helmut krtzl

HELMUT KRÄTZL
Oživující a blokující napětí v naší církvi
Křesťanské církve v Evropě se v posledních desetiletích dostaly díky hluboko sahajícím
změnám ve společnosti do nové situace, která v dějinách ještě nikdy nenastala. Při vší
různosti jednotlivých zemí byly dříve silně spoluurčujícím faktorem; v řadě zemí byla ta či
ona církev ve většině, téměř uzavřené společnosti byly duchovně formovány církví. Dnes
musí své místo v pluralitní, v mnoha ohledech sekularizované společnosti, teprve najít. Pro
katolickou církev přinesl výrazný obrat II. vatikánský koncil: Zapůsobil směrodatně co se týče
nového postoje církve vůči společnosti, vedl však k polarizaci v církvi samotné.
Chtěl bych zde hovořit pouze o napětích uvnitř katolické církve. Před očima mám zvláště
situaci v Rakousku, která je srovnatelná se situací v mnoha ostatních zemích takzvaného
Západu. Skutečnosti v zemích, které byly pod komunistickou nadvládou, jsou mi méně
známé. Avšak problémy, které máme na Západě, nastoupí jistě také v církvích na Východě - i
když s časovým zpožděním.
1. NAPĚTÍ MOHOU BÝT OŽIVUJÍCÍ, ALE TAKÉ BLOKUJÍCÍ
Katolická církev prožívá dnes po celém světě velká napětí. Napětí jsou znamením pohybu,
vnitřních sil. Mohou být příznakem nového života, jako třeba bolesti před narozením dítěte. K
životu patří vývoj, nemůže zůstat stále stejný. Napětím vznikají přesuny, mnohé staré musí
ustoupit, aby uvolnilo místo novému. Tyto síly potřebují k rozvinutí svobodný prostor,
prostor pro život, ale také vazbu, aby se nestaly divoce bujícími.
V katolické církvi se ukazují tyto projevy života ve vzrůstu vlastní iniciativy, v uvědomělém
životě obce, v nových formách liturgie a pastorace, v nových tendencích v teologii a hlásání,
v hnutích různého druhu, ve zdůraznění nových forem spirituality, ale též ve vzrůstající
kritice. Kde se toto vědomě děje, kde si lidé uvědomují, že jsou součástí celku, že mají
zodpovědnost za to společné, kde je přitom vnímán a chráněn jednotlivec ve své
samostatnosti, tam jsou s tím spojená napětí vítána, neboť podporují život.
Napětí však mohou působit také rušivě: když násilně omezují životní prostor druhých, když se
hnutí vůči sobě vymezují nebo když jde ve výměnách názorů pouze a jen o vítězství a
porážku, když smí takříkajíc zůstat jen jeden. Napětí jsou v životě církve nejvíce škodlivá,
když si uvnitř církve nárokují a spotřebovávají všechny síly tak, že již nezůstává žádná pružná
síla pro službu směrem ven, když produkují zranění a ochromující rezignaci. Tím jsou
odrazováni nebo zcela vyhnáni vitální, angažovaní lidé, možná ti „nejlepší“.
Výměny názorů v pokoncilní době mají vedle mnoha dobrých zároveň také smutné následky.
Napětí však nemohou být uvolněna potlačením, nýbrž jen přiměřeným zpracováním, přičemž
je třeba učinit zřejmým jejich pravý smysl a jejich konstruktivní orientaci. To bych chtěl nyní
ukázat na několika konkrétních příkladech.
2. ROSTOUCÍ NAPĚTÍ MEZI SVĚTOVOU CÍRKVÍ (CENTRÁLOU) A MÍSTNÍ CÍRKVÍ
Toto napětí je zcela přirozené: Jako každá centrála i světová církev usiluje o jednotnost,
někdy směřující až k uniformitě, chce ji chránit a vymezit, zatímco místní církev hledá svou
samostatnost. V prvním tisíciletí byla církev založena silně synodálně, ve druhém tisíciletí se
rozvinula rostoucí centralizace. Tato tendence dosáhla svého vrcholu v I. vatikánském koncilu
jednostranným zdůrazněním papežského úřadu. Měli bychom si zpětně ještě jednou postavit
před oči, jakým napětím to dalo vzniknout již během I. vatikánského koncilu, která však byla
nakonec potlačena. II. vatikánský koncil tato napětí vědomě uchopil a přiznal se k tomu, že
církev žije „v a z místních církví“ 1 a tím přísluší lokálním církvím vysoká míra samostatnosti
a vlastní zodpovědnosti.
