Svátek POSVĚCENÍ LATERÁNSKÉ BAZILIKY AI

9. listopadu: Svátek POSVĚCENÍ
LATERÁNSKÉ BAZILIKY A I - Vybavení kostela
Drazí bratři a sestry, slavnost posvěcení lateránské baziliky pro nás dnes
může být příležitostí k zamyšlení se nad vybavením našeho kostela. Naši
předkové by asi kroutili hlavami nad tím, jak to v kostele vypadá dnes, neboť za
jejich časů leccos bývalo jinak. Jenže časy se mění. Staré věci se rozpadávají a
jsou nahrazovány novými, a nejen to, mění se i nazírání na úpravu liturgického
prostoru, které je v různých stavebních a uměleckých slozích různé. My dnes
žijeme po liturgické reformě 2. vatikánského koncilu, který byl v letech 1962 až
1965. Slavení liturgie, ke kterému se v kostele scházíme jako křesťané, nám
ukazuje skutečnou povahu Církve. Ona je totiž zároveň lidská i božská, viditelná
i neviditelná. Proto všechny hmotné, viditelné věci, které používáme v liturgii,
jsou v jistém smyslu znamením toho, co je božské, to znamená: mají nám
připomínat Boží lásku a blízkost. Proto je třeba, aby posvátné věci používané
v bohoslužbě byly důstojné a krásné, aby byly skutečně znaky a symboly
nadpřirozených věcí. To platí o všem, co v našich kostelích máme, ať je to
křtitelnice, zpovědnice, obrazy, sochy atd. Středem naší pozornosti při příchodu
do kostela bývá zpravidla oltář. Dnes je to obětní stůl, který nám připomene
Poslední večeři Páně, kříž na něm nebo v jeho blízkosti připomíná kalvárskou
oběť. Právě na oltáři se koná nejdůležitější a nejsvětější úkon: oběť mše svaté.
Dříve kazatelna, dnes ambon je místem, odkud se čte Písmo svaté a hlásá Boží
slovo, které má mít velký vliv na život křesťana. Zde v presbytáři se také
nachází sedes pro celebrujícího kněze jako předsedajícího liturgickému
shromáždění a další sedadla pro ostatní přisluhující u oltáře.
Když přijdeme do některého cizího kostela, co prvně hledají naše oči, je
svatostánek. Jakmile uvidíme věčné světlo, již jsme jaksi doma, neboť si
uvědomuje přítomnost Krista v Nejsvětější Svátosti oltářní. Věřící člověk
automaticky pokleká a modlí se: „Pochválená a pozdravená budiž…“ Spasitel i
zde člověka volá: „Pojďte ke mně všichni…“ (Mt 11,28) Tu bychom si vždy
měli uvědomovat, jak veliký poklad máme v našich kostelích. Až do 4. století
křesťané uchovávali Eucharistii ve svých domech, aby mohli denně přijímat.
Ještě v 8. století byla Svátost oltářní v domech, kde bydleli duchovní, tj. na
farách, aby byla k dispozici pro svaté přijímání nemocných. V kostelích byla
uchovávána v tzv. sekretariu – to je dnešní zákristie. Teprve v gotické době je
uchovávána v kostele na viditelném místě: někde to byl sanktuář, skříňka ve zdi,
ve výklenku po straně presbytáře; jinde schránka v podobě holubice zavěšené
nad oltářem; také i ozdobný sloupek se skříňkou apod. V baroku dochází ke
spojení svatostánku s oltářem. Úprava po 2. vatikánském koncilu už zase
nepočítá se svatostánkem na oltáři tam, kde se celebruje čelem k lidu, ale
doporučuje se, aby se Eucharistie uchovávala ve zvláštní kapli, kde by věřící
mohli nerušeně adorovat Krista ve Svátosti. Kde to nelze zařídit, má být
Nejsvětější Svátost uložena na některém oltáři nebo mimo oltář na význačném a
náležitě vyzdobeném místě. U takového místa má hořet věčná lampa na znamení
úcty, která se prokazuje jen našemu Pánu.
