generál humberto delgado – hrdina rezistence, oběť salazarismu

Transkript

Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *
GENERÁL HUMBERTO DELGADO – HRDINA REZISTENCE,
OBĚŤ SALAZARISMU
Jan Klíma
Narůstání opozice proti režimu osobní moci Antónia de Oliveiry Salazara bylo po
druhé světové válce v Portugalsku nejprve patrné při prezidentských volebních kampaních, až
později za koloniální války v Africe. Demokratizační vlna po triumfu spojenců v druhé
světové válce donutila diktaturu povolit alternativní volby prezidenta republiky, který měl
podle ústavy vyšší pravomoc než předseda Rady ministrů (Salazar). V prvních prezidentských
volbách v únoru roku 1949 kandidoval za opozici reformní guvernér Angoly a protagonista
neúspěšného pokusu o státní převrat ze srpna 1945 generál Norton de Matos; brzy však pod
tlakem odstoupil, a tak vlastně umožnil znovuzvolení Óscara Carmony. „Období Nortona de
Matose“1 tedy nepřineslo žádný hmatatelný výsledek. Po Carmonově smrti 18. dubna 1951 se
v červenci 1951 opakovalo odstoupení kandidáta opozice, jímž byl tentokrát kontraadmirál
Quintão Meireles. Prvním statečným, který setrval při pokusu postavit se neperspektivnímu
systému, se tak stal až v roce 1958 Humberto Delgado. Jeho prezidentskou volební kampaní
začalo období, kdy politická opozice všech ideových zaměření začala cílevědomě usilovat o
svržení diktatury.
Důstojník
Humberto Delgado2 se narodil na sklonku monarchistické éry ve vojenské rodině.
Otec, od roku 1912 velitel dělostřelecké divize, předurčil také synovi vojenskou kariéru.
Během studií ve vojenském gymnáziu (Colégio Militar) a při kadetní praxi u 8. pluku
dělostřelectva v Abrantesu roku 1922 zažíval Humberto Delgado hlubokou krizi oslabené
republiky projevující se mimo jiné úpadkem armády a chaosem ve společnosti. Absolvoval
poté Vojenskou akademii a v letech 1926-1928 přešel od dělostřelectva k letectvu. Právě 28.
1
Termíny „období Nortona de Matose“ a „období Humberta Delgada“ používá jako charakteristiku určitých fází
antisalazaristické rezistence generál Pedro Pezarat CORREIA například ve své knize Questionar Abril (Lisabon
1994, s. 93 an.)
2
Opíráme se zde především o knihu dokumentárních textů, které vybrali Iva Delgado a António de Figueiredo a
vydali pod titulem Memórias de Humberto Delgado (Lisabon 1991). Faktografii odtud a z jiných zdrojů použil
Jan Klíma pro stať Případ generála Delgada, In Studie z dějin Portugalska a portugalského zámoří, Edice
Prométheus, svazek 31, Hradec Králové : Gaudeamus, 1999, s. 107-115.
http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
května 1926 došlo k vojenskému antiparlamentárnímu převratu, do něhož se Delgado aktivně
zapojil.
Delgado uveřejňoval od svých 21 let odborné články v armádních časopisech, na
počátku 30. let se zajímal o vysokoškolské studium. Zároveň se stal nejmladším členem
generálního štábu armády a byl pověřen funkcí technického konzultanta pro organizační
přípravy ustavení vojenské jednotky rychlého zásahu určené k potlačování vnitřních
nepokojů. V té době se dotvářel autoritativní systém. António de Oliveira Salazar, který se
roku 1928 chopil klíčového ministerstva financí, převzal roku 1930 na čas také resort kolonií,
roku 1932 premiérský úřad a 11. dubna 1933 vnutil národu ústavu „Nového státu“. Totalitní
systém opřený o zdánlivě nevýbojnou osobnost premiéra dokázal zlikvidovat projevy
demokratické, armádní i levicové opozice a upevnil se po zřízení Národního svazu (União
Nacional) a po ustavení dalších masových, militaristických a korporativistických organizací.
Je třeba podotknout, že ve 30. letech byla diktatura chápána jako východisko z chaosu „staré
republiky“, z finančních potíží a z nic neřešících politických diskusí.
