Shaw_pravek - Archaicke obd

POUZE PRO STUDIJNÍ ÚCELY POSLUCHACU PREDNÁŠKOVÝCH
KURZU EE 1 A DSE 1
Oxfordské dejiny starovekého Egypta
usporádal Ian Shaw
preložila Daniela Feltová
Predmluva
Tato kniha popisuje vznik a vývoj osobité civilizace starých Egyptanu od jejích
prehistorických pocátku až po zaclenení Egypta do Rímské ríše. Kniha Alana Gardinera
Egypt of the Pharaohs, která vyšla v roce 1961, predstavovala nový a detailní pohled na
egyptské dejiny, založený na tehdy dostupných písemných a archeologických pramenech.
Gardinerova historická studie byla zamerena predevším na skutky králu a vysokých úredníku v
prubehu staletí, pocínaje nejstaršími dynastiemi faraonu a konce Ptolemaiovskou dobou.
Oxfordské dejiny starovekého Egypta jsou oproti tomu založeny nejen na politických
zmenách, ale rovnež na spolecenském a hospodárském vývoji, prubehu náboženských a
ideologických zmen a trendech v materiální kulture, at už se projevovaly v architekture, v
postupech pri mumifikaci, ci ve zpracování tkanin a keramiky. Tento širší historický rámec
cerpá z nových typu pramenu, které nyní mužeme využívat díky novým archeologickým
výzkumum a vykopávkám na dosud neprobádaných lokalitách.
Každá kapitola popisuje a analyzuje specifický úsek dejin starovekého Egypta. Jednotliví
autori nastinují sled nejduležitejších politických událostí, jež se ruznou merou zachovaly v
písemných pramenech. Na historickém pozadí vzestupu a pádu vládnoucích dynastií nicméne
zkoumají i kulturní a sociální struktury spolecnosti vcetne stylistického vývoje v umení a
literature. To jim umožnuje porovnat politické dejiny s archeologickými a antropologickými
prameny od menících se typu keramiky až po úmrtnost. Každý autor se snaží zjistit, nejen jaké
aspekty kultury se menily v ruzných casových obdobích, ale také proc se nekteré z nich menily
rychleji než jiné ci zustávaly prekvapive stabilní v dobe politických zvratu. Nejvíce však
ovlivnila podobu jednotlivých kapitol kvalita archeologických pramenu, jejich rozmanitost ci
1
naopak nedostatecnost. Nekteré lokality a období poznáváme prostrednictvím ruzných typu
pramenu, vývoj jiných lze rekonstruovat pouze na základe dohadu. Duvodem je práve
nedostatecnost historických pramenu (špatný stav zachování, nesprávne vedené vykopávky, ci
kombinace obou dvou faktoru). Naše poznatky o každém období egyptské historie jsou více
ci méne souhrnem interpretací archeologických a písemných pramenu. Proto jednotlivé
kapitoly této knihy predstavují prímý odraz nedostatku ci neprimerenosti podkladu a rozdíly ve
jejich stylu, prioritách a obsahu prímo souvisejí s charakterem historických dukazu, jež se na
ne vztahují.
Ackoli má razení kapitol sleduje historického vývoje Egypta od paleolitu po zaclenení do
Rímské ríše; jednotlivé kapitoly obsahují i kritický rozbor pojednávaného období a nekdy
dokonce vznášejí otázku, zda v materiální kulture neexistují širší trendy, které presahují daný
politický rámec (nebo jsou s ním dokonce v rozporu). Nekterí autori napríklad poukazují na
to, že zmenšující se velikost královských pyramidových komplexu vobdobí po 4. dynastii
nemusí být dukazem úpadku královské moci, jak se domnívala vetšina historiku, ale muže být
naopak ukazatelem úcelnejšího využívání prírodních zdroju v prubehu Staré ríše.
Tempo zmen a inovací v aspektech egyptské kultury, jako byla monumentální architektura,
pohrební zvyky a etnické složení spolecnosti, nemuselo být nutne svázáno s rychlostí
politických promen. Každý z autoru této knihy se pokusil objasnit základní vzorce sociálních a
politických zvratu a popsat menící se tvár egyptské kultury a spolecnosti od životopisných
detailu jednotlivých osobností až po sociální a ekonomické faktory, které ovlivnovaly život
spolecnosti jako celku. Ze zretele neztráceli nebezpecí zkreslení archeologických a písemných
pramenu a predpojatosti pri práci s tímto materiálem.
Fakulta archeologie, antiky a orientálních studií
Liverpoolská univerzita
31. ledna 2000
Ian Shaw
Podekování
Jsem velmi zavázán Hilary O´Shea, hlavní redaktorce sekce starovekých dejin Oxford
University Press, a George Godwinové, zástupkyni redaktora, za jejich pomoc pri práci na
2
této knize. Rovnež bych rád podekoval Cathie Bryanové za preklad 3. kapitoly a Meg
Daviesové za sestavení rejstríku.
Janine Bourriau by chtela podekovat Manfredu Bietakovi, Irmgardu Heinovi a Davidu
Astonovi za velkorysé umožnení práce s dosud nezverejnenými informacemi o stále ješte
provádených vykopávkách v Avaride (Tell ed-Dabaa).
Alan Lloyd chce vyjádrit své díky Dr. M. A. Leahymu, Dr. Dorothy Thompsonové a
profesoru F. W. Walbankovi, kterí precetli rukopisy jeho kapitol a poskytli mu mnoho
cenných rad.
Úvod
Chronologické clenení a promeny hmotné kultury v Egypte
Ian Shaw
Každé dejiny
mají být pojednávány v pevném chronologickém rámci. Mnoho historiku
strávilo spoustu casu vytvárením jednotlivých chronologických systému pro staroveký Egypt.
Od chvíle, kdy ve tretím století pr. n. l. egyptský knez jménem Manéthó sepsal první dejiny
Egypta ve stylu západních historiku, je „faraonská doba “, tedy období cca od roku 3100 pr.
n. l. do r. 332 pr. n. l., clenena na menší casové úseky. Každý tento úsek je znám jako období
vlády urcité „dynastie“, jež sestávalo ze sledu panovníku, obvykle spojených faktory, jako
jsou príbuzenské vztahy nebo sídlo jejich královské rezidence. Tento v zásade pozitivistický
prístup k historii celá léta vyhovoval. Egyptské dejiny tak byly cleneny do série po sobe
následujících období, z nichž každé melo svou zvláštní charakteristiku. V poslední dobe je
však stále obtížnejší sloucit tento pohled na chronologii sestavenou pozitivistickým zpusobem
s promenami sociální skladby spolecnosti a staroegyptské hmotné kultury, jež nám odhalily
archeologické výzkumy provádené po roce 1960.
Chronologické systémy
Jak postupne pribývalo rozmanitých historických a archeologických pramenu, bylo cím dál
zrejmejší, že Manéthónuv systém - nakolik je jednoduchý, po mnoha stránkách vyhovující a
má trvalou hodnotu - je casto jen s velkými obtížemi schopen pojmout nové historické
poznatky, které presahují jednoduchý rámec prenosu vlády z jedné skupiny osob na jinou.
3
Nekteré z nových prací dokazují, že Egypt byl v prubehu svého vývoje více centralizován a
kulturne sjednocen, než se predpokládalo, a že v ruzných cástech zeme probíhaly kulturní a
politické zmeny nestejnou rychlostí. Jiné analýzy ukazují, že krátkodobé politické události, jež
byly casto považovány za rozhodující faktory v dejinách, mohly být mnohdy historicky méne
duležité než postupný proces spolecensko-hospodárských zmen, které ve svých dusledcích
mnohem více mohou promenovaly tvár kulturní krajiny. Dlouhé „preddynastické“ období
egyptských dejin zacalo být zkoumáno spíše v kontextu kulturního než politického vývoje.
Rovnež do pojetí faraonského Egypta (vcetne Ptolemaiovské a Rímské doby) se zacínají
projevovat takové faktory, jako je typologický vývoj keramiky a zpusob malby na drevených
rakvích.
Moderní chronologie egyptských dejin kombinuje tri základní prístupy. Prvním z nich je
„relativní“ metoda datování, jako napríklad stratigrafie na archeologickém výzkumu, nebo
metoda „postupného datování“ artefaktu (sequence dating), kterou vymyslel v roce 1899
britský archeolog William Matthew Flinders Petrie. V druhé polovine dvacátého století, kdy
vedci postupne stále lépe poznávali zpusob, jakým se menil tvar a provedení ruzných typu
egyptských artefaktu (predevším keramiky), zacala být metoda usporádávání archeologického
materiálu do po sobe následujících stupnu aplikována i na mnoho odlišných typu nálezu. Tak
se napríklad Willemsova typologie drevených rakví stala základem pro zpresnení datování
Strední ríše v provinciálních oblastech Egypta. Rovnež umožnila lepší pochopení kulturních
zmen v Egypte vobdobí 11. až 13. dynastie a doplnila tak výrazným zpusobem stávající
informace o tehdejších politických zmenách.
Za druhé existují absolutní chronologie, založené na kalendárních a astronomických záznamech
obsažených ve starovekých textech. Tretím zpusobem je metoda „radiometrie“ (nejbežnejším
príkladem je urcování stárí pomocí merení rozpadu radioaktivního izotopu uhlíku a
termoluminiscence), jejíž pomocí lze datovat jednotlivé druhy artefaktu ci organických
pozustatku.
Radiokarbonová metoda datování a chronologie Egyptských dejin
Vztah mezi kalendárním a radiometrickým systémem datování byl v prubehu let pomerne
rozporuplný. Na konci padesátých let dvacátého století byla vyslovena dohoda, že se oba
systémy zhruba shodují. Tehdy bylo nekolik egyptských artefaktu použito pro zkušební
4
merení, které melo overit spolehlivost krátce používané radiokarbonové metody datování.
Prestože má tradicní kalendární zpusob urcování dat významné nedostatky, jeho predností
však je menší možnost vzniku chyby než u radiometrického systému. Radiometrickými
metodami urcená data se pohybují v širokém intervalu vymezeném dvema standardními
odchylkami a rovnež není možné presne stanovit datum stavby budovy nebo dobu vzniku
urcitého predmetu s presností na roky (ba dokonce ani neurcí specifickou dekádu). Objevení
dendrochronologických kalibracních krivek, umožnujících premenit casové období, jež bylo
urceno pomocí radiokarbonové metody, na skutecné kalendární roky, jiste predstavuje
významné zvýšení presnosti této metody. Nicméne nepresnosti dendrochronologické krivky
spolu s pretrvávající nutností brát v potaz možný omyl znamenají, že datování musí být
uvádeno spíše jako pravdepodobné rozmezí než jako jeden konkrétní rok.
Pro prehistorii Egypta byla naproti tomu aplikace radiometrických metod prínosem,
protože byla predtím odkázána pouze na relativní zpusoby datování (viz 2. a 3. kapitola).
Radiometrie umožnila zaclenit Petrieho metodu „postupné datování“ do rámce absolutních
dat (byt nepresne) a použít absolutní datování i pro paleolitické a neolitické období dejin
Egypta.
Od prehistorie k historii: predmety z pozdne predynastické doby a Palermská
deska
Existuje jen malé množství artefaktu z pozdne predynastické doby, které lze využít jako
historické prameny, dokumentující postupný vznik jednotného státu v údolí Nilu. Jedná se o
náhrobní stély, votivní palety, obradní palice a malé tabulky (ze dreva, slonoviny nebo
kosti), jež byly puvodne pripevnené k soucástem pohrební výbavy. Stély, palety a palice
mely zcela zrejme sloužit k oslave rozmanitých cinu panovníku, jako napr. provádení rituálu
uctívání bohu ci bohyn nebo k pripomenutí královy smrti a pohrebních ceremonií. Menší a
starší tabulky (zvlášte ty, jež byly nedávno nalezeny v pozdne predynastické „královské
hrobce“ U-j v Abydu, viz 4. kapitola) jsou jednoduchými popisy druhu a místa puvodu té
soucásti pohrební výbavy, k níž byly pripevneny. Na druhou stranu však nekteré pozdejší
tabulky z rane dynastických královských hrobek na téže lokalite již prirazují vyobrazení
urcitého cinu panovníka k jeho konkrétnímu roku vlády.
5
Pokud duvodem vzniku užitého umení na konci ctvrtého a pocátku tretího tisíciletí pr. n. l.
bylo popsat, zachovat v pameti a datovat, pak tento fakt musíme zohlednit pri zkoumání
výzdobného programu techto predmetu. Jejich úcelem bylo sdelit „kontext“ události jak z
hlediska dejin, tak rituálu. To nám ukázal predevším Nick Millet v analýze výzdoby
Narmerovy palice, jež byla soucástí skupiny pozdne predynastických a rane dynastických
votivních predmetu (patrí mezi ne i Narmerova paleta a Štírova palice), které objevili britští
archeologové Quibell a Green v areálu chrámu v Hierakonpoli. Analýzu scén a textu na
techto predmetech ztežuje potreba moderního cloveka odlišit historii od rituálu. Avšak
starí Egyptané nepotrebovali dusledne odlišit jedno od druhého a dalo by se dokázat, že
se egyptská ideologie v dynastické dobe - zejména pokud se týkala královské moci opírala o urcité popírání hranice mezi skutecnými událostmi a ciste rituálními ci magickými
úkony.
Pokud jde o palety a palice, soudí kanadský egyptolog Donald Redford, že Egyptané na
konci tretího tisíciletí pr. n. l. museli pocitovat silnou potrebu oslavit jedinecnou událost
sjednocení zeme, která ale byla skutecne spíše „oslavena“ než „vyprávena“. Tento rozdíl je
zcela zásadní: nemužeme cekat, že se nám podarí oddelit „historické“ události od scén, jež
mají spíše oslavný než popisný charakter - a pokud tak uciníme, musíme pocítat s možností
omylu.
Jedním z nejduležitejších historických pramenu rane dynastické doby (3000 - 2686 pr. n.
l.) je Palermská deska, fragment cedicové stély pocházející z období 5. dynastie, do níž
jsou z obou stran vytesány královské anály sahající až mytickým prehistorickým
panovníkum. Nejvetší zlomek desky je znám od roku 1866 a v soucasné dobe se nachází
ve sbírce Palermského archeologického muzea na Sicílii, ale existují ješte další fragmenty,
uložené v Egyptském muzeu v Káhire a v Petrieho muzeu v Londýne. Deska musela být
puvodne asi 2,1 m dlouhá a 0,6 m široká, ale zachovala se jen její malá cást. Rovnež
nemáme žádné informace o jejím puvodním umístení. Tento pramen - spolu s „deníky“,
anály a „seznamy králu“ vytesanými do sten chrámu a papyry uloženými v archivech
chrámu a palácu - byl nepochybne stejným typem dokumentu, z jakého cerpal i Manéthó,
když sestavoval svou historii, zvanou Aegyptiaka.
Text Palermské desky vypocítává události jednotlivých let panování králu Dolního Egypta
pocínaje mytologickými panovníky, kterí údajne panovali po mnoho tisíc let, až po boha
6
Hora, o nemž se praví, že predal trun legendárnímu lidskému králi Menimu. Následující
panovníci tu jsou vyjmenováni až do 5. dynastie. Text je horizontálne rozdelen do registru
a jednotlivé údaje jsou od sebe oddeleny zjednodušenou hieroglyfickou znackou pro
královský rok (renpet). Predstavují tedy pametihodné události jednotlivých roku vlády
každého z panovníku. Situaci ponekud komplikuje skutecnost, že data uvedená na
Palermské desce se pravdepodobne vztahují spíše k systému založenému na scítání skotu,
které bylo provádeno každý druhý rok (hesbet), než k jednotlivým rokum vlády králu.
Kdybychom tedy chteli zjistit skutecných délku vlády, pravdepodobne bychom museli
pocet uvedených „let“ zdvojnásobit.
Události, zaznamenané na Palermské desce, jsou kultovní obrady, vybírání daní, vznik
socharských del, stavby chrámu a palácu a vedení válek - tedy presne stejný typ událostí,
jaké jsou zaznamenány na rane dynastických slonovinových a ebenových tabulkách z
Abydu, Sakkáry a dalších nalezišt. Použití znaku renpet na tabulkách z doby vlády krále
Džera tuto podobnost ješte zvetšuje. Nicméne tu jsou dva rozdíly: za prvé na tabulkách
jsou uvádena rovnež jména a tituly hodnostáru a kneží, zatímco na Palermské desce ne, a
za druhé Palermská deska obsahuje i záznamy o výšce nilských záplav, kdežto na
tabulkách se tyto informace nevyskytují. Oba typy informací byly pravdepodobne
zaznamenány ve stejné cásti formátu dokumentu - tedy v dolních registrech. Jak se Redford
domnívá, lze z toho usuzovat, že genut z období Staré ríše (královské letopisy, které
zrejme v té dobe existovaly, ale nezachovaly se, s výjimkou Palermské desky) se zabývaly
hydrometeorologickými a klimatickými zmenami, které byly pro svuj dopad na zemedelství
a hospodárství nahlíženy jako nejduležitejší informace o jednotlivých rocích vlády
panovníku. Tento druh informací by byl ovšem pravdepodobne považován za zbytecný pro
funkci tabulek oznacujících soucásti pohrební výbavy.
Seznamy králu, královská titulatura a božský puvod královské moci
Krome Palermské desky jsou hlavními prameny, z nichž cerpají egyptologové, když chtejí
sestavit tradicní chronologii politických zmen v Egypte, Manéthónova historie, seznamy
králu, datované záznamy astronomických pozorování, písemné a umelecké památky (jako
napríklad reliéfy a stély) s popisy vztahujícími se k historickým událostem, genealogické
informace a srovnání s neegyptskými prameny, jakými jsou napríklad seznamy asyrských
7
králu. Manéthónovo dílo se nám bohužel dochovalo pouze ve forme excerpt a výtahu,
které použili rímští dejepisci Josephus Flavius, Africanus, Eusebius a Syncellus. Pro období
28.-30. dynastie slouží Démotická kronika jako jedinecný rane ptolemaiovský historický
pramen, zabývající se politickými událostmi poslední fáze Pozdní doby. Do urcité míry tak
kompenzuje nedostatek historických informací na papyrech a památkách tohoto období;
napr. Manéthó uvádí pouze jména a délku vlády králu. Wilhelm Spielberg a Janet Johnson
dokázali, že peclivý preklad a interpretace „autoritativních prohlášení“ v tomto
pseudoprorockém dokumentu mohou vrhnout nové svetlo nejen na politické události této
doby (jako je domnelá spoluvláda Nachtnebefa I. a jeho syna Džedhora), ale rovnež na
ideologický a politický kontext ctvrtého století pr. n.l.
Jako vetšina starovekých národu, i starí Egyptané datovali duležité politické a náboženské
události nikoliv podle poctu let, jež uplynula od nejakého pevného bodu v dejinách (jakým
je napríklad narození Krista v moderním západním kalendári), ale podle let, která uplynula
od nástupu vládnoucího panovníka na trun (královské roky). Data proto byla
zaznamenávána následující typickou formulací: „druhý den prvního mesíce období peret v
pátém roce Nebmaatrea (Amenhotepa III.).“ Je duležité si uvedomit, že pro Egyptany
predstavoval nástup každého nového panovníka nový zacátek, a to nejen filosofický, ale i
praktický, jak dosvedcuje tento zpusob datování. To znamená, že pravdepodobne
existovala psychologická tendence považovat každý nový nástup na trun za zcela nový
pocátek: každý král na pocátku své vlády stvrdil univerzální mýty o královské moci.
Jedním z duležitých aspektu královského úradu v dobe faraonu bylo vytvorení královské
titulatury, jmen a epitet, pro každého panovníka. V období Strední ríše byl každý faraon
nositelem peti jmen (takzvaná plná královská titulatura), z nichž každé vyjadrovalo jeden
aspekt královské hodnosti: tri z nich zduraznovala jeho božskou roli a další dve zohlednovala
princip duality Egypta (sjednocená zeme sestávající ze dvou soucástí). Osobní jméno (neboli
nomen), jako napríklad Ramesse nebo Mentuhotep, uvedené titulem „syn Reuv“, bylo
jediným jménem, které faraon dostal hned pri svém narození. Obvykle to také bylo poslední
jméno uvádené na nápisech, identifikujících krále celou radou jeho jmen a funkcí. Ostatní
ctyri jména - Hor, nebtej (Obe paní), Zlatý (Hor), a nisut-bitej (Ten, který patrí ostrici a
vcele) - dostal v okamžiku svého nástupu na trun a jejich složky mohou nekdy vyjadrovat
neco z ideologie ci zámeru dotycného krále. Na samém pocátku Archaického období,
8
v dobe panovníku tzv. 0. dynastie, známe jen jejich „Horova jména“, jež bývala vepsána
uvnitr serechu (schematického znázornení prucelí paláce), nad nímž byl usazen buh Hor
v podobe sokola. Prvním nositelem jména nisut-bitej byl koncem 1. dynastie panovník
Adžib (cca 2900 pr.n.l.), nazvaný Merjebten. Ale teprve v dobe panování Snofrua, na
pocátku 4. dynastie (2613-2589 pr.n.l.), zacalo být panovníkovo rodné jméno vpisováno do
známého tvaru kartuše (oválný rámecek, který pravdepodobne naznacoval nekoncící hranice
jeho panování).
Titul nisut-bitej se obvykle prekládá jako „král Horního a Dolního Egypta“, ale ve
skutecnosti má mnohem složitejší a duležitejší význam. Titul nisut zrejme vypovídal o
nemennosti božského krále (témer odpovídal samotné královské hodnosti). Výraz bitej
naopak popisuje soucasného pomíjivého držitele královské hodnosti: jednoho konkrétního
vládnoucího krále v omezeném úseku casu. Každý král v sobe tudíž nesl kombinaci
božského a smrtelného, nisut a bitej, tak jako byl žijící král spojen s Horem, zatímco mrtví
králové, královští predkové, byli spojováni s Usirem. Duvodem vzniku tradice uctívání
božských královských predku bylo predevším to, že Egyptané vnímali každého ze svých
králu jako vtelení Hora a Usira. Rituály, pri nichž vládnoucí panovník vzdával hold svým
predchudcum, byly duvodem vzniku seznamu králu. Seznamy královských jmen byly
zaznamenávané hlavne na stenách hrobek a chrámu (nejpozoruhodnejším zpusobem v
chrámech za vládcu 19. dynastie Sethiho I. a Ramesse II. v Abydu),
ale také byly
zapisovány na papyry, z nichž se dochoval jen jediný príklad (tzv. Turínský papyrus), ci na
skalních reliéfech hluboko v poušti, jako je napríklad seznam v vápencovém lomu ve Wádí
Hammámátu ve Východní poušti. Kontinuita a stabilita královské moci byla zabezpecována
obetováním všem minulým králum, kterí byli považováni za legitimní vladare, tak jak to
vidíme cinit Sethiho I. v jeho kultovním chrámu v Abydu. Vetšina badatelu predpokládá, že
královské seznamy byly jedním z pramenu, z nichž cerpal Manéthó, když sestavoval svou
historii.
Ramessovský Turínský papyrus, pocházející ze trináctého století pr. n.l., je ze všech
egyptských královských seznamu nejucelenejší a relativne presný. Sahá od 2. prechodné
doby (1650-1550 pr.n.l.) zpet až k vláde krále Meniho z 1. dynastie (cca 3000 pr.n.l.) a
dokonce i do mytické prehistorické doby, kdy Egyptu vládli bohové. Vláda každého krále je
zaznamenána vpodobe údaje o celkovém poctu roku, mesícu a dnu, po které panoval.
9
Skýtá rovnež oporu Manéthónovu systému dynastií tím, že na konci 5. dynastie vclenuje
mezeru (viz 5. kapitola).
Seznamy králu se nezabývaly ani tak dejinami, jako spíš uctíváním predku: minulost
predstavují jako kombinaci všeobecného a individuálního a nemennost a univerzálnost
královské moci oslavují vyjmenováním jednotlivých konkrétních držitelu královské titulatury.
Ve svém komentári k 2. knize Hérodotových dejin píše Alan Lloyd: „Každá historická
studie se snaží spojit všeobecná pravidla i konkrétní jevy a umístit konkrétní jev na pozadí
všeobecného principu ci pravidla. Z tohoto duvodu je mezi temito dvema principy vždy jisté
napetí, a toto napetí je ve starém Egypte v naprosté vetšine prípadu vyrešeno ve prospech
všeobecného.“ Konflikt mezi všeobecným a konkrétním je v datování a historii Egypta
bezpochyby duležitým faktorem. Texty a artefakty, které tvorí základ egyptského
dejepisectví, nám obvykle poskytují informaci, která je bud všeobecná (mytologická ci
rituální) nebo konkrétní (historická), a nejvetším umením pri sestavování historického príbehu
práve bývá rozlišit co možná nejpresneji tyto dva typy informací a nezapomínat pri tom na
tendenci Egyptanu zamlžovat jejich hranice.
Švýcarský egyptolog Erik Hornung popisuje dejiny Egypta jako druh „oslavy“ kontinuity i
zmeny. Tak jako mohl být žijící král považován za ztelesnení sokolího boha Hora, jeho
individuální osobnost (od 1. prechodné doby) se nakonec po smrti ztotožnila s bohem
Usirem. Jinými slovy, Egyptané byli zvyklí na myšlenku zobrazování lidské bytosti jako
kombinace všeobecného a konkrétního. Jejich pojetí dejin tedy zahrnovalo ve stejné míre
specifické i univerzální.
Úloha astronomie v tradicním egyptském kalendári
Úkolem vedcu zabývajících se dejinami starovekého Egypta je pokusit se svázat dohromady
všechna vlákna historických pramenu, jež mohou mít podobu životopisu hodnostáru
vytesaných do sten jejich hrobek, seznamu králu na zdech chrámu, stratigrafických
pozorování pri archeologických výzkumech a celé rady dalších informací. Co se týká doby
faraonské, ptolemaiovské a rímské, opírají se „tradicní“ absolutní chronologie s velkou
dusledností o složitou sít písemných pramenu a kombinují takové prvky jako jména, data a
genealogické informace do celkového historického rámce, který je v nekterých obdobích
spolehlivejší a v jiných méne. Vtzv. prechodných dobách vládlo Egyptu nekolik vládcu ci
10
dokonce dynastií soucasne a proto je urcení vztahu pomerne obtížné. Dochované záznamy
pozorování heliakického východu „psí hvezdy“ (Sírius) slouží jako klícový podklad
rekonstrukcí egyptského kalendáre a jeho duležitého spojení s celkovou absolutní
chronologií.
Bohyne Sopdet, známá v recko-rímském období (332 pr. n.l. - 395 n.l.) jako Sóthis, byla
ztelesnením „psí hvezdy“, kterou Rekové nazývali Seirios (Sírius). Bývala obycejne
zobrazována jako žena s hvezdou na hlave. Na nejstarším dochovaném vyobrazení na
slonovinové tabulce krále Džera z 1. dynastie z Abydu se zdá být zachycena jako sedící
kráva s kvetinou mezi rohy. Jelikož však v egyptských textech mívá ideogram kvetiny
význam „rok“, mohli Egyptané už tehdy, na pocátku tretího tisíciletí pr.n.l., dávat do
vzájemného vztahu východ „psí hvezdy“ s pocátkem slunecního roku. Spolu se svým
manželem Sahem (Oriónem) a synem Sopduem byla Sopdet soucástí triády, odpovídající
rodine Usir, Eset, Hor. Proto se v Textech pyramid píše, že se spojila s Usirem, aby porodila
jitrní hvezdu.
Staroegyptský civilní rok bývá oznacován rovnež za „toulavý“, nebot se oproti slunecnímu
roku zpoždoval o jeden den za každé ctyri roky. Pro kalendár byla Sopdet nejduležitejší ze
všech hvezd a konstelací známých jako dekany a její ranní východ se shodoval s ranním
východem slunce pouze jednou za 1460 let (nebo presneji 1456 let). Víme, že k této vzácné
synchronizaci heliakického východu Sopdety s pocátkem egyptského civilního roku došlo v
roce 139 n. l., za vlády rímského císare Antonia Pia. Tato událost oslavena ražením speciální
mince v Alexandrii. Další heliakické východy se musely uskutecnit v letech 1321-1317 pr.n.l.
a 2781-2777 pr.n.l. a období mezi nimi se nazývají „Síriova perioda“.
