ţ S lovn í kekonomiky ~ ivotn í hoprost Y ed í

Transkript

ţ S lovn í kekonomiky ~ ivotn í hoprost Y ed í
Malý výkladový slovník
z oblasti ekonomiky
životního prostředí
Zdeněk Štěpánek
Jiřina Jílková
Vydalo
Ministerstvo životního prostředí
Praha 1998
© MŽP 1998
ISBN 80-7212-053-0
Obsah
Předmluva
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
9
Ekonomie a problém životního prostředí a přírodních zdrojů . . . . . . . . .
11
Alokace zdrojů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Analýza efektivity nákladů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Analýza nákladů a přínosů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Analýza vlivů na životní prostředí . . . . . . . . . . . . . . . . .
Bublina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Cena . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Coaseův teorém . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Černý pasažér . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Daně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Daně — ekologické aspekty v klasických daních . . . . . . . . . .
Daně k ochraně životního prostředí — daňová ekologická reforma
Daňová soustava . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Depozitně refundační (zálohové) systémy (DRS) . . . . . . . . .
Dilema vězně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Diskontování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Ekonomická činnost a životní prostředí . . . . . . . . . . . . . .
Ekonomická teorie byrokracie . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Ekonomická teorie politiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Ekonomie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Ekonomie blahobytu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Elasticita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
EMS — Systém environmentálního managementu . . . . . . . .
Energetická náročnost — energetická účinnost . . . . . . . . . .
Environmentální indikátory OECD . . . . . . . . . . . . . . . . .
Environmentální pojištění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Evropská unie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Externality . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Finanční podpory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
HDP a životní prostředí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Hospodářská politika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Hospodářský růst . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
26
27
29
31
32
33
34
35
36
37
39
40
41
42
43
44
45
46
47
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
3
Integrace ekonomické a ekologické politiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Internalizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Klasifikace přírodních zdrojů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Makroekonomické souvislosti — ochrana životního prostředí a zaměstnanost . .
Makroekonomické souvislosti — ochrana životního prostředí a cenová politika .
Makroekonomické souvislosti — ochrana životního prostředí a hospodářský růst
Makroekonomické souvislosti — ochrana životního prostředí a platební bilance .
Makroekonomické souvislosti ochrany životního prostředí . . . . . . . . . . .
Metody oceňování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Metody zjišťování preferencí pro veřejné statky . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Metody zjišťování preferencí pro veřejné statky — klasifikace . . . . . . . . . .
Mezinárodní obchod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Mezní náklady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Mezní užitek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Monopol . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Možnosti pozitivního ovlivňování životního prostředí . . . . . . . . . . . . . .
Náklady na zamezení (náklady na zmírnění) . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Náklady přetížení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Náklady příležitosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Národní důchod — Hrubý domácí produkt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Nástroje ekonomické . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Nástroje ekonomické — implementace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Nástroje ekonomické — klasifikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Nástroje ekonomické — přednosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Nástroje normativní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Nástroje politiky životního prostředí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Nedokonalý trh . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Nerivalitní spotřeba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Nevylučitelnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Obchodní překážky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Obchodovatelná povolení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Oceňování přírodních statků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Odpadové hospodářství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Odpovědnost za škody na životním prostředí . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
4
48
49
50
52
54
55
56
57
58
59
60
61
62
63
64
66
67
68
69
70
72
73
74
76
77
78
79
80
81
82
83
84
86
87
Offset, vyrovnání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Ochrana ovzduší . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Optimální výdaje na ochranu ŽP . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Organizační systém ochrany životního prostředí v České republice
Paretovo optimum . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Pigouova daň (Pigouviánská daň) . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Politika přerozdělování a důchodová politika . . . . . . . . . . . .
Poplatky (poplatkové systémy) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Poplatky (poplatkový systém) za ukládání odpadů . . . . . . . . .
Poplatky za vypouštění odpadních vod do vod povrchových . . . .
Poplatky za využívání přírodních zdrojů . . . . . . . . . . . . . . .
Poplatky za znečišťování ovzduší . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Poplatky za znečišťování ovzduší — příklad . . . . . . . . . . . . .
Principy ekologické politiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Problémy životního prostředí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Produkční a mimoprodukční funkce (příklad: zemědělství) . . . .
Produkční možnosti — hranice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Programy obchodování s emisními právy . . . . . . . . . . . . . .
Programy obchodování v USA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Přebytek spotřebitele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Přelidnění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Příčiny vzniku tzv. problému „životní prostředí“ . . . . . . . . . .
Přírodní zdroje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Regionální politika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Renta (pozemková) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Rozvojové země . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Selhání vlády . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
SFŽP — rozpočet — příjmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
SFŽP — rozpočet — výdaje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Společenské náklady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Společenský blahobyt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Společensky efektivní znečišťování . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Společenský přínos . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Společné vlastnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
90
91
92
93
94
95
97
98
99
101
103
105
106
109
110
111
112
113
115
116
118
119
121
122
123
125
127
128
129
130
131
132
133
134
5
Statky veřejné a soukromé . . . . . . . . . .
Státní rozpočet . . . . . . . . . . . . . . . .
Stínová cena . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Strukturální politika . . . . . . . . . . . . . .
Surovinová politika . . . . . . . . . . . . . .
Surovinová základna státu . . . . . . . . . .
Škody ze znehodnocování životního prostředí
Transferová platba . . . . . . . . . . . . . . .
Trvale udržitelný rozvoj . . . . . . . . . . . .
Tržní ekonomika . . . . . . . . . . . . . . .
Urbanizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Užitek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Vlastnická práva . . . . . . . . . . . . . . . .
Výdaje na ochranu životního prostředí . . . .
Využívání přírodních zdrojů . . . . . . . . .
Zdroje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Zelené (investiční) fondy . . . . . . . . . . .
Znehodnocování životního prostředí . . . . .
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
135
137
139
140
141
142
143
144
145
146
147
148
149
151
152
153
154
155
Doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
157
6
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
Seznam obrázků
Obrázek 1:
Obrázek 2:
Obrázek 3:
Obrázek 4:
Obrázek 5:
Obrázek 6:
Obrázek 7:
Obrázek 8:
Obrázek 9:
Obrázek 10:
Obrázek 11:
Obrázek 12:
Obrázek 13:
Obrázek 14:
Obrázek 15:
Obrázek 16:
Bublina (bubble) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Vládní výdaje v USA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Vládní výdaje v USA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Disponibilní a potenciální nerostné přírodní zdroje . . . . . .
Monopolní zisk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Vztahy mezi ekonomickou činností a životním prostředím . .
Znečištění životního prostředí a odpovědnost . . . . . . . . .
Vyrovnání (offset) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Optimální výdaje na ochranu ŽP . . . . . . . . . . . . . . . .
Působení negativních externích efektů . . . . . . . . . . . . .
Křivka hranice produkčních možností . . . . . . . . . . . . .
Individuální spotřebitelský přebytek . . . . . . . . . . . . . .
Celkový spotřebitelský přebytek . . . . . . . . . . . . . . . .
Vztah národního a přírodního bohatství . . . . . . . . . . . .
Pozemková renta a její růst při vzestupu poptávky
po zemědělské produkci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Naturální toky při využívání zdrojů v národním hospodářství
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
17
32
49
51
65
66
87
90
92
96
112
116
117
121
. .
. .
123
152
7
Seznam tabulek
Tabulka 1:
Tabulka 2:
Tabulka 3:
Tabulka 4:
Tabulka 5:
Tabulka 6:
Tabulka 7:
Tabulka 8:
Tabulka 9:
Tabulka 10:
Tabulka 11:
Tabulka 12:
Tabulka 13:
Tabulka 14:
Tabulka 15:
Tabulka 16:
Tabulka 17:
Tabulka 18:
Tabulka 19:
8
Daně v České republice 1998 . . . . . . . . . . . . . . . . .
Dilema při zajišťování veřejných statků (dilema vězně) . . .
Dotace a výhodné půjčky SFŽP . . . . . . . . . . . . . . . .
Míra inflace v České republice v letech 1990—98 . . . . . .
Přístupy ke zjišťování preferencí pro veřejné statky a služby
Vysvětlení pojmu mezní náklady . . . . . . . . . . . . . . .
Hrubý domácí produkt České republiky v letech 1990—96 .
Poplatky za ukládání odpadů na skládky . . . . . . . . . .
Poplatky za znečišťování ovzduší — příklad . . . . . . . . .
Roční míra přírůstků populace . . . . . . . . . . . . . . . .
Růst spotřeby a počtu obyvatel . . . . . . . . . . . . . . . .
Rozdělení obyvatel podle vyspělosti států . . . . . . . . . .
Příjmy SFŽP . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Výdaje SFŽP . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Vylučitelnost a rivalita u veřejných, smíšených
a soukromých statků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Příjmy státní rozpočtu České republiky v roce 1998 . . . . .
Vývoj růstu počtu obyvatel ve vybraných velkoměstech . .
Vývoj růstu počtu obyvatel ve městech . . . . . . . . . . .
Kategorie států podle podílu výdajů na ochranu životního
prostředí ve vztahu k HDP . . . . . . . . . . . . . . . . . .
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
24
27
44
54
60
63
71
100
106
118
119
125
128
129
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
136
138
147
147
. . .
151
Předmluva
V současné době jsme svědky stále intenzivnější komunikace mezi ekonomikou a životním prostředím. Jsme však také svědky častých nedorozumění, neboť každá z uvedených oblastí má svůj specifický slovník, svoje paradigmata, svůj pohled na svět. Od
nedorozumení není pak daleko ke vzájemnému nepochopení, ignoranci či dokonce ke
konfrontačním postojům.
Cesta k udržitelnému rozvoji však vyžaduje stále užší vzájemnou a vstřícnou komunikaci všech, kteří se touto problematikou hlouběji zabývají.
Účelem předkládaného „Malého výkladového slovníku“ je proto usnadnit odborníkům
různého zaměření (právníkům, přírodovědcům, technikům, ekonomům a dalším) i širší odborné veřejnosti pochopení odborného jazyka ekonomie v jeho specifické podobě — v oboru ekonomiky životního prostředí.
Výčet hesel jistě není úplný — ani nebylo záměrem vytvořit encyklopedické dílo. Obsahuje jednak hlavní pojmy ekonomiky životního prostředí, jednak základní pojmy
z obecné ekonomie, nutné pro porozumění pojednávané problematice.
Jednotlivá hesla jsou zpracována tak, aby obecně platné definice byly doplněny podle
možností konkrétními příklady a statistickými údaji.
Na konci slovníku je uvedena doporučená literatura z dané oblasti, dostupná v našich
knihovnách. Z uvedených pramenů byly čerpány podklady pro zpracování jednotlivých
hesel. Jako důležitý zdroj byly využity zejména publikace MacMillanův slovník moderní ekonomie (Pearce, 1995) a skripta VŠE Úvod do ekonomiky životního prostředí
(Šauer, 1997).
9
10
Ekonomie a problém životního
prostředí a přírodních zdrojů
Ekonomická teorie problém životního prostředí a využití přírodních zdrojů reflektuje
a přinesla významné podněty pro jeho řešení. V tomto smyslu je nutno odmítnout
výtky ekologů, kteří ekonomii připisují vinu za současné problémy. Ekonomie se obecně zabývá využíváním omezených zdrojů. Právě ve vztahu k životnímu prostředí může
poskytnout nový pohled na souvislosti a podpořit hledání řešení.
Američtí ekonomové Baumol a Oates začínají svoji knihu Teorie ekologické politiky
(The Theory of Environmental Policy) větou: „When the ,environmental revolution‘
arrived in the 1960s, economists were ready and waiting.“ Vyjadřují tak názor, že
ekonomická teorie vytvořila teoretickou základnu pro zkoumání problémů životního
prostředí a reagovala na aktuální problémy.
K nejdůležitějším předchůdcům moderní ekonomiky životního prostředí (někdy též
označované jako environmentální ekonomie) patří ekonomové následujících směrů:
●
klasická ekonomie
Již v roce 1826 varoval Thomas Robert Malthus před hranicemi růstu. Ve své analýze
vycházel ze srovnání lineárního růstu produkce potravin a exponenciálního růstu počtu
obyvatel. David Ricardo se v roce 1826 zabýval půdou jakou jedním z nejdůležitějších
statků životního prostředí. Ve své teorii renty ukázal, že v průběhu růstu hospodářství
je nutno obdělávat stále větší plochu půdy ve zhoršující se kvalitě.
●
neoklasická ekonomie a ekonomie blahobytu
Nejvýznamnější příspěvek pochází od Arthura C. Pigoua, který v roce 1920 publikoval
práci o diskrepanci mezi soukromými a společenskými náklady. V existenci externalit
viděl podstatu problému životního prostředí. Pigou také navrhl řešení pomocí internalizace nákladů.
●
teorie hospodářské politiky a financí
Ústředním tématem tohoto směru je analýza selhání trhu a zásahů státu v souvislosti
s externalitami a veřejnými statky. Přírodní statky mají sice hodnotu, ale obtížně zde
funguje mechanismus trhu.
●
teorie vlastnických práv
Ronald Coase publikoval v roce 1960 názor, že problémy životního prostředí jsou
důsledkem chybějích nebo nedostatečné formulovaných vlastnických práv.
11
●
ekonomika přírodních zdrojů
Harold Hotelling se v roce 1931 zabýval faktory, které určují využívání nerostných
surovin.
●
institucionální ekonomie
K. William Kapp v roce 1950 publikoval knihu The Social Cost of Private Enterprise.
Příčinu poškození životního prostředí viděl v tzv. komplexních cirkulárních závislostech, které závisí na institucionálních strukturách společnosti.
12
Alokace zdrojů
Resouce allocation
Alokace znamená přidělování nebo umisťování zdrojů (výrobních faktorů). Efektivní
alokace je výsledkem fungování tržního mechanismu.
Alokační efektivnost znamená výrobu „nejlepší“ čili optimální kombinace výstupů pomocí nejvíce efektivní kombinace vstupů. „Optimální“ výstup může být vymezen různými způsoby, v ekonomii blahobytu se však obecně tvrdí, že optimální je ta kombinace
výstupu, pro kterou by se rozhodli individuální spotřebitelé, pokud by na dokonalých
trzích vycházeli z cen, které odrážejí skutečné náklady výroby. Efektivní kombinace
vstupů je ta, která vyrábí výstup s nejnižšími náklady příležitosti. Jsou-li vstupy použity
tímto způsobem, hovoří se často o technické efektivnosti.
Analýza efektivnosti v kontextu alokace zdrojů byla vždy předmětem intenzivního
zájmu ekonomů a zůstává i dnes základním problémem mikroekonomické teorie. Cíl
ekonomické aktivity je chápán jako uspokojování potřeb člověka poskytováním statků
a služeb. Ty jsou nabízeny pomocí výroby a směny a omezeny nedostatkovostí zdrojů
a technologií. V tomto smyslu znamená efektivnost (efficiency) maximální uspokojování potřeb při daných omezeních na straně zdrojů a technologie. To je spojeno s koncepcí Paretova optima (→).
Jelikož znalosti o potřebách, zdrojích a technologii jsou velmi rozptýlené, efektivního
výsledku lze dosáhnout pouze při koordinaci ekonomické aktivity. Ekonomové v této
souvislosti zdůrazňují roli informace, zejména v kontextu cen a trhů. Získávání, využívání a přenos informace jsou nákladné a důležité aktivity ve vztahu k omezením na
straně zdrojů a technologie. Hayek rovněž prokázal, že instituce trhu a cen hrají velkou
roli v koordinaci ekonomické akce. Omezení na straně organizace procesu získávání
a přenosu informace, které přistupují k omezením u výroby a směny.
Efektivnost výroby je popsána v modelu lineární analýzy aktivity (linear activity analysis model of production). V návaznosti na Paretovo optimum se vztahuje na výrobní
i alokační efektivnost.
V ekonomice je efektivnost spojena jak s rozdělování, tak se spotřebou.
13
Analýza efektivity nákladů
Cost-Effectiveness-Analysis
Analýza efektivity nákladů se zaměřuje na rozbor nákladů různých alternativ opatření
ke zlepšení životního prostředí (např. cílem je zlepšit kvalitu pitné dodávané pitné
vody). Jinak řečeno, cíl je chápán jako daný, zatímco náklady odpovídají více variantním řešením, jež vedou ke splnění zadaného cíle. V peněžních (monetárních) jednotkách je tedy vyjádřena pouze strana nákladů, ale nikoliv strana přínosů.
14
Analýza nákladů a přínosů
Cost-Benefit-Analysis
Techniky označované jako analýza efektivity nákladů (cost-effectiveness analysis —
CEA)1 a analýza nákladů a přínosů (cost-benefit-analysis — CBA) se uplatňují především v USA pro hodnocení veřejných projektů. Na rozdíl od CBA, kde se vyžaduje
vyjádření přínosů v peněžních jednotkách (kvantitativní charakteristiky), CEA se zaměřuje na stranu nákladů a přínosy jsou vyjádřeny v podobě kvalitativních parametrů.
Analýza nákladů a přínosů se uplatňuje především při hodnocení projektů (veřejných
investic), využívá se však i pro analýzu dopadů legislativních změn a politických rozhodnutí.
Od běžného finančního posouzení se liší tím, že jsou uvažovány veškeré zisky (přínosy)
a ztráty (náklady) bez ohledu na to, kdo je jejich adresátem (obvykle se omezuje na
příslušníky jednoho národa). Přínosem se rozumí každé zvýšení užitku, nákladem pak
každé snížení užitku, měřené náklady příležitosti (→) vyhodnocovaného projektu.
K základním metodologickým problémům analýzy nákladů a přínosů patří:
●
vyjádření všech vstupů a výstupů v peněžních jednotkách (jejich ohodnocení stínovými cenami),
●
zahrnutí faktoru času (problematika diskontní sazby).
Mezi prvními, kdo využil analýzu nákladů a přínosů v praxi, byly federální agentury
Spojených států, zejména Úřad pro zúrodňování půdy (Bureau of Land Reclamation)
a Vojenský sbor inženýrů USA (U. S. Army Corps of Engineers). Již v roce 1808 navrhl
ministr financí USA Albert Gallatin, aby se u projektů, které se týkají vodního hospodářství, provádělo srovnávání nákladů a přínosů. Teprve za 35 let byly publikovány práce
o nákladech a přínosech od Francouze Julese Dupuita, jež jsou dnes citovány jako první
publikace k problematice společenského hodnocení veřejných projektů.
Specifickou variantou analýzy nákladů a přínosů je analýza nákladů a užitků (costutility-analysis), která vznikla v souvislosti s ekonomickou analýzou zdraví. Přínosy se
měří v jednotkách tzv. životnosti, upravené o kvalitu života, popř. pomocí jiné nepeněžní míry, usilující postihnout užitek pacienta.
1)
V české literatuře lze najít i jiné překlady (analýza nákladů a užitků, analýza nákladové
efektivnosti).
15
Analýza vlivů na životní prostředí
Environmental Impact Analysis
Postupy posuzování vlivů na životní prostředí (environmental impact analysis/assessment — EIA) jsou rozvíjeny především pro stavby a technologie. EIA však může být
vypracována obecně pro veřejné či soukromé aktivity a opatření. Identifikaci a rozbor
vlivů provádějí především odborníci s technickou a přírodovědnou specializací, přičemž se zaměřují na fyzické efekty a jejich komplexní působení v ekosystému. Těmto
dopadům nepřiřazují ekonomické či sociální hodnoty. Studie však musí zahrnovat
i odhad reakcí (včetně ekonomických změn) u obyvatelstva a podniků.
Zákony vyžadující vypracování studií k posouzení vlivů veřejných projektů a právních
změn byly přijaty v řadě zemí. Zákon o státní politice životního prostředí v USA (national environmental policy act — NEPA) z roku 1970 stanoví, že federální vládní orgány
musí u navrhovaných legislativních změn, které se významně dotknou kvality prostředí
člověka, zajistit posuzování jejich vlivu na životní prostředí. V průběhu let se tento
požadavek prosadil pro hodnocení každého opatření na federální úrovni (dokonce
i v případech, je-li realizováno soukromými subjekty) včetně projektů financovaných
státem. Na základě uvedeného zákona byl zřízen výbor pro kvalitu životního prostředí
(council on environmental quality) jako výkonný orgán, jehož úkolem je organizační
zajištění procedur EIA a publikace informace o vývoji životního prostředí.
Příslušné zákony o uplatnění EIA byly přijaty v řadě vyspělých zemí včetně České
republiky (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí). Mají zpravidla společné
následující prvky:
●
hodnocení se chápe jako důležitý prvek při přípravě rozhodování o opatřeních či
aktivitách, které mohou mít podstatný vliv na životní prostředí. Cílem analýzy je zlepšit
rozhodování, přičemž dopady na životní prostředí jsou hodnoceny komplexně a zahrnují všechny složky,
●
informace o záměru či aktivitě se sestavují a shromažďují podle určitých pravidel
a příslušný orgán je musí zpřístupnit i dalším osobám,
●
velmi rozdílně je upravena míra závaznosti, nakolik musí být výsledky hodnocení
dopadů na životní prostředí vzaty v úvahu při rozhodování o uskutečnění určitého
záměru,
●
protože se mnohdy jedná o záměry, jejichž důsledky přesahují hranice jednotlivých
států, je zpravidla stanovena povinnost informace druhého státu.
Rozdíly existují v právních procedurách, v míře závaznosti a ve vymezení okruhu
zúčastněných subjektů.
16
Bublina
Bubble
Princip bubliny je jedním z nejdůležitějších prvků využívání obchodovatelných povolení. Program bublin byl založen v roce 1979 v USA. Umožňuje flexibilitu existujícím
zdrojům při dosahování emisních limitů tím, že s určitým agregovaným emisním limitem se může vyrovnat více emisních zdrojů jako celek (viz obr. 1).
Bublina může zahrnovat více než jeden provoz vlastněný jednou firmou nebo provozy
vlastněné různými firmami, ale všechny zdroje začleněné do určité bubliny se musí
nacházet v jednom území. Bubliny musí být povoleny jako doplnění strategického
záměru ochrany ovzduší (state implementation plan — SIP). Před přijetím konečné
úpravy v roce 1986 schválila EPA nebo navrhla ke schválení přibližně 50 bublin. Navíc
bylo povoleno 34 bublin v rámci jednotlivých států v souladu s obecnými pravidly EPA.
Do března 1989 schválila EPA nebo navrhla ke schválení řadu dalších bublin podle
pravidel z roku 1986.
Obrázek 1:
Bublina (bubble)
A
B
Dva zdroje emitují každý
5 000 t oxidu siřičitého
ročně, tedy celkem 10 000 t
A
B
Zákon jim uloží snížit
emise na polovinu, tedy
buď každý zdroj na
2 500 t nebo celkem
5 000 t
A
B
V rámci bubliny mohou
podniky mezi sebou uzavřít
následující dohodu: podnik A
sníží emitované znečištění
na 500 t, podnik B na 4 000 t,
tedy celkem 4 500 t
Odhaduje se, že programy bublin před rokem 1986 přinesly úsporu 300 milionů USD ve
srovnání s náklady administrativního přístupu, k tomu navíc přistupuje 135 mil. USD
úspor z bublin schválených v rámci jednotlivých států.
17
Cena
Price
Cenu utváří trh, což je systém, jehož prostřednictvím vstupují do vzájemných interakcí
kupující a prodávající. Hra tržních sil pak určuje výši ceny poptávaného a nabízeného
množství. Cena ukazuje, jaké částky je nutné se vzdát, aby mohl být získán určitý statek
nebo služba. Ceny se obvykle vyjadřují v peněžních jednotkách (absolutní ceny). Relativní cena oproti tomu vyjadřuje hodnotu statku nebo služby v jednotkách množství
nějakého jiného statku, kterého se musíme vzdát při placení. Zvýší-li se ceny ve stejné
proporci, absolutní ceny vzrostou, kdežto relativní ceny zůstanou beze změny.
Cena poskytuje důležité signály účastníkům trhu. Jejich úroveň a pohyb vyjadřují, zda
na trhu existuje rovnováha, nebo převaha poptávky nad nabídkou (ceny rostou), resp.
naopak převaha nabídky nad poptávkou (ceny klesají).
Nedokonalost v cenovém systému, která brání efektivní alokaci zdrojů, se nazývá selhání trhu (market failure). Typickými příklady jsou externality a nedokonalá konkurence (→).
U soukromých statků se jejich nedostatkovost odráží v ceně. Čím omezenější, „vzácnější“ je statek, tím vyšší je jeho cena. Cena odděluje ty, kteří si určitý statek mohou —
a chtějí koupit a využívat od těch, kteří si jej koupit nemohou — nebo nechtějí a proto jej
využívat nemohou. Cena tedy funguje nejen jako indikátor „vzácnosti“, resp. nedostatkovosti, ale i vylučovací mechanismus. Zabezpečuje alokaci statku v situaci, kdy je
větší potřeba (poptávka) než disponibilní množství daného statku (nabídka). Environmentální statky však nejsou většinou statky soukromé, ale tzv. statky veřejné.
Veřejné statky — na rozdíl od soukromých statků — mají některé specifické rysy, které
neumožňují volné působení cenového mechanismu. Je to zejména nevylučitelnost:
žádný jedinec nemůže být vyloučen ze spotřeby environmentálního statku, ať již technicky nebo eticky. Proto jsou v „ideální“ volné tržní ekonomice veřejné statky k dispozici bezplatně.
Paradox hodnoty (paradox of value) spočívá v tom, že mnohé životně nezbytné statky
(například voda) mají nízkou „tržní“ hodnotu, zatímco mnohé luxusní zbytné statky,
které mají nízkou „užitnou“ hodnotu, mají vysokou tržní cenu. Vysvětlení tohoto
paradoxu hodnoty spočívá v tom, že cena neodráží celkový užitek statku, ale jeho
mezní užitek.
Specifickým případem ceny je tzv. hédonická cena (hedonic price). Je to stínová cena
daného statku. Množství konkrétního statku může být dekomponováno na určitý počet
charakteristik, určujících kvalitu statku. Jistá část ceny pak může být přisouzena každé
jednotlivé charakteristice, na tomto základě pak lze ohodnocovat změny kvality. Aplikační možnosti tohoto přístupu jsou zejména v oblasti ekonomiky životního prostředí.
18
Coaseův teorém
Coase Theorem
Tvrzení, že externality nevedou k chybné alokaci zdrojů, pokud:
●
●
neexistují transakční náklady,
vlastnická práva jsou dobře definovaná a vynutitelná.
Za těchto podmínek externality nebo různé jiné projevy ekonomické neefektivnosti
budou údajně korigovány vyjednáváním mezi postiženými stranami, neboť obě strany — producent a konzument externality — budou motivovány k nalezení vzájemně
prospěšného obchodu čili k internalizaci externality. Výsledek tohoto procesu vyjednávání by měl být stejný bez ohledu na to, zda právo vlastnického veta nad užíváním
zdroje má producent nebo konzument.
Můžeme uvést tento příklad:
Chemička vypouští znečištění, které poškozuje kvalitu vody v chovných rybnících
jiného podnikatele, čímž mu způsobuje prokazatelnou škodu. Ten má proto reálnou
možnost žalovat chemičku o náhradu škody. V tomto případě, podle Coase, mají oba
silnou pobídku se sejít a dohodnout se na efektivní úrovni znečišťování.
Ronald H. Coase (narozen 1910) získal Nobelovu ceny za ekonomii v roce 1991 za svoji
průkopnickou práci v teorii firmy a ekonomické analýze externalit. V roce 1960 vyslovil
tvrzení, že tzv. Paretovo optimum může být dosaženo i za přítomnosti externalit a absence státních zásahů, existuje-li možnost vyjednávání.
Snaha některých dalších ekonomů posunout tento názor na úroveň obecně platného
pravidla se však ukázala neudržitelně optimistická. I když existují všechny potřebné
předpokladu pro dohodu, která by byla efektivní a šetřila výdaje všem zainteresovaným
stranám, neznamená to, že k takové dohodě skutečně dojde.
Lidé se bohužel zdaleka ne vždy chovají racionálně a nejsou ochotni se rozumně dohodnout. Předvědčivě to dokazují historie válek, spory mezi zaměstnanci a vedením podniků
či teorie her. Z našeho kulturního prostředí nemůžeme nepřipomenout fatální spory
sedláků o meze, které nezřídka vedly ke zbídačení a ztrátě statků zúčastněných stran.
19
Černý pasažér
Free Rider
Jev, který vyplývá z charakteristických rysů veřejných statků (→).
Veřejné statky jsou příkladem nerivalitní spotřeby, což znamená, že poskytnutím statku
jedné osobě je statek současně poskytnut i druhé osobě. Jsou-li potom potenciální
spotřebitelé postaveni před problém financování veřejného statku, mají sklon zakrývat
svou skutečnou ochotu platit, neboť mohou kalkulovat s tím, že statek bude poskytován jiným osobám, které tuto ochotu projeví. Protože velikost nabídky statku zpravidla
nelze ovlivňovat, mohou ti, kteří lživě oznámili své preference, mít prospěch z existence statku. Pokud s nabídkou statku lze pohybovat (např. lze pomocí technických
opatření zlepšit kvalitu ovzduší), pak podhodnocení preferencí bude mít za následek
snížení disponibilního množství statku. Ti, kdo podhodnotili své preference, mohou
však stále získávat, neboť spotřebovávají určité množství statku, za které nic neplatí.
Nazývají se proto „černými pasažéry“. Nabývá-li problém černého pasažéra na intenzitě, potom veřejný statek bude systematicky poskytován v nižším objemu, což je důvod,
aby byl poskytován vládou.
Ekonomové vedou diskusi, do jaké míry je intenzita jevu černého pasažéra významná
v praxi. Některé experimenty, které operují s hypotetickým vyjádřením ochoty platit,
vedou k závěru, že mezi skutečnými a projevenými preferencemi není podstatný rozdíl.
Ekonomická teorie rovněž velmi intenzivně hledá mechanismy, které stimulují jednotlivce k nezkreslenému projevování preferencí; oceňování (→).
Ochota platit (willingness to pay) je peněžní ohodnocení, které jednotlivec přisuzuje
statku nebo službě. Použití ochoty platit jako míry hodnoty je sporné ze dvou důvodů:
●
její vypovídací hodnota je závislá na schopnosti platit. Osoby s vyššími důchody
budou statkům zdánlivě přisuzovat vyšší hodnotu než osoby s nižším důchodem, což
může být v rozporu s určitým chápáním spravedlnosti,
●
uplatnění ochoty platit je též problematické u nežádoucích statků, jakými jsou např.
hluk nebo znečišťování životního prostředí. Někdo může považovat za nespravedlivé,
aby poškozená osoba musela platit za odstranění obtěžující věci, místo aby jí byla
vyplacena kompenzace od osoby, která nežádoucí stav zapříčinila.
20
Daně
Taxes
Daně jsou povinné platby představující bezekvivalentní transfer finančních zdrojů do
státního rozpočtu (→). Tzv. přímé daně jsou přímo uvaleny na jednotlivce nebo firmy
(daň z příjmu a dalších výdělků), nepřímé daně jsou uvalovány na určité komodity
a tedy pouze nepřímo na lidi (DPH, spotřební daně, daně z nemovitostí ap.).
Konečné ekonomické břemeno daně, na rozdíl od právní povinnosti placení, se nazývá
dopad daně, tzv. incidence (incidence of taxation). Břemeno daně může nést subjekt,
který není plátcem daně (tím je subjekt, bezprostředně odvádějící daň finančním úřadům) — tzv. daňový poplatník. Například daň z přidané hodnoty dopadá na subjekt,
který si koupí výrobek nebo službu zatíženou touto daní a nikoli na faktického plátce
daně, kterým je výrobní, resp. obchodní firma, prodávající výrobek nebo poskytující
službu.
V obecné poloze se incidence týká všech subjektů, kterým se v důsledku zavedení daně
snižuje reálný důchod. Například příliš vysoká daň z příjmu může vést ke snížení
pracovního úsilí zaměstanců a konsekventně ke snížení zisku firem. Nebo vyšší daně
mohou vést k tlaku na zvýšení mezd, a pokud by výrobci mohli přenést zvýšené břemeno do vyšších cen, dopadli by ekonomicky na spotřebitele.
Daňoví poplatníci platí na základě zákonné povinnosti, aniž jim vzniká, na rozdíl od
poplatků, nárok na nějakou konkrétní protislužbu.
Prakticky v každém státě se historicky vyvinula poněkud odlišná daňová soustava.
Stávající daňová soustava České republiky vstoupila v platnost začátkem roku 1993.
Je — na rozdíl od mnoha jiných zemí — striktně oddělena od poplatků a dalších plateb.
Zákon o soustavě daní definuje sedm daňových titulů: šest daní je „klasických“ (daň
z přidané hodnoty, spotřební daně, daně z příjmů, silniční daň, daně z nemovitostí
a daň dědická a darovací), sedmý daňový titul je zcela nový: daně k ochraně životního
prostředí.
Každý ze stávajících sedmi daňových titulů skýtá různé možnosti pro uplatnění ochrany životního prostředí i různý směr působení. Vyplývá to jak z ekonomických charakteristik té které daně, tak prosazované daňové politiky a administrativně technických
možností účinně realizovat záměry ochrany životního prostředí. Zásadně je lze rozdělit
na dvě skupiny:
●
●
klasické daně (umožňují realizovat především daňové úlevy),
daně k ochraně životního prostředí (umožňují realizovat především daňové zatížení).
V poslední době dává Evropská unie k prosazování ekologických cílů přednost využití
spotřebních daní (namísto zavádění nových speciálních „ekologických“ daní).
21
Daně — ekologické aspekty v klasických daních
Taxes — Environmental Aspects in Classical Taxes
Jednou z nejvýznamnějších daní daňové soustavy je daň z přidané hodnoty (DPH). Je
to nepřímá daň — daňové zatížení se přenáší z plátců daní, tj. výrobců, na spotřebitele
výrobků a služeb, ovlivňuje tedy kupní chování spotřebitelů. Vzhledem k tomu, že
u nás byla přijata koncepce dvou daňových sazeb (standardní sazba 22 % a snížená
sazba 5 %), může být — a také byla — využita k podpoře vybraných ekologicky příznivých výrobků (zařazením do snížené sazby). Smysluplné je to především pro výrobky,
které na trhu existují v pro-ekologické i neekologické alternativě (protože ta bývá často
nákladově výhodnější, 17% potenciální daňové zvýhodnění zvyšuje prodejní šance právě pro-ekologických, výrobně dražších alternátů).
Mezi nejdůležitější položky patří bioplyn, papír a papírové výrobky vyráběné z recyklovaného starého papíru, nátěrové barvy a laky rozpustné vodou, zářivky a výbojky
a některé další. Do snížené sazby jsou také zařazeny některé výrobky, jejichž zvýhodnění má spíše symbolický význam (například osobní elektromobily, jichž se ročně
prodá v ČR jen několik desítek).
DPH by měla být z hlediska svého ekonomického působení neutrální daní (direktivy EU
usilují o to, aby docházelo postupně jednak ke sbližování dvou či více) — národních
sazeb daně, jednak ke sjednocování finální — jediné daňové sazby jednotlivých zemí.
DPH proto není z hlediska uplatňování ekologických aspektů příliš perspektivní.
Daně z příjmů jsou přímé daně. Lze je proto využít k bezprostřední stimulaci plátců
daně. Při tom se i u nás uplatnilo několik environmentálních zvýhodnění.
Od daně jsou například osvobozeny příjmy z provozu malých vodních elektráren (a to
až do výkonu 1 MW), větrných elektráren, tepelných čerpadel, solárních zařízení,
zařízení na výrobu bioplynu, zařízení na využití geotermální energie a zařízení na
výrobu biodegradabilních látek.
„Ekologické“ možnosti daně z příjmů jsou však daleko širší. Právě zde lze hledat
kompenzaci daňového výnosu z daní k ochraně životního prostředí (poskytnutím úlev
těm plátcům, kteří zavedou ekologicky šetrné a progresívní technologie).
Dílčí ekologické aspekty lze shledat i v ostatních daňových titulech — spotřebních daních, silniční dani, dani z nemovitostí.
Stávající ekologicky motivované daňové úlevy ve většině případů však nehrají příliš
významnou roli. Jejich roční objem lze odhadnout na 1—2 mld. Kč.
V poslední době se hovoří o tom, že místo nových ekologických daní bude k ochraně
životního prostředí v EU v dalším období využit klasický, tj. již zavedený daňový titul —
spotřební daně.
22
Daně k ochraně životního prostředí —
daňová ekologická reforma
Ecological Taxes — Ecological Tax Reform
Tzv. ekologické daně jsou daně, uvalené na komodity (a to jednak na fosilní paliva —
uhlí, ropu, zemní plyn, na spotřebu vody a vybrané na suroviny, jednak na výrobky),
které v procesu dobývání, zpracování nebo spotřeby poškozují životní prostředí.
Uvedené pořadí není náhodné. Fosilní paliva jsou na prvním místě proto, že jejich
spalováním vzniká velmi nežádoucí CO2. Proto se nové ekologické daně někdy označují
také jako uhlíkové daně nebo energetické daně. Současně, se zdaňováním těchto komodit, by měly být snižovány jiné daně, a to v takovém rozsahu, aby výsledné saldo
daňového zatížení bylo nulové. Proto se hovoří ne jen o zavádění dalších, „ekologických“ daní, ale o komplexní „ekologické daňové reformě“.
Předpokládá se, že nové daně povedou ke zvýšení cen vybraných komodit a konsekventně k omezení jejich spotřeby, resp. ke zvýšení stupně efektivnosti jejich využívání.
Současně bude možné z výnosu těchto daní kompenzovat daňové úlevy konstituované
v jiných daňových titulech — poskytované například výrobcům, kteří budou zavádět
progresívní a při tom ekologicky šetrné technologie a produkovat ekologicky přátelské
výrobky, popřípadě bude možné snížit standardní sazbu daně z přidané hodnoty, atd.
Protože koncepce ekologické daňové reformy nepředpokládá, že by se zvyšovalo celkové daňové břemeno, očekává se, že vliv ekologických daní na ekonomiku bude
převážně pozitivní: dojde k menšímu poškozování životního prostředí a tedy ke snížení
nákladů na zdravotnictví a další veřejné výdaje, a dojde pravděpodobně i k mírnému
zvýšení zaměstnanosti (celkové náklady na pracovní síly se sníží).
Nejdůležitějším důsledkem působení ekologických daní by však měly být zásadní
technické a technologické změny, které by vedly ke snížení spotřeby surovin a energií
a k dalším pozitivním efektům v oblasti ochrany a zlepšování životního prostředí.
Tyto změny nejsou ve většině případů určovány krátkodobými, ale středně až dlouhodobými výhledy jednotlivých subjektů. Proto se předpokládá, že by jak z politických
a sociálních, tak z technických důvodů daňové zatížení a konsekventně ceny surovin
a energií rostly nikoli radikálně během krátkého období, ale postupně, během 10—15 let.
Není náhodné, že právě průmyslově nejvyspělejší státy, které jsou zdaleka největšími
konsumenty přírodních zdrojů a energií, považují zavedení účinného ekonomického
nástroje na snížení spotřeby přírodních zdrojů za nejnaléhavější. Ekologická daňová
reforma je však přitažlivá i pro ty státy, jejichž relativní chudoba je překážkou vzájemné
harmonizace přípustných úrovní znečišťování a dalších normativních předpisů, založených na administrativně orientovaném systému ochrany životního prostředí. Je totiž
mnohem méně byrokraticky náročná a méně nákladná.
23
Daňová soustava
Tax System
Každá země používá různé formy daní, které v různých kombinacích vytvářejí zpravidla
historicky unikátní strukturu daňového systému té které země. Moderní tendence směřují od přímých k nepřímým daním, od zdanění práce ke zdanění přírodních zdrojů.
