Nadační listy č. 23: červen 2010

Nadační listy
č. 23/červen 2010
osobnost
Václav Hybš
Český Krumlov
vzpomínka Ivo Žídek
krásy naší země
Slovo úvodem
Téměř každá země má ve svém vlastnictví nějaký
klenot, něco, na co je pyšná. A teď nemám na mysli
korunovační klenoty či podobné materiální hodnoty,
mám na mysli klenoty duchovní,
klenoty ne přímo hmatatelné.
Například známý přívlastek – klenot jižních Čech.
Co to může být? Samozřejmě město Český Krumlov.
My se tam v červnu vypravili a musíme konstatovat,
že těch klenotů – v samotném klenotu – jsme tam našli
více. Ať už v podobě fenomenálního Otáčivého hlediště
či ve formě překrásného krumlovského zámku.
Kdo v Krumlově nebyl, jako by nežil...
A abychom žili co nejdéle a stihli toho navštívit
co nejvíce, potřebujeme být hlavně zdraví.
Po nějakém čase vám opět přinášíme rubriku Zdraví,
díky které se ocitneme v prostředí mořského vzduchu
– a přitom ani k moři nemusíme. )) Sůl nad zlato...
nad všechny klenoty, jak by řekla princezna Maruška.
Jinou princeznu představujeme v rubrice Talent.
Mladou a nadějnou herečku Marii Štípkovou, která
má klenot v srdci, neboť své role hraje s velkou láskou.
Dalším vzácným klenotem je zlato v hrdle. To měl
bezesporu operní pěvec Ivo Žídek, na kterého
vzpomínáme. Zlaté ruce měli zase všichni filmaři
z počátku rozvíjející se kinematografie.
Srdce ze zlata mají členové a zaměstnanci NADACE
ŽIVOT UMĚLCE, neboť se podílí na záslužných
aktivitách, z nichž bych ráda vyzvedla zejména
červnovou pietní akci k uctění památky 105. výročí
narození Jiřího Voskovce. Té se zúčastnil také
významný host, hobojista Jiří Mihule, s nímž přinášíme
rozhovor v nově formované nadační rubrice.
A nejlepší na závěr... Klenotem je bezesporu také hudba.
A pokud je zahrána tak skvělým tělesem, jakým je
Orchestr Václava Hybše, klenot začne svítit a zářit.
Tak jako se rozzářil úsměv na tváři samotného
kapelníka, když jsem mu přinesla k narozeninám
kominíčka pro štěstí.
Více kominíčků už nemám,
ale štěstí přeji vám všem.
Alexandra Stušková, DiS.
šéfredaktorka
nadačních listů
Obsah
NADACE ŽIVOT UMĚLCE
Nadační aktivity
2
NADACE ŽIVOT UMĚLCE
5
Jiří Mihule, SENIOR PRIX 2008
TALENT
Marie Štípková
8
OSOBNOST
Václav Hybš
12
KRÁSY NAŠÍ ZEMĚ
Český Krumlov
18
FENOMÉN
Otáčivé hlediště Český Krumlov
22
ZDRAVÍ
Sůl nad zlato
24
HISTORIE
Historie kinematografie 5. část
26
VZPOMÍNKA
Ivo Žídek
30
KAM ZA KULTUROU
34
Šéfredaktorka:
Alexandra Stušková, DiS. , [email protected]
tel: 739 077 131, www.nadace-zivot-umelce.cz
Grafická úprava:
Ivo Repčík
Redakce:
Mgr. Justina Kašparová, Miroslava Pelnářová
Lýdie Soldánová, Antonín Růžička,
Vladimír Stuška
Nakladatelství STUŠKOVÁ
IČ: 742 66 756, DIČ: CZ6757020127
R. č.: MK ČR E 18180
měsíčník č. 23/červen, vychází 25. 6. 2010
příští číslo - letní dvojčíslí, vyjde 8. 8. 2010
Tiskárna v Ráji s.r.o., V Ráji 906, 530 02 Pardubice
Poděkování inzerentům: Mezinárodní hudební festival DVOŘÁKOVA PRAHA, Národní divadlo Praha, Otáčivé hlediště Český Krumlov,
Krumlovský mlýn a.s, Štemberova Solná jeskyně Praha 1, Kino MAT, Filharmonie Hradec Králové, TICKET ART PRAHA, s.r.o.
1
N a dac e ž i v ot u m ě lc e
Č L E N O V É S P R ÁV N Í R A DY:
Vladimír Prošek – předseda,
dramaturg, hudebník,
zástupce Uměleckého sdružení Artes
Prof. Jiří Hlaváč – profesor HAMU
zástupce Asociace hudebních
umělců a vědců.
Mgr. Vojtěch Jouza – člen České
filharmonie, zástupce UNIE Odborový
svaz orchestrálních hudebníků ČR
RNDr. Jan Komín – hudebník,
zástupce Svazu autorů a interpretů
Miroslav Svoboda – člen sboru Statní
opery Praha, zástupce UNIE
Odb. svaz profesionálních zpěváků ČR
Marek Vašut – herec,
zástupce Herecké asociace
Č L E N O V É D O ZO R Č Í R A DY:
Ing. Michal Krůšek – předseda
člen Pražského filharmonického
sboru, zástupce UNIE Odborový svaz
profesionálních zpěváků ČR
Ivan Pazour – člen orchestru
České filharmonie, zástupce UNIE
Odb. svaz orch. hudebníků ČR
Cyril Jeníček – hudebník,
zástupce Svazu autorů a interpretů
nadace život umělce
Ani před prázdninami
NADACE ŽIVOT UMĚLCE nezahálí. Probíhá
uzávěrka poslední výzvy žádostí o poskytnutí finančních prostředků nadace, udílí se ceny nejlepším studentům absolvujících ročníků některých uměleckých škol, oceňují se talentovaní hudebníci z řad dětských umělců… a také se
vzpomíná.
Prague Junior Note
Jedná se o svého druhu ojedinělou českou dětskou hudební soutěž, které se po celou dobu její existence zúčastnilo již přes 3700 dětských hudebníků ve věku od 5 do 15
let z řad malých klavíristů, houslistů, flétnistů, violoncellistů či houslistů.
Soutěž Prague Junior Note si drží vysokou profesionální
úroveň nejen díky mezinárodní porotě v čele s předsedou
prof. Ivanem Klánským, předním českým klavíristou a pedagogem, a patronce soutěže prof. Viktorii Švihlíkové z Rakouska, ale také díky krásnému prostředí koncertního Sálu
Martinů v Lichtenštejnském paláci v Praze. Letošní, již
19. ročník v oboru hry na klavír PRAGUE JUNIOR NOTE
2010 probíhal ve dnech 3. – 6. června 2010. Koncert vítězů se pak konal v neděli 6. června 2010.
„Je úžasné sledovat malé umělce, kteří před soutěží pobíhají po chodbě, smějí se, objímají plyšáky – a za několik miPrague Junior Note
A PA R ÁT:
Ing. Dagmar Hrnčířová
výkonná ředitelka nadace
nut již sedí u klavíru v koncertním sále,
naprosto soustředěni na svůj soutěžní výstup.
Jako mávnutím kouzelného proutku se z bezstarostných dětí rázem stanou vyzrálí umělci:“
citujeme slova ředitelky soutěže paní Vlastimily Pospíšilové... a my jen doplníme, že
NADACE ŽIVOT UMĚLCE přispívá na tuto
soutěž částkou 10 000 Kč pro oceněné.
Jejich jména jsou k dispozici na
www.interpodium.cz.
Cena Jiřího Adamíry
Rok se sešel s rokem a opět tu máme další absolventský ročník DAMU, z něhož nejlepšímu
studentu a studentce bývá každoročně udílena Cena Jiřího Adamíry. Tuto cenu zřídila
NADACE ŽIVOT UMĚLCE pro léta 2005–2011
ve spolupráci s Divadelní fakultou AMU
v Praze. Může být udělena občanu České republiky, který je studentem absolventského
ročníku oboru činoherního divadla DAMU, a to
za výrazné tvůrčí úspěchy dosahované v průběhu celého studia. Cena je udělována zvlášť
pro studenta a studentku herectví. Návrhy na
udělení ceny předkládá vedoucí absolventského ročníku herectví Radě pro rozhodování
o udělení ceny, která je zřizována ad hoc pro
každý rok. Cena za příslušný rok je udělována
u příležitosti Koulení disku – tradice, která se
na této škole provozuje už odnepaměti. Čtvrtý ročník disk koulí a předává ho studentům
z ročníku mladšího.
Lýdie Soldánová – tajemnice
REDAKČNÍ RADA:
Ing. Dagmar Hrnčířová
výkonná ředitelka nadace
Mgr. Daniel Růžička – šéfproducent,
Centrum vzdělávacích pořadů ČT
Ing. Martin Mařan
ředitel společnosti INTERGRAM
2
Koulení Disku
Děkan fakulty DAMU,
doc. Mgr. Jan Hančil
předává Cenu Jiřího
Adamíry studentu
Igoru Orozovičovi
Děkan fakulty DAMU, doc. Mgr. Jan Hančil předává
cenu Jiřího Adamíry studentce Marii Štípkové
Letošní udělení Ceny Jiřího Adamíry proběhlo
4. června v divadle Disk. Nejlepším studentem absolventského ročníku oboru činoherního divadla DAMU byl vyhlášen student Igor
Orozovič. Jako nejlepší studentka absolventského ročníku oboru herectví činoherního divadla DAMU byla oceněna studenta Marie
Štípková, se kterou přinášíme rozhovor v rubrice Talent. Udělení ceny Jiřího Adamíry osvědčuje diplom spojený s nadační finanční odměnou 15 000,- Kč pro každého studenta.
Uctění památky výročí narození
Jiřího Voskovce
Poslední červnovou aktivitou, kterou bychom
rádi zmínili, je uctění památky 105. výročí narození Jiřího Voskovce, které proběhlo přesně na den, 19. června v 10 hodin v Praze 3 na
Olšanských hřbitovech. Společně zavzpomínat přišli zástupci NADACE ŽIVOT UMĚLCE,
výkonná ředitelka Ing. Dagmar Hrnčířová a
člen správní rady Mgr. Vojtěch Jouza, díky
němuž měli všichni přítomní možnost si prostřednictvím „novodobé techniky“ poslechnout hlasový projev Jiřího Voskovce, nechyběl ani záznam krátké hudební ukázky.
3
N a dac e ž i v ot u m ě lc e
Celý záznam byl velmi působivý a autentický. Tomuto malému technickému zázraku
předcházel v úvodu ještě srdečný proslov
pana Františka Cingera, spisovatele a autora knih o Voskovci a Werichovi, jejich celoživotního znalce a obdivovatele. Přítomni byli
také zástupci sdružení Werichovci, dostavil
Pan Jiří Mihule
Jiří Voskovec
(původním jménem
hobojista
Jiří Wachsman)
se narodil 19. června 1905
v Sázavě Budech jako
třetí dítě Jiřiny Pinkasové (dcery slavného malíře Soběslava Pinkase) a Viléma Vaksmana. Kolem roku 1912 se
seznamuje s Janem Werichem a tím začíná jejich celoživotní přátelství. V letech 1921–1924 studoval Voskovec ve Francii, po návratu do Československa se stal členem Devětsilu. V roce 1926 účinkoval ve svém prvním
filmu Pohádka máje pod pseudonymem Petr Dolan. Za
tento počin byl bez svého vědomí z Devětsilu vyloučen. V roce 1927 přichází premiéra první společné divadelní hry dvojice W+V Vest pocket revue, kterou začala éra slavného Osvobozeného divadla. Oba protagonisté získávají cenné zkušenosti, které později zúročili
ve filmech Pudr a benzín, Peníze nebo život, Hej rup
a Svět patří nám. V roce 1938 J. Voskovec spolu s J. We-
spisovatel František Cinger při úvodním proslovu
richem a J. Ježkem emigrovali do USA. V roce 1946 se
vrací zpět do Československa. Nějakou dobu ještě Vos-
se i hojný počet návštěvníků z veřejnosti. Pan Voskovec
by byl jistě rád, že si
„za ním“ ono sobotní dopoledne našla
cestu taková spousta „gratulantů“.
kovec s Werichem spolupracoval, ale v roce 1948 se jejich pracovní cesty rozcházejí. Voskovec se v roce 1950
vrací do USA. Začíná se živit jako divadelní a filmový herec. V Čechách se poprvé objevuje ve filmu 12 rozhněvaných mužů. Voskovcova tvorba v USA je u nás vcelku neznámá. Účinkuje v divadle, ve filmu a v televizních
seriálech. Na sklonku života účinkuje v TV seriálu Nero
Wolf, díky němuž se mu podařilo vydělat více peněz,
a se svou ženou se stěhuje z New Yorku do Kalifornie. Jiří
výkonná ředitelka nadace Ing. Dagmar Hrnčířová
Voskovec zemřel 1. 7. 1981 na náhlou srdeční příhodu.
Pietní akce na Olšanských hřbitovech se
účastnil i přední český hobojista, bývalý
hráč České filharmonie, pedagog AMU v Praze, obdivovatel umění Voskovce a Wericha
a v neposlední řadě i host nadační rubriky–
Jiří Mihule.
Více se dočtete na následujících stránkách.
zázrak techniky umožnil setkání s Jiřím Voskovcem
redakčně zpracováno
foto: A. Stušková a archiv ŽU
I králové začínali „korunou“
číslo účtu pro případné dary:
25334111/0100
4
adresa:
NADACE ŽIVOT UMĚLCE
Senovážné nám. 23, 110 00 Praha 1
tel.: 224 142 295
www.nadace-zivot-umelce.cz
Na Olšanských hřbitovech se konala pietní akce k uctění památky
výročí narození Jiřího Voskovce. O
vás je známo, že jste velkým obdivovatelem W + V. Proč právě těchto dvou pánů?