Také proto se do ní integroval H. Delgado. Roku 1938 se jako důstojník letectva
podílel na dlouhodobé vojenské inspekční misi do afrických kolonií, která měla navrhnout
zlepšení tamních neuspokojivých poměrů. Tehdy poznal brutalitu koloniální správy v Angole,
Mosambiku a São Tomé. Ačkoli je možné v jeho Pamětech3 číst otřesné epizody, při samotné
inspekci neprotestoval proti přehmatům správy, nuceným pracím ani obecné zaostalosti
zámoří.
První zahraniční zkušenosti získal Delgado, když ho ministr obrany Santos Costa
koncem roku 1941 pověřil obhlídkou Azorských ostrovů, o které jako o výhodnou vojenskou
základnu uprostřed Atlantiku jevily zájem Velká Británie i USA. Delgado, reprezentant
neutrálního Portugalska, misi uzavřel v Londýně předložením souhrnné zprávy známé jako
Delgado´s Blue Report.4 Měl do konce války ještě několik příležitostí spolupracovat s Royal
Air Force a tak podpořit vítězství spojenců.
V roce 1944 se Humberto Delgado stal generálním ředitelem civilního letectva.
Koncem roku 1946 tuto funkci složil a příštího roku se stal zástupcem Portugalska v ICAO
(Mezinárodní organizace civilního letectví) sídlící v Kanadě a potom leteckým přidělencem u
NATO služebně dislokovaným ve Washingtonu. Protože tam pracoval s generály a admirály,
hleděl posílit vlastní prestiž studiem Vysoké vojenské školy (Altos Estudos Militares).
Z nadhledu sledoval, jak diktatura po válce pozbyla důvodu k existenci a jak se salazaristický
3
4
Memórias… s. 56-58.
Roku 1956 ji NATO vydalo ve Washingtonu pod titulem The Azores in the Strategy of the Atlantic.
režim kompromituje v zahraničí i ve vlastních armádních kruzích zaostalostí, negramotností a
perzekuční šikanou různých odpůrců.
Prezidentské volby z let 1949 a 1951 přes všechen neúspěch opozičních kandidátů a
nekontrolovatelné machinace Salazarovy mašinérie ukázaly, že by mohly být cestou
k vyjádření alternativního názoru, pokud by za opozici kandidovala osobnost dostatečně
razantní, důvěryhodná a přijatelná pro dosud příkře rozdělenou levici a demokratickou
pravici. Takovou osobností se měl stát právě Humberto Delgado.
Prezidentská kampaň 1958
V květnu roku 1956 dostal generál Humberto Delgado anonymním listem první
nabídku opozice, aby „organizoval hnutí“. V září roku 1957 se ze služebního pobytu v cizině
vrátil do Portugalska, v říjnu převzal funkci generálního ředitele civilního letectva. To už měl
za sebou několik kontaktů se známými oponenty premiéra Salazara, jmenovitě s Henrikem
Carlosem Galvãem, pronásledovaným pro skandální zprávu o přehmatech v Angole, a
s levicovým politikem Antóniem Sérgiem. Politická policie PIDE monitorovala tyto styky
prostřednictvím svého agenta Rodriga de Abreu.5 Na zahraničních cestách na jednání o
letectví byl Delgado ve Francii a v Ženevě kontrolován a v Madridu odposloucháván.
Počátkem roku 1958 stál před dilematem, zda zvolí pokračování kariéry opřené o loajalitu k
Salazarově vládě, nebo zda se riskantně ztotožní s opozicí. Rozhodování netrvalo dlouho:
Delgado souhlasil s tím, že ho opozice bude nominovat jako svého kandidáta do voleb
prezidenta republiky.
Volební kampaň otevřel generál Delgado senzačně. Na tiskové konferenci dostal 10.
května 1958 otázku, co udělá se Salazarem v případě, že bude zvolen prezidentem. Bez
váhání odpověděl: „Samozřejmě ho propustím.“6 Vzápětí generál 18. května 1958 vydal
rozsáhlé provolání k národu. Zdůraznil v něm hlavní rysy svého programu: lidská práva,
demokratizaci a reformy. Byl to senzační průlom do salazaristické strnulosti a oba tyto
okamžiky učinily z opozičního kandidáta národního hrdinu. Dvaapadesátiletý Delgado,
důstojník v aktivní službě, měl nyní i z objektivního hlediska větší šance než dříve mnohem
starší penzionovaný Norton de Matos. Navíc ztělesňoval kontinuitu demokratické opozice
proti vojenskému a poté osobnímu režimu, která se právě v některých armádních kruzích
zřetelně projevovala už od roku 1927.
