Nimrodi a rybáři táborští

Nimrodi a rybáři táborští
Pan profesor A. Z. Hnízdo
„Kde se ti úplně nejvíc líbilo?“, optal jsem se nedočkavě své ženy, zatímco jsme
uháněli k domovu z torontského letiště. Právě se s dětmi vrátila z první návštěvy
staré vlasti po mnoha letech. „V Pražské ulici za letního slunečného rána“, zněla
odpověď. „Lidé se stále trousí s taškami a bandaskami, jako dřív, pro mléko a chléb
ještě teplý a čerstvé křupavé rohlíky. Jiní pospíchají k náměstí něco zařídit na
úřadech. V krámech je živo, všude spousta lidí, místních i výletníků ze zájezdů. No
prostě prosluněná dopoledne v Pražské ulici jsou Pepo zážitek.“
Dnes je to legrace.
Letenku lze mít za pár
okamžiků i přes Internet,
vizum už nepotřebujete,
Airbus ČSA létá do Prahy
několikrát týdně nonstop a
za sedm hodin jste v
Ruzyni. Tam už na vás
v autopůjčovně čeká vůz a
za chvíli už uháníte na
Tábor. Člověk už skoro
zapomněl, že kdysi to vůbec
takto snadné nebylo a ta
silná touha, projít se zas
ulicemi rodiště, byla po
mnoho let jen neuskutečnitelný sen. Takové procházky
šly dělat pouze v duchu, což
jsem občas činil.
Od nás z Klášteráku se
jde „do města“ nejprve ulicí
Křížkovou, která vás klenutým podloubím přivede na
Žižkovo náměstí. Dál již
zmíněnou ulicí Pražskou,
která pak u divadla a
antikvariátu přechází v třídu Palackého. Odtud již za
chvíli budete na Křižíkově
náměstí, dříve však „u
Grandu“, což byl svého času nejlepší hotel ve městě. Zde, když se zadíváte vlevo,
směrem k Jordánu, spatříte podnes elegantní budovu někdejšího C.K. reálného
gymnázia, jinak zvaného „Reálka“. Tak se této škole říká podnes. Avšak tato story
není o ulicích a budovách, ale o pozoruhodné osobnosti.
Pokaždé, když si na pana profesora Hnízda vzpomenu a v duchu se pokouším
znovu si vybavit jeho podobu, vždy se tato hypotetická scéna odehrává právě tady
„u Grandu“ před „Reálkou. Není divu, vždyť po mnoho desetiletí na této škole
působil, těmito místy se ubíral, a zde jsem ho vídával.
1
Pana profesora Hnízda, muže tehdy
kolem šedesátky, štíhlého, vysokého a ve
velmi silných brýlích, jste mohli v těchto
místech spatřit, jak po chodníku kráčí
důstojně a vzpřímeně v tmavozeleném
„hubertusu“ s aktovkou v podpaží. Ten
kabát měl na zádech jeden dlouhý fald
od límce až k dolnímu lemu. Pan
profesor jej nosil volně bez opasku a
někdy i rozepnutý. Když se dostavil
závan větru kabát se mu nadmul a
připomínal křídla netopýra, což nevšední
vzezření
páně
profesorovo
ještě
umocňovalo.
Za teplých dnů jara a podzimu RNDr
Hnízdo činil dojem profesora z Oxfordu či
Cambridge, to když byl ve svém
tweedovém saku, pumpkách, „Argyle“
podkolenkách
a
hnědých,
vzorně
naleštěných polobotkách. Nedílnou částí
páně profesorova apparelu bývaly i
klobouky. Někdy to býval tweedový
klobouk, takový v jakých si v té době
libovali jeho akademičtí kolegové a
intelektuálové na britských ostrovech,
jindy to byl ten zelený klobouček, jaký
nosívají lesníci, rybáři a členové mysliveckých a rybářských spolků. I pan
profesor byl totiž nadšeným nimrodem a
rybářem, členem a neúnavným činovníkem a kronikářem obou těchto
spolků. Kromě svého náročného profesorského povolání se navíc i zabýval
rozsáhlou přírodovědeckou badatelskou
činností, jak se za chvíli dovíme. A co se
týče jména Hnízdo, podnes si myslím, že
člověku, který tak velmi miloval přírodu
se snad přiléhavějšího jména už nemohlo dostat!
V této souvislosti jsem při nedávné
návštěvě
Tábora
zaslechl
legrační
perličku, o jejíž věrohodnosti však
nemám důkazů. Bylo to prý na začátku
školního roku. Pan profesor, kdysi sám
studentem, byl na škole novým panem
profesorem dotázán: „A kdo jste vy, pane
studente?“ „Jsem Hnízdo a bydlím pod
2
Ptákem“, zazněla naprosto pravdivá
odpověď. Táborských věcí neznalý pan
profesor si v první chvíli myslel, že si
z něho studentík tropí žerty a již o tom
chtěl učinit zápis do třídní knihy, když
však byl ostatními studenty včas
ubezpečen, že taková čtvrť v Táboře,
dole pod městskými sady u Tismenického potoka, opravdu je.
Mne pan profesor Hnízdo ve škole
neučil a osobně jsem se s ním sešel jen
jednou, a to jen krátce, to však podnes
na mém obdivu vůči jeho osobnosti nic
neubralo. Bylo to někdy v roce 1955,
když strýc Václav Kaplický, spisovatel
historických románů, zavítal na pozvání
městské osvětové rady k nám do
Tábora. Přednesl tehdy dvě přednášky o
zdejší bohaté husitské minulosti. Jedna
z nich byla právě pro studenty „Reálky“,
která na přelomu století byla i jeho
vlastní „Almou Mater“. Poutavě se o tom
rozepisuje ve své knize vzpomínek na
dětství a studentská léta, „Hrst
vzpomínek z mládí“, kterou na sklonku svého života napsal. Druhá přednáška se
konala ten samý den večer pro veřejnost
v městském divadle.
Následujícího dopoledne, před svým
návratem do Prahy, byl strýc pozván
panem profesorem Hnízdem do jeho
studovny, kterou za těch časů míval
v prostorách archivu muzea, kam se
tehdy vcházelo z tmavého podloubí pod
radniční věží. Strýc mě, desetiletého, vzal
na toto setkání ssebou. Po prohlídce
muzejních sbírek a archivu oba milovníci
Tábora
a
okolí
setrvali
v dalším
zaníceném rozhovoru. Při loučení jsme
pak oba dostali darem knihu „Přírodní
památky a krásy Táborska“, která panu
profesorovi vyšla o několik roků dříve.
Právě díky té knize, kterou jsem si
přečetl několikrát, jsem provždy získal
hluboký obdiv k tomuto pozoruhodnému
muži, který se podnes řadí k inspirujícím
borcům táborským, které jsem za let
dětství a mládí znal, či jen potkával na
ulici.
3
Kniha vyšla v roce 1948 v nákladu pouze 2000 výtisků a jsem rád, že ji mám
sebou tady v Kanadě. Je radostí se k ní občas vracet. Pro pamětníky uvádím, že tisk
provedla knihtiskárna Petr Frank v Táboře. Ta bývala na Budějovické silnici. Jak
čtenář za chvíli pozná, vědomosti tohoto muže o našem kraji byly vskutku
fenomenální. A nejen to. Z každého odstavce je nanejvýš cítit, že vše bylo psáno
srdcem.
Kniha má celkem osmnáct kapitol
nabitých
podrobnými
botanickými,
zoologickými a geologickými vědomostmi
a dalšími zajímavými údaji. Granátová
skála, Chýnovská jeskyně, Staré a
památné stromy, Choustník, Vzácná
květena, Stříbrnou stopou krajem
Táborů, Blata u Soběslavi, jsou jen
některé ze statí. Názvy hornin, květeny,
stromů, hmyzu, ptáků, ryb a zvířat jsou
uvedeny nejen v českém jazyce, ale i
v latině!
Srdci táborskému je nesporně nejblíž
údolí řeky Lužnice a Jordán. Proto
s původní předmluvou a úvodem uvádím
právě
tyto
dvě
kapitoly
v jejich
celistvosti, včetně všech originálních
fotografií a kreseb.
Někomu se možná může popisování
flóry a fauny zdát nudné a nezáživné.
Nicméně chtěl bych čtenáře povzbutit,
aby četbu nevzdali, protože jsem si jist,
že budou nakonec velmi rádi, že ve čtení
setrvali. Ty jména jsou totiž přímo vonící, milá, něžná a poetická, že je radostí je
číst. Některé z rostlin, jak se dočtete, se nalézaly na velmi nepřístupných ba
nebezpečných místech, například na příkré skále v Příběnicích, vysoko nad údolím
Lužnice. Už před více než půlstoletím byly velmi vzácné. Bylo by zajímavé dnes
vědět, jak se až k nim náš milý pan profesor dostával. Takových činů je schopna jen
zanícenost a touha přiblížit tyto přírodní krásy ostatním.
Takže vzhůru za poznáním do Lužnického údolí a na břehy Jordánu! Dozvíte se
nejen mnoho zajímavého o táborském kraji, ale zároveň i o vzácné osobnosti pana
profesora RNDr Antonína Zbyška Hnízda.
Předmluva
RNDr Antonín Zbyšek Hnízdo je sice rodákem píseckým (nar. 5. prosince 1906),
ale stálým domovem stal se mu Tábor, kde dokončil svá středoškolská studia. Na
Táborsku započal také svou učitelskou dráhu, ale brzy přešel do Podkrkonoší.
Události pomnichovské přivedly jej zpět na Táborsko. Jeho působištěm se stal
Tábor, nejdříve škola měšťanská a od r. 1945 reálné gymnázium.
4
To je jeho životopisný profil, který ovšem nepovídá nám nic o jeho lásce k
přírodě, jejím půvabům, jeho zálibě v myslivosti a rybářství (táborský rybářský klub
má od něho pěknou spolkovou kroniku). Z této jeho lásky vyrostla přítomná kniha –
kniha objevná, ukazující nám Táborsko, dosud známé jen jako kraj historicky
památný, ale hospodářsky slabý, v novém světle. Dokazuje, že Táborsko má nejen
jedinečnou historii, ale že má také své přírodní krásy a památky, sice prosté, ale
půvabné. O této stránce Táborska neměli jsme kromě menších pojednání souvislého
popisu přírodovědeckého, takže spis dr. Hnízda zde skutečně, bez obvyklé hluché
fráze, vyplňuje citelnou mezeru.
