mise AUDIT - KDO JSME?

Komentáře

Transkript

mise AUDIT - KDO JSME?
mise
AUDIT
Německo 2013
Background kontroluje Spolkovou republiku Německo
2
mise
AUDIT
Německo 2013
Background kontroluje Spolkovou republiku Německo
Bří Filáčkové
knižnice Background, svazek č. 11
©pif studio a studio U Nudle 2013
3
Obsah:

Mise Audit
5

Pondělí 9. září 2013
5

Úterý 10. září 2013
7

Středa 11. září 2013
10

Čtvrtek 12. září 2013
13

Pátek 13. září 2013
14

Sobota 14. září 2013
17

Audit 2013
18

Přílohy:
20

Historie tajných zbraní fašistického Německa
21

Dnešní německé ponorky
40

Bořitelé hrází (Dambusters)
42
4
Mise Audit
Německo 2013
Proč AUDIT?
Německo jako současný tahoun Evropské unie je dnes, 68 let po válce zemí, která mimo jiné prošla jistě bolestným denacifikačním procesem. Paralela s naším vyrovnáním se s totalitní minulostí je tedy na místě a je na každém, aby posoudil, jak se to té
které zemi více či méně zdařilo, nebo ještě daří….nedaří...
Přesto ze své mysli nemůžeme vypreparovat pomyšlení na hrůzy, které se zrodily v koktejlu namíchaném z kontextu doby po
Velké válce, z nespokojeného národa, z jednoduchých pravd i bludů národního socialismu a z dlouhodobého mytí mozků obyvatel hitlerovského Německa.
A tak se tedy jedeme podívat, co z toho všeho zbylo a kam se to i ono posunulo. Dnes můžeme jet auty po dobrých dálnicích
jako turisté a nikoli Shermany po betonových zubech Siegfriedovy linie; jedeme za kvalitním muzejnictvím, památkami, servisem
a zázemím na úrovni a hlavně jedeme za poučením.
Bude to taková naše malá „backgroundí“ kontrola, revize čili AUDIT: „Kam že jsi to došlo, Německo, za těch 68 let od zhroucení
snu o tisícileté říši?“
Pondělí 9. září 2013
Ranní snídaně na vidličku, lehká a střídmá. Počasí bohužel deštivé, babí léto
právě uplynulého týdne je zřejmě pryč.
Takže vzhůru do nepohody!
Sraz na mělnickém parkovišti u některých s lehkým zpožděním, ale lze tolerovat. Vozový park tvoří již osvědčená a
prašnými cestami řádně sjetá Fabia
našeho velitele (Velitel Borek, Ivek,
Renda, Fanda) a nováček KIA nestora
Backgroundu Jaromíra (+ Igor a Míra
zvaný Bivoj).
Míříme do Roudnice, nabereme Fandu
a jeho buchty (v dóze) a stále v dešti,
chvílemi i v lijáku pokračujeme po dálnici D8 (známou jako E55) na Ústí a ven
z české kotliny, do dnes spřáteleného
Německa. Německo se pozná okamžitě.
Silnice je náhle obklopena větrnými
elektrárnami, desítkami ba i stovkami
větrných elektráren. Jsou vděčným
zdrojem stálých debat našich odborníků
přes kilo i mega watty, kolikpak že to
může dávat, jestlipak se to vyplatí, jak
by se měly řešit Blackouty a tak podobně.
Lije chvílemi vydatně, bývalé východní Německo ale působí klidně a
vyrovnaně a v saském Torgau, první
zastávce naší cesty, už chvílemi dokonce prosvěcuje sluníčko.
Torgau (česky Torgava), město na Labi,
centrum Severního Saska. 25. dubna
1945 se zde setkala vojska USA a Sovětského svazu. Snímek z prvního setkání Američanů a Rusů na poškozeném
mostě v Torgau, kdy si potřásli rukama Lt.
William Robertson a por. Alexandr Silvaško, se stal známějším než fotky z oficiálního setkání, zinscenovaného pro tisk o
dva dny později. 25. duben se také dodnes
slaví jako „Elbe Day“ (Labský den) a symbol konce druhé světové války.
Parkujeme na levém břehu Labe, u
ranně renesančního zámku Hartenfels,
před nímž je zbytek bývalého předmostí. Původní most byl Němci vyhozen časně ráno 25. dubna 1945. Spadly
3 oblouky přes Labe, 4 oblouky nad
loukou na předmostí zůstaly stát. Dnes
je na malém prostranství pamětní
Německo má instalováno téměř 31 500
„větrných“ MW, nejvíc v Evropě, ČR má
pouze 260 MW. Německé turbíny mají
výkon 3,6 – 6MW, na trh ale již přichází
francouzská turbína Enercon o výkonu 7,5
MW. To jen na okraj, abychom se už nepřeli.
sloup s textem, který vyjadřuje úctu obětem války, připomíná vyhnání a touhu po
usmíření a míru. Stojíme na výstupku
v hradbách, na onom předmostí, kde
začínal (či končil) tehdejší most. Na jeho
zborcených obloucích došlo 25. dubna
1945 k památnému setkání amerických a
sovětských vojsk. Tady si vojáci podali
ruce s úlevou, že prošli živí nejhroznější
válkou, kterou lidé dokázali vymyslet.
Tady si podávali ruce zástupci spojeneckých velmocí, ačkoliv opravdový duch
spojenectví mezi Západem a Východem
se tehdy, na konci války, stále více vytrácel. Ale z dokumentárních fotografií z
onoho 25. dubna 1945, je
vidět, že objímající se vojáci jsou skutečně šťastní
u vědomí, že válka končí a
že si tady, v německém
Torgau na řece Labi, mohou přátelsky tisknout
ruce.
My fotíme a filmujeme a
pak se přesuneme na dru-
5
Mise Audit
hý břeh. Jsou tu tři stožáry pro tři vlajky a pod nimi tři kameny s dedikační
deskou v němčině, ruštině a angličtině.
Památník byl postaven nadačním fondem asociace 69. pěší divize Spojených
států a sovětských veteránů z 1. ukrajinského frontu a slavnostně otevřen
25. 4. 1998. Tady se vždy 25. dubna
slaví Den Labe a můžeme se tu dočíst
německy, rusky a anglicky o tomto
památníku „Duch Labe“, respektive o
tom, proč, kdy a čí zásluhou byl vytvořen.
Začíná foukat ostrý vítr, ale milosrdně
neprší, takže pokračujeme dále na
sever. Krajina je tu plochá, písčitá, plná
borovicových lesů. Vesnice i městečka
jsou upravená, silnice rychlé a nálada
výborná.
Objedeme západním obloukem Berlín,
míříme však stále severním směrem a
zastavujeme až v Ravensbrücku.
Ravensbrück byl největší nacistický koncentrační tábor pro ženy zřízený 15. května 1939. Táborem prošlo do února 1945
přes 107 000 žen 23 národností, z nichž na
90 000 zahynulo. Velitelem tábora byl do
léta 1942 SS-Hauptsturmführer Max Koegel, kterého nahradil SS - Hauptsturmführer Fritz Suhren. Nemocné a
práce neschopné ženy byly původně deportovány do Osvětimi, avšak na přelomu
ledna a února 1945 byla v Ravensbrücku
vybudována vlastní plynová komora, v níž
našlo smrt na 2 300 vězeňkyň.
národů“. U nápisu Tchechoslowakei
se zastavujeme a pokládáme náš malý věnec s trikolorou. Je to pozdrav a
vzpomínka, kterou věnujeme vězněným ženám z Čech. Byla mezi nimi
např. novinářka Milena Jesenská,
blízká přítelkyně Franze Kafky, nebo
Nina Jirsíková, tanečnice, choreografka a výtvarnice. A v neposlední
řadě také lidické ženy.
Jejich osud uvádí Eduard STEHLÍK v knize
LIDICE - Příběh české vsi: Z 203 lidických
žen starších šestnácti let se jich do Lidic
vrátilo 143.
Paní Stříbrná a šest žen z rodin Horákových bylo popraveno 16. června 1942 v
Kobylisích, dalších 50 zahynulo v koncentračním táboře, či bylo zavražděno v
plynových komorách (21 v Ravensbrücku, 23 v Osvětimi, 5 v Lublinu, 1 na neznámém místě), 3 přišly o život na pochodu smrti na jaře 1945. Lidická tragédie si tak vedle životů 192 mužů vyžádala i životy 60 žen z Lidic. A nešťastné
lidické děti? Po válce bylo celkem nalezeno pouze 17 dětí z celkového počtu
105. Zbývajících osmaosmdesát nacisté
zavraždili.
Jejich bestialita se nezastavila ani před
novorozencem: "28. října 1942 se mi v
cele v Ravensbrücku na slamníku narodil
syn. Jen jednou jsem slyšela jeho hlas.
První a poslední pláč," zapsala si Františka Hroníková.
Květy od nás jsou ale také věnovány
všem ženám zavlečených sem ze
Jsme tady v tom rozlehlém areálu takřka sami,
jen pár návštěvníků se
občas objeví a zase zmizí mezi budovami. Na
dlouhé kamenné zdi
jsou názvy všech zemí,
odkud přicházely do
lágru vězeňkyně, u některých jsou povadlé
květiny, někde věnec.
Ta stěna se nazývá „Zeď
6
Německo 2013
všech koutů Evropy, které tu dennodenně musely procházet peklem, aby
se mohly dostat do nebe...
Součástí areálu jsou i dvoupatrové baráky a v některých jsou zachovány řady
cel. Dnes v nich jsou instalovány malé
expozice jednotlivých národností. V té
naší zaujmou právě seznamy lidických
žen, výrobky vězeňkyň a kresby Niny
Jirsíkové.
Milena JESENSKÁ, vynikající česká novinářka (Přítomnosti, Tribuna, Národní listy,
Lidové noviny), přítelkyně Franze Kafky a
překladatelka jeho děl. V Protektorátu se
aktivně účastnila odboje. V listopadu 1939
byla zatčena a deportována do Ravensbrücku, kde v roce 1944 zemřela. Jejím
jménem je pojmenována mezinárodní žurnalistická cena.
Nina JIRSÍKOVÁ, členka taneční skupiny
Jenčíkovy girls z Osvobozeného divadla. V
