leoš janáček ikona brněnského uměleckého parnasu

Transkript

leoš janáček ikona brněnského uměleckého parnasu
LEOŠ JANÁČEK
IKONA BRNĚNSKÉHO UMĚLECKÉHO PARNASU
historie, památky, osobnosti, hudba a Leoš Janáček (2012)
LEOŠ JANÁČEK
IKONA BRNĚNSKÉHO UMĚLECKÉHO PARNASU
1
LEOŠ JANÁČEK
IKONA BRNĚNSKÉHO UMĚLECKÉHO PARNASU
(historie, památky, osobnosti, hudba a Leoš Janáček)
2012
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
1
2
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
OBSAH
Úvod .......................................................................................................................................... 5
Město Brno a Jižní Morava ....................................................................................................... 6
Brno – město s multikulturní historií ...................................................................................... 11
Brno – město významných osobností ..................................................................................... 18
Architektonické dominanty města ........................................................................................... 22
Kulturní instituce v Brně 2012 ................................................................................................ 29
Morava a národopis ................................................................................................................. 33
Slavní hudebníci spjatí s Brnem .............................................................................................. 36
Leoš Janáček – ikona brněnského uměleckého Parnasu ......................................................... 38
Janáčkovo dílo ......................................................................................................................... 46
Brnem po stopách skladatele ................................................................................................... 67
Do rodného kraje .................................................................................................................... 74
Citujeme Janáčka .................................................................................................................... 76
Napsali o Janáčkovi ................................................................................................................. 77
Doporučená literatura .............................................................................................................. 78
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
3
Leoš Janáček na fotografii Františka Drtikola. Foto – archív Hudebního oddělení MZM
4
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
ÚVOD
Jednou z nejpozoruhodnějších, nejsvéráznějších a nejvíce ceněných osobností spjatých s jihem
Moravy je bezpochyby hudební skladatel, organizátor hudebního a kulturního života v Brně,
významný hudební pedagog a sbormistr Leoš Janáček. Přestože se na jihu Moravy nenarodil
a dokonce zde ani nezemřel, v podstatě celý život spojil s jihomoravským regionem a zejména
s městem Brnem. Právě do moravské metropole totiž jako jinoch přišel na studia, zde nalezl
zázemí pro rozvíjení své hudební geniality, v Brně potkal svou životní partnerku, zde se
narodily jeho děti, ve městě pod Špilberkem také vytvářel svá geniální hudební díla.
Na jihu Moravy zažíval umělecké pády i vítězství, zde se projevoval jeho organizační talent,
právě zde také vychovával své hudební žáky. Janáčka Brno poznamenávalo, ovlivňovalo,
limitovalo i inspirovalo. Už za jeho života také toto město respektovalo mistrovu osobitost.
Po jeho smrti si začalo intenzívně připomínat momenty i místa s ním spojená. Zájem o mistra
Janáčka postupem doby dokonce sílil. Není náhodou, že množství upomínek na něj (pojmenování institucí, výstavy, interpretace jeho děl, vydávání publikací) dosáhlo vrcholu dlouho
po Janáčkově smrti, až ve druhé polovině 20. století. Tento silný a mimořádný zájem bezpochyby
nebude zeslabovat. Leoš Janáček patří spolu s Řehořem Mendlem, Věstonickou Venuší,
Lednicko-valtickým areálem a vilou Tugendhat k největším tematickým turistickým lákadlům
jihu Moravy. Na následujících stranách je sumarizován okruh Janáčkovské tematiky, zejména
ve vztahu ke kulturnímu dění v Brně a na Moravě.
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
5
MĚSTO BRNO A JIŽNÍ MORAVA
Město Brno je 380 tisícová moravská metropole na soutoku řek Svratky a Svitavy, 120 km
severně od Vídně a 200 kilometrů východně od Prahy. Brno je druhé největší sídlo České
republiky, centrum průmyslu, výstavnictví, školství, vědeckého výzkumu a justice. Leží
na okraji nížiny přecházející dále na jih v rovinatý terén jižní Moravy, velká část městské aglomerace se ovšem rozkládá v kopcovitém, zčásti dosud zalesněném terénu, jenž na severu přechází v malebný Moravský kras. Z hlediska etnografického se kolem Brna na jihu a východě
střetá tradice Hané a Slovácka, na západě se pak městského prostoru dotýká Horácko. Z hlediska jazykového je město od roku 1945 de facto monolinguální, z hlediska teritoriálního dialektu
jde o typickou městkou směs, vzniklou působením řady vlivů – včetně stop jazyků někdejšího
německého a židovského obyvatelstva.
Panorama města Brna. Foto – MMB
Brno je sídlem vrcholných institucí české justice (Ústavní soud, Nejvyšší soud, Nejvyšší
správní soud, Nejvyšší státní zastupitelství) a dalších institucí celostátního významu (Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, Kancelář veřejného ochránce práv), řady
veřejných vysokých škol (Masarykova univerzita, Vysoké učení technické, Mendelova
univerzita, Veterinární a farmaceutická univerzita, Univerzita obrany, Janáčkova akademie múzických umění), soukromých vysokých škol i kulturních institucí. Zejména desetitisíce studentů i špičková vědecká, kulturní a umělecká pracoviště ovlivňují významně
atmosféru Brna a jeho kulturní charakter. Toto město, jež nenabízí obvykle libost, krásu
a okouzlení už na první pohled, žije, rozvíjí se a proměňuje.
6
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
Významné mezníky městské chronologie
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
před 30. až 70. tisíci lety žil na území Brna člověk kromaňonský
5. století Slované na území Brna
1021–1034 na Petrově vznikl hrad Brno s kostelem svatého Michala
1054 Brno sídlem údělného knížete
1091 písemný záznam o existenci Brna
1231–1237 spojení samostatných osad v jedno město Brno
1243 privilegium krále Václava I, které dalo městu řadu výhod
1277 poprvé je připomenut hrad Špilberk
1325 město získalo právo přijímat svobodné nové měšťany
1348 král a císař Karel IV. ustanovil, že kupci z Rakouska, Uher a Polska
musí projíždět přes Brno
•
•
1349 Brno sídlem moravských markrabat
1350 v Brně zřízen odvolací soud s působností pro všechna
jiho - a středomoravská města
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
1376 Brno získalo rychtu a právo volit rychtáře
1428 Brno nedobyli husité (stejně i v roce 1430)
1457 Brno získalo právo ražby mince
1550 V Orlí ulici byla zřízena pošta
1641 Brno hlavním městem Moravy
1643 a 1645 Brno neúspěšně obléháno Švédy
1742 Brno neúspěšně obléháno Prusy
1763 založena první brněnská textilní manufaktura
1814 první parní stroj v Brně
1818 založeno Františkovo muzeum (nyní Moravské zemské muzeum)
1839 do Brna přijel první vlak do Brna
1847 otevřena brněnská plynárna, zavedeno plynové osvětlení, navázáno
telegrafní spojení s Vídní
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
7
•
•
1850 velké rozšíření Brna – připojeno 32 předměstských obcí
1867 založeno první české gymnázium v Brně (dnes gymnázium
na třídě Kpt. Jaroše)
•
•
•
•
•
•
1869 první linka městské hromadné dopravy – koňská dráha
1881–1882 elektrické osvětlení divadla Na hradbách (dnešní Mahenovo divadlo)
1884 parní pouliční dráha (1900 elektrifikována)
1885 založena první česká průmyslová škola na Moravě
1897 v provozu městská elektrárna
1919 rozšíření Brna o 26 obcí.
založení druhé české univerzity v ČSR (Masarykova univerzita)
•
•
•
•
•
•
1928 výstava soudobé kultury v Československu, vznik výstaviště
1929 zahájena výstavba vily Tugendhat
1939 Wehrmacht okupuje Brno
1945 osvobození města
1959 založena tradice Mezinárodního strojírenského veletrhu
1965 brněnská motocyklová GP se stává součásti seriálu mistrovství světa,
výstavba Janáčkova divadla (dnes součást Národního divadla Brno)
•
•
1987 otevření nového autodromu, dnes zvaného Masarykův okruh
1992 ve vile Tugendhat jednání mezi představiteli české a slovenské strany
vedoucí k rozpadu Československa, zřízen Ústavní soud ČR
•
v Brně jsou umístěny dvě významné instituce – nejvyšší soud ČR
1993 a Nejvyšší státní zastupitelství ČR.
•
vila Tugendhat zapsána na seznam světového přírodního a kulturního
2001 8
dědictví UNESCO
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
Brno s Katedrálou sv. Petra a Pavla. Foto – Jan Chmelíček
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
9
Brno je sice největší moravské město, ovšem jeho charakter dotváří jihomoravské
zázemí. Vedle Brna se do historie regionu významně zapsalo i někdejší královské
město Znojmo, které tvoří významnou správní dominantu jihozápadu Jihomoravského
kraje. Znojmo leží na levém břehu řeky Dyje necelých 60 km od Brna a přibližně
80 km od Vídně. Státní hranice s Rakouskem je vzdálena jen 8 km jižně od tohoto města
s 34 tisíci obyvatel. Území dnešní městské aglomerace bylo osídleno už v prehistorii. Jisto
je, že od 8. století se na ostrohu nad řekou nalézalo velké slovanské sídliště. V 11. století se
už na stejném místě vypínal přemyslovský hrad, který založil Konrád I. Brněnský. Přemyslovci pak v samostatné větvi ve Znojmě sídlili a rozšiřovali je. V letech 1222-1226 Přemysl
Otakar I. Znojmo povýšil na královské město. K nejvýznamnějším památkám Znojma patří rotunda svaté Kateřiny se zachovalými nástěnnými malbami z roku 1134, zobrazujícími
scény ze života Přemyslovců, dále někdejší premonstrátský klášter v Louce a měšťanské domy
v centru města.
Významným turistickým centrem na jih od Brna je dnes Mikulov, sedmitisícové město při
jihomoravsko-dolnorakouské hranici. Město vzniklo asi ve 12. století, ovšem formálně bylo
toto sídlo městem až od 14. století. Dominantou Mikulova je zámek, turisticky atraktivní je
ovšem také Dietrichsteinská hrobka a bývalá židovská čtvrť.
Město Břeclav, které leží u hranic s Rakouskem, patří k dynamickým sídlům kraje.
Břeclav vznikla při toku řeky Dyje asi v 11. století jako podhradí přemyslovského hradu.
Zásadním zlomem v rozvoji města bylo ovšem zřízení železnice – Severní dráhy císaře
Františka (1839). Břeclav patří z významným folklórním centrům jihu Moravy, podobně
jako pětadvacetitisícové město Hodonín, založený patrně již v 11. století na řece Moravě
poblíž dnešní hranice se Slovenskem. Na Hodonínsku se nachází dvoutisícová obec
Mikulčice, v jejímž katastru archeologové dosud objevili dvanáct velkomoravských chrámů
a knížecí dvorec. Vedle uherskohradišťské aglomerace je to nejvýznamnější velkomoravské
naleziště. Na sever od Brna ležící průmyslové město Blansko, jež má 21 tisíc obyvatel,
je také symbolickou bránou do Moravského krasu – jedinečného zalesněného území
se stovkami jeskyní a také se světoznámou propastí Macocha. Východně od Brna najdeme
průmyslové město Vyškov – jihomoravskou bránu Hané. První zmínka o městě, jehož střed
zdobí historická městská památková zóna, pochází z roku 1141. Dnes tu žije téměř 22 tisíc
obyvatel.
Znojmo. Foto – Jan Chmelíček
10
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
BRNO - MĚSTO S MULTIKULTURNÍ HISTORIÍ
Území dnešního Brna bylo trvale obýváno už před příchodem Slovanů. Ti na teritoriu žili
prokazatelně v 6. století a zejména v době Velkomoravské říše. Archeologové objevili
velkomoravské slovanské hradiště na severovýchodním okraji města, v městské části Líšeň.
Zdejší hradiště Staré Zámky ovšem bezpochyby sousedilo z dalšími slovanskými osadami
a sídlišti na katastru dnešního Brna.
V místech dnešního Petrova byl v době panování knížete Břetislava (20. léta 11. století)
založen pravděpodobně hrad. Jmenoval se Brnen a záhy se proměnil v sídlo údělných knížat.
První dochovaná datace tohoto opevněného objektu je z konce 11. století (rok 1091). Jak se hrad
rozrůstal a sílil jeho význam, posiloval se i význam a zvětšoval se rozsah podhradní osady
zvané Brno (Staré Brno). V nedalekém sousedství se přitom zvětšoval počet dalších osad.
Na začátku 13. století jich byly v brněnské kotlině rozesety tři desítky. Tento počet zhruba
odpovídá počtu dnešních městských částí Brna.
Ve 13. století se v dějinách Brna také poprvé výrazněji uplatnil německý živel. Němečtí
přistěhovalci vytvořili pod Petrovem a Špilberkem nové sídliště – ves, poprvé písemně
zmíněnou ve 30. letech 13. století (roku 1231). Právě z této trhové vsi se vyvinulo pozdější
středověké Brno, zhruba na území nynějšího historického centra města. Brno se rychle
rozrůstalo a s přitakáním krále Václava I. bylo opatřeno ve třicátých letech 13. století
hradbami. Tento král roku 1243 pro Brno vydal také takzvané větší a menší privilegium – listiny,
které kodifikovaly městské výsady. Z roku 1238 pak existuje písemný doklad o Brně – městě.
Ve třináctém století se ustálil základní charakter a podoba města, ve kterém se konávaly
zemské soudy a zemské sněmy. Již tehdy existovala také jasně vymezená část Brna, v níž žilo
židovské obyvatelstvo.
Nejstarší známá městská pečeť je z roku 1247. Jsou na ní vyobrazeny hradby s věžicemi
na obou stranách. Uprostřed je brána a na ní štít s českým lvem. Štít dělený čtyřmi břevny
užívalo Brno jako pečeť od druhého desetiletí 14. století až do roku 1646, kdy bylo vydáno
privilegium císaře Ferdinanda III., upravující znak: štít je vyplněn dvouhlavým orlem, který
má na hrudi původní brněnský znak. Ke znaku z roku 1315 se Brno vrátilo ve 30. letech
minulého století a užívá ho dosud.
Hradní komplex Špilberk začal vznikat také v polovině 13. století v místech někdejšího knížecího hradu. Roku 1349 se město Brno stalo trvalým sídelním místem moravských markrabat.
V 15. století došlo k významnému rozšíření městského opevnění, jež bylo po těchto stavebních
úpravách tvořeno dvojicí hradebních systémů, ale také věžemi do nich vetknutými. Existovala
pětice městských bran. Fortifikační objekty byly zdokonalovány také na počátku století následujícího, to zejména v souvislosti s nebezpečím turecké intervence na Moravu.
Šest set let fungovala (s přestávkami) v Brně mincovna. Bylo to od poloviny 11. do poloviny
17. století a postupně se zde razily mince údělných knížat a markrabat, denárové i čtyřhranné
mince a mince s orlicí. Mince razili i moravští stavové (1619 – 1620) a z Brna pocházely
i mince císařské.
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
11
Kontinuální rozvoj Brna limitovaly zejména významné vojenské události, přičemž však město
patřilo k těm historickým sídlům, jež nebyla zásadně poškozena ani tureckými průniky na
Moravu, ani česko-uherskými válkami a dokonce ani ataky švédských vojsk působících
na Moravě v období třicetileté války. Švédové obléhali Brno za značného strádání Brňanů
v letech 1643 a 1645. Město však nedobyli.
Skvělé renomé města stěží pokořitelného vojenskými prostředky bylo tak posíleno v 17. století, kdy byl zásadním způsobem zvýšen význam Brna jako strategického vojenského bodu.
Pro samotné město a jeho obyvatele tento vojensko-politický krok představoval na jedné straně
posílení bezpečnosti, ovšem na druhé straně se vojenský pevnostní charakter podepsal na rozvoji Brna. Omezení daná tím, že se z města stala jedna z mohutných barokních habsburských
pevností, se projevovala velmi dlouhou dobu.
Velký význam mají v brněnské historii pevnostní stavby. Díky poloze na křížení významných
dálkových středoevropských cest sehrávalo
město Brno v minulosti podstatnou roli při většině strategických útočných či obranných úvah.
Největší význam mělo město coby obranná bašta
v době, kdy byla Morava součástí habsburského
soustátí. První hradby byly ve městě budovány
patrně již po vydání městských privilegií, tedy
po roce 1243, kdy jsou v listinách doloženy
zmínky o zdech a příkopu. Hradby procházely
od nynějšího Šilingrova náměstí po ose ulice
Husovy k ulici Solniční, pokračovaly v místech
Rooseveltovy ulice, Sukovou, Novobranskou
a Josefskou ulicí, Baštami a Denisovými sady
zpět na dnešní Šilingrovo náměstí. Z nejstaršího opevnění nejsou žádné zbytky dochovány,
na jeho místě však byly vystavěny nové hradby
s větším počtem bran.
Obranný systém města byl kontinuálně rozšiřován až do 30. let 18. století. Vedle města se významným barokním vojenským
objektem stal také hrad Špilberk. V dobových vojenských poměrech představoval
brněnský obranný systém zcela jedinečný celek. Dokladem je i fakt, že Brno ještě
v 18. století odolalo vojenskému tlaku procházející pruské armády a stalo se tak jediným sídlem na Moravě, jež se okupantům
nepodvolilo (rok 1742). Úspěšná obrana posílila přesvědčení, že obranný systém třeba dále
zdokonalovat. Rozvoj fortifikačního systému
Brna tak pokračoval také ve druhé polovině
18. století, přestože v dobových souvislostech
představoval přece jen již anachronismus.
Věž brněnské Staré radnice – kresba Martina Reissnera
12
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
Obrat představoval průnik Napoleona Bonaparta do střední Evropy, respektive střet francouzské, ruské a rakouské armády v bitvě u Slavkova (roku 1805), města vzdáleného od Brna jen dvě
desítky kilometrů. Napoleon dal příkaz ke stržení vnějšího prstence hradeb, jeho vojska vyhodila do vzduchu i jihovýchodní bastion hradu Špilberk (na počátku 21. století byl postupně znovu
vystavěn s tím, že v něm bude umístěno depozitum sbírek Muzea města Brna).
Budova brněnské Reduty – kresba Martina Reissnera
Napoleonský zásah do obraného systému Brna předznamenal jeho následný úplný zánik.
Podoba vedení válečných konfliktů prokázala, že mohutně opevněné celky přestaly být zásadními strategickými překážkami.
Roku 1852 rozhodl císař František Josef I. o zrušení brněnské pevnosti. Hradby bylo možno
demolovat od roku 1859. Hradby se bořily v několika etapách. Prostor, který tak vznikl, byl
proměněn ve velká staveniště, ale také ve veřejné parky či vlakové nádraží nově zřízené
dráhy (roku 1839, kdy také přijel do Brna z Vídně první vlak).
Po likvidaci hradeb začal velmi dynamický stavební rozvoj města Brna. Přirozené
hradební oddělení Brna a okolních osad padlo a jednotlivé obce se postupně stávaly městskými částmi. Počet předměstí rychle stoupal, už od poloviny 19. století se při