5
6
Srv. Ignaťjev, O. Konspiracija protiv Delgado. Istorija odnoj operacii CIA i PIDE. Moskva 1987
Memórias…, s. 99.
Jakmile Delgado přitáhl pozornost, začala diskuse v rozdělené opozici, zda je generál
ideálním protipólem oněch důstojníků, kteří jako Óscar Carmona nebo Craveiro Lopes
podporovali v prezidentském úřadě Salazarovu diktaturu. Komunisté předhazovali Delgadovi
dosavadní kolaboraci s režimem, navíc šířili podezření, že Delgadova kandidatura byla
připravena na britském a americkém velvyslanectví v Lisabonu.7 Salazaristé naopak
generálovi vyčítali, že nikdy proti komunistům nevystoupil. Delgadův minimální program8
nevyhovoval příliš těm opozičním skupinám, které trvaly na násilné cestě ke změně režimu.
Výbuch celonárodních sympatií provázející Delgadovu volební kampaň však výtky vůči
Delgadovi utlumil a drtivá většina domácích i exilových antisalazaristických proudů začala
Delgada podporovat. Dohodou z Cacilhas9 odstoupil z kampaně levicový kandidát Arlindo
Vicente a generál Humberto Delgado se tak stal jediným představitelem všech opozičních
směrů.
Na jedné straně se režim kompromitoval sérií zásahů do registrace voličů, průběhu
voleb a pak i sčítání hlasů, navíc dlouho hledal vlastního kandidáta, jímž se nakonec stal
nepříliš známý admirál Américo de Deus Rodrigues Tomás (Thomaz). Na druhé straně
probíhala Delgadova kampaň triumfálně ve všech městech a místech, kde se „nebojácný
generál“ (general sem medo) objevil.
Výsledek 22, 5 % získaných hlasů v prezidentských volbách 8. června 1958 sice znamenal
nečekaný úspěch, ale byl zřejmě zfalšován tak, aby do úřadu s formálně nejvyššími ústavními
pravomoci mohl nastoupit Salazarův muž a generační souputník Américo Tomás. Vlna
politických stávek po celé zemi protestovala ještě v červnu proti volebnímu podvodu a
ukázala Delgadovi, že by se mohl opřít o nejširší vrstvy při případném pokusu o násilnou
formu změny režimu. K rozkolu došlo dokonce i v církvi, když biskup z Porta António
Ferreira Gomes napsal 13. července Salazarovi zdrcující kritiku portugalských společenských,
kulturních a náboženských poměrů; Ferreira Gomes musel odejít do exilu, za diktaturu se
postavil kardinál patriarcha lisabonský a Salazarův dlouholetý osobní přítel Manuel
Gonçalves Cerejeira. Sám Salazar se nebývalého nárůstu opozičních nálad zalekl a brzy dal
změnit volební systém tak, aby napříště prezidenta republiky volil úzký okruh volitelů.
Delgado založil 18. června ze svého volebního tábora opoziční Nezávislé národní
hnutí (Movimento Nacional Independente - MNI), ale jeho činnost narazila na ostrou
perzekuci PIDE. Když se ukázalo nemožné svrhnout režim legálně, pokusila se opozice
7
Viz Fryer, P.a Pinheirová, McGowan, P. Salazarovo Portugalsko. Praha : NPL, 1965, s. 219.
Memórias…, s. 487-489.
9
Hlavní souvislosti a události lze nalézt v příručce: Rodrigues, António Simões (koord.). História de Portugal
em Datas. Lisabon : Temas e Debates, 1996, s. 356 an.
8
odstranit salazarismus násilnou cestou; konspirace vedená Delgadem byla však 18. prosince
1958 odhalena. Ve vlně zatýkání se Humberto Delgado v lednu 1959 uchýlil na brazilské
velvyslanectví v Lisabonu a 21. dubna 1959 vstoupil na brazilskou půdu, aby se pokusil řídit
antisalazaristickou opozici z exilu.
