27/2010 - Koruna Česká

Monarchistický
zpravodaj
Zpravodaj Koruny České
(monarchistické strany Čech,
Moravy a Slezska)
Číslo 27/2010
DEUS * REX * PATRIA
www.korunaceska.cz
Z obsahu čísla:
III. ro
ročník
čník pochodu za monarchii (28. říjen 2010)
XIX. Generální sněm
Foto Luboš Velecký, Valtice.
Koruny České
2-3
Další foto ke stažení na
*
www.korunaceska.cz
III. Monarchistický pochod Prahou 28. října 4-5
*
Den veteránů 11. listopadu a další akce
6-7
*
Kočkování na Bílé hoře
(článek)
8
*
O krvavé košili Maxmiliána mexického (článek) 9
*
Kdo vyhrál 1. světovou
válku? (článek)
10-11
*
Studie o A. Salazarovi 12
*
Orioč
č jsem legitimistou.
(čl. p. Pejřimovského) 13
Modlitba za beatifikaci
císařovny Zity
13
*
Kontakty
14
Stanovisko KČ k šlechtickým titulům a řádům 15
GENERÁLNÍ SNĚM KORUNY ČESKÉ – 27. listopad 2010
SVĚTLO MAJÁKU
Zdá se, jako by se monarchistická věc ocitla tak trochu v pasti.
Nabídka ověřeného a historicky osvědčeného modelu uspořádání státu nevzbudila v Čechách ani nadšení, ani rozruch. Dokonce
ani v době, kdy hrozí úplný rozpad společenských struktur,
mravnosti a morálky, v dobách, kdy všichni sborem naříkají a
nadávají na stav veřejných věcí, kdy každý okrádá každého a
všeobecně se úspěch v kradení považuje téměř za hrdinský čin,
kdy stoupají ceny všech služeb a finanční oligarchie vysává
prostředky nižších a středních vrstev, kdy hrozí zhroucení veškerého po tisíc let budovaného řádu a evropského civilizačního
modelu, není monarchie uznána za rozumnou cestu ze všeobecného marasmu. Koruně České opět v posledních volbách přibyly
nějaké hlasy, ale opět jen nepatrně. Monarchistické politické
straně zůstaly otevřené pouze dvě základní cesty:
1. Cesta liberalizace a korektnosti. Přestat tvrdohlavě lpět na
legitimismu a na habsburském následnictví, pomlčet o křesťanských základech evropské civilizace, vyhovět českému
nacionalismu a požadovat českého, možná i neurozeného
krále, získat sponzory a tak trochu přitakat myšlence, že
v politice jde hlavně o peníze a o moc.
2. Cesta konzervativní zatvrzelosti. Budovat image legitimistů,
kteří požadují následníka dle platného práva (ať již se s námi
tento následník baví, či nebaví) a kteří zastávají konzervativní
stanoviska ke všem společensky důležitým otázkám, počínaje euthanasií a interrupcí, přes multikulturalismus, migrační
politiku, rodinu a feminismus, až k pokrokářství.
Domnívám se, že ani jedna z oněch dvou cest nás k zjevnému
úspěchu nedovede. Staneme-li se liberálními a politicky korektními, dopadneme podobně, jako lidovci a mnozí další. Staneme
se jednou z mnoha nerozlišitelných stran bez tváře, kterým jde o
posty a prebendy, jenže budeme malou stranou, i když snad o
trochu větší, než dnes. Druhá cesta nás spolehlivě udrží mezi
malými a trochu legračními stranami, s tím rozdílem, že si zachováme tvář, tvar a směřování a zůstaneme v celém politickém
spektru jasně odlišitelní.
Nevím, nakolik se monarchistům podařilo již pochopit, že ve
volbách v této zemi nelze zvítězit. Volby jsou pouze manipulovaným divadlem. Vše podstatné, včetně ekonomiky a společenských struktur, se dávno rodí a organizuje mimo stát a jeho
kontrolu. Vše, co je oficiální, začíná být stále prázdnější slupkou
bez obsahu a bez hodnoty. Koruna Česká se voleb účastní proto,
že předvolební dění představuje navenek jistou nezanedbatelnou
tribunu k oslovování veřejnosti a dovnitř působí jako aktivizační
a motivační faktor.
Smysl existence Koruny České podle mého názoru spočívá
především v tom, že je, že existuje a dává o sobě vědět. KČ představuje ostrý protiklad k trendům, které naši zemi i národ devastují. Představuje jisté dogma, model řešení a zároveň zrcadlo
dosavadního směřování politiky. KČ představuje maják u zrádných mělčin uprostřed stále temnější noci. Nic na tom nemění
skutečnost, že se drtivá většina národa pod plnými plachtami
žene přímo na útesy, kde zapálili své klamné ohně loupežníci.
Pokud chceme být majákem, nemáme jinou možnost, než jím
zůstat a svítit. Pokud chceme mít také nějaký úspěch, musíme
slézt dolů na skaliska a stát se loupežníky, protože jiný, než
loupežnický úspěch již v této zemi není možný. Já osobně na
tomto pobřeží loupežníků, považuji za úspěch zůstat skutečným
majákem.
Český zemský hejtman Jan Drnek, Plzeň
Veřejný dluh České republiky
K aktuálnímu datu a hodině najdete na:
www.verejnydluh.cz
2
Zasedání Představenstva KČ se konalo 9. listopadu 2010.
Vzhledem k brzkému konání volebního Generálního sněmu KČ byl
schválen termín dodacích lhůt pro návrhy kandidatur na sněmu KČ,
případné úpravy stanov či přihlášení příspěvků do 22. listopadu
2010 ve 24:00. Do této doby se vyzývá členská základ, aby:
- předložila návrhy kandidatur na zemské hejtmany;
- předložila návrhy kandidatur na další místa v předsednictvu KČ;
- předložila návrhy kandidatur do Dohlédací komise;
- předložila případné návrhy změn stanov;
- přihlásila písemné příspěvky k jednání
(tyto příspěvky budou mít přednost před příspěvky nepřihlášenými).
Kandidát musí k e-mailu zaslanému na [email protected],
jímž projeví vůli kandidovat, připojit ve smyslu odst. 7.3 Stanov
zprávu o svém členství, funkcích nebo jiné službě ve prospěch
jiných společenských organizací, spolků a politických subjektů, než
je Koruna Česká, a to před i po roce 1989 nebo uvede, že takovéto
skutečnosti neexistují.
Předsednictvo se uneslo na tomto způsobu volby nového předsednictva:
1) Volba slezského zemského hejtmana členy ze Slezska;
2) Volba moravského zemského hejtmana členy z Moravy.
3) Volba českého zemského hejtmana členy z Čech.
4) Volba dalších členů předsednictva všemi oprávněnými hlasujícími.
5) Volby předsedy a místopředsedů z řad nově zvolených členů
předsednictva všemi oprávněnými
hlasujícími.
Vzhledem k tomu, že Stanovy KČ hovoří o předsednictvu jako o
minimálně sedmičlenném orgánu, stávají se členy nového předsednictva všichni kandidáti, kteří získali nadpoloviční většinu hlasů
všech oprávněných hlasujících (kromě hejtmanů, kteří jsou již v této
době zvoleni). V případě, že nadpoloviční většinu nezískali alespoň
4 kandidáti (3 hejtmani + 4 další členové = 7 členů předsednictva),
stávají se členy předsednictva právě první 4 kandidáti, neboť minimální počet členů předsednictva musí být dle stanov 7.
Předsednictvo se usneslo, že kromě vážených hostů z řad zahraničních monarchistů a tradičně spřátelených subjektů, pozve na
sněm KČ i předsedy (popř. zástupce) těchto subjektů:
- ODS Petr Nečas
- TOP09 Karel Schwarzenberg
- ČSSD Bohuslav Sobotka, Jiří Dienstbier ml.
- KDU-ČSL Michaela Šojdrová
- Svobodní Petr Mach
- D.O.S.T. Michal Semín, Petr Bahník
Koruna Česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska)
POZVÁNKA NA XIX. GENERÁLNÍ SNĚM KORUNY ČESKÉ
A NA SOUVISEJÍCÍ AKCE
sobota 27. listopadu 2010 od 10:15 hod. budova Českého svazu vědeckotechnických společností
Novotného lávka 5, Praha 1, sál č. 217
09:30 – 10:15 Registrace, placení příspěvků, předávání členských legitimací, odznaků, apod.
od 10:15 SLAVNOSTNÍ ZAHÁJENÍ (Svatováclavský chorál)
Projevy zahraničních a domácích hostů. Hlasování o návrhu programu XIX. sněmu KČ
cca 11:30 SLAVNOSTNÍ ZAKONČENÍ DOPOLEDNÍ ČÁSTI
cca 11:40 Položení kytic u pomníku císaře a krále Karla IV. na Křížovnickém náměstí a Františka I. (II.)
na Smetanově nábřeží
cca 12:00 SPOLEČNÝ OBĚD (restaurace Pražský most – U Valšů, Karoliny Světlé 5)
13:00 ZAHÁJENÍ ODPOLEDNÍ PRACOVNÍ A DISKUSNÍ ČÁSTI
(hosté se mohou zúčastnit, ale nemohou hlasovat)
13:05 Zpráva o činnosti Předsednictva. Zpráva Dohlédací komise. Zpráva o hospodaření strany. KČ
a volby 2010. Volba nového Předsednictva.
cca 15:30 Diskuse
cca 16:30-17.00 PŘIJETÍ USNESENÍ A SLAVNOSTNÍ ZAKONČENÍ SNĚMU (Zachovej nám, Hospodine)
od 17:30 NEFORMÁLNÍ A PŘÁTELSKÉ POSEZENÍ VE VINÁRNĚ U POSLEDNÍHO SOUDU
(Jagellonská 8, 130 00 Praha 3 – Královské Vinohrady)
Sobotní mše sv. před sněmem
Sněmu bude v den jeho konání 27. listopadu předcházet Mše sv. ku cti našich panovníků Karla IV. a
Marie Terezie a na přímluvy blahoslaveného císaře a krále Karla I. v kostele svatého Františka Serafínského (z Assisi) na Křížovnickém náměstí od 9:00 hod.
Sněmu předchází již v pátek 26. listopadu 2010
16:00 Uctění památky našich panovníků v kostele sv. Jiří (sv. Ludmila) a v katedrále sv. Víta (hrobka),
jednáme také o možnosti bohoslužby v kapli sv. Václava (sraz přihlášených v 15:55 basilikou sv. Jiří)
17:00 – 18:30 Lesk a sláva Prahy knížecí, královské a císařské, bída Prahy republikánské (procházka
Prahou s výkladem předsedy KČ Václava Srba, účast volná, sraz před 1. bránou Pražského hradu na
Hradčanském náměstí)
19:00 Společné posezení, neformální diskuse ve vinárně U Posledního soudu (Jagellonská 8, 130 00
Praha 3 – Královské Vinohrady)
Po Sněmu následuje v neděli 28. listopadu 2009
Společný výlet na Karlštejn – od 13:00 je prohlídka Kaple sv. Kříže, skvostu sakrální gotické architektury, jemuž na světě není rovno (vstupné 150,-Kč, počet míst omezen!) od 14.00 zádušní mše sv. v
kapli sv. Mikuláše (účast volná) za císaře a krále Karla IV. Sraz přihlášených účastníků u dolní brány
hradu ve 12.45
N.B.! Přihlásit se na návštěvu míst věčného odpočinku našich panovníků a prohlídku kaple sv. Kříže je nutno do 22. 11. 2010. Do téhož termínu lze objednat ubytování ve slušném hotelu za cca 300400 na osobu s bufetovou snídaní za noc: na telefonu 603 412 671 (pouze SMS, prosím!) nebo na emailu [email protected] s uvedením jména, příjmení, adresy, mobilního telefonu a e-mailu.