Toto napětí mezi centrálou a místními církvemi by nemělo činit zřetelnější pouze podstatu
církve samotné, nýbrž by mělo také obohacovat aktuální život církve. Teprve pak bude možná
žádaná inkulturace a v různých oblastech velmi rozdílným způsobem nutná obnova. Tyto
varianty obnovy se ukazují v probuzeních na různých kontinentech: nové oživeni teologie
nastalo v zemích Latinské Ameriky, kde život z evangelia způsobil změnu struktur a nalezl
porážku v takzvané „teologii osvobození.“ 2 V Africe stojí například v popředí obnova a
inkulturace liturgie, jak o ni usiloval v roce 1989 zesnulý kardinál Malula z Kinshasy 3 . Z
Dálného východu přišly nové filosofické impulsy. Především se však místní církve snažily
získat spoluzodpovědnost při obsazování biskupského stolce, najít kandidáty, kteří by
odpovídali jak aktuálním požadavkům lokální církve, tak by také v dostatečné míře měli
důvěru mnohých polarizovaných skupin. To vše mělo přispět k tornu, aby byl život obecné
církve vytržen z uniformity, z „evropocentrismu“, aby se stala světovou církví. S větší
samostatností ovšem měla růst též spoluzodpovědnost za světovou církev. Centrála - řekněme
Řím - by měla vyžadovat ‚jednotu“ a zažalovat někoho z jejího nedodržování pouze v případě
jejího vážného ohrožení, jinak by však měla dokonce napomínat a vyzývat k větší
samostatnosti.
Napětí mezi světovou a místní církví však působí ochromujícím způsobem, když roste
centralismus, když jsou úkoly a zodpovědnosti jednotlivých biskupů až po ty nejmenší
předepisovány Římem, když nemají biskupské konference vůbec žádnou samostatnost, a když
vzácná instituce římských „biskupských synod“ nemůže už vůbec ničím přispět k dalšímu
rozvoji v učení a praxi. Tato „napětí shora“ vedou k tomu, že místní biskupové ze strachu,
falešné poslušnosti, někdy dokonce z pohodlnosti již nedbají na svoji vlastní plnou moc a
zodpovědnost, nýbrž čekají na instrukce a značně omezují nebo brání novým věcem ve vlastní
diecézi s odvoláním na „nutnou jednotu“.
3. ÚŘAD A CHARISMA V ROZPORU
Už v prvotní církvi se setkáváme se spolupůsobením a částečně také s konkurencí úřadu a
charismatu. V pavlovském smyslu je charisma „z milosti pramenící, Duchem svatým aktuálně
darované uschopnění k životu a službě v církvi.“ 4 Mladá církev zná množství úřadů, služeb,
charismat, která se často dokonce pronikají. V průběhu dějin se úřad v církvi, a sice to, co je
předáváno svěcením, stal určujícím faktorem, který zajisté také probouzí a podporuje
1
2
3
4
II. vatikánský koncil, Konstituce Lumen Gentium, odst. 23.
2 Srov. k tornu 1. ELLACURIA-J.SOBRINO (Hg.), Mysterium Liberationis. Grundbegrií der Theologie der Bef Luzern
1995.
Srov. k projektu L. BERTSCH, Laien ais Gemeindeieiter. Em afnkanisches ModelI, Freiburg Basel-Wien 1990.
H. MÜHLEN, „Charisma“, In: Praktisches Lexikon der Spiritualität, Freiburg-Basel-Wien 1988, str. 183.
charismata, především však ohraničuje a vymezuje podle konkrétních, často právních kritérií.
Katolická církev se v průběhu staletí stala - v každém případě podle vnějšího zdání - církví
kléru. Napětí v církvi mezi úřadem a charismatem byla nezřídka ukončena úřadem s výzvou k
poslušnosti, nebo určitým ukázněním.
