Termíny koncertů - Duo Skarka-Pohl

Termíny koncertů
13. 8.
Praha - Muzeum A. Dvořáka
opening gala evening- prezentace projektu
26. 8.
Rejvíz
první předvedení kompletního projektu v rezidenci skladatele Vlastimila Lejska
14. 10.
Kulturní dům Javorník
druhé předvedení kompletního projektu
15. 10.
Jeseník
první veřejné předvedení kompletního projektu
17. 10.
Zámek ve Vilémově
prezentace projektu při příležitosti vystoupení Dua Škarka-Pohl
21. 10.
Brno
druhé veřejné předvedení kompletního projektu
26. 10.
Praha kostel sv. Vavřince
komorní koncert
listopad 2008
Mexiko City, Guadalajara, Monterrey
komorní koncerty
Un día...
(Poemas sintéticos)
Prólogo
Arte, con tu áureo alfiler
Las mariposas del instante
Quise clavar en el papel;
En breve verso hacer lucir,
Como en la gota de rocío,
Todas las rosas del jardín;
El chirimoyo
La rama del chirimoyo
Se retuerce y habla:
Pareja de loros.
El insecto
Breve insecto, vas de camino
Plegadas las alas a cuestas,
Como alforja de peregrino...
Los gansos
A la planta y el árbol
Guardar en estas páginas
Como las flores del herbario.
Por nada los gansos
Tocan alarma
En sus trompetas de barro.
Taumaturgo grano de almizcle
Que en el teatro de tu aroma
El pasado de amor revives,
El bambú
Parvo caracol del mar,
Invisible sobre la playa
Y sonoro de inmensidad!
La mañana
La pajarera
Distintos cantos a la vez;
La pajarera musical
Es una torre de Babel.
Los zopilotes
Llovió toda la noche
Y no acaban de peinar sus plumas
Al sol, los zopilotes.
Las abejas
Sin cesar gotea
Miel el colmenar;
Cada gota es una abeja...
El saúz
Tierno saúz
Casi oro, casi ámbar
Casi luz...
Cohete de larga vara
El bambú apenas sube se doblega
En lluvia de menudas esmeraldas.
El caballo del diablo
Caballo del diablo:
Clavo de vidrio
Con alas de talco.
El pavo real
Pavo real, largo fulgor,
Por el gallinero demócrata
Pasas como una procesión...
Las nubes
Las nubes
| de los Andes van veloces,
| de montana en montana,
| en alas de los cóndores.
Flor de toronja
De los enjambres es
Predilecta la flor de la toronja
(Huele a cera y a miel).
Inventar la verdad
Pongo el oído atento al pecho,
como, en la orilla, el caracol al mar.
Oigo mi corazón latir sangrando
y siempre y nunca igual.
Sé por qué late así, pero no puedo
decir por qué será.
Si empezara a decirlo con fantasmas
de palabras y engaños al azar,
llegaría, temblando de sorpresa,
a inventar la verdad:
¡Cuando fingí quererte, no sabía
que te quería ya!
Li-Pó
Li-Pó, uno de los “siete sabios en
el vino”
Fue un rutilante brocado de oro…
Como una taza de jade sonoro
Su infancia fue de porcelana
Su loca juventud
Un rumoroso bosque de bambús
Lleno de garras y de misterios
Rostros de mujeres en la laguna
Ruiseñores encantados por la luna
En las jaulas de los salterios
Luciérnagas alternas
Que enmarañaban el camino
Del poeta ebrio de vino
Con el zig-zag de sus linternas
Hasta que el poeta cae
Como pesado tabor
Y el viento le deshoja el pensamiento
Como una flor
Un sapo que deslíe
Sonoro
De Confucio un parangón
Y un grillo que ríe burlón…
Un pájaro que trina
Musical y breve como una ocarina
En un almendro florido de nieve
Mejor viajar en palanquín
Y hacer un poema sin fin
En la torre de Kaolín
De Nankín
Guiado por su mano pálida
Los gusanos de seda el pincel
Que formaba en el papel
Negra crisálida
De misterioso jeroglífico
De donde surgía como una flor
Un pensamiento magnífico
Con alas de oro volador
Sutil y misteriosa llama
En la lámpara del ideograma
Los cormoranes de la idea
En las riberas de la meditación
De los ríos azules y amarillos
Quieren con ansia que aletea
Pescar de la luna los brillos…
Pero nada
Cogen sus picos que rompen el
reflejo del astro
En azogados añicos de nácar y
alabastro
Li-Pó mira inmóvil
Como en la laca bruma
El silencio restaura
La perla de la luna
La luna es araña de plata
Que tiende su telaraña
En el río que la retrata
I Li-Pó
El divino que se bebió a la luna
Una noche en su copa de vino
Siente el maleficio enigmático
Y se aduerme en el vicio
del vino lunático
¿Dónde está Li-Pó?
Que lo llamen
Manda el emperador desde su
Yámen
Algo ebrio por fin
Entre un femenino tropel,
Llega el poeta y se inclina;
Una concubina le alarga el pincel
Cargado de tinta de China,
Otro una seda fina por papel,
Y Li escribe así:
Solo estoy
Con mi frasco de vino
Bajo un árbol en flor
Asoma la luna y dice su rayo
Que ya somos dos
Y mi propia sombra anuncia
después
Que ya somos tres
Pero pronto nos juntamos
Para no separarnos
Ya en el inmenso júbilo
Del azul firmamento
Más allá
Creyendo que el reflejo de luna
Era una taza de blanco jade
Y áureo vino
Por cogerla y beberla
Una noche bogando por el río
Se ahogó Li-Pó
Y hace mil cien años
El incienso sube encumbrando al
cielo
Perfumada nube…
Y hace mil cien años la China
resuena doble funeral
Llorando esa pena
En el inmortal gongo de cristal
De la luna llena.
Tres poemas
El mar sigue adelante
El día
Entre tanto guijarro de la orilla
no sabe el mar
en dónde deshacerse
Amaneció sin ella.
Apenas si se mueve.
Recuerda.
(Mis ojos, más delgados, la
sueñan.)
¡Qué fácil es la ausencia!
En las hojas del tiempo
Esa gota del día
resbala, tiembla.
Horal
El mar se mide por olas,
el cielo por alas,
nosotros por lágrimas.
El aire descansa en las hojas,
el agua en los ojos,
nosotros en nada.