V exilu
Generál Delgado využíval své popularity ke snaze udržet jednotu portugalské opozice
a tím i naději na dosažení jejího cíle – změny režimu. Přestože agitoval mezi exilovými
skupinami v Brazílii a navštívil i Venezuelu a Velkou Británii, uvědomil si roztříštěnost
opozičních názorů motivovanou zejména vypjatým nepřátelstvím mezi Východem a
Západem, navíc zjistil, že exilová práce se jen velmi těžko přenese do vlasti, kde salazarismus
znovu získal jistou podporu „mlčící většiny“ vyhlášením druhého rozvojového plánu na léta
1959-1964. List brazilských exulantů Portugal Democrático odmítal Delgadovy plány na
násilné svržení diktatury.10 Delgado se sblížil s kapitánem H. C. Galvãem, který byl 18.
března 1958 odsouzen na 16 let vězení, ale uprchl 15. ledna 1959 z vězeňské nemocnice.
Delgado pověřil Galvãa mimo jiné vytvořením nového orgánu sjednocené opozice
v Portugalsku nazvaného předběžně Nezávislý výbor národního osvobození (Junta
Independente de Libertação Nacional – JILN). Henrique Galvão řídil také oddělení pro
vojenské otázky při MNI. Ve spolupráci s MNI vzniklo v Portugalsku Nezávislé vojenské
hnutí (Movimento Militar Independente – MMI). Jeho pokus o „katedrální převrat“ 11. března
1959 však zcela ztroskotal. Ukazovalo se, že svržení diktatury bude nad síly rozdělených
oponentů.
Delgadova středová pozice neměla zdaleka takový ohlas jako názorové krajnosti. V
„roce Afriky“ 1960 zaslala opozice kolem Delgada předním organizacím a státníkům světa
svůj „Koloniální plán“ vypracovaný 5. října 1960, ale kompromisním projektem federace
(República Federal dos Estados Unidos de Portugal) vlastně oponovala extrémním
požadavkům na okamžitou a úplnou nezávislost zámořských území tvořících podle ústavní
úpravy z roku 1951 “provincie” multikontinentálně chápaného portugalského státu. Ačkoli se
Delgado při vypracovávání stanoviska k citlivému koloniálnímu problému opíral o některé
činitele odboje 11, respektoval také většinový názor, že okamžitý odchod ze zámoří by byl po
10
Bylo tomu tak především proto, že v brazilském exilu se ocitli všichni, jimž se podobný pokus v minulosti
nezdařil. Viz např. Queiroga, F. Portugal Oprimido. Rio de Janeiro 1958.
11
Např. Goánců, jak dosvědčuje Gaitonde, P. The Liberation of Goa. Londýn - New York 1987.
pěti stech letech riskantní jak pro evropské Portugalsko, tak pro nezralé zámořské součásti
posledního koloniálního impéria.
Avanturistickým zajetím lodi Santa Maria 22. ledna 1961 v karibských vodách se
proslavil H. Galvão, zatímco Delgadovy pokusy z léta roku 1961 o koordinaci ozbrojeného
povstání proti Salazarovi zůstávaly bez ohlasu doma i ve světě. Galvão si opět vynutil
pozornost, když inspiroval skupinu vojáků, aby 10. listopadu 1961 ze zabraného letadla TAP
rozhazovali nad Portugalskem protisalazaristické letáky; aktivisté této akce pak žádali
v marockém Tangeru o azyl jménem neexistující Protitotalitní fronty svobodných Portugalců
v exilu (Frente Antitotalitária dos Portugueses Livres no Exílio).
Takové akce spíše oslabovaly proces sjednocování protisalazaristické opozice, navíc
režim přitvrdil perzekuci, jak dosvědčilo zabití komunistického sochaře Josého Diase Coelha
policisty PIDE přímo na lisabonské ulici Rua dos Lusíadas 19.12.1961. Delgado se tedy ve
vzrušené době, kdy armáda Indické republiky anektovala Portugalskou Indii, pokusil o
přímou akci: na vánoce roku 1961 byl ve Španělsku a koncem roku překročil s falešným
pasem hranice do Portugalska. V městě Beja zažil 1. ledna 1962 naprostý krach revolty,
kterou měl v čele vojáků i civilistů zahájit 3. pěší pluk. Nakrátko se Delgado pokusil
pokračovat v Portu, ale když ani tam nebylo možné doufat v úspěch, překročil 11. ledna 1962
hranice do Španělska. Delgadova prestiž neúspěchem utrpěla, navíc se ukazovalo, že z Rio de
Janeira nelze opozici řídit. Delgadovy iniciativy zastiňovala činnost generálova zmocněnce
v Londýně i aktivita portugalských komunistů v Moskvě, ale především pozornost připoutaná
ke koloniální válce započaté 4. února 1961 v angolské Luandě.
