PSYCHOLOGIE JAKO VĚDA

Učební texty pro kvintu, první ročník a společenskovědní seminář
Mgr. Jana Šrámková, Mgr. Miroslava Vinklerová, Mgr. Tomáš Hlavsa
verze 2011
PSYCHOLOGIE JAKO VĚDA
 teoretické poznání člověka = jeden ze základních problémů vědeckého bádání, člověk se stává obecným problémem
současné vědy
Psychologie = empirická věda
 pojem psychologie vznikl sloţením dvou řeckých slov psyché (duše) a logos (učení)
Definice psychologie není jednotná a liší se dle jednotlivých směrů a autorů – např.:
 psychologie je věda o duši (duše chápána jako oţivující princip v podobě dechu, krve,
míchy apod.) - jde o starší a dnes jiţ nevyhovující definici
 psychologie je nauka o psychice
 psychologie je věda o proţívání a chování (jednota chování a proţívání = duševní ţivot),
zkoumá psychické jevy. V uţším smyslu je vlastním předmětem zkoumání člověk - způsoby
jeho chování, poznávání zákonitostí jeho vědomí, citových stavů a záţitků. Snaţí se odhalit
a formulovat zákonitosti těchto jevů a zjistit, jak by se daly ovlivňovat a měnit.
 vědecká definice předmětu současné psychologie:
a) (studium) psychických procesŧ, stavŧ, vlastností a obsahŧ
b) věda, která studuje lidské chování, mentální procesy a tělesné dění, včetně jejich
vzájemných vztahů a interakcí
 rozlišujeme psychologii laickou, vědeckou a narativní
Dějiny oboru velmi stručně – vybraní autoři:
Téma duše (psychologie je součástí filozofie)
- ve 4. století př. n. l. napsal starořecký filozof Aristotelés spis O duši, který se stal historickým východiskem
psychologie. Aristotelés přisuzoval duši rostlinám, zvířatům, lidem (lidská = rozumná).
- ve 4. - 5. století n. l. napsal Augustinus Aurelius ve svém díle Vyznání: „Stal jsem se sám sobě otázkou.“
Základní podmínkou je přiblíţení k Bohu: „Chci poznat Boha a duši. Jinak nic? Ne, jinak naprosto nic.“ =
naprosté oddělení těla a duše, duše odtrţena od světa, je nesmrtelná, do těla vloţena Bohem.
- ve 13. století Tomáš Akvinský zdůrazňoval spojitost člověka a přírody; duše je hluboce ponořena do
tělesnosti
Téma vědomí
- v 17. století se René Descartes zabýval reflexy. John Locke navrhoval metodu „zkoumání toho, co
probíhá v mysli, tedy ve vědomí“.
- v 18. století Christian Wolf pouţil pro nauku o duševním ţivotě člověka název psychologie. Zavedl pojem
vědomí ve významu vědění o našem proţívání.
- v 19. století byl pojem duše opuštěn
- v roce 1879 Wilhelm Wundt zaloţil na univerzitě v Lipsku 1. ústav pro experimentální psychologii. Pod
vlivem přírodních věd se psychologie odděluje od filozofie, osamostatňuje se, vzniká vědecká psychologie.
Předpoklady vzniku vědecké psychologie



