doctato kapitola v PDF
download 
Stížnost Transkript
tato kapitola v PDF
KAPITOLA 11 Velhartice Kterými jmény mám oslovití tvou krásu, krajino velhartická1 , aby i jiným vyvolala tvůj obraz v celé své složitosti a proměnách! Jednou se mi zjevuješ v snách jako bosá dívčina na luční stezce, úsměvná a rozezpívaná, jindy se mi zdá, že nalézám tvou tvář v přetichém mírném zahledění tvých matek – po každé se mi jevíš jinak – a já nevím, zda už jsem nalezl pravý klíč, kterým bych odemkl aspoň jednu z bran, vedoucí k tvému srdci. Znovu a znovu vracím se v jeden listopadový den, kdy mi bylo dopřáno spatřiti nejvíce, a bylo to setkání nezapomenutelné... Je tu krása gotická a česká, rytířská i husitská – a pak ta lidově prostná jako rozkvetlý řebříček na podletní mezi. Ta hovoří nejjímavěji. Jsou tu kopcovité polní cesty s červenými korouhvemi jeřabin, jemný ostych metlice2 i prudký zpěv běhutých vod – nízké zchmuřené nebe nad pahorkovitými políčky, ztarasenými kamením i lidskou houževnatostí – a lesy, lesy, v jejichž teskný zelenavý žalář chtěla by se navždy uzavřití duše; toužící po tichu nejtišším. 1 Velhartice: Vesnice severozápadně od Sušice se zříceninou hradu ze 13. století. (viz mapa na str. 25, obrázek na str. 3) 2 metlice trsnatá: Deschampsia cespitosa (viz obrázek na str. 9) 1 11. Velhartice Hledáte-li krajinu baladickou, vystupte někdy k večeru na zalesněné návrší u hřbitovního kostelíka svaté Maří Magdaleny a máte před sebou dějiště Erbenovy “Svatební košile3 ”. Vede sem poutníka alej křivých jabloní, náhle končící u prostého ostení gotické branky, a bílá zídka pod temnými věžemi smrků uzavírá toto mlčelivé království nebožtíků. V létě tu hledí do nebes barvínek svým temněmodrým spanilým zrakem a pod dřevěnými kříži “v zahrádkách” dětských hrobečků svítí na podzim chladnou bělí květy listopadek – kateřinek, tak cudné a nevinné jako duse nemluvňátek. Ve stínu vysokých thují spí pod empirovými náhrobky několik patricijských rodin, ale mne nejvíce zaujalo jedno jméno, pane řediteli Matyáši Benjamine Koslere. Vím, že váš hrob bych musil híedati jinde, az na hřbitově plzeňském, ale svým životem patříte této krajině, četl jsem vaše listy, psané krásné komtese4 , listy, z nichž dýchá i po letech láska odříkavá a horoucí jako potlačované slzy. Ne, to nebyla krůpěj rosná, kterou jsem spatřil na posmutnělé snítce myrty, to někdo nad ní plakal – protože jí nebylo dopřáno, aby z ní byl uvit věneček svatební. Nikdo jiný než Jan Evangelista Purkyně5 , tehdejší mladý vychovatel v blatenském zámku6 , byl št’astnějším sokem v tomto milostném příběhu, ale ani on nevyšel z něho jako vítěz. Žár i led je ztajen v této dávné romanci lásky nesplněné, tolik připomínající báseň Novalisovu svým plápolajícím zakončením. Tak ráda čítala verše tohoto básníka německé romantiky komtesa4 Adeiaida Desfoursová, láska obou ctitelů – aby se nakonec sama proměnila v hořící pochodeň, v křídlo plamene. Nezvíme už nikdy, která sdělení roztoužené duše svěřovala posiednímu svému dopisu, pečetíc jej – a byla to náhoda, neštěstí či předurčení, co přimělo smrt k tak dramatickému odvolání z tohoto světa? To vše mne napadlo při pohledu na jméno Kosler, vyzlacené jednom litém náhrobku. Chtělo by se mí znovu jít podzimním modřínovým hájem, rozsvíceným jako nádherná komnata, a spřádat v něm sny o hradních pannách, jejichž útlé pobledlé tváře jsem si tolik přál spatřit v rulových ostěních oken zdejšího hradu. Zahlédl jsem v nich jen stonky vadnoucího planého vína a plu3 Svatební košile: (viz text na str. 18) neprovdaná dcera hraběte 5 Jan Evangelista Purkyně: Český biolog a básník (1787-1869). (viz obrázek na str. 11) 6 zámek Blatná: Původně tvrz ze 13. století; současný kamenný palác s věží pochází ze 14. století, součástí zámku je renesanční palác. K zámku náleží obora, později přeměněná na anglický park. (viz obrázek na str. 3) 4 komtesa: 2 11. Velhartice Velhartice myrta obecná zámek Blatná kostel sv. Maří Magdaleny ve Velharticích hrad Velhartice Rabí 3 11. Velhartice jící oblaka – a nevím sám, proč pod prsty větru mi zazněl ze strun pavučin jen kavčí křik. A proč šedivé, zvětralé zdivo starých hradů naplňuje nás nevýslovnou tesknotou, snad proto, že nelze UŽ opakovat život dožitý, že zachytneme ve svém zraku jenom cípek snu, tajemné poselství, jímž hovoří (ne vždycky) duše věcí. A přece vytušil jsem i tady z výrazu několika tváří mnohé osudy, o kterých si budeme vyprávět. Jméno zakladatele tohoto hradu zůstane už navždycky spjato s překrásnou Nerudovou8 romancí o Karlu IV.9 , v níž Bušek z Velhartic tak výmluvně přesvědčuje dobrého krále o kráse naší vlasti a chvále jejího lidu. jistě spatřil tento “kamrmistr” a nejvěrnější průvodce “Otce vlasti” mnohou znamenítost v italské, francouzské í německé zemi a porozuměl jistě i jiným věcem než koříti se fraucimoru a prázdniti číše rýnského vína – a proto nás dojímá jeho horoucí vyznání o skrytých půvabech naší domoviny. “Má duši zvláštní, trochu drsná