Asinára – ostrov zapomenutých
Asinára, nádherný italský ostrov na severu Sardinie, má velice pohnutou historii. Ostrov zapomenutých, ostrov ďábla, italský Alcatraz, všechny
tyto přezdívky patří tomuto jedinému ostrovu, který jako by se zdál prokletým. Pamatuje římské osídlení, byl oblíbenou zastávkou saracénských
pirátů, později – cca před 150 lety zde byla vybudována karanténa – lazaret pro nemocné morem a cholerou. V průběhu 1. světové války se stal
zlým snem pro rakousko – uherské vojáky (tedy i pro české vojáky). Po porážce v Srbsku padli totiž do italského zajetí. Děsivým pochodem hladu
šli ze Srbska až do Albánie, kde byli naloděni na parníky a odvezeni na Asináru. Ze 75 000 vojáků, kteří v Srbsku na pochod vyrazili, jich na tento
ostrov dorazilo už jen 23 000 a i tady pak na následky různých nemocí, především cholery, mnoho z nich zemřelo. Místní Kostnice se tak stala
místem věčného odpočinku pro tisíce válečných zajatců. Z 33 000 Čechů jich na Asináru dorazilo jen 3 500 mužů.
Tyto válečné útrapy velice působivě zachytil ve svém deníku jeden z nich Josef Šrámek z Ústí nad Labem. Ve své knize ¨Poslední dnové lidstva¨
se jim věnuje i Karel Kraus.
Během 2. světové války nadále ostrov fungoval jako vězení – byli zde například internování příslušníci etiopské císařské rodiny.
Po válce se Asinára opět proměnila v trestaneckou kolonii a zdejší vězení se stalo postrachem všech odsouzených. Byli zde vězněni Sardové za
únosy a vendety, členové Rudých brigád a dále obávaní členové mafie – např. Toto Riína. V roce 1997 byla obávaná věznice uzavřena a ostrov
byl prohlášen Národním parkem. Na ostrově není dodnes povolen volný pohyb, je možné jej navštívit pouze za doprovodu místního průvodce.
Ing.Jaroslava Otipková, Spolek Praha –Cáchy/Aachen
AKCE – 28. říjen, pochod za monarchii 2010
4
28.10.
V rámci projektu Desetiletí obnovy monarchie se členové a příznivci
KČ sešli 28. října 2010 v 10,00 hodin na místě původního pomníku maršála Václava Radeckého z Radče a uctili zde památku jednoho z největších českých vojevůdců. Ve 14,00 bylo zahájeno shromáždění u sochy knížete svatého Václava a odsud se průvod
vydal po schválené trase přes Staroměstské náměstí ke Karlovu mostu. Závěrečná trachtace pak probíhala ve vinárně U posledního
soudu v Jagellonské ulici. Pochodu se i přes vyčerpání a únavu z právě proběhnuvších dvojích voleb zúčastnil uspokojivě velký
počet monarchistů. Hlavní projev přednesl předseda strany pan Václav Srb. Bylo rozdáno množství letáků, Monarchistických listů a
prodáno množství monarchistických kalendářů na rok 2011. Akce se u veřejnosti setkala s pochopením, úžasem či zvědavostí.
AKCE – 28. říjen, pochod za monarchii 2010
5
Monarchisté chtějí pomník Radeckému a obnovu království
18:00 | 28. 10. 2010 ČTK
Výstava korunovačních klenotů ve Vladislavském sále Pražského hradu Autor:
Praha - Na řadě míst České republiky si lidé připomínali 92. výročí vzniku samostatného Československa. Svátek tradičně vyvrcholí ceremoniálem, při kterém prezident Václav Klaus na Pražském hradě předá státní vyznamenání. Své
požadavky obnovy monarchie, návratu pomníku maršála Radeckého i společenské uznání vojákům, kteří během první světové války dodrželi přísahu Rakousku-Uhersku, během státního svátku požadovali členové a příznivci Koruny české, monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska.
Zpátky s Radeckým!
Na Malostranském náměstí, kde stával pomník vojevůdce Radeckého, se sešly zhruba dvě desítky lidí s transparentem
a historickou vlajkou. Bronzový empírový pomník jednoho z nejvýznamnějších českých vojevůdců byl postaven v roce
1858. Po vzniku Československa se Radecký stal nepohodlným kvůli své celoživotní loajalitě k habsburské monarchii.
Proto tehdejší vládci v roce 1918 pomník zakryli, o rok později sňali z podstavce a uložili v Lapidáriu Nár. muzea.
Předseda Koruny české Václav Srb slíbil, že příznivci Radeckého se vytrvale budou scházet každý rok, dokud nebude
jeho socha zpět na Malostranském náměstí. Maršál Jan Josef Václav z Radče (1766-1858) se vyznamenal v bojích s
Osmanskou říší, byl jmenován jedním z pobočníků známého maršála Laudona. Roku 1813 jako náčelník generálního
štábu všech spojenců naplánoval "bitvu národů" u Lipska, kde byl poražen Napoleon.
Odpoledne se zhruba stovka monarchistů sešla v horní části Václavského náměstí. Na transparentech nesli nápisy jako
"Monarchie je moderní a evropská!", "Více noblesy do české politiky" či "Český stát nevznikl v roce 1918!" a vyobrazení Karla IV., posledního českého krále Karla I. a dalších osobností českých dějin. Účastníci akce mimo jiné vyslechli
císařskou hymnu. Srb připomněl, že pouze pět procent českých vojáků nedodrželo přísahu císaři a přeběhlo k nepříteli.
Přesto byli tito legionáři v pozdějším období glorifikováni, zatímco podíl českých vojáků na vojenských akcích Rakouska-Uherska byl po léta zamlčován.
Zdroj: http://aktualne.centrum.cz/domaci/zivot-v-cesku/clanek.phtml?id=681379
K článku celkem 136 příspěvků, poslední 02. 11. 2010 18:22
Zpravodajský server České noviny 28. 10. 2010.
Z článku:
Na shromážděních se slavil vznik Československa
Setkání na podporu návratu pomníku maršála
Radeckého na pražské Malostranské náměstí přesně po roce uspořádali příznivci Koruny české,
monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska.
Monarchisté na setkání požadovali tradičně obnovu monarchie či společenské uznání vojákům,
kteří za první světové války dodrželi přísahu Rakousku-Uhersku.
Autor: ČTK www.ctk.cz
http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/na-shromazdenichse-slavil-vznik-ceskoslovenska/548768
AKCE – Den veteránů, 11. listopad 2010
6
Českému zemskému hejtmanovi KČ se ke slavnostnímu shromáždění ke Dni veteránů 11. 11.
2011 podařilo v Plzni pronést projev, který se
setkal se značným ohlasem:
Vážený pane Drnku. Jsem předsedou Krajské rady Vojenského sdružení rehabilitovaných AČR v Plzni a zároveň
zastupuji Plzeňsko v Ústřední radě VSR v Praze. Jsme
organizací neziskovou, finance na svoji činnost získáváme
z různých darů a dotací. Takto vydáváme jen pro informaci
svých členů ZPRAVODAJ asi v nákladu tis. výtisků čtvrtletně.
Povolte mi zaslat tento Váš proslov do redakce Zpravodaje k
uveřejnění, bez redakčních zásahů, jen s mým dovětkem, že
byl přednesen na shromáždění u příležitosti Dne veteránů 11.
11. 2010 v Plzni. Jsem Vám předem vděčný:
s pozdravem : plk. v .v. Rudolf Patrovský.
d dámy, pánové,
Vážené
Dnes celosvětově rozšířené slovo Veterán, má svůj zcela zvláštní původ a příběh v tak zvané Veteránské jeskyni u Krvavého kamene,
v místě, kde Dunaj protéká skalnatou soutěskou Klisurského pohoří. Zde probíhala vojenská hranice Uher proti Osmanské říši. Jeskyně
nesla jméno po generálu Veteranim, který ji roku 1692 statečně hájil (roku 1695 mu Turci u Luboše uřízli hlavu).
Začátkem srpna 1788 sem dorazila část 11. píseckého pěšího pluku. Nad jeskyní postavenou redutu hájila posádka 280 mužů hraničářského pluku. Písečtí obsadili jeskyni a polovinou praporu posílili posádku reduty. Vzápětí se celá oblast ocitla v obklíčení tureckou přesilou. Přes tři týdny se písečtí i hraničáři bránili v zoufalé situaci bez posil. Měli velké ztráty, docházely potraviny i střelivo. Morálku držel na
výši strakonický dudák Jan Podrazil. Hrál na dudy, ošetřoval raněné a osvědčil se jako ostrostřelec, když z plovoucí čajky sestřelil tureckého pašu. Nakonec byl i on sám zasažen. Písečtí odmítali vzdát se na milost a nemilost a při nemožnosti další obrany raději vyhodili
redutu do povětří. Při výbuchu zahynulo 420 píseckých vojáků. Zbylí vojáci se vzdali 30. srpna, kdy jim ohromený velkovezír nabídl volný
odchod. Většina zbylých obránců Veteraniho jeskyně, zvláště ranění, byli za odměnu propuštěni z armádní služby (byla tehdy bez pardonu doživotní) domů. Tak se do Záhoří vrátil i uzdravený dudák Jan Podrazil a brzy se zde oženil. Těmto mimořádně propuštěným vojákům
se začalo říkat veteráni. Postupně se termín přenesl na vysloužilce obecně a nakonec označoval všechny zkušené vojáky, vojáky, kteří
prošli již jedním tažením, či válkou.
Královské město Plzeň a celý okolní kraj vyprodukovaly za uplynulá staletí tolik veteránů, že by se z nich dala sestavit obrovská armáda.
Jako v posádkovém městě zde sídlily různé jednotky. Namátkou 6. myslivecký prapor, 7. zeměbranecký pluk 19. a 22. dělostřelecký pluk a
přede všemi slavný plzeňský 35. pěší pluk, který byl založen dekretem císaře Leopolda II. 8. Ledna 1683 a zde ve městě byl posádkou od
roku 1769. Historie tohoto pluku skončila 31. 7. 1992 rozpuštěním poslední jednotky, která na Pětatřicátníky kontinuálně navazovala po
celých 310 let. Čestný titul Pětatřicátníků pak obdržel ještě XXII. mechanizovaný prapor AČR, který byl rozpuštěn 31. 4. 2004. Nyní, pokud
vím, se čestný titul Pětatřicátníků chystá převzít 171. rota aktivních záloh AČR. Proč o tom mluvím?
Být Pětatřicátníkem právě v Plzni rozhodně není a nikdy nebylo jen tak nějakou formalitou. Jde o historicky a mravně významné a silné
jméno zavazující v případě potřeby ke krajním výkonům ducha, charakteru a sebeobětování.
Za jménem, pověstí a tradicí Pětatřicátníků stojí dlouhé řady vojáků a důstojníků z našeho města a kraje, kteří během oněch 320 let pod
praporem pluku a jeho následnických jednotek sloužili, bojovali a nezřídka umírali. Na kontě tohoto jména leží 72 válečných tažení, 48
velkých bitev, 23 srážek a 88 malých bitek, 79 bojů o pevnosti, dohromady 252 válečných akcí, mezi které nepočítáme například první
světovou válku, která se jen stěží dá rozložit do jednotlivých tažení. Do výčtu nejsou započítány ani akce bezpečnostního charakteru.
Armáda české republiky potřebuje silné tradice a tradice 35. pěšího pluku je tak silná, že je až k neunesení. Nelze ji dělit na tradici císařského regimentu bránícího Svatou říši římskou národa německého, na tradici císařských infanteristů hájící zájmy habsburské monarchie,
umírající za ideály Boha, krále a vlasti, na tradici italských legionářů z Foligna, tradici sloučeného pluku první republiky, či tradici pluku
lidově demokratické armády střežící pevnou hráz socialismu a míru kdesi u Domažlic. Lze ji přijmout jen jako celek. Odvaha, loajalita,
kamarádství a obětavost vojáků je totiž nedělitelná a nepodléhá ideologickým či nacionalistickým měřítkům, je mnohem důležitější, než
konkrétně dobytá území, zachráněné statky a vlády. Jakmile z jakýchkoliv současných důvodů odvrhneme část této tradice, devalvujeme
také nemalou část odvahy a obětavosti vojáka. Jsme povinni přijmout tuto tradici celou.
