XIII. DĚJINY KŘESŤANSKÉ KULTURY

XIII. DĚJINY KŘESŤANSKÉ KULTURY
Světové misie, osvícenství a jeho boj proti církvi, Velká Francouzská revoluce
Světové misie
Církev byla často v nebezpečí, že se bude ztotožňovat s kulturním okruhem, ve kterém právě
zdomácněla. Zatím se má přes věky a různé kultury uskutečňovat jako ústav spásy pro
všechny národy, hlásat plné a nezfalšované poselství spásy, prosté všeho sektářského
zužování, předávat Kristovo poselství všem rasám a národům na zemi.
Tak přešla z židovského prostředí do helenistického, pak přešla z rozpadlého antického světa
mezi barbarské národy středověké Evropy. Než křesťanství našlo v novém prostředí plné
ztělesnění, uplynula celá staletí. Ve starověku spojovalo Středozemní moře sousední
evropské, asijské a africké národy ve velkou kulturní jednotu a byla naděje na vytvoření
jedné mohutné světové křesťanské kultury Ale událo se něco neblahého. V 7. stol. se vsunul
mezi Evropu a Afriku s Asií jako překážka islám, ohrožující v budoucnu často samu
Evropu. V islámských zemích Malé Asie a severní Afriky se udržely jen skromné zbytky
křesťanství. Křesťanství bylo podstatně omezeno jen na Evropu, a když se křesťanství
rozštěpilo na východ a západ, byla římskokatolická církev omezena dokonce jen na Západ.
Pokus prolomit islámskou bariéru nadlouho ztroskotal.
Posledním krokem k ochuzení a zúžení západní církve byla posléze reformace 16.stol. Po
ztrátě největších částí severních zemí zůstala katolická církev omezena skoro výhradně na
jihozápadní Evropu. Posledními baštami křesťanské Evropy byly po dlouhou dobu Itálie a
Španělsko.
Je možno pokládat za řízení Boží prozřetelnosti, že církvi právě v této době připadly nové
úkoly světové misie, období velkých zeměpisných objevů. R. 1500 objevil Portugalec Cabla
Brazílii. R. 1516 dosáhli Portugalci Číny, r. 1542 pronikli do Japonska . Stejně úspěšní byli
v tu dobu Španělé. Janovan Kolumbus objevil v jejich službách r. 1492 Ameriku. Fernando
Cortéz se r. 1519 zmocnil Mexika, r. 1520 následovalo objevení a dobytí Chile, Argentiny a
1532 Peru. Nad říší Karla V. slunce nezapadalo.
Jedním z hlavních motivů k těmto podnikům vedle touhy po činech a dobrodružství,
hospodářských apolitických zájmů, byla také misijní horlivost. I divocí dobyvatelé se cítili
zavázáni k šíření křesťanství u přemožených národů. Jejich metody byly však často násilné.
Vždycky s sebou přiváželi misionáře. Jejich spolupráce s dobyvateli však nebyla požehnaná,
zavinila, že v zámořských zemích křesťanství nesplynulo s domorodými kulturami.
Koloniální politika Portugalců a Španělů a násilné obracení na víru vedly k tomu, že
domorodcům se jevilo křesťanství jako náboženství utiskovatelů. /Proto asi domorodí
Mexičané těžko přijímali víru. Velký zvrat způsobilo až slavné zjevení P. Marie
v Quadalupe/.
Na tyto nespravedlnosti ukazuje mj. celá desetiletí trvající zápas ušlechtilého dominikánského
misionáře Bartolomé Las Casas /1474-1566/ o lidsky důstojné zacházení s indiány.
Zdokumentoval krutou genocidu indiánů, jejich odvlékání do otroctví španělskými
conquistadory, odjel do Španělska a požadoval zákrok císaře Karla V. Po vleklých
teologických disputacích se zastánci názoru, že prý indiáni nejsou lidmi, mu dal Karel za
pravdu a zakázal jejich odvlékání do otroctví a vydal nařízení na jejich obranu. Nicméně
Amerika byla daleko. Nebyl jediným mezi misionáři, kdo zavrhoval násilí při misiích –
Jedinou velkou obžalobou násilí je život a působení sv. Petra Clavera/+1654/ , otce černochů
a otroků.
