významu mimických elementů od agresivního a buferového
kontextu k přátelskému a hernímu chování. Především je u nich pozorován
přátelský pohyb ústy, například, ústa složena do trubky, hravý obličej atd.
52
Postoje jsou spojeny s více archaickými formami skupinového chování
jako stanovení systému dominance-podřízenosti. Jsou to například přístupy
a odstupy, a prezentace. K agresivním elementům patří výpady a běh k
objektu. Tyto prvky jsou u všech druhů opic. Obecně se dá konstatovat, že
postoje a pohybu jsou primitivnější a fylogeneticky starší než mimické prvky
komunikace.
Gesta jsou nejmladší formy komunikace. Jsou nejvíce diferencované,
používají se v různých kontextech chování včetně takových jako výraz emoci
při herním kontaktu s partnerem. Například, u šimpanzů bylo zaznamenáno
tleskáni dlaněmi při pohledu na partnera jako výzva ke hře. Existují také gesta
demonstrace, odstranění, které zabraňují agresi. Velice důležitá jsou přátelská
gesta namířená na udržení sociability jedinců ve skupině. Jsou to podávaní
ruky, prosebná a doprošovací gesta atd. Z evolučního hlediska se dá vydělit
následující tendence: nejprimitivnější mezi vizuálními prvky jsou postoje,
které slouží jako základ pro vývoj více sofistikovaných forem komunikace,
takových jako mimika. Mimika začíná nejvíce vyvíjet u úzkonosých opic,
a gesta začínají se aktivně vyvíjet u lidoopů.
Taktilní formy komunikace u primátů
K taktilním elementům patří kontakty jedinců, které se uskutečňuji
předními končetinami, hlavou, trupem a jinými částmi těla. Výskyt taktilních
elementů je u úzkonosých opic a gibonů přibližně stejný. Ale existují některé
výjimky. Například u makaků medvědích je výskyt taktilních kontaktů
dvakrát vyšší než u jiných druhů. Pravděpodobně je to ovlivněno specifickou
sociální strukturou u tohoto druhu makaků, kde jsou individuální vzdálenosti
mezi jedinci menši. U lidoopů (šimpanzů) počet se taktilních kontaktu zvyšuje
dvakrát ve srovnáni s úzkonosými opicemi a gibony. Tyto elementy jsou
součásti přátelského a sexuálního chování. K prvkům přátelského chování
můžeme zařadit doteky, grooming, objetí.
Grooming, neboli sociální čistění je nejrozšířenější element kontaktů
u opic. Je spojován s výrazem přátelského vztahu, protežování, je buferem
agrese, je spojen také s hierarchickým statutem jedince. U lidoopů jsou nejvíce
vyvinuté doteky rukou, prsty. Mezi prvky sexuálního chování patří krytí,
kontakty penisem. Doteky rukou anogenitální krajiny. Tyto elementy chování
jsou pozorovány prakticky u všech druhů opic, ale frekvence jejich výskytu je
druhové specifická. K agresivnímu chování (kontaktní agrese) patří strkání,
údery, kousání. Avšak tyto elementy jsou poměrně vzácné (Butovskaya,
Deryagina, 1985). Jsou konečným prvkem celého řetězu vývoje agrese.
53
Mnohem čačtěji jsou prvky herních soubojů. I když je počet taktilních prvků
komunikace u lidoopů je značně vyšší než u opic, obecně dochází k vylučování
taktilních kontaktů progresivnějšími formami komunikace – mimikou a gesty,
tj. vizuální formou komunikace.
Akustické formy komunikace u primátů
Akustické elementy komunikace primátů představuji signalizaci
pomoci hlasového ústrojí, kde každý zvuk má svůj význam, ovlivňuje
změny v chování nebo stav zvířete, kterému tento signál je adresován.
Pomocí zvukové komunikace se u primátů uskutečňuje vnitro- a meziskupinové rozmístění v prostoru, upozornění na nebezpečí, regulace vztahu
mezi pohlavími, udržení kontaktu mezi jedinci. Předpokládá se, že primáti
pomocí zvuků vyjadřují nejenom svůj motivační stav, ale také předávají údaje
o předmětech nebo událostech. Zvukové signály mají populační proměnlivost,
pohlavní dimorphismus a věkové změny. V některých výzkumech byla
prokázána individuální specifi ka vydávaných zvuků a schopnost primátů
k individuálnímu poznávaní. U dvou skupin primátů jsou akustické signály
zvlášť výrazně a spojené jak s vymezením teritoria (vřešťani, giboni), tak
i formováním párů (giboni).
Komplexy komunikace
Komplexy komunikace jsou synchronně vydávané elementy, které patří
k různým kanálům komunikace – olfaktorickému, vizuálnímu, taktilnímu,
zvukovému. Tyto komplexy se dají rozdělit na jednoduché a složité. Jednoduché
jsou komplexy, které se skládají ze dvou elementů, složité se skládají ze
třech elementů a více. Největší číslo komplexů komunikace bylo popsáno
u šimpanzů. Velké množství složitých komplexů komunikace je též popsáno
u gibonů a malp. Tento fakt svědčí o tom, že vývoj forem komunikace u opic
Starého a Nového Světa probíhal paralelně.
Mnoho společných komplexů komunikace u primátů je spojeno
s agresivním chováním. Je možné, že tyto komplexy vznikaly jako jedny
z prvních ve fylogenezi primátů. Navíc to ukazuje na universálnost agresivních
mezidruhových kontaktů u primátů. Pravděpodobné počáteční funkce
komplexů komunikace byla v zamezení agresivity, zvlášť jejích kontaktních
forem, nebezpečných pro jedince. Potom se objevují smíšené komplexy, kteří
se skládají z agresivních a přátelských prvků. Tyto komplexy pravděpodobně
měli funkci buferu – zpravidla tyto komplexy začínají agresivními prvky
a konči přátelskými. Později se objevují přátelské komplexy komunikace.
54
Nejvíce těchto komplexů je popsáno u šimpanzů. Například, přátelský komplex
u šimpanze: natažení ruky – dotek partnera – hravý obličej.
Lidská neverbální komunikace jako součást chování člověka
Kultury se mohou lišit v intenzitě projevu emocí a podle schopnosti
vstřebávat emocionální signály. Typ emocí a jejích vnější projevy však jsou
univerzální. Universální je také lidská schopnost identifi kovat základní
emoce. Tyto data ukazují na fundamentální význam neverbální komunikace
v životě člověka, a zvláště pro chování člověka. Ukazují také, že lidstvo mělo
společnou evoluční minulost, ve které se některé lidské vlastnosti formovaly
již před mnoha desítkami tisíc let, a některé z nich – ty společné s lidoopy jsou
staré celé miliony let.
Verbální komunikace
Verbální komunikace má několik forem, které se liší mezi nehumánními
primáty a člověkem. Patří sem vokalizace, řeč a psaná řeč. Nehumánní primáti
používají pouze vokalizaci, která může být značně rozvinutá a často je v úzké
souvislosti s neverbální aparát. Někteří primáti mají vyvinutý specifický
vokalizační aparát, člověk dokonce má vokalizační aparát umožňující spolu
s příslušně adaptovaným mozkem, artikulovanou a psanou řeč. Všechny tři
typy verbální komunikace používá pouze člověk. Lidská verbální komunikace
je neobyčejně variabilní a to ve všech zmíněných formách, ale existují některé,
většinou fylogeneticky staré, společné prvky a vzorce.
Vokalizace
Vokalizace jsou zvukové signály, jednoduché nebo složené, které mají
nějaký význam. Vokalizace postrádá artikulované strukturované partie,
a také nemá jasně vymezené zvuku, souhlásky a samohlásky. Vokalizace
nikdy nevyužívá systém jazyka, gramatiku. Význam vokálních signálů,
s výjimkou řeči, není nikdy jednoznačný, v některých případech má vokalizace
podbarvující charakter. Vokalizace se liší u nehumánních primátů, kde její
část může být do jisté míry analogická lidské řeči, a člověka, kde má vokalizace
většinou nespecifický nebo podbarvující charakter. U člověka může mít
vokalizace význam pro dálkové dorozumívání, kdy nemusí být slova dobře
rozeznatelná. Často se používají pomůcky jako je píšťalka nebo bubny.
U některých nehumánních primátů je vokalizace velmi rozvinutá
v různých směrech. Například u kočkodanů část vokalizačního repertoáru
vytváří jakési „esperanto“ a jeho hlavním úkolem je přesné varování, či
55
informace o zdroji potravy. Kočkodani mají přes 100 přesně definovaných
vokalizačních forem, které například označují velmi přesně o jaký typ predátora
jde a odkud přichází. Jeden typ vokalizace označuje přesnou informaci, ale
kočkodani je neumějí kombinovat. Velmi rozvinutá je vokalizace u gibonů, kde
je druhově i individuálně specifická, jejím hlavním účelem je ochrana teritoria
a lákání sexuálních partnerů. Rozvinutá je také vokalizace u orangutanů,
i v tomto případě je její důležitou součástí informace o teritoriu jedinci, který
na něm žije. V mnoha aspektech má vokalizace důležitý význam v chování
a komunikace jedinců, protože neverbální komunikace není v pralese dobře
čitelná. Velmi rozvinutá je vokalizace u šimpanzů, kde je úzce propojená
s neverbální komunikací a mimikou. I když stále ještě nemáme o vokalizaci
šimpanzů dostatečné informace, stejně jako u člověka má část informační
a část podbarvující, emocionální.
Dlouhodobé pokusy s cílem naučit lidoopy používat lidskou mluvenou
řeč byly prováděny již od počátku minulého století. Přes veškerou snahu tyto
pokusy nepřinesly valný úspěch. Avšak v sedmdesátých letech začaly pokusy,
které metodicky umožnily využívat znakovou řeč pro sluchové postižené
pro mezidruhovou komunikaci mezi lidoopy a člověkem. Tyto pokusy byly
převratné v tom, že vědci opustili myšlenku naučit lidoopy mluvit lidskou řeči,
což nemohlo přinést úspěch, protože hlasový aparát lidoopů a člověka se značně
liší. Byl tedy vybrán adekvátní způsob komunikace mezi člověkem a lidoopy,
a to řeč sluchové postižených, která využívá specifický standardizovaný systém
gest. V komunikaci primátů právě gesta hrají důležitou úlohu v předávaní
informaci mezi jedinci. Ve Spojených Státech vznikly dva týmy vědců, které
pracovaly prostřednictvím této metody se šimpanzi. Prvním byl tým manželů
Gardnerových, který pracoval se samicí šimpanze Washo. Druhý tým vedl
psycholog Henry Terrace, který pracoval se samcem šimpanze Nimem. Oba
tyto týmy dosáhly pozoruhodných výsledků ve snaze naučit šimpanze používat
znakovou řeč. Nicméně doposud se nemohou shodnout na interpretaci
výsledků. Pro české čtenáře je možnost si udělat vlastní mínění na základě
přečtení překladu knihy R.Foutse „Nejbližší příbuzní“. Po úspěchu těchto
badatelů se podobné pokusy začaly provádět i na ostatních druzích lidoopů.
F. Patterson pracuje řadu let s gorilou Koko. Orangutan Chantek je schopen
také používat znakovou řeč. Bonobo Kanzi a další komunikují s výzkumníky
pomocí lexigramů a rozumí mluvené angličtině. Několik výzkumných týmů
z USA a Japonska používá pro komunikaci s šimpanzi symbolický počítačový
jazyk, nebo jazyk, sestavený z různých geometrických symbolu. Všechny tyto
projekty hrají obzvlášť důležitou roli pro pochopení kognitivních schopnosti
lidoopů. Byly dosaženy přesvědčivé důkazy o tom, že šimpanzi, bonobové,
gorily a orangutani jsou schopni ovládnout jazyk sluchové postižených
56
a mají důležité předpoklady symbolického myšlení. Jsou schopni formulovat
svoje vnitřní představy o předmětech, spontánně pojmenovávat předměty,
označovat znaky chybějící předměty. Lidoopy jsou schopni sami vytvářet nové
pojmy cestou kombinování jim již známých znaků, jsou schopni přemýšlet
analogicky a užívat kategorie, používat metafory a dělat si legraci i klamat
a podvádět. Jejich jazyk může, je-li učen optimálně, obsahovat počáteční formy
syntaxe a gramatiky. „Mluvící lidoopi“ jsou schopni komunikovat navzájem
pomocí gest-znaků a pomocí počítače, stejně jako učit jeden druhého jazyku,
a také porozumět lidské řeči formou odposlechu. Jejich od člověka převzaty
a modifikovaný jazyk má všechny klíčové znaky jazyka lidského.
Komunikace lidoopů, přesto že je studována již desítky let, pro nás stále
představuje jisté mystérium. Lidoopi boří jeden lidský mýtus za druhým,
avšak stále se badatelé neshodují nakolik je kvalita jejich komunikace „lidská“.
Otázkou je, zda si takovou otázku klademe oprávněně. Vždyť stále ještě přesně
nevíme jak se vlastně lidoopi dorozumívají mezi sebou „svojí řečí“.
Řeč
Řeč představuje jednu z forem jazyka, která se zakládá na schopnosti
vyslovovat slova a skládat z nich fráze, předávaje jiným pojmy, které existují
v mozku mluvícího (Reznikova, 2000). Americký lingvista Hockett (1963)
předložil seznam 8 klíčových znaků lidského jazyka ve srovnání se znaky
komunikačních systémů jiných živočichů:
1. Sémantika: přidělení určitého významu abstraktnímu symbolu.
Jazyk člověka má současně zvukovou a smyslovou organizaci. Řeč se skládá
s konečného počtů fonémů, které lze složit tisíci různými způsoby a vytváří
smyslovou strukturu. Dvojitost umožňuje stavět konstrukce z abstraktních
symbolů.
2. Produktivita: schopnost sestavovat a porozumět nekonečnému
množství sdělení, sestavených z konečného množství smysl majících jednotek.
Z důvodu produktivity je jazyk otevřeným systémem. Nosiče jazyka můžou
produkovat nekonečné množství sdělení na jakékoliv téma.
3. Volnost: sdělení jsou organizována na základě abstraktních jednoteksymbolů, ale ne na základě ikonických obrázků.
4. Vzájemná záměna: jedinec, schopný posílat zprávy, je také schopen
zprávy přijímat.
57
5. Specializace: zpráva se předává pomocí specializovaného systému
komunikace. Přitom se předává zpráva o něčem, ale nedochází k samotné
popisované aktivitě.
6. Vzájemná záměna: slova můžou být seřazena v různém slovosledu.
Smysl zprávy zaleží na seřazení slov ve větě.
7. Přemístění: předmět ve zprávě může být vzdálen v čase a prostoru od
zdroje zprávy. Kvůli tomuto rysu jazyka může člověk bez problému mluvit o
minulých a budoucích událostech.
8. Kulturní dědičnost: schopnost předávat informaci o smyslu signálů od
generace ke generaci na základě kulturního učení, nikoliv na základě genetické
dědičnosti.
Je třeba ale zdůraznit, že na lidskou řeč existuje celá škála názorů
různých lingvistických a psychologických škol. Z hlediska etologie člověka
jsou tyto diskuse často nedůležité, protože se diskutuje ve skutečnosti o formě
či variabilitě, které nemají pro studium chování zásadní význam.
Psaná komunikace, kresby a ikony
Pro člověka je písmo a ikony již tisíce let součástí kultury a života jako
takového. Psanou formou je možno poslat na větší vzdálenost zprávu, nebo
ji zanechat jiným, kteří přijdou později, je možno zaznamenat události a
výsledky výzkumu či pozorování a je možno popsat určité specifické objekty
nebo cesty. Ikony a grafické symboly a vzorce se vyvíjejí ruku v ruce s
psaným písmem, některé jsou dokonce starší. Typické jsou například symboly
charakterizující příslušníky určitého klanu nebo kmene. Ty v současné době
hojně využívají například politické strany nebo sportovní kluby. Psané písmo
je velmi specifickou lidskou aktivitou a má obrovské množství variant, jen v
Evropě se běžně používají tři typy písma s řadou variant. V historii lidstva
to bylo ještě mnohem složitější a mnohé z lidských písem již zanikla, nebo se
zásadně transformovala.
Psaná komunikace
Psaná komunikace je typicky lidskou aktivitou. Je obrovsky variabilní,
některé ze starobylých lidských písem ještě čekají na rozluštění. V současné době
má psaná komunikace několik odlišných forem. Klasickou formou je psaní na
papír, jako jsou dopisy a knihy. Toto psaní může být jak ruční, tak strojové. V
současné době se nejvíce využívá výpočetní technika. Zatímco ruční psaní má
58
individuální a emoční charakteristiky, má tedy vysoký komunikační obsah,
psaní na stroji nebo na počítači některé tyto charakteristiky ztrácí. Psaní rukou
je velmi důležité, možná nenahraditelné pro rozvoj motoriky dítěte, což ani
psaní na počítači nemůže plně nahradit. Proto současná výpočetní technika
doplňuje psaní možností vkládat různé emoční symboly, například smajlíky.
Výpočetní technika také umožňuje automatické opravování chyb a automatické
generování rutinních textů. To sice nesmírně urychluje a zefektivňuje psaní,
ale zároveň to brzdí příslušné mozkové pochody což u mnoha jedinců vede k
velmi nedokonalému nebo i simplifi kovanému slovnímu projevu. V současné
době počítačových sítí a mobilních telefonů je běžné psaný text (dokonce i
ručně psaný) snadno rozšiřovat na velké vzdálenosti.
Druhým typem psané komunikace je využívání ikon a zkratek, klasický
byl například těsnopis. Je možné používat ikony v kombinaci s psaným písmem,
což výrazně zjednodušují některé počítačové programy. Dalším příkladem
běžného využívání ikon jsou matematické, fyzikální a chemické vzorce. Velmi
rozvinuté použití ikon bylo například v egyptském hieroglyfickém písmu.
Specifickým typem psané komunikace jsou některé kombinované složité
postupy, které se používají například při sestavování map, kde se kombinuje
písmo, ikony a specifické symboly. Posledním typem jsou nestandardní
postupy jako je provázkové písmo kipu, jihoamerických indiánů, různá sdělení
na stromech za použití jejich zvláštní modifikace, atd.
Kresebné aktivity lidoopů a dětí
Jednou z velmi důležitých otázek je, jaké jsou kořeny lidské psané
komunikace a kresebných aktivit. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že
kresebné aktivity má prakticky každý člověk zhruba od jednoho až svou let
života. Tyto aktivity nemají nic bezprostředně společného, jen fakt, že člověk
bez dobře rozvinutých schopností kreslit nemá předpoklady stát se malířem.
Barvocit je také důležitý, ale pro některé směry malířství není nezbytný.
Kresby jsou tedy primárně prostředkem komunikace. Studium kresebných
aktivit lidoopů je jedním z velmi důležitých, ale také značně kontroverzních
výzkumných směrů v primatologii a antropologii. Jeho cílem je mimo jiné
právě se pokusit odhalit kořeny lidských kresebných aktivit. Dalším důležitým
směrem je srovnávací analýza kresebných aktivit dětí a handicapovaných
jedinců. Existuje řada týmů zabývající se touto problematikou, jeden
z nejzajímavějších je projekt gorily Koko, protože tato gorila je schopná
komunikovat znakovou řečí a může své kresby komentovat.
59
V České Republice jsou studována kreslící aktivita orangutánů, šimpanzů
a goril již od roku 1994. Cílem tohoto projektu je analýza predispozicí lidského
umění, vývoj kreslicí aktivity a také vývoj manipulační aktivity a schopností
u lidoopů. Dalším cílem projektu je
srovnávací studie kreslicí aktivity u různých druhů lidoopů. Kreslicí
aktivita orangutánů, šimpanzů a goril je pravidelně sledována v zoologických
zahradách v Ústí nad Labem, Dvoře Králové nad Labem, Liberci a Praze.Tento
výzkum byl původně započat jako mezinárodní projekt s ruskými kolegy ze
St. Petersburského primatologického centra a Leningradské Zoo v září 1994.
První verze programu pro kreslení lidoopů byla připravena ve spolupráci
s Muchinskou uměleckou školou (St. Petersburg, Rusko). Program byl
přepracován a rozšířen a přizpůsoben podmínkám v českých Zoo. Používá se
standardní metodika pro gorily, tak pro šimpanzy a orangutány (Vančatová,
2008a).
V zoologických zahradách Ústí nad Labem a Liberci se pracuje během
kreslicí seance v kleci s orangutány a šimpanzy, kteří byli odchováni ošetřovateli.
Ostatní lidoopi kreslí v klecích bez přítomnosti experimentátorů. Dostávají
papír a pastelky přes mříže a po nakreslení vrací obrázky zpět ošetřovatelům.
Výsledky kreslicích seancí jsou různé a jsou ovlivněny typickými vlastnostmi
chování lidoopů a jejich individuálními schopnostmi. Provádí se analýza vlivu
typu použitého nástroje (tužka, fi x, pastelka, barva) na techniku kreslení,
preferenci pravé nebo levé ruky, vyváženost obrázků.
Analýza obrázků nakreslených lidoopy ukazuje, že demonstrují adekvátní
reakce na různé grafické symboly (linie, tečky, figury), například rozmístění
těchto symbolů na papíře, jejich orientaci, charakter, tvar, kombinaci s jinými
symboly atd. Pozorovali jsme mnoho grafických elementů a jejich kombinací,
které lidoopi nakreslili na svých obrázcích (tečky, cikcaky, svislé nebo zakřivené
čáry a jejich kombinace, kroužky atd.). Velikost, tvar a orientace papíru
v průběhu kreslení také ovlivňují výsledek. Lidoopi také rozlišují jednotlivé
části papíru pro svoje kresby - střed, okraje nebo rohy. Obrázky lidoopů
ilustrují jejich cítění kompozice: vyváženost formátu, orientace elementů
a jejich vzájemná harmonie, jejich kontrast nebo blízkost barev, velikost
a charakter.
Velmi důležité je, že kresebné aktivity lidoopů jsou porovnatelné s dětmi
asi do věku tří let nebo s mentálně handicapovanými dětmi. Porovnatelné jsou
například i kresebné schopnosti. Všichni lidoopi, šimpanzi, gorily i orangutani
jsou totiž vedle klasických čmáranic typu vějíře schopní kreslit také uzavřené
60
grafické symboly typu kroužků a oválků. Lidoopi jsou schopni také míchat
barvy a vytvářet barevné kompozice.
Problémem výzkumu kresebných aktivit je motivace lidoopů ke kreslení,
mnozí například kreslí až když jsou sami, jiní nekreslí nemají-li zájem. Důležité
je také jaký nástroj ke kreslení a jaký podklad lidoopi dostanou. Reakce je
velmi individuální a vhodná kombinace je sama o sobě pro lidoopa velkou
motivací.
Lidoopi provádějí kresebné aktivity všemi možnými způsoby, a to
zejména lidoopi mladí. Kreslení nohama je pro člověka velmi obtížné, ale
ostatní varianty se vyskytují i u dětí. Velmi důležitý je poznatek, že většina
lidoopů vykazuje poměrně výraznou lateralitu, preferuje častěji pravou ruku.
Leváci jsou vzácní.
Kresebné aktivity nám odhalují některé aspekty vzniku lidských znaků.
Zdá se opět, že předpoklady pro kresebné aktivity a vznik umění jsou opět
velmi starobylé a vlastní všem hominidům. Ukazuje se, že stejně jako u člověka
jsou dovednosti velmi variabilní, existují lidoopi nadšení a nadaní a také ti
kteří to zvládají jen s velkými obtížemi. Právě tak důležitá je také motivace a
podmínky pro kresebné aktivity. Není bez zajímavosti, že například lihové fi xy
jsou vždy využívány jako zdroj alkoholu, ale zřídka jako nástroj na kreslení.
Ikony – jejich verbální a neverbální aspekty
Ikony jsou grafické symboly (existují ale i analogické formy zvukové
– znělky, vokalizace gibonů a kočkodanů), které mají za úkol podat určitou
informaci. Informace může být buď jednoduchá, znamená jeden výraz,
eventuálně slovo, nebo složitější typu „zde zahni doprava“, „zde žiji já“, „toto
místo má tento účel“. Ikony jsou běžně používané u člověka a schopnost je
běžně využívat mají i velcí lidoopi. Zvuková forma ikon může mít dokonce
i verbální charakter a to nejen u člověka, ale pro některé další primáty jako
jsou kočkodani a velcí lidoopi. Znamená to že vyjadřují nějakou strukturálně
velmi přesnou informaci, která je předem jasná vysílajícímu i přijímajícímu,
a tato informace má za úkol vyvolat jasně definovanou odezvu v chování.
Taková odezva může být například pozitivní nebo negativní. Ikony nebo
analogická zvukové signály mohou mít i jasné emotivní zabarvení, které má
de facto neverbální charakter (například srdíčko propíchnuté šípem, řada
typů tetování, pirátská vlajka nebo některé typy bojových standard využívající
například lidskou kostru nebo její části, které mají vzbuzovat strach, hrůzu
nebo absolutní respekt atd.). Ikonické symboly byly základem pro některé
61
typy písem, například hieroglyfů a čínského písma. Ikony mají nenahraditelný
význam v postmoderním světě. Mají totiž výhodu universálnosti, i když
existují některé specifické varianty což je vidět na označování toalet. Pro
velkou různorodost názvů a ikon v různých zemích se teď nejčastěji užívá znak
siluety muže a ženy, který je dobře srozumitelný a rozeznatelný.
Bohužel universálnost ikon má i svoje negativní stránky – v některých
částech světa působí jako jeden z nejdůležitějších faktorů vzniku funkční
negramotnosti v nižších společenských vrstvách. Ukazuje se například, že
v USA někteří jedinci rozeznávají hodnotu bankovky podle obrázku (určitý
president či významná osobnost jsou ikonou pro nominální hodnotu bankovky)
a neumějí odečíst hodnotu čísla na bankovce. Také neverbální aspekty ikon
mohou mít negativní vliv – například se velmi využívají v používání textových
zpráv u mobilních telefonů nebo v čatování na internetu. Smajlíci (ikonky
lidského obličeje s jasně definovaným typem emoce) nebo jiné symboly tak
nahrazují slova a mladí lidé ztrácejí potřebu psát. Dlouhodobě by to mohlo mít
negativní vliv na rozvoj mozku člověka.
Emoce
Chování člověka a jeho vnímání prostředí jsou doprovázené
shromažďováním subjektivních zkušeností, které zahrnují to, co nazýváme
city, změnami nálady a emocemi. Emoce jsou adaptivní odpovědí jedince na
změny v okolním prostředí. Jsou důležité z hlediska sociálně-komunikativních,
kognitivních a psychologických procesů. Vnější projevy emocí se uskutečňují
pomocí specifických výrazových pohybů, které jsou výsledkem určité specifické
svalové aktivity. Emoce – to jsou subjektivní prožitky, ale vědci poukazují
na to, že je možné je klasifikovat a zařazovat do šesti základních kategorií:
hněv (zloba), strach, smutek, radost, údiv a odpor. Tyto kategorie se projevují
analogickým způsobem u lidí různých kultur a existují dokonce i určité shodné
rysy mezi člověkem a velkými lidoopy, zejména pak mezi člověkem a šimpanzi.
Emocionální vzrušení je spojeno s vnitřními fyziologickými změnami, které
prostřednictvím hypotalamu a limbického systému souvisejí se změnami
v hormonálních regulacích odpovídajících adaptivně, nebo někdy
i neadaptivně, na danou situaci (změny hormonálních hladin, změna srdečního
tepu, dýchání, motoriky trávicího ústroji, zúžení nebo rozšíření cév, atd.).
Nehumánní primáti
Jednou z hlavních funkcí emoci je upevnění a regulace sociálních vztahů
ve skupině. Například poloopice, které vedou noční způsob života, mají
62
méně bohatou mimiku ve srovnáni s kočkodany, paviány nebo šimpanzi,
kteří vedou denní způsob života a jsou organizováni ve složitých sociálních
seskupeních. Sociální vztahy u opic jsou budovány na výrazech emocí.
Speciální postoje a mimické demonstrace umožňují členům skupiny formovat
vztahy dominance-podřízenosti, hrozit, usmiřovat se po konfliktu, vyzívat ke
hře. Složité sociální prostředí vyžaduje rozvinutý systém komunikace. Toto
prostředí též zabezpečuje zachování a předávání tradic používání nástrojů ve
skupině. Primatologové zjistili, že ve stejných životních podmínkách druhy,
které žijí ve velkých skupinách, tráví více času vzájemným groomingem, mají
více rozvinutou nástrojovou činnost a složitější systém komunikace. Dunbar
(1997) zjistil jasnou spojitost mezi frekvencí groomingu a vývojem mozkové
kury u primátů.
U primátů hraji emoce důležitou roli v přežití jedince. Emoce ho informují
o tom, jakým způsobem je nutné adekvátně reagovat na získaný stimul a plní
čtyři důležité funkce (Rossano, 2002):
1. fi ltrují a zesilují životně důležité signály, získané z vnějšího prostředí,
2. slouží jako reálný signál o vnitřním stavu organizmu
3. účastní se v regulaci sociálních vztahů
4. působí jako regulující programy, které ovlivňují směr chování jedince.
Tyto funkce jsou znakem emocí u opic i lidoopů a byly fi xovány v procese
evoluce u člověka.
Člověk
Chování člověka a jeho vnímání prostředí jsou doprovázeny
shromažďováním subjektivních zkušeností, které shrnují pocity, nálady
a emoce. Nálada se liší od emoce tím, že má značně větší délku průběhu
v čase. V etologické literatuře bylo dlouhou dobu zvykem považovat emoce
za motivaci nebo motivační stav a termín “emoce“ se v etologických pracích
prakticky nevyskytoval do 90 let XX století.
Emoce se projevuji navenek ve formě specifických výrazných pohybů
v důsledku svalové aktivity. Od dob Charlese Darwina vědci rozlišují dvě
kategorie emocí – primární a sekundární. Primární emoce jsou takové, které
se projevují již v prvních měsících života, a které jsou přítomny v repertoáru
všech lidských kultur bez výjimky. Je možné je zařadit k universálním
63
projevům (Eibl-Eibesfeldt, 1989). Rozlišují dvě pozitivní primární emoce,
takové jako radost/štěstí a údiv/zájem, a čtyři negativní: hněv, smutek, strach
a odpor. Charles Darwin ve svém díle „O výrazu emoci u člověka a zvířat“
(2001) poprvé předložil evoluční teorii emocí a jako první vědec zdůvodnil
existenci evolučních kořenů pro šest základních lidských emoci. Později jiní
autoři dokázali, že emoce hrají důležitou roli pro přežívání jedince, pomáhají
mu adekvátně reagovat na vnější a vnitřní stimuly.
Sekundární emoce se objevují později v procesu ontogeneze dítěte. Jsou
spojené s formováním sebeuvědomění a osvojováním si kulturních pravidel
a standardů chování. V současné literatuře se k sekundárním emocím řadí:
empatie, trapnost, závist, stud, hrdost, pocit viny, láska a štěstí. Na emočním
stavu člověka závisí nejenom jeho fyzický stav, ale i životní úspěch jako takový.
Emoční naladění v mnohém určuje úspěch člověka v práci. Bylo prokázáno,
že ti, kdo přistupují ke své práci jako k uspokojení, pracují úspěšněji a lépe
vychází s jinými zaměstnanci. Projev emoci je úzce spojen s činností řady
mozkových struktur. Důležitým složkou neuroanatomických struktur, které se
účastní produkování a ovlivňování emocí, je limbický systém, hypothalamus,
retikulární formace a mozková kůra. Miliony roků emoce slouží jako pravdivý
signál o vnitřním stavu člověka. Žádné chytračení nedovoluje jedincům úplně
zakrýt svojí pravé pocity. Pravdivá demonstrace emocí byla adaptivním znakem
pro udržení jednoty prvotní lidské společnosti, důležitým pro její přežití.
Srovnání emocí člověka a lidoopů
Soudě podle informací, které nám poskytli lidoopi mluvící znakovou
řečí, mnohé základní emoce lidoopů jsou člověku dosti podobné. Strach,
radost, agrese a dokonce i veselost (smích) jsou emoce, které se u lidoopů
dozajista vyskytují. Jaký ale mají význam? To je otázka na kterou lze jen těžko
přesvědčivě odpovědět, protože emoce a jejich konkrétní výrazy projevující
se například na mimice obličeje jsou u lidských populací velmi variabilní,
a to dokonce i v rámci relativně příbuzných populací jaké žijí v Evropě. Emoce
jsou evidentně ovlivňovány také mnoha fyziologickými vlastnostmi, jako je
práh a latentní perioda vzrušivosti, a také některými adaptacemi na klimat
nebo určitý typ sociálního prostředí. Znamená to, že musíme být velmi
opatrní při interpretaci informací, které nám podávají o svých emocích lidoopi
komunikující znakovou řečí. Zaprvé, jejich interpretace znakové řeči není
lidská a člověk může pochopit takovou informaci zkresleně. Za druhé se jedná
vesměs o lidoopy vychované člověkem, takže tito jedinci mohou podvědomě
přejímat určité stereotypy chování člověka a více versa, lidé kteří je vychovávají
přebírají některé zvyky šimpanzů. Za třetí, jen málo ze šimpanzů se naučilo
64
znakovou řeč v ranném mládí a my neumíme komunikovat šimpanzí řečí,
takže některé informace o emocích lidoopů jsou zatím těžko objektivně
ověřitelné. A za čtvrté metoda interview má značné metodické problémy
i u člověka, natož pak u lidoopů.
Komunikace a emoce – verbální a neverbální aspekty
Komunikace a emoce jsou nedílnou součástí chování a rozhodovacího
systému, který chování jako adaptační mechanismus ovlivňují. Jinými slovy
komunikace a emoce ovlivňují ty partie mozku, které vyhodnocují určitou
část mozku a generují určité vzorce chování a lokomoce. Jako takové má
komunikace, zejména u člověka a v mnohém i u lidoopů, velký význam pro daný
typ komplexu chování a často může mít verbální charakter. Zároveň však čím
rozvinutější mozek, tím pestřejší je škála emocí a tím čačtěji se emoce stávají
také součástí komunikace. U primátů je to zejména komunikace neverbální, u
člověka pak nedílnou součástí verbální i neverbální komunikace. Jako takové
mohou emoce výrazným způsobem ovlivňovat a konkretizovat komunikaci.
Komunikace i emoce mají jednoznačně verbální i neverbální charakter tam, kde
kvalita mozku, a zejména funkce kůry mozkové a některých dalších struktur
spojených s pamětí, čili tam, kde existuje alespoň elementární schopnost
verbální komunikace. Relativně méně rozvinutý mozek u úzkonosých opic je
asi jeden z důvodů, proč se u kočkodanů vyvinul velmi vyspělý vokalizační
komunikační aparát, který je sice mezidruhově srozumitelný, není ale plastický
a adaptivní a nemá zřejmě žádný emocionální obsah.
Chování, spolu vyspělou kulturou, využívající rozsáhle komunikace
a emocí se stává velmi efektivním adaptivním mechanismem, které výrazně
napomohlo k lidské globální kolonizaci země. Výzkumy lidoopů i lidí ale
také prokázaly, že právě komunikace a emoce umožňují také chování, které
nese falešnou informaci, lhaní a klamání, umožňující primátům s vyspělým
mozkem manipulaci s okolím pro uspokojení vlastních cílů. Právě komunikace
a emoce umožnily to čemu říkáme vznik inteligence. Tato vlastnost je zřejmě
opět vlastní všem hominidům, tedy lidem i lidoopům, primátům kteří mají
nejvyspělejší komunikaci a rozvinuté emoce. Zdá se tedy, že význam verbální
i neverbální komunikace a emocí pro rozvoj chování roste spolu s růstem
schopností mozku daného druhu primátů. Je tedy logické, že největší význam
má u člověka, kde je ale také největší možnost záměrně zkresleného používání
komunikace i emocí pro získání určitých výhod daného jedince nebo skupiny
jedinců.
65
Fenomén kultury u nehumánních primátů
Po dlouhá léta se badatelé domnívali, že kultura je výsostnou vlastností
člověka a jeho nejbližších předků. Výroba kamenných nástrojů jako taková
se stala jedním z nejdůležitějších kritérií pro hodnocení fylogeneze člověka
a stanovení hranice člověk – „zvířecí“ předek. Výzkumy primátů i předků
člověka ukazují, že jednoznačná hranice mezi člověkem a ostatními primáty –
živočichy – vlastně neexistuje. Již v šedesátých letech minulého století ukázaly
výzkumy makaků, že určité prvky v chování se vyskytují i u nehumánních
primátů. V dalších letech se tyto poznatky nejen potvrdily, ale ukázalo se, že
řada dalších „typicky“ lidských prvků v chování, jako je altruismus, klamání,
smích a sociální manipulace s okolím, se vyskytují i u ostatních primátů,
a to tím ve větší míře čím jsou příbuznější člověku. V devadesátých letech pak
začínají mnozí badatelé hovořit o kulturách lidoopů. Tento jev akceptovali
i sociální a kulturní antropologové a psychologové, kteří však stále zdůrazňují
specificky lidské rysy v kultuře a dávají přednost termínu „protokultura“.
Všichni se pak shodují v tom, že jedním z důležitých rysu takové kultury,
kulturní tradice, je výroba a používání nástrojů a specifické neadaptivní
tradice v chování. Koncept kultury nehumánních primátů je v současné době
intenzivně rozpracováván v evoluční antropologii, protože pochopení tohoto
jevu by umožnilo hlubší pochopení evoluce lidského chování a behaviorálních
a kulturních adaptací v evoluci člověka.
Zvířata, která žijí ve skupinách patřících ke stejnému druhu, stejnému
pohlaví a stejnému věku, se ve většině případů chovají velice podobně. To
je dané především tím, že mají podobný genetický základ a individuální
a sociální zkušenosti. Čas od času se ovšem objevuje nový prvek chování,
inovace, kterou si mohou, ale nemusejí osvojit další členové skupiny, v níž
inovace vznikla. Je pak důležité, zda a jak se ostatní členové skupiny učí
novým dovednostem.