EU (→) usiluje o postupnou standardizaci daňových soustav členských zemí. Dominantní postavení zaujímá daň z přidané hodnoty — DPH (value added tax — VAT). DPH
je dnes zavedena ve velké většině vyspělých zemí — vyjma USA a Austrálii.
Zákon o soustavě daní ČR (zákon č. 212/92 Sb.) definuje sedm daňových titulů:
1. DPH,
2. daně z příjmů:
a) fyzických osob,
b) právnických osob,
3. spotřební daně,
4. daně z nemovitostí,
5. silniční daň,
6. daň dědická, darovací, z převodu nemovitostí,
7. daně k ochraně životního prostředí.
I u nás je DPH nejvýznamnější daní z hlediska výnosu — a nepochybně ještě tomu tak
dlouho bude (je zavedena od roku 1993, kdy nahradila daň z obratu).
Podíl nepřímých daní (tj. DPH, spotřebních daní a cla) na celkových daňových příjmech
je v České republice dominantní a má mírně rostoucí tendenci. K přímým daním patří
daň z příjmů fyzických osob a daň z příjmů právnických osob.
Daňový výnos snižují daňové nedoplatky a daňové úniky.
Tabulka 1:
Daně v České republice 1998
Daň
DPH
Daně z příjmů fyzických osob
Daně z příjmů právnických osob
Spotřební daně
Daně z nemovitostí
Silniční daň
Daň dědická, darovací, z převodu nemovitostí
24
Daňový výnos
[mld. Kč]
128,0
33,1
34,8
74,0
7,0
4,4
4,3
Jediným daňovým titulem, který z daňové soustavy ČR zůstal nenaplněn, jsou daně
k ochraně životního prostředí (→).
Prostřednictvím daňové soustavy a některých dalších povinných plateb (jsou jimi poplatky, sociální a zdravotní pojištění, cla a některé další platby) se uskutečňuje většina
přerozdělovacích procesů. Jejich rozměr se vyjadřuje relací k objemu HDP. Kolísá
v širokém rozpětí od cca 30 % (Japonsko, USA, Švýcarsko) do cca 60 % (severské
země). Při úplném započítání všech relevantních položek činí v ČR dnes cca 50 %.
Daňové příjmy představují více než 50 % příjmů okresních úřadů (podíl na výnosu daně
z příjmu fyzických osob).
Objem daňových příjmů obcí je dán změnou rozpočtového určení daní v roce 1996.
Tehdy došlo k nahrazení části výnosu daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti
(relativně rychle rostoucí daně) částí výnosu daně z příjmu právnických osob (daně,
jejíž výnos se od roku 1993 snižuje).
25
Depozitně refundační (zálohové) systémy (DRS)
Deposit Refundation Systems
DRS stimulují spotřebitele k vracení použitých výrobků, popřípadě obalů a vytvářejí
finanční prostředky pro jejich nezávadné zneškodňování.
DRS mohou být účelně aplikovány:
●
na výrobky hromadné spotřeby, jež mohou být po dožití nebezpečným odpadem
(vybrané suché články — tzv. „baterie“, akumulátory, zářivky, motorové oleje, automobily),
●
na výrobky hromadné spotřeby, jejichž opakované použití je v souladu se zájmy
životního prostředí (obaly),
●
na výrobky hromadné spotřeby, jež mohou po dožití esteticky zatěžovat prostředí
(pneumatiky apod).
Systémy DRS mohou mít různou podobu. Existují tři základní varianty:
a) DRS zabezpečují dvě funkce:
zajišťují vysokou návratnost použitých výrobků široké spotřeby, jež jsou při
prodeji rozptýleny mezi desetitisíce až statisíce konsumentů, a to díky záloze, jež je
součástí prodejní ceny,
◆
vytvářejí finanční zdroje, ze kterých lze podporovat, resp. zabezpečovat bezpečné
zneškodňování těchto výrobků.
◆
Tyto finanční zdroje se vytvářejí ze záloh, jež nebyly zpětně spotřebiteli inkasovány
(tedy za výrobky, které nebyly po použití vráceny).
b) DRS zabezpečují prioritně jednu hlavní funkci: opakované používání daného výrobku (obalu). Spotřebitel zde zpravidla dostává zálohu v plné výši.
c) DRS zabezpečují získání finančních zdrojů na sběr a bezpečnou profesionální likvidaci vybraných výrobků. Hlavní funkcí je vytvořit pro tyto účely potřebné finanční zdroje.
Příplatek na sběr, resp. zneškodnění výrobku po dožití je součástí prodejní ceny výrobku.
Spotřebitel jej nedostává zpět. Má však právo odložit výrobek bezplatně na určená místa.
DRS vytvářejí pro případnou racionální recyklaci vybraných výrobků potřebné předpoklady — tím, že tyto výrobky „stáhnou“ od spotřebitelů a soustředí je na vybraných
místech a že vytvoří určité finanční zdroje ve výši, potřebné k jejich nezávadné likvidaci. Pokud se ukáže recyklace těchto výrobků ekonomicky smysluplná, tj. dostatčně
efektivní, tržní mechanismus sám zabezpečí zájem podnikatelů o recyklaci. Pokud ne,
je recyklace toho či onoho výrobku politickým rozhodnutím, a měla by být financována
z jiných — veřejných — finančních prostředků.
26
Dilema vězně
Prisoner’s Dilemma
Základní problém poskytování (zajišťování, vytváření) veřejných statků (jako příklad
lze uvést čisté ovzduší) lze charakterizovat pomocí dilematu vězně. Rozdíl ve srovnání
s klasickým příkladem dilematu vězně je v tom, že na jedné straně stojí individuální
jedinec, na druhé straně větší počet jedinců, což je však běžné v situaci znečišťování
životního prostředí.
Tabulka 2:
Dilema při zajišťování veřejných statků (dilema vězně)
Všichni ostatní jedinci
Jedinec A
Vytvářejí
Nevytvářejí
Podílí se
10 – 5 = 5
0–5=–5
Nepodílí se
10 – 0 = 10
0–0=0
Velký počet jedinců stojí před rozhodnutím, zda se podílet na vytváření (poskytování)
určitého statku životního prostředí., například tím, že nebude odhazovat odpadky
v parku či nebude ve městě jezdit autem. Je-li daný statek k dispozici, vyplývá z toho
pro jedince užitek 10 peněžních jednotek, na vytváření statku musí vydat 5 jednotek
(např. v podobě nákladů na zamezení znečištění ovzduší v důsledku vlastní činnosti).
Protože se však jedná o veřejný statek, není možné (technicky nebo normativně) někoho nutit k tomu, aby se podílel a přispíval nejen k vlastnímu vytváření, ale např. i tak,
aby omezil znečišťování daného statku. Libovolný jedinec A nemůže ovlivnit chování
ostatních zúčastněných. Realizuje-li jedinec A svůj příspěvek a statek životního prostředí je přitom poskytován (utvářen), získává z toho čistý užitek 5 jednotek. Nepodílí-li
se na vytváření, statek však poskytují jiní jedinci, získává čistý užitek 10 jednotek.
Nastane-li však situace, že jedinec A přispěje k vytváření statku, ten však není poskytován (nebo např. ovzduší je silně znečištěno), protože ostatní se nepodílejí, vznikají pro
něj pouze náklady (– 5 jednotek).
27
Dva důvody mluví pro to, aby se jedinec nepodílel na zajišťování statku životního
prostředí:
1. má stimul vědomě se nepodílet a jako černý pasažér spekulovat s tím, že statek
budou vytvářet jiní. V této situaci je čistý užitek daného jedince nejvyšší,
2. v případě vlastního příspěvku si jedinec nemůže být jist tím, zda bude statek skutečně vytvářen. Uvědomuje si, že i ostatní mají stimul chovat se jako černí pasažéři.
Protože je pro něj výhodné nepodílet se na vytváření statku a nemá jistotu o chování
ostatních jedinců, spočívá individuální racionální strategie v tom, nerealizovat žádný
příspěvek. Chová-li se většina ostatních jedinců tímto způsobem, není statek životního
prostředí vytvářen.
Dilema vede k tomu, že je poskytováno „příliš málo“ veřejného statku. Z životního
prostředí se odebírá příliš mnoho přírodních zdrojů a předává se do něj příliš mnoho
odpadních produktů. Nedostatečná ochrana přírodních zdrojů a velké znečištění životního prostředí jsou dvěma stránkami stejné záležitosti: nedostatečná ochrana zdrojů
znamená jejich přílišnou spotřebu, přílišné znečišťování životního prostředí znamená
nedostatečné poskytování zdravého životního prostředí.
28
Diskontování
Discounting
Postup převádění budoucího důchodu na ekvivalent dnešní hodnoty. Tento postup
vychází z budoucí peněžní sumy a snižuje ji tzv. diskontním činitelem, který odráží
odpovídající úrokovou sazbu. Sazba, kterou jsou diskontovány budoucí důchody, se
nazývá diskontní sazba. Diskontování se užívá k zodpovědění otázky, jakou hodnotu
má dnes určitá částka, která bude přijatá nebo vyplacená v budoucnosti. Umožňuje
vyhodnocovat projekty, jejichž příjmy a výdaje jsou rozloženy na větší počet let (to
umožňuje mj. porovnávat projekty s rozdílnou životností).
D =
kde
D
hodnota peněz
St
diskontovaná částka
r
diskontní sazba
t
doba
St
(1 + r)t
Současně se vypočítává doba návratnosti (payback period). Je to metoda propočtu pro
vyhodnocování investičních projektů, která ukazuje, za jakou dobu investice vytvoří
dostatečný přírůstek hotovosti, který by pokryl počáteční kapitálové výdaje. Metoda
bere v úvahu jen kapitálové výdaje na nový projekt, které vztahuje k čistému hotovostnímu toku tohoto projektu. Je kritizována za to, že nebere v úvahu hotovostní toky po
datu splatnosti a že nepřihlíží k rozložení toků během života projektu. To je zvláště
významné u ekologických projektů, které mají zpravidla dlouhou dobu životnosti.
Proč jsou však budoucí platby méně ceněné než platby současné, tj. proč jsou diskontovány? Proč existuje kladná úroková míra, která tuto skutečnost vyvolává? Na tyto otázky
je tato odpověď: Existuje tendence dávat přednost současnosti před budoucností, což
vede k omezování akumulace kapitálu a současně se díky technologickému pokroku
zvyšuje produktivita kapitálu.
V oblasti životního prostředí však při diskontování vzniká zásadní problém, tzv. diskriminace budoucí generace. Ilustruje se tímto příkladem: Nějaká environmentální škoda
vznikající 100 let a činící 100 mld. USD by při diskontní sazbě 10 % měla dnešní hodnotu 100 mld. USD/(1,1)100, tj. 7,25 mil. USD. Jakákoli studie užitků a nákladů určitého
projektu by zaznamenala způsobenou škodu pouze v této výši. Skutečná škoda by
ovšem byla uvedených 100 mld. USD, tj. 14 000× vyšší.
29
Mezigenerační vztahy v ochraně životního prostředí proto vyžadují nějakou revizi způsobu, jímž je prováděno oceňování environmentálních projektů. Byly navrženy dva
přístupy:
a) rozvržení zdrojů přes určitou časovou hranici je posuzováno jinak než v průběhu
určitého časového období,
b) modifikace diskontní sazby (například použití diskontní sazby rovné nule, vypočtení
tzv. spotřebitelské diskontní sazby a pod.).
30
Ekonomická činnost a životní prostředí
Economic Activity and Environment
Jakákoli ekonomická činnost se nutně dotýká životního prostředí. Tento vztah má
několik základních forem. Životní prostředí poskytuje:
●
vstupy pro ekonomickou činnost — obnovitelné i neobnovitelné přírodní zdroje
(rostliny, zvířata, paliva, nerostné suroviny),
●
stanoviště pro průmysl, zemědělství, komunikace i obytná sídla,
●
místo pro zbytkové látky z výroby a spotřeby (emise, odpady, teplo, hluk),
●
spotřební materiální i imateriální statky (vodu, čistý vzduch, estetické hodnoty).
Mezi životním prostředím a ekonomickým systémem lidského společenství existuje
a vyvíjí se nepřeberné množství interaktivních vztahů, které se kvantitativně i kvalitativně pořád rychleji proměňují. Vzniká široká a velmi komplikovaná oblast ekonomických vzájemných souvislostí a determinancí.
Člověk životní prostředí využíval a ovlivňoval od nepaměti. Po celá staletí však tento
vztah nebyl společností vnímán jako konfliktní nebo negativní. Přírodní zdroje byly
k dispozici prakticky v neomezeném množství, výrobní a zemědělské provozy, cesty
a lidská sídla zabírala poměrně málo celkové plochy, regenerační schopnosti prostředí
postačovaly na eliminaci negativních dopadů emisí a odpadů, nabídka „rekreačních“
možností vysoce převyšovala poptávku (pokud tato poptávka vůbec existovala).
K zásadnímu obratu dochází s růstem počtu obyvatelstva a růstem potřeb. Ukazuje se,
že zatímco potřeby rostou neomezeně (ať jsou již vyvolávány skutečně či uměle),
stávají se statky životního prostředí stále více omezenými a tím stále více v ekonomickém smyslu „vzácnými“.
Současně dochází k překračování asimilační schopnosti přírody. Dochází k narušení
ekologické rovnováhy prostředí v důsledku jak neúměrné produkce škodlivin, tak nevratnému poklesu neobnovitelných zdrojů.
Tento vývoj dostává dramatické kontury začátkem tohoto století, kdy v důsledku působení často protikladných tendencí dochází k explozivnímu a dosud nebývalému náporu
na stav životního prostředí.
Světová ekonomika získala ve dvacátém století nové a nebývalé rozměry. Jejich hlavní
příčinou i důsledkem bylo nové chování obyvatelstva. Pokles úmrtnosti a ostrý vzestup
průměrné délky života, ke kterému došlo díky zkvalitnění zdravotní péče, hygieny
a zemědělské produkce, vedl k masívnímu přírůstku světové populace. Současně došlo
k obrovskému rozmachu spotřebitelského chování, motivovaného nekonečným podněcováním stávajících i latentních potřeb.
31
Ekonomická teorie byrokracie
Economic Theory of Bureaucracy
Model který předpokládá, že státní instituce sledují především maximalizaci svého
rozpočtu. Větší rozpočty dovolují úředníkům uspokojit jejich aspirace ohledně platových podmínek, kariéry, pracovních jistot a dalších nepeněžních požitků, jako je moc,
prestiž a udílení kontraktů.
Poptávková funkce po službě, kterou jakýkoli úřad zabezpečuje, je vztahem mezi
mezní hodnotou služby a rozsahem poskytované služby, nikoli mezi cenou a množstvím statku — a to z toho důvodu, že úřad směňuje svoji službu vždy za celkový
rozpočet. Rovnovážný výstup úřadu je dán bodem maximálního rozpočtu za omezující
podmínky, že rozpočet pokrývá náklady spojené s poskytováním odpovídajícího rozsahu služby. Úřad tak může operovat „se zbytečným tukem“, ale i bez něho. Analýza
efektivního vynakládání nákladů nemusí proto odhalit žádnou nehospodárnost. Výstup
však bude vždy převyšovat optimální úroveň.
Státní byrokracie zaujímá v soudobých ekonomikách stále významnější postavení —
vymezuje rámec ekonomických aktivit, usiluje o stabilizaci hospodářského cyklu, přerozděluje v obrovském rozsahu národní důchod, potírá negativní externality. Jestliže
přitom akce vlády nedokáží zvýšit ekonomickou efektivnost, když dochází k nesprávnému přerozdělování veřejných prostředků nebo nedostatečné kompenzaci externalit,
dochází k tzv. „vládnímu selhání“ (→).
Vládní výdaje mají v tomto století neodolatelnou tendenci k neustálému růstu. Přesvědčivě to dokumentuje vývoj v USA. Přestože tato země patří k těm, kde je podíl těchto
výdajů na HDP jedním z nejmenších ve vyspělých zemích (cca 35 %, Německo cca 50 %,
Švédsko cca 60 %), od roku 1900 se stále zvyšuje (pomineme-li dílčí vývojové peripetie):
1900 — 7 %, 1930 — 10 %, 1960 — 25 %, 1990 — 35 %.
Obrázek 2:
Vládní výdaje v USA
35
30
25
20
%
15
10
5
0
1900
1930
roky
1960
1990
Úředníci se vždy snaží maximalizovat výši rozpočtu poskytovaného administrativě,
neboť to posiluje jejich vliv a moc.
32
Ekonomická teorie politiky
Public Choice
Model, který předpokládá, že voliči maximalizují „užitek“ a že politické strany maximalizují voličské hlasy. Individuální volič poskytne svůj hlas té politické straně, která mu
poskytne nejvyšší užitek z vládních aktivit. Politické strany se snaží provádět politiky,
které získají nejvíce voličů. O politicích se předpokládá, že jsou motivováni osobním
zájmem a snahou udržet se v úřadě. Opatření vlády odrážejí preference mediánového
voliče, zájmových nátlakových skupin (lobby) a byrokracie.
Lobby jsou zájmové nátlakové skupiny, které stojí mezi voliči a politiky (lobby ve svém
původním významu = předsíň, hala, chodba. Lobbisté působí v „předsálí“ parlamentu
a pokoušejí se ovlivňovat tam působící poslance). Tyto skupiny zastupují občany nebo
podniky či další organizace, jež se spojily dohromady za účelem prosazování svých
specifických zájmů. Lobby mají většinou stupeň politické moci daleko převyšující
početní stav své členské základny.
Hlasy voličů zpravidla posilují výrobní lobby, neboť primární výrobní zájmy (vydělávat
a vyrábět) jsou bezprostřednější a koncentrovanější než spotřebitelské zájmy, rozptýlené do mnoha výrobkových trhů.
Tyto otázky jsou předmětem tzv. teorie veřejné volby. Tato teorie zkoumá, jakým
mechanismem a s jakou motivací probíhá rozhodování o základních ekonomických
otázkách („co, jak a pro koho“) ve veřejném sektoru, tedy na úrovni vlády, zákonodárných sborů a orgánů státní správy.
Za otce teorie veřejné volby je považován americký ekonom J. Buchanan, který ji
koncipoval začátkem šedesátých let, a v roce 1986 za ni obdržel Nobelovu cenu.
Dalšími stěžejními tvůrci této „školy“ byli J. K. Arrow, A. Downs, G. Tullock, M. Olson
a W. Niskanen. Škola veřejné volby tvrdí, že je schopna vysvětlit četné hospodářské
a politické problémy: proč vlády tendují k rozpočtovým deficitům, proč se množí
v demokratické společnosti skupiny, mající své „vlastní zájmy“, proč roste moc a vliv
úředníků, proč jsou málo hájeny zájmy spotřebitelů atd. Od osmdesátých let se teorie
veřejné volby postupně prosadila jako uznávaná součást ekonomické teorie.
O politicích se předpokládá, že se chovají tak, aby maximalizovali svoje volební preference a nikoli o obecné blaho. Politikové sledují především svůj užitek. Politická hra,
podobně jako trh, má svá pravidla a své hráče, kteří se chovají ve smyslu maximalizace
svých zájmů. Říká, že vládu nelze chápat jako jednolitý útvar, ale jako soubor individuí,
kteří prosazují různé zájmy. Je proto nereálné očekávat od rozhodování státu stejný
stupeň konsistence a racionality jako v případě jedince, rozhodujícího se na trhu o soukromých statcích. Proto je efektivnost výdajů z veřejných prostředků výrazně nižší než
výdajů ze soukromých prostředků — a proto mají být výdaje státu minimalizovány.
33
Ekonomie
Economics
Ekonomie zkoumá, jak lidé i společnosti využívají vzácné zdroje k výrobě užitečných
statků a jak je rozdělují. Má povahu interdisciplinární vědy, která používá metod a výsledků mnoha jiných vědních disciplín jako je psychologie, sociologie, filozofie, matematika či statistika.
Ekonomická teorie se dělí na dvě části, které ovšem nelze studovat odděleně. Mikroekonomie analyzuje chování jednotlivých prvků jako jsou odvětví, firmy a domácnosti.
Zabývá se tvorbou cen jednotlivých druhů statků a služeb, fungováním trhů v podmínkách dokonalé i nedokonalé konkurence, analyzuje rozmísťování (alokaci) a užití vzácných zdrojů. Makroekonomie se zabývá chováním ekonomiky jako celku. Předmětem
analýzy je hospodářský růst, cyklický vývoj, inflace, nezaměstnanost a další jevy a procesy týkající se celé ekonomiky.
V ekonomickém myšlení můžeme odlišit dva základní přístupy. Pozitivní ekonomie
chce pouze analyzovat fakta. Odpovídá na otázku, jak se lidé v ekonomice chovají,
z jakých příčin vzniká nezaměstnanost, inflace či jiné problémy. Nepoužívá etická
hodnocení (hodnotové soudy) ani netřídí ekonomické jevy na dobré či špatné. Normativní ekonomie se snaží odpovědět na otázku, jaký by ekonomický život měl být a formuluje doporučení k dosažení tohoto cílového stavu. Vychází explicitně z hodnotových
soudů. Vedle efektivního fungování ekonomiky jsou předmětem její pozornosti rovněž
otázky sociální a etické. Nejvýraznějším příkladem normativní ekonomie je ekonomie
blahobytu, která se snaží nalézt základní kritéria maximalizace blahobytu na úrovni
celé společnosti.
Ekonomická teorie se člení na jednotlivé směry a školy. Je základem pro racionální
ekonomické myšlení a jednání. Vytváří rámec a formuluje doporučení pro hospodářskou politiku.
Ekonomická věda využívá čtyři základní techniky — pozorování, analýzu, statistiku
a experimenty. Základním zdrojem ekonomických poznatků je pozorování ekonomických procesů, včetně využívání historických záznamů. Ekonomická analýza vyvozuje
nebo předpovídá určité typy chování na základě apriorních předpokladů o tom, jak jsou
lidé nebo firmy motivováni nebo jak budou jednat. Velmi významné je využívání
statistiky. Analýza historického vývoje neposkytuje často odpověď na důležité otázky.
V posledních letech se ekonomové snaží využívat experimenty (studuje se např. chování různých vzorků firem a spotřebitelů).
34
Ekonomie blahobytu
Welfare Economics
Ekonomie blahobytu zastřešuje normativní metody ekonomické analýzy. Základní
předpoklady, o které se ekonomie blahobytu opírá, mají charakter hodnotových soudů, jež každý ekonom či jiný odborník může přijmout nebo odmítnout. Pravdivost
těchto předpokladů se nedá testovat, čímž se odlišují od předpokladů pozitivní ekonomie, které v zásadě mohou být předmětem empirického ověření. Ekonomie blahobytu
vyslovuje doporučení pro hospodářskou politiku. Analyzuje tvrzení charakteristické
obecně úvahou, že společenský stav A by měl být preferován před společenským
stavem B. Dominantní postavení zaujímá Paretovská škola, často nazývaná novou
ekonomií blahobytu; Paretovo optimum (→).
Nejdůležitějším odklonem Paretovské ekonomie blahobytu od tradiční Pigouviánské
školy je odmítnutí myšlenky, že užitek (→) je kardinálně měřitelná veličina, schopná
meziosobního srovnávání. Je-li však popřena možnost srovnávat užitek, resp. blahobyt
jednoho jednotlivce s užitkem jiného jednotlivce, mnohé dvojice společenských stavů
nelze uspořádat. Ve snaze rozšířit aplikační záběr Paretova optima byly navrženy hypotetické kompenzační testy pro Paretovo optimum (→).
Důležitým pojmem ekonomie blahobytu je optimum, tedy „nejlepší“ stav věcí. K dosažení optima je třeba provádět optimalizaci, která vede k nalezení optimální situace.
Zásadní otázkou je, jak skupiny nebo jednotlivci optimálního stavu dosahují (např.
výběr prováděný spotřebiteli je analyzován jako snaha o nalezení optimálního vektoru
spotřeby). Definice optimálního stavu v sobě zahrnuje hodnotový soud, co je resp.
mohlo být žádoucí. (Někteří ekonomové tento přístup důrazně odmítají.) Ve snaze
o dosažení optima jsme obvykle omezováni principiální vzácností statků a zdrojů, a jako spotřebitelé svým důchodem. Hovoříme tedy o vázané optimalizaci, tj. o nejlepší
situaci, dosažitelné v rámci existujících omezení. Při nutnosti sledovat více než jeden cíl
se používá pojem optimum optimorum, čili „nejlepší ze všech nejlepších“ situací.
Rozumí se tím skutečnost, že jistý počet uspořádání může být posuzován jako stejně
dobrý z hlediska jednoho kritéria (např. efektivnosti), načež výsledné nejlepší uspořádání nalezneme po aplikaci dalšího kritéria (např. „spravedlivého“ rozdělení důchodu).
Při lokalizaci společenského optima (optimum optimorum) někteří ekonomové doporučují používat tzv. bergsonovskou funkci společenského blahobytu. Ta však vyžaduje,
aby užitek byl kardinálně a meziosobně měřitelný.
35
Elasticita
Elasticity
Označení citlivosti jedné proměnné vůči změně jiné proměnné. Vyjadřuje se jako
procentuální změna jedné proměnné vztažená k procentuální změně jiné proměnné.
Míry elasticity jsou zpravidla kvantifikovány pro velmi malé změny té proměnné, která
vyvolala odezvu druhé proměnné.
Tak například procentuální změna poptávaného množství vyvolaná malou změnou
ceny se nazývá cenová elasticita poptávky (price elasticity of demand). Měří, nakolik
množství poptávané kupujícími reaguje na změnu ceny. Aby míra elasticity nezávisela
na jednotkách, v nichž jsou měřeny množství a ceny, bývá vyjadřována formou procentní změny poptávky, kterou vyvolá změna ceny o jedno procento. Dokonale neelastická poptávka znamená, že ať cena stoupá nebo klesá, poptávané množství se vůbec
nemění. Relativně neelastická poptávka znamená, že při změně ceny o 1 % se poptávané množství změní o méně než 1 %.
cenová pružnost poptávky =
procentuální zvýšení množství
procentuální snížení ceny
Podle citlivosti poptávaného množství na změnu ceny existují tři možné případy:
1. vyvolá-li jednoprocentní růst ceny vyšší než jednoprocentní pokles poptávaného
množství, jde o cenově elastickou poptávku,
2. vyvolá-li jednoprocentní růst ceny jednoprocentní pokles poptávaného množství, jde
o jednotkovou elasticitu poptávky,
3. vyvolá-li jednoprocentní růst ceny nižší než jednoprocentní pokles poptávaného
množství, jde o cenově neelastickou poptávku.
Prostřednictvím vyšších cen (vyvolaných například vyššími daňovými sazbami) lze
docílit snížení spotřeby pouze u komodit s cenově elastickou poptávkou. Tak například poptávka po benzinu je cenově málo elastická. Aby se jeho spotřeba výrazně
snížila prostřednictvím spotřebních, popřípadě ekologických daní, musela by jeho
cena vzrůst — oproti současnému stavu — o několik set procent. To je politicky zcela
nereálné. Využití ekologických daní je proto determinováno cenovou elasticitou poptávky té které komodity.
Podobně existuje cenová elasticita nabídky (price elasticity of supply), která měří citlivost nabídky na změnu ceny.
cenová pružnost nabídky =
36
procentuální růst nabízeného množství
procentuální růst ceny
EMS — Systém environmentálního managementu
Environmental Management System
Součást celkového systému managementu (podniku či jiné organizace), která zahrnuje
organizační strukturu, plánovací činnosti, odpovědnosti, praktiky, postupy, procesy
a zdroje k vyvíjení, zavádění, dosahování, přezkoumávání a udržování environmentální
politiky.
EMS chápaný jako organická součást podnikového řízení, se stává účinným nástrojem
ke snižování negativních dopadů činností, výrobků a služeb na životní prostředí. V současné době je zavedení EMS dobrovolnou záležitostí. I když v počátečním období vyvolává zpravidla zvýšené náklady, v dlouhodobém pohledu by měly výrazně převažovat
přínosy:
redukce provozních nákladů, úspory energií, surovin a dalších zdrojů,
snížení rizika environmentálních havárií, za něž organizace nese odpovědnost,
●
úspory na pokutách a dalších sankcích spojených s dopadem činnosti organizace na
životní prostředí,
●
snazší získávání povolení, licencí, prodejních a jiných osvědčení,
●
omezení negativních dopadů na zdraví zaměstnanců,
●
redukce nákladů na pojištění,
●
splnění kritérií nutných pro investování a obstarávání kapitálu,
●
rozšíření možností v exportní oblasti,
●
zvýšení důvěry orgánů státní správy v chování organizace,
●
navázání dobrých vztahů s veřejností.
●
●
Pro zavedení EMS existují dnes v zásadě dva předpisy:
●
technické normy řady ISO 14 000, především kmenová norma ČSN EN 14 001 — Systémy environmentálního managementu,
●
Nařízení Rady EHS č. 1836/93 EMAS — Systém environmentálního managementu
a auditů.
37
EMS je budován v několika na sebe navazujících etapách:
●
●
●
●
●
●
●
úvodní environmentální přezkoumání,
formulace environmentální politiky organizace,
plánování:
◆ specifikace environmentálních aspektů,
◆ rekapitulace právních a jiných požadavků,
◆ stanovení cílů a cílových hodnot,
◆ formulace programů environmentálního managementu,
zavedení a provoz,
kontrola a nápravná opatření,
přezkoumání vedením organizace,
environmentální prohlášení.
EMS je dynamický systém. Předpokládá trvalé zlepšování všech aktivit, které mohou
přispět ke snížení negativních vlivů organizace na životní prostředí. Stálé snižování
ekologické zátěže zvyšuje konkurenceschopnost podnikatelských subjektů.
38
Energetická náročnost — energetická účinnost
Energy Intensity
Energetická náročnost je ukazatel, který měří účinnost využívání primární energie při
výrobě jednotky HDP (→).
Česká ekonomika je charakteristická neúměrně vysokou energetickou náročností. Tento stav je způsoben především dlouholetou politikou „levné energie“, která není dosud
zcela překonána. Ceny za energii (zejména pro obyvatelstvo) jsou většinou pod skutečnými náklady na jejich opatření, což kromě makroekonomických problémů vede i k nedostatečné motivaci pro úspory ve spotřebě energie.
Výchozí úroveň spotřeby energetických zdrojů v ČR je ve vztahu k dosahované ekonomické úrovni (vztaženo k úrovni výrobkové produkce) 2—3× vyšší než činí průměr
zemí EU. Přitom je struktura energetických zdrojů nevhodná jak ekonomicky, tak
ekologicky — s převahou fosilních paliv (téměř výhradně nízkovýhřevné uhlí s vysokou
popelnatostí a sirnatostí).
Ve struktuře průmyslových odvětví, resp. ve struktuře domácích výrobků a výrobkových skupin jen pomalu ustupují energeticky náročné výroby a výrobky.
Celkové ztráty, vznikající v energetických procesech činí stále cca 35 %, což potvrzuje
velice nízkou energetickou účinnost, nedosahující v průměru ani 65 %. O to naléhavější
je potřeba snižování odstranitelných energetických ztrát, kterými je stále naše hospodářství provázeno. Tato situace je několik desítek let notoricky známa, všechna opatření
ke změně tohoto nepříznivého stavu se však projevila zatím jako nedostatečně účinná.
Energetickou účinnost lze definovat také tak, že pro zajištění určitého druhu energie
nebo pro poskytnutí určité energetické služby se spotřebuje co možná nejméně prvotních zdrojů energie. Technicky se toto děje minimalizací ztrát při energetických procesech, což se projevuje zvyšováním energetické účinnosti daného procesu.
Rozhodující je celková energetická účinnost, vztažená k celému řetězci energetických
procesů od zdroje až po konečné užití. To v praxi znamená, že je třeba takto komplexně
posuzovat případné zvýšení či úsporu v konečné spotřebě energie s ohledem na efekt,
vyvolaný v čerpání prvotních energetických zdrojů.
Zvyšování energetické účinnosti je možno v zásadě dosáhnout dvěma způsoby:
●
●
inovací jednotlivých technologií v řetězci přeměn,
záměnou celého řetězce přeměn.
Snižování energetické náročnosti by mělo být jedním z hlavních cílů každé energetické
politiky. Z nových přístupů zasluhují pozornost zejména:
●
●
least-cost planning (LCP) — plánování s nejnižšími náklady,
demand-side management (DSM) — řízení strany poptávky.
39
Environmentální indikátory OECD
OECD Environmental Indicators
Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) používá soustavu environmentálních indikátorů. Jedná se o sumární ukazatele, které jsou základem posuzování
nejen stavu životního prostředí v jednotlivých členských zemích, ale i účinnosti a adekvátnosti politických rozhodnutí, tedy politiky životního prostředí jako celku.
Koncepce environmentálních indikátorů byla v OECD rozpracována počátkem devadesátých let. Jsou založeny na konceptuálním modelu interakce „vliv — stav — odezva“
mezi lidskou společností, jejími aktivitami a životním prostředím. Pro konstrukci a výběr environmentálních indikátorů byla přijata následující kritéria:
●
●
●
relevance k politice ochrany životního prostředí a ke globálním problémům,
schopnost indikovat změny,
srozumitelnost a snadná interpretovatelnost.
Podle těchto hledisek byla sestavena sada základních indikátorů OECD, tzv. „core set“,
přičemž se předpokládá, že jednotlivé země budou dle svých specifických priorit užívat
další národní indikátory, tzv. „country specific“. Většina indikátorů jsou relativní veličiny vztažené na jednotku rozlohy, na obyvatele nebo na jednotku HDP.
Vybrané indikátory jsou každoročně publikovány ve Statistické ročence životního prostředí České republiky. Člení se do následujících skupin:
vybrané ekonomické ukazatele (rozloha, počet obyvatel),
hrubý domácí produkt (HDP celkem a na obyvatele, přidaná hodnota),
●
energetické zdroje (celkové primární zdroje, energetická náročnost),
●
struktura zdrojů energie (jejich podíl v %),
●
silniční doprava (počet vozidel),
●
půda (chráněné oblasti, spotřeba dusíkatých hnojiv),
●
lesy (plocha lesů, užití lesních zdrojů),
●
ohrožené druhy (savci, ptáci, ryby),
●
voda (užití vody jako podíl z celkového odtoku, podíl obyvatel napojených na veřejnou kanalizaci),
●
ovzduší (emise jednotlivých škodlivin v kg na obyvatele a na 1 000 USD HDP),
●
produkce odpadů (průmyslový, komunální a jaderný odpad),
●
hluk (podíl obyvatelstva vystaveného hluku).
●
●
Podrobnější údaje za všechny členské země OECD (v časových řadách) lze získat z dalších publikací vydávaných OECD.
40
Environmentální pojištění
Environmental Insurance
Je tržně orientovaným nástrojem politiky životního prostředí. Jeho význam vzrůstá
úměrně růstu složitosti a dynamiky rozvoje soudobé společnosti. Průvodním jevem
zvyšující se „složitosti světa“ je totiž také růst rizika, chápaného jako možnost vzniku
nechtěných, ale možných negativních efektů, zejména při hospodářské činnosti.
Podnikatelskou odezvou na tento vývoj byl vznik systému řízení, usilujícího o relativní
zvládnutí rizika (risk management), jehož nedílnou součástí je také využití pojištění,
které umožňuje rozložit negativní důsledky rizika z nahodilých nežádoucích událostí
na více účastníků.
Environmentální pojištění se systematicky začíná objevovat ve vyspělých zemích koncem osmdesátých let. Předpokladem jeho širokého rozvoje bylo ujasnění základních
výchozích pojmů — odpovědnosti za životní prostředí a pojištění zákonné odpovědnosti za škody ze znečištěného životního prostředí.
Většina vyspělých průmyslových zemí (OECD) pak přijala ve větším či menším rozsahu
začátkem devadesátých let novou právní úpravu odpovědnosti za škody ze znečištěného životního prostředí, která se stala základem současných systémů environmentálního
pojištění v těchto zemích. V důsledku různého přístupu ke zvládnutí základních parametrů těchto systémů vznikla pestrá varieta jednotlivých řešení, vykazující nicméně
určité společné a charakteristické znaky.
Společným jmenovatelem je přijetí principu absolutní odpovědnosti znečišťovatele (→)
(strict liability). Původce znečišťování je podle tohoto principu odpovědný i v případě,
že se pohybuje v rámci platných zákonů na ochranu životního prostředí (například plně
dodržuje emisní limity), nicméně působí za určitých podmínek ekologické škody.
Legislativním základem pojištění odpovědnosti za škody ze znečištěného životního
prostředí je v těchto zemích buď universální obecná odpovědnost za škody (formulovaná v občanském, popřípadě obchodním zákoníku dané země), nebo — v menším počtu
případů — zvláštní politika, nazývaná „odpovědnost za zhoršení životního prostředí“
(EIL — environmental impairment liability).
Dosud neexistuje jednotná definice škod na životním prostředí pro účely pojištění.
Rozsah krytí škod si určují jednotlivé pojišťovací ústavy. Politika obecné odpovědnosti
za škody kryje většinou občansko-právní (ne správní nebo trestní) odpovědnost pojištěného a plyne z ní povinnost kompenzovat třetí straně škody na zdraví a majetku, které
vznikly v důsledku znečištění životního prostředí. Zvláštní politika (EIL) je obvykle
detailnější a pokrývá obvykle škody jak z havárií, tak postupného dlouhodobého poškozování životního prostředí. Předmětem odlišné úpravy jsou často rizika, spojená
s nakládáním s odpady a rizika spojená s dopravou.
41
Evropská unie
European Union — EU
EU vznikla v roce 1993 (kdy vstoupila v platnost Smlouva o Evropské unii neboli tzv.
Maastrichtská smlouva) jako poslední forma integračního procesu, jíž prochází západní
Evropa od padesátých let a jehož cílem je vytvoření politické, ekonomické a měnové
unie. EU je zastřešující název pro uskupení tří evropských společenství:
●
●
●
ESUO (Evropské společenství uhlí a oceli),
EURATOM,
ES (Evropské společenství).
Nejvýznamnější z nich — Evropské společenství — ES (European Community — EC)
vzniklo na základě Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství (EHS),
podepsané v Římě v roce 1957 šesti zakladatelskými západoevropskými zeměmi (tzv.
Římská smlouva byla podepsána těmito zeměmi: Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko,
Německá spolková republika a Nizozemsko). Smlouva se vyslovila pro postupné zavedení plné celní unie, odstranění veškerých překážek volného pohybu kapitálu, práce
a služeb a vytvoření společné zemědělské a obchodní politiky mezi členskými zeměmi.
Maastrichtská smlouva z roku 1992 změnila EHS na ES. ES má v současné době 15 členských zemí. Řada dalších zemí (včetně ČR) je k ES připojena v různém rozsahu na
základě tzv. asociačních dohod. Zatím vrcholným projektem ES je zavedení společné
měny (EURO), plánované na rok 1999.
ES disponuje některými finančními instituty, významnými také z hlediska podpory
financování opatření na ochranu životního prostředí.
Evropský regionální rozvojový fond (European Regional Development Fund) je speciální fond ES, založený v roce 1975 s cílem napomáhat při vyrovnávání regionálních
rozdílů uvnitř ES. Fond poskytuje prostředky na rozvojové projekty a různé formy
regionální pomoci, směřující zejména do odlehlých nebo zaostávajících zemědělských
oblastí a do upadajících a zastarávajících průmyslových center.
Evropský rozvojový fond (European Development Fund) je další speciální fond, jehož
úkolem je poskytovat finanční a technickou pomoc zemím přidruženým k ES na základě různých forem asociačních dohod.
Evropská investiční banka (European Investment Bank — EIB) je rozvojová banka,
založená v roce 1957 Římskou smlouvou spolu s Evropským hospodářským společenstvím. Funkcí této neziskové banky je podporovat rozvoj Evropského společného trhu
poskytováním dlouhodobých půjček a garancí na půjčky, které by usnadnily financování investičních projektů v méně rozvinutých regionech EU. Původní zaměření na země
ES bylo postupně rozšířeno na základě různých asociačních dohod na řadu dalších
států (včetně ČR).
