Slovinsko 2013

Prolog - 3.květen 2013
Jaj, je to špatné, máme být dávno na cestě, ale leje a leje. Ranní směna skončila, je kolem druhé hoďky
ovšem jak jsem podotkl není kam spěchat, do toho slejváku a zimy (je 8°C) se nám dnes vyjíždět nechce a
tak to zítra dáme na jeden zátah. Trošku si přivstaneme a bude to!!! Ovšem ty plány, ta vytipovaná místa mi
nedají příliš spánku. Našim záměrem je mimo obvyklé památky, kostelíky a přírodu najít stopy Čechů padlých
v první světové válce na Sočské frontě. Trošku zavzpomínat, uctít jejich památku a zanechat na místě malou
upomínku na vlast odkud pocházejí. To, že určitě nestihneme všechno mně zahání spánek a tak kolem páté
ráno už nemohu zabrat. To já spala docela dobře. Dokonce se
mi ten večer navíc moc hodil. Když mi Ivo řekl, že pojedeme po stopách
našich bojovníků z I. světové války napad mě nápad!!! Co na místě hrobů
zanechat aby naše stopa byla čitelná? Namaluju na kamínky z naší řeky
českou vlajku abych jim tam dovezla kousíček vlasti. Navíc si připravím
trikoloru a jdu spát s přáním, aby naše mise, najít a označit hrob českého
hrdinu byla splněna.
4.květen 2013
Něco po osmé vyrážíme směrem k Mikulovu a jsme moc rádi, že kousek za Ostravou přestává pršet.
Sledování radarové předpovědi se vyplatilo a na OMV-ce u Prostějova dokonce vykukuje sluníčko a tak se
nálada barví do růžova. Malá svačinka a vyrážíme. V Mikulově nás zdrží jen koupě nálepky, nedá se nic
dělat, ale pokud dnes máme dát skoro sedm set kilometrů, nelze jinak. Ovšem kousek za Wiener Neustadt
už nás na Süd Autobahn nic neudrží a jen co začne dálnice stoupat do kopce dáváme jí vale a míříme k
Slovinským hranicím tak, že máme někde po pravé ruce Štýrský Hradec. Projíždíme Feldbach, Leibnitz a
následně se po 69-ce vydáváme k západu podél Slovinsko-Rakouských hranic.
No to snad není možné!!! Za Eibiswaldem se zatahuje a jako by tahle silnice byla pro nás zakletá. Začíná
lít jako z konve!!! My však tady máme své místečko pod střechou neb stejná průtrž mračen nás přesně ve
stejném místě chytla před dvěma roky. Tak šup pod nám důvěrně známou stříšku u bytovek v Mautnereck.
Trošku si odfrkneme a za slabou půlhodinku pokračujeme k Stausee u Sobothu a poté stoupáme až někam
do výšky 1350 m.n.m. Nevím, zda má tento průsmyk u Magdalensbergu nějaké jméno, ovšem vím, že jsme
pokořili hranice Štýrska.
A sjezd do údolí k soutoku řek Drau a Lavant je prostě nádherný, i když z oblak padají drobné kroupy a
místy jedeme v mlžném oparu. V údolí se převalují mraky a slunce bojující o místečko mezi nimi vytváří
nádherné výhledy, takže se bojím, že v nějaké vracečce zapomenu zatočit.
Zbývá nám nějakých 40 km k jezeru Turrach a za necelou hodinku už vyzváníme u apartmánu Familie
Brezjak. Zde budeme mít naši základnu na výlety po okolí, hlavně pak přes nedalekou hranici k jižním
sousedům do Slovinska. Ale o tom až zítra milý čtenáři, musíme teď vybalit kufry, něco ukuchtit .........a taky
si posušit. Musím si přece jen trochu postesknout. Pohodu dne mi rozhodila moje výstroj. Celou zimu jsem
poslouchala od Iva něco o staré helmě, o nevyzkoušené výbavě proti dešti a o mých prošoupaných
motobotech jsme se už i pěkně poštěkali.... a teď.....no nepřiznávám se mu hned......v zamlžené helmě jedu za
červeným světýlkem jeho Kawy jako pod vlivem alkoholu, v botách mám mokro a nepromok....loni jsem jej
nepotřebovala a za jeho kupní cenu jsem očekávala komfort, a zatím.....pěkně draze mi to posezení v lavoru
přišlo....to se musím tedy přiznat přátelé a to jsem ještě netušila, že to dneska byla vlastně jen selanka
proti tomu co mě ještě čeká!!!!!! Ale nepředbíhejme se ve vyprávění a ahoj zase zítra :-)))
5.květen 2013
V noci nám trošku bubnovalo na střechu a tak z výjezdem na mokrou silnici nespěcháme. Taky ve
zdejším ,,ferienwohnungu,, nemáme snídaně, ovšem s tím jsme počítali a tak v kuchyňce po chvíli zavoní
vajíčka se slaninou, káva a chlebík. Vydatně se na balkóně nadlábnem, a při tom dlabání pozorujeme
Hochobir, nejvyšší horu severního pohoří Karawanken (2139 m.n.m.) Občas se její zasněžený vrchol
schovává v mracích, jež se převalují o nějakých 600 metrů níže. A musím říci, že občas vypadají pěkně
zlověstně. Tak kam to dnes bude Jitko? Zkusíme projet Pavličevo sedlo? Jitka není proti a tak vyrážíme na
Bad Eisenkappel (Železna Kapla). Na zdejší čerpačce doplníme bandasky a jelikož hnedle přes cestu je
známé poutní místo, jen přejedeme naproti a zaparkujeme motorky u hřbitovní brány. Vylovíme foťák a
jdeme na to!! ...joj co to má znamenat? Ivo stíhá a dělá mi fakt krutou fotku při jízdě na moto. Ne jak to
klopím v zatáčkách, ale jak se přesunuju jako lazar bez motoru a bez helmy od pumpy ke hřbitovu :-))))
Hlavní schodiště ke vchodu do kostela je kryté dřevěnou střechou,
ale vstup na něj je zavřený a jdeme tudíž po chodníčku kolem hrobů. To,
že jsme blízko Slovinských hranic je na náhrobcích více než patrné.
Kostel je bezesporu zajímavý, postaven byl patrně někdy v 17. století o
čemž svědčí náhrobky vsazené do zdí kostela. Jitce nemůže uniknout
freska Sv. Kryštofa na vnější fasádě a jelikož se dovnitř nedostaneme,
tak se alespoň pokoušíme nakouknout klíčovou dírkou. To se docela dobře
daří zaznamenat i na paměťovou kartu Nikonu a tak můžeme jednu z
památek na interiér umístit i do fotoprezentace.
Zpáteční cestu k motorkám pak scházíme jiným chodníčkem a tak se
na chvíli ještě zastavujeme u několika křížů vojáků padlých v 2. světové
válce. Je zajímavé, že několik dat úmrtí je např. z datem xx. 7-9.1945.
Jako by zde válka skončila až v létě roku 1945.
Tak hup do sedel a jedeme dále. 82-ka vede nahoru na Seebergsattel a Jezersko (1218 m.n.m.), ovšem
dnes až nahoru nejedeme a v ostré pravotočivé odbočujeme vlevo na Pavličevo sedlo. Nejdříve kousek z
kopce a pak začínáme šplhat úzkou silnicí nahoru. Míjíme nějaké odpočívky s výhledem a byl by hřích se na
jedné nezastavit a neudělat pár fotek dolů do údolí. Stále se ještě nacházíme na území Rakouska a silnice
je docela v dobrém stavu na to, že se otvírala někdy před měsícem. V zimním období se zde totiž nejezdí a
tak jsme letos asi jedni z prvních motorkářů na této silnici. Taky jsme zde ještě nepotkali živáčka, zato
sníh v příkopách nás už hezkou chvilku doprovází.
Samotné sedlo tvoří hranici A -SLO a leží kousek pod
naší odpočívkou. O pár km dále vyjíždíme na křižovatku,
kde jsme minule vyjeli z naší štěrkové speciálky. (viz naše
povídání z r.2011) Joj to byla tehdy cesta!!! Takže doleva
dnes rozhodně NE !!