Akt přijetí této tradice bude zároveň aktem, který tomu, co mělo být již pouze součástí kulturní historie města Plzně, vrací život. Tímto
aktem se Pětatřicátníci vrací do světa živých, do současných a budoucích ulic města a možná i na některá budoucí bojiště světa. Skutečný boj je totiž tím, co dělá jakoukoliv vojenskou jednotku i celou armádu něčím významnějším, než jen kulturním artefaktem a folklórním
doplňkem společenských událostí. Bez reálného rizika boje a reálného nebezpečí smrti je voják jen zvláštním druhem herce a uniforma
jen druhem kostýmu. Bojovat je ovšem možno i s požárem, s povodní nebo s kriminalitou, či s anarchií. Voják je člověkem, který se
zavázal k službě vyšším hodnotám, která jde až za hranici jeho života.
Nenechme se zmást šedou samozřejmostí naší poklidné a téměř spící současnosti. Vstupem Česka do NATO a do Evropské unie pro tuto
zemi uprostřed kontinentu ještě zdaleka nekončí dějiny. A dějiny se nespí, ty se dějí. Dějí se zpravidla nečekaně a nevypočitatelně. Stejně
tak tradice nejsou jen nějakou firemní značkou nebo nálepkou na zboží. Tradice zavazují. Dobrovolné přijetí závazku je znakem uvědomělé příslušnosti. Přijímáme-li odkaz předků, projevujeme se teprve jako skuteční demokraté, neboť uznáváme i hlasy, přání a vize těch,
kteří již zemřeli. Přijetím tradice přiznáváme hlas mrtvým a jejich názory i zkušenosti bereme vážně, stáváme se součástí celého světa,
nejen v plošném rozměru jeho současné a živé podoby.
Z mravních důvodů usilujeme o uznání a rehabilitaci všech českých vojáků, kteří bojovali statečně a dodrželi své přísahy. Naše slavná
vojenská tradice nesmí být ochuzována a skrývána jen proto, že se právě nehodí propagandistům nejrůznějších ideologií. Čest zůstává
ctí a věrnost věrností. Ztráta jakékoliv „správné ideologie“ nepoškozuje národ tolik, jako ztráta všeobecně platných morálních hodnot.
Ztrátu právního a kulturního povědomí vždy předchází ztráta vědomí historické kontinuity. Relativizace dějin vždy vede k relativizování a
rozmělňování mravních hodnot, ke ztrátě kultury a civilizace. Zamlčování a zavrhování vlastních hrdinů a velikánů, stejně jako falšování
dějin a bourání pomníků, je vždy znamením malosti, plebejskosti a podlézavosti. A jak se ukazuje, skrývání čehokoliv nestačí k tomu,
aby ono skryté nebylo vidět.
Nechť je tento den oslavou věrnosti a hrdinství všech vojáků všech tažení a válek, kteří statečně a věrně sloužili tomu, nač přísahali.
Nechť je oslavou všech vojáků a veteránů, kteří byli ochotní složit nejvyšší oběť tomu, co je převyšovalo. Národu, zemi, společnosti,
panovníkovi, či Bohu. Nechť tyto muže a ženy nesoudí ti, kdo žádnou oběť nesložili a žádnou zodpovědnost nepřijali. Nechť se už nikdy
v této zemi nekácí jejich pomníky. Nechť se už nikdy nemusí čeští veteráni bát návratu domů, kde by je mohli zavřít a perzekuovat. Ať
jim už nikdy nikdo nezakazuje nosit vyznamenání udělená za statečnost. Neboť jak řekl Winston Churchill:
Ve válce rozhodnost.
Po porážce vzdor.
A po vítězství velkomyslnost.
Jan Drnek, Plzeň
Připomínáme, že 11. listopad je také dnem, kdy v roce 1918, aby zabránil krveprolití, podepsal císař a český král Karel I.
(III.) dokument, jímž se vzdal výkonu vládních povinností, ale nikdy neabdikoval na trůn. Zprostil armádu přísahy, nikoliv
však šlechtu. Poté opustil Vídeň a záhy i Rakousko, aby se tam již nikdy nevrátil.
(red)
Vážení kolegové,
Mezinárodní vědecká konference ''Knížecí rod Lichtensteinů v historii zemí koruny české'', se která koná od 24. 26. listopadu 2010 v Arcidiecézním museu v Olomouci
Viribus Unitis, Ing. Jenček.
Video ze mše ku cti blahoslaveného Karla I. v Brně na Petrově
zde:
http://www.youtube.com/watch?v=XbErU8rO0HY
Vážení,
tak mne napadlo, že bychom počátkem příštího roku
(11. 1. 2011) mohli nechat sloužit mše ve vztahu k JCKV
Karlu a jeho 50. narozeninám! Alespoň my se tady ve
Strážnici o to budeme snažit. Domlouvám se na tom s
Jirkou Sýkorovým. Bude to mít na starost a nebylo by asi
špatné tuto mši nechat sloužit po celém území Zemí Koruny České, tedy alespoň tam, kde máme nějaké členy a
příznivce.
Vivat rex, MVDr. Jiří Čížek.
Schůzka MS Praha 1 a 5 se uskutečnila 21. října 2010. Byla konstatována nespokojenost s výsledkem komunálních voleb v Praze.
V těchto volbách bylo dosaženo téměř stejného počtu hlasů jako v minulých volbách, a to přes nástup nových politických stran (TOP
09 (900 000 voličů, a VV 600 000 voličů). Tato skutečnost se promítla do ztráty 146 hlasů pro KČ v obvodu Praha 2. V obvodu Praha
1 přibylo KČ 193 hlasů, na Praze 3 70 hlasů a na Praze 11 celých 111 hlasů oproti volbám v roce 2006. KČ však nenastoupila ve
všech pražských obvodech. Neúčastí MS Brno pravděpodobně ubyla podstatná část z 3 377 hlasů z roku 2006. V Plzni se MS účastnila v rámci aliance a proto zde není možno konkrétní zisk či ztrátu zjistit. Valtice dosáhly 802 a Olomouc 1 528 hlasů.
Členové MS Praha 1 a 5 vyslovili poděkování pánům Houškovi, Ryšavému a Dr. Polovi za rozdávání letáků, pánům Božejovskému a
Ing. Blažkovi za spolufinancování a grafickou úpravu letáku.
Dále se členové MS věnovali přípravě Monarchistického pochodu Prahou 28. října. Pan Ing. Jenček podal zprávu o své účasti na III.
ročníku Monarchienfora v Berlíně a přislíbil nejzajímavější část přednášky ku zveřejnění v ML. Ohledně Generálního sněmu KČ navrhli členové MS, aby byli členové nového představenstva voleni jednotlivě a to tajným hlasováním.
Pan J. Konečný upozornil na Symposion Ludvíka Salvátora v brandýském zámku dne 23. října na mši ku cti bl. Karla konanou
v Branišově u Kdyně.
ORIENTACE 8. listopad – 1620
8
Kočkování na Bílé hoře
Češi zahajují třicetiletou válku. Další hodnotný příspěvek světu hned
po husitských válkách.
„A tu teprve jeden každý soudil, že dolů z oken metáni budou. Ano i
oni, když tomu porozuměli, že se s nimi nežertuje, ač prve nic pro
svou vysokomyslnost a zpouru svou žádnému neříkali ani se nekořili,
teď však teprve počali prositi, aby hrdlům jich uškozeno nebylo, ruce
spínajíce a Boha prosíce, nohami o zemi zapírali a za milost žádali.“
Je tomu jen pár dní od data osmého listopadu, kdy uplynulo tři sta
devadesát let od památné bitvy na Bílé hoře, která byla důsledkem
třetí pražské defenestrace o níž výše napsal Pavel Skála ze Zhoře.
Původně nezajímavý sousedský spor vedený o otevření protestantského kostela postaveného na katolickém pozemku bez svolení
jeho majitele, o jehož otevření se, jak je v této zemi tradiční nedokázali zainteresovaní dohodnout, nakonec vedl až k dojmu, že útisk
panovníka Matyáše Habsburského, krále Českého a císaře římského je natolik nesnesitelný, že bude nutno roku 1618 vyházet
z oken jeho místodržící, dlící na pražském Hradě.
To, že tedy sporem - řečeno dnešní terminologií o černou stavbu, čeští stavové začínají nejničivější evropskou válku té doby, která
nakonec trvala třicet let, si tehdejší vzbouřenci snad ani neuvědomovali. Ovšem jak naložit s mocí, náhle jím spadnuvší do klína,
pochopitelně již ano.
Jako první krok vzbouření čeští stavové po uchopení moci totiž zkonfiskovali katolické a císařské majetky do vlastních truhel, včetně
zahájení perzekucí katolíků. Tedy žádné ušlechtilé pohnutky vycházející z těch nejvlastenečtějších citů jak se u nás dějepisně traduje, ale obyčejná chamtivost po penězích a moci.
Následné sbubnování žoldnéřské armády českých stavů a její vytažení na Vídeň s cílem ji dobýt, podmanit si ji, vyloupit a uzurpovat
si tak i moc nad velkou částí Evropy neslo všechny tradiční tragikomické rysy jež jsou nám vlastní.
Když totiž žoldnéřští lancknechti vykonávající své válečné řemeslo pro české vzbouřenecké stavy přitáhli roku 1619 před Vídeň, tak
jejich síly nestačily na vítězství, neboť celé válečné tažení bylo typicky české. Polovičaté, špatně připravené a ještě hůře realizované.
Jediným projevem válečných aktů proti Vídni se tak stalo ostřelování města z dělostřeleckých hlavní českých stavů pod velením
Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic a terorizování tak jeho civilního obyvatelstva.
Těch pár vytlučených oken v Hofburgu kam se několik českých kulí ráčilo zavrtat, vnitřní integritu říše římské nenarušilo, ani Vídeňáci nevyšli vstříc českým osvoboditelům se zlatými klíči od města, jak se stavovští vojevůdci naivně domnívali. Ale nepochybně to
novému císaři Svaté říše římské Ferdinandu II. pořádně nadzvedlo mandle.
Protože když o rok později, poté co byla vojska českých stavů potupně poražena a vyhnána zpět do Čech, přitáhla císařská vojska
ku Praze, tak stavovští žoldnéři již po několik měsíců nepobírající plat nikterak netoužili složit zdarma své kosti za Fridricha Falckého
a české dobyvatele Evropy, ale rozprchli se, jako když do vrabců střelí.
Jediná jednotka, které zdi letohrádku Hvězda znemožnily útěk z bojiště byli naverbovaní Němci, dnes vydávaní za do poslední patrony a dechu bojující Moravany, a tak se alespoň pro formu vystřelilo. Za chvíli bylo po všem a tou dobou již zajatí, původně stavovští žoldnéři, podepisovali závazek válčení jeho císařskému veličenstvu.
Nebýt této porážky tak se zde dnes nepochybně již dávno nemluvilo češtinou, o územní celistvosti nemluvě. Protože i když je doba
následující po porážce protestantů na Bílé hoře popisována coby doba temna, opak je úplnou pravdou. Protože právě luteránští
kněží byli ti co poněmčovali a nebýt vojenské síly pozdějšího Rakouska-Uherska pak by Prusko nezabralo pouze Kladsko, ale celé
Čechy.
Rovněž závěrečné zúčtování se stavy, kteří se opověděli svému panovníkovi je rovněž do dnešních časů interpretováno striktně
nacionálně, jako sražení hlav české šlechtě. Což je historická lež, protože ze dvaceti sedmi popravených byli pouze tři stavu panského, sedm ze stavu rytířského a zbytek byli neurození měšťané.
Taktéž dva popravení Němci stavu měšťanského nezapadají do ubrečeného obrozeneckého historického obrazu vypovídajícího o
údajném pobělohorském národnostním útlaku, vykonstruovaného za účelem k pokukování do ruských stepí.