rozvoj přírodních exaktních věd (zaloţených na experimentu), pouţívání metod přírodních
věd na psychologii  z filozofické psychologie se formuje vědecká psychologie
vliv pozitivismu (A. Comte) – omezování se na fakta, zjišťování jejich pravdivosti
rozvoj neurologie atd., důraz na přírodní determinaci člověka (vývojové teorie)
Postupně se prosazovaly i odlišné přístupy zaloţené na vcítění, pochopení, znovuproţití (např. hermeneutický
přístup nebo W. Dilthey – duchovědná psychologie); šlo o reakci na přehnaný scientismus a na názory, ţe fakt
nemusí být spolehlivě objektivní (je podmíněn, má řadu významů a moţných interpretací).
Cíle psychologie:
1)
2)
3)
4)
popsat rozmanité projevy chování a duševního zdraví
vysvětlit význam získaných údajů
předvídat lidské chování a proţívání
zvyšovat lidskou spokojenost a zdraví – vyuţívat získaných znalostí
2
PSYCHOLOGICKÉ SMĚRY
K rozrůznění psychologie na psychologické disciplíny dochází na počátku 20. století.
a) počátky experimentální psychologie - W. Wundt (1832-1920) – německý psycholog, filozof,
systematik, r. 1879 zaloţil ústav pro experimentální psychologii
b) tvarová (celostní) psychologie, gestaltismus - vzniká v roce 1927. Člověk musí být chápán
jako celek. Klade důraz na jednotu psychologických a fyziologických jevů, odmítá analýzu
oddělených procesů, vjemů, podnětů.
- člověka a jeho psychické projevy a procesy lze zkoumat jen v jejich celistvosti, bez
oddělování prvků z celku (holistické pojetí)
- zavádí pojem struktury chápané jako souvislý celek vztahů mezi podněty a odpověďmi
- uznávají introspekci jako vědeckou metodu
c) behaviorismus - z angl. „chování“. V roce 1913 zaloţil Američan J. B. Watson (1878-1958)
psychologickou školu (kniha Behaviorismus). Vznik behaviorismu je ovlivněn výsledky rozvoje
biologických věd, např. zkoumání I. P. Pavlova. Ztotoţňuje duševno a vědomí s chováním. Mezi
behavioristy řadíme mj. B. F. Skinnera (1904–1990).
- psychologie je věda o chování člověka a ţivočichů, které je chápáno jako souhrn reakcí na
určité podněty; lidské chování je formováno vnějšími vlivy
- chování je sled naučených reakcí. Vědomí je objektivně nezkoumatelné, je označováno za
černou schránku (black box). Zabývá se jen tím, co je pozorovatelné a odmítá zkoumání
jevů či procesů, které nejsou pozorovatelné navenek. Vnitřní procesy nejsou přístupny
vědeckému zkoumání.
- S – R = stimul – reakce
- vývoj jedince – učení se odpovědím na určité podněty; observační učení
- odmítá introspekci jako nevědeckou metodu (je subjektivní, nepodává spolehlivé údaje)
- stranou musí zůstat vágní termíny jako např. vědomí nebo touha
d) hlubinná psychologie (psychoanalýza) - zkoumá podvědomí, nevědomí. Zakladatelem je
Sigmund Freud (1856-1939, *Příbor na Moravě, působil ve Vídni). Hnací silou duševního
ţivota je sexuální energie – libido (pud ţivota eros x pud smrti tanatos = destrukce, násilí).
-
psychodynamický přístup = všechny duševní proţitky i projevy chování mají svoji příčinu –
nevědomý motiv → zdůraznil vliv nevědomých motivů na jednání člověka
přichází s pojmy Id, Ego, Superego (v rámci struktury osobnosti)
zkušenosti z raného dětství (do 6 let) rozhodujícím způsobem ovlivňují vývoj osobnosti
neurotické stavy jsou podmíněny potlačovanými pudy
popisuje např. posthypnotickou sugesci
nevědomé x předvědomé myšlenky (předvědomí chrání vědomí před přívalem pudů z Id)
Ţákem Freuda byl C. G. Jung (Duše moderního člověka), který přichází s dalšími důleţitými pojmy:
kolektivní nevědomí – zděděná, vrozená, koncentrovaná zkušenost celého lidstva, dědička kolektivních
záţitků našich předků, univerzální, přesahuje osobní nevědomí
archetypy chování – vrozené vzorce imaginace, cítění, chování
extrovert, introvert
Mezi další následovníky patří např.: Alfred Adler, Erich Fromm
e) kognitivní psychologie - zdůrazňuje význam myšlení v jednání člověka, zabývá lidským se
zpracováním informací (= psychika) a vytvářením vnitřních obrazů a modelů vnějšího světa;
z významných autorů sem řadíme J. Piageta (teorie kognitivního vývoje)
- předmětem zájmu jsou mentální, především poznávací procesy, člověk se snaţí aktivně
poznávat
3
- soustředí se na to, co se děje uvnitř organismu
- chování = projev vnitřních psychických jevů; určováno plánem, jak dosáhnout nějakého cíle
f) humanistická psychologie (fenomenologický přístup) - vzniká r. 1962 v USA (A. Maslow,
později C. Rogers). Hlavním předmětem je autentické sebevyjádření člověka, jeho identita,
seberealizace, uskutečňování moţností. Zaměřuje se na proţívání osobnosti, na moţnosti její
svobodné volby. Nejvyšší hodnotou je důstojnost a rozvoj člověka, podporuje celoţivotní učení.
- vývoj člověka je podněcován snahou po seberealizaci; jedná-li člověk v souladu s touto
snahou, vede to k větší nezávislosti, sebeuspokojení, smysluplnosti ţivota
- zabývá se otázkami lidského bytí, jeho smyslu, zodpovědnosti, intimity, osamělosti
- centrem lidské zkušenosti je vědomí! → subjektivní interpretace sebe i světa; kaţdý si
konstruuje realitu, ve které ţije
g) biologický přístup (biopsychologie) – předmětem studia biologické, zejména neurologické
procesy, které jsou základem chování a proţívání
- tělo a mysl je nedělitelný a neoddělitelný celek
- zkoumá mozek; podíly částí mozku na jednotlivých činnostech (tomografie)
- zabývá se evolučním vývojem lidské psychiky, jejím genetickým základem („Mentální
procesy, které se osvědčily, mají genetický základ.“)
- významným autorem český vědec František Koukolík (kniha Lidský mozek)
h) transpersonální psychologie - zabývá se mimořádnými stavy vědomí navozenými mystickými
praktikami, meditací, drogami, hypnózou. Tyto stavy přesahují hranice prostoru a času.
Transpersonální psychologie je psychologický směr zabývající se transpersonálními, transcendentními
nebo spirituálními aspekty lidské zkušenosti. Pokouší se sjednotit moderní psychologickou teorii s poznatky
různých forem mystiky. Hlavními zakladateli a teoretiky transpersonální psychologie byli a jsou Stanislav
Grof, Frances Vaughan, Roger Walsh, Abraham Maslow, Ronald D. Laing, Charles Tart, Anthony Suttich,
Roberto Assagioli a Ken Wilber. Za předchůdce transpersonální psychologie je považován Carl Jung.
METODY: meditativní techniky, techniky práce se změněnými stavy vědomí (např. holotropní dýchání,
psychedelické drogy), jakož i metody práce s tělem (bodywork), šamanské a jiné spirituální techniky
PSYCHOLOGICKÉ DISCIPLÍNY
1. Základní psychologické disciplíny - mají obecný, teoretický ráz a nejobecnější charakter
- obecná psychologie - podstata psychiky, psychických stavů, procesů, vlastností a
zákonitosti proţívání a chování; studuje základní psychické procesy u duševně zdravého
člověka, definuje základní oborovou terminologii
- biologická psychologie – vzájemné vztahy mezi tělesnými procesy a psychickým děním
- psychologie osobnosti - zkoumá strukturu, dynamiku a vývoj osobnosti; syntetizuje
poznatky o člověku jako celku; vysvětluje a popisuje vlastnosti u běţného zdravého člověka
a také vysvětluje odlišnosti mezi lidmi
- vývojová (ontogenetická) psychologie - psychika v jednotlivých fázích vývoje člověka +
vliv společenských činitelů, dědičnosti; jak se jedinec vyvíjí a mění
- sociální psychologie - vliv společnosti, sociálních skupin na psychiku člověka; sleduje
utváření a projevy psychických jevů v sociální interakci
- psychopatologie – popisuje chorobné změny psychických jevů vycházejících
z nejrůznějších příčin (sociálních i biologických), zkoumá abnormality duševního ţivota
- dějiny psychologie – vývoj psychologického myšlení
2. Speciální psychologické disciplíny – mají relativně úzký předmět studia
-
zoopsychologie - psychika ţivočichů na různých stupních vývoje
4
-
srovnávací (diferenční) psychologie - psychické rozdíly mezi lidmi a mezi různými
ţivočišnými druhy obecně
psycholingvistika - zkoumá vztahy mezi řečí, jazykem a myšlením, procesy osvojování a
uţívání jazyka
farmakopsychologie - účinky chemických látek, léků, drog na psychiku člověka
psychofyzika – fyzikální vlastnosti podnětů, počitkové, vjemové vlastnosti
psychofyziologie – materiální základ psychických jevů, zejména mozkové procesy
psychometrie – konstrukce testů
psychodiagnostika – rozpoznávání a posuzování psychických vlastností a stavů
3. Aplikované psychologické disciplíny - soubor disciplín stojících na poznatcích obecné
psychologie, které jsou rozpracovány v různých oblastech společenské praxe
-
pedagogická psychologie – člověk v podmínkách výchovy, psychologičtí činitelé a
zákonitosti výchovy
psychologie práce – psychologické aspekty ovlivňující pracovní výkon
poradenská psychologie – pomáhá jedinci efektivněji se orientovat ve sloţitém světě, řeší
problémy s přizpůsobováním se současným ţivotním nárokům
klinická psychologie – poznání a diagnostika psychických poruch a defektů, zkoumání
postojů pacienta k chorobě, vztahu pacienta k lékaři apod.
soudní (forenzní) psychologie – soudní praxe (psychologické zvláštnosti pachatele,
posuzování výpovědi svědků, věrohodnosti, studium zločinnosti, posudky apod.)
psychologie sportu, volného času, dítěte, mládeže, reklamy, životního prostředí,
psychohygiena, psychologie zdraví (vliv stresu na psychiku apod.) atd.
Psychiatrie – obor lékařský, není to psychologická disciplína - jde o obor zabývající se duševními
chorobami a jejich léčením; léčí pomocí medikamentů
PSYCHOLOGICKÉ METODY VÝZKUMU
1) Metoda pozorování – metoda sledování člověka a jeho projevů bez zásahu psychologa,
projevy se zaznamenávají
a) introspekce – sebepozorování, pozorujeme vlastní vnitřní psychické jevy
b) extrospekce – pozorování jiných lidí, jejich vnější projevy v přirozených nebo speciálně
upravených podmínkách
2) Experiment – metoda, ve které jsou kontrolovány všechny proměnné. Záměrně zasahujeme do
podmínek a vlivů zkoumané osoby tak, aby se ze změn daly vyvozovat kvantitativně vyjádřené
závislosti.
Pravý experiment – musí být znovu opakovatelný a ověřitelný, coţ v psychologii v podstatě
není moţné, proto ho nazýváme jako tzv. kvazi-experiment – (zdánlivý experiment). Při
experimentu vyuţíváme dalších výzkumných metod a technik (dotazník, rozhovor).
3) Metody explorační (zjišťující) – v psychologii slouţí ke sběru dat a vyuţívají různých
technologií (rozhovor, dotazník, test aj.)
a) sociometrie – zjišťování a analýza vztahů mezi členy malých skupin
b) sémantický diferenciál – měření významu objektů, vlastností podle předem daných škál,
srovnávání, póly tvoří protikladná slova (např. moudrý - 1 2 3 4 5 - hloupý)
c) obsahová analýza – zkoumá výskyt určitých témat v médiích, ale i jinde. Slouţí
k charakteristice určitých jevů a jejich historických proměn.
d) kazuistika – (casus = případ) metoda, která vyuţívá popisu a srovnávání případů
(diagnostikujeme nějakou poruchu, najdeme metodu léčení a na základě výsledků
budeme postupovat u jiných obdobných případů)
5
PSYCHIKA
Organismus a prostředí
Organismus je základním prvkem ţivé přírody, seskupení ţivé hmoty schopné samostatné
existence. Organismy jsou různě sloţité: nebuněčné (viry), jednobuněčné (prvoci), mnohobuněčné
(rostliny, ţivočichové – člověk). Organismus usiluje o stav zvaný homeostáza.
Dráţdivost - základní vlastnost organismu, je to schopnost reagovat na vnější a vnitřní podněty
(např. pohyb ke světlu).
Prostředí je ta část světa, v níţ organismus ţije a která mu umoţňuje jeho existenci (existenční
závislost). Prostředí se proměňuje, organismus se musí přizpůsobovat.
Psychická činnost je přizpůsobování se organismu prostředí, je zaloţené na informacích a
reakcích, které jsou zprostředkované nervovou soustavou. Nositelem a vykonavatelem psychické
činnosti je psychika.
Psychika
= duševno, duševní dění, vnitřní ţivot, souhrn duševních (psychických) jevů jedince, mysl.
Psychika jedince je tvořena:
A.
1. PSYCHICKÉ STAVY (nálada) = omezené, dočasné trvání
2. PSYCHICKÉ VLASTNOSTI (vlohy) = dlouhodobé trvání (aţ trvalé), např. láska k přírodě
3. PSYCHICKÉ PROCESY (poznání) = části lidské činnosti, mají relativně krátké trvání
3.1. poznávací (vnímání, fantazie, myšlení, řeč, učení, paměť, imaginace)
3.2. emocionální – vznik emocí a citů
3.3. motivační – duševní síly, které aktivizují a usměrňují chování
4. PSYCHICKÉ OBSAHY = vjemy, představy, sny, vzpomínky, vědomosti, myšlenky, přání,
pocity atd.
B.
1. VĚDOMÍ - to, co člověk proţívá a uvědomuje si to (na rozdíl od zvířat, i ta mají psychiku);
pouze člověk si můţe uvědomit svoje psychické záţitky a popřípadě je tlumočit řečí; vědomí je
spojitý proud uvědomovaných psychických záţitků
- projevem stupně duševního vývoje a duševního zdraví člověka
- člověk k němu dospívá na základě postupného uvědomování si sebe samého a okolního
světa (rozdíl „já“ a okolního světa)
- různé stupně vědomí, bdělosti (= VIGILANCE, jasnost = LUCIDITA)
- vědomí nevyčerpává celý obsah duševního ţivota člověka
- intencionalita (záměrnost), subjektivita, mentální kauzace (psychické procesy zřetelně
ovlivňují tělesné procesy), sebereflexe, kontinuita (rychle se ráno napojím na to předešlé)
- nositel osobní identity, disponuje řečovými prostředky
2. NEVĚDOMÍ, PODVĚDOMÍ = to co si člověk neuvědomuje ze svého vnitřního duševního ţivota
(myšlenky, strachy, touhy, zákazy a příkazy rodičů a společnosti, emoční bolestivé vzpomínky)
ale přitom působí na jeho chování a ovlivňuje jej
- momentálně neuvědomované, ale předtím vědomě proţité záţitky (vědomosti, zkušenosti,
které právě nemyslíme, ale které máme a můţeme si je vybavit, pouţít); patří sem i
zautomatizovaná činnost, vykonávaná bez vědomé kontroly
- nevědomé tendence k určitému jednání, nevysvětlitelný vznik různých citů
- za nevědomí bývají označovány i podprahové podněty – nevstoupí do našeho vědomí, ale
psychika je zaregistruje
- druhem nevědomí je i bezvědomí (náhlá ztráta vědomí), narkóza, kóma, spánek (REM
fáze, nREM fáze), projevem nevědomí mohou být sny a fantazie
- dle Freuda „sklepení lidské bytosti“, smetiště, odpadkový koš primitivních pudů, zraňujících
záţitků, příkazů, zákazů a dogmat
6
Mezi plným vědomím (bdělostí) a nevědomím existují přechodné stavy, tzv. změněné stavy
vědomí (při usínání, v horečce, probouzení se)
C.
1. PROŢÍVÁNÍ – v bdělém stavu kaţdý člověk něco vnímá (vzpomíná, přemýšlí, má náladu,
přání, dělá plány, představuje si = PROŢÍVÁNÍ je vnitřní subjektivní dění, vnitřní svět, který je
známý jen jedinci samému; tyto vnitřní záţitky jsou známé jen jemu a nikdo je nemůţe zjistit,
pokud o nich sám nebude mluvit; vytváří si subjektivní vztah k tomuto světu
- proţívání je to, co si člověk sám ze svého ţivota uvědomuje
V proţívání se odráţí:
 vnější svět, objektivní realita existující mimo naše vědomí, zároveň je proţívání individuální
(zápal boje, radost z tvoření, pocit zadostiučinění); tyto stránky u člověka tvoří jednotu
 ţe něco proţívá a ţe to proţívá on, člověk si uvědomuje sebe
 subjektivní ţivotní čas (věk), postavení v prostoru (kde), postavení ve společnosti (kdo je)
Proţívání:
 je subjektivní, vlastní pouze proţívajícímu subjektu, který jako jediný zná jeho obsah
 je neopakovatelné v dané podobě (nevstoupíš 2x do téţe řeky), člověk si uvědomuje své
postavení v čase (datum, hodina, minuta) → lidská potřeba tzv. „otevřené budoucnosti“
 proţívání je mnohem bohatší neţ vnější chování – nedá se ani chováním a jednáním plně
vyjádřit; člověk nemusí dávat najevo své proţívání, můţe se i přetvařovat
 uskutečňuje se v čase, neustále plyne (myšlenku, vzpomínku, cit není moţné ve vědomí
udrţet, zastavit, neustále se střídají a mění)
 vyznačuje se jím jedině člověk (proţívání nezahrnuje celý duševní ţivot, ale pouze to, co je
ve vědomí nyní)
 v proţívání si člověk uvědomuje i vnější projevy svých vlastností (je-li smělý x nesmělý,
klidný x výbušný)
 proţívání vědomé a nevědomé (u něho si neuvědomujeme podnět, který ho vyvolal)
Tři stránky proţívání:
1. poznávací stránka – přijímání podnětů smysly a jejich zpracování
2. citová stránka – to, co poznáváme nebo děláme, je nám libé či nelibé
3. motivační stránka – něco chceme, jednáme, dosahujeme cílů
2. CHOVÁNÍ je vnější výraz proţívání, hledisko, jak se člověk jeví navenek. Aktivita jedince,
kterou můţe pozorovat druhá osoba; je tedy pozorovatelné a měřitelné = REAKCE,
ODPOVĚĎ, JEDNÁNÍ (intencionální povaha), ŘEČ, VÝRAZ.
Dělení chování:
úmyslné - je uvědomělým záměrem něco učinit
bezděčné - spontánní, neuvědomělá reakce (gestikulace, mimika)
Přístupy k výkladu lidské psychiky
a) Idealistické pojetí psychiky – existuje pouze duchovní podstata, která vnímá a myslí. Ve
starověku byla psychika chápána jako projev nehmotné duše, která je nezávislá na lidském
těle, projevuje se duševními procesy, ovlivňuje jednání člověka. Vysvětlit např.
z neurologického hlediska, proč člověk touţí po poznání, po svobodě nebo třeba po módním
oblečení, je velmi nesnadné.
Pythágorás - duše je podle něho nehmotná substance, věří v její nesmrtelnost a stěhování po lidských a
zvířecích tělech.
b) Materialistické pojetí psychiky - duše je chápána jako vlastnost ţivé hmoty, hmotného
orgánu, který ve svém vývoji dosáhl vysokého stupně dokonalosti a ten je schopen odráţet
vnější svět. Tímto orgánem je mozek, který tvoří hmotná základ psychické činnosti. Psychika
nevzniká najednou, ale jako výsledek vývoje nervové soustavy.
7
BIOLOGICKÁ DETERMINACE LIDSKÉ PSYCHIKY
Biologická determinace znamená vývoj lidské psychiky v závislosti na biologických faktorech.
Psychika je funkcí nervové soustavy, tvoří jednotu s biologickou stránkou organismu. Psychika je
biologicky podmíněna = determinována.
Nervová soustava
Nervová buňka je základní anatomickou a funkční jednotkou nervové soustavy.
Synapse - nervové buňky jsou jimi navzájem propojeny, usměrňují nervová podráţdění, některá
blokují, jiná propouštějí.
Reflex je základním prvkem činnosti nervové soustavy. Je to zákonitá odpověď (reakce)
organismu na vnější a vnitřní podněty.
a) podmíněný reflex - nová nervová dráha se vytvoří během individuálního vývoje
b) nepodmíněný reflex - jde po vrozené nervové dráze (dýchací, obranný pohyb svalů)
Dělení nervové soustavy podle uloţení a funkce:
1) centrální - mícha, prodlouţená mícha, mozek; mozek pokrývá souvislá vrstva šedé hmoty =
mozková kůra, která je nositelkou duševního ţivota
2) periferní - zahrnuje všechny ostatní části nervového systému, které neleţí v CNS. Proto se
sem řadí velká většina nervů, tedy v podstatě výběţků nervových buněk. Je tvořena receptory
dostředivého a odstředivého nervstva. Receptory jsou citlivá zakončení na povrchu kůţe, ve
smyslových orgánech, uvnitř organismu. Mění energii na nervový vzruch, ten je veden
dostředivým nervstvem do míchy a mozku, kde je zpracován a odstředivým nervstvem se
odpověď dostává do efektorŧ (svalů, ţláz) a vyvolává tak jejich činnost.
vegetativní nervstvo – je částí periferní nervové soustavy; řídí a zabezpečuje činnost vnitřních orgánů a
ţláz s vnitřní sekrecí. Pracuje autonomně, nezávisle na naší vůli. Nervy vegetativní se dále rozdělují na
nervy sympatické a parasympatické, které působí navzájem protichůdně. Sympaticus zrychluje srdeční
činnost a má jako mediátor noradrenalin a adrenalin, parasympatikus srdeční činnost zpomaluje a má jako
mediátor acetylcholin. Projevuje se např. při citových vztazích (červenání), stresových situacích atd.
Vztah mezi nervovou soustavou a psychikou:
- vědomý psychický obsah přímo závisí na funkční schopnosti mozku (ovlivněný např. únavou)
- kvalita psychické činnosti přímo závisí na kvalitě mozkové hmoty (mozkové defekty)
- úroveň psychického vývoje závisí na stupni vývoje mozku
- poruchy v duševním ţivotě však způsobují i niţší sloţky nervové soustavy
- vnější projevy NS jsou v některých případech i vnějšími projevy proţívání (červenání)
Tělesný stav
- stavba těla, tělesná konstrukce působí na psychiku (sportovní typ)
- můţe vytvářet předpoklady pro vznik psychických vlastností, případně poruch
- momentální stav (odpočinek, bdění)
- růst organismu
Biologické potřeby
- potřeba dýchání, tepla, potravy, odpočinku, zachování rodu
- ovlivňují od narození psychický stav člověka, pocity spokojenosti x nespokojenosti
Dědičnost
- předpoklady psychického rozvoje získané dědičností = dispozice
- síla, pohyblivost
- genotyp je dědičná výbava, souhrn dispozic z mateřského a otcovského organismu, souhrn
- dědičných předpokladů
8
SOCIÁLNÍ DETERMINACE LIDSKÉ PSYCHIKY
1) člověk vţdy ţije v určité historické době, ve skupině lidí, kteří se řídí určitými obecně platnými
normami a jsou spojeni strukturou vzájemných vztahů
2) člověk není pasivní produkt prostředí, má aktivní vztah k přírodě, přizpůsobuje si přírodní
podmínky – sám i ve spolupráci s dalšími lidmi → tím mění i svou psychiku. Vývoj člověka byl
více ovlivněn sociálně neţ biologicky; psychika je jednotou subjektivního a objektivního
3) člověk získává souhrn kvalit a vlastností osvojením sociálních zkušeností
Sociální prostředí
Sociální prostředí utváří specifické rysy psychiky člověka, utváří podobu jeho duševního ţivota,
která se liší od zvířat. (Vlčí děti!)
Sociální prostředí tvoří:
a) lidé samotní, vztahy mezi nimi
b) společenské normy
c) lidská kultura, civilizace
Systém společenských vztahŧ
Na základě kontaktů mezi lidmi vydělujeme systém vztahů:
1. jedinec - jedinec (matka - dítě, učitel – ţák); emoce, základní význam pro individuum
2. jedinec - sociální skupina (příslušnost k sociální skupině, např. syn – rodina) – jsme neustále
členem nějaké sociální skupiny
3. sociální skupina - jedinec (místo, pozice v sociální skupině, např. nadřízený, primář)
4. sociální skupina - sociální skupina (politická strana - politická strana)
Společenské normy
Kulturní vzorce jsou normy typické pro určité prostředí. Upravují vzájemné vztahy lidí v daném
sociálním prostředí.
1. zvyky – co se v dané společnosti sluší a co ne
2. mravní obyčeje – co se povaţuje za morální a co uţ ne
3. zákony – co je přípustné a co uţ ne (co se trestá a co ještě ne)
4. společenské tabu – co je nejvíce odsuzované, patologické
Význam malých sociálních skupin – skupinové normy, hodnoty, sociální role!
Socializace (sociální učení) – proces postupné přeměny člověka z bytosti biologické v bytost
společenskou
Lidská kultura, civilizace
- věda, umění, sdělovací prostředky, technika, ţivotní prostředí
- jsou v nich zakotveny zkušenosti generací
Vztah mezi biologickou a sociální determinací
U kaţdého jednotlivce se biologická a sociální determinace uplatňuje v různé míře. Působí:
1. v souladu (hudební vlohy + hudební rodina = rozvoj)
2. v protikladu (typ silné nervové soustavy + špatné rodinné prostředí = nervní člověk)
Podíl dědičnosti, prostředí, rŧstu a výchovy na utváření psychiky jednotlivce
Dědičnost je vlastnost organismu, která podmiňuje vytváření jemu podobného potomstva. Je to
mechanismus přenášení znaků a vlastností rodičů na potomstvo. Tělesné znaky a vlastnosti
(barvoslepost, leváctví) jsou více ovlivněny biologicky, méně pak vědomosti a osobnostní rysy,
které jsou více ovlivněny prostředím a výchovou.
Rozhodující pro utváření osobnosti je prostředí – bez něj se člověk nemůţe stát člověkem;
nejdůleţitějším prostředím je rodina (osobnosti rodičů, sourozenci, vztahy mezi rodiči, úroveň
9
bydlení), škola, zájmové organizace pro děti a mládeţ, třída, kamarádi, kulturní prostředí
(film, rozhlas, televize, bohatá knihovna).
Vnitřním činitelem vývoje osobnosti je rŧst – ovlivňuje takové změny ve vývoji, které nelze vysvětlit
vlivem prostředí a učení (dětství, dospělost a stáří)
Významnou úlohu hraje výchova – záměrné,
cílevědomé a soustavné působení na dítě a mladého
člověka za účelem vytvoření takových vlastností v něm,
které klade společnost jako cíl výchovy. S dospělostí
vystupuje do popředí sebevýchova.
Osobnost se vytváří působením
ovlivňováním všech těchto činitelů.
a
vzájemným
PSYCHICKÝ VÝVOJ
Psychické děje jsou vázány na zralost a funkční činnost mozku, vývoj - určený dědičností a
vnějšími vlivy - se realizuje prostřednictvím zrání a učení. Vývoj lidské psychiky se uskutečňuje
jako důsledek vztahu zrání a učení. Pro úspěšný vývoj je třeba, aby dědičné předpoklady i vlivy
prostředí byly v normě a aby učení a zrání působily ve vzájemné harmonii.
Zrání
- ovlivňuje předpoklady k rozvoji určitých psychických vlastností či k nějaké důleţité změně
- je podmínkou dosaţení stavu vnitřní připravenosti k rozvoji jednotlivých psychických vlastností
- je určitým časovým programem pro psychický a tělesný rozvoj jedince
- určitý stupeň zralosti je nezbytný pro vývoj nějaké vlastnosti, tzn. pro efektivní učení
- proces zrání je dán geneticky, má trvalý a neměnný charakter
- vztahuje se k funkční způsobilosti nervových vláken a je chápáno jako jejich opouzdřování,
které zdokonaluje vedení nervových vzruchů
Učení
- urychluje proces zrání, ale můţe se uskutečnit aţ na určité úrovni zralosti nervové soustavy
- aţ na určitém stupni vývoje se dítě učí vstávat, stát, chodit; nemohou být cvičením navozeny
dříve, protoţe nervové struktury nejsou zralé
- proces, kdy se realizuje rozvoj určitých psychických procesů
- probíhá většinou v interakci se sociálním prostředím, které působí na jedince podněty
- je výsledkem zkušenosti a to individuální nebo zprostředkované
- výsledky učení jsou dále ovlivňovány novými zkušenostmi
10
PSYCHICKÉ PROCESY POZNÁVACÍ
POZNÁNÍ
Poznání je vytváření informací o vnějším a vnitřním prostředí ve vědomí člověka, ve vědomí se
vytvářejí obrazy odráţeného světa.
Procesy poznávací (kognitivní) se dělí:
a) smyslové
b) rozumové
Smyslové poznání
Nejjednodušší a základní informace o vnějším světě i o stavu vlastního organismu přináší čití.
ČITÍ = činnost analyzátorů (smyslových orgánů)
analyzátor – jeho prostřednictvím získáváme základní informace o vnějším světě i o stavu
vlastního organismu, člověk jich má mnoho - kaţdý se skládá z receptoru, dostředivého nervu a
příslušného mozkového ústředí); základní vlastností je senzitivita (s tím souvisí tzv. senzorická
adaptace)
Jde o proces, kdy dochází k prvnímu spojení organismu a prostředí; přímým působením podnětů
na smyslové orgány (receptory) poznáváme jednotlivé vlastnosti předmětů a jevů, na základě
činnosti analyzátorů poznáváme např. vůni, chuť, barvu, zvuky, teplotu, bolesti, polohu a pohyb
vlastního těla
Analyzátory – dělení:
1) vnější (exteroreceptory)
a) dálkové (zrakový, sluchový, vibrační, čichový)
b) dotykové (chuťový, tlakový, tepelný, bolesti)
2) vnitřní (interoreceptory)
a) pohybu a rovnováhy = proprioreceptory (pohybu, rovnováhy, polohy)
b) útrobní = visceroreceptory (trávení, dýchání, krevního oběhu, vylučování, sexuální)
Druhy počitkŧ:
 zrakové (barva – jasnost, sytost; čípky, tyčinky)
 sluchové (tóny, hřmoty; výška, barva)
 čichové (vůně, zápachy)
 tepelné (chlad, horko)
 chuťové (slaný, sladký, hořký, kyselý)
 tlakové (ostrý, tupý – nepravidelně po těle, nejméně na zádech)
 bolesti (palčivá); receptory jsou volná nervová zakončení, lidé mají různý práh bolesti
(bolest je někdy spíše řazena na hranici vnímání, např. tzv. fantomové bolesti)
Počitek je výsledný efekt činnosti analyzátoru, jde o odraz jednotlivých vlastností těch předmětů a
jevů, které momentálně působí na receptory člověka. Počitky jsou základním názorným materiálem
pro sloţitější procesy jako vnímání, představy, paměť, myšlení.
Práh počitku:
 absolutní – dolní podnětový práh = nejmenší velikost podnětu, nejniţší intenzita, která
vyvolává počitek (tikot hodinek) x horní podnětový práh
 rozdílový; relativní - nejmenší rozdíl podnětů téhoţ druhu (počitky), který vyvolá 2 odlišné
reakce
Čivost chápeme jako schopnost organismu vnímat počitky a rozlišovat jejich intenzitu. Ne kaţdý
podnět vyvolá čivost (slabé zvuky). Aby podnět vyvolal čivost, musí mít určitou intenzitu. Práh
čivosti je minimální intenzita podnětu, kterou je organismus schopen vnímat.
11
VNÍMÁNÍ (percepce) je psychický proces organizace a interpretace smyslových informací jako
celku; díky vnímání poznáváme základní vlastnosti předmětů a jevů; vnímání organizuje a
interpretuje senzorické informace, čímţ napomáhá pochopení významu čitého (př.: vjem jahody vzniká
činností zrakového, čichového a chuťového analyzátoru)
= odhalování smysluplných celků v chaotických senzorických informacích, které probíhá v mysli
= součinnost analyzátorů při odráţení vnějšího světa
Předpoklady vnímání: podněty, smyslové orgány, nervová soustava
Subjektivnost vnímání: závisí na našem zpracování, ovlivňují ho zkušenosti, paměť, myšlení, city,
psychické stavy a vlastnosti, inteligence, motivace apod.
- podprahové vnímání
Vnímáme:
 tvar, barva, velikost, jas (objekt je malý, velký, plochý, trojrozměrný)
 prostor (vlevo, vpravo, nahoře)
 vzdálenost - hloubka (daleko, blízko)
 pohyb (objekt se přibliţuje, stojí)
 čas (od 8 let, zkušenost)
Vjem je výsledkem vnímání. Je odrazem souhrnu vlastností těch předmětů a jevů, které
momentálně působí na naše analyzátory. Ve vjemech se předměty a jevy odráţejí jako celky (na
vytváření se podílí více smyslů, dominující postavení má vnímání zrakové).
Výběrovost (selektivita) vnímání: vše nemůţeme vnímat - záleţí na předmětu i na vnímajícím
- smyslové klamy (figura, pozadí) - vznikají doplňováním toho, co uţ víme, vznikají působením citů
Pozorování - plánovité a cílevědomé vnímání
PŘEDSTAVIVOST (imaginace) - schopnost vytvářet představy, je to proces vytváření si obrazu
(představy) objektu, který právě nevnímáme (díky zanechaným stopám v mozkové kůře)
Představa je odraz předmětu a jevu, který v daném okamţiku nevnímáme, ale dříve jsme ho mohli
vnímat. Můţe se názorností přiblíţit původním vjemům, bývají méně úplné a přesné. Představy
mohou vznikat pouze na podkladě vjemů, které jsme uţ dříve měli (od narození slepí nemohou mít zrakové
představy).