V případě, že se nové chování ve skupině (populaci) ujme, rozšíří se mezi
její členy a předává se pomocí učení (nikoli geneticky) i dalším generacím zvířat,
můžeme mluvit o vzniku tradice nebo „kultury“. Tento proces trvá poměrně
dlouho a velice často je spojen s mnohaletým učením novým dovednostem.
V odborné literatuře se o kulturním chování nejenom primátů, ale i jiných
savců nebo ptáků objevuje poznatků stále víc a víc, nejčastěji se však přece jen
týkají primátů používajících nástroje.
Podle Christopha Boesche a Michaela Tomasella z Institutu Maxe Plancka
pro evoluční antropologii v Lipsku můžeme chování označit jako kulturní, jen
66
pokud jsou splněny následující tři podmínky: 1. Populace jednoho druhu se
odlišují navzájem svým chováním. (Důležité je, aby se chování vyskytovalo
u všech nebo aspoň u většiny jedinců dané věkově-pohlavní skupiny,
například u všech dospělých samců.) 2. Prostředí populací se neliší natolik,
aby se pomocí těchto rozdílů dalo vysvětlit, proč se populace chovají jinak.
3. Členové populací mají stejnou genetickou výbavu, takže odlišné chování
není možno vysvětlit ani z genetického hlediska.
Kulturní tradicí pak rozumíme chování jedinců v jedné populaci, které si
osvojili sociálním učením, je u všech členů stejné a plní stejnou funkci. Profesor
curyšské univerzity Carel van Schaik s kolegy zase popsali podmínky výskytu
nástrojové činnosti u primátů. Jejich model vycházel z předpokladu, že je
nástrojová činnost v přírodě závislá na: 1. vhodných ekologických podmínkách
2. manipulačních schopnostech jedinců 3. určité míře inteligence4. sociální
toleranci ve společenském uspořádání, která umožňuje jak nalézání nové
nástrojové činnosti, tak její předávání
Autoři považují za kritický bod pro rozšíření nástrojové činnosti
v populaci předávání nové dovednosti. Nejčastější způsob předávání u primátů
je tzv. vertikální, tj. od matky k dětem. Pro upevnění nástrojové techniky
v celé populaci je však zásadní tzv. předávání horizontální. To už vyžaduje
určitý stupeň společenskosti, proto je nepravděpodobné u samotářsky
nebo skoro samotářsky žijících zvířat, která se potkávají spíš výjimečně.
Předávaní taky vyžaduje blízkost v situacích, které jsou spojeny s jídlem
- tato podmínka je ale často těžko dosažitelná, protože primáti se nemusejí
krmit ve stejnou dobu, navíc dominantní samec bývá často agresivní, když se
podřízený samec přiblíží příliš blízko. Proto je pro předávání dovedností velmi
důležitá sociální tolerance. Ta umožňuje pozorování z blízké vzdálenosti,
omezuje strach, a proto mají zvířata větší odvahu a možnosti zkoušet nové
dovednosti. Redukuje taky hrozbu ztráty jídla během zkoušení dovednosti.
Mnoho autorů sledovalo chování orangutanů v různých podmínkách
v přírodě. Popis jednotlivých rozdílů v chování, které se dají nazvat kulturou,
je značné obsáhlý.
Nástrojové chování jako součást kulturních tradic u primátů
S ohledem na stavbu a charakter ruky a stupeň vývoje mozku mají
všichni primáti vysoce vyvinutou manipulační aktivitu. Jsou schopni různými
způsoby zkoumat objekty, potravu i prostředí ve kterém žijí. Mohou, především
velcí lidoopi, používat i vyrábět nástroje. Například malpy a šimpanzi rozbíjejí
kameny ořechy, makak jávský je schopen kamenem rozbíjet tvrdou skořápku
67
krabů. U lidoopů je popsáno až 19. druhů nástrojů, které používají běžně ve
svém každodenním životě (Vančatova, 2008b). Velice důležité je to, že lidoopi
jsou schopni nejenom používat a vyrábět jednoduché nástroje, ale zhotovují
i nástroje složené a importují materiál na jejich výrobu. Například různým
způsobem opracovávají větvičky na lov termitů nebo mravenců, nebo aby
dosáhli na určitý objekt. Z listů žvýkáním vyrábějí houby, které pak namáčejí
ve vodě a vysávají je, používají kameny nebo kusy dřeva jako kovadliny
a kladivo při rozbíjení ořechů, jsou schopní přenášet svoje nástroje ke zdroji
potravy i několik kilometrů. U všech primátů s tradicí používání, eventuálně
výroby, nástrojů existují prokazatelně lokální tradice, nejnápadnější jsou
u primátů člověku nejpříbuznějších – šimpanzů.
Protokultury u opic
U opic byla poprvé popsána protokultura již v šedesátých letech,
a to u japonských makaků červenolících, u kterých také byly poprvé
u nehumánních primátů popsány protokulturní tradice. Kromě používání
předmětů jako nástrojů se u těchto makaků vyskytují tradice v sofistikované
čistění potravy (sladkých brambor a obilí) a také určité specifické tradice
v chování, například koupání se v jezírcích s horkou vodou v zimě. Podobné
rysy sociální organizace a chování byly popsány také u jihoamerických malp
hnědých a s jistými omezeními i u dalších opic. Okolo protokultur u opic však
zůstává stále řada nejasností. Ukazuje se totiž, že úzkonosé opice mají méně
rozvinutý CNS než mají některé jihoamerické širokonosé opice jako malpy,
kotulové a chápani. Proto lze očekávat existence protokultur spíše u těchto
primátů, a to také výzkumy v jižní a střední Americe postupně potvrzují.
Ukazují také, že pro vznik „tradic“ v chování vůbec není nezbytné
rozvinuté nástrojové chování. Nicméně u žádného z druhů opic nebyly popsány
prvky kultury a tradic srovnatelné s člověkem a jeho předky.
Kultury lidoopů
Výzkumy v posledních deseti letech prokazují, že v chování, zejména
v chování nástrojovém a komfortním, a sociální organizaci lidoopů se vyskytují
specifické lokální vzorce chování, které nemůžeme označit jinak než tradice, a proto
musíme vážně uvažovat o existenci kultury nejen u člověka, ale i u našich nejbližších
příbuzných – velkých lidoopů. Jistou výjimkou jsou gorily, které prakticky používají
nástroje ale méně než šimpanzi a mají mnohem méně komplikované chování než
ostatní druhy lidoopů. Kultury lidoopů jsou předmětem řady vědeckých diskusí,
a stále je ještě potřeba vyjasnit mnoho aspektů tohoto jevu.
68
Šimpanzi
Specifickým a typickým rysem chování šimpanzů je nástrojové chování,
které je předmětem velmi rozsáhlého výzkumu, jak u šimpanzů v přírodě,
tak u šimpanzů žijících v podmínkách zajetí. Oba druhy šimpanzů dovedou
vyrábět a používat nástroje, ale mezi kvalitou tohoto chování existují velké
rozdíly.
U šimpanze učenlivého existuje mnohem širší škála používaných
předmětů i vyráběných nástrojů než nalézáme u šimpanze bonobo. Používání
nástrojů i jejich výrobu se šimpanzi musí učit od matky. Materiál k jejich výrobě
může být importován nebo může být vhodný nástroj na místo použití přinášen.
Nástroje jsou používány opakovaně jen v krátkých časových intervalech,
nikdy například druhý den. Nástroje nemají universální charakter ani u
šimpanze učenlivého, a už vůbec ne u jiných druhů lidoopů. Různé populace
šimpanzů například rozbíjejí různé druhy ořechů, ale nástroje nejsou nikdy
používány k rozbíjení všech druhů ořechů, které daná populace šimpanzů
pojídá. Podobně jsou někde modifi kovanými větvičkami loveni termiti, ale ne
mravenci a naopak. Jiné populace používají nástroje pouze k narušení stěn
termitišť, avšak ne k jejich lovu, atd. Mnohdy se nástroje využívají k čištění
úst nebo rukou, které se při přijímání potravy potřísnily. Nástrojové chování
šimpanze učenlivého je neobyčejně rozvinuté a v dílčích aspektech je podobné
nástrojovému chování člověka. U šimpanzů podle všeho existují kulturní
tradice. Avšak ve všech případech, kdy jsou využívány nástroje, je získáván
stejný typ potravy různými způsoby. Schází jakákoliv důsledná standardizace
a optimalizace používání nástrojů i jejich výroby.
Vysoké intelektuální schopnosti šimpanze učenlivého způsobují, že
motivací k výrobě a používání nástrojů mohou být i vysloveně neadaptivními
faktory. Mohou to být například uspokojení z neobvyklého řešení situace,
zajímavost situace, která vzniká při použití nástroje případně rychlost či
příjemnost praktického vyřešení daného problému. Používání nástrojů má
nepochybně i svůj sociální význam už proto, že se jej děti učí od matky a dcery
tuto schopnost dále předávají svým potomkům. Nástrojové chování je také
součástí obrany šimpanzů.
Používání nástroje nikdy nemá útočný charakter. Schopnosti, invence
i obratnost v používání nástrojů, které byly u šimpanze učenlivého prokázány
v zajetí výrazně přesahují schopnosti a repertoár chování doposud pozorovaný
u šimpanzů v přírodě. Pokud by totiž mělo používání nástrojů šimpanzů
výrazně adaptivní charakter, pak by šimpanzi nepochybně byli schopni vyrábět
69
a používat mnohem větší a širší škálu nástrojů. Například bylo prokázáno, že
šimpanzi jsou schopni použít nástrojů jako primitivní pasti, ale prakticky
tuto schopnost nevyužívají a jednoznačně dávají přednost kontaktnímu lovu.
Závěrem nemůžeme než konstatovat, že v používání a výrobě nástrojů existuje
řada lokálních specifických tradic.
U jednotlivých populací šimpanzů existují specifické prvky chování při
lovu, jako je způsob organizace lovu a způsob rozdělování ulovené kořisti, které
opět nemůžeme označit jinak, než lokální tradice. U šimpanzů také známe
lokální prvky kontaktního či oznamovacího chování typu „jsem vzhůru“,
„pojď za mnou“ a pozdravů. Známe také některé prvky téměř universální jako
je deštný tanec, které však jsou používány v různém, zatím člověku nejasném,
kontextu. Známe také místní tradice v používání léčivých rostlin. V současné
době tedy není pochyb o tom, že u šimpanze učenlivého existují lokální tradice
a je oprávněné hovořit u určité formě kultury, které v určitých aspektech snese
srovnání s kulturou člověka.
Nástrojové chování je u bonobů málo rozvinuté. Nejčastější je používání
velkých listů jako ochranu před deštěm a používání větví a klacků při
předvádění. Velmi zajímavým a specifickým znakem v nástrojovém chování
bonobů je značení stezek lámáním větví a značení křižovatek zapíchnutými
hůlkami. Interpretace tohoto jevu, přestože byl dlouhodobým výzkumem
prokázán, však není ještě bez problémů, i když naznačuje, že nástrojové aktivity
bonobů mohou být bohatší než prokazují dosavadní výzkumy. Bonobové
totiž například vyhrabávají červy rukama ze země, ale některé starší studie
naznačovaly, že bonobové používali k hrabání v zemi kopací hůlky. Zdá se, že
u bonobů zatím nevíme, zda vytvářejí výrazné lokální tradice a je tedy předčasné
hovořit o kultuře bonobů. Důvodem může být i zvýšená míra sexuálního
chování u bonobů a některé další specifické rysy sociální organizace bonobů.
Orangutani
Mnoho přírodovědců sledovalo chování orangutanů v různých
podmínkách v přírodě. Popis jednotlivých rozdílů v chování, které se dají
nazvat kulturou, je dost obsáhlý a velmi překvapivý.
1. Zvyky při stavbě hnízda Polštář - hromada větviček nebo listí,
která je soustředěna v jednom místě v hnízdě, kam orangutan lehá hlavou.
Přikrývka - přikrývka s větviček nebo listí, pokrývající jenom tělo, ne hlavu.
Lemování - řada udělaná z listí nebo větviček na horním okraji hnízda, vršky
větviček jsou nasměrovány dolů. Střecha (fi xovaná střecha nad hnízdem) -
70
konstrukce vyrobená z větví a větviček spojených dohromady na vršku hnízda.
Většinou chrání před deštěm. Slunečník - přikrývka nad hnízdem, když pálí
slunce. Palanda - druhé hnízdo, vyrobené v malé vzdálenosti od prvního,
používané k odpočinku a jako úkryt před deštěm. Úkryt pod hnízdem místo, které neslouží k odpočinku, ale jako individuální úkryt v případě deště.
Svazek listů na spaní (listová panenka) - orangutani si spojí listy do svazku,
který jim pak slouží v nočním hnízdě. Pravděpodobně ho drží ve spánku jako
jakousi panenku.
Okousávaní větviček - systematické zpracovávání konečků větviček
používaných na olemování hnízda v průběhu poslední fáze stavby hnízda.
Nošení listí do hnízda - nošení listí na místo, kde budou orangutani stavět
hnízdo. To zbudují z větví jiných stromů (například druhů Tarantang,
Campnosperma), listy jsou používány jako olemování, polštářky, střecha atd.
Stavba hnízda na několika stromech - stavba hnízda svázáním několika
malých stromků dohromady. Breptání - zvuky (vydávané vyháněním
vzduchu přes uvolněné rty), spojené se stavbou hnízda. Hnízdní breptání
může být prováděno před stavbou hnízda nebo po jejím ukončení. Hnízdní
mlaskání - mlaskající/cvakající zvuky vydávané v průběhu stavby hnízda.
Mostová hnízda - stavba hnízd, spojujících dva stromy na opačných stranách
potoka. Více než pro odpočinek jsou tato hnízda používána jako most, pro
překročení řeky a pokračování v pohybu na druhé straně toku. Herní hnízda
- stavba denního hnízda (často nedospělými jedinci), ve kterých zvířata
neodpočívají, ale hrají si...Stavba se uskutečňuje v přítomnosti partnera pro hru.
Tlumící poduška na větve - pokrytí velké větve několika listy nebo olistěnými
větvičkami, aby byla pohodlnější pro odpočinek.
2. Zvyky spojené s pohybem
Přerušované houpaní na liáně - houpaní na liáně, připomínající pohyb
Tarzana přes otevřená prostranství. Polámání koruny stromu houpáním
- zlomení vrchní části stromu houpáním pro dosažení druhého, obyčejně
menšího stromu. Zaháknutí větve - použití ulomené větve k přitažení větve z
blízkého stromu. Přebrodění vody - chůze, často bipední, přes stojatou vodu.
3. Sociální chování
Skrývaní se za větví - použití oddělené větve jako zástěny k ukrývaní
se před predátory nebo lidmi. Demonstrativní tažení větve po zemi - tažení
zlomené větve, když jedinec putuje přes les. Jedná se o demonstrativní chování,
podobně jako při agonistickém chování bonobů. Ostřelování - házení větví,
71
velkého ovoce nebo jiných objektů směrem k pozemním predátorům (nebo
lidem), zřejmě se snahou je zapudit.
Spousta dalších kulturních tradic je zaznamenána v nástrojové činnosti,
potravním chování, vokalizaci a jiných typech chování. Snad nejvíce známým
příkladem kulturních tradic orangutanů je zacházení s plody stromu Neesia.
Plody tohoto stromu mají velice výživná semena, která jsou ale obalena
nepříjemnými dráždivými chloupky. Na Sumatře otevírají orangutani
v některých populacích tyto plody silou, v jiných se dostávají k semenům
pomoci klacíků. Jsou také známé případy použití houby z listí na pití, tak jak
to dělají v přírodě šimpanzi - rozžvýkají listy a udělají z nich houbu, kterou
pak namáčejí do vody. V některých populacích se orangutani naučili chytat
a pojídat outloně (Nycticenus coucang). Také používají větvě jako páky
k rozlomení hnízd termitů. Když prší, často používají velké listy jako deštník.
Jak ukazují ekologické a etologické studie orangutanů používání nástrojů
je u orangutanů mnohem běžnější a mnohem vyspělejší než se původně
soudilo. Van Schaik velmi vážně uvažuje v souvislosti s nástrojových chováním
a dalšími prvky chování o existenci kulturních tradic u orangutanů.
U sumaterských orangutanů se běžně vyrábějí nástroje, například vytvářejí
z větviček hůlky, které používají k získávání hmyzu a medu a také k úpravám
pojídaného ovoce, například k odstraňování semen. Známé jsou také nástroje
ke zvyšování komfortu, již zmíněné stříšky proti dešti, stěrky a podobně.
Bylo popsáno i používání jakýchsi jednoduchých pastí; pokud bude tento typ
nástrojové činnosti prokázán jednalo by se o specifickou tradici orangutanů.
V každém případě se vyskytují u jednotlivých populací sumaterských
orangutanů tak specifické rozdíly v chování i používání nástrojů, že Carel van
Schaik a další primatologové jsou přesvědčení o existenci kulturních tradic
přinejmenším u sumaterských orangutanů, které jsou analogické tradicím
popsaným u afrických šimpanzů druhu Pan troglodytes.
72
Literatura:
BISCHOF, V., 1980. Na šimpanzích stezkách, Panorama.
BUTOVSKAYA, M.L., 2004. Jazyk těla: příroda a kultura (rusky). Moskva,
Naučnyj Mir.
DARWIN C. R. (1872) Expression of the emotions. London: John Murray.
DARWIN, C. R. (1964): Výraz emocí u člověka a u zvířat. Praha: Československá
akademie věd.
DERYAGINA, M.A., BUTOVSKAYA, M.L.,1992. Etologie primátů (rusky).
Izdatelsvo
Mosovskogo Universiteta.
DUNBAR, R.I.,1997. Grooming, gossip, and the evolution of language.
Cambridge, Mass.: Harvard University Press.
EFRON, D.,1941. Gesture and environment. N.Y.: King´s Crown Press.
EIBL-EIBESFELDT, I., 1967. Ethology - the Biology of Behavior.
EIBL-EIBESFELDT, I., 1989. Human Ethology. Aldine de Gruyter, New York.
EKMAN, P., FRIESEN,W.V., 1975. Unmasking the Face. NJ.: Prentice-Hall,
INC. Engelwood Cliffs.
EMMERS, T.M., DINDIA, K.,1995.The effect of relational stage and intimacy
on touch: An extension of Guerrero and Andersen. Personal Relationships, N2.
225-236.
FOUTS, R., MILLS, S., 2000. Nejbližší příbuzní. Praha: Mladá fronta.
GROWER, D.B., RUPARELIA, B.A., 1993. Olfaction in humans with specific
reference to odours 16-androstenes: their occurence, perception and possible
social, and sexual impact. Journal of Endocrinology, Vol.137. 167-187.
HALL, J.A., VECCIA, E.M.,1990. More „touching“ observations: New insights
on men, women, and interpersonal touch. Journal of Personality and Social
Psychology, Vol. 59. 1155-1162.
73
HAVRÁNEK, T., 1993. Statistika pro biologické a lékařské vědy. Academie,
Praha.
HOCKETT, C.D.,1963. The problem of universals in language. Inoversals in
language. Cambridge, Mass. MIT press.
HOLD, B., SCHLEIDT, M., 1977. The importance of human odour in nonverbal communication. Z.Tierpsychol., Vol. 43. 225-238.
KNAPP, M.L., 1972. Interpersonal communication and human relationships.
Boston: Allyn and Bacon.
KOHL, J.V., ATZMUELLER, M., FINK, B., GRAMMER, K., 2001.
Human pheromones: Integrating neuroendocrinology and ethology.
Neuroendocrinology Letters. Vol. 22. 309-321.
LORENZ, K., 1966. On aggression. New York: Harcourt, Brace & World
MCDANIEL, E., ANDERSEN, P.A., 1998. International Pattern of Interpersonal
Tactile Communication: A Field Study. Journal of Nonverbal Behavior. Vol. 22.
59-76.
MICHAEL, R.P., BONSALL, R.W., KUTNER, M., 1975. Volatile fatty acids,
„copulines“ in human vaginal secretions. Psychoneuroendocrinology, Vol. 1.
153-163.
MORRIS, D.,1967. The Naked Apes. Dell, New York.
MORRIS, D.,1969. THE HUMAN ZOO. Jonathan Cape, London.
MORRIS, D.,1997. Lidský živočich. Knižní klub, Balios, Praha.
NITSCHKE, A., 1977. Sign Language and Gestures in Medieval Europe:
Monasteries, Courts of Justice, and Society. 263-275. In: SEGERSTRALE, U.,
MOLNAR, P. (eds). Nonverbal Communication: Where Nature Meets Culture.
Mahwah, NJ.: Lawrence Erlbaum Associates, Publishers.
REITE, M., 1990. Touch, attachment, and health: Is there a relationship.
BERNARD, K.E., BRAZELTON, T.B. (eds) Touch: The foundation of experience.
Madison, CT: International Universities Press.
REZNIKOVA, Z.I., 2000. Intellect and Language (rusky). M., Nauka.
74
RIKOWSKI, A., GRAMMER, K., 1999. Human body odour, symmetry and
attractiveness, Proceeding Royal Society of London, Vol. 266. 869-874.
ROSSANO, M.J., 2002. Evolutionary Psychology: The science of human behavior
and evolution. New Orlean: Fitzgerald Science Press.
SAVAGE-RUMBAUGH, E.S., LEWIN, R., 1994. Kanzi: The ape at the brink of
the human mind. N.Y.: Wiley.
SCHAAL, B., PORTER, R.H., 1991. „Microsmatic humans“ revisted: the
generation and perception of chemical sygnals. Adv. Study Behavior. Vol. 20.
135-199.
SCHIEFENHOVEL, W., 1997. Universals in interpersonal interactions, 61-79.
In: SEGERSTRALE, U., MOLNAR, P (eds) Nonverbal Communication: Where
Nature Meets Culture. Mahwah, NJ: Lawrence Erlbaum Associates Publishers.
TURKE, P.W., 1984. Effects of ovulatory concealment and synchrony on
protohominid mating systém and parental roles. Ethology and Sociobiology,
Vol.5. 33-44.
WAAL, F.B.M.de, 1996. Good Natured: The origin of right and wrong in humans
and other animals. Cambridge, MA: Harvard University Press.
WASHBURN, S.L., 1967. Behavior and the origin of man. Huxley Memorial
Lecture. Proceeding of the Royal Anthropology Institute of Great Britain. 21-27.
VANČATOVÁ, M.A., 1987. Some aspects of behaviour and breeding of treeshrews (Russian). In: Materialy Vsesojuznoj Konferencii „Voprosy Medicinskoj
Primatologii“, 12-13, Sukhumi.
VANČATOVÁ, M.A., 2008a. Tool behaviour in higher primates. Vestnik NGU,
2(2): 61-69.
VANČATOVÁ, M.A., 2008b. Creativity and innovative behaviour in primates
on the example of picture-making activity of apes. Vestnik NGU, 2(2): 50-60.
75
76
Chování a sociální struktura primátů
Marina Vančatová, katedra antropologie FHS UK v Praze
Sociální prostředí pro všechna zvířata a člověka je určitým způsobem
obal, který obepíná jednotlivé jedince a zprostředkovává vlivy přírodního
prostředí (Butovskaya, 1999). Proto je sociálnost považována mnoha etology
za universální adaptaci. Čím více plastická a složitá je sociální organizace tím
větší roli má v ochraně jedinců daného society. Pouze člověk má svobodnou
vůli, řeč, kulturu, vytváří umělecká díla, ve svých skutcích se řídí morálkou
a pocitem zodpovědnosti. Jeho sociální organizace je plastická a různorodá
ve svých projevech, čímž daleko předčí sociální organizace jakéhokoliv jiného
druhu zvířat. Není žádný důvod odmítat to, že naše skutky jsou určovány také
hlubokými základními motivacemi. Sociální normy jsou často v konfliktu
s vnitřními záměry jedince, který se narodil a vyrůstá v dané kultuře,
a od prvních dnů života se učí chovat přísně determinovaným způsobem.
Paradoxně etologické výzkumy ukazuji na fakt, že ve sféře sociálního chování
člověk je nejsvobodnější před omezeními, které se vyvinuly v průběhu jeho
evolučního procesu. Určitý prvek chovní může člověk získat cestou učení
a tréninku, ale to neznamená že jeho chování se může neomezeně měnit pod
vlivem prostředí. Existuje určitá předeterminovanost v osvojování si návyků
chování u zvířat a člověka. Tady můžeme hovořit o existenci hranic učení.
Tato omezeni jsou založena v samotné podstatě senso-motorického aparátu
jedinců, jejich schopnosti získávání informace (Hinde, 1987).
Jak ukazují etologické výzkumy posledního desetiletí, všichni primáti
jsou sociální, i když některé formy sociální organizace jsou volnější, jiné pak
velmi komplikované a přísně hierarchicky organizované. Sociální struktura
primátů je velmi plastická a adaptibilní. Je jedním ze základních prostředků
adaptace k náhlým změnám i pravidelné fluktuaci prostředí ve kterém primáti
žijí.
Velmi důležitou roli ve formování a udržování integrity sociální struktury
hraje sociální a agonistické chování. Z hlediska funkce a dynamiky sociální
struktury existují pro daný druh typické charakteristiky v migraci z mateřské
skupiny a mezi sousedními skupinami. Obvykle jedno z pohlaví, buď samice
nebo samci, zůstávají na místě, kde daná skupina žije, tedy jsou fi lopatričtí,
a opačné pohlaví migruje do jiných skupin, případně vytvářejí mimoskupinové
monosexuální jednotky, jsou tedy alopatričtí. V ojedinělých případech mohou
zčásti migrovat obě pohlaví, nebo se skupina štěpí na více částí.
77
Pro vytváření sociální struktury primátů je velmi důležitá životní historie
dané populace a daného druhu primátů obecně, kterou můžeme definovat
jako realizaci adaptivního potenciálu určité sociální skupiny i jednotlivců
v ní žijících a reprodukujících. Tato realizace adaptivního potenciálu je chápána
v nejširším slova smyslu, a to včetně aspektů behaviorálních, růstových
a ontogenetických, přežívání jedinců v obecném slova smyslu, reprodukce,
vychovávání potomstva až k nezávislosti a vyhýbání se ohrožení na životě.
U člověka a zřejmě i ostatních homininů pak vstupuje jako významný faktor
kultura a nástroje a nástrojové chování. Zajímavé je, že tento mechanismus
muže mít jak adaptivní tak exaptivní charakter.
Sociální struktura je určena ve svých základních rysech velikostí skupiny
a jejím věkovým i pohlavním složením, typem sociálních kontaktů a vztahem
samců a samic, způsobem migrace a emigrace samců a samic, charakterem
potravních zdrojů a základními charakteristikami životní historie. Pro
definici určité sociální struktury je také důležitá definice základních sociálních
jednotek a nosné struktury, takzvané sociální matrix.
Elementární sociální jednotkou může být například jedinec, rodinná
struktura - rodiče a děti, nebo harém u paviánů, atd. Tyto elementární sociální
jednotky se často formují při sběru potravy nebo v určitých částech dne. Nosnou
strukturou jsou obvykle fi lopatričtí jedinci nebo rodinné klany. Primáti
nejsou nikdy solitérní, naopak u všech druhů nalézáme určité socializační
prvky. Primáti a skupiny primátů spolu pravidelně komunikují a kontaktují se
i pokud žijí v párových teritoriálních strukturách, jako například giboni.
Typy sociální struktury
Základem pro definice jednotlivých typů sociální struktury primátů
byly definice publikované v učebnici Primate adaptation and evolution
(Fleagle 1998). Ukázalo se však, že tento systém je sice velmi srozumitelný a
přehledný, ale pro potřeby etologických a ekologických studií jednotlivé typy
sociálních struktur příliš zobecňuje a zjednodušuje, a také není nejvhodnější
pro obecnější definici použitelnou pro výzkumy lidského chování. Proto
tento systém modifi kovali a zásadně rozšířili. Také jsme upřesnili defi nice
jednotlivých typů sociálních struktur tak, aby odpovídaly potřebám této
učebnice a studentů, kteří mají vyhraněný zájem o etologii. Jednotlivé formy
mají některé modifi kace (Vančata, Vančatová, ).
78
Solitérní
V případě samci a samice mají samostatné teritorium, které po většinu
roku hájí - sociální kontakt mezi sebou mají pouze samci a samice v době
receptivity samice při kopulaci nebo při hájení teritoria, samec se může po
určitou dobu podílet i na výživě mláďat. U nehumánních primátů a člověka
se tato sociální struktura běžně nevyskytuje, může ale za určitých podmínek
existovat krátkodobě nebo po určitou část sezóny.
Rezidentní sociální struktura (noyau)
U rezidentní sociální struktury mají samci i samice mezi sebou nečetné,
ale pravidelné sociální kontakty, mnohdy nalézáme i prvky hierarchického
uspořádání této struktury. Jeden rezidentní samec má velké teritorium, většinou
je v tomto teritoriu dominantní. Ostatní samci a zejména samice mají menší
teritorium, které ale může zasahovat i do teritorií jiných rezidentních samců.
Typické je, že samice migrují poměrně málo, nerezidentní samci se mohou
pohybovat po teritoriích několika rezidentních samců. Samci mohou vytvářet
se samicemi konsortní, dočasné páry, samice pak žijí a případně i cestují
s mláďaty. Někdy se také kontaktují s jinými samicemi nebo adolescentními
samci. V některých případech je popisována matrilineární hierarchie. Noyau
systém mají podle všeho bornejští orangutani a mnohé poloopice například
komby. U člověka není tento systém popisován.
Monogamní (párová)
Monogamní pár zůstává po dlouhou dobu spolu ve společném teritoriu,
poslední výzkumy však ukazují, že tato struktura není reprodukčně isolovaná
a samci i samice mají potomky s jinými jedinci opačného pohlaví, a to buď
sériově, je-li monogamie časově omezena nebo v době, kdy oba jedinci žijí
v páru, je-li monogamie dlouhodobá. Pubescentní, a někdy až subadultní
jedinci od rodičů odcházejí, často však zůstávají v okolí rodičovského páru.
Monogamní strukturu mají giboni, titiové a některé další opice a také mnohé
populace člověka. Párová struktura se může dočasně vyskytovat u některých
populací primátů také v případě nízkých a roztříštěných potravních zdrojů,
jako reakce na silnou predaci, případně jako elementární sociální jednotka
ve fission-fusion struktuře. Současné výzkumy ukazují, že párová struktura
v mnoha případech neznamená reprodukční isolaci jedinců žijících v daném
páru, ale je důležitá pro jejich sociální soudržnost a ochranu potravních zdrojů
v teritoriu daného páru. U člověka je problematika monogamní struktury
diskutována již celá desetiletí. Tato diskuse je bohužel ovlivňována celou řadou
79
ideologických a religiosních faktorů. Fakticky se ale ukazuje, že i u člověka
má monogamie primárně ekonomický, ekologický a samozřejmě emocionální
a kulturní charakter. Biologická reprodukce ve skutečnosti nehraje prioritní
roli, jak prokazují například spontánní adopce dětí u bezdětných párů a nakonec
i některé sociobiologické výzkumy reprodukční strategie mužů a žen.
Jednosamcová
Ve skupině je výhradně jeden plně dospělý reprodukující se samec důrazně
hájící teritorium skupiny. Pozici alfa samce získává často agresivním konfliktem
s původním alfa samcem skupiny, ale výjimkou není ani ritualizované převzetí
skupiny. Tuto sociální strukturu můžeme považovat za jakousi variantu
párové struktury s tím, že samec si monopolizuje (po ”dohodě” přivlastní)
několik samic nebo societa samic jednoho samce. Jednosamcovou strukturu
mají některé druhy vřešťanů, kočkodanů, gueréz a hulmanů.
Typická jednosamcová struktura je vzácná a vyskytuje se v ”klasické”
podobě pouze u většiny populací hulmana posvátného a některých dalších
hulmanů a také u guerézy pláštíkové. Kočkodani například vytvářejí
mezidruhové komunity, rezidentní samec se často ani ve své skupině
nereprodukuje a v sociální struktuře jsou dominantní samice, které také hájí
teritorium skupiny. Jednosamcová sociální struktura se může vyskytovat,
stejně jako párová struktura, u některých populací primátů také v případě
nízkých a roztříštěných potravních zdrojů, jako reakce na silnou predaci,
případně jako elementární sociální jednotka ve fission-fusion struktuře (viz
definici fission-fusion). Tento typ štěpení sociální struktury je velmi častý a ve
starší literatuře jsou proto některé druhy, žijící ve skutečnosti ve fission-fusion
nebo mnohosamco-samicové struktuře, uváděny jako druhy s jednosamcovou
strukturou. U člověka se jednosamcová skupina v striktním slova smyslu
vyskytuje výjimečně, existovala v určité formě například u mormonů a jiných
striktně patriarchálně organizovaných skupin člověka.
Mnohosamco-samicová
Tento typ sociální struktury je nejběžnější sociální strukturou u vyšších
primátů, u poloopic se vyskytuje především u lemurů a sifaků. V modifi kované
podobě se vyskytuje u některých skupin člověka s promiskuitní sociální
strukturou s rysy matriarchátu. Základním znakem této struktury je, ve
většině případů, že fi lopatrické jsou samice a samci migrují mezi skupinami
nebo emigrují do jiných skupin. Sociální struktura se obvykle formuje na
základě principu dominance a podřízenosti, případně socializace mezi samci
80
a samicemi v případě egalitářských struktur. Tento typ sociální struktury
vyskytuje v různých formách i velikostech skupiny, od deseti jedinců do
několika set. Obvykle je ve skupině větší počet samic než samců, páření není
ve většině případů libovolné, ale je ovlivněné postavením jedince ve skupině.
V každém případě o tom zda a s kým se spáří rozhoduje samice. V době říje
se mohou vytvářet konsortní páry. Dominance ve skupině může být u pohlaví
oddělená. U člověka je forma této sociální struktury samozřejmě ovlivněna
příslušnou ideologií a náboženstvím a závisí i na typu ekonomie.
Harémové struktury
Základem harémové sociální struktury je jeden samec a několik samic,
které se dobrovolně připojili k samci a také se s ním páří. Ve skupině tedy existuje
trvalá monopolizace samic jedním samcem. Na rozdíl od jednosamcového
systému je harém součástí vyššího sociálního celku, samci spolu komunikují a
jsou s ostatními samci v hierarchické sociální struktuře, tj. existuje alfa samec
dominantní vůči všem ostatním samcům ve skupině, ale je přímo dominantní
pouze vůči samicím ze svého harému.
Dominance vůči všem samicím se projevuje výjimečně, například
v případě rozsáhlých konfliktů ve skupině. Samice se většinou pohybují po
teritoriu harému, mláďata se pohybují volně na teritoriu skupiny. Harémová
sociální struktura může přecházet do mnohosamcové silně hierarchické
struktury (paviáni) a je možno jej považovat za modifi kaci mnohosamcosamicové struktury, ale v mnoha případech se ukazuje, že se zřejmě jedná o
fission-fusion strukturu. Harémové sociální struktury mají například paviáni a
dželady. Harémová sociální struktura se vyskytuje u mnoha lidských populací
v mnoha modifi kacích, nejznámější jsou harémové struktury u muslimských
societ. Podobně jako u primátů zde existuje velká variabilita, které závisí na
postavení ženy v sociální struktuře. Konkrétně muslimská sociální organizace
odpovídá spíše fission-fusion struktuře.
Jednosamicové struktury
Jednosamicové sociální struktury jsou u primátů (včetně člověka) velmi
vzácné a spíše se jedná o skupinu s funkční polyandrií, kdy rozmnožující se
samice blokuje pomocí sociální nebo feromonové suprese ostatní samice.
Tato struktura má tu výhodu, že skupina věnuje maximální péči mláďatům,
ale má velmi pomalou reprodukci. U drápkatých opic je nevýhoda pomalé
reprodukce nahrazována zvýšením počtu mláďat, u člověka je tato struktura
funkční pouze v některých specifických podmínkách.
81
Věkově odstupňované (Age-graded)
Věkově odstupňovaná sociální struktura je specifická sociální struktura,
která se vyskytuje u části populací goril, zvláště u gorily horské. Ve skupině
je jeden plně dospělý samec (stříbrohřbetý), který je zcela dominantní, jeden
až dva adolescenti (synové, případně bratr) a větší množství samic a mláďata.
V této sociální struktuře je nevýrazná teritorialita, samec hájí především samice
ze své skupiny. Mnohé samice goril však mezi skupinami migrují. Sociální
meziskupinové kontakty jsou běžné nejsou však nijak intenzívní. Podle všeho
se jedná o specializovanou mnohosamco-samicovou sociální strukturu, nebo
může jít o elementární sociální jednotky fission-fusion struktury, které mají
v extrémních vysokohorských podmínkách s omezenými potravními zdroji
tendenci k isolaci. Tento typ sociální struktury se může vyskytovat také
u některých lidských populací ve specifických podmínkách, například na
farmách v období nedostatku potravy.
Fission-fusion
Je velmi adaptabilní sociálně pružný typ sociální struktury, ve kterém
dochází pravidelně ke štěpení struktury na elementární sociální jednotky
s malým počtem jedinců a jejich následné spojování do vyšších sociálních
skupin s větším počtem samců a samic ve skupině, případně i do megastruktur
s několika sty jedinců. Jedním z velmi rozšířených znaků fission-fusion
struktury je přinejmenším částečná sexuální promiskuita a fi lopatričnost
samců v sociální struktuře. Teritorialita je různá u různých druhů a, stejně jako
velikost skupiny, závisí zřejmě velmi výrazně na konkrétní sociální struktuře,
na počtu říjných samic, dostupnosti potravy a charakteru potravních zdrojů
a dalších ekologických parametrech.
