Odpovědi na otázky

Abdrushin
ODPOVĚDI
NA
OTÁZKY
Podle různorodých překladů vydání z let 1924 – 1937
Předmluva.
Dostávám často dopisy s opravdovými díky, jež ve mně vzbuzují velikou radost. Avšak
vážně hledající, který pomocí přednášek nalezl, může svůj dík za to říditi jen k Bohu samotnému.
Mohu-li býti prostředníkem, není přece tento dar ode mne. Nejsem nic bez Boha a nemohl bych
bez něho ani nic dáti.
Jako příklad mohl bych uvésti následující: Jestliže jest nějakému člověku prostřednictvím sluhy
předán dar, tu neděkuje přece sluhovi, nýbrž dárci samotnému. Ne jinak zde. Je-li mně dopřáno,
abych čerpal z pramenů, jež jsou ostatním uzavřeny, tu mám přece sám největší příčinu děkovati
tomu, kdo mi to umožnil!
1
1.
Dobré skutky ze ctižádosti.
Otázka:
Přednáška
o „osudu“ dává podnět k otázce, jak se ve zvratném působení projevuje
spravedlnost u lidí, kteří poskytují velké dary, avšak nečiní tak z citu, nýbrž konají dobročinnost
jen z „módy“, aby tak získali vážnost.
Odpověď:
Postup lze snadno přehlédnouti. Probíhá přesně podle zákonů. Okolí každého člověka je
proniknuto způsobem jeho skutečného cítění. Tvoří tedy kolem něho stejnorodou jemnohmotnou
vrstvu. Sebeklamy se při těchto dějích samy vylučují, protože nejsou schopny života. Jestliže tedy
člověk v sobě poctivě vypěstoval dobré cítění, pak bude i vrstva jej obklopující, stejného druhu.
Vracející se nepříznivá zvratná působení z dřívějška jsou touto proti nim stojící vrstvou zadržena
a odvedena nebo vstřebána a rozložena dříve, než mohla zasáhnout člověka samotného. Tím jsou
zcela odstraněna nebo alespoň značně zeslabena, takže se tím člověku pro jeho vážné dobré
chtění dostalo odpuštění toho, co dřív udělal zlého.
Obráceně je to však u těch, kteří svými dary způsobili skutečné dobro, avšak vykonali to
s úmyslem, aby sami při tom získali, i když třeba jen to, aby se o nich mluvilo, tedy z ješitnosti,
nebo to učinili, aby získali vážnost a jméno, tedy ze ctižádosti.
Zákon zpětného působení se při tom naplní bezpodmínečně v každém ohledu. Z místa, kde
jeho dar přinesl požehnání, proudí na dárce v každém případě zpět dobro a to stejného druhu, co
dobrého způsobilo. Nitro a tudíž okolí dárcovo je však prosáklé egoismem, snahou po vlastním
prospěchu, nebo jiným zlem. Dobro, proudící zpět, zasáhne nejdříve tuto vrstvu a jest jí rovněž
zadrženo, odvedeno, vstřebáno a rozloženo, takže člověk sám nemůže nic obdržet z tohoto
dobrého zvratného působení, nebo obdrží jen velmi zeslabenou část.
Jenom na síle vnitřního cítění dotyčného člověka záleží, zda dobro, proudící zpět, bude zcela
odvedeno, nebo jak dalece bude zeslabeno, dříve, než člověka vnitřně dosáhne a tak dospěje
k vlastnímu účinku. Je-li toto cítění silně proniknuto zlem, je člověk sám vinen, když dobro, které
je mu prostřednictvím zvratného působení určeno, k němu nemůže. Je-li zlo méně silné,
pronikne však přece část dobra až k němu. Tím pak se mu dostane přesného podílu své vlastní
vnitřní hodnoty. Ne více a ne méně. Přijde to až těsně k němu a může se to tak projeviti zcela
dobře v jeho okolí, ve vnějších pozemských věcech, které jsou pomíjející. Jeho samotného se to
však nemůže dotknouti, aby tím získal věčné hodnoty, které mají skutečnou cenu.
Rozdíl jest již v tom: jestliže dotyčný daruje z citu, jenom proto, aby pomohl, navazuje se při
tom ihned vlákno, které vychází od něho a směřuje tam, kde jeho pomocí vznikne požehnání.
Toto vlákno tvoří přímou cestu k němu zpět. Tím je působení mnohem přímější a soustředěnější.
Jestliže však jeho cit není při dávání stejným způsobem účasten, pak chybí toto vlákno od něho
vycházející jako spojení s místem, kde jeho dar působí, protože vedl k stejnorodosti cítění. Dobré
zvratné působení ani nemůže k němu dospěti tak soustředěně.
I zde spolupůsobí ještě mnoho jiných vedlejších okolností. Šířiti se o nich, mohlo by obraz jen
zmásti, přesto, že všechny přispívají k tomu, aby způsob spravedlnosti, uplatňující se ve zvratném
působení, byl vyvážen do nejjemnějších odstínů. Není ani pomyšlení na to, že by v jakémkoliv
3
1.
Dobré skutky ze ctižádosti.
dění mohlo dojíti i k jedinému atomu nespravedlnosti. Tato možnost je zcela vyloučena
následkem podivuhodného spolupůsobení moudrých zákonů Stvořitele, takže každému se
dostává toho, co mu patří až do nejmenších podrobností. Nesmí však při tom být zapomenuto,
že se z toho všeho jen zřídka mnoho odehrává v krátkém pozemském životě. Bývají to jen
zlomky. Celé dění se rozděluje na celé bytí.
4
2.
Zodpovědnost soudců.
Otázka:
Je soudce duchovně zbaven odpovědnosti, jestliže ve službě ze ctižádosti vyvíjí přílišnou
horlivost a odsune stranou to, co je všeobecně uznáváno za lidskost v přesvědčení, že tím plní
svou povinnost?
Odpověď:
Takovým by bylo lépe, kdyby se byli nikdy nenarodili. Chránící stěna „služba a povinnost“
pozemským úmrtím zmizí. Za všechna svá rozhodnutí a činy je čistě osobně zodpověden, tak jako
každý jiný člověk. Pozemské falešné přesvědčení na tom nic nezmění. Toto přesvědčení je
schopno klamati jenom jej samotného. Záleží vždy jen na tom, jak zastává svůj úřad. Musí vzíti
za základ lásku; neboť jen v pravé lásce spočívá spravedlnost.
5
3.
Nevěřící kazatelé.
Otázka:
J
a)
ak je to s kazateli, kteří považují svůj úřad za pouhé povolání, slouží jim k obživě a
nevěří skutečně ve vše, čemu vyučují.
b)
Má večeře Páně, podávaná takovými lidmi též účinnost?
Odpověď:
a)
Zpětná působení se neptají po pozemských úřadech a hodnostech, nýbrž dávají
každému to, co mu patří. Tím jsou všechny podobné otázky rozřešeny.
Ú
b)
činek večeře Páně se řídí hlavně dle vnitřního života příjemce. Jestliže ten je správně
zaměřen, dostane se mu síly, odpovídající jeho zaměření, i když večeře Páně je podávána takovou
rukou. Když Kristus při všem zvlášť zdůrazňoval: „Staň se ti jak věříš!“, poukazuje tím zřetelně
na zákon zvratného působení. Každý může obdržeti jen to, na co je zaměřen, nic jiného, ať jsou
to duchovní nebo tělesné síly. Jinak by přece snadno ve svatých zákonech stvoření vznikla
nespravedlnost. A to je nemožné.
6
4.
Popírání dětství Božího.
Otázka:
Abdrushin říká, že ne všichni lidé jsou dítkami Božími. Jest však psáno: Kdo zapírá dětství
Boží, hřeší proti Duchu Svatému!
Odpověď:
Především je zapotřebí, aby všemu, co je psáno, bylo také správně rozuměno. Budiž tedy dík
tazateli za to, že položil tuto otázku. Každý, kdo se takto táže, dává tím často mnoha lidem něco,
aniž by si toho byl vědom.
Přednáška: „Člověk a jeho svobodná vůle“, kde je řečeno, že nikoliv všichni lidé jsou dítkami
Božími, dává současně i odpověď na tuto položenou otázku. Skutečností, že ne všichni lidé jsou
dítkami Božími, není popíráno Boží dětství.
Dětství Boží zapírá jen ten člověk, který zanedbává schopnosti Božího dítěte, darované mu
Duchem Svatým, které jsou obsaženy v jeho duchovním semeni. Když je tedy dostatečně nevyvíjí
a nechá je zakrnět, takže se nemohou uplatnit a rozvinout se. To je zapření dětství Božího! V tomto
zanedbání je zapření. Tím však hřeší samozřejmě zároveň i proti Duchu Svatému, který mu
v semeni daroval schopnosti k Božímu dětství, které měly být vyvinuty a vypěstovány.
Kdo to zanedbá, nikdy nebude a nestane se dítětem Božím přesto, že je čekatelem na ně; to
znamená, že má k tomu možnost, kterou mu již zaslíbil v semeni dar Ducha Svatého. Tím, že
nedbal tohoto daru, tedy jej zapřel, prohřešil se a tím znemožnil splnění vysokého zaslíbení.
7
5.
Konfirmace.
Otázka:
Jaký účinek a jaký duchovní účel má konfirmace v evangelické církvi?
Odpověď:
K
onfirmace by měla duchovní účinek a duchovní účel a mohla by přinésti bez pochyby též
veliké požehnání, kdyby měla jako základ čistě duchovní smysl. Tak tomu však není, nýbrž
konfirmace se vůbec netýká náboženství nebo víry samotné, jak by to mělo být s každým úkonem,
ke kterému dochází před oltářem, tedy před stolem Páně. Je to pouze akt církve jako organisace,
který jest nutno zařaditi na stejný stupeň jako jiný spolkový obyčej.
Důkaz, že tomu tak jest a ne jinak, spočívá v tom, že směrodatnou k připuštění ke konfirmaci
evangelické církve není duševní hodnota, vnitřní zralost, touha po Bohu, ani duchovní vědění.
Neboť církev takovouto zkoušku jednoduše odmítá, jestliže není splněn její „Organizační“
předpis, který šablonovitě bez výjimky podmiňuje, že konfirmace může býti provedena jenom
tehdy, když ten, kdo o ni žádá, se po určitý počet měsíců podrobil příslušnému vyučování,
vedenému církví k tomu určeným duchovním, tedy církevním zřízencem.
Z tohoto důvodu je nemožno, aby byl konfirmován někdo, i když by byl ochoten složiti
každou zkoušku duševního i duchovního druhu, čímž by mohl dokázati, že je hoden konfirmace
a je pro ni zralý. Tímto předpisem nejsou církví ke konfirmaci připuštěni zralí a cenní lidé, a jsou
odmítnuti, jestliže svou zralost a svou hodnotu získali jiným způsobem, než prostřednictvím
zástupce církve, i když to velmi často může být mnohem cennější, než rozumové vyučování
biřmovanců.
Jest samozřejmé, že tato ustanovení za žádných okolností nesmí platit, jestliže se jedná o
duchovní a duševní zisk člověka. Něco podobného by pracovalo jako překážka přímo proti
vznešené vůli Kristově, ve které se musí církev jako taková osvědčovati. Rozhodně by to nebylo
v duchu a ve smyslu velkého nositele spásy, který nikdy nezamýšlel založit nějakou církev, nebo
nějaké náboženství, nýbrž jeho úkolem bylo osvoboditi duše.
Proto musí být konfirmace pouze ryzí formálností, jenom přijetím do organisace církve jako
takové. Nesmí to být zaměňováno s přiblížením se k Bohu. Může tudíž lidem, kteří jsou
biřmováni, přinésti jen organisační prospěch a organisační povinnosti, nic více.
Takový smysl bude v konfirmaci spatřovati i sama církev, protože jinak by se provinila
opomenutím a osobivostí, spočívající ve vylučování. To by muselo ve zvratném působení přinésti
vážné následky, nehledě k tomu, že by se to rovnalo nebezpečné domýšlivosti, která u farizeů za
časů Kristových sotva byla větší. A to nelze od církve očekávat! Neboť křesťanské církve působí jen
v duchu Kristově a dle jeho učení, proto z takového omezujícího určení vyplývá, že konfirmace
není duchovním úkonem nebo věcí přinášející pokrok, nýbrž že může být pouhou formalitou
světské organisace.
Kdyby tomu bylo jinak, pak by omezování pomocí předpisů znamenalo chybu, jejíž dosah
není třeba teprve osvětlovat. Konfirmace nemůže být tedy bezpodmínečně počítána
k duchovnímu vzestupu. Co jednotlivec tímto úkonem vnitřně získá, to záleží jen na jeho
vlastním, osobním zaměření.
8
6.
Boho – lidé.
Otázka:
V novějších knihách je mnohokrát poukazováno na to, že jednou přijde doba Boho-lidí,
dokonalých, ušlechtilých lidí. Je to doba tisícileté říše?
Odpověď:
Přijde doba nikoliv Boho-lidí, nýbrž doba Boho-člověka! Omyl zde opět spočívá v pokusu o
zevšeobecnění osobního zaslíbení, dosud nepochopeného.
Nikdy nebude moci existovat Boho-člověk mimo jediného, který vyšel z Boha: Imanuel, Syn
Člověka. Nejušlechtilejší lidé mohou býti z povahy věci v nejvyšší dokonalosti pouze lidmi ducha,
nemohou se však státi Božskými.
9
7.
Hnutí Grálu.
Otázka:
Má
Hnutí Grálu nějaké spojení s některým z existujících řádů Grálu nebo s některými
společnostmi, které se nazývají podobně?
Odpověď:
Hnutí Grálu není v žádném spojení s jakýmkoli známým řádem nebo spolkem. Také by při
své bezpodmínečné samostatnosti odmítlo jakékoliv slučování.
10
8.
Sociální a politické úvahy.
Otázka:
Nevyjádří se Abdrushin o mnohých tak palčivých sociálních a politických otázkách?
Odpověď:
O
sociální politice a podobných věcech nebudu přednášet. Může-li to udělat tisíce jiných
úplně volně, aniž by při tom byli obtěžováni, u mne by lidé zcela bezpochyby za tím něco hledali.
Jest ku podivu, jak se lidé snaží mým nejnevinnějším snahám a čistě věcně logickým přednáškám
podkládati úmysly, jež jsou mi úplně vzdáleny. Dokonce soukromých rozmluv v tomto směru bych
se rád vzdal, ačkoliv na ně má každý jiný člověk neomezené právo. Vznikly z toho na mne často
již nejodpornější útoky. I kdybych na nějakou otázku odpověděl jen podobenstvím nebo současně
použil k dokreslení to, co jsem viděl na příklad z nejvážnějších badatelských kruhů slavných
medií s výslovným poukazem na to, … vždycky by se pak našel někdo, kdo by to znetvořil, a
snažil se mi to osobně přičísti, a vyzdobené dodatky vlastní fantazie rychle kolportoval dále, nebo
dokonce používal k nečistým účelům.
Co je to platno, že takové události v očích opravdových lidí vrhají světlo jen na ty, kdo se mne
tím snaží poškodit? Co je to platno, že mi na to s mnoha stran dochází ujištění, že je to nejlepší
důkaz pro to, jak vážně se berou moje slova! Ošklivost mi při tom vždy zůstane. Děje-li se toto již
v oboru duchovním, jak by to bylo v oborech jiných!
Proto raději mlčím, třebaže bych mohl s toutéž prostotou a jistotou ostře osvětlit tak mnohé a
mohl tak poukázat na mnohé cesty.
Chci v klidu provést a dokončit své práce, jež nacházejí tolik ohlasu. Z tohoto důvodu
prosím, aby mi otázky tohoto druhu v budoucnosti již nebyly zasílány.
11
9.
Umění dechu.
Otázka:
Přinese Abdrushin také výklad o umění dechu?
Odpověď:
P
řijdu ve svých přednáškách i na umění dechu. Známé učení o tom jsou dobrá. A tisíce lidí
prožilo již požehnání toho na sobě. Moje přednáška o tom má však přinésti hlubší vysvětlení. To,
co zde dosud bylo, bude tím jen podpořeno, a ne zavrženo. Těm, kteří se tím zabývají nebo
v tom hledají, budou ukázány nové cesty a dáno možnosti, aby si byli plně vědomi skutečných
pochodů při tom, které ještě dnes nejsou vůbec známy a tím lehčeji, rychleji a dále mohli
pokračovati než dosud.
12
10.
Návštěva kostela.
Otázka:
Jest možno raditi hledajícím, aby chodili do kostela?
Odpověď:
T
aké církvemi vede cesta ku Pravdě. Rozhodující pro to jest vždy jen vnitřní stav jednotlivce.
Návštěvou kostela kráčí člověk kupředu, slouží-li mu návštěva skutečně k soustředění a je-li
podnětem, aby své nitro v této chvíli odvrátil ode všech pozemských malicherností a hledal
spojení se Světlem. Mnozí potřebují návštěvu kostela. Tak, jak se jednotlivec při tom otevře, tolik
také obdrží. Mnozí nalézají zbožnost jen v lese, jiní na moři, jiní opět v hudbě a četní skutečně
jen v kostele. Tito lidé by se neměli vyhýbat kostelu!
Ve všech vyznáních jsou kazatelé, kteří byli k tomu zrozeni a zaslouží si, aby byli zváni
povolanými. Člověk se jen musí naučit, aby v sobě oživil, odvažoval a zkoumal, co se mu tam
podává. Neboť jest také sám za sebe jedině zodpovědný. Jakmile se o to snaží, pak již zcela
přesně vycítí, co je správné.
Chození do kostela samo o sobě nemůže přirozeně člověku přinésti žádnou blaženost a není
mu nic platno, jestliže se k tomu sám v sobě neprobudil!
Záleží na každém člověku samotném, a vždy jen na něm, zda jde v sobě nahoru nebo
k temnu. I když jde krátký úsek falešnou cestou, může mu to správně posuzováno, také jen
prospět, neboť pozná, jak to dělat nemá a bude se před tím v budoucnu chránit. Trosek takové
cesty musí pak vždy použíti jako stupňů, jež by ho tím rychleji vedly vzhůru. Kostely jsou zcela
dobré, avšak lidé, návštěvníci těchto kostelů, jsou v sobě mrtví. Kdyby v sobě vzbudili život, našli
by i v kostelích to, co potřebují.
13
11.
Upadnutí zpět do dřívějších chyb.
Otázka:
Co se stane, když po vyslyšení modlitby člověk upadne opět do svých starých chyb?
Odpověď:
V
nejčastějších případech jest schopen člověk, žel, jen ve vážné tísni, aby se modlil ku svému
Bohu s veškerou vroucností. Když tíseň minula, stávají se modlitby rychle plošší a vedlejší, a
často se splněním mizí také všechna předsevzetí, která dříve tak snažně prosící měl, poněvadž
k němu přistupují „jiné nutnější záležitosti“. Všechno se opět stává samozřejmým, všedním,
méněhodnotným. Myšlenky jsou opět zaměřeny k zevnějšímu a pozemskému.
To jest však starý, známý děj, který již před tisíciletím nebyl jiným než dnes.
Na příklad nemoc poskytuje člověku čas k přemýšlení, o němž se domnívá, že ho později míti
nebude a míti nemůže jen proto, že se od toho nechá příliš odvésti často úplně vedlejšími věcmi.
Nikdy nebude tak poctivým, aby přiznal, že to prostě jinak nechtěl.
Zůstaňme u nemocného. Nějaký nemocný ví, že to s ním jde ku konci, i kdyby to ještě mohlo
trvati dlouho. Že se jeho myšlenky při mučivých snad bolestech stanou vážnějšími s ohledem na
konec nemoci a tím na odchod, jest samozřejmé. Právě tak, že při tom duševně změkne a stane
se povolným. Procitají také ovšem všechny myšlenky a dobrá předsevzetí, jak úplně jinak by si
zařídil svůj život, kdyby přes všechno očekávání mohl být osvobozen od svých bolestí a …
nemusel ještě zemříti.
Úplně nesměle jako nepravděpodobné, veliké a nezasloužené štěstí září mu taková možnost
v daleké dálavě.
Takové myšlenky projevují však skrytá přání a jsou často vroucnějšími modlitbami než přímá
prosba o uzdravení, poněvadž jsou v takových situacích skutečně čisté a pokorné.
Jestliže se však takovému člověku ku překvapení mnohých dostane milosti neočekávaného
zlepšení, tu se často stává, že s pozvolným zesílením nemocného těla vyvstanou opět dřívější
chyby. A pak nastává to, co se již často stalo a co se ještě často stávati bude: Člověk je o sobě
přesvědčen, že jde novou cestou, kterou si předsevzal a ve skutečnosti jsou to však opět staré
cesty jen v nové formě. Moc svobodné vůle byla při tom kletbou místo požehnáním.
S každým sklouznutím dolů zúžuje se přirozeně obzor jeho chápavosti, tak že nikdy nemůže
vidět toto klouzání dolů a jiným, kteří se ho snaží v pravý čas na to upozornit, nevěří, a náhle jest
ještě více zatížen vinou než dříve. Jsou to takové případy, kde by bylo lépe, aby pomoc nikdy
nepřišla. Proto nepřináší vyslyšení prosby pro každého člověka bezpodmínečně požehnání.
Na takové lidi, jež lze nazvat věrolomnými, nepřijde však žádný trestající blesk z výšin, právě
tak ani rychle neonemocní a nezemře. Jen naivní, nevědomé myšlení očekává takové věci. To by
byl akt libovůle Stvořitelovy, proti jeho vlastním zákonům. Jestliže dal ve své milosti ozdravění
nebo zlepšení, tu nastala tato pomoc v přirozeném dění úplně v rámci dokonalých zákonů. Ne
jinak potom. Stvořitel neodejme beze všeho dalšího toto ozdravění nebo zlepšení jen proto, že
tuto pomoc obdržel nějaký člověk jako dar, který pak následkem své svobodné vůle a starých
chyb se jí stal nehodným. Nové onemocnění bude pak následovat jen vlivem nové tělesné
příčiny. Třeba tím, že ze staré nemoci zbyl nějaký zbytek, který opět procitl k nové činnosti.
14
11.
Upadnutí zpět do dřívějších chyb.
Bylo by proto nesprávné, při takových vyskytujících se případech viděti v tom snad
nespravedlnost Stvořitele, nebo dokonce myslet, že by zlepšení přišlo stejně a nebo, že to nebyla
žádná zvláštní milost. Ještě hůře však je žíti v domnění, že další dobrý zdravotní stav jest
důkazem toho, že se člověk drží správné cesty!
Toto poslední skrývá v sobě největší nebezpečí. Jest to sebeklam tak krásný a uklidňující, že se
jím mnozí lidé rádi nechávají klamat. Při tom člověk nemusí vinu po léta pociťovat. Dokonce
snad až do té doby, až musí přejíti na onen svět. Pak ovšem pozná velmi rychle, co dělal. Jsou to
politováníhodní lidé, ne však vždy zavrženíhodní.
Jako jest tomu v nemoci, právě tak jest tomu také při jiných vyslyšených modlitbách, jako
vůbec při jakémkoliv daru s výšin. I když člověk již při zrození nebo teprve v určitý čas obdržel
nějakou zvláštní schopnost za nějakým účelem, který správně nesplnil, tu není mu tato schopnost
ihned odňata. Tato schopnost nemůže však dosáhnout toho rozmachu, jehož by jinak dosáhla při
dodržení správné cesty.
Rozhodně jest však velmi silně zatemněna a zmatena v onom směru, k čemu vlastně byla
dána. Tato neschopnost nesmazává však v tom současně také touhu po uplatnění se na nějakém
vysokém cíli. Přistoupí-li k tomu ještě zúžení schopnosti chápání, dává to směs, která způsobuje
mnoho škod a zmatků. Takový člověk bezpodmínečně věří, že plní zcela svou úlohu a že jde
správnou cestou a něco též dokáže. A přece jest to všechno falešné.
Takto omilostněnému a neplnícímu chybí při tom každá pomoc ze Světla, jemuž se sám
uzavřel a tím také nutné vedení. Domnění, že sám a lépe všechno ví, není mu nic platné. Stane se
to nejhorší léčkou jeho života. Jakmile pak přejde na onen svět, musí vyúčtovat svěřenou mu
hřivnu, jak Kristus v tak mnohých podobenstvích výstižně vylíčil děj vybavení se
bezpodmínečného zvratného působení.
Tyto vysvětlivky mají sloužiti tazateli pouze jako přibližné vodítko pro jeho vlastní úvahy, jež
pak podle své otázky chce provádět. Avšak všechno, co chce vědět, jest již v mých přenáškách
jasně řečeno a jest třeba jen správně sledovat postup dění.
15
12.
Nakladatelská značka.
Otázka:
Nakladatelská značka na knihách a sešitech jest pro mnohé čtenáře záhadou a vzbuzuje přání
zvěděti její význam. Nevědoucí a zlomyslní lidé se dokonce pokouší nacházeti v něm opravdu
podivné vysvětlení. Hada chtějí stavěti za důkaz, že Abdrushin ve svých přednáškách nevědomky
pracuje pro temnoty, tedy zlé a špatné. Had jest při tom myšlen jako symbol všeho zla.
Odpověď:
N
ěco takového lze očekávat jen od zcela nevědomých, nemyslících lidí. Kdo má jen trochu
vzdělání, ten ví, že had, který se kousá do ocasu, symbolizuje také něco úplně jiného a opačného,
jako na příklad pojem nekonečnosti. Had tvořící kruh s vnitřním A by mohl znamenat, že moje
studie se snaží probádat nekonečnost, nebo že se mé přednášky obírají ději v nekonečnosti. Právě
tak dobře by se mohlo však říci, že had nemá podávati pojem nekonečnosti, nýbrž O, takže by
značka nakladatelství značila: Nakladatelství se snaží zprostředkovat vše, co může býti alfou a
omegou duchovního dění, co jest tedy mezi počátkem a koncem. To jest také chtěný smysl
znamení.
16
13.
Má Abdrushin protivníky?
Otázka:
Proč má Abdrushin tak mnoho protivníků?
Odpověď:
N
epřátele mám, ale žádné protivníky. To jest dvojí. Jako poctivý protivník může přicházet
v úvahu jen ten, kdo dovede namítat jen čistě věcně, poněvadž také já zůstávám jen čistě věcný a
neosobní. Takoví lidé, kteří mne napadají osobně, nejsou hodni, aby byli nazýváni protivníky,
nýbrž dávají si ve svých útocích vždy trvale vysvědčení veliké vnitřní chudoby a podávají
současně svým způsobem často také důkaz, že musí míti opravdu zavržitelné vlastnosti, neboť
jinak by nic takového nečinili. Protivník jest zcela něco jiného, mnohem čestnějšího a nikdy není
osobní.
17
14.
Jaké školení měl Abdrushin?
Otázka:
Ze které skupiny Abdrushin vyšel a jaké měl školení? Kde získal to, co říká ve svých
přednáškách?
Odpověď:
Tyto otázky zalétají ke mně po přednáškách. Chci je zde znovu ve stejné krátkosti také
zodpovědět.
Nevyšel jsem ze žádné skupiny, neprodělal jsem žádného školení, nestudoval jsem a nikde
jsem své znalosti nezískal. Nečetl jsem ani budhistické, ani teosofické, ani antroposofické nebo
nějaké jiné dílo, nýbrž odmítám všechny takové knihy, pokud jsou mi nabízeny. Nebo jich
přijmu, avšak nečtu jich. Co říkám ve svých přednáškách, říkám z přesvědčení sám ze sebe. A
nacházejí-li se podobnosti v rozličných náboženstvích, tak jsem je jistě odtud nečerpal. Avšak těší
mne pak, najde-li se tam totéž nebo něco podobného.
Ze všech těchto důvodů požaduji stále, že se mají zkoumat slova a nestarat se o řečníka! Kdo
mne pak chce následovat, jest skutečně opravdový hledatel, který dovede myslet sám. A jiní lidé,
kteří se musí držet osob místo věci a nemohou zůstat také věcnými, nemají pro vážné snahy
vpřed žádné ceny. Pro mne jako pro člověka ještě méně.
18
15.
Smrt Syna Božího na kříži.
Otázka:
V článku jednoho časopisu jsem četl následující:
„Probodnutí těla Kristova a jeho smrt na kříži byla světově historickou událostí smíření
Božství s lidstvem, byla nejdůležitějším dějem všech dějů, na který se vztahuje více nebo méně
všechno hlubší náboženské myšlení před Kristem a po Kristu.“
Krátce před tím jsem četl velmi osvětlující přednášku Abdrushinovu o smrti Syna Božího.
Nemohla by být uveřejněna v témže časopise přiměřená odpověď, podobná této přednášce?
Mnozí lidé by se o to jistě silně zajímali.
Odpověď:
M
á-li být tento názor známkou hloubky náboženského myšlení, pak je to s ním špatné.
Nehodlám psát do novin.
Nehledě k tomu, že by časopis určitě odmítl přijetí opačného článku a já bych se nemohl
rozhodnout o to prosit, poněvadž sám své přednášky považuji za příliš vážné, nezbyl by mi
k tomu ani při nejlepší vůli čas. Avšak i vážnost věci samé mi zakazuje, abych se o tom zúčastnil
veřejného vyměňování názorů v denních listech.
Každý skutečně vážně hledající člověk se takovými články a vývody stejně nespokojí a
nakonec přece najde cestu k mým přednáškám, aby tak jako vy s hrůzou poznal nesprávnost
mnoha dosavadních názorů. Poněvadž jste přednášku již četl, jest zbytečno, abych o věci samé
důkladněji mluvil. Kdo může o tom jen trochu neovlivněně přemýšlet, musí v názoru,
zastávaném v článku, nalézt povážlivý háček, který mu nedá dospět ke klidu a tím více ho nutí
k opravdu vážnému hledání pravdy. Jistě každému v sobě živému člověku bude těžko
pochopitelno, že právě výslovně zločin a vražda posla, který přišel z Božského, má přivodit
smíření tohoto Božství s lidstvem!
Bůh nechal svého Syna, aby z veškeré slávy přišel na tuto chmurnou Zem mezi lidi, kteří se od
něho odklonili, aby jim ukázal cestu vzhůru do jeho světlé říše. A to vysvětlením ve svém Slově,
které můžeme nazvat také poselstvím nebo učením. Že toto lidstvo, jemuž poselství Boží platilo,
Vyslance pak zavrhlo, v nenávisti pronásledovalo a na konec ještě umučilo a zavraždilo, byl
důsledek hříchu nebo pochybení, že místo Boha, povýšilo pozemský rozum za svého skutečného
vládce. Místo, aby tato nová vina byla považována za plod tohoto velikého pádu do hříchu,
povýšli lidé tento krvavý čin a odmítnutí Božského Vyslance dokonce na vše přezařující slavnost
smíření takto se rouhajícího lidstva s Božstvím, které bylo touto vraždou tak zneuctěno! Je to
přece jen silný kousek. Jak si představuje toto podivné lidstvo svého Boha, že se domnívá, že
s ním může beztrestně takto jednat?
19
16.
Zjevení Janovo.
Otázka:
Mnohokrát
je opakováno: „Beránek Boží, který nese hříchy světa.“ Abdrushinova
přednáška „Smrt Syna Božího na kříži a poslední večeře“ mi však ujasnila ve srozumitelných pro
mne vývodech, že Kristus podle nezměnitelných zákonů stvoření nemohl vzít na sebe hříchy
světa. Jak vysvětlí Abdrushin tento rozpor?
Odpověď:
V
e slově samém není žádného rozporu. Tento jest pouze v dosavadních nesprávných
výkladech.
„Ejhle, Beránek Boží, který nese hříchy světa,“ neznamená vůbec, že vzal na sebe hříchy světa
a viny lidstva, že je tedy světu a lidstvu odňal, jak by si toto ve své známé bezmezné osobivosti a
pohodlnosti rádo namluvilo, nýbrž: „Ve svých ranách nese Kristus hříchy světa a jeho zločiny
viditelně, které na něm jako na Vyslanci Božím byli spáchány.“
Beránek nese znamení hříchů světa jako trvalou obžalobu! Vůbec ne jako znamení smíření.
Také ve zjevení Janově se mnohokrát opakuje jako zvláštní obžaloba: „Beránek, který byl
zabit!“ Tento výraz, toto mnohonásobné volání Nejstarších před trůnem Božím při soudu nezní
vůbec jako jásání nad smířením, nýbrž jako obžaloba a poukazuje tím zřetelně na spáchaný
zločin.
Lidstvo nechť bere proto množící se stigmatizace mnohem spíše jako vážné výstrahy, než aby
jim jásalo vstříc.
To všechno jest přece mnohem srozumitelnější a jasnější než podivné opačné výklady, které
chtějí čisté Božství bez okolků obtížiti vinami lidí. V tomto novém způsobu čtení jest to zdánlivě
jen malý vnější rozdíl a přece jest to pravý opak dosavadního. Jest však bezpodmínečně správné,
nechceme-li od počátku pochybovat o dokonalosti Božských zákonů, když tedy uznáváme a
v úvahu bereme dokonalost Boží, která přece nemůže připustit odchýlení spravedlnosti vůči
jinému, ani vůči sobě!
I když se ve zjevení Janově kapitola 7., verš 14. a 15. píše: „To jsou ti, kteříž přišli z velikého
soužení a umyli roucha svá a zbílili je v krvi Beránkově. Protož jsou před trůnem Božím a slouží
jemu dnem i nocí v chrámě jeho; a ten, kterýž sedí na trůnu, zastiňovati je bude“ – tu jest to
všechno bezpodmínečně potvrzení mých přednášek.
Pomyslete na moje četné poukazy a vysvětlivky o jemnohmotných tělech na onom světě,
které se nazývají šatem, rouchem ducha nebo obalem. Lidé, kteří přijali Kristovo slovo a žili
podle Něho, učinili tak ve zcela přirozeném důsledku doslovně své jemnohmotné tělo, svůj šat,
méně hutným a temným, tedy čistším, světlejším a jasnějším, takže se mohli vznést do výše, až
nakonec do světlé říše Boží, která se nazývá Ráj a nad nímž mimo Prastvoření trůní a jest Božské.
Jsou to tedy ti lidští duchové, kteří žijí podle slov Kristových a tím šli tou cestou, kterou On jim
ukázal. Také omytí se v krvi neznamená nic jiného. Vždyť Kristus, jako všichni praví Vyslanci
Páně, nebyl snad radostně lidstvem přijat, nýbrž jako nepřítel rozumové nadvlády jejími stoupenci
posmíván, špiněn, mučen a nakonec dokonce zabit. Musel vylít svou krev, poněvadž poselství,
20
16.
Zjevení Janovo.
které přinesl, se nehodilo tehdejším samozvaným duchovním vůdcům, poněvadž i ti se podrobili
rozumu a proto nemohli „rozumět“ Božímu poselství.
Kdo tedy do sebe živě přijal Slovo, pro které On, jako rouhač Bohu byl odsouzen, omyl se
tím obrazně v Jeho krvi. Neboť Slovo mu umožnilo, aby šel pravou cestou, která jedině byla
znamenána jeho krví. To však neznamená žádné smíření Boha s lidstvem a nemění nic na zločinu
ukřižování. Nepoukazuje to též na uvalení nebo převzetí viny lidí.
Uvažte sám jednou klidně, co tam stojí jasně a zřetelně: „… a umyli roucha svá a zbílili je
v krvi Beránkově!“ Čtěte to jednou správně! Je tím výslovně řečeno: Oni sami to učinili! Kristus jim
nemyl jejich roucha. Nevzal tedy na sebe jejich vinu, nýbrž oni museli sami smýt své viny! Tedy
opak názoru mnohých vnitřně tak duchovně prázdných věřících.
Také další líčení zjevení Janova mluví ve znázorněném osudu lidstva dosti zřetelně o opaku
toho, když vylévání číší Božího hněvu na Zem a na lidstvo jistě není znamení a projevem smíření
skrze Kristovu krev lidstvem násilně prolitou, nýbrž jeví se to dost zřetelně jako trest!
Kdo toto vše, tak jasně řečené a každému logickému myšlení blízké nechce chápat správně,
tomu přirozeně není pomoci. Takoví lidé jsou pohodlní, aby se vzchopili a musí proto zajít,
poněvadž nemohou vzhůru ke Světlu, aniž by si sami očistili svá roucha. Jest tolik badatelů bible
a všichni ji ještě dnes špatně čtou. Tito zůstanou navždy badateli v bibli, nebudou však nikdy
znalci bible.
Moje dosavadní přednášky vylíčily toto vše již dost jasně. Necháte-li je v sobě ožít, pak padne
také páska s vašich očí a uvidíte vše jasně v dosud vám poněkud cizím Světle Pravdy, bez mé
pomoci. Nebudete nacházet již žádných mezer až vzhůru do nejvyšší světlé části stvoření ve
všem dění od počátku až podnes a dokonce také poznáte, co musí z toho následovat pro
budoucnost. Bez mystiky a tajnůstkářství a bez namáhavého, nespolehlivého vypočítávání.
21
17.
Budhismus.
Otázka:
Snad
nechci příliš mnoho, když prosím Abdrushina o vysvětlení, jak se staví oproti
nejvznešenějším myšlenkám Budhistů, kteří vidí svou největší blaženost v opětném rozplynutí se
lidského ducha, který se před tím stal dokonalým?
Odpověď:
Vaše
otázka skrývá již odpověď v sobě. Ano, stavím se úplně rozhodně proti těmto
myšlenkám v nejostřejším významu slova! Největší blaženost lidského ducha, který se stal
dokonalým, jest osobně vědomý život v duchovní části stvoření, která se nazývá rájem, tak jako
osobně vědomé spolupůsobení odtud na trvalém vývoji stvoření podle Božské vůle. Kdyby mělo
nastat opět rozplynutí, bylo by celé lidské bytí a putování všemi částmi stvoření úplně bezúčelné!
To se však nedá sloučit s dokonalostí vůle Stvořitelovy.
Každý nakonec pochopí, že rozplynutí hotového lidského ducha nemůže být nikdy
pokrokem, nýbrž pouze strašlivým krokem zpět! Lidský duch se bude i v ráji, ve svých
možnostech vyvíjet trvale dále, avšak nikdy se nerozplyne. Vždyť jeho putování a všechny
k tomu patřící nutnosti, mají jako konečný cíl sebeuvědomění k osobnímu „já“.
Rozplynutí postihne jen toho lidského ducha, který na své dráze hmotností následkem
nesprávných názorů zbloudil a tím ztratil pravou cestu a nemůže ji nalézt, aby ho dovedla do těch
světlých výšin, ze kterých vznikl. Pak zcela přirozeně, když se jím obývaná část světa žene ku
svému rozkladu, bude se svými hmotnými obaly právě tak rozložena a rozplyne se, při čemž opět
ztratí i své osobní získané „já“ jako takové. Přestává tak opět jako osobnost existovat. Tento
rozklad jest totožný s vymazáním na věky ze zlaté knihy vědomého života, poněvadž byl
neschopen a nehledal cestu do výšin.
Tento pochod jest zcela přirozené samočinné dění, které se nazývá věčné zatracení. Jest tím
nejstrašnějším, co se může stát osobně vědomému lidskému duchu.
Vyvíjející se duch, snažící se k výšinám, přijímá však vždy více obraz Stvořitelův a vchází
v ideální lidské postavě osobně vědomý do říše duchovna, aby se tam trvale rozvíjel a
spolupůsobil ve stvoření. Jíti ještě výše není mu možno a také to nemůže býti dosaženo
rozplynutím, které směrem vzhůru nemůže nikdy nastat, poněvadž pak musela by jeho cesta vést
ven mimo stvoření a to on nemůže. Nad stvořením jest Božské. Lidský duch jest však duchovní,
nikoliv Božské podstaty a z toho pro něho nezměnitelně vyplývají přirozené a nepřekročitelné
hranice. Musí zůstat v duchovnu následkem svého původu, který v sobě nemůže doznat změn
a žádného stupňování k Božskému. V důsledku toho jest budhistická myšlenka, které holdují i
mnozí okultisté v domněnce, že mají v sobě Božské, bezpodmínečně bludem. Člověk jest tvor,
stojí tedy ve stvoření a vždy bude muset v něm zůstat. Každé jiné tvrzení ukazuje jen směšnou
vypínavost, kterou trpí celé lidstvo a tím považují nejfantastičtější a nejnepřirozenější věci za
možné.
Budhistická představa největší blaženosti v rozplynutí namáhavě získaného osobního
vědomého „já“, má svůj původ ve sklonu orientálců k pohodlnému klidu! Tento sklon se vloudil
22
17.
Budhismus.
jako přání do náboženských názorů, které vždy mají nějaký charakteristický ráz země svého
vzniku.
23
18.
Dítka Boží.
Otázka:
Abdrushin říká, že není každý člověk dítětem Božím, ačkoliv stojí přece psáno, že každý
člověk dědictvím je v sobě dítětem Božím a proto má nárok na království Boží. Chce to
Abdrushin popřít?
Odpověď:
Každý nezměněný zápis skutečného poselství Božího bude se vždy krýti s mými vývody.
Tak také zde. Není v tom žádného rozporu. Jen váš názor je trochu jednostranný. Výrok přece
potvrzuje pravdivost mých vysvětlení velmi zřetelně.
Míti dědictví, neznamená nic jiného, než nést v sobě schopnosti v důsledku duchovního
původu. Jakmile však člověk chce uplatnit nároky z tohoto dědictví, chce tedy vejít do duchovní
říše, pak je i zde, jako všude na zemi, zapotřebí důkazu; poněvadž každé uplatňování práv a
nároků podmiňuje současně provedení důkazu.
Důkaz může být podán pouze tím, že tyto přinešené schopnosti byly rozvinuty; jiný důkaz se
pro to nepřipouští. Jenom v uplatnění těchto schopností k tomu daných, jest důkaz podán.
Uskuteční-li se to, pak se lidský duch také stal dítětem Božím, které jest schopno vejít do jeho
říše. Jedno vyplývá zcela samočinně ze druhého, neboť hotový vývoj jest také současně silou,
která zcela automaticky otvírá bránu k této říši radosti. Jestliže však člověk nevyvinul schopnosti
v tomto směru mu dané, tedy své dědictví, nemůže pak také uplatňovati svůj nárok a nemůže
vejít do říše Boží, a proto se nemůže také stát dítětem Božím, poněvadž zahrabal hřivnu a
neuložil ji tak, aby nesla užitek.
Ve slovech není tedy žádného rozporu, nýbrž jen důkaz správnosti mých slov.
24
19.
Bázliví věřící.
Otázka:
Co mám dělat, když jsem v poselství Grálu nalezl to, co jsem již dlouho hledal, jsem tím
šťasten, avšak mé okolí, které je jinak zaměřeno, se mi posmívá. Mám povolit a dělat všechno, co
se ode mne požaduje a jen ve skrytu se zaměstnávat Poselstvím, abych se vyvaroval všech sporů?
Odpověď:
Ten, koho se dotkla Pravda, má též bezpodmínečnou povinnost za ni vystoupit, jinak není
hoden daru osvícení. Nemá pro ni svárlivě bojovat nebo vnucovat snad své přesvědčení jiným,
ale má nechat klidně všechny lidi jít jejich cestou. Nesmí však trpět, aby se někdo snažil odvrátit
ho z jeho cesty. To, co dodržuje vůči druhým, má plné právo vyžadovat i pro sebe. Jestliže se
však sám učiní otrokem druhého, nezaslouží nic jiného, než aby mu byl dar opět odňat. Již
Kristus před tím varoval, když pravil: „Kdo mne zapře před lidmi, toho zapřu i já, nebudu ho
znáti.“
Jak slabý a ubohý musí se ten, kdo říká, že našel Pravdu a je o ní přesvědčen, jeviti druhému
člověku, před nímž přesto ustupuje. Může takový druhý člověk nabýti při tom úctu před
Pravdou? Naopak, posměváčci a opovrhovači jsou tím jen posilováni, poněvadž se jim to
nejcennější dává pod nohy, aby to mohli pošlapat a pošpinit. Jsou tak dokonce zdržováni od
toho, aby Pravdu jako takovou poznali a ocenili.
Jak zcela jinak je to, když se ten, kdo nalezl Pravdu, postaví klidně vůči všemu; určitě,
nekolísavě a rozhodně. Také ostře, nejde-li to jinak, aby si udržel nejvyšší klenot a druhé uvaroval
od nové viny. Jen tak se může protivník naučit úctě před věcí! Nikdy zbabělou povolností.
Mnohý bez rozpaků obětuje ihned to nejsvětější, jen aby tím jiného ubohého človíčka nedráždil
ke hněvu, aby ho neurazil a nebo snad jen proto, aby se přechodně nevyrušil ze svého
pozemského klidu a pohodlnosti.
To nejsou ti věřící, kteří budou jednou smět vejít do království Božího, které takovým
způsobem zapírali. Musí pak jíti k těm, jimž dávali ve službě na zemi přednost. Pryč je ta doba,
kdy takové skrývání bylo považováno za mučednictví. Nemůže tím být nic omluveno. Každý má
bojovat za to, co má v sobě, jinak toho není hoden! Bude mu to opět odňato!