roce 1936 se stala sólistkou, choreografkou
i kostymérkou divadla D 37. Zde nastudovala jinotajně pojatou Pohádku o tanci,
která se stala příčinou likvidace Divadla D
42 gestapem a jejího i Burianova věznění v
koncentračních táborech. V Ravesbrücku
vytvořila kresby, jež jsou výpovědí o hrůze
světa za ostnatým drátem. Na jaře 1945 se
vrátila s podlomeným zdravím, přesto pracovala dále jako choreografka.
Jen o kousek dál je krematorium a před
nainstalovanými spalovacími pecemi
není věru nikomu do řeči….
Apelplatz je pak rozlehlý prostor a z
jeho perfektně urovnaného povrchu
návštěvníka mrazí, pokud si předtím
všiml kamenného válce,
jímž vězeňkyně plochu
musely rovnat. Válec, vystavený dnes za krematoriem, musel mít mnoho
metráků, možná tunu a
tahal se, pochopitelně,
ručně. Jako svědkové té
hrůzy zde trčí dva pahýly
stromů. Jsou původní,
uschlé, ale stojí a zůstaly
tu jako memento. Stře-
Mise Audit
Německo 2013
dem prostranství pak pokračuje alej
nových vzrostlých stromů, snad také
jako memento, či poselství něčeho pozitivního. Růstu, obnovy, zrození nového života...
Je to smutné místo, a nikdo příliš nesrší
vtipem ani bonmoty. Aniž bychom
chtěli, ovládne nás pocit tragičnosti i
dojetí. A také vzteku. To když vidíme
hned proti vstupní bráně Siedlung SS –
slušné a prostorné domy pro personál
lágru. Tady si hrály německé děti dozorců SS a tady německé ženy ve svém
malém německém štěstí připravovaly
svým unaveným německým mužům po
příchodu z práce prostou německou
večeři. A jen o 100 metrů dále se po
německém způsobu umíralo ve velkém.
Z celkového počtu 132 000 žen a dětí,
umístěných v Ravensbrückenu jich zde
zahynulo 92 000.
Už je poměrně pozdě odpoledne, když
vyjíždíme z Ravensbrücku zalesněnou,
kopcovitou krajinou, plnou jezer a
malebných výhledů. Svítí sluníčko a
vyjasnilo se. Nás trochu tíží na duši,
kdeže složíme dnes své hlavy… ale!
Když jsme se bez větších problémů s ubytováním chytali na
zaostalé Ukrajině a vzdálené
Rusi, tady v civilizovaném Německu to musí jít samo. Ovšem
žádný motel, žádný penzion při
cestě nevidíme, začíná se smrákat, žádná ubytovna na dohled…. Až tady, v Sarnowě, asi
15 km před Anklamem, zahlédneme cosi jako penzion. Zastavíme a je to penzion, ale má plno a
navíc, jak říká majitel – na jednu noc?
To je málo, to se mu prý nevyplatí. (S
touhle proklatou větou se bohužel
v Německu setkáme ještě vícekrát.)
Zkusíme to ještě v Anklamu na letišti,
je tu ubytovna, ale je setmělá a tichá.
Setmělo se i vůkol, je už po sedmé
hodině a tak zkoušíme ještě poslední
adresu, kterou máme staženou z internetu. Najdeme mezi vilami ukrytý
penzion, je také tichý a opuštěný, ale
na zazvonění se ozývá mužský hlas a
sdělí Rendovi, že hned přijde. A po
chvíli přijde sympatický muž našeho
věku, hlaholí německy a umí i rusky
neboť býval pilotem na stíhačkách
NDR. Ocení Jaromírovo pilotování
pozitivně, že prý to je taky dobrý, ty malý letadla... Ovšem na
Jaromíra si nepříjde, vždyť ten
pilot vzhledem k dosaženým
hodnostem a době, kdy aktivně
sloužil, musel být poměrně kovaný Genosse, že.
A pak nás ten dobrý muž ochotně ubytuje, v podstatě nám
patří celý dvoupatrový penzion,
protože majitel má hlavní sídlo
- hotel - o pár desítek metrů
dál. Ráno tam máme přijít na
7
snídani. UF! Takže to s tím spaním půjde
i v Německu, zdá se.
Večer posedíme, pokoukáme po hvězdičkách, popijeme, poklábosíme, pochválíme Rendu, kterak se domluví německy, a jsme rádi, že ho máme.
Igor: „Járo, ještě jsi chtěl čůrat…..“
Trasa: Mělník – Roudnice n.L. – Dresden
– Torgau – Berlin Spandau – Ravensbrück – Friedland - Anklam
Ujeto: 542 km
Úterý 10. září 2013
Přivstaneme si, na nohou jsme už v 7.00.
Ráno je krásné, slunce vychází z oparu,
který se drží nad mořem vzdáleným necelých 10 km východním a 30 km severním směrem. Dojdeme si na příjemnou
snídani, s houstičkou, máslíčkem, marmeládičkou, jogurtkem a tak. A protože
nám chutnalo, za odměnu jim nastavíme
na počítačovém monitoru v hotelové
chodbě „vygooglenou“ stránku Backgroundu s naší skupinovou fotkou z
archivu!
V Anklamu je muzeum Otto Lilienthala,
tak se tam mrkneme, když už jsme tady.
Mrkneme se ovšem jen na budovu, otevřeno je totiž až od 11.00 hod a tak
dlouho čekat nebudeme. A to se vzápětí
potě ještě motáme při výjezdu z města,
protože mají zcela nedostatečně
(Němci!?!?!) značenou objížďku přes
náměstí a chvíli se zdá, že to bludiště
nemá řešení.
Díky naší navigační intuici se ale probijeme a pokračujeme do Wolgastu na
most, kterým přejíždíme na poloostrov
Useedom. Zbývá už dojet na konec,
k Peenemünde, k jednomu z hlavních
cílů letošní mise. Peenemünde a program tajných zbraní viz příloha
Silnice nás vede typickou přímořskou
krajinou této oblasti. Rovina, borovice,
Mise Audit
písek. A mezi Trassenheide a Karlshagenem je při pravé straně památník
Mahn - und Gedenkstätte Karlshagen.
Vybudovaný sice za endeéráckého
socialismu a i přes pozdější úpravy
stále nesoucí v monumentální mozaice
ideologické sdělení o smrti, kterou
přinesly britské bombardéry. V noci ze
17. na 18. srpen 1943 provedla RAF
první velký nálet na středisko vývoje a
výzkumu raketových střel. Povedlo se
tím oddálit reálné použití těchto zbraní
minimálně o dva měsíce, ale tragédií
jistě byl navigační omyl, vedoucí v
bombardování pracovního tábora
v Trassenheide. V něm zahynulo na
500 zahraničních dělníků, kteří zde
v rámci nucených prací budovali největší a vlastně jediný raketový zkušební polygon té doby. Zároveň tu zahynulo na 180 německých pracovníků –
technického a administrativního personálu, ale i dozorců. Viz příloha.
Všichni jsou pohřbeni zde, součástí je
areál hřbitova s typicky německými
náhrobními kříži, jak je známe
z hřbitovů vojenských. Jména jsou zde
vesměs německá a datum úmrtí u
všech stejný. 18. 8. 1943
Pokračujeme dále po silnici, kde po
pravé straně mezi borovicemi vidíme
docela blízko písečnou dunu a za ní už
je jistě Balt; podíváme se na něj, až
pojedeme zpátky. Cestu občas přetíná
železniční trať, vine se podle ní, a
v těch kolejích na trase Zinnowitz–
Peenemünde je také kus historie.
Trať byla postavena v polovině roku 1935
k armádnímu výzkumnému ústavu, kde
Wehrmacht našel vhodné místo pro své
raketové zkoušky. Nové železniční spojení
mělo sloužit především pro přepravu zboží a vojenského personálu. Civilistům byla
jízda přes vojenský prostor zakázána. Po
válce byl železniční systém rozebrán a
odvezen včetně zbývajících vagonů jako
reparace do Sovětského svazu. Provoz byl
pak udržován parními vlaky, později se
postupně přešlo na provoz s dieselovou
soupravou.
Konečně přijíždíme k cíli, ke komplexu
zachované původní peenemündské
elektrárny, kde je dnes památeční areál a muzeum. Přes rovněž původní
vrátnici a vstupní bránu se zarostlým
historickým kolejištěm vidíme k nebi
mířící hrot V2 a pod ním rampu pro
V1.
Vchod do vlastního areálu vede původním bunkrovým objektem 01, kde
v průhledech okýnek jsou monitory, na
kterých běží dokumenty o Peenemün-
de. Zaplatíme vstupné a pak už stojíme na rozlehlé ploše. Neomylně zamíříme k maketám V1 a V2 (měřítko 1:1).
Jsou dokonalé a věrné, V2 nese na
trupu i původní emblém ženy na Měsíci, symbol populárního filmu, který byl
v Německu natočen v roce 1929.
V roce 1929 probíhalo natáčení filmu Žena
na Měsíci, který režíroval Fritz Lang. Tento
film byl reakcí na raketové nadšení, které
tehdy ovládlo Německo. Jeden z posledních filmů němé éry hlásal, že bude stát
na vědeckých podkladech. Proto přizval
režisér k filmu známého vědce ing. Hermana Obertha jako odborného poradce.
8
Německo 2013
Oberth se díla zhostil s nadšením, které ho
však po čase přešlo. Nakonec se však dílo
povedlo dovést do kompromisu. Zajímavé je,
že rakety V2 později vedle symbolu ženy na
měsíci, přebraly také černobílý design, který
byl použit právě v tomto filmu.
Nadšeně si vše prohlížíme a fotíme, naši
techničtí odborníci popisují funkci grafitových kormidel, která jsou dobře viditelná u V2 v prostoru výtokové trysky. Na
vystaveném exponátu si popisujeme
start létající střely V1 pomocí pístu, napojení přívodu páry z vyvíječe a funkci
rampy. Je tady dobře vidět spoustu detailů, za všechny jmenujme šroubové
spojení jednotlivých dílů rampy, nebo
těsnící lištu u kořene „nosu“ pístu, která