Když zemřelý papež Jan Pavel II. při své první návštěvě své vlasti přijel do
svého rodiště, vešel do farního kostela a po adoraci před svatostánkem ještě
poklekl a modlil se u křtitelnice, kterou objal a políbil, neboť dobře věděl, kde se
stal dítětem Božím. Dokážeme se i my s takovou úctou dívat na křtitelnici, kde
jsme začali žít nadpřirozenou Boží milostí, nebo u níž byly pokřtěny naše děti?
Křest se původně uděloval v přirozené tekoucí vodě. Ve starověku pak byly
budovány křestní kaple, tzv. baptisteria, kde byl bazén, do něhož vedly schody
se dvou stran. Od 6. století, kdy se začalo křtít ve farních kostelích, byly
používány dřevěné i kamenné kádě, do kterých křtěnec vstupoval a byl polit
křestní vodou. Novorozeňata bývala do vody ponořena. Když se pak od 11.
století prosazovala praxe křtít i děti poléváním, vznikají křtitelnice tak, jak je
známe ještě dnes. Často mají tvar kalicha, ve kterém se uchovává křestní voda
pro křest ve velikonoční době. Obřad po posledním koncilu však prosazuje,
pokud je to možné, aby byla zvláštní křestní kaple, baptisterium, nebo alespoň
křtitelnici, která je umístěna tak, aby byla dobře viditelná a umožňovala
společné slavení křtu. V každém kostele tedy by měl být upraven jakýsi křestní
prostor, který by svým uspořádáním odpovídal významu křtu.
Svátost smíření se ve středověku konávala u prostého přenosného sedadla,
umístěného většinou poblíž oltáře. Po tridentském koncilu byla předepsána mezi
kajícníkem a knězem mřížka, jakési okénko, přes které se zpovídalo.
Zpovědnice, jak ji známe ještě i dnes, pochází z barokní doby. Většinou to bývá
trojdílná a zastřešená skříň, přístupná ze dvou stran a umístěná v boční lodi nebo
u vchodu do kostela. Dle přání 2. vatikánského sněmu vnější výbava kostela se
má upravit podle způsobu slavení liturgie a to se jistě musí projevit i na místě,
kde se slaví svátost smíření. Obnovené obřady této svátosti zdůrazňují, že nejde
jen o pouhé vyzpovídání se, jen o vyznání hříchů, ale o slavení a radostné
setkání s odpouštějící Boží láskou v Ježíši Kristu. Toto setkání má dopad na celé
tajemné tělo Kristovo, tj. Církev. Jestliže nový obřad zdůraznil dialogický
charakter této svátosti: přivítáním, doporučuje se tu i četba z Písma svatého,
vkládání rukou a společné díkuvzdání, musí tomu odpovídat i prostor, kde se
tato svátost slaví. Proto na mnohých místech, kde je to možné, se upravuje určité
místo v kostele, například kaple Božího hrobu, jako zpovědní kaple. Tady
postačí prosté klekátko a židle, případně stolek se dvěma židlemi pro duchovní
rozhovor. Kde na to mají, pořídí si křesla, aby to zde bylo pohodlnější a
příjemnější. Celý prostor má naznačovat přátelské přijetí, kterému se kajícníkovi
dostává ve svátosti smíření z Boží strany.
Zpěv našeho liturgického shromáždění v našich kostelích zpravidla
doprovázejí varhany. Svou hrou mají věřícím pomáhat ke zbožnější účasti na
liturgickém dění. Dokonalá hra na dobrý nástroj znamená pro naše slavení
mnoho, proto v latinské Církvi jsou ve velké úctě varhany píšťalové. Varhany
však nemusí být vždy umístěny na kůru vzadu. Bývaly a dnes se stále více
prosazuje jejich situování v blízkosti oltářního prostoru, kde mohou lépe
podporovat zpěv scholy a lidu. Tam má varhaník i lepší kontakt s liturgickým
děním u ambonu a oltáře. Ke svolávání lidí k bohoslužbám vždy sloužily zvony.