Já jsem byl vždycky „smíšek“, miloval jsem češtinu a hru se slovy, s jejich barvami a odstíny. To mi vydrželo dodnes. Po válce se mi jako osmiletému klukovi dostaly do ruky
gramofonové desky s nahrávkami
Osvobozeného divadla a ty mě natolik uchvátily, že se – především
Ježkova muzika, ale také slovní ekvilibristika V+W – staly trvalou hybnou složkou mého krevního oběhu.
SENIOR PRIX 2008
Našim všímavým čtenářům jistě neuniklo, že hosté nadačních rozhovorů jsou z řad správní či dozorčí rady, z výkonného aparátu nebo redakční
rady. Avšak tento výčet není nekonečný, a tak jsme
se v něm dostali až na konec... Nevadí, na druhou
stranu jsme vyřešili otázku, jak to udělat, abychom
vám představili co nejvíce osobností z řad umělců oceněných SENIOR PRIX, cenou, kterou uděluje
NADACE ŽIVOT UMĚLCE jako poděkování za dlouholetou uměleckou činnost.
Čas je neúprosný a těchto umělců neustále ubývá,
ne všichni jsou veřejnosti známí, ne všichni známe
jejich tváře, neboť se jedná také o umělce ze scén
oblastních divadel či jiných regionálních kulturních zařízení... Ale i oni se významně podílí na naší
kultuře, jen je nevidíme, nevnímáme, přesto dali
umění kus svého života, kus svého srdce – a naši
pozornost si jistě zaslouží.
Bohužel aby přišla řada na všechny, musely by nadační listy vycházet denně, a to není možné. Proto jsme to vyřešili alespoň touto drobnou změnou
obsahu rubriky, ve které budou umělci ocenění
SENIOR PRIX průběžně představováni spolu s novými členy správní, dozorčí či redakční rady. Doufáme, že vás rozhovory s nimi zaujmou, neboť vězte, že se jedná bezesporu o velké osobnosti.
Měl jste možnost se alespoň s jedním ze
slavné dvojice setkat osobně?
Pana Wericha jsem měl na dosah ruky několikrát. Jednak v divadle ABC, pak za volantem,
kdy on jel patrně do Velhartic a já proti němu
opačným směrem, a jednou v pražské Pařížské ulici, kde býval Tuzex, před kterým pan Werich s pokřikem „... tak Svitáčku, co je s tím pívem??“ čekal netrpělivě na chodníku, až mu
pan Svitáček koupí a do zaparkovaného auta
přinese basu plzeňských piv. To víte, že se Praha bavila. U pana Voskovce jsem měl větší štěstí. V roce 1967 jsme byli s Českou filharmonií v
New Yorku a pár minut před odjezdem autobusu od hotelu mi náš tehdejší šéf Ančerl povídá: „Jestlipak víte, kdo je tamhleten pán?“ – ???
– „To je Voskovec!“ Podlomila se mi kolena. Šel
jsem k němu a poprosil ho o autogram. Řekl
jsem mu svoje nezvyklé příjmení, načež se mu
při podepisování při dativu asi na vteřinu zastavila ruka: „Víte, já sem blbej a už si nic nepamatuju,“ řekl svým typickým deklamandem
a napsal: Jiřímu Mihulovi krásné Vánoce 67.
V roce 2003 vyhlásila NADACE ŽIVOT UMĚLCE sbírku na vytvoření důstojného místa
obou velikánů a tato myšlenka se stala skutečností. Je to jeden z mnoha chvályhodných
nadačních počinů. Jak se vy osobně díváte na
existenci a funkci NADACE ŽIVOT UMĚLCE?
Žijeme čím dál rychleji, není čas se zastavit,
vzpomenout, srovnat si myšlenky a hodnoty.
Hledíme dopředu, a to tak zaujatě, že někdy
zapomínáme, z čeho jsme vzešli, co předchá-
5
N a dac e ž i v ot u m ě lc e
zelo a ovlivnilo náš dnešek. Pomíjíme souvislosti. Připomenutí hodnot, spojených s jejich
jedinečnými tvůrci, osobnostmi doby současné i minulé. A trvalá péče o tyto hodnoty, motivovaná úctou a pietou, s jakou to koná NADACE ŽIVOT UMĚLCE, je počin hodný upřímného
díku a uznání práce všech pracovníků Nadace. Pokud si i my ostatní budeme stejným způsobem vážit výsledků práce druhých, máme
předpoklad stát se ušlechtilejšími, a to je, nejen v umění, obzvláště zapotřebí.
V roce 2008 jste byl oceněn SENIOR PRIX, cenou, kterou uděluje NADACE ŽIVOT UMĚLCE za dlouholetou uměleckou činnost. Vy
jste ale činný pořád, viďte?
Tohoto ocenění si hluboce a upřímně vážím
a dodnes nevím, jak je možné, že jsem byl mezi
těmi šťastnými. Touto cestou bych za ně chtěl
ještě znovu poděkovat. Muzika je pro mě úžasné dobrodružství, je to návyková droga, které se
nikdy nepřejíte. Na AMU mám čtyři posluchače,
každý je úplně jiný, s jinými představami, možnostmi i schopnostmi. Někdy člověk zuří, když
v momentě, kdy už jsme na správné cestě, náhle cíl z různých, víceméně prozaických důvodů
ztrácíme a začínáme s jeho hledáním zase od
začátku. Ale je pravda, že dobrodružnější než
cíl samotný je cesta k němu. To když si člověk
uvědomí, pocítí závan štěstí a vděčnosti, že mu
bylo dopřáno mít tak krásné povolání.
V úvodu vás představuji jako hobojistu, avšak ne jen
tak
ledajakého.
Vaše hraní na tento
nástroj je na vysoce
profesionální a světové úrovni.
Především, dovolíte-li, mám výhrady
vůči uvedeným superlativům. Hra na jakýkoli nástroj přináší celou řadu otazníků, které se
před hráčem objevují. Dokonce čím více hudebník proniká do tajů hry a muziky vůbec, tím širší
pole pochybností, nabídek, řešení a posléze potřeby volby cest se mu otvírá. A celý tento proces hledání, ztrácení a nacházení by měl doprovázet jeden důležitý aspekt – odpovědnost. Možná je toto slovo jen jiným odstínem slova talent.
6
A talent ekvivalentem odpovědnosti. Takže z tohoto úhlu pohledu hra na hoboj je totéž jako
psát básně, uzdravovat nemocné, vyrábět kvalitní výrobky nebo rozpoznat a chránit hodnoty všeho druhu před poškozením a úpadkem.
Proč a v kolika letech jste se rozhodl právě
pro hoboj?
To je delší historie. Ale ve zkratce: pocházím
z muzikantské rodiny. Otec vystudoval konzervatoř na hoboj, klavír, kompozici a dirigování u známých osobností 20. let minulého století. Muzikou jsem byl tedy obklopen odmalička a bral jsem ji jako součást života. V pubertě
jsem začal vzdorovat, ale ne dlouho. Realita začátku 50. let a všudypřítomné socialistické oficiální plánované nadšení, preference výrobní
sféry před uměleckými obory a houfné nábory do dolů a do hutí mě rychle vrátily ke kořenům, ze kterých jsem vyrostl, a za pomoci otce
a jeho přátel jsem začal s prvními tóny na hoboj. Za půl roku jsem šel k přijímačkám na konzervatoř a dostal se do třídy prof. Dr. Václava
Smetáčka. Bylo mi tehdy 15 let.
Jak se člověku podaří stát se prvním hobojistou České filharmonie?
Oproti některým jiným jsem měl už od narození výhodu muzikantského zázemí. Smysl pro
cit, harmonii, znalost not, hudebních názvů aj.
mi velmi pomáhal v orientaci. Proto mi šla muzika relativně lehce a po čtyřech letech studia
na konzervatoři jsem udělal konkurz na první hoboj do orchestru FOK. Po dalších dvou
letech jsem však musel na dva roky na vojnu. Během ní jsem si vždy bez povolení odskočil na pár hodin z Milovic do Prahy, na soutěž Pražského jara. Teprve po obdržení 2. ceny
jsem se veliteli přiznal, že jsem polevil v ostražitosti před hrozbou západních imperialistů
(neboť jsem patřil k tankistům), a patřičně se
mu omluvil. Spravila to láhev griotky. Po vojně jsem se do orchestru vrátil a tam si mě všiml tehdejší šéf České filharmonie Karel Ančerl,
který tehdy ve FOKu hostoval, a pozval mě ke
konkurzu do České filharmonie. Jako zázrakem
to vyšlo a v lednu 1962 jsem nastoupil.
Co říkáte na současné dění v České filharmonii?
Česká filharmonie je Česká republika v malém.
Se všemi problémy a emocemi, které je nucena čas od času řešit. Co jedinec, to názor, to individualita s přístupy, jednou racionálními, jindy emotivními. To vše, zamícháno, dáno dohromady a okořeněno možnými partikulárními
zájmy ze strany vnější i vnitřní, tvoří někdy nepříliš přehlednou síť příčin a následků. Myslím,
že není šťastné, a nikdy v minulosti nebylo, podávat důvěrné informace médiím a už vůbec
ne čekat od široké veřejnosti podporu při řešení interních problémů. Následky takových postupů mohou být nebezpečné a vést ke ztrátě zájmu sponzorů, ale také posluchačů, což je
nejhorší možná varianta.
Jste opakovaně zván do porot mezinárodních soutěží, působíte také coby pedagog
na AMU, povězte mi, je dostatek talentovaných hobojistů a mají šanci se uplatnit?
S prací na Akademii souvisí i předpokládaná
práce v domácích a zahraničních soutěžních
porotách. Takové poznatky mají pro pedagoga nesmírnou cenu, dávají okamžitý přehled
o stavu a trendu hry na ten který nástroj. Získané zkušenosti se pak zúročí i při domácí výuce.
Ale to jsem malinko odbočil.
Talent. Co je talent? Masarykův slovník naučný říká, že je to nadání, vloha nebo schopnost, zvl. umělecká, a že se talent od geniálnosti liší tím, že není tvořivý, ale spíše jen reprodukční. Při akceptování této definice lze říct, že
talentů je mnoho, každý však použitelný a zaměřený na jiné okruhy. Někdy se také stává, že
méně talentovaný hráč s pevnějšími nervy zaujme významnější místo, než by mu mělo náležet. Ale takový je život a myslím, že se to netýká jen hudby. Já nemám právo posuzovat míru
nadání. Talent je schopnost vrozená, darovaná,
která se dá, bohužel mnohdy jistou šikovností, do určité míry za pravé nadání zaměnit. Neznám smutnější případy než nudící se hráče u
nástroje a počítající minuty, kdy bude přestávka. Takto se „uživit“ v každém povolání může
určitě značné množství lidí. Ale řekněte, záviděla byste takovému člověku jeho „úděl“?
Nevím, asi ne, ale já měla spíš na mysli kvanta každoročních absolventů škol, kteří hledají svá umístění.
Je to přibližně tak, že o těch výborných žácích se veřejně ví už během jejich studia. Jejich
dobrá pověst je provází od konkurzů. Většinou
uspějí, a když ne, příští volné místo už je obvykle nemine. Ale na začátku kariéry musí rozhodně každý hráč podat u konkurzu odpovídající výkon, potřebný pro jeho přijetí. Ten, kdo se
dlouho nikam nedostane, musí volit individuální cestu náhodných záskoků nebo něco zásadního ve svém životě změnit.
Máte děti? Věnují se hudbě?
Tak to jste uhodila hřebíček na hlavičku. Ano,
mám syna, a to víte, kdysi jsem tajně doufal, že
jablko nepadne daleko od stromu. Měl by doma
servis, pomoc, rady. Ale to je zřejmě přesně to,
co děti od svých rodičů nepotřebují a o co nestojí. Takže když jsem viděl, jak se ve svém mladém věku při hře na housle upřímně nudí, a při
představě, že by snadno rozšířil řady těch, kteří
čekají, až bude přestávka, jsem ho už do podobných věcí netlačil. Ušetřil jsem si nervy a ztratil iluze. Nevím, co z toho bylo pro oba lepší...
Blíží se léto, doba dovolených, jak ji strávíte?
Během školního roku jde o velmi jednostrannou činnost, sestávající z poslechu muziky ve
škole i doma, z notových úprav a opět z poslechů a psaní na počítači, pořizování nahrávek
a z nich vyplývajících rozborů, takže všechno
se točí jen kolem muziky. Je to dost úmorné,
ale s přibývajícím sluníčkem, a po každoročním
červnovém zkouškovém maratonu, už visí ve
vzduchu vidina dovolené v rámci možností drobných oprav chalupy a práce na zahradě, a hlavně
pohybu na čerstvém, venkovském vzduchu. Teď
jsem si možná trochu naběhl a vypadám jako
výše zmínění hráči, čekající na začátek přestávky)), ale tak to není, práci si beru s sebou na dovolenou, a minidisk s muzikou taky, bez té už
život není možný...
Text: Alexandra Stušková, DiS.
Foto: poskytl Jiří Mihule
7
talent
Jak jsme informovali na předchozích stránkách,
4. června proběhlo v divadle Disk slavnostní
ukončení absolventského ročníku divadelní fakulty DAMU, spojené s dlouholetou tradicí, tzv.
Koulením Disku, a od roku 2005 také s udělováním Ceny NADACE ŽIVOT UMĚLCE – Ceny Jiřího Adamíry. Absolvující studenti oboru činoherního herectví a oboru alternativního a loutkového herectví si připravili opravdu vtipný
a zábavný program.