proměně města postupovalo podle jednotného regulačního plánu. Na jedné straně
v 19. století docházelo k procesu připojování dříve samostatných obcí, na druhé straně se postupně asanovaly také objekty v historickém centru Brna. Mohutný stavební ruch
druhé poloviny předminulého století dal vzniknout velké části nynějších ulic centra města.
Na místech někdejších hradeb vznikla reprezentativní okružní třída a budovy na ní byly
postupně stavěny až do počátku druhého desetiletí 20. století
Počet obyvatel města od 18. století neustále stoupal. Souviselo to s rozvíjejícím se průmyslem
v Brně a s potřebou pracovních sil pro manufaktury (první byla otevřena již roku 1763)
a později továrny (roku 1814 byl instalován první parní stroj).
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
13
Už od roku 1847 mělo Brno plynárnu a veřejné plynové osvětlení, od roku 1869 začala
po městě jezdit veřejná hromadná doprava – koňská pouliční dráha. Tramvaje se v ulicích města
objevily roku 1900, tři léta po spuštění brněnské městské elektrárny.
Národnostní složení obyvatelstva procházelo také velkými změnami. Zatímco v historickém
jádru si dlouho uchovával jasnou převahu německý živel, většina předměstí byla českých.
Jak se rozšiřovalo Brno připojováním dalších obcí, zvyšoval se podíl česky hovořících Brňanů,
posiloval se slovanský charakter města, které se postupně stalo centrem textilního, respektive
vlnařského průmyslu a posléze také strojírenství.
Nová radnice – kresba Martina Reissnera
Brněnské vlnařství, jež dalo městu obecně akceptovanou přezdívku „moravský Manchester“
dosáhlo vrcholu na konci 60. let 19. století. Průmysl byl většinou v rukou německých a židovských podnikatelů. Židé, většinově se hlásící k německému jazykovému a kulturnímu prostoru,
byli nedílnou součástí městské society.
Na konci 50. let 19. století žilo v Brně necelých šedesát tisíc obyvatel, na konci dalšího desetiletí už to bylo takřka čtyřiasedmdesát tisíc obyvatel, v roce 1880 bylo registrováno téměř třiaosmdesát tisíc Brňanů. Více než sto tisíc obyvatel ve městě žilo na přelomu století (roku 1900
se uvádí 109 000 obyvatel). O deset let později to bylo již téměř 126 000 obyvatel.
Rozvoj zažívalo i školství – připomeňme založení německého Polytechnického institutu v roce
1873 a založení české Vysoké školy technické, která v Brně působila od roku 1899.
14
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
Porážka habsburského soustátí a vznik nástupnických států po I. světové válce přinesla Brnu
další významné změny. Od roku 1918 mělo Brno poprvé v historii českého starostu, přesto však
podíl německého obyvatelstva zůstal významný. V meziválečném dvacetiletí se město dramaticky rozrůstalo, stalo se jedním z center moderní československé architektury. Vedle založení
a vybudování výstavního centra v Pisárkách připomíná toto období množství mimořádných
staveb, ať už rodinných domů, nebo staveb veřejných.
Umělecký a spolkový život byl v Brně v moravských poměrech jedinečný. V roce 1860 byl
založen Filharmonický spolek Beseda brněnská, o rok později vznikl Slovanský čtenářský
spolek. Už na konci 19. století byla v Brně ustavena pobočka Vídeňského uměleckého spolku
nazvaná Nový moravský spolek, od roku 1909 to byl samostatný Spolek německých umělců
Moravy. Čeští umělci byli soustředěni v Klubu přátel umění (založen roku 1900). Roku 1919
byl ustaven progresivnější Klub výtvarných umělců Aleš a roku 1922 Skupina výtvarných
umělců v Brně. Před začátkem druhé světové války se obě posledně jmenované organizace
spojily v Spolek výtvarných umělců moravskoslezských Aleš a ten se roku 1945 stal částí
Bloku výtvarných umělců Země moravskoslezské.
Začátek druhé světové války byl pro Brno a jeho obyvatele počátkem šestiletého období útisku,
persekucí a násilí. Harmonii národnostně rozdělenému městu nepřineslo ani osvobození v roce
1945, neboť následovalo násilné vysídlení takřka všech německých obyvatel města. Brno tak
do poválečného období vstupovalo nejen značně stavebně poškozeno, ale také proměněno
národnostně – z někdejšího multikulturního sídla se stalo národnostně takřka homogenní město,
jehož dosavadní mezinárodní význam byl výrazně okleštěn.
Čtyřicetiletá etapa komunistické totality byla pro Brno dobou, kdy se dílčím způsobem dařilo
navazovat na momenty významných architektonických přeměn 20. a 30. let. Funkcionalistické
výstaviště se stalo místem, kde se postupně rozvíjely významné veletržní akce, a to i v nově
budovaných pavilonech. Město, podobně jako řadu jiných sídel v někdejším komunistickém
Československu, obkroužily sice prstence panelových sídlišť, Brno však mezi nimi má jednu
zvláštnost – urbanisticky jedinečný a architektonicky hledačský komplex Lesná. K hodnotným
architektonickým realizacím se řadí mimo jiné komplexy Janáčkova divadla a hotelů International a Continental.
Po listopadu 1989 se někdejší krajské město Brno potýkalo s problémy souvisejícími se zániky,
krachy a proměnami tradičních průmyslových odvětví, jež byla na jeho teritoriu zastoupena.
Přes značné obtíže v 90. letech se však Brnu podařilo nalézt a kontinuálně posilovat nové
oblasti priorit. Brno se stalo nejvýznamnějším školským centrem země.
Vedle tradičních středních a vysokých škol zde působí také nové akademické instituce. Ve městě nyní studuje téměř sto tisíc studentů, pracují zde významná výzkumná pracoviště, uplatnění
výsledků vědy a výzkumu napomáhá systematicky budovaná infrastruktura vědeckotechnických parků a technologických inkubátorů, podporujících uplatnění tzv. „vysokých“ technologií. Brno se pro Českou republiku stalo také sídlem nejvyšších orgánů justice, ale i dalších
významných institucí. Brno je i v současnosti po hlavním městě největší sídlo ČR.
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
15
Jak již bylo řečeno, Brno mělo vždy charakter významného multinacionálního centra. I když se
struktura obyvatelstva po druhé světové válce výrazně změnila, město dodnes z této historické
skutečnosti těží. Vedle slovanského moravského obyvatelstva, které vždy bylo součástí širšího českého národního etnika, bylo Brno v minulosti domovem obyvatel německé národnosti
a výrazným způsobem jeho kolorit doplňovala také silná židovská komunita.
Brněnští Němci byli součástí společenského, kulturního i mocenského dění v Brně už
od počátku existence města. Jejich vztah ke slovanskému obyvatelstvu prošel mnoha
proměnami a poměrně věrně se v něm odrážely děje a posuny příznačné pro celou
Moravu a šíře Země koruny české. Významné podoby nabývá kulturní soupeření od osvícenství. Dnes, s odstupem, vnímáme však významné Brňany minulých věků bez národnostních akcentů. Řehoř Mendel, spolu s hudebním skladatelem Leošem Janáčkem,
světově nejproslulejší muži spjatí s Brnem, tak přirozeně patří k nejváženějším a nejctěnějším osobnostem města. V perspektivě splývání činů obou etnik ve středověku a raném novověku nelze národnostně vydělit jednotlivé starší památky, tento přístup je účelný až
v období nacionalizování obou skupin v 19. století
Petrov – kresba Martina Reissnera
Z architektonického hlediska lze přesto ve vnitřním městě vysledovat ulice, které uchovávají
„německý“ charakter a naopak stavby, jež měly symbolizovat a propagovat ideje a ideály vlastní
českému obyvatelstvu. Z realizací vzniklých od poloviny 19. století do počátku století dvacátého
mají „německý“ charakter kupříkladu obytné domy na Jakubském náměstí 2 a 4 (Maxim Monter
a Adolf Bacher), takový byl i Německý dům Hermanna Endeho a Wilhelma Boeckmanna, který
se nacházel v místech dnešního parku na Moravském náměstí. Touto stavbou se také urbanisticky završoval projekt monumentální okružní třídy, na níž (a poblíž ní) byly v průběhu desetiletí
vystavěny objekty podle projektů F. Froehlicha (Městský dvůr), L. Foerstra (Německá reálka),
J. Arnolda (Biskupský seminář, Kounicův palác), Eduarda van der Nuella a Augusta Siccardsburga
(Německé gymnázium – dnes Hudební fakulta JAMU), H. Ferstela (palác Bergler – dnes Muzeum, Evangelický kostel – tzv. Červený kostel), A. Heffta a R. Raschky (Zemský dům), Theofila
Hansena (Nemocnice u sv. Anny, Pražákův palác, Besední dům), J. G. Schoena (Uměleckoprůmyslové muzeum) a dalších. Završením této historizující epochy se stala až na přelomu prvního
a druhé desetiletí minulého století dvojice veřejných staveb Zemský dům (F. Hrach) a Justiční
palác (A. von Wielemanns). To už však zbývala jen necelá dvě desetiletí k počátku další velké
architektonické etapy Brna spjaté se stavbami internacionálního slohu.
16
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
Židé žili na teritoriu dnešního Brna ještě před formálním vznikem města. Ani jejich soužití
s ostatními etniky nebylo historicky bezproblémové. K prvnímu velkému vypovězení Židů
došlo již roku 1454. Vzdor tomu se komunita ve městě trvale posilovala a Brno se stalo významným judaistickým centrem – od roku 1753 zde například existoval hebrejská tiskárna.
Brněnští Židé se formálně do života města integrovali ještě před úředním zrušením ghett: Už
na konci 18. století získalo několik rodin právo usadit se ve vnitřním městě. Dynamiku tento proces získal od druhé poloviny 19. století. Roku 1880 již v Brně žilo na pět a půl tisíce
osob židovského vyznání, roku 1930 to bylo více než deset tisíc Židů. V letech holocaustu
zahynulo takřka osm a půl tisíce Brňanů židovského původu. Mezi významnými osobnostmi – Židy – je třeba připomenout filozofa a jazykovědce Theodora Gomperze, spisovatele
a literáty Philippa Langmanna, Oskara Jellinka či Ernsta Lothara. Mezi Židy de facto asimilované do většinové české společnosti se řadili i bratři Pavel a Hugo Haasové, významný hudební
skladatel a herec. Kontext kulturního Brna rozšiřovali též malířka Clara Epsteinová, v Izraeli
proslavený krajinář Ludvík Blum či nejnověji Anna Ticho. V Brně se narodil i malíř terezínského ghetta Otto Ungar. Architektonický odkaz židovských tvůrců je spjat především s působením Arnošta Wiesnera, který ve dvacátých a třicátých letech vytvořil množství objektů, jež
dodnes utvářejí urbanistický charakter města.
Z židovských architektonických památek se do současnosti
uchoval jen rozsáhlý hřbitov
v Nezamyslově ulici (založen
roku 1852) a funkcionalistická
synagoga architekta Otty Eislera
v ulici Skořepka. Velká synagoga z poloviny 19. století, jež stála na nároží ulic Přízová a Spálená, byla zničena nacisty, Nová
synagoga vystavěná v polovině
prvního desetiletí minulého století na Ponávce byla stržena před
dvaceti lety.
Vila Tugendhat – kresba Martina Reissnera
Moderní stavby vznikaly v Brně od počátku 20. let minulého století. Roku 1919 navrhl Arnošt
Wiesner Gullmanův dům, o tři léta později projektoval Karel Hugo Kepka areál Kounicových
kolejí. Wiesner je ovšem i autorem bývalé Moravské zemské životní pojišťovny v Mozartově
ulici, budovy bývalé banky Union (dnes Český rozhlas), pisáreckých vil, městského krematoria
či paláce Morava. Bohuslav Fuchs navrhl Zemanovu kavárnu, Hotel Avion či Výstavní pavilon
města Brna. Ostatně celý areál výstaviště z konce 20. let minulého století je oslavou funkcionalismu. Zcela mimořádné postavení má pak v dějinách moderní architektury Brna vila Tugendhat, dům významné brněnské židovské rodiny projektovaný Ludwigem Miesem van der Rohe.
Stranou ovšem nelze ponechat ani díla Jaroslava Grunta, Františka Kalivody, Emila Králíka,
Jindřicha Kumpošta, Josefa Poláška, Bedřicha Rozehnala, Jana Víška a dalších.
Židovské obyvatelstvo zmizelo z Brna v průběhu druhé světové války, brněnští Němci pak
po jejím skončení. Už více než půl století je tak Brno městem s obyvatelstvem hovořícím takřka
výhradně česky. K obohacujícím momentům multinárodních a kulturních dějin se však dnešní
Brňané vracejí stále častěji.
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
17
BRNO – MĚSTO VÝZNAMNÝCH OSOBNOSTÍ
Brno je místo, o němž mnozí tvrdí, že vstupuje do srdcí ne na první, ale až na druhý pohled.
Toto historické sídlo prošlo v minulosti pozoruhodnými proměnami, které trefně ilustrují
středoevropské dějiny. Nikdy zde nebylo skutečné mezinárodně určující mocenské centrum, ovšem vždy to bylo město, které podstatně spoluvytvářelo středoevropské dějiny.
Nikdy zde v minulosti nepůsobily evropsky určující instituce, ovšem z jeho teritoria
vzešlo, nebo v městských hranicích působilo množství osobností, které podstatně ovlivnily dějiny západní civilizace, či úžeji středu Evropy. Vždyť s Brnem jsou spojeni mužové vlády a meče jako byl Jošt Lucemburský, buřičský baron Trenck, myslitelé a vědci
Johann Gregor Mendel, Ernst Mach, Kurt Gödel. Z Brna vzešli, respektive zde tvořili též
přední umělci – hudebníci Erich Wolfgang Korngold, Leoš Janáček, Vítězslava Kaprálová
a nejnověji třeba i Magdalena Kožená. Do Brna se vrátil posmrtně i světově proslulý
hudebník Rudolf Firkušný.
S Brnem spojil podstatnou část života tanečník a choreograf Ivo Váňa Psota. V Brně v klášteře
Milosrdných bratří zemřel a na zdejším Ústředním hřbitově je pohřben otec slavistiky, historik
a vůdčí duch českého obrození jezuita Josef Dobrovský. Město sehrává významnou úlohu
v životech či dílech literátů Jiřího Mahena, Vítězslava Nezvala, Bohumila Hrabala, Josefa
Kainara, Jana Skácela, Oldřicha Mikuláška i Milana Kundery. Architekt Adolf Loos se v Brně
narodil, Mies van der Rohe pro brněnské prostředí vyprojektoval svou nejslavnější vilu.
Působili zde architekti Arnošt Wiesner, Jiří Kroha, Dušan Samo Jurkovič, Vladimír Karfík
i Bohuslav Fuchs. V Brně se narodil a v Brně je také pohřben herec Hugo Haas, zatímco jeho
bratr, skladatel Pavel Haas byl umučen v koncentračním táboře Osvětim. S Brnem je spojena
i plejáda významných osobností českého divadla, výtvarného umění.
18
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
Slavní architekti a stavitelé spojení s Brnem
Antonín Pilgram (1460–1515)
Jeden z nejvýznamnějších moravských architektů, sochařů a stavitelů pozdní gotiky, pravděpodobně rodák z Brna. Po studiích a poznávacích cestách se do Brna vrátil asi roku 1495. Účastnil
se stavby kostela sv. Jakuba. Roku 1508 dokončil sochařskou výzdobu Židovské brány. Největší slávy si však vydobyl portálem Staré radnice.
Mořic Grimm (1669–1757)
Významný zednický mistr, stavitel a architekt doby barokní. Narodil se v Bavorsku a zemřel
v Brně, kde žil od roku 1704. Koupil si dům a založil stavební firmu, která prováděla drobné
i monumentální a komplikované zakázky. Většina realizací souvisela s Brnem. Pro dominikány vybudoval nový konvent a knihovnu. Pro minoritský řád stavěl Loretu kostela sv. Janů,
svaté schody a zaklenutí chrámu. Pro jezuity přestavěl farní kostel sv. Vavřince v Řečkovicích,
nástavbu věže jezuitského kostela v Brně. Na začátku 30. let získal největší zakázku svého
života, stavbu konventu augustiniánů, později vybudoval i prelaturu, prefekturu a presbytář
chrámu sv. Tomáše. Pro cisterciačky na Starém Brně postavil před rokem 1737 proboštství.
Pro město upravil dva paláce v Dominikánské a Starobrněnské ulici (dnešní Dům pánů
z Kunštátu). Přestavoval a upravoval také komplex Zemského (Stavovského) domu, tedy
prostory dnešní Nové radnice. Mimo jiné modernizoval vnější průčelí Sněmovního sálu
a dvorní průčelí Soudní síně. Mořic Grimm je pochován v kapucínské hrobce v Brně.
Ludwig Förster (1797–1863)
Architekt a urbanista, jehož plány proměnily centrum Brna v moderní evropské město. Působil
ve Vídni a spolupracoval s blanenskými železárnami rodiny Salmů. Jeho první brněnskou prací
byla modernizace divadla Reduta na začátku 30. let 19. století. Spolu s Theophilem Hansenem
postavil na dnešním náměstí Svobody Kleinův palác, stavbu mimořádnou koncepcí i použitými
materiály. Navrhl ovšem také textilní továrnu bratří Julia a Maxe Gomperzových ve Václavské
ulici, kasino v Lužánkách a další stavby. V roce 1860 představil návrh regulačního a rozšiřovacího
plánu pro Brno, jenž dal centru města dnešní řád a proporce.
Theophil Hansen (1819–1891)
Významný architekt etapy historismu. Narodil se v Kodani a zemřel ve Vídni. Byl to jeden z významných tvůrců v období prudkého stavebního rozmachu po zrušení městských hradeb. Do Brna
se dostal poté, co působil v Německu a v Aténách. Roku 1846 přijal pozvání vídeňského stavitele
a architekta Christiana Ludwiga Förstera a vytvořil s ním řadu projektů. Jejich nejvýznamnější
brněnskou realizací je Kleinův palác na náměstí Svobody z let 1847–48. Podle jeho návrhů byla
v letech 1865–68 postavena nemocnice U sv. Anny. V letech 1870–1873 byl podle jeho návrhu
vystavěn Besední dům a posléze (1872–74) i sousedící obytný palác Aloise Pražáka.
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
19
Dušan Jurkovič (1868–1947)
Výrazný slovenský představitel secesní architektury inspirované lidovým uměním. Do Brna přišel
roku 1899. Podle vlastního návrhu si postavil vilu v Žabovřeskách (1907). Zabýval se také
úpravami objektů Vesny a navrhl interiér výstavních místností Klubu přátel umění v Jaselské
ulici. Projektoval nájemní i rodinné domy.
Adolf Loos (1870–1933)
Evropský architekt a teoretik, brněnský rodák. Prosazoval puristicko-funkcionalistického pojetí
architektury. V roce 1910 byl pověřen postavením obchodního domu Goldmann a Salatsch na
Michalském náměstí ve Vídni, v těsném sousedství Hofburgu. V Brně a okolí pracoval Loos pro
cukrovarníka Viktora Bauera (cukrovar a vila v Hrušovanech nebo interiér zámečku na výstavišti
v Brně), navrhl nástavbu domu v Sedlákově ulici a Rabasovu hrobku na Ústředním hřbitově.
Ludwig Mies van der Rohe (1888–1969)
Německý a americký architekt, tvůrce vily Tugendhat v Černých Polích. S Brnem je architekt
spjat díky své světově proslulé obytné budově, kterou vyprojektoval pro manžele Tugendhatovy
v zahradě za domem rodičů paní Grety Tugendhatové.
Roku 1929 navrhl německý pavilon pro mezinárodní výstavu v katalánské Barceloně. Zároveň
připravoval i projekt pro Brno, který geniálně naplňuje Miesův koncept plynulého, plynoucího
či kontinuálního prostoru, ale i jeho snahu o technologicky originální řešení. Výsledná stavba je
harmonickým vrcholem a geniálním dílem mezinárodního internacionálního stylu a je i světově
jednou z nejvýznamnějších architektonických realizací minulého století vůbec. Mies pro dům
navrhl i nábytek a interiérové prvky. V prosinci 2001 byla vila zapsána seznam památek světového kulturního dědictví UNESCO.
Jiří Kroha (1893–1974)
Architekt. Roku 1925 byl jmenován profesorem České vysoké školy technické v Brně.
Do města se přestěhoval roku 1928. Podílel se na budování výstaviště i na koncepci