Parece que sales y soles,
nosotros y nada...
Aunque el astro
No puede beber su parte de vino
Y mi sombra no quiere alejarse
Pues está conmigo
Doña Luz (XVIII)
En esa compañía placentera
Reiré de mis dolores
Entre tanto que dura la primavera
Mapá, te digo,
revancha de los huesos,
oscuro florecimiento, encimatuyo,
ahora,
todo está quieto.
Mirad a la luna
A mis cantos lanza su respuesta
En sereno fulgor
Y mirad mi sombra
Que ligera danza en mi derredor
Si estoy en mi
Y vicio de sombra y de luna
La amistad es mía
Cuando me emborracho
Se disuelve nuestra compañía
Sobre tu tumba,
madre, padre,
todo está quieto.
Una piedra, unas flores,
el sol, la noche, el viento.
(¿el viento?)
Mi corazón, el mundo,
todo está quieto.
¿Cuándo terminará su infernidad
que lo ciñe
a la tierra enemiga
como instrumento de tortura
y no lo deja agonizar
no le otorga un minuto de reposo?
Tigre entre la olarasca
de su absoluta impermanencia
Las vueltas
jamás serán iguales
La prisión
es siempre idéntica a sí misma
Y cada ola quisiera ser la última
quedarse congelada
en la boca de sal y arena
que mudamente
le está diciendo siempre:
Adelante
Dos Cuerpos
Mariquita María
Dos cuerpos frente a frente
son a veces dos olas
y la noche es océano.
Ma María, ah
Mariquita María
María del Carmen
Ma María del Carmen
Dos cuerpos frente a frente
son a veces dos piedras
y la noche desierto.
Dos cuerpos frente a frente
son a veces raíces
en la noche enlazadas.
Dos cuerpos frente a frente
son a veces navajas
y la noche relámpago.
Dos cuerpos frente a frente
son dos astros que caen
en un cielo vacío.
Las cinco horas
A la una, a la una
Sale la luna, sale la luna.
A las dos, a las dos,
Sale el sol, sale el sol.
A las tres, a las tres,
Sale el buey, sale el buey.
A las cuatro, a las cuatro,
Sale el gato, sale el gato.
A las cinco, a las cinco,
Pega un brinco!
Ah, a la tirana
tira tira tira
A la tirana
tira tira tira
tira tirana
Ah
Antes que el agua caiga
de la alta pena
Nunca podra ser blanca
mira pues mi alma
la ques triguena
María, oh
María, ah
Ah
Cuantas pelonas
son las que van a misa?
A ah, oh María
A la tirana
A la tirana
María
Balada de las damas
de antaño
(Traducción de Rubén Abel
Reches)
Decidme en qué comarca, decidme
en dónd
encontrar a Flora, la beldad
romana;
dónde Archipiada de la luz se
esconde
y Thaís que fuera la su prima
hermana;
Eco condenada a repetir, lejana,
el cantar del agua, del monte el
ruido,
que tan bella fue cuando lo quiso
el hado;
mas las mismas nieves del año
pasado
¿adónde se han ido?
Decid dónde Heloísa está, la tan
juiciosa,
por quien fue castrado y enclaustrado luego
Abelardo el Sabio en Saint-Denis
famosa:
pagó con tal pena su imprudente
fuego.
¿Dónde aquella reina está, asimismo agrego,
quien a Buridán, que la hubo
poseído,
quiso que arrojaran al Sena embolsado?
Mas las mismas nieves del año
pasado
¿adónde se han ido?
La reina Blanca como flor de lis
que con falsa voz de sirena can-
taba,
Berta la del gran pie, Beatriz, Alís,
Haremburgis que en todo el Maine
reinaba,
y la lorenesa Juana, buena y brava,
que en Rouen quemara el Inglés
forajido,
Virgen soberana ¿dónde se han
guardado?
Mas las mismas nieves del año
pasado
¿adónde se han ido?
No buscaréis, Príncipe, año ni
semana
un oculto sitio al que hayan
escapado
sin que mi estribillo cante en
vuestro oído:
„Mas las mismas nieves del año
pasado
¿adónde se han ido?“
El Sueño
Aún sigo soñando con ella,
no soy aficionado a los sueños.
El hombre en la cama,
debería estar solamente cerca,
hacha clavada en el madero,
podría permanecer estancada sin
prisa
a solas no muy lejos de si mismo.
Profundo, preciso.
Este sueño siempre llega súbitamente,
la manera en la que viene a mi,
sólido por siete años,
y el tiempo que deslava tan solo un
poco de ella,
tan solo la ha blanqueado un poco
como un viejo destello,
aún no podría robar la fibra de
aquella belleza.
Pero ella sigue posando sus ojos
sobre mi en el sueño,
algo como a través de el agua,
pero lo sé: Ella está viva.
Ella tiene la boca abierta,
como aquellos que viven en la
niebla,
y beben la niebla,
quienes vuelan en la niebla.
Esa es la manera en la que ella
regresa a mi.
Aquél tiempo en el hospital,
el portero me dijo, que Anka había
muerto.
Y yo no preguntaría,
no lo preguntaría dos veces.
Una vez muerta,
es tan solo suficiente para un
hombre.
Tan solo no lo hice, sin significado
alguno, agradecer
y me volví esquivando la puerta
y marcharme.
El Aria
del Guardabosques
Saludandose unas a otras,
en el llanto de las emociones
que ha causado la reunión.
(La Zorrita Astuta)
Aquellos títulos grisaseos,
se mantuvieron contando bajo mis
piernas
ahí en el Corredor de Santa Ana,
pero los he contado todos
con la memoria agotada.
He ido a través de ellos,
tan solo con unos cuantos pasos,
Me mantengo yendo a través de
los siglos.
En la segunda ventana la avejentada enfermera,
estaba regando una blanca flor,
e imaginé,
que ambas fueron piadosas
sonriendo la una a la otra.
¿ Es verdad o tan solo un cuento
de hadas?
¿ Un cuento de hadas o realidad?
Cuantos años han quedado atrás,
desde que estuvimos caminando
aquí, dos jóvenes;
ella como un jóven abeto,
¿él acaso como un pino sombrío?
De nueva cuenta la vida vertirá la
felicidad
del dulce melón
en miles de flores de primavera y
anémonas,
la gente deberá agachar sus cabezas humildemente,
y alguna vez se percatarán,
que están rodeados por la divinidad,
bendiciendo sin fin...