Není nic vyššího než Bůh! A vedle něho musí všechno ostatní ustoupit daleko do stínu. Žádný
člověk nemá být nucen ke změně své vůle. V budoucnosti však mají být ponecháni v klidu a míru
všichni ti, kteří skutečně patří k lidu Božímu. Nikdo nesmí beztrestně na ně ukázat špinavým
prstem. Bude pak ihned poznamenán a zahyne. Každý výsměch a tím spíše čin se zcela
neočekávaně, rychle a hořce vymstí na tom, kdo ho provedl.
Lid Páně se konečně shromáždí pod jeho praporem a bude chráněn. Avšak jen ten, kdo má
odvahu přiznat se k tomuto lidu! Nikdo jiný. Stojíme již na prahu počátku této hodiny!
25
20.
Záhada z Konnersreuthu.
Otázka:
Zná Abdrushin stigmata v Konnersreuthu? Nechce o tom říci něco svým čtenářům? Šíří se o
tom tolik posměchu.
Odpověď:
O této věci přišlo na mne již tolik dotazů, že se tím musím zabývat.
Takoví, kteří o tom mluví s posměchem nebo povrchně, prostě jako o hysterii a domnívají se,
že jsou pokrokoví, a jsou ochotní dávat i laskavé rady, že by se děvče mělo posadit do studené
lázně a nebo dát do donucovací pracovny, nebo snad do blázince, ukazují tím tak bezmeznou
hloupost, že by bylo skutečně škoda každé vteřiny, která by se k vůli nim ztratila. Těm moje
odpověď neplatí! Dopřát takovým lidem, aby sami museli jen jeden týden snášet takové věci,
nebylo by vůbec žádným bezbožným přáním. Byl by to konečně nejlepší prostředek přinutit je
k přemýšlení a především k tomu, aby se se svým lehkovážným „myšlením a věděním“ drželi
trochu více zpátky a neměli vždy připravený kámen, který s posměchem hází na lidi, jako je tato
Terezie Neumannová. Velmi brzy by pak prosili o smilování. Tak je tomu vždy.
Stávají se ovšem lehčí případy, kdy fantismus víry může v autosugesci tu i tam přivoditi jizvy a
stigmata. Avšak tento případ nepatří do tohoto druhu! Tento pochod není hysterie! Nechte takové
prázdné žvanily mluvit a nedbejte jich. Již dnes je škoda každého pšeničného zrna, kterého se jim
na Zemi dostává k výživě, neboť to jsou prázdné plevy, které při posledním účtování budou
shledány jako nic a budou rozprášeny. Jsou to škůdci, kteří vždy velikými slovy stojí v cestě. Loví
v kalných vodách, když dříve sami zakalili tu nejčistší vodu a rozsévají s radostí neklid
a pochybnosti. Nemluvme již o nich, neboť jejich čas není daleko. – Podívejme se tedy nyní
věcně na tak často přetřásanou záhadu z Konnerstreuthu!
Utrpení tak strašlivě stigmatisované Terezie Neumannové, která občas musí nésti nejen
všechny jizvy mučeného a zavražděného Syna Božího, jako jsou otvory po hřebech a ránu kopím,
tak jako mnohé rány na hlavě, které zanechala trnová koruna, nýbrž která často prožívá dokonce
všechna tělesná utrpení Kristova, až ve smrtelných křečích zemdlena klesne na krví zbrocené
lože.
Tisíce lidí putuje k tomuto místu. Proudí tam ze všech krajů a ze všech zemí. V hustých
řadách stojí často kolem malého domku, ve kterém děvče bojuje svůj boj. Slyší při tom v duchu
řeči, které se týkají ukřižování a to jazykem tehdejší řeči, uvádějíc tím v úžas jazykozpytce.
Užasle naslouchají čekající lidé těmto zprávám; často mohou i letmo vidět těžce trpící děvče
ležeti v krvi. Vrtí zamyšleně hlavami a němě žasnou nad Božským darem, jak tomu mnozí říkají.
Věda i církev stojí před záhadou, jak to bez obalu přiznávají. Poněvadž jsou k tomu nucení
nepopiratelnými skutečnostmi tentokrát hrubohmotného druhu, kterým by přece jinak měli lépe
rozumět. To vše podmiňuje přes velký rozruch velkou zdrženlivost.
Bylo psáno, že správné rozřešení této zdánlivé záhady bude jisto veškerým díkem, také i
díkem církve.
Tato slova jsou jistě poctivě a velmi dobře míněna s nejlepším chtěním pro správnost.
Bezpochyby bylo tím však slíbeno a zaručeno cosi, co nebudou lidé moci dost dobře dodržet.
26
20.
Záhada z Konnersreuthu.
Že nejsou tohoto díku schopni, musí lidé připočítat nejhoršímu nepříteli ducha, jejich
samozvolenému neomezenému vládci, pozemsky připoutanému rozumu!
Pod vládou rozumu musí však posluchač rozumět také to pravé. Nemíním tím snad nějaký
státní režim nebo něco podobného, nýbrž pouze dobrovolné zaměření jednotlivců pod svým
vlastním rozumem, což přivodilo do pozemských poměrů všechno nezdravé a žel, ještě nějakou
dobu přivádět bude.
Se všemi jednotlivými lidmi stojí však přirozeně i církev pod strašlivou tíhou následků tohoto
dědičného hříchu proti duchu. Člověk to s sebou do církve již od počátku vnesl, aniž by o tom
věděl, aniž by to tušil nebo chtěl. Jed vnikl tím zcela nepozorovaně do všeho chtění, a tak je i tam
triumfující spoluvládce zase pozemský rozum. Nebude to moci být jinak, okud tento hřích proti
Božskému určení nebude v lidstvu do základu vyhuben.
To tvoří také zeď, která brání rozřešení záhady této stigmatisované. Církev i věda proto těžko
dokáží, aby pravé řešení skutečně přivítali a za ně děkovali, poněvadž skutečné vědění a nezkalená
pravda neúprosně vyžaduje chápavost nad všechny hranice úzkého rozumu! Jako vůbec každé
duchovní dění. Že církev i věda toto tajemství nemohou správně vysvětlit, to podává důkaz, že obě
části jsou přes nejlepší vůli takovým způsobem ještě spoutány. Vždyť jedna skutečnost musí být
nerozlučně důsledkem druhé.
To, že tvrdí, že to ještě udělat mohou a pro dosavadní nemohoucnost používají všech
myslitelných záminek, není žádným důkazem. Času k tomu měli dost! Nechali jej však uplynout bez
úspěchu a to dává velmi zřetelně opačný důkaz. V takových vážných případech utrpení musí být
využitkována každá hodina, když je zde skutečné chtění a … schopnost! Tu není času ke sporu a
řečím, nýbrž jest lidskou povinností jednat. A kde se tak neděje, tam je zřejmá nemohoucnost. O
tom přece není sporu.
Nemožnost pochopení opravdového rozřešení vylučuje již předem přirozeně také každé
dorozumění.
Zbývá proto již jediná cesta; že skutečnost potvrdí má vysvětlení!
Proto chci tu poukázat na cestu pravdy, která povede k řešení a tím k osvobození. Ovšem za
předpokladu, že lidé touto cestou pak také půjdou a že snad z bázně před překvapením ji potichu
neodmítnou a nebudou pracovat proti ní. Důsledek použití této cesty musel by však přinést důkaz pravdy.
Sledování této cesty nemůže v žádném směru přinést škodu. Proto nelze tento požadavek
označit jako nesprávný. Zvláště proto, že by tím byly ukončeny také mnohé spory.
Věda ví již ze samotných událostí, že při pokusech o tělesné léčení nebo zmírnění šla falešnou
cestou. Utišující masti vyvolávaly v opaku k očekávanému ulehčení jen bolestivé záněty, které
podle zpráv ihned zase zmizely, když byly obvazy sňaty. To znamená, že rány byly opět čisté,
jakmile bylo zanecháno lékařských pokusů. A tak je to chtěno, jak jsem již předem řekl.
Rád bych výslovně upozornil, že ve vysvětleních, které jsou nutné, není žádných útoků! Cítím
každou poctivou snahu, kterou v tomto případě jak věda, tak církev vždy projevovaly, jako nejlepší
chtění pomoci. Až dodnes nelze nic vytýkat, až na to, že lidé nechtějí jít ukázanou cestou a že se
vyhýbají důkazu.
Celé lidstvo jde v tomto případě opět jednou bludnou cestou tím, že všechno pozoruje
s nesprávné strany.
Přirozeně musí posluchač a čtenář myslet! Musí se snažit číst opravdu v událostech a klidně je
pozorovat.
Pohleďte přece, jak jen si všichni lidé při tom počínají! Hledají se všechny možnosti, dokonce
i všechny nemožnosti, zcela nápadně však jediné neberou v úvahu a ponechávají úplně stranou
jako pohádku, kterou nelze vážně zahrnout do oboru skutečného dění. Toto jediné jsou železné
zákony Boží, jest to jeho tvůrčí vůle, kterou přes její nezměnitelnost vůbec nedbají a při všech
úvahách neberou za základ!
Tato skutečnost mluví tak strašlivě zřetelně o vnitřním stavu člověka, církve nevyjímaje, že
jedině to by muselo stačit k objasnění mnou často vysvětlovaného pádu do hříchu a jeho
důsledcích. Hluboce myslícímu člověku by to nemohlo být podáno důrazněji.
Tak jako zde, tak jest to však také v každém případě, v každém myšlení a jednání! Pohled
zůstává hloubavě upřen jen na pozemské a do nejnižších nížin a nemůže se již pozvednout
k výšinám a také nechce!
27
20.
Záhada z Konnersreuthu.
To, co by u nestísněného člověka bylo samozřejmým počínáním, totiž že by ve všem nejdříve
hledal velikou vůli Stvořitelovu a jen podle ní by formoval své závěry, v čemž jedině by mohlo být
pravé řešení, zahrnuje to člověk dneška, i samotní zástupcové církve, do říše fantasie! Podřizují
se, naopak, zcela veřejně vědě, tedy pozemskému rozumu a pozemské vázanosti a činí se tak
vazaly onoho Antikrista, před nímž by měli varovat, jehož však nikdy nepoznali.
Kupředu s čistotou Božské Pravdy! Kdo se skrývá, není jí již hoden. – – –
To platí nyní již více, než jen několika lidským duším! Jak pronikavě osvětluje tento spor o
události v Konnersreuthu hluboký úpadek v lidském nitru! Jak jasně ukazuje skutečné odvrácení se
od Boha a jeho vůle, poněvadž se ji nedbá.
Ani u těch, kteří se domnívají, že věří. Zbloudilí lidé něvidí tuto hrůzu propasti, která se
v nich již dávno rozevřela. Vrávorají klidně dále na jejím okraji, drženi ještě přechodně svými
falešnými názory. Blaze všech, kteří se na tomto případě poučí, kteří jej povýšeně s výsměchem
nezavrhnou do oblastni hysterie k vlastnímu uklidnění, nebo aby tím zakryli své nepochopení.
Mnozí tak ovšem činí se skutečným přesvědčením, poněvadž nejsou již schopni vycítit své
nepochopení a domýšlejí se být skutečně vědoucími tak jako se mozkově chorý směje všem těm,
kteří nenásledují jeho blouznění. –
Terezie Neumannová je ve svém utrpení často nazývána svatou a omilostněnou, u které se
lidé modlí a o jejíž přímluvu tak mnohý tiše prosí.
A nikdo netuší, že tato tak „omilostněná“ nejvíce potřebuje přímluv. Nikdo neuváží, že této
nejubožejší právě bližními jest znemožňováno osvobození, jež jí kyne! Vina za to padá
bezpodmínečně zpět na tyto lidi, kteří své zbožnosti dávají nesprávný směr, neboť tím se tato
stigmatisovaná cítí vnitřně povýšena jako Bohem vyznamenaná. Následkem názoru okolí je daleko
vzdálena toho, vážněji a hlouběji přemýšleti a zaměřiti své myšlenky a city jednou jiným směrem,
při čemž by našla, že nemá platit za vyznamenanou, ale naopak za poznamenanou!
Nutná pokora, která by mohla vést k vysvobození, je v ní násilím zatlačena do falešného
směru.
Terezie Neumannová se tak stává obětí falešného stanoviska dobromyslných spolubližních,
jestli jí ještě v pravý čas nepřijde poznání. Přichází o příležitost vysvobození z těžké karmy přes
její opětovné zpětné působení, poněvadž nemůže přijít k poznání, půjde-li to tak dále, jak se
dosud dělo.
Zaslepeně stojí tito duchovně slepí a také duchovně hluší před domem, na který pohlížejí jako
na posvěcené místo, zatím co tam ve skutečnosti smějí tak zřetelně spoluprožívat jednu
z nejotřesnějších výstrah účinků přísné vůle Boží v její neochvějnosti!
Ve stigmatisované z Konnersreuthu zápasí o vysvobození jedna lidská duše, která si ve své
nynější pozemské schránce dosud vůbec neujasnila skutečné dění. –
Tato duše se kdysi rouhala Synu Božímu na kříži! Není to ani po prvé, že od té doby dlí na
Zemi a jest takto poznamenána.
Jen tehdy, když si toto konečně uvědomí a v pokoře bude prosit o oduštění, může být
vysvobozena. Bude to pak též duchovně vidět a při tom pozná, toho, jehož přímluva ji může
osvobodit z její, kdysi tak těžké viny! Jí známé „Světlo“ bude jí při tom napomáhat. Avšak
nestane se tak bez vlastního poznání.
To jest jediná cesta k jejímu vysvobození! Kdo jí bude chtít ukázat a urovnat tuto cestu, ten jest jejím
nejopravdovějším přítelem a pomocníkem. Kdo ji však od toho zdržuje nebo brání, jest jejím
nejhorším nepřítelem.
Terezie Neumannová bude sama vidět vše, co potřebuje k vysvobození, jakmile půjde v sobě
pravou cestou a může pak také ozdravět tělesně bez lidské pomoci. – –
Slova, která již slyšela o „Světle“, jež při tom vidí, se při tom mohou splnit, poněvadž teprve
pak může být jejím utrpením současně pomoženo mnoha duším. Mnozí budou pak moci ještě
v pravý čas přijít k poznání přísného dění v Božské vůli a uvědomit si, že je to jinak, než jak si to
v pohodlném klidu dosud představovali. Budou moci naslouchat sami v sobě a dospět tak ke
vzestupu. Ne jinak bylo pro ni míněno slovo „Světlo“ od jejího dobro chtějícího vedení.
Také ve slovech „smíš ještě trpět“, jest zaslíbení velikého požehnání, neboť to pro trpící
znamená ještě novou možnost odpykáním v utrpení snad přece ještě přijít k poznání a tím
k vysvobození.
28
20.
Záhada z Konnersreuthu.
„Spasitel se z toho těší“, jest právě tak zcela správné, poněvadž má radost nad každým
hříšníkem, který ještě může být zachráněn před věčným zavržením.
Proč se v celém světě chápou tato slova opět falešně k vlastnímu oslavení?
Svévolní otroci rozumu se při tom pravděpodobně budou chtít obvyklým prázdným
způsobem posmívat, aniž by mohli podat nejmenší protidůkaz nebo logické vysvětlení. Zvláště
když se mluví o znovuvtělení, o kterém mluvívali největší duchové Německa, mezi jinými na
příklad i Goethe, vždy s přesvědčením. Chci však podat důkaz pomocí viditelného výsledku, který
se jistě dostaví, jakmile bude použito zde ukázané cesty.
Posměváčkové mohou raději mlčet k vůli vlastní karmě, neboť oni netuší, co tím vždy znovu
na sebe uvalují a mohou vyčkat důkazu, v němž je východisko, jestliže … tato cesta bude
skutečně použita. Já sám nepotřebuji při tom dělat nic. Každý vážně a dobře smýšlející člověk se může
snažit, aby myšlení této trpitelky a věřící rozmluvou přivedl na tuto cestu.
Když tyto události v Konnersreuthu časem opět ustávají, není to žádné řešení, žádné léčení,
tím méně vysvobození, neb jest velmi pravděpodobné, že po krátkém posílení bude následovat nová
záhada, ještě silnější než dříve, i když to bude teprve po měsících nebo po letech!
A to přinese nové lámání hlavy. Bude-li pak osud Terezie Neumannové pod nějakými
záminkami ukryt před veřejností, pak tím byl spáchán opět zcela dobromyslně osudný omyl a
uvalena zodpovědnost s nemenšími důsledky.
Ve svých přednáškách jsem již vícekrát poukázal na to, že nyní přišel čas, kdy se uzavírá kruh
tehdejšího dění. Zmínil jsem se také o tom, že jsou na Zemi opět všechny duše, které nepřijaly
Božské poselství, k poslednímu zúčtování v době, kdy zvratné působení tohoto strašlivého
zločinu má začít zpětně působit v plné síle.
Kdo se tedy Synu Božímu v Jeho svatém poslání nositele Pravdy rouhal, kdo jej osobně
napadal a jemu se posmíval ze svobodného rozhodnutí, tedy ze svobodné vůle, bez donucení
představených nebo vlády, bude ve zvratném působení též zasažen podle tíže své viny. Mnozí
budou při tom muset nést znamení Jeho utrpení jako tím poznamenaní, až se od toho budou
moci osvobodit. Jestliže nepřijdou k poznání, bude následovat věčné zatracení, tedy zničení
vývojem získané duchovní osobnosti.
Všichni stigmatisovaní byli jen poznamenaní, kteří tak nesli své osobní provinění proti Synu
Božímu! S vyjímkou malých případů, které mohly nastat autosugescí v náboženském blouznění.
Na tom nemohly nic změnit ani služby církví, i když takto postižení žili při tom v nejhlubší víře
v Boha. Byla v tom však vždy možnost konečného vykoupení, kdyby v pokoře prosili o
odpuštění a necítili se snad býti svatými.
Těžká karma vyžaduje rozuzlení! Může se tak stát stigmatisací, pozná-li v tom dotyčný
současně rozuzlení!
Lidstvo se bude muset po dobrém nebo po zlém naučit věřit v železné zákony všech projevů
Božské vůle, i když si to dosud v zakrytých přáních představovalo a vysvětlovalo jinak. Láska Boží
jest jedině v zákonech, které od počátku světa až do dnes působí beze změny a budou působit až na konec všech
dnů! Také Kristus poukazoval zcela zřetelně vždy znovu na to, že nepřišel svým poselstvím
zákony rušit a měnit, nýbrž jen naplnit! Tedy beze změny dodržovat!
Lidé uvidí ještě mnohá vážně varující znamení a tak mnohá, dosud falešně chápané budou
muset slyšet a prožít v nezfalšovaném světle věčné Pravdy.
Jejich duše však přesto přes všechno neslyší, ustrašeně zavírají své oči, plny tichého vzdoru
před tím, co vidět nechtějí. Toto skrývání však neodnímá z nich žádnou zodpovědnost!
29
21.
Lotr na kříži.
Otázka:
Není to akt libovůle, když Kristus na kříži pravil k jednomu lotru: „Ještě dnes budeš se mnou
v ráji!“ Lotr byl přece zločinec a musel odpykat svou karmu dříve, než mohl dojít do Ráje.
Odpověď:
V tomto případě není akt libovůle, ani rozpor. Vámi zmíněný lotr na kříži řekl svými slovy
zcela zřetelně, že se cítí vinen a že zaslouží trest, zatím co Kristus musí trpěti nevinně. Došlo
v něm tedy k úplnému poznání jeho viny a zaslouženého trestu. Toto poznání, spojené s důvěřivou
prosbou, aby Kristus na něho myslel, až bude ve své světlé říši, učinilo současné protrpění
nejtěžšího pozemského trestu ve zvratném působení okamžitým odpykáním veškeré viny. Celá
karma, která mu ještě hrozila, mohla se tím ihned vyčerpati. Samozřejmě musel pak takto od viny
osvobozený a již neobtížený vejít ihned po své pozemské smrti do duchovního Ráje. Právě
zákonitý účinek musel přivodit okamžité povznesení k duchovnímu, po odloučení se
pozemského těla. Přípověď Kristova byla tedy úplně v rámci plnění Božských zákonů, tedy
Božské vůle.
Jinak tomu bylo s druhým lotrem, který se Kristu v jeho utrpení posmíval a zahrnoval ho
hanlivými slovy. Zde započal ve splnění zákonů ihned běh nové karmy, která se musela ukázat
v nejtěžších zpětných účincích ve světě jemnohmotném, tak jako se později ukázala viditelně
v dalších pozemských životech a ještě se ukáže, až i on přijde k poznání své viny a k poctivé
prosbě o odpuštění.
30
22.
Změna pohlaví při znovuzrození.
Otázka:
Je možné, aby lidská duše žila při znovuzrození jednou jako muž, podruhé jako žena?
Odpověď:
I
nkarnace duše, pokud se týká pohlaví, se řídí dle jejích vlastností. Jestliže se u některé duše
změní vlastnosti tak dalece, že mužské se změní a postupně se víc a více kloní k ženskému
způsobu nebo naopak, pak se též stane, že tato duše se jednou vtělí jako muž, podruhé jako žena.
To se však týká jen pozemského těla. Lidský duch zůstává vždy tím, k čemu se rozhodl na
počátku svého putování stvořením.
31
23.
Budou zodpovězeny všechny otázky?
Otázka:
Budou zodpovězeny všechny otázky, které jsou zaslány?
Odpověď:
N
e. Z kladených otázek mnoha čtenářů lze často poznat, že jsou daleko vzdáleni pochopení
hluboké vážnosti Poselství Grálu. Neboť v nejčastějších případech se ptají na věci, jichž znalost
nepřispěje ani tím nejmenším k duchovnímu vzestupu osobního „já“ člověka, nýbrž může sloužit
pouze k ukojení rozumové snahy po vědění.
K takovým dosavadním zvykům nemají však lidští duchové, kteří se chtějí skutečně zachránit,
již žádného času nazbyt! Poselství Grálu dává proto jen to, co potřebuje lidský duch, aby mu byl
ulehčen a vůbec umožněn nutný pro něho vzestup.
Kdo alespoň z části vycítí naléhavost toho, ten místo všech otázek se bude snažit použitím
veškerých svých sil, aby to, co je v Poselství dáno, prozkoumal a přijal. To však, čemu nemůže
ještě rozumět, nebude odmítat nebo přes to přecházet, ale bude hledět sám do sebe, zda tam není
v některém záhybu příčina k nemožnosti porozumění. –
Každá otázka je požadavek! Týká-li se nutnosti k duchovnímu vzestupu, pak jest oprávněna.
Chce-li však ulehčení rozumového uspokojení, pak je to vůči vážnosti Poselství osobivost,
poněvadž se takové věci týkají mnohem nepatrnějšího a nižšího, než je účel a obsah Poselství.
Kdo se jím však zabývá s dostatečnou vážností a nechá všechny předsudky stranou, ten musí
v podávaném nalézt též zodpovězení každé rozumové otázky. Jestliže to nemůže, pak buď jeho rozum
na to nestačí a nebo dost hluboko nezkoumá.
Poselství musí být bráno přirozeně od první až do poslední přednášky jako celek. Jinak je nelze
pochopit a k tomu patří vytrvalá snaha a duchovní píle! Až dosud je dáno jenom to nejnutnější,
poněvadž doba nezadržitelně tlačí na to, aby lidé věděli to nejnutnější. Neposkytuje místa pro
zdržování, jež nejsou nutná. Z toho důvodu musí mnohé otázky zůstat nepovšimnuty. Budou
zodpovězeny a podrobně vysvětleny po první velké očistě.
Přednášky Poselství nežebrají o přízeň lidí a neprosí se, aby byly kupovány pro zisk, jak je to u
knih vždy samozřejmé, nýbrž jsou dány. To znamená, že stojí mezi vším ostatním klidně zcela pro
sebe, bez účasti na okolí, avšak živé a že se nedají odsunout masami, kterým nemohou nic říci,
poněvadž tyto ještě nechtějí. Také nemohou být zničeny nenávistí těch, jimž se zdají nepohodlné.
Všechno a každý bude muset jednou počítat s tím, co v nich bylo řečeno. Nemůže jít klidně
kolem, aniž by své „já“ zkoumavě na tom nezměřil. Nejsou tu dány k diskusi a neptají se po
mínění, nýbrž jsou dány, zůstanou trvale pevnější než skála, tvrdší než ocel, nezměnitelně a
neúprosně.
32
24.
Byl Kristus vegetarián?
Otázka:
S mnoha stran se nyní tvrdí, že Kristus byl výslovný vegetarián. Co o tom říká Abdrushin?
Odpověď:
O
tom nepotřebuji nic říkat, ale jen poukázat na to, že se Kristus zúčastnil požívání
velikonočního beránka. Mimo to jest známé nasycení 5 000 lidí, kdy sám dal podávat lidem ryby –
a proto nebyl vůbec jen pro požívání rostlinné stravy. Krista by neměli lidé používat k reklamním
účelům pro nějaké snahy.
33
25.
Vlastní stvoření a hmotný svět.
Otázka:
Po studiu Poselství Grálu jsem přišel ve svých úvahách na to, že za vlastní stvoření nutno
považovat hmotný svět. Možno něco proti tomu namítnout?
Odpověď:
Všechno.
Neboť takový názor je falešný a není vzat z Poselství Grálu. V dalších
přednáškách proniknu stejně pomalu vždy hlouběji do dosavadních tajemství stvoření a budu je
muset při tom vždy více členit a rozdělovat, při čemž přirozeně přijde vždy víc a více
odstupňování, která přirozeně nemohou být dána při prvním velkém přehledu.
Již předem chci na tuto otázku odpovědět alespoň to, že vlastní stvoření jest jen duchovní říše,
tedy ráj. Všechno ostatní jsou důsledky, stále slabší napodobeniny. Tak jest na příklad přímým
dílem Božské vůle, tedy Ducha Svatého, jen praduchovní říše, která však v sobě nese všechno,
aby samočinně se silou, spočívající v praduchovnu, dále působila prostřednictvím praduchovních,
tedy přímo stvořených, kteří jsou tím prostředníky pro vznik dalšího stvoření. Všechno,mimo
praduchovní říši, není tedy přímo vytvořeno Božskou vůlí, nýbrž jen nepřímo, to jest silou,
vloženou do praduchovního, pomocí zprostředkování Prastvořených.
Lidé, kteří mi často říkali: „Já chci přece být dobrý. Jestli nejsem, není to má chyba. Proč mne
Bůh nestvořil tak, abych mohl být jen dobrým?“ budou v tom pak vidět, jak nesprávná je tato
myšlenka.
34
26.
Mystika, okultismus a spiritismus.
Otázka:
Je mystika užitečnější k duchovnímu vzestupu než na příklad okultismus a spiritismus? Jak
jsou v tomto směru užitečné četné sekty?
Odpověď:
Stojíte-li
před takovou otázkou, musíte se především snažit procítit duchovní důsledky
rozličného působení a pouze podle toho utvářet své mínění. Naleznete, že „mystik“ nestojí vůbec
výše, nýbrž škodí právě tak jako spiritista a okultista, a konečně i sekty.
Před mnoha desetiletími byly nešťastné obyvatelky nevěstinců dodávány hlavně z kruhů
prodavaček a služek. Smutnou příčinou toho byl často vnitřní popud poznat volný a třpytný
život, nebo byla to také důvěra v lásku k nějakému muži, který v lehkomyslnosti nebo hráčském
způsobu nebyl takové důvěry hoden. Jen zřídka byl tu příčinou skutečný osobní sklon k nižšímu a
lehkomyslnému životu. Klesání takových děvčat, která nakonec již nemohla vyvinout sílu, aby se
dostala z toho bahna, jest známo.
Úplně podobně jako při těchto tehdejších pochodech, jest to dnes rozšířeno v duchovním
oboru. Snaha vniknout do života na „onen svět“, který si mnohý člověk představuje úplně jinak
než skutečně jest, vede dnes veliké masy tak zvaných hledajících, kteří touží po něčem jiném, do
bahna temnot.
Tak jako vnitřně po lepším nebo jen po novém, dosud jí neznámém, toužící děvčata nechtěla
poznat nepravost obletujících je mladíků nebo mužů, poněvadž by to znamenalo vzdání se
mnohých přání, právě tak málo vidí často až křečovitě duchovně hledající, že se místo pravým
zlatem … ověšují pozlátkem a cetkami, které jim předstírají stoupání vzhůru. Zahaleni bludnými
představami, jdou spokojeni sami sebou pozemským bytím a stávají se tak na onom světě
ubohými blázny tohoto bludu, který samozřejmě musejí vzít s sebou a který je tam ovládne.
Všichni zůstávají viset ve hmotnosti a nenajdou sílu, aby se vytrhli z houževnatosti tohoto
bludu, protože se neodvažují postavit své cítění jinak, v bázni, že by se tím mohlo ztratit to, co si
zamilovali.
Jsou bez záchrany vydáni rozkladu a s přicházejícím rozkladem všeho hmotného rozloží se
také jejich namáhavě získané osobní vědomí, které jako vědomé jest neupotřebitelné a musí být proto
vráceno do beztvarého.
To není však žádný pokrok, jak se domnívají budhisté, nýbrž jest to smazání až dotud
proběhlého vývoje, poněvadž tento se děl falešným směrem.
Čím jsou v prožití žádostivých děvčat a žen lehkomyslní mladíci a mužové, kteří přivodili tak
smutný bod obratu, to zastupují v duchovním oboru dnes četné společnosti a náboženské sekty
okultistů, spiritistů a co se ještě takového vytvořilo. Jsou to ti nejhorší lapači duší pro temnoty!
Při tom mají ti, co se nazývají vůdci, velmi často dokonce chtění k dobrému! A to chtění by
časem též mohlo přinést bezpodmínečně jen dobré, kdyby při tom nebyla veliká překážka, která
se ve všech případech projevuje mnohem silněji a všude odchyluje nejlepší vůli se správné dráhy.
Jest to bránění se všemu tomu, co neodpovídá vlastnímu smýšlení jednotlivých vůdců. Tato
obrana přichází z instinktivní bázně, že by museli mnohé změnit na svém dosavadním směru, při
35
26.
Mystika, okultismus a spiritismus.
čemž by snad stoupenci mohli poznat, jak častokrát jdou falešnou cestou. V tomto poznání mohlo
by se pak ztratit něco z úcty, kterou svým „mistrům“ tak bezpodmínečně přinášejí vstříc.
Ačkoliv tato myšlenka je tak bláhová, přece se jí mnozí vůdcové nechají strhnout a následují
tvrdošíjně cestu, přes mnohdy probleskující cit, že tím činí něco nesprávného.
Nelze však činit výtku jedině vůdcům, neboť ještě více škod způsobují sami stoupenci jak sobě,
tak svým spolustoupencům stejného směru. Když zakladatel nějakého hnutí měl snad skutečně
správný cíl a chtěl své stoupence přivést vstříc Pravdě, možno s jistotou mít na to, že jeho
stoupenci vnitřně zůstali vždy daleko za učením samotným. Když pak zakladatel zemřel, projevil
se nedostatek správného prožití dobrého učení často velmi brzy. Stoupenci se domýšleli, že mají
již celé a nejvyšší učení a propadli tím duchovní pýše, která uzavřela dveře k další možnosti
vzestupu. Jdou pak s jásáním, nic netušíce, kolem poslední Pravdy, na kterou je jejich zakladatel
chtěl jen připravit. Z toho důvodu tak mnohá správná cesta byla stoupenci úplně nevyhnutelně
svedena do hrobu, místo aby vedla ke světlým výšinám.
Jak mnoho hledajících a vědychtivých šlo při tom bez jakéhokoliv tušení kolem jediného
skutečného mistra, kolem Syna Božího. Především ti, kteří se domnívali, že jsou schopni poznat
jeho příchod. Právě tito byli dokonce jeho nejostřejšími protivníky. Proč se na tom nikdo
nepoučil?
Dnes vidíme křesťany žít v mnoha nesprávných pojetích učení jejich Mistra. Pyšně, osobivě a
přece bez porozumění vůči hluboké Pravdě, která leží v Kristově poselství.
Jedině to dalo vyrůst tak mnohým sektám a společnostem, poněvadž lidský duch v sobě cítí
vyrůstat neuhasitelné nutkání k tomu, aby měl více, než církve dávají ve svých stále stejných
povrchních výkladech.
Lidé doufají, že se jim v těchto sektách a společnostech dostane většího jasna a jsou spokojeni
často již tím, když to zní jinak než v církvi. Nutkání nechává jim již v tom vidět pokrok, i když ve
skutečnosti je to mnohem méně, než dostávali již v církvích. Účastník spiritistické seance ku
příkladu zaměňuje zajímavé a nové velmi lehce s hodnotným. Nemyslí na to, že to, co je zajímavé,
nemusí být současně hodnotné. Ani jeden neuvažuje v objektivním klidu, čím mu to vše vlastně
má posloužit k duchovnímu vzestupu, při čemž nakonec rozhoduje přece jen jeho vnitřní kvalita!
Je pyšný na to, že si tyká s těmi, kteří již odešli na onen svět! Při tom to ve skutečnosti není nic
jiného, než zde na Zemi ve styku se spolubližními. Tělo, které nosí ti, kdo odešli na onen svět,
má on také a každý člověk na Zemi v sobě. Přes ně má již jen hrubohmotný obal. A to, co si
nechává říkat za veliké námahy od bytostí z onoho světa, není ani tisící díl toho, co Kristus
přinesl.
Přesto přikládá více ceny všem těmto malým projevům, jejichž obsah jest mu přece již dávno
úplně znám. Jakou nesamostatnost vlastního myšlení a cítění tím projevuje v celém svém bytí.
Nepoužívá toho, co v seancích prožívá snad k tomu, aby tak rychle, jak jen možno, vnikl se
vší vážností do Kristova poselství, učil se mu správně rozumět a pochopil celou jeho velikost, aby
se mohl povznést k duchovní svobodě, kterou Kristovo poselství přináší, nýbrž on se naopak
připoutává na to, co je mu v těchto maličkostech nabízeno jen proto, že to navenek má jinou
formu. Jest to další překážka, avšak žádné povzbuzení!
Jeden z největších zprostředkovatelů temna jest domýšlivost! Pohleďme jednou na spiritisty. Až
na nemnohé výjimky trpí stoupenci tak nadměrnou domýšlivostí, kterou odívají do zdánlivé
pokory vědění, že s nimi nelze vůbec mluvit, aniž bychom při tom nepociťovali odpor.
Představují si, že mohou mnohým zesnulým „pomoci“, při čemž ve skutečnosti mnohem více
pomoci potřebují oni sami.
Toto chorobné chtění pomáhat není však vůbec žádnou láskou, nepramení též z velikého
chtění sloužit, právě tak nelze je vysvětlit čistě lidskou ochotou k pomoci, tím méně tryská
z pravé zbožnosti, nýbrž není to nic jiného, než nejnepříjemnější vnitřní vypínání, které nelze
vyhubit.
Tuto největší ze všech slabostí však dokonale využívají temnoty zvláště v kruzích začínajících
medií. Tu přichází temný, běduje nad něčím a nevědomí človíčkové honem chtějí této ubohé duši
„pomoci“. S zbožným kroucením očí, modlitbami, svěcenou vodou, talismany a zaříkavými slovy,
která neznamenají nic jiného než bezmeznou pýchu těch, kdo se domnívají něco vědět.
36
26.
Mystika, okultismus a spiritismus.
Jest to komedie, sloužící k sebeuspokojení a nic více. Podkuřování vlastní osobě. Pomoc jest
jen v jeho představě. Temný v mnoha případech nechce žádnou pomoc! On ví, že mu tito lidé nemohou
pomoci a počítá jen s tím, aby je tak nepozorovaně přitáhl k sobě dolů! Tak jako se všechno
temné vrhá vždy jen na slabosti. A to s velikou nadějí na úspěch, neboť chtěním pomoci otvírají
se takto chtějící proudům temna. Podávají mu ruku, aby je pozvedli, přicházejí s ním však do
kontaktu a klesají, aniž by co věděli!
Že chtěli jinak, není jim v tomto případě vůbec nic platno, protože se dobrovolně vydali
nebezpečí, před nímž by jinak byli bezpodmínečně chráněni. Takto však byla jimi samotnými
prolomena ochrana a taková lehkomyslnost se musí vymstít.
I když takoví lidé konečně potřebují a prosí o pomoc druhých, když sami svou hloupostí přišli
do tísně a nemohou dále, tu chtějí jako pomoc jen splnění vlastních přání a ne snad osvobození
od temného ducha, kterého na sebe přitáhli.
Kdyby do takového kruhu přišel opravdový pomocník, který by místo splnění jejich
nesprávných přání poslal příslušníka temna tam, kam podle svého druhu patří, aby mu zabránil
zatahovat lehkomyslné nevědomce do zkázy, pak by všichni takto osvobození jednotně zaujali
nepřátelský postoj vůči tomuto pomocníku a pravděpodobně by ho nazývali poslem temnot,
kdyby jejich ubohý „duch“ pojednou nemohl již přijít. Je to ve skutečnosti jen hněv nad ztrátou
tak mnohých zábavných hodin, ve kterých se mohli „povznášet“. To si ovšem neuvědomují.
„Zbožní“ nazývají to tvrdostí a považují to za nekřesťanské, když takový duch jest poslán
tam, odkud přišel, poněvadž jen tam a nikde jinde může přijít k poznání. Aby bylo možno
skutečně pomoci nižšímu duchu, k tomu patří zcela jiných věcí, než mohou poskytnout účastníci
a vůdci spiritistických kroužků.
Z tohoto a ještě z mnoha jiných důvodů nemá žádného účelu takovým zbloudilcům v jejich
domýšlivosti říkat ještě třeba jen jediné slovo přesto, že bych v každém sezení, lhostejno, kde a
kým je vedeno, ať je sebesilnější, při takových případech beze všeho mohl přivést důkazy. Tam,
kde je skutečně vážné chtění, najdou mne vždy připravena ku pomoci. Postavím se bez váhání
vůči každému spiritistickému kruhu nebo jeho duchům, každému démonu nebo jiným vetřelcům! –
Ne jinak jest tomu u okultistů, kteří se v hledání a částěčně v experimentech ztrácejí ve
věcech, které je ještě více připoutávají na nízké jemnohmotné okolí. Proudy, jimž se otvírají,
vážou je jen pevněji a drží zpět. –
Právě tak veliké škody způsobují díla mystiků, kteří se svým nejistým tápáním vedou jen do
bludiště zmatků, což přináší jako přirozený následek jen zapletení se do těchto bludišť. Jest to
z největší části fantasie a blouznění, v kterém se snaží opájeti sami sebe nebo chtějí vzbudit zdání
skutečného vědění, které se však podobá jen mnohoříkajícímu úsměvu nevědomce. Není to nic
jiného než blud, ve kterém žijí a který je mnohdy svede i k tomu, aby se posmívali jiným, méně
škodlivým.
Nejsou si vůbec vědomi své vlastní nebezpečnosti, poněvadž tato leží jen na duchovním poli,
což nejsou schopni poznat. Osobně jsou také úplně neškodní, avšak jejich díla způsobují ohromné
zmatky a zavádějí, lhostejno, zda své fantastické myšlenky opatrně halí do románu, nebo je
nalévají do jiných forem. Mystika vede ještě lehčeji do náruče temných proudů, poněvadž s sebou
současně přináší uspávající pohodlnost nebo příjemné mrazení a plaše se vyhýbá jakékoliv
jasnosti. Lidští duchové žijí při tom nezdravě bez pevných základů a jsou vláčeni sem a tam.
Bůh však chce, aby člověk žil podle jeho zákonů, poněvadž jen v tom může být člověk šťasten!
K tomuto žití podle zákonů však náleží plná znalost a žádné nejasnosti. Celý život a pohyb ve
stvoření jest podroben zákonům a přichází skrze ně. Proto musí člověk stvoření poznat jasně a plně
vědomě až do nejmenších částí! Kde pak zůstává ještě místo pro mystiku? Mystika ve stvoření jest
proti Božské vůli a nesnáší se s Božskými přikázáními. Proto musí škodit lidem, kteří se jí obírají.
Mystik jest tedy blízce příbuzný s okultistou a spiritistou a škodí v důsledku svého působení.
Duchovně není v tom žádného rozdílu.
K politování jsou pak ještě velmi mnohé náboženské sekty a společnosti, které se všechny
domnívají, že každá má pro sebe jedině plnou pravdu a že jde přede všemi ostatními.
S tímto předsudkem předstupují vůči všemu, s čím se setkají a nezkoumají svěže jiné myšlenky
a nenechají je na sebe působit, nýbrž táhnou všechno dosavadní s sebou. Jakmile se toto staré
37
26.
Mystika, okultismus a spiritismus.
nedá smísit s novým, zavrhují toto nové jako falešné. Řídí své měřítko podle starého, které jim
bylo dáno a jemuž často ještě vůbec správně neporozuměli.
Jejich úsudek v tomto omezení je vždy ukvapený a svéhlavý. Nevěcně a nikoliv vlastními
slovy, nýbrž slovy jiných, kterým nikdy sami správně neporozuměli, se snaží všechno v porovnání
se svým věděním odmítnout jako méně hodnotné. K tomu používají blahosklonných vět, které
nejen ukazují duchovní pýchu, nýbrž zjevují také skutečnou vnitřní prázdnotu a nezměnitelnou
omezenost.
Jsou to zástupy těch, kteří vždy důvěrně volají: „Pane, Pane!“ Avšak Pán je nebude znát!
Chraňte se především před těmito „věřícími“, abyste se s nimi tupě nehnali do zkázy.
38
27.
Jest Abdrushin protivníkem astrologie?
Otázka:
Jest Abdrushin protivníkem astrologie?
Odpověď:
N
e! Znám naopak velmi dobře vysokou hodnotu astrologie. Znám však také nedostatky
nynějšího vědění v této věci. Z toho důvodu radím, aby tyto nedostatky, kterých jsou si vědomi
mnozí, kdo se zabývají astrologií, nebyli zatajovány těm, kteří o horoskop prosí.
Největší nebezpečí leží tu opět ve všech takových věcech na straně publika, které hledá radu!
Největší jejich část se pak stává tak úzkostivě odvislou, že se vůbec neodváží žádného
svobodného rozhodnutí a tím si úplně znemožňují svůj vlastní duchovní vzestup a duchovní
uzrávání.
Právě astrologii bych velmi rád pomohl razit cestu k výšinám, které jí patří.
39
28.
Konnersreutský případ.
Otázka:
Konnersreutský případ byl náhle ukryt před veřejností, když byl probuzen zájem velmi
mnohých lidí, aniž by místa, jež dala podnět k uzavření tohoto jistě neobyčejného případu, podala
uspokojivé vysvětlení. Konnersreutský případ se vyvinul v otázku lidstva a neměl by proto sloužit
jen ke studiu jednotlivců za kulisami, kteří se domnívají být povoláni. To se děje v roce 1927, ne
snad o 100 let zpět! Neměl by tu být vznesen všeobecný protest?
Odpověď:
Domníváte se, že nějakým protestem dnes získáte mnoho cenných následovníků? Již z počátku
jsem viděl, že dojde k tomuto ukrytí a také jsem na to poukázal! Je to znamení, že jsem poznal
správně, poněvadž nevědomost, přijde-li do nesnází, jinak jednat nemůže, nemá-li odvahu přiznat
nevědomost. Vyčkejte klidně konce, i kdyby to mělo trvat léta. Pravda se nakonec ukáže přes
ukrývání i pozemsky. Dosavadní pokusy o vysvětlení tak mnoha těch, kdo se domnívali být
vědoucí, jsou většinou jen nejbezplánovitější fantazie, sestavené ze čtených, avšak málo
pochopených knih a ani věda, ani církev nemohly oznámit nic uspokojivého. Není divu, že to
vzbuzuje neklid, když v tomto způsobeném zmatku náhle dojde k takovému zřetelnému ústupu.
Přesto však není nutno se k vůli tomu rozhořčovat. Hodina vysvětlení jednou přijde. Pak
neškrtnu nebo nepřidám ani slovo k mým vysvětlivkám o tomto případě, že dnes, až na řídké
výjimky, to lidé chtějí přejít se smíchem. Pro mne jest Konnersreutský případ vyřízen.
40
29.
Co je energie? Co je tíže?
Otázka:
Co je energie? Co je tíže?
Odpověď:
T
yto otázky jsou předčasné, neboť teprve v příštích přednáškách bude o nich důkladně
pojednáno. Chci však přece ve vší krátkosti vysvětlit aspoň toto:
Energie jest duch! Právě o duchu musím ještě mnohokrát pojednávat, neboť duch zahrnuje
téměř všechny nevyřešené záhady naší nynější vědy. Duch má též mnohá odstupnění, což dosud
nemohlo být bárno v úvahu, poněvadž to nikdo neví, ježto „duch“ nebyl tímto lidstvem vůbec
ještě poznán.
Duch jest tak mnohostranný ve svém odstupňování, že v těchto mnoha odstupňováních
vznikly všechny bludy, na nichž si lidé vždy ještě marně lámou svou hlavu.