My však míříme vpravo po 428-ce do Logarské doliny k
vodopádu Rinka. Po pár km ostře doprava a hned nás,
každou motorku, odlehčí o 5 ojro u vjezdu do doliny. Tady
není kam zabloudit, pokračujeme stále rovně až na
konec silnice a zde sesedáme. (N 46.369641°, E 14.598569°) "K vodopádu 15 minut" vidíme na
informační tabulce, takže se odstrojujeme a jdeme na malou procházku. Bohužel nám začíná pršet, ovšem
nevzdáme to co Jitko? Nevím jestli to bylo deštěm nebo kapičkami létajícími od padající vody vodopádu, ale
mokrá jsem byla jako myš :-)
Cesta nám trvala trošku dýl, cca dvacet minut, ale pohled na vodopád stál za to. Úzký proud vody se z
průrvy ve skále řítí dolů z výšky asi 100 metrů a jelikož letos na jaře je srážek dostatek, vodopád
nedostatkem rozhodně netrpí. Orlí hnízdo, malou restauraci nad vodopádem ignorujeme a fičíme zpátky k
motorkám............... však nemusíme být nutně všude, no ne??????
Dva km zpátky jsme viděli pěknou občerstvovnu a tak hajdy na meníčko.
Musím však vzít zpět to předchozí slůvko, to by mi majitelé penzionu Ojstrica určitě neodpustili.
Usedáme totiž ke stolům s bílými ubrusy a i zařízení restaurace stojí za to. A meníčko? Fakt výtečná
gobova juha, postrv s krompirjem, solata a sladica-nu hodinka uteče jako voda a ani se nám nechce zvedat.
Ovšem sluníčko nás vytahuje ven ke strojům a tak po chvíli uháníme k již zmiňované mýtnici u vjezdu do
Logarské doliny. Ovšem do cesty nám vstupuje stádo ,,bizonů" a to musíme zastavit a nafotit. Tohle
zajímavé plemeno skotu jsme asi ještě nikde nezahlídli, alespoň ne tak, abychom si mohli sáhnout. Ovšem
zvířata nás mají jaksi na háku a projdou okolo nás celkem bez povšimnutí.
Trošku teď váháme kudy se vydat, nakonec však pokračujeme po 428-ce na Solčavu a Luče. Díky
pozdnímu jaru je všude kolem nač koukat, voda z okolních hor stéká v různých podobách do řeky Savinja.
Ta se dosti svým zbarvením podobá Soči i když je místy trochu zakalená. V Luče zahýbáme ostře
doprava na 924-ku a opět stoupáme do průsmyku na Podvolovljek (1029 m.n.m.) kde prosvištíme kolem
občerstvovny na Kranjskem Raku (N 46.283093°, E 14.688436°) a klesáme dolů na Krivčevo. Zde se
napojíme na 225- ku a po
pár km už vjíždíme do
civilizace.
Škoda, ještě se ve zpětném zrcátku ohlížím za půvabnou krajinou tohoto údolí. Doufám, že budu mít
ještě příležitost udělat i nějaké fotky. Je to zvláštní, jak u nás hlídáme i sebemenší vodopád a tady
tyto úkazy patří k realitě všedního dne. Tak trošku závidím místním výhledy z oken dřevěnic na tu
divokou krajinu......
Tady je jízda už trošičku opruz, než se nám podaří dojet do Preddvoru. Mám v plánu projet po
vedlejších silničkách až doTržiče, ale musím si pomoci navigací v telefonu. Mají to mizerně značené ti
Slovinci a jelikož nemáme mapu a moje Mio má jen hlavní slovinské trasy tak improvizuji s lepicí páskou
a přilepeným telefonem k Miu. A jde to !!! Nokia mapy jedou perfektně a tak se nemusíme trápit po
hlavním tahu směřujícím na Kranj.
Za zmínku ještě stojí skutečnost, že jsme jaksi omylem narazili před již zmíněným Preddvorem na
hlavní základnu Adie Airways, což mě docela překvapilo. " Letališče Jožeta Pučnika Ljubljana" čtu na
ukazatelích a přistavající 737-ka to je docela šok, když vidím jak sedá po moji levici na ranvej. A já
zase nic neviděla! To jsem celá já! Pořád tak jaksi koukám dopředu..............teď zrovna na ty vypínající
se hory zdobené bílými kostelíky, ke kterým
se zase obloukem vracíme a že mi kolem hlavy
proletí velký kovový pták nevnímám. Když se mě pak
Ivo zeptá na letiště a letadla, koukám jako z jara a
mám pocit, že jsme snad jeli každý někudy jinudy :)))))))))
Zastávku dáváme v Tržiči, zaprvé jsme se zde
trochu ztratili, když jsem z jedné křižovatky vyrazil
trochu rychleji...tak ty jsi vyrazil trochu rychleji?
Na STOP jsi se nacpal mezi dvě auta bez ohledu na
to, že to nemůžu stihnout.....prostě jsi mi ujel ....na
dlouhé minuty jsem zůstala jen já, oba telefony a
GPS.............moje poslední záchrana :-) ,
zadruhé by to chtělo dávku kofeinu než vyrazíme k 9 km vzdálenému poutnímu kostelu v Brezje. Zde taky
dorazíme kolem půl páté a kupodivu je zde docela rušno. Inu je neděle a odpolední mše je právě v plném
proudu.
Věnujeme se proto více exteriéru a v útrobách kostela jen tak od vchodu párkráte zmáčknu spoušť
foťáku, ale tak nenápadně, decentně. To je ovšem trošku smůla, neboť zázračný obraz Panny Marie
Pomocné, k němuž ročně putuje okolo 300 tisíc věřících, námi jest nespatřen. Skrývá se totiž v boční
kapli. Za svého života tento trojlodní kostel povýšil Jan Pavel II. na baziliku minor a zřejmě i proto je zde,
na prostranství před vchodem, jeho socha v mírně nadživotní velikosti.
Jistě by se zde dalo najít i další zajímavosti, ovšem odrazuje mě ten ruch a množství lidí okolo. Proto
se už moc nezdržíme a vyrážíme k zpátky k Tržiči a následně přes Loibltunnel zpátky dolů k našemu
bydlení u jezera. Jen co dorazíme, začíná pršet a okolní hory jsou schované v mracích tak dokonale, že to
vypadá jako by tady ani žádné kopce nebyly. Uvidíme je zase zítra?
6.květen 2013
Neuvidíme zdá se, jen co ráno otevřeme oči. Dnes to asi na velké ježdění nebude, máme za sebou
okolo tisícovky km za ty dva dny a ani občasná sprška nás moc neláká ven, takže si užíváme ranní pohody
nad kouřícím hrnkem kávy. Sedět na zadku ovšem nebudeme a plánujeme malý výlet po okolí. Tak okolo
těch 150 km Jitko? To bude dnes tak akorát.
Najíždíme na 82-ku a po mostě přes jezero na řece Dráva přijíždíme do Völkermarktu. Zde se
propleteme centrem a najedeme na 70-ku jež nás přivádí do Enzelsdorfu a následně ke klášteru Griffen
(N 46.698888°, E 14.703780°). Dnes už s Jitkou víme, že není jedno z které strany na tohle místo
dojedete. My přijeli právě od již zmíněné vesnice a jsme v rozpacích. Tohle, že je ,,Stift"???? Tady to
vypadá jako někde u starého statku a nebýt špičky kostela za zdí, asi bychom ani nezastavili. Pro
jistotu ještě popojedu 5metrů a nakukuji do branky a JOOOO!!!! Tohle jsem nečekal a překvapení je
dokonalé. Za rozpadající se zdí nacházíme pravé poklady, ale pojďme si toto místo představit pěkně
popořádku.
Malou brankou se dostáváme na hřbitov, na jedné
straně ohrazený zdí s podsebitím a pozůstatkem
budov mlýna a sýpky. Druhou stranu tvoří barokní
budova kláštera a klášterní kostel ve stejném stylu.