Vedle snah těchto jednotlivých osobností o ochranu domorodců, existovaly „redukce“,
velkolepý podnik, který měl chránit indiány před vykořisťováním. Indiánská sídliště pod
vedením misionářů – bez přístupu jiných Evropanů- jednotlivě zřizovali už na poč. 16. stol.
dominikáni a františkáni. Většího významu dosáhly jezuitské redukce v Paraguaji. Ve 30
vesnicích žilo a pracovalo asi 100 000 Indiánů. Společně vyráběli a výnosy si rozdělovali
mezi sebou.Vedení spočívalo v rukou otců jezuitů. Ti také vedli náboženskou formaci.
Dobře spravované vesnice s četným dobytkem , čajovými plantážemi a řemeslně zručnými
Indiány se staly brzy cílem lovců otroků a misionáři nenašli jiné východisko než naučit
Indiány zacházet se střelnými zbraněmi. Když Španělsko odstoupilo r. 1750 Portugalsku
území se sedmi redukcemi, byla sídliště zpravidla dobyta vojenskými oddíly. Zrušení
jezuitského řádu v r. 1773 – portugalská území museli opustit jezuité už r. 1759 , Španělská
r. 1767 – znamenal zánik tohoto tak slibného experimentu.
Misie v Asii
V Indii a Japonsku působil také velký misionář sv. František Xaverský. Jako papežský
legát přišel z pověření portugals. krále r. 1542. Zemřel na cestě do Číny r. 1552. Jezuité zde
vyvinuli zcela jiné metody, jak dosáhnout úctu a důvěry svých hostitelů. Proto studovali
jazyky, zvyky a tradice země, a odívali křesťanské poselství do pojmů a hodnotových
představ jiných kultur. Jezuita De Nobili žil v Indii jako hinduistický bráhman. V Japonsku
bylo nevyhnutelné ovládnout pravidla vybrané zdvořilosti. Proto se František Xaverský, který
všude vystupoval jako prostý kněz, vystupovat tam v plném lesku papežského legáta. V Číně
zase byli vzdělaní posluchači. Dva jezuité, Matteo Ricci a Adam Schall, pronikli díky
svému vzdělání v astronomii a matematice až do Pekingu a získali císařovu důvěru. Tato
deeuropeizace křesťanství /např. misionáři dovolovali čínským křesťanům dál uctívat jejich
předky/, mnohým teologům připadala jako ohrožení podstaty křesťanství. “Spor o rity“ v 17.
stol. skončil zákazem dosud dovolených asijských zvyků. To byl konec slibného šíření
křesťanství v Číně.
Osvícenství a jeho boj proti církvi
Předtím ještě několik slov o situaci ve Francii
Na papežský stolec se dostává Inocenc XI. Zbožný asketa . Za jeho pontifikátu došlo
k definitivnímu zastavení turecké expanze do Evropy, když polský král Jan III. Sobieski
osvobodil r. 1683 obleženou Vídeň z tureckého obklíčení. Od té doby mohli Turci jen
ustupovat. Tento zlom ve válce s Turky je mimo jiné přičítán i modlitbám papeže Inocence.
Papež Inocenc se dostal do konfliktu s francouzským „králem Slunce“ Ludvíkem XIV.