42
Externality
Externalities
Pojem externí efekty (externality) zahrnuje veškeré působení vznikající v důsledku
aktivit soukromých subjektů na jiné soukromé subjekty (subjekty mohou být podniky
i domácnosti). Obvykle se rozlišují pekuniární a technologické externí efekty.
Pekuniární externí efekty jsou výsledkem obecné interdependence mezi různými
ekonomickými aktivitami v rámci národního hospodářství. Například určitý producent
zvyšuje výrobu a poptávku po faktorech natolik, že roste jejich cena, což vede k růstu
nákladů u jiných producentů. Pekuniární externí efekty působí nepřímo (přes trh) přes
změny cenových relací. Z tohoto důvodu alokační funkci trhu neomezují.
Technologické externí efekty jsou výsledkem specifické interdependence mezi subjekty a jejich aktivitami. Působí přímo (nikoliv přes trh a ceny), přičemž aktivity určitých subjektů ovlivňují produkční a užitkové funkce jiných subjektů. Proto nelze přes
trh uskutečnit úhradu negativních (pozitivních) externích efektů poškozenému (původci). Typickým příkladem negativních externích efektů jsou problémy životního
prostředí. Škody na životním prostředí (neboli ekologické škody, lépe řečeno škody
v souvislosti se znečištěním resp. zatížením životního prostředí) však nejsou identické
s negativními externími efekty; zahrnují navíc škody v důsledku znečištění životního
prostředí na majetku a zdraví znečišťovatele.
Pozitivní externality ovlivňují pozitivně produkční a užitkové funkce jiných subjektů,
negativní externality je ovlivňují negativně. Oba druhy externích efektů mohou působit jako parciální nebo globální externality. Parciální externí efekty zasahují pouze
jeden nebo omezený počet subjektů. V případě globálních externích efektů ovlivňují
aktivity určitého původce (nebo původců) mnoho jiných nebo všechny ostatní subjekty. Parciálně působící externí efekty (pozitivní i negativní) můžeme chápat jako interdependence individuálních produkčních anebo preferenčních funkcí. Pozitivní globální
externí efekty (např. v případě parku, který výrazně zlepšuje kvalitu ovzduší ve velkoměstě) mohou být tak velké, že spotřeba určitého statku jedním subjektem nevylučuje
či neovlivňuje spotřebu tohoto statku jiným subjektem (nerivalita spotřeby). Negativní
globální externí efekty představují v ekonomické realitě zejména škody na životním
prostředí, kde obvykle vstupuje do interakce mnoho znečišťovatelů a poškozených.
Rozlišení mezi parciálně a globálně působícími externími efekty je důležité zejména
v souvislosti s diskusí vhodných zásahů hospodářské případně ekologické politiky.
Externí efekty (stejně jako existence monopolu a veřejných statků) narušují alokační
funkci trhu, eliminují tak možnost dosažení maxima efektivnosti a vyžadují alokační
zásahy státu. Cílem těchto opatření je eliminace „ztrát efektivnosti“ a výsledkem má být
efektivní tržní ekonomika (ve smyslu jejího optimálního fungování).
43
Finanční podpory
Subsidies
Ekonomické nástroje, které v různých formách — vratných i nevratných, z různých
zdrojů — tuzemských i zahraničních, vytvářejí pro žadatele — fyzické i právnické osoby, snazší přístup k financování jejich záměrů — investičních i neinvestičních.
Dotace (Grant) jsou peněžní prostředky, které vláda, instituce nebo jednotlivci poukázali
jiným institucím nebo subjektům a které nejsou výsledkem směny, nýbrž svou povahou
představují jednosměrnou transferovou platbu. Svým charakterem mohou být dotace
neúčelové (použitelné pro jakýkoli typ výdajů) a účelové (vázané na konkrétní použití).
V souladu se směrnicemi EU by měly být dotace z veřejných financí omezovány na
podporu nepodnikatelských subjektů, na výchovu, vzdělávání, výzkum, jehož výsledky
jsou veřejně přístupné apod. Poskytování podpor nesmí narušovat rovné tržní podmínky nebo destabilizovat jakýmkoli způsobem otevřený evropský hospodářský prostor.
Měkké půjčky (soft loans) jsou půjčky, které nejsou úročeny, popřípadě jejich úroková
sazba je nižší než náklad zapůjčeného kapitálu.
Garance (garanties) jsou záruky, poskytované státními nebo soukromými finančními či
jinými solventními institucemi žadatelům, kteří se ucházejí o komerční úvěry, aniž by
samy mohly poskytovat potřebné ručení za úvěr.
Zdroje podpor leží v tuzemsku i v zahraničí, ve sféře veřejných i soukromých financí.
Za nejprogresívnější lze považovat formy, vedoucí k mobilizaci kapitálu — příspěvky na
úhradu komerčních úroků, garance, popř. některé nové rozvíjející se formy (leasing).
Nejvýznamnějšími zdroji finančních podpor pro ekologická opatření v České republice
jsou tuzemské veřejné finance (rok 1997):
státní rozpočet (cca 7 mld. Kč),
SFŽP (5 mld. Kč),
FNM (1 mld. Kč),
rozpočty obcí (cca 2—3 mld. Kč).
●
●
●
●
Stále převažující jsou nevratné formy podpor (dotace, granty). Relativně nejpříznivější
vývoj, tj. vývoj směrem k návratným formám, zaznamenal SFŽP.
Tabulka 3:
Dotace a výhodné půjčky SFŽP [%]
1992
Dotace
Výhodné půjčky
44
95
5
1993
1994
1995
52
48
1996
1997
HDP a životní prostředí
GDP and Environment
Hospodářský rozvoj charakterizovaný růstem HDP, ba ani vysoká dosahovaná úroveň
HDP samy o sobě nejsou synonymem čistého ekonomického blahobytu (a už vůbec ne
komplexně chápaného blahobytu individuálního občana). Jednou z významných kvalit
komplexně chápané životní úrovně, kterou tento růst automaticky nezahrnuje, je právě
kvalita životního prostředí.
Představa vysoké životní úrovně je dnes ve všech vyspělých státech neoddělitelně
spojena nejen s hodnotami materiálními, ale i hodnotami imateriálními, nezbytnými
pro dosažení subjektivního pozitivního pocitu uspokojování potřeb. Mezi nimi zaujímá
v posledních dvaceti létech stále významnější místo právě kvalita životního prostředí.
Hospodářský růst, vyjadřovaný ukazatelem HDP, však může udávat růst životní úrovně
i tehdy, když ve skutečnosti k tomuto růstu nedochází. Z hlediska posuzování kvality
životního prostředí jde zejména o tyto případy:
a) Mnohé činnosti, resp. jevy nenacházejí svůj výraz v ukazateli HDP (jako záporná
položka). V rámci hospodářského růstu může totiž docházet (a také dochází) k různým
škodám finančního i nefinančního charakteru na životním prostředí. Jedná se zejména
o škody na zdraví, poškození fauny a flóry, poničení přírodních zdrojů, poškození
materiálních výtvorů (budov, strojů a konstrukcí, materiálů), narušení klimatu a podnebí atd.
b) Některé důsledky znečištění či jiného narušení životního prostředí nacházejí paradoxně obraz v růstu HDP a působí tedy mylně jako zvyšování životní úrovně. Učebnicovou ukázkou jsou případy, kdy jsou vynakládány prostředky na odstraňování zbytečně
způsobených ekologických škod (připomeňme výdaje, které bylo třeba vynaložit na
odstranění škod po havárii tankeru Valdez Exxon u západního pobřeží USA ve výši
mnoha mld. USD, které se promítly do národohospodářské bilance jako růst HDP).
c) HDP také zvyšuje těžba neobnovitelných přírodních zdrojů. Stále častěji se proto
ozývají hlasy expertů, že by tato činnost, představující fakticky snižování národního
bohatství, měla být interpretována opačně.
Různé studie, věnované modelové korekci HDP z výše uvedených hledisek, dospívají ke
snížení tohoto ukazatele o 5—10 %.
Ukazatel HDP, jakkoli je důležitý a nepominutelný, by proto neměl být ve své stávající
podobě zjednodušeně a jednostranně interpretován jako ukazatel celkového blahobytu.
Jaký vliv má ochrana životního prostředí na hospodářský růst? Současná ekonomie
životního prostředí dospěla k tomuto závěru: Neexistuje žádný přesvědčivý důvod
k tomu, aby byla přiměřená ochrana životního prostředí odmítána z důvodu negativního vlivu na hospodářský růst.
45
Hospodářská politika
Economic Policy
Hospodářská politika představuje samostatnou disciplínu na pomezí mezi ekonomickou
teorií a hospodářskou praxí. Z ekonomické teorie převzala některé základní poznatky
o souvislostech ekonomických jevů. Ve středoevropském regionu se vytvořila specifická
teorie hospodářské politiky, v anglosaských zemích zůstala v širším rámci obecné ekonomické teorie.
Hospodářská politika se chápe jako přístup státu k ekonomice své země. Existuje řada systémů, od systému volného trhu (laissez faire) po plánované hospodářství.
Můžeme rozlišit dvě základní oblasti hospodářské politiky:
●
makroekonomická hospodářská politika působí zejména v oblasti makroekonomické rovnováhy a efektivnosti využití zdrojů společnosti (cíle představují magický čtyřúhelník) a popřípadě růstu, což závisí na formulaci a provádění vládního programu.
Z hlediska docilování globální rovnováhy jsou rozlišována opatření působící na straně
agregátní poptávky a na straně agregátní nabídky,
●
mikroekonomická hospodářská politika je zaměřena na zvyšování efektivnosti při
alokaci zdrojů společnosti. Někdy se chápe jako doplňující makroekonomická hospodářská politika.
Podrobněji se definují oblasti hospodářské politiky podle cílů, které vláda v určité
oblasti sleduje. V rámci makroekonomické politiky tak rozlišujeme rozpočtovou (fiskální), měnovou (monetární), kurzovou a důchodovou politiku, v rámci mikroekonomické politiky je to například průmyslová politika, zemědělská politika, dopravní
politika a politika životního prostředí (neboli ekologická politika), sociální, regionální
a strukturální politika a politika ochrany hospodářské soutěže.
Dalším kritériem pro dělení hospodářské politiky jsou nástroje, které vláda při plnění
vytyčených cílů používá. Podle celkového zaměření lze odlišovat:
●
intervencionistické pojetí (využívající zejména nástrojů regulativního charakteru,
s přímým působením),
●
liberální pojetí (využívající nástroje tržně konformní neboli systémotvorné, směřující ke „kultivaci“ tržního prostředí).
V praxi zpravidla nenajdeme vyhraněný typ hospodářské politiky a jednotlivé typy nástrojů se využívají souběžně.
Každý z používaných nástrojů může působit globálně (obecně, plošně) na všechny
ekonomické objekty a subjekty, nebo selektivně, to jest pouze v určité oblasti, sféře,
činnosti, na vybraném trhu či na určitém území či místě. Dále lze nástroje členit podle
problémů, jež mají řešit a podle subjektů, které je využívají.
46
Hospodářský růst
Economic Growth
Hospodářský (ekonomický) růst je obvykle chápán jako zvyšování reálné úrovně čistého národního produktu; tempo růstu je tedy podmíněno způsobem měření tohoto
agregátu. Např. ekonomika s velkým podílem naturálně směňovaných statků a nevykazovanou spotřebou vlastních produktů (spotřeba vlastní produkce potravin či jiných
komodit) může zvyšovat skutečnou úroveň národního produktu, aniž by vykazované
údaje svědčily o jeho růstu.
Čistý národní produkt neboli národní důchod je peněžní mírou hodnoty statků a služeb, které národ získává ekonomickou činností. Národní důchod lze měřit celkem třemi
způsoby.
Teorie růstu představuje modely, které zkoumají faktory a procesy zvyšování schopnosti národního hospodářství produkovat statky a služby.
Neoklasická teorie růstu uvažuje ekonomiku, která je vnitřně stabilní a směřuje k plné
zaměstnanosti. Příslušné modely předpokládají flexibilitu cen výrobních faktorů
v dlouhém období, která vyvolává substituci mezi faktory a změny jejich proporcí
(zejména změnu kapitálové náročnosti výstupu), reflektované v agregátní produkční
funkci. Předpokládá se dokonalá konkurence, takže na rovnovážné růstové dráze se
reálná úroková sazba rovná meznímu produktu kapitálu a reálná mzdová sazba se
rovná meznímu produktu práce.
Keynesiánská teorie růstu (a rovněž neokeynesiánská), uvažuje ekonomiku, která je
vnitřně nestabilní. Nutné podmínky rovnováhy jsou natolik náročné, že není pravděpodobné, aby byly splněny. Tyto modely se zaměřují na problémy nestability a nezaměstnanosti. Zájem se soustřeďuje zejména na úlohu investic (a úspor) jako složky
agregátní poptávky a faktoru zvyšování kapitálové zásoby.
Teorii růstu se někdy vytýká upřednostňování zájmu o matematický obsah před snahou
o pochopení reálného fungování ekonomického systému.
Nové impulsy tomuto směru ekonomické teorie přinesl i nepříznivý vývoj situace v životním prostředí a v dostupnosti přírodních zdrojů, kdy se ekonomové začali zabývat
otázkami udržitelnosti a tzv. „nulového růstu“; udržitelný rozvoj (→).
47
Integrace ekonomické a ekologické politiky
Integration of Economic and Environmental Policy
Ochrana životního prostředí se v mnoha případech nutně dostává do mnohostranných
a často turbulentních vztahů s úsilím o vyvážené dosahování makroekonomických cílů (→). Bez soustavného aktivního a pozitivního „ošetřování“ mají tyto vztahy tendenci
sklouznout do konfrontace, resp. dominantního prosazování ekonomických cílů na
úkor stavu životního prostředí.
Země OECD došly k jednoznačnému závěru: Z dlouhodobého pohledu vyžaduje silná
ekonomika zdravé životní prostředí a zdravé životní prostředí vyžaduje silnou ekonomiku. Ministerstva životního prostředí členských zemí by se proto měla zabývat jak
dopady hospodářských opatření na životní prostředí, tak ekonomickými dopady a souvislostmi politiky životního prostředí.
Intenzívně by se měla prohlubovat integrace ekonomické a environmentální politiky.
V tomto smyslu by měly být postupně reformovány daňové soustavy, omezovány dotace a další podpory některým odvětvím, které jsou v rozporu se zájmy ochrany životního
prostředí, kompenzovány a stále více potlačovány negativní environmentální externality, slaďovány cíle fiskální a ekologické politiky.
Reálnou příležitost pro prohloubení této integrace představuje širší a tvořivější využívání ekonomických nástrojů (→) politiky životního prostředí. Mimořádnou pozornost je
však třeba při tom věnovat těmto aspektům jejich implementace, neboť i když ekonomické nástroje nejlépe odpovídají povaze a charakteru tržní ekonomiky, nejsou nástroji
jedinými a v důsledku předchozího vývoje ani nástroji dominantními. Nutně budou
využívány v kombinaci s ostatními nástroji (normativními, etickými) a je proto třeba
vyvinout maximální úsilí, aby tato kombinace přinášela optimální efekty.
Zavedení jakéhokoliv nástroje politiky životního prostředí by proto mělo předcházet
pečlivé zhodnocení všech faktorů, které jsou významné z pohledu integrace, resp. desintegrace. Měly by být minimálně posouzeny následující problémy:
a) v oblasti environmentální politiky:
◆ jaké environmentální efekty mají být dosaženy?
◆ jaká je analytická charakteristika problému?
◆ jaká je věcná koncepce snížení znečištění (čerpání přírodních zdrojů)?
◆ jaká je systémová koncepce znečištění, resp. omezení využívání přírodních zdrojů?
b) v oblasti ekonomických souvislostí:
◆ jaká má být dominantní funkce ekonomického nástroje?
◆ kdo bude finálním příjemcem (disponentem) výnosu z plateb, resp. plátcem podpor?
◆ jaké budou ekonomické dopady implementace nástroje?
◆ jaké budou speciální dopady (na obyvatelstvo)?
◆ jaké budou dopady v komunálně politické oblasti? atd.
48
Internalizace
Internalization
Opatření, které nutí ekonomické subjekty brát v úvahu (zpravidla negativní) externality. Výstup statku je tak snížen na optimální úroveň. Externalita tudíž není zcela potlačena, odpovídá však úrovni, kdy náklady na její snížení o dodatečnou jednotku již
převyšují s tím spojené přínosy, tedy kdy je dosaženo tzv. optimální úrovně znečištění (→). Tento stav může být teoreticky dosažen třemi způsoby:
a) vlastnická práva (→) jsou jasně definována a vyjednávání mezi poškozující a poškozenou stranou může podle Coaseho teorému vést k nastolení optimální úrovně výstupu,
b) může být zavedena Pigouviánská daň (→), jejíž velikost se rovná externím nákladům poškozující strany,
c) může být provedena změna, kdy poškozující i poškozený jsou přivedeni pod jedno
vlastnictví, čímž se externí náklady stávají interními a vstupují do kalkulací vlastníka.
Obrázek 3:
Vládní výdaje v USA
Škoda
Externality
Jiné škody
Internalizace
Ekonomické
nástroje
Vlastnické vztahy
Environmentálně
politické řešení
– Poplatky
– Daně
– Emisní obchodovatelná
povolení atd.
Právní řešení
Soudní spory
Důsledná internalizace spolu s působením normativních nástrojů je nejlepší motivací
k prevenci, tj. k přijímání takových řešení, která vedou k předcházení, resp. omezování
vzniku externalit.
49
Klasifikace přírodních zdrojů
Classification of Natural Resources
Veškeré přírodní zdroje a z nich získávané produkty lze třídit podle různých hledisek,
které odrážejí např.:
●
●
●
význam pro rozvoj výroby a spotřeby,
jejich užitečné vlastnosti a možnosti jejich využití,
regionální charakter.
Nejčastěji se uplatňuje následující klasifikace přírodních zdrojů:
1. Podle druhů zdrojů užitečných látek se přírodní zdroje člení na rudy (jejich zpracováním se získávají kovy), nerudné zdroje a stavební materiály, kaustobiolity (uhlí,
hořlavé břidlice, zemní plyn a ropa), zásoby podzemní vody, půda, ovzduší (včetně
větru jako zdroje energie), sluneční energie, geotermální energie, rostlinné zdroje
a živočišné zdroje.
2. Z hlediska míry reprodukovatelnosti lze přírodní zdroje rozdělit na obnovitelné a vyčerpatelné (neobnovitelné), přičemž hranice mezi nimi nejsou ostré. Pojem nereprodukovatelnosti se vztahuje zejména k jednotlivým konkrétním přírodním zdrojům (nelze
je libovolně rozšiřovat vklady práce a kapitálu), v omezené míře se vztahuje na celé
druhy přírodních zdrojů (např. ložiska nerostů).
3. Podle původu při vstupu do ekonomického procesu se člení na:
◆ zdroje prvotní, tj. přírodní zdroje původních surovin získávané přímo z přírody
(rudy, uhlí, dřevo, zemní plyn, konopí),
◆ zdroje druhotné, tj. odpady, opotřebené předměty a vedlejší (doprovodné) produkty.
4. Podle šíře využitelnosti můžeme rozlišit:
◆ přírodní zdroje jednoúčelového využití (např. některé nerostné přírodní zdroje
monometalických rud),
◆ přírodní zdroje víceúčelového využití, přičemž různé způsoby využití se mohou
vzájemně vylučovat nebo doplňovat (např. les). Právě u této skupiny dochází mnohdy ke střetu zájmů v alternativním využití (z ekonomického pohledu se jedná o konkurenci různých způsobů využití). Ke známým případům patří ložiska vápence či
zdroje podzemní vody.
50
5. Podle hospodářského významu zdrojů užitečných látek se jejich zásoby člení na:
◆ zásoby bilanční (ověřené zdroje, které splňují kritéria efektivní těžby),
◆ nebilanční zásoby (jejich využití je za současných podmínek neefektivní),
◆ zásoby prognózní jsou pouze odhadnuty, takže je velmi obtížné určit jejich
skutečný hospodářský význam,
◆ zdroje dosud neověřené.
Hranice mezi bilančními a nebilančními zdroji užitkových nerostů je pohyblivá (viz obrázek). Rozhodující jsou ekonomické faktory u jednotlivých druhů přírodních zdrojů.
Klíčovým prvkem možnosti a efektivnosti využití jsou cenové relace, které se v čase
mohou výrazně měnit.
6. Zásoby nerostných látek lze třídit i podle míry jejich ověření. V současné praxi se
zásoby užitečných látek člení na prozkoumané a vyhledané. Podobný význam má třídění přírodních nerostných zdrojů na jisté, pravděpodobné a možné, které se používá
v zahraničí.
Obrázek 4:
Disponibilní a potenciální nerostné přírodní zdroje
Přírodní zdroje
Disponibilní zdroje
Bilanční zásoby
Potenciální zdroje
Nebilanční zdroje
Zdroje prognózní
Zdroje dosud
neověřené
51
Makroekonomické souvislosti — ochrana
životního prostředí a zaměstnanost
Macroeconomic Aspects — Environmental Protection
and Employment
Souvislosti mezi ochranou životního prostředí a zaměstnaností začaly být v nejvyspělejších zemích aktuální od sedmdesátých let, kdy tyto země začaly realizovat v širším
rozsahu přísná opatření ekologické politiky. V posledním desetiletí se diskuse politiků,
ekonomů, odborářů i široké veřejnosti na vztah mezi stále se zpřísňujícími požadavky
na ochranu životního prostředí a dopady tohoto úsilí na míru zaměstnanosti vyhrotily
do dvou protichůdných extrémů:
●
Ochrana životního prostředí působí na míru zaměstnanosti nepříznivě, jako tzv.
„Jobkiller“. V mnoha případech zvyšuje výrobní náklady (ať již je to důsledkem nových nařízení, která nutí k náročným investičním opatřením, nebo důsledkem nových
daní a poplatků za znečišťování), snižuje konkurenční schopnost výrobců a v mezních případech nutí k uzavírání některých provozů, čímž může docházet i ke ztrátě
pracovních míst.
●
Ochrana životního prostředí vyvolává nové aktivity, díky kterým se, přímo i nepřímo, nové pracovní příležitosti vytvářejí.
V poslední době byly na dané téma zpracovány fundované studie OECD, jejichž zásadní
závěry lze formulovat takto:
a) Nejsou žádné důkazy o tom, že by požadavky na ochranu životního prostředí,
vyplývající z ekologických politik zemí OECD, negativně ovlivnily celkovou zaměstnanost v těchto zemích.
b) I když prvořadým cílem ekologické politiky je přirozeně ochrana životního prostředí
(a nikoli zvýšení zaměstnanosti), existuje mnoho oblastí, kde by integrace ekologické
politiky a politiky zaměstnanosti mohla přispět jak ke zvýšení kvality prostředí, tak
zvýšení zaměstnanosti.
c) Pozitivní vazby mezi ekologickou politikou a politikou zaměstnanosti nejsou však
specifické a jednoznačné. Doporučuje se proto i nadále koncipovat ekologické programy prioritně na základě maximalizace environmentálních efektů spíše než na základě
(nejistých) efektů z hlediska zvýšení zaměstnanosti.
52
Statistický rozbor, opírající se o údaje zemí OECD za posledních 10 let ukázal, že i když
je dopad zvýšené ochrany životního prostředí na celkovou míru zaměstnanosti poměrně malý, je pozitivní. V průměru činí 1—2 %, nejvyšší je v USA — 3 %.
K pozitivnímu dopadu ochrany životního prostředí na zaměstnanosti nedochází však
zdaleka automaticky. Celkový výsledek ovlivňuje řada faktorů: fáze ekonomického
cyklu, ve které jsou opatření politiky životního prostředí realizovány, charakter nezaměstnanosti, převažující nástroje politiky životního prostředí, typ prosazované strategie
ochrany životního prostředí, vztah k možnostem domácí výroby, a některé další.
53
Makroekonomické souvislosti — ochrana
životního prostředí a cenová politika
Macroeconomic Aspects — Environmental Protection
and Price Development
Zvýšená ochrana životního prostředí může vyvolat zpočátku krátkodobě dodatečné
náklady. Výdaje podniků v tomto období nutně rostou. Náklady se dříve či později více
či méně přenesou do cen finálních výrobků a služeb.
V oborech, které mimořádně zatěžují životní prostředí, mohou opatření na snížení
znečišťování vyvolat vysoké cenové efekty. To může vést ke snížení konkurenční schopnosti nebo neúměrnému útlumu jejich produkce. Důsledkem může být cenový růst,
vyvolaný přímo vyššími náklady nebo nepřímo omezením nabídky a následným růstem cen. Cenová destabilizace se může z těchto oborů prostřednictvím subdodávek
výrobků a služeb přenést i do dalších oborů a odvětví.
Po překonání počáteční fáze zvýšené ochrany životního prostředí se však environmentální náklady stále více integrují do celkových nákladů a nevedou vůbec, nebo jen málo,
k dodatečnému zvýšení cen. Díky tomu, že nové požadavky iniciují technologický
pokrok a inovace, mohou naopak ceny dlouhodobě klesat.
Zásadní význam má charakter tržního prostředí. Pokud působí mnoho faktorů, které
omezují volnou konkurenci, resp. existuje mnoho podniků s monopolním či dominantním postavením, jsou soutěžní stimuly potlačeny a výrobci nemají dostatečnou motivaci k racionalizaci a rozvíjení technického pokroku, resp. snižování nákladů.
Podle údajů OECD mají opatření k ochraně životního prostředí v členských zemích jen
zanedbatelný podíl na celkovém cenovém nárůstu: na celkovém 10% zvýšení cen (ke
kterému došlo během několika let) se v USA podílely 0,4 %, v Japonsku 0,5 %, v Rakousku 0,2 %, ve Francii 0,1 %.
Ve stabilizovaných ekonomikách se pozitivní a negativní přímé i nepřímé cenové efekty,
vyvolané opatřeními ke zvýšené ochraně životního prostředí, dlouhodobě vyrovnávají.
V ekonomikách, ve kterých roční míra inflace dosahuje 10 % a více, hrají roli zásadních
inflačních faktorů zcela jiné vlivy než ochrana životního prostředí.
Tabulka 4:
Míra inflace
54
Míra inflace v České republice v letech 1990—98 [%]
1990
1991
1992
1993
1994
1995
1996
1997
1998
10
5,7
11
21
10
9
9
9
12
Makroekonomické souvislosti — ochrana
životního prostředí a hospodářský růst
Macroeconomic Aspects — Environmental Protection
and Economic Growth
Dosahování přiměřeného hospodářského růstu je klíčovým cílem každé makroekonomické politiky, neboť umožňuje nejen zvyšování materiálních složek životní úrovně, ale
i zvýšení, resp. udržení zaměstnanosti, lepší možnosti sociálně spravedlivého rozdělování důchodů, úplnější uspokojování hlavních funkcí státu (zabezpečení obrany, vnitřního pořádku, sociálního zabezpečení, zdravotnictví, školství), atd.
Hospodářský růst, vyjadřovaný ukazatelem HDP, může ovšem udávat růst životní úrovně i tehdy, když ve skutečnosti k tomuto růstu nedochází. Z hlediska posuzování kvality životního prostředí jde zejména o tyto případy:
a) Mnohé činnosti, resp. jevy nenacházejí svůj výraz v ukazateli HDP (jako záporná
položka). V rámci hospodářského růstu může totiž docházet (a také dochází) k různým
škodám finančního i nefinančního charakteru na životním prostředí. Jedná se zejména
o škody na zdraví, poškození fauny a flóry, poničení přírodních zdrojů, poškození materiálních výtvorů (budov, strojů a konstrukcí, materiálů), narušení klimatu a podnebí atd.
b) Některé důsledky znečištění či jiného narušení životního prostředí nacházejí paradoxně obraz v růstu HDP a působí tedy mylně jako zvyšování životní úrovně. Učebnicovou ukázkou jsou případy, kdy jsou vynakládány prostředky na odstraňování zbytečně
způsobených ekologických škod (připomeňme výdaje, které bylo třeba vynaložit na
odstranění škod po havárii tankeru Valdez Exon u západního pobřeží USA ve výši
mnoha mld. USD, které se promítly do národohospodářské bilance jako růst HDP).
c) HDP také zvyšuje těžba neobnovitelných přírodních zdrojů. Stále častěji se proto
ozývají hlasy expertů, že by tato činnost, představující fakticky snižování národního
bohatství, měla být interpretována opačně.
Různé studie, věnované modelové korekci HDP z výše uvedených hledisek, dospívají ke
snížení tohoto ukazatele o 5—10 %.
Ukazatel HDP, jakkoli je důležitý a nepominutelný, by proto neměl být ve své stávající
podobě fetišizován jako obecné měřítko životní úrovně, zjednodušeně a jednostranně
interpretován jako ukazatel celkového blahobytu.
Ze všeho, co bylo výše tlumočeno, odvodila současná ekonomie životního prostředí
mimořádně důležitý závěr: Neexistuje žádný přesvědčivý důvod k tomu, aby byla
dostatečná ochrana životního prostředí odmítána z důvodu negativního vlivu na hospodářský růst.
55
Makroekonomické souvislosti — ochrana
životního prostředí a platební bilance
Macroeconomic Aspects — Environmental Protection
and Balance of Payments
Otázka vlivu ochrany životního prostředí na platební bilanci, resp. saldo vývozu a dovozu
je úzce spjata s otázkou vlivu ochrany prostředí na úroveň cen. Pokud se ekologická
opatření promítnou do zvýšení nákladů exportních oborů, dojde pravděpodobně také ke
snížení konkurenční schopnosti těchto oborů na světových trzích. Je ovšem třeba opět
odlišit, zda k tomu dochází skutečně v důsledku zvýšených ekologických nákladů anebo
v důsledku působení jiných faktorů, které jsou pro exportní schopnost daleko významnější (přirozené komparativní výhody, kvalita, nákladovost, obchodní zdatnost atd.).
Žádný vyspělý stát také dnes nepředpokládá, že ostatní země budou dlouhodobě
zanedbávat kvalitu životního prostředí a proto také transfer výrob z nejvyspělejších
zemí (OECD) do třetích zemí, motivovaný méně přísnou ochranou prostředí v těchto
zemích, je minimální.
Přísná ochrana životního prostředí, uplatňovaná ve většině vyspělých zemí mobilizuje
technický pokrok a inovační aktivitu a okruh vývozních šancí rozšiřuje. Nové, energeticky i materiálově úsporné technologie, „čisté výroby“ i výrobky šetrné k životnímu
prostředí jsou stále výhodnějším exportním artiklem. Produkce tzv. „eko-průmyslu“
zaujímá ve vývozu řady nejvyspělejších zemí stále významnější podíl.
Opatření na ochranu životního prostředí, která jsou v tuzemsku „měkčí“ než v ostatních zemích, mohou působit krátkodobě pozitivně, ale dlouhodobě mohou naopak vést
k exportním potížím, neboť se výrobci na přísnější podmínky přestanou adaptovat
a ztratí kontakt s požadavky vyspělého světa. Kromě toho exportní politika, využívající
„ekologického dumpingu“, dříve či později vyvolá protiopatření dovážejících vyspělých
zemí. Státu, který neúměrně tuto politiku preferuje, zůstane pak jen zdevastované
životní prostředí a nedobrý „goodwill“.
Goodwill je „dobré jméno“ podniku, jež se promítá jako jeho nehmotné aktivum, tj.
nehmotný nárok (nikoli finanční povahy) mající ekonomickou hodnotu (například
klientela). Obvykle se měří jako rozdíl mezi tržní cenou firmy a její účetní hodnotou.
V širším slova smyslu se goodwill vztahuje také na určitou oblast, popřípadě stát.
V posledních letech se významnou součástí goodwillu stává vztah podniku k ochraně
životního prostředí.
Ekologický dumping představuje politiku, která cenu aktivit poškozujících životní prostředí stanoví menší než mezní náklady ochrany životního prostředí. To znamená, že
alespoň určitou část environmentálních externalit nemusejí nést samy výrobní podniky.
56
Makroekonomické souvislosti ochrany
životního prostředí
Macroeconomic Aspects of Environmental Protection
Význam ekonomické činnosti, chápané jako účelné využívání lidských a přírodních
zdrojů k produkci výrobků a služeb, sloužících k co nejplnějšímu uspokojování potřeb
lidí, je zásadní a nezpochybnitelný. Osud každé země dnes z mnoha důvodů více či
méně závisí prioritně na jejím hospodářském úspěchu, a prakticky každá země také
o tento úspěch usiluje.
Na zakladě rozumné makroekonomické politiky může dnes každý stát svůj hospodářský rozmach akcelerovat — a naopak. Výkonnost národní ekonomiky při tom závisí
především na tom, jak se daří dosahovat základní makroekonomické cíle:
rozvíjet produkci výrobků a služeb, tj. zabezpečovat hospodářský růst,
zajistit vysokou zaměstnanost obyvatelstva, resp. dosáhnout nízké míry nezaměstnanosti,
●
stabilizovat cenovou úroveň, dosahovat předchozí cíle s co nejnižší inflací,
●
dosahovat vyrovnanou platební bilanci.
●
●
Tyto cíle jsou vyjadřovány zpravidla těmito základními ukazateli:
●
●
●
●
změna (růst) hrubého domácího produktu (HDP),
míra nezaměstnanosti práceschopného obyvatelstva,
míra inflace,
saldo platební bilance.
Každý stát má k dispozici rejstřík nástrojů makroekonomické politiky k prosazování
těchto cílů. Mezi nejvýznamnější patří fiskální a rozpočtová politika (způsob a rozsah
zdanění, objem veřejných výdajů), monetární politika (nabídka peněz), měnový kurz,
důchodová politika (ovlivňování cen a mezd) a řcda dalších.
Mezi makroekonomickými cíli jsou kontroverzní vztahy, které brání maximalistickému
dosahování všech cílů současně. Úspěšnost makroekonomické politiky spočívá v nalezení takové kombinace nástrojového instrumentária, které umožní za daných vnitřních
i vnějších podmínek dosahovat vyvážený dlouhodobý pozitivní rozvoj s minimálními
průvodními negativními jevy.
Hospodářský rozvoj charakterizovaný růstem HDP, ba ani vysoká dosahovaná úroveň
HDP ovšem samy o sobě zdaleka nejsou synonymem čistého ekonomického blahobytu
(a už vůbec ne komplexně chápaného blahobytu individuálního občana). Jednou z významných kvalit komplexně chápané životní úrovně, kterou tento růst automaticky
nezahrnuje, je právě i kvalita životního prostředí.
57
Metody oceňování
Valuation Methods
Oceňování přírodních zdrojů (tedy zjišťování poptávky po kvalitě statků přírody a hodnocení užitků, které poskytují) je v úzké souvislosti s hodnocením (zjišťováním) škod
v důsledku znečištění (znehodnocení) životního prostředí. Jde pouze o částečně jiný
pohled na stejnou záležitost, tedy zjištění poptávky po statcích životního prostředí (po
kvalitě těchto statků).
Oceňování přírodních zdrojů a hodnocení škod na životním prostředí využívá následujících metod:
vymezení ušlých efektů a kompenzačních nákladů,
zjišťování preferencí pro statky životního prostředí (v případě, že se jedná o veřejné
statky).
●
●
Metoda ušlých efektů a kompenzačních nákladů se široce uplatňovala v pracích ze
sedmdesátých a osmdesátých let. Namísto přímého hodnocení (oceňování) statků životního prostředí se vymezují další dopady na statky, včetně zdraví člověka. Základním
krokem je vymezení ušlých efektů (oportunitních nákladů) u komplementárních soukromých statků v důsledku znečištění životního prostředí, případně určité složky, a jejich monetární vyjádření na základě přiřazení tržních cen k jednotkám ušlých efektů
(určení tržní ceny nevytvořených hodnot) či nákladů na obnovení těchto hodnot. Tento
postup lze bez obtíží použít u tržních statků (ztráty na zemědělské a lesní produkci), ke
kterým lze přiřadit tržní ceny. Není však použitelný u statků netržních (lidské zdraví,
historické památky). V těchto případech se jako náhradní proměnná zjišťují náklady na
kompenzaci škod (léčení lidí, obnova památek).
Při tomto přístupu se tedy škodě (kvalitě) životního prostředí nepřiřazuje poptávka
(cena), ale zkoumají se komplementární (související) statky. Z pohledu neoklasické
ekonomie je tato metoda jako základ pro rozhodování ekologické politiky o alokaci
veřejných statků (a veřejných prostředků k jejich vytváření) velmi problematická, protože vychází z podchycení dopadů na více či méně úplný soubor komplementárních
soukromých statků, jimž jsou přiřazeny ceny (ovlivněné nejenom poptávkou, ale i státními zásahy, jako např. právě u cen zemědělských produktů). Pomocí této metody se
zjišťuje zpravidla již reálně vzniklá škoda, nebere tedy v úvahu kategorie potenciální
škody. Tuto metodu lze použít pro vyčíslení dopadů znečištění určité složky na vyjmenované soukromé statky (případně je možno zahrnout poškození zdraví, avšak pomocí
metody kompenzačních nákladů). Použití tržních údajů umožňuje podchycení a vyčíslení pouze těch komponentů, u nichž se projevuje poptávka na trhu. Neposkytuje však
podklady o vlivu na veřejné statky. Velmi problematické je její použití k hodnocení
vlivu jednotlivých škodlivin nebo dílčích škodlivin. V důsledku těchto omezení se také
údaje k vyčíslené škodě řádově odlišují.
58
Metody zjišťování preferencí pro veřejné statky
Method of Preference Analysis
Zjišťování preferencí pro veřejné statky, tedy zkoumání poptávky po veřejných statcích
v zásadě analyzuje, jakou změnu (ztrátu či zlepšení) užitku přináší či přinesla by
změna určitého statku životního prostředí. Předmětem šetření je tedy mezní ochota
platit u každého jednotlivce za statek (projekt), který je dodatečně vytvářen či poskytován. Metoda se nezaměřuje na naturální stránku dopadů existujícího nebo potenciálního znečištění nebo znehodnocení životního prostředí, ale snaží se zjistit a agregovat
poptávku jedinců po kvalitě veřejných statků životního prostředí. Této metodě je teoretiky veřejných financí věnována velká pozornost jako jediné metodě oceňování přírodních zdrojů, která může zajistit projevení preferencí jedinců. Ostatní metody (např.
hodnocení rizika) jsou chápány pouze jako metody poskytující informace a podklady
pro rozhodování.
Při zjišťování ochoty platit za projekty ochrany přírody se v modelovém případě postupuje následujícím způsobem. Uvedou se všechny projekty chráněných území, nejdříve
ty, které již byly realizovány, pak ty, o kterých se ještě bude rozhodovat. Kolik je jedinec
ochoten vydat za dodatečné chráněné území? Závisí to na tom, jak často by jej pravděpodobně navštěvoval a kolik by za takovou návštěvu zaplatil. Předpokládejme, že za
první návštěvu je ochoten zaplatit 25 penežních jednotek, za druhou 20 jednotek, za
třetí 15 jednotek, za čtvrtou 10 jednotek, za pátou 5 jednotek a za 6 návštěvu 0 jednotek.
Na základě tohoto dotazování lze pro jedince zkonstruovat křivku marginální ochoty
platit (pseudokřivka poptávky). Předpokládejme, že platby jedinců představují zanedbatelně malou část jejich celkového příjmu a že neexistují substituční možnosti s jinými statky. Pak monetární hodnota plochy pod poptávkovou křivkou, tedy spotřebitelský
přebytek, reprezentuje celkovou ochotu platit za dodatečné chráněné území. Stejné
dotazování je nutné realizovat pro všechny ostatní jedince a zjistit tak jejich ochotu
platit. Celkový součet představuje hodnotu, kterou jedinci přiřazují dodatečnému chráněnému území. Ten je pak nutno zvažovat ve srovnání s náklady na toto území.