Druhý vatikánský koncil ve svém novém vidění církve znovu odkryl mnohotvárnost
charismat a spoluzodpovědnost „nevysvěcených“, „laiků“. Znovu uchopil starý pojem
„všeobecného kněžství všech“ a právě tak výstižný obraz církve jako „Božího lidu“, který
zahrnuje hierarchii i laiky. V tomto „Božím lidu“ sice existují „různé služby, avšak nakonec
jen jedno povolání.“ 5 Laici jsou tedy více než jen objektem církevního opatrování, nejsou
„stádem“, nýbrž spoluzodpovědnými členy církve.
Tyto různé „služby“ na základě „jednoho povolání“ vedly k plodným napětím. Sami laici
převzali zodpovědnost při formování a budování obcí, často právě tam, kde chybí vysvěcený
kněz. Kde se uchytily partnerské modely vedení, vnesli laici do hledání rozhodnutí své vlastní
„zkušenosti ze světa“. Zájem laiků o teologické vzdělávání silně vzrostl. Jím se speciálně
uschopňují k vykonávání pro církev tak nenahraditelné služby přivést „smysl víry“, „sensus
fidei“, k nalezení pravdy a také ke zkorigování mnohých vzniklých jednostranností a
chybných tendencí ve vývoji. Plodným se toto napětí stává a zůstává, když laik pozná a
vykonává vlastní zodpovědnost, a když si úřad nečiní mocenský nárok na „charismata“ a
naopak. K praktikování této napínavé spoluexistence k blahu církve je jistě zapotřebí mnoho
zácviku a duchovního prohloubení na obou stranách.
Napětí mezi úřadem a charismatem působí ochromujícím způsobem tam, kde není uznáváno
toto povolání laiků a tím i jim vlastní kompetence, když je jim například neustále
naznačováno, co všechno nesmějí dělat, místo aby byli povzbuzování k větší samostatnosti. Je
absurdní a působí zhoubně pro církev, když je příliš velká aktivita laiků považována za
příčinu rostoucího nedostatku kněží, když není dále promýšlen a aktualizován nový důraz
koncilu na všeobecné kněžství. Jak je situace momentálně napjatá, ukázala „Instrukce k
některým otázkám o spolupráci laiků na službě kněží“, a sice jak v dikci dokumentu, tak také
v jeho často velmi vzrušené kritice. Tehdy jsem v jednom novinovém článku stručně shrnul
svou kritiku této instrukce: „Přál jsem si, aby instrukce z Říma učinila lokální církve
odvážnými rozpoznat znamení doby a regionálně zkoušet realizovat to nové. Takto však bylo
sepsáno to tradiční, angažovaným laikům byla vzata odvaha a tím byla také postavena
překážka vanutí Ducha v dnešní době.“ 6
4. UČITELSKÝ ÚŘAD A TEOLOGIE
VE SPOLEČNÉM HLEDÁNI PRAVDY
Možná že už tento nadpis zní mnohým „heretický“. Nemá učitelský úřad opatrovat a chránit
„depositum fidei“, tedy poklad víry, a teologie ho naproti tomu hlásat a hájit? Přece se však
odvažuji použít tento nadpis: „ve společném hledání pravdy“, protože jsem osobně zažil, jak
právě na II. vatikánském koncilu bylo toto napětí mezi učitelským úřadem a teologií nesmírně
plodné.
5
6
J. RATZINGER, Uvod in: Zweites Vatikanisches Konzi Konstitution über die Kirche, Münster 1965, str. 12 (dále jen J.
RATZINGER 1965).
H. KRATZL, Dem Wehen des Geistes Sehranken gesetzt, v: Die Furche, Wien 29.1.1998, 8. K tomu srov. také: P. H Und
dennoch... K - Kritik - Ermutigungen, Freiburg i.Br. 1998.
Papež Jan XXIII. ve svém zahajovacím proslovu doslova řekl: „Naším úkolem není jen tento
vzácný poklad opatrovat, jako bychom se měli starat pouze o starožitnosti. Nýbrž chceme se s
horlivostí a beze strachu věnovat úkolu, který vyžaduje naše doba. Tak pokračujeme v cestě,
kterou šla církev v průběhu dvaceti staletí.“ 7 A sám papež stanovil, aby všichni na celém
světě, kteří se přiznávají ke křesťanské, katolické a apoštolské víře, očekávali „skok vpřed“.