zdá se, však kvete po svém v osobité kráse,” dí o české zemi v Nerudově8 básni vzdělaný vladař, jenž byl světskou hlavou celého tehdejšího křest’anstva. Nechme historikům zaprášená lejstra archivů i mezníky letopočtů a vyvolejme si z velhartické1 minulosti několik postav a poprosme je, aby se nám svěřily. Vím, že chcete, abychom i vás připomněli, pane Jene z Velhartic, vznešený kanovníče olomoucký a vratislavský, už proto, že jste se dovedl zříci tolika bohatých obročí, abyste mohl vládnout z tohoto hradu lidu celé širé krajiny. Nechceme na vás prozradit, že jste se příliš dlouho rozmýšlel, než jste přijal kněžské svěcení, a fialové roucho kanovnické jste také neodložil tak zcela bez váhání. Přiměla vás k tomuto rozhodnutí smrt bratří, nebo láska, či touha žítí znovu v končinách dětských her? Nevíme přesně a nikdy toho už nezvíme – ale budiž požehnána chvíle, kdy jste svěřil panu faráři Zdatovi stavbu hřbitovního kostela svaté Máří, kam od vašich časů směřují poslední cesty všech Velhartických. Z vašich dvou dcer mne nejvíc zajímá ta mladší, Anička. Její příběh není nepodobný únosu Heleny Spartské, která, můžeme-li věřiti Homérovi, byla prý ve své době nejkrásnější ženou celého Řecka a Paridovi se jí dostalo darem od bohyně. – Vznešenému pánu Hervíku z Degenberka jistě nepomáhali bohové olympstí, když velhartickou Aničku unášel na svůj hrad do ba8 Jan Neruda: Český básník a novinář (1834 Praha – 1891 Praha), člen májovců; zakladatel žánru fejetonu. (viz obrázek na str. 14) 9 Romance o Karlu IV.: (viz text na str. 22) 4 11. Velhartice Jindřichův Hradec olše lepkavá Hory Matky Boží tavolník silenka nadmutá lípa 5 11. Velhartice vorské země. Zde je příběh prostší a důvod mnohem zištnější; život nebývá vždycky totožný s půvaby básní. – Ještě slyšíme fanfáry trub oblehatelů a třesk zbroje obránců na znamenitém hradním mostě, který nemá v celých Čechách obdoby, a nářek pana purkrabí, obávajícího se ne bezdůvodně prudkého hněvu pánova, se rozléhá nádvořím. Pokračováním tohoto dějství byla válka, ovšem ne toho rozsahu a trvání jako kdysi ta u bran Troje, ale spříznění páni z Růže plenili se svým zbrojným lidem tak dlouho statky vyděračovy, dokud pannu Aničku nevrátil zase na rodný hrad. Celý rok byla v zajetí a už nezvíme, jak se jí tam vedlo. To byl asi nejvzrušenější příběh jejího života. Zanedlouho ji pan Oldřich z Rožmberka provdal za svého příbuzného, pana Menharta z Hradce, který byl nestálého zdraví a zemřel po dvou letech. Neželela dlouho svého manžela, asi ji příliš tížil černý vdoví závoj – i provdala se znovu po dvou letech za pana Vácslava z Vartemberka, a když i ten překročil práh smrti, šla po třetí k oltáři, tentokrát s Hynkem starším z Dubé, jemuž podle starých zápisů dva syny porodila. Tehdy už také nesídlila na Velharticích1 . Švagr Jan z Hradce odkoupil její polovinu panství a vládl zde sám. Byl zajat Žižkou13 na blízkém Rábí14 a vězněn na Přiběnicích. Až zase jeho vnuka Oldřicha z Hradce si blíže všimněme. Opovědník husitského krále, odvezl z Karlštejna na svůj hrad svatováclavskou korunu a klenoty zemské a Velhartice1 byly celou řadu let jejich důstojnou schránkou. A sled událostí zastavuje se u vás, urozený pane Vácslave Otakare Perglase z Perglasu, “vyhnanče český”, s výraznou, ostře řezanou, myslitelskou tváří, jejíž vnitřní ušlechtilost a lidskou dobrotu se snažil vyjádřit Ivan Klicpera ve svém románě tylovské inspirace. Snad ho vaše postava zlákala, když se léčil v lázních Vodolence16 . Víme, že paní Kateřina z Perglasu hostila svoje poddané “na pěti stolích”, ovšem ne tak hojně, jako se hostívalo na Hradci Jindřichově17 ; ostatně zboží velhartické1 nebylo ani zdaleka tak bohaté jako dominium pánů z Růže. – Pan Vácslav z Perglasu byl pro svou pevnost u víře odsouzen k ztrátě hrdla a statků, ortel smrti byl mu 13 Jan Žižka z Trocnova: Válečník a táboritský vojevůdce (1360-1424) (viz obrázek na str. 14) Zřícenina hradu na Otavě, severovýchodně od Sušice. Hrad byl postaven v 15. století na místě starší tvrze a je největším hradem v Čechách. (viz obrázek na str. 3) 16 Vodolenka: Bývalé lázně. 17 Jindřichův Hradec: Okresní město severovýchodně od Budějovic, asi 22 tisíc obyvatel. (viz obrázek na str. 5) 14 Rabí: 6 11. Velhartice však prominut a na velhartickém zboží vystřídává jej pověstný válečník don Baltazar de Maradas. Nepobyl tu dlouho – za ním v patách jde krutá postava španělského dobrodruha dona Martina de Hoef Huerty. Poněvadž tento zemřel neženat, odkázal všechno své jmění adoptované dceři Anně Marii “weyvodovně z Moldavy” – provdané “purkrabience z Donína”. Paní Marie purkrabienka z Donína nebyla ani zdaleka bytostí tak citově ušlechtilou, jak nám ji představuje romantické líčení Klicperovo – naopak její privilegia, daná Velharticím, svědčí spíš o povaze počtářsky chladné a požitkářsky rozmařilé, pravé to dcery barokní doby, tolik si libující v kontrastech. Neudržela dlouho svěřené zboží, které velmi záhy přichází v dražbě do cizích