Výstavy soudobé kultury v Československu. Pro kolonii rodinných domků Nový dům
v Brně – Žabovřeskách navrhl jednu vilku. Později projektoval vlastní dům v Sedlákově ulici
a vilu v Kaplanově ulici. Za okupace byl zatčen gestapem jako jeden z dvou set reprezentantů
české kultury a byl vězněn i v koncentračních táborech. Po okupaci mimo jiné dále projektoval,
například nájemní domy v Brně – Králově Poli.
Bohuslav Fuchs (1895–1972)
Architekt a urbanista, který podstatně ovlivnil tvář Brna ve 20. století. V roce 1923 začal pracovat
na Stavebním úřadu města Brna, brzy poté už v Brně také projektoval obytné domy v Husovicích
a v Masarykově čtvrti a také Masnou burzu. V Lipové ulici navrhl spolu s Josefem Poláškem
Školu pro odborná ženská povolání Vesna. Dále pro Brno navrhl Zemanovu kavárnu, městské lázně v Zábrdovicích, Masarykův studentský domov v Cihlářské ulici, Moravskou banku
na náměstí Svobody či pavilon města Brna pro Výstavu soudobé kultury na brněnském výstavišti. Do světového kontextu vstoupil projektem hotelu Avion v České ulici.
20
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
Vladimír Karfík (1901–1996)
Architekt, přední postava českého funkcionalismu. Po vystudování architektury sbíral zkušenosti
ve Francii i USA. Později pracoval ve zlínské Stavební a projekční kanceláři firmy Baťa. Ještě
za působení ve Zlíně navrhl projekt Baťova 28patrového obchodního domu v Brně v Kobližné
ulici, jenž však byl realizován jen jako sedmipatrový dům. V 80. letech 20. století se usadil v Brně,
kde také později zemřel.
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
21
ARCHITEKTONICKÉ DOMINANTY MĚSTA
Historismus představuje významnou architektonickou etapu dějin města Brna.
Velká část veřejných budov v centru města pochází právě z desetiletí, která souhrnně
označujeme za architektonickou etapu historismu. Mezi léty 1850 až 1900 získalo
totiž vnitřní město charakter, který si uchovává dosud. Vedle fragmentů starších barokních
či renesančních staveb dominují právě objekty zmiňovaného období. Jejich nadvládu
nerozrušily zásadním způsobem ani dramatické urbanisticky vyhrocené ataky architektury počátku moderny, respektive funkcionalismu.
Besední dům
Nynější sídlo Filharmonie Brno (Komenského náměstí 8) – bylo vystavěno českými vlastenci
v letech 1870–1873. Besední dům se stal centrem českého života ve městě. Projektantem
objektu byl Theophil Hansen.
Evangelický kostel
Brňané znají stavbu projektovanou a stavěnou v letech 1862–1868 jako Červený kostel
(Komenského náměstí). Mohutná cihlová neogotická svatyně byla navržena architektem
Heinrichem von Ferstelem jako chrám stále se rozrůstající komunity brněnských protestantů.
Gymnázium
Budova nynější Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění na Komenského
náměstí 6 byla původně německým gymnáziem. Bylo vystavěno v letech 1860–1862 podle
projektu Eduarda van der Nülla a Augusta Sicarda von Sicardsburg. Tato dvojice měla ve Vídni
společný ateliér a na tamní akademii také oba vyučovali. Ve Vídni realizovali také svou nejvýznamnější stavbu – budovu opery.
Chleborádova vila
V místech, kde byl až do roku 1883 vstup na městský hřbitov (dnešní Smetanova ulice 14) byla
v roce 1891 vystavěna reprezentativní vila. Jednopatrový dům s výraznou lodžií směrem
do Kounicovy ulice je známý zejména v souvislosti s existenci varhanické školy, jejímž
ředitelem byl Leoš Janáček. Škola zde existovala od roku 1908.
Kasino
Park Lužánky byl veřejnosti přístupný rozhodnutím osvícenského císaře Josefa II. V jeho středu
bylo v letech 1853–1855 podle projektu Ludwiga von Förstera vystavěno takzvané Kasíno.
Objekt sloužil společenským setkáním, obsahoval jak společenský, tak koncertní i taneční sál.
Na ose schodiště do parku byla vystavěna kašna, jejímž autorem byl Franz Melnitzký.
Kleinův palác
Průmyslník Franz Klein nechal na parcele na dnešním náměstí Svobody 15 vystavět v letech
1847–1848 vystavět palác, který se pyšnil kultivovaným architektonickým výrazem, ale také
řadou pozoruhodných technických řešení, jako byly odvětrávané podzemní stáje, kanalizace
či centrální vytápění. Projektanty paláce byli Ludwig von Förster a Theophil Hansen.
22
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
Kounicův palác
Na Moravském, respektive Žerotínově náměstí se v sousedství obou Zemských domů (nynějšího
sídla úřadu Jihomoravského kraje i Ústavního soudu) nachází rozsáhlá lichoběžníková stavba se
dvorem uprostřed – původní palác Albrechta von Kaunitze. V objektu zvaném nyní Kounicův
palác se nachází rektorát Masarykovy univerzity. Palác byl vystavěn v letech 1871–1872 podle
plánů Josefa Arnolda.
Městský dvůr
Na konci Husovy ulice – někdejší Eliščiny třídy v sousedství parku na Františkově byl
v letech 1853–1855 podle projektu Franze Fröhlicha vystavěn nájemní obytný dům zvaný
Městský dvůr (Šilingrovo náměstí 2). Objekt nabízel škálu různě velkých bytů, vnitřní dvůr měl
na rozdíl od strohé fasády romantizující nádech díky arkádovému systému. Byty v městském
dvoře byly luxusní a prestižní. Dnes je zde hotel.
Moravské uměleckoprůmyslové muzeum
Tato půvabná muzejní stavba projektovaná Johannem Georgem von Schoenem (Husova ulice 14)
dosud slouží původnímu určení jako uměleckoprůmyslové muzeum Moravské galerie. Budova
vznikla v letech 1880–1883 a představuje nejvýznamnější realizaci autora, který se jinak profiloval zejména jako teoretik architektury a vysokoškolský pedagog (byl rektorem techniky ve Vídni
i v Brně).
Nájemní dům Moritze Kellnera von Brünnheim
Nynější sídlo Nejvyššího správního soudu (Moravské náměstí 6) bylo vystavěno v letech
1869–1871 jako nájemní dům stavitele Moritze Kellnera von Brünnheim, jednoho z autorů
brněnského regulačního plánu. Zatímco v exteriéru je dům koncipován s velkorysostí a vážnou
monumentálností, dispoziční členění bytů bylo velmi tradiční.
Pražákův palác
Souběžně s Besedním domem vznikal na přilehlé parcele v Eliščině třídě (dnešní Husova ulice 18)
palác Aloise svobodného pána Pražáka, českého vlastence a poslance, který se o vznik
Besedního domu nejvíce zasloužil. Tento předseda Moravské národní strany svěřil stavbu domu
s nájemními byty a svým vlastním bytem Theophilu Hansenovi. Dům vznikl mezi léty
1872–1874. Hansen vytvořil s dvojice Besední dům – Pražákův palác harmonický celek.
Thonetův dvůr
V těsném sousedství kostela sv. Jakuba byl v letech 1890–1891 vystavěn podle projektu
Ferdinanda Fellnera mladšího a Hermanna Helmera obchodní a nájemní dům bratří Thonetů
(dnes Běhounská ulice 9). V přízemí nárožního objetu se prodávaly výrobky proslulé nábytkářské firmy, v prvním patře se nacházela kavárna a ještě výše byly nájemní byty. Dům prošel
v letech 1928–1929 zásadní přestavbou, kterou projektoval architekt Jindřich Kumpošt.
Zemská nemocnice u sv. Anny
V místě někdejšího kláštera byl v letech 1864–1868 postaven mohutný komplex léčebných
budov, který dosud tvoří jádro nemocničního komplexu Nemocnice u sv. Anny (Pekařská
ulice 53). Projektantem noblesního komplexu, který zahrnuje křídla s pokoji pacientů, operační
sály, parčíky i nemocniční kapli, byl Theophil von Hansen. Na sochařské výzdobě nemocnice
se podílela dílna Adolfa Loose staršího.
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
23
Zemský dům II
V pořadí druhé zemské sídlo vzniklo v Brně na reprezentativní okružní třídě na přelomu 60. a 70.
let 19. století. Nynější sídlo Ústavního soudu ČR (Joštova ulice 8) bylo vyprojektováno Antonem
Hefftem a Robertem Raschkou v letech 1867–1878. Je to nejmonumentálnější objekt brněnské
okružní třídy. Komplex je tvořen čtveřicí křídel obepínajících kvarteto nádvoří, v centru se nachází dvoupodlažní sněmovní sál.
Zemský dům III
V pořadí třetím objektem zemského sněmu se stal obří komplex Zemský dům (Žerotínovo
náměstí 10), který byl vystavěn v letech 1907–1917 podle návrhu Ferdinanda Hracha. Vnější
fasáda objektu sestává ze dvou horizontálně členěných částí. Na dolní sumárně členěnou polovinu navazuje křehčí a hravější barevně odlišený celek tří pater s věžemi na nárožích a mohutnou
kopulí v centrální ose vchodu.
Secesní stavby v Brně vznikaly v době mocného stavebního ruchu, který souvisel
se zákonně stanovenými daňovými úlevami. Roku 1896 totiž císař podepsal zákon, na jehož základě byly od domovní činžovní daně osvobozeny na osmnáct let všechny budovy
v centru města, které se nově postavily na místech dřívějších nevyhovujících objektů.
Přirozeně, z dnešního hlediska památkové ochrany se jednalo o kroky velmi drastické
a mnoho staveb, jež měly nesporné architektonické kvality, nenávratně zmizelo.
Na druhé straně to byl po výstavbě související se zbouráním hradeb další mocný
urbanistický a stavební impuls, který v důsledku definitivně proměnil tvář Brna.
Dělnická úrazová pojišťovna pro Moravu a Slezsko
Na Karlově kolišti (nyní Koliště 43) byla v letech 1912 – 1913 vystavěna mohutná reprezentativní
stavba Dělnické úrazové pojišťovny. Autorem návrhu interiérů a fasády byl Bohumil Čermák.
V hlavní ose stavby se nachází obří figurální vlys znázorňující pracující. Byl vytvořen podle návrhu Leopolda Hohla Alfredem Dresslerem.
Farní kostel Nejsvětějšího srdce Ježíšova
Dominantní stavba brněnské městské části Husovice vznikla v letech 1906–1910 podle projektu Karla Huga Kepky. Pseudobazilikální objekt je v exteriérech ještě svázán s historizujícími
odkazy, interiér byl více blízky dobově „vládnoucí“ secesi.
Farní kostel Neposkvrněného Početí Panny Marie
V Křenové ulici byl v letech 1910–1913 vystavěn podle návrhu vídeňského rodáka a brněnského městského architekta Franze Holika farní kostel Neposkvrněného Početí Panny Marie.
Exteriérem se stavba hlásí k novobaroknímu a neobiedermeierovskému tvarosloví. Bohatě
zdobený interiér zapadá do výrazových secesních tendencí.
Hlavní nádraží
V pořadí druhá přestavba brněnského vlakového nádraží (otevřeno 1839, poprvé upraveno
roku 1870) proběhla v letech 1902–1905 podle návrhu Josefa Nebehostenyho. Do novobarokního
rámce tento význačný městský stavitel a projektant včlenil řadu secesních prvků.
24
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
Hotel Grand – přístavba
Jednu z největších záhad secesní architektury v Brně představuje autorství přístavby hotelu Grand
na dnešní Benešově třídě. Interiéry přístavby byly v minulosti přestavěny a jejich původní podoba
se nedochovala, ovšem fasáda zůstala jako jedinečný doklad secesní tvorby. Autorství není dosud
jasné. Spekuluje se o projektantovi z okruhu Vídeňské secese.
Jubilejní dům umělců císaře Františka Josefa I.
Objekt na dnešním Malinovského náměstí užívaný Domem umění města Brna jako výstavní
prostor. Současná podoba vznikla přestavbou po druhé světové válce. Původní vzezření dům
řadilo mezi výrazné městské secesní stavby. Stavba proběhla v letech 1908 až 1911 podle návrhu
Heinricha Carla Rieda. Průčelí bylo zdobeno sochařskými díly Carla Wolleka.
Jurkovičova vila
Folklórní tendence spojené se secesí v Brně reprezentuje vlastní vila architekta Dušana Jurkoviče.
Vznikla v letech 1905–1906 v Žabovřeskách (ulice Jana Nečase 2). Objekt představuje aplikaci
lidových architektonických prvků do podoby objektu moderního bydlení. Před nedávnem se dům
dostal do vlastnictví Moravské galerie a je po komplexní památkové restauraci přístupný veřejnosti.
Nájemní domy
Blok nájemních domů v České a Solniční ulici (včetně objektu nynějšího hotelu Slavia) navrhl
v roce 1903 Antonín Blažek. Blok vyniká příbuznými ornamentálními prvky a celkovou graciézností a střídmostí.
Okresní nemocenská pokladna
V roce 1903 byl podle projektu Huberta Gessnera vystavěn objekt Okresní nemocenské
pokladny (dnes ulice Milady Horákové 24/26). Gessner byl podobně jako Leopold Bauer
žákem Otty Wagnera na vídeňské Akademii. Fasáda domu vyniká rafinovanou kombinací
režného zdiva, glazované keramiky, skla a kovu. Původní barevná harmonie je zčásti zastřena
opotřebením domu, ovšem detaily jsou dosud vcelku uchovány.
Reissigova vila
Významný představitel vídeňské secese a žák Otto Wagnera Leopold Bauer navrhl (letech
1901–1902 realizovanou) tak zvanou Reissigovu vilu (dnes ulice Hlinky 148). Objekt byl dobovou odbornou kritikou označován za první moderní dům v rakouském soustátí. Stavebníkem byl
Karl Reissig, člen městské rady a brněnský advokát.
„Včelín“
Oblíbený brněnský objekt na nároží nynější Kobližné ulice 23 a Malinovského náměstí 5 byl
postaven roku 1896 jako nájemní dům penzijní pokladny Spolku průmyslových úředníků
podle projektu Ludwiga Baumanna. Objekt tvarově se hlásicí empírovému odkazu je v detailech zdoben tvaroslovnými prvky secesního rázu. Dominantou na ose nároží je stylizovaný
úl se včelou – důvod domácké přezdívky „Včelín“, kterou objekt získal záhy po dokončení.
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
25
Vesna
Nový objekt školy Vesna byl vystavěn roku 1899 (Jaselská ulice 9) podle projektu Antonína
Pfeiffera, žáka Jana Kotěry. Naddimenzovaná centrální sochařská výzdoba působí exaltovaně,
dobově však vyjadřovalo úsilí o českou věc v dosud Němci ovládaném Brně. Sochařská výzdoba
je dílem Josefa V. Pekárka a Karla Nováka.
Brno funkcionalistické - poněkud zavádějící označení skrývá jednu z nejpozoruhod-
nějších stavebních etap vývoje hlavního zemského města. V meziválečném dvacetiletí
se podařilo shodou šťastných náhod vytvořit z Brna jedno z ohnisek středoevropského
architektonického dění.
Masná burza
V roce 1924 byla podle projektu Bohuslava Fuchse vystavěna masná burza.
Zemanova kavárna
Roku 1925 byla podle projektu Bohuslava Fuchse vystavěna v parku mezi dnešní ulicí Rooseveltovou a Kolištěm vystavěna Zemanova kavárna. Objekt byl v roce 1964 kvůli výstavbě Janáčkova
divadla zbořen. V 90. letech 20. století byla v nové poloze poblíž ulice Za divadlem vystavěna
tvarová replika původního objektu.
Vila Stiassni
Arnošt Wiesner navrhl v roce 1927 rodinný dům pro parcelu v Hroznové ulici 14. Stavebníkem
byl Alfred Stiassni. Rozlehlý patrový objekt ve tvaru obráceného písmene L sloužil v poválečné
době jako reprezentační prostor dostal přezdívku vládní vila. Dnes slouží Národnímu památkovému ústavu.
Vila Neumark
Arnoš Wiesner navrhl v roce 1928 vilu pro stavebníka Waltera V. Neumarka, a to na parcele
ve Vinařské ulici 38 v Pisárkách. Jako jiné vilové objekty architekta, i tento má půdorysný tvar
písmene L. Vila je nyní rozdělena na tři samostatné byty.
Čekárna
Jediný dochovaný funkcionalistický objekt čekárny městské pouliční dráhy se nachází v Údolní
ulici u Obilního trhu. Autorem tvarově čisté stavby v jejímž suterénu byly lokalizovány veřejné
toalety byl v roce 1926 Oskar Poříska.
Krematorium
Novostavba krematoria na dnešní Jihlavské ulici byla projektována Arnoštem Wiesnerem
v letech 1926–1929.
Palác Morava
Na exponovaném nároží Divadelní ulice a Benešovy třídy byl v letech 1926–1928 vystavěn
podle projektu Arnošta Wiesnera obytný a obchodní dům zvaný Palác Morava. Architekt
jedinečným způsobem vyřešil problém „hluboké parcely“, předsadil obchodní prostory
před jedno z křídel vlastního obytného komplexu.
26
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
Vila Tugendhat
Nejvýznamnější funkcionalistickou realizací v Brně a jedním z nejvýznamnějších objektů vzniklých v rámci internacionálního slohu vůbec je vila Tugendhat v Černopolní ulici 45. Stavebníky
domu byli manželé Greta a Fritz Tugendhatovi. Dům postavili na pozemku, který dříve tvořil
horní část zahrady domu rodičů Grety Tugendhatové (rozené Löw-Beerové). Architektem domu,
ale i designérem interiérového vybavení byl německý tvůrce Ludwig Mies van der Rohe. Vila
byla projektována a stavěna mezi léty 1928–1930. Volně stojící třípodlažní stavba je umístěna
ve svažitém terénu.
Nejvyšší podlaží je z uliční strany podlažím nástupním, do hlavního obytného podlaží i do suterénu
s technickým zázemím se sestupovalo. Hlavní obytný prostor je jedinečným dokladem Miesovy
koncepce „plynoucího prostoru“, hlavní prostor není dělen na jednotlivé místnosti, ale jen dílčím
způsobem členěn. Dům je vybaven řadou technických zařízení, jež byla v domě stavby takřka
vizionářská. Patří k nim klimatizační zařízení nebo posuvná skleněná stěna, oddělující obytný
prostor od zahrady. Rodina stavebníků žila v domě necelých osm let, před začátkem druhé světové války tito příslušníci významných židovských podnikatelských kruhů emigrovali.
Architekt Ludwig Mies van der Rohe (1886–1969) byl autodidakt, který vzešel ze stavařského prostředí. Zkušenosti získával i v otcově kamenické dílně (podobně jako jiný velký architekt – brněnský rodák Adolf Loos v brněnské dílně svého otce). Na začátku 20. století pracoval
v Berlíně u projektantů Bruna Paula a Petera Behrense – mimo jiné učitele Le Corbusiera
či Waltera Gropia. Soupis významných Miesových realizací zahrnuje vedle rodinných domů
a vil také projekt pro Stuttgart – sídliště Weissenhof. Už zde v polovině 20. let autor používal
architektonické prostředky, které cizeloval v brněnské realizaci. Vzhledem ke svému architektonickému významu byl dům prohlášen kulturní památkou České republiky a s platností
od 15. 11. 1995 byl vládou České republiky prohlášen národní kulturní památkou. Tím byla
vila Tugendhat zařazena mezi dvě stovky nejcennějších památek státu, na něž se vztahuje
zvlášť přísný režim ochrany.
Interiér Vily Tugendhat. Foto – MMB
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
27
Město Brno a Jihomoravský kraj hledají cesty k větší prezentaci moderní architektury formou
badatelského a výstavního centra. Vila Tugendhat je již tři čtvrtě století součástí kulturního
kontextu města Brna. Přestože se jedná o geograficky nejvýchodnější realizaci Ludwiga Miese
van der Rohe, je to zároveň jeho nejpodstatnější dům, který vytvořil před odchodem do Spojených států amerických. Bezpochyby se také řadí k nejdůležitějším a nejkvalitnějším realizacím
světové funkcionalistické architektury vůbec. Vila Tugendhat, zapsaná na Seznamu kulturního a přírodního dědictví UNESCO, je významným dokladem estetických a architektonických
směřování moderny první půle minulého století.
Hotel Avion
Na extrémně úzké a hluboké parcele v České ulici 10 byl podle architekta Bohuslava
Fuchse v letech 1927–1928 vystavěn hotel a kavárna Avion. Objekt se stal místem setkávání
části brněnské kulturní obce, přitahoval také milovníky architektury. Architektu se podařilo
učinit z prostorových omezení parcely přednost. Jedinečným způsobem řešil prostor kavárny
i dislokaci traktu s pokoji. Hotel je nyní uzavřen.
Městská ubytovací kancelář
Drobná stavba vytvořená v letech 1927–1928 v sousedství hlavního nádraží při ústní nynější