vzpomínková představa (paměti) - to, co jsme jiţ v minulosti vnímali
fantazijní představa - to, co jsme nikdy nevnímali
Druhy představ rozlišujeme podle druhu analyzátorů a podle forem vnímání: zrakové, sluchové,
pohybové, čichové. Mají i svůj fyziologický základ (představa zkoušky - bušení srdce).
Asociace představ je spojením představ nebo jiných psychických jevů, vysvětlují se tvořením
podmíněných reflexů a jejich soustav = řetězení představ.
 asociace časová - nejčastější, spojeny představy věcí, které jsme vnímali současně nebo
krátce po sobě (např. představa jednoho bývalého spoluţáka vyvolá představu jiných
spoluţáků)
 asociace podle podobnosti - setkání s neznámým člověkem - vybavení si známého, který je
mu podobný
 asociace prostorová – spoje mezi představami, které vznikly na jednom místě
Fantazie je psychický proces, který nám umoţňuje představovat si takové předměty a jevy, které
jsme v dané podobě nikdy nevnímali (čert, tornádo, dţungle); vţdy obsahuje něco nového,
pozměněného.
Druhy fantazijních představ:
 rekonstruující - četba knihy, představujeme si prostředí, krajinu, osoby
 konstruující - tvořivá, sami něco vymýšlíme (píseň)
 halucinace - přeludy, neskutečné představy (při horečce - vnímány jako vjemy hlasy mrtvých)
12

denní snění – únik z reálného ţivota, úleva od napětí, pomoc při zvládání sloţité situace,
orientováno obvykle na budoucnost (moţná také náhraţka za reálné záţitky lásky, obdivu …)
Typy představivosti:
 zrakový (vizuální) - tváře, vzhled předmětů, oblečení

sluchový (auditivní) - melodie, zvuk hlasu (Smetana a Beethoven komponovali i po ztrátě sluchu)
 pohybový (motorický) – chůze, tanec, sporty – motorické aktivity
 smíšený typ - většina lidí
MYŠLENÍ
K orientaci člověka ve světě slouţí nejen smyslové orgány. Smyslové poznání je základem, na
které navazuje další poznání. Poznání nám umoţňuje teprve myšlení. Správné poznání věcí a jevů
předpokládá poznání vzájemných souvislostí. Myšlení nám umoţňuje zprostředkované poznání
(návštěva → kouří se z komína = jsou doma). K poznání docházíme tím, ţe poznatky
zobecňujeme. Jde o proces zpracování a vyuţívání informací.
Úloha myšlení v poznávacím procesu:
 zprostředkování poznání
 poznávání souvislostí, vztahů
 zobecňující poznávání
Myšlení - nejvyšší forma poznávání, proces vědomého odrazu skutečnosti v souvislosti. Je to
zobecněné a zprostředkované poznání předmětů a jevů na základě pochopení jejich vzájemných
zákonitých souvislostí. Oblast toho, o čem přemýšlíme, je širší, neţ oblast toho, co vnímáme.
Myšlenkové postupy - základní myšlenkové operace jsou:
analýza
syntéza
srovnávání
(komparace)
abstrakce
konkretizace
zobecňování
(generalizace)
indukce
dedukce
analogie
členění celku na části, vyčleňování jednotlivých stránek (vlastností)
předmětů a jevů skutečnosti (třídění kostek)
myšlenkové sjednocování, spojování jednotlivých částí (spojení tříd
v jednu)
zjišťujeme podobnost a odlišnost mezi více předměty a jevy
vyčleňujeme podstatné vlastnosti předmětů, nevšímáme si ostatních,
nepodstatných a docházíme k podstatnému znaku
opak abstrakce, hledání jedinečných vlastností předmětu
zjišťování a spojování společných vlastností jednotlivých předmětů (třeba
i nepodstatných), určování společných zákonitostí určité skupiny (pojem
„ovoce“ plody, které se dají jíst)
vyvozování obecného tvrzení z jednotlivých případů (Fe, Cu, Ag – vodivé
→ kovy jsou vodivé)
aplikace obecného poznatku na jednotlivé případy (opak indukce)
vyvozování obecného poznatku o předmětu na základě jeho podobnosti
s jinými předměty
Algoritmus – specifický myšlenkový postup vhodný pro řešení určitého typu problémů (třeba Pythagorova
věta); návody, jak správně postupovat
Formy myšlení - rozumíme tím slovní podobu, do které člověk zachycuje výsledky svého myšlení:



pojem - základní forma myšlení, je to slovní vyjádření obecných a podstatných znaků
nějakého předmětu nebo jevu
soud - vyjádření vztahu mezi dvěma pojmy (velryba není ryba), soudy obyčejně něco tvrdíme
nebo popíráme (stůl, dřevo - stůl je ze dřeva)
úsudek - vyjádření vztahu mezi dvěma nebo více soudy
13
premisa je soud, ze kterého vycházíme (předpoklad)
závěr je vyvozený soud (konkluze)
premisa: jablko obsahuje vitamíny
premisa: hruška obsahuje vitamíny
úsudek: ovoce obsahuje vitamíny
stůl je ze dřeva
dřevo hoří
dřevěný stůl můţe hořet
Základní druhy myšlení:
 praktické - metoda pokusů a omylů, opírá se o fakta ze zkušenosti
 konkrétně názorné - cestování + mapa; pracuje s vjemy + představami
 abstraktní - vyšší stupeň myšlení (při teoretické činnosti); pracujeme se znaky, symboly
 konvergentní - sbíhavé; v takových úlohách, které mají jediné moţné řešení (v matematice)
 divergentní - rozbíhavé; při řešení úloh, které mají více řešení, hledá se moţné řešení, vybere
se nejlepší (při provinění ţáka)
Vlastnosti myšlení - hloubka, šířka, přesnost, pruţnost, kritičnost, tvořivost
Myšlení a řešení problémŧ, fáze:
1) setkání se s problémem - správné pochopení problému, prověření správnosti výchozích
informací, schopnost povšimnout si problémů, zpozorovat je a předvídat je
2) příprava řešení
3) vlastní řešení - prověření stanovených hypotéz, vylučování nevhodných
4) vyřešení
5) ověřování správnosti
Myšlení a řeč - myšlení se uskutečňuje a jeho výsledky se vyjadřují pomocí řeči
Řeč je schopnost člověka vyjádřit obsah vědomí jazykovými prostředky (systémem znaků), je to
nástroj myšlení a forma dorozumívání se (např. světelné signály). Nástrojem řeči je jazyk.
Jazyk umoţňuje kódování věcných i abstraktních významů.
Druhy řeči:


vnitřní - pro sebe
vnější - pomocí slov (mluvená, psaná)
Jiné dělení řeči:
 mimická
 gestikulační
 zvuková - prostá, modulovaná, artikulovaná (verbální)
 psaná
Specifické druhy řeči:
 pojmenování věcí a jevů
 vytváření vztahů (stojím u tabule)
 exprese proţívání
Vývoj řeči:
 fylogeneticky - od primitivního zvukového výrazu k artikulované řeči
 fyziologicky - v procesu sociální nápodoby rodičů dítětem
 spojování vnímaných jevů a předmětů se zvukem
14
PAMĚŤ
Paměť je psychický proces, který odráţí minulé proţívání a chování v našem vědomí. Je to soubor
psychických procesů a vlastností umoţňující osvojení zkušeností - jejich zapamatování, uchování
a vybavení. Umoţňuje utvářet individuální zkušenost a psychický vývoj člověka vůbec. Bez paměti
by se ţivot skládal z momentálních epizod, které by k sobě neměly ţádný vztah.
Teorie paměti
- je jich mnoho a pokouší se vysvětlit podstatu paměti, např.:
a) fyziologická teorie - činnost paměti zajišťuje plastičnost NS: vzruch zanechá stopy
v mozkových buňkách a na synapsích, které je určitou dobu uchovávají
b) chemická teorie - paměť vzniká pomocí chemických změn v mozkových buňkách, nositelem
individuální paměti je RNK
Fáze paměťového procesu
1. zapamatování = KÓDOVÁNÍ (vštípení) - vytvoření stop a dočasných spojů v mozkové kůře,
nutnost porozumět látce, chápat její smysl, poznat souvislosti a vztahy
2. pamatování = RETENCE (uchování v paměti) - zahrnuje čas, který uplyne od zapamatování do
vybavení
- pro tuto etapu je typický proces zapomínání, neboť vlivem nových záţitků stopy v mozkové
kůře slábnou a spoje mezi nimi vyhasínají
3. vybavování = REPRODUKCE - dochází k aktivizaci minulé zkušenosti, vyhledávání informace
v dlouhodobé paměti; probíhá ve dvou moţných formách:
a) spontánní vybavování
b) znovupoznání (rekognice)
Podmínky zapamatování:
 jasné vytyčení úlohy něco si zapamatovat
 lépe si zapamatováváme v činnosti
 volba správného postupu zapamatování, logické pamatování je účinnější neţ mechanické
 motivace
 povaha studijního materiálu a jeho rozsah
 opakování a správné časové rozloţení
Zapomínání je ztráta, nedostupnost dříve poznaných informací, nejsme schopni vybavit si záţitky
či záměrně naučené informace. Dochází k vymizení nebo překrytí určité pamětní stopy. Nejvíce se
zapomíná bezprostředně po naučení. Při zapomínání nedochází k oţivování informace nebo
vytěsňujeme nepříjemné proţitky.
Základní druhy paměti
Rozdělujeme podle toho, jak se uskutečňuje zapamatování a vybavování:






neúmyslná - bezděčná, spontánní, pamatujeme si to, co jsme si nechtěli pamatovat
úmyslná - záměrná, cíl (naučit se báseň), uplatňuje se při učení, máme cíl
mechanická - osvojení pouhým opakováním, rychlejší zapomínání; dočasné spoje se
uzavírají „přímočaře“ a vybaví se jen tehdy, jestliţe se vybaví první člen zapamatované řady
logická - pochopení vzájemných souvislostí, (př. beze smyslu: Zi je ven prš í a ku ma X
logický celek: Venku je zima a prší.); dočasné spoje kaţdého zapamatovaného členu se
uzavírají s kaţdým a vybavování můţe začít vybavením kteréhokoli zapamatovaného členu
senzorická (ultrakrátká) paměť – uchovává krátce informace ze smyslů, kopie
senzomotorických zkušeností
krátkodobá (operační, pracovní) paměť – 15-30 s, omezené mnoţství, do pouţití; jde o
pracovní paměť, oblast lidské psychiky, kde probíhá aktuální mentální aktivita, 7 +- 2 poloţek
15