Sociální meziskupinové kontakty jsou v tomto typu sociální struktury
běžné. Mohou mít jak socializační tak agonistický charakter. Hájeny mohou
být jak potravní zdroje, tak samice, ale i teritorium jako takové. Výzkumy
v přírodních podmínkách prokazují, že v případě fission-fusion sociální
struktury se rozhodně nejedná o specializovanou mnohosamco-samicovou
strukturu, jak se původně předpokládalo, ale o zcela samostatný a poměrně
běžný typ sociální struktury vyšších primátů. Podobně jako mnohosamcosamicová sociální struktura je i fission-fusion struktura založena na principu
dominance a podřízenosti, jsou v ní však daleko silnější prvky konsenzuality,
tedy shody většího počtu jedinců na dané akci nebo uznání postavení daného
jedince. Zásadní roli v ní hraje vytváření koalic a aliancí, rodinných klanů
a dalších kolektivních vnitroskupinových struktur. Fission-fusion struktura
82
má ve srovnání s jinými sociálními strukturami mnohem větší dynamičnost.
Primáti s touto sociální strukturou mají vždy velmi vyspělé a sofistikované
chování s řadou rituálů a také relativně rozvinutý CNS. Typickou fission-fusion
sociální strukturu mají například šimpanzi, chápani a pavián pláštíkový.
Moderní etologické studie ukazují, že fission-fusion struktura může být
původní sociální strukturou velkých lidoopů, a že ji lze prokázat v elementární
podobě i u některých populací orangutanů a goril.
Elementární sociální jednotky fi ssion-fussion struktury
Fission-fusion struktura je založená na dvou principech – primární
fi lopatrii samců a vysoké dynamice sociální organizace. Základní jednotkou
sociální struktury jsou elementární sociální jednotky, které odpovídají danému
ekosystému a potravním zdrojům a také stupni rozvoje nervové soustavy.
Obecně vzato komplikovanější formy fission-fusion struktury se vyskytují
pouze u primátů s vysoce rozvinutou nervovou soustavou a sofistikovaným
chováním.
Párová
Pokud dochází k rozdělení skupiny na potravní sociální jednotky, jedná se
často o pár nebo i solitérní jedince, například u sakiů. Toto je běžné u primátů
s méně vyspělou nervovou soustavou, nízkou socializací a jednodušším
chováním.
Harém
Někdy se vyvářejí elementární sociální jednotky typu harémů nebo
rodin (např. pavián pláštíkový nebo šimpanz hornoguinejský), které se
podle okolností spojují do větších skupin a pak se zase rozdělují. Harém nebo
rodina vždy vznikají svobodnou volbou samic, které si vybírají se kterým
samcem vstoupí do oboustraného sociálního kontaktu. Samec má vždy určité
povinnosti, které musí plnit, aby ho samice podporovaly. Patří mezi ně zejména
ochrana mláďat, samic a potravních zdrojů. Pokud samec hrubě poruší své
povinnosti samice ho přestanou podporovat a je vystřídán jiným samcem.
Může pak zvolit, zda zůstane v harému, ale bez jakékoliv možnosti kopulace se
samicemi, a nebo harém opustí.
Věkově odstupňovaná
Vyskytuje se zřejmě u většiny poddruhů goril. Základem sociální
struktury je věkově odstupňovaná skupina s migrujícími samicemi a solitérně
83
žijícími bakalářskými samci.
Sociálně strukturované jednotky šimpanzů a chápanů
V některých typech fission-fusion struktur, například u šimpanze
východního a do jisté míry i chápanů, žijí obě pohlaví po určitou část dne,
nebo i několik dnů, odděleně na jednom teritoriu. Samice se většinou pohybují
spolu s mláďaty ve větších skupinách, samci pak jednotlivě nebo ve skupinách
samců.
Ekologické faktory sociální struktury
Sociální struktura primátů je ve většině případů velmi adaptibilní
a odpovídá pružně na dané podmínky prostředí. Pro reálnou formu sociální
struktury jsou podstatné zejména konkrétní mechanismy a podmínky, v nichž
se vytváří konkrétní sociální struktura, tedy jaké faktory ovlivňují její stabilitu
a jaké má reprodukční parametry a populační dynamiku.
Podstatné jsou také konkrétní formy chování, které hrají klíčovou roli
při jejím fungování v dané populaci, jako vztahy samců a samic, vymezení
a způsob hájení teritoria, fi lopatričnost jednotlivých pohlaví a způsob migrace
jedinců mezi skupinami, vytváření mimoskupinových sociálních struktur
jako jsou bakalářské skupiny, konsortní páry atd.
Mnohosamco-samicová – harémová
U některých druhů opic dochází v závislosti ba dostupnosti potravních
zdrojů, charakteru ekosystému i predačního tlaku (může to být i vliv člověka)
ke změně mnohosamco-samicové struktury v strukturu harémovou, která je
výhodnější, zejména pro samice, v případě roztříštěných potravních zdrojů,
kdy je skupina často rozptýlená po velkém území a některé samice by měly
omezený přístup k samcům.
Modifikace fi ssion-fussion
Modifi kace fission-fusion struktury v závislosti na prostředí jsou
popisovány zejména u různých poddruhů a skupin šimpanzů. Ve skupinách
se mění například agresivita samců a jejich interakce, reprodukční strategie
samic (v některých případech bylo popsáno velké zpomalení reprodukčního
tempa), a v neposlední řadě vytváření koalic a aliancí. Modifikace rovněž
ovlivňuje tradice ve skupině.
84
Mnohosamco-samicová – jednosamcová - párová
U některých opic, například hulmanů, byla popsána paralelní existence
různých sociálních struktur, nejčastěji to bývá mnohosamco-samicová,
jednosamcová a párová struktura. Ekologové tvrdí, že se jedná v mnoha
případech o reakce na přítomnost člověka.
Sociální chování
Sociální chování je chování vztahující se k udržování pozitivních nebo
neutrálních sociálních vztahů ve skupině. Konkrétně se jedná o sociální
kontakty, skupinové chování jedinců včetně groomingu a prezentace anogenitální krajiny jedincům stejného nebo opačného pohlaví při formování
a potvrzování hierarchie ve skupině. Patří sem tedy všechny dostředivé
nespecifické typy chování jako jsou například grooming, vyjadřování
přátelství, zdravení, objímání, usmiřování, utěšování, komfortní chování,
tetičkovské chování, agregační chování, sociální kopulace a podle všeho
i některé nereprodukční heterosexuální a homosexuální chování. Chování
se sexuálními prvky označujeme jako socio-sexuální chování. Součástí
sociálního chování je i takzvané protekční nebo obranné chování zahrnující
i chování tetičkovské.
Specifické formy sociálního chování
Do specifických forem sociálního chování patří grooming, postkonfliktní
chování, zdravení, konfrontace,a některá některé formy chování související
s rodičovských chováním, zejména rodičovské a protekční chování.
Grooming je ritualizovaná forma komfortního chování (čistění těla
a srsti), která má jasně sociální význam a také sociální kontext. Jedná se
o polarizované chování dvou, výjimečně i většího počtu, jedinců, z nichž
jeden čistí srst druhého jedince, případně ho víská nebo jinak manipuluje
s jeho srstí.
Postkonfliktní chování je specifická velmi komplexní forma chování, která
se specificky uplatňuje po proběhnutí konfliktní situace nebo konfrontace.
Zdravení je ritualizované sociální chování, kdy se dva jedinci při setkání
chovají specifickým způsobem, který mimo jiné závisí i na hierarchickém
postavení ve skupině.
Konfrontace je ritualizované, agonistické nebo i agresivní chování dvou
85
jedinců, kterým uplatňují nárok na vyšší postavení v hierarchii dané skupiny
nebo získání nějaké důležité výhody.
Tetičkovské a protekční chování jsou zvláštní formy chování související s
nemateřskou péčí o mláďata ve skupině.
Socio-sexuální chování
Důležitou součástí sociálního chování je také chování se sexuálním
kontextem – chování socio-sexuální:
Socio-sexuální chování je sexuální chování nereprodukčního typu, nebo
jiné typy chování založené na prvcích nebo rituálech sexuálního chování,
které má jasně vymezený sociální kontext.
Specifické pohlavní rozdíly v chování
Chování samců a samic (míníme tím samozřejmě i muže a ženy) se
postupně stává rozdílným v mnoha ohledech. Jisté rozdíly v chování nacházíme
dokonce už v ranné postnatální ontogenezi. Příčiny těchto rozdílů mají dvojí
charakter. První příčina je zřejmá, jsou to rozdíly ve stavbě a velikosti těla
a v rozdílném charakteru hormonální regulace. Druhá příčina spočívá ve
výchově a postavení samců a samic v sociální struktuře a také v konkrétních
charakteristikách životní historie skupiny či druhu. U všech primátů,
samozřejmě včetně člověka, vnímají matky jinak děti pohlaví mužského a jinak
děti pohlaví ženského. U člověka je tento rys poněkud méně patrný vzhledem
delší ranné postnatální (kojenecké) fázi ontogeneze a obecně nižší schopnosti
samostatného pohybu lidských mláďat. Na formování rozdílů v chování se
samozřejmě intenzivně podílí také různé formy herního chování a kontaktů
s dospělými jedinci. Nejnápadnější jsou rozdíly v sexuálním, socio-sexuálním
a rodičovském chování.
Nehumánní primáti
Formování pohlavích rozdílů v chování je dáno jednak pohlavními
rozdíly v ontogenezi, včetně změn ve velikosti a tvaru těla, a danou reprodukční
strategií samců a samic určité populace daného druhu primátů. Důležitou roli
hraje také konkrétní forma sociální organizace. Jiné jsou rysy v societách s kde
samice zůstávají ve skupině a jiné ve skupinách kde ve skupině zůstávají samci.
Například u makaků bandar musí nedospělí samečci odcházet poměrně brzo
ze skupiny což nutně ovlivňuje jak jejich chování vůči ostatním členům skupiny
a naopak, kdy se nepochybně v chování samečků vyskytuje řada agresivních
86
prvků, které jsou u samiček v dané situaci zbytečné. Jako další příklad může
posloužit socio-sexuální a sexuální chování adolescentních samic dvou
druhů šimpanzů. U šimpanze učenlivého samci adolescentní samice striktně
odmítají, i když jsou v plné říji, u bonobů je samci bez problémů akceptují
a kopulují s nimi. Přirozeně obecně platí čím jsou samice a samci dospělejší tím
výraznější jsou rozdíly v chování. Navíc až na výjimky se mateřské chování
u nehumánních primátů omezuje pouze na samice. Některé rysy chování jsou
dány také větší silou a dynamikou samců a také větší velikostí těla.
Vliv velikostních pohlavních rozdílů
I když to není na první pohled zřejmé, u mnoha druhů primátů jsou
velikost těla a způsob chování jednoznačně spojené, zejména u samců.
Důvodem je mimo jiné u hladina hormonů, která se u samců dynamicky mění
v závislosti na jejich sociálním postavení a úlohou ve skupině. Velikost těla
je také ve vztahu k míře uplatňování principu dominance a podřízenosti ve
skupině. U některých druhů primátů může být samec i více než dvojnásobně
větší než samice což vede k rozdílům nejen v sociálním a sexuálním chování,
ale také v chování lokomočním a potravním. Tyto rozdíly jsou zvlášť patrné
u velkých lidoopů orangutana a gorily.
Člověk
Pohlavní rozdíly v chování člověka jsou v mnohých rysech podobné
některých primátům, kteří nemají příliš velké velikostní pohlavní rozdíly,
například šimpanzům. Existuje však mnoho pohlavních rozdílu v chování,
které jsou typické pouze pro člověka. Příčin je několik, nejvíce zřejmé jsou
vysoce rozvinutá nervová soustava spojená s vědomím sexuálního postavení
daného jedince, kontinuální sexuální receptivita žen a vzpřímená postava se
specifickými sekundárními a terciálními pohlavními znaky. Pohlavní rozdíly
v chování člověka jsou neobyčejně variabilní a jediné co můžeme říci je, že
u většiny lidských populací jsou u většiny typů chování velmi zřetelné a to již
od dětství.
Biosociální, etnické a kulturní rozdíly
Pohlavní rozdíly v lidském chování jsou ovlivněny řadou faktorů.
Z faktorů biosociálních to jsou například specifická reprodukční strategie
ženy v dané societě, úloha mužů a žen v dané societě a etniku. Je si potřeba
uvědomit, že úloha pohlaví má celou řadu aspektů zjevných a skrytých.
V mnoha societách má chování mužů a žen klamavé aspekty, například
vedoucí, dominantní, role mužů v patriarchálních societách se může
87
uplatňovat spíše formálně, konsensem ženské society, ale v rozhodujících
situacích rozhodují specifickým chováním ženy, matróny. Samozřejmě
sociobiologické vzorce chování jsou podmíněny třemi faktory – genetickou
predispozicí (morfologickými, fyziologickými i senzorickými znaky), daným
sociálním systémech, a rozhodováním daného jedince na základě své osobní
strategie a zkušenosti. Etnických pohlavních rozdílů v chování je obrovské
množství. Některé z nich mají silný sociobiologický kontext, jiné pak jsou
ovlivněny kulturou daného etnika či skupiny. Kulturních rozdílů je ještě více,
avšak pohlavních rozdílů shodných mezi různými kulturními skupinami je
málo. Kulturní pohlavní rozdíly v chování jsou v současné době významně
ovlivněné přejímáním náboženství a ideologií různými etnickými skupinami
a procesem globalizace. Podobné pohlavní rozdíly v chování můžeme
pozorovat v ekonomicky a sociálně porovnatelných skupin, například u lovců
a sběračů nebo ve vyspělých postmoderních societách.
Důležitou úlohu v životě skupiny primátů jako funkční sociální
jednotky hrají dlouhodobé příbuzenské vztahy jedinců po mateřské linii –
matrilinearita. Matrilinearita zabezpečuje stabilitu základního jádra skupiny
a celkovou relativní vnitroskupinovou stabilitu. Má také velký vliv na regulaci
a zaměření agresivního a přátelského chování ve skupině. U mnoha druhů
primátů (kočkodanů, makaků, paviánů, šimpanzů) se rank (postavení ve
společenské hierarchii skupiny) zpravidla dědí po mateřské linií: v průběhu
dospívání získávají mláďata rank srovnatelný rankem matky, ale zpravidla
o trochu nižší ((Deryagina, Butovskaya, 1992). Nejvyšší rank většinou dědí
mladší z více sester (Koyama, 1967, Hausfater, 1975).
Sociální postavení – rank - u samců se může také dědit po mateřské linii,
avšak tento systém neplatí u všech primátů – závisí na dané sociální struktuře.
Synové vysoce postavených samic mohou po dosažení pohlavní zralosti za
určitých podmínek dosáhnout bez konfliktů vysokého sociálního postavení
(Bernstein et al., 1974). Avšak při přechodu do jiné skupiny, nebo při zásadní
změně sociální struktury dané skupiny, samci ztrácejí vysoké postavení a musejí
si vyšší sociální pozici znovu získávat i za pomoci konfliktů. Výzkumy ukazují
že samci, vychovaní vysoko postavenými samicemi, zpravidla získávají vysoký
rank i v cizích skupinách. Pravděpodobně toto není spojeno jen s genetickými
aspekty dědění sociálního postavení, jak často píšou sociobiologové. Současné
výzkumy totiž ukazují, že se dědí především hormonální mechanismy, které
ovlivňují sociální postavení, ať už způsob
chování nebo velikost těla a fyzické předpoklady. Je to spojené ve velké
míře i s podmínkami výchovy jedince v konkrétním sociálním prostředí,
88
akceptování určitého způsobu chování matky, aktivnějšími sociálními
kontakty s dospělými vysoce postavenými jedinci ve srovnání s mláďaty nízko
rankových samic. Pestrost sociálního prostředí a množství situací, kdy jedinec
musí adekvátně reagovat ovšem zároveň rozvíjí prostřednictvím vzniku
vhodných synapsí některé funkce mozku a regulací obecně.
Tyto trendy se zpravidla uplatňují v podmínkách stabilních skupin
s dlouhou dobu existujícími genealogiemi. V případech, kdy skupiny byly
zformovány krátkou dobu, a v matrilineárních vztazích je nízký počet jedinců,
a kdy má samice jenom jednu dceru, dochází k reverzi ranků – dcera dominuje
ve vztahu k matce. Takové případy byly pozorovány u kočkodanů zelených,
makaků rhezus, červenolících a jávských (Koyama, 1971, Fedigan, 1982,
Deryagina, Butovskaya, 1992)).
Matrilinearita je podle všeho nutno považovat za universální znak
primátích společenstev, i když se v různých sociálních strukturách uplatňuje
různě a ne vždy existuje také u samců. Existují různé pokusy najít genetické
vysvětlení tohoto fenoménu.
Sociobiologové předpokládají, že z hlediska genetické přizpůsobivosti
matka musí mít zájem na té z dcer, která je schopna porodit nejvíce potomků,
a protože vrchol reprodukční aktivity u primátů je v počátečních fázích sociální
pohlavní zralosti, vychází to tak, že když mladší ze sester dosahuje do tohoto
období, starší ho již prošla. Je tedy logické předpokládat, že v tomto případě
matka bude protěžovat mladší ze sester (Deryagina, Butovskaya, 1992).
Koncepce sociobiologů je postavena na základě faktu, že sociobiologové
předpokládají jednoznačnou dědičnost biologických vlastností určujících
postavení v sociální hierarchii. Nicméně existuje řada příkladů, která tento
předpoklad zpochybňují. Existují doklady o tom, že vysoce postavená samice
vychovávala cizí mládě, v důsledků čehož mládě zdědilo rank adaptivní
matky, aniž by to bylo závislé na ranku jeho vlastní matky (Deryagina,
Butovskaya, 1992). I když je zřejmé, že takové argumenty zpochybňují
striktní, fundamentalistický výklad dědičnosti sociálního postavení, nijak
nezpochybňují fakt, že určité dědičné předpoklady pro získání vysokého
postavení v hierarchii existují. Je to proto, že vysoké postavení je možné získat
alternativními způsoby, které se za vhodnějších podmínek mohou projevit
v plné míře. S matrilinearitou je spojen i fenomén rozdělování skupiny u mnoha
druhů primátů. K rozdělení skupiny u makaků rhezus dochází pokud množství
jedinců ve skupině převyšuje 120 a více. Dělení skupiny může proběhnout
hladce a klidně, ale muže být doprovázeno i výskytem vnitroskupinové
89
agrese. Iniciátory dělení skupiny u rhesusů jsou vždy samice. Skupiny se děli
na dceřiné v přesném souladu s principem matrilinearity: jedinci příbuzní po
mateřské linii, kteří mají vysoké postavení, zůstávají zpravidla v jedné nové
skupině a jedinci s nízkým postavením ve stejné matrilinii jsou v jiné skupině.
Rozdělené skupiny při kontaktu dodržují pravidlo dominance-podřízenosti.
Větší skupina obyčejně dominuje nad menší, a získává právo kontroly většího
území.
Mnohé výzkumy ukazují, že existuje i genetický vliv otců, patrilinearita.
Jako nepřímý důkaz slouží výsledky výzkumů sexuálního výběru ze strany
samic. Vzhledem k tomu, že pro určení znaků v chování, i dalších biologických
a sociálních znaků, patrilineárně děděných je nutná genetická analýza otcovství
ve skupině. Rozvoj těchto analýz závisí na rozvoji neinvazivních molekulárně
genetických metod. Tyto výzkumy sice již probíhají od 90tých let minulého
století, ale stále jsou ještě poměrně drahé a ne vždy spolehlivé. To znamená,
že řešení otázek patrilineárně děděných znaků v chování nás čeká v blízké
budoucnosti.
Dalším důležitých faktorem, který vysvětluje určité rysy v chování
primátů je emigrace a imigrace jedinců. Společenstva opic nejsou uzavřené
systémy. Zpravidla mezi skupinami existuje stálá výměna jedinců. Je možné
vyčlenit základní způsoby přechodu jedinců z jedné skupiny do druhé
(Deryagina, Butovskaya, 1992):
1. Filopatrie samic - odchod mladých pohlavně zralých samců z původní
skupiny:
a. Formování dočasných seskupení (languři, paviáni pláštíkoví, gorily)
b. Osamělý způsob života (makaci lví, mandrily, paviáni anubis, čakma,
mangabejové, gorily, vřešťani) – tito jedinci bývají nazýváni bakalářští
jedinci a většina z nich se časem zapojuje do sociálních skupin
c. Přechod do jiné skupiny, samci mohou přecházet jednotlivě nebo
s bratry (makaci rhezus a červenolící)
d. Formování nové skupiny cestou odvedením části samic z vlastní nebo
cizí skupiny, nebo získáváním mladých sociálně pohlavně nezralých samic
(paviáni pláštíkoví).
90
2. Filopatrie samců - odchod mladých pohlavně zralých samic z původní
skupiny:
a. Jednotlivé mladé dosud nereprodukující se samice přecházejí do
sousedních skupin (gorily, šimpanzi, paviáni pláštíkoví)
b. Přechod samic v období estru do jiných skupin nebo k osamocenému
samci (gorily)
c. Přechod samic s mláďaty do jiných skupin (šimpanzi)
d. Dospělé nebo mladé samice odcházejí k osamocenému samci (paviáni
pláštíkoví)
3. Sociotomie – děleni mateřských skupin na dceřiny (makak rhezus, makak
červenolící).
Migrace jedinců z mateřské skupiny jsou etologickým mechanizmem
zabraňujícím příbuzenskému paření a udržování heterogenity populace. Stupeň
a charakter migrace je ovlivňován řadou faktorů, ekologických i sociálních.
Existují skupiny šimpanzů s prokazatelně velmi nízkou migrací, zatímco
u jiných populací jsou migrace velmi intensivní. U paviánů jsou migrace samců
samozřejmostí zatímco u hulmana posvátného je imigrace samců do skupiny
spojena občas s dramatickými konflikty.
Sociální organizace je vlastně jakási sociální matrix pro realizaci chování
jedince i celé skupiny. Existuje řada mechanismů, které sociální organizaci
vznikající na bázi určitého typu sociální struktury zabezpečují. Pro formování
a udržování integrity sociální struktury, a tím i funkci sociální organizace,
hraje sociální a agonistické chování. Pro určitou formu sociální organizace pro
daný druh typické jsou důležité charakteristiky v migraci z mateřské skupiny
a mezi sousedními skupinami. Zatímco určitý typ migrací je charakteristický
pro danou sociální strukturu, sociální organizace se může adaptivně
přizpůsobovat a je slučitelná s více typy sociálních struktur. Proto může jedno
z pohlaví, buď samice nebo samci, zůstávají na místě, kde daná skupina žije,
tedy jsou fi lopatričtí, a opačné pohlaví migruje do jiných skupin, případně
vytvářejí mimoskupinové jednotky jedinců jednoho pohlaví, jsou tedy
alopatričtí. V ojedinělých případech mohou zčásti migrovat obě pohlaví, nebo
se skupina štěpí na více částí. Určitý typ sociální organizace je vhodný pouze
pro některé typy sociálních struktur, jinak může daná sociální organizace
ztrácet adaptivitu.
91
Pro formování sociální organizace je velmi důležitá životní historie dané
populace a určitého druhu primátů obecně. Významem životních historií
a behaviorální ekologií primátů se zabývá sociobiologie primátů. Úkolem
sociobiologie je vysvětlit jako vzniká daný typ chování z hlediska jeho
adaptivity, jaký má význam pro sociální organizaci a reprodukční, eventuálně
adaptivní strategii daného druhu primátů nebo určité lidské society.
Mnozí etologové zaměňují termíny sociální organizace a sociální struktura
a interpretují chování pouze v rámci sociální struktury. Ve skutečnosti je
sociální organizace termín obecnější, který úzce souvisí s adaptivní strategií
a životní historií daného druhu a populace. Sociální struktura je de facto
zobecněný typ sociální sítě typický pro určité skupiny primátů. Při určení
sociální struktury není například zásadní přesná věková a pohlavní struktura
skupiny, důležitý je obecný vzorec, tedy například mnohosamco-samicová
struktura, a základní sociální jednotka. Chování má k sociální struktuře
nepřímý vztah, sociální struktura je pouze limitujícím faktorem pro charakter
sociálních vztahů. U sociální organizace je sociální struktura matrix a je
spolutvořena právě chováním a sociálními vztahy jedinců, a také jejich životní
historií.
Adaptivní strategie a sociální organizace
Velmi významná jsou například analýza evoluce primátů z hlediska
kvalitativních změn adaptivní strategie (K-strategie a r-strategie) a life histories
(životních historií) skupiny. Takové analýzy nám pomáhají pochopit nejen
příčiny vzniku znaků charakteristických pro jednotlivé skupiny primátů, ale
také změny variability, vývoj životní historie a adaptivní strategie v rámci
evoluce jednotlivých skupin primátů. Adaptivní strategie hominidů se zakládá
na vysoké adaptibilitě chování i sociální organizace, strategie některých opic
pak na udržování pružné matrilineární struktury a migraci samců.
Životní historie primátů jsou typické velkým významem chování pro
rozvoj skupiny i sociální organizace skupiny jako takové. Proto u vyšších primátů
má pro formování chování i sociální struktury velký význam ontogeneze.
Čím vyspělejší je nervový systém, tím se zvyšuje podíl ontogenetického vývoje
a učení. Tak se stává adaptivní strategie pružnější a chování se stává bufrem
mezi přírodním prostředím a jedincem i skupinou.
Nehumánní primáti
U primátů je sociální organizace v přímé relaci k adaptivní strategii
daného druhu, což vytváří také omezení pro adaptibilitu a variabilitu sociální
92
organizace jednotlivých skupin primátů. Čím je skupina primátů fylogeneticky
vyspělejší tím je význam chování větší a sociální organizace pružnější. Nicméně
u všech skupin primátů je také sociální organizace předmětem sociálního,
sexuálního a v podstatných rysech i přírodního výběru. Existují sice lokální
tradice v chování a sociální struktuře, zejména výrazné jsou u šimpanzů,
ale základní principy funkce sociální organizace nehumánních primátů se
zachovávají.
Člověk
Adaptivní strategie člověka je velmi pružná a je silně ovlivněná kulturou
a lidskou sociální organizací. V sociální organizaci se objevují se prvky, které
je možno označit jako neadaptivní. Tento jev je možný díky tomu, že adaptivní
potenciál lidské sociální organizace je vyšší než je ve skutečnosti využíván. U
lidských populací existují přinejmenším dvě adaptivní strategie: 1) Strategie
s tendencí typu K (málo dětí, nízká mortalita a výjimečně dobrá péče o děti,
která se projevuje například délkou odstavu a délkou a kvalitou kojení) – tento
typ sociální struktury je typický pro lovce a sběrače a pro postmoderní vyspělé
society, 2) Strategie s tendencí typy r (hodně dětí, vysoká mortalita, nižší péče
od děti, rychlejší odstav kratší kojení) – typická pro zemědělské populace.
Obě strategie se samozřejmě liší také životními historiemi a sociální
organizací. Existují také určité rozdíly v sociálních organizacích, kultuře a
ideologiích. Globalizace a postup v technologiích tyto rozdíly u některých
populacích do značné míry stírá. Přesto jsou, spolu s vlivy etnickými, stále
dobře patrné u mnoha populací.
93
Literatura:
BERNSTEIN, I.S., GORDON, T.P., ROSE, R.M., 1974. Factors influencing the
expression of aggression during introductions to rhesus monkey groups. 211–
240 In: HOLLOWAY (ed) Primate Aggression, Territoriality and Xenophobia,
Academic Press, New York.
BUTOVSKAYA, M.L., 1999. Coping with social tension in primate societies:
Strategic modeling of early hominid lifestyles. 44-54. In: ULRICH, H. (ed)
Hominid Evolution: Lifestyles and Survival Strategies. Schwelm.
DERYAGINA, M.A., BUTOVSKAYA, M.L.,1992. Etologie primátů (rusky).
Izdatelsvo Mosovskogo Universiteta.
FEDIGAN, L. M.,1982. Primate Paradigms: Sex Roles and Social Bonds.
Montreal: Eden Press.
FLEAGLE, J.G.,1998. Primate Adaptation and Evolution. 2. vydání. London:
Academic Press, Inc.Fleagle
HAUSFATER, G., 1975. Dominance and Reproduction in Baboons (Papio
cynocephalus); A Quantitative Analysis. Contribution to Primatology, 7. Basel:
Karger.
HINDE, R.A.,1987. Individuals, Relationships and Culture. Cambridge:
Cambridge University Press.
KOYAMA, N., 1967. On dominance rank and kinship of a wild Japanese
monkey troop in Arashiyama. Primates 8:189-216.
KOYAMA, N., 1971. Observations on mating behavior of wild siamang gibbons
at Fraser‘s Hill, Malaysia. Primates 12(2):183-9.
VANČATA, V., VANČATOVÁ, M., 2002. Sexualita primátů. In: MALINA,
J. (ed) Panoráma biologické a sociokulturní antropologie: Modulové učební
texty pro studenty antropologie a „příbuzných“ oborů, 10. svazek. Brno:
Nadace Universitas Masarykiana, Masarykova univerzita, Nakladatelství
a vydavatelství NAUMA.
94
Biosociální kořeny agresivity a xenofobie
Marina Vančatová, katedra antropologie, FHS UK v Praze
Problémy agresivity a její regulace ve společnosti mají stálý zájem
odborníků v oblasti věd o chování. Etologové nejsou výjimkou. Pravě oni
v posledních letech aktivně se snaží najít společné mechanizmy udržení
sociální rovnováhy ve skupině, problém důležitý nejen teoreticky, ale se spolu
se zvyšující se mírou agresivity uvnitř lidských populací a mezi populacemi,
s rozvojem xenofobie a etnického násilí je to problém navýsost praktický.
Samozřejmě neméně důležité je zkoumat příčiny vzniku konfl iktů a jejich
podstatu. Je agonistické, a zejména agresivní chování patologické, negativní
a „zvířecí“? Mnozí etologové soudí, že agonistické chování, včetně některých
forem agresivního chování je v societě normální a je to jeden z klíčových,
zpětnovazebních a vymezujících mechanismů sociální organizace. Ukazuje
meze, za které by se ostatní jedinci neměli dostat, dává sociální organizaci
strukturu a organizaci. Samozřejmě zvláště u agresivních forem chování je
třeba v societě udržovat efektivní mechanismy zpětné vazby, které nežádoucí
formy agresivního chování uvedou do přijatelných mezí, a které příliš agresivní
jedince v societě izolují, pokud nerespektují postoj ostatních členů skupiny.
Jedním z účinných mechanismů konfliktního chování je konfrontace
a druhým je pak protekční chování, které je zvlášť obvyklé při podpoře
koaličního partnera, sourozence, matky a mláďat. Protekční chování v rámci
koalic a aliancí může mít konfrontační charakter, tedy je
demonstrací síly a postavení v sociální struktuře. Vznik koalic a aliancí
mezi primáty je zřejmě v úzké souvislosti s vytvářením silových sociálních
struktur pro získání vysokého ranku všech členů koalice či aliance.
Agonistické chování
Do agonistického chování, nepřesně označovaného jako agresivní
chování, patří všechny formy chování, jejichž účelem je prosadit resolutním
způsobem zejména: zájmy jedince, vymezit nebo obhájit osobní teritorium
daného jedince, udržet trvání vztahu k jinému jedinci nebo naopak jiného
jedince nebo skupinu odradit od kontaktu s daným jedincem, vyjádřit
nadřízenost jedince k jinému jedinci nebo skupině jedinců, hájit nebo získat
pro sebe či pro skupinu potravní zdroje, hájit či monopolizovat samici,
95
hájit svoje nebo jiná mláďata ve skupině, hájit teritorium skupiny nebo říjné
samice ve skupině, bránit se napadení, útočit na predátora nebo na jinou
skupinu primátů a dalších potenciálních konkurentů, kteří ohrožují životy,
zájmy nebo teritorium dané skupiny. Nepatří sem pouze agresivní či brutální
formy chování, ale velmi široká škála chování jako jsou hrozby, předvádění,
odpuzovací rituály, teritoriální chování, honičky a wrestling, agrese a záměrné
zranění, kanibalismus, a také zabíjení mláďat, infanticida. Agonistické
chování je v mnoha případech úzce propojeno s chováním sociálním či sociosexuálním a v mnoha případech je přísně kontextuální. Znamená to tedy, že
i typicky sociální formy chování mohou v daném kontextu mít agonistický
význam, například to může být výzva nebo konfrontace.
Současná etologie primátů přikládá agonistickému chování, včetně
jeho agresivních i ritualizovaných forem, zcela nový význam. Podle těchto
názorů není agonistické chování ani drsnější formou chování sociálního,
a ani nekompromisní, drsná a potenciálně patologická forma chování, která
je temnou stránkou chování živočichů. Frans deWaal ve své studii Konflikt
jako dohoda (Conflict as negotiation, 1996) zdůrazňuje právě komunikativní
zpětnovazebnou funkci agonistického chování, na kterou navazuje celá řada
forem sociálního chování vymezujících a harmonizujících vztahy ve skupině
po konfliktu jedinců nebo skupin. Podle deWaala právě agonistické chování
sehrává významnou roli při udržování optimální dynamiky a vývoje sociální
struktury v konkrétních podmínkách.
Podle určitých morálních kodexů je agresivita považována za něco
nevhodného nebo dokonce zlého. Jedná se bohužel o hluboký omyl, kdy je
zaměňována letální agrese, běžná například ve středověku či na Divokém
Západě za jev v lidské společnosti i u primátů běžný a potřebný. Někdy je
taková agresivita do značné míry tolerována například v armádě, policii nebo
v některých oblastech vrcholového sportu. Musíme si ale uvědomit, že agrese
a agresivita v sociální struktuře, kde dobře fungují zpětnovazební mechanismy
je jevem normálním a potřebným pro udržování sociální struktury.
Agrese má u člověka a primátů mnoho podobných rysů, například
její ritualizace a přesměrovávání. U primátů má však agrese poměrně jasně
vymezená pravidla hry a ve většině případů není jejím cílem fyzické zničení
protivníka, ale změna v sociálním postavení. U člověka vstupuje do hry řada
kulturních a ideologických faktorů, které omezují zpětnovazební mechanismy
a mění agresi v brutální akt.
96
Agonistické chování, agrese a konflikty
Agonistické chování je široká škála zpětnovazebního vymezujícího
chování, která zahrnuje nejrůznější typy chování, od kontextuální hrozby či
konfrontace (jedinec se v dané situaci sice chová formálně sociálně, ale v daném
kontextu se jedná o vyzývavé nebo konfrontační jednání typu „nezáleží mi na
tom, co je tu zvykem“, „já můžu a zkus mi v tom zabránit“ nebo „zkus to udělat
taky a uvidíš“) až po vysloveně brutální napadení druhého jedince či skupiny.
Čím dokonalejší mozek, tím se škála zvětšuje a tím sofistikovanější může být
kontextuální nebo ritualizované agonistické chování. Na příkladu člověka však
vidíme, že zdokonalování chování tímto směrem vůbec nemusí snižovat riziko
konfliktů, protože nepredikovatelná hrozba nebo konfrontace může vyvolávat
nepredikovatelnou reakci, která pak může snadno přerůst v eskalaci konfliktní
situace. Dlouhodobá konfliktní situace může pak ovlivnit hladinu hormonů
natolik, že jedinec je pak neschopný přejit k postkonfliktnímu chování a tím
se konfliktní situace může dále eskalovat.
Agrese je typ chování, resp. určitá vymezená škála chování, které má za
úkol získat jedinci či skupině výhodu či zlepšení za každou cenu s použitím
jakýchkoliv fungujících prostředků. Může mít také za cíl získat absolutní
podřízenost, i když jen dočasnou, určitého jedince nebo skupiny. Za jisté
situace může i u primátů přerůst v jakousi likvidační strategii.
Mnozí považují za agresi brutální zabijácké metody, tak jak je v určitých
formách známe u člověka. To je ovšem chybná úvaha. Agrese zahrnuje celou
škálu chování, kde tyto vysloveně brutální formy hrají v podstatě dočasnou
nebo i okrajovou roli. Daleko účinnější je dlouhodobý soustavný tlak, a dokonce
i psychický nátlak systémem hrozeb a omezení. Součástí jsou samozřejmě také
výstražné krátkodobé agresivní útoky demonstrující sílu a převahu.
Konflikt neznamená nutně agresi, i když v ní za jistých podmínek může
přerůst. Konflikt je chování při střetu zájmů dvou nebo více jedinců nebo
skupin. Například, běžná konfliktní situace nastává při přístupu k atraktivní
potravě, při vyjadřování zájmu o samici a při snaze po dosažení zlepšení
sociálního statusu. Konflikty jsou častější u dospělých samců, kteří jsou díky
specifické sestavě a výšce hladiny hormonů soutěživější. Je však zajímané, že
výška hladiny hormonů „kopíruje“ ex post dosažený sociální status samce,
což je mimochodem u primátů velmi účinný mechanismus zabraňující vzniku
konfliktů mezi jedinci, kteří nemají odpovídající sociální status. Konfliktní
chování obsahuje často ritualizované prvky, které při znalosti sociálního
statutu protivníka v konfliktu významně snižují riziko agresivního střetu dvou
97
jedinců. Tuto situaci posiluje i fakt, že vysoko postavený jedinec má respekt
v celé skupině, která ho v případě, že je v „právu“, také příslušně podporuje.
Pokud se vysoce postavení jedinec v konfliktní situaci chová nevhodně nebo
zbytečně agresivně hrozí mu ztráta vysokého postavení i případný útok
ze strany konkurenčních samců nebo samic.Tyto a mnoho dalších situací
potvrzují správnost de Waalovy teorie o konfliktu jako dohodě.
Konfrontace
Konfrontace je ritualizované, agonistické nebo i agresivní chování
dvou jedinců, jehož prostřednictvím uplatňují nárok na vyšší postavení
v hierarchii dané skupiny nebo získání nějaké důležité výhody. Konfrontace
jsou hlavní formou získání vedoucího postavení ve skupině. I když se v rámci
tohoto chování často objevují agresivní prvky, konfrontace probíhá většinou
ritualizovanou formou a vítězem se nemusí nutně stát silnější jedinec,
ale jedinec inteligentnější a obratnější, nebo také jedinec s větší podporou dané
komunity.
Agrese
Agrese je specifický vzorec agonistického chování, často zahrnující
agresivní nebo i brutální prvky chování. Agrese jako taková má za cíl dosažení
určité sociální situace, nebo i zásadní změny v dané sociální struktuře (získat
například vůdcovství proti silné koalici, získat nové území pro skupinu).
