ZDE

Jaro
Kdyţ Sára otevřela oči, aţ se ulekla. Seděla pod rozkvetlou třešní a před ní se zelenala krásná
louka. Protáhla se. Na nos jí usedl modrý motýlek, jen se trochu pohnula, uletěl. Vyskočila a
běţela na louku. Červenaly se tam vlčí máky, bělaly kopretiny a modraly chrpy. Sedla si
doprostřed a začala zpívat. Doplňovala ji hudba skřivánků, kosů, špačků a dalších ptáčků,
kteří také chtěli oslavit začátek jara. Vtom si Sára uvědomila, ţe má ţízeň a kručí jí v břiše.
Rozběhla se do lesa. Sedla si ke studánce a pomalu lokala doušky vlaţné vody. Na kraji lesa
rostly krásné jahody. Sára neváhala a pustila se do té červené dobroty. Chodila lesem,
loukami, celou krajinu prošla, aţ ji zmohla únava. Lehla si pod keř a usnula. Probudila se ve
svém pokojíčku. Zklamaně vyhlédla z okna a uviděla navlas stejnou přírodu jako ve snu a
vyběhla ven.
Hana Bilavčíková, 6. B
Dobrý člověk ještě žije
O tom, ţe dobrý člověk ještě ţije, není pochyb po dnešní události v praţské nemocnici.
Jistý Antonín Krátký se rozhodl, ţe rozzáří dětské tváře. „Celý den chodil po pokojích s
dětskými pacienty a neúnavně se pokoušel najít úsměv v kaţdé tváři dítěte na dětském
oddělení. Rozdával drobné dárky „za úsměv“, hrál s dětmi hry, četl jim pohádky nebo hrál
divadlo. Kdyţ naše sestry po sluţbě odcházely domů, spousta z nich se vrátila a následovala
jeho příkladu,“ řekla nám vrchní sestra dětského oddělení paní Jana Králová. Vyjádřily se k
tomu i některé další sestry a většinou to byly věty jako tahle: „Bylo to nádherné vidět opět po
dlouhé době úsměvy na jejich rtech a v očích novou víru a sílu bojovat.“ Všichni, kteří o činu
pana Krátkého vědí, jej nazývají hrdinou. Sám nám vysvětlil, proč to udělal: „Mojí dceři před
rokem doktoři zjistili leukémii. Bylo jí 7 let a ona nevěděla, co to je. Vídala plakat svou
matku, utěšovala ji a pomáhala svým úsměvem. Rozhodl jsem se ten úsměv poslat dál, ale ne
přes rodiče, naopak přes dětské pacienty. Jsem velmi rád, ţe jsem to pro ně mohl udělat, třeba
se uzdraví jako moje dcera. Ale nic by se nestalo, kdyby to nepovolila vrchní sestra, a té za to
patří velký dík.“ Všichni ostatní však děkují jemu. Jeho přátelé ho podporují a ti
nejodváţnější úsměv posílají dále. K „posílání“ se přidávají i některé slavné osobnosti, např.
Lucie Bílá. Všem těmhle hrdinům patří velký dík.
Klára Bereznajová, 6.B
Kdo je nula
Kdo z nás by neslyšel o někom ze svého okolí, ţe je nula. Snad kaţdý zaslechl, někde na ulici:
„ Vidíš tu nulu?‘‘. A tak mne napadlo, kdo je to nula?
Kdybych se zeptala sta lidí, kaţdý by si představoval člověka označeného za nulu jinak.
Moje kamarádka Hanka nedávno potkala Jarku a pak o ní vyprávěla: „ To je nula. Ona nemá
adidasky.‘‘ Pro Hanku je nula kaţdý, kdo nenosí značkové oblečení a nechodí oblečený podle
poslední módy. Z pohledu dospělých se dá říci, ţe pro podnikatele můţe být nula člověk,
který byl i jejich přítelem, ale přišel o peníze nebo o celý podnik. Vidí jej jako neschopného
podnikat. Přitom jim mohou uniknout detaily a podrobnosti, za jakých o peníze přišel. Mnoho
lidí povaţuje za nulu i takového člověka, který nedokáţe to, co oni. Pokud třeba nemá
vystudovanou vysokou školu, je pro ně méněcenný. Přitom to můţe být šikovný řemeslník.
