o králi a poprasku v chrámě

Květná neděle, 28. 3. 2015, Blahoslavův dům, rodinné bohoslužby, sh
„O KRÁLI A POPRASKU V CHRÁMĚ“
společné písně: 273, 632, 443
čtení Písma sv.: Mt 21,1-11
Když se přiblížili k Jeruzalému a přišli do Betfage na Olivové hoře, poslal Ježíš dva učedníky a řekl
jim: „Jděte do vesnice, která je před vámi, a hned naleznete přivázanou oslici a s ní oslátko.
Odvažte je a přiveďte ke mně. A kdyby vám někdo něco říkal, odpovězte: ‚Pán je potřebuje.‘ A ten
člověk je hned pošle.“ To se stalo, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka: ‚Povězte dceři siónské:
Hle, král tvůj přichází k tobě, tichý a sedící na oslici, na oslátku té, která je podrobena jhu.‘
Učedníci šli a učinili, co jim Ježíš přikázal. Přivedli oslici i oslátko, položili na ně pláště a on se na ně
posadil. A mohutný zástup prostíral na cestu své pláště, jiní odsekávali ratolesti stromů a stlali je
na cestu. Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: „Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který
přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!“ Když vjel Ježíš do Jeruzaléma, po celém
městě nastal rozruch; ptali se: „Kdo to je?“ Zástupy odpovídaly: „To je ten prorok Ježíš z Nazareta
v Galileji.“
To o tom vjezdu, to dobře známe, že? Aby ne, vždyť se ten příběh čte i na 1. adventní neděli! Ale
stal se vlastně před Velikonocemi. Poslouchejte:
Od rána čekají lidé u cesty do Jeruzaléma. Za několik dní začnou velké svátky — pesach. Nejdřív má
tudy přijet římský místodržitel Pilát. Ve městě bude hodně lidí a Pilát se svými vojáky dohlédne na
to, aby snad nedošlo k nějakému povstání. Hned po něm má dorazit do města kníže Herodes, syn
posledního krále, a v chrámu, který nechal opravit jeho otec, zahájit slavení.
Od rána naháněli Pilátovi i Herodovi služebníci lidi k silnici, rozdávali jim mávátka, drobné mince
a přikazovali, aby až pojedou jejich páni, volali hodně nahlas: „Sláva, sláva.“
A už jedou.
Pět řad vojáků v brnění, které se leskne na slunci jako by bylo ze zlata. A za nimi na bílém koni,
s vavřínovým věncem na hlavě a červeným pláštěm skoro až na zem, jako by to byl sám císař, sedí
místodržitel Pilát. Kyne rukou a tváří se přísně. Lidé volají „sláva“, mávají mávátky a bojí se. Vždyť za
Pilátem další vojáci pochodují s kopími a meči, je jich určitě stovka, snad víc.
Prach silnice pomalu klesá. Asi za hodinu se blíží další průvod. Nejdřív několik služebníků na koních,
pak hudebníci s píšťalami a bubínky a za nimi kočár a v něm v pestrých šatech tlustý kníže Herodes
se zlatou čelenkou na hlavě. Vedle kočáru běží otroci a ovívají knížete ptačími pery. Zas lidé volají
„sláva“, „ať žije král“ a mávají mávátky. I Herodes mává a občas hodí mezi lidi pár měděných mincí,
pak se směje, jak se na ně lidé vrhají. Dělá mu to dobře: „Škoda, že nejsem král, jen kníže, škoda.“
Lidé si posedali pod olivové stromy a ve stínu svačí a čekají, až přejde největší horko dne.
Ale co to? Ještě jeden průvod? Snad dvacet třicet mužů a žen a uprostřed nich na malém oslu,
oslátku, někdo jede.
Osla si vypůjčili od známého ve vesnici za kopcem, že ho večer vrátí. V tom někdo zas začne volat:
„Sláva“. A lidé se sbírají z pod stromů a kdo už ztratil mávátko, trhá větev a mává s ní. Někdo
dokonce vzal svůj plášť a položil jej na cestu před osla jako koberec. A lidé vykřikují: „Ať žije náš
král, ať žije Ježíš, ať žije král!“
Velký muž na malém šedém zvířeti s velkýma ušima se trochu usmívá. Lidé se smějí. Smějí se
Pilátovi, co si hraje na císaře a myslí si, jak je mocný, ale musí se schovávat za své vojáky. A smějí se
Herodovi, co si hraje na krále, tváří se důležitě, ale vládne jen pár městečkům a vesničkám kdesi
v Galileji. Někomu snad hlavou táhne příběh o králi Davidovi, jak tudy před staletími vjížděl do
města, zpokornělý po válce s vlastním synem.
