Monarchistický zpravodaj

Monarchistický
zpravodaj
Zpravodaj Koruny České
(monarchistické strany Čech,
Moravy a Slezska)
Číslo 59/2014
DEUS * REX * PATRIA
Z obsahu čísla:
2: (Vá)noční hlídka
3: Dění v Koruně České
4: Evropské monarchie - blahopřání do Monaka
5-7: Církev a monarchie - Za církev
sociálnější
8 - 10: Monarchisté v uniformách –
Pf 2015
11 - 15: Literatura / Město – úvaha
z nové knihy J. Drnka
16: Kontakty
17: Názory / články a úvahy:
P. Nohel – Následnictví monackého
trůnu + rodokmeny
Příloha – historická studie Jana Drnka – Proč jsme se podělali
(v roce 1938)
Byl jsem vyškolen klasickými řeckými filosofy, kteří nástroji logiky
popřeli možnost nicoty. Říkali, že bytí je absolutní a nicotu nelze myslet, protože pokud uznám, že nicota je, pak uznávám, že něco je a
když něco je, nejedná se o nicotu. Jenže rozum a logika omezeného
tvora jsou lapeny v pasti paradoxu. Jděte se vycpat s rozumem.
Já jsem nicotu zahlédl, kdysi dávno v Kristovách letech. Dostal jsem
se na pár hodin do situace, která mne zcela zbavila schopnosti dávat,
přijímat a vnímat lásku. Ne, že by nic nebylo. Tramvaje jezdily, lidé
chodili, domy stály a slunce svítilo. Jenže ne pro mne. Díval jsem se na
svět bez schopnosti jakéhokoliv vztahu a ten svět pozbyl smyslu. Stal
se čirou marností, zbytečností, včetně všech těch životů a včetně mého života. Totální nihilistická hrůza mne zcela paralyzovala. Vše bylo,
ale nic z toho nebylo pro mne, takže to nebylo. Ani já nebyl pro sebe.
Vše dokonale zbytečné. Život i smrt na jedné hromadě lhostejnosti,
bez důvodu rozlišovat, protože zrození bylo zároveň zánikem a vše
v totální přítomnosti. Nicota není nic předmětného, je to absence
vztahu, je to děsivý prožitek marnosti. Podstata zla, k níž jsme sváděni mimo jiné i skrze rozum.
Později jsem pochopil, že mít k něčemu vztah, třebas i vztah nenávisti, zároveň znamená přítomnost lásky. I to, co odmítám, totiž zároveň přijímám jako jsoucí. Jinak by nebylo co odmítat.
Později, když mne svět začal zase oslovovat a začal se mne týkat,
zaplavila mne vlna nevýslovné vděčnosti za to, že něco je. A když něco je, je to vždy k něčemu. Pochopil jsem, proč je Bůh láska. Protože
JE a jen kvůli Němu JE všechno ostatní. Je ve všem, co je.
Tehdy se narodil ve mně, v dosavadním ateistovi a i můj rozum začal
mít smysl. Vykročit na cestu začalo mít smysl. Všechno se změnilo
v radost z nepopiratelného faktu, že to je. Mít je světu vztah se pro
mne stalo jedinou skutečnou skutečností. Už nikdy nechci zahlédnout
nicotu. Dokud něco je, je i cesta možnost dojít. Buď Bohu sláva za
existenci všeho, i nepřátel, i překážek, břemen a potíží. Miluji to.
Bytostně rozumím tomu, co znamená, že se narodil světu.
HD
2
Samotná monarchie imho není samospasitelná, napsal mi jeden čtenář.
Západní monarchie typu UK, Švédsko,
Holandsko jsou spíš odstrašující příklad,
jak to vypadat nemá. Britanistán asi
nejvýrazněji, v podstatě dobytá a poražená země, profízlovaná a zaplavená
islámem, jejíž elity se na svůj lid vysraly,
totéž Švédsko, kde zašli tak daleko, že
postavili i samotnou kritiku multikulturalismu mimo zákon a předhodili národ
napospas barbarům.
Ne, odpovídám. Ani monarchie není
samospasitelná. Proto se musí opírat o
Spasitele. Proto je král z vůle Boží. HD
Bojovníci Islámského státu jsou přesvědčení, že mají právo na brutalitu,
napsal německý novinář Jürgen Todenhöfer. Tvrdí, že od stínání hlav či
zotročování žen a dětí neustoupí, protože je to součást jejich náboženství.
Zabít chtějí všechny kromě „lidu knihy“, tedy židů a křesťanů. Všechna
ostatní náboženství (šíité, hinduisté, ateisté i polyteisté) budou vyhlazena.
Zabiti budou i muslimové, kteří uznávají demokracii a staví lidské zákony
nad boží.
Židé a křesťané budou ale muset platit za ochranu speciální daně ve výši
několika set dolarů ročně, tvrdí bojovníci. https://www.seznam.cz/
Zajímavá nabídka pro křesťany…
Ne svět práv, ale svět darů… Přejí Drnci
3
Prosinec 2014
Nově zvolené předsednictvo KČ zasedalo dne 18. 12. 2014 Novoroční přání předsedy KČ
ve staré strážnici Juditiny věži v Praze.
Vážení členové Koruny České, Milí příznivci a čtenáři,
dovolte, abych Vám s končícím kalendářním rokem
Václav Srb čestným předsedou Koruny České
popřál především hojnost Božího požehání do roku
XXIII. generální sněm Koruny České doporučil Předsednictvu Nového. Přání zdraví je jistě také důležité a to obzvlášKČ jmenovat pana Václava Srb čestným předsedou KČ. Na tě pro naši současnou nemocnou dobu, ale zárosvém prvním posněmovním zasedání dne 18. 12. 2014 se Před- veň víme, že tam, kde není požehnání, marné lidské
sednictvo tomuto doporučení věnovalo a svého bývalého dlouho- namáhání. Mnozí naši spoluobčané považují monarletého předsedu jednomyslně čestným předsedou odhlasovalo. chisticky smýšlející skupiny obyvatel za jakousi výVáclav Srb, který stál v čele Koruny České v letech 2003-2014, střednost nebo recesi. Je proto jen na nás, zda sami
se stal historicky prvním čestným předsedou KČ, neboť tato dokážeme hovořit o svých ideálech a cílech způsobem
funkce nebyla v dějinách strany dosud obsazena. Srdečně bla- srozumitelným a přitažlivým pro druhé. Mnozí si stále
hopřejeme.
neuvědomují, že monarchie neznamená ani návrat feudalismu, ani právo první noci apod. Někteří si ani neTermín Generálního sněmu v roce 2015
spočítají, že většina zemí EU před naším vstupem byly
Vážení členové a příznivci Koruny České, dovolte, abychom monarchie apod. Přejme si tedy v novém roce předeVás informovali, že Předsednictvo KČ schválilo termín Generální vším vhodná slova a dobré příklady, aby se naše snahy
sněmu v roce 2015. V souladu s tradicí se zasedání uskuteční neminuly účinkem. Věřím, že když k šíření našich myšopět na Novotného lávce v budově Svazu vědeckotechnických lenek přistoupíme zodpovědně, neuděláme ostudu ani
společností a to v sobotu 28. 11. 2015. O akcích konaných v sami sobě ani českému králi.
souvislosti s tímto XXIV. sněmem KČ, jakož i o připravovaném
S přáním pokojných svátků vánočních Váš Petr Nohel
vlastním programu sněmu Vás budeme informovat v některém z
dalších vydání Monarchistického zpravodaje.
Výše členských příspěvků pro rok 2015
Předsednictvo KČ se na svém zasedání 18. 12. rozhodlo ponechat výši členských příspěvků na stejné úrovni jako v roce 2014.
Členové KČ mají tedy následující možnosti plateb:
- řádný členský příspěvek: od 500 Kč ročně na osobu
- snížený členský příspěvek: od 200 Kč ročně na osobu (studenti, důchodci)
- manželský příspěvek: od 750 Kč ročně za manželský pár
Členský příspěvek je nutno uhradit do 31. 3. 2015 na účet KČ:
1928428359/0800. Předsednictvo pro tyto platby doporučuje
nastavení trvalého příkazu z účtu, čímž se výrazně zvýší přesnost i kontrola plateb. Číslo účtu naleznete také na webových
stránkách KČ zcela dole.
Aktuální složení předsednictva Koruny České:
Jméno
Pozice
Email
Mobil
Mgr. Petr Nohel
předseda
[email protected]
725 055 571
JUDr. Petr Krátký
místopředseda
[email protected]
725 834 918
Svatopluk Novotný
český zemský hejtman
[email protected]
776 633 336
MUDr. Pavel Andrš
moravský zemský hejtman
[email protected]
606 712 464
Ing. Vítězslav Oram
slezský zemský hejtman
[email protected]
734 384 529
Ing. arch. Jan Bárta
člen předsednictva
[email protected]
724 006 564
Jan Drnek
člen předsednictva
[email protected]
731 732 608
Ing. Mgr. Josef Pejřimovský
člen předsednictva
[email protected]
776 745 951
Mgr. A. Josef Petr
člen předsednictva
[email protected]
603 414 467
prosinec 2014
Koruna Česká blahopřeje monackému
knížeti Albertovi II. k narození dvojčat
Dne 10. prosince 2014 se vládnoucímu monackému
knížeti Albertu II. a jeho manželce kněžně Charlen narodila dvojčata. Princ Jacques, který následuje svého
otce v pořadí na trůn, obdržel tradiční následnický titul
markýze z Baux, jeho sestra princezna Gabriella je hraběnkou z Carladès. Koruna Česká zaslala vládnoucímu
knížeti dopis, ve kterém mu k radostné události blahopřeje, a zároveň ho ujišťuje o svých sympatiích vzhledem k přemyslovskému původu jeho i jeho dětí.
Albert II. Monacký
17. března 2008
4
Albert II. byl po světě znám jako člověk, který nemá
v úmyslu se ženit, ale má dvě nemanželské děti:
Jazmin Grace a Alexandera Coste. O dalších nemanželských dětech se momentálně spekuluje. Jeho přesvědčení zůstat svobodným mládencem však překonala Charlene Wittstock.
S Charlene se vztah začal rozvíjet od roku 2006 a
kníže ji krátce poté, co se společně zúčastnili svatby
švédské korunní princezny Victorie, požádal o ruku.
Charlene souhlasila a tak mohlo být 23. června 2010
vydáno oficiální oznámení o zasnoubení monackého
knížete s touto půvabou jihoafričankou. S datem
svatby se dlouho šibovalo, ale nakonec bylo stanoveno na 1. a 2. července 2011.
Nejprve se konal civilní sňatek a den poté sňatek
církevní. Charlene kvůli svazku s Albertem přestoupila na římskokatolické vyznání. Po pompézní svatbě
pár neodjel hned na líbánky, ale vydali se do Jihoafrické republiky na zasedání IOC. Teprve poté strávili
pár romantických chvil na líbánkách.
Kníže je velmi sportovně nadaný, což ho mimochodem spojuje s Charlene, která závodně plavala. V letech 1988, 1992, 1994, 1998 a 2002 se zúčastnil
Albert Alexandre Louis Pierre Grimaldi se narodil 14. zimních olympijských her v bobu a v letech 1985 a
března 1958 monackému knížeti Ranierovi III. a kněž- 1986 se účastnil rallye Paříž-Dakar. Pokořil severní i
ně Grace. Má starší sestru Caroline a mladší sestru jižní pól.
Stephanii. Již od svého narození byl následníkem monackého trůnu, není proto překvapující, že je vzdělán Zdroje informací:
např. v oblastech ekonomie, politických věd jako větši- Royalty in the news, Wikipedie, Aktuálně, ofic. stránna následníků trůnu. Své univerzitné vzdělání získal v ky monackého paláce.
americkém Massachusets (1977-81). Od roku 1984 se http://monarchie.blog.cz/0803/albert-ii-monacky
princ podílel na chodu státu obzvláště účastí na zahraničních aktivitách a od roku 2005 převzal vládu po zesnulém otci a vládne Monackému knížectví jako Albert
II.
Spřízněné stránky:
http://sdruzenimonarchistubrno.webnode.com/
Sdružení monarchistů Brno, o. s.
www.promonarchii.cz
PRO MONARCHII - Nezávislý portál českých monarchistů
Blog o současných monarchiích
www.monarchie.blog.cz
František Ferdinand d'Este
www.franzferdinand.cz
Habsburkové a jejich země - blog
http://arcidumhabsbursky.blog.cz
Internetové muzeum Františka Josefa I.
http://www.franz-josef.cz
Klub přátel bl. Karla I.
http://mariaterez.sweb.cz
Historická šlechta
http://www.historickaslechta.cz
Markrabství moravské
http://markrabstvimoravske.cz
Království české
http://kralovstviceske.cz
Lichtenštejnsko.net
www.lichtenstejnsko.net
Fotogalerie KČ Ostrava
http://kcostrava.rajce.idnes.cz/
Vrchlabsko - monarchie
http://www.vrchlabsko.info/monarchie.html
prosinec 2014
Křesťané kritizují vládu a vyzývají k přijetí
syrských uprchlíků
Na podporu uprchlíků se koná i demonstrace
před úřadem vlády
Církev a svět / Jan Kirschner / 17. prosince 2014
Křesťané z iniciativy Za církev sociálnější vydali
prohlášení, ve kterém vyzývají k přijetí syrských
uprchlíků. Prohlášení je možné podepsat i jako petici a
k textu se tak již připojili další křesťané různých českých církví i těch, kteří nejsou s Iniciativou za církev
sociálnější nijak spojeni. Podobná prohlášení jednotlivců, iniciativ a organizací z České republiky se v poslední době množí, poté, co vláda odmítla přijmout na
naše území uprchlíky ze Sýrie, nebo se zavázat k přijetí
předem daného počtu lidí. Kriticky k postoji vlády se
ve videorozhovoru jasně vyjádřil i ředitel společnosti
Člověk v tísni Šimon Pánek. Počty uprchlíků, které by
Česká republika mohla přijmout, byly uváděny řádově
v tisících. O konkrétních lidech, nemocných dětech,
vláda již začátkem prosince jednala. Rozhodnutí přijmout 15 nemocných dětí a jejich rodiny ale odložila.
Vláda na svoji obhajobu také uvádí, že se Česká republika snaží pomáhat především v sousedních zemích
Sýrie, kam uprchly miliony Syřanů. Na poznámku Magazínu ChristNet, že léčení syrských dětí v Česku by
bylo také jen symbolické gesto, pro přiblížení problému českým občanům, jako záchrana pár set "Wintonových dětí", odpověděl europoslanec za KDU - ČSL Tomáš Zdechovský, že Česko má možnost si vybrat, zda
pomůže dvěma stům uprchlíků na místě nebo dvaceti
u nás. "Uprchlíky, kterým jde o život, rádi přijmeme.
Někteří uprchlíci ze Sýrie již také na našem území žijí,
ale nechtějí zde zůstat. Jejich cílové země jsou Německo
a Švédsko, kde mají své příbuzné a dostanou vyšší sociální dávky", dodal Zdechovský. S převozem dětí a jejich
rodin by souhlasil Zdechovského kolega v europarlamentu Pavel Svoboda.
Protesty se neomezují jen na slovní prohlášení, ale
kvůli situaci s uprchlíky je na čtvrtek 18. prosince od
16 hodin svolána i demonstrace před úřad vlády v
Praze a do Brna na Moravské náměstí o hodinu později. 18. prosince si svět připomíná Mezinárodní den syrských uprchlíků. Demonstrace je podporovaná značným počtem organizací i jednotlivců a prezentována
pod heslem: “Musí syrské děti čekat na svého Wintona?"
Prohlášení iniciativy Za církev sociálnější kritizuje
postoj České republiky v situaci, kdy je přibližně 2,5
milionu Syřanů na útěku vystaveno ohrožení života a
alarmujícím podmínkám uprchlických táborů. „Odmítnutí přijmout několik stovek uprchlíků na české území
s poukazem na nepřipravenost České republiky je nesmyslné, alibistické a cynické. Povážlivé je také vytváření atmosféry strachu z nezvladatelného přílivu migrantů, ke kterému se uchylují někteří představitelé
médií i vlády.
5
Reálná čísla ukazují, že celkové počty migrantů, kteří v
posledních letech přicházejí na naše území, jsou naprosto mizivé. „Neztotožňujeme se s postojem části české veřejnosti, která vnímá uprchlíky především jako hrozbu,“
stojí v prohlášení.
Podle stanoviska autorů textu se klady i zápory globalizovaného světa týkají nás všech a nelze zavírat oči
před problémy v jiných státech světa, jako by se nás
netýkaly. „Takový postoj nejen odporuje křesťanským i
humanitním ideálům, ale je krátkozraký i z praktického
hlediska. Demokracie obehnaná zdí přestává být demokracií,“ prohlašují signatáři textu a dále dodávají, že
situace syrských uprchlíků neznamená jen mnoho
osobních tragédií, ale i šanci pro Evropskou unii a státy
České republiky učit se vytvářet politiku globalizované solidarity.
V závěru textu je pak uvedeno několik výzev. V první
řadě vůči české vládě, aby přehodnotila svůj postoj a
vedle potřebné pomoci přímo na místě, kterou již poskytuje, přijala nejvyšší možný počet syrských uprchlíků na území našeho státu.
Poté se obrací na všechny církevní představitele, kteří
se již dříve vyjádřili na podporu lidí trpících v Sýrii, aby
byli ve svém postoji konsekventní, využili svého vlivu k
tlaku na politické představitele státu i směrem k veřejnosti a důrazně vystupovali za přijetí syrských uprchlíků na naše území. Z církevních představitelů se nedávno kriticky k postoji vlády vyjádřila i Česká biskupská
konference, Evangelikální aliance nebo Tomáš Halík. Na
podporu křesťanů v Sýrii vydala prohlášení i Ekumenická rada církví nebo Synodní rada Českobratrské církev evangelické.
Signatáři petice dále odmítají jakékoli podmiňování
pomoci uprchlíkům jejich etnickou nebo náboženskou
příslušností. „Rozdělovat potřebné podle víry či etnika
odporuje humanistické tradici i duchu ústavy České
republiky. Stejně tak je v zásadním rozporu s biblickým
svědectvím i křesťanskou tradicí omezovat pomoc bližním pouze na spoluvěrce,“ stojí v prohlášení.
http://www.christnet.cz/clanky/5421/krestane_kritizuji_vladu
_a_vyzivaji_k_prijeti_syrskych_uprchliku.url
Je to zvláštní název – Za církev sociálnější… Trochu připomíná Benešovu demokracii socializující, která se
velmi rychle zvrhla v komunistickou diktaturu. Jako by
Edvardu Benešovi tehdy nestačila demokracie sama o
sobě. Jako by křesťanům nestačila církev sama o sobě.
Jako by bylo třeba ji socializovat.
Cokoliv jste udělali (nebo neudělali) tomu nejmenšímu
z mých maličkých, udělali (nebo neudělali jste mně.
Jinými slovy – když nepomůžete potřebnému, nepomohli jste samotnému Kristu. Když někomu ubližujete,
ubližujete Kristu. Jedno z ústředních a závazných dogmat křesťanstva, také církve a její charity. Je to snad
málo sociální? Ne. Je to absolutně sociální!
Možná je to ale málo humanistické, protože pomáhám
bližnímu svému ne kvůli člověku, ale kvůli Bohu. Miluji
člověka ne kvůli člověku, ale proto, že ho stvořil Bůh a
já miluji Boha i vše, co učinil.
Sociální je společenská vazba postavená na vztahu
mezi člověkem a člověkem. Mezi lidmi navzájem, i bez
potřeby Boha. Křesťan je plně schopen sociálního vztahu, ale tvrdí, že bez Boha a bez lásky k Němu, žádné
lásky mezi člověkem a člověkem není. Bůh je úběžníkem a svorníkem, je uzlem vztahů lásky. Pokud nemiluje člověka On, proč bych ho měl milovat já? Aby se nám
žilo na světě lépe? Proč by se ale mělo na světě žít lépe
nám, když se může žít lépe jen mně? Proč se vůbec zaobírat nějakými ohledy, když jsme jen kusy masa, které
shnijí a naše vědomí (vysoce organizovaná hmota) se
propadne do nicoty, když život stejně nemá žádný smysl a kdybych se vůbec nenarodil, nic by se nestalo? Proč
se vůbec o cokoliv snažit, jestli není Bůh?
Ne, humanistická východiska jaksi visí ve vzduchu.
Nejsou zakotvena v něčem věčném a smysluplném, v
něčem definitivním. Pokud v tom není Bůh, žádný vztah
lásky neexistuje. Byl by moc nesmyslný a já ostatně
také.
Křesťanství ale není pro měkké povahy. Je to nesmírně
tvrdá, nekompromisní a drsná víra.
- Nezabiješ člověka.
- Pomůžeš každému člověku.
- Odpuštíš cokoliv, i když tě vraždí a mučí.
- Vše dostáváš darem, nemáš tedy žádná práva, jen bys
měl poděkovat.
- Nastavíš druhou tvář a nebudeš vracet úder.
- Nebudeš nikoho soudit, posuzovat a odsuzovat, to necháš Bohu.
- Chceš-li být dokonalý, rozdej vše, co máš a hlásej Království Boží.
Atakdále. Proto se mnozí zkoušejí křesťanství humanisticky změkčit a zkompromisnit, například socializací. O lásce se bavit nelze. Ta buď je, nebo není. Buď je
úplná, nebo není vůbec. Nemůže být jen trochu, a to je
moc tvrdé. O sociálnu je možno diskutovat, je možné ho
namíchat podle potřeby, a hlavně je možné ho určovat.
Lásky bez Boha není, ale sociálno je naše záležitost a
Boha k němu nepotřebujeme, což je možná tou hlavní
motivací všech sociálních služebníků. Proto nemáme
lásku, ale sociální prostředí a vztahy. Proto nemáme
výchovu, ale sociální služby. V lásce jsme závislí na Bohu, ale distribuce sociální pomoci vytváří závislost na
tom, kdo pomoc poskytuje. A kde je závislost, tam je i
moc. Jiná moc, než je moc lásky.
Petici za církev sociálnější jako křesťan nepodepíšu, i
když jsem nedokonalý a špatný křesťan a nárokům víry
určitě nejsem schopen dostát. Nepodepíšu, i když se ta
petice dovolává křesťanských východisek. Už kvůli názvu iniciativy ji nepodepíšu.
Tolik jsem pochopil, že v problému pomoci syrským
uprchlíkům nejde o sociálno, ale o lásku. Sociálno je
důsledkem lásky a nikoliv naopak. Pokud si někdo
bere nedostatečné sociálno jako klacek, kterým mlátí
po hlavě církev – Kristovu nevěstu, pak je mi přinejmenším podezřelý a musí mne napadnout, jestli mu
jde skutečně o pomoc z lásky, kestli to není nějaká nátlaková a vlastně zpolitizovaná iniciativa.
Pokud se někdo ohání humanistickou tradicí, pak
musím přiznat, že humanista nejsem a o sociálno mi
nejde. Nejde mi ani o rovnost a rovnoprávnost. Neuznávám žádná lidská práva, protože vše, co jsem a
mám je jen dar a z daru žádná práva nevyplývají. Za
ten lze pouze poděkovat. Také vím, že žádná rovnost
na tomto světě neexistuje a musí to být jasné každému, kdo používá oči a rozum. Předpokládám, že Bůh
naopak stvořil lidi sobě nerovné záměrně, aby byli
nuceni se doplňovat do smysluplného celku a ne spolu
soupeřit.
Proto nejsem humanista ani osvícenský rovnostář a
proto si vystačím s láskou. Lásku lze uplatňovat i v
nerovnosti i v bezprávnosti. Proto mohu být křesťanem, i když neuznávám lidská práva a rovnostářské
ideje.
Mohu tvrdit, že mezi křesťanem a muslimem JE rozdíl, že si nejsou rovní a přesto mohu mít věřícího muslima jako člověka a bližního rád a pomoci mu. Ne z
jakési sociální povinnosti a direktivy, ale z pouhé lásky. Dokonce i k muslimovi mám blíž, než k ateistovi,
který věří v sociálno a v to, že Bůh není. Nevím, zda je
pro muslima Bůh Bohem lásky, ale pro ateistu určitě
nikoliv. Přesto pomáhám i ateistům, kteří věří, že láska
je romantizovanou nadstavbou biologické podstaty.
Na petici mi vadí víc věcí. Slyším zde v podtextu jakési zvrácené obvinění. Podsouvá se mi, že když pomohu tisícovce křesťanských uprchlíků ze Sýrie, jsem
vlastně bídák, protože jsem nepomohl pětistovce
křesťanů a pětistovce muslimů. To prý je rozdíl. Není
pomoc jako pomoc. Pomoc tisícovce lidí jako by byla
méně cenná, když to budou jen křesťané. Kdybych
pomohl jen tisícovce samých křesťanů, nejsem dost
globalisticky solidární, napomáhám rozdělení světa
podle víry a vlastně jsem svou pomocí světu uškodil,
protože jsem pomohl výběrově. To můj skutek pomoci
jaksi znehodnocuje. Než takhle výběrově, to snad
abych raději nepomáhal vůbec…
Kdesi v pozadí tuším rákosku ideologa, který by byl
možná schopem mne seřezat proto, že nejsem dost
rovnostářský a humanitářský, že doktrínu rovnosti a
člověka coby nejvyšší hodnoty nenadřazuji pouhé lásce a pouhému soucitu. Proč ne, když už nyní tříská do
církve kvůli její nedostatečné socializaci?
Kdesi v pozadí problému tuším zvrácenost, která není ani trochu sociální, ale chtěla by církev socializovat.
Možná tak, jako kdysi pan Beneš socializoval demokracii.
Napíšu svému biskupovi, že bych se rád podílel na
pomoci asi tak tisícovce křesťanských syrských uprchlíků po vzoru svého panovníka Karla Habsburského.
Snad mi Bůh odpustí, že jsem nevyžadoval i muslimy.
Jan Drnek
Vážení přátelé,
V těchto dnech se chystáme zapálit čtvrtou svíčku na
adventním věnci, vrcholí naše příprava na vánoce, přejeme si navzájem radostné prožití vánočních svátků.
Připojuji se k přání skutečně vánočnímu, v duchu církevního kalendáře i v duchu české tradice, ale kromě
toho na vás mám konkrétní prosbu.
Přečtěte si prosím dopis, který jsem poslal našim arcibiskupům Graubnerovi a Dukovi, a zvažte, jak se můžete i vy sami podílet na snaze přimět představitele naší
církve, aby na sebe vzali odpovědnost a jednali. Jde o
syrské křesťany, kteří dnes žijí daleko od svých zničených domovů v nedůstojných podmínkách často bez
základní pomoci.
Apeluji na to, abychom jako česká církev přijali alespoň pár stovek křesťanských rodin. Odmítám novinový žargon, ve kterém se mluví o „humanitární katastrofě“, a skutečný problém se tak převáděl do neutrální roviny, ve které odpovědnost leží na příslušných
úřednících a komisích. To, co se dnes děje ve světě, se
nás týká – a měli bychom se umět odpovědně rozhodovat. Nejde o to, aby vlády stanovily nějaké kvóty pro
uprchlíky – smysl má konkrétní pomoc. A ta je možná a
je v našich silách.
Proto je podle mne správné, aby prostřednictvím
církve v Sýrii naši církevní představitelé připravili žádosti konkrétních osob o přijetí v ČR a doručily ji na
naše úřady s tím, že po příslušných procedurách zajistí
jejich přijetí a ubytování. Rozhodnutí intervenovat
v této věci pro ně jistě nebude jednoduché veřejně obhájit, ale bude snazší, pokud podobných návrhů, aby
konali, dostanou víc, pokud bude zjevné, že můj názor
není mezi věřícími ojedinělý. Je zřejmé, že takový krok
popudí ty, kdo nemají Církev v lásce, a popudí všechny
egalitářsky smýšlející, kteří sice nikomu nepomohou,
ale vyžadují, aby se pomáhalo všem stejně. Ale naší povinností je jednat a pomoci především těm, komu pomoci umíme – a to jsou syrští křesťané.
Ano, modleme se za ně, ale prosím také udělejme to,
co je v našich silách. Nejde mi o to, abychom organizovali nějaké podpisové veřejné akce, ale prosím vás o
projev individuální odpovědnosti – našim arcibiskupům umí napsat mail každý.
Pátek třetího adventního týdne 2014, Josef Štogr
Jeho Eminence
Dominik kardinál Duka OP
Hradčanské nám. 16
119 02 Praha 1 – Hradčany
9. prosince 2014
Vážený pane arcibiskupe,
protože se mnou hluboce otřásá situace syrských
křesťanských komunit, žádám vás, aby česká a moravská církev dala jasně najevo, že jí osud křesťanských
běženců není lhostejný. Proto prosím, abyste se obrátil
na představitele České republiky a nabídl, že katolická
církev u nás přijme cca 200 rodin (800 - 1000 osob)
křesťanského vyznání, pro která zajistí po příslušných
přijímacích procedurách ubytování ve svých objektech. Zároveň může zajistit ve spolupráci s místní syrskou církví výběr žadatelů. Domnívám se, že je to zcela
realistické a v našich podmínkách „zorganizovatelné“ i
v případě, že stát nevyhlásí v této věci nějaké konkrétní imigrační „kvóty“. Pokud zdejší katolická církev vytvoří dostatečné podmínky pro konkrétní žadatele,
musí se stát takovou žádostí zabývat a musí zdůvodnit
její odmítnutí.
Domnívám se, že v situaci, kdy přijetí uprchlíků odmítla ČR jako stát, je to jediný krok, kterým Církev
může dát najevo, že je schopná jednat v situacích, které jednání vyžadují. Podle své zkušenosti vím, že nejhorší hříchy spočívají nikoli v tom, co jsme udělali, ale
v tom, co jsme neudělali (cokoli jste neučinili pro jednoho z těchto maličkých…).
Způsobů, jak celou věc organizačně a finančně zajistit,
je jistě celá řada, od použití části Tříkrálové sbírky (i
za cenu omezení jiných zahraničních charitativních
aktivit), samostatně k tomu vypsané sbírky v kostelích
nebo mimo ně apod., využitím byť i jen symbolické
části vráceného majetku atd.
V každém případě jsem přesvědčen, že by na veřejnosti mělo zaznít zásadní slovo představitelů naší
Církve, které nebude jen gestem a odkazem k obecné
lásce.
S prosbou o požehnání Josef Štogr (adresa).
Zasláno současně Jeho Excelenci Mons. Janu Graubnerovi
prosinec 2014
Radecký 1766 - 2016,
občan
občanské sdružení
Cílem je obnova pomníku Jana Václava Josefa,
hraběte Radeckého z Radče na Malostranském
náměstí v Praze u příležitosti 250. výročí jeho narození.
Naším webmasterem je Matěj Čadil, adresa pro emaily
je [email protected].
Za Radu o. s. Radecký 1766 – 2016
Jan Bárta, Jarmila Štogrová www.radecky.org
8
Vážení pánové, vážené dámy a slečny.
Přeji vám požehnané a veselé Vánoce a mnoho zdraví,
štěstí a úspěchu v nadcházejícím roce 2015.
S pozdravem.
Jaroslav Konečný
http://www.kk8lir.com/pf-2015/
http://www.kk8lir.com/pf-2015/
.
VESELÉ VÁNOCE
A ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK!
Vysloužilci přejí všem kamarádům klidné prožití vánočních
svátků a také šťasný nový rok
2015. Na začátku roku 2011 jsme
založili náš Svaz, který se nám podařilo za dobu téměř čtyř let přetransformovat ve fungující občanské sdružení. Tento rok pro nás
znamenal velmi významnou dobu,
kdy se nám povedlo uskutečnit
několik úspěšných akcí, a naplánovali jsme další projekty pro rok
následující. Také se nám podařilo
významným způsobem rozšířit
členskou základnu o řádné členy i
sympatizanty Svazu. Celkově nám
uplynulý rok přinesl mnoho krásných zážitků při spolkové činnosti, objevování zapomenuté historie i nepřeberné množství sběratelských úspěchů. Doufáme, že i rok následující bude pro náš Svaz i jednotlivé členy a
sympatizanty, stejně přínosný.
Převzato z http://www.vyslouzilci.cz/
prosinec 2014
11
7
Toto je ukázka z první kapitoly připravované velké knihy podrobné historie jednoho z plzeňských
městských obvodů. Jako úvaha má však obecnější platnost.
je fenomén, se kterým si dodnes
lámou hlavy přední historikové i sociologové. Zvláště se to týká středověkého evropského města. Na
jedné straně to není pouze větší hrad a na druhé
straně to není jen vesnice s hradbami. Město nelze
popsat jen strategickými či obrannými, ekonomickými či sociologickými principy. Jeho nejbližším
předchůdcem bylo oppidum nebo slovanské hradiště – valem a hradbou obklopené kmenové společenství i s celým jeho hospodářstvím, se všemi příslušníky, zvířaty, domy, zásobami, s tržištěm i zbraněmi. Jenže městské hradby obklopují a chrání něco, co není společenstvím kmene, krve či rasy, ale
společenstvím, které směřuje k občanství, k pozoruhodné syntéze mého a obecného. Středobodem
města není radnice či kostel, dokonce ani občanské
fórum. Středobodem a srdcem města je tržiště.
Dalo by se říci, že prvotní město bylo opevněným
tržištěm s patřičnou infrastrukturou obchodníků a
řemeslníků. Společenství měšťanů je čímsi, co se
vědomě vydělilo z univerza křesťanského světa a
dokonce se proti němu opevnilo.
Ve středověku ti, kdo vytvářeli přebytky, potřebovali obchodníky a naopak, obchodníci často nabízeli
zboží a podněcovali tak k vytváření přebytků. Obchodníkovo jednání ale bylo vnímáno jako méně
přínosné než jednání pěstitele nebo řemeslníka.
Byli nutným zlem. Zprostředkovací funkce obchodníka byla ceněna jen málo a naopak nelibě se přijímalo, že jeho zisky jsou značné. Obchodník byl jen
prostředníkem a vůbec bylo z hlediska kraje a města sporné, zda je přínosné, když dováží nové věci.
Regulaci nabídky a poptávky zajišťovala instituce
řemeslnických cechů. Obchodník svojí činností zpochybňoval stávající společenské uspořádání statického modelu uzavřených hospodářských celků,
protože v něm nikam nepatřil. Obchodník byl cizincem z jiné planety a neměl existenční zájem na prospěchu konkrétního místa. Pro kupce byl hlavním
horizontem úspěchu jeho vlastní zájem. Byl svého
druhu nomádem.
Město se stalo společenstvím těch obchodníků,
kteří konečně učinili pokus usadit se a zakořenit. To
je ale neučinilo pro křesťanský svět přijatelnějšími
a také proto se opevňovali. Cítili svoji odlišnost a
jinakost. Jakmile se ve 12. a 13. století obchodník
usadil ve středověkém městě a tím i ve společenství, musel přijmout spoluodpovědnost za správu a
společenství města. Musel se začít svým dílem starat o pořádek, technickou i sociální infrastrukturu,
bezpečnost, hradby, udržování cest, dobré vztahy
se sousedy atd. Byl tu však rozdíl.
Zatímco středověký křesťan vnímal sám sebe
jako součást Božího univerza, v němž jde o lásku
k bližnímu a spásu duše (a proto se o své okolí
staral), obyvatel města se o své město a okolí staral kvůli zajištění vlastního prospěchu a zisku.
Celek jeho světa byl jiný, než celek křesťanského
světa, i když sám v Boha věřil.
Aktivita a starost měšťana byly starostí o (svým
způsobem) svoje věci. Společná věc měšťana
zajímala jen jako podmínka vlastního prospěchu, jako starost o zázemí obchodování. Město se
tím uzavřelo do účelu vlastního prospěchu a
bylo na vnější prostředí napojeno obchodními
vztahy (ne starostí o spásu duší ve světě).
Cílem společnosti ve středověku bylo košatět a
sílit. Středověká společnost sama sobě rozuměla
v modelu stromu. I poslední lístek byl závislý na
kmeni a na kořenech. Cílem obchodníka bylo také
prosperovat, ale bez ohledu na prosperitu celku.
Pro panovníka měla města význam značného
trvalého příjmu, neboť měšťané, pokud nebyli
urozeného původu (patriciát), byli stále poddaní
a z roboty se vykupovali platbou. Města měla význam i strategický a vojenský, a to nikoliv malý.
Města byla novým prvkem v systému obrany a
bezpečnosti. Vetřelec je nemohl tak jednoduše
minout a ignorovat jako pouhé hrady. Musel je
začít dobývat. Proč? Města byla sama o sobě pevnostmi nového typu, které mohly stát i v údolí a
blokovat hlavní komunikační koridory, mohly
stát na jediných schůdných trasách. Mohly pojmout a ukrýt celé armády. Mohly zajistit logistiku celých tažení. Zapojovaly do války znovu i jistý
počet ozbrojených svobodných obyvatel – měšťanů. Již roku 1237 nařídil král Václav I. povinné
hrazení měst.
Panstvo mohlo i se svým hradem přejít na stranu protivníka a poskytnout mu tak opěrný bod. U
měst se to tak často nestávalo. Města byla se státem a s panovníkem mnohem více a úžeji svázaná
a na něm závislá. Města byla zcela novým prvkem, novou proměnnou, která vychylovala prostou rovnici panovník – panstvo, většinou ve prospěch panovníka. Byla jeho nožem v zádech nespolehlivé šlechty, jeho přirozeným spojencem.
Tak vznikala a tak byla panovníky zakládána. Při
zakládání měst byla šlechta do značné míry vynechána, ačkoliv se zejména nižší šlechta na životě
měst podílela.
Ve městech vznikaly kostely a kláštery, byly do
nich zvány církevní řády, aby se tyto obchodnické
enklávy staly kompatibilními s myšlením okolního křesťanského univerza.
Z ekonomického hlediska byla města ztělesněním
principu polopropustné membrány. Zatímco nebezpečí a neznámo bylo drženo venku, všechny hospodářské hodnoty byly vpouštěny dovnitř, ale ven se
dostávaly jen těžko. Nejen, že městu zůstávaly poplatky z trhů a všech možných činností, město usilovalo o soběstačnost a budovalo celé spektrum obchodních a řemeslných aktivit, jejichž nositeli byli
měšťané. Ti nakupovali jeden od druhého, takže
peníze zůstávaly a kolovaly uvnitř, navíc přibývaly
příjmy zvenku. Tím město kumulovalo kapitál a bohatlo. Mohlo investovat a svými penězi ovládat okolí, manipulovat různými státníky ke svému prospěchu.
V případě ohrožení nestačilo, aby město bránili
placení zbrojnoši, na hradby museli všichni jeho
obyvatelé bez rozdílu stavu a majetku. Město bylo
společnou věcí všech jeho obyvatel a v tom smyslu
vytvářelo vzájemně provázané společenství zisku a
bezpečí, v němž mohli zůstat pouze ti spolehliví.
Zatímco panstvo odnaučilo své poddané bojovat a
naučilo je, že obrana či boj nejsou jejich věcí, ale věcí
právě jen panstva, měšťané věděli, že nikdo jiný než
oni sami je neochrání.
Následuje ukázka z další kapitoly této knihy, kde je výše uvedené téma dále rozvíjeno.
500 let setrvávalo město ve své uzavřené středověké
podobě a udržovalo si standardní stav mezi 3 – 5 000
obyvatel. Předměstí se nerozrůstala a tvořila úzký pás
zástavby pod hradbami, kde byly pozemky a domy většinou v majetku měšťanů sídlících uvnitř. Řemesla se
zde rozvíjela hlavně pro potřeby města, jen málo na
vývoz a obchod. Plzeňské panství vlastnilo stabilně
kolem 20 – 30 vsí a velká část měšťanů, zejména v dobách bídy, se zabývala zemědělstvím. Tento počet vsí a
plocha zemědělského majetku pohodlně dostačovaly
městu po půl tisíciletí k zásobování potravinami. Město
nejevilo žádnou snahu expandovat, zabírat další území
ani stavět nové čtvrti.
Náhle, na konci 18. století, se cosi záhadného stalo a
plzeňští měšťané začali své město vynášet ven do krajiny, zakládat jakési jeho metastázy a poté je spojovat
ve větší celek souměstí, okresu, kraje. V krátké době se
zcela změnilo myšlení měšťanů, zvláště těch, kteří rozhodovali. Změnil se jejich přístup ke světu. Přestali se
schovávat za hradbami, zbořili je a vykročili do světa.
Pokusme se identifikovat ony určující změny v myšlení, jak jsme je neznačili již ke konci předchozí kapitoly.
Vlastnictvím měšťanů byly pozemky, finanční majetek, který přinášel důchod, částečně také vlastnictví
zdrojů surovin, lesů apod. Šlo o takové vlastnictví, které
bylo možno buď přímo užívat, nebo pronajmout druhému a žít z renty. Postupně, již ve středověku se
vyprofilovaly tři skupiny měšťana podle toho, co pro
něho majetek a peníze znamenaly.
1. skupina vnímala peníze jako prostředek k nakupování a prodávání. Nehromadila je, ale používala ke
směně. Peníze byly prostředkem.
2. skupina vnímala peníze jako cíl svého snažení a chtěla jich z různých důvodů nahromadit co nejvíce. Peníze
zde byly předmětem zájmu a cílem, obchod jen prostředkem k jejich získání.
3. skupina vznikla na začátku novověku. Peníze půjčovala, aby se úrokováním množily. Peníze zde byly
předmětem obchodu, tedy samotným zbožím.
4. skupina, ta, která přinesla změnu, se objevila během
napoleonských válek a stále více rostla. Tato skupina
peníze investovala, aby rozhýbala nějaké dění, nastartovala projekty, výrobu, uskutečnění plánů a snů. Peníze zde byly investičním kapitálem, médiem změny,
dynamiky a pohybu. Investice se stala spotřebou odloženou do budoucnosti (až se vrátí se ziskem).
Středověký obchodník vynalezl směnku, kterou mohl
hodnotu svých peněz pohodlně přenášet z jednoho
místa na druhé. Investice byla směnkou, kterou se
hodnota přenášela v čase do budoucnosti. Investující
podnikatelé začali natahovat ruku po budoucnosti, začali ovlivňovat svými penězi to, co se má či nemá v budoucnosti uskutečnit, a zmocňovali se budoucnosti již
nyní v přítomnosti. Svým způsobem budoucností manipulovali a cílem jim byla právě tato moc.
Tím se peníze jako takové vzdalovaly od reálné majetkové držby nemovitostí. Majitelé nemovitostí (zastánci
panství a vrchnostenského uspořádání) trvali na svém
modelu spotřebovávání výnosů (renty). Investoři chtěli, aby peníze, kromě spotřeby, poháněly cosi nového a
něčemu novému dávaly vznikat. Nešlo jim jen o zajištění vlastní existence, prestiže či postavení a o spotřebu,
ale o reálnou moc. Byli svým způsobem tvůrci, ale i
manipulátoři. Šlo o dva zcela odlišné typy myšlení. Novověký podnikatel přebíral budoucnost z Božích rukou
do své vlastní péče, plánoval ji a aktivně vytvářel. Investorům bylo město malé a vůbec nepotřebovali město uzavřené a zajištěné. Ekonomiku i společnost (namísto modelu košatění stromu) vnímali a organizovali
jako stroj, v němž majetek vyrábí majetek a kolem tohoto procesu se nějak samovolně formují přirozená
pravidla pro fungování společnosti.
Na počátku novověku ve společnosti rozhodovali
zpravidla pozemkoví vlastníci a kupci. Postupně převládl vliv investujících podnikatelů, kteří vyvolávali
dynamický pohyb, bourali omezení a uzavřenost, profitovali ze změny a drželi ruce na pákách pohybu. Symbolicky se to projevilo bouráním středověkých hradeb.
Středověký zemědělec či nájemce půdy byl závislý na
rozmarech počasí, na daru úrody, jinými slovy na Boží
přízni. Novověký podnikatel se cítil být větším pánem
svých podniků a zisků. Jako by vše více záleželo na něm
samém, jako by byl méně závislý na Boží milosti a více
na své vůli a šikovnosti. Neodvracel se od Boha, ale cítil
se jako Bohem pověřený zvelebitel a správce světa.
To vše odvracelo pozornost obyvatel od středověkých
duchovních hodnot k pozemským hodnotám, zejména
k majetku a moci. Jenže majetek pracoval s lidmi tak,
aby se sám v jejich myslích stal jediným měřítkem
úspěchu a jediným smyslem života. Mnoho obyvatel,
zejména měšťanů, spokojených doposud s tím, že mají
zajištěnu obživu a žijí v souladu s Bohem, začalo chtít
soutěžit v oblasti majetku, vlivu a moci. Především tato
změna ve vnímání smyslu života (od modlitby k soutěžení) vedla k expanzi, aktivitě, k bohatství a k zajištění
existence pro více obyvatel, později ovšem také k destrukci morálních hodnot a společenství jako takového.
Křesťanství zdůrazňovalo věřícím, že lidé jsou si rovni, ale pouze v příslibu Boží lásky. Zcela bez obalu přiznávalo, že jinak si lidé rovni nejsou. Jsou různě nadaní,
různě inteligentní, různě šikovní a silní, mají různé
vlastnosti, různou výchovu a rodí se do různého prostředí, které jim poskytuje různé příležitosti. Křesťanství ale dodávalo, že lidé se především nemají rovnat
a porovnávat, nemají se navzájem soudit a soutěžit
v tom, kdo je lepší, neboť to není jejich zásluhou, to
určil Bůh tím, jaké a jak je nechal narodit. Podle křesťanů měli lidé své jedinečnosti a jinakosti využít ke
službě společenství. Lidé byli stvořeni sobě nerovní
právě proto, aby byli nuceni se doplňovat. Faktická
a přiznaná nerovnost měla sloužit k obohacení vyššího
celku. Lidé neměli soutěžit, ale doplňovat se v rodině,
ve vztazích, v obci a městě, ve farnosti i v rámci národa
a státu. Podle své zvláštnosti a jedinečnosti měli přispívat svým dílem. Proto středověku nevadily stavovské
bariéry a rozdíly v postavení i v majetku. Kde ses narodil, tam služ. Není velké a malé služby.
Naproti tomu nový typ investičního podnikání nutil
lidi soutěžit a porovnávat se mezi sebou, přinášel měřítka úspěšnosti a neúspěšnosti, zneklidňoval a traumatizoval, přičemž musel vzápětí řešit otázku legitimity nerovnosti a musel vymýšlet měřítka i systémy, podle nichž se mají soutěžící porovnávat ve své úspěšnosti.
Společnost již neměla růst a košatět jako celek, ale měla
fungovat a expandovat v závodě jedinců. Trauma z neúspěchu mělo být motorem pohánějícím lidi, aby se
maximálně snažili. Ze života se začal stávat jakýsi dostih, v němž díky nerovnosti a různosti lidí byli někteří
znevýhodněni předem. Tento model byl zpočátku přínosný, ale postupně lapil lidstvo do pasti zběsilého a
dravého soupeření a z lidského společenství udělal
bezohledný zápas osamocených jedinců.
Výnosy z půdy se díky novým postupům, novým plodinám a nářadí zvýšily natolik, že uživily mnohem více
obyvatel, úředníků, vojáků, řemeslníků a všech, kdo již
s půdou přímo nepracovali. Společenská struktura se
stávala složitější a přibývalo lidí, kteří byli užiteční i
jinak, než že někoho krmili.
Také panovníci a jejich státy se začali chovat racionálně a pragmaticky. Již za panování Marie Terezie a Josefa II. si dvorští ekonomové povšimli, že je venkov přelidněný a vzniká nevyužitá pracovní síla, která by mohla být nasazena jinde při nezemědělských činnostech. K
postupné likvidaci středověké vrchnostenské správy,
panství a poddanství nevedly ani tak humanitární důvody, jako spíše důvody ekonomické a pragmatické,
zapříčiněné změnou myšlení.
Uvolnění tuhého poddanství Josefem II. způsobilo
migraci poddaných za prací k průmyslovým centrům.
Došlo k pohybu, k lepšímu využití a k zvýšení dostupnosti pracovních sil. Poddaný byl nyní vázán jen robotou či reluicí, platbou nahrazující robotu a tu mohl
odvádět kdekoliv, třebas ve městě nebo v manufaktuře.
Majitel statku dříve dostával od nevolníka naturální
hodnotu v podobě práce či produktu a musel se starat o
její zpeněžení. Nyní, po raabizaci dostával přímo finanční rentu. Plzeň se raabizací zbavila přímé správy
svého panství a starala se jen o rentu, o hotové peníze.
Manufakturní způsob sériové výroby rozkládal celek
výroby do jednotlivých úseků a operací. To se promítlo
do lidského vnímání světa, z něhož začala mizet kontinuita, souvislosti a vnímání světa jako celku, univerza,
procesu či příběhu. Lidé začínali vnímat své momentální jednání odděleně od celku života, postojů a jeho
smyslu, rozsekané na izolované fáze, operace a etapy.
Zatímco jedni se zmocňovali budoucnosti, jiní se propadali do izolované aktuality okamžiku a úkolu.
V Plzni brzy vznikla potřeba dělníků pro rostoucí manufaktury, ale v rámci uzavřeného města je nebylo
možno ubytovat. Stejně jako město bylo uzavřeným
celkem i panství. Vznikala potřeba jiného, propustnějšího členění prostoru, země. S uzavřenými celky ovšem
mizela také zodpovědnost za tyto celky.
Množství bývalých vesničanů brzy žilo v jakýchsi koloniích, fabrických ghettech, kde ztráceli kontakt se
svým původem a pocit kontinuity se svými kořeny,
předky apod. Cítili se znejistění a vykořenění, což poskytovalo příležitost nejrůznějším středostavovským
agitátorům, kazatelům a idealistům, aby zde vyzkoušeli
moc slova a využili tyto vykořeněné masy k naplnění
svých mocenských záměrů, nejprve k odbourání stavovských bariér. Náhle vyvstal problém národa a národnosti jako náhradního pojiva, které mělo nesourodé
kameny společnosti stmelit opět v celky. Intelektuálové
vytvářeli ideje obrození a později ideje socialismu.
Pokračující dlouholeté války poskytovaly množství
státních zakázek pro určité typy řemesel a výroby.
Nepřímo vedly k rozvoji manufakturní sériové výroby určitého zboží. To a zájmy investorů vedlo k postupnému odbourání cechovního systému, který hlídal rovnováhu poptávky a nabídky, takže nabídka
vzniklá konkurencí a soutěží mohla nyní vytvářet další
poptávku za cenu porušení rovnováhy. Výsledkem bylo
množství soutěžících firem i osob, více levnějšího zboží
a více pracovních míst, která přitahovala více obyvatel.
Již roku 1754 byla v rámci Haugwitzových reforem řemesla rozdělena na komerční (s tendencí k velkovýrobě) a policejní (spoutaná s místním trhem).
Společnost devatenáctého století však sama sebe ještě
nechápala jako ekonomický mechanismus (to je úchylka konce 20. století), ale chápala se především jako
sociální systém. Panstvo mělo povinnost starat se o
celek panství, o poddané na panství. Podnikatelé, kteří
nahrazovali pány, jako by nyní tuto povinnost přejímali, jen v jiné formě a měřítku. Panství podnikatele nebylo vymezeno geograficky, územím, ale vlivem jeho peněz. Podnikatelé zpočátku nesoutěžili v tom, kdo bude
bohatší a mocnější. Získávání bohatství dávalo smysl
jen jako služba pro obec a společenství. Chtěli být váženi jako ti, kdo pro společnost hodně udělali. Prospěch a povznesení celku měly být hlavním motivem. Když se stav celku zlepšoval, byli dobrými správci
světa, množili Boží hřivny a byl to důkaz, že se správným způsobem zmocňují budoucnosti. Doba prvotního
podnikání byla plná filantropů, sponzorů, stavitelů a
budovatelů veřejného blaha. Bylo to samozřejmé. Teprve později, když podnikatelé začali soutěžit mezi sebou, vznikala otázka, zda je zisk z podnikání oprávněný, není-li zároveň společensky užitečný. Vznikala
otázka, zda je jakákoliv funkce a moc oprávněná, není-li
zároveň službou. Rýsovala se i další otázka, zda může
být držiteli renty či zisku v zájmu obecné spravedlnosti
zisk z velké části nebo úplně odebrán a redistribuován
ve společnosti. Nebo zda mu má být odebrán skrytě,
zdaněním majetku, který rentu přináší, do takové míry,
aby stát mohl podstatnou část renty redistribuovat
v sociálním systému. Společnost se začala bránit a nechtěla být jen nástrojem něčí soutěže. Odpovědí na
soutěživost byl socialismus, nová forma návratu ke
službě společenství. Socialismus ale neuměl vyložit
smysl nerovnosti a nezbylo mu než nerovnost popírat a
směřovat k rovnostářství, které vynucoval i násilím.
Jakmile se výroba, výstavba a zaměstnávání začaly
rozvíjet nad obvyklé rámce, stoupla potřeba zdrojů.
Stát i město začaly účinně podporovat vyhledávání a
těžení zdrojů nerostného bohatství, zejména rud a
uhlí, což vedlo ke vzniku a k růstu celého řetězce zpracovatelských podniků, které nemohly být umístěny
uvnitř hradeb a v centrech měst, nýbrž právě na předměstích a někdy i daleko od předměstí, v místě těžby či
nálezu. Okolí Plzně se ukázalo být na tyto přírodní
zdroje více než bohaté a město je nemohlo ochránit
hradbami. Starověký Řím se zmocňoval světa tak, že
posouval své hradby v podobě limes a pevností. Novověké město neposouvalo hradby a vůbec se nezmocňovalo teritoria, ale jen zdrojů v teritoriu okolo, neboť šlo
o zvyšování zisků, nikoliv o zvětšování území.
Vzdálené zdroje i trhy si vynucovaly rozvoj dopravy a
komunikací. Stát začal, také z vojenských důvodů, podporovat a dotovat vytváření sítě sjízdných a pevných
silnic, zjednodušení cestování a komunikace, později
stavbu železnic a telegrafu. To zjednodušilo obchod a
učinilo i vzdálenější oblasti přístupné z centra Plzně. Po
stavbě železnice byla cesta do Prahy stejně dlouhá jako
dříve cesta na předměstí. Jako by Praha byla jen pokračováním Plzně. Faktor času a prostoru se prudce proměňoval, neboť i každý běh o závod musí probíhat v
reálném čase, aby byl úspěch měřitelný.
Po státním bankrotu roku 1811 v důsledku války s
Napoleonem byli kancléř Metternich i císař František I.
nuceni přijmout státní půjčky a vpustit do země převážně židovský, ale především na státu nezávislý
bankovní kapitál. Ten měl téměř výhradně investiční
charakter. Začal ve stále větší míře úvěrovat podnikání
a umožnil vznik mnoha firem a podniků, které by nemohl dotovat stát, nebo by jinak nevznikly. Kapitál
směřoval proti uzavřenosti, potřeboval pohyb a změnu.
Smyslem bylo, aby peníze obíhaly, aby něco živily a
poháněly. Peníze přestaly být jen silou hromaděnou v
jakémsi akumulátoru Harpagonovy truhly, ale začaly se
měnit v proudící energii. Půjčovatelé cíleně působili
tak, aby postupně vytvářeli zájem o půjčky. Svět investic nabízel bankám nepoměrně větší roli než tradiční
svět spotřebitelů rent. Nezávislý kapitál se však záhy
začal zmocňovat státu a využívat ho k soutěžení.
V určitý okamžik zkrátka přestalo město být společenstvím na sobě závislých lidí, kteří se v omezeném počtu znají a nějak prožívají spoluzodpovědnost
za bezpečí, život a prosperitu všech v okruhu společenství, což symbolizovaly právě městské hradby. V určitý
okamžik se město stalo pouze hrací deskou, na které žijí různí, často sobě neznámí lidé, hráči různých
zájmů jen vedle sebe a namísto lásky k bližnímu či
hledání smyslu života, také namísto bezpečí majetku před světem dbají jen o to, aby hra i soutěž pokračovaly. Namísto spoluzodpovědnosti
za druhého i za celek jen dodržují pravidla soupeření a mnohdy ani ta ne. Bylo totiž jen otázkou času,
kdy soutěžící podnikatelé zjistí, že pravidla je omezují
stejně, jako je omezovaly hradby. Princip podnikatelské
soutěže byl proto od počátku společensky destruktivní
a úchylný, i když to ještě celá desetiletí nebylo patrné.
Starost o blaho společenství se ukázala být setrvačným
reliktem, který se stále více rozplýval a mizel, což obnažovalo dravost. Již od počátku v sobě nesl nutnost
vzniku sebeobrany v podobě socialistických idejí.