Doplňuje nám popis Táborska historického, jak je známe, ukazuje krásy jeho
přírody, jež dojímá svou prostotou jako sličná, ale chudobná dívka. Z řádek knihy
cítíme lásku k věci, jíž věnuje autor svůj zájem. Své popisy podává zajímavým
slohem, neslevuje však ničeho s vědecké správnosti. Pečlivý je i výběr fotografií a
umělecká výzdoba kresbami paní Marie Kroupové.
Táborsku dostává se díla, jež bylo dávným piem desideriem těch, kdo milují svůj
rodný kraj či místo svého působiště. Všichni rodáci tohoto kraje mohou míti z
vydání knihy upřímnou radost.
Roman Cikhart
Úvod
Při slově Táborsko se zdá, že se před Vámi otevírá stará kronika, v níž čtete se
zatajeným dechem o velikosti a síle lidské myšlenky, o slávě hejtmanské, o pokoře
ducha a zbožné pýše hrdinských srdcí. Na mysli se Vám vybaví malebný obraz
tvrdých hradů, omšelých vladyckých sídel a v klínu lesů přítulně schoulených
vesnic.
A přece Soběslav není jen starým srdcem kraje význačných památek
národopisných, nýbrž současně i středem území, které je charakteristické svým
přírodním útvarem, ať již květenou svých Blat nebo plovoucími ostrůvky na Novém
rybníku. Chýnov není jen starým sídlem pomezního hradiště za doby knížecí, nýbrž
i krajem s největší vápencovou jeskyní v Čechách, romantické údolí Lužnice
nevypráví jen svými mohylami o starém osídlení v době železné, nýbrž také o vzácné
květeně svých srázů a strání. Hory Ratibořské a Horky spojují historickou památku
svých stříbrných dolů se vzácnými ukázkami minerálů, Choustník se vypíná do
kraje nejen zříceninou bývalého sídla Rožmberků, nýbrž i vzácnými poklady svých
skalních útvarů. A konečně Tábor! Jméno Jordánu mluví o starém ideovém vztahu
jihočeského člověka XV. věku k textu Písma, technik jej obdivuje jako nejstarší
středověkou přehradu, oko turisty se potěší stříbrem jeho hladiny, v níž se zrcadlí
stará architektura husitské pevnosti, rybářovo srdce se zachvěje v tajemném
očekávání překvapujících úlovků v tomto neslovitelném rybníku, který i svojí vodní
faunou je opět charakteristickou přírodní památkou. A tvrdý, skalnatý ostroh, na
kterém stojí Tábor? I ten zaujme Vaši pozornost nejen husitskou fortifikací na svém
obvodu, nýbrž opět i přírodní zvláštností na svém jižním svahu – granátovou
skálou.
Táborsko není tedy jen kronikou historických postav a slavných dějů, nýbrž
zároveň i knihou vzácných krás a památek přírodních. Dnes Vám tímto dílem
otevírá její stránky autor, který s bohatými vědomostmi odbornými spojuje hluboký
5
cit a opravdovou lásku k přírodě svého zamilovaného kraje. Píše srdcem. Zaslouží
si, aby stejným způsobem byl i pochopen.
Dr František Kroupa.
Lužnické údolí
Půvabná, poklidná, věčně však
zahnědlá Lužnice s břehy zastíněnými malebnými olšinami a
střapatým vrbovím, místy doprovázená dnes již jen skrovnými zbytky
starých říčních ramen v létě často
ozdobených záplavou skvěle žlutých
květů a vzplývajících kožovitých
listů stulíku, plyne po průtoku
Rožmberkem rozlehlými, pestře
květnatými
lučinami
třetihorní
roviny téměř až k Dráchovu nad
Soběslaví, kde se pojednou ráz
krajiny začíná měnit.
Tam, již v kraji táborském, se
její údolí zužuje a na březích se
porůznu objevují skalky a skaliny,
kterých směrem po vodě přibývá,
takže pod Sezimovým Ústím u
Tábora teče řeka mezi rulovými
skalami, po předlouhé věky rozhlodávanými dravou silou jejího
toku.
Hloubky údolí nápadně přibývá
před staroslavným Táborem, kde
přímo na okraji města, na pravém břehu řeky strmí téměř nad vodu první obrovský
rulový útes, s jehož temene je milo pohledět na stříbrnou pásku řeky, obtékající
město, pod nímž její vody mizí v hlubokém a divokém údolí, nejkrásnějším a
nejromantičtějším koutku táborského kraje.
Zde, v klínu přetvrdé památné žuly táborské, jak býval zdejší syenit také
nazýván (syenit je hornina příbuzná žule, ale neobsahuje křemen), vytvořila si
Lužnice pozoruhodné řečiště, v němž se střídají zrádné tůně a hlubiny s mělčinami,
namnoze vyzdobenými spoustou ohromných, dnes dokonale ohlazených balvanů a
celých skal, v nichž při malé vodě na několika místech shlédneme i útvary vzniklé
vymílací činností oblázků uváděných do rotačního pohybu vodními víry, tak zv. „obří
hrnce”.
Rozdílná tvrdost hornin, jich uložení a pukliny přiměly řeku často měnit směr
toku, takže četné zákruty a ohyby, většinou náhlé a velmi prudké jsou tu více než
hojné. Památná a pozoruhodná jsou místa, kde v řečišti na poměrně malé ploše
jsou rozhozeny celé spousty menších i větších, ba obrovských balvanů, kterým se
6
říká
„kamenné
stádo”.
Balvany se dostaly do
řečiště různým způsobem.
Některé patří k vlastnímu
dnu; voda je vymílá již po
tisíciletí, takže měkčí části
již dávno a dávno byly rozrušeny a odplaveny, tvrdší
pak odolávají podnes. Jiné
vznikly zřícením podemletých kamenitých břehů a
strmých údolních stěn. Také balvany uvolněné větráním skal na svazích údolí
se dostávají do řečiště,
neboť se posunují vlastní
vahou po svahu dolů. Přitom se dostávají do řečiště také menší kusy horniny, kterými si řeka na dalším toku
hloubí a ryje své malebné údolí.
Zalesněné stráně údolí, zdvihající zde se do výše padesáti i více metrů na obou
březích, z nichž místy vystupují jen spoře porostlé, někdy úplně holé syenitové
skály, rozhlodávané podivuhodně od pradávna ničivými silami přírodními opravdu
často až do překvapujících útvarů, jsou jedinečnými kulisami velkolepého
přírodního panoramatu lužnického údolí pod Táborem.
Ať již je to temná a stinná Pintovka, či slunný protilehlý Chlum nad Klokoty,
kamením tak bohaté okolí Papírny, Benešova mlýna, nebo lesnatý kout u mlýna zv.
Starý Kvěch a dále úzké pobřežní lučiny u Kobrzků, Bredů a konečně skalnatá
soutěska u přepamátných Příběnic,
všude, kam jen oko lidské dohlédne,
plno a plno nezapomenutelných dojmů
a krás.
Třebaže pod bývalým mlýnem u
Bredů vystřídá tvrdý syenit opět měkčí
rula, nepozbývá ani tato část údolí,
jejíž ozdobou jsou rozlehlé smrkové
lesy, nikterak na své půvabnosti, ba
naopak.
Několik kroků po proudu pod
uvedeným mlýnem překvapí chodce na
levém břehu řeky rozlehlá Candátí
skála, přímo z hladiny a téměř kolmo
vystupující, r. 1938 proražená tunelem
32 m dlouhým. Tím odpadlo dřívější
namáhavé, krkolomné přelézání skály,
bohatě však odměňující krásnými
pohledy do údolí. Přímo skvostným
dvojníkem Candátí skály je o něco dále
po proudu ležící Příběnická skála, také
7
vystupující přímo z vod Lužnice; její pohodlný přechod umožňuje boční lávka nad
hladinou, pořízená r. 1914. Pohledem z temene této památné skály, která nese
mohutné zbytky slavných kdysi Příběnic, zpět proti vodě, zachytíme při protějším
břehu nízký, rozsochatým vrbovím zarostlý ostrůvek Adamitů.
Přes silný antropický zásah v celé oblasti širšího okolí lužnického údolí pod
Táborem zachovala se právě zde, v nejodlehlejších a méně přístupných jeho částech
místečka a místa se zbytky původní vegetace. Také někteří, dnes u nás již
namnoze vzácní živočichové se tu podnes vyskytují.
Břehy Lužnice v údolí
vroubí porosty různých vrb
- Salix sp. div. a olše
lepkavé - Alnus glutinosa
(L.) Gärtn., mezi nimiž se
vyskytuje
v
krásných
exemplářích i olše šedá Alnus incana (L.) Mönch. Na
mnohých místech křovinný
podrost těchto pobřežních
stromovitých porostů tvoří
skupiny tavolníku vrbolistého - Spiraea salicifolia
L., keře až 2 m vysokého, v
létě ozdobeného hustými
jehlancovitými latami růžových kvítků, který se tu
místy střídá s vonnou
střemchou - Prunus padus L. a jedovatou potměchutí - Solanum dulca-mara L.,
jakož i úhledným, leč poměrně pořídku se vyskytujícím brslenem obecným Evonymus europaeus L., v podzimu zdobeným roztomilými červenými kvadrátky.
Leč nejsou to jen keře a stromy nápadné velikostí, ale i přebohatá, barevně
pestrá společnost drobnější pobřežní květeny, která jistě upoutá pozornost i
největšího nevšímavce, který kráčí v létě tímto požehnaným koutkem naší vlasti.
Velmi nápadnou a krásnou rostlinou je tu rozrazil d1ouholistý - Veronica
longifolia L., jehož tuhé, přímé, až přes metr vysoké lodyhy zdobí hrozny fialově
modrých kvítků, tak krásně se družících s nachovými květenstvími o málo nižšího
kypreje obecného - Lythrum salicaria L. a bílými úbory sličného řebříčku bertrámu Achillea ptarmica L. Na jiných místech jsou tyto květnaté porosty vystřídány
skupinami dekorativního zblochanu velkého - Glyceria maxima (Hartm.) Holmberg,
vytrvalé vodní trávy, nesoucí v létě na konci až dvoumetrových stébel přebohaté laty
drobných kvítků.
V pestré této směsici místy najdeme i neveliké porosty vonné máty lesní - Mentha
silvestris L. i máty vodní - Mentha aquatica L., skromný šišák obecný - Scutellaria
galericulata L., statnou anděliku menší - Angelica silvestris L., růžovou vrbku
chlupatou - Epilobium hirsutum L. i vrbku malokvětou - Epilobium parvif lorum
Schreb., tužebník jilmolistý - Filipendula ulmaria (L.) subsp. eufilipendula Dom.,
kostival lékařský - Symphytum officinale (L.) subsp. eu-officinale Dom., krtičník
8
hlíznatý - Scrophularia nodosa L., a roztomilou pomněnku bahenní - Myosotis
scorpioides (L.) Hill.