Masarykovy ulice je dílem Oskara Pořísky. Vzdušná stavba se zakulaceným pláštěm a velkými
plochami zasklení je nestárnoucím moderním objektem organicky začleněným do historického
městského jádra. Dnes slouží cestovní kanceláři.
Areál brněnského výstaviště
Komplex brněnského výstaviště vznikl v polovině 20. let 20. století. Mezi řadou jiných projektů
zde vynikají výstavní prostory navržené Josefem Kalousem a Jaroslavem Valentou (pavilon A)
či nynější výstavní pošta (původně Výstavní pavilon města Brna) vybudovaná v letech 1927–1928
podle návrhu Bohuslava Fuchse. Výstavní pavilon v Pisárkách byl stavěn pro Výstavu soudobé
kultury v roce 1928. Celý areál byl formován především architektem Emilem Králíkem. Základní prostorová idea výstaviště je dodnes nezměněna – sestává ze dvou výstavních os sbíhajících
se u centrální brány.
Jaruškův dům
Dům stavebníka Karla Jaruška vytvořený v dnešní Palackého třídě č. 65 podle návrhu architekta
Josefa Gočára 1909–1910. Obchodník Jarušek pojal objekt jako nájemní, ovšem sám v něm také
s rodinou žil. V kontextu Gočárovy tvorby se jedná o rané dílo.
Česká banka Union
Nynější budova Českého rozhlasu v Beethovenově ulici 4 byla vystavěna podle projektu Arnošta
Wiesnera roku 1925, o dva roky později než jiná autorova realizace v sousedství – Moravská
zemská pojišťovna v Mozartově ulici číslo 3. Strohý, nezdobný, ale přitom plasticky propracovaný objekt je dispozičně zásadně nezměněn.
Moravská banka
Na náměstí Svobody 21 byla v roce 1930 vystavěna podle projektu Bohuslava Fuchse a Arnošta
Wiesnera Moravská banka. Moderně koncipovaná administrativní budova výrazně dotváří
charakter centrálního brněnského náměstí. Vedle zavěšené fasády je osobitým prvkem řešení
průchozí obchodní pasáže i dispoziční řešení ústřední haly.
28
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
KULTURNÍ INSTITUCE V BRNĚ V ROCE 2012
Moravské zemské muzeum – druhá nejstarší instituce svého druhu v České republice. Foto – Jan Chmelíček
Už od středověku se Brno vyznačovalo výrazným střetáváním kultur a kulturních vlivů. Po celé
druhé tisíciletí se ve městě setkávali příslušníci a nositelé kulturních tendencí slovanských,
německých a židovských. Nyní se v každodenní kulturní praxi město v mnohém vrací ke slavné
tradici otevřeného multikulturního centra meziválečného dvacetiletí. V brněnských divadlech
a orchestrech působí umělci ze Slovenska, Rakouska i Ruska, řada příslušníků národnostních
menšin intenzivně modeluje podobu oficiálního i méně formálního kulturního dění. Budoucí
úsilí města Brna směřuje k tomu, aby byla posílena jeho úloha coby výrazného nadregionálního
multikulturního centra, které bude nabízet podmínky pro život i tvorbu umělcům nejrůznějších národností a státních příslušností. Kulturní nabídku zajišťují subjekty trojího druhu: státní,
soukromé i městské.
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
29
Státní kulturní instituce:
Moravské zemské muzeum, Moravská galerie, Moravská zemská knihovna.
Technické muzeum Brno, Muzeum romské kultury.
Privátní kulturní instituce:
V Brně existuje množství soukromých kulturních aktivit.
Realizují se v oblasti výtvarného umění (galerie), divadelní (divadelní spolky
a divadla), hudební (pěvecké sbory, skupiny, orchestry) i taneční (moderní, klasické
i folklórně laděné skupiny). Významné jsou aktivity na poli vydávání literatury
(v Brně je řada agilních nakladatelských domů).
Městské kulturní instituce:
Národní divadlo Brno, Městské divadlo Brno, Centrum experimentálního divadla,
Loutkové divadlo Radost, Filharmonie Brno, Dům umění města Brna, Muzeum města
Brna, Knihovna Jiřího Mahena, Hvězdárna a planetárium Brno a Turistické informační
centrum. Město vydává na podporu a provoz kulturních institucí přibližně desetinu
svého rozpočtu.
Národní divadlo v Brně
Má tři domy – Janáčkovo, Mahenovo divadlo a Reduta, tři soubory – opera, balet, činohra. Prestižní instituce s největší tradicí a s největším renomé mezi brněnskými divadly.
Městské divadlo Brno
Tzv. bulvární divadlo s činoherní i hudební, především muzikálovou produkcí. Sídlí v komplexu
v Lidické ulici a má dvě scény – činoherní (stará) a hudební (nová). Má tři soubory – činoherní,
zpěvoherní a muzikálový.
Centrum experimentálního divadla
Má dvě budovy – Dům pánů z Fanalu, ve kterém sídlí Divadlo Husa na provázku a Divadlo
U stolu, a dále pasáž Alfa (HaDivadlo), tři soubory a řadu dalších svébytných aktivit (projekt
CED, Divadelní studio Dům atd.).
Loutkové divadlo Radost
Divadlo pro dětské, mladé a doplňkově i pro dospělé diváky. Nový areál mezi ulicemi Bratislavská
a Cejl. Dvě scény – komorní a velká.
30
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
Dům pánů z Fanalu. Foto – Jan Chmelíček
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
31
Filharmonie Brno
Špičkové středoevropské hudební těleso, které sídlí v Besedním domě a část produkcí realizuje
také v Janáčkově divadle.
Dům umění města Brna
Jedna ze dvou tzv. „kunsthall“ v České republice. Elitní středoevropská galerie zaměřená
na současné a moderní výtvarné umění. Sídlí v Domě umění na Malinovského náměstí
a v Domě pánů z Kunštátu v Dominikánské ulici.
Muzeum města Brna
Městské muzeum, které nedávno oslavilo století existence. Od 60. let 20. století je dislokováno
v prostorách Národní kulturní památky Špilberk. Pracoviště má také v Měnínské bráně
a spravuje též vilu Tugendhat – jediný brněnský objekt zapsaný na Světovém seznamu
kulturního a přírodního dědictví UNESCO. V prostorách Špilberku je instalováno množství
stálých expozic z dějin Brna i reprezentativní výtvarná expozice, dokumentující bohatství
umělecké tvorby místní provenience, případně tvorbu výtvarných umělců spjatých s Brnem.
Knihovna Jiřího Mahena
Městská knihovna s centrální budovou v Kobližné ulici, vedle toho pobočky v městských
částech. Největší městská knihovna svého druhu. Půjčuje knihy, periodika, hudební a další
zvukové nosiče, má specializované oddělení hudební a spravuje Mahenův památník.
Hvězdárna a planetárium Mikuláše Koperníka
Městská hvězdárna s nejmodernější výbavou, která však plní i vědecké úkoly a spolupracuje
s brněnskými akademickými pracovišti. Vedle výzkumu věnuje velkou pozornost popularizaci
a vzdělávacím programům. Sídlí na Kraví Hoře.
Turistické informační centrum
Sídlí ve Staré radnici, ovšem spravuje i objekty klubového kina Art (Cihlářská ulice) a Sál
Břetislava Bakaly s multifunkčním využitím (Bílý dům). Vedle toho organizuje hudební,
divadelní i filmové festivaly a další akce na různých místech Brna. Provozuje také galerie
v Radnické ulici a vydává časopis KAM v Brně.
32
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
MORAVA A NÁRODOPIS
Morava je národopisně neobyčejně bohatým regionem, který pestrostí svého tanečního
i hudebního folklóru a bohatstvím lidových krojů zaujal nejednoho uměleckého velikána.
Tím nejznámějším byl nesporně Leoš Janáček, který z bohatství moravského folklóru čerpal
po celý život a spolu s Františkem Bartošem a dalšími spolupracovníky se podílel na sběru autentických lidových písní. V mnoha národopisných oblastech Moravy je folklór ještě
živý i v současné době, zejména díky stáleudržovaným zvykoslovným obřadům během roku,
ve stylizované podobě pak zaznívají jeho ohlasy především na četných folklórních slavnostech
a festivalech. Morava se dělí do následujících národopisných oblasti: Haná, Slovácko, Hanácké
Slovácko, Horácko, Hostýnské Záhoří, Lašsko, Luhačovické Zálesí, Malá Haná a Valaško.
Haná
Je etnografická oblast nacházející se na střední Moravě, v oblasti Hornomoravského úvalu
a je vymezena přibližně sídly Vyškov, Holešov a Litovel. Společenský život na Hané je soustředěn především do vesnic a měst kolem řeky Hané a Moravy. Haná se kryje zcela nebo z části
s okresy Olomouc, Prostějov, Přerov, Kroměříž a Vyškov, tedy rozprostírá se na území krajů Olomouckého, Jihomoravského a Zlínského. Hanácká nářečí jsou označována také jako
středomoravská.
Slovácko
Ležící jihovýchodně od Brna, dělí se na Dolňácko, Horňácko, Podluží a Kopanice. Hranice
tvoří na severu a severozápadě Ždánický les a Chřiby (dříve Hříběcí hory), na jihovýchodě
Bílé Karpaty a na jihu tok řeky Dyje. Slovácko se nachází na území okresů Uherské Hradiště
a Hodonín, částečně i okresů Zlín a Břeclav.
Hanácké Slovácko
Je přechodná oblast mezi Hanou a Slováckem. Zasahuje do části okresů Břeclav, Hodonín
a Brno – venkov. Název vznikl uměle až na konci 19. století. Geograficky oblast vymezují obce
Velké Němčice, Šakvice, Starovičky a Podivín, Velké Bílovice, Nový Poddvorov, Čejkovice,
Krumvíř a Klobouky. Dále hranici tvoří Nenkovice, Strážovice, Věteřov, Lovčice, Ždánice,
Žarošice, Dambořice, Těšany a Křepice.
Horácko
Je etnografická oblast na rozhraní Čech a Moravy. Nejrozsáhlejší část Horácka se nachází
v kraji Vysočina. Dělí se na menší celky. Horácko v užším slova smyslu sestává ze severního
Moravského Horácka, jihlavského Horácka a jižního Horácka. Třetí částí je Podhorácko, které
tvoří severní a jižní část. Horácké Dolsko zahrnuje Moravskokrumlovsko a severní Znojemsko.
Přechod mezi Horáckem a Hanou tvoří Malá Haná. Poslední oblastí je Vysočina, která je
zvaná též České Horácko.
Hostýnské Záhoří
Je národopisná oblast na východě Moravy. Rozkládá se jako přechodová oblast mezi Valašskem
a Hanou, tedy v podhůří Hostýnských vrchů. Tradičním centrem je obec Soběchleby. Z geografického hlediska je to oblast Kelčské pahorkatiny.
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
33
Lašsko
Je region na severovýchodním cípu Moravy. Nachází se podél řek Odry, Lubiny, Ondřejnice,
Jičínky, Sedlnice a zejména Ostravice. Oblast je vymezena přibližně územím mezi Ostravou,
Frýdkem-Místkem, Frýdlantem nad Ostravicí, Frenštátem pod Radhoštěm, Novým Jičínem
a Kopřivnicí. V regionu se hovoří lašským nářečím. V samém středu regionu leží obec
Hukvaldy, Janáčkovo rodiště. Sociálně politickým středem Lašska je Frýdek-Místek.
Luhačovické Zálesí
Je národopisná oblast, která bývá někdy také zařazována do Slovácka. Jedná se však o relativně
autonomní region. Správním centrem hornaté oblasti je lázeňské město Luhačovice.
Malá Haná
Přechodová oblast mezi Horáckem a Hanou. Leží na Moravsko-třebovsku a Boskovicku. Geografickým centrem je nížina od Boskovic k Letovicím, dále k Jevíčku a Městečku Trnávka.
Valašsko
Je hornatá oblast v nejvýchodnější části Moravy. Je to region, který na východě sousedí
se Slovenskem, na jihu se Slováckem a na západě s Hanou. Valašsko se rozkládá na území okresu
Vsetín a na části okresu Zlín. Název regionu je odvozen od jeho obyvatel, Valachů, kteří přicházeli z oblastí Rumunska od 14. do 17. století a tuto oblast kolonizovali.
Jižní Morava patří k národopisně nejsvéráznějším oblastem České republiky. Autenticita
uchovávaných folklórních tradic i jejich prožívání a užívání v běžném občanském životě
je neobyčejná, a to ve středoevropských souvislostech. Přitom jihomoravské teritorium sestává
z několika výrazně odlišných národopisných oblastí, jež se od sebe odlišují jak zvykoslovím, tak
znaky hmotné kultury, úžeji krojovými specifiky, ale i nářečními vrstvami. Symbolicky se vliv
všech slévá v jihomoravském centru – v moravské metropoli Brnu.
34
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
1 Haná
2 Slovácko
3 Hanácké Slovácko
4 Horácko
a Slovácko – Podluží
b Slovácko – Kyjovsko
c Slovácko – Dolňácko
d Luhačovické Zálesí
e Slovácko – Kopanice
f Slovácko – Horňácko
6 Lašsko
8 Valašsko
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
35
SLAVNÍ HUDEBNÍCI SPOJENÍ S BRNEM
Vedle jiných je Brno také domovem řady významných hudebních institucí, uchovává si
tradici výrazných evropských hudebních počinů a hlásí se k plejádě muzikantů, kteří
zásadně poznamenali hudební život Moravy, středu Evropy, ale i světa. Jedinečné postavení současného hudebního Brna tak vychází z minulosti, kterou je v mnoha ohledech v ulicích moravské metropole stále možno vysledovat. O solidní fundament se postaraly takové osobnosti jako byl Pavel Křížkovský, František Sušil,
František Bartoš, ale i další Janáčkovi současníci či žáci – Osvald Chlubna, Josef Blatný,
Jan Kunc, Ludvík Kundera, František Jílek, Václav Kaprál, František Neumann, Ferdinand
Vach a další. Nadějí pro budoucnost jsou pak mladí autoři i interpreti, kteří nacházejí přirozená
útočiště ve zdejších hudebních vzdělávacích institucích, zejména v Konzervatoři Brno,
Janáčkově akademii múzických umění či na Masarykově univerzitě, která poskytuje hudební vzdělání na Pedagogické i Filozofické fakultě. Z dlouhé řady hudebníků, kteří proslavili jméno Brna připomeňme alespoň některá jména ve zdánlivě nesourodém výběru.
Erich Wolfgang Korngold (1897–1957)
Hudební skladatel narozený v Brně. Narodil se do rodiny brněnského právníka, ovšem už v roce
1901 se rodina přestěhovala do Vídně. Byl považován za zázračné dítě, Vídeňská dvorní opera
uvedla jeho dílo Sněhulák už v roce 1910. Vystudoval konzervatoř a věnoval se skládání.
Mezi významná díla se řadí opery Mrtvé město, Helianin zázrak a Kateřina. Komponoval
i instrumentální díla, například Sonátu pro housle a orchestr G dur a písňové cykly. V sezóně
1929–31 byl stálým hostujícím dirigentem v brněnském divadle. Pro režiséra Maxe Reinhardta upravil Offenbachovu Krásnou Helenu a Straussova Netopýra. Později pro tohoto režiséra
složil i scénickou hudbu k filmu Sen noci svatojánské. V roce 1938 odešel do USA, kde se
proslavil jako autor hudby k filmům. Dvakrát získal cenu Oscar za hudbu k filmům (Anthony
Adverse a Dobrodružství Robina Hooda). Po válce vzniklo jeho nejznámější instrumentální
dílo, Houslový koncert.
Pavel Haas (1899–1944)
Hudební skladatel, bratr herce Huga Haase. Vystudoval brněnskou konzervatoř a také mistrovskou školu pražské konzervatoře u Leoše Janáčka. Ovlivnil ho Janáček i soudobá hudební
avantgarda. Vrcholem jeho díla je opera Šarlatán, která měla premiéru v Brně v roce 1938. Psal
pro divadlo i pro film. Po okupaci se pokusil neúspěšně emigrovat, zatčen byl v roce 1941.
Až do deportace do Terezína komponoval, i tam pak spolu s dalšími hudebníky hudbu provozoval a tvořil. V roce 1944 byl deportován do Osvětimi, kde také zahynul.
Rudolf Firkušný (1912–1994)
Světově proslulý klavírní virtuóz. Už jako dítě se s matkou přestěhoval do Brna. V roce 1917
došlo k setkání malého talentovaného hocha s Leošem Janáčkem, který předal chlapce učitelce
Ludmile Tučkové. Po první světové válce nastoupil zároveň na konzervatoř i do první třídy
obecné školy. Veřejně poprvé vystupoval v roce 1920. Už v lednu 1923 vystoupil poprvé jako
sólista České filharmonie. První zahraniční cesta se uskutečnila v roce 1926. Koncertoval
i pro prezidenta Masaryka. V roce 1931 ukončil mistrovskou školu pražské konzervatoře.
Před rokem 1939 koncertoval ve všech zemích Evropy a USA. Okupaci prožil v emigraci.
36
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
Návrat do Československa byl velkolepý, nezapomenutelným se stalo jeho účinkování
na Pražském jaru 1946. Po komunistickém převratu v únoru 1948 se rozhodl znovu emigrovat.
Byl světově uznávaným hudebníkem. Do svobodné vlasti se znovu vrátil po více jak čtyřiceti letech – v roce 1990 vystoupil na Pražském jaru spolu s Rafaelem Kubelíkem a českou
filharmonií. Spolu s manželkou je pohřben na čestném pohřebišti na Ústředním hřbitově
v Brně.
Gustav Brom (1921–1995)
Jazzový hudebník a dirigent, který dlouhodobě působil a žil v Brně. Do města se s rodinou
přistěhoval v roce 1933, absolvoval zde reálku. Za okupace byl zatčen a vězněn. Po propuštění
obnovil svou studentskou kapelu. Změnil si jméno, přestal být Gustavem Frkalem a stal se
Gustavem Bromem. Po osvobození hrála Bromova kapela v brněnském Zemském domě.
Postupně se kapela stala celostátně respektovaným tělesem. Orchestr se vyvíjel v evropsky
respektovaný interpretační soubor s řadou skvělých individualit mezi hráči na jednotlivé nástroje.
Brom vedl orchestr více než půl století. Jeho diskografie čítá více než půl tisíce titulů.
Magdalena Kožená (*1973)
Světově proslulá pěvkyně narozená v Brně. Zpívala v brněnském dětském pěveckém sboru
Kantiléna a chtěla studovat na konzervatoři hru na kvalír. Před zkouškami si však zlomila obě
ruce a tak složila zkoušky na pěvecké oddělení školy. Po absolutoriu pokračovala na Vysoké
škole múzických umění v Bratislavě. První mezinárodní úspěch jí přinesl 6. ročník Mezinárodní soutěže W. A. Mozarta v roce 1995 v Salzburgu. Poté hostovala v řadě předních evropských
operních domů. V roce 1999 uzavřela exkluzivní smlouvu s firmou Deutsche Grammophon,
jako první Češka se dostala do světového katalogu desek se značkou Archiv Production.
Za šíření hudební kultury ve Francii a ve světě se stala rytířkou Řádu umění a literatury Francouzské republiky.
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
37
LEOŠ JANÁČEK
IKONA BRNĚNSKÉHO HUDEBNÍHO PARNASU 1854–1928
Hudební skladatel, sbormistr, pedagog, hudební kritik a publicista, organizátor českého
kulturního života v Brně, jehož sláva daleko překročila hranice vlasti. Byl uměleckým
současníkem takových osobností světové hudby, jako byl Rimskij-Korsakov (1844–1908),
Giacomo Puccini (1858–1924), Claude Debussy (1862–1918), Béla Bartók (1881–1945),
Pietro Mascani (1863–1945), Richard Strauss (1864–1949) či Arnold Schönberg (1874–1951).
Základy hudebního vzdělání mu poskytl otec Jiří, kantor a muzikant v Hukvaldech. Rodová
hudebnost však vyvěrala ze dvou pramenů – také Leošova matka Amálie pěstovala hudbu, hrála
na kytaru a po smrti manžela v roce 1866 se sama ujala varhanické služby v kostele, aby uživila
sirotky. Leoš – deváté dítě z celkem čtrnácti potomků manželů Janáčkových – musel v jedenácti letech opustit rodinu. Byla to jediná cesta, jak mu mohli chudí rodiče dopomoci k vzdělání
a postrčit synka z malých Hukvald do velkého světa. Janáčkův otec si vzpomněl, že kdysi
učil hudbě mladého Karla Křížkovského, který se později stal členem augustiniánského řádu
na Starém Brně a proslul jako sborový skladatel a sbormistr. Pod jeho ochranu proto svěřil syna
Leoše Eugena, který byl přijat do klášterní fundace (nadace) v Brně jako zpěvák na kůru za byt
a stravu. Bylo zde o něj materiálně postaráno, dostalo se mu důkladného hudebního vzdělání,
ale zažil zde léta citového strádání, chladu cizího prostředí. Vždyť matka, která jej do Brna
v jedenácti letech vyprovodila, mohla svého syna poprvé znovu obejmout až jako
patnáctiletého...
Jeho hudební nadání se rozvíjelo pod dohledem Pavla Křížkovského, kterého připomíná
pomník na špilberském svahu od Františka Fabiánka.V jeho osobnosti nalezl vzor teoretika