dlouhodobá paměť – úloţiště informací, konsolidace trvá cca 30 minut, záměrné i
bezděčné, moţná modifikace informací, vybírá ze zapamatovaného materiálu podstatné
vztahy a uchovává obsahově a logicky zpracované informace
a) explicitní paměť – uchovávání vzpomínek na různé ţivotní události a faktické znalosti o
světě
I.
epizodická – časové a prostorové uspořádání, subjektivita, vliv emocí
II.
sémantická – údaje bez vztahu k času a místu k jejich osvojení (slovíčka)
b) implicitní paměť (někdy zvaná též procedurální paměť díky povaze zapamatovaného)
- automatizované senzomotorické dovednosti (kolo, běh)
- percepčně-motorické dovednosti (hra na kytaru)
- automatizované kognitivní operace a postupy (gramatika, násobilka)
Mnemotechnické pomůcky – zvyšují kapacitu krátkodobé paměti a usnadňují uloţení informací do
dlouhodobé paměti
-
Typy paměti
vydělujeme podle toho, jak rychle a lehce si zapamatujeme určitý druh záţitků a podnětů):



názorná - uplatňuje se v 1. signální soustavě (pomocí obrázků a schémat - představy)
slovně-logická - uplatňuje se ve 2. signální soustavě (klíčová slova)
citová - lehčí a rychlejší zapamatování, zapamatování si citově silně zabarvených záţitků
Vlastnosti paměti




rychlost vštípení
stálost zapamatovaného
přesnost paměti
pohotovost vybavování - vybírat rychle ze zásoby v paměti
Poruchy paměti
1. amnézie - ztráta paměti na určitou dobu, nejsme schopni si vybavit události určitého časového
úseku. Při úrazech hlavy (otřes mozku), otrava houbami, otrava alkoholem, epileptický
záchvat, hysterie.
2. hypermnézie - zvýšená schopnost zapamatovat si zlé, zahanbující proţitky, které se neustále
vrací.
3. Alzheimerova choroba - v pokročilé fázi dochází ke ztrátě paměti, člověk nepoznává známé
okolí, blízké osoby, věci, neví, kdo je, kde je
dětská amnézie – neschopnost vybavit si vzpomínky na události prvních 3 let ţivota (týká se epizodické
paměti), neexistují ţádné vědomé vzpomínky na 1. rok ţivota
zkreslování vzpomínek – lidé mají tendenci vnášet do chaotických informací určitý smysl a řád, a to na
úkor jejich přesnosti. Při vybavování provádíme:
a) rekonstrukci
b) konstrukci = vytváříme nové psychické obsahy, které se označují jako KONFABULACE
(smyšlenky); člověk je ovšem povaţuje za pravdivé!
Ebbinghausova křivka
16
POZORNOST
Pozornost je mentální proces, jehoţ funkcí je vpouštět do vědomí omezený počet informací (a
ochránit jej před zahlcením). Vyznačuje se zaměřeností a soustředěností vědomí.




zaměřenost vědomí (selektivita, výběrovost): člověk ve svém vědomí neodráţí všechny
podněty zvnějšku, vybírá si. Předměty pozornosti se dostávají do centra vědomí a odráţí se
přesněji, úplněji (přednáška, bolest, obsah vzpomínek).
soustředěnost vědomí (koncentrace): rozumíme tím stupeň aktivity naší psychické činnosti,
je to intenzita pozornosti, tj. do jaké míry se soustředíme
Podmínky pozornosti
vnější podmínky: silné a velké podněty, neočekávané, nové a neobvyklé - budí snáze
pozornost
vnitřní podmínky: stav bdělosti, únavy a ospalosti
Druhy pozornosti
1. neúmyslná (mimovolní, bezděčná): vzbuzují ji zvláštnosti působících podnětů
- nové podněty a podněty asociované s nebezpečím
- intenzivní, pohybující se a měnící se podněty
- změny dobře známých podnětů
- podněty s osobním nebo sociálním významem (emoce, motivy)
- síla (hrom), velikost (hrad), nevšednost, nápadnost (móda), kontrast (malá ţena + velký
muţ), neočekávanost (výkřik v tichu noci), změna (střídání barevných světel v reklamě),
zajímavost (napínavý děj), pestrost (květinová zahrada)
2. úmyslná (záměrná): člověk ji vzbuzuje a udrţuje svým volním úsilím, je to proces vědomého
soustředění na určitý proces, je náročnější, více vyčerpává – ostraţitost, pátrání








Vlastnosti a zvláštnosti pozornosti
intenzita - úplné soustředění (čteme detektivku a nevnímáme okolí), úplná rozptýlenost (čteme
v učebnici, ale nevnímáme čtené)
stálost - délka soustředěnosti
rozdělování (distribuce) - schopnost věnovat pozornost dvěma předmětům
rozsah - je dán počtem předmětů, které pozornost obsáhne (4-5 podnětů = 1 pohled (0,2 s))
přenášení - přenášet pozornost z jednoho předmětu na druhý
selektivita – schopnost zaměřit pozornost na významné vnitřní/vnější podněty x schopnost
ignorovat
Roztrţitost a roztěkanost
roztrţitost je neschopnost soustředit se na to, co je v dané chvíli potřebné. Vzniká, kdyţ je
člověk soustředěn na jiný předmět nebo není schopen se soustředit. Důsledek nadměrné
koncentrace na vnitřní psychické obsahy.
roztěkanost (těkavost) je nezvládnutí snahy sledovat více podnětů najednou, nejsme schopni
se soustředit ani na jeden z nich (pozornost snadno upoutává kaţdý nový podnět).
17
CITY (EMOCE)
Člověk poznává okolní svět, zaujímá k němu osobitý vztah. Kaţdé poznání člověk určitým
způsobem proţívá. Uspokojování biologických potřeb vyvolává pocity libosti či nelibost - emoce.
Emoce označují niţší stupeň proţívání, city stupeň vyšší.
City charakterizujeme jako proţívání subjektivního stavu a vztahu k působícím podnětům.


proţívání subjektivního stavu - „jak se člověk cítí“ (dobrá, špatná nálada)
proţívání subjektivního vztahu - jestli nás podněty přitahují či ne (vyvolávají v nás lásku či
nenávist); citové proţívání se projevuje navenek chováním
Cit je tvořen:



proţitek citu, záţitek (subjektivní)
reakce organismu, fyziologické změny organismu
vnější výrazy chování (exprese)
Dělení citŧ
Podle úrovně:
 niţší - souvisí s uspokojováním biologických potřeb
 vyšší - jsou podmíněny sociálně
Podle průběhu:
 nálady, afekty, vášně
Jiné dělení
1. Tělesné city - proţíváme v nich stav našeho organismu a vnitřní rovnováhy (libost x nelibost,
napětí x uvolnění)
2. Citové reakce - city, které proţíváme při náhlém porušení rovnováhy organismu s prostředím;
vţdy se vztahují k nějakému předmětu
- afekty - silné, bouřlivě probíhající city, poměrně krátkodobé. Jsou doprovázeny prudkými
změnami ve stavu vnitřních orgánů (zrychlení činnosti srdce), změnami ve vnějším výrazu
(zblednutí, křik, zatínání pěstí). Afekt můţe vyústit do stresu. Jeho průběh většinou nelze
kontrolovat (matka - poraněné dítě - zběsile pobíhá). V afektu se člověk dopouští
nerozváţných činů při sníţeném stavu vědomí. Úlevou je vybití, smích, pláč, motorická
aktivita.
- útočné citové reakce - hněv
- obranné citové reakce - strach, údiv, odpor, pláč
- sociální citové reakce - city závislosti, nadvlády, starostlivosti
3. Citové stavy (nálady) - déletrvající a ne příliš intenzivní proţívání subjektivních stavů (trvá
hodiny, dny). Jsou to city mírnější intenzity, podnětem můţe být stav organismu nebo vnější
podnět (radost, smutek, dopis). Často mohou být bezpředmětné.
4. Citové vztahy - proţívání subjektivního vztahu k předmětům, lidem, činnostem zvláštní
hodnoty nebo k sobě samému. Trvají ze všech citů nejdéle (rodičovská láska). Silné,
dlouhodobé, sloţité (láska, nenávist, antipatie, přátelství). Intenzivní citové vztahy jsou silným
motivem jednání (ţárlivost).
- vášně - velmi intenzivní citový vztah, zmocňují se celého člověka a ovládají jeho myšlení
a činnost
- odcizení - ztráta citového vztahu
5. City společenského vědomí - jsou to vyšší city, které vznikají v procesu socializace.
Zúčastňují se utváření společenského vědomí osobnosti.
 intelektuální - proţíváme je v poznávací činnosti (cit čtení, překvapení, zklamání)
 estetické - provázejí proţívání něčeho nového (cit krásna, cit odporného, směšného,
komického), vznikají při vnímání uměleckých děl; při jejich vzniku mají podstatnou úlohu
vlastnosti vnějšího vzhledu (prostřený stůl)
 etické (morální) - proţíváme je při dodrţování (porušování) mravních principů u sebe a u
druhých lidí (cit viny, neviny, hanby, studu)
18
Charakteristické znaky citŧ
-
subjektivnost - proţívá konkrétní osoba
spontánnost - nejsou závislé na vůli
jsou předmětné - spojeny s předmětem, myšlenkou
aktuálnost - neopakovatelnost
polarita - mohou přecházet z jedné krajnosti do druhé (láska - nenávist); citová ambivalence
ovlivňují průběh jiných procesů (špatná nálada)
nakažlivost - mohou se přenášet z jednoho člověka na druhého, přebírání citů
mohou se přenášet na předměty (pramínek vlasů)
smíšenost - cit můţe být výsledkem různých příjemných a nepříjemných citů (láska: radost,
ţárlivost, obavy)
časové trvání - jen několik vteřin (úlek), aţ po léta (mateřská láska)
intenzita - hloubka proţívání a síla projevu
Vlastnosti citŧ
-
citlivost - u někoho vznikají lehce, u někoho ne (empatie = vcítění se)
citovost - označujeme stupeň rozvoje, šířku, bohatství (citová deprivace - lidé s málo
rozvinutým citovým ţivotem)
náladovost - citová labilita, rychlé střídání citů → ovlivňování jednání člověka
zralost - míra rozumového základu proţívaných citů (rozum = city), citově „nezralí“ jsou
nevyzpytatelní, city mají převahu nad rozumem
ovlivnitelnost - sugestibilita, lehkost, se kterou je moţno u člověka vyvolávat a měnit city
zranitelnost - rozumíme tím míru citové odolnosti (lidé přecitlivělí - frustrace, stresy)
stupeň ovladatelnosti - někteří se snadno poddávají
výrazovost - jak se city projevují vně
citový optimismus (pesimismus) - míra proţívání stenických (= zesilujících) a astenických (=
zeslabujících) citů - (optimisté - smysl pro humor, pesimisté - suchar, špatná nálada)
Poruchy citŧ
Poruchy citové reaktivity - abnormální dráţdivost (zlostné citové výbuchy), sníţení citové
reaktivity (sníţení citu morálního, estetického)
Poruchy nálad - rezistence vůči vnějším vlivům (nelze ji rozptýlit), malá či velká intenzita nálady,
dlouhotrvající deprese
Poruchy citové regulace - ambivalence (objeví se city protichůdného zabarvení - radost x
smutek)
Citové deprivace - dítě strádá neuspokojením potřeby vřelých citových vztahů
Vnější výraz citŧ
-
některé city mají vliv na činnost nervové soustavy, činnost vnitřních orgánů (zpomalení dechu)
projevy v mimice, gestikulaci, řeči
city je moţné předstírat (vnější výraz a projevy)
Emoční inteligence
Emoční inteligence je schopnost zvládat své emoce a vcítit se do emocí ostatních lidí. Zahrnuje
pět základních sloţek:
a) znalost vlastních emocí,
b) ovládání vlastních emocí,
c) schopnost sebemotivace,
d) schopnost empatie, vcítění se do emocí jiných lidí,
e) schopnost přizpůsobit své jednání na základě emocí jiných lidí.
Poslední dvě sloţky se někdy souhrnně označují jako tzv. sociální inteligence.
19
ZÁKLADNÍ DRUHY LIDSKÉ ČINNOSTI
HRA
Hra je individuální nebo kolektivní činnost, která nemá ráz uţitkové činnosti, ale vykonává se pro
vlastní potěšení. Je jednou ze základních lidských činností. Hra u dítěte je smyslovou činností,
která je motivovaná především proţitky. Hra u dospělého je činností, která má závazná pravidla, cíl
je ve hře samé, slouţí k rekreaci, relaxaci.
Znaky:
- samoúčelnost
- spontánnost - z vnitřní potřeby, svobodné dobrovolné rozhodnutí
- citová zainteresovanost, pocity napětí a radosti
- zapojení fantazie
Druhy her podle obsahu a funkce:
 manipulační - zacházení s předměty kaţdodenní potřeby, hračkami; cvičení rukou,
motoriky; typické pro mladší školní věk
 pohybové – zaměřeno na rozvoj motoriky, pohybové koordinace
 tematické - hraní na něco nebo na někoho (lékař, učitel)
 konstruktivní - výsledkem je výtvor; rozvíjí fantazii, myšlení
 didaktické - mají výchovně-vzdělávací cíle (obohacování slovníku, cvičení paměti,
pozornosti)
PRÁCE
Práce je uvědomělá tělesná a duševní lidská činnost zaměřená na vytváření hmotných a
duchovních hodnot (výdělek, obţiva, uspokojování potřeb). Práci dělíme na fyzickou a duševní.
Činitelé ovlivňující prŧběh a výsledky práce:
 povaha práce - sloţitost, náročnost
 osobní předpoklady - aspirace, osobní angaţovanost, charakterové a volní vlastnosti
 stupeň únavy
 pracovní prostředí
 vztahy na pracovišti
Význam práce:
 fylogenetický - díky ní se v historickém kontextu rozvíjí lidská psychika a rozvíjí se
dorozumívání
 ontogenetický - rozvoj individuálních zájmů, schopností, charakterově - volních vlastností
UČENÍ
Širší pojem - kaţdé obohacování individuální zkušenosti jednotlivce, které ovlivňuje jeho chování.
Vše, co si člověk osvojuje od narození a co vyvolává trvalejší změny chování. Jak u ţivočichů, tak
u člověka.
Uţší pojem - záměrné a systematické získávání vědomostí, dovedností, návyků, forem chování a
osobních vlastností. Jen u člověka.
1.
2.
3.
4.
Fáze učení
motivační - člověk se ocitne před problémem a uvědomuje si vnitřní (vnější) pohnutky, které
jej aktivizují k řešení. Je-li motivace slabá, má člověk tendenci se problému vyhnout. Čím je
motivace silnější, tím je aktivita větší.
poznávací - začínáme pronikat do problému, uplatňujeme minulou zkušenost, získáváme
další informace, prověřujeme různé hypotézy řešení
výkonová - člověk pochopil a vyřešil úkol, osvojil si určitý obsah a zařadil do poznatkové
soustavy
kontrolní - prověřujeme správnost řešení úkolu
20
Křivka učení - na začátku jsou výsledky pomalé, pak prudce stoupají, v závěru jsou přírůstky opět
pomalé
Délka učení - čím je učení delší, tím se schopnost práce mozku sniţuje. Potřebnost přestávek čím je delší odpočinek, tím je lepší vybavování. Délka učení je individuální.
Formy učení
 osvojování vědomostí - učení se poznatkům
 intelektové učení - osvojování metod řešení problémů
 senzomotorické učení - osvojujeme si různé návyky a zručnosti (psaní na stroji, hra na klavír,
ţongléři: vizuální + motorické učení)
 sociální učení - učíme se ţít mezi lidmi, osvojujeme si formy společenského chování (zdravit) a
typické lidské vlastnosti (volní, charakterové)
Druhy učení
 mechanické - soustavné opakování téhoţ obsahu
 logické - probíhá na základě pochopení vztahů uvnitř daných obsahů
Dělení učení
 pojmové učení - vytváříme si verbální asociaci (hrana), dále se uplatňuje proces zobecňování
(příklady hran), pak proces diferenciace (rozlišení mezi hranami - jsou, nejsou), poté proces
abstrakce a třídění
 učení porozuměním - myšlenkovou analýzou, chápání podstatných znaků, zobecňování a
přenos naučeného a chápání souvislostí mezi předměty a jevy
 učení objevováním - konfrontace s problémem
Geneticky naprogramované typy učení:
a) HABITUACE (přivykání) – ustávání reakce na podněty, které nejsou ani uţitečné, ani škodlivé
b) SENZIBILIZACE (zcitlivění) – opakované působení určitého podnětu vede k postupnému
narůstání reakce vůči tomuto podnětu
c) IMPRINTACE (vtiskování) - učení bez opakování a bez posilování
d) EXPLORAČNÍ CHOVÁNÍ – spontánní a systematické přezkoumávání prostředí a neznámých
předmětů
Dále rozlišujeme např. tzv. klasické podmiňování (I. P. Pavlov), operantní (instrumentální)
podmiňování, učení vhledem, sociální učení (např. observační učení) apod.
Co ovlivňuje učení
1. Činitelé související s jedincem
tělesný stav (únava, hlad, nemoc)
psychický stav (nálada)
vlastnosti (lenost, vytrvalost)
paměť, pozornost
motivace, aktivita, zájem
2. Činitelé související se situací
mikroklima (teplo, osvětlení, hluk)
denní reţim
organizace činnosti (systém, pořádek ve věcech)
rodina, škola, vrstevníci, citové klima
širší společenské okolí
3. Činitelé související s učebním materiálem
vztah k učební látce (kladný, záporný)
21
struktura (souvislý text), rozsah
opakování
metodické vedení učitele
zvláštnosti učebního materiálu
Opakování
je jednou ze základních podmínek osvojení látky. Čím je častější, tím více si pamatujeme. Při
opakování je důleţité soustředění a rozloţení v čase.
Druhy opakování:
 orientační
 doplňující
 systemizující
Zapomínání - probíhá během bdění rychleji neţ během spánku
Metody učení
Chyby - souvisí s procesem osvojování vědomostí a dovedností. Chyba není projevem
neschopnosti (netrestat, ale pracovat s chybou, ptát se!).
Doporučení k efektivnímu učení:
o
o
o
o
o
o
o
o
o
o
o
o
o
o
o
snaţit se pochopit to, co se učím
z výkladu vybrat nejdůleţitější poznatky a uspořádat si je
pro pochopení těţšího učiva hledat konkrétní příklady
ujasnit si, které vědomosti a dovednosti z předchozího učiva, příp. i z jiných vyučovacích předmětů,
jsou nezbytné k pochopení nového učiva
poţádat o vysvětlení toho, co mi není jasné
v rozsáhlém celku učiva věnovat zvýšenou pozornost střední části, kdy ubývá pozornosti i motivace
neomezovat se jen na čtení z učebnice - alespoň polovinu času věnovat samostatnému vyjádření
obsahu
učivo zvlášť důleţité a obtíţné opakovat vícekrát, v kratších časových úsecích a s rozloţením do
různých dnů
opakování rozloţené do delších časových intervalů je podstatně efektivnější neţ učení
koncentrované do krátkého časového období
k učení vyuţívat i tzv. ztrátových časů (např. doba čekání na autobus …)
vzájemně se zkoušet a konverzovat se spoluţáky
dodrţovat pravidelný reţim dne
střídat předměty a činnosti různého druhu; nezačínat s předmětem, který je pro nás nejtěţší, ale také
ho neodkládat na konec
nepouštět si příliš hlasitě hudbu
efektivnější jsou aktivní metody učení (hlasité opakování, vysvětlování někomu) neţ třeba opakované
čtení
22
OSOBNOST
V psychologii neexistuje jednoznačné vymezení osobnosti. Současná psychologie pokládá za
osobnost kaţdého člověka.
Osobnost je syntézou původního (zděděné vlohy), rozvinutého (pouţívaných schopností) a
osvojeného během vývoje (získání vědomostí a dovedností) v procesu socializace.
Osobnost je individuální jednotou biologických, psychologických a sociálních aspektů. Je utvářena
ve vztazích mezi lidmi a ve společnosti a v nich se také projevuje. Nositelem jednoty všech sloţek
osobnosti je JÁ (jáství), projevuje se v proţívání (jako vědomí já, vědomí sebe sama) a v chování
(jako vůle). Vědomí já + vůle tvoří psychické jevy vlastní jen člověku. Počátky uvědomování si
lidské osobnosti se objevují od tří let věku.
Vlastnosti osobnosti
Vlastnost je ta stránka lidské osobnosti, kterou člověku přisuzujeme na základě jeho poměrně
stálého chování (pracovitost). Vlastnost vzniká spojením příbuzných rysů.
Rys je projevem určité stránky osobnosti, který momentálně v jejím chování vnímáme, je to
pozorovatelná vlastnost (aktuální nervozita).
Psychologická struktura osobnosti
Osobnost povaţujeme za celek, který je sloţen z určitých sloţek. Kaţdá z nich má specifickou
funkci. Struktura osobnosti integruje sloţku biologickou (organismus), psychologickou (psychika),
sociální (společnost). Struktura osobnosti je uspořádáním vlastností osobnosti do diferenciovaného
celku.
Strukturu osobnosti tvoří vlastnosti:





aktivačně-motivační (pudy, zájmy, záliby, sklony, aspirace, ţivotní plány)
vztahově-postojové (charakter, postoje, ideály)
výkonové (schopnosti, vlohy, vědomosti, dovednosti, návyky)
seberegulační (sebekritika, svědomí, sebehodnocení, sebeuvědomění)
dynamické (temperament)
Struktura osobnosti je:


dynamická - mění se nabýváním nových zkušeností, s vývojem změn ţivotních podmínek
relativně stálá - zachovává si vlastnosti, které jsou pro ni typické (po letech - „člověk je stále
stejný“)
TEORIE OSOBNOSTI
Teorie osobnosti - jsou názory, které se pokoušejí vysvětlit podstatu a utváření osobnosti, její
charakteristické vlastnosti a individuální zvláštnosti. Existují dvě základní skupiny teorií:
1. introgenní
2. exogenní
Introgenní teorie
Osobnost je chápána jako vrstvení různých vlastností okolo původně dané, často blíţe neurčené
psychické síly.
A. Psychoanalytická teorie osobnosti
- zakladatelem je Sigmund Freud
23
-
-
osobnost je výsledkem stálého střetávání id, ega a superega, formována v prvních 6 letech
ID (Ono) je nejhlubší vrstvou osobnosti, tvoří ji pudy a instinkty (libido), iracionální
EGO (Já) je zprostředkovatelem mezi id a superego, cenzuruje pudy, potlačuje je nebo
napomáhá jejich uplatnění. Vystaveno realitě, vzniká ze zkušenosti, je racionální. Neuplatněné
pudy zatlačuje do podvědomí, ty se neustále „hlásí“ a kdyţ to ego nepřipustí, vzniká napětí,
komplex, neurózy.
SUPEREGO (Nadjá) – zvnitřnělý souhrn společenských norem a pravidel dané společnosti (=
stal se součástí osobnosti); obsahuje morálku, vědomí povinnosti, víru, svědomí
B. Personalistická teorie osobnosti
- zakladatelem je G. W. Allport - strukturální teorie osobnosti - nejvnitřnější vrstvou osobnosti
jsou vrozené dispozice, které pokrývá druhá vrstva, tzv. proprium, „nosný pilíř“ osobnosti;
tyto dvě vrstvy jsou původním vybavením kaţdého jedince
- sociální vlivy nemohou původní vybavení osobnosti měnit, základní charakteristika osobnosti její zaměřenost - je plánovat do budoucnosti
- humanistická psychologie - osobnost je určována potřebou seberealizace
- typickým rysem je úcta k jedinci; soustředí se na jedinečnost kaţdého člověka
- osobnost je dynamická struktura, která se pozvolně rozvíjí (především záţitek jedincova „já“)
Exogenní teorie
Exogenní teorie neuznávají existenci prvotních vnitřních sil, ale rozhodující úlohu přisuzují
vnějšímu prostředí a učení.
A. Behavioristická teorie osobnosti
- americká psychologie
- osobnost je systém zvyků, je produktem učení, je určována minulostí a vnějšími situacemi, je
souhrnem reakcí na vnější podmínky (odměna, trest - reakce)
- klasický behaviorismus popírá, ţe člověk má vědomí, a ţe vědomí řídí reakce na vnější
podněty, osobnost ztotoţňuje s chováním
- O = f (S - R)
B.
-
Neobehavioristická teorie osobnosti
současná exogenní teorie
osobnost je funkcí působících podnětů, vnitřních činitelů a vnějších reakcí
O = f (S - IP - R) O - osobnost, f - funkce, S - stimul, R - reakce na tyto podněty, IP intervenující proměnné, jejichţ podstata se přesně vymezuje (paměť, postoje, motivy,
schopnosti)
C. Sociologizující teorie osobnosti
- rozhodující úloha při vzniku osobnosti je připisována vnějšímu, sociálnímu prostředí (teorie
sociálního učení), zpevňování
- osobnost je soubor sociálních rolí, které člověk vykonává podle toho, co se od něj v dané
chvíli očekává
24
DYNAMICKÉ VLASTNOSTI OSOBNOSTI
Temperament
- souhrn vlastností (dynamických), které se projevují ve způsobu reagování, proţívání a chování
člověka, nejvíce poznamenává citový ţivot a motoriku člověka. Vlastnosti temperamentu
povaţujeme za vrozené, i kdyţ výchovou je můţeme měnit. Závisí na stavu vyšší nervové činnosti
a funkci ţláz s vnitřní sekrecí. Poměrně stálé vlastnosti se buď zvýrazňují, nebo tlumí.
Dynamika: jak city snadno vznikají, jak jsou silné, jak rychle probíhají a střídají se, jak ţivě se
projevují navenek (v mimice, gestikulaci, smíchu, pláči); tempo průběhu, intenzity a střídání
psychických procesů, stavů, činností a jednání
Typologie osobnosti
Typ je označení pro soubor znaků, které jsou typické pro určitou skupinu osobností, které vyjadřují
určitou podstatnou charakteristiku.
1. Galenova typologie - první nejstarší typologie, kterou vytvořil Hippokrates (5. stol. př. n. l.),
upravil lékař Galenos (2. stol. př. n. l.). Vychází z mísení tělesných tekutin - krev (sangius), ţluč
(cholé), černá ţluč (melan-cholé) a sliz (phlegma). Podle převládající tekutiny se odlišují 4
temperamenty:
A. sangvinik (krev) - vyznačuje se především přiměřenou reaktivitou; na slabé podněty reaguje
slabě, na silné silně; dominuje u něho reakce typu „slaměný oheň“ tj. rychlé doznívání záţitku
a rychlé změny zaměření; je přizpůsobivý, emočně vyrovnaný, ale poněkud nestálý a
lehkováţný, vesele laděný, optimistický, jeho proţitky jsou spíše mělké a stejně tak i jeho city emočně stabilní extrovert
B. flegmatik (sliz; hlen) - je emočně celkem vyrovnaný, navenek se jeví jako lhostejný, vzrušují
ho jen velmi silné podněty, vykazuje stálost a vcelku spokojenost, klid aţ chladnokrevnost či
apatii; hlubší vztahy má jen k vybraným osobám; je spíše pasivní a bez velkých ţivotních
ambicí a poţadavků, nemá rád změny a pohybově je spíše úsporný - emočně stabilní introvert
C. melancholik (černá ţluč) - vyznačuje se hlubokými proţitky a spíše smutným laděním,
pesimismem a strachem z budoucnosti; ţivot je pro něj často obtíţný, usiluje o klid a nesnáší
vypjaté situace, vzruchy, hlučnost, jeho city jsou trvalé, ale jejich intenzita se neprojevuje
navenek, ţije spíše vnitřně; obtíţně navazuje kontakty, vztahy, které naváţe, jsou trvalé a
hluboké - emočně labilní introvert
D. cholerik (ţluč) - je silně vzrušivý, má sklon k výbuchům hněvu a k agresi, těţko se ovládá a
reaguje často impulzivně, nerozváţně, má sklon „proráţet hlavou zeď“, je netrpělivý,
panovačný, vyţaduje často od jiných ústupky, je egocentrický, souţití s ním je obtíţné;
emočně je labilní, city jsou u něho vyvolány snadno, navenek reaguje rychle, silně, často bez
zábran - emočně labilní extrovert
2. Jungova typologie - vytvořil ji C. G. Jung (1875-1961). Základem je názor, ţe existují lidé, kteří
jsou ovládání více vztahem k vnějšímu světu a lidé, kteří jsou ovládáni vztahem k sobě a svému
vnitřnímu ţivotu. Existují dva typy osobnosti:
a) introvert - zaměřený do svého nitra, na vlastní problémy a duševní stavy; vůči okolí je
uzavřený, plachý, nedůvěřivý, těţko se přizpůsobuje, mnoho přemýšlí a zůstává většinou
sám se svými problémy
b) extrovert - zaměřen na vnější svět, společenský, přístupný, aktivní, dovede se přizpůsobit
novým pracovním a společenským podmínkám
3. Pavlovova teorie - zaloţena na charakteristikách neurofyziologické činnosti (základem je
vzruch a útlum). Charakteristické znaky (síla, vyrovnanost, pohyblivost) těchto procesů předurčují
typ temperamentu. Temperament je projevem vlastností nervové soustavy. I. P. Pavlov vycházel
ze tří vlastností nervových procesů - síla, vyrovnanost, pohyblivost:
a) silný, vyrovnaný, pohyblivý
b) silný, vyrovnaný, klidný
c) silný, nevyrovnaný
d) slabý
25
4. Kretschmerova typologie - tvůrcem je německý psychiatr Kretschmer, tato teorie vychází ze
stavby těla
1. pyknická postava - kulatá hlava, zavalité tělo, celková zaoblenost, tučné břicho, měkké
svalstvo; cyklotymní temperament - otevřený, zájem o okolí, přizpůsobivý, středně veselé a
smutné nálady
2. astenická postava (leptosom) - hubený, šlachovitý, dlouhé končetiny, úzká ramena, plochý
hrudník, ostrý profil, málo vyvinuté svalstvo; schizotymní temperament - uzavřený,
nepřizpůsobivý, někdy přecitlivělý, jindy chladný
3. atletická postava - svalnatá, velká, široká ramena, úzká pánev, malé mnoţství podkoţního
tuku; viskózní temperament - pomalý, důkladný, nedostatek fantazie
Ovlivnění projevŧ temperamentu:
a)
b)
c)
poškození dítěte v těhotenství nebo při porodu
nevhodná výchova - nedostatek kladného citového vztahu k dítěti
sociální prostředí - příklady, modely k napodobování
26
VZTAHOVĚ POSTOJOVÉ VLASTNOSTI OSOBNOSTI
Vztahově-postojové vlastnosti charakterizují povahu a styl chování, vztah člověka k sobě samému,
k druhým lidem, k prostředí, k přírodě, k práci.
Charakter
- souhrn kladných a záporných vlastností, které umoţňují kontrolu a řízení jednání jedince podle
morálních norem společnosti. Je ovlivňován temperamentem člověka a jeho schopnostmi. Není
dědičný ani vrozený (řecky charaktér = nesmazatelné znamení).
Pojetí charakteru:
 širší - všechny vlastnosti osobnosti
 uţší - vlastnosti světonázorové, mravní
Uţší pojetí charakteru:
1. charakterové rysy, které vyjadřují vztah člověka ke společnosti a jiným lidem
- vztah ke společnosti (humánní poměr k lidem)
- světonázorová orientace (pochopení vlastního ţivotního cíle)
- vztah k morálce (čestnost, pravdomluvnost)
- citový vztah k lidem (láska, přátelství)
- altruistický poměr k lidem (štědrost, přejícnost)
- duševní blízkost a těsný vztah k lidem (pochopení, porozumění)
- způsob chování k lidem (slušnost, ohleduplnost)
2. charakterové rysy, které vyjadřují vztah k práci
- celkový poměr k práci (pracovitost, pohodlnost)
- způsob práce (přesnost, povrchnost)
- mravní vztah k práci (svědomitost, nedostatek smyslu pro povinnost)
3. charakterové rysy, které vyjadřují vztah k vlastní osobnosti - určujícím prvkem je
sebevědomí, které je chápáno jako vědomí vlastní ceny, vědomí vlastních kvalit
- zdravé sebevědomí - přiměřená míra sebevědomí, je základem ţivotní rovnováhy,
vytváří se na základě častých a oprávněných projevů uznání a podpory (hrdost,
sebekritičnost, sebeúcta, sebedůvěra)
- přemrštěné sebevědomí - nepřiměřeně zvýšené sebevědomí, vzniká na základě
častých a nezaslouţených projevů chvály (egoismus, nadutost), syndrom „kachního
peří“ - člověk má tak silné sebevědomí, ţe slovní napadení, přílišná kritika ho
nezasáhnou, sjedou po něm
- malé sebevědomí - sníţení sebevědomí vlastní ceny, nevíra ve vlastní úspěch, vzniká
nedostatečným (ţádným) uznáním, chválou - dítě je označováno za hlupáka, nemehlo
(pocity méněcennosti, poníţenost)
Volní rysy charakteru - tvoří jádro charakteru
- cílevědomost
- samostatnost
- rozhodnost
- vytrvalost
- sebekázeň, sebeovládání
- ukázněnost
- statečnost a smělost
Postoje
- tendence, sklon reagovat ustáleným způsobem na určité podněty, situace, sebe sama, osoby
Druhy postojŧ:
 přesvědčení - postoj, ve kterém převládá poznávací, vědomostní sloţka, utváří se
vědomě, vyjadřuje souhlas či nesouhlas, klad či zápor
 mínění - verbalizované přesvědčení
27


