5_SEM.TEXT_Polit.filosofie_0809

SEMINÁRNÍ TEXT - POLITICKÁ a SOCIÁLNÍ FILOSOFIE
1. ukázka textu: Thomas Hobbes: Leviathan
Smlouvy bez meče nejsou než holá slova a vůbec nemají síly zjednati
člověku bezpečnost. … Kdybychom totiž mohli předpokládati, že se velké
množství lidí shodne a bude zachovávati spravedlnost a ostatní přirozené
zákony i bez společné moci, která by je držela na uzdě, mohli bychom
právě tak za to míti, že totéž udělá i ostatní lidstvo. A potom by na světě
nebyla ani žádná občanská vláda ani žádný lidský stát a nebylo by jich
vůbec třeba. Byl by na světě mír bez poddanství. … Není tedy divu, je-li
vedle smluv třeba ještě něčeho jiného, co by dohodu lidí posílilo a trvale
upevnilo. A to je společná moc, držící lidi na uzdě a řídící všechny jejich
činy k společnému blahu. … Jediná cesta vedoucí k zřízení takové moci
jest, aby všichni veškerou svou moc a sílu svěřili jedinému muži, nebo
jednomu sboru mužů, který by svedl všecky jejich vůle většinou hlasů ve
vůli jedinou. … Každý musí svou vůli v těchto věcech podříditi jeho vůli a
své mínění jeho mínění. To je více než souhlas, více než svornost. Je to
skutečná jednota jich všech, sjednocení v jedné a téže osobě smlouvou
všech se všemi… Když se to stane, nazývá se množství takto sjednocené
v jednu osobu pospolitost, obec, stát, latinsky civitas. Tak se zrodil tento
velký Leviathan nebo, abych to řekl uctivěji, tento smrtelný bůh, kterému
jsme povinni děkovat za to, že pod záštitou Boha nesmrtelného máme na
světě pokoj a ochranu.1
2. ukázka textu: Hannah Arendt - Co je svoboda?
Užívat slovo „politický“ ve smyslu řecké polis není libovolné ani násilné.
Právě v tomto slově, které se ve všech evropských jazycích dosud odvozuje
od historicky jedinečné organizace řeckého městského státu, se odrážejí –
a to nejen etymologicky a nejen v řeči učenců – zkušenosti společenství,
které jako první objevilo sféru politička a její podstatu. Je opravdu obtížné
a přímo zavádějící chtít hovořit o politice a o jejich vnitřních principech a
nevycházet přitom ze zkušenosti řeckého a římského starověku, z toho
jediného důvodu, že nikdy předtím a ani potom lidé nepřiznávali politické
sféře takovou velikost. Pokud jde o vztah svobody k politice, je tu ještě
další důvod – pouze antická politická společenství byla založena
s výslovným účelem sloužit svobodným lidem, těm, kdo nebyli ani otroky,
nucenými poslouchat své pány, ani pracujícími ovládanými životními
nutnosti a potřebami. Chápeme-li politiku ve vztahu k antické polis, její
cíl, její raison d’être je ustavovat a udržovat prostor, v němž se může
zjevovat svoboda jako virtuozita. V tomto prostoru je svoboda realitou
světa, spočívající ve slovech, která lze slyšet, ve skutcích, které lze vidět,
v událostech, o nichž se hovoří, na něž se vzpomíná, z nichž povstávají
příběhy, které se nakonec zařadí do velké knihy lidské historie. (→3)
Cokoli se zde přihodí, dokonce aniž jde o přímý výsledek jednání, je ex
definitione politické. Vše, co zůstává vně tohoto rámce – např. velké činy
barbarských impérií – je snad působivé a pozoruhodné, nicméně politické,
řečeno přesně, to není.2
HOBBES, Thomas: Leviathan neboli o podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského,
Mellantrich Praha 1941, s. 201-205, přeložil Josef Hrůša
2
Hannah ARENDTOVÁ, Co je svoboda? In: Krize kultury (Čtyři cvičení v politickém myšlení), výbor z knihy
Mezi minulostí a přítomností (Between Past and Future, 1961), Praha 1994, s. 77-78, přel. Martin Palouš
1