5. Humanismus a renesance v Evropě a v českých

5.
Humanismus a renesance v Evropě a v českých zemích
poč. 14. stol. (v Itálii) – poč. 17. stol.
z fr. la renaissance = znovuzrození, z lat. humanus = lidský
vliv zámořských objevů – vzestup měšťanstva a měst, rozvoj věd společenských i přírodních (astronomické objevy –
Koperník, Galileo, důkaz kulatosti země), vynález knihtisku (Gutenberg) – rychlejší předávání zkušeností a
vědění.
Návrat k antické literatuře jako vzoru, nový ideál vzdělání – touha po pravdivém poznání člověka a pozemského
života (oproti středověkému poznávání boha a zájmu o posmrtný život), kult smyslů a rozumu (oproti kultu víry),
pocit sebevědomí jednotlivce (víra ve vlastní síly), rozvoj literatury v národních jazycích (místo latiny)
Architektura: vodorovné pravoúhlé linie, podloubí, jónské sloupy, kopule
Malířství: návrat k přírodě, objev perspektivy
Mnohostrannost umělců – Michelangelo Buonarroti – sochař, stavitel, malíř, básník; Leonardo da Vinci – malíř
(Mona Lisa, Poslední večeře), vědec, vynálezce, konstruktér, teoretik umění
Literatura: nauková (životopisná, cestopisná, pedagogická), lyrika (city člověka), alegorie
Evropská renesance
Itálie – už na přelomu 13. a 14. stol.
Dante Alighieri (1265-1321) – Florenťan, kritik doby, vyhnanec
Božská komedie – epická báseň – 3 části: Peklo, Očistec, Ráj. Námět vychází z bible: putování autora
(vzdělance) třemi záhrobními říšemi (alegorická pouť člověka za spásou, poznáním, Bohem,
světlem). Průvodci: Vergilius – symbol pozemského vědění; Beatrice – symbol nadpozemské
dokonalosti (žena – anděl, zemřelá autorova milenka). Hrdinou je sám básník.
Typické renesanční znaky: trest za lidské viny, touha člověka po poznání, láska k vlasti (po
sjednocení Itálie)
Giovanni Boccaccio (1313-1375) – zakladatel novodobé prózy
Dekameron – soubor 100 novel + jedna rámcová, které vytvářejí rámcovou povídku, útěk 10 mladých
lidí z Florencie před morem (7 urozených žen, 3 šlechtici); cestou (10 dní) si vyprávějí milostné
příběhy.
Novela – kratší prozaický útvar s překvapivým obratem v závěru; nezabírá dlouhý časový úsek,
omezený počet postav.
Typické renesanční znaky: světská témata (láska, nevěra), kritika soudobých mravů (úsměvné,
ironické), kritika měšťanstva, duchovenstva, jejich chamtivosti, hlouposti, atd. Žena je zde jako
rovnocenný partner muže
Francesco Petrarca (1304-1374) – básník lásky a pozemského života
Sonety Lauře – sbírka, Typické renesanční znaky: milostné verše věnované jedné ženě, skutečný
konkrétní milostný prožitek (radost i zklamání, štěstí i bolest). Asi 400 milostných básní
Sonet – znělka – lyrický žánr, má 14 veršů ( 2x čtyřveršové, 2x tříveršové sloky), pravidelný rým,
Vliv na Kollára, Vrchlického a Nezvala
Francie – 15.-16. stol.
Fracois Villon (1431-1461) – poezie – 1. moderní evropský básník, lyrik, tulák, bohém, 1. prokletý
básník (neochoten smířit se se soudobou společností)
Malý testament, Velký testament – básně – závěť a odkaz. Obraz vlastní bídy, kritika společnosti.
Francouzská (villonská) balada: lyrická báseň, 4 sloky (3+ poslání), refrén, 2-3 rýmy. Vliv na
Vrchlického, Nezvala, písně Voskovce a Wericha
Francois Rabelais (1494-1553), původně mnich a lékař; satirik, kritik zla a lidských chyb, humanista
Gargantua a Pantagruel – satirický román – epopej, 5 dílů; Vyprávění o dvou obrech (otci a synovi),
historie královského rodu obrů – groteskní nadsázka. Výsměch středověkým přežitkům,
scholastické výchově, hlouposti a všemu, co brání člověku plně žít. Prosazuje svobodomyslné názory,
zdravý rozum a optimismus (ideál renesančního života), vypravěčské umění (vtip, slovní hříčky) i
filosofické úvahy
Španělsko – 16. a 17. stol.
Lope de Vega (1562-1632) – drama Fuente Ovejuna (Ovčí pramen – název vesnice) – obraz odboje
proti útisku
Miguel de Cervantes (1547-1616) – próza –Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha - rytířský
román, 2 díly. Hl. hrdina chudý venkovský šlechtic, čtenář rytířských románů, snílek, touží obnovit
slávu potulného středověkého rytířstva (napravovat křivdy, prokazovat odvahu, šlechetnost) –
nemožné, nelze prosadit. Je provázen zbrojnošem: Sancho Panza – přízemní praktický venkovan,
jedlík, má smysl pro realitu a dobré živobytí. Vyhublá herka Rosinanta. Je to nejen satira na
minulost, ale i na nedostatky tehdejší společnosti. Vliv na Dyka, Vančuru
Anglie – 14. a 16. stol.