První křesťané jich samozřejmě užívat nemohli, protože by prozradily místo
jejich setkání. Místo a čas konání příštích bohoslužeb byly vždy domluveny,
podobně tomu bylo i při tzv. stacionárních bohoslužbách. Prostřednictvím zvonů
pak byli k modlitbě svoláváni egyptští poustevníci rozptýlení po svým
poustevnách, i mniši, kteří byli rozešlí za denní prací. Zvonilo se tak, že se
tlouklo do dřevěných nebo kovových ploten. Zvony v dnešní podobě jsou známé
ze 6. století z klášterů, kde svolávaly mnichy i ostatní věřící k bohoslužbám.
Dnes se zvonů užívá hlavně ke svolávání věřících na mši svatou, jako výzva
k modlitbě Anděl Páně ráno, v poledne a večer, někde se zvoní v pátek
odpoledne na památku Kristovy smrti apod. Dříve se zvonívalo i při mši při
evangeliu, Svatý a proměňování, aby se nepřítomní mohli zapojit. Hlas zvonů je
výrazem radosti, vzpomeňme na Sláva v obřadech Zeleného čtvrtku a Veliké
noci; ale i smutku – zvoní se umíráčkem hodinka a při pohřbu. Malých oltářních
zvonků se může užívat při proměňování, při požehnání apod.
V prvokřesťanských bazilikách v apsidách se už také objevují mozaiky
Krista Pantokrátora, který je obklopen apoštoly, mučedníky a místními světci.
Pozemská liturgie je totiž obrazem nebeské a koná se ve spojení s Kristem a
těmi, kdo už došli konečné slávy. Proto od 8. století bylo zvykem umísťovat na
oltáři také relikviáře svatých. Tam, kde je neměli, nahrazovali je obrazy. Z nich
pak vznikly gotické křídlové oltáře. Později v renesanci a v baroku se objevuje
mohutný oltářní obraz patrona kostela. Zvláštní postavení mezi obrazy a
sochami v kostele má kříž. Obnovená liturgie žádá, aby obrazy a sochy byly
v kostele rozmístěny tak, aby neodváděly pozornost věřících od slavení
eucharistie na oltáři. Žádá se výslovně, aby v jednom kostele nebylo více obrazů
téhož světce. Proto na mnohých místech bylo potřeba odstranit nevkusné a
neumělecké obrazy a sochy, které narušovaly uspořádání liturgického prostoru.
Vybavení našeho shromáždiště a domu Božího tedy musí být účelné, funkční a
krásné, estetické. Potom se v našem kostele budeme cítit opravdu dobře!
Z LITURGIE:
VSTUPNÍ ANTIFONA Zj 21,2
Uviděl jsem svaté město, nový Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha;
bylo vystrojeno jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha.
Uvedení do bohoslužby
V Církvi se již brzy neslavilo jen výročí zemřelých mučedníků, nýbrž i
výročí volby a svěcení biskupa a papeže a výroční památka posvěcení kostela.
Proto se dnes 9. listopadu při mši svaté setkáme s úryvky Písma svatého pro
svátek Posvěcení lateránské baziliky v Římě, na jehož průčelí nechal papež
Klement XII. umístit nápis: „Matka a hlava všech kostelů ve městě Římě a na
celém zemském okrsku.“ Právě tato bazilika, zasvěcená Nejsvětějšímu
Vykupiteli a později svatým Janu Křtiteli a Janu evangelistovi, je totiž
katedrálou římského biskupa, papeže. Samo datum posvěcení se chápalo jako
narozeniny chrámu nebo baziliky. K tomu existují nejen pohanské vzory, ale i
starozákonní předobraz, totiž Judou Makabejským nařízená každoroční oslava
nového vysvěcení jeruzalémského chrámu. Tak jako má pro každou diecézi
zvláštní význam svátek Výročí posvěcení katedrály, je i dnešní svátek svátkem
celého společenství Církve.
VSTUPNÍ MODLITBA
Bože, ty si z nás jako z živých kamenů buduješ svůj duchovní chrám;
rozmnož ve své Církvi působení svého Ducha, aby tvůj věrný lid dorůstal do
plnosti, kterou bude mít u tebe v nebi. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho
Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky
věků. - Amen.
Uvedení do 1. čtení
Závěrečná část knihy Ezechiel je tvořena mohutným proroctvím o Božím
přebývání uprostřed Izraele, který se dosud nacházel v babylonském zajetí.