Kamenité břehy, svahy, splazy, okolí opuštěných lomů a
výslunná místa osadila do daleka
žlutí svých korun svítící divizna
malokvětá - Verbascum thapsus
L. a divizna obecná - Verbascum
phlomoides L. spolu se zdomácnělou a velmi hojnou severoamerickou pupalkou obecnou Oenothera biennis L. subsp.
eubiennis Dom.
Porůznu podél toku Lužnice se
nalézající tůňky hostí zde vzácnou, občas sem splavovanou
šípatku vodní - Sagittaria sagitti
folia L. a žebratku bahenní Hottonia palustris L., vytrvalou to
rostlinu s listy hřebenitě zpeřenými, jejíž bezlistá lodyha nad
vodu vyčnívající nese hrozen
narůžovělých kvítků, jakož i
kosatec žlutý - Iris pseudocarus
L. Nechybí tu ani akvaristům
dobře známý vodní mor kanadský - Elodea canadensis Michx.,
pocházející ze Sev. Ameriky a v
našich vodách, hlavně stojatých,
dokonale zdomácnělý.
Zajímavé jsou i sporé výskyty puškvorce obecného - Acorus calamus L., který se
na př. uchytil již v táborských Koželuzích na pravém břehu řeky, přinesený velkou
vodou z jihočeských rybníků.
Mohutné skalní útvary na pravém břehu Lužnice hostí dále silenku nící - Silene
nutans L., tolitu lékařskou - Vincetoxicum of ficinale L., rmen barvířský - Anthemis
tinctoria L., netřesk skalní - Sempervivum sobolivferum Sims., drobnou kapradinu
s1eziník červený - Asplenium trichomanes L., vzácněji s1eziník severní - Asplenium
septentrionale (L.) Hoffm. a os1adič obecný - Polypodium vulgare L.
Porůznu pak, hlavně na trávnících u cest a splazech výhradně na pravém břehu
řeky se setkáváme s nápadně velikými úbory krásného bod1áku nícího - Carduus
nutans L., často nedaleko dosti velikých porostů aromatické dobromysle obecné Origanum vulgare L., místy doprovázené úhlednou rostlinou z čeledi pyskatých, zvanou marulka pamětník - Satureja acinos (L.) Scheele.
I nepatrné a velmi spoře se tu vyskytující písčinky mají své nenáročné obyvatele
rostlinné, z nichž nutno uvésti alespoň krásně modře kvetoucí pávinec obecný Jasione montana L., jestřábník chlupáček - Hieracium pilosella L. a hojný šťovík
menší - Rumex acetosella L., často i s krásně růžovou trávničkou - Armeria vulgaris
9
Willd. subsp. elongata (Hoffm. sp.).
Na nevelikých lesních loučkách, travnatých okrajích lesních porostů a stráních
nalézáme porůznu velmi hojný omamně vonný vemeník bělokvětý - Platanthera
bifolia (L.) Rich., často až v překvapujícím množství prodávaný na trzích našeho
města společně s kyticemi nejkrásnějšího našeho zvonku, zvonku broskvo listého Campanula persicifolia L. a jemné udatny lesní - Aruncus silvester Kostel.
Mnohem větší výběr a množství rostlinných druhů roste však na protějším břehu
Lužnice, kam do stínu smíšených porostů se uchýlila pestrá a bohatá společnost
rostlin, z níž alespoň v přehledu uvedu nejvýznačnější: tak místy je tu velmi
nápadná, v úplných porostech se vyskytující konopice velkokvětá - Galeopsis
speciosa Mill., s bledožlutými korunami, jichž dolní pysk na prostředním uštu je
zdoben fialovou, bíle vroubenou skvrnou, statná udatna lesní, upozorňující na sebe
svými až 2 m vysokými lodyhami s latami drobných, mnohomanželných kvítků a
hlavně v oblasti Příběnic pak hojná měsíčnice lesní - Lunaria rediviva L., vydychující
ze svých světle fialových květů těžkou, omamnou vůni.
Kdysi pravděpodobně mnohem hojnější listnáče, hlavně buky, podmiňují na
tomto břehu ještě dnes výskyt dalších dítek květeny, z nichž alespoň jménem
uvádím: kyčelnici devítilistou - Dentaria enneaphylla L., dřípatku horní - Soldanella
montana Mikan, kopytník evropský - Asarum europaeum L., věšenku nachovou Prenanthes purpurea L., jaterník trojlaločný - Hepatica nobilis Mill., 1echu jarní Lathyrus vernus L., h1uchavku skvrnitou - Lamium maculatum L. a hluchavku
žlutou - Lamium galeobdolon (L.) Grantz., plicník 1ékařský - Pulmonaria officinalis L.
subsp. maculosa (Hayne) Gams, kostival hlíznatý - Symphytum tuberosum L.,
ptačinec velekvětý - Stellaria holostea L., pryskyřník kosmatý - Ranunculus
lanuginosus L., samorostlík klasnatý – Actaeaspicata L., oměj žlutý - Aconitum
lycoctonum L., subsp. vulparia (Rehb. pro sp.) Schinz et Keller, oměj modrý Aconitum variegatum L., místy velmi hojnou mařínku vonnou - Asperula odorata L. a
skutečně vzácnou, v některých úsecích jen ojediněle, jinde hojněji se vyskytující lilii
zlatohlavou - Lilium martagon L., překrásný to eurasijsko-meridiální prvek naší
květeny zasluhující plné ochrany všech dobrých lidí. Z keřů zde význačných poutá
pozornost hojná růže horská či převislá - Rosa pendulina L., nápadná velikými,
většinou jednotlivými růžově červenými až nachovými květy, omamně vonící lýkovec
obecný - Daphne mezereum L., obyčejně již v březnu oděný záplavou růžových
květů, přehojný bez červený - Sambucus racemosa L., jen pořídku se vyskytující
kaliny - Viburnum opulus L. (v jejíchž plochých vrcholcích se rádi schovávají
skvostní brouci z1atoh1ávci - Cetonia aurata L.), jakož i převzácný řešetlák počistivý
- Rhamnus cathartica L.
Porůznu pak ve stínu stromů a keřů a ve vlhku strží a úpadů rozkládají vějíře
svých listů statné kapradiny, z nichž nápadnou je dekorativní kapraď samec Dryopteris filix - mas (L.) Schott, papratka samičí - Athyrium filix - femina (L.) Roth,
kapraď ostnitý - Dryopteris spinulosa (Muhl.) O. Ktze a velmi vzácně i drobnější
os1adičec bukovinný - Dryopteris phegopteris (L.) C. Christ.
Nejvýznačnější botanickou lokalitou celého údolí, floristicky tak bohatého, jest již
zmíněná Příběnická skála. Je částečně kryta smíšeným porostem smrku obecného Picea abies (L.) Karst, jedle bělokoré - Abies alba Mill., lípy malolisté - Tillia cordata
Mill. a borovice lesní - Pinus silvestris L., 150 let starým, s podrostem týchž dřevin
15 až 601etým, k nimž se druží líska obecná - Corylus avellana L. a bez červený.
10
Obnažené skalní plochy zdobí v květnu záplavou žlutých kvítků tařice skalní Alyssum saxatile L., význačná křížatá rostlina našich, hlavně středočeských skal
(řidčeji se vyskytuje i na skále naproti ležících Příběniček). Současně s ní rozkvétá
tu snad méně nápadný, ale mnohem vzácnější lomikámen trsnatý - Saxifraga
decipiens Ehrh. ssp. palmata, útlá rostlina s bílými korunními plátky, jejímž domovem je jen nejteplejší část středních Čech, kde porůznu na skalách Vltavy a
Berounky se hojněji vyskytuje. Kromě uvedených rostlin hostí Příběnická skála v
hlubších úžlabinách i lilii zlatohlavou a na jednom, téměř nepřístupném útesu i
rozrazil ožankolistý - Veronica teucrium L. subs. pseudochamaedris (Jacq. sp.) Nym.
Také po stránce zoologické je údolí Lužnice pod Táborem pozoruhodné, neboť tu
dosud hnízdí nejméně dva páry výra velkého evropského - Bubo bubo bubo L., dnes
již u nás celkem vzácného opeřence.
První zakládá již po několik let domácnost v příkré skalnaté stráni na levém
břehu řeky zhruba naproti ústí Jeleního potoka v revíru Dražičky, lesní oddělení
„Bezkoutí”, a již po léta používá neustále téhož hnízda, jehož okolí jest částečně
kryto smíšeným porostem jedle, dubu, lípy a lísky. Druhý párek výrů pak hnízdí v
rozlehlém a téměř nepřístupném komplexu Příběnické skály.
Příběnická skála byla roku 1941 prohlášena
za reservaci. Úsek Lužnice mezi ústím Jeleního
potoka nad Bredovým mlýnem a Příběnicemi jest
dále domovem vydry evropské - Lutra lutra L.
(byla ovšem pozorována i jinde, tak u mlýna
Starý Kvěch, Kobrzkova), která tu nachází nejen
dosti potravy, ale i úkrytů na obou březích řeky.
Jen v letech 1937 až 1938 bylo zde uloveno
celkem 6 kusů, z nichž nejmohutnější a nejkrásnější byl samec střelený roku 1938; vážil
téměř 11 kg!
Z četných ptáků oživujících údolí uvádím jen
ledňáčka obecného středoevropského - Alcedo
atthis
ispida
L.
a
skorce
obecného
středoevropského - Cinclus cinclus aqua-ticus
Bechst.
Lužnice, patřící k řekám vodou bohatým, má
v táborském úseku břehy téměř nedotčené
regulacemi a hojně zarostlé stromovím i keři,
takže bohatá spleť kořenů pod břehy a úkryty
pod přemnohými balvany podél břehů i v řečišti
roztroušenými, četné tůně, zákruty, jakož i
neustále dobře provzdušovaná voda mnohými
jezy je skutečně eldorádem ryb, které tu v
množství – jinde vzhledem k dnešním poměrům
na našich řekách neobvyklém žijí. Vyskytuje se
tu okoun říční - Perca fluviatilis L., candát obecný - Lucioperca lucioperca L., ježdík
obecný - Acerina cernua L., vranka obecná - Cottus gobio L., mník obecný - Lota lota
L., sumec obecný - Silurus glanis L., kapr obecný - Cyprinus carpio L., lín obecný Tinca tinca L., řízek obecný - Gobio gobio L., parma obecná - Barbus barbus L.,
11
tloušť - Leuciscus cephalus L., plotice obecná - Rutilus rutilus L., proudník Leuciscus leuciscus L., perlín - Scardinius erythrophthalmus L., cejn velký - Abramis
brama L., cejn malý - Blica bjoerkna L., podoustev - Vimba vimba L., bolen - Aspius
aspius L., ouklej obecná - Alburnus alburnus L., pískoř - Misgurnus fossilis L., úhoř
obecný - Anguilla anguilla L., a štika obecná - Esox lucius L.