Na rozdíl od agresivního chování nemusí agrese jako vzorec chování a sociální
strategie zahrnovat vždy vysloveně agresivní či brutální prvky chování. Zvláště
u šimpanzů a lidí se může uplatňovat psychický teror nebo permanentní
konfrontace se slabším jedincem či skupinou.
Agresivní, ale i řada dalších forem agonistického chování obsahuje
množství ritualizovaných prvků, které umožňují řešit vzniklé konflikty bez
nezbytnosti zranění, a v některých případech je řešit na samotném začátku. Pro
to je důležitá podpora ostatních členů skupiny, kteří dávají přednost rychlému
a efektivnímu řešení konfliktů. Při řešení lidských konfliktů existuje celá řada
takových ritualizovaných prvků, ale snaha po získání vyššího společenského
postavení nebe nějaké výhody vedou mnohdy k eskalaci a nikoliv rychlému
řešení konfliktu. I když takové situace se objevují i u nehumánních primátů
eskalace je zřídka akceptována celou skupinou, což ve svém výsledku většinou
eskalaci konfliktu zabrání.
Jeden z klíčových momentů pro porozumění konfl iktním situacím
a jejich řešení je pochopení mechanismů, které napomáhají řešit a předcházet
98
konflikty a udržovat sociální rovnováhu ve skupině. Velmi důležitá je analýza
chování jedinců ihned po konfliktu.
Etologové se za pomoci evolučního přístupu se snaží odpovědět na otázku,
proč se lidé i nehumánní primáti usmiřují i po poměrně ostrých konfliktních
situacích. Existují dvě základní hypotézy, které vysvětlují funkční aspekty
post-konfliktního afiliativního chování. Jedna z nich, navržená Silkem (1979)
předpokládá, že první afiliativní signál má za cíl sdělit partnerovi, že konflikt
je ukončen, agresor, původce konfliktu již nepředstavuje reální hrozbu.
Druhá hypotéza, hypotéza obnovení sociálních vztahů, předpokládá, že
pravděpodobnost přátelských kontaktů po konfliktu ve značné míře souvisí
z kvalitou sociálních vztahů v daném páru a předpokládá složitější myšlenkové
procesy jako základ tohoto jevu (Waal, Yoshihara, 1983).
Existují dva základní typy postkonfliktního chování – usmiřování
a utěšování. Usmiřování probíhá mezi účastníky konfliktu a iniciátorem může
být útočník i napadený. Pokud po konfliktu nedojde k usmiřování hledá jedinec
ochranu u vysoce postaveného jedince, koaličního partnera nebo matky, což je
behaviorální vzorec nazývaný utěšování. Tím se napadený jedinec dostává pod
jakýsi „sociální deštník“ a agresor musí řešit dilema, jít do konfliktu se silným
jedincem, který má společenskou podporu, nebo zvolit smířlivé jednání.
Smířlivé postkonfliktní jednání může být vyjádřeno například zdravením,
groomingem, objímáním a podobně. Pokud napadený situaci vyprovokoval,
může mu být utěšování odepřeno, což je pro něj signál, že jeho chování se
neslučuje se zvyklostmi dané skupiny.
Chování a sociobiologické aspekty sociální struktury a chování
člověka
Prvky chování, které jsou integrálními vlastnostmi chování člověka,
jako je altruismus, agresivita, sobectví a intolerance mají své kořeny nebo
analogie i v chování zvířat. Musíme mít na paměti, že i náš lidský druh, druh
Homo sapiens, spolu s poloopicemi, opicemi a lidoopy, patří do řádu Primates.
Při interpretaci některých rysů chování člověka nebo různých jevů v lidské
společnosti je třeba se vyvarovat se vyvarovat redukcionalizmu (nerespektování
kvalitativních rozdílů mezí zvířaty a člověkem) stejně jako přenášení lidských
vlastností na zvířata, polidšťování zvířecích projevů (antropomorfizmus).
Podle sociobiologů se na základě koncepce celkové (inclusive) fitness, jako
vyšší formy přírodního výběru než je fitness individuální, mohou uplatňovat
prvky, které jsou nevýhodné z hlediska jedince a dokonce, z krátkodobého
99
hlediska, i z hlediska celé skupiny nebo její části. Podle této nové interpretace
genetických aspektů přírodního výběru, právě takové formy chování jako
je altruismus a mutualismus, jsou výhodné z dlouhodobého hlediska pro
příbuzné jedince, který individuálně ztrácí selektivní výhodu (ať už možnost
reprodukce nebo i život) nebo i pro celou skupinu a tím nepřímo pozitivně
ovlivňuje životní historii dané society. Tato koncepce také umožňuje geneticky
odůvodnit některé formy skupinového a sexuálního výběru a exaptivních
procesů a tedy i tzv. neadaptivní formy chování v dané sociální struktuře.
Na základě této sociobiologické koncepce lze vysvětlit řadu aspektů
sociální organizace a chování člověka. Bohužel právě v oblasti lidského chování
mají sociobiologové snahu nepřípustně simplifi kovat, přenášet poznatky z jedné
lidské society na druhou, aniž by brali v úvahu rozdíly v sociální struktuře,
kultuře a chování srovnávaných populací. V některých jiných případech jsou
sociobiologové striktně pozitivističtí, ve smyslu našel jsem korelaci tedy jev
platí. Někdy se jedná o studie, které mají doslova směšné nebo triviální závěry.
Například velikost ňader modelek na exklusivních časopisech pro „vyšší“
vrstvy, typu Esquire či Cosmopolitan, ovlivňují úroveň britské ekonomiky.
I kdyby podvědomé reakce lidí ovlivňující ekonomiku Británie byla takto
„živočišné“ přeci jen by bylo nutné studovat tento jev v mnohem širších
souvislostech (například v takovém postavení je nemálo homosexuálů nebo
jedinců s nízkým sexualitou) a po mnohem delší dobu. Navíc do rozhodování
těchto jedinců vstupuje řada velmi vážných dalších faktorů, skupinové zájmy
nevyjímaje. Daleko zajímavější je studie ze středověku, která prokázala,
že obětování reprodukce nejmladšího syna, který vstoupil do katolických
církevních struktur, bylo pro dlouhodobou strategii rodiny velmi výhodné a
umožňovalo to její další perspektivní existenci.
Primáti
Agonistické chování a agrese jsou jedním z velmi rozšířených témat
výzkumu chování primátů. Důvody jsou jak teoretické, tak i praktické. Primáti
jsou vhodným modelem pro výzkum některých aspektů základních mechanismů
lidského agonistického chování a základů lidské agresivity. Byli to právě primáti,
jejichž výzkum nám ukázal, že agresivní chování v úzkém slova smyslu, je jenom
součástí mnohem většího komplexu chování, které zdaleka ne vždy nabývá
agresivních forem a může mít i positivní charakter. Právě výzkumy chování
primátů prokázaly, že agonistické chování a konflikty jsou normální součástí
každodenního života a nenesou na sobě nátěr jakési živočišné brutality, tak jak
soudili mnozí sociální vědci. Ukázaly však také, že člověk má mnohé společné s
primáty, a to i v oblasti konfliktů a agresivního chování.
100
V posledních desítkách let vědci formulovali celou řadu teorií a hypotéz,
které mají vysvětlit agresivitu primátů a tím i kořeny lidské agresivity. Zatím
však jsou takové teorie buď příliš jednostranné nebo kontroversní, takže
neexistuje nějaký všeobecný konsensus v názorech na podstatu agresivního
chování. V dalším bude podán přehled nejdůležitějších teorií (některé z těchto
teorií, byť mnozí sociální vědci stále využívají, jsou již dávno překonané a to
výzkumy u nehumánních primátů, dokonce i u člověka):
Teritoriální teorie agrese
Příznivci této teorie míní, že základem agrese je boj na ochranu území
nebo k jeho získání. Snaha ochrany teritoria je podle nich vrozený instinkt
(Deryagina, Butovskaya, 1999). Ochrana teritoria je zaznamenána u některých
druhů primátů. Zvlášť je výrazná u poloopic, které značkují a chrání hranice
teritoria. Ochrana teritoria existuje také u drápkatých opic a u gibonů ale
neprojevuje se ve formě těžkých rvaček. V místech s dostatkem potravy a
nízkou hustotou populace u těchto druhu ochrana teritoria se neprojevuje
(Washburn, 1967). U řady druhů je teritorialita nízká, nebo není žádná,
například u makaků rhezus, langurů, paviánů, goril. Teritoriální chování jako
ochrana teritoria s projevem agresivity nemá u primátů, a výjimkou člověka
tak důležitou úlohu jako u ptáků nebo některých savců. Ostré konflikty mezi
skupinami se objevují pouze v extremních podmínkách jako je mimořádně
těžké období sucha atd. Výraznější teritorialita se objevuje u některých
populací šimpanzů, u jiných zůstává velmi nízká. Podle některých badatelů je
příčinou způsob života v určitých typech ekosystémů, ale u jiných ekologicky
srovnatelných populací šimpanzů se podobné tendence neobjevují. Vše ukazuje
na to, že teritoriální chování a agresivita nejsou u primátů v jednoznačném
spojení. Teorie agresivity založená na ochraně teritoria jsou vesměs překonané
současnými výzkumy.
Pohlavní teorie agrese
Pohlavní teorie agrese byla navržena Zuckermanem (1932) a byla značně
rozšířená v 30. – 40. letech XX století. Podle této teorie je základem agrese u
primátů souboj o samici. Tato hypotéza byla však od samého počátku velmi
problematická. Závěry a data z nichž vychází, byly získány při pozorovaní
abnormální skupiny paviánů pláštíkových (96 samců a 6 samic) v podmínkách
zoologické zahrady. Jiné autoří považovali za hybnou silu sociogeneze rovněž
souboj o samice. Řada autorů na mnoha příkladech prokázala na nesprávnost
této teorie. Například v jedno-samcových skupinách se samice paří jenom se
samcem své skupiny, v mnohosamco-samicových skupinách pak mají přístup
101
k samicím v zásadě všichni dospělí samci a to bez primární závislosti od jejich
hierarchického statutu. To znamená, že zvýšení agresivity ve skupině není
spojeno s bojem o samice. Navíc, souboj o samici ztrácí svojí roli vzhledem
k chybění striktní sezónnosti rozmnožování u mnoha druhu primátů, zejména
u primátů vyšších (Deryagina, Butovskaya, 1999).
Dominantní teorie agrese
Podle Kortlanda (1980) úloha agresivního konfl iktu nespočívá v zraňování
či zabití protivníka nebo soupeře, ale ve stanovení určité sociální struktury,
která sama o sobě činí brutální agresi zbytečnou. Cíl a výsledek agresivního
chování u nehumánních primátů není zabíjení jiných jedinců, ale upevnění
sociálních vztahů, případně i ustanovení kooperace. Vývoj agrese u primátů
se vyvíjel se podle této teorie cestou snižování nebezpečných kontaktních
interakci. Kromě udržení sociální stability uvnitř skupiny u primátů se vyvíjela
tendence k rozvoji kontaktů s jinými skupinami. Přechod adolescentních samců
do sousedních skupin muže vyvolat jenom slabé zvýšení agresivity a stanovení
nových hierarchických vztahů ve skupině. Případy přechodů jedinců do jiných
skupin jsou popsány u paviánů čakma, paviánů anubis, makaků rhezus,
makaků červenolících a šimpanzů. Fenomén bezpečného začlenění jedince
do etologické struktury jiné skupiny měl velký evoluční význam – zvýšení
rozmanitosti genofondu dané populace, rozšiřování tradic a dovedností.
U primátů, zvláště u opic, rank daného jedince ne vždy koreluje
s úrovní jeho agresivity, ale je ovlivněn příbuzenskými vztahy, pomocí jiných
jedinců, a v neposlední řadě také biologickými a behaviorálními vlastnostmi
daného jedince. Hierarchický systém není formován primárně z pozice sily,
ale především z hlediska respektu ostatních členů skupiny k danému jedinci.
Navíc samotný hierarchický systém je důležitým prostředkem k odstranění
výrazných a nežádoucích forem agresivního chování mezi jedinci ve skupině.
Hormonální teorie agrese
I když jsou primáti schopni se rozmnožovat po celý rok, lze u nich určit
období s největší intenzitou páření. V tomto období jsou zaznamenány jak
zvýšený počet zranění u samců, tak zvýšená agresivita u samic (v přítomnosti
mláďat). Důvod zvýšené agrese samců, jak se domnívají mnozí autoři,
je spojena se zvýšením úrovně sekrece testosteronu i dalších steroidních
hormonů u samců (Deryagina, Butovskaya, 1999). Ale je pravděpodobné, že
zvýšení hladiny testosterone nemá přímý vliv na úroveň agresivity, ale vyvolává
stavy zvýšené soutěživosti, vzrušení, což může za jistých okolností přivést
102
takového jedince do stavu agrese. Velká agresivita samců není spojena jenom
s pohlavními hormony a dá se vysvětlit i sociální úlohou samce a samice ve
skupině a zvláštnostmi sociální organizace. Samice makaků rhezus a makaků
medvědích nejsou méně agresivní, než samci, ale jejich agrese je směrována
především na jiné samice, na adolescentní jedince, avšak zřídka na samce.
U některých druhů, například, u kočkodanu husarských jsou samice vedoucí
ve skupině a útočí na samce.
Stresová teorie agrese
Existuje názor, že agresivní chování vzniká především v konfliktních
stresových situacích, například, při zvýšené hustotě populace ve skupinách
jak v přírodě tak i v podmínkách zajetí, při nedostatku potravy nebo vody.
Výsledky výzkumu primátů však tuto teorii jednoznačně nepotvrzují. Jedni
autoři pozorovali zvýšení agrese. Jiní pozorovali zvýšení přátelských kontaktů
a snižování agrese. Rozpory v teorii o důsledcích stresového působení spočívají
v tom, že u různých druhů a jedinců nejsou odpovědi na stress jednoznačné.
To znamená, že stress může byt faktorem snížení nebo zvýšení agrese, ale
ne jejího vyvolání (Deryagina, Butovskaya, 1999). Známý fyziolog Sapolsky
dokonce tvrdí, že adaptace na stress je positivním znakem a mají ji právě
sociálně vysoce postavení jedinci, kteří se dostali v hierarchii vysoko právě
díky této predispozici (Deryagina, Butovskaya, 1999).
Predatorstvi, kanibalizmus a agrese
Řada autoru se snaží spojit agresi s predátorstvím, lovem jiných
živočichů. Tedy přepokládají, že lovení jako adaptivní systém nutně vyžaduje
agresivnější jedince, kteří také agresivně hájí své teritorium i za cenu zabití
soupeře. Protohominidé pravděpodobně byly velice agresivními jedinci, což
se vysvětluje i zvýšenou konzumaci masité stravy. Ve smyslu této koncepce
je kanibalizmus považován za přímý důsledek agresivity a predátorství. Tato
teorie, která se opírala o některé závěry prací Konráda Lorence má neuvěřitelné
množství slabých míst a často vychází z nepřípustně zjednodušených faktů.
Tato teorie byla jednoznačně vyvrácena již v průběhu sedmdesátých let
minulého století. V současné době jí považuje většina autorů ne za formu
agrese, ale za potravní strategii druhu (Dusbery, 1981). Přitom pokud i když
používá důležité prvky agresivního chování a agrese jako behaviorálního
vzorce, nikdy nebyly zaznamenány tak závažné prvky agrese jako varování
a rituální hrozby. Použiti elementů agrese v kontextu potravního chování
nedokazuje žádnou spojitost těchto forem chování. Toto jenom demonstruje
možnost použití prvků jednoho vzorce chování v jiném vzorci chování a také
103
to potvrzuje celkovou plasticitu chování primátů. Je známo, že v průběhu lovu
primáti používají formy chování, charakteristické pro sběračské bylinožravé
potravní chovaní (uchopeni, údery o substrát, rozbíjení, atd.) (Teleki, 1973).
Součástí lovu primátů je také kooperace nebo přinejmenším tolerance lovících
jedinců. Predátorství bylo popsáno u různých druhů primátů – makaků,
paviánů, šimpanzů, orangutanů. Z ekologického hlediska je však mezi
nehumánními primáty jediný predátor, pravidelně lovící primát s loveckou
strategií – šimpanz. Ostatní primáti loví pouze příležitostně a to ještě jen
některé z jejích populací.
Mnohem méně je rozšířen kanibalizmus – pojídání jedinců vlastního
druhu. Jednotlivé případy kanibalizmu jsou popsány v přírodních populacích
paviánů, langurů, šimpanzů, goril. Pravděpodobně tento jev je spojen
s nedostatkem bílkovinové potravy. Používány jsou nejčastěji těla jedinců
zemřelých přirozenou smrti. Nicméně v řadě případů dochází k záměrnému
zabíjení mláďat, například u šimpanzů. Infanticida – zabíjení novorozených
mláďat není vždy doprovázena jejích následným pojídáním. V přírodě takový
jev je poměrně vzácný a je spojen s řadou faktorů, například, se zvýšením
hustoty populace, změna alfa-samce ve skupině, při zmenšení potravních
zdrojů v období sucha atd. V zajetí tento jev je spojován zpravidla s porušením
pravidel chovů zvířat konkrétního druhu.
Infanticida – sexuální strategie nebo agresivita?
Zabíjení mláďat, infanticida, bylo popsáno u mnoha druhů primátů.
Většinou je tento jev ve spojitosti se situací, kdy dochází ke změně vedoucího
samce ve skupině, který pak zabijí mláďata předchozího samce. V této
souvislosti vznikla teorie o reprodukční strategii samců, která by vedla
k úspěšnosti předání svých genů další generaci. Podrobná analýza tohoto jevu
však ukázala, že toto vysvětlení není možné přijmout bez výhrad (Chalyan
et al.,1987). Stává se totiž, že samec zabíjí nejenom mláďata jiného samce, ale
i svoje vlastní. Mnoho autorů tvrdí, že samec zabíjí mládě, aby vyvolal stav
sexuální receptivnosti u samice, který obvykle nastává za 2-3 dní po úhynu
mláděte. V tomto případě je výsledek považován za příčinu. I když primáti
jsou bezesporu velice inteligentní zvířata, nemají schopnost předvídat na tak
dlouhou dobu dopředu. Navíc, u mnohých druhů se samicí nepáří jen jeden
samec, a proto určit skutečného biologického otce je složité. Už vůbec není
možné považovat za infanticidu jakékoliv zmizení mláďat v období změny
samce, protože mohou existovat i jiné důvody (predátoři, úrazy, nemoci).
Důležitou roli v četnosti zabíjení mláďat hraje i počet porodů jejich matek. Je
zjištěno, že samice, které mají prvé mládě, jsou méně úspěšné v zabraňování
104
samci v zabíjeni mláďat, než samice, které již rodily několikrát. Nakonec je
třeba říci, že mláďata zabíjejí nejenom samci, ale i samice a infanticida se
vyskytuje jen v některých populacích, a to zejména v těch, které žijí v méně
příznivých podmínkách. Tento jev je spojen s obdobím sociální nestability ve
skupině, nebo v období přemnožení skupin, při relativně nedostatečné velikosti
teritoria na počet zvířat atd. Muže se jednat také o psychicky narušené jedince,
jak popisuje Jane Goodallová (1971) chování dvou samic šimpanzů v rezervaci
v Gombe Stream. Za nejpravděpodobnější vysvětlení lze považovat skutečně
reprodukční strategii samce, ale v jiném kontextu. Samec po získání vůdčího
postavení ve skupině má potřebu pářit se samicemi, mimo jiné i proto, aby toto
postavení prokázal a potvrdil. Některé ze samic se odmítají s novým samce
pářit, ať už proto, že mají mládě, nebo proto, že samce neakceptují, případně
se o akceptaci rozhodují (to může trvat dlouhou dobu). Netrpělivý, nezkušený
nebo agresivní samec pak zvyšuje nátlak na samice i za cenu konfliktů. Pak
může následovat buď náhodné zraňování mláďat při útoku nebo při napadení
samice, anebo klasické přenesení agrese na slabší mládě. Samečci jsou obvykle
mimo přímou ochranu samice, a tím se přirozeně stávají častějším předmětem
agrese, včetně agrese letální.
U člověka bývá infanticida cílená, letální, a může být skutečně součástí
sexuální strategie mužů nebo i celé skupiny, která je nositelem takové agrese.
U mnoha populací je však infanticida ritualizovaná a uplatňuje se jako krajní
opatření v extrémních situacích, například při hladomorech. Zásadně se utrácejí
novorozenci nebo velmi mladí kojenci, eventuálně novorozenci ze zjevnými
vadami. Je to proto, že do tak malých jedinců skupina ještě nic neinvestovala,
a tudíž jeho ztráta je sice tragická, ale pro skupinu nejsnesitelnější.
Agresivní chování je jedna z variant interakcí jedince ve skupině a mezi
skupinami. V procesu skupinového způsobu života se u primátů vyvíjeli
různorodé mechanizmy – bufery agresivního chování (Deryagina, Butovskaya,
1992). Tyto mechanizmy nejenom brzdi projevy agrese, zároveň jí i zabraňuji.
Bufery agrese působí na různých úrovních:
1. Na úrovni objektu agrese.
2. Na úrovni samotného agresora
3. Na úrovní třetího jedince.
Bufery agrese je možné rozdělit do dvou kategorií – vnitřní a vnější
(Butovskaya, 2004). Vnitřní bufery – jsou mechanizmy utišování agrese
105
v rámci systému agresor-oběť. Například, převládaní varovných elementů
v repertoáru chování útočníka, elementy podřízenosti a přátelského chování
objektu agrese, směřované k útočníkovi (presentace, žalování, grooming,
dotek rukou).
Vnější bufery – mechanizmy utišování agrese, které působí na jednoho
nebo na všechny jedince zúčastněné v potyčce a brzdící jejich kontakt.
Zpravidla to jsou zásahy výše postaveného dominantního jedince – agresivní
nebo přátelské zprostředkování zásahem třetího jedince, kdy objekt agrese ho
využívá k odvrácení útoku. Například, zásah samce, který ukončuje šarvátku
samic (běžné u goril nebo paviánů), nebo grooming objeti agrese dominantním
jedincem, nebo demonstrace mláděte útočníkovi, které bere subjekt agrese do
náručí.
Kontaktní bufery u opic (grooming, krytí, dotek rukou, objímání) mají
největší efekt. Přesně tyto prvky chování jsou používány při utišování největší
agrese. U lidoopů je zaznamenáno snížení frekvence těchto typů buferů
a naopak zvýšení frekvence jiných elementů chování – dotek pusou, prsty,
objetí, hravý obličej, hry dospělých jedinců, polibky, manipulační aktivity.
Agresivní chování lidoopů má svoje specifi ka, a proto podáme v další
části jejich
stručný přehled. Chování orangutanů není tak jednoduché a uniformní,
jak by se na první pohled zdálo. Dospělí samci sice kontakty nijak nevyhledávají
a mohou být agresivní vůči narušitelům teritoria, ale v případě potřeby se bez
problémů kontaktují jak mezi sebou tak i se samicemi. Nižší sociabilita a vyšší
agresivita samců může být ovšem způsobena vysokou hladinou testosteronu
a kortisolu u plně dospělých samců. Studie v zajetí potvrzují, že orangutani
mohou být ve větších skupinách velmi sociální a nejsou agresivní, jak by se
mohlo usuzovat na základě agonistického chování některých residenčních
samců vůči ostatním jedincům. V sexuálním chování samců bývá některými
autory zvýrazňován moment násilnosti aktu, někdy označovaný jako
”znásilnění samice”. Většina moderních studií toto nepotvrdila a ukazuje se, že
jednou z příčin může být i velký váhový rozdíl mezi samcem, jehož hmotnost
může přesahovat i 100 kg, a mnohem menší samicí, u které může jít naopak
o specifickou kopulační vokalizaci.
I když je v některých případech popisováno agresivní chování goril,
zejména u gorilích samců (infanticida nebo napadení člověka), ve skutečnosti
patří gorily mezi nejméně agresivní primáty s dobře rozvinutou, i když méně
106
intenzivní, socializací. Míra agonistického chování, případně agresivních
aktů jako je infanticida, i struktura chování obecně je, stejně jako u šimpanzů,
u různých populací různá a nepochybně závisí na řadě faktorů. Velký význam
může mít i přímý a nepřímý vliv člověka, ať už lov goril nebo rozšiřování
zemědělské půdy a těžba dřeva. U goril existuje velmi široká škála hrozeb
a ritualizovaných forem chování, známé jsou například údery plochou dlaní
do hrudi jako hrozba u samců, které slouží ke snižování agrese ve skupině.
Samci například stráví velmi mnoho času s mláďaty ve věku od tří do pěti
let, která pečlivě chrání. V podstatě jedinými případy, kdy může docházet ke
zvýšené agresivitě členů skupiny, je příchod nového samce do skupiny, nebo
přítomnost výrazně dospívajícího samce, a nebo situace kdy se nerezidentní
samec blízce kontaktuje s rezidentními samicemi a pokouší se s nimi pářit.
Samozřejmě stříbrohřbetý samec dokáže být velmi agresivní a nebezpečný
v případě napadení skupiny, zejména pak mláďat, která chrání. Egalitářské
samice goril mají mezi sebou běžně drobné konfl ikty, které obvykle urovnává
stříbrohřbetý samec.
Agonistické chování má u šimpanzů širokou škálu projevů od velmi
jemných náznaků hrozby pomocí drobných změn v chování nebo postojích
až po velmi krutou agresi končící smrtí jedince. Vyskytuje se také infanticida
spojená s kanibalismem. Byly popsány i případy guerillových nájezdů, které
doslova vyhubily sousední skupinu šimpanzů. Přes tyto, často zveličované,
excesy v chování šimpanzů, hraje agonistické chování šimpanzů velmi
důležitou a jednoznačně pozitivní roli v udržování stability sociální struktury.
Podle primatologa a etologa Franse deWaala (2007) je agonistické chování
formou komunikace ve skupině šimpanzů, která vymezuje jak základy
sociální struktury v dané skupině tak formu vztahů mezi jedinci. Většina
konfliktů, dokonce i mezi dominantními samci, se totiž omezuje na řetěz
hrozeb a předvádění se a není ve většině případů zakončen jakoukoliv
formou skutečně agresivního chování. Velmi důležitá je u šimpanzů vazba
agonistického chování a různých forem sociálního a socio-sexuálního
chování, které se podílejí na tlumení konfliktních situací a udržování stability
sociální strukturu. Agonistické chování šimpanzů je často spojeno s intenzivní
vokalizací a to jak jedinců zúčastněných v konfliktu tak i ostatních jedinců ve
skupině. O významu této vokalizace zatím mnoho nevíme, někteří badatelé
se domnívají, že taková vokalizace je součástí složitějšího systému neverbální
komunikace šimpanzů. Součástí agonistického chování uvnitř skupiny, mezi
skupinami šimpanzů i vůči predátorům a jiným vetřelcům do teritoria může
být také vrhání předmětů a používání větví a klacků. Důležitým aspektem
agonistického chování šimpanzů je dominance samců ve skupině, která
se uplatňuje různým způsobem. Důležitou roli vždy hrají koalice a aliance
107
a také rodinné vztahy. Jedinec může zvýšit své postavení v hierarchii různým
způsobem, od ”klasického” silového způsobu až po jemné nuance v chování
a prokázání mimořádných psychických a rozumových schopností. Toto
postavení je zpravidla potvrzováno celou komunitou. Jak je zřejmé
z dlouhodobých studií dvou populací šimpanze hornoguinejského nemusí
být nový dominantní jedinec za určitých podmínek delší dobu respektován.
Samice zde mohou hrát důležitou, ale nikdy rozhodující roli. Dlouhodobé
studie výzkumných týmů Jane Goodall (1971) a Toshisady Nishidy (1983)
prokázaly, že pro dominanci dospělých samců a její udržování nejsou pouze
důležité fyzické a psychické schopnosti daného jedince, ale i určité osobnostní
vlastnosti. Zdá se, že charismatičtí, bystří a komunikativní jedinci jsou
schopni své postavení udržovat dlouhodobě, s nižší intenzitou konfl iktů
a vyšší stabilitou sociálních vztahů ve skupině. I v tomto případě existuje velká
meziskupinová variabilita, protože někdy jsou ve skupině koalice a aliance
základem sociální organizace, jindy zase hrají důležitou roli také vztahy
samců a samic. Některé skupiny loví organizovaným způsobem, u jiných je lov
individuální a nepravidelný.
Ukazuje se také, že šimpanz učenlivý je schopen i agresivního rozšiřování
teritoria skupiny, nebo ”udržování svých strategických zájmů preventivním
úderem” na území sousední skupiny. V několika případech se prokázalo, že
samci jedné skupiny dokázali v poměrně krátké doby extrémně agresivním
způsobem zlikvidovat samce ze sousední ”konkurenční” skupiny, nebo
dokonce celou sousední skupinu. Nakolik jsou tyto agresivní akce zapříčiněny
ekologicky, například hustotou osídlení a hustotou a dostupností potravních
zdrojů, a nakolik jinými faktory, zatím nevíme. U šimpanze učenlivého je
známo zabíjení mláďat, infanticida, a také s ní spojený kanibalismus. Příčiny
tohoto jevu je obtížné přesně odhadnout, nikdy však nebyla zapříčiněna
výměnou dominantního samce nebo dominantní koalice. Infanticida
i kanibalismus totiž mají mnohdy na svědomí i samice.
Velmi důležité byly výzkumy post-konfliktního chování primátů a s tím
i mechanismů jak se ve skupině primátů řeší konflikty a jak se konfliktům
předchází. Tyto výzkumy ukázaly, že sociální a agonistické chování je úzce
propojené a vytváří velmi důležitý mechanismus udržování stabilní sociální
rovnováhy ve skupině primátů. Zvláštní pozornost byla v tomto ohledu
věnována post-konfliktnímu chování našich nejbližších příbuzných, velkých
lidoopů. Avšak nejenom z důvodů samotné genetické příbuznosti, ale
především proto, že mozek a chování jsou v mnoha rysech podobné natolik
člověku, že by se mnohé lidské modely mohly zkoumat na lidoopech. Přes
všechny zmíněné podobnosti se však ukázalo, že každý z druhů zkoumaných
108
hominidů má natolik odlišnou sociální strukturu chování, že, snad s
jistými výjimkami u šimpanzů, hledání analogií v usmiřování mezi lidoopy
a člověkem je velmi obtížné a pro výzkum lidských modelů se dá používat jen
velmi aproximativně.
Analýza post-konfliktního chování u primátů ukázala, že u některých
druhů opic (kočkodani zelení, makakové jávští, vepří a červenolící aj.)
demonstrují afi liativní chování častěji příbuzní jedinci brzo po konfliktu mezi
sebou, než jedinci nepříbuzní (Cheney, Seyfarth, 1989, Koyama, 1997). V jiných
výzkumech bylo prokázáno, že u jiných druhů (makakové medvědí, magoti)
preference usmiřování s příbuznými neexistuje (Aureli, 1999, Cords, 1987).
Samozřejmě, sociální vztahy příbuzných nebo přátel jsou pevnější ve srovnání
s neutrálními členy skupiny, malé potyčky nebo konflikty nezpůsobí reálně
rozpad takových vztahů. Naopak, neutrální členové mají tendenci reagovat
na konflikty velice vážným způsobem a později se vyhýbat interakcím mezi
sebou. Přátelské post-konfliktní kontakty a rituální žádosti o odpuštění jsou
jedinou šancí jak obnovovat sociální vztahy v tomto případě.
Tam, kde sociální vztahy pevnější a kde aliance s příbuznými je otázkou
životní nutnosti při konkurenci uvnitř skupiny, se přednostně provádí usmíření
s příbuznými. U těch druhů, kde jsou svazky uvnitř skupiny egalitářské
a hierarchické vztahy nejsou tak pevné, se hlavní důraz klade na udržení vztahů
s nepříbuznými členy skupiny. Z toho pramení i velký zájem o usmiřování
s nepříbuznými jedinci. V případě lidoopů jsou postkonfliktní mechanismy
různé, u některých druhů jsou velmi nevýrazné, u jiných, především u obou
druhů šimpanzů, jsou velmi dobře propracované. Jak vyplývá z přehledu
agonistického chování lidoopů je škála sociálního a agonistického chování
tak pestrá, že pro tišení konfliktů a jejich předcházení existuje kromě
postkonflitního chování také celá řada jiných mechanismů.
Postkonfliktní chování šimpanzů, které je de facto součástí chování
sociálního nebo socio-sexuálního, je u šimpanzů velmi rozvinuté. Existuje
celá škála usmiřování a utěšování, od dojemných srdceryvných scének, až po
blahosklonné jednání dominantního jedince udělujícího provinilci milost.
Při usmiřování se často uplatňuje kontaktní chování typu objímání, podávání
ruky, nabízení groomingu a podobně. Hlavní úlohou postkonfliktního chování
u šimpanzů je, vedle snížení hladiny agrese i agresivity, také demonstrace, že
konflikt skončil a situace ve skupině se normalizuje. Tento typ chování se může
u šimpanzů objevit i po aktu infanticidy. Dominantní koalice tímto typem
chování získává velmi silný nástroj na ovlivňování situace ve skupině a také
ji obvykle dovedně využívá. U bonoba je část těchto mechanismů standardně
109
převedena do specifického sexuálního a socio-sexuálního chování. U šimpanzů
se takové socio-sexuální mechanismy uplatňují mnohem méně často. Tento
typ chování se uplatňuje i při rozdělování masa z uloveného zvířete.
Vytváření specifických sociálních substruktur jako nositele konfliktů
Obecně vzato jsou nositeli konfliktů ti jedinci nebo skupiny, kteří mají
za cíl, a jsou i schopni, dosáhnout změny svého sociálního statusu, případně
jedinci nebo skupiny, kteří hájí svoje zájmy a v dané situaci volí metodu
„preventivní“ konfrontace nebo hrozby ostatním jedincům ve skupině. Ve
druhém případě se zřídka jedná o jedince, kteří si dlouhodobě udržují sociální
status ve skupině. U primátů, a to včetně člověka, se v případě konfliktů jedinci
sdružují buď do krátkodobých sdružení typu aliance jedinců nebo zájmových
skupin či lobby (běžné u člověka) či déledobých koaličních skupin, kmenových
svazů nebo se takovou skupinou stává biologicky přirozená skupin, rodinný
klan.
Koalice a aliance
Za určitých specifických podmínek, například při vzniku neočekávané
nebo nepredikovatelné konfliktní situace nebo napadení skupiny predátorem
se mohou jedinci s určitým sociálním postavení sdružovat do aliancí, a to
i když dlouhodobě nemají shodné zájmy. Prioritním zájmem jedinců ve skupině
totiž je mít sociálně stabilní sociální jednotku nebo jednoznačně ovládané
teritorium s jasnými pravidly hry jeho obývání. Dochází tak k dočasnému
sdružení samců proti agresorovi nebo sdružení samic, když některý ze
samců překročí svoje kompetence. Koalice může apelovat i na pomoc svých
individuálních spojenců, který z nějakých důvodů do konfliktu nevstupují.
Z hlediska hájení dlouhodobějších zájmů, svých i skupinových, vznikají koalice,
které mohou mít nejrůznější formu. Mohou do nich vstupovat i příslušníci
jednoho klanu, pokud se jejich zájmy primárně neshodují. Například může jít
o bratry, kteří oba soupeří dlouhodobě o vysoké postavení, ale v dané situaci je
pro ně výhodnější se navzájem podporovat.
Rodinné klany
Rodinné klany jsou přirozenou strukturou, avšak mohou se omezovat
pouze na samice, čímž se oproti aliance omezuje efektivita reakcí. Ne vždy
jsou totiž vazby syna na matku tak silné jako u šimpanzů a ve struktuře
s fi lopatrickými samicemi mohou synové dané samice emigrovat a nikdy
se nevrátit. Klanové společenství je obzvláště významné u člověka, kde je
efektivní v mnoha případech i v rámci postmoderní společnosti. Klanový
110
systém je vzhledem ke svým členům silně protekční, avšak vyžaduje vysoký
stupeň loajality vůči klanu. Některé koaliční struktury (například různé elitní
spolky typu zednářských lóží, mafie) napodobují klanový systém včetně jeho
restriktivních rysů. Klanový systém u člověka je velmi efektivní, ale velmi
málo přizpůsobivý vůči změněným podmínkách a proto se v něm často rozvíjí
silný efekt isolacionismu, včetně xenofobie a agresivního chování. Horské
klanové skupiny patří mezi nejsoudržnější a nejbojovnější lidské populace.
Ideologie a mnohdy i náboženství je postaveno pod úroveň zvyků skupiny,
které se mnohdy formovaly tisíce let.
Xenofobie a její biologické kořeny
Mnohé rysy chování člověka, které považujeme za destruktivní či
zavrženíhodné jsou běžné i u ostatních primátů, avšak jejich míra exprese
závisí na dané societě a, na rozdíl od člověka, většinou nemají v přirozených
podmínkách v dané skupině vysloveně negativní charakter. Je to především
proto, u primátů existují funkční a dobře vyvinuté sociální a behaviorální
zpětnovazební a kontrolní mechanismy vznikající v průběhu ontogeneze
jedince a ve vývoji dané society. V některých negativních případech, které
budou demonstorány v dalším textu, byl často prokázán negativní vliv
člověka.
Přirozeně i u primátů, zejména u lidoopů jsou popisovány jevy, které
jsou analogické například xenofobii, čili strach a intoleranci z neznámých
jedinců. Ta je však přirozeně omezena většinou na jedno pohlaví a je spojena se
snižováním kompetice uvnitř skupiny. Obvykle je tolerována migrace jednoho
pohlaví, avšak při zachování funkčnosti sociálního systému primátů je výrazná
agresivita vůči příchozím jedincům výjimečná. Pro pochopení podstaty
a mechanismů těchto jevů je důležité pochopení ontogeneze chování. I když se
ostatních primátů, zvláště pak u těch člověku nejpříbuznějších - u šimpanzů,
vyskytují některé formy agresivního, destruktivního chování, většinou mají
typy chování, které bychom mohli charakterizovat jako intolerance či xenofobie
v podstatě obranný charakter snižující vnitroskupinovou konkurenci.