Čím více se město zvětšovalo, tím více v něm byl jedinec anonymní, tím méně se lidé navzájem znali. Stále
častěji začínali žít nikoliv spolu, ale vedle sebe. Lidé ale
potřebují žít spolu a to nakonec vedlo k vytváření lokálních sousedských společenství, společenství domu,
bloku, čtvrti, která se začala podobat samostatné obci.
Město ztrácelo jednotu a začalo se rozpadat do jednotlivých dělnických i jiných obcí.
Největší rozdíl mezi středověkým a moderním městem tkvěl právě v pojetí pospolitosti. Nikoliv náhodou
byla středověká Plzeň tak úzkostlivě katolická. Křesťanství bylo protizávažím sobectví obchodníků a obchodníci tvořili podstatnou část města. Moderní podnikatel nebyl sobec a mnohdy žil jako asketa. Neudělal se
jen pro sebe. Jeho hřích byl mnohem horšího druhu.
Chtěl podle sebe udělat svět a věřil, že to povede k dobrému, když on to myslí dobře. Chtěl nahradit Boha.
Jakmile pragmatické, sobecké či strojové a systémové
myšlení převážilo nad celospolečensky sdíleným náboženstvím, vytrácelo se společenské pojivo. Lidská společnost se již nepodobala maltou lepené zdi, která může mít strukturu, architekturu a vyšší smysl. Mohla se
podobat nanejvýš hromadě nespojených kamenů. Obchodníci byli mistři v tom, jak získat kamenů více, ale
mohli je pouze vršit, protože jim chybělo pojivo vzájemnosti, lásky a smyslu konání. Ani investoři a podnikatelé neměli pojivo, a tak hledali alespoň systémy, jak
tyto nahromaděné kameny uspořádat. Ekonomika již
v prvních merkantilistických teoriích nabízela takový
systém. Namísto řádu Stvořitele přinášela pořádek člověka. Ideje nacionalismu a socialismu se pak staly pokusy o nalezení nového druhu pojiva, aby bylo možno
namísto vršení opět stavět a dát hromadění smysl a
vertikální rozměr.
Počátky byly ovšem optimistické a nadšené, město
expandovalo k hrdosti svých obyvatel, bohatlo a rychle
se rozrůstalo, přibývalo domů, zboží, předmětů, všichni
se cítili zaměstnáni přetvářením světa, a i když horečná
činnost neměla smysl, alespoň člověka zaměstnala a
nedovolila mu na smysl života myslet.
Jednota města se brzy rozpadla na zájmové aliance
politického, hospodářského, kulturního, nacionálního a
sociálního typu. Vedlo to k rozpadu morálky, k podvodům, lhaní, k sofistikovanému kradení, k relativizaci
zákonů, pravidel i zločinu vůbec, k bankrotům a poškozování obyvatel.
Expanze města v jakékoliv rovině nevypovídá nic
o kvalitě a smyslu lidského života v tomto městě.
Ani početní růst obyvatelstva, podniků, obchodů,
divadel, soudů, bank a úřadů o tom nic nevypovídá.
Může být pouze průvodním jevem nesmyslné soutěže.
Může být projevem společnosti - stroje, který vytváří
pravidla jako produkty a produkuje nejen zboží, ale i
prefabrikované lidské bytosti s unifikovaným myšlením a deformovaným vnímáním světa. Růst, složitost a
provázanost správních institucí a orgánů města nevypovídá nic o míře koordinace činností ve prospěch celku a obce. Může být pouze průvodním jevem vzrůstajících tendencí ovládat a manipulovat celek. Nic z toho
neříká, jaké cítíme uspokojení, že pracujeme pro celek,
jaký to našemu životu dává smysl a jak nám proto přestává záležet na faktu, že si nejsme rovni, jak se zde
proto cítíme být šťastní a proto i doma.
Ukázka z knihy Plzeňská dvojka – Jan Drnek
prosinec 2014
Specifické symboly pro platby v KČ
Ke zpřehlednění plateb přicházejících na účet KČ bylo zavedeno rozlišení pomocí specifických symbolů. Prosíme, používejte je, pomůžete tak identifikovat
účel vašich plateb a správné použití prostředků, které KČ posíláte. Děkujeme!
Platby ve prospěch KČ:
účel
specifikace
specifický symbol
chod strany
členský příspěvek
1112015*
chod strany
dary a příspěvky přízniv2222015*
ců
ML
vydávání ML
333
ML
inzerce v ML
322
ML
příjmy z prodeje ML
300
ML
předplatné ML
311
reklamní předměty
odznaky KČ
444
Jako variabilní symbol užívejte své členské, nebo rodné číslo.
*Poslední čtyřčíslí označuje rok, ke kterému se příspěvek vztahuje.
VÝBĚR ZAJÍMAVÝCH ODKAZŮ
Stránky plukovní historie (se zaměřením na napoleonskou éru):
http://www.primaplana.net/
Stránky císařovny Sisi a její rodiny:
http://erzsebet-kiralyne.blog.cz/rubrika/cisar-franz-josef-i
Internetové muzeum JCKV Františka Josefa: I.:
http://www.franz-josef.cz/
Stránky František Ferdinand d´Este:
http://www.franzferdinand.cz/cz/Frantisek-Ferdinand/II./
Stránky Habsburkové a jejich země:
http://arcidumhabsbursky.blog.cz/rubrika/citaty-a-rozhovory
Stránky ostrostřeleckého sboru Stříbro: http://ostrostrelci.stribro.net/
Stránky K. u K. 35 IR (2. Kompanie):
http://www.petatricatnici.cz/index.php?option=com_frontpage&Itemid=1
Stránky K. u K. 8 LIR:
http://www.kk8lir.com/historie-pluku/a8-lir-v-archivu/
Stránky Svazu c. k. vojenských vysloužilců zemí Koruny české:
http://www.vyslouzilci.cz/
16
DŮLEŽITÉ KONTAKTY
Koruna Česká (monarchistická strana
Čech, Moravy a Slezska)
Adresa:
Senovážné nám. 24, 110 00, Praha
e–mail [email protected]
internet www.korunaceska.cz
IČ 44266740
č. účtu: 1928428359/0800 (CZK)
IBAN: CZ2808000000001721719263
Předseda Mgr. Petr Nohel
[email protected]
Monarchistický zpravodaj KČ
Periocidita: Měsíčník
Redakční rada:
Jan Drnek (šéfredaktor)
[email protected]
Mgr. Petr Nohel (redakce a grafika)
[email protected]
Monarchistický zpravodaj je stranickým periodikem založeným za
účelem propagace a šíření monarchistických myšlenek a informací
pro členy a příznivce strany. V žádném případě není prostorem pro
spory a polemiku.
O zveřejnění příspěvků rozhoduje
předsednictvo Koruny České.
Dar politické straně si můžete odečíst od základu daně dle ustanovení § 20, odst. 8. zákona č. 586/92 Sb. o daních
z příjmů. Pokud např. přispějete 10 tisíc, zaplatíte na daních jako fyzická osoba o 1500,- méně, jako právnická o
2000,- méně.
Všechny dary použije Koruna Česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska) na propagaci strany. Provozní
výdaje jsou hrazeny z členských příspěvků a z příspěvků příznivců.
Chcete-li podpořit naši stranu darem, vyplňte a vytiskněte si návrh darovací smlouvy na webu Koruny České.
Darovací smlouva pro právnické osoby: Formát PDF; Formát DOC
Darovací smlouva pro fyzické osoby: Formát PDF; Formát DOC
Dar poukažte na bankovní konto Koruny České: 1928428359/0800
Pokud proti obsahu darovací smlouvy nemáte námitek, doplňte do ní identifikaci dárce a darovanou částku, vytiskněte
dvě vyhotovení, podepište a zašlete obratem na adresu: Koruna Česká, Senovážné náměstí 24, 110 00, Praha 1.
Obratem Vám zašleme námi potvrzený výtisk zpět.
Petici - Zrušte prezidenty podepisujte na adrese:
www.zrusmeprezidenty.cz
Nahlédněte do publikačních počinů Josefa Štogra:
http://revuetrivium.cz/ (srovnávací studie a úvahy na křesťanská témata)
http://www.moznost.wz.cz/cisla.html (filosofie všedního dne, hravost, radost z prožívání světa)
17
Články a příspěvky v této rubrice nemusí být v souladu s oficiální linií KČ.
Následnictví monackého trůnu
Dne 10. prosince 2014 se vládnoucímu monackému knížeti Albertu II. a jeho manželce kněžně
Charlen narodila dvojčata. Princ Jacques, který následuje svého otce v pořadí na trůn, obdržel tradiční následnický titul markýze z Baux, jeho sestra princezna Gabriella je hraběnkou z Carladès. Koruna Česká zaslala vládnoucímu knížeti dopis, ve kterém mu k radostné události blahopřeje, a zároveň ho ujišťuje o svých sympatiích vzhledem k přemyslovskému původu jeho i jeho dětí.
Tento přemyslovský původ je možno dokázat několika způsoby, přičemž jeho prokázání bylo součástí článku „Tři královské svatby potomků českých králů“, které jsme přinesli v roce 2011 ve 34.
vydání Monarchistického zpravodaje na str. 16. Dnes bych se rád stručně zaměřil na specifika monackého nástupnictví, které je zakotveno v monacké ústavě.
Především je nutné zmínit dohodu s Francií, která poskytuje monackému knížectví ochranu a zastupuje ho na mezinárodním poli, za což se ovšem Monako zavazuje stát se součástí Francie
v případě, že by monacký vládnoucí rod vymřel. Zde narážíme na první zvláštnost nástupnictví a to,
že dohoda s Francií připouští i adopce, což je v kontextu důrazu na samozřejmost rodové dědičnosti
panovnické důstojnosti v Evropě naprosto neobvyklé.
Původní znění ústavy dokonce omezovalo právo nástupnictví pouze na přímé potomky vládnoucího knížete, což v praxi znamenalo, že sourozenci panovníků ztráceli nástupnické právo ihned v následující generaci. Změna ústavy z roku 2002 toto právo rozšířila a sourozenci vládnoucích knížat,
či jejich legitimní potomci, jsou v pořadí nástupnictví automaticky započítáni. Přestože i v aktuálním znění platí určité generační omezení pro nástup na trůn, má vládní pravomoc volby nového
panovníka v případě nástupnické krize tak jako tak povinnost vybírat pouze z potomků knížecí rodiny.
Dalším principem práva je automatické vyloučení nemanželských potomků z nástupnictví, které
ovšem není absolutní. V zásadě je možné, aby nemanželské děti v pořadí nástupnictví figurovaly, ale
pouze v případě, že je jejich postavení zpětně legitimizováno sňatkem rodičů. To je také důvodem
proč děti princezny Stéphanie (mladší setra knížete Alberta II.) Louis Ducruet a Pauline Ducruet
v pořadí následnictví figurují, i když se narodily před sňatkem svých rodičů, zatímco nemanželské
děti Alberta II. právo na trůn nemají. U Jazmin Grace Grimaldi, prvorozené dcery knížete, by k takové legitimizaci dojít mohlo, pokud by její matku pojal kníže za manželku; pak by byla tato dcera dokonce první v pořadí na trůn (ovšem jen do doby narození případného syna). Ke sňatku ale nedošlo.
Naopak u Érica Stéphane Costeho, prvorozeného syna knížete, je taková situace vyloučena i teoreticky, protože se narodil za trvání předešlého manželství své matky.
Tato striktní pravidla u nemanželských dětí ovšem neznamenají, že by tito potomci nárok na trůn
ztráceli zcela, neboť v případě nástupnické krize může vládnoucí kníže využít své pravomoci adopce a uplatit ji nikoliv na osoby s vládnoucí dynastií zcela nepříbuzné, ale na své vlastní nemanželské
potomky. Přednost ovšem mají vždy potomci vlastní a to mužského pohlaví, neboť základní principem nástupnictví uplatňovaným v Monaku je kognatická primogenitura. Analogická situace byla
uplatněna ostatně i při nástupu dynastie Polignac-Grimaldi na monacký trůn, neboť hrabě Pierre
pojal na manželku dědičku monackého trůnu vévodkyni Charlotte, která byla nemanželskou dcerou
knížete Louise II.
Situaci aktuálních následníků monackého trůnu můžeme tedy popsat takto:
Prvními v pořadí následnosti jsou čerstvě narozené děti knížete Alberta II. a to obě (nejprve syn,
pak dcera), protože vládnoucí kníže je posledním mužským žijícím představitelem rodu PolignacGrimaldi. V případě, že by tyto jeho děti vlastní potomky nezanechali nebo se trůnu vzdali, nárok by
přecházel po přeslici na sestry vládnoucího knížete a to přednostně na starší princeznu Caroline,
která má tři děti a jednoho vnuka se svým druhým manželem Stefanem Casiraghi a jedno dítě se
svým třetím manželem Ernstem Augustem V. z Hannoveru.
V případě neuplatnění nároku těchto osob, by nárok přešel na mladší sestru vládnoucího knížete
princeznu Stéphanii, která má tři děti, ovšem poslední je nemanželské, což znamená, že zatímco
Louis Ducruet a Pauline Durcuet právo na trůn mají, Cammile Gottlieb nikoliv.
Pokud by nedošlo k uplatnění nároku u žádných z výše jmenovaných osob, volilo by se primárně a
logicky nejprve z potomků princezny Antoinette (1920-2011), jediné sestry předchozího knížete
Rainiera III., jejíž žijící potomci představují genealogický soubor cca 14 osob.
Pokud by u všech těchto potenciálních následníků k uplatnění nároku nedošlo, přišla by řada na
legitimizaci nemanželského potomstva, kde figurují jak obě starší děti současného knížete Alberta
II., tak dcera princezny Stéphanie. I přes určité obavy z možné krize nástupnictví před sňatkem Alberta II. můžeme tedy konstatovat, že aktuální počet osob, které mohou v případě nutnosti legitimní nárok na monacký trůn uplatnit, je dostatečný počet na to, aby se knížectví bez větších problémů
udrželo jako samostatné a ve vládnoucí dynastii kontinuální.
Na další straně přinášíme genealogické schéma aktuální monacké následnosti, přičemž pořadí jednotlivých osob je označeno číslicí vždy u křestního jména. Teoretické pořadí následnosti levobočků
je uvozeno písmenem X; jejich vzájemné pořadí ovšem není v souladu s monackou ústavou závazné.
Petr Nohel
de MATIGNON
Louis II.
kníže monacký
1970
1949
Charlotte
vévodkyně
z Valentinois
1898
1977
Antoinette
princezna monacká
1920
2011
cca 14 potomků
CASIRAGHI
4. Andrea
Casiraghi
7. Charlotte
Casiraghi
5. Alexandre
Casiraghi
2013
Pierre
hrabě de Polignac
princ monacký
vévoda z Valentinois
1895
1964
Rainier III.
kníže monacký
1923
2005
3. Caroline
princezna monacká
1957
1984
de Polignac
1986
Albert II.
kníže monacký
1958
HANNOVER
6. Pierre
Casiraghi
1987
8. Alexandra
princezna Hannoverská
1999
X2 Jazmin Grace
Grimaldi
X1 Éric Stéphane
Coste
1992
2003
1. Jacques
princ monacký
makrýz z Baux
2014
2. Gabriella
princezna monacká
hraběnka z Carladès
2014
9. Stéphanie
princezna monacká
1965
DUCRUET
GOTTLIEB
10. Louis
Ducruet
11. Pauline
Ducruet
X3 Cammile
Gottlieb
1992
1994
1997
Jan DRNEK
PROČ JSME SE
PODĚLALI
(V roce 1938)
-1-
Legitimita a legalita
Legitimní a legální jsou podobně znějící pojmy zcela jiného významu. Jejich používání však
mnohým lidem beznadějně splývá. Aby se příslušník západní civilizace orientoval ve světě a
zejména v historii, musí rozlišovat. Co je tedy legitimní a co legální?
Kdysi před lety po mně komunističtí policajti chtěli, abych si oholil vousy, protože na fotografii
v občanské legitimaci je nemám. Pochopitelně mi přišla směšná ta představa, že by legitimace
byla cosi identičtějšího, než já sám a že bych se tedy já musel přizpůsobovat legitimaci. Tehdy
jsem pochopil, že já, člověk, mohu být pouze identický, nikoliv legitimní. Že mne Bůh stvořil je
fakt, který není zapotřebí prokazovat. Nedá se ani prokázat, jestli mé stvoření bylo legitimním
aktem, protože kdo může soudit Boha? Nikdo. Naopak Bůh bude soudit úředníka, který mou
legitimaci vydal, zákonodárce, který to přikázal, i policajta, který to kontroluje. Co je správné,
tedy určuje Bůh. Správné je to, co bylo odvozeno od Jeho aktů, pokynů a zákonů. Legitimní je
to, co dokládá, že se postupuje správně.
Legitimita má co do činění se správností a správnost kdysi významově splývala se spravedlností. Pojmu správný se totiž rozumělo tak, že správné je pouze to, co chce Bůh. A tím to musí
být i spravedlivé. Člověk nemůže soudit správnost toho, co chce Bůh, i kdyby se mu to nezdálo
nebo příčilo. Bůh je dokonalý a člověk nedokonalý, omezený. Nezná všechny souvislosti ani informace, nezná budoucnost a je na Boží vůli přímo závislý.
Legitimní je tedy to, co je přímo odvozeno od vůle Boží. Ta je známa skrze zjevení, skrze proroky a skrze to, co se nám děje či neděje jako odpověď na modlitbu.
Když užívám svých práv a plním své povinnosti, činím tak v rámci systémů, struktur apod., které jsou legální, to znamená, že existují podle zákona či práva a ne proti němu. Legální je to, co
ustavili lidé proto, aby spolu mohli a dokázali žít. Když v mé zemi vypukne revoluce a revolucionáři se budou snažit tuto legalitu zničit, nahradit něčím jiným, bude z hlediska této legality jejich
jednání nelegální. Nebude podle zákona, nebude v souladu s postupy a systémem. Revoluce vždy
míří proti stávající legalitě, ale jakmile uspěje, musí přijít s nějakou vlastní legalitou, protože i
revolucionáři dobře vědí, že něco platit musí. Pouze anarchisté se domnívají, že nemá platit
vůbec nic, neboť jakékoliv zavazování zotročuje a omezuje. A právě to pro ně platí, takže žijí a
jednají v zajetí paradoxu.
Revolucionáři a tvůrci právních systémů mohou vydávat legitimace, kterými jejich držitelé musí
prokazovat, že přísluší k legalitě těch systémů a toho kterého uspořádání společnosti. Existence
legitimace se státním či jiným znakem ale vůbec neznamená, že systém je legitimní, že držitel
legitimace je příslušníkem legitimního uspořádání. Bůh žádné legitimace nevydává, přesto je
veskrze dobrý, dokonalý, vševědoucí a všemohoucí. Je správný, spravedlivý, je zdrojem legitimity.
Otto ve svém slovníku naučném říká, že Legitimita (z lat. legitimus, oprávněný, od legem timere,
být v souladu se zákonem) znamená zákonnost, tedy správnost držby, nároků, poměrů atd. Zákonnost má ale co do činění spíše s legalitou, neboť každá moc, každé ustanovení lidských a společenských věcí vytváří vlastní legalitu a upevňuje ji vlastními nebo převzatými zákony. To, že
něco lidského platí, je věcí legality. Legality – systémy uspořádání, se ale mohou měnit, mohou
být různé. Že jsou správné, tvrdí jen ti, kdo je tvoří a udržují. Jiní totéž tvrdí o jiných legalitách.
Legitimní je naopak to, co je správné bez ohledu na tvrzení kohokoliv.
Žádný zákonný systém totiž nezaručí, že ona moc a to, co danou zákonnou legalitu ustavilo, je
oprávněné k tomu, aby něco ustavovalo. Ono se to oprávnilo jaksi samo, a většinou ještě se zpětnou platností. Němečtí nacisté ustavili přísnou a podrobně propracovanou zákonnou legalitu,
včetně Norimberských rasových zákonů. Ruští bolševici ustavili podobné hrůzy. Byli k tomu ale
oprávněni? Bylo to správné? Zákony o správnosti těchto uspořádání vydali přece jejich tvůrci až
poté, kdy již byl systém ustaven. Systémy se prohlásily za legální až poté, kdy se staly. Jak se tu
tedy dobírat správnosti?
Můžeme vytvořit systém, který prohlásí existenci kočky domácí za nelegální, a věrohodně to
zdůvodní. To ale vůbec neznamená, že kočky jsou na světě nelegitimně.
Když Samuel pomazal Saula za krále Izraele, stalo se to v souladu s Boží vůlí. Když si Napoleon
Bonaparte sám nasadil korunu na hlavu, šlo o akt úplně jiného druhu, přestože v obou případech
-2-
šlo o instalaci panovníka, a v obou případech s tím souhlasila většina lidu či národa. Ustavení
Saula bylo v souladu s vůlí Boží, ustavení Bonaparta pouze v souladu s vůlí lidí a ještě zdaleka
nikoliv všech.
Hlavním předmětem legality je konání v mantinelech daného systému či uspořádání. Hlavním
předmětem legitimity je správnost, která systémy přesahuje. Legitimní je moc či vláda, která
ustavuje legalitu z pozice správnosti. Potíž je v tom, že každý revolucionář věří, že jeho věc a boj
jsou správné.
Evropská civilizace, jejímž příslušníkem se cítím být, měla duchovní kořeny. Nedůvěřovala lidskému úsudku a chtění, protože člověka shledávala být nedokonalým a omylným. Správnost
vztahovala k Bohu, o němž věřila, že je dokonalou bytostí, absolutně dobrou bytostí, láskou a
zdrojem všeho co je. Za správnou byla tedy považována moc požehnaná Bohem a zákonná legalita vycházející z Božích přikázání. Středověcí panovníci, představitelé moci, byli ustanovováni
náboženským obřadem, museli být pomazáni. Taková moc pak byla považována za legitimní.
Pokud tito panovníci ustanovili nástupnické řády, tedy panovnickou legalitu, byla také považována za legitimní. Takto ustavený panovník byl totiž vázán Boží vůlí shrnutou v Písmu svatém a
jeho konání bylo střeženo církví svatou. Nic na tom nemění fakt, že panovníci i církevní hodnostáři byli jen nedokonalí lidé a sami hřešili či chybovali. Ať ustavili jakoukoliv legalitu, nikdy se
nemohli zbavit univerzálního měřítka správnosti, církevního dogmatu, které bylo a je stálé a
neměnné.
Karel I. Habsbursko - Lotrinský, panující českému státu ještě v roce 1918 byl posledním představitelem této legitimní moci. Jeho postavení a vláda se vztahovaly k prapůvodu moci a českého
státu vůbec. Karel I. Habsbursko - Lotrinský se na trůnu choval natolik v souladu s Bohem danou
správností, že byl v roce 2004 prohlášen církví za blahoslaveného.
Kdyby byl Karel I. v roce 1918 ustavil v Čechách republiku, bylo by i toto zřízení považováno za
legitimní. Kdyby Karel I. ze své panovnické moci a titulu krále uherského rozhodl o vynětí Felvidéku ze svazku Uher a o ustavení samostatného státu Slovensko, byl by i slovenský stát považován za legitimní. Jenže neudělal to, ani ono. Republiku ustavila revoluce, a slovenský stát vznikl
zásahem českého republikového a dohodového vojska. Představitelé republiky pak vytvořili
dosti slušně propracovanou právní legalitu. Jako moc, jako stát i jako legalita však nebyly legitimní. To, co bylo ustaveno, nebylo správné, neboť to nebylo vztaženo k Bohu, ale k národu, jehož vůle navíc nebyla ověřena. Tato legalita jaksi visela ve vzduchu, neměla kořeny a zakotvení
v historické kontinuitě. Legalita vycházející z vůle národa, rasy, kmene, společenské třídy apod.,
není legitimní, neboť i národ, třída, Bonapartové či dav se zpravidla mýlí. Nejsou dokonalí. Bůh
se nemýlí.
Poslední panující český král republiku neschválil, neustavil, neabdikoval na svůj trůn. Byl pouze
vyhnán revolucí. To ale k legitimitě republiky nestačilo. Pouhá síla či úspěch legitimitu nezaručí.
Nezaručí totiž, že je to správné, ani když se zdá, že to funguje.
Navíc to nefungovalo.
-3-
Mnichovská tragédie
Těsně po půlnoci 30. září roku 1938 byla v Mnichově podepsána dohoda. Podepsali ji zástupci
čtyř zemí vybavení plnou pravomocí takovou dohodu podepsat jménem svých států. Byli to:
Adolf Hitler, říšský kancléř a vůdce Velkoněmecké říše, Benito Mussolini, italský duce (diktátor,
vůdce), Neville Chamberlain, ministerský předseda Velké Británie a Edouard Daladier, ministerský předseda Francie.
Chamberlain
Daladier
Hitler
Mussolini
Podpis mnichovské dohody.
Tato skupina reprezentovala značnou část tehdejšího světa. Byli zde předsedové vlád dvou obrovských světových koloniálních říší a dva diktátoři ovládající střední Evropu a značnou část
Středomoří. Za všemi těmito muži stály mocné armády tvořené mnoha národy. Dohoda, kterou
podepsali, musela tedy mít obrovský význam a nesmírnou důležitost pro další osudy světa nebo
alespoň Evropy.
Dohoda, kterou tito pánové (a jejich země) podepsali, byla poměrně stručná. Zde je její úplný
text včetně dodatků:
Dohoda uzavřená mezi Německem, Spojeným královstvím, Francií a Itálií v Mnichově
29. září 1938
Německo, Spojené království, Francie a Itálie se dohodly se zřetelem k dohodě, jíž už bylo ve věci
odstoupení sudetoněmeckého území v zásadě docíleno, na těchto podmínkách a modalitách tohoto
odstoupení a na opatřeních z něho vyplývajících a prohlašují, že jsou jednotlivě odpovědné za zajištění kroků nutných k jeho zabezpečení.
1. Vyklizení začne 1. října.
2. Spojené království, Francie a Itálie ujednávají, že se vyklizení území provede do 10. října, a to bez
zničení jakýchkoli existujících zařízení, a že je československá vláda odpovědná za to, že se vyklizení provede bez poškození uvedených zařízení.
3. Modality vyklizení stanoví v jednotlivostech mezinárodní výbor složený ze zástupců Německa,
Spojeného království, Francie, Itálie a Československa.
4. Etapovité obsazování převážně německého území německými oddíly začne 1. října. Čtyři části
území, označené na přiložené mapě, obsadí německé oddíly v tomto pořadí:
-4-
Část území označenou I 1. a 2. října, část území označenou II 2. a 3. října, část území označenou III
3., 4. a 5. října, část území označenou IV 6. a 7. října.
Zbývající území převážně německého charakteru neprodleně určí shora uvedený mezinárodní
výbor a německé oddíly je obsadí do 10. října.
5. Mezinárodní výbor zmíněný v § 3, určí oblasti, v nichž se má konat plebiscit. Tato území obsadí
až do ukončení plebiscitu mezinárodní formace. Týž výbor stanoví modality, za nichž se plebiscit
provede, přičemž je třeba pokládat modality sárského plebiscitu za základ. Výbor určí rovněž den
konání plebiscitu; tento den však nesmí být pozdější než konec listopadu.
6. Konečné vytyčení hranic provede mezinárodní výbor. Tento výbor má právo navrhnout čtyřem
mocnostem, Německu, Spojenému království, Francii a Itálii, ve výjimečných případech nepatrné
odchylky od přísně etnografického určení oblastí, aby se tyto převedly bez plebiscitu.
7. Předpokládá se opční právo pro přesídlení do odstoupených oblastí a pro vysídlení z nich. Opce
musí být uskutečněna do šesti měsíců od okamžiku uzavření této dohody. Podrobnosti opce stanoví
německo-československý výbor, uváží postup za účelem usnadnění výměny obyvatelstva a vyjasní
zásadní otázky, jež z této výměny vyplynou.
8. Československá vláda propustí ve lhůtě čtyř týdnů ode dne uzavření této dohody z vojenských a
policejních sborů všechny sudetské Němce, kteří si toto propuštění přejí. V téže lhůtě propustí československá vláda všechny sudetoněmecké vězně odpykávající si trest na svobodě za politické delikty.
Adolf Hitler
Neville Chamberlain
Mussolini
Ed. Daladier
Dodatek k dohodě - Mnichov 29. září 1938
Vláda Jeho Veličenstva Spojeného království a francouzská vláda se připojily k uvedené dohodě na
základě toho, že stojí za nabídkou obsaženou v odstavci 6 anglicko-francouzských návrhů
z 19. září, týkajících se mezinárodní záruky nových hranic československého státu proti nevyprovokovanému útoku.
Jakmile bude upravena otázka polských a maďarských menšin v Československu, dají Německo a
Itálie také záruku Československu.
Adolf Hitler
Neville Chamberlain
Mussolini
Ed. Daladier
Dodatečné prohlášení - Mnichov 29. září 1938
Čtyři přítomní předsedové vlád se shodli na tom, že se výbor předpokládaný v dnešní dohodě bude
skládat ze státního tajemníka německého ministerstva zahraničí, velvyslanců Anglie, Francie a
Itálie akreditovaných v Berlíně a z jednoho člena, kterého určí československá vláda.
Adolf Hitler
Neville Chamberlain
Mussolini
Ed. Daladier
Dodatečné prohlášení - Mnichov 29. září 1938
Předsedové vlád čtyř mocností prohlašují, že se problém polské a maďarské menšiny v Československu, pokud nebude vyřešen do tří měsíců ujednáním mezi příslušnými vládami, stane předmětem další schůzky zde přítomných šéfů vlád čtyř mocností.
Adolf Hitler
Neville Chamberlain
Mussolini
Ed. Daladier
-5-
Dodatečné prohlášení - Mnichov 29. září 1938
Všechny otázky, které se vyskytnou při předávání území, spadají do příslušnosti mezinárodního
výboru.
Adolf Hitler
Neville Chamberlain
Mussolini
Ed. Daladier
Německo-anglické prohlášení - 30. září 1938
My, německý führer a kancléř a britský ministerský předseda, jsme dnes měli další schůzku a shodli jsme se v poznání, že otázka anglo-německých vztahů má prvořadou důležitost pro obě země a
Evropu.
Považujeme dohodu podepsanou včera v noci a anglo - německou dohodu o námořních silách za
symboly přání obou našich národů nikdy již nejít do války jeden proti druhému.Usnesli jsme se, že
metoda konzultace bude metodou přijatou u k řešení jakýchkoliv otázek, jež se týkají našich dvou
zemí, a jsme odhodláni pokračovat v našem úsilí při odstraňování možných zdrojů různic a tím
přispět k zajištění míru v Evropě.
Adolf Hitler
Neville Chamberlain
Samotný styl i struktura dohody jsou na první pohled velmi podivné a vůbec nenasvědčují závažnosti aktu, kvůli němuž se museli sejít představitelé čtyř tak mocných říší. Neinformovaný
čtenář, který předem nezná historické souvislosti, si jen stěží odvodí, o co v této dohodě a na této
schůzce vlastně šlo. Toto, že má být právní dokument světodějného významu? Text dohody je
psán jakoby na koleně, je šitý horkou jehlou. Proč nemohly být ony dodatky přímo včleněny do
textu dohody? Jako by její protagonisté teprve při samotném sepisování dohody přicházeli na
nové a nové skutečnosti, o nichž by se mělo podepsat usnesení. Jako by čtveřice zlodějů při světle baterky a teprve při odemykání sejfu smolila inkoustovou tužkou na rub nalezené účtenky
jakousi smlouvu o dělení kořisti.
Z textu smlouvy vyplývá, že jde o odstoupení sudetoněmeckého území, území Československé
republiky, které má vyklidit Československá armáda po etapách do 10 října 1938. Všichni přítomní se zaručují, že to Československá armáda opravdu udělá. Území má být odstoupeno Německu, neboť je mají obsazovat německé vojenské oddíly. Z toho však plyne spousta otázek.
Proč se na místě nejednalo přímo se zástupcem Československé armády, potažmo Československé republiky? Odmítla snad Československá vláda na toto jednání poslat zplnomocněného zástupce? Vždyť jde o její území. Co když Čs. republika nebude chtít území vydat? Jak potom chtějí
přítomní pánové splnit závazky, které právě podepsali? ČSR je poměrně malá země uprostřed
Evropy. Vrhnou se tedy čtyři velmoci na malou ČSR, aby její armádu vyhnaly ze zmíněného sudetoněmeckého území? Jinak totiž podepsaný závazek splnit nemohou.
Smlouva vůbec nepojednává o tom, proč je třeba ČSR sudetoněmecké území odejmout. Zabrala
ho snad tato malá republika neprávem? Jde o to odčinit předchozí akt agrese? Proč mají území
obsadit právě Němci? Bylo jim před tím Čechoslováky ukradeno? Proč si ho tedy Němci prostě
nevezmou násilím zpátky a proč k tomu potřebují asistenci tří dalších velmocí? Je Německo tak
slabé? To by přece jeho zástupce neměl co dělat na setkání zástupců velmocí. Nebo byly slabé
ostatní velmoci a smlouvu spolupodepsaly, protože se bály silného Německa?
Karel Čapek v oné době přirovnal vyjednávání velmocí s Adolfem Hitlerem k dohodě pastevce
s vlkem: Uzavřeme spolu dohodu, vlku. Já ti dám každý den jednu ovci, a ty přestaneš žrát ovcím
trávu.
Velmoci jsou zde tedy charakterizovány jako pastevec, který přijal úkol garantovat pastvu, ale
na ovcích mu zase tolik nezáleží. Velmoci přijaly úkol garantovat mír a jejich politici jsou ochotní
za mír zaplatit svobodou těch, pro které měl být mír garantován. Adolf Hitler chce Sudety a je
ochoten kvůli tomu válčit s garanty hranic Československa, s velmocemi. Těm je jasné, že u Sudet
nic neskončí a Hitler chce ve skutečnosti celé Československo. Než by s Hitlerem válčily, raději
mu nárok na Sudety potvrdí a válčit se nebude, tudíž bude zachráněn mír. Je tu dokonce pode-6-
zření, že si velmoci pěstovaly Československo proto, aby bylo čím nakrmit vlka, až se objeví. Uvidíme, zda to tak skutečně bylo.
Z našich úvah trčí jako stožár ta vůbec nejdůležitější otázka. Šlo tehdy v Mnichově o akt spravedlnosti a nápravy předchozích křivd, nebo se tu konala loupežnická schůzka, která křivdu teprve
chystala? Šlo o akt spravedlnosti nebo nespravedlnosti? Co zde bylo správně a co špatně? Byla
tato dohoda výrazem nějaké nové legality?
Každý rodilý Čech se na mne teď samozřejmě rozkřičí, jak mohu takovou otázku vůbec položit?
Je přece nad slunce jasné, že Hitler byl blázen, agresor, zločinec a podobně, že velmoci byly zbabělé baby, zhýčkaní západní měšťáci, kterým se nechtělo bojovat, bezcharakterní kšeftaři, kteří
by prodali i vlastní babičku lidožroutům, kdyby z toho něco káplo, že přece Československo bylo
tou nejdemokratičtější zemí tehdejší Evropy a také tou nejskvělejší zemí, a nikdy na nikom žádnou křivdu nepáchalo, jen chtělo žít v míru a klidu, ale všichni ostatní byli zločinci, netvoři a zrůdy, jedni překypující žravostí, druzí prohnilí a zbabělí a všichni nechtěli nic jiného, než spáchat
křivdu na Československu. O tom nelze vůbec pochybovat, o tom se nediskutuje. Možná. Já ale
diskutovat chci.
České historické vědy, nazveme-li je takto seriózně a s úctou, považují akt Mnichovské dohody
za jednu z nejtragičtějších událostí vlastních dějin. V Mnichově se jednalo o nás bez nás. Vyrvali
z těla historického státu velký kus území a nechali je krvácet. Zbabělí spojenci zradili Československo, Francie roztrhala spojeneckou smlouvu a poplivala sama sebe. Prodali nás Hitlerovi a
jeho lidojedům. Ustoupili zlu a stáhli ocasy tváří v tvář násilí. Byli navíc hloupí a slepí, chyběla
jim elementární předvídavost, a neviděli, že nevyhnutelnému se nelze vyhnout, že je válka tak
jako tak dohoní, že jejich zbabělost potrestá sama sebe.
Po Mnichovu
Nyní, aby bylo jasné, co měli spojenci předvídat, můžeme stručně nastínit děje, které ona Mnichovská dohoda odstartovala, nebo jichž byla smutným prologem.
Neville Chamberlain se vrátil do Londýna, přesvědčen o tom, že zajistil pro Evropu další období
míru, že kvůli sudetoněmeckému území válka s Německem nevypukne.
Edouard Daladier se vrátil do Paříže, kde se musel již na letišti vyhnout rozzuřeným davům
Francouzů, kteří si vůbec nemysleli, že byl zajištěn mír, ale pociťovali Mnichov jako vlastní národní hanbu. Francie, na rozdíl od ostatních signatářů Mnichovské dohody, měla totiž s ČSR spojeneckou smlouvu a nyní ji zradila. Stala se nedůvěryhodným státem, s nímž nemá smysl podepisovat smlouvy.
-7-
Benito Mussolini se vrátil do Říma a pozdě si uvědomil, že z něho Mnichov udělal spoluviníka
Němců, že nyní je s Hitlerem osudově svázán a musí s ním kráčet dále, ať již to povede kamkoliv.
Stal se zloduchem, ačkoliv dříve za něho tak docela považován nebyl.
Adolf Hitler vydal příslušné rozkazy a oddíly Wehrmachtu začaly podle dohody obsazovat československé Sudety.
Československý prezident Edvard Beneš a jeho vláda Mnichovský diktát přijali, demobilizovali
armádu a poslali ji domů. Beneš abdikoval na funkci prezidenta a brzy poté odjel do exilu.
V okleštěném Československu byl novým prezidentem zvolen JUDr. Emil Hácha, byla jmenována nová vláda dle principu akceptovatelnosti ze strany Německa, byla zakázána Komunistická
strana a demokracie se sama postupně redukovala na dvě politické strany, levicovou a pravicovou. Zbytek republiky již nebylo možno bránit, protože byla malá a v obsazených Sudetech se
nacházela většina obranných linií a pevností.
14. března 1939 se po dohodě s Hitlerem odtrhlo Slovensko a konstituovalo se jako samostatný
stát. Tím zanikla ČSR, aniž by vznikla ČR. Obyvatelé Čech a Moravy pozbyli státnosti a občanství.
15. března v noci byl do Berlína pozván československý prezident Emil Hácha a nátlakem donucen podepsat souhlas s obsazením zbytku území Čech a Moravy Wehrmachtem. To se toho dne
také stalo, a stalo by se to i bez Háchova souhlasu. Záhy byl vyhlášen říšský protektorát Böhmen
und Mähren, tedy územní celek bez vlastní státnosti, nepřipojený přímo k Velkoněmecké říši
jako její území, ale Říší plně kontrolovaný a využívaný. Protektorát, i když nebyl státem a neměl
ústavu, měl nadále prezidenta Háchu a vládu, měl dokonce omezené vládní pořádkové vojsko,
neměl však parlament a politický život, a fakticky v něm vládl německý říšský protektor. Oddělením Slovenska 14. března zanikl státní útvar, kterého se Mnichovská dohoda týkala jako svého
předmětu, a ostatní velmoci se již nemusely cítit dohodou vázané. Hitler den nato obsadil území,
které právě nemělo státnost. Učinil tak proti mezinárodnímu právu, ale ne proti dikci Mnichovské dohody. Západním velmocím bylo přesto zřejmé, že je Hitler obelstil a zesměšnil.
Francie a Velká Británie v odpověď podepsaly spojeneckou smlouvu, která je zavazovala bránit
Polsko, pokud by bylo napadeno, a shodly se v odhodlání, že tuto smlouvu již nezradí.
V roce 1939 měli již Němci dostatek vycvičených vojáků, ale neměli pro ně dostatek výzbroje.
V obsazených Čechách zabral Wehrmacht značné množství zbraní a munice, a dovyzbrojil tím
své vlastní divize, jejichž počet a síla se tak znásobily. České zbrojovky začaly pracovat pro Říši a
pro Wehrmacht. Z hlediska strategické rovnováhy rázem ubylo 30 - 40 dobře vyzbrojených a
odhodlaných divizí na straně velmocí a přibylo 30 – 40 nově vyzbrojených divizí na straně Německa. Celkový rozdíl dělal 60 – 80 divizí.
Pádem Československa se rozpadl pakt Malé dohody. Německým spojencem se stalo Slovensko,
Maďarské království a především Rumunské království, kde získali Němci svůj jediný vydatnější
zdroj ropy. To jim teprve umožnilo vést alespoň omezenou pohyblivou válku. Volným spojencem
se stalo i Bulharské carství. Oddaným spojencem se stalo Italské království se svými africkými
koloniemi a volně připojenou Albánií.
18. července 1939 podepsal Adolf Hitler strategicky nezbytnou dohodu se sovětským komunistickým diktátorem Josifem Stalinem, která mu zaručovala masívní přísun surovin a potravin
z východu, a jejíž tajné dodatky určovaly rozdělení střední a východní Evropy mezi Německo a
SSSR. Přísun ropy ze SSSR umožnil Německu vést neomezenou pohyblivou válku. Rovnováha sil
se během několika měsíců zvrátila radikálně ve prospěch Německa.
Vzápětí 1. září 1939 napadl Adolf Hitler vojensky Polsko, které se začalo bránit. Ukázalo se, že
mnichovská dohoda žádný mír nezaručila. Získala jen pár měsíců času za cenu značného posílení
Wehrmachtu a posílení strategických pozic Německa.
3. září 1939 vyhlásily Francie a Velká Británie Německu válku, a i když na pevnině ve prospěch
Polska účinně nezasáhly, na moři vedly jejich flotily dosti úporné boje s Kriegsmarine. Velmoci
vstoupily do války za mnohem nevýhodnějších podmínek, než kdyby byly bojovaly již kvůli Československu o rok dříve.
19. září byly ustupující polské armády z týlu napadeny Rudou armádou a Polsko bylo rozděleno
mezi Německo a SSSR. Polsko však nikdy nekapitulovalo, vláda i zbytky armády odešly do zahraničí, doma byl aktivní odboj a Polsko bylo ve válečném stavu s Německem až do německé
-8-
kapitulace v roce 1945. Ukázalo se, že i slabší stát může vyhrát válku, když nekapituluje. Polská
armáda byla v roce 1939 poloviční a hůře vyzbrojená, než Československá armáda v roce 1938.
Na začátku května roku 1940 napadl Adolf Hitler Dánsko a Norsko, o týden později i Holandsko,
Belgii a Francii, v níž bojoval britský pozemní i letecký kontingent BEF. Spojenci byli během čtyř
týdnů poraženi a Francouzské vojáky mimo jiné drtily i stovky dobrých a rychlých československých tanků, nyní s nacistickými kříži na pancířích. Prakticky celá Evropa byla nyní okupována
Němci nebo jejich spojenci.
Ve stejné době vedl SSSR ozbrojenou agresi v Litvě, Lotyšsku a Estonsku, proti Finsku, a Rudá
armáda zabrala rumunskou Besarábii. Stalin však na rozdíl od Hitlera nikdy nebyl nazván agresorem a po válce nikdo nepožadoval, aby okupovaná území odevzdal nebo jim vrátil samostatnost. Vznikl dvojí metr k měření agresivity a spravedlnosti. Klíčem nebyla správnost, ale
jen momentální výhodnost. Namísto legitimity vznikla poválečná legalita.
Neutrální zůstalo pouze Švédsko a Švýcarsko, svobodu díky moři uhájila Velká Británie. Italové
zahájili agresi v Řecku, ale byli poraženi a vyhnáni, Řecko obsadily britské expediční sbory.
V druhé polovině roku 1940 vedlo Německo leteckou válku s Británií, ale Luftwaffe byla
s velkými ztrátami odražena.
Na jaře roku 1941 bylo Německo nuceno vojensky obsadit Jugoslávii a vyhnat Brity z Řecka a
Kréty. Bylo nuceno vyslat i expediční sbor do severní Afriky. V Jugoslávii navíc vznikl protinacistický státní převrat iniciovaný Stalinem, Hitlerovým oficiálním spojencem. To byl signál, že se
Stalin připravuje změnit strany.
V téže zjistil Hitler, že Rudá armáda shromažďuje značné síly na západní hranici SSSR a pravděpodobně se chystá udeřit svému spojenci do zad. Stalinova vojska se nacházela v blízkosti
klíčových německých zdrojů železné rudy (na severu Švédska) a nafty (v Rumunsku), bez nichž
nemohlo Německo vést žádnou válku. Ačkoliv nebyl Wehrmacht na válku s Ruskem připraven,
ačkoliv německé hospodářství běželo v mírovém režimu a armáda byla po vítězství nad Francií
částečně demobilizována, byl Hitler nucen urychleně soustředit Wehrmacht a pokusit se Rudou
armádu porazit tím, že její útok předejde vlastním překvapivým úderem. Stejně jako Napoleon
v roce 1812 Hitler doufal, že svede s nepřítelem rozhodující sérii manévrovacích bitev u hranic,
tam jeho armády obklíčí a zničí, a donutí nepřítele k jednání nebo bude dál postupovat bez odporu. Hitler věděl, že se chytil do pasti války na dvou frontách, a to již podpisem smlouvy se Stalinem v létě 1939. Možná tušil, že takovou válku nemůže nakonec vyhrát, protože Rusko obsadit
nedokáže a západní spojenci budou rok od roku silnější, nakonec včetně USA. Přesto nezaváhal a
vrhl se na SSSR, protože komunismus byl pro Evropu mnohem větším nebezpečím, než západní
liberální demokracie.
22. června napadl Wehrmacht SSSR. Překvapení se do značné míry zdařilo, celá kádrová armáda SSSR byla v několika týdnech fakticky zničena, do podzimu postoupil Wehrmacht k Moskvě a
k Leningradu, zničil nebo zajal na 6 miliónů vojáků, a zabral neuvěřitelné množství kořisti. Také
SSSR dobývaly ještě československé tanky.
Japonské císařství bylo oficiálně spojencem Německa, ale mělo podepsanou i mírovou smlouvu
se SSSR, nyní nepřítelem Německa. Tyto dvě smlouvy se navzájem vylučovaly. Japonsko se rozhodlo dodržet mírovou smlouvu se SSSR a nenapadnout SSSR na východě. Tím nepřímo způsobilo porážku svého druhého spojence Německa u Moskvy, kam mohl Stalin z východu přesunout
další vojska. V roce 1945 se dočkalo sovětského vděku a odměny, když Rudá armáda navzdory
dohodám vpadla do Mandžuska a zničila zde japonská vojska. Veškeré smlouvy se staly cáry
papíru a všem rozhodnutím vládla momentální výhodnost.
SSSR se bránit nepřestal a produkoval stále nové armády v obrovských počtech. Koncem roku
1941 vstoupily do války USA. Byla vytvořena Velká koalice, která nakonec Německo i Japonsko
v roce 1945 totálně porazila.
Válka skončila 9. května tam, kde začala, tedy v Praze a v českých Sudetech.
Sudetští Němci na této válce prodělali, co jen mohli. Stali se již v roce 1938 jakousi okrajovou
provincií velkého Německa. Jako říšští občané (na rozdíl od Čechů v protektorátu) museli rukovat do armády a umírat na všech frontách. Po prohrané válce byli až na ojedinělé výjimky všichni
(přes 3 milióny osob) ze Sudet vysídleni, ztratili domovy i majetky, mnohdy i životy.
-9-
Československá republika byla obnovena v původních hranicích (bez Podkarpatské Rusi),
ovšem za cenu upadnutí do náruče komunistické diktatury, tentokrát na 45 let. Z této diktatury
byla v roce 1989 osvobozena nikoliv díky vlastnímu boji či úsilí (až na malé skupinky pasivní
rezistence), ale díky změně mezinárodní situace.
To vše je přímo neuvěřitelně tragický příběh, pokud se
na dějiny díváme českýma
očima a za jeho příčinu i
počátek považujeme mnichovskou dohodu a zradu
západních spojenců. Svět byl
potrestán za zradu Čechů.
Desítky miliónů mrtvých
nemusely být, kdyby se Západ nechoval zbaběle. Kdyby se Francie a Británie v
září roku 1938 pevně postavily za Československo, Hitler by si byl republiku napadnout netroufl, a kdyby
ano, byl by vzápětí napaden mnohem mocnějšími armádami ze západu a nacistický mor mohl
být potřen a zničen již v tomto roce. Vůbec se zdá, jako by v těchto letech v celém světě rozhodovali pouze samí nesvéprávní idioti.
Nejzajímavější na této úvaze je, že je do značné míry realistická. Ano. Nacismus mohl být zničen
již v roce 1938 nebo 1939. Jenže…
Jenže, kdo by pak bojoval proti Stalinovi? Poražené a politicky znesvářené Německo asi těžko.
Čechoslováky by k boji proti Rusům asi málokdo přemluvil, zvláště panslavisticky a socialisticky
naladěné Čechy, kterých bylo v Československu opravdu hodně. Čerstvě poražené a ponížené
Němce by také málokdo přemluvil, aby nyní bojovali za zájmy svých nepřátel a podmanitelů
proti Stalinovi. Jak by Francie s Velkou Británií bojovaly ve střední a východní Evropě, ve Finsku
či v Íránu? Bylo přece mnohem výhodnější, aby proti ruskému medvědovi bojoval silný Hitler a
silné Německo v čele sjednocené Evropy.
Adolf Hitler byl lidojed a navíc pravděpodobně šílenec. V Evropě napáchal strašlivá zvěrstva a
patří po Stalinovi k největším masovým vrahům světových dějin. Ale byl to bezpochyby on, kdo
poškodil a vyčerpal válečný potenciál SSSR do té míry, že se Stalin v roce 1945 již nemohl zmocnit celé Evropy, ale jen její poloviny, a to ještě jen pomocí a prostřednictvím domácích komunistů i naivity Západu.
Z takových úvah vyplývají další otázky. Měli se Čechoslováci v roce 1938 bránit, bojovat, odmítnout potupnou mnichovskou dohodu? Měli se Čechoslováci obětovat pro oslabení Hitlera alespoň tak, jako se později Hitler a Němci obětovali pro oslabení Stalina? Měli za nás bojovat západní spojenci?
Proč nás zradili
A jsme u toho. Proč za nás Francie s Británií nebojovaly, když přece bylo tak jasné, že jde o naprostou nutnost, že Hitlera žádná dohoda a žádný ústupek nezastaví, že budou muset později
bojovat stejně a za mnohem horších podmínek. Jenže, bylo to jasné?
Ale samozřejmě, že ano. Politik může být zbabělý, ale vojenské štáby uvažují realisticky a v
číslech.
Německo mělo v roce 1938 kolem 80 miliónů obyvatel a teoreticky mohlo zmobilizovat do
zbraně 8 miliónů mužů. Ovšem jen teoreticky. Povinná vojenská služba zde byla obnovena teprve od 1. 10. 1935 a nasazovat nevycvičené muže do mlýnku na maso je holý nesmysl. Množství
bez výcviku a bez výzbroje ve válce nic neznamená. Na podzim roku 1938 se pozemní síly
- 10 -
Wehrmachtu skládaly z 59 pěších divizí, z toho 5 motorizovaných, 2 horských, dále 4 lehkých a 4
tankových, 1 výsadkové a 1 jezdecké divize. Celkem o něco méně než 69 divizí, vezmeme-li
v úvahu, že lehké divize byly zhruba na úrovni brigád. 16 divizí z tohoto počtu tvořil Landwehr
(domobrana a veteráni) povolaný v rámci plíživé mobilizace, tedy jednotky vhodné k zajišťování
týlu nebo k střežení a správě území a objektů. Neexistovala řada podpůrných jednotek a řada
armádních velitelství. Divize Landwehru tvořili veteráni z minulé války vybavení zastaralou výzbrojí s jen 1 dělostřeleckým praporem a bez dopravních prostředků. V Německu neexistovaly
prostory pro secvičení pohybu sborů a vlastně i celých divizí. Pokulhávala proto koordinace operací vyšších jednotek. Proto nastal zmatek i při mírovém anschlussu Rakouska v únoru 1938.
Velký problém pro Němce představovalo zajištění dostatku pohonných hmot. V té době ještě
Rumuni dodávali naftu Čechoslovákům. V roce 1938 za částečně mobilizačních a zdaleka ještě ne
válečných podmínek nebyla v Německu pokryta spotřeba benzínu ze 45,5 %, u leteckého benzínu chybělo pokrytí spotřeby dokonce z 86,6 %, u lehkých olejů ze 77,5 %, u automobilových
olejů z 86,6 %, u leteckých olejů naprosto katastrofálně z 99 %. Syntetická výroba benzínu se
rozbíhala velmi pomalu a užívání náhražkových materiálů se projevovalo konstrukčními nedostatky i malou trvanlivostí zbraní. Panoval i nedostatek vojenského materiálu. Chybělo 50 %
munice, 70 % dělostřelecké a minometné munice. Letectvu chyběly bomby. Celkově by po 1 měsíci války nebylo čím střílet, ale tanky a vozidla by se zastavily již mnohem dříve, motory by se
bez mazadel zadřely.
Německo nemělo vlastní zdroje většiny strategických surovin a loďstva Francie či Británie by
hravě zajistily kontinentální blokádu. Bez železné rudy ze Švédska by německý průmysl rychle
zkolaboval.
Ještě v Polsku v roce 1939 se ukázalo zásadní selhávání koordinace jednotlivých křídel a částí
Wehrmachtu, nesmyslná a nepružná struktura nacistického velení. V rámci tohoto systému existovaly štáby pozemních jednotek, letectva, námořnictva a zbraní SS jako řídící orgány čtyř zcela
nezávislých armád. Také štáb vrchního velení a štáb operačního oddělení neměly žádné pravomoci nad řízením ostatních štábů. Existovalo tedy 6 zcela nezávisle působících štábů o desítkách
tisíc vojáků a důstojníků. Jedinou koordinační instancí mezi těmito štáby byla osoba Adolfa Hitlera. Štáby si navíc navzájem konkurovaly. Každá z takto nezávislých 4 sil disponovala vlastním
zajištěním, zásobováním, spojovací sítí apod. Tyto nezávislé zbraně a síly se na každé operaci a
vzájemné podpoře musely domlouvat a kromě AH jim nemohl nikdo spolupráci přikázat. Byly
tak vedeny čtyři nezávislé paralelní války. Zájmové frakce těchto sil si konkurovaly ve výrobě,
vývoji a v plánování, v rozdělování surovin a zdrojů, o které se nedělily ani v případě nouze
v bojové situaci. Všechny složky usilovaly o dominantní přístup k AH jeho ovlivnění. Totéž se
dělo ve státním aparátu, v hospodářství a úřadech Říše.
V září 1938 měl Wehrmacht celkem 3 akceschopné tankové divize, čtvrtou ve výstavbě. Tanková divize měla kolem 240 tanků, z nichž naprostou většinu v roce 1938 tvořily tančíky PzKpfw I.
s pouze kulometnou výzbrojí a PzKpfw II. s pouze 2 cm dělem. PzKpfw III. bylo k dispozici jen
pár desítek kusů, z nichž většina se ještě k zamýšleným těžkým praporům tankových divizí nedostala. Dohromady mělo Německo asi 720 tanků a alespoň nějak vycvičených 2 200 000 mužů.
Dělostřelectvo užívalo zastaralé systémy z 1. světové války. Ráže větší než 150 mm existovaly
pouze v pevnostech na Baltu a byly imobilní. Drtivá část armády byla závislá na koňských potazích.
Jen samotné malé Československo mělo ve stavu přes 450 tanků se silnějším pancéřováním a
s 3,7 cm kanóny. Každý čsl. tank mohl zničit jakýkoliv německý tank, ale většina německých tanků nemohla v přímém boji zničit čsl. tank. ČSR mohla postavit do boje 1 500 000 – 2 000 000
mužů. Měla moderní dělostřelectvo a k dispozici velkolepé betonové i polní obranné liniové systémy. Všichni muži v ČSR byli vycvičeni ve zbrani a prošli základní vojenskou službou. ČSR byla
horskou pevností, zatímco většina Německa byla otevřenou nížinatou krajinou vhodnou pro
manévr. Československo postavilo do zbraně vyšší vojenské jednotky v ekvivalentu 40 - 45 divizí, z toho 3 – 4 rychlé s tankovými prapory.
Velká Británie, kromě kvalitního letectva a loďstva, mohla v krátké době dopravit na pevninu
10 divizí o 400 000 mužích. Tyto divize byly do značné míry motorizované a mechanizované.
- 11 -
Francie mohla mobilizací postavit do pole 84 divizí (mimo statické jednotky Maginotovy linie) o
nejméně 2 000 000 mužích, které bylo možno kdykoliv doplňovat dalšími odvody, neboť i každý
Francouz procházel základní vojenskou službou a výcvikem. 21 divizí bylo koloniálních, tedy
speciálně cvičených a prošlých ostrými boji. V roce 1938 neměla Francie ještě žádnou tankovou
divizi, ale po plucích a brigádách bylo u vyšších útvarů rozmístěno více, než 2 000 tanků, z nichž
mnohé byly silně pancéřované, opatřené kanóny 3,7 a 4,7 cm. Tanky byly i v lehkých a jízdních
divizích.