Cejn velký, žijící v hejnech, je v Lužnici na Táborsku, hlavně v hlubších a
klidnějších úsecích nejhojnější a nejvýznačnější rybou. Poskytuje maso výborné
chuti a je velmi oblíbenou rybou našich rybářů, kteří v některých letech, kdy cejni
opravdu dobře berou, jich na udici nachytají přímo neuvěřitelné množství; roku
1939 ulovili 2900 kusů o celkové váze 3627 kg, roku 1940 2104 kusů – 2646 kg a
roku 1946 2000 kusů – 2535 kg. Dorůstá tu až 60 cm délky a byly chyceny kusy i
přes 5 kg těžké!
Druhou význačnou rybou Lužnice je na
Táborsku sumec obecný. Třebaže veškerá
odborná literatura prohlašuje tuto největší
sladkovodní rybu Evropy za obyvatele
mohutnějších a hlubších vodních toků
bohatých na bahnité tůně, může se i
Lužnice na svém poměrně úzkém středním
toku v našem kraji pochlubiti sumci, mezi
nimiž kusy těžké 20 a více kg, nejsou
žádnou vzácností. Sumec roku 1934
chycený do slupi u Fouskova mlýna nad
Soběslaví vážil přes 50 kg a byl 2.17 m
dlouhý (je vystaven ve sbírkách městského
musea v Táboře). Pokud bylo možno ze
starších záznamů a pamětí starých rybářů
zjistit, nebývali sumci v Lužnici kdysi tak
hojní a také délky a váhy starších úloků
nelze často ani zdaleka srovnati s údaji o
úlovcích posledních dvaceti let. Sumci
nebyli nikdy do Lužnice vysazováni a lze
proto nynější, skutečně bohatý výskyt
těchto ryb tu vysvětliti jedině hojnějším
únikem malých sumčíků z rybníků na
Jindřichohradecku a Třeboňsku, jejichž
vody při výlovech přicházejí do Lužnice.
Sumec na Třeboňsku nikdy nebyl
pěstován jako chovná ryba, ale v každém
výtažném rybníku, zejména v Rožmberku,
Světě, Opatovickém i Horusickém, chovají již po několik desítiletí něco velkých, až
30 kg těžkých exemplářů, jako zajímavé ryby pro zpestření výlovu a podívanou,
zejména pro přítomné hosty a novináře, kteří tyto „dědečky” velmi obdivují. Protože
v uvedených rybnících jsou dobré podmínky pro jejich vytření, poměrně dobře se tu
rozmnožují; plůdek však nikdy nebyl loven se zvláštní pozorností a může při
výlovech potrubím unikati do Lužnice. Správnost tohoto tvrzení dokazují časté
úlovky sumčíků v potrubí a v Lužnici pod Rožmberkem.
V rybnících bývalého czernínského panství na Jindřichohradecku, které byly
roku 1923 převzaty do státní správy, byli sumci chováni odedávna. V této oblasti
12
jsou sumci vysazováni do velkých
kaprových rybníků jako vedlejší ryba
a třou se jen v rybníce Holná a
Řečickém Velkém, kde se též jejich
násada slovuje. Oba uvedené rybníky
odtékají do Nežárky a není proto ani
zde vyloučeno, že při tažení k lovu,
mohou se malí sumčíci dostat do
říčky, kterou potom putují dále až do
Lužnice, vedeni pudem po hlubší
vodě, kterou jim tato řeka může
poskytnouti až na Táborsku. Mimo
Holnou a Řečický Velký, jsou na
Jindřichohradecku sumci vysazováni
i do rybníků Kačlehy, Putina,
Ratmírov, Březina a Vajgar, ležící v
blízkosti Jindřichova Hradce. Jejich
odtoky ústí rovněž do Nežárky, čímž
možnost úniku sumců a jejich
rozšíření v Nežárce a Lužnici je
podstatně zmnožena, jak také úlovky
rybářů v okolí Jindřichova Hradce a
Kardašovy Řečice potvrzují.
Roku 1946 bylo ve vodách
Lužnice táborského úseku uloveno
celkem 45 sumců o celkové váze 357.60 kg; tři největší z nich vážili 24, 27 a 27.50
kg. Sumci v Lužnici putují s vodou z Táborska na Bechyňsko a dále, jak dokazují
výkazy úlovků tamních rybářů.
Při několika málo
mlýnech na Lužnici v
okolí Tábora stojí doposud „slupy“, staré mlynářské právo. Je to jednoduché, ale velmi účelné
samočinné lapací zařízení
k chytání všech ryb,
hlavně však úhořů. Ryby
jsou tahem vody sráženy
na laťové povaly, po nichž
se dostávají do dřevěného
haltýře umístěného ve
vodě, z něhož nemohou
uniknouti; odtamtud se vybírají keserem.
Poklidný obraz přírodními krásami přímo hýřícího lužnického údolí pod Táborem
se však dokonale mění při jarním tání a odchodu ledu nebo náhlých přívalech, kdy
v několika málo hodinách se usměvavá řeka změní v krutý, dravý a nezkrotný živel,
neznající překážek.
Stalo se již mnohokráte, že tuhé mrazy v našem kraji, přilehlém k České Sibiři,
13
spoutaly vody Lužnice ledem, jehož krunýř na některých místech byl i přes 1 m
mocný. Neobvyklá tloušťka ledu vzniká hlavně několikerým vylitím vody na led při
krátkých, dočasných oblevách a opětným zmrznutím na mělčinách s kamennými
stády a v některých záhybech.
Při jarním tání, které
obyčejně v kraji přichází v
první
polovině
března,
hnou se ledy nejdříve v
městském úseku řeky. Zde
proběhne dřenice obyčejně
velmi rychle a beze škody,
ale splavený led se zachytne a nakupí v nebezpečných místech na mělčinách
často do dna promrzlých,
kde tak vytvoří mohutné
ledové bariéry, ucpávající
řečiště tak, že voda rychle
stoupá.
Podobně tomu bylo i na jaře roku 1940, kdy 14. března zatarasily ledy řečiště
nad Harrachovou besídkou. Děsivé ticho leželo nad ledovým polem, které se táhlo
asi 200 m směrem proti proudu od uvedeného místa a končilo na mělčinách pod
Benešovým políčkem. Křížem krážem stály tu obrovské ledové kry, z nichž mnohé
byly přes metr tlusté.
Sotva znatelné chvění obrovské spousty ledu vznikající při dalším postupném
přibývání ledu z horního úseku řeky bylo doprovázeno přitlumeným zvukem,
působeným drcením ostrých hran ledových ker.
K večeru uvedeného dne se dal pojednou led do pohybu. Nejdříve se pole
zlehounka zavlnilo, načež jeho čelo až dosud pevně zapřené mezi břehy se hnulo
vpřed. Rychlost se stupňovala, mléčně zakalené kusy ledu, mezi nimiž se zmítaly
nejen větve, ale i celé stromy s kořeny, rychle uháněly kupředu, doprovázeny
temným hukotem.
S pronikavým praskotem narážel led po několik minut na betonové pilíře
turistické lávky pod Harrachovou besídkou, která tu spojovala oba břehy, čili jak
Táborští říkají táborskou a želečskou stranu. Některé kry a kmeny se zapřely o
podpůrné železí oblouku lávky, přihrnuly se další a v několika málo okamžicích, než
se v němém úžasu stojící diváci a hlídky ve stráních nad řekou vzpamatovali,
zmizela lávka mezi ledem zpěněné, ječící a řvoucí řeky, jejíž přímo gigantická síla
zanesla železné a betonové trosky můstku až na mělčiny „U obrázku”. Při tom
nastalo zatopení Harrachovy besídky, odkud její obyvatelé byli v poslední chvíli
zachráněni střechou, neboť voda zatopila úplně přízemní místnosti.
Uvolněný led se však daleko nedostal. Uvízl a znovu zatarasil řeku nad mlýnem
Starý Kvěch, pod nímž ale již jiná bariéra tarasila řeku na mělčině při ústí
Raštského potoka, takže mlýn byl vlastně v zajetí ledu s obou stran. Voda stoupala
a mlýnice byla záhy hezky vysoko pod vodou; výška vody přestoupila stav pověstné
velké vody z roku 1890. Situace, skutečně velmi kritická potrvala až do 16. března,
14
kdy vojsko povolané z
Benešova rozstřílelo ledy
pod mlýnem, čímž se
řečiště poněkud uvolnilo a
mlýn byl zachráněn. Led,
který se tu dal do pohybu
se opět zastavil u mlýna
Matoušovského (Kobrzek),
kde však kromě značného
poškození slupi celkem
valných škod nenadělal.
Zato obyvatelé níže po
proudu položeného mlýna
u Bredů zažili chvíle, na
které jistě nezapomenou.
Voda se tu vlévala do
přízemních místností vysoko položeného obývacího
stavení, při čemž kry hrozivě narážely na zdivo budovy.
Podobná dřenice prošla údolím v březnu roku 1947. Její krutost byla však
zmírněna včasným rozstřílením ledu na známých ohrožených místech, čímž se
předešlo velkým zátopám a škodám, nebof Lužnice byla opět na několika místech
promrzlá až do dna. Tentokráte urvaly ledy jen železný ochoz na Příběnické skále.
Jordán
Staré a slavné Hradiště Hory Tábor,
jak býval kdysi dnešní Tábor nazýván,
mělo odjakživa velkou nouzi o pitnou a
užitkovou vodu, třebaže leží na ostrohu
omývaném vodami Lužnice a Jordánského potoka. Vody obou toků se valí
poměrně hluboko pod městem, od něhož bývaly odděleny dvojnásobnými
hradbami, takže doprava užitkové vody
do vnitřního okruhu pevnosti a města
byla velmi namáhavá. A co nejhoršího,
v bouřlivých dobách válečných, kdy
brány i branky byly neprodyšně
uzavřeny, nemožná.