Energie, nazývaná tak exaktní vědou, jest duch. Ne však takový duch, ze kterého se tvoří
sebevědomý lidský duch, nýbrž jiný druh.
Dnes o tom jen krátce: Prastvoření v duchovním stvoření, tedy v Ráji, vyzařují ve svém chtění.
Tato vyzařování jsou také duchovní, avšak nižšího stupně směrem dolů, neboť to nejsou přímá
vyzařování Ducha Svatého, Božské vůle, nýbrž vyzařování těch, kteří byli Duchem Svatým stvořeni!
Tato vyzařování pronikají jako duchovní odstupnění paprskovitě dolů přes hranice duchovní řeše
a proudí jinými částmi vesmíru, nesou však v sobě přes své odstupnění vždy ještě jako duchovní
živou sílu, která nejen naráží a pudí, nýbrž působí také magneticky přitažlivě na jinorodé
neduchovní okolí.
Magnetická přitažlivá síla u těchto duchovních proudů není však ve své síle tak veliká jako
síla, která drží celý vesmír. Tak se stává, že proudy, proniknuvší z duchovní říše, mohou k sobě
přitáhnout vždy jen maličké částečky jinorodého okolí a tím jsou jimi obaleny, kterýžto pochod
rozdrobuje proudy zprvu jednotné. Takový duchovní proud jest tím v přirozeném dění rozdělen
na nezčetné prášky, poněvadž obaly přitaženého mají dělící účinek. Tyto obaly jsou vždy pouze
úplně nepatrné, tenoučké vrstvičky rozličných okolních druhů, poněvadž jednotlivý malý duchovní
prášek proudu má magnetickou, zadržující sílu, odpovídající své nepatrnosti. Tím vznikají pak
pozvolna elektrony, atomy atd.
Avšak cesta až sem jest nekonečně daleká. I tu chci dnes krátce popsat. Představte si:
Vyzařování Prastvořených proniká ve své aktivitě chtění ven přes hranice Ráje. Přicházejí do říše
bytostna jako magneticky přitahující cizinci. Bytostnost sama se skládá z mnohých odstupnění,
které chci předběžně rozdělit zatím jen ve tři základní druhy: na jemnou, střední a hrubou bytostnost,
nepřihlížeje při tom k základním druhům vědomé bytostnosti, která je v tomto druhu nejvyšší, a
nevědomé bytostnosti.
Při vstupu duchovního proudu do jemného druhu bytostnosti nastává, jsouc vyvolána
magnetickou silou proudu, ihned obalování touto jemnou bytostností, čímž se současně vzbuzuje
horlivý pohyb. Tento pochod obalování vyhlíží tak, jakoby se nepřátelská armáda vrhla na tohoto
vetřelce, či duchovní proud, při čemž však ve skutečnosti jen toto duchovní v tomto cizím druhu
svého nového okolí, samo vyvolává tento pohyb vlastní magnetickou přitažlivou silou. Bytostné
41
29.
Co je energie? Co je tíže?
pospíchá k němu přitaženo v letícím spěchu. S obalováním následuje současně rozprášení
proudu. Není žádného smíšení duchovního s jemnou bytostností, nýbrž jen obalení duchovního
bytostným. Jádro jest duchovní prášek, který jest kolem dokola obalen jemno bytostností, která
jest držena magnetickou přitažlivou silou duchovního jádra.
Duchovní jádro uchovává však své magnetické vyzařování i přes tento obal a proniká jím
jemný, bytostný obal. Při tomto pronikání vzniká však teplo a nastává změna zářením
duchovního prášku. Spojením vystupuje jinak, než bylo zprvu a získává touto změnou vliv na
střední bytostnost.
Současně s pochodem přitahování jemné bytostnosti vzniká pomalu stlačování se jednotlivých
částeček jemné bytostnosti, čili nakupení se kolem každého duchovního prášku a toto stlačené
nakupení vyvolává zmenšení prostoru určité látky vůči jinému, ještě volně se vznášejícímu
nepoutanému okolí jemné bytostnosti. Proto není již přitažlivou silou duchovní říše, ráje, držen
na stejné výši, jako částečky dosud volné. Se stlačením nastává další vzdálení se od stále stejnoměrně
pracujícího magnetického střediska sil, které spočívá v podstatě duchovního stvoření, Ráje. A tento děj jest
nástupem zákona tíže. Jest to současně bod obratu v pohonu až dosud se odehrávajícího dění.
Tento pochod nutno bystře pozorovat; Činností chtění Prastvořených vznikají vyzařování.
Nutno ovšem upozornit, že tato vyzařování nejsou chtěním samotným, nýbrž průvodními zjevy
chtění, vedlejšími účinky hlavního proudu chtění. Přesto si udržují tyto vedlejší účinky,
nekontrolovaně svými původci, vždy ještě tolik průbojné síly, že jsou vypuzeny přes hranice
duchovní říše a tam vyvolávají magnetickou silou, která je v nich v důsledku jejich duchovního
druhu zakotvena, účinky, které jsem právě vylíčil. Hlavní proud chtění Prastvořených nemá s tím
nic společného. Ten se projevuje vždy přímo ve chtěném cíli. Mnohem silněji a vědoměji. O tom
promluvím jindy.
Okamžité obalení duchovního prášku, který byl vytlačen přes hranice, brání bezprostředně
samočinnému jeho návratu do duchovna, poněvadž se mezi to vtlačila vrstvička jemné
bytostnosti, nebo lépe, jest přitažlivostí duchovního prášku mezi tím držena. První děj vzdálení se
od magnetického centra bylo tedy vypuzení ven jako vedlejší účinek nějakého vědomého chtění.
S prvním obalem nastává ihned jako příčina dalšího pohybu pravý opak; nutnost dalšího
vzdalování se následkem přitažlivosti vzniklého zhuštění jemné bytostnosti v poměru
k dosavadnímu okolí, ostatní ještě nezhuštěné jemné bytostnosti. Odtud působí pak vždy více
činitelů na pohybový popud. Při každém dalším obalu přistupuje k tomu nový činitel.
Zde musím podotknout, že každý jednotlivý druh v celkévém stvoření jest ve zcela zvláštním,
svou podstatou podmíněném stupni pro sebe zaměřen na přitažlivou sílu duchovního stvoření,
v základě naladěn vždy na volný, nesouvisející, tedy nestlačený dotyčný druh.
Jemnohmotnost jest tedy zařízena na jiný stupeň přitažlivé síly než hrubohmotnost. Právě tak
ovšem zase jinak než bytostnost. Tak dochází k tomu, že při obalování duchovního prášku
stlačením jemné bytostnosti nastává ihned jiný stupeň přitažlivé síly duchovního stvoření, který
způsobuje vzdalování se obaleného duchovního prášku dále od bodu přitažlivosti.
Tento děj se opakuje při každém novém obalení. Jest nazýván zákonem tíže, který ve
skutečnosti jest zakotven v možnosti vzdálení se té které věci od přirozené přitažlivosti
duchovního stvoření! Tato možnost vzdálení se jest podmíněna příslušnou podstatou v jejích
rozličných změnách.
K dalšímu ději mohu se vyjádřit stručněji: Stlačený obal jemné bytostnosti přináší s sebou
podle našich pojmů takzvané klesání vlidem shora uvedených účinků a blíží se tím střední
bytostnosti, na kterou nyní vyzařování duchovního jádra změněné vlivem obalu, působí právě tak
přitažlivě, jako dříve duchovní prášek na jemnou bytostnost. Zde je nutno opět si všimnout toho,
že přímé, tedy nezměněné vyzařování duchovního prášku, by nemohlo ve střední bytostnosti
působit tak silně jako nynější vyzařování, které bylo pozměněno obaly jemné bytostnosti. Teprve
toto může působit na střední bytostnost tak přitažlivě, že se ihned klade jako další obal přes obal
jemné bytostnosti a jest udržována změněnou přitažlivou silou duchovního prášku.
Tím vzniká tentýž pochod jako dříve v jemné bytostnosti a také zde je vyzařování duchovního
prášku opět pozměněno, poněvadž jest již ovlivněno dvěma obaly. Tak to jde dále do hrubé
bytostnosti a z ní pak zase do jemné, střední a hrubé jemnohmotnosti. Duchovní prášek přijímá
vždy nové obaly rozličných druhů, až pak nakonec vstupuje do jemné hrubohmotnosti a tím
42
29.
Co je energie? Co je tíže?
kolem sebe klade tento obal. Odtud jde do střední hrubohmotnosti a pak teprve do těžké, tedy
hrubé hrubohmotnosti, která ve svém volném stavu odpovídá vůbec hrubohmotnosti našeho těla
a našeho viditelného okolí. Teprve zde se však stává vším tím, co jest exaktní vědě dneška
známo, stává se elektrony, atomy atd.
Ženoucí energií jest ve všem jen jádro, nepatrný duchovní prášek, který patří k nejnižšímu
odstupnění v duchovnu a jest jen vedlejším projevem chtění Prastvořených v tak zvaném ráji,
v duchovní centrále stvoření.
Toto vysvětlení jest přirozeně ještě velmi jednostranné. A z toho, co bylo řečeno, možno mít
užitek tehdy, jestliže použijeme též zákona stejnorodosti. Při tom je nutno, všímati si především
obalů, neboť každý obal jest podroben zákonům svého druhu, což znamená, že se duchovní prášek
může správně uplatňovat vždy jen tam, kde je právě jeho nejzevnější obal ve své stejnorodosti. Se
svým hrubohmotným obalem jen ve hrubohmotnosti a zde opět jen ve zcela určitém příslušném
druhu. S jemnohmotným obalem jen ve stejnorodosti jemnohmotna. V bytostném obalu jen
v příslušném druhu bytostnosti.
Samozřejmě z toho vyplývá, že námi již zmíněný zákon tíže, tedy možnost vzdálení se od
přitažlivé síly duchovní říše působí vždy jen převážně na příslušný zevnější obal. Tento zevnější
obal jest tedy rozhodující pro místo zdržování se a pro sílu k přímé činnosti. Klíč k otevření
vchodů do jiných druhů jako na příklad z jemné bytostnosti do střední a hrubé, tak jako do
hmotnosti, jest ve změnách vyzařování duchovního prášku, jež vznikají vždy dalšími obaly. Bez těchto
změn by nebyl možný ani přechod, ani činnost v přitahování. Duchovní muselo by tedy zůstat
úplně nečinné, kdyby přešlo přímo bez přechodů do hmotnosti, poněvadž by tím chyběla každá
možnost spojení.
Ku konci ještě něco: Z mých výkladů vyplývá, že jedině duchovní není podrobeno zákonu tíže!
Nezná žádné tíže a proto vždy, jakmile jsou uvolněny jeho obaly, musí nezadržitelně stoupat,
letět vzhůru do duchovní říše, která nepodléhá zákonu tíže, nám známému.
Abych vyloučil omyly, chci poukázat na to, že duchovní zárodek člověka jest zcela jiného druhu
duchovna, než zde znázorňované proudy. Má také mnohem více přitažlivé síly a uplatňuje ji až
po určitý stupeň také přímo na obalené duchovní prášky. Tak mnohý posluchač může si nyní
představit, že veliké rozdělení duchovních druhů v pozdějším stvoření, tedy také v našich částech,
tím že nepodléhá tíži okolí, nese v sobě ohromnou sílu ke vzestupu ke svému duchovnímu
původu a tím spojení s přitažlivou silou odtud přicházející, dává celému vesmíru držení a pomáhá
udržovati dráhu, kterou všechno musí dodržovat.
Tento obor jest tak ohromný, že dnešní malý přehled musí být rozdělen do mnoha přednášek,
abych posluchače a čtenáře do toho uvedl. Avšak přes zdánlivou obtížnost vrací se vždy vše jen
k největší prostotě. Jedině odklon lidského ducha, způsobený potlačením jeho duchovní vnímavosti
mne nutí, abych v mnohaletých přednáškách provedl posluchače namáhavou cestičkou rozumu,
poněvadž se každý bez vyjímky ztratil v houštinách.
Seskupení se, znázorněných částeček ve hvězdy se vznikajícím při tom nahromaděním
magnetické síly duchovna, které je v nich obsaženo, které mimo působící velikou centrálu
duchovní říše, mají mezi sebou a v sobě opět vlastní, vůči duchovní říši přirozeně mnohem slabší
centrály přitažlivosti, které ve veliké vzdálenosti od Ráje, jako hlavního centra, také mezi sebou
mohou zvlášť působit, přes to, že zůstávají vždy v poutech hlavní přitažlivé síly duchovního ráje,
bude tvořiti serii přednášek pro sebe. Právě tak jejich seskupení se v těla lidská, zvířecí a rostlinná.
Vědění jest moc! Často se používá tohoto rčení, avšak k tomu jest nutno jiné vědění než to,
co se lidé dnes domnívají míti. Musí to být duchovní vědění, nejen rozumové vědomosti! Dosud
v tom exaktní věda nedosáhla nic zvláštního a všichni se ztrácejí se svým nejistým tápáním v říši
nesčetných nedostatků nižších oborů. Jen ten, kdo zná všechna tajemství stvoření, může dát
rozkvést hmotnému světu, nebo jej uvésti v trosky.
43
30.
Poznání inkarnací z fotografií.
Otázka:
Jest možno, aby lidé na základě fotografií mohli vidět dřívější nebo pozdější inkarnace?
Odpověď:
Z
ajisté, avšak nikoliv bez jistého omezení. Bude to těžké u takových osob, které byli nějak
přímo zapojeny do velikého světového dění. (není to tedy míněno pozemsky). Neboť takoví lidé
jsou pod zvlášť silným prouděním, která matou vidoucího, kalí jeho zrak a snad mu i k jeho
prospěchu znemožňují, aby se přiblížil.
44
31.
Jest Abdrushin věštec?
Otázka:
Jest Abdrushin věštec nebo čerpá z cizích pramenů?
Odpověď:
P
řesto, že tato otázka jest čistě osobní, čili zvědavost a vědění o tom absolutně nemůže
přispět k duchovnímu vzestupu, chci na to vyjímečně odpovědět. Nejsem žádný věštec ve
známém smyslu, nečerpám však ani z cizích pramenů. Obojího není mi zapotřebí. Také si ze
žádné strany nic nevypůjčuji, jak se mnozí domnívají. Není to žádné shrnování myšlenek jiných
hnutí. Nacházíte-li příbuzné zvuky v rozličných starých i novějších směrech, vzniká to pouze tím,
že v nich jsou obsažena zrnéčka Pravdy. Taková zrnéčka musí vždy a všude zůstat stejná a proto
je lze nalézti i v mých přednáškách.
Čerpám sám a nesestavuji nic dohromady! Kdo se s tím nedovede spokojit, ten by nerozuměl
ani tomu, kdybych chtěl vysvětlit více. Chci, aby Slovo bylo zkoumáno a přijímáno, pokud to kdo
dovede, neboť bez vlastního přesvědčení každého jednotlivce nemá pro něho žádnou cenu.
Přesvědčení však nesmí být k vůli tomu, kdo Slovo přináší, nýbrž musí vzniknout z vnitřního
souhlasu s tím, co bylo řečeno! O tom jsem se zmínil výslovně již na počátku svých přednášek ba
ještě více, vyžaduji to. A při tom jsou takové otázky zbytečné. Kdo přes to při čtení nevycítí již
čerpání, ten také Poselství vůbec nepochopil.
45
32.
Kdo byla duše záhady z Konnersreuthu?
Otázka:
Jestliže Abdrushin s takovu jistotou vysvětluje záhadu z Konnersreuthu, může pak jistě také
říci, kým tato duše dříve byla a z čeho vznikla její karma?
Odpověď:
Samozřejmě. To, že jsem o tom pomlčel, je jenom proto, že zůstávám u věcných vysvětlivek a
nezatahuji nic osobního. Dotýkám se jen toho, co je bezpodmínečně nutné k vysvětlení veřejně
položené otázky.
46
33.
Může být vyléčen člověk posedlý démonem?
Otázka:
Může být vyléčen člověk posedlý démonem?
Odpověď:
Č
lověk nemůže vůbec být nějakým démonem „posedlý“! Není to možno již ze zcela
přirozených důvodů. Neboť jádro člověka jest duch, démon jest však bytost, kdysi nevinná a
pouze chtěním lidského ducha vypěstovaná v démona. A poněvadž duch jest ve své podstatě
výše nežli bytost, nemůže bytost ducha zatlačit, ani ne občas, což při posedlosti jest nutné!
Člověk může však být démonicky ovlivněn! To jest veliký rozdíl. Neboť k ovlivnění patří chtěné
vnitřní vyjití vstříc dotyčného člověka, nechť již jest to vyvoláno jeho jednáním, tedy dějem, který
působí zvenčí na nitro, nebo jeho vlastním chtěním, nějakým sklonem, který si přisvojil, čili učinil
ho svou vlastností. V tomto případě otvírá se nejdříve vnitřně tomuto zlému vlivu a působí pak
ovlivněn na venek.
Ovlivnění démonem nemůže tedy nastat bez vlastního chtění. Z tohoto důvodu jest také léčení
nebo pomoc velmi ztížena. Tento stav jest také mnohem nebezpečnější pro člověka samotného a
pro jeho okolí, poněvadž působí vypočítavěji, potměšileji a dokonale vědomě.
Posedlý jest však ten, kdo jest nějakým zlomyslným, nízkým, tedy temným lidským duchem
z onoho světa občas nebo trvale „posedlý“. To znamená, že jeho vlastní duch jest v něm během
posedlosti zatlačen stranou a ochromen, při čemž vetřelec přejímá vládu nad tělem a jeho
mozkovými funkcemi, i když jen částečně. Nad denním mozkem však úplně. Toto zatlačení
může nastat, poněvadž zlovlný jest také duchem, nikoliv bytostí! Může se to stát také vždy jen
tam, kde k tomu byla podána ruka vlastním duchem. To se může stát různým způsobem. Buď
velikou ochablostí, tedy leností vlastního ducha, nebo při zahrávání si s tak zvanými záhrobními
bytostmi, jako na příklad při pohybech stolku atd. Může se tak stát množstvím jiných událostí,
jako leknutím, bázní a úzkostí, kteréžto stavy na krátký okamžik ochromují sílu vlastního ducha.
Avšak také v tom jest opět tolik četných variací dějů, že to nelze zodpovědět schematicky
nebo jen zběžně. Musel bych o tom napsat zvláštní přednášku. Dnes přináším jen hrubé základní
rysy, které mohou dát správný obraz těm, kdo se na to táží.
Posedlost se dá léčit lehce a rychle, přirozeně že ne spiritisty nebo církevními duchovními.
Nemůže se tak dít zaklínáním a vším podobným, také ne těmi, kdo mají jen zlomky vědění. Vše
to nemá ve stvoření žádné moci, nýbrž musí to být v síle toho, kdo jest k tomu povolán. Tato síla
jest mnohem větší než síla všech v úvahu při tom přicházejících zlomyslných duchů, kteří často
disponují ohromnou energií. Tak jako tito zlovolní dostávají přílivy sil z temnot, tak dostává čistý
duch v čisté víře ku své síle síly ze světlé čistoty v nejprostší modlitbě před činem.
Posedlost lze tedy rychle vyléčit, ovlivnění však mnohem tíže. S jistotou možno předpokládat,
že velmi mnozí lidé v ústavech pro choromyslné jsou jen posedlí a nikoliv nemocní. Jest
přirozené, že jsou při tom na čas zničeni, neboť tělo nemůže tento duchovní přetlak trvale
vydržet.
47
34.
Kristus a znovuvtělení.
Otázka:
Jak to přijde, že Kristus nemluvil nikdy o znovuvtělení? Nikdy také nemluvil o Svatém
Grálu.
Odpověď:
Kristus pravil jen všechno to, co museli vědět lidé za Jeho času, aby mohli duchovně stoupat
vzhůru a nic víc. Dnes musí však mít lidé důkladnější vysvětlení, poněvadž prokázali neschopnost
pochopit hloubku prostoty Kristových podobenství a obrazů. Mimo to byla však poslední večeře
na konci Jeho pozemské pouti úkonem Grálu.
Avšak tyto vysvětlivky jdou mnohem dále, nežli je dnes nutno. Co lidé dnes potřebují ke
vzestupu, to již dostali. Kdo chce vědět ještě více, ten nepoznal to, co bylo řečeno dosud. Tomu
by ani další také nemohlo pomoci.
48
35.
Přitažlivost stejnorodého.
Otázka:
Abdrushin mluví o světovém zákoně přitažlivosti stejnorodého. Jak je možné, že se extrémy
stýkají, při čemž stejnorodé póly se odpuzují. Můžeme to pozorovat všude, i u lidí. Dobré ženy
nemívají zvláštní muže, při čemž dobří mužové často mají nápadně špatné ženy atd. Takových
případů lze nalézti mnoho.
Odpověď:
M
luvím-li o světovém zákoně přitažlivosti stejnorodého, nejedná se při tom o malé částečky
druhů, o kterých se v otázce zmiňujete. Chcete-li mluvit o stejnorodosti ve světovém zákoně,
musíte si být nejdříve vědom toho, co vůbec druh jest!
Na příklad positivní elektřina, právě tak jako špatná žena nebo špatný muž, dávno ještě nejsou
nějakým druhem pro sebe, tak jak přichází k uplatnění ve světovém zákoně. Positivní a negativní
části usilují k sobě, poněvadž teprve ještě s mnoha jinými částmi mohou tvořit druh, který pak
vyvíjí přitažlivou sílu na tentýž ucelený druh. Nadto jest snaha po spojení rozličných dílčích druhů
přímo projevem tohoto zákona přitažlivosti stejnorodého, který vynucuje, že částečky, patřící
k dokonalému druhu, se musí nalézt a spojit. Na tyto věci přijdeme později stejně, čím více se
budeme blížit pozemsky viditelným pochodům.
49
36.
Spiritisté.
Otázka:
Abdrushinova slova o spiritistech jsou takové břitkosti, že v nich lze spatřovat jen dvojí:
buďto ještě částečná neznalost nebo tak vysoké vědění, že stojí nade všemi bytostmi z onoho
světa, kteří se ve spiritistických kroužcích projevují. Jen jedna z těchto dvou věcí může být
základem jeho skutečně nápadné ostrosti, kterou se tato přednáška ode všech ostatních liší. Proč
je Abdrushin tak přísným protivníkem tolik rozšířeného spiritismu?
Odpověď:
Nejsem protivníkem spiritismu. Již jednou jsem to zvlášť zdůraznil. Avšak názory a postoj
spiritistů musí být až na řídké výjimky zavrženy. Daly by se srovnat se stádem ovcí bez pastýře,
jsou však na tom ve skutečnosti hůře než ovce, což se velmi brzy prokáže.
Spiritismus o sobě má plné oprávnění a velkou úlohu. Projevy z tak zvaného onoho světa jsou
ve většině případů dobře míněny a ve svém, ne příliš velikém rozhledu, jsou plně přizpůsobeny
omezeným možnostem chápání těch, kteří po tom touží. Kdyby byla možnost chápavosti
zmíněných kroužků zdravější a svobodnější, pak by i projevy ve zvratném působení mohly
přicházeti od výše již stojících bytostí z onoho světa.
Falešné a zavržitelné přinášejí sem však také jen stoupenci, tedy spiritisté sami, protože si
každý kruh představuje, že dostává to nejvyšší, čistou Pravdu, která však sama tomu, kdo se
projevuje, jest ještě úplně cizí, nebo jest při nejmenším zakalena.
Pravím otevřeně na otázku nahoře zmíněnou, že nemluví ze mne nevědomost, nýbrž větší
vědění, než všech spiritistických kroužků a těch, kteří se zde projevují. Klidně a chladně tvrdím, že
tam, kde se zdá, že se projevuje to nejvyšší, přirozeně vždy jen podle mínění těchto kruhů, jest
bezmezný omyl, vyvolaný, vytvořený a živený samotnými stoupenci tohoto kruhu. Lidé vůbec
neví, jakému zmatení pojmů vždy podléhají. A to jest to, že se sami sobě zdají vnitřně upevnění.
Žádnému člověku neberu dobrou víru v sama sebe a v hodnoty všech projevů, kterých se účastní,
avšak se vší ostrostí a určitostí popírám vědění obou částí: stoupenců, tak jako těch, kteří se
projevují.
Docházející dopisy z různých zemí a z různých národů při vší své dobromyslnosti a veškeré
poctivosti poskytují mi vždy znovu skličující důkaz, že jest to ještě mnohem horší, než jsem chtěl
říci. Ode všech těchto zbloudilých, kteří se v sobě z vlastní omezenosti cítí tak klidní a
povznešení, lze se jen s velkým smutkem odvrátit. Právě v této zdánlivé povznešenosti spočívá
strašlivé nebezpečí zániku, který nyní již nehrozí, nýbrž jest úplně nevyhnutelný. Není to
domýšlivost postižených, kterých jsou miliony, a není to chtění se povznášet, avšak se soustrastí
v srdci nad druhými, jdou cestou k vlastní zkáze.
I zde mohu říci jen tolik, abyste čekali jen krátký čas. Toto vyčkávání nemůže již žádného
příliš unavit a mnohý pozná konečně s velikým uleknutím, že následkem jeho vlastního postoje je
cesta před ním ještě tak dlouhá, že jeho síla již nedostačuje, aby dosáhl vysněného cíle ještě před
poslední hodinou, poněvadž se příliš dlouho zdržoval jen nicotnostmi, které tvrdošíjně považoval
za veliké a svaté.
50
37.
Kývání.
Otázka:
Kývám siderickým kyvadlem. Ne způsobem obvyklým, nýbrž ve vážném bádání. Vím, že se
mohu na své výsledky spolehnout. Kromě jiných kýval jsem tako o Kristovi, Mojžíšovi, Budhovi,
s nápadnými výsledky. Nevynechal jsem nakonec kývání ani o Abdrushinovi a vím, kdo jest.
Mimo sebe znám ještě mnohé jinak obdařené, kteří to právě tak vědí a nedají se v tom nijak mýlit.
V odpovědích posledního sešitu, zda je Abdrushin věštcem, odmítl takové otázky jako
zvědavost a podal odpověď, která jest ve smyslu správná a odpovídá pravdě, avšak musela by být
mnohem zřetelnější.
Svým dopisem kladu tedy Abdrushinovi otázku: Proč odmítá Abdrushin takové lidsky
oprávněné otázky, proč se veřejně nepřizná k tomu, co je přece mnohým již známo?
Odpověď:
Poněvadž mi toho není zapotřebí! Opravdoví povolaní to budou vždy vědět v hodině, kdy to
potřebují i bez mého přičinění. Ti však, kteří se domnívají být povolanými a nejsou jimi,
nepotřebují to vědět. Mimo to se při tom jedná především o Slovo samotné, ne však o mne
osobně. Smísení Slova s osobou odvádí bezpodmínečně část pozornosti od Slova na osobu. To
ovšem neškodí Slovu, ani nositeli tohoto Slova, rozhodně však tomu, kdo chce přijmout Slovo
neovlivněně a neděleně. Kdo chce slyšet, ten slyší i tak, a jiným lidem by ani sebevětším
vycházením vstříc nebylo více pomoženo. Takto zůstanou uchráněni alespoň toho, aby na sebe
uvalili novou karmu nepromyšleným posměchem, který by se jim jednou musel hořce vymstít.
Varuji však každého čtenáře a posluchače naposledy s hlubokou vážností také před kýváním a radím,
aby se od nynějška úplně vyvarovali každého pokusu s jakýmkoliv pomocným prostředkem
okultistů, spiritistů, antroposofů atd. Lhostejno, co to jest, i kdyby to bylo nejnevinnější, i tak
zvané meditace. Všechno od nynějška bude ke škodě těm, kdo se tím obírají! Budou uchopeni temnotou a
strženi dolů, aniž by to pozorovali, protože to, co je světlé, nemůže již k nim přijíti.
Každý jednotlivec jest sám vinen svým duchovním zánikem. Neboť od nynějška jest všechno
světlé staženo zpět a temnotám přenechána volná ruka. Nebude meškat zmocnit se těch, kteří mu
takovým obíráním podali třeba jen špičku prstu. Krásnými pokryteckými slovy, která nedávají
tušit duchovní pád. Kdo nechce slyšet, ten to musí pak pocítit. Neboť počátek konce právě
započal, což každý jen trochu neovlivněný pozorovatel musí poznat.
51
38.
Lorber.
Otázka:
Co říká Abdrushin o Lorberovi?
Odpověď:
J
eho díla jsem nikdy nečetl, avšak vím, že měl být upravovatelem cesty pro nositele Pravdy. I
když on sám se postavil do služeb této úlohy, snaží se nyní jeho stoupenci, aby tuto z části
radostně splněnou misii rozbili. Chtěl hledající lidi vést vstříc nositeli Pravdy, ne však sám být
nositelem Pravdy.
Mnozí jeho stoupenci však uzavřeli své oči a uši všemu ostatnímu a považují to, co on přinesl,
za nejvyšší, takže samotné poselství nositele Pravdy budou hodnotit níže. Tím podkopávají
Lorberův úkol a také jeho chtění.
Takové dění nění však nové, nýbrž nalezne se dnes všude, nechť se jedná o Bahai, nebo o
antroposofii a o všechna ostatní hnutí malého něbo velkého stylu, takže by pro mnohé bylo lépe,
kdyby nepřišli žádní předchůdci. Na štěstí jsou mnohé přicházející události dosti silné, aby takové
nebezpečné bludy odplavily a obnažily při tom Pravdu.
Předchůdci mohou mluvit sebezřetelněji, stoupenci však přece v zaslepenosti hledají vždy
falešný výklad a přehlížejí tvrdošíjně nejzřetelnější poukazy. Jsou nevyléčitelní ve své
neschopnosti přijmout něco úplně nezměněně a prostě tak, jak to jest. Vždy se pokouší podávat
výklady a vysvětlení, ve kterých mohou nechat vyniknout svému vlastnímu světlu! Mnohému
bude snad ještě možno pomoci poznáním, které vznikne v pravý čas v nouzi.
52
39.
Zkušební kámen okultismu.
Otázka:
Abdrushin
neodmítá zásadně spiritismus a okultní zjevy, nýbrž jen dosavadní způsob
provádění. Jest nějaký zkušební kámen, podle něhož by bylo lze poznat, který z mnoha kroužků
sleduje pravou cestu a který má také jistou výši?
Odpověď:
Samozřejmě, že jest takový zkušební kámen, avšak pro člověka vždy jen ke zcela určitému
stupni. Dnes je ještě vše zmateno a nepravost hnízdí téměř v každém kroužku, proto nepodávám
o tom ani žádné rady. Avšak od prvního dne soudu jest to jedině Slovo Syna Člověka a tento sám.
Kroužky, které poznají Slovo, jsou na správné cestě na tomto i na onom světě. V tom není
žádného rozdílu, neboť ono platí pro všechny. A jasnovidci, kteří poznali Syna Člověka, mají čisté
schopnosti. Budou smět vidět na Něm a kolem Něho věci, které nikdo jiný kolem sebe nemůže
mít, poněvadž předstírání právě těchto vznešených znamení jest zcela nemožné! A proto také
nemohou v poznání jít nakonec bludně. Pro ty však, kteří nejsou čistého srdce, jest také
schopnost jasnozření zbytečná a zkázonosná.
Mnozí se ovšem domnívají, že jsou čistého srdce, ačkoliv jimi vůbec nejsou, neboť žijí vnitřně
bezstarostně ve falešné pokoře. Také mezi nimi nastane současně třídění. Hledající lidé mohou
však být zcela klidni, neboť v posledním okamžiku největšího nebezpečí a nouze jest úplně
nemožné nějaké podstrčení falešného Syna Člověka, poněvadž by mu nebyla dána síla, aby
skutečně pomohl. Mohl by přinésti opět jen lidskou chytrost, ne však Božskou Pravdu, která jest
dána pravému Synu Člověka.
53
40.
Souboj.
Otázka:
Jaké stanovisko zaujímá Abdrushin k souboji?
Odpověď:
P
odivuhodná otázka. Kdo se snažil alespoň trochu pochopit jedině směrodatné Božské
zákony, bude vědět, že každý souboj je nejen dětinský, poněvadž bylo dáno již dosti příležitostí
k povšimnutí, že v mnoha případech padnou při tom právě cennější lidé, nebo jsou tělesně
poškození a že je to bezpodmínečně zločin. Tuto skutečnost neodstraní ani nejtřpytnější pláštík.
Opravdu směšně působí vnější formy udržující důstojnost této záležitosti, která by byla skutečně
hodna lepší věci. Všichni zúčastnění uvalují na sebe duchovně více nebo méně mocnou vinu a
nebude jim léhké ji odčinit. Mimo to musí nést a odčinit účinky veškerých škod a duševních
bolestí těch, kteří pozůstali.
Jest to znamení nápadné vnitřní vyprahlosti a prázdnoty tam, kde mohou dozrávat takové
výstřelky společenských pojmů, které žádné straně nemohou přinést uspokojivé rozřešení. Jejich
zjevnou, dětinské maškarádě se podobající nesmyslnost uvidí každý vnitřně vážný člověk. Aby
byla ukázána mužnost a odvaha, to vyžaduje ovšem více, než vnější pevnost po několik hodin.
Tomuto dává pozemský život zcela jiné příležitosti, jichž se právě takoví zdánliví hrdinové velmi
často obávají a nezřídka před nimi prchnou. Jsou to povinnosti vůči spolubližním, nemluvíme-li již
vůbec o železných povinnostech vůči Stvořiteli. Ti všichni mají za tyto křičící a příčící se jednání
již svou mzdu a také v budoucnosti ji nezkráceně obdrží.
Společenské zvláštní názory nemohou nikdy otřást světovými zákony. Kdo se stane hříčkou
takových názorů a zvyků, ten zahrabal v sobě též pravé jádro a jemu nemůže být proto dost
dobře pomoženo. Až konečně jednou z toho procitne, jest pak pro něho příliš pozdě. Chorobný
pojem cti ve smyslu souboje, pohlížíme-li naň v pravém světle, není ničím jiným než částí
sebeoslavování, která by ráda chtěla učinit z tvora Stvořitele a snaží se být pánem místo
služebníkem. Z toho vzniká karikatura, jako ze všeho nezdravého a nepřirozeného. Pád jest
samozřejmě při tom o to hlubší.
54
41.
Syn Člověka.
Otázka:
Jest Syn Člověka již na zemi, nebo se teprve zrodí? Proč mlčí Abdrushin vytrvale právě o
tomto bodě? Nechce Abdrushin mnoha lidem, kteří s přesvědčením přijali jeho slovo, i v tomto
bodě poukázat na správnou cestu?
Odpověď:
Blízká budoucnost sama přinese odpověď; neboť bude jen jeden světový učitel. Také se Syn
Člověka teprve nenarodí, nýbrž je již dlouho mezi lidmi, jak to již správně vycítili tak mnozí
náboženští zvěstovatelé.
Tvrdý čas, kdy Syn Člověka zůstane mezi všemi falešnými proroky a vůdci jako jediný, kdo
může skutečně pomoci v duchovní a pozemské tísni, je mnohem bližší, než jak si to dnes
představují i ti lidé, kteří jsou označováni za nejpesimičtější fantasty. Nemůže tedy být ještě
dítětem, nebo být teprve zrozen. To by bylo pro včasnou pomoc příliš pozdě.
Vyčkává klidně dobu splnění svého úkolu, protože by se mu dnes lidé posmívali a mnohé
kruhy by jej nenáviděly neméně, než kdysi Syna Božího.
Proč by se měl předčasně dávat poznat, když mu Boží vůle sama urovná cestu? Není mu
zapotřebí, aby se podílel na závodě, jehož cíl jest jedině jeho cílem! Nikdo kromě něho jej nedosáhne.
Kdo z opravdu vážně hledajících si jen může představit, že by se tento Syn Člověka postavil do
jedné řady s těmi mnohými, nebo jen vedle těch, kdo si říkají vůdci! Nemusel byste se nad tím
usmívat? Syn Člověka se neuchází o přízeň lidí a nebude se ani přít s církvemi; neboť toho mu
vůbec není zapotřebí. Boží vůle mu tentokrát požene lidstvo do rukou jakoby důtkami!
Jeho klidné vyčkávání je to nejstrašnější, co se může lidstvu stát!
Lidstvo to však jinak nezaslouží. Dostane se mu toho, co si samo připravilo. Čekejte proto
trpělivě, až se čas naplní.
55
42.
Soustrastí vědoucí.
Otázka:
Abdrushin říká, že legenda o Grálu jest proroctvím. To jest mi dobře srozumitelné. Jeho
poselství Grálu znázorňuje však Syna Člověka – Parsifala přísného až k tvrdosti, při čemž v básni
o Grálu se praví o „čistém bloudu“ „soustrastí vědoucí“!
Odpověď:
Jedině ve spravedlivé přísnosti spočívá povzbuzující láska! Mimo to špatně rozumíte slovům
„soustrastí vědoucí“. Že Parsifal jest bojovníkem, o tom není třeba se zvlášť zmiňovat. Uvažte
tedy jednou sám zcela klidně a objektivně: může se někdo soustrastí s jinými stát sám skutečně
vědoucím? Pomocí slitovného soucitu, jak si to s mnoha jinými lidmi představujete? Přemýšlejte
hlouběji a na konec přijdete k přesvědčení, že skutečné vědění nemůže vzniknout soucitem. Proto
jest výklad nesprávný.
Pochopte jej však z jiné strany a pak přijdete k tomu, jak má být vykládán a jak mu má být
rozuměno, a jak také na počátku byl mínen. Znamená to: „Spoluutrpením vědoucí“. To jest
správnější. Soustrast jest vlastně spoluutrpení! Nejen bolest druhých soucítit, nýbrž jíti správnou
cestou a při tom s ostatními spolutrpěti. Muset procítit všechno ve vlastním prožití! To jest zcela
něco jiného.
V legendě nebo proroctví jest přes úchylky od skutečné inspirace následkem spolupráce
lidského básnického rozumu při podání ještě dosti zřetelně vyjádřeno, že zaslíbený Parsifal musí
sám v boji prožít všechny pozemské omyly, aby pod nimi trpěl jako mnozí jiní. Teprve tím se
nakonec stane skutečně vědoucím o tom, co jest na tom falešné a kde pak při započetí své vlastní
úlohy má zasáhnout, aby pomohl a vše změnil.
Není těžko pochopit, že v duchovním vztahu všechno protrpí jako čistý bloud v počátečním
nepochopení pozemských názorů, poněvadž řídí své myšlení a jednání převážně a bezděčně
podle správných měřítek z onoho světa, které se tomuto lidstvu během pochybených tisíciletí staly
nesrozumitelnými. Proto musí bezpodmínečně přijít do konfliktu s názory tohoto lidstva.
Přichází z úplně jiného světa, který žije podle Božských zákonů, jež se v mnohém základně liší od
zákonů, jež vymysleli duchovně zbloudilí lidé zde na zemi. Jest právě tak přirozené, že při tom
bude přísný a na konec v hodině své úlohy zcela neúprosně všechno pozemské ohne a změní
podle Božských zákonů.
Proto Parsifal, který přichází z vysokých dálav, kde zmatení názorů samovolně vytvořeného
pozemského utrpení musí zůstat nepochopitelno, teprve mezi lidmi musí vše spoluprožít na sobě, aby
pro to získal správné porozumění. Bez vlastního prožití nemůže vzniknout to vědění, které jest
skutečně schopno odpomoci ostrým a pevným zásahem, zcela cílevědomě a s jistotou. Tak
tentokrát nepomůže lidské chytrosti žádné kroucení a žádné obracení. Neboť ji poznal v celé její
vadnosti. Chrobná místa budou vyříznuta a odstraněna, aby snažícímu se lidstvu byl ulehčen čas
jeho pozemského života a mohl se dokonce přiblížit podobě ráje. K této úloze patří nejvyšší
vědění, které bylo před tím úzce spojeno s pozemským prožitím uprostřed všech těchto výrůstků
lidského rozumu. A proto jest oběť předchozího spoluutrpení nevyhnutelná, má-li přijít
56
42.
Soustrastí vědoucí.
k pravému vědění! Nutným důsledkem toho bude přísnost až k tvrdosti, poněvadž bude před
ním vždy stát vlastní prožití jako příklad.
Je to přirozené dění, jehož velikost budou lidé moci poznat tak jako vždy teprve daleko
později. Též jistotu duchovního vedení, které používá všech cest vždy jen z přirozenosti. Při
takovém velikém dění nepadají vedlejší důsledky spoluběžících, radostných nebo utrpení
přinášejících událostí téměř v úvahu. Proto zůstávají tomu, kdo to provádí, vždy samozřejmé.
Nebaží při tom po lidském porozumění nebo soucitu a registruje jen v citu při ostrém pozorování
taková prožití, věda, že mu mají sloužit ke vzdělání.
Nakonec bude vše nádherně vykonáno! Utrpení samo a nepřátelství lidí v tak mnohé podobě,
naostří meč a zatvrdí ocel kladiva, které je má ve zpětném působení roztříštit v jejich
pochybeném sebepovyšování! S obdivem bude po všech událostech lidský duch ve zpětném
pohledu patřit na moudrost svého Stvořitele a pokorně se skloní, aby se v dobrovolné službě
postavil do soustavy jeho stvoření.
57
43.
Znovuvtělení a náboženská vyznání.
Otázka:
Mají-li býti stigmata z části účinky karmy, musely by se přece objevovat mezi národem
židovským, který tehdy Krista ukřižoval.
Odpověď:
Mnozí čtenáři se podiví, že takovou naivní otázku veřejně zodpovídám. Považuji to však za
nutné, poněvadž takové omezené názory jsou, žel, velmi rozšířeny.
Znovuvtělení se neřídí podle příslušnosti k nějakému náboženství, nýbrž pouze podle zralosti
ducha, tak jako podle vlastností, které na něm ulpěly a které si tehdy získal, nebo je v sobě nosí.
Stupeň zralosti, tak jako druh vlastností vyvolávají účinky přitažlivé síly stejnorodého ve
světovém dění, tedy také při znovuvtěleních. Ne však nějaký náboženský názor, nebo nějaká
konfese.
Mezi dnešními Židy jsou proto vtěleni mnozí dřívější křesťané, tak, jako mezi nynějšími
křesťany jest mnoho dřívějších Židů. Náboženské názory jsou čistě pozemské, právě tak jako
národnost. Před těmito závorami, které zřídil lidský rozum, nezastaví se dění jako je znovuvtělení,
poněvadž tyto závory nebo hranice nejsou v sobě živé a ve světovém dění nic neznamenají. Jsou
to ve skutečnosti jen malé vedlejší věci, které jedině malý pozemský člověk považuje za důležité a
veliké k vůli – pozemskému vlivu! Pro nic jiného.
Často jest křesťan ve svém nejbližším pozemském bytí Židem, aby byl později opět
křesťanem, nebo obráceně a přirozeně právě tak stoupenci jiných náboženství. Také pohlaví jest
věcí vedlejší. Mění se nebo zůstává stálé, podle vývoje druhu schopností nebo „sklonů“.
Vedle veškeré velikosti, která v tom jest, dokazuje tento stav, že určitý náboženský názor
nemá nic společného s vlastní hodnotou nebo nehodnotou lidského ducha. Mimo to ukazuje, že
náboženská nenávist, tak jako nenávist národnostní, jest něco pozemsky malého a nízkého, ba
dokonce něco směšného, poněvadž jest to nesmyslné. Avšak ani náboženské pojmy nebyly nikdy
v pozemských lidech živé, neboť jinak by musel jejich vliv býti silnější a jíti hlouběji a vytrvati
dále! Řídké vyjímky, které skutečně živě stojí ve svých názorech a proto také zůstávají jim dlouho
podrobeny, takže přichází k platnosti i při znovuvtěleních, nemohou být považovány za příklady.
Proto bude každému čtenáři tím lehce srozumitelno, když pravím, že „živé Slovo Boží“
nemůže nikdy vzejít z určitého a pevného náboženství, nenese také nikdy něco takového v sobě a
také nechce! Kristova slova o jediné „církvi“ nebyla pochopena ve velikém čistě duchovním
smyslu, nýbrž žel, byla velmi zpozemštěna a tím omezena a jejich smysl byl zmrzačen.
58
44.
Sekty a jejich působení.
Otázka:
Co říká Abdrushin k rozličným sektám a jejich působení?
Odpověď:
N
a otázky o různých sektách, jako na příklad o „Svazu bojovníků za mír a pravdu“, nebo
„Bílá lóže“ a pod. neodpovídám, protože není již čas na vedlejší věci, které jsou pro skutečné
štěstí i neštěstí lidstva a pro nadcházející velké události úplně bezvýznamné. Pozornost může být
věnována jen důležitějším záležitostem, které pak při vážnosti nadcházející doby obstojí a budou
spolupomáhat jako určující hodnoty. K tomu nemůže být počítána většina dnešních snah, protože
nejsou schopny přetrvat ani začátek; neboť všechno nepravé bude bez ohledu odklizeno. Není již
nutno se o tom šířit. Všichni tazatelé naleznou ve světovém dění odpověď, jakou nečekali, která
však bude hovořit zřetelněji než slova!