rukou. Pod těžkou hmotu dvou kostelních věží se v důvěře posadila všechna stavení městečka od časů svého vzniku. Dřevěné štíty chalup, hledící do náměstíčka, mají svůj zvláštní neopakovatelný půvab, tolik příznačný pro Šumavu. Trpící tvář Ukřižovaného v předsíni chrámové tají v sobě všechnu citovou horoucnost neznámého gotického řezbáře a v nedávném čase bolesti nalézali jsme v ní skrytou symboliku oněch dní. Stejnou důsažnost měly i postavy českých světců, vyryté citlivou rukou na starém mešním kalichu. I věžovité sanktuarium s tajemným a tajuplným nápisem pne se v gotické vertikále ke klenbě nebeské. Ta tam je sláva cechů – ale staré korouhve a lucerny cechovní jsou nám symbolickou připomínkou české zbožnosti, která svěřila každodenní konání svým nebeským ochráncům. Vracíme se znovu k podivnému nápisu sanktuaria. Jaké poselství asi nám chtěl svěřit onen neznámý kameník, jehož jméno upadlo v zapomenutí? Už je nerozluštíme. Šedá plachetka mračen halí tvář městečka do časů dávno minulých a jemné prsty deště vyt’ukávají na šindelových19 střechách tlumenou jednotvárnou melodii míjení a stesku. Voda Pstružné, čistá a průhledná, běží pod temnými olšemi20 až k náhonu koželužny a hořká chut’ třísla vane na prahu městečka vstříc příchozímu. Míjí lavičky na “kálení” prádla, skryté mezi vrbovím, odkud spatříme hrůbata21 i zbytky starých couků pod vrchem 19 šindel: Druh dřevěné střešní krytiny, sestávající z destiček břitovitého tvaru. (viz obrázek na str. 17) 20 olše lepkavá: Alnus glutinosa, listnatý strom, vyskytuje se ve vlhkých půdách, na březích řek a potoků, v močálech. (viz obrázek na str. 5) 21 sejp: Drobný kopcovitý útvar několik metrů dlouhý, vzniklý nakupením hlušiny při rýžování. 7 11. Velhartice Borkem. Z kouře nizoučkých, dřívím obložených chalup cítíme vlhký pach chvoje. Mlha padá na pahorky, obrostlé lískami, kde pasáček koz si dýchá do zkřehlých dlaní, opožděná husopaska se choulí pod mezí u jalovcového22 keře a z ticha zaléhá k sluchu písnička oráčova, zatím co jiná jí odpovídá od tušených topolů starého dvora pod hradem. Pohaslo už zcela šálení barev a celé náměstíčko hrouží se samo do sebe. Slyšíme ted’ hlasy, kterými hovoří jen nitro věcí. Není třeba ani tvých slunečních hodin, faro velhartická1 , ani altu kašny, abychom jimi měřili čas, který zde pocit’ujeme jako trvání, naplnování a pokračování života i díla stera pokolení. Zastavili jsme se na děkanství u děkana Václava Brdlíka, moudrého a spravedlivého kněze, synovce spisovatele Františka Pravdy24 , pietně ošetřujíčího celou strýcovu pozůstalost. Vlídná tvář starého duchovního, zjemnělá přirozenou lidskou dobrotou a pokreslená vráskami mnoha zkušeností člověka z lidu, jejž miluje, připomněla leckterou postavu z české doby probuzenecké. Probíráme se zažloutlými listy staré korespondence, kde čteme jméno Nerudovo8 , Hálkovo, Bendlovo – na pamětní adrese, zaslané “Májem”, nás upoutá podpis Vrchlického26 , Jiráskův27 a jiných, ale nejvíce nás zaujme dopis, poslaný z Prahy do hrádecké samoty v pohnutých dnech svatodušních roku osmačtyřicátého. Co tu podnětů, vzpomínek i nedávné historie. Kaligrafické písmo starého spisovatele napovídá mnoho o jeho povaze, i když zrovna nejste zasvěceni do tajů grafologie. V soupisu prací jsou zaznamenány překlady mnohých děl do cizích jazyků. – I zasvěcený literární historik byl by překvapen mnohými objevy a podrobnostmi. Maně vzpomínám krásného líčení Kvapilova28 v knize “O čem vím”, kde je věrně a sugestivně podáno líčení o návštěvě Jiráskově27 a Kvapilově u stařického spisovatele na Hrádku. A tak jsem si živě představil postavu Pravdovu24 právě zde, nad jeho knihami, folianty a lejstry. Nejsou dnes už příliš častá setkání s písmáky. Tady jsem se však sešel s jedním z nejzajímavějších. Vcházíme do dřevěné chalupy na náměstí, kde 22 jalovec: Cypřišovitá dřevina, jedovatá, plody se používají jako koření. (viz obrázek na str. 14) 24 František Pravda: Český katolický kněz a spisovatel (1817 Nekrasín – 1904 Hrádek u Sušice). (viz obrázek na str. 17) 26 Jaroslav Vrchlický: Český spisovatel (1853–1912). (viz obrázek na str. 19) 27 Alois Jirásek: Český spisovatel, známý svými historickými romány (1851-1930). 28 Jaroslav Kvapil: Český básník a divadelník (1868 Chudenice – 1950 Praha). (viz obrázek na str. 19) 8 11. Velhartice Klatovy řebříček obecný metlice trsnatá 9 11. Velhartice se u ševcovského verpánku seznamuji s Františkem Votavou, zaníceným znalcem místní historie, nadšeným muzikantem, zpěvákem a pozdějším věrným průvodcem velhartickými znamenitostmi. Pod nízkým stropem visí několikeré housle. Tento otec dvanácti dětí nalezne po práci chvíli času, aby si s nimi pro potěšení zahrál některou ze zamilovaných skladeb. Jako sbormistr zpěváckého spolku ukazuje nám svazek starých not, psaných kaligraficky na velhartickém papíře z Apeltauerovy papírny, a upozorňuje znalecky na jeho vodoznak. Archiválie, opisy, výstřižky z novin – to vše svědčí o hlubokém a poučeném