Tento způsob agregace preferencí je typický pro analýzu nákladů a přínosů (→) (costbenefit-analysis). Sčítají se preference projevené jedinci v peněžních jednotkách. Agregace se tedy uskutečňuje v podobě hlasů vyjádřených peněžními jednotkami.
V politickém rozhodování se však přání jednotlivců agregují „demokraticky“, to jest se
stejnou vahou hlasů, nebo případně podle váhy hlasu jednotlivých zájmových skupin.
Tato metoda zjišťování preferencí má tedy velmi málo společného se skutečným politickým procesem rozhodování. Simuluje trh tam, kde se ve skutečnosti uplatňuje politický
rozhodovací proces.
59
Metody zjišťování preferencí pro
veřejné statky — klasifikace
Method of Preference Analysis — Classification
Přehled přístupů ke zjišťování preferencí pro veřejné statky uvádí následující tabulka.
Tabulka 5:
Přístupy ke zjišťování preferencí pro veřejné statky a služby
Nepřímé metody
Oblast trhu
Situace
rovnováhy
● Metoda přepravních nákladů
● Metoda nákladů
na zamezení
● Hédonický
(cenový) přístup
Situace nerovnováhy, procesy
přizpůsobení
●
Analýza migrace
Přímé metody
Oblast politiky
● Metoda mediáno● Kontingentní
vého voliče
metody hodnocení
● Simulace trhu
pro veřejné statky
● Analýza výsledků referenda
U nepřímých metod je záměrem odvodit preference ze skutečně sledovatelných hospodářských nebo politických rozhodnutí. U postupů přímého zjišťování preferencí se
jedná o rozhodování v hypotetické situaci, v tržní i mimotržní oblasti, v situaci rovnováhy i nerovnováhy.
Celkově lze shrnout, že v současné teorii neoklasické ekonomie životního prostředí se
hodnota přírodních zdrojů nechápe jako abstraktní, objektivně daná veličina, nýbrž se
důsledně odvozuje od tržního modelu a vytvářejících se cen, daných preferencemi
a ochotou platit.
V praxi najdeme různé systémy klasifikace metod oceňování statků životního prostředí
při uplatnění různých hledisek uvedených v tabulce.
Při zkoumání jednotlivých přístupů je účelné blíže analyzovat:
●
●
●
●
●
60
které aspekty veřejného statku daná metoda zachycuje (a které případně pomíjí),
nakolik validní (platné) jsou empirické výsledky,
citlivost metody vůči potenciálním rušivým faktorům (robustnost),
jak vysoké náklady jsou s danou metodou spojeny,
které přístupy se v současnosti nejvíce využívají.
Mezinárodní obchod
International Trade
Obchod se statky a službami — komoditami, který probíhá mezi jednotlivými státy.
Komodita (commodity) je jakákoli věc vyráběná pro spotřebu nebo pro směnu na trhu.
V užším významu se používá pro označení zboží, s nimiž se běžně obchoduje na
mezinárodních trzích. Komodita, která přechází ke svému spotřebiteli cestou směny, se
nazývá zboží (ware).
Na rozdíl od vnitřního obchodu se v mezinárodním obchodu používají různé měny
a uplatňují se různá regulační tarifní (cla) i netarifní (kvóty, devizová regulace ap.)
opatření. K mezinárodnímu obchodu dochází proto, že různé státy produkují výrobky
s různými náklady nebo proto, že některé země nemají možnost produkovat některé
výrobky a statky vlastními silami. Díky existenci komparativních výhod je mezinárodní
(„zahraniční“) obchod zdrojem přínosů.
Zákon komparativní výhody říká, že země by se měla specializovat na výrobu a vývoz
takových komodit, jež je schopna vyrábět s relativně nižšími náklady, a že by měla
dovážet ty statky, které vyrábí s relativně vyššími náklady. Strukturu mezinárodního
obchodu by měla tedy určovat komparativní výhoda a nikoli absolutní výhoda (tj.
schopnost země vyrábět komoditu efektivněji, tedy s větším výstupem na jednotku
vstupu. Existence absolutní výhody však nutně neznamená, že země A může danou
komoditu úspěšně vyvážet do země B. Země B může mít přesto komparativní výhodu.
Je to proto, že jedinou nutnou podmínkou pro získání přínosů z mezinárodního obchodu je to, aby poměry cen v jednotlivých zemích byly různé).
Současný vývoj světové ekonomiky je charakterizován liberalizací mezinárodního obchodu. Prosazují se tendence, směřující k podpoře volného obchodu (free trade),
tj. k zásadám, podle kterých vláda nezasahuje do obchodování mezi zeměmi (prostřednictvím cel, kvót nebo jiných opatření).
Současně však také existují v řadě zemí tendence k uplatňování obchodních překážek (→) (trade barrier). Jsou to různé formy protekcionalistických opatření, jímž
vláda destimuluje dovoz (výjimečně vývoz). Principiálně se rozdělují na tarifní (cla
ap.) a netarifní (kvóty, bezpečnostní a technické normy, hygienické předpisy, zdlouhavé regulační postupy ap.) opatření.
Rozsah a saldo mezinárodního obchodu vyjadřuje obchodní bilance (Balance of trade).
Je to část platební bilance státu, zachycující hmotné zbožové vývozy a dovozy, tj. bez
finančních transakcí a služeb (statky představují tzv. viditelný, služby neviditelný dovoz).
Pro rozvojové země (→) je charakteristiký vývoz přírodních zdrojů (surovin, energií),
polotovarů a jednoduchých výrobků a dovoz technologií a služeb. U vyspělých zemí je
tomu naopak.
61
Mezní náklady
Marginal Cost
Zvýšení celkových nákladů nutné k výrobě jedné dodatečné jednotky výstupu (nebo
snížení celkových nákladů v důsledku snížení výstupu o jednotku).
MN =
kde
MN
mezní náklady
∆
malá změna
C
celkové náklady
X
výstup
∆C
∆X
V krátkém období je křivka mezních nákladů rostoucí v důsledku zákona klesajících
výnosů. Na velikost mezních nákladů nemá vliv velikost fixních nákladů. Při rozhodování lidí a firem jsou mezní náklady a užitky velmi důležité, mnohdy důležitější než
celkové náklady.
62
Mezní užitek
Marginal Utility
Dodatečný užitek, který lze získat z dodatečné jednotky příslušného statku.
MU =
kde
MU
mezní užitek
∆
malá změna
C
užitek
X
množství statku
∆U
∆X
Pochopení těchto pojmů je klíčové pro porozumění chování jednotlivých znečišťovatelů. Uveďme příklad:
Soukromá elektrárna, spalující hnědé uhlí, se v prostředí tržní ekonomiky zpravidla
chová racionálně. Rozsah emisí se proto rozhodne omezit jen do bodu, kde se její
náklady vyvolané znečišťováním rovnají nákladům na další omezení emisí. Řekněme,
že tomu tak je při 100 emisních jednotkách — EJ. Mezní náklady na likvidaci emisí
i interní náklady elektrárny vyplývající ze znečišťování se zde rovnají a činí 10 peněžních jednotek — PJ.
Tabulka 6:
Vysvětlení pojmu mezní náklady
Množství emisí
[EJ]
Interní náklady elektrárny
vyplývající ze znečišťování
[PJ]
Mezní náklady elektrárny
na likvidaci jednotky emisí
[PJ]
0
...
98
99
100
101
102
0
...
3
5
10
13
14
0
...
5
8
10
12
12
63
Monopol
Monopoly
Monopol představuje protipól dokonalé konkurence. Monopolní trh je charakterizován
přítomností jediného nabízejícího.
Firma vytváří monopol, je-li jediným dodavatelem homogenního produktu, substituční
statky neexistují a o výrobek projevuje zájem mnoho kupujících. Tyto podmínky se
často nazývají absolutním monopolem a poptávková křivka po výstupu firmy je tržní
poptávkovou křivkou po tomto produktu. Stejně jako dokonalá konkurence ani absolutní monopol se v reálném životě nevyskytují, skutečné tržní struktury se nacházejí mezi
těmito dvěma krajními případy.
Firma získává monopolní postavení na určitém trhu tehdy, pokud na něj jiné firmy
vstoupit nechtějí nebo nemohou. Nemožnost příchodu na daný trh je spojena s překážkami (bariérami) vstupu do odvětví, které se tak stávají zdrojem monopolní síly. Mezi
hlavní překážky vstupu do odvětví patří:
●
skutečnost, že průměrné náklady určité firmy dosahují svého minima při větším
výstupu, než žádá tržní poptávka (přičemž cena je vyšší než poptávka, takže firma
realizuje zisk). Případ, kdy tržní poptávku může svou produkcí uspokojovat jedna firma
s nižšími průměrnými náklady než kdyby bylo v odvětví více menších firem, nazýváme
přirozený monopol,
●
kontrola zdrojů, nezbytných pro výrobu, jednou firmou,
●
monopol může vzniknout i v důsledku zásahu státu do tržní ekonomiky (stát např.
udělí firmě výsadní právo vyrábět daný statek),
●
právní restrikce v podobě patentů, ochranných práv autorů apod.
64
Ekonomická analýza monopolu opouští předpoklad neexistence substitučních statků.
Vychází z představy, že monopolista je konfrontován s poměrně stabilní a předvídatelnou klesající tržní poptávkovou křivkou a že na trzích, na nichž firma kupuje vstupy,
existuje dokonalá konkurence. Za těchto podmínek monopolista, který maximalizuje
zisk, vyrovnává mezní náklady s mezními příjmy. Bude proto prodávat méně a požadovat vyšší cenu než by činil za dokonalé konkurence (viz obr. 5). Chybějící konkurence
může též vést k tzv. neefektivnosti X a výrobním nákladům vyšším než v případě dokonalé konkurence.
Obrázek 5:
Monopolní zisk
P
Mimořádný zisk
Mezní náklady
Průměrné náklady
Mezní
příjem
Poptávka
X
Monopol
65
Možnosti pozitivního ovlivňování
životního prostředí
Possibilities of Positive Influence on the Environment
Vyplývají ze vztahů mezi ekonomickou činností a životním prostředím. Schematicky je
lze znázornit jako interakce mezi systémy „ekonomika“ a „životní prostředí“:
Obrázek 6:
Vztahy mezi ekonomickou činností a životním prostředím
D
Autoregenerace
„ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ“
A
Přírodní zdroje
C
Recyklace
Emise
odpady
B
Výroba výrobních prostředků
X
„EKONOMIKA“
Y
Výroba spotřebního zboží
a) Můžeme ovlivňovat spotřebu přírodních zdrojů (A), a to jak z hlediska objemu, tak
struktury. Můžeme usilovat o to, aby ekonomika rostla při relativně se snižujících
nárocích na vstupy (zejména zdroje, které nejsou obnovitelné). Toho lze dosáhnout
především využitím ekonomických nástrojů.
b) Můžeme omezovat proud nežádoucích emisí a odpadů z ekonomické činnosti do
prostředí (B). Normativní, ekonomické i etické nástroje mohou působit na snižování
znečištování ovzduší, vody, půdy, na eliminaci hluku i omezení tepelného vyzařování.
c) Můžeme podporovat opakované využívání výstupů ekonomické činnosti a recyklaci (C). Komplexem nástrojů můžeme působit k ekonomicky efektivnímu sběru a zpracování papíru, skla, kovů, plastů, k využívání odpadního tepla atd.
d) Měli bychom usilovat o to, aby se obnovila přirozená regenerační schopnost prostředí, která je ve většině případů více či méně narušena (D). Měli bychom rehabilitovat
a revitalizovat přírodu a krajinu, vodohospodářské poměry, půdu, les.
66
Náklady na zamezení
(náklady na zmírnění)
Abatement Cost
Náklady na snížení nebo zamezení něčeho obecně nechtěného. Důležitými oblastmi
jsou přitom znečišťování životního prostředí a přetěžování (congestion) např. v dopravě.
Nákladová křivka je zpravidla charakterizována jako spojitá se stále strmějším sklonem
s tím, jak je znečištění postupně snižováno. V praxi však lze nalézt i jiné typy křivky.
Zpravidla je podstatně levnější vyčistit (nebo zamezit či zmírnit) určitou část přenosu
škodlivin či zátěže než odstranit poslední zbytky znečištění. Obecně se uvádí, že 80 %
znečištění lze odstranit s 20 % nákladů a zbývajících 20 % znečištění by vyžadovalo
vynaložit zbývajících 80 % nákladů.
Jako příklad můžeme uvést hluk. Výrazného účinku se dosáhne odhlučněním motorů.
Další snížení hluku však již vyžaduje novou konstrukci motoru nebo celkovou změnu
v systému silniční sítě a v rozmístění obytných sídel. Nejdůraznějším řešením by bylo
zastavení veškeré dopravy.
Náklady na zamezení se člení na investiční náklady a provozní náklady. Investiční
náklady představují odpisy a úroky. Provozní náklady zahrnují náklady na pracovní
síly, náklady na energii a další položky, které lze obecně shnrnout jako náklady na
údržbu. Jedná se o položky výdajů, pro které v jednotlivých zemích zpravidla existují
příslušné statistické a účetní předpisy (včetně definice konkrétních pojmů).
Zlepšení stavu životního prostředí vyvolávají nejenom opatření přímo zaměřená na
ochranu životního prostředí (ryzí investice), ale i opatření z důvodů ekonomických
(restrukturalizace, úspory energie, nové technologie apod; tzv. integrované investice).
67
Náklady přetížení
Congestion Costs
Jestliže při zvýšeném využívání zařízení nebo služby větším počtem lidí vznikají dosavadním uživatelům dodatečné náklady (ne nutně vždy peněžního charakteru), pak
říkáme, že dané zařízení je přetíženo. K přetížení např. dochází, jestliže vyšší počet
automobilů používajících tutéž komunikaci prodlužuje dobu jízdy, přetíženou se stává
oblast v níž vyšší koncentrace ekonomických aktivit snižuje jejich efektivnost. V tomto
druhém případě je přetížení výrazem tzv. záporných úspor z aglomerace. Náklady
vyvolané přetížením jsou důležité v řadě oblastí: při provádění analýzy nákladů a přínosů (zejména v souvislosti s vyhodnocováním dopravních projektů), při objasňování
základních vazeb určité ekonomické aktivity a v problematice společně konzumovaných statků zkoumané teorií klubů.
68
Náklady příležitosti
Opportunity Cost
Představují jeden ze základních pojmů ekonomie. Náklady příležitosti určité akce se
rozumí hodnota obětované alternativní akce. Náklady příležitosti mohou vznikat pouze
v případě, že zdroje dostupné k uspokojení potřeb jsou omezené, takže nelze všem
potřebám vyhovět. Kdyby zdroje byly k dispozici v neomezeném množství, žádná akce
by neprobíhala na úkor jiné a všechny by se mohly realizovat. Potom by náklady
příležitosti každé jednotlivé akce, tj. hodnota „nejlepší alternativy“ byly nulové. V reálném světě se vzácnými zdroji jsou však náklady příležitosti kladné.
Přísně vzato, náklady se v ekonomii vždy rozumí náklady příležitosti. Účetní a ekonomické vymezení nákladů dané aktivity může být zcela odlišné. Pro účetního jsou
podstatné peněžní výdaje na různé zdroje, potřebné k výrobě daného produktu. Pro
ekonoma však peněžní výdaje samy o sobě mohou pouze nepřesně zachycovat náklady
příležitosti zdrojů, pokud z nějakého důvodu trhy nedokážou vyjádřit hodnotu zdrojů
ve smyslu nejvyšší hodnoty alternativního užití. Kromě toho ekonomové obvykle berou
v úvahu veškeré přínosy, které byly obětovány provedením určité akce. Např. ve vztahu
k soukromým finančním rozhodnutím se můžeme zajímat o ušlé zisky z alternativního
projektu, což je problém, kterým se účetní přístup nezabývá.
Kategorie nákladů příležitosti a obětovaných přínosů jsou významné zejména v analýze
nákladů a přínosů (→), která postihuje i společenské aspekty projektů či obecně aktivit. Obětované přínosy mohou zahrnovat mnoho položek (např. estetickou hodnotu
krajiny, zpřístupněnou alternativním programem).
Terminologie v této oblasti není zcela ustálená. Obvykle se považuje za účelné rozlišovat soukromé náklady příležitosti (jestliže se pozornost zaměřuje na soukromé přínosy,
obětované přijetím určité akce) a společenské náklady příležitosti, je-li předmětem
zájmu rozsah obětovaných přínosů, který se dotkne většího počtu jednotlivců nebo celé
společnosti.
Důležitou součástí nákladů příležitosti jsou implicitní náklady, které vyplývají z použití výrobních faktorů, které výrobce nenakupuje ani nepronajímá, nýbrž je vlastní.
Běžně uváděným příkladem je firma řízená svým vlastníkem, který na její řízení vynakládá určitý čas. Tento typ práce by mohl být prodán jinému podniku a plat, který by
mohl být takto vydělán, představuje implicitní náklady z použití schopností a času ve
vlastní firmě. Používá se též termín inputované náklady.
69
Národní důchod — Hrubý domácí produkt
National Income — Gross National Product
Důchod (income) obecně je množství peněžních prostředků (mezd a platů, úroků,
dividend a dalších příjmů), které v daném časovém období dostává jedinec, firma nebo
celá země.
Národní důchod je peněžně vyjádřená hodnota všech finálních statků a služeb vyrobených v určité zemi během určitého období (zpravidla jednoho roku).
Národní důchod lze měřit třemi způsoby:
a) jako úhrn důchodů, majících původ v ekonomické činnosti — ty lze zhruba dělit na
důchody ze zisků a důchody ze zaměstnanosti (= tzv. důchodový přístup),
b) jako úhrn výdajů, přičemž základní členění spočívá mezi výdaji na spotřebu a výdaji
zvyšujícími kapitálovou zásobu (investice) (= výdajový přístup),
c) jako úhrn výstupů různých oborů činností ekonomiky (= produktový přístup).
70
Produktový přístup sčítá přidanou hodnotu každé výrobní etapy za všechna odvětví,
resp. firmy v zemi. Součet těchto přidaných hodnot vyjadřuje hrubý domácí produkt
v nákladech výrobních faktorů — HDP. Po zahrnutí čistého vlastnického důchodu ze
zahraničí dostaneme hrubý národní produkt (HNP). Čistý národní důchod (ČND) se
vypočítá z HNP odečtením kapitálové spotřeby (odpisů).
Prvotní propočet HDP se provádí v běžných cenách. Pro potřeby sledování vývoje
výkonnosti ekonomiky se však převádí do tzv. stálých cen, které eliminují cenové vlivy
(inflaci). K tomuto účelu se běžné ceny upravují deflátorem.
Deflátor je cenový index, pomocí kterého se převádí nominální proměnná (tj. proměnná, vyjádřená v běžných cenách) na reálnou hodnotu vztaženou k určitému referenčnímu (výchozímu) roku. Deflování ekonomických údajů se provádí tak, že se proměnné
v běžných cenách dělí všeobecným cenovým indexem. Umožňuje izolovat změny reálného výstupu statků a služeb v ekonomice (vydělit část, která plyne z cenových změn
a část, která plyne ze změn fyzického výstupu). Používá se mj. standardně pro vytvoření časové řady vývoje národního důchodu (→) ve srovnatelných cenách.
HDP ČR je nyní ve statistikách zpravidla uváděn ve stálých cenách roku 1994:
Tabulka 7:
Hrubý domácí produkt České republiky v letech 1990—96 [mld. Kč]
1990
1991
1992
1993
1994
1995
1996
Běžné ceny
579
750
847
1 002
1 143
1 319
1 490
Stálé ceny
(roku 1994)
1 293
1 144
1 107
1 113
1 143
1 198
1 247
100
89
97
101
103
105
104
Stálé ceny
index [%]
71
Nástroje ekonomické
Economic Instruments
Ekonomické nástroje politiky životního prostředí jsou založeny na nepřímém ovlivňování chování subjektů, které poškozují (znečišťují, nepřiměřeně devastují) životní prostředí. Na rozdíl od normativních nástrojů (→) tedy nepůsobí na základě přímého
mocenského přinucení, ale prostřednictvím ekonomické kalkulace.
Podniky, obce i jednotliví občané se sami mohou rozhodnout, zda je pro ně finančně
výhodnější vynaložit určité náklady na zamezení, popř. omezení poškozování životního prostředí nebo životní prostředí poškozovat a platit za to (poplatky, daně apod.).
Charakteristickými — a nezbytnými — předpoklady pro účinnou aplikaci ekonomických nástrojů politiky životního prostředí proto jsou:
co nejméně deformované tržní prostředí,
jasně vymezená vlastnická práva,
●
existence finanční motivace znečišťovatelů,
●
možnost subjektů nezávisle se rozhodovat podle tržních podnětů a vlastní (individuální) úvahy,
●
nepřímé působení státní autority,
●
a samozřejmě zaměření na ochranu životního prostředí.
●
●
Podstatou působení ekonomických nástrojů je nahrazení, popř. doplnění chybějících
nebo nedostatečných hodnotových signálů, které poskytuje standardní tržní mechanismus. K absenci těchto signálů dochází i ve vyspělých ekonomikách v důsledku
selhání trhu (→), tj. v případech, kdy dochází ke vzniku ekologických negativních
externalit (→).
Ze souboru nástrojů, které má současná moderní politika životního prostředí k dispozici, se těší mimořádné pozornosti právě tato skupina nástrojů. Podle názoru expertů
OECD je dokonce široká aplikace ekonomických nástrojů v systému ochrany životního
prostředí mimořádně vhodná právě pro země s přechodovou ekonomikou, neboť je
podstatně méně nákladná (uvádí se, že o 30—50 %) než aplikace založené na normativních nástrojích. Díky tomu může ochrana životního prostředí méně zatěžovat relativně
slabé rozvíjející se národní ekonomiky těchto zemí.
Ekonomické nástroje byly — mimo jiné — zkonstruovány ve snaze vyhnout se mnohým
nevýhodám normativních nástrojů, resp. neefektivnostem systému přímé administrativní regulace. Zahrnují dnes širokou paletu prakticky použitelných instrumentů —
patří k nim poplatky a daně, různé formy finančních podpor, depozitně refundační
systémy, obchodovatelná emisní povolení, environmentální pojištění a další (→).
72
Nástroje ekonomické — implementace
Economic Instruments — Implementation
Mají-li být ekonomické nástroje dostatečně účinné, musí být integrovány do „nástrojového mixu“ politiky životního prostředí. Pro hodnocení slouží ucelený systém kritérií:
a) environmentální účinnost: míra a relevance dosažení sledovaných cílů politiky životního prostředí,
b) ekonomická efektivnost: minimalizace společensky nutných nákladů k dosažení stanovených environmentálních cílů,
c) směr působení: znečišťovatelé by měli být ovlivňováni nástroji politiky životního
prostředí prioritně k preventivním opatřením, nikoli opatřením následným a dodatečným. Stimulace strategie „ex ante“ podněcuje zavádění inovací, technologický pokrok,
změnu vzorců spotřebního chování, tlak ústící do strategie „ex post“ zakonzervovává
zastaralé provozy, prolonguje neefektivní strukturu výroby i spotřeby,
d) stimulativnost: trvalé působení na motivaci ke snižování znečištění a k technickým
inovacím. Měla by být jasně vymezena dominantní funkce toho kterého nástroje,
adekvátní situaci, záměrům politiky životního prostředí i možnostem nástroje,
e) flexibilita: vytvoření dostatečného prostoru pro různé cesty, kterými mohou znečišťovatelé dospět k naplnění požadavků politiky životního prostředí (měli by mít možnost
variantního výběru technických zařízení a adaptačních strategií, aby mohli minimalizovat svoje náklady),
f) integrace s odvětvovými politikami: nástroje musí být konsistentní se záměry a cíli
ostatních odvětví, která mají výrazné vazby na životní prostředí (zejména energetika,
doprava, průmysl a zemědělství),
g) minimalizace regresivních distribučních efektů: nástroje mohou vyvolávat nežádoucí sociální a ekonomické dopady, ty je třeba minimalizovat, popřípadě kompenzovat,
h) politická přijatelnost: nástroje by měly působit transparentně, umožňovat participaci
veřejnosti, být pro většinu společnosti přijatelné,
i) nenarušování mezinárodního obchodu: nástroje politiky životního prostředí nesmí
narušovat svobodu a rovnost mezinárodního obchodu ani nesmí být k tomuto účelu
zneužity, musí být v souladu s podmínkami GATT a WTO,
j) soulad s mezinárodními dohodami: politika životního prostředí musí respektovat
závazky, vyplývající z mezinárodních konvencí, protokolů a dohodnutých principů (například PPP).
73
Nástroje ekonomické — klasifikace
Economic Instruments — Classification
Současné politiky životního prostředí vyspělých zemí disponují širokým rejstříkem
ekonomických nástrojů. Podle pragmatické klasifikace, kterou ve svých materiálech
používá OECD, je lze strukturovat do několika hlavních skupin:
A) poplatky za znečišťování životního prostředí:
●
poplatky za znečišťování ovzduší,
●
poplatky za vypouštění odpadních vod,
●
poplatky za ukládání odpadů na skládky,
●
poplatky za spalování odpadů,
●
poplatky za hluk,
●
administrativní, resp. místní poplatky,
B) poplatky za využívání přírodních zdrojů:
●
poplatky za odběry podzemní vody,
●
poplatky za odběry vody z vodních toků,
●
odvody za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu,
●
poplatky za odnětí pozemků plnících funkci lesa,
●
úhrady z dobývacího prostoru a z vydobytých vyhrazených nerostů,
●
poplatky za kácení dřev,
C) uživatelské poplatky:
●
poplatky za spotřebu látek poškozujících ozónovou vrstvu,
●
poplatky za užívání vybraných umělých hnojiv a pesticidů,
●
poplatky za používání tašek z umělých hmot apod.,
D)daně:
●
daně k ochraně životního prostředí,
●
komunální (místní) daně,
E) sankční platby:
●
pokuty,
●
přirážky,
F) daňové úlevy:
●
v rámci DPH,
●
v rámci spotřebních daní,
●
v rámci daní z příjmů,
●
v rámci silniční daně,
●
v rámci daně z nemovitostí,
●
v rámci daně dědické a darovací,
74
G) finanční podpory:
●
granty, dotace, dary:
◆ ze státního rozpočtu,
◆ z účelových fondů,
●
výhodné půjčky (soft loans),
●
garance úvěrů,
H)úlevy:
●
v placení poplatků,
I) Depozitně refundační systémy:
●
zálohování,
●
recyklační poplatky,
J) obchodovatelná emisní povolení,
K) environmentální pojištění,
L) zelené fondy.
75
Nástroje ekonomické — přednosti
Economic Instruments — Advantages
Slibné perspektivy dalšího rozvoje využití ekonomických nástrojů v ochraně životního
prostředí vyplývají z jejich předností, jejichž společným jmenovatelem je relevance
k tržně orientované ekonomice (→). Díky dnes všeobecně přijímanému principu „platí
ten, kdo znečišťuje“ (polluter pays principle — PPP) se stávají stále významnějším
prostředkem realizace tohoto principu, jehož podstatou je právě internalizace ekologických negativních externalit (→).
Internalizaci externalit do nákladové kalkulace původců znečišťování zabezpečují ekonomické nástroje podstatně efektivněji než nástroje normativní (→) (na kterých je
historicky primárně založen systém přímé regulace ochrany životního prostředí prakticky všech zemí OECD). Je to možné proto, že:
●
minimalizují celkové společenské náklady, nutné na dosažení stanovených environmentálních efektů (nepůsobí plošně, ale přihlížejí k různým nákladům jednotlivých
subjektů na zamezení znečištění),
●
podněcují subjekty k ekonomicky optimálnímu snižování znečištění (nikoli pouze
ke splnění nařízených norem a limitů),
●
minimalizují nároky na státní administrativu (neboť působí v rámci hry tržních sil)
a díky tomu snižují náklady, omezují nebezpečí korupce, ap.
Ekonomické nástroje přirozeně nepředstavují universální všelék — nejsou ani absolutně
účinné, ani kdykoli použitelné, mají svá omezení. Jsou problémy, k jejichž řešení se
vysloveně nehodí (například emise vysoce nebezpečných látek, kde je daleko vhodnější
normativní nástroj — přísný emisní limit, popřípadě zákaz, než zpoplatnění). Měly by
být proto — spolu s nástroji normativními a informačními — organickou součástí komplexu nástrojů ekologické politiky, tzv. nástrojového mixu. Tento mix má systémový
charakter (málokterý nástroj působí osamoceně, většinou se jedná o kombinaci několika nástrojů — tak např. poplatky za znečišťování vytvářejí spolu s úlevami, ale i normativními ustanoveními ucelený poplatkový systém, apod.).
Přednosti ekonomických nástrojů lze ilustrovat na příkladu možnosti racionálního
využití poplatků za znečišťování (viz Poplatky za znečišťování ovzduší — příklad; →).
Pozorný čtenář si na něm může povšimnout, že nejsou třeba k usměrňování chování
znečišťovatelů žádné emisní hodnoty, resp. limity. Nevyžaduje to tudíž množství úředníků k jejich stanovení, zjišťování a sledování. Ale možná, že i to je jeden z důvodů,
proč jsou ekonomické nástroje zaváděny pomalu a váhavě.
76
Nástroje normativní
Administrative Instruments
Jsou založeny na donucovací pravomoci orgánů státní správy (administrativy — proto
jsou někdy také označovány jako administrativní nástroje). Jsou to především:
●
●
●
nařízení (zákazy a příkazy),
limity (věcné, časové),
standardy a technické normy.
Normativní nástroje, na kterých byla (a stále je) založena politika životního prostředí
nejvyspělejších zemí, byly environmentálně účinné, prokázaly však také mnoho nedostatků:
●
přímá regulace je makroekonomicky velmi nákladná a relativně málo efektivní, neboť žádoucí ekologické cíle nejsou dosahovány nejmenším možným vynakládáním
prostředků, resp. s minimálními celkovými společenskými náklady. Obecně závazné
řešení v podobě normativního předpisu působí plošně a nebere zřetel na to, že každý
znečišťovatel má jiné náklady na redukci znečišťování,
●
tím, že jsou znečišťovatelé donucováni ke splnění předepsaných normativních předpisů bez stimulace k jejich dalšímu pozitivnímu překračování, chovají se vysoce defenzívně. Tak jako každý donucovací systém, tak i systém přímé ekologické regulace
vyvolává u znečišťovatelů a priori odmítavé postoje, promítající se pak do jejich nepříliš
vstřícných postojů k ochraně životního prostředí,
●
plošná aplikace normativních požadavků má často za následek také tvrdé ekonomické dopady na mnoho subjektů. Ty pak, často na základě sociální argumentace (zejména
hrozby ztráty pracovních míst) vytvářejí silný a mnohdy úspěšný tlak na politiky a orgány státní správy ve smyslu „změkčení“ normativních předpisů či udělení výjimek,
čímž původní záměr ztrácí význam,
●
účinná realizace systému přímé regulace vyžaduje rozsáhlý administrativní aparát.
Tím uvádí v život i množství neduhů, které fungování takovéhoto aparátu provází
(neúměrnou byrokracii, nákladnost, nebezpečí korupce, atd.).
Z těchto a dalších důvodů jsou normativní nástroje ve vyspělých zemích (OECD) v současné době za zenitem své „slávy“. A i když zde sehrály, jmenovitě v sedmdesátých
letech, rozhodující roli v překonání palčivých environmentálních problémů těchto zemí, pozornost se zaměřuje stále více na hledání efektivnějších nástrojů ochrany životního prostředí, které by byly makroekonomicky méně zatěžující, které by byly pružnější
a které by vytvářely větší prostor pro spoluangažovanost všech subjektů, ovlivňujících
stav životního prostředí.
77
Nástroje politiky životního prostředí
Instruments of Environmental Policy
Jaké prostředky mají demokratické vlády při potírání neefektivností vznikajících vlivem
externalit, resp. vyvolaných narušeným životním prostředím?
Stát může dnes korigovat vznik externalit různými způsoby. Ve většině případů tak
zatím činil a činí přímými nástroji — nařízeními, zákazy, příkazy, limity a normami.
Tyto nástroje, označované jako normativní nástroje politiky životního prostředí, vytvořily základ environmentální regulace tržní ekonomiky, mající charakter přímého administrativního řízení na principu „příkazu a kontroly“ (command and control system).
Od začátku sedmdesátých let, pod tlakem širokého veřejného mínění „společnosti
blahobytu“ a prohlubujícího se vědeckého poznání začaly jako první vlády USA, Německa, Japonska a dalších vyspělých zemí přijímat do té doby nebývale přísná opatření
k ochraně životního prostředí. Začátkem devadesátých let mohly konstatovat, že se jim
národní environmentální problémy podařilo zvládnout a dosáhnout přijatelného stavu
životního prostředí. Náklady na dosažení tohoto stavu byly však obrovské.
Zároveň ale také musely tyto nejbohatší a průmyslově nejvyspělejší země konstatovat,
že před světovým společenstvím stojí problémy ještě náročnější, problémy, které mají
globální charakter, nelze je řešit bez součinnosti všech zemí světa, a že podstatnou
podmínkou jejich úspěšného řešení je spolupráce s rozvojovými zeměmi a účinná pomoc při řešení specifických ekonomických a demografických problémů těchto zemí.
Normativní nástroje politiky životního prostředí jsou založeny na donucovací pravomoci orgánů státní správy (administrativy — proto jsou někdy taky označovány jako
administrativní nástroje).
Ekonomické nástroje politiky životního prostředí jsou založeny na nepřímém ovlivňování chování subjektů, které poškozují (znečišťují, nepřiměřeně devastují) životní
prostředí. Na rozdíl od normativních nástrojů tedy nepůsobí na základě přímého
mocenského přinucení, ale prostřednictvím ekonomické kalkulace.
Soukromé přístupy se opírají o soukromou iniciativu — tzv. soukromé vyjednávání
a soudní jednání.
Soudní systém může reflektovat vznik environmentálních problémů jednak formou
specifikování majetkových zásad, jednak formou vytvoření a uplatňování pravidel odpovědnosti.
Dobrovolné dohody s garancí státu jsou založené na dobrovolném rozhodnutí faktického nebo potencionálního znečišťovatele zavázat se k minimalizaci narušování životního prostředí. Patří sem především ekologické označování výrobků, budování
ekologicky orientovaných systémů řízení podniku (EMS) a dobrovolné dohody mezi
státem a průmyslovými podniky.
78
Nedokonalý trh
Imperfect Market
Trh, který nesplňuje jednu nebo více podmínek, vyžadovaných definicí dokonalého
trhu. Dokonalý trh totiž předpokládá:
1) homogenní produkt (tj. komodity, které v očích kupujících nevystupují jako svébytné, fyzicky mohou být odlišné, ale ekonomicky homogenní),
2) velký počet kupujících a prodávajících,
3) pro kupující a prodávající existuje volnost vstupu do odvětví, resp. výstupu z odvětví,
4) všichni kupující a prodávající disponují dokonalou informací (→),
5) ve vztahu k celkovému objemu transakcí prodávající a kupující na každém trhu
zaujímají nevýznamný podíl,
6) kupující a prodávající mezi sebou neuzavírají koluze (dohody o kooperaci, které
mají předejít vzájemné soutěži),
7) spotřebitelé maximalizují celkový užitek a výrobci maximalizují celkové zisky,
8) komodita je převoditelná.
Pokud je trh nedokonalý, nefunguje dokonale „neviditelná ruka trhu“ a musí být doplněna „viditelnou rukou státu“.
Doktrína neviditelné ruky (invisible hand of market) tvrdí, že i když každý účastník
trhu sleduje své vlastní soukromé zájmy, tržní systém přesto funguje ku prospěchu
všech (pojem poprvé použil již v roce 1776 A. Smith). Termín vyjadřuje vnitřní proces
koordinace, který zaručuje konsistenci individuálních aktivit v decentralizované tržní
ekonomice.
Účastníci trhu v „dokonale“ konkurenční ekonomice musejí mít úplnou znalost a možnost dokonale předvídat současné i budoucí ceny v celém jejich spektru, stejně jako
i prostorové rozmístění statků a služeb. Každé vybočení z tohoto stavu lze charakterizovat jako známku nedokonalé informace, což je jeden ze zdrojů tržní nedokonalosti.
Doktrína, která obhajuje co největší prostor pro úlohu trhů a sil konkurence při koordinaci ekonomických aktivit za účelem potlačení vzniku indicií nedokonalého trhu je
založena na ekonomickém liberalismu (economic liberalism). Státu jsou ponechány
pouze ty činnosti, které trh nemůže zabezpečit (např. poskytování veřejných statků; →) nebo které jsou nutné pro vytvoření obecného rámce nezbytného k efektivnímu
uplatnění soukromého vlastnictví a trhů (vytvoření právního rámce vymezujícího vlastnické a smluvní vztahy, antimonopolní zákonodárství atd.).
Předchůdce moderního ekonomického liberalismu byla doktrína „laissez-faire“, podle
níž ekonomické záležitosti společnosti jsou nejlépe spravovány samotnými jednotlivci
a bez zasahování nějaké kolektivní autority (státu).
79
Nerivalitní spotřeba
Non-rival Consumption
Nerivalitní spotřeba je možná u nerivalitních statků. O statku říkáme, že je nerivalitní
ve spotřebě, jestliže jeho spotřeba jedním jednotlivcem nesnižuje nabídku tohoto statku
pro ostatní jednotlivce. U tohoto statku se tedy neprojevují náklady příležitosti (→) ze
spotřeby.
Nerivalita je charakteristická pro veřejné statky (→). Příkladem statku s nerivalitní
spotřebou je televizní signál či světlo majáku. Jejich využívání jednou osobou nesnižuje dostupnost pro ostatní jednotlivce.
Ekonomická teorie obecně zastává názor, že mezní čili dodatečná jednotka nerivalitního statku by měla být poskytována za nulovou cenu. Odůvodňuje to skutečností, že
pokud dodatečná jednotka spotřeby může být poskytnuta s nulovými náklady, je zbytečné od ní odrazovat požadováním kladné ceny.
80
Nevylučitelnost
Non-excludability
O statku říkáme, že je nevylučitelný ze spotřeby, jestliže jeho poskytnutí jedné osobě jej
automaticky činí dostupným komukoliv jinému. Princip nevylučitelnosti může být
aplikován jak z hlediska výrobce, který nemůže zabránit jednotlivcům v užívání svého
statku, tak z pohledu spotřebitele, který se nemůže vyhnout spotřebě určitého statku.
Nevylučitelnost je charakteristickým rysem veřejných statků.
Princip vyloučení (exclusion principal) představuje kritérium, na jehož základě lze
rozlišit veřejné statky od neveřejných. V těch případech, kdy výrobce nebo prodávající
může některým jednotlivců zabránit, aby spotřebovávali jeho výrobek (což obecně
bývají ti, kdo za výrobek neplatí), potom tento výrobek může být alokován pomocí trhu.
Tržní princip však selhává, jestliže poskytnutí statku jednotlivci činí tento statek dostupný všem ostatním jednotlivcům. Uvedené osoby pak nic nenutí, aby za statek
platily, jinými slovy, mohou se uchýlit ke strategii černého pasažera. Při poskytování
statků, jakými je národní obrana nebo ochrana životního prostředí, u nichž se nedá
uplatnit princip vyloučení, musí obvykle v nějaké podobě zasáhnout vláda. Vyloučení
prováděné dodavatelem lze sice vzít za kritérium rozlišení veřejných a neveřejných
statků, tato skutečnost však sama o sobě nepostačuje k vymezení čistého veřejného
statku. V tomto případě je nutné rovněž zvážit, zda vyloučení může být uplatňováno
spotřebitelem (tj. zda spotřebitel je nucen statek spotřebovávat) a zda statek je rivalitním ve spotřebě, tj. zda spotřeba jedním jednotlivcem nesnižuje dostupné množství pro
jiného jednotlivce.
