Uprodukujeme se k smrti. Kritika volného obchodu a

William Denayer,
Patsy Sörensen-ová
UPRODUKUJEME SE
K SMRTI.
Kritika volného obchodu
a konkurenceschopnosti a rozvoje
OBZOR 2005
William Denayer, Patsy Sörensen-ová
UPRODUKUJEME SE K SMRTI.
Kritika volného obchodu a konkurenceschopnosti a rozvoje
Z nizozemského originálu „Wij produceren ons kapot. Kritiek
van de vrijhandel en van de competiviteit en de ontwikkeling“
(IMAVO, vzw a Vrede, vzw, Brussel 1995) přeložil Miloslav
Ransdorf.
Na základě překladu zveřejněného na internetových stránkách
KSČM http://www.kscm.cz/ typograficky upravil a vydal Obzor
v roce 2005. Text k tomuto vydání prošel částečnou redakční
úpravou.
Sazba písmem Garamond. Rozsah: 104 stran, 30097 slov.
–2–
„Nepotřebujete být zajedno s feministickým postojem, že
prostituce je paradigma sexuálních vztahů, abyste poznali, že
prostituce se v každém případě stala paradigmatem mezinárodních ekonomických vztahů. Propaganda pro svobodný trh,
podpora nezkroceného kapitalismu, politika privatizace západních vlád a ohledu prostá politika mezinárodních a monetárních
organizací vedly k bezohlednému (rücksichtslos) ekonomizování
lidských vztahů a k světové nezaměstnanosti. Zbídačování (Verelendung), jež je následkem této kombinace, vytváří ideální podmínky pro sexuální vykořisťování a sociální odlidštění ve světovém měřítku. Prostituce jako produkt a podnik v rukách mezinárodních pasáků, ale příležitost se nabízí spořádanými pány
z mezinárodních ekonomických a monetárních organizací jako
jsou MMF, Světová banka, GATT, G 7 a Evropská komise.“
— Dorien Pessers
,,Je zcela znepokojující číst a nikoli kvůli hrůzám jako spíše
kvůli úplné jistotě, s níž se porušuje tichá dohoda mezi lidmi.
Dojem je přibližně takový, jako by někdo v místnosti hlasitě řekl:
‚Teď jsme zde vůči sobě navzájem zvířaty‘.“ — Ernst Jünger
–3–
PODĚKOVÁNÍ A ÚVOD
Děkujeme centru Vrede a Institutu pro marxistické vzdělávání — IMAVO, vzw, ze srdce za možnost vydat tento text. Jen
my sami jsme zodpovědni za obsah a za eventuální nedostatky.
Děkujeme Willymu Courteauxovi za jazykovou péči.
—
Je iluze věřit, že budeme schopni naše problémy překonat
větším ekonomickým růstem. Systém, v němž žijeme, je žaložen
na stálém nárůstu produkce. Momentálně produkujeme více než
kdykoli dříve. Tento růst ale absolutně neprospívá blahobytu.
Produkce si vyžaduje stále méně lidí. Stále více lidí s nízkou i vysokou kvalifikací nenachází žádné místo. Nemají žádný důstojný
příjem nebo vůbec žádný příjem. Nezaměstnanost roste. Nezaměstnanost poroste dále nebo se, v nejlepším případě, bude
stabilizovat na nepřijatelně vysoké úrovni. Politické elity nechtějí
nic změnit na příčinách nezaměstnanosti samé. Ostré rozpolcení
společnosti získává trvalou podobu. Existují i různé jiné velké
problémy. Země třetího světa ještě nikdy nebyly tak chudé jako
dnes. Světové nerovnosti volají do nebe. Hranice únosnosti životního prostředí jsou už na obzoru. Růst je totem: odepisujeme
lidi, ničíme životní okolí, znečišťujeme prostředí, vyvlastňujeme
pospolitosti, prohřešujeme se genocidou, ničíme původní faunu…, a to vše kvůli růstu. Produkujeme a konzumujeme ale dále,
víme, že jsme zajatci spirály a zpovrchnění, rozšiřující se do
všech oblastí. Zbavenost světa je, bohužel, forma barbarství.
Jsme šťastnější a svobodnější než dříve, nebo jsme snad právě
méně nenucení, méně spontánní, méně sami sebou? Takové
otázky se v literatuře kladou málo. Podle běžně užívaných vědeckých kritérií jsou totiž nezodpověditelné. Věda totiž opravdu nedisponuje měřiči štěstí. Tím je zároveň řečeno, že („objektivní“)
věda nemá nic společného s lidským štěstím.
Všechny tyto problémy jsou navzájem spojeny. Problém není
nedostatek růstu nebo nedostatečný růst, který se episodicky zarazí (mluvíme pak zavádějícím způsobem o „krizi z nadprodukce“), problém spočívá v syndromu modernizace samém. Téměř
všechny strany kapitulovaly před neúprosným dogmatem konku–4–
renceschopnosti. Hlásají laciné, obsahově zcela nesoudržné,
hanebně populistické poselství: více téhož, více růstu… Sociální
demokraté se už zastávají jen trošičku sociálně a ekologicky korigované svobodné tržní ekonomiky. Každý den se objevuje přece nějaká zpráva, v níž se dokazuje, že mzdové náklady se musí
snižovat. Mzdový náklad se sníží — u nás i u našich konkurentů.
Abychom zůstali konkurenceschopní, musíme říznout do sociálního zajištění. Sociální stát je blízko demontáže. Dolů směřující
spirála, výprodej blahobytu, je pouze v zájmu bohatých. Ekonomická politika uběhlých dvaceti let se vyznačuje naprostým nedostatkem idejí, naprostou absencí vůle podstatně zpochybnit
struktury. Do toho je třeba vnést změnu. Můžeme přemýšlet
o tom, co musíme udělat. Ekonomika a čistě pragmatická racionalita maximalizace zisku musí být postaveny pod normativní
kontrolu společenství. Tento úkol je jistě ohromný. Ale to je
naše jediná příležitost. Můžeme, v souladu s naší podstatou jako
politických bytostí, rozvíjet vztahy solidarity. Zároveň je možné
opouštět obvykle užívané politické cesty a strategie. Dělejme to,
je nejvyšší čas.
William Denayer, Patsy Sörensen
–5–
1. UVOLNĚNÍ SVĚTOVÉHO OBCHODU
1.1. VOLNÝ OBCHOD JE PROTEKCIONISMUS BOHATÝCH
„Problém životního prostředí musíte uchopit cenovou politikou, nikoli státní regulací. Hranice růstu neexistují. (…) Věřím,
že svět stojí před velkou revolucí (…) Rozvoj má potenci
enormního urychlení, alespoň pokud ho použijeme. Je to částečně výsledek zhroucení komunismu. Ale jsou to také technologický rozvoj v komunikaci a dopravě, jež umožnily podniku, aby
všechno produkoval, přijít do styku s veškerými pomocnými
zdroji, všude prodávat produkty, s centrálou, jež může být usazena kdekoliv. Největší důsledek je ten, to nebývá úplně pochopeno, enormní nárůst disponibilnosti laciné lidské práce, jež
může být kombinována s drahým lidským a ne-lidským kapitálem. Efekt je to, že výnosy porostou.“ (Milton Friedman:
Wereld staat voor nieuwe Industriële Revolutie, De Standaard,
24. července 1993, s. 27)
Tento výrok obsahuje všechny důležité prvky dominantní
ideologie této doby. Velká většina lidí bere jako samozřejmé, že
svobodný obchod je dobrý. Neoliberálové a běžní liberálové
(a kdo to v současnosti není?) se téměř ani nesnaží podepřít
argumenty své předpoklady o uvolnění světového obchodu. Docela jim to vyhovuje, neboť neexistují žádné argumenty, jež
hovoří ve prospěch uvolnění, jež se momentálně děje. Svobodný
obchod se ospravedlňuje tím, že se poukazuje na fakt, že určité
země a regiony jsou lépe disponovány než jiné, aby produkovaly
určité statky a poskytovaly určité služby. Svobodný obchod by
měl dát příležitost každé zemi, aby se specializovala v doméně,
kde si stojí nejsilněji (proč se pak asi všude produkuje totéž?).
Jen zcela deregulovaný trh by měl umožnit optimální účelné využití produkčních faktorů. Vlády se nemají pouštět do organizace
a regulování ekonomických aktivit. Maximalizace účinnosti tržním mechanismem tvoří nejlepší zabezpečení pro přírůstek blahobytu. I když se v rozdělování blahobytu objevují nerovnosti,
prospěje nakonec všude nespoutaný rozvoj ekonomických aktivit
–6–
každému. Také Třetí a Čtvrtý svět mají užitek ze svobodného
obchodu ve světovém měřítku. Zcela uvolněný světový trh nabízí zároveň k tomu se připojující výhodu, že spotřebitelé získávají k dispozici více možností výběru a více informací. Slovy
Paula Samuelsona: „Volný obchod podporuje vzájemně výhodnou mezinárodní dělbu práce, zvětšuje ve velké míře možnosti,
aby všechny země dosáhly většího mezinárodního důchodu (příjmu) a umožňuje celosvětově vyšší životní standard.“ (P. A. Samuelson: Handboek economie 2, Aula 47, Het spectrum, Antwerpen 1978, s. 712) Nuže tyto názory jsou falešné. Světový svobodný obchod naprosto neladí s potřebami lidského soužití
a s rozumným vynakládáním existujících nedostatkových zdrojů.
Nejvíce vystupujícím rysem světového obchodu je nerovnost
v jeho samotných základech i struktuře fungování. Nadnárodní
podniky severních zprůmyslněných zemí obhospodařovaly v roce 1990 již 71,5 % světového obchodu. Celkový objem světového obchodu byl odhadován roku 1990 na 4 295 mld. USD (asi
146 030 mld. BF), z čehož připadalo 3 485 mld. USD na statky
a 810 mld. USD na služby. Z 200 největších nadnárodních společností jich 172 pocházelo z pěti zemí: z USA, Japonska, Francie, Německa a Spojeného království Velké Britanie a Severního
Irska. Také uvnitř klubu miliardářů existují veliké nerovnosti.
Deset prvních z oněch 200 největších podniků představuje roční
zisk 34,8 mld. USD. Zbývajících 190 se spokojuje s 38,6 mld.
USD. (Onder de vleugels van het planetaire kapitalisme, F. Clairmont a J. Cavanagh, De Morgen, 25.6.1994, s. 37). Podle Světové
banky nadnárodní společnosti kontrolují 70 % světového obchodu. V roce 1990 obsáhlo 350 největších nadnárodních korporací
světa již téměř 40 % všech obchodních ujednání. 500 největších
kontroluje dvě třetiny světového obchodu. Patnáct největších
podniků, jako General Motors, Exxon, IBM, Shell, mají důchod
vyšší, než je hrubý domácí produkt více než 120 zemí světa. Tyto
nadnárodní společnosti brání přístupu na trh podnikům z Třetího světa a středně velkým a malým podnikům i podnikům z rozvojových zemí, z Třetího světa. Činí trh nedostupným. Podniky
z rozvojových zemí nemají žádnou šanci. Podle liberálů spásonosný tržní mechanismus je ve světovém obchodu mimo hru.
–7–
Nadnárodní společnosti nepodporují volný obchod, ale jsou pro
upevňování a institucionalizaci mocenských poměrů, které
znemožňují svobodný trh, přístupný všem. Uvolnění světového
obchodu odpovídá ve skutečnosti protekcionismu bohatých.
Mluvčí Třetího světa, jako Nyerere, si hořce stěžují na západní
pokrytectví o volném trhu, přístupném všem, ale nic na tom
nemohou změnit.
Tato koncentrace kapitálu tvoří z rozličných důvodů obzvláštní nebezpečí. Světové monopolní a oligopolní situace propůjčují výjimečně velkou mocenskou základnu individuím, jež
nebyla zvolena národními společenstvími a jež nelze volat k odpovědnosti. Malý počet board of directors má rozhodující
moc, jež silně převyšuje regulační schopnost většiny národních
vlád. Když Coca-Cola před několika lety nahradila cukr z cukrové třtiny novým sladidlem, neměl filipínský ostrov Negros
z roku na rok téměř žádný příjem (viz jiné skandální příklady
v: Ludwig Glabeke: Vrijhandel: balsem of kwakzalfje op de
economische wondje?, Kritiek, č. 24, 1992, s. 30–75, s. 65) (1).
Národní státy nemají žádnou obranu proti rozhodnutím, jež se
jich přímo týkají a hluboce je zasahují. Neexistuje žádná demokratická protiváha, jež dozírá na aktivity nadnárodních podniků.
Nový světový řád slouží nadnárodním podnikům. Od 80. let
investují nadnárodní společnosti ve vysokém tempu v zámoří,
aby produkovaly tam, kde je práce nejlevnější a kde jim nejméně
brání regulace společnosti. Mezi lety 1983 a 1992 investice nadnárodních korporací rostly čtyřikrát rychleji než výroba a třikrát
rychleji než byl přírůstek světového obchodu samého. Žádná sociální a politická moc, zdá se, nechce spoutat ambice podniků.
Nadnárodní korporace unikají kontrole a regulaci ze strany národních států i mezinárodních organizací. Mluvčí nadnárodních
podniků se odvolávají při ospravedlňování svých podnikatel1
Jeden výrok nechci před čtenářem zatajit. Když Nigerie roku 1988 omezila
dočasně dovoz pšenice, pohrozily USA na nátlak Cargillu, jednoho z hlavních výrobců semen a zemědělských materiálů, sankcemi proti vývozu nigerijského textilu. Americký ministr zemědělství prohlásil, že „se musíme zbavit romantického anachronismu, že rozvojové země musí usilovat o soběstačnost v potravinách“. — L. Glabeke, s. 68.
–8–
ských aktivit na „světové společenství“, jemuž přijdou k dobru
plody obchodního podnikání. Problém je ten, že něco takového
jako světové společenství jednoduše neexistuje. Také mezinárodní instituce OSN nekontrolují nadnárodní korporace. Ty unikají veškerým omezením společenské odpovědnosti (viz také
Herman Daly a Joseph Cobb: For the Common Good, London 1990, s. 234). Nadnárodní společnosti dosahují konkurenčních výhod tím, že přemísťují svou výrobu jinam. To je takzvaná delokalizace. Školský příklad delokalizace v Belgii je oděvní
průmysl. Stále větší díl obratu se produkuje v zahraničí. V roce
1993 bylo více než 12 mld. BF práce za mzdu přenecháno zahraničí. To je téměř zdvojnásobení ve srovnání s rokem 1991.
Porovnáno s rokem 1991 se snížila zaměstnanost v belgickém
oděvním průmyslu o 18,2 %. V Portugalsku se pracuje za 20 %
belgických mzdových nákladů, ve Velké Británii za 60 %, ve
Francii za 80 % belgických mzdových nákladů. Lze jmenovat
mnoho příkladů, kdy se vynořují pochybnosti u „předběžných
závěrů“ studie Plánovacího úřadu o delokalizaci. (2) V letech
1982–1989 bylo v USA ztraceno v odvětví výroby sportovní
2
Studie činí rozdíl mezi delokalizací v úzkém smyslu, zastavením nebo
zmenšením aktivit v Belgii, delokalizací s expanzí, přičemž hostitelská země
nastartuje druhově podobnou produkci bez jejího zastavení v Belgii a delokalizací s diversifikací, při níž je zahájena nová produkce v zahraničí. Následky úzké delokalizace, přemístění do zemí Severní Afriky, Dálného Východu a Východní nebo Jižní Evropy se relativizují. V roce 1992 představoval dovoz z uvedených přitažlivých obchodních zón okolo 6 % průmyslového zboží (bez diamantů), zatímco jen část měla pocházet z delokalizovaných podniků. Samo o sobě ale nevypovídá toto dobře vypadající číslo
nic. Abychom prozkoumali dopad oněch 6 % na belgickou zaměstnanost,
musí být propočítány náklady, jež by byly nutné, abychom sami doma produkovali dovážené produkty, nikoli jejich podíl na dovozu. Je normální, že
produkty ze zemí s nízkými mzdami jsou laciné. Konkurenční schopnost
těchto zemí spočívá na nízkých cenách jejich produktů. Nadto není zřejmé,
co jsou „delokalizované podniky“. Nadnárodní korporace s již existující pobočkou v Belgii a už existující pobočka v Portugalsku, jež se rozhodne provozovat svou produkční kapacitu jen v Portugalsku, neprovádí podle úzké
definice delokalizaci. Bez dalších údajů jsou čísla (84 % dováženého zboží
pochází ze Západní Evropy, obchodní bilance s nejvýznamnějšími zónami
růstu je pozitivní, „jen“ 26 % podniků přesídlilo do zón růstu, v 49 % případů jde podnik do agrární země) neinterpretovatelná.
–9–
obuvi 65 300 pracovních míst. Nike přenesla své továrny z Maine do Jižní Koreje a Indonésie. Indonésan totiž vydělává 1,03
dolaru denně, americký dělník vydělával v té době 6,94 dolarů na
hodinu. (3). Ze studie Mezinárodní organizace práce vyplývá, že
88 % indonéských žen (mladých žen, staré tempu práce nestačí),
jež pracují za tuto mzdu, jsou podvyživeny. Pracovní náklady síly
na výrobu jednoho páru bot, který se v USA prodává za 80 dolarů, se odhaduje na 12 centů (Tim Lang & Colin Hines: The
New Protectionism. Protecting the Future against Free Trade,
Londýn 1994, s. 81). Ale nejde pouze o mzdy. V Malajsii prosadily americké a jiné cizí podniky u vlády zákaz odborových aktivit.
Když byli manažeři v čínské provincii Kuangtung žádáni, aby
brali ohled na zákon, hrozili, že přemístí továrny do Thajska.
Zde nepředstavuje 14hodinový pracovní den a sedmidenní pracovní týden žádné pohoršení. Nízké mzdové náklady zdvihají
dramaticky konkurenční výhody podniků. Tak stála pracovní hodina v roce 1993 ve zpracujícím průmyslu SRN 24,87 USD
(v dřívější NDR 17,34 USD), v Nizozemí 19,83 USD, v Japonsku 16,91 USD, v USA 16,40 USD, na Tchajwanu 5,46 USD,
v Jižní Koreji 4,93 USD, v Mexiku 2,41 USD, v Polsku 1,40 USD,
v ČLR 0,44 USD a v Indonésii 0,28 USD. To představuje pouze
1,12 % ceny pracovní síly v SRN (Blanpain, 1993, s. 25). Liberalizací čínského hospodářství a rozšířením světového hospodářství o země bývalého východního bloku se najednou stává disponibilní masa 1,2 mld. pracovních sil, které jsou schopny pracovat
za náklady do 2 USD za hodinu. Dohoda NAFTA (North American Free Trade Association) mezi Kanadou, USA a Mexikem
sice vede k nárůstu pracovních příležitostí v mexickém průmyslu,
ale má vražedné následky pro mexické rolníky. Jediná „komparativní výhoda“ Mexika je chudoba jeho obyvatel a bezohlednost
jeho politiků. Severoameričtí zaměstanci stěží mohou konkurovat, při sebevyšší produktivitě, s dělníky, kteří jsou placeni méně
než 1 USD na hodinu. V roce 1988 vydělávalo 18,4 mil. ame3
P. A. Samuelson píše: „Vysoké reálné mzdy v Americe jsou výsledkem vysokého stupně produktivity a nikoli ochrany prostřednictvím tarifů a netvoří
žádnou nevýhodu v konkurenci se zahraničními pracovními silami (P. A.
Samuelson: Handboek economie 2, Antwerpen 1979, s. 717)
– 10 –
rických mužů méně než před deseti lety. U žen se tento vývoj
prosazoval ještě výrazněji. Mezi léty 1973 a 1990 klesly původní
mzdy amerických dělníků o 12 % a týdenní příjem o 18 %. Polarizace americké společnosti se rychle prohlubuje. Ross Perot
s porozuměním shrnul výhody smlouvy NAFTA: „Mohu-li produkovat v Mexiku přednostně s mladými dělníky, které musím
platit jen 1 dolar za hodinu, a př tom nemusím přispívat na sociální zajištění a nejsem vázán ekologickou regulací ve věci znečištění, je jednoduše nemožné mi konkurovat.“ (Ross Perot,
Tim Lang & Colin Hines: The New Protectionism. Protecting
the Future against Free Trade, London 1994, s. 97) Nadnárodní
společnosti činí svět bojištěm, ale s tím, že větší část světa už se
do ringu nevrátí.
Doslova vše se stává v novém světovém řádu zbožím. Vše,
čím lze vydělat peníze stává zbožím — předmětem jednání. Morální a etická pojetí musí systematicky ustupovat. Vedle nesčetných produktů „oficiálního“ trhu, těšících se publicitě a propagaci, s níž se střetává konzument prakticky neustále (a to je již
odcizení samo o sobě) (4), jsou předmětem jednání na „neoficiálním“ trhu ženy, děti a tělesné orgány. Takové „neoficiální trhy“
nejsou, jak to už popsala Hannah Arendtová ve svém díle o počátcích totalitarismu, žádnou odchylkou od „legálního“ svobodného trhu, žádné zbytkové oblasti, zapomenuté západním
vývojem. Naopak, přesně odrážejí těžiště nového imperialismu,
4
Propaganda zboží a spotřeby činí odcizení samo také zbožím. Publicita
umísťuje odcizení a osamocení moderního života, nesmyslná a otravná
místečka, pocity prchavosti, prázdnotu masy-individua, na pořad dne
a předkládá spotřebu jako lék. Propaganda zboží „emancipuje“ ženy a děti
z patriarchálních forem autority a podrobuje každého novému paternalismu
publicity. Nic není tak debilizující jako publicita. Lidé sami nemohou nic.
Svépomocně udělaný džem nikdy nemůže být tak chutný a zdravý jako průmyslově vyrobený džem. Lash ukazuje na shodu mezi poselstvím publicity
a poselstvími politiků (Christopher Lash: The Culture of Narcissism.
American Life in an Age of Diminishing Expectations, W. W. Norton and
Company, New York 1979, s. 67). politikové dodávají veřejnosti surová, neinterpretovatelná data, podepřená důkladnými studiemi stranických akademiků. Mistři propagandy se zdržují emocionálních výzev. Snaží se o tón,
který je v souladu s prozaickou kvalitou moderního života: „droga jsou fakta“ — a pak lidé stále ještě nevědí nic.
– 11 –
který výrazně posiluje bezohlednost a barbarství. Když mrtví lidé
mají větší hodnotu než živí, je možno rychle udělat účet. Pravý
obsah, podstata vládnoucího systému se vyjevuje v postupech
a praktikách, které platí na neoficiálních trzích. Nejsou rozhodně
zanedbaným, okrajovým a špinavým koutem. Konzervativní členové britského parlamentu, kteří se vyslovují ve prospěch legalizace všech drog, tak nečiní proto, že jim tak těsně na srdci leží
svobodná volba každého jednotlivce. Děti tvoří jeden z nejvýznamnějších netradičních vývozních produktů Guatemaly. Rodiče prodávají ve Střední a Jižní Americe i Indii a Jihovýchodní
Asii děti kvůli orgánům. Podle odhadů mizí ročně 20 000 mexických dětí, které jsou určeny pro obchod s lidmi nebo pro pašování drog. Prostituce se rozvíjí za blahovolného přihlížení států
jihovýchodní Asie, pro něž obchod s lidmi tvoří vítaný zdroj valut, vytváří se dobře organizovaný okruh obchodníků s lidmi (viz
Patsy Sörensen: De maskers af! Over socialisme, prostitutie en
mensenhandel, Antwerpen 1993). Takové situace se mohou utvářet jenom ve společenské realitě, kde se vše mění ve zboží a —
pragmatičtěji — v mezinárodním peněžním systému, který nečiní
žádný rozdíl mezi bílými a černými penězi. Světová banka psala
roku 1982 o Latinské Americe, že „40 % rodin [zde] žije v bídě,
což znamená, že nemají dostatek peněz, aby pravidelně nakupovali jídlo“. (Světová banka u Noama Chomského, 1992, s. 132)
Od roku 1982 se situace ještě výrazně zhoršila. Příjem na hlavu
obyvatelstva se roku 1990 snížil na úroveň roku 1971 v případě
Guatemaly, na úroveň roku 1961 u El Salvadoru, 1973 u Hondurasu, 1960 u Nicaraguy, 1974 u Kostariky, 1982 u Panamy (čísla
z Meziamerické rozvojové banky u Noama Chomského, 1992,
s. 125). Každoročně umírají v Brazílii statisíce dětí hlady. V novém světovém řádu umírá, podle odhadu Světové organizace
zdraví (WHO) ročně 11 mil. dětí. Tato „tichá genocida“ by se
dala zjevně zvládnout. Nemoci, na něž děti umírají, lze snadno
odstranit. Ze čtyř milionů dětí, které umírají každoročně na diarrheu, by bylo možno zachránit dvě třetiny tabletami cukru nebo sladidla, které stojí pár korun. Rozvinutý svět disponuje prostředky skoncovat celosvětově s masově se vyskytujícími nemocemi. Problém je, že pomoc umírajícím lidem není žádnou zis– 12 –
kovou záležitostí, a už vůbec ne ve Třetím světě. Třetí svět je
chudý a každý den se ještě více propadá do chudoby. To se děje
proto, že v mezinárodní dělbě práce má Třetí svět úlohu dodavatele levné pracovní síly a levných surovin pro bohatý „Sever“. Je
to možné proto, že daná technologie, daný kapitalistický způsob
produkce mění lidi v bytosti, které jsou manipulovány k uspokojování nekonečné řady umělých potřeb.
Ten, kdo upřímně věří, že více svobodného obchodu, více
převahy nadnárodních korporací, silnější a neprůhlednější technostruktury, více růstu, více trhu, méně regulace a intervence poskytují impuls pro zvýšení blahobytu, který by prospěl i chudým
po celém světě, je očividně lehkomyslný, anebo má negativní
úmysly. Nadnárodní korporace neusilují o blahobyt, ale o maximalizaci vlastních výhod. Nadnárodní korporace jednají proti
obecným zájmům lidstva a tradiční politické síly Západu a elity
rozvojových zemí jsou jim v této věci hanebně nápomocny.
Není ovšem pravda, že by se zastánci liberalizace světového
obchodu neopírali o teoretické argumenty. Skutečně je mají. Liberalizace je ospravedlňována tržním mechanismem a teorií
komparativních výhod. Promluvíme nejdříve o tržním mechanismu a o teorii komparativních výhod. Poté se vyslovíme o ideologii minimálního státu. Nakonec načrtneme strukturu, v níž
takzvaná liberalizace získává formu světového obchodu.
1.2. REALISTICKÝ POHLED NA TRŽNÍ MECHANISMUS
„Neoliberalismus není nic jiného, než západní fundamentalismus.“ (Koen Raes)
Víra v působení všeobjímajícího trhu je v současnosti neuvěřitelně veliká. Trh je svatý. Podle stoupenců volného obchodu je
jakákoli intervence zásahem do svobody individua. Výsledek
transakcí, jež se dějí na trhu, je už z definice účinný a spravedlivý.
Tím, co vzniká, je souhlas s pravidlem „From each as they choose, to each as they are chosen.“ (Nozick 1974, s. 160) Ideologie
svobodného trhu působí, jako každá ideologie, svým způsobem
jako omamná látka. Překládá všechno na svobodný trh a všechno
– 13 –
se prý dá do pořádku. Je nutné se podívat na to, o jakém trhu
vlastně zastánci „svobodného trhu“ vůbec mluví. Následně by
mělo být prozkoumáno, jaký druh výsledků může tržní mechanismus zajistit a jaké naopak trh nemůže způsobit.
Tradičně se tvrdí, že trh je místo, kde původní výrobce a konečný spotřebitel stanoví navzájem skutečnou cenu. Převážná
většina transakcí se koná prostřednictvím směny mezi výrobci
polotovarů. Na těchto „mezitrzích“ se cena v žádném případě
neurčuje nabídkou a poptávkou. Prostřednictvím monopolů a
vertikální integrace nadnárodních společností jsou ve skutečnosti
kupující a prodávající jedno a totéž. V dnešním ekonomickém
řádu je vertikální integrace pravidlem a trh, kde vystupují kupující a prodávající jako protikladní činitelé, je výjimkou (viz Immanuel Wallerstein: Historisch kapitalisme, Heureka, Weesp
1984, s. 25).
Za druhé, na reálném trhu nikdy nevystupují ekonomičtí činitelé vůči sobě navzájem ve vztahu rovnosti. Ve skutečnosti je
směna zásadním způsobem nerovná. Rozhodující význam při
uskutečnění a udržování nerovné směny má činitel moci. Mocenská nerovnost se rozšiřuje v geografické rozmístění produkčních činitelů. Produkční činitelé se rozmísťují mezi geografická pásma s cílem dosažení co největších konkurenčních výhod. Nakupení produkčních jednotek v zeměpisném pásmu je
výrazem konkurenční výhody. Nerovnou směnou se stále přemísťuje část nadhodnoty z periferních oblastí do metropolí světového systému (Wallerstein 1984, s. 9). Různé mechanismy stále zvětšují tuto nerovnost. Kdykoliv dochází k vertikální integraci
systémů do produkčních řetězců, je možné přesunout ještě větší
výsek celkové nadhodnoty do centra než předtím. Konkurenční
výhoda zvětšuje koncentraci a srůstání (Wallerstein 1984, s. 34).
Přemístění nadhodnoty do centra způsobuje koncentraci kapitálu, který metropole užívají k rostoucí mechanizaci, automatizaci
a k vývoji, vytváření nových výrobků i technik. Vyrábějí stále
nové nedostatkové produkty, čímž se směna přeměňuje v nerovnou směnu. Koncentrace kapitálu v oblastech centra se podle
Immanuela Wallersteina už postará k politickou motivaci k utváření silných státních aparátů, které mimo jiné musí dbát o to, aby
– 14 –
mocenské aparáty v periferních oblastech byly a zůstaly relativně
slabé. Ceny obchodních toků mezi periferií a centrem světového
systému nikdy nejsou určovány vztahy nabídky a poptávky.
Enormní mocenský aparát, který se dostával kdysi do plného pohybu při válkách a kolonizačních procesech, přičemž se ustavoval
systém nerovnoprávné směny, zabezpečoval nerovnost cen. Idea
„svobodného“ trhu, který je dostupný všem, může obstát jen
tehdy, kdybychom mohli nechat mimo zorné pole rozdíly v úrovni mezd, skutečnou životní úroveň pracujícího obyvatelstva světa
a zásadní úlohu státu.