K podrobným rozborům se ještě dostaneme, ale i ze zběžného přehledu je jasné, že německý
Wehrmacht na podzim roku 1938 zkrátka a dobře neměl šanci uspět ve válce proti Francii, Británii a ČSR. A to, i kdyby byla ČSR napadena zároveň Polskem a Maďarskem. Na straně ČSR by
navíc stály armády malodohodového paktu, Rumunska a Jugoslávie. Taková spojenecká koalice
by měla několikanásobnou převahu v počtech vycvičených mužů i v počtech tanků. Ani Luftwaffe
na tom nebyla v září 1938 tak slavně, jak se Göring snažil předstírat. Je dokonce otázkou, zda by
Wehrmacht mohl uspět, i kdyby bojoval proti samotnému Československu. K tomuto tématu se
také ještě vrátíme. Wehrmacht, který vpadl do Polska o rok později, byl kvalitativně i kvantitativně docela jinou armádou, než Wehrmacht z podzimu roku 1938. A bez pobrání výzbroje v ČSR
by se jí tak rychle nestal.
Válka na dvou frontách by byla pro Německo již tehdy naprosto neúnosná. Spojenci byli bohatě
zásobovaní vším potřebným z kolonií, mohli snadno ovládat Balt i Středomoří. Jejich zdroje byly
ve srovnání s Německými nevyčerpatelné. I kdyby šla válka špatně, do Evropy by záhy směřovaly nové divize z Kanady, Indie a z Austrálie. Francii chránila Maginotova linie, Československo
snad ještě kvalitnější opevnění. Německá Sigfriedova linie na Rýnu byla v této době jen velkým
blufem, stejně jako celý Wehrmacht. Němci by jen těžko nacházeli vhodný a nechráněný prostor
k úderu proti nepříteli, spojenci mohli prakticky útočit dle libovolného výběru. Mussolini by tehdy za Hitlera ještě do války nešel a Franko za něho nešel bojovat nikdy. Maďarsko mělo zanedbatelnou armádu a bylo by sevřeno mezi malodohodové spojence Československa, Jugoslávii a
Rumunsko, které by se k tak silné koalici bezpochyby připojily také. Polsko mohlo napadnout
ČSR pouze s rizikem, že samo bude vzápětí napadeno z východu Rudou armádou, neboť Moskva
vznášela nárok na východní část polského území a čekala na první vhodnou záminku. Mezi SSSR
a ČSR byla podepsána spojenecká smlouva.
I kdyby britské a francouzské štáby sílu Wehrmachtu přeceňovaly, nemohlo být pochyb o tom,
že obě velmoci spolu s Československou armádou by byly v drtivé převaze. Ve skutečnosti v roce
1938 nebyl žádný důvod bát se Německa a jakkoliv mu ustupovat.
Nebyl žádný důvod vojenského charakteru. To ovšem neznamená, že pro to nebyly jiné a dosti
pádné důvody. Například upřímná pochybnost o tom, že Češi mají jakékoliv právo věznit v hranicích svého státu 3,5 miliónu Němců.
České (státní) právo
26. září 1938, v době, kdy Československá armáda již třetí den
mobilizovala, pronesl Adolf Hitler ve Sportpalastu v Berlíně řeč,
kterou ohlašoval svou závěrečnou diplomatickou a možná i
vojenskou ofenzívu proti Československu. Mimo jiné řekl toto:
Nyní je před námi problém poslední, který musí býti rozřešen, a
který rozřešen bude! Je to poslední územní požadavek, který musím předložit Evropě. Je to však požadavek, od něhož neustupuji a
na němž trvám…
Bez zřetele k dějinám, bez zřetele k původu národů, byla v roce
1918 střední Evropa atomizována, byly svévolně utvořeny tzv.
nové státy. Tomu vděčí Československo za svoji existenci. Tento
stát započal jednou velkou lží, jedinou a první. Otec této lži se
jmenoval Beneš. Beneš tehdy vystoupil ve Versailles a ujišťoval, e
xistuje československý národ. Musel si vymyslet tuto lež, aby
- 12 -
skrovnému počtu vlastních soukmenovců dal větší, a tím i oprávněnější rozsah. A anglosaští státníci, kteří se dostatečně nevyznali v otázkách zeměpisných a národnostních, nepovažovali tehdy za
nutné prozkoumat tato tvrzení pana Beneše, jinak by mohli zjistit, že neexistuje československý
národ, nýbrž že jsou jen Češi a Slováci a Slováci s Čechy nechtějí nic mít. A tak tito Češi, prostřednictvím pana Beneše, Slovensko anektovali. Poněvadž však bylo zřejmé, že tento stát není schopen
života, vzalo se zkrátka a dobře třem a půl miliónům Němců jejich právo na sebeurčení. Poněvadž
ani to nestačilo, musel přijít k tomu ještě milión Maďarů, potom Podkarpatská Rus a několik set
tisíc Poláků. Tak vznikl tento slepenec, který se potom nazval Československem.
Víte všichni, jak pan Beneš slib kantonizace státu rozřešil. Začal se svým režimem teroru. Již tehdy
se sudetští Němci pokoušeli protestovat proti tomuto svévolnému znásilňování, ale byli postříleni, a
od té doby začala vyhlazovací válka.
Adolf Hitler pochopitelně s vyhlazovací válkou Čechů vůči sudetským Němcům nejen přeháněl,
ale i zcela zásadně lhal. Jeho ostatní argumenty je však třeba promyslet a zhodnotit vlastním
rozumem a za pomoci historických faktů. A zde se dostáváme k otázkám legality a legitimity republiky. Musíme to vzít takříkajíc od Adama.
Český stát vznikl na základě rozpadu původního českého kmene někdy po roce 935, po vraždě
knížete Václava, kdy se v Praze k moci prodral jeho bratr Boleslav I. Ukrutný. Již před tím zažili
Čechové částečné dobrodiní křesťanské státnosti, a to za doby moravské okupace v letech 883 –
895. Po roce 900 sledovali Přemyslovci zánik Velké Moravy takříkajíc z první řady a poučili se o
příčinách i důsledcích nesvornosti. Boleslav I. neopakoval chybu moravských Mojmarovců a přibližně do roku 950 důsledně vyvraždil veškerou původní českou kmenovou aristokracii. Přemyslovci pak byli jediným původním rodem s nezpochybnitelným právem na vládu v Čechách.
Nová šlechta vznikala jen velmi zvolna z kádru důstojníků knížecí družiny, dvořanů a kastelánů.
Rodem se však již Přemyslovcům nemohla rovnat a dosti dlouho na jejich libovůli přímo závisela.
Středověký stát naprosto nebyl chápán ve smyslu dnešního pojmu státnosti. Šlo o majetek a
mocenskou sféru panovníka, panovnického rodu. Jemu, nikoliv státu patřila loajalita a povinnost
poddaných i šlechty. On byl zároveň zdrojem legality. Stát byl s panovníkovou osobou bezprostředně spojen, a proto byly nesmírně důležité seniorátní řády a jiná celoevropsky uznávaná
pravidla pro nástupnictví. Bez panovníka nebylo státu. Spory a války byly spory nikoliv států, ale
panovníků, stejně jako spojenectví a aliance.
Legitimita výsadního postavení Přemyslovců byla, jak dosvědčuje jedna z nejstarších ústavních pověstí, zakotvena v postavě nazývané Přemysl Oráč. Představovat si však pod tímto jménem sedláka vyzdviženého na trůn v lýkových střevících, s mošnou a holí, je však zřejmě zásadním omylem.
Roku 805 a 806 vpadla na kmenové území Čechů vojska franského krále a již i císaře Karla Velikého. Tato vojska oblehla ústřední české hradiště Canburg. Nedobyla ho, ale při obraně byl zabit
vojenský náčelník Becho (zřejmě odvozeno podle antského pohlavára – bega). Frankové spálili
dvakrát po sobě úrodu a vypukl hladomor. Češi byli nuceni se podrobit a zavázali se platit Tributum Pacis, poplatek za mír. Údajně vypukl i mor a z důvodu již existující majetkové nerovnosti
vypukly spory o to, kdo má na tribut přispívat jakým dílem. Kmenová rada řešila situaci kmene
za prvé, přenesením náboženského sídla a středu kmenového světa do faktického středu již osídlené oikumeny, na ostroh nad Vltavou, kde již žárová svatyně byla. Nešlo o nic menšího, než o
založení Prahy. Za druhé musel být jmenován soudce s mimořádnými pravomocemi (přemýšlející – Přemysl). Aby kmen nad sebou takovou autoritu vůbec přijal, muselo jít zároveň o náboženskou funkci, obdobu šamana, zaříkávače a oborávače posvátné brázdy kolem nového sídla a
středu kmene. Spojení světské a náboženské funkce bylo v Evropě unikátní a rod přemýšlejícího
oborávače se stal ve vedení kmene navěky nezpochybnitelným a z hlediska Čechů od té doby
existovala pouze jediná legitimní dynastie. Legitimita zde byla dána spojením s duchovní sférou
Miru (Mithry) neboli řádu světa a napravováním pokřiveného - nesprávného. Legitimita knížete
- 13 -
Čechů tedy vznikla ještě před přijetím křesťanství. Vládce byl legitimním dříve, než stát, který
ještě neexistoval.
Později, po vzniku státu bylo toto spojení přeneseno do svazku světského knížete a věčného
duchovního vládce svatého Václava jako Mír svatého Václava. Nastolování křesťanských knížat a
králů bylo neodmyslitelně spojeno s pomazáním. Panovník tak byl zavázán hájit a vyznávat hodnoty, které hlásala křesťanská církev, své soudy a rozhodnutí činit minimálně v souladu s desaterem přikázání. To se často nedělalo, ale civilizační norma tím byla nezpochybnitelná, neboť jen
vyznávání, prosazování a hájení této normy poskytovalo královské vládě legitimitu.
První seniorátní řád vydal Břetislav I.
Karel IV. Přemyslo - Lucemburský (na českém trůnu Karel I.) vydal z královské, ale i říšské a
císařské moci Zlatou bulu, ve které potvrdil právo českých stavů na volbu panovnického rodu,
vymře-li dosavadní rod po meči. Pokud byli k dispozici mužští potomci sněm českých stavů
(šlechty, měšťanstva a kléru) pouze formálně potvrzoval víceméně automatický nástup následníka.
Jakmile se příslušníci nové zemské šlechty domohli větších majetků a větší nezávislosti na panovníkovi, jakmile začali feudum (majetek propůjčený panovníkem za povinnost zřizovat vojsko) považovat za výlučně svůj dědičný rodový majetek, stala se situace složitější a vyžadovala
propracovanou legalitu. Stát se stal konglomerátem různých mocenských a majetkových klanů,
nad nimiž působil král stále více jen jako svorník a strážce normy, strážce základního měřítka
pro dobré a zlé, správné a křivé. Panovník musel neustále zápasit o kontrolu takto roztříštěného
a různorodého mocenského prostoru. Země a lidé již nebyli automaticky jeho majetkem.
V té době docházelo k oddělování soukromého majetku krále a majetku komorního, tedy majetku určeného k udržování státních záležitostí. Jakmile vznikla královská komora, vznikl i stát
schopný fungovat v krajním případě bez panovníka. To se v Čechách projevilo běhen husitských
a válek a poděbradských zmatků, kdy po celá desetiletí fakticky existovaly různé krajské a panské landfrýdy spravované místními sněmíky a země se naučila fungovat bez krále. Tak se vytvářela prvotní samospráva.
Český stát spadal do prostoru Svaté říše římské, která byla jakousi monarchistickou federací
mnoha království, knížectví a vévodství. Samostatným panovníkům vládl říšský král nebo císař,
jehož titul ovšem nebyl dědičný. Na rozdíl od běžných feudálních zvyklostí byl říšský panovník
vždy znovu volen kurfiřty, neboli voliteli, představiteli předem určených státních celků. Říšský
král se musel obklopovat příznivci z různých částí federace a tím se vytvářel jakýsi zárodek budoucího pojetí vlády.
První němečtí osadníci (hosté) se v historických hranicích českého státu usídlili ve 13. století,
na pozvání českých přemyslovských knížat a králů. Důvodem jejich pozvání byl zájem koruny o
osídlení doposud pustého a liduprázdného pohraničního hvozdu. Příchodem osadníků jiné národnosti a vytvořením souvislého pásu cizojazyčného osídlení podél hranic se tehdejší mocný a
významný středoevropský stát nemusel cítit nikterak ohrožen. Internacionální charakter středověké Evropy, zajišťovaný církví a platným, všemi křesťany sdíleným právem, předpokládal
věrnost poddaných tomu panovníkovi a tomu panovnickému rodu, který právě držel korunu
království, bez ohledu na národnost. Poddaní ve středověku nebyli především Češi nebo Němci,
ale byli především poddaní panovníka. Podle stejného principu se poddaní české národnosti
podřizovali později vůli a vládě lucemburského či habsburského, čili ne-českého rodu. Němci
v této době také nereflektovali sami sebe jako jednotný národ, ale jako národy vzešlé z kmenů
(Bavoři, Sasové, Frankové apod.), které si často ani nerozuměly. Německo bylo politicky roztříštěno do mnoha státních útvarů a národností sjednocených toliko v hranicích Svaté říše Římské.
Středověký český národ byl vnímán a svou vlastní identitu také vnímal spíše ve smyslu
Böhmische, národů Bohemie.
Němečtí osadníci vybudovali během staletí v českém pohraničí kvetoucí kulturní společenství
úzce provázané s českým živlem, vystavěli množství prosperujících měst, hradů, vsí a pevností,
aniž docházelo k rozmíškám či konfliktům národnostního charakteru. Naopak, v případě války
stavěla tato města a zde vládnoucí šlechta, ozbrojenou moc bojující pod prapory českého krále,
- 14 -
ať jím byl právě kdokoli. V husitských i protestantských válkách 15. – 16. století Češi i Němci
mnohokrát a na obou stranách spolupracovali, a nerozdělovala je řeč, ale víra nebo loajalita panovníkům.
V Čechách velmi rozšířený protestantismus posiloval význam němčiny, neboť většina protestantů mluvila pouze německy. Dochovala se dobová anekdota o volbě českého krále v roce 1526,
kdy v bažinách u Moháče zahynul bez potomků mladý Ludvík Jagellonský a na českém trůnu tím
vymřela polsko - litevská dynastie. Pro volbu Ferdinanda I. Habsburského prý tehdy v českém
zemském sněmu hlasovala drtivá většina stavů, vyjma tří hlasů. Stalo se tak proto, že jednací řečí
v zemském sněmu byla podle zákona vždy jen čeština a protestanti neuměli jinak, než německy.
Nevěděli prý, o čem se vlastně hlasuje. A byli to klíčoví zástupci i představitelé všech vrstev českého státu.
Vykládat stavovskou vzpouru proti Habsburkům z let 1618 – 1620 jako národní odpor Čechů
proti německému vládnoucímu rodu je zjevným obrozeneckým blábolem a jednou z nejvýživnějších českých lží 19. a 20. století. Zatímco Slavata a Martinic, císařští místodržící vyhození z okna
při slavné defenestraci 23. 5. 1618, mluvili plynně česky, velká část stavů, i kovaní stavovští vojevůdci, jakým byl Matyáš Thurn, mluvili pouze a jenom německy. Je více, než zjevné, že češtinu
v Čechách zachraňovaly spíše katolické kruhy, pokud vůbec někdo. Je zjevné, že kdyby na Bílé
Hoře 8. 11. 1620 zvítězilo stavovské vojsko a Čechy by byly začleněny do protestantské sféry,
mluvili bychom dnes všichni německy a čeština by možná zanikla již před érou baroka, které by
se nám ostatně vyhnulo. Žádný národní ani jazykový zápas se v dobách třicetileté války nekonal.
Neexistovaly národní vojenské jednotky, ale jen najímané profesionální žoldnéřské jednotky
mluvící různými jazyky. Za protestantské stavy v Čechách bojovali převážně cizozemci.
Habsburkové byli původem Švýcaři a již v dobách Přemysla Otakara II. nebyli považováni za
žádnou národní, nýbrž za nadnárodní a internacionální dynastii. Mluvili německy, proto, že
v této době to byla řeč vysokých politických a mocenských kruhů, stejně jako řeč obchodu téměř
celé Evropy. Jakmile začala habsburská dynastie ovládat země s jinými národy, byla u následníků
rodu zavedena povinnost učit se od dětství řeči i těchto národů.
Třicetiletá válka změnila mnohé. Po jejím vraždění a umírání zbylo v české kotlině necelých 800
000 obyvatel obojího jazyka, převážně zbídačelých nejnižších vrstev. Obnova české populace
zůstala odkázána na tyto žalostné zbytky, zatímco německé etnikum bylo vydatně populačně
dotováno z říšského kádru. Tehdy se německé jazykové osídlení v budoucích Sudetech rozrostlo.
Česká, ale i německá šlechta z části odešla do exilu, střední, zemanská šlechta, ke které měl nejnižší stav blízko, zmizela úplně, protože byla většinou protestantského vyznání. Společenský
život se stáhl do vesnické ulity. Poddanský stav v Čechách prodělal šokující rychlé vyvázání se ze
staré společenské struktury pán – poddaný, přestal rozumět mocným a v jeho vědomí jen zvolna
zaplňoval vzniklé vakuum nový strukturální vztah stát – občan. Světská vrchnost se lidu odcizila,
zakořenila hluboká nedůvěra k jakékoliv moci a vládě, počátky a základ českého plebejství, které
později rozvinul vzmáhající se měšťanský stav v charakteristickou šedou průměrnost. Tento
proces naopak nepostihl Němce, Maďary, ani Poláky, nepostihl dokonce ani Slováky v Uhrách.
Česká řeč se zachovala, ale víceméně jako venkovská hantýrka, hrubá a nevhodná k vyjádření
složitějších myšlenek nebo k sepisování poezie. Města mluvila německy prostě proto, že šlo o
hlavní obchodní řeč. Inteligence si osvojila němčinu pro její jemnost a propracovanost, jako řeč
vhodnou k vyjádření složitých myšlenek, dvojsmyslů, podobenství, alegorií a abstrakcí. Byla to
řeč básníků a filosofů.
Vestfálský mír v roce 1648 přivedl mimo jiné na svět pojem státu ve smyslu, který se již alespoň přibližně podobá dnešnímu pojetí státu. Stát již nebyl výhradně spojen s panovníkem a
prokázal schopnost fungovat i bez panovníka. Narůstal význam oblastní samosprávy i státní
správy. Šlechta i panovníci byli nuceni stát se hospodáři, obchodníky a do značné míry i ekonomy. Neobešli se bez celé řady důvěrných a odborně vzdělaných poradců. Také diplomacie a války
se stávaly složitějšími a organizovanějšími činnostmi, jejichž zajištění vyžadovalo specialisty.
Pěstování specialistů vyžadovalo školy. Vznikaly nejrůznější tajné rady a kabinety, zárodečné
podoby budoucích ministerstev a vlád. Zvláště Habsburkové pěstovali celou řadu takových kanceláří a institucí. Vestfálský mírový kongres přinesl nové uspořádání Evropy, ale reflektoval i
- 15 -
nový pojem státu, který se od této doby vyznačoval jistým stupněm organizace, strukturovanosti
a samosprávy, více se podobal systému, především byla ale jeho existence závislá na vnějším
uznání jinými státy. Šlo tedy spíše o legalitu státnosti, než o její legitimitu.
Panovník zůstával, ovšem stále více představoval ikonu, symbol státnosti a viditelnou hlavu. Byl
prostředkem identifikace státu. Nepatřil k žádné zájmové straně a stával se tím, kdo dbá o platnost pravidel pro zápas stran ve státě. Tak, aby si zájmové frakce mohly kupovat sílu, ale ne pravidla a zákony. Některé pokusy obejít se bez panovníka skončily drtivým neúspěchem (Cromwellova diktatura v Anglii), jiné skončily úspěchem (Švýcarská kantonální republika).
V případě Zemí koruny české byl panovník stále, až do roku 1836 (Ferdinand V.) nastolován
korunovačním aktem, jehož nedílnou součástí bylo církevní pomazání. Také jako císař širšího
celku byl panovník pomazáván a proto zůstával panovníkem legitimním, stejně jako stát zůstával
legitimním v historických hranicích.
Jiní, zejména protestantští panovníci již ovšem spojení světské a duchovní sféry zavrhli a stali
se pouze legálními panovníky ve smyslu dynastie a tradice.
Nacionalismus se zrodil ve Francii. Na počátku byly zřejmě státní reformy Ludvíka XV., který
v rámci absolutistické centralizace státu vymýtil v jednotlivých krajích Francie nářečí i dialekty a
sjednotil jazyk do ucelené podoby závazné pro celou Francii. Když poté vypukla revoluce, svrhla
krále a zpochybnila význam víry i náboženství, hledali francouzští osvícenci jakýsi náhradní
tmel, novou víru a pojivo, které by zabránilo společenskému rozpadu. Tato nová víra a soudržnost byla založena na bázi jednotného jazyka. Ti, kdo stejně mluví, patří neoddělitelně k sobě a
tvoří národní společenství. Napoleonské armády roznesly tento jev do celé Evropy a zejména
roztříštěné a ponížené Německo mělo za to, že pojem národního společenství na bázi jazyka je
zdrojem francouzské síly. Proto se nacionalismus v Německu rychle ujal jako ideologie nahrazující náboženství, které upadalo vlivem osvícenství. Nacionalismus ve spojení s romantismem
skutečně sjednocoval směrem dovnitř, ale navenek působil antagonisticky a agresívně. Z hlubin
času vytahoval nad tenkou skořápku civilizace zapomenuté, ale doposud živé kmenové pudy a
reflexy. Kdo není součástí kmene, je nepřítel. Kmen přežívá jen tehdy, pokud sousední kmeny
porazí, začlení nebo etnicky zlikviduje. Identifikací kmene je společná řeč.
Nacionalismus jaksi vynechal skutečnost, že identifikací kmenů bývala nejen řeč, ale především
společné náboženství, byť pohanské. Proto již nešlo o kmeny a pouhý faktor společné řeči neposkytoval legitimitu. Tvrzení, že lidé společné řeči mají žít v jednom státě, neposkytovalo jistotu,
že je to správné a spravedlivé. Neopíralo se to o správnost ve smyslu Boží vůle, ale jen o tvrzení
omezeného člověka. Vyžadovala se tak nacionální legalita, nikoliv legitimita.
Etnický princip mohl sjednotit Německo, Francii či Itálii, ale nikdy habsburské soustátí, které
bylo vždy konglomerátem různých národů a etnik, a svoji jednotu vždy budovalo na základě společné víry, jednotné správy a podobné kultury. Habsburkům nadále nezbylo, než zvolit princip
rovnováhy a vyvažování etnik. Protože nemohli přijmout princip národního sebeurčení, přidrželi
se důsledně principu legitimity vycházející od samotného faktu a způsobu založení států.
Habsburkové byli také stále císaři Římské říše a zde se kontinuita panovnické legitimity odvozovala od Karla Velikého a jeho pomazání papežem v roce 800. V multietnické říši stoupal význam
panovníka, jako absolutního rozhodčího, arbitra a ručitele pravidel stejných pro všechny národy.
Během 18. století probíhal proces centralizace soustátí a soustavné války s Prusy a Francouzi si
vynutily přechod k panovnickému absolutismu. Císař Josef II., který mimochodem hovořil velmi
dobře česky, odstranil část stavovských bariér, omezil moc panstva i církve a především odstranil tzv. tvrdé poddanství, což znamenalo, že se poddaní vyvazovali z gruntu, směli se bez povolení stěhovat, ženit a obchodovat s vlastním majetkem. Josefovým cílem bylo uvolnění pracovní
síly, která se nyní mohla přesouvat do míst, kde jí bylo zapotřebí, kde se rozvíjelo merkantilistické podnikání. O tom, že ani tehdy nehrála řeč žádnou roli, svědčí fakt, že si císař vůbec neuvědomoval, co způsobí příliv venkovského, pouze česky mluvícího obyvatelstva do rozvíjejících se
měst. Josef II. patřil k racionálním a pragmatickým osvícencům a sociální inženýrství mu nebylo
cizí. Problém národností vůbec nechápal a nerozeznával. Nemohl tušit, co vykořeněné přesunuté
obyvatelstvo způsobí v následující vznětlivé éře romantismu, prudkých vzplanutí vášní a citů.
- 16 -
Po napoleonských válkách se objevil další významný a svět měnící faktor, a tím byl zcela jiný
typ myšlení o světě. Objevila se investice a s ní také investoři. Respektive, v protestantských zemích se to vše objevilo již dříve, ale do střední Evropy to dorazilo až nyní. Investice je odložená
spotřeba. Odložená do budoucna. V investicích jsou peníze jen prostředkem, nikoliv cílem. Jsou
prostředkem k tomu, jak přenést hodnotu do budoucna, jak nyní zasít peníze, které v budoucích
žních vydají mnohonásobnou úrodu. Šlo o to, že investor si za nyní investované peníze budoucnost kupoval a již nyní nad ní získával určitou moc. Banky, které doposud přenášely směnkami
peníze v prostoru, je nyní investicemi začaly přenášet v čase.
Pochopitelně se ihned našlo množství lidí, kteří si budoucnost kupovat chtěli, kteří chtěli budoucnosti vtisknout a vnutit své vize, tvary a podoby. Mít nad ní moc. Něco takového panovník
dělat nemohl, a šlechta byla vázána starostí o panství, nemohla se investičně rozmáchnout tolik,
jako svobodný kapitalista, kterému pak ovšem nemohla konkurovat. Investice byla od počátku
skvělým nástrojem pro neurozené a již nějak majetné lidi. Ti jen potřebovali vyvinout dostatečný
tlak na zrušení privilegovaných vrstev a stavovských bariér, omezujícího cechovního systému a
nevolnictví (kvůli pracovním silám). Jejich prvotní investice směřovaly právě k tomu, aby se toto
stalo.
Německy hovořící středostavovští měšťané se nacházeli v situaci lidí, kteří již disponovali penězi, nápady a majetky, ale stavovské bariéry a neurozenost jim neumožňovaly zapojit se do
politického boje o vliv a moc, o moc nad budoucností. Francouzská revoluce, která sjednotila
národ na bázi jazykové spřízněnosti, tyto střední stavy inspirovala a ukázala jim cestu. Řada německy vzdělaných středostavovských intelektuálů se začala ujímat českého jazyka, kultivovat jej
a přetvářet v politickou páku. K tomu, aby bylo možno jazykovou otázku použít k politickému
nátlaku, musela se stát problémem, češství muselo být prezentováno jako hodnota, posléze jako
utlačovaná hodnota. Během 19. století pak byl nově rekonstruován český národ, byly mu stvořeny pohádky o jeho hrdinské minulosti. Všechny důležité dějinné epizody a epochy byly nově
vyloženy účelově zkresleným prizmatem tisíc let trvajícího zápasu Slovanstva s Germány. Němectví bylo identifikováno jako nepřítel, stejně tak i katolická víra, Habsburkové a Řím. Proto se
etnický nepřítel – germanizace, stal od počátku přímo podmínkou zazděnou do základů nového
českého národa. Nikdo si neuvědomil, co způsobí fakt, že takový český národ nebude schopen
existovat a sám sebe si uvědomovat, bez souběžné existence nepřítele a utlačovatele.
Češi, obklopení německy mluvícím prostředím, se vydali svou vlastní cestou lidového oportunismu. Národ, který stvořili obrozenečtí a romantičtí aktivisté, neměl již se středověkými Bohemany zhola nic společného, byl čistým a mýtickým konstruktem ve smyslu Tschechische. Nový
český národ se od počátku konstituoval nikoliv pro cosi, ale proti čemusi, proti více či méně fiktivní hrozbě germanizace a proti omezujícím vlivům náboženství, morálky, a nakonec zákonnosti. Germanizační hnutí nebylo vedeno panovníkem, ani vládami monarchie, nebylo nikdy vládním programem. Bylo dílem některých Němců v Rakousku a sílilo zejména v českých Sudetech,
kde ho umocňoval strach Němců ze vznikající síly nacionálního a málo snášenlivého češství.
Pro Evropu tedy byli Češi národem nově vzniklým, umělým, pro Němce nikdy nepřestali být
národem sluhů, potomstvem plebejců, kterým ve třicetileté válce zanikla kultivující česká šlechta. Svět, který přicházel, byl tak jako tak charakterizován zbytnělým plebejstvím a upadajícím
šlechtictvím. Potřeba investovat nesnesla omezení. Nová budoucí elita potřebovala rvačku, dravou darwinistickou soutěž a závodění v majetku i moci. Národ byl mocným nástrojem, do kterého se dalo investovat, tím ho řídit a použít k vlastním cílům. Národ byl parním válcem k rozbití
stavovské společnosti, jenže záhy začal narážet na jiné parní válce a většinou silnější.
Bouřlivý rok 1848 doslova nastartoval na obou stranách psychózu strachu. Havlíčkova demagogie a Palackého odmítnutí podané ruky, totiž pozvání českých delegátů do Frankfurtského
revolučního sněmu, odstartovaly definitivní rozchod. Češi začali být v Německu vnímáni jako
rušitelé klidu a nepřátelé středoevropského uspořádání. Co se týkalo Zemí koruny české, pak
legitimistické hledisko říkalo, že mají zůstat jedním územím ve stejných hranicích, neboť jde o
záležitost českých králů, u nichž na národnosti nezáleží. Jakmile bylo legitimistické hledisko
opuštěno, vyvstala otázka, čí jsou Čechy? Už dávno nebyly české. Vládnoucí panovnické dynastie
nebyly české. Německé obyvatelstvo zde bylo přítomno již po půl tisíciletí. Čechy pouze nebyly
německé, protože zde ještě žili Češi.
- 17 -
Němci začali využívat své politické převahy v rámci monarchie, Češi střídali oportunismus
s drzostí. Zatímco německé obyvatelstvo Čech se mohlo obracet na zahraniční národní kádr a
mocenské struktury říše, Češi odkázaní jen sami na sebe, si vypomohli ideou panslavismu, čímž
dali druhé straně najevo, že nebezpečí je smrtelné. Právě panslavismus buditelů znepřátelil Čechům Poláky i původně přátelské Maďary. Objevily se vyslovené podvody, falšování dějin historickými mystifikacemi dotaženými k dokonalosti Aloisem Jiráskem a také podvrhy historických
rukopisů. Sám Masaryk musel později na vlastní kůži zakusit sílu českého lpění na iluzi a na lži,
když se pokoušel tyto podvody demaskovat. Avšak ani takto pokračující proces sebeuvědomění
Slovanů a potažmo i Čechů, žádné významnější otevřené konflikty nepřinesl. Panovala poměrně
velká svoboda názorů a čeští národovci mohli nerušeni provozovat svá divadla, školy i kulturu,
stejně jako určitou formu samosprávy. Vznikající a postupně narůstající konflikty se odehrávaly
v rovině politické a intelektuální. Ani vilémovskou Německou říši, dílo kancléře Bismarcka, nenapadlo vznášet jakékoliv požadavky týkající se sudetských Němců, vůči svému konkurentu a
později spojenci, Rakousku - Uhersku. Je nutno uvést, že sudetští Němci byli vždy pro-vídeňskou
a mnohdy spíše pro-berlínskou skupinou, která v opozici vzmáhajícímu se češství, stále více prosazovala germanizační snahy na území Čech a Moravy požadavkem oktrojování. Ovšem dělo se
tak ve stupňující se psychóze strachu.
Investování do národů přineslo soupeření národů, dříve naprosto neznámé. Také Čechy a Morava se měly stát bojištěm dvou soupeřících národů a systém investice zcela znemožňoval jejich
dohodu, totiž vytvoření něčeho životaschopného nad národy. Investice živila rvačku a rvačkami
byla sama živena. Investoři potřebovali boj a války, protože soupeření volalo po dalších investicích do armád, politiků, tisku, literatury, propagandy apod. A čím více se investovalo, tím byl
konflikt monstróznější a nevyhnutelnější.
Poslední možnost ke smíření obou národů v Čechách poskytla společná válka národů monarchie vedená roku 1866 proti agresi Pruska. Tehdy našli Češi i Němci společnou řeč, společně
bojovali a spolupracovali. Tato prchavá příležitost však nebyla využita a obrátila se v opak hned
následujícího roku, kdy císař František Josef I. provedl narovnání s Uhry, ale nikoliv s Čechy.
Císař byl k tomuto opomenutí veden několika závažnými důvody. Češi především nedisponovali
v této době ještě věrohodnou politickou reprezentací schopnou řídit samostatný stát v rámci
federativní monarchie. Za druhé nebylo možno darovat vlastní parlament a vládu zemi, ve které
se nesvářely dva stejně silné národy, dokud tyto národy nenaleznou společnou řeč, nebo dokud
si jeden z nich nepodřídí ten druhý.
Vypukl zápas o Čechy a Moravu mezi českými Němci a Čechy. Obě strany byly stále více odhodlány dovést jej k totálnímu vítězství, což znamenalo etnickou pohromu pro jednu či druhou stranu. V tomto zápase se vládnoucí Habsburkové odmítli přidat na jednu či druhou stranu, usilovali
o dohodu a rovnováhu, o vytvoření nadnárodní státotvorné formace. Proto se jich také nakonec
Češi i sudetští a vídeňští Němci zřekli. Obě strany se chtěly servat a Habsburkové jim v tom odmítli pomáhat. Nebyli jim tedy již k ničemu užiteční. Naopak, jejich snahy je ve rvačce omezovaly.
Proto byl zápas nakonec doveden do úplného konce a vítězství a pro jednu ze stran znamenal
tento konec odchod vyloučení ze společného státu.
Stop!
Zde se ocitáme v bodě, který je pro rozkrytí českého národního charakteru nesmírně důležitý.
Roku 1860 byly Čechy z pohledu císařského dvora jen jakousi provincií. Neměly ani vlastní Zemský sněm. Byly spravovány jen místodržitelstvím. Císař František Josef I. dokonce odmítal nechat
se v Praze i korunovat, dokud se ony dva národy obývající Bohemii nedohodnou. Neexistenci
sněmu či korunovaného krále pociťovali Češi jako upření státnosti. Málokdo je schopen si dnes
z odstupu uvědomit, že stejným pocitem trpěli také sudetští Němci. I oni považovali Země koruny české za vlastní zemi a toužili po vlastní vládě, či po zárukách uznání státnosti v historických
hranicích.
Říjnovým diplomem z 20. 10. 1860 rozšířil císař vlastní říšskou radu a vytvořil parlament. Současně obnovil funkci zemských sněmů. Němci i Češi v Bohemii nyní mohli utvářet politické strany, mohli kandidovat a být voleni za poslance sněmu či říšské sněmovny. Mohli zde vznášet své
požadavky a diskutovat o nich s poslanci jiných etnik. Byl to tedy král a císař, kdo Čechům
daroval a zprostředkoval demokracii.
- 18 -
Poměrně jasno měla česko - německá šlechta, která brzy založila stranu panského konzervativního velkostatku a jejím ústředním požadavkem vůči panovníkovi se stalo potvrzení české státnosti, záruka neměnnosti historické hranice státu a korunovace v Praze. Byla to tedy česká, z
části německy hovořící šlechta, která se především starala o českou státnost z legitimistických pozic.
Postupně začalo ve sněmovně přibývat středostavovských staročeských poslanců, kteří již mluvili česky. Tehdy se v plné síle objevil český panslavismus. Šokující rasová teorie, požadující
sjednocení všech evropských Slovanů pod vládou ruského cara, coby představitele největšího a
nejsilnějšího slovanského národa. A když ne všech Slovanů, tedy kdyby tak Romanovci mohli
vládnout alespoň Čechům a dodat jim sil k odvěkému zápasu s Germány. Středoevropská inteligence, která v té době považovala ruské impérium za ďábla zpátečnictví, tmářství a nevolnického feudalismu, za nepřítele jakéhokoliv pokroku, nyní Čechy opravdu nechápala. U některých
českých představitelů a poslanců se touha žít pod Romanovci stala téměř posedlostí, vášnivou
ideou, kterou nemohly zviklat žádné rozumové argumenty ani konkrétní informace o skutečných
poměrech u Rusy ovládaných národů.
V tuto chvíli Češi definitivně ztratili přátelství haličských Poláků, kteří se Rusů doslova děsili a
nenáviděli je.
Češi potřebovali spojence. Poláci nepřipadali v úvahu, Rusové byli jen příliš vzdáleným strašákem a Srbové či Chorvati byli také daleko, odděleni velkými Uhrami. Český národ potřeboval být
větším a silnějším. K začlenění a pohlcení se v dosahu nacházela jen původem slovanská populace v Horních Uhrách, kde se právě objevilo pár středostavovských intelektuálů se stejnou touhou
investovat do národa.
Tehdy se objevil další zásadní atribut českého charakteru Zbytky starého slovanského jazyka
v Horní uherské zemi vydatně dotované východomoravským slováckým dialektem češtiny vzbudil u českých intelektuálů dojem, že zde v područí Maďarů žije další utlačovaný slovanský národ
s podobným hrdinsko – tragickým osudem, jaký mají Češi. Rychle se formoval obraz bratrských
Slováků, kteří trpí maďarizací stejně, jako Češi trpí germanizací. Spřízněnost jazyka a spřízněnost osudů hrnula Čechům do tváří slzy soucítění se stejně trpícími bratry. Výprava královského
kondotiéra Jana Jiskry z Brandýsa, který se v 15. století vydal do Horních Uher škodit uherskému
správci Hunyadymu, aby si vymohl návrat krále Ludvíka Pohrobka z Pešti do Prahy, byla náhle
objevena jako historický společný boj středověkých Čechů a Slováků proti katolickým Maďarům
za osvobození Slovenska. Protože Ján Jiskra tehdy angažoval do vojska poražené profesionály z
bývalých husitských polních obcí, stal se z jeho výpravy boj českých husitů ruku v ruce se slovenskými bratry – bratříky, jakýmisi novici a adepty husitství. Mnozí takyhistorikové náhle objevili, že Slováci jsou pozůstatkem původních Velkomoravanů a Češi se Slováky (dříve Moravany) již v 9. století sdíleli společnou říši a společné dějiny. Nyní se tedy mělo jednat jen o nápravu
nespravedlivého dějinného procesu, o opětovné spojení toho, co k sobě již 1 000 let neoddělitelně patří. Lež se vršila na lež.
Mezi požadavky některých českých poslanců byl rychle zahrnut i požadavek na sjednocení Čechů a Slováků v jednom státním útvaru.
Nejprve se ostatní poslanci a političtí činitelé říše domnívali, že Češi přešli na stranu zastánců
principu národního sebeurčení. Ptali se jich zejména sudetští Němci: Takže vy chcete etnicky
čistý stát, jehož hranice by byly totožné s etnických českým a slovenským osídlením? To jste měli
říct hned, to se snadno domluvíme.
A Češi odpovídali: To zase ne. Tedy vlastně ano, ale Čechy a Moravu chceme uznat v historických hranicích. I s Aší, i s Těšínem a Opavou, s Libercem a Ústím. Jen k tomu chceme ještě připojit Slovensko.
Nechápající poslanci dále pátrali, oč jde: Jak můžete chtít připojit Slovensko, když takový stát
neexistuje? Slováci žijí v Uhrách a to je přece také království ve svých vlastních historických hranicích.
No ano, ale Slováci v Horní zemi jsou naši pokrevní bratři.
No výborně, a my sudetští Němci jsme pokrevní bratři Bavorů, Sasů, Prusů nebo Rakouských
Němců. Tak se pojďme domluvit, že budeme trvat společně na principu sebeurčení národů a
vytvoříme etnické státy. Vy si připojíte kus Felvidéku a my připojíme Sudety k Vídni.
- 19 -
A Češi: To v žádném případě. My chceme princip národního sebeurčení jen pro Slováky a uplatníme ho jen na Uhry. V Čechách to ale chceme podle státoprávního principu. Čechy zůstanou celé
v historických hranicích, zatímco Uhry se roztrhnou vejpůl, a my si jeden kus připojíme.
Tak lapidárně tehdejší dohady a rozhovory jistě neprobíhaly, ale smysl byl stejný. Zvláštním
jevem bylo, že Čechům na takto dvojakém požadavku nepřišlo nic zvláštního. Proč se omezovat
jen jedním principem, když by nám takový postoj něco vždy upřel? Když budeme trvat na státoprávním principu, zůstanou ZKČ celé, ale Slovensko připojit nepůjde. Když přejdeme na princip
národního sebeurčení, můžeme připojit Slovensko, ale přijdeme o Sudety, které jsou německé.
Nejvýhodnější bude pro Čechy uplatnit jeden princip a pro Uhry druhý. A je to. Třebas nám na to
skočí, třebas to projde. Principy jsou obtížné, omezují možnost investovat do budoucnosti. Překážkou je panovník, který hlídá, aby principy platily a proto je zapotřebí zbavit se panovníka.
K tomu poslouží idea demokracie a lidovlády.
Němci, ale i Poláci a Maďaři velmi citlivě vnímali podobné projevy jako projevy chronického
českého pokrytectví a chytráctví, a pozorně je zaznamenávali. Následovala 17 let trvající parlamentní obstrukce českých poslanců v Říšské radě, která vedla jen k tomu, že Češi definitivně
ztratili vliv na chod a proměny říše, že si nevypěstovali žádnou politickou kulturu a v očích světa
zůstali národem sluhů, jakkoliv vzpurných a drzých sluhů. Chyběla jim koncepčnost, zásadovost
a principiálnost, zkrátka cokoliv, co by vytvořilo základ k tomu, aby se s Čechy dalo na něčem
domluvit, a aby domluva platila. Vypadalo to, že pro Čechy platí jen to, co je pro ně momentálně
výhodné.
Češi měli odtažitý vztah k vlastní šlechtě a nikdy ji nenechali za sebe jednat. Proto jejich jednání
chyběla zásadovost a principiálnost, které by svět rozuměl. Proto působili jako naivně buranští
pragmatici.
Češi se navíc stále zřetelněji vzdalovali od Boha, víry a náboženství. V očích okolního světa se
vzdalovali od kořenů správnosti, od zdroje správnosti, od základního měřítka orientace mezi
dobrem a zlem. Namísto toho přebírali svá vlastní omezená a nedokonalá měřítka pro správnost.
Co je české, to je hezké. Na jejich přístupu k principům, k tomu, že něco platit musí, a to stále, trvale a jako neměnné, bylo čím dál zřetelněji poznat, že Češi ztrácejí měřítko správnosti společné
celému západnímu světu. Vše posuzovali z hlediska svého momentálního prospěchu, nikoliv
z hlediska neměnné správnosti věcí. Správné bylo jen to, co právě chtěli, co se jim právě líbilo. A
to byl opak ušlechtilosti, to bylo plebejství. Ještě nějaký čas si zachovali smysl pro legalitu, ale již
tehdy ztratili smysl pro legitimitu.
Husitství, největší historický trumf českých nacionalistů, bylo evropskou historií i církví posuzováno jako náboženská puritánská úchylka, jako reakce na zbytnělost a politizaci církve z dob
Lucemburků. Jan z Husi požadoval, aby se věřící doslovně drželi litery písma, protože lidský výklad písma je zdrojem omylů. Jenže samo písmo bylo kdysi sepsáno lidmi a mnohokrát lidmi
překládáno, podléhalo redakcím a selekcím. Církev vždy věděla, že Boží vůli je zapotřebí dohledávat, což je dlouhá cesta života a zkušenosti s Bohem. Pěstování vztahu. Jan z Husi bojoval a
zemřel za Pravdu Boží. Čechové 19. a 20. století již vynechávali slovo Boží a bojovali prostě jen
za pravdu, kterou po osvícenském způsobu chápali jako jakousi objektivní danost, později jako
to, co kdo právě za pravdu považuje.
Pro obrozence a nacionalisty byl Hus bojovníkem proti Římu (tedy církvi), tím i proti katolickým Habsburkům, bojovníkem proti němectví a germánské rozpínavosti. Byl Čechem bojujícím
za Čechy.
Pro socialisty a komunisty byl Hus bojovníkem za práva chudých proti bohatým a proti sociální
nespravedlnosti, div ne i proti fašismu a kapitalistům.
Pro liberály byl osvoboditelem od středověkého tmářství, nevolnictví a společenské nerovnosti.
Je docela dobře možné, že se dočkáme i Husa – bojovníka proti znečišťování životního prostředí, ochránce národnostních menšin a sexuálních úchylek.
- 20 -
Otcové lži
Připomeňme si, že zkoumáme, zda měl Adolf Hitler pravdu, když v září roku 1938 ve svém projevu ve Sportpalastu řekl:
Tento stát započal jednou velkou lží, jedinou a první. Otec této lži se jmenoval Beneš. Beneš tehdy
vystoupil ve Versailles a ujišťoval, že existuje československý národ. Musel si vymyslet tuto lež, aby
skrovnému počtu vlastních soukmenovců dal větší, a tím i oprávněnější rozsah. A anglosaští státníci, kteří se dostatečně nevyznali v otázkách zeměpisných a národnostních, nepovažovali tehdy za
nutné prozkoumat tato tvrzení pana Beneše, jinak by mohli zjistit, že neexistuje československý
národ, nýbrž že jsou jen Češi a Slováci a Slováci s Čechy nechtějí nic mít. A tak tito Češi, prostřednictvím pana Beneše, Slovensko anektovali. Poněvadž však bylo zřejmé, že tento stát není schopen
života, vzalo se zkrátka a dobře třem a půl miliónům Němců jejich právo na sebeurčení. Poněvadž
ani to nestačilo, musel přijít k tomu ještě milión Maďarů, potom Podkarpatská Rus a několik set
tisíc Poláků. Tak vznikl tento slepenec, který se potom nazval Československem.
Ponechme zatím stranou otce lži Beneše (ale nezapomeňme na něj), a věnujme se nově vznikajícímu státu na konci světové války.
Český stát nemusel nutně patřit do nějaké velké říše či soustátí. Jeho existence trvající nepřetržitě asi od roku 950 byla veskrze legitimní. Počínaje Přemyslem Oráčem byla legitimní i forma
vlády a moci v Čechách. Po přijetí křesťanství a státnosti byla legitimita vlády, moci a tedy i státu
neoddělitelně spojena s formou království Zemí koruny české s legitimním panovníkem na svatováclavském trůnu.
Čechy mohly zůstat legitimním státem i bez začlenění do habsburské monarchie, pokud by zachovaly formu monarchie a měli legitimního krále. Jenže legitimním králem byl právě jen
Habsburk a nikdo jiný. Navíc nehrozilo, že by tato dynastie jen tak vymřela.
Čechy mohly být legitimním státem i jako republika, pokud by jejich legitimní král s touto změnou souhlasil a odstoupil z trůnu. Pokud by jim republiku udělil. To ovšem také nehrozilo.
Legitimním státem mohlo být dokonce i Česko – Slovensko, pokud by tento legitimní král, který
byl zároveň králem Uher, oddělil od Uher Horní Uhry a přivtělil je k Zemím koruny České. To si
ale politicky nemohl dovolit, ani to nezamýšlel. Jiná cesta k legitimitě ale nevedla. Češi si nemohli
zvolit svého krále či jinou dynastii. Již Zlatá bula Karla IV. to znemožňovala. Jakmile si Češi jednou v roce 1626 zvolili na řádném sněmu habsburskou dynastii, nemohli s tím nic dělat, dokud
žila a vládla. Mohli chtít samostatný stát nezačleněný do větší říše, ale nemohli chtít jiného nebo
žádného krále. Přesto se ve svých dějinách neustále pokoušeli zbavit se legitimní dynastie, kterou si jejich zástupci sami po právní stránce správně zvolili. Šli cestou revoluce. Nejprve náboženské, pak stavovské revoluce v roce 1618, pak cestou zrady kolaboračním uznáním bavorského kurfiřta v roce 1740. Ani nyní nemohli svých cílů dosáhnout jinak, než revolucí, ovšem za
cenu ztráty legitimity. Té ale stejně nerozuměli a netušili, i čemu by mohla být taková věc jako
legitimita dobrá. Některé z nich poučil Adolf Hitler, ale to už bylo pozdě.
Když císař a král František Josef I. formoval konstituci a demokracii, trval i v ústavě na tom, že
moc pochází od Boha, nikoliv z lidu. Bůh je zdrojem veškeré moci. Moc má vždy formu pyramidy
a na svém vrcholu má jedinou hlavu. Pokud v rámci státu zničíme a rozboříme tradiční pyramidální strukturu moci, nedosáhneme žádného spravedlivého rozdělení moci, jak se naivně domnívali osvícenci a francouzští revolucionáři, poté i ruští bolševici. Vytvoří se rychle jiná pyramida moci, skrytá a mafiánská, netransparentní, nebo diktátorská, až moc transparentní. Kdykoliv se dva lidé setkají, jeden z nich je dominantní. Kdykoliv se utvoří i třebas malé společenství
lidí, je ovládáno jedním člověkem prostřednictvím elitních služebníků a podporovatelů.
Monarchie má jednu obrovskou výhodu. Nad králem stojí král králů, totiž Kristus, vtělený Bůh.
Kristovy požadavky jsou známé a vytvářejí měřítko, podle něhož může být posuzován i světský
král. Byli to právě husité, kteří naprosto jasně dokázali, že bez světského krále se obejít nelze, že
tento článek moci nelze vynechat. Husité se pokusili žít v theokracii, pouze podle Krista, podle
krále králů a prohlásili světského krále za zbytečného. Výsledkem bylo naprosté deformování
měřítka, loupení a vraždění, nakonec rozvrat země. Stalo by se to i bez intervence křižáckých
vojsk. Husitské frakce se vraždily mezi sebou, jakmile nastala v bojích sebemenší přestávka. Na- 21 -
konec se vše opět vrátilo k dosazení královského článku řetězu moci v podobě Jiřího Poděbradského.
Král v evropském pojetí je především strážcem měřítek a řádů, které vyžaduje král králů. Může
selhávat, je také jen člověk, ale jeho nepřítomnost vede k rozvratu a k tomu, že jej nahradí někdo,
kdo již žádná měřítka nad sebou neuznává, nestřeží a prosazuje jen svá vlastní měřítka. Monarchie bez Krista by byla jen orientální despocií a faraónským monstrem.
Ani demokracie, kterou zavedl František Josef I. se nikdy nesnažila popřít pyramidu moci. Pouze se snažila o to, aby horní vrstvy pyramidy byly zpřístupněny mimořádně schopným jedincům,
a ne jen těm, kteří se v privilegovaném postavení narodili.
Císař František Josef I. ovšem namítal, že mimořádně schopní jedinci mohou stejně dobře být
všeho schopnými jedinci, a proto je zapotřebí zachovat morální kontrolu a měřítko správnosti,
jehož garantem je křesťanská šlechta. Připouštěl, že i mezi neurozenými se rodí mimořádně
schopní jedinci, a jakmile se tací projevili a splnili podmínku mravní úrovně, ihned je povyšoval
do šlechtického stavu. Právě František Josef I. začal s rehabilitací šlechty tím, že ji důsledně spojoval s ušlechtilostí.
Když bylo v říši vymáháno a zaváděno všeobecné volební právo, upozorňoval František Josef I.
na skutečnost, že takové uspořádání žádnou rovnost ani spravedlnost, tím méně legitimitu vlády
nezaručí. Když bude mít pilný, morální, čestný, inteligentní a schopný člověk stejný jeden volební hlas jako lump, hlupák či lenoch, bude to nespravedlivé a také nesprávné. Když budou o obsazení nejvyšších úřadů rozhodovat masy neinformovaných, často lhostejných a hlavně snadno
manipulovatelných osob, stanou se tyto masy předmětem manipulace pomocí novin a dalších
mediálních nástrojů v rukou několika jedinců, kteří touží po moci. Moc se tím nebude decentralizovat a pyramida moci nezanikne. Jen se na jejím vrcholu ocitnou loupežníci, kteří obelžou masy
a kterým masy dodají jakousi falešnou legitimitu prostřednictvím voleb. Začnou tak vládnout
investoři, kteří mají prostředky k tomu, aby vytvářeli investicemi budoucnost, a mravní hledisko
je nezajímá, nebo je dokonce omezuje, takže ho odstraňují a ignorují programově.
Proto nechal František Josef I. v roce 1849 rozehnat Kroměřížský sněm, který zplodil ústavu,
v jejíž preambuli se uvádělo, že zdrojem veškeré moci je lid, a která rušila šlechtu jako takovou.
Právě proto byla teze, že lid je zdrojem veškeré moci ve státě, považována za účelovou lež, a proto je legitimita, kterou poskytují zmanipulované masy falešná.
Liberální osvobozování nikoho neosvobodilo, jen pomohlo chytrým loupežníkům na vrchol
mocenské pyramidy a podkuřovalo masám lhaním o tom, že masy jsou zdrojem moci. Ve skutečnosti je tomu přesně naopak. Jakmile zmizely a byly svrženy elity se skutečnou historickou legitimitou, moc převzali loupežníci s falešnou legitimitou. K tomu bylo zapotřebí zbavit se zdrojů
legitimity, především náboženství. K tomu bylo třeba zapřít, že mravnost je pro stát stejně důležitá jako ekonomická prosperita, že je dokonce ekonomika mravností podmíněna. K tomu bylo
třeba předstírat, že zákonná legalita se zcela obejde bez legitimních východisek a měřítek starozákonního desatera, že zákonnost je jen systém, který je třeba vyladit a vyvážit. K tomu bylo třeba oddělit zločin od hříchu a bylo třeba lhát o tom, že mezi lidmi reálně existuje cosi jako rovnost.
Ostatně, i Adolf Hitler byl jedním z oněch nastupujících chytrých loupežníků. K moci se dostal
legálně, ale ani náhodou nebyl legitimním vládcem Německa. K moci se dostal z vůle mas, které
mu svobodně a dobrovolně poskytly falešnou legitimitu. Hned poté jim ukázal, jak moc pochází
z lidu a jak mizivou mocí takový lid ve skutečnosti disponuje. Adolf Hitler byl produktem systému bez mravnosti. Vytvořil právní legalitu Norimberských zákonů, k jaké by se panovník opřený
o legitimitu své moci jen stěží dopracoval, protože taková legalita by nesnesla srovnání s měřítky
krále králů, Ježíše Krista.
- 22 -
Samostatnost
Republika, která vznikla na konci světové války, byla čistým konstruktem. Žádnou legitimitou
nedisponovala. Byla zcela jiným, úplně novým státem. Její představitelé tento svůj nový státní
útvar vydávali za vrchol dějinného úsilí českého národa. Ve skutečnosti republika svoji legitimitu
neodvozovala od tisíciletých dějin království, ale od uznání ze strany vítězů války. Bez jejich
souhlasu a ochrany existovat nemohla, jak se ukázalo pouhých 20 let poté.
Kdo tedy tuto republiku, tento nový stát založil a zřídil, a za jakých okolností? Připomeňme si
základní fakta:
V okamžiku, kdy Hlavní štáb Rakousko – uherských
armád, podepsal příměří na 3. listopadu 1918, nenacházela se na území monarchie noha jediného nepřátelského vojáka. Vojska bojovala všude ještě na území nepřítele, a přestože monarchie kapitulovala, neprohrávala
válku na bojištích, ale v zázemí. V armádách monarchie
pod přísahou císaři, bojovalo celkově na 8 322 000 vojáků. 518 000 jich bylo zabito na bojišti, 480 000 zemřelo
v zajetí. Armádu monarchie tvořilo celkem 12 národností. Z toho asi 1 000 000 vojáků tvořili Češi a Moravané.
250 000 vojáků české a slovenské národnosti padlo do
ruského zajetí. Celkem 96 000 vojáků české a slovenské
národnosti zradilo své přísahy a bojovalo ve Francii,
Itálii a Rusku proti císaři. Oproti tomu asi 900 000 českých vojáků zachovalo loajalitu legitimnímu panovníkovi až do samého konce (včetně Jana Masaryka, syna T. G.
JCKV Karel I.
Masaryka). Po válce byli nazváni hlupáky a Švejky, jejich
právo na svobodný projev a spolčování bylo značně
omezeno, zatímco zrádci byli nazváni hrdiny a oslavováni.
Konečný rozpad habsburské monarchie byl předznamenán agresivním vystupováním uherských magnátů usilujících o vytvoření zcela nezávislého nacionálního Maďarského státu a naivně smýšlejícími a nacionalismem posedlými rakouskými Velkoněmci, kteří si navzdory faktu
zhroucení spojence, představovali vytvoření velkého Německa.
Z hlediska legitimity se v těchto posledních dnech války odehrál zcela klíčový a rozhodující akt.
