PDF

nejoblíbenějších desek
Bruna (Hypnos)
autor: Michal Husák a Bruno foto: Piotr Walek
Baskytarista Bruno je lídrem deathmetalových
Hypnos, v minulosti se zásadním způsobem
podílel na mezinárodních úspěších legendárních
Krabathor. Své názory na muziku má
velmi dobře srovnané a umí je formulovat
s nadhledem, bez zavádějících klišé, a také
s obecnou srozumitelností – proto už se také
několikrát shodou okolností ocitl v médiích
v pozici člověka, který méně zasvěceným
přibližuje tvrdší kytarovou hudbu navzdory
vžitým pokryteckým předsudkům. Dalo by se
říct, že by Bruno mohl platit za fanouška rocku
a metalu v téměř univerzální šíři – jak ale
ukážou následující řádky, také on dokáže být
jako posluchač v jistých ohledech „svůj“…
Kterou desku sis koupil jako úplně první
opravdu za své peníze? A váže se k tomu
nějaký příběh?
Tak to si nevzpomenu. Měl jsem od mládí ve
zvyku nahrávat na kazety, na které jsem si
vždy šetřil, a pak se dlouho rozmýšlel, co na ně
nahrát. Své první CD si pamatuju, byl to debut
Dark Throne – Soulside Journey, ale nebyla
to koupě, poslal mi ho grátis nějaký fanoušek
z Francie. Mám ho dodnes.
Zmínil ses, že svou desítku jsi raději promýšlel
bez nahlížení do regálu s deskami a CD, aby
seznam kandidátů neúnosně nenarůstal.
Znamená to, že jsi sběratel hudby ve velkém
objemu? A pokračoval jsi v tom i v době, kdy
jsi na několik let přerušil aktivní hraní?
Typický sběratel určitě nejsem, sbírku CD jsem
dost zredukoval, protože doba se mění a teď
poslouchám spíš MP3 nebo YouTube. Ale
pořád je toho dost. A ano, muziku jsem velmi
intenzivně sledoval i v době, kdy jsem aktivně
nehrál.
Lidé si tě asi spojují zejména s death metalem.
Tvůj záběr je ale zjevně dost pestrý, a to
i k popovějším zpěvným věcem.
Možná se ani neví, že jednou z mých
neoblíbenějších kapel je ABBA, mám ji komplet
na vinylech. Hudbu „dýchám“ obecně, takže
u mě najdeš i Depeche Mode, Joea Cockera
nebo Duran Duran. Těžiště mám přesto v rocku
a metalu.
Volil jsi převážně alba z posledních let. Jak by
to vypadalo směrem do historie? Udělal jsi to
takhle proto, že by bylo příliš složité zahrnout
i „kultovní“ tituly z mládí? Anebo se ti starší
muzika postupně oposlouchá a už se k ní tolik
nevracíš?
Tak to není, ale vybrat pouhou desítku bylo
opravdu složité… Ve finále jsem měl jedenáct
favoritů a teprve po dlouhém váhání jsem
obětoval desku She od Stiltskin. A skoro jsem
to obrečel. (úsměv) Kdybych se měl zabývat
i staršími tituly, tak by musel Muzikus vydat
Br u no
asi nějaký speciál. Nicméně skoro vůbec mě
nebaví šedesátá léta a o moc lepší to není ani
se sedmdesátkami. Vím, že pro spoustu lidí je
to nejzásadnější období, ale mně to zkrátka
nesedlo. Všecko skřípalo, všichni fetovali a do
nekonečna jamovali, za neustálého mňoukání…
Našel jsem se v letech osmdesátých a dál.
Je taky celkem zajímavé, že od většiny
kapel – a mnohdy velmi renomovaných – sis
vybral novodobé, pozdější desky. Pro řadu
posluchačů přitom bývají určující zejména
ty „základní“ nahrávky, nebo ty, skrze které
kapelu začali poslouchat…
Nemám to tak, že se „zakonzervuju“ u starších
desek a novější produkci dané kapely sleduji už
jen sporadicky nebo vůbec. Samozřejmě se to
může lišit případ od případu, ale jsem non stop
„na číhané“.
ENTOMBED – Clandestine (1991)
Entombed definovali švédský death metal a jejich druhé
album je skvostem, které ve všech ohledech mílovými kroky
překračuje standardní formule. Svěží skladatelský rukopis,
buldozerový zvuk ze studia Sunlight a nezadržitelná energie.