Uprostřed hřbitova stojí starý románský kostel s prvky
gotiky, jehož historie sahá někam do roku 1235. Tohle
je moje parketa a když zjistím, že starý románský
portál není proti, abychom vešli do útrob této sakrální
stavby, jsem nadšený. Nikde nikdo, vše je tady jen pro
nás dva, prostě paráda, která se nekoná každý den. Jaký je to rozdíl oproti včerejšku v Brezje !!!!
Interiér ukrývá gotické reliéfy i nástěnné malby, zajímavé jsou klenby i staré nápisy na zdech. Taky
fresky na vítězných obloucích a v kněžišti na nás dýchají staletími. Trochu mi zde nezapadá barokní
oltář a kazatelna, ale to je holt daň poplatná toku času.
Tak ještě několik fotek a pojďme milý čtenáři o pár století dále. Kolegiátní klášterní kostel, původně
románská stavba, byla po požáru v roce 1648 přestavěna a nyní má barokní ráz. Stále však zde lze nalézt
staré stavební styly. Je to však spolu tak nějak citlivě propojené, že vše nepůsobí nijak násilně.
Nádherné jsou dle mého štukatury v bočních lodích a nad barokním hlavním oltářem. Je škoda, že si
nemůžeme projít i prostory premonstrátského kláštera, asi by bylo i zde leccos k vidění. Hodinka
uplynula jako voda a jelikož jsme při příjezdu zde viděli na nedalekém kopci nějakou zříceninu,
přemýšlíme jak se k ní dostat. Zkoušíme pokračovat v cestě, ale to se nám nevede neb stoupáme někam
do kopců a silnice se mění v uzoučký pruh
asfaltu vedoucí nás někam úplně jinam než bychom chtěli. Otáčíme proto nazpět a jsme zpátky u
kláštera, tentokráte ovšem z přijedeme od severu a zde jako by šlo o úplně jinou stavbu. Upravené
průčelí a malá klášterní restaurace s parkem okolo je úplným opakem otlučené barokní fasády na
hřbitově. Fakt bych nevěřil, že jde o stále stejnou stavbu. Přesto ta rozbitá část, ta ,,naše" byla jaksi
krásnější, co myslíš Jitko?
Máš pravdu Ivi. Bylo to to nejpůsobivější a nejpůvabnější místo, které jsme na tomto tripu
navštívil......Připadala jsem si jako ti kluci z loutkové pohádky Zahrada..........jako bychom i my vstoupili
do pohádkové zahrady a prožívali každý svůj příběh. Ze všech koutů bylo cítit pokoru, úctu a to ticho
okolo to jen podtrhávalo. Asi bych tam mohla strávit celý den, procházet znovu místa zašlých časů....
jistě bych mohla objevovat stále nové a nové maličkosti, které mě vždy tak překvapí. Ještě teď mi
naskakuje husí kůže ze vzrušení, když jsme zjistili, že jsou všechny dveře otevřeny.
Nezapomenutelné.......
Vracíme se tady do Enzelsdorfu a po 70-ce
se blížíme do městečka Griffen. Na strmé
skále máme před sebou ruiny hradu a jedeme
prozkoumat, zdali by se nedalo vyjet nahoru.
Nedalo!!
Tedy my jsme žádnou vhodnou cestu nenašli,
jen železné schody z náměstíčka vedou někam
do oblak, to však zavrhneme a jdeme se
kouknout zda je otevřen vstup do jeskyně pod
hradem. Nějaké prohlídky jsou možné s
průvodcem, ale nakonec se nám nechce čekat
dál celou hodinu a po malé svačince vyjíždíme směrem k Diex. Stoupáme stále nahoru do kopců.
Míjíme ruiny hradu Haimburg a pořád stoupáme až do nějakých 1200 m.n.m. Zde se zastavujeme u
místního kostela. Tydle ty opevněné církevní stavby, viděné ostatně i v Griffenu v klášteru sloužily jako
ochrana proti Turkům, kteří své doby okupovali část Rakouska. Vítají nás dvě mohutné věže vzniklé z
barokní přestavby původně románské a gotické stavby a mohutná, snad 4 metry vysoká zeď s
podsebitím a střílnami, krytá střechou.
Interiér kostela je už převážně barokní, takže
raději pospíchám ven hledat nějaké ty střípky
architektury zachovalé z dřívějších dob. Jitka se
trošku zdržela za mnou. Přece jen baroko je její
parketa. Ovšem je i možné, že se trošku schovává
před zimou a studeným větrem.
Chvilku pak uvažujeme, zda dáme oběd už tady, ale
nakonec sjíždíme trochu dolů za teplem. Cesta je to
však nádherná, mraky jsou strašně nízko a chvíli
jedeme nad nimi pak zase v nich a výhledy do okolí i
při té mizerii okolo jsou parádní. Tahle L-113ka stojí
fakt za to!!!
Někde u Gretschitzu ještě vyfotíme pěkný kamenný kostelík a trošku prochladlí sjíždíme do Brücklu.
Tady se napojíme na 82-ku a kolem hradu Hochosterwitz pokračujeme do Sankt Veit. Palivo na nule a
tak záchrana v podobě BP je vítána. A jelikož je vedle pumpy i příjemná hospůdka, není co řešit. Je
kolem druhé odpoledne čas obědu už skoro pryč, musíme zaplnit i naše bandasky, nejen ty motorkové.
Jitko, zdali pamatuješ co dobrého jsme měli?
Mňam, dobře si vzpomínám. Dala jsem si dýňovou polévku....na zkoušku, jestli ji mají tak dobrou jako
já :-) a ty jsi si dal houbovku. Na druhé jsme měli pořádné kusy masa a obrovskou kopu hranolek. No
normálně to nejíme, ale na dovči si je třeba užít všeho :-))) Pravdu díš Jitko hranolkama jsem zásoben
až do konce roku :-)))
Dnes je to trošku o improvizaci, moc se nám už nikam nechce a tak se jdeme kouknout do městečka
na náměstí. Hnedle kousek vedle je taky katolický farní kostel Sv. Víta a u něj se na chvíli zastavíme.
Bohužel je zavřený a tak jej okukujeme jen zvenčí. I přes to je tu leccos k vidění, velmi hezký je
tympanon nad hlavním ústupkovým portálem nebo náhrobky ve venkovních zdech. Motorky parkujeme
kousek od náměstí přímo naproti Kunsthotelu Fuchspalast a nějak nám nedochází, že tato divočina je
pýchou městečka. Jde o nový hotel navržený podle plánů umělce Ernsta Fuchse. Trochu mi to
připomíná Bad Blumau a Hundertwassera.
Tak a kam teď? Maria Saal nebo Magdalensberg?
Volíme druhou variantu a to je asi trošku chybka.
Ovšem asi jsme už dnes trošku překostelováni a tak
se nám v dané chvíli jevilo toto naleziště z dob
Římské říše jako vhodnější alternativa. Vyjíždíme
tedy na L 71-ku a u St. Michael stoupáme do kopce
na parkoviště k archeologickému parku, ale jen co
sklopíme stojánky začíná pršet.
To by nebylo tak zlé, nebýt skutečnosti, že asi
ještě nezačala turistická sezóna. Hospůdka zavřená, prodejna lístku jakbysmet .....tasím foťák a udělám
si aspoň pár zajímavých fotek přes plot, ať máme důkazy do fotogalerie :-) .a nezbývá než usednout na
mokrou sedačku a nějak to dotlačit k našemu apartmánu u Brezjaků. Nabíráme tedy směr k jezeru
Völkermarkt. V Krobathenu odbočujem na L 88 a zhruba po jednom km koukáme jako blázni, cože to
tam je za stavbu na té zahradě na horizontu?? Co je to za budovu se zlatými věžičkami na střeše?? Je
to nějaký kostelík či co??? Dnes, když píšu toto povídání už vím, milý čtenáři. Čirou náhodou se nám do
cesty připletlo meditační centrum Buddha- Dhamma. Sakriš, tak tam bych se i
rád kouknul, ale jaksi mě ani Jitku nikdo nepozval. Čekal jsem nějakého chlápka, že na nás mávne ať
zastavíme a to bychom jistě koukali, když by se kolem nás seběhli meditanti...........