Většina chování je ve skupině zaměřena na vytváření pozitivních vazeb
nebo na zabránění narušování sociální struktury. Je to logické protože učení
a vytváření přátelských sociálních vazeb, které je u šimpanzů tak důležité,
nemůže být účinné v agresivním netolerantním prostředí. Toto je zvláště
důležité a významné u šimpanzů bonobo. Navíc agresivita má u šimpanzů
také pozitivní rysy, jevy jako msta, kanibalismus či genocida byly pozorovány
výhradně v destabilizovaných sociálních strukturách, často způsobených či
ovlivněných lidským vměšováním. Můžeme proto zobecnit, že jevy jako je
111
intolerance, xenofobie či etnocentrizmus, mají sice u primátů svoje analogy,
ale ze studií primátů také vyplývá, že vysloveně agresivní formy chování
se obvykle vyskytují v souvislosti s narušenou a destabilizovanou sociální
strukturou, případně u sociálně patologických jedinců. Tedy můžeme z toho
usuzovat, že pro lidskou společnost není nebezpečné to, že existují biologické
predispozice pro takové jevy, ale to že existuje sociální prostředí, které nejen
tyto jevy podněcuje, ale také je napomáhá dále rozvíjet. Jinými slovy takové
prostředí záměrně zeslabuje nebo dokonce odbourává, čímž se xenofobie může
stát společensky nebezpečným destabilizujícím prvkem chování člověka.
Specifické rysy agresivního chování člověka
Agresivní chování člověka má jeden základní specifický rys, a to člověk
je schopen a umí zabíjet protivníka. To je samozřejmě spojeno s loveckou
adaptivní strategií, která kořenu už ve středním pleistocénu, více jak půl
milionu let staré. Toto však v žádném případě neznamená, že člověk je zabiják
a „bratrovrah“. Schopnost ještě neznamená realizaci, zvláště pak funguje-li
normálně zpětnovazební princip sociální organizace. Za normálních okolností
je vražda nebo zabití kohokoliv bez ospravedlnitelné příčiny (například
v sebeobraně) danou societou neospravedlnitelné a není tolerováno. To
platí absolutně ve většině známých lidských populací a tento princip je silně
podporován jak ideologií tak místním náboženstvím. Na straně druhé se stal
člověk, díky značnému omezení prostoru a potravních zdrojů v posledních
10 000 letech, silně teritoriální. To je samo o sobě jednoznačným zdrojem
konfliktů a příčinou agresivního chování.
Jednou ze zásad teritoriálního chování je obrana teritoria při jeho
napadení, a to zase může snadno přerůst v eskalaci konfliktu, které u člověka
často končí zabíjením protivníků na obou stranách. Na straně obránců má
odstrašující význam, na straně útočníku pak zastrašující význam. Vzhledem
k tomu, že člověka má velmi vyspělé schopnosti analýzy situace, syntézy
informací a predikce, může se napadený rozhodnout pro zastrašující protiúder.
A tak vzniká specifické agresivní chování člověka - válečný konflikt. Přirozeně
nekontrolovatelná eskalace válečného konfliktu je z dlouhodobého hlediska
nevýhodná dokonce i pro vítěze, a proto je lidské agresivní chování omezeno
řadou limitujících faktorů, zvykových, vztahových i institucionalizovaných
(například zákony, dohodami).
Etologické studie o agresivitě v dětských kolektivech během posledních
několika desítek let značně se rozšířili poznatky o způsobech řešení konfliktů
v lidských societách. Základní údaje byly získávány cestou dotazování dětí
112
nebo při jejich pozorování v podmínkách s experimentálním designem
(například omezený přístup k zajímavému předmětu). Pro pochopení
základních mechanizmů post-konfliktního chování u dětí je nutné provádět
pozorování v přirozeném prostředí (ve skupinách vrstevníků, kteří se znají).
Jako příklad můžeme použít výzkum, prováděný Marinou Butovskou
a Alexandrem Kozincevem sponzorovaný známou firmou Noldus Observer,
která se dlouhodobě zabývá výrobou etologických analytických programů
a nástrojů.
Výzkum se prováděl současně v několika zemích – v Rusku, USA, Itálii
a Švédsku (Butovskaya, Kozintsev, 1999). Ve všech případech, s výjimkou
Švédska, byla metodika pozorování shodná, standardizovaná, a umožňovala
srovnávat chování dětí po konfliktu s jejich nekonfliktními vztahy tedy
chováním v nekonfliktních situacích.
Děti se po konfliktu mezi sebou často usmiřují, dokonce i když spolu
bezprostředně po konfliktu přestávají komunikovat a z prostoru konfliktu
odcházejí. V dané situaci hovoříme o usmiřování, tj. zvýšené nutnosti
přátelských kontaktů s mezi účastníky konfliktu. Fenomén usmiřování je
v různých kulturách v mnoha základních znacích dosti podobný.
Pravděpodobně je možné mluvit o existence universálního předpokladu
k obnovení míru, nekonfliktních vztahů u děti.
Ve všech analyzovaných kulturách děti demonstrovali výrazný trend
k přátelským sociálním kontaktům v průběhu 2-3 minut po konfl iktu. Tento
interval je shodný s analogickým intervalem usmiřování u jiných primátů, což
ukazuje na možné fylogenetické kořeny tohoto jevu.
Způsob, jakým se usmiřují děti, stejně jako základní reakce na agresi,
se může u různých kultur silně lišit. Sánové z Kalahari (dospělí i dospívající)
obvykle reagovali na agresivitu malých děti (věk od 11 měsíců do 3 let)
úsměvem, smíchem, pasivním vyhýbáním se (rukou se bránili úderům), nebo
se snažili odvést pozornost agresivního dítěte na jinou aktivitu. V analogické
situaci se pak tradiční pastevci z Namibie snažili zastavit dítě slovy, zadržovali
ruku rváče nebo reagovali agresí na agresi dítěte (například, v odvetě na úder
větví také brali větev a opláceli stejně) (Eibl-Eibesfeldt, 1989). Spontánní
reakce k usmiřování v prvních minutách po konfliktu byla pozorována v obou
případech. Doteky, objímání, hlazení, polibky, úsměv, smích, pohled do oči
– to je zdaleka ne úplný seznam způsobu obnovení vztahů u těchto pastevců.
Jednotlivé strategie usmiřování jsou kulturně specifické. Například,
113
děti z ruské a kalmycké kulturní skupiny používaly při usmiřování rituální
básničky-říkanky na usmířenou. Švédské děti používaly rozpočítávání,
přičemž se snažily rozpočítat tak, aby vítězný rozpočet byl u bývalého soka. Se
stejným cílem používaly starší děti Sánů - !Kungů charakteristické přátelské
gesto (dotýkali se konečky prstů za uchem, pokračovali dolů po šíji a pod bradu
bývalého protivníka). Pozvánka ke společné hře a pokus rozesmát bývalého
protivníka je všeobecně spolehlivou post-konfliktní strategií.
Tendence k usmiřování se s věkem vzrůstá. Již ve věku 5-7 let jsou děti
schopni udržovat sociální rovnováhu ve skupině a snažit se obnovit narušené
vztahy z okolím. V průběhu formování teorie poznání dochází u děti zhruba
ve věku 6 let a starších k postupné změně ve strategii usmiřování. Jak ukazují
výsledky Butovské a Kozintseva (1999), reálné chování 6-7 letých školáků má
zřejmý nesoulad s individuálními představami o normách chování v postkonfliktních situacích. V reálním životě děti demonstrovali zjevnou orientaci
na přátelské kontakty s bývalým protivníkem v krátké době po konfliktu, ale
v interview trvali na tom, že musí vydržet pauzu (počkat 3 hodiny, několik
vyučovacích hodin I dokonce i několik dnů), “ne shodit se před jiným”, počkat,
až soupeř přijde první.
V tradičních kulturách děti tráví mnoho času ve věkově smíšených
kolektivech (jsou to nejenom stejně staré děti, ale i mladší nebo starší chlapci
a děvčata). Za těchto podmínek je význam a úloha usmiřovatele mnohem
výraznější. Starší děti se vměšují do konfliktů mladších a zastavují je, pokud
jsou konflikty příliš dlouhé nebo začínají být nebezpečné. Samotný fakt, že
u kalmyckých děti byla zjištěna velká frekvence účasti třetího dítěte v
usmiřování (usmiřovatele nebo i utěšovatele) ukazuje na větší zachování
tradičních elementů v této kultuře ve srovnání s ruskou, americkou nebo
švédskou kulturou. Celková predisposice k usmiřování se může modifikovat
různými faktory; pravděpodobně to je kulturní prostředí a sociální a ekologické
faktory. Nicméně samotná schopnost k úspěšnému zvládnutí pravidel
konkrétní kultury v raném věku je rovněž universální. Individuální úspěch
dítěte v budoucím dospělém životě záleží na tom, nakolik rychle a úspěšně
zvládne dítě normy a pravidla chování, které existují v rámci dané kultury ve
společenství, ve kterém žije.
Data Butovské a Kozintseva (1999) ukázali, že děti ve věku 6-7 let kopírují
přesně toto schéma. V rozporu s existujícím míněním, blízcí přátele mají menší
tendenci k usmiřování, než jenom známí nebo ti, kdo mezi sebou udržují
jen volně pravidelné přátelské kontakty. Podobná data o tom, že neexistuje
selektivní preference při výměně afiliativních gest po konfliktu mezi přáteli
114
a ostatními členy skupiny byly získány i při pozorování německých předškoláků
(Grammer, 1998).
Universální principy usmiřování, zjištěné u mnoha druhů primátů
a pozorované u dětí, jsou i u dospělých. Data z oboru lingvistiky a sociální
psychologie, získané při dotazování dospělých, potvrzují správnost tohoto
závěru. Zdá se, že funkce omluvy též odpovídá požadavkům hypotézy
obnovování sociálních vztahů. Holmes (1990) analyzoval anglická slova
omluvy a došel k závěru, že cílem těchto slov je psychologická kompensace za
způsobenou újmu a obnovení sociální rovnováhy s partnerem (více: Deryagina,
Butovskaya, 1999).
Badatelé žádali americké a japonské studenty ocenit vliv omluvy na
sociální vztahy partnerů. Převládající množství studentů (80% Američanů
a 90% Japonců) uvedly, že po se omluvě vztah s bývalým protivníkem urovnal
nebo byl ještě bližší, než před hádkou. Současně však omluvy dětí rodičům
mají mnohem více formální charakter. Zdá se pravděpodobné, že v této
situaci funguje mechanismus zvýšené pevnosti sociální vazby mezi rodiči
a dětmi, mechanismus, který je základem klanového systému. Stejně jako
v případě s blízkými přáteli těmto vztahům nic nehrozí, a jako takové budou
obnoveny bez zvláštního úsilí z důvodů životní nutnosti a na jasných částečně
biologických základech. Je třeba si ale uvědomit, že neoddiskutovatelně
existují pohlavní rozdíly v usmiřování a také rozdíly ovlivněné kulturou
a etnickými charakteristikami dané skupiny. Jinak bude usmiřování probíhat
u temperamentnějších etnik, jinak ve smíšených skupinách a jinak ve skupinách
s vlažnými společenskými vztahy.
Příčiny a kořeny lidské agrese
Příčiny a kořeny typicky lidských forem agrese jsou komplexní a důvodů
vzniku tohoto chování je více. Mnoho z nich souvisí s teritoriálním chováním
skupin, a také s původní klanovou, tedy příbuzenskou, organizací lidských
skupin. Další zjevnou příčinou je nekontrolovatelné zvyšování počtu jedinců
a kolísání kvality a množství potravních zdrojů, což může stát problémem
i na velkém, pro danou skupinu úplně dostatečné území. Mnoho z příčin lidské
agresivity je založeno na kvalitě lidského mozku a kvalitě a schopnostech
myšlení. Zkušenost a predikce situace, která se může jevit jako dlouhodobě
nevhodná může vést k úvaze agrese vůči slabšímu protivníkovi – konkurentovi
– tedy provedení preventivního úderu vedoucímu k zastrašení protivníka.
Tento biosociální aspekt agresivního chování existuje pouze u člověka,
a zcela výjimečně u šimpanzů. Obvykle se nemusí jednat o nic dramatického,
115
například se může zabrat jen nevelká část území protivníka a čekat na reakci
protivníka i ostatních potenciálních účastníků konfl iktu. Pokud se situace
nevyvine příznivě, získává útočník výhodu. Dokonce i když se rozhodně
území vyklidit, zůstává napadený pod hrozbou, že útok se může zopakovat,
možná i v rozsáhlejší podobě. Universální příčinou lidské agrese jsou pak
reakce xenofobního typu, které mohou spočívat jak v oblasti biologické
a sociobiologické, především však v oblasti kulturní a ideologické. Intolerance
k „jiným“ může mít nejrůznější, často absurdní kořeny.
Příčiny a kořeny lidské agrese spočívají samozřejmě i v oblasti kultury,
zejména ideologie. Teritorialita a zemědělský způsob života s sebou přinesl
i specifické kulturní rysy, ideologii a náboženství. Mnoho z těchto atributů
může mít buď skrytý nebo i otevřený konfrontační charakter a jsou pak
potenciálním zdrojem konfl iktů.
Biologické a sociobiologické faktory
Jedním z důležitých biologických faktorů je teritorialita, zvláště výrazná
u zemědělských populací člověka. I když lovci a sběrači jsou také teritoriální,
jsou ve většině případů tolerantnější a také možnost, že se skupiny dostanou do
kontaktní situace hrozící přerůst v rozsáhlý konflikt je méně pravděpodobná.
Kromě toho bývá v lovecko-sběračských skupinách poměrně málo mužů,
a tak zabíjení ve válečném konfl iktu je nebezpečné z hlediska dlouhodobé
existence skupiny. To si lovecko-sběračské skupiny dobře uvědomují, a proto
se v konfliktních situacích hojně využívají ritualizované komplexy chování.
Například Čejeni bojovali speciálními válečnými holemi, kterými shazovali
protivníky z koní.
Naopak u zemědělských skupiny je hájení teritoriu podstatou způsobu
života – půda a dobytek jsou nedotknutelným vlastnictvím rodu nebo jedince.
Další z principů zemědělské strategie je maximální reprodukce, už vzhledem
k tomu, že zemědělské populace mají zpravidla vysokou mortalitu. Za vhodných
podmínek začíná populace růst a je nutné rozšiřovat potravní zdroje. To je
jedna z hlavních příčin konfliktů, které pak ve zúčastněných populacích vede
k eskalačním ideologiím podporujícím agresivní chování a vznik válečných
konfliktů. Na tomto místě se uplatňuje biologicky a sociobiologicky podmíněná
intolerance – xenofobie. Těchto reakcí dovedně zneužívali mnozí ideologové,
kteří dokázali skvěle využívat takových biologicky podmíněných vzorců
chování.
V lidském agresivním chování se často uplatňuje „davové“ chování, které
116
má nepochybně biologické a sociobiologické kořeny. Eskalací a prodlužováním
konfliktní situace totiž dochází, přinejmenším u některých jedinců ke změnám
hladin hormonů a také k ovlivnění činnosti mozku – například prostřednictvím
endorfinů. Davové chování (někdy popisované jako mobbing) je dobře známo
u primátů. Ve velmi agresivní podobě ho známe u malp, makaků rhesus
a šimpanzů.
Kulturní a etnické faktory
Etnické příčiny agresivního chování jsou často v jasné vazbě na příčiny
biologické a biosociální, protože dochází k dlouhodobému ovlivňování obou
typů faktorů. Etnická skupina se dlouhodobě formovala v konkrétních
podmínkách jak přírodních tak i kulturních, a proto i příčiny agresivního
chování se u takové skupiny formují velmi dlouhou dobu. Existují však
i jasný vztah mezi etnikem a jeho kulturou. Ovšem i u určité etnické skupiny
nacházíme různé skupiny s různou ekonomikou a různým způsobem života,
tedy existuje i značná kulturní a náboženská diversita uvnitř daného etnika.
Proto kulturní kořeny a příčiny agrese mohou být podobné u různých
etnických skupin a mohou souviset i s různými ideologiemi. Zde ještě zůstává
příliš mnoho otázek nezodpovězených, než abychom mohli kulturní příčiny
lidské agresivity zobecňovat. Jisté je, že ideologie vždy obsahuje a akcentuje
určité aspekty biosociální a biologické potřeby populace, která tuto ideologii
přijala. Proto by bylo nemoudré biologické a kulturní příčiny lidské agresivity
přísně oddělovat.
Život ve městě
Desmond Morris (1997) ve své knize „Lidský živočich“ podrobně
rozebírá vznik agresivity v městských podmínkách, kde existuje vysoká úroveň
anonymity. Ve městě lidí si jsou cizí. Uvnitř mas městského obyvatelstva
si vytváříme svůj malý soukromý kmen. V městském prostředí přirozená
kmenová potřeba spolupracovat potlačená. Jak roste počet neznámých lidí
kolem nás, klesá ochota pomoci. Proto různě reagují například ve městě a na
vesnici na situaci, kdy občan leží na chodníku a potřebuje pomoc. Ve městě
lide ho často překračují, nevšímají si ho. Na vesnici je situace opačná.
Uprostřed davu města se jednotlivec stává citově izolovaným. Protože
nedokáže navázat osobní kontakt s lidmi kolem sebe, stávají se pro něj tito lidé
ničím a on mezi nimi prochází, jako kdyby to byly stromy v lese.
Lidské násilí je často způsobeno tlakem, který městský svět vyvíjí
na lidí. Podřízení jedinci obracejí svojí frustraci na slabší jedince. Oběťmi
117
přesměrované agrese jsou ženy, děti a zvířata. Také vandalové vybíjejí zlost na
neživých předmětech. Většinou to jsou sociálně slabí a neúspěšní lidé (Morris,
1997).
Obranným mechanizmem je často vymezení soukromých prostor –
dům, byt. To poskytuje vědomí osobního bezpečí. Ochrana teritoria je často
okázala – používají se dveře, zámky, ploty. Hranice osobních prostor (obydlí)
jsou respektovány i v případě, kdy by mohly být snadno probourány nebo
překonány.
Vymezením osobního území je pro běžné vlastníky domu nebo bytu
viditelně označená vstupní brána nebo dveře (u zvířat – značkování).
Extrémním příkladem takového chování jsou městské gangy chránící své
území – odlišují se tetováním, oblečením, jménem party, emblémem. Graffiti
jako způsob značkování.
Sociální hierarchie - další způsob, jak lze snížit míru agrese. Znaky
postavení se přesunuly z postavy dominantní osoby na její doprovodný systém
(Mohu být skromný, ale jsem vůdce, nebo mohu být vůdce, ale jsem skromný)
(Morris, 1997).
Fenomén žebrání
Žebrání se široce praktikuje v celém moderním světě. Existuje jak ve
třetím světě, tak i ve vyspělých západních zemích (Butovskaya et al., 2007).
Lidé, kteří vidí žebráky na ulicích, mají často pocit viny. Lidé, kteří vyrostli
v socializmu se s žebráním většinou nesetkávali. Krach socialistických režimů
vyvolal nejenom progresivní politické změny, ale také množství nepříznivých
důsledků včetně velkých ekonomických nepoměrů, celkový pokles životních
standardů části populace a skutečnou nebo skrytou nezaměstnanost. Situace
v postsocialistických zemích zhoršuje fakt, že lidé, kteří se uchylují k žebrání,
byli zvyklí na různé formy sociální ochrany (Vančatová et al., 2003). Je možné,
že v současné střední a východní Evropě, včetně České republiky, se na žebrání
začíná pohlížet jako na svérázný typ městského zaměstnání.
Hlavní pozornost jsme věnovali studiu žebráků v Praze. Žebráky,
kteří se zde vyskytují, lze rozdělit do dvou skupin – občané České republiky
a Rumunska (v menší míře Bulharska, ojediněle Moldávie, Ukrajiny). Tyto dvě
skupiny se liší jak strategií žebrání, tak i dobou, kdy se této činnosti věnují.
Ukázalo se, že na ulicích Prahy žebrají především Češi a nikoliv cizinci (Čechů
bylo pozorováno 76,92%, cizinců 23,08%, ). Převážná většina žebráků české
národnosti setrvává na jednom místě. Jenom malý počet z nich chodí po ulici
118
a oslovuje chodce. Tito lidé se snaží chovat nenápadně, neoslovují každého.
Kromě klasických žebráků, sedících na chodníku, jsme zaznamenali dvě další
menší skupiny s jinou strategií žebrání. Je to malá skupina mladých narkomanů,
kteří oslovují lidi na autobusovém nádraží Florenc, na stejné stanici metra
a v okolí nádraží. Žádají peníze, údajně na autobus nebo na cestu domů, ale
podle informací streetworkerů patří tato skupina k narkomanům. Někteří
narkomani využívají jarních a letních měsíců a žádají o peníze údajně na
maturitní večírek (což je tradice maturantů v ulicích Prahy a v metru, v období
maturit). „Falešní maturanty“ žádají o příspěvek třeba i v červnu-červenci, kdy
maturitní večírky již dávno proběhly.
Jiná, menší skupina údajně hluchých lidí obchází jednotlivě restaurace
v centru Prahy. Kladou na stoly přívěšky na klíče, nebo nějaké podobné
suvenýry, spolu s kartičkou, kde nabízejí prodej těchto věcí za zhruba 50
Kč. Zdůrazňují, že jsou hluší, a že je to jejich jediný výdělek. Reálná cena
tohoto zboží se pohybuje kolem 10-20 korun. Potom, co rozdají na stoly tyto
věci s kartičkou, vrací se dotyčná osoba zpět a sbírá buď peníze za prodej,
nebo nekoupené věci s kartičkami zpátky. Podle sdělení policie a sociálních
pracovníků nejsou všichni tito lidé hluší.
Pohlavní složení pozorovaných žebráků bylo následující – značně
převládali muži – 69,23%. Ženy představovaly 30,77% všech žebrajících. Je
zajímavý rozdíl v zastoupení pohlaví u Čechů a rumunských Rómů: u Čechů
bylo mužů-žebráků 3x víc než žen, u Rómů je počet mužů a žen zhruba stejný.
Převážnou většinu žebráků tvoří dospělí lidé v produktivním věku nebo
důchodci. Mladých lidí je poměrně málo. Jsou to především narkomani nebo
mladé matky s malými dětmi. Zajímavý je rozdíl ve věkovém zastoupení
u Čechů a Rumunů. Žádné české dítě nebylo pozorováno při žebrání, naopak
aktivně žebraly rumunské děti (13,33%). Sem nejsou započítávány děti do
dvou let, které jsou s matkami-žebračkami, ale sami nežebrají - většinou jsou
u matek v náručí.
U většiny pozorovaných žebráků bylo oblečení horší kvality nebo špinavé
(71,88%). Zvláštní skupinu z tohoto hlediska tvořili především slepí žebráci,
kteří byli čistí a měli relativně dobré oblečení. Do této skupiny patřili též lidé,
kteří provozovali hudební produkci, i když zdaleka ne všichni.
Zhruba 1/4 žebráků v Praze žebrá aktivně. To znamená, že oslovují lidi
na ulici nebo provozují nějakou činnost. 3/4 žebráků žebrá pasivně, čeká na
almužnu. Zhruba 38% přitom stojí, kolem 60 procent sedí, a jenom 1,5% leželo
119
na chodníků. To odpovídá i strategii žebrání. 50,77% všech žebráků mělo
před sebou kelímek na peníze. 44,62% natahovalo ruku. Aktivně ústně žádalo
o peníze 1,54% všech žebráků a 3,08% mělo písemnou žádost.
Ze všech žebráků, které jsme pozorovali, měl velký počet nějaký
handicap – 46,15%, ostatní byly zdraví. Ovšem někteří z postižených svoje
onemocnění jenom předstírají. Například, rumunské ženy často sedí na zemi
a mají vystavenou jednu nohu. Druhou mají skrčenou pod sukní a sedí na ní,
aby vznikl dojem, že jsou invalidé. Někteří žebráci mají obvázané končetiny
gázou, ale nikdo neví, jestli jsou doopravdy zranění. Ovšem ti, kteří mají
nějaký handicap, se ho snaží nejvíc ukázat – chybějící končetiny, úrazy, jsou
na vozíčku, slepí atd.
Zhruba 1/3 žebráků měla u sebe zvíře, výhradně psa nebo několik psů.
Zvířata jiných druhů nebyla zaznamenána.
Sociobiologické aspekty žebrání
Úspěšnost žebrání závisela na tom, jestli byl dotyčný postižený nebo ne.
Nejúspěšnější byli slepci (bez rozdílu pohlaví). V průměru trvalo 12 minut,
než jim 15 lidí poskytlo almužnu. Za nimi následovali žebráci se psy. Nejhůř
na tom byli ostatní handicapovaní – průměrná doba pro 15 almužen byla
71,46 minut. Také místo žebrání ovlivňuje úspěšnost. Nejrychleji dávají lidé
peníze v metru, kde vlak přijíždí do stanice zhruba každé 3-4 minuty, a vždy
někdo z přijíždějících dá nějaké peníze. Kombinace obou těchto faktorů – slepí
v metru – zařazuje tuto kategorii na první místo. Pokud v metru žebrá jinak
handicapovaný člověk, než nevidomý, jeho úspěšnost je menší. Také velké
seskupení lidí ve stanici v dobu špičkového provozu snižuje úspěšnost, protože
lidé na žebrající dobře nevidí, spěchají a nemají moc možností se zastavit.
Odlišné způsoby chování jak žebráků tak dávajících byly pozorovány
v Rusku – postkomunistické zemi s pravoslavným náboženstvím, a v Itálii,
katolické zemi, která nebyla ovlivněna obdobím komunizmu. V Rusku vysoký
počet žebráků představují dvě kategorie, které skoro se nevyskytují v jiných
zemích. Jsou to především staří lidé, převážně ženy, žebrající u kostelů, zvlášť
v období náboženských svátků (Vánoce, Velikonoce). Typický rys chování
těchto žebráků je, že žehnají dávajícím, křižují se a klanějí. Toto chování se
nikdy nevyskytovalo v zemích západní a střední Evropy (Česko, Itálie). Druhá
skupina žebráků, která se vyskytuje jenom v Rusku je početná skupina válečných
invalidů, často oblečených do vojenských uniforem. Jejich vysoký výskyt je
ovlivněn četnými válečnými konflikty probíhajícími v post-komunistickém
120
prostoru, zejména na území bývalého Sovětského svazu. Tyto lide se těší velké
empatii ze strany dávajících a jsou poměrně to úspěšní žebráci. V zemích
střední a západní Evropy vyvolávají velkou nelibost okolí žebráci Romové a to
i přes velmi rozvinutou etnickou toleranci a demokracii v těchto zemích. Jejich
strategie je ve všech zemích velice podobná, jsou dotěrní, aktivní, neobytní,
mnohdy je jejich činnost spojena s kriminalitou. To je hlavní faktor proč jsou
lidé vůči Romům intolerantní i ve vyspělých demokraciích.
Specifi kem České republiky je vysoká úspěšnost žebrajících se psy. Tento
fenomén nebyl pozorován ani v Rusku, ani v Itálii. Je pravděpodobné, že
žebrající se psy vyvolávají pozitivní reakci u dávajících jako reakce na babyschéma, protože v Čechách nebyli pozorovány prakticky žádné žebrající děti.
Specifi kem Itálie je vysoký výskyt žebrajících převlečených jako sochy.
Tito lidé, kteří jinak naplňují všechny rysy žebrání (pes nebo převlek jsou jen
různé podpůrné prostředky), zvolili specifickou strategii, která jim umožnila
vysokou úspěšnost žebrání v podmínkách města, které je významným
kulturním centrem. Velmi zajímavým jevem z hlediska sociobiologického
je reakce Japonských turistů. Zatímco v zemích střední a východní Evropy,
žebrákům žádné almužny nedávají a považují je za pouhé povaleče, v Itálii
dávají žebrákům převlečeným za sochy almužny zcela běžně a ochotně.
Zajímavé jsou i preference místních obyvatel, hovořících jazykem
daného státu, kteří jsou v průměru úspěšnější než cizinci. U Romů se u mnoha
potenciálních dávajících projevují xenofobní reakce.
Etnické a sexuální podobnosti a rozdíly
Zvláštní pozornost musíme věnovat přítomnosti žebrajících cizinců
v Praze. Jsou to především rumunští Rómové. Na rozdíl od Čechů, kteří žebrají
celý rok, tyto skupiny přijíždějí do Prahy především v létě a v období vánoc.
Žebrají hlavně ženy a děti nebo handicapovaní. Jsou dobře organizovaní.
Často používají pro komunikaci mezi sebou mobil. Na rozdíl od Čechů jsou
velice dotěrní, neodbytní, často tahají chodce za oděv. Po oslovení odmítají
komunikovat. Většinou jsou schopni pojmenovat jakékoliv město, kde probíhá
válečný konflikt (Kosovo, Sarajevo atd.). Část žebrajících rumunských žen nosí
s sebou kartičku s písemnou žádostí o peníze. Převážná většina těchto žebráků
chodí, na jednom místě sedí jenom ženy s malými dětmi (do 2 let).
Další skupinou cizinců jsou děti, kteří většinou chodí ve dvojicích
ve vagónech metra. Zpravidla jeden hraje na harmoniku a druhý vybírá peníze
do kelímku. I když v Praze převažují žebráci – Češi, sdělovací prostředky
121
vyvolávají u obyvatelstva dojem, že žebrají hlavně cizinci (MF Dnes, 2000,
2001, Právo 2000).
Ve všech zemích jsme zjistili, že mezi žebrajícími muži a ženami existuje
řada důležitých rozdílů. Například u obyvatel daného státu, častěji žebrají
muži, to platí většinou i pro běženecké skupiny, zatímco u Romů žebrají
převážně ženy.
Žebrání a bezdomovství
Žebrání a bezdomovství jsou dvě různé kategorie. Bezdomovství je
určitý styl života, byť jeho příčiny jsou velmi různé. Žebrání je adaptivní
strategie jak získat prostředky k životu, nejsou-li pro daného jedince získat je
jiným způsobem – prací, podnikáním, sociální podporou. Jak ukázaly naše
rozhovory se žebráky, většina z nich nejsou bezdomovci (Pavelková et al.,
2002). Hlavní příčina žebrání – nedostatek prostředků z důchodů, ztráta práce,
zdravotní postižení. Ve srovnání s obdobným výzkumem například v Rusku
se ukázalo, že česká společnost je poměrně xenofobní. Při otázce dávajícím,
komu by nikdy nedali peníze, jsme byli nuceni zavést zvláštní kategorii pro
odpověď – cizincům a matkám s malými dětmi (jsou to především cizinky).
Toto byla druhá nejvíce se vyskytující kategorie odpovědí (první – alkoholici,
narkomani). Společnost toleruje spíše žebráky, kteří se s lidmi normálně
kontaktují, než bezdomovce, kteří se ze společnosti vyčleňují a často se staví
velmi reservovaně k jejím hodnotám.
122
Literatura:
ANDREW, R.J., 1963. The origin of the evolution of the calls and facial
expression of the primates. Behaviour, Vol.20. 1-109.
AURELI, F., 1999. Valuable relationships, anxiety and conflict resolution.
Primate Eye (68): 5.
BUTOVSKAYA, M.L., 2004. Jazyk těla: příroda a kultura (rusky). Moskva,
Naučnyj Mir.
BUTOVSKAYA, M., DIAKONOV, I., VANČATOVÁ, M., 2007. Dwelling
among us: Beggars in Russia and Europe, past and present. Moscow, Scientific
World, 275 pp.
BUTOVSKAYA, M.L., KOZINTSEV, A.G., 1999. Aggression, friendship and
reconsiliation in Russian primary schoolchildren. Aggressive Behaviour,
Vol.25. 125-139.
CHALYAN, V.G., MEISHVILI, N.V., VANČATOVÁ, M.A., 1987. Infanticide
and primate evolution. 321-330. In: LEONOVIČOVÁ V., NOVÁK, V.J.A. (eds)
Behaviour as a One of the Main Factors of Evolution, ČSAV, Praha.
CHENEY, D.L., SEYFARTH, R.M., 1990. How Monkeys See the World: Inside
the Mind of Another Species. Chicago: Univ. Of Chicago Press.
CORDS, M., 1987. Forest guenons and patas monkeys: male-male
competition in one male groups, 98-111. In: SMUTS, B.B., CHENEY, D.L,,
SEYFARTH, R.M., WRANGHAM, R.W., STRUHSAKER, T.T., (eds). Primate
societies. Chicago:University of Chicago Press.
DERYAGINA, M.A., BUTOVSKAYA, M.L.,1992. Etologie primátů (rusky).
Izdatelsvo Mosovskogo Universiteta.
DUSBERY, D., 1981. Animal Behaviour (rusky). M., Mir.
EIBL-EIBESFELDT, I., 1989. Human Ethology. Aldine de Gruyter, New York.
GOODALL, J., van LAWICK, 1971. In the Shadow of Man. London: Collins;
Boston: Houghton Mifflin.
GRAMMER, K., 1998. Sex and gender in advertisements. 219-240. EIBLEIBESFELDT, I., SALTER, F.K. (eds) Indoctrinability, Idiology and Welfare.
123
N.Y.: Berghahn Books.
KORTLAND, A., 1980. The Fayum primate forest: did it exit? J.Human Evol.,
9: 227-297.
KOYAMA, N., 1967. On dominance rank and kinship of a wild Japanese
monkey troop in Arashiyama. Primates 8:189-216.
MORRIS, D.,1997. Lidský živočich. Knižní klub, Balios, Praha.
NISHIDA, T., 1983. Alpha Status and Agonistic Alliance in Wild
Chimpanzees. Primates, 24: 318-336.
PAVELKOVÁ, J., KRAJČOVÁ, J., VANČATOVÁ, M., BUTOVSKAYA, M.,
2002. Problematika bezdomovců a žebráků. ZIEGLER, V (ed) Ekosystémy a
Člověk, Praha.
SILK, J., 1979. Feeding, Foraging, and Food-sharing Behaviour of Immature
Chimpanzees. Folia Primatologica, 31: 123-142.
TELEKI, G., 1973. The Predatory Behavior of Wild Chimpanzees. Lewisburg,
Pa.: Bucknell Univ.Press.
VANČATOVÁ, M.A., BUTOVSKAYA, M.L., PAVELKOVÁ, 2003. Fenomén
žebrání v Praze – etologická analýza. Lidé města, 11: 104-111 (Begging
phenomenon in Prague – ethological analysis) (ISSN 1212-8112) Verbeek,
1997,
WAAL, F. B. M. de, 1996. Conflict as negotiation. In: W. C. McGREW,
L. F. MARCHANT, and T. NISHIDA, (eds) Great Ape Societies, Cambridge
University Press.
WAAL, F.B.M.de, 2007. Chimpanzee Politics. The Johns Hopkins University
Press, Baltimore.
WAAL, F. B. M.de., YOSHIHARA, D.,1983. Reconciliation and redirected
affection in rhesus monkeys. Behaviour. 85: 224-241.
WASHBURN, S.L., 1967. Behaviour and the origin of man. 21-27. Huxley
Memorial Lecture. Proc. Of the Royal Anthropological Institute of Great Britain.
WRANGHAM, R., PETERSON, D., 1996. DEMONIC MALES: Apes and the
Origins of Human Violence. Houghton Mifflin.
124
Rasa, rasismus a kulturní barvoslepost
Martin Soukup, katedra kulturologie FF UK v Praze
Příslušníci mnoha kultur sami sebe označují slovem majícím v místním
jazyce význam člověk nebo lid. Jedná se o výraz kognitivního imperativu, který
souvisí s lidskou potřebou vnášet do světa řád, jehož pravidla si osvojujeme
enkulturací. S kognitivním imperativem tak souvisí i potřeba rozdělovat lidi
do kategorií my a oni. Kategorie my a oni se pak představují základ etnicity
a vystupují i například v případě konfliktů („kdo nejde s námi, jde proti
nám“), ve sportu („naši zlatí hoši“), v politice („vláda a opozice“) a podobně.
Sociální či etnická identita bývá zpravidla buď, nebo. Lidé, kteří nepatří
nikam, představují anomálii. Potíž s lidmi mimo klasifi kační síť se zřetelně
ukazuje v případě Trinidadu, kde koexistují dvě hlavní skupiny obyvatel
– Afro-Trinidadci a Indo-Trinidadci. Obyvatelé afrického původu jsou
převážně křesťané a obyvatelé indického původu jsou převážně hinduisté. Obě
velké skupiny obyvatel se zřetelně liší charakteristickými kulturními prvky.
V rámci těchto skupin ovšem existuje i velká variabilita. Vedle těchto dvou
hlavních skupin existuje smíšená skupina douglas (v jazyce bhojopuri slovo
douglas znamená „bastard“), jejíž příslušníci mají africký i indický původ.
Nejsou ani ryba, ani rak, nepatří nikam, představují anomálii (Eriksen 2007).
Dvojí původ jedince může představovat skutečný problém. Smutnou
ukázkou takové situace se stal Joe Leahy. Jeho otec Daniel Leahy se svými
bratry fakticky ve třicátých letech 20. století otevřel cestu do centrálního
horského pásma na ostrově Nová Guinea. Během svých zlatokopeckých
expedic nejen nabýval majetek, ale také zapustil genetické kořeny. Ke svému
potomkovi se však nikdy oficiálně nepřihlásil. Joe Leahy ovšem během svého
života dokázal úspěšně těžit ze svého australského a papuánského původu.