Následné konfiskace majetku poražených vůdců této mocenské vzpoury, jejíž náboženský obsah byl pouze zástupný, proti legitimnímu českému králi a císaři skončily, jak jinak, v majetku české šlechty, briskně se otočivší na podpatku od představitelů poražených
stavů směrem k císaři.
Neboť vzápětí po frašce na Bílé hoře a zbabělém útěku Fridricha Falckého ze země, který ovšem ale ani v té rychlosti neopomněl
naložit na vozy zlato a stříbro, se stal císař adresátem ponížené kolektivní supliky o milost sepsané 201 českými šlechtici vypovídající jednak o loajalitě pisatelů, jakožto i o zájmu o zachování a rozhojnění svých statečků.
Jestli dnes, jak se píše v médiích, patří pozemky okolo Bílé hory kolotočářské rodině Kočků, je to pouze nevyhnutelné završení
celého procesu a dějinná tečka za údajně posvátným zápasem o svobodu, za kteroužto frází se skrývají jen nízké lidské vlastnosti.
Řekl bych, že se toho ve vlastech českých od těch dob mnoho nezměnilo. Největší pohromou jsme si my sami.
Chraň nás tedy Svatý Václave, vévodo země České před českými vládami a nedej zahynouti tak nám i budoucím.
Miroslav Václavek. Šumperk
http://vaclavek.blog.idnes.cz/c/163742/Kockovani-na-Bile-hore.html
ORIENTACE 8. listopad – 1620
Senzacechtivý fotograf zpeněžil
i zakrvácenou košili mexického císaře
Poslední výkřik mexického císaře Maxmiliána "Viva Mexico" takřka zanikl v salvě popravčí čety. Habsburk padl k zemi a monarchistické vlády v Evropě pochopily, že v Americe skončily. Scéně přihlížel i fotograf Francois Aubert. Popravu snímat nemohl, i tak z ní
vytěžil, co mohl. Zdokumentoval totiž vše ostatní.
"Mexičané! Umírám za Mexiko. Nenechte nikoho pošlapat vaše ideály a nejsvatější
práva. Kéž je toto poslední prolitá mexická krev. Ať žije Mexiko!," zvolal údajně císař
Maxmilián I. Mexický těsně předtím, než ho spolu se dvěma věrnými generály skropila
sprška ran z pušek osmičlenné popravčí čety.
Psal se 19. červen 1867 a od začátku nešťastného dobrodružství habsburskolotrinského arcivévody na druhé straně Atlantiku uplynuly sotva tři roky. Monarchova
flotila dorazila k mexickým břehům v květnu 1864. Nebyla to jeho první výprava do Ameriky, už dříve navštívil Brazílii, kam ho - vášnivého botanika - přilákala místní exotická
květena. Tentokrát nebyly jeho cílem bromélie ani orchideje. Maxmilián po dlouhém
váhání přijal nabídku konzervativních mexických velkostatkářů, aby v zemi zmítané občanskou válkou usedl na nově vytvořený císařský stolec. Přesvědčoval ho hlavně francouzský panovník Napoleon III., který měl v Mexiku už tři roky svou armádu. Důvodem k
intervenci byly prý nesplacené dluhy mexické republiky, ve skutečnosti chtěl synovec
generála Napoleona Bonaparta vytvořit mexické císařství závislé na Francii.
Maxmilián konzervativce nemile překvapil. Mexičtí konzervativci a klerikálové nenáviděli vládu liberálního prezidenta indiánského původu Benita Juaréze Garcíi, který zavedl řadu reformních zákonů včetně ožehavé pozemkové reformy. Rakouskému arcivévodovi nabízeli korunu od roku 1863 a domnívali se, že s poměrně nezkušeným politikem,
zato však intelektuálem a snílkem, budou moci vládnout sami. Maxmilán I. Mexický je
překvapil, projevoval se totiž spíše liberálními postoji. Nejenže císař, který do země přijel
s chotí Charlottou, dcerou belgického krále Leopolda I., nerušil Juarézovy zákony, on
dokonce připravoval vlastní umírněné reformy. Záhy proto ztratil podporu konzervativců,
prorepublikové liberály si ale nezískal. A od počátku svého vládnutí navíc čelil výpadům
armády prezidenta Benita Juaréze, který se stáhl na sever země.
Zprvu úspěšně. Armádu sestavil z rakouskouherských žoldáků (bylo mezi nimi i hodně
Čechů), belgických a mexických vojáků. Nad vodou ho ovšem držely především francouzské vojenské síly. Tedy až do chvíle, než USA pohrozily Francii Monroeovu doktrínou z roku 1823, podle níž se evropské mocnosti pod hrozbou útoku USA nesměly vměšovat do záležitostí nezávislých států v Americe. Napoleon III. se zalekl, stáhl vojsko a
mexického císaře ponechal svému osudu. A ten se neukázal nikterak radostným. Maxmilián cítil, že to s ním vypadá bledě. Ambiciózní Charlotte, která prý měla značný podíl na
arcivévodově rozhodnutí opustit poklidný Terst a vydat se na druhý konec světa, odjela
do Evropy, kde pro svého muže marně sháněla pomoc. Starý kontinent už nepustila,
psychicky se zhroutila. Císař se rozhodl opustit Mexiko, jeho plán ale překvapivě zhatila
vlastní matka, bavorská princezna Žofie Frederika, s tím, že by tím pošpinil habsburskou
čest. Bratr František Josef, nám známý rakouskouherský císař, mu vzkázal, že do vlasti
nesmí. Začátkem roku 1867 Maxmiliánovi nezbylo, než obléknout uniformu a postavit se
do čela rozpadající se armády. V lednu s vojáky prchl z metropole Ciudad de México a
obsadil město Gueretaro. Útočiště nalezl v opevněném klášteře. Později ho zradil jeden z
plukovníků a do kláštera pustil republikány. Ti císaře zajali, postavili před vojenský tribunál a odsoudili k smrti. Zpráva o tvrdém verdiktu se okamžitě rozletěla do všech stran.
Dostala se i k 36letému rodákovi z francouzského Lyonu Francoisovi Aubertovi, který si v
Ciudad de México založil úspěšnou fotografickou živnost. Dvorní fotograf Maxmiliána i
bohatých Mexičanů, jenž se kdysi za moře vypravil v touze po dobrodružství, nelenil a
okamžitě se vydal do Gueretara.
9
Prostřílená krvavá košile popraveného mexického císaře Maxmiliána. (19. června 1867)
foto: François Aubert
S sebou si ale vzal i skicy a tužky, takže
scénu s mexickým císařem a generály Miguelem Miranónem a Tomasem Mejíou načrtl
v několika tazích. Po střelbě se chopil fotoaparátu a pustil se do práce. Ze všech stran
vyfotil dějiště popravy, mrtvé tělo císaře i jeho
mužů, dřevěné kříže, členy popravčí čety a
dokonce i zakrvácenou košili nešťastníka
Maxmiliána. Bílou halenu potřísněnou krvavými skvrnami a proděravělou šesti průstřely
přitloukl několika hřebíky na dřevěné pozadí,
uhladil záhyby a důkladně naaranžoval. Dal
si záležet, dobře věděl, že o takové snímky
bude zájem. A nemýlil se. Všechny snímky
okamžitě prodal za vysokou cenu, přičemž
nejsilnějším dojmem působila právě fotografie zakrvácené košile.
BOJ ZA NEZÁVISLOST
Za získání nezávislosti jihoamerické státy
částečně vděčí dědečkovi Napoleona III.:
Napoleonovi Bonapartemu. Kvůli válkám na
zač. 19.st., které zaměstnávaly i Portugalce a
Španěly, se v Latinské Americe mohl zformovat politický odboj.
V Mexiku ho vedl kněz Miguel Hidalgo y
Costilla a důstojník José Allende. Roku 1813
bylo vyhlášeno nezávislé mexické císařství, o rok později vznikla první ústava. Následovalo deset let bojů, které ukončil až
abdikace císaře. a vznik republiky 4. října
1824. Pak v zemi vládl diktátorský prezident
Santa Anna, roku 1858 se ale k moci dostal
Vyfotil mrtvá těla, popravčí četu i zakrvácenu košili
příslušník kmene Zapotéků Benito Juaréz
Toho slunečného červnového dne se takřka nezastavil. Na nedaleký popravčí vrch García. Zavedl přísné reformní zákony, které
Cerro de Las Campanas vynesl objemný fotoaparát i sadu desek, na které obrázky sní- spolu s novou liberální ústavou vyvolaly vlnu
mal. Zřejmě ho trochu mrzelo, když mu vojáci zakázali vyfotit akt popravy.
kritiky statkářů a duchovních a roznítily občanskou válku, čehož využil Napoleon III. k
Zdroj:http://zpravy.idnes.cz/senzacechtivy-fotograf-zpenezil-i-zakrvacenou-kosiliintervenci.
mexickeho-cisare-1n5-/zahranicni.asp?c=A101104_155540_zahranicni_btw
6. listopadu 2010 18:15
Den veteránů, 11. listopad 2010
Kdo vyhrál 1. světovou válku?
8. listopadu 2010
Ve čtvrtek 11. listopadu si svět připomněl konec 1. světové
války. Možná se podivíte, proč se ptám na tak samozřejmou věc,
jako je to, kdo ji vlastně vyhrál. Přece my, není-liž pravda? Je
přece v naší zemi jakousi podvědomou představou, že v obou
světových válkách jsme jako národ stáli na straně pravdy a spravedlnosti, která nakonec zvítězila. Úmyslně říkám „jako národ“,
protože jako státní útvar jsme byli podřízeni agresorovi, kterého
nakonec, i s naší pomocí, vítězové rozdrtili.
Když se ke konci září objevily v našich novinách články o tom, že
teprve v neděli 3. října 2010 bude oficiálně ukončena 1. světová
válka tím, že Německo uhradí poslední splátku reparací vítězům
z roku 1918, překvapila mne jedna internetová diskuse. Jeden z
diskutujících, podle způsobu vyjadřování spíše mladší člověk, tam
v silně protiněmeckém duchu psal, jak měli vítězové s poraženými ještě více zatočit. Na to mu kdosi odepsal, že i naši předkové
bojovali na stejné straně s Německem a že i Republika československá se podílela na splácení reparací vítězům, hlavně Francii.
Reakce onoho prvního diskutéra mne opravdu zarazila: to není
pravda, že jsme bojovali po boku Německa, to snad jen nějaká
hrstka zrádců, my jsme podporovali vítězné mocnosti! A ani další
diskutující, ani odkazy na dokumenty nedokázaly toho vlastence
přesvědčit, že většina těch vojáků, kteří padli na bojištích první
války v Rusku, Srbsku či v Itálii a jejichž pomníky dodnes zdobí
návsi a parky mnoha českých měst, že tito nepadli jako Masarykovi legionáři, ale jako vojáci rakouského císaře.
Pochopil jsem, že se letité oficiální české ideologii podařilo zvítězit nad historickou realitou. Tak, jako nemůže vlastenecký Turek
přiznat genocidu Arménů, přestože je objektivně prokazatelná, a
pokud to udělá, tak je označen za zrádce „turectví“, tak i pravý
vlastenecký Čech nemůže přiznat, že více než aktivistů, bojujících a umírajících v československých legiích, bylo těch, kteří
nezběhli a zůstali pod prapory mnohdy až do posledního dechu
(abych použil jedné vlastenecké metafory „jako Moravané hraběte
Šlika na Bílé hoře“).
Podívejme se na některá čísla: První světové války se zúčastnilo na 70 milionů vojáků, z nichž zemřelo nebo padlo na 10
milionů. Rakousko-Uhersko postavilo do pole 9 milionů
vojáků, z nichž se 1,1 milionu nevrátila. Počet českých vojáků můžeme pouze odhadnout na 1,4 milionu. Zajímavý je
také fakt, že v roce 1937 se uváděl počet zákonně osvědčených legionářů (oficiální statut dle zákona) 90.000 mužů. Dále
pro srovnání: v bojích padlo 5.405 československých legionářů, zatímco po dle velmi hrubého odhadu meziválečného
statistika Wilhelma Winklera jen do roku 1917 přišlo o život
138.128 vojáků z „čistě českých“ okresů (tj. kde byl více než
80 % podíl Čechů).