i praktika, skladatele, dirigenta, instrumentalistu, který ho naučil také kritickému hodnocení
každého uměleckého provedení skladby. Křížkovský, po kterém později převzal funkci ředitele starobrněnskho kůru, byl pro mladého Janáčka důležitým vzorem. Mělo však na něj vliv
i celkové prostředí augustiniánského kláštera, v jehož čele stál osvícený prelát Cyril Napp.
Toho po jeho smrti vystřídal přírodovědec Gregor Mendel a v klášterních zdech v té době žilo
i několik dalších osobností s nezávislým pohledem na svět – mimo jiné nadšený propagátor
utopického socialismu František Matouš Klácel. Janáčkovy názory, především sociální a silné národní cítění, formovalo i prudce se rozvíjející město. Moravský Manchester, ve kterém
se o kulturní i hospodářskou emancipaci neodbytně hlásil sílící český živel.
38
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
Pomník Pavla Křížkovského. Foto – Jan Chmelíček
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
39
Všeobecné vzdělání si Janáček doplnil hned po přijetí do klášterní fundace dokončením obecné
školy na Bělidlech, pak vstoupil na německou nižší reálku na Starém Brně, následovalo studium
na učitelském ústavu, studijní pobyty na konzervatořích v Lipsku a Vídni a nakonec na pražské varhanické škole, postupné složení příslušných zkoušek, opravňujících k výkonu učitelského
povolání. Janáček tak splnil přání svých rodičů – stal se učitelem. Hned po ukončení učitelského ústavu se mu podařilo získat povolení Zemské školní rady v Brně, aby byl přijat do sboru
učitelského ústavu na Starém Brně jako výpomocný učitel, prozatím bez nároků na plat. Později
učinil zadost všem povinnostem, dosáhl plné aprobace a v roce 1880 byl jmenován řádným učitelem hudby, čímž získal svoji základní existenci, kterou si udržel značnou část svého života – až
do penzionování v roce 1904.
Po Křížkovském začal Janáček působit jako ředitel starobrněnského kůru. Po návratu z pražské
varhanické školy začal řídit sbor Besedy brněnské, inicioval vznik brněnské varhanické školy
a stal se jejím ředitelem. Roku 1887 dokončil skicu své operní prvotiny Šárka. První jeho operní
premiérou v Brně byla ale až roku 1894 jednoaktová opera Počátek románu. Roku 1904 zde
měla premiéru opera Její pastorkyňa. Následovala další díla: Káťa Kabanová (1921), Příhody
lišky Bystroušky (1924), Věc Makropulos (1926), Z mrtvého domu (1930), Glagolská mše
(1927). Poctou Brnu je jeho známá a populární Sinfonietta z roku 1926.
V Janáčkovi získalo Brno mimořádně agilní a všestrannou uměleckou a organizátorskou
osobnost. O jeho sbormistrovských a dirigentských schopnostech mluvila vždy kritika
s opravdovou chválou, Janáček byl učitelem hudby, varhaníkem, sbormistrem, dirigentem, klavíristou, osobitým spisovatelem a fejetonistou, autorem řady teoretických pojednání v oboru
skladby i interpretace, sběratelem písní a činorodým organizátorem hudebního života v Brně
vůbec. Jako vtipný fejetonista se zapsal do mysli čtenářů Lidových novin, jejichž spolupracovníkem byl od prvního čísla, které vyšlo v prosinci 1893. Začal zde působit jako hudební recenzent Moravských listů, které se spojily s olomouckým Pozorem a vytvořily nový list
s názvem Lidové noviny. V nich však se od činnosti hudebního kritika odklání a píše nejčastěji
fejetony. Napsal jich téměř sedm desítek, mnohé z nich byly signovány nerudovskou značkou
trojúhelníku. Nejčastěji se tyto fejetony týkaly Janáčkových představ o hudbě, psal o svých
zážitcích z cest, o své vášni pro sbírání nápěvků lidové mluvy, o dojmech z rodného Lašska,
z Brna atd. Úzce spolupracoval s šéfredaktorem Arnoštem Heinrichem, Rudolfem Těsnohlídkem,
Karlem Čapkem, K. Z. Klímou a s dalšími redaktory. Neodmyslitelnou součástí jeho osobitých
fejetonů byly i notové záznamy.
Jako ředitel varhanické školy, jejíž statut a učební osnovy Janáček vypracoval a pro kterou
neúnavně získával provozní prostředky, pečoval o trvalý růst počtu žáků. Za Janáčkova ředitelování v letech 1881–1919 prošlo touto školou více než 1300 žáků a Janáček, na jehož bedrech
spočívalo administrativní, umělecké i pedagogické vedení ústavu, zde osobně vyučoval nauku
o harmonii a další předměty. Pod jeho vedením škola vychovala řadu vynikajících hudebních
osobností. Janáček již od mládí prokazoval vedle tvůrčí invence také mimořádnou pracovní energii. Jen pro ilustraci: Když mu bylo 30 let, současně redigoval své Hudební listy, učil hudbu
na učitelském ústavu, zpěv na gymnáziu, sbíral a vydával lidové písně, byl vyučujícím ředitelem
hudební školy, sbormistrem Besedy brněnské, sbormistrem v klášteře na Starém Brně a kromě
toho také po nocích skládal hudební díla…
V Brně, již během působení na učitelském ústavu, nalezl též ženu svého srdce – šestnáctiletou
žačku Zdeňkou Schulzovou. Dne 13. července 1881 si Zdeňku, dcerou ředitele učitelského ústavu,
vzal. Manželé bydleli v nynější Křížové ulici na Starém Brně. Když se jim narodila dcera Olga
(15. srpna 1882), přestěhovali se do dnes již neexistujícího domu číslo 2 na nynějším Mendlově
(tehdy Klášterním) náměstí.
40
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
Starobrněnský klášter. Foto – Jan Chmelíček
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
41
Zde Janáček mimo jiné vytvořil opery Šárka a Počátek románu. Tady se také narodil a zemřel
Janáčkův syn Vladimír (1888–1890). V roce 1910 se Janáčkovi nastěhovali do domku, vystavěného
v zahradě varhanické školy v Kounicově ulici. Zde žili až do osudného srpna 1928, kdy Janáček
odjel od své manželky Zdeny na kratší pobyt s rodinou své „korespondenční múzy“ Kamily
Stösslové do rodných Hukvald a již se nikdy nevrátil. Po rychlém zápalu plic zemřel v ostravské
nemocnici.
Janáčkův „domeček.“ Zde bydlel od roku 1910 do roku 1928. Foto – Jan Chmelíček
V souvislosti s Janáčkovým osobním životem se mnohdy píše o jeho milostných vzplanutích,
o nevydařeném vztahu s manželkou Zdenkou. Na toto téma a na téma úlohy múzy v tvorbě
umělcově bylo napsáno mnoho literatury. K dispozici jsou stovky dopisů, které skladatel
posílal „svým“ ženám – manželce Zdeňce, Kamile Urválkové, dále své jediné „prokázané“ milence Gabriele Horváthové a především Kamile Stösslové, prosté manželce
píseckého obchodníka, ke které zahořel nehasnoucím, podle všeho však platonickým citem.
Se Stösslovou byl v trvalém kontaktu až do své smrti. Manželské štěstí Leoše a Zdenky
Janáčkových trvalo jen v době, kdy se mohli společně radovat z dcery Olgy a malého
synka Vladimíra. Smrt dvouletého chlapce v listopadu 1890 zasáhla rodiče plnou silou.
Janáček hledá útěchu v intenzívní práci, Zdeňka upíná všechnu svoji lásku k dceři Olze.
V roce 1903 však Janáček zaznamenává nápěvky posledních slov dcery Olgy – zemřela
v 21 letech. Stalo se tak poté, co onemocněla tyfem v Petrohradu, kam ji Janáček poslal
ke svému bratrovi, fakticky proto, aby přerušil její vztah k nepříjemnému nápadníkovi. „Čí to
byla vůle, aby jela do Petrohradu? Ten vír měl náhle směr, našel, kam se vrhnout. Všechno
se ve mně proměnilo v divokou nenávist k Leošovi. Seděl u postele bez hnutí, se skloněnou
hlavou. Skočila jsem po něm, zalomcovala jím a křičela jak šílená: Vrať mi dítě, vrať mi Olgu,
podívej se, kam jsi ji přivedl! To je tvoje dílo! Tvoje vina!" Tak vzpomínala Zdeňka Janáčková
42
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
ˇ
Chleborádova vila – někdejší sídlo Janáčkovy varhanické školy. Foto – Jan Chmelíček
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
43
na osudové chvíle. Manželé se začínají odcizovat. Ještě téhož roku (1903) vzplane Janáček
v Luhačovicích obdivem ke Kamile Urválkové, manželce lesníka, který však k respondenční proud mezi nimi rázně ukončil. Po prudké
milostné aférce s pražskou operní zpěvačkou
Gabrielou Horváthovou, která v pražském
provedení Její pastorkyně (1916) ztělesnila
Kostelničku, poznal Janáček v roce 1917
v Luhačovicích pětadvacetiletou Kamilu
Stösslovou. Manželská krize Janáčkových
vyvrcholila v červenci 1916. Umělec, zahleděný tehdy do Horváthové, měl patrně pocit, že
jej manželský svazek brzdí v rozletu. Zahrnul
svoji choť výčitkami a ta se pokusila o sebevraždu, „aby byl Leoš volný.“ Skončilo to pod
patronací Janáčkova právníka tzv. soukromým
rozvodem – zvláštní dohodou, která Zdeňce
pojistila zaopatřené stáří za respektování manželovy svobody. Janáčkovi, který připustil svoji vinu na rozvratu manželství, zajistila tato
dohoda klidné zázemí domácího přístavu.
Umělec zemřel po dvanácti letech, krátce poté,
co se při pobytu s Kamilou Stösslovou a jejím synkem v rodných Hukvaldech nachladil
a dostal zápal plic. Brno se o smrti mistra
Janáčka dozvědělo v době, kdy probíhala
monumentální Výstava soudobé kultury. Olga Janáčková. Foto – archív MZM
Dne 12. srpna 1928 nad výstavištěm zavlál černý prapor. Představitelé města i kulturního života
si uvědomili, že se uzavřela významná etapa hudebních dějin Brna, Československa i Evropy, že
město, které Janáček tolik miloval a v němž prožil valnou část života, je nenávratně ochuzeno.
Roku 1958 byl v nelehké kulturní a politické situaci uspořádám janáčkovský festival, jímž město
Brno poprvé široce a reprezentativně oslavilo geniálního skladatele. Byla uvedena všechna velká
díla mistra, festival doprovázela také odborná konference. Na tuto tradici navazují od počátku
21. století festivaly Janáček Brno.
Janáčka fascinovala moravská lidová píseň, kterou originálně transformoval ve svém díle.
Byl to světově uznávaný hudebník, skladatel patřící k nejvýraznějším tvůrcům počátku 20. století.
Jedinečné bylo využívání inspirací z oblasti lidové tvorby. Jeho nejslavnějšími díly jsou opery
Její pastorkyňa, Káťa Kabanová a Příběhy lišky Bystroušky, ale také Glagolská mše a Sinfonieta
a některé další orchestrální skladby. Velmi ceněna jsou též jeho smyčcová kvarteta.
44
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
Zdeňka Janáčková. Foto – archív MZM
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
45
JANÁČKOVO DÍLO
Charakter Janáčkovy tvorby odpovídá charakteru hudby 20. století. Zdá se, jakoby Janáček
svým dílem přeskočil celou generaci skladatelů. K charakteristikám jeho hudebního rukopisu
patří dramatičnost, lyričnost, psychologická hloubka i sociální aspekt v rovině tematické.
Pro Janáčka je charakteristická i neopakovatelná melodika a opakované variování motivů
a zvláštní modalita (oscilace mezi tóninou dur a moll). Jako jeden z mála Janáček bohatě
čerpal z lidové mluvy a hudebnosti. Hravost a originalita Leoše Janáčka se projevovaly také
v podivuhodné instrumentaci – zejména v používání neobvyklých kombinací hudebních
nástrojů. Často se snažil zachytit typickou melodiku lidové řeči. Označoval to za nápěvky
mluvy. Muzikologové vyzdvihují také Janáčkovu techniku tzv. střihu, kdy spojoval dvojici
kontrastních témat bez jakéhokoliv přechodu. Tento postup má neobyčejně silný psychologický účinek na posluchače. Jako „sčasovka“ se označuje sled rychlých, výrazných, opakujících
se tónů. Ty často používal jako spojovací materiál mezi tématy.
Jako celek bývá Janáčkova tvorba řazena do čtyř období:
1.
2.
3.
4.
Přípravné (1873–1888): Suita pro smyčce
Období zrání (1888–1904): Lašské tance, Její Pastorkyňa
Období zralosti (1904–1918): klavírní, sborové skladby, Výlety pana Broučka
Období vrcholné syntézy (1918–1928): opery, symfonické a komorní skladby
Tematicky se Janáček vytrvale, soustředěně a úspěšně obracel k problematice slovanské
vzájemnosti. Tuto tematiku nalezneme v dílech Taras Bulba, Glagolská mše, Káťa Kabanová,
a Z mrtvého domu. Opakovaně se vracel také k baladické tvorbě Petra Bezruče – kompozicemi Maryčka Magdónová, Kantor Halfar, 70 tisíc. Janáčkovo dílo představuje neuvěřitelné
množství drobných kompozic i rozměrných orchestrálních, sborových, liturgických či hudebně
dramatických děl. Podílel se také na úpravách a transkripcích, na edicích lidové hudby atd.
Připomeňme alespoň ty nejdůležitější opusy, podrobněji pak opery.
46
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
Socha Leoše Janáčka před Janáčkovým divadlem – dílo sochaře Stanislava Hanzla. Foto – Jan Chmelíček
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
47
Vokální hudba
•
Zápisník zmizelého – písňový cyklus
Kantáty
•
•
•
•
Na Soláni Čarták
Glagolská mše
Amarus
Věčné evangelium
Sborová tvorba
Mužské sbory:
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
48
Kantor Halfar
70 000
Maryčka Magdónová
Potulný šílenec (filosofický text Rabindranátha Thákura)
České legie
Holubička
Žárlivec
Klekánice
Dež víš
Rozloučení
Komáři
Ženské sbory:
Hradčanské písničky
Vlčí stopou
Kašpar Rucký
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
Klavírní tvorba
•
•
•
•
Cykly klavírních skladeb:
Po zarostlém chodníčku
V mlhách
Klavírní koncerty:
Concertino pro klavír a komorní soubor
Capriccio pro levou ruku a dechové nástroje
Klavírní sonáta:
•
1. 10. 1905
Komorní hudba
•
•
•
1. smyčcový kvartet (Lev Nikolajevič Tolstoj – Kreutzerova sonáta)
2. smyčcový kvartet – Listy důvěrné
Sonáta pro housle a klavír
Symfonická hudba
•
•
•
•
•
Šumařovo dítě
Balada blanická
Dunaj
Taras Bulba
Sinfonieta
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
49
Socha Lišky Bystroušky na Janáčkově náměstí v Brně – dílo sochaře Jiřího Marka. Foto – Jan Chmelíček
50
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
Opery
Hudební génius Leoše Janáčka se projevil především v operním díle. Celý tento hudební monument je místem vzniku a většinově také premiérovým uvedením spjat s Brnem. Přitom je třeba
připomenout, že dlouho byl Leoš Janáček jako operní autor přehlížen a odmítán, a to zejména
v pražském prostředí. Poté, co Leoš Janáček prorazil s operou Její pastorkyňa, byla jeho další
díla pro divadlo vždy očekávána s velkým napětím a stávala se velkými evropskými kulturními
událostmi.
Počátek románu
První operní dílo uvedené v Brně byla jednoaktová opera Počátek románu. Jde samozřejmě
o milostný román, spíš románek, v němž mladý hrabě Adolf poblouzní krásnou a chudobnou Polušku, bdělému hajnému Mudrochovi to nezůstane utajeno a ten ponouká Poluščina
otce, aby šel ke starému hraběti vymoci povolení k sňatku. Tatík je však nešetrně vypoklonkován a vrací se ze zámku do svého chudého příbytku. Hrabě Adolf zatím upíná pozornost
na další svůdný předmět svého zájmu, zatímco Poluška o všem pomlčí a vrací se ke svému
nic netušícímu Tonkovi. Premiéra se uskutečnila roku 1894. Janáček také operu s hudebníky a pěvci nastudoval a režíroval. Nikdy později toto již neučinil. Dílo nemělo valný úspěch,
sama Preissová, autorka literární předlohy, Janáčka od zhudebnění příběhu odrazovala
a později navrhovala alespoň dílčí úpravy povídky, ve které bylo „málo dramatických akcí.“
Janáček sám na sklonku života dílo označil za „prázdnou komedii“.
Počátek románu – opera o jednom dějství. Vytvořeno 1891. Libreto podle povídky
Gabriely Preissové upravil Jaroslav Tichý. Premiéra 10. 2. 1894 v Prozatímním
českém národním divadle v Brně.
Šárka
Opera Šárka vznikla také již před koncem 19. století, dokonce dříve než Počátek románu, ovšem uvedena byla až po opakovaných odmítáních Národním divadlem v Praze
a po úspěšném uvedení stejnojmenného operního díla Zdeňka Fibicha. Šárka je vlastně
Janáčkovým prvním operním dílem. Skladatele zaujalo libreto Julia Zeyera, vycházející ze známého příběhu o mýtické bojovnici Šárce, která vláká svého milovaného nepřítele Ctirada do smrtící pasti. Zeyer původně napsal tento příběh pro Antonína Dvořáka, ten
však zřejmě do zhudebnění neměl chuť. Operního debutanta Janáčka naopak libreto, zveřejněné v divadelním časopisu Česká Thálie, zaujalo. A operu složil bez souhlasu, spíš proti souhlasu Dvořákem odmítnutého Zeyera. Soustředil se při tom na milostný vztah Šárky
a Ctirada, obou zasvěcenců smrti, na osudově tragickou erotiku, na nečekaný zlom v Šárčině
duši od vášnivé nenávisti v oddanou lásku. Šárka se v Brně v Národním divadle představila
až u příležitosti umělcových sedmdesátých narozenin dne 11. listopadu 1925. Dirigentem byl
František Neumann a režie se ujal Ota Zítek. Tato opera se nikdy trvalou součástí operních
repertoárů nestala. Bývá uváděná sporadicky, ovšem někdy ve velmi reprezentativních nastudováních – například na edinburském festivalu v roce 1993.
Šárka – opera o třech dějstvích. Vytvořeno 1887, 1888, 1918 a 1924.
Libreto: Julius Zeyer.
Premiéra 11. 11. 1925 v Národním divadle v Brně.
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
51
Její pastorkyňa (Jenůfa)
Pro svoji v pořadí třetí operu si Janáček vybral drama Gabriely Preissové z vesnického mlýna,
ve kterém žije Kostelnička se svou mladou schovankou Jenůfou. Ta otěhotní se svým snoubencem Števou. Nastávající otec si však dívku nechce vzít, zatímco jeho bratr Laco Jenůfu
miluje a chce se s ní oženit. Kostelnička těhotnou Jenůfu ukrývá, aby zabránila skandálu na vsi
a uchránila čest svobodné schovanky. Její právě narozené dítě tajně utopí a Jenůfě i Lacovi
namlouvá, že zemřelo. Drama dominuje ve třetím dějství, kdy se chystá svatba Jenůfy s Lacem,
lidé však objeví v ledu zamrzlé dítě a Kostelnička se k hrůznému činu přiznává. Kostelnička
je zatčena, Jenůfa jí však odpouští a odchází se svým novým životním druhem vstříc nejisté
budoucnosti.
Janáček zde uplatnil nové tvůrčí postupy zhudebněním nevázané řeči divadelní hry v moravském
dialektu, uplatněním nápěvků mluvy se snažil proniknout k psychologické a sociální charakteristice postav. Premiéru měla mít tato opera v Praze, ovšem tamní Národní divadlo ji odmítlo!
Janáček tak svěřil premiérové nastudování pro Brno svému žáku Cyrilu Metodu Hrazdilovi.
Před premiérou se konalo padesát orchestrálních zkoušek. Nevelký hudební soubor prozatímního českého divadla, doplněný pro premiéru o další potřebné hráče, se zaujetím pracující pěvci – ti všichni stvořili nakonec společnými silami s režisérem a dirigentem dílo výrazné a kvalitní. Premiéra Její Pastorkyně byla Janáčkovým slavným úspěchem. Jak vzpomíná jeho žák
Jan Kunc, hned po prvém jednání byl potlesk veliký a Janáček, který dlel při představení
za kulisami, musel se děkovat. „Hluboce procítěná hudba druhého dějství se svými náladovými
lyrismy vyvolala rovněž hluboký dojem v obecenstvu. … Dramatická krize třetího dějství, svatební den, zakončený objevením vraždy dítěte, pak příznačné slovanské vyznání Kostelničky, jakož
i konec, v němž Laca přiznává svou lásku k Jenůfě, dovršily úspěch. Potlesku nebylo konce.
Janáček musil se opět a opět děkovat. Rovněž tak libretistka Preissová z lóže. Studentstvo jásalo
a doprovodilo Janáčka až k Besednímu domu, kde se potom konal přátelský večer,“ napsal