Má zlaté ruce, opraví vše, co je potřeba. Ţádné práci se nebrání. Ve svém oboru můţe být
nejlepší. Tak by se všichni měli zamyslet. Jsem studovaný? Dokáţu pracovat rukama jako on?
Nedávno jsem vyslechla rozhovor dvou ţen na zastávce a jedna povídá: „Viděla jsem Petra.
Pamatuješ, ve škole byl za hvězdu. Nadějný fotbalista a teď? Práci nemá, ţena mu utekla. No
prostě je z něj nula.‘‘ Tak to uţ jsem poznala několik pohledů na to „kdo je nula‘‘.I já mám
mnohdy zkreslený pohled na lidi. Pro mne osobně je nulou člověk, který ztratil sám sebe. Je
to osoba, nevidící si na špičku nosu. Osočuje ostatní, posmívá se jim. Hledá na jiných chyby a
své vlastní nevidí. Takový člověk označuje sám sebe za jedničku. Staví se vysoko nad ostatní.
Vůbec nepřemýšlí, ţe se můţe dostat do podobné situace jako ten, kterého nazývá nulou.
Kaţdý z nás tedy můţe být jednička a zároveň i nula. V něčem jsme jedineční a jsou věci,
které nám moc nejdou. Někdo má talent na sport, jiný je zase hudebně nadaný. Tomu jde
matematika, ta krásně kreslí. Dá se tedy říci, ţe nemůţu někoho označit za nulu, jenom proto,
ţe nemá, nedělá nebo neumí to, co já.
A co si myslíte, vy? Zamyslete se. Kolikrát jste někoho nazvali, nulo? Opravdu v ničem
nevyniká? Kdo je tedy nula?
Alexandra Dyntarová 8. A
Království hudby
Tam daleko, za horami a řekami, za jezery i městy, moři…no prostě hodně daleko, leţí
království hudby. Všichni se zabývají hudbou. Děti se učí hlavně hudbu, dospělí učí hudbu
nebo zpívají, hrají na hudební nástroj a mnohem více. Kaţdý umí zpívat i hrát na hudební
nástroj. Chtěli byste vědět, kde takové město leţí? Zaposlouchejte se do hudby. Je jedno do
jaké, jestli operní nebo do nějakého HIP HOPU, jen ji poslouchejte a uvidíte, ţe za chvíli
uvidíte svět, který jste nikdy nespatřili.
Viktorie Omelková, 6. A
Sci – fi není žádná novinka
zní nadpis jednoho z textů Čítanky pro 5. ročník. Celá kapitola věnující se tomuto ţánru nás
velmi zaujala. Pokusili jsme se i o malé vlastní literární výlety popisující naši vymyšlenou
planetu. Nabízíme jeden z nich.
Sportovní planeta
Jednoho dne se tři kluci domluvili, ţe se vydají do vesmíru. Touţili objevit novou planetu. Jak
se tam ale dostat? Napadaly je všelijaké moţnosti, ale zvítězil osvědčený dopravní prostředek
– raketa. Dohodli se, ţe vyrazí hned zítra.
Celou noc nemohli vzrušením spát, a kdyţ se jim začaly zavírat oči, zazvonil budík.
Kluci nastoupili do rakety a začalo odpočítávání. Tři…dva….jedna…start! Let byl krátký.
Aspoň klukům se to tak zdálo. Poměrně snadno se jim ukázala zvláštní planeta. Byla hranatá,
celá puntíkovaná s dvěma tykadly nahoře. Pojmenovali ji ŠK 205369. Po přistání kluci zjistili,
ţe planeta je také obydlená. Mimozemšťané vypadali legračně. Měli vlnkovité ruce, chodili
pořád dokola, smáli se a zpívali si. To rozveselilo i naše cestovatele. Jaké bylo ale překvapení,
kdyţ si mimozemšťané zapnuli televizi a sledovali olympiádu v Sochi 2014 na ČT sport!
Zrovna jela Šárka Pančochová! A místo pro zlatou medaili rovnou do nemocnice! „To jsou
ale nervy!“, prohlásil jeden z mimozemšťanů. „Star Dance je mnohem klidnější.“
A od té chvíle se sportovní planeta změnila na planetu společenských tanců a hudby. Kluci se
po krátké návštěvě zase vrátili domů. Jestli se ze sportovních fanoušků stali tanečníci anebo
jestli se jim to všechno jen zdálo, to uţ si kaţdý domyslete sám.