Dva egyptské písemné záznamy heliakického východu Síria (datované do období vlád
Senusreta III. a Amenhotepa I.) tvorí základ konvencní chronologie Egypta, která ovlivnuje
chronologii celé stredomorské oblasti. Temito dvema dokumenty jsou dopis z Láhúnu z
období 12. dynastie, sepsaný 16. dne 4. mesíce období pucení (peret) 7. roku vlády
Senusreta III., a thébský lékarský papyrus z 18. dynastie (Ebersuv Papyrus), sepsaný 9. dne
3. mesíce období sklizne (šemu) 9. roku vlády Amenhotepa I.. Prirazením absolutních dat ke
každému z techto dokumentu (r. 1872 pr. n.l. k láhúnskému heliakickému východu v 7. roce
vlády Senusreta III. a r. 1541 pr. n.l. k východu v 9. roce vlády Amenhotepa I.
zaznamenaném na Ebersove papyru) dokázali egyptologové urcit radu absolutních dat pro
11
celou faraonskou dobu na základe záznamu o délce panování ostatních králu Strední a Nové
ríše.
Presto však není možné chovat k temto datum bezvýhradnou duveru, jelikož je presné
datování závislé na znalosti místa (nebo míst), kde byla astronomická pozorování provádena.
Dríve se predpokládalo, že byla uskutecnena v Memfide ci snad v Thébách, ackoli pro toto
tvrzení nebyly žádné dukazy. Egyptologové Detlef Franke a Rolf Krauss tvrdí, že všechna
byla merena na Elefantine. William Ward proti této hypotéze vystoupil s teorií o jednotlivých
místních pozorováních, címž vysvetloval i casové zpoždení doby konání ruzných „národních“
náboženských slavností (to znamená, že jak svátky, tak pozorování, se mohly konat v ruznou
dobu a na ruzných místech zeme). Tato pretrvávající nejistota znamená, že doba klícových
astronomických pozorování je ponekud nejistá, ackoli musíme priznat, že rozdíly mezi
„vysokou“ a „nízkou“ chronologií (založené na predpokladu, že k pozorováním docházelo na
ruzných místech) predstavují nanejvýš nekolik desetiletí.
Koregence
Jednou ze zvláštností egyptské chronologie, jež vyvolává zmatek a debaty, je pojem
„koregence“, moderní termín aplikovaný na období, kdy vládli soucasne dva legitimní
panovníci. Konec vlády jednoho krále a zacátek vlády dalšího se tak obvykle o nekolik let
prekrývaly. Tento systém byl používán prinejmenším od Strední ríše a zajištoval poklidné a
nenásilné predání vlády z otce na syna. Tento systém rovnež umožnoval vybranému
následníkovi získat zkušenosti se rízením státu ješte dríve, než zemrel jeho predchudce.
Zdá se však, že se systém datování behem koregence mohl v jednotlivých obdobích lišit.
Panovníci 12. dynastie používali behem koregence každý vlastní datování podle svého
nástupu na trun. Jak se jejich vlády navzájem presahovaly, vznikla tzv. dvojitá chronologie,
kdy se napr. k datování jednoho monumentu použily oba dva systémy (viz 7. kapitola). Z
období Nové ríše neexistují žádné dochované príklady dvojité chronologie, a tak se zdá, že v
té dobe byl využíván jiný systém. Napríklad za vlád Thutmose III. (1479-1425 pr.n.l.) a
královny Hatšepsuty (1473-1458 pr.n.l.) jsou data pocítána zrejme od nástupu Thutmose
III. na trun, jako by se Hatšepsut stala vládkyní v téže dobe jako Thutmose III. Sporným
bodem zustává, zda bylo použito odlišné datování za možných koregencí Thutmose III. Amenhotepa II. a Amenhotepa III. - Amenhotepa IV. Argumenty pro a proti spoluvláde
12
mezi dvema druhými králi peclive prezkoumal Donald Redford a pozdeji též William
Murnane. Nicméne stále panují spory ohledne otázky, které vlády byly skutecne
koregencemi a jak dlouho trvaly. Existují též vedci (patrí mezi ne i Gae Callenderová,
autorka 7. kapitoly), kterí zastávají názor, že ke spoluvládám vubec nedocházelo.
„Temný vek“ a další chronologické problémy
Zmínili jsme se již o nekolika problémech, na které narážíme v bádání o egyptské
chronologii. Mezi nejzávažnejší patrí možný zmatek vzniklý spojováním astronomických
pozorování se specifickými daty, dále nejistota, které spoluvlády (pokud vubec nejaké)
skutecne existovaly; a rovnež predpoklad, že starí Egyptané neustále datovali události podle
umele vytvoreného „toulavého“ civilního roku o 365 dnech, který se jen vzácne shodl se
skutecným slunecním rokem.
Existuje samozrejme rada dalších historických problému, od nespolehlivosti pramenu (napr.
Manéthónovy historie, nebot neznáme ani jeho prameny, ani puvodní text) až k castým
nejistotám, týkajícím se délky vlády jednotlivých králu. Turínský královský papyrus uvádí, že
Senusretové II. a III. vládli jeden devatenáct a druhý tricet devet let; zatímco na
dokumentech, které pocházejí z období jejich vlád, se jako nejpozdejší zaznamenané roky
vlády uvádejí, pro Senusreta II. šestý rok a pro Senusreta III. devatenáctý).
Egypt má stejne jako všechny kultury historická období, která jsou hure zdokumentována
než ostatní. Jsou to predevším velké mezery v archeologických nálezech a písemných
pramenech, které vedly k predpokladu, že existovala jakási „prechodná období“; kdy, jak
se zdá, byla politická a spolecenská stabilita faraonského státu docasne znicena. Má se tedy
za to, že doba politické a kulturní kontinuity, oznacovaná jako Stará, Strední a Nová ríše,
byla vždy následována „temným vekem“, kdy byla zeme rozdelena a oslabena konflikty
(obcanskou válkou mezi provinciemi nebo vpádem cizích neprátel).
Tento scénár
Manéthónova historie popírá i dokládá. Manéthó vytvoril zavádející iluzi kontinuity vlád
jednotlivých králu a dynastií, nebot se domníval, že v Egypte mohl vládnout vždy jen jeden
král. Jeho seznamy panovníku nekterých dynastií, odpovídajících prechodným obdobím,
budí dojem, že se vlády strídaly s alarmující rychlostí.
Tretí prechodné období se stalo jednou z nejkontroverznejších oblastí výzkumu egyptských
dejin, zvlášte v devadesátých letech dvacátého století, kdy byla podrobena intenzivnímu
13
výzkumu mnoha vedcu. Vznikly tri hlavní trendy výzkumu. Za prvé bylo analyzováno nekolik
zástupcu hmotné kultury tohoto období (napr. keramika a soucásti pohrebních výbav) z
hlediska zmen aspektu, jako jsou vývoj stylu a použitý materiál. Za druhé byly sepsány
antropologické, ikonografické a lingvistické studie, zamerené na „libyjskou“ etnickou identitu
mnoha panovníku 21.-24. dynastie. Tretí sféra výzkumu se soustredila na vlastní charakter
pojetí dejin tohoto období. Nekolik málo egyptologu zastává názor, že ctyrsetleté období
Tretí prechodné doby (a cetná jiná období „temného veku“ blízkovýchodních a
stredomorských civilizací, jež se zhruba shodovala s egyptskými) mohlo být historiky umele
nafouknuto. Predpokládají, že Nová ríše nemusela skoncit v jedenáctém, ale v osmém století
pr. n.l., címž by se mezera mezi koncem 2O. dynastie a pocátkem Pozdní doby zmenšila na
pouhých 150 let. Tento názor je ovšem vetšinou vedcu odmítán. Egyptologové, asyriologové
a vedci zabývající se egejskou oblastí jsou schopni vyvrátit mnoho písemných a
archeologických pramenu, jež mají svedcit pro zmenu chronologie, a rovnež výsledky
radiometrických metod (tedy radiokarbonové merení a dendrochronologie) témer vždy
poskytují solidní a nezávislou podporu konvencní chronologii. Vzhledem k tomu, že význam
radiometrických metod vzrustá a jsou stále rozšírenejší a používanejší, je dnes tento názor
považován za irelevantní k celkovému chronologickému rámci. Uznávaný archeolog Anthony
Snodgrass ho trefne popsal slovy:
„Tento názor trochu pripomíná detailní schéma
reorganizace východonemecké ekonomiky, vytvorené v roce 1989 nebo na pocátku roku
1990“.
Význam základního historického clenení (cili rozlišování na dobu preddynastickou, dlouhé
období vlády faraonu a dobu ptolemaiovskou a rímskou) zacal být zpochybnován spíše na
úrovni kulturní než chronologické. Výsledky archeologických výzkumu, provádených v
osmdesátých a devadesátých letech dvacátého století na pohrebištích v Umm el-Kábu (u
Abydu), dokazují, že pred 1. dynastií existovala ješte 0. dynastie, sahající až do ctvrtého
tisíciletí pr.n.l. To prinejmenším znamená, že poslední jedno ci dve století preddynastické
doby byla pravdepodobne v mnoha ohledech politicky a sociálne již „dynastická“. Naproti
tomu je stále zrejmejší, že typy keramiky z období Nakáda III byly v rane dynastické dobe
stále ješte velmi rozšírené, což dokazuje, že nekteré kulturní aspekty preddynastické doby
pretrvávaly až do faraonské doby (viz 4. kapitola).
14
Zatímco existují výrazné politické zlomy mezi faraonským obdobím a ptolemaiovskou dobou
a mezi ptolemaiovskou a rímskou dobou, vzrustající pocet archeologických nálezu ze dvou
posledne jmenovaných období zacíná vytváret dojem, že proces kulturních zmen nebyl tak
náhlý, jak naznacují ciste politické záznamy. Z toho je zrejmé, že nekteré aspekty ideologie a
materiální kultury ptolemaiovské doby zustaly ve skutecnosti nedotceny politickými prevraty.
Mužeme tedy docela dobre dokázat, že ac príchod Alexandra Velikého a jeho generála
Ptolemaia predstavoval v dejinách Egypta velký predel a prestože od poloviny 1. tisíciletí
pr. n.l. do poloviny 1. tisíciletí n.l. probehlo mnoho významných politických zmen,
uskutecnily se tyto zmeny na pozadí pomerne klidných procesu zmen spolecenských a
hospodárských. Duležité aspekty faraonské civilizace mohly zustat nekolik tisíciletí relativne
nedotcené a prodelat jen kombinaci kulturní a politické transformace na pocátku Arabské
doby v roce 641 n.l.
Historické zmeny a hmotná kultura
Koncem dvacátého století mnohonásobne vzrostl zájem o studium staroegyptské keramiky,
který se projevil jak v množství analyzovaných strepu (z nejruznejších lokalit), tak v
rozdílnosti vedeckých prístupu, které se nyní využívají k získání co nejvetšího množství
informací. Nevyhnutelne má naše lepší chápání této hojne rozšírené soucásti egyptské
hmotné kultury dopad na chronologii. Výsledky archeologického výzkum cásti staroveké
Memfidy (lokalita Kóm er-Rabi´a) z roku 1980 doložily oprávnenost nárocnejších prístupu
ke zpracovávání keramiky, nebot umožnily lepší pochopení celkového procesu kulturních
zmen na této lokalite.
Keramiku lze klasifikovat v rovine relativní chronologie takovými tradicními postupy, jako je
seriace predmetu z pohrebních výbav a analýza velkých objemu stratifikovaných dat
pocházejících ze sídlišt i chrámu. Pomerne presná absolutní data lze získat bežne používanou
metodou spojení keramiky s popsanými umeleckými predmety (predevším v hrobkách), ci
použitím vedeckých technik, napr. termoluminiscence. Nekterí vedci zacali studovat
zpusoby, jakými se mení druhotypové spektrum tvaru keramických nádob a použitý materiál
v prubehu casu. Tak napríklad podoba hlinených chlebových forem prodelal na konci Staré
ríše dramatickou zmenu, ale dosud není jasné, zda prícina této zmeny ležela ve sfére sociální,
ekonomické ci ciste technologické, nebo zda se pouze zmenila „móda“. Takovéto analýzy
15
ukazují, že procesy transformace hmotné kultury mely celou radu prícin, z nichž pouze
nekteré souvisely s politickými zmenami, jež dominují konvencním pohledum na dejiny
Egypta. Tím ovšem není popírána souvztažnost mezi politickými a kulturními zmenami, jako
je vzájemný vztah mezi centralizovanou výrobou keramiky ve Staré ríši a oživením místního
hrncírství behem politicky roztríštenejší První prechodné doby (a posléze novou
homogenizací keramiky v období 12. dynastie).
Pri studiu egyptských dejin, kupríkladu vzniku jednotného státu ci úpadku a zániku Staré
ríše, zkoumali nekterí badatelé cetné faktory týkající se životního prostredí a hmotné kultury,
jimiž by se daly vysvetlit náhlé politické zmeny. Jedním z problému této selektivní pozornosti
venované nepolitickým historickým trendum je skutecnost, že toho stále víme velmi málo o
zmenách hmotné kultury a životního prostredí i v obdobích stability a prosperity, jakými byly
Stará a Strední ríše. Proto je obtížnejší interpretovat tyto faktory v dobách politických krizí.
Zvýšený zájem vedcu o keramiku a ostatní predmety denní potreby (a také o faktory
ovlivnující životní prostredí, jako je podnebí a zemedelství) pomalu vytvárí základ pro
holistickou verzi egyptských dejin, v níž jsou politické deje nazírány v kontextu
dlouhodobých procesu kulturních zmen.
„Historie“ Egypta
V umení a textech vzniklých ve faraonské dobe existovalo i nadále napetí mezi pouhým
zaznamenáním a oslavou, známé už z preddynastického období. Lze ho charakterizovat jako
rozdíl mezi tabulkami pripevnenými k soucástem pohrební výbavy, které prakticky sloužily
jako užitkový predmet na jedné strane, a obradními votivními predmety, tedy paletami a
palicemi, na strane druhé. Víme, že úcelem raných pohrebních tabulek bylo využít historie
pro datování nejaké konkrétní veci; zatímco úcelem užitého umení, tedy palet a palic - stejne
jako stél a chrámových reliéfu z dynastického období - nebylo zaznamenat historickou
událost, ale využít je primárne jako prostredku k oslave univerzálních cinu, které vykonali
budto urcití vladari ci královští úredníci.
V zádušním chrámu Ramesse III. v Medínit Habu je vytesaná scéna, na které je libyjský
nácelník Mešešer predveden pred krále. Jejím zámerem je zaznamenat porážku obzvlášt
duležitého neprítele, jehož osobní ponížení v sobe zahrnuje i prohru jeho lidu. V levé cásti
pak vidíme peclivé shromaždování a pocítání hromad rukou Libyjcu - a to nás upozornuje na
16
jeden z aspektu, odlišujících tuto scénu od modernejších evropských historických výjevu.
Zmínená scéna je soucástí oslavného výzdobného programu zádušního chrámu a
v symbolické rovine tvorí „vyúctování“, vizuální kvantifikaci úspechu, kterých král dosáhl pro
své bohy a s jejich pomocí. Podobne si hodnostári v období Nové ríše nechávali na steny
svých zádušních kaplí vytesávat „autobiografické“ texty, jimiž chtely bohum doložit svou
zbožnost a dobrocinnost.
V egyptském pojetí dejin patrí rituály a skutecné události neoddelitelne k sobe - slovník
staroegyptských textu a umeleckých predmetu casto vubec nerozlišuje mezi reálným a pouze
myšleným. Tak byly historické události i mýty považovány za soucást procesu zdanování, pri
nemž král ukazoval, že zabezpecuje Maat, tj. rád, jménem božstev. I když urcitý egyptský
predmet zdánlive pouze oslavuje urcitou historickou událost, zároven ji interpretuje jako cin,
jenž má mytologický, rituální a hospodárský význam.
2 Prehistorie
Od paleolitu k badárienu (cca 700 000-4 000 pr. n.l.)
Stan Hendrickx a Pierre Vermeersch
Je stále opakovanou pravdou, že staroveký Egypt byl darem Nilu, protože jeho záplavy
prinášely každý rok koncem léta do údolí nový život. Egypt byl tedy v podstate bohatou
oázou uprostred rozsáhlé saharské poušte. Tak tomu ovšem nebylo odjakživa: životní
prostredí nejstarších Egyptanu se lišilo. Podnebí nebylo vždy tak suché jako dnes (dnešní
Horní Egypt patrí k jedné z nejsušších oblastí na svete), nebot kolísalo mezi soucasnou
nadmernou suchostí a prumerne suchým podnebím. Reka sama se vždy neklikatila širokým
záplavovým pásmem, kam prináší své letní záplavy. V nekterých dobách byl Nil zredukován
na radu samostatných menších nádrží, nebo mel prumerný nižší prutok zpusobený
obrovskými nánosy unášeného bahna. Své životadárné záplavy a bahno prinesl do Egypta až
poté, co jeho horní tok dosáhl k Etiopii. A i když reka bezesporu prinášela do Egypta život,
zároven nicila starší archeologická souvrství - tudíž bychom nemeli být prekvapeni, že se nám
dochovaly jen skromné pozustatky nejranejšího osídlení.
17
Díky své zemepisné poloze Egypt urcite sloužil pralidem jako cesta, kudy se stehovali z
východní Afriky do ostatních oblastí pravekého sveta. Víme, že jedni z prvních lidí rodu
Homo erectus opustili Afriku a usadil se v Izraeli už pred 1,8 miliony let. Není proto duvod
pochybovat o tom, že malé skupinky Homo erectus navštívily i údolí Nilu a usadily se tam.
Naneštestí o tom máme jen velmi málo dukazu, které navíc nemohou být presne datovány,
nebot jistých nálezových okolností je minimum. Ve šterkových lomech u Abbássíje a v
thébských šterkových ložiscích byly ve vrstvách staršího a stredního pleistocénu objeveny
jednotlivé sekácky, klíny a pazourky podobné tem, jež se vyskytovaly u raných hominidu ve
východní Africe. Nicméne vetšina techto publikovaných „artefaktu“ pravdepodobne
nepochází od cloveka a všechny byly nalezeny v druhotných polohách.
Starý paleolit
Mnoho výrobku z období starého paleolitu vcetne cetných pestních klínu acheulenského typu
bylo nalezeno v místních ložiscích šterku a na nich. Z acheulenské doby nebyly v Egypte
nalezeny žádné lidské kosti; predpokládá se však, že výrobcem techto artefaktu snad mohl
být Homo erectus. Nepochopení geomorfologie poušte vedlo mnoho badatelu k domnence,
že acheulenskou kulturu lze zaclenit do chronologie nilských rícních teras - ta se však bohužel
ukázala jako lichá. Mužeme nicméne predpokládat, že zde Homo erectus pravidelne
pobýval a zanechal tu na cetných místech své pestní klíny. Vetrná a rícní eroze vedla k
rozptýlení vetšiny pestních klínu a jim podobných nástroju. Není proto nicím výjimecným,
když nacházíme acheulenské pestní klíny na dnešním povrchu pouštních oblastí nilského
údolí. Na pocátku 20. století bylo možné „sbírat pestní klíny podél cesty z Dér el-Medíny do
Údolí králu na západním brehu Luxoru. I když tyto zbloudilé nálezy nelze datovat, jsou
pravdepodobne vším, co díky pustošivému pusobení reky zbylo z velkých acheulenských
sídlišt. Na nekterých nalezištích, jako je napr. Naga el-Chalífa poblíž Abydu, archeologové
zjistili, že artefakty zustaly nakupené na jednom míste, i když ne ve svém puvodním kontextu.
Zde a na jiných místech kenské oblasti se tyto shluky pestních klínu nacházejí na prvních
vrstvách jílu, které svedcí o spojení Nilu s jeho prameny v Etiopii. Predpokládáme, že tyto
nástroje sem byly naplaveny asi pred 400 000 - 300 000 lety, ale je to jen odhad. K
presnejšímu zdokumentování osídlení acheulenského typu bychom potrebovali více informací
o jeho puvodním rozmístení a o pozustatcích s ním související fauny.
18
Naše poznatky o prehistorické Núbii jsou naproti tomu dobre zdokumentované díky
záchranným archeologickým pracím, které zde byly provádeny v 60. letech 20. stol., než tuto
oblast zaplavily stoupající vody Násirova jezera. Nálezy pestních klínu se koncentrovaly
predevším na zvetralých vrcholcích kopcu zvaných „inselbergy“, kde existovala dobrá
surovina pro jejich výrobu: železitý pískovec. Jelikož povrch techto nalezišt byl vystaven
povetrnostním vlivum po statisíce let, nemužeme cekat, že se zde zachovaly jiné nálezy než
kamenné. Tyto kamenné nástroje nám poskytují jen omezené množství informací a
neumožnují jiné datování než typologické. Podle nej mužeme lokality zaradit do starší,
strední a pozdní fáze acheulenské kultury. Je zajímavé, že štípané sekery, tak typické pro
zbytek Afriky, se zde nevyskytují, z cehož usuzujeme, že v acheulenské dobe tvorila Núbie
samostatnou provincii, puvodní enklávu.
V Západní poušti je známo nekolik lokalit ze záverecné fáze acheulenské kultury, zejména v
oázách Charga a Dachla a na lokalitách Bír Sahara a Bír Tarfáwí. Nálezy se nacházejí na
srázech obklopujících oázy, ale nejduležitejší z nich jsou spojeny s fosilními prameny v
podloží proláklin oázy nebo v naplaveninách vyschlých jezer. Všechna nalezište zretelne
souvisejí s vlhcím podnebím, které umožnovalo obživu lovcu-sberacu. Vetšina nálezu je ve
špatném stavu zachování, ale existují náznaky, že staroveká vyschlá recište v Západní poušti,
které odhalily radarové snímky z vesmírných lodí, skrývají dobre zachovaná acheulenská
nalezište, která však dosud nebyla objevena.
Strední paleolit
Obrázek egyptského stredního paleolitu je ponekud komplikovaný. Jeho koreny leží v
pozdní acheulenské kulture, kdy pestní klíny zacaly být opracovávány z obou stran a štípány
typicky núbijským zpusobem. Tento typ nástroju je starý zhruba 250 000 let. Osud nalezišt
s temito artefakty je podobný jako v prípade acheulenské kultury: po celé poušti nacházíme
roztroušené výrobky, jež kdysi patrily k sobe a pocházely z míst, která jsou dnes znicená.
Vzhledem k vysokému poctu artefaktu nás velmi láká hypotéza, že hustota obyvatelstva byla
na svou dobu pomerne vysoká.
Podobne jako v jiných oblastech pravekého sveta charakterizuje i egyptský strední paleolit
zavedení levalloiské techniky, tedy speciální technologie výroby úštepu a cepelek predem
19
urcených rozmeru z upravené pazourkové pecky. Krome klasického levalloiského postupu
užívali Núbijci tento zpusob štípání také k výrobe špicatých úštepu. V rámci egyptského
stredního paleolitu mužeme rozlišit nekolik výrobních okruhu. Jejich vzájemná chronologie je
zatím nejasná, ale nekolik vodítek nám poskytuje výzkum provádený v Západní poušti a v
oblasti Keny. Mužeme zkusmo navrhnout schéma vývoje.
Núbijský strední paleolit charakterizuje núbijská levalloiská technika, oboustranne
opracované cepele a pedunkuláty. Známe je predevším z Núbie, kde byly nalezeny na
nekolika místech. I když se jiste vyskytovaly i v Egypte, dosud nebyla lokalizována žádná
dobre zachovalá nalezište. Nedávno byla zverejnena duležitá informace týkající se strední
cásti stredního paleolitu. Na lokalitách Bír Tarfáwí a Bír Sahara v Západní poušti byla
objevena dobre zachovalá nalezište z období saharského mousterienu. Je zrejmé, že tato
místa byla prístupná pouze v období deštu, která bychom meli považovat spíše za krátké
periody v prevážne suchém podnebí.
V dobe, kdy byla Západní poušt osídlena, zde se zde nacházela bud stálá jezera, nebo
jezera, jež na cást roku vysychala, ale zbývající cást roku je napájely srážky, které
dosahovaly rocních úhrnu približne kolem 500 mm. Nekdy mohla být jezera pres 7 m
hluboká. Oblast poušte byla v dobe extrémního sucha, která oddelovala vlhcí období,
opouštena. Mezi nejvíce zastoupené nástroje patrí drasadla, zahrocená šídla a retušované
cepele. Okolí stálých i vysychajících jezer bylo zrejme bohaté na rostliny vhodné k obžive,
ale bohužel nemáme žádné archeologické dukazy. Ke zvíratum, která zdejší obyvatelé lovili,
patrili zajíci, dikobrazi a divoké kocky, buvoli, nosorožci i žirafy. Skladbe ovšem dominují
malé gazely, zejména druh dorkas. Prítomnost techto zvírat dokládá, že selektivní - snad
sezónní - lov malých gazel byl kombinován s príležitostným lovem vetší zvere.
Rozdíly ve skladbe nálezu na lokalitách, které se vyskytují v ruzných typech prostredí,
mohou odrážet odlišné druhy cinností, jež byly na techto místech vykonávány. Lovecké
tábory nalezené na fosilních hydromorfních pudách, které charakterizuje malé množství
nálezu, byly využívány jen krátkodobe, a to pouze ve velmi suchých letech. Sídlište
rozkládající se na pobrežních píscích byla osídlená po vetší cást roku krome období nejvyšší
hladiny vody (v léte), kdy docházelo k jejich zaplavování. Lokality na dne vyschlých jezer
odrážejí neobvykle suchá období, kdy jezera témer vyschla.
20
Archeologické výzkumy v Sodménské jeskyni, ležící v horách u Rudého more poblíž
Kuséru, odhalily vlhké období, které nastalo približne v polovine stredního paleolitu. Tehdy
se v okolí vyskytovali krokodýli, sloni, buvoli, kuduové a další velcí savci. Jeskyne byla
využívána po dlouhou dobu, ale vždy jen na krátký casový úsek. Jsou zde také stopy po
velkých ohništích.
Podobný zpusob života jiste vedli i obyvatelé nilského údolí, ale v záplavové oblasti Nilu
dosud nebyla nalezena žádná nalezište. Oproti tomu je zde mnoho lokalit, která svedcí o
težbe nerostných surovin. Nalezište, která se casove shodují s osídlením Západní poušte,
nacházíme v Nazlit Chateru a Taramse, kde v období stredního paleolitu hledaly tlupy lovcu
nerostné suroviny, zejména valouny rohovce uložené v terasovitých vrstvách. Tyto skupiny se
lišily ve zpusobu štípání pazourku: egyptská skupina K užívala klasickou levalloiskou
techniku a zároven vyrábela úštepy z pecek s jednoduchým nebo dvojitým jádrem; zatímco
egyptská skupina N casto používala núbijskou levalloiskou techniku štípání. V lomech zrídka
nacházíme hotové nástroje, protože zde vyrobené nástroje byly odneseny na sídlište, která se
pravdepodobne nacházela v údolí Nilu. Sídlište byla bohužel zrejme prekryta recentními
naplaveninami Nilu, takže dosud nebyla nalezena.
Nálezy z poslední fáze stredního paleolitu spolu s výrobky z
halfanienu a safahienu
(levalloiský edfuen) byly objeveny jak v lomech, jakým byla napr. Nazlit Safaha u Keny, ale
rovnež na sídlištích u Edfu. Halfská industrie však byla omezena predevším na oblast Núbie.
V porovnání se strední fází stredního paleolitu byla núbijská levalloiská technika na ústupu a
krome výroby úštepu a cepelek z pazourkových pecek s jednou ci dvema odbíjecími
plošinami se vyrábely tenké levalloiské úštepy rozvinutou klasickou levalloiskou technikou
štípání. Na sídlištích byla používána rydla a jemne štípané a retušované cepele. Podnebí se
postupne zmenilo na suché až velmi suché, a již se nemenilo. Vývoj klimatu zcela zmenil
životní podmínky cloveka, jehož zdroje obživy se ted nacházely témer výhradne v údolí Nilu.
V dusledku techto zmen byli lidé žijící v Sahare nuceni tuto oblast opustit a hustota osídlení
nilského údolí se zvýšila.