při jeho pohybu bránila úniku tlakové
páry štěrbinou rampy.
Pak vnikneme do muzea. Je tu celá řada
zajímavých původních částí jak V1 tak V2,
opět úřadují naši techničtí odborníci a
poukazují na gyroskopy, grafitová kormidla, jednotlivé části spalovací komory,
víko komory se vstřikovacími tryskami,
mechanismus ovládání aerodynamických
kormidel atd.
Je toho poměrně dost, včetně přesných
maket tehdejšího terénu a budov, vidíme
odpalovací rampy pro V2, promítají se
Mise Audit
Německo 2013
dokumentární filmy se vzpomínkami
účastníků (i na onen zmiňovaný nálet
18. 8. 1943), za sklem je řada tištěných
dokumentů a také předměty denní potřeby personálu i nuceně nasazených
dělníků. Vzpomenut je i koncentrační
tábor v Karlshagenu, který byl sice malý, ale i tady museli umírat lidé pro Velkoněmeckou říši.
Bonusem byl pak pohled do velké elektrárenské haly, pro veřejnost uzavřený,
ale zřejmě akusticky dokonalý, neboť
tam zkoušelo v rámci příprav na zdejší
festival velké symfonické těleso a pateticky odtud zněla jakási dramatická
hudba.
Ale je tu ještě jedno překvapení, celý
areál je na břehu moře, takže po projití
raketového člunu Tarantul 1 máme
možnost vstoupit ještě na ukotvenou
sovětskou ponorku třídy Juliet.
Tarantul - rychlý raketový člun sovětského
námořnictva typu 1241, vyrobený v roce
1986, v kódu NATO označován jako Tarantul 1. Dlouhý je 56,1 m, široký 10,2 m, ponor 3,9 m a max. rychlost 48 uzlů. Motory s
výkonem 30000 koňských sil mají spotřebu
4 t paliva na hodinu. Posádka: 5 důstojníků, 6 praporčíků, 8 poddůstojníků a 19
námořníků.
Sovětské raketonosné dieselelektrické
ponorky třídy Juliett se vyráběly v šedesátých letech. Nesly na palubě čtyři řízené
střely s nukleární hlavicí a jejich hlavním
bojovým úkolem byl jaderný útok na USA.
Celkem jich bylo vyrobeno 16 a poslední z
nich byly vyřazeny z provozu v roce 1994.
Ponorka, vystavená v Peenemünde, měla v
sovětském námořnictvu označení K-24,
byla uvedena do provozu v roce 1965 a
vyřazena z bojové služby v roce 1994. Proč
dostala německé označení U-461 je poněkud záhadné.
Moc se nám tu líbí, oči nám
září, jsme u vytržení jako malí
kluci. Plno hejblat, kohoutů a
kohoutků, uzávěrů, potrubí
manometrů a hloubkoměrů a
do toho různě situované figuríny námořníků – ponorkářů.
Radista, kuchař, strojník či
odpočívající, montující, sprchující se námořník. A hlavně kulaté
průlezy. Naši mladí a neklidní je zdolávají výmyky okoukanými z válečných
filmů, kdy nohama napřed proskočí tu
kruhovou díru rychlostí blesku. My
starší to tu a tam zkusíme, ale spíše se
přesunujeme systémem jedna noha,
jedna ruka, heknout, půl těla, půl břicha, heknout, rána do hlavy, zaúpět,
protáhnout zbytek
těla, překonat křeč
v noze a zvolat
Urrrááááááá!
Jsme
z prohlídky
nadšení. Moc pěkné, nicméně dlouhé, časový plán volá, už musíme jet a
tak vyrážíme na
další cestu - uháníme tak rychle, že
přejedeme i místo, kde byla ideální
možnost dojít přes borovicový les a
písečnou dunu k moři a vyfotografovat si ten pravý a nefalšovaný Balt.
Ach jo.
Čeká nás poměrně dlouhá cesta severním Německem, po dálnicích, občas v dešti a občas ve slunci, zažijeme
9
záchranu za 30 vteřin dvanáct, kdy nás
asi jako teprve páté auto odklání policie
z dálnice, na které je, jak zjišťujeme
z paralelní trasy, alespoň desetikilometrová fronta stojící za karambolem. Kdybychom tam přijeli před policií, strávili
bychom pěkné odpoledne čekáním
v koloně.
Kiel. Přístavní město, kterým se chvíli
motáme, ale nakonec nabereme správný
kurs přímo na sever, do přímořského
městečka a zároveň letoviska Laboe.
Množství penzionů, vlastně jeden vedle
druhého, dává naději. „Tady bude
noclehů habaděj“ myslíme si a máme
i nějaké adresy. Všechny selžou, selžou
i další, kterém získáme či objevíme. A
proč selžou? Buď je obsazeno, nebo je
jim naše jedna noc málo, nebo fungují
jen v sezóně nebo to pronajímají jako
rodinný dům na celý týden. Nic, nic,
prostě nic. Je to trochu zoufalá situace,
se kterou jsme nepočítali, je už dosti
hodin a co zbývá… máme adresu na nějaký hotel v Kielu, tak se tam vrátíme a
zkusíme. Nevím, jestli to bylo štěstí, hotel jsme sehnali, za 50,-€ na jednoho
Mise Audit
nocležníka, krásné apartmá ve vysoké
prosklené budově přímo ve středu
města. Nic dražšího poblíž není. Nebo
je, ale to bychom si museli vzít apartmá
se snídaní a slečnou. A to nechceme.
Po sprše a převlečení si ještě vyjdeme
do nočního Kielu, různě se procházíme,
zajdeme i na pivko. Všude je klid, žádní
opilí a hluční námořníci, prostě klidná a
spořádaná městská čtvrť s přístavem.
Autor řádků byl u místní rejdy
v restauraci Venezia, pivo bylo moc
dobré, obsluha příjemná a bylo nám
tam dobře nejen díky vědomí, že máme
kde složit hlavu. Uvědomuji si mlhavě,
že jsem si ani na okamžik nevzpomněl
na práci, stres a každodenní honičku
doma. Kromě vzpomínky na manželky a
milenky, samozřejmě. Na ty myslíme
stále.
Vracíme se do prosklené moderny hotelu Astor a já si říkám, jaký jsme učinili
skok od roku 1994, od nocí trávených
ve stanu na špatně posekané louce
v zálivu La Vey v Normandii až
k dnešku, k tomuto apartmá se sprchou, naleštěným hajzlíkem, ramínky
ve skříni, prostornou ložnicí a televizí
s 50 programy.
Igor: „Uvědomte si, že takto o těch věcech nelze přemýšlet, to vede k šílenství
- Mackbeth, II. dějství , volové.“
Trasa: Anklam – Trassenheide – Peenemünde – zpět Woglas – kolem Lübecku – Bad Segeberg – Kiel – Laboe - Kiel
Ujeto: 438 km
Středa 11. září 2013
Probuzení v nóbl hotelu je příjemné,
jen postele se nám zdají příliš nadýchané a zhýčkané a navíc od kuropění ruší
projíždějící městská i jiná doprava. Dnes se s hledáním noclehu
polepšíme, pokusíme se dojet
včas do Brém, tam je Etap hotel, tam se určitě chytneme a
vyžádáme si trochu méně péřové polštářky i matrace. Tak.
Ale nejdříve musíme zpátky do
Laboe, kde nás včera večer nikdo nechtěl. Chceme sem ale my. Nejprve nakoupit v místních obchoďácích
a pak už k pobřeží, kde se do úctyhodné výšky 72 m tyčí památník německé
Kriegsmarine Marine – Ehrenmal, jehož součástí je i ponorka U 995.
A jen vylezeme z aut, je tu bonbónek
pro sběratele zážitků. Proti nám pluje
po hladině zálivu ponorka pod německou vlajkou a míří ven na širé moře.
Fotoaparáty cvakají a kamery vrčí, suchozemští červi se mají čím kochat.
Po zvětšení fotografií a prostudování
zdrojů zjišťujeme, že se jednalo
s největší pravděpodobností o ponorku třídy 212A.
Ponorky třídy 212 A jsou dlouhé 56, vysoké 6,8 a široké 6,4 metrů a váží 1 450 tuny. Poháněny jsou hybridním dieselelektrickým motorem kombinovaným s palivovými články s výkonem 3 120 kW. Rychlost až 20 uzlů pod a 12 uzlů nad hladinou
(tj. 37, resp. 22 km/h). Osádka 27 námořníků, z toho 7 důstojníků. Bez vynoření
vydrží pod hladinou 30 dní. Ve výbavě 24
min a 12 torpéd. Ta mohou být vypuštěna
z šesti 533mm komor (více příloha).
V areálu impozantního památníku nás
hned zkraje uvítá obrovský lodní
šroub, který pochází z těžkého křižníku
Prinz Eugen.
10
Německo 2013
Prinz Eugen byl třetím těžkým křižníkem
třídy Admiral Hipper. Na vodu byl spuštěn
22. srpna 1938, do služby nastoupill 1. srpna
1940. Pohon zabezpečovaly 3 turbíny. Max.
rychlost 33 uzlů. Pancéřování od 20 do 150
mm. Hlavní výzbroj: 8 děl ráže 203 mm ve
čtyřech dvouhlavňových věžích, dostřel 33
500 m. Pomocná výzbroj 12 ráže 105 mm v
šesti dvouhlavňových věžích, dostřel 17 700
m. Proti letadlům se dala použít i děla ráže
105 mm, na ochranu proti letadlům instalováno šest 37 mm kanónů a osm kanónů ráže
20 mm. Dvanáct torpédometů ráže 533 mm
bylo ve střední části lodě ve čtyřech trojhlavňových kompletech. Katapult byl ve střední
části lodě, loď mohla nést tři hydroplány
Arado Ar 196.
Nejvýznamnější akcí křižníku byl doprovod
bitevní lodě Bismarck v květnu 1941, kdy po
náročném pronásledování byl Bismarck potopen a Prinz Eugen unikl. Dále pak doprovod válečných lodí Gneisenau a Scharnhorst
při jejich legendárním průniku z Brestu do
Severního moře kanálem La Manche.
Z aktivní služby byl Princ Eugen vyřazen 7.
května 1945. Po válce ho převzaly Spojené
státy a použily na jaderné testy v Tichomoří.
V červenci 1946 přečkal testy Able a Baker a
i když už byl zasažen radioaktivitou, byl přesunut k atolu Kwajalein. 22. prosince 1946