Dodnes jsou připomínáni pouze legionáři, zatímcočeští vojáci,
hrdinně bojující na straně Rakouska-Uherska do posledních
okamžiků jeho existence, byli a jsou záměrně opomínáni, ačkoliv
je naprostým faktem, že 90% českých příslušníků rakouskouherské armády až do konce zůstalo věrno své vlasti a nepřeběhlo k armádám protivníka. A také že podle odhadů převyšoval
počet padlých Čechů na straně Rakouska-Uherska více jak
25krát celkový počet padlých Čechů bojujících v cizineckých
legiích. Jak napsal historik Ivan Šedivý: „Češi bojovali hrdinně za
Rakousko-Uhersko, ale první republika to tutlala.“ Bohužel, tutláme to dodnes.
10
Ivan Šedivý v MF Dnes (27. 10. 2008) dále píše:
.„Vzpomínka na první světovou válku se u nás od počátku vázala
na osobnost prezidenta Osvoboditele, „muže 28. října“, a především legionáře a jejich hrdinskou epopej. Právě a jen tito muži se
stali ideovým a morálním kánonem české účasti ve válce. Byli to
„potomci husitů“ oplývající „husitskou chrabrostí“, „novodobí
blaničtí rytíři“. A hlavně neúprosní bojovníci šířící „hrůzu a smrt“,
před nimiž „germánská vojska prchají v krvi k Pomořanům“, jak
ve své básni Zborov napsal Rudolf Medek. Česká historická
paměť rozvinula v legionářích svůj kult hrdiny, zatímco na české
vojáky v císařských kabátcích se velmi záhy zapomnělo…
Známý německý historický mýtus, Dolchstoßlegende, spatřoval
příčiny německé válečné porážky v tom, že prý statečné německé armádě vrazili dýku do zad pacifisté a socialisté v zázemí.
Obdobně německá propaganda v monarchii formulovala tezi o
českém národě jako o zrádcích, kteří sabotovali válečné úsilí
statečných českých Němců. Česká nacionalistická publicistika
se zase tvářila, jako by každý druhý český voják byl národně
uvědomělým odbojářem.“
Možná, že si nyní pomyslíte, že se tu snažím předělávat historii.
Ne, nechci snižovat podíl československých legií na vzniku Československa, ani význam tak ojedinělé vojensko-politické akce,
jakou byla sibiřská anabase našich legionářů v Rusku. Nechci
popírat ani to, že mnohdy nejen jednotliví vojáci, ale celé jednotky dobrovolně přecházeli k nepříteli, protože proti němu nechtěli
bojovat a v zajetí využívali možnosti vstoupit do tvořících se legií.
Jak vyplývá ze studií vojenského historika Ing. Josefa Fučíka,
bojová morálka Čechů kolísala v čase a v závislosti na místě
nasazení. Na severu měli vojáci tendenci vyjadřovat sympatie k „ruskému bratru“. Zároveň však Fučík ukázal na příkladu
„pražských dětí“, populárního pražského 28. pěšího pluku, že
národnostní motivy hrály v řadě případů selhání českých pluků ve
srovnání se zoufalou zásobovací a takticko-strategickou situací
jen podružnou roli. Naproti tomu by nebylo správné národnostní
moment přehlížet: idea slovanské sounáležitosti, a především
silné rusofilské nálady jednání vojáků na srbské a na ruské
frontě, zejména v letech 1914–1915, zcela jistě bojeschopnost
negativně ovlivňovaly.
Jiná situace byla na italské frontě. Na jihu patřili Češi k oporám rakousko-uherské armády, a to téměř až do jejího konce
a rozpadu. Tak např. velení třetí italské armády oceňovalo nasazení Čechů během 11. bitvy u Soče: „… tito Slované, kteří (se)
na ostatních frontách masově vzdávají, bijí (se) na naší frontě s
obzvláštní neústupností. Stačí uvést Čechy, kteří se s nedostižnou houževnatostí bránili a raději se v kavernách nechali zabít,
než aby se vzdali.“
Podle Josefa Fučíka bojovalo u řeky Soči se zbraní v ruce v
uniformě císařského vojska za „nenáviděné“ Rakousko-Uhersko
asi 45.000 vojáků, tisíce z nich u Soči položily životy. Mnozí čeští
vojáci z císařské armády nedezertovali, neboť přece jen měli
k Rakousku-Uhersku vztah. „Nebojovali za Československo,
(ale) plnili své občanské povinnosti a zákony. Byla to jejich
země, v rakouskouherské monarchii se narodili, byli jejími
občany, byli jí vychováni. Nebyl nejmenší důvod k tomu, aby
se (později) vymazali z historické paměti českého národa."
Bitev u Soči v roce 1917 se zúčastnily desítky tisíc obyvatel
českých zemí. „To lze považovat za největší válečné nasazení českých vojáků v celé historii země. O tom, jak tito muži
bojovali, svědčí skutečnost, že mnohé jejich jednotky vycházely z
řady urputných bojů s jednou třetinou svého počátečního stavu,“
říká o tom Josef Fučík.
Ti, co se vrátili, si ale příliš poct na rozdíl od legionářů v Rusku nevysloužili. Hrdinové „nesprávné“ strany to ani v nové armádě neměli
vůbec lehké. Je tedy nutné podle Fučíkových slov konečně překonat bariéru, kterou hlásali čeští nacionalisté po 1. světové válce –
totiž, že tito vojáci bojovali, ale na špatné straně a ne za Československo. Zatímco všechny západoevropské národy, jejichž muži
bojovali na jatkách první světové války, jakožto např. Belgičané, Francouzi, Němci a Britové, vzpomínají na své padlé s
úctou a pietou, je v České republice tato válka asociována především s chronicky vyzdvihovanými legionáři a Švejkem.
(Z dnešního pohledu snad jen ta poznámka, že čeští a slovenští vojáci, kteří se vrátí domů o 27 let později a budou obviněni, že sice
bojovali proti správnému nepříteli, ale se špatným spojencem, dopadnou hůře. Upadnou nejen do zapomnění, ale mnoho jich skončí
na popravištích a v koncentrácích.)
Připomínat si a uctívat památku naprosté většiny českých vojáků, kteří na frontách první světové války padli na straně RakouskaUherska, je však trnem v oku tradičně národovecky a ahistoricky zaměřeným českým nacionalistům a samozvaným zastáncům národních zájmů..Např. paní Anděla Dvořáková napsala: "My se stavíme vždy a tak je tomu i nyní - proti konzervativním silám, které
čerpají svou sílu nikoliv z tradic národa, ale z tradic starého rakouského mocnářství a dalších nenárodních myšlenkových a kulturních
proudů, proti kterým bojovali celý život právě Palacký, Havlíček i Masaryk." (Lidové noviny, 6. 3. 2003)
V týchž novinách reagoval na výpady Dvořákové historik Jan Adamec: „Sudetští Němci nejsou po ruce, tak z klobouku vytáhneme
dalšího strašáka, byť již značně zrezivělého - krvelačného Habsburka, vysávajícího po tři sta let spolu s papežskou kurií český národ.
Programové zavrhování dědictví habsburské monarchie ostatně patří ke standardnímu myšlenkovému vybavení paní Dvořákové:
Jestliže taková interpretace historie převládala v období první republiky, je to pochopitelné: vypjaté antihabsburství bylo přirozenou
snahou o vytvoření nové legitimity a logickou obranou proti zahraničněpolitickým tlakům. O bezmála devadesát let později ovšem
svědčí o myšlenkové sterilitě a senilitě. Česká státnost má své nezpochybnitelné kořeny ve "starém rakouském mocnářství", které
zformovalo myšlenkový obzor "mužů 28. října" asi víc, než si jsou čeští nacionalisté ochotni připustit. Ať už si dnes myslíme o monarchii cokoliv, v dané době představovaly úvahy o samostatné existenci českého národa, a navíc v republikánské formě,
jen marginální proud. Dramatickou změnu v nazírání na postavení Čechů v rámci středoevropské monarchie přinesla až
válka… Česká politická reprezentace se hromadně přiklonila k československé samostatnosti až těsně před koncem 1. světové války a úspěch první republiky stál z velké části na bohaté a mnohovrstevné tradici habsburské monarchie, v jejímž
rámci se český moderní národ zrodil, vyvinul a dotvořil. A pokud si paní Dvořáková bere do úst padlé 1. světové války, nechť
si uvědomí, kolik Čechů padlo v uniformách c. a k. monarchie, zachovávajíce přísahu složenou právě ve jménu císaře Františka Josefa I. Vyloučí je snad paní Dvořáková také ze společenství těch "správných" Čechů? Nebo je označí za zrádce jen
proto, že neměli odvahu a předvídavost, aby dezertovali na stranu legií? Historie je totiž příliš komplikovaná, aby se dala
vměstnat do jednoduchých nacionalistických floskulí.“
Na závěr bych chtěl poprosit – hleďme na všechny padlé na všech bojištích a všech stranách front jako na oběti hrůz války a nekádrujme je. Neodsuzujme je za jejich národnost, barvu uniformy ani za jejich přesvědčení, Tím méně je odsuzujme za to, že nedokázali předvídat budoucnost a neodhadli, kam vítr odfoukne politice její plášť. Vzpomeňme na ty, bez nichž bychom zde dnes nebyli,
jako jejich vnuci, jako jejich následovníci, jako jejich krajané. Věnujme jim vzpomínku a vzdejme jim úctu. Přejme (a dejme) pokoj
jejich duším.
A kdo tedy vyhrál 1. světovou válku? Je opravdu tváří v tvář všemu, co po datu 11. 11. 1918 následovalo, důležité, jestli jsme to
byli nebo nebyli zrovna my? Odpovězte si sami.
Autor je starokatolický kněz P. Ivan Peschka
Zdroj:http://neviditelnypes.lidovky.cz/spolecnost-kdo-vyhral-1-svetovou-valku-dy9/p_spolecnost.asp?c=A101106_205858_p_spolecnost_wag
Nápadně nepodobné říjnové republiky
vloženo: 28. 10. 2010 12:08, autor: Ferdinand Peroutka, jr.
Říjen není jen měsícem takřka poklidného vzniku Československa, je také divokým počátkem portugalské republiky. Násilným
svržením monarchie byl právě před sto lety na západní výspě
evropského kontinentu zahájen vývoj, který rozhodně nelze nazvat pokojným. Zatímco v Praze 28.10.1918 prozatímní Národní
výbor v klidu převzal Obilní ústav a dohodl s c.k. místodržitelstvím
"bezpečnost osob a majetku", Lisabon byl 05.10.1910 obklíčen
armádou a zfanatizovaný dav zbavil krále Manuela II. trůnu.
Motorem drsných společenských změn v Portugalsku byla nespokojenost s politikou monarchie, živená především anarchisty a
zednářskými lóžemi. Stejně nenáviděným objektem tajné zednářské činnosti bylo katolické náboženství, proti němuž portugalští
zednáři řadu let intrikovali a ihned po vyhlášení republiky zahájili
jeho tvrdou perzekuci.
Krvavou předehrou jedné z nejtemnějších kapitol portugalské
historie se už o dva roky dříve stala vražda krále Karla I. a následníka trůnu Ludvíka Filipa.
Na královskou rodinu, která se vracela z vánočního oddechu ve
venkovském sídle do Lisabonu, zaútočila 1. února 1908 na Palácovém náměstí palbou z automatických zbraní dvojice zednářských fanatiků. Král byl okamžitě mrtev, následník trůnu zemřel
po 20 minutách. Oba atentátníci byli na místě zastřeleni, iniciátoři
atentátu však unikli spravedlnosti. Mladší syn Manuel, který byl
zraněn kulkou do ramene, se ujal královského úřadu ani ne dvacetiletý. Nezkušený panovník nedokázal účinně vzdorovat republikánským spiklencům a po vojenském převratu v říjnu 1910 byl
přinucen k abdikaci a útěku do Anglie. Portugalsko se tak stalo po
Francii, Švýcarsku a San Marinu čtvrtou republikou v Evropě.