Tento skok vpřed se zdařil, protože tehdy biskupové, nositelé učitelského úřadu, jedinečným
způsobem spolupracovali a usilovali o pravdu spolu s nejlepšími teology světa. Nebylo to bez
napětí, avšak vedlo to k velkým úspěchům. Skoro všechny dokumenty byly nejprve
koncipovány zcela ve stylu a způsobu argumentace „staré teologie“. V důsledku spolupráce
teologů a biskupů však potom práce na těchto dokumentech nabrala nový, často nečekaný
směr.
Z tohoto plodného napětí se až příliš brzy po koncilu stalo znovu klima obávané nedůvěry,
cenzurování, omezování a vymezování teologů. Nehledě na několik případů výtek ohledně
nauky se obecně ukazuje stále úzkostlivější tón římských prohlášení. Za zmínku zde stojí obě
instrukce Kongregace pro nauku víry ohledně „teologie osvobozeni“ z roku 1984 a 1986,
instrukce „O povolání teologů v církvi“ z roku 1990, list Kongregace pro nauku víry „O
některých aspektech církve jako communia“ z roku 1992, nebo konečně encyklika „Veritatis
splendor“ z roku 1993, která byla očividně namířena proti názorům v oblasti nauky mnohých
dnešních morálních teologů, aniž by zmínila jejich jména. Růzností úkolů podmíněné napětí
mezi učitelským úřadem a výzkumem by měli učinit plodným především ti biskupové, kteří
sami byli dříve profesory teologie a částečně během svého působení jako profesoři razili
teologický pokrok s velkým nasazením a vědeckou kompetencí.
5. SPIRITUALITA VERSUS AKTIVITA
Právem si dnes v církvi stěžujeme, že je příliš málo „spirituality“, že převládá příliš mnoho
aktivismu, všechno se zdá být naplánovatelné, že třenice o struktury utlačuje přednostní
pozornost zaměřenou na vnitřní život a zbožnost. Ostře kritický pohled: Počet kněžských a
řeholních povolám hrozivě klesá, v rodinách je sotva ještě předávána víra, ve společnosti mizí
bázeň před Svatým, dokonce v mnohých formách obnovené liturgie tato bázeň chybí.
Uprostřed většiny jinak smýšlejících se cítí nemálo lidí v úsilí o život z víry opuštěno; být
vystaven vlivům sekulární společnosti je někdy těžké, proto lidé hledají bezpečí mezi stejně
smýšlejícími. K dospělosti a samostatnosti v rozhodování je sice vyzýváno, sotva je však
někdo k tornu vychováván. Láska k církvi je ve vnímání mnohých poškozována masivní
kritikou z vnějšku i zevnitř, o nadšeni pro církev a radost z ní a v ní je ve všedním dni církve
opravdu nouze.
Ve stejné době vznikají nová hnutí, nazývaná „movimenti“, nová náboženská společenství,
jejichž počet je tak velký, „že by bylo zapotřebí rozsáhlého rejstříku, kdybychom je chtěli
všechny registrovat.“ 8 Stávají se útočištěm mnohých dosud zklamaných a hledajících
katolíků, těší se stále větší přízni církevní vrchnosti, především také ze strany papeže.
Kardinál Ratzinger hovořil o těchto hnutích a o jejich teologickém místě v církvi na jednom
velkém kongresu v Římě 27. května. 1998 velmi pochvalně. 9 Pro něj bylo setkám s hnutími
7
Řečic dokumentována a interpretována vL. KAUFMANN, N. KLEIN: Johannes XXIII. Prophetie im Vcrmáchtnis.
FreiburglSchweiz-Bng 1990, str. 134.
8
Ch. SCHÓNBORN, Neue geistliche Bewegungen: Chanccn und Gefahren, v: Die Menschen, die Kirche, das Land, Wien 1998,
str. 25-32 (dále jen Ch.SCHONBORN 1998).