Geoffrey Chaucer (1340-1400) – poezie – Canteburské povídky – veršované, obraz soudobého
anglického života
William Shakespeare (1564-1616) – drama – autor asi 36 her a sbírky sonetů.
Historické hry z dějin antických, anglických, francouzských: Julius Caesar, Jindřich VI., Richard III
Komedie: Zkrocení zlé ženy, Kupec benátský, Sen noci svatojánské, - zvláště energické, optimistické
postavy žen
Tragédie: Hamlet, kralevic dánský – rozpornost hrdiny, touha po činu, ale nerozhodnost; úvahy o smyslu
života, lidské existence, pochybnosti
Othello – typ žárlivce a sobce
Romeo a Julie – o nešťastné lásce dvou mladých lidí (spor Monteků a Kapuletů), boj o právo člověka
na život, na lásku, samostatné určení osudu
Mackbeth, Král Lear
Znaky Shakespearovského dramatu: neomezenost látky, času, místa; obraz pozemského života,
kladných i záporných lidských vlastností (žárlivost, vášeň, přátelství, věrnost, touha po moci, majetku,
nenávist..); postavy žen (nepodřízené, smaostatně rozhodující o svém životě) a lidové postavy (Julliina
chůva); příčinou renesanční tragédie je lidská vášeň nebo náhoda (ne osud jako v antickém dramatu, proti
němuž je vzpoura marná); jazyk veršovaný se střídá s prózou, lidový jazyk
Renesance a humanismus v Čechách – 70. léta 15. stol. – 20. léta 17. stol.
Specifické znaky českého humanismu: snaha po rozšíření humanistické vzdělanosti, vyrovnání se s kulturou jiných
evropských zemí, naukový charakter literatury, literatura pro měšťanstvo zaměřená k životní praxi, vliv latiny na
rozkvět spisovné češtiny, význam knihtisku
Náznaky už v době Karla IV. (přátelství s Petrarcou), plný rozvoj až v 15. a 16. stol. s reformačním hnutím
Viktorin Kornel ze Všehrd – překladatel a právník – O právech, o súdiech i o dskách země české
dnihy devatery – počátky česky psané literatury (nauková literatura)
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic – Cesta do Benátek a Egypta (cestopisy)
Václav Hájek z Libočan – Kronika česká – české dějiny do r. 1526, historické nepřesnosti, pověsti
Jan Blahoslav (1523-1571) – mnohostranný vzdělanec, biskup jednoty bratrské, překladatel
Filipika proti misomusům (nepřátelům vzdělání) – obhajoba nutnosti vzdělání člověka, obrana kultury;
filipika – výmluvná řeč s pádnými důkazy
Gramatika česká – o jazykové kultuře, doplněno sbírkou přísloví
Muzika – hudební teorie (pro zpěváky a skladatele)
Sestavil Šamotulský kancionál – zpěvník bratrských písní
přeložil Nový zákon a tím dal podnět k překladu celé bible
Bible kralická (1579-1594) – kolektivní dílo českých bratří; vyspělost českého knihtisku, vzor literárního
jazyka – dokonalost, srozumitelnost
Daniel Adam z Veleslavína – slovníkář, nakladatel, tiskař, překladatel, organizátor literárního
života
Jan Jesénius – slovenský filosof a lékař, podílel se na rozvoji českého humanismu – popraven 1621 na
Staroměstském náměstí pro účast ve stavovském povstání
Tvoření slov – odvozování a skládání, zkratky, slova příbuzná
Čeština má k pojmenovávání nových skutečností k dispozici tyto způsoby:
1. tvoření slov – a) odvozováním příponami a předponami (chladič, polesný)
b) skládání slov (lesostep, ropovod)
c) tvoření zkratek, zkratkových slov (JZD, Svazarm)
2. spojování slov v sousloví (lidová škola umění)
3. přejímání z cizích jazyků (kosmonaut)
4. změna slovního významu (jádro – atomu, křídlo – letadla)
Nauka o tvoření slov se zabývá způsaoby vytváření, slovotvornou stavbou, jejich slovotvorným vztahem k jiným
slovům.
Odvozování – tvoření slov s novým věcným významem pomocí předpon, přípon nebo koncovek
Slova příbuzná – slova se stejným kořenem (odvozená i složená). Jejich souhrnem je slovní čeleď (les: prales, les-ík, zá-les-ác-tví, les-natý, leso-step)
Odvozování příponami
Slovotvorným základem je kmen, není-li dále rozčlenitelný – kořen (led-, list-, prac-). Přípony neexistují jako
samostatná slova, mění význam slova, někdy i slovní druh (vypínat – vypínač). Přípony se uvádějí s tvaroslovnou
koncovkou – určují slovní druh, zařazuje do mluvnické kategorie (-a: palba, kalba, pařba – zařazuje slova ke
vzoru žena). Přípony zařazují slova do významových skupin (názvy osob, míst, činností, dějů – odvozeným slovem
se stane kmen nebo kořen: let-ě(t) – let. Z přídavných jmen se tvoří zpodstatněním podstatných jmen – strážný,
pokladní. ! odvozeném slově se často střídají hlásky: vysoký – výška, ruka - ruční