Především je nutno zmínit nový nebezpečný blud, jansenismus, který se rozšířil hlavně ve
Francii. Jeho zakladatel, bikup Cornel Jansen z Belgie, popřel mírnějším způsobem než
Luther svobodnou vůli po prvotním hříchu v člověku. Hlásal Boha ve smyslu starozákonní
tvrdosti, zdůrazňoval jeho přísnost na úkor milosrdenství. Hlavním střediskem jansenismu
se stal klášter Port Royal u Paříže. Jansenistickým viděním světa byli nakaženi i mnozí
biskupové. Klášter často navštěvoval filozof a náboženský myslitel Blaise Pascal. Největšími
odpůrci jansenistů byli jezuité. /Jansenisté za to je ostře kritizovali pro údajnou laxnost
v morálce/. Jansenismus vnesl do života a zbožnosti lidí ponurost a strach z trestajícího
Boha. Papežové odsoudili brzy jansenismus jako blud. Některé jeho tendence se však dlouho
udržely zejména v duchovním životě. – Bezpodmínečná poslušnost duchovního vůdce,
vzdalování od svatého přijímání ze strachu před zneužitím ap. Jeho vliv úplně končí až
koncem 19. stol.
Jansenisté vystupovali proti papežství a zdůrazňovali nezávislost místních biskupů.
Proto byli podporováni ve Francii jak mnohými biskupy, tak i králem Ludvíkem XIV., který
až na sklonku života se odhodlal vystoupit ostřeji proti jansenistům a nechal zbourat klášter
Port Royal.
Ludvík XIV. usiloval o nezávislost francouzské církve na papeži. Biskup Bossuet
vypracoval r. 1682 tzv. „čtyři články galikánských svobod“, kde popřel pravomoc papeže
vyhlašovat dogmata, neboť to spadá do kompetence všeobecného koncilu. Dále
zakazoval cokoliv nařizovat francouzské církvi, všechny papežské výnosy musí mít
schválení krále. Panovník si také vyhrazoval přednostní právo při jmenování biskupů.
Tento církevně - politický směr, zvaný galikanismus napáchal ve francouzské církvi velké
škody. „Sluneční král“ se obklopil přepychem a nádherou, zatímco poddaný lid strádal. Měl
celou řadu milenek. Církevní hodnostáři na něm závislí, si jej nedovolili kritizovat. Proto
také hněv lidu za francouzské revoluce proti králi, padl také na církev. Inocenc XI. odsoudil
galikanismus jako svévoli vůči církvi.
Osvícenství
Dlouho před bouřlivými událostmi Francouzské revoluce bylo možné rozpoznat v četných
příznacích proměnu vědomí.
Nabízela se otázka, zda víra vůbec obsahuje poznatky, ke kterým by nemohl rozum dospět
sám. Ba dokonce, zda je víra, nakolik není ospravedlnitelná rozumem, vůbec legitimní.
Tímto směrem se ubíralo nejprve anglické myšlení. Jako rozumné teď platilo to, co buď bylo
absolutně jasné, nebo co bylo možné dostatečně doložit. Všechny výpovědi víry, jež nutně
nevycházely z rozumového uvažování, nebo které nebyly pochopitelné, musely tedy být
škrtnuty. Tento postup se jevil o to nezáludnější, že podle panujícího přesvědčení bylo
náboženství samo požadavkem rozumu. Ateismus odmítal i nepřítel církve Roebespirre.
Vyslanec anglické koruny v Paříži lord Herbert z Cherbury, došel na svých četných cestách
k názoru, že všem náboženstvím je vlastních pět zásad: víra v existenci Boha /a jeho
uctívání/, požadavek ctnosti a zbožnosti /pohrdání hříchem/, potrestání hříchů v životě
pozemském i na věčnosti/. Jevilo se to jako vystižení podstaty křesťanství rozumovým
poznáním, a proto zjevení nad to sahající, nebylo ani nutné ani přípustné, protože nebylo
přístupné rozumu. Ještě dále zašel David Hume /1711-1776/: „Na počátku nebylo všem
společné přirozené náboženství, které pak bylo kněžími zfalšováno, nýbrž náboženství se
rozvíjelo jako dějinný proces. Ve své bezmocnosti povýšil člověk na božstvo nejprve síly, které
jej ohrožovaly nebo zachovávaly, a teprve pozvolna se prosadil monoteismus, odpovídající
rozumu“.