81
Obchodní překážky
Trade Barrier
Opatření, jimiž vlády (státy) usilují o omezení dovozu, výjimečně vývozu obchodovatelných komodit. V principu se dělí na tarifní a netarifní opatření.
Tarifní opatření — nejvýznamnějšími jsou cla, dovozní přirážky ap.
Dovozní clo (import duty) je poplatek uvalený na každou jednotku komodity dovezené
do určité země. Může být vymezen specificky, tj. pevnou částkou na jednotku dováženého statku nebo v podobě procentní sazby z hodnoty dovozu. Někdy bývá clo považováno za formu daně. Celní výnos je příjmem státního rozpočtu. Stanovení cel podléhá
striktním pravidlům WTO.
Vývozní clo (export duty) je poplatek uvalený určitou zemí na vybranou vyváženou
komoditu. Protože snižuje exportní schopnost tuzemských výrobců, nepodléhá vnějším omezením. Mohlo by být využito například k omezení exportu ekologicky citlivých
komodit (písek, kamenivo, cement ad.).
Netarifní opatření — nejvýznamnějšími jsou kvóty, normy a standardy, zákazy apod.
Kvóta (quota) je limit uvalený na množství vyráběných nebo nakupovaných statků.
Dovozní kvóty se používají k omezování nákupů statků zahraničního původu, vývozní
kvóty se uplatňují jako nástroj stabilizace exportních příjmů zemí produkujících primární výrobky, které pomocí kvót omezují a tím udržují ceny na požadované úrovni.
Obchodní překážky jsou ostře sledovány ze strany GATT a WTO, zda nejsou zneužívány a v rozporu s ustanoveními této organizace.
GATT (Všeobecná dohoda o clech a obchodu) byla ve své původní podobě uzavřena
v roce 1947 s cílem odbourávat veškeré bariéry ve světovém obchodě a vytvářet spravedlivý systém mezinárodního volného obchodu. Působení GATT stojí na třech základních principech:
●
princip nejvyšších výhod — (smluvní strany se zříkají vzájemné diskriminace tím, že
obchodní výhody poskytnuté členskou zemí GATT jiné — i nečlenské — zemi by měly
platit i pro ostatní členské země),
●
princip národního zacházení — (nelze diskriminovat zahraniční výrobky vůči obdobným domácím výrobkům),
●
zákaz množstevních omezení dovozu či vývozu podle článku XI — (členské země by
měly usilovat o postupné snižování cel a zcela se vystříhat netarifních opatření).
WTO (Světová obchodní organizace) vznikla na základě dohody, která v Marákeši
v roce 1994 uzavřela tzv. uruquayské kolo GATT. Významnou součástí WTO se stal také
výbor pro obchod a životní prostředí, který se trvale zabývá vzájemným vztahem těchto
dvou klíčových aktivit současné doby.
82
Obchodovatelná povolení
Tradeable Permits
Myšlenku obchododovatelných povolení poprvé formuloval americký ekonom Dales.
Podstata tohoto nástroje je následující:
●
politickým rozhodnutím se stanoví cíl kvality životního prostředí, zpravidla v podobě celkového přípustného množství emisí za určitý čas na určitém území,
●
v dalším kroku se určí pravidla pro přidělení emisních práv (přiřazením určitého
povoleného množství emisí každému znečišťovateli rozhodnutím správního orgánu či
aukcí),
●
tato emisní práva jsou obchodovatelná (lze je transferovat na jiné znečišťovatele),
●
k využívání určitého statku životního prostředí je oprávněn pouze ten, kdo má
příslušné množství certifikátů. Dodatečná práva může získat na trhu,
●
tvorba ceny certifikátů je přenechána trhu,
●
každý znečišťovatel srovnává cenu certifikátů na trhu se svými mezními náklady na
snížení znečištění (mezní náklady na zamezení). Výsledkem srovnání je efektivní
alokace opatření k omezení znečištění. Stanoveného cíle je dosaženo s nejnižšími
možnými náklady. Tento mechanismus působí tím účinněji, čím méně je trh omezován ve svém působení,
●
hlavním přínosem obchodovatelných povolení je úspora nákladů. Ušetřené zdroje
mohou být využity k dalším opatřením a následně je tak realizován i prospěch z hlediska životního prostředí,
●
tento nástroj je využitelný k řešení těch problémů, kdy lze jednoznačně identifikovat
původce a definovat kvantitativní cíl kvality životního prostředí (například celkové
množství emisí).
Počáteční alokace (přidělení) emisních práv rozhoduje o ekonomické pozici jednotlivých znečišťovatelů, neovlivňuje však celkové úspory nákladů.
Programy obchodování s právy na využití či znečištění statků životního prostředí se
nejvíce rozvinuly v USA (ačkoliv najdeme určité prvky tohoto systému i v mechanismu
státní politiky životního prostředí v některých evropských zemích, např. v Dánsku, SRN
a ve Velké Británii a na Novém Zélandě). Velmi aktuální se stává otázka mezinárodního
obchodu s emisními certifikáty na CO2.
V praxi jednotlivých zemí se pro označení obchodované komodity používají různé
termíny, např. povolenka, kredit apod. Existuje velký počet programů, které se odlišují
v řadě znaků. Pozitivní přístup přineslo uplatnění principu nettingu a bankingu. Programy obchodování (→).
83
Oceňování přírodních statků
Valuation of Environmental Goods
Hodnocení či oceňování přírodních statků či jejich určitých funkcí znamená přiřazování určité hodnoty (respektive vznik či tvorbu jejich ceny).
Cena přírodních zdrojů je základní podmínkou jejich racionálního využití, protože
slouží jako indikátor nedostatkovosti a nástroj vylučovacího mechanismu subjektů
s poptávkou po využití daného statku.
Mechanismus oceňování přírodních zdrojů (statků životního prostředí) se zásadně
odlišuje podle jejich charakteru, tedy skutečnosti, zda se jedná o soukromé nebo veřejné statky. U soukromých statků se cena vytváří na trhu (přičemž cena odpovídá soukromým preferencím), u veřejných statků tento mechanismus nemůže objektivně
fungovat (z důvodu nerivality a nevylučitelnosti z užívání). U jednotlivých statků může
jít jak o funkci soukromého statku (např. ložisko vápence jako zdroje pro výrobu
cementu), tak i o funkci veřejného statku (lokalita je vzácným přírodním útvarem
s jedinečnou faunou a flórou). V tomto případě je při oceňování nutno odlišovat tyto
dvě rozdílné funkce statku.
Jaké jsou důvody oceňování (tedy oceňování, které nahrazuje nebo doplňuje tržní ceny):
a) u soukromých statků
Jak již bylo řečeno, u soukromých statků je cena indikována trhem. Oceňování těchto
statků nahrazující nebo doplňující tržní ceny se provádí z různých důvodů:
●
při nedostatečném fungování trhu (který poskytuje pouze omezené množství informací) je cílem:
získání informace o potenciální ceně na trhu, což je významné např. pro odhad
budoucí ceny daného statku (např. nemovitosti) jako zástavy za statek v současné
době poskytovaný (peníze v podobě úvěru),
◆
získání informace o skutečné tržní ceně, pokud je v zájmu účastníků transakce
tuto cenu nepublikovat (je-li např. cena proporcionálně zatěžována daní, jak je tomu
při převodu nemovitostí).
◆
●
při existenci přirozeného monopolu trh pravděpodobně nemusí být dostatečně pružným indikátorem nedostatkovosti daného statku (např. u vodních zdrojů).
b) u veřejných statků
U veřejných statků nemůže trh jako indikativní mechanismus jejich nedostatkovosti
působit. Důsledkem je selhání trhu. Jako řešení se uplatňují zásahy státu, který v procesu veřejné (politické) volby přiděluje daný statek pro různé způsoby využití. Novější
ekonomická teorie, vycházející z teorie vlastnických práv, rozvíjí i uplatnění mechanis-
84
mů definování vlastnických práv v rámci „soukromé volby“ mezi soukromými subjekty
s menší ingerencí státu. V praxi se tato teoretická východiska nestala nástrojem transparentního oceňování přírodních zdrojů a jejich alokace, jež by přinesla nejlepší užitek.
Zároveň je však nutno uvést, že alokace přírodních zdrojů (veřejných statků) probíhá
mechanismem veřejné volby, kde procesy vyjednávání mezi byrokracií, parlamentem,
soukromými subjekty a zejména jejich zájmovými skupinami hrají rozhodující úlohu.
Cílem oceňování přírodních zdrojů je poskytnout informaci o „tržní ceně“ pro veřejnou volbu, tedy vnesení racionality do rozhodování státu. V první řadě jsou v této
souvislosti významná rozhodnutí o výdajích státu. Jako příklad lze uvést např. následující problémy:
●
●
●
má se podél dálnice vybudovat protihluková ochrana?
jakou variantu vedení dálnice zvolit?
kterým opatřením ochrany ovzduší dát prioritu?
Protože neexistuje tržní cena veřejných statků, tedy i statků životního prostředí, stojí
stát (řešící selhání trhu u veřejných statků) před problémem jejich alokace, jinak
řečeno před problémem optimální nabídky kvality životního prostředí. Optimální
kvalitu životního prostředí lze odvodit z rovnováhy mezních nákladů na zlepšení
životního prostředí (nazývané též obecně náklady na zamezení) a zamezené mezní
škody v důsledku tohoto zlepšení.
85
Odpadové hospodářství
Waste Management
Odpady jsou nežádoucí vedlejší produkty lidské činnosti. Zákon definuje odpad jako
„movitou věc, která se pro vlastníka stala nepotřebnou a vlastník se jí zbavuje s úmyslem ji odložit nebo která byla vyřazena na základě zvláštního právního předpisu“ (Zákon o odpadech).
V České republice vzniká ročně asi přes 600 mil. tun odpadů; 84 % z tohoto množství
činí odpad z dolování a těžby a 7,6 % průmyslový odpad. Komunální odpad se podílí
méně než 1 %. Převážná většina odpadů je likvidována skládkováním, velmi omezený
rozsah (podle odhadů pouhých 7 %) se znovu využívá. Odpadové hospodářství zahrnuje předcházení a omezování vzniku odpadů a nakládání s odpady. Pokud odpad vznikl,
je z hlediska ochrany životního prostředí účelné znovu ho využít (recyklovat). Jestliže
odpad nelze takto využít, ukládá se na skládky nebo spaluje. Ačkoliv se plynné a kapalné emise nechápou přímo jako odpady, jsou úzce spojeny se vznikem a koloběhem
odpadů (např. emise síry jsou zachycovány ve filtrech, kde vznikají tuhé odpady).
Ekonomickým problémem odpadového hospodářství je tržní selhání. Ceny v tomto
systému (např. poplatky za odvoz komunálního odpadu, za ukládání na skládky) nezahrnují všechny společenské náklady spojené s ohrožením životního prostředí. Správná
cena by měla zahrnovat tři další peněžní prvky: využití surovin, z nichž odpady vznikají, způsobuje omezený přístup k přírodním zdrojům pro budoucí generace, představují
zátěž pro životní prostředí a snižuje rozsah asimilačních kapacit pro příjem odpadů
v budoucnosti. Zkreslené cenové signály v odpadovém hospodářství neodrážejí vzácnost (omezenost) statků a pouze zčásti podávají informaci o skutečných společenských
nákladech. Tato skutečnost má za následek, že se nevytvářejí účinné tržní ekonomické
stimuly k omezení vzniku a recyklaci odpadů. Výroba minimalizující množství odpadů
je dražší než postupy se vznikem a následnou likvidací odpadů (protože náklady těchto
koncových procesů zčásti nese celá společnost v podobě zátěže pro životní prostředí).
Stejně tak většina produktů recyklace nemůže konkurovat podobným produktům, vyrobeným z původních surovin. Při recyklaci se látky získávají z odpadů, což odpovídá
integrované technologii end-of-pipe a omezuje následnou zátěž životního prostředí.
Náklady s tím spojené se však stávají podnikovými náklady, zatímco při tradičních
postupech vznikají rovněž, ale díky nedostatečnému fungování trhu je z podstatné části
nese celá společnost.
Pro korigování selhání trhu a externích efektů musí zasáhnout stát a je nutno hledat
vhodné nástroje. V ekologické politice se využívají následující typy nástrojů:
●
●
86
předpisy (příkazy a zákazy), stimulující omezování a recyklaci odpadů,
tržní (ekonomické) nástroje, především poplatky.
Odpovědnost za škody na životním prostředí
Environmental Liability
Klíčovým prvkem v soustavě vztahů jednotlivých aktérů v souvislosti s problémy škod
na životním prostředí je odpovědnost za škody na životním prostředí (označovaná též
jako environmentální či ekologická odpovědnost). Existence odpovědnosti za škodu je
předpokladem reálné možnosti internalizace, to jest řešení, kdy škody na životním
prostředí, jež často působí jako externality, vstupují do rozhodovacího kalkulu soukromého subjektu (podniku či domácnosti).
Základní souvislosti ilustruje obrázek. Téměř každá průmyslová aktivita (či obecně
aktivita člověka) je spojena s rizikem události, při které může nastat nějaká forma
znečištění. V rámci právní úpravy odpovědnosti za škody ze znečištění životního prostředí (OŽP) je definován rozsah odpovědnosti za škody způsobené znečištěním (od
které se odvíjí nutnost realizace preventivních opatření k zamezení škodlivých efektů
aktivity a rozsah možných kompenzací). Relace mezi škodou na životním prostředí,
odpovědností a různými nástroji státní politiky životního prostředí (NSP) může nabývat
mnoha různých podob.
Obrázek 7:
Znečištění životního prostředí a odpovědnost
Problémy související
se znečištěním životního prostředí
OŽP
NSP
Proporce těchto vztahů jsou v jednotlivých zemích a situacích velmi odlišné, v závislosti na následujících parametrech:
typ odpovědnosti,
typ ekonomické aktivity (různé typy podniků, nikoliv domácnosti),
●
definice znečišťujících událostí a látek (normální znečištění a havárie, kumulativní
znečištění, multikauzální škody),
●
druhy škody (poškození zdraví a majetku třetích osob, poškození statků životního
prostředí, náklady na prevenci škod, náklady na uvedení životního prostředí do původního stavu).
●
●
87
Odpovědnost se vztahuje ke dvěma komponentům, které jsou pak realizovány v konkrétních nástrojích ekologické politiky:
●
alokační funkce (odpovědnost vytváří stimul ke snížení aktivity, která je spojena se
zatížením či znečištěním životního prostředí),
●
redistribuční funkce (odpovědnost zajišťuje kompenzaci škody).
Racionální subjekt v závislosti na situaci odpovědnosti porovnává náklady a užitky své
aktivity (včetně aktivit k omezení negativních externalit) na pozadí své preference
rizika a bude volit takovou úroveň aktivit (včetně aktivit ke snížení rizika či omezení
negativních externalit), která mu slibuje největší čistý užitek. Potenciální znečišťovatel
(podnik či domácnost) se pohybuje v určitém schématu odpovědnosti za škody na
životním prostředí, přičemž odpovědnost je vymezena ve dvou podobách:
●
úprava odpovědnosti za škody na životním prostředí jako specifické řešení. V některých zemích, např. v SRN byl přijat zákon o odpovědnosti za škody na životním prostředí; naproti tomu např. v České republice je podstatná úprava v občanském zákoníku,
●
odpovědnost za škody na životním prostředí v širším pojetí vyplývá ze všech zákonů, které se týkají ochrany životního prostředí. Na základě nich mohou podniky identifikovat požadavky v podobě aktivit na prevenci znečištění či případnou náhradu škody.
Situace odpovědnosti (pozice znečišťovatelů — původců i poškozených) nemusí tedy
být explicitně formulována v konkrétních právních dokumentech, ale může vyplývat
z celkového právního prostředí (včetně např. fungování soudů) a úpravy odpovědnosti
v celé soustavě právních předpisů.
Problematika odpovědnosti byla dosud převážně zkoumána jako právní problém. Předmětem pozornosti právního přístupu je téměř výlučně redistribuční aspekt (náhrada
škody). V právním pojetí můžeme také identifikovat chápání odpovědnosti v užším
pojetí jako specifický soukromoprávní nástroj, který vychází z koncepce škody jako
negativní externality.
Ekonomické pojetí odpovědnosti (včetně odpovědnosti za škody na životním prostředí
neboli ekologické či environmentální odpovědnosti) představuje širší pojetí, spojené
s tlakem na určitý subjekt, aby nesl důsledky aktivit, které způsobil a uvažoval důsledky aktivit, které může způsobit. Odpovědnost je zde chápána jako komponent veřejnoprávního řešení (např. daní a dotací) i soukromoprávního řešení (specifický nástroj,
důležitý též ve vazbě na pojištění).
Řešení systému odpovědnosti může být formulováno podle různých principů. Zásadní
je odlišení odpovědnosti za ohrožení (objektivní odpovědnosti) a odpovědnosti za zavinění. Při odpovědnosti za zavinění odpovídá znečišťovatel za vzniklou škodu pouze
tehdy, pokud nedodržel požadavky zákonných předpisů. Při odpovědnosti za ohrože88
ní je odpovědný vždy (s tím, že je též podstatné, zda a nakolik poškozený dodržel své
povinnosti prevence). Oba principy se odlišují ve svých redistribučních dopadech (jak
ovlivňují ekonomickou pozici subjektů). Zatímco při odpovědnosti za zavinění můžeme předpokládat, že při řádném provozu nese škody poškozený, při odpovědnosti za
ohrožení nese případnou škodu především původce. Tento zdánlivě pouze redistribuční
rozdíl může mít velké dopady na chování všech subjektů a jejich snahu realizovat
prevenci. V posledním období lze ve vyspělých zemích sledovat trend prosazování
objektivní odpovědnosti v oblasti ochrany životního prostředí (lze uvést např. SRN,
USA či Japonsko).
Působení odpovědnosti jako nástroj státní politiky životního prostředí však dosud mělo
omezenou účinnost. Jedním z důvodů je obtížnost prokazování kauzální souvislosti
mezi určitou aktivitou (např. hnědouhelné elektrárny) a vzniklou škodou. Jednání původce musí být kauzální pro škodu vznikající u poškozeného. Pro uplatnění nároku na
náhradu škody je tedy třeba zdůvodnit a prokázat, že vznikla škoda určitému subjektu,
že určitá aktivita původce se realizovala a že přesně tato aktivita vedla ke vzniku škody.
U škod na životním prostředí je však tento důkaz souvislostí zpravidla obtížný, protože je
typická situace s větším počtem znečišťovatelů a různými typy škod. Mnoho škod je
způsobeno celým komplexem faktorů (tzv. multikauzální škody, sumační a distanční
škody). V těchto případech je omezeno působení odpovědnosti jak směrem k prevenci,
tak vzhledem k regulaci škody (náhradě škody). V těchto případech nelze uplatňovat
individuální odpovědnost vůči jednotlivým znečišťovatelům, ale stát vytváří systém kolektivní odpovědnosti (např. v podobě zdanění pohonných hmot u automobilů).
Ve vyspělých zemích rovněž můžeme sledovat prosazování snahy ulehčit pozici poškozeného v prokazování kauzality určité aktivity u původce se vznikem škody. Uplatňují
se různé postupy, přičemž např. v Japonsku byl pro některé specifické případy přijat
princip přesunu důkazního břemene (kdy podnik jako potenciální původce musí prokázat, že určitou škodu nezpůsobil).
89
Offset, vyrovnání
Offset
Program offsets (protiúčet, vyrovnání) byl iniciován v roce 1976 v USA k řešení konfliktu mezi ekonomickým růstem a negativními tendencemi vývoje ukazatelů kvality
ovzduší v oblastech, které překračovaly imisní limity EPA (tyto oblasti se označují jako
oblasti nedosahující cíle — nonattainment areas). V těchto oblastech byla velmi malá
nebo vůbec žádná možnost alokovat nové výrobní kapacity nebo rozšířit existující
podniky. V oblastech, které nesplňují standardy kvality ovzduší. V rámci programu
offsetů je umožněno usídlení nových podniků nebo rozšíření existujících v těchto
oblastech za předpokladu, že získají certifikát od existujících zdrojů. Princip tohoto
nástroje je charakterizován pomocí obr.
Jednotlivé státy USA, které tento program zavedly, zpravidla vyžadovaly, aby nové nebo
expandující existující zdroje „vyrovnávaly“ emise faktorem větším než jedna (pro dodatečné emise musely tedy získat oprávnění k množství emisí o něco vyšší). Předpisy
Dodatku k zákonu o ovzduší z roku 1990 vyžadují vyšší poměr offset v oblastech, kde
jsou překračovány imisní limity koncentrace přízemního ozónu.
Obrázek 8:
Vyrovnání (offset)
A
B
C
D
Podnik A se chce usídlit
v oblasti se zhoršeným
životním prostředím
A
B
C
D
Podnik B omezil své emise;
přestože v území přibyl nový podnik,
celkové emise musí zůstat stejné
nebo se snížit
Do druhé třetiny osmdesátých let se uskutečnilo přibližně 2 500 transakcí offset, z nichž
bylo přibližně 10 % mezi firmami a zbytek v rámci jednotlivých firem. Asi 90 % všech
transakcí offset připadá na stát Kalifornii.
Některé státy vypracovaly další inovativní programy offset. V květnu 1991 bylo v Albuquerque (kraj Bernalillo) přijato nařízení, upravující obchodování s emisemi uhlovodíků mezi stacionárními zdroji a řadou dalších zdrojů, včetně starých vozidel užívajících
původně olovnatý benzín. V Salinas (Kalifornie) dosáhli majitelé kogenerační jednotky
dohody s orgánem ochrany ovzduší o vyrovnání (offset) emisí z továrny cestou nákupu
a likvidace starších automobilů registrovaných v oblasti Salinas-Monterrey.
90
Ochrana ovzduší
Air Pollution Control
Znečištění ovzduší je především důsledkem spalování fosilních paliv; určitá část rovněž
pochází z dopravy a dalších procesů. Nejdůležitějšími škodlivinami jsou oxidy síry,
oxidy dusíku, oxidy uhlíku, organické látky a těžké kovy. Státní politika v oblasti ochrany ovzduší stanoví cíle kvality ovzduší (imisní hodnoty) a na základě nich se určí cílové
množství emisí. Nástroje ochrany ovzduší mají zajistit účinnou a nákladově úspornou
cestu k dosažení cílů.
Základním problémem ekonomické teorie je přitom volba vhodných nástrojů. Ekonomicky optimální strategie závisí na charakteru škodlivin emitovaných do ovzduší. Můžeme odlišit následující případy:
1. Znečištění ovzduší nastává v blízkosti jediného zdroje emisí (např. prach z velké
cementárny). Zde jsou účelné individuálně působící administrativní nástroje;
2. Znečištění ovzduší je důsledkem spolupůsobení více druhů emisí, místo vzniku
emisí nehraje roli. Rozsah znečištění může mít regionální, národní či globální dimenzi.
Pokud chceme dosáhnout nákladově efektivního snížení emisí, musí omezení emisí
realizovat především znečišťovatelé s nižšími náklady na zamezení. Tohoto cíle lze
dosáhnout při zavedení emisních poplatků nebo obchodovatelných povolení. Jednotné
emisní limity neponechávají znečišťovatelům žádný prostor pro ekonomicky racionální
rozhodování;
3. V rámci regionu existuje více emitentů stejné škodliviny a jejich vliv na kvalitu ovzduší závisí na stanovišti zdroje. Ekonomicky účelné nástroje by měly být diferencovány podle škodlivosti zdroje (neboli podle jeho vlivu na imisní zatížení);
4. Problémy životního prostředí jsou důsledkem emisí z velkého počtu mobilních
(případně též malých stacionárních) zdrojů. Individuální sledování množství emisí je
v tomto případě administrativně velmi náročné či nerealizovatelné. Zde je účelné
zavedení jednotných technických opatření (např. povinnost katalyzátorů) a daně ze
vstupu (např. spotřební daně z pohonných hmot nebo uhlí).
S globalizací problémů životního prostředí získává ochrana ovzduší mezinárodní dimenzi. Emise překračují hranice jednotlivých zemí a způsobují škody nikoliv v zemi
původce, ale jsou přenášeny na velké vzdálenosti (typickým příkladem je kyselý déšť).
Politika životního prostředí pak musí využívat vyjednávání mezi zemí původce a státem, kde polutanty způsobují škody na životním prostředí a na zdraví. Výrazně mezinárodní charakter má problém skleníkového efektu a ozónové díry. K řešení problému je
pak nutná dohoda mezi velkým počtem suverénních států (např. mezinárodní úmluvy).
91
Optimální výdaje na ochranu ŽP
Optimal Expenditures for Environmental Protection
Celkový blahobyt společnosti závisí na tom, jak se jí daří dosahovat stav maximální
společenské efektivnosti (→). V oblasti výdajů na ochranu životního prostředí to předpokládá optimalizovat environmentální náklady tak, aby se společenské mezní užitky
rovnaly společenským mezním nákladům (→). Znamená to, že nejen nízké, ale ani
nepřiměřeně vysoké náklady na ochranu životního prostředí nejsou společensky efektivní. Tento problém lze řešit s využitím analýzy užitků a nákladů. Je zájmem každého
občana — konsumenta životního prostředí, aby se o tuto otázku zajímal, neboť všechny výdaje jdou přímo či nepřímo z jeho kapsy (ať již ve formě daní, vyšších cen či
dalších plateb).
Obrázek 9:
Optimální výdaje na ochranu ŽP
y
Nz
0
kde
Vozp
O
x
x
kvalita životního prostředí
y
náklady
Nz
náklady, vyvolané znečištěným životním prostředím
Vozp
výdaje na ochranu životního prostředí
O
nákladové optimum
Protože se každá faktická politika, a tedy i politika životního prostředí řídí pricipy
veřejné volby, je dalším zájmem občana — voliče, aby uděloval volební preference
s poznáním těchto principů. Konečně, zájmem každé korektní demokratické politické
strany by mělo být, aby usilovala o maximalizaci společenské efektivnosti, a tedy mimo
jiné i o optimalizaci společenských výdajů na ochranu životního prostředí, a aby o nezbytosti této optimalizace uměla přesvědčit co nejširší okruh občanů.
92
Organizační systém ochrany životního
prostředí v České republice
Organizational Structure of Environmental Protection
in the Czech Republic
Organizační systém představuje strukturální rámec pro určování strategie a realizaci
státní politiky životního prostředí.
Nejvyšším orgánem státní správy v oblasti životního prostředí je Ministerstvo životního prostředí České republiky (MŽP). Bylo zřízeno 19. prosince 1989 zákonem ČNR
č. 173/1989 Sb., k 1. lednu 1990 jako ústřední orgán státní správy a orgán vrchního
dozoru ve věcech životního prostředí. Jeho kompetence zahrnují ochranu přirozené
akumulace vod, ochranu vodních zdrojů a ochranu jakosti podzemních a povrchových vod, ochranu ovzduší, přírody a krajiny, ochranu zemědělského půdního fondu,
výkon státní geologické služby, ochranu horninového prostředí včetně ochrany nerostných zdrojů a podzemních vod, dále geologické práce a ekologický dohled nad
těžbou, odpadové hospodářství, posuzování vlivů činností a jejich důsledků na životní
prostředí včetně těch, které přesahují hranice státu. Je ústředním orgánem státní
správy pro myslivost, rybářství a lesní hospodářství v národních parcích.
Pro výkon státní správy v jednotlivých regionech České republiky byly zřízeny k 1. lednu 1991 územní odbory, které jsou detašovanými pracovišti MŽP.
Určité úkoly zajišťují další organizace v působnosti MŽP. Česká inspekce životního
prostředí (ČIŽP) byla zřízena zákonem č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa jako orgán státní správy, který je podřízen MŽP
ČR. Byl jí svěřen výkon činností státního dozoru ve věcech životního prostředí. Kromě
správních aktů provádí revizní a dozorovou činnost v základních složkách prostředí
podle příslušných zákonů. Dalšími organizacemi v působnosti MŽP jsou Agentura ochrany přírody a krajiny (jejím posláním je zabezpečovat informační systém ochrany přírody a zajišťovat odbornou péči o přírodu a krajinu ČR), Český ekologický ústav
(byl zřízen jako pracoviště syntetického výzkumu v ekologii), Český geologický ústav
(vykonává státní geologickou službu s rozšířenou působností na řešení ekologických
problémů), Český hydrometeorologický ústav (působí v oborech meteorologie a klimatologie, hydrologie a ochrany ovzduší před znečištěním), Geofond České republiky (je
archivním, dokumentačním, informačním a studijním centrem státní geologické služby). Řešení odborných problémů realizuje Výzkumný ústav okrasného zahradnictví
a Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka. Správa chráněných krajinných
oblastí zajišťuje výkon státní správy prováděný jednotlivými správami CHKO, řídí činnost jednotlivých správ a zajišťuje pro řízení CHKO odbornou, metodickou, dokumentační a informační činnost.
93
Paretovo optimum
Pareto Optimum
Paretovo optimum nastává tehdy, jsou-li zdroje a výstup ekonomiky využity způsobem,
že neexistuje realokace (jiné rozmístění a využití faktorů), po které by někdo na tom byl
lépe a současně nikdo hůře. Uvedený koncept byl navržen a pojmenován po italském
ekonomovi Vilfredu Paretovi. Realokaci zdrojů, po které alespoň jedna osoba je na tom
lépe a žádná hůře, nazýváme Paretovým zlepšením. Analýzou podmínek umožňujících
dosažení Paretova optima se zabývá ekonomie blahobytu (→).
Přes svůj nesporný analytický význam je Paretovo kritérium značně restriktivní, neboť
nedává návod, jak vybírat mezi alternativami, při nichž si jedna osoba polepšuje na
úkor jiné. Protože téměř každá politika státu bude působit v něčí neprospěch, jedná se
o závažné omezení. Ve snaze překonat tento nedostatek se někteří ekonomové snažili
doplnit Paretovo kritérium o kritéria, založená na distribuční spravedlnosti (spravedlnost v rozdělování výstupu ekonomiky mezi jednotlivce). Ekonomové se touto otázkou
zabývají z toho důvodu, že alternativní, projekty nebo politiky obvykle mají různé
důsledky pro rozdělování, takže ujasněná představa o žádoucí podobě spravedlivého
rozdělování může být klíčem k ohodnocení jednotlivých alternativ. Distribuční spravedlnost bývá měřena rozdělením důchodu nebo bohatství.
Alternativním řešením je používání kompenzačních testů. Tyto testy zkoumají otázku,
zda ti, kdo budou jistou konkrétní změnou poškozeni, mohou být za své ztráty kompenzováni těmi, kdo změnou získali, a to tak, aby na tom stále byli lépe než před
změnou. Kompenzace je pouze hypotetická, její provedení není nezbytnou podmínkou.
Nejznámějším z těchto testů je Kaldor-Hicksův test. Stav A by měl být preferován před
stavem B, jestliže ti, kteří z nastolení stavu A mají prospěch, mohou kompenzovat ty,
kteří utrpěli ztrátu, a stále by na tom byli lépe než před změnou. Uvedená kompenzace
může být pouze hypotetická, podle Kaldor-Hicksova kritéria by A mělo mít přednost
před B, i kdyby kompenzace fakticky nebyla provedena.
94
Pigouova daň (Pigouviánská daň)
Pigouvian Tax
Působení externích efektů lze demonstrovat pomocí obrázku. Vytváření soukromého
statku i je spojeno se znečištěním životního prostředí. Podnik při svém rozhodování
o produkci optimálního množství soukromého statku i vychází z mezních nákladů
a mezního užitku. Na obrázku jsou vyneseny dvě nákladové funkce. MNp představuje
soukromé mezní náklady, jež vznikají jednotlivému výrobci při produkci určitého
množství statku i. Při mezním užitku v podobě uvedené funkce tedy bude vyrábět
množství q1. Výroba však současně způsobuje zatížení životního prostředí, jež způsobuje náklady jiným subjektům, mezní ekologické náklady MNe. Skutečné náklady,
které vznikají při vytváření statku i, jsou představovány soukromými a ekologickými
marginálními náklady. Suma soukromých a ekologických nákladů se též označuje jako
sociální náklady a je představována křivkou MNs. Optimum, při němž je maximalizován čistý užitek, se při zahrnutí všech nákladů nachází nikoliv v bodě q1, ale při
množství q0.
Celkový čistý užitek, který vzniká při snížení produkovaného množství q1 na optimální
množství q0, lze zjistit pomocí příslušných ploch. Pro producenta nastává ztráta ve výši
plochy q1FGq0. Protože jeho náklady se snižují o q1FDq0, vyplývá pro něj celková čistá
ztráta užitku ve výši plochy FGD. Současně vzniká pro společnost zisk užitku v důsledku omezení znečištění životního prostředí ve výši FEGD. Celkový přírůstek čistého
užitku ze snížení produkce z q1 na q0 vyplývá ze součtu těchto změn:
− q1FGq0 + q1FDq0 + FEGD − FEG
Plocha FEG představuje ztrátu čistého užitku, který vzniká při produkci statku i nad
efektivní množství. Z hlediska problému životního prostředí lze z této analýzy odvodit
následujícízávěry:
●
producent se chová individuálně správně a produkuje takové množství, při kterém
jsou jeho soukromé marginální náklady a jeho marginální užitek stejné,
●
přitom se však vytváří příliš mnoho statku zatěžujícího životní prostředí, protože
náklady zahrnuté do rozhodování o produkci jsou příliš nízké,
●
nadprodukce vede ze společenského hlediska k neefektivní alokaci (umísťování)
zdrojů,
●
k tomu, aby se dosáhlo efektivní alokace zdrojů, je nutné zavést opatření nutící
producenta vyrábět takové množství, při němž je jeho soukromý marginální užitek
roven sociálním marginálním nákladům.
95
Obrázek 10: Působení negativních externích efektů
Mezní
užitek
MNs = MNp + MNe
Mezní
náklady
MNs
E
G
F
D
Mezní užitek
0
q 0 q1
Množství q statku i
Základní problém externalit tedy spočívá v tom, že pro ně neexistují (fungující) trhy.
V důsledku možnosti bezplatného využívání přírodních zdrojů či jejich znečišťování
chybí stimuly k omezení těchto aktivit. Jinak řečeno, aktivity spojené s negativními
externími efekty soukromých subjektů (výroba i spotřeba) mají příliš vysokou úroveň
aktivity, zatímco úroveň aktivit spojených s pozitivními externalitami je příliš nízká. Ke
zlepšení této suboptimální situace jsou nutná opatření ke změně intenzity či úrovně
těchto aktivit (omezení nebo zvýšení). Jedná se tedy o případ alokativního selhání trhu.
Pro vytvoření stimulů k dosažení stavu
MNp = MNs
a tím nahrazení resp. doplnění chybějícího cenového mechanismu lze uvažovat různá
řešení.
Prvním ekonomem, který se tímto problémem zabýval, byl Arthur Cecil Pigou. Navrhl
přístup, který se označuje jako Pigouva daň. Je to daň uvalovaná na producenta negativní externality. Je konstruována tak, aby se po zavedení daně soukromé náklady subjektu
vytvářejícího externality rovnaly společenským nákladům (→) dané aktivity.
96
Politika přerozdělování a důchodová politika
Distributional Policy and Income Policy
V ekonomice existuje určitá zásoba výrobních faktorů. Na rozložení této zásoby mezi
ekonomické subjekty, na institucionálním uspořádání ekonomiky a na schopnosti ekonomických subjektů výrobní faktory efektivně využít závisí rozdělení důchodu společnosti. Rozložení zásoby samotných výrobních faktorů mezi ekonomické subjekty lze
prvotně označit za důsledek minulých důchodových toků a institutu dědictví. Tyto
faktory a skutečnost, že každý jedinec je obdařen rozdílnými schopnostmi, rozdílnou
velikostí a strukturou bohatství a dalšími existenčními podmínkami, způsobují příjmovou a majetkovou nerovnost ve společnosti. Tato situace vytváří základnu pro fundamentální diskusi, jak a pro koho se má nebo nemá stát prostřednictvím záměrných
zásahů do rozdělení důchodů a majetku angažovat v určitém přerozdělení důchodů.
V rámci politického rozhodování je pak koncipována politika rozdělování.
Postoj k politice rozdělování závisí na tom, jak je vnímána funkce státu. V liberálním
pojetí státu nenajdeme pro politiku rozdělování (či přerozdělování) příliš místa. V extrémním pojetí odmítá jakoukoliv představu státního přerozdělování bohatství a s ní
i všechny formy sociální péče. Jakékoliv rozdělení bohatství je sociálně spravedlivé za
předpokladu jeho řádného (tedy ne kriminálního) nabytí.
Socialisté vnímají rozdíly mezi jedinci primárně jako produkt společnosti, sociální
nerovnost je chápána nikoliv jako záležitost nahodilá (daná například tím, do jaké
rodiny se člověk narodí), ale též jako faktor, který plodí rivalitu a sociální konflikty.
Požadují proto sociální rovnost jako základní záruku toho, že všichni, nejenom privilegovaní jedinci, budou moci rozvíjet svůj potenciál. Podle socialistických koncepcí je to
právě rovnost, která umožňuje lidem harmonickou spolupráci a je nosným pilířem
opravdové pospolitosti. Logickým požadavkem vycházejícím z této ideje je potom silná
přerozdělovací politika.
Důchodová politika vyspělých zemí je výsledkem relativně stabilizované situace. Její
nekonfrontační charakter dokládá fakt, že někteří ekonomové ji řadí mezi nástroje
makroekonomické stabilizační politiky. Chápe se tedy nikoli jako boj o podíl na rozdělování důchodů, ale nástroj ovlivňující či přímo regulující stranu poptávky, jako nástroj
ovlivňování inflace.
V ekonomické teorii se v současné době diskutuje souvislost míry přerozdělování
a hospodářského růstu. Tradiční vyspělé ekonomiky hledají usilovně takové modely
politiky rozdělování (dochodové politiky), které by omezovaly dopad přerozdělovacích opatření na ekonomický růst, případně jej přímo stimulovaly, a zároveň poskytly
alespoň takovou úroveň sociálních jistot, jež bude mít dostatečně příznivý vliv na
sociální stabilitu.
97
Poplatky (poplatkové systémy)
Charges
Poplatky jsou v ekonomické teorii definovány jako platby, spojené s určitým úkonem,
službou nebo povolením orgánu státní správy.
Většina států se ovšem této striktní definice přidržuje jen velmi volně. Existuje značně
volná hranice mezi poplatky a daněmi, jednotlivé národní terminologie jsou téměř
nesrovnatelné. Navíc poplatky v důsledku historického vývoje svého zavádění získávaly
různá označení — úplaty, odvody, úhrady.
Původně pojem poplatky u nás označoval platby za administrativní úkony — správní,
notářské a soudní. Teprve v polovině šedesátých let tohoto století byly zavedeny jako
první platby za vypouštění odpadních vod do vod povrchových. Ekonomický význam
získaly poplatky u nás však teprve po roce 1990, kdy začala transformace deformované
centrálně řízené plánované ekonomiky v tržní ekonomiku.
Funkce environmentálních poplatků mohou být různé. Převažuje funkce fiskální, ideálem je funkce motivační.
Poplatky jsou zpravidla součástí širšího souboru nástrojů — poplatkového systému.
Jeho hlavními částmi jsou tyto náležitosti:
●
●
●
●
●
●
●
●
●
vymezení poplatníků, resp. plátců,
stanovení předmětu zpoplatnění,
stanovení výše poplatků (základní sazby),
případné zavedení přirážek k základní sazbě,
určení způsobu výpočtu,
stanovení úlev, odkladu placení popřípadě výjimek z placení,
případné zavedení náběhové křivky placení,
stanovení způsobu výběru poplatků a kontroly celého systému,
případně určení užití výnosu z poplatků.