Eso fue todo.
Aún sigo soñando con ella.
Y han pasado ya siete años.
Y este sueño, ustedes saben
cuán astuta puede ser la gente,
es difícil no notarlo,
no sentirlo, no mirarlo.
Las habladurías están en camino.
Déjenlas ir, a donde quiera que
vayan.
Aún no vivo entre falsas esperanzas,
me gustaría tener un amor,
es tanto lo que quiero amar,
que realmente podría preocuparme
por alguno.
Pero este sueño está encadenando
mis piernas,
a un saco, como a un convicto.
Aún sigo soñando con ella.
También en aquellos días recolectamos hongos,
estropeando muchos de ellos,
pisando sobre ellos,
porque...
Porque estábamos demasiado
enamorados para notarlo.
Pero ¡ah!, cuantos besos,
¡cuantos besos,
recolectámos!
Ese fue el día posterior a la boda,
¡Dios,
el día de nuestra boda!
De no haber sido por las moscas,
cualquiera se hubiese dormido en
un segundo...
Y aún sigo disfrutando aquél
sentimiento,
de la dulce puesta del sol en el
atardecer.
¡Que mágico es el bosque!
Cuando las hadas deban volver
una vez mas,
a sus obsesiones de verano,
bailarán alrededor de sus blusas,
respondiendo a Mayo, ¡el llamado
del amor!
Den...
(syntetické básně)
Prolog
Umění, tvou zlatou jehlicí
motýly okamžiku
na lístek přišpendlit zkusil jsem;
rozzářit v kratičkém verši,
jak kapka rosy,
všechny růže ze zahrady;
Čerimoja
Větev čerimoje
se kroutí a štěbetá:
párek papoušků.
Hmyz
Drobný hmyz na své pouti
s křídly na hřbetě
jako poutníkova mošna...
Husy
pečovat o byliny a stromy,
na těchto stránkách,
jak o květy v herbáři.
Pro nic za nic, husy
vytrubují
ze svých hliněných trumpet.
Divotvorné semeno pižma,
jež v divadle tvých pachů
zašlé lásky probouzí,
Bambus
maličká přímořská lastura,
co v písku se před zraky ukrývá
a tak mocně se ozývá!
Ráno
Ptačí klec
Rozličné nápěvy souzní;
hudební ptačí klec,
jak babylónská věž.
Supi
Celou noc pršelo
a oni ještě nestačili osušit svá peří
na slunci, ti supové.
Včely
Med ze včelína
ukapává bez ustání;
A každá kapka je včela...
Vrba
Něžná vrba,
skoro zlatá, skoro jantarová,
skoro lesklá...
Proutěná raketa
bambusu ztěžka vzlétne a její
trosky
se v déšť smaragdů rozprsknou.
Motýlice
Motýlice:
prosklený špendlík
s mastekovými křídly.
Páv
Páve, táhlá záře,
demokratickým slepičím hřadem
proplouváš jako procesím...
Oblaka
Oblaka
| sviští skrze Andy,
| od vrchu k vrchu,
| na perutích kondorů.
Květ grapefruitu
Všem včelím rojům
lahodí květy grapefruitu
(voní po vosku a medu).
Vynalezení pravdy
Li Po
Přikládám ucho ke své hrudi,
jak ke šnečí ulitě na břehu moře.
Naslouchám tlukotu svého srdce,
když krvácí,
věčnému znění, co nikdy stejně
nezazní.
Vím, proč právě tak bije, ale nikdy
nepochopím,
proč tak musí být.
Li Po, jeden ze “sedmi mudrců
vína”
Byl jak blýskavý zlacený brokát...
Kdybych snad začal hovořit s
démony
slov a prchavými přízraky,
dospěl bych, úžasem rozechvěn,
k vynalezení pravdy:
když jsem touhu předstíral,
nepoznal jsem, že po tobě toužím!
Jako pohár zvučného nefritu
bylo jeho dětství, z porcelánu,
jeho mládí bláznivé;
dunící bambusový háj,
plný spárů a tajemství.
Tváře žen v laguně.
Slavíci očarovaní měsícem,
uvěznění ve zpěvníku.
Rozličné světlušky,
co spletou pouť
opilého básníka vína
cik-caky lucerniček.
Až pak básník padne,
jako hřmotný tympán
a vítr obnaží lístečky myšlenek
jako květ.
Ropucha, co se svléká,
s ozvěnou
Konfuciových hádanek,
a cvrčkova lišáckého smíchu...
Švitořivý pták,
hudebník, úsečný jak okarína,
na mandlovníku sněhem posetém.
Lépe cestovat na nosítkách
a sepsat báseň nekonečnou
na věži z Kaolínu
z Nankinu.
Vedeni jeho vybledlou dlaní,
bourci na štětci
rozvinuli na papíru
zčernalé kukly
mysteriózních hieroglyfů,
jimiž prorůstá jak květina,
ohromující myšlenka
na křídlech vzletného zlata,
matný a nepostižitelný plamen
v lucerně ideogramu.
Kormoráni idejí
na mělčině meditace,
žlutých a azurových řek,
touhy úzkostně mávající křídly,
rybařící paprsky měsíce...
Žel nic!
Chytí jeho zobák, co rozbíjí odraz
hvězdy na hladině,
v rozechvělých střípcích perleti
a alabastru.
A Li Poův nehybný ciferník,
jak v nalakované mlze
ticho schraňuje,
perlu měsíce.
Ten měsíc je stříbřitý pavouk,
co si svou síť snuje
na řece, jež rysy její obkresluje.
Já, Li Po,
božský, co s měsícem propije
celou noc ve své číši.
Tuší tajemné prokletí
a usíná v neřesti,
vínem poblázněný.
Kde je Li Po?
Zavolejte mi ho,
řekl císař ze svého úřadu.
Konečně, poněkud opilý,
davem žen obležen,
básník přichází a vzdává svůj hold;
konkubína mu štětec podává,
plný čínského inku,
místo papíru hedvábný svitek
a Li Po píše:
Jasmínu loubí,
sedím u vína
a jsem sám.
Měsíc úklonami nešetří a jeho zář
mi napovídá,
že jsme tu dva
a můj stín na to kývá,
že jsme tu tři.
Byť hvězda
nemůže pít
a můj stín netouží odejít,
ode mě se odloučit.
S mými milými kumpány
se svým starostem vysměji,
dokud jaro potrvá.