S vysvětlením náboženství jako „přirozeného“, byla redukována role Krista, Vykupitele,
Učitele lidstva, kterého nahradili přece jen jasněji formulující filozofové. Potřebnost
náboženství byla mimo to omezena na dobu, pokud člověk nedokáže jinak naplnit své
potřeby.
Rychlé rozšíření tohoto“deismu“, jenž pak zapustil kořeny ve Francii a v Německu, nejde
vysvětlit pouze jen jeho rozumovou přitažlivostí. Znamenal také uniknutí nárokům církve.
Myšlení najednou požívalo nové svobody bez špatného svědomí. V Evropě zdomácnělo
„Volnomyšlenkářství“.
Osvícenství teď přirozeně zahrnulo církev, představitelku opačného smýšlení, polemikou a
útočností. Hlavním duchaplným a ironickým posměváčkem byl Voltaire/+1778/. Ačkoliv
hlavním cílem jeho útoků se stala netolerance katolické církve, nešetřil ani jiné autority.
Narážel všude, kam přišel, ve všech zemích, panovnických dvorech.
Na jeho příkladu je vidět, že nové myšlenky nebyly jen vzpourou proti církvi, ale že
postihovaly všechny absolutistické vlády, i když ty ještě míru nebezpečí nepociťovaly,
neboť myšlenek osvícenců využívaly k získání vlastního prostoru proti organizované církvi.
Státní církevnictví slavilo největší triumf v Katolickém Rakousku, kde cisař Josef
II./1780-1790/, „osvícený“ syn Marie Terezie , použil systému absolutní státní
svrchovanosti nad zemskou církví /=josefinismus / k tomu, aby prováděl svémocné
reformy, činil si nárok na církevní jurisdikční práva a rušil ve velkém rozsahu kláštery a
církevní ústavy. Když Pius VI. osobně přijel do Vídně, aby intervenoval, zažil trpké
zklamání a dostalo se mu dokonce i těžkých urážek. Vážnost papežství byla v té době opět na
nejnižším bodě.
Evropské národy ovládl duch „osvícenství“. Tisíce let stará představa o světě se hroutila. Za
cíl nového hnutí označil Immanuel Kant r. 1784 osvobodit a za dospělého prohlásit
autonomního člověka, který je schopen užívat svého rozumu bez vedení někoho jiného.
Moderní lidstvo vděčí osvícenství za mnoho. Nelze si bez něj moderní svět představit. Bylo
to poslední velké duchovní hnutí, které se zmocnilo veškerého západního myšlení, včetně
obou Amerik. K vymoženostem osvícenské doby patří také vybojování všeobecných
lidských práv, která byla poprvé zakotvena v prohlášení americké nezávislosti r. 1776. I
volný rozvoj vědy a celé novodobé kultury má z velké části základ v osvícenství.
Zjevenému křesťanskému náboženství a zvláště katolické církvi způsobil ovšem
sebejistý racionalismus osvícenců jednu z největších krizí v jejích dějinách. Někteří už
viděli podstatu náboženství pouze v harmonickém rozvíjení ušlechtilého lidství. –
Křesťanství bez Krista, bez zjevení a bez vykoupení! Křesťanství jako čistě humanitní
výchovný činitel. Racionální deismus byl jen předstupeň moderního agnosticismu, ba
ateismu. Šířilo jej nejen svobodné zednářství, které se ustavilo r. 1717 v Londýně, ale
deismus se mocně projevoval jako životní názor básníků, umělců a učenců ještě v 19. a 20.
stol. Ve Francii si počínal proticírkevně. Diderot, d´Alembert, Voltaire, - brzy zahrnuli
potupou a pohrdáním vše, co bylo věřícímu křesťanu posvátné. Voltaire vyhlásil církvi boj na
život a na smrt. Toto popuzování mělo krvavou dohru ve Francouzské revoluci.