Do popředí mého zájmu, coby divačky z publika, se dostala studentka, která mě po celou dobu
udivovala svou otevřeností a bezprostředním vystupováním. A tak jsem ani nebyla nijak překvapena, když nadační cenu získala právě ona... Zato
ona byla malinko překvapena, když jsem ji požádala o rozhovor. Já však myslím, že si bude o čem
povídat...
Marie Štípková
Sešly jsem se spolu v Divadle Minor, proč právě tady? Ze studentského života přímo do
pracovního procesu? Žádné prázdniny?
(smích) Ano, v podstatě žádné prázdniny...,
a proč právě tady? Protože dneska večer jsem
zde hrála v představení Marnotratný syn,
shodou okolností se svými spolužáky z DAMU,
z vyššího ročníku katedry alternativního a loutkového herectví. Zpočátku jsem jen zaskakovala, ale pak se ten záskok nějak protáhl a dnes
už jsme měli derniéru. A aby toho nebylo málo,
zkouším momentálně představení na otáčivém hledišti v Českém Krumlově. Takže opravdové prázdniny mě čekají snad až v červenci.
Povězte nám něco o sobě, o své rodině. Pocházíte z hereckého prostředí?
Tak to vůbec ne, maminka je strojní inženýrka a tatínek právník, vůbec si nejsem vědoma,
že by někdo v rodině někdy hrál, byť třeba jen
ochotnicky. Jsem asi první.
Kde jste se narodila?
V Českém Těšíně, přímo na polských hranicích. Teď už tam ale nebydlíme, rodiče se spolu
s mými sourozenci přestěhovali o pár kilometrů dál, no a já bydlím od prváku v Praze.
8
Kolik máte sourozenců?
(smích) Tak to jste trefila otázku, mám čtyři
sourozence. Starší sestru, ta je teď v Indii, dva
mladší bratry a pak ještě jednu nevlastní, malinkou sestřičku.
Proč jste si vybrala právě DAMU? Už jako
malá jste se ráda předváděla „před publikem“ nebo hrála divadlo... nebo proč?
K divadlu jsem se dostala přes dramatický
kroužek, do kterého jsem ale začala chodit poměrně pozdě, protože jsme se starší sestrou
měly takovou dohodu, že si nebudeme lézt do
zelí, co se týče zájmů. A ona jeden takový dramaťák navštěvovala. Takže já tam začala chodit, až když ona kvůli škole nemohla. (smích)
A hned jsem se shodou náhod dostala na scénu Těšínského divadla. Tam jsem k tomu „přičuchla“ a ve čtvrťáku na střední jsem se řídila heslem, že by mě celý život mrzelo, kdybych
ty zkoušky na DAMU nezkusila. S tím jsem do
toho šla a ono to vyšlo. A co se týká toho předvádění, to ani ne, já jsem spíš introvert, i když
třeba na střední škole jsem ve třídě fungovala jako takový uvolňovač napětí, to znamená,
že jsem shazováním vážnosti určitých situací
uvolňovala atmosféru. To mě bavilo.
Introvert. Jaké jste znamení?
Narodila jsem se 9. září, znamení Panny.
Tak to ano, v tomto znamení jsou prý také
i velcí puntičkáři.
To mi povídejte. Já třeba věším prádlo dvě hodiny, aby přesně vedle sebe ladilo barvami,
musí být samozřejmě také přesně natažené,
nebo žehlím kalhotky, motám ponožky do klubíčka..., lidi si ze mě dělají legraci. Ale chápu, že
tato moje vlastnost může být pro někoho i nepříjemná. To když se například dostanete do situace, kdy vás spoludbydlící nachytají, jak po
nich přemýváte nádobí... (smích)
Za to nemůžete, to je tím znamením. (smích)
Pojďme od nádobí zpátky k divadlu. Dříve to
chodilo tak, že mladý absolvent dostal tzv.
umístěnku, ať už do Prahy či převážně do oblastních divadel. Šla byste na oblast?
Rozhodně ano, dokonce první divadlo, do kterého jsem napsala motivační dopis spolu s životopisem, bylo oblastní. Ale je to také samozřejmě hodně o tom, jaké to divadlo je. Teď už
si třeba dovolím říct, že bych nešla do každého,
na druhou stranu se může člověk dostat lehce
do situace, že by vzal cokoliv. To bych nechtěla.
Při rozhodování se snažím dostat tam, kde vím,
že mě to bude bavit, případně že mě to nějakým způsobem posune dál.
Je těžké se dnes prosadit? Shánět si sama
angažmá?
Je to složitější. I když… jak pro koho. Chce to
hodně štěstí a také hodně dobrých lidí kolem
sebe, kteří si uvědomí, že tu práci potřebujete
a že na to máte. Určitě jsou potřeba známosti, bez těch to bohužel nejde. Já tomu nevěřila, v prváku jsem měla takovou představu, že
si mě prostě někdo všimne, že mě někdo vytáhne a nebudu muset zažívat ty... teď to možná řeknu trochu ostře, ale ty opravdu někdy
pokořující situace, kdy se člověk musí podbízet. A když to pak nemá žádnou zásadní odezvu, najednou začnete o sobě pochybovat, co
je špatně? Co jsem neudělala, vždyť já se tak
snažím...
foto ze zkoušení Tří sester (A.P.Čechov)na klauzury na DAMU
Jste ještě moc mladá, teprve na počátku kariéry musíte být trpělivá.
To určitě, já jsem taky nečekala, že budu okamžitě slavná a úspěšná (smích), ale někdy je ta
trpělivost vyčerpávající.
Uživíte se vůbec?
(smích) Tak to taky ještě nevím. Do této chvíle
mě drželi nad vodou rodiče a pak mám nějaké příjmy okolo, pracuji ještě v kavárně, kde je
volná pracovní doba. Ale příští rok, to je jeden
velký otazník. I já jsem totiž měla jednu z těch
utopických představ: skončí čtvrťák a já hned
zavolám tátovi, ať už mi peníze neposílá, protože já už budu stát na vlastních nohách. Jenže tak to není.
Na závěrečném absolventském představení
vás bylo deset, to je vždy tak malý počet ve
třídě?
To není málo. To se bere... tak kolem deseti, jedenácti. Vždyť to už bychom se pak vůbec neuživili, až bychom všichni vyšli. Jen si spočítejte, kolik je různých divadelních škol, v Praze,
v Brně... kolik je oborů, to je strašně moc lidí.
Pravda, to mě nenapadlo. A co lidé přímo kolem vás, myslím na DAMU, jak na ně budete
vzpomínat?
Jen v tom nejlepším. Já – a teď to zaklepu – si
myslím, že mám kolem sebe spoustu dobrých
kamarádů, což je také pro mě jedna ze zásadních věcí, které se mi na DAMU staly, a sice že
jsem potkala skvělé lidi. DAMU je totiž místem
setkávání. Například, a teď odbočím od spolužáků, setkání s paní Jaroslavou Adamovou,
naší profesorkou.
9
talent
To bylo pro mě jedno z největších životních setkání. Ona je báječná. Je až neuvěřitelné, kolik
má v sobě energie a životního optimismu, a to
je jí už 85 let.
Získala jste jako nejlepší studentka cenu NADACE ŽIVOT UMĚLCE – Cenu Jiřího Adamíry,
předpokládám, že víte, kdo to byl. Máte ráda
herce z této generace?
To víte, že mám, vlastně i zmíněná paní Adamová patří do generace těchto hereckých bardů. Je těžké je všechny vyjmenovat, ale oblíbených herců mám spoustu..., mohla bych zmínit
i nějaké zahraniční?
Určitě.
Sice
patří
k mladší generaci,
než
o které jsme
mluvily,
ale
velmi obdivuji
herecké umění americké
herečky Meryl
Streep.
A víte, teď když se tak na vás dívám, že z ní
i něco máte?
(smích) To už mi taky bylo řečeno, proto to také
říkám. (smích) Ale vážně, mám ji ráda, neboť
obdivuji její všestrannost. Mě baví, když někdo dokáže vypadat krásně a zároveň i ošklivě,
když má tyhle dvě podoby, to je moc cenné.
A Meryl Streep to dokáže. Také obdivuji Barbaru Streisand, u té je ta všestrannost snad vidět ještě víc. A vlastně i z našich hereček můžu
jmenovat, třeba Zuzanu Bydžovskou, ta dokáže v jednom záběru vypadat... že si říkáte, no to
snad ne... a vzápětí je krásná, nádherná.
Dříve si chodívali filmoví režiséři sednout do
divadelního hlediště a talenty si vybírali.
I dnes někteří chodí, a to je dobře. I když divadlo a film je úplně něco jiného, myslím, že dobrého herce, minimálně zárodek něčeho zajímavého, na jevišti musí být vidět a režisér by to
měl poznat.
Všechny herečky nemůžou být „Barbie“, je
potřeba i zajímavých tváří a myslím, že o to
herecky úspěšnějších. Jaké jsou třeba vaše
nejčastější divadelní role?
(smích) Tak třeba v již zmíněném Marnotratném synovi hraju starou umírající maminku,
paní Broučkovou (je to parodie na Karafiátovy Broučky), jinak celkově hodně směřuji k těm
rolím starých žen a matek. Jenom když si vezmu, co jsem hrála v Disku za absolventské role,
tam nebyla jediná mladá ženská... no vlastně
jedna ano, to byla prostitutka, ale také už taková vyžilá, a z těch dvou, co tu hrály, samozřejmě ta starší. (smích)
Třeba pak budete hrát ve čtyřiceti role
samých princezen.
(smích) Se svým hlasem můžu hrát těžko princezny, i když kdoví, třeba by to bylo zajímavé.
Mám kamarádku, se kterou sníme o tom, že si
zahrajeme princezny, nejlépe sestry a nejlépe
zlé, jako byla například princezna Tritonka Báry
Hrzánové.
Tak tu neznám. Ale vám přeji, když už nevyjde role princezny, tak ať máte alespoň pohádkový život.
Děkuji.
z představení Velmi společenské tance
Co film a televize?
To je úplně ta samá situace. Jediné, co můžu
udělat, je pozvat někoho na své představení,
případně se zaregistrovat u všech těch castingových agentur, což je taky takové zvláštní, jak
s vámi někdy jednají. Já nejsem zrovna žádaný prvoplánový typ krásky, tím nechci říct, že
bych se považovala za vyloženě ošklivou, to
ne, ale ty požadavky agentur jsou někdy jiné,
než si představujete. A tak se jim otočíte doleva, doprava, na shledanou, my se ozveme.
10
Text: Alexandra Stušková, DiS.
Foto poskytla: Marie Štípková
osobnost
Nikdy v životě by mě nenapadlo, že jednou budu
sedět tváří v tvář slavnému kapelníkovi, jehož orchestr mám řadu let spojený s celou plejádou pěveckých osobností. Nejsem ani slavná, ani zpěvačka, nejsem ani organizátorkou hudebních vystoupení... v hlavě mi však neustále zní ono známé Orchestr Václava Hybše... Orchestr Václava
Hybše... V duchu si přehrávám hlas televizní hlasatelky či silvestrovského konferenciéra, kteří
při představení tohoto hudebního tělesa slibovali dobrou zábavu... a svůj slib také dodrželi...
A já tu teď stojím na chodníku přede dveřmi...
za kterými na mě čeká hudební legenda, s níž
setkání bylo pro mě ještě před pár lety stejně
nedosažitelné jako první výstup člověka na
Měsíc... Ale ten výstup se nakonec
podařil, tak jako mně se podařilo
vejít do dveří, které mi otevřel sám...
Václav Hybš
Sešli jsme se spolu den po umělcových narozeninách. Po krátké gratulaci pokládám první,
poněkud naivní otázku, jaké to je, když je někomu 75 let. „Je to hrozné - je to hrozné - je to
hrozné,“ zasměje se upřímně Václav Hybš a vzápětí dodává, „jako hráč jsem prošmejdil spoustu orchestrů, ve kterých jsem býval většinou
nejmladší anebo věkově se svými vrstevníky.
Dnes mám kapelu složenou z lidí, kteří by mohli být moji – ne synové, ale vnuci. Jsou to dvacetiletí kluci, se kterými si však vzájemně tykáme, neboť když jim chci vynadat, že něco špatně zahráli,
tak je ta komunikace rychlejší.“ (smích)
Pan Václav Hybš se narodil 3. června 1935
v Polici nad Metují. K hudbě měl blízko už odmalička. „To ano, rád bych začal od dědečka, který byl trumpetistou. Já ho ale už na
trumpetu hrát neslyšel, neboť přešel na housle a baskřídlovku, nicméně ta hra na trumpetu mu musela jít velmi dobře, neboť hrával i ve
slavné kapele Julia Fučíka, pozor ať si to někdo neplete s Juliem Fučíkem, novinářem. Ten,
o kterém mluvím, byl jeho strýc, známý skladatel vojenské hudby. Jinak sám dědeček vedl
12
12
v Polici místní kapelu, táta ji pak vedl taky, takže co bych já měl dělat jiného?“
Maminka pana Hybše se starala o domácnost,
pak ale musela nastoupit do práce, neboť v padesátých letech bylo všechno jinak... „Maminka potom vařila v nějaké školní jídelně, musela pracovat, jinak bychom se jako rodina neuživili, protože ctění soudruzi tatínka v padesátých letech zavřeli jako bývalého živnostníka.
Mimo to, že vedl kapelu, byl totiž také ještě zástupcem firmy Petrof. Já to vždy tak trochu tajil, že pocházím z živnostenské rodiny, aby mě
vůbec nechali dostudovat konzervatoř, ale jinak jsem nelhal, když jsem tvrdil, že můj otec je
,ladič pian‘. On ty piana skutečně ladil, ale na
rozdíl ode mě nebyl nikdy ,pijan‘.“ (smích)
Pan Hybš má ještě mladší sestru, která bydlí v Náchodě. Ale zpátky k němu samotnému.