Wallerstein popisuje, jak následkem tlaku stále více podnikatelů, aby dosáhli co nejziskovější pozice na trhu, se zmocňují výrobních řetězců, vystupují výrazné diproporce (viz Wallerstein
1984, s. 56n). Když se toto děje, jak je tomu nyní, mluvíme ve
skutečnosti zavádějícím způsobem o krizi z nadvýroby. Při takzvané krizi z nadvýroby se zarazí tržní kolovrátek proto, že
vztahy na trhu jsou natolik nerovné, že prodejci výrobků nenacházejí žádné kupující vyjma sebe sama. Jediné kapitalistické řešení takové úplně jednostranné koncentrace produkčních faktorů
spočívá v stažení aktivit do centra světového hospodářství a
v pouti do oblastí s nižšími mzdami. Podle Wallersteina v historickém pohledu je to tak, že každá nová zóna, jež je začleněna do
světového hospodářství, vykazuje takovou úroveň reálného odměňování, jež je srovnatelná s nejnižší úrovní mezd v hierarchii
světového systému (Wallerstein 1984, s. 33). O svobodné a rovnoprávné směně nikdy nemohlo být ani řeči. Zastánci svobodného trhu by měli vysvětlit, jak dosáhnout toho, aby vztahy na trhu
a obchodní vztahy spočívaly na základě rovnoprávnosti.
Jinou otázkou je to, jaké výsledky trh může zajistit a jaké
nikoli. Podle Van Erpa existují dva rozdílní druhy podmínek, které musí trh splňovat, aby mohl fungovat jako spravedlivý institut
pro řešení problémů rozdělování (viz Herman Van Erp: Het
politiek belang. Over de politieke orde in een pluralistische samenleving, Amsterdam 1994, s. 106n). Na jedné straně existují
podmínky, jež musí zajistit, aby tržní mechanismus dobře pracoval. Především je důležité, že se vyskytují monopolní pozice
a kartelové situace. Trh musí být přístupný pro každého. Trh,
– 15 –
o němž zastánci světového svobodného obchodu mluví, ve svém
celku ale takový vůbec není. Trh, který by byl přístupný všem
příslušným ekonomickým činitelům je kapitalismu zcela cizí. Na
druhé straně se musí dít působení trhu za řady okrajových podmínek. První marginální podmínka je, aby produkce určitých žádoucích a nutných společenských statků, veřejných statků, jako
např. spolehlivé a všem dostupné lékařské péče, se děla nikoli
prostřednictvím trhu. Veřejný statek je statek, který může být
užíván každým, nebo být službou komukoli. Veřejný statek je
materiálním výrazem politické normy, např. co se týče demokratizace. Vytvoření a budování takových služeb, např. soukromé
policie nebo soukromého systému judikatury nemohou být z naprosto jasných důvodů spravedlnosti přenechány tržnímu mechanismu. Zřízení a zavedení způsobu úhrady veřejných statků se
děje na základě politického rozhodnutí. To, zda se rozhodne ve
prospěch produkce veřejných statků státem nebo soukromými
podniky je samo osobě také politická volba, která se vymyká
tržnímu mechanismu (Van Erp 1994, s. 107).
Za druhé, musí být uznán základní rozdíl mezi spravedlností
a účelovostí, která je dosažena tržním mechanismem. Dosažení
spravedlivého rozdělování statků si vyžaduje některé volby a zákroky, které tržní mechanismus mechanismus nemůže zabezpečit. Z ekonomického hlediska představuje všem dostupný trh,
právě díky své konkurenční povaze, nejúčelnější a nejefektivnější
mechanismus k zobchodování statků. Dobře pracující trh zajišťuje tzv. Paretovo optimum. Paretův optimální výsledek je rozdělování, kde není možné žádné jiné rozdělování, při němž byl
určití činitelé dostali větší užitek, pokud by nebyl skutečně užitek
některých jiných činitelů zmenšen (Van Erp 1994, s. 108). (5) Na
5
Je-li dáno určité rozdělení mohou vznikat různá Paretova optimální rozdělení. Předpokládejme, že A má šest chlebů, B jeden přehrávač desek a C
čtyři dlouhohrající desky. Mají-li A, B a C všichni silný zájem o jeden chléb,
pak B a C v případě nutnosti za to smění celý svůj majetek, ale je připraven
např. vyměnit čtyři chleby za přehrávač desek a jeden chléb za jednu desku.
Nebude-li mít dále B žádnou potřebu desek, vznikne tak Paretovo optimální rozdělení. A má jeden chléb, jeden přehrávač desek a jednu desku, B
čtyři chleby a C jeden chléb a tři desky. C je na tom nejhůře, ale nemůže
svou pozici zlepšit, pokud A a B neustoupí. Kdyby A jednal jinak, mohl by
– 16 –
základě daného množství a rozdělení různých statků a různých
osobnostních znaků činitelů mohou vznikat na trhu různá Paretova optima. Lidé se mohou rozhodnout, že budou usilovat
o maximální zisk a zvětšit šanci na neúspěch nebo na výhodný
obchod. Strategie omezení rizika, při níž je rychle postaven minimální zisk, je jiná možnost. Daná rozdělení a individuální volby
vedou k Paretovým optimálním rozdělením, jež jsou účelná
a účinná, ale pokud jsou pouze nahodilé, neodpovídají spravedlivému rozdělování. Paretova optima jsou z hlediska účelovosti
lhostejná s ohledem na kohokoliv: ekonomicky nahlíženo nelze
jedno optimální rozdělení preferovat vůči jinému optimálnímu
rozdělení. Rozdělení jsou pouze lepší v porovnání s suboptimálními rozděleními. Dobře fungující trh může dosahovat optima
co se týče účelnosti, ale nezajišťuje spravedlivé rozdělování.
Theoréma ekonomie blahobytu zní, že každé Paretovo optimum může být dosaženo malými modifikacemi v podmínkách,
v nichž působí trh. Úlevy a zdanění jsou korigující prostředky, jimiž jsou určité iniciativy stimulovány nebo zabržděny, a jimiž se
dějí společensky žádoucí a nutná rozdělování, jež nelze dosáhnout pomocí zcela svobodného trhu. Přitom je otázka, jak se
určí nejžádoucnější rovnováha a jaké prostředky se musí použít
pro její dosažení. Odpověď na tuto otázku nemůže být ponechána volné hře tržní konkurence (viz Van Erp 1994, s. 110).
Třetí bod je, že také regulace trhu (stanovení žádoucího Paretova optima) ve skutečnosti nezaručuje vždy spravedlivé rozdělení. Tržní mechanismus je vždy zaměřen na rozdělování na základě již daného rozdělení. Na světovém trhu je výchozí pozice
různých účastníků natolik rozdílná, že muselo proběhnout úplné
přerozdělení, než by případně mohl hrát svou roli tržní mechanismus.
Za čtvrté musí být uznáno, že i když je výchozí pozice zcela
spravedlivá, nezdá se často rozumné, ponechat rozdělení tržnímu
mechanismu. Také ve svobodném společenství existují mocenské
možná získat za tři chleby od B přehrávač desek a od C dvě desky za dva
chleby. Také to je Paretovo optimální rozdělení. Jedno rozdělení nelze
z ekonomického hlediska nadřadit nad ostatní (obšírně viz Van Erp 1994,
s. 116).
– 17 –
rozdíly ve směnných vztazích, jež způsobují, že už nelze mluvit
o rovnosti. Dokonce i tehdy, kdy politická opatření usměrňují výchozí pozici tak, aby na začátků směnných operací se dalo mluvit
o skutečné rovnosti, zůstává zde problém vnějších efektů. Vnější
působení jsou následkem ekonomického jednání těch, kteří se
nezúčastňují produkce a obchodování komoditami. Vnější působení, jež jsou vyvolána svobodným tržním hospodářstvím
samým, dávají podnět k otázkám, jež trh nemůže vyřešit. Příkladem je znečištění životního prostředí průmyslem. Mají být jeho
náklady přeneseny na znečišťovatele? Co když se tím dostane do
potíží zaměstnanost? Za ideálních okolností by měly být tyto
problémy vyřešeny, aniž by byly trhem produkovány znovu (viz
šířeji Van Erp 1994, s. 112).
Skutečnost je celkem jiná, než nám ji představují zastánci
privatizace, flexibilizace, deregulace a liberalizace světového obchodu. Vztahy, jež tvoří základ pro obchodní transakce jsou beznadějně nerovné. Výklad o svobodném trhu má za účel upevnit
a zesílit nerovnoprávnou směnu. Při korektním vztahu je trh zakotven v sociálním celku, jež se vyvinul v morální společenství
a v politickou organizaci, jež zajišťuje produkci určitého množství podstatných veřejných statků. Ale jakmile jsou tyto podmínky splněny, má a může prý být rozdělování statků přenecháno tržnímu mechanismu.
1.3. TEORIE KOMPARATIVNÍCH VÝHOD
Teorie „komparativní výhody“ byla rozvíjena liberálním ekonomem Davidem Ricardem (1772–1823). Ricardova teorie z roku 1817 dodnes platí jako velké ospravedlnění svobodného obchodu. To je divné, když teorie vychází ze situace, kde konkurence je úplná, kde nexistuje žádná nezaměstnanost a kde směnné
kurzy adekvátním způsobem odrážejí parity kupní síly. Taková
situace v dnešním světě skoro neexistuje nebo neexistuje vůbec.
Ricardo předpokládá, že každý národ se musí specializovat na
produkt, který může realizovat co nejlevněji. Určitý národ může,
například díky klimatu, být lepší dispozice produkovat určité
– 18 –
zboží než jiný národ (že jsou země, které nemohou takto lépe
produkovat vůbec žádný produkt než jiná země, to ponechává
Ricardo mimo své zorné pole. Je přirozeně také možné, že určitá
země v absolutních číslech může produkovat účinněji nějaký
produkt než jakákoli jiná země). Ricardo zdůrazňoval, že když se
kterýkoliv národ soustředí na produkci zboží, které může produkovat nejúčiněji (produkt s největší relativní účinností, která činí
komparativní výhodu), bude obchod mezi oběma zeměmi výhodný pro obě strany. Reálné výnosy rozdílných produktivních
faktorů by se měly v obou zemích zvýšit. Cla, by naproti tomu,
aby chránila určité sektory, snižovala jejich reálný výnos. Clo
nebo omezení dovozu činí dovoz dražším, zmenšuje nebo vyřazuje konkurenci tím způsobem, a následkem toho klesá účinnost pracovních sil všeobecně a schopnosti k inovaci u podnikatelů. Tento pokles vede v určitém čase k menší celkové produkci.
Dynamika komparativní výhody způsobuje, že zbožní komodity
se produkují účinně a levně. Země směňují své produkty proti
zbožím, jež jiný může produkovat levněji, následkem čehož všude stoupne blahobyt. Tento jednoduchý princip tvoří podle Samuelsona „nedotknutelnou základnu“ pro mezinárodní obchod
(viz P. A. Samuelson: Handboek economie 2, Antwerpen 1979,
s. 693).
Podívejme se na to, jak za dnešních okolností vypadal Ricardův příklad s levným portugalským vínem a levnou anglickou vlnou. V příkladu může Portugalsko produkovat levněji tolik vína
jako oblečení než Anglie. Portugalsko může vystavět co nejsilněji
svou pozici tím, že své úsilí zcela zaměří na výrobu vína. Portugalská výhoda je natolik velká, že fakt, že může vždy produkovat
oblečení levněji než Anglie neznamená nic. Anglie na druhé
straně musí zastavit výrobu vína a soustředit se na produkci oblečení pro export. Rozdíl v produkčních nákladech mezi vínem
a oblečením nabízí Anglii rovněž komparativní výhodu. Je to na
výhodu pro obě země, aby se specializovaly na produkt s největší
relativní účinností a zaměřily se na export.
Za současných okolností by portugalský kapitál v první instanci proudil do vinařského průmyslu. Produkce vína by stoupla
a cena vína by klesala. Portugalský kapitál by poté utíkal do in– 19 –
vestic do konfekčního průmyslu, v níž má Portugalsko rovněž
komparativní výhodu. Následkem tohoto kapitálového pohybu
by poklesla cena portugalského textilu do té míry, že by anglický
textil a se vší pravděpodobností i další výrobci oblečení by museli vyklidit trh. Angličtí výrobci textilu a další producenti by se
museli poděkovat a delokalizovat do Portugalska jak produkci
vína, tak i textilu. Anglický sociální stát a sociální systémy dalšího
postižených zemí by měly zamotanou hlavu z rostoucích čísel
nezaměstnanosti. Systémy sociálního zabezpečení v příslušných
zemích by byly trpěly tím, že by zvýšené výdaje převýšily příjmy.
Tento stav by musel vést k nárůstu státního dluhu a k odbourání
sociálního zabezpečení. V Anglii by patrně došlo k znehodnocení měny. Došlo by k zátěži životního prostředí přebytečným
zbožím. Evropská komise by musela napomoci tomu, aby angličtí a další dělníci mohli jít pracovat do Portugalska a následkem
toho by díky konkurenci na trhu pracovních sil v Portugalsku
dramaticky klesly mzdové náklady. V důsledku toho by podniky
z jiných zemí přemísťovaly své výrobní jednotky do Portugalska.
Tlak práce a automatizace by se v této ďábelské dynamice zvýšily. Komparativní výhoda mezi státy může pouze existovat ve světě, kde produkční faktory kapitál a práce nejsou mobilní. Za současných okolností se Ricardův zákon převrací: svobodný obchod
vede k rostoucí nabídce, což vyúsťuje v sestupnou mzdovou spirálu a rychlé ochuzení části anglického a portugalského obyvatelstva. Když za dnešních okolností kapitál uniká pryč ze země, je
to v nevýhodě financí a pracovních příležitostí oproti jiným zemím.
Odvolávání se ideologů svobodného trhu na teorii komparativní výhody, je spíše slabým důrazem, aby se zakryla skutečná
dynamika. Klasičtí liberálové jako Adam Smith a David Ricardo
ještě nepředpovídají internacionalizaci kapitálu. Taková internacionalizace je nahlížena jako něco negativního, aby podmiňovalo
nepravděpodobnost. Podle Ricarda by se měly tlak společenství
a patriotismus starat o to, aby kapitál zůstal ve vlastní zemi.
U Smithe působí neviditelná ruka, velký regulátor ekonomického
konání, že vlastníci kapitálu investují ve vlastní zemi. Obojí zakotvovaly ekonomické konání ve společenskou realitu, společen– 20 –
ství, jež nachází svůj výraz v národu, v němž vlastníci kapitálu
mají zodpovědnost. U obou myslitelů spočívá účel ekonomie
ještě ve zvětšení blahobytu národa.
Momentálně je svět ovládán záležitostmi planetárních vydělavatelů peněz, nadnárodních korporací a shodou mocností. Odvolávají se na spravedlnost svého konání ke společenství, ke světovému společenství, jež jako takové neexistuje. Dnešní ekonomičtí činitelé neusilují o komparativní, relativní, nýbrž o absolutní výhody, jako je upevnění monopolů nebo oligopolů. Teorie
komparativních výhod je pak irelevantní pro analýzu dnešního
světového systému. Teze, že uvolnění světového obchodu je
k dobru všech, nemůže být dokázána.
1.4. FUNKCE STÁTU
Zastánci volného obchodu a deregulace se vyslovují pro minimální stát. Ve skutečnosti potřebují státní aparát více než kdy
před tím. Enormní rozdíly v bohatství volají po ochraně (viz
Koen Raes: Politieke filosofie en politieke economie. Politiek in
het perspectief van de gebruikswaarde en als kritiek van de ruilwaarde, Kritiek, speciaal nummer over Politiek en filosofie,
1989, s. 33–63; Socialisme in de postmoderniteit, Epo, Berchem
1990, s. 92). Liberální plaidoyer pro minimální stát je rovněž
mystifikující jako plaidoyer pro světový svobodný obchod. Liberálové se nemohou obrátit proti státu, mají zapotřebí státu z různých důvodů. Stát a symbolická politika parlamentní stranickopolitické demokracie jsou podstatné pro pracování liberálního
řádu. Politika se trivializuje a omezuje na spor zájmů o rozdělení
nadhodnoty. Politika takto spadá dohromady s manažováním
kapitalistických struktur. Lidé se déle zaměřují na politiku než na
svůj život ve státě a za kapitalistických vztahů. V podstatě má
politika povýšit obstarávání ryze privátních úsilí a zájmů na
společensky orientované konání a na realizaci ve společenství se
uskutečňujících budoucích potřeb všeobecnými prostředky a odtud určených principů. Je dobře možné, že liberálové se nechtějí
zabývat politikou v pravém slova smyslu. V společenské realitě,
– 21 –
jež je charakterizována velkými nerovnostmi a nespravedlnostmi,
nemůže být skutečná politika dostat žádný tvar, aniž by nebyla
realita sama hluboce zpochybněna.
Koen Raes již dříve vyložil, že stát, který neoliberálové potřebují musí být nutně represivní stát (Koen Raes: Socialisme in
de postmoderniteit, Berchem 1990, s. 97). Důvod toho je to, že
působení systému vede k tomu, že akumulátoři kapitálu jsou nuceni jednat navzájem spolu v duchu třídní solidarity, proti snahám jiných usilovat o protikladné zájmy. Zdánlivě musí vlastníci
velkých kapitálů vést proti sobě navzájem ustavičný boj o ekonomický a politický prostor. Konkurenti slouží k tomu, aby se zabránilo monopolizaci a a následnému využití státného aparátu
pro vlastní cíle ze strany jednoho z nich nebo skupiny. Proto
nabyla politická struktura takové formy, aby nemohla přijít ani
do rukou jednoho nebo skupiny kapitalistů, ani těch, kteří sledují
zájmy protikladné kapitalismu. Došlo k vybudování systému, který nefunguje v zájmu nějakého specifického kapitalisty nebo něketrých kapitalistů, ale který činí bezpečným sám svobodný tržní
systém (viz Koen Raes: Socialisme in de postmoderniteit, Berchem 1990, s. 97). Tento systém je nutně autoritářský systém.
Autoritářský charakter státu zajišťuje, že pravidla, jež zajišťuje
stát bude libovolně aplikována na každého. Jen tak se zajistí
fungování systému, aniž by byly upřednostňovány z druhé strany
specifické osoby nebo malé skupiny.
Vyprávění o tom, že prý zastánci svobodného obchodu nepotřebují státní aparáty, že jsou proti státu, byrokracii a proti vměšování do ekonomiky, je pohádka.
Stát může přinejmenším sloužit při vyhledávání nových
růstových zón, při nasazování náhubku odborům, při představování zájmů nadnárodních podniků jako národních zájmů.
Státy mohou nabídnout nadnárodním podnikům určité výhody,
jako zaručený odbyt na vnitřním trhu. To, co se zdá dařit státům
tak obtížně, se ovšem nadnárodním podnikům daří: spolupracují,
vstupují do strategických aliancí, aby stlačily náklady, aby získaly
informaci o nových trzích nebo přístup na ně, aby oslovily finanční zdroje. Tímto způsobem vznikají ekonomické a politické
oligopolní technostruktury. Stát může vyhlásit embargo, vyko– 22 –
návat tlak na mezinárodní instituce, rozpoutávat propagandistické a desinformační kampaně, hrozit mezinárodním terorismem a vojenským násilím a přechodem k nim, případně
i proti vlastním občanům (jako v Thajsku, kde vláda plánuje vyhnat z lesů šest milionů lidí, protože tam chce založit plantáže).
Stát může spolupracovat, aby se zemím Třetího světa nasadila
oblíbená forma společnosti: „dvě vrstvy obyvatelstva, otevřené
pro vykořisťování, pod panstvím podnikového života, (jdoucí
pohromadě) s vhodnými, hlasitými prohlášeními o triumfu politického pluralismu a demokracie“ (Noam Chomsky 1992,
s. 46). V USA jsou zdravé ekonomické sektory ty, které jí ze státního žlabu: průmysl vysokých technologií, kapitálově intenzivní
zemědělství, farmaceutický průmysl. Když boj vypadá jinak, než
se doufalo, vylévají státy ropu na vlny planetární konkurenční
války: „Bohatí a mocní (…) jsou si už dlouho vědomi toho, že se
v případě nouze musí chránit proti pustošícím silám volného
tržního kapitalismu, jež mohou být vhodné téma pro nadnesené
a oduševnělé projevy, ale jen potud, pokud je dobře postaráno na
jedné straně o dobročinnost pro lid a na druhé straně o regulující
a protekcionistický aparát a lze, kdykoliv je to nutné, se odvolat
na moc státu.“ (Noam Chomsky 1992, s. 47)
Nadvláda nad státem byla vždy podnětem politického zápasu. Státní aparáty plní podstatnou roli při reprodukci sociálních
vztahů. Stát monopolizuje mocenské prostředky, v jeho příslušnosti je právo, uvaluje daně, spolupůsobí při kulturní reprodukci. Státy mají hranice, jež jim dávají možnost manipulovat pohyby zboží, kapitálu a práce. Státy se stávají historicky významné
tím, že fungují jako allokační a distribuční mechanismy. Podporují akumulaci kapitálu a regulují jeho rozdělování. Vždy jsou přítomny síly, jež zkoušejí protlačit určité daně, jež mají za následek
jim příznivé přerozdělení. Jiná možnost je, že daně umožňují vládě vytvářet nová hospodářská odvětví, jež prospívají těmto skupinám (viz Immanuel Wallerstein: Historisch kapitalisme,
Weesp 1984, s. 32). Státy přepouštějí peníze kapitálově silným, na
nichž ekonomicky závisejí. Stále ještě často státy přebírají náklady
na vývoj produktu na svůj účet. Tak vznikají fondy, jež v Nizozemí jsou používány pro biotechnologický výzkum na universitách,
– 23 –
v konečné instanci z největší části ve prospěch nadnárodních
korporací (Ludwig Glabeke: Vrijhandel: balsem of kwakzalfje
op de economische wondje?, Kritiek, nr. 24, 1992, s. 61). Když
stát převzal vývoj produktu na svůj účet, zaznívalo, že peníze budou později vydělány zpět ziskovými prodeji. V tomto bodu
přenášely státy vlastní rozvinutou ekonomickou aktivitu na soukromé podnikatele spíše za nominální náklady (Immanuel
Wallerstein, Historisch kapitalisme, Weesp 1984, s. 37). Podniky,
jež se ocitají ve finanční nouzi, klepou na dveře u vlády, aby získaly podporu. Státy se staví do role ručitele za zaplacení půjček.
Tímto způsobem a mnoha jinými se přeměňují společenské peníze v soukromé peníze.
Wallerstein popisuje ve svých dílech o světovém systému, jak
se státy nacházejí v hierarchii efektivní moci, jež není úměrná
rozsahu a souvislosti jeho byrokratického aparátu a jeho vojska,
ale v jejich možnostech je během dlouhé doby podporovat koncentraci kapitálu uvnitř hranic, mají možnost zavádět ve vlastní
zemi výhodné regulace a předcházet tomu, aby jiné země činily
totéž, mají schopnost držet pod kontrolou trh práce a toto
podkopat u protivníků (viz Immanuel Wallerstein: Historisch
kapitalisme, Weesp 1984, s. 47). Stát má různými způsoby klíčový
význam pro maximální akumulaci kapitálu. Liberální ideologie
předpokládá aktivitu soukromých podnikatelů bez zprostředkování státu. Ve skutečnosti to spíše nikdy tak nebylo. Nikoli náhodou spadají vzestup liberalismu, vzestup státu a vzestup nacionalismu historicky téměř vjedno.
Velcí výrobci neměli nikdy jenom co do činění s hraniční politikou státu, jehož byli občany, ale s hraniční politikou mnoha jiných států. Způsob, jak ovlivnit ta pravidla byla změna faktických
hranic. Takový boj, který, jak říká Wallerstein, má mnoho jmen
a přijímal mnoho podob, je v podstatě pokračování konkurenčního zápasu, aby se stlačily náklady produkčních činitelů příslovečnými prostředky. Formování etnických skupin bylo neodlučitelně spojeno s utvářením dělnické masy ve státech. Podnikatelé se pokoušeli spojit etnické skupiny se specifickými postaveními a povoláními, jež šly ruku v ruce s odchylnými úrovněmi
reálné odměny. Etnický rozdíl se staral o kulturní záštitu, jež
– 24 –
konsolidovala patrony poloproletářských struktur domácností,
zatímco etnické rozdílnosti přirozeně hrály rozdělující roli v politické oblasti (6) Činitelé akumulace kapitálu nevytvořili moderní
rasismus, ale položili pro něj základy. Netvrdíme, že veškerý boj
je v podstatě výrazem třídního boje. Naopak mnohé konflikty
nejsou žádným třídním bojem a ani jeho překážkou (jak si mnozí marxisté myslí). Na druhé straně to nesmíme hnát tak daleko,
abychom si představovali, že války se vybojovávají kvůli svatým
a osvíceným kulturním zásadám, že války v důsledku toho jsou
v podstatě válkami za vzdělání.
Poslední bod má vztah k regulaci migrace státy. Všeobecná
deklarace lidských práv přiznává každému právo být občanem
nějakého státu, přemísťovat se volně uvnitř vlastní země, opustit
podle vlastní vůle a bez omezení zemi a vstoupit do ní zpět.
V praxi ovšem sice existuje právo odcestovat, ale žádné právo se
někde jinde usadit. V novém světovém řádu mají pronásledovaní
(naštěstí) právo na azyl (byť i ve stále menší míře), ale (bohužel)
nikoli ti hladovějící, chudí a utlačovaní. Občané nějaké země, jež
porušuje universální lidská práva (velmi vhodné téma pro „znějící prohlášení a nadnesené a zápalné řeči“), jako je právo na práci
nebo právo na dostatečnou stravu, nepřipadají v úvahu pro azyl.
(Neo)liberálové, kteří zdůrazňují naléhavou nutnost volného pohybu obchodu a kapitálu, zdůrazňují osobní odpovědnost a regulaci nejrozličnějších problémů chtějí přenechat tržnímu mechanismu, by měli, kdyby měli být důslední, uznat jednání ekonomických migrantů jako racionální a kalkulující. Nicméně tvoří ve
6
Podnikatelé mají veskrze zájem o co nejlevnější pracovní sílu. Pracovní síla,
jež nestojí nic je poloproletarizovaná. Proto bylo vyžadováno znehodnocení
ženské práce. Ženy pracovaly ovšemže tvrdě, ale neposkytovaly žádnou námezdní práci. Tato poloproletarizace umožňovala výrobcům vyplácet dělníkům menší mzdu a tak zvýšit zisk. Na Západě dosáhli dělníci zvýšení
svých reálných rodinných příjmů další komercializací práce. Zkoušeli nahradit dělbu produkce v rámci domácnosti nahradit námezdní prací. Jedna
z nejvýznamnějších sil po proletarizaci se tak utvářela dělníky samými. Zeměpisná expanze světového systému sloužila k tomu, aby se neutralizoval
zisk snižující proces rostoucí proletarizace začleněním nových poloproletářských pracovních sil (viz Immanuel Wallerstein: Historisch kapitalisme,
Weesp 1984, s. 18n. a 81n.).
– 25 –
většině zemí územní hranice hranici migrace a trhu práce.
Pravidla, jimž je momentálně migrace podrobena, následkem
toho zbavují lidská práva obsahu. Jediný způsob, jak zabránit tomu, aby migrace vedla k trvalé erozi lidských práv je rychlé získání všech politických a jiných práv migranty (viz Het recht op
immigratie, B. Sutcliffe, De Morgen, 27.7.1994, s. 17).
Jinak se rozpadá společnost na privilegované a párie. Bohaté
země činí spíše rozdíl mezi politickými uprchlíky a ekonomickými uprchlíky. V novém světovém řádu mají národní státy funkci,
aby omezily volný pohyb lidí. Státy otevírají své infrastruktury
pro nadnárodní podniky a uzavírají hranice pro dělníky a přesídlence, kteří chtějí opustit zemi. Ti, kteří tvrdí, že právem na migraci nebylo nikdy zamýšleno to, aby všem přesídlencům se nabídl
nový domov na bohatém Severu, zapomínají, že lidé mají sklon
žít ve svém vlastním okolí, u své vlastní rodiny, podle svých
vlastních tradic, pokud by to mohli činit za lidsky důstojných
okolností. Jsou to západní nadnárodní podniky, jež ničí lidsky tyto důstojné okolnosti a státy jim při tom pomáhají.
1.5. GATT (GENERAL AGREEMENT ON TARIFFS AND TRADE,
VŠEOBECNÁ DOHODA O TARIFECH A OBCHODU)
„Poněvadž obchod nezná žádné národní hranice a továrník
chce svět jako trh, musí ho vlajka jeho země následovat a dveře
národů, které je zavírají, musí být takto rozbity. Koncese, které
jim činí finančníci, musí být zabezpečeny státy, i když tím musí
být narušena suverenita neochotných národů. Kolonie musí být
dobyty nebo založeny, aby nebyl zapomenut nebo ponechán bez
využití žádný užitečný kout na světě.“ (Woodrow Wilson)
Světový obchod zboží stoupl ze 129 mld. USD v roce 1960
na 3 485 mld. USD v roce 1990. Každý ekonom rozpoznává přímé spojení mezi růstem světového obchodu a celosvětovým snížením dovozních tarifů na průmyslové zboží. Takové tarify představovaly na konci čtyřicátých let v průměru 40 %. Postupně byly
sníženy na 4,7 % v roce 1992.
GATT byl zřízen roku 1948 jako poradní systém. Mezitím má
– 26 –
fórum 114 členů. To netvoří žádnou součást dohod z Bretton
Woods a nespadá pod patronaci OSN. GATT určuje pravidla hry
mezinárodního pohybu obchodu. Téměř konstantně se smlouva
podrobuje rozboru, aby se zlepšila pravidla a aby se učinilo zadost novému ekonomickému vývoji. Každých šest, sedm let se
smlouva GATT obnovuje a rozšiřuje. Momentálně se právně
reguluje více než 90 % světového obchodu u průmyslových zboží ustanoveními GATTu. Spolu s Mezinárodním měnovým fondem (IMF) a Světovou bankou patří GATT takto k nejvlivnějším
institucím světa.
Dnešní smlouva GATT obsahuje v podstatě regulaci sporů
a systém zaměřený na snižování dovozních tarifů průmyslových
statků. Experti vypracovali různé principy, aby byl podpořen světový obchod. Nejdůležitější princip je princip nediskriminace.