Nad vším ční nadpozemská práce bubeníka Nickeho Andersona,
největší osobnosti švédské scény, před kterým si kleknu
kdykoliv a kdekoliv.
SEPTICFLESH – Communion (2008)
Comeback jako řemen! Mistři atmosférického horror metalu
z Řecka vytřeli v roce 2008 zrak spoustě lidí, kteří pomalu
nevěřili v jejich reinkarnaci. Typické klasicistní a národní
hudební vlivy naroubované do nekompromisního death
metalu jen šperkují dokonalost tohoto opusu. Akademické
inferno.
DYING PASSION – Amplify (2012)
CD Amplify se zpočátku tvářilo nenápadně, ale jakmile si bylo
jisté, že mu věnuji pozornost, spáchalo na mě nemilosrdný
„anšlus“. Překrásná atmosféra, výborný zvuk i hráčské výkony,
nevídaný skladatelský nadhled. Path to the Land of Vision nebo
Strange Something nemohou nenadchnout. Podceněné album
světové extratřídy bez jediné zbytečné noty. Masterpiece!
HATE – Erebos (2010)
Polská scéna už před mnoha lety převzala žezlo vládců death
metalu. Vedle Vader, Behemoth a Decapitated vyrostli v kapelu
světové úrovně i Hate. Erebos je promyšlené nekompromisní
dílo, které válcuje nejen kompoziční a instrumentální
precizností. Dokonalé po všech stránkách. Od debutu Vader
nejlepší polské DM album.
MEGADETH – Endgame (2009)
Dave Mustaine je ikona, která snad nikdy nešlápla vedle, bez
ohledu na to, jakou sestavu měl zrovna vedle sebe. Jedno
z posledních alb Megadeth v sobě kloubí čtvrtstoletí zkušeností
tím nejlepším možným způsobem. Dokonalý zvuk, precizní
instrumentace a originální melodie samozřejmostí, vokál
nejlepším poznávacím znamením. Megahit 44 Minutes. Masakr.
ALTER BRIDGE – AB III (2010)
De facto populární post-grungeoví Creed, pouze s jiným
zpěvákem. Učebnicová lekce moderního a procítěného rock/
metalu. Stoprocentní rytmika s neskutečným kytarovým
tandemem Tremonti/Kennedy, z nichž (nejen) ten druhý
i skvěle zpívá. Album je poměrně dlouhé, ale přesto byste
slabší skladbu hledali marně.
GOJIRA – From Mars to Sirius (2005)
Nová krev ze země, která v poslední dekádě velmi oživuje
stojatější vody metalového oceánu. Originální mix technického
metalu, core a snad i jazzu prezentovaný mimořádně
sympatickou a stále populárnější čtveřicí z Francie. Nálož
„ekologické“ energie má sílu strhnout davy. Důkaz, že i v dnešní
době lze objevit nové fascinující proudy.
DEPECHE MODE – Ultra (1997)
Postmodernistický, industriálně chladný soundtrack
k rozpadu osobnosti, který ovšem pod tlustou slupkou tepe
vřelou lidskostí. Volání o pomoc, o němž dopředu víme, že
je stejně zbytečné. DM se posunuli opět do jiné dimenze
a sepsali výjimečný, až minimalisticky monotónní, manuál
k sebevraždě. Líp už to nešlo.
PAGAN´S MIND – God’s Equation (2007)
Tento norský all-star band pro mě byl před pár lety neznámý
pojem. Objevil jsem jej až díky rádiu Rockmax. Technický heavy/
power/prog metal té nejvyšší kvality. Co skladba, to hit. Jejich
kytarový mág Jorn Viggo Lofstad byl mnoho let dvorním kytaristou
známějšího Jorna Landeho.
ALICE IN CHAINS – Black Gives Way to Blue (2009)
Další výtečný comeback praporečníků grunge. Velmi jednoduché,
ale mimořádně funkční instrumentální konstrukce unisono
hrající kytary s basou pod splétajícími se hlasy „hadů“ Cantrella
a nového zpěváka Duvalla. V závěrečné titulní skladbě hraje na
piano Elton John, který, jak tvrdil, byl velmi poctěn.