Prvním hudebním nástrojem, na který se naučil hrát, byl klavír, následovaly housle, později trumpeta „My jsme měli doma snad všechny
možné hudební nástroje, pro potřebu té kapely,“ doplní pan Hybš mé informace. „Tatínek ze
mě chtěl mít napřed houslistu, ale to se bohu-
dejší šéfdirigent Symfonického orchestru hl.
m. Prahy (FOK), také vynikající hobojista, profesor Václav Smetáček. Chvíli mě u těch zkoušek týral, ale nakonec mě přijali. Bydlel jsem pak
u tetičky a později po různých podnájmech. Doba
byla těžká, jako študák jsem se musel živit sám,
abych mamince trochu ulehčil. Hrával jsem růz-
žel nepovedlo, neboť na tento hudební nástroj
jsem absolutní antitalent, ale jinak jsem uměl
téměř na všechno, také třeba na harmoniku.“
ně, kam mě pozvali... v kostelech, tam platili
nejhůř (smích), různě na záskoky anebo také
v cirkuse. Na Karlově náměstí stával dříve stálý cirkus Praga, i když to byla fujtajblová muzika, každá koruna dobrá. (smích) Pamatuji si,
jak jsem tam přišel poprvé – musel jsem se různě prodírat mezi slony a velbloudy, až mě nějaký chlap vzal za ruku a povídá: ,Pojď, neboj se,
jsi tady nový, tak šup šup po žebříku nahoru.‘ No,
bylo to hrozné, co vám budu povídat.“ (smích)
Geny dědíme ve velké míře po prarodičích,
stejně tak i Václav Hybš zdědil hudební geny
zřejmě i po dědečkovi. V patnácti letech byl
přijat na pražskou konzervatoř, hlavní obor
– jak jinak, trumpeta. Na dobu studia i na samotné přijetí na konzervatoři vzpomíná rád.
„U přijímacích zkoušek seděly v komisi samé
známé osobnosti. Mě přimalý Vašík s harmonikou
jímal hudební
skladatel, teh-
Mimo „fuljtablovou“ muziku v cirkuse však hrával mladý student Hybš také „nefujtajblovou“
muziku, například v Lázeňském orchestru v Poděbradech. „To bylo jiné hraní,“ přitaká mi budoucí slavný dirigent. „Tam měl člověk opravdu možnost se seznámit s úžasným světovým
repertoárem. Hráli jsme skladby od operních
až po symfonické, prostě to, co se hrává v lázních. Tenkrát byly ve všech větších lázeňských
městech orchestry. Byly složené ze ,starých vysloužilců‘ z filharmonie, z Národního divadla
rodinné foto s tatínkem, maminkou a sestrou
první ročník konzervatoře, V. Hybš dole v baretu
malý kapelník Václav Hybš
13
13
osobnost
apod., a pak také ze študáků. Už ani nevím,
kdo mi to tenkrát dohodil, ale jsem za to dodnes vděčný, že nás ti ,dědkové‘ – ti opravdoví
profesionálové – mezi sebe přijali. Nikdy se na
nás nijak nevytahovali a my jsme se od nich hodně naučili... Z Poděbrad mám taky jednu veselou
historku. Chcete ji slyšet?“ Určitě, odpovím, veselé historky miluju, každá je svým způsobem
originální, ovšem ta od pana Hybše se řadí na
první příčky. Posuďte sami. „My jsme byli v sedmnácti letech všichni takoví flinkové, no jak to
v těch letech bývá, a vymýšleli jsme pořád neuvěřitelné kraviny. Výsadou hraní v lázeňských orchestrech byla dochvilnost, ti staří neměli rádi,
když jsme my mladí chodili pozdě. A já jednou
zaspal nebo už nevím co, prostě jsem přišel
pozdě, už se hrálo. A teď rychle jakou výmluvu? Já jsem byl pěkný hajzlík, no koho by to napadlo? Povídám: ,Já jsem se sem nemohl vůbec
dostat, šel jsem okolo lázeňského pramenu, všude bylo plno lidí, zmatek, hasiči tam byli, všichni
V angažmá uaE.že
F. vyschnul
Buriana
zoufalí...
pramen. Poděbradka neteče. No tím pádem lázně skončily, orchestr končí a my hrajeme, pánové, naposled, běžte se tam
podívat.‘“ (smích) A uvěřili vám to? „Já už nevím, ale asi ne,“ zasměje se pan Václav.
Kdoví, jestli by dnešní pan kapelník přijal nějakou originální výmluvu i od svých hráčů z kapely. „Žádnou bych nepřijal,“ odpoví sebejistě.
„Je to neúcta k publiku, když někdo přijde pozdě nebo když začne pozdě představení. Když
máme koncert v sedm hodin, tak začneme skutečně přesně v sedm... Tuto zkušenost jsem
poprvé zažil, když jsem doprovázel asi v roce
1982 v Lucerně Mireille Mathieu. Už se chýlilo k osmé hodině, tedy k začátku vystoupení,
Lucerna praskala ve švech, a že prý je u vchoVojenská kapela v Opavě , V. Hybš druhý zprava
14
14
du ještě velký nával a abychom chvíli počkali. A tehdy ten její francouzský manažer řekl,
v žádném případě, to nás nezajímá, mají chodit včas, protože z naší strany je to pak jako neuctivost k publiku, začínat pozdě. A to jsem se
naučil i já. Začínat přesně. A mělo by to samozřejmě platit oboustranně.“
V roce 1954 nastoupil teprve jedenadvacetiletý Václav Hybš do Orchestru Zdeňka Bartáka, který byl o něco starší, ale znali se spolu z konzervatoře. V té době to byl druhý nejznámější orchestr po Orchestru Karla Vlacha.
V roce 1955 pak úspěšně absolvoval konzervatoř a zahájil angažmá v Orchestru Ladislava
Bezubky, se kterým mimo jiné absolvoval také
dvouměsíční hostování v Moskvě, u příležitosti Československé výstavy. V letech 1955–1957
pak nastoupil na vojenskou službu. Byla to vojenská léta generála Čepičky. To musela být
hrozná vojna. Pan Hybš mi dává za pravdu. „Já
jsem ještě ke všemu nastoupil do přijímače na
Slovensko, do Novák u Prievidze. To byla taková menší pomsta lidí z mého rodiště za můj živnostenský původ. Byl jsem u nějakého zvláštního praporu, byl to strážní oddíl s povinností pracovat v dolech. Dostal jsem se tam mezi
různé živly z Pankráce apod., no bylo to strašné. Uvedu jen jeden malý příklad mého zoufalství: já se bojím jakéhokoliv lékařského zákroku, jsem schopný se porvat s doktorem kvůli injekci – a tehdy na té vojně jsem si nechal dobrovolně strhnout nehet u palce, jen abych se
dostal na marodku a byl tak alespoň na chvíli ušetřen těch strašných výcviků. Byla to hrozná šikana, raději ani nevzpomínat.“
Naštěstí se panu Hybšovi podařilo dostat se
k vojenské kapele do Opavy. „Za to vděčím
hlavně mému kamarádovi, Jura Jedlička se
jmenoval, ani nevím, jestli ještě žije. Byl z Olomouce a byl to chytrý kluk, který uměl krásně
naformulovat věty. Psali jsme totiž na různá
místa dopisy, jakože tedy jsem absolvent konzervatoře a tady musím rubat uhlí, a že bych se
státu rád odvděčil za to, že mě nechal vystudovat, a že bych se chtěl dostat k vojenské hudbě,
abych byl prospěšný, no prostě tak nějak chytře jsme to tam naformulovali, až mně za nějakou dobu přišla nabídka z velitelství druhého vojenského okruhu k parašutistické hudbě
do Prešova. To jsem s hrůzou okamžitě odmítl, protože tam byla povinnost několika seskoků. Nakonec si mě ale našel vojenský kapelník
Šubrt z Krnova a vojna se pro mě stala Havají. Bydleli jsme sice v hrozných barácích, ale to
mi nevadilo, hlavně že odpadla ta hrozná cvičení, byl jsem u muziky, u svého, měl jsem tam
své kamarády.“
Po vojně, kterou naštěstí ve zdraví přežil, nastoupil Václav Hybš do orchestru vynikajícího
pianisty Kamila Hály, se kterým hrával zejména v dnes už zaniklé slavné kavárně Alfa. Pak
působil také v neméně slavném orchestru Josefa Posledního (bývalý bubeník od Karla Vlacha), který se stejně jako Kamil Hála osamostatnil a založil svůj vlastní orchestr. Se svými
revuemi vystupovali hlavně v proslulé pražské
Alhambře. V obou těchto hudebních tělesech
se Václav Hybš setkal a seznámil se spoustou
známých osobností. Ať už to byl zpěvák Jiří
Popper (v roce 1968 emigroval do Švýcarska,
pozn.), Judita Čeřovská či Aťka Janoušková,
dodnes jeho velká kamarádka. Někdy v této
době začal také poprvé aranžovat skladby.
Coby laika mě zajímá, co vlastně přesně obnáší definice aranžování skladeb. Pan Hybš mi to
po lopatě vysvětlí: „Podívejte se, písnička existuje, když si ji může někdo i jen zapískat, ale
aby se mohla také hrát, musí ji, obecně řečeno,
někdo upravit pro orchestr. Já můžu zazpívat
lalala, ale nic víc, a právě aranžér tomu dává tu
další podobu. Přirovnal bych to třeba ke krejčímu, který musí látku nastříhat a pak to teprve ještě někdo sešije. Aranžování je věc, která
mě zajímala už od malička, když jsem tatínkovi pořád koukal přes rameno, co tam u těch not
čmárá.“
U tématu hudebních not se na chvíli pozastavíme, neboť pan Hybš mi za zády ukazuje tzv. pytle zpěváků. Každý zpěvák tu má ten svůj, ve kterém jsou noty pečlivě seřazeny. Když se někam
jede a ví se, kdo tam bude vystupovat, stačí
pak jen sáhnout např. po pytli Evy Pilarové,
Karla Gotta, Lucky Bílé, Evy Urbanové apod.
Pan Hybš si to celé třídí sám a musím smeknout
před touto jeho mravenčí prací. Zažívá u ní však
i chvíle smutku, to když například musí „rušit“ pytel Karla Hály, Milana Chladila… a dalších,
kteří už mezi námi bohužel nejsou.
Pojďme ale do let, kdy tady ještě byli. Píše se
rok 1960 a slavný český hudebník, jeden z nejlepších československých saxofonistů 20. století, Karel Krautgartner, zakládá Taneční orchestr československého rozhlasu (TOČR), kam
jako trumpetista nastoupil i Václav Hybš. Působil zde až do roku 1969, zároveň už také jako
dirigent. „Už předtím jsem měl takovou malou
kapeličku, se kterou jsem hrál, byla to jakoby
filiálka TOČRU, hráli jsme s ní v divadle ROKOKO. Krautgartner mě tam ustanovil šéfem divadelního orchestru, přitom jsem byl ale zároveň i členem TOČRU. A když pak Krautgartner
v 68. emigroval, tak jsme to ještě s Josefem Vobrubou dirigovali za něj. Byl jsem vedený jako
trumpetista, ale přitom jsem vlastně dirigoval
TOČR.“
Dirigování Václava Hybše mi tak trochu připomíná padající listí, říkám mu to trochu s obavou, aby se neurazil. „Neurazím, proč bych se
urazil. Víte, když je orchestr dobrý, tak se na
toho dirigenta stejně moc nedívá. Pokud má
dojít k nějakému zrychlení nebo zpomalení,
tak to ano, ale jinak je to zbytečné. Vždyť já se
také často postavím a čučím na lidi do hlediště. Je zbytečné sebou mlátit, když to jde krásně i bez toho. Jen na vysvětlenou: když přijel
po revoluci do Prahy slavný americký dirigent
Leonard Bernstein, tak měli zkoušku s filharmonií, a oni prý najednou přestali hrát, protože on přestal dirigovat. Ptal se: ,Proč nehrajete?‘
A oni: ,Protože jste přestal dirigovat.‘ A on na to:
,Vždyť to bylo zbytečné, vždyť to tak krásně šlo...‘
Takže rozumíte mi, nebyl důvod. Někdy samozřejmě přijde moment, kdy musíte něco udělat, ale já mám pokaždé v orchestru skutečně velmi hudebně vzdělané lidi, kteří hrát umí,
já k tomu nepotřebuji cvičit a potit se u toho.
Když je potřeba pozastavit, oni to sami poznají.“ Tak to bylo i pro mě zajímavé vysvětlení...
Po roce 1969 Václav Hybš z TOČRU odchází,
rozšiřuje svůj vlastní orchestr a řadí se tak na
populární scénu vedle Orchestru Karla Vlacha, Gustava Broma a již zmiňovaného TOČRU. Ptám se, jak je možné, že všechny tyto orchestry byly vzájemně vedle sebe tak úspěšné
a populární, že fungovaly, že si neházely klacky
pod nohy. „Tak to dnes málokdo pochopí. My
jsme neměli důvod si dělat naschvály, protože
15
15
osobnost
pro všechny bylo práce dost. Například s Karlem Vlachem nás léta pojilo úžasné kamarádství. Já jsem za ním chodil do divadla, sedl jsem
si do orchestřiště a říkal mu: ,Pane Vlach, stejně
vám to hraje...‘ A on si mě třeba zase zavolal a
povídá: ,Kouknou, Hybš (on totiž každému onikal), udělaj tady pro mě něco, oni maj tu jejich
dechovku....‘ Dělal si totiž ze mě trošku srandu,
neboť já jsem měl v orchestru třeba lesní rohy
místo saxofonu, činely jsem tam měl... a on
si z toho někdy utahoval, ale vím, že mě měl
rád. Častokrát mi v životě pomohl, a já se snažil taky. Jednou jsem například dostal z televize zprávu, že je průšvih, že Vlach je v nemocnici a je rozdělaný pořad. Tak jsem mu do špitálu vzkázal, ať všechno pustí z hlavy, že to celé
převezmu a dodělám, a až se dá do pořádku,
že mu dám na oplátku zase některý svůj pořad. Skutečně jsme si vzájemně pomáhali, třeba i půjčovali zpěváky, Chladila, Simonovou,
když jsem potřeboval... Dnes už je to všechno
jinak, takové orchestry téměř neexistují.“
16
Po celou dobu své kariéry doprovázel a doprovází Orchestr Václava Hybše snad všechny
naše pěvecké osobnosti. Zajímá mě, jak velký
je rozdíl v doprovodu třeba operního zpěváka,
operetního umělce nebo zpěváka pop music.