Jestliže některé snahy přijaly nové myšlenky mého Poselství Grálu a již po léta se je snaží
zpracovat svým způsobem jako „vlastní“, pak poukazuji na to, že první sešity mých přednášek
byly uveřejněny již v roce 1923. To vám vysvětlí mnohé. Ponechte lidem potěšení; neboť
nakonec to nebude mít trvání.
V Poselství „Ve světle Pravdy“ jsem napsal to, co lidstvo potřebuje. Zda to přijme nebo
odmítne, bude mu k užitku nebo ke škodě.
59
45.
Budha.
Otázka:
Jest Budha Vyslanec Boží?
Odpověď:
N
e. Nebyl Vyslancem ani stvořeným, nýbrž pouze vyvinutým. Dokázal však odvrátit se od
falešně jdoucího lidstva a neučinit se otrokem rozumu jako ostatní. Odtrhl se od toho a mohl jíti
ve vlastním vývoji svého ducha normální, pro lidstvo určenou cestou. Pozemský rozum ho
nemohl již omezovat svou silnou, na hrubohmotnost vázanou omezeností. Proto mohl ve vývoji
přijít až na práh duchovní říše.
Bylo to jen zcela přirozeným důsledkem, že ho ostatní lidstvo ve své omezenosti považovalo
za něco vyššího, co stálo mimo ně. Jeho vědění, vznikající v pokračujícím normálním vývoji,
muselo ukázat ohromný rozdíl mezi ním a jeho spolubližními.
Budha šel tedy normální cestou pozemšťanů. Cenit však jeho učení, podávající jeho vědění,
výše než poselství pravého Vyslance Božího, Ježíše Nazaretského, nebo je stavět jen vedle něho,
jest pouze znakem absolutní nevědomosti a jasným výrazem všeobecně panujícího smutného
omezení chápavosti, kterým trpí celé lidstvo a z něhož se právě Budha svého času odloučením
násilně vytrhl, aby zvolil normální cestu duchovního vývoje, kterou mu stvoření zřetelně
ukazovalo. Jeho příklad nebyl však jeho stoupenci jako obyčejně pochopen v tom smyslu, jak on
to dělal a jak to chtěl, nýbrž změněn v opak.
Nemá žádného smyslu dále se o tom rozšiřovat. Samotná skutečnost, že i takoví lidé, kteří
měli příležitost poznat poselství Syna Božího a přesto se přiklonili k budhismu, jest dosti smutná,
aby zřetelně projevila neschopnost chápání takových lidských duchů a dosvědčila, že nechápou
poselství Boží! A proto nejsou také schopni přijmout má vysvětlení a poukazy.
Jest přirozeným předpokladem, že vznešená moudrost v její prostotě chce být v Božím
poselství „nalezena“, na což již Syn Boží sám zřetelně poukazoval se slovy: „Hledejte a
naleznete!“ Z toho vyplývá, že nenalezne ten, kdo není schopen vážně hledat.
Evropští stoupenci Budhova učení nejsou však již schopni hledat správně ve slovech Vyslance
Božího, poněvadž jeho poselství přichází z výše, z níž lze přijímat jen při zcela zvláštním,
skutečně pokorném postoji. Jest také vysvětlitelno, že s úsměvem přecházejí přes to, čemu
nerozumí. Pro omezenost jejich ducha jest to opět svědectví, že mohou hledat a nalézt pouze
v tom, co zvěstuje vyvinutý duch, stojící daleko níže než Vyslanec Boží!
Jsou schopni objevovat hodnoty jen v nižším, poněvadž tyto jsou jejich omezenosti bližší. Pro
vyšší jim chybí možnost k pochopení. Nepomáhá proto dohadovat se s nimi a vysvětlovat jim,
neboť by to nemohli nikdy pochopit.
V učení Budhově jest pohyb zdola nahoru a má své užší, určité hranice. V poselství Vyslance
Božího jest však pohyb shora dolů a neohraničený! Lidskému duchu jest proto nezvyklý. Musí se
mnohem více namáhat, aby pochopil. Budhovo učení není proto žádným poselstvím, nýbrž jen
poznatky. Tak jako i u Mohameda. Oba putovali správnou cestou jako připravovatelé cesty pro
Světlo. Jejich slova byla však jejich stoupenci špatně vykládána a předávána.
60
45.
Budha.
To označuje přirozeným způsobem duchovní stupeň dotyčných stoupenců a jejich možnost
chápání podmíněnou touto omezeností. K tomu přichází ještě jistý fanatismus, který jest právě
tak neklamným znamením jen omezeného, částečného vědění. Právě tento fanatismus zúžuje
opět obzor duchovní vnímavosti ještě více, zachmuřuje dokonce často také všechno ostatní a
vyvolává groteskní účinky.
Kdo to všechno klidně pozoruje, a jde až na dno, musí již sám přijít k těmto závěrům. Jako
východisko nalezne pak vždy buď duchovní omezenost a s tím spojenou neschopnost chápání,
řekněme neschopnost opravdového hledání, nebo naopak duchovní svobodu, ve které jest
stupňující se schopnost vnímavosti a vzestupu, nestísněná lidským zlem rozumové nadvlády.
Z těchto dvou základních kamenů lze snadno přezkoumat a poznat falešný nebo správný
způsob výstavby. Při tom jest přirozeně hlavní věcí, že takový člověk dovede též zkoumadlo
správně položit, zcela věcně, neosobně a bez předsudků.
61
46.
Vzývání svatých.
Otázka:
Jaké stanovisko zaujímá Abdrushin k vzývání svatých; považuje to za nesprávné?
Odpověď:
V
zývání není uctívání! Proto jest vzývání duchovních pomocníků a vůdců o sobě pěkným
zvykem, pokud se tak děje ve správném smyslu. Jest nyní mnoho lidí, kteří vědí, že mají duchovní
vedení. Tito duchovní vůdcové, alespoň ovšem ti přímí, kteří jsou pozemskému člověku nejbližší,
ještě dlouho nemohou být nazýváni „svatými“.
Jest ovšem na místě, když lidský duch v nitru děkuje svým vůdcům, neboť ti mají často hodně
námahy a bolesti se svými chráněnci, mnohem více než radosti. Pro tuto trnitou činnost vedení
jest slovo díků vždy na místě. Také i prosba o pomoc tu i tam není ničím nesprávným, pokud tím
člověk nepropadá do uctívání, které přísluší jedině Bohu.
Nejvyšší vedoucí vůle jest pro každého člověka v duchovní říši. Odtud následuje dolů celý řetěz
provádějících pomocníků. Poslední z těchto pomocníků jest však vždy utvářen tak, že stojí jen o
málo výše než jeho chráněnec sám, poněvadž jinak by s ním nemohl citelně dojít ve spojení. Jest
to nejčastěji takový lidský duch, který má ještě spojení se Zemí; neboť kdyby byl již příliš vysoko,
nemohl by jej pozemský člověk již „pociťovat“. Takový vůdce může též ještě spolucítit při všech
jeho hnutích a může mu v tom dříve porozumět. A když se jeho chráněnec modlí ve vážných
věcech, pak se s ním v modlitbě spojuje a jeho přímluva má pro pozemské utrpení více síly, než
přímluva vyššího ducha, který pozemské utrpení nemůže již tak silně pociťovat, poněvadž již
ztratil jakékoliv pochopení těchto věcí.
Jen cit jest směrodatnou silou v modlitbě a ne slova, která bez síly dozní jako zvuk ve větru.
Slova slouží pouze k našemu napomáhání duševnímu zahloubání se v citu, za účelem ujasnění
směru citu a jeho podpory.
Nejvyšší vůdcovská vůle jest tedy v duchovní říši a je tímto řetězem pomocníků sdělována, až
pak ten nejspodnější pozemskému člověku nejbližší pomocník se toto chtění a vůli snaží svému
chráněnci ujasnit s použitím všech jeho předností a slabostí, které chráněnec vlastní a o nichž
může pozorováním a spolupociťováním vědět jen nejblíže stojící vůdce. Při tom se nesmí
zapomínat, že rozhodujícím je vždy chtění vedeného člověka, poněvadž je zodpovědný za svoje
konání. Vedení jest tedy jen pomocí!
Činnost celého řetězu vůdců až k nejvyšším vůdcům v duchovnu, si za svou pomoc zaslouží
lidského díku i když ve zvratném působení při věrné námaze ve vedení sami vůdcové také
získávají. Právě tak mohou a mají k nim být pozemskými lidmi vysílány prosby o věrné přispění.
To není nesprávné, nýbrž přináší to mnoho požehnání.
Koho však možno prohlásit za „svatého“? „Svaté“ jest jedině to, co je v přímé souvislosti
s Božským a nic jiného. Proto se říká „Duch Svatý“ na rozdíl od duchovního. Nikdo se nemůže
svatým státi, kdo jím není již od počátku, poněvadž svatost souvisí opět jen s podstatou, není však
zásluhou. Žel, slovo „svatý“ bývá často používáno úplně nesprávně. Jistě není žádného člověka,
který to bere vážně ve svých úvahách, myšlení a cítění, který by mohl být přesvědčen o tom, že
62
46.
Vzývání svatých.
pozemští lidé mohou někoho učinit svatým a že při tom názor nebo přesvědčení pozemských lidí
hraje nějakou roli!
Nechci tu klnout zavedeným zvykům v mnohých kruzích, jsou-li skutečně prováděny v dobré
víře; musí to však, při všech takových zvyklostech také tu i tam být konečně promyšleno těmi,
kdo to činí, aby věděli, co vlastně činí. Neboť kdo přesně neví co činí, tomu nemůže jeho jednání
přinést nikdy pravého užitku, poněvadž to pak zůstává prázdnou formou a šablonou, kterým
chybí skutečný život. A bez života nemůže nikdy stoupat nějaká modlitba vzhůru až k místu,
které přináší splnění.
Každý člověk, který skutečně myslí a nedá se od toho odstrašit leností nebo zbabělostí, přijde
koněčně sám v sobě k mnohému vyjasnění. Bezmyšlenkovití a povrchní by však ani
nejdůkladnějším vysvětlením nedošli k porozumění a pochopení. Kdo četl moje Poselství Grálu
správně, má také odpověď na tuto otázku ujasněnou již v sobě, aniž by zvlášť na to poukazoval.
Avšak chci dát ještě jednu pomoc, když poukáži na znovuvtělení, ačkoliv tím poněkud
předbíhám. Jen nemnozí budou již tak daleko, aby obraz, který tu rozvíjím, necítili příliš
cizorodým. To jim konečně nemohu zazlívat, poněvadž nutný skok od dosavadních názorů až
k těmto skutečnostem jest přece jen trochu daleký. Vnitřní síla, jejíž schopnost roztaživosti jest
odvislá vždy od zralosti dotyčné duše, může však při veškeré námaze sotva dosáhnout tak daleko,
jak jest pro poznání nutno. Z tohoto důvodu chci poodhalit jen cípek závoje skutečného dění i
když je nebezpečí, že se to bude zdát groteskní.
Bylo by to však k velikému požehnání lidstva a k ulehčení mnohého porozumění, kdyby se
mu právě v tom mohlo dostat jasného rozhledu. Působí to ovšem v prvním okamžiku velmi
střízlivě, jako Pravda vždy, avšak současně to přináší i osvěžení. Veškeré názory a tím také
pozemský život mnoha lidí by se tím ihned úplně přetvořil k zdravému vzestupu. Když se člověk
náhle může správně rozhlédnout kolem sebe, vidí, že všichni ti, o nichž se v minulosti v dějinách
dověděl mnoho velkého, krásného, avšak též nepěkného, z nějvětší části žijí opět s ním na Zemi
v krvi a mase jako on, jenže nyní v jiné postavě, nemůže to zůstat bez dojmu. Ba že on sám jest
snad dokonce jedním z těch, koho nějakým způsobem ctí … anebo jímž pohrdá.
Ale to vše má svůj čas. Nad čím se dnes ještě musí usmívat, to ve zcela krátké době bude
považovat za správné a dokonce za samozřejmé. Proto pravím výslovně: Zasahuji dnes tímto
krátkým poukazem poněkud daleko kupředu.
Když na příklad nyní řeknu, že Schiller znázornil ve Valdštýnovi své vlastní prožití, že byl
dříve na Zemi jako Valdštýn a dále nazpět ještě v různých podobách, pak to ovšem vyžaduje
dlouhou duševní činnost, než se s takovými skutečnostmi důvěrně obeznámíme!
A řeknu-li dále, že na př. slavný malíř Rafael, tak jako Tizián, se dnes nachází mezi žijícími a
nemají ani tušení o dřívějším dění a o svém někdejším umění, pak se to mnohého musí přece jen
podivně dotknout. Již myšlenka, že Rafael v dnešní postavě stojí s obdivem před nějakým
obrazem, který v dřívějším životě sám vytvořil, působí při omezenosti vzpomínek dokonce
komicky a humorně.
A není to přece ani pohádka, ani fantasie. Když řeknu, že Terezie Neumannová byla kdysi
lotrem na kříži, který se rouhal Kristu a proto ve zpětných účincích ještě dnes musí nést rány, až jí
z toho vzejde poznání a odpykání viny, budou o tom ne snad všichni, avšak přece velmi mnozí,
ba největší počet lidí, pochybovat a považovat to za fantasii. A přece není tak daleko doba, že
v tom budou muset poznat pravdu!
Vezměme v úvahu, že také učedníci Kristovi, kteří svého Mistra nebo jeho poselství s jeho
vlastními vysvětlivkami svého času nepřijali správně, od té doby již byli vícekráte opět na zemi
v rozličných postavách a že dnes jsou z největší části dokonce opět mezi lidmi, kam musí pak
myslící člověk dojít ve svých úvahách? Zvláště, když pozná i příčiny a účinky, které vedly
k tomuto novému zrození.
Při tom zhroutí se mnohý dosavadní obraz v nic a otevře se rozhled na radostné probuzení
nové, veliké doby, vzhůru se snažícího lidského ducha, který zlomí tak mnohá stará zbytečná
pouta a s otevřeným pohledem bude s jistotou stát ve stvoření svého Boha, aby mu v něm
konečně vědomě sloužil a tím také především … sám sobě.
63
47.
Poměr Poselství Grálu k jiným naukám.
Otázka:
Nechce Abdrushin dát také vysvětlení o tom, jakým způsobem by se daly srovnat pojmy
jiných nauk, např. učení indického, okultistů, spiritistů atd. s jeho pojmy jako je jemnohmotnost a
jiné? Jistě by mnohému člověku pomohlo vytvořit si správný pojem.
Odpověď:
To se nestane. Poselství Grálu stojí živoucí pro sebe. Kdo je chce pochopit, ten musí nejdříve
všechno dosavadní nechat za sebou bez výjímky. Jen tak se je naučí chápat správně. A pak může
sám přehlédnout všechno tak jasně, že Poselství Grálu může prosvítit také dosavadní, při čemž
uvidí, co jest z toho pravdivé a co bylo z toho vymyšleno lidským rozumem.
Musí se tedy nejdříve v sobě znovuzrodit, aby tak nezatížen starými pojmy mohl přijmout
nové poselství. Jen tato cesta jest volná. Ze všeho starého při tom odpadne vše to, co bylo
nepravé a zůstane jenom všechno pravé. Každý pokus o srovnání musí ztroskotat na živoucnosti
slova tohoto Poselství Grálu, které jest silnější než vše dosavadní, lidským smyslem zkalené.
Poselství Grálu jest však dokonale jednotné s tím slovem, které přinesl Ježíš z Nazaretu, Syn Boží.
64
48.
Poselství Grálu a Židé.
Otázka:
Platí Poselství Grálu také pro Židy?
Odpověď:
P
oselství platí, jako kdysi poselství Kristovo, všem lidským duchům, kteří se mu otevřou! V tom
smyslu není žádných závor. Kdo se správně otevřel, jest stejně hodnotný jako všichni ostatní.
Rozdíl vzniká vždy jen silou tohoto otevření se.
Poselství Kristovo bylo tehdy také jen v první řadě určeno Židům, ne snad výlučně, poněvadž ti
v sobě měli podle tehdejšího duchovního vývoje největší možnost k pochopení. Ve zpětném
působení se proto Syn Boží nemohl vtělit nikde jinde. (přednáška „Otče odpusť jim, neb nevědí,
co činí“) Přesto platilo poselství celému lidstvu. Židé měli poselství Boží nést dále ke druhým
dozrávajícím národům.
To nemělo vůbec znamenat výchovu k bezpodmínečnému židovství. Ne snad, že by se ten,
kdo se otevřel Pravdě, musel stát Židem, aby mohl vejít do říše Ducha, do království Božího;
neboť jen ten, kdo slouží Pravdě, může vejít do království Světla! Náboženství o sobě nehraje při
tom žádnou roli! Právě tak jest tomu i dnes opět u všech, kteří se nyní chtějí otevřít Pravdě.
Následkem mnohonásobného znetvoření Slova Božího lidskou chytrostí, nastala nutnost
nového Božího poselství prostřednictvím Syna Člověka, které se tentokrát obrací na základě
nepošinutelného zvratného působení na všechny lidi, bez ohledu na národnost a náboženství. Je
určeno všem, v nichž žije touha po vznešeném a čistém. Neboť poselství Boží jest opět určeno
celému lidstvu na tomto i na onom světě a má být neseno dále, jako kdysi u Židů poselství Syna
Božího.
Přesto mohou právě tím dnes i Židé dosáhnout vykoupení a osvobození z jařma, které
tehdejším selháním na sebe uvrhli. Jestliže to však i tentokrát opět promeškají, pak jest to pro
vždy. Nikdy již se jim k tomu nedostane příležitosti.
Avšak brzy nastanou i mezi Židy veliké věci, tak jako v celém lidstvu!
Pro poselství z Pravdy a proto také před Bohem neznamená křesťanství ani židovství jako
takové nic!
Pravé poselství Boží zná jen lidské duchy, kteří jsou více nebo méně vyvinutí, tedy více nebo
méně vnímaví. A jedině to jest směrodatné ve zpětném působení, které je řídící ve stvoření. A
toto zpětné působení jest částí samotné veliké vůle Boží, takže ve skutečnosti tato vůle skrze
bezpodmínečné zpětné působení vše ve stvoření řídí a přináší původci podle zásluhy odměnu
nebo trest.
65
49.
Syn Člověka jako soudce.
Otázka:
Praví se: „Když však přijde Syn Člověka, aby soudil …!“ Jest Syn Člověka dosazen jako
soudce?
Odpověď:
Jedině Bůh smí soudit! Syn Člověka přináší ještě jednou jeho „Slovo“! A ve Slově spočívá pak
soud. Jak tentokráte člověk Slovo přijme, tak se sám soudí. Každý jednotlivec má ještě jednou
svobodnou volbu z milosti Boží. Avšak naposled. Jak se člověk k tomu zachová, zda to přijme
nebo odmítne, tak jest pak souzen sebou samým, poněvadž tím nastává ihned třídění. Vyčkávání
jest odmítnutí, neboť další čekání jest nemožné. Nemožný jest také návrat ze zvolené dráhy.
Tentokrát platí buď … a nebo! A to ihned! Váhání, kritisování a rozumbradství má konec.
Co není úplně, bezpodmínečně v souladu s novým „Slovem“, to padne! Přenesení stávajícího
jest úplně nemožné, pokud na tom lpí jeden prášek vytvořený lidskou chytrostí, který nesouhlasí
s Poselstvím. Slovo musí být přijato úplně nedotknuté, neznetvořené a nezkřivené. Neexistuje
„dorozumění“ a ostatní pojmy! Právě tak neexistuje „dohoda“; neboť Slovo „jest“!
Odváží-li se člověk jediným skokem postavit se na nový základ, aniž by staré bral s sebou,
přijme-li tedy nové Slovo jako nový základ myšlení a cítění, jež nejsou ovlivňovány starým, pak
rychle uvidí ze svého nového stanoviska, jak se mu otvírají všechny cesty, které mu dosud byly
nejasné nebo uzavřené a pak také pozná, v čem šel dosud špatně.
Nemůže vůbec nalézt Pravdu v novém slově jinak, než když se nejdříve bezpodmínečně
postaví na novou půdu! Z venku tak učinit nemůže, protože ho zdržují mnohé omyly a nenachází
žádného spojení.
K tomuto nutnému skoku patří přirozeně vypětí síly, překonání a odvaha. Kdo to nemůže,
nedosáhne nikdy pochopení. Z toho vyplývá samo sebou, že k cíli dojdou jen ti, kdo jsou silni
v sobě! Ti, kteří jsou schopni učinit tento skok. Všechno staré musí být zanecháno zpět, neboť to,
co je ve starém správné, jest v novém Slově stejně již obsaženo, neboť toto přichází přímo
z Pravdy.
Z nutného skoku vyplývá, že lhostejní, nedbalí a slabí v duchu jsou již předem vyloučeni! Oni
nikdy nedosáhnou vytoužené a nutné „nové země“, která je zaslíbena hledajícím a která jedině může
poskytnout záchranu jako pevný základ, který nikdy nezakolísá a nepadne.
Nikdy nebude možno, aby sektářství nebo dogmata zkoumaly „živoucí Slovo“! Avšak
obráceně jistě. Živoucí Slovo bude nyní tvořit neklamný, ostrý zkušební kámen pro všechno stávající! A v tom
spočívá neúprosný soud, který rozděluje konečně cesty všech.
Celá armáda lidských duchů, kteří se dnes pokládají za věřící a chtěji se ve falešné pokoře
pyšně blížit Božímu trůnu, budou rozprášeny v nic dříve než budou moci přijít ke stupňům
trůnu! Domnívají se, že jsou spravedliví a nedbají proto Slova a usmívají se dokonce ve své
povrchnosti a omezenosti netušíce, že stojí v něm před soudcovským mečem ducha!
Otevřte proto uši svého ducha! Zaslechnete pak mnohé pro vás cenné a nebudete již
bezstarostně čekat na věci, které již začínají jíti kolem vás!
Probuďte se, dříve než bude pozdě!
66
50.
Co je Pravda.
Otázka:
Co je Pravda?
Odpověď:
P
ravda jest to věčně nezměnitelné! Co se ve své formě nikdy nemění, nýbrž jest takové, jaké
bylo již od věčnosti a zůstane vždy takovým, jakým jest nyní. Co proto není a nemůže být
podrobeno nějakému pokroku, poněvadž to bylo od počátku dokonalé. Pravda jest skutečná, jest
„Jsoucí“! Jsoucí jest jedině pravý život. Celý vesmír se o tuto Pravdu „opírá“.
Proto jest jen to, co přichází z Pravdy, také skutečně žijící a všechno ostatní jest podrobeno
změnám ve smrti. Z toho důvodu jedině to, co přichází z Pravdy, bude moci obstát a všechno
ostatní zajde. Nakonec zůstane jedině Slovo Páně, přicházející ze Světla a Pravdy, jež může býti
přineseno jen Vyslanci Božími, kteří sami stojí ve Světle a Pravdě a tedy v sobě jsou skutečně živí!
Žádný lidský duch a žádný duch z onoho světa není schopen to dokázat. Nemá k tomu vůbec
žádné možnosti. Z toho důvodu nemůže nikdy to, co bylo lidským rozuměm vymyšleno a
lidským duchem poznáno, v sobě nésti pravý život. Zůstává to teoriemi a poznatky, jimž chybí
síla živé Pravdy.
Probudit k životu Slovem znamená: Probudit k poznání Pravdy! Jak možno spícího probudit
k dennímu vědomí, tak je duchovně mrtvý probuzen k poznání Pravdy živým Slovem. Tak jako
se však ten, kdo byl ze spánku probuzen, nikdy nemůže státi samotným dnem, tak také nemůže
ten, kdo byl z duchovní smrti probuzen k živé Pravdě, státi se současně samotným životem! Jemu
budou jen otevřeny oči k poznání tohoto života. On se nikdy nemůže stát životem a Pravdou,
nýbrž může jen putovat po jejích drahách! Stane se probuzeným.
Také zde lze použít Kristových slov: „Nechte mrtvým pochovávati své mrtvé!“ To znamená,
nechte četné lidi, kteří chtějí být vůdci a učiteli, nadále poučovati lidi, kteří je chtějí poslouchat a
tím se systematicky uzavírají živému Slovu. Nechte tyto mrtvé vůdce s jejich mrtvými slovy
klidně navždy pochovávat mrtvé posluchače a tak je vyřadit z možnosti probuzení. Vy však, kteří
opravdově hledáte, neposlouchejte je!
Tím nejsou snad míněny jen mnohé sekty a společnosti, nýbrž také falešná dogmata všech
velkých náboženství. V této době není žádné obce, která by skutečně sledovala pravou cestu. Ani
lidská horlivost, ani nadšení neodstraní často úplně falešné ukazovatele cesty, které lidská chytrost
postavila na správnou dráhu. Kdo jim důvěřuje, ten nedosáhne cíle ani při nejlepších vnitřních
vlohách.
Co spočívá v tom, co bylo řečeno, to nalezne každý, kdo se poctivě o to namáhá. Vyžaduje to
však hlubokého přemýšlení a nesobeckého bádání. Pro ty, kdo se domnívají, že jsou již vědoucí a
pro povrchní to není!
67
51.
Jak bylo před stvořením.
Otázka:
Stvoření mělo počátek. Jak tomu bylo před tímto začátkem? Byl tehdy Bůh bez vyzařování,
bez činnosti?
Odpověď:
Pomůže vám to, nač jste se tázal, k vašemu duchovnímu vzestupu? Nikoliv. Mimo to týká se
to věci, která jest mimo stvoření, kam nedosahuje možnost chápání lidského ducha následkem
jeho podstaty. Jako tvoru jsou mu dány jeho hranice. Musí zůstat vždy uvnitř stvoření a snažit se,
aby je správně poznal! S tím má právě dost co dělat. A když tak nakonec dospěje až vzhůru do
říše ducha, pak ztratil se vzestupem také potřebu chtít vědět věci, jejichž pochopení jde nad jeho
možnost. V pokorné zbožnosti cítí pak teprve blízkost Všemohoucího, mocného Boha!
Buďte tedy o tom bez starosti. Čím dokonalejší budete v duchu, tím více budete též chápat
sám sebe! Tím odpadne postupně domýšlivost omezenosti, která dnes převážně ovládla lidského
ducha. Budete stále pokornějšími vůči velikosti Boží, kterou budete stále více poznávat.
Lidský duch může být rád, že tím ztratí také nynější groteskní postoj, jinak by se za to musel
věčně hanbit. Musel by si připadat směšný ve zpětném pohledu na nynější domýšlivost. Z této
nevědomosti vznikající skutečně dětinská domýšlivost má za následek také snahy tak zvaných
chytrých hlav, které chtějí Ježíše Nazaretského bezpodmínečně považovat za lidského ducha,
který se z tohoto lidstva vyvinul vzhůru. Cítí se ještě velicí tím, že uznávají, že to musel být zvlášť
omilostněný, vynikající člověk, který se vyšinul na výši proroka.
Tito chytráci jsou přece ve skutečnosti tak naivní, že nepřijdou ani na přirozenou myšlenku,
že i ten, kdo přišel z Božského na Zemi, musí vyčkat zralosti nezvyklého mu těla a že je právě tak
nucen naučit se správně používat tohoto pozemského nástroje dříve, než může započíti se svou
úlohou. Musí proto také nejdříve nechat správně zrát mozek, což všechno vyžaduje určitý, nám
známý čas, zvláště proto, že takový Vyslanec nemůže být počítán mezi media, která často
nevědomky působí nad stav svého vlastního ducha. Také nepatří mezi inspirované, k nimž patří
mnozí velcí umělci. Vyslanec Boží působí vědomě sám ze sebe, poněvadž nosí pramen v sobě.
V tom jest také v nutnosti pozemského vývoje veliký rozdíl a jest v tom také vysvětlení
nechápavosti mnohých lidí vůči životu a působení Vyslance Božího.
A přece jest v tom opět zřetelně poznatelné jen obrovské velikášství nehotového lidského
ducha, který si představuje, že má v sobě kvality, které jsou schopny vyvinout se až k nejvyššímu
a že tedy patří k nejvyššímu ze všeho, co existuje.
Člověk nechce za žádných okolností přiznat, že jest něco, co se nevyvinulo zdola nahoru,
nýbrž přichází shora, s výše, které člověk nejen nikdy nemůže dosáhnout, nýbrž které nemůže nikdy
ani pochopit. V tom jest tak zavržení a opovržení hodná domýšlivost lidského ducha, který
takové možnosti nechce vůbec vážně brát v úvahu, poněvadž mu nemohou být srozumitelny.
Aby v tom však hledal přirozený důkaz, že to jest právě výše, k jejímuž pochopení mu chybí
schopnost, to mu ani nenapadne!
Tak malým jest v duchu!
68
51.
Jak bylo před stvořením.
Také ve vaší otázce jest jistá malost, poněvadž podle toho předpokládáte, že stvoření jest vše
mimo Boha. Jak daleko jste vzdálen od pochopení skutečné velikosti Boha!
Stvoření, k němuž patří lidský duch, jest přes svou ohromnou rozlohu jako stvoření opět jen
jedním z děl živoucí Božské vůle. Jako dílo jest také omezené. Jeví se v nekonečnosti, kterou si
lidský duch není schopen představit, jako prášek, ne více než jediná hvězda v tomto stvoření.
Kromě toho to stvoření, k němuž patří lidští duchové, vznášejí se ještě další ne méně mocná
stvoření, zcela jiného druhu. Lidskému duchu známé, částečně však ne ještě správně pochopené
dějiny stvoření týkají se pouze existence tohoto jediného stvoření zcela pro sebe, z něhož lidé při
spatření nesčetných hvězd mohou tušit jen nejmenší část. Dějiny netýkají se celkových účinků
veliké Božské vůle!
A toto vám známé stvoření jest ovšem v celku v sobě zaokrouhlené, přispívá však ve své
vlastní utvářenosti opět jen jako malá část k veliké harmonii stvoření, tvoří v něm jediný článek
s určitou úlohou, z něhož však jakékoliv onemocnění jako nynější selhání lidského ducha je
pociťováno jako překážka v harmonii veškerenstva. Proto musí být zaveden opět pořádek i za
cenu uražení takového nemocného článku, nejde-li to jinak.
Pokuste se do toho vmyslet a nedosáhnete nic jiného, než že se vám zatočí hlava.
Jest lépe, když se člověk nyní konečně nejdříve naučí zabývat se sám sebou a se vším, co
obsahuje to stvoření, ve kterém se nachází a k němuž patří, a kterému jedině může a má sloužit
k jeho vývoji. Tím se postupně stane dokonalým jako lidský duch, čímž zmizí také přání chtít být
něčím jiným, než tím, čím v nejlepším případě býti může … upotřebitelným lidským duchem!
Jako takovému pak taková otázka ani nenapadne, poněvadž nakonec pozná sám sebe! A
z toho vzniká pokora, jež mu dnes tak chybí!
69
52.
Zkoumání Slova.
Otázka:
Abdrushin vyžaduje, aby každý člověk zkoumal Slovo. Jest však každý člověk schopen
kritisovat?
Odpověď:
Zní to podivně, jest však, žel skutečností, že největší část lidí vůbec neví, co to znamená,
když pravím, že Slovo má být každým člověkem ostře zkoumáno, aby pak z vnitřního přesvědčení
mohl podle něho žít.
Zkoumat neznamená kritizovat, nýbrž je to něco, co jest lidem mnohem těžší: vnitřní procítění! A
zde jest první úskalí.
Procítění bez předsudků člověk již nezná, nýbrž přistupuje ke každé věci se svým vlastním
kouskem moudrosti, aby podle toho měřil všechno ostatní. Tuto chybu dělá téměř každý
jednotlivec. Nejvíce však v tom hřeší spolky a především redakce časopisů v domění, že cosi
přece říci musí, když se člen nebo čtenář táže přes to, že často nemají vůbec času, aby se otázkou
vážně zabývali.
Nepostačí-li tedy kousíček jejich vlastního vědění, což jest vůči živému Slovu jen přirozené, tu
prostě chtějí být víceméně „duchaplní“ a proto vtipkují a posmívají se, a jsou částečně ve své
omezenosti přesvědčeni, že mají pravdu nebo tím zakrývají vlastní neschopnost. Kdo je tak
pohodlný, aby přikládal takové pozemské moudrosti nějakou cenu, řídil se podle ní, nebo se jí dal
zmýlit, ten se stává obětí své zkázonosné pohodlnosti. Promešká okamžik, kdy se ho dotkla spása
a jde ku zkáze.
Na těch však, kteří takové nepravosti lehkomyslně šíří svými „záblesky ducha“, jimiž rádi
poučují a oslňují, zavěsí se takové oběti na onom světě jako přítěž, takže ke vzestupu budou moci
přijít teprve tehdy, až všechny oběti naleznou svou cestu do výše, ne dříve! Co to znamená, může si
každý hledající snadno představit.
Na tomto úskalí pohodlnosti, řídit se jinými lidmi a ptát se jich napřed na jejich mínění,
ztroskotají opět mnozí právě tak, jako na úskalí neschopnosti pravého zkoumání.
Pravé zkoumání, které tak často vyžaduji, podmiňuje především vypětí vlastních schopností,
vlastní síly. A s tím jest současně ve zpětném působení úzce spojeno … probuzení každého
jednotlivce pro sebe. Požehnání námahy následuje tedy ihned. To však nemůže nastat nikdy, když
někdo pro sebe bere za základ mínění druhých.
Zkoumání, tedy opravdové procítění, musí každý člověk provést pro sebe sám zcela tiše ve svém
nitru. Musí naslouchat v sobě. Musí naslouchat, zda-li se tam ozvou příbuzné tóny v opaku
k dosavadním názorům!
Boží volání vychází ke každému jednotlivému lidskému duchu přímo! Neboť také každý
jedině sám za sebe nese zodpovědnost za vše, co myslí a dělá! V tom jest nemožnost, aby se
mohly tvořit spolky tam, kde se jedná o Slovo Pravdy, poněvadž se při tom každý musí snažit,
aby byl hotov sám ze sebou! Nemůže se opírat o druhé, nebo si od nich vyžadovat radu.
Kdo ukazuje takovou nesamostatnost, jest již předem ztracen pro vlastní život. Nepotřebuje se
namáhat, poněvadž konečného cíle nikdy nedosáhne. Bude-li ztracen ihned nyní, nebo teprve
70
52.
Zkoumání Slova.
později, nehraje pro něho žádnou velikou roli! Bylo by nesprávné zanechávat takovým
duchovním lenochům naděje, které se přece nikdy nesplní.
Kdo nemůže Poselství Grálu duchovně následovat, pro toho jest lépe, jde-li dál svou cestou,
než aby ukazoval záblesky své moudrosti, neboť nastane hodina, kdy bude pak pozdě na to, aby
se mohl rozmyslet k něčemu lepšímu, poněvadž nynější dětinské vyvišování vytvoří mlýnský
kámen, který ho zadrží dole.
Poselství Grálu zasahuje všechny lidi v nejslabším bodě: v domýšlivosti, živené po tisíciletí!
Proto tolik citlivosti, tolik posměšků, tolik shovívavosti ve zdánlivé povýšenosti, ze které až příliš
zřetelně promlouvá největší zloba, jež nakonec právě jen svědčí o tom, co Poselství Grálu o
lidech říká.
Kroucení, vykrucování, obracení, posměch, horlivost, nenávist a chtění platit za chytré,
ukazuje myslícímu pozorovateli všude jako v nejčistším zrcadle jako skutečnost to, co nechtějí
uznat a co chtějí potírat! Boj jest však marný! Škoda síly na to vynaložené! Neboť tato Pravda jest
neúprosně pevná a zvítězí. Vzpírání a kroucení tentokrát lidem nepomůže.
Ochromí při tom jenom sami sebe a v této zemdlenosti zaniknou, nebo se musí chtě nechtě
zařadit na správnou cestu. Již se to zprvu projevuje jen v neklidu, až jednoho dne vyrazí jasný
plamen svatého poznání pod struskou, která dnes ještě na tom leží, plníc tak v opaku ke své
podstatě svůj účel tím, že všechnu sílu jiskry, doutnající pod ní svým těžkým odporem, vyvíjí jen
k největší síle. I zlo musí nyní sloužit dobru.
Všichni, kdo již nemohou v sobě cítit Boží volání, budou odtrženi od dveří k duchovní říši,
pokud by později chtěli vstoupit. Musí se vrátit zpět do noci a hrůzy! Mohou si pak vyžadovat
marné rady těch, jejichž řečem slepě důvěřovali jenom proto, aby se sami nemuseli duchovně
namáhat a také z bázně před jakoukoliv zodpovědností. Nemůže jim býti již pomoženo, neboť
jim chybí duchovní „život“. Patří k mrtvým, kteří se již neprobudí!
Jak by mohli vejít do říše Boží, když se uzavřeli slyšet volání a z pohodlnosti se raději drželi
náboženských dogmat, která nevyžadovala námahy duchovní čilosti a Bohem požadovaného
probuzení! Takového překování sama sebe nedokáže každý; neboť to vyžaduje celou sílu, kterou je
člověk schopen vyvinout, především ale pokornější poznání sama sebe!
71
53.
Světlem povolaní.
Otázka:
Měl jsem příležitost vidět, jak v rozličných městech studují čtenáři Poselství Grálu, kteří se
sloučili v kroužky. Byla mi při tom nápadná rozličnost, jež v tom panuje. Zatím co v jednom
kroužku přicházely ke slovu mnohé směry a pak s nimi bylo porovnáváno Poselství Grálu, řečník
v jiném kroužku postavil Poselství Grálu jako základ a nenechal platit nic jiného. Který z obou
vedoucích jest pro lidi povolanější?
Odpověď:
Jsou lidé Světlem povolaní a lidé lidmi vyvolení, nebo ti, kteří se sami cítí povolanými. To
jest veliký rozdíl v účinku. Světlem povolán slouží Bohu a zná proto jen vůli Boží, která již od
počátku byla, je a zůstane nezměnitelná a proto nepřipouští žádných ústupků, nedává žádné
možnosti k odchylkám a působí proto přísně. Nemůže nic jiného nechat přijít ke slovu, než vůli
Boží, která se nedá ohýbat.
Ten, kdo byl vyvolen lidmi, nebo se sám cítí povolaným, slouží přece především lidem a činí
jim proto ústupky. Bere-li to vážně, snaží se jejich přání pomalu přivést k přání jedinému a přivést
je nakonec tak daleko, aby chtěli konečně nechat platit jen vůli Boží, čímž by byli schopni také
správně porozumět Světlem povolanému. Pak již v jeho učení necítí žádnou přísnost, nýbrž
poznají přímou cestu.
Kde jest jen jedna cesta, musí po ní člověk samozřejmě jít, chce-li dojít k cíli. Jest nesprávné
říkat, že mnohé cesty vedou ke Světlu. Tam vede jen jediná, která záleží v bezpodmínečném
splnění Božské vůle. Žádná jiná. A poněvadž jest Božská vůle dána zcela určitě, nepřipouští také
žádných kompromisů s přáními lidí. Rozličný pro lidi jest pouze způsob, jak jdou touto cestou, jakých
při tom používají pomocných prostředků, jež se řídí podle jejich vyvinutých osobních schopností.
Tento rozličný způsob putování nemění však cesty, tím méně její směr.
Jest také nesprávné tvrzení, že ten, kdo slouží lidem, slouží tím také Bohu. Jak je známo, lze
sloužit jen jednomu pánu. Naproti tomu pomáhá povolaný, který slouží Bohu, současně také vždy
lidem. Že tato pomoc nemůže vždy souhlasit s přáním lidí, jest samozřejmé, poněvadž pravá
pomoc je zřídka ve splnění přání.
Ti, kteří slouží lidem, jsou jim přirozeně vítanější, poněvadž je to pro ně pohodlnější. Jsou
však vždy daleko slabší. Nejčastěji se stávají obětí svých přívrženců.
72
54.
Služba Grálu.
Otázka:
Co jest služba Grálu?
Odpověď:
Služba Grálu jest plnění Božské vůle bez ohledu na vůli lidí a na přání lidí.
Pojem „služba Grálu“ nesmí být libovolně rozšiřován. Stoupenec Poselství Grálu není též
současně ve službě Grálu. Neboť on pouze přijímá osobní užitek z Poselství, aby nalezl cestu ke
Světlu a šel po ní. Tím přijde do říše Boží, aniž by bylo při tom lze mluvit o službě Grálu.
Služba Grálu samotná vyžaduje mnohem více. Mnohým lidským duchům jest otevřena ovšem
k tomu cesta, ale jen nemnohým je nakonec souzeno, aby tohoto cíle skutečně dosáhli. I pro
lidské duchy, kteří již dlí v duchovní říši, jest hrad Grálu ještě tak vzdálen, že se to pozemsky
nedá ani domyslet. Jedině „vzdání se sebe sama“, správně pochopené, jest krokem, o němž se lidští
duchové domnívají, že jej již učinili, avšak … to žije jen v jejich přestavách. Toto vzdání se sebe
sama není vůbec žádným rozplynutím se, nebo vstoupením do snivé Nirvány dle orientálních
představ, nýbrž jest to nejsilnější myslitelná, sebe plně vědomá čilost, nejvyšší stupeň osobní
činnosti. Něco zcela jiného, než jak si to představují pohodlní lidští duchové. Tento stav je daleko
nad nynější lidskou chápavost. Ze všeho, dosud o tom vymyšleného, můžeme předpokládat
přibližně pravý opak toho, abychom vystihli to pravé. Čtenáři mají se však spokojit, že nalezli
cestu ke Světlu a mohou stoupat vzhůru. To jest již ona vytoužená blaženost, to nejvyšší, po čem
skutečně dobrý člověk může toužit. Jest to koruna lidského života.
73
55.
Antroposofie.
Otázka:
Jde antroposofie správnou cestou? Mnozí antroposové chtějí vésti spory o Poselství Grálu.
Odpověď:
S
toupenci každé sekty jsou přesvědčeni o její správnosti a zvláště o správnosti své vlastní
moudrosti. Takoví lidé čtou a slyší všechno ostatní jen v tom jednostranném přesvědčení,
nehledají tedy již a nemohou proto také nic nalézt. Tím se stali slepými a hluchými. I nejčistší
Pravdu by považovali jen za chtěnou zášť a zavrhli by ji, jakmile by nesouhlasila s jejich vlastními
moudrostmi.
Jsem proto rád, že takovou otázku, jako je vaše, nepotřebuji zodpovídat, poněvadž jsme již
vstoupili do oné doby, kdy každý člověk brzy na sobě prožije, zda jde cestou správnou, nebo zda se
to jen domnívá a odkud jedině může mu přijít pomoc. Tímto způsobem a nikoliv slovy budou
obnaženi a padnou falešní proroci. Buďte tedy klidný a pozorujte ještě krátký čas. Brzy naleznete
sám neklamný rozsudek. Také o antroposofii.
Nechte tedy klidně lidi přít se o Poselství Grálu. Ve slepém hněvu chce mnohý horlivec
v Poselství nacházet dokonce rozpory právě tam, kde se jeví nejlogičtější věcnost nejzřetelněji.
Jde-li však vážný čtenář na kloub takovým údajným rozporům, vidí brzy, že tvrzení o těchto
rozporech bylo jen zrcadlením nemožnosti porozumění u dotyčného útočníka samotného nebo
svědectvím o tom, jak se zapletl do nesmyslností vlastního názoru, od kterého ve vzdorovité
zarytosti nechce upustit. Tak se při bližším zkoumání útoky odhalují jen jako vysvědčení
duchovní chudoby takových lidí, kteří tím chtějí oslňovat svou vlastní moudrostí. Ve většině
případů takoví lidé vůbec nečetli celé Poselství, nýbrž prostě na ně štěkají tím, že zběžně do něho
nahlédli a vyňali několik jednotlivých částí s výrazem úzkosti a starosti, že by jejich dosavadní
vymyšlená velikost mohla utrpět úhonu někým, kdo to ví lépe.
Někteří jdou v této směšnosti dokonce tak daleko, že chtějí tvrdit, že Poselství neobsahuje
vůbec nic nového. Nu a na to není zapotřebí žádné odpovědi. Myslím, že právě toto tvrzení nese
v sobě již správný úsudek o dotyčných a dává poznat, že jim úplně chybí jakákoliv možnost
porozumění a že ve své vnímavosti dosud nedorostli na vlastní obsah Poselství. Tito mají klidně
dále patřit k lehčím společnostem.
Nepomůže jim však žádný útok, žádný výsměch, žádný posměch … všichni budou pohřbeni
pod troskami své falešné vědychtivosti a ke svému štěstí rychle zapomenuti, při čemž Poselství
Grálu zůstane.
74
56.
Odpověď na útoky.
Otázka:
Nechce Abdrushin odpovědět na mnohostranné útoky? Já, jako tazatel vím náhodou sám o
mnoha věcech, že by bylo pro něj snadné, aby obrátil kopí na něj namířená.