Státy, jež podpisují smlouvu GATT, se zavazují, že neuvalí žádné
poplatky na zboží pocházející z jiných států, jež se připojily ke
GATTu (jediné přípustné dávky jsou celní práva a poplatky spojené se zónami volného obchodu). Protože všechno nejde najednou, existuje druhý princip vzájemnosti. Když nějaká země sníží
svá dovozní cla na zboží a služby jiné země, sluší se, aby ta země
udělala tatáž adaptační opatření na výrobky, jež první země dováží do druhé země. Tímto způsobem musí získat svou podobu
bludný kruh, „virtuous circle“ planetární liberalizace. Jiný princip
je princip průhlednosti. Všechny druhy poplatků, kvót a podobných záležitostí musí být nahrazeny tarify, jež je pak třeba projednat.
Během posledního kola jednání chtěli zastánci bohatých zemí
umístit obchod s textilem a zemědělskými produkty pod regulační ustanovení GATTu a také uvolnit také trh služeb, především
turismus a telekomunikační sektor (viz pro posouzení Ludwig
Glabeke: Vrijhandel: balsem of kwakzalfje op de economische
wondje?, Kritiek, nr. 24, 1992, s. 40n.). Experti uvádějí, že nové
kolo jednání může způsobit růst světového obchodu ne méně
než o 200 až 300 mld. dolarů, když se projednají obchodní překážky v zemědělství, v sektoru finančních služeb, v textilu a u telekomunikací. Snížení dovozních tarifů, odstranění dovozních
kvót a snížení náhrad pro zemědělský export by měly obsahovat
– 27 –
ohromné podněty pro ekonomický rozvoj a tímto způsobem
generovat ve světovém měřítku účinně prosakovací efekt. Dohoda by měla také prospět pracovním příležitostem. Podle Clintona
by měla smlouva vytvořit v USA dva miliony nových pracovních
míst. V Evropské unii by mělo přibýt dva až tři miliony nových
míst. Astronomické číslo 200 až 300 miliard (z čehož však téměř
nic nemá zůstat ve Třetím světě) je podle Jeana-Clauda Payeho,
generálního tajemníka OECD (Organizace pro ekonomickou
spolupráci a rozvoj) výsledkem „nanejvýš teoretické studie“, pro
níž nebyly použity adekvátní ekonometrické modely (Tim Lang
& Colin Hines: The New Protectionism. Protecting the Future
against Free Trade, London 1994, s. 56).
Uruguayské kolo rozhovorů o smlouvě GATT bylo završeno
dohodou z 15. prosince 1993. To bylo na poslední chvíli. 15.
prosince uplynul termín, v němž Clinton mohl předkládat americké Sněmovně reprezentantů smlouvu in globo ke schválení
nebo zamítnutí. Zástupci lidu nemohli smlouvu doplňovat. Nová
smlouva obsahuje to, že země Třetího světa musí své ekonomiky
dále liberalizovat a musí otevřít své zemědělské sektory. Nadnárodní podniky mohou produkovat v zemích Třetího světa a těžit
suroviny za těchže podmínek jako vlastní podniky těchto zemí.
Smlouva GATT mluví také o sektorech jako banky, pojišťovnictví, doprava a komunikace. Také tyto sektory se otevírají pro
podniky ze Severu. Země Třetího světa se stávají závislejšími na
průmyslové technologii a informatice, kde nadnárodní podniky
nechávají platit intelektuální práva (Tim Lang & Colin Hines:
The New Protectionism. Protecting the Future against Free Trade, London 1994, s. 54n). GATT pěkně odpovídá protekcionismu bohatých. Uvolnění světového obchodu je de facto legitimizací kartelů. Rozvojové země bezpochyby dále zchudnou a velké
podniky a mezinárodní banky zesílí svůj vliv na světové hospodářství. Mnoho Afričanů nahlíží smlouvu GATT jako chartu, jež
legitimizuje rabování světa mocným Severem.
Během uruguayského kola bylo zároveň usneseno zřízení
Světové organizace obchodu, aby byl světový obchod dále deregulován. Tato World Trade Organization (WTO) se stává stálým sekretariátem GATTu. Jakým způsobem bude spolupracovat
– 28 –
Světová organizace obchodu s institucemi Organizace spojených
národů je nejasné. WTO představuje inkrementální politiku spolupráce, když se to hodí („co-operate as appropriate“), s MMF
a se Světovou bankou. Dokonce i MMF a Světová banka jsou
kritizovány fanatiky volného obchodu, protože počítají se sociálními a ekologickými parametry! To není poprvé, že se diskutovalo o zřízení WTO. Už v roce 1947, když byla uzavřena první
smlouva GATT, byla o tom řeč. V protikladu k tomu, co bylo
dáno do plánu v roce 1947, WTO brání všem opatřením ve věci
sociálních práv. Text se nikterak nezmiňuje o opatřeních na
ochranu životního prostředí (slovo „prostředí“ se nevyskytuje
v původním textu ani jednou) a GATT zůstává slepý a hluchý
vůči vztahům jiného druhu se zeměmi Třetího světa (Tim Lang
& Colin Hines: The New Protectionism. Protecting the Future
against Free Trade, London 1994, s. 49).
Nejvýznamnější novinkou je to, že WTO disponuje právem
odplaty mezi různými sektory připojených zemí. Když určitý
členský stát nedodržuje například ustanovení o službách, může
jiná země, která z toho trpí škodu, protestovat u WTO, jež pak
postihne první zemi na jejím obchodu se zbožími. To je především hrozba pro rozvojové země. WTO bude zároveň vystupovat jako svého druhu mezinárodní soudní dvůr pro obchodní
spory. V takových případech leží důkazní břemeno na obhajobě
a nikoli naopak. Federální vlády mají být zavázány, aby se na
nižších úrovních politiky zasadily o dodržování pravidel WTO.
Neobyčejně velká intervenční síla WTO je zcela nepřiměřená
vůči informacím a diskusi o zřízení této nové instituce. V národních parlamentech se nikde důkladně nediskutuje o fundamentálních důsledcích globální centralizace. V Belgii podrobili
kritice nástup smlouvy GATT jenom zelení a malé levicové subjekty. Jiné strany představovaly uruguayské kolo jako náběh
k bůhvíkolikáté smlouvě GATT. S ohledem na svůj všezahrnující
ráz je toto kolo spíše něco zásadně jiného.
GATT tvoří hrozbu pro mezinárodní smlouvy o zachování
životního prostředí. Montréalský protokol, který předpokládá
odbourání a eliminaci vypouštění chlorofluorovodíků (CFK), zahrnuje opatření, jež předvídají obchodní sankce proti státům, jež
– 29 –
se nedrží dohody. Montréalský protokol je dosud jediná dohoda,
jež při nedodržování předpokládá ekonomické sankce s cílem
ochrany ozónové vrstvy, která má společensky životní význam
pro celé lidstvo. Co se musí stát se státy, které už dále nedodržují
Montréalský protokol a dovolávají se na svou obranu smlouvy
GATT je nejasné. Takové konflikty budou v budoucnosti velmi
pravděpodobně vznikat.
Namísto udržování a přerozdělování blahobytu se postará
smlouva GATT celosvětově o masovou nezaměstnanost, špatně
placenou práci a existenční nejistotu. V zemích bývalého východního bloku vede otevření pro světový obchod k sociální spoušti.
Ale také v takové zemi jako Japonsko, jež dříve neznalo téměř
žádnou nezaměstnanost, rostou čísla nezaměstnanosti momentálně téměř stejně silně jako kladná čísla obchodní bilance. Ve
Spojených státech se snižuje nezaměstnanost zatímco se zvyšují
chudoba a bezdomovectví. Pracovní místa nepředpokládají vždy
solidní příjem. Propast mezi bohatými a chudými roste jako následek logiky volného trhu.
– 30 –
2. PROTIKRIZOVÁ POLITIKA
2.1. GLOBÁLNÍ PLÁNY
V celé Evropě provádějí vlády v současnosti přehnaně tvrdou
a bezohlednou restriktivní politiku. Podle průmyslníků a podnikatelů musí být dána přednost politice, která je zaměřena na
zlepšení konkurenceschopnosti. Ústředním bodem této politiky
je snížení nákladů na mzdy. Vysoké mzdové náklady jsou označovány za nejdůležitější příčinu ztráty konkurenceschopnosti
a vzestupu nezaměstnanosti. Představy, které vypracovali průmyslníci během European Round Table of Industrialists (Evropský
kulatý stůl průmyslníků) byly příznivě přijaty na evropské vrcholné schůzce 10.–11.12.1993. Existuje všeobecný souhlas s politikou zaměřenou na zlepšení konkurenční síly. Různé národní
plány členských států Evropské unie jsou pak ve své podstatě
velmi silně analogické. Belgický globální plán, německý desetiletý
plán, španělský sociální pakt, nizozemská opatření, Evropská sociální charta jsou všechny zaměřeny na snížení mzdových nákladů, na odbourání sociálních výdajů, na udržení inflace na nízké
úrovni a na stlačení veřejných výdajů. Vlády chtějí posunout dále
privatizace a deregulace, odbourat roli státu ve financování infrastruktury, očistit státní deficit a podpořit soukromé financování.
Boj proti sociálnímu rozkladu a nezaměstnanosti už není první
starostí vlád. Příležitostně se rovnou dodává: „Uvádím, že péče
o zaměstnanost stojí v druhém plánu, vytěsněna obranou měny,
zatlačením vládního deficitu zpět, produktivismem a podporováním volného obchodu.“ (Philippe Séguin: Europa heeft geen
baat bij karakterloos mondialisme, Paul Verbraeken, De Morgen,
18.12.1993, s. 27).
Tato politika systematicky slouží zájmům kapitálově silných,
průmyslníků a podnikatelů. Nouze („obyčejných“) jednotlivců
musí systematicky ustupovat. Jak jednotliví politikové, tak i strany jsou při financování volebních kampaních stále závislejší na
nátlakových skupinách a na podnicích. Prostřednictvím intenzivních kontaktů mezi politiky, vysokými úředníky, vrcholovými
– 31 –
podnikateli a lidmi z public relations vzniká opravdu uzavřený
okruh osob, kteří jsou ovlivněni v podstatě týmiž politickými
koncepcemi. V rámci tohoto okruhu se bez potíží mění pozice.
Politikové přecházejí do velkých podniků a naopak (viz William
Greider: Who Will Tell the People? The Betrayal of American
Democracy, New York 1993, s. 11). Obyčejní občané nemají už
napříště žádné kanály k dispozici, aby své problémy udrželi na
úrovni politické agendy nebo je dotáhli na tuto úroveň. Společnost se rozpadá na ty, kteří mají oprávnění a moc a jednotlivce
bez možnosti do toho mluvit. Existuje vždy dost intelektuálů,
aby lidi přesvědčili o tom, že, co je dobré pro bohaté, je také
dobré pro zemi.
V Belgii se v průměru koná jednou za tři roky nějaký volební
akt. Mezi volbami je mocenská hierarchie téměř zcela odříznutá
od základny. Intervence parlamentu je velice často ryze formální
záležitost. Představitelé stran vyhlížejí dobře. Vysokoškolský učitel z Lovaně a šedá eminence belgické politologie Wilfried Dewachter píše: „Lidé v Belgii se nepodílejí na tvorbě politických
rozhodnutí pouhým členstvím ve straně a zájmem na volební
kampani, společenským kladením lokálních problémů, účastí na
shromážděních, spoluúčastí na volební kampani.“ (Wilfried
Dewachter: Besluitvorming in politiek Belgie, Leuven 1992,
s. 310) Jak se pak ale člověk účastní politiky? Sítěmi, které jsou
přístupné „běžnému“ jednotlivci. Dewachter píše: „Vypadá to
tak, že v polyarchii cesta k vrcholným pozicím probíhá prostřednictvím velkých organizací jako politické strany a silné nátlakové
skupiny, kde naplno působí železný zákon oligarchie.“ (Wilfried
Dewachter, s. 322). Elita si přivlastňuje politiku. Upírá co předem velkému množství lidí disponibilní možnosti řízení. V rámci
předem daných hranic elitárního konsensu může být udržován
kurs státní lodi, jednou v středolevém, jednou v středopravém
směru. Elitární konsensus v demokraciích vyrostl do podoby instituce.
Za těchto okolností nemůže vzbudit žádný údiv, že není vůbec žádné řeči o promyšlené a asertivní do praxe dovedené relanční politice. Jak vykládá John Kenneth Galbraith, kapitálově
silní dávají přednost deflaci nad inflací. Pro majetné je inflace
– 32 –
větším strašidlem než deflace a nezaměstnanost. Zámožné a spokojené střední třídy mají prospěch ze svých tarifů rent a dávají
přednost tomu, aby centrální banky vystupovaly spíše proti inflaci než proti krizi a sociálnímu rozvratu (viz John Kenneth Galbraith: The Culture of Contentment, Boston 1992, s. 103). Podle Profesora Loewenthala (Katolická universita v Lovani, UCL)
diktují soukromí kapitáloví vlastníci, finanční kruhy a institucionální investoři z velké části politickou agendu. Pro ně není relanční politika žádnou prioritou (viz J. Vandaele: Belgische loonkosten zijn niet te hoog, De Morgen, 21.5.1994, s. 35). Vysoká
cena peněz zpomaluje ekonomický vzestup, se všemi důsledky
toho pro nezaměstnanost.
Belgický protikrizový plán nepůsobí. Euforie nad podnikatelskou ekonomií je matoucí a pokrytecká. Nezaměstnanost stále
stoupá. Říšská služba pro zabezpečení práce (RVA) uváděla koncem roku 1993 číslo zcela nezaměstnaných na podpoře (UVW)
na 476 000. To je ale je jedna třetina skutečné hodnoty. Když započteme částečně nezaměstnané, „překlenovací“ penzisty, neregistrované, ty, co přerušují kariéru a nezaměstnané na rekvalifikaci, dostaneme číslo 994 000. Tato čísla ovšem RVA neposkytuje k dispozici. Koncem června 1994 měla země 496 523
registrované nezaměstnané, koncem července 515 207. V roce
1993 bylo suspendováno 154 000 nezaměstnaných. To je rekordní údaj. Tito nezaměstnaní byli suspendováni, škrtnuti nikoli
proto, že by užívali nějakého zaopatření, nýbrž proto, že vláda
chce snížit státní deficit. Dokonce i zmanipulované statistiky dokazují to, co politikové všech druhů neznají: nezaměstnanost pokračuje ve svém vzestupu, stejně tak počet úpadků. Snížením zatížení zaměstnavatelů má sociální zabezpečení v roce 1994 získat
méně asi o 10 mld. BF, než bylo předpokládáno. V roce 1995 se
mají příjmy sociálního zabezpečení snížit o asi 40 mld. BF.
Plán na pracovní místa pro mládež, který vláda vychvaluje
jako mistrovský kus politiky zaměstnnaosti budí dojem podvodných praktik. Zaměstnavatelé, kteří angažují nezaměstnané
na podpoře, kterým je méně než 26 let a jsou nezaměstnaní více
než 6 měsíců, požívají snížení mzdových nákladů v průměru
o 37,5 %, v rozsahu tří let. Tento plán stojí sociální zajištění ten– 33 –
to rok 4,3 mld. BF. Tato tzv. politika zaměstnanosti je nezaplatitelná. Kdyby tento plán platil v roce 1995, podle odhadu by sociální zajištění přišlo o 6,6 mld. BF. Velkým úkolem naopak zůstává vytvoření míst, které se neděje na úkor sociálního zajištění.
Ale mezitím politikové vládních stran mluví o úspěchu a uskutečňování plánu. Na konci roku 1994 by mělo být vytvořeno
nových 60 000 pracovních míst. Ve skutečnosti se nikdo nestaral
o to, aby bylo vytvořeno tolik nových a trvalých pracovních míst.
Nevýznamný počet lidí, kteří našli svá místa mimo tento plán,
pracuje momentálně v postavení, které vymezuje sociální zabezpečení. Efekt potlačení působí. V březnu 1992 bylo u VDAB 367
volných míst, v březnu 1994 2 693. Pro „starší“ nezaměstnané
v březnu 1992 7 333 míst. V březnu 1994 jen 4 994. Podle Plánovacího úřadu se opatření globálního plánu starají tento rok
o 23 00 míst. Celkem globální plán podle odhadu má vytvořit
35 000 míst. Pro zemi s více než milionem nezaměstnaných to je
hanba.
Politika se nepolarizuje kolem masové nezaměstnanosti. Debata o nezaměstnanosti se nevede. Problém do nebe volající potřeby míst je přesto však zásadní. Duální společnost především
získává svou formu nezaměstnaností. Každý uznává, že nezaměstnanost je strukturální problém. To ospravedlňuje očekávání, že léky proti nezaměstnanosti nelze hledat uvnitř existujících společenských a ekonomických struktur. Opak se jeví pravdou. Každý se uzavírá do rámce klasických pravidel a logiky existujících struktur. Všechny iniciativy na podporu zaměstnanosti
jsou založeny na zásadě snižování nákladů zaměstnavatelů, na
předisponování výdajů rodin do podniků. Všechny „léky“, řídící
opatření, vzdělávací programy, vytváření překlenovací penze,
přerušení kariéry, systémy částečně pracovat a částečně pobírat
podporu, vytváření zkracování pracovní doby (ADV) a sdílení
disponibilní práce (HVA) (dvojmísta a 4/5 úvazky), různé formy
mládežnických stáží, Gesco, DAC, 0,25 % příspěvky, plán jedna
plus jedna, iniciativy jako obranná práce „5 pro 12“, půjčky pro
nezaměstnané, kteří to zkusí samostatně, různé formy flexibiliza-
– 34 –
ce zůstávají bez výjimky na okraji svobodné tržní ekonomiky. (7)
Nacházíme se, ukazuje Koen Dille, v zóně šerosvitu, kde není
jasné, zda se má potírat nezaměstnanost nebo její oběti, zda se
mají vytvářet místa nebo šetřit na podporách. Suspendování rekordního údaje vzbuzuje temnou domněnku o tom, co nová čísla potvrdí. Miet Smet osobně zjišťuje, že úkolem vlády je snižovat vládní deficit v souladu s normami Maastrichtu. Vláda
vcelku nedělá nic se strukturálním problémem, že trh sám o sobě
už netvoří nutná pracovní místa. Nezaměstnanost stoupá, protože se nedělá nic s jejími příčinami.
Všude v Evropě se provádí politika „sociálního odbourávání“. Konkrétní rozpracování, zdůraznění a přísnost opatření se
7
Viz Koen Dille v De Morgen 28.3.1993. Cituje ze studie ministerstva práce: „Belgie prokázala mnoho tvořivosti při potírání nezaměstnanosti. Belgie
byla ze všech zemí nejtvořivější pokud jde o vymýšlení opatření, ale prováděla je také nejrychleji, ještě před tím, než někdo mohl přezkoumat, jaký byl
účinek.“ I velice progresivní metody zůstávají v rámci logiky kapitalistické
ekonomiky. Nejkrásnější je idea základního příjmu. Protože má každý právo
na zajištěný minimální příjem, nemůže každý pracovat. Ti, kdo chtějí oddělit
od sebe navzájem práci a příjem, chápou nedostatečně dalekosáhlé důsledky
této představy. Práce a příjem nemohou být společensky odděleny od sebe
navzájem. Kdo hovoří o oddělení práce a příjmu, ve skutečnosti hovoří
o oddělení sociálních tříd mezi nimiž nemohou existovat jiné než antagonistické vztahy, totiž mezi těmi, kdo produkují daně a konzumují daně. (Viz
Koen Raes: Socialisme en postmoderniteit, Berchem 1990, s. 76nn). Raes
píše na s. 81: „Mezi základním příjmem 10 000 BF a 25 000 BF zeje realita
třídního boje. Kdo (…) dnes hájí základní příjem jako „alternativu“, velice
riskuje, že přistane do podivné fronty s neoliberály, jež zdvihá boj proti současnému systému sociálního zabezpečení (…) jež usiluje o fiskalizaci podpor a jež si přeje celý trh pracovní síly deregulovat, za cenu minimálního
příjmu, jenž každému vytváří almužnu.“ Sdílení pracovní doby a zkracování
pracovní doby představují kvalitu. Ale, jak poznamenává Koen Dille, odborářské hnutí zmeškalo vystavit diskusi ekonomické struktury, mluví-li se
o době práce. Idea zkracování pracovní doby tak spadla do sféry flexibilizace. Výraz, že „růst a zaměstnanost musí být spojeny (…) s trvalým rozvojem“ vede k otázce po vztahu mezi tradičním ekonomickým růstem
a trvalým rozvojem — „Enkel arbeidsduurverkorting garandeert duurzame
toekomst“, H. Raus, De Morgen, 8.11.1993, s. 11. Tradiční ekonomický
růst neladí s racionálním využíváním nedostatkových prostředků. Trvalý
rozvoj obsahuje přesně proces změny, proces přerozdělení a proces ovládnutí růstu.
– 35 –
liší od země k zemi. Všude se krize přenáší na ty, kdož se v sociálním ohledu mohou bránit nejméně. Toto tvrzení se opírá o vývoj indikátoru sociální rovnosti. Z průměrného ročního vývoje
reálných příjmů v procentech vyplývá, že příjmy z mezd v letech
1970–1975 stoupaly o 6,8 % a příjmy z majetku o 3,3 %. Za období 1975–1980 představovala čísla 2,9 % a 5,1 %, za úsek 1980–
1986 −0,8 % oproti 6,1 % a za období 1986–1992 1,9 % a
5,5 %. Z průzkumu University z Gentu vyplývá, že 44 % vystudovaných pokládalo v letech 1982–1986 za rozhodující při nalezení místa osobní a rodinné vztahy. A ještě 14 % bere jako důležitý faktor politické vztahy. V roce 1994 se přimluvil někdo
u 60 % vystudovaných, aby dostali práci.
Monetární politika, která drží nízko inflaci, dává odpověď na
otázku, jak je možné, že banky čelí úspěšně krizi. Obchod
s valutami a cennými papíry na burze na vlastní účet okázale
stoupá. Ve Švýcarsku, kde nezaměstnanost dosáhla v říjnu 1993
historického rekordu 4,8 %, uskutečnily tři největší banky, po
odečtení daní, nikdy nevídaný zisk. V Belgii se zvětšil čistý zisk
bank, spořitelen a veřejných úvěrových ústavů v roce 1992
o 30 % (viz Paul Verbraeken: De financiële sector stelt hel wel,
De Morgen, 4.12.1993, s. 31). Aby posoudil globální princip, že
„nejsilnější ramena“ musí nést nejtěžší daně, aktualizuje Verbraeken některá čísla: 30. září 1993 představovala inventarizovaná hodnota cenných papírů „Instellingen voor Collective
Belastingen (ICB´s), jež jsou ke koupi v Belgii 1 708 mld. BF.
ICB´s berou zvláštní peníze, aby je investovali do předem určených trhů. ICB´s využívají zcela legálním způsobem investoři,
aby se vyhnuli belgickým daním. Verbraeken dokazuje, že 75 %
obrovské sumy skončilo v Lucembursku. Kapitál uniká vládním
opatřením. Ze zbývající čtvrtiny, 425 mld. BF podle Komise pro
bankovnictví a finančnictví asi 70 % jdou na účet Beveks. Beveks
jsou výdaje investičních společností, kde kapitál, prostřednictvím
výdajů nebo zpětného nákupu podílů, může být plynule zvyšován nebo snižován. Tímto způsobem se vyhýbají také kapitá-
– 36 –
lovému zdanění. Je demagogické popírat, že sociální nerovnost
vzrostla. (8)
V roce 1995 měla nezaměstnanost v Evropské unii vystoupit
na 35 mil., snad na 38 milionů. K roku 2000 je zapotřebí vytvořit
v Evropě nových 10 milionů pracovních míst, jen aby se úroveň
nezaměstnanosti dostala zpátky na 7 % (a číslo je se stává víc
a více normou) aktivní populace. Navíc je zapotřebí k roku 2010
23 milionů nových míst, aby se držel krok s nárůstem pracovních
sil v Evropě. Nikdo neví, jak daná místa vytvořit a sociální stát
nemá na to, aby nezaměstnané zaplatil. Není nějaký kouzelný
trik, jak se vymknout této skutečnosti. Příčiny nezaměstnanosti
je třeba odstranit. Politikové se musí volky nevolky zabývat rolí
práce v postindustriální společnosti.
2.2. PŘÍČINY NEZAMĚSTNANOSTI
„Dnešní normy kvality mě nutí, abych přicházel s perfektním
výrobkem. (…) Jsem nucen eliminovat z výrobního procesu lidský faktor.“ (manažer u Schumachera)
Příčiny dnešní nezaměstnanosti se liší od dřívějších úderů nezaměstnanosti, jež byly důsledkem ekonomických krizových momentů. Boom, který se promítá od poloviny 80. let do nezaměstnanosti, je následkem strukturálního vývoje. Uvolnění světového
obchodu, pokračující automatizace a nové formy managementu.
Pádem berlínské zdi a novou smlouvou GATT (dnes WTO, Světová organizace obchodu), se delokalizace urychluje. Vedle tradičních zemí s nízkou úrovní mezd otevírají země bývalého východního bloku ohromnou přitažlivou sílu pro podniku s vysokou intenzitou práce. Pracovní příležitost se ve velkém měřítku
stěhuje do zemí s nízkou hladinou mezd. Těžiště ekonomické ak8
Vzestup nerovnosti může spadat v jedno s nárůstem kupní síly. Ale kupní
síla je rozložena nerovnoměrně, nerovně. Vztah mezi vzestupem blahobytu
a vzestupem kupní síly může být negativní, může růst hrubý domácí produkt, zatímco většina obyvatelstva chudne. Vandenbroucke ukázal v De
Morgen, že kupní síla mezi 1985–1992 vzrostla. Ale pomlčel o jejím rozdělení.
– 37 –
tivity se přesunuje. Rozšířením světové ekonomiky o bývalý Sovětský svaz a Čínu se stávají disponibilními 1,2 mld. pracovních
sil, jež stojí méně než dva dolary na hodinu.
Také technologický vývoj vede stále více k nezaměstnanosti.
Od 80. let automatizace stále výrazněji vstupuje do terciárního
sektoru. Jsou to komunikační technologie a elektronické zpracování dat. Jsou to nové formy managementu jako TQM (Total
Quality Management) a CAD (Computer Aided Design), jak bude o tom řeč dále. Dříve byly pracovní síly vytlačené z průmyslu
absorbovány rostoucími pracovními příležitostmi v sektoru služeb (v roce 1950 pracovalo ještě asi 65 % aktivního obyvatelstva
v průmyslu, v roce 1990 už jen 19,2 %). Tento proces nyní ustal.
Uvedené faktory zasahují jeden do druhého a vyčleňují, spolu
s tradiční ekonomickou krizí, jež má svou příčinu v přesycení
trhů, přesněji celek jednostranné akumulace kapitálu, zvýšený
efekt.
Mezi léty 1960 a 1990 stoupla produkce o 170 %, zatímco
počet pracovních hodin, aby se tato produkce uskutečnila, se snížil o 10 %. Poptávka po nevyškolené práci v rozvinutých zemích
klesá už dvacet let. Technická inovace hrála v tom mnohem větší
roli než konkurence se zeměmi s nízkými mzdami. Fašisté svobodného trhu ukazují na to, že technologie také tvoří nová místa.
Vytváření nových míst zaváděním nových technologií je nepředpokládaný vedlejší efekt. Jak je technologie dnes uplatňována, má
za cíl rušit lidský faktor v pracovním procesu (viz Fritz Schumacher: Small is Beautiful, London 1974; André Gorz: Critique
of Economic Reason, London 1990). Je stejně pošetilé technologii zatracovat, jako ji vzývat. Roboti mohou být dobře uplatněni.
Mohou být upotřebeni, aby ušetřili pracovní hodiny, aniž by tím
byla ztracena pracovní místa. Určité technologie mohou zlepšit
kvalitu života. Ale to je možné jen ve způsobu produkce, který
staví jako cíl uspokojení lidských potřeb. Za současných okolností tvoří zavádění stále nových technologií zásadní ohrožení
společenství. Také na tom se ukazuje, že politici uznávají svou
vlastní bezmocnost. Stále rostoucí zvyšování mezd vede zaměstnavatele k zavádění pracovně úsporných strojů a technik. Dříve
byla tato tendence užívána k objasnění faktu, že zisk a renta se
– 38 –
nesnižují natolik, aby mohl být akumulován kapitál. Mluvilo se
o tom, proč kapitalisté mohli úspěšně čelit vzestupu mezd a tvořit industriální rezervní armádu nezaměstnaných. Momentálně
mluví kritičtí ekonomové o industriální genocidě.
Nejen pracovně úsporné technologie se zavádí, ale také nově
pracovně úsporný management. Jedna z nových forem managementu, která se mezi tím rozšířila celosvětově je lean production. Lean production je v podstatě zdokonalení podnikové organizace maximální standardizací a automatizací výrobních procesů a zodpovědností pracovníků: lean production pochází z Japonska. Pracovníci Toyoto cities patří k nejlépe placených japonský dělníkům. Ale lean production má sou cenu. Dělníci nikdy
předem nevědí, kolik budou muset denně pracovat. Oddělení
mezi pracovní dobou a volnou dobou už není absolutní. Manažeři dbají o to, aby pracovníci doma vypracovali své návrhy na
zlepšení produkce. Z nadpráce se ovšem zaplatí jenom část. Zbytek je service overtime. Kdo odmítne nadpráci, je potrestán snížením mzdy. Neochotní pracovníci skončí u dead-end jobs.
Nejsou propuštěni, ale odhozeni. Lean production působí. Ročně se předkládá ze strany pracovníků v Japonsku milion
zlepšovacích návrhů, z nichž jsou mnohé zavedeny. Lean production působí ještě jinak. Tato forma managementu je významnou složkou ekonomického vedení války. Narušuje sociální zajištění. Tak jsou manažeři všude na světě zainteresováni na této organizační formě.