Kunc.
Opera se následně s mnohaletým časovým odstupem hrála také v Praze, pak Vídni či New Yorku,
Berlíně, Záhřebu, Lublani, Bělehradě, Poznani, Basileji, Antverpách a poslední uvedení za Janáčkova života se uskutečnilo roku 1928 v Helsinkách. V předvečer rozbití Československa se chystala premiéra v Paříži. Původní termín byl 28. října 1938, ovšem byl přesunut na březen 1939. Toto
nastudování se však již neuskutečnilo. Zajímavostí je, že kostýmy k této inscenaci byly ve Francii
roku 1988 dohledány a následně vystaveny. V nacistickém Německu zůstala opera na repertoáru
i v dobách velmi pohnutých, pikantní je, že bylo zamlčeno jméno překladatele do němčiny. Byl
jím totiž židovský literát a přítel Franze Kafky Max Brod, pozorný Janáčkův spolupracovník,
překladatel, ale i kritik, který se v mnoha směrech zasloužil o úspěch uvádění Janáčkových děl
v německém jazykovém prostředí. Namísto něj se v německém překladu v době hitlerovské vlády
uváděl Felix Greissle. Za války, když u nás byla divadla uzavřena, se dílo uvádělo ve Švédsku,
v Benátkách a v Rize.
Po druhé světové válce se uskutečnilo mimo jiné divácky úspěšné uvedení v Chicagu. K památným
se řadí nastudování opery Rafaelem Kubelíkem z roku 1956 v Londýně, ale zhlédnout ji mohli
návštěvníci doslova v celém světě. V 50. letech to bylo v Amsterodamu, Buenos Aires,
Novosibirsku a v Moskvě. V 60. letech v Lisabonu, Štrasburku, Ankaře, Aarhusu, Pécsi
a v Oslu. V 70. letech se s tragédií z moravské vesnice seznámili např. návštěvníci operních
domů v Sydney, Tokiu, Sofii, Pretorii a Berlíně. Uváděla se také v Torontu (1982), Tel Avivu a jinde.
V zahraničí byla opera často inscenována jako „folklórní“, na cizince působila autenticita moravské mluvy i krojů. Dílo se uvádí vesměs pod názvem Jenůfa.
52
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
Růžena Kašparová jako Jenůfa v brněnském nastudování 1904. Foto – archív MZM
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
53
V současnosti je Jenůfa většinou inscenována ve zcivilněné podobě, bez regionálního
a folklórního koloritu, s důrazem na drama čtyř osob. Z inscenací před koncem 20. století to
platí pro uvedení v Paříži (1980), Kolíně nad Rýnem (1981), Hagenu (1983), Lipsku (1986),
Glasgow (1986). Podobně je tomu i v současnosti, kdy se Jenůfa stala součástí repertoáru řady
nejpřednějších divadelních domů světa.
Její pastorkyňa – opera o třech dějstvích. Vytvořeno v letech 1894–1903,
opravy v letech 1906 a 1911. Libreto upravil podle dramatu Gabriely Preissové
Leoš Janáček.
Premiéra 21. 1. 1904 Národní divadlo Brno.
Osud
V pořadí čtvrté operní dílo Leoše Janáčka bylo řadou divadelních praktiků shledáno jako
obtížně realizovatelné pro velmi problematické libreto. Jen těžko mohl některý ze současníků uvěřit, že tento poněkud zmatený milostný příběh zhudebnil Janáček po mistrovské Její pastorkyni. Max Brod Janáčkovi později napsal, že „by se musel stát zázrak,
geniální inspirace by musela přijít, aby tomuto nemožnému ději dala dodatečně
smysl.“ Oč běží? Janáček se nechal inspirovat příběhem o jedenadvacet let mladší Kamily
Urválkové, se kterou se seznámil v Luhačovicích a jež mu vyprávěla, jak ji v pražském
Národním divadle zhanobil autobiografickou aktovkou Kamila její někdejší milenec
– komponista Vítězslav Čelanský. Uvedl totiž na scénu choulostivý příběh milostného
románku s Kamilou Urválkovou, viděný samozřejmě jeho očima. Janáčkův Osud měl být
jakousi odpovědí – pravdivým a důstojným obrazem obdivované Kamily, která se v opeře jmenuje Míla. Psaní libreta Janáček svěřil přítelkyni své zesnulé dcery Fedoře Bartošové.
Z největší části však i libreto bylo ve skutečnosti jeho dílem, vlastně spíš pokleskem citově
angažovaného skladatele... K prvnímu nastudování došlo až 25. října 1958 v Brně. Jen o den
později byl Osud uveden ve Stuttgartu. V roce 1984 byla opera uvedena v Londýně a roku 1991
v Drážďanech. Inscenátoři se snažili eliminovat nedostatky literární předlohy nápaditou režijní
prací a užitím neobvyklých scénografických postupů.
Osud – opera o třech dějstvích. Vytvořeno 1903–1906. Libreto napsala podle
námětu Leoše Janáčka Fedora Bartošová. Premiéra 30. září 1954 Stadion Brno
(koncertní provedení), 25. 10. 1958 Státní divadlo Brno.
54
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
Patricia Weathers jako Jenůfa v sanfranciském nastudování Její pastorkyňa. Foto – archív MZM
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
55
Výlety pana Broučka
Pátý Janáčkův operní kus Výlety pana Broučka je jediným, jehož premiéra se odbyla
v Praze. Bylo to 23. dubna 1920. Nastudoval jej Otakar Ostrčil. Námětem se staly dvě
satirické povídky Svatopluka Čecha – dobře známé komické příběhy usedlého pražského měšťana Broučka, který se, osvěžen dobrým pivem na Vikárce, ve snu octne
jednou mezi revolučními husity v 15. století, jindy dokonce na Měsíci mezi éterickými Měsíčňany. V Praze měla opera relativní divácký úspěch, po premiéře se hrála před vyprodaným
domem ještě devětkrát, ale oficiální kruhy ji odmítly a, jak připomíná Janáčkův žák Osvald
Chlubna, pražský umělecký svět i kritika Janáčka tehdy nechtěly znát. Oportunista Brouček
hluboce urazil pražské měšťany, kteří v něm poznali sami sebe nebo své dobře živené sousedy.
„Na čtrnáct dní jsem byl v Praze, ale věřte, jako v cizím městě: nikým nikde nepovšimnut. V té prožluklé Vídni co to bylo psaní v novinách, celý měsíc napřed, než přišel den
provedení Pastorkyně! A tu? Ani slůvka v časopisech! Že by byli připomněli nějak, co
v divadle bude! Mlčelo se zatvrzele. A věřte, též jsem ztvrdl i zchladl proti té Praze,“ napsal
v jednom ze svých dopisů Kamile Stösslové. V Brně byl roku 1926 uveden Výlet pana Broučka na Měsíc, přičemž se jednalo o inscenaci památnou především vizuálně. Režisér Oto
Zítek nechal postavy na jevišti „plout.“ Pěvci se totiž pohybovali skoky na pružinách
evokujících nižší gravitaci zemského souputníka. Druhá část, v níž se pan Brouček vydává
do 15. století, byla v Brně inscenována až v roce 1937. Opera byla později uvedena v Praze
(1948), Ostravě a Mnichově (obé 1959), Adelaide v Austrálii (1974), Londýně (1978 a 1992),
Mnichově (1995).
Výlety pana Broučka – Vytvořeno 1908–1917. Výlet pana Broučka do měsíce
(2 dějství). Libreto vytvořil dle povídky Svatopluka Čecha Viktor Dyk.
Výlet pana Broučka do XV. století (2 dějství). Libreto vytvořil dle povídek
Svatopluka Čecha František Serafínský Procházka.
Premiéra 23. 4. 1920 Národní divadlo Praha.
56
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
Návrh kostýmu pro brněnskou inscenaci Výletů pana Broučka z roku 1926. Autorem je Josef Čapek.
Foto – archív MZM
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
57
Káťa Kabanová
Toto Janáčkovo proslulé operní dílo bylo v Brně poprvé uvedeno 21. listopadu 1921 a znovu o tři
rok později ověřenou inscenační dvojicí – dirigent František Neumann a režisér Oto Zítek.
Námětem se Janáčkovi stalo Ostrovského drama Bouře, které k němu promlouvalo jak silou
ruských reálií, tak silným ženským příběhem. V tomto smyslu má Káťa Kabanová něco společného s Její pastorkyní. Janáček, silně angažován v platonickém vztahu ke Kamile Stösslové,
byl zaujat dramatem, jehož hlavní osobou je „žena, měkká povaha. Tratí se již při myšlence.
Vánek by ji roznesl - což teprve bouře, jež se nad ní třese…“
O čem dílo promlouvá, to nejlépe charakterizoval Max Brod ve své recenzi v Prager Abendblattu, ve které zdůraznil podobnost i rozdílnost Kátina příběhu s příběhem Flaubertovy Madamme
Bovary – obě musí vzdorovat tlaku malicherného a protivného prostředí. Obě již svou existencí
bojují proti omezenosti okolí, proti maloměstu a jeho malým dušičkám. Káťa je navíc skutečně
zotročena matkou svého slabého muže Kabanichou, jejíž neomezený rodinný absolutismus je
věrnou podobou carské moci, která zotročuje Rusko. Nesnesitelnou životní situaci řeší Káťa
veřejným přiznáním k nevěře a skokem do vln Volhy. Podobně jako v Její pastorkyni, i v Káti
Kabanové je nejsilnějším místem opery velká scéna veřejného přiznání. Zatímco v Její pastorkyni se Kostelnička přizná k vraždě Jenůfina synka a nese důsledky, v Kátě Kabanové ruce
Kabanichy zůstávají čisté. Kátino přiznání k nevěře a její zoufalý čin jako by symbolizovaly
neúprosný běh času a řád věcí v Rusku.
Úspěšná nastudování opery následovala v Kolíně nad Rýnem (1922) a v Berlíně (1926). Káťa
Kabanová byla ve vlasti znovu uváděla roku 1938, v době záboru československého pohraničí
a v předvečer okupace. Opět ji pak nastudoval Václav Talich, jehož inscenace byla poprvé uvedena v dubnu 1947. Následovaly úspěšné vstupy do světového prostoru: Anglie (1951), Wuppertal
(1961), Lipsko (1963), Basilej (1966 a 1991), Buenos Aires (1968), Berlín (1972), Düsseldorf
(1973 a 1996), Vídeň a Frankfurt nad Mohanem (obé 1974), Lübeck (1979), Brussel (1983),
Paříž (1988), Curych (1994). V současnosti se tato opera uvádí na největších divadelních scénách
v Evropě i ve Spojených státech amerických.
Káťa Kabanová – opera o třech dějstvích. Vytvořeno 1920–1921.
Libreto vytvořil dle dramatu Alexandra Nikolajeviče Ostrovského
(v překladu Vincence Červinky) Leoš Janáček.
Premiéra 23. 11. 1921 Národní divadlo Brno.
58
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
Plakát premiéry opery Káťa Kabanová z roku 1921. Foto – archív Národního divadla v Brně
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
59
Příhody lišky Bystroušky
Při tvorbě své sedmé opery – Příhody lišky Bystroušky – se Janáček inspiroval sérií jedenapadesáti příběhů z lesa, jež na motivy obrázků lesních zvířat od pražského výtvarníka Stanislava
Lolka vytvořil v roce 1920 brněnský spisovatel Rudolf Těsnohlídek, redaktor Lidových novin,
ve kterých série vyšla na pokračování s mimořádným úspěchem. Libreto napsal Janáček v roce
1921 – nejprve příběhy zhustil do 23 kapitol, pak do tří dějství. Příběh šelmičky Bystroušky,
jejího manžela Zlatohříbka, jejich chundelatých dětí a dalšího všelikého zvířectva – včetně lidí
v myslivně a vesnické hospodě, dodnes slaví úspěchy na divadelních scénách.
Janáčkova opera nazvaná Příhody lišky Bystroušky byla poprvé inscenována v Brně 6. listopadu
1924. Opět ji nastudoval František Neumann a režíroval Ota Zítek. Výtvarnou podobu opery
vytvořil proslulý malíř, grafik a pedagog Eduard Milén. Už v následujícím roce se konala premiéra také v Praze, kde byl autorem výtvarné koncepce opery Josef Čapek. Následovalo nastudování
Václavem Talichem (1937), Liška se uváděla roku 1941 také v Ostravě a Olomouci (1943).
Osud tohoto díla v zahraničí byl výrazně ovlivněn překladem Maxe Broda, který libreto upravil.
Inscenátory však byl kus odmítán. První uvedení mimo Československo se uskutečnilo
roku 1927 v Mohuči, následoval Záhřeb (1939), Lipsko (1951) a Berlín, kde byla premiéra
v roce 1956. V následujících osmi sezónách se hrálo celkem 217 repríz, což činí z tohoto nastudování vůbec nejúspěšnější uvedení opery. Příhody lišky Bystroušky nastudovali také
v Londýně (1961), ve středoněmeckém Kasselu (1979), New Yorku (1981), Brusselu (1986),
Bayreuthu (1990), Maastrichtu (1995), Salzburku a Spoletu (obé 1998).
Příhody lišky Bystroušky – opera o třech dějstvích. Vytvořeno 1921–1923.
Libreto vytvořil podle povídky Rudolfa Těsnohlídka Leoš Janáček.
Premiéra 6. 11. 1924 Národní divadlo Brno.
60
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
Návrh kostýmu pro inscenaci opery Příhody lišky Bystroušky od Eduarda Miléna, Brno 1924. Foto – archív MZM
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
61
Věc Makropulos
Osmá Janáčkova opera se jmenuje Věc Makropulos a poprvé ji nastudoval v Brně František
Neumann a Oto Zítek 18. prosince 1916. Pro námět si šel Janáček ke Karlu Čapkovi, který příběh
„věčného mládí“, po kterém tak toužil stárnoucí císař Rudolf II., napsal ve svých 32 letech.
Když Rudolfův lékař doktor Makropulos elixír vyvine, císař se nakonec obává jej užít ze strachu před možnými vedlejšími účinky. Musí jej tedy okusit šestnáctiletá doktorova dcera Elina
Makropulos, která během let zjišťuje, že elixír skutečně zastavil proces stárnutí. Další dávku
si tělo vyžádá až za 300 let. Jenže – tak dlouho lidé nežijí. Proto se musí Elina občas záhadně
ztratit ze scény, aby se později jinde vynořila s jiným jménem. Naposled, se stejnými iniciálami, jako Emilia Marty, která si během staletí zachovala fyzickou mladost a krásu, ale změnila
se v ledově chladnou bytost bez jakýchkoli vztahů, pohrdající lidmi a jejich krátkým životem.
Během pátrání po tajemné formuli elixíru, který musí znovu užít, dojde však Emilia Marty
po mnoha peripetiích k závěru, že po věčném životě netouží.
V Praze bylo dílo poprvé hráno roku 1928, následoval Frankfurt nad Mohanem (1929 a 1982),
Düsseldorf (1957), Londýn (1964), New York (1970), Reggio Emilia (1982), Florencie (1983),
Chicago (1995), Sydney a Vancouver (obé 1996).
Věc Makropulos – opera o třech dějstvích. Vytvořeno 1923–1925. Libreto vytvořil
podle hry Karla Čapka Leoš Janáček.
Premiéra 18. 12. 1926 Národní divadlo Brno.
62
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
Leošem Janáčkem nadepsaná titulní strana opery Věc Makropulos. Janáček, který obdržel čestný doktorát
Masarykovy univerzity, nově získaný titul s hrdostí všude používal. Foto – archív MZM
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
63
Z mrtvého domu
Poslední opera Leoše Janáčka měla premiéru až po tvůrcově smrti. Inspiraci skladatel našel
u Dostojevského, který napsal svoje Zápisky z mrtvého domu jako vzpomínky fiktivního
ruského šlechtice Garjančikova na temná léta, strávená ve vězení. Chmurné zápisky obsahují
četné autobiografické prvky – Dostojevskij strávil čtyři roky na nucených pracích v trestanecké kolonii jako účastník spiknutí takzvaných Petraševců. Janáček operu komponoval vlastně
bez libreta, jen podle románu. Nedokončil však korektury, zemřel v srpnu 1928 a partituru
nakonec dokončili jeho žáci – Osvald Chlubna a Břetislav Bakala. Opera měla premiéru také
v Brně – v roce 1930 (znovu kupříkladu 1958). Poté se jejího nastudování ujala divadla
v Mannheimu (1930), Praze (1931, 1958, 1964), Berlíně (1931), Düsseldorfu (1931, 1968),
Ostravě (1932), Mnichově (1961), Nice (1996), Štrasburku (1996), Londýně (1997).
Z mrtvého domu – opera o třech dějstvích. Vytvořeno 1927–1928.
Libreto vytvořil dle románu Fjodora Michailoviče Dostojevského Leoš Janáček.
Premiéra 12. 4. 1930 Národní divadlo Brno.
64
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
Leoš Janáček a jeho hudební žáci Mirko Hanák, František Ryba a Břetislav Bakala. Snímek je z roku 1925.
Foto – archív MZM
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
65
Příběh talentovaného člověka,
rozkročeného mezi vášeň pro hudbu a pro krásy života
Popsat šíře životopis Leoše Janáčka lze z mnoha úhlů. Ve spektru výkladů sahajících
od faktografických výčtů až k fabulovaným interpretacím známých motivů se bezpochyby skrývají takové výklady, jež věrněji a relativně přesně život hudebního génia dokáží
popsat. Janáček v životě zažil několik zlomových okamžiků, jež jeho postavení hudebníka akcelerovaly. Nebýt jich, odvíjel by se jeho život přece jen jinak. Pravdou však
je, že hudební genialita tohoto muže by se projevila i za okolností charakterem velmi
rozdílných.
Dětská léta prožil Leoš Janáček v relativní rodinné harmonii v malebné severomoravské obci Hukvaldy. Silné pouto k tomuto rodišti přetrvalo do konce života.
Autor se do Hukvald opakovaně a vytrvale vracel. Ostrým řezem v jeho láskyplném
rodinném prostředí a otřesem ve vývoji hochovy osobnosti byl odchod do vzdáleného
Brna. Fakt, že byl přijat na augustiniánskou klášterní školu byl do značné míry svazující
a je pravdou, že k církevnímu prostředí si umělec uchoval po celý život otevřený vztah.
Janáček o sobě kdysi řekl, že „není přesvědčen o bohu.“
Ve škole, jež byla proslulá přísným vedením žáků, se mu ale také dostalo první
hlubšího a kvalitního hudebního vzdělání. V Brně zakončil i studia na gymnáziu
a následně se vydal do Prahy studovat na varhanické škole. Své hudební obzory
si rozšiřoval i v Německu (město Lipsko) a v hlavním říšském městě Vídni. Bezpochyby
výrazným impulsem pro Janáčka byl osobní kontakt s Bedřichem Smetanou a zejména
s Antonínem Dvořákem. Po studiích se vrátil do moravského hlavního města a na začátku
80. let 19. století zde založil varhanickou školu, kterou systematicky budoval jako svého
druhu vysokou školu, ve které je výuka hry na varhany, klavír, housle a další nástroje
doprovázena všestranným teoretickým hudebním vzděláním. Vedle toho byl dirigentem
a skladatelem.
Leoš Janáček se velice brzy oženil se svojí šestnáctiletou žákyní Zdeňkou Schulzovou.
Za rok se jim narodila dcera Olga a později syn Vladimír, oba však zemřeli, syn
ve 2 a půl letech, dcera, když jí bylo pouhých 21 let. Mistr náhle zemřel v ostravské
nemocnici 12. srpna 1928 na zápal plic, který byl důsledkem nachlazení při pobytu
ve svých rodných Hukvaldech.
66
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
BRNEM PO STOPÁCH SKLADATELE
Budova Janáčkovy akademie múzických umění na Komenského náměstí. Škola byla založena v roce 1949.
Foto – Jan Chmelíček
Socha Leoše Janáčka před vstupem do Janáčkova divadla / Busta Leoše Janáčka v budově
Janáčkova divadla / Portrétní reliéf Leoše Janáčka ve foyeru Besedního domu v Brně /
Busta v budově Hudební fakulty JAMU na Komenského náměstí.
Rodák z Hukvald na severovýchodní Moravě spojil svůj život s Brnem. Ne náhodou se lze
v moravské metropoli setkat s jeho sochařským portrétem nebo jménem doslova na každém
kroku. Jeho jméno nese hudební festival, nadace, hudební soutěž, zdejší světoznámé smyčcové
kvarteto, brněnská operní scéna, ale i hvězda č. 2073. Janáčka představuje socha Stanislava
Hanzla před Janáčkovým divadlem. Jeho jméno nese akademie múzických umění, založená
v Brně krátce po druhé světové válce. Objekt dnešní Hudební fakulty JAMU je bývalou německou školou. S Janáčkem samotným neměl tento dům žádnou konkrétní vazbu, podstatný je však
název umělecké akademie a přihlášení se k mistrovi. Odkazem k Janáčkovi je busta umístěná
uvnitř objektu.
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
67
Augustiniánský klášter na Starém Brně, pamětní deska na tzv. rumpálovém nádvoří / Socha
Pavla Křížkovského ve špilberském svahu / Kůr starobrněnské baziliky.
Augustiniánský klášter na Starém Brně. Foto – Jan Chmelíček
Už v dětství se u Leoše Janáčka projevil pěvecký talent, takže rodiče uvažovali o jeho odchodu
za vzděláním. Volba padla na Brno, protože Janáčkův otec dobře znal tehdejšího vedoucího