Odpověď:
Mé slovo je pro mne příliš cenné, než abych jím plýtval na takové věci. Není mi toho ani
zapotřebí, poněvadž odpovědi na to přijdou ze zcela jiné strany. Buďte jen úplně kliden, neboť
nic nezůstane nezodpovězeno, ani to nejmenší. Stane se tak způsobem, který ovšem celému
lidstvu bude sloužit jako trvalé poučení. Já k tomu nemusím ničím přispět.
A pokud se týká mnohých „názorů“ a mínění a nebo dokonce prohlášení od tak zvaných
rasových badatelů a vykladačů písma, které jste mi přiložil a kteří ve mně chtějí poznávat rasově
čistého Žida, pak nemohli takoví lidé ovšem vydat žádného lepšího vysvědčení své neschopnosti
ve svém „vědění“, než právě to. Neboť není žádné čistě němečtější a tak zvané křesťanštější
rodiny daleko do minulosti než ta, ze které pocházím. To by však u mne nehrálo žádnou roli,
neboť znám jen lidi a nesoudím podle rasy, národnosti nebo náboženství. To jest příliš
malicherné a nedůstojné opravdového člověka. Věří tito lidé, že budou směti vtáhnout do
království Božího s národními barvami a národními hymnami? Ne, takové omezenosti mne
nemohou pohnout k odpovědi.
Stalo se také módou, že v jistých kruzích je mnohé, co by mohlo být nebezpečím pro jejich
vlastní přání nebo idee, prostě označováno jako prožidovská snaha. Mnohým lidem má být tak
znemožněno, aby se tím zabývali a v laciné sebeochraně neztratili základ a půdu, nýbrž aby mohli
nepříliš chvalitebnými prostředky při tom podporovat vlastní cíle.
Jak jednostrannými jsou kromě toho rasoví badatelé, kteří se snaží usuzovat pouze podle
zevnějšku a hrubohmotnosti, při čemž vlastní člověk jest duch jako jedině směrodatný. A tento duch
jest starší než nynější a dřívější pozemská těla. Vezměme to čistě pozemsky: Dobrý člověk bude
vždy týž, i když vícekrát změnil své šaty. Jest ve všedních šatech právě takový jako v nedělních.
Ne jinak je tomu s duchem, s vlastním člověkem.
Je mi hnusno, přemýšlím-li o těchto nesmyslnostech. A na čem vlastně spočívá celá ta pýcha,
celá ta představa, kterou si tak mnozí osobují vůči Židům, mezi nimiž jsou lidé, jimž by bylo lze
mnohem přátelštěji stisknout ruku, než svým spolukřesťanům? Na čem vlastně spočívá
křesťanství? Jen na židovství! Křesťanství zaznamenalo jen židovské proroky starého zákona a
nic jiného. Desatero přikázání přišlo jen skrze Žida. Učedníci byli Židé.
Budoucnost přinese v tomto směru mnohé, že se dnešní posměváčci budou muset stydět za
své nynější názory a své nynější vědění. Přijdou pro ně mnohé hodiny, kdy by si přáli, aby raději
byli mlčeli, místo, aby se ve své ubohé domýšlivosti nafukovali. Jest zaslíbeno, že „všechno musí
býti nové“! Na toto splnění těší se tak mnozí. Jest však nějaké strašlivější odsouzení než právě
toto zaslíbení? Nejeví se v tom skutečnost, že všechno, vůbec všechno jest falešné, když všechno
musí býti nové, tedy jiné, aby bylo konečně správné? A v této době nyní stojíme! Není skutečně
nic, co by od základu nebylo falešné ze všeho, co si lidé vymyslili a vytvořili. Větší důkaz toho
než nynější hluboký úpadek a nynější bezútěšný zmatek není jistě nutný.
75
57.
Nepěkné myšlenky.
Otázka:
Pokouším se žíti podle Poselství Grálu. Často se mi však vtírají nepěkné myšlenky, kterých
vůbec nechci. Chci dokonce často pravý opak. Nepěkné myšlenky dotírají však na mne tím více a
hučí mi doslova do uší. Mnoho tím trpím, neboť mne to mučí a skoro bych zmalomyslněl při
otázce, jak to všechno přichází, zda jsem snad v nitru špatný?
Odpověď:
P
íšete přece sám, že vždy jen jinak myslíte než chcete. Proto musí být vaše nitro lepší než vaše
občasné myšlenky. Jistě budete při tom vždy také tak jednat, jak chcete, ne jaké jsou vaše myšlenky.
Ostatně jest jen málo lidí, jimž by se tak nedělo. Nad tím se nemusíte zneklidňovat. Takové
myšlenky, s nimiž nesouhlasí vlastní chtění, mají málo síly. Formy, které tím byly vytvořeny,
rozplynou se velmi rychle, aniž by mohly způsobit škodu. Přirozeně za předpokladu, že jim
nepřivádíte vždy opět novou sílu tím, že byste o nich stále znovu hloubal. Věnujte těmto
nevítaným myšlenkám méně pozornosti a pak zmizí sama sebou. Jinak však pomáhá vnitřní
krátká modlitba.
76
58.
Proč mnozí v Poselství Grálu nic nenalézají?
Otázka:
Jak jest možno, že mnozí lidé nemohou v Poselství Grálu nic nalézti, zatím co mně jest vedle
bible vším?
Odpověď:
To budou převážně sektáři, ne však v sobě ještě svobodní lidé. Kdo říká, že Poselství Grálu
jest lehké, nebo že nepodává nic nového, ten je nezná, nic z něho nenačerpal i když je četl;
krátce, právě on je nepochopil. Bylo pro něho příliš těžké a proto je nachází lehké. Tím je vlastně
řečeno vše! Takový člověk se však může utěšovat, že Poselství ani není pro něho určeno. Komu
nic nedalo, ten tím přijal právě to, co si zasloužil. To patří k třídění. Pozdější zkušenosti to
zřetelně ukáží.
77
59.
Trestá Bůh?
Otázka:
Proč trestá Bůh někdy tak tvrdě?
Odpověď:
B
ůh vůbec netrestá! Také nehrozí, ani nevábí. To všechno jsou falešné lidské názory. Také
desatero přikázání, jež bylo dáno prostřednictvím Mojžíše, jsou pouze ukazovatelé cesty k tomu,
jak může člověk dosáhnout šťastného života. Tresty vyhlašuje jen člověk ve svém společenském
řádu. Ovšem tak jako ve všem, co vymyslel, vyhlašuje to falešným způsobem, nedokonale, s ještě
mnohem nedokonalejším výkonem. Slovo trest vymyslil vůbec jen člověk sám ze sebe ve svém
omezeném pochopení.
Vezměme k lepšímu pochopení příklad dosti pozemského druhu: Nějaký obchodník vstoupil
do společnosti s jiným. Jeho přítel jest prozíravější a má lepší znalost lidí. Když byl tázán
obchodníkem na příčinu rozličných obchodních obtíží, varoval ho tento přítel a dal mu radu, aby
pokud možno nejrychleji rozvázal toto obchodní společenství, poněvadž jeho společník má
špatné úmysly a bezohledně chce jít za svým prospěchem ke škodě obchodníka. Přítel řekl
obchodníkovi krátce a jasně, že utrpí velké ztráty, jestli neuposlechne jeho rady. Obchodník však
nenásledoval této rady, poněvadž nemohl ještě poznat žádných známek pro pravdivost obav
přítelových.
Teprve o několik roků později se výstrahy tohoto přítele splnili. Obchodník utrpěl veliké
ztráty vinou svého společníka, který mohl neobyčejně obratným způsobem provésti předem
promyšlený plán ke škodě svého společníka. Obchodník nazýval to nyní trestem za to, že
neuposlechl výstrah svého přítele a snažil se to pochopit jako trest.
Tak se staví lidé vůči Světlu. Odtud jim přichází mnoho výstrah v pravý čas, jejichž
následováním by se mohli uvarovat mnohého zla. Když je však stihne zlo, které si sami zavinili a
jež se muselo projevit tím, že nechtěli slyšet nebo uposlechnout, domnívají se, že je to trest Boží.
Domnívají se, že jsou kdož ví jak velicí, když tento „trest“ trpělivě snáší a očekávají za to od
Boha zvláštní odměnu, i když je to jen v pocitu vnitřního povznesení za to, že jsou hodní. To
všechno je sebeklam a lež. Neboť Bůh je tím netrestá, nýbrž oni sami si ve své tvrdošíjnosti
vytvořili toto zlo. Ze Světla může být pozorováno, když nějaký člověk nebo celé lidstvo nastoupí
na falešnou cestu, která bezpodmínečně musí vésti ke zcela určitému cíli. Tento konec, který
člověk mnohdy nemůže vidět nebo spíše vidět nechce, jest ze Světla přesně poznáván. Člověk
nebo lidstvo jsou varováni. Nenásleduje-li uposlechnutí a lidé jdou tvrdošíjně svou cestou dále,
pak jest přirozeno, že v určité době musí přijít k tomu konci. Tento konec není však přivoděn ze
Světla jako trest, nýbrž byl dán již zvolením cesty a Světlo se jen namáhalo, aby lidstvo od toho
odvrátilo a přivedlo ho na jinou dráhu, která by zlý konec obešla a přivedla konec radostný.
Bůh tedy netrestá, nýbrž člověk to vše způsobuje sám, nechce-li se nechat varovat. Proto jest
velikým rouháním říkat: „Bože, jak tvrdě trestáš!“ Také jest falešná žaloba: „Jak může Bůh něco
takového připustit!“
78
60.
Duch a duše.
Otázka:
Co říká Abdrushin tvrzení, že duch a duše žijí v člověku vedle sebe?
Odpověď:
K
do to tvrdí, ten nemá o stvoření ani tušení. Duch jest původ, jádro a konečný cíl člověka.
Duch jest on sám, bez obalu jiného druhu. Duše jest tentýž duch, zabalený jedním nebo několika
obaly jiného druhu, avšak bez obalu hrubohmotného, bez pozemského těla. Duše tedy musí
samotného ducha nésti v sobě jako vlastního živého člověka. Jakmile duch postupně odložil
jemnohmotné a bytostné obaly, při čemž stoupá vždy výš a výše, stojí nakonec jen jako lidský
duch obalený ještě lehkým duchovním obalem a může pak do říše ducha, do Ráje. O tom podám
ještě důkladnější vysvětlení.
79
61.
Co jsou pomlouvači.
Otázka:
Co jsou pomlouvači?
Odpověď:
L
idé, kteří obratně znetvořují skutečnosti, aby jimi ke škodě jiné osoby dali falešný smysl. Ti,
kteří vymýšlí nové události a historky a rozšiřují je za tím účelem, nejsou pomlouvači, nýbrž lháři.
Podle Božských zákonů jest jedno stejně zavržitelné jako druhé. Patří to k pokusu o morální
vraždu, nebo k jejímu provedení. Karma jest při tom právě tak těžká, jako při hrubohmotně
dokonané vraždě a v mnoha případech jest dokonce ještě těžší, poněvadž duševní rány jsou
trvalejší. Zvláště, když v mnoha případech jsou tu vtaženy do spoluutrpení i jiné osoby. Vůbec
každý pokus nebo provedení morálního poškození, lhostejno zda jest to odůvodněno nebo ne,
jest nutno karmicky těžce odpykat. To by mělo být snadno srozumitelné, poněvadž takový čin
o sobě předpokládá vždy nečistý charakter; neboť čistý, nebo jen ušlechtilý charakter by to nikdy
nečinil a takové myšlenky ze zdravého odporu by odmítl daleko od sebe. Nečistota jest tedy
v takových věcech přirozeně vždy na provádějící straně, jež se tím automaticky jako taková
označuje.
80
62.
Abdrushinovo stanovisko k stávajícím společnostem.
Otázka:
Proč odmítá Abdrushin spojit se se stávajícími společnostmi a sdruženími? Bylo by to přece
v mnoha případech snadné, sjednotit se. Ve snaze vzhůru měli by lidé vzájemně si podat ruce a
působit společně, čímž by mnohem dříve bylo dosaženo vznešeného cíle.
Odpověď:
Nejsem tu proto, abych vysvětlováním, spory a debatami vyváděl lidi z omylů, jež si sami
vytvořili, nýbrž přináším Poselství, jehož se mohou lidé přidržet, aby se dostali ven ze svých bludů.
Není při tom žádné „sjednocování“, nýbrž jedině: „Buď a nebo!“ Není také žádného
spolupůsobení, nýbrž nanejvýš následování. Kdo není schopen si to ujasnit, ten nechť nechá
Poselství Grálu klidně stranou, neboť jemu by nepřineslo žádného užitku. Kdo je nepovažuje za
Boží dar, ten mu nikdy neporozumí. Pro toho také není. Nesnažím se ani jediného člověka
„přemlouvat“. Také nemám v úmyslu založit „společnost“ nebo církev a žít z jejích ročních
příspěvků.
Proto zůstávám neodvislý a nemám v úmyslu studovat všechna tvrzení lidmi vyslovená,
částečně nesmyslná, abych je pak vždy znovu argumenty vyvracel. To by bylo podle mého názoru
přikládáno příliš mnoho cti směšné aroganci mnohých lidí.
Bůh ukazuje Pravdu, jaká jest, ve svém stvoření. Stojí uprostřed žalostného a nebezpečného
zmatku, který lidstvo natropilo. Poznat a přijat Pravdu jako takovou jest pouze věcí lidí, kteří
musí napnout všechny síly, aby získali tento nejcennější statek pro sebe, bez něhož jsou bez
záchrany ztraceni. Člověk musí učinit pro to všechno! Neboť Bůh za ním neběhá a nesnižuje se
nikdy na sluhu člověka! To jest však to, co člověk dosud ve svém podivném stanovisku očekává.
On požaduje vždy důkazy! Nechť on se přece namáhá, aby poznal Pravdu. Jest to přece jedině jeho
prospěch. A ten, kdo skutečně poctivě hledá, kdo se tedy poctivě snaží, ten také dojde poznání.
K tomu patří však již od samého počátku bezpodmínečně ona pokora, která dává poznat sebe
sama. A to jest asi také to nejtrpčí pro člověka dnešní doby. Již na tom ztroskotá, neboť toho
není schopen, to on nechce! A proto vynutil soud. Pohleďte jen na člověka, jak honosivě kráčí svým
pozemským bytím, ověšen všemi cetkami pozemské ješitnosti! Kde má tu být místo pro pokoru!
Nakonec si ještě představuje, že nyní nastavší boj Světla proti všemu temnu se děje jen k vůli
němu! Avšak tento velký boj není k vůli němu osobně. Vzestup, který je mu při tom umožněn, jest
jen důsledkem toho. Promešká-li využitkovat tuto poslední příležitost s veškerou svou silou,
nechce-li slyšet volání, zůstane vězet v bahně, které si sám vytvořil a zadusí se v něm. Nebude
pro něho smutek!
Obtížen tím, co vytvořil lidský rozum, nepoznal by nikdy pravou cestu.
Já však jdu svou cestou v poznaném splnění své úlohy sám.
Není zapotřebí, aby mne následoval někdo, kdo se k tomu dobrovolně neodhodlá. Myslím, že
moje řeč je vždy dostatečně zřetelná. Kompromis, i kdyby byl sebelehčí a prostší, jest pro mne
v každém směru úplně vyloučen. Spojení se společnostmi, sektami a církvemi nepřichází nikdy
v úvahu, Bůh je nezná. Neboť jako chrám Boží, kostel a dóm jest míněno něco jiného, mnohem
většího než nějaká organisace na Zemi!
81
63.
Pozemsky praktické rady.
Otázka:
Proč
věcech?
nemluví Abdrushin ve svých přednáškách také jednou o prakticky – pozemských
Odpověď:
Lidem je to, co jsem doposud řekl, mnohem více zapotřebí, jak se to nyní v krátké době
projeví. Neřídím se jejich přáním. To přenechávám všem těm, kdo píší proto, aby „udělali
obchod“.
82
64.
Poselství Grálu rozbíjí sekty.
Otázka:
Mohu říci, že ve svém hledání jsem s lidsky možnou vážností a věcností prošel jednotlivými
obory okultismu jedním po druhém a horlivě jsem studoval theosofii a později antroposofii.
Všude jsem našel něco krásného, pravdivého a povzbuzujícího, avšak korunu přineslo mi
teprve Poselství Grálu svou jasností a především svými prostými závěry. Co jsem našel dobrého
ve všem ostatním, nalezl jsem v Poselství Grálu opět.
Dosud jsem všude dostával jen zlomky navzájem spolu nesouvisející. Nyní však jsem viděl
před sebou něco celého, přehledného ve srozumitelném sledu, což mi dalo jasný obraz a tím teprve
jistotu mého vědění. Všechny dosavadní jednotlivé části se správným spojením a vyplněním
dosud stávajících mezer se staly jedním tělem a ožily.
Mluvil jsem o tom se známými z dřívějška, theosofy a antroposofy, avšak žádný z nich mi
nechtěl rozumět. Neviděli v Poselství Grálu nic nového, přesto, že toto obsahuje mnohé, co
dosud nebylo nikým řečeno. Prostou jasnost pociťovali jako méněcennost. Co tu dělat?
Lidé mají přece vědět, že s jednotlivými zlomky nelze mnoho počít, i když tyto jsou sebelepší
a že jen ten musí být mistrem, který nám ukáže souhrn a tím celkové použití, jak jest tomu
v Poselství Grálu. Od doby čistého učení Kristova jsem nenašel nikde opět takovou jasnost a
hloubku.
Odpověď:
Jakou potřebujete ještě odpověď? Dáváte si ji ve své otázce sám. Nechte ty lidi jít klidně
jejich cestou. Pro takové Poselství není! Mimo to nebylo Poselství Grálu snad skládáno
dohromady, nýbrž jest pro sebe samo, úplně samostatné a neodvislé. O tom jsem již vícekrát
mluvil.
Váš dopis není ojedinělý, neboť přichází různé téhož smyslu, jež dokonce uvádí podobná
slova. Tím, co jste prožil, dostalo se vám potvrzení, že Poselství ke svému pochopení vyžaduje
větší vážnosti a píle než povrchní lidé myslí a že vždy mluví jedině a přímo k jednotlivé duši, dávajíc
jí to, co právě ona pro sebe ke vzestupu potřebuje.
V této neschematické živoucnosti musí přirozeně rozbíjet každou sektu a stává se tak pro její
existenci velikým nebezpečím, poněvadž vytváří samostatné, v sobě svobodné lidi, jež musejí být
nepřáteli všeho sektářství. Jest to tušící pud sebezáchovy, když se organisace, společnosti a sekty
staví vůči Poselství s ignorováním, výsměchem, snižováním nebo nepřátelstvím.
Toto však „jest a zůstane“, i když se všechno ostatní rozpadne a nedá se ničím zadržet na své
cestě, kterou dokonce i každý útok musí podporovat.
83
65.
Co jest vážné hledání?
Otázka:
Co jest vážné hledání?
Odpověď:
V
ážné hledání není právě všechno to, co je dnes takto označováno! Kdo vážně, tedy poctivě
hledá Pravdu, musí se nejdříve úplně vnitřně očistit, to znamená vyprázdnit se ode všeho, co
dosud četl a čemu se učil, a musí to úplně odsunouti stranou. Musí vyřadit také všechny osoby a
pak klidně v sobě procítit „Slovo“ jako dítě, které stojí před něčím novým. Ne bez důvodu
nachází člověk u dětí často nejneklamnější posouzení věcí a lidí, poněvadž tyto předstupují ke
všemu bez předsudků a bezelstně.
Zní to lehce, jest to však pro dnešního člověka to nejtěžší. Není pro něho větší překážky než
právě toto. A poněvadž požaduji nejvážnější hledání jako základní podmínku pro možnost přijetí
vlastního obsahu Poselství Grálu, stavím tím na člověka nějvětší požadavek, jaký mu vůbec může
být položen. Tím také současně vylučuji zcela jistě již předem všechny ty, kteří jsou domýšliví na
své vědění. Jest to třídění, při kterém jen pokorný může obdržet palmu pravého poznání
v důsledném zvratném působení, přičemž ostatní vyjdou naprázdno.
Pochopit toto všechno rozumově jest až na vzácné výjimky vyhraženo novému pokolení, které
přežije nynější dobu, neboť teprve očistěný rozum, který násilím bude očistěn ode všech strusek
nynějších bludů a ješitnosti, vlastním prožitím přinese nutnou k tomu neovlivněnou možnost
pochopení.
Toto nové pokolení nelze však očekávat teprve v příštích stoletích, nýbrž již žije a stane se
novým jen tím, že jeho příslušníci rozličného stáří vyjdou očistěni ze soukolí a mlýnských kamenů,
které nyní právě začínají mlíti! Při čemž všichni ostatní budou rozemleti.
Takový opravdu hledající nebude hledat spolky, nebude se přidružovat k žádným sektám a
nebude také mít potřebu se sdružovat. Zpracuje jedině všechno v sobě, poněvadž jiný mu při
tom nemůže pomoci. Jen tak to v něm ožije a stane se jeho vlastnictvím, které nemůže sdíleti
s jinými lidmi.
84
66.
Pocity méněcennosti.
Otázka:
Mám snad poněkud zvláštní otázku, doufám však, že se mi dostane odpovědi, protože
mnoho lidí o tom mluví. Jak jsem mohl pozorovat, velmi se tím trápí a jsou tím stísněni. Co jsou
to vlastně pocity méněcennosti?
Odpověď:
Jelikož
se tato otázka dotýká všeobecného zájmu, budiž na tomto místě zodpovězena.
Komplexy méněcennosti, jak se jim tak krásně říká, se vyskytují tam, kde se duch nemůže
svobodně rozvíjet. Je to dokonce v mnoha případech důkazem toho, že takový člověk je
duchovně silnější, než jak se může projevovat. Proto trpí pod tlakem neznámé mu překážky.
Čtěte mé pojednání: „Tajemství krve.“ Z něho můžete poznat mnohé, co se týká právě této
otázky.
Je však ještě jiná příčina komplexů méněcennosti, kdy lze jen stěží pomoci: je to lenost ducha!
Člověk by se již sám mohl vzchopit, aby shodil ze sebe tlak, jen kdyby chtěl. Je však k tomu příliš
pohodlný a chtěl by, aby to učinili jiní. Mimo to se časem cítí ve svém výstavním postoji docela
dobře a něco by mu chybělo, kdyby tlak od něho ustoupil. Chce být litován, žádá na mnoha
místech o radu a pomoc, avšak byl by málo vděčen tomu, kdo by jej mohl skutečně osvobodit od
navyklého tlaku.
Případům prvního druhu lze zásadně pomoci, případům posléze líčeným však nikoliv, protože
člověk sám ve skutečnosti nechce.
85
67.
Čistý bloud.
Otázka:
Ačkoliv jsem již často viděl a slyšel operu „Parsifal“, přece ve mně zůstává stále nejistota
ohledně pojmu „čistý bloud“. Kdybych o tom získal úplnou jasnost, byl by dojem ještě silnější.
Odpověď:
Mluvil jsem o tom již také ve svých přednáškách o praduchovních úrovních.
V každém důkladně myslícím člověku musí znázorňovaná postava „čistého blouda“ vyvolat
nejistotu. Tato nejistota vyvstává, protože výraz a celé vylíčení této postavy je omyl, který ve
svých přednáškách odůvodňuji.
V této odpovědi by to vedlo příliš daleko, proto se spokojuji poukazem, že Parsifal je „čistá
brána“, ne však „čistý bloud“. V tom spočívá vše. Vědění o tom vám společně s jiným pojmem
zjedná klid. Parsifal je ve skutečnosti prostředníkem ke stvoření, tedy též k člověku a je branou
Pravdy a života pro všechno stvoření směrem dolů.
(čistý bloud = v němčině „der reine Tor“
čistá brána = v němčině „das reine Tor“).
86
68.
Rentgenové oči.
Otázka:
Již často jsem v novinách četl o lidech s rentgenovýma očima. Nemohl jsem si nikdy objasnit
a neměl jsem ani příležitost o tom slyšet něco přesnějšího. Mohu si však představit, že člověk,
který skutečně má takovou schopnost, je jistě mnohem citlivější než jakýkoliv zhotovený
instrument. Bylo by možné dostat o tom podrobné vysvětlení?
Odpověď:
S
kutečnost, že takové oči existují, je pomocí novin již velmi známá a není již popírána,
protože není dobře možné ji vyvrátit. Zabývali se tím již lékaři, aby tento děj, tajuplně se jevící,
vyzkoumali a použili jej pak ku pomoci lidstvu.
Bádání však dosud nezískala dostatečně pevnou půdu, aby je bylo lze považovat za pevně
stojící vědění a zužitkovat je. A tato pevná půda ve smyslu ve vědě dosud obvyklém nebude moci
nikdy být vytvořena; neboť tyto velmi vzácné schopnosti jsou u jednotlivých lidí tak rozdílných
druhů, že vůbec nemohou být jednotně pozorovány.
Shromáždíte-li pět lidí, kteří jsou takto nadaní, shledáte, že každý jednotlivý z nich působí
způsobem pro sebe ojedinělým, více nebo méně jasně a vůbec „nevidí“ vždy totéž jako ostatní.
Velmi zde též spolupůsobí příslušná svéráznost nadaného, právě tak jako stupeň jeho vzdělání
formuje způsob výrazu a dokonce velmi omezuje „vidění“.
Čím méně takový člověk studiem získal určité znalosti, tím neovlivněněji, tedy jistěji a jasněji
bude umět takový dar zužitkovat, jinak se mu zcela nevědomě mezi to vsunou získané názorové
formy, které způsobí, že skutečný obraz nemoci se jeví jinak.
Na druhé straně se však může stát, že člověk neovlivněný naučeným, vidí sice obraz nemoci
správně a nezkřiveně, avšak není sto se vyjádřit tak, aby to správně vylíčil.
Obojí má proto nevýhody, které často brání přesnému vylíčení a proto mohou dokonce přinést
nebezpečí, jestliže se někdo bez rozpaků podrobí takovým věcem.
Nejlépe je, když zde spolupůsobí schopnost s vědou, samozřejmě nikoliv v jedné osobě. Když
tedy lékař stojí vedle takto uschopněného člověka, jehož líčení obrazu nemoci se časem přesně
naučí rozumět a pak připojí své vědění a skutečnosti, aby pomohl.
Tím pak z toho může vzniknout požehnáníplné působení. Bez pečlivého prozkoumání
„viděného“ obrazu nemoci není však radno se na to bezpodmínečně spolehnout.
Jako všude, tak i zde jsou vyjímky; jsou však velmi řídké! Tyto vyjímky lidí zvlášť silných
schopností bychom mohli nazvat nejen lidmi nadanými, nýbrž omilostněnými. Tito však nikdy
neopominou radit k přizvání lékaře, který při svém působení vezme v úvahu spatřený obraz
nemoci.
Bylo by přirozeně od lékaře nesprávné, aby takové neobyčejné pomoci z nějakého předsudku
odmítal. To však nikdy neučiní lékař, který je skutečně lékařem a chce především lidem pomoci.
K tomu přistupuje ještě něco: Takové schopnosti nebo dary se mohou u lidí vynořiti a po
nějaké době jednoduše opět zmizet! To úzce souvisí jako tak mnohé se změnami složení krve;
neboť jen zcela určité vyzařování krve může přivodit „vidění“ okem ducha, jak lze nazvat náhle
se objevující schopnost rentgenových očí.
87
68.
Rentgenové oči.
Tak zvané rentgenové oči nejsou oči pozemského těla, nýbrž jsou to obrazně vyjádřeno, oči
duše, kterým nejdříve musí být upravena cesta, aby mohly takové věci spatřit. A k tomu slouží
vyzařování zcela určitého druhu složení krve, které se může utvořit a pak opět změnit. Tím
vzniká a zároveň mizí ta často tak obdivovaná schopnost. V tom spočívá též vlastní vysvětlení.
Je přece dostatečně známo, že i zcela významná media náhle ztratí své vynikající schopnosti,
nebo že se tyto zeslabí, aniž by dosud byl nalezen důvod.
Kde toto nastane, tam se nějakým způsobem změnilo složení krve a tím i její vyzařování. A
jedině ve způsobu vyzařování krve spočívá každá mediální schopnost, jejíž rozličnosti nastávají
opět různorodými mosty, které tvoří příslušná vyzařování krve.
Klíčem ke všem těmto věcem je tedy krev! Není to jen jedno zcela určité složení krve, o němž
lze říci, že přináší mediální schopnosti, nýbrž existuje jen jeden určitý základní druh s mnoha
odvětvími, které vykazují nejjemnější, mnohdy snad sotva poznatelné rozdíly.
Jednou to bude zcela zvláštní, avšak pro pomoc lidem významné vědění, vědění o účincích
vyzařování krve a vědění o možnosti chtěné změny tohoto vyzařování. V tom spočívá pro člověka
všechno pozemské! Jeho tělesné zdraví a plný rozvoj jeho ducha na Zemi. Je to nejdůležitější
pozemská pomoc, která může být dána, jež zahrnuje všechno a chová v sobě štěstí a mír.
Dnes může právem být hovořeno o často používaném výrazu „otrávená krev“; neboť je tomu
vskutku tak, je to jenom jiné, než si to lidé myslí.
Mostem ke všemu, tedy i k vynikajícím vlastnostem je tedy vyzařování krve! Musím zde
ukázat ještě mnoho cest, abych vytvořil celý obraz o nesmírném významu tohoto dosud
nepoznaného pracovního pole, které se nyní otevře těm lidem, kteří se namáhají prozkoumat
dosavadní tajemství stvoření, aby mohli pomáhat a pak se ve skutečné službě uplatňovat v novém
vědění. Nebudou to však činit, aby si tím vydobyli „jména“.
Chtěl bych při tom poukázat ještě na jedno! Tak zvanýma očima duše je většinou rozpoznáno
jemnější záření nemoci, ne jenom to tělesně viditelné. Toto poslední, viditelné lékaři, tedy
tělesnému oku, hraje při tom jen vedlejší úlohu, je-li vůbec viděno. Avšak právě tento jemnější
druh vidění je cennější a důležitější; neboť jím lze rozpoznat ložisko nemoci, její vlastní východisko,
které pozůstává tak jako všechno ostatní v jemných zářeních a jež teprve vyvolává účinky,
pozemskému oku viditelné.
V tom spočívá přednost a větší význam užití takových „vidění“. A když takovému
omilostněnému je dáno i to, že může rovněž vyzařováním své krve hledat a také „vyciťovat“
spojení, co může v tom nebo onom případě sloužit k léčení nebo pomoci alespoň ke zmírnění,
pak je to milost, kterou lze sotva docenit, a může dokázat vskutku zázraky.
Dnešní lidé jsou však zvyklí hledat jen svůj vlastní prospěch a podle toho posuzují i vše u
ostatních lidí. Mnozí předpokládají o svých bližních vždy jen to nejhorší, což jest však jenom
ozvěna jejich vlastního nitra a to jim znemožňuje, aby věřili v ideálně myslící lidi. Proto se takto
nadaní lidé plaše stahují zpět, protože jim samotným je tento dar moci pomáhat příliš posvátný,
jejich chtění je příliš čisté, než aby je vydali pošpinění.
Naproti tomu se však nelze domnívat, že působení tohoto druhu má být poskytováno zcela
zdarma; neboť ne každý takto nadaný je současně požehnán i majetkem, aby mohl trvale bez
protihodnoty poskytovat takové pomoci. Opačné názory jsou chorobné, nespravedlivé a osobivé.
Jsou sice též lidé, kteří využívají takovéto mnohoslibné oblasti a snaží se dělat nečisté
obchody, nedávají tedy za úplatu správnou protihodnotu, nebo nedávají vůbec žádnou. K vůli
nim nesmí být znevažováno to pravé. Kde je vůbec oblast lidské činnosti, na níž neexistují
podobné výstřelky? Hledali bychom je nadarmo.
Ze všech těchto pohnutek je pochopitelné, že se mnohý skutečně omilostněný, který by mohl
přinést velké požehnání, se svými schopnostmi drží zpět a neposkytuje lidem pomoc.
V této otázce je však skryto přání, i když přímo nevyslovené, slyšeti, zda lze doporučit
používání těchto schopností, jestliže se k tomu naskytne příležitost.
Je-li to přijímáno způsobem, jak jsem již vysvětlil, lze k tomu bezpochyby radit; neboť
každému člověku přinese velké uklidnění, když se z takového místa dozví, jaký je stav jeho těla.
Bylo při tom nalezeno již tak mnohé, co bylo nutné vědět a již v zárodku mohlo být zcela snadno
odstraněno tak mnoho zlého, co by se snad později mohlo projevit velmi škodlivě.
88
68.
Rentgenové oči.
I zde je tomu tak, jako s mnoha jinými věcmi v lidském životě. Často jde člověk kolem
příležitostí, aniž by je pro sebe zužitkoval a později po nich baží, když je již nemůže mít. Jako
neurčitý tlak nepřestává jej tížit myšlenka, že něco zmeškal.
89
69.
Pokušení Syna Božího Ježíše na poušti.
Otázka:
Často jsem přemýšlel o tom, v čem vlastně spočívalo v životě Syna Božího Ježíše pokušení
v poušti. Nepřišel jsem při tom ke správnému pochopení. Mohl by mi Abdrushin podat
vysvětlení?
Odpověď:
Je dobře, že tato otázka byla položena; neboť o tom ještě nebylo podrobně hovořeno.
Pravděpodobně nebyl ještě nikdy objeven pravý smysl tehdejšího pokušení, protože člověk i
v tomto případě zůstal tak jako ve všech duchovních věcech příliš povrchní. Možnost správného
pochopení předpokládá ovšem znalost mého Poselství. Chci se pokusit umožnit hlubší pohled.
Ježíš šel do pouště, aby v samotě podpořil a ulehčil nutný průlom svého poznání vlastního
původu z Boha, což bylo pro splnění jeho působení nezbytné.
Tušení síly s tím spojené naplnilo ho postupně velikým nutkáním a chtělo se projevit, aniž by
si toho mohl být Ježíš již plně vědom. Chybělo již jen nemnoho dní a bylo by v něm dozrálo
v plné jasnosti vědění o jeho možnostech v hrubohmotných účincích.
Pak by ovšem bylo bývalo pro pokušitele příliš pozdě, aby přiměl Ježíše k něčemu, co by již
předem muselo poškodit jeho působení.
Tak jako vždy chopil se pokušitel i zde obratně okamžiku, který byl jeho úmyslům příznivý.
To mohla být v tomto případě jen doba přechodu mezi vyciťováním pronikající Boží síly a jejím
vědomým použitím ve světle Boží moudrosti, která současně usilovala o proniknutí.
Moudrost zná nepošinutelné zákony, které Tvůrce vložil do stvoření, z nichž stvoření teprve
vzniklo a je i udržováno.
Pokušitel znal tyto zákony a na nich vystavěl svůj plán. Velmi obratně zvolil okamžik, kdy si
Ježíš stále jasněji uvědomoval svou úlohu a svůj původ, avšak neměl ještě jasné poznání, a dosud
se to v něm vlnilo a kvasilo. To byla jediná příležitost a možnost pokládat nástrahy, které by jej
mohly svésti k nerozvážnosti, poškozující jeho budoucí úlohu a jež by již předem na dlouhou
dobu učinila jeho vystoupení před lidmi neúčinným, nebo je alespoň velmi oslabila.
Tak našel pokušitel rychle bod pro tento útok nejcitlivější. Byla to nevýslovná láska Syna
Božího k lidem. Ježíš chtěl přece s otevřenou náručí radostně jíti vstříc lidstvu a pomáhat mu,
neboť byl pozemským ztělesněním Boží lásky.
Proto se lichotil pokušitel: „Jsi-li Syn Boží, učiň tyto kameny chlebem!“ K tomu se připojil
hlubší smysl; že mu pak budou lidé jásat vstříc, aby se ochotně otevřeli jeho slovům, která jim
chtěl přinést k osvobození věděním.
Ježíš by tak byl ihned při svém vystoupení získal lidi pro sebe a měl by snažší působení.
V tom bylo lákání! Byl to vskutku lákavý cíl pro lásku chtějící pomáhat slovem, která
přirozeně v sobě nesla snahu moci působit rychle a tak pronikavě, jak jen možno.
Kdyby to bylo tímto způsobem proveditelné, nemohlo by být o pokušení ani řeči, nýbrž
všechno by se prokázalo jako pomoc k rychlejšímu uskutečnění působení Syna Božího, což však
vůbec nebylo v úmyslu pokušitele.
90
69.
Pokušení Syna Božího Ježíše na poušti.
Pokušení spočívalo v tom, přimět Ježíše k něčemu, co by mu nebylo možné a čím by byl
zklamal lidi! To se však mohlo stát jenom v době, kdy sice již v sobě pociťoval přemocnou sílu
k zázračnému působení a tušil též svůj původ z Boha, dosud však nepronikl k poznání nutnému
pro vědomé působení. Z toho důvodu nemohl též dosud přehlédnout samočinně působící
zákony, položené nezměnitelně Boží vůlí do stvoření. Zákony, do nichž mohl a … musel vložit
svou moc, protože proudí z Boha Otce skrze jeho vůli a jsou dokonalé a nemohou proto nikdy
být pokřiveny.
Ježíš by proto nikdy nemohl z kamenů učinit chléb, poněvadž tato možnost není zákony
stvoření dána. Právě tak se nemohl spustit z nejvyššího cimbuří chrámu, aniž by při tom jeho tělo
nebylo poškozeno.
Pokušení spočívalo v tom, že svůdce chtěl přiměti Ježíše k něčemu, co se mu muselo
nepodařit, aby tak již předem u lidí podkopal víru v jeho poslání.
Pokušitel znal zákony stvoření, znal omezenost myšlení pozemských lidí, která je i dnes velmi
rozšířená v bludném domnění, že dokonalý Bůh může ve své všemohoucnosti provádět činy
libovůle protivící se jeho vlastním dokonalým zákonům stvoření!
To všechno využíval pokušitel v době, kdy sebepoznání v Ježíšovi již dozrávalo k průlomu a
vlnilo se v něm a nutkalo, avšak dosud v něm nebylo jasno. Tak chtěl svým našeptáváním zasadit
působení Syna Božího již předem těžkou ránu nebo jej zcela znemožnit, při čemž zvolil za
vhodnou půdu tehdy ještě prudkou lásku a snahu pomáhat a ještě více ji rozdmychával.
V tom bylo pokušení Ježíše v jeho vývoji, které bylo založeno na snaze těžce otřást celým
pozemským dílem již před jeho započetím.
Avšak právě na základě tohoto podnětu propuklo ve stejném okamžiku vědění v Synu Božím a
on odmítl pokušitele.
Jest vlastně podivné, že různé křesťansko-náboženské společnosti považují za nejvyšší víru,
když vidí dokonalost a všemohoucnost Boží v tom, že může prostě všechno, aniž by se musel držet
svých vlastních zákonů stvoření, v nichž spočívá jeho všemohoucnost. Tak předpokládají beze
všeho, že by byl Ježíš mohl z kamenů učinit chléb.
Právě však tím, že toto ponoukání svůdcovo označují a uznávají za „pokušení“, dokazují
vlastně sami správnost mého vysvětlení zákonů stvoření v mém Poselství! Neboť kdyby byla
jejich víra, že to Ježíš jako Syn Boží mohl učinit, správná, pak by přece návrh pokušitelův nebyl
žádným „pokušením“, nýbrž skutečnou, velikou pomocí.
Pokušení má však vždy přinést škodu, jak to též ve skutečnosti bylo pokušitelem zamýšleno.
Považovat však tuto událost za pokušení a současně vyučovat bezpodmínečné víře v zázraky,
v tom je rozpor, který nelze překlenout a který zřetelně ukazuje, že těmto naukám úplně chybí
skutečné vědění, a že jsou postaveny na bezmezné povrchnosti.
Tak se v tisícerých věcech projevují mezery dosavadních nauk náboženských institucí a již při
zběžném pohledu samočinně dokazují mnohou neudržitelnou nevědomost.
91
70.
Existuje „prozřetelnost“?
Otázka:
Existuje
„prozřetelnost“ nebo vzniklo toto učení jen snahou ulehčit kolísavému lidstvu
putování pozemským životem?
Odpověď:
Prozřetelnost není nic jiného než zpětné působení, na jehož přesně vyznačených drahách
stojí pomocníci poskytující pomoc těm lidem, kteří jdou svou cestou správně. V tom spočívá též
předurčenost pozemské cesty. Prozřetelnost jest vlastně pozdější účinek dřívějších rozhodnutí
v prožívání. Avšak člověk, který krátkozrace chce věřit jen v jeden pozemský život, tyto pozdější
účinky odpovídající zákonům stvoření nazývá z tohoto důvodu prozřetelností. Míní tím však
vlastně působení ochotných pomocníků, stojících na těchto cestách pro dobro chtějící lidi. Proto
se často mluví o „dobrotivé prozřetelnosti“.
Proto není vůbec nesprávné používat slovo „prozřetelnost“, pokud si o ní lidé neučiní
nesprávný obraz. Ve skutečnosti jest však takzvaná prozřetelnost jen částí vlastního dění.
92
71.
Vyhnání z ráje.
Otázka:
Jak došlo vlastně k vyhnání z Ráje?
Odpověď:
P
řed zodpověděním této otázky musím položit protiotázku: Týká se otázka děje přirozeného
vývoje stvoření, nebo děje spojeného s „pádem do hříchu“? Neboť to jsou dvě zcela rozdílné
věci, které spolu vůbec nesouvisí.
K vůli jednoduchosti chci zodpovědět obojí. Všimněme si nejdříve děje vývoje stvoření. Při
tom se jedná o východisko nevědomých zárodků lidských duchů od hranice tak zvaného ráje.
Zárodky odtud vycházejí, aby se tam po plném uvědomění opět navrátily.
To je zcela přirozený děj, který je výstižněji nazýván jako „vypuzení“. Ještě zřetelněji to
vyjadřuje slovo „odražení“.
Při trvalém vývoji stvoření je to odchod nevědomých duchovních zárodků, samočinné jejich
uvolňování se z oblasti duchovní sraženiny, která sousedí s Rájem. Děje se tak nutkáním po
uvědomění a znamená to začátek putování hmotnostmi za účelem vývoje k uvědomění.
To však není trestem, nýbrž milostí. O tom jsem již obšírněji pojednal ve svém Poselství,
protože to patří k vědění o stvoření.
Avšak trest, který následoval po pádu do hříchu, byl dějem pro sebe, který se tak jako všechno
odehrál zcela přirozeně a postihl vyvinuté již lidské duchy.
Pád do hříchu se udal na Zemi a je spojen s procitnutím tozumu, který měl býti dán člověku
prostřednictvím Lucifera k jeho povznesení ve hmotnosti. Nebyl mu však dán proto, aby se
člověk před tímto rozumem skláněl tak, že jej povýšil na to nejvyšší. Člověk chtěl jeho pomocí
panovat a tím se stal jeho otrokem, místo aby jej učinil jemně broušeným nástrojem pro svou
pouť hmotnostmi. Měl jím v díku ke Stvořiteli v lásce všechno hrubohmotné zušlechťovat a
pozvedat.
Protože je rozum připoutaný k zemi a vždy jím zůstane, lidský duch se jím spoutal a tím
podvázal jakékoliv spojení se světlými výšinami, se svým vlastním domovem.
Zbavil se tak spojení se Světlem, pro něho tak nutného a odřízl si tím návrat do svého
domova. Jakmile člověk dosadil rozum na to nejvyšší, projevil se jako pytel nahoře zavázaný,
protože si tak uzavřel výhled vzhůru.
Neboť rozum, jako produkt pozemského mozku může rozumět jenom všemu tomu, co stejně
jako on patří k hrubohmotnosti, z ní vychází a je s ní pevně spjat.
Je přirozené, že odmítá to, co nenáleží k této hmotnosti, nebo stojí vůči těmto věcem bez
porozumění, což je totéž jako neschopnost uznání.
Toto odpadnutí ode všeho vyššího, nehmotného, znamená odříznutí od Ráje. To je jistě
každému myslícímu člověku snadno pochopitelné. Při této události byl člověk na Zemi, nikoliv
v ráji, od něhož se odloučil.
Ani výrok: „V potu tváře své chléb jísti budeš“, není těžko pochopitelný. Ve skutečnosti
nebyla tato slova vyřčena, to nebylo nutné, protože to přirozený následek samočinně přinesl.
93
71.
Vyhnání z ráje.
Jakmile se člověk nadvládou rozumu odřízl od Ráje, nacházejícího se v duchovní říši a ode
všeho vyššího, mimohmotného, protože to nemohl pochopit a proto o tom ani nemohl vědět,
muselo se všechno jeho myšlení a konání zaměřit jen na to, co je pozemsky vázané, jak to
odpovídá rozumu. Tím vzniklo úsilí jen po těchto o sobě nízkých věcech! Pohled pozemského člověka
se odvrátil od vyšších věcí a upřel se jenom na Zemi a pozemské potřeby, pro něž vyčerpal
všechnu svou sílu. Proto mu nezbylo nic jiného, než aby v potu své tváře a v boji se svými
spolulidmi zápasil o denní chléb.