Vůdčím obrazem je zde přitom chrám a z něj vytékající pramen, představený
právě v této perikopě. Symbolizuje proměňující sílu Božího působení mezi
národy.
1. ČTENÍ Ez 47,1-2.8-9.12 Viděl jsem vodu vytékající z chrámu; všichni,
k nimž se ta voda dostala, se uzdravili.
Čtení z knihy proroka Ezechiela.
Anděl mě zavedl ke vchodu do chrámu, a hle - pod chrámovým prahem
prýštila voda směrem na východ - na východ totiž bylo chrámové průčelí - voda
stékala pravou chrámovou stranou na jih od oltáře. Pak mě vyvedl severní
branou a venku mě vedl až k vnější bráně směřující na východ, a hle - voda
vytékala z jižní strany.
Řekl mi: „Tato voda, která vytéká do východní krajiny, stéká do pouště a
končí v moři ve slaných vodách a jeho voda je tím uzdravena. Kamkoli se řeka
dostane, oživnou všichni živočichové, kteří se v ní hemží; velmi mnoho ryb
bude tam, kam se dostane tato voda, a vše se uzdraví.
Nad řekou pak, na jejím břehu z obou stran vzroste všeliké ovocné
stromoví; neopadne jeho listí, nepřestane jeho ovoce; každý měsíc ponese
čerstvé plody, neboť jeho voda bude vytékat ze svatyně: jeho ovoce bude
pokrmem, lékem jeho listí.“
Slyšeli jsme slovo Boží.
Žl 46,2-3.5-6.8-9 Odp.:5
Odp.: Proudy bystřin jsou k radosti Božímu městu, přesvatému stánku
Nejvyššího.
Bůh je naše útočiště a síla, - osvědčil se jako nejlepší pomocník v nouzi. Proto se nebojíme, i kdyby se kácela země, - i kdyby se hory řítily do hlubin
moře.
Odp.
Proudy bystřin jsou k radosti Božímu městu, - přesvatému stánku
Nejvyššího, - Bůh je v jeho středu, nepohne se, - od časného jitra ho Bůh bude
chránit.
Odp.
S námi je Hospodin zástupů, - Bůh Jakubův je naší tvrzí. - Pojďte,
pozorujte Boží skutky, - které učinil k úžasu země.
Odp.
Uvedení do 2. čtení
V první části listu Korinťanům svatý apoštol Pavel reaguje na sváry uvnitř
korintské církevní obce a na případ nemravnosti, který se tam vyskytl. To první
nachází svou ozvěnu v kapitole, kde se hovoří o křesťanech jako o Božím
chrámu: vzhledem k tomu, že jeho základem je Ježíš Kristus, je pošetilé stranit
některému z apoštolů.
2. ČTENÍ 1 Kor 3,9c-11.16-17 Jste Božím chrámem.
Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
Bratři a sestry!
Vy jste Boží stavba. Podle Boží milosti, která mi byla dána, položil jsem
jako zkušený stavitel základy, dále na tom staví už jiný. Každý však ať se dívá,
jak na tom dále staví. Neboť nikdo nemůže položit jiný základ nežli ten, který je
už položen - a tím je Ježíš Kristus.
Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch? Kdo by ničil
Boží chrám, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy!
Slyšeli jsme slovo Boží.
ZPĚV PŘED EVANGELIEM 2 Kron 7,16
Aleluja. Vyvolil jsem tento dům a posvětil, praví Pán, aby tam bylo mé
jméno navěky. Aleluja.
Uvedení do 3. čtení
Zatímco synoptikové Matouš, Marek a Lukáš kladou epizodu vyhnání
prodavačů a směnárníků z chrámu spíše na závěr Ježíšovy činnosti, do jeho
posledního pobytu v Jeruzalémě, svatý Jan o něm hovoří při prvním pobytu v
rámci jeho veřejného působení. Jiný důležitý rozdíl spočívá v Ježíšově odpovědi
na otázku po jeho pravomoci: zatímco u synoptiků staví proti otázku ohledně
autority Jana Křtitele, zde se odvolává na znamení svého vzkříšení, na
zbudování chrámu ve třech dnech.