Císař a král Karel I., který se prakticky ode dne nástupu na trůn na konci roku 1916 snažil vyvést monarchii z války, reflektoval na zásadní požadavek dohodových velmocí, totiž na požadavek, aby bylo všem evropským národům vyhověno v požadavku národního sebeurčení. V praxi
to znamenalo, aby každý svébytný národ mohl zřídit svůj stát, mít svoji demokraticky volenou
vládu a zákonodárný sbor.
Karel I. s tímto požadavkem v podstatě souhlasil, pouze chtěl, aby se tak stalo cestou legitimity.
Aby tyto vznikající státní útvary měly legitimního panovníka, hlavu státu, a aby byly zachovány
v historických hranicích. Proto se dne 16. 10. 1918 (3 týdny před kapitulací) obrátil ke svým
národům manifestem, který měl podobu federalizačního zákona, předpokládal vytvoření personální unie samostatných království (včetně českého). Manifest také určoval, že do nejbližších
voleb se základy státních parlamentů stanou poslanecké kluby Říšské rady a prozatímní vlády
budou vytvořeny z poslanců zemských sněmů.
Kdyby byl tento Karlův manifest naplněn, Češi by byli okamžitě získali česko – německou vládu
(z poslanců zemského sněmu) a česko – německý parlament (z poslanců Reichsrattu) v souladu
s výsledky voleb z roku 1911. Tato prozatímní vláda by vyhlásila datum voleb, přičemž by se
počkalo na návrat vojáků z front, na návrat politiků z exilu a na minimální konsolidaci poměrů.
Z voleb by vzešla legální vláda i parlament, nikoliv však prezident. Legální parlament by teprve
mohl odsouhlasit vyhlášení lidového referenda o formě nového státu. Pokud by se většina voličů
- 23 -
rozhodla pro republiku, mohla být s tímto lidovým mandátem vyslána delegace k panovníkovi
s prosbou, aby umožnil vznik republiky. Kdyby to panovník umožnil a vzdal se trůnu, byla by
legitimita republiky dokonalá. Kdyby panovník nesouhlasil, ale vláda by ve jménu všelidové vůle
republiku stejně vyhlásila, měla by tato republika mnohem pevnější pozici, než jakou měla ve
skutečnosti, a měla by, až na osobu a trůn panovníka, kontinuitu a celými předchozími dějinami
české státnosti.
Ve skutečnosti byl Karlův pokus domácími i exilovými politiky zcela ignorován, a to jak českými, tak i německými představiteli. Obě strany cítily, že když legitimitu hodí přes palubu a
opřou se o lež, mohou získat, co se jim nabízí, a možná ještě více. Sudetští Němci si naivně představovali možnost odtržení německých etnických území Čech i Rakouska a jejich připojení
k Německé říši, Češi si mnohem realističtěji představovali, že se udělají pro sebe, vítězové války
je budou chránit a oni si připojí Slovensko. Mnozí se o Karlově návrhu v rušných časech a zmatcích konce války ani nedozvěděli a lidu, onoho domnělého zdroje moci se nikdo neptal.
Právě proto, že byl 16. října vyhlášen Karlův manifest, nemohla být pražská epizoda z 28. 10.
1918 vyhlášením samostatnosti českého státu. Samostatnost českého státu vyhlásil o 12 dnů
dříve sám český král a rakouský císař, a ten také řekl, jak je třeba to provést, aby to bylo legitimní a pevně zakotvené, aby vláda i parlament měly kontinuitu s celými dějinami státu, aby stát
nebyl stavěn revolučně a na zelené louce.
Narychlo vytvořený Národní výbor nemohl mít charakter státního orgánu, neboť samostatnost
i parlament Čechům udělil o 12 dnů dříve již král a císař Karel I., a to v souladu s tisíciletou právní kontinuitou českého státu. Byl to především císař a král, kdo měl do posledního dne na
mysli zachování legitimní státnosti, Zemí koruny české.
Národní výbor byl ryze revolučním orgánem a nikterak se tím netajil. Samostatnost českého
státu tento NV vyhlásil, aniž se koho ptal, jako akt vzpoury a vlastizrady. Toto vyhlášení na žádnou předchozí státnost nenavazovalo, pouze se jí propagandisticky dovolávalo a vytvářelo dojem
falešné kontinuity.
Mandát NV k vyhlášení samostatnosti státu, k vyhnání panovníka ze
země a později k vyhlášení republiky či vydání ústavy se opíral toliko o
davovou psychózu v centru větších
měst, kde se obyvatelstvo především radovalo z konce války. Vůle
celého národa nebyla nikdy ověřena
ani referendem, ani jinak. Zapřisáhlí
demokraté náhle nepotřebovali
znát vůli lidu, onoho veškerého
zdroje státní moci. Pozdější propaganda vytvářela dojem, že to přece
Příjezd T. G. Masaryka s dcerou Olgou
bylo jasné, že Habsburky nikdo nechtěl a republiku všichni vnímali
jako pokrok, že to bylo zákonné národní právo a podobně. Jenže v referendu konaném 28. října nebo v nejbližších dnech poté, by
mohli hlasovat také 3 milióny sudetských Němců, statisíce Poláků a milióny katolíků. Jasné to
určitě nebylo.
Mandát NV k zřízení samostatného státu, navíc republiky, byl sporný a neověřený i v Čechách
samotných, natož na Slovensku, na katolické Moravě, na venkově či v německých krajích. Akt
založení Československé republiky na konci roku 1918 se dal stejně dobře charakterizovat jako
svévole hloučku samozvanců, na kterou ostatní naletěli, nebo se jí nakonec podřídili.
Vzhledem k silným vojenským a ještě loajálním jednotkám v Čechách by tzv. revoluce v Praze
neměla žádný význam, kdyby následně nedošlo k velkoněmeckému nacionalistickému převratu
v samotné Vídni. 9. 11. abdikoval bavorský král i německý císař Vilém II. Ve Vídni se němečtí
nacionalisté spojili se socialisty a bouřlivé demonstrace zaplavily ulice s požadavkem ustavení
- 24 -
Rakouské republiky. Vlály německé národní barvy a docházelo k inzultacím, násilí a osvobozování vězňů. 11. 11., aby zabránil krveprolití, podepsal Karel I. dokument, jímž se vzdal výkonu
vládních povinností (jen v Rakousku), ale nikdy neabdikoval na císařský trůn, ani na královské
trůny. Zprostil armádu přísahy, nikoliv však šlechtu. Poté opustil Vídeň a záhy i Rakousko, aby se
tam již nikdy nevrátil.
V tomto případě se ukazuje síla principu legitimity. Karel I. se nevzdal svých trůnů, proto navzdory revolučním kvasům a navzdory praktické úspěšnosti vzbouřenců české a uherské království nikdy nepřestaly existovat.
Karel I. Habsbursko-Lotrinský nebyl cizincem, tím méně Němcem. Plynně hovořil i psal česky.
V Čechách studoval univerzitu, v Brandýse nad Labem absolvoval vojenskou službu u 8. dragounského pluku a později koupil brandýský zámek, aby se právě v Čechách mohl se svou rodinou často zdržovat. Ihned po svém nástupu na trůn vyhlásil milost pro české politiky odsouzené
na smrt, z nichž mnozí mu pak po vzniku Československa zakázali vstup na území republiky.
Když 1. dubna 1922 umíral tento český král ve vyhnanství na Madeiře na těžký zápal plic, modlil
se v posledních chvílích za všechny své národy v jejich jazycích. Stejně jako ukřižováním Ježíše
Krista nebylo zničeno Království Boží, ani smrtí Karla I. a jeho vyhnáním nemohl zaniknout svatováclavský trůn a Království české.
Republika
Stát založený revolucí je státem, který se veřejně a
od počátku vzdává veškeré státní kontinuity. Revoluci nikdy neprovádí většina národa, či obyvatelstva, jde
proto vždy o stát založený menšinou, o stát do jisté míry
nastolený diktátem této menšiny za účelem prosazení
zájmů menšiny.
Večer 28. října 1918 přijal Národní výbor československý, zákon, později zařazený do Sbírky zákonů a nařízení jako zák. č. 11/1918 Sb. V původním textu dokumentu z 29. 10. 1918 je psáno doslova toto:
Státní formu československého státu určí Národní shromáždění ve srozumění s Československou národní radou v
Paříži, jako orgánové jednomyslné vůle národa. Než se
tak stane, vykonává státní svrchovanost Národní výbor.
O jednomyslné vůli národa lze velmi pochybovat. Jednomyslnost vůle nebyla tehdy, ani nikdy jindy ověřena.
V právě končící válce padlo za myšlenku samostatného
státu celkem 5 405 legionářů, kdežto za Boha, císaře a
vlast v ní zemřelo celkem 90 458 vojáků z čistě českých
okresů a 4 767 vojáků z moravských okresů. Většinou
bojovali statečně a nemusely jim do zad mířit kulomety
zajišťovacích oddílů. Demokratičnost procesu vzniku
nového státu byla od samého počátku více než sporná.
31. 10. 1918 podepsali delegáti Národního výboru prohlášení, v němž sami sobě se zpětnou platností schválili
všechny dosavadní kroky a vyhlášení samostatného
státu v republikánské formě. Schvalovat něco zpětně je
právní zrůdnost sama o sobě. Mohu krást a zabíjet, až se
proderu k moci, nechám si to parlamentem zpětně
schválit a bylo to správné? To asi těžko.
Dále je uvedeno:
Představitelé československého národa prohlašují kategoricky, že není a nebude již nikdy žádného svazku mezi
národem a dynastií Habsburků...
- 25 -
Edvard Beneš
Alois Rašín
Pomineme-li výše naznačenou otázku, zda šlo o skutečné představitele národa (navíc národa Československého, který nikdy neexistoval), dopustili se tito muži
zrady na svých minulých přísahách a fakticky také vlastizrady. Císař Karel I. a zároveň český král Karel III. se
teprve 11. 11. 1918 vzdal výkonu vládní moci, ale nikdy
oficiálně neabdikoval na svůj trůn. Kromě toho se císař
v dokumentu vzdal pouze podílu na státních záležitostech tzv. Německého Rakouska a tento akt nelze vztahovat na ostatní země monarchie, tedy ani na Království
české, Markrabství moravské a Vévodství slezské.
Ostatně, ani vláda Německého Rakouska nepovažovala
prohlášení z 11. 11. 1918 za abdikaci a snažila se jí později od císaře Karla I. dosáhnout. V legislativním a státoprávním smyslu zůstal tedy Karel I. (III.) zákonným dědičným vládcem Zemí koruny české a novou republikovou ústavu vyhlášenou Národním výborem v Praze rozhodně, bez podpisu panovníka, nelze považovat za platný dokument.
Prohlášení císaře Karla I. z 11. 11. 1918 bylo v Čechách
i při mírových jednáních ve Versailles, vydáváno (zcela
v rozporu se skutečností) za abdikaci Habsburků na
český trůn. Takto bezprecedentního zkreslení se nedopustili ani Jihoslované, ani jiné národy rozpadající se
Říše, které podobně usilovaly o samostatnost.
Protože samostatnost, vládu i parlament udělil Čechům
již 16. 10. legitimní panovník a český král Karel III., je
tvrzení, že Češi vděčí za svoji samostatnost vzpouře a
mužům 28. října, jen účelovou mystifikací, kterou je
dodnes třeba udržovat při životě každoročními oslavnými rituály, neboť podle pana Goebbelse se stokrát
opakovaná lež stává pravdou. Dostáváme se tak i ve 21.
století do velmi směšné situace, kdy každý 28. říjen
oslavujeme vznik státu, který nevydržel ani 20 let, který
ve svém poslání naprosto selhal, a má jen málo co společného se státy, které přišly po něm, přičemž vznik
žádné z dalších následných republik včetně té současné
neoslavujeme. Jsme zatvrzelým národem, který se neustálým rituálním opakováním a živením lži domáhá, aby
se lež stala pravdou, a aby to svět uznal.
Sám Ferdinand Peroutka ve svém Budování státu (na
str. 270) popisuje prohlášení republiky a volbu T. G.
Masaryka Národním výborem dne 14. 11. 1918 tak, že:
Také tato věc byla tak hotova, že stačil potlesk a volání
slávy, aby prohlásil Masaryka za zvoleného.
Podle zákona téhož Národního výboru z večera dne 28.
10. 1918 se takto závažné akty měly odehrát teprve po
ustavení nového Národního shromáždění a to 2/3 většinou. Ta zřejmě nebyla zaručena, proto předseda NV dr.
Kramář spěchal. Revoluční národní výbor, jak vidno, od
samého počátku nedodržoval ani vlastní prohlášení a
dokumenty, které se snažil vydávat za zákonné státoprávní normy.
- 26 -
Antonín Švehla
Vavro Šrobár
Karel Kramář
Ještě do 28. 2. 1920 vycházel a byl užíván Zákoník zemský království českého reflektující trvání
Zemí koruny české. Teprve po 2 letech od převratového říjnového dění bylo v RČS uznáno, že
dosavadní tradiční členění našich zemí odporuje nové republikové ústavě.
28. října 1918 byl vydán tzv. recepční zákon. Vydavatelem zákona byl revoluční NV československý a autorem původního textu byl zřejmě JUDr. Alois Rašín. Zákon ještě vůbec nehovořil o
formě státu a nezmiňoval se o republice. Pouze deklaroval, že je vyhlášen stát samostatný a československý. Recipoval (přejímal) rakousko – uherský právní řád, tedy se snažil o kontinuitu
právní legality.
13. listopadu 1918 přijal stále ještě NV československý první prozatímní ústavu. Tato listina
také ještě neurčovala formu státu, ale již ji naznačovala některými částmi textu, například tím, že
rozsudky se vyhlašují jménem republiky a hlavou státu má být prezident republiky. Proto je
možné mluvit o prozatímní ústavě jako o již republikové ústavě. Tato ústava položila legální základ pro vyhlášení voleb a ustavení nejvyšších státních orgánů jako Národní shromáždění (parlament).
V březnu 1919 byla novelizována prozatímní ústava, aby byl získán právní základ k rozšíření
NV na Revoluční národní shromáždění o 270 členech, ale to nestalo na základě voleb, nýbrž na
základě kooptací z politických stran podle výsledků voleb z roku 1911.
Toto rozšířené RNS zvolilo prezidenta a vládu, přičemž vládu mohlo odvolat.
RNS novelizovalo prozatímní ústavu znovu v květnu 1919, kdy byly omezeny kompetence RNS
a posíleny kompetence prezidenta a vlády jako výkonných orgánů. Tato novela zrušila jednotu
zákonodárné a výkonné moci.
29. února 1920 byla již zvoleným NS vyhlášena Ústava československé republiky, která rušila
platnost prozatímní ústavy. Tato ústava platila fakticky až do 9. května 1948. Jejími doplňky se
pak stalo několik dodatkových ústavních zákonů a prováděcích zákonů.
Tato ústava byla plně založena a byla svázána s existencí národa československého (který má
větev českou a slovenskou). Ústava deklarovala, že Lid je zdrojem veškeré státní moci, ale především deklarovala, že hranice státu lze měnit pouze ústavním zákonem. Říkala, že ČSR je jednotným (potenciálně federativním) státem s autonomní oblastí Podkarpatské Rusi, která se
prakticky neuskutečnila. Ústavní zákon mohl schválit pouze parlament, a to v obou sněmovnách
3/5 většinou.
Ústava vyjmenovávala povinnosti a pravomoci prezidenta a upřesňovala, že prezident může být
trestně stíhán pouze pro zločin velezrady, po roce 1923 ještě pro zločiny úkladů o republiku a
ohrožení její bezpečnosti. Potrestán mohl být jen ztrátou úřadu. Podle ústavy se jednalo o osobu
neodpovědnou, volenou NS na 7 let. Volen mohl být pouze dvakrát, což neplatilo pro T. G. Masaryka, který měl být Tatíčkem, jakýmsi přechodem mezi králem a prezidentem.
Prezident vypovídal válku a sjednával mír, byl vrchním velitelem branné moci státu. Ve vztahu
k vládě jmenoval a propouštěl ministry a určoval jejich počet.
Vláda byla odpovědná NS, a když byla vládě vyslovena nedůvěra, prezident jmenoval úřednickou vládu.
V roce 1923 byl přijat zákon o ochraně republiky, jež mimo jiné obsahoval paragrafy o rozpouštění extrémistických a pro stát nebezpečných stran.
Jazykový zákon (č. 122/1920, přijatý ve stejný den jako ústava) stanovil za státní a oficiální
jazyk československý. Zvláštní práva náležela menšinovým jazykům v případě, kdy obyvatelé
mluvící jazykem tvořili alespoň 20 % v daném soudním okrese. Pak jim byla zaručena možnost
podávat podání na soudy a úřady v menšinovém jazyce, v tom jim také náležela příslušná odpověď. Měly také nárok na vzdělání v tomto jazyce, souběžné vyučování „jazyka československého“
však zůstalo povinné. Podle tohoto zákona zůstal i v případě 90 % převahy menšinového obyvatelstva vnitřním jazykem státních úřadů, pošty či železnice jazyk československý, včetně jeho
povinné výuky na školách.
Dějiny v této ani v žádné jiné době neznaly žádný československý národ. Ostatně většina světa
do světové války neznala ani žádné Čechy, tím méně Slováky. Byli známi jen Rakušané, Němci a
Uhři. Češi a Slováci, jakmile se zviditelnili v legiích a výstavbou vlastního státu, byli považováni
- 27 -
za úplně nově vzniklé národy. Pouze lidé znalí historie měli nějaké povědomí o tom, že před třicetiletou válkou existovali nějací Češi a měli tehdy svůj stát. Takových znalců nebylo mnoho.
Praha byla zkrátka rakouským městem a Češi jakousi rakouskou národností slovanského původu.
Pokud byly státoprávní akty Národního výboru vyhlašovány jménem československého národa,
nemohly být zároveň vyhlašovány jménem 3,5 miliónu sudetských Němců, 1 miliónu Maďarů a
statisíců Poláků či Rusínů, případně dalších národností nezahrnutelných do pojmu československý národ. Jednalo se tedy o diktát jediného českého národa a nereprezentativního vzorku Slováků, kteří se vyjádřili svatomartinskou deklarací jen v tom smyslu, že chtějí společný stát
s Čechy.
Ostatně, co měli Češi společného se Slováky, kromě podobnosti jazyka? Nikdy s nimi neměli
společný stát. Slováci byli většinou katolického vyznání a s pražskými politiky komunikovala jen
protestantská menšina. Češi a Slováci se po léta utvářeli ve zcela odlišných kulturních okruzích.
Kulturní matricí měli Slováci mnohem blíže k Maďarům nebo Polákům, než k ateizujícím se Čechům.
Slováků bylo v hranicích nové republiky méně, než sudetských Němců. Čechů a Moravanů bylo
jen asi 6 miliónů. Správně se tedy nový stát měl jmenovat Česko – německo – slovenská republika. Nebo měl být zvolen nějaký neutrální název neodkazující se konkrétně na žádnou národnost.
Proč nebylo možné zvolit například název Republika Bohemie? Pravda, znělo by to moc málo
česky.
Císař a král Karel I. (III.), před svým odchodem do exilu zprostil své vojáky přísahy a uložil jim
hlásit se u útvarů svých národních armád. 28. října byly Praha a celé Čechy plné vojsk jiné národnosti, jejichž základní plukovní kádry sem byly přemístěny v rámci velké rošády týlových
částí v roce 1915. Čeští vojáci se doposud nacházeli na frontě a jejich základní plukovní kádry
naopak v Uhrách, Haliči i jinde. Proto se o pořádek v prvních poválečných dnech a týdnech musely starat chabě ozbrojené hlídky Sokolů ve spojení s četníky a každým, kdo byl ochoten české
věci sloužit.
V rámci NV vznikla Vojenská sekce vedená setníkem pražské kadetky Rošickým. Tato sekce
začala již 18. října vytvářet a koordinovat činnost českých polovojenských skupin a četnictva,
tzv. Národní stráže. Oddíl českých námořníků prodlévajících v Praze obsadil 30. října pražské
sborové velitelství a internoval generála Kestřánka. Představy o armádě nového státu zastávané
členy NV, zejména zahraniční ČSNR, byly velice naivní a téměř socialistické. Československo se
mělo obejít bez armády a k zajištění jeho existence měla posloužit pouze občanská milice. Masaryk prosadil do textu Washingtonské deklarace z 18. října 1918 pasáž o nahrazení armády milicí.
Prozatímně, do konečné konsolidace poměrů, mělo být vytvořeno národní vojsko v síle 72 000
mužů, tedy 6 brigád po 5 - 6 praporech.
Skuteční vojáci českých císařských pluků měli války a bojování plné zuby a chtěli domů. Pokud
se nacházeli na území Čech a Moravy, bylo těžké je získat pro obranu státu, který si zatím nedokázali ani představit a který mohl docela dobře zůstat pouhou chimérou. Nicméně jim byla služba v armádě nové republiky přikázána zákonem, aniž se jich kdo ptal, jestli chtějí být občany
takové republiky. Také zahraniční legie byly prohlášeny za regulérní československé vojsko a
všichni zajatci českého a slovenského původu v zajateckých táborech Dohody byli do tohoto
vojska povinně nahnáni, jakkoliv do legií před tím odmítli vstoupit. Mnozí odmítali i nyní a musely z nich být vytvářeny jakési pracovní prapory.
První transporty českých vojáků z italské fronty začaly přijíždět až ve druhé polovině prosince.
I pak se jednalo o unavené muže, nevěřící doposud svému štěstí, že přežili. Co do organizace byly
jednotky v rozkladu a v žalostných početních stavech. Revoluční oddíly Národní stráže postrádaly bojové zkušenosti a znalosti. K budování armády musel být především zachován osvědčený
rakouský doplňovací systém, za kterým musela stát skutečná autorita a ta se zatím neprojevovala. Za spolehlivé jednotky bylo možno považovat pouze legionářské vojsko a to bylo nejblíže a
nejpočetněji zastoupeno v Itálii (2 divize + 55 oněch pomocných praporů ve stádiu formování).
Ve Francii stála 1 divize a s nejsilnějším kontingentem 3 divizí legií z Ruska nebylo možno vůbec
počítat, protože se právě zapletl do urputných bojů s bolševiky o sibiřskou magistrálu. Italské
- 28 -
legie byly proto dopravovány domů jako první, což znamenalo, že plán Edvarda Beneše na vyslání francouzské vojenské mise, která by výstavbu nové Čs. armády organizovala, narážel na
zájmy Itálie, která se chtěla na mocenském ovládnutí střední Evropy podílet také. V polovině
prosince byla uzavřena dohoda o postavení italských důstojníků a rámcích italské vojenské mise
pod velením generála Piccioneho. Šlo o soupeření mezi vítězi války o vliv ve střední a východní
Evropě. T. G. Masaryk prosadil, aby byla Čs. armáda podřízena francouzskému maršálu Fochovi,
neboť Francie se nyní jevila jako nejsilnější mocnost kontinentu. Dohoda byla podepsána 14.
února 1919. Podle smlouvy z 20. ledna 1919 se vrchní velitel francouzské mise stával automaticky i náčelníkem generálního štábu Čs. armády.
Čs. legionáři z Itálie na Těšínsku - 1919
Zatím se ovšem psal listopad 1918 a ve hře bylo zachování historických hranic Zemí koruny
české a průběh nové hranice na Slovensku. 30. října byl starosta Sokola dr. J. Schneider jmenován Národním výborem nejvyšším správcem čs. vojsk a zřídil zemské vojenské velitelství
v Praze. Vrchní vojenské velení převzal rakouský podmaršálek Jan Diviš. Výbor národní obrany
ukončil činnost již 15. listopadu a 18. prosince zaniklo i vrchní velitelství, neboť 15. listopadu
bylo ustaveno Ministerstvo národní obrany řízené Václavem Klofáčem, smýšlením anarchistou,
který prosadil do branného zákona takové zhůvěřilosti, jako dobrovolné zdravení nadřízených.
Navzdory vznešené myšlence revolučních vůdců a pacifistů o zavedení miliční armády to byli
právě bývalí císařští důstojníci jako generál Diviš a podplukovník R. Kalous, kdo si zachoval realistické uvažování. Tito muži se od počátku nekompromisně zaměřili na vytvoření stálé kádrové
armády a prosadili převzetí všech základních branných zákonů bývalé monarchie.
Od počátku roku 1919 byla budována Vojenská kancelář prezidenta republiky a Generální inspektorát armády. V květnu, sloučením III. odboru MNO a Vrchního velitelství vojsk na Slovensku, vznikl Hlavní štáb. Musely být zrušeny hranice starých sborových oblastí a odvodový systém teritoriálně přeorganizován na zemská vojenská velitelství. Útvary přicházející na horkou
půdu Slovenska byly organizovány do brigád a divizí a v červnu 1919 podřízeny armádnímu
sboru bývalého rakouského generála Podhajského. Ten však byl rozpuštěn již 11. října.
Problém, odboje
Skupina politiků připravujících založení zcela nezávislého samostatného státu byla za války
rozdělena na domácí a zahraniční exilovou akci. Dohromady se příznačně nazývala Mafie. Během
války byla hlavní náplní její činnosti špionáž ve prospěch nepřítele státu, jehož byli občany. Ti,
kteří odešli do exilu, se z tohoto občanství vyvázali, a dalo by se říci, že se nedopustili vlastizrady, protože dali dopředu najevo, že Rakousko - Uhersko není již jejich vlastí. Ti, kdo dělali špionáž doma a jinak pracovali proti válečnému úsilí své země, se vlastizrady nepochybně dopustili.
Když se koncem 30. let někteří českoslovenští občané dopouštěli špionáže ve prospěch potenciálních nepřátel a cizích mocností jako bylo Hitlerovo Německo nebo SSSR, nahlíželo se na ně
oprávněně jako na vlastizrádce. Že je srdce táhlo k soukmenovcům v Německu nebo k soudru- 29 -
hům v Moskvě, nebylo žádnou omluvou. Měli tam odejít a čestně prohlásit, že již nejsou občany
ČSR a budou proti ní bojovat jako občané jiného státu.
Proč by tedy měli být občané RU, které srdce táhlo ke spojencům a proto se dopouštěli špionáže, posuzováni jinak? Protože byli naši? Protože to, co je u jiných vlastizrada, je u Čechů a u našich hrdinský čin? Navíc se této protistátní činnosti dopouštěli i občané, kteří byli zvoleni do
Říšské rady, tedy do parlamentu celé říše, do zákonodárného orgánu, jehož činnost Karel I.
v roce 1917 i uprostřed válečných podmínek obnovil, aby i během války zajistil co možno nejvyšší míru demokracie.
Na straně Dohody bojovaly desetitisíce Čechů a Slováků proti RU armádě. Většina z nich k legiím přeběhla z RU armády nebo se nechala naverbovat v zajetí. Byli také považováni za vlastizrádce a navíc za dezertéry, což bylo ze strany RU armády zcela legální počínání. Kterákoliv armáda na světě považuje svého příslušníka, který přeběhl k nepříteli a bojuje dále v jeho řadách,
za dezertéra a vlastizrádce. Kterýkoliv vojenský soud takového člověka v případě dopadení soudí a odsoudí, za války většinou k zastřelení. Co také s takovým vojákem?
Ano, je možné, že existovali Češi a Slováci, kteří za zájmy RU bojovat nechtěli, a příčilo se to jejich svědomí. Pak se ale měli zachovat nějakým jiným, čestným způsobem. Měli odejít do zahraničí hned a vůbec nenarukovat. Měli se vzdát občanství a tím i povinnosti bránit vlast. Nebo měli
odmítnout narukovat a nést za to důsledky. Během socialistické éry ČSLA se takových mladých
mužů vyskytlo nemálo. Byli pochopitelně souzeni a zavíráni do vězení, ale nebyli vlastizrádci ani
dezertéři. Když ale jednou narukuji, složím přísahu, nechám se ozbrojit, a pak teprve přejdu
k nepříteli, jsem buďto dezertér (když pak proti vlasti již nebojuji), nebo vlastizrádce (když bojuji), nebo obojí.
Z výhod občanství totiž vyplývá povinnost bránit svou vlast se zbraní v ruce, když je to nutné.
Bez toho by žádný stát nedokázal zajistit svým občanům ochranu. Když se v roce 1938 desítky
tisíc sudetských Němců rozhodly nenarukovat na mobilizační výzvu, ozbrojily se a založili legii
Fraikorps, která bojovala na straně nepřátelského Německa, byli nazváni vlastizrádci a podle
toho i souzeni. Po právu, neboť se většinou předem nevzdali občanství. Mnozí z nich ani nenarukovali, a tedy měli být souzeni jako dezertéři. Je to podivný přístup. Sudetští Němci z Fraikorps
byli vlastizrádci, kdežto českoslovenští legionáři o 20 let dříve byli hrdinové. Přitom obě skupiny
provedly totéž. Zůstaly občany státu, neodešly, nevzdaly se občanství, ale se zbraní v ruce proti
státu, jehož byli občany, bojovaly. Buďto jsou tedy hrdinové jedni i druzí, nebo jsou jedni i druzí
vlastizrádci. Jaké podivné hodnotové měřítko dělá z jednoho pachatele hrdinu, a z druhého, který spáchal totéž, dělá vlastizrádce? Je tím měřítkem jen český nacionalismus? Copak Němec, který okrade babičku, je zločinec, kdežto Čech, který okrade babičku je hrdina? A tihle lidé spáchali
mnohem těžší zločiny, než je okradení seniora.
Nová Československá armáda, která začala vznikat ještě roku 1918, stavěla na hrdinských tradicích zahraničních legií. Ne, že by ti kluci nebojovali a neumírali. Ne, že by nekonali hrdinské
činy, ale byli to svého času vlastizrádci. Nová republika pilně učila své vojáky, že nesmí zradit
svou vlast a musí za ni být ochotni vycedit poslední kapku krve, ale zároveň jim na tradicích ukazovala, že zradit vlast se vyplácí, že se i potom z člověka stane hrdina, když je Čech.
Jeden příklad za všechny: 21. května 1918 se v Rumburku vzbouřili čeští vojáci 7. čety náhradní
setniny 7. zeměbraneckého pluku XLI. pochodového praporu. Jednalo se o původně plzeňský
pluk, jehož náhradní těleso bylo během války přemístěno do Rumburku. Vzbouřenci se zmocnili
zbraní, vlaku a táhli na Prahu. Byli obklíčeni, z části postříleni a souzeni, neboť do konce války
bylo ještě daleko. V souvislosti s rumburskou vzpourou se ovšem ve 30. letech odehrála zajímavá
epizoda. Veteráni pluku organizující se ve Sdružení rumburských vzbouřenců podali v polovině
dubna 1932 Ministerstvu národní obrany žádost o slyšení u prezidenta republiky ve věci uznání
své akce za regulérní vojenskou vzpouru ve smyslu vlastenecké akce. MNO se dne 30. května
obratem vyjádřilo takto:
- 30 -
K čj. 1504/32 ze dne 7. dubna t. r.
Ministerstvo národní obrany nedoporučuje vyhověti žádosti Sdružení rumburských vzbouřenců a
bývalých příslušníků střeleckého pluku 7 v Plzni, o povolení slyšení u pana presidenta republiky
vzhledem k tomu, že vojenská správa na základě prostudování písemného materiálu o rumburské
vzpouře, zvláště pak soudních spisů, zaujala v této otázce negativní stanovisko.
1./ Rumburská vzpoura nebyla aktem národnostním resp. nesměřovala proti rakousko-uherskému
státu z důvodu bojů za národní osvobození, nýbrž rumburská vzpoura byla vojenskou hladovou
vzpourou, vyplývající jednak z důvodů materielních, jednak z nevůle odejíti na frontu.
Osnovatelé vzpoury byli většinou vojíni býv. zajatci, kteří v zajetí do čs. zahraničního vojska
nevstoupili a dali přednost návratu ze zajetí při výměně zajatců před vstupem do čs. zahraničního vojska a účasti v bojích za národní osvobození.
2./ Vojenská správa nemůže podporovati snahu Sdružení o uznání rumburské vzpoury z důvodů
výchovných. Uznání vojenské vzpoury tohoto druhu působilo by jistě neblaze na vojenskou kázeň.
Tak. A máme to černé na bílém. Největším zločinem rumburských rebelů vedených Františkem
Loukotou a Františkem Nohou byla skutečnost, že se vůbec vrátili z ruského zajetí, po podpisu
míru v Brestu Litevském, nazpět do monarchie a nevstoupili do Československých legií v Rusku.
Jejich vzpoura nebyla protirakouská, vyplynula jen z hladu a ze špatného zacházení bezprostředních nadřízených. Šlo o české vojáky, kteří upadli do ruského zajetí, ale tam odmítli zradit
přísahy a zůstali raději v zajateckém táboře uprostřed hladu a tyfu. Po výměně zajatců se roku
1918 vrátili do Rakouska a poslušně se nechali opět zařadit do RU armády. Do nových bojových
tradic nové republikové armády taková loajalita přísaze a tehdy platné zákonné legalitě jaksi
nezapadala. Nová armáda republiky potřebovala nadšené vlastence, ale již méně potřebovala
poctivé a dobré vojáky.
Významnou tradicí nové Československé armády se stala bitva u západoukrajinského městečka
Zborova v létě roku 1917. Legionáři, doposud rozstrkaní po celé frontě v rozvědných rotách a
půlrotách, byli tehdy konečně shromážděni do jednoho tělesa, do brigády o 3 plucích pod velením plukovníka Trojanova. Byli zařazeni do XLIX. sboru 11. ruské armády a v noci z 21. na 22.
června 1917 obsadili 6,5 kilometru široký úsek mezi Pohrebicemi a Jozefówkou u Zborova po
13. a 22. finském pluku. V té době se již ruská armáda rozkládala vlivem existence vojenských
sovětů, a Kerenského vláda musela sázet na kompaktní a disciplinované národní formace, kterým dříve nedůvěřovala. Finové (Finsko tehdy patřilo k Rusku) se totiž před tím ve svých sovětech usnesli, že útok odmítnou.
Nasazení Čechoslováků pravděpodobně souviselo s hlášením ruské rozvědky, která zjistila, že
jako protivník na témže úseku fronty stojí česká 37. brigáda 19. plzeňské divize podmaršálka
Böltze, vřazená k IX. sboru. Brigádu tvořily dva převážně české pluky, 75. jihdřichohradecký a
35. plzeňský, kterému v té době velel plukovník Köppl. Kontrolu postavení 19. divize prováděl
sám maršál Böhm-Ermölli a odjížděl spokojen. Zálohu za brigádou tvořila německá divize.
29. června zahájila ruská strana dělostřeleckou přípravu, na kterou Rakušané odpovídali. Cílem
ofenzívy Rusů bylo haličské město Lvov. Po dvou dnech dělostřelecké palby, na níž byly obětovány téměř všechny frontové zásoby střeliva, se daly dopoledne 1. července do pohybu masy
ruských vojsk. V oblasti Břežan zaútočilo na pozice německé jižní armády (6 německých, 1
osmanská a 2 rakousko-uherské divize) celkem 8 ruských sborů 7. armády s 20 divizemi. Proti
Rakousko-uherské 19. pěší divizi, patřící již ke 2. armádě, zaútočily ve stejnou dobu u Zborova 3
ruské divize.
Z hlediska dalšího vývoje ofenzívy bylo nejdůležitější vyřazení rakousko-uherské 19. pěší divize, jež sice odrazila útok tří ruských divizí 11. armády, ale sama byla velmi oslabena. Zvláště jindřichohradecký 75. pěší pluk ztratil téměř polovinu stavu a jeho bojeschopnost se prudce snížila.
Bosenský pluk a myslivecký prapor byly téměř zničeny. Fakticky zůstal jediným plně bojeschopným tělesem 19. divize pouze plzeňský 35. pěší pluk. Divize tak nebyla schopna přejít do protiútoku a vytlačit ruské části ze svého prvního obranného postavení u vesnice Koňuchy. Velitel sboru polní podmaršálek Kletter požadoval okamžité posílení linie a přisunutí německé 223. záložní
pěší divize blíže k první linii, jeho žádosti ale nebylo armádním štábem vyhověno. To se mělo
ústředním mocnostem druhého dne vymstít.
- 31 -
2. července v 5,15 ráno zahájili Rusové dělostřeleckou palbu na úsek 19. divize a po 9. hodině
zaútočili vojáci úderných skupin 1. čs. pluku. Až do tohoto okamžiku, ani jedna ze stran nevěděla
o přítomnosti druhé. Rakouské velení získalo první nejasné správy o československé brigádě až
1. července od zajatců z 6. finské střelecké divize a tyto zprávy uvízly na štábu sboru. Na druhé
straně velitel československé brigády plukovník Trojanov vůbec nevěděl, proti kterým nepřátelským jednotkám povede útok. V 9,30 se k útoku připojil 2. čs. pluk. Do linií českých pluků na
rakouské straně se hrnuli vojáci v ruských uniformách s bíločervenými mašličkami na čepicích a
křičeli česky: Nestřílejte, jsme Češi! Zmatení obránci nevěděli, co si mají počít. Dilema bylo neřešitelné v oněch vteřinách a minutách, které následovaly. Útok Čechů na Čechy byl pro obě strany
naprostým překvapením. Střelbu spustilo pouze německé mužstvo obou pluků. Zajatci později
potvrdili, že na obou stranách se skutečně nacházelo významné množství příbuzných a známých.
Do 10,00 obsadili legionáři s minimálními ztrátami první linie rakouské strany a kótu 932. O
hodně tvrdší boj museli svést sousední Finové o opevněný bod Mogilu, který bránil 86. pěší pluk.
Byla obsazena vesnice Cecová a další kóta 388. Československá dobrovolnická brigáda prolomila
frontu do hloubky pěti kilometrů, ukořistila množství materiálu, 20 děl a zajala na 4 000 vojáků.
Rakouské velení nenasadilo německou zálohu a naopak ji od fronty stáhlo. Pozdější vyšetřování
spekulovalo i s možností, že záměrně.
Úspěch legionářů se ukázal jako dočasný. Ruské jednotky na křídlech zastavily postup a legionáři se museli brzy stahovat. S úspěchem československé brigády nikdo nepočítal a ruská armáda jej tedy vůbec nedokázala využít. Ztráty československé brigády činily téměř 1 000 mužů, z
čehož bylo 185 mrtvých a nezvěstných. Těžko říci, co by se bylo stalo, kdyby se vojáci 35. a 75.
pěšího pluku dozvěděli včas o tom, že na ně budou útočit krajané. Kdyby byly oba pluky včas
vystřídány mužstvem rakouských pluků jiné národnosti, československá brigáda by ve svém
divokém útoku zřejmě přestala existovat. I tak zaznamenala značné ztráty. Českoslovenští legionáři zvítězili jen náhodou a proti Čechům. Jejich útok byl vedený nesmyslně čelně a v každé, jiném případě by byl zcela likvidační, jakkoliv by nesporně hrdinský a obětavý.
19. plzeňská divize téměř přestala existovat. Ve dvou dnech ztratila 7 000 mužů. Celý IX. sbor
musel mezi 30. červnem a 2. červencem vyškrtnout ze seznamů na 14 000 mužů. Pětatřicátníci 2.
července ztratili 1 800 mužů. V pluku bylo v čase střetu 60 % vojáků české národnosti (v 75. IR
dokonce 82 %). K útvarům se po boji vrátilo 505 Němců a 476 Čechů. To znamená, že stav pluku
před bojem byl 2 781 mužů, z toho 1 696 Čechů a 1 085 Němců. Němců byla zajata nebo padla
zhruba polovina (580), Čechů více než dvě třetiny (1 220). 75. IR ztratil toho dne 2 500 mužů, ale
Čechů se do týlu vrátilo více než v případě Pětatřicátníků.
Sám velitel 19. rakouské divize podmaršálek Eduard Böltz ve svém hlášení napsal:
Skutečnost, že proti divizi stála také československá brigáda, je zřejmě pro Čechy v nejvyšším
stupni ostudná, avšak mužstvo o tom nemělo ani ponětí a museli by se volat k odpovědnosti političtí
iniciátoři a nechat dát v Čechách tuto hanbu pocítit politicky. Ale ubozí, poslušní a stateční vojáci,
kteří jsou pod naším velením, za to opravdu nemohou.
Zborovská aféra byla v Reichsratu velmi žhavým tématem. Již 4. června podalo 58 německých
poslanců interpelaci O chování českého mužstva 19. pěší divize u Zborova. Císař Karel I., který
nastoupil na trůn na konci listopadu 1916 po smrti Františka Josefa I., zcela zavrhl možnost vyrobit ze selhání českých vojáků u Zborova politickou vlastizrádnou causu. Proběhlo krátké vyšetřování a vyšetřující, plukovní auditor Kwokal, hlásil:
Je zcela vyloučeno, že by se daly celé části 35. a 75. pluku zajmout, nebo dokonce že by byly přeběhly k Rusům, stejně jako je jisto, že nedošlo k dorozumění s Rusy o vyklizení posic. Průlom fronty v
úseku Travotluk a Koňuch způsobil obchvat sousedních posic a tak došlo k zajetí poměrně velkých
částí obou pluků. A průlom na severním křídle 19. divize lze částečně vysvětliti překvapením posádky v zákopech, když v zápětí za bubnovou palbou došlo k útoku pěchoty.
11. srpna byl oznámen nález (rozkaz generála Arze Op. Nr. 43.711), který potvrdil ministr zeměbrany Czapp von Birkenstätten 11. října 1917 prohlášením pro veřejnost v odpovědi na německou interpelaci v reichsratu:
Čest pěších pluků číslo 75 a 35 nebyla jako celek dotčena, i když odpor jednotlivých částí nebyl
vytrvalý.
- 32 -
Legionářům, kteří byli a museli být z rakouského hlediska považování za vlastizrádce, se
v Czappově prohlášení dostalo příkřejších slov:
Slabé, nesvědomitou agitací poštvané živly projevily se ochotnými ke zradě přísežné povinnosti,
kterou přísahali, ke zradě na císaři a králi i vlasti.
Základem československé vojenské tradice se tedy stala zcela epizodní potyčka Čechů proti
Čechům, vlastizrádců, proti loajálním vojákům, v níž vlastizrádci porazili loajální, kteří se nebránili. Z epizody se brzy stal patřičně nafouknutý mýtus vyprávějící o tom, jak hrdinní Češi porazili
hned v první bitvě Germány. Připomeňme si, že Hitler mluvil o české lži. Nic na tom nemělní fakt,
že Hitler sám byl mnohem větším lhářem.
Mnohem horší bylo, že z miliónu českých vojáků a statisíce padlých byli vyrobeni hlupáci, kteří
nepochopili situaci a bojovali na špatné straně, nebo švejkové, chroničtí ulejváci a sabotéři, což
mělo být projevem hrdinství a vlastenecké vychytralosti. Američany nikdy nenapadlo vydávat
Pepka Námořníka za typického představitele námořní pěchoty USA a Brity nikdy nenapadlo vydávat Nobodyho za typického britského královského pěšáka. Pouze Čechy cosi vedlo k tomu, aby
Josefa Švejka vydávali za typického českého vojáka v uniformě RU.
Nikdo se po válce nezmínil o hrdinství například III. praporu 35. pěšího pluku, který na italském bojišti na Soči držel zcela sám část předsunutých pozic u Tolminu či na vrchu Sleme. Pouze
jistý rakouský poručík Krejčí (budoucí vrchní velitel Československé armády) ve svých pamětech a vzpomínkách nešetřil chválou na tehdejší hrdinství českých vojáků, které sledoval z jiného
úseku fronty. Krejčí sám později přeběhl na ruskou stranu a udělal kariéru jako legionář. Měl ale
dostatek vojenské cti, aby uctil hrdinství, ať již bylo projeveno na kterékoliv straně fronty.
Nikdo se po válce neodvážil zmínit fakt, že syn T. G. Masaryka a pozdější vyslanec v Londýně Jan
Masaryk odkroutil válku poctivě v rakouské vojenské uniformě na italské frontě. Kdyby Jan Masaryk nebyl synem prezidenta osvoboditele, nedostal by po válce ani trafiku a pokrokové učitelky by na něho plivaly jed, stejně jako na téměř milión jemu podobných. Protože byl ale synem
vítěze, byl to náš Honza.
Vojáci českých pluků císařské armády, poté, kdy se vyčerpaní vrátili domů z fronty, a kdy byli
ještě využiti novým státem k potlačení sudetoněmeckých, polských a maďarských pokusů osvobodit se z područí vznikajícího Československa, byli odměněni řadou zákonů, které jim zakazovaly nosit zaslouženě získané řády a vyznamenání a součásti uniforem, odebraly jim shromažďovací právo, právo zakládat veteránské spolky a konat vzpomínkové akce. Jejich hrdinství na
frontě bylo prohlášeno za zbabělost k činu zrady panovníka ve jménu národa. Jejich loajalita byla
prohlášena za hlupáctví, neboť nedokázali včas rozpoznat správný okamžik ke změně stran.
Zkušenosti a válečná erudice bývalých rakouských důstojníků (poté, kdy ještě pomohli potlačit
opozici vůči republice), byly prohlášeny za nepotřebné pro tvorbu nové republikové armády. To
se týkalo i vyslovených expertů a úspěšných velitelů jako byl generál Podhajský nebo polní maršálek Böhm Ermölli (pocházel z Opavy).
Češi se vůbec ke svým hrdinům chovali ve své moderní historii podivně. Ti, kdo ve druhé světové válce odešli do exilu a léta bojovali za československou věc proti nepříteli, byli po válce souzeni, perzekuování, zavíráni do vězení nebo popravováni. A nedělali jim to sovětští poradci, dělali jim to Češi. Pro Čechy nikdy nebylo důležité hrdinství, jako spíše to, zda dotyčný bojoval na
správné straně.
Právní hodnocení angažovanosti vojáků a občanů v různých epochách nového státu se projevovalo také značně schizofrenicky. Vznikl mýtus o prvním odboji (Legionáři 1914 - 1918), který
dodnes ignoruje právní zásadu, že odboj vzniká jen tehdy, pokud je vlast okupována nepřítelem,
což do října roku 1918 zjevně nebyla. První odboj vznikl ve skutečnosti teprve po německé okupaci, po 15. březnu 1939 a druhý odboj mohl vzniknout leda po 21. srpnu roku 1968.
- 33 -
Žalář národů
Ani vůdci a organizátoři sudetských Němců si nedělali iluze o přežití monarchie. Zato si dělali
iluze o přetrvávajícím vlivu a moci Německé říše, která bude na základě plebiscitu místního obyvatelstva pohraniční území Čech a Moravy anektovat. Jiné iluze směřovaly ke spojení sudetských
provincií s novým Rakouskem, nebo k myšlence zachování jejich formální samostatnosti. Takový
útvar měl být vyhlášen 4. listopadu v Ústí nad Labem, ale události záměr předběhly a 28. října
byl vyhlášen v Praze československý stát, který si pochopitelně nárokoval historické hranice a
tím i sudetská území.
29. října bylo ve Vídni sudetoněmeckými poslanci proklamováno vytvoření nezávislé provincie
Deutschböhmen, zahrnující západ, severozápad a sever Čech.
30. října ustavili němečtí poslanci severní Moravy a Opavského Slezska provincii Sudettenland.
3. listopadu vznikla podobným způsobem na jižní Moravě provincie Detschsüdmähren. Zde
ovšem působil jako velitel bývalý rakouský generál Podhajský, který zavedl pořádek a dobyl
Znojmo i Mikulov.
Následně vznikla čtvrtá provincie Böhmerwaldgau na Šumavě a v Českém lese.
Jižní provincie inklinovaly k plánu na připojení k novému Rakousku, severní vyjednávaly
s vojenskými kruhy Berlíně a se saskou vládou. 11. listopadu však Německo podepsalo příměří,
které se rovnalo kapitulaci, a nastal vnitřní rozklad. Žádné připojení nepřipadalo v úvahu a
všechny čtyři provincie se ocitly v politickém a mocenském vakuu. Jakmile vešlo ve známost, že
iniciátoři nového státu v Praze jaksi nepočítají s uznáním německého obyvatelstva za rovnoprávný státotvorný národ a hodlají vytvořit umělý národ československý, začaly se provincie
s podporou obyvatelstva rychle organizovat, volit své župní vlády a zřizovat vojenské rady (Soldatenräte) i jednotky domobrany (Volkswehr).
Pražský NV tomuto vývoji nemohl zabránit pro akutní nedostatek branných sil. Různě slátané
jednotky byly teprve postupně posilovány vojáky tradičních císařských pluků, kteří se vraceli
z front domů jako první. Sudetoněmecké provincie musely být až do jara 1919 postupně likvidovány v sérii vojenských tažení.
Začátkem roku 1919 byla většina bývalých císařských vojáků z front velké války doma a všechna kasárna obsadily části bývalých jednotek. Postupně se měli navracet i zajatci a legionáři.
Služba veteránů císařské armády ještě trvala, ale pro velké válečné a bojové akce se s nimi již
nepočítalo. Základ nové armády republiky měly vybudovat nacionálně ideologicky zpracované
generace nově odvedených a vycvičených ročníků.
Podstatné bylo, že sudetoněmecké oblasti se k nové Československé republice v žádném
případě nepřipojily dobrovolně, a to ani tehdy, kdy bylo již zřejmé, že rozpadlé Rakousko ani
poražené Německo jim nemohou nijak pomoci. Nejednalo se jen o bojůvky Volkswehru. Odtržení
sudetoněmeckých provincií od historické Bohemie bylo plně podporováno naprostou většinou
obyvatelstva Sudet. Sudety byly připojeny násilně a nedobrovolně. 3,5 miliónu Němců dalo již od
vzniku republiky najevo, že s Čechy ve společném státě žít nechtějí.
Zatímco oficiální propaganda učila děti ve školách o habsburském žaláři národů, uzavírala ve
svých hranicích možná 5 miliónů příslušníků národů, kteří si v hranicích tohoto státu žít nepřáli.
Dalo se pochopitelně argumentovat státoprávním principem, podle něhož má být český stát zachován ve svých historických hranicích. Pak ale nemělo jít o stát česko – slovenský, nýbrž o stát
česko – německý. Po zabrání Slovenska se již státoprávním principem nedalo argumentovat vůbec a po vyhlášení republiky revolucí se již nedalo argumentovat kontinuitou s historickým českým státem.
Záhy se rozhořel československo - polský spor o oblast Těšínska, které bylo původně knížectvím v rámci Horního Slezska a příslušelo Koruně české. Z pragmatického hlediska se jednalo o
bohatý černouhelný a průmyslový revír, ze strategického hlediska o kontrolu důležité hlavní
trati z Moravy na Slovensko přes Těšín, Třinec, jablunkovský tunel a Čadcu. Z národnostního
hlediska šlo o oblast s etnicky smíšeným obyvatelstvem českým, polským a německo-slezským
(Šlonzáci). Praha již nemohla argumentovat tím, že Těšínsko patřilo vždy celé k českému králov- 34 -
ství, protože sama české království zrušila a vyhlásila, že každého je to, co si dokáže urvat a vylhat.
Polské nacionalistické bojůvky obsadily ihned po rozpadu monarchie velkou část knížectví,
které k Polsku, ani k Haliči nikdy nepříslušelo. Také Poláci postupovali podle principu národního
sebeurčení. Neobsazený zůstal jen Frýdecký okres. Polská slezská Ostrava se hlásila k RČS a zde
došlo začátkem listopadu 1918 k jednání mezi Zemským NV pro Slezsko a polskou Radou Narodowou. Dle prozatímní dohody z 5. listopadu mělo být knížectví rozděleno tak, aby jeho větší
část se strategickou bohumínskou tratí připadla Polsku.
Koncem roku, po příjezdu francouzské legionářské divize připravilo čs. velení ozbrojenou akci
ke zvrácení situace před 25. lednem 1919, kdy se měly na Těšínsku konat volby do Sejmu. Při
jednání v Paříži argumentoval dr. Edvard Beneš přislíbenou historickoprávní integritou zemí
Koruny české, ačkoliv tento státoprávní princip zcela ignoroval v případě zabrání horních Uher
(Slovenska). Vojenská akce byla podvodně vydávána za akci vojsk Dohody za účelem udržení
pořádku v oblasti ohrožené bolševickým chaosem.
19. ledna 1919 byl vydán rozkaz k obsazení Těšínska až k řece Visle. 21. ledna vyzvala čs. vláda
polskou stranu, aby vojensky vyklidila těšínské území. Vrchní velení operace převzal podplukovník francouzské legie Josef Šnejdárek. Polský plukovník František Xaver Latinik měl k dispozici podobně různorodou skladbu jednotek, ale o menším počtu. Polsko právě vedlo dobyvačnou
válku na Ukrajině, potlačovalo vnitřní nepokoje a vedlo i další pohraniční spor s RČS na Oravě a
na Spiši. 23. ledna zahájily čs. jednotky jsoucí v přesile, vojenské operace.
V noci z 30. na 31. leden byly polské oddíly vytlačeny z linií u Skočova. Toho dne vydalo MNO
v Praze rozkaz k ukončení bojových operací. Po jednání v místě byla domluvena demarkační
čára, na které zůstali čs. vojáci do 26. února, kdy byla dohodnuta jiná demarkační čára stanovená
dohodovou komisí. Tato nová čára předávala Poláků kontrolu nad asi 30 km strategické železnice. Hned na jaře se ukázalo, že tento stav je neúnosný, neboť díky němu vázlo zásobování a posilování jednotek odrážejících na Slovensku nápor maďarských bolševických armád. V roce 1920
navrhla mezinárodní mírová konference provedení plebiscitu, ale ten byl odvolán a 28. července
1920 bylo Těšínsko rozděleno komisí Nejvyšší spojenecké rady, která zavrhla jak český nárok na
historickou hranici, tak polský nárok na národní sebeurčení obyvatel. V tomto sporu se česká
strana domáhala státoprávního principu k zachování historické hranice Zemí koruny české. Jenže republika nebyla totéž, co ZKČ a proto ani její nárok nebyl legitimní.
Hranice byla nakonec vedena čistě pragmatickými hledisky tak, aby strategická železnice i ostravsko - karvinská uhelná pánev zůstaly pod kontrolou ČSR. Těšín byl rozdělen hranicí (řekou
Olše) na dvě města. Pro Poláky se Československo stalo nepřítelem. Na území ČSR zůstala početná polská menšina.
Po obsazení Horních Uher českým vojskem přetrvávaly zásobovací a sociální potíže, které doposud fungující správní aparát ovládaný Maďary využíval k vytváření hnutí odporu vůči české
okupaci. Z hlediska státoprávní legitimity byly horní Uhry skutečně českým vojskem okupovány.
Na Slovensku muselo nutně dojít k utkání dvou nacionalistických a šovinistických stran, z nichž
jedna byla podporována vítězi války, druhá, maďarská se zaštítila bolševickým internacionalismem.
V únoru 1919 proběhla na území Uher, které si nárokovala nová Československá republika,
vlna stávek a sabotáží. Docházelo k zásahům četnictva i vojska a Šrobárova administrativa řešila
problém kontroly tím, že po tisících propouštěla státní zaměstnance maďarské národnosti. Protože doposud nebyl k dispozici dostatek kvalifikovaných a loajálních Slováků, mnohá důležitá
místa obsazovali čeští úředníci. To zesilovalo dojem okupace. Český vliv nepodporovala ani slovenská církev, která se obávala bezvěrectví a liberalismu a která měla na obyvatelstvo značný
vliv. Vojáci českých jednotek dislokovaných na Slovensku se ocitali na horké půdě, obklopeni
lhostejným, či nepřátelským obyvatelstvem. V únoru se na Slovensko dostaly pluky legionářů
z Itálie, které již dorazily do vlasti a byly odveleny na tzv. Pichonovu linii jižně od Košic.
Ze zahraničí byla maďarská Károlyiho vláda podporována zejména Itálií, která byla ve svých
ambicích na Jadranu zastavena spojenými Chorvaty, Srby a Slovinci. Itálie se snažila získat Maďarsko jako spojence v zádech Jugoslávie a měla zájem uchovat Maďarsko co možno největší a
- 35 -
nejsilnější. V lednu 1919 byla v Maďarsku ustavena Berinkeyova vláda, která 12. března vyhlásila lidový zákon o správě Tóthországu (Slovenska) podepsaný i Károlyim, který zaručoval Horním Uhrám autonomní samosprávu, ale jen v rámci Maďarska. Národnostní otázka radikalizovala maďarskou sociální demokracii. Neschopnost budapešťské vlády radikálně odmítnout tlak
velmocí na rozparcelování Uher vedla ke krizi, k odstoupení vlády i prezidenta a k převzetí vlády
sociálními demokraty spojenými s komunisty. 21. března převzala moc Revoluční rada a vyhlásila Maďarskou sovětskou republiku. Komunisté od počátku věděli, že podmínkou masové podpory jejich vlády je naplnění především nacionálních ambicí Maďarů. 24. března vznikla Maďarská
Rudá armáda, do níž se zapojilo množství bývalých císařských vojáků, důstojníků a profesionálů.