Vzhlížím k měsíci,
on mému zpěvu
mlčky odpovídá
a hledí, jak mi stín tančí po boku.
jak mi tančí po boku.
Když jsem sám se sebou
a výskám si se stínem a měsícem,
to přátelství patří jen mně.
Když pak přeberu příliš,
musíme se rozejít.
Však brzy se zas sejdeme,
bychom se neodloučili,
v radosti sahající
po nebeskou báň.
Však tehdy...
Když uvěřil, že odraz měsíce
byl pohár bělostného nefritu
a zlatavé révy,
zatoužil jej sevřít a vypít do dna.
Oné noci, na řece po veslici,
Li Po utonul.
A po statisíce let,
kadidlo k nebesům vynáší
oblaka vůně...
A po statisíce let ve staré Číně
dvojí hrana vyzvání,
by vyplakala veškeré hoře
pod nesmrtelným křišťálovým
gongem úplňku.
Tři básně
Den
Úsvit bez ní.
Bez pohnutí.
Vzpomínám.
(Mé oči, mé uzounké, sní o ní.)
Jak snadné je stýskání!
V lístečcích času
v kapičce dne,
proklouzne, rozechvěné.
Hodiny
Moře se měří vlnami,
obloha křídly,
my slzami.
Vzduch spočine na listech,
voda pod víčky,
my na ničem.
Zdá se, že vycházíme sami,
my a nic...
Doňa Luz (XVIII)
Na tvém náhrobku,
otče, matko,
vše mlčí.
Mapá, povídám ti,
msta kostí,
temné květy
na tobě, teď,
vše mlčí.
Jeden kámen, květin pár,
slunce, noc, vítr.
(vítr?)
Mé srdce, svět,
vše mlčí.
A moře plyne dál
Dvě těla
Beruška Maruška
Mezi nesčetnými oblázky na
mělčině
mořský proud nenajde místa,
kde by se rozplynul.
Dvě těla tváří v tvář
jsou někdy jak dvě vlny
a noc je oceán.
Má Maruško, ach
Beruško Maruško
Marie del Carmen
Má Maruško del Carmen
Kdy se ukončí jeho trápení,
které jej připoutává
k cizí zemi,
jako mučící nástroj
a nenechá zahynout,
či na jedinou minutu spočinout?
Tygr ve vlnách
nedozírné pomíjivosti,
jejich obraty
se mění každou vteřinu.
To vězení
se však nikdy nezmění.
A každá vlna by chtěla být tou
poslední,
zamrznout
v ústech plných soli a písku,
která ti němě
bez ustání opakují:
Dál
Dvě těla tváří v tvář
jsou někdy jak dvě skály
a noc je poušť.
Dvě těla tváří v tvář
jsou někdy jak dva kořeny
zapuštěné do noci.
Dvě těla tváří v tvář
jsou někdy jako nože
nocí šlehající.
Dvě těla tváří v tvář
jsou dvě hvězdy padající
prázdnou oblohou.
5 hodin
Na jednu. na jednu
měsíc klesá k východu,
na dvě na dvě,
slunce vyjde právě,
na tři, na tři,
oslík úsvit větří,
na čtyři, na čtyři,
kočka očka zamhouří,
na pět, na pět,
vyskočím hned!
Ach, ty tyranko, ty ty
Tahej tahej tahej
Ty tyranko
Tahej tahej tahej
Tahej ty tyranko
Ach
Než voda dokape,
z velkého žalu
žádná nezbělá.
Pak do duše pohlédne,
ta snědá.
Maruško, ó
Maruško, ach
Ach
Kolik jen pleší
chodívá na mši?
Ach, ach, ó Maruško
Ty tyranko
Ty tyranko
Maruško
Balada o dámách
někdejší doby
(přeložil Otokar Fischer)
Kdeže, ba kde je – kdo as ví? –
ta Flóra, co kdys v Římě žila;
kde Alkipa, kde Thais dlí,
jež rodnou sestřenkou jí byla;
kde Echo je, ta horská víla,
jíž slova sladce ze rtů jdou,
kde bohyně ta přespanilá?
Ach, kdeže loňské sněhy jsou!
Kde učence ze St. Denis;
kde Abelardova je milá –
byl ztrestán za svou lásku k ní,
vzali mu úd, v němž mužská síla -,
dál: Marguerite, jež přivábila
v svou věž sta žáků choutkou
lstnou,
aby je v Seině utopila?
Ach, kdeže loňské sněhy jsou!
Kde se svou písní slavičí
královna Blanka, lilje bílá,
kde Alis, kde se Berta skví,
kde ta, jež v Anjou vévodila?
Kde Jana, jež se s Brity bila
a pak šla na smrt hrdinskou?
Kde jsou, ó Panno bohumilá?
Ach, kdeže loňské sněhy jsou!
Zanechte zbytečného díla,
je po nich pátrat marnou hrou;
jen vůně refrénu vám zbyla:
Ach, kdeže loňské sněhy jsou!
Sen
Ještě a ještě se mi o ní zdává.
Já nejsem pro sny.
Člověk v posteli
ať leží opodál,
sekyra do špalku,
ať on si klidně vězí
sám nedaleko od sebe.
Hluboký, přesný.
On ten sen vejde vždycky znenadání,
jak chodí za mnou
dobrých sedm let.
A čas jen něco maličko smyl na ní.
Trochu ji zbělel
jako starý snímek
ale z tý krásy snítko neubral.
Ona se ve snu stejně na mě dívá,
trošku jak přes vodu,
ale já vím: je živá.
Má pusu pootevřenou
jak ti, co v mlze žijí
a pijí mlhu,
mlhou létají.
Tak se mi vrací.
Tehdá v nemocnici
vrátný mi řekl, že Anka je mrtvá.
A já se neptal,
neptal podruhé.
Jedenkrát smrt,
to člověk právě snese.
Jenom jsem vůbec, vůbec nepoděkoval
a obrátil se ke dveřím
a šel.
Ty šedý dlaždičky
počítaly mě dole pod nohama
tam v chodbě svatý Anny,
však je mám spočítány
s plnou pamětí.
Po nich jsem přešel,
bylo to pár kroků,
po nich jsem chodil
celý staletí.
Při druhým okně stará sestřička
zalívala zrovna bílou kytku
a mně se zdálo,
že ony se na sebe
lítostně usmívají.
To bylo všechno.