Veronika Rousová, Daniela Paprskářová, 5. tř.
Království prázdnin
Daleko, aţ jednou za čas se otvírají brány do Království prázdnin. Do toho království se
všechny děti těší. Nejlepší je to tam ale v létě. To kdyţ naposled zazvoní školní zvonek a děti
se vyhrnou ven za prázdninami. Občas bývá před bránou do Království prázdnin dlouhá
fronta, takţe si některé děti musí na pořádné prázdniny počkat, ale pak to stojí za to! Pojďte,
vezmu vás na prohlídku! Kdyţ vejdete, na levé straně se tyčí Sladká hora, na které můţete
hodovat dle libosti. Po vaší pravici je obrovské koupaliště s tobogánem a skluzavkami. Jdeteli dál, můţete spařit novou cyklostezku a vedle ní půjčovnu kol. Určitě nepřehlédnete letiště,
ze kterého vylétají všechna letadla na dovolenou. Z dálky vidíte stoupat dým. Co to, snad
nehoří? říkáte si. Kdyţ jdete blíţ, uvidíte vesničku. V té vesničce bydlí všechny babičky i
dědečkové, ke kterým jezdíme na prázdniny.Cestička kterou jdete, odbočuje k něčemu
velkému. Kdyţ se lépe podíváte, vidíte obrovské hřiště. Jsou tam různé prolézačky, tobogány,
skluzavky a bludiště. Uprostřed je velké hřiště na fotbal. Na speciální elektronické tabuli si
můţete vybrat, s kým a proti komu chcete hrát. V nabídce jsou samé slavné fotbalové týmy.
Nedaleko se také nachází skate park, kde se můţete vyřádit jak na skateboardu, tak na
kolečkových bruslích či kole. Pro milovníky literatury se vprostřed vesnice nachází velká
knihovna. Vedle ní je speciální herna videoher. Obsahuje několik třímetrových plazmovek a
nejméně deset reproduktorů v kaţdé místnosti. Můţete si tam i různé hry i vypůjčit, v jejich
půjčovně mají všechny, co kdy byly vydány. Vedle videoherny je Svět z lega. Tam najdete
všechny druhy i edice této oblíbené stavebnice. V této samé ulici je i Girl's World, ve kterém
je všechno pro dívky kaţdého věku. Navštívit můţete i Boys' World, který je hned vedle.
Celým královstvím kaţdý den projíţdí Zmrzlinovač, který rozdává zmrzlinu zdarma. Zkrátka,
v tomhle světě najdete všechno, nač si vzpomenete. Ale hlavní je, ţe vstup je pro všechny děti
zdarma a ţe tady se můţe všechno.
Hana Bilavčíková 6.B
Smutek
Smutek, kdyţ čekáš v prázdném pokoji na někoho, o kom víš, ţe uţ se nevrátí. Sedíš v koutě,
díváš se do jednoho místa, přemýšlíš co jsi udělala špatně. V hlavě se ti míchají myšlenky a
vzpomínky co jsi proţila. Chceš to vrátit zpátky, ale nemůţeš. Modlíš se, aby vše bylo jako
dřív. Slzy se ti vráţejí do očí a nemůţeš je zastavit. Chceš křičet, aby ti bylo líp, ale nemůţeš.
Nevíš co chceš… Přemýšlíš o tom, co se stalo a říkáš si, ţe uţ to takové nikdy nebude. Slzy ti
tečou po tvářích. Nejdou zastavit. Chceš, ale nemůţeš. Snaţíš se to vrátit zpátky. Dáš cokoliv
za ten pocit bezpečí, jistoty aby to bylo jako dřív.. Ale nikdy to uţ nebude jako dřív, jak si se
cítila… NIKDY! Uţ nic nechceš.. Jen sedět, přemýšlet a smutnit. Doufat a věřit ţe se vše
napraví, jenţe marně. Uţ to nikdy nebude jak to bývalo dřív. Chceš za kaţdou cenu vrátit čas,
aby si se cítil jako dřív, jenţe marně. V tuto dobu, nejhorší co můţeš udělat, je vzpomínat jaké
to bylo dřív. Snaţíš se uklidnit a zapomenout. Nijak se ti to nedaří
Izabela Živnůstková, 8.A
Jakub Medek, 9.B
Naděje
Je to mladá dívka hledající lidi, kteří mají jen ji, kteří se na ni spoléhají. „Naděje umírá
poslední.“ To je myšlenka všech lidí, kteří jsou na dně, kteří nemají ţádnou jinou moţnost a
kteří uţ pomalu přestávají věřit. Ale i přesto tu je, mladá, v modrých šatech pokryté perlami.