Zrušení jezuitského řádu
Zrušení jezuitského řádu,které provedly hlavní evropské vlády, muselo vzniknout z úmyslu
zmenšit vliv církve. Silou, působící proti královskému absolutismu, nebyly pouze university
a školy, v nichž jezuité formovali duchovní elitu země. Ještě více vadila důsledná věrnost
papeži a nad státy se rozpínající vlastní centralizovaná organizace. Tažení proti jezuitům
zahájilo Portugalsko, kde spravoval státní záležitosti markýz de Pombal / byl již praktickým
ateistou/, který chtěl provádět reformy v duchu osvícenství, ale diktátorskými prostředky. R.
1759 vypověděl jezuity ze země, totéž učinila r. 1762 Francie a r. 1769 Španělsko.
Všechny tyto země pak zpracovávaly papeže, aby řád úplně zrušil. Španělský vyslanec
Monino pohrozil vyhnáním všech řádů ze Španělska a předložil papeži návrh na bulu ke
zrušení řádu. Klement XIV. se vzpíral, ale nakonec podlehl. Tak se stalo, že papež se musel
zbavit těch, kteří skrze zvláštní sliby byli jeho služebníky nejposlušnejšími.
Když se po vítězství nad Napoleonem v r. 1815 spojily hlavy Rakouska, Pruska a Ruska do
Svaté aliance, aby vedly svoje poddané „v duchu Písma svatého“, a jako „otcové rodin“, byl
také na naléhání knížat , kteří v tom viděli, po zkušenostech Francouzské revoluce, vhodný
prostředek k výchově mládeže k úctě k Bohu a k poslušnosti králi, jezuitský řád obnoven.
Velká francouzská revoluce
14. července 1789 byla dobyta Bastila. Nebyli v ní političtí vězňové, jak šířila fáma, ale pouze
7 kriminálních zločinců.To byl počátek Francouzské revoluce, jejíž bouře brzy zachvátila
celou Evropu. Zpočátku se nejevila proticírkevní. Značná část biskupů stejně jako šlechty
vyznávala osvícenské ideály, biskup Talleyrand navrhl, aby veškerý církevní majetek byl
vyvlastněn, a pomohlo se tak finanční tísni. Osvícenci se domnívali, že teprve teď nastoupí
éra rozumu, volnosti a bratrství. Proto církevní představitelé /kteří měli povětšinou
osvícenského ducha/, neprotestovali ani r. 1790, kdy byly zrušeny všechny kláštery, řeholníci
a řeholnice byly internováni. Řeholní klérus byl v naprosté většině pravověrný a nepodléhal
osvíceské propagandě, proto musel být zlikvidován. Pravověrné postoje zastávala i většina
diecézního kléru. R. 1790 vyhlásilo Národní shromáždění tzv. civilní konstituci kléru. Počet
biskupství byl silně zredukován, biskupové měli být voleni od farářů, ti zase od lidu.Většina
biskupů a církevních hodnostářů uprchla do zahraničí, emigrovala také asi 1/3 kněžstva,
z celkového počtu asi 100 000. Zbylí kněží se rozdělili na tzv. přísežné a nepřísežné. Přísežní
odpřísáhli zmíněnou konstituci. Nastalo první pronásledování. Bylo zatčeno 3600
nepřísežných kněží a deportováno do francouzských kolonií v Americe. 191 nepřísežných
kněží a laiků bylo popraveno. To byla éra tzv. konstituční monarchie. R. 1792 byla zrušena
monarchie, prchají král Ludvík XVI. byl zatčen. Národní konvent vyhlásil republiku a krátce
nato i zákaz katolických bohoslužeb.
V červnu 1793 se zmocnili vlády největší radikálové, zv.jakobíni, podle zrušeného kláštera
sv. Jakuba, kde se scházeli. V jejich čele stáli M.Robespierre, G.J. Danton a C. Desmoulins.
Jakobíni rozpoutali hrůzovládu. Zavedli povinný kult rozumu. Odpadlý pařížský arcibiskup
Gobel předal katedrálu Notre Dame jakobínům, aby ji upravili jako svatyni tzv. kultu rozumu.