V poslední fázi stredního paleolitu (taramsien) sledujeme jasnou tendenci vyrábet cepele z
vetších jader, nebot výrobu nekolika levalloiských úštepu z menšího jádra postupne
vystrídala výroba velkého množství cepelí z velkého jádra. Na lokalite Taramsa-1, ležící
poblíž Keny, v jejímž okolí se koncentrují doklady o intenzivní težbe a výrobe štípané
21
industrie, pozorujeme rostoucí zájem o výrobu cepelí. Tento trend pokracoval i v mladém
paleolitu. Podobné soubory artefaktu byly nalezeny v Negebu, kde je prechod od levalloiské
techniky výroby úštepu k výrobe cepelí zdokumentován v Boker Tachtitu, lokalite osídlené
pred cca 45 000 lety. Kostra „anatomicky moderního“ dítete v Taramse-1 pochází z pozdní
fáze stredního paleolitu. Jedná se pravdepodobne o nejstarší hrob, který byl v Africe
nalezen.
Zpusob težby kamene byl jednoduchý, ale dobre prizpusobený prírodním vlastnostem
rohovce. Valouny rohovce byly uvolnovány z terasovitých vrstev pomocí systému otevrených
príkopu a jam, jejichž hloubka dosahovala maximálne 1,7 m. Dolovalo se jen v nejsvrchnejší
vrstve rohovcové terasy a lomy jsou charakteristické velmi nepravidelným pudorysem s
mnoha výstupky a vypouklinami. Mají svislé steny jen s minimálním podrubáním a šírka jam
a príkopu kolísá v rozmezí 1 - 2 m. Jelikož vrstvy rohovcových valounu nebyly kompaktní, k
jejich dobývání stacily jednoduché nástroje. Prohlubne v príkopech byly casto využívány
jako dílny na výrobu levalloiské industrie. Težba zde byla velmi intenzivní a v oblasti Keny
pokrývala težební oblast mnoho ctverecních kilometru. Težba zamerená na rohovce dobré
kvality a výroba pomocí specializovaných nástroju dokládají rozvinutou spolecenskou
organizaci obyvatel nilského údolí v té dobe. Vypovídají rovnež o tom, že lidé stredního
paleolitu byli nejen schopní trojrozmerných dedukcí, ale meli také obsáhlé vedomosti o
geologii a geomorfologii.
Pokud je pravdivá teorie, že první lidé pocházeli z Afriky (nekterí prední antropologové ji
stále popírají), musel anatomicky moderní Homo sapiens projít na své ceste z východní
Afriky do Asie také nilským údolím. Zatím zustává nejasné, zda archeologické údaje mohou
potvrdit podobnost egyptského stredního paleolitu s vývojem v západní Asii. Je treba rovnež
poznamenat, že aterijská industrie, která je tak charakteristická pro zbytek severní Afriky, se
vyskytuje pouze na nekterých lokalitách v oázách Západní poušte.
Mladý paleolit
Nalezište z období mladého paleolitu jsou v Egypte vzácná. Nejstarší lokalitou je Nazlit
Chater-4 nacházející se ve stredním Egypte, kde se rohovec težil nejen pomocí príkopu a
jam (s maximální hloubkou 2 m), ale také v podzemních chodbách ústících ve stenách
22
príkopu nebo ve dnech jam. Podzemní chodby tohoto typu vsoucasné dobe pokrývají
rozlohu více než 10 m2. Ohnište nalezená v príkopech, kde se štípaly nástroje, svedcí o
dlouhodobé težbe, která zacala pred 35 000 lety a probíhala približne 5 000 let. Nazlit
Chater tak je jedním z nejstarších podzemních dolu na svete. Kamenná industrie z Nazlit
Chateru-4 již nebyla vyrábena levalloiskou technikou štípání. Výroba smerovala ke štípání
jednoduchých cepelí z pecek s jedním jádrem. Mezi nástroji se objevují škrabadla, rydla a
retušované cepele, ale také cepele a sekery s oboustranne opracovaným ostrím. Egypte
nebyla dosud objevena žádná další obdobná lokalita a proto je obtížné urcit její význam pro
vývoj prehistorického Egypta. Vedle lomu odhalili archeologové hrob, který k nemu
nepochybne patril; zemrelý byl pohrben na zádech a vedle hlavy mel položenou sekeru s
oboustranným ostrím.
Pro následující období po Nazlit Chater-4 byla charakteristická šuvichatienská industrie,
nalezená na nekolika lokalitách v blízkosti Keny a Esny. Nalezište typu Šuvichat-1 jsou staré
približne 25 000 let. Analýza zvírecích pozustatku a životního prostredí prokázala, že sídlište,
které se v té dobe nacházelo v záplavové oblasti, fungovalo jako lovecký a rybárský tábor.
Šuvichatien pravdepodobne spadá do krátkého období vlhcího klimatu. Tato klimatická
zmena však nebyla natolik silná, aby bylo možné obnovit osídlení Západní poušte, která tak
nadále zustala neobyvatelná. Šuvichatien charakterizují robustní cepele získávané
z pazourkových jader a protilehlými odbíjecími plošinami. Nejcastejšími nástroji jsou
retušované cepele, škrabadla a rydla.
Zdá se, že v období mladého paleolitu probíhal kulturní vývoj v Egypte izolovane od situace
v severní Africe a jihozápadní Asii. Je však možné, že se lovci stýkali s lidem dabbské
industrie, žijícím v Kyrenaice, a s jihoizraelským a jordánským ahmarienem.
Pozdní paleolit
Na rozdíl od lokalit mladého paleolitu bylo osad z pozdního paleolitu, datovaného do období
21 000-12 000 let, nalezeno v Horním Egypte mnoho. Podnebí bylo i nadále velmi suché,
pokracoval tedy trend zapocatý v mladém paleolitu. Zároven však v Nilu zacalo ubývat vody
a pribývat sedimentu jílu. Sedimenty pocházely ze zesílené erozní cinnosti, která probíhala
v etiopských horách v dobe ledové; horní tok Nilu tak pomalu vysychal. Jíly se ukládaly v
23
nilském údolí a v Horním Egypte je vyplnily silnou vrstvou sedimentu. V Núbii v té dobe
ležela záplavová oblast o 25-30 m výše než dnes. V Dolním a stredním Egypte nebyla dosud
objevena žádná nalezište z období pozdního paleolitu. Tato cást nilského údolí byla v té dobe
hloubeji zaríznutá do podloží a hladina vody ve Stredozemním mori se nacházela o více než
100 m níže než dnes. Tato situace zpusobovala regresivní erozi v údolí Nilu. Jeho dno pak
prekryly mladší naplaveniny, které zároven pohrbily i paleolitická nalezište.
Pozdne paleolitické lokality predstavují vnitrne velmi nehomogenní skupinu a znesnadnují tak
poznání pramenu, z nichž vyrostl pozdní paleolit. Nejstaršími fázemi jsou fachurien (datovaný
do období 21 000-19 500 let) a kubbánien (datovaný do období 19 000-17 000 let). I
když byl kubbánien pojmenován podle eponymní lokality Wádí Kubbání, vyskytují se
fachurienská a kubbánienská nalezište ve trech odlišných typech geomorfologického
prostredí. Všechna souvisejí s prostredím vysychajících jezer, která vznikla každorocne po
nilských záplavách ve wádích, jejichž ústí do hlavního údolí postupne uzavírala duna. Poté,
co duna zablokovala celé wádí, napájela jezera spodní voda. Vznikly tak príznivé podmínky
pro osídlení skupinami lovcu-sberacu. Nekterá nalezište se nacházejí na dunovém poli, které
cas od casu zaplavoval Nil; další leží na plochém naplaveném dne wádí pred dunami; a
zbývající nalezište se nacházejí na vrcholcích fosilních dun vystupujících z plochého terénu
poblíž ústí wádí, které byly v dobe záplav obklopené vodou.
Vetšina nalezišt ve Wádí Kubbání sloužila jako sezónní táborište, která používali malé
skupiny lidí (snad nekolikrát do roka). Rostlinné zbytky jasne vypovídají o krátkodobém
osídlení. K jejich jídelnícku jiste patrilo i mnoho jedlých rostlin, jako byl šáchor, rmen a hlízy
trávy. Ve Wádí Kubbání bylo nalezeno velké množství drtidel, která byla používána pro
rozdrcení hlíz trav, címž byly niceny toxiny a vlákna v nich obsažená. V kubbánienských a
jiných pozdne paleolitických osadách se sezónne lovily ryby, které tvorily hlavní zdroj
živocišných bílkovin. Pro rannou sezónu je typický lov prevážne sumcu, což naznacuje, že
byli loveni ve velkém množství v dobe trení, v cervenci a srpnu, na pocátku záplav. Druhou
rybárskou sezónu charakterizuje velké množství dochovaných zbytku rocních a dospelých
ryb rodu Tilapia a cetných sumcu. Z toho vyplývá, že se ryby lovily v melkých tuních, které
zde zustaly po záplavách. Jídelnícek doplnoval lov antilop, divokého skotu a gazel dorkas.
Kamenné nástroje zastupovaly zejména cepelky štípané z pazourkových pecek s protilehlými
odbíjecími plošinami.
24
Ve fachurienu jsou zastoupené ctyri hlavní skupiny nástroju. Nejcasteji se vyskytují ohlazené
cepelky, nekteré s ouchtatskou retuší, dále množství retušovaných nástroju, derovace, vruby
a druhotne retušované cepele. Méne castá jsou škrabadla, zatímco seríznuté cepelky a rydla
jsou vzácná a vykazují vetšinou nízkou úroven zpracování. Kubbánienské nástroje
charakterizuje vysoký podíl ohlazených cepelek, casto s jemnou zoubkovanou retuší, které
predstavují až 80% všech nástroju.
Lovecký tábor E7K12 poblíž Esny patrí do fachurienu nebo s ním alespon souvisí. Tato
lokalita, ležící v prohlubni za dunou, v níž se každorocne vytvárela vodní nádrž napájená
stoupající hladinou spodní vody pri záplavách, pritahovala zvírata, která ze záplavových
oblastí vyhánela stoupající voda. Vznikly tím ideální podmínky pro lov. Lovili se predevším tri
druhy zvere: antilopy, divoký skot a gazely. Tato lokalita pravdepodobne predstavuje
základní zpusob obživy na konci záplav a bezprostredne po jejich skoncení.
Výrazným rysem balansko-silsilské industrie (datované do období 16 000-15 000) je štípání
nástroju z pazourkových pecek s jednoduchým nebo protilehlým jádrem. K vyrábeným
nástrojum patrí ohlazené cepelky a seríznuté cepelky. Casto byla používána drobná rydla a s
touto inovací se setkáváme i v oblasti Negebu, jižním Izraeli a Jordánu. Kvalitní rydla se zde
vyskytují pomerne casto, ale geometrické mikrolity a nástroje s ouchtatskou retuší jsou dosti
vzácné, stejne jako škrabadla.
Klimatické zmeny na konci poslední doby ledové mely pred 13 000-12 000 lety za následek
neobvykle vysokou hladinu Nilu a s tím související velmi vysoké záplavy. Toto stadium
„Divokého Nilu“ bylo vyvoláno klimatickými podmínkami v subsaharské Africe, ale v
samotném Egypte nepršelo. Jedním z míst, které leželo mimo dosah katastrofických záplav
Divokého Nilu, byla lokalita Machadma-4, ležící asi 6 m nad úrovní soucasné záplavové
oblasti severne od Keny. Byla zde nalezena afijská štípaná industrie (stárí 12 900-12 300
let). Sídlište se nacházelo na okraji poušte, v ploché zátoce vytvorené spojením dvou wádí
na nestejné úrovni. Pozustatky ryb zde tvorí z 68% rod Tilapia, ze 30% Clarias a zbytek
ryby rodu Barbus, Synodontis a Lates. Vysoký podíl ryb Tilapia a zároven malá velikost
ryb rodu Tilapia a Clarias naznacují, že ryby se zde lovily až dosti dlouho po záplavách.
Chytaly se nejspíš v melkých tuních, v nichž se rybári mohli brodit. Malá velikost ryb
vypovídá také o vyspelém rybárském náciní, jako byly vrhací košíky, síte a podberáky.
Ryby, které se chytaly ve velkém množství, nebyly všechny urcené k bezprostrední
25
konzumaci a jámy s velkým množstvím dreveného uhlí dokazují, že se zde ryby konzervovaly
uzením. Rozloha sídlište vypovídá o tom, že se jednalo o dlouhodobe a opakovane
používanou lokalitu.
Esnenská industrie je doložena na nekolika nalezištích mezi Wádí Kubbání a plání Dišna.
Charakterizuje ji technika hrubého štípání, kterou se vytvárely tlusté a široké úštepy.
Inventári nástroju proto dominují pazourková škrabadla. Hospodárskou základnou lokality
Machadma-2 byl pravdepodobne rybolov ryb rodu Clarias. Lidé zde sídlili pred 12 300
lety, tedy v dobách záplav Divokého Nilu.
Kadanskou industrii, vyskytující se mezi druhým nilským kataraktem a jižním Egyptem, tvorí
predevším mikrolitické úštepu. Její význam spocívá v tom, že byla nalezena na trech
pohrebištích. Nejduležitejší z nich je pohrebište v Gabal Sahabe, kde archeologický výzkum
odhalil padesát devet koster. Všichni jedinci byli pohrbeni ve skrcené poloze na levém boku,
s hlavou smerující k východu a tvárí obrácenou k jihu. Hroby tvorí jednoduché jámy
prekryté pískovcovými deskami a jejich štípanou industrii v nich obsaženou mužeme priradit
k poslední fázi kadanské kultury, jejíž stárí se odhaduje na cca 12 000 let. Z devetapadesáti
pohrbených tel byly na ctyriadvaceti patrné stopy po násilné smrti: v kostech (nekterí i v
lebce) meli vraženo mnoho rohovcových hrotu, nebo byly kosti poškozené hlubokými
ranami. Obrázek násilné smrti ješte dokresluje existence hromadných hrobu, obsahujících až
osm tel. Jelikož 50% pohrbených tvorí ženy a deti, je velmi pravdepodobné, že pohrebište v
Gabal Sahabe predstavuje výsledek nejaké mimorádne dramatické události. Objevily se
názory, že mohlo jít o následky stále obtížnejších životních podmínek, zpusobených nejprve
Divokým Nilem a posléze ústupem reky do své puvodní záplavové oblasti. Menší hrbitov na
opacném brehu Nilu, ležící takrka proti Gabal Sahabe, dokazuje, že v té dobe nebylo
prícinou smrti vždy jen násilí, nebot na tam pohrbených telech nejsou patrné žádné násilné
zásahy.
Chronologické zarazení sebilienského okruhu štípané industrie není úplne jasné. Tento
technologický celek predstavuje nejrozšírenejší typ pozdne paleolitické industrie a vyskytuje
se od druhého kataraktu k severnímu výbežku kenského zákrutu. Pro sebilienskou kulturu
jsou typické velké úštepy a castejší využití kremencových pískovcu a sopecných hornin. To
je naprosto neslucitelné s tradicí výroby kamenných nástroju ostatních pozdne paleolitických
26
technologických okruhu. Sebilien tedy muže predstavovat dusledek pronikání skupin z jihu,
postupujících podél Nilu na sever.
Ješte než opustíme pozdní paleolit, je treba se zmínit o pocátcích umení skalních kreseb,
které leží v tomto období. V súdánské Núbii v lokalite Abka poblíž druhého kataraktu, bylo
nalezeno tzv. „nalezište XXXII“, které je možné datovat do pozdne paleolitického období. I
v samotném Egypte je nekolik ukázek skalního umení, které by mohly pocházet z
predneolitické doby. Mezi nejpozoruhodnejší malby patrí pasti na ryby, zobrazené na lokalite
el-Hoš jižne od Edfu. Pudorys techto ohrad na ryby se skládá ze složitého nákresu krivkami
vymezených tvaru vedoucích do zakoncení ve tvaru klobouku houby, které fungovalo jako
past. Tento typ chytání ryb v melkých vodách se shoduje s poznatky o hromadném rybolovu
na pozdne paleolitických nalezištích, k nimž patrí napr. Machadma-4.
V osídlení nilského údolí existuje po pozdním paleolitu hiát. Mezi lety 9 000 a 7 000 pr. n.l.
zde není doložena prítomnost skupin lidí, s výjimkou nekolika velmi malých arkinienských
lokalit (cca 7 400 pr. n.l.) v oblasti druhého kataraktu. Nekterí historikové se domnívají, že
snížení hladiny Nilu, k nemuž v této dobe došlo, melo za následek zmenšení záplavové oblasti
a tím i škodlivé úcinky na životní podmínky. I když je nepochybné, že tato zmena životního
prostredí skutecne nastala, zdá se být vysoce nepravdepodobné, že by nilské údolí bylo v
této dobe úplne opuštené. Jako pravdepodobnejší varianta se nám vzhledem k zúžení
záplavové oblasti a castému umístení osad na okraji poušte jeví to, že sídlište byla jednoduše
zaplavena mladšími nánosy bahna.
Saharská neolitická/keramická kultura
Západní poušt byla opuštena koncem stredního paleolitu a lidé se sem vrátili až kolem r. 9
300 pr. n.l. v dusledku holocenní fáze vlhcího klimatu. Jelikož v období pred starším neolitem
zde žádní lidé nežili a po zmínené fázi byla tato oblast opet opuštena, archeologické nálezy se
velmi dobre zachovaly. Vzhledem k tomu, že i behem staršího holocénu rocní úhrny srážek
dosahovaly pouze 100-200 mm (a to zrejme pouze behem krátkého letního období), mohla
zde žít jenom zvírata prizpusobená životu v poušti, jako napr. zajíci a gazely. Ve srovnání s
mladým a pozdním paleolitem se nicméne životní podmínky výrazne zlepšily. Srážky
nepadaly nepretržite a období sucha jsou pro urcování chronologie velmi duležitá. Srážky
27
byly výsledkem posunu monzunového pásma smerem na sever; osídlování Západní poušte
tudíž postupovalo od jihu. První osadníci nejspíš pricházeli z nilského údolí. Tato teorie
vychází predevším z absence jiných vysvetlení, ale zdá se, že ji podporuje i podobnost místní
kamenné industrie s lokalitami v núbijské cásti údolí Nilu.
V Egypte se nejstarší „neolitická“ kultura objevily v Západní poušti. Je treba však zduraznit,
že v saharském neolitu není ješte doložena cílená zemedelská výroba potravin. Tato kultura
byla oznacena jako neolitická pouze na základe dukazu o chovu dobytka. Saharský neolit se
tak výrazne liší od neolitických kultur, které se približne v téže dobe objevily na Predním
východe, kde je oznacení „neolitické hospodárství“ synonymem pro proces, pri nemž bylo
nejprve zavedeno zemedelství a teprve pozdeji se k nemu pripojila domestikace zvírat. Je
velmi pravdepodobné, že proces neolitizace v Egypte byl naprosto nezávislý na
predovýchodním vývoji. Vzhledem k absenci dokladu o zemedelství a zároven nálezum
keramiky nekterí archeologové navrhují, aby tato saharská kultura byla oznacována jako
„keramická“, a tak byla odlišena od klasického neolitu.
Rozlišujeme zde dve hlavní období: raný neolit (8800-6800 pr. n.l.) a pozdní období
skládající se ze stredního (6500-5100 pr. n.l.) a pozdního (5100-4700 pr. n.l.) neolitu.
Nejucelenejší informace o období staršího neolitu nám poskytují nálezy z lokalit Nabta Plaja
a Bír Kiseiba. Vetšinu nalezišt tvorí malé, sezónne obývané tábory lovcu-sberacu. Vetší
osady se vždy nacházejí v nižších partiích vysychajících jezer. Prestože byly tyto osady
osídleny po delší dobu, i ony byly krátkodobe opoušteny, nebot vobdobí deštu byly
zaplavovány vodami obnovujících se jezer. Usedlý zpusob života ješte nebyl znám.
Mezi typické kamenné nástroje patrí ohlazené cepelky (casto zašpicatelé) a nekolik
vzácných príkladu nástroju pravidelných tvaru, ale také nástroje vyrábené mikrolitickou
technikou.
Mezi kosterními pozustatky zvírat bylo nalezeno i nekolik kostí hovezího
dobytka, který byl podle zooarcheologu domestikovaný (tuto teorii ovšem nesdílejí všichni).
Zdá se totiž málo pravdepodobné, že by skot bez pomoci cloveka prežil v tak suché oblasti,
kde se jinak uživí jen pouštní zvírata. Podpurným argumentem je i absence nálezu kostí
antilop, které se tak casto vyskytují ve stejném ekologickém prostredí jako divoký skot. Je
tedy možné, že pastevci chovali divoký skot v prostredí, kde by za normálních okolností sám
neprežil. Pred r. 7500 pr. n.l. snad lidé s dobytkem pricházeli do poušte jen v období letních
deštu a tesne po nem, což se casove shodovalo s obdobím záplav v údolí Nilu, kdy tam bylo
28
nemožné pást dobytek. Po r. 7500 pr. n.l. je v Bír Kiseibe a na jiných místech doloženo
hloubení studní. Nekteré z nich byly vybaveny postranními melkými nádržemi pro napájení
zvírat. Malý pocet nalezených dobytcích kostí svedcí o tom, že skot nebyl chován na maso,
ale pouze pro bílkoviny v podobe mléka a krve. Tak lidé pomáhali skotu prežít v Západní
poušti a zvírata jim zase umožnovala žít v tomto nárocném prostredí. Lidé krome chovu
dobytka lovili divoká zvírata, zejména zajíce a gazely.
Predpokládáme, že kamenné zrnoterky, nalezené témer na všech techto lokalitách pocínaje
starším neolitem, byly používány ke zpracování sklizených divoce rostoucích rostlin, ale nález
vlastních rostlin pochází pouze z lokality E-75-6 v Nabte Plaji. Jedná se o divoce rostoucí
trávu, cirok a ovoce rodu Ziziphus.
Na všech lokalitách z pozdního neolitu byly nalezeny strepy keramických nádob, i když ve
velmi malém poctu. Nádoby mely velmi jednoduchý tvar, ale byly peclive vypracované a
vypálené a všechny byly zdobené. Obvykle byl celý povrch pokryt carami a teckami
vytvárenými casto hrebenem nebo otiskem šnury, a celkový vzhled nádob zrejme
napodoboval proutené košíky. Jako nádoby na vodu byly spíše používány skorápky
pštrosích vajec než keramika. Malé pocet strepu vypovídá o tom, že se dosud keramika v
denním živote nepoužívala pravidelne. Je obtížné urcit její presnou funkci, ale
pravdepodobne musela mít velký spolecenský význam a vzhledem ke své výzdobe také
zrejme symbolický význam. Je nade všechnu pochybnost zrejmé, že tato keramika byla
nezávislým africkým vynálezem.
Nalezište E-75-6 (kolem r. 7000 pr. n.l.) je jednou z nejzajímavejších rane neolitických
lokalit v Nabte Plaji. Tato prírodní nádrž byla v období sucha zásobovány prameny
podzemní vody, kterou bylo možné cerpat i ze studní. Lokalitu tvorí tri nebo ctyri rady
chatrcí a každá z nich zrejme predstavuje jinou úroven hladiny jezera. Vedle príbytku jsou
zásobní jámy zvonovitého tvaru a studny. Není možné odhadnout pocet chatrcí, které se
používaly soucasne. Navzdory velikosti nalezište se nejednalo o stálou osadu.
Ve stredním a pozdním neolitu (6600-5100 a 5100-4700 pr. n.l.) dosáhlo osídlení Západní
poušte vrcholu. Nalezište z této doby jsou velmi hojná a i když jsou vetšinou malá, existuje
také nekolik velkých osad. Stavby jsou cetnejší než dríve a patrí k nim studny, domy
obložené drevenými deskami a stavby s konstrukcemi z propletených tycí a vetví omazanými
hlínou. Velké osady poblíž nekdejších jezer zrejme predstavují trvale obydlená sídlište,
29
zatímco ty menší sloužily pravdepodobne jako prechodné príbytky pastevcu, vyhánejících po
letních deštích dobytek na pastvu. Prítomnost lastur dokládá kontakt jak s nilským údolím,
tak s Rudým morem, ale lidé zrejme bydleli v poušti po celý rok. Podobne jako v pozdním
neolitu se i nyní choval dobytek jako zdroj bílkovin a kolem r. 5600 pr.n.l. se poprvé
objevují domestikované ovce a kozy. Hlavním zdrojem obživy však i nadále zustávalo maso
lovených divokých zvírat. Vetšina badatelu opet predpokládá, že i v této dobe sloužila jako
vítaný doplnek obživy široká škála divoce rostoucích rostlin.
Ve stredním neolitu došlo k výrazné zmene v technologii výroby kamenných nástroju. Už
neprevládala výroba cepelí, ale prosazovalo se oboustranné štípání listových cepelí a hrotu
oštepu s konkávní základnou. Pravidelné tvary s výjimkou srpovitých byly vzácné. Na
pozdne neolitických nalezištích jsou bežné miskovité zrnoterky na drcení rostlinné potravy.
Mezi nástroji se vyskytují broušené a hlazené kamenné sekery s tulejí, které jsou spolecne
s paletami, ozdobami a úštepy odbíjenými z boku považovány za typické výrobky této doby.
Keramika pred r. 5100 pr. n.l. vychází ze „saharo-súdánské“ neboli „chartumské“ tradice,
podobné rane neolitické keramice, ale její výzdoba se skládá ze složitejších vzoru. Nekdy
pred r. 4900 pr. n.l. tento typ keramiky náhle mizí a v Nabte Plaji a Bír Kiseibe jej nahrazuje
pálená a hlazená keramika (nekdy s cerným okrajem). Duvod této náhlé zmeny nám není
znám, ale skutecnost, že k ní došlo v Západní poušti, má velký význam pro pochopení
puvodu predynastické kultury v nilském údolí.
V Nabte Plaji byl vedle neobvykle velké pozdne neolitické osady objeven pozoruhodný
megalitický komplex. Skládá se ze trí cástí: seskupení deseti velkých (2x3 m) kamenu, kruhu
tvoreného malými vertikálne postavenými kameny (o prumeru témer 4 m) a dvema mohylami
pokrytými kamennými deskami, z nichž jedna obsahovala podzemní komoru s pozustatky
dlouhorohého býka. I na jiných místech kotliny Nabta byly nalezeny malé skupiny megalitu.
Prestože je jejich funkce nejasná, predstavují tyto megalitické stavby verejnou „architekturu“
a vypovídají tudíž o rostoucí složitosti spolecenské struktury.
V oáze Dachla bylo identifikováno nekolik archeologických entit; hlavní chronologické fáze
jsou známy pod názvy Maasara, Bašendi a Šéch Muftah. Fáze Maasara se casove shoduje
se pozdním neolitem v Nabte Plaji a Bír Kiseibe. Kultury Bašendi a Šéch Muftah stredního a
raného neolitu se udržely až do dynastické doby. Pro tyto dve neolitické kultury jsou typické
dva odlišné typy osad: nalezište kultury Šéch Muftah jsou vždy vázaná na jezerní usazeniny,
30
zatímco lokality kultury Bašendi se nacházejí za okrajem oázy. Objevily se teorie, že osady
reprezentují dva typy osídlení: lokality typu Šéch Muftah mohly být osídleny lidmi žijícími v
oáze natrvalo, kdežto nalezište kultury Bašendi mohli využívat kocovní pastevci k
periodickým návštevám. Pocínaje cca rokem 5400 pr. n.l. se zacali lidé více spoléhat na svá
stáda domestikovaných zvírat (importovaných z Levanty a zastoupených prevážne kozami),
ale lovu se ješte zcela nevzdali.
Zpusob opracování kamenné industrie kultury Bašendi je podobné technologii stredního a
pozdního neolitu. Navíc se objevují pouze ruzné hroty šípu, casto s oboustrannou
povrchovou úpravou. Približne pred r. 4900 pr. n.l. zacala být v osadách kultury Bašendi
vyrábena pálená a hlazená keramika, jež se trochu podobala keramice nalezené v Nabte
Plaji a Bír Kiseibe. Na lokalitách v oáze Dachla se rovnež príležitostne objevují nádoby s
cerným okrajem. V jihovýchodním cípu Dachly se nachází nekolik kamenných staveb. Stále
však zustává nevyrešenou otázkou, nakolik je tato oáza typická pro celou Západní poušt.
Práve zde se projevují nejsilnejší kulturní paralely s kulturami nilského údolí.