Tak a vraťme se zpátky na zem, je potřeba nakoupit a proto zastavujeme u nejbližšího Sparu doplnit
zásoby na zítřejší cestu k moři a za padlými Čechy z I. Světové. Joj asi nebudu moct dospat!!! Co se nám
asi podaří vše navštívit? A budeme úspěšní s našimi kamínky a trikolorou?
7.květen 2013
Tak a ven z pelechu Jitko!!! Musíme vyrazit časně, jinak toho mnoho nestihneme a víš, že můj
seznam zajímavých zastávek je dlouhý. Šup něco do žaludku a jedeme. Opět nabereme směr na
Bad Eisenkappel, ale dnes vyjedeme sedlem až nahoru a vjíždíme do Občina Jezersko, což je název této
části Slovinska. V sedle bylo docela hnusné počasí. Mlha, mrholení, není vidět na krok a tak jsme rádi,
že zase sjíždíme dolů po 210-ce směrem na Kranj. Zde přejedeme přes řeku Sávu a pořád po stejné
silnici dojedeme do Škofja Loka. Zaskočíme na malou svačinku do Lídlu a pokračujeme do Žiri. Zase nás
začínají honit mraky, ale pořádný slejvák chytneme až u odbočky na Kalce. Padají dokonce i malé
krupky, ale nám to nevadí, schovali jsme se pod malý přístřešek a čekáme až hromy a blesky zalezou za
nejbližší kopec. K první zastávce u Predjamského Gradu to máme asi 14 km, takže jen co se rozjedeme,
hnedle hledáme místo k zaparkování. Hledáme však není to správné slovo, nyní ještě před sezónou je tu
celkem asi 5 aut a tak si spíše vybíráme nejvýhodnější místečko.
Jitko co říkáš vyfotíme a pojedeme dále na ty Skočjanské jeskyně, nebo to vidíš jinak? Ne ne ne!
Právě se nám nad hlavami vyhouplo sluníčko a to je znamení pro to, projít si tento hrad společně s
jeskyní pod hradem. A pěkně připaluje!!! Rychle odházet nepotřebné a už scházíme s průvodkyní dolů po
schodech pod hrad, kde je vstup do jeskyně. Na prohlídku jdeme ve čtyřech pokud nepočítám malého
klučinu a miminko jenž nese paní v šátku uvazaném přes prsa. No já bych se s takhle malým svištěm do
podzemí asi nevydal.
Průvodkyně hovoří anglicky, tedy jazykem, jímž jaksi nevládnu, má však tak dokonalou mimiku a
hovoří tak pomalu, že si najednou připadám jako rodilý mluvčí. Když ještě sem tam podpoří můj
nechápavý ksichtík slovinským slovíčkem, zážitek z prohlídky je perfektní. Jeskyně jsou zde poměrně
mladé, různé ty stalagmity a stalaktity nejsou nijak vysoké, ale o to je vše jaksi domáčtější. Připadám
si jako speleolog amatér a objevuji nepoznané. Je to i tím, že na vše je dost času, všude se můžeme
zastavit, všechno okouknout a taky si posvítit vlastními lampami, které jsme nafasovali u vchodu.
Vše je takové nenásilné a
neturistické a v tom je naše
prohlídka jedinečná. A ještě
jednu poznámku na závěr si
nemohu odpustit. Někdy je
méně prostě více!!! Z jeskyně se
vychází asi dvě patra nad hradem
samotný hrad má taky tři podlaží
a když si to tedy sečtu tak jsme v
jeskyni vystoupali po žebřících a
chodbami odhadem dobrých sedm pater. Taky jsme koukali netopýrům z očí do očí, prolízali úzké
chodby a občas klouzali po mokré skále, až jsem se bál o paní s mimčem. Moc hezká prohlídka to byla!!!
Samotný hrad, kam se nyní jdeme podívat, byl postaven někdy koncem 16.století, ale jeho historie
sahá ještě někam do období gotiky. Zde v jeho útrobách si musíme jeho historii vyčíst sami z
informačních tabulí, průvodkyně nás už nechala samotné a máme tedy možnost si bloumat hradem
skoro jako jeho někdejší vlastník baron Erasmus. K dispozici máme plánek v češtině, takže nám nic
nechybí a jen čas nás nutí opustit krásné výhledy z oken a střílen do okolní krajiny. Nedá se nic dělat,
dvě hodiny utekly jako voda a k moři je ještě relativně daleko viď Jitko?
Ještě na parkovišti u Predjamského hradu máme v úmyslu pokořit všechna místa, která jsme si na ten
dnešní den připravili. Jenže tu se zdržíme v hradu, tu malá svačina a pak už nezbude, než vybírat jen ty
nej místa. A v takové situaci volíme plán s více místy, kde to okoukneme a jedeme dál. A to u Skočjanské
jeskyně nejde. Tam bychom zahořeli na minimálně 2-3 hodiny a to by byl pro nás velký časový deficit.
Plán na další km je upraven a vyrážíme s GPS nastavenou na N 45.509779°, E 13.901905° . Na tomto
místě na nás čeká jedna památka UNESCO- románský kostel Sv. Trojice v Hrastovlje. Okolo čtvrté jsme
na místě. Ještě však musím vzpomenout na parádní sjezd po staré silnici kolem dálnice A1 s výhledem na
Terstský záliv. Vraťme se však ke kostelíku. Jde o opevněnou sakrální stavbu z 12.století. Samotné
opevnění však datujeme až do doby tureckých nájezdníků. Kostel je velice jednoduchá, poměrně nevelká
trojlodní stavba s valenou klenbou. Všechny stěny a téměř celý strop pokrývají fresky z konce 15.století.
Byly objeveny pod omítkou až v r.1949 a jejich historická hodnota je vyjímečná. Na podrobné povídání o
výjevech jež představují bych díky svým neznalostem nestačil, takže si milý čtenáři budeš muset v
Hrastovlje někdy zastavit.
Pomalu se trousíme k motkám
a jelikož mám kousek odtud
v našich GPS-kách uložen
ještě jeden POI , ovšem s nejistou cestou, hledáme
někoho místního aby nám
poradil kudy se dostanem
k Rižanskému labyrintu.
Že by támhle ten pán jež
vychází naproti z branky? Myslel jsem si bláhově, že vyslovením těchto již zmíněných dvou slov pán
vyskočí a začne jednat, mávat rukama a ukazovat jak se tam dostaneme. Nejedná, nemává ani
neukazuje. Zato čumí jak puk a připadá mi jako ti turci co se zde vylodili před 5-sty léty. Pak z něj
vyleze nějaký nesmysl a ukazuje někam k moři. Nu tam to určitě nebude a tak rezignujeme a zkoušíme
někoho jiného. Kousek dál ve vesnici už slečna se psem má jasno a nějak nám udává přibližný směr.
Vyrozumím, že kolem farmy a pak makadamovou cestou přes mostek? Nu cestu jsme našli, pak ji zase
opustili neb se nám nějak nezdálo, že by to měla být ona. Pak se brodím přes potok až narazím na
ostnatý plot, za nímž vidím malý kostelík a tuším, že jsme blízko. Zkoušíme to ještě z druhé strany,
chytá nás prudká bouře a tak se vjíždíme schovat do hotelu Belveder jenž se nám připletl do cesty.
Ten je totálně vyrabovaný a jelikož je jedno francouzské okno vybité, vjedeme přímo do tanečního
sálu. Tak co Jitko, asi to vzdáme ne? Vždyť se tam nemůžeme dostat sakra!!! :-((((
Asi ještě nikdy jsem nelpěla na dojetí k cíli jako tady. To, co jsem si o Labyrintu přečetla začínalo
přesně tak, jak to teď prožíváme "Místo je ve Slovinsku poměrně neznámé........labyrint je pro oči
skrytý a je nutné, najít někoho, kdo vám k němu dobrovolně ukáže cestu." Přesvědčuji Iva vrátit se
znovu na tu kamenitou cestu a pokusit se dostat přes vodu. Přesto, že jsme zmokli, pořád dokola se nad
námi honí bouřka, já už melu z posledního, mám toho za celý den dost......něco mě popohání hledat....