pěveckého sboru na Starém Brně – augustiniána Pavla Křížkovského. Augustiniánská fundace starobrněnského kláštera poskytla mladému Janáčkovi za vystupování v klášterním sboru
„modráčků“ plné hmotné zaopatření, pod vedením Křížkovského se mu dostalo kvalitního
hudebního vzdělání.
Zde Janáček prožil čtyři roky, sem se později vracel jako sbormistr, který převzal po Křížkovském
vedení starobrněnského klášterního sboru. Klášter je dnes otevřen veřejnosti jen během církevních
svátků, jinak pouze v doprovodu pracovníků Mendelova muzea (sídlí v klášteře), kteří provedou
zájemce přístupnými prostorami klášterní klauzury i bazilikou.
Budova bývalého učitelského ústavu na Poříčí, pamětní deska na její fasádě / Křížová ulice /
Mendlovo náměstí, místo, kde stával kdysi dům č. 2, ve kterém Janáček bydlel.
Na Slovanském učitelském ústavu (dnes budova Fakulty architektury VUT Brno) se Janáček
věnoval studiu varhan, zpěvu a klavíru, působil tu také jako neplacený hudební učitel. V budově
učitelského ústavu, kde složil roku 1874 zkoušku způsobilosti k učitelství, poznal také dceru
ředitele této školy Zdeňku Schulzovou, která zde bydlela. Ta se později stala jeho životní družkou.
V přilehlé Křížové ulici a na tehdejším Klášterním náměstí vystřídal Janáček svá první dvě bydliště po odchodu z klášterního azylu. Nejprve bydlel v Křížové ulici č. 49 jako podnájemník, pak
se spolu s manželkou usadil v domě číslo 46, později na sousedním Klášterním náměstí v čísle 2,
kde žil do roku 1909. Dnes je na místě domu, ve kterém se narodil a zakrátko i zemřel Janáčkův
syn Vladimír, tramvajová smyčka. Tady vznikla četná Janáčkova díla, tady zažil i smrt své dcery
Olgy, tady hledal útěchu v tvorbě.
68
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
Budova Bílého domu na rohu Veveří a Žerotínova náměstí / Pamětní deska prvního českého operního divadla (před Bílým domem z ulice Veveří) / Besední dům – exteriér, koncertní sál, dvorana, kancelářské místnosti / Divadlo na hradbách (Mahenovo) / Divadlo Reduta
na Zelném trhu / Budova Janáčkova divadla mezi Kolištěm a Rooseveltovou ulicí.
Besední dům. Foto – Jan Chmelíček
V prostorách prozatímního českého divadla, které až do 70. let 20. století stálo v těchto místech,
měly světovou premiéru dvě Janáčkovy opery. V roce 1894 Počátek románu, v roce 1904 Její
pastorkyňa. První česká scéna v Brně byla zřízena v budově někdejší tančírny – v reakci na vybudování německého Městského divadla na hradbách. Dnes tu sídlí poliklinika a víceúčelový Sál
Břetislava Bakaly. Málokdo tuší, že se právě zde poprvé ozývaly tóny dvou Janáčkových oper.
Besední dům, který vznikl v 70. letech 19. století jako důležitá kulturní a společenská instituce
probuzené české společnosti v Brně, sehrál v Janáčkově životě významnou roli. Tady působil
jako sbormistr Besedy brněnské, Svatopluku, zde sídlil Ruský kroužek, který Janáček spoluzakládal. Na schodech tohoto spolkového domu brněnských Čechů našel smrt účastník
pouličních bojů za českou univerzitu – mladý dělník František Pavlík. Svědek událostí Janáček
tyto bouřlivé události reflektoval ve své „Sonátě 1.10.1905.“ Besední dům je přístupný v době
koncertů, případně po dohodě s vedením Filharmonie Brno, která zde sídlí.
Český operní soubor se po první světové válce přestěhoval do budovy Divadla na Hradbách,
kde se střídal se souborem německým. Od roku 1919 se v tomto brněnském stánku múzy
Thálie odehrály premiéry všech Janáčkových jevištních děl. Zněla tu Káťa Kabanová,
Příhody lišky Bystroušky, Šárka, Výlety pana Broučka do měsíce, Věc Makropulos. Odehrála
se tu i posmrtná premiéra Janáčkovy opery Z mrtvého domu. Z budovy divadla byl také vypraven
Janáčkův pohřeb. Divadelní budova je přístupná v rámci běžného divadelního provozu.
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
69
Divadlo Reduta – zde byla uváděna četná díla Leoše Janáčka, v sezóně 2011/2012 zde
Národní divadlo dává hru o mistrovi nazvanou Leoš. Janáčkovo divadlo s Janáčkovou sochou
a s mistrovou bustou v interiéru je jednou z nejmodernějších divadelních budov ve střední
Evropě. Brno jejím vybudováním v 60. letech 20. století vzdalo hold svému velkému skladateli.
Byla otevřena v roce 1965 uvedením Janáčkovy Lišky Bystroušky. Na koncepci této budovy a její
výtvarné výzdobě se podíleli tehdejší přední čeští umělci – kromě kolektivu architektů v čele
s Janem Víškem. Budovu zdobí sousoší bratří Mrštíků, zhotovené podle třetinového modelu
Vincence Makovského, bronzová socha Leoše Janáčka od Stanislava Hanzla, parapety z tepaného
měděného plechu od Evy Zoubkové-Kmentové a Olbrama Zoubka, který je také autorem
kamenné skulptury moravské orlice u schodiště. Výplně z barevného hutního skla jsou dílem
Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové, keramický reliéf čelní stěny divadelního klubu
vytvořili Ida a Vladislav Vaculkovi. Janáčkova busta ve foyeru je dílem Miloše Axmana. Budova
je přístupna v rámci běžného divadelního provozu.
Někdejší Divadlo na Hradbách, dnes Mahenovo divadlo. Foto – Jan Chmelíček
70
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
Janáčkovo divadlo. Foto – Jan Chmelíček
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
71
Roh Kounicovy a Smetanovy ulice – Chleborádova vila, která byla sídlem varhanické školy
a později nakrátko i brněnské konzervatoře / Janáčkovo muzeum – sbírky, expozice / Budova
tzv. „domečku“ v zahradě, ve kterém Janáček bydlel od roku 1910 až do své smrti / Socha
Lišky Bystroušky na sousedním Janáčkově náměstí / Budova Státní konzervatoře Brno
na tř. Kapitána Jaroše, lužánecký park.
Pracovna Leoše Janáčka v Janáčkově památníku. Foto – archív MZM
72
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
V roce 1881 Janáček vytvořil návrh varhanické školy, určené k výuce mladých moravských
hudebníků. Škola vznikla roku 1882, ale teprve roku 1908 se Janáčkovi po četných provizoriích podařilo získat pro ni reprezentativní Chleborádovu vilu v dnešní Kounicově ulici. Škola
vychovala řadu vynikajících umělců, mezi nimiž byli Kvapil, Petrželka, Kunc, Blatný i Bakala
a Chlubna. Někteří z nich pak pokračovali v brněnské hudební tradici na později založené státní
konzervatoři.
Malý secesní domek v zahradě Chleborádovy vily byl postaven v roce 1910 na Janáčkovu žádost
se souhlasem Jednoty pro zvelebení církevní hudby na Moravě. V roce 1909 se totiž zhoršily
Janáčkovy zdravotní potíže (srdeční záchvat). Lékaři mu nařizovali pobyt na čerstvém vzduchu,
ale málo chůze. Jeho brněnské bydliště na Klášterním náměstí bylo však vzdáleno od varhanické
školy a Janáček musel stoupat do svahu. Elektrikou zásadně nejezdil, protože byla v německých rukou. V domku, kam se přestěhoval s manželkou Zdenkou, žil až do své smrti a zde také
tvořil – například Glagolskou mši, klavírní cyklus V mlhách, symfonickou rapsodii Taras Bulba
či pověstnou Sinfonietu.
Dnes v Chleborádově vile funguje základní umělecká škola zaměřená na církevní hudbu, ale také
tu sídlí hudební oddělení Moravského zemského muzea. V domě je možno navštívit prostory
hudebního oddělení muzea, zde se nachází také badatelna pro ty, kdo se chtějí seznámit
s autentickými hudebními záznamy Leoše Janáčka. Janáčkův domek v zahradě někdejší varhanické školy je přístupný veřejnosti a je zachován v podobě, jakou měl, když jej mistr s manželkou obýval. V domku je umístěna řada fotografií, dokumentů a mimo jiné také klavír, na který
Janáček hrával. V posledních letech se daří také doplňovat původní janáčkovský mobiliář.
Prohlídka domu je organizována s průvodcem, v objektu se konávají také vzdělávací pořady,
drobná hudební vystoupení, promítají se hudební filmy, představují výtvarné výstavy a konají
se koncerty.
Socha Lišky Bystroušky, jež je dílem akademického sochaře Jiřího Marka, zdobí Janáčkovo
náměstí v těsném sousedství.
Státní konzervatoř, pokračovatelka Janáčkovy varhanické školy, našla po druhé světové válce
sídlo na nároží Lužánecké ulice a třídy Kpt. Jaroše – v těsném sousedství lužáneckého parku, kde
Janáček absolvoval jako mladý chlapec své první veřejné klavírní vystoupení a kde jako zralý
muž na častých procházkách naslouchal hlasům přírody a čerpal inspiraci.
Janáčkova akademie múzických umění / Janáčkův hrob na čestném pohřebišti brněnského
Ústředního hřbitova.
Skladatelovo jméno nese Janáčkova akademie múzických umění. Vznik moderní umělecké
vysoké školy v moravské metropoli v září roku 1947 znamenal naplnění programu, který
Janáček po léta houževnatě prosazoval. Dnes je tato vysoká škola s hudební a divadelní
fakultou špičkovým uměleckým učilištěm s mezinárodním renomé. Samotná budova nijak
s Janáčkovou činností a brněnským pobytem nesouvisí, bylo to německé gymnázium, na kterém
studoval T. G. Masaryk.
Poslední adresou, na kterou vedou kroky Janáčkových obdivovatelů z celého světa, je umělcův
hrob na čestném pohřebišti brněnského Ústředního hřbitova. Zde sní slavný brněnský skladatel
svůj velký sen v těsném sousedství dramatika Jiřího Mahena, archeologa Karla Absolona, básníků Oldřicha Mikuláška a Jana Skácela, achitekta Bohuslava Fuchse a dalších velikánů Moravy,
nedaleko svých nejbližších. Na Ústředním hřbitově jsou totiž pochovány i Janáčkovy děti
– Vladimír a Olga.
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
73
Do rodného kraje
S Brnem spojil Leoš Janáček fakticky celý svůj tvůrčí život. Ale bylo by chybou nepřipomenout v této tečce za vyprávěním jeho životního příběhu skladatelův rodný kraj a místo, odkud
do moravské metropole jako chlapec přišel a v němž dožil poslední dny svého života.
Hukvaldy – stokrát připomínané místo na pomezí Lašska a Valašska, které bylo jeho velkou
inspirací a kde znovu a znovu čerpal svoji tvůrčí energii.
Janáčkův rodný dům už dávno nestojí. Na místě staré školy byla v roce 1877 postavena nová
poschoďová školní budova, na jejíž fasádě připomíná skladatelovo narození umělcova
bronzová busta od sochaře Augustina Handzela.
Do Hukvald se Janáček vrátil poprvé v roce 1888 a od té doby je pravidelně navštěvoval. V roce
1921 si zde koupil od své švagrové domek, ve kterém trávil každoročně mnoho dnů. Ve své
poslední vůli odkázal domek s lesem, polem a zahradou obci Hukvaldy a k tomu přidal částku
20 000 Kč na údržbu. Doživotní právo na užívání měla skladatelova žena Zdenka. Dnes je tento
domek po celkové renovaci (v letech 1999–2000 nákladem Nadace Leoše Janáčka a veřejnosti)
upraven jako Janáčkův památník. Uvnitř se nachází expozice připomínající Janáčkův vztah
k rodným Hukvaldům. Také tu lze spatřit pietně dochovaný interiér místností, které skladatel
se svými blízkými obýval. Rovněž na tomto Janáčkově památníku, domku č. 79 v části obce
zvané Podoboří, je instalována pamětní deska z tvůrčí dílny Augustina Handzela.
Pro návštěvníky je v památníku otevřeno od dubna do října denně, od listopadu do března
po telefonické domluvě na telefonu 558 699 252 (GSM 723 806 274), případně po e-mailovém
kontaktu [email protected]
74
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
Památník Leoše Janáčka v Hukvaldech. Foto – David Jurečka
Památník Leoše Janáčka v Hukvaldech. Foto – David Jurečka
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
75
CITUJEME JANÁČKA
Nápěvky mluvy jsou výrazem celkového stavu organismu a všech fází činnosti duševní, jež
z něho vyplývají. Ony nám ukazují člověka blbého i rozumného, ospalého a rozespalého,
unaveného a čilého. Ukazují nám dítě i starce; jitro i večer, světlo i tmu; úpal i mráz; samotu
a společnost. Uměním ve skladbě dramatické je složit nápěvek, za nímž se jako kouzlem objeví
hned bytost lidská v jisté fázi životní.
(Z článku Loni a letos, Hlídka, 1905)
Přehlížím dopodrobna život člověka aspoň jednoho dne. Jaká to mnohdy křivolaká stupnice
životních nálad. Jaké nekonečné zmítání melodie mluvy, jež naznačuje tyto životní nálady!
Jaký charakter tyto životní nálady na sebe berou, dokazuje nám nejlépe mluvené slovo.
Ono napovídá jméno nálady, svědčí o její změně a podnětu této změny. Na hlasitém slovu
měřiti lze sílu její, energii životní. Slovo je záclonou, skrze kterou se duše naše dívá a cizí
nahlíží. Na něm se zachycuje obraz vnějšího světa i našeho vnitřního. Když se zamlčím, přeruším ten styk ve sféře nejjemnější. Slovo ve svém nápěvku jest reliéfem života vypuklým na obě
strany.
(Ze studie Rozhraní mluvy a zpěvu, Hlídka, 1906)
Já jdu po stopách tónů v životě tak, jak se namanou: na ulici, v salónu. Poslouchám
komára, když nocí kolem bloudí, i včelu, když v parnu slunečním u kaluže hledá napajedla.
Slyším mluvu zvonu i šepot telegrafního drátu. Celou chtivostí však naslouchám, jak duše
lidská v mluvě se jeví – tu v důvěrném šepotu, tu sklíčenou a ustrašenou, břitkou ve vášni – i se vší harmonií tónů jejího okolí, od rachotu bouře letní až do miniaturního zvonění vlastního ucha v hluboké samotě. ...Originály těchto motivů vrývají se mi hluboko do duše, do skladeb svých však jich nevkládám. …Taková, abych tak řekl, hudební
materie, zděděná do jistého stupně a doplněna, je zárodkem našich vlastních motivů:
Jí jest vázán duch náš při skládání.
(Ze studie Váha reálných motivů, Dalibor, 1910)
Třeba-li se domáhati pravdivé mluvy na jevišti, třeba pravdy i ve zpívaných slovech českých
oper. Mezi Hančí (manželka Kozinova v Kovařovicově opeře Psohlavci, pozn. aut.) a Kateřinou
(žena Lomikarova) má býti přece rozdíl v rázu nápěvů. Kozina nemůže přece zpívat v unylých
melodiích milostných písní moderních. To jen mimochodem. Pravdivá mluva lidová na jevišti
jest jedním mostkem, který klene se k širokým vrstvám lidu. Lid má viděti v divadle školu skutečného života, svého života! Divadlo nesmí býti lidu – komedií. Při kráse třeba právě i na jevišti
ne menší důraz klásti i na pravdu ve všem, co vidíme a slyšíme z jeviště. U nás dosud galerie se
směje, když má plakat!
(Janáčkův příspěvek k anketě o divadle v Moravské revui, 1899, s. 174)
Vidíme tolik Broučků v našem národě, kolik Oblomovů bylo v ruském národu. Chtěl jsem, aby
zhnusil se nám takový člověk, abychom jej na potkání ničili, dusili – ale v prvé řadě v sobě;
abychom se obrodili v nebeské čistotě mysli našich národních mučedníků. Ať netrpíme
pro povahu Broučků tak, jak se trpí pro Oblomovy. Takové myšlenky vtiskly mi péro do ruky
ku skladbě Výletů páně Broučkových.
(L.N. č. 351, 23.12.1917)
Přicházím s mladým duchem naší vlasti, mladou hudbou, nejsem ten, kdo se rád dívá
dozadu, nýbrž ten, kdo raději hledí dopředu. Vím, že musíme růst a nespatřuji ten vzrůst
v bolesti, ve vzpomínkách na utrpení a utlačování. Shoďme to ze sebe! Představme si najednou,
že se musíme dívat dopředu. Jsme národ, který má ve světě něco znamenat! Jsme srdce Evropy!
To srdce musí být v té Evropě cítit…
(Z proslovu na festivalu v Londýně 1926. V: Listy Hudební Matice, Praha 1926, str. 257 ad.)
76
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
NAPSALI O JANÁČKOVI
Roky jsem žil vedle Janáčka v době, kdy jsme ho vlastně znali a ctili jen my, jeho žáci.
Ani naši profesoři tehdy nechápali, koho to vedle sebe máme. Velmi markantně se tato
skutečnost projevila v roce 1911 v Olomouci, když se tam připravoval koncert z Janáčkova
díla. Blížíme se s Janáčkem ke koncertnímu sálu a z hloučku se ozve hlas: Hrají dnes jakéhosi Janáčka, znáte ho? Ne, prý je to nějaké písk sem, písk tam. Tak proč tedy nezařadí něco
pořádného? – Janáčka ten dialog nevzrušil a jen prorocky jasnozřivě prohodil k adeptovi:
To nic mladíku, tak za padesát let mně budou rozumět…
Rudolf Kvasnica, dirigent (cituje Miroslav Tmé v Brněnském večerníku 5.6.1980)
Janáček učil na učitelském ústavu dopoledne a odpoledne do 4 hodin, odpoledne pak
až do večera na varhanické škole a v noci skládal. Vzpomínám si docela dobře z té doby na některé hodiny zpěvu u Janáčka na učitelském ústavu: Přišel, sotva si nás všiml, a rovnou ke stolu notovat, co mu asi cestou napadlo. Nebo nás nechal
sedět v lavicích a chodil před nimi sem a tam s pohledem nepřítomným, stále si něco polohlasem prozpěvuje a občas usedaje u klavíru, aby tiše zahrál doprovod k tomu,
co zpíval. Pak si to poznačil. Tušili jsme, že něco nového skládá; věděli jsme všichni, že je
skladatelem. Proto jsme v takových chvílích trpělivě čekali a ani mnoho nevyrušovali.
(Jan Kunc, Divadelní list 1933/34, roč. IX., str. 74)
Až později jsem pochopil, jak úžasnou tvůrčí sílu měl tento náš učitel, který se pomalu
do šedesátky musil denně řadu hodin mořit s primány a kandidáty bez hudebního sluchu
a nadání, a přece jako umělec zvítězil!
(Miloslav Hýsek, Památník čes. st. reálného gymnázia v Brně, Na poříčí, Brno 1929, str. 48/49)
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
77
DOPORUČENÁ LITERATURA
•
•
•
•
•
•
78
Přibáňová Svatava, Zahrádka Jiří: Leoš Janáček ve fotografiích. Moravské zemské
muzeum 2008. Český a anglický text, stovky snímků.
Procházková Jarmila, Volný Bohumír: Leoš Janáček – Narozen na Hukvaldech.
Moravské zemské muzeum 1994. Publikace věnovaní Janáčkovu rodišti, jeho dětství,
mládí a pozdějším mistrovým návštěvám v rodišti a rodném kraji.
Procházková Jarmila (editor): Leoš Janáček – Památník pro Kamilu Stösslovou. Moravské
zemské muzeum 1994. Dokument mapující významné události posledního roku Janáčkova
života, jsou to zápisky z mistrových setkání s ženou, kterou velmi miloval.
Procházková Jarmila (editor): Leoš Janáček “V mlhách”. IV. Věta. Moravské zemské
muzeum 1998. Katalog přinášející reprint notových záznamů uvedeného díla. Doplněno
iniciačním textem editorky.
Zahrádka Jiří: Divadlo nesmí býti lidu komedií. Leoš Janáček a Národní divadlo v Brně.
Moravské zemské muzeum 2012. Kniha mapující vztah skladatele k první moravské scéně.
Množství dobových dokumentů a fotografií.
Kolektiv: Svět Janáčkových oper. Katalog ke stejnojmenné výstavě Moravského zemského
muzea. Moravské zemské muzeum, Nadace Leoše Janáčka, Statutární město Brno 1998.
Katalog sledující Janáčkovy opery z pohledu scénografie a kostýmního výtvarnictví.
Publikace obsahuje také fundované texty o jednotlivých operních dílech a jejich inscenová
ní v divadlech celého světa.
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
Katedrála Sv. Petra a Pavla. Foto – Jan Chmelíček
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu
79
Leoš Janáček – Ikona uměleckého Parnasu jižní Moravy.
Učební pomůcka pro účastníky projektu CCRJM Vědět a předávat,
spolufinancovaného z prostředků Operačního programu Vzděláváním pro konkurenceschopnost.
Připravil Martin Reissner.
Metodik projektu a redakce textů Jan Chmelíček.
Manažerka projektu Zuzana Vojtová (2012).
80
LEOŠ JANÁČEK Ikona brněnského uměleckého Parnasu