V takových dobách byl ohrožen i
takřka jediný, poněkud vydatnější
pramen pitné vody na Táboře,
vyvěrající
kdysi
pod
jordánským
šancem, nedaleko budovy dnešních
městských lázní a který Táborští
nazvali tehdy „Siloe”. Ostatní prameny,
objevující se ve stráni pod hradem,
tedy asi v dnešních Koželuzích, nestály
15
ani za řeč.
A studní bylo na Táboře málo.
Na prstech jedné ruky bys je byl
spočítal! Za nejstarší z nich byla
pokládána studna hradní, objevená teprve v sedmdesátých letech
minulého století, dnes ovšem
zasypaná. Významnou bývala též
studna u domu Čerychovského,
dnes zbořeného. Přišlo se na ni při
stavbě nové vodárenské věže roku
1907 a podle záznamů byla 5.70
m hluboká a 2.70 m široká.
Nahoře měla dosud zachované
zbytky roubení. Byla tesána v
„modráku” či „památné žule
táborské”, jak býval kdysi nazýván
syenit,
hornina
jemného
až
hrubého zrna, šedomodré barvy a
(tvořící na Táborsku nápadný
výběžek středočeského žulového
masivu) na němž je celé staré
město dnešního Tábora vystavěno.
V temnotách sklepů a lochů vysekané hlubánky, jímky a cisterny, zachycující
vodu při deštích a přívalech, sotva stačily k dílu některých řemeslníků, kteří se bez
vody neobejdou, jako byli mydláři, barvíři, koželuzi a jiní. Dešťovou vodu
zachycovali dále na příhodných místech malými rybníčky, loužemi, jak dosvědčuje
staré místní pojmenování „na louži”. Voda v nich byla nedotknutelná, neboť sloužila
výhradně k hašení ohně.
Léta ubíhala, město rostlo, obyvatelů přibývalo a spotřeba vody stoupala.
Ohlíželi se proto Táborští po vodě mimo okruh města, a neznámo od kdy, přiváděli
vodu téměř k městským hradbám, protože přirozený spád dále vodu nevytlačil,
zcela jednoduchým gravitačním vodovodem z rybníka Zavadilského. Ale i té bylo
žalně málo a mnoho se jí spotřebovalo v pivovaře.
Nedostatek vody těžce pociťovali občané města obzvláště při tehdy poměrně
častých a zhoubných požárech, kterých pamětní městské knihy počítají od roku
1437 do roku 1565 na padesát! A tak bída o vodu pitnou i užitkovou působila
starším a opatrným tohoto města nemalé starosti. „Dovésti vodu na Tábor” bylo
toužebným přáním všech jeho obyvatelů.
Psal se rok 1492, rok pro Tábor nad jiné památný. Poměrně hluboké a široké
údolí, jehož středem tekl silný potok Tisměnice od Borotína přes Košín a Záchod
(tak se tehdy jmenoval dnešní Náchod) k Táboru, přehradili Táborští mohutnou a
přepevnou hrází, přímo pod městskými hradbami. Pomalu plnily spoutané vody
potoka Táborskými překřtěného na biblický Jordán údolí mezi Táborem a
Náchodem, a utvořily tak první českou a snad i středoevropskou údolní přehradu
vůbec, která zadržovala mnohonásobně více než dostatečné množství vody pro celé
město. Voda záhy naplnila nejen široké mateřské údolí potoka v délce asi tří
16
kilometrů, ale i postranní údolíčka, čímž vznikly zálivy odedávna tu a velmi případně zvané „choboty”. Biblické jméno Jordán přešlo přirozeně i na nově vzniklý
rybník. Přebytečná voda odtékala přes kamenný zájezek, teprve roku 1693
nahrazený stavidly.
Tak vznikla ohromná vodní nádrž pod městem, z níž ale bylo nutno dopravit
vodu vzhůru do města. I to se podařilo. Tvůrci díla na tehdejší dobu opravdu
mistrovského byli mistr Jan „vody vuodce” a mlynář Matouš Zych, jemuž však „voda
nového rybníka mlýn pode vsí Záchodem vytopila”.
Mistr Jan, zvaný „růrmajstr” a
později i „reurmaystr generális”,
postavil roku 1508 pod hrází
Jordána, asi v místech, kde podnes
stojí stará městská vodárna a
opuštěné lázně, čerpadlo, jehož
vodní kolo poháněla jordánská
voda využitím spádu pod hrází.
Dřevěné vodní kolo na svrchní vodu
tu otáčelo třikráte zalomenou
železnou hřídelí, která zdvíhala
pomocí ojnic tři dřevěné páky na
jednom konci otáčivě upevněné. Na
druhém konci pak páky opět
pomocí ojnic kolmo postavených
zdvíhaly písty tří výtlačných pump.
Pracovní válce pump byly bronzové
a výtlačné potrubí olověné. Jinak
byl celý stroj ze dřeva. Pro vedení
potrubí vzhůru do města byla ve
skále, na níž město stojí, vysekána
štola, vedoucí ke staré vodárenské
věži na Tržním náměstí, podnes
zachovaná. Je asi 52 metrů dlouhá
a překonává 32 metrů výškového
rozdílu. Čerpadlo sloužilo až do
roku 1569, kdy bylo postaveno nové, téže konstrukce. Teprve roku 1873 bylo
čerpadlo, mnohokráte od základu opravované, takže bylo vlastně několikráte vyměněno, nahrazeno dokonalejším, celokovovým. Podle sdělení ředitele městské
táborské vodárny p. J. Kříže, povalovalo se staré čerpadlo táborské vodárny,
technický unikát své doby, v táborské vodárně až do první světové války, kdy vzalo
za své. Tehdejší táborský vodák, pan Tomáš Bílý (nar. 1849, zemř. 1939) zhotovil
však již před lety přesný model táborského „vodního stroje”, čímž nám zachoval
zajímavé technické zařízení, dokazující vyspělost našich starých inženýrů –
samouků.
Oběma stavitelům díla tak znamenitého, všem užitečného a práce poctivé,
dostalo se za jejich námahu a starosti náležité odměny. Mistru Janovi vyplácen „z
užitku té vody, která na vary do pivovaru se brala, za každý var český groš a to do
života jeho i do života manželky Magdaleny a syna Jindřicha”. „Mlynáři Zychovi,
jemuž nadto nový rybník mlýn pode vsí Záchodem vytopil“, přiznáno, aby i on „z
17
vody na vary pivovarní užitek bral až do třetího kolena s povinností, že zůstane
růrmajstrem městským”.
Voda vedená do města vytékala původně jen do již zmíněných protipožárních
rybníčků, později do kamenných kašen porůznu v městě postavených. První a
nejstarší z nich byla postavena na rynku a to již roku 1567. Je podnes ozdobena
soškou zbrojnoše držícího městský znak. Podle lidového podání představuje
husitského hejtmana Koudele ze Žitenic nebo Petra Hromádku z Jistebnice, který je
vlastním zakladatelem Tábora.
Původní plocha Jordánu měřila téměř 60 ha, ale pozdějšími úpravami, jako na
př. stavbou železniční trati, zbudováním nábřeží pod reálkou, byla zmenšena, takže
dnes měří 50 ha 36 a 95 m².
Jordánský potok, ve středním
toku zvaný též Košínský, zásobuje
rybník vodou sbíranou na rozmezí
vltavském a sázavském v povodí
téměř 100 km² velikém tak vydatně,
že
přebytečná
voda
odtékající
stavidly, tvoří malý kousek pod výtokem krásný vodopád, skutečnou to
pohádku téměř uprostřed města. Po
jarním tání či vydatných lijavcích v
kterékoliv
roční
době,
nabývá
jordánský
vodopád
dravé
a
uchvacující mohutnosti. Spousty
vody s temným hukotem spadají tu
přes 18 m vysokou skalní stěnu,
která často úplně mizí v záplavě
bělostného krajkoví zpěněných vln,
při
čemž
miliony
a
miliony
drobnohledných vodních kapiček víří
ovzduším kolem vodopádu do značné
vzdálenosti. V takových dnech, stojíli slunce v příhodné výši nad
obzorem, je tato opravdu vzácná
podívaná často ještě ozdobena
duhou klenoucí se v oblaku rozprášené vody.
Hloubka Jordánu byla v posledních desíti letech přesně zjištěna jednak měřením
našeho známého herpetologa prof. dr. R. M. Bouška, jednak správou městské
vodárny v Táboře. Bylo zjištěno, že v nejhlubších místech dosahuje téměř 14 metrů.
Ale i toto číslo je na naše poměry jistě úctyhodné. Hloubky směrem od hráze k
Náchodu neustále ubývá, takže v zátočině pod jmenovanou vesnicí při ústí potoka je
mělčina, dnes přirozeně silně zabahněná a zarostlá vodním rostlinstvem.
Hráz je 283 metrů dlouhá, 20 metrů vysoká a běží po ní stará císařská silnice z
Prahy přes Tábor do Českých Budějovic. Byla mnohokráte opravována, zpevňována,
ba i zvyšována. Opravdu důkladně ji opravovali v r. 1830. Téměř po stu letech, roku
1929, byla znovu a velmi důkladně vyspravena a podezděna, koruna vydlážděna,
18
rozšířena o pohodlné chodníky pro pěší a odpad pod stavidlem znovu přemostěn.
Byly doby, kdy lidé v Čechách věřili, že protržení hráze, zadržující asi 35,562.000
centů staré vídeňské váhy vody, což odpovídá asi 19 milionům hektolitrů vody, by
způsobilo nesmírnou škodu starému Městu pražskému i jiným městům na Vltavě
ležícím.
Zásobovat město Tábor vodou, to byl tedy hlavní úkol nově založeného rybníka.
Ale jeho poměrně velké plochy bylo záhy využito i k chovu ryb, což je samozřejmé.
Leč s nestejným výsledkem v různých obdobích, jak o tom svědčí staré zápisy.
Původně osazovali Jordán na tři až čtyři horka a ze staré hospodářské knihy
seznáváme, že za ryby tu r. 1571 slovené, bylo utrženo 101 kop a 18 míšenských
grošů, což bylo právě tolik, jako pololetní úrok celého tehdejšího táborského
panství. A při tom se prodával džber kaprů za 3 kopy a 6 grošů! Výlov přilákal vždy
mnoho diváků z celého kraje. Trval 4 dny a bylo při něm zaměstnáno 13 hajných a
22 lovců. Roku 1790 bylo sloveno 100 kop kaprů, 17 kop 13 kusů štik, 4 džbery 7
čtvrtcí bělic (plotice) a 25 kop 50 kusů jiných ryb.