9
Zdokumentováno mezi jinými také v: Deutsche Tagespost 28. 5. 1998, str. 5 a násl.
jako „Neokatechumenát“, „Communione e liberazione“, „Focolarini“ na začátku
sedmdesátých let „zázračnou událostí.“ Zakusil přitom vzlet a nadšení, se kterým lidé z těchto
hnutí „prožívali víru, a z radosti své víry museli předávat také ostatním to, co jim bylo
darováno.“ V protikladu k analýze Karla Rahnera týkající se „zimní periody“ v církvi se jemu
zdá, že nastalo ‚jaro“. Kardinál Schönborn sází ve vídeňské arcidiecézi na tyto „movimenti“
již několik let. Pod jeho vedením byl nedaleko Vídně založen vlastní kněžský seminář
„Neokatechumenátu“, „Redemptoris Mater“. Kněží z „Communione e liberazione“ převzali
jednu vídeňskou faru. Další fara byla svěřena „Společenství Sv. Jana“, které chce hned vedle
postavit dům pro noviciát. „Kristovi legionáři“ jsou připraveni založit osadu. „Společenství
blahoslavenství“ vede dům, „Malé sestry od Beránka O.P.“ žijí ve Vídni, sesterské
společenství „Dílo“ vykonává svoji službu ve stálém zastupování Svatého stolce u
mezinárodních organizací ve Vídni. Vedle toho se tvoří soukromé modlitební kroužky, které
jsou většinou určovány silně mariánsky. Kardinál Schönborn spatřuje v těchto hnutích něco z
„nových Letnic církve“, ve které doufal papež Jan XXIII. Všechna tato hnutí rozvíjejí silnou
angažovanost, ztělesňují radostné křesťanství, a pokud se jedná o mužská společenství,
vycházejí z nich velmi často kněžská povolání.
Všechno, zdá se, vypovídá o tom, že od těchto nových hnutí lze očekávat skutečně velký
přínos k obnově církve, to nechci v žádném případě popírat. Smíme však také - v zájmu nutné
obnovy církve - mnohé kriticky zkoumat a poukazovat na možná nebezpečí, o kterých ostatně
mluví také kardinálové Ratzinger a Schönborn v citovaných stanoviscích.
Předně považuji za nebezpečné vidět vůli k obnově po koncilu pouze v těchto hnutích a
přehlížet všechny ostatní snahy, které nenesou žádný speciální „název“, jako třeba často velké
nasazeni se v rámci farností, v charitativních a sociálních skupinách, onen tak velký počet
angažovaných laiků ve všech možných aktivitách. Zdá se mi, že kardinál Ratzinger představil
ve své promluvě na zmíněném římském kongresu církevní situaci v tomto ohledu příliš
jednostranně negativně, když řekl: „Ve skutečnosti se zdálo, že po velkém probuzení koncilu
k nám místo jara zavítal mráz, místo nové dynamiky únava. Dynamika se nacházela, zdálo se,
nyní zcela někde jinde - tam, kde se lidé chystali vytvořit si z vlastních sil a bez toho, že by
potřebovali Boha, lepší budoucí svět. Že svět bez Boha nemůže být dobrý, natož pak lepší, je
pro každého vnímavého člověka zjevné. Kde ale zůstal Bůh? Nestala se církev po mnoha
debatách a zmožená namáhavým hledáním nových struktur ve skutečnosti unavenou a
duchovně prázdnou?“ 10 Tato tak negativní bilance pokoncilního vývoje v církvi přehlíží na
jedné straně mnoha způsoby proběhlá obnovení, na druhé straně však zamlčuje, že únava a
rezignace nevychází pouze z „duchovní prázdnoty“, nýbrž také ze zklamání z mnohých
procesů v církvi, ano dokonce z očividné změny kurzu římských míst po počáteční vůli k
obnově ve smyslu koncilu. Velmi podrobně a, jak doufám, výstižně jsem tuto problematiku
rozebral právě ve své knize „Im Sprung gehemmt“ (pozn. překl. „Zaražena ve skoku ) 11
Při všem uznání mnohých duchovních probuzení a hnutí nejsou poukazy na možná nebezpečí
zbytečné. Sám kardinál Ratzinger je vidí, když je označuje jako „dětské nemoci“: „Byly
tendence k výlučnosti, k jednostrannému kladení důrazu, které způsobovaly neschopnost
zapojit se do života místních církví. Ze svého mladického elánu byla některá hnutí
přesvědčena, že církev by se musela jakoby vznést do jejich formy a do jejich výše a naopak,
že se ona nesmí nechat strhnout do někdy skutečně poněkud zkornatělé struktury.“ 12 Hovoří o
