Vaj e chi 5775 - Příprava na život po smrti

12. tevet 5775 / 3. leden 2015
Šabat
VAJECHI, ‫ ַויְחִי‬/ A žil
Tora: Bere’šit / 1. Mojžíšova (Genesis) 47:28-50:26
Haftara: Melachim Alef / 1. Královská 2:1-12
Berit Chadaša: Uri / Lukáš 4:31-5:11
Příprava na život po smrti
Je snad víra v Boha a v posmrtný život jen vymyšlenou
útěchou pro lidi, kteří mají úzkostlivý strach ze smrti?
Obsahuje vůbec Tóra nějaké zmínky o tom, že by člověk měl
jít do nebe, až umře?
JA‘AKOV (‫יַעֲק ֹב‬, „Patodrž“ neboli „Zachycující patu“,
Jákob) zavázal svého syna Josefa (JOSEF, ‫יוֹ ֵסף‬,
„Ať Hospodin přidá“) přísahou, aby ho nepohřbíval
nikde v MICRAJIM (‫ ִמצ ְַרי ִם‬, „Dvojopevnění“ či
„Dvojútisku“, Egyptě). Místo toho trval na tom, aby
bylo jeho tělo po smrti převezeno do EREC JISRA’EL
(‫א ֶֶרץ יִשׂ ְָראֵל‬, izraelské země) a tam ho uložili do hrobky
v ME‘ARAT HA-MACHPELA (‫ ְמע ַָרת ַה ַמּ ְכ ֵפּלָה‬, doslova
„jeskyni Dvojité“, makpelské jeskyni), kde byl pohřben
jak jeho děd AVRAHAM (‫„ ;אַב ְָרהָם‬Otec množství“,
Abraham), tak jeho otec JICCHAK (‫י ִ ְצחָק‬, „Směje se“,
Izák). Čteme: „Když se přiblížily dny Jisraelovy
smrti, zavolal svého syna Josefa a řekl mu: Jestliže
jsem nalezl milost v tvých očích, vlož, prosím, svou
ruku pod má bedra a prokaž mi skutek lásky a
pravdy, prosím, nepohřbívej mne v Micrajim!“
(Bere’šit [Genesis] 47:29, Rabín Efraim Sidon)
Ja‘akovovo naléhání, aby byl pohřben v rodinné hrobce,
která se nacházela v zemi KENA‘AN (‫ ְכּנַעַן‬, „Kupců“,
Kenaán), nasvědčuje tomu, že až do svého úplného
konce nikdy nepřestal věřit zaslíbením, která obdržel
jeho praotec Avraham. Byl totiž skálopevně přesvědčen
o tom, že země Kena‘an jednoho dne připadne
do vlastnictví jeho potomkům. Proto neochvějně trval
na tom, aby tam byl i pohřben. Navíc je zřejmé, že
Ja‘akov rovněž věřil, že smrtí život rozhodně nekončí.
On totiž své přání odůvodnil takto: „Až budu připojen
k svému lidu, pohřběte mne k mým otcům do jeskyně
v poli Chetity Efrona.“ (Bere’šit [Genesis] 49:29,
Rabín Efraim Sidon) Podle těchto slov Ja‘akov očekával,
že se znovu shledá se svými otci.
Nicméně jsou mezi námi otrlci, kteří tvrdí, že
náboženství není nic než vymyšlená útěcha pro lidi, kteří
mají strach ze smrti. U někoho to tak skutečně může být,
ale v případě lidí, kteří se zaobírají Tórou (TORA, ‫תוֹרה‬,
ָ
doslova „řád, učení, ukazatel, zákon, souhrn pravidel“,
v našem případě označení pro Pět knih Mojžíšových),
to rozhodně neplatí. Tóra toho ve skutečnosti o životě
po smrti moc neříká. Ona totiž zde není kvůli tomu, aby
nám poskytla návod, jak se dostat do nebe, nebo aby
přesně vylíčila, co se děje s člověkem po smrti. Tóru
ve skutečnosti mnohem více zajímá to, jakým způsobem
člověk žije v tomto životě zde na zemi a ne v tom
budoucím. Proto se může klidně stát, že člověk, který
přečte celou Tóru od začátku až do konce, nakonec
dospěje k závěru, že žádný posmrtný život ani vzkříšení
z mrtvých ve skutečnosti není zaslíben. Ostatně za dnů
ŠELICHIM (‫שׁלִיחִים‬
ְ , doslova „vyslanců“, apoštolů)
působila v rámci židovství hned celá jedna jeho větev,
která se přesně takovýmto postojem vyznačovala. Jejím
přívržencům se tehdy říkalo CEDUKIM (‫צְדוּקִ ים‬, doslova
„spravedliví“, saduceové). Celé dny četli Tóru a nikdy
v ní neviděli nic, co by nasvědčovalo tomu, že by
po smrti měl nějaký život ještě pokračovat, takže
nakonec dospěli k závěru, že žádný život po smrti
nebude, že nebude ani žádné nebe či peklo, ba dokonce,
že nebude ani žádné vzkříšení mrtvých, a tak to i
vyučovali.