byl nedaleko Enubuj potopen.
V roce 1978 byl vyzdvižen lodní šroub a věnován kielském námořním památníku v Laboe.
Ve vitríně si prohlédneme přesný model
tohoto křižníku a v kruhu kolem lodního
šroubu si čteme pamětní desky padlým
americkým ponorkářům a památce posádek australského lehkého křižníku HMAS
Sydney II a německého pomocného křižníku Kormoran, které šly ke dnu v listopadu 1941 po vzájemném střetnutí v
Mise Audit
Německo 2013
Shark Bay. Opodál je pamětní kámen
s japonskými znaky a německým překladem, který říká, že po návštěvě
posádky kapesní bitevní lodi Deutschland v Tokiu v (dnes kontroverzní)
Svatyni Jasukuni, projevil její hlavní
kněz Fujimaro Tsukuba nejhlubší
úctu Německu.
Kruh památek kolem lodního šroubu
doplňuje polní dělo z roku 1900,
z období boxerského povstání v Číně
a opodál ještě standardní německá
námořní mina C/12 používaná během
1. světové války.
Pokračujeme na kruhové prostranství,
kde je vchod do místností, v nichž nalézáme výstavu přesných modelů lodí,
které sloužily německém námořnictvu
v minulosti i nyní. Můžeme si prohlédnout mimo jiné legendárního Bismarcka, je tu Schanhorst, Graf Spee, lehký
křižník Emden, vidíme krásný model
pancéřové fregaty Kaiser Wilhem
z 1868, je tu celá řada dalších lodí, jsou
tu ale i ponorky, menší plavidla, torpédoborce a dělové čluny.
to německá ponorka U-995, – jediná
dochovaná ponorka typu VII C na světě, která tu láká návštěvníky
k prohlídce a i když už máme za sebou
sovětskou U-461, údajně největší muzeum v ponorce na světě, nemůžeme
tento exponát minout.
Po stěnách i na sloupech jsou dedikace
všem možným lodím i jejím padlým
námořníkům a to nejen německým.
Vidíme tu vlajku řeckou, anglickou, zmiňují se tu padlí při evakuaci Narvicku, plno věnců a
stuh osvětluje blikotání svíček,
prostě taková malá námořní
Valhalla.
A z šera podzemí už nás výtah
vyveze k nebi, na vyhlídku ze
72 m vysoké vyhlídkové věže z kamenů
a neomítnutých cihel, vztyčené do
výše 85 m nad hladinu Baltského mo-
Schody nás pak zavedou do podzemní
krypty, která je pod zmiňovaným kruhovým prostranstvím. Jsme vlastně
v základech bývalé otočné pancéřové
věže děla pobřežní obrany. Je tu šero a
ponuro a samozřejmě hodně pietně.
ře. Nádherný pohled na Kielský fjord
(Kieler Förde) i na otevřené moře, které je stále ještě Baltem. Pobřeží lemují
písečné pláže, plno kotvících jachtiček
a plachetniček, malebné upravené
domečky a v pozadí i nezbytné větrné elektrárny. Počasí docela přeje,
fouká sice vítr, ale neprší a občas
vykoukne i sluníčko. A ještě jedna
lahůdka. Z té výšky vidíme dole na
souši jakoby mrňavý šedý doutníček, který čeká na naši návštěvu. Je
11
Ponorka U 995 typu VII C/41 byla spuštěna na vodu 22. července 1943. Prvním
velitelem byl kapitán poručík Walter
Köhntopp. V oblasti Severního a Barentsova moře absolvovala čtyři operační plavby. Od 10. října 1944 až do konce druhé
světové války velel ponorce jednadvaceti-
letý námořní nadporučík Hans-Georg
Hess, nositel Rytířského kříže. Ponorka
podnikla v oblasti kolem Severního mysu
a poloostrova Kola pět operačních plaveb,
potopila pět sovětských a jednu americkou loď o celkové tonáži 9 474 BRT.
V březnu 1945 ponorka kotvila v doku
v Trondheimu a 8. května byla U 995 potopena posádkou, která se poté vzdala
spojencům. Ponorka byla vyzvednuta
spojeneckými experty, zprovozněna a
předána do užívání Velké Británie.
V říjnu 1948 ji převzalo Norské královské
námořnictvo. Po nutných opravách a vystrojení ji 6. prosince 1952 zařadilo do
svého stavu pod názvem KAURA, kód
NATO „S 309“. KAURA sloužila 10 let a
zúčastnila se několika námořních cvičení v
rámci NATO. Závěrem aktivní služby byla
provozována jako školní. 15. prosince
1962 byla ponorka U 995 vyřazena z aktivní služby.
Mise Audit
V roce 1965 Norské královské námořnictvo
ponorku prodalo za symbolickou cenu 1
západoněmecké marky tehdejší Bundesmarine. Loď byla předána spolku Deutscher
Marinebund e. V. se sídlem v Kielu. Byla
znovu přejmenována na U 995 a celkově
zrestaurována do stavu roku 1945.
Dne 13. března 1972 byla slavnostně otevřena pro veřejnost. Jedním z prvních návštěvníků prý byl i bývalý velitel ponorkového loďstva Třetí říše Karl Dönitz….
A i tady jsme nadšeni. Vnitřek udržovaný, k vidění jsou tu do posledního detailu renovované jednotlivé segmenty
ponorky. I z hlediska estetického je to
skutečně oku lahodící pohled na řady
ventilů a kohoutů, umně propleteného
potrubí a vedení, uspořádaného vybavení a označení motorových součástí.
Vše podbarvuje zvukový doprovod hřmot motorů, hlasy námořníků i tíživé
klepání asdicu, podmořského sonaru.
Dojem je lepší než z ruské ponorky, byť
je mladšího data, tady je vše německy
precizní a to musíme ocenit.
V kiosku nakoupíme suvenýry, jsou to mezi námi - samé blbosti, ale jsou od
moře a od ponorky, že.
A vracíme se opět směrem na Kiel, už se
tu pomalu orientujeme i bez navigace.
Bohužel jsme asi v polovině cesty mezi
Kielem a Laboe, v městečku Heikenbort,
minuli další památník, o kterém jsme
nevěděli. Jmenuje se U-Boot – Ehrenmal a jak napovídá jeho název, je věnovaný nejen padlým německým ponorkářům v obou světových válkách, ale i
obětem havárií ponorek v době míru.
Před námi je cesta do Hamburku po
rychlých německých dálnicích a nevadí
ani mírné přepršky, kterými projíždíme.
Hamburk je obrovský, zahlédneme
přístavní jeřáby a část doků, ale pak se
noříme do tunelu, do Elbtunnelu, který,
jak hlásají doprovodné cedule, podjíždí
tok Labe. A když se vynoříme, projedeme ještě část města, ale pak se silnice
stočí na severozápad a my víme, že
Labe se do moře ve skutečnosti vlévá
asi o 50km dále právě tímto směrem.
Naším cílem je Cuxhaven.
Ač se zdá, že to není velké město, přesto se chvíli motáme, najdeme sice Lidl,
najdeme Haus&Garden geschäft, ale
nemůžeme najít ono místo, kde je ústí
Labe jako na dlani a kde symbolem
konce této evropské veleřeky je Kugelbake.
Kugelbake je dřevěné navigační
zařízení postavené na ústí řeky Labe
do Severního moře. Označuje nejsevernější bod Dolního Saska. Inspirace na stavbu majáku pochází ze středověku. První maják tu byl postaven
v roce 1703, v roce 1737 musel být
zrekonstruován. V dnešní době patří
Kugelbake městu Cuxhaven a je
místní chráněnou památkou. Současný návrh majáku pochází z roku
1945. Kugelbake je 30 m vysoká,
dřevěná konstrukce, přístupná po
250 m dlouhém vlnolamu. Dnes
slouží jako oblíbená turistická atrakce, je přístupný i v noci a je osvětlen.
Německo 2013
vádí k tichému úžasu. Kdo by to byl řekl
do toho pramínku na Pančavské louce
v Krkonoších, při procházce po nábřeží
v Hradci Králové, při přejezdu svatoštěpánského mostu v Neratovicích, při pohledu na soutok s Vltavou u Mělníka
nebo v ohbí jejího toku u Roudnice nad
Labem. Tam všude to známe a nyní můžeme říci, ano, známe tě milé Labe od
zrodu až po zmar. Ale ten konec je jedinečný, na břehu ho obdivuje plno lidí,
na vlnách, zřejmě už mořských, plachtí
surfaři, v pozadí míří do hamburgského
přístavu nákladní lodě a u samé paty
mola, tam kde se zdvihá navigační konstrukce starodávného Kugelbake, narážejí svou silou vlny napůl labské a napůl
už mořské, vlny moře Severního.
Opět fotíme a filmuje, samozřejmě pár
kamínků či mušliček na památku, počasí
nám tu přeje. Svítí slunce a modrá se
obloha a ostrý vítr nevadí.
Nakonec ovšem směr i příhodné parkoviště nalezneme, a zde se i při slavnostním nástupu dozvíme, že Mirek – Bivoj
je potřetí dědečkem a doma na něj ode
dneška čeká malý Mireček.
A pak už dolů na jih, na Bremen, Brémy.
Vypouštíme návštěvu bývalého koncentračního tábora Bergen - Belsenu, protože se s nadějí upínáme k hotelu typu
Etap v Brémách, se kterým máme dobré
zkušenosti z Anglie.
A po slavnostní chvilce vzhůru na duny,
vystoupáme cestičkou kolem místní
pevnosti Fort Kugelbake v klasickém
pětibokém tvaru z let 1869 -1879, a
pak už se před námi rozklene to naše
Labe, které tady u přímého ústí má
šířku přes deset kilometrů, což nás při-
No – vezmeme to zkrátka: Etap byl plný
a ostatní Etapy v okolí také, což jsme po
získání adresáře zjistili telefonicky
(Renda - lingvista funguje bezchybně).
Takže navolíme pomocí navigace adresy
zaregistrovaných penzionů, ubytoven a
hotelů a do tmy objíždíme, co se dá.