21. března byla vládou RČS vyhlášena mobilizace sedmi ročníků v oblasti Slovenska, jako pokračování stejně probíhající dřívější mobilizace v Čechách, za účelem doplnění a reorganizace
armády. V souvislosti s událostmi v Budapešti však byla mobilizace chápána jako nepřátelský
krok a příprava k intervenci. Na Slovensku vyvolala mobilizace odpor obyvatelstva. Obyvatelé
maďarské národnosti prchali přes nejasné jižní hranice a vytvářeli v MRA dobrovolnické prapory. Obyvatelé slovenské národnosti mnohde odvody bojkotovali a vůbec vyjadřovali pramálo
nadšení pro novou republiku.
25. března vyhlásil ministr Vavro
Šrobár stanné právo pro celé
území Slovenska a nechal internovat komunistické i promaďarské činovníky. Italská vojenská
mise de facto velící čs. jednotkám
na Slovensku se stala problémem
vzhledem k promaďarské orientaci Italů.
Italští legionáři 5. baterie 7. děl.
pluku u Komárna v létě 1919
16. dubna zahájila intervenci proti Maďarsku rumunská armáda. Na slovenské hranici měla
MRA v dubnu 28 praporů pěchoty a 14 dělostřeleckých baterií (celkem 73 praporů a 34 děl. baterií). Na celém Slovensku bylo dislokováno 32 praporů pěchoty a 19 dělostřeleckých baterií.
Z toho 14 praporů a 4 baterie byly vytvořeny z domácího obyvatelstva. Vojsko trápil nedostatek
výzbroje i munice. Mobilizace měla vytvořit převahu k obsazení Podkarpatské Rusi.
29. března nařídil ministr obrany Klofáč generálu Hennocqueovi přípravu k obsazení Podkarpatské Rusi a 7. dubna nařídil přípravu intervence do Maďarska. 15. dubna zaútočila rumunská
severní skupina vojsk generála Olteanu a 25. stála na čáře Čop – Tisa – Tolgár a hrozilo, že RČS
přijde v konečných jednáních o Podkarpatskou Rus. 27. dubna vydal ministr Klofáč rozkaz
k postupu ČSA, které mělo mít podobu policejní akce k udržení pořádku. Boje začaly již 23. dubna u Ondavy. Od 27. dubna začaly jednotky 3. divize obsazovat Podkarpatskou Rus a ve spolupráci s Rumuny dokončily obsazení k 30. dubnu. 9. května určil generál Pellé demarkační linii
mezi oběma armádami, aby zabránil konfliktům o území.
Rumunsko v této době bojovalo i s ruskými bolševiky a podporovalo polské operace směrem na
Sambor. 25. května se polská a rumunská armáda spojily severně od Černovic a vytvořily frontu.
27. dubna dostal generál Piccione rozkaz k postupu 6. divize generála Rossiho k jihu na Miškovec, který byl obsazen 6. května. 1. května začal postup 2. brigády divize k jihu od Rimavské Soboty. Její postup byl zastaven 7. května maďarským odporem u Somoskóújfalu. Přesilou dobrovolnických oddílů byla 2. brigáda vržena zpět a 13. května byly její oddíly nuceny ustoupit na
původní demarkační čáru.
21. května zahájily oddíly MRA protiofenzívu, které morálně nepevné československé jednotky
neodolaly. Dále na východě se Maďarům podařilo znovu dobýt Miškovec a také zde se čs. jednotky stáhly na původní pozice. Maďarské oddíly byly lépe vyzbrojeny, měly převahu v dělostřelectvu a byly politicky motivovány. Čechoslovákům chyběla motivace i výzbroj, jednalo se o nesecvičené různorodé skupiny, které postrádaly podporu obyvatelstva. Panovala nedůvěra
- 36 -
k francouzským a italským velitelům stejně jako únava z dlouhé války, která již měla skončit.
Češi měli navíc intenzívní pocit, že bojují kdesi v zahraničí opět za cizí zájmy. Vojáci snadno podléhali panice a z ústupů se stával útěk.
Početní stav MRA narůstal a byla dokončena reorganizace. Rumuny paralyzovaly akce Sovětů
v Besarábii.
30. května zahájila MRA všeobecnou ofenzívu na severní frontě. Téhož dne padl Lučenec a Rimavská Sobota. 3. června stáli Maďaři v Levicích, Šahách, Nových Zámcích a 6. června byli slavnostně uvítáni obyvatelstvem Košic. 10. června padly Krompachy, Sabinov, Humenné, Michalovce a Bardějov. Čs. armáda na Slovensku tím byla rozdělena na dvě části. Východní skupina generála Hennocqua byla izolována v oblasti Vihorlatu. 6. divize generála Chaborda a ze záloh vytvořená 5. divize generála Parise držely linii na Levočských vrších, Branisku a východní části Rudohoří až k Muráni. Z lučenecké skupiny vznikla 2. divize plukovníka Šnejdárka, rozložená u Polany, Štiavnického pohoří až k Nové Bani. 7. legionářská divize generála Schuhlera obsadila úsek
od Nové Bani přes údolí Hronu, ke Kálnici a Komárnu, pak podél Dunaje k Bratislavě. Zde došlo k
protiútokům a Maďaři ztratili Banskou Štiavnici, Zvolen a Nové Zámky.
Konečně byla odvolána italská vojenská mise, u níž se prokázalo, že záměrně zadržovala přesuny domobraneckých praporů z Itálie. 1. 6. bylo 157 italských důstojníků nahrazeno 50 francouzskými důstojníky a velení na Slovensku převzal generál Mittelhauser. V polovině června byl maďarský postup zastaven. Šrobár vyhlásil na Slovensku vojenskou diktaturu a na pár měsíců povolil vytváření dobrovolnických jednotek – Jánošíkovských družin.
9. června doporučil sovětský komisař Čičerin maďarskému vůdci Bélovi Kúnovi zahrát na strunu slovenské touhy po samostatnosti v rámci bolševického internacionalismu. 16. června byla v
Prešově vyhlášena Slovenská sovětská republika. Maďaři začali dbát na to, aby úřady na okupovaných územích přebírali komunisté slovenské národnosti. 23. června vyšlo nařízení o zestátnění lesů a půdy. Nová bolševická slovenská republika se snažila vytvořit vlastní armádu.
Již 7. června zaslal Clemenceau maďarské vládě výzvu k okamžitému zastavení vojenských operací a 12. června rozhodly orgány Dohody o definitivním průběhu slovensko-maďarské hranice.
Den nato zaslal Clemenceau do Budapešti nótu ke stažení vojsk za tuto hranici. V době, kdy slovenští bolševici znárodňovali, byla již maďarská vláda ochotna přijmout ultimátum spojenců za
podmínky stažení rumunských vojsk od Tisy. Slovenská revoluční armáda měla na konci června
již 50 000 mužů. Navzdory rostoucí síle čs. armády na Slovensku se první pokusy o protiútok
setkaly s neúspěchem a byly odraženy. 30. června se po dlouhých jednáních s představiteli Dohody začala maďarská vojska stahovat ze slovenského území. Tím zanikla i Slovenská sovětská
republika. 1. srpna pod tlakem rumunských armád zanikla i Maďarská sovětská republika.
V Uhrách nebylo možno na konci světové války uplatnit státoprávní princip a trvat na historických hranicích státu. Uhry se doslova rozpadly na jednotlivá etnická území obydlená Chorvaty,
Srby a Rumuny. Tyto státní útvary se postaraly o to, aby své soukmenovce vojensky podpořily a
utrhly si z rozpadu Uher něco pro sebe. Dělení Uher neprobíhalo dokonce ani podle principu
sebeurčení národů, neboť byla zabrána i území s převahou Maďarů. Naproti tomu je velmi sporné, zda by vůbec bylo došlo k oddělení Slovenska od celku Uher, kdyby zde neexistovala česká
vůle a česká ozbrojená moc, kdyby neexistoval záměr Čechů připojit Slovensko ke svému novému státu. Vůle k osamostatnění byla na Slovensku všeobecně slabá a slovenský národ bylo zapotřebí teprve doslova vybudovat.
Při dělení Uher rozhodovala čistě pragmatická hlediska a momentální síla a moc interventů.
To, co zbylo z Uher, byly oblasti s čistě maďarským osídlením, a ještě zdaleka ne všechny. Tento
zbytek se po potlačení bolševické revoluce vrátil alespoň částečně k principům legitimity a ustavil se jako království s regentem v čele. Také zde však vznikl úplně nový státní útvar. Tato monarchie se již nejmenovala Uhry, ale Maďarsko, kdežto legitimita svatoštěpánského trůnu se
vždy vztahovala k Uhrám, které byly mnohonárodním státem.
- 37 -
Zahraniční politika Československa
Je známo, že sám Winston Churchill hodnotil rozpad Rakousko - Uherské monarchie jako historickou tragédii. Prohlásil, že osudy pozůstalých národů v této oblasti se podobají osudům prokletých.
Co si vlastně mysleli tvůrci Československé republiky? Museli vědět, že velké národy Rusů a
Němců na východě i na západě zůstávají. Byly oslabeny válkou a uvrženy do občanských válek a
revolucí, ale nezmizely. A zachovaly si státní zřízení. Byli snad tvůrci republiky tak naivní, aby si
mysleli, že se někam ztratila jejich agresivita či bojovnost? Že nyní to budou národy beránků a
samaritánů? A co za dvacet, za padesát let?
Nacionalismus je kmenového původu. Jde o probuzení dávných kmenových pudů sebezáchovy,
které každému kmeni vždy říkaly, že bezpečný se může cítit pouze tehdy, když okolní kmeny
zničí, zlikviduje jejich mužský kádr a začlení do svého kmene jejich ženy a děti. Proto nacionalismus vždy úzce souvisí s genocidou. Sjednocuje směrem dovnitř, ale zákonitě vede k agresi
směrem ven a k eliminaci soupeřů vyhlazováním. Před důsledky kmenového nacionalismu chránila Evropany civilizace, ale ta byla založena na legitimitě moci. Jakmile začali Evropané legitimitu moci ignorovat, kmenový nacionalismus se vrátil v plné síle a způsobil děsivé, chladně systematické vyvražďování.
Copak si tvůrci republiky opravdu mysleli, že budou chráněni Francií? Zde ve středu Evropy,
odděleni Německem? Zač asi mohlo stát spojenectví s velmocí, která Čechům a Slovákům připsala válečné reparace za zaniklé Rakousko – Uhersko a nechala je platit za první světovou válku až
do 50. let? Nový stát, který celou svou existenci postavil na myšlence boje proti bývalé monarchii, národy, které byly podle svých prohlášení a interpretací vězni té ošklivé monarchie, měly za
svého věznitele platit jeho válečné dluhy? Představme si, že jsme vězni. 300 let nás někdo vězní
za mřížemi v kobce. Dozorce našeho vězení dělá ve světě rozličné lumpárny, kde co rozbíjí a kde
může, tam se zadluží. Konečně po stovkách let přijde dobrák, který nás z kobky osvobodí a zlého
dozorce zabije. Ale ven nás pustí jen s podmínkou, že za onoho dozorce zaplatíme všechny škody, které kde způsobil. Takový je to dobrák osvoboditel.
Poláky na severu si republika znepřátelila ihned po svém vzniku a poté, kdy vyrvala z těla starých Uher celou Horní zemi a ještě něco navíc, mohla od Maďarů čekat leccos, ale rozhodně ne
přátelství a spojenectví. Češi budovali svou novou existenci od samého počátku opět, jako za
starých časů proti všem.
Kdo měl takto obklíčenou republiku v nepřátelském prostředí bránit? Milióny sudetských Němců, Maďarů, Poláků a Rusínů, kteří v ní většinou ani žít nechtěli? Slováci, kteří brzy začali Čechy
považovat za kulturní okupanty? Česká šlechta, kterou hned v první pozemkové reformě okradli
a zakázali jí ve jménu rovnosti užívat tituly? Katoličtí věřící, jejichž církvi udělali to samé?
Velká habsburská říše měla co dělat, aby dokázala sama sebe a malé národy Podunají ochránit
před agresívními sousedy. Bez spojenectví s jinými velkými státy by to nedokázala ani ona. Jak si
mohl někdo myslet, že se dokáže ochránit malé Československo?
Stejně nesmyslná byla myšlenka tvůrců nové Evropy na chiméru kolektivní bezpečnosti. V počátcích myšlenky stála vize nárazníku (cordon sanitaire), pásu menších a slabých států, který by
odděloval věčné rivaly Německo a Rusko. Takový nárazník poskládaný ze vzájemně znepřátelených států ovládaných myšlenkou, že část jejich kmenů žije v područí souseda a třeba ji osvobodit, byl mincí o dvou stranách. Mohl svou roli plnit jen tehdy, kdyby tyto státy vedly jednotnou
zahraniční politiku, kdyby spolupracovaly, shodovaly se v otázce nepřítele a priorit, a kdyby za
nimi stál někdo silnější. Z těchto podmínek nebyla splněna ani jedna. Bylo zřejmé, že jakmile se
velcí dravci vzpamatují, využijí tyto malé státy k tomu, aby se nakrmily před dalším zápasem.
Copak vůbec nikoho nenapadlo, že sovětské Rusko a Německo by se jednoho dne mohly domluvit, a tato posilující sousta si prostě rozdělit? Copak již koncem světové války nebylo jasné, že
ruští komunisté a Němci nějakým způsobem spolupracují?
11. 11. 1918 bylo podepsáno příměří, jímž, de-facto, kapitulovalo Německo a skončila I. světová
válka. 28. 6. 1919 byla podepsána versailleská smlouva. 1. 12. 1925 byla podepsána locarnská
smlouva, která garantovala německo-francouzské a německo-belgické hranice. V rámci této
- 38 -
smlouvy byla uzavřena tzv. smírčí smlouva, jíž se Německo zřeklo revize polských a československých hranic. Tato smlouva však neměla charakter garanční smlouvy. Německo si vyhradilo
právo k pozdějším (mírovým) revizím prostřednictvím mezinárodní arbitráže.
8. 9. 1926 vstoupilo Německo do Společnosti národů. Toto své členství zrušilo v říjnu 1933.
27. 8. 1928 byl v Paříži podepsán Pakt o vyobcování války, který podepsalo 45 zemí včetně
Německa a SSSR. Dle tohoto paktu měla být napříště jakákoliv, byť oprávněná agrese nahrazena
mírovým smírčím řízením před rozhodčím soudem.
Británie neměla chuť angažovat se ve v Evropě a uzavřela spojeneckou smlouvu pouze s Francií. Francie, která již cítila svoji neschopnost a neochotu starat se o malé státy na východě, které
pomohla vyrobit na troskách bývalých říší, se pokusila zorganizovat východní Locarno, ale její
snaha byla negována postojem Německa a Polska, v němž mezitím došlo k instalaci vojenské
autoritativní vlády.
Projekt se uskutečnil jen částečně a to velice hloupým způsobem. 29. 11. 1932 byla podepsána
francouzsko - sovětská spojenecká smlouva namířená proti Německu. V té době již tankisté, letci
a důstojníci Reichswehru pilně nacvičovali taktiku bleskové války na tajných základnách u Kazaně a jinde v SSSR. Francie tedy podepisovala spojeneckou smlouvu namířenou proti Německu se
státem, který s Němci evidentně kamarádil. Zcela zákonitě a pochopitelně tato smlouva vyděsila
a rozzlobila Poláky obávající se Rusů v jakékoliv podobě, a nepřímo vedla k podpisu německopolské dohody z 26. 1. 1934. Rozhodně nevedla k upevnění sanitárního kordonu na východě, ale
naopak vedla k jeho rozeštvání.
O něco úspěšnější byla spojenecká dohoda Francie s Československem z 25. 1. 1924, které
předcházel spojenecký pakt Malé dohody (Rumunsko, Jugoslávie, ČSR 21. 4. 1921). Alespoň část
států v podunajské oblasti se sjednotila ve svých prioritách. Jaké však byly tyto priority? Za prvé
se brzy ukázalo, že pakt MD byl uzavřen spíše proti reinstalaci Habsburků na trůnech v Rakousku nebo v Maďarsku, a nepřipravuje se na roli vyvažujícího elementu ve vztazích mezi Německem a SSSR. Zvláště československé elity, vědomé si své historické zrady na vlastním panovnickém rodu, měly máslo na hlavě a ze všech možných nebezpečí se nejvíce obávaly právě návratu
Habsburků. Rumunsko a chorvatsko-slovinská část Jugoslávie s nimi tuto posedlost příliš nesdílely.
Za druhé se jednalo o pakt dvou monarchií s jednou republikou. Pro tvůrce čs. zahraniční politiky Dr. Edvarda Beneše byl malodohodový pakt přijatelný v podstatě pouze tehdy, pokud mohl
být ovládán Prahou. Oba monarchové by na hegemonii republikánské Prahy jen stěží přistoupili,
a tato skutečnost vylučovala větší integraci paktu na hospodářské a politické bázi. Z velké myšlenky zůstal jen nevyjasněný a velmi volný vojenský pakt.
Za třetí mělo Rumunsko a s ním i Slovensko, Maďarsko a Polsko největší strach ze SSSR, který
ale nemohla sdílet Praha, protože se velmi brzy začala s Moskvou kamarádit. V Jugoslávii měla
Praha vlastně jen jediného tradičního spojence, a to pravoslavné Srby tradičně sympatizující s
Ruskem.
Český vztah k Rusku byl samozřejmě jen další fází obrozeného a modifikovaného panslavismu.
Desetitisíce legionářů v Rusku byly a věděly o něm své. Legionáři bojovali s bolševiky a dobře
chápali, že Rusko ovládly dobře organizované bandy loupežníků a zločinců vybavené omamnou
ideologií, že nejde o demokracii, ale o diktaturu hrubého zrna, o stát, kterého se zmocnila velká
banda zločinců. Legionáři chápali, že Stalin je pouze jiným rudým carem, mnohem horším, než
Ivan Hrozný blahé paměti, že Rusové jsou kulturou i náturou Čechům mnohem více vzdáleni, než
sami Němci. Zkrátka už nebylo možné se domnívat, že by se Čechů v Evropě mohli ujmout Romanovci a zahrnout je do svého carství. Také bylo nad slunce jasné, že nikdo v Československu si
nepřeje být součástí komunistického molochu. Přesto se snilo o spojenectví, o přátelství, o slovanské spřízněnosti, ba i o bratrství. Desítky českých intelektuálů jezdily do SSSR a pěly na tuto
zemi oslavné ódy, i když si přitom komunismus doma nepřáli. Oslavovali SSSR i Stalina v době,
kdy tento spřeženec ďábla umořil na Ukrajině 10 miliónů lidí hladem. Politici, v čele s tvůrcem
československé zahraniční politiky Edvardem Benešem, se Bůh ví, proč domnívali, že se se Sověty snadno domluví, že tyto dohody budou platit, že bratr bratra nezradí. V Rusku vraždili Rusové
Rusy a komunisté komunisty po statisících. Proč by měli cítit bratrství k nějakým Čechům?
- 39 -
Jenže panslavismus byl lží a pohádkou, s jejíž pomocí byl český národ v 19. století rekonstruován a proto se jí nemohl vzdát. Tkvěla v samotných základech jeho existence a vzdát se sympatií
k ruskému bratru tak trochu znamenalo vzdát se i vlastní identity.
17. 1. 1934 podepsaly Rakousko, Itálie a fašizující se Maďarsko v odpověď na Malou dohodu
Římské protokoly, které se staly prvním krokem k realizaci spojeneckého paktu. Odpověď velmocí byla příliš pomalá a slabá.
Pakt Malé dohody by měl ze strategického hlediska smysl pouze tehdy, kdyby byly úspěšné a
včasné rozhovory (které se vedly) o připojení Maďarska k paktu. Pak by MD získala integritu a
prakticky by mohla nahradit zaniklou habsburskou podunajskou říši. Musela by se ale více integrovat a možná by musela vytvořit v nějaké podobě velký federalizovaný stát s ústředními orgány a vládou. Zde se Edvard Beneš zřejmě obával, že takové nové soustátí by nikdy nepřijalo
ústřední a dominantní roli Prahy. Češi se tedy opět rozhodli, že lepší bude malé, ale naše. I tak by
ona hypotetická malodohodová federace musela dosáhnout shody v tom, kdo je nepřítel a v jakém pořadí důležitosti, musela by být svázána s významnými spojenci.
Za okolností, kdy ani členské státy samotné nebyly uvnitř jednotné, kdy část z nich viděla nepřítele na východě, část v Německu, část v Itálii či Bulharsku a část dokonce v dávno odepsaných
Habsburcích, kdy v jejich středu ležel potenciálně nepřátelský stát Maďarsko, neměl pak valného
významu a ve skutečnosti nic nezaručoval. Jak to, že to velký ministr zahraničí a špičkový evropský diplomat Edvard Beneš nevěděl? Ten Beneš, který brilantně předpověděl téměř celý průběh
druhé světové války, který se pyšnil svými sociologickými vědeckými metodami, si nespočítal
takto banální politickou nerovnici?
Nespočítal. Posledním hřebíkem do rakve možnosti východního spojenectví malých států byla
Československo – sovětská spojenecká smlouva z 16. 5. 1935.
Za prvé tato smlouva vyděsila Poláky i velkou část Slováků, znejistěla Rumuny a vysloveně postavila proti republice Maďary, kteří již byli nakloněni vstupu do Malé dohody.
Za druhé Československu opět nic nezaručila. I tato smlouva totiž vázala případnou pomoc
SSSR na pomoc Francie. Pokud by na straně Prahy nezasáhla Francie, Moskva nebyla povinována
vůbec ničím. Francie sama byla v případě například německé agrese vázána rezolucí Rady Společnosti národů, která by nejprve musela jasně označit Německo za agresora, a takové jednání se
mohlo táhnout po celé týdny ne-li měsíce, jak se to stalo již v případě italské agrese do Habeše a
španělské občanské války. Malé Československo by pravděpodobně taková jednání vůbec nepřežilo. Za tohoto stavu vše, a hlavně československá bezpečnost a suverenita, záviselo na Francii.
Běda kdyby tato velmoc zakolísala, nebo se ukázala slabou či neochotnou.
Copak i zde Benešův analytický vědecký mozek jaksi vynechal? Copak neznal a nezažil, jak pomalu a neochotně Společnost národů pracuje? Nespočítal si, že než se mírotvorci vůbec sejdou,
bude po republice? Nespočítal. A jestli ano, nikomu to neprozradil.
S Rakouskem měla Praha velmi chladné, i když neutrální vztahy zatížené minulostí, ačkoliv nyní
bylo Rakousko také republikou a také mělo obavy z Německa.
Takové tedy byly výsledky Československé meziválečné zahraniční politiky:
1. Žádný skutečný spojenec, který by dostatečně rychle mobilizoval a šel do války, kdyby byla
ČSR smrtelně ohrožena.
2. Nerozumné a často zbytečné znepřátelení si bezprostředních sousedů a potenciálních spojenců jako Polsko a Maďarsko, znejistění spojence Rumunska.
3. Naprostá vnitřní nejednotnost státu a téměř jistota v tom, že Slováci mají úplně jiné nepřátele
než Češi a v tom, že milióny sudetských Němců, Poláků a Maďarů za republiku bojovat nebudou,
ba právě naopak.
4. Podezření Západu na to, že ČSR je tajným spojencem nebo nevědomým nástrojem bolševické
Moskvy, že Čechoslováci jsou dost hloupí na to, aby umožnili bolševismu proniknout do srdce
Evropy.
5. Téměř žádný vliv na jednání a výsledek usnášení Společnosti národů v Ženevě.
Za těchto katastrofických okolností se naprosto nelze divit situaci, v jaké se Československo
ocitlo v roce 1938. I tehdy, kdy už mu nepřátelští Němci, Poláci a Maďaři tloukli na vrata, se
- 40 -
ovšem tvůrce zahraniční politiky státu Edvard Beneš proslavil výrokem: Raději Hitler, než
Habsburk. To svědčí vskutku o vrchovaté míře politického realismu muže, který se pyšnil vědeckým a sociologickým přístupem k politice, který s takovou erudicí dopředu předvídal, co se v
Evropě stane, ale jednal tak, aby se to skutečně stalo. Dodejme, že v roce 1938 se Otto Habsburský již v emigraci pokoušel organizovat rakouskou legii proti Hitlerovi a měl tedy být automaticky Benešovým spojencem, kdyby nebylo další české pohádky o zlém Habsburkovi.
První samostatný stát Čechů a Slováků byl vytvořen doslova jako zájmové území pro všechny
jeho sousedy, a ti, ve chvíli, kdy se ruce Francie odtáhly, tyto své zájmy okamžitě uplatnili. Edvard Beneš, již jako ministr zahraničí, upnul svoji politiku k organizování Nation League, ženevské Společnosti národů a kolektivnímu bezpečnostnímu systému. Je pozoruhodné, že Benešovi nevyhovoval osvědčený a 400 let trvající kolektivní bezpečnostní systém národů sjednocených Habsburky, že organizoval jiný systém, který nepřežil ani 20 let trvání a nezaručil ani bezpečnost Habeše, ani nikoho jiného. Snad bylo rozhodující, že habsburský systém zaručoval bezpečnost národů, ale nikoliv osobní moc Edvarda Beneše.
Integrita státu
O takzvané první republice se přes následná období ideologických diktatur dochovaly mnohé
legendy. Šlo například o přesvědčení, že byla na tehdejší evropské poměry až neuvěřitelně liberálním prostředím, které zaručovalo právo na svobodu projevu, na politický i osobní názor, svobodu podnikání, spolčování a kulturní život. Ve srovnání s nacistickou okupací a komunistickou
diktaturou jistě. Existovaly však celé dosti velké a vlivné skupiny obyvatelstva, které měly důvody si to nemyslet.
Zákonem 61/1918 ze dne 10. 12. 1918 byla na území Československé republiky zrušena platnost šlechtických titulů i řádů a veškerá z nich plynoucí práva. Šlechticům bylo zakázáno užívat
svého rodového jména s přídomkem. Zákonem č. 243 ze dne 10. 4. 1920 bylo užívání šlechtických titulů hodnoceno jako trestný čin postihovaný trestní sankcí. Zákonem č. 268 ze dne 21. 10.
1936 bylo za trestný čin prohlášeno i užívání rodových erbů. Tento neustále obnovovaný ostudný a v celé Evropě ojedinělý zákon byl převzat i všemi dalšími státními útvary vzniklými na
troskách Československé republiky, také i Českou republikou v roce 1993 a je stále platný. Přinejmenším některé části jsou v rozporu s Listinou lidských práv a svobod, ke které se novodobá
Česká republika přihlásila. Parlament posledně jmenovaného státního útvaru se pouze uvolil
odstranit ze znění zákona sankční složku, čímž z něho učinil pouhou proklamaci. Slováci, jakmile
se v roce 1993 osamostatnili, celý tento zákon ihned a bez náhrady zrušili. Žádný podobný zákon
nezavedla ani republikánská a věčně revolucionářská Francie.
Zákon proti šlechtě je možné chápat jako součást tažení liberálů proti nerovnosti. V ČSR po roce
1918 ovšem šlechta žádnou privilegovanou skupinu nepředstavovala. Její příslušníci měli naprosto stejná práva a povinnosti jako kterýkoliv jiný občan státu. Ponechat jim tituly by je
k žádnému privilegiu neopravňovalo.
Urozenost neboli šlechtictví, v žádném případě nebylo věcí, o kterou by se měla starat moderní
demokratická republika. Nemělo s ní nic společného. Šlechtické tituly neudělovala republika, ale
panovník. Šlechtictví bylo předmětem vztahu mezi povýšenými osobami a panovníkem nebo
papežem, nikoliv mezi osobami a státem. Šlechtictví se týkalo státu pouze tehdy, pokud byl stát
spojen s panovníkem.
Pokud do Československa zavítal například britský šlechtic povýšený do urozeného stavu britským králem, své tituly užívat mohl a byl správně titulován i v tisku, protože jeho urozenost byla
výrazem jeho vztahu s britským panovníkem a Čechoslovákům do tohoto vztahu nic nebylo.
Jestliže tedy Čechoslováci nyní, po roce 1918 tvrdili, že nemají panovníka, co jim bylo do titulů,
které některým současným občanům udělil panovník v dobách, kdy Čechy panovníka měly? Proč
zakazovat šlechtě nostalgické užívání titulů, které se vztahovaly k mrtvé, překonané a uzavřené
minulosti? Ať si klidně vzpomínají na doby, kdy se pohybovali u dvora, protože minulost stejně
- 41 -
nelze popřít a změnit a žádné nostalgické vzpomínání nezmění fakt, že pro šlechtu nyní platí
stejné zákony jako pro každého občana, že nemá žádné výhody a privilegia.
Vydáním zákonů proti šlechtě usvědčovaly republikánské politické a mocenské elity samy sebe
ze lži. Minulost nebyla mrtvá, protože především doposud nebyla minulostí. Vyhnaný český král
Karel I. zbavit přísahy vojáky, ale nikoliv šlechtu. Výslovně upozornil na to, že šlechtu ze vztahu
mezi jí a osobou panovníka nevyvazuje. Tento vztah trvá, dokud bude na živu on sám nebo jeho
potomci s legitimním nárokem na trůn. Strach ze šlechtických titulů, který si republikánské elity
udržely dodnes, usvědčuje rovnostáře z toho, že i oni si ve skutečnosti uvědomují dodnes živost
tohoto vztahu a nejen to. Uvědomují si, že i panovníkovi následníci jsou živí, že je živý i jejich
nárok na český trůn, že i po téměř 100 letech jsou oni sami stále jen uzurpátory, kteří setrvávají
ve vzpouře.
Problém nám opět odkrývá něco z povahy a síly principu legitimity. Když stát upřel šlechtě právo užívat tituly, zdaleka to nemohlo znamenat, že šlechtu titulů zbavil. Zákon se ani nesnažil tvrdit, že lze šlechtu titulů zbavit. Zákon je výsledkem snahy nových mocenských elit popřít legitimní pomocí legálního. Stejně, jako se republikáni pomocí ústavy pokoušeli popřít legitimní
nárok panovníka na svatováclavský trůn, tak se i pomocí zákona pokoušeli popřít nárok šlechty
na tituly udělené tímto panovníkem. Tím ale na sebe prozradili, že se této panovnické legitimity
bojí, že ji vlastně jako stále živou sami uznávají a zápasí s ní.
To, že se nějaký výbor v roce 1918 pokoušel udělovat lidem v určité zemi práva a povinnosti,
bylo stejně pyšné, jako když se jiný výbor pokouší dnes udělovat obyvatelům celého světa lidská
práva. Lidé totiž žádná práva nemají. Z pouhého faktu, že se narodili na svět nelze žádná práva a
priori vyvozovat. Život není mzdou za něco, co by člověk před narozením vykonal. Není ani odměnou. Člověk dostává život, tělo, vymezený čas, schopnosti, vlastnosti a prostor světa zadarmo,
aniž si to před narozením musel zasloužit. Zcela jasně jde o dar a z daru nelze vyvozovat žádné
práva. Za dar lze pouze poděkovat. Přesto si dodnes někteří jedinci s do nebe volající pýchou
uzurpují božské právo udělovat lidem práva a podmiňovat je.
Stejně tak pyšně se československé politické elity pokoušely v roce 1918 vstupovat do vztahu
mezi šlechtou a panovníkem a odebírat šlechtě práva, jako by ony elity byly panovníkem. Byla to
marná a zcela prázdná snaha. Zákaz užívání šlechtických titulů nemohl zastřít fakt, že šlechta je
nadále nositelem těchto titulů, naopak zákaz tento fakt zdůraznil.
Zcela jistě šlo a dodnes jde o výraz přetrvávajícího paranoidního strachu rovnostářské měšťanské společnosti ze zjevného faktu existence nerovnosti. Měšťanská společnost, která od 19. století vytvářela konstrukt moderního českého a pak československého národa právě jako svůj nástroj a zbraň v boji proti privilegovaným, vrstvám se zoufale snažila zničit hierarchii, jejíž existence byla zcela mimo její mocenskou kontrolu, hierarchii, kterou neovládala a nemohla změnit,
do které se její příslušníci sami svou dravostí nemohli dostat.
Je s podivem, že velká část takto poctěné a nadto ještě o pozemky okradené šlechty organizovala v roce 1938 prohlášení českých šlechticů o loajalitě Československé republice. V létě a na podzim roku 1938 byl následník českého trůnu a Karlův syn Otto Habsbursko-Lotrinský již v emigraci a před tím označil nacismus jako nepřítele svého i nepřítele svých národů. To byl pro šlechtu jasný signál, proti komu je třeba bojovat, proti komu je třeba se postavit, třebas ve spolupráci
se vzbouřeneckou republikou. V té době ovšem ještě prezident této republiky Edvard Beneš blábolil o tom, že: Raději Hitler, než Habsburk. Ano. Edvard Beneš byl přece národním socialistou a
dokonce místopředsedou této strany. Adolf Hitler byl také národním socialistou. Bohužel v rámci
jiného národa.
Česká šlechta vyjádřila jasně, závazně a proklamativně svoji ochotu bojovat za republiku, která
jí upírala právo na tituly udělené panovníkem. Edvard Beneš, vrcholný představitel této republiky, naopak odzbrojil její armádu, vydal republiku Adolfu Hitlerovi a utekl do zahraničí. Edvard
Beneš neměl panovníka, jehož vůle by pro něho byla závazná, jemuž by mohl být loajální. Proto
neměl ani žádnou sílu, čest a odhodlání.
Již jsme hovořili o zákonných restrikcích, které z českých vojáků bývalé císařské armády učinily
osoby zbavené cti, osoby podezřelé a neplnoprávné. I na těchto případech lze konstatovat, že
- 42 -
demokracie, kterou revolucionáři z roku 1918 vytvářeli, a kterou se pyšnili, měla dosti
selektivní a výběrový charakter.
Češi, jako jediný národ Evropy, usídlili po republikánském převratu prezidenta na hradě českých králů. Podobnou neúctu a aroganci k vlastním dějinám si nedovolili ani vždy revolučně naladění Francouzi, kteří sami nad tímto činem vyjádřili úžas.
Brzy po vyhlášení republiky se ukázalo, že přechod k republikánskému zřízení po tisícileté monarchistické historii není tak jednoduchou záležitostí. Obyvatelstvo, které zcela neztratilo zdravé
sebezáchovné pudy, stále vyžadovalo jakéhosi garanta zákonnosti, státnosti a vlastnění, jedinou
osobu ochránce, personifikovaný výraz vrcholu pyramidy moci. Cosi viditelného a oslovitelného.
Role náhradního monarchy z konečně „českého“ rodu se musel ujmout první prezident T. G. Masaryk. Opět šlo o omyl.
Masaryk nebyl etnickým Čechem. Jeho otec byl poddaným uherského krále, byl etnicky zřejmě
Slovákem, a jeho matka Terezie Kropatschek byla etnicky sudetskou Němkou. Masaryk nemohl
svou moc odvozovat od Boží vůle, musel se dovolávat moci lidu, o které dobře věděl, že je téměř
nulová. Tomáš Masaryk byl po dlouhá léta u Čechů velmi neoblíbenou postavou. Kazil jim sebeobelhávací snahy vytvářet heroickou, ale vylhanou minulost pomocí falešných rukopisů. V roce
1912 hájil českého poslance Švihu, který byl usvědčen z toho, že donášel rakouské policii na své
kolegy poslance. Svého času byl Masaryk fascinován Husovým bojem za Pravdu, ale pak celý
život bojoval sám jen za pravdu. Vůbec si neuvědomoval zásadní rozdíl mezi zjevenou Pravdou
Boží a subjektivní pravdou vycházející pouze z omezeného lidského poznání.
V roce 1918 klidně snesl, když Sauerova anarchistická parta skácela mariánský sloup na Staroměstském náměstí, zatímco z protějšího rohu náměstí na to smutně hleděla bronzová socha Jana
Husa, velkého vyznavače a milovníka panny Marie.
Hrdinský čin statečných českých vlastenců 3. 11. 1918. Zúčastnily se i mladé národní socialistky
Milada Horáková a Fráňa Zemínová. První byla komunisty popravena, druhá si odseděla 11 let.
Kdo není věřícím křesťanem, těžko pochopí, co znamená fakt, že tímto okamžikem Češi o
ochranu Panny Marie přišli, a že mnohá další neštěstí v jejich dějinách nemusí být vůbec dílem
náhody.
Masaryk byl vyznavačem filosofie Imannuela Kanta a spolu s ním věřil, že morálka a mravnost
jsou automatickou součástí lidského rozumu (kategorický morální imperativ), proto společnost
nepotřebuje náboženství a Boha jako zdroj mravnosti. Proto je možno klidně odbourat vliv katolické monarchie a církve aniž to ublíží mravnosti Čechoslováků. Opak byl pravdou. Od masové
ztráty víry a Boha česká mravnost prokazatelně stále více upadá a rozum, místo aby mravnost
zdůrazňoval, ji sám o sobě relativizuje.
Svou roli náhradního panovníka však Masaryk, i s tímto podvodem, obdivuhodně zvládal. Až do
roku 1914 byl otevřeným zastáncem Palackého ideje nutného Rakouska, coby ochranitele malých národů, a bojoval pouze za federalizaci monarchie, nikoliv za její zničení. Naprosto nebyl
- 43 -
nacionalistou a neměl příliš mnoho důvodů bojovat za českou samostatnost. Rakousko mu poskytovalo dostatečnou svobodu pro jeho individualistickou cestu za pravdou a nebránilo mu, být
protestantem. Po začátku války se ovšem ocitl v neutrálním Holandsku, kde ho kontaktovali britští novináři a agenti. Velká Británie měla v té době strach z Rusů. Rusko bylo sice spojencem
Británie ve válce, ale na konci roku 1914 ovládlo Halič a ruské carské armády postupovaly do
Karpat, přičemž se zdálo, že je slabé zbytky rakouské armády nemohou zastavit. Český panslavismus a proklamované pečení hus pro carské dragouny v této chvíli představovaly akutní nebezpečí, že se ruské armády probijí do Čech a že se Češi sami a dobrovolně prohlásí za poddané
ruského cara. Dohodoví spojenci byli zděšeni z představy, že budou mít ruské území uprostřed
Evropy. Sami proti svému spojenci zasáhnout nemohli. Potřebovali někoho, kdo nebezpečný
vývoj v Čechách eliminuje za ně. To byla příležitost pro Masaryka, nabídnout řešení, což učinil 6.
července 1915 v Reformačním sále ženevské univerzity projevem k výročí 500 let od upálení
Jana Husa. V tomto projevu doznaly Masarykovy dosavadní názory radikálního obratu. Náhle
pojímal světovou válku jako boj teokracie proti demokracii, děsil se církevní nadvlády, horoval
pro rozbití Rakouska a naprosté osamostatnění všech jeho národů, pro vytváření národních států ve světě demokratickém, iniciovaném procesy náboženské reformace, sekularismu a emancipace.
Masarykova nabídka Britům a Francouzům byla jasná. Stane se sám hlavním nacionalistou, jako
byl doposud kosmopolitou, zblázní Čechy, aby vytvořili vlastní stát a zapomněli na Romanovce.
Za to dostane vlastní království.
Kolem Masaryka se velmi brzy vytvořila struktura českých věřících nacionalistů a chápavých
dobrodruhů, kteří také chtěli podíl na novém království. Že se nazývali Mafií a obdivovali dokonalou konspiraci známých sicilských zločinců, nebylo náhodou a název nevymyslel Masaryk sám.
Již Julius Grégr v 80. letech 19. století nazýval Masarykovy stoupence Mafií.
Masaryk tedy své „království“ dostal a dostal i doživotní vládu v něm.
Československý prezident měl zákonné pravomoci dalece přesahující pravomoci bývalého císaře. Zákon na ochranu republiky č. 50/1923 byl koncipován jako trvalá součást čs. právního řádu.
Byl zaměřen proti komunistům a národnostním menšinám, ovšem brzy byl využíván proti komukoliv, kdo zpochybnili autoritu čs. elit, zejména prezidenta. Zaváděl neporotní a neveřejné
soudy a mnohé jeho části připouštěly zcela volný výklad, byly nejednoznačné. Kriminalizoval
urážku prezidenta a symbolů republiky, a to zejména v § 11. Prezidentovi zaručoval naprostou
nekritizovatelnost. V jeho jménu byly vedeny politické procesy a byli odsouzeni i lidé, kteří před
soudem jasně prokázali, že se prezident mýlí, nebo lže. Byl odsouzen člověk za kritiku Masarykova názoru vysloveného ještě v dobách monarchie nebo, za vcelku prokazatelné tvrzení, že ČSR
je vazalem Francie. Zákon umožňoval vyžadovat bourání a odstranění soch z doby mocnářství.
Do konce roku 1933, za deset let platnosti, bylo podle tohoto zákona vedeno 6 244 politických
procesů, a v dalších dvou letech již 2 728 politických procesů. Za pouhou polemiku s prezidentovými názory byl souzen Jakub Deml a ve zcela vykonstruovaném procesu byl denunciován a odsouzen legionářský generál a náčelník generálního štábu československé armády Radola Gajda.
Mocenské, frakční boje byly vedeny bez skrupulí a v druhém desetiletí republiky se značně
rozmohla korupce a zbytněla byrokracie, jejíž nárůst se již nikdy nezastavil. Navzdory vládě a
parlamentu se vše podstatné rozhodovalo mezi prezidentem a několika předsedy největších
stran, zcela v soukromí (politické pětky a sedmy).
V listopadu 1918 padl v novém národním československém shromáždění návrh, aby byl poslední habsburský císař Karel I. a zároveň český král Karel III., zbaven českého trůnu zákonnou
cestou. O návrhu vůbec nebylo hlasováno. Nevznikla žádná zákonná norma, která by zrušila
platnost Zlaté buly či Pragmatické sankce. Česká politická reprezentace tak sama v očích civilizovaného světa naprosto popřela jakoukoliv kontinuitu tisíc let platného zákona a práva a rozhodla se budovat svoji existenci v úplné izolaci od historie jak svého národa, tak i civilizované
Evropy vůbec. V očích světa se Češi stali pouhými vzbouřenci a renegáty, kterým podivná hříčka
historie a výjimečné okolnosti přihrály vlastní stát, nezaslouženě a zdarma. Samotní Češi, kterým
nezbylo, než aby se pevně přidrželi svých historických mystifikací, glorifikovaného husitství,
habsburských křivd a nové heroické kapitoly zahraničních legií, tento kritický pohled světa ne- 44 -
vnímali a až na vzácné výjimky vnímat nemohli. Z glorioly husitství a z mýtu odporu proti
Habsburkům povstal nový lidový, politicky živený odpor proti všemu rakouskému, německému,
proti Římu, proti církvi a katolicismu, nakonec i proti víře v křesťanského Boha vůbec. Vzkvétal
český měšťácký ateismus razící heslo – Proti všem! Náhražkou Boha se stal národ, náhražkou
krále prezident, náhražkou dynastie stát a náhražkou historické pravdy pouhá iluze, o to více a o
to zarputileji hájená a institucionalizovaná. Tato iluze však nebyla sdílena ostatními národy nového státu, které tento stát pod záminkou osamostatnění Čechů, uzavřel ve svých hranicích, často proti jejich vůli.
Pokusy o zřízení samostatných a nezávislých sudetoněmeckých provincií byly potlačeny českým vojskem (ještě neexistovala Československá armáda).
12. 12. 1918 podala nová a již republikánská rakouská vláda návrh na kantonální uspořádání
Československa. Tento návrh byl pro vítězné státy Dohody nepřijatelný, neboť byl prezentován
jako návrh na vytvoření Velkoněmecké republiky, tj. Rakouska s přilehlými sudetskými oblastmi.
Teprve po tvrdé a prudké reakci Dohody, spojené s pohrůžkou vojenského zásahu, ustala zjevná
a otevřená snaha Rakouska zasahovat do vnitřních záležitostí Československé republiky.
Ještě 4. 3. 1919 podávali někteří sudetští poslanci, již českoslovenští občané, protest proti skutečnosti, že nemohou volit své představitele do rakouského parlamentu.
Hranice nové republiky byly stanoveny mezinárodními dohodami tak, aby zhruba odpovídaly
historickým hranicím Českého království a Moravského markrabství. Problémy se stanovením
slovenských hranic jsou celkem známé. Československá vláda posléze rezignovala na možnost
připojení dalších historických zemí Koruny české, jako celé Těšínsko větší část Slezska a oblast
lužických Srbů, navzdory velkému zájmu obyvatel Lužice o připojení. Zato usilovala, a to i vojenskou silou, o připojení Horních Uher a Podkarpatské Rusi, velkých území, které nikdy do historického svazku ZKČ nepatřily, a ani příliš nestály o to tam patřit, až na skupinu slovenských intelektuálů. Česká vláda nepotřebovala připojovat území, jejichž obyvatelstvo by snižovalo procento Čechů v rámci nového státu. Bylo zapotřebí připojit Slováky, aby bylo možno vytvořit Čechoslováky a získat v novém státě etnickou převahu.
Kdyby nedošlo k připojení Slovenska, skládal by se nový stát z 6 miliónů Čechů a 3,5 miliónů
Němců. Při známé roztříštěnosti českého etnika do mnoha zcela nesmiřitelných politických stran
a linií by jednotné Sudety demokratickou cestou prosadily téměř cokoliv, především vlastní autonomii.
Připojení Slovenska, jak již bylo řečeno, však přineslo neřešitelné problémy kulturního a náboženského rázu. Česká snaha pohltit slovenský národ pomocí čechoslovakismu byla chápána jako
agrese. Slovenský národ, jakkoliv se před válkou vzpíral násilné maďarizaci, měl úplně jiného
ducha než národ český. Řeč byla vlastně jedinou podobností mezi oběma národy. Silně zakořeněná křesťanská víra jak slovenských katolíků, tak i evangelíků vynášela do popředí zcela jiné
hodnoty, než jaké vyznávali ateismem nakažení Češi. Příliv vzdělaných Čechů a intelektuálů na
Slovensko přinášel na jedné straně pomoc, na druhé straně zesiloval komplex méněcennosti.
Republikánské ideje zde nikoho nenadchly, zvláště když je přinášeli militantní ateisté. Nová Československá armáda, která se v bojích s Maďary na Slovensku příliš nevyznamenala, zanechala
spíše rozpačitý dojem. Nebyla předložena a ani nevznikla žádná realistická koncepce soužití
těchto dvou hlavních národů v novém státě. Sliby federalizace, které učinil Masaryk během války
v Pittsburku, se žádná z vlád nenamáhala realizovat a ve strachu z menšin nebyly uděleny žádné
významnější pravomoci ani samosprávným orgánům. Praha od počátku budovala centralistický
stát pod kuratelou Čechů, přesně takový, jaký vyčítala Habsburkům.
České úřady i politici, měli nejednu dobrou příležitost, jak získat na svou stranu většinu Slováků. Byli zde Hlasisté, evangelíci sdružení ve Sv. Martině okolo Matice Slovenské, kteří získali ve
volbách roku 1920 většinu ve Slovenské národní radě. Namísto efektivní spolupráce s těmito
slovenskými buditeli, byl orgán direktivně zrušen čechoslovakistou Šrobárem a poslanci kooptováni do parlamentu. Tam jejich hlasy zcela zanikly. Varovné hlasy slovenských katolíků Ferdinanda Jurigy a Andreje Hlinky nebyly vyslyšeny. Nějaký čas zachraňovala situaci spolupráce
s převážně moravskými katolíky, kteří se také cítili znepokojeni pragocentrismem, ale ani Šrámkovi se nepodařilo v parlamentu prosadit myšlenky slovenské autonomie a posílení samosprávy.
- 45 -
Nejhůře nesli Slováci proces laicizace školství, na Slovensku tradičně církevního. Nahrazení kříže
na stěně školní třídy obrazem prezidenta bylo výmluvným symbolem nového zřízení. Boha má
nahradit pyšný člověk, nabob z daleké Prahy.
Vznikající spor mezi oběma národy nabýval charakteru světonázorového. Sama Alice Masaryková v Bratislavě tvrdě narazila se svými přednáškami o humanismu
již roku 1919. Když se Hlinka pokoušel na vlastní pěst
sdělit svá varování mírotvorcům ve Versailles, byl jeho
čin doma kriminalizován. Slováci začínali zvolna chápat,
že k Maďarům, a ještě spíše k Polákům, mají, coby národ, duchovně a kulturně blíže, než k Čechům.
Ve volbách roku 1920 zaznamenali čechoslovakisté na
Slovensku drtivou porážku, zato Hlinkova Ludová strana dosáhla 23 % hlasů. Koncem tohoto roku opustili
hlinkovští poslanci společný katolický klub a jejich
strana přešla do opozice. Když v lednu 1922 neuspěli
s návrhem na uzákonění autonomie Slovenska, roztržka
se stala definitivní. Během dalších let republiky nabývala Ludová strana na síle až nakonec reprezentovala polovinu Slováků. Roku 1932 našli hlinkovci společnou
řeč s luteránskými kolegy ze Sv. Martina a následující
rok v Nitře uskutečnili stotisícovou demonstraci za
Andrej Hlinka
autonomii, přičemž dav vypískal z tribuny zástupce
pražské vlády. Zároveň začaly v této straně působit
odstředivé tendence. Vytvořilo se pro-polské Sidorovo
křídlo a Tukovo pro-maďarské křídlo. Tato křídla již nesměřovala k myšlence slovenské autonomie, ale daleko radikálněji k přímému spojení Slovenska s Maďarskem nebo s Polskem.
S těmito křídly se daleko snadněji mohli domluvit sudetoněmečtí separatisté.
Na druhé straně je možno tvrdit, že po celé období 20. – 30. let, byla situace menšin v Československu nesrovnatelně lepší než situace menšin v jiných evropských národnostně pestrých státech. Situace Němců v ČSR byla vždy lepší než například situace německé menšiny v Polsku, o
čemž svědčí i hromadné a spontánní přání Němců na Těšínsku, v období Česko - polského konfliktu, žít spíše v ČSR než v Polsku.
Po celých 20 let se Němci, jako jednotliví občané, těšili stejným právům jako Češi a statut těchto
občanských práv byl vyšší než v bývalém Rakousku.
Češi a Slováci tvořili v roce 1938 jen 66,24 % obyvatelstva RČS a zdaleka nebyli jednolitým státotvorným národem. 32,1 % vojáků Čs. armády bylo jiných národností než české či slovenské.
Sudety
Samotný pojem sudetští Němci byl zaváděn již před světovou válkou Franzem Jesserem. Původně se název vztahoval na severní pohraniční oblasti státu, později zahrnul i ostatní Němce
usídlené po celém obvodu území ČSR. Statistiky oné doby jsou poněkud zkreslené, neboť také
židovské obyvatelstvo často udávalo německou národnost. V každém případě tvořili sudetští
Němci okolo 22,5 % obyvatelstva ČSR. Příčinou jejich separatistických snah nebyla československá zákonnost, demokratická ústava, ani nedostatek národnostních práv, či zjevný útlak, spíše
obecně pociťovaná ztráta původního vlivu a postavení. Sudetští Němci se stali občany RČS v roce
1918 – 1919, proti své vůli. Dle vlastních slov nechtěli být sluhy sluhů. Když už se tak stalo, měl
jim být dopřán podíl na tvorbě základních zákonů a na uspořádání státu. Mělo se jim dostat odpovídajícího nebo neutrálního názvu státu. Jejich požadavek na vytvoření spravedlivě zastoupeného zákonodárného sboru byl odmítnut. Nevznikla žádná sněmovna národů. Sudetské Němce
by ve 20. letech plně uspokojila územní samospráva podle vzoru švýcarského kantonálního systému, ale i toto bylo několikrát odmítnuto samotným Masarykem. Přestože ústava ČSR umožňovala a predikovala vytvoření župního systému, byl nakonec zaveden systém zemský, značně by- 46 -
rokratizovaný. Zavedení češtiny jako jediné úřední řeči znamenalo zároveň obsazení většiny
důležitých míst v Sudetech češtinu ovládajícími a tedy českými úředníky. To vedlo k masivnímu
přistěhovalectví česky hovořících rodin úředníků do Sudet, kde byla tato politika vnímána jako
agrese a záměrné počešťování.
Němci, jichž bylo, konec konců, o 1,3 miliónu více než Slováků se nehodlali smířit s postavením
menšiny, když se i Slovákům dostalo statutu státotvorného národa. Vytvořením umělého konstruktu československého národa se cítili podvedeni.
Z českých politických stran se největšími germanobijci stali Národní demokraté, zatímco sociální demokraté, komunisté a později také agrárníci, se pokoušeli česko-německou propast přemostit. Největšího úspěchu v tomto úsilí dosáhla agrární strana, která se dokázala zachytit významnou měrou i na Slovensku. Agrárníci vytvořili spojenecký blok s německými i maďarskými
zemědělci a jejich zásluhou vstoupili Němci v roce 1926 konečně i do československé vlády.
Koncem desetiletí převládly v Sudetech aktivistické strany, agrární Bund der Landwirte (BdL),
křesťanští sociálové a sociální demokraté. Nebyla jim však dostatečně včas podána přátelská
ruka z české strany a následný nacistický převrat v Německu tyto poslední šance na smír postupně zvrátil v opak.
Z výše uvedených důvodů nacházely nacistické ideje přisuzující německému národu nadřazenou roli v dějinách a v budoucím uspořádání světa, v Sudetech živnou půdu. Příznakem tohoto
pocitu bylo například neustálé protestování proti vyvěšování dvojjazyčných nápisů, státních
symbolů RČS a proti zrovnoprávnění českého i německého jazyka v úředním styku. Protesty se
zde očividně týkaly takových opatření, jakých se jinde národností menšiny prozatím teprve
marně domáhaly. Sudetští Němci se cítili ohroženi zejména jakýmkoliv přistěhovalectvím Čechů
do „jejich“ pohraničních oblastí, stejně jako rozvojem českého podnikání a nákupy nemovitostí.
Národnostním útlakem se zde nazývalo zejména zakládání českých škol či institucí. Ačkoliv tyto
české aktivity nikterak neumenšovaly zákonná práva sudetských Němců, byly vnímány jako násilná čechizace.
Nacistický Hitlerův režim se k moci v Německu dostal v podstatě legální cestou a podle zákona.
Nelegálním se stal teprve postup po zinscenovaném požáru říšského sněmu, kdy si Hitler nechal
přidělit mimořádné pravomoci a začal likvidovat opozici. Režim a vznik Výmarské republiky po
světové válce lze také s jistou dávkou opatrnosti hodnotit jako legitimní, neboť císař Vilém za
celý rod Hohenzollernů (na rozdíl od Habsburků), na svůj trůn abdikoval. Vzdal se trůnu.
V tomto okamžiku si mohl německý národ zvolit jakoukoliv státní formu, i když mu nebyla dána
možnost zvolit si namísto Hohenzollernů jinou oprávněnou dynastii a pokračovat ve formě monarchie.
Adolf Hitler si s legitimitou starosti nedělal, ale i kdyby ano, jistě by mu nepřipadalo nikterak
nepřípadné odtrhnout Sudety od Československé republiky. Ta byla všeobecně považována za
nelegitimní útvar, a tedy za státní útvar vydaný možnosti jakékoliv změny. Když se Češi prohlásili za Čechoslováky, jako by se tím vzdali nároku na historickou hranici státu. ČSR byla zjevně
umělou konstrukcí státu, jaký nikdy neexistoval a neměl žádnou historickou kontinuitu.
V případě Slovenska tento stát dokonce význam historické kontinuity veřejně a vědomě popíral.
Proč by nešlo odtrhnout kus území od státu, který nedávno sám odtrhával kusy území od
jiného státu a prohlašoval to za správné? Proč by nešlo odvolat se na princip národního
sebeurčení německé menšiny, když se i Češi sami dovolávali principu národního sebeurčení Slováků při rozebírání Uherského království? Proč by měly hrát roli historické hranice Čech a Moravy, když nehrály roli historické hranice Uher v roce 1918 a 1919?
Češi v roce 1918 osvobozovali své údajné národní bratry z područí Maďarů. Proč by Němci neměli nyní osvobozovat své soukmenovce z područí Čechů? Když Češi osvobozovali Slováky, nikdo neověřoval, zda obyvatelé zabraného území chtějí být osvobozeni a české ambice se tehdy
opíraly jen o vyjádření intelektuální menšiny Slováků ve Sv. Martině. Nyní bylo možné zařídit,
aby němečtí soukmenovci osvobozeni být chtěli, a v masovém měřítku o to prosili. Slováci se
tehdy připojení k republice ani příliš nebránili, ale sudetští Němci se tehdy bránili a jejich odpor
lámali Češi zbraněmi. Všichni si to ještě pamatovali. Pro mezinárodní fórum musela být Hitlerova snaha osvobodit Sudety mnohem pochopitelnější, než tehdy byla česká snaha osvo- 47 -
bodit Slováky. Nepochopitelné to v roce 1938 připadalo jen Čechům. Francouzům a Britům to
v roce 1938 připadalo jako nepříliš šťastné, ale ne nemožné a nikoliv nepochopitelné.