„To je zase otázka toho aranžéra. Jestliže hrajeme operetní melodie, musí to být takové, aby
to lahodilo milovníkům operety, a jestliže doprovázím například Pepíka Zímu, musí to znít
zase jinak. Náš orchestr dokáže zahrát cokoliv,
protože tam mám lidi s hudebním vzděláním.“
A na koho v doprovodu vzpomíná kapelník
Václav Hybš nejraději? „Na všechny! To bych
jmenoval opravdu dlouho. Já mám rád lidi, na
které je spolehnutí, to je třeba Jirka Korn, Karel Gott..., také bych rád vzpomenul na Waldu
Matušku, se kterým mě pojilo více než desetileté přátelství. Škoda že už není mezi námi.“
pan Hybš. „S Josefem Sukem to vzniklo tak, že
já jsem měl z důvodů, které tady nechci rozebírat, zákaz činnosti, takže asi v roce 1981 dostali všichni zpěváci pokyn zákaz spolupráce
s Hybšem. S Josefem Sukem jsme se znali, jednou mě potkal a ptal se, co se děje, proč mám
zákaz a jestli bychom spolu nenatočili desku.
Zprvu jsem to nebral vážně, myslel jsem, že to
říká jen z lítosti ke mně, ale pak jsme se do toho
pustili a ta deska měla fantastický rozjezd.
Prodávala se v Americe i v Japonsku. Nahráli jsme více než 50 tis Waldou
tulů, tři u Supraphonu a jeden u Multisonicu. A vánoční deska vznikla zase tak,
že tenkrát mě vyzval
ředitel
Supraphonu, jestli bych jim vyzkoušel nové studio,
že mají nové stroje apod., já
jsem souhlasil, s tím že bychom tam hráli nějaké vánoční věci, a když se to povede, tak to můžou vydat, když
ne, tak nic. Trochu jsem to
vypucoval od těch církevních věcí, samozřejmě Ježíška jsem nechal. Vzal jsem na to dobré
zpěváky, Gotta, Vondráčkovou... a udělala se
první deska. Já jsem se nikdy s ničím nepáral,
šel jsem za tehdejšími papaláši a povídám: ,Vy
taky máte na Vánoce stromeček, ne? Tak já jsem
nahrál takovou věc, to by se mohlo vydat...‘ A ještě jsem použil silný argument, že když jsem byl
na výstavě v Montrealu, tak jsme se tam jako
Čechoslováci vytahovali Třebechovickým Betlémem..., a co to je? Lidové umění. A co jsou koledy? To samé! No jo, soudruhu, to je pravda...
A bylo to. Já jsem vždy uměl zahrát na jejich
struny, člověk musel umět šikovně argumentovat, neboť to byla neuvěřitelná doba.“
Václav Hybš léta spolupracoval také s televizí,
rozhlasem, s vydavatelstvím Supraphon. Jako
první začal spolupracovat také s umělci tzv.
vážné hudby, především s houslistou Josefem Sukem. Jako první začal také pořádat vánoční koncerty s vánočními písněmi a koledami, tato tradice přetrvává dodnes. Jak to, že to
nikoho předtím nenapadlo? „Ale možná i napadlo, ale nikdy to nezrealizovali,“ odpoví mi
Orchestr Václava Hybše musel umět argumentovat opravdu dobře, neboť se mu podařilo
hrát v pařížské Olympii, v Montrealu, měli turné po Švýcarsku, v Sovětském svazu, v Německu, v Rakousku. Nenapadlo Václava Hybše zůstat někdy za hranicemi? „Napadlo,“ odpoví
mi, „ale pak jsem si to hned rozmyslel, protože
bych se jako řada dalších dostal do situací, kdy
by mi bylo naznačováno, že jsem tam s nimi
kuličky nehrál. A také jsem neznal řeči a začínat budovat všechno znovu od píky, to se mi
moc nechtělo, málokomu se to také podařilo.“
Orchestr Václava Hybše natočil řadu LP, CD
a MK (magnetofonové kazety), které byly vydávány u nás i v zahraničí. Obdržel Zlatou desku od firmy Supraphon za dva miliony prodaných nosičů, Zlatou desku od firmy Edit za nejprodávanější vánoční LP, CD a MK „České vánoce“ a Zlatou desku od firmy Multisonic za „Zlaté hity operety“. Účastnil se řady populárních
televizních natáčení, za všechny vzpomeňme
Televarieté nebo oblíbené Silvestrovské pořady s herci v hledišti. Proč se dnes něco podobného netočí?
„Nejde to, protože se šetří..., ale někde zase naopak rozhazuje. Viděla jste například teď někdy v televizi velký orchestr? Neviděla. Mně
se stýská po všech těch pořadech, dneska je
to všechno sprosté a vulgární. A silvestr? To
je hrůza. My jsme předtáčeli silvestra vždy už
na jaře, nejslavnější byly ty, které jste zmínila, s hereckým publikem. A naproti němu seděly čtyři orchestry: já se svou kapelou, Vobruba, Vlach a Zahradník. Dělal to Janko Roháč
a uváděl Láďa Menšík.
Spousta lidí už bohužel není. Stejně jako nenahraditelný Vladimír
Dvořák. Dřív si to dělala
všechno televize sama.
Já když budu chtít dnes
jít do televize, tak si to
budu muset ještě zaplatit, proto se na to raději vyprdnu. Karel Vlach
vždycky na takové věci říkal: ,Asi to tak má bejt.‘“
V devadesátých letech vystoupil Václav Hybš
z Pragokoncertu a založil si svoji vlastní agenturu. „Tu vede moje žena, ona je šéfová a já
jsem prezident.“ (smích) Václav Hybš je potřetí ženatý, a jak mi prozradil, ještě funguje právě díky svojí třetí ženě Jarmile. Své soukromí
probírá nerad. „Víte co, proč to koho zajímá?
Ať si každý šťourá do svých věcí.“ Dávám mu
za pravdu, ale podaří se mi alespoň vyšťourat,
co nového má v brzké době na programu. „Teď
chystáme velký koncert na Žofíně, k padesáti
letům výročí orchestru a k mým 75. narozeninám. FUJTAJBL.“ (smích) „Byli pozváni všichni
zpěváci, se kterými jsem účinkoval,“, informuje mě pan Hybš a ukazuje mi plakát k vystoupení. Co jméno, to pojem, jen mě trochu zaráží, že není pozvaná například Helena Vondráčková, se kterou spolupracoval velmi často. Pan
Hybš malinko zesmutní. „Já jsem ji zval a je mi
moc líto, že tam nebude, ale na důvody se musíte zeptat někoho jiného...“
Tak ať se koncert vydaří, neboť svět hudební
branže není vůbec jednoduchý. Je to spleť lidských osudů, ve kterých se střídá láska i nenávist, přátelství i zklamání, tak jako u „obyčejných smrtelníků“. Můj počáteční ostych a obavy při vstupu do dveří byly zcela zbytečné. Pan
Václav Hybš
je také z řad
„ o byče j nýc h
s m r t e l n í k ů “,
jen je na něj
vidět o něco
více než na ty
ostatní.
s manželkou Jarmilou
V roce 2005 obdržel Václav Hybš SENIOR PRIX.
Cenu, kterou každoročně uděluje
NADACE ŽIVOT UMĚLCE
jako poděkování za dlouholetou uměleckou činnost.
Text: Alexandra Stušková, DiS.
Foto: poskytl Václav Hybš a A. Stušková
17
krásy naší země
Český Krumlov – chlouba pánů z Růže
Nejstarší osídlení Krumlova se nepochybně
datuje už od starší doby kamenné. První písemná zmínka však pochází až z roku 1253,
v níž je Krumlov označován jako Chrumbenowe. V latinských listinách pak nese jméno
Crumlovia nebo Crumlovium. Název města je totiž odvozen od německého výrazu
„Krumme Aue“, tj. „Křivého luhu“, a odkazuje k již zmíněnému zahnutému tvaru území. Existuje také zmínka o používání názvu
Krumlov nad Vltavou.
Cestovní
kanceláhradu.
ře
nabízejí
lákavé
dovoleK jeho
né i poznávací zájezdy téměř po
vznicelém světě. Kdo má dostatek finanku se
cí, může si bez problémů zaletět skováže
ro do všech koutů planety. Zná však člol e věk zajímavé kouty a zákoutí své vlastní
země? Česká (a také Slovenská) republigenka má tolik přírodních krás, historických
d a ,
památek, měst a vesnic, že určitě stopodjí za to je navštívit. A nebudete k
le níž
tomu potřebovat ani drahou
na jeho
letenku… ani vízum.
území Vítkovci rozehnali loupežníky. Na skutečnost, že
se zde
skrývali lotři, pak mělo upozorňovat označení Latrán. Latina však slovem latus znamenajícím postranní část označovala usedlosti
vedle hradu. Druhá část města pak vznikla na
„zelené louce“, v místech, kde dosud nic nestálo. Její střed tvořilo typické čtvercové náměstí, z jehož rohů vybíhaly ulice směřující
k městským hradbám.
Krumlov byl nejprve v držení rodu Slavníkovců, avšak po jejich vyvraždění v roce 995 přešel do rukou Přemyslovců, kteří jej popustili
svým družiníkům Vítkovcům. Rok 1173 uvádí jako vlastníka Vítka z Prčice, který svůj majetek rozdělil mezi své čtyři syny – Jindřicha
z Hradce, Vítka II. – předchůdce pánů z Krumlova –, Vítka III. – zakladatele Rožmberků –
a Vítka IV. – předka pánů z Landštejna. Každý z nich dostal do znaku pětilistou růži, která svou barvou symbolizovala jednotlivá
panství. Rod pánů z Krumlova obdržel zelenou růži na stříbrném poli, Rožmberkové pak
červenou růži na stříbrném poli. Tzv. „Dělení růží“ můžeme dodnes spatřit na jednom
z obrazů v českokrumlovském zámku.
V roce 1302 vymřela krumlovská větev Vítkovců a panství mělo dle tzv. odúmrti připadnout králi, avšak člen další větve Vítkovců, Jindřich z Rožmberka, si vymohl převedení
panství do rodu Rožmberků, kteří z Krumlova
učinili své hlavní sídlo. Během jejich držení
dosáhlo město svého vůbec největšího rozkvětu. Rozvíjela se řemesla i obchody, stavěly se měšťanské domy a Krumlov získal nejrůznější práva, např. mílové, várečné nebo
trhové. Ve 14. století byl Petr I. z Rožmberka
již nejbohatším šlechticem v zemi. V Krumlově založil kostel sv. Víta, v jehož podzemní hrobce jsou dodnes uloženy ostatky Viléma z Rožmberka a jeho manželky, dále špitál
s kostelem sv. Jošta, v němž je dnes muzeum
Dnešní podobu Českého Krumlova určuje
geografická poloha mezi esovitými zákruty řeky Vltavy a výsledek architektonického
procesu trvajícího celých sedm staletí. Při pohledu z výšky připomíná Krumlov svým nepravidelným oblým tvarem vrcholek dílku typického pro skládanku puzzle. Sepětí města
s okolním terénem působí zcela přirozeně až
samozřejmě, kultura s přírodou se zde vzájemně doplňuje a prolíná, čímž dává vzniknout jedinečnému celku hodnému naší pozornosti a obdivu.
Výstavba samotného města proběhla ve
dvou etapách. Jako první vznikl bezprostředně pod krumlovským hradem tzv. Latrán, který
osídlili především zaměstnanci
18
18
loutek, a na hradě nechal vystavět kapli sv.
Jiří. O sto let později došlo zásluhou Oldřicha
II. z Rožmberka k největšímu územnímu rozšíření panství, především v souvislosti s jeho
obrannou politikou v období husitských válek. Zprvu se jako podporovatel husitského
hnutí značně obohatil a poté se navrátil zpět
ke katolickému vyznání. Jeho dvůr přijímal
katolickou inteligenci, umělce i osobnosti šířící myšlenky humanismu a renesance v českém prostředí.
V roce 1475 byly otevřeny doly na těžbu stříbra, které přivábily německé horníky, a započaly tak postupnou germanizaci města. K vytěžení ložisek však došlo už kolem roku 1600.
Vilém z Rožmberka se významným způsobem
podílel na dnešní podobě města, neboť přestavěl městské domy a zámek do renesanční podoby a v roce 1555 spojil samostatné
městské části – Latrán a Staré město – do
jednoho celku. Poslední z rodu, Petr Vok z Rožmberka, postoupil roku 1601 Krumlov v důsledku svého zadlužení Rudolfovi II., který ho
předal do krátkého opatrovnictví svému le-
vobočkovi donu Juliovi. Třicetiletá válka přivedla do Krumlova rod Eggenbergů, kteří ho
obdrželi jako odměnu za finanční podporu Ferdinanda II. Eggenbergové spravovali
Krumlov po tři generace, avšak nejvýrazněji ho ovlivnil Jan Kristián I. svou stavební činností a kulturně-společenským životem.