třenicích různého druhu, na kterých „měly svou vinu obě strany.“
10
11
12
10 J. RATZINGER 1965, str.5.
H. KRÁTZL, lm Sprung gehemint, Wien 1998.
J. RATZINGER 1965, str.5.
Také kardinál Schönborn vnímá nebezpečí, které je vlastní všem duchovním hnutím, „vidět
svou cestu jako cestu církve.“ 13 Žádné duchovní probuzení není odpovědí pro celou církev
určité doby. Také on poukazuje zřetelně na nutnost, aby duchovní hnutí sama sebe vědomě
„chápala jako součást, jako články církve, Těla Kristova a nepokoušela se být do jisté míry
církví v církvi.“ 14 Především varovně upozorňuje na to, že tato hnutí nemohou být garanty
svatosti, nýbrž že každý člen musí jít namáhavou cestou ke svatosti sám. „Členům
‘movimenti‘ často prospěje utkat se s nebezpečím duchovní pýchy tím, že se zahanbeně a
vděčně skloní před ‘zcela obyčejnými křesťany‘, kteří nejsou angažováni v žádné katolické
akci ani v žádném ‘movimento‘, a kteří jednoduše žijí ve svém všedním dni následování
Krista příkladným způsobem.“ 15
Chtěl bych vedle těchto nebezpečí soběstačnosti a nároku na absolutnost poukázat ještě na
další nebezpečí, jako například na nebezpečí propadnutí skupinovému egoismu. V angažování
se těchto skupin ve farnostech je často těžké rozlišit a vymezit, co dělají pro farnost a co pro
své hnutí. Bojím se, že křesťané někdy do těchto společenství „utíkají“, protože jsou rádi
ukryti v bezpečí a nechtějí se vypořádávat s „drsným světem.“ Existuje nebezpečí, že
dospělí právě v těchto linutích, ve kterých přebírá mnohá rozhodnutí společenství, ve kterých
je brán určitý druh poslušnosti jako kritérium askeze a vůbec ne jako kritérium víry, je
podvazována možnost skutečně dospět. Především často zjišťuji, že z těchto hnutí mohou na
jedné straně vycházet silné duchovní impulsy, které však na druhou stranu zaujímají vůči tak
nutné a stále ještě nenaplněné obnově v církvi relativně nezúčastněný postoj. Jejich láska k
církvi se ukazuje spíše v nekritičnosti než ve společné zodpovědnosti otevřít a obnovit církev
v duchu koncilu. Legitimitu určitého hnutí spatřuji v tom, jak dalece „je přínosem k budování
celku, přispívá k nutné obnově církve a pokouší se rozeznat znamení doby, skrze které chce
Bůh svou církev uvést na nové cesty.“ 16 Právě toto uvědomění si problému postrádám u
mnohých nových hnutí, která vykazují spíše restaurativní tendence než vůli k hluboko sahající
reformě.
6. RESTAUROVÁNÍ NEBO REFORMA?
Podle mne spočívá nejhlubší příčina mnohých napětí dnes v církvi v tom, že se nemůžeme
sjednotit na tom, zda jde o restaurování nebo reformu církve. To je napětí, které se nemůže
nikdy stát plodným, protože naznačuje dva protikladné směry.
Kdo pozorně analyzuje koncilní dění, všimne si, že tam šlo o reformu. Nebylo to tak od
začátku (kromě intencí papeže Jana XXIII.), jasně to však ukázalo dynamiku, která se - jak
smíme předpokládat - působením Ducha svatého prokázala v průběhu koncilu. Církev nechala
za sebou mnohé z minulosti, měla odvahu k novým věcem, chtěla se obnovit znamením doby
a ne pouze nově vynášet to zapomenuté.
Pokoncilní církevní politika, především od osmdesátých let ukazuje, že znovu jde stále více o
restaurování, že strach z nového roste a církev opět očekává větší jistotu ve zpětném uchopení
starého. Bohužel udávají konciliu texty, které jsou kompromisními texty, styčné body pro oba
směry. Ducha koncilu však můžeme rozpoznat pouze tehdy, když studujeme historii vzniku
13
14
15
16
Ch. SCHÖNBORN 1998, str. 30.