Během první konference opozičních sil vznikla v prosinci 1962 v Alžíru Vlastenecká
fronta národního osvobození (Frente Patriótica de Libertação Nacional - FPLN). Delgado se
ustavení jednotné opoziční organizace nezúčastnil, protože nedostal vízum, tím spíš trpěl
v Rio de Janeiru izolací a nedůvěrou12 jako pouhý pověřenec vedoucí „delegovanou komisi“
FPLN v Brazílii. Byl pouze v písemném styku s angolským nacionalistou Antóniem
Agostinhem Netem i s portugalskými důstojníky, které marně vyzýval ke vzpouře dopisem z
21. dubna 1963 z Rio de Janeira. Neměl nic společného s protikolonialistickým manifestem,
který v riodejaneirském Diáriu Carioca uveřejnila pravděpodobně neexistující „Asociace
Humberta Delgada“. Brazilská zahraniční politika byla navíc kritizována13 nejdříve za svou
nekoncepčnost a po vojenském převratu z roku 1964 za ideu zřídit „Jihoatlantský pakt“
opírající se i o portugalskou Angolu relativně stabilizovanou salazaristickým režimem.
12
13
Viz Delgado, H. Cartas Inéditas. Lisabon 1978, s. 44.
Rodrigues, J. H. Brazil and Africa. University of California Press 1965.
Když FPLN zřídila v Alžíru svou kancelář, hodlal se tam Delgado okamžitě
přesunout.14 Ve studené válce bylo pro Delgada nepříznivou skutečností, že Alžírsko nebylo
zcela neutrální půdou; po nedávném vítězství nad francouzským kolonialismem se Západu
jevilo jako spojenec komunistického bloku v boji o moc bipolárních protivníků nad třetím
světem, což dosvědčoval i výcvik odbojářů z portugalských kolonií v Alžírsku15 financovaný
do značné míry Moskvou. Ani Delgadova plánovaná cesta přes Londýn by neunikla
moskevské kontrole: generálův delegát Figueiredo byl zároveň zaměstnancem Moskevské
národní banky.16 V září roku 1963 však britská vláda odmítla vydat Delgadovi vstupní vízum.
Do Alžíru bylo možné dostat se jen větší oklikou. Delgado tedy reflektoval na výzvu Álvara
Cunhala, aby přestupní stanicí učinil Prahu,17 kde se ÚV Portugalské komunistické strany
(PCP) sešel naposledy v srpnu 1963.
Pražská epizoda
V prvních dnech roku 1964 se „na jednom zámku u Prahy“18 (tj. na Dobříši) sešla
ilegální II. konference FPLN. Její hlavní organizátor Álvaro Cunhal napsal: Na II. konferenci
FPLN, uskutečněné v lednu 1964, byl generál Humberto Delgado, který se jí zúčastnil, zvolen
předsedou orgánu FPLN se sídlem v Alžíru, který se tehdy přestal jmenovat Delegovaná
komise a dostal název Portugalský revoluční výbor.19 O akci, bez udání místa jejího konání,
referovalo 28. ledna 1964 také Rudé právo pod titulkem „Portugalská opozice jednotná“:
Generální tajemník KS Portugalska Á. Cunhal poskytl zpravodaji l´Humanité interview o
právě zakončené konferenci portugalské Vlastenecké fronty za národní osvobození. Á. Cunhal
zdůraznil, že založení vlastenecké fronty je přímým důsledkem rozvoje protifašistického boje
portugalského lidu. Tento boj stále nabývá na intenzitě. Nejde jen o společnou likvidaci
nynějšího fašistického režimu, ale i o udržení nynější jednoty a spolupráce v budoucnosti,
zejména při výstavbě demokratického Portugalska.20
V samotném Portugalsku pokládala vláda FPLN za nebezpečnou. 28. ledna 1964 začal
v Lisabonu proces s 90 představiteli opozice, v nepřítomnosti byl souzen i Delgado.
Argumentovalo se závislostí FPLN na komunismu, hlavním důvodem Salazarových obav
14
Delgadův dopis z 23. 6. 1963 lze nalézt v Memórias… na s. 253.
Právě mezi červnem 1963 a dubnem 1964 se v Alžírsku cvičily jednotky mosambického FRELIMO včetně
Samory Machela, viz Melo, G. de. Moçambique dez anos depois. Lisabon 1985, s. 36.