Koncem 18. století Krumlov zdědili Schwarzenberkové. Josef Adam, který se obdivoval císařské Vídni, povýšil Krumlov na roveň
předních šlechtických sídel ve střední Evropě. Sníženému zájmu o město v průběhu 19.
století dodnes vděčíme za uchování jeho převládajícího renesančně-barokního charakteru.
Po vzniku Československa roku 1918 vyhlásila německá část obyvatelstva samostatnou šumavskou župu. Böhmerwadgau
měla být součástí nového
rakouského státu, avšak
toto hnutí bylo potlačeno
a Krumlov byl obsazen nově
vzniklou československou
armádou. V roce 1920 byl
19
krásy naší země
dosavadní název Krumlov změněn na Český
Krumlov, který byl uváděn již v roce 1439.
Vzhledem k převaze německých obyvatel bylo
město po Mnichovské dohodě postoupeno
Německé říši. Druhou světovou válku přečkalo
bez výrazných událostí a po osvobození v roce
1945 došlo k odsunu jeho německých obyvatel. O poloviny 60. let 20. století usiloval Krumlov vyhlášením městské památkové rezervace
o uchování své památkové hodnoty. Po listopadu 1989 se stal jedním z nejvýznamnějších
měst ČR s druhým největším zámeckým areálem hned po Pražském hradě. Od roku 1992 je
Krumlov zapsán na seznamu dědictví UNESCO
a díky velkým finančním investicím do obnovy
památek se dnes řadí mezi nejkrásnější města v České republice.
Pitoreskní město s půvabnou siluetou zámku láká k návštěvě našince i zahraniční turisty. Možná vás překvapí, jak blízko je z autobusového nádraží do historického centra města. Stačí pouze přejít malý mostek a ocitnete
se rázem v jiném světě. Na náměstí Svornosti
upoutá vaši pozornost barokní Morový sloup
vztyčený na památku šťastného přečkání morové rány nebo gotická radnice, ukrývající ve
své podzemní části expozici útrpného práva a
mučicích nástrojů. Rozhodnete-li se výstavu
navštívit, připravte se na realisticky ztvárněné
upálení čarodějnice či popravu mečem. Z dalších významných památek nelze opomenout
kolej pro kaplany, tzv. Kaplanku, či výjimečnou sgrafitovou omítku domu čp. 2, který Rožmberkové propůjčili proslulému jihočeskému
staviteli rybníků Jakubu Krčínovi.
Z dřevěného Lazebnického mostu spojujícího vnitřní město s Latránem se vám naskytne
asi vůbec nejkrásnější pohled na zámek. Most
získal svůj název podle lazebny, která stála
v jeho těsné blízkosti a k níž se váže dávná tragická událost. Výše zmíněný nemanželský syn
Rudolfa II. Julius býval pro své známky šílenství
držen na českokrumlovském zámku. Udržoval
však vztah s dcerou lazebníka Markétou, kterou při jednom ze svých záchvatů zavraždil. Po
svém činu jí dokonce vystrojil smuteční obřad,
o němž po dlouhá léta kolovaly hrůzostrašné
pověsti. K významným památkám Latránu patří dále klášter minoritů a klášter klarisek.
20
20
V zámeckém areálu se nezapomeňte zastavit
u medvědária, které zde vybudovali Rožmberkové, aby tak podpořili slávu svého rodu falešným tvrzením, že pocházejí z italského rodu
Orsiniů (dle latinského názvu medvěda „Ursus“). Zajímavostí je, že z krumlovského medvědária pocházejí také hrdinové medvědího Večerníčku bratři: Vota, Kuba a Matěj, kteří
dnes žijí v medvědáriu na Městské hoře v Berouně. Na fasádě jednoho z domů na zámeckých schodech možná někteří z vás objeví i kuriózní malbu medvěda dívajícího se z okna.
Přes dřevěný most přejdete nejprve do horního hradu a dále po unikátním několikapatrovém mostě Na Plášti na páté nádvoří. Je zcela na vašem výběru, jaký prohlídkový okruh si
zvolíte a za jakými zdejšími unikáty se vypravíte. My uvedeme jen ty nejznámější: jedinečné,
dodnes plně funkční Barokní divadlo, Maškarní sál zdobený malbami ze scén italských
a francouzských komedií, dílo malíře J. Lederera z roku 1748 či podobizny Viléma Rožmberka a Petra Voka. V případě příznivého počasí si
nenechejte ujít výstup na arkádový ochoz zámecké věže, z níž je překrásný pohled na město i jeho bezprostřední okolí. Může vám být totiž inspirací k návštěvě dalších památek: zámecké zahrady s letohrádkem Belárie, Kaskádové fontány či unikátní plenérové scény Otáčivého hlediště, o níž se blíže dočtete
v rubrice Fenomén.
Četná romantická zákoutí
Krumlova poskytují prostor pro
poznání i relaxaci. Velký počet
galerií umění a muzeí v čele
s Regionálním muzeem, galerií Egona Schieleho či nově
otevřeným Muzeem Fotografiér Seidel uspokojí i ty nejnáročnější návštěvníky. Svou atmosférou však mnohé okouzlí
i posezení v některé z četných
restaurací na nábřeží. Ať už se
do Krumlova vypravíte s jakýmkoli záměrem, jistě budou vaše
očekávání naplněna, ne-li překonána. Tolik krásy na tak malé
rozloze je k vidění málokde.
Text: Mgr. Justina Kašparová
Zdroj: Blažková, Milena: 11 pokladů Čech a Moravy. Albatros,
Praha, 2002.
Bývalý poddanský mlýn „pod hradem“ patří k nejstarším budovám v Českém Krumlově.
Je o něm zmínka již v listině (základním privilegiu
města) Petra I. z Rožmberka z roku 1347.
Restaurace Krumlovský mlýn
Stylová restaurace s kapacitou 100 lidí zařízená v mlýnském stylu nabízí příjemné posezení buď
v teple u krbu nebo na čerstvém vzduchu na terase přímo na břehu řeky Vltavy.
Bar Strojovna
Bar se nachází v prostorách strojovny vodní elektrárny z r.1930 -34, proto název Strojovna i nevšední vzhled interiéru. Možnost pronajmutí s hudební produkcí na svatby, rauty, oslavy aj.
rezervace a objednávky: Petr Tauber, tel. + 736 634 461, e-mail. [email protected]
Muzeum a galerie
Galerie s výstavou obrazů a grafik krumlovských malířů Wilhelma Fischera a Bohuslava Coufala
a jiných starých obrazů různých žánrů od různých autorů. Součástí galerie je i muzeum historických vozidel (auto, moto, velo), hodinových strojů, parních strojů a jiných zajímavých starožitností.
Kontakt: Marek Šimon, tel. +420 736 634 460, e-mail. [email protected]
Antik
Nabídka zajímavých starožitností, počínaje drobnostmi jako jsou šperky, mince, kapesní hodinky, fajky, sklo a porcelán, až přes nástěnné hodiny, obrazy, hudební nástroje a nábytkem konče.
Kontakt: Josef Šimon, tel. +420 736 634 462, e-mail. [email protected]
Půjčovna motocyklů
Pronájem skůtrů
Chcete-li zvládnout více zážitků a přitom se pobavit, skútr je nejlepší volbou. Jeho ovládání je
velmi jednoduché. U větších skupin nabídka průvodce. Více informací a rezervace v kanceláři.
Kontakt: tel. + 420 736 634 460
Malá vodní elektrárna
V prvních plánech o modernizaci mlýna jsou zakresleny tři nové turbíny: Velká Jonvalská turbína
a Haagova turbína poháněla velký mlýn a Jonvalská turbína malá poháněla malý mlýn. Okolo
roku 1930 se ve mlýně instalovaly dvě rychloběžné Francoisovy turbíny. Nyní jsou zde nainstalovány dva generátory. Zahájení rekonstrukce turbín začala v roce 2002 a dodávka do sítě byla
zahájena v roce 2005. Od roku 2008 je vyrobená energie využívána pro vlastní potřebu.
Kontakt: Josef a Marek Šimonovi, tel. +420 736 634 462, [email protected]
Těšíme se na Vaši návštěvu
Krumlovský mlýn a.s, Široká 80, 381 01 Český Krumlov, www.krumlovskymlyn.cz
21
fenomén
Fenoménem dnešního vydání je unikát moderní divadelní architektury, charakteristický pro město, které jsme v měsíci červnu navštívili. Stavba, která u nás
nemá obdoby a kterou obdivují hosté z domova i ze zahraničí. I nám se během
výletu představila v celé své kráse, a jelikož zážitek je nepřenosný, přijměte naše
pozvání na některé z letošních představení, které nabízí
divadlo s nejvyšším stropem na světě
Otáčivé hlediště Český Krumlov je více než
půl století významným a ve světovém měřítku i ojedinělým reprezentantem přírodního plenérového divadla s originálním využíváním scénického prostoru. V roce 1958 projektoval architekt a scénograf Joan Brehms
hlediště zasazené do prostředí krumlovského
zámeckého parku, které díky obousměrnému
otáčení kolem své osy umožňuje divákům
vnímat děj panoramaticky. Děj se tak může
odehrávat kdekoliv na hracím prostoru s rozlohou kolem jednoho hektaru. Během představení jsou diváci natáčeni na příslušné místo „jevištní akce“. Hrací plocha je tvořena rozlehlým prostorem okolního zámeckého parku, který umožňuje využívat ojedinělost nádherné scenérie zahrady se staletými stromy,
které vytváří pro divadelní příběhy neopakovatelnou atmosféru. Princip otáčivého hlediště, zasazeného do po staletí vytvářeného zámeckého lesoparku s rokokovým zámečkem
Bellarie, je velikou předností, kterou nedisponují ani velmi slavné open-air scény jako
jezerní jeviště v Bregenz, aréna ve Veroně či
středomořské řecké amfiteátry. Každoročně
se tu od června do září odehraje průměrně
osmdesát představení, jež navštíví na 55 000
diváků z tuzemska i zahraničí.
Provozovatelem Otáčivého hlediště je Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích. Na divadelní produkci se zde podílejí všechny jeho
umělecké soubory: činohra, opera, balet
a loutkohra. S nimi spolupracují i významné
osobnosti jako režiséři Jiří Menzel, Zdeněk
Troška, dirigenti John Keenan (Metropolitní
opera NY), Antonello Allemandi, sólisté Metropolitní opery NY, San Francisco Opera, Toronto Opera Company, ND v Praze a Bratislavě a řada dalších špičkových umělců.
Ačkoli Otáčivé hlediště je ve svém druhu jedinečné, především v posledních několika letech musí bohužel více než kdy jindy usilovat o svoji další budoucnost. Moderní kovová konstrukce stavby zasazená do prostoru historicky koncipované barokní zahrady
je již delší dobu předmětem diskusí a bouřlivých debat ze strany odborníků i laické veřejnosti. Definitivní odpověď na otázku, zda zachovat či nezachovat současné umístění hlediště, není dosud známa. V současné době je
však dobrou zprávou pro všechny jeho příznivce skutečnost, že Otáčivé hlediště dosáhlo
v nedávné době potřebné jistoty divadelního
provozu v zahradě českokrumlovského zámku, a to do roku 2015. Může tak například zahájit prodej vstupenek s ročním předstihem
nebo uvést program na dva roky dopředu.
Pětiletá programová nabídka je dosud ve fázi
schvalování, nicméně jak už vyplývá z letošního programu, bude žánrově pestrá i zajímavá zároveň. Letošní diváci budou moci vybírat ze čtyř nových premiér a tří reprízovaných titulů.
Program Otáčivého hlediště na léto 2010
25. června – 3. července
Sluha dvou pánů / C. Goldoni - Komedie o tom, že dvěma pánům sloužit nelze.
V titulní roli Truffaldina Tomáš Drápela, režie: Jiří Menzel.
6. – 11. července a 24. – 29. srpna
Čarostřelec / C. M. von Weber – Romantická pohádková
opera v režii filmového režiséra Zdeňka Trošky.
Uvedení v českém překladu. Hudební nastudování
Martin Peschík, režie: Zdeněk Troška.
14. – 18. července
Sen noci svatojánské / F. Mendelssohn-Bartholdy –
Balet na motivy pohádkové komedie Williama Shakespeara.
Choreografie a režie: Attila Egerházi.
23. – 28. července
Don Giovanni / W. A. Mozart – „Oper oper“ v koprodukci Jihočeského divadla a Mezinárodního
hudebního festivalu Český Krumlov s hosty z předních domácích a světových operních domů.
V titulní roli Aris Argiris (Řecko) / Svatopluk Sem, diriguje Antonello Allemandi (Itálie),
režie: Jiří Menzel.
30. července – 15. srpna
Robin Hood / M. Glaser – O. Šubrtová – Nesmrtelná legenda o hrdinovi
ze Sherwoodského lesa. V titulní roli Ondřej Veselý, režie: Martin Glaser.
17. – 22. srpna
Macbeth / W. Shakespeare – Jeden z nejznámějších
Shakespearových příběhů o muži, který se na své
cestě za trůnem nezastavil před ničím.
V hlavních rolích Ondřej Volejník a Věra Hlaváčková
režie: Martin Glaser.
2. – 3. července, 31. července a 1. srpna
2. – 5. září a 10. – 11. září
Kašpárek v rohlíku – Dneska to roztočíme / D. Dvořák a Z. Jecelín –
Bejbypankový kabaret se zbrusu novými scénkami a známými písničkami
z obou CD v denní syté verzi a večerním speciálu s několika chody navíc.
Režie: David Dvořák a Zdeněk Jecelín.