Po r. 4900 pr. n.l. a zejména pak vobdobí po r. 4400 pr. n.l. byla poušt stále méne
obývána kvuli nástupu suchého podnebí, které se zde udrželo až do soucasnosti. V
historické dobe ovšem nekolik vybraných oblastí obýváno bylo.
Epipaleolit v nilském údolí
Po r. 7000 pr. n.l. se v nilském údolí opet usazují lidé, ale pocet epipaleolitických nalezišt je
velmi nízký. Zkoumané lokality jsou spíše výjimkou, nebot jsou prekryty silnými vrstvami
sedimentu. Rozlišujeme zde pouze dve kultury: elkabien a karunien. V epipaleolitu zustával
zpusob obživy takrka beze zmeny a sestával z lovu, rybolovu a sberu.
V el-Kábu bylo odkryto nekolik malých epipaleolitických nalezišt datovaných do let 70006700 pr. n.l., která se dochovala v mimorádne dobrém stavu. V dynastickém období na
tomto míste byl postaven chrám s mohutnou ohradní zdí. Prehistorické osady se nacházely na
brehu zanášejícího se ramene Nilu a lidé se zde usazovali vždy po záplavách. V epipaleolitu
byl lov ryb na vyšší úrovni než v pozdním paleolitu. Ryby nebyly loveny pouze v
opadávajících vodách po záplavách, ale i v hlavním toku Nilu; což svedcí o používání
primerene stabilních lodí. Vlhcí klima umožnovalo lov pratura, gazel a berberských ovcí.
31
Elkabienská industrie je mikrolitická a prevažují v ní malá rydla. Je srovnatelná s rane
neolitickou kulturou Západní poušte. Prítomnost cetných zrnoterek nemužeme považovat za
dukaz zpracování nasbíraných rostlin, nebot na mnohých z nich jsou stále patrné stopy
cerveného pigmentu. Osídlení lidem elkabienské kultury na nalezišti zvaném Stromový úkryt
ve Wádí Sodménu, ležícím poblíž Kuséru ve Východní poušti, vypovídá o kocovném
zpusobu života. Tito kocovní lovci se pohybovali po východo-západních trasách, pricemž v
zime lovili a chytali ryby v nilském údolí, zatímco v léte, kdy bylo vlhcí podnebí, sháneli
obživu v poušti.
Karunien je nové jméno pro kulturu Fajjúm B (datovanou archeoložkou CatonThompsonovou do mezolitu). Karunienské osady, ležící v té dobe nad úrovní puvodního
jezera Moeris (v dobe kolem r. 7050 pr. n.l.), byly nalezeny v oblasti na sever a západ od
soucasného Fajjúmského jezera. V holocénu menilo jezero casto pobrežní hranici, což je
velmi duležité pro porozumení dejin osídlování jeho okolí. V karunienské fázi byly podmínky
pro rybolov v melkých vodách jezera výjimecne dobré a neprekvapí nás tedy, že ryby byly
základem obživy lidí žijících v této oblasti. Krome toho se živili také lovem a sberem.
Karunienská industrie je rovnež mikrolitická a zapadá do celkového kontextu zpracování
kamenných nástroju elkabienu a raného neolitu v Západní poušti. Karunienská kultura
vydala pouze jediný hrob. Telo asi ctyricetileté ženy bylo pohrbeno v lehce skrcené poloze
na levém boku s hlavou k východu a tvárí k jihu. Její fyziognomie je daleko modernejší než
telesné rysy mechtoidu z pozdního paleolitu z Gabal Sahaby.
Od devatenáctého století jsou známé mikrolitické industrie z okolí Heluánu, které se
podobají prekeramickému neolitu z Levanty. Skutecný význam tohoto nálezu nelze urcit
vzhledem k nedostatku presných informací. Neolitické osady jsou i ve Východní poušti a v
horách kolem Rudého more. Podle nálezu ze Sodménské jeskyne poblíž Kuséru zacali tito
lidé v první polovine 6 tisíciletí pr. n.l. chovat ovce nebo kozy.
Neolit v nilském údolí
Krome elkabienu a karunienu nebyly v nilském údolí nalezeny žádné další pozustatky po
lidech, kterí obývali i Východní a Západní poušt. Nic nenaznacuje pocátky zemedelství,
které se v Levante objevilo již kolem r. 8500 pr. n.l. Zdá se, že se obyvatelé Egypta drželi
32
svého tradicního zpusobu života, založeného na rybolovu, lovu a sberu. Bohužel nemáme
žádné informace o osídlení nilského údolí v dobe mezi lety 7000-5400 pr. n.l.
Tárifienská kultura je známa z malého nalezište v Tárifu v thébské nekropoli a dalšího,
ležícího poblíž Armantu. Jedná se o keramickou fázi místní epipaleolitické kultury, která však
zustává neznámá. Nijak nesouvisí s pozdejší kulturou Nakáda a její vztah k badárienu je
rovnež nejasný, i když kamenné výrobky jsou zcela odlišné. Tárifien charakterizuje štípaná
industrie, skládající se na jedné strane z malých mikrolitických nástroju vycházejících
z epipaleolitických tradic a na druhé strane z oboustranne opracovaných kusu ohlašujících
nástup neolitické technologie. Keramika byla vyrábena z hlíny smíšené s organickým
materiálem a je omezena na nekolik malých strepu. Úplne chybí stopy po zemedelství a
chovu dobytka. Nebyly nalezeny ani žádné zbytky staveb a predpokládáme, že osada v
Tárifu se podobala táborum z poslední fáze paleolitu.
Kultura fajjúmien, shodná s kulturou Fajjúm A podle Caton-Thompsonové, se objevuje
kolem r. 5450 pr. n.l. a mizí kolem r. 4400 pr. n.l. Technologická a typologická podobnost
nástroju mezi karunienem a fajjúmienem je tak výrazná, že není pochyb o tom, že se
fajjúmien vyvinul z karunienu. Fajjúmienská technika opracování kamene zretelne vychází z
pozdního neolitu Západní poušte. Lidé sídlila na puvodním brehu jezera Fajjúm.
Nejduležitejší nález z této doby predstavuje skupina do zeme zapuštených sil na obilí, která
byla vystýlány rohožemi. Poprvé je v Egypte hlavním zdrojem obživy zcela jasne zemedelství,
které se pravdepodobne rozšírilo z Levanty. Pestoval se šestiradý jecmen a špalda a
pravdepodobne také len.
Vzhledem k tomu, že sila jsou usporádána ve skupinách,
predpokládáme, že zemedelské produkty byly vlastnictvím celé obciny. Jeden zásobní areál
se skládá ze 109 sil o prumeru 30-150 cm a hloubce 30-90 cm a predstavuje zcela zrejme
velkou skladovací kapacitu. Krome zemedelství byl duležitý i chov dobytka, predevším
ovcí, koz a prasat. Tretí základní zdroj obživy predstavoval rybolov.
Fajjúmienská keramika má hrubý povrch a jednoduché tvary. Keramika byla vypalována,
její povrch lešten a zdoben tenkou cervenou vrstvou, ale nebyl zdoben žádnou výzdobou.
Štípaná industrie využívala úštepu, ale objevují se i oboustranne retušované nástroje.
Nalezené stredomorské a rudomorské lastury, kosmetické palety z núbijského dioritu a
korálky ze zeleného živce nás vedou k domnence, že byly navázány kontakty se vzdálenými
místy, ješte bez vetšího rozsahu. Medené nástroje nebyly nalezeny.
33
Velká osada v Merimde Bení Saláme je situovaná na nízké terase na okraji západní cásti
nilské delty. Kulturní souvrství na této lokalite dosahuje mocnosti 2,5 m a tvorí jej pet
základních vrstev, odpovídajících trem hlavním kulturám. Ty pokrývají dlouhé období mezi
lety 5000-4100 pr. n.l. Vrstva I, oznacená jako „nejstarší vrstva“ (Urschicht), se jasne
odlišuje od mladších fází a charakterizuje ji keramika bez prímesi organického materiálu,
hlazená i nehlazená. Pro tuto fázi je také typický výzdobný motiv v podobe tzv. rybí kosti (i
když je vzácný). Kamenné nástroje vrstvy I jsou vyrábeny technikou opracovaných úštepu a
je mezi nimi mnoho škrabadel a retušovaných nástroju s oboustranným ostrím. Stopy po
obydlení v této vrstve tvorí pouze ohnište a možné otisky chatrných prístrešku. Hospodárství
bylo pravdepodobne složeno ze zemedelství, chovu dobytka (ovce, skot, prasata)
levantského typu, ale také rybolovu a lovu. Radiokarbonová analýza ji zarazuje do doby
kolem r. 4800 pr. n.l., ale archeologové pracující v této lokalite soudí, že je starší. Keramika
se vzorem rybí kosti byla nedávno nalezena také v Sodménské jeskyni u Kuséru.
V Merimde zrejme došlo mezi vrstvami I a II k hiátu v osídlení. Vrstvu II – strední fázi
merimdské kultury (Mittleren Merimdekultur) charakterizuje hustší osídlení, jednoduché
oválné príbytky ze dreva a proutí, složitejší ohnište, zásobnice zapuštené do podlah domu a
velké košíky omazané hlínou v prilehlých jámách, jež sloužily jako sýpky. Tato fáze byla
objeviteli lokality považována za blízkou se saharsko-súdánskými kulturami. Mezi príbytky
byly nalezeny pohrby jedincu ve skrcené poloze. Keramika se zásadne liší od keramiky
predchozí kultury, nebot obsahuje prímes slámy, ale tvary nádob byly stále jednoduché.
Témer polovina produkce mela hlazený povrch, ale žádná zrejme nebyla zdobená.
Kamennou industrii prevážne tvorí nástroje s oboustranným ostrím. V Merimde se nyní
poprvé objevují hroty šípu s konkávní základnou. Mnoho predmetu je vyrobeno z kosti,
slonoviny a lastur a objevují se typické trojzubé harpuny. Základním zdrojem obživy i nadále
zustává zemedelství, ale soude podle množství nalezených kostí získává chov dobytka na
duležitosti. Doložen je i lov a rybolov. Dosud nemáme k dispozici žádná radiokarbonová
data, ale archeologové navrhují datování do období 5500-4500 pr. n.l.
Vrstvy III-V predstavují mladší fázi merimdské kultury (Jungeren Merimdekultur) a
odpovídají fázi, která byla oznacena objeviteli této lokality na pocátku 20. stol. jako
„klasická“ kultura Merimda. Osada se v té dobe skládala z velké vesnice tvorené hlinenými
príbytky, chatrcemi a pracovními plochami. Bytelné domy oválného pudorysu byly huste
34
vystavené podél úzkých ulic. Stavby byly široké 1,5-3 m a podlahy mely zapuštené v zemi v
hloubce cca 4O cm; steny byly omazány hlínou smíšenou se slámou a strechu tvorily lehké
materiály, jako napr. vetve a rákosí. V domech byla nalezena ohnište, zrnoterky, nádoby na
vodu zapuštené do podlah a jámy, v nichž stály hlinené nádoby - to vše dokládá rozmanitost
cinností provádených uvnitr domu. Sýpky náležely jednotlivým domum, takže je zrejmé, že
rodina získala vetší hospodárskou nezávislost. Obecne lze konstatovat, že organizace osady
v Merimde urcite reprezentuje „formální“ organizaci života vesnice. Mezi domy byly nalezeny
melké oválné hroby, do nichž byli jedinci ukládáni ve skrcené poloze. Je zajímavé, že v nich
nebyla nalezena takrka žádná pohrební výbava. Tyto pohrebních zvyklostí, jako je práve
neprítomnost pohrební výbavy a umístení hrobu uvnitr osady, ostre kontrastují s typickými
rysy pohrbívání v Horním Egypte. Je však pravdepodobné, že v osade byly pohrbívány jen
deti a adolescenti, zatímco dospelé pohrbívali mimo osadu. Situaci rovnež ztežuje fakt, že
celkový pocet hrobu nepresáhl 200 a stále panují nejasnosti o stratigrafických vztazích.
Musíme také predpokládat, že vetšina hrbitovu zustává dosud neobjevena.
Vývoj v keramice vypovídá o tendenci smerující k uzavreným tvarum; polovinu vyrábených
tvaru tvorí velké nádoby s hrubým povrchem. Hlazení se používá jako výzdobný prvek a
hlazená keramika má v této dobe tmave cervenou nebo cernou barvu. Technologie
oboustranne opracované pazourkové industrie se v porovnání se starším osídlením Merimdy
zlepšila. I nadále jsou casté nástroje z kostí, slonoviny a lastur, ovšem nejzajímavejší jsou
nálezy nekolika figurek. Jednou z nich je lidská hlava približne válcovitého tvaru s malými
dírkami, sloužícími evidentne k upevnení vlasu a vousu. Tvar dírek svedcí o tom, že místo
nich byla zrejme používána ptací péra. Hlava musela být pripevnena k drevenému telu, což z
ní ciní nejstarší socharské ztvárnení cloveka nalezené v Egypte. Podle archeologu se
nejmladší fáze v Merimde casove shoduje s fajjúmienem. Radiokarbonová merení to
potvrzuje jen zcásti, protože podle nich spadá mladší fáze merimdské kultury do období mezi
lety 4600-4100 pr. n.l. a prekrývá se tudíž pouze s druhou polovinou fajjúmienu.
Nekolik nalezišt v okolí Wádí Hóf-Heluánu v Dolním Egypte se skládá z osad oddelených
od pohrebišt. Predstavují neolitickou kulturu, která byla podle svého objevitele nazvána
kultura el-Omari. Datujeme je do let 4600-4350 pr. n.l. a casove se tedy prekrývá mladší
fází merimdské kultury. V osadách byly nalezeny hlavne jámy používané k uskladnení
potravin nebo k vyhazování odpadku. Nelze presne popsat príbytky, nebot byly postaveny
35
ze zkáze podléhajících materiálu. Na pohrebištích, které se už nepoužívaly, byly postaveny
osady. Všechny hroby mají podobu jam a mrtví do nich byli ukládáni ve skrcené poloze na
levém boku, nejcasteji s hlavou k jihu.
Keramika kultury el-Omari vždy obsahuje organické prímesi; tvary jsou velmi jednoduché a
mnoho nádob má hlazený a casto cervený povrch. V produkci kamenné industrie se
projevuje stejný vývoj technologie oboustranného štípání jako ve vrstvách II-V v Merimde.
Základem obživy je zemedelství a chov dobytka (kozy/ovce, skot, prasata), ale pro tuto
kulturu je obzvlášt duležitý rybolov. Naopak nejsou není doložen v archeologickém
materiálu lov pouštních zvírat.
Je zajímavé, že ve Východní a Západní poušti chovali lidé domestikované kozy už nekdy
kolem r. 5900 pr. n.l., zatímco v nilském údolí se objevily až o nejakých pet století pozdeji.
Badárská kultura
Nejstarší doklady o zemedelství v Horním Egypte byly nalezeny na nalezištích badárské
kultury. Tento kulturní komplex byl pojmenován podle eponymní lokality Badárí poblíž
Sohágu. Velký pocet prevážne malých nalezišt v okolí vesnic Kau el-Kebír, Hammámíja,
Mustagedda a Matmar vydal celkem asi 600 hrobu a 40 špatne zdokumentovaných osad.
Chronologické zarazení badárienu je stále zdrojem sporu. Již delší dobu byl díky
archeologickému výzkumu na stratifikovaném nalezišti Hammámíja rozpoznán její relativní
chronologický vztah k mladší kulture Nakáda. Podle množství termoluminiscencních dat
mohla tato kultura existovat už kolem r. 5000 pr. n.l. Definitivne však muže být potvrzeno
pouze období 4400-4000 pr. n.l.
Byla vyslovena hypotéza o ješte starší kulture zvané tásien. Tuto kulturu charakterizují
vysoké nádoby ve tvaru poháru se zakulaceným dnem a s rytou výzdobou vyplnenou bílým
pigmentem, které známe také zpribližne stejne starých súdánských neolitických nalezišt.
Existence tásienu jako chronologicky ci kulturne vydelené jednotky nebyla nikdy bezpecne
prokázána. Cást badatelu považuje tásien jednoduše za soucást badárské kultury. Jiní se
domnívají, že tásien je pokracováním dolnoegyptské tradice, která prímo predcházela kulture
Nakáda I. To je však jen málo pravdepodobné. Proti tomuto tvrzení stojí neprukazná
podoba mezi tásienem a kulturami Dolního Egypta a rovnež jasná typologická podoba
36
tásienské keramiky se súdánskou. Pokud by mel být tásien považován za oddelenou kulturní
entitu, pak ho lze chápat jako kulturu nomádu se súdánskými koreny, která ovlivnovala
badárskou kulturu a zároven jí byla ovlivnována.
I když archeologický výzkum odhalil i nekolik sídlišt, známe badárskou kulturu predevším
z pohrebišt ležících v nižších pouštních polohách. Všechny hroby mají podobu jednoduché
jámy, do níž byli zemrelí casto pohrbíváni na rohoži. Tela jsou vetšinou uložena v uvolnené
skrcené poloze na levém boku, s hlavou k jihu a tvárí k západu. Nebyly zde nalezeny hroby
velmi malých detí. Máme dostatek dukazu svedcících pro zvyk pohrbívání nedospelých
jedincu v obývaných osadách, nebo v jejich opuštených cástech. Analýza pohrební výbavy
badárienu dokazuje nerovnomerné rozdelení bohatství. Dochází rovnež k shlukování hrobu
s bohatší pohrební výbavou do jedné cásti pohrebište. Mužeme tedy již hovorit o sociálním
rozvrstvení spolecnosti, které je sice stále ješte omezené, ale které v následující nakádské
kulture nabývá na významu.
Keramika, jíž jsou vybaveny hroby, patrí k nejtypictejším prvkum badárské kultury. Všechny
nádoby jsou vyrobené rucne z nilského bahna a s výjimkou tenkostenné keramiky vždycky
obsahují prímes jemného organického materiálu. Tato velmi typická prísada je vždycky
jemnejší než organická prímes používaná pro tzv. hrubou keramiku, vyrábenou v nakádském
období. Pri výrobe nejlepších nádob nešetrili badárijští hrncíri úsilí na vycištení hlíny a
dosažení až skorápkovitých sten; v následných obdobích egyptské historie se již nikdy
nevyrábely tak tenkostenné nádoby. Tvary nádob jsou jednoduché a patrí mezi ne predevším
poháry a misky s prímým okrajem a zakulaceným dnem. Pomerne velké množství nádob má
cerný okraj, ale celkove mají hnedší povrch než keramika s cerným okrajem z období
Nakáda I. Cervený povrch, jíž bývá pokrytá keramika s cerným okrajem z období Nakáda
I, je v badárienu daleko vzácnejší. Nejtypictejším znakem badárské keramiky je jemné
zdrsnení povrchu – „zcerení“, jímž je zdobena nejjemnejší keramika. Povrch nádoby byl
nejprve upraven hrebenováním a poté byl vyhlazen, címž vznikl velmi ozdobný efekt. Za
velmi charakteristické jsou považovány rovnež nádoby na nožce. Ornamentální výzdoba je
vzácná: príležitostne se objevují pouze ryté geometrické motivy vyplnené bílou hmotou, které
snad napodobovaly košíkárské zboží.
Kamenná industrie je známa hlavne ze sídlišt, i když nejkvalitnejší exempláre byly nalezeny v
hrobech. Tvorí ji predevším úštepy a cepele, k nimž se pripojuje nekolik pozoruhodných
37
oboustranne opracovaných nástroju. Mezi nástroji prevládají škrabadla, derovace a
retušované nástroje. K nástrojum s oboustranne opracovaným ostrím patrí sekery, srpy a
hroty šípu s konkávní základnou. V Západní poušti byly navíc nalezeny charakteristické
úštepy štípané z boku.
Mezi další výrobky badárské kultury patrí osobní predmety, jako napr. spony do vlasu,
hrebeny, náramky a korálky z kosti a slonoviny. Tvar kosmetických palet z bridlice je v této
dobe omezen na podlouhlé obdélníkovité nebo oválné tvary. Tyto palety se stanou velmi
charakteristickým rysem nakádské kultury, kdy budou vyrábeny v rozmanitých tvarech. Bylo
nalezeno nekolik hlinených a slonovinových ženských sošek , jejichž provedení se vzájemne
velmi lišilo – od pomerne realistický ztvárnených figurek až po velmi stylizované. V
omezeném množství už se objevila i kovaná med.
Velmi dlouho se vedci domnívali, že badárská kultura byla omezena na Badárí a jeho okolí,
ale typicky badárské nálezy byly objeveny i daleko na jih, v Mahgar Dendere, Armantu, elKábu a Hierakonpoli, a také na východe, ve Wádí Hammámátu.
Puvodne byla badárská kultura považována za chronologicky oddelenou jednotku, z níž se
vyvinula kultura Nakáda. Situace je však daleko složitejší. Objevily se domnenky, že se
badárien približne casove shodoval s nejstarší fází nakádské kultury, oznacovanou jako
Nakáda I. Oporou pro tuto hypotézu je malý výskyt nakádských artefaktu v oblastech, které
lze oznacit za badárské – jižne od Badárí. Zde však bylo nalezeno i nekolik badárských
nebo jim príbuzných predmetu. Proto bychom meli predpokládat, že se badárská kultura
vyskytovala prinejmenším mezi lokalitami Badárí a Hierakonpolis. Situaci rovnež ztežuje
skromný pocet techto nálezu a dosud nebylo pracováno jejich typologické porovnání
s nálezy z centrální oblasti badárské kultury. Pro badárien tedy mohly být typické regionální
rozdíly a kultura centrální badárské oblasti muže být dosud jedinou rádne prozkoumanou a
doloženou soucástí širšího kulturního komplexu. Více ci méne „uniformní“ badárská kultura
mohla být rovnež zastoupena v celé oblasti mezi Badárí a Hierakonpolí, ale vzhledem k
tomu, že vývoj nakádské kultury probíhal jižneji, je docela dobre možné, že v centrální
badárské oblasti pretrval badárien delší dobu.
Puvod badárienu je také nejasný. Nebot archeologové dlouho prisuzovali nositelum
badárienu „malé znalosti“ o rohovci, domnívali se, že tato kultura prišla z jižní cásti Egypta,
kde se nevyskytuje vápenec. Rovnež se predpokládalo, že zemedelství a chov dobytka
38
prišly z Blízkého východu. Teorie o jižním puvodu badárienu je však již prekonána. Výber
rohovce je pro badárskou technologii výroby kamenných nástroju, která je zrejme príbuzná s
mladším neolitem Západní poušte, naprosto logický. Keramika s jemným zdrsnením povrchu,
jeden z nejtypictejších znaku badárienu, se pravdepodobne vyvinula z hlazené keramiky,
která se vyskytuje jak na saharských neolitických nalezištích, tak na jihu od Merimdy až po
chartumská neolitická nalezište. Keramika s jemným zdrsnením povrchu tak mohla být
pokracováním saharské tradice.
Je pravdepodobné, že se badárská kultura nevyvinula pouze z jednoho pramene, i když jejím
hlavním zdrojem byly zrejme kultury Západní poušte. Puvod pestovaných rostlin je naproti
tomu sporný: je možné, že sem byly dopraveny z Levanty pres dolnoegyptský fajjúmien a
kulturu Merimda.
Dukazy z badárských osad vypovídají o zemedelské a pastevecké podobe hospodárství této
kultury. V sýpkách a zásobnicích byla nalezena pšenice, jecmen, cocka a hlízy. Množství
kruhových staveb, které byly objeveny v Hammámíji a které byly puvodne identifikovány
jako domy, jsou nejpravdepodobneji malými ohradami pro zvírata. V nekterých z nich byla
nalezena 20-30 cm vysoká vrstva ovcího a kozího trusu. Velmi duležitým doplnkem byl
rybolov, který mohl být v nekterých cástech roku hlavním zdrojem obživy. Lov mel naproti
tomu jen okrajový význam.
Osady v badárské oblasti mají podobu vesnic ci osad a zdá se, že po krátké dobe byly
presouvány. Nejcharakteristictejším prvkem osad byly podzemní zásobní jámy a zásobnice,
které se tak dochovaly v dobrém stavu. Ostatní stavby mely totiž velmi lehkou konstrukci a
ve vetšine prípadu vzbuzují dojem, že se jednalo o docasné príbytky. Badárské osady ležící
na nízko položených výbežcích poušte jsou možná pouze sezónními tábory. Vetší a stálá
sídlište by se pak musela nacházet blíž Nilu a musela jím být dávno znicena nebo prekryta
vrstvou rícních sedimentu.
Docasný charakter badárských osad potvrzuje i Mahgar Dendera nacházející se asi 150 km
jižne od Badárí. Toto sídlište bylo sezónne využíváno od sklizne úrody, kdy lidé museli hledat
v údolí Nilu pastvu pro dobytek. Krome chovu dobytka byly v Mahgar Dendere loveny
ryby, a to prímo v hlavním nilském kanálu v dobe, kdy hladina Nilu dosahovala nejnižší
úrovene. V Mahgar Dendere je záplavová oblast velmi úzká. Osada se sice rozkládala blízko
Nilu, ale již mimo oblast záplav a lidé ji mohli obývat i v dobe, kdy se reka vylila ze svých
39
brehu. Tehdy byla zrejme porážena cást stád, predevším mladí samci. Lidé opoušteli Mahgar
Denderu již v dobe opadávání záplav a odcházeli obdelávat pole, která nemohla být v okolí
sídlište, nebot údolí je zde príliš úzké.
Máme pouze omezené množství informací, které svedcí o kontaktech badárienu s okolními
oblastmi. Morské lastury nacházené vhrobech poházejí zpobreží Rudého more; zatímco
med mohla pricházet z Východní poušte, nebo, což je méne pravdepodobné, ze Sinaje. Ze
Sinaje rovnež mohl pocházet tyrkys, i když byl nedávno puvod tyrkysu z badárských nalezišt
zpochybnen. Pokud existoval kontakt mezi badárskou oblastí a Sinajským poloostrovem,
pravdepodobne k nemu docházelo pres Východní poušt a nikoli pres Dolní Egypt, kde
nebyly nalezeny žádné stopy po badárské kulture. Tuto hypotézu by mohly podporit i údajné
nálezy ve Wádí Hammámátu, které bohužel dosud nebyly publikovány.
40
3.
Nakáds ká kultura
(cca 4000-3200 pr.n.l.)
Béatrix Midant-Reynes
Druhá hlavní fáze predynastického vývoje – nakádská kultura – byla pojmenována podle eponymní
lokality Nakáda v Horním Egypte, kde v roce 1892 archeolog William Mathew Flinders Petrie
objevil rozsáhlé pohrebište s více než 3000 hroby. Petrie si hned všiml neobvyklého charakteru
tohoto pohrebište, které se odlišovalo od ostatních známých egyptských pohrebišt, a omylem jej
pripsal cizím nájezdníkum. Tato skupina zde mela sídlit až do konce Staré ríše a mela být podle
názoru nekterých badatelu dokonce zodpovedná za její úpadek.
Archeologové byli v Egypte zvyklí na monumentální pohrební architekturu, avšak skromné hroby v
Nakáde obsahovaly jen o málo víc než telo mrtvého ve skrcené poloze. Bylo zabalené do zvírecích
kuží, nekdy prikryté rohoží, a nejcasteji uložené do prosté jámy, vyhloubené v písku. Žádná
z pohrebních obetin, doprovázejících mrtvého, nevykazovala charakteristické znaky faraonské
civilizace, jak byly známy v dobe Petrieho. Leštené keramické nádoby s cerveným povrchem a
cerným okrajem, zoomorfní bridlicové palety, hrebeny a lžíce z kostí ci slonoviny a pazourkové nože
a ostatní artefakty spolu vytvárely svéráznou kulturní skupinu. Jacques de Morgan prišel jako první s
myšlenkou, že by se mohlo jednat o pozustatky prehistorického osídlení. Petrie se pak rozhodl
overit De Morganovu hypotézu vedecky. Nakonec, poté co odkryl tisíce hrobu z lokalit podobného
charakteru, vytvoril první chronologii predynastického Egypta. Petrieho tudíž musíme považovat za
otce egyptské prehistorie.