Ačkoliv se tato republika proklamovala jako demokratická a nacionalistická, od počátku vyvolávala odpor především u vlastních
obyvatel. Většinu totiž tvořili silně věřící zemědělci, kteří proticírkevní politiku republikánské vlády odmítali a k direktivnímu řízení
ekonomiky se stavěli skepticky.
Iracionální protináboženská zášť republikánské vlády vedené
premiérem Alfonso Costou, velmistrem lóže Velký Orient, byla
zcela bezprecedentní. Okamžitě byly zrušeny všechny katolické
řády a kongregace, jejich majetek byl zestátněn; veškerý církevní
majetek včetně kostelů a jejich mobiliářů pak byl konfiskován na
základě dekretu o odluce církve od státu v dubnu 1911.
Církev si směla kostely pouze pronajímat, kněží mohli žít jen V zoufalé hospodářské situaci byl po vojenském převratu v r.
z příspěvků věřících, z nichž si ovšem třetinu ponechával stát. 1926 povolán novými vládci na ministerstvo financí António de
Řeholníci, kteří se odmítli sekularizovat, byli vyhnáni, jezuité Oliveira Salazar, pravověrný katolík a profesor ekonomie na
zbaveni státního občanství. Byly zavírány teologické fakulty i univerzitě v Coimbře. O šest let později se Salazar stává předsebohoslovecké semináře, bylo zakázáno vyučovat náboženství na dou vlády a řídí Portugalsko až do r. 1968, tedy plných 36 let. Po
všech stupních škol. Diplomatické styky s Vatikánem byly přeru- zednářských a vojenských vládách zdědil kromě anarchií rozvrášeny, na katolické svátky byla zavedena pracovní povinnost. cené a vyhladovělé země i více než padesátiprocentní negramotKněžím bylo zakázáno nosit na veřejnosti kněžský oděv, dokonce nost. Proto vyhlásil program "škola do každé vesnice" a bez
i zvonění kostelních zvonů bylo podrobeno restrikci. Vojáci odkladu ho začal realizovat. Salazar zakázal všechny extremisticv uniformách se nesměli účastnit bohoslužeb, z armády byli od- ké politické strany, včetně komunistické, socialistické, fašistické a
straněni vojenští duchovní. Civilní komisaři jmenovaní vládou nacionálně socialistické. Byla vyhlášena nová ústava Estado
dohlíželi na náboženské obřady a stát určoval i počet a čas koná- Novo, obsahující m. j. formulaci o Bohu jako nejvyšším zákononí bohoslužeb. Jako "vánoční dárek" rodinám vydala vláda na dárci. Základem ekonomického systému bylo korporativní uspoBoží hod vánoční 25. 12. 1910 dekret, jímž dala konkubinátu řádání, které vycházelo ze sociální nauky církve a účinně předstejná práva jako manželství; občanským zákoníkem pak byly cházelo třídnímu boji ve společnosti. Za druhé světové války
právně zneplatněny všechny náboženské akty, tedy i církevní zachovalo Portugalsko neutralitu, poskytlo však spojencům Azory
sňatky. Ministerský předseda Costa se nechal slyšet, že díky a Madeiru k vojenskému využití. V r. 1949 se pod Salazarovým
těmto opatřením bude katolictví v Portugalsku "během dvou vedením stalo členem NATO.
I když komunistická, marxistická a liberální propaganda označuje
generací zcela vymýceno".
Kromě proticírkevních diskriminačních zákonů byl od začátku Salazara za totalitního diktátora, faktem je, že tento skromný a
Costovy "osvícené" revoluce rozpoután vůči katolíkům bezuzdný zbožný státník přinesl těžce zkoušenému Portugalsku mír a proteror, spočívající jednak v "honbě na kněze" a jednak v ničení speritu. Polský kardinál Stefan Wyszyński předákům Solidarity o
kostelů, klášterů a redakcí katolických časopisů. Jen kněží bylo Salazarovi řekl: "Dosáhl toho, že jeho země, stále neklidná, plná
zabito přes sto, počet povražděných katolických laiků byl dvakrát nejrůznějšího násilí, se stala zemí míru a blahobytu. Proto byla
větší než počet portugalských obětí první světové války. Pogromy jeho metoda nazvána mírovou revolucí." A třebaže po levicovém
na katolíky měly na svědomí především zednářské a anarchistic- vojenském puči v r. 1974 a nástupu vojenské junty byla Salazaroké bojůvky zmobilizované Costou. Jednou z nejkrvavějších tero- va památka třicet let programově špiněna, portugalský národ
ristických akcí byl bombový útok na procesí ke cti sv. Antonína v lidovém hlasování r. 2007 Salazara ocenil jako "největšího
Paduánského, při němž 10.06.1913 vedle velkého počtu dospě- Portugalce všech dob".
lých zahynuly i děti. Ale republikánští a demokratičtí poslanci
stříleli své odpůrce i přímo v parlamentu. Na ochranu svých vyslanectví v Lisabonu před útoky lůzy musely vlády několika států
Antonio Salazar
vyslat ozbrojené oddíly. Tato tzv. první republika byla za své
trvání od r. 1910 do r. 1926 v permanentní politické krizi. Jen
vládních kabinetů se za těchto šestnáct let vystřídalo 42(!).
http://www.ct24.cz/blogy/105591-napadne-nepodobne-rijnove-republiky/
Ferdinand Peroutka, jr.
Tradiční, seriózní a především konzervativní pohled na fungování
správy naší země, který vychází z evropské a křesťanské tradice
středoevropského regionu. Tak se dá charakterizovat autorův
pohled na svět. Synovec Ferdinanda Peroutky, jako by kráčel ve
šlépějích tohoto významného českého žurnalisty.
Více o autorovi:
Novinář, publicista, člen Sdružení Ferdinanda Peroutky. K novinařině jako své profesi se mohl dostat až po roce 1989. Pracoval
např. v Lidové demokracii, Telegrafu, Zemských novinách, nyní
volný novinář. Stálý spolupracovník internetového portálu ČT24.
Petici Zrušte prezidenty podepisujte na:
www.zrusmeprezidenty.cz
MONARCHISTICKÝ A HISTORICKÝ KALENDÁŘ 2011
Objednávejte nebo odebírejte v kavárně a vinárně U posledního soudu, Jagellonská 8, Praha 3 www.uposlednihosoudu.cz denně od 17 do 22 hod. Cena je 180,- Kč, nebo u členů předsednictva.
Český zemský hejtman Jan Drnek přijímá objednávky na e-mailové adrese [email protected] a zasílá
kalendáře i s fakturou na poštovní adresu. Kalendář bude možno zakoupit i na Generálním sněmu KČ.
Těm, kdo chtějí kalendář prodávat ve vzdálenějších částech ZKČ bude poskytnuto více kusů do komise. Kalendář je vynikajícím propagačním materiálem a prodej všech 1 000 výtisků by mohl do pokladny KČ přinést až 100 000,-Kč.
TÉMA – listopad 2010
13
Proč jsem legitimista – důvody duchovní a historické
Důvody duchovní
Vyhnání posledního vládnoucího českého krále, bl. Karla III. a
stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze jsou
činy, mající přesah do transcendentní roviny. Jde o hříchy, posvěcené držiteli státní moci za mlčení a souhlasu národa národa. Jejich
odčinění považuji za nutné, pokud se má český národ obrodit a žít v
pravdě, ne v účelových lžích, ať prvorepublikových, komunistických
nebo současných liberálních.
Vyhnání nevinného krále, který se proti národu a státu ničím neprovinil, naopak mu vrátil práva, o která v minulosti přišel více méně
vlastní vinou je hříchem před Boží tváří. Navíc k tomu můžeme
připočíst nepřímý podíl představitelů státu a národa na smrtelném
onemocnění bl. císaře a krále Karla, kterému byly odepřeny prostředky k obživě. Jde, dle mého soudu, o hřích do nebe volající.
Národ k tomuto činu mlčel a z velké části jej schvaloval. Vzal tedy
hřích na sebe. Nepřekvapují proto neradostné osudy československé
a ani následnické české republiky.
Oba činy, urážka Panny Marie stržením Mariánského sloupu i
odsouzení nevinného krále k bídě, nemoci a smrti jsou hříchy, které
vyžadují odčinění. Neumím si představit jiné odčinění, než obnovit
Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze a povolání
potomků vyhnaného, nevinného krále zpět na trůn.
Povolání nové dynastie proti oprávněným dědicům by bylo pouze
pokračováním republikánského bezpráví a nikoli jeho nápravou.
Nemohlo by přinést mravní a duchovní obrodu národy a státu a bez
těch je lhostejné, jest-li je monarchie nebo republika. Dále cituji
arcivévodu Ottu Habsburského, když mu nabízeli španělskou korunu:
„Králové si koruny nekradou.“ Kdo by mohl přijmout českou korunu
proti legitimním dědicům? Domnívám se, že pouze osoba morálně
pochybná nebo dobrodružná. Byl by to vhodný král?
Důvody historické
Češi udělali do 12. stol. dost zkušeností s volbou panovníka, byť
omezenou na příslušníky jediného, Přemyslovského rodu. Výsledkem byl úpadek, rozklad a téměř zánik státu. Teprve po stanovení
nástupnické zásady prvorozenství došlo k rozkvětu státu.
Češi se také několikrát pokusili změnit legitimní dynastii za jinou.
Povolání Vladivoje po vyhnání Boleslava III. místo Boleslavových
bratrů Jaromíra a Oldřicha přineslo jen zkázu a problémy.
Král Jiří z Poděbrad, druhý zvolený mimo legitimní dynastii na
konec neviděl jinou cestu než povolat za svého nástupce místo
vlastních synů legitimního dědice – Vladislav Jagelonského.
V pořadí třetí podobný pokus, sesazení již korunovaného Ferdinanda II. a povolání Fridricha Falckého znamenal naprostou katastrofu.
Ne pro český národ, ale pro jeho vládnoucí elitu a přinesl s sebou
ponížení české státnosti.
Poslední pokus, Karel Albrecht Bavorský proti již za královnu přijaté
Marii Terezii rovněž nepřinesl úspěch. Následovala ztráta Slezska a
utužení centralizace rakouské monarchie, další omezení suverenity
českého státu.
Závěr
Myslím, že uvedené příklady dostatečně ukazují, že král a dynastie
se nevolí, že je povolávána podle Božího úradku a tomu se nevyplácí
protivit. Osobně jsem zažil při prvém spatření Jeho Veličenstvo Otty
Habsburského, že jsem okamžitě celou bytostí, nejen rozumem
pochopil, toto je český král z Boží Milosti a nikdo jiný nemá právo na
vládu v Čechách. To byl můj prvý zážitek, který ze mne v okamžiku
udělal legitimistu.