Ještě a ještě se mi o ní zdává.
A je to sedm let.
A ten sen, znáte,
jak jsou lidi chytří,
je těžký na mně nepoznat,
necítit, neuvidět.
Jdou o mně řeči.
Ať si jdou, kam chtějí.
Já přece nežiju ve špatný beznaději,
chtěl bych mít lásku,
strašně chci mít rád,
abych měl pořádně se o co ustarat.
Ale ten sen mi nohy zamotává.
Do pytle, jako odsouzenýmu.
Ještě a ještě se mi o ní zdává.
Árie revírníka
(Příhody lišky Bystroušky)
„Je to pohádka či pravda?
Pohádka či pravda?
Kolik je tomu let,
co jsme kráčeli, dva mladí lidé,
ona jak jedlička,
on jak šerý bor?
Také jsme hříbky sbírali,
tuze pohmoždili,
pošlapali,
protože...
protože pro lásku jsme neviděli.
Co však huběnek,
co však huběnek,
jsme nasbírali!
To byl den po naší svatbě,
bože,
to byl den po naší svatbě!
Kdyby ne much,
člověk by v tu minutu usnul...
A přece su rád,
když k vičerom sluníčko zablýskne.
Jak je les divukrásný!
Až rusalky přijdou zase domů,
do svých letních sídel
přiběhnou v košilkách,
až zase přijde k nim květen a láska!
Vítat se budou,
slzet pohnutím,
nad shledáním!
Zas rozdělí štěstí sladkou rosou,
do tisíců květů, petrklíčů a sasanek,
a lidé budou chodit s hlavami
sklopenými,
a budou chápat,
že šlo vůkol nadpozemské,
nadpozemské blaho.
José Miguel Delgado
(1977, 1. místo)
„Báseň José Emilia Pacheca, „El Mar Sigue Adelante“ („A moře plyne dál“) je dílo nezměrné krásy. Její slova překypují hrubou silou
mořského živlu, popsaného jako vězeň věčnosti, jenž bez ustání zápasí sám se sebou. Hudba, kterou jsem napsal, si klade za cíl umocnit
tuto ideu.“
Vystudoval průmyslový design na Universidad Autónoma Metropolitana v Mexico City. Hudbu začal studovat na CIEM v roce
2004 (obor kompozice). Je držitelem titulu „Associated“ v hudební teorii, kritice a literatuře AmusTCL, udělovaným Trinity
College v Londýně. Jeho hudba byla prezentováno na mnohých festivalech, jako např. “Foro Internacional de Musica Nueva
Manuel Enriquez”, nebo “Festival de musica de cámara de Aguascalientes” v Mexiku. Jako zkušený klavírísta vystupval se
souborem improvizace CIEM v prestižních koncerních sálech jako “Sala Adamo Boari” v Paláci krásných uměnív Mexico City. Zabýval se též
scénickou hudbou.
Carlos Barraza
(1984, 2. místo)
„Tres poemas (tři básně) jsou drobným cyklem třech miniatur, složeným na texty třech básní Jaime Sabinese: „El día“, „Horal“ a „Doña
Luz XVIII“. Všechny jsou poněkud reflexivní, ale se zřetelným významovým směřováním od úsvitu až ke smrti. Touto hudbou jsem
chtěl vytvořit atmosféru, do níž jsem byl ponořen, když jsem četl tyto básně. Doufám, že také mí posluchači budou stejně zasaženi oním
světem rozjímání a očekávání, v němž jsem se ocitl během měsíců práce na těchto skladbách.“
V roce 2005 nastoupil ke studiu hudební kompozice na CIEM, kde v současnosti studuje hru na klavír pod vedením Dr. H.C.
Maríe Antoniety Lozano. Dosáhl osmého stupně v hudební teorii dle Asociace královských hudebních škol (UK), v současnosti se připravuje na zkoušky pro získání titulů AmusTCL a Licentiate v hudební skladbě LTCL na Trinity College v Londýně. Hudební kompozici studoval pod vedením profesorů Alejandra Velasca “Kavindu” a Víctora Rasgada. Nyní působí jako
učitel elektronické notace na CIEM, kde se též účastní studijního programu “Specializovaná pedagogika” vedenou paní Dr. Lozano.
Alexander Daniels
(1986, 3. místo)
„Dílo „Un día“ (Den) je založeno na knize haiku od José Juana Tablady, prvního španělsky mluvícího básníka, který použil této původní
japonské formy krátké básně. Tajemná moc haiku spočívá v okamžitém vyvolání vizuálního obrazu za použití jen několika slov. Hudební
faktura v pianistově partu má za účel vytvořit originální mikrosvět pro každou z krátkých básní. Melodický materiál pochází ze dvou
tónových řad: jedné odvozené z počtu slabik každé haiku v knize a druhé, zamýšlené jako barevná paleta pro harmonizaci. Tyto dvě řady
se stáčí kolem sebe a rozvíjejí, aniž by se kdy změnilo pořadí not zachycující Tabladovy obrazy: ptačí zpěv, blýskavé smaragdy či rozzlobené husy. Kniha má čtyři části: „La mañana“ (ráno), „La tarde“ (odpoledne), „Crepúsculo“ (soumrak) a „La noche“ (noc); s prologem i
závěrečným epilogem. Tato skladba zhudebňuje první část knihy („Prólogo“ a „La mañana“).“
S hudbou se začal seznamovat na Národní hudební škole (ENM) v Mexico City u profesorky Iduny Tuch, později také vystupoval ve školním
sboru spolu s UNAM filharmonií a Symfonickým orchestrem Minería. Skladatelskému umění se pak učil na CIEM pod vedením profesorů
Alejandra Velasca “Kavindu” a Víctora Rasgada pod patronací Dr. H.C. Marie Antoniety Lozano. Vystupoval mimo jiné v „Cumbre Tajín“,
„Muestra Nacional de Teatro“ a na Mezinárodním festivalu pouličních divadel v Mexiku jako autor hudby pro dětskou hru “El Arca de Nuez”.
Nahrával také hudbu k filmům, např. “Noche de Muertos” od Misaele Rubia či “El viaje de la Nonna” od Sebastiana Silvy.