V rodné vesnici kmene Ganega založil a vedl úspěšnou kávovníkovou plantáž,
na které pracovali příslušníci kmene. Jeho osudy vyprávěli ve dvou fi lmech
Bob Connolly a Robin Andersonová, které nesly název Joe Leahy‘s Neighbours
(Sousedé Joea Leahyho, 1988) a Black Harvest (Černá sklizeň, 1992). V druhém
snímku tvůrci líčí neveselé rozuzlení příběhu hlavního hrdiny, z něhož se
stal poměrně úspěšný „podnikatel kávou“, neboť si osvojil kognitivní svět
západního kapitalismu. Tím se ovšem odcizil papuánskému světu, v němž jsou
rozhodující příbuzenské vztahy, povinnosti dané klanem a identita založená
na příslušnosti ke komunitě. To Joe Leahy již nechápal, a tak se jednoho dne
ocitl na své nesklizené plantáži sám, neboť jeho pracovníci odešli do kmenové
125
války, jejíž význam již nedokázal Joe Leahy správně interpretovat. Zklamán se
rozhodl opustit farmu a přestěhovat se do Austrálie, odkud pocházel jeho otec.
Avšak ani tam nenašel svůj domov, protože v očích Australanů byl Papuánec,
který nerozumí světu „bílého muže“. Joe Leahy nakonec zjistil, že nepatří
nikam – nebyl ani Papuánec ani Australan (srov. Gauthier 2004).
V kognitivním imperativu dělit lidi na my a oni koření etnocentrismus.
Když někdo považuje způsob života ve vlastní kultuře za přirozeně lepší než
způsob života v jiných kulturách, hovoříme o etnocentrismu. Tuto tendenci
odráží i skutečnost, že lidé svou vlastní populaci označují slovem, které nějak
souvisí s kategorií „člověk“ (tabulka č. 1), okolním populacím pak často dávají
nějaké pejorativní označení (například „barbaři“). Lidé mají tendenci posuzovat
kulturní prvky jiné kultury prostřednictvím standardů vlastní kultury. Čech
může být při návštěvě Paříže zaskočen, když se setká s francouzským zvykem
házet odpadky rovnou na zem. Pokusí-li se vzdorovat a sám se chovat podle
standardu vlastní kultury, tak je limitován mizivým počtem odpadkových
košů ve veřejných prostorách. Kulturní a sociální antropologové přijali pozici
kulturního relativismu, kterou můžeme rozumět jako protiklad etnocentrismu.
Kulturní relativismus je pozice, která nehodnotí rozličné zvyky, vzorce
chování a hodnoty zaznamenané v jiných kulturách. Podle antropologů dávají
jednotlivé kulturní prvky smysl jen z perspektivy dané kultury. Antropologové
studující „ty druhé“ se často v průběhu terénního výzkumu setkali s jevy, které
byly z jejich perspektivy nepochopitelné, nepatřičné, odporné. Avšak v rámci
studované kultury dávaly smysl a plnily důležité funkce. Proto antropologové
zdůrazňují na jedné straně nezbytnost interpretovat specifické kulturní prvky
a jevy v kontextu studované kultury a na straně druhé je nehodnotit z pozic
vlastní kultury antropologa. Kulturní relativismus znamená uznání diverzity
lidských kultur a posiluje vědeckou objektivitu. Antropologové se při svých
výzkumech, jak jsme již uvedli, setkávají se zvyky a praktikami, které mohou
být z jejich pohledu nepřijatelné. V důsledku konfrontace jedince nebo skupiny
s takovými kulturními jevy se může dostavit kulturní šok, který může nabývat
různých podob, jako například potravinový šok (pojídají nechutné věci) nebo
hodnotový šok (jsou fanoušky Sparty). Ne vždy setkání s cizími kulturami
znamená dostat lekci a doktrína kulturního relativismu neznamená morální
nihilismus.
126
Tabulka 1 - označování vlastní populace emickými kategoriemi
Jak se lidé sami označují.
Etnikum / kmen/
národ
Eskymáci
Meové
Mohawkové
(Irokézové)
Italmenen
(Kamčadálové)
Mordvini
Bantuové
vlastní název
volný překlad
„Inuit“
„Hmong“
Lid
Člověk
„Ankwehonwe“
Pravý lid
„Itel’men“
Žijící člověk
„Mordva“
„mtu“
Člověk
Člověk
Obrázek 1 - srovnání hlavy a lebky opice, černocha a kulturního člověka.
Obrázek je ukázkou konstrukce nadřazenosti bílé rasy nad černou. Na obrázku
je směs tělesných a kulturních znaků, které divákovi naznačují, jak správně
obrázek interpretovat. Obrázek pravděpodobně pochází z díla Himmel, Erde,
Mensch (Nebe, Země, člověk, 1914). Archiv autora.
Jednou z „aplikací“ kognitivního imperativu dělit lidi na „my a oni“
se staly rasové teorie, které v principu člení jeden živočišný druh Homo
127
sapiens na variety. Rasistické teorie pak připisují těmto varietám význam
a relativní hodnotu vzhledem k varietám jiným. Příslušníci různých kultur
pak mohou vytvářet různé konstrukce „těch druhých“. Ukázkou rasismu
i konstrukce těch druhých je obrázek „srovnání hlavy a lebky opice, černocha a
kulturního člověka“ (obrázek č. 1). Obrázek je vyjádřením konstrukce domnělé
evropské nadřazenosti nad Afričany – nepřesné a chybné anatomické znaky
kombinované s kulturními znaky doplněné popiskem napovídají, jak má
divák obrázek interpretovat. Srovnání se zde nabízí představitel „kulturního
člověka“ reprezentovaný oblečeným příslušníkem „kavkazské rasy“ a typický
představitel „černošské rasy“, který je ztvárněn jako nahý divoch, který stojí
mezi gorilou a antediluviálním předkem moderní kavkazské rasy.
Jednotlivé tělesné znaky jsou výsledkem biologické evoluce, ale samy
o sobě nemají žádný význam, ten nabývají až prostřednictvím kultury.
Biologický koncept rasy, kterou definujeme jako relativně stálou kombinaci
tělesných znaků charakteristických pro určitou populaci, může sloužit jako
nástroj ke klasifikaci a komparaci lidských populací. Vymezení rasy je ovšem
problematické, neboť dosud neexistuje ani konsenzus, kolik vlastně ras existuje
a na základě jakých znaků je můžeme jednoznačně určit. Proto sice můžeme
kombinaci různých tělesných znaků využít pro klasifi kaci lidských populací,
ale výsledkem nebude nic víc, než poznání, že se lidské populace zkrátka liší.
Klíčové jsou významy, které jsou tělesným znakům připsány prostřednictvím
kultury – rasa je pak souborem biokulturních znaků: tělesné znaky samy o
sobě nemají význam, ten jim je připsán prostřednictvím kultury. Rasy se navíc
uchovávají jako relativně stálé kombinace tělesných znaků také prostřednictvím
kultury. Kultura totiž usnadňuje a podporuje uzavírání manželských
a partnerských svazků především mezi příslušníky jedné kultury, neboť ti sdílejí
stejný kognitivní a symbolický svět. Svazky s cizincem jsou komplikované,
protože se sice můžeme přestěhovat do jiné vesnice, ale jen obtížně se můžeme
přestěhovat do kognitivního a symbolického světa, ve kterém jsme nevyrůstali.
Uzavírání sňatků mezi příslušníky jedné populace tak vede k izolaci genofondu
dané populace, a tím i k „zachování rasy“. V současnosti jsme ovšem svědky
a účastníky propojování světa glokalizačními procesy, v jejichž průběhu
dochází k migraci idejí, artefaktů i genů. Tak například dříve bylo nemyslitelné,
protože prakticky neuskutečnitelné, aby manželské svazky uzavírali Papuánci
se ženami z velmi vzdálených oblastí Nové Guineje. V důsledku pozvolného
rozvoje infrastruktury nejsou v současnosti takové sňatky žádnou výjimkou.
Pochopitelně to však vede k erozi tradičních klanových systémů a samozřejmě
k proměně genofondu populací.
Poznámky k historii pojmu rasa
128
Konstatovali jsme, že rasu definujeme jako relativně stálou kombinaci
tělesných znaků charakteristických pro určitou populaci. Slovo rasa zřejmě
pochází z arabštiny –
(rá‘asa, hlava), ze které se přes francouzštinu šířil
do dalších evropských jazyků. Jako jeden z prvních badatelů pracoval
s pojmem rasa francouzský lékař François Bernier (1620 – 1688), který na
sklonku 17. století rozdělil lidstvo na čtyři skupiny. V anonymně publikované
studii Nouvelle division de la terre par les différentes espèces ou races qui
l‘habitant (Nové rozdělení Země na základě rozdílných druhů neboli ras,
které ji obývají, 1684) rozlišil rasu Dálného východu, Evropanů, černochů
a Laponců. Podobným způsobem pracoval také zakladatel moderní taxonomie
Carl Linné (1707 – 1778; též Carl von Linné nebo Carolus Linnaeus). Linné
v mládí podnikal hodně expedic, v jejichž průběhu sbíral, třídil a kreslil různé
přírodniny. V roce 1732 podnikl cestu do Laponska, kde se zabýval studiem
pastevecké kultury národa Saamů. V roce 1735 odcestoval do Holandska,
kde získal doktorát medicíny. V roce 1738, se přes zastávky ve Francii
a Německu, vrátil domů. Své poznatky z cest publikoval například v knize
Flora Laponica (Laponská květena, 1737) a v botanickém katalogu Hortus
cliffortianus (Cliffortova zahrada, 1737). V průběhu života Linné napsal na
dvacet titulů. Dnes je však nejčastěji připomínán v souvislosti se svým prvním
dílem Systema naturae (Soustava přírody, 1735), v němž podal systematiku
živočišných a rostlinných druhů, jakýsi „bedekr přírody“. První vydání díla
mělo pouze dvanáct stran, na nichž popsal klasifi kační systém nerostů, rostlin
a zvířat (regnum lapidum, regnum vegetabile, regnum animale). V desátém
vydání díla Linné do zoologické klasifi kace zavedl binomické názvosloví, které
každý druh nezaměnitelně určuje kombinací rodového jména (např. Homo)
s druhovým (např. sapiens), tedy současného člověka označuje Homo sapiens.
Člověka ve své systematice zařadil mezi primáty. Místo mezi primáty náleží
člověku na základě podobnosti tělesných, a nikoli duševních nebo duchovních
znaků. Linné rozlišil následující druhy člověka:
Tabulka 2 - druhy člověka podle Carla Linného
Druh
tělesný znak temperament
ČLOVĚK
DENNÍ[HOMO
DIURNUS]
Homo ferus2
postoj
ovládaný
[člověk s různou kulturou1]
chlupatý
barva
Homo americanus rudá
kůže
němý
chodí
po čtyřech
cholerik
vzpřímený
129
rituálem
Homo europeaus
Homo asiaticus
Homo afer
bílá barva
kůže
světložlutá
barva kůže
černá barva
kůže
sangvinik
svalnatý
tradicí
melancholik
toporný
vírou
flegmatik
netečný
čím ho
napadne
Homo monstrosus člověk zrůdný
ČLOVĚK NOČNÍ [HOMO NOCTURNUS]
Ourang outang, troglodytae, simia
1
pozn. autora: Linné v originále použil slovní spojení „varians cultura“. Zde ve významu
vzdělání nebo pěstění. Pojem kultura zde není v širokém antropologickém významu.
2
pozn. autora: Do této kategorie Linné zařadil bytosti, o nichž podávali informace
cestovatelé a bytosti z legend a mýtů. Pro bližší představu doporučujeme román od
Umberta Eca Baudolino, v němž stejnojmenný hrdina během své pouti potkává pololidské
bytosti, které by Linné nepochybně zařadil do kategorie Homo monstrosus. Linné do této
kategorie zařazuje také Khoiny, kteří byli Evropany hanlivě nazýváni Hotentoti.
Z uvedeného je zřejmé, že Linné, stejně jako Bernier, pracoval s geografickou
rasovou klasifi kací. Linného myšlenku, že stavbu lidského těla lze studovat pouze
v rámci řádu Primates, přejal a rozpracoval jeho žák, německý lékař a antropolog
Johann Fridrich Blumenbach (1752 – 1840). Blumenbach prožil celou svou
kariéru na univerzitě v Göttingenu, kde byl v roce 1776 jmenován profesorem.
V následujících šedesáti letech měl mimořádný vliv na německé antropologické
myšlení. Je považován za zakladatele srovnávací anatomie, a také za zakladatele
rasové teorie. Blumenbach jako jeden z prvních pojal člověka jako předmět
studia přírodních věd, a je proto právem považován za jednoho ze zakladatelů
novověké fyzické antropologie. Blumenbach ve třetím vydání své lékařské
disertace De generis humani variete nativa (O přirozené variabilitě lidského
druhu, 1775), která vyšla roku 1795 v Göttingenu, rozlišil rasu kavkazskou,
mongolskou, etiopskou, americkou a malajskou. Blumenbach nepřejal
původní čisté Linnéovo geografické roztřídění lidských populací. Blumenbach
decentroval Linnéovu klasifikaci lidských populací přidáním páté malajské
rasy, kterou vyčlenil z asijské rasy. Nepoužil také Linnéovo označení Homo
sapiens europeus a pro obyvatele Evropy zavedl označení kavkazská rasa,
neboť se domníval, že Evropané pocházejí z oblasti kolem pohoří Kavkaz,
odkud migrovali do Evropy. Podle Blumenbacha byla kavkazská rasa
130
nejčistší. Blumenbach napsal: „Kavkazská varieta. Jméno beru od pohoří
Kavkaz, protože v jeho blízkosti, zejména na jižních svazích, žije nejkrásnější
lidská rasa, a také protože…pokud někam, tak právě do této oblasti můžeme
s největší pravděpodobností umístit původní formy lidstva“ (cit. Gould 1997:
389). Blumenbach byl monogenista, neboť zastával názor, že jednotlivé rasy
nevznikly odděleně. Napsal, že „když mluvíme o varietách lidí, není nejmenší
pochyb, že s velkou pravděpodobností mluvíme o jediném a tomtéž druhu“ (cit.
Gould 1997: 394). Blumenbach je považován za jednoho ze zakladatelů rasové
teorie, která se později stala základem rasismu (Gould 1997). Místo Linného
kartografického třídění lidských ras totiž navrhnul třídění hierarchické.
Současně však zastával jednotu lidstva, protože se správně domníval, že
žádná rasa neutváří na základě tělesných znaků jasně vymezenou skupinu.
Blumenbach je jen tvůrcem rasové teorie, která se v dalších stoletích stala
základem pro rasistické teorie.
Za zakladatele moderního rasismu je všeobecně považován francouzský
spisovatel a diplomat hrabě Joseph Arthur de Gobineau (1816 – 1882), ačkoli
ve svém vlastním díle vycházel z Victora Alexandra Courteta de l’Isle (1813
– 1867), který je zakladatelem moderní rasové teorie (Budil 2002, 2005).
Gobineau však svým dílem inspiroval Adolfa Hitlera, a proto je dnes zřejmě
připomínán častěji než Courtet. Gobineau své rasové názory vyložil především
ve čtyřsvazkovém díle Essai sur l‘inégalité des races humaines (Esej o nerovnosti
lidských ras, 1853), ve kterém se snaží dokázat, že klíčem k pochopení lidských
dějin je rasa. Gobineau dílo zasvětil analýze příčin zániku velkých civilizací.
Na základě pochybných a spekulativních faktů tvrdil, že civilizace zanikají
z důvodu míšení ras. Žlutá, černá a bílá rasa jsou ostře odlišené a představují
základ pro dějinné míšení. Každá rasa disponuje typickými vlastnostmi,
které se stávají základem jejich nerovnosti. Tvrdil, že žlutá rasa je nad
nejnižší černou rasou. Bílá rasa je pak černé a žluté nadřazená. Rozdíly mezi
rasami jsou podle něj vrozené a nejsou tedy vyvolány vlivy prostředí nebo
geografickými faktory. Nejvýznamnějším národem bílé rasy jsou Árijci, které
v díle velebí jako nejvýznamnější národ bílé rasy, který se od všech ostatních
národů odlišuje. Aktivitou příslušníků bílé rasy nebo jejich přispěním vzniklo
všech deset nejvýznamnějších civilizací historie, které ovšem v důsledku
míšení krve zanikly degenerací. Podle Gobineaua „národové hynou proto, že
jsou degenerováni a ne z jiné příčiny; právě pro toto neštěstí degenerovanosti
jsou v konečném stadiu neschopni snésti náraz okolních pohrom…“ (Gobineau
1942: 38). Degenerovanost Gobineau spojuje s míšením krve. Národ, který
připustí míšení krve, ztrácí niternou hodnotu a není schopen obstát – národ
je degenerovaný, protože „již nemá ve svých cévách touž krev, jejíž hodnotnost
postupné míšení obměnilo; jinak řečeno, že se stejným jménem nezachoval totéž
131
plemeno jako jeho zakladatelé“ (Gobineau 1942: 39). Zároveň tvrdí, že nerovnost
lidských plemen není vyvolána nerovností sociální nebo institucionální, ale
zkrátka biologickou nerovností lidských plemen.
Myšlenky Arthura de Gobineaua našly částečně svůj výraz
v propagandistickém díle Adolfa Hitlera Mein Kampf (Můj boj, 1925), ve
kterém Hitler mimo jiné tematizoval katastrofické důsledky míšení krve.
Zatímco Gobineau zůstal ve své době bez významnější odezvy, Hitler dovedl
rasové teorie k zrůdné praxi. Gobineau ve svém díle nemohl přirozeně reagovat
na Darwinovu teorii biologické evoluce, kterou Darwin zveřejnil v roce 1859.
S Darwinovou teorií jsou osudově, ačkoli nesprávně, spojovány jiné myšlenkové
proudy, které pracují s nerovností mezi lidmi jako důsledku procesu biologické
evoluce. Mezi nejvlivnější patří eugenika a sociální darwinismus.
Od teorie k zrůdné praxi: eugenika a sociální darwinismus
V roce 2009 jsme si připomněli dvě velká výročí, spojená s vlivným
britským přírodovědcem Charlesem Robertem Darwinem (1809 – 1882), který
se v únoru před dvěma sty lety narodil. Dne 24. listopadu 2009 uplynulo také
sto padesát let ode dne, kdy v počtu 1250 exemplářů vyšlo jeho průlomové dílo
On the Origin of Species by Means of Natural Selection, or the Preservation of
Favoured Races in the Struggle for Life (O původu druhů přirozeným výběrem
neboli zachování zvýhodněných ras v boji o život, 1859). V díle formuloval teorii
biologické evoluce, která je v mnoha svých částech dosud součástí paradigmatu
některých přírodních věd. Darwinova teorie nejenže rozhodujícím způsobem
ovlivnila biologické disciplíny, ale zásadním způsobem působila také na vědy
o člověku a kultuře. Na Darwinově teorii biologické evoluce stojí zejména
tzv. evoluční sociální vědy (řadí se k nim např. sociobiologie a evoluční
psychologie), které usilují o studium vztahů a vlivů mezi biologickou evolucí
a kulturou. Darwinovo jméno je ovšem dáváno do souvislosti také se sociálním
darwinismem, jehož představitelé zneužívali teorii biologické evoluce
k formulování a aplikování (h)různých sociálních politik a ideologií. Různé
podoby sociálního darwinismu si od konce 19. století získaly značnou podporu.
Teze sociálního darwinismu našly své místo v nacistické ideologii - černé na
bílém v norimberských zákonech nebo v nechvalně známém spisu Adolfa
Hitlera Mein Kampf (Můj boj, 1925). Svorníkem mezi Darwinovou teorií
a nacistickou ideologií se stal mimo jiné německý darwinista Ernst Haeckel
(1834– 1919), který formuloval fi lozofii monismu, jejíž podstatou je předpoklad
jednoty ducha a přírody. Pokroku lidstva je dosahováno konkurenčním
bojem o přežití mezi rasami a motorem pokroku je silný centralizovaný stát.
Haeckel v roce 1906 založil Deutsche Monistenbund (Německá monistická
132
liga), která ideje jeho monistické fi lozofie využila jako politický program.
Teze sociálního darwinismu našly rovněž svůj výraz v imigračních zákonech
Spojených států. Ve Spojených státech k rozmachu sociálního darwinismu
přispěli například Henry Herbert Goddard (1866– 1957) a Charles Davenport
(1866 – 1944). Davenport byl ředitelem Eugenics Record Office (Eugenický
registrační úřad), který prosazoval státní program sterilizace. Oporu v teorii
biologické evoluce hledali i silní američtí obchodníci. Typickou ukázkou je
výrok Johna Davisona Rockefellera (1839 – 1937): „Růst velkého obchodu je jen
přežití nejzdatnějších… růže Americká krása může být vypěstována do nádhery
a libé vůně, které přinášejí jejímu majiteli potěchu, jen obětováním časných
pupenů, které vyrazí okolo ní. To stejné není nemravná snaha v obchodě. Je to
pouze rozpracování zákona přírody a zákona božího“ (cit. Hofstadter 1945: 31).
S různými podobami sociálního darwinismu nebo jejich závěry se setkáváme
stále. Typickou ukázkou je například kontroverzní kniha amerických autorů
Richarda Herrnsteina a Charlese Murraye The Bell Curve: Intelligence and Class
Structure in American Life (Gaussova křivka: Inteligence a třídní struktura
v americkém životě, 1994), v níž autoři žonglují s pochybnými argumenty,
kterými se snaží dokázat, že rozdíly v IQ v sociálních vrstvách zrcadlí rozdíly
mezi rasami.
V širokém významu můžeme sociální darwinismus definovat jako
doktrínu, která vysvětluje sociální uspořádání jako důsledek biologických
rozdílů mezi lidmi. Slovní spojení zřejmě poprvé použil v roce 1877 Joseph
Fisher. Až do poloviny 20. století byl však pojem používán jen zřídka. O jeho
rozšíření se zasloužil americký historik Richard Hofstader (1916 – 1970), který
svou, dnes již klasickou, práci nazval Social Darwinism in American Thought
1860 – 1915 (Sociální darwinismus v americkém myšlení v letech 1860 – 1915,
1944). V ní rozlišil dva hlavní proudy darwinistického myšlení aplikovatelné ve
formě různých ideologií a sociálních politik: sociální darwinismus a eugeniku.
Zatímco první proud je svého druhu programem sociální politiky, druhý proud
se formoval jako věda, která však podle citovaného Hofstadtera měla pro její
přívržence jasné důsledky pro sociální myšlení (srov. Hofstadter, R., 1945).
Sociální darwinismus v úzkém významu slova usiluje o zachování statusu quo
a podpoře politiky laissez faire, kterou je dosahováno progresu společnosti
zachováním a rozvojem „přeživších nejzdatnějších“. Eugenika naopak aktivně
usiluje o progres společnosti, a to cestou systematické eliminace slabých „v boji
o život“.
Různé podoby sociálního darwinismu jsou založeny na principu
žádoucího progresu lidské společnosti. Leží tedy před námi otázka, co
má sociální darwinismus společného s dílem Charlese Darwina, neboť již
133
v citovaném díle z roku 1859 Darwin zastával názor, že evoluce je proces, který
nemá účel a cíl. K rozvoji sociálního darwinismu a eugeniky ovšem mohly
vést některé vlastní Darwinovy názory na lidské rasy a jejich evoluci, které
mohly být snadno interpretovány jako ospravedlnění sociálního uspořádání.
V závěru knihy The Descent of Man and Selection in Relation to Sex (Původ
člověka a pohlavní výběr, 1871) například napsal, že „člověk stejně jako každý
jiný živočich dospěl ke svému dnešnímu postavení na vývojovém žebříčku
bojem o přežití, k němuž nutně vedlo jeho rychlé rozmnožování; a jestli se
rozmnoží ještě více, pak se obávám, že bude vystaven velmi tvrdému boji.
V opačném případě by propadl nečinnosti a nadaní lidé by nedospěli o nic
dále než lidé nenadaní, a proto nesmí být brzděna přirozená rychlost příbytku
lidské populace, ačkoli vede k mnoha očividným zlům“ (Darwin 2006: 304).
Na jiném místě tvrdí, že se „nejlépe uplatní ti, kdož jsou tělesně i duševně
zdraví“. Nedocenitelná je pak podle něj úloha vzdělaných bohatých lidí, kteří
vykonávají všechnu intelektuální práci, na níž „závisí všechen hmotný pokrok“
(Darwin 2006: 158). Ve světle těchto citátů bychom mohli Darwina označit
za sociálního darwinistu. O Darwinovy názory prezentované v Původu
člověka se tak mohli případně opřít sociální darwinisté 19. a 20. století, kteří
s odkazem na poznatky přírodních věd ospravedlňovali sociální uspořádání
a navrhovali eugenické programy (srov. Degler 1991, Gould 1997, Hofstadter
1945). Darwin však byl přesvědčen, že lidstvo představuje jeden živočišný druh.
I proto byl celoživotním odpůrcem otrokářství. Na přelomu 19. a 20. století se
darwinismem, ale zejména lamarkismem přímo inspirovali někteří američtí
sociologové – Lester Frank Ward (1841 – 1913), Edward Alsworth Ross (1866
– 1951), Charles Cooley (1864 – 1929), Franklin Henry Giddings (1855 – 1931),
kteří teorii biologické evoluce využili jako argument ve prospěch stávajícího,
podle nich spravedlivého, uspořádání lidské společnosti, které odpovídá
dosažené úrovni vývoje jednotlivých příslušníků společnosti. Názory výše
uvedených badatelů jsou typickou ukázkou sociálního darwinismu. „Evoluce“,
slovy amerického badatele Carla Deglera, „pro ně byla vlastně jiným slovem pro
progres. Účelem a předmětem společenských věd bylo urychlit a soustřeďovat se
na dosažení tohoto cíle. Věda a reforma by mohly pracovat jako ruka v rukavici
směrem k dosažení zdokonalené a bohaté společnosti“ (Degler 1991: 13).
Na Darwinovy názory částečně navázal britský sociolog a fi losof Herbert
Spencer (1820 – 1903). Ve striktním významu slova ovšem nebyl darwinista,
ale darwinismus podstatně ovlivnil a darwinismem byl také ovlivněn.
Je autorem slovního spojení „přežití nejzdatnějších“ (orig. survival of the fittest),
s nímž operoval v díle Principles of Biology (Základy biologie, 1864) a které
v pátém vydání O původu druhů přejal i Charles Darwin. Není bez zajímavosti,
že to byl spoluobjevitel přirozeného výběru Alfred Russel Wallace (1823 –
134
1913), kdo Darwinovi doporučoval slovní spojení „přežití nejzdatnějších“ jako
vhodnou zkratku pro přirozený výběr. Podle Wallace je „tento termín … čistým
vyjádřením skutečnosti, přirozený výběr je metaforické vyjádření skutečnosti…“
(cit. Degler 1991: 61).
Spencer byl, stejně jako Darwin, ovlivněn četbou Principles of Geology
(Základy geologie, 1830 – 1833) od Charlese Lyella (1797 – 1875), které
jej přesvědčilo, že se druhy vyvíjejí. V tomto díle Lyell podrobil kritice
Lamarckovu teorii evoluce. Zatímco Darwin se s Lyellovou kritikou ztotožnil,
Spencera četba přesvědčila o přednostech Lamarckovy teorie, jejímž principům
zůstal věrný celý svůj život. Na základě této teorie Spencer tvrdil, že se během
evoluce nemění jen morfologie organismů, ale také jejich mentální a duševní
konfigurace, a to z toho důvodu, že morfologická změna je provázena změnou
vzorců chování. V roce 1855 publikoval Principles of Psychology (Základy
psychologie), v níž tvrdil, že „duši lze porozumět jenom, vyzkoumáme-li,
jak se vyvíjela“ (Spencer 1901: 245). Evoluce mysli ve všech jejích podobách
začíná u percepce, která se mění od homogennosti k heterogennosti, jinými
slovy od nediferencovanosti reflexů ke komplexním stavům paměti, rozumu
a vědomí. Jeho představa evoluce mysli probíhá obdobně jako evoluce
organismů směrem ke specializovanosti tělesných orgánů a jejich funkcí.
Ve své práci Principles of Sociology (Základy sociologie, 1876 – 1896)
rozpracoval organickou teorii společnosti, kterou pojal jako vyšší stadium
vývoje přírody. Vývoj společnosti se podle něj odehrává na základě stejných
zákonitostí jako růst přírodních komplexních systémů, protože „zásada
zdatnosti jest jediná zásada ustrojování společenského“ (Spencer 1901: 527).
Spencer tak aplikoval teorii biologické evoluce nejen na živočišné druhy,
včetně člověka, ale také na společnost, neboť byl přesvědčen o jednotě vývoje
přírodních a sociálních systémů. Nicméně Spencerovy sociální názory jsou
dávány do souvislosti se sociálním darwinismem. Spencer prosazoval politiku
laissez faire – stát má nechat sociálním procesům volný, přirozený průchod.
Tvrdil například, že „…brání-li se třídám vyšším, jež ustavičně jsou od nižších
zatěžovány, aby, vychovávajíce své vlastní lepší potomstvo, nestaraly se vydatně
o výchovu potomstva tříd nižších, že nezbytně ponenáhlu nastane zhoršení
rasy“ (Spencer 1901: 633). Podle Spencerovy varianty „sociálního lamarkismu“
nebyla eliminace slabých v „boji o život“ smyslem politiky laissez faire.
Ze zkušenosti utrpení mají slabší čerpat podněty k rozvoji získaných schopností
a dispozic, jimiž se stanou „zdatnější“ v boji o život (srov. Bowler 1992). Spencer
patřil k nejvýznamnějším myslitelům viktoriánské Anglie. V devadesátých
letech 19. století byl lamarkismus vážně zpochybněn Weismennovým objevem
„zárodečné plasmy“ a s ním vlastně i Spencerovy spekulace. Nadále však byla
Spencerovým sociálněpolitickým názorům věnována velká pozornost. Ve
135
Velké Británii však byl uznáván méně než ve Spojených státech, kde jeho spisy
vycházely ve velkých nákladech (Hofstadter 1945). Z amerických myslitelů
asi nejvíce ovlivnil jednoho ze zakladatelů americké sociologie Williama
Grahama Sumnera (1840 – 1910) a sociologa Franklina Henryho Giddingse
(1855 – 1931).
Jedním z prvních kdo aplikoval darwinismus na lidské chování, byl
Darwinův bratranec Francis Galton (1822 – 1911). Galton je dnes především
připomínán jako jeden ze zakladatelů eugeniky, protože jeho výzkumy
dědičnosti jej přivedly k závěru, že evoluce lidského druhu probíhá přirozeným
výběrem jedinců a zdokonalení lidstva je proto možné dosáhnout cíleným
výběrem jedinců vhodných k rozmnožováním. Galton však není jen autorem
pochybných eugenických názorů, ale přispěl také k rozvoji statistických
a dotazníkových metod výzkumu ve společenských vědách. Galton byl posedlý
touhou vynalézat a měřit téměř cokoli. Například se zabýval statistickým
výzkumem účinnosti modliteb. Na toto téma publikoval studii Statistical
Inquiries into the Efficacy of Prayer (Statistické výzkumy účinnosti modlitby,
1872), v níž dokazuje, že duchovenstvo nežije v průměru déle než třeba lékaři
či právníci, že loď s misionáři na palubě se nepotopí s menší pravděpodobností
než loď vezoucí pozemské statky (Galton 1872).
Galton se přímo inspiroval Darwinovým dílem O původu druhů a zaměřil
se na studium dědičnosti duševních schopností (Richards 1989). Výsledkem
jeho výzkumu je dílo Hereditary Genius and its Consequences (Dědičná
genialita a její důsledky, 1869), v němž shromáždil množství rodokmenů
a pojednal o více než 300 rodinách, v nichž se narodily významné osobnosti,
a na takto získaných datech dokazuje dědičnost různých typů nadání. Studiem
rodokmenů zjistil, že z významných lidí má 31 % významného otce, 41 % bratra
a 48 % významného syna. Na základě těchto výzkumů prosazoval program
systematického zdokonalování lidského druhu a pro tento program zavedl
označení eugenika. Eugenika je podle Galtona „věda o zlepšování rodu, která
je bezprostředně zaměřena na otázku vhodného párování, ale která, zejména
v případě člověka, bere v potaz pochopení vlivů, jež dávají nepatrně vhodnější
rase či plemeni větší šanci na rychlé převládnutí mezi rasami méně vhodnými, než
by tomu bylo bez působení těchto vlivů“ (Galton 1883: 17). Své názory obhajoval
těmito slovy: „Nevidím důvod, proč by nestoudnost kasty měla obdařeným
třídám bránit v tom, aby pokud by to bylo v jejich moci, se ke svým krajanům
chovali se vší laskavostí za předpokladu, že tito zachovávají celibát. Avšak jestliže
tito nadále plodí děti, zaostalé po mravní, intelektové i tělesné stránce, je lehké
uvěřit, že přijde doba, kdy takoví lidé budou považováni za nepřátele státu a kdy
přijdou o veškeré nároky na vlídné zacházení“ (Galton 1873: 129). Galton a jeho
136
současníci měli jen mlhavou představu o materiálních základech dědičnosti
a principů, podle nichž pracuje. Galtonově eugenice nebyla zpočátku věnována
významná pozornost. Teprve na začátku 20. století začala růst její podpora.
Nový impuls eugenice dalo na počátku 20. století mimo jiné dílo Gregora
Mendela, které bylo znovu objeveno v roce 1900. V prvních desetiletích
20. století vznikaly četné eugenické instituce – v Británii National Eugenics
Laboratory (Národní eugenická laboratoř, 1904) a Eugenics Education Society
(Eugenická učená společnost, 1908), ve Spojených státech Eugenics Commitee
(Eugenický výbor, 1904) a Eugenics Record Office (Eugenický registrační
úřad, 1910). Eugenika tohoto období se však opírala o darwinismus jen
okrajově, podporu hledala především v rozvíjející se genetice. Bylo to dáno
i tím, že Darwinova teorie biologické evoluce měla jen slabou pozici
v přírodních vědách. Až do třicátých let 20. století stál darwinismus jen na
jedné noze. Stabilitu a větší akceschopnost získal až prolnutím s genetikou
a populační genetikou ve třicátých letech, tedy až během tzv. moderní
syntézy.
Z předešlého je zřejmé, že sociální darwinismus má jen okrajovou
souvislost s dílem Charlese Darwina. Sociální darwinisté se často opírali
o názory Spencera, který své teorie založil na Lamarckově teorii biologické
evoluce. Někteří autoři (např. Bannister 1979; Harris 2001) jsou proto
přesvědčeni, že správné označení výše popisovaných myšlenkových proudů
je sociální spencerismus, a nikoli sociální darwinismus. V tomto kontextu
lze citovat také Lestera Franka Warda, který prohlásil, že „…nikdy neviděl
žádný významný darwinistický princip, na nějž by bylo odkazováno v diskuzi
o sociálním darwinismu. Je proto zcela nepatřičné charakterizovat doktrínu
laissez faire politických ekonomů jako sociální darwinismus“ (cit. Degler 1991:
12). Také eugenika má jen malou souvislost s darwinismem, neboť ve své
době pracovala především s mendelovskou genetikou. Ani Galton nevěřil,
že přirozený výběr může bezezbytku vysvětlit vznik nových znaků. Genezi
sociálního darwinismu a eugeniky z darwinismu lze ovšem chápat jako
přejímání terminologie Darwinovy teorie biologické evoluce bez principů,
s nimiž je tato terminologie v Darwinově teorii neoddělitelně svázána.
Darwinova teorie biologické evoluce ani nemůže tvořit základy sociálního
darwinismus a eugeniky, neboť z ní nelze odvodit, že existuje žádoucí stav
lidské společnosti.
Kulturní barvoslepost?
Již na začátku jsme konstatovali, že kognitivní imperativ dělit lidi na „my
a oni“ je kulturně univerzální. Nelze si ani nevšimnout, že někteří lidé jsou si
137
podobnější než jiní, zpravidla příslušníci jedné populace nesou některé typické
tělesné znaky, jimiž se odlišují od jiných populací. Každá kultura pak tuto
vlastní odlišnost nějak tematizuje a vysvětluje. Často je tato odlišnost uchopena
ve směsi kulturních a tělesných charakteristik – například co to znamená být
muž středního věku, bílé pleti v Jihoafrické republice. Tělesné znaky nabývají
významu až prostřednictvím kultury, samy o sobě žádný význam nenesou.
V tomto ohledu tedy platí, že žádná kultura není „barvoslepá“, záleží pak jen
na tom, jaké povahy a důsledků nabude distinkce „my a oni“. Z těch druhých
se mohou stát sousedé stejně jako přirození nepřátelé. Neexistuje žádný tělesný
znak, který sám o sobě předurčuje osud člověka, jsme bytosti biokulturní,
a tak je pro každého z nás určující genom a kultura, výchova a doba, do nichž
se narodíme. Obdobně také nelze na základě hodnocení typických tělesných
znaků příslušníků určité populace tvrdit, že některé populace jsou lepší,
dokonalejší, vyvolené, nadřazené… Všechny rasové teorie, které něco takového
tvrdí, nemají žádnou skutečnou oporu v prokazatelných faktech.
Antropologie si také předsevzala studovat variabilitu člověka v čase
a prostoru. Na základě prokazatelných fakt antropologové zastávají názor,
že existuje jen jedno lidstvo, protože existuje jen jeden druh člověka Homo
sapiens. Variabilitu lidských populací můžeme pak studovat pomocí konceptu
rasy, pokud budeme za rasu považovat relativně stálou kombinaci tělesných
znaků charakteristických pro určitou populaci. V definici není žádné hodnotící
kritérium V okamžiku, kdy uplatníme orwelovské „všechna zvířata jsou si
rovna, ale některá jsou si rovnější“ (Orwell, 1991: 67), tak se dostáváme na
půdu politického totalitarismu, rasismu, eugeniky nebo například sociálního
darwinismu. A není zde rozhodující, zda je dělicí čára vedena mezi kulturami
nebo uvnitř jedné z nich.