Hoogovens (Hutě) Ijmuiden představují dobrý příklad. Podnik znal vysoký stupeň organizace. Byla tu aktivní podniková rada a panovala tu kultura kolegiality a solidarity. Hutě byly známy
jako sociální zaměstnavatel. Kdo sem šel pracovat jako dělník,
zůstal zpravidla až do penze. Vedení Hutí vytvořilo krizovou situaci, aby mohlo ospravedlnit zavedení lean production (na rozdíl od DAF tu nepřipadal úvahu žádný technický úpadek). Do
podniku samého se zavedla forma svobodného trhu: výrobní
a služební skupiny jsou nyní navzájem ve vztahu zákazníka a dodavatele. Výrobní skupiny jsou ve vysokém stupni samostatné
a mají rozpočtovou odpovědnost. Srovnávají vnitřní a vnější dodavatele. Vnitřní dodavatelé a jiné výrobní jednotky jsou postave– 39 –
ny pod tlak, aby pracovali podle nabídkových norem vnější firmy.
Produkční týmy se tak dostávají do řádné konkurence. Zelená
parta se tak porovnává s modrou partou. S vzestupem odpovědnosti každý dbá na to, aby optimálně fungoval. Ti, co se obtížně
zařazují, nemohou v nové organizaci přežít. Dělníci se scházejí
a rozcházejí. Odměna závisí na nabídce a pracovním vztahu, postoji. Kritici mluví o „neurotizaci ekonomického života“, manažeři o humanizaci pracovních vztahů. Dělníci dostávají stále víc
osobní odpovědnosti.
Restrukturalizace přináší s sebou ještě jiné následky. Od roku
1988 byla odříznuta u Hutí téměř polovina pracovních míst.
Malá skupina dřívějších dělníků Hutí, kteří jsou nyní ve službě
u vnější formy, je odměňována podle kolektivních pracovních
dohod, jež jsou nesrovnatelně horší než dřívější smlouva u Hutí.
Nizozemští kapitáni průmyslu se ukazují být dobrými žáky
Japonců. Koncept lean production spočívá na milosti bezhraničného vykořisťování dělníků a zásadním opovržením vůči
jejich blahobytu („Toyota bloeit, de arbeider bloedt.“, „Toyota
vzkvétá, dělník krvácí.“, Hans Krikke [koproducent seriálu Nova
„Nederland toyotiseert“, „Nizozemí toyotizováno“], Volkskrant,
13.8.1994). Pod maskou zvětšení zodpovědnosti se klade enormní tlak na ramena zaměstnanců, aniž by jim byla dána možnost
se s touto odpovědností skutečně vypořádat.
Jiné formy nového managementu jsou numerická flexibilizace
a externalizace variabilní produkce. Flexibilizace uvádí podniky
do stavu, aby pracovaly úsporněji, aby podle libosti přijímaly nebo vyřazovaly pracovní síly. Nevýhody jsou ty, že rozsáhlý personál je víc zatížen a že zprostředkovací síly jsou vystaveny tlaku
trhu práce. Závody se obracejí zpět ke svým základním aktivitám.
Tlak na úspornost a flexibilitu se svaluje na jiné (menší) podniky.
Musí se zdvihnout na zavolání, ve vysokém tempu a přirozeně
co možná nejlevněji. Pracovní příležitosti ubývá a pracovní tlak
se zvyšuje. Zlomení moci odborů je samo o sobě hlavní věcí.
Odbory musejí být zahnány všemi prostředky do defenzivy. Zaměstnavatelé raději zaplatí zvýšení mezd o 10 %, jako v roce
1994 v ropném sektoru, než užít peníze na rozdělení práce, protože chtějí vrátit zpět k minimu spolurozhodování odborů.
– 40 –
V ekonomických mlýnech zatlačí špatné sociální poměry dobré
sociální poměry.
Nezaměstnanost se všude prosazuje. Proto je nutné, aby
země vzájemně sladily své řízení. Ale ve věci potlačení nezaměstnanosti Evropská unie nemůže předložit žádnou pozitivní
rovnováhu. Opak je pravdou. Evropská unie umožňuje podnikatelům působit v zemích s vyššími pracovními náklady s dovezenými dělníky z chudších členských zemí EU. Existují evropská
pravidla, jež působí do jisté míry proti sociálnímu dumpingu,
jmenovitě příkaz ke stejnému zacházení se zaměstnanci, bez
ohledu na státní příslušnost a pravidla, která nadřazují národní
právo práce. Pravidla jsou ale spíše děravá (viz Carl Devos: Een
literatuuronderzoek naar de inhoud en draagwijdte van „sociale
dumping“, Tijdschrift voor Sociale Wetenschappen, 3, 1994,
s. 303–319, s. 308). Detašování umožňuje, aby dělníci rok působili v zemi působení, zatímco systém sociálního zajištění země
původu zůstal pro ně použitelný. Další díra v zákonodárství se
týká zaměstnanců dopravního podniku nebo mezinárodního
podniku. Tito zaměstnanci mohou pracovat všude v Unii. Na ně
se vztahuje systém sociálního zabezpečení ze země, kde je hlavní
sídlo podniku nebo ústředí.
Nadnárodní podniky, jež jsou usazeny nebo se usazují členské
zemi, kde příspěvky zaměstnavatelů na sociální zajištění jsou nízké, tak požívají reálnou marginální konkurenční výhodu. Také
nejhorší ze slabých sociálních členských států má z toho výhodu.
Členský stát využije takový nerovný přístup k jeho příslušníkům
ve věci sociálního zajištění, aby nemusel užívat tolik na jiné
prvky, jež určují konkurenční síly podniků. Strach před sociální
dumpingem je živen možností, že členské státy by mohly konkurovat o to, kde jsou zásahy do sociálního zabezpečení nejvíc ve
prospěch ta usazených podniků (viz Carl Devos, s. 310). Nadto
je iluzorní věřit, že sociální dumping prospívá chudším členským
státům. Po pečlivém náhledu se zjistí, že bohatší i chudší státy
mají výhodu ze sociálního dumpingu. Také posledně jmenovaných zemích jeho následky neznamenají žádnou vyhlídku na zásadní zlepšení mzdových a pracovních poměrů.
Belgičtí zaměstnanci musejí přihlížet k tomu, jak jiní za– 41 –
městnanci zasahují do jejich kusu pracovních míst pro nižší
mzdu a jsou připraveni pracovat horších pracovních poměrech.
Jen nadnárodní společnosti těží z této situace. Velký problém je,
že Evropě je jeden ekonomický trh, ale 15 zvláštních systémů
trhu pracovních sil, jež si vzájemně konkurují. „Evropa je v této
věci (pracovní příležitost a sociální harmonizace) politikou chtěné sociální prázdné skříňky.“ (Blanpain u Carla Devose, s. 316)
2.3. STUDIE PROSTŘEDNICTVÍM BOHATÝCH
Známé úsloví říká, že čí chleba kdo jí, toho píseň zpívá. Toto
úsloví se zvláště hodí na intelektuály. Posledních třicet let vyrostla nezaměstnanost v nejbohatších zemích z 5 milionů na 35
milionů. Tiše se přiznává, že je nejvyšší čas na studii o příčinách
nezaměstnanosti. Tato studie, The OECD Jobs Study — Facts
Analysis Strategies — Unemployment in the OECD Area 1950–
1955, je nyní zde. Tato organizace nejbohatších zemí, OECD
(Organization for Economic Co-operation and Development)
zavrhuje tři stanoviska ve věci stále rostoucí nezaměstnanosti.
Za prvé, je prý nespravedlivé podle OECD, že by technologická inovace způsobovala nezaměstnanost. Faktografický materiál, který by podpořil tuto tezi, není v samotnou zprávu pojat.
Materiál má být zveřejněn později, ve zvláštní publikaci. Technologie, tak čteme ve studii, neruší žádnou pracovní příležitost,
naopak ji vytváří. Od roku 1970 rostla zaměstnanost ve vysoce
technologických průmyslových oborech ročně přibližně o 1 %,
a to v protikladu ke stagnaci u oborů se středními nebo nízkými
technologickými úrovněmi a ke ztrátě pracovních příležitostí pro
málo vyškolené kádry. Zde jsou dvě poznámky na ono místo.
Především je empiricky prokázáno, že země s největším růstem
produktivity se vyrovnávají s největším výpadkem pracovních
příležitostí. Ve Flandrech vzrostla produktivita práce od roku
1981 do roku 1990 o 64 %, zatímco ve Francii a v Nizozemí
o 40 %. V belgickém průmyslu bylo roku 1970 v průměru zapotřebí 100 zaměstnanců na jednotku produktu. V roce 1991 bylo
toto číslo sníženo na 35. Pro Nizozemí představovalo toto číslo
– 42 –
47, pro Francii 55. Za druhé, je pravděpodobné, že v oborech
s vysokými technologiemi zaměstnanost rostla globálně přibližně
o 1 % ročně. Jenom je ale otázkou, zda právě obory s vysokými
technologiemi nejsou zodpovědné za stagnaci a ústup zaměstnanosti v průmyslových odvětvích s menší úrovní technologie. O této velmi reálné možnosti nepíšou autoři zprávy ani
slovo.
Druhá teze, kterou OECD zavrhuje, je ta, že dovoz ze zemí
z nízkými mzdovými náklady zaviňuje nezaměstnanost. Význam
exportu ze zemí s nízkými mzdovými náklady představuje jen
přibližně 1,5 % z celkových výdajů zemí OECD na zboží a služby. Je samozřejmé, že toto číslo vypadá jako nízká hodnota.
Konkurenční schopnost zemí s nízkými mzdovými náklady spočívá vždy na nízkých cenách jejich výrobků. Pokud bychom museli kupovat tytéž výrobky u našich vlastních výrobců, museli
bychom ovšem za ně zaplatit dvakrát, šestkrát nebo devětkrát tolik, takže bychom dospěli k číslu 4,5 %, 8 % nebo 13,5 % z celkových výdajů. Nikoli podíl na dovozu, ale náklady na doma zavedenou produkci se musí vzít v úvahu.
Třetí teze, která je napadena, zní, že rostoucí konkurence je
zodpovědná za vzestup nezaměstnanosti. V praxi připadá největší konkurence nikoli na země s nízkými mzdovými náklady,
ale na země OECD samy. Ale také to je podle Rudolfa Boehma,
od něhož si vypůjčuji tento výklad, vysvětlitelné. Pro většinu
zemí je konkurenční boj příliš daleko. Mezi tím zuří konkurenční
boj hlavně mezi zeměmi OECD, s následkem, že stále více sektorů výroby se stále více koncentruje do stále menšího množství
míst nebo podniků bohatého světa.
Kde potom spočívá příčina nezaměstnanosti podle OECD?
Příčina ztráty pracovních míst spočívá v poruše schopnosti
úplného se přizpůsobení technologickým změnám. Také OECD
činí technologický pokrok odpovědný za zvýšení nezaměstnanosti, ale proti nezaměstnanosti si lze pomoci pouze lepší adaptací na technologický pokrok (viz pro cynický komentář: Rudolf
Boehm: De Oeso en de vooruitgang… van de werkloosheid,
Markant, 3, nr. 34, 1994, s. 11). Nezaměstnanost lze potírat ulehčením zavádění jiných nových technologií, flexibilizací práce.
– 43 –
Podnikatelé mají být podníceni opouštěním sociální regulace.
Pokrok technologie tudíž vytváří nezaměstnanost tím, že se mu
nepřizpůsobíme a přizpůsobení spočívá přesně v tom, abychom
podporovali pokrok technologie. Ale jak píše Boehm, přizpůsobení nevyúsťuje nikdy v obhájení zvýšení mezd nebo přesných
podmínek vyplácení podpor, ale vždy směřuje k jediné věci: ke
snížení nákladů na pracovní sílu a nákladů na sociální výdaje. To
je, v podstatě, nutné přizpůsobení se technologickému pokroku.
Boehm píše, že technologický pokrok vázaný na zisky privilegované menšiny se může udržet jen tehdy, je-li spojen s ruinováním
většiny lidstva (Rudolf Boehm, tamtéž).
2.4. VÍRA V EKONOMICKÝ RŮST
Říká se, že k překonání krize je zapotřebí růstu. Žádný malinkatý růst: i růst více než 3 % má dopad na zaměstnanost. Růst se
má navodit tím, že se práce zlevní a investiční klima se stane přitažlivějším. Rozpočtový deficit musí být absolutně pod kontrolou, aby mohlo být investováno (jakmile inflace ohrožuje renty). Náklady na pracovní sílu se pociťují jako hlavní překážka pro
zaměstnanost. Při vysoké strukturální nezaměstnanosti se ihned
objevuje stížnost, že mzdy jsou příliš vysoké. Jsou prý příliš vysoké minimální mzdy, příliš těžké náhrady při propuštění a příliš
vysoké příspěvky na sociální zajištění. Teoretici růstu tvrdí, že
má-li Evropa přitáhnout nové investice a dobýt nové trhy, musí
jít nazpět v oblasti sociální ochrany a krok nazpět musí udělat
i u mezd. Evropa se musí lépe prosadit a zachytit na světovém
trhu. Tím se míní, že se musíme pohybovat v konkurenčním boji
na světové, mondiální úrovni. Jenom pak prý můžeme konkurovat zemím, jako jsou Malajsie, Tchajwan, Mexiko. Dnes straší
v Západní Evropě i konkurencí České republiky, Polska, Maďarska, Ruska. Teoretici růstu a manažeři by chtěli ekonomicky
silnou Evropu založenou na evropské technologii, sociálním zajištění jihovýchodní Asie a mzdách Latinské Ameriky (Michel
Rocard). A navíc: logika tohoto růstu je axiomem pro téměř
všechny politické strany a dokonce i pro odbory (viz Frank
– 44 –
Vandenbroucke: Sociale lasten arbeid moeten massaal verminderen, De Standaard, 4.9.1993).
První problém je ten, že s velkým důrazem ohlašované ekonomické pozdvižení se má odehrát v kapitálově intenzivních sektorech a přitom má vytvořit málo pracovních příležitostí. Zastánci růstu zapomínají, že vztah mezi úrovní pracovní příležitosti
a objemem produkce v západních ekonomikách chybí. Delokalizace a automatizace se nezastaví, i když se konečně dostaví ekonomické oživení. Ztráta pracovní příležitosti uvolněním světového trhu a zaváděním nových technologií je větší, než nepatrné
účinky na zaměstnanost v případě ekonomického růstu. Podle
Prof. Bundervoeta (Katolická Universita Lovaň) dokonce ani vysoký ekonomický růst nemusí vést k významnějšímu snížení nezaměstnanosti, ale spíše k jejímu pomalejšímu nárůstu (viz „Groei kan werkloosheid niet meer opslapen“, De Morgen 1.5.1994,
s. 21). Tato analýza demaskuje svatosvatou víru v růst.
Teorie růstu vede k celé sérii nepřehlédnutelných protikladů.
Jaký růst se vlastně sleduje? Růst pro růst sám. Dnešní ekonomika produkuje, aby si zajistila potřebu námezdní práce prostřednictvím zajištění uspokojování zcela umělých potřeb produktů práce. To je zvláště vážné. Na počátku je práce, aktivita, jíž
člověk vytváří účelným, vůči světu a jiným lidem nedestruktivním způsobem vytváří trvalé produkty. Nyní produkty neuspokojují jen skutečné lidské potřeby. Produkce sama o sobě už
nevytváří dostatek práce. To je zásadní problém. Problém spočívá ve své podstatě nikoli našich vysokých mzdách a našem tvrdém systému sociálního zabezpečení. V poměru k produktivitě
nejsou mzdy zase tak vysoké, aby se tím ohrozila konkurenceschopnost Belgie (Belgie patří ve věci produktivity mezi evropskou špičku). (9) Tento bod je naprosto jednoduchý, že nemůžeme konkurovat se stroji nebo se zeměmi, kde je práce skoro za9
Z dat OECD vyplývá, že USA mají nejvíce konkurenceschopnou ekonomiku. Singapur je údajně druhý, Japonsko třetí, Německo páté, Dánsko sedmé, Nizozemí osmé, Francie třináctá a Velká Británie čtrnáctá. Belgie s Lucemburskem je dvacátá první. EU uvádí jiná čísla a podle nich belgická produktivita nezaostává za nizozemskou nebo německou. Vysoká produktivita
v Belgii je vázána na technologickou inovaci.
– 45 –
darmo. Proto musí dojít k omezením světového obchodu
a podniky musí být zakotveny do geograficky určité společenské
reality, k níž svou odpovědností přísluší.
Obhájci svobodného trhu to pokládají za úplný nesmysl a odkazují na oživení v USA. Ekonomický růst, který nyní v USA
probíhá, upevňuje teorii Římského klubu, že cílený a bezohledně
sledovaný růst vede v rostoucí míře k ztrátě blahobytu. Některá
čísla to dokládají. Američan ve věku osmnácti let stráví u televize
40 000 hodin a přitom je svědkem 30 000 vražd. Z 25 největších
měst USA jich má více než polovina kriminalizované vnitřní
město, kam se policie neodvažuje. Země má 25 milionů lidí bez
přístřeší a 9 milionů lidí bez práce. Infrastruktura upadá, výuka je
na ústupu, překomercionalizované zdravotnictví je nedostupné
pro čtvrtinu obyvatelstva a analfabetismus se od roku 1970
zdvojnásobil. Americká ekonomika a produktivita rostou, mzdy
se snižují a druhotné pracovní podmínky jsou na ústupu. Také
americká ekonomika není s to poskytovat pracovní místa vystudovaným a mladým lidem. Nezaměstnanost u určitých kategorií
mládeže dostupuje až 70 %. Přitažlivě vypadající americký údaj
o nezaměstnanosti 6,4 % je zmanipulovaný. Kdyby se připočetli
ti, kteří vypadli ze systému, přibližuje se číslo 13 %. Při tom se
nesmí ztrácet z očí to, že národní příjem na hlavu obyvatelstva je
v USA asi o 30 % vyšší než zde. Tvrdá fakta jako tato činí nemožným věřit tezi, že růst je prostředkem zachránit mizející
blahobyt. Generaci předtím se mohla uhradit veřejná přeprava,
lékařská péče, penze, výuka, nezaměstnanost. Mezitím se bohatství zdvojnásobilo, ale sociální stát si prý nemůžeme dovolit. (10)
Zvýšení blahobytu, které nachází svůj výraz v zavádějících
agregátech jako je hrubý domácí produkt, nevede k většímu štěstí, k větší emancipaci nebo k větší životní úrovni. Pocit blahobytu
10 Předsedovi VEV De Munckovi před nějakým časem uklouzlo: „Jde o to,
udělat větší dort, aby bylo možno rozdělovat větší kousky. Ekonomický
vzestup tudíž předchází všemu. Teprve pak lze mluvit o blahobytu a sociálním pokroku.“ Ale: „Když mluvíš filosoficky, můžeš vskutku položit otázku, kde jsme se vší pílí ve jménu božím. Máme podniky, které jsou lépe organizovány, jež dělají lepší výrobky, jež nabízejí poskytování lepších služeb
za nižší cenu. A vlastně přichází méně dobra. Před dvaceti lety jsi vydělávalméně a přece jsi s tím snadno vystačil.“
– 46 –
přichází ze srovnávání se situací jiných. Je-li vztažena tato situace, co se týče příjmu a zásobení vyjádřitelného v penězích, potom není žádné řeči o zvyšování životní úrovně. Životní úroveň
nespočívá ve stále větším nakupení věcí, ale ve správném vztahu
mezi lidmi navzájem a lidmi a věcmi. Je iluzí potírat nedostatek
pouze ekonomickými prostředky (viz Příčiny ekologické krize,
bod 3).
V ekonomické vědě se růst národního důchodu ztotožňuje
s růstem objemu zboží a služeb. Národní důchod se určuje tím,
že jednoduše spočteme všechny finální statky nebo tím, že propočteme přidanou hodnotu každé výroby. Všechno, co se produkuje je podle ekonomie užitečné. Princip produkovat kvůli produkování samému se tak vyjadřuje v jádru pojmového aparátu
ekonomické teorie. Cíl ekonomie v pravém slova smyslu nespočívá v tom, aby se vyrábělo více, ale v obstarávání užitečných finálních statků. Hrubý domácí produkt ale vůbec není hodnotovým měřítkem uspokojení pravých lidských potřeb. Hrubý domácí produkt nevyjadřuje úroveň blahobytu. Hrubý doácí produkt reprodukuje jen velice nedokonalým, zavádějícím způsobem
úroveň ekonomického růstu.
Coolsaet (Willy Coolsaet: Over de ontoereikbaarheid van
het begrip „Groei van het nationaal inkomen“ als instrument
voor een economisch beleid, Kritiek, nr. 22, 1991, s. 106nn.)
ukazuje, jak pochybná jsou čísla hrubého domácího produktu.
Velice užitečná a nutná práce, jako je domácí práce (Wallersteinova semiproletarizující) není započítána do národního důchodu.
Hrubý domácí produkt zmiňuje jenom statky a služby, jež jsou
produkovány a poskytovány v námezdním vztahu. Také jsou
produkovány a poskytovány mnohé vysloveně neužitečné a negativně vyhodnotitelné statky a služby. Náklady na produkci
těchto produktů a služeb se musí odečíst od náodního důchodu,
pokud se pokoušíme měřit blahobyt. Osobní automobily přespolních pracovníků, sanování znečištěné půdy, oprava cest, růst
správy, rychle rostoucí ceny nájemného ve městě jsou v ekonomii bez dalšího nahlíženy jako výnosy. Bylo by možno donekonečna přicházet s doklady fenoménů růstu, kde se nevytváří žádný užitek, ačkoliv národní důchod přece roste.
– 47 –
Vůbec není jisté, že zůstává nějaký skutečný růst národního
důchodu, kdyby se odečetly všechny ekonomické aktivity, které
neodpovídají užitečné práci (proto je tak důležité vědět, co jsou
pravé potřeby a přesně tuto otázku nechává ekonomická věda
zcela mimo svůj obzor), ačkoli její užitná hodnota se spíše odvozuje od ekonomických vnějších efektů. Negativní růst by měl
znamenat, že úroveň blahobytu se snížila. Rozšiřování produkce
neodpovídá poměrnému rozšíření užitečných finálních statků.
Coolsaet dochází k závěru, že „základní pojem keynesiánské ekonomie (národní důchod) není vhodný k tomu, aby určil blahobyt.
Teorie eventuálně něco říká o pracovní příležitosti a produktivitě,
ale neví nic o spojení mezi těmito oběma a blahobytem. (…)
Snaží se (…) jako teorie sama o převrácení účelu a prostředku.“
(Willy Coolsaet, s. 118) Noví ekonomové měří blahobyt země
užíváním indikátorů jako jsou dětská úmrtnost, očekávání délky
života, rozdíl mezi bohatými a chudými, gramotnost, jistota práce, existenční jistota, znečištění životního prostředí. Růst hrubého domácího produktu ztotožňovat s růstem blahobytu je čirá
mystifikace.
2.5. HROZÍCÍ ZRUŠENÍ SOCIÁLNÍHO STÁTU
„Sociální nerovnost, rasismus a ztráta práv jsou vepsány do
konstrukce Evropy, tak, jak se nyní chápe.“ (Ricardo Petrella)
V sociálně ekonomickém ohledu jsou dějiny 19. a 20. století
dějinami omezení zvráceností kapitalismu a jeho nároku řídit
společnost zcela prostřednictvím trhu. Jako protiváha k tendenci
kapitalismu vytvářet oligopolní struktury byly přijímány antitrustové zákony. Jako protiváha logiky vykořisťování práce byla zavedena legislativa zakazující dětskou práci, omezující počet pracovních hodin za den, zajišťující minimální mzdu. Jako protiváha
k jeho sklonu přeměňovat všechno ve zboží byly upevněny principy rovnosti, sociální spravedlnosti a solidarity. Tato sociální
regulace se v současné době láme. Mondializace zprivatizované
a deregulované tržní ekonomiky osvobozuje kapitalismus od pravidel a postupů sociálního státu. Bez politického zasahování se
– 48 –
sociální stát zhroutí pod tlakem fundamentalistických výkladů, že
svobodný trh musí mít ve všem svobodnou hru. Kapitalismus
v planetárním měřítku odmítá jakoukoli sociální, etickou a politickou zodpovědnost. Tuto vizi zastává Ricardo Petrella: „Litanie
o mondializaci, konkurenční síle, privatizaci, deregulaci, liberalizaci a produktivitě slouží přesně k tomu, aby se legitimizovaly
nové nároky kapitalistické ekonomiky na ekonomické a sociální
světové panství.“ (R. Petrella: De litanie van de heilige concurrentiekracht, De Morgen, 19.2.1994).
Petrella bere tvrzení, že Západ musí stát konkurenceschopnějším vůči zemím s nízkými mzdami tím, že sníží náklady na
pracovní sílu, jako čistou demagogii. Takováto úroveň konkurenceschopnosti je nemožná a zbytečná. Řízení západních zemí je
proniknuto ideologií konkurenceschopnosti. V Belgii byl roku
1989 dokonce přijat zákon o zachování konkurenceschopnosti.
Jaké jsou ale znaky, indikátory konkurenceschopnosti nějaké země? Na UCL (Université Catholique de Louvain) byl zkoumán
vývoj tržních podílů, nákladů na mzdy, finančních nákladů, energetických nákladů a procentní podíl hrubého domácího produktu, který se vynakládá na výzkum a vývoj. Čísla byla následně
srovnána s pěti nejvýznamnějšími konkurenty. Belgie u produktivity se podílí na evropské špičce (export belgických podniků jde
z 85 % do Nizozemí, Francie, Německa, Velké Británie, Itálie,
USA a Japonska). Co se týče nákladů na mzdy na jednotku produktu, musí Belgie ustoupit pouze Nizozemí, pokud jde o evropské konkurenty. Belgické vysoké mzdy jsou vykompenzovány vysokou belgickou produktivitou (J. Vandaele: Belgische loonkosten zijn niet te hoog, De Morgen 21.5.1994, s. 35). V Nizozemí vedlo podobné zkoumání k analogickému závěru (Loonkosten Nederland blijken relatief laag, De Volkskrant 9.7.1994,
s. 1 a 3). Důraz na konkurenceschopnost je pouze nepochopitelný pro toho, kdo ví, že 60 % průmyslové zaměstnanosti je
v rukou zahraničních nadnárodních korporací (62 podniků z největších sta jsou zahraničního původu). Nikoli „my“ máme užitek
ze zvýšení „naší“ konkurenceschopnosti, nýbrž nadnárodní korporace.
Zvýšení konkurenceschopnosti je důležitý faktor při vedení
– 49 –
ekonomické války. Honba za nejlepší „geografickou kombinací
z hlediska účinnosti nákladů“ (Petrella) vede celosvětově k tlaku
na mzdy a je spojen s nevýhodou pro každého, s výjimkou
nadnárodních korporací. Tlak na mzdy vede k zmenšení poptávce. Odbytové trhy se zmenšují, připravenost k investicím se
rovněž zmenšuje (peníze se stávají dražšími) a nezaměstnanost
stoupá. Každá země tedy kvůli konkurenceschopnosti omezila
mzdy, zatímco mezitím produktivita samozřejmě dále stoupá.
Následek je přesycený trh. Země, jako Belgie, které kolem roku
1980 měly problémy s náklady, vedly během 80. let všepronikající
úspornou politiku. Problém je v tom, že tyto země jsou následovány dalšími, které k tomu vůbec neměly objektivní důvody.
Všude „umírnění“ mezd se dotklo kupní síly. Všude se sáhlo na
sociální zabezpečení. To je dolů směřující spirála, výprodej sociálního státu. Šetrné řízení je v podstatě cesta, kterou sleduje západní svět už asi dvacet let se stejnou tvrdošíjností, se stejným
realismem a především se stejným nedostatkem inspirace, se kterým během třicátých let různé vlády dělaly deflační politiku. Není
snižování spotřeby na Západě potom ale také v neprospěch
nadnárodních korporací? Snad už nebudou mít nadnárodní
korporace v nějaké ne tak vzdálené budoucnosti žádnou potřebu
obrovské úrovně spotřeby na Západě. Kdo zná řeči o uměle zadržovaných růstových číslech přehřáté čínské ekonomiky, tomu
se nebude toto tvrzení zdát strašně cizí. Evropa a Spojené státy
patří však ještě k prvnímu světu na základě historických okolností. Proč, ptá se americký odborový vůdce, nepodepíšeme dohodu
o volném obchodu mezi sebou?
Také pracující obyvatelstvo bohatých zemí nezůstává mimo
dostřel. Všude v Evropě se děje výprodej veřejného majetku (a
bez ohledu na to, zda jsou u vlády liberální strany nebo ne). Pojetí, že zajišťování statků a služeb nepatří mezi úkoly státu se
uhnízdilo v mnoha hlavách. To je zcela nelogická argumentace.
Podniky veřejného zájmu se prodávají nadnárodním korporacím,
které pohřbívají pracovní příležitosti. Napříč celou planetou se
v tomto desetiletí předávají státní majetky a státní účasti soukromému sektoru. Mnoho podniků veřejného zájmu bylo ekonomicky rentabilních. Proč by měl někdo něco kupovat, co se
– 50 –
nerentuje? Ve Velké Británii momentálně patří bývalé státní nebo
veřejné podniky na zásobování plynem nebo vodou a telekomunikace mezi nejziskovější společnosti (Tim Lang & Colin Hines: The New Protectionism. Protecting the Future Against
Free Trade, London 1994, s. 33). Podniky veřejného zájmu měly
zajišťování veřejných statků za účel. Veřejný statek je materiální
výraz politické normy, například demokratizace. Je zvrácené posuzovat podniky veřejného zájmu, které poskytují veřejné statky,
na základě čistě pragmatické racionality maximalizace zisku. Je
demagogické naříkat nad ztrátami některých státních podniků,
vynucovat si privatizaci a činit ziskovými podniky tím, že změníme jejich účel. Privatizacemi dělají podomní obchodníci urychleně z demokracie zboží.
Sami si nasazujeme oprátku, aby jiní, mezi nimi naše vlastní
elity, z toho měli prospěch. Petrella reprodukuje zřetelně nepřehlednutelnou dynamiku vedení ekonomické války. Na přesycené
trhy patnáctky EU se lze stát konkurenceschopnějším tím, že
stlačíme výrobní náklady a zlepšíme kvalitu a rozmanitost produktů a postupů. Každé z těchto opatření má záporný účinek na
pracovní příležitosti. Zvýšit produktivitu znamená především
uspořit na nákladech na pracovní sílu. Dosáhnout vyšší kvality
znamená především investovat do technologie, jež sníží pracovní
příležitosti a diversifikace produktů (customizing) se realizuje
především automatizací. Následek zvýšení konkurenční schopnosti implikuje tolik ztrát na pracovních místech ve vlastní zemi
jako dovoz nezaměstnanosti od sousedů. Mohou jak doma tak
v zahraničí napříště kupovat méně (viz Group of Lisbon: Limits
to Competition, Lisbon 1993, s. 13; Ricardo Petrella: De litanie
van de heilige concurrentikracht, De Morgen, 19.2.1994, s. 31
a Verdubbelde productiviteit halveerde werkgelegenheid, s. 34).