12
Mise Audit
Německo 2013
Všude plno a dozvíme se i proč. Je tu nějaký blbý, ale opravdu blbý veletrh a zřejmě máme smůlu.
Co teď.
„V Ardenách to měli kluci mnohem horší“
praví Igor s nehybnou tváří Clinta Eastwooda v jeho vrcholných oscarových rolích.
OK, popojedeme po dálnici směrem na
Hannover, někde pojíme, zapijeme malého Mirka od velkého Mirka a prostě přežijeme noc v autech….
Kupodivu toto rozhodnutí je víceméně
úlevné, protože to je prostě nějaké rozhodnutí v beznadějné situaci a tak už za
tmy vyjedeme z Brém, samozřejmě nespěcháme a najdeme si parkoviště u
pumpy, kde mají i záchody. A zkraje noci,
kdesi v Německu pod zamračeným nočním nebem, kdy se střídá déšť a občasný
měsíc mezi mraky, vypukne stojací mejdan. Stojací, protože stojíme okolo stolku
na parkovišti neb je všude mokro, hrneme do sebe kávu, čaj, pivo, bourbona a
vyprávíme si veselé historky o tom, jak se
kdo, kdy a kde dobře vyspal.
A když čas vyprší – obrazně i fakticky - ,
popojedeme ještě kousek, zaparkujeme
na odpočívadle, pod stromy, vypadá to,
že jsme v lese. Příhodně se oblékneme,
na dobrou noc si dopřejeme několik peprných slov a nasoukáme se do vozů. A já si
zase říkám, jaký že je to skok, od toho
roku 1994 ze stanu na špatně posekané
louce v zálivu La Vey v Normandii až po
apartmá se sprchou, naleštěným hajzlíkem, prostornou ložnicí, televizí s 50 programy v Kielu až po dnešní zadýchanou
Fabii na deštivém odpočivadle se čtyřma zkroucenejma maníkama v sedačkách!
Noc z 11. na 12. září 2013
No, měli jsme z toho větší strach, ale
kupodivu nebyla zima. Tři lidi v jednom
a čtyři ve druhém autě dokázali poměrně dostatečně prostor „vytopit“. Někteří samozřejmě strávili část noci venku
nemoha už vydržet v podstatě neměnný posez a stlačený močový
měchýř. Všichni, až na Igora, sice
nepohodlně, ale přesto část nočních
hodin skutečně prospali. Igor tvrdil,
že nespal vůbec a tvářil se při tom
jako Clint Eastwood, když mu
v kritické situaci selhal jeho Magnum ráže 44.
na to.
U leteckého muzea jsme brzy, otevírají
v 10 hod, máme spoustu času a tak se
snažíme doklimbat vše, co zůstalo
dnes v noci nedoklimbané. Místnímu
pořadateli se nás zželí, otevře nám asi
o půl hodiny dříve. Nutno říci, že muzeum nezklamalo. Precizně vyvedené
modely nebo originální kousky, vše
označené, logicky uspořádané.
Igor: ten už toho dnes řekl dost
Trasa: Kiel – Hamburg – Cuxhaven – –
Bremen – spací odpočivadlo na 365 km
cesty, nejspíš Hamweide
Čtvrtek 13. září 2013
Je po šesté hodině ranní, mlhavo, lezavo
a deštivo, když první zombie začínají
vylézat z aut. Nutno říci, že ale okamžitě
zní humorné pokřiky, výzvy a přání dobrého jitra. Vaří se káva, první cigaretky,
tatranky. Vůkol voní les, v němž svobodně močíme, provoz na dálnici houstne a
my se chystáme k odjezdu.
V plánu je letecké muzeum v Laatzenu v Hannoveru, pak přejezd do
Münsteru, kde je jednak
tankové muzeum, ale
hlavně se tady ubytujeme, už určitě, protože
tam budeme kolem třetí
odpoledne a snad tam
není žádný festival nebo
veletrh!! Takže – jdeme
13
Začneme balónovým létáním přes pokusy Otto Lilienthala, bratry Wrighty a
pak už se vše týká toho, co kdy
v Německu létalo a létá. Doplněno
dobovými automobily, figurínami
v příslušném oblečení, spoustou dokonale provedených kitů, zajímavé dokumentace i doplňujících artefaktů. Tak
třeba: uniforma Rudého barona
(pravá),
Zeppelinova
vzducholoď
(maketa), Lindberghův Spirit of St.
Louis (replika 1:1), kabina Junkerse,
proudové motory, Spitfire i Focke
Wulf, zelinkavý trabant, Starfighter,
letecká esa obou světových válek,
z nebe se snášející lamety Windows...
Loučíme se
nadšeně
s panem muzejníkem,
který nám –
vida to nadšení - také
projevuje své
sympatie.
Mise Audit
Dostaneme, či spíše Mirek nějak sežene
pro každého zajímavou a obsáhlou propagační publikaci o muzeu. Opravdu,
toto muzeum nezklamalo.
Zklamal ovšem Münster, další zastávka
a pro dnešek snad i konečná. Byli jsme
tu ve tři odpoledne, toto se povedlo.
Horší to bylo s navigací po městě, protože tu mají jakési zelené zóny, kam
naše smradlavá auta z Česka nesmějí a
do nichž jsme samozřejmě vjeli a velitel
z toho měl depku. Naštěstí se nám je
povedlo uklidit do podzemní garáže a
vyrazili jsme za noclehem. V prvním
hotelu to už už vypadalo, ale sedm postýlek prostě neměli. Nicméně poradili
nám, kde je turistické centrum a to se
ukázalo jako zásadní. Úžasně příjemná
paní se sluchátky na uších a monitorem
před sebou si ověřila naše požadavky počet, za kolik, snídani, bez slečen - a
během čtvrt hodiny jsme měli zajištěný
nocleh v hotelu Münnich na Herremansweg 13, na jihovýchodním okraji města a za přijatelnou cenu! Huh.
Radostně jsme paní Němce líbali ruce a
zmínili se o jejím krásném Münsteru a o
tom, jak se těšíme na jejich úžasné tankové muzeum. To se ovšem paní zarazila a my už tušili mrak na jasném nebi.
Paní něco brebentila a nakonec nám
ukázala na mapě, že my jsme sice
v Münsteru, ale tankové muzeum je
v Munsteru, necelých 300km odtud na
severovýchod. Takže oni mají krásné
historické centrum, dějiny protkané
reformací, ale tankové muzeum skutečně nikoli. No, nevadí,
v tuto chvíli jsou pro nás
po včerejší noci zajištěné
teplé a pohodlné postýlky
prioritou. A také velitel
pookřál a zahnal depku do
prosluněných uliček starého Münsteru. Takže projdeme pouze částí starého
města, za jedno euro se
všichni vyčůráme v místní
buňce a nalezneme svá
auta v pořádku v podzemí.
Navigace nás pak dovede do kouzelného
klidného vilového a zelení zarostlého
předměstí, ubytujeme se v pohodlných
pokojících s plným komfortem a večer
se sejdeme v místní hospůdce, dáme si
teplé jídlo, polívčičku, pivečko, Mirek
ještě pohostí panáčkem, aby malý Mireček dobře rostl. Pohodička a teplo
v bříšku, kde jsi skrčená noci
z předešlého dne?
Igor: „Nesnášejte to a nestrpte, aby lože
dánských králů pelechem bylo krvesmilné říje….“ (bez dalšího komentáře)
Trasa: odpočivadlo Hamweide - Hannover – Bad Salzuflen - Münster
Ujeto: 292
14
Německo 2013
Pátek 15. září 2013
Ráno je sice kalné, ale naše mysl jasná.
Perfektní vyspání a ve vedlejší budově
s recepcí opulentní snídaně. (Čech: „Tady
bych klidně mohl jít okolo, zaskočit sem,
nasnídat se a pokračovat dál, oni to vůbec
nehlídaj…. Jaká, že je tady adresa?“ - Vysvětlení: Němec nic nehlídá, protože ho
vůbec nenapadne takový bezva nápad,
který napadne Čecha!)
Takže ještě jednou – posnídáme, pobalíme, naložíme a skutečně odpočinutí vyrážíme směrem jižním k hlavnímu cíli letošní
mise - k přehradám na řekách Möhne,
Sorpe a Erde.
Za Dortmundem sjedeme z dálnice č.1 na
č.44, pokračujeme po ní asi 25 km na východ (směr Kassel), ale pak na exitu 58
sjedeme a projíždíme příjemnou pahorkatinou (Přírodní park Ansberger), půvabnými německými městečky a vesnicemi
s hrázděnými domy a upravenými náměstíčky. Všude je čisto, vzorně posekáno, jen
žádné penziónky nebo motely nebo hotely, ty tady v Německu ze silnic nějak nejsou
vidět. Nicméně počasí se lepší, a když vyleze sluníčko, dojíždíme do Delecke a před námi je přehradní
jezero Möhnesee. Jen musíme
podle mapy zjistit, kde je hráz,
která nás zajímá a kde je konec
přehrady, který nás nezajímá.
Samozřejmě
se
sekneme
(nebudeme jmenovat, kdo
první řekl: „jedeme doleva“...)
a skončíme u konce přehrady
na Kanzelbrücke am Möhnesee, kamenném mostě, který se klene už
spíše nad mokřady. Je tu sice hezky, půvabné místo, ale evidentně tu nikde poblíž
žádná přehrada není, notabene taková, do
které by se někdo chtěl strefovat Wallisovou bombou! Vše podstatné, co souvisí s
pojmem Wallisova bomba a s operací
Chastise čili s ojedinělou akcí britských
bombardérů proti přehradám, které chce-
Mise Audit
Německo 2013
me dnes navštívit, lze najít v příloze tohoto Reportu.
Tady na řece Sorpe leží další z přehrad,
které se v noci z 16. na 17. května 1943
staly terčem útoků letadel 617. bombardovací perutě vedených plk. Guy Gibsonem.
Pak prostudujeme orientační tabule,
pochopíme omyl a vracíme se zpátky, až
skutečně dojedeme k impozantní přehradní hrázi Möhnetalsperre.
Přehrada Möhne byla postavena mezi lety
1908-1913 na stejnojmenné řece, 45 kilometrů východně od Dortmundu. Je zde zabudována hydroelektrárna. Hráz je složena s kamenů spojených maltou. Délka hráze 777 m,