předsudky - postoje, ve kterých převládá iracionální sloţka (rozumem nepodloţená),
hodnotící vztah je tedy iracionální, jsou zaměřené proti někomu a něčemu a jsou bez
přesvědčivých, logických argumentů
víra - iracionální sloţka je silně emotivně podloţena
Utváření postojŧ - postoje vznikají v důsledku opakovaných reakcí, dojmů, cítění, chování;
důleţitou roli má napodobování zejména rodičů a sdělovacích prostředků
Funkce postoje:
 instrumentální - dosaţení úspěchu, vyhnutí se trestu
 kognitivní - vytváření názoru na svět
 hodnotová - vyjadřuje hodnoty a sebepojetí
 ego-obranné - chrání před ohroţením, úzkostí
 sociální - pocit sounáleţitosti
Ideály
- vnitřní vysoké ţivotní cíle, o jejichţ realizaci člověk usiluje. Ideálem můţe být člověk (ideál
partnera), způsob ţivota a něco, co uspokojuje naše touhy, přání. Kaţdý ideál v sobě zahrnuje
dokonalost. Při realizaci ideálů člověk zachovává (nezachovává) mravní zásady. Snílek je člověk,
který své ideály nerealizuje, resp. se o to ani nepokouší.
28
VOLNÍ VLASTNOSTI OSOBNOSTI
Vŧle
 proces cílevědomého a záměrného sebeovládání, seberegulace
Cílevědomost
 člověk své konání podřizuje stanovenému cíli, podřídí mu veškeré své jednání
Zásadovost
 drţení se pevných zásad (z mravního přesvědčení) x bezzásadovost
Vytrvalost
 člověk neustupuje při dosahování svých cílů při neúspěších
 překonávání překáţek, houţevnatost, tvrdohlavost
Rozhodnost
 včas, bez váhání, rychle se rozhodnout a rozhodnutí realizovat x unáhlenost
 umění přiměřeně riskovat
Sebeovládání
 zadrţení, přemáhání neţádoucího (ztěţuje jednání); přemoci únavu, bolest, strach, lenost
 schopnost přinutit se splnit přijaté rozhodnutí
Samostatnost
 člověk se nerozhoduje, nejedná podle neměnné šablony, nenapodobuje druhé ani není pod
jejich vlivem
 sám se rozhoduje a nese odpovědnost za své činy
Iniciativnost
 konání samostatné, bez cizích příkazů
Typy vŧle:
- slabá vůle
- silná vůle - souhrn kladných vlastností, pěstování silné vůle
- aktivní vůle:
 uplatňuje se v procesu rozhodování
 rozhodnost, ráznost
 iniciativnost, činorodost
 pruţnost vůle
- pasivní vůle:
 uplatňuje se při realizaci zamýšleného cíle
 stálost, ovlivnitelnost
 vytrvalost
 sebeovládání, sebekázeň
VŦLE, VOLNÍ JEDNÁNÍ
Vŧle je psychický proces, (souhrn intrapsychických dynamických sil, motivů) kterým člověk
aktivizuje a organizuje své chování i proţívání zaměřené na dosaţení vědomě vytyčených cílů a
jímţ překonává překáţky. Je vlastní jen člověku, uvědomujeme si cíl činnosti, volíme si způsob a
prostředky dosaţení cíle. Člověk přitom pouţívá poznávací a citové procesy, z nichţ můţe čerpat
informace a energii. Souhrnně označuje pojem vůle soubor volních procesů a volních vlastností.
Vůli tedy můţeme chápat jako proces nebo jako komplex vlastností osobnosti.
Rozdíl mezi impulzivním a volním jednáním
 impulzivní jednání: impulz → čin, akce; dochází k němu pod vlivem afektů, není dostatečně
kontrolováno
 volní jednání: impulz → rozvaţování o cílech a prostředcích → čin, akce; typicky lidské
jednání
Fáze volního jednání
1. Přípravná fáze - vznikají a začínají vznikat motivy jako hnací síly aktivity a dochází
k předběţnému vytýčení cíle. Uvědomění si poţadavku zvenčí a poznání vnitřního motivu.
29
2. Rozhodovací fáze - proces volby cíle, rozhodování a boj motivů. Z více moţných cílů nebo
způsobů dochází k vybírání jednoho cíle nebo způsobu. Motivy mohou být kladné nebo
záporné. Rozhodování bývá sloţité, často zdlouhavé, můţe být i impulzivní (zkratové), pod
vlivem citových důvodů můţeme realizovat neuváţené nápady. Závisí na více činitelích morálka, zájem, zkušenost.
3. Realizace rozhodnutí - spojeno s kratším nebo delším časovým úsekem. V této době
překonáváme očekávané (neočekávané) překáţka - únava, změna bydliště. Volní procesy při
zakončení činnosti - kontrola výsledků.
Volní procesy a řeč - vnější a vnitřní řečí člověk dává sám sobě příkazy, vybízí se ke zdolání
překáţek
Vlastnosti vŧle
 cílevědomost - své jednání podřizujeme přesně stanovenému cíli
 zásadovost - v jednání se přidrţujeme pevných zásad
 vytrvalost - neustupujeme před překáţkami a neúspěchy
 rozhodnost a ráznost - po rozumné úvaze se rozhodneme a uskutečníme svůj cíl (asertivita schopnost sebeprosazení se), odvaha, risk
 samostatnost - nepřijímat cizí volní rozhodnutí
 pružnost, flexibilita - korekce volního jednání v měnícím se prostředí
 iniciativa - neodkládat záměrnou činnost a nečekat, aţ nám někdo poradí, jak jednat
 sebeovládání - vyţaduje umění ovládat své nálady, přemáhat strach, únavu; stálost, odolnost
 sebevláda, sebekázeň - regulace vlastní aktivity
Poruchy vŧle
1. hyperagilnost - zvýšená činnost, překotné jednání, často nerozváţné; nadměrné mnoţství
vůle – hyperbulie
2. abulie - nedostatek vůle, vede ke strnulosti, nečinnosti; pokles mnoţství vůle - hypobulie
3. vynechání vŧle - tzv. záraz, neobvyklé podněty mohou být proţívány s úděsem, jehoţ
výsledkem je vynechání vůle (houknutí auta - strnu a neuskočím)
4. sitofobie - odmítání potravy nebo její části, z jistého úhlu pohledu sem patří i mentální
anorexie a bulimie
30
VÝKONOVÉ VLASTNOSTI OSOBNOSTI
Vlohy
- vrozené anatomicko-fyziologické zvláštnosti člověka, na jejichţ základě se vyvíjejí schopnosti
(vrozené vlastnosti zraku, sluchu). Vrozené vlohy mají snahu uplatnit se, čímţ člověka aktivizují.
Nedeterminují stupeň ani směr rozvoje osobnosti (na základě stejných vloh se rozvíjí různé
schopnosti). Existuje kompenzace jedněch (chybějících) schopností druhými. Jedna vloha můţe
být základem několika schopností.
Schopnosti
- vlastnosti osobnosti, které jsou předpokladem pro úspěšné vykonávání nějaké činnosti. Existuje
rozdíl v kvalitě, rychlosti, lehkosti vykonávání činnosti u různých lidí za stejných podmínek. Před
činností a bez ní se nemohou vyvinout. Vznikají a rozvíjejí se učením, pokud jsou stimulovány na
základě vrozených vloh. Nejsou vrozené a jsou vázány na vlohy.
Stupně schopností - míra rozvoje schopností je různá:
 nadání - souhrn schopností určitého druhu, které umoţňují nadprůměrné výkony v dané
oblasti (herecké - hlas, paměť, mimika)
 talent - mimořádně rozvinutý souhrn schopností, umoţňuje vynikající výkony v oboru
 genialita - mimořádně rozvinutý talent (vrcholná díla)
Druhy schopností
 obecné - podmiňují úspěch v mnoha činnostech, ztotoţňují se s obecnou inteligencí
 speciální - umoţňují vykonávat specifické druhy lidské činnosti (hudební, matematické)
Inteligence
- všeobecná rozumová schopnost; schopnost usuzovat, chápat vztahy a souvislosti, řešit problémy
a předvídat důsledky jednání. Zjišťuje se pomocí inteligenčních testů, výsledek se označuje IQ inteligenční kvocient (něm. psycholog W. L. Stern).


inteligentní chování - člověk se dobře přizpůsobuje situaci, provádí rozumný rozbor, řeší
kreativně situaci
instinktivní chování - u zvířat, můţe se zdát inteligentní, ale při změně podmínek se
nepřizpůsobuje, zůstává stereotypní
Dva druhy inteligence:
-
fluidní inteligence – vrozená, nezávislá na dřívějším učení, proto se během lidského ţivota uţ
nevyvíjí
krystalická inteligence – zaloţena na skutečnostech a vědomostech získaných učením a na
schopnostech je vyuţít
Kreativita (tvořivost)
- zvláštní soubor schopností, které se projevují v hledání a nacházení správného a originálního
řešení. Je ovlivňována prostředím, ve kterém člověk ţije.
Vědomosti
- soustava osvojených názorných představ a slovně vyjádřených pojmů; jsou nástrojem myšlení a
prostředkem rozvíjení osobnosti.
Dovednosti
- vědomosti, které jsme získali ověřováním, opakováním a procvičováním. Jsou potřebné
k vykonávání pracovních a jiných praktických činností, vyuţíváme minulých zkušeností.
Dovednosti chápeme jako nabytou připravenost správně a co nejrychleji vykonávat určitou činnost
(šikovnost, obratnost, správnost, samostatnost, lehkost), např. aplikace matematických vzorců,
krájení mrkve. Podle stupně osvojení činností rozlišujeme začátečníky a pokročilé.
31
Návyky
- zautomatizované vykonávání některých činností (stálým opakováním). Stanou-li se neúčelnými,
pak jejich překonávání je dlouhodobé.
 hlavní znak - bez potřeby uvědomělé kontroly
 význam - ulehčení, urychlení, zkvalitnění činnosti, nevyţaduje intelektovou námahu
(pozornost, myšlení), máme moţnost soustředit se na tvořivou sloţku činnost
AKTIVAČNĚ - MOTIVAČNÍ VLASTNOSTI OSOBNOSTI
Motivace (lat. movere = hýbat)
- aktivita člověka, vyvolaná motivem a končící realizací (uspokojením) motivu. Pod tímto pojmem
chápeme uvědomované i neuvědomované psychické faktory, na jejichţ základě se uskutečňuje
naše chtění a jednání; motivované chování často provázejí silné emoce.
Motiv
- vnitřní hybná síla jednání a chování člověka. Je to vše, co podnítí člověka k tělesné nebo fyzické
aktivitě a udrţuje ho v ní - je to dynamizující činitel.
 impulz - vychází z nitra člověka (nesledovat televizi, uspokojit potřebu hladu)
 incentiv - vychází z okolního prostředí člověka (podněty, stimuly - úkoly, které má člověk plnit
- uvědomění si hrozícího trestu)
Potřeby
- motivační síla; je to nedostatek nebo nadbytek něčeho. Charakterizuje ji celkové napětí se
záporným emocionálním zabarvením a příprava na činnost - pokud je uspokojena, mizí. Stav
nedostatku vychází z pocitu prázdnoty, něco člověku chybí (hlad - potřeba nasycení). Stav
přebytku vychází z pocitu napětí, přetlaku (přebytek energie).
Druhy potřeb:
 biologické (fyziologické) - prvotní, jsou vrozené (potřeba vody, kyslíku, potravy)
 psychické (psychosociální) - druhotné, odvozené, vznikají s rozvojem lidské psychiky
(potřeba bezpečí, štěstí)
 kulturní - vznikají ve vztahu člověk a kultura (potřeba vzdělávat se, učit se, sportovat)
Teorie potřeb
Hierarchie potřeb
Henry Murray (1893-1988)
Abraham Maslow (1908-1970)
Dělení potřeb:
1. primární potřeby (sebezáchovné, zajišťující přeţití jednotlivce i druhu)
- potřeba kyslíku
- potřeba potravy
- potřeba spánku
- sexuální potřeba
2. sekundární potřeby
- potřeba jistoty a bezpečí
- potřeba podnětů, změny a činnosti (malé dítě - stále změna)
- potřeba sociálního styku, porozumění, vzájemné pomoci, afiliace (kamarádi)
- potřeba výkonu a společenského uznání (dobrý výsledek - snaha vyniknout ještě více)
- potřeba poznávat (zájmy)
- potřeba estetická
- potřeba uskutečňovat v ţivotě určitý záměr nebo cíl
Pudy
- vrozená hnací síla k činnosti; je to komplex chování organismu, které se dědí a nutí ho nějak
jednat. Vztah mezi potřebami a pudy není jednoznačně vyřešen.
Základní pudy:
32