Vstupenky / pokladna Jihočeského divadla, Tel. 386 356 925 / [email protected]
www.otacivehlediste.cz, www.revolvingtheatre.com
redakčně zpracováno
autoři fotografií: Petr Hasal, Petr Neubert a Petr Zikmund
22
22
23
zdraví
Léčivé účinky soli jsou lidem
známé celá staletí. Už staří Řekové si toho byli vědomi, když
své pacienty posílali na pobřeží moře, kde je vzduch náležitě vlhký a prosolený. A kde nebylo pobřeží, začala se vymýšlet
náhrada – pravé solné jeskyně.
Pravá solná jeskyně je vybudována výhradně
z přírodního materiálu – různých druhů kamenů a solí (polská, pákistánská a mořská), které
vytvářejí mikroklima, při němž se uvolňují prvky jódu, vápníku, draslíku, sodíku, magnézia, bromu a selenu. Návštěvníky překvapí
množství jódu, které zaregistrují hned při vstupu do jeskyně. Je to jeden z důležitých prvků,
které se zde uvolňují a jsou nepostradatelné
pro normální fungování organismu, udržování
zdraví a jeho péči.
Sůl nad zlato
Jód – zabezpečuje normální
fungování štítné žlázy, která má
velký význam při látkové výměně
a její činnost ovlivňuje činnost celého těla.
Existují různé typy solných jeskyní. Největší
rozdíl je mezi suchou a mokrou solnou jeskyní.
Suchá solná jeskyně je většinou vystavěna
z kamenné soli bez přítomnosti vody.
Mokrá solná jeskyně musí mít naopak kromě
všech náležitostí i protékající slanou vodu.
Praktické zkušenosti se současným provozováním solných jeskyní ukazují, že pobyty v nich
zlepšují celkovou kondici organismu a napomáhají při léčbě následujících onemocnění:
 záněty hrdla, hrtanu, nosu a chronického
nachlazení
 zápaly plic, průdušek
 astma
 alergie různého druhu
 choroby srdce – poinfarktové stavy,
nedostatečný krevní oběh, vysoký krevní tlak
 nedostatečná činnost štítné žlázy
 dermatologické choroby, např. lupénka,
vyrážka, ekzémy
 zvyšuje činnost vegetativního nervového
systému
 stavy přepracovanosti, únavy, deprese,
sklerózy
 zvýšení odolnosti proti stresu a neuróze
¨ nadváha – zrychlení metabolismu buněk
 působení na uklidnění dýchacích cest
u kuřáků
První příznaky léčení chorob se projeví po
třech až pěti pobytech v inhalační solné jeskyni. Pobyt v solné jeskyni může absolvovat samozřejmě i zdravý člověk, např. preventivně
před obdobím chřipek. Jeden pětačtyřicetiminutový pobyt v jeskyni nahradí 2 – 3 dny
pobytu u moře. Cestu k moři si však můžeme
dovolit maximálně jednou za rok, kdežto cestu
do solné jeskyně můžeme zvolit kdykoliv.
Solná jeskyně dokáže svým způsobem nahradit mořské klima, ovšem musí být patentovaná a se všemi atesty! V samotném centru Prahy
se nachází solná jeskyně, v níž se během několika okamžiků přenesete z rušného velkoměsta
do oázy naprostého klidu a relaxace spojeného navíc s účinky zdraví a krásy....
Otevřeno denně od 10 – 20 hodin, začátek vždy v každou celou hodinu.
K dispozici slevové permanentky, pronájem jeskyně, zvýhodněné vstupné pro rodiny a seniory aj.
Více informací na www.solne-jeskyne.info/krakovska nebo telefonicky na výše uvedených číslech
24
24
Vápník – má protialergické účinky, vliv na
stavbu kostí, snižuje krevní tlak.
Draslík – působí na lepší prokrvení kůže, má
močopudné účinky, což má za následek vyplavování jedovatých látek z těla, které vznikají při
látkové výměně.
Sodík – udržuje stálou hladinu kyselého a zásaditého prostředí v organismu a napomáhá
při energetickém metabolismu buněk.
Magnézium – působí protiastmaticky, snižuje únavu, chrání před chorobami srdce, snižuje
vysoký krevní tlak.
Mikroklimatická solná jeskyně je technickým
chráněným patentem používaným po celém
světě. Stěny jeskyně jsou obložené Klodavskou solí s vysokým obsahem čistoty, jenž nepotřebuje obohacovat příměsí. Je zdrojem
biogenních prvků, nepostradatelných pro fungování organismu.
Z podlahy, která je složena ze směsi různých
solí, se uvolňuje sůl a jiné již zmíněné prvky.
V jeskyni se nacházejí solné žíly, které obsahují sůl z Mrtvého moře. Ta zahrnuje minerály, jako jsou vápník, sodík, draslík, magnézium a brom.
Součástí složení solných bloků je minerál Karnalit, který je bohatý na magnézium a draslík.
Zařízení jeskyně je rovněž vybaveno speciálním světelným systémem, určeným pro terapii.
Teplota vzduchu v jeskyni se pohybuje kolem
20 °C a vlhkost vzduchu je cca 60 %. Terapie
v solné jeskyni probíhá na pohodlných polohovacích lehátkách při ralaxační hudbě,
k dispozici jsou také deky na přikrytí.
V předsíni před vstupem do Solné jeskyně je
k dispozici také masážní křeslo.
Těšíme se na Vaši návštěvu
Při této zdraví prospěšné relaxační a uvolněné
atmosféře se nechce ani vstát a odejít.
Ovšem ještě důležitější je… vejít.
Brom – snižuje vysoký krevní tlak a blahodárně působí na nervový systém.
Selen – působí protivirově, spolu
s vitaminem E zabraňuje vzniku novotvaru
a zpomaluje stárnutí kůže.
REDAKČNĚ ZPRACOVÁNO
použity zdroje z článku Solné jeskyně,
Prof. Mudr. Jiří Homolka, Dr.Sc., Praha 2006
Udělejte radost svým přátelům
a známým a pořiďte jim dárkový
poukaz.
25
historie
Načeradec, král kibiců
K realizaci psychologického dramatu Ze soboty na neděli se Machatému podařilo získat talentované spolupracovníky (V. Nezvala, J. Ježka, A. Hackenschmieda), jejichž vliv se ve filmu projevil především realisticko-poetickým
ztvárněním všedního městského života. Po
tomto úspěšném snímku Machatý režíroval
podle námětu K. Poláčka veselohru Načeradec, král kibiců (1932) a již zmíněnou Extasi.
V minulém vydání jsme již vstoupili do éry českého zvukového filmu, představili
jsme si okolnosti jejího vzniku i první mluvené snímky. Okrajově jsme zmínili také
nevídaný úspěch českého filmu na festivalu v Benátkách v roce 1934. Jemu a zároveň tvorbě dalších filmových tvůrců 30. let věnujeme následující řádky.
Historie
kinematografie
část pátá
Cech panen kutnohorských
Maryša
V období zvukového filmu se setkáváme
s tvorbou režisérů různých generací. V natáčení pokračují tvůrci němého filmu (Gustav Machatý, Martin Frič nebo Karel Lamač),
ale začínají se prosazovat i jména doposud
neznámá (Otakar Vávra, Miroslav Cikán, Jan
Sviták, Ladislav Brom). Dostavuje se také
úspěch režisérů, kteří v němém filmu nevynikli (např. Josef Rovenský). Postupem času
do filmu vstupuje i řada osobností z jiných
uměleckých oborů, především z literatury
a divadla (Vladislav Vančura, E. F. Burian, Jiří
Voskovec a Jan Werich). Vynález zvukového
filmu stojí také na počátku hvězdné kariéry Vlasty Buriana. Vraťme se však k jednomu z největších mezinárodních úspěchů české kinematografie 30.let, ke čtyřnásobnému
vítězství na filmovém festivalu v Benátkách
v roce 1934. Oceněny byly následující české filmy: Extase (G. Machatý), Řeka (J. Rovenský), Bouře nad Tatrami (T. Trnka) a Zem
spieva (K. Plicka).
26
Nejvýznamnější podíl na pokroku tvůrčích
postupů v naší kinematografii měl bezesporu režisér Gustav Machatý. Třebaže umělecké užití zvuku je charakterističtější pro jeho
první mluvený film Ze soboty na neděli
(1931), mezinárodně známější a častěji citována bývá Extase (1932), kterou zakončil své
působení v českém filmu.
Ze soboty na neděli
Hlída č. 47
Mezinárodní herecké obsazení snímku v čele
s Hedy Kieslerovou mělo svůj účel, neboť firma Elektrafilm snímek předem zamýšlela prodat i do zahraničí. Drama milostného trojúhelníku bylo natočeno kamerou Jana Stallicha
tak, aby způsob snímání a záběry přírody zdůraznily pudové chování hlavní hrdinky. Přítomnost nahé herečky na filmovém plátně byla jistě jedním z důvodů velkého ohlasu filmu v zahraničním tisku. Poté co Extase získala ocenění za nejlepší režii na MFF v Benátkách, Machatý odešel do ciziny, avšak tam se již příliš prosadit nedokázal.
Mezi režiséry, kteří zároveň vystupovali jako
herci, řadíme Josefa Rovenského, jenž natočil
několik snímků, z nichž některé dosáhly také
zahraničního úspěchu. Už pro svůj film Řeka
(1933) získal v českém filmu označení zakladatele poetického, lyrického směru. Příběh lásky
dvou dospívajících dětí v prosluněné krajině
povodí řeky Sázavy vzbudil velkou pozornost
u zahraniční kritiky, a ocenění za režii na MFF
v Benátkách přineslo Rovenskému další režijní příležitosti. Po adaptaci románu A. V. Šmilovského Za ranních červánků (1934) a melodramatu Tatranská romance (1934) adaptoval s pomocí scenáristy O. Vávry drama Maryša (1935) bratří Mrštíků.
Rovenský oproti původní hře přemístil děj
snímku na moravské Slovácko, čemuž odpovídalo i použité nářečí. Folklórní ráz podtrhl lidovými písničkami a bohatě zdobenými kroji,
které hercům zapůjčili místní obyvatelé. Úprava původního příběhu a výtvarná pestrost přinesla Rovenskému další velký úspěch. Spolupráce se scenáristou O. Vávrou pokračovala i přepisem psychologického románu Josefa
Kopty Hlídač č. 47 (1937).
27
historie
Kvalita tohoto snímku spočívá v psychologické kresbě aktérů milostného trojúhelníku, vyjádřené nejen herecky, ale také montáží obrazu a zvuku. Nemoc nakonec nedovolila Rovenskému film dokončit. Konečného střihu se proto ujal režisér Jan Sviták, který s Rovenským
často spolupracoval a velmi ho obdivoval.
Z jeho samostatných děl jmenujme například
Grandhotel Nevada (1934), natočený podle
dramatu F. Langera, Rozvod paní Evy (1937)
s Jiřinou Šejbalovou v hlavní roli, nebo adaptaci divadelní hry V. Štecha Třetí zvonění (1938),
která je zajímavá tím, že se tu v jedné ze svých
prvních rolí objevil Oldřich Nový.
Ten si pro svůj debut vybral román Aloise Jiráska Filosofská historie (1937). Jeho adaptace
střídají poetické záběry přírody s karikaturou
poněmčené měšťanské rodiny Roubínka. Další
režii filmové adaptace románu Marie Majerové
Panenství (1937) převzal Vávra po zemřelém
Josefu Rovenském. Vypracoval si však vlastní
scénář a z původního obsazení ponechal jen
Lídu Baarovou a Adinu Mandlovou.
Filosofská historie
Grandhote Nevada
Filosofská historie
Rozvod paní Evy
Panenství
Extase
Třetí zvonění
Krátkým snímkem Světlo proniká tmou, natočeným společně s Františkem
Pilátem v roce
1931, začala nepřehlédnutelná,
téměř šedesátiletá filmová kariéra Otakara Vávry.
V období, kdy natáčel nejdražší český film své
doby Cech panen kutnohorských (1938), byl
už uznávaným filmovým profesionálem. Titulní roli bohatýrského šlechtice svěřil Zdeňku
Štěpánkovi, který se podílel i na scénáři. Tento první pokus o výpravnou historickou komedii směle konkuroval podobné zahraniční produkci a byl také oceněn na filmovém festivalu
v Benátkách.
Příště si povíme o dvorních režisérech krále
komiků Vlasty Buriana a seznámíme se s českou
filmovou avantgardou.
Text: Mgr. Justina Kašparová
Zdroj: L. Ptáček, Panorama českého filmu.
Olomouc – Rubico, 2000
J. Brož, M. Frída, Historie čs. filmu v obrazech 1930–1945.
Praha – Orbis, 1966
Světlo proniká tmou
Řeka
28
vzpomínka
Řadou hudebních odborníků je
považován za vůbec nejvýznamnějšího českého operního tenoristu poválečného období. Jeho lahodný lyrický hlas světlé barvy byl jakoby už předurčen k operním
rolím princů a milovníků…
A tak na toho slavného prince
z Rusalky či rozšafného chasníka Jeníka z Prodané nevěsty velmi rádi zavzpomínáme.
Slavný operní tenorista
Ivo Žídek
4. června 1926 se v Kravařích u Opavy narodil
chlapec, který přerušil dlouhou rodinnou tradici kantorů a učitelů – neposadil se za katedru,
nýbrž se na dlouhou dobu postavil na prkna, co
znamenají svět… Na prkna pražského
Národního divadla.