Rižanský labyrint mě přitahuje jako magnet. Vrátili jsme se na makadamovou cestu a zkusíme jet ještě
za roh. Oplatilo se nám to. Vítězoslavně skáču radostí. Beru do ruky kamínek, který chceme nechat na
památku na místě a s očekáváním se ženu ke vstupu labyrintu.
Bludiště je vyskládáno z kamenů a je imitací labyrintu katedrály Notre Dame de Chartres. Je plné
symboliky - má v sobě obrys kříže a růži se šesti okvětními lístky. Růže symbolizuje v křesťanském
světě Pannu Marii a té je tento labyrint zasvěcen. Na info tabuli je ještě několik rad, které si pamatuji
z příprav doma, jak postupovat na cestě ke středu. Beru rady vážně a zcela uvolněně vstupuji na cestu
ke středu. Na nic nemyslím, a vnímám jen tu cestu mezi kameny vyšlapanou botami zvídavců.
Z celé této mojí poutě mám zvláštní pocit. Přesto, že se snažím na nic nemyslet naskakují mi různé
problémy ze starých dob. Jak postupuji, odkládám je na kameny lemující cestičku.
Nad hlavami nám burcují hromy, metají blesky blížící se bouřky, okolní břízky ševelí lístky docela tiše a
ptáci naopak hlučně vyzpěvují. Okolo se rozprostírá vůně rozkvetlé louky a k uším se společně se vším
nese i šumění potoka. Cesta ke středu není jen chození dokola, ale je to o vracení se a blížení se jakoby
zpět ke vchodu. No super, jsem v jádru bludiště a
roztřesenou rukou pokládám mezi ostatní kameny
ten náš s vlajkou. Cítím se svobodnější, oproštěna
o plno starých starostí. Ještě dlouho po tom, v
tichu helmy si uvědomuji sílu prožitého. A teď i
to, že jsme si o pocitech v bludišti s Ivem ani nic
neřekli.
Byl to osobní, citlivý a hodně tajemný zážitek.
Pokud se do Slovinska chystáte, a povede vás
cesta kolem, jistě se tu zastavte. Myslím, že na
takto silné mystické místo denně nenarazíte.
A já bych chtěl na závěr podotknout, že toto údolí je úzce spjato s historií a taky současností. Řeka
Rižana zásobuje pitnou vodou přes 80% Slovinské Istrie a proto ty ostnaté ploty okolo vodárny, jejíž
součástí byl i malý kostel o němž jsem si myslel, že právě toto je to místo, které hledáme. Skoro jsem
měl pravdu, bylo to jen o pár metrů vedle. Škoda, že jsme kostelík nemohli vidět i uvnitř.
Jen co vyjedeme chytá nás opět bouřka s pořádnou průtrží mračen a tak hodinku posedíme nad
Radlerem v hospůdce Cah v Rižaně. Je kolem šesté a nezbývá než se někde poohlídnout, kde bychom dnes
složili hlavu. Chtěli bychom najít něco klidného s výhledem na moře a co nejblíže městečka Piran, jež je
označován jako perla na náhrdelníku slovinského Jadranu . Už jedeme několik km kolem pobřeží po 111-ce
a nejdříve zkoušíme něco sehnat v Izole a Jagodje, ale neúspěšně. Zadaří se nám až v Portorož, apartmán
najdeme vedle penzionu Silvia.
Jen co shodíme kufry a zabydlíme se, spěcháme k
moři chytit podvečerní náladu. Městečko je skoro
prázdné, restaurace volné, fotíme, kávičkujeme,
zkoušíme místní pizzu, prostě pohoda. K apartmánu
dorážíme až před půlnocí, trošku jsme se motali
večerním Portorožem, nechce se nám spát a já už se
taky moc těším na zítra. To už budeme pátrat po
padlých vojácích a jsem zvědav co se nám připlete
do cesty.
8.květen 2013
Dnes vstáváme do nádherného počasí, sluníčko už hezky připéká .....pohled na moře je k nezaplacení....a
snídani si dnes chceme dát někde v kavárničce u mola. Ideální by byla právě ta perla, jak píši výše, a proto
nejdříve dnes sedáme na motorky a jedeme do centra Piranu. Je jasné, že toto městečko si prošlo ve své
historii ledasčím a z toho nyní těží turisté, těšící se na rozličnou architekturu starých časů. Slovinské
pobřeží je vlastně jen necelých 50 km dlouhé a není proto divu, že zde platí i další oficiální název Pirano, což
je italské označení. Ono se to tady stejně všude dost hemží různými nápisy a značení na směrových tabulích
silnic má vždy odkazy na okolní země.
Sláščičarna-Pasticceria Piran je kavárnička na Cankarjevo nábřeží kousíček od hlavního náměstí jež se
zove po Giuzeppe Tartinim. Dle jeho sochy na náměstí to asi byl nějaký dirigent či skladatel, mě to však
nic neříká. Ovšem kávička a čerstvý voňavý croissant to je něco jiného!!! Koukáme na lodičky, baštíme a
hezky po česku závidíme místním domorodcům tu ranní pohodu. Joj proč nemáme v Ostravě moře????
Zase nás honí čas!! Na podrobnou prohlídku není kdy. Dokonce vynecháme i Piranskou katedrálu na
kopci nad náměstím, ale stihni to milý čtenáři všechno, když den má jen 24 hodin!! No dnes tedy kostely
nee a někdy se zde jistě ještě vrátíme. Jitka píše pohledy a tak mám alespoň chvilku na koukání zde pobudovách na náměstí. Krásný je
městský palác, bezesporu dominanta městečka
a v rohu vpravo je červený dům s gotickými
okny a rohovým balkonem, jenž připomíná
nemalý vliv Benátské republiky.
To už, ale Jitka vhazuje pohledy do schránky
u infocentra a za rohem na nás čekají naše
stroje. Teď to bude trochu navigační
maturita, proplíst se kolem pobřeží do Koperu
a netrefit dálnici. Jedeme koperským
přístavem, po levé ruce nakládají obrovské
jeřáby kotvící lodě, po pravé ruce
máme rafinérii se zásobníky ropy. Je tady nač koukat pro nás suchozemce, a taky že tak činím. Ovšem
pozor, čumím, čumím a kde sem to vlastně měl vyjet z toho kruháče?? No dáme ještě jeden okruh, to je
výhoda těchto křižovatek a už nabírám správný směr po 406-ce na Spodnje Škofije. ÁÁÁÁ tak tamhle je
už Terst, přístav a taky rafinérie a v momentě kdy už toho courání městem je tak akorát najíždíme na
autostrádu SS202. Ta je neplacená, tedy alespoň po Trebiciano, dál nevím, neboť tady sjíždíme na
normální silnici a ta nás vede opět do Slovinska. Poslední italskou vískou je Col a asi po 7km přijíždíme k
vesnici Dutovlje. Už hodnou
Kousek vlevo pod silnicí!!
vojáků, kteří se zde na
chvíli
se
pořádně
rozhlížím ať nepřejedeme. Tady je to!!!
Ano naše první zastávka u hřbitova našich padlých
tzv. Sočské frontě, rvali za I. světové války s Italy.
Nyní malá vsuvka:
Na stopy největšího nasazení českých vojáků v historii válčení jsme narazili už na našich toulkách
Itálií, viz třeba náš článek z roku 2008 a zvon v Roveretu. Nejsme s Jitkou žádní historici, přes to
bychom chtěli vzpomenout na našich cestách na synky českých sedláků v Rakousko-Uherské armádě,
vzpomenout jejich hrdinský boj zde na Sočské frontě a uctít jejich památku. V našem plánu cesty
jsem měl poznamenaných asi 20 míst, kde bychom mohli narazit na jejich stopy a i když jsme vše
navštívit nestihli, zanechalo v nás i to málo, co jsme viděli, trvalou vzpomínku. Slovinsko je bohatá
země s těmito místy bojů a myslím si, že kdykoliv tudy ještě pojedeme, vždy bude ještě co
navštívit. I v II. světové válce zde, kousek od míst kudy jsme včera jeli, byla Franja- utajená
nemocnice jugoslávských partyzánů, kterou Němci nikdy neobjevili. My o ní s Jitkou věděli, ale ten
čas na prohlídku, kde ten vzít? A tak bych chtěl zde poprosit naše čtenáře, jež se třeba i inspirují
naším povídáním, o malou zastávku na místech se stopami našich padlých vojáků a třeba i o
zanechání malé drobnosti na jejich hrobech jako vzpomínku na vlast, odkud pocházejí.