Táborský děkan Bartoloměj Zelenka zapsal však roku 1682 do svého deníku, že
„ryby jordánské málo jsou tučné, hloubka nedopouští vodě prohřáti se a dno
písečné výživy jim neposkytuje, proto i kapři malí se loví”. Postupným zanášením
nového rybničního dna a přirozenými biologickými pochody nastalo však po této
stránce zlepšení, jak se dočteme v „počtech táborských rybnikářů”, kteří měli
Jordán na starosti. Obyčejně jsou udávány jen kopy ryb vážných, „nepočítajíc
kapříků výmětních a štik prostředních”.
Protože nahánění rybníka trvalo obvykle půl roku a způsobovalo městu velké
nesnáze v zásobování vodou, bylo později upuštěno od jeho spouštění a loveno tu
jen sítěmi na plné vodě. Za velké štěstí bylo pokládáno, naplnil-li se Jordán, byv
sloven v říjnu, do svátku Sv. Tří králů, jak se o tom zmiňuje zápis z roku 1682.
Naposledy byl vypuštěn a sloven roku 1830. Již roku 1829 byl totiž stav hráze
tak špatný, že bylo úředně nařízeno ji opraviti. Táborští měšfané však uprosili
vysoké gubernium, aby pro velký nedostatek vody bylo spuštění rybníka odloženo
na příští rok. Bylo jim vyhověno. Od roku 1830 Jordán vypuštěn nebyl.
Tak se stal táborský Jordán, dík své rozloze, hloubce a neslovitelnosti,
nejslavnější jihočeskou rybí komorou, která nejen bohatstvím, ale i počtem druhů a
hlavně skutečnými obry z říše němých obyvatelů vodních daleko zastiňuje i proslulý
Rožmberk.
Domácí obsádku Jordánu tvoří: okoun říční, candát obecný, ježdík obecný,
sumec obecný, kapr obecný, karas obecný, lín obecný, tloušť, plotice obecná, perlín,
cejn velký, bolen, ouklej obecná, úhoř obecný a štika obecná, což jsou ryby tu zcela
bezpečně zjištěné.
Některé z uvedených ryb, které se obvykle v rybnících nevyskytují, jako bolen,
tloušť, candát a cejn velký, byly sem postupem času nasazeny rybáři. Tak na př. na
malé tlouštíky dříve chytávali táborští rybáři na Jordáně štiky. K tomu účelu si je
přinášeli z Lužnice a zbylé po lovu prostě vylili z haltýřků do Jordána.
K rybám domácím nutno však ještě přičísti ryby cizího původu, občas tu nájemci
a rybničními hospodáři vysazované, jako sumečka zakrslého (Amiurus nebulosus
19
Raf.), marénu velkou (Coregonus lavaretus L. f. maraena Bloch), okouna
pstruhového (Grystes salmoides Jord.), pstruha duhového (Salmo irideus Gibb.) a
pstruha jezerního (Salmo trutta var. lacustris).
Z ryb, které Jordán po celé naší velké rybářské obci proslavily, nutno uvésti
obzvláště kapry, štiky, okouny a candáty. Jan Sommer ve své Topografii Království
Českého z r. 1842 již zaznamenává, že „hlavně kapři, štiky a okouni se tu vyskytují
v obzvláštních velikostech a chuti”. Úlovky kaprů 20 i více kg těžkých na udici
nebyly v dobách, kdy Jordán v létě nebrázdily nesčetné lod'ky a nečeřily stovky
koupajících se lidí, žádnou zvláštností. Největší jordánský kapr byl uloven dne 12.
června roku 1875 a vážil 24 kg. Jeho šupiny měly velikost a podobu malých hracích
karet. Skutečný pak starešina tohoto rodu byl kapr nalezený roku 1890 uhynulý u
brlení. Vážil 28 kg a je to až dosud největší jordánská ryba, o níž máme zprávu. V
červnu roku 1913 zatáhli táborští rybáři úsek „Pod sladovnou”, při čemž jim uvízlo
v síti větší množství kaprů. Největší z nich vážil 21 kg. Kapři z tohoto zátahu více
než 15 kg těžcí byli tehdy vystaveni v kádích a neckách na Střelnici. Leč ještě dnes,
kdy břehy Jordánu a jeho hladina nepožívají onoho božského klidu jako před
padesáti a více lety a kdy z pobřežních okrajů zmizely typické vodní porosty, až na
nepatrné zbytky puškvorce, jsou vskutku jedinečnou podívanou pro rybáře i
nerybáře hejna ohromných kaprů, líně odpočívajících na prohřáté hladině červencových a srpnových dnů. Vždyť kusy až přes metr dlouhé, s očima jako
brambory, abych se vyjádřil po způsobu našich rybářů, stojí opravdu za podívanou,
a téměř vždy přivábí na hráz četné diváky.
Druhou proslulou rybou jordánskou jsou okouni, potulující se tu často v
hejnech, kde jedinci o váze 2 kilogramů, ba ještě těžší nikterak nepřekvapují, při
čemž nutno podotknouti, že jsou to většinou nádherně vybarvené exempláře. Také
štiky hodně přes 10 kg těžké často uvíznou, dík své nenasytnosti a dravosti na udici
trpělivých rybářů. Na podzim roku 1899 zabrala rybáři Procházkovi ohromná štika,
kterou zdolal teprve za pomoci dvou přispěchavších kamarádů, z nichž jeden vytrhl
sedátko z loďky a několika ranami do hlavy ji zabil. Vážila 17 kg! Dalšími doklady
obrovských jordánských štik jsou hlavy a lebky, trofeje rybářů, věnované školním
sbírkám táborským a městskému museu. Hlavy se zuby až 2 cm dlouhými nejsou
žádnou vzácností.
Nejslavnější jordánskou rybou doby přítomné jsou však candáti. Podle dr. V.
Dyka „není ve střední Evropě vody, v níž by candát dorůstal tak překvapujících
rozměrů, které daleko, velmi daleko přesahují míru, kterou jim přírodopisné knihy
obyčejně určují”. Candáti byli do Jordána nasazeni na radu proslulého jihočeského
rybnikáře, ředitele J. Šusty, po prvé roku 1899. Záhy se stali nejoblíbenější a
nejvyhledávanější rybou rybářů. Kusy okolo 10 kg váhy a délky 1 metru jsou tu,
některá léta obzvláště, běžným zjevem. Největší jordánský candát, pokud bylo až
dosud bezpečně zjištěno, byl nalezen uhynulý na hladině a vážil 15 kilogramů! Jeho
kostra je uložena ve sbírkách městského musea v Táboře. Roku 1941 ulovený
candát 9.50 kg těžký a 92 cm dlouhý, byl věnován táborskými rybáři zoologickým
sbírkám Národního musea v Praze.
Dále je nutno, alespoň kratičce se zmínit o jordánských úhořích i přes 2 kg
těžkých, kteří na jaře a v podzimu putují potokem přes vodopád do Lužnice, při
čemž se v posledních dvou desítiletích víc než často stávají obětí malých turbinek
na potoce pod vodopádem postavených.
20
Skutečně překvapující je tu výskyt cejna velkého, kterého si sem
přinesli před lety rybáři z Lužnice.
Roste tu však poměrně velmi
pomalu, a tak kusy přes 2 kg těžké
pokládají rybáři za znamenité
úlovky. Největší jordánský cejn byl
uloven roku 1925 a vážil 5.20 kg.
Mezi ušlechtilé a vzácné ryby,
opravdu rybí klenoty Jordánu patří i
bolen, poměrně nehojná ryba našich
větších řek. Boleni až 5 kg těžcí tu
jsou běžným zjevem, ač úlovky
těchto chlapáků jsou poměrně
řídké. Přelstíti starého bolena, který
své loviště přímo žárlivě střeží před
svými bratry, patří totiž k vyššímu
rybářskému umění.
Maréna veliká, jejímž pravým domovem jsou severoevropská jezera a
která byla do Jordána také před lety
vysazena, tu dobře zdomácněla, což
dokazují počtem sice nehojné, ale
váhou znamenité úlovky, z nichž
největší vážil téměř 8 kg!
Za své vskutku neocenitelné, ba přímo jedinečné rybí bohatství vděčí Jordán
hlavně nedostupnosti a neslovitelnosti svých vodních prostorů, které již téměř po
120 let nebyly vypuštěny. Jordán je majetkem obce města Tábora a nájemci smějí
tu loviti jen povrchovými sítěmi a na udice.
Od roku 1899, kdy rybolov na Jordáně vydražil Rybářský klub v Táboře za roční
částku 102 zlatých 50 krejcarů r. č., bylo tu sítí loveno jen občas. V posledních
letech jen jednou za rok při tradičním zátahu v teplé srpnové noci. K tomu účelu
jim sloužila sít 160 m dlouhá a v jádře 14 m hluboká, která však byla v bouřlivých
květnových dnech roku 1945 zničena. Hezky dlouho potrvá, než si budou moci
táborští rybáři poříditi novou a pozvati zase četné hosty na zátah, jaký je vidět na
našich vodách jen málokde, snad opravdu jen na Jordáně. K lovu dravých ryb na
udici používali staří rybáři původně tak zvaného „pumprlíka”, jehož základem bylo
vřeteno se 100 i více metry šňůry. Pumprlík byl vsazen do ložiska umístěného na
zádi loďky. Na konci byla navázána udice a navlečen pořádný korkový splávek.
Rybář vyjel s vystrojenou loďkou na vodu, posadil pumprlíka a jel pomalu ke břehu.
Když se ryba chytla, popojel s loďkou ve směru tahu a když se unavila, točil pomalu
pumprlíkem, čímž šňůru navinoval a úlovek přitahoval k loďce. Dnes k lovu dravců
slouží „káča”. Je to menší kladka, vyřezaná z korku, v jejímž žlábku je namotána
dlouhá šňůra, vyvedená přes kolíček ve středu kotouče umístěný. Na konci šňůry
přiměřeně zatížené se navlékne na karabinku drátěný přítok s návnadou, osedlanou
rybičkou. Káča je na jedné straně natřena červeně, na druhé bíle. Rybáři ji na vodu
posazují z loďky tak, aby byla bílá strana nahoře. Chytí-li se ryba, obrátí káču a
21
objeví se strana červená. To je znamení pro rybáře čekajícího na břehu, aby vsedl
do loďky a jel na vodu pro úlovek. Mnozí rybáři „káču” zavrhují a srovnávají ji s
pytláckou základkou, ale k lovu na jordánských hlubinách a tak rozlehlé vodní
ploše, je to až dosud nejúspěšnější rybářské náčiní, jakého tu lze pohodlně užít.