Zpočátku se však situace nevyvíjela zcela podle mladíkových představ, neboť za jeho studií, tedy v době okupace, byla řada hudebních
škol uzavřena, a tak se Ivo Žídek rozhodl nejdříve pro studium malířství v Ostravě. Byla to
jedna z činností, které ho velmi bavily, a vlastně mu zůstala koníčkem až do konce jeho života. Avšak jeho otec Libor Žídek v něm žádný výtvarný talent neviděl, a tak ho přece jen přivedl zpátky k hudbě a ke zpěvu. Na konci druhé
světové války mu zařídil soukromé hodiny zpěvu u významného ostravského hlasového pedagoga Rudolfa Vaška, hudební teorii se mladý
Žídek učil u Josefa Schreibera. Původně začínal
jako baryton, hlas se mu však překvapivě rozvinul, naučil se zvládat i technicky náročné role,
a – naštěstí pro operu – bylo rozhodnuto. Poté,
co ho uslyšel zpívat významný operní dirigent
Zdeněk Chalabala, toho času působící coby
šéf ostravské opery, nabídl mu už jako sólistovi
v Ostravě angažmá. Ivo Žídek debutoval hlavní
rolí v roce 1944 v představení lyrického hudebního dramatu Julese Masseneta Werther (stejnojmenná role). Další významnou rolí, kterou
zpíval jako devatenáctiletý, byl také např. slavný Faust z opery Faust a Markéta. A následovaly role další...
V roce 1947 hostoval mladičký Ivo Žídek v Praze v Národním divadle s Jeníkem z Prodané nevěsty. Bezprostředně poté mu bylo v Praze nabídnuto stálé angažmá jako sólistovi. Celých
37 let, od roku 1948 až do roku 1991, byl pak
jedním z hlavních pilířů operního souboru Národního divadla. V letech 1989–1991 působil
dokonce jako jeho ředitel.
Jeník z Prodané nevěsty byl jednou z nejvýznamnějších celoživotních rolí Iva Žídka.
Chytrý a furiantský chasník ho provázel od samých počátků pěvecké kariéry, coby mladičkého tenora – až na vrchol jeho pěvecké „dospělosti“. Jako Jeník prodával Ivo Žídek svoji Mařenku více než pětsetkrát, a většinou po boku
legendárního Kecala Eduarda Hakena (viz ŽU
č. 20/březen).
Prodaná nevěsta, ND 1971, s Gabrielou Beňačkovou
Faust a Markétka (M. Tauberová) v roce 1955 v ND
Prodaná nevěsta, ND 1971, s Eduardem Hakenem
30
31
vzpomínka
Piková dáma, ND 1963, s Martou
Krásovou
Jak jsme již zmínili, pro svůj lyrický tenor
byl Ivo Žídek vyhledávaným představitelem
operních milovníků. Jeho hlas byl naprosto ideální pro roli prince v opeře Rusalka od
Antonína Dvořáka. Tuto operu měl Ivo Žídek
moc rád, ale neméně rád měl i ostatní role, ať
už našich či zahraničních hudebních skladatelů. Za všechny jmenujme role Števa a Laca
v Její pastorkyni, Skuratova z opery Z mrtvého domu, trojitou roli Mazala, Azureana a
Petríka ve Výletech pana Broučka (Leoš Janáček), dále Šťáhlava v Libuši, Víta v Tajemství, Ladislava v opeře Dvě vdovy, Junoše v
Braniborech v Čechách (Bedřich Smetana)
nebo Jiřího v Jakobínovi (Antonín Dvořák),
Michela z Julietty (Bohuslav Martinů) a řadu
dalších.
s Eduardem Hakenem při udílení Zlaté desky
V šedesátých a sedmdesátých létech dosahovala Žídkova kariéra největšího mezinárodního úspěchu. Spolu s pěveckými kolegy
Beno Blachutem, Helenou Tattermuschovou,
Eduardem Hakenem, Miladou Šubrtovou, Vilémem Přibylem, Karlem Bermanem či Drahomírou Tikalovou se řadil do mimořádného týmu českých operních pěvců, kteří byli v
druhé polovině 20. století ozdobou mezinárodních operních pódií a díky nimž se město
Praha skloňovalo ve všech pádech.
Braniboři v Čechách, ND
1952, s Jaroslavou Vymazalovou
Eugen Oněgin, ND 1953, s Ludmilou Hanzalíkovou
Tajemství, ND 1952, se Števou Petrovou
Ze světového repertoáru bychom mohli připomenout role: Lenskij z Eugena Oněgina,
Heřmana z Pikové dámy (Petr Iljič Čajkovskij),
Lžidimitrije z Borise Godunova (Modest Petrovič Musorgskij), Bezuchova z opery Vojna
a mír (Sergej Prokofjev), Vévodu z Rigoletta
(Giuseppe Verdi)..., a tak bychom mohli ve výčtu rolí pokračovat ještě dlouho.
Ivo Žídek se věnoval i koncertnímu zpěvu
(např. tenorový part v Janáčkově Zápisníku
zmizelého).
32
V roce 1993 obdržel Ivo Žídek SENIOR PRIX. Cenu,
kterou uděluje NADACE ŽIVOT UMĚLCE jako poděkování za dlouholetou uměleckou činnost.
Tento náš slavný tenorista byl vítaným hostem také na zahraničních operních scénách.
Svým vystoupením Dona Carlose si otevřel
dveře k Vídeňské státní opeře, kde působil
jako stálý host v letech 1956–1969. V letech
1961–1968 působil v Berlínské státní opeře a mezi roky 1970 a 1972 ve Stuttgartské
státní opeře. Supraphon a Československý
rozhlas zachovaly jeho umění ve více než
čtyřiceti kompletních zvukových nahrávkách a ve dvou recitálech, televize dokumentuje jedenáct záznamů kompletních
oper. V roce 1995 získal spolu s Miladou
Šubrtovou a Eduardem Hakenem Zlatou
desku Supraphonu za nahrávku Dvořákovy Rusalky z roku 1961.
Ivo Žídek byl aktivním zpěvákem do roku
1980. Někdy v tu dobu se jeho hlas jakoby zatemnil a ztratil některá typická zabarvení, příznačná pro role mladých milovníků. Přešel
tedy na vyspělejší role, např. Peter Grimes,
Tamino (Kouzelná flétna), Don Ottavio (Don
Giovanni) a další.
Za svůj život absolvoval Ivo Žídek na jevišti Národního divadla na 3000 vystoupení, vytvořil na šedesát postav, z nichž poslední se
stal v roce 1985 rychtář Adam Ecl v Kovařovicově opeře Psohlavci.
po listopadu 89, s A. Dubčekem a M. Macháčkem
V roce 1952 byla Ivu Žídkovi udělena Státní cena, v roce 1958 titul Zasloužilý umělec,
v roce 1976 Národní umělec. V průběhu listopadové revoluce se všech těchto svých titulů
veřejně zřekl.
Jako pomyslnou tečku za svou brilantní pěveckou dráhou obdržel 27. března 1998 prestižní Cenu Thálie za celoživotní mistrovství.
Ivo Žídek byl ženatý s Libuší Mrázovou, měli
spolu dva syny, kteří v umělecké tradici pokračují. Ivo je scénografem a Libor sólistou
operety v Karlíně. Kromě své práce a rodiny
měl ještě jednu velkou lásku, a to zahrádku
na chalupě v Kytlici na Českolipsku, kde trávil v posledních letech svého života čím dál
více času a kde se také věnoval svému zájmu
z mládí, malířství.
Ivo Žídek, legenda „zlaté éry“ české poválečné opery, jeden z nejlepších českých tenoristů, zemřel 20. května 2003 v Praze ve věku
nedožitých 77 let.
Jeho hlas však bude „žít“ stále...
Nicméně zcela na odpočinek se mu ještě nechtělo. Nezůstal stranou ani během událostí v
listopadu 1989. Hymnu v jeho podání slyšelo na Václavském náměstí snad nejvíc posluchačů najednou v celé jeho kariéře. Na necelé
dva roky pak stanul v čele Národního divadla
jako jeho ředitel.
Text: Alexandra Stušková, DiS.
foto poskytl: archiv Národního divadla
33
Kam za kulturou
Praha
13. května – 2. srpna / Městské zásahy Praha 2010. Výstava představuje nerealizované
architektonické projekty vzniklé z potřeby autorů poukázat na nedostatky v městském prostoru.
www.doxprague.orgc
kalendárium
Kalendárium
NADACE ŽIVOT UMĚLCE
dodatečně blahopřeje všem
uvedeným jubilantům k jejich
narozeninám.
26. května – 5. září / 101/II - Mistrovská díla ze Sbírky grafiky a kresby NG v Praze. Výstava
představuje díla nejznámějších a nejvýraznějších umělců českého a evropského umění z období
1800 - 1945. Zastoupena je tvorba vybraných předních kreslířů a grafiků
www.ngprague.cz
Rychnov
nad
Kněžnou 26. června - 6. července/ Poláčkovo léto. Divadelní festival v netradičních prostorách města,
pořádaný na počest rychnovského rodáka, spisovatele a novináře, humoristy Karla Poláčka.
www.kulturark.cz
Chrudim
Karlovy
Vary
Turnov
Řevnice
Uherský
Ostroh
1. - 8. července / Loutkařská Chrudim. 59. ročník celostátní přehlídky amatérského loutkařství.
www.chbeseda.cz
SENIOR PRIX – cena,
kterou uděluje NADACE
ŽIVOT UMĚLCE jako
poděkování za celoživotní
uměleckou činnost.
Pan Václav Hybš (Správní rada NADACE ŽIVOT UMĚLCE)
3. - 4. července / Kámen a šperk v Českém ráji. 6. ročník víkendového programu zahajujícího cyklus
akcí o řemeslné a umělecké tradici na Turnovsku.
www.turnov.cz
14. června - 26. srpna / Lesní slavnosti divadla. Festival amatérského i profesionálního divadla
v prostorách lesní scény v Řevnicích u Prahy. Letos se představí Divadlo Na Jezerce, Dejvické divadlo,
BALET Praha - Pražský komorní balet Pavla Šmoka, řevničtí ochotníci a mnozí další.
www.divadlovlese.cz
narozena 4. 6. 1920, SENIOR PRIX udělena v roce 1933
Pan Jan Štros (Unie – Odborový svaz orchestrálních hudebníků ČR)
narozen 7. 6. 1935, SENIOR PRIX udělena v roce 2009
Pan Lubomír Vraspír (Herecká asociace)
narozen 7. 6. 1930, SENIOR PRIX udělena v roce 2000
Pan Miroslav Kratochvíl (Unie – Odborový svaz profesionálních zpěváků ČR)
narozen 8. 6. 1930, SENIOR PRX udělena v roce 1996
Paní Viola Zinková (Herecká asociace)
narozena 15. 6. 1925, SENIOR PRIX udělena v roce 1995
Paní Zdenka Nováková (Unie – Odborový svaz profesionálních zpěváků ČR)
narozena 17. 6. 1925, SENIOR PRIX udělena v roce 1995
Pan Mojmír Miler (Herecká asociace)
narozen 22. 6. 1925, SENIOR PRIX udělena v roce 2007
Pan Ilja Racek (Herecká asociace)
narozen 24. 6. 1930, SENIOR PRIX udělena v roce 2000
Paní Mirka Pokorná (Asociace hudebních umělců a vědců)
2. – 10. července / 45. Mezinárodní filmový festival. Prestižní nespecializvaný festival se soutěží
celovečerních hraných filmů jako jsou MFF v Cannes, Berlíně, Benátkách či Tokiu.
www.kviff.com
narozen 3. 6. 1935, SENIOR PRIX udělena v roce 2005
Paní Zorka Zichová (Společnost koncertních umělců)
Červen 2010
k am za kulturou
narozena 28. 6. 1930, SENIOR PRIX udělena v roce 1998
Výherci z řad předplatitelů
V měsíci červnu od nás obdrží knihu: Ladislav Chudík – Žiji nastavený čas
tito čtenáři: pan Jan Kovářík, Praha 5
PhMr. Václav Pokorný, Praha 6
PŘEDPLATNÍ LÍSTEK NA NADAČNÍ LISTY ŽIVOT UMĚLCE
Nadaèní listy
16. - 18. července / Zámecký divadelní víkend. V rámci akce představí svůj repertoár uherskohradišské Hoffmannovo divadlo pro malé i velké.
www.hoffmannovodivadlo.uh.cz
Český
Krumlov 16. července – 21. srpna / Mezinárodní hudební festival Český Krumlov 2010. Nejdelší letní
hudební přehlídky v České republice. Mezi největší hvězdy letošního 19. ročníku patří tenorista
José Cura, jazzový trumpetista James Morrison či muzikáloví zpěváci z americké Broadwaye.
www.festivalkrumlov.cz
Antonie
Hegerlíková
Dáma (nejen) s kaméliemi ...
è.7/08 listopad
Švihov 23. - 24. července / České hrady. 6. ročník oblíbeného letního open-air hudebního festivalu.
V programu vystoupí skupina Kryštof, Monkey Business, Dan Bárta a mnoho dalších...
www.ceskehrady.cz
Jindřichův
Hradec
34
červenec - srpen / Noční prohlídy zámku. Vydejte se společně s Bílou paní na neobvyklou návštěvu
jindřicho-hradeckého zámku.
www.zamek-jindrichuvhradec.eu
35
35
TAJENKA: nejbližší přátelé Jiřího Voskovce
Tajenka: Werich Ježek
PŘEDPLATNÍ LÍSTEK
NA NADAČNÍ LIST Y ŽIVOT UMĚLCE
...............................................................................................................................................................................
Jméno a příjmení objednávajícího
...............................................................................................................................................................................
Adresa a PSČ
...............................................................................................................................................................................
Telefon / e-mail
půlroční předplatné 150 Kč
roční předplatné 300 Kč
V ceně je zahrnuto balné a poštovné
Kupon zašlete na adresu: A. Stušková, Mánesova 983/36, 120 00 Praha 2, Vinohrady.
Předplatné zašlete na uvedenou adresu nebo na číslo účtu 1830237001/5500,
variabilní symbol: 20042008
Datum . .....................................................
36
Podpis . .................................................................