Ke hřbitovu vede štěrková cestička, mírně dolů z kopce. Není dlouhá, tak asi sto metrů, vede kolem
vinohradu a končí u kovové brány s letopočtem. Hřbitov leží na okraji lesa, je oplocený plotem s kamennou
podezdívkou a mezi pilíři plotu je nataženy ostnatý drát. Ovšem ne hustě, nýbrž jen asi půl metru od sebe
a ty jaksi symbolicky oddělují toto pietní místo od okolí. Tohle řešení se mi zdálo docela zajímavé,
proto jej zde zmiňuji. Nedaleko odsud v Brje byla za
války vojenská nemocnice a tím pádem jsou v okolí
rozesety hřbitovy s padlými vojáky. Samozřejmě i
českými a tady na tomto místě je jich pohřbeno přes
3000. Jednotlivé hroby už zde nejsou, jen mohyla s
křížem uprostřed.
U té nyní stojíme a udivuje mě věnec s ruskou
trikolorou. Podobně to bylo i na dalších hřbitovech,
všude ruské věnce a to i na místech, která by s ruskou
armádou přímo souviset neměla. Třeba tady na hřbitově
rakousko-uherské armády. Tak zanechme zde i naši malou stopu Jitko! Šup, vysadím tě přes ten živý plot k
mohyle a dej se do toho. Vůbec nevím jak mám popsat pocity, které jsem měla a teď se mi zase vrací.
Dojetím mám stažené hrdlo jako tehdy. Napřed jsem měla strach, že
nám někdo nadá, co to tu vyvádíme, ale nakonec mě přeprala hrdost na
naše, tak málo vzpomínané hrdiny.
Mezi kameny jsem položila ten náš, z Česka s vlajkou, a z trikolóry jsem
udělala velkou mašli, kterou jsem zatlačila mezi kameny mohyly. Moc si
přeji, aby tu zůstala co nejdýl. I tak mám pocit, že je to zoufale málo, co
můžeme udělat.....pak už jen stojíme před mohylou a tichou vzpomínkou
uctíme památku padlých. Ještě jednu trikolóru uvážeme u brány a musíme
frčet dál. V hledáčku nyní máme italsko-slovinské město
Gorizia-Nova Gorica. To je taky perlička ! Na mysl se mi okamžitě dere
česko-polský Těšín. Celnice uprostřed města!! Má smysl nějaký komentář
když si člověk vzpomene na ty předchozí zemřelé?
SZ-ně od města, které dnes patří Italům, je na kopci nad řekou Soča monument Sacrario di Militare
Oslavia (N 45.968255°, E 13.615031°), kostnice s ostatky Italských vojáků. A na parkovišti pod schody
parkujeme před dvanáctou u kovové brány naše oře. Tak Jitko dáme malou svačinku ať máme sílu
pochodovat nahoru, co říkáš? Svačíme si a najednou............Zvony ve městě odbíjí poledne a my koukáme
nevěřícně, že se najednou brána zavírá!!! No to snad není pravda!!! Běžím se kouknout co se děje a tady
musím milý čtenáři použít ostré slůvko. To jsou, ale blbouni ti taliáni!!! Tak oni tady připíchnou v kousku
slídy papír A4, který ani není vidět, jelikož je rozmočený a my na něj nevěřícně koukáme. JE otevřeno
pouze do 12 hodin!!!! Jsem nas...ný, ano fakt nas..ný, tohle je trochu moc!!! Ještě, že tady mám Jitku a
trochu mě chlácholí, neboť jsem vzteky bez sebe. Pojďme raději dál, nebo se i teď při psaní zase rozžhavím.....jo projeli jsme to tu, ale zážitky z odpoledne
nám to 100x vynahradily............Vracíme se zase na
slovinskou stranu města a najíždíme na 103-ku. Tady
mají zase nějaký kus nové silnice a tak více méně jedu
dle ukazatelů směrem na Tolmin. Doufám, že ta silnice
nevede někam mimo Solkan. Blízko této vesnice je totiž
most přes řeku Soča a ne jen tak ledajaký. Uklidňuje
mě nápis na info tabuli, ano jedeme dobře!! Po chvíli už
jej máme po levé ruce. Největší kamenný klenutý most
na světě je vizitka železničního Solkanského mostu.
Jeho přesné parametry si jistě zvídavý čtenář vygooglí a my si u jeho mohutných oblouků spravíme trochu
pokaženou náladu. Přece jen takovou zajímavost každý den na talíři nemáme. Ještě by to chtělo nějakou tu
čoudící lokomotivu z doby okolo r. 1900, kdy se tady začínalo stavět a obrázky by byly dokonalé. Toho
jsme se však nedočkali, ba ani jiný současný expres se nekoná a tak po chvíli už pokračujeme údolím řeky
Soča směrem na Tolmin.
Nádherné svezení po této 103-ce, hlavně
přírodní scenérie stojí za to, však to jistě
někteří znáte tu smaragdovou barvu Soče! Po
pravé ruce na kopci je Sveta Gora, taky jsme
uvažovali o zastávce u tohoto kláštera, ale
vojenství má dnes prioritu a tak další zastávku
máme až v Modrejce u dalšího Vojaško
pokopališče. I zde jde o hřbitov rakousko uherského mocnářství a je tady pochováno asi
1600 padlých vojáků. Značení je opět docela
mizerné a nemít přesné souřadnice, museli bychom hledat a hledat. Takhle to spravila pouze jedna otočka
a jsme na místě (N 46.163156°, E 13.743478°).
Je to tady podobné jako v Dutovlje ovšem na hřbitově jsou i malé kamenné náhrobky. Trošku pátráme po
stopách českých vojáků, ale jsme neúspěšní. Zajímavý je chodník mezi hroby jenž tvoří vlastně kříž a
mohyla, zde však s tlapatým křížem, stojící přesně v průsečíku. Na vstupní bráně je nápis v němčině
Ruhestätte der Helden von.St. Luzia a po našem odjezdu i zde na bráně, hned vedle maďarské je i naše,
česká trikolora. Kousek vedle je i hřbitov německý, myslel jsem, že půjde zahlídnout z cesty na Tolmin, ale
neviděl jsem nic. Pro zájemce snad jen poznámka, pokud najdete soutok říčky Tolminka a řeky Soča
budete téměř na místě.
My už však míříme po 102-ce na Zatolmin. Opět trochu hledáme tu správnou odbočku a musíme se
zeptat i místních, ale po chvíli už parkujeme u několika vzrostlých borovic u vstupní brány. Jsme napjati !!
Najdeme tady to co hledáme?? Nevím, proč jsem si myslela, že na hřbitovech budou oznamovací tabule
se jmény a se zemí odkud padlí jsou. Bohužel nic....vždy jen celkový počet. Velice neosobní, bohužel.
Tolik jsme chtěli uctít památku jmenovitě......U vstupu to nevypadá moc nadějně. I zde jsou jednotlivé
malé kamenné náhrobky, s památníkem uprostřed., ale stojí zde i jednotlivé hroby a tak se samozřejmě
s nemalou nadějí ženu právě k nim. První je ovšem od nějakého maďarského důstojníka a druhý myslím
polský.
Další pomník je věnován slovenským vojákům a tak pomalu ztrácím elán do hledání, když tu najednou
Jitka zajásá!!! Máme ho!!! To je moc příjemné překvapení. V Severním rohu hřbitova je asi 15 obyčejných
železných křížů vysokých tak 65 cm svařených ze dvou plocháčů. A snad jen jeden má jmenovku ovšem
pro nás je to ten nejkrásnější a nejdůležitější.