EVANGELIUM Jan 2,13-22 Řekl to o chrámu svého těla.
Slova svatého evangelia podle Jana.
Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma.
V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí.
Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a
býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům
holubů řekl: „Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!“ Jeho
učedníci si vzpomněli, že je psáno: 'Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.'
Židé mu však namítli: „Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš
dělat?“ Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase
postavím!“ Tu židé řekli: „Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let - a ty že bys ho
zase postavil ve třech dnech?“ On však to řekl o chrámu svého těla.
Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl
říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl.
Slyšeli jsme slovo Boží.
LATERÁNSKÁ BAZILIKA
Do řady svatých, jejichž památku během církevního roku slavíme, řadí se
dnes svátek nikoli člověka, ale kostela: svátek Posvěcení lateránské baziliky.
Když myslíme na nejpřednější křesťanský chrám světa, napadne nás jistě chrám
svatého Petra v Římě, ale nejstarší papežský kostel je lateránská bazilika. V
přilehlém lateránském paláci sídlili papežové od 4. až do 14. století. Konalo se v
něm pět všeobecných církevních sněmů. Až do r. 1300, kdy papež Bonifác VIII.
vyhlásil první jubilejní rok v historii křesťanstva, nestály papežské paláce v
místech dnešního Vatikánu, ale v sousedství hlavní římské katedrály, baziliky
Nejsvětějšího Spasitele, dnes nazývané sv. Jana Lateránského. Obrovský chrám
zde vybudoval císař Konstantin jako díkuvzdání za vítězství nad Maxenciem.
Tak vznikla bazilika, kolem níž během staletí vyrostl komplex budov spojených
s požadavky rezidence, reprezentace, obrany a administrace římské kurie.
Římský biskup s celým svým dvorem se zdržoval uvnitř těchto zdí a pro
slavnostní bohoslužby měl k dispozici soukromou kapli zachovanou do dneška.
Bazilika i okolní paláce prošly mnoha přestavbami, teprve v 17. a 18. st. dostala
svou dnešní podobu. Původní zasvěcení dodnes připomíná mozaika, která
představuje žehnajícího Spasitele. Bazilika je řecké slovo, znamená doslova
„králův dům”, tedy státní budovu. Lateránská bazilika byla totiž původně státní
veřejná budova. Když roku 313 skončilo pronásledování křesťanů, dal císař tuto
budovu křesťanům jako jejich první chrám, kostel římských biskupů, kteří jsou
zároveň i biskupy celého světa, našimi papeži.
R. 312 nedaleko římských hradeb poblíž mostu přes Tiberu se odehrála
jedna z nejproslulejších bitev v dějinách: císař Konstantin porazil oddíly svého
rivala. Noc před bitvou spatřil ve snu kříž s nápisem: „V tomto znamení
zvítězíš.“ Jako výraz vděčnosti za naplněný příslib, rozhodl se vybudovat
baziliku zasvěcenou Kristu Spasiteli. Edikt vydaný Konstantinem v Miláně r.
313 zaručoval svobodné vyznávání křesťanské víry v celé říši. Římská náměstí
se však ještě pyšnila pohanskými chrámy, kde pohanským bůžkům se přicházeli
klanět plebejové i patricijové. Konstantin se proto rozhodl postavit baziliku sice
uvnitř hradeb, ale v periferní oblasti daleko od rušných center veřejného života.
První monumentální křesťanský chrám dal vybudovat jako díkuvzdání za
vyhranou bitvu. Kříž, který se zjevil před osudovou bitvou v jeho snu, slavil své
vítězství. V tomto znamení se nadále měly odvíjet velké dějiny římského
impéria, města Říma, Evropy i světa. V 60. letech 5. st. byly potom k bazilice
přistaveny dvě oratoře zasvěcené sv. Janu Křtiteli a sv. Janu Evangelistovi, které
dosud stojí. Své dnešní jméno získala bazilika na přelomu 6. a 7. st.: tehdy bylo
k původnímu titulu připojeno zasvěcení dvěma svatým: Janu Křtiteli a Janu
Evangelistovi. V raném středověku patřil jistě mezi významné události křest
císaře Karla Velikého o velikonocích r. 774. Jeho korunovace o 26 let později, r.