V předchozím textu jsme představili jen výběr vědeckých
a pseudovědeckých teorií, které stály u zrodu rasismu, eugeniky a sociálního
darwinismu. Některé se staly také základem hrůzné praxe rasové čistoty
během druhé světové války. (Pseudo)vědecký výzkum sám o sobě nestačí, doba
a okolnosti musí přát uvolnění stavidel bezuzdné genocidy. Britský sociolog
polského původu Zygmunt Bauman (narozen 1925) ve svém díle Modernity and
The Holocaust (Modernita a holocaust, 1989) zaměřil svou pozornost na analýzu
sociálních a kulturních podmínek vzniku holocaustu. V díle přesvědčivě
ukázal, že holocaust nebyl dílem vyšinutých jedinců, kterým dělalo dobře
zabíjení a mučení. Bauman je toho názoru, že v případě holocaustu se tragicky
setkaly racionalismus modernity s doktrínou antisemitismu. V knize dokládá,
že holocaust byl dílem obyčejných lidí zařazených v dobře promazaném
byrokratickém stroji, který měl své manažery a experty. Holocaust postrádá
138
jakýkoli prvek spontánního masového vraždění nevinných obětí. Vyšinutí
nebo neorganizovaní jedinci by nikdy nedokázali zorganizovat masové
vraždění rozsahu holocaustu – slovy Baumana: „byrokratický způsob jednání,
tak jak se rozvinul v průběhu modernizace, obsahuje všechny technické prvky,
které jsou, jak se ukázalo, nezbytné při provádění genocidy. Tento způsob
jednání lze využít pro účely genocidy, aniž je třeba významněji revidovat jeho
strukturu, mechanismy a normy chování“ (Bauman 2003: 157). Na jiném
místě Baumana lakonicky konstatoval, že stále „žijeme v typu společnosti,
který umožnil holocaust a neobsahoval nic, co by mu zabránilo“ (Bauman 2003:
139).
Vyjádřením Baumanových názorů, že holocaust byl dílem obyčejných
lidí zařazených v dobře organizovaném byrokratickém aparátu, je text od
Leonarda Cohena „Všechno co je třeba vědět o Adolfu Eichmannovi“ (Cohen
2004: 93):
OČI:
průměrné
VLASY:
průměrné
VÁHA:
průměrná
VÝŠKA:
průměrná
ZVLÁŠTNÍ RYSY:
žádné
POČET PRSTŮ NA RUKOU: deset
POČET PRSTŮ NA NOHOU: deset
INTELIGENCE:
průměrná
Co jste čekali?
Drápy?
Nadměrně velké řezáky?
Zelené sliny?
Jasné příznaky šílenství?“
139
Literatura:
BANNISTER, R.C. (1979): Social Darwinism: Science and Myth in AngloAmerican Social Thought. 292 pp. Philadelphia: Temple University Press.
BAUMAN, Z. (2003): Modernita a holocaust. 331 pp. Praha: Sociologické
nakladatelství.
BOWLER, P.J. (1992): The Non-Darwinian Revolution: Reinterpreting a
Historical Myth. 238 pp. Baltimor: The Jons Hopkins University Press.
BUDIL, I.T. (2002): Od prvotního jazyka k rase. 278 pp. Praha: Academia.
BUDIL, I.T. (2005): Zrození moderní rasové teorie: Život a dílo Victora
Courteta. 166 pp. Brno: NAUMA.
COHEN, L. (2004): Květiny pro Hitlera. 202 pp. Praha: Mladá fronta.
DARWIN, Ch. (2006): O původu člověka. 357 pp. Praha: Academia.
DEGLER, C.N. (1991): In Search of Human Nature: the Decline and Revival of
Darwinism in American Social Thought. 400 pp. New York: Oxford University
Press.
ERIKSEN, T.H. (2007): Antropologie multikulturních společností. 268 pp.
Praha: Triton.
GALTON, F. (1869): Hereditary Genius. An Inquiry into Its Laws and
Consequences. 390 pp. London: McMillan and Co.
GALTON, F. (1872): Statistical inquiries into the efficacy of prayer.
Fortnightly Review 68, 125—135.
GALTON, F. (1873): Hereditary improvement. Fraser‘s Magazine 7, 116 – 130.
GALTON, F. (1883): Inquiries into Human Faculty and Its Development. 387
pp. London: McMillan and Co.
GAUTHIER, G. (2004): Dokumentární film, jiná kinematografie. 507 pp.
Praha: AMU & Ji hlava.
GOBINEAU, A. de (1942): Esej o nerovnosti lidských plemen. 1. díl. 399 pp.
Praha: Orbis.
140
GOULD, S.J. (1997): Jak neměřit člověka: Pravda a předsudky v dějinách
hodnocení lidské inteligence. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
HARRIS, M. (2001): The Rise of Anthropological Theory: A History of Theories
of Culture. 806 pp. Walnut Creek: Altamira Press.
HERRNSTEIN, R.J. & MURRAY, Ch. (1994): The Bell Curve: Intelligence and
Class Structure in American Life. 876 pp. New York: Free Press.
HOFSTADTER, R. (1945): Social Darwinism in American Thought 1860–1915.
191 pp. Philadelphia: University of Pennsylvania Press.
ORWELL, G. (1991): Farma zvířat. 80 pp. Praha: Práce.
RICHARDS, R.J. (1989): Darwin and the Emergence of Evolutionary Theories
of Mind and Behavior. 700 pp. Chicago: The University of Chicago Press.
SPENCER, H. (1901): Filosofie souborná. 790 pp. Praha: Jan Laichter.
141
142
Biologické, sociální a kulturní základy agresivity
Martin Soukup, katedra kulturologie FF UK v Praze
Nad zálivem se pomalu snášela tma, ale slunce ještě stačilo vykreslovat
nádherně barevné obrazce na oblacích. Vesničané celý den slavili narozeniny
jednoho staršího muže. Kolikáté již oslavil, se ovšem nedá odhadnout. Oslavu
náhle přerušil spor o pozemky mezi dvěma muži. Rozepře se brzy vyhrotila
v otevřený boj mezi dvěma muži, kteří velmi rychle sáhli po mačetách a kamenech.
Vesnice se rychle rozdělila na tři tábory, na přihlížející a dva podporující jednoho
nebo druhého muže. Boj mezi oběma muži vybuchoval v nepravidelných
intervalech dva dny. Jako zázrakem ani jeden z nich nebyl raněn nebo dokonce
zabit. Zatím, protože pozemkové vztahy jsou zde vždy složité a jejich vyřešení
může trvat dlouhá léta a může se dokonce táhnout celé generace, tak jako tomu
je v tomto případě.
Lidé se zabíjejí, bojují spolu, válčí, mučí se, týrají a v těchto a podobných
aktivitách vykazují značnou tvořivost, vytrvalost a děsivě chladnou
systematičnost, jak to dokládají četné genocidy nejen 20. století – jen pro
smutné připomenutí například holocaust, Rudí Khmerové, Rwanda a podobně
(podrobnosti Ternon 1997). Na vlastní oči můžeme sledovat násilné chování
na ulicích nebo také zprostředkovaně v televizním vysílání. Ostatně na PapuiNové Guineji, kde se odehrál výše popsaný konflikt, je násilí a agresivní
chování celkem běžným jevem. Svědčí o tom i fakt, že hlavní město státu
Port Moresby patří k nejnebezpečnějším městům na světě vůbec. Proč se však
lidé k příslušníkům vlastního druhu chovají násilně? Je to tím, že to máme
takříkajíc v krvi nebo jsme k násilí vedeni společenskými a kulturními tlaky?
Je to variace na dosud nezodpovězenou otázku „příroda nebo kultura?“.
Jednu z možných odpovědí na otázku předložil americký fyziolog a
publicista Jared Diamond. Ve studii Vengeance is Ours (Odplata je naše, 2008)
se zabývá kmenovými válkami mezi vysokohorskými kmeny Papui-Nové
Guineje. Dochází k závěru, že pomsta je přirozená reakce na smrt blízkých,
že s příchodem státu se vzdáváme pocitů uspokojení z pomsty na pachatelích.
Že stát nejenže stoprocentně nezajistí bezpečí naše a našich blízkých, ale
zároveň nám odebírá možnost dosáhnout uspokojení z vykonání pomsty na
pachatelích. Diamondovy formulace odkazují k hobbesovsky pojaté lidské
přirozenosti, jejíž hlavní ingrediencí je egoismus a boj proti druhým. Jeho
tvrzení vyvolalo ostrou polemiku nejen v odborných kruzích, ale také mezi
Papuánci. Ti nakonec na Diamonda podali žalobu, protože se domnívají, že
Diamond záměrně zkreslil realitu Papui-Nové Guineje. Jak vidno, je téma
143
determinace lidského jednání velmi tenkým ledem, zejména když formulujeme
hypotézy polarizované na kulturu a přírodu.
Jak budeme definovat agresivitu a agresi? Agresivita je tendence
k agresivnímu chování, agrese je chování zaměřené na jinou živou bytost
s cílem jí ublížit nebo zranit. Existují tři hlavní teoretické přístupy výkladu
agresivity: teorie pudů, teorie emočně-motivační a teorie učení. Reprezentanti
teorie pudů (například Sigmund Freud, Konrad Lorenz, William McDougall,
Edward Wilson a další) jsou toho názoru, že agresivní chování pramení v lidské
přirozenosti, agresivní chování je instinkt, jehož spuštění se mohou více nebo
méně úspěšně postavit složky kultury. Teorie emočně-motivační (Dollard,
Miller, Berkowitz) vycházejí z předpokladu, že agresivní chování je situační.
Agresivní chování je vyvoláno vnějšími podněty, buď jako reakce na averzní
podněty nebo jako důsledek frustrace z nenaplněného cíle, jehož dosažení
nám zabránily vnější faktory. Teorie učení vysvětlují agresivní chování jako
výsledek učení. Zřetelně můžeme rozlišit teoretické proudy zdůrazňující
sociální učení a instrumentální učení. V prvním případě se jedinci učí
imitováním vzorů ze svého okolí a současně si osvojují, jaké agresivní chování
je společensky akceptovatelné a které nikoli. Teorie instrumentálního učení má
blízko s emočně-motivačními teoriemi. Jedinec se naučí, že agresivní chování
může vést k redukci averzních podnětů (srov. Baron & Byrne 1991). Agresivitu
a agresi můžeme sledovat nejen perspektivou teorií, ale nabízí se také možnost
sledovat fenomén agresivity a agrese na samostatných úrovních studia člověka.
Každý z nás je jedinečný a nepodobný druhým, protože jsme individuality
utkané výchovou, unikátní sadou genů a neopakovatelným sledem životní
zkušeností. Osobnost tak představuje jednu úroveň, z níž můžeme vysvětlovat
agresivitu a agresi. Každý z nás je ovšem podobný některým jiným lidem,
protože sdílíme kulturu, která determinuje naše chování, myšlení a prožívání.
Agresivita a agrese tak může pramenit v kultuře, která představuje druhou
úroveň studia člověka. Nicméně v jistém ohledu jsme ovšem všichni stejní,
protože sdílíme lidskou přirozenost, která je výsledkem procesu biologické
evoluce, která utvářela rod Homo. I z této třetí úrovně lze vysvětlovat agresivitu
a agresi. Odlišení těchto tří úrovní je možné jen v rovině teoretické abstrakce.
Ve skutečnosti totiž nelze jednoznačně říci, kde začíná a končí osobnost, kde
kultura a konečně i lidská přirozenost. Toto teoretické schéma ovšem pohodlně
umožňuje, ovšem za cenu zjednodušení, sledovat fenomén agresivity a agrese
v zorném úhlu věd o člověku, společnosti a kultuře.
144
Experimentem k jádru pudla?
Podle některých psychologických teorií si každý z nás v sobě nese
agresivitu, která se může za určitých podmínek projevit. Rakouský psycholog
Sigmund Freud byl přesvědčený, že v každém z nás je agresivita latentně
přítomna. Freud ji označil za thanatos – pud smrti, který se projevuje agresívním
a zlostným chováním vůči druhým lidem stejně jako k sobě samému. Projevu
agresivity však brání superego, tedy ta část osobnosti, ve které jsou zvnitřněny
kulturně definované omezení a zákazy (morální principy), které si lidé osvojují
v dětství procesy enkulturace a socializace. Freudova teorie je tak typickou
ukázko instinktivistických teorií lidské agresivity. Erich Fromm zasvětil
úspěšnou knihu Anatomie der Menschlichen Destruktivität (Anatomie lidské
destruktivity, 1973) kritickému rozboru behaviorálních a instinktivistických
teorií lidské agresivity. Fromm rozlišil benigní a maligní agresi. Benigní agrese
slouží přežití druhu a je obranné povahy. Zatímco benigní agrese pramení
z lidské přirozenosti, tak maligní je výsledem působení sociokulturních
faktorů a nabývá povahy krutosti a destruktivity. Na detailní analýze příkladů
Himmlera, Hitlera a Stalina ukazuje, že zlo nemusí být na první pohled
patrné. Jejich charaktery jsou tak typickou ukázkou maligní agresivity, která
je důsledkem sociokulturních faktorů a nikoli výrazem instinktů nebo genů.
Podle Fromma bylo dosavadní chybou při výzkumu lidské agrese zaměňování
nebo směšování maligní a benigní agrese. Fromm je toho názoru, že význam
maligní agrese roste ruku v ruce s rozvojem sociokulturních systémů. Na
počátcích kulturní evoluce lidé projevovali větší ochotu ke spolupráci a sdílení.
Projevy agrese byly v tomto období řídké a měly povahu obrannou (benigní).
Nárůst maligní agresivity spojuje s rozvojem dělby práce, posilováním
úlohy státu a vznikem silných mocenských struktur a elit. Předkládá pak
poněkud utopickou vizi možné blízké budoucnosti jen s minimem maligní,
tedy sociokulturně determinované, agrese (Fromm 1997). V knize věnoval
pozornost také experimentálním snahám o pochopení podstaty lidské
agresivity a destruktivního chování. Zde zvláště ocenil experimenty, které
připravili Milgram a Zimbardo.
Americký psycholog Stanley Milgram z Yale uskutečnil na začátku
šedesátých let 20. století sérii důležitých, ale kontroverzních experimentů, které
testovaly poslušnost autoritě. Série experimentů se zúčastnilo čtyřicet mužů ve
věku mezi dvaceti a padesáti lety, kteří pocházeli z New Haven nebo jeho okolí.
Každého jednotlivého experimentu se účastnily tři osoby, jeden výzkumník
a dvě najaté osoby. Z jedné udělali instruktora a z druhé žáka a vysvětlili
jim, že se jedná o výzkum vlivu trestání na proces učení. Žáka umístili do
samostatné místnosti, připoutali do křesla a připojili na něj elektrody. Jeho
145
úkolem bylo učit se dvojice slov. Při každé chybě byl žák trestán sílícími
elektrickými impulsy, které mu udílel instruktor. Trik spočíval v tom, že žák
byl pouze herec předstírající bolest v reakci na elektrické šoky. Jedinou naivní
osobou v experimentu tak byl pouze člověk v roli instruktora. Instruktor byl
zaveden k přístrojům, kterými měl udílet žákovi stále silnější elektrické šoky
na škále 15 – 450 voltů, na škále zřetelně označené jako elektrické šoky lehké
až velmi nebezpečné. Ukázalo se, že lidé jsou ochotni uposlechnout autoritu.
„Instruktoři“ na pokyn experimentátora trestali „žáky“ elektrickými šoky,
které by v případě reálného aplikování vedly ke zranění nebo i k zabití „žáka“.
Typicky se ovšem „instruktoři“ při trestání chvěli, potili a kousali do rtů.
Proto byl také nejen Fromm přesvědčen (1997), že experimenty neodrážejí
každodenní život, ale specifické podmínky, do kterých se mohou lidé dostat
a pod jejichž tlakem se pak chovají nepředstavitelně krutě – jako v případě
války, kdy se vojáci „na rozkaz“ dopouštějí zločinů. Sám Milgram výsledky
svých experimentů shrnul v několika dílčích studiích a také v díle Obedience
to Authority (Poslušnost autoritě, 1974). Milgram (1975) se domnívá, že jeho
experiment neodhaluje nic o lidské agresivitě. Milgram uvádí, že „klíčem
k chování subjektů není potlačená zlost nebo agresivita, ale jejich vztah
k autoritě. Byli sami podřízeni autoritě, sami sebe chápali jako nástroje jejích
přání“ (Milgram 1975: 168).
Americký psycholog Philip Zimbardo na začátku sedmdesátých let
připravil kontroverzní experiment, který je dnes nazýván „standfordský
vězeňský experiment“. Zimbardo vybral ze 75 dobrovolníků dvacet jedna
účastníků, které zvolil na základě jejich bezúhonnosti a psychického
a tělesného zdraví. Hod mincí rozdělil účastníky experimentu na deset vězňů
a jedenáct dozorců. Během experimentu byly navozeny podmínky skutečného
vězeňského zařízení – vězni i dozorci nosili uniformy, vězni byli oslovováni
číslem, většinu času museli mlčet a dozorce oslovovat „pane nápravný
důstojníku“. Účelem experimentu bylo studovat, zda a jak rychle se pokusné
osoby začnou chovat jako reální dozorci a vězni. Jinými slovy, zda se chování
pokusných osob dostane do souladu s očekáváními spojenými s rolemi vězňů
a dozorců. Experiment byl původně plánován v rozsahu dvou týdnů, ale musel
být již po šesti dnech ukončen, protože se začal vymykat kontrole. Dozorci
i vězni se totiž v krátké době sžili se svými novými rolemi. Zpočátku sice
vězni rebelovali a měli tendenci převládnout nad dozorci, ale v krátké době
se stali pasivní a letargičtí. Dozorci se naopak začali chovat k vězňům krutě
– nutili je ponižovat jeden druhého a dávali jim nesmyslné úkoly. Jinými slovy
dobrovolníci se stále více chovali jako reální dozorci a vězni (Haney & Banks
& Zimbardo 1983, Zimbardo 2005)1. Podobně jako Milgramův experiment
i tento Zimbardův naznačuje, že lidské agresivní chování může být důsledkem
146
sociokulturních faktorů. Zcela průměrní jedinci se za mimořádných nebo
extrémních situací mohou chovat způsobem, který u nich v běžných situacích
nenastane. Agresivními, brutálním a destruktivním způsobem se nemusí
chovat pouze patologické osobnosti. Nabízí se tedy otázka, jakou roli hraje
v agresivním chování člověka kultura.
Agresivita na kovadlině aneb jak nás ková kultura
Paradigmata společenských věd a kulturní antropologie zvláště vycházela
po většinu 20. století z doktríny kulturního determinismu. Její podstatou
je přesvědčení, že lidské chování, myšlení a prožívání jsou výsledkem
sociokulturních faktorů. Jinými slovy že kultura formuje osobnost tím, že
přetaví a převrství biologické faktory a vlivy. Důkazy ve prospěch kulturního
determinismu přinesla ze svého výzkumu na ostrově Samoa americká kulturní
antropoložka Margaret Meadová (1901 – 1978), která na ostrově zkoumala
prožívání puberty samojských dívek. Došla k závěru, že prožívání dospívání
je pod vlivem kultury a nikoli významných fyziologických změn probíhajících
v lidském organismu (Mead 1928). Její výzkum nebyl celá desetiletí zpochybněn
a významně posílil doktrínu kulturního determinismu ve společenských
vědách. K odklonu od výzkumů biologických základů sociálního chování,
které se na krátký čas začaly slibně rozbíhat na konci 19. století, přispěly také
pochybné aplikace rasových teorií, sociálního darwinismu a eugeniky, které
tragicky vyvrcholily v průběhu druhé světové války. Není proto překvapivé, že
tyto momenty posílily doktrínu kulturního determinismu ve společenských
vědách. K výraznější erozi doktríny kulturního determinismu začalo docházet
až v šedesátých letech 20. století, významně pak od druhé poloviny sedmdesátých
let, kdy se začala formovat sociobiologie. Tyto nové trendy ve vědách o člověku
a kultuře, které začaly pracovat s teoretickým rámcem evoluční biologie, byly
na začátku osmdesátých let podpořeny zpochybněním výzkumů Margaret
Meadové (srov. Freeman 1983), které o půlstoletí dříve pomohly stabilizovat
doktrínu kulturního determinismu. Od poloviny sedmdesátých let jsme
svědky rozvoje disciplín, které stojí na pomezí přírodních a společenských
věd, a které usilují o biokulturní perspektivu při výkladu člověka, společnosti
a kultury. Tyto tzv. evoluční sociální vědy (sociobiologie, evoluční psychologie,
etologie člověka, behaviorální ekologie člověka a podobně) se nevyhnuly
otázkám původu lidské agresivity. Jednotícím rámcem jejich výkladu je teorie
biologické evoluce vycházející z názorů Charlese Darwina.
Kulturně antropologické teorie vysvětlují agresi kulturními faktory.
Neredukují agresi na důsledek jiných faktorů, než které jsou součástí kultury,
kterou někteří antropologové považují za realitu sui generis. Nereduktivní
147
přístup k vysvětlení agresivity reprezentovali v antropologii zejména
představitelé školy osobnosti a kultury. Ralph Linton například tvrdil, že
indiáni z amerických plání nebojovali o zdroje, ale čistě pro zábavu (Linton
1936). Ruth Benedictová ve studii Primitive freedom tvrdila, že muži zkrátka
milují válku (Benedict 1942). Klasickou ukázkou teorií tohoto období je studie
Margaret Meadové Sex and Temperament in Three Primitive Society (Pohlaví
a temperament ve třech primitivních společnostech, 1935). Na základě
terénního výzkumu na Nové Guineji mezi Mundrugumory, Čambuli
a Arapeši dospěla k závěru, že lidská povaha je utvářena kulturou v procesech
socializace a enkulturace. Styly výchovy u horských Mundrugumorů vedou
ke vzniku typu osobnosti mužů i žen, který připomíná ideální typ mužské
osobnosti v západní kultuře. Antropologové se nezabývají pouze genezí
a zdroji agresivity, ale studují také její konkrétní podoby – mstu, lynčování,
také třeba válku a válčení.
Válka a válčení v perspektivě antropologie
Významnou pozornost věnovali antropologové výzkumu války a válčení
jako zvláštních forem agrese. Z teoretického hlediska můžeme válku definovat
jako ozbrojený konflikt mezi dvěma politickými jednotkami (Otterbein
1977). Nepřátelství eskaluje ve válečný konflikt v situaci, kdy selžou nebo
nejsou uplatněny jiné prostředky urovnání sporů. K takovým nástrojům
se počítá zejména vyjednávání a diplomacie. Otterbein (1977) rozlišil šest
základních příčin eskalování napětí do válečného konfliktu: porobení a tribut,
územní nároky, trofeje a sláva, msta a konečně obrana. Všechny uvedené
příčiny pramení v samotném sociokulturním systému. Charakteristickým
rysem válčení a války je, že je záležitostí širší společnosti a nikoli jedinců. Tím
se také odlišuje od fenoménu msty, která ovšem může přerůst v chronické
nepřátelství a dokonce válčení mezi skupinami a společnostmi (Lavenda &
Schulz 2003). Nejen v rámci antropologie se vedou diskuze, zda máme agresi
ve formě válečných konfl iktů považovat za dysfunkci kultury či zda se jedná
o svého druhu kulturní, případně dokonce biologický, adaptační mechanismus.
Na straně jedné stojí se svými názory antropologové Andrew Peter Vayda a Roy
Rappaport a na straně druhé například Christopher Robert Hallpike. Vayda
své názory souhrnně představil v díle War in Ecological Perspective (Válka
v ekologické perspektivě, 1976). Válčení chápe jako proces, který se skládá
z relativně samostatných po sobě jdoucích fází; od krátké konfrontace k totální
válce. Různé fáze válčení mohou podle Vaydy plnit různé funkce v rámci
sociokulturního systému, a to zejména s ohledem na řešení problémů, které
způsobuje rostoucí populace. Válka a válčení tak může za určitých okolností
přispět k přežití společnosti a k úspěchu v kompetici o vzácné zdroje. Nicméně
148
neexistuje univerzální vzorec, protože každá kultura představuje unikátní
soubor kulturních adaptací na konkrétní ekosystém. V některých kulturách tak
může válka a válčení plnit adaptační funkci, v jiných mohou stejným funkcím
sloužit jiné instituce. Nelze tedy říci (a ani prokázat), že válka a válčení je vždy
adaptivní. Vayda je zejména přesvědčený, že válčení představuje adaptaci
u společností závislých na zahrádkaření, u nichž je vysoká populační hustota.
Své názory dokládal etnografickými daty z kmene Maringů (Nová Guinea),
Maori (Nový Zéland) a Ibanů (Borneo). V případě novozélandských Maori
pramení válčení z růstu jejich populace v 19. století. Tradičně se Maori členili
na kmeny označované iwi, které se dále dělily na podkmeny hapu. V průběhu
19. století populace Maori rostla až na úroveň okolo tři sta tisíc jedinců. Ruku
v ruce s růstem populace šel i růst počtu iwi a hapu. S populačním růstem se
častěji objevovaly válečné konflikty. Vayda vysvětluje jejich hojný výskyt tím, že
větší populace potřebuje více pozemků k hospodaření. Volné pozemky se však
s nárůstem populační hustoty stávaly vzácnější. Pro získání nových pozemků
tak měli Maori na výběr jen expanzi kolonizací vzdálených neobydlených
oblastí nebo získat půdu válečným tažením. První volba představovala značné
riziko a nejistotu, protože ve vzdálených oblastech lze očekávat jen slabou
podporu ze strany příbuzných při zakládání zahrad stejně jako komplikace při
jejich následné ochraně před vpádem jiných skupin, a to zejména s ohledem na
obtíže při kontrole od domova vzdálených lokalit. Proto válčení představovalo
výhodnější strategii – při násilném záboru půdy v domovské lokalitě lze počítat
s podporou příbuzných a na pozemcích již jsou pravděpodobně založené
zahrady (Vayda 1961). Obdobně Roy Rappaport (1984) pracuje s hypotézou, že
válka je výsledkem vzrůstajícího populačního tlaku. Ačkoli sám nebyl během
výzkumu u Maringů (Nová Guinea) přímým svědkem válečného konfl iktu,
z dostupných zdrojů rekonstruoval podmínky, za nichž v minulosti došlo
k válečným střetům. Napětí uvnitř komunit je zpravidla vyřešeno diskuzemi
a náhradami za způsobené škody, protože lidé uvnitř komunity jsou přirozeně
svázáni příbuzenskými svazky. Meziskupinové napětí však může, na rozdíl
od konfliktů uvnitř komunit, přerůst v otevřené nepřátelství či válku, protože
vztahy mezi odlišnými skupinami nejsou zpravidla podpořeny příbuzenskými
pouty. Jednoduchou úvahou Rappaport dokládá, že s rostoucí populací
se zvyšuje riziko rozpoutání konfliktu. Když bude v lokalitě dvacet mužů
a každý z nich bude mít jen jedno prase, tak je zde čtyři sta potenciálních rizik,
že prase zpustoší zahradu některého z mužů v oblasti. Jestliže bude v oblasti
už čtyřicet mužů, tak je potenciálních rizik již tisíc šest set. Jinými slovy,
populace roste aritmetickou řadou, riziko řadou geometrickou.2 Opačného
názoru než Vayda či Rappaport je Christopher Robert Hallpike. Na základě
svého terénního výzkumu novoguinejského kmene Tuade odmítl tvrzení, že
válka je reakcí na populační tlak nebo nedostatek pozemků vhodných pro
149
hospodaření (Hallpike 1973, 1977). Je toho názoru, že válečné konflikty Tuadů
jsou důsledkem sociálního uspořádání a nemají žádnou adaptivní hodnotu.
Zlatým věkem v antropologických výzkumech války a válčení je období
1960 – 1980, kdy došlo k významnému nárůstu výzkumů zaměřených
na vysvětlení války a válčení (Otterbein 2000). K antropologické klasice
tohoto období se řadí výzkumy Janomamů (Chagnon 1983 [1968]), Daniů
(Heider 1979) a Maringů (Rappaport 1984 [1968]). Ještě v tomto, autorsky
a výzkumně, plodném období přežívá „mýtus původní harmonie“ (Edgerton
1992), který vybudovali antropologové předcházejících generací, kteří až na
výjimky hájili tezi, že „ušlechtilí divoši“ neválčí (Otterbein 2000). Ale již
v té době se ozvaly kritické hlasy. Tak například novozélandský antropolog
Reo Fortune spolu s Margaret Meadovou zkoumal novoguinejské Arapeše.
Podle Fortuneho jsou Arapešové válkychtiví, ale Meadová je vykreslila jako
mírumilovný lid. Fortune doslova píše (Fortune 1939), že musí odmítnout
tvrzení Meadové (Mead 1935), že Arapešové neznají válčení. Obdobně také
Benedictová prezentovala Zunie jako mírumilovné indiány pod apollonským
vzorem (Benedictová 1998). Pravdou ovšem je, že Zuniové vedli krvavé války.
K posílení této představy mírumilovnosti členů preliterárních společností
přispěly mimo jiné také výzkumy !Kungů, které v padesátých letech 20. století
uskutečnila rodina Marshallových. Její členové v rozmezí let 1950 až 1961
podnikli osm výzkumných expedic. Elizabeth Marshallová svým bestsellerem
The Harmless People (Mírný lid, 1958) dala !Kungům pro jejich dobráckou a
neagresivní povahu nálepku „mírný lid“. John Marshall (1932 – 2005) natočil
úchvatný etnografický fi lm The Hunters (Lovci, 1957), v němž Marshall
sleduje čtyři lovce na jejich cestě za úlovky. !Kungové jsou prezentováni
jako mírumilovní a bezstarostní lovci-sběrači. Přibližně od šedesátých do
osmdesátých let 20. století se můžeme v antropologické literatuře setkat se
zřetelnou polarizací na válkychtivé a mírumilovné preliterární společnosti.
Téměř legendární je polarita Janomamové – !Kungové. Jestliže mají !Kungové
nálepku „mírný lid“, pak venezuelští Janomamové dostali nálepku „zuřivý lid“.
Americký kulturní antropolog Napoleon Chagnon, který Janomámy zkoumal,
pracoval s hypotézou založenou na teoretických východiscích sociobiologie
(pozornost sociobiologii věnujeme níže). Janomamové obývají tropické deštné
pralesy v Amazonii v povodí řeky Orinoko (Brazílie a Venezuela). Poprvé byli
kontaktováni v roce 1929. Žijí na teritoriu o rozloze téměř dvě stě tisíc kilometrů
čtverečních a jejich populace se odhaduje na 26 tisíc jedinců. V současnosti jsou
Janomamové ohrožováni novými importovanými druhy malárie, genocidou,
AIDS a těžbou zlata, jehož ložiska se na jejich území nachází. Zlatokopové
s sebou přinášejí choroby, proti nimž nejsou Janomamové imunní. Jejich jazyk
patří do janomamské jazykové rodiny, která má několik podskupin a dialektů
150
(Parima, Padamo-Orinoko, Cobari).
Živí se zahradničením, lovem a sběrem. Studie Janomamů ukázaly, že
jejich strava se až ze 40 % skládá z produktů jejich zahradničení (zejména
pěstují banány), které doplňují lovem a sběrem. Ačkoli zakládají vesnice, v nichž
jich někdy žije i tři sta, vedou jako typičtí lovci-sběrači vysoce mobilní způsob
života. Příbuzenský systém je patrilineární a rozlišuje stranu matky a otce
a je variantou irokézského příbuzenského systému. Jejich sociální struktura
je rozdělena na dvě exogamní descendenční skupiny. Muži z jedné skupiny si
mohou brát některé ženy z druhé skupiny a naopak. Příslušníci jedné skupiny
se v rámci své generace vzájemně označují jako „bratři“ a „sestry“, potenciální
manželky ve druhé skupině označují jako „ženy“ (suaböya) a jejich bratry
jako „švagry“. Pro porozumění janomamské reprodukční strategii je klíčové
jejich rozlišování paralelních bratranců / sestřenic a křížových bratranců /
sestřenic.3 Sňatek lze totiž uzavřít jen mezi křížovými bratranci a sestřenicemi
a nikoli mezi paralelními bratranci a sestřenicemi. Dívky se ovšem vdávají ve
věku okolo třinácti let, chlapci ve věku okolo dvaceti let věku. Délka generací
je díky tomu rozdílná pro muže a ženy. Z toho následně vyplývá problém
dodržování preskriptivních pravidel pro uzavírání manželství, který muži
řeší manipulováním terminologií příbuzenství zařazováním žen do kategorie
suaböya, aby tak zvýšili své šance na uzavření manželství. Život Janomamové je
naplněn chronickými válečnými konflikty. Kultura Janomamů je orientována
na muže. Ženy mají nízké společenské postavení, jsou často bity a zneužívány,
a to jak útočníky z jiných vesnic tak vlastními manžely. Napoleon Chagnon
formuloval hypotézu, že neustálé válečné konflikty podporují preferenci
mužských potomků, která proto vede k praktikování infanticidy. Následný
nedostatek žen kombinovaný s problémy s dodržováním preskriptivních
pravidel vede k boji o ně. Chagnon odmítl alternativní interpretaci chronických
válek, kterou předložil americký kulturní antropolog Marvin Harris (1989)
v knize Cows, Pigs, Wars and Witches: The Riddles of Culture (Krávy, prasata,
války a čarodějové: kulturní hádanky, 1974). Harris je toho názoru, že
válčení Janomamů řeší problém nedostatku živočišných proteinů v jimi
obývaném teritoriu. Na základě detailních studií je totiž Chagnon přesvědčen,
že Janomamové jsou více než dobře živení. Chagnon tedy hledal vysvětlení
na hranici mezi kulturou a lidskou přirozeností. Zcela na úrovni lidské
přirozenosti hledají vysvětlení lidské agresivity a agrese někteří představitelé
etologie, sociobiologie a evoluční psychologie.
151
A co třeba geny?
Zda může mít agresivita biologické kořeny je relevantní otázka. Nicméně
přirozeně a za všech okolností agresivní nemůže být žádný druh organismů
– to by totiž nebyla evolučně stabilní strategie. Otázkou evolučně stabilních
strategií se systematicky zabývali John Maynard Smith a George Price. Ve
společné studii The logic of animal conflict (Logika konfliktu zvířat, 1973)
vymezili evolučně stabilní strategii jako takovou strategii, která je-li přijata
většinou populace, tak nemůže jiná strategie vést k vyšší reprodukční zdatnosti
(Maynard Smith & Price 1973). Stabilní strategií je z toho důvodu, že dokáže
prosperovat i proti svým vlastním kopiím, neboť úspěšná strategie převládne
v populaci, a proto se bude setkávat zejména sama se sebou. Ukázkou jejich úvah
je strategie jestřáb a holubice. Její podstatou jsou dvě různé strategie jedinců
v určité populaci, které jsou symbolicky označeny jako strategie jestřába
a holubice. Jestřáb vždy vstupuje do konfliktu, zatímco holubice se omezuje
jen na hrozbu, kterou nikdy neuskuteční. Boj je však spojen jak s případnou
odměnou, tak i s postihem za zranění a ztracenou energii. Otázka zní, zda je
některá ze dvou strategií evolučně stabilní. Nezajímá nás, jak budou jednotlivci
prosperovat v jednotlivých soubojích ale úspěch celkově. Je jisté, že strategie
jestřába v populaci jestřábů rozděluje jedince jen na poražené a vítěze. Strategie
holubice v populaci holubic umožňuje bezkonfliktní koexistenci. Jestřáb
v populaci holubic profituje, holubice mezi jestřáby prohrává. Výsledkem by
mohla být trvalá oscilace mezi převládajícími strategiemi, jelikož převažující
holubice dávají prostor pro jestřáby a vice versa. Poměr mezi holubicemi
a jestřáby se však ustálí. Z uvedeného vyplývá, že agresivní chování za všech
okolností nemůže být evolučně stabilní strategií. Agresivitu tak musíme
z perspektivy biologické evoluce vysvětlovat jako situačně podmíněnou.
To však nemění nic na možnosti, aby tendence k agresivnímu chování byla
součástí biologickou evolucí formované lidské přirozenosti.
K průkopníkům výzkumu biologických základů agresivity patří
zakladatel etologie Konrad Zacharias Lorenz (1903 – 1989). Etologii Lorenz
definoval jako „…srovnávací výzkum chování“, který… „spočívá v tom, že
se na chování zvířat a člověka aplikují všechna ta pojetí otázek a všechny ty
metody, které se od Darwinovy doby staly ve všech jiných odvětvích biologie
samozřejmými“ (Lorenz 1993: 13). Lorenz patří nejen mezi zakladatele
moderní etologie, ale také mezi zakladatele etologie člověka. Své názory na
člověka a kulturu představil zejména v dílech Das sogennante Böse (Takzvané
zlo, 1963), Die acht Todsünden der zivilisierten Menschheit (Osm smrtelných
hříchů lidstva, 1973) a Der Abbau des Menschlichen (Rozklad lidskosti, 1983).
Lorenz pojímá kulturu jako živý systém a konstatuje stejně jako mnozí další
152
vědci, že evoluce kultury je mnohonásobně rychlejší než biologická evoluce.
Lorenzovo pojetí kulturní evoluce má některá zajímavá specifi ka. Adaptaci
chápe Lorenz jako kognitivní proces – každá dědičná změna je vlastně novou
informací o prostředí (Lorenz 1997). Podobně funguje kulturní změna: ta
má nastávat jen v omezené míře, aby nedošlo k ohrožení existence kultury.
Měla by převažovat konzervativnost nad inovací, neboť příliš mnoho změn
by mohlo způsobit ztrátu informací kumulovaných v kulturních tradicích,
které jsou pro fungování kultury nezbytné. Lorenz se domnívá, že právě
Západ v tomto směru vybočil, protože podle něj mladí lidé zavrhují veškerou
nahromaděnou kulturní tradici jako starou veteš. Jistá kritičnost k tradičním
ideálům a vzorcům chování je zároveň nepostradatelná, jelikož umožňuje
změnu, resp. přizpůsobování se prostředí na základě nových informací o něm
(Lorenz 1997).