Posadili barovou zpěvačku na oltář a Pařížené se jí měli klanět. Gilotina pracovala od rána do
večera. Mezi popravenými byli spolu s králem a královnou stovky kněží a řeholnic. Teror
zasáhl celou Francii. Jakobíni využili jako záminku povstání v kraji Vendée, které vyvolali
rolnící, věrní katolické víře a monarchii. Povstali se zbraní v ruce. Jakobíni rozpoutali teror na
celém francouzském venkově. Nejhůře si počínal ministr vnitra Josef Fouché – „lyonský
kat“.V okolí Lyonu nechal shromáždit všechny venkovany, kteří se odmítli vzdát katolické
víry i se ženami a dětmi nad obrovskou propastí a dal je v počtu asi 200 000 postřílet z děl.
/Stefan Zweig -“Josef Fouché“/. Bilance jednoho roku teroristické vlády jakobínů je otřesná –
jen v Paříži bylo sťato 8000 osob, v celé Francii padly za oběť statisíce lidí.
Francouzská revoluce je předzvěstí novověkých totalitních diktatur s hektakombami mrtvých
obětí.
Bylo srovnáno se zemí více než 2000 kostelů a klášterů vysoké umělecké hodnoty /např.
Cluny/.
Popravou Robespierra padá jakobínská diktatura, ale ne útlak církve. Francouzská vojska
dokonce podnikla ozbrojený útok na Řím. Papež Pius VI. byl zajat, deportován do Francie a
držen v internaci na zámku Valénce, kde r. 1799 umírá.
Nepřátelství ke křesťanství přestalo teprve tehdy, když vítězný mladý generál Napoleon
Bonaparte r. 1799 státním převratem svrhl direktorium.
Nábožensky byl Napoleon úplně indiferentní. /Mj. také svobodný zednář/. Náboženství
považoval pouze za politického činitele. Aby obnovil ve Francii pořádek, uzavřel r. 1801
s papežem konkordát. Církev se vzdala zabraného majetku. Stát za to převzal vyplácení
mzdy farářům. Biskupství měla být nově vymezena a obnovena. Napoleon tajně připojil
článek, kterým byly vymoženosti konkordátu zase zrušeny. Papež proti tomu marně
protestoval. Pius VII. vytrpěl od Napoleona ještě hodně těžkostí. R. 1804 se dal zvolit za
císaře Francouzů. Papež ho pouze pomazal korunu si vložil Napoleon na hlavu sám. R.
1808 nechal obsadit Řím a církevní stát. Papež byl uvězněn, internován ve Fontaineblau
u Paříže. Napoleon na něm chtěl vynutit, aby se vzdal církevního státu.
Když se Napoleonovo panství zhroutilo, mohl Vídeňský kongres /1814-15/ provést nové
uspořádání Evropy.
Všude, kam pronikla napoleonská vojska, byly zaváděny revoluční vymoženosti. Pro
Německo měla velký význam sekularizace. Usnesení říšské deputace v Řezně /1803/
nařídilo vyvlastnění a sekularizaci 22 arcibiskupství a biskupství, 80 říši bezprostředně
podléhajících opatství a více než 200 klášterů. Tím pozbyla německá církev materiální
základnu a oporu v říši. S duchovními mocnostmi zaniká 18 katolických univerzit.
Ochuzená církev mohla teď Dělat pro vzdělání svých členů jen málo. Na druhé straně se
církev zbavila pout a zastaralých přežitků, byl odstraněn šlechtický monopol při
obsazování biskupství a vyšších beneficií. Škrtem pera zmizel starý feudální řád a
rozdíly mezi vyšším a nižším klérem. Církev ochuzená a zbavená moci vstupovala do
nového vztahu klidu. Biskupové, kněží a věřící si byli mnohem bližší. Mohla vzniknout
lidová církev 19. stol.