pud hladu, pud ţízně, pud bolesti
pud sebezáchovy
pohlavní pud - zachování rodu
Síla pudu je rozmanitá, např. mateřský pud - od nuly aţ k opičí lásce.
Zájem
- trvalé úsilí člověka zabývat se předměty (činnostmi), které ho upoutávají z poznávací nebo citové
stránky. Jsou spojeny s vykonáváním určitých činností, podporují rozvoj osobnosti, vedou ke
zdokonalování vědomostí. Jeho funkcí je plnit úlohu určitého uvolnění, relaxace. Vyznačuje se
výběrovým vztahem k předmětu. Je to velmi silný aktivační činitel.
Zájem se projevuje:
1. úsilím o aktivní střetávání s předmětem zájmu
2. úsilím o dokonalejší poznání, ovládání předmětu zájmu
3. kladným citovým zabarvením
Druhy zájmŧ:
 materiální - usilují o uspokojování materiálních potřeb, často zavrţeníhodné (chamtivost)
 společenské - snaha prospět
 duchovní - touha poznat oblasti přírodního a společenského ţivota
Druhy zájmŧ podle úrovně:
 aktivní - činorodé, člověk sám tvoří
 pasivní - pouze vnímá předměty svého zájmu (sportovní fandovství)
Vlastnosti zájmŧ:
 šířka - mnohostrannost, pestrost (opak - nedostatek zájmů)
 hloubka - určuje míru úsilí, které mu člověk věnuje
 stálost - jak dlouho má člověk zájem
Záliba je vyhraněný, často ústřední zájem.
Sklony
- zaměření člověka k vykonávání určitých činností. Obvykle se vyvíjí ze zájmů, neztotoţňují se
s nimi.
Aspirace (ambice)
- směřování k určitým hodnotám, které jsou ztělesněny ve vytýčených cílech a plánech. Souvisí
s realizací dílčích záměrů (dobře vystudovat školu). Pro osobnost je charakteristická přiměřenost x
nepřiměřenost ambicí.
Cíl - uvědomovaný směr aktivity; cíle jsou různé - něco koupit, napsat atd.
 krátkodobé
 dlouhodobé (naučit se cizí jazyk)
Ţivotní plány
- systém cílů, kterých chce člověk v budoucnosti dosáhnout, odráţejí chápání smyslu ţivota.
Zvyky
- tendence za určitých okolností, v určité situaci nebo v určitém čase vykonávat nějakou činnost.
Pokládají se za neuvědomované aktivační činitele. Tvoří „druhou přirozenost člověka“ - dobře
zakořeněné naučené způsoby chování. Jsou-li dobře upevněné, stávají se vlastnostmi (zvyk
udrţovat pořádek - vlastnost pořádkumilovnost).
33
SEBEREGULAČNÍ VLASTNOSTI OSOBNOSTI
Seberegulace
- schopnost ovlivňovat a usměrňovat své vlastní proţívání a chování a formovat své jednání.
Uskutečňuje se na základě sebeuvědomování, sebepoznávání a sebekoncepce.
A) Sebeuvědomování
- vědomí vlastní individuální existence, projevuje se poznáváním vlastního duševního ţivota
v daném okamţiku. Počátky uvědomování svého proţívání a svého „já“ jsou v dětství (já chci).
Sebeuvědomování je prvním předpokladem autoregulace.
B) Sebepoznávání
- uvědomění si zvláštností svého proţívání a chování, zejména kladů a nedostatků. Uskutečňuje
se prostřednictvím:
 rozboru
 hodnocení
 výsledků činnosti
 hodnocení jinými lidmi
Dochází k sociální interakci člověka - hodnocení jiných lidí nás naučí vyčleňovat a poznávat
lidské vlastnosti. K sebepoznání přispívá sebehodnocení a hodnocení jiných lidí.
C) Sebekoncepce
- sebepoznávání spolu s hodnocením naší osoby jinými lidmi nám umoţňuje utvořit si představu
o sobě (jaký jsem = sebekoncepce). Zahrnuje soubor postojů a hodnot, aspirací a cílů, které
mají slouţit jedinci v řízení sebe sama.
Svědomí
- spontánně (sám od sebe) vznikající vnitřní proces, který odráţí konflikt mezi vnitřními
mravními zásadami člověka a jeho aktuálním chováním a jednáním. Obsah vědomí je různý,
závisí na akceptování morálky, na ideálech. Mechanismus svědomí (hlas svědomí) reguluje
vnitřní harmonii člověka i spoluţití s jinými lidmi.
Sebekritika
- verbalizované sebehodnocení, zejména vlastních nedostatků. Nelze ztotoţňovat se
svědomím, společným znakem je nesouhlas s vlastním chováním. Sebekritika je výsledkem
vlastního záměru - já chci.
Sebevýchova
- cílevědomý, plánovitý a systematický proces formování vlastní osobnosti na základě
vytyčených cílů, které směřují k dosaţení ţádoucích vlastností, chování a jednání.
Sebevýchova je vlastním zásahem do vývoje osobnosti s cílem zdokonalit se.
Prostředky sebevýchovy:
 plán sebevýchovy - vychází z dokonalého sebepoznání, obsahuje krátkodobé a
dlouhodobé cíle, musí být přiměřený
 denní reţim - závisí na věku, na individuálních zvláštnostech
 pravidelná sebekontrola - hodnocení na konci dne, týdne
 konkrétní činnost - v ní se sebevýchova nejúčinněji realizuje (silná vůle - lepší plnění)
Sebepojetí
- psychologický jev, kdy si člověk uvědomuje své vlastnosti, hodnotí je a vytváří si celistvou
představu o sobě (Kdo jsem? Kým se mohu stát?). Je to soubor postojů jedince k sobě. Má tři
sloţky:
 poznávací - sebepoznání
 emočně hodnotící - sebehodnocení
 volní – seberealizace
Součástí sebepojetí je i sociální rozměr - člověk si uvědomuje vztahy ostatních lidí, uvědomuje
si své sociální role.
34
DUŠEVNÍ HYGIENA
Duševní hygiena
- psychologická disciplína, která se zabývá tím, jak si chránit, zachovávat a znovu získávat
duševní zdraví, duševní rovnováhu.
Duševní zdraví
- stav organismu, který předpokládá pohodu tělesnou i duševní, správné fungování nervové
soustavy. Předpokládá i zdraví fyzické. Duševní zdraví je stav, kdy je člověk v pohodě duševní i
fyzické.
Charakteristika duševního zdraví:
- subjektivní spokojenost, štěstí (je podmíněna tělesným zdravím)
- schopnost správně se smát, hodnotit a akceptovat (objektivní sebepoznání,
sebehodnocení, sebepodceňování přináší utrpení, přeceňování konflikty)
- akceptování se - člověk je sám sebou, akceptuje i jiné lidi
- vnitřní autonomie - schopnost řídit se ve svém chování vnitřními kritérii, řídit sebe samého,
narůstání sebedůvěry, nezávislí lidé snesou určitou dávku odmítání a nepopulárnosti,
citově příliš nezávisí na jiných lidech, věcech
- adekvátní vnímání reality - správné vidění světa, reálně, bez deformací
- sociální adaptace - správné zařazení do společnosti, pocit příslušnosti ke skupině,
schopnost vytvářet si vztahy
- smysl pro krásu
- smysl pro etiku, svědomí
Kritéria duševního zdraví
 subjektivní sebeuspokojení
 správné sebehodnocení a hodnocení druhých
 pocit identity
 schopnost seberealizace, přiměřená aspirace
 odolnost vůči stresu
 tvořivost
 adaptace na vnější podmínky
 zdravé sebevědomí
Faktory ovlivňující duševní zdraví
 makroprostředí (ekonomické, politické, kulturní podmínky ţivota ve společnosti)
 tělesné faktory (tělesná cvičení, sport)
 rodina, manţelství (vztahy bez váţných konfliktů, bez váţné dlouhodobé zátěţe, vnější
harmonie ovlivňuje harmonii vnitřní)
 vrstevníci
 bydlení (anonymní bydlení v panelácích)
 ţivotospráva
 přírodní podmínky (klimatické podmínky, industrializace společnosti a její negativa)
 správný denní řád (čas pro práci, odpočinek, spánek):
- pracovní prostředí (osvětlení, barva, hluk, teplo)
- odpočinek (regeneruje duševní a tělesné síly)
- spánek (6 - 8 hodin)
- správné hospodaření s časem (pozor na časovou tíseň)
- vytvoření pravidelného denního rytmu
 škola
Psychohygiena
Psychohygiena je obor, který se zabývá rozvojem a podporou duševního zdraví, prevencí
duševních poruch a nemocí, opatření a postupů.
35
Postupy:
 ţivotospráva
 zdravotní výchova
 poradenství
Hygiena spánku
Zabývá se zásadami zdravého spánku a reţimu spánku a bdění. Potřeba spánku je individuální,
norma mezi 5-10 hodinami, souvisí také s věkem.
- špatná hygiena spánku - reţim v práci, ţivot ve stresu, uţívání léků, změny časových
pásem
- nespavost (insomnie) - člověk nedokáţe rychle usnout a ráno vstát osvěţen
Duševní poruchy
- změna některého psychického jevu, která se projevuje v chování a proţívání jedince a
komplikuje vztahy s okolím.
1. psychóza - těţká duševní choroba, kdy člověk ztrácí kontakt s realitou, kdy vnímání,
proţívání, vůle nejsou deformovány, kdy chybí vědomí nemoci (schizofrenie, deprese,
paranoia, bipolární afektivní porucha – dříve maniodepresivní psychóza)
2. neuróza - psychická porucha, která vyplývá ze stresující situace (konfliktní vztahy). Znakem
je vysoký pocit úzkosti, nepříznivá ţivotní situace, intenzivní strach z něčeho. Projevuje se
pláčem, smutkem, třesem, myšlenkami na sebevraţdu.
3. psychopatie - nevyváţená, nevyrovnaná osobnost, projevuje se od podivínství aţ
k násilnému chování
4. oligofrenie - slabomyslnost, intelektová porucha, dnes moderněji označováno jako
mentální retardace; níţe uvedená klasifikace se jiţ nepouţívá
A. debilita - IQ 52 - 67, neschopnost samostatné činnosti
B. imbecilita - IQ 36 - 51, naprostá negramotnost
C. idiocie - IQ 10 - 35, neschopnost mluvit, ani rozumět
5. mánie - duševní porucha charakterizovaná expanzivní, často iritabilní náladou.
Diagnosticky se objevuje jako manická epizoda. Nejčastěji bývá spojena s depresí; pokud
se v rámci deprese vyskytne alespoň jedna manická epizoda, bývá diagnostikována
bipolární afektivní porucha (dříve maniodepresivní psychóza).
Symptomatika: Projevy jsou v podstatě opakem deprese. Nálada bývá nadnesená,
expanzivní. Myšlení a psychomotorika bývají urychleny, často dochází k impulsivním
rozhodnutím, které mohou mít závaţné následky (nerozváţné utrácení, ničení starých a
navazování nových vztahů, výpověď v práci atd.). V tělesné oblasti dominuje sníţená
potřeba spánku, zvýšená energie a zanedbávání somatických obtíţí.
Hypomanie je mírnou formou; tato nijak výrazně nenarušuje psychosociální fungování jedince. Je charakterizována
mírně nadnesenou náladou, která trvá minimálně čtyři po sobě jdoucí dny, zvýšenou energií, aktivitou a pocitem
zvýšené výkonnosti.
Mánie – zvýšená nálada aţ vzrušení trvá více neţ týden, dochází k myšlenkovému trysku, zvýšenému sebevědomí a
ztrátě sociálních zábran a riskantnímu jednání.
Mánie s psychotickými příznaky často vyţaduje hospitalizaci. Jsou přítomny bludy a halucinace. Tato forma
postihuje zhruba třetinu nemocných. Bludy bývají expanzivní, náboţenské, erotomanické apod. („jsem Jeţíš“, „miluje
mě Karel Gott“).
Obsedantně-kompulzivní porucha – patologicky nutkavé jednání, má dvě sloţky, obsesi a kompulzi
a) obsese = nutkavé vtíravé pocity a myšlenky, člověk si je vědom jejich nesmyslnosti, ale nemůţe si pomoci (zavřel
jsem doma plyn? zamknul auto? nenechal rozsvíceno?)
b) impulze = vyvolané chování – opakované návraty např. domů zkontrolovat, zda je zamčeno nebo zhasnuto
36
Nepříznivé či nepříjemné duševní stavy
A.
Únava - sníţení schopnosti vykonávat činnost, je provázena zhoršeným vnímáním,
sníţenou pozorností, nechutí, nejistotou, bolestí hlavy.
Únavě je moţné předcházet:
- střídáním činností (učím se Č, pak M - zapojuji různé části mozku)
- přestávkami (10 - 15 minut)
- pravidelností činnosti
- relaxačními technikami (dlouhý spánek, jóga, autogenní trénink, relaxace - techniky
uvolňování, kdy po krátkém vědomě navozeném uvolnění se vrací duševní a fyzické
síly)
B.
Tréma - nepříznivý pocit před podáním nějakého výkonu (vystoupení před publikem,
před zkouškou). Jde o mobilizaci organismu, nepříjemné pocity mizí se zahájením
činnosti. Člověk je neklidný, nervózní, nepozorný, má pocit naprostého prázdna. Při
neúspěchu se tréma stává strachem z vlastní neschopnosti, je obavou z neúspěchu.
Únavou, nevyspáním, přepracovaností a také nadměrným přeceňováním významu
události se tréma zvyšuje. Tréma snadno vzniká tam, kde si málo věříme.
Zvládání trémy:
- relaxační cvičení
- posilování sebedůvěry
ZÁTĚŢOVÉ SITUACE
Frustrace je psychický stav a chování člověka, které nastává v důsledku blokování moţnosti
uspokojit potřeby nebo dosáhnout vytčeného cíle. Je to stav zklamání, na cestě k cíli se
vyskytne překáţka, která oddálí nebo znemoţní cíl dosáhnout (jednání jiné osoby, stydlivost).
Frustrace můţe vést k regresi - cesta zpět k méně zralému chování (u dítěte), k fixaci stereotypní forma chování, která sniţuje úzkost.
Frustrační tolerance: různá odolnost proti frustraci, schopnost snášet frustrační stav, odolávat
frustračním vlivům.
Dva druhy frustrujících situací:
 vnější překáţka - ujel nám vlak, zákaz jít na rande
 vnitřní překáţka - morální zábrana (vzít si něco bez dovolení)
Reakce na frustraci, kterou jedinec nedokáţe vyřešit:
 útěk do fantazie
 agrese - vandalismus
 apatie, rezignace
 regrese – méně zralé chování
 projekce - vinu a zodpovědnost hledá u druhých
 vytěsnění - potlačení
Deprivace je psychický stav, který vzniká tehdy, kdyţ člověk chronicky neuspokojuje své
potřeby nebo nedosahuje vytčených cílů. Je to strádání, ztráta něčeho, co organismus člověka
potřebuje.
Druhy deprivace:
 biologická - nedostatek potravy, tepla
 motorická - nemoţnost přiměřeného pohybu
 sociální - ztráta sociálních kontaktů
 citová - neuspokojování potřeby lásky a jistoty
 spánková - delší stav bdělosti bez spánku
Deprivační syndrom vzniká, je-li strádání silné a probíhá-li v prvních měsících či létech ţivota
dítěte. Má dvě podoby:
37