Tajemné hloubky jordánské, o
nichž
se
leccos
dříve
na
Táborsku povídalo a podivuhodně členěná vodní plocha až k
městským zdem přiléhající však
nelákaly jen rybáře, kteří Jordán
považují za zaslíbenou zemi. Byli
to i mnozí významní vědečtí
pracovníci, z nichž na prvním
místě nutno uvésti nestora
českých zoologů, prof. dr. Friče,
který tu začínal své klasické
práce, týkající se výzkumu
českých vod. Roku 1873 sbíral
tu sladkovodní houbu z čeledi
Spongilidae, kterou univ. prof.
Fr. Vejdovský popsal jako Spongilla jordanensius. V poslední době, od roku 1928, věnoval pak
táborskému Jordánu, nejstarší
naší údolní přehradě, všestrannou pozornost prof. dr. R. M.
Boušek, jehož výzkum Jordánu
po všech stránkách řadu let
trvající, jest dnes úplně ukončen
a jest jen litovati toho, že
nepříznivé poměry, s nimiž se na
knižním trhu takovéto rukopisy
setkávají, nedovolily, aby práce vyšla tiskem.
Ocenivše proslulé jihočeské rybářské eldorádo, musíme vděčně vzpomenouti
zkušeného mistra Jana a mlynáře Matouše Zycha, kteří spolu se zakladateli
Jordána, dali městu, v němž dozrál kus slavné české historie, přebohatou
zásobárnu vody, stačící pro jeho dnešních téměř 25.000 obyvatelů, i v době
takového sucha, jakým se vyznačovalo léto roku 1947, a kdy hladina rybníka
poklesla téměř o 2 metry. A přece nebylo třeba omezovat spotřebu vody ve městě.
Netušený rozvoj města si totiž roku 1936 vynutil výstavbu nové, v pořadí táborských vodáren již třetí, moderně a účelně vybudované vodárny na jordánském
břehu v místech, kde se říká „U rytíře”. Jordánská voda se v ní upravuje
mechanicky a chemicky.
Do jiskřivých proudů jordánské vody byly roku 1947 zapřaženy i nové, moderní
sádky Poříčního rybářského svazu v Táboře postavené pod hrází Jordána. O jejich
významu, rozsahu a účelnosti nejlépe svědčí velikost a určení: kapacita 1000
metrických centů ryb, distribuce násad všeho druhu, získaná hlavně při odlovech
velkých jihočeských rybníků a sádkování vážné ryby pro velikou oblast
středočeskou.
22
Leč nejsou to jen
ryby a voda. Před
první světovou válkou
se na Jordáně, pokud
jen byla zima příznivá
a mrzlo, vesele ledovalo. Hlavně pod náplavkou v úseku „Pod
sladovnou”, kde byl
tehdy nejlepší přístup
k ledu a odkud nebylo
daleko na nádraží. Až
čtyři stovky ledařů tu
křesaly ledový křišfál
nejen ve dne, ale
často i v noci za svitu
karbidek,
jen
aby
práce ubývala a ledu
přibývalo. Jordánský led, mimo vlastní, městskou spotřebu, zásoboval hlavně
Prahu, kde tehdy ještě nebylo tolik chladících a zimotvorných strojů. Vozily ho tam
zvláštní vlaky.
Konečně nebudiž ani zapomenuto opravdu velkého úsilí táborských rybářů,
hospodařících na Jordáně od roku 1899, kteří se všemožně starají, hlavně
každoročním bohatým vysazováním rybí násady všeho druhu, aby rybnatost
Jordánu nepoklesla, naopak, aby vzrůstala, čímž slavná pověst nejvýznamnějšího a
nejproslulejšího jihočeského rybníka, dnes již známého v rybářském světě i za
hranicemi našeho státu, zůstane zachována i do další budoucnosti.
Foto přílohy:
Lužnické údolí
Kresba v záhlaví (M. Kroupová)
Lužnické údolí v předjaří (G. Christov)
Fotografie (Špaček, Hnízdo, Kliment, Marek)
Jordán
Kresba v záhlaví (M. Kroupová)
Vodárenská věž (Jindřich Bubeníček, 1913)
Fotografie (Hnízdo, Archiv Rybářského klubu)
Oakville, Ontario, Kanada
18. ledna 2005
P. S. (15. února 2005)
„Mám pro tebe něco k tomu povídání k profesoru Hnízdovi“, oznámila mi dnes
maminka po telefonu. „Je tomu už spousta let co jsme se s Arnoštem (manželem)
ubírali turoveckými lesy směrem k Choustníku, když jsme tam najednou přišli na
23
kámen, který upoutal naši pozornost nezvyklým tvarem, strukturou a barvou. Tak
jsme ten kámen sebrali do ruksaku. A představ si, Pepo, když jsme jej pak
profesoru Hnízdovi ukázali, nejenže přesně věděl o jaký nerost jde, což nás však u
kapacity jeho formátu nepřekvapilo, ale pak s naprostým přehledem i přesně určil
místo, kde jsme jej našli! To jsme tedy zírali.“
Post scriptum
Květen a červen 2007 mne opět zastihl při návštěvě vlasti. I tentokrát jsem se
chtěl pokusit opatřit nějaké
fotografie, kterými by šlo
pojednání o panu profesorovi Hnízdovi doplnit, což se
mi během minulých návštěv
nepodařilo. Tentokrát však
tomu bylo jinak! Hned v
prvních hodinách v Táboře
se mi poštěstilo!
Z Ruzyně jsem dorazil do
Tábora po osmé ráno. Hned
jsme si s maminkou vyšli
na malou procházku. Tu
jsem na veřejích informačního střediska na Žižkově
náměstí spatřil plakát, oznamující výstavu u příležitosti 100. výročí narození RNDr A. Z. Hnízda, významného
táborského přírodovědce a edukátora, konající se uvnitř!
Na plakátu byla i fotografie pana profesora, tak
dlouho hledaná! Vešel jsem
dovnitř, představil se, o
jeden plakát poprosil a
vysvětlil proč tu fotografii
potřebuji. Prohlédl jsem si
výstavu, plakát obdržel, a
navíc od vstřícné paní i
radu, „Chcete-li se dozvědět
o panu profesorovi Hnízdovi něco víc, naše paní
starostka je jeho vnučkou.
Zde je telefonní číslo jejího
sekretariátu na městském
úřadu.“
S paní starostkou, Ing. Hanou Randovou, jsem se o několik dnů později opravdu
sešel, ale byla právě velmi zaneprázdněna návštěvou pana prezidenta České
republiky Václava Klause, který měl Tábor příští den navštívit. Proto mne odkázala
na svoji maminku, paní Štěchovou se slovy, „Maminka vám toho o dědečkovi určitě
24
poví daleko víc než já, ráda
vás na ni zkontaktuji.“
Paní Štěchová mne
vlídně přijala, vyhledala
rodinné album a vybídla
mne, abych si vybral fotografie, které by se mi do
mého sepisování hodily.
„Tadyhle zrovna máte naši
paní starostku s dědečkem“.
Několik snímků jsem si
vybral k naskenování, ale
to pravé, co jsem si
opravdu přál najít, jsem
nenašel. Přál jsem si totiž najít nějaké fotografie, na kterých by byl pan profesor
Hnízdo při rybaření nebo při lovu, prostě něco kde drží flintu, rybářský prut či
nějaký úlovek, nebo jak vyučuje žáky ve třídě. „Toto je vše, co tady momentálně
mám. Hodně věcí jsem zapůjčila pro tu výstavu“, omluvně dodala paní Štěchová.
Když mne při odchodu vyprovázela, spatřil jsem na zdi chodby několik zarámovaných starých fotografií. Bylo to přesně to, co jsem hledal! Chvíli jsem váhal zdali
to není příliš troufalé o tyto obrázky požádat. „Bezevšeho si to půjčte, jen když vám
to poslouží“, laskavě mne povzbudila tato vlídná dcera pana profesora.
Oakville, Ontario, Kanada
4. srpna 2007
Pan Schovanec
Pokaždé, když zavítám
do svého rodiště, se snažím
setkat
se
starými
pamětníky, což je však
stále těžší a těžší. To abych
se pokusil zachovat vzácné
vzpomínky na osoby a
události. Snažím se též
získat informace o místech,
které často dnes již neexistují. Toulám se městem
a okolím, abych nafotografoval snímky, kterými
pak doplňuji své spisování.
Někdy se mi dokonce poštěstí i nějaké staré fotografie obdržet. Přeji si totiž, aby se vzpomínky uchovaly dál a neupadly v za-
25
pomenutí, neboť si myslím, že všechny ty pozoruhodné osobnosti a nevšední
táborské figurky a jejich životní příběhy zato stojí.
Ve snaze dozvědět se
něco víc o samém panu
profesoru Hnízdovi jsem
zatím mnoho neuspěl. Přál
jsem si doplnit tuto vzpomínku nějakou veselou
historkou jeho bývalých
žáků, něco na způsob
knížky „Študáci a kantoři“.
Ale jen jeden malý střípek
se mi zatím podařilo sehnat.
Při svých „lovech“ se
často setkám s pochopením a již se mi podařilo
získat řadu příběhů, cenných informací a starých fotografií, nade vše mé očekávání. Tak tomu bylo i při
návštěvě manželů Schovancových, kteří za těch dnů slavili svou Diamantovou
svatbu, 60 let společného života! Oběma v ten čas bylo již 87 let.
„Tak u nás vítejte Josefe“, přivítali mne mile jako vždy. Tentokrát to však nebylo
v jejich bytě na Parkánech, ale v G Centru, novém domově pro táborské seniory.
Z oken starého Schovancovic bytu byl překrásný výhled na údolí Lužnice, Čelkovice
a celé to panoráma od Hýlačky přes Babí horu a Turovecké lesy až po Choustník.
„Tak vy Josefe sháníte
nějaké historky o nás,
táborských nimrodech a
rybářích, a něco o panu
profesorovi Hnízdovi?“
„No ten po celý život
pilně studoval a neustále
něco četl. Asi proto mu oči
slábly a musel nosit stále
silnější brýle. Proto se
stávalo, že pan profesor
míval těžkosti při našich
honech něco střelit. My
ostatní nimrodi jsme si ho,
co by na slovo vzatého
odborníka, velmi vážili a
měli ho rádi. Proto jsme mu chtěli udělat radost. Nepřáli jsme si, aby šel domů
s prázdnou. Tak jsme tomu občas trochu napomohli sami. To když jsme mu třeba
nenápadně nahnali zajíce až přímo do rány. To bylo na tak blízko, aby toho zajíce i
přes ty své slabé oči uviděl a mohl si konečně vystřelit! Ale to nebyla žádná legrace.