Chronologie a geografie
Poté, co bylo prokázáno predynastické stárí hrobu, vyvstal nový problém popsání a usporádání
velkého poctu nálezu a vytvorení chronologického rámce této predynastické kultury. S pomocí
keramiky z 900 hrobu z pohrebišt Hiu a Abadije navrhl Petrie typologickou metodu, jež se stala
základem systému „postupného datování“ (sequence dating), kam byly nové typy keramiky
zarazovány podle tvaru a výzdoby. Petrie vytvoril na základe své intuice hypotézu, že nádoby se
zvlnenými držadly se postupne vyvinuly z kulovitých nádob s jasne tvarovanými funkcními uchy a
41
vývoj pokracoval až k válcovitému tvaru s ciste dekorativními držadly. Chronologie "postupného
datování" se puvodne vztahovala k tomuto konceptu vývoje tvaru uch nádob.
Výsledkem byla tabulka padesáti po sobe následujících stupnu, pocínajících císlem 30, aby tak byl
ponechán prostor pro starší kultury, které dosud nebyly objeveny. A opravdu – Bruntonuv
archeologický výzkum v Badárí odkryl starší kulturu, nazývanou badárská, jež predstavovala
pocátek predynastického vývoje Horního Egypta (viz 2. kapitola). Délka fází, reprezentovaných
jednotlivými stupni „postupného datování“, není chronologicky pevne stanovena. Jediné napojení
na absolutne chronologickou radu leží ve stupni SD 79-80 a nástupem legendárního krále Meniho na
trun na pocátku 1. dynastie, k nemuž pravdepodobne došlo kolem roku 3000 pr. n.l.
V rámci systému „postupného datování“ byla vytvorena tri základní období. První z nich bylo
nazváno amratienem (nebo Nakáda I) podle eponymního nalezište el-Amra, k nemuž patrí stupne
SD 30-38; tuto fázi predstavuje maximálním rozvoj keramiky s cerveným povrchem a cerným
okrajem a nádob s malovaným bílou výzdobou na hladkém cerveném podkladu. Druhým obdobím
je tzv. gerzean (neboli Nakáda II) podle lokality el-Gerza, zahrnující v sobe stupne SD 39-60, pro
než je charakteristická keramika se zvlnenými držadly, užitkové nádoby se zdrsneným povrchem a
hnede malovaná výzdoba na smetanove bílém podklade. A konecne tretím obdobím je Nakáda III,
reprezentující záverecnou fázi SD 61-80, pro kterou je typický tzv. pozdní styl, jehož tvary už
pripomínají dynastickou keramiku. Podle Petrieho prišla do Egypta asiatská "nová rasa", jež s sebou
prinesla zárodky faraonské civilizace, práve v tomto období.
Badatelé mnohokrát ocenili výhody Petrieho systému relativního datování. Mnohé analýzy opravily a
zlepšily jeho presnost, avšak tri základní kulturní fáze pozdne predynastického období nebyly nikdy
zpochybneny a i dnes tvorí osnovu, na níž je tkána osnova egyptská prehistorie.
Platnost typologie keramiky je pro Petrieho systém datování zcela zásadní. V r. 1942 odhalil Walter
Federn, vídenský emigrant do Spojených státu, drobné závady na Petrieho systému. Když chtel
klasifikovat nádoby z Morganovy sbírky v Brooklynském muzeu, musel Petrieho skupiny zrevidovat
a dve z nich vyradit. Federn zohlednil nové kriterium, které Petrie prehlédl: materiál použitý na
výrobu nádob. Vyšlo rovnež najevo, že systém, založený na nálezech z pohrebišt Horního Egypta,
nelze zcela mechanicky prenášet na nekropole z Dolního Egypta ci z Núbie.
Navzdory zjišteným nedostatkum tvorila Petrieho metoda jediný zpusob rozclenení predynastického
období do jednotlivých kulturních stupnu až do 60. let, kdy Werner Kaiser vytvoril nový systém. A i
42
Kaiser vyšel z Petrieho metody „postupného datování“. Kaiser usporádal keramiku ze 170 hrobu
z pohrebišt oznacovaných c. 1400-1500 v Armantu, která prozkoumali ve tricátých letech 20. stol.
Robert Mond a Oliver Myers. Jeho práce prokázala, že na pohrebištích lze vysledovat i
„horizontální“ chronologii. Zatímco keramika s cerveným povrchem a cerným okrajem se hojne
vyskytovala spíše v jižní cásti pohrebište, „pozdní“ tvary byly koncentrovány spíše na severním
okraji. Velmi detailní analýza této klasifikace, založená na Petrieho systému, mu umožnila opravit a
doladit jeho systém postupného datování. Tak bylo Petrieho datování do trí hlavních fází potvrzeno,
a navíc zjemneno rozclenením do sedmi podstupnu (neboli Stufen) od Ia po IIIb. V roce 1989
umožnila doktorská práce Stana Hendrickxe aplikovat upravený Kaiseruv systém na všechna
nalezište nakádského typu. Výsledkem byly drobné úpravy, týkající se predevším prechodných
období mezi Nakádou I a II.
Významným pokrokem v predynastické chronologii byla aplikace moderních metod absolutní
datace.
Jak Petrieho postupné datování, tak Kaiserovy Stufen vychází ze zásad relativní
chronologie. Jejich terminus ante quem je cca rok 3000 pr.n.l. (predpokládané datum sjednocení
Egypta), ale samy o sobe nejsou tyto metody schopné urcit absolutní data pocátku a vyznení
jednotlivých z stupnu nakádské kultury a jejích podstupnu. Duležité spojení s absolutní chronologií
umožnil v druhé polovine 20. st. rozvoj datovacích metod, založených na analýze fyzikálních a
chemických vlastností nálezu. Pro egyptskou predynastickou dobu jsou z techto vedeckých metod
nejduležitejší termoluminiscence (TL) a radiokarbonová metoda (C-14).
Libby testoval presnost radiokarbonové metody na nálezech z fajjúmské oblasti. Od té doby je
chronologické testování vzorku dostatecne systematické na to, aby umožnilo vytvorení vcelku
presného chronologického rámce, do nejž lze umístit Petrieho tri hlavní kulturní fáze. Nejstarší
nakádská fáze (amratien) leží mezi roky 4000 a 3500 pr. n.l., následována druhou fází (gerzean) z
rozmezí let 3500-3200 pr. n.l., a konecne záverecná predynastická fáze trvala cca od r. 3200 do r.
3000 pr. n.l..
Geograficky jsou nejstarší nakádská nalezište rozmístena v Horním Egypte, od Matmaru na severu
po Kubbáníji a Chor Bahan na jihu. Tato situace se ponekud mení v kulture Nakáda II., kterou
charakterizuje proces expanze: od svého jádra na jihu se šírila severne až východnímu okraji nilské
delty a jižne, kde pricházela do prímého styku s núbijskou "skupinou A".
Nakáda I (amratien, amerská kultura)
43
Petrie a Quibell odkryli celkem nekolik tisíc predynastických hrobu (15 000 pro celou
predynastickou dobu). Výsledkem byly naše vedomosti o tomto období, které se po celé jedno
století zakládaly témer výlucne na informacích z pohrebišt.
Amratien se nijak výrazne neliší od predchozí badárské kultury. Pohrební rituály a skupiny pohrební
výbavy si jsou navzájem tak podobné, až si clovek musí klást otázku, zda badárien není jen starší,
regionální verzí amratienu.
V amerské kulture byli jedinci vetšinou pohrbíváni do jednoduchých oválných jam ve skrcené poloze
na levém boku, s hlavou smerující k jihu a tvárí obrácenou na západ. Na zemi pod mrtvým byla
rozprostrena rohož a jeho hlava spocívala na polštári ze slámy ci kuže. Jiná rohož nebo zvírecí kuže,
obvykle kozí ci gazelí, pokrývala ci obalovala mrtvého a vetšinou i obetiny a výbavu. Dochované
zbytky odevu naznacují, že mrtví bývali obleceni jen do látkové bederní roušky nebo kožené bederní
roušky lemované látkou. Ackoli prevládaly pohrby jednotlivcu, pomerne casto se vyskytovaly i
hroby, ve kterých bylo uloženo nekolik tel. Predevším se jedná o pohrby ženy (pravdepodobne
matky) a novorozeného dítete. V porovnání s predchozím obdobím se objevují prostornejší,
honosneji vybavené hroby s drevenou nebo hlinenou rakví. Prestože jsou amerské hrobky z
Hierakonpole vyplenené, jsou pozoruhodné svým obdélníkovým tvarem a neobvyklou velikostí
(nejvetší z nich merí 2,50 m x 1,80 m). Ve dvou prípadech naznacuje prítomnost nádherných
tercovitých porfyrových palic vysoké sociální postavení v nich pohrbených jedincu. Amratien se liší
od badárské kultury predevším ruznorodostí typu pohrební výbavy a s tím souvisejících odznaku
spolecenské hierarchie. Soude podle této rozmanitosti byla Hierakonpolis už v té dobe velmi
duležitým strediskem.
Rozdíly mezi badárskou a amerskou kulturou se projevily predevším v projevech hmotné kultury.
Keramika s cerveným povrchem a cerným okrajem již není tak castá a ke konci predynastického
období úplne mizí. I výzdoba jemným zdrsnením postupne mizí. Ve stejné dobe se objevuje hladká
cervená keramika, která má bohatou tvarovou škálu a rozmanité typy výzdoby povrchu. Nejlépe
zdobené nádoby využívají plastickou výzdobu ve vysokém reliéfu a bíle malované vzory s
geometrickými, zvírecími a rostlinnými motivy. Tak pocíná ikonografie, která bude tvorit jádro
faraonské civilizace.
Na nádobách se vyskytují predevším zástupci rícní fauny, jako jsou hroši, krokodýli, ješterky a
plamenáci, ale také štíri, gazely, žirafy, promyky a skot. Skot je pojat velmi schematicky, a proto je
44
jeho presná identifikace nesnadná. Nekdy se objevuje i vyobrazení lodi, které predznamenává hlavní
výzdobný motiv období Nakáda II. Lidské postavy, ac v této dobe ješte nenápadné, byly v amerské
interpretaci vesmíru rovnež prítomné. Tyto postavy jsou velmi schematické, s malou kulatou hlavou
posazenou na trojhranném trupu, koncícím úzkými boky a stojícím na hulkovitých nohách, casto bez
chodidel. Paže jsou nakresleny jen tehdy, pokud postava vykonává nejakou cinnost.
Existují dva typy zobrazení lidské postavy: první - a nejcastejší - predstavuje lovce a druhý vítezného
bojovníka. Peknou ukázkou prvního typu je nádoba z období Nakáda I, uložená v Puškinove muzeu
krásných umení v Moskve („Moskevská mísa“). Scéna predstavuje cloveka, který drží v levé ruce
luk, zatímco pravou rukou ovládá ctyri lovecké psy na vodítkách. Toto je typické znázornení lovce,
na nemž král navíc mívá u pasu zavešený zvírecí ocas. Stejná vyobrazení mužeme videt ješte o
nekolik století pozdeji na tzv. Lovecké palete nebo na rukojeti nože z Gabal el-Araku (paleta se nyní
nachází v Britském muzeu a nuž v Louvru), a tento symbol se hojne vyskytuje až do konce faraonské
doby.
Téma vítezného bojovníka vyobrazeno i na tele podlouhlé nádoby z období Nakáda II ze sbírky
Petrieho muzea londýnské University College. Jsou na ní zobrazeny dve lidské postavy obklopené
rostlinnými motivy; vetší postava se stébly ci péry ve vlasech má ruce zvednuté nad hlavu a její
pohlaví je jednoznacne urceno penisem nebo pouzdrem na penis. Propletené stuhy, které mu splývají
od pasu, mohou predstavovat zdobenou látku. Z hrudi této vetší postavy vystupuje bílá cára a
omotává krk druhé postavy, mnohem menšího cloveka s dlouhými vlasy. Boule na zádech menší
postavy muže symbolizovat svázané ruce. Navzdory jasne vystupující pánvi je pohlaví druhé postavy
nejasné; pokud by predstavovala ženu, vysvetlovalo by to malou postavu. Obdobná scéna zdobí
identickou nádobu uloženou v Bruselském muzeu a i další, kterou vykopali v90. letech 20. st.
nemectí archeologové v Abydu. Myšlenku dobyvatele a poraženého podporuje casto se vyskytující
znázornení svázané menší postavy, která nemá ruce ci je nemuže použít. Toto rané téma nadvlády a
pokorení je prototypem tradicních vítezných scén z faraonského období. Je tedy duležité si
uvedomit, že již v období Nakáda I se prosadilo toto dvojí vnímání témat lovu a války - rozumí se,
že vždy vítezné - naznacující existenci skupiny lovcu-válecníku, obdarených již v té dobe mocí.
Hroby a pohrební obetiny naznacují ani ne tak vzrustající hierarchizaci, jako spíš tendenci k
sociálnímu rozvrstvení spolecnosti kultury Nakáda I. Zdá se, že puvodním smyslem obetin v této fázi
45
bylo jednoduše oznacit identitu zemrelého. Teprve ve fázi Nakáda II (a ješte zretelneji v Nakáde III)
je patrné vetší hromadení pohrební výbavy u vybraných jedincu.
Zvlášte významné jsou pohrební sošky. Mužské i ženské postavy jsou zachyceny vetšinou vestoje,
vzácneji i vsede, a mívají zduraznené primární pohlavní znaky. Tyto sošky byly nalezeny pouze v
nekolika hrobech z tisícu odkrytých a obvykle pouze jedna v hrobe; pomerne vzácne se vyskytují
skupiny dvou ci trí sošek v jednom hrobe. Maximálním poctem nalezeným v jednom hrobe je sada
šestnácti sošek. Podle analýzy ostatní pohrební výbavy nebyly hroby, které obsahovaly vetší pocet
sošek, nijak zvlášt bohaté a nekdy byly tyto malé postavicky dokonce jediným obetním darem.
Mohly snad oznacovat hroby socharu? At už byl jejich význam jakýkoli, prítomnost techto predmetu
naznacuje spíše výlucnost než bohatství, urcené pouhou kvantitou pohrební výbavy. Stejnou otázku
vyvolává použití medi a pazourkových nožu jako obetních daru v období Nakády II.
Více ci méne schematicky provedené hlavy vousatých mužu zrejme tvorí další novou kategorii
znázornení lidí v období Nakády I, která se ješte dále rozvíjí v Nakáde II. Jedním z opakujících se
znaku tohoto typu zobrazení, které nacházíme na malých vyrezávaných vrhacích tycích ze slonoviny
ci na koncích hroších a sloních klu, je prítomnost trojúhelníkového vousu, který je casto vyvážen
jakousi „frygickou capkou“, s otvorem na zavešení. Na rozdíl od žen už muži nejsou urceni
primárními pohlavními znaky, ale sekundárními pohlavními znaky a vyznaceným spolecenským
postavením. Vous byl pravdepodobne symbolem moci a ve podobe "rituálního vousu" byl pozdeji
prísne vyhrazen pro brady králu a bohu.
Další symbol moci, který je charakteristický pro období Nakády I, predstavují tercovité palice,
vyrobené obvykle z tvrdého kamene, ale rovnež z mekcích materiálu, jakými jsou vápenec, terakota,
ci dokonce nepálená hlína, a doplnené príležitostne i rukojetí. V této fázi se zacínají rozvíjet
technologie opracování tvrdých i mekkých druhu kamene (bridlice, žuly, porfyru, dioritu, brekcie,
vápence a egyptského alabastru). Práve tato dovednost nakonec egyptské kulture získá postavení
„kamenné civilizace“ par excellence. Kosmetické palety z bridlice tvorí oblíbenou soucást pohrební
výbavy amerské kultury. Jejich tvary nabývaly postupem casu na rozmanitosti od jednoduchého
oválného tvaru - nekdy i s vyrezanými siluetami zvírat - až k dokonalým zoomorfním tvarum,
zahrnujícím ryby, želvy, hrochy, gazely, slony a ptáky (ackoli škála zvírat, zobrazených na
malovaných nádobách, byla daleko pestrejší).
46
Výroba predmetu z kostí a slonoviny, cetne šídel, jehel, hrebenu a lžic, se rozšírila a zdokonalila tak
tvarovou pestrost predcházející badárské kultury. V hrobech amratienu nebylo sice nalezeno mnoho
opracovaných kamenných nástroju, ale výjimecnost techto nálezu byla vyvážena kvalitou jejich
opracování. Tyto jemné a dlouhé oboustranne štípané cepele, nekteré i 40 cm dlouhé, byly
pravidelne retušovány. Velmi neobvyklé je to, že byly všechny lešteny ješte pred retušováním. Tento
postup je patrný i na nádherných dýkách s cepelí v podobe vlaštovcího ocasu, predchudcích nožu
peseškaf ze Staré ríše, používaných pri pohrebním obradu „otvírání úst“.
Nadále se používá leštený steatit, známý už z badárského období. Od nejstaršího nakádského
období se objevují první pokusy o vytvorení egyptské fajánse. Základ z drcených kremenu byl
vytvarován do požadované formy a pokryt glazurou z uhlicitanu sodného, obarvenou kyslicníky
železa.
Výrobky z kovu vykazují krome rozšírení tvarové pestrosti zahrnující jehlice, harpuny, korálky,
sponky s ockem a náramky, nejcasteji provedené z tepané medi, také nekolik rozdílu, jimiž se
odlišovaly od badárské kultury. Špice vidlicovite rozeklaných šípu z hrobu v el-Mahasne, které
napodobují špice z opracovaného kamene, odkazují na technologii opracování kovu, užívané jejich
severními sousedy v Maádí (viz níže).
Z analýzy hrobu a jejich výbavy si mužeme vytvorit obrázek o strukturované a sociálne rozvrstvené
spolecnosti s tendencí k hierarchické organizaci, v níž lze vysledovat zárodky charakteristických rysu
faraonské civilizace.
Ve srovnání s významnými nálezy ze sveta mrtvých jsou dochované stopy osídlení znejstaršího
období nakádské kultury ubohé. Není to jen tím, že se dochovalo pouze nekolik sídlišt datovaných
do této fáze, ale rovnež z duvodu predynastického zpusobu využívání pudy. Obydlí tvorící osadu
byla stavena vetšinou ze smesi bláta a organických materiálu (napr. dreva, rákosí a vetví palem), a
proto príliš dobre se nezachovala. Pokud by archeologové chteli získat alespon minimum údaju,
museli by do výzkumu vložit neúmerné množství práce. Prítomnost chýší, postavených z udusané
hlíny a rozdelených na nekolik cástí, o nichž se dosud s jistotou neví, zda sloužily jako obydlí, indikují
i pece a kulové jamky. Osídlené zóny jsou pokryty vrstvami organického materiálu, mocnými nekolik
desítek centimetru. Jediná zachovalá stavba byla odhalena v Hierakonpoli, kde tým amerických
archeologu nalezl spálenou stavbu, postavenou lidskou rukou, sestávající z pece a pravoúhlého
domu, cástecne chráneného zdí, o rozmerech 4,00 x 3,50 m. I když je možné, že se takové domy
47
vyskytovaly ve všech tehdejších osadách pri údolí Nilu, nemeli bychom zapomínat, že dum v
Hierakonpoli nemusel být typickou ukázkou tehdejších staveb. Hierakonpolis byla již od pradávna
duležitým místem a podle skupiny tamních velkých hrobu se stala vnejstarším nakádském období
centrem privilegované vrstvy obyvatelstva.
Jedním z dusledku nedostatecného poctu nalezených sídlišt je nepresná znalost hospodárství tohoto
období. Mezi domestikované druhy zvírat, zastoupené v pohrební výbave, patrí kozy, ovce, skot a
prasata. Zvírata se dochovala bud v podobe potravy - tedy jako obetní dary, nebo jako malé sošky
vymodelované z hlíny. Co se týce divoké zvere, zdá se, že byla hojnost gazel a ryb. Byl pestován
jecmen a pšenice, dále hrách a vikev, plody cicimku jujuby a možný predchudce vodního melounu.
Nakáda II (gerzean, gerzská kultura)
Behem druhé fáze Nakády probehly podstatné zmeny. Neodehrály se ovšem na okraji civilizace, ale
prímo v jádrové oblasti amerské kultury. Obecne je lze považovat spíše za postupný vývoj než za
nejaký náhlý zvrat. Fázi Nakáda II lze primárne charakterizovat expanzí, nebot gerzská kultura se
rozšírila ze svého centra v Nakáde na sever až do nilské delty (Minšat Abú Omar) a na jih až do
Núbie.
Trend vpohrebních tradicích, který zapocal vamratienu a podle nehož bylo nekolik význacných
jedincu pohrbeno do vetších a stavebne složitejších hrobek, které obsahovaly hojnejší a bohatší
pohrební výbavu, se nadále rozvíjel. Klasickým príkladem tohoto trendu jsou pohrebište „T“ v
Nakáde a hrob 100 (tzv. malovaná hrobka) v Hierakonpoli.
Na gerzeanských pohrebištích se vyskytuje celá rada typu hrobu, od malých oválných nebo kulatých
jam spore vybavených obetinami až k pohrbum v keramických nádobách; pravoúhlým pohrebním
jámám, které byly rozcleneny prepážkami ze sušených cihel, se zvláštními oddeleními pro obetní
dary. Vyskytují se rakve ze dreva a nepálené hlíny a rovnež první náznaky balení zemrelého do pruhu
plátna. Raná „mumifikace“ tohoto typu je doložena v hrobce s pohrbem dvou jedincu z Adaïmy,
hornoegyptské lokality poblíž Hierakonpole, kde od roku 1990 provádí vykopávky Francouzský
institut orientální archeologie z Káhiry. Hroby v období Nakády II zpravidla obsahovaly jednoho
jedince, ale zacínají se vyskytovat i skupinové pohrby obsahující až pet zemrelých. Pohrební rituály
zrejme zacaly nabývat na složitosti a nekdy vyžadovaly i rozctvrcení tel, což byl postup, který se u
starších nálezu nevyskytoval. V nakádské hrobce T5 byla podél steny hrobky vyrovnána rada
dlouhých kostí a pet lebek a na pohrebišti v Adaïme bylo nalezeno nekolik lebek oddelených od tel.
48
Petrie usuzoval v Nakáde i na možnost lidských obetí a v Adaïme byly identifikovány dva prípady
proríznutí hrdla, po kterém následovalo utnutí hlavy. Ac jsou tyto možné dukazy sebeobetování
vzácné, mohly být predehrou masových lidských obetí pri rane dynastických královských hrobkách
v Abydu, predstavujících duležitý bod v nástupu egyptské královské moci dynastické doby.
Objevují se dva nové typy keramiky: jednak „hrubá“ keramika, nalezená v hrobkách zarazovaných
do této fáze, ale pozdeji byla používána jako užitková keramika vdomácnostech. A dále tzv.
„slínové zboží“, vyrábené zcásti z vápenité hlíny, která pocházela spíše z pouštních wádí než z údolí
Nilu. Slínová keramika, nekdy zdobená okrove hnedou výzdobou na smetanove bílém podklade,
nahrazuje bíle zdobenou keramiku s cerveným povrchem z období Nakády I. Nádoby zdobí dva
typy motivu: geometrické ( trojúhelníky, krokve, spirály, kostkové vzory a vlnky) a obrazové. Jejich
výcet se omezuje približne na deset prvku, kombinovaných podle systému symbolických obrazu,
kterému stále ješte zcela nerozumíme.
Prevládajícím motivem této fáze je lod; její všudyprítomnost dokazuje, jak byla reka duležitá, a to
nejen jako živitelka, poskytující dostatek ryb a vodního ptactva, ale rovnež jako hlavní dopravní
kanál, který byl nepostradatelný pro spojení mezi severní i jižní hranicí rozšírení nakádské civilizace.
Byly to práve lode, jimiž byly dopravovány suroviny, jako slonovina, zlato, ebenové drevo, kadidlo a
kožešiny divokých zvírat z jihu a med, oleje, kámen a mušle ze severu a východu. Vyjmenované
zboží bylo urceno vetšinou pro elitu, jejíž sociální postavení se zacalo výrazne odlišovat od zbytku
obyvatelstva. Na techto zobrazeních predstavuje lod jak dopravní prostredek, tak symbol
postavení. Je proto jasné, že od této doby byl Nil, tekoucí od jihu na sever, premenen v
mytologickou reku, po níž se plavili první bohové. Byly tak vytváreny první vazby mezi vesmírným
rádem a lidským svetem.
Behem stupne Nakáda II došlo ke znacnému rozvoji technologií opracování kamene: v údolí Nilu a v
poušti, predevším ve Wádí Hammámátu, byly objeveny a teženy ruzné druhy pískovcu, egyptský
alabastr, mramory, hadec, cedic, brekcie, rula, diorit a gabro. Vzrustající zrucnost v opracování
kamenných nádob pripravila cestu pro skvelá díla pozdejší kamenné architektury. Vlnkovite štípané
nože z tohoto období patrí k nejdokonalejším príkladum opracování pazourku na celém svete.
Kosmetické palety jsou méne hojné a jejich podoba se vyvíjí smerem k jednoduchých pravoúhlým a
kosodélníkovým tvarum. Zároven zacínají být zdobeny reliéfy, címž zapocala vývojová linie smerující
k paletám fáze Nakáda III, zdobeným narativními zobrazeními. Diskovitá palice amerského typu byla
49
nahrazena tvarem hruškovitým - oba tyto tvary se už ale vyskytly na casne neolitickém sídlišti v
Merimde Bení Saláme. V období Nakády II se palice stala definitivne symbolem moci a ve
faraonské dobe byla typickou zbraní, kterou držel vítezný král.
Nadále se zlepšovalo zpracování medi, z níž již nebyly nevyrábeny pouze drobné predmety, ale i
výrobky, jež zacaly nahrazovat kamennou industrii, jako napríklad sekery, cepele, náramky a
prsteny. Spolu s rozvojem využití medi zacalo být ve zvýšené míre používáno i zlato a stríbro a nálezy
z podobných lokalit jako Adaïma svedcí o vzrustající spotrebe kovu, jež mohla být v predynastické
dobe prícinou vykrádání hrobu.
Obraz spolecnosti v období Nakáda II dokládá rozvoj vrstvy remeslníku, kterí se specializovali na
výrobu predmetu pro elitu. Z tohoto konstatování vyplývají dva dusledky: za prvé muselo existovat
hospodárství schopné podporovat skupiny nesobestacných remeslníku alespon po cást roku, a za
druhé musela existovat mestská strediska, která svedla dohromady zákazníky, dílny, remeslnické
ucne a prostredky pro smenný obchod.
Tento proces kulturního vývoje byl vždy úzce svázán s Nilem. Jak dokázal Michael Hoffman svou
interpretací pozustatku predynastického osídlení v Hierakonpoli, vznikaly skupiny osad kolem reky,
která vyživovala pudu, obdelávanou a zavlažovanou pomocí jednoduché metody využívající
každorocních záplav. Celým nilským údolím se táhla šnura osad, o kterých víme nekdy jen díky
zachovalým pohrebištím. Máme dukazy o pestování ruzných odrud jecmene a pšenice, lnu,
nekterých druhu ovoce (vodních melounu a datlí) a zeleniny. K domácím zvíratum patril jako v
predchozí fázi hovezí dobytek, kozy, ovce a prasata. Mezi domestikovanými zvíraty zaujímal zvláštní
postavení pes, soude podle nálezu uvnitr osady v Adaïme. Ryby stále hrály duležitou úlohu ve
stravování; avšak lov vetších rícních a pouštních savcu (hrochu, gazel a lvu) se postupne stával
výsadou, až se nakonec stal privilegiem vládnoucí skupiny obyvatelstva.
V Horním Egypte vyrostla tri velká strediska: Nakáda, „zlaté mesto“ u ústí Wádí Hammámátu, dále
na jih Hierakonpolis a Abydos, kde se nacházela nekropole prvních králu. V Nakáde v r. 1895
odkryli Petrie a Quibell dve rozsáhlé oblasti se stopami osídlení - „Jižní mesto“ (ve strední cásti
lokality) a „Severní mesto“. Soucástí Jižního mesta byla i velká pravoúhlá stavba ze sušených cihel o
rozmerech 50 x 30 m, která snad predstavovala pozustatky chrámu ci královského paláce. Jižne od
této stavby jsou dobre patrné pozustatky skupiny pravoúhlých domu a obvodové zdi, jež je
obklopovala. Tyto dva prvky, tedy pravoúhlý dum a ohradní zed, jsou typické pro vznikající mesta
50
Nakády II. Ackoli máme nedostatek primárních archeologických pramenu o sídlištích tohoto
období, napomáhají nám dva predmety z pohrební výbavy. Prvním je hlinený model domu
pocházející z hrobu na lokalite el-Amra, datovaného do gerzského stupne (Britské muzeum).