Podle Lorenze je však budoucnost lidstva vážně ohrožena. Lidstvo totiž
podle Lorenze udělalo celou řadu chyb. Jednou z nich je vyřazení selekce
z procesu biologické evoluce lidského druhu, současní lidé díky tomu nejsou
pod neustálým tlakem prostředí, dravé zvěře a infekčních chorob, protože
ovládli většinu myslitelných ohrožujících faktorů. V této situaci jsou vrozené
vzorce chování, které byly dříve dobře adaptovanými programy, nebezpečné
pro budoucnost lidstva. Podle Lorenze je to způsobeno pozitivní zpětnou
vazbou, která je v přírodě vzácná. Ta má za následek rychlý růst struktur
a brzy se vyčerpá. Právě civilizace Západu jsou podle něj výsledkem pozitivní
zpětné vazby, která je v zásadě patologická, neboť uvádí systém do lability.
V západních kulturách byla vyřazena negativní zpětná vazba (kulturní tradice)
udržující systém v rovnováze. Patologické jevy, které jsou výsledkem pozitivní
zpětné vazby a které ohrožují lidstvo, vyjmenoval v knize Osm smrtelných
hříchů lidstva (1973). V ní se dokazuje, že krize, v níž se nacházíme, je
způsobena odvratem od fylogeneticky vzniklých adaptačních mechanismů.
V díle Das sogennante Böse (Takzvané zlo, 1963) zaměřil svou pozornost
na podstatu lidské agresivity. Podle Lorenze je agresivní chování vrozené,
ve větší či menší míře, všem druhům organismů, ale jeho konečným cílem
není zabít příslušníka vlastního druhu. Agresivní chování má pozitivní vliv
na přežití jedinců, neboť může pomáhat při udržování teritorií, boje o samice
nebo při obraně mláďat. U dravců, kteří jsou vybaveni „přirozenými zbraněmi“
dochází k ritualizaci agresivního chování, kdy podřízené nebo poražené zvíře
dává signál své podřízenosti. To vše funguje v případě, že jsou útoky vedeny
právě jen přirozenými zbraněmi. Lidské agresivní chování by tedy také mělo
být vedeno pouze přirozenými zbraněmi („zuby, nehty“ a „rukama, nohama“).
Tlumící účinky agrese jsou však v případě člověka odstraněny vlivem rozvoje
153
válečnictví a zbrojení. Technizace lidské agresivity usnadňuje zabíjet příslušníka
vlastního druhu a ulehčuje jej oddělením samotného aktu zabíjení od jeho
technického provedení. Člověk je, stejně jako jiné druhy živočichů, tedy od
přírody agresivní, ale ve zlo jeho agresivitu mění až kultura (Lorenz K., 1991).
Lorenzovo pojednání o agresi vyvolalo nesouhlasné reakce a vedlo k široké
diskuzi napříč společenskými a přírodními vědami. Jednou z odpovědí na jeho
knihu je již diskutovaná práce Ericha Fromma (1997). Diskuze vyústily také
v Sevillské prohlášení o násilí, které vzniklo v rámci mítinku o agresi, který se
uskutečnil v roce 1986 v Seville. Text prohlášení navrhnulo a podepsalo dvacet
vědců různých oborů, říká se v něm, že:4
1. je vědecky nekorektní říkat, že jsme od našich předků zdědili tendenci
válčit
2. je vědecky nekorektní říkat, že válka nebo nějaké jiné násilné chování je
geneticky naprogramováno v lidské přirozenosti
3. je vědecky nekorektní říkat, že během evoluce zde byla selekce více ve
prospěch agresivního chování než ve prospěch jiných druhů chování
4. je vědecky nekorektní říkat, že lidé mají násilnou duši
5. je vědecky nekorektní říkat, že válka je způsobena instinktem nebo
nějakou nezávislou motivací
Často je Lorenz připomínán v souvislosti s jeho sympatiemi k nacistické
ideologii, která sama představuje jednu z nejbrutálnějších kapitol v dějinách
lidstva. Ke spojení etologie s nacistickou ideologií došlo již v roce 1937, kdy
vyšlo první číslo Zeitschrift für Tierpsychologie (Časopis pro psychologii zvířat),
v němž publikovali své texty tři budoucí nositelé Nobelovy ceny za rok 1972
– Konrad Lorenz, Nikolaas Tinbergen a Karl von Frisch. Ve stejném čísle byla
otištěna zpráva z jednání ze schůze Die deutsche Gesellschaft für Tierpsychologie
(Německá společnost pro psychologii zvířat), která končila pěním chvály
na Hitlera jako patrona německé vědy (Sax 2003). Na rozdíl od Frische
a Tinbergena vložil Lorenz svou vědeckou práci do služeb nacistické
ideologie. Krátce po nástupu nacismu k moci v Rakousku vstoupil do
nacistické strany a následně získal prostředky na založení a vedení Institut für
vergleichende Psychologie (Institutu pro srovnávací psychologii). Lorenz v té
době tvrdil, že lidstvo prochází cykly vzestupu a úpadku, který je způsoben
genetickým úpadkem a jediným způsobem, jak úpadku zabránit jsou eugenická
opatření. Zkázu přináší civilizace jdoucí ruku v ruce s domestikací. Životem
v civilizaci dochází k autodomestikaci člověka, neboť civilizace vyřazuje
154
působení přirozeného výběru, a tím dochází ke vzniku morfologických
i behaviorálních forem, které by v přírodě přirozeně zanikly. Vlivem života
ve městech lidé ztrácejí instinkty, které by jim bránily v násilném chování
a neustálém rozmnožování. Lorenz se domníval, že je třeba úpadku zabránit
dříve, než se stane nezvratným. Degeneraci lze zabránit řízenou domestikací
– eugenickým programem (Sax 2003). Lorenz později uvedl, že jeho sympatie
k nacistické ideologii byly důsledkem jeho politické naivity. Když se jej Richard
Evans v rozhovoru zeptal na okolnosti jeho vztahu k nacismu, odpověděl:
„Rozhodně nechci veřejně odpovídat na otázku, kterou jste vznesl. Když to
udělám, bude se zdát, jako bych cítil potřebu ospravedlnit se, což nechci. Jestliže
má hloupost dovolávání se nacismu může být něčím odpykána, pak stavěním se
za názory, o nichž věřím, že jsou správné, i když mě mezi současnými čtenáři
činí vysoce nepopulárním“ (Evans R. I., 1975: xv).
Tinbergenova a Lorenzova díla nezůstala společenskými vědami
nereflektována (například byla recenzována na stránkách American
Anthropologist), ale až do šedesátých let na ně neměla podstatnější vliv.
Počátkem šedesátých let a hlavně na přelomu šedesátých a sedmdesátých
let 20. století bylo publikováno několik populárních knih o etologii člověka,
jejichž autoři stavěli na tvrzení, že chování člověka je vysvětlitelné naší
evoluční minulostí. Součástí této vlny instinktivistických teorií lidské
agresivity je i Lorenzovo dílo, které v originále vyšlo v roce 1966. Lidskou
přirozenost podle autorů těchto teorií formovala naše evoluční minulost
nebo životy našich lovecko-sběračských předků. Kromě Lorenze do tohoto
proudu patří především Robert Ardrey (1908 – 1980), který vydal African
Genesis: A Personal Investigation into the Animal Origins and Nature of Man
(Africký původ: osobní výzkum živočišného původu a přirozenosti člověka,
1961) a později The Territorial Imperative: A Personal Inquiry into the Animal
Origins of Property and Nations (Teritoriální imperativ: osobní výzkum
živočišného původu majetku a národů, 1966), britský zoolog Desmond
Morris (narozen 1928) publikoval The Naked Ape: A Zoologist´s Study of the
Human Animal (Nahá opice: zoologovo studium lidského živočicha, 1967)
a americký antropolog Lionel Tiger (narozen 1937) napsal Men in Groups (Muži
ve skupinách, 1969) a spolu s britským sociálním antropologem Robinem
Foxem (narozen 1934) vydal také The Imperial Animal (Imperiální živočich,
1971). Tato díla sice přispěla k značenému zpopularizování etologie člověka
(Morrisovy knihy se prodalo přes deset milionů výtisků), ale někdy za cenu
značného zjednodušení problémů, kterými se etologie člověka zabývá. Žádná
z těchto populárních knih sice neměla významnější vliv na společenské vědy,
ale po delší době představovaly první významné pokusy o vysvětlení lidské
přirozenosti v pojmech darwinismu. Nepochybně také přispěly k utváření
155
intelektuálního klimatu příznivého pro vznik evolučních sociálních věd,
které se bezprostředně po té začaly formovat (zejména sociobiologie, evoluční
psychologie). Nutno ovšem dodat, že i když tato díla výrazně neovlivnila
paradigmata společenských věd, nezůstala bez odezvy a stala se předmětem
ostrých polemik. Tiger vzpomínal, že mu bylo vyhrožováno bombovým
útokem a kniha The Imperial Animal byla přirovnávána k Hitlerovu Mein
Kampf (Tiger 1998).
Výzkumy v této oblasti se výrazně posunuly se vznikem nového
oboru – sociobiologie, kterou v druhé polovině sedmdesátých let 20.
století etabloval harvardský entomolog Edward Osborne Wilson (narozen
1929). Za datum vzniku sociobiologie je považován rok 1975, kdy Wilson
publikoval zásadní práci Sociobiology: the New Synthesis (Sociobiologie: nová
syntéza). Wilson však již od počátku sedmdesátých let usiloval o ustavení
nového oboru sociobiologie, jak to dokládají jeho studie The Insect Societies
(Hmyzí společnosti, 1971a) a esej The prospect for a unified sociobiology
(Naděje na sjednocenou sociobiologii, 1971b). V těchto raných pokusech
o ustavení sociobiologie Wilson ještě nezahrnoval člověka do předmětu
sociobiologie. Tvrdil například, že „od disciplíny [tj. sociobiologie] může být
pak očekáváno, že zvýší naše porozumění jedinečným kvalitám sociálního
chování živočichů jako protikladného tomu u člověka“ (Wilson 1971b: 403).
V knize z roku 1975 ovšem nezaváhal a jako jeden z předmětů sociobiologie
uvedl i člověka. Stalo se tak ve dvacáté sedmé kapitole nazvané Man: From
Sociobiology to Sociology. V ní nastínil své představy o sociální evoluci
u člověka, v níž klíčovou roli sehrály geny. Encyklopedicky pojaté dílo přináší
poznatky o etologii sociálních druhů živočichů a navrhuje všechny tyto druhy,
včetně člověka, studovat nástroji jediné vědy. To je jediný, ač revoluční, význam
Wilsonovy „nové syntézy“.
Bezprostředně po jejím vydání se stala předmětem ostré kritiky jak ze
strany přírodovědců tak představitelů společenských věd. Bezprostřední
odpor vyvolala kniha u harvardské politické levice, k níž se počítali S. J.
Gould a R. Lewontin. Ti se stali vůdčími postavami Sociobiology Study Group
(Studijní kroužek sociobiologie, dále jen SSG), který vznikl jako reakce na
vydání New York Times z 28. května 1975, na jehož obálce byla Wilsonova
kniha označena jako „událost“. Vedle Goulda a Lewontina se členy SSG stali
profesoři a studenti Harvardu. Později se SSG stala součástí Science for the
People – národního fóra pro levicově orientované intelektuály. Aktivity
SSG byly zaměřeny na publikaci recenzí a pamfletů proti sociobiologii. Její
členové se pravidelně scházeli (nejčastěji u některéhodoma) a diskutovali
dosažené výsledky (Segerstråle 2001). Mezi akce SSG zřejmě patří i nechvalně
156
známý incident, který se odehrál v roce 1978 na setkání American Association
for the Advancement of Science (Americká asociace pro pokrok vědy). Neznámí
účastníci Wilsona hlasitě označili za rasistu a za krk mu vylili studenou
vodu. Ke cti Goulda, nesmiřitelného odpůrce sociobiologie, můžeme připsat,
že odsoudil tuto akci s tím, že to není správný způsob, jak bojovat proti
sociobiologii. V této souvislosti není bez zajímavosti, že až do konce života
byl Gould zapřisáhlým odpůrcem sociobiologie, dokladem toho je i fakt, že
v jeho posledním rozsáhlém díle (2002) nenajdeme jediný odkaz na Wilsona
nebo sociobiologii. V roce 1976 účastníci výročního setkání American
Anthropological Association (Americká antropologická asociace) odsoudili
sociobiologii „jako pokus geneticky ospravedlnit sexismus, rasismus a elitarismus
statusu quo v lidské společnosti. Tyto pokusy jsou ale zmrtvýchvstáními výroků,
které opakovaně diskreditovala vědecká komunita“ (Anthropology Newsletter
1976: 7). Time Magazine přirovnal situaci k církevnímu odsouzení Galilea.
Margaret Meadová odsuzující odsoudila jako paliče knih (Segerstråle 2001).
Co tedy sociobiologie je? Wilson definoval sociobiologii jako „systematické
studium biologického základu všech forem sociálního chování všech druhů
organismů včetně člověka“ (Wilson 1993: 25). Sociobiologie předpokládá, že
kultura je soubor biologických adaptací, které člověk jako rod Homo získal
během své evoluce. Tyto adaptace víceméně úspěšně řeší problémy, kterým
lidé během svých životů čelí, aby naplnili evoluční imperativ – poslali své
geny do další generace. Podle sociobiologů je tedy kultura soubor biologických
adaptací, které povstaly evolucí kdysi v průběhu evoluce člověka a stále
pomáhají úspěšně řešit stejné problémy.
Své názory na agresivitu z perspektivy sociobiologie představil Wilson
v díle On Human Nature (O lidské přirozenosti, 1978). Podle Wilsona jsou
lidé vrozeně agresivní, ale geny samy nestačí. K rozvoji agresivity je zapotřebí
také kulturních faktorů. Na jedné straně existuje geneticky daná predispozice
k agresivitě a na straně druhé ji musí rozvinout kulturní procesy, zejména proces
enkulturace, během kterého si jedinci učením osvojují kulturu. Vedení války
pak označuje za hypertrofované biologické predispozice. Své názory shrnul
Wilson těmito slovy: „Lidé mají silné predispozice reagovat na vnější hrozby
s nenávistí bez dalšího přemýšlení a dále i predispozici k vyhrocení nepřátelství
natolik, aby zdroj hrozby byl zdolán s dostatečně velkou spolehlivostí. Zdá se,
že naše mozky jsou programované přibližně v takovémto rozsahu: máme sklon
dělit si lidi na přátele a lidi nám cizí ve stejném smyslu, v jakém mají ptáci
sklon učit se teritoriálním zpěvům a navigovat podle polárních hvězd. Máme
tendenci velmi se obávat akcí cizinců a konflikty řešit agresí. Tato pravidla
učení se pravděpodobně vyvinula během posledních stovek tisíc let lidského
157
vývoje a ti, kdo se jim nejlépe a nejvěrněji přizpůsobili, získali určité biologické
výhody“ (Wilson 1993: 117). Wilson tedy spojuje evoluční úspěch se schopností
osvojit si kulturně definované formy agresivity a násilí. Jinými slovy máme
predispozice k agresivnímu chování a chtě nechtě si musíme nějaké jeho formy
osvojit učením. Ti, kteří to zvládnou lépe, získávají v evolučním závodu výhody
a náskok. Taková argumentace má ovšem mezery, neboť ne každé agresivní
chování nebo projevy násilí vedou zákonitě k evolučnímu úspěchu. Kultura
není, jak se mylně domnívají sociobiologové, pouhým derivátem genů. Kultura
představuje samostatnou vrstvu reality a s geny může mít různé druhy vztahů
a interakcí. Americký kulturní antropolog William Durham postuloval pět
možných vztahů mezi geny a kulturou (Durham 1991). Sleduje, za jakých
okolností mohou (1) geny podporovat kultury, (2) kultury podporovat geny,
(3) geny a kultury se vzájemně podporovat, (4) geny a kultury jít svou vlastní
nezávislou cestou a (5) kdy si kultury a geny svými zájmy protiřečí. Na příkladu
novoguinejského kmene Fore dokládá, že kultura nemusí vždy sledovat
zájmy genů. Příslušníci kmene Fore od sousedního kmene přejali praktiku
funerálního kanibalismu. Rituálně pojídali své nebožtíky. Naneštěstí u nich
tato praktika vedla k šíření degenerativní choroby nerovového systému, kterou
označovali jako kuru. 5 Vzhledem k dlouhé inkubační době si příslušníci kmene
nikdy nedali do souvislosti své rituální praktiky a kuru. Její původ spatřovali
v neblahých aktivitách čarodějů a čarodějnic. A tak nebýt zjištění lékařů
a zásahu úřadů kmen Fore by pravděpodobně nemoc kuru zcela vyhladila.
Kuru je ukázkou možnosti rozvinutí kulturní praktiky, která jde zcela proti
zájmu genů – přežít a rozmnožit se (a dočkat se alespoň vnuků a vnuček).
Z jiné perspektivy než sociobiologové přistupují k problematice agrese
a agresivity evoluční psychologové. Evoluční psychologie se jako samostatná
disciplína začala formovat v osmdesátých letech 20. století, a to v procesu
kritiky a odklonu od sociobiologického programu. Evoluční psychologie je směr
v psychologii, ve kterém je lidská psychika studována z perspektivy evoluční
biologie. Od tradičních postupů psychologie se liší svým metodologickým
aparátem přejatým z evoluční biologie. Podle evolučních psychologů je lidská
mysl nástroj na zpracování informací (orig. information-processing), který
vznikl prostřednictvím přirozeného výběru. Z předchozího je zřejmé, že
druhým pilířem evoluční psychologie se stala kognitivní psychologie. Obecně
lze konstatovat, že „cílem evoluční psychologie je identifikovat selekční tlaky,
které tvarovaly lidskou psýché v průběhu evoluce, a pak testovat, zda naše
psychologické mechanismy vůbec ukazují znaky, které by se daly očekávat,
pokud by byly vytvořeny k řešení partikulárních adaptivních problémů“ (Barrett
& Dunbar & Lycett 2007: 38).
158
Podle Toobyho a Cosmidesové (1989) lze kultuře porozumět jen
prostřednictvím studia psychických mechanismů. „Kultura a kulturní
dynamika nemůže být pochopena bez ohledu na evolučně vzniklé psychické
mechanismy, které vytvářejí, formují a udržují kulturu“ (Cosmides & Tooby
1989: 45). Kultura podle nich zahrnuje „jakékoli mentální, behaviorální nebo
materiální společné rysy sdílené mezi jedinci, počínaje těmi rysy, které jsou
sdíleny napříč celým druhem až po limitní případ těch, které jsou sdíleny pouze
dvojicí, a to bez ohledu na to, proč tyto společné rysy existují“ (Cosmides &
Tooby 1992: 117). Ve stejné práci rozlišili metakulturu, evokovanou kulturu
a epidemiologickou kulturu. Metakulturou jsou univerzální kulturní obsahy,
které vznikají vlivem univerzálních psychických mechanismů. Z interakcí
mezi univerzálními kulturními obsahy a konkrétním prostředím vznikají
různé kultury. Cosmidesová a Tooby takové kulturní obsahy označují pojmem
evokovaná kultura. Jestliže kulturní obsahy vznikají invencí jedince, od
něhož jsou přejímány dalšími jedinci, pak hovoří o epidemiologické kultuře.
Klíčová je podle Cosmidesové a Toobyho metakultura, která je v běžném
antropologickém výzkumu, který se orientuje na evokovanou kulturu,
prakticky neviditelná.
Evoluční psychologové pracují s hypotézou, že lidská mysl se formovala
během relativně dlouhého období paleolitu v tzv. prostředí evolučních
adaptací. Příslušníci rodu Homo žili v relativně stálém sociokulturním
a přírodním prostředí, které pro ně představovalo soubory selekčních
tlaků. Více nebo méně úspěšná snaha čelit těmto problémům a výzvám
vedla k evoluci současné lidské mysli. Ta má podle evolučních psychologů
modulární charakter – lidská mysl není jeden monolitní nástroj na řešení
všech problémů, ale sestává z mnoha specializovaných modulů, které jsou
namodelovány k řešení konkrétních typů úkolů. Lidskou mysl přirovnávají ke
švýcarskému armádnímu noži, který je, podobně jako lidská mysl, vybaven
četnými specializovanými nástroji. Život v prostředí evolučních adaptací
vybavil člověka vhodnými nástroji na přežití v něm, ale prostředí evolučních
adaptací zaniklo fakticky s nástupem zemědělství. Akcelerace kulturních
změn a diverzifi kace kultur od mladšího paleolitu nakonec člověka přivedly
k životu ve zcela jiném prostředí, než na které je evolučně adaptován. To je také
podle evolučních psychologů příčina četných současných světových problémů
a civilizačních chorob (podrobněji Soukup 2006).
Evoluční psychologové se ve svých výzkumech nevyhnuli ani otázkám
agresivity a násilného chování. Ukázkou síly evoluční psychologie je
v této souvislosti vysvětlení týrání a zabití dětí rodiči. Kanadští evoluční
psychologové Martin Daly a Margo Wilsonová, na základě série výzkumů
159
a studií, navrhnuli evoluční vysvětlení případů zabití či týrání dětí rodiči. Jejich
teorie je dnes označována jako syndrom Popelky. Margo Wilsonová a Martin
Daly se domnívají (Daly & Wilson 1988), že rodičovská láska slouží k potlačení
tendence rodičů chovat se násilně vůči vlastním dětem. Vycházejí z premisy, že
rodičovská láska je evolučně vzniklý psychický trik, kterým je dosaženo toho, že
rodiče poskytují rozšířenou péči dětem, což je v dlouhodobém reprodukčním
zájmu samotných rodičů. Týrání, popřípadě zabití dětí, je vedlejším produktem
absence rodičovské lásky. Nabízejí dvě základní predikce:
1. reprodukční hodnota dětí se zvyšuje od narození do puberty, proto
budou počty případů týrání a zneužívání dětí rodiči klesat se zvyšujícím se
věkem dětí
2. jestliže existuje nějaký fenotypový projev předpokládané reprodukční
hodnoty dětí, pak děti, které budou na základě takových znaků vykazovat
nižší reprodukční hodnotu, budou častěji týrány.
Zpracovali případy zabití dětí rodiči, k nimž došlo v Kanadě v letech 1974
– 1983 a zjistili, že v průměru bylo 37 případů zabití dětí do jednoho roku
věku rodiči na jeden milión dětí za rok. Počet případů se v průměru snížil na
devět zabitých jednoročních dětí a klesnul na méně než jeden případ zabití
pubescenta za rok na jeden milión dětí. Také jejich druhou predikci podporují
data. Deformované a postižené děti jsou dvojnásobně častěji týrány nebo
zabity než děti zdravé. Ve třiceti pěti kulturách zaznamenaných v HRAF6 jsou
jedním z nejčastěji uváděných důvodů zabití dítěte nemoci a deformace.
Podle Dalyho a Wilsonové nastává jiná situace v případě, že se o dítě
stará alespoň jeden náhradní rodič. Náhradní rodiče budou mít tendenci se
o nevlastní děti starat méně než genetičtí rodiče. Děti vychovávané alespoň
jedním nevlastním rodičem budou častěji týrány. Nevlastní dítě totiž vstupuje
do nového manželství nebo partnerského soužití jako náklad a ne jako zisk.
Na podporu svých tvrzení Wislonová a Daly sumarizovali případy týrání dětí
(tabulka č. 1). Archetypem takové situace je dobře známá pohádka o Popelce
(anglická Cinderella, německá Aschenputtel, polská Zoluška či francouzská
Petit-gris), v níž je Popelka týraná macechou, která na úkor Popelky
upřednostňuje své vlastní dcery.
160
Tabulka 1 - přehled týrání dětí podle věku a rodičovské konstelace
Uspořádání rodičů
Genetičtí rodiče
Jeden genetický rodič
Jeden genetický rodič
a jeden náhradní
Náhradní rodiče
0-4
ref.
12,5 %
Věk dítěte
5 – 10
ref.
11,8 %
11 - 17
ref.
8,3 %
40,1 %
19,4 %
9,8 %
3,3 %
13,3 %
11,6 %
Následné studie však Dalyho a Wilsonové předpoklad, že děti s náhradním
rodičem budou pravděpodobněji týrány nebo zabity, zpochybnily. Zejména
výsledky studie, kterou zpracovali švédští biologové Hans Temrin, Susanne
Buchmayerová a Magnus Enquist, podkopaly závěry Dalyho a Wilsonové.
Zpracovali 139 případů zabití dětí rodiči (genetickými nebo náhradními),
k nimž došlo ve Švédsku v letech 1975 až 1995. Do analýzy byly zahrnuty
zabité děti do šestnácti let věku. Švédští biologové zjistili, že jejich výsledky
nepodporují Dalyho a Wilsonové závěry, protože míra zabití dítěte, které žilo s
jedním genetickým a jedním náhradním rodičem, byla 12,6 na jeden milión dětí
za rok (Buller 2005). Daly a Wilsonová přepočítali jejich data tak, že do analýzy
zahrnuli pouze ty případy zabití dětí, jimž byly v době zabití maximálně čtyři
roky (celkem 57 případů). Argumentem bylo, že švédská studie ignoruje věkové
skupiny, s nimiž pracovali Wilsonová a Daly. Takto přepracovaná data zcela
potvrzovala předcházející závěry Dalyho a Wilsonové, protože po přepočítání
byla míra zabití dítěte, za konstelace jeden genetický rodič a jeden náhradní,
31,7 (Daly & Wilson 2001). Studie Wilsonové a Dalyho naznačuje, že lidské
chování se může nevědomě řídit imperativy, které přichystal proces biologické
evoluce. Závěry evolučních psychologů ovšem přinášejí poznání, že evoluce
na nás tlačí zezadu, z dávné minulosti, kdy se biologickou evolucí adaptovala
lidská mysl na specifické podmínky života lovců-sběračů v paleolitu. Nyní
ovšem většina lidí na světě žije ve zcela jiných podmínkách než naši hominidní
předkové, a tak některé psychické adaptace postrádají evoluční význam.
Čelit těmto atavismům tak mohou lidé prostřednictvím kultury, která podle
evolučních psychologů není bezezbytku modelována evolučně formovanou
lidskou přirozeností.
161
Z yawanského pohledu
Lze ovšem oprávněně pochybovat, že každý projev násilí koření v lidské
biologii. Stejně tak ovšem nelze agresivitu redukovat na projev kultury
či patologické osobnosti. O lidské agresivitě není dobré vědět jen to, že
občas propukne s nezastavitelnou silou, ale také to, že jsme občas schopni
vyjednáváním, diplomacií či ovládnutím se vyhnout se přímé agresivní
konfrontaci.
Během svého studijního pobytu ve vesnici Yawan na Papui-Nové Guineji
jsem byl svědkem pokusu obyvatel této a přilehlých vesnic o smír v dlouhá
desetiletí trvajícím konfliktu. Vesnice Yawan, Toweth, Kotet, Mitmit a Worin,
jejichž obyvatelé mluví dialekty téhož jazyka, byly po mnoho desetiletí
nábožensky rozdělené. První luteránský misionář přišel do této oblasti v roce
1945. Aktivně zde působil několik let a podařilo se mu řadu vesničanů obrátit na
křesťanskou víru. Za dramatických okolností však misionář oblast v roce 1951
opustil. Podle svědectví vesničanů se dopustil násilí na jednom z nich. Jednou se
v předvečer mše rozzuřil na účastníky tradičního singsingu – slavnosti, které čas
od času pořádají Papuánci, při nich tančí, zpívají a bubnují. Ve vesnici se takový
singsing pořádal pravidelně každou sobotu. Podle přesvědčení misionáře měli
vesničané spát, aby byli čilí na nedělní mši. Namísto toho pravidelně každou
sobotu pořádali singsingy, které zpravidla trvaly až do brzkých ranních hodin.
Misionář jednomu z účastníků sebral buben a následně mu s ním rozbil hlavu
(čímž rozbil i buben). Po tomto konfliktu misionář opustil oblast Yawanu a až
do roku 1964 zůstala celá oblast bez aktivně působících misionářů. V uvedeném
roce přišli do Yawanu misionáři Církve Adventistů sedmého dne, kteří zde
zahájili svou misijní činnost. To byl začátek konfliktu. Vesnické komunity se
rozštěpily náboženstvím a postupně mezi oběma tábory vzplanul otevřený boj,
při němž údajně umírali lidé, shořel kostel a byly vážně narušeny vztahy a
spolupráce v komunitě. Pokusy o usmíření byly dosud bez úspěchu. Teprve
v letošním roce se příslušníci komunit pokusili o stmelení. Během třech dnů
se vesničané i příslušníci obou církví ze všech pěti vesnic vzájemně omlouvali
za způsobená příkoří, smrt a zkázu kostela (obr. 1). A na znamení stvrzení
míru položili vesničané základy nového luteránského kostela. Není sice jisté,
jak dlouho toto příměří vydrží, ale rozhodující je, že si řekli nikdy více.
162
obr. 1 – usmiřování ve vesnici Yawan –vzájemně se omluvili slovy
Yumi tok sori tru long yupela aneb my se vám opravdu omlouváme provincie
(Morobe, Papua-Nová Guinea, srpen 2009).
1
Detaily experimentu jsou také k dispozici na Zimbardově webové
prezentaci na adrese http://www.zimbardo.com/
2
Tato úvaha není nikterak originální. Uplatnil ji již Thomas Malthus
v Eseji o principu populace, která následně inspirovalo Charlese Darwina,
který na ní vystavěl princip přirozeného výběru.
3
Křížoví bratranci a sestřenice jsou potomci sourozenců různého pohlaví
– tedy například potomci matčina bratra jsou pro ego křížoví bratranci nebo
sestřenice. Paralelní bratranci a sestřenice jsou potomci sourozenců stejného
pohlaví – tedy například potomci matčiny sestry jsou pro ego paralelní
bratranci nebo sestřenice.
4
Celý text je k dispozici na http://portal.unesco.org
5
Slovo kuru nese v jejich jazyce význam bázeň, strach, chvění.
Z medicínského hlediska je nemoc kuru variantou Creutzfeldt - Jakobovy
nemoci.
6
Human Relations Area Files neboli Kartotéka oblasti lidských vztahů
obsahuje tříděné informace o kulturách celého světa.
163
w
Anthropology Newsletter 1976 (17). Resolution on Sociobiology. Annual
Meeting, Speciální číslo.
ARDREY, R. 1966. The Territorial Imperative: A Personal Inquiry into the
Animal Origins of Property and Nations. 390 pp. Atheneum, New York.
BARON, R.A. & BYRNE, D. 1991. Social Psychology: Understanding Human
Interaction. 700 pp. Allyn and Bacon, Boston.
BARRET, L. & DUNBAR, R. & LYCETT, J. 2007. Evoluční psychologie
člověka. 551 pp. Portál, Praha.
BENEDICT, R.F. 1942. Primitive Freedom. Atlantic Monthly 169, 756–763.
BENEDICTOVÁ, R.F. 1998. Kulturní vzorce. 223 pp. Argo, Praha.
BULLER, D.J. 2005. Adapting Minds: Evolutionary Psychology and the
Persistent Quest for Human Nature. 550 pp. MIT Press, Cambridge.
COSMIDES, L. & TOOBY, J. 1992. The Psychological Foundations of Culture,
19–136. In BARKOW, J. & COSMIDES, L. & TOOBY, J. (eds), The Adapted
Mind: Evolutionary Psychology and the Generation of Culture. Oxford
University Press, New York.
COSMIDES, L. & TOOBY, J. 1989. Evolutionary Psychology and the
Generation of Culture, Part I Theoretical Considerations. Ethology and
Sociobiology 10, 29–49.
DALY, M. & WILSON, M. 1988. Homicide. 328 pp. Aldin de Gruyter, New
York.
DALY, M. & WILSON, M. 2001. An Assessment of Some Proposed
Exceptions to the
Phenomenon of Nepotistic Discrimination against Stepchildren. Annales
Zoologici Fennici 38, 287–296.
DEGLER, C.N. 1991. In Search of Human Nature: the Decline and Revival
of Darwinism in American Social Thought. 400 pp. Oxford University Press,
New York.
164
DIAMOND, J. 2008. Vengeance is Ours. The New Yorker April 21, 74–87.
DURHAM, W.H. 1991. Coevolution: Genes, Culture and Human Diversity.
629. Stanford, University Press Stanford.
EDGERTON, R.B. 1992. Sick Societies: Challenging the Myth of Primitive
Harmony. 288 pp. The Free Press, New York.
EVANS, R.I. 1975. Konrad Lorenz: the Man and His Ideas. Harcourt Brace
Jovanovich, New York.
FORTUNE, R.F. 1939. Arapesh Warfare. American Anthropologist 41(1),
22–41.
FREEMAN, D. 1983. Margaret Mead and Samoa: The Making and Unmaking
of an Anthropological Myth. 408 pp. Harvard University Press, Cambridge.
FROMM, E. 1997. Anatomie lidské destruktivity. 520 pp. Nakladatelství
Lidové noviny, Praha.
GOULD, S.J. 2002. The Structure of Evolutionary Theory. 1464 pp. Belknap
Press of Harvard University Press, Cambridge.
HALLPIKE, C.R. 1973. Functionalist Interpretations of Primitive Warfare.
Man 8, 451–470.
HALLPIKE, C.R. 1977. Bloodshed and Vengeance in the Papuan Mountains:
The Generation of Conflict in Tuade Society. 338 pp. Oxford: Clarendon Press.
HANEY, C. & BANKS, W. & ZIMBARDO, P. 1983. Interpersonal dynamics
in a simulated prison. International Journal of Criminology 1, 69–97.
HARRIS, M. 1989. Cows, Pigs, Wars, and Witches. The Riddles of Culture. 276
pp. Vintage Books, New York.
HEIDER, K.G. 1979. Grand Valley Dani: Peaceful Warriors. 149 pp. Holt,
Rinehart and Winston, Inc., New York.
CHAGNON, N. 1983. Yanomamö: The Fierce People. 224 pp. Holt, Rinehart
and Winston Inc., New York.
LAVENDA, R.H. & SCHULTZ, E.A. 2003. Core Concepts in Cultural
Anthropology. 237 pp. McGraw Hill, New York.
165
LINTON, R. 1936. Study of Man. 503 pp. D. Appleton-Century, New York.
LORENZ, K. 1975. Evolution and Ritualization in the Biological and Cultural
Spheres. In EVANS, R.I. Konrad Lorenz: the Man and His Ideas. Harcourt
Brace Jovanovich, New York.
LORENZ, K. 1991. Takzvané zlo. 234 pp. Mladá fronta, Praha.
LORENZ, K. 1993. Základy etologie. Srovnávací výzkum chování. 254 pp.
Academia, Praha.
LORENZ, K. 1997. Odumírání lidskosti. 195 pp. Mladá fronta, Praha.
MAYNARD SMITH, J. & PRICE, G.R. 1973. The Logic of Animal Conflict.
Nature 246, 15 - 18.
MEAD M. 1928. Coming of Age in Samoa. 297 pp. William Morrow &
Company, New York.
MEAD M. 1935. Sex and Temperament in Three Primitive Societies. 335 pp.
George Routledge, New York.
MILGRAM, S. 1975. Obedience to Authority. 224 pp. Harper & Row,
Publishers, Inc., New York.
OTTERBEIN, K.F. 1977. Comparative Cultural Analysis. An Introduction to
Anthropology. 257 pp. Holt, Rinehart and Winston, Inc., New York.
OTTERBEIN, K.F. 2000. A History of Research on Warfare in Anthropology.
American Anthropologist 101(4), 794–805.
RAPPAPORT, R. 1984. Pigs for the Ancestors: Ritual in the Ecology of a New
Guinea People. 501 pp. Yale University Press, New Haven.
SAX, B. 2003. Zvířata ve třetí říši. 255 pp. Dokořán, Praha.
SEGERSTRÅLE, U. 2001. Defenders of the Truth. The Sociobiology Debate.
493 pp. Oxford University Press, Oxford.
SOUKUP, M. 2006. Prostředí evolučních adaptací a kultura, 58–63. In
BLAŽEK, V. & BUDIL, I.T. (eds) Biologická a sociální dimenze člověka. Vlasta
Králová, Ústí nad Labem.
166
TERNON, Y. 1997. Genocidy XX. století. 358 pp. Themis, Praha.
TIGER, L. 1969. Men in Groups. 254 pp. Random House, New York.
TIGER, L. 1998. My Life in the Human Nature Wars. Perspectives in Biology
and Medicine 41(4), 468–482.
TIGER, L & FOX, R. 1971. The Imperial Animal. Holt, Rinehart, Winston
Inc., New York.
VAYDA, A.P. 1961. Expansion and Warfare among Swidden Agriculturalists.
American Anthropologist 63(2), 346–358.
VAYDA, A.P. 1976. War in Ecological Perspective. 129 pp. Springer, New York.
WILSON, E.O. 1971a. The Insect Societies. 562 pp. Harvard University Press,
Cambridge.
WILSON, E.O. 1971b. The prospect for a unified sociobiology. American
Scientist 59(4), 400–403.
WILSON, E.O. 1975a. Sociobiology: The New Synthesis. 706 pp. Harvard
University Press, Cambridge.
WILSON, E.O. 1975b. Human decency is animal. The New York Times
Magazine, October 12, 38–50.
WILSON, E.O. 1978. Introduction: What is Sociobiology?, 1–12. In
GREGORY, M.S. & SILVERS, A. & SUTCH, D. (eds) Sociobiology and
Human Nature. Jossey – Bass, London.
WILSON, E.O. 1993. O lidské přirozenosti. 246 pp. Nakladatelství Lidové
noviny, Praha.
WILSON, E.O. 1999. Konsilience: jednota vědění. O nezbytnosti sjednocení
přírodních a humanitních věd. 379 pp. Nakladatelství Lidové noviny, Praha.
ZIMBARDO, P.G. 2005. Moc a zlo. 200 pp. Moraviapress, Břeclav.
167
Biologické a biosociální faktory ovlivňující integraci žáků
a studentů se specifickými potřebami
Soubor vybraných textů
Editoři (v abecedním pořadí): RNDr.Vladimír Přívratský, CSc.,
RNDr. Vasilis Teodoridis, PhD., Doc. RNDr. Václav Vančata, CSc.
Vydává: Univerzita Karlova v Praze - Pedagogická fakulta
Rok vydání: 2009
Počet stran: 170
Formát: A5
ISBN: 978-80-7290-425-9