Ale následkem toho konstatování, že všichni dělají totéž, ztrácí
evropský chór, že konkurence nezpívá vůbec o síle. To je princip
nového klamného řádu. Dáváme se vléci na porážku, kterou nám
chystají nadnárodní korporace. Dominantní pojetí je, že růst sám
může být dosažen jen prostřednictvím perspektivy konkurenceschopnosti.
– 51 –
2.6. NESTOUDNÁ ANTIPOLITIKA
Co je odpovědí sociálních demokratů na vývoj, o kterém byla
výše řeč? Sociální demokracie byla z historických důvodů ztotožňována s výstavbou sociálního státu. Starali se o setření ostrých
hran kapitalismu. Pracovní zákonodárství, minimální mzdy, zajištění stáří, výplaty podpor v nezaměstnanosti, odbourání vykořisťování žen a dětí jsou reálné výsledky sociálně demokratické
politiky. Navíc v materiálním ohledu pracující obyvatelstvo získalo více než kdykoli předtím. Společnost se zdála řiditelná, byla
tu demokratizace. Sociální demokraté nemuseli ani zdůrazňovat,
jak se společnost změnila. Tak píše Tobback: „Srovnej rok 1885
s rokem 1985, výsledky sta let socální demokracie a potom uvidíš, že jsme se vyvinuli z čistě kapitalistické společnosti ve
společnost s všeobecným volebním právem, se sociálními právy,
s totálním obratem ve vynakládání daní a přerozdělení bohatství.“ (Tobback v Luc Vanneste: Fukuyama — de triomf van
de geschiedenis en de laatste marxist, Kritiek, 24, 1992, s. 81)
To je jistě pravda, ale je to jen půl pravdy. Máme všeobecné
hlasovací právo a politickou apathii a nedostatek elementárních
politických znalostí a politického zájmu. Máme sociální zákonodárství, jež je za současných okolností každý den dále pohřbíváno — také sociální demokracií — protože sociální práva se už
nerýmují s potřebami nadnárodních korporací, na nichž je země
v ekonomickém ohledu závislá. Jistější byl obrat ve vynakládání
daní. Momentálně slouží peníze k tomu, aby stát zlepšoval investiční klima a zaplatil dluhy a úroky z dluhů, zatímco obyvatelstvo, pracující a nezaměstnaní, už dvacet k tomu přispívá a kupní
síla se snižuje. Přerozdělení bohatství jde tak dalece špatným
směrem, že se musí mluvit o tom, že nově vzniká rozpolcení
společnosti. Nová nižší třída nabývá zřetelných obrysů. Klade se
proto právem otázka je, zda sociální demokracie dnes jsou ještě
sociálními stranami.
Proto argumentaci sociálních demokratů a dokonce i proti
mnoha marxistům obhajoval Immanuel Wallerstein tezi o absolutním zbídačování (absolute Verelendung) proletariátu. Přirozeně je na tom průmyslový dělník roku 1998 lépe než před sto
– 52 –
lety. Ale průmysloví dělníci jsou stále ještě relativně malou částí
obyvatelstva světa (na Západě podíl průmyslového proletariátu
v poslední době procentuálně výrazně klesá). Obrovská většina
pracujícího obyvatelstva je na tom ale citelně hůře než jejich pradědové. Jedí hůře a jsou zbaveni domova. Očekávání délky života
u většiny obyvatelstva světa není větší než dříve. Pracuje se tu
více hodin denně, za život na peněžní odměnu, za niž často si
nelze opatřit nic než základní životní podmínky. Sociální politika
Severu se soustřeďuje na 10–15 % obyvatelstva světového systému, jež si přivlastňuje bezmezným vykořisťováním zbytku světového obyvatelstva více nadhodnoty, než samo produkuje.
Uvnitř tohoto sektoru došlo k relativně dramtickému zploštění
křivky mezi elitou, méně než 1 % celkového obyvatelstva a středními vrstvami.
Wallerstein píše: „Velká část „progresivní“ politiky posledních
pár set let historického kapitalismu vyústila v nepřetržité zmenšování nerovného rozdělování totální nadhodnoty pod malou
skupinu, kterou se o ni dělila. Triumfální výkřiky z toho „středního“ sektoru o zmenšení propasti mezi nimi a horním 1 % zakrylo skutečnost rostoucí propasti mezi nimi a zbývajícími 85 %“
(Immanuel Wallerstein: Historisch kapitalisme, Weesp 1984,
s. 88).
Socialistické hnutí bylo mezinárodní hnutí. Proto byly dobré
argumenty. Socialisté bojovali za důstojnost všech lidí. Celé je to
jednoduché: špatné sociální poměry poskytují podnikatelům
konkurenční výhody. Proto musí být perspektivně sociální zápas
být veden na celosvětové úrovni. Dnešní poměry ukazují roli sociálních demokratů jako strůjců a strážců sociálního zajištění jako
nanejvýš problematickou. Sociální demokracie musí také bojovat
s rozpočtovým deficitem a současně hájit zájmy sociálně ohrožených. V dnešní situaci není mezi oběma cíly možná žádná rovnováha. Sociální demokracie se může podílet na vládě a korigovat
politiku sociálního výprodeje jinými rysy uvnitř uzoučkého rámce benevolence nebo zůstat v opozici. Ale o vytvoření společnosti rovných šancí, vztahů rovnosti už se nemluví.
Sociální demokraté nemají žádnou vlastní odpověď na otázky
dnešního vývoje. Proto se v naději obracejí, stejně jako jiné tra– 53 –
diční politické síly, k znovudobytí ekonomiky. Ale aby se stimuloval růst, musí být práce levnější. Chce-li Evropa znovu přitáhnout investice a trhy, musí být na poli sociální ochrany a mezd
udělán krok nazpátek. Musíme se lépe prosadit na světovém trhu. Tento podstatný bod je systém produkce, který produkuje
kvůli produkci samé. Tato ekonomika neuspokojuje žádné pravé
potřeby (nebo alespoň stěží či jako vedlejší efekt) , ale vystavuje
člověka do situace omámené bytosti, která v sobě poznává stále
nové potřeby. Produkce nás strhává do své vlastní dynamiky, která se prosazuje tak, že se zdá, že žádná restrukturalizace není vůbec možná. Protože všichni víme, že bezprostředně by skoncování s konsumerismem, s plýtváním a ničením vedlo ke katastrofě, z pohodlnosti pokračujeme dále. Nevyrábíme auta proto,
že je jich nedostatek, ale proto, pravděpodobně v krátkodobém
horizontu, abychom udrželi pracovní místa. Těmito argumenty
se zaklínají při všech možných lukrativních záležitostech, přičemž výsledek je vyřazení velkých skupin obyvatelstva z ekonomického procesu. Sociálně demokratická politika nechrání proti
tomuto výprodeji pracovních příležitostí a blahobytu. Jejich recepty jsou totiž také volný trh, více evropských struktur, více
růstu, více přeškolení, více investic, více pracovních míst. Více
tedy přesně toho, co nás do této situace dostalo. Tentýž růst jako
dříve ale vůbec nenastává. Je hloupé věřit v léčebné účinky tradičního růstu. Ale alternativy, jež vystupuje nad oportunismus
demoralizovaných přesto zůstávají.
Nesvéprávní a ideje ztrativší „realisté“ na levé straně politického spektra jsou ponořeni do stejného ekonomického dogmatu jako ti na pravé straně, vzývají totéž pojetí maastrichtské
Evropy a jsou okouzleni stejnou populistickou vizí bezpečnosti.
Sociální demokraté, pokud se tak výslovně nazývají, vyhodili přes
palubu veškerou ideologii. Jejich politika maskuje ohromující intelektuální prázdnotu a zmatenou připoutanost k volnému trhu.
Sociální demokraté stavěli na „kongruentním vztahu závislosti
vůči kapitalistické ekonomii růstu“ a udržovali „kvasifeudální
vztah nevolnictví“ vůči sociokulturnímu poli (Koen Raes: Socialisme in de postmoderniteit, Berchem 1990, s. 123). To vysvětluje bezmocnost nebo neochotu přicházet s iniciativami jinde než
– 54 –
v tradičních oblastech zápasu, utvářet obsáhlejší solidaritu a vyjadřovat jiné problémy než přerozdělování nadhodnoty. Sociální
demokraté redukovali zápas o nadhodnotu na zápas o přerozdělení nadhodnoty. Zápas není veden jako boj proti redukci člověka na pracovní sílu, na abstrakci, na směnnou hodnotu, která
je vystavena úderům přílivu a odlivu produkčního systému, ale
vede se jako zápas o větší odměnu za pracovní sílu (Koen Raes:
Politieke filosofie en politieke economie. Politiek in het perspectief van de gebruikswaarde en als kritiek van de ruilwaarde,
Kritiek, speciaal nummer over Politiek en filosofie, 1988, s. 33;
Koen Raes: Socialisme in de postmoderniteit, Berchem 1990,
s. 18nn.). Emancipační potenciál strany je tím vyčerpán. „Pragmatičtí vůdcové a technokratičtí rádcové sociální demokracie,
kteří mohli pochopit tak žalostně málo z roku 1968, neměli
nikdy jako překážku teoretické vědění a zájmy týkající se věcí,
které přesahují perspektivu krátkého termínu (proto se vždy připomíná De Man, jejich jediný myslitel) a nevěděli (…) nic lepšího vymyslet, než budování sítě bezúčelných byrokratických institucí, jež jim mohly opatřit iluzi moci a sociální citlivosti, ale
z jedné strany zcela zůstávají závislí na kapitalistické dynamice
růstu a z druhé strany stáli důkladně v cestě budování demokratických metod řešení konfliktů.“ (Koen Raes, Socialisme in de
postmoderniteit, Berchem 1990, s. 14)
Podívejme se blíže na tuto politiku. Vybral jsem tři důležité
body zápasu: učení o sociální korektnosti, zmenšování pracovní
doby a politiku zaměstnanosti. Sociální demokracie není žádným
protivníkem liberalizace světového obchodu. Na druhé straně
i oni vidí rozpory světového svobodného obchodu. Jejich reakce
se přibližuje učení o „sociální korektnosti“. Zde vůbec nejde
o udržování svobodných obchodních vztahů se zeměmi, které
nenabízejí svým zaměstnancům žádnou sociální ochranu. Nemůžeme konkurovat se zeměmi, jež produkují levněji tím, že se dopouštějí sociálního dumpingu. Zdánlivě zde jde o vznešené principy. Ve skutečnosti je doktrina sociální korektnosti snahou
o legitimizování protekcionismu bohatých a projevem escapismu. Projev starosti o pracovní podmínky jinde je pohodlné a nezávazné. Zastánci této doktriny nechtějí vůbec nic změnit na
– 55 –
fungování světového systému samotného. Bohatý Sever se leká
toho, že by mohl ztratit pracovní příležitosti a investice ve prospěch chudého Jihu. Proto se snaží konkurentům z těchto zemí
vnutit tvrdší omezení práce. Jen země, jež kradou místa a investice, dostávají schválení. Že nadnárodní společnosti Severu samy
překračují všechna sociální práva a jiná lidská práva, nikdy zastánci sociální korektnosti neříkají. Nikoli americké, japonské,
německé, britské, švýcarské a belgické, nizozemské nadnárodní
korporace a podnikatelé ohrožují blahobyt a možnost finančního
krytí sociálního zajištění, ale ti druzí, země Střední a Latinské
Ameriky a země jako Malajsie, Thajsko a Filipíny. Země, které po
desetiletí zakoušejí, co to znamená muset držet hranice otevřené,
které vědí, co to znamená muset být konkurenceschopný na světovém trhu, co to znamená být závislý na diktátech Mezinárodního měnového fondu, půjčkách ze Světové banky a almužnách
a praktikách mezinárodní rozvojové pomoci, nyní musí ze sociálních ohledů vypracovat vhodnou sociální ochranu. Tyto země
tvoří nepřijatelné ohrožení pro eurosocialismus Jacquese Delorse. Proto všechny země Evropské unie, s výjimkou Velké Británie, podpořily Delorsovu Sociální chartu.
Také křesťanské mezinárodní odborové hnutí se v tomto
prohřešuje na heteronomním myšlení. Během posledního
shromáždění Světového svazu práce bylo usneseno, nadnárodní
korporace musí více dbát toho, co se nazývá integrální rozvoj zemí. Důstojnost lidské osobnosti nesmí být podřizována účinnosti ekonomického systému. Západní zástupci Světového svazu
práce se zasazují o zapsání sociálních klauzulí do obchodních
a kooperačních smluv. Světový svaz práce formuluje pět minimálních norem Mezinárodní organizace práce: zákaz dětské
práce, zákaz nucené práce, zákaz sexuální a rasové diskriminace,
právo na sdružování zaměstnanců a právo na kolektivní vyjednávání mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Pokud se země nedrží těchto klauzulí, měly by být vypovězeny obchodní dohody
a rozvojová pomoc by měla být pozastavena. Kdo mezitím zodpovědný v západních členských zemích Světového svazu práce
za hanobení důstojnosti lidské osobnosti, se pochopitelně vůbec
neříká.
– 56 –
Následující bod je přerozdělení práce. Sociálně demokratické
strany jsou spoluzodpovědné za odkládání přerozdělení práce
donekonečna. Podnikové plány z globálního plánu neuskutečňují
žádné zkracování pracovní doby. Sestavovatelé „globálního“
plánu nechtěli, viděno z hlediska zaměstnavatelů vůči flexibilitě,
nic centrálně řídit. Vypracování konkrétních plánů se odehrává
podle sektorových poradních struktur. Tyto struktury přehrály
visící meč na jejich řadě na podniky samy, které často inkasovaly
zmenšení sociálních příspěvků. Nyní se staví na stanovisko
zmenšení pracovní doby s odpovídající ztrátou mzdy (extrazaměstnanost, jež musí podnikové plány realizovat, je minimální.
Mzdová blokace je dárek pro podniky bez jediné povinnosti. Na
místo zkrácení pracovní doby tloustnou zisky). Podnikové plány
odvozené z globálního plánu vycházejí z toho, že zkrácení pracovní doby musí vést k adekvátnímu předání mzdy. To je ideální
způsob, jak pohřbít zkrácení pracovní doby. Zaměstnanci poskytovali v posledních letech často v indexových skocích (třikrát během osmdesátých let), index zdraví, umírnění mezd a blokace
mezd na ještě další dva roky. Za těchto okolností není realistické,
aby lidé s nízkým příjmem se stali nadšenci pro snižování délky
pracovní doby. Pracující jistě neskáčí radostí pro snižování pracovní doby. Socialistický odborový svaz si neví rady. (11) Ale odborové svazy by měly bránit zájmy zaměstnanců. A také zde se
dostává nezaměstnaní kamsi na druhé místo.
Jsou tedy dnešní sociální demokraté pro přerozdělení práce
nebo ne? Od půlky září 1994 jsou v Belgii sociální demokraté zastánci řízeného zavedení čtyřdenního pracovního týdne. Růst
11 Jako přípravu „orientačního kongresu“ v říjnu 1994 zaslalo interprofesní vedení ABVV zkušební text oborovým centrálám, který mezitím Všeobecná
ústředna zcela zavrhla. Nollet, předseda Všeobecné ústředny ABVV, říká
proč: „Potíž, kterou najdeme při čtení tohoto dokumentu, lze shrnout v závěru, že slovo socialismus se nevyskytuje ani jednou. ABVV se už nezasazuje za nějaký společenský model a omezuje se na bodové reakce a reflexy.“ (Nollet v: Nollet, ABVV is net kip zonder kop, De Morgen, 15.9.1994)
Den poté zkoušel Nollet minimalizovat své škrty. V komentáři o jeho reakci
specifikoval Pauli, že „Všeobecná ústředna (…) není absolutně žádný zastánce čtyřdenního pracovního týdne.“ (Algemene Centrale ABVV steunt
arbeidsduurverkorting, De Morgen, 16.9.1994)
– 57 –
a zlepšená konjunktura musí být využity „k řízení (politice), kde
boj proti nezaměstnanosti musí být velkou prioritou“ (Vandenbroucke). Tím se dodává, že boj proti nezaměstnanosti během tří let nebyl hlavní prioritou vlády. Hlavní prioritou byly zatlačení rozpočtového deficitu a potření inflace. Politika zaměstnanosti se musela těsnat do tohoto úzkého rámce. Politika zaměstnanosti, jež musí být teprve konkrétně vypracována, není
nahlížena jako prioritní, protože vypadá úpadkově a jako volající
po pomstě to, že v Belgii už více než milion lidí nemá žádné
místo. Tento přístup přichází proto, že konjunktura, zájmy sledující růst, konkurenceschopnost a konkurence to připouštějí. Aby
bylo možné účinně působit na zaměstnanost, musí nastat zavedení 32hodinového pracovního týdne podle ABVV drasticky, kolektivně, jedním rázem (plíživé zavedení 38hodinového týdne,
zdá se, také přineslo místa, ale vedlo také ke zvýšenému pracovnímu tlaku). Nyní už je zjevné, že tato představa nemá žádný vliv
není součástí „kreativních představ“, které se právě teď očekávají. Zda naděje, kterou udílí alespoň část ABVV investicím do pracovně intenzivních sektorů a snížení pracovní doby, aby se drasticky snížila nezaměstnanost, je oprávněná, ponecháváme stranou zřetele. Jenom dodáváme, že zkracování pracovní doby nemůže být směšováno s politikou zaměstnanosti vytvářející pracovní místa. Zkracování pracovní doby je jen přerozdělování už
existující a stále vzácnější práce. Zkracování pracovní doby vytváří sice místa, ale aniž by se týkalo stále menšího objemu práce.
Přerozdělování práce ponechává nedotčeny příčiny nezaměstnanosti. Je to přesto jednoduché: ať je boj proti nezaměstnanosti
prioritní a vede se drastická antikrizová politika na místo antisociální politiky, nebo boj proti nezaměstnanosti není prioritní
a řeklo se v době voleb jen tak něco podobného.
O dosud prováděné politice zaměstnanosti se proto můžeme
zmínit jenom krátce. Sociální demokracie říká, že zabodovala na
poli zaměstnanosti, zdanění majetku a ekonomické demokracie.
Všechny iniciativy týkající se zaměstnanosti ale jdou na účet sociálního zajištění. Všechny tyto iniciativy vycházejí ze snížení příspěvků zaměstnavatelů. Sociální zajištění přichází o příjmy, zatímco opatření vykazují jen minimální účinek na zaměstnanost.
– 58 –
Zaměstnavatelé inkasují prostřednictvím globálního plánu snížení sociálních příspěvků ve výši 50 miliard BF. Proti tomu stojí
podle Plánovacího úřadu celkem 17 tisíc nových míst. A kolik je
nezaměstnaných? Dreze, ekonom zabývající se službami, popírá
oficiální číslo 13,6 % z aktivní populace. Když se rodí oficiální
cifra skupin, které dočasně nebo s konečnou platností jsou odstraněny s podporou z trhu pracovních sil (překlenovací penze,
starší nezaměstnaní, ti, kdo přerušují kariéru), tvrdí Dreze, že
nejspíše 39 % belgických zaměstnanců je bez práce. V čísle, jež
uvádí Dreze ještě nejsou ti, kteří byli propuštěni a neberou žádné
odškodnění a nejsou zahrnuti mezi těmi, kdo žijí z životního minima. Tři roky nepraktikovala vláda žádnou konsistentní politiku
zaměstnanosti. Tento výrok je potvrzen analýzou, kterou vydal
Antoon Roossens, upozorňující na stálé a obrovské odklánění od
ní, jež se organizuje ve prospěch nadnárodních společností. „V
International Herald Tribune lze každé pondělí číst jako nadnárodní společnosti každý týden mezi 100 a 200 přijímají na mezinárodním kapitálovém trhu, zatímco belgická vláda vynakládá
veškerou námahu na to, aby nalezla 100 miliard. (…) Úspory
společnosti se pomocí množství malých technických zásahů
převádí do mezinárodního finančního okruhu (…) čímž nadnárodní kapitál umí pokrývat své enormní potřeby, jež jsou zapotřebí pro trvalou technologickou obnovu, vytlačující práci. Veřejné úvěrové instituce už nejsou zavázány, aby investovat do
dobře vymezených lokálních sektorů, ale dnes mohou investovat
na tokijské burze, (…) zítra v Londýně (…). Peníze, které byly
k dispozici národního státu, aby se vedla politika zaměřená na reálně nezbytné věci, mizí nyní na financování (…) nadnárodního
kapitálu“ (Antoon Roossens, v: Pleidooi voor een vernieuwde
Vlaamse consensus, EcoGroen, 10, 1993, s. 14–15).
To je velký skandál. Chudý stát smí a chce vybavit bohaté občany této země, takže si musí půjčovat na mezinárodním kapitálovém trhu, což má za následek to, že stát musí stanovovat stále
nové daně, aby zaplatil miliardy dluhů a úroků, musí šetřit na výdajích, aniž ty peníze jsou určeny na politiku tvorby pracovních
míst.
Moderní smíšená ekonomika je závislá na skupině, jež fungu– 59 –
je jako „podtřída“, masa, jež vykonává těžkou, špinavou a nudnou, často člověka zneucťující práci, nad níž ti zvýhodnění
ohrnují nos, vůči těm, kteří díky místu, kde bydlí, nebo nedostatku vzdělání či šancí nemají žádnou práci, ba žádný příjem. Za
tuto „podtřídu“ se musí zasadit pokrokoví lidé a musí bojovat za
to, aby velká část podpory a pomoci, kterou potřebuje tato „podtřída“ přicházela ze strany státu. Vytváření pracovních příležitostí, podpory, kvalifikace a rekvalifikace, pomoc znevýhodněným,
bydlení jsou naléhavé potřeby „podtřídy“ a úkol pro pokrokové
lidi.
Problém je, že to, že takový program vypadá překonaně.
Společnost nemá zájem. Žijeme ve společnosti bez jednoznačné
identity a základního smyslu pro společenství a následkem toho
se solidarita, na níž spočívá sociální zabezpečení, dostává do stále
větších problémů legitimity. Není zjevné, zda nyní musí být
zdraví solidární s nemocnými, nebo nemocní se zdravými, kteří
na ně stále pracují. Badatel Mezinárodní organizace práce dělí
obyvatelstvo do sedmi sociálních skupin. Jen tři z nich, nezaměstnaní, the working poor a obyčejní dělníci a zaměstnanci,
kteří jistě nevědí, že se jim zachová práce, jsou silně závislí právě
existujícím systému sociálního zabezpečení (viz Eric Rosseel:
Voorbij egoistisch liberalisme en solidarische sociaal-democratie,
Vlaams Marxistisch Tijdschrift, 2, 1994, s. 38). Proč by měly být
čtyři první skupiny, superboháči, sociální a politické elity, dobře
zaplacení profesionálové a zaměstnanci s jistým místem, být solidární s jinými? Ve jménu Božím? Protože patříme k téže společnosti? Otázka je tak těžká k zodpovězení, že liberálové myslí, že
se vůbec na ni odpovídat nemá. Otázka však může být postavena
jen ve společnosti, kde lidé se stávají zbožím, které jiní lidé, podle svých „potřeb“ a konkurenceschopnosti už nemohou poslat
k čertu.
2.7. VNITŘNÍ (INHERENTNÍ) ROZPORY SOCIÁLNÍHO STÁTU
Sociální stát není jen závislý na ekonomickém rozvoji. Jürgen
Habermas vyložil, jakým způsobem sociální stát vyvolává sám
– 60 –
svým působením zásadní problémy. První otázka je, zda sociálně
působící státní moc má plnou politickou moc, aby mohla řídit
ekonomický systém. Druhou otázkou je, zda projekt státu blahobytu každému může zabezpečit lidsky důstojnou existenci.
Mezi diktátem ekonomického růstu a programem sociálního státu neexistuje podle Habermase napětí, ale rozpor. Státní moc
musí plnit alokativní a distributivní funkce a zároveň podporovat
akumulační procesy soukromých investorů. Čím víc provádí státní moc svou politiku přerozdělování, tím víc je odpor investorů.
Sociálně ekonomický vývoj posledních let ukazuje jasně omezení
státu, aby kanalizoval konflikty mezi sociálními činiteli podle
promyšlených struktur. Stát blahobytu není s to bránit svou
vlastní ekonomiku dostatečně proti dynamice nadnárodního kapitalismu. Uvnitř už nedokáže uspokojit své klienty: nedostatečnou investiční vůlí, vysokou a stoupající nezaměstnaností a krizí
v národních příjmech se srážejí náklady státu blahobytu v prožití
individuí sugestivně s strukturálními omezeními, jež vyznačují
neokorporatistickými strukturami. Státy musí ponechat působení
ekonomického procesu samotného nedotčené, proto mohou
podnikat jen opatření upevňující systém. Když ekonomické soukolí selhává, scvrkávají se předsevzetí. V této situaci však eroduje
sociální základna státu blahobytu. Vrstvy, jež v minulosti sklízely
plody státu blahobytu, rozvíjejí mentalitu, jež je zaměřena na
ochranu jejich životní úrovně. Spolu s tradičními středními vrstvami formují defenzivní blok proti vrstvám, kde sociální stát musí existovat dále.
Neúplná politická moc není jediný strukturální deficit vyznačující sociální stát. Působení sociálně zaměřené moci vytváří ze
sebe samé další rozpor. Aby chránil přirozený životní svět proti
rušivému působení ekonomiky musí stát sám násilným způsobem zasáhnout do životního světa individuí. Životní svět se tak
podrobuje moci ekonomiky a státu (tím je zjevné, proč tato kritika nikdy nezajímala stoupence neokorporatismu, jim to znamenalo, pod jménem emancipace, budovat různé bezúčelné instituce a spoluúčastnit se na institucích jiných). Projekt sociálního státu trpí podle Habermase neřešitelným rozporem mezi účelem, který klade a prostředky, jež užívá, aby tohoto cíle dosáhl.
– 61 –
Cíl (účel) je (navzdory faktu, že produkce sama o sobě už dlouho
nevytváří dostatek pracovních příležitostí, že produkce způsobuje ekologickou krizi a navzdory danosti, že objem ducha ubíjející práce roste) vytvářet emancipované, rovnostářsky strukturované životní formy, jež dávají prostor pro osobní rozvoj
a spontaneitu. Svou mocenskou intervencí však upevňuje sociální stát podle Habermase moc ekonomiky: ta vytváří disciplinaci
a kolonizuje přirozený životní svět lidí.
Tato zásadní kritika státu blahobytu týkající se kolonizace poskytuje osvětlení Habermasovy teorie komunikativního jednání.
Toto osvětlení je snad dost obtížné, ale skutečně důležité. Habermas rozlišuje ve své „Teorii komunikativního jednání“ (Theorie
des kommunikativen Handelns) účelovou racionalitu a komunikativní racionalitu. Účelově racionálně jednat má vztah k účinné organizaci prostředků při daných účelech nebo k optimálnímu
výběru z alternativ jednání s okem zaměřeným na to, ovlivnit
jednající k uskutečnění vlastních účelových cílů. Účelově racionální jednání probíhá prostřednictvím moci, k přechodu vlastní
vůle na jiné. Komunikativní jednání odpovídá naproti tomu vypracování konsensu o nárocích platnosti v intersubjektivním
kontextu. U komunikativních jednání staví lidé prostřednictvím
debaty a souhlasu situační definice. Tyto definice se netýkají jen
toho, co je případem. Také normy, jež jsou v určité situaci uznávány jako závazné a pravdivost výroků jsou části situační definice. Ustavení situační definice spočívá na očekávání, že druhý je
schopen si opatřit dobré argumenty pro své nároky. Situační definice musí projít zkouškou kritiky.
Přirozený životní svět funguje jako doplněk komunikativní
akce. Opatřuje pomocný pramen, odkud čerpají jednající osoby
při ustavení vzájemného souhlasu. Přirozený životní svět je daná
realita, jež je jednoznačně interpretována společenským smyslem
sounáležitosti. Přirozený životní svět opatřuje pomocný pramen
odkud jednající čerpají to, kdy jejich interpretační rámce se presentují jako platné a kdy počítají se solidaritou jiných, zatímco na
druhé straně přirozený životní svět sám je udržován komunikativním jednáním. Komunikativní akce obstarává symbolickou reprodukci přirozeného životního světa. Zabezpečuje kulturní re– 62 –
produkci, sociální integraci a socializaci a tím udržuje strukturální
komponenty přirozeného životního světa, společenský smysl
sounáležitosti, pluralitu, kulturu, otevřenost a instituce.
Habermas mluví následně o racionalizačním procesu působícím v západní kultuře. Racionalizací se nahlížejí individua navzájem jako svobodné právní subjekty, jež na základě vzájemné
rovnocennosti uzavírají smlouvy a delegují pravomoci státní moci. Ekonomika a politika se osamostatňují do podoby subsystémů, jež, ačkoliv jsou zakotveny v přirozeném životním světě,
svým vnitřním fungováním už nejsou závislé na ustavení souhlasu o kritizovatelných výrocích v intersubjektivním kontextu. Koordinace jednání už se neděje dosažením souhlasu o kritizovatelných nárocích, ale mocí nebo penězi. Moc a peníze formují
pobídky, jimiž strategicky jednající osoby na sebe vzájemně působí. Osamostatnění ekonomiky a státu může nabýt formy pod
normativní kontrolou přirozeného životního světa nebo může
probíhat na úkor komunikativních procesů, jež se v něm odehrávají. Za kapitalistických poměrů se uskutečňuje druhá možnost. Uvnitř kapitalistických společností se podřizuje přirozený
životní svět agresi ekonomiky a státu.
Navzájem osamostatněné systémy ekonomiky a státu čerpají
pracovní provedení a masovou loajalitu z přirozeného životního
světa. Kolonizace přirozeného životního světa se děje tehdy,
když systémy prostřednictvím moci a peněz, pronikají do přirozeného životního světa a nahrazují racionální koordinaci jednání,
jež stojí na místě symbolické reprodukce, prostřednictvím pozitivních a negativních sankcí. Následky této kolonizace jsou veskrze destruktivní: kulturní tradice ztrácejí svou sílu, solidarita
mezi lidmi a skupinami se drobí, procesy socializace se vyvíjejí
špatným směrem, vykolejují, otevřenost se zužuje, kapitáni politiky ztrácejí svou legitimitu, společenství se desintegruje a stává
se neřiditelným. Když moc a peníze zaujímají místo kritizovatelných nároků, objevují se patologické příznaky, jež charakterizují moderní společnosti.