V České republice představují poplatky, resp. poplatkové systémy zatím nejdůležitější
a nejrozvinutější skupinu ekonomických nástrojů politiky životního prostředí. Jsou
většinou napojeny na Státní fond životního prostředí. Jsou tak součástí parafiskálního
systému, tj. jsou zdrojem financí nikoli státního rozpočtu, ale proudí do autonomního
ekologického fondu, z něhož jsou pak poskytovány dotace a výhodné půjčky.
Často kritizovanou nevýhodou tohoto řešení je, že poplatky tak představují část veřejných financí, která se dostává mimo přímou kontrolu parlamentu. O jejich používání
rozhoduje omezený okruh lidí, v extrémním případě jediný politik (ze zákona o SFŽP
ministr životního prostředí).
Nejvýznamnějšími jsou v současné době poplatky za znečišťování ovzduší, za vypouštění odpadních vod a za ukládání odpadů.
98
Poplatky (poplatkový systém)
za ukládání odpadů
Waste Disposal Charges
Poplatky za uložení odpadů byly jako zcela nový ekonomický nástroj zavedeny v roce
1992 (zákonem o poplatcích za uložení odpadů). Byly přitom sledovány dva motivy:
kompenzace negativních důsledků, provázejících skládkování jako způsob zneškodňování odpadů a stimulace ukládání odpadů na ty skládky, které odpovídají náročným
požadavkům, resp. podpora výstavby takovýchto skládek (do doby vzniku zákona byl
počet dostatečně zabezpečených skládek minimální).
Adekvátně tomu byl poplatek konstruován jako dvousložkový:
●
Tzv. sazba I poplatku byla placena za jakékoliv ukládání odpadu na skládky, a to
obci, v jejímž katastru skládka ležela. Její výše byla stanovena tak, aby alespoň částečně
finančně obci kompenzovala lokální negativní ekologické externality, ke kterým v důsledku existence a používání skládky dochází;
●
Tzv. sazba II byla placena pouze za ukládání na skládky, které neodpovídaly novým
ekologickým požadavkům (tj. na „nezabezpečené“ skládky). Provoz těchto skládek byl
administrativním opatřením povolen na omezenou dobu, maximálně však do roku
1996. Výše sazby II byla odvozena od rozdílných nákladů na provozování zabezpečené
a nezabezpečené skládky — a to tak, aby bylo výhodnější pro původce odpadů ukládat
odpady na zabezpečené skládky. Příjemcem sazby II byl SFŽP.
99
Tabulka 8:
Poplatky za ukládání odpadů na skládky
Základní poplatek za ukládání odpadů [Kč/t]
Kategorie odpadu
Nebezpečný
Komunální + ostatní
1998
1999—2000
2001—2002
2003 a dále
200
250
350
450
20
30
50
80
300
500
750
1 000
Rizikový poplatek [Kč/t]
Nebezpečný
Zavedení poplatků za ukládání odpadů, jmenovitě sazba II, významně přispělo k výstavbě nových, zabezpečených skládek. V současné době jich je v ČR cca 380. Jejich
disponibilní kapacity umožnily naplnit ustanovení o uzavření všech nevyhovujících
skládek v zákonem stanoveném termínu.
V roce 1997 byl přijat nový zákon o odpadech, který také nově formuluje poplatky za
uložení odpadů. Poplatek za ukládání odpadů na skládky se opět skládá ze dvou složek,
ty však mají jiný charakter než dříve. Základní složka poplatku se platí za uložení
odpadu, v případě, že se jedná o nebezpečný odpad, se dále platí riziková složka.
Poplatek vybírá provozovatel skládky. Základní složka poplatku je příjmem obce, na
jejímž katastrálním území je skládka umístěna, riziková složka je příjmem SFŽP.
100
Poplatky za vypouštění odpadních vod
do vod povrchových
Water Effluent Charges
Poplatky za vypouštění odpadních vod platí právnická nebo fyzická osoba, která vypouští odpadní vody do vod povrchových. Poplatek za znečištění vypouštěných odpadních vod je znečišťovatel povinen platit, jestliže jím vypouštěné odpadní vody obsahují
znečišťující látky a překročí v příslušném ukazateli znečištění zároveň hmotnostní
a koncentrační limit zpoplatnění.
Poplatek za znečištění vypouštěných odpadních vod se rovná součtu dílčích částek
vypočtených podle jednotlivých ukazatelů znečištění jako násobek sazby poplatku
a celkového množství znečištění za kalendářní rok. Celkové množství znečištění se
zjistí vynásobením průměrné roční koncentrace znečištění u příslušného ukazatele
znečištění ročním objemem vypouštěných odpadních vod.
Sazba pro zpoplatnění u ukazatele znečištění „organické látka charakterizované chemickou spotřebou kyslíku“ se použije podle odpovídajícího druhu odpadních vod.
Sazba pro zpoplatnění u ukazatele znečištění „amoniakální dusík“ se použije do roku
2000 včetně a od roku 2001 se použije sazba u ukazatele znečištění „celkový anorganický dusík“. Poplatky za vypouštěné znečištění v ukazateli absorbovatelné organické
halogeny (AOX) se platí od roku 2001.
Znečišťovatel může pro účely výpočtu poplatku odečíst množství znečištění obsažené
v jím odebrané vodě od zjištěného celkového množství znečištění ve vypouštěných
odpadních vodách.
Poplatek z objemu vypouštěných odpadních vod do vod povrchových je znečišťovatel
povinen platit, jestliže objem jím vypouštěných odpadních vod překročí za kalendářní
rok 30 000 m3.
Poplatek z objemu vypouštěných odpadních vod se vypočte vynásobením celkového
objemu vypouštěných odpadních vod stanovenou sazbou.
Znečišťovatel, který prokazatelně na podkladě povolení podle zvláštních předpisů zahájil práce na stavbě čistírny odpadních vod nebo jiného zařízení investičního charakteru
ke snížení množství znečištění ve vypouštěných odpadních vodách na úroveň stanovenou v povolení k vypouštění odpadních vod nebo pro tento účel smluvně sdružil prostředky, může nejpozději do jednoho roku ode dne zahájení stavby či jiného zařízení
nebo uzavření smlouvy o sdružení finančních prostředků požádat Inspekci (ČIŽP)
o povolení odkladu placení až o 80 % výše poplatků za zdroj znečištění, pro který tyto
práce zahájil nebo finanční prostředky sdružil.
101
Dodržel-li znečišťovatel nebo ten, s kým znečišťovatel uzavřel smlouvu o sdružení
prostředků, lhůtu k dokončení stavby nebo jiného zařízení stanovenou v povolení
vodohospodářského orgánu a znečištění vypouštění odpadních vod dosahuje úrovně
stanovené v povolení vodohospodářského orgánu k vypouštění odpadních vod, pomine Inspekce znečišťovateli část poplatků ve výši odpovídající částce, jejíž zaplacení
bylo rozhodnutím Inspekce odloženo.
Poplatky platí znečišťovatel na účet příslušného finančního úřadu a jsou příjmem
SFŽP (→).
102
Poplatky za využívání přírodních zdrojů
Charges on Use of Natural Ressources
Tyto poplatky se vyvíjely několik desetiletí pod různými názvy: úplaty, odvody, úhrady,
účelové platby ap. Jejich exaktní stanovení je stále obtížné, neboť v oblasti environmentálních statků (→) nejsou dosud jasně vymezena vlastnická práva (→), v právním systému ČR neexistuje kategorie veřejného statku, oceňování přírodních zdrojů (→) je teprve
v počátcích atd. Stávající poplatky plní spíše fiskální než stimulační funkci. Jsou to:
1. Úplaty za odběry vody z vodních toků
Subjekty odebírající vodu z vodních toků nad určené množství mají povinnost platit
správci vodního toku úplaty. Povinnost platit úplaty se však nevztahuje na řadu případů
(na odběry, které jsou menší než je stanovené množství, pro napouštění rybníků pro
chov ryb a veřejných koupališť, pro požární potřeby a kluziště, ad).
Výše úplaty je stanovena cenovými předpisy. Od roku 1993 jsou namísto úředně stanovených maximálních cen zahrnuty úplaty za odběry vody z vodních toků do cen věcně
usměrňovaných. Znamená to, že již nejsou stanoveny jednotně pevnou sazbou, ale
správci vodních toků je mohou stanovit diferencovaně na základě prokázané kalkulace
nákladů nutných k zajištění dodávek povrchové vody.
Úplaty za odběry vody z vodních toků platí odběratelé správcům vodních toků (tzn.
a. s. Povodí). Jsou součástí jejich příjmů (tržeb) a kompenzují náklady spojené se
zajišťováním dodávek povrchové vody a se správou a údržbou vodních toků. Plní tedy
především úlohu kompenzace nákladů a nikoliv úlohu ekonomického nástroje ochrany
životního prostředí.
2. Úplaty za odběry podzemní vody
Zákon o vodách také umožňuje stanovit úplaty za odběr podzemní vody. I zde existuje
mnoho případů, kdy se na odběry nevztahuje placení úplat. Jedná se zejména o odběr
nižší než stanovené množství, odběry pro veřejné vodovody, pro zásobování sídlišť
nebo veřejných vodovodů ze zařízení odebírajících organizací, jsou-li tyto odběry zvlášť
měřeny, geotermálních podzemních vod pro jejich energetické využití ad.
Úplaty jsou placeny místně příslušnému správci vodních toků (a. s. Povodí), který je
pak v plné výši odvádí do SFŽP.
3. Odvody za zábory zemědělského půdního fondu
Odvody za zábory zemědělského půdního fondu jsou s platností od roku 1992 nově
stanoveny zákonem o ochraně zemědělského půdního fondu. Zákon stanoví, že subjekt, v jehož zájmu byl vydán souhlas k odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu je
povinen zaplatit stanovený odvod — pokud se nejedná o výjimky z placení, taxativně
uvedené v zákoně. Odnětí půdy může být dočasné nebo trvalé.
103
Výpočet výše odvodů se provádí podle tabulky, kde jsou stanoveny tzv. základní hodnotové ukazatele půdy v Kč za 1 ha podle hlavních jednotek (celkem 78) a klimatických
regionů (9). Konkrétní výše pro daný pozemek se zjistí na průsečíku obou kriterií na
základě zařazení půdy.
Zjištěná hodnota je pak zvýšena nebo snížena na základě ekologických kriterií, která
byla nově zapracována do tohoto ekonomického nástroje.
Plátcem odvodu je ten, v jehož zájmu byl vydán souhlas k odnětí půdy. O výši odvodu
rozhoduje orgán ochrany zemědělského půdního fondu (okresní úřad). Odvody za
trvalé odnětí půdy se platí jednorázově, odvody za dočasné odnětí půdy se platí každoročně až do doby ukončení rekultivace podle schváleného plánu. Výběr odvodů je
zajišťován prostřednictvím finančních úřadů s tím, že 60 % výnosu je příjmem SFŽP
a 40 % je příjmem rozpočtu obce, v jejímž obvodu se odnímaná půda nachází.
4. Poplatky za odnětí pozemků plnění funkcí lesa
Zákon o lesích zavedl také od roku 1996 poplatky za odnětí pozemků plnění funkcí lesa
a omezení jejich využívání.
Žadatel, jemuž bylo povoleno trvalé nebo dočasné odnětí, platí poplatek ve výši, kterou
mu stanoví rozhodnutím orgán státní správy lesů. Z poplatku připadá 40 % obci, v jejímž katastrálním území došlo k odnětí, a 60 % SFŽP.
5. Úhrady spojené s těžbou surovin
Placení úhrad v oblasti nerostného bohatství bylo u nás naposledy upraveno od roku
1993. Placení úhrad se vztahuje na právnické a fyzické osoby, které v rámci podnikatelské činnosti vykonávají vyhledávání, průzkum nebo dobývání výhradních ložisek nebo
jinou hornickou činnost. Úhrada je placena jednak za dobývací prostor (10 000 Kč
ročně za každý i započatý km2) ve vymezení na povrchu (u malých dobývacích prostorů do 2 hektarů činí roční úhrada 2 000 Kč), jednak z vydobytých vyhrazených nerostů
nebo vyhrazených nerostů po jejich úpravě a zušlechtění, provedeném v souvislosti
s jejich dobýváním. Tato úhrada činí nejvýše 10 % z tržní ceny vydobytých nerostů.
Úhrady jsou vybírány prostřednictvím obvodních báňských úřadů. Úhrada z dobývacího prostoru je zdrojem příslušné obce, úhrada z vydobytých vyhrazených nerostů je
z 50 % zdrojem rozpočtu příslušné obce a z 50 % zdrojem SFŽP.
6. Poplatky(odvody) za kácení dřevin
Zákon o ochraně přírody v obecné poloze zakotvuje povinnost platit odvody za kácení
dřevin z důvodů výstavby. Tento poplatek však nebyl dosud rozpracován.
104
Poplatky za znečišťování ovzduší
Air Pollution Charges
Stávající poplatkový systém byl založen v roce 1991 zákonem o státní správě a poplatcích za znečišťování ovzduší a předpisy následujícími. Jeho deklarovanou primární
funkcí bylo stimulovat znečišťovatele, aby pro ně bylo výhodnější usilovat o snížení
emisí než znečišťovat a platit. Výrazná měla být také funkce kompenzační — měly být
vyrovnány ekonomické podmínky jednotlivých kategorií znečišťovatelů (provozovatelů
nových zdrojů — provozovatelů stávajících zdrojů, kteří přistoupili ke snižování znečištění — provozovatelů stávajících zdrojů, kteří zatím nevynaložili žádné náklady na
snížení znečištění).
Poplatky podle tohoto zákona platí provozovatelé tzv. velkých a středních zdrojů znečištování, a to podle množství a druhu vypouštěných emisí.
Bylo zpoplatněno více než 90 škodlivin, rozdělených do čtyř skupin (tzv. hlavní látky —
tuhé emise /TE/, SO2, NOX, CO a CXHX — a ostatní látky, rozdělené do tří skupin podle
míry škodlivosti — třída I, II a III).
Finální sazby poplatků byly pro hlavní látky stanoveny individuálně (TE: 3 000 Kč, SO2:
1 000 Kč, NOX: 800 Kč, CO: 600 Kč, CXHX: 2 000 Kč za 1 t). Pro ostatní látky byly
stanoveny sazby jednotlivých tříd (třída I: 20 000 Kč, II: 10 000 Kč, III: 1 000 Kč za 1 t).
Finální sazba však nabíhala postupně: v prvním a druhém roce platnosti nového systému, tj. v letech 1992 a 1993 platili znečišťovatelé jen 30 %, v letech 1994 a 1995 60 %,
v roce 1996 80 % a teprve od letošního roku platí 100 %.
Pokud některý znečišťovatel překročí emisní limit, který mu je stanoven, je jeho celková
platba zvýšena o přirážku ve výši 50 %.
Znečišťovatelé, kteří prokazatelně přistoupili, resp. přistoupí k opatřením ke snížení
emisí, mají možnost odkladu placení poplatků, a to ve výši asi 40 %. Pokud práce
dokončí v souladu se stanovenými podmínkami, může orgán ochrany ovzduší příslušný ke stanovení výše poplatků rozhodnout o prominutí tento odklad doplatit.
Vlastní placení poplatků probíhá na základě rozhodnutí orgánu státní správy, a to
podle místa a kategorie zdroje. U velkých zdrojů znečišťování vybírá poplatky ČIŽP,
u středních zdrojů to jsou okresní úřady. V obou případech jsou pak poplatky odváděny do SFŽP.
Poplatky za znečišťování platí i část provozovatelů malých zdrojů (kteří provozují podnikatelskou činnost). Poplatek zde není stanoven výpočtem podle zákonem stanovených sazeb, ale částkou, diferencovanou podle druhu spalovaného paliva, a to až do
40 000 Kč ročně. Výši poplatku jednotlivým znečišťovatelům stanoví obec, která je také
vybírá a používá.
105
Poplatky za znečišťování ovzduší — příklad
Air Pollution Charges
Přednosti ekonomických nástrojů lze dobře ilustrovat na tomto hypotetickém příkladu.
Ministerstvo životního prostředí (MŽP) určité země zjistí, že celkové společenské náklady způsobované emisemi elektrárny činí za určité časové období 40 PJ (peněžních
jednotek). Musí být proto nalezen způsob, jak do interních nákladů elektrárny, které
činí 10 PJ, zahrnout dalších 30 PJ, anebo jak — například nařízením ke snížení emisí —
tento rozdíl eliminovat.
Předpokládejme, že vše, co znečišťuje ovzduší v určité oblasti (město, region, stát,
nadnárodní společenství) pochází ze 4 kategorií zdrojů znečišťování. Každý z nich má
z technických důvodů jiné jednotkové náklady na odstranění emisí. Rozhodují se nezávisle, v prostředí fungující tržní ekonomiky (→) (ceny zde nejsou deformovány, volná
soutěž není neúměrně omezována, atd.).
Tabulka 9:
Poplatky za znečišťování ovzduší — příklad
Množství emisních jednotek
za časové období [EJ]
Jednotkové náklady
na odstranění emisí [PJ]
Zdroj A
40
10
Zdroj B
20
30
Zdroj C
20
15
Zdroj D
20
20
Celkem
100
EJ = emisní jednotky, PJ = peněžní jednotky
106
V dané oblasti je stanovena imisní norma ve výši 50 technických jednotek za sledované
časové období (nebudeme zkoumat, proč právě tato imisní úroveň je považována za
přijatelnou zátěž prostředí, i když to má obrovské dopady na nákladovost ochrany
životního prostředí). MŽP proto rozhodlo, že je třeba množství stávajících emisí (100)
snížit na úroveň stanovenou imisní normou. Má přitom k dispozici několik způsobů,
jak toho dosáhnout.
1. MŽP se rozhodlo pro technicky nejprogresivnější variantu (var I). Stanovilo, že
každý ze znečišťovatelů musí omezit emise na úroveň, kterou mu umožňuje dosáhnout
použití nejlepších prakticky dosažitelných technologií. Předpokládejme, že tyto technologie umožňují snížit objem stávajících emisí přibližně na jednu desetinu současného
množství.
Z právních, technických a sociálních důvodů byl zdroj C z tohoto nařízení vyňat.
Množství emisí v oblasti se tak sníží na úroveň 28 EJ (zdroj A bude emitovat jen 4, zdroj
B 2, zdroj C 20 a zdroj D 2 EJ). Imisní norma bude více než dodržena. Náklady, které
budou muset vynaložit znečišťovatelé A, B a D budou ovšem obrovské: 1 260 peněžních
jednotek. Rozpočet oblasti nezíská nic.
Elektrárna tyto prostředky do odsiřovacího, odpopílkovacího a denitrifikačního zařízení ochotně investuje. Tyto náklady totiž beze zbytku přenese do cen produkované
elektrické energie — a zaplatí je spotřebitelé (nejen domácnosti, ale i výrobci všeho
možného, kteří potřebují ke své produkci elektrický proud — a o to budou ceny jejich
výrobků vyšší).
2. MŽP může však také uvažovat ekonomicky (var II). Zavede proto poplatek za znečišťování ovzduší a umožní každému znečišťovateli, ať se chová, jak nejlépe dovede.
Stane-li se pro některého ze znečišťovatelů příliš nákladným pokračovat ve svém dosavadním rozsahu znečišťování, jistě přistoupí k omezujícím opatřením (neboť jinak by
v tržním prostředí nutně zkrachoval). MŽP má přitom několik možností:
a) Pokud stanoví poplatek ve výši minimálně 10,1 PJ, sníží se znečišťování minimálně
o 36 EJ (pro zdroj A bude výhodnější snížit emise alespoň na nejnižší prakticky dosažitelnou úroveň, tj. zhruba na jednu desetinu dosavadního stavu). Na poplatcích od
107
ostatních znečišťovatelů získá rozpočet oblasti minimálně 606 PJ. Imisní norma bezprostředně dosažena nebude, úroveň znečištění dosáhne hodnoty 60, resp. 64 (100 minus
40, resp. 100 minus 36). Náklady subjektů na dosažení tohoto stavu budou činit jen 360,
resp. 400 PJ. Bezprostředně se nedosáhne normou požadované úrovně, neboť imisní
úroveň bude činit pouze 60 až 64 (100 minus 40, resp. 100 minus 36). MŽP však bude
moci financovat z vybraných poplatků řadu programů ke zlepšení životního prostředí
v oblasti.
b) Pokud bude poplatek stanoven ve výši minimálně 15,1 PJ, sníží se znečišťování až
o 60 EJ (emise odstraní zdroj A a C), imisní úroveň klesne na uspokojivých 40 až 44.
Rozpočet oblasti získá minimálně 604 PJ. Náklady subjektů na dosažení této situace
budou maximálně 700 PJ.
c) Pokud bude poplatek vyšší než 20,1 PJ, sníží se sice rozsah znečišťování až o 80 EJ,
ale za velmi vysoké náklady: 1100 PJ a ty se již blíží nákladům vyvolaným čistě normativním přístupem.
d) Pokud však bude výše poplatku stanovena níže než 10 PJ, bude pro všechny znečišťovatele stále výhodnější produkovat emise než přistoupit k jejich odstranění, resp.
snížení. Rozpočet oblasti sice získá až 1 000 PJ, ale stimulační působení poplatku bude
nulové a jeho funkce jako ekonomického nástroje bude silně redukována.
Za optimální můžeme proto považovat variantu II b), která vede k plnému dosažení
požadovaných environmentálních efektů za přijatelnou cenu. Ekonomicky nejefektivnější však bude varianta II a). Nebude sice bezprostředně dosažena požadovaná imisní
úroveň, ale prostředky získané z poplatků za znečištění mohou při vhodném použití
přispět k dalšímu snížení emisí na žádoucí úroveň.
108
Principy ekologické politiky
Principles of Environmental Policy
Při vymezování konkrétních nástrojů a opatření k dosažení stanovených cílů vychází
ekologická politika ze základních principů:
●
●
●
●
●
princip původce (neboli princip znečišťovatel platí),
princip obecného (plošného) zatížení společnosti,
princip uživatele (poškozeného),
princip prevence,
princip kooperace.
Princip původce lze považovat za základní pilíř současné ekologické politiky vyspělých
zemí. Jeho podstata spočívá ve snaze přiřadit náklady spojené se znehodnocováním
životního prostředí jeho původci. Nástroje vycházející z tohoto principu mají za cíl
v maximální míře začlenit škody ze znehodnocování životního prostředí jako externí
náklady výroby a spotřeby do ekonomické bilance znečišťovatelů životního prostředí,
tzn. internalizaci těchto nákladů.
Realizace principu původce však naráží na celou řadu problémů jako je obtížnost
identifikace původce, problémy s monetárním vyjádřením škod či přenos nákladů v důsledku působení nástrojů na ceny výrobků. V takovýchto případech se uplatňují nástroje a opatření podle tzv. principu obecné (plošné) zátěže. Zde jsou možné dva přístupy.
Omezení zatížení životního prostředí je zajišťováno s podporou z veřejných prostředků.
V některých případech se uplatňuje princip uživatele, kdy za snížení zatížení životního
prostředí platí poškozovaný subjekt (může se např. jednat o kompenzace zemědělcům
ze strany vodohospodářských podniků, aby omezili či eliminovali používání hnojení
a prostředků na ochranu rostlin).
Cílem ekologické politiky by nemělo být pouze omezování či odstraňování již vzniklých
škod, nýbrž především snaha preventivně zabránit takovým tendencím vývoje, které
mohou v budoucnu přivodit negativní důsledky pro životní prostředí.
Základní linii pro utváření politického rozhodovacího procesu demokratického procesu
představuje princip kooperace. Jeho podstatou je účast společenských subjektů v procesu určování cílů a rozhodování v oblasti životního prostředí. Pro operacionalizaci cílů
ekologické politiky je bezpodmínečně nutné začlenit vedle poslanců parlamentu, komunální správy, odborných pracovníků, podniků a podnikatelů i jejich svazů též odbory, akademická pracoviště, občanské iniciativy a nevládní organizace.
Bezprostřední a velký význam získává tento princip při řešení regionálních problémů.
109
Problémy životního prostředí
Environmental Problems
Vyvážený přírodní systém, který se utvářel stamiliony let, představuje pro lidstvo (ale
nejen pro lidstvo, i pro vše živé) prakticky nenahraditelné životní prostředí. Poskytuje,
resp. zabezpečuje:
●
●
●
●
●
●
●
●
●
ochranu proti kosmickým vlivům,
relativně stálé fyzikálně chemické podmínky pro život,
čistou vodu v rámci přírodního koloběhu vody,
zdroje látek,
přirozenou dekontaminaci,
fertilitu půdy,
zdroje energie,
biologické zdroje,
životní prostor.
Lidské aktivity v tomto století vážně narušily mnohé z těchto životně důležitých mechanismů, nezanedbatelný vliv ale připadá také na vrub přirozených dějů (působení
řady látek, procesů a změn, které dnes považujeme za nepřirozené — vznik a vymírání
druhů, změny klimatu, přítomnost látek rozkládajících stratosférický ozón atd).
Globální problémy — pozornost odborné a ekologicky sensitivní veřejnosti poutají
dnes stále více poznané tzv. globální problémy. Za globální změny se dnes všeobecně
pokládají:
a) globální oteplování,
b) narušování ozónové vrstvy ve stratosféře,
c) kyselé deště,
d) ohrožení biologické diverzity,
e) degradace půdy,
f) znečištění vod (povrchových i podzemních),
g) růst spotřeby přírodních zdrojů (zejména neobnovitelných),
h) masívní produkce odpadů (zejména toxických).
Národní problémy — nejširší veřejnost v jednotlivých zemích vnímá především tzv.
národní a regionální problémy životního prostředí. První explicitně formulovaná státní
politika životního prostředí České republiky, vydaná v roce 1995, stanovila tyto národní
priority ochrany životního prostředí:
a) zlepšení kvality ovzduší,
b) zlepšení kvality vod,
c) snížení produkce odpadů (zejména nebezpečných odpadů),
d) eliminace dopadů působení škodlivých chemických a fyzikálních faktorů,
e) likvidace starých zátěží.
110
Produkční a mimoprodukční funkce
(příklad: zemědělství)
Market and Nonmarket Functions (Agriculture)
Naprostá většina antropogenních vlivů na životní prostředí byla historicky spjata s hospodářskou činností lidí — produkováním statků a služeb, potřebných k uspokojování
stále se rozšiřujících potřeb. V ekonomice — průmyslu, zemědělství, službách — dominovala produkční funkce těchto činností.
Teprve začátkem tohoto století začaly vystupovat jiné funkce, tzv. funkce mimoprodukční — sociální, etické, ekologické a další. V současné době tvoří rovnocennou komponentu s funkcemi produkčními, v některých oblastech a zemích dokonce význam
funkcí mimoprodukčních převážil (například dnes lesnictví ve Švýcarsku).
Vztah produkčních a mimoprodukčních funkcí lze ilustrovat na zemědělské činnosti.
Zemědělský výrobní proces je plně vázán na krajinu a všechny jeho produkční činitele
na krajinné přírodní zdroje, které velmi intenzivně ovlivňují. Zemědělská činnost má
k životnímu prostředí kontroverzní vztahy. Dochází ke vzájemnému ovlivňování, zejména v oblasti přírodních zdrojů. Interakce mají dopady kladné i záporné — přinášejí
celospolečenské přínosy, ale vyvolávají i celospolečenské náklady.
Po celá staletí byla reflektována jako jedinná a cílová funkce zemědělství funkce produkční (rostliná a živočišná výroba). Teprve v tomto století se k této funkci nejprve
připojila funkce sociální (sociálně zabezpečovací), posléze pak funkce tzv. krajinotvorná. Specificky se rozvíjí v posledních desetiletích funkce etická (zemědělství, resp.
venkovský život je chápán jako nositel a ochranitel tradičních křesťanských hodnot —
pracovitosti, poctivosti, dobrých neanonymních sousedských vztahů, morálky).
Každá společnost v různých obdobích pociťovala — a pociťuje — a respektuje jejich význam s různou intenzitou. Současná moderní společnost reflektuje stále více funkci
krajinně ochranou (a krajinotvornou) a omezuje funkci sociálně zabezpečovací (tj. funkci zabezpečující pracovní příležitosti) a vysoce racionalizuje funkci produkční.
Z pohledu ochrany životního prostředí jsou z výše uvedeného rejstříku mimoprodukčních funkcí zemědělství relevantní funkce krajinoochranné. Obvykle se strukturují takto:
●
●
●
●
●
●
●
subfunkce vodohospodářské,
subfunkce zdravotně hygienické,
subfunkce půdoochranné,
subfunkce ekologické,
subfunkce ochrany neobnovitelných zdrojů,
subfunkce rekreační,
subfunkce estetické.
111
Produkční možnosti — hranice
Production Possibility Frontier
Ekonomika funguje nejefektivněji, když se nachází na hranici svých tzv. produkčních
možností. Názorně to lze ilustrovat na následujícím obrázku:
Obrázek 11: Křivka hranice produkčních možností
y
E2
+
P
X
V
A
x
E1
Hranice produkčních možností, (vyjádřená křivkou p) vymezuje maximální výkonnost
dané ekonomiky za předpokladu, že jsou optimálně využity všechny disponibilní zdroje. Současně ukazuje kombinace statků, které může ekonomika produkovat. Ukazuje
také, zda je daná ekonomika maximálně efektivní (případ, kdy výkonnost V leží přímo
na hranici produkčních možností p) či zda je neefektivní, kdy nevyužívá plně své zdroje
(případ, kdy se výkonnost ekonomiky a pohybuje pod křivkou p). Výkonnost X, ležící
vně křivky p, je pak pro danou ekonomiku nedosažitelná, neboť leží za hranicí jejích
produkčních možností.
Tak například v jednom extrémním případě (E1 na ose x) společnost alokuje všechny
své zdroje na produkci materiálních statků, ve druhém případě (E2 na ose y) věnuje
všechny své zdroje na dosažení co nejvyšší kvality životního prostředí. Mezi těmito
extrémy se nachází na křivce p široká škála různých kombinací, například v bodě
V jsou zdroje vyváženě rozděleny na dosahování obou hodnotových kategorií.
Je zjevné, že pokud je výkonnost ekonomiky maximální, tj. pohybuje se na úrovni
křivky p, může vyrábět více jedněch hodnot (v našem případě materiálních statků) jen
při snížení produkce druhých hodnot (kvality životního prostředí), a naopak. Výkonnost naprosté většiny ekonomik se však pohybuje pod hranicí jejích produkčních
možností (A) a další rozvoj může proto uskutečňovat ne jen na úkor jedné či druhé
hodnoty, ale může zvyšovat vyváženě produkci obou skupin hodnot.
Hranice produkčních možností té které konkrétní národní ekonomiky není neměnná,
v čase se může dynamicky posunovat.
112
Programy obchodování s emisními právy
Trading Programs with Emission Rights
Jednotlivé programy obchodování s emisními právy (nebo obecně s právy na využití
statků životního prostředí či přírodních zdrojů) lze charakterizovat podle následujících
hledisek:
a) rozsah obchodování
Obchodování s emisními právy může probíhat mezi firmami neboli znečišťovateli (inter-firm, inter polluter trades), v rámci jedné firmy mezi různými technologickými
provozy ve stejné lokalitě (intra-firm trades between product lines) a v rámci jedné
firmy mezi objekty umístěnými v různých lokalitách (inter-plant trades). Pokud se
obchodování uskutečňuje v rámci jedné firmy, může se jednat o kompenzace bez ceny
určené na trhu.
b) certifikáty (kredity) a povolenky
Program obchodování se může uskutečňovat pomocí kreditů neboli certifikátů nebo
povolenek (v následujícím textu se pro překlad pojmu credit používá v souladu s užívanou českou i německou terminologií termín certifikát).
Certifikát (credit) se vytváří u zdroje, který emituje méně než jeho povolený limit.
K tomu, aby znečišťovatel mohl certifikát využívat, musí prokázat, že jeho současné
emise plus nebo minus obchodovaný kredit činí méně než povolený limit. Vznik
certifikátu i obchodování s ním musí schválit příslušný orgán ochrany životního prostředí.
Povolenka (allowance) je nástroj využívaný v poslední době, především v programu
kyselého deště (acid rain program). Orgán státní správy jednorázově určí množství
znečištění, které je jednotlivý zdroj oprávněn emitovat za určité časové období. Další
obchody s povolenkami nevyžadují schválení a zásahy státních orgánů do obchodování
jsou velmi omezené.
Většina systémů v minulých letech představovala obchodování s certifikáty, ale v současné době se více prosazují povolenky.
c) míra zasahování státu
Jednotlivé systémy obchodování s právy na znečištění se podstatně odlišují v míře
zasahování státu. Někdy stát pouze zaznamenává a sleduje obchody (ale dokonce
i tímto úkolem může pověřit soukromou firmu), jindy je pro každou transakci nutný
souhlas státních orgánů. Souhlas státu je nutný zejména pokud obchod zahrnuje různé
škodliviny, polutanty s rozdílnými lokálními dopady, s odlišným způsobem měření
nebo jinými rozdílnými charakteristikami.
113
d) emisní limity
Další odlišností jednotlivých programů je způsob stanovení povolených emisí. Může
být určeno jako celkové hmotnostní množství emisí za určitou časovou jednotku (mass
emission limit) nebo jako koncentrace emisí v poměru k další vztahové veličině, např.
v m3 vypouštěného vzduchu (rate-based emission target).
Většina administrativních přístupů vychází z omezení koncentrace emisí, nikoliv z celkového množství emisí; pro obchodování s emisními právy se naopak obvykle stanoví
celkové přípustné množství emisí.
Způsob stanovení přípustného množství emisí má pro systém obchodování zásadní
význam. Od něj se odvíjí systém monitorování a pokuty. Počáteční přidělení množství
povolených emisí určuje ekonomickou pozici firmy v systému obchodování.
Mimo oblast znečištění ovzduší a vody se namísto ukazatele hmotnostní emisní limit
(mass emission limit) používá celkový emisní limit (total emission limit).
e) geografická oblast
Pro rozsah územní oblasti, pro niž je povoleno obchodování, je určující hlavně typ
škodliviny.
Je-li škodlivina rozptylována na širokém území a vykazuje škodlivé působení v nízkých
koncentracích ve vzdálených bodech, je územní rozsah obchodování spíše velký. Příkladem jsou např. chlorované a fluorované uhlovodíky (CFC), poškozující ozónovou
vrstvu bez ohledu na místo, kde jsou emitovány. Největší územní rozsah bude mít
připravovaný mezinárodní systém obchodování s emisními právy na CO2.
Jiné polutanty vykazují negativní efekty především v lokálním nebo regionálním rozměru (například oxid uhelnatý) a pro ně jsou účelné systémy obchodování s regionálním rozsahem.
114
Programy obchodování v USA
Trading Programs in the U. S. A.
Systémy obchodování s emisními právy v USA můžeme rozdělit do tří skupin:
1. obchody mezi firmami s nutností schválení státními orgány
Požadavek schválení využití certifikátů (celková rozsáhlá intervence státních orgánů)
vyplývá zpravidla ze skutečnosti, že emise z různých zdrojů mají odlišné dopady na
životní prostředí. Tyto programy obchodování jsou poměrně intenzivně regulovány ze
strany správních orgánů. Každý obchod musí být schválen jednou nebo více vládními
organizacemi. Pro udělení povolení se někdy vyžaduje modelování transakcí. Obchody jsou omezeny v časovém i prostorovém horizontu. K známým programům patří
bubliny (→) a vyrovnání (→) (offsets), které se uplatňují v ochraně ovzduší, uplatnily
se též v politice regulování vypouštění škodlivin do povrchových vod, v územním
plánování (přeměna bažinatých oblastí) a v programu vyřazování starších automobilů.
2. obchody v rámci firem
Certifikáty jsou využitelné pouze v rámci jedné firmy.
V minulých letech byly převažující formou obchodování s právy na znečištění v USA
transakce v rámci jednotlivých firem a obchody mezi firmami s nutností schválení ze
strany státních orgánů. Probíhají-li všechny transakce mezi zdroji v rámci jedné firmy,
jedná se o tzv. průměrování emisí (emission averaging). Je povoleno jako cesta splnění
specifických hodnot pro zařízení ke snižování emisí (reasonably available control technology — RACT standards). Nejznámějším příkladem transakce tohoto typu je řešení
snížení emisí z motorů těžkých nákladních automobilů. Podobný návrh k řešení snížení emisí z automobilů, začleněný do návrhu změn zákona o ovzduší v roce 1989, nezískal podporu Kongresu.
3. obchody mezi firmami bez nutnosti schválení státními orgány
Po přijetí doplňku k zákonu o ovzduší v roce 1990 získává stále větší důležitost obchodování mezi firmami bez nutnosti schválení státních orgánů.
Jednou vydané certifikáty nebo povolenky lze relativně volně obchodovat mezi firmami, bez větší intervence ze strany orgánů ochrany životního prostředí. Tyto programy
přinesly výrazné efekty úspor právě proto, že jsou využity mechanismy trhu k efektivní
alokaci zdrojů.
Do této skupiny programů patří Program kyselého deště (Acid rain program), RECLAIM, obchodování s povolenkami na výrobu látek poškozujících ozónovou vrstvu, obchodování s obsahem olova v benzínu či přenositelná práva na rozvoj a výstavbu.
115
Přebytek spotřebitele
Consumer’s Surplus
Paradox hodnoty říká, že zaznamenaná peněžní hodnota statku (cena krát množství)
může být jako ukazatel celkové hodnoty zavádějící.
Přebytek spotřebitele (označovaný též jako spotřebitelský přebytek) je rozdíl mezi
částkou, kterou by byl spotřebitel ochoten zaplatit za určitou komoditu, a částkou,
kterou skutečně platí. Tento rozdíl vzniká proto, že mezní užitek první nakoupené
jednotky je větší než cena. Pouze pro poslední jednotku platí, že mezní užitek se rovná
ceně. Peněžní ekvivalent celkového užitku za dané komodity (daného statku) tedy
může značně přesáhnout částku, jež se vydala na nákup (viz obr. 12). Oblast mezi
poptávkovou křivkou a cenovou přímkou je spotřebitelským přebytkem z pohledu
jedince.
Obrázek 12: Individuální spotřebitelský přebytek
P
10
Cena a mezní užitek
[peněžní jednotky]
9
8
Poptávková křivka
spotřebitele pro vodu
7
6
5
4
Cena vody
3
2
E
P=1
00
q
0
1
2
3
4
5
6
Množství vody
7
8
9
10
Na obr. 13 ukazuje poptávková křivka částku, kterou by spotřebitelé zaplatili za
každou spotřebovanou jednotku. Celková plocha pod poptávkovou křivkou (0REM)
ukazuje celkový užitek spjatý se spotřebou vody. Odečtením toho, co voda spotřebitele
stojí (rovná se 0NEM), získáme spotřebitelský přebytek ze spotřeby vody jako trojúhelník NRE.
116
Obrázek 13: Celkový spotřebitelský přebytek
P
R
Cena a mezní užitek
[peněžní jednotky]
9
D
8
7
6
5
4
Spotřebitelský
přebytek
3
2
N
Cena vody
E
P=1
Celkové nákupy
0
0
Množství vody
D
Q
M
Pojem spotřebitelského přebytku se používá v analýze nákladů a přínosů a v dalších
oblastech aplikované ekonomie jako přibližná míra pro změny blahobytu, spolu s příbuznými mírami, jimiž jsou kompenzující a ekvivalentní variace.
Kompenzující variace měří změnu v blahobytu jednotlivce, vyvolanou nejčastěji změnou cen. Je to maximální velikost důchodu, kterou bychom mohli odejmout tomu, kdo
na dané změně získal, aniž by na tom byl hůře než před změnou. Kompenzující variace
u jednotlivce, který si změnou pohoršil, je minimální velikost důchodu, kterou by tento
jednotlivec po provedení změny požadoval, aby na tom byl právě tak dobře jako před
změnou.