V tom spočíval trest, který však samočinně vyplynul z toho, že se odvrátil od Boha a jeho
světlých výšin a upnul se k hrubé hmotnosti, které musel namáhavě odnímat to, oč se snažila jeho
mysl.
Samočinné a samozřejmé dění bylo obrazně znázorněno v pádu do hříchu a vyhnání z Ráje,
které nebylo ničím jiným, než svévolným odloučením se od duchovního Ráje.
Svádění nenastalo v Ráji, nýbrž na Zemi; neboť do ráje by had nikdy nemohl přijít, nehledě
k tomu, že duchové žijící v ráji by vůbec nemohli být takovým způsobem sváděni, protože se
zachvívají a působí jen v citu!
Tam nepotřebují rozum, náležející jen ke hmotnosti, kterému platilo svádění.
94
72.
Práce bez radosti.
Otázka:
Stává se často, že vnější poměry člověka vyšinou z jeho dráhy, kterou se rozhodl jíti. Musí
přijmout postavení nebo práci, které nejsou v souladu s jeho skutečným cílem a tak ztrácí mnoho
času, který musí být považován za neužitečně ztrávený. Jestliže se kromě toho musí přemáhat,
aby příslušné práce provedl, pak tato práce jistě nemůže přinést užitek jeho duchovnímu zrání.
Odpověď:
V
ěrné plnění povinností přináší vždy duchovní prospěch. Smozřejmě, že tento prospěch je
živější a vyšší, je-li práce vykonávána radostně a s láskou. Často jsou však takovéto práce nutnými
mosty, které dotyčný člověk ještě potřebuje, aby mohl dosáznout vyššího cíle, který jej pak zcela
naplní a tím se mu stane radostí.
Je samozřejmé, že při podobných přechodných pracích, které někdy mohou trvat mnoho let,
nemůže býti vždy uspokojení a radost, nejméně tehdy, když člověk tyto práce potřebuje k svému
vlastnímu vývoji a duchovnímu pokroku!
Mnohem později pak velmi často vidí, že právě ta léta, která považoval za promarněná, a kdy
se domníval, že je odváděn z cesty, kterou si sám předsevzal, byla těmi nejdůležitějšími, a která by
za žádnou cenu na své pozemské cestě nemohl postrádat, protože zkušenosti z nich nutně
potřeboval k dosažení vyššího cíle.
Potom děkuje z celé duše za moudré vedení, které jej zdánlivě odsunulo stranou.
95
73.
Skupinová duše.
Otázka:
Co se rozumí skupinovou duší? S tímto označením jsem se setkal často v mnohých knihách,
avšak nikdy jsem pro to nenalezl skutečné vysvětlení, z něhož by mohla vzniknout správná
představa.
Odpověď:
Tato otázka se dotýká dobu, k jehož vysvětlení by bylo zapotřebí celé série přednášek, což
nelze uskutečnit v rámci prosté odpovědi na otázku.
Přesto chtěl bych se o této záležitosti zmínit alespoň v hrubých rysech. Nejlépe když s tím
spojím jinou mi předloženou otázku, která zní:
„Mají mimo lidí duši i zvířata, rostliny atd., které probíhají vývojovým pochodem? Jak je to při
jejich smrti?“
Na to je nutno říci, že ve stvoření není ničeho, co by mohlo zůstat bez vývoje; neboť toho
zákon pohybu nepřipouští. Tak se vyvíjejí i duše zvířat, které pocházejí ze zvláštního druhu
bytostné úrovně, která jako první obklopuje hmotnosti.
Zde nemohu jinak, než poukázat na mé přednášky o různých kruzích nebo úrovních stvoření,
protože jejich znalost je bezpodmínečně nutná k pochopení této odpovědi a nemůže být podán
úžeji ohraničený obraz, protože v těchto úrovních je a zůstává všechno v pohybu.
Tak se na Zemi vyvíjejí stále víc a více duše zvířat, která vycházejí z nejspodnějšího kruhu
bytostna a nejsou duchovní podstaty. Jsou proto podrobeny též přiměřeným změnám.
V počátečních stupních se tyto duše při pozemské smrti vracejí ke skupinové centrále, nebo
lépe řečeno, jsou jí přitahovány a spojují se s ní, při čemž ztrácejí opět svou formu. Není však jen
jedna skupinová centrála, nýbrž existují centrály pro každý stupeň zralosti. I zde se vše shlukuje
podle zákona stejnorodosti a to v odstupnění zralosti.
Při vyšším vývoji zvířecích duší přetrvává však forma duše při pozemské smrti stále delší dobu
a může se pak také inkarnovat, aniž by před tím splynula se skupinovou duší.
Poutající silou, která v touze udržuje formu, je při tom příchylnost, věrnost nebo láska.
Pojem „skupinová duše“ zahrnuje druhy nízkého bytostna, z něhož se oddělují zvířecí duše,
aby se tam po pozemské smrti opět vrátily, jelikož jsou přitahovány shromaždišti. Podle lidských
pozemských pojmů je to beztvará masa, jejíž části přijímají formu jako duše, oddělují se, aby při
návratu formu opět ztratily a rozplynuly se v ní.
Ve skutečnosti pozůstávají však tyto skupinové duše z mnoha trvale se měnících nejasných
útvarů, které se vlní mezi sebou a do sebe.
Objasňuji to jen tímto způsobem, abych o tom podal přibližný obraz, protože bližší
pochopení podmiňuje čtení mých přednášek.
Jenom jedno budiž zde připomenuto: duše, o nichž jsem se právě zmínil, mají jen tvorové,
kteří se mohou pohybovat z místa, jako zvířata a která tak mají možnost se chránit.
Rostliny a horniny nemají žádné vlastní duše, nýbrž tvoří jen obydlí pro bytostné tvory jako
skřítky atd., kteří se z nich mohou libovolně vzdálit, aniž by pociťovali bezprostřední bolest,
jestliže je jejich obydlí zraněno.
96
73.
Skupinová duše.
Tito bytostní tvorové opatrují svěřená jim obydlí, která se nemohou pohybovat z místa a
pečují o ně. Budují a vyživují je svými zářeními a to se pak lidským očím jeví jako samostatný
život těchto rostlin.
97
74.
Chyby přes nejlepší chtění.
Otázka:
Již dlouho se namáhám chtít vždy jen dobro a přece při tom musím znovu a znovu prožít,
že dělám jednu chybu za druhou. Tu bych si skoro zoufal a musím se domnívat, že duchovní
zrání není zde na Zemi vůbec možné.
Odpověď:
Je
lépe při dobrém chtění dělat chyby, než nedělat vůbec nic, z bázně před možností
chybování! Člověk, který dělá chyby, se většinou přesto dostává dále, jestliže se pro budoucnost
z těchto chyb poučí a snaží se, aby se nedopouštěl znovu těchže chyb. Jeho duch při tom zcela
určitě zraje, pokud je jeho vůle dobrá a on úmyslně nechce zlo.
98
75.
Nepoznávání Božího působení.
Otázka:
Čím to je, že tak mnoho lidí není schopno poznat působení Boží ve stvoření, ale žijí tak,
jakoby Boha nebylo?
Odpověď:
Protože se takoví lidé neotvírají! Patří k tomu však značně velká dávka tuposti, jestliže člověk
ve stvoření nevidí vyšší působení. Takovýto stav není však neschopností lidského ducha, nýbrž
pouhou povrchností nebo leností! Tito lidé jedí a pijí a myslí na získávání pozemských výhod,
avšak nikdy se neptají, jak vzniklo toto krásné stvoření, k němuž sami náleží a čím je udržováno.
Berou a požívají, aniž by chtěli vyzkoumati, kdo je dárcem.
Takoví lidé platí před Stvořitelem méně než zvířata, protože nad zvířata vynikají možností
poznávání a jsou jenom příliš pohodlní této zvláštní schopnosti využít. To se zdá být přísné a
tvrdé, avšak odpovídá to skutečnosti. Jsou to opravdoví zahaleči, trubci ve stvoření, i když je
pozemští lidé považují za pilné a významné.
99
76.
Přirozená a násilná smrt.
Otázka:
Jaký rozdíl se jeví u lidské duše při jejím odloučení se z těla při přirozené smrti a při smrti
násilné?
Odpověď:
Duše přicházející na onen svět následkem náhlé smrti je jako plod, který před zralostí padá se
stromu a teprve potom musí dozrávat. Tato duše, předčasně přecházející na onen svět, musí
nějakým způsobem přiměřeně dohonit to, co na Zemi zameškala.
Avšak i smrt, kterou lidé nazývají přirozenou, může být pro duši předčasná, jestliže člověk své
hrubohmotné tělo zanedbával nebo o ně nepečoval, když je tedy dostatečně nechránil jako
svěřený mu statek nebo je dokonce poškozoval. To může nastat velmi snadno přílišným pitím,
kouřením i jinými sklony a náruživostmi, které neodpovídají zdravým požadavkům těla.
Kdo vůbec z lidí ví, o kolik let je často zkrácen pozemský život nějakým hloupým nebo
nevinně vypadajícím zvykem, nemluvě vůbec o vášních nebo ctižádostivém sportovním
přehánění.
Je to polovina dnešních „kultivovaných“ pozemských lidí, jejichž duše následkem všech
těchto mravů a nemravů musí opustit tělo předčasně pro onen svět a proto nemohli naplnit svůj
čas, jestliže o nějakém splnění a vyšším účelu pozemského života vůbec může býti řeč.
100
77.
Milost a spravedlnost.
Otázka:
Co je milost a v jakém je poměru ke spravedlnosti?
Odpověď:
V
lidském smyslu je milost aktem libovůle, ve smyslu Božském tak není. Milost spočívá
v samočinných zákonech stvoření, které nesou Boží vůli, jež je současně spravedlností. Zákony
poskytují ve své spravedlnosti padlým lidským duchům možnost, aby odpykáním mohli opět
stoupat.
Tyto účinky samočinných Božích zákonů ve stvoření nesou v sobě spravedlnost a lásku a jsou
zároveň i milostí, kterou Bůh lidem nabízí.
101
78.
Osud Inků.
Otázka:
Znám historii Inků, „synů slunce“. Byli dobromyslní a přece tak strašlivým způsobem zanikli
pověstným Pizarrem. Lpěla na tomto lidu tak těžká karma, že ji nemohl při své čistotě a dětskosti
odčinit symbolicky? Jak lze vysvětlit při nevinném životě tohoto lidu hrůzy, jež musel prožít?
Odpověď:
Velmi jednoduše! S nevinností, v níž Inkové žili, byli by došli k zastavení! Cítili se dobře,
necítili potřebu, aby se dobrovolně dále vyvíjeli.
Žili jako nevinné ovečky. Na Zemi však existovali ještě jiní lidé, kteří se oddali neblahému
vlivu panství rozumu a podobali se proto vlkům. Jak známo, nemohou ovce a vlci žít
pohromadě.
Mimo to si musí tazatel ujasnit, že všechny obtíže nemohou být následkem existující již karmy,
neboť i karma musela přece míti jednou svůj počátek.
Každý čtenář mého Poselství ví, že i dnes se každou hodinu vedle běžící karmy nejen
karmická vlákna rozuzlují, nýbrž stále i nová navazují.
Tak si tito zlovolní lidé, kteří přepadli Inky, navázali novou karmu, zatím co Inkové, přes
těžké prožívání získali; neboť se stali bdělými, aby se duchovně i pozemsky mohli dále vyvíjet!
Z této události se může lidstvo opět poučit, že je povinností lidí býti vždy bdělými. Duchovně i
pozemsky. Pozemský člověk může stát duchovně sebe výše, může sebe lépe žíti ve Světle, jestliže
není současně i pozemsky bdělý a zapomíná na své pozemské okolí, v němž jest mu žíti jako
pozemskému člověku, nechce-li tohoto okolí dbáti, nýbrž chce zde na Zemi žíti jen duchu, pak
utrpí, musí utrpět škodu, protože dává zlovolným lidem volné pole. Umožňuje tak růst slabostí a
chyb svých spolubližních a poskytuje jim dokonce příležitost, aby se v nich vyzuřili. A to je
špatné!
Ve svém Poselství jsem výslovně poukázal na to, že na Zemi musí jít pozemské ruku v ruce
s duchovním.
Bdělost je tou nejlepší obranou a nejostřejším bojem!
To je důležité pro každého pozemského člověka! Již bdělostí může být odvráceno mnoho zla,
dříve než dojde k boji. To je ten správný boj, který se vyžaduje ve smyslu Boží vůle. Tak mají
všichni bojovat v pevné bdělosti a skrze ni!
102
79.
Osočování.
Otázka:
Všiml jsem si toho, že právě proti Abdrushinovi jsou podnikány stále nové útoky s takovou
nenávistí, jejíž způsoby musí na vzdělané a myslící lidi působit odpudivě. Nesetkal jsem se s tím
jen u různých sekt, ale musel jsem to vidět nyní i u církví.
Zamýšlím se nad tím velmi, protože takové jednání ukazuje pravý opak vzorného
křesťanského života, jak bychom to museli očekávat a požadovat ode všech lidí, kteří náleží
k církvi a slouží jí, jestliže máme věřit v pravost jejich slov a nauk.
Rozhodně to neodpovídá zásadám Syna Božího Ježíše, na nichž přece jsou křesťanské církve
založeny a které jsou závazné pro každého křesťana, jenž to se svým křesťanstvím míní vážně.
Jak si lze vysvětlit, že se vyskytuje něco takového, jehož způsob musí otřást celou základní
stavbou? Nebo mám snad nesprávný názor?
Odpověď:
Otázkou je již dosti zřetelně dána odpověď. Je to myšleno zcela logicky a nepotřebuje
žádného dalšího vysvětlování. V celých světových dějinách to prokazatelně byli vždy jen zástupci
právě panujícího náboženství, kteří bojovali proti těm, kdo hledali Pravdu a proti nositelům
Světla, pokud tito překročili hranice daných náboženských předpisů a přiblížili se tak Pravdě.
Tyto dějinné důkazy nemůže nikdo popřít. Ani Synu Božímu Ježíši nevedlo se jinak. To je
přece všeobecně známo. Kdyby dnes opět přišel, vedlo by se mu opět přesně tak, bylo by to jen
přizpůsobeno dnešním poměrům. To nejednou poctivě prohlašovali sami kněží s kazatelen.
Žádný člověk, který zná lidi a jejich způsoby, nebude očekávat nic jiného.
Avšak způsob takových útoků, ať už k ním dochází v skrytu nebo veřejně, může jen
charakterisovat dotyčné osoby, od nichž vyšly; oni též nesou zodpovědnost před zákony Božími,
které nakonec proti nim musí zapůsobit. Osoby, které útoky provádějí, charakterisuje jedině
způsob a vtiskuje jim příslušnou pečeť. Tazatel nemá tím však obviňovat samotné církve jako
celek.
103
80.
Útoky církví a sekt.
Otázka:
Jedna již zodpovězená otázka mne přiměla k nové otázce: Abdrushinovi by muselo být
snadné osvětliti slabiny a nedostatky církví a sekt. Tím by již z chytrosti zanikly jejich útoky.
Odpověď:
Očekává ode mne tazatel, že se dám obvyklými temnými a zavrženíhodnými cestami, které
tak charakterisují odpůrce? Mohl bych to učinit a napsal bych celé svazky, avšak to není mým
úkolem. Mým úkolem je ukázat cestu lidem, kteří vážně hledají Boha a Pravdu, pomoci jim a
poskytnout to, co hledají.
To vysvětluje i to, proč se obvyklým způsobem nesnažím získat čtenáře a přívržence a
rozšiřovat jejich okruh.
Poskytuji hledajícím, avšak neucházím se. Kdo skutečně hledá, ten nalezne! Nalezne, protože je
to Bohem chtěno a protože je k tomu veden pomáhajícími silami ze světlých výšin. Tytéž síly
pomáhají tak i mně a lidstvo se v pravý čas musí dovědět, že jsem pod svatou Boží ochranou.
Tím se též samočinně projeví nesprávnost všech útoků. To se nakonec projeví tak, že právě tyto
útoky a všechny podobné činy nejvíce přispějí k tomu, aby podpořily mou úlohu, přesto, že
zamýšlely opak.
Spočívá to v zákoně Božím, že v této době i temno se svými zlými úmysly proti vůli musí
sloužit Světlu.
Mé vlastní vědění v bezpodmínečné důvěře v mé poslání a jeho výsledek dává mi právo,
abych i přes prosby lidí mlčel na útoky a ponechal lidem na vůli, zda chtějí nenávistným útokům
věřit. Stačí, když při tom myslí jen na slova Syna Božího Ježíše:
„Podle jejich skutků poznáte je.“
To znamená: „Máte je poznat podle druhu jejich působení!“
Poznání pravého způsobu protivníků není potom již tak těžké.
Mimo to těžce hřeší lidé při takovýchto pokusech o potlačování a pronásledování právě proti
jednomu z hlavních zákonů Božích: člověk má míti svobodu rozhodování, která je neoddělitelná
od jeho odpovědnosti; neboť kde je odpovědnost, tam musí též býti svobodná schopnost
rozhodování! Tato však přestává tam, kde je podvázána svoboda zkoumání a uvažování místy,
která se tím zřetelně snaží udržeti svůj vlastní vliv.
Kde je skutečně Pravda, tam může být klidně osvětlována a není se čeho obávat. Tam není ani
žádného důvodu horliti proti něčemu jinému nebo novému. Naopak, všechno jiné může Pravdu
jen upevnit.
Jest nejsvětější povinností člověka, v poznání Boha i ve svém duchovním vývoji kráčeti vpřed.
Každé podvazování v tomto smyslu a poutání na stávající, je zastavením, které vede k úpadku.
Rozumově vědecké bádání a objevování trvale pokračuje; jestliže duchovně vědecké bádání
neudržuje stejný krok, musí být časem otřeseno a začne kolísat, protože chybí harmonie obou
těchto různých druhů, které mají jíti ruku v ruce. Výsledkem jest pak nevyhnutelné zhroucení,
protože rozumově vědeckému bádání chybí nutná živoucí duchovní opora; neboť mystika není
schopna tuto oporu rozumovému vědění poskytnout.
104
80.
Útoky církví a sekt.
Tyto poznámky zdánlivě nesouvisí s otázkou. Avšak jenom zdánlivě. Ve skutečnosti
prohlubují smysl odpovědi a já doufám, že to mnohý člověk pochopí.
105
81.
Modlitby.
Otázka:
Jako vážný čtenář Abdrushinova Poselství Grálu „Ve světle Pravdy“ chci v sobě oživiti tak
významnou přednášku o modlitbě.
Při tom cítím, že by pro mnohé lidi bylo velikým darem, kdyby Abdrushin mohl dát základní
formu pro modlitbu všedního dne, které bychom se mohli přidržeti.
Odpověď:
T
oto není první podnět tohoto smyslu. Proto jsem již kruhu čtenářů dal základ modlitby
ranní, večerní a modlitby před jídlem, jejichž smysl odpovídá postavení člověka ve stvoření.
Jestliže se člověk snaží tato slova nejenom „odříkávat“, jako to většina lidí dělá, nýbrž
soustředěně je v sobě prociťovat, tedy spoluzachvívat se s nimi, pak vzniká taková účinná
modlitba, jakou je člověk schopen vyslati. Moje slova mají k tomu poskytnout jen vnější oporu a
podpořit cítění.
Modlitby znějí:
1. Ranní modlitba:
„Tvůj jsem, Pane! Můj život má býti jen díkem Tobě. Ó, přijmi milostivě toto mé chtění a dej
mi i dnes k tomu pomoc Své síly!“ Amen.
2. Večerní modlitba:
„Pane, jenž trůníš nade všemi světy, prosím Tě, nech mne této noci odpočívat ve Své milosti.“
Amen.
3. Modlitba před jídlem:
„Pane, v milostivém působení Svého stvoření máš pro nás vždy připraven pokrm. Přijmi náš
dík za Svoji dobrotivost!“ Amen.
106
82.
Ježíšovy zázraky.
Otázka:
Mnoho lidí věřících bibli se pevně drží „zázraků“ Ježíšových. Jak vysvětlí Abdrushin zázrak
nasycení pěti tisíc lidí několika chleby a rybami? Tisíceronásobné rozmnožení jídla je přece podle
zákonů stvoření vyloučeno.
Odpověď:
I toto je podrobně vysvětleno ve spisech líčících život Ježíšův na Zemi. Tehdy vznikly mezi
lidmi pověsti, které nejenom znetvořovaly slova Ježíšem vyslovená, nýbrž spřádaly i kolem jeho
osoby nesmírně vystupňované pověsti, které postrádaly jakéhokoliv skutečného základu. To se
stávalo vždy a stává se to i dnes.
Ježíš sám byl často zděšen, když poprvé přišel do místa, kam ho takové pověsti předběhly. Byl
proto z lidí zoufalý. K takovým pověstem náleželo i vyprávění o nasycení pěti tisíc lidí, které
neodpovídalo skutečnosti. Naslouchalo mu sice pět tisíc lidí a on je při tom sytil Slovem Božím, které
je pokrmem a nápojem ducha. Nejednalo se však o pozemské věci.
Mně samotnému se přece v posledních letech nevedlo jinak. Byly rozšířeny pověsti, které jsou
v poměru se skutečností přímo směšné. Mnohé by se dalo označit za urážku lidstva, o němž se
předpokládá, že bude takovým věcem věřit. Dokonce v nejbližším okolí mého bydliště psaly
noviny o zámku, mnohdy o hradu a podobných věcech, zatím co ve skutečnosti bydlím v docela
skromném domě, což lze velmi snadno zjistit. Vyprávějí se příběhy, které mohly vzniknout jen
v chorobně založených mozcích nebo vznikly … záměrně ze zlých úmyslů, aby lidé byli zdrženi od
toho, zabývati se vážně mým Poselstvím.
Důvodem toho může být přirozeně v mnoha případech jen strach, že by se lidští duchové
seznámili s mým Slovem a radostně by se probudili. Že by při hlubokém zamyšlení přišli na věci,
jejichž vysvětlení najdou v mém Poselství Grálu „Ve světle Pravdy“ a nikde jinde.
Ne jinak tomu bylo za pozemského života Ježíšova. Pověsti byly vymýšleny a rozšiřovány
z části z fantasie a přehánění a z části ze zlého chtění. Jestliže lidé pak těmto pověstem věřili a
Ježíš nemohl na jiných místech podobným prosbám vyhovět, protože to nebylo v souladu se
zákony stvoření, pak se museli lidé domnívat, že nechtěl! Tím bylo obratně zaséváno záští. Žel, tyto
falešné pověsti byly zachyceny i pro pozdější dobu a tak podávány dál.
Lidem je zapotřebí jen to, aby byli bdělí a aby pozorovali dnešní spolulidi. Pak najdou též beze
všeho vysvětlení mnohých rozporů z dřívějších dob; neboť dnes jsou lidé právě takoví, jací byli
již dříve.
Když bude někdo za sto let číst dnešní novinové zprávy z mého nejbližšího okolí, pak nebude
divné, jestliže bude těmto šířeným pověstem plně věřit v bludném domnění, že vše musí být
přece pravdivé, když tyto pověsti vznikly v nejbližším okolí.
107
83.
Přináší přepěstění předního mozku tělesné škody?
Otázka:
Přináší
jednostranné přepěstění předního mozku člověka, o němž se zmiňuje Poselství,
mimo strašné duchovní následky tohoto dědičného hříchu též tělesné škody?
Odpověď:
Způsobuje velmi mnoho škod, protože pozemské tělo je zařízeno na harmonický a nikoli na
jednostranný vývoj mozku. Kdo zná význam mozku pro lidské tělo, ten to beze všeho pochopí.
Tímto nesprávným nakládáním je potlačováno velmi mnoho tělesných schopností, které by se
jinak byly rozvinuly a přinesly veliký užitek. Jiné schopnosti se opět mohou uplatnit jen skromně,
zatím co všeobecně vzniká též mnoho nemocí, před nimiž by jinak bylo lidstvo ochráněno.
To všechno způsobuje trvalé zkracování délky pozemského života, které je velmi značné.
Lidstvo, až se přetvoří, později s hrůzou pozná, jak velice tímto odklonem od zákonů stvoření
i pozemsky hřešilo a jaká škoda tím vznikla. Mnoho nemocí úplně zanikne a život se překvapivě
prodlouží.
Bylo by bezúčelné, abych se těmito věcmi zabýval blíže; neboť tyto změny nastanou přijetím
nezkřiveného živého Slova zcela samočinně a s takovou prostotou, že změnění lidé budou již
jenom potřásat hlavou nad předstíraným „vysokým věděním“ pokřivené doby, jejíž dutost se
sama musela projevit a zhroutit.
108
84.
Správné ocenění spolulidí.
Otázka:
Často se mi velmi těžko daří správně poznávat spolubližní, abych byl schopen ocenit je
podle jejich vnitřní hodnoty. Zklamání pak bolí. Mnohý člověk, který vykonal něco opravdu
velikého, projeví se při bližším poznání osobně jako velmi malý. Jak je to možné?
Odpověď:
Jestliže má být člověk poznán podle své vnitřní hodnoty a nikoliv podle svých snad velkých
pozemských skutků, je nutno si všímati maličkostí, které se projevují v jeho chování.
Právě tyto mnohé maličkosti, které zůstávají nepovšimnuty, ukazují to vlastní, osobní člověka.
Jenom velmi zřídka stojí člověk ve svých skutcích. Ve většině případů staví tyto před sebe.
Jenom zralý lidský duch jest zajedno se svými skutky.
Jedině ten je tak i skutečně živý ve svém působení všedního dne na rozdíl od mnoha těch,
kteří konají svou práci jenom automaticky, sami však zůstávají vedle těchto prací.
Těmto posléze jmenovaným chybí přirozeně také opravdová radost z práce. Tito lidé mohou
sice být věrní v plnění povinností, avšak v tomto plnění vidí nutnost, v nejpříznivějších případech
nutnost potřebnou pro život; nenalézají však v tom nikdy skutečné uspokojení a proto ani radost,
nýbrž šilhají při tom žádostivě vždy po něčem jiném.
Toto jiné má pak obvykle málo společného s prací, nýbrž souvisí s plněním přání po požitcích,
které pro správného člověka smějí vycházet teprve ze splnění povinností a z radostně provedené
práce; neboť pravá radost a nezkalený požitek vzniká jen z vědomí věrného splnění povinností a
radostně vykonané práce.
Pozorujte i v tomto smyslu lidi v maličkostech; při tom lze velmi rychle poznat, zda svou
práci vykonávají cele, tedy radostně, nebo automaticky. Podle toho je lze ocenit.
109
85.
Dávání a přijímání.
Otázka:
Abdrushin mluví ve svém Poselství mezi jiným o jednom velkém zákoně stvoření, dle něhož
jen v dávání může spočívat správné přijímání. Byl bych vděčen, kdybych směl právě v tomto
směru slyšet něco podrobnějšího, co by mohlo mé myšlení uvést na správné cesty.
Odpověď:
Tento zákon proniká vším. Při troše pozornosti není těžké jej poznat a z něho se učit.
Netýká se jen vědomého a chtěného myšlení a konání lidí nebo jejich působení v jednotlivých
povoláních, nýbrž týká se všech dějů, které jsou považovány za samozřejmé a do jistého stupně
se uplatňují samočinně.
Všimněme si jednou dýchání! Jenom ten, kdo správně vydechne, může provésti a také
provede i zdravé a dokonalé vdechnutí. Je k tomu správným vydechnutím dokonce veden a
nucen. To dává tělu zdraví a sílu.
Vydechnutím člověk dává! Dává něco, co je ve stvoření užitečné. Budiž zde jmenován jen
kysličník uhličitý, potřebný k výživě rostlin. Ve zpětném z toho vyplývajícím působení je ten
člověk, který pečlivě vydechuje, schopen opět hluboce s libostí vdechnouti. Tím k němu proudí
veliká síla, zcela jiná, než při dýchání povrchním.
Obráceně tomu tak není. Člověk může hluboce a s požitkem vdechnout, aniž by proto byl
samočinně nucen také důkladně vydechnout; neboť většina lidí provádí právě vydechování
povrchně.
Snaží se požitkářsky bráti, avšak nemyslí na to, že mají též něco dáti.
Zanedbávání správného dávání, tedy dokonalého vydechování, má za následek mnohé; na prvé
nemůže tím člověk nikdy dospět ke skutečnému požitku vdechnutí a za druhé není vypuzeno a
odstraněno všechno, co je tělu škodlivé a nepotřebné, a co musí toto tělo zatěžovat ve zdravém
zachvívání. Tím může časem vzniknout mnoho chorobného. Vnímavý pozorovatel i v tom
pozná nevtíravě působící zákon.
Nejinak je tomu v hrubších tělesných věcech. Má-li býti potrava přijímána s požitkem, lze to
docíliti jen trávením, tedy měněním a předáváním k výživě země a rostlin. Je to bezpodmínečně
od toho odvislé!
A jak je to v tělesných věcech, tak je tomu i s věcmi duchovními. Jestliže chce duch čerpat,
tedy přijímat, musí to přijaté ve změněném stavu předávati dále. Měnění a formování přijatého
před jeho předáním dále posiluje a zoceluje ducha, který je tímto zesilováním uschopňován
přijímati stále více a stále hodnotnější věci, protože k tomu vytvořil předáváním prostor, ať již
slovem, písmem nebo jiným skutkem.
Teprve předání přinese mu ulehčení, jinak by ho to tlačilo, stále zatěžovalo, a znepokojovalo a
dokonce by ho to nakonec mohlo zcela zkrušit. Jenom dáváním, tedy předáváním, může znovu
přijímati.
Zmiňuji se o těchto snadno pozorovatelných a srozumitelných věcech jenom proto, abych tak
poukázal na to veliké, trvale působící. Všechny děje ve stvoření podléhají tomuto zákonu.
V účincích se to přirozeně projevuje v každé úrovni vždy v jiné formě přiměřeně jejímu druhu.
110
85.
Dávání a přijímání.
Tento zákon lze označiti též jinak a osvětliti jej s jiné strany, jestliže řekneme: ten, kdo přijímá,
musí dávati dále, jinak dojde k váznutí a poruchám, které jsou škodlivé a mohou se státi ničivými,
protože je to proti samočinně působícímu zákonu stvoření. A není žádného tvora, který by
nepřijímal.
111
86.
Jest Abdrushin Žid?
Otázka:
Často jsem se setkal s tvrzením, přicházejícím z Německa, že Abdrushin je Žid. Již léta o
tom slyším znovu a znovu. Není těžko v tom poznat úmysl škodit, ať jakýmkoliv způsobem.
Proto bych byl vděčen, kdybych jednou na to slyšel odpověď od samého Abdrushina, který i
v této záležitosti tak jako při všech útocích zachovává důstojnou zdrženlivost.
Odpověď:
N
a vaši otázku mohu s největší jednoduchostí odpověděti; tvrzení, že jsem Žid, je lež a to
velmi nejapná lež, protože v tomto případě může být snadno dokázán opak, což nebylo vždy tak
snadné u mnohých dosud tak obratně sestavených pomluv, které měly znetvořit skutečnosti.
Nestaral jsem se o skutečné původce v tomto případě. Jestliže však u nich všechno stojí na tak
slabých nohou jako tato směšná a samozřejmě zlomyslně míněná lež, pak to nebude mít
dlouhého trvání.
Před několika léty přinesly jisté německé noviny s tímže úmyslem mou fotografii, na které
jsem mohl poznat, že byla pro tento účel upravena retušováním. Byla tedy zfalšována, protože se
vůbec nepodobala skutečnému snímku. Možná, že tím byly dotyčné noviny podvedeny. I tehdy
jsem mlčel, protože se mi zdálo příliš směšné říci o tom třeba jen jediné slovo.
Přesto, že je to pro mne úplně vedlejší věcí, mám v ruce důkaz mého tak zvaného čistě
árijského původu až zpětně do 16. století. Tyto důkazy byly shromážděny lidmi, kteří smýšlí
přímo a čestně. Nestalo se tak z mého podnětu.
Mé Poselství samotné jest však věcné a obrací se ke všem lidem, kteří smějí na Zemi ztráviti
určitou píď času. Jednal bych proti svatému zákonu Božímu, kdybych v tom chtěl dělat nějaké
rozdíly.
112
87.
Je možné pozemské zmrtvýchvstání?
Otázka:
Přísně církevně věřící lidé poukazují často na biblickou zprávu, dle které nevěřící Tomáš
směl při zjevení se Syna Božího Ježíše vložiti svou ruku do rány v boku a tuto též jako ránu
pociťoval. Tím chtějí odůvodnit, že vzkříšení se muselo udáti tělesně, tedy opak toho, co
vysvětluje Abdrushin.
Odpověď:
J
e to obvyklý pohodlný způsob argumentů církevně věřících dokazovat něco tím, že se
opírají o biblická místa, která jen ve vzácných případech skutečně správně chápou a která ani
dosud nebyla vždy správně vykládána.
Mimo to poukazování na zprávy v bibli vůbec nejsou žádným skutečným odůvodněním. To
jistě bude každému samostatně myslícímu člověku beze všeho jasné.
Ježíš nosil při svém zjevení se učedníkům právě tak jako každý jiný zesnulý zpočátku již jen
tělo jemnější hmotnosti, nikoliv však tělo hrubohmotné. Aby mohl Tomáš dosáhnout
přesvědčení, že to byl skutečně Ježíš, byla mu poskytnuta milost, aby na tento okamžik mohl
vidět a pociťovat jemnohmotně, aby tedy mohl nechat působit své vlastní jemnohmotné tělo.
Jemnohmotné tělo vidí a pociťuje, jde-li o lidského ducha, jenž se ještě nalézá v hrubohmotné
schráně skrze jeho hrubohmotné tělo. To vzbuzuje zdání, jakoby to bylo hrubohmotné tělo
samotné, které působí. Hrubohmotné tělo provádí při tom velmi často i zevně viditelně příslušné
pohyby, jde tak říkajíc spolu.
Tak tomu může být i dnes při zcela jiných příležitostech. Člověk nadaný pro jemnohmotné
zření a pociťování po něčem sahá a také pociťuje jako samozřejmost to, co jiní lidé nemohou
vidět.
Ani u Tomáše to nebylo jinak. Viděl a cítil skrze své hrubohmotné tělo svým jemnohmotným
tělem a jeho orgány Ježíšovo, již zjasnělé, tedy jemnější tělo. Viděl a pociťoval proto i jeho ránu,
aniž by to bylo hutné tělo z masa a krve.
To je zcela přirozený děj, který – podporován světlými pomocníky a silami za účelem
přesvědčení – a hlavně proto, že byl samotným Ježíšem chtěn, musel tím přirozeněji na Tomáše
působit.
Právě tento děj však dokonce velmi zřetelně mluví za to, že to nemohlo být pozemské tělo
Ježíšovo, všem učedníkům známé; neboť jinak by byla každá pochybnost předem vyloučena.
Ježíš musel tedy již zevně ve svém jemnohmotném těle vypadat jinak, což připustilo pochyby o
jeho pravosti následkem rozdílu oproti jeho jinak známému pozemskému tělu. Ježíš chtěl proto
podati ještě zvláštní důkaz, aby rozptýlil pochybnosti umožněné změnou.
To, co takoví horlivci chtějí uvádět jako důvody svého myšlení, je ve skutečnosti důkazem
opaku! Jest jenom nutno vzdáti se ztrnulosti líné snahy lpěti na něčem navyklém nebo naučeném.
Pak se samočinně při přemýšlení o tom dostaví paprsek, který přinese všestranné osvětlení, takže
později nebude moci člověk pochopit, proč na to nepřišel již mnohem dříve.
A kdo potom vynaloží sílu všechno klidně vzájemně uvážit, ten nalezne, že všechno mluví pro
to nové a nikoliv pro staré, které vzniklo z mylného, líného myšlení nebo chytré vypočítavosti.
113
87.
Je možné pozemské zmrtvýchvstání?
Pozemští lidé přece trvale prožívají dosti, aby se mohli jen při trošce přemýšlení snadno
vmyslet do skutečností. Na příklad, kdo ještě nikdy neprožil jasný sen, při kterém se zúčastnilo
hrubohmotné tělo a hrubohmotně spolupůsobilo? Hází sebou nebo pláče, vzlyká a křičí, sténá a
mluví, zatím co sen, skutečné prožívání, zření a pociťování vůbec není hrubohmotného druhu,
nýbrž je mnohem jemnější než jemnější hmotnost, která u zjasnělého těla Syna Božího přicházela
v úvahu, při události s nevěřícím Tomášem.
A přece je člověk během prožívání ve snu úplně přesvědčen, že je sen hrubohmotného druhu.
Jenom při probuzení přichází pak poznání, že tomu bylo jinak, přesto, že ještě nalézá
hrubohmotné důkazy jako slzy a podobně.
Ani tak zvané „proměnění“ není změnou něčeho stávajícího, jako třeba hrubohmotného těla
pozemského, nýbrž je to jeho odložení, které umožňuje vystoupit jemnějšímu tělu, jež pak lidský
ducha samotný může silněji prozařovat.
Proměnění se přece nevztahuje na pozemské tělo, nýbrž na člověka samotného, který je
duchem, jenž po odložení pozemského těla a jiných na něm visících kalících strusek počíná stále
jasněji prozařovat svými obaly.
Začíná nová doba, která odstraní všechny pochybnosti a dá nově povstati vědění o Bohu
v čistším, živějším hávu. Toto vědění nezmenší velikost tehdejší oběti Syna Božího, nýbrž postaví
ji do ještě zářivějšího světla, protože se lidský duch stane vědoucím a neulpí jen na nejasné víře,
která v sobě nemá žádnou živou sílu.
114
88.
Odpověď na útoky II.
Otázka:
Jako
vážně hledající čtenář veškerých přednášek Abdrushinových jsem pobouřen nad
způsobem člunku „Vomp a osada Grálu“. Je to mistrovské dílo úmyslného překrucování, ihned
poznatelného, protože je v rozporu se skutečným Slovem Abdrushinovým. Má sloužit určitému,
avšak v článku nevyslovenému účelu.
Chce Abdrushin i zde mlčet? A nebylo by vhodné podat bližší vysvětlení o mariánském kultu,
protože to přece musí zajímat i nekatolické křesťany.
Odpověď:
Proč bych neměl i nadále mlčet na útoky, které se přece v dohledné době musí působením
zákonů Božích ve stvoření samočinně vysvětlit? Následkem toho pak právě takové útoky nejen
spadnou na své původce, nýbrž dokonce více než cokoliv jiného přispějí k tomu, že podpoří
opak zamýšleného.
Jelikož jsou však vaše otázky takovými útoky přímo vynucovány, chtěl bych dáti alespoň
několik pokynů, které mohou každého člověka podnítiti k vlastnímu přemýšlení a které
odpovídají skutečnosti.
Článek, o němž jste se zmínil, není, jak píšete, vůbec žádným mistrovským kouskem
překrucování, nýbrž jeho způsob silně připomíná způsoby jednání církví ve středověku, které
jsou dnes přece všeobecně s oprávněným rozhořčením zavrhovány.
Obsah a způsob článku ukazuje zřetelně jen jedno: snadno pochopitelnou starost, nechci říci
zrovna bázeň, že by se tak mnohý hlouběji myslící člověk i z církevních kruhů mohl připojiti
k důslednému vysvětlení vědění o stvoření, které jsem ve svých přednáškách podal, protože by
mu nezůstaly dlužny srozumitelnou a přesvědčivou odpověď na všechny dosud nevyjasněné
lidské otázky a neodkazovaly by ho na mystiku.
A tyto moje přednášky jsou v každém slově prozářeny nejčistším, vědoucím uctíváním Boha,
zdůrazňujícím jeho dokonalost. Dokonalost Boží je vůbec základem a východiskem všech mých
přednášek, zatím co jí u ostatních dosavadních nauk často nebylo dbáno, neboť dokonalost
nepřipouští činy libovůle, spočívající mimo působící zákony stvoření, protože tyto zákony vznikly
z dokonalosti Boží, z dokonalosti Stvořitele.
To však zvyšuje uctívání Boha a věděním je ještě prohlubuje. Nesnižuje to vůbec posvátnou
úlohu pozemské matky Marie z Nazaretu, která směla dáti pozemské tělo Synu Božímu, Ježíši!
A jestliže uznávám a zdůrazňuji dokonalé zákony Boží ve stvoření a vyvozuji z toho důsledek,
že při každém pozemském zrození musí býti podle zákonů stvoření i pozemské plození, pak
v tom není žádného pošpinění; neboť jinak by přece každé pozemské mateřství muselo být
považována za pošpinění! Nebo se snad chce pozemské lidstvo opovážit nutit Boha v jeho
samočinně působících přírodních zákonech, aby se podřídil jeho lidským, tak různorodým a též
tak proměnlivým společenským zákonům?
Neposkvrněné početí je početí v nejčistší lásce, v opaku k početí v hříšné vášni!
115
88.
Odpověď na útoky II.
A je samozřejmé, že Ježíš nikdy nemohl být dítětem hříšné vášně. Já bych byl první, kdo by
takovou myšlenku se vší energií potíral. Patří k tomu již veliká nečistota, takto vykládat mé čistě
věcné úvahy.
Pokud jde o Vaši druhou otázku o způsobu mariánského kultu, chtěl bych vstoupit do šlépěje
Syna Božího Ježíše a osvětlit ji rovněž otázkou:
Ježíš učil lidi všemu, jak mají myslet a jednat, ba dokonce jak mají mluvit a se modlit, aby konali
to, co je správné a Bohu milé? Řekl však někdy třeba jen jediným slovem něco podobného? A
křesťané se přece chtějí řídit dle Krista.
Myslí, že není třeba se o tom šířit. Jsem úplně vzdálen toho, abych se dotýkal přesvědčení
nebo názorů jiných lidí. Vážím si každého uctívání Boha, je-li pociťováno upřímně. Právě tak jsem
se ještě nikdy nesnažil vnucovat své vědění nějakému člověku, nýbrž předem stále vyžaduji od
každého vážné, vlastní zkoumání, protože vlastní, Bohem vložená zodpovědnost člověka
podmiňuje též svobodnou možnost rozhodování; neboť i spravedlnost Boží je dokonalá.
Nečinila by člověka zodpovědným za něco, k čemu by se nemohl svobodně rozhodnout.
Samozřejmě, že v tomto směru není vyjímky, ani v záležitosti víry.
A kdybych v tomto případě chtěl jednou poukázat na bibli, na kterou se mnozí odvolávají,
praví Ježíš dle evangelia Matoušova v 6. kapitole:
„Modlíce se, pak nebuďte mnohomluvní jako pohané; neboť se domnívají, že pro svou
mnohomluvnost vyslyšeni budou. A proto takto se modlete.“
Pak jim dal Otčenáš, jak se mu ještě dnes vyučuje a jak se jej lidé modlí. Jinak ale nic!
Jestliže ještě poukáži na první přikázání, které Ježíš nejednou zvlášť zdůrazňoval, kde se
výslovně praví: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, nebudeš míti jiných bohů mimo mne!“, pak je to
zbožné uctívání Boha. Vše ostatní jest pak vymyšleno lidmi. A křesťané chtějí přece následovat
jen Krista.
Já jsem však také výslovně již před léty na položenou mi otázku prohlásil, že není nic
nesprávného a že je naopak na místě, děkovat duchovním pomocníkům za jejich mnohé pomoci.
Toho buď pro dnešek dosti. Kdo nechová nečisté myšlenky, ten nikdy nebude moci nalézti
něco nečistého v tom, co jsem řekl. Najde jen věcné, zákonům stvoření odpovídající odůvodnění,
opírající se o dokonalost Boží, jak to v nejčastějších případech již dokazují a učí světové dějiny.
Světové dějiny! Ano, ty poučují o tak mnohém, mezi jiným též o tom, že to byli vždy právě
kněží, ať již hlásali jakýkoliv pojem Boha a nauku, kteří nejhorším způsobem vystupovali proti
každému nositeli Pravdy a každému, kdo hledal správný pojem Boha. Protože se jimi cítili
ohroženi ve svém klidu a ve svém vlivu.
Byli to přece kněží, kteří pronásledovali zvěstovatele Jana Křtitele a později učedníky, a
s nejvyšším knězem v čele obžalovali Syna Božího Ježíše z rouhání se Bohu a přivedli jej na kříž.
A opět to budou světové dějiny, které budou s neúprosnou jasností ještě za tisíciletí líčit
skutečnosti dnešní doby a vyprávět o bojích, které se stejným způsobem odehrávají v nynější době,
až Pravda svatého Světla prozáří i ten nejskrytější koutek temna.
116
89.
Bádání o rakovině.
Otázka:
Četl jsem sešit: „Světový učitel jako vůdce vědy“ od Dr. Kurta Iliga z Berlína, který píše jako
exaktní přírodovědec. K vědě patří přece také medicína. Nenašel jsem však z tohoto oboru
v Poselství Grálu dosud nic. Vůdce vědy měl by však bezpodmínečně podporovat snahy také na
tomto poli tak důležitém pro blaho lidí svými pokyny a směrnicemi. Jako ku příkladu právě
bádání o rakovině. Proč se tak neděje?