Hrobka z Abadíje, datovaná do amratienu, nám poskytla druhý model (Oxford, Ashmolean
Muzeum), který predstavuje zed a cimburím, za níž stojí dva lidé; datování druhého modelu do
stupne Nakáda I naznacuje, že obytné domy tohoto typu zacaly být používané pomerne záhy.
Severní kultury (vcetne komplexu z Maádí)
Kulturní komplex z Maádí, sestávající približne z tuctu nalezišt, byl definován teprve nedávno. Mezi
tato nalezište patrí vykopané pohrebište a sídlištní komplex v samotném Maádí, predmestí moderní
Káhiry. Kultura Maádí se objevila behem druhé fáze Nakády I a trvala až do Nakády II c/d, kdy
byla zatlacena expandující nakádskou kulturou, jak dokládají hrbitovy v el-Gerze, Haraze, Abúsír elMalaku a Minšat Abú Omaru.
Nejstarší neolitická sídlište byla objevena práve v této cásti nilského údolí, v okolí Fajjúmské oázy a
dále v Merimde Bení Saláme a el-Omari (viz 2. kapitola) a tyto lokality predstavují tradici, z níž se
vyvinula hmotná kultura okruhu Maádí. Tento kulturní komplex se liší ve všech svých
charakteristikách od soudobých hornoegyptských nalezišt. Na rozdíl od lokalit nakádské kultury
bylo nalezeno mnohem méne pohrebišt a naše znalosti se opírají predevším o sídlištní nálezy.
V Maádí pokrývají pozustatky predynastického osídlení vcetne pohrebište takrka 18 ha. V první
polovine 20. sto. byla odkryta plocha o rozloze približne 40 000 m2. Mocnost archeologických
vrstev dosahuje témer 2 m, vcetne hromad odpadku zachovaných in situ, jejichž stratigrafie je
komplexní. Odkryté stavby naznacují, že existovaly tri typy obytných domu, z nichž jeden je v
egyptském kontextu zcela ojedinelý a silne pripomíná osady v Berševe v jižní Palestine. Jedná se o
obydlí vytesaná ve skále oválného pudorysu o rozmerech 3 x 5 m a hloubce až 3 m, do nichž se
vstupovalo vyhloubeným pruchodem. Steny jednoho z techto podzemních domu byly obloženy
kamenem a cihlami z vysušeného naplaveného nilského bahna, ale to je také jediný známý prípad
použití cihel z bahna v Maádí. Prítomnost ohništ, cástecne zapuštených nádob a odpadku z
domácnosti dokazuje, že se jednalo o trvale osídlená obydlí. Další dva typy obytných staveb z
Maádí jsou dobre doložené i jinde v Egypte. Prvním typem je oválný dum s venkovním ohništem a
cástecne zapuštenými zásobnicemi a druhým typem je pravoúhlý dum, jehož steny byly
51
pravdepodobne vyrobeny z rostlinných materiálu a zachovaly se tak pouze v podobe melkých
základových vkopu.
V keramice kultury Maádí prevládají kulovité tvary s širokým, plochým dnem, více ci méne úzkým
hrdlem a nálevkovite rozšíreným okrajem, vyrobené zcásti z naplaveného bahna. Není témer
zdobená, s výjimkou nekolika prípadu, kdy byly po vypálení do nádob vyryty znacky. Je zajímavé,
že nejstarší vrstvy na pozdne predynastických lokalitách Bútó (Tell el-Faraín), Tell el-Isvid a Tell
Ibrahím Avad obsahují strepy ozdobené otisky, jež pripomínají saharo-súdánskou keramiku. Strepy
z importovaných nádob s cerveným povrchem a cerným okrajem, které se mísí s jejich místní svetlou
imitací, vyrábenou prímo v Maádí, naznacují, že styky s Horním Egyptem existovaly již v dobe pred
zformováním kultury Maádí. Obchodní styky s Palestinou rané doby bronzové se odrazily rovnež v
nálezech typické keramiky na nožce, vyrábené z vápenité hlíny, v níž se dovážely žádané komodity
(oleje, vína, pryskyrice). Hrdla, okraje a ucha techto nádob byla vyzdobena en mamelons. Kultura
Maádí tedy predstavovala jakousi križovatkou kultur, ovlivnovanou trendy ze Západní poušte
(pravdepodobne velmi brzy), Blízkého východu a vznikajících drobných „státecku“ kultury Nakáda
na jihu.
Na kamenné industrii kultury Maádí je dobre patrný i palestinský vliv. V protikladu k místní štípané
industrii, která byla vyrábena predevším technologií štípaní tlakem, zahrnují nálezy z Maádí i velká
zakulacená škrabadla, odštípnutá z velkých jader s hladkým povrchem, která jsou známa po celém
Blízkém východe. Na nalezištích kultury Maádí byly rovnež objeveny nádherné ostré cepele s
perpendikulárním žebrováním, známé jako „kenaanské cepele“. Z tech se pak vyvinuly „britvy“
faraonského období (ve skutecnosti oboustranná škrabadla), jež patrily k pohrební výbave králu až
do konce Staré ríše; nekdy leštené a nekdy vyrobené z medi ci dokonce ze zlata. Mezi oboustranne
opracované výrobky, kterých není mnoho, patrí hroty, dýky a srpové cepelky. Jednalo se o výrobky
domácí tradice (fajjúmské oboustranné srpové cepelky) a byly postupne nahrazovány cepelkami
blízkovýchodního typu nasazenými na cepeli.
Relativne vzácný výskyt bridlicových kosmetických palet dovážených z Horního Egypta muže
naznacovat jejich omezenou dostupnost a tudíž luxusní charakter výrobku. Pocetnejší vápencové
palety naproti tomu vykazují stopy opotrebení, svedcící jejich každodenním použití. Palice z tvrdého
kamene mají diskovitý tvar, typický pro gerzskou a amerskou kulturu.
52
Predmety z leštené kosti a slonoviny predstavují tradicní tvary jehel, harpun, dírkovacu a šídel; bylo
rovnež nalezeno nekolik hrebenu, dovezených z Horního Egypta. Ve vetším množství se vyskytují
kostené šipky, vyrobené z prvních ostnu prsní a zádové ploutve, a to vetšinou v nádobách urcených
pravdepodobne na vývoz.
Mnoho nálezu odkazuje na kontakty mezi kulturami a obchod. V tomto ohledu je zvlášte významná
úloha medi. Zdá se, že v Maádí byly bežne užívány kovové predmety. Krome jednoduchých
výrobku, jako jsou jehly a harpuny, byly také nalezeny berly, lopatky a sekery. Zmínené typy
nástroju se v kulturách v okolí Merimdy a Fajjúmu vyrábely z kamene, ale v Maádí z kovu. Tato
situace má paralelu v soudobé Palestine, kde zcela zmizely hlazené kamenné sekery a vystrídaly je
sekery kovové, i když byly vyrábeny odlišnou technologií než sekery z Maádí. Soucasný prechod od
kamenných nástroju ke kovovým nebyl dílem pouhé náhody, nýbrž predstavuje výsledek
technologického vývoje, který predpokládá vzájemné ovlivnování obou oblastí. V Maádí bylo
rovnež nalezeno velké množství medené rudy a spektrální analýza urcila jako pravdepodobné místo
puvodu oblast Timny a Feinánu. Obe nalezište predstavují výchozy medené rudy v oblasti Wádí
Aráby v jižním cípu Sinajského poloostrova. Ruda však pravdepodobne nebyla zpracovávána prímo
v Maádí, ale dovážela se sem k použití v kosmetice (malachitový prášek) již zpracovaná z lomu.
Navzdory kontaktum kultury Maádí s Blízkým východem to byla civilizace predevším usedlých
pastevcu a zemedelcu. Nacházíme nekolik dokladu lovu divoké zvere, jenž doplnoval rozsáhlý chov
domácích zvírat (prasat, hovezího dobytka, ovcí a koz), která s výjimkou psu tvorila základ
jídelnícku této komunity. Jako dopravní prostredek na obchodních výpravách sloužili bezesporu osli.
V nádobách a zásobních jámách byly nalezeny kilogramy obilí, predevším pšenice a jecmene
(Triticum monoccum, Triticum dioccum, Triticum spelta, Hordeum vulgare), a také lušteniny
jako cocka a hrách.
Ve srovnání s hojnými doklady zemedelské cinnosti v Maádí jsou pohrby relativne skromné a
naznacují, že spolecenství prodelalo od neolitu jen malé sociální zmeny a evidentne postrádalo
hierarchické rozvrstvení. Oproti 15 000 predynastických hrobu, odkrytých na jihu, bylo v Maádí
objeveno jen 600 hrobu. K této nerovnováze prispely mimo jiné geografické a geologické faktory:
dolnoegyptská pohrebište, ležící v oblastech vystavených castým záplavám, mohou být pohrbena
pod mocnými nánosy nilského bahna. To však nevysvetluje vše, nebot zde v porovnání s Horním
Egyptem prokazatelne existuje rozdíl v kvalite a kvantite pohrební výbavy. Pro dolnoegyptské hroby
53
je typická naprostá jednoduchost. Mrtví ve skrcené poloze, obalení rohoží nebo látkou, byli ukládáni
do jednoduchých oválných jam a do hrobu byla pridávána pouze jedna ci dve keramické nádoby;
nekdy dokonce vubec nic.
Pri podrobnejším zkoumání severního kulturního okruhu (delícího se na tri stupne, zhruba
odpovídající pohrebištím v Maádí, Wádí Digle a Héliopoli) se nicméne nekteré hroby zdají být lépe
vybavené než jiné, aniž by se honosily tak nápadným prepychem, s jakým se setkáváme v Horním
Egypte. Lze pozorovat postupnou tendenci k sociálnímu rozvrstvení a je možné, že smíšení hrobu
psu a gazel s lidskými hroby je cástí techto sociálních zmen. Záverecná fáze kultury Maádí,
zastoupená nejstaršími stratigrafickými vrstvami v Bútó, odpovídá strední cásti fáze Nakáda II
(podstupnum IIc-d).
Na zcela výjimecné lokalite v Bútó bylo doloženo sedm po sobe následujících archeologických
vrstev. Lze zde pozorovat prechod od fáze Maádí k protodynastické kulture, jež ji cástecne
prekrývá. V tomto prechodovém horizontu je dobre patrný castejší výskyt nakádských typu
keramiky, zatímco keramika kultury Maádí postupne mizí. Zánik kultury Maádí tedy nebyl náhlým
jevem, jak by se zdálo podle situace na eponymní lokalite, ale byl spíše výsledkem procesu kulturní
asimilace. Vzhledem k tomu, že Bútó leželo v blízkosti reky i more, je pravdepodobné, že obchod
zde byl velmi duležitý a snad se zde nacházel i palác pro místní vládce. I když archeologické nálezy z
Bútó nejsou tak prekvapivé jako nálezy z Nakády, prece tu existoval srovnatelný kulturní vývoj,
který i zde vedl ke složitejšímu rozvrstvení spolecnosti, jež mela nakonec svou vlastní víru, rituály,
mýty a ideologie. Toto byla duležitá podmínka dalšího velkého historického kroku vpred, který
probehl v období Nakáda III a v rane dynastické dobe.
4.
VZNIK EGYPTSKÉHO STÁTU
(cca 3200-2686 pr. n.l.)
Kathryn A. Bard
Stupen Nakáda III (cca 3200-3000 pr.n.l.) predstavuje podle Kaiserovy revize Petrieho systému
„postupného datování“ poslední fázi predynastického období. V tomto období byl Egypt poprvé
sjednocen do velkého územního státu a probehlo i urcité politické upevnení moci, které položilo
základy pro rane dynastický stát 1. a 2. dynastie. Máme dukazy, že pred 1. dynastií vládli králové,
54
kterí jsou dnes zarazeni do tzv. 0. dynastie. Byli pohrbeni v Abydu poblíž královského hrbitova 1.
dynastie. Na Palermské desce, seznamu králu pocházejícího z konce 5. dynastie (viz 1. kapitola),
naznacuje prítomnost jmen a postav sedících králu v registrech v horní, rozbité cásti seznamu, že
Egyptané verili, že pred 1. dynastií vládli nejací králové. Hodne se ovšem diskutuje o otázkách
presné povahy procesu sjednocení, datace jeho prubehu a puvodu 0. dynastie.
Vznik státu a sjednocení
Pocínaje fází Nakáda II nacházíme v Horním Egypte pohrebište se vzájemne velmi odlišnými hroby
(nikoli však v Dolním Egypte). V hrobkách príslušníku vládnoucí vrstvy se na techto pohrebištích
vyskytuje velké množství pohrební výbavy, vyrobené nekdy i z exotických materiálu, jako je zlato a
lapis lazuli. Tyto hroby dokládají vzrustající hierarchizaci spolecnosti a pravdepodobne predstavují
výsledky nejranejších procesu souperení a rozmachu politických zrízení v Horním Egypte, které
souvisely s hospodárským vývojem a rozvojem dálkového obchodu. Ovládání distribuce
dovážených surovin a výroba prestižních remeslnických výrobku musely posílit moc vládcu
predynastických center. Umelecké predmety zároven plnily funkci symbolu spolecenského
postavení. Ac pro to nemáme archeologické dukazy, zdá se pravdepodobné, že z vetších
predynastických center Horního Egypta se stávala strediska remeslné výroby. Nekterá tato centra
byla obehnána ohradní zdí, jak to doložil Petrie na príkladu „Jižního mesta“ v Nakáde.
Srdcem nakádské kultury byl Horní Egypt, ale pocínaje fází Nakáda II zacaly vznikat osady této
kultury i v severním Egypte. Petrie odkryl pohrebište z fáze Nakáda II na lokalite v el-Gerze ve
fajjúmské oblasti a po ní nazval tuto strední predynastickou fázi gerzeanem. Pozdeji byly nalezeny
hroby nakádské kultury dokonce v delte Nilu, na lokalite Minšat Abú Omar. V období Nakáda II
docházelo k postupné migraci obyvatel z Horního Egypta smerem na sever.
Nejvetší hornoegyptská mesta ležela v blízkosti Východní poušte, odkud pocházelo zlato a ruzné
druhy kamenu a hornin, používaných k výrobe korálku, kamenných nádob a ostatních remeslných
výrobku. Mesta tak byla daleko bohatší na nerostné bohatství než osady Dolního Egypta. Staroveké
jméno Nakády znelo Nubt („[mesto] zlata“) a není náhodou, že zde bylo nalezeno nejvetší
predynastické pohrebište. V záplavových oblastech Horního Egypta bylo pestováno obilí s
rostoucími výnosy, vznikaly a byly hromadeny nadbytky, jež posléze mohly být smenovány za
remeslnické zboží, jehož výroba se postupne úzce specializovala. Prvními cestovateli, plujícími na
sever, snad byli obchodníci a jak vzrustala vzájemná provázanost hospodárství, mohli být
55
následováni osadníky. Tuto expanzi na sever nelze doložit žádnými prímými archeologickými dukazy
(v protikladu k jednotlivým nálezum), ale pokud tato migrace skutecne probíhala, zdá se
pravdepodobnejší, že se jednalo spíše o mírumilovné rozširování než o vojenskou invazi - alespon v
pocátecním stadiu.
Motivací k expanzi nakádské kultury do severního Egypta mohla být snaha získat prímou nadvládu
nad lukrativním obchodem s ostatními oblastmi východního Stredomorí, které se rozvinuly již dríve,
ve ctvrtém tisíciletí pr. n.l. Rozvoj technologie stavby velkých lodí byl rovnež klícem krozvoji
dopravy po Nilu, k ovládnutí reky a k výmene zboží ve velkém. Drevo (cedrové) na výrobu techto
lodí se v Egypte nevyskytovalo, ale bylo dováženo z území dnešního Libanonu.
Jak naznacuje studie o kulture Maádí ve 3. kapitole, Dolní Egypt nebyl ve ctvrtém tisíciletí pr. n.l.
kulturním vakuem a expanze nakádské kultury se nakonec musela setkat s urcitým odporem.
Archeologické nálezy ze severu ovšem dokladují pouze konecné nahrazení kultury Maádí. Na
eponymní lokalite Maádí skoncilo osídlení behem fáze Nakáda II c/d, zatímco stratigrafické dukazy
na lokalitách severní delty, napr. v Bútó, Tell Ibrahím Avadu, Tell er-Rub'a a Tell el-Farcha,
dosvedcují, že starší vrstvy, které obsahovaly pouze maádijské a místní zboží, byly prekryty vrstvou,
v níž byla nalezena pouze keramika kultury Nakáda III a pozdních tvaru 1. dynastie. Na lokalite Tell
el-Farcha naznacuje vrstva navátého písku oddelující tyto horizonty osídlení, že místní obyvatelstvo z
neznámých prícin opustilo osadu (ze strachu?) a že behem vlády 0. dynastie osadu znovu osídlil lid
nakádské kultury, která se mezitím rozšírila po celém Egypte.
Behem prechodu od Nakády II (cca 3200 pr. n.l.) ke stupni Nakáda III zmizela puvodní hmotná
kultura Dolního Egypta a byla nahrazena predmety (zvlášte keramikou) ovlivnenými hornoegyptskou
nakádskou kulturou. Výše popsaný archeologický proces býval nekdy interpretován jako doklad
politického sjednocení Egypta již v tomto období. Avšak promeny hmotné kultury nemusí nutne
odrážet (jednotnou) politickou organizaci, a lze je vysvetlit pusobením rady alternativních socioekonomických cinitelu. Pokud nálezy z hrobek vládnoucí vrstvy na trech hlavních predynastických
lokalitách Horního Egypta (Nakáda, Abydos, Hierakonpolis) svedcí o samostatných (a možná i
vzájemne souperících) centrech ci politických zrízeních ve fázi Nakáda II, došlo pravdepodobne k
prvnímu cástecnému sjednocení Horního Egypta na pocátku fáze Nakáda III. Tento proces mohl být
výsledkem rady aktu spojenectví ci vojenských akcí (pravdepodobne jejich kombinací); po nem
56
následovalo politické sjednocení severu zeme s jihem a vznik 0. dynastie na konci období Nakáda
III.
Ve srovnání se výbavou hrobu datovaných období Nakády II na nejvetším predynastickém
pohrebišti v Nakáde je výbava mladších hrobek (Nakáda III) velmi chudá. Zchudnutí pohrební
výbavy bylo prokázáno i na pohrebišti „T“, kde byli pohrbeni príslušníci vládnoucí vrstvy. Koncem
19. st. odkryl Jacques de Morgan jižne od techto hrbitovu, ve vzdálenosti približne 6 km, dve velké
hrobky s nikami postavené ze sušených cihel a pohrebište s rane dynastickými hroby. Umístení
tohoto hrbitova a vznik nového typu „královské“ hrobky na konci Nakády III spolu se svedectvím
skupiny chudších (starších) hrobu na pohrebištích ležících severneji - to vše svedcí o náhlém
prerušení styku s mestským centrem, jež se soustredilo v Jižním meste (ležícím pouhých 150 m na
severovýchod od velkého predynastického pohrebište), a toto prerušení se pravdepodobne casove
shodovalo s pohlcením nakádské oblasti jiným, vetším centrem.
Naproti tomu se hroby v Abydu, na lokalite Umm el-Ka'ab (pohrebište „U“, „B“ a „královský
hrbitov“), vyvíjely od pomerne nediferencovaných hrobu z pocátku nakádské kultury, pres hroby
vládnoucí vrstvy Nakády II ke královskému hrbitovu 0. a 1. dynastie. Hrobka U-j datovaná do
období Nakáda III, približne do roku 3200 pr. n.l., sestává z dvanácti místností, pokrývajících
celkovou plochu 66,4 m2. Prestože byla vykradena, bylo v ní nalezeno mnoho predmetu z kosti a
slonoviny, egyptská keramika a asi 400 nádob dovezených z Palestiny, v nichž mohlo být víno. Na
150 malých tabulkách, které pocházejí z této hrobky, byly vyryty znaky považovanéi za první známé
hieroglyfy. Podle nemeckého archeologa Güntera Dreyera dokazují stopy po drevené svatyni
nalezené v pohrební komore a model žezla ze slonoviny, že se jednalo o hrobku panovníka, snad
Štíra, jehož majetek tu byl zrejme zaznamenán na množství tabulek. Tento král pravdepodobne vládl
v jedenatricátém století pr. n.l.
Archeologické výzkumy na „lokalite 6“ v Hierakonpoli, 2,5 km nad Velkým wádím, odkryly nekolik
velkých hrobek. Každá zaujímala plochu do 22,75 m2 a obsahovala predmety kultury Nakáda III.
Hrob c. 11, ac vyloupený, obsahoval korále z karneolu, granátu, tyrkysu, fajánse, zlata a stríbra,
úlomky predmetu z lapisu lazuli, slonoviny a cepele z obsidiánu a krištálu; dále drevenou postel s
nohama v podobe vyrezávaných býcích nohou. Tak bohate vybavený hrob naznacuje, že v
Hierakonpoli byly pohrbeny významné osoby vysokého postavení. Presto nepocházely stejné vrstvy
jako panovníci, kterí byli pohrbeni v Abydu.
57
Zatímco Nakáda byla v rane dynastické dobe již politicky bezvýznamná, Abydos se stal
nejduležitejším centrem kultu mrtvých panovníku a Hierakonpole zustala duležitým náboženským
strediskem, spojeným s kultem boha Horem, symbolizujícího žijícího krále. Je možné, že behem
hornoegyptských boju o moc v pozdne predynastické dobe byla nakádské centrum poraženo,
zatímco vládci, panující puvodne v Abydu, postupne ovládli celou zemi. Pravdepodobne uzavreli
spojenectví sice s méne mocnými vládci Hierakonpole (tzv. Následovníky Hora), kterí však zaujímali
výhodnou strategickou polohu, nebot ovládali cesty k nerostným surovinám, jež byly dopravovány z
jihu.
Konecného sjednocení Horního a Dolního Egypta mohlo být dosaženo za pomoci jednoho nebo více
vojenských výpadu na sever. Pro tuto hypotézu však neexistuje dostatek jiných dukazu krome scén
se symbolickým vojenským obsahem, znázornených na cetných obradních paletách, datovaných
podle stylu do pozdne predynastického období (Nakáda III / 0. dynastie), napr. fragmenty Libyjské,
Válecné a Býcí palety. Interpretace výjevu je ponekud problematická, nebot neznáme úcel vzniku
techto predmetu a fragmenty reliéfních scén symbolizují stret, aniž by specifikovaly skutecné
historické události.
Naštestí z Hierakonpole pocházejí tri duležité predmety zdobené výjevy souvisejícími s touto dobou:
palice krále Štíra a paleta a palice krále Narmera. Všechny tri ceremoniální predmety byly nalezeny
na míste nebo v okolí tzv. „základového depozitu“, jak ho pojmenovali J.E. Quibell a F.W. Green,
když provádeli archeologický výzkum Horova chrámu v Hierakonpoli. Predmety predstavovaly
pravdepodobne královské dary pro chrám a vypovídají o významném postavení Hierakonpole na
konci období Nakáda III. I když je sjednocení Horního a Dolního Egypta pravdepodobne príliš
specifickou interpretací scén na Narmerove palete, presto výjevy zobrazují mrtvé neprátele,
poražené národy nebo osady, príp. obojí. Výjevy a symboly na Narmerove palici zobrazují válecné
zajatce a korist a poražené národy jsou zobrazeny i na Škorpiónove palici. Tyto scény naznacují, že
válka hrála na urcitém stupni upevnování raného egyptského státu významnou úlohu. I když v
lokalitách delty z období Nakáda III nenacházíme žádné stopy po destrukci, mohla válka skutecne
prinést konsolidaci tohoto raného státu a jeho expanzi do Dolní Núbie a jižní Palestiny, k níž došlo na
pocátku 1. dynastie.
Od dob Petrieho je vcelku pravidelne predkládána hypotéza, že se egyptská civilizace 1. dynastie
objevila náhle a musela být tudíž prinesena nejakou cizí „rasou“, jež pronikla do Egypta. Tato
58
domnenka však stojí v príkrém rozporu s doklady o predynastických kulturách. Archeologické
výzkumy v Abydu a Hierakonpoli od 70. let jasne prokazují domácí, hornoegyptské koreny rané
egyptských civilizace. Prestože byl prokázán kontakt s cizími národy ze ctvrtého tisíciletí pr. n.l.,
nejednalo se o vojenskou invazi.
Keramika pocházející z prozkoumaných vrstev lokalit severního Egypta a jižní Palestiny nyní
umožnuje vzájemne porovnat jednotlivé kulturní fáze techto oblastí a neprokázala prerušení kontaktu
v dobe prevrstvení kulturního komplexu Maádí nakádskou kulturou. Zatímco stupen Nakáda IIb
odpovídá rané dobe bronzové fáze Ia vPalestine; Nakáda IIc-d a Nakáda III./0. dynastie byly
prokazatelne soudobé s stupnem Ib rané doby bronzové. Kontakty mezi severním Egyptem a
Palestinou byly v té dobe zprostredkovávány po souši, jak dokazují výzkumy na severu Sinajského
poloostrova. Mezi Kantarou a Ráfií odkryla Severosinajská expedice univerzity v Ben Gurionu 250
raných osad, kde 80% nalezené keramiky pocházelo z Egypta a bylo datováno do fáze Nakáda IIIII a 0. dynastie. Strukturu osídlení tvorilo nekolik vetších centrálních osad s roztroušenými sezónními
táborišti a dopravními stanicemi.
Izraelští archeologové predpokládají, že tyto nálezy dokládají sít obchodních cest, vytvorenou a
ovládanou Egyptany již v rané dobe bronzové Ia a že tato sít byla hlavní prícinou rozkvetu
mestských center rané doby bronzové II, které se pozdeji objevily v Palestine. Technologický
výzkum palestinské keramiky z rane bronzové doby, který provedla Naomi Porat, jasne dokazuje,
že mnoho nádob z vrstev fáze Ib, používaných pro prípravu pokrmu, vyrobili egyptští hrncíri, kterí
užívali egyptskou technologii, ale místní palestinské hlíny. Fáze Ib také obsahuje mnoho zásobnic
vyrobených z nilského bahna a slínové zboží, které musely být z Egypta dovezeny. Egyptané nejenže
založili na severní Sinaji prechodné tábory a obchodní stanice, ale keramický inventár rovnež svedcí
o tom, že vprostoru jižní Palestiny vytvorili vysoce organizovanou sít osad, a trvale zde sídlilo
egyptské obyvatelstvo.
Význam delty pro studium kontaktu Egyptanu s jihozápadní Asií rovnež dokládají záhadné nálezy z
Bútó. Na konci 80. let 20. stol. zde Thomas von der Way objevil ve vrstvách prináležejících
predynastické dolnoegyptské kulture dva neocekávané typy hlinených predmetu: keramické
„hrebíky“ a tzv. Grubenkopfnagel (špicaté kužely s vydutým lešteným hrotem), pripomínající
artefakty užívané v mezopotámské kulture Uruk k výzdobe prucelí chrámu. Von der Way se
domnívá, že kontakt s kulturou Uruk mohl probíhat pres severní Sýrii, nebot nejstarší predynastické
59
vrstvy v Bútó obsahovaly strepy zdobené belavými pruhy, typickými pro syrské keramické zboží
? muk F. Pokud by von der Wayova hypotéza byla správná, mely by hlinené hrebíky a
Grubenkopfnagel souviset s architekturou z nepálených hlinených cihel z predynastických vrstev,
což nebylo prokázáno. Nicméne archeologické výzkumy v Bútó pokracují a mohou poskytnout další
údaje o kontaktech mezi deltou a jihozápadní Asií ve ctvrtém tisíciletí pr. n.l.