zájmu, který překvapuje právě v tomto prostředí. Zda jste si někdy vzpomněla, paní Gabrielo Preissová31 , že vaše knihovna byla zrobena z dřeva velhartických lip, které stávaly po stranách jedné ze zdejších kašen? A zda jste vzpomněla i na Františka Votavu, který byl vlastně původcem tohoto plánu a dříví vám přenechal? Zanechala jste tu po sobe několik krásných vzpomínek. – Musila byste slyšet našeho písmáka, jak tiše říká: “To byla hodná paní.” Za řičení větru vede nás náš zanícenec kolem staré formanské hospody Mikšíčkovy a chalup bez dvorků, obložených dřívím až k cestě, vedoucí k Horám Matky Boží. Sestupujeme do údolí k staré papírně Na šlajfu a obloukem kolem Werichovy chaty, dále míjejíce starý hradní vodovod, vstupujeme znovu pod hradní zdi. Kamení se sesouvá pod našimi kroky až někam dolů k břehům Pstružné a ústa pověsti rozhovoří se o Sirotčí louce i o dobříšském bakaláři, vězněném ve zdejší hladomorně. Z šumění smrků zaslechneme jméno Martina Kůrce, mistra ovčáckého při zámku velhartickém, i příběh o podivném zachránění mlynáře z mlýna pod Veselicí, jenž jen zvláštní náhodou ušel popravčí sekyře. Průvodce nás vede k vinopalně, kde ve zřícených zdech naše obraznost vyvolá dávné postavy sousedů Velhartických, vydatně prázdnících víno z cínových hubatek, zatím co mládež chodila na frej za nedělních odpolední kamsi mimo dosah počestných matron a bdělý zrak přísného konšelstva. Jistě sem kdysi chodíval i zasněný chlapec z blízkých Stojanovic, pozdější spisovatel Adolf Velhartický, jehož román z gotické Francie tolik vzrušoval naši chlapeckou fantasii a vodil náš vznícený zrak s křižáckými rytíři až daleko, daleko do Svaté země. Kde jinde mohlo býti dějiště všech jeho vysněných příběhů než právě tady? 31 Gabriela 10 Preissová: Česká spisovatelka a dramatička (1862-1946). (viz obrázek na str. 19) 11. Velhartice Karel Jaromír Erben Jan Evangelista Purkyně túje západní Novalis 11 11. Velhartice Krásná je procházka loukami kolem zpívajících vod, kde děti tančí v travách u hejna bílých hus – a “na panském” právě kosí pšenici – až zase se octneme ve spleti “rejniček” u staré synagogy, kovárny a trafiky. Nevím už, kolikrát jsem šel z Velhartic1 k Horám Matky Boží, ale tuto cestu bych poznal i potmě; mám ji vtisknutu ve šlápotách a podle vůně šel bych i po letech po ní docela neomylně. V samotě Na šlajfu nakládali na vůz čerstvě nařezaná prkna, vánek přinášel z lesní louky vůni pokosených sen, kousíček dál se pásly krávy, na pěšince v travách zasvitly ryzce, a kdo by odolal, aby si neutrhl modravé kuličky z pichlavého keře jalovcového22 ; pro jejich aromatickou chut’ je kousají zdejší děvčata, jdou-li na večerní dostaveníčko. Sem, do svého letního sídla, se uchyluje herec Jan Werich34 , aby zde užil do sytosti lesního ticha; pod olšemi20 rád vysedává na břehu Pstružné, číhaje nad udicí na pstruzí kořist. Čist’ounká je zde běhutá voda Pstružné, průhledná až ke dnu, les voní houbami, tráva rosou, olše20 hořkostí, ale všechno převoní tavolníky svým neopakovatelným mandlovým výdechem. Potkávám fůru, naloženou pilinami, při nichž se bude hřát celá rodina za dlouhé šumavské zimy, zastavuji se na chvilinku v drouhavečské hospodě, odkud je jen koušíček cesty do Hor Matky Boží. Nikomu však neradím, aby se před městeckem zeptal náhodného chodce na dvě věci: kterou z bran má vejiti do města a že by rád viděl obecní les. Celé městečko sestává totiž jenom z náměstí, a městské lesní bohatství representuje jeden jediný smrk. “Horáci” se však mohou pyšnit svou historií, která je bohatá na zlato a stříbro, jež se tu dolovalo za Jagellovců. Už roku 1552 byly povýšeny na svobodné horní městečko a nadány znakem a obrazem Matky Boží, kolem jejíž hlavy se vznášejí andělé a po stranách stojí dva havíři. Erb zavrcholuje královská koruna a pod ní dvě zkřížená hornická kladívka. Nejstarší městská pečet’ má letopočet z roku 1560. Zdeněk Lev z Rožmitála měl propůjčeno kutací právo na deset let; staré anály vypravují o ohromném kusu ryzího zlata, zde nalezeném, ale hornická sláva netrvala dlouho, i když čas od času byla nakrátko obnovována. Později se tu téměř v každé chalupě jen ševcovalo, šily se košile pro klatovské továrny, chodilo na práci do lesa a pásly krávy. Z dob blahobytnějších zůstal honosný název hospody “Na zámecké” a opuštěné šachty na Křížovce, zarůs- 34 Jan 12 Werich: Český herec, spisovatel a dramatik (1905-1980). 