Odpověď:
Poněvadž ještě tu není doba k tomu, neboť vůdcové lidstva a lidé sami jsou nyní daleko více
zaměstnáni vším jiným než zdravou výstavbou. Na vyvedení z takového chorobného zmatku ve
všech oborech při stávající bezmezné vědecké domýšlivosti nevědomců není vůbec pomyšlení. A
tato domýšlivost se musí bezpodmínečně nejdříve rozpadnout v trosky sama sebou, aby konečně
byla přiznána nevědomost. Teprve, až se věda úplně zhroutí, bude následovat vzestup. Tyto věci
jsou příliš cenné, než aby mohly být vrhány do nynějšího čarodějnického kotle vzájemného
sebepodkuřování, kde by pravděpodobně byly ze samé ješitnosti ignorovány.
Přišla již hodina, kdy se již nebude smět běhat za lidmi za účelem pomoci, jak to dosud bylo
mylně považováno za křesťanské nebo lidské. Takovou lásku lidé nesnášejí. Příliš je zhýčkala a
přivodila jen nezdravé sebepřeceňování. Nyní budou donuceni k tomu, aby se konečně hořkým
prožitím naučili rozeznávat pozlátko od pravého zlata, aby všichni nebyli úplně ztraceni.
Přesto, že hořejší otázka skrývá ironii, má tu být vyjímečně dán poukaz, na nějž bude později
opět navázáno v hlubším pojednání: Každý rakovinný nádor jest podmíněn neschopností a nedostatečnou
činností jater!
Nechť se pohled obrátí tímto směrem. Zdravá játra s opravdu normální činností nepřipustí
žádných druhů rakoviny. Proto by mělo být již u mládeže dbáno na přiměřený rozumný způsob
života. Také u těch, kteří již onemocněli, jest nutno klásti na to hlavní váhu. S uzdravením jater
bude síla nemoci zlomena, lhostejno, na kterém místě se nachází.
117
90.
Katastrofy.
Otázka:
Byla mi sdělena zpráva, že prý Abdrushin řekl, že Anglie ještě v tomto roce se částečně
potopí. Proč ve svých přednáškách vůbec nemluví o takovýchto věcech?
Odpověď:
Kdo vám říkal takovouto věc, jako bych ji skutečně já řekl, ten je lhář. Snad tím sleduje zcela
určitý účel a chce mi nějakým způsobem škodit. Jednejte s takovými proroky budoucnosti
s největší opatrností. Nejlepší jest pak přímá otázka u mne. Vyvstanou mnozí lidé, kteří se budou
zlobit pro má slova, poněvadž jsou jim z různých důvodů nepohodlná. Budou hledat vše možné,
aby jejich přesvědčivou sílu nějak zeslabili.
Velmi často jsem tázán v čistě soukromých hovorech na mé mínění o mnoha uveřejněných
zprávách o přicházejících událostech, které astrologové vydávají. Mezi jiným bylo z několika stran
poukázáno na úplný nebo částečný zánik Anglie. Jsa tázán, poukazoval jsem vždy s plným
přesvědčením, že něco takového v tomto roce neočekávám! Tedy pravý opak toho, co tu bylo vystřeleno.
Jsou, žel, lidé, kteří zavádí obratně rozmluvy, aby slyšeli názory, které pak otočené a znetvořené
kolportují dále. Již před několika měsíci jsem si umínil, že o takových věcech, které jsou naprosto
daleko od mých přednášek, nebudu nic říkat ani v nejintimnějších soukromých hovorech –
nejsem přece žádný věštec. Když lidé ve svém nitru přijdou ke správnému poznání, což je účelem
mých přednášek, pak to všechno nepotřebují a mohou klidně jíti vstříc všem přicházejícím
událostem. Nechtějí-li se však probuditi v sobě, neposlouží jim ani všechno ostatní vědění. Avšak
ještě jednou krátce, abych aspoň falešným zprávám ulomil hrot: Neočekávám takovou katastrofu
v tomto roce! Také v ostatních událostech nebudu na otázky říkat svůj názor, i když bych se o
tom rozhovořit mohl. Vynoří-li se podobné pověsti, pak je to nesprávné. Mám na práci něco
jiného, mnohem důležitějšího; vždyť vnitřní probuzení jest lidstvu nutnější než všechno ostatní a
jest mnohem cennější než vědění o nastávajících událostech. Lidé to potřebují nyní z určitých
důvodů mnohem nutněji než všechno jiné.
118
91.
Lidský smysl a Boží vůle.
Otázka:
Přednáška „Lidský smysl a Božská vůle v zákoně zpětného působení“ působila na mne tak,
jako by byla psána krví srdce. Vzbudila mé sympatie. Není to neskromnost tázat se, zda obsah
nepodává část toho, co spisovatel sám prožil?
Odpověď:
Tato otázka není neskromná a nemám žádné příčiny, abych se bál volné odpovědi. Ano, to
jsem já sám! A v ohledu na skutečné právo a bezpráví, tak jako na správnou morálku, hledím
s oprávněnou hrdostí pryč přes ty všechny, kteří mi přivodili bolest a tím spíše i na ty, kteří ještě
dnes se opět pokouší. Moje přednáška „Lidský smysl a Božská vůle v zákoně zpětného působení“
není jen vymyšlena nebo sestavena dohromady, nýbrž její obsah byl prožit skutečně mnou
samotným. Mohl bych k tomu přidat ještě mnohé, abych neporozuměním a nízkým smýšlením
mně vždy znovu přivoděné utrpení ukázal jako důležitou ilustraci, avšak to by muselo proti
mnohým a mnohému vyvolati tak oprávněné pobouření, že raději od toho upouštím. Avšak
každý člověk na onom světě, a mnozí částečně ještě i zde v každém případě musí očekávat
neúprosně to, co rozsévají!
Pohleďte s jasným okem kolem sebe. Se studem uvidíte před sebou tak mnohý kal, který se
skrývá pod pozlátkem klamné vznešenosti. Učte se, abyste se svůj pohled naučili nořit skrze
hladkou povahu a příjemná slova až do pravého základu lidí. Před takovým zrakem potáhne se brzy
zdánlivě krásně bílá, čistá růže odpornou vyrážkou a ten, kdo se tak rád ukazuje čistý, zjeví se
vám pak jako nejnečistější a nejbezcennější mezi mnohými.
Jsou lidé, kteří se usilovně snaží, aby na venek nosili velmi nápadně plášť vší počestnosti,
vznešenosti a také korektnosti. Náhle se však projeví z nějakého důvodu ohromné pobouření
proti nějakému člověku, jemuž z nepřízně nebo závisti chtějí nějakým způsobem uškodit.
V naivním sebeklamu si namlouvají, že to vůbec není nějaké škodlivé, zavrženíhodné
poškozování jiného člověka, které nese za sebou těžkou karmu a snaží se o takový zavrženíhodný
způsob jednání a bijí se v prsa se lží, že se jedná jen o to, aby pouze jen za tím účelem v náhle
procitlé lásce k lidem, které nikdy nebylo, toho, jejž osobně nenávidí, učinili neškodným. Při tom
zapomínají svého pláštíčku, který tak namáhavě udržují pohromadě, a vrhají se ve způsobu
jednání dobromyslně do nejodpornějšího kalu a bahna ukazujíce, že jest jim to velmi známé
a příjemné, poněvadž je k tomu jejich nejvnitřnější potřeba dokonce nutí.
Tím zjevují každému jinému nezahaleně své skutečné nitro, při čemž v zaslepenosti si snaží
namluvit, že ti, kteří se tak dobrovolně a dokonce s nadšením dávají používati jako nástroje
temnot, slouží jen dobru a chtějí jen odkrýt zdánlivou špínu. Tito neblazí jsou pak každému, kdo vidí
jasně, lehce poznatelni jako zavržení a zle pošpinění, jen sobě samým ne!
A tato slepota leží jako největší kletba na lidstvu! Ve svých účincích jest pro onen svět plna
strašlivé hrůzy. Kletbou zatížení jest zcela správné označení. Neříká se však ani zlomek toho, jakou
strašlivost v sobě skrývá.
Jak vážný požadavek leží již ve slovech Kristových, když pravil: „Nehleď na mrvu v oku
bratra svého, nýbrž pohleď na břevno ve svém vlastním oku.“
119
91.
Lidský smysl a Boží vůle.
Hledateli, zkoumej vážně jednání spolubližních ve spojení s jejich úmysly. Budete-li na ně
pohlížeti takto, pak naleznete u mnohého za pokryteckou maskou brzy také strhaný pravý obličej,
který ve vás probudí hnus a hluboký smutek, poněvadž jste mnoha takovým nesli vstříc nejčistší
city a opravdové lidství. Bůh dá, že čas opravdové očisty nastane skutečně brzy, ve kterém
pokrytectví farizeů neobstojí a jež slouží nyní jako nejlepší kotviště k nejtemnějším násilnostem.
Poukazuji zde zvlášť na přednášku „Boj“, kterou jsem již před léty uveřejnil.
Aby opravdu hledající niterně uzrával a při tom současně mé přednášky zkoumal, jak se jich
dá použíti, jest dobré, když ze svého vlastního života něco vyjme, zahloubá se do toho a učiní
pokus, aby to za použití směrnic z mých přednášek roztřídil. Při tom se naučí vidět, to jest naučí
se rozumět, jak tyto události jako uzly visí v jemnohmotném tkanivu, jak vlákna běží kupředu a
nazpět a na všechny strany, a odtud zase přicházejí. Vznikne pomalu živý obraz, který dá volný
přehled a tím také současně zcela jinou schopnost úsudku, která se často musí odchylovat od
stávajících názorů.
Dá to trochu práce, ale každý počátek je těžký, zvláště při tomto, avšak odměna jest nakonec
veliká!
120
92.
Kdo jest Syn Člověka?
Otázka:
Chce Abdrushin se svými výklady o Synu Člověka poukázat na určitou osobu?
Odpověď:
N
e. Aby čtenář a posluchač mohl udržet správný směr, chci poukázat zvláště na to, že moje
výklady v rozličných, dosud všeobecně jinak myšlených bodech jako ku příkladu o Synu Člověka,
jehož oddělení od pojmu Syna Božího zdá se být mnoha čtenářům novým a mnohé jiné věci,
nejsou žádným předvídáním a tím méně proroctvím. Nemá tím snad být také poukázáno na
nějakou určitou osobu!
Všechna moje pojednání jsou čistě věcného druhu a jsou vybudována na lidském myšlení, při
čemž se snažím, abych neopustil půdu střízlivé důslednosti. Nespočívají na medijních nebo
podobných projevech. Proto tyto přednášky vyžadují a také dobře snášejí, aby byly čtenářem a
posluchačem samostatně promyšleny. Čtenář se musí trvale namáhat a zkoumat, zda je může
s přesvědčením následovat nebo ne. Má přijmout také jen to, co po mnohonásobném vlastním
osvětlení nalezne jako správné.
Úplnost a bezmezerovitost se ukáže teprve tehdy, až dokončím ještě další počet přednášek.
Já sám nedám mnoho na prorokování, přijmu však vše, co je v tomto směru známo, abych
viděl důsledky takového myšlení, může-li být v přirozeném dění nějakým způsobem
odůvodněno. Neboť tam, kde není takového případu, tam to vzniklo a zaplétá se do zmatku
nezdravé fantasie. Proto má každý čtenář vážně spolumyslet a tím pomoci, aby se zmatky ujasnily
a fantazie odkryly.
121
93.
Krišnamurti.
Otázka:
Krišnamurti byl vystaven s velikou pílí jako učitel světa. Jest to Syn Člověka? Nebo bude
tento teprve narozen? Proč mlčí Abdrushin zatvrzele právě o tomto bodu, který přece ve všech
zemích jest nyní bohatými prostředky podporován dlouhými články v časopisech, přednáškami a
dokonce i v kinech. Kam se pohlédne, vnucuje se mu to v nějaké formě. Nechce Abdrushin
mnoha lidem, kteří s přesvědčením přijali jeho slov, ukázat také v tomto směru pravou cestu? Má
býti mlčení souhlasem? Co říká tak nápadným snahám theosofů o Krišnamurtiho?
Odpověď:
Nic! Blízká budoucnost přinese vám sama odpověď. Neboť jest jen jeden učitel světa, to však
není Krišnamurti! Také Syn Člověka se teprve nenarodí, nýbrž jest již dávno mezi lidmi, jak mnozí
náboženští zvěstovatelé správně vycítili. Tvrdý čas, v jehož duchovní i pozemské nouzi on
zůstane jako jediný, který skutečně může pomoci mezi všemi falešnými proroky a vůdci, jest
mnohem bližší než si myslí i ti lidé, kteří jsou označováni za nejčernější fantasty. Nemůže být tedy
již dítětem, tím méně může se teprve narodit. To by bylo příliš pozdě pro pomoc v pravý čas.
Očekává jen klidně dobu splnění své úlohy, při čemž se mu dnes jen smějí a v mnoha kruzích
nebyl by méně pronásledován jako kdysi Syn Boží.
Proč by se on sám předčasně dával poznat, když Boží vůle sama urovná cestu tak, že mnozí
z dnešních tvrdošíjných budou prosit o jeho pomoc? Nepotřebuje se zúčastnit takových závodů,
jejichž cíl jest jedině jeho cílem! Nikdo ho nedosáhne mimo něho. Kdo ze skutečně opravdu
hledajících si dovede představit, že by se tento Syn Člověka chtěl postavit do řady těch mnoha,
nebo jen vedle těch, kdo si dávají říkat vůdcové! Nepřipadá vám to směšné? Netouží po přízni
lidí, nebude také bojovat s církvemi. Neboť to vůbec nepotřebuje. Neboť vůle Boží tentokrát
lidstvo požene mu do náručí jako bičované důtkami!
Jeho klidné čekání jest to nejstrašlivější, co se může lidstvu přihodit.
Neboť nijak jinak si to nezaslouží. Povede se mu tak, jak si to samo připravilo. Proto čekejte i
vy trpělivě, až se čas naplní.
Čím dále bude pokračovat přicházející bída, tím častěji bude zaznívat volání po Synu Člověka,
po jediném pomocníku v nouzi. Vždy mocněji se bude probouzeti touha po něm, až konečně
v nejvyšším zoufalství pozná ho umírající Německo a obdrží jeho pomoc. Nestane-li se tak, nastane
jen zánik a jiní povolaní vzniknou na místě těch, kdož zklamali. Takže vedení ke vzestupu lidstva
nakonec může připadnout jinému národu, který ho jako vůdce zavolá. Neboť jen na něm závisí
úspěch, ne na lidech, poněvadž jejich úloha a jejich povolání jest pouze v poznání tohoto vůdce! A
k tomu jsou schopnosti německého ducha nejpřiměřenější.
Příliš rychle však pro lidské cítění prožijete celou hořkost a tvrdou vážnost tohoto zhroucení
lidského bludu. Mlčme tedy ještě o tom. Ještě není čas mluviti.
122
94.
Kde leží temnoty.
Otázka:
Kde si máme myslet temno? Ve kterém směru podle pozemských pojmů leží peklo?
Odpověď:
T
ato otázka není tak naivní, jak se zdá na první pohled a jak jistě tazatelem byla myšlena.
Uvažováno z pozemského stanoviska, tedy z místa, které zaujímá Země ve vesmíru, leží těžiště
temnot na západě. Směrem k východu jest vrcholný bod celého vesmíru a jest to směr
k duchovnímu Prastvoření, tedy ke světlé říši a k nejvyššímu bodu v ní; ke hradu Grálu. Na
vysokém východě jest tedy východisko stvoření, vrchol všeho duchovního. Tím účinkuje také
zákon tíže ve vesmíru posuzován z nynějšího stavu Země ve velikém směru z východu na západ.
Západ jest tedy nejspodnější základ, kam těžké, hutné a tím také temné musí klesati. Na tyto
zákony dojdu důkladně i zpět až teprve ještě rozvinu nutné veliké světové dění, aby konečně
mohlo být správně využitkováno, to jest použito. Mimo to mohl bych k tomu poznamenat, že
dnes celá Země právě padá do oblasti temnot, jest tedy obklopena temnotou následkem
vycházení vstříc, nebo správněji, z podnětu lidských duchů, jež jsem již důkladněji vysvětlil:
(Přednáška „Bylo jednou …“).
123
95.
Veřejné přednášky.
Otázka:
Proč nepořádá Abdrushin nadále veliké veřejné přednášky?
Odpověď:
Poněvadž mé slovo jest pro mne k tomu příliš cenné. Chci vám něco říci.
Představte si, že byste dnes vykonal velikou cestu a při tom narazil na místo, o jehož existenci
lidé sice vědí, o němž však jim nic přesnějšího není známo, poněvadž nikdo tam skutečně nebyl.
Lidé však podle vlastních pojmů si utvořili o tom rozličné obrazy a hádají se navzájem o tom,
který z nich by měl být správný. Vás však zanesly mimořádné poměry na toto místo a najdete, že
žádný z obrazů, které si lidé vymysleli, neodpovídá skutečnosti, nýbrž že všechno je docela jinak.
Po dlouhých letech můžete se vrátit zpět a vypravujete nadšeně o skutečné podstatě a poměrech
tohoto lidem neznámého místa. Co myslíte, že se pak stane? Lidé, kteří se dosud o to vůbec
nestarali, přijmou i potom vaše vyprávění lhostejně, poněvadž na tom nemají žádného zájmu.
Avšak všichni ti, kteří se snažili, aby o tom měli nějaký jasný obraz, nepřijmou snad s radostí
vyprávění o vašich zážitcích na tomto místě, ačkoliv jim to přináší splnění jejich snu, nýbrž
všichni náhle zapomenou své vlastní vzájemné spory a rozhořčené boje … jednomyslně se stanou
vašimi protivníky a nepřáteli jen proto, že jste jim nevyhověl a nevylíčil skutečnosti tak, jak si je lidé
ve své nevědomosti vymysleli. Proto budete považován za škůdce a v nejlepším případě vyhlášen
za fantastu, nebo duchovního hysterika, avšak nejčastěji budete pak označen za švindléře a
podvodníka, jen aby oni mohli podržeti svoje práva. Musíte být za všech okolností učiněn
neškodným, lhostejno jakými prostředky, poněvadž se svými skutečnostmi přinášíte neklid a
ohrožujete pověst a prameny příjmů tak mnohých, dosud vědychtivých.
Jiný obraz: Připusťte, že z některého místa nevyšel ještě žádný člověk a tamní obyvatelé také
nikdy nic nečetli. Jeden z nich přišel však konečně z dalekých zemí, kde žil mnoho let a pak se
radostně vrátil. Mezi tím musel však cestou vše, co odtud přinášel s sebou, zanechat zpět a mohl
z tohoto důvodu podávat zprávy jen o tom, co zažil a viděl. Mluvil o cizích stromech, květinách a
neznámých zvířatech. Našel-li několik lidí, kteří mu rádi věřili a měli z toho radost, tu stačil jen
jediný z ostatních, aby výsměšnými, nedůvěřivými poznámkami otřásl vírou a přivedl ji v kolísání,
ba časem ji úplně zničil. Ochotně je pak takový člověk uznán za fantastu a lháře, který chce, aby
se o něm mluvilo a všichni hladce popřou, že by mimo toho všeho, co vidí tito lidé ve svém
místě, byly ještě věci jiné. Budou se smát tomu, když bude vyprávět, že jsou palmy, tygři a lvové a
to s klidnou určitostí a pyšným rozumbradstvím. Představte si teď city toho, kdo dlouhá léta žil
pod palmami, když před něj předstoupí lidé v sebevědomé vědecké domýšlivosti a ze široka a
s velikými gesty tvrdí, že tomu tak není, a rozhořčeně ho odsuzují a na něho ukazují. Nemusí
v něm vzniknout hnus, jehož nelze dosti hluboce procítit? Pokuste se jen do toho vmyslet a
vcítit. Myslím, že není již třeba mnoha slov k vysvětlení. Takový člověk bude nakonec mlčet a
s pokrčením ramen se odvrátí od takové hlouposti.
Nehodí se uvedené obrazy ani na mne, ani na mé Poselství, avšak hodí se na lidstvo, vůči
kterému stojím.
124
95.
Veřejné přednášky.
Jakou odvahu musí mít ten, kdo vstoupí jako vědoucí mezi lidi, do stvoření vyslán, aby jim
ujasnil omyly, kterým propadli a jimž nakonec bezpodmínečně padnou za oběť. On přichází, aby
je před tím varoval a zachránil.
Poněvadž za tím účelem nosí jejich šaty (tělo), mluví i jejich řečí, mezi nimi vyrostl a naučil se
jejich způsobům výrazu, takže se jim jeví stejnorodým, to jedině již dostačí, aby jeho poselství
zavrhli, jako tomu bylo u Krista. Tím se u všech ovšem projevuje zřetelně nedůvěra
v dosažitelnost vlastní vědychtivosti. A přece nemůže jim býti Poselství dáno jinak, než tímto
způsobem. Oběť, kterou Vyslanec ze Světla musí tím přinést, jest žel pak právě v tom, na čem
pozemští lidé staví největší pochyby.
125
96.
Očekávání převratných událostí.
Otázka:
Kdy
můžeme očekávat velké, z mnoha stran ohlašované převraty a události, které
předznamenávají příchod nové doby?
Odpověď:
Tato otázka nesmí být zodpověděna. Úřady by mohly považovat i vážné proroctví nebo
spatřené zjevení za „věštbu“, která podléhá trestnímu zákonu. Toto opatření je namístě, protože
poskytuje veřejnosti ochranu před četnými kořistníky, šarlatány a fantasty nebo malými velikáši,
kteří vědomě či nevědomě způsobili už dost neštěstí a každé dobré věci škodí. Mohutná vlna
událostí má také v tom přinést změnu.
Co by Vám také prospělo, kdybyste teď např. slyšeli, že nejprve přijde sedm ran, které začnou
už toto léto zkázonosným suchem, po němž budou následovat ničivé záplavy?
A ještě více?
Nikdo by nic nezískal. Dalo by to podnět k falešným spekulacím. Proto je lepší očekávat
s pevnou důvěrou v Boha všechno, co přijde, a klidně plnit své povinnosti.
126
97.
Léčení v Domě Grálu.
Otázka:
Jak se léčí v Domě Grálu?
Odpověď:
P
okládáním rukou proudí do nemocného nová životní síla. Kristovo slovo: „Jak jsi uvěřil,
tak se ti staň!“ je také zde klíčem k procesu vyléčení. Výsledek se řídí zcela podle hodnoty
člověka, to znamená, jak dalece je hoden uzdravení nebo jinými slovy dnešní doby: Jak je
s k u t e č n ě vnitřně zaměřen, ne snad, jak si to předstírá. Podle t o h o t o s t u p n ě , ne více
a ne méně, se mu dostane uzdravení!
Ve zpětném působení nepošinutelných zákonů ve stvoření se cele formuje i toto: Kdo je
vnitřně obrácen k temnu, ten nemůže přijmout do sebe světlou sílu k uzdravení, a kdo nechce,
tomu nemůže být uzdravení vnuceno. Světlá síla povolaného prostředníka odtéká pak od něho
pryč. Přesně tak, jak je to v evangeliu. Ani sám Kristus nemůže vzít do nebeské říše nikoho, kdo
není vnitřně zaměřen na jeho evangelium, to znamená, kdo podle něho nežije.
Vroucí přání uzdravit se je ovšem také stanovisko, které vede k přijetí a účinku síly.
127
98.
Přijetí do řádu „Grálu“.
Otázka:
Jak mohu dosáhnout přijetí do řádu „Grálu“?
Odpověď:
S
tále a ze všech stran se opakující otázky na připojení se k řádu nebo přijetí do něho vyžadují
stručné vysvětlení v „Listech Grálu“ („Gralsblätter“), čímž se současně dostane odpovědi všem,
kteří se ptali.
Není možné jen tak beze všeho vstoupit do řádu tak, jak je to obvyklé u spolků, sekt nebo
jiných společenství. „Grál“ nezískává členy. Těm, kdo žádají o přijetí, je vstup dokonce
mimořádně ztížen. Nepřihlíží se k počtu příslušníků, nýbrž k vnitřním hodnotám, ať již jsou
rozvinuty nebo ne. Jedině toho se dbá při přijímání mezi novice. Přijetí není spojeno s náklady.
N o v i c j e š t ě n e n á l e ž í řádu. Podle jeho duchovního vývoje to může trvat rok nebo
také desetiletí, než je přijat do řádu. Přitom musí stále očekávat, že bude opět zcela vyřazen,
jestliže v době noviciátu, kdy se mu zčásti dostane pomoci, neoživí hodnoty, které v něm
spočívají. Jinak ale stoupá dál podle stupně svého vývoje.
Člověku, který se zajímá o učení řádu, radíme, aby se připojil ke s t o u p e n c ů m našeho
učení Grálu v místě svého bydliště nebo v nejbližším větším městě. V mnoha městech se tvoří
skupiny vážných lidí, kteří sami usilují o těsný styk s řádem, o přímou korespondenci s ním a také
o to, aby je občas navštívil některý příslušník Grálu, jenž by v jejich kruhu hovořil o různých
hlubokých životních otázkách. Z takového kruhu přicházejí časem novicové. Jsou to ti, kteří
mimo vnitřní hodnoty nosí v sobě silnou touhu připojit se ještě blíže k řádu nebo v něm být také
činní. Přijetí po méně než jednom roce noviciátu je nemožné. Přitom se na původní náboženské
vyznání nebere zřetel, neboť řád posuzuje lidi jedině podle jejich vlastních hodnot.
Řád sám je naprosto nezávislý, nevybírá žádné příspěvky a jde, nedbaje mnohonásobných
společenství, jen svou vlastní cestou.
Naštěstí je málo těch, kteří ve svých dotazech chtějí vědět, jaké výhody jsou spojeny
s připojením se k řádu. Tito lidé nepřicházejí v úvahu ani pro připojení ani pro přijetí, poněvadž
sama otázka dokazuje, že jim chybí vážná touha po vnitřním pokroku. Nemá se proto také
poukazovat na výhody, které s sebou přináší stoupenectví.
128
99.
Přiblížení se ke „Grálu“.
Otázka:
Jak se mohu přiblížit ke „Grálu“?
Odpověď:
S
tále přicházejí dotazy, jak je možno blíže poznat řád „Grálu“ a být případně přijat,
a)
nebo prosby o bližší vysvětlení řádu. Proto se tím budeme ještě jednou podrobněji zabývat.
Především budiž jasně řečeno, že tento řád nelze pojímat v obvyklém smyslu. Označení „řád“
se vlastně nemá vůbec používat, neboť zde se jedná toliko o jednoho vůdce, který přináší učení
Grálu, pak o jeho pomocníky, jakož i učedníky.
Mimo tyto osoby přicházejí novici. To jsou učící se, kteří hledají blízkost vůdce a chtějí
spolupůsobit na oživení ideálních cílů. Pak následují ještě stoupenci, kteří žijí rozptýleni v mnoha
zemích, ale přece jsou v duchu spojeni s vůdcem. Ti všichni tvoří vážnou (významnou) obec.
Přijímání do řádu v obvyklém smyslu se vůbec nekoná, neboť přitom může přicházet v úvahu
pouze takový člověk, který k tomu obdrží výzvu, volání. A toto volání není pozemské. Před
narozením vyvolený, ucítí je v sobě samém v pravou hodinu, v níž musí svým dosavadním
prožitím obdržet také odpovídající nutnou zralost. Ať je kdekoliv, v kterékoli zemi či kterékoli
části světa, dostane se mu příležitosti, aby se mohl přiblížit. Musí se to stát dobrovolně,
z vlastního vnitřního toužebného přání, bez jakéhokoliv ovlivnění, jinak by to nemělo pro něho
žádnou cenu. Jestliže nejprve on sám o to neprosí, nemělo by mu být nikdy nic řečeno. U všeho
platí jen duchovní hodnota, duchovní posuzování všech věcí, což bývá často s nynějšími lidskými
pojmy ve velikém rozporu. Takoví lidé, kteří jsou příliš zatíženi pozemskými názory, mohou
těmto věcem sotva rozumět.
Lidé by se měli spokojit s tím, že budou zkoumat učení Grálu, přemýšlet o něm a starat se
o to, zda v něm svým vnitřním citem vidí Pravdu nebo ne. To je přece pro ně hlavní věc a také to
j e d i n é , z čeho mohou mít prospěch. Jestliže skutečně vážně zkoumají, potřebují jenom
„S l o v o “ samotné, nic jiného. Pro ty, kteří to nedokážou, učení není. Ti ať se klidně od něho
vzdálí, neboť nikdo je neprosil o účast. Ti ale, kteří Slovo Boží skutečně vážně hledají, naleznou
v něm, kdo a co k nim mluví. Ti nepotřebují žádné další otázky. Tak se už předem oddělí plevy
od pšenice.
T
ím jsme také současně odpověděli na všechny otázky, které se týkaly „kupování“.
b)
Koupě je prostě nemožná. Proto se může stát, že miliardář bude muset zůstat stát před zavřenou
bránou, zatímco nejchudší z chudých, jdoucí stranou něho, najde vstup, protože přitom neplatí
ani peníze ani nynější pozemské názory ani společenská nebo státní pravidla či zákony, neboť
určování hodnoty sahá hlouběji. Přitom je samozřejmé, že případně chybějící vnější nebo
duchovní vzdělání musí být za všech okolností doplněno, neboť je nelze oddělit od skutečného
vnitřního stavu zralosti.
129
100. Gralsblätter a řád Grálu.
Otázka:
Mají „Listy Grálu“ („Gralsblätter“) nějakou spojitost s některým ze stávajících řádů Grálu
nebo s takovými sdruženími, která se jmenují podobně?
Odpověď:
„Listy Grálu“ („Gralsblätter“) nemají žádné spojení s kterýmkoliv známým řádem nebo
spolkem. Ve své bezpodmínečné samostatnosti by také jakékoliv připojení odmítly.
130
101. Krišnamurti.
Otázka:
V
mnoha novinách byly uveřejněny články, ve kterých theosofové poukazují na Inda
Krišnamurtiho jako na očekávaného „Velkého mistra“. Co tomu říkají „Gralsblätter“?
Odpověď:
Nic! Už k tomu došlo nesčetné množství dotazů z různých zemí. Zásadně ale odmítáme
dotýkat se záležitosti nějakého sdružení nebo vyjadřovat svůj názor na to.
D o t y č n é m u h n u t í j s m e n a p r o s t o v z d á l e n i . Kdo z Pravdy přichází
a vážně hledá, ten také pozná, mluví-li k němu Pravda!
131
Pohádkové podání.
V šedivém dávnověku, kdy nebe a země byly ještě jedno, a kdy smrt byla ještě neznámá a
Alláh sám ve vší své slávě se svými putoval sem i tam, měl přítele a sluhu, od něhož se nikdy
neodlučoval, před nímž jeho duše neznala žádného tajemství. Ten, který byl tak osvícen a
povznešen, nazýval se Omkar a všech sedm blahoslavenství leželo otevřeno před ním.
Jednoho večera pravil Allah s hlubokým zármutkem ke svému příteli a sluhovi takto: „Pohleď,
mně jest změna a konec všech věcí zjevný. Vidím zánik lidského rodu, vidím jeho zlé činy a
vidím jeho hříchy. Brzy budeme muset pozvednout naše nohy od této zeměkoule a odletět. Vždy
hlouběji budou pak klesat ti, co zbyli, až nebude již žádné cesty, která by vedla od nich vzhůru
k nám!“
Promluvil Omkar a jeho srdce se chvělo: „Tak není již žádné záchrany pro tyto nešťastníky?“
Sklonil Allah svou věčnou hlavu a pravil: „Přece jest, kdyby jeden z našich v nejtemnější
hodině jejich nejhlubšího zmatku se dobrovolně mezi ně vmísil a poslední nepatrné jiskřičky
Světla v nich rozdýmal dechem bouře ku žhoucímu plameni, který by dal novou dobu – pak …“
Zaplesal Omkar a zajásal. „Och, Stvořiteli. Pak nech mne, považuješ-li mne za hodna, abych
jim přinesl toto Světlo!“
Usmál se nejvýš Dobrotivý. „Budiž tak, jak sis vyprosil, avšak bude ti dán čas na rozmyšlenou
a na zkoušku. Neboť všemi hlubinami a bolestmi vede cesta tohoto úkolu.“
Prst Allahův stanovil novou hodinu světů. Daleko vzdálena Světla kroužila zeměkoule
v hlubokých temnotách. Jen jako nejasná touha žily v několika lidech ještě vzpomínky na světlou
minulost jejich hvězdy.
Zavolal Allah, ten Věčný, svého sluhu a přítele před svou tvář. „Ozbroj se,“ tak pravil vážně,
„abys sestoupil dolů a žil tam krátký čas, který je ti vyměřen na rozmyšlenou. Avšak cizí a
nepřátelskou jest tvé světlé duši duchovní noc tam dole. Pak teprve mi řekneš, zda mohou tvoje
síly vystačit k vyprošenému dílu.“
Vrhl se Omkar na svou tvář, děkoval a zdravil Věčného.
Klesal pak níže vstříc Zemi a v Allahově ruce zůstalo zpět jeho vědění o Světle a jeho světlém
zrození.
V kouzelné zemi tisíce pohádek vstoupila jeho noha na tuto Zemi. Cizí vůně obklopila cizince
na této Zemi a nevyslovitelná touha po domově drásala nepochopitelně jeho duši. Jeho kmen ho
pozvedl jako nejodvážnějšího jezdce a smrtí pohrdajícího válečníka na svého šejka. Propůjčil své
rámě utlačeným a slabým, bojoval v nesčetných bojích pro spravedlnost a pravdu, nestaraje se o
mocného nepřítele na Nilu, kterého tím sobě a svému národu vyvolal.
Každého dne viděl nové boje, nová vítězství – – – za nocí však ležel ve své poušti bez hranic
připoután ke svému koni, nebo před lehkým, osamělým stanem a nad ním putovaly bez hlesu
hvězdy, zrcadlíce se v jeho očích, jež směřovaly k nim se zoufalými otázkami.
A Allah se naklonil dolů a viděl muka a rozpory v duši svého přítele a sluhy, ve které byly
láska s přísností ve věčném neutuchajícím boji. A bylo mu ho tak líto, že svého věrného co
možná nejdříve zavolal opět k sobě.
Opět stanul Omkar před Věčným a jeho pozemské zkušenosti ležely před ním rozprostřeny
jako pestrý modlitební koberec, na němž hloubavě klekával.
„Stvořiteli,“ tak k němu pravil, „obnovuji svou žhavou prosbu, abys mne seslal dolů
v poslední hodině, avšak dovol mi ještě, aby paprsek tvého meče byl ostrý a ohebný, a dostačil na
132
Pohádkové podání.
každého nepřítele. Odejmi ode mne lásku a slabost, soustrast a radostnou víru v lidské řeči a
konání!“
Sklonil Allah svou věčnou hlavu a pokynul opět na souhlas.
„Budiž,“ pravil. „Ty budeš ostrým mečem v mé ruce. Avšak v hodině splnění musíš mi ho
opět vrátit, abys byl opět jednotný, i když budete rozděleni jen tenkou stěnou dvou těl.“
Do hlubokého spánku ponořil ihned Allah svého přítele a sluhu, na němž mělo býti
dokonáno mysterium bytí ve dvou. Noc bezvědomí ho obklopila, z níž vytrhl ho smích, který
polekal jeho vážnou, přísnou duši. – Smích perlil se čistý jako zvuk zvonů všemi sedmi nebesy
Allahovými, zazníval bezstarostně od jeho zlatého trůnu po sedmi stupních, přenášel se mocně
dále ven do modrého všehomíra, s nímž se jásavě zasnoubil.
Ztrnule stál Omkar neschopný pochopit, že to má být část jeho, co se tu vznáší kolem něho a
jásavě se smíchem ho obletuje.
Vrhl se na stupně trůnu a pravil: „Stvořiteli, nech ji jít na krátký čas dolů, abych si nejdříve
sám na sebe zvykl.“
Pokynul opět Věčný s úsměvem na souhlas a žádný perlivý smích nerušil již myšlenky
osvíceného. Oněměl a zmlknul. – – –
Cizí a osamocená uprostřed nejnádhernějšího královského dvora lidstva, s věšteckým
pohledem pro temnou budoucnost svého národa jakoby obtížena klatbou, kráčela svými
pozemskými léty jako hrobkou. Ve své beznadějné bolesti rozuzlovala dění po Allahových
věčných nezměnitelných zákonech, které Omkar v jeho druhém já ve svém válečném bytí
vytvořil.
Nůž vrahů rozřízl poslední poutající vlákna dění. Bolest a temnota zůstala zpět s oděvem
jejího pozemského těla. Jásavě se vznesla vzhůru do Omkarovy náruče. Poslušna zákona jednoty,
nechtíc se nikdy odloučit, přísahala s ním.
Pohleděl na ni a štěstí úsměvu přijal z jejích rukou.
Allahův prst stanovil novou a poslední temnou hodinu Země. Neproniknutelná noc spočívala
na hvězdě. Pach krve milionů lidí zavražděných tam v nesčetných válkách valil se kolem a hukot
bláznivého víru stoupal až vzhůru.
Tu zavolal Allah svého přítele a sluhu. Jeho pohled byl pln vážnosti a starosti.
„Hodina jest tu a budiž vyplněno tvoje přání. Zanes tam dolů mír.“ A odvrátil svoji tvář, aby
zakryl pohnutí.
Opět zůstalo vědění o světě Světla v ruce Allahově a mohlo být dáno teprve vyzkoušenému a
vědomému. Plna zmužilé hrdosti nechávala ho Miriam jít s jistotou, že ho bude smět brzy
následovat.
Do středu nové doby, do říše na západu slunce, vstoupila nyní jeho noha. Avšak nevědomky
hnalo ho to ještě jednou tam, kde před tisíci pozemskými roky bojoval a trpěl. Cítil se bratrem
divokých a tmavých druhů, jejichž bílý burnus vlál za větru bouřlivé jízdy a zhlížel se v jejich
hubených a odvážných tvářích jako v zrcadle.
Volal a marně hledal, neozval se žádný hlas, nedostal žádné odpovědi. Hnalo ho to dále do
nových zemí k dalekým národům jako pod bičem prastaré nomádské krve.
Mezi tím nadešel čas, kdy i Miriam musela dolů. Zavolal ji Věčný před svou tvář a když přišla
a s radostným smíchem k němu vzhlédla, proudila jeho láska přes ni a on pravil takto: „Miriam,
mé dítě, běž také ty tam, dolů za tím, ke kterému patříš jako tělo k hlavě, jako strom ke kořenům,
které mu přivádějí sílu. Do tvých rukou vkládám zářící lásku Stvořitele, abys léčila rány, které on
musí zasadit v mých službách ve splnění slova, až nadejde hodina. Požehnané buďtež tvoje ruce
s léčící silou tvořivé mé všelásky!“
A Alláh jí požehnal, té, která blízko jeho srdci je, a nařídil svému andělu, aby provázel budoucí
dítě dolů a věrně je střežil. Tak se stalo, že Marie podivuhodně vedena, kráčela krátkým
pozemským bytím, které musela sama bez Omara proputovat a na křižovatce, kterou označil prst
Allahův jako bod setkání, vyšla mu vstříc, jako dítě.
Daleká a těžká byla jeho cesta, unaven a zaprášen, s těžkým břemenem nejhorších
pozemských zkušeností obtížen, stanul před ní.
133
Pohádkové podání.
Ještě poutala pozemská slepota oči obou a jen stejná touha chvěla se napínavě v jejích prsou.
Podali si ruce a aniž by hleděli kolem sebe, počali zmužile stoupat úzkou cestičkou, která před
nimi spěla k nebi, a kterou poznali jako svou.
Tu naplnil se čas a zvedla se ruka, aby uhodila hodinu dvanáctou.
Věčný sám uvolnil pásku z očí Omkarových i Miriam. Přepážka zmizela. Bylo to jako kdysi
v šedém dávnověku. Putovali po Zemi, avšak jejich oči spočívaly pevně a neoslepeny ve věčné
slávě Allahově.
Lidský rod se však hemžil po Zemi jako hmyz, tak jako po celá tisíciletí, vymýšleje vždy nově
znějící jména k oslavě sebe a svého bláznivého konání.
Kruh dění se pohyboval, začátek a konec směřovaly vstříc novému spojení.
Nyní již vědoucí, pohlížel Omkar zpět na stopy své pozemské cesty a sklonil se mlčky před
moudrostí vedení, které ho zakalilo jako drahou ocel, které ho vykovalo a ztvrdilo.
„Abych byl dobrým mečem ve tvé ruce,“ tak šeptal, vzhlížeje vzhůru a poznání jeho úlohy jej
zasáhlo jako žhoucí blesk. Tisíceronásobně jásal v hořícím nadšení, člověkem učiněný, nad
pravěkým rozhodnutím. A Allah přijal tuto novou přísahu a seslal mu řady věrných světlých
pomocníků – bojovníků, aby stáli při něm při počínajícím rozhodném boji.
Stál daleko-široko jen v hrozivém boji, který nebyl z této Země, neboť v hodině splnění
Allahův prst sejmul ochranný tmavý plášť s jeho ramenou.
V pravěčné nenávisti temna vůči všemu Světlu a čistotě, vařilo to u jeho nohou a ve varu
stříkalo jemu vstříc, aby ho zničilo.
Chvěje se zadržovanou silou a pln netrpělivosti skočil tam, kde se to nejdivočeji valilo a jako
blesk rozrážel temnoty a trhal mosty, kde by se světlé armády, spějící k němu, mohly zřítit. Po
jeho boku Miriam sloužící láskou léčila rány, jež musel rozdávat, poslouchaje slova. Bezvýsledný
a beznadějný zdál se býti zprvu tento boj, vedený osaměle na živné půdě samotných temnot,
které vždy nové, nepřehledné masy lidstva štvalo, aby v divokém vzteku a zaslepení, jako stvůry
hnaly se na to, co nemohly pochopit a co ohrožovalo jejich modly, které si zřídilo s tisíciletou
námahou.
Mnozí však, v nichž hluboko zasypaná jiskřička Allahova Světla doutnala, slyšeli. Pravěčná
touha se probudila a rychle rostla, živena učením prorokovým. Proudili k němu, jásali vstříc
osvoboditeli z těžkého duchovního jha a očekávali, s vírou zaslíbený čas Světla v šedi
přítomnosti.
A když se konečně objevila dávno zaslíbená znamení, když zemská koule jako míč v rukou
hrajícího si dítěte letěla vysoko vzhůru ze své staré dráhy, na které byla miliony let, když vyšle
hvězda na novém nebi, táhnoucí za sebou široký, světlý závoj, pod kterým již jednou lidstvo
s modlitbou padlo na tvář – tu stoupal z nářků a řvaní zkázy milionový vítězný jásot plný díků
k trůnu Allahovu!
Prach minulých byl jen mrvou pro nové. Nic již nepřipomínalo opojení zlata, krve, temné
minulosti. –
Ve světlém jasu kroužila Země k nohám Allahovým, Pravěčného, jehož oči s láskou a radostí
objímaly hvězdu, na které Omkar, bojovník a vítěz, sloužil mu nyní jako kněz, až přemocná
touha po domově ho opět hnala vzhůru, když byl Zemí unaven.
Allah dal však připravit svému příteli a sluhovi při jeho návratu na stupních svého trůnu
slavnost, jejíž lesk v jasných nocích zářil až dolů k Zemi a lil do prsou lidí žhavé, nevyslovitelné
touhy tam vzhůru …
134
Veliká bolest jde všemi zeměmi.
S tupým tušením stojí nyní všichni lidé před něčím nepochopitelným. Pokud ještě mohou
tušit, to jest cítit. Volám ještě jednou ke konečnému procitnutí z divokého víru nesnesitelně
prázdné povrchnosti! N a p o s l e d y !
Klidně na to může být výsměch a posměch odpovědí. Brzy však zmlkne a choroba těžce srazí
všechny posměváčky.
A když všechny lidi zachvátí zvolna úzkost, pak nechť se pokusí, aby se ještě očistili kličkami
selhávajícího mozku. Mohou se spolehnout na školskou moudrost, na kterou se tak často
odvolávali, mohou vzíti své řády, své tituly, pocty, slávu lékaře, kazatele, soudce a státníky! Také
všechno zlato a vše, co se domnívají ještě míti! Mohou jíti také k těm, kteří se falešně nechají
nazývati vůdci a proroky, anebo jimi býti chtějí. – Mohou je prositi o pomoc na důkaz jejich
poslání – to vše nezmění ani o vlas to, co přijíti musí. Neboť všechno pozemské vědění, všechna
lidská síla a moc žije jen v jejich představách, není ničím před Bohem. Bude odvanuta tentokrát
všechna havěť temna! Roztříštěna všechna lidská domýšlivost!