16
Memórias…, s. 263
17
Ibidem, idem, s. 268.
18
19
Cunhal, Á. Acção Revolucionária, Capitulação e Aventura. Lisabon : Avante, 1994, s. 225
20
Rudé právo, Praha 28. 1. 1964.
15
však byla koordinace odbojových aktivit mezi komunisty, socialisty, liberály, „starými“
republikány, katolíky i liberálními monarchisty, o kterou se II. kongres FPLN zasadil.
V den ukončení konference postihly generála Delgada tak intenzivní zdravotní potíže,
že musel být převezen do Státního sanatoria (SANOPZ). Tam byl portugalský opoziční vůdce
operován a po operaci pečlivě sledován. Delgadův přítel Figueiredo shrnul, jak na nemocného
generála působil pražský pobyt: Ve světle svízelů, jimiž musel projít v Brazílii, kde se pak
ostatně vojenským pučem dostal k moci režim ideologicky bližší Salazarovi, i pletich, které ho
očekávaly v Alžírsku, až do pasti v Badajozu, řekl bych, že Delgado nebyl nikdy v takovém
bezpečí a pohodlí jako za oněch měsíců, kdy pobýval ve Státním sanatoriu v Praze, které
relativně vzato představovalo třetinu času, který mu zbýval do konce života. Dopis, v němž
Delgado dává ještě jednou najevo kontrast mezi chladným nepřátelstvím, které nalezl
v západních demokraciích, a přijetím, kterého se mu dostalo v Československu, odhaluje
kromě jeho nehynoucího smyslu pro humor přesné vědomí jeho role vůdce v lůně rozdělené
opozice.21
O uplynulé konferenci se sám Delgado nezmiňoval optimisticky, označil ji dokonce
s jistým despektem za „malinkaté shromáždění k udržení mýtu o reprezentativnosti.“ Zato
místo konání hodnotil několikrát výlučně pozitivně. Pobyt v komunistické zemi ovšem
generála do jisté míry kompromitoval, proto Delgado vydal 29. února 1964 oběžník číslo 158,
kde své zdržení v Praze věcně obhajoval: Na cestě do Alžírska byla zjištěna naléhavá situace
v místě chirurgicky operovaném v březnu 1963. Po operaci 21. ledna byl z technických
důvodů doporučen nový zásah dne 3. února. Je zřejmé, že jsem byl vystaven mohutnému
nárazu, jemuž naštěstí odolaly srdeční rezervy. Velmi náročné operace, dvojitá kýla, sešívání
a plastiky, mne donutily zůstat nyní již 40 dní na lůžku a není pravděpodobné, že bych je mohl
opustit do konce března. Toto memorandum má za účel uspokojit potřebu informací jedněch,
pro druhé pak, kteří jsou v čele politických skupin, má posloužit, aby zastavili pomluvy a
zabránili, aby mi byla nadále posílána korespondence, která nebere v úvahu stav vážné
nemoci, kterou procházím, ač jsem již mimo nebezpečí.22
Nucené zdržení v pražské nemocnici znemožňovalo Delgadovi účastnit se aktuálních
událostí; delegace FPLN mezitím dosáhla přijetí u italské vlády v členské zemi NATO, neklid
sílil v Portugalsku vzrušeném stále náročnější koloniální válkou, v níž se otvírala po angolské
a guinejské i třetí mosambická fronta. Izolací však Delgado v Praze netrpěl. Přijeli za ním
osobní přátelé i političtí spojenci. Mladý právník Mário Soares riskoval značné potíže při
21
22
Memórias…, s. 312.
překročení železné opony; zastihl Delgada v Praze vyčerpaného a o setkání zanechal jen
stručnou poznámku.23
Z Alžíru do Badajozu
Velkou část zimy a celé jaro roku 1964 strávil Humberto Delgado v Praze jako
prominentní pacient Státního sanatoria. To zavdalo příčiny k nejrůznějším spekulacím:
někteří investigativní žurnalisté později tvrdili, že PIDE měla v té době generála pod stálou
kontrolou už proto, že spolupracovala s československou tajnou policií,24 profesor Mário de
Carvalho obvinil dodatečně československé chirurgy, že Delgadovu operaci provedli tak
nedbale, že v těle operovaného zapomněli jehlu.25
Konečně přibyl Delgado 27. června 1964 do Alžíru. Čekaly ho nové zdravotní potíže a
neúspěšný boj s intrikami. Zatímco „nebojácný generál“ trval na vojenském vystoupení,
komunisté nyní zvolili vyčkávací taktiku vůči Salazarově vládě. Po „válce oběžníků“ a
celkem konstruktivní III. konferenci FPLN konané v Alžíru Delgado prosadil projekt
ozbrojené akce.