11. Velhartice tající silenkou37 a trnčím38 . Náměstíčko si proměnili v park, kde jsem viděl čtyři roubené studně a kameninovou polychromovanou sošku černošky, nesoucí vázu. Šindele19 kostelní40 báně jsou natřeny sytou červení a hlas věžních hodin mi připomněl z dálky nějakou starodávnou píseň z hracího obrazu. Kolem starých šachtic jsem sestupoval dolů k Mokrosukům, jejichž siluetu zdůrazňuje prastará lípa tak prostorné výduti ve vykotlaném kmeni, že se do ní mohou schovat čtyři dospělé osoby. Osamělý dub svou rozsochatostí koruny a mohutností zbrázděného kmene zaujme oko divákovo naráz, i když mělo jinak dost příležitosti pokochat se přírodními architekturami stromovými věru dosyta, at’ už jsou to lípy malonické nebo jiné, stojící u cesty mezi Jindřichovicemi a Mlázovy. Renesanční arkády zámecké a krásně členěné štíty s bohatou dekorací, byt’ rustikalisovanou, zapůsobily na mne jako kouzelný snový přelud. Tato venkovská renesance má v sobě něco tak bytostně českého, že jsem kolem ní chodil jako omámen, kresle ji se všech stran a vzpomínaje na Mikoláše Alše41 , který by z ní dovedl vyvolat život tak umocněný, až by se nám dech zatajil... Stejným překvapením byl pro mne modřínový háj, skrývající rozpadlé zdi kašovické tvrze, která již ve 14. století byla pustá. Nejspíš staročeský zemánek, její držitel, podlehl v zápase s mocným panským sousedem, jemuž překážel už svou pouhou existencí. Jen zbytky střílen, sesutá klenutí a zavalené příkopy pod několika zdmi zůstaly jako svědectví dávného života, který přežily tráva a divizny42 . Zdejší modříny, dvojáky a trojáky, mají zvláštní růst, jinde nevídaný. Těsně k háji přiléhá ves s budovami starého dvora, jehož pevná dubová vrata jsou bytelnou tesařskou prací. Jsme v kraji kamene, proto všude u cesty setkáváme se s podstavci křížů, jejichž vtesaná ornamentika se srdíčky, kvítky a kalichy má svůj čistě krajový ráz, plný poesie a líbeznosti. Louky podél pospíchající vody, plné zátočin pod vykotlanými vrbami a jinde oroseného olšového stínu, v němž se pasou krávy, a na slunečném místě se koupají děvčata, dovedou nás až k Hrádku. Řeka tu protéká pod 37 silenka nadmutá: Silene inflata (viz obrázek na str. 5) obecná: Prunus spinosa 40 kostel Jména Panny Marie v Horách Matky Boží: Barokní kostel z r. 1637. (viz mapa na str. 26) 41 Mikoláš Aleš: Český malíř a ilustrátor (1852-1913) (viz obrázek na str. 19) 42 divizna velkokvětá: Verbascum densiflorum, žlutě kvetoucí léčivá bylina. (viz obrázek na str. 24) 38 trnka 13 11. Velhartice 14 Jan Neruda Jan Žižka z Trocnova Karlštejn jalovec 11. Velhartice starým kamenným mostem a stranou nad ní se rozložila zámecká zahrada, kde všude vzpomínám na Františka Pravdu24 . Přišel do zdejšího zámku už dávno, roku 1847, třicetiletý, jako vychovatel šlechtického synka a zůstal tu celých sedmapadesát let až do své smrti. Přežil svou dobu, ale neupřeme mu jadrné vypravěčské umění i důvěrnou znalost venkovského života, z něhož dovedl vyhmátnout velmi citlivě typické figurky a zasadit je do dějového pásma. Jeho knihy bývaly hojně čítány a ještě dnes se s úctou podivíme, jak čistou češtinou psal tento starý lidový povídkář. Jistě měl rád lidi, mezi nimiž žil, a pro tuto lásku k prostému člověku si nezaslouží zapomenutí. Jeho hraběcí chlebodárci mu dali vystavět poschodový domeček, v němž dožil svých 87 let roku 1904. Celá ves vydychuje starosvětským ovzduším dávných let. Nalezneme zde štíty lidového baroka a nejstarší část zámku patří renesanci, ovšem venkovsky prosté a poněkud strohé. Od poslední chalupy ve vsi už vidíme románskou věž zdouňského kostelíčka svatého Vavřince, který sám jediný zůstal z celé osady, zaniklé v třicetiletých válkách. Lidová pověst mu přisoudila jednu mši, kterou prý zde dal sloužiti Jan Žižka13 , když táhl od Velhartic1 na Rábí14 . V chrámové lodi upoutá kříž Volfa Gotharda Perglera z Perglasu v Tedražicích. postavený sem na konci šestnáctého století. Pamětihodnější však je nápis, jehož starodávné veršování přibližuje nám nejen osobu donátorovu, ale i ducha doby: Tobě samému Bohu živému bud’ chvála a čest. Toto vím, že toliko dřevo obraz člověka jest. Tu křest’ané poslouchejte evangelia svatého, tuhle poznáš z toho stvořitele živého a pravého, Toho, který je v Trojici požehnaný Pán Bůh svatý, totiž nestihle, neobsáhle jedinký, Božské podstaty. Já Volf Gothart Pergler z Perglasu na Tedražicích, Mokrosuce pánem toho času, činíc náklad, verš tento jsem při tom položil, tak, aby mne nikdo za modláře nevyložil, nýbrž rozuměl, proč jsem to mínil, ukazujíc obraz tento živého jsem učinil, tomu samému bud’ chvála i čest, neb on mým stvořitelem i vykupitelem jest. 15 11. Velhartice V rohu u kostelní zdi uzavírá železná mřížka ošetřovaný hrob, kde nějaká pozorná ruka vsadila čínské karafiáty, buxus, betunie a lobelky, právě kvetoucí do slunečného dne. Na černém mramorovém pomníčku čteme nápis, že zde odpočívá kněz jubilár Vojtěch Hlinka, literárním jménem František Pravda24 , český spisovatel. Obracím se zpátky k Hrádku a v mysli si vyvolávám několik postav, které se mi vryly do paměti z četby chlapeckých let, at’ je to Štěpánův Vít, učící se na kněze, nebo Matěj sprost’ák, Vávra kuřák či žárlivý Adam... Po cestě vzpomínám na všechny zámečky, typické pro kraj. V Kunkovicích má okrouhlou, starodávnou věž a vysoké topoly před vjezdem, v Horním Staňkově zahradu s amoretem, v Nemilkově sluneční hodiny, v Tajanově kapličku svatého Jana, rumpál a košaté stromy ořechové, malonický bych našel podle řady překrásných modřínů. Všechny jsem je