V nekolika bohatých hrobech ze stupnu Nakáda II a III byly nalezeny jak importované, tak v Egypte
vyrobené válcovité pecetní válecky, které predstavují druh predmetu bezpochyby vynalezený v
Mezopotámii. Korále a drobné výrobky z lapisu lazuli, který mohl pocházet jedine z Afghánistánu, se
poprvé nacházejí v hornoegyptských predynastických hrobech. V Horním Egypte (a Dolní Núbii) se
objevují mezopotámské motivy vcetne héroa domteura (vítezná lidská postava mezi dvema lvy
resp. divokými zvíraty). Príkladem mohou být malby na stene hrobky c. 100 v Hierakonpoli,
pocházející z fáze Nakáda II. Další typicky mezopotámské motivy, jako jsou použití nik
v architekture (palaçe-fasade) a lode s vysokými prídemi, nacházíme na predmetech období
Nakády II a III a také na skalních kresbách. Provedení techto motivu je typické spíše pro glyptické
umení Sús v jihozápadním Íránu než pro kulturu Uruk a skutecnost, že se tyto artefakty vubec
nevyskytují v Dolním Egypte, nás vede k domnence, že mohla existovat jižní trasa kontaktu mezi
Súsami a Horním Egyptem, o níž dnes již není nic známo.
V Dolní Núbii bylo nalezeno mnoho hrobu kultury skupiny A (zhruba casove odpovídající kulture
Nakáda), které obsahují mnoho remeslných výrobku kultury Nakáda. Predmety skupiny A se
nápadne lišily od nakádských a egyptské výrobky byly pravdepodobne získávány obchodem nebo
smenou. Bruce Williams se domnívá, že bohaté pohrebište L skupiny A v Kustulu v Dolní Núbii
predstavuje núbijské panovníky, kterí dobyli a sjednotili Egypt a založili raný faraonský stát, ale
vetšina badatelu s touto hypotézou nesouhlasí. Archeologické nálezy muže nejlépe vysvetlit
zintenzivnující se kontakt mezi kulturami Horního Egypta a Dolní Núbie v pozdne predynastické
dobe. Prepychové suroviny, jako je slonovina, ebenové drevo, kadidlo a kožešiny cizokrajných
zvírat, které byly v Egypte dynastické doby všechny velmi žádané, pocházely vetšinou z jižnejších
cástí Afriky a dovážely se pres Núbii. Nekterí vládcové skupiny A museli tedy mít z obchodu s
prírodním bohatstvím hospodárský zisk, jak je jasne patrné z bohatých hrobu, odkrytých v Kustulu a
Sajale. Povaha spolecensko-politické struktury, doložené v tehdejším Egypte, je jen težko
predstavitelná pro Núbii. Záplavová oblast Nilu je v Dolní Núbii daleko užší než v Horním Egypte a
60
Dolní Núbie jednoduše nemela dostatecne velký zemedelský potenciál, který by uživil vetší
koncentraci obyvatel a odborníky živící se svou specializací, jako byli remeslníci a vládní úredníci.
Také skutecnost, že hmotná kultura nakádského období, nalezená v severním Egypte, nevykazovala
žádné núbijské prvky, muže svedcit proti núbijskému puvodu sjednoceného egyptského státu.
Pocátky státu 1. dynastie
Kolem roku 3000 pr.n.l. vznikl v Egypte rane dynastický stát, který ovládal vetší cást nilského údolí
od delty až k prvnímu kataraktu u Asuánu, což je vzdálenost približne 1000 km podél Nilu. Zatímco
v obdobích Nakáda II a Nakáda III je prítomnost nakádské kultury v delte jasne prokazatelná,
rozšírení egyptské politické moci smerem na jih v dobe 1. dynastie je doloženo pouze pozustatky
pevnosti na nejvyšším bode ostrova Elefantiny, což bylo území obývané v predynastické dobe
predstaviteli skupiny A. Behem 1. dynastie bylo ohnisko vývoje presunuto z jihu na sever a raný
egyptský stát byl centrálne rízen politickým aparátem, ovládaným jedním králem (božským) z
Memfidy.
Opravdu jedinecným rysem raného egyptského státu je sjednocení vlády nad rozsáhlým
geografickým územím, címž se Egypt výrazne lišil od soudobých politických zrízení v Núbii,
Mezopotámii a Syropalestine. Ackoli existují dukazy o kontaktech se zahranicím ve ctvrtém tisíciletí
pr. n.l., rane dynastický stát, který v Egypte vznikl, mel domácí koreny. Je pravdepodobné, že
politické sjednocení usnadnil spolecný jazyk nebo nárecí spolecného jazyka. O podobe mluveného
jazyka však nic nevíme a rané písemné památky, které se nám dochovaly, poskytují o tomto stadiu
kulturního vývoje velmi povrchní informace.
Jedním z dusledku expanze nakádské kultury do severních oblastí Egypta byla zcela jiste
propracovaná státní administrativa. Napomohlo tomu rozšírení používání písma na pocátku 1.
dynastie, které bylo využíváno na pecetích a destickách pripevnovaných na státní zboží. Mezi
archeologické doklady o centrálne rízeném státu patrí jména králu 1. dynastie (napsaná v serechách)
na nádobách, pecetích, tabulkách (puvodne pripevnených k nádobám) a ostatních predmetech,
nalezených na hlavních rane dynastických archeologických nalezištích. Tyto dukazy rovnež naznacují,
že již v dobe prvních dynastií existoval i státní danový systém.
V Memfide jsou nejstarší archeologické vrstvy, jež byly dosud odhaleny, datovány do 1. prechodné
doby a vrstvy rane dynastického mesta mohou být pohrbeny pod množstvím naplavených nánosu.
David Jeffreys provádel vrty západne od Memfidy a získal z nich keramiku jak ze Staré ríše, tak z
61
rane dynastického období. Nicméne hroby nalezené v této oblasti jsou datovány do 1. dynastie; je
tedy pravdepodobné, že mesto bylo založeno zhruba v této dobe. V nedaleké severní Sakkáre byly
odkryty hrobky vysokých úredníku a v Memfide a jejím okolí byli pohrbeni úredníci všech hodností.
Tato pohrebište dokazují, že oblast Memfidy byla administrativním strediskem státu, a rovnež
naznacují, že rane egyptský stát mel velmi rozvrstvenou sociální strukturu.
Na jihu byl nejduležitejším kultovním centrem Abydos. Podle nekterých hypotéz byly na pocátku 1.
dynastie tamní menší predynastické osady, po nichž zustaly jen mizivé archeologické doklady,
nahrazeny jedním mestem, vystaveným ze sušených cihel. Poblíž Abydu byli pohrbeni králové 1.
dynastie, což je dalším dokladem o hornoegyptském puvodu korenu státu. Pojetí královské moci
bylo od samého pocátku dynastické doby velmi silné a mocné, a takové zustalo po všechna hlavní
historická období. Nikde jinde na starovekém Blízkém východe nebyla v tomto raném období osoba
krále tak duležitá a smerodatná pro ovládání a rízení raného státu.
Další mesta musela vzniknout nebo být založena jako administrativní strediska státu po celém
Egypte. Prostorové usporádání obcí však bylo odlišné od situace v jižní Mezopotámii, kde velká
mesta byla pridružena k duležitým kultovním centrum. Na druhou stranu však nebyl Egypt ani
"civilizací bez mest", jak se nekterí archeologové domnívali. Prostorová struktura menší i velká
egyptská mesta mohla být volnejší než mezopotámská a víme, že královské rezidence menily místo.
Vlivem mnoha okolností nejsou egyptská mesta príliš dobre dochována, nebot jsou pohrbena
hluboko pod vrstvou naplavenin ci pod moderními mesty, takže nemohou být odkryta. Presto se
nám však dochovaly archeologické nálezy z nejstarších mest. V Hierakonpoli bylo identifikováno
prucelí, zdobené soustavou nik, jako vstupní brána do "paláce", snad administrativního strediska
raného státu. Puvodne stálo uprostred mesta (Kóm el-Ahmar). Obdélníková budova ze sušených
cihel, datovaná do pocátku 1. dynastie a vystavená na starších vrstvách Nakáda I, Nakáda II a III a
0. dynastie, která byla nalezena v Bútó v nilské delte, by mohla být pozustatkem chrámu, který kdysi
rovnež stál uprostred mesta.
Vetšina Egyptanu v rane dynastickém období (a všech pozdejších dobách) byli ovšem zemedelci
žijící v malých vesnicích. Hospodárskou základnou starovekého egyptského státu bylo pestování
obilí. V prubehu ctvrtého tisíciletí pr.n.l. vzrustala závislost vesnic na pestování pšenice a jecmene, jež
bylo v záplavové oblasti Nilu nesmírne úspešné.
62
V rane dynastické dobe používali Egyptané jednoduchý systém bazénového zavlažování, jímž byla
zvetšována plocha obdelávané pudy a zvyšoval se výnos. Na rozdíl od všech ostatních
zavodnovacích systému na svete v Egypte nehrozilo zasolování pudy, protože každorocní nilská
záplava soli vyplavila. Deštové srážky již byly zanedbatelné, ale každorocní záplavy zajištovaly
nezbytnou závlahu ve správný cas - tedy v cervenci a srpnu - takže pšenice se dala sít v zárí, když
voda opadla. Odrudy pšenice, které byly pestovány v Egypte, dozrávaly behem zimních mesícu a
mohly se sklízet ješte pred príchodem jara, nebot vysoké teploty a sucho by jinak byly úrodu znicily.
Tyto podmínky umožnily vznik zemedelských prebytku, a pokud byly tyto prebytky v rukou státu,
mohly podporit rozvoj egyptské civilizace, jak to mužeme sledovat v dobe 1. dynastie.
KRÁLOVSKÉ POHREBIŠTE V ABYDU
Povahu rane egyptské civilizace nám približuje predevším monumentální architektura, zejména
královské hrobky a pohrební ohrady v Abydu a hrobky vysokých hodnostáru v severní Sakkáre.
Prvky formálne umeleckého stylu, které jsou typicky egyptské, se rovnež objevují v Nakáde III/ 0.
dynastii a v rane dynastickém období. Jednou z charakteristik egyptské monumentální architektury a
predmetu, jež byly používány na oslavu urcité události (napr. Narmerova paleta), je remeslná
specializace a podpora remeslníku ze strany panovníka. V hrobkách králu a vysokých hodnostáru z
této doby byly nalezeny výrobky svedcící o nejvyšší remeslné zrucnosti. Patrí mezi ne steatitový disk
vykládaný egyptským alabastrem se dvema psy lovícími gazelu (z hrobu c. 3035 v Sakkáre) a
náramek s korálky ze zlata, tyrkysu, ametystu a lapisu lazuli (z hrobu krále Džera v Abydu).
Podobne vysokou remeslnou úroven lze sledovat i na ebenových a slonovinových predmetech a na
medených nástrojích a nádobách z hrobu hodnostáru, na nichž je patrný patronát královského dvora.
Prítomnost výrobku z medi byla pravdepodobne výsledkem králem organizovaných výprav do
medených dolu ve Východní poušti a/nebo vzrustajícího obchodu s oblastmi, kde se težila med, tedy
s Negebem ci Sinají, a zároven muže svedcit o rozšírení zpracovávání medi v Egypte.
I když se dríve soudilo, že panovníci 1. dynastie byli pohrbeni v severní Sakkáre, kde Bryan Emery
odkryl obrovské mastaby ze nepálených cihel s prucelími zdobenými nikami; nyní se vetšina
egyptologu domnívá, že tyto hrobky patrily vysokým státním úredníkum 1. a 2. dynastie, zatímco
králové byli pohrbíváni v Umm el-Kábu u Abydu. Pouze v Abydu totiž pocet velkých hrobek
odpovídající poctu králu (a jedné královny) této dynastie. Zároven v Abydu byly nalezeny zbytky
63
pohrebních ohrad všech panovníku této dynastie až na jednoho, jak dokázaly vykopávky Davida
O'Connora v 80. a 90. letech 20. století.
Ideologie královské moci, jak ji dokládá pohrební kult, je na královské nekropoli v Abydu dobre
citelná. Rozvoj monumentální architektury symbolizoval nový politický rád, legalizovaný bohemkrálem, jenž byl hlavou státního náboženství. Všeobecne rozšírená víra v posmrtný život zacala
prostrednictvím ideologie a její symbolické materiální podoby - tedy hrobkami - odrážet hierarchii
sociální struktury králem rízeného státu, a tato politicky motivovaná transformace náboženských
predstav mela prímý dopad na spolecensko-hospodárský systém. Král mel nárok na nákladný
pohreb, nebot ten symbolizoval jeho roli prostredníka mezi svetem lidí a bohy, spolecne se
zemrelými predky. Víra v pozemský a kosmický rád byla do jisté míry zdrojem sociální soudržnosti
rane dynastického státu.
Sedm pohrebních komplexu 1. dynastie objevil v 90. letech 19. století Émile Amélineau a po nem je
ješte dukladneji prozkoumal Petrie. Hrobky patrí temto králum: Džerovi, Wadžimu, Denovi,
Adžibovi, Semerchetovi a Kaaovi, a také královne Merneit, jež byla pravdepodobne matku krále
Dena a snad také sama vládla v pocátcích jeho vlády jako regent. Nejenže tyto hroby byly
vypleneny, ale zcela zrejme byly také úmyslne vypáleny. Ve Strední ríši byly hroby vykopány a
prestaveny pro kult Usiruv a Džerova hrobka byla premenena na Usiruv kenotaf. Je pozoruhodné,
že navzdory této historii umožnily Petrieho výzkumy v letech 1899-1901 a vykopávky vedené
Nemeckým archeologickým ústavem od 70. let 20. století rekonstrukci vzhledu archaických
královských hrobek. Prestože se zachovaly pouze podzemní komory ze sušených cihel, domníváme
se, že hrobky byly puvodne zastrešené a mohly být pokryty písecným rovem, pred nímž byla patrne
vztycena kamenná stéla s vytesaným jménem krále (nekolik se jich dochovalo). Každá královská
hrobka byla obklopena radami vedlejších hrobu.
Severovýchodne od královského pohrebište, na lokalite nazvané nekropole B, leží hrobka krále
Hor-Ahy, který je všeobecne považován za zakladatele 1. dynastie. Na pohrebišti B se nacházejí
rovnež hroby, které Werner Kaiser identifikoval jako místa odpocinku posledních trí králu 0.
dynastie, tedy Iri-Hora, Kae a Narmera. Podzemí starších hrobek tvorí dve komory, zatímco Ahova
hrobka sestává z nekolika oddelených komor, postavených ve trech úrovních. Severovýchodne od
Ahovy hrobky se nachází množství vedlejších hrobu. I když byla Ahova hrobka vyplenena, je tu
prece patrná zmena v rozmerech hrobky. Dále, ve trech komorách se zachovaly zbytky velkých
64
drevených svatostánku a triatricet vedlejších hrobu obsahovalo ostatky mladých mužu ve stárí 20-25
let, kterí byli pravdepodobne usmrceni behem královských pohrebních rituálu. Poblíž jednoho z
techto vedlejších hrobu byly nalezeny zbytky pohrbu nejméne sedmi mladých lvu.
Všechny hrobky panovníku 1. dynastie v Abydu mají vedlejší hroby s drevenými rakvemi. V
dejinách starovekého Egypta je to jediné období, kdy byly pri královských pohrbech rituálne
usmrcováni lidé. Podle Nancy Lovellové, která zkoumala nekteré kostry z techto vedlejších hrobu,
poukazují jejich zuby na smrt uškrcením. Úredníci, kneží, sluhové a ženy z královy domácnosti byli
pravdepodobne všichni zabiti, aby králi sloužili i po smrti. Mnohé z techto hrobu obsahují pohrební
výbavou, kterou tvorily hlinené a kamenné nádoby, medené nástroje a výrobky ze slonoviny. Jejich
rovy byly oznaceny hrube opracovanými stélami s vytesanými jmény zemrelých. Byly nalezeny i
kosterní pozustatky trpaslíku (král je snad zamestnával pro svou zábavu) a psu, které mohl používat
pri lovu nebo jako domácí mazlícky. Kolem Džerovy hrobky bylo nalezeno nejvíc vedlejších hrobu
(338) a lze ríci, že všechny pozdejší královské hrobky jich mají méne. Z neznámých duvodu byla
tato praxe po 1. dynastii prerušena a její prijatelnejší náhradou se staly malé pohrební sošky sluhu
zvané vešebty.
Všechny hrobky králu 1. dynastie v Abydu obsahovaly drevené svatostánky, kde bylo uloženo telo.
Pudorys nejvetší hrobky, která patrí Džerovi, má rozmery 70 x 40 m (vcetne rad vedlejších hrobu);
podzemí je 2,6 m hluboké. Královský ostatky byly umísteny ve stredu cihlové pohrební komory, o
rozmerech 17 x 18 m (306 m2). Krátké cihlové prícky pak kolem pohrební komory vytvorily
vzájemne oddelené sklady pro uložení pohrební výbavu. Ackoli byla tato hrobka pozdeji prestavena
na svatyni boha Usira, Petrie zde našel paži s náramky, zabalenou v plátne, která zcela jiste patrila
do puvodního hrobu; paže se do dnešních dnu nedochovala, ale šperky jsou uloženy v Egyptském
muzeu v Káhire.
Na prostorovém usporádání hrobky panovníka Dena, který vládl v puli 1. dynastie, je dobre patrná
duležitá inovace: pribylo schodište. To umožnilo konstrukci celé hrobky vcetne zastropení ješte
behem života panovníka a podstatne se tím ulehcily práce vhluboké stavební jáme. Uprostred
schodište byly umísteny drevené dvere a za nimi, u vchodu do pohrební komory, byl kamenný
zátaras, jenž mel zabránit vykradení hrobu. Hrobka s vedlejšími hroby pokrývá plochu cca 53 x 40
m; samotná pohrební komora má plochu 15 x 9 m a je hluboká 6 m. Rozvržením místností a
vybavením to je nejnákladnejší hrobka v Abydu: podlaha pohrební komory je vydláždena cervenou
65
a cernou žulou z Asuánu (nejstarší známý prípad použití tohoto kamene ve velkém merítku). Malá
místnost na jihozápadní strane s vlastním malým schodištem muže být predchudcem serdabu
(místnosti, v níž byla uložena socha zemrelého). Archeologický výzkum, který provádel Nemecký
ústav na výsypkách z drívejších vykopávek, naznacuje, že pohrební výbava zahrnovala mnoho
keramických nádob s hlinenými zátkami opatrenými otisky pecetidel, kamenné nádoby, tabulky s
vyrytými nápisy a jiné predmety vyrezané ze slonoviny a ebenu, a také intarzie z truhel ci nábytku.
Neobvykle dlouhé vedlejší komory ležící jižne od pohrební komory obsahovaly mnoho nádob, v
nichž snad puvodne bylo víno.
V mladší královské hrobce patrící Semerchetovi nalezl Petrie vchodovou rampu (nikoli schodište
jako v Denove hrobce), nasáklou do výše „trí stop“ aromatickým olejem. Témer 5000 let po pohrbu
byla vune stále tak silná, že provonela celou hrobku. V hrobce Kaaje, posledního krále 1. dynastie,
našli archeologové Nemeckého ústavu pri svém prezkoumávání tricet tabulek s nápisy popisujícími
dovážení oleje. Nejpravdepodobneji pocházely tyto oleje ze syropalestinské oblasti a byly vyrábeny
snad z plodu ci pryskyric tamních stromu. Z takového množství oleje v Semerchetove hrobe lze
usuzovat na velmi rozsáhlý dálkový obchod kontrolovaný králem a na duležitost tak luxusního zboží
pro královské pohrby.
Královské hrobky v Abydu jsou situovány na níže položené poušti (Umm el-Káb). Severovýchodne
od nich, blíže k okraji obdelávané pudy, se nacházejí pohrební ohrady, nazývané dríve archeology
„pevnosti“. Zde snad byl knežími a ostatními služebníky udržován kult zemrelého krále, jak bylo
zvykem v pozdejších zádušních komplexech. Nejlépe zachovalá pohrební ohrada, dnes známá jako
Šunét ez-Zibíb, patrila Chasechemuejovi z 2. dynastie. Její vnitrní steny zdobené nikami se zachovaly
až do výšky 10-11 m a vyhrazují plochu približne 124 x 56 m. V roce 1988 objevil O'Connor v
tomto komplexu velký rov ctvercového pudorysu, nasypaný z písku a šterku a pokrytý sušenými
cihlami. Tento rov byl v rámci ohrady umísten približne stejne jako stupnovitá pyramida v pohrebním
komplexu panovníka Džosera ze 3. dynastie v Sakkáre (jež byla zapocata jako "mastaba" a teprve
ve ctvrté etape premenena na pyramidu). Jak Chasechemuejuv, tak Džoseruv komplex byly
ohraniceny vysokou ohradními zdí s zdobenou nikami a mely jediný vchod od jihovýchodu.
Džoseruv komplex byl postaven 40-50 let po Chasechemuejove a rov v Šunét ez-Zibíbu tak muže
být dokladem pro stavbu v podobe „protopyramidy“ ci prapahorku. Nevíme, zda byly rovy
postaveny rovnež v dalších pohrebních ohradách panovníku 1. dynastie v Abydu, ale zdá se to být
66
pravdepodobné. V Abydu tak je velmi dobre patrný vývoj královského zádušního kultu a jeho
monumentálních podob. Za vlády 3. dynastie už královský pohrební kult odrážel nový rád královské
moci, která si pri stavbe nejstarší monumentální kamenné stavbe sveta cinila nárok na obrovské
množství stavebního materiálu a pracovní síly.
Na pocátku 90. let 20. století objevil O'Connor jihovýchodne od Džerova hrobního komplexu, za
severovýchodní vnejší zdí Chasechemuejova komplexu, dvanáct pohrbu clunu. Tyto pohrby tvorily
jámy, obsahující trupy pohrebních lodí dlouhé 18-21 m, ale vysoké jen 50 cm. Nepálené cihly
pokrývaly trupy lodí a vytvorily tak stavby dlouhé až 27,4 m. Keramika nalezená u lodí pochází z
rane dynastické doby, ale nevíme presne, zda z 1. nebo 2. dynastie. Zdá se, že všechny cluny byly
postavené ve stejné dobe, a lze predpokládat, že pri rozšírení plochy výzkumu budou objeveny další.
V Sakkáre a Heluánu byly u rane dynastických hrobek vysokých úredníku objeveny rovnež pohrby
lodí. Nejznámejšími príklady z doby Staré ríše jsou dve nepoškozené lode, které byly nalezeny vedle
Chufuovy pyramidy v Gíze. Úcel techto lodí je neznámý: mohly se používat pri pohrebních obradech,
nebo mohly být symbolicky pohrbeny pro cestu na onen svet. Abydské pohrební cluny jsou
nejstarším dukazem spojení lodí s královským pohrebním kultem.
Pohrební komplexy (hrobky a pohrební ohrady) panovníku 1. dynastie v Abydu dokládají obrovské
výdaje státu na tyto úcely. Panovníci kontrolovali nesmírný majetek vcetne remeslných výrobku z
královských dílen, exotického zboží, nerostného bohatství dováženého ve velkém množství ze
zahranicí a také nucené pracovní síly (plus lidí, kterí mohli být obetováni pri králove pohrbu). Tyto
stavby zcela jiste vyjadrují svrchovanou moc krále a jsou symbolem královského zádušního kultu,
který vznikl v Abydu a dále se rozvíjel v pyramidových komplexech Staré a Strední ríše.
HROBKY VYSOKÝCH ÚREDNÍKU V SEVERNÍ SAKKÁRE A JINDE
V severní Sakkáre bylo nalezeno nekolik velmi impozantních hrobek vysokých úredníku z 1.
dynastie, ale žádná z nich není tak ucelená jako pohrební komplexy (kombinace hrobky a pohrební
ohrady) panovníku 1. dynastie v Abydu. Nekteré sakkárské hrobky jsou velmi významné a jejich
superstruktury z nepálených cihel se stenami zdobenými složenými nikami (v královských hrobkách
v Abydu nejsou doložené) jsou skutecne pusobivé. Mastaby v severní Sakkáre se zachovaly daleko
lépe než královské hrobky v Abydu. Po odkrytí nekterá prucelí s nikami ješte nesla stopy
malovaných geometrických vzoru a hrobní komory mely zachovalé drevené podlahy. Mnoho
67
sakkárských hrobek bylo rovnež obklopeno radami vedlejších hrobu, ale bylo jich méne než na
královské nekropoli v Abydu.
Je možné, že hrobky v Sakkáre spojovaly do jedné stavby dva symboly sociálního postavení z
Abydu: podzemní hrobku a nadzemní ohradní zed s nikami. Napríklad superstruktura hrobky c.
3357, datované do vlády panovníka Ahy z 1. dynastie, je obklopená dvema zdmi ze sušených cihel a
celkove merí 48,2 x 22 m. Její substruktura je rozdelena cihlovými zdmi na pet velkých komor,
zastrešených dreveným stropem, a superstruktura obsahuje dalších dvacet sedm komor na pohrební
výbavu. Severne od ní byl nalezen tzv. model statku a tremi stavbami pripomínajícími obilnice,
pohreb clunu a pozustatky zahrady. Stovky keramických nádob, které zde byly nalezeny, byly
popsány královým jménem a informacemi o jejich obsahu. Ackoli majitele hrobu neznáme, musel být
významným královským úredníkem, jak napovídá nejen velikost nadzemní cásti stavby a její obsah,
ale také skladovací komory a pohreb clunu.
Postupne byla úprava sakkárských hrobek stále zdokonalována a prostorové rozvržení komor - jak
podzemních tak nadzemních - bylo ješte složitejší. Podobne jako v Abydu, i zde se objevují
schodište vedoucí dolu do hrobky. Dve hrobky, postavené na konci 1. dynastie, byly vybaveny
nízkou obdélníkovou stupnovitou superstrukturu z nepálených cihel, která byla pozdeji ohrazena zdí s
nikami. Emery se domníval, že Džoserova stupnovitá pyramida se vyvinula z techto dvou
stupnovitých staveb, ale je pravdepodobnejší, že cásti prvního pyramidového komplexu byly
odvozeny od královských hrobek v Abydu.
Prestože byly velké hrobky s prucelími zdobenými nikami nalezeny i na jiných místech (Tarchan,
Gíza, Nakáda); nejvetší, co do poctu i rozmeru, se vyskytují v severní Sakkáre. Nálezy ze severní
Sakkáry z doby 1. dynastie, jsou tedy dokladem existence vrstvy úredníku velkého státu. Tyto
hrobky musely být velmi duležitými státními stavbami na severu a byly tudíž symbolem
centralizovaného státu, jemuž velmi efektivne vládl král a jeho aparát. Bohatství rane dynastického
státu dokládá i velký objem remeslných výrobku, které byly vycleneny z „živé“ hmotné kultury a
uloženy do hrobek. Z tohoto bohatství se tešil i vetší pocet úredníku.
Je zrejmé, že zádušní kult byl duležitý nejen pro cleny královské rodiny a že nekteré aspekty
královských pohrbu byly ve skromnejší míre napodobovány na pohrebišti úredníku v severní
Sakkáre. Krome doplnujících vedlejších hrobek (pro dvorany ci služebníky?) nebyly v severní
Sakkáre nalezeny žádné menší hroby stredních a nižších úredníku 1. dynastie. Tato spolecenská
68
vrstva byla pohrbívána jinde - napríklad na pohrebišti poblíž vesnice Abúsír. Sakkárská nekropole
se rozkládá na nápadne vycnívající vápencové vyvýšenine nad údolím. Prítomnost velkých hrobek s
nikami musela být velmi pusobivým symbolem moci, na nejž dobre videli i ostatní vrstvy úredníku v
Memfide.
Menší hrobky a jednoduché jámové hroby z doby 1. dynastie se nacházejí na území celého Egypta a
jsou dokladem nejen sociálního rozvrstvení, ale také duležitosti zádušního kultu pro všechny
spolecenské vrstvy. Nejjednoduššími hroby tohoto období byly prosté jámy vykopané v poušti,
které byly nalezeny napríklad na „pohrebišti u pevnosti“ v Hierakonpoli. Tyto hroby nemely ani
rakve a pohrební výbava vetšinou sestávala z nekolika keramických nádob. Hroby príslušníku
vyšších vrstev byly vetší a obsahovaly pocetnejší a rozmanitejší pohrební výbavu. Nekdy byly
podzemní prostory vyložené drevem nebo sušenými cihlami a zakryté strechou, jako tomu bylo v
prípade hrobu, jež objevil Petrie v Tarchanu. Ponekud složitejší hrob tohoto typu byl odkryt v
Minšat Abú Omaru v delte, kde byla jáma rozdelena príckou z cihel na dve nebo tri místnosti, které
obsahovaly až 125 položek pohrební výbavy. Nejvetší z techto hrobu dosáhl rozmeru 4,9 x 3,25 m.