V téže době ovšem v rámci židovství působila ještě jiná
jeho větev, která takový postoj ostře odmítala. Těmto
přívržencům se pro změnu říkalo PERUŠIM (‫פְּרוּשִׁים‬,
doslova „oddělení“, farizeové). Četli tentýž svitek Tóry
jako cedukim, ale dospěli ke zcela opačnému závěru.
Ačkoliv Tóra rozhodně není knihou, jejímž posláním je,
aby lidem sdělovala poznatky o životě po smrti nebo jim
poskytovala návod, jak by mohli obdržet věčný život,
přesto si perušim nemohli nevšimnout mnohých náznaků
a vodítek, jež jsou v ní obsaženy a poukazují na to, že
život smrtí rozhodně nekončí a že určitě má být a tedy
také zcela jistě nastane vzkříšení z mrtvých.
Jeden takový PARUŠ (‫פָּרוּשׁ‬, doslova „oddělený“,
farizeus) jménem rabi Simaj se jednou dostal do sporu
se skupinkou cedukim. Ti od něj žádali, aby jim z Tóry
nějak doložil, že mrtví opravdu budou vzkříšeni. Čteme
o tom:
„Rabi Simaj říká: Odkud z Tóry vyplývá vzkříšení
mrtvých? [Z toho,] že je řečeno ustavil jsem také
s nimi [tj. s Abrahamem, Izákem a Jákobem] svou
smlouvu, abych jim dal zemi Kenaan. Není řečeno
vám, ale jim. Odtud tedy vyplývá vzkříšení mrtvých
z Tóry.“ (Sanhedrin 90b [část Babylónského talmudu],
české znění převzato z knihy SLÁMA, P. Tanu rabanan.
Antologie rabínské literatury. Praha: Vyšehrad, 2010.
ISBN 978-80-7021-722-1 [str. 400].)
Rabi Simaj obratně poukázal na Boží zaslíbení,
podle něhož se měla země Kena‘an stát vlastnictvím též
Avrahama, Jicchaka a Ja‘akova a nikoliv pouze jejich
potomků, jak bychom si to při povrchním čtení Tóry
zpočátku mohli myslet. Ovšem věci se prozatím mají
tak, a narážel na to rovněž pisatel listu IVRIM (‫ ִעב ְִרים‬,
Židům), že co se týče praotců, „všichni zemřeli ve víře,
aniž dosáhli zaslíbení. Jen je zdálky zahlédli, vítali je
a vyznávali, že jsou na zemi cizinci a přistěhovalci.“
(Ivrim [Židům] 11:13, Překlad 21. století) Má-li však
Bůh splnit své zaslíbení také těmto praotcům, kteří jsou
již po smrti, pak skutečně nezbývá žádná jiná možnost
než ta, že budou vzkříšeni z mrtvých. Nyní lze tedy ještě
lépe pochopit, proč Ja‘akov tolik trval na tom, aby byl
pohřben v hrobce svých otců v zemi Kena‘an.
K životu zde na zemi patří i příprava na smrt a součástí
této přípravy na smrt je rovněž i příprava na život
po smrti. Ja‘akov svou přípravu na smrt netrávil
v hrůzných obavách, co je po smrti, protože měl osobní
vztah se svým Stvořitelem, který dává život. Proto neměl
nejmenší důvod, aby se v tomto směru čehokoliv obával.
First Fruits of Zion (První plody Sionu)
Zdroj: http://torahclub.ffoz.org/portions-library/weekly-torah/preparing-for-life-after-death.html
Překlad: Jaldej ha-Derech, http://www.derech.cz/