Čteme: Oldřich Čáp * 18.III. 1896 Praha + 20.X. 1915 Tolmin
A dál milý čtenáři? To si s dovolením necháme jaksi pro sebe.............
N 46.191652°, E 13.735577°
Je něco po druhé odpolední a my se po 102-ce vydáváme kousek zpátky do Mostu na Soči a pak
točíme do dalšího údolí a po 403-ce fičíme na Podbrdo a Bohinjské sedlo. Najednou se cítím strašně
utahaný a nějak na mě padá únava. Že by to bylo z hladu? Přímo darem z nebes je hospůdka asi kilometr
za Podbrdo, než začneme stoupat do sedla. Zřejmě často zde zastavují motorkáři, nějaká stará máša
visí nad parkovištěm, ale hlad je hlad a tak mě více zajímá flákota masa na talíři. Taky do mě zahučí
Radler jen to hvízdne a hnedle je líp, že by pitný deficit?
Do sedla zvané Bohinjské (1281 m.n.m.) se dostáváme okolo čtvrté, to už nějakou dobu jedeme po
909-ce a je to trochu opruz. Zvláště v horních pasážích je na cestě plno štěrku a jiného bince po
prudkých deštích. Je to taky nahoře vidět, že tady paní zima ještě dodýchává, a haldy sněhu okolo
jsou
toho neklamným důkazem.
Ani nezastavujeme a fičíme k jezeru Bled. Už se to zase nad námi v okolních kopcích honí a
tak tak stíháme u první bledské hospody zaparkovat, když se spustí hromy a blesky. Chytlo nás
to ovšem jen okrajem a tak si dáme kávičku a kličkováním mezi kalužemi fičíme na Tržič a
Loiblpassem k naší základně u Brezjaků. Těšíme se na naše přátele. Pavel s kamarády,
kteří by měli dnes dorazit a taky, že joooo!!! Už je vidíme jak na nás mávají z balkonu.
Celou zimu jsme se neviděli tak si bude jistě o čem povídat.
9. květen 2013
Konečně ráno, kdy nás z postele tahá sluníčko a taky lomoz přátel z vedlejších pokojů :-). Dneska
pojedeme na výlet ve větším počtu. Ještě večer jsme dali hlavy dohromady a shodli se, že nebudeme
podnikat cestu do neznáma, ale, že kamarády provezeme po naší nedělní trase na Pavličevo sedlo a pak to
pustíme na Tržič na Dovzanovu soutěsku. Tu jsme v neděli nestihli. Je 9 hodin a my vyjíždíme v 9 lidech
na 6 strojích vstříc dobrodružství. I přesto, že jsme tuto trasu už jeli, neskutečně se těším. Už v garáži
si věsím na krk foťák a spřádám plány o focení
a točení za jízdy. Bude to takový zase jiný den.
První občerstvovací zastávku máme na pumpě
pod kostelem v Bad Eisenkappel a pak už jedem
úzkou asfaltkou lesem do výšky 1363 m. n. m.,
kde na odpočívadle fotíme okolní krajinu. Tak
šup, všichni na stroje a pokračujeme už bez
zastávky na vodopád. Musím si ten dnešní výlet
pochválit.. Vůbec nemusím dávat pozor na cestu
a jen se věnuji focení a přírodě. Snažím se ve
vracečkách zachytit všechny účastníky na
strojích....fotím od oka, ale nakonec všechny
fotky dopadly dobře :-) Doufám, že mě Ivo nevysadí, protože se za jeho zády točím jako holub na báni no
někdy to se mnou docela mává, hlavně když se mi v zatáčce motorka naklání na opačnou stranu, ještě, že
ta moje holka je jako pírko...... Udělala jsem i pár krátkých videíí a snad se mi i jedno podaří podsunout na
naše stránky :-)
Přátelé jdou na vodopád a my končíme v restauraci. Není nad to mít svá oblíbená místa :-) Po
občerstvení i ostatních jedeme údolím kolem řeky Savica plných vodopádů a horských kostelíků. Myslím,
že i ty fotky za jízdy mají cosi do sebe.
Jelikož míjíme již popsaná místa nebudu se opakovat a vrhnu se popsat naši poslední atraktivitu dne
- Dovzanovu soutěsku......joj, zdá se, že tahák dnešního dne se nekoná. Projedeme skalnatými tunely
kol hučící říčky a narazíme na značku......ZAPRTO. Trochu otráveně se vracíme zpátky. No, vždycky
jsme zklamaní, když vedeme skupinu za poznáním a cesta k němu je zavřena. Přes Loibl tunel se
vracíme zpět. V garáži hromadně zaparkujeme a a a přece jen zažíváme ještě jedno dobrodružství :-)
Po 3 letech plánování, že bychom si měli už konečně vyzkoušet stroje našich přátel, kterými projeli i
Balkán přichází ten kýžený okamžik. Ivo i já nasedáme na vypůjčené BMW GS 1200 a vyrážíme do
okolí nechat si po celém dni trochu naklepat šunky.
Musím se přiznat, že se mi vzrušením i strachy klepaly ruce. Jistě, velká a ještě vypůjčená mašina,
a těch heblat co je třeba použít na signalizaci směru jízdy, to mě zcela rozhodilo. Síla zvyku je síla
zvyku. Vyjedu vcelku plynule a už ve dvojce cítím, že dvouválec je přece jen jiné kafe. Řidítka se mi
jaksi klepou v ruce, ale na to jakého mám pod zadkem mastodonta, ovládá se vcelku hravě :-).
Motorka mi přijde citlivější na řazení, ale asi bych si i tak zvykla. A co ty Ivi?
Nu já mám takové smíšené pocity, motorka se krásně vede a ono se není co divit. Když já se s tou
svou mrchou peru v ostrých vracečkách, rejd mi nestačí a tak klopím a spojkuju, tady si kluci
většinou jedou jako by nic. S plynem si zase na BMW mohu otočit podstatně více než na mojí ZZRce a nemusím dávat tak bacha....... Je to prostě jiný šálek čaje a námět k přemýšlení do budoucna.
10.květen 2013
Včerejší den byl nádherný a konečně bez deště. A jak dnes? Projedeme mezi mraky?
Chtěli bychom se toulat okolo Vršiče, Krajnské Gory a možná nakoukneme i do Itálie. Tak
pojďme hezky popořadě.
Míříme na západ po 85-ce, nejdřív na Ferlach a následně kolem jezera Faaker. Tak mě napadá, že
letos bychom mohli zase po čase navštívit zdejší známý sraz, ovšem myšlenky mi zaplaší mračna do
kterých míříme. Chtěl jsem dojet až za Arnoldstein a pak přejet do Itálie směr Tarvisio. Nezdá se
však, že bychom to dali suchým kolem!!! Zahneme proto rychle vlevo na 109-ku a i když nás pár kapek
dožene tak přejetím Wurzenpassu 1080 (m.n.m.) je silnice už suchá. Jen ten asfalt je děsný, co jsem
tu jel naposledy to už nic moc nebylo, ale teď je to skoro tragické. Slovinská strana je o něco malinko
lepší. a jen co sjedeme do údolí, v tomhle nejistém počasí nechci riskovat. Nic nás dnes nehoní a tak
skáknem do Kranjské Gory na kafíčko a pak se uvidí, kam ty mraky potáhnou.
Ženou se sice někam k Vršiči, ale jen krajem a tak vyrážíme na Ruskou cestu z této strany. Ve
stoupání si dávám pozor abych nepřejel. Co? Kapli kterou si zde postavili ruští zajatci při výstavbě této
silnice. Březnová lavina r. 1916 zde pohřbila pracovní tábor a památku na tuto tragédii dnes nechci
minout.
V necelé polovině výjezdu po jedné pravotočivé
vracečce zajíždíme na parkoviště a jdeme na
čumendu. Máme to dnes s výkladem neb v těchto
květnových dnech tady bývá rušněji a i když konec
první světové s květnem nesouvisí, mají tady rusáci i
nyní nějaké oslavy.