800, proběhla ovšem už ve Vatikánské bazilice, která v pohnutých časech lépe
pro setkání papeže a císaře vyhovovala jako neutrální půda za hradbami města.
Na konci 9. st. postihlo lateránskou baziliku silné zemětřesení, které
přineslo ještě daleko větší zkázu než rabování Gótů o pět století dříve. Ohromné
rozměry chrámu značně ztěžovaly restaurační práce. Na trámový strop bylo
třeba dlouhých zdravých kmenů, o jaké byla v Itálii nouze. Začátkem 12. st.
uhodil blesk do zvonů baziliky, ty se uvolnily a při pádu strhly kus boční části
stavby. Rekonstrukci prováděl papež Inocenc II., který chtěl být pohřben v této
bazilice. Ve 2. pol. 12. st. dostala bazilika nové průčelí, které vydrželo až do 30.
let 18. st., kdy architekt Galilei postavil dnešní monumentální fasádu.
Středověké průčelí přiblížilo vzhled baziliky mnoha dalším kostelům tehdejšího
Říma. Příznivé časy pro rozvoj baziliky nastaly ve 13. st.: r. 1227 byl dokončen
dvůr s křížovou chodbou, považovaný za jedno z nejkrásnějších děl své doby.
Mezi lety 1277 až 1280 nechal papež Mikuláš III. přestavět soukromou
papežskou kapli. Za jeho nástupce Mikuláše IV. došlo také na přestavbu uvnitř
baziliky. Celá skvělá vrcholně středověká výzdoba vzala za své v letech 18761886. Poslední velkou středověkou stavební akci provedl papež Bonifác VIII. V
době avignonského papežství, tedy mezi lety 1308 až 1361, utrpěla bazilika
několik požárů a zemětřesení, které poničily řadu bočních kaplí. Teprve za
pontifikátu Martina V. nastalo ve dvacátých letech 15. st. nové období rozkvětu.
Za Evžena IV. ztratila bazilika definitivně svou konstantinovskou podobu.
Požár r. 1308 poškodil téměř všechnu starší výbavu a hluboce otřásl i všemi
lidmi nejen v Římě, ale v celém křesťanském světě kvůli zkáze tak důležitého
chrámu. Jako dílo nápravy byl postaven nový papežský oltář s krásným
ciboriem. Práce skončily r. 1370 a do dvoupatrové věžovité stavby ciboria byly
umístěny vzácné relikvie sv. apoštolů Petra a Pavla. Podle dávné tradice byl v
papežském oltáři lateránské baziliky vložen dřevěný stůl, na kterém slavil
eucharistii sv. Petr a po něm všichni další papežové až do chvíle uznání
křesťanství za oficiální náboženství Římské říše. Prastarý stůl nezmizel beze
stop, uchráněn od všech nepřízní věků byl v 19. st. vložen i do dnešního oltáře.
Po Tridentském koncilu Církev zvážila prastaré tradice a základy víry posílila
jasně definovaným učením. Nadcházelo století, ve kterém měla znovu povstat
zašlá sláva Říma. Svůj triumf slavil zástup římských mučedníků, tj. těch, kdo po
Kristově příkladu spojili obětí svého života nebe se zemí. A barokní umění se to
snažilo zdůrazňovat všemi prostředky. Barokní architekt, který dostal v pol. 17.
st. za úkol posoudit stav prastaré architektury a následně její přestavbu, se
zachoval k cennému dědictví na tehdejší dobu velmi pietně, zcela respektoval
původní rozvrh.
Předehrou k velké barokní přestavbě baziliky sv. Jana na Lateránu byly dvě
velké stavební akce v druhé polovině 16. století. Za papežů Pia IV. a Pia V. byl
udělán dřevěný zlacený strop hlavní lodi, který se zachoval až do dnešních dnů.