Mario Duarte
(1984, 4. místo)
„Toto dílo pochází z alba „Nokturna“, cyklu písní pro zpěv, kytaru a klavír. Inspirací mi byla sbírka “Nostalgia de la muerte” („Nostalgie
smrti“), poetické dílo Xaviera Villaurrutii, které je zasazeno do série nokturen věnovaných rozličným stavům duše, jako je láska, smutek,
osamělost, úzkost… Z hudebního hlediska vyrůstá z motivické figury (na bázi malé a velké sekundy), která je podkladem pro intervalový
systém, tónovou sérii i dodekafonickou řadu. Parametr, který je zde zkoumán a rozvíjen je rytmus; vzniká tak nevyčerpatelné množství
ostinát, mimo to se neustále obměňuje takt. Melodická linka exponovaná v hlasovém partu je zpracována zcela svobodně a čerpá z
materiálu figury i daných sérií.“
Nejprve studoval kytaru pod vedením profesorů J. M. Olgína, J. F. Gómeze Péreze a F. Gila. V roce 2002 získal 1. místo na
”Concurso de Guitarra del Colegio de la Música”. Vystupoval v rozličných koncertních sálech, jako “Auditorio Simón Bolivar”,
“Jornadas Alarconianas” a “Autonomous National University” v Mexico City (UNAM). Je držitelem titulu “Licentiate” v hudební teorii, kritice
a literatuře LMusTCL Trinity College v Londýně a také titulu AMusTCL. Ve hře na kytaru dosáhl titulu DipABRSM Asociace královských hudebních škol (UK) pod vedením profesora Tomáse Barreira. V současnosti studuje program “Licentiate” v hudební skladbě u profesora Víctora
Rasgada a kytaru u profesora Gonzala Salazara a Juana Manuele Olgína. Jeho skladba “Loco Dolente” byla uvedena v Sále Silvestre Revueltase
v Mexico City.
Marco Cecchetti
(1984, 5. místo)
“Když jsem se poprvé doslechl o možnosti složit dílo pro baryton a klavír, okamžitě jsem se nadchl touto myšlenkou; jen jsem si nebyl
zcela jist, jak se vypořádat s touto pro mě zcela novou výzvou. Poté jsem pátral po vhodném textu pro zhudebnění a když jsem objevil
tuto ohromující ideografickou poému od José Juana Tablady, rychle jsem dospěl k názoru, že právě ona doknale naplňuje mé výrazové
potřeby. Díky dramatickým a lyrickým charakteristikám a mocnému expresivnímu záběru se mi vhodná hudební forma i jazyk vyjevily
téměř okamžitě. Vše ostatní už bylo snadné.”
Od mládí studuje hru na klavír. V roce 2003 započal prezenční studium “Licentiates v hudební skladbě a muzikologii”.
Účinkoval také v souboru interpretujícím latinskoamerickou lidovou hudbu na CIEM, má zkušenosti se smyčcovými nástroji
a vystupoval v mnoha významných kulturních centrech Mexico City. V roce 2007 získal titul “Associated” v hudební teorii,
kritice, a literatuře AmusTCL udělovaný Trinity College v Londýně.
Edgar Merino
(1979)
„Text této písně vychází z populární lidové písně z Costa Chica, kraje, jenž se nachází v oblasti mezi Oaxacou a Guerrerem. Toto dílo
sestává ze tří částí, v jejichž rámci se zjevují rozmanité zvukové obrazy a kvality. V prvním fragmentu se pracuje se dvěma intervaly
(malá sekunda a zvětšená kvarta), v druhém je tento interval použit pro sestavení dvanáctitónové sekvence a ve třetím jsou oba tyto
intervaly přidány pro vytvoření další sekvence. V této skladbě bylo naším cílem také obohatit možnosti vokálního projevu užitím zvuků
bez exaktní výšky nebo rytmu.“
Dosáhl titulu bakalář hudby v oblasti hudební skladby na CIEM. Studoval harmonii pod vedením Maríe Antoniety Lozano,
skladbu a analýzu s Víctorem Rasgadem a Alejandrem Velascem. Na této instituci zároveň navštěvoval lekce hry na kytaru a
hudební analýzy u Tomáse Barreira a hudební styly pod vedením Guadalupe Sotres. Vyučuje na Národní škole lidových tanců
(Escuela Nacional de Danza Folklórica) kurz Analýzy tradiční hudby a předmět Hudební elementy aplikované v tanci. V současnosti se také
věnuje dvěma projektům v oblasti populární hudby jako kytarista. Letos v červnu bylo jeho sborové dílo „Jazyk“ vybráno pro provedení na
hudebním fóru „Manuel Enríquez“. Připravuje také hudební kompozici pro Expo Zaragoza 2008.
Omar Rojas
(1982)
„Touto skladbou bych chtěl vyjádřit poctu jednomu z největších mexických spisovatelů, Octaviovi Pazovi (tento rok si připomínáme
desáté výročí jeho úmrtí). Mým cílem bylo sloučit co největší množství kontrastních nápadů, jejichž fúze kulminuje ve vrcholu díla, dle
původního záměru autora textu, evokujícím extatické splynutí dvou lidských bytostí.“
Absolvent CIEM (prof. Alejandro Velasco „Kavindu“, Victor Rasgado), držitel titulu “Licenciate” v hudební skladbě LTCL na
Trinity College v Londýně. Jeho hudba vychází z Fibonacciho sekvence a užívá také techniky zlatého řezu. Jeho díla, často
inspirovaná mexickou historií a indiánskou mytologií byla prezentována mimo jiné v Santiagu (Chile), Charlottesville (USA),
Košicích (Slovensko), Praze (ČR), Brně (ČR), Jeseníku (ČR) a samozřejmě v Mexico City. V současnosti studuje magisterský
program oboru hudební skladba na Janáčkově akademii múzických umění v Brně (prof. Arnošt Parsch).
Pavel Kopecký
(1949)
“Píseň vznikla v době mého studia na HAMU (později byla několikrát revidována). Věčné téma lásky a smrti - dojímavě prostá,
chlapská výpověď básníkem ztvárněná ve sbírce Lazar a píseň. Je tam vše. Nechtěl jsem, aby hudba ještě něco vysvětlovala - není to
zapotřebí. Jenom zdůraznit a podtrhnout významy vyslovených myšlenek a zasadit je do rámu z tónů. To jsem chtěl. Obraz byl již hotov.
Moje práce byla prací rámaře.”