výška 36,6 m, tloušťka u základu 30,5 m a
tloušťka koruny 7,6 m.
Je to mohutná stavba s charakteristickými věžičkami, tak jak ji známe
z dokumentů. V prostředním poli hráze
je světlejší zdivo, zřejmě tady bylo nutno
opravit proražení způsobené britskými
bombardéry. Prohlédneme si místo skutečně důkladně, sejdeme kousek pod
hráz, pak se projdeme po vlastní koruně,
pokusíme se vymezit směry nalétávajících bombardérů. Zajímavý je i pohled do
údolí řeky Möhne pod přehradou, kudy
se oné noci z 16. na 17. května 1943 valil
příval vody z protržené hráze a ničil vše,
co mu přišlo do cesty. Tabule ukazuje
fotografie původní hydroelektrárny
(snímek z roku 1925 - viz příloha), která
po protržení hráze úplně zmizela. Při
pohledu do údolí a na okolní svahy se
nám neodbytně vtírá vzpomínka na posádku F/Lt Johna Hopgooda. Při náletu
byli zasaženi flakem, bomba přeskočila
korunu hráze, explodovala tam někde
dole a výbuch zasáhl vybírající Lancaster.
Letoun havaroval asi 1,5 míle od přehrady; přežili jen dva členové
posádky, ostatní zahynuli.
Dnes je jedinou připomínkou
této události jakýsi stojan
s anoncí na knihu Helmutha
Eulera Wasserkrieg.
Helmuth Euler je německý přední
znalec letecké války a problematiky událostí týkající se operace
Chastise. Shromáždil ve svých knihách
řadu unikátních fotografií a dokumentů.
Tématem knihy Wasserkrieg se nadchl
oscarový režisér Peter Jackson a usiluje
natočit film o náletu na přehrady.
A také máme možnost koupě barevně kolorované fotografie protržené
hráze. Dnes je tu prostě rekreační
letovisko se vším všudy. U břehů
jsou ukotveny lodě a lodičky, je
vidět výletní parník, břehy lemují
pláže se staženými slunečníky a je
tu i dost návštěvníků, hlavně důchodců a dětí. A hoši z Backgroundu.
A tak se vyfotíme a nafilmujeme na
místě, které je
spojeno
s významnou
událostí
v dějinách leteckých válek, a pak
se
vydáváme
dále na jih. Projedeme město Arnsberg a pár kilometrů serpentin
a jsme na místě.
15
Hráz Sorpe je sypaná. Délka 640 m, výška
61 m, tloušťka u základu 30,5 m a tloušťka
koruny 7,6 m. Spolu s přehradou Eder zásobovala vodou ocelářské podniky.
Zaparkujeme na okraji vesnice Lan-
gscheid, z parkoviště je dobrý výhled
na korunu této sypané hráze. Tady žádné opravy vidět nejsou, hráz je sypaná,
útoku odolala a byla pouze lehce poškozena. Dnes tu korzují hlavně důchodci
na upravené asfaltové cestě, vedoucí po
hřebeni přehrady. Nafotíme okolí a sebe a obracíme vozidla zpět na sever.
Abychom se dostali k poslední přehradě, patřící do našeho itineráře zajímavých válečných cílů, k přehradě Eder,
musíme najet znovu na dArlosen a Korbach po cca 160 km přijíždíme do Hemfurthu, který je asi 500m od přehrady.
Chvíli se nemůžeme zorientovat, chtěli bychom navštívit
muzeum, které se tu avizuje na
webových stránkách, jsou čtyři
hodiny odpoledne, přehrada
neuteče, ale zmíněné muzeum
zavřou…., nakonec dojedeme
k nějakému parkovišti, transparent
nabádavě
vybízí
k zaplacení parkovného, což
snad uděláme, kousek má být
přehrada a skutečně je. Ale
nekocháme se, hledáme stále
Mise Audit
ono muzeum, doptáváme se, je to složité,
nakonec se auty vracíme zpět do městečka Hemfurth a tam vidíme poměrně utajenou ceduli, že ve směru šipky je někde
muzeum. Nutno ale podotknout jeden
naprosto zásadní fakt. Zatímco jsme se
pachtili kolem přehrady po muzeu, Renda
zajistil nocleh!
Zlatý Renda.
V autě sice občas ukrutně prdí, ale já
osobně mu to odpouštím. Sehnat nocleh
totiž nebylo snadné, opět stará známá
písnička – obsazeno nebo jen na celý
týden, pár penziónků je už také definitivně zavřeno. Tento náš, zabukovaný, je jen
kousek od přehrady, takže budeme mít později dost času na
prohlídku.
V klidu dojedeme do muzea,
kde nás jako poutač vítá replika
rotující bomby ing. Barnese
Wallise a bodrý muzejník. Je
řečný, familiární, dal i slevu.
Ovšem vlastní expozice je pro
nás zklamáním. Na internetu
halasně zmiňovaná maketa
přehrady s nalétávajícími bombardéry a
efektně nasvícená, aby působila věrohodným dojmem, je taková sádrová kašírovaná platforma, tři bombardéry se houpají
na nitích, je to takové amatérské. Ale
budiž. V jednom sále promítají v televizi
anglický film z r. 1955 Dammbusters (v
české distribuci poněkud nepochopitelně
pod názvem Ďáblové v oblacích), v dalším
jsou kopie různých fotografií a dokumentů, plakátů a letáků. Vše se víceméně
týká přehrad – před, při a po útoku, dále
přípravě pilotů na nálet, vlastní nálet a
dění po úspěšném návratu. Pro nás je
docela zajímavý náčrtek umístění protiminových sítí u přehrady a kus této sítě,
skládající se z pletených kovových kroužků o průměru cca 15cm a také rukou
kreslená
trasa
letu
bombardérů
v závěrečných fázích náletu na Eder.
V posledním sále jsou modely letadel,
Fanda tvrdí, že jsou pěkně odfláknuté,
jsou tu zbytky leteckých motorů,
bomb i náboje do osmaosmdesátek.
Buďme ale rádi, že tu něco je, Němci
událost s bombardováním přehrad
v květnu roku 1943 nikde moc nepřipomínají. Po prohlídce před muzeem
ještě diskutujeme o rozměrech vlastní
Wallisovy pumy, něco tu není jasné.
K diskuzi o tom, zda maketa pumy před
muzeem odpovídá skutečné velikosti:
Některé údaje se dost liší, např. v muzeu
byla fotka, kde průměr pumy výrazně
převyšoval postavu člověka. V knize Guy
Gibsona Nepřátelské pobřeží před námi je
uvedena
poznámka
překladatele:
„Wallisova puma ... se podobala olejovému barelu o průměru 3,75 m.“ Oproti
tomu v německém technickém nákresu
pumy je kótován vnější průměr hodnotou
1270 a na stránkách www.valka.cz v textu
„Bořitelé hrází I. díl“ (viz příloha Reportu)
je nákres s kótou v průměru 1,3 m a fotografie pumy a stojící postavy, jejichž poměr tomuto uvedenému rozměru odpovídá.
Jako solidní se nám
jeví údaje z článku
Bořitelé hrází I. díl:
Puma měla válcovitý tvar, 1,5 metrů
dlouhá,
průměr
válce 1,3 metru.
Měla zařízení, které podle rozdílu
tlaku vody v bombě a v okolí automaticky odpálilo
nálož v hloubce 10
m. Byl zde časovač
nastavený od vy-
16
Německo 2013
puštění na 90 sec., který bombu odpálil, i
kdyby tlakové zařízení selhalo. Bomba vážila 4200kg, z toho 2700kg připadlo na TNT,
RDX a další zesilovače exploze.
A pak se ubytujeme, je to nóbl spaní, a
při tom v naší cenové relaci, paní domácí něco brebentí o Polsku, jméno má
skutečně polské, ale nevíme přesně,
cože nám to s úsměvem sděluje a ani
nás to moc nezajímá.
Podvečerní prohlídka přehrady Eder
nezklamala a byla přesně taková, jaká
má být prohlídka vyhlédnutého cíle.
Beze spěchu, bez davů turistů, v klidu a
pohodě.
Eder spolu s přehradou Sorpe zásobovala
vodou ocelářské podniky, které vodu využívaly k výrobě oceli v poměru asi 8 tun vody
na 1 tunu oceli. Hráz je složena s kamenů
spojených maltou. Délka hráze 393 m, výška 44 m, tloušťka u základu 36,2 m a tloušťka koruny 6 m. Přehrada Eder byla největší,
plná měla objem 300 milionů kubických
metrů vody. Tato přehrada sloužila primárně jako zdroj elektrické energie. Instalovaný výkon byl 20 MW. Dále regulovala hladinu vody, zajišťovala splavnost řeky Wesera
a kromě toho měla význam při předcházení
záplav v Hessensku.
Máme dost času ji prozkoumat ze všech
stran, Fanda dokonce vyběhne na vyhlídku na protější stráni a má jedinečné
foto přehrady tak trochu z ptačí perspektivy. Můžeme si tu i posedět, obhlédnout údolí pod přehradou, zhodnotit
dole
umístěnou
elektrárnu
(odborníci z EMĚ opět perlí). Rekapitu-
Mise Audit
Německo 2013
Sobota 16. září 2013
deme. Německá ekonomika tak může
pokračovat ve svém růstu. Uf.
Budíček máme už v 7.00, protože
se pokusíme po dnešní prohlídce
muzea v Sinsheimu dojet domů.
lujeme problematiku přiblížení nalétávajících posádek a oceňujeme, že to byl
skutečně náročný a mistrovský kousek,
protože zdejší kopcovitý terén, kterému
vévodí hrad z roku 1120 Waldeck, je velmi obtížný a na srovnání směru a výšky
náletu tady opravdu nebylo mnoho prostoru.
Dá se s námi do řeči i veselý důchodce
s paní a i když je to poražený Němec, je
milý a vstřícný. Nutno říci, že obecně jsou
lidé, se kterými jsme v Německu přišli do
styku vstřícní a milí, jen ty noclehy…
Ještě chvíli posedíme na terase našeho
penzionu, dáme si pivo, popř. čaj a pak
odcházíme do příjemných prostor našich