Mladším generacím vychovaným již čechoslovakistickou propagandou připadalo rozbití Československa v jeho hranicích jako svatokrádežné, ale ve skutečnosti na hranicích Československa
nebylo zhola nic svatého a význam historických hranic Čech a Moravy popřeli Češi sami
tím, co dělali v roce 1918. Stát, který vznikl revolučním aktem a popřel principy legitimity, se
žádné nové legitimity nemohl dovolávat. K vlastnímu obhájení mu zbývala jen vojenská síla.
Jestliže ji nakonec nepoužil, byl tento stát mrtvý.
Již 19. 3. 1934 navrhoval německý říšský ministr zahraničních věcí, aby se otázka německé
menšiny v ČSR stala klíčem k rozbití Československa, ale aby byla řešena jen říšskou podporou
Konrádu Henleinovi, původem učiteli tělocviku z Liberce. Henlein měl zatím a dočasně předstírat loajalitu čs. vládě a posilovat své hnutí. Mimo Henleina působily v Sudetech ještě agrární BdL,
německá odnož sociální demokracie, odnož Komunistické strany, a DCV (Německá křesťansko sociální strana).
Sudetendeutsche Heimatsfront Konráda Henleina
vstoupila na politickou scénu na podzim roku 1933 a
roku 1935 se přejmenovala na SdP (Sudetendeutsche
partei). Sdružila stoupence německého nacismu a od
podzimu roku 1934 zahájila boj o hegemonii nad německým obyvatelstvem republiky.
Po volbách v roce 1935 disponovala německá menšina
v čs. parlamentu 72 poslanci (z celkového počtu 208) a
37 senátory (z celkového počtu 103). Dále provozovala
tato menšina 1 vlastní německou univerzitu, 2 vysoké
školy technického zaměření, 72 gymnázií a reálných
škol, 10 učitelských ústavů, 7 průmyslových středních
škol, 610 nižších středních škol, 455 měšťanských a 3
310 obecných základních škol. Na všech těchto školách
byla vyučovacím jazykem němčina. Pro Němce v ČSR
Konrád Henlein
bylo vydáváno 143 jazykově specializovaných časopisů,
63 deníků, Němci bylo provozováno 3 570 knihoven a 17 divadel. Pouze v roce 1936 bylo
v němčině vydáno v ČSR 1 819 knižních titulů. Z parlamentních voleb v roce 1935 vyšla Henleinova SdP díky všeobecné podpoře německého obyvatelstva dokonce, jako nejsilnější politická
strana RČS, s více než 15 % hlasů. (44 poslanců).
Skutečnost, že jedna z politických stran národnostní menšiny se stala nejsilnější politickou
stranou v celé zemi, se z pohledu zahraničí jevila jako tragikomická a vypovídala mnohé o menšinovosti této menšiny. Obecní volby z 22. 5. 1938 již získaly charakter všeobecného nacionálního plebiscitu, který měl přerůst v henleinovský puč podpořený vpádem Wehrmachtu, jehož divize se shromažďovaly u hranic ČSR. Tomuto vývoji zabránila jen včasná a precizně provedená
částečná mobilizace Čs. armády. Ministerstvo vnitra ČSR ovládané agrární stranou dokonce povolilo SdP v roce 1938 zřízení ozbrojených oddílů, tzv. Freikorps přesto, že bylo známo, k čemu
mají tyto oddíly sloužit. V období mnichovské krize, po zákazu činnosti SdP a po útěku Konráda
Henleina do Říše, bylo proti RČS nasazeno okolo 20 000 ozbrojených teroristů FA.
Zde se dostáváme k velmi zajímavému faktu, že oddíly Fraikorps nebyly nelegální strukturou. Jejich zakládání bylo povoleno oficiální vládou ČSR. Naproti tomu československé legie
za světové války z hlediska Rakousko-Uherské vlády nelegální strukturou byly, a stát jejich zakládání nikdy nepovolil. Přesto jsou legionáři dodnes vnímáni v Čechách jako hrdinové a členové
Fraikorps jako vlastizrádci.
Ne všechny příčiny rozkolu byly politického charakteru. Podporu SdP sudetoněmeckým obyvatelstvem si lze vysvětlit také hospodářskými důvody a příčinami. Po rozpadu rakouské monarchie ztratil sudetoněmecký průmysl značnou část tradičních odbytišť a to vedlo k úpadku zdejšího hospodářství. Tento úpadek byl však popisován jako jeden z projevů útlaku menšin. Český
- 48 -
průmysl, který byl tradičně zaměřen na své vnitrozemské zákazníky a po zřízení republiky rychle navazoval obchodní spojení se Západem, představoval pro sudetské Němce stále ostřejší konkurenci. Německý průmysl pod vlivem všeobecné politické opozice vůči československé státnosti tak zmeškal nástup všeobecné konjunktury 20. let. Zdejší podnikatelé nebyli ochotní a schopní
využívat a získávat československé půjčky. Krize 30. let se v pohraničí, z uvedených důvodů,
promítla ještě výrazněji než v českých oblastech. Pohraničí se stávalo hřbitovem průmyslu a
státní sociální podpory na významné zmírnění rostoucí bídy nestačily. Poslední velkou šanci pro
sudetské hospodářství představovaly podniky, banky a hospodářství, prodávané po nástupu
německého nacismu židovskými vlastníky. Také tyto podniky byly však přivedeny k úpadku šovinistickými postoji nových německých majitelů, zejména neochotou spolupracovat s československým průmyslem a obchodem. Velkoněmecká propaganda všechny tyto skutečnosti obratně
využívala k vytváření demagogického obrazu utlačované německé menšiny v rámci ČSR. Ve skutečnosti právě tato propaganda, která stupňovala státní zájmy na zbrojení, ještě více prohlubovala bídu a úpadek. Spolupráce sudetských Němců se sousední nacistickou Říší, zjevné uplatňování špionáže a demonstrativně projevovaná nespolehlivost a neloajalita s ČSR, způsobovaly
neochotu státu na zadávání významných zbrojních zakázek zdejším podnikům, ačkoliv sudetoněmecké firmy získávaly přednost při zadávání vojensky méně důležitých staveb, jako jsou silnice a mosty mimo utajované oblasti. Z důvodu vzrůstajícího ohrožení státu Německem byly největší zbrojní zakázky a podniky přesouvány dále na východ, na Slovensko, což sice poněkud
mírnilo opoziční postoje Slováků, ale prohlubovalo Česko - německý rozkol.
Až do roku 1938 byla řada sudetských Němců organizována v různých vlastních politických
stranách, které vesměs uplatňovaly politiku spolupráce s ostatními čs. stranami v parlamentu.
V roce 1938 však většina z nich zastavila činnost a členstvo přešlo k Henleinově SdP. S henleinovskou politikou nesouhlasily pouze strany, které od počátku stavěly na myšlenkách internacionálního charakteru, například německá sekce Čs. sociální demokracie a KSČ, což neznamenalo,
že by tyto strany neměly k politice ČSR výhrady.
O změně kursu v přístupu Říše k sudetským Němcům bylo rozhodnuto v roce 1936, kdy
Himmler s Hessovým přispěním převzal řízení krajanské ústředny Volksdeutsche Mittelstelle a
19. 10. 1936 nahradil dosavadního vedoucího VoMi dr. Hanse Steinachera SS-Obergruppenführerem Wernerem Lorenzem. Bezpečnostní služba SS začala okamžitě pronikat do struktur
sudetoněmeckých nacionálních organizací. Konrád Henlein byl postupně zbaven svých původních autonomisticky orientovaných spolupracovníků (Heinrich, Brand, Rutta aj.) a po jeho boku
se objevil exponent SS K. H. Frank, od ledna 1937 Henleinův oficiální zástupce. Henlein se tlakům
na změnu politiky z autonomistické v konfrontační, podvolil.
Kdyby…
Představme si zcela jinou historickou situaci: Češi se v roce 1918 přihlásili k prohlášení císaře a
krále Karla I., a podle jeho patentu z 16. října zřídili vlastní vládu i parlament, ovšem pouze pro
historické území Zemí koruny české. V novém parlamentu i vládě byli zastoupeni sudetoněmečtí
poslanci podle výsledku ihned vyhlášených voleb. Vláda otevřeně prohlásila, že krále Karla III.
nadále považuje za svého panovníka. 9. listopadu došlo k revoluci ve Vídni a císař Karel se vzdal
výkonu moci ve Vídni. Ujmout se trůnu v Čechách či v Maďarsku Karlovi zakázaly vítězné mocnosti. Češi i Němci v Bohemii zachovali formálně monarchii, ale pro vynucenou nepřítomnost
panovníka jmenovali T. G. Masaryka nikoliv prezidentem, ale regentem. Jinak by vše zůstalo při
starém. Fungovala by plná demokracie a tento stát by se mohl plně hlásit k historické kontinuitě
se středověkým českým státem, tedy i k principu zachování historické hranice státu. Sudetští
Němci by neměli dostatek hlasů na to, aby změnili zřízení státu, ale nemohli by si stěžovat na
nedostatek možností působit ve vládě a v parlamentu státu, v němž by čeština i němčina byly
rovnoprávnými úředními jazyky a v němž by i Češi trvali na tom, že České království je záležitostí dvou národů, českého a německého.
Copak by v takovém případě mohl Hitler prohlásit že:
- 49 -
Tento stát započal jednou velkou lží, jedinou a první. Otec této lži se jmenoval Beneš. Beneš tehdy
vystoupil ve Versailles a ujišťoval, že existuje československý národ. Musel si vymyslet tuto lež, aby
skrovnému počtu vlastních soukmenovců dal větší, a tím i oprávněnější rozsah. A anglosaští státníci, kteří se dostatečně nevyznali v otázkách zeměpisných a národnostních, nepovažovali tehdy za
nutné prozkoumat tato tvrzení pana Beneše, jinak by mohli zjistit, že neexistuje československý
národ, nýbrž že jsou jen Češi a Slováci a Slováci s Čechy nechtějí nic mít. A tak tito Češi, prostřednictvím pana Beneše, Slovensko anektovali. Poněvadž však bylo zřejmé, že tento stát není schopen
života, vzalo se zkrátka a dobře třem a půl miliónům Němců jejich právo na sebeurčení. Poněvadž
ani to nestačilo, musel přijít k tomu ještě milión Maďarů, potom Podkarpatská Rus a několik set
tisíc Poláků. Tak vznikl tento slepenec, který se potom nazval Československem.
Je velmi pravděpodobné, že v takové situaci by se Hitler vůbec nepokusil využít sudetskou
menšinu k rozbití státu, a i kdyby, v očích světa by nedošel uznání, jeho jednání by bylo od počátku nevěrohodné. Taková je síla legitimity. Hitler by mohl sice prohlašovat, že Čechy historicky
patří do německé střední Evropy, ale na to by česká vláda dvojjazyčně odpovídala, že je ochotna
kdykoliv znovu patřit s ostatními německy mluvícími státy do Svaté říše římské, které bude
vládnout legitimně zvolený císař a král.
Hitler by musel Bohemii otevřeně vojensky napadnout a okupovat, jak tomu učinil například
s Holandskem, ale byl by již v tomto okamžiku prohlášen za agresora a neexistovaly by žádné
pochyby v otázce poválečného obnovení státu v jeho historických hranicích. Je otázkou, zda by se
sudetským Němcům v takovém případě vůbec zamlouvalo připojení k nacistické Říši, zda by
uspěl nějaký Konrád Henlein, zda by české sudetoněmecké formace Fraikorps proti nacistům
nebojovaly se zbraní v ruce ze střílen českého pohraničního opevnění. Takové Němce by po válce nebylo možno odsunout a vysídlit a takového státu by se pak v žádných volbách legálně nezmocnili komunisté.
Analyzovali jsme tedy situaci, ve které se Československá republika ocitla na podzim roku
1938, kdy měla složit zkoušku z dospělosti, osvědčit se jako stát i národ, kdy se mělo ukázat, jak
tento stát jeho obyvatelstvo miluje a chce, jak je za jeho existenci ochotno bojovat.
Ukázala se ale překvapující věc. Obyvatelstvo, které zdaleka všechno tento stát nemilovalo, bylo
v naprosté většině za jeho existenci ochotné bojovat a umírat. Dokonce včetně Slováků a části
Němců. Naproti tomu jeho tvůrci, politické elity 28. října 1918, za tento stát nebojovaly a klidně
ho hodily přes palubu.
Mohli jsme se v roce 1938 ubránit?
To je otázka za milión a také otázka do pranice. Je to středobod českého traumatu, doposud
nevyřešené dilema a zdroj věčných vášní. Hlavní problém s odpovědí na otázku je takový, že se
to nikdy nezkusilo. Všechna srovnání s jinými praktickými pokusy obsadit vojensky Čechy a Moravu pokulhávají, neboť se odehrály v jiné době a prováděly je armády jiného typu, jinak vyzbrojené a motivované. Vpád Wehrmachtu do Polska v roce 1939 také není příkladem vhodným
k porovnání. Odehrál se o rok později, kdy byl Wehrmacht mnohem silnější a početnější armádou dovyzbrojenou právě v Československu, stejně jako Luftwaffe, kdy Polská armáda byla jinou,
mnohem menší armádou, než Československá armáda a terén bojiště byl naprosto jiný, než
v Čechách, kdy i strategická situace a rovnováha sil byly jiné. Můžeme pouze spekulovat.
Po roce 1914 bojovalo za vlastní stát v zahraničních armádách asi 100 000 Čechů. Ti prolévali
krev, ostatní vyčkávali a pak jásali s prapory a trikolórami po ulicích. Ve srovnání s jinými národy, například s Francouzi, nás samostatnost zas tolik nestála.
V roce 1938 byla situace úplně jiná. Boj čelo na čelo. Armáda proti armádě. Riziko statisíců mrtvých a raněných, rozbombardovaných měst, v případě porážky riziko drancování a pobíjení civilistů, při Hilterově rasistické rétorice možná i riziko likvidace národního etnického kádru.
Při pohledu na základní geografickou a strategickou situaci je jisté, že Němci riskovali mnohem
méně, než Čechoslováci. Téměř celá republika mohla být bombardována, zatímco Československé letectvo mohlo při troše štěstí zasáhnout tu a tam nějaké blízké německé město, a to nikoliv
- 50 -
devastujícím způsobem. Pozemní formace Wehrmachtu mohly být odraženy jednou či desetkrát,
ale Československá armáda rozhodně nemohla nikdy zvítězit úplně, tím, že by obsadila Německo
a donutila Wehrmacht ke kapitulaci. I pouhý výpad na Mnichov či na Vratislav by byl problémem. ČSA mohla jen odrážet nepřítele a pokoušet se ho natolik poškodit, aby se dalších útoků
vzdal.
Hitler však velmi riskoval, protože jakékoliv významnější poškození Wehrmachtu či úpadek
Hitlerovy osobní prestiže by jeho režim poškodily velmi a mohly způsobit i jeho politickou porážku doma, stejně jako v zahraniční politice. Pouhé podání důkazu o tom, že Wehrmacht není
neporazitelný, mohlo být pro nacisty smrtelné.
Wehrmachtu stačilo jen sedět v blízkosti hranic, občas vystřelit a jinak nedělat nic. Německo
mohlo klidně držet ve zbrani milión vojáků, aniž by to jeho ekonomiku zdevastovalo. Československo ale nemohlo držet milión vojáků ve zbrani a v zákopech po delší dobu. Milión vojáků
představoval jednu osmdesátinu německé populace, kdežto plnou šestnáctinu československé
populace. To by při delší době mělo fatální důsledky pro hospodářství země. Zaútočit vojensky
na české hranice a vyvolat bitvu, byla vlastně na podzim 1938 od Adolfa Hitlera docela hloupá
strategie.
Naproti tomu není pravdou, že by Československo v září 1938 bylo obklíčeno. Po anschlussu
Rakouska se společná Německo - česká hranice rozkládala od Bratislavy po Bohumín. Pokrýt
tuto hranici byl však problém především pro Němce. Tehdejší Wehrmacht byl armádou jen o
něco málo početnější, než tehdejší ČSA. Polní řády, ve všech armádách té doby podobné, stanovily pro útok divize prostor široký 4 – 6 km, pro obranu jednou divizí prostor 8 – 15 km. Jinak by
byl útok příliš nekoncentrovaný, neúderný a řídký, obrana příliš propustná a bez zálohy. Takových divizí měl Wehrmacht pro útok na ČSR k dispozici asi 35, a v prvním týdnu října 1938 nebyla ani polovina z nich soustředěna a rozvinuta k boji. Větší část české hranice však tvořila lesnatá
horská pásma, pro větší útvary a techniku neprostupná. Při útoku na Polsko si mohl Wehrmacht
vybírat, odkud povede útok kterým směrem. V případě Čech to bylo jasně a předem dáno terénem. Tak jako tak se dalo útočit pouze ohniskově, v určitých bodech. Při dobré práci československé rozvědky bylo možno právě v těchto bodech a ohniscích soustředit dostatečnou obranu a
nalíčit pasti. A naše rozvědka pracovala špičkově.
Armády Wehrmachtu rozprostřené okolo čs. hranic měly po obvodu těchto hranic mnohem
delší a komplikovanější spoje, než ČSA, která mohla využívat krátké vnitřní spoje napříč republikou. Obránce mohl své síly přemístit mnohem rychleji podle vývoje situace, než útočník. Obránce mohl mnohem lépe a rychleji přesouvat posily a zásoby. Vojska útočníka rozmístěná kolem čs.
hranice měla na rozdíl od obránce potíže s koordinací svých akcí.
Celý tehdy existující Wehrmacht dohromady mohl při útoku pokrýt frontu o maximální šířce
150 – 200 km, což byla asi šestina čs. hranice. Československá armáda mohla pokrýt tutéž frontu, ale díky nepřístupnosti terénu a pevnostním liniím k tomu potřebovala mnohem menší počet
vojáků a zbytek mohl být používán jako početné zálohy nebo jako ofenzívní formace k obchvatům a protiútokům.
V roce 1938 bylo třeba ubránit nejméně 2 000 km dlouhý úsek ohrožených hranic. Kdyby tato
délka byla zároveň délkou fronty, kdyby se bojovalo všude, po celé délce ohrožené hranice, musela by Čs. armáda disponovat 133 – 250 divizemi a to jen k zajištění krytu hranic, a bez strategických záloh. Čs. armáda neměla k dispozici ani pětinu těchto sil. Ovšem Wehrmacht na tom byl
úplně stejně.
Jen čáru Bohumín - Hřensko by bez opevnění musela bránit téměř celá tehdy existující mobilizovaná Čs. armáda. Když byla ale tato čára pokryta alespoň základní strukturou objektů statické
obranné linie, a doplněna polní elastickou vrstvenou linií mohlo ji bránit jen asi 45 000 vycvičených mužů, tedy 3 pěší divize. Pořizovací cena takové obrany byla 1,3 x vyšší než cena vyzbrojení zmíněných 250 divizí. Rozdíl je ale značný. Na úsek, jakým je Bohumín – Hřensko, musí útočit
40 – 50 divizí Wehrmachtu, ale brání ho 3 – 4 divize Čs. armády.
Aby útočník linii prorazil, nemůže mít své jednotky rozmístěné pravidelně podél celého úseku,
na který útočí, ale musí své síly koncentrovat do jednoho či dvou bodů, v nichž hodlá prorazit.
Tím ovšem oslabí zbylé úseky, a protože je útočníkem, nemá k dispozici žádnou významnou
obrannou linii. Naproti tomu obránce se nemusí jen bránit, může svými volnými početnými zá- 51 -
lohami aktivně útočit právě na tyto oslabené úseky, pokud je identifikuje. Když se oslabené a
unavené německé vojsko konečně prodere skrze obranu v určitých bodech, čeká tu na něho několik čerstvých polních manévrovacích divizí obránce, zatímco zbytek čs. divizí podniká protiútok na slabé místo německých pozic před linií.
Obranná linie dává obránci nesmírnou výhodu nad útočníkem, pokud útočník nedisponuje alespoň trojnásobnou přesilou, a pokud obránce pouze nesedí v pevnostech a zákopech. Za situace,
kdy měl Wehrmacht jen o pár divizí více, než Čs. armáda, vůbec nemělo smysl, aby zahajoval
útok po dokončené mobilizaci Čechoslováků.
http://www.bunkry.cz/fotoarchiv/snimek.aspx
Československá generalita byla příliš zkušená na to, aby předpokládala, že sebelépe vyzbrojená
a sebepropracovanější obranná linie sama o sobě útočníka zadrží navěky. Rozhodně netrpěla
iluzí, kterou se nakazili francouzští stratégové za Maginotovou linií. I o poznání dokonalejší čs.
opevnění další generace bylo od počátku zamýšleno jako prostředek ke zdržení a opotřebování
nepřítele, než se plně rozvine polní armáda za ním.
Válku s Němci nebylo možno vyhrát pouhou obranou opevnění. Pro německou stranu hrál čas.
Kdyby se válka protahovala na celé měsíce, Wehrmacht by brzy vycvičil nové brance, vyrobil by
nové tanky, letadla, munici, mazadla a benzín, zkompletoval by nové divize. Byla by někde sehnána a přisunuta skutečně těžká děla. Československý populační kádr již příliš neumožňoval
doplňování ztrát jednou mobilizované armády, kdežto Německo mohlo za čas postavit klidně
ještě 10 takových armád, jaké stály v říjnu 1938 proti ČSR. Ani Wehrmacht ale nemohl dostat
vycvičené posily dříve, než na konci roku, možná až na jaře. Říjen 1938 byl pro Adolfa Hitlera
a pro Wehrmacht po vojenské stránce tou poslední naprosto nevhodnou dobou k útoku
na mobilizované Československo.
Co říkají počty?
ČSR měla po celých 20 let existence v chodu instituci základní prezenční vojenské služby a veškeré její bojeschopné mužské obyvatelstvo absolvovalo dvouletý vojenský výcvik. Protože se
vždy počítalo se skutečnou válkou, rozhodně nešlo o výcvik formální, ale šlo o výcvik efektivní.
Po propuštění do civilu absolvoval každý záložník ještě řadu vojenských cvičení. Armáda si
uchovávala a vychovávala poměrně velký kádr profesionálních vojáků a důstojníků. Její nejvyšší
velení sestávalo z mužů, kteří prošli skutečnou válkou a veleli v ní. Byla to manévrovací válka na
velkých plochách Sibiře a Ukrajiny, zákopová válka ve Francii a válka v italských Alpách. Již proto nemohla tato generalita plánovat, že bude jen sedět v pevnostech a pasivně se bránit. Byly zde
cenné zkušenosti s
přesuny velkých vojenských formací na velké vzdálenosti, s logistikou a zásobováním takových
tažení. Byly zde zkušenosti s bojem proti velké přesile založeným na překvapení a koncentraci
sil v klíčovém bodě.
V květnu 1935 byla zavedena nová válečná organizace armády na sborovém systému.
- 52 -
armádní sbor
VS 1
HP XI
HO 32
2.P
I.Sb
HO 33
HP XII HO 34
3.P
II.Sb
1.P
17.P HO 35
18.P
4.P
hraniční oblast
hraniční pásmo
HO 36
7.P
armáda
HP XIII
HO 37
IV.Sb
8.P
VS 3 13.P 2.R
VS 4
1.R
5.P
14.P III.Sb
V.Sb
19.P
4.R VS 2 HP XIV
6.P
HO 31
HO 38
12.P
20.P
22.P
21.P
15.P
9.P
VII.Sb
3.R
4 armády
6 hraničních pásem, 7 armádních sborů
12 hraničních oblastí, 22 pěších a 4 rychlé divize
4 vojskové skupiny, vojenský okrsek Plzeň a Praha
HO 39
HP XV
16.P
11.P
10.P
HO 41
VI.Sb
HP XVI
HO 42
HO 40
Čs. vojsko, po mobilizaci bylo členěno na 4 samostatné armády (vznikající ze
zemských velitelství) a skupinu mobilních záloh přímo podřízených generálnímu štábu (HVOA). Byly zde tedy dvě armády. Jedna statická, určená
k obraně opevnění a linií, druhá polní a manévrovací.
Každá armáda (1 - 4) obsahovala obě tyto armádní složky. Statická složka
sestávala z hraničních pásem (HP č. XI. – XVI.) a polní složka z armádních sborů (I. – VII. Sb). V případě mobilizace byla aktivní část armády (momentálně
sloužící vojáci) převelena k HP, aby obsadila hranice a kryla dokončení i průběh mobilizace. Z povolaných záloh se tvořily sbory manévrovací armády.
Hraniční pásma sestávala z hraničních oblastí (HO 31 – 42) a z vojskových
skupin (VS 1 - 4), přičemž HO měly přibližně palebnou a početní sílu pěší divize (HO 36, 37 a 38 i větší). VS dle potřeby měly zpravidla sílu divize či brigády. VS byly sestavovány k určitému konkrétnímu úkolu.
Armádní sbory sestávaly z divizí a velitelských jednotek (pěší divize č. 1 –
22, rychlé divize č. 1 – 4, z toho částečně motorizované byly v roce 1938 PD č.
13 a 14).
Armáda byla v základním hledisku členěna na krycí (40 %) a manévrovací
(60 %) část. Určitá část manévrovací armády tvořila zálohu Hlavního štábu a
byla pod jeho přímým velením.
Existovaly také Vojenské okrsky (VO), speciální útvary vytvářené k obraně
opevnění větších měst. Po mobilizaci r. 1938 nebylo ustaveno jejich velení,
takže přecházely pod velení příslušných HO.
Československá armáda čítala po mobilizaci celkem 12 hraničních oblastí,
21 pěších divizí, 4 rychlé (polotankové) divize, 4 vojskové skupiny, Celkem
ekvivalent 41 vyšších jednotek v síle divize.
V Rachově a Humenném byly zřízeny výcvikové tábory pro cizí dobrovolníky
vč. výstrojních a výzbrojních skladů. Armáda mohla být tedy doplňována interbrigadisty, kteří na Slovensko přicházeli většinou přes Rumunsko. Hlásily se jich desetitisíce.
Mužstvo německé národnosti, většinou ze Sudet, tedy ne zcela spolehlivé kádry, bylo vystrojeno, ale nevyzbrojeno, a bylo řazeno k pracovním jednotkám. Lékaři měli za úkol co nejvíce těchto
osob označit za neschopné polní služby. U pravidelných útvarů bylo povoleno pouze předepsané
% vyzbrojených příslušníků národnostních menšin.
- 53 -
Bylo vydáno nařízení pro posádková velitelství, aby
prostřednictvím Národních gard a branných organizací
Sokola, DTJ, Orla, FDTJ a hasičských sborů soustředily
doposud nemobilizované příslušníky těchto organizací,
vytvářily z nich dobrovolnické oddíly a vyzbrojovaly je
puškami Mannlicher z armádních rezerv s ostrou municí. Tyto oddíly měly být nasazovány až při případném
postupu nepřítele v místě, v součinnosti s armádními
akcemi.
Studium na Vysoké válečné škole bylo zkráceno tak,
aby ve II. a III. ročníku končilo v dubnu 1938, v I. ročníku
v září 1938 (použití ve štábech divizí). Studium na Vysoké intendantské škole zkráceno obdobně. Kurs pro velitele vojskových těles a oddílů skončil také v dubnu 1938,
praktická část byla zrušena. Kurs pro vyšší velitele skončil 30. června 1938 bez krácení.
Potřeba proviantu byla zajištěna a plně kryta pro celou
mobilizovanou armádu na 30 dnů. Zásoba byla uložena u
jednotlivých útvarů včetně kávy a cigaret. Kromě těchto
zásob měly sborové proviantní sklady ještě zásoby na 2
měsíce mírové spotřeby. Pro dalších 30 dnů a pro celou
mobilizovanou armádu byl proviant pouze zajištěn, doposud nenakoupen, ale vyhlédnuté zásoby byly vzaty
pod dozor. Převzetí vyhlédnutých zásob pro druhých 30
dnů války by znamenalo již potíže pro vyživování civilního obyvatelstva.
Stráž obrany státu (SOS) byla zřízena 23. 10. 1936
k obraně hranic a pohraničí, ke kontrole předpolí a pro
zadržovací boj. Příslušníci z národnostně spolehlivých
dobrovolníků byli nasazování do okolí bydliště. Celkem
31 praporů = 25 566 vojensky vycvičených mužů.
Četnictvo bylo rozdělené do 66 oddělení (větší města) a
2 705 stanic (v obcích). 242 okresních velitelství, zemská četnická velitelství, dále četnické pátrací stanice
(112 se 461 muži), motorizované pohotovostní oddíly,
silniční kontrolní stanice, a letecké hlídky. Celkem 14
130 příslušníků, z toho 4 176 v praporech SOS.
Státní policii ve větších městech tvořilo celkem 119 důstojníků, 7 096 mužů, 10 úředníků a 1 216 neuniformovaných mužů. U SOS bylo nasazeno 1 400 mužů.
Finanční stráž a celní služba měla 5 836 mužů, většinou
zařazených u SOS.
Dělostřelectvo tvořilo 20 % početního stavu armády.
V září 1938 bylo aktivováno 3 340 děl všech typů a 1
379 minometů, dále 117 rot a čet protitankových děl, na
300 tanků s dělovou výzbrojí, 40 baterií protiletadlového dělostřelectva a 27 kulometných protiletadlových rot.
Bylo aktivováno a sestaveno 213 dělostřeleckých oddílů
s 595 polními bateriemi a z nich bylo 122 baterií plně
motorizováno. Mezi těžké dělostřelectvo patřily kanóny
a houfnice ráží 15 – 30,5 cm, tedy ráží, jakými Wehrmacht v té době vůbec nedisponoval.
Ženijní vojsko disponovalo prostředky proti plynovým
útokům, neboť v té době ještě nikdo nemohl vědět, že
- 54 -
g. Ludvík Krejčí
g. Lev Prchala
g. Vojtěch Luža
Němci plyn nikdy nenasadí. Čs. armáda sama byla vyzbrojena k zasazování chemických úderů.
Do mobilizace bylo vybudováno v opevnění: 9 632
lehkých objektů, 22 těžkých srubů a 38 těžkých tvrzí.
Byly prakticky pokryty všechny přístupové koridory
přes horstva a vodní toky. Na Dyji byla podminována
Vranovská přehrada, jejíž odpálení mohlo zcela smést
jednotky útočníka při přechodu Dyje u Znojma, nebo
mohly být některé jednotky útočníka vpuštěny na Jižní
Moravu a pak odpálením přehrady odříznuty od zbytku
armády a od zásobování. Není pravdou, že hranice
s Rakouskem byla odkryta. Linie objektů opevnění se
táhly mnohdy zdvojené od Znojma až po Petržalku. Navíc byla k dispozici dunajská flotila v čele s dělovým
člunem Masaryk.
Celkově dosáhla Čs. armáda po mobilizaci stavu 43
454 důstojníků, 8 699 rotmistrů a 1 064 395 vojáků a
poddůstojníků. Není započítáno množství dobrovolníků
a jiných složek ozbrojeného obyvatelstva. Co do mobilních prostředků chybělo do potřebného stavu 3 808
koní, 208 motocyklů, 4 077 nákladních automobilů, 86
autobusů, přebývalo 3 403 osobních automobilů a 201
speciálních vozidel.
g. Sergej Vojcechovský
Kromě toho byly k dispozici:
Národní gardy (NG) - polovojenské spolkové organizace (Svaz národních gard v Praze). Dobrovolníci z řad
nevojáků, roty o 90 mužích s instruktory vojenské
správy. Celkem 300 rot s lehkou výzbrojí. Jen část
s plnohodnotným výcvikem.
Rote Wehr - polovojenská organizace levicově zaměřených sudetských Němců, v boji aktivní, vystupující ve
spolupráci s SOS.
Dobrovolnické oddíly - členové Sokola, DTJ, Orla, FDTJ,
Junáka, hasičských sborů a sportovních klubů, většinou
nevojáci do 18 let.
Blíže neurčený počet zahraničních dobrovolníků.
g. Bohuslav Fiala
- 55 -
Branná moc Říše byla od roku 1935 rozdělena na samostatné složky: pozemní armádu
(Heer, OKH), letectvo (Luftwaffe OKL) a námořnictvo (Marine OKM). Jako spojovací a řídící složka fungovalo velitelství branné moci (Wehrmachtsamt OKW), spojující obranu, zpravodajství a
válečné hospodářství. Bylo přebudováno z bývalého ministerstva války.
Vznikla tak nesmyslná a nepružná struktura nacistického velení. V rámci tohoto systému existovaly štáby pozemních jednotek, letectva, námořnictva a zbraní SS jako
řídící orgány 4 zcela nezávislých armád. Také štáb vrchního velení a štáb operačního oddělení neměly žádné
pravomoci nad řízením ostatních štábů. Existovalo tedy
6 zcela nezávisle působících štábů o desítkách tisíc vojáků a důstojníků. Jedinou koordinační instancí mezi těmito štáby byla osoba Adolfa Hitlera. Štáby si navíc navzájem konkurovaly. Každá z takto nezávislých 4 sil disponovala vlastním zajištěním, zásobováním, spojovací sítí a
servisem, který zbytečně polykal tisíce vojáků a důstojníků. Ti pak nemohli být nasazeni v boji. Tyto nezávislé
zbraně a síly se na každé operaci a vzájemné podpoře
musely domlouvat a kromě AH jim nemohl nikdo spolupráci přikázat. Byly tak vedeny čtyři nezávislé paralelní
války. Zájmové frakce těchto sil si konkurovaly ve výrobě, vývoji a v plánování, v rozdělování surovin a zdrojů, o
g. Franz Halder
které se nedělily ani v případě nouze v bojové situaci.
Všechny složky usilovaly o dominantní přístup k AH jeho
ovlivnění. Totéž se dělo ve státním aparátu, v hospodářství a úřadech Říše.
Do začátku roku 1938 Hitler denuncioval a odstranil
ministra války generála Blomberga a vrchního velitele
generála von Fritsche. Náčelník generálního štábu pozemních vojsk (OKH) generál von Beck byl nahrazen
generálem Halderem v průběhu mnichovské krize právě
pro své námitky k uskutečnění Fall Grünn. Ale generál
Halder byl sám zapojen do chystaného protinacistického
spiknutí. Velitelem armády byl jmenován generál von
Brauchitsch a Hitler sám převzal i funkci ministra války.
Od této chvíle se generální štáb německé armády
v rozporu s veškerou tradicí pruského a německého válečnictví stal pouhým výkonným nástrojem Adolfa Hitlera, který nyní rozhodoval doslova o všem i v operační
sféře a v technických záležitostech. Vojáci měli jen vykonávat. Toto ponížení nejvyšších armádních důstojníků
vedlo nakonec ke spiknutí a k přípravě puče
g. Walther von Brauchitsch
Na podzim roku 1938 se pozemní síly Wehrmachtu
skládaly z 59 pěších divizí, z toho 5 motorizovaných, 2
horských, dále 4 lehkých a 4 tankových, 1 výsadkové a 1 jezdecké divize. Celkem o něco méně
než 69 divizí, vezmeme-li v úvahu, že lehké divize byly zhruba na úrovni brigád. 16 divizí
z tohoto počtu tvořil Landwehr povolaný v rámci plíživé mobilizace, tedy jednotky vhodné
k zajišťování týlu nebo k střežení a správě území a objektů.
11 divizí muselo být v každém případě rozmístěno a ponecháno na Rýnu v Sársku, kde se horečně budovala Sigfriedova linie.
14 pěších divizí, 1 jezdecká a 1 tanková divize musely být ponechány ve východním Prusku a
Pomořansku, neboť se nedůvěřovalo Polsku ani SSSR a nebylo možno tento koridor nechat nekrytý, zvláště když se SSSR stavěl jako významný spojenec Československa.
- 56 -
Proti Československé armádě nastupovalo v rámci pěti
armád 22 pěších divizí, z toho 5 motorizovaných a 2
horské. Dále 4 lehké a 3 tankové + část výsadkové divize. Celkem asi 30 divizí, ve skutečnosti čtyři lehké a
výsadková divize představovaly jen brigády. Teoreticky
mělo nastupovat o 12 pěších divizí více, ale ty se
v důsledku uspěchanosti útoku teprve shromažďovaly a
u Ulmu existovala jen velitelství některých z nich. 6
z těchto divizí tak jako tak tvořil Landwehr. Divize
Landwehru tvořili veteráni z minulé války vybavení
zastaralou výzbrojí s jen 1 dělostřeleckým praporem a
bez dopravních prostředků.
Nástupní sestava proti RČS 30. 9. 1938 podle armádní
organizace:
7.V
8. A, g. Bock
19.P
IV.sb
XI.sb
31.P
XIII.sb
20.M
23.P
2. A, g. Rundstedt
IV.sk
16.P
14.P
72.P 70.P
12.P
IV.sb
3.L
4.P
10.P
24.P
30.M
1.L
armádní sbor
VIII.sb
28.P
18.P
XVI.sb 1.T
armáda
II.sb
8.P
3.T
32.P
3.P
10. A, g. Reichenau
2.M
13.M
Proti ČSR nastoupilo: 22 pěších divizí,
z toho 5 motorizovaných, 2 horské
4 lehké a 3 tankové divize, 1 výsadková.
Nenastoupilo: 12 pěších divizí,
z nichž 6 tvořil Landwehr.
XV.sb
17.P
9.P
5.P
V.sb
15.P
25.P
1.H
VII.sb
7.P
27.P
45.P
44.P
IX.sb
69.P
12. A, g. Leeb
2.L
4.L
XVII
.sb
2.H
2.T
XVIII. 3.H
sb
29.M
14. A, g. List
Neexistovala řada podpůrných jednotek a řada armádních velitelství.
V Německu neexistovaly prostory pro cvičení koordinace pohybu sborů a vlastně i celých divizí. Pokulhávala
proto koordinace operací vyšších jednotek a názornou
ukázku této neschopnosti předvedli Němci čs. pozorovatelům již při obsazování Rakouska.
Velký problém pro Němce představovalo zajištění dostatku pohonných hmot. V roce 1938 za mobilizačních
- 57 -
g. Wilhelm von Leeb
podmínek nebyla pokryta spotřeba benzínu ze 45,5 %,
u leteckého benzínu chybělo pokrytí spotřeby dokonce
z 86,6 %, u lehkých olejů ze 77,5 %, u automobilových
olejů z 86,6 %, u leteckých olejů naprosto katastrofálně
z 99 %. Syntetická výroba se rozbíhala velmi pomalu a
užívání náhražkových materiálů se projevovalo konstrukčními nedostatky i malou trvanlivostí zbraní. Panoval i nedostatek vojenského materiálu. Chybělo 50 %
munice, 70 % dělostřelecké a minometné munice. Celkově by po 1 měsíci války nebylo čím střílet.
Velké letní manévry v roce 1938 pomáhaly před světem zakrýt výstavbu 5 velkých polních armád určených
k nástupu na Československo. V době těchto manévrů
sestával Wehrmacht z divizí, které byly neúplné a na
mírových stavech. Manévry odhalily také řadu nedostatků v organizaci. Selhávala vzájemná spolupráce mechanizovaných jednotek v terénu, spolupráce letectva
s pěšími útočícími jednotkami, ukazovalo se, že obrněná
vozidla s úzkými pásy jsou jen v malé míře schopna
operovat v terénu a jsou odkázána na zpevněné cesty.
Velitelství nezvládala řízení operací, vzájemnou spolupráci a základní logistické zajištění. Urychleně se
k jednotkám zařazovaly pojízdné specializované opravárenské dílny a vyprošťovací vozidla. Štáby stále ještě
navyklé na užívání hipomobilní přepravy předpokládaly
vyživování zvířat alespoň po nějakou dobu z místních
zdrojů a doplňování pohonných hmot u místních čerpacích stanic.
Také Wehrmacht mohl být doplněn stranickými a policejními jednotkami.
SA – Schutzabteilung - milice nasazované ve spolupráci
s policií. Zajišťovaly předvojenský výcvik. V roce 1938
asi 200 000 mužů, ale většina vykonávala občanské
zaměstnání a nastupovala pouze při svolání. Oddíly SA
byly vyzbrojeny jen lehkými zbraněmi, měly slabý výcvik a fyzický stav členů. Byly určeny jen k výpomoci a k
okupačním úkolům.
Waffen SS – Schutzstandarte - elitní oddíly vybraných
členů NSDAP. Měly dobrou výzbroj. Nacisté počítali s
tím, že se stanou základem nové stranické armády, která
po boku Wehrmachtu získá ve válkách zkušenosti a postupně Wehrmacht nahradí.
Allgeneine SS - miličně organizované jednotky uskupené do teritoriálně uspořádaných Standart s úkoly policejními, propagačními a politickými. Všichni členové
byli civilně zaměstnaní, nezbaveni branné povinnosti.
SS – Totenkopfverbände - strážní služba v koncentračních táborech a nadřazený posilový prostředek v policejních akcích. Nebyly schopny frontového nasazení,
byly nasazeny po boku Henleinovců na Chebsku v září
38. Existovaly jen 4 pluky.
SS – Verfügungstruppe – absolvovali čtyřletou prezenční službu v SS, a potom nepodléhali branné povinnosti, absolvovali běžný vojenský výcvik. V září 1938
- 58 -
g. Walther von Reichenau
g. Gerd von Rundstedt
g. Fedor von Bock
pouze 1 motorizovaný pluk SS Leibstandarte Adolf Hitler. Jejich úkolem byla ochrana stranických elit. K nasazení na frontě nevyhovující.
Policejní jednotky nebyly nasazovány do války. Na okupovaná území se chystala Sicherheitzpolizei (bezpečnostní) členěná na Gestapo (tajná státní policie), Kripo (běžná kriminálka) a Sicherheitsdienst (SD) politická policie, špionáž a kontrašpionáž. Ve stavu v míru 120 000 příslušníků + celá síť konfidentů. V září 1938 také skupiny Einsatzgruppen (EG) pro diverzní činnost
v ČSR EG-1 Dresden (9 operačních oddílů s 690 muži) a EG-II.Wien (3 oddíly s 254 specialisty).
Skupiny se dělily na Einsatzkomanda (EK) a Einsatzstelle (ES).
Ještě zde byl Abwehr (armádní zpravodajská služba) a Grenzpolizei (pohraniční).
Freikorps (FS) Henleinovské dobrovolnické oddíly byly prototypem nové plánované vojenské
složky – záškodnické teroristické organizace. Struktura zhruba odpovídala SA. Podařilo se shromáždit jen asi 10 000 mužů organizovaných ve vyšších jednotkách Kampfgruppe I – VI. Podléhaly bezpodmínečně OKW. V přímém boji s Čs. armádou se však neosvědčily a byly staženy.
Tanky
V září 1938 měl Wehrmacht celkem 3 akceschopné tankové divize, čtvrtou ve výstavbě.
Tanková divize měla ve výzbroji celkem asi
300 obrněných vozidel, dále množství motocyklů, osobních a kolových kolopásových či
pásových vozidel vč. tahačů, 1 pozorovací letoun Fieseler Storch. Celkem 240 tanků, většinou typu I. a II.
PzKpfw I Ausf. A nebyl vybaven vnitřní
rádiovou komunikací a oba členové posádky
se domlouvali skrze hlasovou trubici. Po silnici dokázal vyvinout maximální rychlost 37
km/h. Síla stěn z chromniklové oceli byla 13
PzKpfw I
mm na všech místech trupu i věže, což poskytovalo ochranu sotva před ostřelováním ručními zbraněmi. Posádka byla dvoučlenná:
řidič a velitel, jež zároveň obsluhoval i oba
kulomety MG 13 ráže 7,92 mm. Byl vyráběn
od dubna 1934, a masově od roku 1935. Do
ukončení výroby v červnu 1936 vzniklo celkem 477 tanků této verze.
PzKpfw I Ausf. B se vyráběla od roku 1935.
Byla vybavena silnějším motorem. Standardní
výbavou se stala radiostanice pro komunikaci
s ostatními stroji formace. Výroba běžela až
do poloviny roku 1937. Počet vyrobených
strojů se uvádí něco okolo 1 100 kusů. Ve
Španělsku bojovalo několik desítek kusů této
verze v Legii Condor. O PzKpfw I. se nikdy
neuvažovalo, jako o skutečně bojovém tanku,
přesto by Wehrmachtu nezbylo, než v říjnu
roku 1938 nasadit tento typ masově do bojů
s Čechoslováky, neboť jiných typů se ještě
téměř nedostávalo. Uplatnily se pouze jako
podpůrná zbraň pěchoty.
PzKpfw II
PzKpfw II. Síla pancéřování nástavby i vany
byla 14,5 mm. Stejná byla i síla pancíře věže.
Posádka byla tříčlenná ve složení řidič, radista
a velitel. Velitel plnil zároveň i funkci střelce a radista funkci nabíječe. Výzbroj tanku tvořil rych- 59 -
lopalný kanon KwK 30 L/55 ráže 20 mm a kulomet MG 34 ráže 7,92 mm v čelní stěně věže. Maximální rychlost na silnici byla 40 km/h.
Brzy navázaly verze Ausf. a2 a Ausf. a3. Rozdíl byl jen v dílčích vnitřních úpravách. Tanků verze
a2 vzniklo celkem 15, verze a3 již 75 kusů.
PzKpfw II. Ausf. b měla nový modernější motor. Hmotnost se zvýšila o 300 kg, na 7,9 tuny.
PzKpfw II. Ausf. c měla zcela nový podvozek. Síla pancéřování, výzbroj i pohonná jednotka
zůstaly beze změn. Hmotnost tanku vzrostla na 8,9 tun. Tanky verze c byly vyráběny v průběhu
roku 1937. Všechny tyto verze Panzerkampfwagen II byly považovány za verze předsériové. Až
následující verze PzKpfw II. Ausf. A se stala první skutečně sériově vyráběnou verzí PzKpfw II.
Následovala verze B pokusně nasazená ve Španělsku. Přetrvávalo přesvědčení tvůrců taktické
doktríny, podle nichž měly tanky sloužit jako zbraň k prolamování statických linií nepřítele, maximálně k boji proti pevnůstkám, nikoliv však pro přímý střet s nepřátelskými tanky. Výzbroj
tanku se tedy ani u verze Ausf. C nezměnila. Na pancíř byly dodatečně montovány přídavné pláty o síle 20 mm. Odhaduje se, že celkem do roku 1940 vzniklo okolo 1 100 exemplářů tanků Ausf.
A, B a C. Již v roce 1938, jako samostatná větev vybočující ze základní řady verzí tanku PzKpfw
II., vznikly verze Ausf. D a Ausf. E.
Podle představ generála Guderiana měly páteř německých tankových vojsk tvořit dva typy strojů. Jeden vyzbrojený protitankovým kanonem měl likvidovat nepřátelskou obrněnou techniku a
druhý vyzbrojený dělem větší ráže kulometná hnízda a větší opevněné body. Prvním z nich se
později stal tank PzKpfw III.
Zbrojní úřad (Waffenamt) považoval za
dostatečný kanon KwK 36 L/45 ráže 37 mm,
kvůli kompatibilitě s polními protitankovými
kanony 37 mm a kvůli jednotné výrobě střeliva. Po jeho pravé straně se potom nacházely
dva spřažené kulomety MG 34. Tank měl
hmotnost 15 tun, maximální rychlost stroje
32 km/h, a posádku 5 mužů: velitel, střelec a
nabíječ umístění ve věži, řidič a radista vpředu trupu. Trup vybraného typu byl svařen a
PzKpfw III
snýtován z rovných pancéřových desek o síle
14,5 mm. Pouze dno vany mělo tloušťku jen
5 mm a strop věže 10 mm. V pravé části věže byl korbový kulomet MG 34 ráže 7,92 mm uchycený v kruhovém střelišti. Kulomet obsluhoval radista.
PzKpfw III Ausf. A byl prvním německým tankem, který byl vybaven vnitřní radiovou komunikací. V září 1938 bylo vyrobeno jen několik desítek použitelných strojů verze po 22 kusech pro
těžké tankové prapory prvních tří tankových divizí Wehrmachtu. Na bojiště by se však dostaly
pouze s 1. pancéřovou divizí, dalším dvěma by nebyly dodány dříve, než po 15. říjnu.
Ausf. B byl beze změny celkové konstrukce trupu, nástavby i věže. Síla pancéřování zůstala také
na stejné úrovni. Přesto došlo k nárůstu hmotnosti na celkových 15,9 tuny. Nový podvozek
umožnil zvýšení maximální rychlosti na 35 km/h. Výroba tanků Ausf. B probíhala v roce 1937 a
celkem bylo dokončeno pouhých 15 strojů. Roku 1940 byly využity ke školním účelům. Stejný
osud potkal i verzi PzKpfw III Ausf. C.
V lednu 1938 vznikla verze Ausf. D a její výroba trvala do června téhož roku. Z továren Daimler
Benz jich vyjelo celkem 30 kusů. Zesíleno bylo pancéřování, z původních 14,5 mm na 30 mm. To
vedlo k nárůstu hmotnosti na celkových 19,8 tuny. Tanky PzKpfw III verzí Ausf. A, B, C i D byly v
podstatě pouze prototypy. Sériovou se stala až následující verze Ausf. E.
PzKpfw IV Ausf. A.
Radista, sedící vpravo vedle řidiče, měl před sebou uchycený kulomet MG 34 ráže 7,92 mm k
obraně proti živé síle nepřítele. Čelní deska nástavby nebyla rovná nýbrž zalomená. V čelní stěně
věže byla umístěna hlavní zbraň kanon KwK 37 L/24 ráže 75 mm s malou délkou hlavně 24 ráží.
Napravo od kanonu byl koaxiálně instalován další kulomet MG 34 ráže 7,92 mm. Členové posádky spolu komunikovali prostřednictvím vnitřní radiostanice. Pancíř trupu byl silný 14,5 mm na
všech stěnách. Věž dostala dokonce pancíř 20 mm. Hmotnost tanku byla 17,3 tuny a jeho
- 60 -
maximální rychlost dosahovala 30 km/h při
jízdě po silnici. Výroba verze A začala v říjnu
1937 a skončila v březnu následujícího roku.
Celkem bylo vyrobeno jen 35 kusů těchto
tanků.
V dubnu 1938 naběhla výroba tanku Panzer
IV Ausf. B. Zmizel korbový kulomet a na jeho
místě se objevil průzor pro radistu. Síla pancéřování podvozkové vany se zvýšila na 30
mm na čele a 20 mm na bocích a zádi. Zesílení
pancíře přineslo nárůst hmotnosti o 400 kg
na celkových 17,7 tuny. Díky nové pohonné
jednotce a dokonalejší převodovce však maximální rychlost vzrostla na 35 km/h. Výroba
tanku PzKpfw IV Ausf. B trvala až do září
1938 a celkem bylo vyrobeno 45 jeho exemplářů.
PzKpfw IV
Československá armáda soustředila v září 1938 své tanky do 3 rychlých divizí, po 1 – 2 tankových plucích. Několik tanků měla i 3. RD na západním Slovensku, která byla celkově čtvrtou
RD.
5. 4. 1933, schválila výzbrojní komise zaveT vz. 33
dení tančíku P-I do výzbroje. Krátce poté,
30. června 1933, byly tančíky přijaty se
schváleným označením tančík vz. 33 (Tč vz.
33). Práce na tančících započaly až 9. 11.
1933 a do 10. 10. 1934 byla objednávka 70
ks splněna a předána. Pancéřování bylo zesíleno u přední stěny na 12 mm, boků na 8 mm
a dna na 4 mm. Na jaře 1932 byl rekonstruovaný kus armádou vyzkoušen. Dosahoval
rychlosti 35 km/h.
Stroj byl armádou určen jako lehký průzkumný a bojový vůz na divizní úrovni. Armáda převzaté tančíky přidělila pluku útočné vozby (PÚV) v Milovicích. Rozděleny byly v jeho
tankovém praporu. V roce 1935 byly tančíky přerozděleny mezi nově vzniklé pluky útočné
vozby. Od září 1938 obdržel tančíky vz. 33 do stavu i nově vzniklý pluk útočné vozby 4 v Kolíně
(vzniklý teprve 15. září toho roku). Při mobilizaci měly všechny pluky útočné vozby dohromady
postavit 23 čet tančíků pro hraniční oblasti (HO).
Mezi roky 1934 - 36 byly tančíky intenzívně využívány především k výcviku namísto nepočetných lehkých tanků vz. 34. Během částečné mobilizace na jaře byly tančíky přiděleny k posílení
hraničních jednotek (celkem 23 čet).
LT vz. 34 vznikl ze soukromé iniciativy firmy ČKD. Začátek vývoje vozidla spadá do první poloviny roku 1931. Hotový prototyp byl k dispozici v listopadu 1932. První tanky se začaly vyrábět
v září 1933, ale první hotové stroje byly k dispozici až 23. 4. 1934. Tříčlennou osádku tvořil velitel/střelec, řidič a radiotelegrafista. Do výšky 1 m byly všechny spoje vodotěsné. Kolmé přední a
boční desky měly šířku 15 mm a šikmé 12 mm. Motorový kryt měl tloušťku 10 mm, dno korby a
horní desky (včetně horní desky věže) měly 8mm pancíř. Mezi motorovým a bojovým prostorem
byla 3mm přepážka.
Ve věži bylo jedno protitankové dělo – 37 mm kanon vz. 34 ÚV; Škoda A3 a s ním spřažený vlevo uložený kulomet ráže 7,92 mm kulomet vz.35; ZB-53 v kulové lafetě. Druhý kulomet téhož
typu byl uložen uprostřed čelního pancíře korby v kulové lafetě (obsluhoval ho radista. Radista
měl k dispozici stanici vz 35. Pro komunikaci mezi velitelem a řidičem sloužil systém tří barev-
- 61 -
ných světel, které velitel rozsvěcoval podle smluveného kódu. Druhá série 20 vozidel byla armádou převzata v prosinci 1935.
LT vz. 34R měl díky většímu výkonu motoru
vyšší rychlost a větší dojezd, Na základě výLt 34
borných výsledků zkoušek bylo doporučeno
přestavět všech padesát tanků LT vz. 34 na
tento nový standard.
Domovským útvarem těchto tanků byl PÚV1 v Milovicích. Dalších 18 tanků bylo expedováno v lednu 1936 do posádky PÚV-2 v Olomouci. Zbylých 6 vozidel z poloviny ledna
1936 získala PÚV-3 v Turčianskom Svätom
Martinu. Plně vyzbrojené tanky první série
připadly PÚV-1 v Milovicích. Po reorganizaci
armády v roce 1937 byly LT vz. 34 dislokovány následně. PÚV-1 v Milovicích měl 18 strojů,
PÚV-2 ve Vyškově 24 strojů a PÚV-3 v Turčianském Svatém Martině pouhých 9 tanků. V první
linii byly brzo nahrazeny modernějšími tanky LT vz. 35. Od roku 1937 měly sloužit jako průzkumná vozidla v řadách předzvědných oddílů. I tak byly připraveny k nasazení během mobilizace a války v roce 1938.
V očekávané válce požadovala armáda lehký tank určený pro manévrovací boj, i ve složitém
terénu pohraničí. Ze soutěže vyšla Vítězně Škodovka, jejíž model umožňoval do budoucna větší
modernizaci.
LT vz. 35 - První sérii čítající 160 kusů obLt 35
jednalo Ministerstvo národní obrany 30. října
1935. Další objednávka, na 35 tanků, následovala 12. května 1936. Poslední objednávka
z 13. června 1936 zněla na 103 kusů. Celkem
tak armáda objednala 298 strojů. Relativně
dobře sloužil a byl oblíben i u svých posádek.
Stroj byl plně srovnatelný s moderními zahraničními tanky své doby včetně německého
PzKpfw III. Německé typy I. a II. pro něho
nepředstavovaly konkurenci.
Od konce roku 1937 tvořil LT vz. 35 páteř
Československé armády. 1. pluk útočné vozby jich měl ve svém stavu 197 kusů, 2. pluk 49 kusů a
3. pluk disponoval 52 těmito tanky. Mobilizace v září 1938 přišla pro tanky LT vz. 35 ve velmi
nevhodnou chvíli. V té době totiž právě probíhalo přezbrojování těchto vozidel novými kulomety
a velká část vozidel tak nebyla připravena k boji. Všechny tanky byly přesto vyslány k rychlým
divizím a k pohraničním oblastem, přičemž výrobci museli poslat své dělníky za tanky do pole,
aby dokončili montáž kulometů na místě. LT-35 byly schopny operovat v kopcovitém a podmáčeném terénu mimo silnice.