Hrobky se superstrukturou z nepálených cihel byly nalezeny jak v Dolním, tak v Horním Egypte;
príkladem muže být pohrebište c. 1500 v Naga ed-Déru, které vykopal George A. Reisner.
Superstruktury tohoto typu, jehož steny byly nekdy zdobeny nikami, prekrývaly bud jednoduchou
pohrební jámu nebo složitejší substrukturu s jednou až peti místnostmi. V takových hrobkách bylo
nalezeno skrcené telo v drevené nebo keramické rakvi a rozmanitá pohrební výbava.
Vzhledem k tomu, že vetšina archeologických dokladu z doby 1. dynastie pochází pohrebišt,
hypotézy o spolecensko-politické a hospodárské organizaci státu vetšinou cerpají z techto údaju.
V delte však probíhají pruzkumy dalších tellu, a proto budou dostupné i údaje o osídlení v této dobe.
Ze soucasných dokladu lze vysledovat model osídlení, který naznacuje vznik mnoha nových sídlišt a
jim odpovídajících hrbitovu na obou brezích Nilu v oblasti Memfidy, který souvisí s presunem socioekonomického centra smerem na sever na pocátku 1. dynastie. Rovnež ve východní delte byly
objeveny nové lokality, jejichž vznik nepochybne souvisel se vzrustajícím obchodem a dalšími
výpravami za hranice Egypta.
EXPANZE RANÉHO STÁTU DO JIŽNÍ PALESTINY A NÚBIE
Doklady potvrzují, že se egyptský stát 0. a pocátku 1. dynastie rozšíril až do Dolní Núbie; nálezy na
severním Sinaji a v jižní Palestine rovnež dokládají stálou prítomnost Egyptanu. V jižní Palestine byli
69
Egyptané prítomni do konce rane dynastické doby, zatímco v Núbii zanikla po príchodu Egyptanu
koncem 1. dynastie domorodá kultura skupiny A.
Pramenem bohatství skupiny A byl obchod se vzácným nerostným bohatstvím, které bylo do
Horního Egypta dopravováno z jižních oblastí pres Núbii. Po sjednocení Egypta do velkého
teritoriálního státu chtel nejspíš panovník kontrolovat tento obchod prímo, což vyústilo do
egyptských vojenských invazí do Dolní Núbie. Scéna na skalním reliéfu v Gabal Šéch Sulejmánu
poblíž Wádí Halfy, jejíž vznik se datuje do pocátku 1. dynastie (snad do vlády krále Džera),
vypovídá o vojenském vítezství Egyptanu. Rovnež na ebenové tabulce z Abydu je snad zobrazeno
válecné tažení do Núbie. Je možné, že lidé skupiny A opustili Dolní Núbii poté, co Egyptané užili
vojenskou sílu, a odešli dále na jih nebo do poušte. Od té doby neexistují doklady o prítomnosti
domorodé kultury v Dolní Núbii; až do konce Staré ríše, kdy se zde objevuje kultura C. Není nám
známo, jak Egypt ovládal Dolní Núbii v rane dynastické dobe. V severní cásti Buhénu byly ve
vrstvách, které pravdepodobne spadají do 2. dynastie, nalezeny stopy po egyptském osídlení. Není
jisté, zda v rane dynastickém období existovaly v Núbii stálé egyptské pevnosti nebo administrativní
ci obchodní strediska, nebot presnejší datování Buhénu poskytují až pecete králu 4. a 5. dynastie.
Opevnená mesta odkrytá na severu a jihu Palestiny jsou datována do rane bronzového období
(EBA) II, které odpovídá 1. dynastii. Soucasnost obou stupnu doložil Petrie na nálezech ze dvou
královských hrobek v Abydu (Den a Semerchet). Petrie našel zlomky dovážené keramiky s
malovanými vzory, které popsal jako „egejské“. Tato keramika byla pojmenována „abydoská“ a
dnes již víme, že pocházela z kultury EBA II z jižní Palestiny. Na jihopalestinské lokalite Ain Besor
bylo ve vrstve III poblíž malé budovy ze sušených cihel nalezeno devadesát fragmentu pecetí
egyptských králu a keramika, jež pocházela hlavne z Egypta, vcetne mnoha zlomku forem na pecení
chleba. Peceti jsou vyrobeny z místní hlíny a evidentne patrily královským úredníkum 1. dynastie.
Jsou doložena jména ctyr králu (Džer, Den, Adžib a pravdepodobne Semerchet) a keramika a
otisky pecetí svedcí o státem organizovaném obchodu rízeném egyptskými úredníky, kterí v této
osade žili takrka po celou dobu vlády 1. dynastie. Alan Schulman, který peceti zpracoval, se
domnívá, že sídlište fungovalo jako stanovište egyptské pohranicní kontroly a mohlo být starším
prototypem egyptských celnic, popsaných na dvou papyrech z ramessovské doby. Z doby 2.
dynastie doklady prítomnosti Egyptanu chybí - aktivní kontakt po souši tedy mohl být v té dobe
prerušen, nebot se zintensivnil námorní obchod s Libanonem. Vzhledem k tomu, že suroviny z této
70
oblasti (drevo, oleje a pryskyrice jehlicnatých stromu) byly dováženy ve stále vetším množství, které
již bylo možné dopravit pouze po mori, cesty po souši do Palestiny byly postupne opoušteny. Je
zajímavé, že první písemná zmínka o egyptském králi na libanonské strane Byblu je datována do
vlády Chasechemueje, posledního panovníka 2. dynastie.
VYNÁLEZ PÍSMA A JEHO UŽITÍ
Nebot neznáme presné datum vzniku egyptského státu, je možné, že nejstarší známé užití písma (v
hrobe U-j v Abydu) muže být starší než politické sjednocení severu s jihem. Je jisté, že už v dobe 0.
dynastie používali písmo státní písari a remeslníci. Ackoli jsou nekterí badatelé toho názoru, že se
egyptské písmo objevilo na konci ctvrtého tisíciletí pr. n.l. pod vlivem Mezopotámie, odkud
pocházejí nejstarší písemné památky, jsou tyto dva systémy psaní natolik odlišné, že se zdá být
pravdepodobnejší, že se objevily nezávisle na sobe.
K prvnímu ustálení podoby znaku došlo pravdepodobne na prelomu Nakády III a 0. dynastie.
Podobne jako egyptské písmo v dynastické dobe, i tyto staré hieroglyfy sestávají z ideogramu a
fonetických znaku. Ctení mnoha rane dynastických nápisu ovšem zustává nejisté. V pocátcích
egyptského státu bylo používání písma vázáno výlucne na královské prostredí a pro stát mela tato
inovace velký význam. Písmo se vyvíjelo podobne jako královský styl v umení po sjednocení pod
silným vlivem dvora. Raný stát využíval písma k dvema úcelum: pro hospodárské a administrativní
záznamy a v královském umení.
Ekonomická funkce písma se musela objevit v dobe, kdy státní majetek postupne precházel pod
kontrolu krále. Hieroglyfy se objevují na otiscích pecetí, tabulkách a znackách na hrncírských
výrobcích, jimiž se oznacovalo zboží a suroviny, které pro své potreby vybíral stát, a také na
pecetích královských úredníku. Nekdy na nich bývá zaznamenán titul majitele zboží a místo puvodu.
Od 0. dynastie se zacínají objevovat královské serechy. Serech je nejstarší podoba královského
jména prepsaného do hieroglyfu, sestávající z fonetických znaku umístených uvnitr stylizovaného
prucelí královského paláce, nad nímž je obraz sokola. Serechy bývají vyryty nebo napsány barvou
na nádobách a tabulkách, ci obtisknuty na pecetích nádob. Jednalo se pravdepodobne o zásobnice
na zemedelské produkty, které vybíral stát (snad jako dan), a urcitá cást tohoto zboží byla vyvážena
za hranice, pres severní Sinaj do jižní Palestiny.
71
Z této ekonomické funkce psaní lze usuzovat, že v 0. dynastii již existovala fungující administrativa.
Pocátkem 1. dynastie se na tabulkách oznacujících zboží objevují složitejší texty, využívající
kombinace hieroglyfu a obrazu. Informace na tabulkách - zvlášte ty, které byly usporádané do
registru - musí být cteny jako oznacení roku podle nejduležitejší události, nebot jejich text nebyl
sestaven ze znaku podle urcitého gramatického systému, jak to známe z pozdejších dob. Donald
Redford predpokládá, že informace na královských tabulkách jsou soucástí systému análu. Behem
1. dynastie, za vlády panovníka Dena, pribyl hieroglyf oznacující rok, jenž predstavuje presnejší
systém zaznamenávání let královské vlády, než byl systém užitý na starších tabulkách.
Dále se písmo používalo v královském oslavném umení, jako napríklad na Narmerove palete.
Hieroglyfy identifikují konkrétní osoby a snad i místa na výjevech, které symbolizují legitimitu králova
nároku na trun. Na techto scénách je král zobrazen v roli, ja k v rovine reálné tak symbolické,
založené na nové ideologii: pojetí egyptské královské moci. Císelné znaky, jako napríklad na
Narmerova palice, predstavují pocty získané válecné koristi a zajatcu a pravdepodobne jsou silne
nadsazené, jak tomu tak casto bývá v egyptských dejepisných textech.
Ikonografie moci je v kontextu tohoto královského umení dobre citelná a podléhá nekolika duležitým
konvencím. Král a jeho úredníci jsou zobrazováni odení do zvláštního obleku svého úradu, zatímco
jejich neprátelé na sobe nemají témer nic. Rovnež patrná je hierarchie, na jejímž vrcholu je obrovský
král, který je následován postavou menším nosicem sandálu a ješte menšími úredníky, zatímco
nejmenší postavy predstavují poražené neprátele, zemedelce a sluhy. Král bývá casto spodobnen,
jak šlape po svých neprátelích. Nejstarší hieroglyfické znaky neopakují informaci sdelenou
obrazovým výjevem, ale pojmenovávají místa a osoby.
Naše chápání vývoje písma v rane dynastickém Egypte je ovlivneno dvema faktory - typem
predmetu, na nichž se nejstarší písemné záznamy objevují, a rovnež jejich archeologickým
kontextem. Vetšina nejstarších písemných památek je spojena s pohrebním kultem a nepredstavují
záznamy hospodárských aktivit osídlení. Proto nacházíme nejstarší tabulky popsané hieroglyfy v
hrobkách králu a významných hodnostáru. Z královského pohrebište v Abydu pocházejí stély
nesoucí jméno krále v serechu a menší popsané stély související s vedlejšími hroby. Jediná pohrební
stéla s delším textem pochází z konce 1. dynastie a byla nalezena v Merkove hrobce v Sakkáre a
predstavuje prostý seznam jeho titulu. Raný stát si pravdepodobne vedl nejaké hospodárské
72
záznamy k usnadnení svého hospodárského a administrativního dozoru, ale máme o tom jen neprímé
doklady v podobe popsaných tabulek.
NÁBOŽENSKÁ CENTRA RANE DYNASTICKÉHO OBDOBÍ
Na nekterých popsaných tabulkách z doby 1. dynastie se dochovala vyobrazení chrámu nebo
svatyn, jako napríklad kultovní areál bohyne Neity, zobrazený v horní registru na drevené tabulce z
Ahovy hrobky v Abydu. Písemné záznamy se rovnež objevují na nekterých malých votivních
predmetech, které byly pravdepodobne obetí nebo darem pro náboženská centra. I rane dynastické
kamenné nádoby bývaly popsané a znaky na nekterých z nich prozrazují, že mohou pocházet z
kultovních center. Mnoho kamenných nádob mohlo být zabaveno v kultovních centrech bohu a
pohrbeno v Džoserove stupnovité pyramide v Sakkáre. Toto naznacuje, že v rane dynastické dobe
chrámy fungovaly mimo královský zádušní kult. Máme však jen velmi málo archeologických
pramenu vypovídajících o jejich architekture.
Snad nejpusobivejšími príklady raného chrámového umení jsou tri obrovské vápencové sochy boha
plodnosti (Mina?), které Petrie objevil v Koptu. Jedna opravená socha, vystavená v Ashmolean
Museum, je vysoká pres 4 m. Podle slohu lze sochy datovat bud do 0. dynastie nebo do pocátku 1.
dynastie. V hluboko uložených vrstvách pod podlahou pozdejšího chrámu Esety a Mina byly
nalezeny sošky (snad votivní predmety), které dnešní egyptologové datují do Staré ríše, ale byly u
nich i zlomky, které bezpochyby pocházejí z pozdne predynastické keramiky (Nakáda). Tyto
výzkumy dokládají existenci chrámu, který zde stál od predynastické doby. Vzhledem k jejich
velkým rozmerum byly kolosy zrejme umísteny na nádvorí chrámu, ale dosud nebyly nalezeny žádné
pozustatky starších staveb. Lámání kamene, jeho doprava a otesání a vztycení tak velkých kusu
kamene predpokládá vyšší stupen spolecenské organizace, která byla schopná obnovovat a vybavit
kultovní centrum. Vzhledem k tomu, že užití pracovní síly v tak velkém merítku bylo spojeno spíše s
královským zádušním kultem 1. dynastie, je spojení kolosu z Koptu s náboženským centrem velmi
pozoruhodné.
V 80. a 90. letech 20. století odhalily výzkumy Nemeckého ústavu na ostrove Elefantina u prvního
kataraktu zbytky svatyne z rane dynastické doby, pevnost vybudovanou v dobe 1. dynastie a velkou
ochrannou zed, obklopující mesto datované do 2. dynastie. Nelze ríci, který buh byl v této archaické
svatyni uctíván, ale na jejím míste v 18. dynastii vznikl kamenný chrám bohyne Satety. Puvodní
svatyne byla velmi jednoduchá: sestává z nekolika staveb z nepálených cihel, které šírkou
73
neprekracují 8 m a jsou oprené o prirozenou niku, tvorenou žulovými balvany. Pod chrámem z 18.
dynastie byly nalezeny stovky drobných votivních predmetu, predevším lidských a zvírecích
fajánsových sošek. Mnoho z nich pochází ze Staré ríše, ale nekteré jsou rane dynastické, vcetne
fragmentu sošky sedícího krále se znakem, který byl identifikován jako Džerovo jméno. Taková
koncentrace votivních predmetu vyrobených v prubehu šesti dynastií (cca 800 let) vypovídá o
existenci remeslnické dílny náležející tomuto chrámu, kde si verící a prosebníci mohli pri svých
návštevách porídit predmety, které pak zanechali v chrámu.
Podobné sošky byly nalezeny i v Abydu pod stavbou ze Staré ríše, která byla identifikována jako
chrám boha Chontamenteje, nebo jako kaple ka panovníka 6. dynastie Pepiho II. Nekteré z techto
sošek snad pocházejí z rane dynastického chrámu. VHierakonpoli, vzákladovém depozitu pod
mladším chrámem, nalezli Green a Quibell další zvírecí sošky z fajánse, pálené hlíny a kamene, které
stylisticky patrí do pozdne predynastické a rane dynastické doby. Ze stejného archeologického
kontextu (poblíž základového depozitu) pochází i Štírova palice, Narmerova paleta a Narmerova
palice a ješte jedna obradní paleta („Psí paleta“), která se zdá být podle stylu mladší než Narmerova,
dále množství malých predmetu ze slonoviny, popsaných jmény králu Narmera a Dena, dve sochy
krále Chasechemueje ze 2. dynastie a popsaná kamenná nádoba, vyrobená za jeho vlády. Na stejné
lokalite byly objeveny stopy po starém chrámu; nízká oválná ohradní zed z pískovcových bloku o
pudorysu zhruba 42 x 48 m obmykala pahorek z cistého vátého písku, který sem byl dopraven z
poušte. Tato stavba vznikla nekdy mezi pozdne predynastickou dobou a 3. dynastií. Stála uvnitr
areálu obehnaného zdí, který O'Connor považuje za chrámový komplex podobající se svým
usporádáním Chasechemuejovu pohrební ohrade a pahorku v Abydu.
Pokud má O'Connor pravdu, hlavní rane dynastické kultovní chrámy v Abydu, Hierakonpoli a na
Elefantine dosud nebyly objeveny a vykopány, ale doklady, které zatím máme, ukazují na existenci
kultovních komplexu uvnitr mest. Tyto chrámy mely jinou funkci než chrámy spojené s pohrebními
komplexy, které byly staveny mimo mesto. Architektonické doklady rane dynastických egyptských
kultišt (neznámých božstev) jsou mnohem méne pusobivé než pozustatky soudobých chrámu
nalezené na jihu tehdejší Mezopotámie. Mestská náboženská centra rane dynastického Egypta
nicméne mohla sloužit ke sjednocení obyvatelstva ve mestech a nomech pod spolecným systémem
náboženských predstav, jež mely možná pro život místních obyvatel vetší bezprostrední duležitost
než zádušní kulty na pohrebištích králu a hodnostáru.
74
STÁT 2. DYNASTIE
Dokladu o existenci panovníku 2. dynastie je mnohem méne než o králích 1. dynastie - s výjimkou
posledních dvou panovníku (Peribsena a Chasechemueje). Podle našich poznatku o pocátcích Staré
ríše ve 3. dynastii lze usoudit, že behem 2. dynastie musely být položeny hospodárské a politické
základy pro silne centralizovaný stát s velkým bohatstvím. Tento prechod však bohužel nelze doložit
archeologickými prameny datovanými do 2. dynastie.
V letech 1991-2 Nemecký archeologický ústav v Káhire provedl revizní výzkum hrobky posledního
panovníka 1. dynastie Kaa v Abydu a nalezl v ní otisky pecetí Hetepsechemueje, zakladatele 2.
dynastie. Nemectí archeologové tento nález interpretovali jako dukaz prímého následnictví obou
panovníku, nebot Hetepsechemuej dokoncil hrobku svého predchudce. Je ovšem nejisté, kde byli
pohrbeni králové pocátku 2. dynastie, nebot v Abydu nebyly jejich hroby nalezeny. Jediné dve
stavby v Abydu datované do 2. dynastie jsou dve hrobky a dva pohrební ohrady, které patrí
Peribsenovi a Chasechemuejovi. Krome nich v Hierakonpoli u ústí Velkého wádí byla nalezena
velká ohrada s nikami, známá jako "Pevnost", která je podle nápisu na kamenné dverní zárubni
datována do doby vlády krále Chasechemueje. Existence této ojedinelé stavby v Hierakonpoli je
težko vysvetlitelná a není jisté, zda nepredstavuje druhou pohrební ohradu Chasechemueje.
V Sakkáre byly jižne od pyramidového komplexu Džosera objeveny dve obrovské galerie
podzemních chodeb dlouhých pres 100 m. Pocházejí z nich peceti prvních trí panovníku 2. dynastie
(Hetepsechemueje, Raneba a Ninecera), jejichž jména byla rovnež vyryta na rameni klecící žulové
sochy kneze z 2. dynastie jménem Hetepdief (socha byla nalezena v blízké Mít Rahíne a nyní je
vystavena v Egyptském muzeu v Káhire). Superstruktury techto sakkárských hrobek se
nedochovaly, ale je možné, že tu byli pohrbeni dva z králu této dynastie. Tretí panovník mohl být
pohrben v hrobce, která sestávala z chodeb, které poté prekryla Džoserova pyramida. Když byl ve
3. dynastii staven Džoseruv komplex, superstruktury starších hrobek musely být odstraneny, a tehdy
byly pravdepodobne zrenovovány podzemní galerie. Takto rekonstruované události jsou
pravdepodobné, nebot pod Džoserovou pyramidou bylo nalezeno obrovské množství kamenných
nádob z 1. a 2. dynastie, které mohly být zabaveny ve starších pohrebních komplexech a/nebo v
náboženských centrech.
Hrobka Peribsena (jenž se snad také jmenoval Hor Sechemib) na královském pohrebišti v Abydu je
pomerne malá (16,1 x 12,8m). Centrální pohrební komora je na rozdíl od pohrebních komor králu
75
1. dynastie, které byly obložené drevem, postavena ze sušených cihel. Když Peribsen nechal své
jméno psát do serechu, nebyl nad ním zobrazen sokol boha Hora (jako nad jménem Sechemib), ale
zvíre boha Suteha, psu nebo šakalu podobné stvorení s širokým, rovným ocasem. Dramatickou
zmenu ve zpusobu psaní královského jména lze vyložit jako doklad vzpoury, kterou potlacil ci smírne
vyrešil poslední panovník dynastie Chasechemuej, nebot nad jeho jménem v serechu je zobrazen
jak sokol Horuv, tak Sutehovo zvíre. Konflikt se mohl odrazit v egyptské mytologii, jako napr. v
legende Spor Hora se Sutehem. Je ovšem nejisté, zda mýty, známé z mnohem pozdejších textu, a
symboly v serechu dvou panovníku konce 2. dynastie odrážejí historickou skutecnost.
Chasechemuejuv prídomek „Obe mocnosti jsou v nem usmírené“ z otisku pecetí podporuje teorii, že
vyrešil urcitý vnitrní konflikt, pokud „obe mocnosti“ jsou Hor a Suteh (a jejich prívrženci).
Poslední hrobka postavená na královském pohrebišti v Abydu patrí Chasechemuejovi, známému na
pocátku jeho vlády jako „Chasechem“. Je mnohem vetší než Peribsenova a má jiné usporádání
vnitrních prostor. Tvorí ji 68 m dlouhá galerie, merící v nejširším míste 39,4 m, která je rozdelena na
padesát osm místností. Centrální pohrební komora o ploše 8,6 x 3 m, která se zachovala do výšky
1,8 m, je postavena z vápence dovezeného z lomu a je to první známá stavba vetších rozmeru
postavená z kamene. Prestože Amélineau nechal vetší cást výbavy odvézt, všechny položky jsou
dobre popsány a Petrie se o nich zminuje ve své publikaci z r. 1901. Pohrební výbava obsahovala
velké množství medených nástroju a nádob, kamenné nádoby (nekteré zlatými vícky), pazourkové
nástroje a keramické nádoby naplnené obilím a ovocem. Petrie rovnež popsal malé glazované
predmety, korálky z karneolu, modely nástroju, košíkárské výrobky a velké množství pecetidel.
Cetné skladištní komory v této hrobce urcite pojaly mnohem vetší množství pohrební výbavy než
hrobky králu 1. dynastie na tomto pohrebišti.
Ve 2. dynastii byli vysocí státní úredníci nadále pohrbíváni v severní Sakkáre. Poblíž pyramidy
Venise, krále 5. dynastie, objevil Quibell pet velkých podzemních hrobek s galeriemi vytesaných do
vápencového podloží. Vyslovil teorii, že predstavují jakýsi dum pro posmrtný život s oddeleními pro
muže a ženy, „panskou ložnicí“, kde bylo uloženo tela majitele hrobky, a dokonce i s koupelnami a
latrínami. Nejvetší z nich, hrobka c. 2302, sestávala z dvaceti sedmi místností rozkládajících se pod
superstrukturou z nepálených cihel, která merila 58,0 x 32,6 m. Obvodové zdi nadzemní cásti
hrobek z 2. dynastie již nebyly vyzdobeny clenenými složenými nikami jako hrobky 1. dynastie, ale
76
mely pouze po dvou nikách ve východní fasáde, kam snad kneží a clenové rodiny prinášeli po
pohrbu obeti (tento znak byl charakteristický pro všechny soukromé hrobky po celou Starou ríši).
Usporádání hrobek vysokých hodnostáru 2. dynastie se zcela zrejme vyvinulo z rozvržení místností v
hrobkách 1. dynastie v severní Sakkáre. Jelikož sakkárská skalní plošina je tvorena z kvalitního
vápence, skladištní komory hrobek z 2. dynastie byly vytesány hluboko do podloží, kde mohly být
lépe chráneny pred vykradením, než kdyby byly umísteny v nadzemní cásti. Sakkárské hrobky z
konce 2. dynastie pravdepodobne patrily strední vrstve úredníku. Svým usporádáním podzemních
prostor odpovídají bežným mastabám Staré ríše, jež sestávaly z vertikální šachty vytesané do
podloží, která vedla do pohrební komory, která byla po uložení pohrbu zazdená. Nad šachtou a
komorou byla malá superstruktura ze sušených cihel s dvema nikami na východní strane.
V Heluánu, ležícím na východním brehu Nilu, výzkumy odkryly pres 10 000 hrobu z doby od
Nakády II po 1. a 2. dynastii a snad i po pocátek Staré ríše. Tyto hrobky mely ponekud skromnejší
rozmery a patrily úredníkum strední vrstvy. Charakteristickým rysem vetšiny heluánských hrobek z 2.
dynastie je stéla vsazená do steny hrobky, na níž byla vytesán sedící majitel hrobky, jeho jméno, titul
a tzv. obetní formule.
Krátké drevené rakve pro pohrby ve skrcené poloze, které se v 1. dynastii vyskytovaly pouze v
hrobech vysokých hodnostáru, se v 2. dynastii, jako napr. na pohrebišti v Heluánu, nacházely daleko
casteji. V Sakkáre objevili Emery a Quibell tela z doby 2. dynastie zabalená do pláten napuštených
pryskyricí, která jsou nejstarším dokladem pokusu zachovat telo pred nástupem a rozvojem
mumifikacních technik. Mumifikaci si vynutily pohrby v rakvích, které se lišily od prostých
predynastických hrobu vykopaných v poušti, v nichž byla tela prirozene vysušena horkým pískem.
Castejší použití dreva a pryskyrice v hrobech úredníku 2. dynastie rovnež dokládá cetnejší kontakty
a zintenzivnení obchodu s Libanonem.
ZÁVER
Pocátky architektury, umení a s nimi spojených náboženských predstav rané Staré ríše zcela jiste leží
v Archaickém období. Stavební podoba Džoserova pyramidového komplexu je výsledkem
transformace rane dynastických hrobek do první monumentální stavby na svete, vyrobené výhradne
z kamene, který zde byl použit v obrovském merítku. Tento monument je rovnež symbolem nesmírné
moci, jíž disponovala hlava státu a která se postupne vyvíjela v prubehu 1. a 2. dynastie, jež
následovaly po sjednocení egyptského státu v období Nakáda III a v 0. dynastii.
77
Rane dynastická doba byla obdobím upevnování obrovských výsledku sjednocení, které bylo možné
využít ve chvíli, kdy byla státní správa úspešne zorganizována a rozšírena a celé území bylo
prevedeno pod vládu krále. Byly zavedeny dane, které mely podporovat krále a jeho velkolepé
projekty vcetne výprav pro zboží a suroviny na Sinaj, do Palestiny, Libanonu, Dolní Núbie a do
Východní poušte. Predpokládáme, že na stavby velkých královských pohrebních komplexu a na
zabezpecení válecných tažení se vztahovala pracovní povinnost. Státní organizaci bezpochyby
usnadnilo také užití písma.
Jak dosvedcují pohrebište na obou brezích Nilu v okolí Memfidy, státní úredníci byli zretelne dobre
odmenováni. Víra v prospešnost zádušního kultu, který vyžadoval permanentní prísun obrovského
množství zboží z hospodárství, byla soudržným faktorem, který pomohl sjednotit spolecnost jak na
jihu, tak na severu zeme. V raných dynastiích, kdy si král postupne stále více osoboval moc nad
pudou, prírodním bohatstvím a pracovní sílou obyvatelstva, legitimizovala tento nárok ideologie krále
jako božské bytosti a její vliv jednotícího prvku neustále vzrustal.
Rozkvet rané egyptské civilizace byl výsledkem závažných zmen jak v socio-politické a ekonomické
organizaci, tak v ideologii. Je skutecne pozoruhodné, že v rane dynastickém Egypte probehly tyto
zmeny tak úspešné, nebot soudobé politické systémy na Blízkém východe byly daleko menší
rozlohou i poctem obyvatel. Za to, že byl Egypt úspešný tak dlouhou dobu - približne 800 let, do
zániku Staré ríše - vdecí cástecne obrovskému potenciálu zemedelské výroby (tedy predevším
pestování obilí) v údolí Nilu, zúrodnovaném pravidelnými záplavami, ale také organizacním
schopnostem starých Egyptanu a silne rozvinuté instituci království.
78