Modlitba za beatifikaci
Zity Habsburské / Bourbon-Parma
císařovny rakouské, královny české a uherské. Bože, náš nebeský Otče, skrze ponížení svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, jsi vykoupil svět. Ten, který byl Králem, se stal služebníkem všech a daroval svůj život jako výkupné za mnohé, a proto jsi ho povýšil. Prosíme Tě, aby Tvá služebnice Zita, císařovna a královna, byla pozvednuta ke cti oltáře Tvé Církve. V ní jsi nám dal příklad neotřesitelné důvěry ve Tvou Božskou Prozřetelnost a příklad víry a naděje tváří v tvář soužení. Snažně Tě prosíme, aby se po boku svého manžela, blahoslaveného císaře Karla, stala Zita pro manžele příkladem lásky a věrnosti a pro rodiny průvodkyní po cestách pravé křesťanské výchovy. Ať ta, která za všech okolností otvírala své srdce potřebám druhých, zvláště chudým a potřebným, je pro nás všechny příkladem lásky a služby bližnímu. (zde vyslovte svou prosbu o milosti, které od Boha žádáte). Dopřej nám na její přímluvu vyslyšení této naší prosby Skrze Krista, našeho Pána. Amen. 1x Otče náš (Pater noster....), 3x Zdrávas (Ave Maria....) 1x Sláva Otci (Gloria Patri et Filio et Spiritui Sancto...) Josef Pejřimovský
Imprimatur: 9.července 2009 † Mgr. Yves Le Saux Biskup z Le Mans (Francie) KONTAKTY – listopad 2010
Specifické symboly pro platby v KČ
Ke zpřehlednění plateb přicházejících na účet KČ bylo zavedeno rozlišení pomocí specifických symbolů. Prosíme, používejte je, pomůžete tak identifikovat
účel vašich plateb a správné použití prostředků, které KČ posíláte. Děkujeme!
Platby ve prospěch KČ:
účel
specifikace
specifický symbol
chod strany
členský příspěvek
1112010*
chod strany
dary a příspěvky příznivců
2222010*
ML
vydávání ML
333
ML
inzerce v ML
322
ML
příjmy z prodeje ML
300
ML
předplatné ML
311
reklamní předměty
odznaky KČ
444
Jako variabilní symbol užívejte své členské, nebo rodné číslo.
*Poslední čtyřčíslí označuje rok, ke kterému se příspěvek vztahuje.
VÝBĚR ZAJÍMAVÝCH ODKAZŮ
Stránky plukovní historie (se zaměřením na napoleonskou éru):
http://www.primaplana.net/
Stránky císařovny Sisi a její rodiny:
http://erzsebet-kiralyne.blog.cz/rubrika/cisar-franz-josef-i
Internetové muzeum JCKV Františka Josefa: I.:
http://www.franz-josef.cz/
Stránky František Ferdinand d´Este:
http://www.franzferdinand.cz/cz/Frantisek-Ferdinand/II./
Stránky Habsburkové a jejich země:
http://arcidumhabsbursky.blog.cz/rubrika/citaty-a-rozhovory
Stránky ostrostřeleckého sboru Stříbro: http://ostrostrelci.stribro.net/
Stránky K. u K. 35 IR (2. Kompanie):
http://www.petatricatnici.cz/index.php?option=com_frontpage&Itemid=1
14
DŮLEŽITÉ KONTAKTY
Adresa: Koruna Česká (monarchistická
strana Čech, Moravy a Slezska), Senovážné nám. 24, 110 00, Praha 1.
E-mail: [email protected]
Internet: www.korunaceska.cz
IČO: 44266740
č. účtu: 1928428359/0800 (CZK)
Account: 1721719263/0800 (EUR)
IBAN: CZ2808000000001721719263
předseda:
Václav Srb
Tel: 603412671
E-mail: [email protected]
generální sekretář KČ:
Bohumil Šourek
Tel: 737 568 648
E-mail: [email protected]
STRÁNKY MÍSTNÍCH
SPOLEČNOSTÍ KČ:
http://kcbrno.webnode.cz/o-nas/
http://www.kc-plzen.cz/
http://www.mshorice.ic.cz/
http://www.kcolomouc.cz/
http://kcvalmez.wz.cz/index.htm
Monarchistický zpravodaj KČ - Periocidita: Měsíčník
www.korunaceska.cz, [email protected], www.kc-plzen.cz, [email protected], http://www.kc-plzen.cz/MZ.htm.
Copyright © OBr. 2008
ORIENTACE – listopad 2010
MONARCHISTICKOU STRANU POVAŽUJI ZA KONTRADIKCI…
Mezi vašimi předky je řada významných osobností, vojevůdců, diplomatů. Máte mezi nimi svého oblíbence?
Ale jsou různí, samozřejmě. Taky se to střídalo v životě, ano, někteří jsou mi bližší, to je pravda. Nejstarší syn maršálka Schwarzenberga - Bedřich - byl velmi dobrý pozorovatel společenského života, psal k tomu velmi trefné poznámky. Někdy také dost zlomyslné. Ten je mi asi duchovně nejbližší.
Jak se díváte na činnost Monarchistické strany, která by ráda restaurovala české království či monarchii?
Já vám něco řeknu. Myšlenka monarchie je v přímém protikladu k myšlence stranické. Takže považuju Monarchistickou stranu za
kontradikci. Samozřejmě jsem je potkal, jednoho staršího pána, který bohužel už zemřel, výborný právník to byl. Ale jak říkám,
považuji to za nedobrou kombinaci. Rozumíte, v Čechách je silně zakořeněno republikánství. A koho byste taky chtěl za krále tady? To je velmi těžká otázka...
Královská koruna by teoreticky, podle monarchistů, měla patřit Habsburkům...
To by bylo asi těžko přijatelné. Mám dokonce dojem, že poslední císař a král Karel, který uměl velmi dobře česky a který se dokonce chtěl usadit v Brandýse, proto taky koupil brandýský zámek, dobře chápal, že toto období v Čechách skončilo. Od svědků
víme, že se velmi modlil za Čechy, ale žádnou politickou akci v tom směru (pro znovunabytí české koruny) nikdy neudělal. Na rozdíl od Uher nebo Rakouska.
Nám to může sice připadat jako anachronismus, ale v Evropě má stále téměř půlka států zřízení konstituční monarchie a
jsou to státy spíše úspěšné...
Ne půl, ale několik ano. Ale já mám dojem, že v českých zemích to naprosto není aktuální.
Výtah z rozhovoru Radka Navrátila s Karlem Schwarzenbergem, otištěného v časopise Watch It! z léta 2010.
ORIENTACE – listopad 2010
15
Usnesení předsednictva KČ ze dne 13. dubna 2010 nemůže sedět za jedním stolem), odborná veřejnost (historici,
k souběhu členství v Koruně České
a v nelegitimních rytířských řádech
Řád není možné považovat za legitimní jen na základě souhlasu Ministerstva vnitra. Ministerstvo rozhoduje pouze o registracích subjektů s tím, že pokud má dotyčná organizace slovo „řád“
v názvu, neznamená to ještě, že Řádem skutečně je. Pokud si
kdokoliv zaregistruje např. organizaci se slovem „církev“ nebo
„kongregace“, ministerstvo to také schválí, ale neznamená to
ještě, že daná organizace se tím kongregací nebo církví skutečně i stane.
Z tohoto pohledu je zcela lhostejno, čím se organizace zabývá
nebo jaké má členské příspěvky. Tzv. „moderní řády“ jsou zpravidla zakládány jako výhodný byznys zakladatelů (z nesmyslně
vysokých poplatků za pasování se pak charita dělá po určitou
dobu docela snadno), kteří se většinou dobročinností jen zaštiťují, ale sami vědí, že by do legitimního řádu přijati s vysokou pravděpodobností nebyli. Ostatně těžko je představitelné, že by se
člověk, který chce opravdu upřímně dělat charitu, neobrátil na již
ustanovené řády s nabídkou vlastní pomoci. Legitimní řády provozují nejvíce charitativních projektů. Pro založení „nového řádu“
tak vlastně zbývá jen jediný důvod – prostá lidská ješitnost a
touha nosit na sobě něco zvláštního.
Z tohoto důvodu je také každý člen kandidující na funkční posty
v Koruně České povinen předkládat přehled svého působení ve
všech typech organizací a to před i po roce 1989, aby si tak
členská základna mohla udělat o dotyčném¨obrázek. Není tam
direktivně vymezeno, kterých organizací se to týká, protože jsou
známy i případy, kdy lidé prohlédli a z falešných řádů vystoupili.
Každý má přeci právo se splést.
Podle stejných kritérií posuzuje předsednictvo i přihlášky nových
členů. Klade si rovněž otázku, zda členství toho kterého kandidáta nemůže znamenat pro Korunu Českou poškození jejího dobrého jména. U tzv. „moderních řádů“ o tomto nebezpečí není
sporu. V době, kdy KČ před 8 lety řídili nejen členové falešného
řádu, ale zároveň lidé, prohlašující se neoprávněně za šlechtice
(!), zaznamenala KČ největší propad své prestiže. Odklonila se
od ní šlechta (což je logické, ta přeci s falešnými šlechtici
kteří doposud v KČ nějaký potenciál viděli, ho nyní logicky postrádali) a odešlo velké množství členské základny (většinou
legitimistů, protože všem bylo jasné, že legitimního panovníka si
nikdy nemůže získat organizace sdružující falešné osoby).
Stálo poměrně velké úsilí, než se podařilo tyto „falešné“ šlechtice a „falešné rytíře“ z vedení KČ (a vůbec z členské základny)
odvolat. Přesto i tak pachuť této minulosti v mnoha lidech zůstává a je to dodnes překážkou našeho vzestupu v kruzích, kterých
si vážíme. Např. většina naší šlechty nám v podstatě již nikdy
neuvěřila, že jsme se s nimi definitivně vypořádali. Byl to doposud největší boj v KČ a málem ji stál vlastní existenci. Byť nikdo z
členů předsednictva nepochybuje o upřímné snaze po angažovanosti, vidí v členství ve výše citované organizaci překážku,
která by mohla nepřímo ohrozit obraz KČ v očích lidí, kteří problematice šlechtických titulů a skutečných řádů rozumí (je jich
víc, než by se mohlo zdát, ostatně tato problematika patří k základnímu rozhledu monarchisty a hlavně – zcela by to zabránilo
tomu, aby nás naši následníci brali vážně!!!). Vyjadřujeme proto
jako předsednictvo KČ svůj údiv nad tím, že jedna celá MS (jak je
uvedeno v jejím zápise) souhlasila v obdobném případě s takovým vysvětlením svého člena, které je typické spíše pro lidi s
monarchismem soupeřící než sympatizující.
Zcela na závěr bychom rádi poznamenali, že organizace se
může stát skutečným Řádem pouze v případě, že je založena či
legitimizována panovníkem (toto právo mají ad informandum jak
příslušníci vládnoucích a dříve vládnoucích rodů, tak např. i
papež – jako suverén Vatikánu – ale např. i jednotliví biskupové,
ovšem s omezením na jimi vedenou diecézi). Jiná možnost pro
založení Řádu neexistuje a nedá se nijak jinak obejít. Je to podobné jako se šlechtictvím – toho také nelze nabýt jinak, než
udělením panovníkem či zděděním po otci (jeli takto udělení
koncipováno, což je u dědičných titulů dohledatelné a průkazné).
Takovým kandidátům nabízíme možnost stát se našimi příznivci
a jsme připraveni i na širokou spolupráci. V případě, že „moderní
řád“ opustí, nemáme problém s jejich přijetím za řádné členy.
Přijetí kohokoli za řádného člena tedy předsednictvo nadále
podmiňuje jeho odchodem z nelegitimního řádu, pokud je jeho
členem. Do té doby bude veden jako příznivce.
Stanovisko Koruny České k otázce šlechtických titulů a rytířských řádů
KČ neusiluje o sebemenší obnovu mocenských či jiných privilegií šlechty, ovšem zároveň považuje zákon z r. 1918,
jímž byly šlechtické tituly zrušeny, za anachronický. Tento zákon navíc pozbyl své sankční složky. KČ hodlá iniciovat
jeho zrušení, protože přinejmenším některé jeho části jsou v rozporu s Listinou lidských práv a svobod a používání šlechtických titulů je navíc běžné v mnoha státech EU.
Za oprávněné uživatele šlechtických titulů považujeme potomky těch, kteří byli nobilitováni vládnoucími českými panovníky, včetně posledního vládnoucího českého krále blahoslaveného Karla I., jsou uvedeni v Gothajském almanachu, v
Almanachu českých šlechtických rodů či v Almanachu českých rytířských a zemanských rodů.
Rytířské řády ustanovuje a legitimuje výhradně duchovní nebo světská moc (papež, panovník, výjimečně biskup).