V r. 1585 dosedl na papežský stolec Sixtus V. Přestože jeho pontifikát trval jen
pět let, zanechal v Římě nesmazatelné dědictví. Hlavní osnova římské uliční sítě
vděčí za svůj vznik právě jeho velkorysému urbanistickému projektu. Úběžníky
hlavních cest se staly důležité chrámy: poutní místa celého křesťanstva a
milníky posvátné historie města. Brzy po svém zvolení nařídil strhnout chátrající
budovy bývalého sídla papežů při lateránské bazilice. Z hlediska tridentské
reformy, která zdůrazňovala přítomnost biskupa uprostřed své diecéze, bylo
nepřípustné, aby římský biskup neměl důstojný příbytek u své katedrály.
Papežský architekt postavil ohromný apoštolský palác a budovu Svatých schodů
skrývající schodiště z Pilátova paláce v Jeruzalémě, které podle tradice přivezla
císařovna Helena, a dále také starou papežskou kapli, jako jediný zbytek
středověkého papežského paláce. Obnovené chápání města Říma jako metropole
všeho křesťanstva měly hlásat také obelisky osazené na mnoha náměstích. Jeden
z nich, kdysi dovezený z Egypta Římany a postavený v největším cirku, postavil
na novém náměstí při lateránské bazilice. Tradiční symbol věčnosti a slávy
dostal nový význam a na soklu vytesaný nápis to potvrzuje jako připomínku
vítězství Kříže a svěření města provždy do rukou papežů.
U příležitosti jubilejního r. 1600, nechal papež Klement VIII. rekonstruovat
příčnou loď baziliky. Tehdy vznikl cyklus manýristických fresek, které
zachycují v horní části apoštoly a církevní otce a v dolním pásu se v obrazovém
cyklu odehrávají historie císaře Konstantina a papeže Silvestra. Do Říma
připutovaly statisíce poutníků. Na hlavní svátky vedl poutní procesí sám papež.
Na dnešní podobě baziliky sv. Jana v Lateráně se podepsala barokní přestavba.
Bazilika se stala podobenstvím Církve, jak ji charakterizoval sv. Pavel: jako
stavby založené na apoštolech a prorocích. Proroci jsou vymalováni v horním
části, mezi okny a pod nimi doplňují obraz dějin spásy reliéfy z Kristova života
a starozákonních patriarchů. Dnešní průčelí vybudoval florentský architekt r.
1735. Projekt na tak důležité průčelí však před ním vypracovali jiní.
Nejslavnější z nich byl bezpochyby autor interiéru. Historie jeho návrhu je
zvlášť zajímavá pro Čechy: sochař a architekt, který připravoval slavnostní
dekorace pro svatořečení sv. Jana Nepomuckého r. 1729, použil pro úpravu
průčelí právě návrh slavného barokního architekta. Maketa fasády tak nesla
velký obraz sv. Jana Nepomuckého, podobu sv. Václava a vedle habsburského
znaku nechyběl ani znak Českého království a pražské kapituly. Kanonizace
českého světce vzbudila v Římě velký ohlas, basilice na Lateránu se dokonce
začalo říkat bazilika Tří svatých Janů. Chrám svatého Petra je mladší, ale jak
lateránská bazilika, tak svatopetrský chrám jsou viditelným obrazem světové
Církve, centrem křesťanského náboženství, které je a vždy bude ve světě
nepřekonatelné. Když francouzský císař Napoleon zajal papeže a dobyl Řím,
někteří si mysleli, že s křesťanstvím je už konec. Jakýsi myslitel šel dokonce za
Napoleonem a nabídl mu nové státní náboženství, které si sám vymyslel. A
Napoleon mu na to řekl: „Proč ne? Nechte se za toto své náboženství napřed
ukřižovat, pak vstaňte z mrtvých, a potom přijďte a já vaše náboženství přijmu.”
My to víme: naše křesťanská víra je ještě trvalejší než tyto chrámy z kamene.
Chrámy se třeba někdy i zhroutí, ale křesťanství, Kristovu Církev pekelné brány
nepřemohou. I my jsme chrámy Ducha svatého, duchovní chrámy. Proto se hrdě
hlasme ke světové Církvi Kristově.