Do jejich víru jsme se naštěstí nedostali, proběhly
včera a jsme tu dnes skoro sami pouze s průvodcem,
který hlídá otevřený interiér....a to oprávněně, je prý
původní, tedy téměř 100 let starý......... Má to své
plus, zasvěceně vypráví a to nikdy není na škodu. Vyjíždíme nahoru na sedlo, kupujeme nálepku a při
sjezdu musíme dávat pozor na závodníky. Zítra tu asi budou velké závody na kolech, zametá se silnice,
cyklisté jezdí samostatně, každý má doprovodné vozidlo, televize natáčí a je to trošku blázinec - asi
nějaká časovka jednotlivců. Ale z toho zametání se zdá, že ta pravá show vypukne až o víkendu. Jedeme
tudíž trošku vyhlídkovým tempem a oproti jiným létům, kdy jsem tady v zatáčkách ještě na své SV1000 ,,
závodil" , letos mám čas koukat po okolí. ÁÁÁÁÁ tak támhle je ten pramen Soče. Toho jsem si taky nikdy
nevšiml. Tak snad někdy jindy Jitko??? Mám oči na šťopkách, protože nejen zametači řádí na silnici za
klopenými vracečkami. Po skvělých snímcích tu skáčou i fanoušci, takže tvoje mávání směrem k pramenu
postřehnu až na poslední chvilku. No nevadí, zase důvod se sem ještě kouknout. Jezdím Vršič moc ráda a
to i přes ty kostkované zatáčky na jižní straně sedla. Jejda, už zase začíná kapat. Ze všech sil se snažím
posílat signály před sebe na Iva, přece jen i čas oběda už minul ...---... :-)
Co mi to ťuká na přilbu?? Že by nějaké signály, které mi točí řídítky na parkoviště před Gostišče
Andrejc? Jo, jo, je třeba popapat a jen co zastavíme spustí se slejvák - o důvod víc na malý oddych.
Osobně oddychuji u houbovky, guláše, pivka a ostatní soudruzi a soudružka-každý dle svého gusta, že?
Tak, zhruba hodinka je pryč, už jenom lehce kape, můžeme vyjet.
V sedlech jsme však jen chvíli neb na (N46.342640°, E13.573192°) se nachází další z hřbitovů
rakousko-uherských vojáků. Činíme zde krátkou zastávku, ale je nás dnes ve skupince víc a je nutné myslet
na všechny. Takže žádné hledání, jen zajdeme ke dřevěnému kříži, který zde není uprostřed, nýbrž na
konci vzrostlé aleje borovic. I zde jsou jednotlivé malé kamenné náhrobky ovšem beze jmen.
Silnice 203 vedoucí nahoru do průsmyku Predel by se klidně mohla nazvat ,,silnicí Sočské fronty" .
Těch zajímavých míst než vyjedeme nahoru!! Má to však několik ale. Chtělo by to mít celý a pěkný den na
toulání po okolí a to my nemáme. Kluci zítra míří dále na Korsiku, my máme před sebou cestu domů,
potřebujeme něco nakoupit, pobalit věci a nedojet promočení na základnu. Takže z původního óóbr plánu,
zůstává jen pláneček a pouhé dvě zastávky cestou nahoru.
Jedna u Fort Kluže ( 46.361322°, E 13.589540°) pevnosti, která pamatuje Benátskou republiku,
Napoleonské války a nakonec i tu I. světovou. Její dnešní podoba pochází z konce 19. století a až bude
někdy víc času bloumat po okolí, určitě něco víc napíši i zde na našich stránkách. Ještě si alespoň vyfotím
zajímavý kamenný památník věnovaný napoleonským válkám. Má tvar šroubovice a na jeho hranách je vy"Tukaj je sekalotu je bolelotukaj so padalitu je grmelotukaj smo jih
branili-tukaj smo
jih vodili-tukaj
so nas ubijali-tu
so nam ženske
ljubili-tu je
vojaški bobenpadel v brezno
zvečer-tu bodi
konec vojny-tu
naj bo mir".....
tesán nápis a......
......a spěchám k ostatním. Už zdá se, netrpělivě
čekají u motorek a tak jen smutně pomyslím na
protější kopec a Fort Hermann. Z těchto důvodů
už ani nezastavujem v Logu pod Mangartem u
dalšího z hřbitovů a ani u vchodu do tunelů pod
horou. Krátkou zastávku si však neodpustíme na
vršku průsmyku u Fort Predel. Tahle pevnost taky
souvisí s Napoleonem a svého času zde proběhla
krvavá bitva o tento důležitý průsmyk. Památník u
cesty ve tvaru pyramidy se lvem, ležícím u jejího
úpatí, je poděkováním císaře
Ferdinanda I. statečným obráncům pevnosti. Tak a teď už jen sjedeme z kopce a kolem jezera Lago del
Predil přijíždíme po chvíli do Arnoldsteinu. Ještě malá zastávka na doplnění zásob na zítřejší cestu domů a
po chvíli už parkujeme u Brezjaku. Tak nám to dnes s tím počasím alespoň trochu vyšlo, odpoledne už to
bylo horší a jak to dopadne zítra? Pojedeme v dešti?
11.květen 2013
Tak na tohle se hodí snad jen Kemrovo: ,,Chčije a chčije". Jinak se ty provazy vody snad ani popsat
nedají . Ujmi se toho Jitko prosím ty, já na to nemám nervy.
Všichni jsme se motali v garáži, natahovali se do nepromoků a očima koukali do nebe s výhledem na
zlepšení situace. Loučíme se a s nevalnými vyhlídkami na sluníčko se rozjíždíme každý na jinou stranu.
Pavel pokračuje s přáteli na Korsiku a my se vracíme domů. Ano zkrátili jsme si tento trip o jeden den.
Původně jsme si chtěli rozložit cestu na dva dny a zastavit se u Dunaje abychom nemuseli po dálnici, ale
v tomto počasí není nač čekat. Nabereme benzín na první pumpě a vyrážíme vstříc dešťovým kapkám.
Ještě teď cítím tu bezmoc, když si vzpomenu, jak jen plných 35 kilometrů mi vydržel můj
"nepromokavý oděv" být nepromokavým....a to máme před sebou dalších asi 650 km. K popisování cesty
mi stačí pár hesel : déšť, mokro postupně všude, zamlžené hledí a cesta jako po slepu a neposledně i
vlezlá zima. Mezi Gracem a Vídní zažíváme malé vzrušení v podobě dálniční kontroly, kdy jsme staženi
do jednoho pruhu a vedeni přes bývalou pumpu. Při pomalé jízdě nás tu očima lustruje asi 15 policistů.
Na jednom z odpočívadel se zgruntu převlékáme a bereme na sebe vše co máme.....aspoň chvilku zase
zažíváme v suchu......Projedeme Vídní a za stále sílícího deště zastavujeme u malé pizzerie v rakouském
městečku těsně před hranicemi. Drkotám zuby a asi tu vypadáme jako dva exoti.....kdo by asi tak se
zdravou hlavou cestoval v této slotě? Naštěstí místním štamgastům nerozumíme :-) Zahřátí čajem a
polévkou nasedáme na motorky a na jeden zátah jedeme až domů. První co mě napadne je, že motorku
nemusím aspoň 14 dní a s vidinou tepla domova jako stroj dojíždím poslední kilometry. No, krása......za
Olomoucí přestalo pršet. I tak z motorky slézáme jako bychom právě absolvovali potápěčský kurz. Za
hodinu už doma u kávičky je vše zapomenuto a my si povídáme o všem co jsme prožili a vlastně i
překonali. Končíme s vyhlídkou na další cestu motopoznání, kterou chceme podniknout začátkem
července po severu Itálie a snad i na švýcarské Alpy vyjde čas. Jen to počasí......píšu teď v době záplav
v Čechách a nejen tam......snad se nám už tady ve střední Evropě umoudří....přeji to nejen na cesty nám
všem :-))))
Slovinsko 2013