Ekvivalentní variace je minimální částka, kterou by ten, kdo na dané změně získal, byl
ochoten přijmout výměnou za to, že ke změně nedojde. Ekvivalentní variace u osoby,
která byla změnou poškozena, odpovídá maximální částce, zaplacené výměnou za to,
že ke změně nedojde. Paradox hodnoty říká, že zaznamenaná peněžní hodnota statku
(cena krát množství) může být jako ukazatel celkové hodnoty zavádějící.
117
Přelidnění
Population
Za jednu z nejzávažnějších příčin problémů životního priostředí se považuje populační
exploze, ke které došlo po druhé světové válce. Vývojový trend se však po roce 1970,
kdy bylo dosaženo nejvyššího celosvětového růstu populace, změnil. Roční přírůstek
obyvatelstva v roce 1990 klesl na 1,6 % ročně.
Výjimkou je Afrika, kde dochází k nepřetržitému růstu. Úspěchy zaznamenala Čína, byť
za cenu nedemokratických nařízení uplatňovaných při kontrole a omezování porodnosti.
V nejvyspělejších zemích světa (země OECD) se vývoj populace dostal do fáze nulového růstu či dokonce klesl pod reprodukční úroveň (severské státy Evropy, Německo,
USA — nebereme-li v úvahu nárůst obyvatelstva v důsledku přistěhovalectví).
Tabulka 10: Roční míra přírůstků populace
1965—70
1975—80
1985—90
Svět
2,0
1,8
1,6
Afrika
Asie
Jižní Amerika
Severní Amerika
Evropa
2,6
2,4
2,5
1,1
0,6
3,0
1,9
2,3
1,0
0,4
3,1
1,6
2,1
0,9
0,3
Země, vykazující malý populační přírůstek, jsou zároveň charakterizovány růstem věku
svých občanů a musí zabezpečovat stále větší prostředky pro důchodové pojištění.
Bylo by předčasné na základě tohoto statisticky prokazatelného vývoje učinit závěr, že
došlo k ukončení hrozby populační exploze. Zrovna tak ale není oprávněné označovat
růst populace stále za neřešitelný problém s katastrofickými ekologickými důsledky.
Indície posledních let naopak naznačují, že kroky, podnikané k likvidaci „populační
bomby“ byly úspěšné a že hrozivý trend sedmdesátých let byl zastaven.
Většina lidí, žijících v relativním blahobytu v zemích Evropy a severní Ameriky stále
ještě nedoceňuje racionální důvody, proč by se měli starat o populační explozi a konsekventně přetrvávání či dokonce růst chudoby v rozvojovém světě. Bezprostředně
mají opačné starosti — počet obyvatel Severu roste minimálně a celkově populace stárne. „Jih“ však ohrožuje již dnes „Sever“ potenciálně nejméně ze dvou důvodů: vedle
hrozby masové migrace je to ohrožování světového ekosystému, ke kterému dochází
v důsledku rozsáhlých nešetrných hospodářských aktivit, usilujících o zabezpečení
základních potřeb rostoucího počtu obyvatel rozvojových zemí (→).
118
Příčiny vzniku tzv. problému „životní prostředí“
Factors of Environmental Problems
Za hlavní věcné příčiny narušeného životního prostředí se zpravidla považují:
●
růst světové populace,
●
překotná urbanizace (vytváření obřích velkoměst, růst podílu městského obyvatelstva),
●
prudký hospodářský růst (a s ním spojená rostoucí spotřeba surovin a energie a zvyšující se objem emisí a odpadů),
●
některé technologické změny, zatěžující dočasně či dlouhodobě neúměrně životní
prostředí (například používání fosfátů v pracích prostředcích, některá umělá hnojiva
a pesticidy, olovnatý benzin),
●
předimenzované spotřební vzorce chování lidí.
Statistiky přesvědčivě ukazují, že daleko významnějším faktorem náporu na možnosti
životního prostředí je rozvoj spotřeby.
Tabulka 11: Růst spotřeby a počtu obyvatel
Rok
1
...
1900
1913
1928
1938
1953
1963
1973
1980
Celková produkce
zpracovatelského
průmyslu
(1900 = 100 %)
Počet obyvatel
Země
[mil. osob]
(1900 = 100 %)
—
...
100
172
251
311
568
950
1 731
3 042
250
...
1 617
1 780
1 950
2 300
2 750
3 100
3 900
4 350
—
...
100
108
120
140
170
191
241
269
Zatímco počet obyvatel Země stoupl od roku 1900 do roku 1945 1,4× a ekonomická
produkce 1,6×, vývoj v letech 1945—1900 byl mnohem rychlejší a dynamičtější: počet
lidí vzrostl 2,4× a ekonomická produkce 4,2×.
119
Někdy se naivně považuje za primární příčinu současného „neudržitelného“ vývoje
ekonomika jako taková. Primární příčinou však je kombinace růstu počtu obyvatelstva, touha po nových a nových spotřebních statcích a opožděná společenská reflexe
neúměrně poškozovaného životního prostředí. Ekonomika, spolu s technologickým
rozvojem, pouze umožnila — a umožňuje — se s těmito skutečnostmi lépe či hůře
vyrovnat. Nadměrné znečištění životního prostředí není důsledkem selhání ekonomie,
ale — jak uvidíme dále — naopak, důsledkem objektivně limitovaného i subjektivně
omezovaného působení ekonomických mechanismů.
120
Přírodní zdroje
Natural Resources
Z pozice ekonomické teorie představují přírodní zdroje ty prvky a síly přírody, které jsou
skutečně či potenciálně využitelné ve výrobě či spotřebě společnosti. Prvky přírodního
prostředí představují přírodní bohatství, jež tvoří souhrn vnějších přírodních podmínek
života. Patří sem zejména:
●
přírodní zdroje, které člověk přetváří v různé produkty. Mohou z nich být získávány
suroviny, paliva, energie nebo mohou být bezprostředně využívány jako spotřební
předměty (např. pitná voda),
●
přírodní procesy a síly přírody, které společnost využívá jak ve výrobním procesu,
tak i v nevýrobní sféře (sluneční záření, energie vodních toků, energie větru),
●
ostatní přírodní podmínky (klimatické, tepelné a srážkové poměry, vegetace aj.).
Velikost přírodního bohatství však není neměnným darem přírody, ale velice závisí
na ekonomickém rozvoji společnosti, jejím přístupu k využívání přírodního bohatství
a na vědeckotechnickém rozvoji.
Pro přeměnu přírodního bohatství ve zdroje užitečných látek je předpokladem určitá
kvalita objektů přírody, existence vhodných technických prostředků a technologických
postupů a efektivnost této přeměny.
Přírodní zdroje se postupně stávají osvojenými objekty přírody. Společnost jednotlivé
zdroje nejen vyhledává, ověřuje a využívá, ale je snahou je co nejvíce obnovovat.
Osvojené přírodní bohatství se stává součástí národního bohatství. Přírodní zdroje
neosvojené jsou sice rovněž součástí přírodního bohatství, ale nejsou součástí bohatství
národního. Tvoří potenciální bohatství země — viz obr.
Obrázek 14: Vztah národního a přírodního bohatství
Přírodní bohatství státu
Přírodní bohatství osvojené
Přírodní bohatství neosvojené
(potenciální bohatství státu)
Národní bohatství státu
121
Regionální politika
Regional Policy
Základním ekonomickým motivem pro regionální politiku je plné využití všech výrobních faktorů, zejména však pracovní síly. Důležitý je argument ekonomického růstu.
Ačkoliv jsou vztahy mezi využitím výrobních faktorů a ekonomickým růstem velmi
silné, je regionální politika nutností i v situaci plné zaměstnanosti. Každý region má
svou vlastní ekonomickou strukturu a v důsledku toho, že určitá odvětví budou vždy
stagnovat, budou v každé zemi a v každém období existovat postižené oblasti a potenciálně méně vyvinuté regiony. Je přitom známo, že nízká úroveň rozvoje určitých
regionů ve státě představuje omezení tržních možností silnějších regionů a tím i pokles ekonomického růstu státu. Dalším faktorem je požadavek optimálního rozmístění
firem. Rozmístění, které je optimální z mikroekonomického hlediska podnikatele,
nemusí být nutně shodné s optimálním rozmístěním z hlediska makroekonomického
a sociálního. Podnikatel ve svých kalkulacích nemusí počítat s řadou externích nákladů, které nese stát či obec (např. využití veřejné infrastruktury, ochrana přírody).
Optimální lokalizace soukromé firmy se tak může jevit z pohledu celospolečenských
zájmů odlišně než z pohledu konkrétního podnikatele.
Ve vysoce urbanizovaných zemích jsou důvodem pro regionální politiku náklady přelidnění. Vysoká koncentrace ekonomických činností a obyvatelstva v několika málo
regionech státu přináší obvykle vysoké náklady přelidnění. Náklady na hlavu rostou
vždy s počtem obyvatel, ale od určité úrovně výrazně progresivně. Úkolem regionální
politiky je nedovolit městům rozrůst se nad „optimální“ velikost. Důležitými argumenty
pro regionální politiku jsou rovněž vztahy mezi regionální nerovnováhou a inflací
a sociální motivy jako plná zaměstnanost či regionální rozdělení příjmů.
Tradiční regionální politika byla orientována na úkoly dichotomního typu, kdy na jedné
straně byly vysoce rozvinuté regiony, na straně druhé pak zaostávající regiony. Šlo
zejména o agrární oblasti, které zvyšovaly svoji úroveň v procesu industrializace. V posledních letech však dochází k rychlejšímu geografickému pohybu regionálních problémů, což je vyvoláno strukturálními změnami v ekonomice. Regionální politika reaguje
na tyto přeměny využíváním nových přístupů a nástrojů. Těžiště regionální politiky se
přenáší na samotné regiony, zároveň se projevuje tendence k oslabování národních
hranic z hlediska pohybu pracovních sil, zboží, služeb i kapitálu.
122
Renta (pozemková)
Rent (Land Rent)
Výnos z vlastnictví faktorů, jejichž nabídka je fixní, může mít podobu renty. Půda je
specifický výrobní faktor a má tu zvláštnost, že její celková nabídka je dána přírodou
a nelze ji obecně zvýšit při vyšší ceně půdy, nebo snížit při poklesu ceny půdy. Půdu lze
v určitém rozsahu získat např. odvodněním a úrodnost půdy se může snížit jejím
vyčerpáním.
Pojem renty lze aplikovat i na jiné výrobní faktory, jejichž nabídka je fixní. Může se
jednat o naleziště surovin, vzácné přírodní statky či umělecká díla. Stejně jako půda se
odlišují v kvalitě. Naleziště rud či uhlí jsou rovněž různě bohatá.
Klasičtí ekonomové hovořili o půdě jako o původním a nevyčerpatelném daru přírody,
jehož celková nabídka je fixní neboli zcela neelastická. Cenu takového fixního faktoru
nazvali rentou (nebo také někdy čistou ekonomickou rentou). Na obrázku je nabídková
křivka půdy zcela neelastická v důsledku její fixní nabídky. Křivky nabídky a poptávky
se protínají v rovnovážném bodě E. K této ceně faktorů musí renta z půdy směřovat.
Kdyby totiž renta vzrostla nad rovnovážnou cenu, pak by množství půdy poptávané
všemi firmami bylo menší než existující množství, které by bylo nabízeno. Někteří
majitelé by svoji půdu nemohli pronajmout, nabízeli by ji tedy levněji a tím by srazili
její rentu.
Obrázek 15: Pozemková renta a její růst při vzestupu poptávky
po zemědělské produkci
Pozemková
renta
E1
E
N1
N
0
N
Množství půdy
123
Poptávka po půdě má tendenci se zvyšovat s růstem populace a poptávky po potravinách
i dalších zemědělských produktech. Tím vzniká tendence k růstu pozemové renty. Poptávka P na obrázku se zvyšuje na poptávku P1 a vytváří se nový bod rovnováhy E1 s tím,
že se zvyšuju renta. Proti této tendenci však působí technický pokrok v zemědělství.
Není pravdou, že cena obilí je vysoká, protože je vysoká cena půdy. Je tomu právě
naopak. Cena půdy je vysoká, protože je vysoká cena obilí. Protože nabídka půdy je
neelastická, bude půda obdělávána vždy, ať už jí konkurence přiřadí jakoukoliv cenu.
Hodnota půdy (i jiných omezených přírodních statků) je tedy odvozena od hodnoty
produktu a nikoliv naopak.
124
Rozvojové země
Developing Countries
Označení chudších zemí světa (od šedesátých let nahradil méně kulantní výraz „zaostalé země“). Za rozvojové jsou považovány ty země, jejichž HDP (→) na hlavu je nižší než
20 % důchodu USA.
Praktický problém spočívá v tom, že se tyto země začínají chovat „ekologicky“ zpravidla teprve tehdy, když začne jejich obyvatelstvo reflektovat stav životního prostředí
v dané zemi jako tíživý až nepřijatelný.
Dosavadní zkušenosti přitom naznačují, že k tomuto společenskému postoji dochází až
po dosažení určité výkonnosti ekonomiky, resp. materiální úrovně občanů. Pokud ji
vyjádříme obvyklým způsobem, tj. výší hrubého domácího produktu na obyvatele,
pohybuje se kolem 6—8 tis. USD (v dnešních cenách).
Nad tímto pásmem se však pohybuje v současné době jen asi 30 zemí, kde žije kolem
20 % populace světa. Všechny ostatní země leží pod touto hranicí, a to často velmi
hluboko.
Tabulka 12: Rozdělení obyvatel podle vyspělosti států
Stav v roce 1989
Nejvyspělejší země *
Bývalé socialistické země
Ostatní země **
Celkem
Počet obyvatel
HDP
18 %
7%
75 %
100 %
72 %
8%
20 %
100 %
* Patří sem země s HDP na hlavu v rozmezí 8—35 tis. UDS (většina zemí OECD,
Izrael, Taiwan a některé další malé, ale bohaté státy — Kuvajt ap.)
** Z těchto zemí mělo 41 států HDP na hlavu nižší než 500 USD a dalších 53 států
mělo 500—5 000 USD)
Optimistický pohled překonává výchozí potíže zvýšením podpory, popřípadě zavedením nových dostatečných stimulů pro redukci stávajícího populačního růstu a podněcování technologického pokroku. Předpokládá, že to zajistí dostatek výrobků a služeb
i v budoucnu, a to při přijatelném zatěžování životního prostředí (v protikladu k pesimisty předvídanému prohlubujícímu se nedostatku materiálních statků a zcela zdevastovaném životním prostředí).
125
Obyvatelstvo, resp. vlády rozvojových zemí usilují většinou o růst životní úrovně a blahobytu formou ekonomického rozvoje (economic development), jehož podstatou je
zabezpečování zvyšování důchodu (příjmu) na hlavu. Tento cíl bývá zpravidla dosahován industrializací země, která má částečnou oporu v zemědělském sektoru. Zpravidla
se však ekonomická úroveň země v této fázi rozvoje opět dosahuje na úkor ochrany
životního prostředí.
126
Selhání vlády
Government Failure
„Selhání vlády“ spolu s tržními poruchami („selháváním trhu“; →) způsobuje, že se
zdrojem problémů stávají neadekvátní podněty. Specifické zájmové skupiny vyvíjejí
politickou aktivitu k tomu, aby dosáhli „mimořádnou rentu“. Lobováním ovlivňují
rozhodování vlády a dalších institucí ve prospěch svých zájmů a v tomto smyslu usilují rovněž o změny v legislativě. Tak dosáhnou vyššího čistého užitku, ovšem na úkor
celkového společenského užitku. Díky své agresivitě si „ukrajují větší část z koláče,
než která jim náleží“.
Proč však nositelé ztrát (tj. většina občanů) nezvyšují ochranu svých zájmů? Tento
problém úzce souvisí s nedostatečnou informovaností a malou aktivitou voličů. Proč
však je pro voliče ekonomicky racionální setrvávat v tomto stavu?
Získávání informací je často velmi nákladné. Jednotlivý volební hlas nemá téměř žádnou váhu. Pro rozptýlené skupiny jednotlivců, kteří disponují jen neúplnými informacemi, je obtížné zorganizovat ucelenou, významnou opozici.
Obráceně lze říci, že právě tyto objektivní skutečnosti jsou příčinou úsilí o lobování
(kdyby neexistovaly, bylo by lobování neracionální či dokonce nemožné).
Politický mechanismus demokracie a hospodářský mechanismus volného trhu vycházejí z předpokladu, že většina občanů, resp. spotřebitelů se chová rozumně, ať se to již
týká volby politických představitelů či utrácení peněz.
I když mohou být tyto předpoklady nesprávné (a velmi často se to tak také jeví),
historie zatím lepší mechanismy nenašla. Naopak — mnoho zpočátku dobře myšlených
společenských experimentů skončilo utrpením a bídou většiny.
Proč není rozhodování vlády a zákonodárných sborů vždy racionální, proč se neřídí
doporučeními odborníků (v našem případě především ekologů a environmentálních
ekonomů), proč neodráží přání a požadavky voličů? Usilují vlády demokratických zemí
neustále o vytváření spravedlivé a efektivní společnosti, nebo existují a čas od času se
vyskytují také „vládní selhání“ (tak jako se objevují „tržní selhání“, produkující negativní environmentální externality)? Na tyto otázky dává odpověď teorie veřejné volby,
resp. ekonomie politiky (→) a ekonomie byrokracie (→).
Deformované tržní procesy tedy nejsou jedinou příčinou vzniku neefektivností. Dalším
významným zdrojem poruch jsou politické vlivy. Dnes se soudí, že environmentální
problémy vznikají dokonce častěji v důsledku politických chyb než selhání ekonomických institucí.
127
SFŽP — rozpočet — příjmy
State Environmental Fund — Budget — Incomes
Tabulka 13: Příjmy SFŽP
Příjmy: celkem 3,818 mld. Kč
POO
A
Ochrana
Ochrana
Ochrana
vod
ovzduší
přírody
Nakládání
s odpady
Freony
Kancelář
fondu
540,0
B
14
1 300,0
100,0
37
C
0
D
E
%
350,0
9
30,0
1
F
0
G
0
H
0
I
0
J
0
K
20,0
30,0
1,0
1,0
L
491,0
686,0
16,0
103,0
M
128
1
34
150,0
∑
A
B
C
D
E
F
G
H
I
J
K
L
M
52,0
4
100
úplaty za vypouštění odpadních vod do vod povrchových
poplatky za vypouštění škodlivých látek do ovzduší
poplatky za ukládání odpadů dle zákona o odpadech
odvody za dočasné a trvalé odnětí zemědělské půdy
odvody za odběry podzemní vody
úhrady odváděné do státního rozpočtu za vydobyté nerosty
pokuty
příjmy z postihu žadatelů za neoprávněné použití prostředků
dotace ze státního rozpočtu
převody z FNM
úroky z půjček poskytnutých fondem
splátky poskytnutých půjček
úroky z vkladů a běžného účtu SFŽP
SFŽP — rozpočet — výdaje
State Environmental Fund — Budget — Costs
Tabulka 14: Výdaje SFŽP
Výdaje: celkem 1 634 + 1 633 + 550 (rezerva) [mil. Kč]
Kancelář
fondu
mil.
Ochrana
Ochrana
Ochrana
Nakládání
POO
vod
ovzduší
přírody
s odpady
Freony
144,6
766,8
210,8
36,8
44,6
5,5
b
21,4
84,1
24,1
4,6
11,3
145,5
c
10,2
33,0
65,5
81,2
40,1
230,0
a
d
e
Kč
1 209,1
0,0
dle rozhodnutí ministra
1 633,4
f
0,0
g
0,0
h
0,0
i
0,0
j
0,0
k
0,0
l
50,0
m
a
b
c
e
f
g
h
i
j
k
l
m
50,0
550,0
závazky fondu na rozestavěné akce (uzavřené smlouvy)
závazky fondu na rozestavěné akce (přijatá rozhodnutí)
návrhy rozhodnutí v řízení
nové akce investičního charakteru
akce neinvestičního charakteru
podpora programu výzkumu a vývoje
podpora zavádění nových technologií
podpora monitorování složek životního prostředí
podpora výchovných akcí a informací
výdaje na havárie
úhrada nákladů spojených s činností SFŽP
rezerva
129
Společenské náklady
Social Cost
Společenské náklady daného výstupu jsou definovány jako peněžní částka, která právě
postačuje k vyplacení kompenzací (umožňující návrat na původní úroveň užitku) všem
osobám, které produkce daného výstupu poškozuje.
Rozlišování společenských a soukromých (podnikových) nákladů je důležité zejména
v oblasti životního prostředí, kde je nejzávažnějším ekonomickým problémem existence negativních externalit.
Společenské náklady jsou náklady příležitosti (oportunitními náklady) pro společnost (tj. pro všechny jednotlivce ve společnosti), a nikoli nákladem jedné firmy nebo
jednotlivce. Jedním z hlavních důvodů, proč se společenské náklady nerovnají soukromým nákladům, je existence externalit čili tzv. vnějších nákladů.
Náklady (cost) jsou v ekonomické teorii obecně chápány jako míra toho, čeho je nutné
se vzdát, aby mohlo být prostřednictvím koupě, směny nebo výroby získáno něco
jiného. Ekonomové obvykle používají termín náklady příležitosti (→) pro vyjádření
hodnoty všech věcí, které se musí obětovat, vynaložit nebo jednoduše dát pryč jako
předpoklad nabytí jiné věci. Náklady příležitosti se mohou, ale také nemusí shodovat
s peněžními výdaji, které jsou jako náklady zaznamenány v účetnictví. Ekonomové
rovněž u daného statku nebo aktivity rozlišují mezi soukromými náklady pro spotřebitele nebo výrobce a společenskými náklady, které nese společnost jako celek.
130
Společenský blahobyt
Social Welfare
Společenský blahobyt představuje blahobyt společnosti či komunity chápané jako jeden celek. Při vymezení společenského blahobytu se střetáváme se dvěma okruhy
problémů:
1. Je velmi obtížné vymezit pojem „společenský“. Společenský blahobyt se obecně
chápe jako jistá agregace blahobytu individuálních členů společnosti, což nastoluje
otázku, jak by tato agregace měla být prováděna.
2. Rovněž vymezení pojmu „blahobyt“ je velmi kontroverzní. Vymezit „přínos k blahobytu“ znamená přijmout hodnotový soud, zda ta či ona věc je dobrá nebo špatná.
Alternativně se uvádí, že blahobyt by mohl být ztotožněn s uspokojením individuálních
preferencí, takže by mohl být chápán jako „technický“ koncept. V ekonomické teorii se
prosadila definice blahobytu vázaná na hodnotový soud.
Hodnotový soud (value judgment) představuje výrok, který může být v principu redukován do podoby „X je dobrá resp. špatná věc“. Termín hodnotový soud vyvolává
v ekonomii mnoho nedorozumění a kontroverzí. Často je mylně chápán jako synonymum domněnky. Ovšem věta „domnívám se, že dnes večer bude pršet“ je pozitivní
výrok v prediktivní formě, který v sobě neobsahuje žádný hodnotový soud.
131
Společensky efektivní znečišťování
Optimal Pollution
Taková úroveň znečišťování, kdy se mezní společenská škoda ze znečišťování rovná
mezním nákladům na zmírnění znečišťování. Tato rovnost nastává, když se přínosy pro
zdraví, přírodu a majetek ze znečišťování sníženého o 1 jednotku právě rovnají nákladům tohoto snížení. V této situaci dochází k dosažení nejvyšší společenské efektivnosti,
tj. k absenci plýtvání zdroji — neboli k maximálnímu využití produkčních možností
dané ekonomiky.
Vidíme, že společensky efektivní úroveň znečišťování není nulová. Eticky jistě pochopitelný požadavek některých ekologů požadujících, aby nedocházelo k žádnému znečišťování, by vedl paradoxně z celospolečenského pohledu k plýtvání. Snížení znečišťování na
nulu — pokud je vůbec technicky možné — by vyžadovalo zpravidla obrovské náklady,
zatímco mezní přínosy (tj. přínosy ze znížení další jednotky emisí v oblasti, blížící se
nulovému znečištění) by byly pravděpodobně nevýznamné.
Nemají-li však zůstat předchozí úvahy jen na úrovni intelektuálního cvičení, je třeba
vyřešit problém, jak stanovit efektivní úroveň znečišťování, resp. optimální společenské
výdaje na znečišťování prakticky. Ekonomové doporučují přístup znamý jako analýza
nákladů a užitků.
Jako náklady zde vystupují tzv. společenské náklady (society cost), které — na rozdíl
od soukromých nákladů pro spotřebitele nebo výrobce — nese společnost jako celek.
V oblasti životního prostředí představují součet výrobních nákladů a externalit.
Je třeba otevřeně konstatovat, že zatím žádná země tento postup v národním měřítku
při tvorbě své ekologické politiky, tedy ex ante, důsledně neuplatnila. Některé státy
(USA, Německo) se však poctivě pokusily tuto analýzu provést alespoň dodatečně, tedy
ex post, a na základě těchto zjištění posoudit, popřípadě korigovat svoji politiku životního prostředí pro další období.
Představa vysoké životní úrovně je dnes ve všech vyspělých státech neoddělitelně
spojena nejen s hodnotami materiálními, ale i hodnotami imateriálními, nezbytnými
pro dosažení subjektivního pozitivního pocitu uspokojování potřeb. Mezi nimi zaujímá
v posledních dvaceti létech stále významnější místo také kvalita životního prostředí.
Nelze popřít skutečnost, že zejména rozvojové země kladou důraz na co nejrychlejší
hospodářský růst bez valných ohledů na stav životního prostředí. Je ostatně celkem
pochopitelné, že státy, ve kterých žije značná část obyvatelstva na pokraji existenčního
minima, usilují o zvýšení úrovně spotřeby „za každou cenu“. Řada indicií však vypovídá
o tom, že hospodářská politika, která jednoznačně preferuje produkci materiálních hodnot, není jediná, která je možná, a dlouhodobě je více nákladná než politika, usilující
o optimalizaci vztahů mezi ekonomickými cíli a ochranou životního prostředí.
132
Společenský přínos
Social Benefit
Celkový přínos spojený s určitou aktivitou nebo projektem. Není podstatné, kdo je
jeho příjemcem. Společenské přínosy a společenské náklady jsou základními kategoriemi analýzy nákladů a přínosů (→), přitom by však měly být vyloučeny transferové
platby (→).
Pojem společenský přínos se někdy používá i pro označení skutečností, které by bylo
možno nazvat externalitami (tj. přínosy pro někoho druhého na rozdíl od konzumentů
soukromých přínosů).
Vyjádření společenských přínosů je důležité zejména pro hodnocení veřejných investic
a legislativních změn v oblasti ochrany životního prostředí poskytuje pravdivější informaci o skutečných přínosech projektu a změn zákonů. To umožňuje zhodnotit různé
varianty a vybrat nejlepší řešení.
Společenský přínos může představovat snížení emisí do ovzduší nebo vypouštění odpadních látek do vody, zlepšení stavu lesa a s tím spojená úroveň mimoprodukčních
funkcí lesa, zachování cenných ekosystémů či zlepšení estetické hodnoty krajiny.
133
Společné vlastnictví
Commons
Cena je indikátorem vzácnosti u omezených statků. Ceny poskytují výrobcům signály
o relativní vzácnosti různých vstupů, a tím jim pomáhají volit kombinaci vstupů, která
je z hlediska vybavení společnosti jednotlivými faktory nejvhodnější. Většina statků
životního prostředí se nachází v obecném vlastnictví nemá přesně definovaného vlastníka a není jim přiřazena cena. Problémy s tím spojené popsal Garret Hardin ve svém
příspěvku Tragédie společného vlastnictví (Tragedy of the commons):
Představme si pastvinu přístupnou všem. Každý pastýř se snaží držet pokud možno co
největší množství dobytka na společném. Po staletí to funguje uspokojivě, ale nakonec
přijde den zúčtování. Každý pastýř se snaží maximalizovat svůj osobní prospěch;
dochází k závěru, že je pro něj nejlepší připojit ke svému stádu další kus dobytka.
A ještě další. Ale k tomuto závěru došel každý a všichni pastýři podílející se na společné
pastvině. Stáda jsou rozšiřována bez omezení — ve světě, který je omezený. V tom je
tragédie: volnost užívání společného přináší záhubu všem.
Zatížení vzácných zdrojů rentou stimuluje efektivní využívání zdrojů v ekonomice.
Není-li vzácný statek žádnou rentou zatížen, může dojít ke špatné alokaci nebo dokonce nadměrnému využívání zdrojů. Jako příklady můžeme uvést problémy životního
prostředí:
Oceány jsou přístupné všem. Každá rybářská loď se snaží ulovit co největší množství
ryb. Bez dostatečně velké rybí populace však není možné množení a udržování rybích
hejn. Využití zdrojů ryb by se zlepšilo, kdyby ti, kdo užívají loviště ryb, museli platit
rentu.
Továrny i domácnosti vypouštějí znečišťující látky do ovzduší a do vody. Považují čistý
vzduch a čistou vodu za zdroje ve společném vlastnictví, jejichž služby (funkce) mohou využívat bez placení. Firmy i domácnosti přece platí za jiné služby i vstupy. Uvalení rent (cent) na statky životního prostředí přidělí jejich užití těm subjektům, pro které
je vypouštění odpadních látek nejcennější (přinese největší užitek).
Pro oba příklady je společné, že tyto aktivity zatěžují náklady jiné členy společnosti.
Protože však tyto náklady nemusí jejich původci hradit, označují se jako externality.
Používání zdrojů ve společném vlastnictví často vykazuje negativní externality.
134
Statky veřejné a soukromé
Public and Private Goods
Pro soukromé statky je charakteristické, že jsou rivalitní a může se u nich uplatnit
vylučitelnost. Jejich nedostatkovost odráží v ceně. Čím omezenější je statek, tím vyšší je
jeho cena. Cenový mechanismus představuje nejenom indikátor omezenosti, ale i vylučovací mechanismus. Získá-li někdo daný statek, může ho konzumovat sám a ostatní ze
spotřeby vyloučit. Cena odděluje ty, kteří určitý statek mohou koupit a využívat od těch,
kteří jej koupit nemohou a proto jej nemohou ani využívat. Cena tedy představuje
indikátor nedostatkovosti a vylučovací mechanismus pro soukromé statky.
Veřejné statky se vyznačují určitými znaky, pro něž je uplatnění cenového mechanismu nemožné:
●
nevylučitelnost (žádný jedinec nemůže být vyloučen ze spotřeby daného statku).
Např. z opatření proti záplavám má prospěch každý, kdo v daném regionu žije nebo ho
navštěvuje, i když na tato opatření nijak nepřispěl. Nevylučitelnost je dána technicky,
kdy vyloučení je spojeno s příliš vysokými náklady (čisté veřejné statky) nebo normativně, vyloučení je např. považováno za neetické (meritorní statky),
●
nerivalita (spotřeba kolektivního statku určitým jedincem nemá dopady na spotřebu
jiného jedince, neomezuje jeho spotřebu). Například požitek z pozorování určité přírodní scenerie není zmenšen tím, že ji sleduje ještě někdo jiný,
●
nedělitelnost a neomezená kapacita. Na rozdíl od soukromých statků nevede opakované využívání veřejných statků ke snížení kvality.
Ovšem právě nerivalita a neomezená kapacita dnes již přírodní statky jako ovzduší či
mimoprodukční funkce lesa necharakterizuje. Tyto statky se přeměnily ze statků volných (jež jsou k dispozici v neomezeném rozsahu) na statky nedostatkové. V této
situaci by měl začít fungovat trh a regulovat poptávku a nabídku; vylučitelnost ze
spotřeby jako vylučovací mechanismus však není možná.
135
Ukazuje se tedy, že v reálném světě je výskyt zcela čistých veřejných statků velmi
omezený. Většina statků, které se označují jako veřejné, nesplňuje všechna kritéria (viz
tab. 15). Můžeme je pak označovat jako statky smíšené.
Tabulka 15: Vylučitelnost a rivalita u veřejných, smíšených a soukromých statků
Rivalita
Ano
Ano
Vylučitelnost
Ne
136
Ne
Soukromé statky
chléb, byt
„Poplatkové statky“
(toll goods)
kabelová televize, dálnice
„Společné statky“
(common goods)
místa rybolovu v mořích,
ovzduší, ulice ve městech
Čisté veřejné statky
zahraniční politika,
umělecké památky
Státní rozpočet
State Budget
Plán příjmů a výdajů státu na určené období (zpravidla jeden rok). Vyrovnaný rozpočet
je takový rozpočet, jehož celkové výdaje se přesně rovnají celkovým příjmům (při
vyloučení všech příjmů, plynoucích z půjček). Od padesátých let je obecně uznáváno,
že státní rozpočet je významným nástrojem regulace celkové ekonomické situace země.
V tomto pohledu plní tři zásadní funkce:
●
●
●
alokační,
distribuční,
stabilizační.
Státní rozpočet České republiky navrhuje vláda, projednává parlament a je posléze
konstituován právní formou zákona. Zákon o státním rozpočtu České republiky na rok
1998 byl vydán ve Sbírce zákonů č. 348/1997 jako vyrovnaný (z hlediska bilance příjmů
a výdajů):
●
●
příjmy: 536,6 mld. Kč,
výdaje: 536,6 mld. Kč
Naprostá většina příjmů pochází z daní, poplatků a pojistného (tzv. daňových plateb,
které jsou povinné). Podrobnější přehled viz tabulka 16 na následující straně.
V obecném pojetí je vhodnější používat pojem veřejný rozpočet, protože se vlastně
jedná o soustavu rozpočtů za všechny vládní úrovně (včetně obcí).
Z účetního hlediska je státní rozpočet bilancí, která bilancuje příjmy a výdaje.
V řadě zemí se sestavuje ve dvojím průřezu. Běžné příjmy a výdaje (většinou se opakující), týkající se rozpočtového období, kterým je zpravidla jeden kalendářní rok, se
zahrnují do tzv. běžného rozpočtu (resp. běžného účtu). Do kapitálového rozpočtu
(účtu) plynou nedaňové, jednorázové a mimořádné příjmy.
137
Tabulka 16: Příjmy státní rozpočtu České republiky v roce 1998
Ukazatel
[mld. Kč]
Daňové příjmy
Daně z příjmů fyzických osob
Daně z příjmů právnických osob
DPH
Spotřební daně
Správní a soudní poplatky
Silniční daň
Poplatek za užívání dálnic
Clo
Daň dědická, darovací, z převodu nemovitostí
Pojistné na sociální zabezpečení a politiku zaměstnanosti
Ostatní daňové příjmy
33,1
34,8
128,0
74,0
4,9
4,4
1,8
15,2
4,3
209,5
1,6
Celkem
511,6
Nedaňové příjmy
Příjmy z vlastní činnosti, odvody, úroky ap.
Přijaté splátky půjček
Kapitálové příjmy
Přijaté dotace
9,7
11,8
0,6
3,0
Celkem
21,5
Příjmy státního rozpočtu celkem
138
536,6
Stínová cena
Shadow Price
Stínové ceny se uplatňují pro ohodnocení statků a služeb, které nemají tržní cenu.
Používají se v analýze nákladů a přínosů (→) a dříve v úlohách matematického programování v plánované ekonomice.
Vyjadřují náklady příležitosti při výrobě nebo spotřebě statku (komodity), se kterým se
v ekonomice obvykle neobchoduje, neexistuje pro něj trh a tedy se nevytvořila jeho tržní
cena. Systém stínových cen, odrážející mezní míry substituce spotřebitelů a mezní míry
transformace výrobců mezi komoditami, může být vypočítán s přihlédnutím k mezním
nákladům výroby čili k mezní hodnotě užití komodit jako vstupů.
Mezní míra substituce (marginal rate of substitution) označuje množství jednoho
statku, které spotřebiteli kompenzuje ztrátu jednotky jiného statku; spotřebitel tak
zůstává na téže úrovni blahobytu (užitku), na jaké se nacházel původně.
Mezní míra transformace (marginal rate of transformation) je numerická hodnota
sklonu hranice produkčních možností (→). Mezní míra transformace statku A na statek B značí pokles výstupu statku A, umožňující vyrobit dodatečnou jednotku statku B.
Rovná se poměru mezních nákladů statku B a mezních nákladů statku A.
139
Strukturální politika
Structural Policy
Strukturální politika zahrnuje hospodářsko politické nástroje a opatření, kterými stát
ovlivňuje schopnost a proces přizpůsobení ekonomických subjektů měnícím se strukturálním charakteristikám prostředí, v němž působí. Schopnost přizpůsobení jako
zdroj konkurenční výhody v rozhodující míře ovlivňuje proces přizpůsobení, tedy
rychlost, rozsah, náklady a zaměření strukturálních změn, které tvoří nedílnou součást i předpoklad hospodářského a sociálního rozvoje.
Mezi ekonomy je velká diskuse o tom, zda samotné tržní síly vytvářejí dostatečně silné
pobídky a záruku hladkého průběhu strukturálních změn nezbytných pro udržení
a rozvíjení národní konkurenční výhody či zda určité kvalitativní procesy, měnící charakteristiky chování ekonomických aktérů a jejich interakce, vyžadují korekci či doplnění působení tržních sil o nástroje a opatření, která oslovují problémy tržních selhání
a nedokonalostí v podpoře hospodářského růstu a řešení problémů životního prostředí.
Můžeme vymezit následující typy strukturální politiky:
●
akcelerační strukturální politika usiluje o urychlení procesu přizpůsobení (inovačního procesu) poskytováním finanční podpory nejslibnějším firmám, trhům či technologiím s cílem uchopení předpokládaných užitků z realizace inovací před obchodními
rivaly, nikoli tedy primárně s cílem napravit tržní selhání. Selektivní zásahy se zaměřují
na nové technologie, přičemž jako velmi přínosná se ukazuje orientace na progresivní
technologie k ochraně životního prostředí,
●
decelerační průmyslová politika může nabývat dvou forem. Pokud se v zásadě životaschopná firma potýká s dočasnými finančními potížemi, lze zabránit bankrotu či
likvidaci pomocí racionalizace výrobních metod. Pokud záchrana nemá vyhlídky, lze
pomoci při postupném uzavírání a tím poskytnout čas pro přeškolení pracovní síly
a rozvoj nových firem. Úmysl decelerační průmyslové politiky tak směřuje ke zmírnění
efektu externalit uzavření firmy a k dosažení lepšího využití zdrojů.
Strukturální politiky se využívá zejména při vytváření a využívání trhů (např. podpora
vývozu), k regulaci monopolu, ovlivňování odvětvové struktury, při podpoře nových
odvětví a technologií, pro řešení problémů starých odvětví (např. útlum těžkého průmyslu) a v rámci politiky zvyšující kvalitu lidských zdrojů.
140
Surovinová politika
Raw Materials Policy
Nerostné suroviny jsou důležitou základnou pro hospodářství a rozvoj všech jeho sektorů. Proto všechny vyspělé státy usiloují o dlouhodobě stabilní a ekonomicky efektivní
zabezpečení surovinových vstupů. Získávání a spotřeba surovin je jedním z nejdůležitějších faktorů ovlivňujících stav životního prostředí.
Surovinová politika je souhrn všech aktivit státu, kterými prosazuje své zájmy při
nakládání s domácími surovinovými zdroji a zabezpečování hospodářství surovinami.
Specifický přístup vyžadují zejména suroviny nerostného původu z důvodu jejich neobnovitelnosti. Jednotlivé země zajišťují cíle surovinové politiky specifickou soustavou
normativních a ekonomických nástrojů (sem patří např. poplatky včetně tzv. royalties — poplatky z udělování práv a licencí).