Jenže to vysmívání pánům, to nedopadne vůbec dobře. Alespoň pro Ježíše ne...
PÍSEŇ BAND JSI MESIÁŠ!
čtení Písma sv.: Mt 21,12-17
Ježíš vešel do chrámu a vyhnal prodavače a kupující v nádvoří, zpřevracel stoly směnárníků i
stánky prodavačů holubů; řekl jim: „Je psáno: ‚Můj dům bude zván domem modlitby,‘ ale vy z
něho děláte doupě lupičů.“ I přistoupili k němu v chrámě slepí a chromí, a on je uzdravil. Když
velekněží a zákoníci viděli jeho udivující činy i děti volající v chrámě „Hosanna Synu Davidovu“,
rozhněvali se a řekli mu: „Slyšíš, co to říkají?“ Ježíš jim odpověděl: „Ovšem! Nikdy jste nečetli: ‚Z
úst nemluvňátek a kojenců připravil sis chválu‘?“ Opustil je a vyšel ven z města do Betanie; tam
přenocoval.
Příběh ještě nekončí! Ježíš si to od městské brány namířil rovnou do Chrámu! (Do kostela...) A když
viděl, co se tam děje, pořádně se rozčílil!
Když se naštve někdo, kdo se obvykle chová klidně, nahání to trochu strach. Co se to děje?! Co to
do něj vjelo?! Ježíš se uměl naštvat, ale moc často to nedělal, ale tohle ho teda dohřálo pořádně!
Všude samé stánky, jeden vedle druhého, na celém nádvoří: „Lepty, drachmy, denáry. Všechno
vyměníme.“ „Chrámové daně, chrámové daně zde.“ „Dva holuby k oběti za cenu jednoho. Kupujte!“
„Sváteční ovce se slevou.“
„Tak tohle teda ne! Dost, dost už!“ Všichni se otočili na křičícího Ježíše. „To jste nikdy neslyšeli, co
řekl prorok Izajáš: Pán Bůh chce, aby jeho dům byl domem modlitby. Vy z někoho děláte doupě
lupičů. Je to tu horší než tehdy. Kvůli čemu jste sem přišli?“ Kvůli čemu jsme přišli... Ptávám se na to
lidí, co se chtějí nechat pokřtít. Proč vlastně chodí do kostela? Důvodů může být víc, ale tenhle
příběh ukazuje, že mezi nimi nesmí chybět modlitba, touha potkat se s Pánem Bohem.
Co se v kostele smí a co zase ne? (…) Smí se tu prodávat časopisy? A výrobky z Diakonie? Pozor, aby
nám to tu Ježíš taky nezpřevracel naruby! Myslím, že jde hlavně o to, abychom nikdy nezapomněli,
že jsme tu spolu právě proto, abychom se potkali. Spolu i s Pánem Bohem, abychom se mohli
pomodlit. Všichni...
Všichni? Jo! Ježíš uzdravil slepé a chromé. Do chrámu nesměli, nesměli tam, kde se lidé modlí,
nesměli mezi ně. Kdo by asi vadil nám? Kdo podle nás nemá co dělat v kostele? Pro koho budeme
mít o Velikonocích otevřeno my? Pro všechny? Pro ty, kdo chodí pravidelně? Pro ty, kdo nám
nebudou kazit dobré jméno?
Kluci kolem vidí, co Ježíš dělá a začnou křičet: „Hosanna. Ať žije Ježíš, ať je Ježíš králem.“ Přidávají
se další hlasy. Velekněžím to nejde pod fousy: „Vidíš, co dělají?! Srovnej to!“ Ježíš vrtí hlavou. Děti
to pochopily...
Možná jde z tohohle rozhněvaného Ježíše trochu strach. Možná si teď v duchu nebo na prstech
počítáme, co je a není u nás v kostele dobře. Myslím, že to tak má být. Ale neděle není den strachu
a napomínání, neděle je taky den radosti. Pokaždé. Tak si můžeme vzpomenout na to, že i když je
třeba ledaccos v kostele nebo v nás samotných špatně, Ježíš nás zve k jídlu, ke stolu, k večeři.
Znovu a znovu. A když s ním smíme stolovat, když smíme společně jíst, pak je tu naděje na
usmíření. Ježíš nám umí odpustit. Hurá!
modlitba po kázání:
Pane Bože, Ježíš lidem o tobě vyprávěl, Matouš to zapsal a my jsme si o tom dnes povídali.
Děkujeme za to. Pomoz nám, když se chceme k tobě modlit a třeba nám to moc nejde. Amen.