Strukturu dnešního kapitalismu nelze pochopit bez toho,
abychom pojednali o politickém systému. Od nástupu státního
intervencionismu je politika vždy stejně důležitá pro materiální
– 63 –
produkci jako ekonomika sama. Panství politiky však nesestává
jenom z politického systému. Politika sestává současně z politické otevřenosti, jež je částí přirozeného životního světa. Politický systém může pouze fungovat na základě legitimace, jež se
ustavuje prostřednictvím komunikačních procesů. Zde se otevírá
zásadní napětí mezi demokracií a kapitalismem. Politický systém
usiluje o stabilizaci kapitalisticky organizované ekonomiky a asymetrických vlastnických vztahů, ale tím je odkázán na důvěru
legimity čerpanou z přirozeného životního světa. Politický systém si zajišťuje legimitu a loajalitu, aniž obyvatelstvo získává skutečnou politickou, demokratickou rozhodovací moc. Toto napětí
získává řešení „symbolickou politikou„: v rámci parlamentní demokracie se nahrazuje politické utváření vůle difusní loajalitou
mas. Výsledky voleb nerozhodují tolik o změnách politického
kursu, ale o vystřídání stráže různými dílčími elitami. (12).
Provádění heteronomní práce a participace ve zdánlivě demokratických procesech jsou obyvatelstvu prodávány rolí konzumentů a klientů, dvou rolí, jež působí kolonizace. Prostřednictvím role konzumentů a klientů pronikají ekonomika a stát do
přirozeného životního světa a způsobují monetarizaci a byrokratizaci procesů, jež mohou být neseny pouze solidárními a racionálními formami koordinace jednání. Kolonizace přirozeného
životního světa odpovídá tudíž odtržení komunikativních procesů tam, kde jsou nepostradatelné. V procesu, v němž jsou přeměněni samostatní společenští činitelé v závislé klienty rozlišuje
Habermas tři fáze: juridifikaci, byrokratizaci a monetarizaci.
Systém sociálního zabezpečení působí jako systém práv. Zabezpečení, které zajišťuje stát se týká ze zákona daných nároků.
„Juridifikace“ problémů jako jsou nezaměstnanost, nemoc, invalidita a stáří nese s sebou spíše zjevné emocionální a sociální náklady. Když se stává právo nástrojem organizace ekonomického
a sociálního systému, přijímá podle Habermase samého formu
média jako jsou moc a peníze. Jestliže se zamýšlí urovnávat
privátní a intimní problémy prostřednictvím práva, vznikají v při12 O elitách a pacifikační demokracii viz Luc Huyse, De gewapende vrede,
Leuven 1980; Wilfried Dewachter, Besluitvorming in politiek Belgie, Leuven 1992.
– 64 –
rozeném životním světě násilná zkreslení. Individua se přeměňují
ve strategicky jednající právní subjekty. Aby se individuum
dostalo k podporám a odškodněním, musí splnit specifické,
přesně popsané podmínky, jejichž obsah se dá těžko sloučit obsahově s vlastním prožitkem dotyčného problému (viz Kunneman a Keulartz, 1985, s. 67). Výběr „případů“, jež připadají
úvahu pro kompenzaci, je závislý na neprůhledných byrokratických jednáních, na něž individua nemohou zapůsobit. Byrokracie staví účinnost vždy výše než komunikaci. Sociální situace
a jiné nouzové situace se zvládají prostřednictvím centralizovaných a automatizovaných rozsáhlých organizací, na nichž jsou
klienti závislí, ale s nimiž nemohou mluvit. Nakonec bere Habermas „monetarizaci“ jako prvek procesu, který mění komunikativní činitele klienty agogických aparátů. Problémy jako jsou důchody, nezaměstnanost, invalidita, atd. se nikdy nedají vyřešit
pouhými kompenzacemi ve sféře spotřeby. Role spotřebitelů je
totiž také dotčena ve stejné míře kolonizačními efekty jako role
klienta. Vyrovnání nedostatku byrokratických aparátů zajištění
a peněžního odškodnění je nakonec pojato do terapeutických forem poskytování služeb. V těchto formách se reprodukuje rozpor sociálního státu. Účel terapeutického jednání je v rozporu
s prostředkem kvůli závislosti agogických a lékařských expertů.
Zdánlivá demokracie se nemůže trvale zabezpečit legitimitou
a loajalitou. Provádění politiky je závislé na schválení, souhlasu
a spolupráci jedinců a skupin. Lidé musí moci spolupracovat na
realizaci politiky a musí souhlasit s jejím obsahem. Když souhlas
a pluralistické kolektivní formování vůle, jinak řečeno demokracie jsou opomíjeny, mají řídící kádry k dispozici různé možnosti,
jež jsou všechny spíše nedokonalé, neúplné. Mohou iniciovat
snahy o novou disciplinaci nebo mohou se mohou snažit vzbudit
požadovanou loajalitu nabídkou kompenzací ve sféře spotřeby.
Tato poslední možnost ovšem zná nevyhnutelně zřetelné ekonomické hranice. Když jsou možnosti vzbuzení loajality vyčerpány,
přeřazují ti, co provádějí politiku na částečnou participaci, aby
dosáhli souhlasu a kooperace. Potom se odhaluje politické dilema technokracie. Problém je, že tímto způsobem rychle vzniká
nebezpečí politizace. V žádném případě není úmyslem politic– 65 –
kých elit nechat jednotlivce skutečně rozhodovat, ale výlučně zajistit si souhlas, spolupráci, zkáznění a přehlednost situace. Politické dilema technokracie ukazuje hranice plánování a řízení. Jako následek rostoucí potřeby loajality kvůli politickému systému
vznikají konečně protestní projevy, nové „samorostlé“ formy
jednání, odklon od politiky a neřiditelnost. Neschopnost spravovat společnost vychází najevo. Bez aktivní podpory politiky jedinci je plánování odsouzeno k selhání. Neokorporativní struktury spíše nemají k dispozici žádné skutečné prostředky, aby zajistily tuto podporu. Důvody pro to spočívají v rozporu mezi
procesem akumulace založeným na soukromém přivlastňování
a procesem legitimace založeným na veřejné diskusi. Tak konečně vzniká problém legitimity: rostoucí potřeba loajality ze
strany špiček jde ruku v ruce s ubývající ochotou k loajalitě ze
strany občanů.
– 66 –
2.8. REAKCE NA KRIZI SOCIÁLNÍHO STÁTU
Na napětí mezi politikou, ekonomikou a společností jsou
podstatě formulace tří odpovědí. Tradiční zastánci sociálního
státu obracejí svou naději na růst ekonomiky a zkoušejí věci vyřešit tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Situace, při níž
nelze vykoupit sociální mír mezi zaměstnavateli a zaměstnanci
každoroční zvyšování blahobytu a při níž se zabezpečení stává
nezaplatitelné je pro ně předmětem strachu. Tyto skupiny společně s neokonzervativci sázejí svou naději na znovuobnovení
ekonomického růstu. Nechtějí poznat rozpory teorie růstu, totiž
jmenovitě to, že konkurence se zeměmi, kde je pracovní síla
levná, vede k výprodeji sociálního státu, že tradiční vzestup ekonomiky nepřinese nic jiného než uspokojování umělých potřeb,
že kvůli mimetické žádostivosti je nemožné potírat nedostatek
čistě ekonomickými prostředky, že stát blahobytu způsobuje kolonizaci přirozeného životního světa lidí a že způsob produkce je
příčinou ekologické krize. Jejich politika je proto minimalistická
a konzervativní. Jejich politika tedy už není zaměřena na problémy této doby. Lze dodat, že politický konzervatismus vždy začíná intelektuální kapitulací.
Druhá reakce je neoliberální. Neokonzervativci zastávají ekonomii nabídky v kombinaci s racionalizačními investicemi, privatizací, deregulací, flexibilizací práce a úspory zasahující do sociálního zabezpečení. Účelem této politiky je zlepšit podmínky, za
nichž se prosazuje akumulace kapitálu. Trh musí mít svobodu
volné hry (tak to zní v teorii) a dále je tu odkaz na to, co může
zařídit růst. Přijímají vysoké číslo nezaměstnanosti, stejně jako
ostré rozpolcení společnosti. Zrovna tak uznávají také rozpory
své vlastní pozice. Aby mohli prodat tuto politiku, provádějí neokonzervativci výslovně politiku etického probuzení, zpět k základů (back to basics). Úzkoprsý patriotismus, nacionalismus,
buržoasní ctnosti a lidová kultura musí kanalizovat porušení přirozeného životního světa. Strana s nejvíc neoliberální programem ekonomickém ohledu je nikoli náhodou Vlaams Blok. (13)
13 Viz Bart Maddens: Het kiesgedrag en de opvattingen over politieke
kennis, s. 41; M. Swyngedouw, J. Billiet, A. Carton (a další): Kiezen is
– 67 –
Třetí reakce přichází od disidentů, od kritiků růstu. Heterogenní menšiny organizovaných občanů, pokrokářů, zelených,
feministek, socialistů, komunistů, anarchistů a autonomistů sdílení navzájem kritiku tradičního pojetí pokroku a materialistických hodnot sdílených legitimisty a neokonzervativci. Habermas nazývá toto společenství „antiproduktivistickou aliancí“.
V něm někteří činí odpovědným za společenské vykolejení vlastní dynamiku světového kapitalismu, jiní ohrožení ze strany
byrokratizace životních forem. Tyto skupiny jsou zajedno v tom,
že změny v poměru mezi státem a ekonomikou jsou nutné, že
přirozený životní svět musí být vzat v ochranu proti těmto systémům a že je třeba přijmout naléhavě pronikavá opatření na záchranu životního prostředí. Disidenti ztělesňují těmito nároky radikální položky o organizaci lidsky důstojného společenství
opuštěné sociálními demokraty. Chtějí nasadit kapitalismu pouta
a promyslet znovu a reorganizovat sociální zabezpečení. Často se
této souvislosti vyskytuje idea zmenšení měřítek. Pohotovost
k jednání se u disidentů vyvíjí do nové otevřenosti, jež je zrcadlovým obrazem šedé zóny sociálních demokratů a neokonzervativců. Jen disidenti skutečně nevzdali účely sociálního státu,
emancipaci, demokracii, užitečnou, ekologicky zodpovědnou
ekonomiku, pluralistické společenství, které není centrováno kolem egoistického zájmu a nevydává se všanc silám mimo ni.
verliezen, Acco, Leuven 1993.
– 68 –
3. ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ
„Jedl jsem před pár lety v jedné restauraci v Saint-Paul,
Minnesota. Na plastickém obalu zubního párátka stálo slovo
„Japan“. Japonsko má málo dřeva a nemá žádnou ropu. Ale naše
globalizovaná ekonomika pokládá za účinné, aby se dřevo a ropa
dovážely do Japonska, jež je zase může vyvážet. Dřevo pro párátko je snad vzdálené 50 000 km. Mezi tím začal nějaký podnik
Minnesotě produkovat miliony jídelních hůlek, jež jsou vyváženy
do Japonska. Ve svém duchu vidím, jak na Tichém Oceánu plují
dvě lodě. Jedna loď veze zubní párátka z Japonska do Minnesoty, druhá veze jídelní hůlky z Minnesoty do Japonska. To je
logika volného obchodu.“ (David Morris)
3.1. VOLNÝ OBCHOD A ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ
Fanatici svobodného trhu se ohánějí nárůstem světového obchodu o 200–300 mld. USD během deseti let, aniž by věnovali
jakoukoli pozornost následkům do popředí zájmu postaveného
růstu na životní prostředí. Ve snaze umlčet protest z ekologické
strany, dává GATT vydávat studie o dopadech ekonomického
růstu na životní prostředí. Obsah těchto studií je ten, že více
volného obchodu nepřímo prospívá ochraně životního prostředí.
Volný obchod má zvýšit blahobyt a blahobyt může pak být použit na to, aby se životní prostředí náležitě obnovilo, poté, co bylo
znečištěno a poškozeno tím, co se nazývá „burst for growth“.
Hans Achterhuis vyjadřuje toto skandální pojetí následovně: „V
současnosti si stále ještě nemyslíme, že musíme potírat na základě plodů ekonomického růstu zničení přírody, jež tento růst
právě způsobil.“ (Hans Achterhuis: Het rijk van de schaarste.
Van Thomas Hobbes tot Michel Foucault, Ambo, Baarn 1988,
s. 145)
Ve skutečnosti je další růst velice problematický a snad
i nemožný. Zpráva Brundtlandové (OSN) klade do zorného pole
dokonce i při „nulovém růstu“ vážné ekologické problémy. Při
tradičních normách skromný ekonomický růst 2–3 % ročně ze– 69 –
čtyřnásobí spotřebu ve zprůmyslněném světě za 50 let. Spotřeba
surovin poroste při rostoucím tlaku obyvatelstva faktorem čtyři
na deset. Pro to neexistuje žádná ekologická nosná plocha. Komise OSN píše: „Mnohé z dnešních úsilí jak v bohatých, tak
v chudých zemích, aby byl zajištěn pokrok a uspokojily se lidské
potřeby jednoduše nelze splnit. Dnešní úsilí jsou příliš zatěžující
pro už beztak příliš zatížené životní prostředí.“ (World Commission on Environment and Development, 1988, s. 8)
Některá čísla ukazují jasně dopad svobodného obchodu na
životní prostředí. Jen mezinárodní přeprava zboží pohltí podle
odhadů osinu ze světové spotřeby ropy. V roce 1991 bylo přepraveno 4 mld. tun zboží po lodích. Tato doprava spotřebuje tolik energie jako je roční spotřeba elektřiny Brazílie a Turecka dohromady, ekvivalent 4,2 mld. svítilen o 60 wattech, jež svítí celý
rok. 17 mil. tun, jež jsou přepravovány vzduchem, spotřebují tolik energie, jako je roční spotřeba elektřiny u Filipín. Toto
plýtvání a s ním související znečištění vznikají díky přepravě na
veliké vzdálenosti. V Evropě se zvýší po zavedení společného
trhu přeprava podle odhadu o 30–50 %. Ale je rentabilní, aby se
dovážely citrusové plody z Latinské Ameriky, zatímco země kolem Středozemního moře své citrusy prodávají pod cenou nebo
je ničí. To je logika svobodného trhu. A co mají země Latinské
Ameriky z toho, že i přes přepravu na tak veliké vzdálenosti je
jejich ovoce levnější? Obzvláště nízké mzdy pro nádeníky a téměř úplné opomíjení sociálního zákonodárství. Tato přeprava
spolupůsobí kyselé deště, znečištění vzduchu, skleníkový efekt
a vyčerpávání neobnovitelných energetických zdrojů. Je zločin
přepravovat podobné výrobky přes celou zeměkouli. A přirozeně
je to spotřebitel, který zaplatí přepravní náklady. Lang a Hines citují z dánské studie, kde se uvádí cenotvorba lahve vody. Voda
činí 8 % z nákladové ceny, láhev 24 %, náklady na reklamu, dopravu a distribuci 50 %, zdanění 13 %. Zisk pro stáčírnu představuje 5 %.
Přepravují se ale nejen spotřební zboží a zhotovené výrobky.
Také balící odpad a odpad z produkčního procesu má před sebou dlouhou cestu. Toxický odpad se ovšem převáží do zemí,
které si nemohou dovolit přepych podobné regulace. Recyklo– 70 –
vání plastických lahví se celosvětově zanedbává (také proto je
spotřeba lepší než recyklace. Debata mezi zastánci recyklovatelných příjemců a zastánci upotřebitelných příjemců je podstatě
konflikt mezi místními distribučními systémy a ústředními mezinárodními systémy (viz Tim Lang & Colin Hines: The New
Protectionism. Protecting the Future against Free Trade, Earthscan Publications, London 1994, s. 68). Spojené státy vyvážejí
plastický odpad do zemí Třetího světa, kde se dále třídí. Technologický způsob produkce — a to mnoho vypovídá — v podstatě
nečiní žádný rozdíl mezi zbožím a odpadem. Vše, s čím lze vydělat peníze, zboží.
V této optice je domovní odpad poměrně neškodné zboží.
Evropský soudní dvůr stanovil na základě belgického protestu
proti nizozemskému dumpingu domovního odpadu do Valonie,
že odpad není žádné zboží, jež může být převáženo a obchodováno bez omezení. Domovní a jiný odpad tak slouží jako zdroj
zisku. Evropský komisař dopravy Van Miert napsal komentáři,
že „my (t.j. Evropská komise) jsme připraveni napadnout tento
výrok, ale že tento výnos žádném případě nemůže být nahlížen
jako precedent (proti volnému obchodu)“ (Van Miert Lang &
Hines: The New Protectionism, s. 69).
3.2. PŘÍČINY EKOLOGICKÉ KRIZE
„Útočení na životní prostředí je inherentní kapitalismu, je to
výraz zákona „Růst nebo smrt!“, následek neomezeného expanzionismu a bezhraničné akumulace kapitálu. Ti, kdož popírají to,
že vlastností kapitalismu je ničit životní prostředí, olupují sebe
sama i druhé o možnost dospět k zásadním řešením.“ (Murray
Bookchin)
Převážení všemožných surovin, zboží a odpadů spolupůsobí
při vzniku a posilování ekologické krize, ale samo tuto krizi přirozeně nevyvolává. Marius de Geus se snažil v nedávné době
knize „Politika, životní prostředí a svoboda“, aby vyložil příčiny
ekologické krize. Jedna z jeho ústředních tezí zní, že vznik znečištění životního prostředí nelze svádět na nevědomost, ne– 71 –
schopnost rozlišovat, pohodlnost nebo nedostatek morálního
vědomí, ale jeho původ nachází v celé řadě tvrdošíjných, relativně autonomně působících mechanismů ekonomického, politického a ideologického druhu (viz Marius de Geus: Politiek,
milieu en vrijheid, van Arkel, Utrecht 1993, s. 19; viz též Roefie
Hueting: Schaarste en economische groei. Meer welvaart door
minder produktie, Elsevier Publishers, Amsterdam 1974; Henk
van Arkel: Het gelijk van het genoeg, Aktie Strohalm, Utrecht
1990). První mechanismus podle de Geuse je mechanismus
tržní. Trh je místo, kde podniky mohou navzájem konkurovat
o přízeň spotřebitele. Je vlastní dynamice trhu, že ten, kdo ustavičně neroste, je smeten. K tomu se řadí fakt, že svobodná tržní
ekonomika se neuplatňuje s ohledem na uspokojení lidských potřeb a se zřetelem na přirozený lidský svět, ale s ohledem na zisk
a jeho maximalizaci. V takové optice vedou nákladné ekologické
investice jenom k vyšším výrobním nákladům. Pro podnikatele je
„racionální“ se vyhnout ekologickým nákladům a přesunout je na
společnost a na budoucí generace (Marius de Geus: Politiek,
milieu en vrijheid, s. 20). (14)
Druhý mechanismus je mechanismus kolektivního chování.
Ekologická problematika je natolik vážná a zaujímá postupně takové hrozivé rozměry, že lidé si skutečně myslí, že jiní by měli
udělat vhodná opatření. Také budou lidé, když racionálně počítají, zkoušet profitovat z určitých kolektivních statků, aniž by za ně
zaplatili. Garret Hardin tento mechanismus ukázal v hodně diskutovaném článku „The Tragedy of the Commons“ (tento článek právem kritizuje Achterhuis). Hardin ilustruje racionálně-kalkulující chování na základě zkušeností, které byly kdysi udělány
s obecními pastvinami. Každý jednotlivec, aby získal maximální
výhodu, bude své stádo stále rozšiřovat. Individuální uživatel zís14 Což se úplně také děje. „Když prostuduješ čísla, vidíš, že 70 % výrobního
a příjmového růstu se generuje 30 % aktivit a to jsou přesně ty nejvíc znečišťující. Lví podíl dnešního výrobního růstu se generuje zemědělstvím, veřejně prospěšnými podniky, chemií, silničním stavitelstvím, dopravou. Tyto
sektory mohou růst nad obvyklou míru, protože nemusí zaplatit funkční
ztráty, jež způsobují.“ (Hueting v: Marius de Geus: Politiek, milieu en
vrijheid, s. 20).
– 72 –
kává, zatímco nevýhoda, nadměrné spásání, postihuje všechny
uživatele. Bez domluvy, kde se klade společenství půdy jako všeobecný zájem nad soukromé zájmy, ztrácejí společné pozemky
své užitečné určení. Dynamika této „tragedy of the commons“ je
podle Hardina uplatnitelná na ekologický problém:
„Tragédie společných pastvin se manifestuje ekologických
problémech. (…) Kdo chce maximalizovat svůj individuální zájem, přichází k zjištění, že je rentabilní svalit spotřebu vlastního
znečištění na společenství. Všechna privátní individua si dělají
tentýž propočet. Následkem toho sedíme pevně systému kálení
do vlastního hnízda.“ (Garret Hardin v: Herman Daly &
Joseph Cobb: For the Common Good, Green Print, London
1990, s. 139)
Každý den si dále znečišťujeme naše vlastní hnízdo. Každý
automobilista dává převládnout svému vlastnímu pohodlí nad
společenským zájmem o čistý vzduch, prostupné cesty a dobré
podmínky pro život ve městech a na venkově. Každý je nakloněn
přesvědčení, že jiní mají přijmout vhodná opatření. Každý ví, že
s prvními opatřeními přijde určité nepohodlí. Proto přenecháváme první krok těm druhým.
Abychom mohli mluvit o třetím Geusovu mechanismu,
o mechanismu nekonečných potřeb, je třeba udělat krátkou odbočku k dílu Hanse Achterhuise. Moderní svět se vyznačuje podle Achterhuise nedostatkem, šířícím se do všech oblastí života
(viz Hans Achterhuis: Het rijk van de schaarste. Van Thomas
Hobbes tot Michel Foucault, Ambo, Baarn 1988). Moderní
společnost nepřekonává nedostatek, ale tvoří ho. První větev vysvětlení nedostatku má vztah k působení kapitalistické tržní ekonomiky. Vztahy kapitalistické tržní ekonomiky transformují člověka v bytost, která v sobě poznává nekonečnou řadu umělých
potřeb, zatímco prostředky k uspokojení těchto potřeb jsou nedostatkové. Druhá větev Achterhuisova vysvětlení má co do činění s druhem touhy, která vystavuje člověka honbě za nikdy
neuspokojitelnými potřebami. Touha se stává právě neohraničenou tím, že upadá do neustálého srovnávání s jinými. Toto
srovnávání se stává nebezpečným, když se touha stává mimetickou. Potom lidé touží přednostně po tomtéž, po čem touží ji– 73 –
ní. Racionální, rozumové uvážení cíle a prostředků uvolňuje
místo navzájem proti sobě zaměřenému systému žádostivosti.
Tak lze pochopit, že stále více prostředků a zvýšení životní
úrovně nevedou k většímu štěstí nebo blahobytu. Jinak řečeno je
iluzorní potírat nedostatek čistě ekonomickými prostředky. Neudržitelné působení mimetické žádostivosti činí nemožným postavit meze růstu produkce. Ale když nebudou podniknuta žádná
drastická opatření, povedou tlak na spotřebu a žádostivost ke
zničení přírody.
Čtvrtým Geusovým mechanismem je mechanismus pštrosího
postoje. Množství sociálních uklidňujících rituálů se stará o to,
aby byla nebezpečí podceňována. Tento mechanismus má co do
činění s naším antropocentrickým postojem. Lidé nahlížejí přírodu jako nevyčerpatelný zdroj žní, úlovků a pramenů. Produkční
potenciál přírody je oceňován natolik, že se nepřemýšlí o to, že
by znečištění mohlo vyvolat vážná nebezpečí. To je obzvláště
světu odcizené a nezúčastněné pojetí. Další problém je, že znečištění většinou je následek mnoha rukou, takže je těžké zjistit,
kdo je ve skutečnosti odpovědný za škody. Jak píše Bovens, znamená „fakt, že nikdo následně nemůže být smysluplně povolán
k zodpovědnosti (…) také to, že nikdo se nemusí předem cítit
zodpovědným“ (Mark Bovens: Verantwoordelijkheid en Organisatie, T. Willink, Zwolle 1990, s. 60).
Pátý mechanismus, který rozdýchává znečištění je podle Geuse to, že dnešní sociální státy blahobytu „jsou zotročeny“ ekonomickým růstem. Ekonomický růst je základní podmínka pro působení států blahobytu. Sociální stát je historicky zcela přijat jak
zaměstnavateli, tak i zaměstnanci, když zaměstnavatelé se už nebrání proti státní snaze e prospěch jistého přerozdělení statků
a služeb, výměnou za zabezpečení podmínek kapitalistické ekonomiky a korigující vystoupení při konjunkturních a strukturálních potížích. Zaměstnanci se už nebrání tržně ekonomické
produkci výměnou za zvýšení úrovně spotřeby a vybudování systému sociálního zajištění. Třídní protiklady jsou tímto způsobem
dočasně pacifikovány. Situace, kde není možno už vykoupit sociální mír zvyšováním blahobytu a se stávají postupy sociálního zabezpečení nezaplatitelnými, jsou předmětem strachu tradičních
– 74 –
politických sil. Bez růstu se dostává neokorporatistický systém
vyjednávání na šikmou plochu. Růst, expanze a tradiční pacifikační politika jsou navzájem neodlučitelně spojeny ( viz William
Denayer: De onoverzichtelijkheid in de welvaartstaat. Over
symbolische politiek, onbestuurbaarheid en herbronde handelingsbereidheid, Tijdschrift voor Sociale Wetenschappen, 3, 1994,
s. 244nn.).
Šestý mechanismus spočívá podle de Geuse v dohánějící hnutí v určitých zemích třetího světa. Před elitami z třetího světa se
objevuje západní ekonomika jako model hodný napodobování.
Myslí si, že mohou potřít rozhodným způsobem chudobu industrializací a zvýšením výroby. Zpráva Brundtlandové spíše nelítostně zdůrazňuje dopady tohoto vývoje na životní prostředí.
Ekosystém na Zemi není schopen umožnit to, aby se úroveň
produkce třetího světa byť jen přiblížila dnešní úrovni Západu.
Sedmý mechanismus, který de Geus vysvětluje, že lobbystické
působení průmyslu a propagandy podnikatelských sdružení. To,
že stát vkládá do průmyslu drahé ekologické investice je podle
nich v rozporu se svobodou podnikání. Zde platí, že stát se musí
držet vně ekonomiky. Je pravda, že díky ekologickým investicím
se může dostat do potíží rentabilita a pracovní příležitosti. To
poslední vysvětluje, proč odbory jsou často zdrženlivé při obhajování důkladné ochrany životního prostředí.
Osmý mechanismus, o němž mluví de Geus se týká role institucionálních mechanismů. Všechny tradiční strany jsou ve
větším nebo menším měřítku populistické strany. Demokracie
není zaměřena na to, aby sloužila dlouhodobým zájmům. Životní
prostředí se nedá slyšet a dnešní generace nepotřebují žádnou
odpovědnost za znečištění a za vyčerpávání surovin. Navíc je důvěra v samoregulující schopnosti svobodného tržního společenství a soběstačnost „tohoto“ systému v současnosti hrozně veliká. Informace o selhání toho, co západní propaganda nazývala
komunismem, nemíjí svůj cíl. Je spíše nesmyslné věřit tomu, že
tržní mechanismy mohou vyřešit problémy životního prostředí
(viz Robert Douthwaite: The Growth Illusion, Green Books,
Bideford 1992). Problémy životního prostředí nejsou o nic méně
technické problémy, jež mohou být řešeny pomocí vědy a stále
– 75 –
sofistikovanější technologie a bez vzdání se dnešní úrovně výroby a spotřeby. Západní člověk věří v technologii, protože působí,
aniž se ptá, za jakou cenu technologie působí. Víra v technologii
bývá až morbidní. Katalyzátory například, tvoří po použití samy
odpad, který může být až na něj přijde řada zpracován. Pozitivní
efekt technologií je postupem času doveden k nule růstem produkce. Technologická zlepšení a inovace nemohou vyřešit problém životního prostředí, protože nemohou mít žádný vliv na
základní problém exponenciálního růstu, vyčerpávání surovin,
znečištění a ničení v uzavřeném ekosystému.
Rudolf Boehm vyjadřuje podstatu této kritiky, když tvrdí, že
růst a uvedené relativně autonomně působící ekonomické, politické a ideologické mechanismy nejsou zodpovědné za vznik
ekologického problému, ale tou příčinou je technologický způsob produkce (viz Rudolf Boehm: Groei of geen groei, Kritiek, nr. 22, 1991, s. 7). (15) Charakteristické pro tento technolo15 V jiném článku kritizuje Boehm analýzu růstu u Římského klubu — Rudolf Boehm: De groei van de Cluv van Rome, Kritiek, nr. 22, 1991, s. 13–
18. Teorie „nespoutaného“ růstu byla poprvé formulována v První zprávě
Římského klubu z roku 1972. V „Úvodu“ Zprávy se říká: „Pokud se dnešní
růstové trendy u světové populace, industrializace, znečištění, produkce potravin a vyčerpávání přírodních pomocných zdrojů budou v nezměněné
podobě prosazovat, budou hranice růstu na této planetě dosaženy během
nejbližších sta let.“ Následná zkoumání podle Boehma tento závěr nepodporují. Ze Zprávy vyplývá, že hranice růstu mohou být dosaženy, i když bude obyvatelstvo drženo na konstantní úrovni a nebudou se uskutečňovat
žádné nové investice. Zpráva znehodnocuje tímto svůj vlastní závěr: dokonce i model, kde obyvatelstvo a průmyslový ruch už dále neporostou, nefunguje bez dodatečných jiných opatření (o nich dále uvedené politické návody), zatímco tyto politické návody samy o sobě právě tak by to měly zařídit, dokonce i kdyby ty dva růstové procesy nebyly úplně zastaveny. Nikoli
„růst“, ale technologický způsob produkce, který neumí produkovat jedině
„ekologicky přívětivě“, způsobuje ekologické problémy. Méně růstu může
podle Boehma sice katastrofy pozastavit, ale nikoli odvrátit (viz také Wilfried Swartele: Als dat nog lang gaat duren, dan zou het weleens vlug gedaan kunnen zijn. Een verhaal over Boehms kritiek op het objectivisme, v:
In verhouding, Kritiek, Gent, 1993, s. 1–30; Johan Moyaert: De onredelijkheid van de wetenschap. R. Boehms kritiek op het ideaal van zuiver theoretisch weten, v: In verhouding, Kritiek, Gent 1993, s. 67–82; Lode Frederix: Te weinig demokratie? Principiële beschouwingen over het ideaal van
de Westerse demokratie, Kritiek, Gent, 1993, afzonderlijke uitgave; Jef
– 76 –
gický způsob produkce je to, že usiluje o zcela abstraktní cíl,
„účel“ cizí a nepřátelský skutečným potřebám člověka. Boehm
píše, že existuje ekonomický růst, který je možný bez škodlivých
následků pro životní prostředí, právě tak jako jsou možné škodlivé dopady bez růstu. Co však probíhá před ekonomikou je ve
skutečnosti stavba střechy. V tomto typicky západním oxymóru
spočívá immanentní nesplnitelnost pojetí tohoto technologického způsobu produkce. Ekonomická aktivita je stále silněji charakterizována všestranným ničením (nerovnost, odcizení, nezaměstnanost, ničení životního prostředí) spíše než růstem jakéhokoliv druhu.