Český skladatel a klavírista. Po studiích na SŠ elektrotechnické působil jako zvukový režisér v ČT. Zároveň vystudoval
HAMU, obor kompozice, klavír a hudební pedagogika. Absolvoval vlastním klavírním koncertem. Později zde působil i pedagogicky. Byl také
pozván k účasti na letní kompoziční akademii v italské Sieně pod vedením F. Donatoniho, či na masterclasses v dirigování ve Výmaru (prof.
I. Markevič) a získal též postgraduální stipendium pro studium na Státní konzervatoři v Moskvě pod vedením prof. N. Sidělnikova. Jeho
skladby získaly množství ocenění, např. na Premio Bucci (Itálie 1974), několik ocenění v národní soutěži Generace a cenu Českého hudebního
fondu (1990). Je členem mnoha národních hudebních a kulturních komisí a asociací a od roku 2001 také členem poroty Mezinárodní elektroakustické soutěže Musica Nova. Jako skladatel se podíel na mnoha scénických projektech (filmové dokumenty, balety aj.), včetně hudby k
Lucinda Bright Film amerického režiséra Jasona Eppinka. V současnosti působí jako pedagog na katedře zvukové tvorby Filmové a televizní
fakulty Akademie múzických umění v Praze a také na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze.
Petr Eben
(1929 - 2007)
Klavírista, varhaník, improvizátor, hudební vědec a především nejvýznačnější český skladatel druhé poloviny 20. století vyrůstal v Českém Krumlově. Poté pobýval v cisterciáckém klášteře ve Schlierbachu v Horním Rakousku, na konci války byl internován v Buchenwaldu. Po maturitě v rodišti (1948) studoval na Akademii múzických umění v Praze klavírní hru u Františka
Raucha a skladbu u P. Bořkovce. V letech 1955–90 působil jako lektor (1977–78 vyučoval skladbu na Royal Northern College
of Music v Manchesteru ve Velké Británii), od roku 1989 jako docent na katedře hudební vědy filosofické fakulty University
Karlovy v Praze. Po pádu totalitního režimu stanul v popředí českého hudebního života. Od 1990 byl profesorem skladby na
AMU v Praze. V roce 1991 se stal nositelem titulu francouzského ministerstva kultury Rytíř umění a literatury. Od roku 1989
je čestným předsedou Společnosti pro duchovní hudbu. Roku 1994 mu byl udělen čestný doktorát University Karlovy a Česká
biskupská konference mu na Velehradě předala Řád sv. Cyrila a Metoděje. V roce 2002 dostal také medaili Za zásluhy. Zanechal po sobě bohaté dílo, mimo jiné též raný cyklus “Šestero písní milostných” z roku 1951 na texty středověké milostné poezie v originálním jazyce. Poslední z
nich je francouzská, z pera Francoise Villona (kolem 1430-1463 nebo později). “Ballade des dames du temps jadis” (“Balada o dámách někdejší
doby”) se s humorem zabývá věčným tématem pomíjivosti času.
Skladatelé José Miguel Delgado, Carlos Barraza, Alex Daniels, Mario Duarte and Marco Cecchetti jsou studenty programu “Licentiate” v hudební kompozici pod vedením profesora Víctora Rasgada na Centro de Investigación y Estudios de la Música (CIEM), instituce řízené Dr. H.C. Maríí Antonietou
Lozano.
José Emilio Pacheco
(1939)
je přední soudobý mexický básník, esejista, překladatel a romanopisec, držitel několika významných ocenění za literaturu
(např. mexické národní ceny za literaturu, ceny F. G. Lorcy, ceny Octavia Paze či ceny P. Nerudy). Působil jako pedagog na
předních univerzitách v USA, Londýně a Mexiku a od roku 2006 je členem Mexické akademie španělského jazyka. José Delgado, vítěz 1. skladatelské soutěže Janáček-Revueltas 2008 si vybral pro zhudebnění „El mar sigue adelante“ („A moře plyne dál“) ze sbírky „Islas a la deriva“
(„Ostrovy uprostřed proudu“, 1976).
Jaime Sabines
(1926 – 1999)
Bývá označován za největšího mexického básníka druhé poloviny 20. století. Nejprve studoval lékařství, později získal
doktorát ze španělského jazyka a literatury na mexické univerzitě (UNAM). Později působil v rozličných mexických literárních organizacích a také v porotě prestižní literární soutěže „Casa de las Americas“. Angažoval se také politicky, v polovině
sedmdesátých let byl i členem mexického parlamentu. Za své dílo obdržel množství národních i mezinárodních ocenění,
ale nejcennější je obdiv a láska čtenářů, kteří se k jeho dílu stále vracejí. Populární je nejen ve španělsky mluvících zemích,
což dokazuje několikeré dvojjazyčné vydání jeho knih v USA. Carlos Barraza (2. místo) si vybral tři básně z různých sbírek
(„El día“ – „Den“, „Horal„ – „Hodiny“ a fragment básně „Doña Luz“), které pozoruhodným způsobem propojil v jednotný
triptych.
José Juan Tablada
(1871 – 1945)
Byl mexický básník, historik, překladatel a žurnalista. Mnoho let prožil byl v Japonsku, poté v Paříži, z politických důvodů
emigroval v roce 1914 do Spojených států. Pak působil jako diplomat v Kolumbii a ve Venezuele. Nové cesty pro poezii hledal
jednak v tzv. „syntetických básních“, jednak v příklonu k poezii orientální, z níž převzal formu haiku. Svým duchovním
neklidem a stálým objevováním nových vyjadřovacích prostředků si získal obdiv a úctu generací čtenářů. Alexander Daniels
(3. místo) zvolil pro zhudebnění část cyklu syntetických básní na způsob japonských haiku Un día („Den“, 1919), Marco Cecchetti (5. místo) si vybral autorovu poctu jeho velkému vzoru, klasickému čínskému básníkovi „Li-Po“ ze sbírky „Li-Po y otros
poemas“ („Li Po a jiné básně“, 1920).
Xavier Villaurrutia
(1903 – 1950)
Byl jedním z předních mexických básníků a dramatiků své generace. Byl členem básnické skupiny „Los Contemporáneos“,
jejímiž členy byli mimo jiné J. Gorostiza či R. Lopéz Velarde. Podobně jako pro další básnky skupiny, hlavním vzorem mu
byli francouzští modernisté G. Apollinaire, M. Proust, A. Gide, F. Jammes či J. Cocteau, silnou inspirací pro jeho tvorbu byl
také C. Baudelaire. Přispíval do několika literárních časopisů a po ukončení studií na Yale University (divadelní věda) vyučoval také na mexických univerzitách, psal divadelní hry a také založil první experimentální scénu v zemi. Od roku 1955 je
v Mexiku každoročně udělována národní literární cena, která nese jeho jméno. Mario Duarte si pro zhudebnění vybral báseň
„Inventar la verdad“ („Vynalezení pravdy“) ze sbírky „Canto a la primavera y otros poemas“ („Píseň pro jaro a další básně“, 1948).