Ch. SCHÖNBORN 1998, str. 31.
Ch. SCHÖNBORN 1998, str. 32.
H. KRATZL, Demonstrieren - Spiritualisieren - Organisieren, In: Theologisch-praktische QuartaIschrit 145 (1997)2, str. 119.
textů a všimneme si, k jakému „skoku vpřed“ se církev na koncilu skutečně odhodlala. Henri
kardinál de Lubac jednou řekl: „Jenom nepřátelé církve chtějí, aby to zůstalo tak, jak to je.“ 17
7. JAK MŮŽE VZDĚLÁVÁNÍ DOSPĚLÝCH PŘISPĚT K UVOLNĚNÍ NAPĚTÍ NEBO K
TOMU, ABY SE NAPĚTÍ STALA PLODNÝMI
Společně jsme se tu sešli kvůli tématu „Nová religiozita - Fascinující? Matoucí?“ v rámci
Evropského katolického vzdělávání dospělých (FEECA) a já jsem zpracoval pro vzdělávání
dospělých téma „Oživující a blokující napětí v naší církvi“. Dovolte mi na závěr zmínit
některé velmi konkrétní důsledky vyplývající z tohoto tématu pro vzdělávání dospělých v celé
Evropě obecně a speciálně pak pro budováni vzdělávání dospělých v dříve komunistických
zemích. Jak může a má pomoci v této souvislosti vzdělávání dospělých?
• Naše vzdělávání dospělých má ukazovat věřícím křesťanům, ale také jiným
hledajícím lidem, co je v pozadí současných napětí v církvi. Nevznikají pouze kvůli nejisté
situaci církve v sekulární a pluralistické společnosti, nýbrž mají mnohé historické, teologické,
psychologické a církevně-politické příčiny.
• Má křesťanům zprostředkovat výzbroj, která jim umožňuje pochopit to, čím je církev
ve své podstatě, a jakou nepostradatelnou službu má právě dnes ve „světě“ vykonávat.
• Má dospělým lidem pomoci dojít k co největší možné zodpovědné samostatnosti a
odstavit či odbourat ochromující popř. matoucí strachy v takové míře, jak je to jen možné.
• Má povzbuzovat jednotlivé křesťany k reflexi jejich víry a provokovat je k životu z
víry právě v jejich prostředí.
• Má objasnit nutnost žít víru také ve společenství.
• To předpokládá nejen náboženské a historické vědomosti, stejně jako znalost
rozpoloženi dnešního člověka, nýbrž vyžaduje také pěstování vlastní, hluboce zakořeněné
spirituality (zde se můžeme mnohému naučit také od nových hnutí!).
Církevnímu vzdělávání dospělých v zemích bývalého východního bloku bych chtěl dodatečně
poradit následující:
• Je důležité systematický studovat koncilní texty, které byly před rokem 1989 jen
málo rozšiřovány, a sice ve světle historie vzniku textů.
• Skutečně proběhlé církevní obnovy na „Západě“ je třeba analyzovat teologicky a
prakticky co nejobjektivněji, aby bylo možné se z našich úspěchů, ale též z našich chyb z
pokoncilní doby poučit.
• Zvláště důležité je pomoci k tornu, aby církev (vzdělávám dospělých má jako
adresáty především křesťany jako základnu) v nové, pluralistické, rychle se měnící
společnosti a v politických poměrech vlastních každé jednotlivé zemí, rozpoznala své
historicky nové místo.
• Naše vzdělávání dospělých může a má zprostředkovat novou radost z církve: ne z
nostalgie, nýbrž v uvědomění si skutečnosti, že každý může osobně vykonávat ve zlomové
době pro církev a společnost, které jsou plné velkých napětí, podle svého (duchovního)
obdarování důležitou službu.
17
Toto slovo použil Kurt KOCH jako motto ve své knize: Verbindliches Christsein - verbindender Glaube, FreiburglSchweiz 1995.
H.Renöckl, M.Blanckenstein, Nová religiozita fascinuje a zneklidňuje. Sborník z evropského
kongresu FEECA, Budapešť 1998, str-82-91.