BONUSOVÝ DÍL – CÍSAŘSTVÍ ŘÍMSKÉ
Vážení monarchisté, příznivci a podporovatelé panovníků na trůnech jejich předků,
na základě Vašich ohlasů na tento seriál jsem se rozhodl doplnit jej o další dva díly, které nejsou typickým
dynastickým přehledem nějakého rodu a jeho nároků, přesto však s dějinami Evropy velmi úzce souvisí, a proto
mají vlastně i tyto díly své opodstatnění v rámci našeho seriálu.
Dnes se zaměříme na Císařství
římské – instituci nejvyššího
světského panovníka v křesťanské
Evropě; v dalším díle se pak
detailněji podíváme na dodnes
jedinou teokratickou monarchii
v Evropě – Církevní stát (Vatikán).
Obě tyto monarchie mají leccos
společného. Císařství (pominemeli fakt, že bylo v historii různě
vymezeno i územně) bylo nejvyšší
a jedinou panovnickou volenou
institucí v oblasti světské správy
světa. Císař byl označován jako
„biskup věcí vnějších“, čímž se
dávalo najevo jeho panovnické
pomazání, podobné jako v církvi,
ale určené po správu věcí
neduchovních. Církevní stát (i on
byl v historii různě vymezen i
územně) naopak představoval – a
dodnes
představuje
–
opět
podobnou autoritu, ale v oblasti
duchovní. I papež je volen a
pomazán pro tentýž úkol, ale pro oblast duchovní.
CÍSAŘSTVÍ ŘÍMSKÉ
Císař římský je nejvyšší titul, kterého je možno dosáhnout (další císařství v podstatě vznikla až po jeho zániku).
Kompromisní titulární mapa zobrazuje nárok římského císař modrou barvou (přibližně – fyzické území Říše se
často měnilo). Rakousko-Uhersko, které je někdy považováno za jeho nástupnický stát, je zobrazeno fialově.
Tmavě modře jsou pak znázorněny české a rakouské země, které byly součástí obojího.
Císař byl volen tzv. kurfiřty, tj. vybranými představiteli suverénů, kteří mu byli v hierarchii přímo podřízeni a bylo
jim přiznáno hlasovací právo. Část kurfiřtů (většinou těsná menšina) byli vždy biskupové. Počet kurfiřtských
hlasů i jejich dědické právo se v průběhu dějin měnilo. Světští kurfiřti mohli volit i sami sebe. Dostal-li který
kandidát nadpoloviční většinu hlasů, stával se nejprve římským králem. Až po slavnostní korunovaci, kdy byl
pomazán papežem, se mohl psát císařem římským. Pomazání císařem bylo doživotní, byť bylo v praxi často
narušováno volbami vzdorokrálů a vzdorocísařů.
Prvním novodobým císařem po opětovné restauraci císařství v Evropě se stal Karel Veliký (742-814), po němž
byla později pojmenována i jeho dynastie – Karlovci. Po něm se na trůnu ještě vystřídali někteří jeho potomci
(jeden syn a dva vnukové). Dynastie cca v 8 generacích vymírá, přesto se stává po přeslici základem několika
důležitých dynastií příštích. Dnes mohou všichni evropští panovníci doložit, že jsou potomky Karla Velikého!
Přestože jsem uvedli, že zvolení římského císaře není dynasticky nároková záležitost, vybíralo se v minulosti
téměř vždy z příslušníků dobře známých rodin, většinou takových, které již měli s funkcí císaře historickou
zkušenost.
Rod Karlovců střídají Otonové, kteří také pro volbu císaře stanovují první pravidla. Vládli celkem ve 4 císařích
s tím, že další „císařskou dynastií“ se stávají Sálští (jejich potomci po přeslici). Stejným způsobem pak po jejich
čtyřgenerační vládě „dědí trůn“ Hohenštaufové (včetně Jindřicha Raspeho z rodu Durynských). Po jejich vymření
o 5 generací později získávají trůn střídavě Lucemburkové a Habsburkové a nastává doba největší rozličnosti
v císařské volbě. Císaři se stávají i dva příslušníci bavorských Witelsbachů a další příslušníci vládnoucích rodin,
které zatím nebylo možné přiřadit do stávajícího „císařského rodokmenu“ žádnou souvislostí.
Poté, co Lucemburkové (sami potomci Karlovců) dědí Přemyslovské následnictví (Přemyslovci byli zase
potomky Hohenštaufů, Sálských i Otonů), sami vymírají a toto cenné „dědictví“ přenášejí skrze Jagellonce po
přeslici na Habsburky, kteří již titul císaře římského ve své rodině udrželi s výjimkou Karla VII. vévody
bavorského (†1745). Římským císařem byl také manžel královny a císařovny Marie Terezie (1717-1780) František
I. Štěpán Lotrinský (1708-1765). Koruna se dále “dědila“ na jeho syny Josef II. (1741-1790), Leopolda II. (17471797) a jeho vnuka Františka II. (1768-1835) v rámci dynastie Habsbursko-Lotrinské. František II. byl zároveň
posledním císařem římským, když císařství v roce 1806 zaniklo. Proto je někdy uváděn i jako František I., resp.
František II./I., protože sám v roce 1804 přijal titul císaře Rakouského a stal se tak dosud jediným člověkem na
světě, který měl (byť pouze 2 roky) dva císařské tituly!
Vzhledem k tomu, že titul císaře římského není titulem nárokovým, končí také Františkem II./I. náš výčet římských
císařů. Nemůžeme tedy uvést, kdo by nastoupil na trůn v případě obnovení Svaté říše římské. Přesto při
Františkově dvojvládí došlo k „přenosům“ některých římských nároků na Arcidům habsburský, např. titul krále
jeruzalémského, který náležel k titulatuře římských králů.
Petr Nohel
Karlovci
Karel Martel
686
741
Pipil III. Mladší
714
768
Karel Veliký
císař římský
742
814
Ludvík I.
císař římský
778
840
Ludvík II. Němec
císař římský
805
876
Gisela Karlovna
820
874
Ottonové
Liudolf
Eberhard
markrabě firuliský
Etichonen
hrabě ostervantský
Ota Vznešený
Helwig
Hucbald
hrabě dillingenský
Karel II.
císař římský
823
874
Ludvík II.
král západofranský
846
879
851
Karel III.
král západofranský
879
929
912
876
Jindřich I. Bavorský
Karel I. Karlovec
vévoda dolnolotrinský
953
991
Jindřich II. Bavorský
Gerbera Karlovna
oo Lambert I.
hrabě lovaňský
Jindřich II. (svatý)
císař římský
972/3
1024
Lambert II.
hrabě lovaňský
936
Ota I.
císař římský
912
973
Ota II.
císař římský
955
983
Ota III.
císař římský
980
1002
Papež Řehoř V.
972
Godfrey I.
vévoda dolnolotrinský
1139
Godfrey III.
vévoda dolnolotrinský
1190
Jindřich I.
vévoda brabantský
1235
Gertruda
oo Jindřich Guelph
969
oo Konrád Červený
Guntram
pán z Muri v Aargau
Jindřich Špýrský
Landolt
hrabě thurgauský
Konrád (III.)
vzdorokrál římský
Jindřich (VI.)
král římský
Albert III.
hrabě habsburský
Jindřich VI.
císař římský
1165
1198
Philip
král římský
Rudolf II.
hrabě habsburský
Jindřich III.
vévoda brabantský
1261
Jindřich Raspe
král římský
1130
Frederik II.
císař římský
1194
1250
Kunhuta
Alžběta
oo Václav I. Přemyslovec
oo Ferdinand III. kastilský
Richard Cornwall
vzdorokrál římský
1272
Jan I.
vévoda brabantský
1294
Jindřich VII.
král římský
Konrád IV.
král římský
1228
1254
Přemysl Otakar II.
král český
1233
1278
Alfons X. Kastilský
vzdorokrál římský
Vilém II. holandský
král římský
1256
Markéta Brabantská
oo Jindřich VII.
císař římský
Adolf Nassauský
císař římský
Jan Lucemburský
král český
1296
1346
Lucemburkové
Otto II.
hrabě habsburský
Frederick III. (I.)
císař římský
1122
1190
Otto IV. Guelph
císař římský
1218
Herman I.
Jindřich V.
císař římský
1081
1125
Werner II.
hrabě habsburský
Durynští
oo Ludvík II. Durynský
Agnes
Konrád III.
král římský
1093
1152
Frederick II.
Jutta
Werner I.
hrabě habsburský
Jindřich IV.
císař římský
1050
1106
Frederick
Frederick I.
Radbot
hrabě klettgauský
Jindřich III.
císař římský
1017
1056
1195
Václav IV.
král římský
1361
1419
Sálští
Otto Korutanský
Jindřich II.
vévoda brabantský
1248
Jindřich Guelph
Hugo III.
hrabě nordgauský
Luitgard
Konrád II.
císař římský
990
1039
Hohenštaufové
Lothar II. Supplinburg
císař římský
1137
Gerbera
913
999
Jindřich II.
hrabě lovaňský
1078
nazařazení
Eberhard III.
z Dillingenu
Jindřich I. Ptáčník
Ludvík IV.
král západofranský
920
954
Godfrey II.
vévoda dolnolotrinský
1142
Habsburkové
Albrecht IV.
vévoda rakouský
1240
Rudolf I.
císař římský
1218
1291
Václav II.
král český
1271
1305
Guta
Albrecht I.
císař římský
1248
1308
Matilda
Eliška
princezna česká
1292
1330
Frederik
vzdorokrál římský
1286
1330
Albrecht II.
vévoda rakouský
1298
1358
Rudolf I.
vévoda bavorský
1319
Karel IV.
císař římský
1316
1378
Jan Jindřich
markrabě moravský
1322
1375
Albrecht III.
vévoda rakouský
1348
1395
Leopold III.
vévoda rakouský
1351
1386
Zikmund
císař římský
1368
1437
Jošt
vzdorokrál římský
1354
1411
Albrecht IV.
vévoda rakouský
1377
1404
Albrecht II. (V.)
císař římský
1397
1439
Alžběta Lucemburská
princezna česká
Lucemburkové
Wittelsbachové
Ludvík II.
vévoda hornobavorský
1249
Ludvík IV.
císař římský
1347
1327
Štěpán II.
vévoda bavorský
1375
Ernest
vévoda rakouský
1377
1424
Rupert II.
kurfiřt falcký
1398
Jan II.
vévoda bavorský
1397
Frederik V. (III.)
císař římský
1415
1493
Rupert III.
císař římský
1410
Ernest
vévoda bavorský
1438
Adolf
oo Kazimír IV. Jagellonský
Maxmilián I.
císař římský
1459
1519
Abrecht III.
vévoda bavorský
1460
Vladislav II.
král český
1456
1516
Filip I.
arcivévoda rakouský
1478
1506
Zikmund
vévoda bavorský
1501
Karel V.
císař římský
1500
1558
Ferdinand I.
císař římský
1503
1564
Vilém IV.
vévoda bavorský
1550
Maxmilián II.
císař římský
1527
1576
Karel
arcivévoda rakouský
1450
1590
Albrecht V.
vévoda bavorský
1579
Matyáš
císař římský
1557
1619
Ferdinand II.
císař římský
1578
1637
Vilém V.
vévoda bavorský
1626
Ferdinand III.
císař římský
1608
1657
Maxmilián
vévoda bavorský
1651
Leopold I.
císař římský
1640
1705
Ferdinand
vévoda bavorský
1679
Josef I.
císař římský
1678
1711
Karel VI.
císař římský
1685
1740
Maxmilián II.
vévoda bavorský
1726
František Štěpán
císař římský
1708
1765
královna česká a uherská
Alžběta
Anna Jagellonská
princezna česká
1503
1547
Rudolf II.
císař římský
1552
1612
Lotrinští
Josef II.
císař římský
1741
1790
Leopold II.
císař římský
1747
1797
František II./I.
císař římský
1768
1835
Marie Terezie
1717
1780
Karel VII.
císař římský
1745