Ti řídcí však, kteří chtějí slyšet, nechť slyší: Nákaza může zuřit jen tam, kde jí k tomu byla
uvolněna cesta. Zátopa nestoupá ani o coul výše, než předem jí bylo určeno. Oheň z klína země a
s oblak nešíří svou zkázu ani o píď dále, než smí. Bouře zuří svou určenou cestou. A když dosud
pevná země kolísá, když řítí se hory, nové vyvstávají, když celé pruhy země řítí se v sutiny … nic
neděje se bez pevného vedení Božské vůle! To budiž vám útěchou.
Abdrushin
Letnice 1929
135
Čtenářům Poselství Grálu.
Polož Slovo Pravdy vysoko na skálu, aby se člověk musel namáhat, chce-li je získat!
Takové jest přikázání, podle něhož jednám. Panoval dosud falešný blud, že Svaté Slovo
Pravdy, které má být lidem nade vše drahým, poněvadž stojí vysoko nade všemi pozemskými
hodnotami a pro člověka jedině znamená život a bytí, má být s prosbou přinášeno k němu, a že
dokonce v nebi zavládne radost, je-li některý člověk dosti milostivý, aby je přijal. Je hříšné
rouhání v tomto názoru, který je schopen strhnout svaté Slovo z jeho vysoké hodnoty.
Také zde bude vše obnoveno, jak je zaslíbeno. Člověk, který chce míti svaté Slovo Pravdy,
musí si je sám získat! Musí se pro ně namáhat. Kdo to nechce, není ho hoden! Člověk, který jest
opravdový ve svém hledání Pravdy a cesty ke Světlu, ten se nezalekne ani žízně, ani hladu, je-li to
nutno, nebo bude těžce o to bojovat s nízkostí všeho druhu. Namáhání se o Slovo stane se nyní
svatým přikázáním! Tak je to ve stvoření chtěno! Tím budou odpuzeni rozmarní, jimž chybí
opravdová vážnost ke vzestupu, kteří sebe a jiné v domněnkách jen klamou, nebo jsou pokrytci.
Oni též mají být zavrženi!
Tak přináší přikázání samo již veliké třídění, v němž oddělí se pravé od nepravého. Jako
v podobenství zůstanou při tom od hostiny vyloučeni ti všichni, kteří jsou líní a lhostejní. Bystří,
kteří nosí v sobě čistou touhu po Slově, nezaleknou se žádné námahy ani oběti, aby se mu
přiblížili, slyšeli je a mohli je přijmout do chrámu své duše.
Proto mají i pozemská záření napomáhati k tomu, aby přikázání bylo v každém směru
splněno. Z velikého kruhu stoupenců Poselství Grálu mají být vyloučeni všichni, kteří nejsou
proniknuti nejopravdovější touhou, aby duchem pronikly vpřed, aby byli živí v sobě.
Všem takovým poskytuje rozum obvyklé omluvy, k sebeohlušení a k oklamání zjevně se
projevujících slabostí, v nichž si pak našeptávají, že to vypadá příliš obchodně, nedůstojné
Svatého Slova …
Takoví nemají být připuštěni k přednáškám a mají zůstat vyloučeni, neboť ani nejsou hodni
Slova, dosud ho nepoznali a také se ho nenaučí nikdy poznávat. Raději malý počet a to pravých a
neochvějných! Tak, aby stáli jako skála v příboji nastavšího soudu! Mají světle zářit duchovně ve
věrném chtění, ve vytrvalosti k vítězství. Nesmí být mezi nimi žádných shnilých plodů!
136
Lidský smysl a Boží vůle v zákoně zpětného působení.
(Dodatek, neuveřejněný v knize „Ve Světle Pravdy“)
U
veďme příklad, který jest blízký lidskému porozumění. Před citem stojí čistý a přece při
provedení strnulých paragrafů zákona a omezených názorů se jeví jako nesprávný.
Mladý, i ideálu se snažící muž si vezme za ženu dívku, jež stojí vůči jeho citům bez
porozumění, poněvadž koření pevně ve hmotném. Tento případ jest častější, než by se mělo za
to. Právě přirozená důslednost poskytuje pro to vysvětlení. Čím větší ideály má mladý člověk
v sobě, tím jistěji nepozná duševní nedostatky ženského pohlaví. Bude si myslet o ženě, že jest
ztělesněním ideálu, jak také ve skutečnosti být má. Jak mnoho se v tom však nejčastěji klame, zjistí
se teprve buď v manželství, nebo pomocí rozličných zkušeností ve svém životě.
Že dívka, která koření ve hmotném, nepřeje si opět žádného pohodlnějšího manžela než
právě takového idealistu, jest lehce pochopitelné, ovšem za předpokladu, že také hospodářské
poměry na její nebo na druhé straně souhlasí s výpočty. Bude z přirozeného popudu toužit po
tom, aby získala ideálního člověka, aniž by chtěla něco zlého a vůbec ne s úmyslem, aby mu
škodila.
Na její straně mohou přivodit rozhodnutí rozličné body. Buď chladná vypočítavost, nebo
smyslný pud, právě tak jako přání, aby vůbec byla „paní“. To však není udržitelné na dlouho a
není to žádným základem pro manželství. Přirozeně nastávají často také opačné případy, v nichž
jsou dívky ideálně založené a mladíci nebo muži koření v materielním.
Vystřízlivění přijde pak velmi brzy. Materialistická část bude s posměchem a nakonec všemi
prostředky, až k nemilosrdné bezohlednosti chtít zničit ideální v druhém. Zvolna stoupá dokonce
mnohdy i nenávist tam, kde byla zprvu jen vymyšlená láska nebo lhostejnost, jakmile materielní
část cítí, že může vyvodit moc proti světlé a ideální části. Tuto moc dává jí zákon a vědomí
manželství.
Jest to zcela přirozený vývoj dvou nestejných částí, u obou velmi často nevědomý a nechtěný.
Je to nutný výsledek v poměru duchovně nižšího vůči vyššímu, temnějšího vůči světlejšímu,
jakmile temnější část cítí, že se nemůže připojiti k vyššímu vzletu druhého. Jest to zesíleno a
vybičováno temnými centrálami sil, s nimiž jest zákonem přitažlivosti duševní stejnorodosti
spojen.
Stupňování nenávisti až k brutální nespravedlnosti nastává nakonec následkem užšího
společného života v manželství a ve vědomí, že také ideální části připadá podle zákona
v manželství tatáž moc. Poněvadž ideální nebojuje týmiž zbraněmi jako materielní, nýbrž jest ve
svém základním smýšlení vždy zdrženlivější a dobromyslně v první řadě myslí jen na jiné, muselo
dosud téměř vždy podlehnout, protože také celý vnější svět považuje a uznává jen hmotné za
jedině správné.
Z této půdy má býti vzat tento případ!
Mladý, ideálně založený manžel, byl činný jako obchodník, tedy na půdě, na které jsou
nejostřejší bojovníci materielních temnot. Se svými ideálními cíly a city nedostal se mladý muž
daleko. Byl bez skrupulí využíván od mnoha, kteří čekali jen na příležitost, aby mu ihned dali
ránu, jež ho měla vrhnouti do bláta ulice, jakmile jim nemohl poskytnouti žádného prospěchu.
Ještě když ho vypočítavě obletovali a využitkovávali jeho ideální lehkomyslnosti, připravovali
si takovou příležitost s chytrou vypočítavostí a jejich ruce zvedly při tom již kameny, aby se
137
Lidský smysl a Boží vůle v zákoně zpětného působení.
připojili, která by ho z nějaké temnoty mohla zasáhnout, kdyby jeho důvěra v lidstvo utrpěla úraz,
poněvadž by jejich slovům ve své nevinnosti bezpodmínečně důvěřoval. Házeti ihned sebou jest
nejlepším způsobem obrany pro ty, kteří se sami mají skutečně něčeho obávat, jakmile jejich činy
a snahy přicházejí na světlo sluneční. Tak jest tomu vždy při tisícerých příležitostech.
Bezohledně vypočítavý materielní člověk označuje světlé, ideální velmi rád za lehkomyslnost,
z nesouhlasu, jež mu přináší poznání, že on sám nikdy nemůže dosáhnout takové výše. Takový
přirozený vývoj možno vidět jako předehru v dramatech u mnoha lidských duší.
Skutečné jednání nedá na sebe v takovém případě dlouho čekat. Tak také v tom, který tu má
být brán za základ. Nejdříve tu má být uvažováno o zevnějším pochodu podle pozemských
názorů a později bude hledáno zpětné působení.
Mnozí, kteří měli od tohoto mladého muže peníze a zboží, neplatili v hodině splnění svých
povinností, takže on sám přišel do obtíží. Ujišťovali ho však pevně a jistě, že v určitý, pozdější
den splatí své dluhy. V této dobré víře vypůjčil si obchodník sám to, co v té době potřeboval pro
svou ženu. Při tom však padl do rukou dvou obratných lichvářů, kteří jsouce si sami vědomi
svých nesprávností ve svém jednání, chytrým způsobem vždy dodržovali na venek všechny
zákony. Počítali tedy již předem s bezprávím a mohli se proto opatrně postaviti nad zákony, jak
to činí všichni, kteří již předem bezpráví chtějí! Požadovali jako zástavu „pro formu“, prodej části
nábytku a poukazovali, jak je to zvykem, zvlášť na to, že tato „forma“ ve skutečnosti nic
neznamená. Ohromné odškodnění za tuto „příležitost“ mohl muž unésti, kdyby … jeho dlužníci
zaplatili.
Dlužníci však nezaplatili. Vlastní den jeho plateb se blížil a nebylo tu žádné úhrady na směnky,
které vydal. Muž byl povinen přikročiti k prodeji předmětů ku zajištění půjčky, poněvadž jimi
mohl skutečně volně disponovati, a poněvadž také jeho žena lehce mohla ihned opatřiti mnohé
z majetku své matky, který již z největší části jí také patřil a s nímž také muž po předcházejících
rozmluvách mohl disponovat.
Z materiálního smyslu ženy v opaku k muži, byla vyvolána vzdor tomu řada scén takového
druhu, že je počítal k nejhorším z celého manželství, ačkoliv nebyla tu podkladem starost o
živobytí. Muž se proto rozhodl neodvisle od ní v jiném městě vyrovnati dluhy vlastní prací.
Přišel den placení a oba lichváři nechtěli však čekat, aby beze všeho dalšího neměli obdržet
v poměru k půjčené sumě ohromné odškodnění a žalovali na zabavení „formálně“ prodaných
předmětů, jejichž hodnota jim opět zaručovala trojnásobný zisk, při čemž by samozřejmě dosáhli
ještě mnohem více, kdyby mohli dostat ještě obnovené odškodnění.
Žena v dálce dlícího muže prohlásila zkrátka ze svého materielního stanoviska vzdor
skutečnostem, že prodané předměty patří její matce, že muž neměl nad nimi žádného
disposičního práva. Hlavním hnacím motivem k tomu bylo to, že nechtěla, aby lichváři dostali do
rukou pro zcela nepatrnou sumu tak lehce trojnásobný zisk. Měla při tom v úmyslu v dobré vůli,
že tím přiměje lichváře k tomu, aby počkali ještě krátký čas, ve kterém by muž nalezl příležitost
dluh zaplatit.
Muž, který v jiném městě byl tázán, co říká tvrzení své ženy, domníval se, že ona svoji
výpověď odpřísáhla a mlčel, poněvadž ji nechtěl vystaviti trestu křivé přísahy. Byl proto pro
zdánlivý podvod ihned zatčen a nemohl se z tohoto důvodu s ní o tom vůbec dorozumět.
Představa křivé přísahy nechala ho mlčet i nadále.
Když to bylo hnáno tak daleko, cítili dokonce i lichváři lidský cit a chtěli čekat, jestliže se žena
zaručí za to, že její muž, poměrně bezvýznamný, jen do set se počítající dluh zaplatí během deseti
let. Oni stejně nevznesli žádnou žalobu na potrestáni, nýbrž následkem výpovědi ženy, které
odporovaly skutečnosti, byla prostě při civilní žalobě o dlužný obnos akta civilního procesu
automaticky předána státnímu návladnímu k prozkoumání, úplně bez přičinění obou věřitelů a
proti jejich vlastní vůli.
Státní návladní sám nechal výjimečně zavolati ženu před vypracováním žaloby k sobě a
připomínal jí pěkně lidsky, aby převzala tuto lehkou záruku vůči věřitelům a činil ji pozornou
zvlášť na nedohledné důsledky pro budoucnost jejího muže, kdyby tvrdošíjně setrvala na svém
pochybném stanovisku.
Jediným pravdě a skutečnosti odpovídajícím slovem mohla obrátiti všechno k dobrému, avšak
ona to neučinila!
138
Lidský smysl a Boží vůle v zákoně zpětného působení.
Zřetelně nastoupilo nyní vzrůstající nepřátelství materielního rozumového člověka vůči
ideálnímu, jež muselo končit vítězstvím rozumového člověka, poněvadž okolí Země dosud
převážně má v sobě stejnorodé a proto má také pro tyto věci více porozumění.
Žena se radila u jednoho vzdáleného příbuzného, který holdoval ještě hůře materielním
zásadám a který již dávno nenáviděl idealistu následkem jeho názorů a jednala, ačkoliv ne po prve
podle jeho rad vůči svému muži.
Státní návladní nemohl potom vzdor svému vlastnímu lidskému citu dělat nic jiného, než
vyplnit svou pozemskou povinnost podle zákona.
Mladý muž musel být pro požadavek prvního lichváře žalován pro podvod a musel být také
odsouzen. Před vynesením rozsudku bylo však výslovně prohlášeno, že druhý, právě tak žalovaný
případ má být považován za jedinou věc, poněvadž se při tom nejednalo o žádné opakování, nýbrž
o událost, odehrávající se ve stejné době a za stejných předpokladů. Když se pak projednával
požadavek druhého lichváře, byl tento případ vzdor prohlášení v rozsudku považován za
opakování vzdor tomu, že odsouzený mezi tím nebyl vůbec na svobodě a že se jednalo v základě
o jedinou a současnou věc, která pozůstávala jen ze dvou oddílů, i když se nepřihlíželo k tomu, že
odsouzení se stalo za falešných předpokladů. Tak platil dnes beze všeho dalšího za dvakrát
trestaného. Dluhy později správně zaplatil, takže nikdo neutrpěl škody, mimo něho samotného.
Co to znamená při pozemském názoru omezeného lidského rozumu, netřeba snad zvlášť
zdůrazňovat. Každému zlovolnému jest takový člověk již předem bezpodmínečně vydán všanc.
Každému pomocníku temnot bez vyjímky. Nechť to byli otroci závisti, lakomství, chtivosti,
pomlouvačnosti nebo jiných, lidstvem jako nevinné a nekompromitující uznávané nečistoty.
Vždyť jedno jejich slovo o tak zvané „pozemské minulosti“ druhého stačilo a tento byl nejen
morálně, nýbrž i hospodářsky těžce poškozen, nebyl-li pokaždé ihned zcela ruinován.
Shora míněný člověk svou dobrou vůlí a svou pílí se dostal mnohokrát skutečně nahoru, byl
vážen a ctěn, avšak jen tak dlouho, pokud neprobudil závist nebo zlobu nějakého temného
počestného člověka, omezeného filistra nebo moderního farizeje z jakéhokoliv důvodu. Bez
skropulí a bez uvážení používal pak takový člověk této pohodlné zbraně, aby z toho, komu
záviděl, hravě učinil svou oběť.
Zde se však ukazovala úplně a jasně hnací síla temných proudů. Neboť byla to žena sama,
která bez ustání při každé příležitosti bičovala tím svého muže a používala to jako knůty, aby ho
pod hrozbou veřejného označení donutila, aby se od ní nikdy neodloučil a po celý život jí
posluhoval a byl vydán jejím rozmarům, vystupňovaným do nezměrna. Jest to smutný obraz
v malém, který se právě tak jeví ve velkém, jakmile čistě materielní dosáhne neomezené moci nad
ideálním. Celá nenávist temnot přichází při tom k výrazu proti všemu nepochopenému, co se
nechce pohybovati stejným směrem.
S podivuhodnou rozkoší líbilo se mimo to ještě ženě také to, že každému člověku, který se jí
nebo jejímu muži blížil, při první naskytlé příležitosti „důvěrně“ sdělovala, jak těžký los ona nese
na Zemi a poukazovala při tom svým způsobem na tyto události. Po desetiletí snažila se takovým
způsobem získávat chorobně u lidí sympatie, které jí nikdy udělovány nebyly. Nakonec jí bylo
zamilovanou hrou podkopávání jejího muže, při čemž se obklopovala se skrytou slávozáří tiché
trpitelky, která pevně stojí po boku takového muže. Avšak běda mu, když mluvil o rozchodu.
Falešné zlato, kterým se takto halila ve svém temném vnitřním životě, zřídka zůstalo bez
účinku na vnější svět, který dá víru i té největší lži, poněvadž se mu zdá mnohem srozumitelnější.
O průvodních zjevech vždy nepřátelštěji se utvářejících rozdílných charakterů nemá být
mluveno. Jest jen přirozené, že pod takovým tlakem vyvíjeli se trvale ostřeji a stále prudčeji vůči
sobě, jestliže druhému nepodlehl. Roztržka stala se nakonec zející propastí. Že takové nezdravé
příběhy mohou vyrůstat jen z bahna nesprávných názorů, není těžko odůvodniti. Avšak takové
býlí žene své květy ještě mnohem dále, poněvadž všechno temné bez ustání chce zničení a za tím
účelem bičuje své nástroje a žene je pozemským bytím.
V nemožnosti osvobodit se od této ženy, snažil se dvojnásobnou pílí stupňovat své příjmy
nejdříve k vůli domácímu míru, pokud tento byl jen vůbec možný a pak též proto, aby jeho žena
co možno nejméně musela osobně v domácnosti pracovat, aby aspoň tímto způsobem vytvořil
neodvislost.
139
Lidský smysl a Boží vůle v zákoně zpětného působení.
Na radu přítele, jehož schopnostem tak jako jeho mužnému slovu plně důvěřoval, dal ku
založení jedné zahraniční společnosti uspořené peníze, aniž by se o tento podnik dále ještě staral.
Tato společnost přišla v krátkém čase do platebních potíží. Muž z této příhody utrpěl při tom bez
svého přičinění veliké ztráty. Podle bonapartistických zákonů, které v tamější zemi platily, byl
však každý zakladatel po určitý čas považován za ručitele za celý podnik.
Přítel, jemuž náš muž důvěřoval, byl však šplhoun nejvyššího druhu, který pod pláštíkem
povrchního dodržování všech zákonů, v první řadě hledal jen vlastní prospěch bez ohledu na
jiné. Tak i při založení tohoto podniku zřídil základy příliš lehké, jež pak nevydržely bouře
prvního výboje. Při konkursu této společnosti byly zakládající spisy důkladně zkoumány a
prohlášeny za nezdravé, a proto byli zakladatelé voláni k zodpovědnosti. Muž, který dal k tomu
jen své peníze, nevěděl ani o obsahu zakládajících spisů, ani o vývoji společnosti. Sám nežil v oné
zemi. Požadavku soudu, aby tam přišel a zodpovídal se tam, nepřikládal žádnou důležitost,
poněvadž měl málo důvodů, aby měl velkou důvěru vůči bezpodmínečnému provedení
spravedlnosti. Opíral se ve své odpovědi pouze na skutečnost, že dal jen vyplatit peníze bankou,
která sama jako svědek o tom vystoupila.
Vzdor tomuto důkazu však stačilo vědět, že tento muž platil za „dříve trestaného“, za tak
zvaný podvod, aby i zde byl považován beze všeho dalšího za spoluzakladatele a byl vzdor jeho
vzdálenosti spoluodsouzen. I když tento trest nemusel odpykat, platil vzdor tomu u průměrných
lidí, kteří ve své vyslovené lenosti myšlení netvoří si žádný vlastní úsudek, zkrátka za
znamenaného. Především u tak mnohého soudce, který se již předem při posuzování
nejnevinnějších věcí řidil podle toho a tomuto muži zřídka důvěřoval i při nejprostších procesech.
Také ve všech svých jednáních, které u každého jiného člověka platily za úplně samozřejmé a
nevinné, setkával se již předem s nedůvěrou, a byly mu podkládány jakékoliv podvodné úmysly.
Našly se také mnohé „úctyplné“ osoby, které si z toho dělaly sport, aby získaly nějaký prospěch.
Mnozí beze všeho dalšího z prosté pohodlnosti považovali ve svých úvahách tohoto muže za
nevěrohodného.
Takový jest obraz vnějších pozemských forem a zvyklostí.
Nyní však pohlédněme na rub celé věci. Na Božskou spravedlnost v zákoně zpětného
působení, která neovlivněna lidskými názory, jde železně vlastní cestou.
Jaké řetězy si takoví líní duchové ukovali pro onen svět a jaké strašlivé zpětné působení, i ti
všichni, kteří v bláhové povýšenosti se odvažovali stavět se nad takového člověka a jíti proti
němu, o tom nemají ani tušení, tím méně obav.
A přece měli by příčinu chvěti se před tím, co tím vytvořili, když svému bližnímu přivodili
takové škody. Oni jsou v těchto případech ti zavržení a svým jednáním pro onen svět již
odsouzeni, a ne ten, jehož tupili a na něhož se pokoušeli pohlížet spatra.
Jistě každý myslící člověk bude v tomto případě beze všeho dalšího považovat muže ve
skutečnosti za nevinného, jakmile zjistí souvislost a děj, a dokonce vyjde mu vstříc s nejvřelejšími
sympatiemi a soucitem, a s pravým opakem k těm, kteří v úmyslném zlém chtění slepě využívali
vnějšího zdání, aby dotyčného nějakým způsobem poškodili.
Žel, lidé však zanedbávají zkoumati sami, dříve než se nechají ovlivnit zlomyslným žvaněním a
pomluvami. Často jsou k tomu strhovány dokonce i dobré charaktery, aby k tomu jako dobře
míněnou radou přidaly nějaké slovo pro druhé. A takových případů jest tisíce.
Podle Božské spravedlnosti vyhlíží tento případ úplně jinak. Jedině nevinným jest při tom ten,
který byl prohlášen pozemsky za vinníka a na základě tohoto prohlášení lidmi také za něho byl
považován. Všichni ostatní však uvalili na sebe větší nebo menší vinu a nemůže jim být
prominuta, aniž by ji neodpykali do poslední částečky.
Je-li správně chápán muž této události, nemůže v něm být nalezena ani stopa viny.
Při žádném svém jednání nebyl veden myšlenkou přivodit nějakému jinému člověku škodu.
Nechtěl získat žádných výhod s úmyslem, aby proto druhé poškodil. I když nastavší poměry
vzbuzovaly dojem, přece se to vzdor tomu nestalo.
Skutečně vinným jest jen ten, kdo předem a s úmyslem chce druhého poškodit. Jedině toto
chtění skrývá život k vytvoření vlákna zpětného působení, které původce jednou ve zpětném
účinku musí zasáhnout.
140
Lidský smysl a Boží vůle v zákoně zpětného působení.
Neměl-li takovéhoto úmyslu, tu není vůbec možno, aby byl vinen. Také žádnému klidně
myslícímu a rozumnému člověku nenapadne považovat za špatného nějakého člověka, který něco
podnikne bez úmyslu poškodit, co pak přinese zlé následky a čímž druzí utrpí škodu. Takový
člověk, který neúmyslně vyvolal škodu, bude se k opaku k jiným ihned snažit, aby všechno opět
napravil, jakmile je mu to jen možno.
Mnohým však žel, činí se to nemožným následkem účinku nesprávných názorů, jak zde byly
vylíčeny.
Jak již jednou bylo řečeno, jest mnohým srozumitelné toto všechno, poněvadž v prostotě leží
pravda. Člověk vůbec nemůže falešně usuzovat, jakmile správně myslí. Nesmí však při tom zůstat
jen na povrchu, nýbrž musí zkoumati hlouběji, aby nezískal jednostranný zlomek.
To vyžaduje přirozeně námahu, jako všechno plně hodnotné. Nevyvinutí této námahy
neškodí, pokud se nerozhodne ani pro, ani proti. Připojí-li se však bez uvážení k cizímu názoru,
nebo tvoří-li si tak vlastní mínění, tu stává se toto zanedbání vinou, poněvadž druhý tím utrpí
přímo nebo nepřímo škodu.
I když druhému to nepřivodí žádnou škodu, zasáhne jeho samotného zpětné působení z toho,
co v sobě myslel a usuzoval, poněvadž se to v něm stalo živým a vytvořilo vlákno, jehož zpět
běžící účinek nalezne v něm stejnorodou půdu.
Jedno zasahuje do druhého jako ozubená kola. Kdyby tu nebyla vhodná půda, tu nemohl by
tento druh nikdy vzniknout. Tímto míněním vytvořená vlákna karmy nachází při zpětném účinku
pak opět stejnorodou půdu a v jejich zpětném účinku musí pak přinést plody, to jest, projeví se
zesíleně, citelně.
Kdo si jen trochu dovede představit neodchylný běh zpětných působení, pro toho nebude
těžká představa, jakými živými vlákny obtížila se v tomto případě žena, jež na ní visí jako
nejsilnější řetězy. Proto musí nejpřirozenějším způsobem mnohonásobně sklidit vše to, co se
snažila rozsévat.
Žádný jí to nebude závidět, avšak také žádný nemůže jí ulehčit. Poněvadž tato vlákna nejdou
odvisle jen od jednoho člověka, nezávisí jen na jejím muži, který by jí mohl odpustit.
Mnohonásobně zachytila a zakotvila se tato vlákna v jemnohmotnosti. Jsou zapletena do mnoha
malých i velkých událostí a ona roztrousila svůj jed nepřízně ke svému muži mezi příliš mnoho
lidí, z nichž pokaždé nejen že k ní tato vlákna běží zpět, nýbrž že tito to, co od ní přijali, opět
rozmnožili a na mnoho stran poslali dále, takže běží od nich vždy ve větších kruzích síly četných
dalekých vláken těmi, kteří byli dále obetkáni, nakonec na ni zpět. Odpuštění jejího muže
samotného může ji tedy osvobodit jen z malé části. A přece musí pak počkat a trpět, až i
nejvzdálenější a nejjemnější vlákénko tkaniva, do nějž se zapletla a z nichž všechny vůbec ani
nezná, bude uvolněno. Toto uvolnění nemůže také způsobit ona sama, nýbrž jest při tom ještě
odvislou ode všech těch, kteří se její špatnou setbou dali bludně vésti a jimž musí ona opět
pomoci to odpykat pod záplavou nebezpečných předhůzek a nepřátelství.
Strašlivá myšlenka neúprosné spravedlnosti pro mnohé.
Lidé však nechtěli přece jinak. Neboť kdyby žili podle slov Božích, a v sobě je živili, jak
s varováním a s láskou byla jim v nich vykládána vůle stvoření, tu nemohli by holdovat takovým
falešným názorům, jak to většina dnes a již před tisíciletími dokazuje.
Při pomluvě a zlých řečech je samozřejmě chtěné poškození ihned viditelné, neboť toto nedá
se tu odloučiti od jednání. Právě tak při krádeži nebo vloupání. To jest něco zcela jiného. Jako
podvodník jest také snadno poznatelný ten, kdo prodává špatné zboží druhému jako dobré, nebo
kdo předstírá méně hodnotnou prací práci dokonalou. Podvod jest, když se někdo snaží získat
práci nebo zaměstnání, nebo jen nějakou důvěru s ujištěním, že dovede cosi vykonati, co ve
skutečnosti jen zná, a nebo z malé části jen ovládá. Ve všem tom jest již předem vlastní vědění
klamu. A to jest ono, které spřádá vlákna ke zlému zpětnému působení. Jedině v tomto pochodu
jest důkaz skutečné viny. Jen takový neobstojí před soudnou stolicí Boží. Rozsudek a jeho
vykonání leží jedině ve zpětném působení. V jeho živoucí samočinnosti proslovuje Stvořitel vždy
svůj rozsudek. V tom jest jeho trest nebo odpuštění, avšak také odměna. On sám osobně
nepotřebuje se o to starat, neboť každá duše musí projít tímto neochvějně pracujícím zpětným
působením dříve, než se pak duch může vznésti ke Světlu. Ono přináší očistění nebo zkázu podle
141
Lidský smysl a Boží vůle v zákoně zpětného působení.
vlastní vůle člověka, a jedině zcela očistěný a čistý duch přijde po odložení nižšího vzhůru až do
říše Pána.
Nechť se bije proto každý s vážným zkoumáním do vlastních prsou. Kdo jest pak ten, kdo se
uzná za čistého a stojícího nad jinými? Při správném poznání nastoupí pokora, která vše
trestuhodně se vyvyšující sama udusí. Kde nastoupila pokora v posuzování vlastní hodnoty, tam
nenalezne pomluva místo a tím jest takový člověk současně uvarován před těžkou vinou.
Syn Boží prohlásil kdysi již rozhořčenému davu: „Kdo jest z vás bez viny, nechť hodí první
kamenem.“
Lidstvo nevzalo si tato slova nikdy k srdci. Žalobci a soudci nejsou vyjmuti ze zpětného
působení. Podle stanoviska jejich cítění proudí vše na ně zpět. Rozhodným pro zpětné účinky jest
v každém případě druh síly citu.
Kdo se snaží jen na základě mrtvých paragrafů zákona a rozumovým chytráctvím stanoviti
nějakou vinu, buď jsa veden ješitností nebo ze šplhounství, a nebo tím, že potlačil lidské city jako
nejvyšší dary Stvořitele, ten bude těžko pykat v zákoně zpětného působení, který se rozuzlí
v nejčastějších případech zde na Zemi buď v tomto, nebo teprve v nejbližším životě a padne na
něj, při čemž v mnohých případech toto rozuzlení bude se díti také v tak zvaném záhrobním
životě.
Nemůže být ani řeči o nějakém vzestupu, pokud tato vina v plném rozsahu podle svého
druhu není přesně odpykána. Měření druhu leží ve stupni živoucího cítění při jednání obou částí
a to provádějícího i toho, kdo byl postižen. I dodatečné účinky takového jednání během celého
pozemského života postiženého padají tíživě zpět na původce.
Tak se děje zvláště těm lidem, kteří při odsuzování druhých buď zcela uměle formují jen
umělé rozumové důvody, aniž by při tom uvažovali v čistém citu, jen aby opravdu rychle dosáhli
ve svém povolání povýšení a vyznamenání.
I když jim při tom chybí vlastní city, čili když tu není dosti síly, aby byla navázána účinná
karma, tu padne přece dodatečně celá tíha prožití člověka na něho zpět, když musel ve svých
správných citech trpět nesprávným provedením.
Právě tak jest tomu u těch, kteří z lenosti vyřadí každý cit, a ulpívají pouze na formách jako
jest tomu u slepé víry. Tito lidé, kteří nemají při tom dost živých citů, aby sami jako duchovně
mrtví navazovali živé zpětné působení, budou plně a neděleně zasaženi účinky citu trpícího, který
během celého bytí byl takovým jednáním zasažen a u něhož byly tak vyvolány všechny pozdější
účinky. A to nepřihlížíme ani ke zpětným působením, jež vyvolala při tom zúčastněná jeho
ješitnost. Hraje-li při odsouzení nějakou roli chtěná zlomyslnost nebo nenávist, nechť již je to
vůči osobě nebo věci, tu přichází mimo to ještě plná síla zpětného působení této nenávisti, zloby
nebo přehmatu. Všechno padá zpět. Zlé jako dobré, nic nezůstane ve zpětném působení
neodpykáno. Ještě hůře jsou na tom však takoví lidé, kteří používají takových případů, aby takto
postižené vždy znovu v očích spolubližních snižovali nebo jinak jim škodili. Zpětná působení
takovýchto jednání, jež se pozemsky považují za lehká, jsou dosti těžká, aby z říše ducha vyloučila
takového člověka někdy již pro vždy. Nechť se při tom myslí na podobenství o ztraceném synu. I
když nějaká skutečná vina byla uložena, aby byla odpykána pozemským trestem, tu musí býti po
odpykání trestu z takového člověka tato vina úplně sňata, chce-li pozemský soud a také lidé
mluvit o pozemské spravedlnosti. Něco jiného být nemůže a nesmí, neboť jinak by i zde popíraly
pozemské soudy, tak jako jednotlivci, veškerou spravedlnost. Či chce snad člověk, když odčinil
všechno na něm spočívající zpětné působení, státi vzdor tomu před Bohem nadále jako
pošpiněný, jak to činí zde na Zemi svým spolubližním?
Je-li odpykáno a rozuzleno nějaké tížící zpětné působení a tím tedy vytrpěn a odčiněn také
trest, není pak také již této viny, nýbrž tato jest úplně smazána. Takový člověk stojí před Bohem
právě tak čistý jako ten, kdo nechybil nikdy. Vina po odčinění mu nemůže být přičítána nikdy
k tíži, poněvadž to Božská spravedlnost nepřipouští. Pokud není člověk schopen činit totéž, jako
Božská spravedlnost, nemůže sám býti vpuštěn do říše Boží, poněvadž tím páchá těžké bezpráví
a uvaluje na sebe vždy novou vinu, kterou může odpykati jen změnou svého smýšlení a nijak
jinak. Jest jako muž v podobenství, jemuž Pán odpustil jeho dluh, poněvadž nemohl platit. Tento
však šel a požadoval od svých dlužníků všechno s úroky a úroky z úroků. Když mu pak nemohli
zaplatit, dal je uvrhnouti do žaláře. O tom se doslechl jeho Pán. Nechal si zavolat svého
142
Lidský smysl a Boží vůle v zákoně zpětného působení.
služebníka, jemuž odpustil dluh a pro jeho smýšlení ho dal uvrhnout do žaláře. Kristus tím tehdy
označil a vážně varoval před tehdy stávajícími a ještě dnes vládnoucími falešnými názory lidí.
Proto nechť se člověk snaží, aby probudil svoji schopnost k úsudku v bystrém procítění a ve
zkoumání.
Jsou veliké rozdíly mezi Božskou spravedlností ve zpětném působení a rozsudky pozemských
lidí.
Tak jako mnohý falešný rozsudek lze ovšem při tom odvoditi z nedostatečnosti a omezenosti
lidského rozumu, připoutaného na prostor a čas, tak zase musí být bezmyšlenkovitá a zlomyslná
pomluva považována za plně vědomé a chtěné překračování Božských zákonů a proto pak
nemůže očekávat žádného zmírnění ostrého zpětného působení.
Bude pláč a skřípění zubů v řadách těch, kteří se vždy pomluvou snaží povznášeti nad své
spolubližní. Kameny, které se snažili na ně zvednout, vyrostou ve zpětném působení ve skály,
které je rozemelou a současně budou tvořit jejich náhrobní kameny, poněvadž takoví červové
nesmí být vpuštěni do Ráje.
143
Volání.
(Der Ruf – název německého časopisu)
(Dodatek, který není uveřejněn v originále „Odpovědi na otázky“ – „Fragenbeantwotungen“,
které byly uveřejňovány v německém časopise „Der Ruf“ v letech 1924 – 1937 Abdrushinem)
„Volání“ vychází ven do celého světa! Má tvořit užší spojení mezi stoupenci a čtenáři mých
slov. Na mnohých místech se utvořila „volná sdružení“ k pěstování myšlenek z mých přednášek,
aby ve společné činnosti vždy hlouběji vnikala do pravd velikého stvoření a tím též správně
poznávala Stvořitele.
I když radostně zdravím tato sdružení, nemohu je přece vésti a také se jich nemohu zúčastniti.
Neb takové snahy mají za následek vždy vázanost pro toho, kolem koho se seskupují. Povinnosti
tak mnohého druhu i když jen morálním přispíváním členům. Něco takového dělat nemohu.
Musím být a zůstat volným v tom, co říci mám!
Ve všech mých řečech a rozhodnutích! Nesmím při tom brát ohled na přání jednotlivců nebo
celých skupin, k čemuž by došlo, kdybych tím byl spoután. Nebo tehdy, kdybych v tom chtěl
vidět obchodní výhody. Obojí nesmím pro sebe a mé spisy bráti v úvahu. Vzdor tomu nemohu
upadnout do lhostejnosti a promarnit možnost poskytnout každému příležitost.
Proto dávám, avšak neucházím se!
A zůstanu vždy u tohoto základu: Kdo nic pro sebe v mém slově nenachází, pro toho není
také myšleno. Nemá je také nikdy obdržeti vynuceně.
Budu proto vždy svým slovem přítelem každého člověka a nepřítelem jeho chyb, poněvadž
k vůli tomu nemohu nic škrtnout.
Poněvadž se tedy nemohu vázat na svazky a protože znám povzbuzující výsledek toho pro
mnohé jednotlivce, vytvořil jsem ze své nutné osamělosti „Der Ruf“, „Volání“, jakožto
prostředníka mezi všemi čtenáři a skupinami, která svá sdělení a přání budou moci v něm
vyměňovat. Za tímto účelem bude tu vždy bezplatné místo.
Nechť „Volání“ probudí opravdu mnohé duše a přinese všem vážně hledajícím osvícení a tím
mír a pokoj!
V létě 1927
144
Závěrečné prohlášení.
Jest mně úplně lhostejné, co lidé říkají mému Poselství a mým odpovědím na otázky. Je mi
lhostejno, zda se jim to líbí nebo ne. Nejvřelejší uznání dotýká se mne právě tak málo, jako dobře
míněné poučující dopisy nebo rozhořčené útoky, nechť jsou již slušného nebo zavrženíhodného
druhu. Já vím, že pro mnohé lidské duchy není již příliš daleko hodina, kdy v sobě následkem
duševní nouze násilím prolomí omezenost své neschopnosti pochopení. Teprve pak budou
rozumět mým slovům a budou se učit je chápat, což udělat musí, nechtějí-li v nynějším zapletení
zajíti.
Nedotčen přátelstvím nebo nenávistí jdu svou cestou. Proto nechápu vzrušení jednotlivců a
celých kruhů; neboť kdo nechce míti moje slovo, nechť je prostě zanechá! Nevnucuji je nikomu.
Nemám také úmysl, abych s tím dělal „obchod“. Každý člověk musí sám vědět, jak se s tím
vypořádá.
Abdrushin
145
Obsah.
Předmluva. .................................................................................................................................................... 1
1.
Dobré skutky ze ctižádosti. .............................................................................................................. 3
2.
Zodpovědnost soudců. ..................................................................................................................... 5
3.
Nevěřící kazatelé. .............................................................................................................................. 6
4.
Popírání dětství Božího. ................................................................................................................... 7
5.
Konfirmace. ....................................................................................................................................... 8
6.
Boho – lidé. ........................................................................................................................................ 9
7.
Hnutí Grálu. ..................................................................................................................................... 10
8.
Sociální a politické úvahy. .............................................................................................................. 11
9.
Umění dechu. ................................................................................................................................... 12
10. Návštěva kostela. ............................................................................................................................. 13
11. Upadnutí zpět do dřívějších chyb. ................................................................................................ 14
12. Nakladatelská značka. ..................................................................................................................... 16
13. Má Abdrushin protivníky? ............................................................................................................. 17
14. Jaké školení měl Abdrushin?.......................................................................................................... 18
15. Smrt Syna Božího na kříži. ............................................................................................................. 19
16. Zjevení Janovo................................................................................................................................. 20
17. Budhismus. ....................................................................................................................................... 22
18. Dítka Boží. ....................................................................................................................................... 24
19. Bázliví věřící. .................................................................................................................................... 25
20. Záhada z Konnersreuthu. .............................................................................................................. 26
21. Lotr na kříži. ..................................................................................................................................... 30
22. Změna pohlaví při znovuzrození. ................................................................................................. 31
23. Budou zodpovězeny všechny otázky? .......................................................................................... 32
24. Byl Kristus vegetarián? ................................................................................................................... 33
25. Vlastní stvoření a hmotný svět. ..................................................................................................... 34
26. Mystika, okultismus a spiritismus.................................................................................................. 35
27. Jest Abdrushin protivníkem astrologie? ....................................................................................... 39
28. Konnersreutský případ. .................................................................................................................. 40
29. Co je energie? Co je tíže? ............................................................................................................... 41
30. Poznání inkarnací z fotografií. ...................................................................................................... 44
31. Jest Abdrushin věštec? .................................................................................................................... 45
32. Kdo byla duše záhady z Konnersreuthu? .................................................................................... 46
33. Může být vyléčen člověk posedlý démonem? ............................................................................. 47
34. Kristus a znovuvtělení. ................................................................................................................... 48
35. Přitažlivost stejnorodého................................................................................................................ 49
36. Spiritisté. ........................................................................................................................................... 50
37. Kývání. .............................................................................................................................................. 51
38. Lorber. .............................................................................................................................................. 52
39. Zkušební kámen okultismu............................................................................................................ 53
40. Souboj. .............................................................................................................................................. 54
41. Syn Člověka. ..................................................................................................................................... 55
42. Soustrastí vědoucí............................................................................................................................ 56
43. Znovuvtělení a náboženská vyznání. ........................................................................................... 58
147
Obsah.
44.
45.
46.
47.
48.
49.
50.
51.
52.
53.
54.
55.
56.
57.
58.
59.
60.
61.
62.
63.
64.
65.
66.
67.
68.
69.
70.
71.
72.
73.
74.
75.
76.
77.
78.
79.
80.
81.
82.
83.
84.
85.
86.
87.
88.
89.
90.
91.
92.
93.
94.
95.
96.
97.
Sekty a jejich působení. .................................................................................................................. 59
Budha. ............................................................................................................................................... 60
Vzývání svatých. .............................................................................................................................. 62
Poměr Poselství Grálu k jiným naukám. ..................................................................................... 64
Poselství Grálu a Židé. ................................................................................................................... 65
Syn Člověka jako soudce................................................................................................................ 66
Co je Pravda. .................................................................................................................................... 67
Jak bylo před stvořením. ................................................................................................................ 68
Zkoumání Slova. ............................................................................................................................. 70
Světlem povolaní. ............................................................................................................................ 72
Služba Grálu. ................................................................................................................................... 73
Antroposofie. ................................................................................................................................... 74
Odpověď na útoky. ........................................................................................................................ 75
Nepěkné myšlenky. ......................................................................................................................... 76
Proč mnozí v Poselství Grálu nic nenalézají? ............................................................................. 77
Trestá Bůh? ...................................................................................................................................... 78
Duch a duše. .................................................................................................................................... 79
Co jsou pomlouvači. ....................................................................................................................... 80
Abdrushinovo stanovisko k stávajícím společnostem. .............................................................. 81
Pozemsky praktické rady. .............................................................................................................. 82
Poselství Grálu rozbíjí sekty. ......................................................................................................... 83
Co jest vážné hledání? .................................................................................................................... 84
Pocity méněcennosti. ...................................................................................................................... 85
Čistý bloud. ...................................................................................................................................... 86
Rentgenové oči. ............................................................................................................................... 87
Pokušení Syna Božího Ježíše na poušti. ...................................................................................... 90
Existuje „prozřetelnost“? ............................................................................................................... 92
Vyhnání z ráje. ................................................................................................................................. 93
Práce bez radosti. ............................................................................................................................ 95
Skupinová duše................................................................................................................................ 96
Chyby přes nejlepší chtění. ............................................................................................................ 98
Nepoznávání Božího působení. .................................................................................................... 99
Přirozená a násilná smrt. .............................................................................................................. 100
Milost a spravedlnost. ................................................................................................................... 101
Osud Inků. ..................................................................................................................................... 102
Osočování. ..................................................................................................................................... 103
Útoky církví a sekt. ....................................................................................................................... 104
Modlitby. ........................................................................................................................................ 106
Ježíšovy zázraky............................................................................................................................. 107
Přináší přepěstění předního mozku tělesné škody? ................................................................. 108
Správné ocenění spolulidí. ........................................................................................................... 109
Dávání a přijímání. ........................................................................................................................ 110
Jest Abdrushin Žid? ...................................................................................................................... 112
Je možné pozemské zmrtvýchvstání? ........................................................................................ 113
Odpověď na útoky II. .................................................................................................................. 115
Bádání o rakovině. ........................................................................................................................ 117
Katastrofy. ...................................................................................................................................... 118
Lidský smysl a Boží vůle. ............................................................................................................. 119
Kdo jest Syn Člověka?.................................................................................................................. 121
Krišnamurti. ................................................................................................................................... 122
Kde leží temnoty. .......................................................................................................................... 123
Veřejné přednášky......................................................................................................................... 124
Očekávání převratných událostí.................................................................................................. 126
Léčení v Domě Grálu. .................................................................................................................. 127
148
Obsah.
98. Přijetí do řádu „Grálu“. ................................................................................................................ 128
99. Přiblížení se ke „Grálu“................................................................................................................ 129
100. Gralsblätter a řád Grálu. ............................................................................................................... 130
101. Krišnamurti. ................................................................................................................................... 131
Pohádkové podání. .................................................................................................................................. 132
Veliká bolest jde všemi zeměmi. ............................................................................................................ 135
Čtenářům Poselství Grálu. ...................................................................................................................... 136
Lidský smysl a Boží vůle v zákoně zpětného působení...................................................................... 137
Volání. (Der Ruf – název německého časopisu) ................................................................................. 144
Závěrečné prohlášení. ............................................................................................................................. 145
Obsah......................................................................................................................................................... 147
149