V podstatě lze tuto analýzu zpětně nalézt u Hanny Arendtové, při nedostatku společenské regulace (korektní přetlumočení
řeckého pojmu politeia), kritéria aktivity práce, upotřebitelnost
a strategicky odpovědné plánování vyrůstají do podoby měřítek
všech lidských jednání (viz Hannah Arendt: The Human Condition. A Study in the Central Dilemmas facing Modern Man,
University of Chicago Press, Chicago 1958; Hannah Arendt:
On Revolution, Brace Harcourt, New York 1963). Práce se stává
jednou nekonečnou aktivitou, odkud vychází neustále impuls pro
stabilitu a stálost věcí a lidských vztahů. Práce se stává nekoTurf: Rudolf Boehm als inspirator van concrete politieke alternatieven, v:
In verhouding, Kritiek, Gent 1993, s. 259–278; Ludo Abicht: Rudolf Fukuyama of Francis Boehm, v: In verhouding. Opstellen aangeboden aan
Rudolf Boehm op zijn vijfenzestige verjaarsdag, Kritiek, Gent 1993, s. 271–
279; Ludo Dierickx: Is er een centraal conflict? Behoefte aan overzichtelijkheid, v: In verhouding, Kritiek, Gent 1993, s. 279–290).). Při tomto způsobu produkce se technika, znalost vhodných prostředků, aby se dosáhlo
stanoveného cíle, zcela podřizuje technologii, znalosti možných uplatnění
daných prostředků. Produkce se stává v jistém smyslu bezúčelná, protože
její cíl, účel, zvýšení produktivity práce a tím i uvolnění lidské pracovní síly,
jež spíše jde na úkor zvyšujícího se zatížení a přetížení přírody, není naplnitelný. Nelze nechat fungovat bezúčelný proces uvnitř hranic omezujících se
finalit jako je zachování životního prostředí a uspokojování pravých lidských potřeb (viz také Rudolf Boehm: Kritiek der grondslagen an onze
tijd, Nijhoff, Den Haag 1977; Rudolf Boehm: Markt, manufactuur en machines als specifieke kenmerken van de moderne economie, Kritiek, nr. 24,
1992, s. 14–29; Rudolf Boehm: De honger en de zin van het leven, Kritiek, nr. 25, 1994, s. 8–43
– 77 –
nečně metafyzickým resentimentem proti konečnosti lidské existence (srovnej s Rudolf Boehm: Kritiek der grondslagen van
onze tijd, Nijhoff, Den Haag 1977: nelidské poměry jsou následkem zdráhání člověka být člověkem). Resentiment nachází
svůj výraz ve formě poškození a ničení všeho, co je člověku
dáno. Jen osamostatnění člověka tvůrce, výrobce (homo faber)
nebo vznik mýtu o stroji (Lewis Mumford), neohraničená víra
ve všeobjímající technickou schopnost, může vysvětlit historicky
v Evropě nezpochybněné zavádění určitých technologií a strojů,
jež občas vedou ke ztrátě účinnosti (viz Hans Achterhuis, red.:
De maat van de techniek, Ambo, Baarn 1992, s. 238). Jen v naší
smíšené kultuře zaznamenala tato idea vzestup války proti nepoddajné přírodě, již člověk stále ohrožuje. Jiné kultury si zachovaly způsob myšlení o životě, moudrost o člověku jako části
přírodního řádu, v protikladu k pojmu homo faber, který byl postaven na úroveň obrazu Božího, který se situuje sám vně přírody a přírodní svět je přřiblížen jako něco, co musí být přemoženo
v zájmu vlastního vývoje (viz Jaap Breeveld: De risico´s van het
denken. Het treffen tussen Indiaanse spiritualiteit en techniek,
van Arkel, Utrecht 1992).
– 78 –
4. IDEOLOGIE MODERNIZACE
„Člověk se může jenom ptát, jak to přichází, že obyvatelstva
(…) jež měly vždy tři žně v rezervě a pro ty, pro něž bylo společensky nepřijatelné jíst zrní, jež bylo uchováváno v zásobárnách
méně než tři roky, náhle už dopředu neplánují. Dokázali zvládnout hrozný hladomor, vyvolaný suchem z roku 1914, aniž by
přežívali nedostatek. (…) Od roku 1926 žijí tito lidé, kteří kdysi
byli zvyklí na nadbytek potravy, spíše z ruky do ruky. (…) Cítím
se morálně zavázán, aby poukázal na to, že politika, která dala
prioritu průmyslovým výrobkům, se zdá jít ruku v ruce s přírůstkem frekvence potravinových deficitů“ (koloniální inspektor
u Hanse Achterhuise: Het rijk van de schaarste. Van Thomas
Hobbes tot Michel Foucault, Ambo, Baarn 1988, s. 315).
4.1. „ZNÁRODNĚNÍ“ NEZÁVISLÝCH KONTINENTŮ
Po formální nezávislosti spočívala první starost metropolních
zemí v tom, aby se dostaly k moci starokoloniální elity, jež byly
mateřské zemi příznivě nakloněny. Allochtonní elity se představovaly důrazně jako nové národní elity. Mezioblastní nerovnosti, kulturní a jiné rozdíly se zakrývaly propagováním nacionalistcké ideologie jednoty. Tato politika měla pro Afriku
osudné důsledky. Přijetí vývoje top down vývoje, že jen zdařilý
národní integrační proces nabízí plnou garanci pro účinné prosakovací efekty, se ukázalo zcela nesprávné. Až do sedmdesátých
let neměly Světová banka a FAO mít účast v regionálních rozvojových programech. Darující země a mezinárodní instituce
prosazovaly při uplatňování rozvojových strategií frontálně svůj
vliv. Kritéria, jež používaly země prvního světa, byly národní
agregáty. Nejdůležitější ukazatele byly HDP a platební bilance.
Rozvoj země v celé své totalitě stál v popředí.
Rozsáhlý projev národního rozvoje je koncept růstových pólů. Přijímá se, že ekonomický a sociální rozvoj nějaké země by
měl být dosažen rozvinutím silně dotovaných průmyslových sektorů, jež by měly být umístěny do zeměpisných shluků a jež mají
– 79 –
být orientovány na odbyt na světovém trhu. Zisk naakumulovaný
v průmyslovém regionu by měl být následně přerozdělen prosakováním (trickle down) ve prospěch rozvoje venkovského regionu (modernizace vylučuje půdní reformy a programy sociální péče. Rozdělení půdy je dosud beznadějně nerovné. V Latinské
Americe disponovala v roce 1960 jedna třetina rolnické populace
jen 1 % zemědělské půdy. V Africe musí tři čtvrtiny vystačit asi
se 4 % disponibilní půdy. Podle FAO disponovaly v roce 1960
2,5 % vlastníků půdy celosvětově 75 % půdy. Horních 0,23 %
mělo více než polovinu veškeré půdy ve svém vlastnictví. O 38
let později nerovnosti evidentně vzrostly). Rozvoj byl orientován
na export, byl městský, průmyslový, kapitálově intenzivní, vysoce
technologický a ve velkém měřítku. Ve skutečnosti se stala „filosofie“ top down jakožto rozvojová strategie sotva dominantní
poté, co se uskutečnila ve většině zemí již zřetelná diferenciace
městského sektoru oproti venkovskému sektoru. Tento vývoj
odshora dolů (top down development) ospravedlňoval nerovnost
a politiku elit, které sloužily starým kolonizátorům a jejich vlastní
zájmům, nikoli zájmům obyvatelstva. Nezávislé státy užívaly zcela staré koloniální struktury, které byly zainteresovány na tom,
aby se dostalo země tolik bohatství, kolik jen možno.
Při nedostatku prosakování se prosadila dynamika desintegrace mezi rurálními a městskými oblastmi. Že regionální rozvoj nespadl se stolu, bylo možno částečně přiřknout nedostatku solidarity mezi sociálními vrstvami a regiony, ale především nedostatek
politické podpory pro takové přerozdělení. Jako následek toho se
sociální a regionální nerovnosti dále zvětšily. Tato „stratifikace
regionů“ byla pohromou pro agrární sektor. Agrární výnos se
omezoval ve prospěch růstových pólů. Úroveň agrární produkce
se snižovala a to mělo za následek kritické snížení životní úrovně
rolníků. Tento proces vedl v mnoha zemích k rozpadu vesnických společenství, s tím, že tradiční postpartum-praktiky (sexuální zdrženlivost a kojení) vyšly z užívání, až po zhroucení malých řemesel, sociální fragmentaci a přesídlení, útěk z venkova,
nedostatečná zaměstnanost a nedostatečné využívání přírodních
zdrojů. Do doby, kdy Světová banka a FAO poznaly selhání top
down vývoje a vyvinuly úsilí zaměřené na interně zaměřenou,
– 80 –
samonosnou modernizaci, byla většina rozvojových zemí vázána
rukama i nohama ke strukturálním adaptačním programům
Mezinárodního měnového fondu. Nadnárodní podniky prosazovaly projekty v rozvojových zemích, pro které banky vyžadovaly záruku centrální banky. To je nový kapitalismus. Romantické pojetí, že svobodné podnikání se musí dít opatrně, protože
obsahuje riziko, patří minulosti. Nikoli proto, že nejsou žádná
rizika, ale proto, že následky chybných kalkulací se přesunují,
svalují na třetí osoby.
V historické perspektivě je nedostatečný rozvoj venkova
v podstatě následkem historického procesu průmyslové koncentrace. Tak tou bylo také v Evropě na začátku průmyslové revoluce
(Immanuel Wallerstein: Historisch kapitalisme, Heureka,
Weesp 1984, s. 11). V Evropě a v Africe byl růst z městských
center ožný bez přesunu zemědělského přebytku ve formě levné
potravy a levné pracovní síly. Rolníci byli, častokrát vyhladověním, tlačeni k tomu, aby vyráběli zemědělské produkty, jež nebyly
určeny pro jejich vlastní použití a bez poskytnutí ekvivalentu
a byly stahovány k růstovým pólům. V podstatě se v Africe usiluje o zavedení zemědělského systému, který nefunguje ani zde (viz
Ludwig Glabeke: Vrijhandel: balsem of kwakzalfje op de economische wondje?, Kritiek, nr. 24, 1992, s. 36). Malorolníci si odsud berou reflex k přežití, aby maximalizovali výnos. Integrací
zemědělství do peněžní ekonomiky se nadprodukt rolníků stal jediný způsobem jak si opatřit peníze. Rozvojáři postupovali jasně,
tentokrát s traktory, pesticidy a novými varietami. Tradiční zemědělství bylo zcela rozvráceno. Nákupem semen, ochranných
prostředků a díky poklesu žňových výnosů se rolníci s konečnou
platností dostali do bídy. Dokonce i když se žně vydařily, jim
samým to nic nezlepšilo (kvantita produkované potravy stoupla
Brazílii mezi lety 1978 a 1988 o 68 %. Přesto ale množství proteinů, jež je k dispozici, kleslo v Brazílii o 6 %. Když stoupá produkce, snižují se ceny. Politika maximální produkce zemědělských produktů, spojená s výstavbou průmyslu orientovaného na
světový trh je nejvýznamnější příčinou syndromu zbídačování.
Rostoucí nerovnost příjmů a nedostatečná zaměstnanost nebo
nezaměstnanost vedly k migraci do měst. Migrace do měst je
– 81 –
infekcí venkovské chudoby z jednoho regionu do druhého. Tato
migrace přinesla průmyslu požadovaný neorganizovaný a nevyškolený plebs. Rozvojové země, kde tato politika uspěla, platí pro
kapitalistické ekonomiky Severu za zázračné ekonomiky. Mnohé
země, kde tato politika skončila neúspěchem, nazývají rozvojovými zeměmi.
4.2. BŘEMENO DLUHŮ
Dluhové břemeno zemí třetího světa představovalo v roce
1986 jeden trilion dolarů. Srovnejme v návaznosti na Susan George: v období 1975–1990 představovalo akumulované dluhové
zatížení třetího světa osminu sumy ročního HDP 24 nejbohatších zemí. Jeden trilion dollarů představuje polovinu státního
dluhu USA roce 1986. Tato suma je méně než jedna třetina
ročního čísla dvou set největších nadnárodních korporací na bázi
roku. Pro lidi a národy bez peněz znamená trilion dollarů beznadějné dluhové břemeno. Trilion dollarů je to, co potřebují konsorcium, vlády a elity dlužnických zemí, propletenec velkých
bank, ústředních bank, Světová banka, WTO a MMF, aby si podřídili velkou část světa, přemístili bohatství a donutili je ke svobodnému obchodu (Susan George: A Fate Worse than Debt,
Grove Wedenfeld, New York 1990, s. 223).
Soukromí bankéři propadali strachu, když v polovině 80. let
se rozvinula světová krize z nadprodukce. Je ztřeštěné vypůjčovat si víc peněz, než jich je. Výnosy z investic se snižovaly, zatímco věřitelé pochopili, že země nemohou půjčky zpětně zaplatit. To je důvod k znepokojení. Bankéři pochopili, že ani věřitelské země nemohou vnucovat vedení úsporné politiky, chtějí-li
dostat úroky. Banky potřebovaly „neutrální instituci“, která by
měla moc, aby země zaplatily zpět. Banky našly takovou instituci.
Už existovala. Instituci, kterou nemuseli financovat. Instituci,
která operuje ve světovém měřítku pracovními úvěry, kvótami
a jinými příspěvky pod vlajkou demokracie, pokroku a rozvoje.
Tato instituce se jmenuje Mezinárodní měnový fond. Stažení
– 82 –
společenských peněz od národů (chudých i bohatých) a jejich
přeměna soukromé peníze bank je důvod existence MMF.
MMF není tolik nějakou superbankou, půjčovatelem v poslední nouzi, ale spíše mezinárodní soudní dveřník. Filosofie
MMF je jednoduchá. Chce podporovat růst mezinárodního obchodu. Chce přispívat k rozvoji zemí prostřednictvím zvýšení
kapacity a účinnosti produkce. Strukturální programy mají za
účel obstarat zemím kladnou obchodní bilanci. Dlužnické země
musí vyvážet více než dovážejí, aby zaplatily zahraniční dluhy
(nebo splácet alespoň úroky z dluhů, nebo, jinak, aby přicházely
v úvahu pro nové půjčky), zatímco věřitelské země, aby získaly
zpět stávající půjčky zcela nebo částečně (nebo, v každém případě, aby mohly půjčovat), musí být připraveny více dovážet
z dlužnických zemí, což jde na úkor obchodní bilance. Ekonomové MMF žijí v snovém světě úmyslu, aby všechny navzájem
obchodující národy měly kladnou platební bilanci. S přihlédnutím k tomu, že zatím ještě nekonkurujeme s měsícem, nelze daný
cíl splnit. Chudé země následkem toho nemohou zaplatit své
dluhy. Nikdy předtím nejednalo tak málo lidí s tolika jinými tak
nečestně.
Tak jako WTO i MMF usiluje o odstranění všech omezení
světového obchodu. Tak to stojí preambuli. Instituce Spojených
národů nyní nemůže jasně říci, že slouží zájmům bank a západních nadnárodních podniků. MMF vede stejnou politiku jako
WTO. WTO a IMF jsou navzájem se doplňující. Peníze, u nichž
společenstva suverénně podle demokratických procedur vykazují
určitý účel, tvoří větší překážku pro svobodný obchod, než zastaralé tarify. MMF je spíše jen architektem adaptačních programů.
Stavitelé adaptačních jsou banky a nadnárodní korporace ze zemí
skupiny G 7. (16) MMF funguje jako mezinárodní ekonomická
16 MMF je pravou demokracií. Rozhodnutí se přijímají hlasováním. Počet hlasů země je závislý na rozsahu kvóty, jež je závislá na rozsahu HDP. Zvláštní
pravidlo, 85 % pravidlo, dává Spojeným státům de facto sílu veta na všechna důležitá usnesení MMF. „MMF je v podstatě nepolitická organizace. (…)
Ale to neznamená, že politické a bezpečnostní zájmy Spojených států nejsou podporovány MMF.“ — D. Regan v: Susan George: A Fate Worse
than Debt, Grove Weidenfeld, New York 1990, s. 55
– 83 –
policejní služba. Stará se o to, aby ani země s tak obrovským státním dluhem jako Mexiko nemohly destabilizovat systém. MMF
konsoliduje moc bohatého nad chudým. MMF, píše Susan George, působí jako Bůh v bibli. Dává národům dary, které nemohou
odmítnout.
Strukturální program přizpůsobení sestává téměř vždy z devalvace měny, jež podporuje export, z drastického snížení sociálního zabezpečení, privatizace podniků veřejného užitku (elektřina, zásobování vodou, veřejná doprava, vyučování), snížení
spotřeby, aby se potřela inflace, uvalení vyšších daní a udržení vysokých úrokových sazeb. Žádný strukturální program přizpůsobení neměl za cíl, aby stimuloval na mikroúrovni ekonomicky
odpovědnou regionální diversifikaci a ustavil relativní soběstačnost a sociální rovnost. MMF nikdy nezkusil stimulovat výuku,
zdravotní péči a jiné služby, které by mohly vést k jinému růstu,
než je růst, který mají před očima fundamentalisté svobodného
trhu, růst bankovních účtů. Jediné, co MMF systematicky nechává nedotčené, jsou rozpočty na zbrojení. To není žádná náhoda.
Podle Švédského ústavu pro výzkum míru (SIPRI), je 20 % dluhu třetího světa třeba připsat na úkor zbrojení.
Je zjevné, že chudé země nemohou své dluhy splatit. Ale
nadnárodní korporace a banky nechtějí žalovat. Dluhová zátěž
vede ke zničení funkce soběstačnosti, autonomie zemí, aby je donutila účastnit se světového rat race. Kdo nemá žádné peníze,
nemůže zaplatit, ale ovšem prodávat. Chudé a ekonomicky slabé
státy mohou vyvážet suroviny za cenu kupce. Princip „růst nebo
smrt“ zní konkrétně: „exportuj do severní hemisféry, do trhů
kapitalistických ekonomik a zemí nebo zemři“ (Susan George:
A Fate Worse than Debt, Grove Weidenfeld, New York 1990,
s. 60). Světový obchod způsobuje dolů směřující spirálu cen pro
suroviny a přírodní produkty. Mezitím technologie nestojí. Cukr,
kaučuk, dřevo, juta, bavlna, káva, kakao a měď mohou být dotovány. Země třetího světa se podbízejí jedna proti druhé na světovém trhu a zasycují trh tak, že následkem toho se ceny snižují.
MMF má od roku 1957 koš třiceti nejvíce obchodovaných zboží,
bez zlata a ropy. Jestliže stanovíme cenu koše roku 1957 číslicí
100, potom představoval index roku 1985 už jen 66. Programy
– 84 –
MMF nedávají politikům žádný výběr. Aby se půjčky vrátily zpět,
zní všude, se musí management v zemích třetího světa zlepšit.
Ziskové marže musí stoupat. V praxi to neznamená nic jiného,
než že musí být uspořeno na mzdových výdajích. Ty jsou sraženy
dolů a děti a jiní podvyživení pracují tvrději za menší mzdu. Jak
UNICEF, tak i Ekonomická komise OSN spočetly, že díky
programům přizpůsobení MMF od roku 1982 každý rok nejméně 6 mil. dětí Africe, Asii, Latinské Americe a Karibské oblasti
umírá (Gilbert Hubert: Wereldbank en IMF veroorzaken zee an
miserie, De Morgen, 2.7.1994, s. 34). To je útok na lidstvo. Privatizace je posvátná kráva Světové banky a MMF. Dříve, říká Budhoo, bývalý spolupracovník MMF, který žaluje na tyto praktiky,
se brala alespoň vážně ekonomická racionalita privatizací. Nyní
musí pohled uhnout k ideologické horlivosti. Je axióm, že růst je
dobrý. Víra v růst a volný obchod nabírá mýtické proporce.
Seabrook mluví o International Monetary Fundamentalism.
„Hledíme na „fundamentalismus“ jako na čistě náboženský
fenomén a máme proto potíže přijímat fundamentalistické tendence do sekulárních institucí.(…) Nyní, kdy se už Západ nesetkává s hrozbou komunismu, hlásá s velkou horlivostí všude své
svaté pravdy. International Monetary Fundamentalism se projevuje v tom, že předpisují identické předpisy a ukládají identické
programy bez ohledu na specifickou vlastnost zemí. Rady a napomenutí MMF jsou stále tytéž, bez ohledu na to, zda jde nyní
o Peru, o Polsko, Filipíny, Nigérii, Venezuelu nebo Alžírsko. Pro
chudé jsou následky politiky MMF všude shodné.“ (Seabrook v:
Tim Lang & Colin Hines: The New Protectionism. Protecting
the Future against Free Trade, Earthscan Publications, London
1994, s. 29).
Chudí financují bohatství Severu. Když se postaví peněžní
proudy z Jihu na Sever, veškerá multilaterální a bilaterální rozvojová pomoc, úvěry na krátký termín a na dlouhý termín, všechny
soukromé peněžní toky, včetně přímých investic 24 nejbohatších
zemí, půjček z mezinárodních soukromých bank a peněz z nadnárodních korporací, proti úhradě dluhů a úroků, dlužily země
třetího světa mezi lety 1982 až 1987 286 mld. USD. To je ekvivalent čtyř Marshallových plánů. Suma, kterou chudé země v celku
– 85 –
předaly Severu mezi lety 1982 až 1987 byla rovna téměř 100 %
celkové dluhové zátěže z roku 1982 a téměř 70 % z existujícího
dluhu roku 1987. Navzdory všem platbám se dluhová zátěž zvětšila o více než třetinu od roku 1982. To je realita nového světového řádu: čí víc chudé země zaplatí, tím výše vystoupí jejich
dluhy (viz šíře Susan George: A Fate Worse than Debt, Grove
Weidenfeld, New York 1990, s. 233–238).
4.3. SNOBSKÁ TEORIE
„Země plodí dostatečně pro potřeby každého, nikoli však pro
hrabivost každého.“ (Mahátmá Gándhí)
Většina lidí se cítí zodpovědná za nouzové půjčky jiným. Ale
nejsou tu pouze ušlechtilé motivy. Achterhuis poukazuje na paradox nedostatku, aby ukázal, že postoj „zodpovědnosti“ vůči třetímu světu se bohužel zhoršil. Všechna úsilí čelit nedostatku
větší produkcí, ho pouze zesilují. Podle Achterhuise nemůže být
problematika rozvojových zemí pochopena pouze tím, že se
bude poukazovat na neokolonialismus. Podle něho právě země
třetího světa jsou zapleteny do zoufalého, k selhání předurčeného úsilí k napodobování bohatých zemí. Snobský princip spočívá
v tom, že lidé mají sklon k tomu, napodobovat ty, které pokládají
za společensky vyšší. Původně působil tento princip jenom uvnitř malých a uzavřených sociálních systémů. Moderní doba láme
hranice mezi sociálními vrstvami a kulturami následkem toho, že
tento princip získává mezikulturní efekty. Celý svět se stává bojiště zápasu, který je živen mimetickými žádostivostmi. Nikoli to,
co je jejím předmětem je důležité, že žádostivost je předmětem
žádostivosti jiných, s nimiž se soupeří. Snobský princip se také
uplatňuje u pomoci, jež se nabízí s nejlepšími cíli rozvojovým zemím. Snobský princip probouzí temnou žádostivost napodobovat západní model. Achterhuis nazývá nadnárodní korporace
trojskými koni, kteří se starají, jistě z nejhumánnějších motivů,
o masivní etnocidu a ekonomicidu. Nadnárodní korporace mohou zničit vlastní kultury a hospodářství a tak urovnat cestu západním státům a nadnárodním korporacím. Tradiční sociální
– 86 –
struktury se nemohou udržet, když zvenku přicházejí velké dárky, protože dárci se přisuzována ohromná prestiž. Cizí dárce bude fungovat na základě nápodoby modelu. Analýza nemá nic do
činění s vlastními zájmy, jež mohou hrát a také skutečně hrají roli
při poskytování pomocné půjčky. Je to jednoduše otázka poskytování pomocné půjčky bez postranních úmyslů na termín má
pozitivní následky. Kdo zaútočí na tuto otázku, musí zvážit, že
základy našeho světového názoru, který spočívá na nedostatku,
by mohly být vyvedeny z rovnováhy, pokud by nemohla být šířena jeho nadřazenost (Hans Achterhuis: Het rijk van de schaarste. Van Thomas Hobbes tot Michel Foucault, Abo, Baarn 1988,
s. 334).
4.4. MEZINÁRODNÍ POMOCNÉ SÍTĚ
Koncept modernizace byl americkými ekonomy promýšlen
v 50. letech. V této koncepci platí bohaté země jako rozvinuté,
jiné jako nerozvinuté. Komplexní skutečnost se tak překládá do
jednoduché polarity. Rovněž se tak vyvozuje, že všechny národy
se pohybují po téže cestě k témuž cíli, k materiálnímu nadbytku.
Modernizace se bez dalšího ztotožňuje s ekonomickým růstem,
vysokými produkčními kapacitami, konkurenceschopností na
světovém trhu a pozápadněním. Tato strategie rozvoje vedla
k tomu, že hrubý domácí produkt mnoha rozvojových zemí
stoupal a naproti tomu chudoba obyvatelstva se zvětšovala. Proto byl během 70. let tento koncept rozvoje dále vylepšen. Rozvoj
už neměl za cíl pouze ekonomický růst, nýbrž také potírání chudoby. Pro miliony lidí odpovídá modernizace ve své podstatě
spíše ničemu jinému než vyvlastnění, beznadějné bídě a bezpráví.
Ekonomicky řečeno odpovídá rozvoj převedení od produktivní
práce, jež je zaměřena na sebezabezpečení, k námezdní práci.
Práce se musí rozšiřující se peněžní ekonomice starat o nadprodukt, bez ohledu na to, zda tato mzda staví lidi do postavení, aby
si opatřili své živobytí. Rozvojový model, imitativní, tvrdý, produkující nerovnost a zaměřený na světový trh není nikdy zpochybňován. Také při rozvojové pomoci, jež, hledě na termín, je
– 87 –
funkční jedině v doprovodu modernizace, to nikdy nebylo uděláno. To jinak zajímavé a hodné bližšího pohledu je, proč pomoc,
hledě na střednědobý termín, nepřináší žádné pozitivní efekty.
Rozvojová pomoc podle Achterhuise nezná pravdu, jež se
upevňuje zkušeností staletí. Pravda obsahuje to, že každý člověk
a každá skupina lidí vybavených mocí jsou vždy příliš nakloněni
tomu, aby tuto moc rozmnožovali (Hans Achterhuis, Dirk
Barrez, Yash Tandon aj.: Het orkest van de Titanic. Werken aan
andere Noord-Zuid verhoudingen, UB Press, Student Aid, Brussel-Leuven 1993, s. 23). Také členové a sítě rozvojové pomoci
nechápou zákonitosti, jež vyznačují organizace. Mezi stanoveným cílem pomocné půjčky a konkrétním zpracováním v projektech stojí protiproduktivní byrokratický aparát. Tento sektor nezná žádný systém checks and balances. Proto jsou dveře otevřeny zlořádům. Achterhuis poukazuje na současnou studii o vysílání technických expertů do Afriky, z níž vyplývá, že ve více než
polovině případů v přijímajících zemích je personál pro tyto
funkce. Školení Afričané jsou touto pomocí odsouzeni k nezaměstnanosti.
Toho, kdo věří, že rozvojová pomoc přináší trvalé pozitivní
efekty, odkazujeme na impresivní studii Grahama Hancocka. Jeho závěr zní, že rozvojová pomoc není ani nutně, ani plně pro
„rozvoj“: v určitých zemích se snaží chudí si pomoci sami bez
rozvojové pomoci, zatímco v jiných zemích, kde je tato pomoc
přítomná v nadbytku, existuje nanejvýš zavrženíhodná bída. Tato
bída existuje podle Hancocka častokrát nikoli navzdory, ale právě
díky této pomoci (viz Graham Hancock: Lords of Poverty,
Macmillan, London 1989, s. 192).
Také těm, kteří míní, že tato pomoc sice nepomáhá, avšak
také vážně neškodí, musíme odporovat. Zkorumpované elity
rozvojových zemí vděčně využívají rozvojovou pomoc, aby urvaly státní peníze. Pomoc pro ně představuje ve státě, aby se
pokrylo finančně fungování státu. Do ní volně přicházejí vždy
státní prostředky. To je takzvaný princip substituce. „Co se zde
v našich zemích prodává jako rozvojová spolupráce získává ve
třetím světě charakter podpory korumpovaných elit a posílení její
mocenské pozice.“ (Hans Achterhuis, Dirk Barrez, Yash
– 88 –
Tandon, aj.: Het orkest van de Titanic. Werken aan andere Noord-Zuid verhoudingen, UB Press, Student Aid, Brussel-Leuven
1993, s. 79 — Barrez). Tato teze se dá empiricky podpořit. Když
došlo v roce 1990 k roztržce mezi Belgií a Zairem, takže oficiální
spolupráce ustala a jak spolupracovníci, tak i dobrovolníci byli
odvoláni a s režimem Mobutua se nezdála možná žádná rozvojová spolupráce, obrátily se nadnárodní korporace (a NCOS)
proti tomu. Později „Lékaři bez hranic“ žádali ponechat stranou
všechny politické kalkulace a odebrat Zairu pět set milionů franků. Organizace „Lékaři bez hranic“ (AZG) má sama v Zairu
velké zájmy. Její působení je typicky substituční: zbavuje zairský
stát napětí tam, kde AZG působí. AZG umožňuje zairské elitě,
aby posouvala dále únik kapitálu. Zaměřuje své šípy na belgickou
vládu a všemožně se snaží s Belgičany v Zairu zacpat lékařské díry. Že osobní majetek Mobutua, když ještě státní dluh Zairu nedosahoval 9 miliard, podle odhadu představoval 8 miliard, nebylo
pro AZG žádnou potíží v tom, aby fakticky pomáhalo tomuto
režimu. Barrez charakterizuje takovou rozvojovou pomoc jako
„pokračování koloniálního vztahu jinými prostředky“ (Hans
Achterhuis, Dirk Barrez, Yash Tandon aj.: Het orkest van de
Titanic. Werken aan andere Noord-Zuid verhoudingen. UB
Press, Student Aid, Brussel, Leuven 1993, s. 88 (Barrez), viz také
tamtéž, Tandon, s. 119nn.). Barrez potom dodává, že organizace
„Lékaři bez hranic“ roku 1990 odhadovali svůj obrat na 1,3 mld.