kreslil a znám jejich historii. Věru krásné místo si našli velhartičtí židé pro svůj hřbitov. Kolem dokola šumí stmívavý smrkový les nad žulovými omšelými náhrobky, pod jedním z nich odpočívá zakladatel velhartické1 koželužny Šimon Polák, jiný z Poláků, David, měl zase papírnu. Samuel Berger byl chudý žid a pod nápisem “Hier ruhet Jakob Suchařipa” jsem si vzpomněl na mnohé venkovské židy z románů Karla Poláčka49 . Smuteční jasany se sklánějí nad tyto nenavštěvované hroby a břečt’an se pne po šedivé zdi, kam lidová fáma umist’uje zazděný poklad, který tam prý židé ukryli ještě před svým odsunem do Terezína a Osvětimi... Nikdo se z nich nevrátil a jen bývalá židovská škola se znaměním Davidovy hvězdy na střešním hřebeni a synagoga s dlouhými, úzkými okny je připomínkou jejich bývalého života. S grafikem Karlem Štěchem50 , kterého zdejší prostředí inspirovalo k celemu cyklu leptů, jsme zašli nakonec do krásné nové školy. Nejen samým učením živ je člověk. Paní řídící Klimentová z bylinek velhartické1 krajiny umí připravit předobrý truňk, jehož účinné užívání přispívá prý k lidské dlouhověkosti. Řídili jsme se touto radou, vychutnávajíce velhartickou končinu ještě jinak než zrakem, a přišli jsme jí na chut’. Při návratu do domu přítele Marka svítila hvězdná nebesa a do usínání zaznívalo z rejničky táhlé vyzpěvování ponocného: 49 Karel Poláček: Český spisovatel a novinář (1892 Rychnov nad Kněžnou – 1945 Gleiwitz). Štěch: Český malíř, ilustrátor a grafik (1908 České Budějovice – 1982 České Budějovice). 50 Karel 16 11. Velhartice topol šindel František Pravda Vítězslav Hálek 17 11. Velhartice Odbila dvanáctá hodina, chval každý duch Hospodina, i Ježíše, jeho syna. Ó, svatá Boží Rodičko, ochraňuj nám naše městečko zdrávas Maria! Vždycky jsem si myslil, když nám je vytruboval do oken u Janoušků, na starodávná náměstíčka z kreseb Alšových41 i z obrázků Josefa Lady53 . Svatební košile Karel Jaromír Erben – Text básně Již jedenáctá odbila, a lampa ještě svítila, a lampa ještě hořela, co nad klekadlem visela. Na stěně nízké světničky byl obraz boží rodičky, rodičky boží s dět’átkem, tak jako růže s poupátkem. A před tou mocnou světicí viděti pannu klečící: klečela, líce skloněné, ruce na prsa složené; slzy jí z očí padaly, želem se ňádra zdvíhaly. A když slzička upadla, v ty bílé ňádra zapadla. „Žel bohu! kde můj tatíček? Již na něm roste trávníček! Žel bohu! kde má matička Tam leží – podlé tatíčka! Sestra do roka nežila, bratra mi koule zabila. Měla jsem, smutná, milého, život bych dala pro něho! do ciziny se obrátil, potud se ještě nevrátil. Do ciziny se ubíral, těšil mě, slzy utíral: „Zasej, má milá, zasej len, zpomínej na mě každý den, první rok přádla hledívej, druhý rok plátno polívej, třetí košile vyšívej: až ty košile ušiješ, věneček z routy poviješ.“ Již jsem košile ušila, již jsem je v truhle složila, již moje routa v odkvětě: a milý ještě ve světě, ve světě šírém, širokém, co kámen v moři hlubokém. Tři léta o něm ani sluch, živ-li a zdráv – zná milý bůh! Maria, panno přemocná! ach budiž ty mi pomocna: vrat’ mi milého z ciziny, květ blaha mého jediný; milého z ciziny mi vrat’ aneb život můj náhle zkrat’: u něho život jarý květ bez něho však mě mrzí svět. Maria, matko milosti! bud’ pomocnicí v žalosti!“ 53 Josef Lada: Český malíř, ilustrátor a spisovatel, autor známých knih a ilustrací pro děti (1887 Hrusice – 1957 Praha). 18 11. Velhartice Jaroslav Vrchlický Jaroslav Kvapil Gabriela Preissová Mikoláš Aleš 19 11. Velhartice Pohnul se obraz na stěně i zkřikla panna zděšeně; lampa, co temně hořela, prskla a zhasla docela. Možná, žet’ větru tažení, možná i – zlé že znamení! „Což bych se bála? tys se mnou, a oko boží nade mnou. Pověz, můj milý, řekni přec, živ-li a zdráv je tvůj otec? tvůj otec a tvá milá mát’, a ráda-li mě bude znát?“ A slyš! na záspí kroků zvuk, a na okénko: t’uk, t’uk, t’uk! „Spíš, má panenko, nebo bdíš? Hoj, má panenko, tu jsem již! Hoj, má panenko, co děláš? zdalipak mě ještě znáš, aneb jiného v srdci máš?“ „Moc, má panenko, moc se ptáš! jen honem pojd’ – však uhlídáš. Jen honem pojd’ – čas nečeká, a cesta naše daleká. Co máš, má milá, v pravici?““ „Ach můj milý! ach pro nebe! tu dobu myslím na tebe; na tě jsem vždycky myslila, za tě se právě modlila!“ „Zahod’ je pryč! to modlení je těžší nežli kamení! Zahod’ je pryč! at’ lehce jdeš, jestli mi postačiti chceš.““ „Ho, nech modlení – skoč a pojd’, skoč a pojd’ a mě doprovod’; měsíček svítí na cestu: já přišel pro svou nevěstu.“ Knížky jí vzal a zahodil, a byli skokem deset mil. - „Nesu si knížky modlicí.“ „Ach pro boha! ach co pravíš? Kamž bychom šli – tak pozdě již! Vítr burácí, pustá noc, počkej jen do dne – není moc.“ A byla cesta výšinou, skalami, lesní pustinou; a v rokytí a v úskalí divoké feny štěkaly; a kulich hlásal pověsti: žetě na blízku neštěstí. - „Ho, den je noc, a noc je den ve dne mé oči tlačí sen! Dřív než se zbudí kohouti, musím tě za svou pojmouti. Jen neprodlévej, skoč a pojd’, dnes ještě budeš moje chot’!