Octavio Paz
(1914 -1998)
Byl patrně nejvýznamnější mexický básník 20. století. Zároveň prozaik, esejista a diplomat a také jediný mexický laureát
Nobelovy ceny za literaturu (1990). Studoval práva a literaturu na UNAM. Pod vlivem P. Nerudy začal psát básně. V roce 1937
navštívil Španělsko, kde bojoval na straně republikánů v občanské válce. Tato zkušenost a to, že zde poznal takové literární
osobnosti, jakými bezesporu jsou A. Malraux, A. Gide a I. Erenburg, se promítla do jeho tvorby. Během studené války opustil
marxismus a do své poezie zahrnul imaginární prvky. Do čtyřicátých let pracoval jako novinář a psal významné literární kritiky, v letech 1938-41 řídil avantgardní časopis ‚Taller‘. Po druhé světové válce působil jako diplomat ve Francii, Indii, Japonsku,
Švýcarsku a USA. V roce 1968 však na svou funkci rezignoval na protest proti masakru studentů na Plaza Tlateloco v Mexico
City. Po návratu do vlasti (1969) začal psát autobiografické básně o svém mládí. V té době přednášel španělsko-americkou literaturu na několika univerzitách v USA. Pazova tvorba byla ovlivněna marxismem, surrealismem, kubismem, existencialismem, buddhismem
a hinduismem. Stěžejními tématy bylo násilí, lež, korupce a revoluce provazející dějiny Latinské Ameriky. Ve svých esejích se zaobíral aztéckým uměním, tantrickým buddhismem, mexickou politikou, novoplatónskou filosofií, ekonomickými reformami,socialismem, avantgardní
poezií i strukturalistickou antropologií. Omar Rojas zhudebnil jeho proslulou báseň „Dos cuerpos“ („Dvě těla“) ze sírky „Bajo tu clara sombra“
(„Pod tvým jasným stínem“) z roku 1944.
Josef Kainar
(1917 – 1971)
Český poválečný básník, dramatik, textař a autor veršů pro děti, člen ‚Skupiny 42‘. Rovněž fotograf, kreslíř a hudebník.
Narodil se v Přerově. V roce 1934 se postřelil. V letech 1938-39 studoval češtinu a francouzštinu na ‚Univerzitě Karlově‘ v
Praze. V roce 1959 podnikl cestu do Vietnamu. Užíval obecnou češtinu, překládal texty jazzových písní, psal texty k hudbě,
používal černý humor, zobrazoval tragické pozadí života. Zpočátku psal v duchu filosofického existencialismu, později přešel
k méně subjektivní problematice lidského bytí. V sebeironických básnických sbírkách hledal očistnou katarzi a porozumění
v pohledu na zkušenost bytí a obecný lidský úděl. Zemřel v Dobříši. Text písně Pavla Kopeckého „Sen“ pochází ze známé
sbírky Lazar a píseň (1960).
Duo Škarka – Pohl
Josef Škarka – basbaryton
Richard Pohl – klavír
Duo bylo založeno roku 2003. Zaměřuje se především na interpretaci písňové literatury, ale
svá vystoupení obohacuje i o starou hudbu, operní árie a také vybraná modení díla. Mimo
jiné vystoupili na festivalech Moravský podzim, Dny mladých interpretů, Česká hudba
2004 (pod záštitou Charlese Mackerrase) či cyklu Harmonie v Muzeu Antonína Dvořáka v
Praze. V roce 2003 byli vybráni k účasti na Concours Internationale de Nadia et Lili Boulanger v Paříži. Byli také pozváni na mezinárodní festivaly v Černé Hoře, Itálii a Mexiku.
Josef Škarka
(1981)
Patří k nejnadanějším českým pěvcům svého oboru. Po studiích v Brně, nyní pokračuje na pražské Akademii múzických umění (bakalářské studium pod vedením prof. René Tučka, magisterské pod vedením odb. as. Miloslava Podskalského). Získal
řadu ocenění na mezinárodních soutěžích, například 2. místo na Mezinárodní soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech
a cenu nakladatelství Baerenreiter za provedení Dvořákových Biblických písní. Věnuje se interpretaci staré hudby (spolupráce
s Collegium Mariannum, Collegium 1704, Ars Brunensis), opeře (Národní divadlo Praha, Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Divadlo
F. X. Šaldy v Liberci, ceněný je zejména jako Figaro a Papageno), a též soudobé hudbě (např. spolu s orchestrem Berg). Se
známými orchestry, na jevišti i s klavíristou Richardem Pohlem vystupuje také v zahraničí (Japonsko, Francie, Itálie, Německo, Rakousko a Mexiko).
Richard Pohl
(1983)
Věnuje především komorní hudbě a korepetici a získal v tomto oboru mnohá ocenění (mimo jiné na Concertinu Praga, či
soutěži C. Ditterse z Dittersdorfu a Mezinárodní pěvecké soutěži ve Žďáru nad Sázavou). Spolupracuje s předními operními
sólisty z celého světa (M. Zhang, R. Fujii, K. Mackiewicz, T. Erraught, J. Dvorský a další), soubory (Komorní orchestr Sinfonia, Mátlův akademický sbor) i institucemi (Konzervatoř Brno). Po absolvování bakalářského studia na Janáčkově akademii
múzických umění v Brně (pod vedením prof. Zdeňka Hnáta, doc. Aleny Vlasákové a MgA. Jana Jiraského, Ph.D.) pokračuje
ve studiu magisterském ve třídě Jana Jiraského. Absolvoval také četné mistrovské třídy (S. Vladar, S. Speidel, J. G. Jiracek, A.
Kubálek a další) a spolu s Josefem Škarkou tvoří duo, zaměřené na interpretaci písňové literatury. Natáčí na CD i pro rozhlas
a účastní se koncertních turné v ČR i v zahraničí (Rakousko, Belgie, Černá Hora, Itálie, Mexiko). Od roku 2006 je také členem Piano Society.