Po vyhlášení mobilizace podala armáda ihned objednávku na urychlenou výrobu dalších 105
tanků. Armáda měla pak nadále zájem o výrobu modernějšího typu TL vz. 38 a o vývoj dalších
typů středního a těžkého tanku.
LT-35 měl hmotnost 10,5 tuny. Jeho hlavní zbraní byl kanon Škoda 37 mm A3 vz. 34 schopný na
vzdálenost 500 metrů prorazit pancíř o síle 31 mm. Vedlejší výzbroj tanku tvořily dva kulomety
ZB vz. 35 nebo ZB vz. 37. Jeden kulomet byl uložen po pravé straně kanonu v čelní stěně věže,
druhý v levé části čelní desky trupu. Síla pancéřování byla 25 mm na čelní stěně trupu a věže, 16
mm na bocích a konečně 8 mm na dně trupu a stropu korby a věže. Maximální rychlost, kterou
stroj dokázal na silnici vyvinout, činila 34 km/h.
LT vz. 38 byl v září 1938 jen v prototypu.
V září 1938 však bylo vládou zabaveno ČKD a Škodovce asi 50 ks různých typů tanků určených
pro vývoz.
- 62 -
Zde máme srovnání německé a československé tankové výzbroje ze září 1938.
Typ
Tančík vz. 33
LT vz. 34 (vz. 34R)
LT vz. 35
Různé vývozní
Typ
PzKpfw I Ausf. A
PzKpfw I Ausf. B
PzKpfw II Ausf. a
PzKpfw II Ausf. b
PzKpfw II Ausf. c
PzKpfw II Ausf. A
PzKpfw II Ausf. B
PzKpfw II Ausf. C
PzKpfw III Ausf. A
PzKpfw III Ausf. B
PzKpfw III Ausf. D
PzKpfw IV Ausf. A
PzKpfw IV Ausf. B
Pancíř
mm
4 - 12
10 - 15
8 - 25
Rychlost
km/h
35
35 - 40
34
Kanón
mm
37
37
Kulomet
ks/mm
1 / 7,92
1 + 1 / 7,92
1 + 1 / 7,92
Váha
t
3
8
10,5
Počet
(1938)
70
70
296
50
Pancíř
mm
13
13
14,5
14,5
14,5
14,5
14,5 - 20
14,5
5 – 14,5
5 – 14,5
5 – 14,5
14,5 - 20
20 - 30
Rychlost
km/h
37
37
40
40
40
40
40
40
32
35
35
30
35
Kanón
mm
20
20
20
20
20
20
37
37
37
75
75
Kulomet
ks/mm
2 / 7,92
2 / 7,92
1 / 7,92
1 / 7,92
1 / 7,92
1 / 7,92
1 / 7,92
1 / 7,92
1 + 2 / 7,92
1 + 2 / 7,92
1 + 2 / 7,92
1 + 1 / 7,92
1 / 7,92
Váha
t
6
6
7,6
7,9
8,9
8,9
8,9
8,9
15
15,9
15,9
Počet
(1938)
477
1 100
prototyp
15
75
17,7
600?
70
15
prototyp
35
45
Letectvo
Československé letectvo se právě nacházelo ve stadiu přezbrojování. Pluky byly doplněny na
válečné počty, organizačně nezměněny. Mobilizací byly pouze rozmístěny letky do polních stanovišť.
Ve zbrani bylo celkem 6 leteckých pluků rozdělených do 19 perutí o 55 letkách. Pluky č. 1 – 3
byly podřízeny polním armádám, pluky č. 4 – 6 (většinou bombardovací) tvořily leteckou brigádu Hlavního štábu.
Pluky č. 1 – 3 byly smíšené. Složené ze 3 perutí (vždy 2 pozorovací a zvědné, ve 3. peruti stíhací
letky). Pluk č. 4 byl čistě stíhací o 3 perutích. Pluky č. 5 - 6 byly bombardovací po 3 perutích. Pluk
č. 5 měl 2 těžké a 1 lehkou bombardovací peruť, pluk č. 6 naopak (navíc 1 kurýrní letku).
V první linii stálo 838 strojů, ve druhé linii 676 strojů
259 pozorovacích, 61 zvědných = 38,2 %
170 cvičných, 399 školních
326 stíhacích = 38,9 %
101 lehkých a 54 těžkých bombardérů = 18,5 %
177 kurýrních
37 cvičných = 4,4 %
16 pozorovacích 5 zvědných
259 strojů
61 strojů
55 letek
21 stíhacích
326 strojů
7 l. bomb.
101 strojů
6 t. bomb.
54 strojů
K dispozici bylo 1 101 pilotů (344 důst., 159 rotmistrů), 724 pozorovatelů (důstojníci), 56 pozorovatelů, celkem 2 153 výkonných letců, po mobilizaci ještě 319 letců.
Proti plánu nebyly vytvořeny těžké stíhací letky č. 91 a 100, zvědné letky č. 69 a 70, těžké bombardovací letky č. 89 a 90, a 5 kurýrních letek. V Praze – Kbelích bylo vytvořeno Letecké radiologické středisko, které řídilo redioelektrickou síť složenou z 6 radiometrických stanic, 22 leteckých radiotelegrafních stanic a 21 povětrnostních stanic. Náhradní peruti působily jako zápolní
útvary v sídlech pluků.
- 63 -
V prvních měsících války bylo počítáno se ztrátami 70 % letounů, 1/2 tohoto počtu budou
opravy, 1/2 trvalé ztráty, to znamená novovýrobu 87 zvědných a poz. letadel, 98 stíhacích, a 40
bombardovacích letounů. Tuto novovýrobu byly továrny schopny krýt:
Avia, B 534 komplet …………….45 %
Aero, MB 200 komplet……..….22 %
Letov Š 328 komplet………..….35 %
Walter, jen motory Pegas..…..40 %
Motory K 14……………………..…24 %
Civilní letouny byly zajištěny sportovní a
dopravní. U typů F VII a F IX nečinily předělávky na bojové bombardovací letouny potíže,
výzbroj byla připravena, montáž (8 dní) dokončena včas. Dále dopravní – 6 letadel
Arispeed, 5 Savoia Marchetti, 6 Douglas, přezbrojeny na bombardovací.
V případě války byly přislíbeny dodávky letadel ze SSSR podle Vorošilovovy směrnice z
B 534
21. září. Tato letadla byla skutečně připravena. Stíhací letectvo pro ČR měl poskytnout 21.
B 71
a 31. pluk z letiště Orša (151 Polikarpovů I16), dále 17. stíhací pluk z letiště Skoromochy
a 43. pluk z Vasilkova, dohromady 302 letadel
I-16. Stíhacích letadel mělo být dohromady
453 a všech letadel dohromady 699.
Luftwaffe byla v září 1938 na velmi vysoké úrovni. Odhad čs. zpravodajské služby hovořil o
tom, že v blízkosti hranic ČSR připraveno 56 bombardovacích a 30 stíhacích letek s plnými stavy
(snad příprava dalších 150 letek). Celkem 2 680 letounů I. linie (z toho 1 500 novějších typů Ju86, Do-17, He-111, Ju-87, Bf-109).
Výroba dosahovala 1 200 letounů měsíčně
ale z toho jen 600 bojových.
Střemhlavých Ju-87 bylo k dispozici v celém
Německu asi 70 ks a jejich piloti ještě nedokázali zasahovat cíle o velikosti tanku nebo
betonového řopíku. O rok později v Polsku již
ano. Bombardérů He-111 bylo k dispozici
Bf-109
v celém Německu asi 200 ks. Problémem
Luftwaffe nebyla letadla ani piloti, ale munice
a letecký benzín. Dalším problémem bylo
začínající špatné počasí, což v Čechách znamenalo snižující se souvislou oblačnost, občasné deště, ranní a večerní mlhy.
V září 1938 se připravovala ještě nedostatečně vycvičená část jediné, 7. výsadkové
divize k výsadkové akci plánované na Bruntálsku. V souvislosti s tímto výsadkem bylo
zformováno 5 improvizovaných perutí ze
starých dvouplošníků He-51, He-50 + skupiny transportních Ju-52. Vycvičeny byly 2 výsadkové prapory, třetí částečně, a jeden pluk
Ju-87
letecké pěchoty. Dělostřelecká baterie ještě
neschopna nasazení.
Operace Unternehmen Freudenthal měla
dopravit speciálně vyzbrojené výsadky do týlu československé linie lehkých objektů u Nových
Heřmanic. Zde měly být upraveny přistávací plochy a letadla měla přistávat a na zemi vysazovat
leteckou pěchotu. Poté měl být z týlu proveden překvapivý útok na pevnůstky u Heraltic a měla
- 64 -
být takto zezadu proražena cesta pro tanky 3. TD soustředěné před linií u Sosnové. Další část
výsadku měla za úkol zablokovat silnice, aby se k průlomu linie nedostaly včas čs. posily. Jakmile
by tanková divize pronikla linií, směřovala by přímo na Olomouc.
Přípravné práce místních sudetoněmeckých
ordnerů a dopadení agentů, kteří prováděli
He-111
fotoprůzkum sportovními letadly, však operaci prozradily československé rozvědce a
obrana byla na výsadek připravena. Byly přisunuty zásahové jednotky včetně tanků 2. RD
a dělostřeleckých polních oddílů 8. PD, samy
betonové řopíky měly neomezenou možnost
kulometné palby dozadu a do boků. Panoramatické mapy předpolí umožňovaly střílet
přesně i v mlze či v dýmu. Pravděpodobně by
výsadek skončil masakrem výsadkářů. Velení
Luftwaffe nechalo operaci provést z výcvikových důvodů po odstoupení Sudet přesně podle původního plánu, ale v mírových podmínkách.
Výsledkem i tak bylo fiasko, chaos a nekoordinovanost.
Ju-52
K silám, které mohly útočit na čs. opevnění u
Těšína, patřila ještě polská Skupina Slask,
krycím jménem Waclaw. Teoreticky měla
skupina k dispozici 3 pěší divize, 2 jezdecké
brigády, improvizovanou tankovou skupinu
s asi 103 britskými tančíky Vickers, půlbrigádu nacionalistické občanské milice Obrona
Narodowa, hraničářský pluk, 4 stíhací, 1 průzkumnou a 2 lehké bombardovací letecké eskadry.
Celkem toto uskupení mělo představovat sílu 35 966 důstojníků, poddůstojníků a vojínů, 8 371
koní, 267 osobních aut, 707 nákladních aut, 459 motocyklů, 103 tančíky Vickers, 9 pancéřových
(obrněných) aut, 1 012 samopalů a lehkých kulometů, 445 těžkých kulometů, 117 děl, 117 protipancéřových děl, 103 letadla.
Početní stavy pěších divizí však byly nekompletní, byly doplňovány miličními prapory bojůvek
Národní obrany nebo pěšími prapory jiných jednotek. Totéž u dělostřelectva, do plného počtu
shromážděných jednotek chybělo 8 praporů, které měly pravděpodobně dorazit později. Naopak
doplnění pancéřovým a motorovým vybavením bylo pro polskou armádu poměrně dostatečné.
Polská skupina Slask měla za úkol obsadit pouze frýdecký okres, případně jablunkovský tunel. Rozkaz k útoku by pravděpodobně dostala tehdy, kdyby Wehrmacht dosáhl výraznějších
úspěchů a čs. obrana by se začala rozpadat. Její existence však vázala síly Hraniční oblasti č. 37 a
v blízkosti musely být drženy nejméně 2 čs. divize.
Jak by taková válka vypadala?
Německý Wehrmacht navazoval ve všech ohledech na 300 let starou tradici pruského a poté
německého válečnictví. Tato tradice více než co jiného, předurčovala charakter i možnosti
Wehrmachtu. Počínaje Velkým Fricem (Bedřichem Velikým), bylo Prusko, malý stát s omezenými zdroji, většinou obklopený nepřáteli, nuceno vést rychlé a krátké války. Zájmem pruských
armád i panovníků bylo maximální drtivé nasazení v prvním úderu, upoutání nepřítele na místě,
poté bleskový manévr, který vedl k obklíčení a konečně dosažení kapitulace nepřítele. To vše
s co nejmenšími náklady a v co nejkratším čase a na území nepřátele. Veškerá německá generalita byla vychovávána v tomto duchu rychlé války na operační úrovni. Historická zkušenost potvrzovala, že kdykoliv byla pruská či německá armáda zatažena do déletrvajících pozičních bojů,
vedlo to k porážce nebo přinejmenším k vyklizení bojiště bez vítězství. Světová válka byla nejbolestnějším příkladem této zkušenosti.
- 65 -
Od počátku 30. let byl německou generalitou bez ustání hledán prostředek či postup, který by
vrátil moderní válce manévr a rychlost, který by obnovil význam křídel sestavy a umožnil by
ničit nepřítele elegantními razantními tahy uzavírajícími jeho armády v Kesselschlacht (Kotli).
Protože moderní válka předpokládala boj v uspořádání frontových opevněných linií, a protože
všechny pruské i německé armády dokázaly ze všeho nejlépe útočit, musel být nalezen způsob,
jak tyto linie prorážet a pronikat do týlu nepřátelských sestav. Takové průniky bylo žádoucí realizovat v podobě dvou i více čelistí pomyslných kleští. Operační schéma by pak vypadalo tak, že
malé oddíly drobnými útoky zjistí slabiny nepřítele, odkryjí jeho palebná postavení a podobně,
čelní sled upoutá nepřítele na místo, čelisti nahrazující tradiční křídla sestavy prorazí frontu na
slabších místech vpravo i vlevo od tohoto Schwerpunktu útoku a v hloubce území se za zády nepřítele opět spojí, načež bude kotel ponechán pomalejší pěchotě k likvidaci a rychlé síly vyrazí
dále do volného prostoru ničit nastupující zálohy, velitelství a spojení nepřítele. K takovému
typu útočné války bylo nutno nalézt prostředek, který prorazí linii bráněnou silným dělostřelectvem, pokrytou minami, zátarasy, pevnůstkami, opěrnými body a kulomety. Tímto prostředkem
se měly stát silné tankové a pancéřované formace. Dále bylo nutno zabezpečit doprovod tanků
ženisty a pěchotou a udělit jim takovou rychlost, aby nepřítel nestihl stáhnout na ohrožené místo
pomalejší zálohy nebo uniknout z kotle. Řešení spočívalo v motorizaci pěchoty, dělostřelectva a
všech pomocných útvarů. Motorizace pěchoty měla být řešena nákladními automobily a nedostatečnou motorizaci dělostřelectva mělo nahradit letectvo taktické podpory.
Wehrmacht se tedy záhy rozčlenil na profesionálně budované rychlé a pancéřové jednotky, a na
klasickou pomalejší a více robustní, většinou pěší sílu. Letectvo rezignovalo na úkoly strategického dálkového bombardování a soustředilo se na ovládnutí vzdušného prostoru, hned poté na
taktickou místní podporu útočných pozemních formací. V roce 1938 již měla Říše vyvinuty a
odzkoušeny základní typy tankové a letecké zbraně pro tento typ války nazývaný
Bewegungskrieg. Neměla jich však ještě dostatek, neměla dostatek munice a jiných zásob, neměla
odpovídající výcvik, neboť v Německu neexistovaly prostory pro cvičení koordinace pohybu
sborů ani celých divizí. V roce 1938 neměla Říše ještě vůbec dostatek vycvičených mužů a pro
zkoušku Besegungskrieg si vybrala naprosto nevhodný terén a nevhodnou zemi, která měla právě s německým způsobem válčení historické letité zkušenosti.
Celý Wehrmacht byl vybudován jako lehká a rychlá útočná armáda, naprosto nevhodná k dlouhodobému obléhání opevněného území. Jakmile nemohl Wehrmacht manévrovat, ztráty na
technice a lidech vždy dramaticky narůstaly.
Plán Grünn byl sestaven jako úder proti mírové Československé armádě o síle asi 12 divizí rozptýlených po celém území ČSR, a měl od počátku zabránit mobilizaci. Byla dokonce připravena
provokační vražda německého vyslance v Praze Eisenlohra, jako záminka k okamžitému útoku.
Jenže Hitler naprosto nepochopitelně zaváhal a dovolil ČSR provést 23. září mobilizaci. V okamžiku mobilizace této armády Plán Grünn zcela ztratil význam a naprosto neodpovídal okolnostem.
Adolf Hitler si válku přál kvůli probuzení bojového ducha a sjednocení národa, ale příliš dlouho
váhal a válka, která přicházela (pokud by vypukla), musela nutně být jinou válkou, než o jaké snil
a jakou naplánoval. Vůdce se po dlouhou dobu domníval, že Sudety získá politickým blufem.
Z toho důvodu Wehrmacht připravenost ke skutečnému úderu spíše demonstroval a těsně před
Mnichovem zůstávaly jeho jednotky většinou v kolonách vhodných pro mírové obsazení území.
Dokonce byla těsně před Mnichovem zastavena druhá etapa mobilizace. Československá armáda
byla naopak k válce připravena, dokončila mobilizaci a byla v pozicích odhodlána rvát se na život
a na smrt. Pokud by Hitler trval na 1. říjnu jako na datu zahájení války, mohlo by ji v tento den
zahájit pouze několik menších jednotek.
Nebyl čas na přeskupení jednotek a štáby divizí všeobecně nestačily zpracovat a vydat detailní
rozkazy, takže jednotky od úrovně praporů by zřejmě byly odkázány na improvizaci. Prvosledové jednotky dostaly pouze hrubá zadání a nestihly provést rekognoskaci na svých úsecích. Jednotky vesměs neměly ještě těžké zbraně. Nebyla zajištěna koordinace nástupu s Luftwaffe. Nastávala špatná povětrnostní situace a nízká oblačnost, která by ztížila nasazení letectva.
- 66 -
Během září 1938 se Adolf Hitler před celým světem několikrát veřejně zaklínal, že pokud nedostane Sudety, nejpozději 1. října (dokonce již 28. září) si je vezme válkou. Nejlepší, co mohl Hitler
pro československé obránce udělat, by bylo nasazování jednotlivých nepřipravených armád
Wehrmachtu po částech, a přesně to by se stalo, kdyby zaútočil 1. října.
V úvahu připadaly v podstatě dvě varianty útoku na ČSR. Klešťová varianta předpokládala úder
ze severu a z jihu Moravy a jakési uštípnutí hlavních sil Čs. armády v uzavřeném kotli v Čechách.
Tato varianta plně odpovídala tradičnímu pruskému vojenskému myšlení a OKW i OKH ji rozpracovaly. Pístová varianta předpokládala odpoutání pozornosti úderem na severní Moravě a
následný útok hlavních sil ze západu a z jihozápadu, které by vytlačovaly Čs. armádu na Slovensko jako píst z válce. Této varianty se držel Adolf Hitler, který trpěl strachem z velkých ztrát při
útocích na těžká opevnění severní Moravy. Náčelník OKH generál Halder se pokusil ignorovat
Hitlerovo přání a dále rozpracovával klešťovou variantu. Hitler se dovtípil a důrazně prosadil
pístovou variantu útoku. Generál Halder poté na svoji funkci rezignoval.
Také generál Beck vydal v létě 1938 Pamětní spis, v němž shrnul argumenty a obavy z výsledku
útoku Wehrmachtu na ČSR v této době. Generál Beck se ale obával současné války s Francií a
nepředpokládal, že se Československo bude bránit samo.
Reálně měla být tedy válka zahájena dvěma údery. Za prvé překvapivou výsadkovou operací na
Bruntálsku, která by otevřela cestu opevněným pásmem pro II. sbor 2. armády s 3. pancéřovou
divizí na Šumperk a na Olomouc, za druhé náporem 1. pancéřové a dvou motorizovaných pěších
divizí přes Chebsko a Tachov k Plzni.
Ve Slezsku byla umístěna 2. armáda generála Rundstedta, jíž připadl úkol zahájit válku úderem
k odvedení pozornosti. 28. září, tedy dva dny před určeným datem konstatoval štáb 2. armády
Wehrmachtu sídlící v Coselu ve Slezsku takovouto situaci:
VIII. sbor generála Ernsta Busche, který měl tvořit střed sestavy 2. armády, měl na místě pouze
velitelství sboru. 8. pěší divize generálporučíka Rudolfa Koch-Erpacha se nacházela na přesunu u
Niesse a přitom její význam pro první úder byl klíčový. Potřebovala nejméně dva dny na zaujetí
pozic. 18. pěší divize, kterou měl převzít generálporučík Erich von Manstein, se přesouvala u
Waldenburku a ráno mohly být první sledy na svých pozicích. 28. pěší divize generálmajora
Hanse von Obstfeldera byla taktéž na pochodu ke kladskému výběžku. V Kladsku sídlilo zatím
pouze její velitelství. Celý sbor se měl za dva dny soustředit, ale teprve pak by se začal rozvinovat z pochodových do bojových sestav.
II. sbor generálplukovníka Johanna von Blaskowitze, který mněl provést hlavní úder na Olomouc na levém křídle armádní sestavy na tom byl o něco lépe. 3. obrněná divize generála
Fressmanna již sice stála v plánovaném postavení proti Krnovu a u Sosnové, ale úplně jí chyběly
roty těžkých tanků. Její význam pro útok byl ovšem naprosto klíčový, neboť byla určena k provedení průlomu v součinnosti se 7. výsadkovou divizí u Bruntálu. 3. pěší divize generálporučíka
Waltera Petzela právě dorazila do dislokací severně od Opavy, ale její funkce byla vedlejší, měla
krýt křídlo úderu a proti těžkým opevněním na jihu neměla šanci. 12. pěší divize, zařazená do
druhého sledu sboru, ještě neukončila soustřeďování a byla na polovičním stavu. Nejméně po
dva týdny se s ní nedalo vůbec počítat.
IV. sbor generála Viktora von Schwedlera tvořící pravé křídlo 2. armády, nastupoval k obchvatu
broumovského výběžku a byl posílen 32. pěší divizí ze stavu II. sboru. Ta právě svými čelními
sledy dosáhla úrovně Liegnitz, a obracela se k jihu. 3. lehká divize teprve vznikala, chybělo celé
dělostřelectvo, tankový pluk měl jen jeden lehký prapor a chyběly týlové složky. Byla zcela neschopna plánovaného nasazení u Frýdlantu. 4. pěší divize generálporučíka Ericha Raschicka byla
neúplná a teprve se přesouvala na východ okolo Laubanu, vzdálena od svých předepsaných pozic nejméně den pochodu. 24. pěší divize generálporučíka Sigismunda von Forstera se již začala
rozvinovat proti Broumovu.
Kromě sborových sil velel von Rundstedt ještě 30. pěší, částečně motorizované divizi, která
nebyla úplná a dozbrojená a teprve se dopravovala ke kladskému výběžku. Byla určena pro pokus překonat československé těžké opevnění v oblasti Králíků, posílena SS pěším plukem Germania SS Standartenführera Carl-Maria Demelhubera. 7. výsadková divize podléhala velení
Luftwaffe a hlásila plnou připravenost. Každý však věděl, že z jejího stavu prošly úplným výcvikem necelé dva prapory a už vůbec nemohla být nasazena její lehká dělostřelecká baterie.
- 67 -
U ostatních armád vypadala situace podobně, možná ještě hůře. A nejen, že nebylo dokončeno
soustředění. Mnohde neexistovaly ještě ani štáby divizí. Von Leeb, velitel 12. armády úplně postrádal pravé křídlo své sestavy proti jižním Čechám, neboť V. sbor jeho armády ještě vůbec nebyl sestaven, pouze měl velitelství v Ulmu.
8. armáda generála Fedora von Bocka stála proti Krušnohoří teoreticky měla přes Bílinu a Ohři
pronikat ku Praze. Byla však slabá a prakticky bylo jejím úkolem demonstrovat útok a vázat na
sebe hlavní čs. síly v Čechách. V tom smyslu byla také čs. rozvědka dezinformována svým agentem v Abwehru A 54, který tvrdil, že odsud přijde hlavní úder.
10. armáda generála Reichenaua, Hitlerova nadšeného obdivovatele, měla být hlavní údernou
silou. I ona měla reálně k dispozici jen 6 divizí v úseku od Domažlic k Aši a další 2 – 3 divize se
teprve formovaly. Její 1. tanková a dvě motorizované divize měly vést souběžný úder přes Cheb a
Tachov ke Stříbru, zde prorazit linii Plzeňské čáry a obsadit Plzeň, poté se zformovat a vyrazit na
Prahu.
12. armáda generála von Leeba měla pronikat do jižních Čech, obsadit České Budějovice a pak
pronikat na sever podél Vltavy a na severovýchod k Vysočině. Ke splnění úkolu měla ovšem jen 5
pěších divizí, z toho jednu horskou. Chyběl jí celý V. sbor, jehož tři divize se teprve formovaly u
Ulmu a k bojeschopnosti měly daleko. U Soběslavi na von Leeba oslabeného překonáváním vrstvené obrany čekala česloslovenská 4. RD se 130 tanky.
14. armáda generála von Lista byla v okolí Vídně určena k průlomu přes Dyji jihomoravskou
nížinou na Brno, případně i na východ na Bratislavu. Její hlavní sílu tvořila 2. tanková a 29. motorizovaná divize. Jinak měla dvě lehké divize na úrovni brigád a dvě horské divize, které měly
bojovat v největší nížině celého bojiště. K proražení silné jižní obrany Moravy to bylo málo, a
navíc měla Čs. armáda blízko na Vysočině soustředěny veškeré zálohy včetně dvou rychlých divizí s tanky. Von Leebova armáda měla špatné zásobování po jediné železniční trati přes železniční uzel v Linci, a ten měly 85. a 86. letka těžkých bombardérů v Německém Brodě na seznamu
cílů jako naprostou prioritu. Šlo vlastně o jediný nezbytný úkol před předpokládaným zničením
těžkých čs. blochů.
Rozmístění německých sil bylo, vzhledem k Hitlerovu deklarovanému záměru pístové varianty
jakýmsi nepochopitelným paskvilem. Tankové divize namísto soustředění do úderné formace u
Chebu, byly rozházeny po celém obvodu bojiště. Nikde nesoustředil Wehrmacht rozhodující převahu.
Kdyby byl Adolf Hitler 1. října vyhlásil válku, podnikal pouze nálety a jinak vyčkával, mohl dosáhnout jistého úspěchu. Čekání mohlo čs. obránce rozložit, brnkat jim na nervy. Na druhé straně
mohly být sestavy Wehrmachtu zatím posíleny, doplněny a rozvinuty, případně přeskupeny,
k tankovým divizím se mohly dostat těžší tanky PzKpfv III. Jenže AH se nechtěl blamovat, když
před tím hlasitě křičel do světa, že si 1. října pro Sudety určitě přijde. Protahování války by působilo dojmem, že Wehrmacht neuspěl a má problémy.
Čechoslováci tedy znali přesně datum útoku a díky skvělé rozvědce znali i Fall Grünn, o čemž
svědčí jejich naprosto správné rozmístění sil adekvátně k německé sestavě a k německým plánům.
Již víme, že výsadková operace u Heraltic na severní Moravě by zřejmě neuspěla, a 3. tanková
divize by bez jejího úspěchu neprorazila. Všude jinde v onom úseku stály těžké betonové dělostřelecké tvrze a pevnosti. 2. Prchalova armáda by tamní situaci zvládla vlastními silami, bez
nutnosti přesunů posil.
Útok mechanizovaných sil ze západu mohl i tak začít nejdříve 3. října. 30. září měl velitel 10.
armády generálem Reichenau k dispozici teoreticky 11 divizí, ale ve skutečnosti 6 a jednu brigádu mylně nazývanou 1. lehká divize. Touto sestavou musel pokrýt 350 km fronty. Tři pěší divize
vůbec ještě neexistovaly. Stále ještě dojížděly celé prapory mužstva. Pěším divizím vesměs chyběly druhé těžké dělostřelecké pluky a byly odkázané na koňské postroje. Měly munici na dva
týdny bojů. Tanky by se ale zastavily dříve, protože bez výměny a doplňování olejů a mazadel,
jichž chybělo 90 % potřebného stavu, by se zadřely motory.
Luftwaffe by proti zakopanému nepříteli skrytému v lesích příliš nepomohla. Terén pro tanky
by byl podmáčený a jejich úzké pásy by je odkazovaly pouze na zpevněné cesty. Pěchotě chyběly
- 68 -
těžké minomety nahrazující dělostřelectvo. Reichenau by měl asi jen čtyři rychlejší částečně motorizované divize, z toho jen jednu tankovou, hodící se k průlomu. První lehká divize měla 46
PzKpfw I. a 22 PzKpfw II. K tomu 18 obrněných automobilů. První pancéřová divize měla 286
tanků lehkých typů a jen 22 PzKpfw III. Celkem 354 lehkých tanků, vlastně většinou tančíků
pouze s kulometnou výzbrojí nebo s 20 mm kanónem, a 22 strojů, kterým se dalo již říkat tank a
které mohly být soupeřem čs. tanků.
Reichenau stál proti horské frontě a jeho tanky, i ty nejlehčí, se mohly pohybovat jen po silnicích. Takové vedou na Plzeň čtyři. Od Klatov, od Domažlic, přes Tachov a Nýřany a od Chebu přes
Stříbro. Reichenau však nesměl své síly tříštit, a tak připadaly v úvahu pouze dvě severní cesty,
na které mohl koncentrovat obrněnce. Celý zbytek bojiště od Volar po Kraslice by se stal pouze
arénou pěchoty bojující v horách proti slabší, ale opevněné pěchotě obránce a silnějšímu modernějšímu dělostřelectvu. Trnitou cestou od linie k linii za velkých ztrát.
Reichenauovy tanky mohly kolem 1. října vyrazit, ale jen kamsi do mlhy. Z té mlhy by se proti
nim pravděpodobně valily zástupy sudetských soukmenovců, které by prchaly z budoucího bojiště a také proto, že jim Československá vláda odřízla zásobování, energie a spojení, což se skutečně stalo a byla to součást plánované obrany. Uprchlíci by totiž ucpali silnice, které Wehrmacht
potřeboval, za druhé by pak Wehrmacht na území Sudet postrádal podporu obyvatelstva.
Kdyby se Reichenauova lehká divize konečně asi tak 3. - 4. října dostala do akce (měla obsadit
Cheb), uvízly by její kolony v pouličních bojích s připravenými pohraničníky a pěšáky 18. ppl.
V nichž by nepochybně ztratily většinu svých lehkých tanků zničených ze zálohy pouhými pěchotními, rychle se přesouvajícími družstvy vybavenými jen granáty a kulomety. Pancíř německých lehkých tanků bylo možno z boku prostřelit kulometem.
Další kolony, které by se poučily a minuly Cheb, by čekala 100 kilometrů dlouhá cesta jen do
Plzně po úzké silnici sevřené po celou dobu horskými hřebeny a hustými lesy po obou stranách.
Každých 10 či 15 kilometrů by kolona narazila na palebnou uzávěru. Obráncům by stačila dvě
dobře umístěná děla, minomet a pár kulometů, aby zastavili kolonu na celý den či dva. Kolona
bojuje jen na čele, zbytek neúčinně zahálí. Vedle silnice se táhne skalnaté a lesnaté údolí řeky
Mže, kterým se mohou rychle přemisťovat menší jednotky nepřítele, a to i do boků a zad kolony.
Obránce by nepotřeboval celé divize. Stačila by mu pouhá družstva, nanejvýš roty, aby kolonu
stále zastavoval, ničil tanky, neutralizoval celkovou sílu, nutil nepřítele plýtvat benzinem a municí. Tak byla skutečně obrana českého západu plánována. Žádné velké jednotky, jen menší, pěchotní, pohyblivé.
Po silničce přes Tachov je situace ještě horší a terén členitější, méně přehledný. Letecký průzkum by byl bezmocný a poloslepý. Děla obránců by byla předem zastřílená a kraj plný dělostřeleckých pozorovatelů. Kdykoliv by kolona narazila na zátaras, nebo miny, kdykoliv by byl vyřazen čelní tank, obránce by kosil svými kulomety nekryté ženisty. V prázdných vsích okolo by
byly otrávené studny a občas nastražené miny. Teprve až by se německé pěchotě podařilo obchvátit v kopcích a lesích křídla uzávěry, ustoupil by obránce na další předem připravenou pozici.
V polovině cesty by pak obě hlavní kolony Wehrmachtu narazily na Plzeňskou čáru, dvou až
třířadou opevněnou linii s větší koncentrací speciálně vycvičených obranných jednotek. Za čárou
stály pozice pravidelných polních dělostřeleckých baterií se 150 mm houfnicemi. Zde pěchota
nemůže obchvátit křídla uzávěry. V této chvíli by Wehrmacht ve skutečnosti držel jen úzký koridor silnice. Na severu v Císařském lese a na jih od Tachova by stále operovaly pěší jednotky nepřítele a působily by jako záškodníci. Ústup a přepad na známém domácím území, v podstatě
indiánská válka. Záškodníci by se soustředili se na lehké tanky v dlouhých kolonách, na cisterny
s cenným a těžko nahraditelným benzinem a na důstojnický sbor. Týden by 10. armádě trvalo,
než by její kolony prorazily k Plzeňské čáře.
Další týden by trvalo, než by Němci výpady menších skupin za cenu mnoha mrtvých odhalili
slabinu linie za řekou Mží a říčkou Úhlavkou, a v jediném místě ji prorazili. Reichenauovi by však
chyběla pěchota k tomu, aby linii ovládl celou. Zase by držel jen koridor k Plzni, a to se ještě vůbec neutkal s polní armádou, s 2. a 5. pěší divizí + dalšími jednotkami z předpolí Prahy.
Za další dva dny by kolony dorazily do rozbombardované Plzně. Město by hořelo a ulice by zavalovala suť, zejména na západním okraji, kde leží Škodovka, hlavní cíl německých bombardérů.
- 69 -
V podstatě neexistuje možnost, jak město obejít. Plzeň leží na dně údolní pánve a dělostřelecké
baterie obránce umístil na výšinách okolo města. Také ulice by byly rozkopané a přehrazené
barikádami. Vše zaminované, všude skrytá kulometná a dělostřelecká hnízda. V uličkách by opět
operovaly skupiny pěšáků s malými protitankovými děly ráže 37 mm schopné vyřazovat tanky.
Ani při nejvyšším úsilí by se Reichanauovy tanky nedostaly přes Plzeň před 20. říjnem. Tou dobou by již měly velké ztráty, zejména na technice. Nedržely by kraj a území, ale jen koridor a
opěrné body. Teprve nyní by se musely utkat s 2. československou pěší divizí a možná i s dalšími
posilami z Berounska. Další postup na Prahu by se odehrával opět 100 km údolím Berounky
sevřeným mezi Brdy a Křivoklátsko, přes množství městeček a vsí proměněných v opěrné body a
pevnosti nebo překážky. Přes Brdy by nebylo možné koordinovat postup s jednotkami von Leeba v jižních Čechách a přes Císařský les by nebylo možno koordinovat postup s jednotkami u
Karlových Varů a v údolí Ohře. Před Prahou byla aktivována další opevněná linie. Do této doby
by se von Reichenauovy síly zcela rozplynuly a zálohy by spotřeboval na udržení koridoru. Před
ním by byly ještě boje v Praze samotné, na vltavské linii nebo na Vysočině. Pravděpodobně by se
nedostal ani na předměstí Prahy. Se třemi tankovými divizemi ano, ale s jednou nikoliv.
Nápor Wehrmachtu na Čechy by nemohl probíhat po celé délce hranice, musel by být koncentrován jen na určité koridory, které obránce hlídal v dostatečně silné sestavě a většinou s pomocí
opevnění. V terénu Čech nebyla žádná obkličovací operace typu Bewegungskrieg možná. Aby
mohl proběhnout úspěšný úder z jihu přes Dyji, musely by být z tohoto prostoru odčerpány početné československé zálohy, které zde měly převahu nad armádami Wehrmachtu v Rakousku.
Hitler sázel na tlak Reichenauovy armády ze západu do málo obsazeného předpolí Plzně. Jeho
pravděpodobný průběh jsem popsal výše.
Tankové síly by se v této válce příliš neuplatnily a ani by pravděpodobně nedocházelo k větším
střetům tanků s tanky. Tanky by byly používány k průlomům pěchotních linií v otevřenější krajině. Válku by muselo vybojovat dělostřelectvo a pěchota. Motorizace by také neměla valný význam. Žádné rychlé pronikání by nebylo možné.
Je všeobecně zažitým omylem, že by Československo muselo bojovat v obklíčení. Reálně se o
útoku a boji dalo uvažovat od Českého Těšína či Oravy po Bratislavu. Maďarsko mohlo v této
době proti jižnímu Slovensku postavit pouze několik, většinou jezdeckých brigád a bylo by konfrontováno s Rumunskou armádou, která v té době skutečně mobilizovala a plnila malodohodové spojenecké závazky. Maďarský útok by přicházel v úvahu teprve při velkém úspěchu Wehrmachtu, který by velkou část čs. sil odřízl v Čechách.
Československo by nebojovalo v obklíčení, ale z hradeb pevnosti, která byla obležena jen
z poloviny a měla na východě otevřenou cestu k zásobování i k ústupům. Opevnění a pouze nepatrná početní převaha Wehrmachtu dovolovaly Čechoslovákům použít k obraně jen necelou
polovinu armády. Zbytek se mohl rychle přesouvat na ohrožené úseky. Celé dlouhé úseky hranice státu byly pro vojsko prakticky neprostupné i bez obrany, nemluvě o přesunech techniky.
Je pravda, že zhruba po 3 měsících bojů by Československá armáda začala pociťovat nedostatky
střeliva a zásob všeho druhu. Stále by však fungovalo spojení se SSSR a s Rumunskem, které mělo k dispozici naftové rafinérie.
Velení Wehrmachtu podléhalo mylnému dojmu, že Čechoslováci se musí pouze bránit, že jsou
odkázáni na pasivní obranu svých linií. Opak byl pravdou a čs. Hlavní štáb měl k dispozici starší
ofenzívní plány. Pokud by byl nepřítelem čs. obrany čas, velení armády by se bezpochyby pokusilo o ofenzívní akci v nejslabším bodě německé sestavy.
Maďarská hranice Slovenska mohla být klidně pokryta interbrigadisty a zahraničními dobrovolníky z východu, pod velením čs. důstojníků. Pokud by Maďarsko váhalo nebo nebojovalo,
mohl by štáb ČSA použít nejméně 3 pěší a 1 rychlou divizi ze západního Slovenska + 2 další divize od Prostějova k bočnímu úderu od Bratislavy na nehájenou Vídeň, prakticky do zad von Listově 14. armádě, nepříliš silné, obtížně zásobovatelné a chycené v čelním střetu na Dyji se silnou 4.
jihomoravskou armádou. Zde, proti slabému rakouskému křídlu Wehrmachtu byly také soustředěny československé zálohy ve značné přesile, včetně tří rychlých divizí s tanky. A československé tanky zde nebyly soustředěny náhodou.
- 70 -
Jak bylo řečeno, Čs. armáda nemohla porazit Německo a přenést válku do hloubky jeho území.
Mohla však vybojovat generální bitvu na místě a pocuchat Wehrmacht tak, že by se dlouho nevzmohl na další válku.
Kdyby se Wehrmacht, jak bylo plánováno, soustředil většinou svých sil na severní a západní
hranici Čech a Moravy, stačil by zde k jeho zadržování jen zlomek celkových čs. sil a většina polní
armády soustředěná na jihu mohla být použita k výpadu do Rakouska. Plány na výpad do Rakouska existovaly a Hlavní štáb zde evidentně dosáhl výrazné přesily nad Němci. V okamžiku
zničení von Listovy 14. armády v Rakousku by Wehrmacht rázem přestal být i v oné nepatrné
přesile, kterou měl na počátku války. Následující úder rychlých divizí na Linec, do nechráněného
boku 12. von Leebovy armády zakousnuté do jižních Čech, by vedl k rozprášení či zajetí další
německé armády a to by bezprostředně ohrozilo i von Reichenauúv západní útok. Reichenau by
musel kvapně vyklízet Plzeň. Úder levým hákem by zničil veškeré Hitlerovy plány.
Takhle nějak to mohlo vypadat…
IV. sk.
8. A
2. A
1. A
Sk. Slask
10. A
2. A
Zálohy
HVOA
4. A
12. A
14. A
Dalším faktorem, o kterém Praha nic netušila,
bylo rozsáhlé a dobře připravené spiknutí části
generality Wehrmachtu kolem generálů Becka
a Haldera, Witzlebena, Klugeho, Stulpnagela a
dalších, propojené s civilními politiky (Gisevius
aj.) a s policií (generál Arthur Nebe). Spiklenci
nevěřili v úspěch války proti ČSR a i v případě
vítězství předpokládali, že by byl Wehrmacht
válkou v neúnosné míře poničen. Generalita
Wehrmachtu byla znepokojena pokusy nacistů
zmocnit se armády a nacizovat ji. Bezpochyby
by využila i jen částečného neúspěchu v bojích
proti ČSR k protinacistickému vojenskému převratu.
- 71 -
Hans Bernd Gisevius
3. A
Také německé, zejména berlínské obyvatelstvo bylo v této době protiválečně naladěno a dalo to
najevo při průjezdu 2. motorizované divize Berlínem, který zorganizoval Goebbels v půlce září, a
z jehož výsledku propadl Hitler trudnomyslnosti.
Spiklenci měli plán hotový (Giseviusovy paměti) a byli
připraveni, pouze čekali na vhodnou dobu, která měla
nastat při prvních neúspěších útoku na ČSR, až by do
zázemí začaly přijíždět vlaky s mrtvými a raněnými. To,
že Československo kapitulovalo bez boje, vzalo spiklencům vítr z plachet a Hitler získal na popularitě, protože
celou věc vyřídil bez války. V případě války a úporné
obrany Čs. armády by vzpoura zaměřená proti nacistům
nepochybně vypukla. Nacismus mohl být v Německu
zničen již v říjnu a listopadu 1938.
Slovensko v době Mnichova ještě nepředstavovalo pro
republiku rizikový faktor. Bylo zde promaďarské Tukovo a propolské Sidorovo křídlo HSLS, ale obě křídla byla
menšinová a neměla vliv na armádu. Slováci ještě nepočítali s vlastním státem a neměli rozvinuty státoprávní
struktury. Jejich nejzazším požadavkem byla federalizace republiky a tu jim bylo možno kdykoliv slíbit. Beneš,
který byl začátkem září schopen nabídnout sudetským
Němcům autonomii, by s tím neměl mít žádné problémy.
Náhradní sídlo vlády bylo umístěno do Turčianského sv.
g. Wilhelm von Witzleben
Martina.
Naprostá většina slovenských vojáků i důstojníků byla
ochotna bojovat za republiku. Navíc Slovákům v této
době samostatný stát nikdo ani nesliboval. Hitler v této době nesliboval nic ani Maďarům, tím
méně Polákům. Prohlašoval, že Československo je švédský stůl a každý se musí obsloužit sám.
Tudíž by asi nic nenamítal, kdyby si ostatní země z Československa ukously svůj vlastní díl. Podkarpatští Rusíni s loajalitou republice žádné problémy neměli a Československo poskytovalo
mezi válkami Ukrajincům velké politické a kulturní zázemí.
SSSR
Sovětský svaz by přímou vojenskou akcí ČSR nejspíš
nepomohl. Stalinův záměr byl dlouhodobý a jednoznačný. Zničit Hitlera nebo nacismus si Stalin v této chvíli
vůbec nepřál, právě naopak.
Lenin předpokládal, že v důsledku hrůz světové války
vypukne celosvětová revoluce. To se ale nestalo, i když,
alespoň evropská revoluce vypuknout mohla. Pokusy o
naplnění Leninových předpokladů vyvoláváním lokálních revolucí v Maďarsku a v Bavorsku skončily porážkou a definitivní tečku znamenala porážka u Varšavy
v roce 1920. Následovala reakce v podobě Mussolliniho
protisocialistického převratu v Itálii. Zůstaly silné a bojovné komunistické a socialistické strany v Německu, ve
Francii i ve Španělsku. Naopak se socialisté téměř nevyskytovali na Balkáně a v Polsku, postupně byli eliminováni v Itálii a v Německu. Z Leninova snu zůstal socialismus v jedné zemi, zato v zemi s velkými možnostmi.
Když se k moci dostal Stalin, nezavrhl Leninovu tezi, ale
vylepšil ji o záměr, vyvolat ještě jednu a ještě strašnější
válku, v níž by se evropské imperialistické mocnosti opět
- 72 -
Josef Vissarionovič Stalin
navzájem vyčerpaly, a SSSR by pak celou Evropu za pomoci místních levičáků osvobodil. Přípravné práce provedla Kominterna, a když se objevil Hitler, měl Stalin konečně dost velkého a
dost schopného blázna, který by Evropu do války dostal. Mein Kampf si nechal přeložit do ruštiny ihned po jeho vydání. Našel v něm jedinou větu o expanzi na východ, a to ve výhledu století.
Zato v něm našel mnoho vět o pomstě Francii za porážku v první válce. Přesně to Stalin potřeboval a navzdory protifašistické rétorice a propagandě Hitlera pomocí Kominterny podporoval.
Celá 20. a polovinu 30. let věnoval Stalin tomu, aby z Ruska udělal vojenskou velmoc s netušeným průmyslovým, surovinovým a válečným potenciálem. Zkrotil jakýkoliv odpor, brutálně se
vypořádal s každým, kdo by jeho záměru překážel, a nasměroval každý soustruh, každou lopatu,
každý mozek a každého člověka ve své říši k jedinému závěrečnému epochálnímu tažení.
V polovině 30. let byl v SSSR připraven základ a zázemí pro expanzi. Nyní začal Stalin budovat
armádu, rychle navyšoval její počty a její strojní i zbraňové vybavení. Předpokládal, že osvobozenecký pochod započne někdy v letech 1942 – 1943. Po roce 1935 byl tedy pomalu čas začít
vyvolávat ducha evropské války bez účasti SSSR.
Válka ve Španělsku byla prvním pokusem takovou evropskou sebezničující válku rozdmýchat,
ale západní velmoci si byly dobře vědomé, jaká hra se zde hraje, a nechtěly se do takové války
nechat zatáhnout. To (ne zbabělost) byla skutečná podstata politiky appeasementu. Západní
mocnosti se v roce 1938 bály více sovětského komunismu, než Hitlera. Strpěly remilitarizaci
Porýní, porušování versailleských smluv a nakonec i anschluss Rakouska. Teprve v případě Hitlerova nároku na Sudety to konečně vypadalo na válku. Západní mocnosti skřípěly zuby, ale nakonec za celou záležitostí opět zahlédly šklebícího se Stalina a zradily Československo, aby nebyly vtaženy do sovětského scénáře. To se Stalinovi podařilo až v případě napadení Polska o rok
později. Musel tehdy ale odkrýt karty a zavázat se přímou podporou Hitlerovi.
V roce 1938 v případě Československa by se byl ještě s Hitlerem otevřeně nespojoval. Kdyby
tehdy vypukla válka, nevadilo by mu vstoupit do východního Polska, do Besarábie nebo i na Slovensko či na Balkán. Ale jen jako vítaný osvoboditel. Možná by byl podporoval tu stranu, která by
se jevila jako slabší, aby devastaci Evropy a vyčerpání mocností znásobil prodlužováním války.
V roce 1938 ještě Stalin nebyl hotov s budováním útočné armády. Chystalo se přezbrojení na
novou a modernější generaci zbraní. Probíhaly čistky, v nichž z armády odstranil elementy, které
potřeboval pro budování armády, ale pro vítězný pochod by byly překážkou.
Stalin se ale nakonec přece jen přepočítal. Překombinoval své plány a unikla mu jedna podstatná maličkost. Představoval si novou celoevropskou válku v té podobě, v jaké probíhala ta první,
tedy úpornou, dlouhou zákopovou bitvu do naprostého vyčerpání. To, co později předvedli
Němci v Polsku, v Norsku a ve Francii jej naprosto zaskočilo. V roce 1940 měl Stalin proti sobě
náhle Německem sjednocenou, nijak zvlášť vyčerpanou Evropu s veškerým průmyslovým a vojenským potenciálem, pod vedením jediného diktátora. Takto si vývoj neplánoval a nepředstavoval.
V září 1938 se ovšem bleskový průběh evropské války nedal očekávat a v případě ČSR by také
k žádné bleskové válce nedošlo. Francouzi i Čechoslováci byli závislí na svých obranných liniích.
Itálie měla dost vlastních starostí a Británii se do žádné války nechtělo, nemluvě o USA. Wehrmacht byl ještě příliš slabý, nacisté neseděli v německém sedle ještě dost pevně a dobývání ozbrojené pevnosti se mohlo dost protáhnout. Stalin měl stále značnou naději, že když se Československo bude dostatečně dlouho bránit, západní vlády padnou a tamní radikálové začnou
s Hitlerem přece jen válčit. Dodávkami zbraní a kontingenty interbrigadistů mohli Sověti průběh
války regulovat podle svých potřeb. Proto by nakonec Československu zřejmě dodali i slíbená
letadla. Stalin velmi stál o to, aby se o Československo bojovalo, ale sám ještě bojovat nechtěl. Už
jen svou materiální pomocí by mobilizoval socialistické a levicové veřejné mínění v celé Evropě a
získal by zde značný vliv. Získal by pověst největšího Hitlerova nepřítele a zároveň by si podržel
možnost být odpůrcem imperialistického Západu. Stalin potřeboval za pár let vstoupit do boje
odpočatý a nezatížený žádným spojenectvím s těmi, kdo se do válčení již namočili. Potřeboval
být potom jediným spravedlivým.
V září 1938 byl v Praze na ÚV KSČ dlouhodobě přítomen šéf Kominterny Dimitrov s úkolem
prověřit možnost vzniku Podunajské sovětské republiky, ale to bylo zcela nezávazné prověřování.
- 73 -
Stalinovým dalším cílem bylo získání společné hranice s Německem, což by později usnadnilo
osvobozovací intervenci do Evropy. Polský útok na Těšínsko by byl dostatečným důvodem nikoliv k přímé pomoci Československu, ale k nepřímé pomoci útokem Rudé armády do Polska
v zájmu Československa. A přesně to byla karta, se kterou měl hrát Edvard Beneš, jestli byl
opravdu politikem mezinárodního formátu schopným předvídat události.
Měli jsme se v roce 1938 bránit?
Ano! Jednoznačně a nad vší pochybnost ano. Celý národ v oněch osudových dnech bytostně cítil,
že je to otázka přežití nově vytvořeného českého národa. Tím není myšleno fyzické přežití, protože národem zdaleka není jen fyzická existence těl, která se na daném území narodila a vyrostla.
Šlo o to, že pouze obranou a sebeobětováním mohli Češi a Slováci překonat dojem, že jsou jen
politicky vykonstruovanými umělými celky, mohli prokázat svoji národní životaschopnost a dokázat svoji reálnou existenci.
Polský národ nikdy nekapituloval. Polský stát po 170 let vůbec neexistoval a polský národ byl
po světové válce nově rekonstruován, stejně jako český národ v 19. století. Polská vláda však
nikdy nekapitulovala a po porážce armády v roce 1939 odešla do exilu. Polská armáda, až na
některé obklíčené formace, nikdy nekapitulovala, její velké části odešly do zahraničí a odtud
pokračovaly v boji. S polskou vládou i armádou bylo v zahraničí jednáno jako s vládou a armádou bojujícího spojeneckého státu. Polsko patřilo v květnu roku 1945 mezi vítězné spojenecké
státy. Hitler napadl Polsko 1. září 1939 a Wehrmacht vyhrál jen první bitvu této války, ale tím
válka neskončila a 8. května 1945 Hitler i Wehrmacht tuto válku s Polskem prohrály. Polsko v ní
zvítězilo i proto, že dokázalo získat dost silných spojenců. Ani 40 let sovětské přímé okupace a
bolševické nadvlády pak již Poláky nezlomily a v roce 1988 se Poláci vynořili jako uznávaný a
životaschopný národ s nezpochybnitelným nárokem na vlastní nezávislý stát.
Čechům je dnes existence vlastního státu zpola lhostejná, ale Polákům nikoliv. Kdo by si dnes
usmyslel napadnout a ovládnout Polsko, dobře ví, že musí počítat se zatvrzelým odporem trvajícím klidně po desítky let. Čechy ovládnout lze. Když je nakrmíte a rozdělíte, s žádným velkým
odporem se nesetkáte. Budou pro vás i pracovat a budou vám dobře sloužit, budou se navzájem
udávat a budou soutěžit o přízeň okupanta. Když jim zavedete nějaký rozumný pořádek, budou
za to i vděční. Budou remcat a nadávat, snít o hrdinské národní minulosti, ale to bude všechno.
Na odpor se postaví pouze jedinci.
Češi neprošli zkouškou národní dospělosti, a to se týká zejména jejich politických elit. Když
mohli být čeští politici zpupní, tak byli. Když jim historie umožnila mít vlastní stát, sáhli po něm,
ale nestál jim za to, aby kvůli němu něco riskovali. Národ chtěl složit zkoušku, ale nechal se ovládat lidmi, kterým to za to nestálo. Takovou hodnotou pro ně stát, který založili a ideje, které hlásali, zase nebyly. A všichni kolem to o nich ví.
A Češi jako národ se dnes podobají velkému romantikovi, který zamlada velmi miloval, byl zrazen a zakusil velkou bolest. Od té doby nevěří ženám, nevěří lásce a nedokáže již milovat. Věří
jen na pragmatické soužití z rozumu.
To, co lidé považují za cennost a za hodnotu, to také brání. To, co považují za nezbytné a nenahraditelné pro svůj život, to brání za každou cenu a do poslední kapky krve. To, co nebrání, pro
ně není zas tak moc důležité a nebudou pro to příliš plakat, když jim to vezmete. Čechům jde
mnohem více o jiné věci a hodnoty, než je vlastní stát a svobodu, než je národní sebeurčení. Dokázali to jasně. Tedy většina z nich.
Proč jsme se podělali?
Především se nepodělali Češi jako národ. Byli více než ochotní se v roce 1938 bránit a krvácet.
Otázka se dá položit také jinak. Proč nebyl Edvard Beneš nikdy souzen za vlastizradu?
Možná to není hned zřejmé, ale prvorepubliková ústava ČSR nikomu nedovolovala vydat jakýkoliv kus státního území komukoliv, natož nepříteli. Ten kus území mohl být dobyt, mohla na
něm vypuknout revoluce, ale nesměl být vydán a vrcholné orgány státu neměly právo se s jeho
oddělením nikdy smířit. Ani za cenu války. Ani za cenu umírání.
- 74 -
Dokonce i císař a král Karel, který se na konci roku 1918 ocitl v bezvýchodné situaci poraženého, osamělého a odmítaného svými národy, nikdy nekapituloval. Nikdy se nevzdal trůnu, nikdy
neabdikoval. Nechal se vyhnat do chudoby, nechal se ukřižovat stejně jako Kristus a o 4 roky
později mladý na Madeiře zemřel, když neměl peníze ani na léky. Všem odpustil, na smrtelném
loži se modlil za své národy v jejich jazycích, ale nevzdal se království, jako se Kristus nevzdal
Božího království. Karlovi se smáli, stejně jako Kristovi a ptali se ho, kde že má to své království?
Také jim odpovídal, že není vidět, ale to neznamená, že neexistuje.
Král a císař Karel I. nikdy nevydal své národy nepříteli. Stál proti vzpouře svých národů a nemohl jim zabránit, aby šly cestou, na kterou je srdce táhlo. Edvard Beneš vydal svůj národ nepříteli, i když ho tento národ podporoval a mohl se na něj spolehnout.
Beneš kapituloval, přestože byl celým národem podporován, přesto, že vyhlídky nebyly tak zlé
a měl k dispozici špičkovou armádu. Vydal národ vrahům. Vydal zemi, nenechal se ukřižovat a
později se mstil, své přátele znovu a znovu vydával novým vrahům. Přesto, že abdikoval a vzdal
se prezidentství, později vymýšlel kličky a lsti, jak by to mohlo být zpětně neplatné. Také zemřel
utrápený, ale ne za svůj lid, zemřel pro svoji pýchu.
Edvard Beneš byl jako prezident republiky zvolen k tomu, aby sloužil lidu a v roce 1938 bylo
zcela jasné, co tento lid chce a o co žádá. Jenže Edvard Beneš si myslel, že lid a národ mají sloužit
jemu a když přikáže: Obětujte se bez boje, má to národ udělat.
Císař a král Karel nemusel sloužit lidu, respektive nemusel vyhovět každému krátkozrakému
chtění svých národů. Měl právo žádat, aby se národy obětovaly, ale neudělal to. Zprostil vojáky
přísahy a obětoval se sám. Monarchie byla koncipována tak, že lid a národy mají sloužit státu a
jeho hlavě, panovníkovi a panovník má sloužit Božímu záměru se světem. Přesto Karel respektoval přání svých národů a ustoupil jim z cesty.