Podobné dokumenty

from muni.cz - Časopis Psychoterapie FSS MUNI

from muni.cz - Časopis Psychoterapie FSS MUNI příspěvků (kromě zpráv z konferencí, recenzí knih a krátkých zpráv) vedla k tomu, že v čase prázdnin jsme neměli dost kvalitních, resp. v té době zkorigovaných a vylepšených příspěvků. Jak jste si ...

Více

10/2013 - Městský Obvod Michálkovice

10/2013 - Městský Obvod Michálkovice tel. 599 415 104, www.michalkovice.cz, e-mail: [email protected] • IÈO: 00845451/16 • Redaktor: Ing. Jiøí Kašpárek • Redakèní rada: Ing. J. Kašpárek, M. Poloková, Ing. M. Juroška, Ph.D....

Více

Arnold Schoenberg - Vědecká knihovna

Arnold Schoenberg - Vědecká knihovna tradičních tónin. Přibližně v tuto dobu začíná také malovat; namaloval asi 60 olejomaleb a 200 kreseb a akvarelů, jeho tématy byly autoportrét, portrét a krajina. Na několik let se přemisťuje do Be...

Více

88.3 kB

88.3 kB a prostranství místního významu na KV – návrh, KV – stab., sběrnou komunikaci s centricky situovaným tramvajovým tělesem, PP – návrh, SV – návrh, komunikaci a prostranství místního významu − změny ...

Více