Stojí vedle Vás a chce Vám pomoci. Vy ji však neslyšíte, neposloucháte a necítíte, kdyţ Vás
drţí za ruku a snaţí se Vás uklidnit. Ovšem jsou i tací, kteří ji vidí a povídají si s ní, ale po
čase se vytratí. Proč? Je to tím, ţe jsou si tak jisti výhrou, ţe ji začínají odstrkovat a vymění ji
za jistotu, která je prchlivá. Po čase si uvědomíte, jakou jste udělaly chybu a zase si nevíte
rady. Naděje je však věrná a dává příslib lepším zítřkům. A dává víru. Víru, kterou potřebuje
kaţdý člověk. Vţdy je nějaká naděje, stačí jen věřit.
Michaela Čečotková, 8.A
Štědrost
Je to mladá, krásná ţena, která má dlouhé, zlaté vlasy blyštící se ve slunečním svitu, modré
oči jako studánky, ţe by se v nich snad kaţdý utopil a laskavý úsměv, který kaţdého pohladí
po tváři. Nosí dlouhé šaty protkané zlatou nitkou, lehčí neţ ten nejlehčí jarní vánek. Je vţdy
milá, vlídná ke všem lidem a ochotná kaţdému pomoci. O všechno se s ostatními ráda rozdělí,
i kdyby sama neměla mít nic. Kdyţ ji někdo poţádá o pomoc ochotně mu pomůţe. Nemyslí
jen na sebe a štěstí druhých je pro ni přednější. Je to prostě paní ŠTĚDROST.
Lucie Sklenářová, 8.A
Magdaléna Talášková, 9.C
Adéla Mikuáštíková, 9.A
…a příští rok už s tebou nesedím…
1.září 2005, druhá lavice u okna. Nic jsem nechápala, nic jsem neznala. Byl to začátek
velké etapy, coţ jsem si v tu chvíli neuvědomovala. 30. června 2006, tělocvična. Proč ti
ţáci devátých tříd stojí na tom patře u zábradlí? Proč pláčou? Věděla jsem toho asi tolik,
co novorozenec o násobilce. 13. února 2014, první lavice uprostřed. Myslím na to denně a
jen při tom pomyšlení se mi zvedá ţaludek a hrnou slzy do očí. To, co jsem tady za devět
let proţila, to, co si odtud odnesu. Vzpomínky. I na konci střední školy toto budu
proţívat? A i tam budou spoluţáci, co hází pouzdra z okna a hrají ping pong učebnicemi?
A co takhle paní veleváţené a u většiny ţáků uznávané učitelky? Potkám tam takové
pedagogické pracovníky jako na základní škole v Bílovicích? Školu mám hrozně ráda, i
přes všechny špatné známky, tresty kvůli neplnění úkolů a pravidel. V bílovské škole jsem
toho proţila tolik, ţe sepsat to, by nestačila ani knihovna, natoţ pouhý úkol do českého
jazyka. Ale myslím, ţe minimálně poznat jde, co mi tato škola dala a s jakou nechutí budu
odcházet. Bude to velký skok v ţivotě.
Barbara Galečková, 9.A
Co mi škola dala a vzala…
Kdyţ by se mě někdo zeptal, co mi škola za devět let dala, asi by kaţdý čekal, ţe řeknu
„znalosti“. Kvůli těm se přece chodí do školy. Ale znalosti nejsou ta hlavní věc. Teda ne, ţe
bych se za devět roků nic nenaučil, ale myslím, ţe hlavní věc, co jsem ve škole získal, bylo
„souţití“ s ostatníma. Ať uţ to byly mí přátelé, kamarádi, známí, nebo jen spoluţáci či prostě
ţáci ostatních tříd, bylo pro mne velmi zajímavé a poučné sledovat, jak si mezi sebou budují
vztahy, jak se spřátelují a podobně, ale taky jak se vzájemně nenávidí, pomlouvají, ničí a kazí.