Přímluvy
Dnes ve výroční den posvěcení baziliky Božského Spasitele v Lateráně,
která je chrámem římského biskupa, shromažďuje se celá Církev, aby oživila
láskou jednotu svého společenství. Také my chceme volat k našemu Pánu:
Božský Spasiteli!
Učiň, aby chrám tvého náměstka na zemi se stal duchovním centrem celého
křesťanského světa.
Provázej svou mocí snahy papežů o sjednocení těch, kdo v tebe věří.
Žehnej Církvi, aby její bohoslužba byla zdrojem síly pro život světa.
Sbližováním křesťanů dávej národům naději, že i mezi nimi může dojít
k porozumění a sbratření.
Přiváděj lidi různého stavu a povolání ke vzájemné úctě a službě.
Pomáhej lidem různých názorů nacházet společné zájmy, aby na nich
spolupracovali ke tvé slávě.
Uchovávej v nás vědomí, že jsme tvým svatým chrámem a každý z nás
musí o svou svatost horlivě pečovat.
Umožni věrným zemřelým vstup do tvých svatých příbytků.
Božský Spasiteli, oslavujeme tě ve spojení se Svatým Otcem a s celou
Církví, a pokorně prosíme, aby toto naše společenství modlitby a lásky
rozmnožovalo v nás Boží život, který jsi nám zasloužil. Jenž žiješ a vládneš na
věky věků. – Amen.
MODLITBA NAD DARY
Prosíme tě, Bože, dej, ať tam, kde se tvůj lid shromažďuje k účasti na
Kristově oběti, tvé svátosti účinně působí a naše modlitby jsou vyslyšeny. Skrze
Krista, našeho Pána. - Amen.
PREFACE
Církev je dům modlitby a chrám svatého Ducha.
V: Pán s vámi.
O: I s tebou.
V: Vzhůru srdce.
O: Máme je u Pána.
V: Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci.
O: Je to důstojné a spravedlivé.
Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, svatý Otče,
všemohoucí, věčný Bože, abychom ti vždycky a všude vzdávali díky. Neboť ty
nám dáváš všechno dobré, jsi vždycky a všude s námi a ustavičně nám pomáháš;
ty přebýváš ve své Církvi a stále ji posvěcuješ, aby ti opravdovým životem
vydávala svědectví. Ona je dům modlitby a chrám tvého svatého Ducha, nevěsta
Kristova a matka, radující se ze svých dětí, ona zdědí slávu tvého království. A
proto tě společně chválíme a se všemi nebeskými zástupy voláme:
Svatý, svatý, svatý…
ANTIFONA K PŘIJÍMÁNÍ 1 Petr 2,5
Staňte se živým kameny pro duchovní chrám.
MODLITBA PO PŘIJÍMÁNÍ
Bože, tys nám dal v Církvi předobraz nebeského Jeruzaléma a svátostným
pokrmem nás posiluješ, abychom ti v ní věrně sloužili a společně kráčeli cestou,
která vede k tobě; prosíme tě: učiň nás chrámem tvé milosti a doveď nás do
příbytku své slávy. Skrze Krista, našeho Pána. – Amen.
K ZAMYŠLENÍ
Jakkoli Pán Bůh není ničím omezen, zjevuje se v prostoru a čase, a to zcela
konkrétním způsobem. Křesťanství je přece náboženstvím vtělení Boha na zemi
do lidského společenství, do chrámu našeho nitra. Bůh přebývá uprostřed nás.
Právě skrze naši časovou a prostorovou omezenost, pro naše lidství, máme
možnost Boha oslavovat a setkávat se s ním. Podobně chrám, postavený sice z
neživých kamenů, nás zve do ticha a nabízí neopakovatelnou příležitost i
prostředí k setkání s Bohem. Je odkazem na Boží velikost a jeho veliký majestát.
Je symbolem Boží velebnosti. Je příbytkem Boha uprostřed našich domů a
domovů. V návaznosti na dnešní svátek Posvěcení lateránské baziliky jako
matky všech kostelů si zároveň uvědomujeme velké společenství lidí, našich
bratří a sester po celém světě, kteří se spojují ve chvále Boží velikosti, když
vstupují do prostoru kteréhokoli katolického chrámu.