Do roku 1989 byla surovinová politika našeho státu založena na bilancování potřeb
a zdrojů národního hospodářství prostřednictvím plánovací dokumentace až na úroveň
podniku. K jejímu prosazování sloužily zejména direktivní nástroje plánovitého řízení.
Stát určoval všechny ekonomické podmínky využití nerostných surovinových zdrojů
a potlačoval prvky konkurence v této oblasti. Výsledkem tohoto systému je složitá
soustava, jejíž určité prvky a zejména následky ve vztahu k poškození životního prostředí přetrvávají dodnes (dotační politika, extenzivní zakládání těžebních kapacit,
složité přerozdělování v rámci jednotlivých resortů, udržování ztrátových kapacit
a současné odčerpávání prostředků na modernizace provozů a na ochranu a obnovu
životního prostředí). Deformované ceny (většinou nízké jako odraz politiky levných
vstupů) a dosud regulované ceny některých komodit eliminovaly efektivní fungování
trhu. K této situaci přispělo i oceňování přírodních zdrojů (→) na bázi nákladů.
Na základě uvedených východisek byly formulovány cíle surovinové politiky, k nimž
patří vytváření transparentního právního prostředí a vybudování soustavy přímých
i nepřímých nástrojů zajišťujících šetrné využívání domácích nerostných surovinových
zdrojů. Šetrné využívání znamená použití dostupných moderních technických a technologických postupů při těžbě a úpravě suroviny zabezpečující co nejúplnější využití
nerostných zdrojů, jejich nejvyšší možné zhodnocení, při zajištění minimalizace nezbytných dopadů na životní prostředí a ostatní zákonem chráněné zájmy.
Současná právní úprava surovinové politiky České republiky je obsažena ve třech základních zákonech: zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství
(horní zákon), zákon ČNR č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní
báňské správě a zákon ČNR č. 62/1988 SB., o geologických pracích a o Českém geologickém úřadu. Na tyto zákony navazuje řada novel a množství podzákonných předpisů.
141
Surovinová základna státu
Raw Materials Stock
Přírodní zdroje jako zdroje užitečných látek vytvářejí základnu, na níž se rozvíjí těžba
a výroba produktů. Osvojené přírodní bohatství (přírodní podmínky společností) je
součástí surovinové, palivové popř. energetické základny země. Je také předmětem
ekonomického oceňování surovinových zdrojů.
Surovinovou základnu státu tvoří v užším pojetí:
●
dobyvatelné (využitelné) zdroje surovin původu nerostného, rostlinného a živočišného, které lze získávat z přírodních zdrojů,
●
zdroje surovin, které poskytuje národnímu hospodářství zpracovatelský průmysl.
V širším pojetí rozumíme surovinovou základnou nejen využitelné zdroje surovin, ale
i výrobní zařízení a souhrn pracovníků podílejících se na jejich těžbě a prvotním zpracování.
Specifickou součástí surovinové základny státu jsou druhotné zdroje surovin (patří sem
odpady a opotřebené předměty ze sféry výroby a spotřeby včetně vedlejší doprovodné
produkce). Podstatné je, že jejich látková substance může být efektivně využívána na výrobu nových potřebných produktů a pro jejich opětovné využití a zpracování
jsou vytvořeny technické a ekonomické předpoklady. Nerostné zdroje nemají přirozenou reprodukční schopnost (na rozdíl od ostatních přírodních zdrojů jako voda či
ovzduší). Jednou vytěžená surovina je v dalším procesu buď spotřebována, nebo je dále
zušlechťována a transformována. Stále větší význam získávají postupy efektivního využití odpadu, které vytváří předpoklady pro šetrný přístup k surovinovým a energetickým zdrojům a pro minimalizaci negativních dopadů na životní prostředí.
Pro přírodní zdroje a jejich přeměnu na suroviny a dále na výrobky lze využít následující vertikální členění:
1) přírodní zdroj — prvotní surovinový zdroj v přirozeném stavu, který je součástí
přírody, nebyl dosud člověkem vytěžen, ale jeho existence či využitelnost je ověřena,
2) surovina — vytěžená surovina (získaná lidskou činností z přírodního prostředí), která se následně upravuje různými fyzikálně chemickými procesy,
3) materiály a polotovary — materiál je zpracovaná surovina, která díky úpravě pozbyla svou původní formu případně získala nové chemické složení. Při dalším přepracování materiálu vzniká polotovar,
4) výrobky — představují strukturální a kvalitativní uzpůsobení materiálů a polotovarů
k plnění užitných funkcí určených člověkem. Dílčí výrobek není určen k samostatné
spotřebě, nýbrž je součástí finálního výrobku, který je určen k přímé konečné spotřebě.
142
Škody ze znehodnocování životního prostředí
Damage Cost
Škoda ze znehodnocování životního prostředí představuje negativní ekonomické efekty
způsobené znehodnocováním životního prostředí. Mohou být zasaženy různé subjekty
(spotřebitelé, firmy, stát). V literatuře se též uvádí pojem náklady ze škod, přičemž
škoda je chápána jako ztráta užitku.
Výše škody je přímo úměrná stupni znehodnocování životního prostředí v daném
území, tj. čím vyšší je znehodnocení, tím vyšší je škoda.
Škoda se zpravidla skládá z více položek:
●
hodnoty, které nevznikly či zanikly a nebyly spotřebovány. Někdy jsou nazývány
ztrátami ze znehodnocování životního prostředí (snížení hektarových výnosů ve
znečištěných územích, ztráty z nižší produktivity pracovníků v hlučném prostředí,
nižší užitek z bydlení ve čtvrti se znečištěným ovzduším, snížení estetické hodnoty
krajiny). Jedná se o ztráty u statků veřejných i soukromých,
●
náklady vynakládané různými subjekty na dodatečné odstranění nebo zmírnění
negativních důsledků znehodnocování životního prostředí (např. zvýšené náklady na
léčení obyvatel či náklady na likvidaci ekologických havárií). Patří sem i takové náklady,
které sice vedou ke zmírnění negativních důsledků znehodnocování životního prostředí, avšak vlastní příčiny neodstraňují (např. náklady na častější ochranné nátěry, na
preventivní lékařskou péči apod.). V této souvislosti se někdy používá pojem kompenzační náklady.
Odvrácená škoda ze znehodnocování životního prostředí představuje pozitivní přínos
akcí na ochranu životního prostředí.
Na mikroekonomické úrovni je třeba rozlišit:
●
škody, které svým negativním vlivem na životní prostředí působí určitý subjekt sám
sobě (např. snížení výnosů v důsledku eroze),
●
škody působené jiným subjektům, kde se jedná o záporné externality (škody na
zemědělské a lesní produkci způsobené emisemi tepelné elektrárny, snížení estetické
kvality území poškozeného povrchovou těžbou uhlí apod.).
Ekologická zátěž ekonomiky (někdy označovaná jako celkové ekologické náklady)
představuje součet škod a nákladů na zamezení.
143
Transferová platba
Transfer Payment
Platba (obvykle prováděná vládní institucí), která je součástí příjmu jednotlivce, aniž by
však byla odvozena ze směny statku nebo služby. Příkladem transferové platby (označuje se též jako transferový důchod) jsou studentská stipendia a dávky sociálního
zabezpečení. Transferové platby tvoří součást procesu přerozdělování výstupu ekonomiky. Jsou poskytovány buď adresně (za účelem dorovnání příjmu na definovanou
přiznanou hranici) nebo jako dávky, které mají za cíl podporovat určitou výši spotřeby
nějakého statku nebo služby.
Transferovým důchodům zrcadlově odpovídají transferové platby v podobě odvodů,
což jsou srážky důchodu výrobních faktorů, které nemají protihodnotu v obdržení
statku nebo služby. Jako příklad lze uvést daně.
Transferové platby jsou důležitými prvky politiky rozdělování (důchodové politiky).
Obecně k nim patří následující instrumenty:
jednotlivé prvky rozpočtových soustav,
parafiskální systémy,
●
právní úpravy některých podmínek tržního rozdělování,
●
účast státu v jednáních o rozdělení budoucích důchodů mezi zaměstnavateli a zaměstnanci.
●
●
Kritériem vhodnosti použití konkrétních nástrojů z těchto skupin je (kromě definovaných kritérií sociální spravedlnosti) snaha, aby v co nejmenší míře podvazovaly ekonomický růst, nebo mu spíše napomáhaly.
144
Trvale udržitelný rozvoj
Sustainable Development
Poprvé se koncepce trvale udržitelného rozvoje objevila v moderní podobě v roce 1973
ve Světové strategii ochrany přírody, kterou zpracoval IUCN (International Union for the
Conservation of Nature and Natural Resources — Mezinárodní unie pro ochranu přírody
a přírodních zdrojů): „Ochrana je takový způsob řízení (zahrnující inspekci, výzkum,
záchranu, využívání) ovzduší, vody, půdy, nerostných zdrojů a živých systémů včetně
člověka, jaký zajistí nejvyšší udržitelné kvality života.“
Tato strategie se stala základem zprávy WCED (World Commission on Environment and
Development — Světová komise pro životní prostředí) z roku 1987, které předsedala
G. H. Brundtlandová. Komise definovala udržitelný rozvoj (sustainable development)
jako rozvoj, který uspokojuje potřeby současnosti bez ohrožení možností budoucích
generací uspokojovat své vlastní potřeby.
Tuto výchozí definici rozvíjejí další pasáže zprávy. Ta chápe udržitelný rozvoj jako
proces změny, ve kterém využívání zdrojů, směřování investic, orientace technologického rozvoje a institucionální změny jsou v harmonii a zvyšují současný i budoucí
potenciál uspokojování lidských potřeb a aspirací.
V nejširším smyslu je strategie udržitelného rozvoje zaměřena na prosazování, resp.
podporu souladu mezi lidskými bytostmi a mezi lidstvem a přírodou.
Maastrichtská smlouva o Evropské unii pak zavedla pojem „trvale udržitelný růst“ do
Římské smlouvy. „Úkolem Společenství je vytvořit společný trh a hospodářskou a měnovou unii a prováděním společných politik nebo činností podporovat harmonický
a vyvážený rozvoj hospodářských činností ve Společenství, trvale udržitelný a neinflační hospodářský růst respektující životní prostředí“.
Z principů trvale udržitelného rozvoje pak vychází zatím poslední „Pátý akční program“
(1993—2000) Společenství. K jeho hlavním cílům patří snížení emisí do ovzduší, minimalizace produkce odpadů, podpora recyklace a ekonomických nástrojů politiky životního
prostředí. Program nepovažuje klimatické změny, znečišťování ovzduší, ničení přírodních zdrojů, snižování biodiverzity, neúměrnou produkci odpadů ap. za problémy, ale za
symptomy neprávného přístupu k ochraně životního prostředí. Jako skutečné problémy
specifikuje současné vzory lidského chování a spotřeby. Zásadní obrat v dalším vývoji je
proto možný jen na základě změny těchto konzumně orientovaných vzorů chování. Je
proto třeba vytvořit trvale udržitelné hospodaření s přírodními zdroji, integrovat ochranu
životního prostředí a prevenci v nakládání s odpady, snižovat spotřebu energie atd.
Náš zákon o životním prostředí (z roku 1992) chápe trvale udržitelný rozvoj jako „rozvoj, který současné společnosti i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat
jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává
přirozené funkce ekosystémů“.
145
Tržní ekonomika
Market Economy
Ekonomika, v níž jsou základní ekonomické otázky, tj. „co, jak, pro koho“ týkající se
alokace zdrojů výhradně řešeny prostřednictvím nabídky a poptávky na trzích. V této
formě firmy motivované přáním maximalizovat zisky nakupují vstupy a vyrábějí a prodávají výstupy. Domácnosti vybavené svými důchody vstupují na trh a určují poptávku
po komoditách. Vzájemné působení nabídky firem a poptávky domácností určuje ceny
a množstvá statků.
Teoretický ideál — tzv. volná tržní ekonomika (free market economics) však prakticky
nikde ve své čisté podobě neexistuje, a to ani tam, kde je takto deklarována (např.
v USA). Řada zemí se naopak dnes explicitně hlásí k tzv. sociálně tržní ekonomice
(Německo, severské státy ad.), čímž vyjadřuje relativitu tržního mechanismu, jehož
ekonomické působení je více či méně korigováno sociálními ohledy dané společnosti.
V posledních letech se začíná objevovat v těchto zemích další přívlastek — ekologická
(a sociálně tržní) ekonomika, vyjadřující snahu o integraci zdravého rozvoje ekonomiky, společnosti a životního prostředí. „Neviditelná ruka trhu“ je více či méně doplňována „viditelnou rukou státu“.
Až do konce šedesátých let se zdálo, že tržní ekonomika má stále sílícího soupeře —
socialistickou plánovanou ekonomiku, založenou na centrálním plánování a direktivním řízení.
Plánovaná ekonomika (planned economy) je systém, ve kterém tržní síly zaujímají při
determinanci ekonomických procesů druhořadé postavení. Klíčové místo připadá plánovacímu centru, které určuje základní ekonomické cíle i prostředky společnosti.
V tomto konceptu větší část výrobních činností podléhá závazným úkolům ve spotřebě vstupů a produkci výstupů.
V posledním desetiletí se však téměř na celém světě tento druhý model zhroutil. V ideologické podobě přežívá ještě z těch významnějších zemí v Číně, ale faktická čínská
ekonomika je silně orientována na působení a využívání tržních sil. Naprostá většina
zemí se přiklonila k tržní ekonomice jako k systému, který se ukázal nesrovnatelně
výkonější.
K rozsáhlé devastaci životního prostředí docházelo (a dochází) jak v zemích s tržní
ekonomikou, tak v zemích s plánovaným hospodářstvím. Příčiny tohoto jevu jsou
v obou případech zásadně odlišné, nás však především zajímá vysvětlení, týkající se
tržního hospodářství.
Vznik „ekologického problému“ ve volné tržní ekonomice je dnes převážně vysvětlován
na základě teorie externalit. Ústředními pojmy této interpretace jsou externality a problém jejich internalizace, veřejné a soukromé statky a problematika vlastnických práv.
146
Urbanizace
Urban Development
Pro druhou polovinu dvacátého století je charakteristický vznik a hektický růst obřích
velkoměst, zejména v rozvojových zemích (→), kde relativní přelidnění (→) vytváří
téměř neřešitelný negativní stav životního prostředí.
Nejrychleji se rozvíjející města rozvojového světa, kde počet obyvatel v roce 2000
pravděpodobně přesáhne 10 mil.
Tabulka 17: Vývoj růstu počtu obyvatel ve vybraných velkoměstech
Mexico City
Sao Paulo
Bombay
Jakarta
Cairo
Delhi
Manila
Lagos
1950
1980
2000 (prognóza)
3,1
2,7
3,0
1,5
2,5
1,4
1,8
0,3
16,0
12,6
8,2
6,2
8,5
5,8
5,5
4,0
27,0
24,0
16,0
13,0
13,0
13,0
11,0
10,0
Počet venkovského obyvatelstva stále klesá, lidé odcházejí do měst, nejrychleji opět
v rozvojovém světě. Počet městského obyvatelstva na celém světě se tak v roce 2000
přiblíží k 50 %.
Tabulka 18: Vývoj růstu počtu obyvatel ve městech [%]
Svět
Afrika
Latinská Amerika
1950
1980
2000 (prognóza)
30
16
40
41
30
70
48
42
80
Původně se vytvořily nepřehlédnutelné aglomerace, zejména v průmyslových regionech, kde se dopady poškozeného životního prostředí staly v hustě osídleném území
téměř nesnesitelnými, např. ve Střední a severní Anglie, Porúří či Pittsburgu.
V posledních desetiletích tuto neblahou roli převzaly právě městské megapole především v rozvojových zemích (→), kde se vytvořili nesmírně obtížně řešitelné problémy,
spojené se znečištěným ovzduším, hospodařením s vodou, nakládáním s odpady atd.
147
Užitek
Utility
Chování jednotlivce, stejně jako všech ekonomických subjektů, je možno vysvětlit na
základě porovnání efektů ekonomické aktivity a „újmy“ (výdajů, nákladů) s touto
aktivitou spojených. Efektem je v případě jednotlivce užitek plynoucí ze spotřeby
jednotlivých statků, „újmou“ je vynaložení důchodu (příjmu) na nákup těchto statků.
Racionálně jednající jedinec maximalizuje užitek. Ve svém rozhodování je však omezen svým důchodem. Užitek přitom plyne z preferencí daného jedince. Preference lze
definovat jako konstatování, že některý statek (resp. stav či projekt apod.) je lepší než
jiný statek (stav či projekt). Preference určují biologické, psychologické, kulturní,
společenské i další faktory. V rozvinutější společnosti a s růstem životní úrovně nabývají na významu faktory jako společenské postavení, estetické cítění, ale i stav životního prostředí, ve kterém člověk žije.
Užitek tedy ukazuje směr preferencí. Pokud spotřebitel nalezne nejvíce preferovanou
situaci, maximalizuje užitek. Z preferencí tedy můžeme odvodit funkci užitku (která
konstatuje, že užitek jednotlivce závisí na jistém okruhu a množství spotřebovávaných
statků).
Od vzniku teorie užitku naráží ekonomická teorie na problém, jak užitek měřit a zda je
vůbec měřitelný. Podle přístupu k měřitelnosti užitku odlišujeme kardinalistickou a ordinalistickou verzi teorie užitku.
Kardinalistická koncepce považuje užitek za přímo měřitelný, za kardinální veličinu.
V tomto případě se předpokládají známé konkrétní hodnoty užitku. Celkový užitek
vyjadřuje celkové uspokojení potřeb při spotřebě daného množství statku. Mezní užitek vyjadřuje změnu celkového užitku vyvolanou změnou spotřebovávaného množství
statku o jednotku. Celkový užitek roste s růstem spotřebovávaného množství statku,
ale přírůstky užitku se zpomalují; mezní užitek je tedy klesající. Předpoklad zpomalujících se přírůstků celkového užitku charakterizujeme jako zákon klesajícího mezního
užitku.
Současná ekonomická teorie se většinou přiklání k ordinalistické verzi teorie užitku,
podle níž není užitek přímo měřitelný. Spotřebitel je schopen říci, kterou spotřební
situaci preferuje, ale ne, jak velký je její užitek. Dále je možno určit, zda celkový užitek
s růstem množství spotřebovávaného statku roste a mezní užitek je tedy kladný, či zda
celkový užitek klesá a mezní užitek je záporný. Z toho plyne, že spotřebitel je schopen
seřadit kombinace statků podle jejich užitku, avšak není schopen určit velikost užitku
těchto kombinací. V tomto případě není možné zakreslit přímo křivku celkového užitku, avšak je možno spojit body znázorňující kombinace se stejným užitkem. Křivky
znárorňující kombinace se stejným užitkem se nazývají indiferenční křivky.
148
Vlastnická práva
Property Rights
Základním prvkem ekonomické teorie vlastnických práv je jejich chápání jako komplexu práv, které lze uplatnit vůči ostatním jedincům a jež se vztahují na využívání,
změnu, přivlastnění výnosu určitého statku a jeho zcizení. Předmětem hospodářského
dění jsou zde nikoliv specifické statky, ale práva jako „efektivní statky“. Tato práva
vytvářejí systém vlastnictví, protože definují třídu povolených nebo vhodných způsobů
využití existujících zdrojů a tím konstituují mechanismus určitého využívání všech
existujících zdrojů cestou rozhodování všech oprávněných. Při daných technologických možnostech implikuje výchozí rozdělení takových práv sociální šance každé
osoby využívat určitý statek, neboť se jedná o nároky vůči jiným osobám, které jsou
vymezeny právy třetích osob a stanovené možnostmi prosazování a tak je lze výstižně
označit jako „sankcionované relace chování“. Oblast výlučné dispoziční moci tak omezují normami zákazu, povolení a příkazu; proto se též navrhuje pojem dispoziční práva.
Objevily se práce, zaměřené na celkový komplex všech norem jednání, jež řídí hospodářský koloběh. V tomto smyslu se teorie vlastnických práv přeměňuje na teoretickou
analýzu institucí vůbec (teorie regulace).
Určení vlastnických práv jako recept na řešení problémů životního prostředí navrhují
liberální ekonomové. Stanovením vlastnických práv lze statky životního prostředí převést z kolektivního do soukromého vlastnictví. Pro tyto soukromé statky jsou jednotlivé
subjekty nuceny projevit preference a ochotu platit. Trh potom zajistí efektivní alokaci
těchto statků tím, že zabrání nadměrnému využívání zdrojů a jejich poškozování.
Definovat a prosadit vlastnická práva není problémem u přírodních zdrojů s charakterem statků soukromých, např. u zemědělské půdy či naleziště ropy. Pro tyto statky je
příznačná rivalita (kdo určitý přírodní zdroj využívá, vyřazuje zároveň ostatní) a vylučitelnost (kdo neprojeví dostatečný zájem tím, že je ochoten zaplatit tržní cenu, je
z využívání daného zdroje vyloučen). V situaci, kdy se o využití zdroje uchází více
zájemců, funguje jeho tržní cena jako regulační mechanismus. Plátce ceny vyloučí
ostatní zájemce a tak zabrání jiným v přístupu ke zdroji i jeho poškozování.
Na rozdíl od soukromých statků se statky veřejné vyznačují nerivalitou (využívání
daného zdroje neomezuje další jedince v jejich spotřebě a nevede ke snížení kvality)
a nevylučitelností (z využívání lze velmi obtížně někoho vyloučit nebo je to zcela
nemožné z důvodu vysokých nákladů). Jako příklad můžeme uvést opatření proti
záplavám či krásu krajiny.
Tento mechanismus je však u mnoha statků životního prostředí velmi obtížně prosaditelný. Problém čistého ovzduší v minulosti neexistoval. Dnes však je mezi různými
uživateli ovzduší konkurence a rivalita. Pro automobily, továrny i kuřáky funguje
ovzduší jako příjemce odpadních látek, ale všichni lidé chtějí dýchat čistý vzduch.
Podobně je tomu u statků jako čistá voda v jezerech či existence vzácných druhů
149
rostlin. Určení vlastnických práv je však pouze formálním krokem. Je nutno prosadit
výlučné právo vlastníka zdroje na jeho využití. Zamezit nadměrné exploataci zdroje
(třeba v podobě příliš velkého vnosu škodlivin do určité složky životního prostředí)
lze zabránit pouze tak, že se účinně zabrání využití zdroje každému, kdo k němu
nezískal vlastnické právo. Teprve pak se vlastnické vztahy mohou stát účinným nástrojem ochrany přírodních zdrojů.
A právě otázka vylučitelnosti je základním problémem fungování vlastnických práv
u statků životního prostředí (přírodních zdrojů), kde postupem doby vznikla situace
rivality a přestaly tak být čistými veřejnými statky. Právo sníst soukromý statek rohlík
má pouze ten, kdo za něj zaplatil. Můžeme však zakázat dýchat čistý vzduch automobilistovi či kuřákovi? Stejně tak lze obtížně vyloučit z pohledu na chráněné rostliny (třeba
i na soukromém pozemku) ty, kteří je v příštích vteřinách utrhnou. Problémy spojené
s vyloučením těch, kteří nemají vlastnická práva, mohou být technické (příliš vysoké
náklady) nebo etické. Určení a prosazování vlastnických práv ke statkům životního
prostředí se pak realizuje nepřímo, soustavou různých oprávnění nebo omezení. Znečišťovatel má např. právo vnést do ovzduší pouze omezené množství emisí (zpravidla
bezplatně) či odpovídá za následky havárie a znečištění vody.
150
Výdaje na ochranu životního prostředí
Environmental Expenditure
Jsou vynaložené finanční prostředky na environmentální účely. Vykazují se v určitém
čase a teritoriu, zpravidla v jednom roce v jednom státě.
Do výdajů jsou zahrnuty investice a provozní náklady veřejného i soukromého sektoru.
Vypovídací hodnota těchto údajů je však stále problematická. Důvody pro to jsou
metodické, statistické i věcné. Tak například není ujednocený výklad, co by mělo být
oprávněně považováno za ekologické výdaje. Údaje ze soukromého sektoru jsou velmi
neúplné a ve značném rozsahu založeny na expertních odhadech, apod.
Výše výdajů může být smysluplně posuzována pouze ve vztahu k dosahovaným užitkům, resp. v kontextu dosahování optimální míry znečištění. Z tohoto pohledu je významný především stav životního prostředí, absolutní výše výdajů, environmentální
účinnost a ekonomická efektivnost jejich alokace. Nelze proto korektně srovnávat výdaje různých zemí, výrazně se lišících výše uvedenými charakteristikami.
Srovnání výdajů zachycují statisticky přehledy, uvádějící, jaký je podíl výdajů na ochranu životního prostředí ve vztahu k hrubému domácímu produktu (HDP). Od roku 1990
se pravidelně sledují v zemích OECD. Členské státy lze podle toho zařadit do jedné ze
čtyř kategorií (stav z roku 1990).
Tabulka 19: Kategorie států podle podílu výdajů na ochranu životního prostředí
ve vztahu k HDP
Kategorie
% HDP
A
nad 2
B
1—2
C
0,5—1
D
0,1—0,5
Stát (příklad)
USA
SRN, Velká Británie, Švýcarsko
Finsko, Francie, Kanada, Rakousko, Itálie, Švédsko
Dánsko, Španělsko, Řecko
O tom, jaké jsou resp. budou výdaje na ochranu životního prostředí rozhodují „ve
finále“ v demokratickém systému především politikové — členové vlády a poslanci. Činí
tak nejen prostřednictvím rozpočtové (příjmové a výdajové) politiky, ale v nemenším
rozsahu i tvorbou a konstituováním ekologické legislativy (kodifikující nejen normativní, ale i ekonomické nástroje) a často nepřímo i tvorbou dalších právních norem.
151
Využívání přírodních zdrojů
Use of Natural Resources
Základní naturální toky probíhající při hospodaření s přírodními zdroji zachycuje následující obrázek.
Obrázek 16: Naturální toky při využívání zdrojů v národním hospodářství
Vývoz surovin,
paliv a energie
Dovoz surovin,
paliv a energie
Vývoz
produkce
Dovoz
produkce
TOKY
PRODUKCE
Přírodní zdroje
Výroba produktů
(průzkum a těžba
užitečných
látek)
(meziprodukce,
finální výroba,
přeměna energie)
Investice
Spotřeba
ODPADY
Odpady
z těžby
Odpady
z výroby
Odpady
z investiční
výroby
Odpady
ze spotřeby
VYUŽÍVÁNÍ
ODPADŮ
Odpady využitelné
(druhotné zdroje surovin, paliv a energie)
Odpady nevyužitelné
152
Zdroje
Resources
V ekonomickém smyslu jsou zdroje vstupy hospodářské činnosti lidí, představující
výrobní faktory. Jsou to přírodní zdroje, lidské zdroje a kapitálové zdroje, vstupující do
výrobního procesu za účelem produkce výstupů — výrobků a služeb.
Přírodní zdroje tvoří půda, nerostné bohatství, energie a podnebí.
Lidské zdroje tvoří nabídka práce, vzdělání a kvalifikace, motivace a ochota pracovat.
Kapitálové zdroje tvoří stroje a zařízení, infrastruktura a disponibilní finanční prostředky.
Význam jednotlivých kategorií zdrojů je relativní. Důležitým kritériem pro jejich hodnocení je jejich obnovitelnost či neobnovitelnost. Za obnovitelné považujeme zdroje
dlouhodobě disponibilní, z pohledu lidské existence trvalé (sluneční energie, voda)
a zdroje průběžně se obnovující (biomasa).
Za neobnovitelné zdroje (non-renewable resources) považujeme jakékoli zdroje, jejichž
množství — na rozdíl od obnovitelných zdrojů — je konečné, tj. má omezenou zásobu,
neobnovitelnou jinak než recyklací.
Podmínku optimálního využívání přírodního neobnovitelného zdroje uvádí tzv. Hotellingovo pravidlo (Hotellings rule), které zformuloval v roce 1931 H. Hotelling. Toto pravidlo
říká, že při optimálním vytěžování zdroje se čistá cena (prodejní cena minus těžební
náklady) nevytěžené jednotky zdroje musí zvyšovat tempem rovným úrokové sazbě.
Tento požadavek vychází z následující úvahy: Vlastník zdroje může volit mezi vytěžením
jednotky zdroje a investováním příjmů při stávající úrokové sazbě nebo ponecháním
jednotky zdroje v zemi. S druhou možností bude souhlasit pouze tehdy, jestliže čistá
cena roste v míře minimálně rovné úrokové sazbě. Potom oba způsoby jednání zaručují
stejný výnos. Momentální hodnota jednotky zdroje musí být tedy stejná bez ohledu na
to, kdy bude vytěžena. Hotellingovo pravidlo platí pouze za situace dokonalé konkurence
a pro společnost jako celek. V běžné situaci, tj. situaci nedokonalé konkurence, se projevuje tendence k co nejrychlejšímu drancování přírodních zdrojů.
Spravedlnost, chápaná ve vztahu k využívání přírodních zdrojů různými generacemi, se
označuje jako tzv. mezigenerační spravedlnost (intergenerational equity). Vytěžováním
omezeného zdroje neschopného recyklace, popřípadě obnovitelného zdroje (včetně
životního prostředí) v míře převyšující regenerační kapacitu prostředí jsou budoucí
generace ochuzovány o přínosy daného zdroje, čímž vznikají náklady příležitosti (→),
které se obvykle nezahrnují do nákladů běžného užití zdroje. Protože se investice
vyhodnocují na základě diskontu (→), výše uvedená skutečnost implicitně snižuje
možnosti budoucích generací (jak vysvětluje Hotellingovo pravidlo).
153
Zelené (investiční) fondy
Green Funds
Jsou to klasické investiční fondy, orientované však výhradně na investování do ekologicky příznivých projektů. Této orientace je dosaženo určitými výhodami, které fondům,
resp. akcionářům těchto fondů poskytuje stát.
Jednou z nejprogresívnějších forem jak rozhojnit prostředky, použitelné pro financování ekologických akcí, je podnikání ve formě kolektivního investování. Tato koncepce
umožňuje významně rozšířit finanční potenciál pro investiční zabezpečení ekologicky
prospěšných akcí. Kolektivní investování je zvláštní druh podnikatelské činnosti, provozovaný k tomu zřízenými speciálními institucemi — nejčastěji investičními fondy.
Podstatou podnikání ve formě kolektivního investování je shromažďování peněžních
prostředků od předem neurčitého a neomezeného okruhu právnických a fyzických
osob (tedy nejširší „veřejnosti“) a jejich využití k podnikání. Přitom musí být dodržen
princip tzv. rozptýlení rizik.
To znamená, že soustředěné peněžní prostředky není možno investovat jen do podnikání jediného podnikatele nebo do jedné majetkové hodnoty. Peněžní prostředky, které
fond získává vydáváním akcií, může použít k nákupu cenných papírů do portfolia
investičního fondu, ale i k nákupu movitých a nemovitých věcí.
Klíčem k tomu, aby se našli zájemci, kteří vloží svoje úspory právě do ekologicky
orientovaných „zelených“ investičních fondů je, vytvoření jednak ekonomické, jednak
morální motivace.
Jaká je ekonomická motivace? Majitelé akcií zpravidla neplatí z dividend daň z příjmu.
V zahraničí, kde se dnes uplatňuje poněkud jiný způsob zdaňování příjmů, resp. dividend než existuje v současné době u nás, je tento motivační faktor poměrně silný.
K této ekonomické motivaci přistupuje i motivace morální (etická). Státem je garantováno, že finanční prostředky, které se soustředí v „zelených investičních fondech“, nebudou použity na jiné akce než na projekty, vedoucí ke zlepšení životního prostředí.
Podnikatelská přitažlivost prostředků soustředěných v „zeleném investičním fondu“
spočívá v tom, že úvěry investorům jsou poskytovány za výhodnějších podmínek než
za jakých jim jsou dosažitelné běžné komerční úvěry. Výhodnějšími podmínkami se
rozumí nižší úrok, delší odklad splatnosti a delší doba splácení úvěru.
Zaměření zelených investičních fondů zpravidla určuje orgán státní správy životního
prostředí té které země. Na čelných místech jsou tyto hlavní směry:
●
●
●
environmentálně příznivé technologie,
obnovitelné energie,
sanace lesa a přírody, atp.
154
Znehodnocování životního prostředí
Environmental Damages
Způsoby (cesty), jimiž dochází k znehodnocování životního prostředí, lze rozdělit do
následujících skupin:
●
odběr látek z ekosystému — prvek vlivu na životní prostředí patří k nejstarším
příčinám narušování ekosystému. Probíhá jako odebírání nějaké látky nebo energie
z ekosystému, aniž by odebrané množství bylo nějakým způsobem opět nahrazováno.
Příkladem je těžba nerostných surovin či kácení lesů a těžba dřeva,
●
vnášení látek a energie do ekosystému — způsob zátěže patří k největším současným ekologickým problémům. V případě, že látky či energie jsou do ekosystému
vnášeny v takové kvantitě nebo kvalitě, že ekosystém je nedokáže asimilovat, narušují
rovnováhu ekosystému. Tento vliv se zpravidla označuje jako znečišťování životního
prostředí. V podstatě jde o působení odpadů všech skupenství na různé prvky životního
prostředí a tím i na člověka,
●
jiné způsoby měnící režim ekosystému — velké množství změn režimu ekosystému
má jinou formu než je znečišťování. Velmi často se jedná o důsledky stavební činnosti
člověka (změna krajiny, překrytí půdy nepropustnou vrstvou apod.).
Společenskými důsledky znehodnocování životního prostředí rozumíme přímé či
zprostředkované negativní důsledky pro člověka. Působení faktorů znehodnoceného
životního prostředí vyvolává v daném ekosystému nejrůznější odezvy, které se negativně odrážejí v životě člověka i celé společnosti. Mechanismy škodlivého působení
jsou poznány pouze zčásti a představují stále významnější prvek nejistoty (rizika)
v ekonomickém systému, viz např. diskuse o souvislostech skleníkového efektu se
záplavami a hurikány.
Znehodnocení životního prostředí působí na:
●
člověka (ovlivňuje jeho pohodu a může poškozovat zdraví),
●
na ostatní prvky životního prostředí. U fauny (zvířat) se jedná o stejnou zátěž jako
u člověka, k tomu přistupuje vymírání druhů; u flóry (rostlinstva) dochází ke zhoršení
výnosů i kvality a k vymírání druhů,
●
fondy (jedná se o poškození budov, vozovek, uměleckých památek apod.).
155
156
Doporučená literatura
Zájemcům o hlubší studium problematiky ekonomických souvislostí ochrany životního
prostředí lze doporučit následující literaturu (dostupnou v českých knihovnách).
Brown L. R., State of the World, Norton W. W., N. Y. 1992, 1993, 1994, 1995, 1996
Buchanan J., Tullock G., The Calculus of Consent, Macmillan Publishing, N. Y. 1962
Coase R. H., The Problem of Social Cost, Journal of Law and Economics 3, 1—44, 1960
Dvořák A., Ekonomika přírodních zdrojů a surovinová politika, Praha, VŠE, 1995
Energy Policies of the Czech Republic, OECD/IEA, Paris 1994
Fornallaz P., Die ökologische Wirtschaft, Müller, Karlsruhe 1989
Freeman A. M., Air and Water Pollution Control: a Benefit — Cost Assessment, Willey, N. Y. 1982
Frey B. S., Umweltökonomie, Vandenhoeck — Ruprecht, Göttingen 1985
Frey R. L., Staehelin-Witt E., Blöchliger H., Mit Ökonomie zur Ökologie, Basel et
Frankfurt am Main, Verlag Helbing Lichtenhagen, 1991
Heyne P., Ekonomický styl myšlení, VŠE Praha 1990
Hyman D. N., Macroeconomics, Irwin, Boston 1989
Hyman D. N., Microeconomics, Irwin, Boston 1989
Jílková J., Obchodovatelná emisní povolení, Ostrava, Vysoká škola báňská — Technická univerzita, 1996
Joint Environmental Study: Czech and Slovak Federal Republic, World Bank/EC/
/USA/CSFR, Prague 1991
Junkernheinrich, M., Klemmer, P., Wagner, G. R. (eds.), Handbuch der Umweltökonomie, Berlin, Analytica Verlag, 1995
Kabelitz, K. R., Eigentumsrechte und Nutzungslizenzen als Instrumente einer ökonomisch rationalen Luftreinhaltepolitik, IFO, München 1984
Kahn, H., Brown, W., Martel, L., The next 200 Years — a Scenario for America and the
World, William Morow, N. Y. 1976
Kennedy, P., Svět v 21. století, LN, Praha 1996
Konference OSN o životním prostředí a rozvoji. Agenda 21, Management Press, Praha 1993
Meadows D. M., The Limits to Growth, Universe Books, N. Y. 1972
157
Moldan B. a kol., Ekonomické aspekty ochrany životního prostředí, COŽP UK, Praha 1997
Moldan B., Indikátory trvale udržitelného rozvoje, Ostrava, Vysoká škola báňská —
Technická univerzita, 1996.
Moldan B., Ekologie, demokracie, trh, MŽP ČR, Praha 1992
Müller-Witt H., Öko-Steuern als neues Instrument in der Umweltpolitik, IFO,
München 1989
Němcová I., Žák M., Hospodářská politika, Praha, Grada 1997
Nováček P., Strategie udržitelného rozvoje, G+G, Olomouc 1996
Pearce D. W. et al., MacMillanův slovník moderní ekonomie, Praha, Victoria Publishing 1995
Pearce D. W., Turner R. K., Economics of Natural Resources and the Environment,
Johns Hopkins University Press, Baltimore 1991
Portney P. R., Public Policies for Environmental Protection Resources for the Future,
N. Y. 1993
Samuelson P. A., Nordhaus D. W., Ekonomie, Svoboda, Praha 1991
Schneider G., Sprengel R. U., Mehr Umweltschutz in der EG, IFO, München 1990
Sojka M., Konečný B., Malá encyklopedie moderní ekonomie, Praha, Nakladatelství
Libri, 1998
Soukupová J., Hořejší B., Macáková L., Soukup J., Mikroekonomie, Praha, Management Press, 1996
Statistická ročenka životního prostředí České republiky, Praha, MŽP ČR, 1997
Státní politika životního prostředí ČR, MŽP ČR, Praha 1995
Šauer P. a kol., Úvod do ekonomiky životního prostředí, VŠE, Praha 1997
Štěpánek Z., Ekonomické souvislosti ochrany životního prostředí, UP, Olomouc 1997
Tietenberg T., Environmental and Natural Resource Economics, Harper Collins Publishers, N. Y. 1992
Tošovská E., Finanční zajištění právní odpovědnosti podnikatelských subjektů za
ekologické škody, Finance a úvěr, 48, 1998, č. 6, s. 345—356
Weizsäcker E. U., Jeninghaus, J., Ecological Tax Reform, ZED Book, London 1992
158
Weizsäcker E. U., Lovins, A. B. — Lovins, L. H., Faktor čtyři PHARE, MŽP, Praha 1996
Wicke L., Umweltökonomie, Verlag Franz Vahlen, München 1991
Žák M. (ed.), Učebnice hospodářské politiky II., Praha, VŠE, 1997
159
Malý výkladový slovník z oblasti ekonomiky životního prostředí
Autoři:
Zdeněk Štěpánek
Jiřina Jílková
Vydalo:
Ministerstvo životního prostředí
Vršovická 65
100 10 Praha 10
Spolupráce:
Fakulta sociálně ekonomická UJEP, Ústí nad Labem
Institut pro ekonomickou a ekologickou politiku při VŠE, Praha
Grafická úprava a sazba:
Ota Kondelík, ALFAtech, Praha
Ilustrace a titulní strana:
Cyril Kozák, Praha
Tisk:
GRAPHIC s. r. o., Praha
Náklad 500 výtisků
Počet stran 160
1. vydání, Praha 1998
ISBN 80-7212-053-0

Podobné dokumenty