pasivní - zaraţené dítě, apatické, opoţděný vývoj
aktivní - ţivé aţ vlezlé dítě, agresivní, hlučné
Stres je zatěţování organismu, které můţe být přiměřené a nepřiměřené. Tlak na dosaţení cíle
je tak silný, ţe zpravidla zablokuje jeho dosaţení. Na základě podnětu se organismus snaţí o
adaptaci, nepodaří-li se, přechází ve vyčerpání. Reakce vyvolává fyziologické změny - zvýšení
srdeční činnosti, tlaku.
Stresová tolerance: schopnost zvládnout stresovou situaci s následným uvolněním
Stresory - faktory vyvolávající stres
EUSTRES – stres s pozitivními účinky na člověka
DISTRES – stres s negativními účinky na člověka
3 fáze adaptace na stresor: poplach → rezistence → vyčerpání
Reakce na konflikt
 reakce trestající navenek - přenášíme vinu na jiné osoby a věci (hněv, zlost, vraţda
partnera)
 reakce trestající dovnitř - agresivita vůči sobě, výčitky svědomí, pocit viny (sebevraţda)
 netrestající reakce - podceňování neúspěchu (útěcha v alkoholu)
Postup řešení konfliktu
 nepřipustit reakci na konflikt (oslabuje motivaci řešení)
 potlačit „citový tlak“, řídící úlohu přenechat myšlení
 racionalizace konfliktu - pochopení podstaty, rozbor
 změna postoje k motivům, cílům jednání
 objektivní sebepoznání
PSYCHOLOGICKÉ PORADENSTVÍ
1)
2)
3)
4)
5)
Psychologické poradny
Pedagogicko-psychologické poradny
Linky důvěry
Mediátoři
Školní psycholog
38
VÝVOJOVÁ PSYCHOLOGIE
Ve vývoji člověka nedochází pouze ke změnám kvantitativních vlastností (věk, výška), ale také
kvalitativních, dochází ke změnám lidské osobnosti.
Jean Piaget - kognitivní teorie - člení lidský ţivot podle poznávacích procesů:
1. etapa senzomotorické inteligence (od narození do asi 1,5 aţ 2 let)
- hlavní je vnímání a pohyb, rozvoj záměrného jednání (plácání do chrastítka - zvuk)
2. etapa symbolického a předpojmového myšlení (asi do 4 let)
- uţívání symbolů (krmí panenku), slova označují jen předpojmy (určitý pes, ne jako druh)
3. etapa názorného myšlení (4 - 7 aţ 8 let)
- schopnost vyjádřit slovy pojmy, ale pouze základní; myšlení jen na základě názorného poznání
4. etapa konkrétních operací (7 aţ 8 let - 11 aţ 12 let)
- myšlení respektuje zákony logiky, základní myšlenkové operace, stále přetrvává názorné vnímání
5. etapa formálních operací a abstraktního myšlení (11-12 let, v dospělosti)
- intelekt na úrovni, aby bylo moţné vyuţívat abstraktní myšlení
Erik Erikson - jeho koncepce psychosociálního vývoje vychází z předpokladu, ţe člověk musí na kaţdém stupni
vývoje vyřešit tzv. psychosociální konflikt. Jestliţe jedinec tento konflikt úspěšně zvládne, vývoj pokračuje dál, při
neúspěchu je vývoj ohroţen a destabilizován. Lidský ţivot rozděluje do osmi vývojových etap doprovázených krizemi.
První rok ţivota:
základní dŧvěra proti základní nedŧvěře
Batolecí období:
autonomie proti studu a pochybám
Předškolní věk:
iniciativa proti pocitŧm viny
Mladší školní věk:
snaţivost proti pocitŧm vlastní méněcennosti
Dospívání:
hledání identity proti pocitŧm nejistoty ve vztahu ke své roli
Mladá dospělost:
intimita proti pocitŧ izolace
Střední/pozdní dospěl.: generativita (plození a výchova) proti pocitu stagnace
Stárnutí a stáří:
integrita já proti zoufalství.
asi 0-1 rok
asi 1–3 roky
asi 3-6 let
asi 6-12 let
asi 12-19 let
asi 19-25 let
asi 25-50 let
asi od 50 let
PRENATÁLNÍ OBDOBÍ (od oplození vajíčka do porodu)
1. blastemové období: od oplodnění do prvního srdečního projevu (konec třetího týdne)
2. embryonální období: 4. týden - konec 4. měsíce (rychlý růst zárodku, základy
jednotlivých orgánů)
3. fetální období: 5. měsíc - porod (orgány začínají projevovat svoji funkci)
Perinatální období = těsně před porodem, porod a těsně po porodu
Vývoj plodu je úzce spjat s organismem matky, proto se různé vlivy přenášejí skrze organismus
na jeho somatickou i psychickou oblast, mohou jej poškodit a způsobují defekty (cigarety,
alkohol, drogy, stres, atd.)
NOVOROZENEC (do 1-2 měsíce)
- z CNS je plně funkční pouze prodlouţená mícha = řídí základní ţivotní funkce.
- novorozenec je vybaven pouze základními nepodmíněnými reflexy (hledací, sací,
polykací, vyměšovací, obranný, orientační, úchopový, polohový aj.)
- unavitelnost nervových buněk => 20 hodin spánku denně (probouzí se 7x - 8x z hladu
nebo pocitů vlhka)
Poznávací funkce:
Hmat - spouští Robinsonův úchopový reflex (sevření prstů vloţených do dlaně)
Signál porušené rovnováhy - Moroův reflex (rozhození paţí a jejich následné sevření)
Chuť - částečně funkční (preferuje sladké podněty)
Čich - aţ po 2 dnech (nejprve pachy, později vůně)
Sníţené vnímání bolesti
Zrak - aţ po 1 týdnu odvracení od silnějších podnětů, osoby registruje aţ po 1 měsíci
Sluch - funkční několik dní po narození, ale soustředění na zvuky aţ po 1 měsíci (hluboký zvuk
uklidňuje, vysoký leká)
39
Proţívání:
- je sociálně naivní, ale ne sociálně slepý (odráţí jisté sociální signály - velmi jemná
interakce dítě - matka na základě vcítění)
- kritická senzitivní mateřská perioda (zavádění roomin - in = umoţnění permanentního
kontaktu s matkou, ale nezahlcovat = apatie; nedostatek interakce = opoţďování a
narušení vývoje)
KOJENEC (do 1 roku)
- vývoj pohybů probíhá odshora dolů:
3 měsíce - zvedání hlavy
½ roku - sed
7. - 8. měsíc - lezení
1 rok – chůze
Poznávací funkce: kvalita smyslů se zlepšuje
Zrak - 4. měsíc: dítě přímo pozoruje své okolí a dění
Sluch – 2.-3. měsíc: vzniká tzv. sluchová dominanta (dítě vyhledává zdroje zvuku)
Trojrozměrné vnímání tvarŧ
Polysenzorická identifikace = dítě vnímá předmět více smysly. Vytváří se povědomí trvalého
předmětu (věc existuje, i kdyţ ji nevnímá).
Pozornost - zraková a sluchová dominanta (na základě pátracího reflexu), velmi krátká stabilita
Paměť - charakter znovupoznání, úzký okruh jevů, po ½ roku – pamatuje si 2-3 dny
Řeč - práh rozumění a práh mluvení (1 slovo, slabiky, brumlání) se prolínají (mluvení nemusí
znamenat rozumění a naopak)
Myšlení - funkční asimilace (přizpůsobení si okolí svým potřebám), rozvoj myšlení
Proţívání:
- sebeuvědomování = vědomí vlastního těla (tahá se za vlasy), později se sleduje
v zrcadle
- centrální postavení = citové procesy (spontánní úsměv, hněv, strach ...) slouţí ke
kontaktu s lidmi
- kromě afektivnosti se začínají objevovat stabilnější nálady
- v druhé polovině roku je dítě sociálně aktivní
BATOLE (1. aţ 3. roky)
- dítě je velice egocentrické (vše hodnotí z pozic vlastního přání)
- hra - děti s oblibou napodobují, kolem 2. roku si začíná hrát a druhými dětmi (vedle sebe,
ne spolu), destrukční prvky (něco postaví a hned to zničí)
Poznávací procesy:
- vnímání se dále zjemňuje a zpřesňuje, vjemy jsou ale schematické a obsahově chudé
Pozornost - při hře 1-2 roky: 21 minut, 2-3 roky: 27 minut, úmyslná pozornost: bezděčnost a
těkavost
Paměť - bezděčné mechanické vštěpování a vybavování, převládá krátká latence (několik dní)
= vzpomínky na toto období jsou vzácné a kusé, na konci období = slovní zásoba cca 1000 slov
Řeč - nejprve slovověty, poté jednoduché věty, teprve později gramaticky správné vyjádření,
často přetrvávají potíţe s výslovností (šišlání a ráčkování je do tří let běţné)
Představy - dosud nezpřesněné a bez detailu
Myšlení - předpojmové a symbolické myšlení (vidí slimáka a ztotoţňuje ho s tím, kterého vidělo
jindy), usuzování = prelogické (s příměsí fantazie)
Rozvoj vŧle
Proţívání:
- rozvoj „jáství“ - dítě si uvědomuje samo sebe, označuje se křestním jménem = silný
egocentrismus
- citové proţívání je stále dominantní
- dítě fixováno na matku a na odloučení reaguje:
40
-
1. fáze = fáze protestu (křičí a volá matku)
2. fáze = fáze zoufalství (ztrácí naději, křičí méně, odmítá kontakt s jinými)
3. fáze = fáze odpoutání (schopnost připoutat se k jinému)
ţárlivost - zvlášť při narození sourozence
PŘEDŠKOLNÍ VĚK (4 - 6 let)
- změny jiţ nejsou tak bouřlivé jako v předcházejících obdobích; dítě navštěvuje mateřskou
školu = učí se komunikovat s jinými dětmi
- zpřesňuje se jemná motorika - učí se novým dovednostem (kreslení, stříhání, zavazování
bot)
- hlavní náplní dne je hra (patří sem také kresba a pohádky)
Poznávací procesy:
Vnímání - globální, neanalytické (pouze celkový dojem), vnímá především předměty a činnosti
(ne vztahy), problémy s proměnlivostí časových vztahů (plete si dnes, včera, zítra)
Pozornost - stále přelétavá (u hry vydrţí 1-1,5 hodiny)
Paměť - stále nespolehlivá, učení je bezděčné a mechanické
Návyky - vznikají opakováním úkolů
Bohatá dětská fantazie (nelze brát jako lhaní)
Myšlení - opouští předpojmové myšlení - rozvoj názorného myšlení
Proţívání:
- sebeuvědomování - uţívá 1. osoby a zajímá ho i vlastní hodnocení
- formuje se svědomí (nahodile, nesystematicky)
- završení období - školní zralost (soubor poţadavků v oblasti tělesné, duševní a sociální)
MLADŠÍ ŠKOLNÍ VĚK (6-11 let)
- vstup do školy - důleţitý mezník, do 8 let - naivní realismus (nekritické přijímání informací)
- školní práce - nutná přiměřenost, jinak hrozí:
podnětová deprivace (nedostatek podnětů)
supersaturace (přetěţování)
Poznávací procesy:
Pozornost - 7-10 let = 20 aţ 30 minut, 11 let = 40 minut
Paměť - nejen mechanická, ale také rozvoj logické paměti
Myšlení - zapojování myšlenkových operací (analýza, syntéza)
Náplň dne - rozdělena na práci školní a mimoškolní
Citová stránka - dítě jiţ není fixováno jen na matku a rodinu - osamostatňuje se (vliv
vrstevnických skupin, školy), důleţitou roli hrají úspěchy a neúspěchy
Konec období = prepuberta (jasně si uvědomují sexuální role)
- v 8 letech si hrají děvčata a chlapci společně
- 8-10 let se sdruţují odděleně
PUBERTA (10. a 11. - 14. a 15. rok)
- puberta (dospívání) = tělesný a duševní vývoj do ukončení pohlavní zralosti
- pohlavní rozdíly mezi chlapci a dívkami, individuální odlišnosti
- prepuberta = přípravná fáze puberty
- v celkovém psychickém vývoji rozdíl 2 roky ve prospěch dívek
Prepuberta:
Tělesná oblast - změny tělesných proporcí (růst končetin) - rychlý růst = nemotornost,
disharmonie pohybu (sladění a harmonie aţ ke konci puberty), změna výrazu tváře
Psychická oblast - vyrovnání se s vlastním „já“, vyrovnání se s morálními a sociálními danostmi
Puberta:
Tělesný vývoj
- tzv. druhá tvarová přeměna
41
pohlavní diferenciace (dozrávají pohlavní orgány, druhotné pohlavní znaky, výrazná
úloha endokrinních ţláz a hypofýzy - produkce hormonů)
- tento vývoj vrcholí pohlavním dozráním a schopností plození
Duševní vývoj
- aktivita dospívajícího, duševní rozkolísanost, nevyrovnanost a přecitlivělost
- období „druhého vzdoru“ (prchlivost, vzdorovitost, odmítání poslušnosti)
- hyperkritičnost, černobílé vidění světa
- „já“ se silně prosazuje vůči dospělým
-
ADOLESCENCE (15. a 16. - 18. a 21. rok)
- začíná ukončením pohlavního dospívání a končí nástupem dospělosti
- období biologických a fyziologických změn, které vedou k úplné tělesné dospělosti
- dotváří se psychická stránka osobnosti - rovnováha mezi vnitřním světem a sociální
interakcí s vnějším světem
Nejdůleţitější body ve vývoji adolescenta:
- celkové emocionální dozrávání (emocionální rovnováha, bezkonfliktnost)
- ustálení zájmu o druhé pohlaví (dosaţení sexuální zralosti)
- společenské dozrávání
- vymanění se z domácího dohledu (odpoutání se od rodičů)
- dozrávání intelektu, výběr povolání
- vyuţívání volného času
- filozofie ţivota (zvýšení zájmu o tyto otázky)
MLADŠÍ DOSPĚLOST (20 - 30 let)
- dosaţení vrcholu fyzické výkonnosti
- vrchol schopností a způsobilostí
- zájmová činnost se stabilizuje a prohlubuje
- prosazování vlastní osobnosti v profesionální činnosti (touha po profesionálním vzestupu
- zejména u muţů)
- plné začlenění do společenských vztahů
- vytyčení celoţivotních perspektiv
- vstup do manţelství, zakládání rodiny
STŘEDNÍ DOSPĚLOST (30 - 45 let)
- stabilizace ţivotního procesu
- vyvrcholení tvořivosti a sebejistoty
- upevnění charakteru
- ustálení mravního zaměření a světonázorového přesvědčení
- člověk se stává plně zodpovědným za své jednání
- intelekt a vůle mají předpoklady kontrolovat emoční a etický systém (ne vţdy ţádoucím
způsobem - drogy, alkoholismus, hazard, příţivnictví, podvody)
- oblast inteligence a učení: větší zdrţenlivost při rozhodování, zpomalení tempa při
řešení problému - tyto okolnosti vyvaţují bohatší vědomosti, zkušenosti a profesionalita
- negativní projevy: hazardování se zdravím (ponocování, alkohol, kouření, enormní pití
černé kávy, léky, špatná ţivotospráva)
- zodpovědné pracovní a společenské postavení - náročné na psychickou zdatnost (nutná
psychohygiena)
POZDNÍ DOSPĚLOST (45 - 60 a 65 let)
- člověk překračuje vrchol výkonnosti - na druhé straně větší promyšlenost a přesnost
pracovního a myšlenkového výkonu
- intelektuální schopnosti zůstávají na vysokém stupni - myšlenkové pochody se jiţ
nevyznačují rychlými nápady a originalitou
- velké mnoţství ţivotních zkušeností - vliv na celkový ráz osobnosti
- klidnější sociální reakce (menší impulzivnost)
- sniţuje se ţivotní dynamika, sniţování paměťových schopností
42
- ochabování volních projevů
- klimakterium: fyziologické a psychické změny osobnosti (pouze u ţen) - náhlé pocení,
zrudnutí, bolest u srdce, stavy úzkosti, zimomřivost, nespavost; psychická oblast: pocity
beznaděje, ztráta ţivotního optimismu a osobních hodnot, podráţděnost
- psychické klimakterium (u muţů): ochabování psychických i fyzických sil, duševní krize,
beznadějné a trýznivé myšlenky; fyziologické znaky u muţů souvisí především s vlivem
na muţskou pohlavnost
- měnící se vnější znaky a celkový vzhled postavy
- odchod do důchodu (důleţité rozhodnutí - psychická zátěţ)
STÁŘÍ (od 60 a 65 let výše)
- úbytek fyzických a psychických sil znemoţňuje jedinci podávat plné výkony v procesech
tělesné a duševní práce
- celkové tělesné změny
- změny senzorického vnímání: sniţování zrakové ostrosti, oslabování sluchu, změny
chuti a čichu, apod.
Pět způsobů vyrovnání se se stárnutím a stářím:
1. konstruktivní strategie - člověk je stále aktivní a má radost ze ţivota
2. strategie závislosti - sklon k pasivitě a závislosti na druhých
3. obranná strategie - zvýšená aţ přehnaná aktivita a hlučnost, která má tlumit myšlenky
na vlastní potíţe, na krátící se ţivot a smrt
4. strategie hostility - rozzlobený postoj k druhým lidem, jiné obviňují ze svých vlastních
potíţí
5. strategie sebenenávisti - člověk obrací nenávist a zlobu vůči sobě, je plný
sebeobviňování
- tyto způsoby se můţou prolínat (nelze jednoznačně zaškatulkovat)
43