“ - A on vždy napřed – skok a skok, a ona za ním, co jí krok. Po šípkoví a po skalí ty bílé nohy šlapaly; a na hloží a křemení zůstalo krve znamení. Byla noc, byla hluboká, měsíček svítil s vysoka, a ticho, pusto v dědině, vítr burácel jedině. „Pěkná noc – jasná – v tento čas mrtví s živými chodí zas; a nežli zvíš, jsou tobě blíž má milá, nic se nebojíš?“ A on tu napřed – skok a skok, a ona za ním, co jí krok. Psi houfem ve vsi zavyli, když ty pocestné zvětřili; a vyli, vyli divnou věc: žetě nablízku umrlec! „Což bych se bála? tys se mnou, a ruka páně nade mnou. Pověz, můj milý, řekni jen, jak je tvůj domek upraven, čistá světnička? veselá? a zdali blízko kostela?“ „Pěkná noc, jasná – v tu dobu vstávají mrtví ze hrobů, a nežli zvíš, jsou tobě blíž má milá, nic se nebojíš?“ „Moc, má panenko, moc se ptáš! však ještě dnes to uhlídáš. Jen honem pojd’ – čas utíká, a dálka ještě veliká. - 20 11. Velhartice Co máš, má milá, za pasem?“ Křížek utrh a zahodil, a byli skokem třicet mil. - „Růženec s sebou vzala jsem“ „Ho, ten růženec z klokočí jako had tebe otočí! zúží tě, stáhne tobě dech: zahod’ jej pryč – neb máme spěch!“ Růženec popad, zahodil, a byli skokem dvacet mil. - Tu na planině široké stavení stojí vysoké; úzká a dlouhá okna jsou, a věž se zvonkem nad střechou. „Hoj, má panenko, tu jsme již! Nic, má panenko, nevidíš?“ „Ach pro boha! ten kostel snad?“ A byla cesta nížinou, přes vody, luka, bažinou; po bažině, po sluji modrá světélka laškují: dvě řady, devět za sebou, jako když s tělem k hrobu jdou; a žabí havěd’ v potoce pohřební píseň skřehoce. A on vždy napřed – skok a skok, a jí za ním již slábne krok. Ostřice dívku ubohou břitvami řeže do nohou; a to kapradí zelené je krví její zbarvené. „Pěkná noc, jasná – v tu dobu spěchají živí ke hrobu; a nežli zvíš, jsi hrobu blíž má milá, nic se nebojíš?“ „To není kostel, to můj hrad!“ „Ten hřbitov – a těch křížů řad?“ „To nejsou kříže, to můj sad! Hoj, má panenko, na mě hled’, a skoč vesele přes tu zed’!““ „Ó nech mne již! Ó nech mne tak! Divý a hrozný je tvůj zrak; tvůj dech otravný jako jed, a tvoje srdce tvrdý led!“ „Nic se, má milá, nic neboj! Veselot’ u mne, všeho hoj: masa dost – ale bez krve, dnes bude jinak po prvé! Co máš v uzlíku, má milá?“ „Košile, co jsem ušila.“ „Ach nebojím, vždyt’ tys se mnou, a vůle páně nade mnou! jen ustaň málo v pospěchu, jen popřej málo oddechu. Duch slábne, nohy klesají, a k srdci nože bodají!“ „Jen pojd’ a pospěš, děvče mé! však brzo již tam budeme. Hosté čekají, čeká kvas, a jako střela letí čas. Co to máš na té tkaničce, na krku na té tkaničce?“ „To křížek po mé matičce.“ „Hoho, to zlato proklaté má hrany ostře špičaté! Bodá tě – a mě nejinak, zahod’ to, budeš jako pták!“ „Netřeba jich víc nežli dvě: ta jedna tobě, druhá mně.“ Uzlík jí vzal a s chechtotem přehodil na hrob za plotem. „Nic ty se neboj, na mě hled’, a skoč za uzlem přes tu zed’.“ „Však jsi ty vždy byl přede mnou, a já za tebou cestou zlou; však jsi byl napřed po ten čas: skoč a ukaž mi cestu zas!“ Skokem přeskočil ohradu, nic nepomyslil na zradu; skočil do výšky sáhů pět jí však již venku nevidět: jenom po bílém obleku zablesklo se jest v útěku, a schrána její blízko dost - 21 11. Velhartice nenadál se zlý její host! Stojít’ tu, stojí komora: nizoučké dvéře – závora; zavrzly dvéře za pannou a závora jí ochranou. Stavení skrovné, bez oken, měsíc lištami šeřil jen; stavení pevné jako klec, a v něm na prkně – umrlec. Hoj! jak se venku zmáhá hluk, hrobových oblud mocný pluk; šumí a kolem klapají, a takto píseň skuhrají: „Tělu do hrobu přísluší, běda, kdos nedbal o duši!“ smiluj se v bídě nejvyšší! Ty mrtvý, nevstávej a lež; pán bůh tě potěš – a mne též!“ A mrtvý zas se položiv, natáhnul údy jako dřív. A znova venku: buch, buch, buch! až panně mizí zrak i sluch! „Vstávej, umrlče! hola, hou! a podej mi sem tu živou!“ Ach běda, běda děvčeti! Umrlý vstává po třetí, a velké, kalné své oči na poloumrtvou otočí. A tu na dvéře: buch, buch, buch! burácí zvenčí její druh: „Vstávej, umrlče, nahoru, odstrč mi tam tu závoru!“ „Maria panno! při mně stůj, u syna svého oroduj! Nehodně jsem tě prosila: ach odpust’, co jsem zhřešila! Maria, matko milosti! z té moci zlé mě vyprosti.“ A mrtvý oči otvírá, a mrtvý oči protírá, sbírá se, hlavu pozvedá, a půlkolem se ohlédá. A slyš! tu právě nablízce kokrhá kohout ve vísce; a za ním, co ta dědina, všecka kohoutí družina. „Bože svatý! rač pomoci, nedejž mne d’áblu do moci! Ty mrtvý lež a nevstávej, pán bůh ti pokoj věčný dej!“ Tu mrtvý, jak se postavil, pádem se na zem povalil, a venku ticho – ani ruch: zmizel dav, i zlý její druh. - A mrtvý hlavu položiv, zamhouřil oči jako dřív. - Ráno když lidé na mši jdou, v úžasu státi zůstanou: hrob jeden dutý nahoře, panna v umrlčí komoře, a na kadičké mohyle útržek z nové košile. - A tu poznovu – buch, buch, buch! silněji tluče její druh: „Vstávej, umrlče, nahoru, otevři mi svou komoru!