Vůči Karlovi měly a mají národy dluh a respekt. Vůči Benešovi měl národ zlost a posměch – Měl
plán – aeroplán.
Jediná ústavně legální cesta, jakou mohly být Sudety vydány Hitlerovi nebo Podkarpatská Rus
vydána Stalinovi, byla cesta vydání nového ústavního zákona. Takový zákon by musely schválit
obě komory parlamentu třípětinovou většinou, a musel by ho pak podepsat prezident.
Dokonce, i kdyby se konalo celonárodní referendum a 99 % obyvatel státu si přálo vydat Sudety
Hitlerovi, musely by zasednout parlament a senát a odhlasovat nový ústavní zákon. A referendum se konalo. Celý národ byl na ulicích již 21. září po oznámení přijetí berchtesgadenského
ultimáta. Tisíce petic ze všech koutů země zaplavilo v těch dnech vládní kanceláře. Národ dával
jednoznačně a většinově najevo jak a pro co hlasuje. Nevydávejte Sudety! Chceme zbraně, dali
jsme si na ně.
V roce 1938 neselhal národ, ale selhali ti, kdo Československou republiku vytvořili. Vyšlo najevo, že tato republika není dílem národa, ale je dílem několika mužů. Část mužů 28. října již v roce
1938 nebyla naživu. Ti zbylí se k republice zachovali tak, jako by byla jejich osobním předmětem. Když je na ulici přepadl lupič s pistolí, prostě mu předmět vydali. Tak cenný jako jejich fyzický život zase nebyl. Národ se poučil: Nikdy už nevěřit žádným idejím, žádným politikům, žádným elitám. Nikdy se už nedat zneužít partou chytráků, která jen chce, aby jí masy obyvatel pomohly získat pěknou hračku.
Oblíbenou námitkou těch, kdo stále zakrývají másla na rozličných hlavách milosrdnými kapesníčky je, že na svolávání parlamentu přece po mnichovském ultimátu nebyl čas. Ale byl. Byl před
ultimátem, protože před Mnichovem byla jiná ultimáta a přesně se vědělo, oč Hitler hraje.
Připomeňme si stručně, co se onoho horkého září 1938 dělo:
18. února 1937 přijala čs. vláda dokument Program národnostní politiky, který vycházel vstříc
požadavkům sudetských Němců. S dokumentem souhlasily všechny německé politické strany
v ČSR, ale přišel pozdě. Henlainova SdP již přijala úkol pracovat na znemožnění smíření Čechů
s Němci v Bohemii a program zpochybnila a zavrhla.
17. října 1937 došlo v Teplicích k incidentu, při kterém K. H. Frank záměrně a bezdůvodně napadl a zranil 3 policisty. Šlo o to, aby německá říšská propaganda mohla do světa ohlásit útok
státní moci na bezbranného sudetoněmeckého poslance.
- 75 -
20. února pak Adolf Hitler veřejně prohlásil, že ochrana Němců v Rakousku a v Československu
je zájmem Velkoněmecké říše.
To byl prolog k březnovému anschlussu (připojení, začlenění) Rakouska do Říše.
Na anschlussu Rakouska bylo cosi podivného. Šlo o frapantní porušení Versailleské smlouvy
bez souhlasu Společnosti národů. Fakticky zde vzal za své celý systém kolektivní evropské bezpečnosti. Západní mocnosti, tvůrci a garanti této kolektivní bezpečnosti po světové válce, se
omezily na formální protesty a nepodnikly naprosto nic. Francie měla v této době ještě drtivou
vojenskou převahu a možná by bylo stačilo, kdyby mobilizovala nebo kdyby se vydala na pochod.
O 15 let dříve stačilo jen to, že Německo přestalo splácet válečné reparace, a francouzská armáda již pochodovala do Porůří.
Již podle reakcí na anschluss měl prezident Beneš vědět, že brzy půjde o Československo, a ani
v tom případě se Francie svého spojence nezastane. Pravděpodobně to i věděl. Ve chvíli, kdy
Beneš v Praze prohlašoval, že lepší Hitler, než Habsburk, uskutečňoval Hitler vojenský Plán Otto
(Otto Habsburský). Zvláštní shoda, není li pravda... Beneš i Hitler, oba byli národní socialisté. Šlo
zde o Rakouskou republiku, ale oba jako by stále a především válčili s přízrakem monarchie. Ve
skutečnosti válčili s přízrakem legitimity.
Začínalo se hovořit o britské a francouzské zbabělosti a pohodlnost, o politice ustupování (appeasement) před zlem. Tato politika vlastně začala už v roce 1935 vlažnou reakcí na italskou
okupaci Habeše. V případě války ve Španělsku od roku 1936 vyhlásila Francie politiku nevměšování a nechala tamnímu vraždění volný průběh, přičemž se naprosto nedbalo na dodržování
karantény okolo Iberského poloostrova a Německo, Itálie i SSSR na tamní bojiště vesele dodávaly zbraně a dobrovolníky, i celé pravidelné vojenské útvary. Při vojenském obsazení demilitarizovaného pásma v Porýní v roce 1936 Francie částečně mobilizovala, ale za několik dnů opatření
zrušila.
Tato opatření nebyla náhodná a západní mocnosti neonemocněly zbabělostí přes noc. Stalin
budoval zbrojní průmysl gigantických rozměrů, měl v rukou obrovské zdroje surovin a celou říši
otroků. Mohl postavit a vyzbrojit desetimiliónovou armádu a hned za ní další takovou. Pomocí
nadnárodní sítě Kominterny mohl rozvrátit hospodářství západních států stávkami i sabotážemi
a narušit mobilizace vojsk. Jen ve Francii ho poslouchalo na 5 miliónů komunistů.
Ani tak si ovšem Stalin nebyl jistý, zda by uspěl s dalším tažením do Evropy a za jakou cenu.
Proto se spíše snažil nejprve vyvolat v Evropě a pokud možno i na celém světě další strašnou
válku a nechat imperialisty, aby se servali navzájem, aby se vyčerpali a zdiskreditovali v očích
lidu. Pak by bylo osvobozenecké tažení Rudé armády pochopitelné a snadné. Po volbách v roce
1932 Hitlerova NSDAP sice zvítězila, ale na sestavení vlády neměla dost hlasů. Stačilo, aby se
tehdy třetí komunisté spojili s druhými sociálními demokraty, a do pracovních táborů by pochodovali nacisté. Tehdy Stalin přikázal Thellmanovi, aby se němečtí komunisté se sociálními demokraty nespojovali, a Hitler zvítězil, načež vyhladil jak komunisty, tak sociální demokraty. Od
té chvíle bylo každému vnímavějšímu politikovi jasné, že Hitlera podporuje Stalin a Stalin také
stojí za vším, co se v Evropě děje. Zdaleka nešlo jen o zničení tehdy ještě slabého Wehrmachtu.
Šlo o to, na čí straně bude Wehrmacht bojovat, až zesílí. Proti Stalinovi, nebo na jeho straně proti
Západu? 80 miliónů Němců bylo silnou kartou ve hře.
V roce 1936 byla již Rudá armáda dosti silná, průmysl vybudovaný, zajištěno zásobování velkého vojska a vycvičeno dost mužů. Započal několikaletý finální proces vytvoření opravdu Velké
osvobozenecké armády, a bylo na čase, aby v Evropě vypukla naplánovaná válka. Hitler se snažil,
seč mohl, ale západní velmoci Stalinovu hru prokoukly a nezabraly. Ani ve Španělsku, ani v Porůří, a nakonec ani kvůli Rakousku.
Pokud si toto vše Edvard Beneš neuvědomoval, pak nebyl oním politikem evropského formátu,
za kterého se rád vydával. Pokud si toto vše uvědomoval, pak mu muselo být jasné, že Hitler se
pokusí zatáhnout Francii do války kvůli Československu, protože s ČSR má Francie přímou spojeneckou smlouvu. Hitler si byl také vědom, že zřejmě ani kvůli ČSR nepůjdou západní velmoci
do války s ním, protože by hrály Stalinovu hru. Hitler gradoval situaci, protože kdyby Francie
mobilizovala, mohl vždy ještě couvnout. Kdyby se nenechala vyprovokovat, udělala by ze sebe
- 76 -
nedůvěryhodného zrádce spojeneckých smluv, Hitler by mohl okupovat Československo a zesílit
na jeho spolknutí, než se skutečně pustí do žabožroutů.
Domácí čs. politikové si toto vše pravděpodobně neuvědomovali, a pouze žasli nad úpadkem
západních mocností i nad rozpadem světa smluv, slibů a přísah, ve který doposud věřili, a který
se hroutil před očima. Edvard Beneš zřejmě věděl, o co se skutečně hraje. Byl ovšem lapený
v pasti. Nikdy a naprosto nepředpokládal možnost, že by se republika bránila sama a opuštěná.
Nyní věděl, že sama a opuštěná bude. Na druhé straně nemohl otevřeně vystoupit a říci: Prodají
nás, zahoďte zbraně do kanálu, nemá to smysl. Celých 20 let budování státu a armády byl jen
bluf, který nevyšel. Prostě jsme mysleli, že nám to projde, ale doopravdy jsme to nemysleli.
Všechny ty daně, sbírky, půjčky a sebeobětování byly jen cenou za vstupenku do divadla, ale divadlo skončilo, opona jde dolů, tak jděte domů a zapomeňte.
Beneš musel do poslední chvíle lavírovat na hraně tvrzení, že Československo se bránit bude.
Musel nechat dojít situaci až do takové fáze, kdy bude omluvitelné, že všechno vzdal. Musel udržet národ do poslední chvíle v naději, že se bude bránit. Musel ho dovést až na samý okraj války,
aby bylo zřejmé, že on se přece chtěl bránit, ale oni ho zradili, oni ho prodali, oni vytvořili situaci,
kdy obrana nebyla možná. To všechno oni. Jak moc se Benešovy paměti podobají pamětem Napoleona Bonaparta psaným na Svaté Heleně. Obojí je jen výčtem cizích vin. To oni za to mohou.
Nejhorší na celé věci je, že Edvard Beneš, spolutvůrce republiky, zde opět hrál jen nějakou svoji
vlastní hru a svůj národ i svůj výtvor – republiku, používal jen jako figurky ke hře. Když bylo
třeba je obětovat, obětoval je, odešel k jinému stolu a domáhal se tam, aby ho zase pustili do hry.
28. března 1938 jel Konrád Henlein do Berlína za Hitlerem, a dostal za úkol předkládat čs. vládě
nesplnitelné požadavky, které povedou k úplné roztržce Němců s Čechy.
21. dubna zadal Hitler OKH rozpracování základní struktury Fall Grün.
24. dubna předložil Henlein na sjezdu SdP v Karlových Varech Karlovarský program, jako soubor požadavků, které již byly v rozporu s demokratickým charakterem státu.
V květnových a červnových komunálních volbách se ukázalo, že SdP volí již 90 % všech sudetských Němců. A 30. května zadal Hitler podrobné směrnice k vojenské operaci proti ČSR. Na
základě výsledků voleb schválila čs. vláda 30. června Národnostní status pro sudetské oblasti, ale
i ten byl henleinovci zamítnut.
Západní mocnosti se musely k Hitlerově výzvě nějak postavit, a přinejmenším Britům bylo jasné, že s ohledem na Stalinovy plány s Hitlerem bojovat nelze, že v zájmu toho, aby nevypukla
válka prospěšná jedině komunistům, bude třeba Československo obětovat. Snad Hitlerovi budou
stačit Sudety a snad bude pak ochoten spolupracovat se Západem v obraně proti Stalinovi.
3. srpna dorazila do ČSR spojenecká mise vedená lordem Walterem Runcimanem, která zkoumala možnosti
řešení sudetoněmeckého problému. Podle předem stanoveného zadání doporučil Runciman čs. vládě přijmout požadavky Karlovarského programu. Nejpozději
tehdy si musel Beneš uvědomit, že o Československu již
bylo rozhodnuto. Může bojovat, ale nikdo ho nepodpoří.
Beneš, pokud nechtěl jednoduše kapitulovat, musel
přijít na to, jak z lokální války Československa s Hitlerem udělat celoevropskou válku, ve které by Francie s
Británií nemohly zůstat stranou. To však bylo dost obtížné, když si Čechoslováci již před tím znepřátelili jak
Poláky, tak Maďary, když nechali padnout Rakousko.
3. září se Beneš rozhodl Henlaina demaskovat a nabídl
mu okamžité a bezpodmínečné přijetí Karlovarského
programu, případně dalších požadavků. Svým způsobem to byl od Beneše geniální tah. Henlein byl zděšen,
Walther Viscount Runciman
protože taková nabídka se nedala odmítnout, ale jejím
přijetím by připravil Hitlera o záminku. Rychle se muselo něco stát.
- 77 -
7. září vyprovokovali Henleinovci incident v Moravské Ostravě a pod touto záminkou přerušili
definitivně veškerá jednání s čs. vládou. Také tím dodali Hitlerovi materiál k odstartování konečné ofenzívy na sjezdu NSDAP v Norimberku.
12. září vypuklo v Sudetech ozbrojené povstání, začalo se střílet, zabíjet a odvlékat do Říše. Vláda musela nasadit částečně armádu a za dva dny se povstání podařilo potlačit. Vedení SdP
uprchlo do Německa, kam odešly také bojůvky Fraikorps, aby z bezpečného území Říše podnikaly nájezdy na české úředníky a četníky v Sudetech. Posláním puče ale nebylo, aby uspěl, na to byl
koncipován a veden dosti amatérsky. Důležité bylo, že Hitler v Norimberku mohl ohlásit definitivní rozchod Čechů s Němci, mohl říci, že v Sudetech probíhá vraždění německých neviňátek, a
že to tak nenechá.
15. září přicestoval britský ministerský předseda Chamberlain za Hitlerem na Berghof, aby
zkoumal, zda je možno uspokojit Hitlera a přitom nezradit úplně Čechy, čili nevyvolat válku a
přitom si zachovat tvář. Hitlerovi bylo samozřejmě jasné, že ho Britové chtějí uspokojit, že nakonec vydají i Čechy. Konec konců, Hitler odposlouchával telefonní hovory vedené přes Evropu.
Chamberlain v podstatě nic nenamítal proti Hitlerově požadavku na odtržení Sudet od ČSR a
jejich předání Říši. Před světem to znělo věrohodně. Čechoslovákům jsme ve Versailles slíbili
vlastní stát, a na tom také trváme. Jenže přece nemohou Češi držet násilím 3,5 miliónů Němců,
kteří s nimi žít nechtějí? Sice je pravdou, že tito Němci žijí v historických hranicích Zemí koruny
české, ale Češi sami království zničili a přihlásili se k principu národního sebeurčení. A o to tu
jde. Ať tedy dopřejí národní sebeurčení sudetským Němcům, když ten princip tak milují, že si ho
dali i do preambule ústavy.
V očích světa měl Hitler pravdu. Československá republika byla skutečně jen konstruktem vymyšleným ve Versailles. Držela ve svých hranicích jiné národy? Držela. Chtěly ty národy patřit
jinam? Chtěly. Existoval ve skutečnosti československý národ? Neexistoval, byl vymyšlený a vykonstruovaný k získání převahy, k odůvodnění hegemonie Prahy nad vším a nad všemi. Čechy
měly po staletí nezměněné historické hranice, ale ty patřily k jinému státu, k českému království,
a tento stát Češi sami v roce 1918 zlikvidovali, vymysleli úplně jiný stát. Tak proč by měl být
brán ohled na historické hranice státu, který již neexistoval? Tento nový stát neměl žádnou historii, která by stála za řeč. Především neměl legitimitu.
16. září ukončil lord Runciman svou misi v Praze a odletěl do Londýna, aby podpořil Chamberleina. Nyní byly karty rozdány jasně. Milí Čechoslováci. Pokud půjdete do rvačky a svůj stát uhájíte, budeme i my tento stát brát vážně. Pokud ne, pak to byl pouze sen a doporučujeme vám,
abyste žili nohama na zemi.
17. září byl sudetoněmecký Fraikorps postaven pod velení říšských ozbrojených sil a zahájil
faktickou válku proti ČSR. Celkem bylo zabito 110 Čechů a dalších 2 029 jich bylo zajato a odvlečeno do Německa.
19. září vyzvaly vlády Británie a Francie čs. vládu, aby odstoupila Německu pohraniční oblasti
s více než 50 % německého obyvatelstva, podle sčítání z roku 1910. Vláda požadavek spojenců
odmítla. V tomto okamžiku bylo ale jasné, že spojenci nepomohou, Francie spojeneckou smlouvu
nedodrží a ČSR má jen dvě možnosti. Buďto se všemi důsledky přijmout boj a pustit se do války
(pak již nebylo o čem jednat a bylo třeba ihned mobilizovat), nebo nějakým způsobem kapitulovat a pohraničí odstoupit. Pokud vláda v tomto okamžiku nepřerušila jednání, bylo každému
jasné, že se smířila s odstoupením pohraničí, že bojovat nebude. Pokud vláda v tomto okamžiku
neřekla jasně a nekompromisně, že se bude válčit, že se ČSR nevzdá dobrovolně ani centimetru
svého území, měl být již tehdy svolán parlament i senát, a měl být připraven ústavní zákon o
změně hranic republiky, pro případ, že by byla přijata druhá možnost. Válka nebo kapitulace, ale
to i ono mělo být provedeno legální ústavní cestou. Buďto měl po napadení prezident vyhlásit
válku, nebo měl být předem připraven ústavní zákon o odstoupení Sudet.
Jenže nakonec neudělal to ani ono. Čeští politici si zase mysleli, že se to nějak spytlíkuje, že se
jim podaří vykličkovat, že někdo bude bojovat za ně, že někoho dojmou, že získají to i ono zároveň. Že nebudou muset kapitulovat a také nebudou muset podstoupit válku. Česká politická reprezentace byla schopná do poslední vteřiny předstírat, že je odhodlaná bojovat na život a na
smrt, ale nikdy nebyla ochotna udělat nic, co by bylo za hranicí předstírání.
- 78 -
Stalin s potěšením sledoval krizi, která spěla k válce, a staral se, aby válka skutečně vypukla.
Nechal proto 20. září jménem Politbyra poslat Benešovi telegram, v němž mu neurčitě oznamoval, že Sověti jsou připraveni v případě války Československu pomoci. V ten den i Maxim Litvinov zahájil ve Společnosti národů diplomatické burcování světa k pomoci Československu. Stalin
chtěl, aby Beneš necouvl a válka vypukla. Nenapsal mu ovšem přímo, že pomůže v každém případě a to konkrétně tak a tak. Napsal, že je připraven pomoci, což ještě neznamenalo, že skutečně
pomůže, a Beneš nebyl tak hloupý, aby nerozeznal jemné finesy této hry. Proto se na Stalina příliš nespoléhal.
21. září předložili vyslanci Británie a Francie Benešovi tvrdé ultimátum (Bertechsgadenský
Time Table), ze kterého Beneš pochopil, že nepomohou, ale jsou ochotni zprostředkovat, aby
krmení agresora proběhlo nekrvavě, případně jeho apetit mírnit. Pokud se ČSR rozhodne pro
válku, dají od ní ruce pryč.
Prezident Beneš a vláda na ultimátum přistoupili. Již tehdy se dopustili velezrady. Tehdy vláda
ČSR učinila další podstatný krok k sebedestrukci. Zatímco v roce 1918 byl popřen princip legitimity moci a vlády a byla ustavena nová právní legalita, v září 1938 byla popřena i tato právní a
ústavní legalita. Popření legitimity v roce 1918 otloukl Benešovi o hlavu sám Hitler a nepřímo i
západní velmoci. Popření legality, ke kterému došlo nyní, znamenalo zánik právního státu. A
když není právní stát, není žádný stát. Od této chvíle se s Čechy mohlo téměř beztrestně provádět cokoliv a naprosto bez zákona, protože Češi sami dokázali nerespektováním vlastní ústavy,
že zákon pro ně nic neznamená.
Národ to ale cítil. Ulice a náměstí vzápětí zaplavily davy lidí, kteří bez rozdílu politických stran a
skupin požadovaly, aby byl svolán parlament (věřilo se, že parlament by ústavní zákon o okleštění státu neodhlasoval), aby byla vyhlášena mobilizace a aby se bojovalo. Napříč stranami vznikl Výbor na obranu republiky řízený víceméně Ladislavem Rašínem, synem zakladatele státu
JUDr. Aloise Rašína, který se bohužel nedokázal dohodnout s armádní generalitou na státním
převratu a na sestavení vojenské vlády.
V nejvyšším velení Československé armády také začal vznikat zárodek spiknutí generálů, kteří
váhali mezi rozumem a loajalitou, a pomalu se připravovali převzít moc. Vojáci ale věděli, že by
to znamenalo odstavit a internovat celou vládu a hlavně prezidenta Beneše. Pak by museli vést
válku a nevěděli, kdo by vládl. Neměli spojení s Výborem na obranu republiky, který by jistě byl
schopen takovou válečnou vládu sestavit přes noc.
Výbor na obranu republiky se možná dokázal dohodnout s generály, jen se neodhodlal k něčemu, co by bylo dalším zcela revolučním, nelegálním i nelegitimním činem. S vojenským převratem nejsou žádné žerty. Jakmile by totiž armáda jednou převzala moc, musela by nést i zodpovědnost za vše, co by přinesla budoucnost. Už nikdy by nemohla zůstat stranou a předat po válce
nebo po krizi moc zpátky politikům. Už vždycky by musela zastávat roli strážce demokracie,
strážce státnosti apod., jak to dnes vidíme například v Turecku nebo v Egyptě. Všichni politici,
kteří by po jednou provedeném vojenském převratu nastupovali do funkcí, by moc dobře věděli,
že do nich nastupují s tichým souhlasem armády, a pokud překročí jistou hranici, převrat se bude opakovat. Armáda by se musela ujmout role, kterou v normálním státě zastává král, protože
ta v ČSR evidentně chyběla a dodnes chybí.
Vojenský převrat by Benešovi umožnil, aby kdykoliv potom tvrdil, že on měl řešení, ale vojáci
mu ho zkazili. Vojenský převrat by Benešovi dal zároveň možnost se očistit od svých omylů, protože vojenská vláda by znemožnila, aby se Benešovy omyly projevily a ukázaly v plném světle. A
to i v případě, že by byli vojáci úspěšní a odrazili by Němce od hranic státu. Beneš by pak mohl
poukazovat na oběti na životech a říkat, že on byl tehdy již kousek od toho, aby docílil téhož bez
obětí.
Ti, kdo by provedli vojenský převrat, by sami sebe postavili mimo zákon, neboť by odstavili či
internovali svého nejvyššího velitele. Provedli by nezákonný čin. I v tak ideálním případě, kdy by
jejich čin vedl k záchraně republiky, k oslnivému vítězství nad Wehrmachtem a k pádu nacismu
v Německu, by byli z hlediska práva a zákona zločinci. Museli by podstoupit vojenský soud nebo
si udržet faktickou moc. Pokud by armáda jednala proti rozkazům nejvyššího velitele, který nejvyšší velitel by si pak mohl být armádou jistý? Pokud by se armáda postavila do role obhájce
- 79 -
zájmů národa, musela by v ní setrvat navždy, a kdo by v konkrétních případech definoval, co je
zájmem národa?
Prezident Beneš byl zasypán nezvladatelným přívalem protestních petic ze všech koutů země.
Byl vystaven spontánnímu všelidovému referendu, a věděl jasně, jaká je vůle lidu. V ústavě státu
bylo výslovně uvedeno, že zdrojem veškeré moci v zemi je lid. Beneš věděl dobře, že se dopouští
vlastizrady, když o své vůli přijímá berchtesgadenské ultimátum. Věděl, že popírá vlastní tvrzení
o svrchovanosti lidu. Benešovi hrozilo nebezpečí, že si národ všimne, že jeho prezident je plně
schopen a připraven se dopustit vlastizrady a projevit se jako autokrat. Před veřejností musel
tedy zodpovědnost za přijetí ultimáta shodit na vládu, na spojence, na ostatní. Já jsem chtěl bojovat, ale copak mohu? To oni…
22. září začala celostátní generální stávka a
Československo se ocitlo na prahu revoluce.
Beneš přistoupil k pokusu o kosmetickou
úpravu, odvoláním „potrestal“ Hodžovu vládu
(kterou před tím přesvědčil, aby ultimátum
přijala) a novým premiérem přes noc jmenoval jednookého generála Jana Syrového, jehož
páska přes oko měla evokovat v lidech vzkříšený obraz Jana Žižky z Trocnova, který se
nikdy nevzdával a žádnou bitvu neprohrál. Se
Syrovým proti všem! Jenže Syrový byl ve skutečnosti poslušný ocásek pana prezidenta,
kterému mimo jiné vděčil za splacení svých
nemalých dluhů v minulosti. Byl to měkkota,
kterého ostatní legionářští generálové považovali za kariéristu, politika v uniformě a hradního
úředníka, a proto ho do žádných svých piklů nezasvěcovali.
V té chvíli Hitler málem všechno zkazil. Byl hazardním hráčem. Byl si natolik jistý vítězstvím, že
prudce zvýšil požadavky na Chamberlaina a žádal nyní mnohem větší území, než bylo dohodnuto. Chamberlain byl vyveden z míry natolik, že se na chvíli téměř smířil s nezbytností války. Pak
ale začal opět chladně kalkulovat. Napadlo ho, že když dodá Benešovi naději na podporu velmocí,
Beneš vyhlásí mobilizaci a Hitler se ocitne pod tlakem, protože na válku s Československem a
současně s Francií a Británií, možná i SSSR, připraven není. Mohl by pak být povolnější a smířit
se se splněním původních požadavků.
Chamberlain tedy zavolal Benešovi a neurčitě mu oznámil, že se změnily okolnosti a nyní již
Británie nemůže Československu v ničem bránit. Beneš to pochopil jako ujištění, že mu spojenci
pomohou i vojensky, jako souhlas s mobilizací, a ta byla večer 23. září vyhlášena. Národ to uklidnilo a muži nadšeně rukovali, což je dostalo pryč z ulic a pod kontrolu vojenské subordinace.
Mobilizace probíhala bleskově a ukázněně. Záhy byly plně obsazeny pohraniční pevnosti a linie,
vojska zaujala Kryt, který měl chránit dokončení mobilizace. Němci mohli udeřit okamžitě, protože přece nebudou tak hloupí, aby nechali nepřítele dokončit mobilizaci?
Chamberlain Hitlerovy nové požadavky odmítl a demonstrativně odletěl zpět do Londýna. Hitler postřehl, že přestřelil, ale okamžitý povel k útoku na ČSR vydat nemohl, především proto, že
Wehrmacht nebyl připraven k okamžitému útoku. Nezbylo, než nechat Čechoslováky dokončit
mobilizaci. Pak ale bude válka o mnoho těžší. Fall Grün byl koncipován jako úder proti pouze
mírovým stavům Čs. armády. Nyní byly síly téměř vyrovnané, a i když Hitler věřil, že by nakonec
zvítězil, a že by Francie nezasáhla, boj s Čechoslováky by Wehrmacht velmi oslabil a vyčerpal.
Celé roky by pak žádná další agrese nepřipadala v úvahu. Obyvatelstvo Německa nebylo na válku
psychicky připraveno a množství mrtvých a raněných by lidi vyděsilo. Nacisté nebyli ještě
v Německu tak pevní v kolenou, aby riskovali hromadnou nevoli obyvatelstva. Také samotné
velení Wehrmachtu z velké části s válkou nesouhlasilo a obávalo se jí. Hitler by si tak mohl armádu postavit proti sobě, nebo ji rozložit a učinit neakceschopnou.
Hitler ale pravděpodobně vnímal Stalinovu hru a hrál v ní svoji roli. Vnímal i strach západních
mocností z toho, že budou zataženi do evropské války a Stalin toho pak využije. Věřil, že může
- 80 -
Západ vydírat. Buďto mi ustoupíte a vydáte mi Sudety, nebo vás zatáhnu do války, která nás
všechny zničí. Obětujte československé Sudety, já vám slíbím, že zbytek té směšné republiky
nechám žít a už nikdy nic nebudu chtít, nebo budeme válčit a všichni se navzájem oslabíme. Buďto mi pomozte zavraždit Československo, nebo vás přinutím, abyste spolu se mnou spáchali sebevraždu.
Po provedené československé mobilizaci nezbývalo Hitlerovi mnoho nadějí, že by získal Sudety
bez Boje. Vypadalo to, že Čechoslováci se budou bránit i třebas sami. Mobilizace, to je přece
vždycky už válka. Válka by ale umožnila Hitlerovi získat Československo celé a ihned. Šlo tedy o
to, aby ČSR zůstala sama.
Hitler se tedy chystal napadnout ČSR, ale dělal to okázale a velkohubě nahlas. Dokonce se zavázal, že konkrétně 28. září zahájí válku, jestli Beneš nekapituluje, což v případě, že by tak musel
skutečně učinit, mohlo vést k osudové porážce Wehrmachtu. Zahájit válku 28. září ve skutečnosti
znamenalo zaútočit 1. října, protože rozkazy musí dorazit až k nejnižší úrovni velení a jednotky
musí být připraveny.
To ale spojenci nevěděli a Chamberlain Hitlerovo poselství pochopil. Rozhodl se mu přece jen
pomoci zavraždit Československo, aby nemusela Británie a Francie spolu s Německem spáchat
sebevraždu a pak bezmocně přihlížet, jak se Stalin zmocňuje Evropy. V této době Chamberlaina
podpořil i jeho spolustraník Winston Churchill, který přesně věděl, jaká hra se ve skutečnosti
hraje a kdo je hlavním nepřítelem civilizace.
26. září poslal Churchill vyjednavače Horace Wilsona do Berlína a Hitler věděl, že vyhrál vše.
28. září kontaktoval Chamberlain Mussoliniho a požádal ho, aby on jako nestranná osoba těšící
se Hitlerově důvěře, zprostředkoval řešení a především oddálil válku, než se dosáhne dohody.
Mussolini vše provedl tak, aby si Hitler zachoval tvář, ten milostivě odložil útok do 1. října a 29.
září se všichni sešli v Mnichově.
Prezident Beneš věděl to, co věděli spojenci, a co věděl i Hitler. Odmítl položit sovětskému vyslanci Majskému konkrétní dotaz na to, zda SSSR pomůže ČSR, když ta začne bojovat sama a bez
jiných spojenců. Věděl, že Stalin by možná poslal letadla a nějaký materiál, možná nějaké interbrigadisty, ale s velkým procentem školených agentů NKVD. To by ČSR nezachránilo, a navíc
by začala být republika definitivně považována za nástroj Stalinova plánu na ovládnutí Evropy,
na uskutečnění projektu Světového svazu sovětských republik.
Beneš věděl, a proto mu nebylo zatěžko prorokovat, jak se situace v Evropě bude vyvíjet dále.
Prozradil, že nakonec Hitler přece jen splní svou roli a zatáhne Západ do války kvůli nějaké jiné
zemi, například Polsku, že pak se pohne i SSSR a Hitler bude poražen. Beneš brzy pochopil, že
když mu Chamberlain požehnal mobilizaci, mělo to být jen gesto, bluf, který Hitler nespolkl, a
tedy ztratilo význam.
Beneš stál nyní před alternativou osamělé lokální války proti Německu a nepřišel na to, jak ji
proměnit v širokou koaliční válku, která by dala ČSR větší šance. Nebyl voják a netušil, že existuje možnost nejen se ubránit, ale i Němce odrazit, a možná tím vyvolat v Německu protinacistický
převrat. Nevěděl, že armádní i civilní kruhy v Německu jsou připraveny převrat uskutečnit a
potřebují k tomu jen to, aby Čechoslováci přinutili Wehrmacht trochu krvácet.
Alternativa přitom existovala. Praha mohla využít polské pomstychtivosti a nenasytnosti, mohla vyprovokovat Poláky, aby spolu s Němci zaútočili na Těšínsku a tím dali Sovětům záminku
k útoku na Polsko z východu. Moskva takovou možnost jasně naznačila, když vypověděla Polsku
smlouvu o neútočení. Kdyby byl téměř celý bojeschopný Wehrmacht vázaný bojem v českých
horách a Polskem se k hranici Německa valila masa Rudé armády, nastala by pro Hitlera velmi
nepříjemná situace, protože by svou východní hranici neměl čím krýt, leda by přerušil válku
s Československem. ČSR by se pak ovšem automaticky stala v očích světa přímým spojencem
ruských bolševiků.
To ale nebylo podstatné. Beneš odmítl to, co by byl celý národ v té době zcela samozřejmě přijal, totiž jít do války z principu. Dokázat, že Češi a Slováci jsou svobodným svébytným národem,
který si svobodu zaslouží. Dokázat, že možná již přece jen existuje československý národ.
Když se Beneš rozhodl kapitulovat, přivodil národní katastrofu. Kapitulací totiž dokazoval, že vše byl jen bluf. Počínaje založením samostatné republiky. Budování armády a národních i vojenských tradic byl bluf, protože to vše mělo být použito a mělo existovat jen tehdy,
- 81 -
když to nebylo vlastně třeba použít. Ve chvíli, kdy měly armáda i stát naplnit svůj účel, bublina
praskla. Vše byla jen hra na samostatnost, na sílu, na svébytnost, na národ. Nic z toho nebyla
pravda, jen vykonstruovaná iluze a propagandistický podvod. Byl to jen pokus, jestli nám na to
svět skočí. Skočil, ale jen na chvíli. Když se nás rozhodl svět vyzkoušet, tak pardon, ale my jsme
to vlastně nemysleli vážně. Tu armádu jsme budovali jen tak, rozhodně ne k boji. Ta opevnění
jsme také budovali jen tak, ale bránit jsme je doopravdy nikdy nechtěli. My Češi totiž k smrti a
odjakživa milujeme divadlo, a divadlo je předstírání. Pouhý, ale co nejvěrohodnější dojem. Divadlo je jen jako. Češi byli v 19. století rekonstruováni jako divadelní národ.
Celým generacím přivodil Beneš svým rozhodnutím děsivé trauma a vzal jim naději. Ukázal jim,
že dvacet let žili a pracovali s nadšením pro podvod. Statisícům mužů vzal navždy chuť něco
budovat nebo něco bránit, nebo jen vůbec uvěřit nějakým dalším idejím. Z miliónů udělal suché
pragmatiky přežití, oportunisty a chytráky, kteří se už nikdy na žádnou vznešenou myšlenku
nachytat nenechají, kteří se budou již starat jen o své a všemu velkému i vznešenému se budou
vysmívat. Zlomil páteř národa, zničil jeho sebeúctu a důvěru. Nepotrestanou vlastizradou zničil
Beneš i jeho vláda také důvěru Čechů v jakoukoliv právní legalitu. Češi prohlédli a uvědomili si,
že zákony platí jen tehdy, když za nimi stojí dost velká síla a moc, která jejich platnost vynutí.
Jinak neplatí nic.
Kdyby se Češi byli již v roce 1918 nevzdali principu legitimity, věděli by nyní, že může platit i
něco, za čím žádná síla a moc momentálně nestojí. Věděli by, že jsou království, která nejsou
vidět a přece existují, že jsou smlouvy a zákony, které platí, i když je právě téměř nikdo nedodržuje. Poláci to věděli, Češi nikoliv.
Po právní stránce se Beneš dopustil vlastizrady a s ním všichni členové vlády. Armáda nakonec
poslechla rozkazy a neprovinila se pučem. Beneš mohl být souzen a podle ústavy odsouzen nanejvýš ke ztrátě úřadu prezidenta. Věděl ale, že jeho pozice v národě je tak jako tak neudržitelná,
že ho Češi i Slováci začínají upřímně nenávidět. Potrestal sám sebe, předešel procesu a abdikoval
na funkci prezidenta pod záminkou, že by to dělalo potíže v nových německo – českých vztazích,
kdyby byl zůstal na Hradě. V polovině října, jako prostý občan odletěl do USA a svůj milovaný
národ v tom nechal.
Později Beneš tvrdil, že schválně provedl rozhodnutí o mnichovské kapitulaci protiústavně, aby
nebylo právně platné a on mohl poté požadovat uznání jeho neplatnosti. Prosím. To se mohlo
nakonec stát. Dokonce i spojenci mohli uznat, že Benešovo rozhodnutí kapitulovat bylo neplatné,
že jsme se nevzdali ve skutečnosti Sudet, ale stále to bylo Benešovo rozhodnutí a bylo protiústavní, takže měl být za protiústavní zvůli souzen.
Národ, který Beneš odzbrojil, o pár let později z bezpečí Londýna vášnivě vyzýval rozhlasem,
aby povstal a utkal se s okupanty holýma rukama. Doslova apeloval na tuto národní povinnost.
To již ale hrál doktor Beneš úplně novou hru u jiného stolu a snažil se zvednout figurku, kterou
před tím poplival a shodil pod stůl.
Čechoslováci v září 1938 narukovali a chtěli bojovat. Cítili, že je to důležité, i kdyby měli být
nakonec poraženi. I kdyby se měli obětovat, aby to poškodilo a zbrzdilo německou expanzi a
armádu. I na to by byli přistoupili. V případě porážky mohli udělat to, co o rok později udělali
Poláci. Mohli couvat se zbytkem armády až do Rumunska a do zahraničí. Prezident Beneš, který
tak jasnozřivě předvídal, jaký se v Evropě vyvine heroický zápas, mohl vyvést vládu ze země a
nikdy nekapitulovat. Vláda mohla dát armádu k dispozici později napadeným spojencům a stát
se bojujícím státem. V roce 1945 mohli Čechoslováci stát hrdě v troskách Berlína v roli vítězů
stále té samé války, kterou proti nim 1. října 1938 rozpoutal Hitler. Celý svět by byl viděl, že se
jako národ osvědčili, že se nepodělali, že jen tenkrát prohráli první kolo. Sám Beneš by měl pak
v Londýně od počátku o mnoho silnější pozici legitimního prezidenta a vláda by byla v očích spojenců vládou nezaniklého bojujícího státu.
Čechoslováci se v roce 1938 nepodělali, ale naletěli a nikdy na to nezapomněli. Naletěli již
v roce 1918, ale to si do dneška většinou nepřiznali. Díky svým politickým elitám promarnili
poslední příležitost být skutečným hrdým národem. Ty elity si ale zvolili oni. A uctívali je, mnozí
je uctívají dodnes. Omlouvají je, jak jen mohou, aby si sami nemuseli přiznat pravdu o sobě, o
českém národu.
- 82 -
Je totiž zcela zjevné, že kdyby v roce 1918 zachovali Češi věrnost svému legitimnímu králi, zůstaly by Čechy ve spojení se zbytkem Uher, jejichž součástí by bylo i Slovensko. V roce 1936 – 37
byla i v Rakousku situace velmi zralá pro návrat Habsburků na trůn a pro obnovení monarchie.
Jugoslávci i Rumuni by byli zcela jistě spojenci. Český král Karel či jeho syn Otto Habsburský by
před Hitlerem zcela určitě necouvli nikdy a možná by ani žádný vznik nacismu v Německu nepřipustili. Jistotu legitimity vyměnili Češi v roce 1918 za iluzi. Namísto legitimity vznikla jakási
právní legalita, která ale bez legitimity selhala při první zátěžové zkoušce. Sám Beneš, spolutvůrce této legality a s ním i mnozí další v září a v říjnu 1938 klidně legalitu odhodili a postupovali i
proti ústavě. Čemu měli Češi ještě věřit? Co ještě mohlo platit? Ano, přišli Němci a okupovali je.
Nezacházeli s nimi dobře, ale když něco řekli, tak to platilo a každý se na to mohl spolehnout. Pro
Němce bylo nepochopitelné, že něco může platit jen tehdy, když se to právě hodí, nebo když je to
bez rizika a bez následků. Češi popřeli legitimitu již v roce 1918 a od té doby pro ně vše platilo
jen, když to bylo výhodné. Na takovém základě se žádný smysluplný stát vystavět nedá.
Rozklad
30. září 1938 ještě zdaleka nebyl konec. Byl to naopak
začátek velkého a dlouhotrvajícího rozkladu a to, co se
dělo po Mnichovu, je ještě zajímavější, než to, co se dělo
před ním. Ale je to příběh patřící do zcela jiné úvahy.
Republika Mnichovem neskončila. Jen byla okleštěna a
ocitla se ve sféře přímého vlivu německých nacistů. 5.
října abdikoval na funkci prezidenta Edvard Beneš a
toho dne si také Maďaři a Poláci začali ukusovat svůj díl
z československého hybridu.
6. října byla se Slováky podepsána Žilinská dohoda,
která fakticky znamenala splnění Masarykových slibů
z Pittsburku z roku 1918. Slovensko dostalo autonomii a
stát se začal nazývat Česko – Slovensko. Autonomii získala 11. října také Podkarpatská Ukrajina. Republika se
tedy stala de facto federací, aniž se musela změnit ústaJUDr. Emil Hácha
va, neboť ta podobné řešení předpokládala již v roce
1919.
Do 30. listopadu neměla republika prezidenta. Pak byl
řádně zvolen a do funkce uveden JUDr. Emil Hácha. Hácha byl důsledný katolík, nestraník, který
již před světovou válkou pracoval jako právník při zemském místodržitelství v Praze a byl znám
jako odpůrce rozbití habsburské monarchie. Byl odborníkem na ústavní a mezinárodní právo.
Od vzniku republiky byl členem a pak i prezidentem Nejvyššího správního soudu, který pomáhal
založit. Působil jako docent na Právnické fakultě UK. Byl členem legislativní rady vlády ČSR, členem České akademie, členem České učené společnosti a především členem haagského rozhodčího soudu.
Co vedlo k volbě takového člověka a špičkového právníka do funkce prezidenta nyní ohrožené
republiky? Možná právě to, že byl právník a odborník na ústavní právo. Benešovo lavírování,
podvádění vlastního národa, spolupracovníků i politických partnerů, jeho „nakašlání na ústavu“
muselo mezi stále ještě principiálně myslícími státníky vyvolat šok. Beneš utíkal z Prahy jako
velice málo oblíbený muž. Měl plán – aeroplán. Mít nyní v čele státu ústavního právníka mohlo
být doslova alergickou reakcí na Beneše.
Náhle celá řada Čechů jako by prohlédla a viděla, jak hloupé a pyšné bylo, vyvazovat národ
v roce 1918 z kulturního a sebeobranného společenství národů Podunají a většinu z nich si navíc
znepřátelit. Hácha, přesvědčený monarchista, zastával vždy přesně tento názor, byl tedy správným mužem pro nové časy. Bylo třeba zachránit, co se dá a zařadit národ zase tam, kam vždycky
patřil. Jenomže Hitler nebyl Habsburk a na zachraňování bylo pozdě.
Parlament odhlasoval zmocňovací zákon opravňující vládu vládnout i bez parlamentu, a tím byl
degradován význam ústavy.
- 83 -
Edvard Beneš nemohl v tuto chvíli dělat nic. Mohl být rád, že není doma v nepřítomnosti souzen
pro vlastizradu, což byla možná velká chyba. Byl prostým občanem na útěku. Republika měla
legálně zvoleného prezidenta, parlament i vládu.
Hitler nemusel 15. března 1939 vojensky okupovat okleštěnou republiku, ani zřizovat protektorát. Mohl pouhým diplomatickým tlakem dosáhnout toho, čeho dosáhl na Slovensku i v Maďarsku. Mohl dosáhnout toho, aby české zbrojovky vyráběly pro Wehrmacht a pro Říši, aby se
německé armády mohly libovolně přesouvat přes celou zemi podle potřeby. Možná by byl dosáhl
i toho, aby Češi dobrovolně vydali Židy a komunisty. Kdyby byl Adolf Hitler po celou válku alespoň formálně zachoval dojem nezávislosti Česko – Slovenska, které pochopilo svou roli v nové
Evropě a spolupracuje dobrovolně, mnichovská dohoda by zůstala v platnosti, a to možná i po
válce. Edvard Beneš by nikdy nemohl začít vytvářet ani náznak nějaké exilové vlády a již vůbec
by se byl v Londýně nemohl vydávat za prezidenta. Republika by totiž existovala, stejně jako její
vláda a prezident, a to legálně, přesně podle mnichovské dohody, jíž byli právě Britové strážci.
Když Adolf Hitler v březnu 1939 nařídil přímou okupaci Čech a Moravy a vytvořil protektorát,
republika již několik hodin neexistovala. Tím zanikl i předmět Mnichovské dohody. Hitler zachoval v Čechách a na Moravě jistou kontinuitu vlády i funkce prezidenta, ale již to nebyly orgány
republiky, neboť ta zanikla. Právě tehdy, naprosto zbytečným aktem okupace nejvíce prospěl a
nahrál Edvardu Benešovi.
Zcela jinou otázkou bylo, zda se zánikem republiky a se zánikem mnichovské dohody zanikl
také Benešův zločin vlastizrady a právní platnost jeho abdikace. Beneš se po celou dobu svého
působení v Londýně přímo zoufale snažil uvést platnost mnichovské dohody do neoddělitelné
souvislosti s platností všech právních kroků učiněných od 30. září 1938. Vytvořil pseudoprávní
konstrukci, podle níž jeho přijetí mnichovské dohody a následně jeho abdikace byly akty vynucené pod tlakem. Tím nepřímo říkal Britům, že právě oni na tom všem mají vinu. Podsouval Britům vinu za vlastní selhání (protože podepsali mnichovskou dohodu) a jedním hlasem se na nich
dožadoval nápravy.
Podle Beneše tedy hlava státu dělá právoplatná rozhodnutí jen tehdy, když není pod tlakem. To
je ale dosti podivná teze. Jak určit, kdy je prezident pod tlakem a kdy není? Jaká míra tlaku je
přípustná, aby bylo rozhodnutí ještě platné? Podle této teze, i kdyby se Beneš rozhodl bojovat a
vydal armádě rozkaz bránit zemi, bylo by jeho rozhodnutí neplatné, protože bylo učiněno pod
tlakem.
Co kdyby nad prezidentem Benešem stála jeho manželka Hana s válečkem na nudle a hrozila
mu, že ho majzne po pleši, když okamžitě nepodepíše žádost o rozvod. Prezident by podepsal a
podle jeho teze by žádost o rozvod byla neplatná, protože byl pod tlakem? Samozřejmě, že nikoliv. Žádost o rozvod je právním dokumentem a podpis je podpis. Mohl by svoji žádost později
odvolat před rozvodovým soudem, ale nemohl by tvrdit, že jeho podpis je neplatný. Mohl přece
své manželce říci: Třebas mne zabij, ale nepodepíšu, protože manželství je pro mne posvátná
instituce a protože já se rozvádět nechci. Podej si žádost sama. Třebas ti soud vyhoví a rozvede
nás i proti mé vůli, ale všichni uvidí, že to je právě proti mé vůli.
Stejně tak mohlo a mělo být odpovězeno mnichovským spiklencům. Chystáte, pánové zločin na
mé zemi. Já zastupuji národ, který váš diktát nechce přijmout. Já ho také nechci přijmout. Je to
proti mému přesvědčení. A ani ho nemohu přijmout. Nejsem k tomu ani oprávněn, protože mi to
neumožňuje ústava. Můj podpis by nebyl z toho důvodu platný. Nejsem oprávněn, protože to
nechtějí ti, kdo mne do funkce zvolili. Třebas mne zabijte, třebas nás vojensky porazte a pak si
roztrhejte republiku na tisíc kousků, ale bude to proti mé vůli. Bude to čirá agrese a okupace.
Obrátí se to proti vám.
Ale i kdyby celý národ na Beneše pod okny hradu volal: Podepiš to. Nechceme bojovat. Raději
budeme otroky, než abychom umírali v zákopech. Čert vem republiku, nějak to přežijeme… Ani
tehdy by nebyl oprávněn podepsat a mohl by říci: Sorry, já nejsem oprávněn tohle udělat. Takže
odstupuji a vyberte si někoho jiného, kdo to podepíše, ale já to nepodepíšu.
Jenže prezident Beneš podepsal, i když nebyl oprávněn, i když nesouhlasil. A vydal zemi pouze
podle svého úsudku a své autokratické vůle. Tlak mnichovských spiklenců cítil, ale tlak vůle
vlastního národa ho nezajímal, ten jaksi necítil. Později měl tu drzost tvrdit, že když lid vydal
katům, dělal to pro jeho dobro, aby zabránil obětem. Prezident zradil vlastní lid a ústavu kvůli
- 84 -
dobru toho lidu, protože lid je vlastně nerozumný, naivní a dětinský, lid neví, co je pro něj dobré,
kdežto moudrý prezident Beneš to ví.
Edvard Beneš tím vlastně říká: Já jsem prezident a má rozhodnutí jsou platná, když mi nic nehrozí, když se nic neděje. Jakmile ale narazím na potíže nebo na odpor, budu dělat rozhodnutí,
která vy všichni musíte respektovat a poslechnout, ale já je pak prohlásím za neplatná a nenesu
na nich, ani na jejich následcích žádnou vinu. Měli jste zařídit, abych nebyl pod tlakem okolností.
Jednoduše se tedy dá konstatovat, že mnichovská dohoda byla platná, protože ti, kdo se dohadovali, se dohodli a podepsali. Povinností prezidenta a vlády ovšem bylo odmítnout diktát, který
z této dohody vyplýval nebo svolat parlament. Dohadujte se, pánové, tam v tom Mnichově jak
chcete a o čem chcete, nám do toho nic není. Ale běda každému, kdo by ve zlém úmyslu překročil
hranici republiky. Do toho už nám je hodně.
Beneš mohl také říci: Nejsem schopen tuto situaci řešit. Na jedné straně je proti mému přesvědčení se bránit a vystavit národ nebezpečí války, na druhé straně podřídit se Mnichovanům podle
práva nemohu. Tudíž odstupuji a jmenujte si rychle někoho, kdo vás povede do války.
Beneš ale neudělal ani jedno, ani druhé. Beneš zůstal prezidentem, podepsal to, co neměl právo
podepsat, odzbrojil vlastní národ, vzdal se prezidentství a potom v dalekém bezpečí prohlásil, že
to byl neplatný podpis. Z vlastního národa udělal blbce: Proč jste se nebránili? Proč jste vyklidili
pevnosti? Proč jste odevzdali zbraně? Copak jste nepochopili, že mé přijetí Mnichova je neplatné? Že jsem pod tlakem? No tak se koukejte honem bránit teď s holýma rukama a napravit to!
Ne. Mnichovská dohoda byla platná. Neplatné bylo přijetí diktátu a neplatné bylo se podřídit.
Tím jsme si vinni sami a nejvíce Edvard Beneš. Mnichovská dohoda začala být neplatná až 14.
března 1939, kdy předmět této smlouvy zanikl oddělením Slovenska. Benešova abdikace však
platná byla, protože byl právoplatným prezidentem a nebyl nesvéprávný. Jeho abdikaci nikdo
nevynucoval, jen by musel nést následky, kdyby byl zůstal ve funkci, a to se mu nechtělo. Chtěl
být prezidentem, jen když to bylo pohodlné a bez problémů.
Proto se také spojenci během války tak dlouho zdráhali uznat Beneše za prezidenta a vůbec
uznat hlouček uprchlých politiků za vládu republiky, která již neexistovala, kterou oni sami pomáhali pohřbít.
Co to vlastně Beneš chtěl po představitelích Británie a Francie? Aby veřejně prohlásili, že jsou
nesvéprávnými hlupáky? Že podepsali nějakou dohodu, která byla v době podpisu neplatná?
Nyní zde máme situaci roku 1945. Spojenci se dohodli, že po německé kapitulaci má být Československá republika obnovena v předmnichovských hranicích. Dohodli se, že uznají Edvarda
Beneše jejím prezidentem. Shodli se na tom na východě i na západě. Z Košic přijíždí vláda, na
které se také dohodli na východě i na západě. Lidu, onoho zdroje vší moci, se ale nikdo na nic
neptá. Stále je v platnosti ústava republiky a s jejím obnovením dvojnásob v platnosti. Podle této
ústavy je Edvard Beneš pouhý občan, protože v říjnu 1938 abdikoval. Prezidentem se může stát
pouze po nové volbě. K tomu musí být nejprve zvolen parlament. To se ale stane až v létě 1946. I
kdyby byl již připravený lidem zvolený parlament, je zde stále nevyřešená otázka Benešovy vlastizrady. Celý národ viděl, jak selhal, jak všechny zradil a pak utekl. Přesto nikdo nevznáší pochybnosti o tom, že by měl být tento občan náhle a bez voleb prezidentem, protože ho uznali
někde v zahraničí. Vždyť je to stejné jako ten Mnichov. Zase o nás bez nás. Zase nám někde v
zahraničí vybrali prezidenta a vládu a vnucují nám, abychom to prostě spolkli a drželi hubu.
Také nám tam někde a bez nás rozhodli, že navzdory platné ústavě budou nadále povoleny jen
čtyři politické strany a budeme tomu říkat demokracie socializující.
A občan Beneš se vrací a předstírá, že je prezident, že všechno, co udělal a řekl nešikovně, bylo
neplatné, že se vlastně nic nezměnilo. A občan Beneš vládne dekrety jako nějaký diktátor. A rozhoduje o neuvěřitelně závažných věcech. Nechává vyhnat 3,5 miliónu sudetských Němců podle
nepřijatelného principu kolektivní odpovědnosti. Jménem státu zabavuje obrovské majetky soukromým osobám, dokonce i svým přátelům, kteří ho v exilu finančně podporovali. Chová se, jako
kdyby nejen Němce, ale i svůj národ nenáviděl a chtěl ho co nejvíc potrestat. Opět v rozporu s
ústavou odevzdává cizí mocnosti Podkarpatskou Rus a mění hranice státu, i když údajně tolik
bojoval za to, aby zůstaly nezměněné. Když cizí vojáci (SMERŠ) odvlékají do zahraničí občany
republiky, nechrání je, jak je povinností prezidenta, ale dělá, že to nevidí.
- 85 -
A celý národ, nebo alespoň ti, kdo jeho minulá rozhodnutí přežili, ho vítají jako prezidenta. Vrátil se nám hospodář. A ten prezident souhlasí s omezením demokracie na pouhé 4 povolené
strany. A ten hospodář okrádá všechny, kdo něco mají. A národ jásá a ještě dnes po něm pojmenovává ulice a školy, po tom velkém demokratovi a státníkovi. A omlouváme ho. Byl nešťastný,
měl smůlu na okolnosti, byl pod tlakem…
A jakmile po dalších 40 letech nesvobody a 20 letech ruského protektorátu dosáhneme svobody, hned uzákoníme, že Prezident Beneš se zasloužil o stát… O jaký a o čí stát, prosím?
Ne. V roce 1938 jsme se jako národ nepodělali. Většina Čechů i Slováků chtěla bojovat a třebas i
umírat. Mnozí to dokazovali po celou dobu války a okupace. Chtěli bojem i obětí dodat legalitě
republiky jakousi legitimitu. Ukázat světu, jak moc o tuto republiku stojí a jak jsou s ní spjatí
životem i smrtí celého národa.
Mohli jsme bojovat a nikoliv bez naděje na úspěch. Ale podělali se ti, které jsme si sami zvolili
do čela této republiky. Republika ostatně nebyla výtvorem lidu, ale právě těch, kteří si ji vymohli
na státnících Dohody ve světové válce, a většinou jí pak vládli. Ukázalo se, že to nebyla tak docela
naše republika, že byla spíše jejich věcí a hračkou. A oni, úzká elita mocných, ji pak docela klidně
hodili přes palubu i s námi. A ne jen v roce 1938. Systémy právní legality měnili a látali jako ponožky, jak se to právě hodilo.
Tvůrci a vládci republiky necítili, jako před nimi panovníci, že mají zemi svěřenou Bohem a jsou
správci trůnu svatého Václava. Svěřili si ji sami a spravovali ji jako své hájemství. S žádnou vyšší
mocí se o tom nedomlouvali a necítili žádnou zodpovědnost k něčemu nad sebou. Lid jim to
spolkl i s navijákem a oni si za to lidu nikterak zvlášť nevážili. Podle toho se pak zachovali, když
na ně Hitler namířil zbraň. Šli do zahraničí a tam se opět dožadovali, aby spojenci jejich hračku
Hitlerovi vzali a vrátili jim.
Právní legalitu je možno měnit jak se to hodí, ale s legitimitou by to nešlo. Národ udělal chybu,
když se v roce 1918 vzdal legitimity a myslel, že si vystačí s legalitou, s ústavou a s volbami. Chyboval, ale nepodělal se. Byl by bojoval i umíral.
Teprve pak, když nám byla opět dána svoboda, když už jsme znali všechna historická fakta a
mohli si udělat obrázek o událostech mnichovských dnů, když se kdosi pokusil povýšit spornou
právní legalitu na legitimitu zákonem o tom, že Prezident Beneš se zasloužil o stát… a Češi mlčeli… Teprve tehdy jsme se podělali. A zase za to budeme platit.
- 86 -