Ale zaţil jsem tu spoustu skvělých i méně skvělých okamţiků. Přece jenom, proţil jsem tu
skoro dvě třetiny svého ţivota, den co den jsem tu se všemi proţíval jejich ţivoty se všemi
problémy i radostmi. Svoji třídu jako celek mám rád a určitě mi bude chybět. Samozřejmě,
někteří ţáci více či méně, ale budou. Někdo si můţe říct, ţe se dál můţeme stýkat, ale uţ to
nikdy nebude takové jako teď. Uţ nebudeme řešit společné „problémy“, ani si nebudeme
uţívat stejných věcí. A co učitelé? No, někteří se nás snaţili naučit za kaţdou cenu, jiní dělali
jen svoji práci bez trochy porozumění a soucitu, další se nás spíš místo učiva snaţili připravit
do budoucího ţivota, nebo nás nenaučili vůbec nic. A i kdyţ mě škola nebaví jako asi většinu
dětí, přesto ji mám rád a bude mě chybět. A za úplně všechno, co jsem se zde naučil, jsem
rád.
Daniel Víta, 9.B
Uţ devátým rokem sedím v lavici a rozhlíţím se kolem sebe. Tolik známých tváří. Vídávám
je kaţdý den, ale čím víc jsem starší, tím víc mi v hlavě bloudí myšlenka: Znám je vůbec
pořádně? Kaţdý den, kdyţ vkročím do třídy, většinou vidím jejich usměvavé tváře, ale jak je
to doopravdy? Kdyţ tu sedím poslední týden, přijde mi, ţe jsem neměla dost času je poznat
úplně všechny. Našla jsem tu kamarády, na které jen tak brzo nezapomenu, ale bohuţel tu byli
i ti, kteří mě něčím zklamali, nebo ti, s kterýma jsem si nikdy nesedla do noty. I přes to bych
chtěla ještě chvíli. Jak nás mám jako kolektiv ráda! Tolik báječných lidí na jednom místě.
Vţdyť někteří z nich se mnou trávili tolik času a změnili mě. Pomáhali mi. Tolikrát mě
rozesmáli. Někteří ve mně nechali tak hlubokou stopu vzpomínek a záţitků. Za sedm dní
budu jako ţák téhle školy procházet chodbou naposledy. Naposledy jako třída. Naposledy s
mými spoluţáky. Budeme pospolu naposledy. Vím, ţe v září zase potkám jiné lidi. Budou
fajn, někteří zase ne. Tak jako to bylo do teď, ale bojím se, ţe tomuhle kolektivu uţ se nic
nevyrovná. To, ţe odcházím, mě na jednu stranu strašně mrzí, ale jsem zvědavá, co mě čeká
dál. Jestli to bude lepší, nebo horší.
Petra Dostálková, 9.B
Jako by to bylo teprve včera, co jsme stáli s rodiči ruku v ruce na prahu naší základní školy.
Stěţí chápu, ţe jsem necítila ani trochu trému, nervozitu. Pravda, v šesti letech člověk moc
nedramatizuje. Strašně jsem se těšila, bylo to zkrátka něco nového. A teď jdeme chodbou
třetího patra a všude kolem nás letí spousta vzpomínek a záţitků, dobrých i těch horších.
Devět let za námi. Zbývá poslední týden, neţ to všechno skončí a já pořád nemůţu uvěřit
tomu, ţe jsem to opravdu já, kdo letos opouští naši školu. Najednou se musíme rozloučit se
všemi těmi kamarády, se kterými trávím v podstatě kaţdý den a které jsem díky základní
škole poznala. Tolikrát jsme se stihli uráţet a hádat, ţe nás to natolik stmelilo, ţe se nám nyní
nechce odcházet. Ale tak to má být a všechny naše pády nás dělají silnějšími a silnějšími.
Nikdo z nás neví, co přijde a co nás po prázdninách čeká. Přece jen, čtyři roky není devět let.
Najdeme si nové přátele, moţná budeme šťastní. Ale vím jedno. Na kamarády ze základky
nikdy nezapomenu.
Markéta Vojáčková, 9.B
Jakub Medek, 9.B