Někdy šlo o kriticky tak malé vzdálenosti, že jsme si museli dávat dobrý pozor,
abychom se náhodou nedostali do hledí páně profesorovy pušky a nestali se
26
loveckou trofejí my sami!“
„A co vysoká zvěř a divocí kanci?
Na ty se muselo jezdit až do obory
k Bechyni?“, optal jsem se. „Co vás to
Josefe nemá! Divočáků je dost už
hned
tadyhle
nad
Čelkovickým
hřbitovem, a všude v těch polích co se
táhnou od Babí hory až nahoru k
Horkám. A taky jak se jde dozadu ke
Koldovce, v těch lesích kolem Pracova
a u Paďous, na druhým břehu řeky.
Musíte holt vědět, kde jsou. To byl
můj rajón, po léta jsem ho každý den
obcházel. Všechno jsem tam znal.
Černá zvěř se tady rozmohla, protože
se nyní hodně pěstuje kukuřice.“
„Na ten svůj rajón jste vlastně
krásně viděl z vašeho okna na Parkánech.“
„Tak, tak, Josefe. Mámo, kde jsou
ty moje starý fotky?“ „No máš je
v náprsní kapse v tý svý parádní
myslivecký uniformě támhle ve skříni.
Ale jen seď, vyprávěj dál, já ti je podám“.
„Pane Schovanec, mohl bych si tyhle obrázky na pár týdnů vypůjčit? Já bych si
je v Kanadě naskenoval do počítače a hned vám je zas poslal nazpět“, zaškemral
jsem, když se fotografie objevily před námi na stolku. „Víte co Josefe, klidně si ty
obrázky vemte a nechte, k čemu by mi už prosím vás byly?“
V té chvíli jsem
netušil, že toto je
vskutku již naposled,
kdy jsem se s manžely
Schovancovými setkal!
O několik dnů později jsem totiž byl v
Praze. Kráčím pasáží u
Václavského náměstí,
když pojednou jde proti mně Zdena, dcera
Schovancových, která
však též žije tady v
Kanadě! „Zdeno, jsi to
ty? Co tady prosím tě
děláš?!“ Takto jsem se
dozvěděl, že musela
narychlo a neočekávaně přiletět na pohřeb svého tatínka.
27
Když se blížily devadesáté narozeniny paní Schovancové, v G Centru chystali
velkou oslavu, na kterou se měli dostavit všichni příbuzní a přátelé. Chudák asi
byla ze všeho tak rozrušena, že se svých narozenin nedočkala.
Nechci však toto vzpomínání končit na smutnou notu, takže přidávám ještě dva
malé střípky, které jsem při svých táborských setkáních vypátral.
Například jsem se dozvěděl, že panu Schovancovi se přezdívalo „Pic-Pic
Schovanec“. Proč? Jednou kdysi se prý mělo stát, že se ze své pochůzky vracel
autobusem. Usuzuji, že to asi bylo právě z „Paďous“ (Sezimova Ústí), kde ta jeho
každodenní obchůzka, začínající nad Čelkovicemi, končila. Na této lince je autobus
vždy plný lidí. Jak se pak pan Schovanec s puškou přes rameno v autobusu
prodíral davem pasažérů, vyšla prý najednou rána jako z děla, která udělala díru ve
střeše autobusu!
Když jsem se vrátil do Kanady, Zdeny jsem se na to optal. Říkala, že o této
epizodě sice nic neví, ale že o jejím tatíkovi, dlouholetém nimrodovi, nepochybně
nějaké veselé historky kolovaly. Ale se zbraní prý vždy zacházel nanejvýš opatrně.
Ale tato věc se mu však doopravdy jednou přihodila. To se zas vracel z obchůzky
domů se svým ruksakem na zádech. Jednou z věcí, kterou v ruksaku nosil byl
lovecký nůž. Ale ten v onen osudný den nějak vyklouzl z kožené pochvy. Jak si pan
Schovanec v autobuse sedal, špičatý nůž se mu v ruksaku nějak zpříčil, projel jeho
tkaninou a kabátem a zapíchl se mu do zad! Pan Schovanec zachoval klid Angličana
a vystoupil až v Táboře u polikliniky, kde mu jeho zranění ošetřili.
Pan Linhart
Když už je řeč o táborských nimrodech, bylo by neomluvitelné nezmínit se o
další, neméně legendární osobnosti, o rybáři panu Linhartovi. V očích nás hochů to
28
byla postava neméně fascinující než
ledovými větry ošlehaný mořský vlk –
norský harpunář velryb!
Pan Linhart byl totiž široko daleko
proslaven svými neobyčejnými rybářskými výkony, lovem obrovských sumců na
Lužnici. Při své další cestě do vlasti jsem
si přál zjistit něco víc, případně se
pokusit o setkání s jeho potomky. Ti prý
podnes v této slavné rodinné tradici na
řece Lužnici pokračují.
Bylo to snadnější než jsem si myslel,
díky dávným kamarádům z dětství,
Láďovi Tesařovi a Jirkovi Blafkovi. Sešli
jsme se v hospůdce, která je už jednou z
mála, která ještě alespoň trochu
připomíná výčepy, jako kdysi byly
hospody „U Horů“, „U Šetků“, „Na
Polánce“ a „Na Bečvárně“. Ne snad, že by
na Starém městě dnes nebylo dost míst
k občerstvení, ba naopak. Žel to již
nejsou ty staré začouzené špeluňky,
kam se místní strejcové k večeru trousili
na pivko a partičku karet, kde vám
ohřáli párek s křenem nebo podali
„drátenický kaviár“ – buřty s cibulí a
octem. Dnes jsou to samé lepší restauranty, kde se podávají samé minutky, a kde
tu dřívější nenapodobitelnou atmosféru nahradily hrací automaty, televize a
neonové reklamy na zahraniční piva.
Nicméně Láďa s Jirkou
tu hospůdku podle svého
gusta našli. Sedíme, povídáme a já se kamarádům svěřuji se svými
snahami dozvědět se něco
o starém panu Linhartovi
a jeho pověstných sumcích.
„Neboj se Pepo, my pro
tebe něco zjistíme“, mrkli
na sebe kamarádi, „támhle
zrovna sedí Jirka Linhart.“
„Hej, Jirko, pojď sem na
chvilku mezi nás. Tadyhle
to je Pepa z Kanady, náš starý káma z mládí. Píše všelijaký povídání o Táboře. Chtěl
by něco vědět o tvým dědovi, jak chytal ty svý sumce. A taky shání starý fotky. Buď
tak hodný a skoč domů pro něco“.
29
Stalo se, a proto toto povídání může být obrázky nyní takto obohaceno.
Stejně
jako
pana
profesora Hnízda, ani pana
Linharta
jsem
neznal
přímo osobně, ale spíše jen
tak okrajově z vyprávění a
letmých setkání. Někdy se
totiž stávalo, že žáci z naší
školy na Klášteráku, kteří
sem docházeli z Koželuhů
a Vilové čtvrti, čas od času
vídávali u domku na
Starém hřbitově na háku
zavešeného sumce. Jindy
zas byl sumec ještě živý. To
pak byl vystaven venku ve
velké plechové vaně plné
vody.
Pochopitelně,
že
taková zvěst se musela
neprodleně donést do sborovny a doufat, že se zas budeme moci trochu ulejt z
vyučování. Několikrát se celá škola za doprovodu členů učitelského sboru, kteří
vyučovali přírodopis, skutečně za sumcem vypravila, abychom všichni takového
velikána z Lužnice spatřili. Jinak pan Linhart byl městským hrobařem a se svou
rodinou v domku u Starého hřbitova bydlel.
Stejně tak jako každý houbař, i rybář si ponechá svá vyzkoušená místa pro sebe.
Proto kde přesně k těm legendárním zápasům toho starého muže s velkými rybami
docházelo, pouze jen tuším. Během rozhovoru s vnukem pana Linharta bylo jenom
vágně naznačeno, že by mohlo jít o úsek v
dolní Pintovce mezi Čelkovicemi a mlýnem
„Papírnou“. Avšak takové věci je lépe
zanechat obestřené dohady.
Co se týče lovu samého, dozvěděl jsem
se jen tolik, že starý pan Linhart měl na
sumce zvláštní velký hák, který byl
vykovaný z oceli. Na ten se navlékl kus
syrového masa nebo celé kuře. Tato
návnada se „tam někde“ vhodila do řeky.
Za lanko se občas zatáhlo a čekalo se.
Poté, co se některý z obrů chytil na hák,
pan Linhart přitahoval lanko blíž a blíž,
až se dostal k samé hlavě mocně se
vzpínající ryby. Pak ji obratně chytil za
žábry a v tomto pevném sevření se s
rybou bojující o život probojovával z vody
ven na břeh.
Už když jsem byl malý se tradovalo, že
pan Linhart věřil a vždy si přál, aby zápas
mezi člověkem a rybou byl naprosto fér.
30
Proto prý neváhal následovat rybu až do její vodní říše, aby při zápase neměl
výhodu stát nohama na pevné zemi.
Oakville, Ontario, Kanada
18. ledna 2005
P. S. (13. února 2005)
Dnes zazvonil telefon. Na druhém konci linky byl starý kamarád z Bostonu, jinak
též z Tábora, František.
„Mám pro tebe malý dodatek k tomu tvému povídání o panu Linhartovi a těch
jeho sumcích, cos mi poslal e-mailem.
„Když byl pan Linhart již v pokročilejším věku a sil už nebylo jako dříve, měl
nový způsob jak na rybu vyzrát. Když byl sumec pořádný chasník a přespříliš se
vzpouzel, poslal mu pod vodu měděný kroužek navlečený na lanku. Ten byl
propojený tenkým kablíkem s dynamkem na kliku a tvořil jakousi elektrodu. Ta
když docestovala sumci až k rypáku, pan Linhart pohotově zatočil kličkou, a náboj
vysokého napětí milého sumce natolik „uzemnil“, že ten, než se stačil vzpamatovat,
už byl na kárce ke své poslední pouti ke hřbitovu.“
„Jak víš i můj táta byl vášnivým rybářem. S panem Linhartem se dobře znali.
Táta taky jednou chytil sumce pod Čelkovicemi u Nového mostu. Můj starší bráška
Jirka se ale šíleně styděl, když pak musel sumce vézt domů na vozíku, celou tu
dlouhou štreku přes Čelkovice, Koželuhy, Fišlovku a pak vzhůru Údolní ulicí až k
nám do Husovky.“
31