To není špatný výsledek pro podnik, který existuje jen deset let.
Nadnárodní korporace potřebují projekty a katastrofy, právě
tak jako elity třetího světa. Bez pohrom je méně projektů, pro
něž je možno vyžadovat spolufinancování státu. Aby stát poskytl
peníze pro informování velké veřejnosti snaží se nadnárodní
korporace svou věc dělat coby vzdělávání. Vzdělávání spočívá
většinou v osvětlování vlastních projektů a žádost o více peněz.
Barrez, od něhož pochází tato informace, mluví o „mistrovských
manipulátorech“ (Hans Achterhuis, Dirk Barrez, Yash Tandon aj.: Het orkest, s. 51). Pomoc se navenek představuje jinak,
než jaká v podstatě je. Nadto se dají projekty nadnárodních
korporací obtížně ohodnotit. Nadnárodní korporace své cíle nevysvětlují vůbec nebo je vysvětlují nedostatečně. Rozvažování
– 89 –
o partnerstvích, kde vývojoví pracovníci a allochtonové jsou uvažováni jako ti, kdo společně vypracují projekt, se monologizuje
zastánci Severu. Oni rozhodují, které projekty se podpoří a jak
bude vypadat jejich rozvoj. Barrez potom dodává, že vykořisťující mechanismus nepůsobí jen mezi Severem a Jihem, ale také
mezi městským a venkovským Jihem. Osvícený politik jako Nyerere, který si stěžuje, že tanzánský rolník nic nezískává při pěstování bavlny (protože při zvýšené produkci se cena snižuje), neklade otázku, proč musí tanzánští rolníci pěstovat bavlnu a jiné
exportní plodiny. Podstata problému spočívá v modernizačním
syndromu samotném. Rozvojové země jsou tak moderní, aby
produkovaly kvůli produkci samé a nikoli kvůli lidským potřebám.
Susan George představila jako „krajní kacířství“ to, aby se časově zmenšila rozvojová pomoc:„Jediná odpověď, kterou lze dát,
když se lidé s mocenskými pozicemi ptají, co mohou dělat pro
zmizení světového hladu je: nic. Nechejte je na pokoji. Přestaňte
s tím. Zůstaňte mimo věci jiných. Přestaňte s posíláním expertů,
kteří svou kvalifikací mohou nabídnout jen západně orientovaná
řešení. (…) Přestaňte s vychováváním svého okolí, aby vycházelo
vstříc vašim potřebám. Přestaňte s učením lidí, kteří se učí tomu,
že Vaše cesta je jediná cesta k úspěchu. Přestaňte s vysíláním
toho druhu pomoci, jež pomáhá Vám samým. (…) Přestaňte
s programy multilaterálních organizací a Spojených národů. (…)
Držte na uzdě své nadace, korporace, university a banky“ (Susan
George u Hanse Achterhuise: Het rijk van de schaarste. Van
Thomas Hobbes tot Michel Foucault, Ambo, Baarn 1988,
s. 342).
Moratorium na pomoc by snad konečně dalo nějaký čas
s částí uvolněných peněz prostudovat to, proč pomoc stále selhává. Přirozeně George ví, že její myšlenka nemá ani zdání šance. Velké organizace musí vždy vynakládat své peníze.
4.5. EKOLOGICKÉ NÁSLEDKY MODERNIZACE
Kdo nijak nebere v úvahu lidský faktor, nebude také naklo– 90 –
něn tomu, aby bral v úvahu ekologické následky svých jednání.
Vypůjčuji si dva příklady ze Susan Georgeové (Susan George:
A Fate Worse than Debt, Grove Weidenfeld, New York 1990,
s. 156–170). Břemeno dluhů zemí třetího světa lze z valné části
připsat na účet nákladů na megaprojekty jako jsou přehradní nádrže. Gigantické hydroelektrické centrály dávají z různých důvodů stále méně energie, než bylo představováno. Malé, do zavodňovacích systémů zabudované přehrady by fungovaly mnohem
lépe. Gigantické přehrady jsou opravdu laciné koupě. Přehrada
Tucuriu v brazilském deštném pralese stojí 8 mld. USD na cementu, oceli, práci. S dalšími reálnými náklady, se ztrátou půdy,
zničením divokých zvířat a sociálními náklady na přesídlení
a zdravotní péči (brakická voda se stará o malárii a říční slepotu)
se v analýze nákladů a výnosů vůbec nepočítá. Přehrada zatopí
pod hladinou 216 000 hektarů deštného pralesa (13,4 mil. krychlových metrů). Povrch dosud ani nebyl stanoven. Aby se urychlil
proces hnití, bylo dřevo nastříkáno dioxinem, který je znám jako
agent orange. Nicméně má přehrada v provincii Belém zabezpečovat vodu pro město s 1,2 mil. obyvatel.
V Indonésii byl zaveden soukromými bankami a Světovou
bankou program „transmigrace“. Původní, „grandiózní“ (psychotická) koncepce projektu transmigrace předvídala nucené přesídlení sedmdesáti milionů lidí časovém úseku dvaceti let z přelidněných ostrovů Bali a Jáva na ostrovy jako Sumatra a Sulawesi.
Indonéská vláda donutila roku 1984 k „vnitřní migraci“ 3,6 mil.
obyvatel. Program byl mezitím uzpůsoben: projekt by měl předpokládat migraci 20 milionů lidí. Náklady na tento projekt jsou
vymezeny na 75 mld. USD. Indonésie si dobyla tímto projektem
šesté místo na seznamu dlužníků. Původní obyvatelé souostroví
si mohou vybrat mezi tím, že opustí ostrovy nebo se rozvíjet
(což Indonésii je úkolem vojska). Vojsko není dobré v definicích,
proto pomůže ministerstvo sociálních věcí. Rozvíjet se znamená
mimo jiné rozšiřování monotheistického náboženství, osvojení
patriotismu, rozvíjení kognitivních schopností, aby se mohlo více
produkovat, rozvíjení estetických hodnot a konceptů, jež jsou
v souladu s indonéským společenstvím, jinak řečeno uskutečnění
– 91 –
kulturní etnocidy (viz Susan George: A Fate Worse than Debt,
s. 161).
Vlády přijímají takové projekty a programy — ve vší
vážnosti — aby mohly zaplatit úroky ze starých dluhů. Každý ví,
že podklad dešťového pralesa je neplodný. Ale Brazílie musí zaplatit zpět 14 mld. USD úroků z půjček ročně. Navíc vytvářejí
pozemkové holdingy pozemkové deficity. Proto se deštný prales
kácí. S velkými těžkostmi se usiluje o získání sojových bobů pro
export. Na světovém trhu existuje spíše přebytek nabídky sojových bobů. Ceny se snižují, stejně jako ceny rud. Ale pro banky
je jakákoli cena lepší než vůbec žádná cena. Největší dlouhodobá
a ve velkém měřítku prováděná genocida dějin, genocida amerických domorodých populací, se stále ještě v současnosti děje.
Bezvýchodné dluhové břemeno činí pokušení decimovat les
téměř neodvratným. Po zničení trvá ale podle odhadů čtyři sta
let znovuzískání původních složek deštného pralesa a přirozeně
jen tehdy, zůstanou-li zachována semena. Země s velkým dluhovým břemenem si nemohou dovolit žádné ekologické úvahy.
To vše se děje pod prapory rozvoje, pokroku, svobodného trhu
a demokracie.
4.6. NEOKOLONIALISMUS
„Naše vlastní elity jsou největší překážkou, aby se dluhová
krize dala do pořádku.“ (Perreira, bývalý ministr financí Brazílie)
Světové mocenské vztahy tak nutně nabývají vojenské podoby. Stratégové si vzali ponaučení z amerického pádu ve Vietnamu, debaklu Sovětů v Afganistanu, izraelského obsazení Gazy
a západního břehu Jordánu. Intervence velkého měřítka vyklízejí
pole konfliktům nízké intenzity (Low Intensity Conflicts, LICs).
Západ uplatňuje LICs proti hnutím, jež v třetím světě hrozí poškodit zájem Západu. Pro Západ jsou LICs konflikty s malými
náklady (Low Cost Conflicts, LCCs). LICs stojí poměrně málo
a vyžadují poměrně málo mužstva.
Existují ještě další výhody. LICs jsou poměrně málo viditelné.
Válka ve velkém měřítku nebo intervence musí být zpravidla
– 92 –
schválena zákonodárnou mocí. Pro LICs mohou vlády vždy
uvolnit úvěry. Stačí ocejchovat nepřítele jako součást světového
komunistického spiknutí nebo poukázat na nedostatek demokracie. V protikladu ke konvenční válce nejsou LICs zaměřeny na
fyzickou porážku nepřítele. LICs izolují státy, zasívají vnitřní rozdělení, delegitimují vlády, podporují kontrarevoluční síly, způsobují, že hospodářství volá po Spojených státech („cry uncle“,
říkal Ronald Reagan). LICs zahrnují celou škálu, jdoucí od blokád, sabotáže, ekonomického zastrašování, embarga až po přímé
státní převraty.
LICs redefinují povahu války. Klasické vedení války končí
tehdy, když je zřetelně porážka jedné ze stran neodvratná. LICs
se neřadí do klasického vedení války, jež je zaměřeno na vítězství
a tím dané ukončení války. LICs institucionalizují konflikty permanentního druhu, jež jsou odrazem světových nerovností. George cituje ze zprávy Sary Milesové Kongresu USA o Latinské
Americe:
,,To, co vzbuzuje strach na konfliktech nízké intenzity je to,
že nejsou tolik zaměřeny na vítězství a ukončení konfliktů, ale
naopak mají jako účel institucionalizovat systém permanentního
vedení války proti třetímu světu. (…) Je zastaralé se dívat na
války jako na aktivity s počátkem, průběhem a koncem. Noví
stratégové pojímají války jako permanentní boj, jež se vede v případě potřeby po celé planetě. V konfliktech nízké intenzity jsou
vyjádřeny nové vztahy mezi USA a zeměmi třetího světa.“ (Sarah Miles, v: Susan George: A Fate Worse than Debt, New
York 1990, s. 233–234).
LICs jsou doplňovány FLICs, finančními konflikty nízké intenzity (Financial Low Intensity Conflicts). FLICs nemají o nic
více za účel zvítězit. Totální vítězství — totální zaplacení dluhů — by spíše obsahovalo způsobit totální bankrot dlužnických
zemí a ve věřitelských zemích šílený úder inflace. Válka by pak
byla ukončena, ale Západ by ztratil zbraň vázání prostřednictvím
dluhů. FLICs mají funkci odvracet země třetího světa od toho,
aby tvořily hrozbu, uplatňovaly veto, aby rušily politickou
rovnováhu. FLICs činí skutečnou nezávislost Jihu nemožnou.
Chudí musí vždy financovat nadbytek bohatých. FLICs jsou pro– 93 –
jevy neokolonialismu. Konflikty — nebo jejich hrozba — zajišťují přístup k minerálům a jiným bohatstvím nominálně nepodřízených národů. FLICs nutí země ke svobodnému obchodu, zatímco protekcionismus bohatých jim brání, aby investovali do
diversifikace a do lidského hospodářského potenciálu. Zasycení
a přesycení trhů redukuje výnosy na minimum, zatímco bohatým
zemím přináší enormní úspory. Privatizace mají jako svůj prvotní
účel dostat národní infrastrukturu do rukou nadnárodních korporací. Všechno, kde je možno dosáhnout zisku, spadá pod
pravidla GATT, zbytek si mohou země ponechat. Kdyby nějaká
země uvažovala, že opustí příslušné cesty, je připravena mašinérie
LIC:
„Když by nějaká latinskoamerická země přijala rozhodnutí, že
už nebude platit dále své dluhy, máme k dispozici celý arsenál zákonných opatření. Můžeme vystoupit s bleskovou rychlostí. Můžeme konfiskovat všechna aktiva a blokovat bankovní účty a jiné
pohledávky příslušníků dané země. Nemohla by připlout žádná
loď, nemohlo by přistát za hranicemi země žádné letadlo, aniž by
nebyly ihned konfiskovány.“ (Americký bankéř u Susan George:
A Fate Worse than Debt, New York 1990, s. 68).
Když nějaká země hrozí, že zastaví splácení úroků, jako před
několika lety Kostarika, může Sever ihned ještě ztížit vývoz.
Dluhová válka se vede také na Severu samém. Celý systém produkce je zaměřen na to, aby lidský faktor v pracovním procesu
stlačil na minimum a technologie snižuje toto minimum stále
dále, jak v průmyslu, tak i v terciárním sektoru a v zemědělství.
LICs a FLICs jsou projevy šedé zóny politiků, lobbies, podnikatelů a mafie, snůšky bílých peněz a černých peněz. Ve fašistoidním klimatu kují elity Severu a elity Jihu pikle proti jiným
obyvatelům této planety.
– 94 –
5. EKONOMIE A POLITIKA — DOSLOV
„Lidé podnikají iniciativy a dělají u politiky, protože jsou initium, noví příchozí faktem zrození, lidskou inovaci. Lidé zavádějí princip svobody do světa. Fakt, že lidé jsou schopni politiky,
že mohou očekávat neočekávané, báječné. Lidé vlastní dar svobody, ale jsou teprve skutečně svobodni, pokud jednají, nikoli
předtím nebo potom: být svobodný a jednat spadá v jedno.“
(Hannah Arendt)
Nechceme tuto krátkou studii, kde lze číst o mondiálních
dobrodružstvích ekonomického člověka (homo oeconomicus,
druh lidí, který byl podle Wallersteina vždy trochu ve zmatku),
uzavřít tím, že by bylo sepsáno dlouhé shrnutí představ o politice. Chceme ale krátce dát do kontrastu antická pojetí ekonomie
a politiky s tím, co zde právě probíhá. Aristotelés hájí v Etice
Níkomachově pojetí, že všechna lidská jednání jsou zaměřena
na dosažení nejvyššího dobra. Nejvyšší, skutečný cíl lidských
jednání je štěstí (blaženost). Materiální blahobyt toto štěstí nikterak nezajišťuje. Ve správném uspořádání věcí se nesleduje bohatství kvůli bohatství samému, nýbrž kvůli lidskému štěstí, pro
něž materiální blahobyt tvoří základnu. Aristotelés pokládal za
zvrácené usilovat o bohatství místo o sám dobrý život. Kdo usiluje pouze o bohatství, činí sebe sama otrokem nedostatku. Aristotelés rozlišuje mezi řízením podniku, ekonomií, která přináší
svobodnému člověku podmínky pro dobrý život, nepostradatelnou aktivitou, jež byla v antickém chodu myšlení nahlížena
s nutným opovržením a přenechána určitým skupinám za velice
omezených podmínek, a chrématistikou (chrématistiké), zvrácením ekonomie, uměním zmnožování peněz. V tomto umění se
zdá, že „není žádná hranice bohatství a vlastnictví“ (Aristotelés
u Hanse Achterhuise: Het goede leven of overleven?, v: F. C.
L. M. Jacobs a G. A. van der Wal (red.): Medische schaarste en
het menselijk tekort, Ambo, Baarn 1988, s. 174; srv. Aristotelés:
Politika, I, 9, 1257a28nn. — pozn. překladatele). V chrématistice
jde pouze o zmnožování samo, jež může jít do nekonečna. Pro
člověka, který se oddá chrématistice neexistuje nikdy dost. Dobro se naproti tomu vyznačuje sebeomezením a autarchií. Aristo– 95 –
telés spojuje honbu za stále více penězi, jež nemohou být s konečnou platností užitečně vynakládány, a za stále větším objemem statků, jež přece neprospívají definitivně komfortu vlastníka, s honbou za věčným životem. V chrématistice, vůle obsáhnout všechno, vůle nahromadit neomezené množství statků,
touha a ničivá iluze žít v pohádkovém světě — Boehmova „extravagantní očekávání“ (viz Rudolf Boehm: Kritiek der grondslagen van onze tijd, Nijhoff, Den Haag 1977) — ve světě, kde
platí nezranitelnost z kreslených příběhů Toma a Jerryho (Jacques Lacan), se projevuje útěk před životem, strach před setkáním s druhým člověkem, před etikou. Když Marx v „Kapitálu“
analyzuje bezměrný pohyb kapitálu, který má jako jediný účel
zmnožovat sebe sama, poukazuje obšírně na Aristotelovy myšlenky o chrématistice. Achterhuis píše, že „moderní kapitalistická
ekonomika, založená na neustálém růstu vskutku může být nahlížena jako uskutečnění hrůzné představy Aristotelovy“ (Hans
Achterhuis: Het goede leven of overleven?, v: F. C. L. M. Jacobs a G. A. van der Wal [red.]: Medische schaarste en het
menselijk tekort, Ambo, Baarn, 1988, s. 190). Západní ekonomie
má s aristotelskou oikonomií společné už jen jméno. Chrémastika, jež je u Aristotela ještě nazírána jako v teorii možná absurdita, jako smrtelné ohrožení pro dobré lidské soužití, v kapitalismu plně vykrystalizovala.
Liberální myslitelé častokrát argumentovali, že jejich člowěk,
homo oeconomicus, je hnán bezohledným egoismem. Podle
liberálních ekonomů jsou lichva a individuální snaha o bohatství
užitečné pro společenstwí. Tím, že všichni egoisté péčí o své
vlastní věci musí počítat se zájmy jiných, vzniká ve společenství
občanská morálka charakterizovaná umírněností a rozumností.
Ale homo oeconomicus je pouze charakterizován hlubinným
egoismem, není tam hnán. Johan Moyaert naznačil ve své studii
o „Bohatství národů“ (Wealth of Nations) Adama Smithe skutečnou hybnou pružinu ekonomického člověka (homo oeconomicus): nerozumnost chtít zadržet nekonečně život (viz Johan
Moyaert: Adam Smiths beschouwingen over het verlangen om
deze levenssomstandigheden te verbeteren, Kritiek, nr. 22, 1991,
s. 93nn.). Podle Smithe je bohatství národa v podstatě závislé na
– 96 –
optimálním použití produktivních sil práce, jež zajišťují akumulaci kapitálu. Poněvadž akumulované peníze musí sloužit k tomu,
aby přinášely více peněz (aby peníze musely být kapitálem) musí
být přísně dohlédnuto na to, aby žádný okamžik nebyly pohlcovány. Průmysl je tu nutně proto, aby stále produkoval bohatství, ale v konečné instanci jsou to šetrnost, střídmost a skoupost, jež zajišťují akumulaci kapitálu. Není to tak, že si lidé chtějí
opatřit stále více potravin (naopak se zříkají všemožného pohodlí
a požitku) nebo že se nechávají vést úvahami o užitečnosti. Na
otázku, proč skoupí lidé hamoní, proč chtějí mít stále více, aniž
by z toho měli větší prospěch (aby například uspokojovali pravé
potřeby), odpovídá Smith, že usilují o marnivost. Nikoli egoismus, ale marnivost, potřeba být zaznamenán a závist pohánějí
ekonomického člověka (homo oeconomicus). Smith míní, že
nelze pochopit, jak pouhá představa požitku v daleké budoucnosti může dávat člověku sílu, aby se ubránil přítomným žádostivostem, pokud by sebepotlačení už samo neposkytovalo určité uspokojení. To uspokojení spočívá v tom, že věříme, že vytrvalost, s níž klademe odstup vůči velké části současného potěšení, kázeň, s níž se zříkáme pohodlí a požitku, zasluhuje respekt
a obdiv. Většina pak nemá žádné bohatství, jímž by se mohla
chlubit, aby zalahodila své marnivosti. Ale lidé se jistě mohou
pyšnit svým sebezapřením, svou střídmostí, svou námahou,
které na sebe kladou ve svém úsilí o bohatství. Moyaert to komentuje:
„Na druhou stranu Smithovy popisy začínají už ukazovat nesmyslné rysy kapitalismu, a jmenovitě nebezpečí, že askese se
stane dominujícím principem a tím se stane beznadějnou. (…)
Asketický postoj vysvítá (…) zásadní volby, jíž člověk dává systému produkce, který má za účel vyhnání produktivity investováním do stále nových technologií a jenž spotřebiteli systematicky dává platit příliš mnoho a na stát (a tudíž opět na každého občana) nechává svalit náklady za nutnou ‚infrastrukturu‘, za ‚sociální následky‘ a za ekologické škody.“ (Johan Moyaert: Adam
Smiths beschouwingen over „het verlangen om deze levensomstandigheden te verbeteren, Kritiek, nr. 22, 1991, s. 96–97)
Ze sebe sama nechtějí lidé mít stále více, jsou to jiní, kteří je
– 97 –
nutí, aby měli více. Lidé podnikají ta nejextravagantnější jednání,
nikoli proto, aby si opatřili věci, po nichž touží, žádná jednání,
která by kdy podnikali jen ze sebe sama, ale proto, že jiní podnikají určité akce a proto, aby nikdo také nezaostal za kýmkoliv jiným. Marnivost a závist jsou hybné pružiny ekonomie typu
„Růst, anebo smrt!“ (Bookchin). Jakmile je proražena přirozená
míra, jakmile jsou lidské potřeby představeny jako nekonečné,
nikdy nemůže být dost prostředků k uspokojení potřeb. Žádostivost, jež vede lidi k honbě za nikdy neuspokojitelnými potřebami je právě neohraničená proto, že upadli do neustálého
srovnávání s druhými. V tom se moderní společenství odlišují od
tradičních společností, založených na statusu. V takových společenstvích se nikdy nemůže stát mimetická konkurence tak všeobjímající, aby se tím stala produkce bezúčelnou. Soupeření se odehrává nejvýše v rámci skupin, jejichž členové mají tentýž status,
zatímco v těchto společenstvích neexistuje žádný všeobecný
standard, peníze, jež přivádí všechno pod jednoho jmenovatele
a všechno připodobňují navzájem.
Achterhuis užívá v „Říši nedostatku“ (Het rijk van de
schaarste) analýzu mimetické touhy od René Girarda. Je charakteristické pro lidi, že napodobují jeden druhého. V napodobování spočívá podle Girarda původ lidské kultury. Napodobování se
však stává nebezpečným, když se stává mimetickou touha. Potom lidé přednostně touží po tomtéž, po čem touží ten druhý.
Racionální a rozumové rozvážení účelu a prostředků ustupuje
před systémem vzájemného se podbízení. V tomto zápase je
možné, že objekt původní touhy z velké části nebo úplně mizí ze
zorného pole. Když zuří mimetická touha, vystupují lidé proti
sobě jako nesmiřitelní nepřátelé. Zápas se tak stává hrou o nulovém součtu (zero sum game), kde zisk nesestává z ničeho jiného, než ze ztráty druhého. Z čeho by se jinak ostatně zisk měl
vůbec sestávat? To je jen možné ale tehdy, když jsou zničeny sítě
symbolických relací a závazků, jež charakterizují tradiční společenství.
Achterhuis zodpovídá také otázku, jak se stává to, že moderní
společnosti nezanikají na násilí a závist. Důležitá částečná odpověď je ta, že moderní stát vystupuje jako velký regulátor nedo– 98 –
statku. Alokativní a distributivní funkce státu (blahobytu)
nikterak neodstraňují nedostatek (ale jen dále zesilují logiku nedostatku). Stát spíše zabraňuje jeho otevřených násilným následkům. Achterhuis ukazuje, jak dalece tato moderní odpověď
kontrastuje s tradičním ovládáním mimetických procesů. Jakákoliv tradiční kultura může být nahlížena jako celek sakrálních zakotvených zvyků a přesvědčení, mýtů, ritů, zákazů, jež tu slouží
k předcházení nedostatku. V tradičních společenstvích je nedostatek myslitelný jen jako limitní situace. Nedostatek nemůže být
nikdy „definován množstvím disponibilních statků (…) nebo
skoupostí přírody. Nedostatek se konstruuje v síti mezilidských
vztahů. Způsob, jak je strukturováno společenské pole, činí možným nebo nemožným to, zda se objeví nedostatek jako objekt“
(Dumouchel u Achterhuise: Het rijk van de schaarste. Van
Thomas Hobbes tot Michel Foucault, Ambo, Baarn 1988, s. 50).
Nedostatek je podle tohoto autora „úplná ztráta závazků solidarity, jež sjednocovaly pospolitost. Je to systematické překročení
tradičních zákazů. Je to vědomé odmítnutí antimimetické ochrany, jež nabízely posvátno a náboženství. Tento obrat se zřetelem
k posvátnu a náboženství vytváří jako sociální konstrukci celek
statků (…), jež je takový, že potřeby a požadavky všech už
nemohou být uspokojeny“ (Dumouchel u Achterhuise: Het
rijk van de schaarste, Van Thomas Hobbes tot Michel Foucault,
Ambo, Baarn 1988, s. 53). Všechny tradiční kultury, zdá se, rozpoznaly nebezpečí lidské závisti. V mnoha kulturách se mluví
o závisti jako o „zlém oku“. Mechanismy, jež držely toto zlé oko
v tradičních společenstvích v rámci mezí, byly založeny na nábožensko-kulturních příkazech a zákazech. Také stratifikace
uvnitř pospolitosti se jevila jako důležitý nástroj, aby se mimesis
omezila na přesně určenou vrstvu. V moderních společenstvích,
zbavených stratifikace, vykrystalizovává mimesis v normu: „Zlé
oko už není znakem závistivého člověka, je způsobem nazírání
‚každého‘.“ (Achterhuis: Het rijk van de schaarste. Van Thomas
Hobbes toto Michel Foucault, Ambo, Baarn 1988, s. 263) Modernita tak může být nazírána jako jedna velká sakrificiální krize.
Aristotelés pojímá štěstí jako skutečný účel lidských konání
a štěstí spočívá v pospolitosti. Ve svém díle o politice vymezuje
– 99 –
Aristotelés člověka jako zóon politikon. Nejdoslovnější překlad
tohoto spojení je zavádějící: právě jako „politický živočich“, jako
bytost, která je odkázána na pospolitost, není člověk žádný živočich. Politika se vyskytuje u Aristotela jako specificky lidská forma života, kde se optimálně rozvíjejí lidské schopnosti. Být
členem pospolitosti zahrnuje to, že člověk, v protikladu ke zvířatům má vědomí dobra a zla, práva a bezpráví, že prostřednictvím
pospolitosti je schopen „dobrého života“, že přijímá to, že v protikladu k bohům nemůže vést žádný zcela soběstačný život. Politika je žádoucí nikoli jen kvůli výhodám, které může nabídnout
soukromým individuím. Sdružení, které je zaměřeno jen na podporu ekonomické spolupráce nebo na udržení spravedlnosti
a ochranu společných zájmů ještě pro Aristotela není žádný stát.
K polis bude člověk patřit kvůli společenství samému. Stát má
jako bytostný účel podporu dobrého života občanů. „Dobrý život“ mohl mít ovšem podle národa nebo časového období rozdílný obsah, ale vždy zůstával konkrétní realitou, jíž nikdo principiálně nezpochybňoval (viz Herman Van Erp: Het politiek
belang. Over de politieke orde in een pluralistische samenleving,
Boom, Amsterdam 1994, s. 38). Ztráta jistoty ohledně reality
dobrého života platila jako bída, jako pád ze společenství do barbarství.
Pokud jsou tyto výklady správné, musí být závěr zřejmý. Žijeme v barbarské době, kde marnivost a závist pohybují vpřed
v podstatě bezúčelný systém; systém, kde vedlejší účinky akumulace především nedostatečným způsobem zabezpečují fyzické
potřeby malé části světa, na úkor obrovské většiny, pro níž tu je
dostatek bez dalšího, ovšem nikoliv za dnešních poměrů; systém,
kde charakteristická lehkomyslnost („to se dá do pořádku“),
symptom chybějícího smyslu pro význam rozhodnutí pro smrtelný život, brání, aby by bylo vzato vážně plýtvání a ničení přírody a následkem toho aby se počítalo s tím nejhorším; systém,
který je vystavován na obdiv jako nejlepší systém, který byl kdy
vyvinut — ale, jak může být zřejmé, pouze barbary.
– 100 –
– 101 –
– 102 –
OBSAH
1.1. Volný obchod je protekcionismus bohatých............................6
1.2. Realistický pohled na tržní mechanismus...............................13
1.3. Teorie komparativních výhod...................................................18
1.4. Funkce státu.................................................................................21
1.5. GATT (General Agreement on Tariffs and Trade,
Všeobecná dohoda o tarifech a obchodu)......................................26
2.1. Globální plány.............................................................................31
2.2. Příčiny nezaměstnanosti............................................................37
2.3. Studie prostřednictvím bohatých.............................................42
2.4. Víra v ekonomický růst..............................................................44
2.5. Hrozící zrušení sociálního státu...............................................48
2.6. Nestoudná antipolitika...............................................................52
2.7. Vnitřní (inherentní) rozpory sociálního státu.........................60
2.8. Reakce na krizi sociálního státu................................................67
3.1. Volný obchod a životní prostředí.............................................69
3.2. Příčiny ekologické krize.............................................................71
4.1. „Znárodnění“ nezávislých kontinentů.....................................79
4.2. Břemeno dluhů............................................................................82
4.3. Snobská teorie.............................................................................86
4.4. Mezinárodní pomocné sítě........................................................87
4.5. Ekologické následky modernizace...........................................90
4.6. Neokolonialismus.......................................................................92
– 103 –
– 104 –