Koncem prosince 1964 vydal „kdesi v Evropě“ jménem spojené opozice a FPLN své
poslední komuniké nesoucí se duchem „vítězné revoluce“. V prvních měsících roku 1965 se
pohyboval ve Španělsku poblíž portugalských hranic a s největší pravděpodobností se 11.
února dostal na čas i do Portugalska, aby se zúčastnil jakési přípravné schůzky na vojenský
převrat. Padl tam zřejmě do léčky PIDE, která ve spolupráci s frankistickou politickou policií
generála Delgada zavraždila poblíž Badajozu. Od 23. února 1965 byl generál nezvěstný. Až
24. dubna 1965 se jeho tělo a tělo jeho sekretářky našlo u obce Villanueva del Fresno. 26
Likvidace představitele opozice proběhla v takové tajnosti, že vyvolala řadu nejasností
a konjunkturálních komentářů.27 Do ostrých sporů se opět dostaly různě ideologicky
zabarvené proudy protisalazaristické rezistence.28 Exilová „komise pro uctění památky
generála Humberta Delgada“ potvrdila smrt hrdiny svým manifestem až 13. února 1966.
V Československu byla publikována příznačná informace: 17. 7. (1967) Fronta národního
23
Viz Soares, M. Portugal amordaçado. Depoimento sobre os anos do fascismo. Lisabon 1974.
Garcia, M. a Maurício, L. O Caso Delgado – autópsia da “Operação Outono”. Lisabon 1977, s. 156.
25
26
Viz např. Rodrigues, A. S. História de Portugal em Datas. Lisabon : Temas e Debates, 1996, s. 367
27
Téměř žádná nezvratná nebo objektivní fakta o Delgadově smrti nenabízí ani emocionálně laděná publikace,
která se už v titulu vraždou zabývá: Robles Romero-Robledo, M. a Novais, J. A. Humberto Delgado.
Assassinato de um Herói, Lisabon b.d.
28
V řadě článků pro list Estado de São Paulo obvinil Henrique Galvão v květnu 1965 Portugalskou
komunistickou stranu, že právě ona plánovala a vykonala vraždu Humberta Delgada.
24
osvobození Portugalska oznámila, že její předák Humberto Delgado, údajně zavražděný
v roce 1965, je dosud naživu ve vězení portugalské policie, a proto ho znovu jmenovala
předsedou strany.29
Smrtí generála Delgada skončily pokusy o sjednocení portugalské opozice. Metodu
ozbrojeného odporu převzaly radikální levicové skupiny a organizace (ARA, BR atd.), ve
vojenských kruzích dočasně převládla loajalita k režimu vynucená také koloniální válkou.
Salazar všechny pokusy o odpor přežil a byl nahrazen Marcelem Caetanem až po mozkové
příhodě v létě 1968. Teprve neúspěch „marcelistických“ reforem a mezinárodní izolace
Portugalska vyvolaná boji v Africe donutily část armády, aby přes „hnutí kapitánů“ a „Hnutí
ozbrojených sil“ provedla revoluci 25. dubna 1974. Jedním z významných zdrojů revoluční
aktivity a budování portugalské demokracie v posledních desetiletích však nepochybně zůstal
odkaz generála Humberta Delgada.30
Přednáška na konferenci o portugalské revoluci a významu H. Delgada, Praha, FFUK, 2004.
29
Viz ročenku Svět 1967. Praha : SNPL, 1968, s. 304.
Patrně nejlepší soubor textů a dokumentů k postavě a významu Huberta Delgada zpracovali Iva Delgado a
Carlos Pacheco (doslov A. Caldeira a A A. Santos Carvalho) Humberto Delgado. A Tirania Portuguesa, Lisabon
: Publicações Dom Quijote, 1995.
30

generál humberto delgado – hrdina rezistence, oběť salazarismu

Transkript

Podobné dokumenty

katolické kořeny portugalské diktatury

portugalsko a mnichovská krize

Řešení V. série

nevadnoucí karafiáty - Univerzita Hradec Králové

Orl-2014-11

Kámenský občasník č. 27