“ A na ten hřmot a na ten hlas mrtvý se zdvíhá s prkna zas, a rámě ztuhlé naměří tam, kde závora u dveří. „Spas duši, Kriste Ježíši! Romance o Karlu IV. Jan Neruda – Text básně 22 Dobře ses, panno, radila, na boha že jsi myslila, a druha zlého odbyla! Bys byla jinak jednala, zle bysi byla skonala: tvé tělo bílé, spanilé, bylo by co ty košile! 11. Velhartice Karel s Buškem z Vilhartic ted’ zasedli si k dubovému stolu — ti dva už pili mnohou číši spolu a zapěli si z plných plic. „Nuž dej sem zlaté čiše, páže, a nalej vína — dolej výš — dnes, pane Bušku, čehos zvíš!“ král Karel vesel káže. Přec zase číši k ústům zdvih‘, a napiv se své velké dobré oči ted’ kradmo přes stůl po soudruhu točí, ten však je jako pěna tich. Jen — aby marně nezahálel — pan Bušek máčel zub a pysk a víno ku půnebí tisk‘ a po jazyku válel. „Zde po tom víně, Bušku, slyš, domácí slunce naše vloni hrálo — tot’ první víno, které v Čechách zrálo — aj tedy vzhůru, pijme již!“ A pili — král však náhle prsknul — „To že je víno? tenhle kvas? vždyt’ křiví ústa, láme vaz!“ a zlostně rukou mrsknul. „Ba je to bída,“ děl zas král a rychle zavdal sobě vína znovu, tak rychle, jak by bránil zlému slovu; však kolem úst již úsměv hrál. „Mám žízní umřít? — na mou víru, Ty‘s oslep‘, páže — nevidíš, že přede mnou je prázdná číš? — a dej mi dobrou míru! „Eh — vezu révu z Burgund sem,“ král dál a dál si v zlosti svojí vede, „a takovouhle peluň mně z ní svede ta velebená česká zem! Jsem přesvědčen, když broskve vsadím, že sčesám trpké trnky s nich, a chceš-li klidit pustý smích, zde růže sázet radím! Pij, Bušku — již se nezarmut’ — a poslyš, co Ti král Tvůj moudrý praví: můj jazyk je jak známo vybíravý — a našel již v tom víně chut’. Víš — zkoumat třeba, Bušku milý! to víno má svůj zvláštní ráz, zprv trpké, ale milé zas — my, myslím, se už vpili!“ Však jaká země — taky lid! vás kdyby učit chtěli všichni svatí, zda všimnou si jich Češi paličatí — bud’ svatý rád, když není bit! Jak bych zde mlátil otep slámy! Necht’ chci co chci, za krátký čas se všechno jinak zvrtne zas — mám já to bídu s vámi!“ „Nu vidíš, králi: tak náš lid! Má duši zvláštní — trochu drsná zdá se — však květe po svém, v osobité kráse —“ ted’ přerušil svůj náhle klid hned rozveselen Vilhartice — „ach přibliž k tomu lidu hled a přitiskneš svůj k němu ret a neodtrhneš vice!“ 23 11. Velhartice divizna velkokvětá 24 koncentrační tábor Terezín 11. Velhartice Velhartice – mapa měst a vesnic: 1 – Velhartice, 2 – Hory Matky Boží, 3 – Stojanovice, 4 – Klatovy, 5 – Mokrosuky, 6 – Malonice, 7 – Jindřichovice (Sušice), 8 – Mlázovy, 9 – Kašovice, A – Hrádek u Sušice, B – Zdouň, C – Tedražice, D – Kunkovice, E – Horní Staňkov, F – Nemilkov, G – Tajanov 25 11. Velhartice Velhartice – mapa kostelů a kaplí: 1 – kostel sv. Maří Magdaleny ve Velharticích, 2 – kostel Jména Panny Marie v Horách Matky Boží, 3 – kostel sv. Vavřince ve Zdouni 26 Rejstřík 27 Rejstřík Štěch, Karel, 16 Žižka z Trocnova, Jan, 6, 15 řebříček obecný, 1 šindel, 7, 13 Hálek, Vítězslav, 8 Hervík z Degenberka, 4 Homér, 4 Horní Staňkov, 16 Hory Matky Boží, 10, 12 Hrádek u Sušice, 13, 16 hrad Velhartice, 2, 4, 8 Hynek starší z Dubé, 6 Aleš, Mikoláš, 13, 18 arkády, 13 Borek, 8 Brdlík, Václav, 8 Bušek z Velhartic, 4 jalovec, 8, 12 Jan z Hradce, 6 Jan z Velhartic, 4 Jindřichův Hradec, 6 Jindřichovice (Sušice), 13 Jirásek, Alois, 8 couk, 7 Desfoursová, Adelaida, 2 divizna velkokvětá, 13 Dobříš, 10 don Baltazar de Maradas, 7 don Martin de Hoef Huerta, 7 Kůrec, Martin, 10 Kašovice, 13 kanovník, 4 Karlštejn, 6 Kateřina z Perglasu, 6 Klatovy, 12 Klicpera, Ivan, 6 Erben, Karel Jaromír, 2 foliant, 8 fraucimor, 4 28 REJSTŘÍK komtesa, 2 koncentrační tábor Terezín, 16 Kosler, Matyáš Benjamin, 2 kostel Jména Panny Marie v Horách Matky Boží, 13 kostel Narození Panny Marie ve Velharticích, 7 kostel sv. Maří Magdaleny ve Velharticích, 2 kostel sv. Vavřince ve Zdouni, 15 Kunkovice, 16 Kvapil, Jaroslav, 8 lípa, 13 Lada, Josef, 18 Malonice, 13, 16 Menhart z Hradce, 6 metlice trsnatá, 1 Mlázovy, 13 Mokrosuky, 13 myrta obecná, 2 Nemilkov, 16 Neruda, Jan, 4, 8 Novalis, 2 O čem vím, 8 olše lepkavá, 7, 12 Oldřich II. z Rožmberka, 6 Oldřich z Hradce, 6 Ostružná, 7, 10, 12 písmák, 8 Příběnice, 6 Paris, 4 Perglas z Perglasu, Vácslav Otakar, 6 REJSTŘÍK Pergler z Perglasu, Volf Gothard, 15 Poláček, Karel, 16 Pravda, František, 8, 15, 16 Preissová, Gabriela, 10 purkrabí, 6 Purkyně, Jan Evangelista, 2 Rabí, 6, 15 Romance o Karlu IV., 4 rula, 2 sanktuarium, 7 sejp, 7 silenka nadmutá, 13 Stojanovice, 10 Svatební košile, 2 synagoga ve Velharticích, 12 túje západní, 2 tříslo, 7 Tajanov, 16 tavolník, 12 Tedražice, 15 topol, 8, 16 trnka obecná, 13 tvrz Kašovice, 13 Vítkovci, 6 Vácslav z Vartemberka, 6 Velhartice, 1, 4, 6, 8, 12, 15, 16 Velhartický, Adolf, 10 Vodolenka, 6 Votava, František, 10 Vrchlický, Jaroslav, 8 Werich, Jan, 12 Werichova chata u Velhartic, 10 29 REJSTŘÍK zámek Blatná, 2 zámek Hrádek u Sušice, 15 Zdeněk Lev z Rožmitálu, 12 Zdouň, 15 30 REJSTŘÍK