ložnic, kde sladce usínáme, neboť stále
máme v kostech tu skrčenou noc.
Igor: „Vojenská kobyla se zapřahá vždy
hlavou od vozu.“
Trasa: Münster – jezero Möhnsee – Arnsberg - jezero Sorpe – Korbach – jezero
Edersee
Ujeto: 320 km
Snídaně opět opulentní, tohle
Němci umí, a pak opět do deštivého a mlhovatého počasí.
A je to škoda, protože krajina je
tady v okolí Edersee skutečně malebná, romantická, z dálnic takovéto Německo neuvidíme. Kopcovitý,
občas zalesněný terén, s rázovitými
vesnicemi, s různými památkami od
hradů až po katedrály, něco zahlédneme, něco tušíme, něco nám oznamují
místní cedule u silnic, ale mlha i déšť
brání výhledu i následnému kochání.
Cestou přejedeme
hranice
Dolního
Saska a vjedeme do
Hessenska,
čímž
opouštíme bývalou
britskou okupační zónu a
vjíždíme
do
americké.
Najedeme na dálnici směr Franfukrt am Main, naštěstí není nikde
žádná stau neboli zácpa, a tak se
šťastně dostáváme až do Sinsheimu. Nejprve nalezneme oblíbený
Lidl, nakoupíme něco zajímavostí
domů – vína, sýry, blbosti. Renda je
nadšen, že se tu vykupují plastové
lahve, vyzkouší si to a už plánuje byznys, kterak v Čechách nashromáždí
prázdné plasty a bude je jezdit do
Němec vracet a vydělávat na tom.
Myšlenku ještě vylepší – stačí přece
jedna láhev, kterou teď má a provázek, na kterém vždycky tu lahev po
započtení vytáhne ze stroje ven.
Pak začne hledat provázek. Pročež
ho naložíme do auta a rychle odje17
V Sinsheimu je velkolepé Auto & Technik
museum, my mu chceme věnovat pár
hodin prohlídky. Stojí to za podívání, je
to vyhlášené muzeum nejvyšší úrovně.
Mají tu od bicyklů a motorek přes auta
po letadla úplně všechno. Všechno znamená i lokomotivy, šicí stroje, lodní
šrouby, katry, secí stroje…. Jsou tu sály
věnované válečným strojům, dělům,
letadlům. Jsou tu sály věnované zemědělským strojům a lokomobily se točí a
fungují. Procházíme okolo velkých par-
ních lokomotiv. Vidíme naleštěné ameriky, bouráky, které patřily třeba Marylin
Monroe nebo Elvisovi Preslymu, jsou tu
stroje formule F1 včetně šestikolového
Mise Audit
Tyrella. Je tu slavný Blue Flame, který na
solných pláních v Utahu vytvářel světové
rychlostní rekordy (v roce 1970 rychlost
1000km/hod). Jsou tu auťáky z předválečných dob, jejichž design je nepřekonatelný. Je tu první benzínový vůz konstruktéra Benze, co mu s ním první dálkovou jízdu vykonala jeho manželka
Bertha a přesvědčila tak veřejnost o jeho
spolehlivosti. Nad hlavami jsou letouny
všech dob a všech druhů od Lilienthalových rogal po letouny druhé světové
války.
Venku máme možnost vidět tankovou a
dělostřeleckou techniku, pro nás tu jsou
zajímavé dva obří kanóny z továrny Škoda. A největším lákadlem jsou letouny,
umístěné na konstrukci na střeše muzea
a do kterých je přístup. Vedle Junkerse
JU - 87, Iljušina s československou vlajkou a označením OK, Vickerse Viscount
800, Tupoleva – 134 je to hlavně nadzvukové TU – 144 a francouzský Concorde.
To skutečně stojí za to nekřesťanské
vstupné, které tu vybírají!
číná poprchávat a my po známé dálnici
A 6 míříme k české hranici. Rozvadovem projíždíme v podvečer, čas máme
dobrý, ale chuť na hospodské české
jídlo je velký. A tak nás zdrží poněkud
obsluha v restauraci Ve Století
v Loděnici, kde mají sice vynikající svíčkovou s karlovarským knedlíčkem, ale
zase jim to dost dlouho trvalo, než nás
obsloužili.
Auta od Loděnice míří po vlastní ose,
přes noční Prahu, kde na chodnících
stály fronty jak za socíku na zájezd s CKM, leč byli to kultury
chtiví Pražané, neb byla muzejní
noc a všechny vstupy grátis. Dav
u Veletržního paláce tehdy cílil
na Alfonse Muchu z Lendlovy
sbírky. Jaromírova KIA míří přímo na Mělník, Fabia to vezme
přes Neratovice s Rendou a do
Roudnice, kde vysadíme Fandu a
kde shodou okolností vrcholí
vinobraní. Motor ztichne v Mělníku ve
22. 15 a je po akci.
Igor: „Střela z kanónu letí vrchem po
křivce. Tím pádem dáš-li kanón na bok,
střílí okolo kopce…. ovšem v praxi se to
moc nepoužívá.“
Trasa: jezero Edersee - Frankfurt am
Main - Mannheim - Sinsheim - Norimberk - Rozvadov - Plzeň - Mělník.
Ujeto: 820 km
Jako dovětek nutno doplnit, že
hradecký člen dokončuje misi o
den později, v neděli 15. září,
v 15:30 hod po absolvování tohoto programu: 12:10 odjezd z Me,
13:50 příjezd a uvítání manželkou
v HK, do 15:00 oběd a posezení
v restauraci U Dvora a v 15:30
ulehnutí do vany za účelem odhmyzení a celkové očisty!
Prohlídku končíme ve tři odpoledne, za18
Německo 2013
Audit 2013
Jak tedy dopadl ten náš audit, to naše
neskromné kádrování Německa? Hodnotit takovou zemi po pouhých šesti
dnech je jistě troufalost, ale audit je
audit, takže do toho:
Prezentace válečné historie
Ta postrádá pochopitelně pompéznost
a halas vítězů, ale je velice solidní a zdá
se i bez postranních úmyslů. Žádná protiagitace, žádné zamlčování. Ve Speermauer muzeu u přehrady Eder jsou
k vidění němečtí návštěvníci, kteří tiše
hledí na monitor s britským filmem
Dambusters, jenž pochopitelně není
prost oslavných vět na adresu hrdinů
z 617. perutě. Tváře diváků jsou ale
klidné, bez známek nesouhlasu či nějakých komentářů. I muzejník vcelku zaníceně ukazoval model Lancasteru
s technickým řešením zavěšení Wallisovy skákající pumy.
Muzea, exponáty, památky – vše mají
Němci precizní, logicky uspořádané a
přehledně interpretované. Prezentace
technicky velmi vyspělých německých
zbraní v kontextu příslušné doby má
v sobě skrytou jistou pýchu – vidíte,
toto vše jsme dokázali a uměli. Je to
takové pod povrchem, skryté, ale asi
pochopitelné, protože technická vyspělost Německa té doby je prostě neoddiskutovatelná. Nicméně nemá to rovinu šovinismu, necítili jsme v tom rozhodně propagaci nacismu či nějakou
omluvu válečných zvěrstev.
A je také škoda, že očekávané tankové
muzeum nebylo v našem Münsteru, ale
v zcela jiném Munsteru.
Setkání s lidmi
Vesměs příjemné zážitky. První byl hoteliér v Anklamu. Přátelský, ochotný. Ač
jistá jazyková bariéra, přesto jsme se
spontánně
smáli
takovým
těm
Mise Audit
Německo 2013
„chlapským“ fórkům, které neznají hranic…
Dvě setkání se staršími lidmi, staršími než my.
(Ano jsou i tací). Patřili do té generace, která
byla „namočená“, ale zároveň byli onou automaticky pracovitou populací, která hned po
bojích sbírala a třídila materiál, čistila cihly
z bouraček a začínala stavět nové domy a nové
Německo. Pouštěli se s námi do řeči, a když
zjistili odkud jsme, dávali často k dobru svoje
poznatky z důchodcovské turistiky do Čech.
Byli milí, vlídní, slušní a nevtíraví, asi i věřící.
V obchodech, pokladnách muzeích, stáncích se
suvenýry je ochotné jednání samozřejmostí, to
patří k věci, ale velmi přátelsky a srdečně jsme
komunikovali třeba i s personálem navštívených restaurací (v Münsteru byla třeba jedna
hezká servírka z Pomořan…).
srovnání s naším úsilím a ochotou vyrovnat
se otevřeně s minulostí komunistické totality se zdá, že toto dnešní prosperující Německo má problém zúčtování s minulostí
úspěšně za sebou…..
Ale my si myslíme, že náš audit dopadl (až
na ty noclehy!) dobře a zdá se, že není na
místě strach z německé Evropy, prostě
proto, že je zde evropské Německo.
A to je jistě dobře.
Komunikace
Možná k tomu přispívala i naše snaha domlouvat se německy. Renda výborně, Jaromír se
dohovoří též velmi dobře, ale i my ostatní,
jsouce postiženi v rámci základního a středoškolského vzdělání Nejedlého jednotného školství vedle ruštiny zpravidla i němčinou, jsme se
domluvili, ba i žertovali, a taková snaha a úsilí
vždy bourá komunikační bariéry.
Resumé
Pro Německo to byl nezáviděníhodný čas od
roku 1918, v němž nastává trauma z ponižující
kapitulace a které dovede tento národ
až do roku 1933, kdy se říšským kancléřem stane Hitler, dále pak přes bezpodmínečnou kapitulaci 8. května
1945 do měnové reformy v roce 1948,
od níž se teprve pozvolna mluví o německém hospodářském zázraku.
Denacifikace nebyla určitě krátkodobým aktem, dlouhá léta trvalo, než se
na protihitlerovské spiklence přestalo
pohlížet jako na zrádce německého
národa. A vyrovnání se s minulostí,
poznamenanou tak strašlivými událostmi, do té doby nezaznamenanými,
to je prostě běh na hodně dlouhou
trať a zcela jistě stále trvá. Trvá a ještě
dlouho asi trvat bude, i přesto, že při
19
Ať žije mise 2014!
Přílohy
Obsah:

Historie tajných zbraní fašistického Německa

Dnešní německé ponorky

Bořitelé hrází (Dambusters)
20
Historie tajných zbraní fašistického Německa
©pif 2013
Hlavní zdroje:
NÁLET NA PEENEMÜNDE, (Noc ze 7. na 18. srpna 1943). Martin Middlebrook. BB/art s.r.o. 2008
AKCE V-1, V-2. Michal Wojewodzki. Naše vojsko 1981
LEGENDÁRNÍ 617. PERUŤ, Osudy elitních válečných letců. Chris Ward, Andy Lee, Andreas Wachtel. JOTA, s. r. o., 2010
DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA, V. díl., VI. Díl. Winston Churchill, Lidové noviny 1995
INTERNET:
http://background.webnode.cz/zajimave-materialy/nemecke-raketove-zbrane/
http://blog.kosmonautix.cz/tag/wernher-von-braun/
http://www.v2rocket.com/
http://cs.wikipedia.org/wiki/V-2_(raketa)
http://cs.wikipedia.org/wiki/Fieseler_Fi_103
http://www.psywarrior.com/V1RocketLeaf.html
21
Historie tajných zbraní fašistického Německa
Historie tajných zbraní fašistického Německa
historie vývoje a výzkumu tajných zbraní, míst jejich vzniku i umístění, jejich tvůrců i ničitelů
__________________________________________________________________________________________________________
Předměstí Londýna Chiswick, 8. září 1944, 18. 43hod.
Poklidný podzimní navečer. Londýňané v tuto dobu již sice vědí, že existují střely V1, které je mohou ohrozit, ale britská protiopatření jsou v září už velmi účinná a ze sedmi odpálených střel V1 doletí k cíli stěží jedna a také doby ničivých leteckých náletů jsou už
dávno pryč…. Zničehonic se ale ozve obrovská detonace, do povětří létá zemina, kusy cihel, ozývají se výkřiky. Když se rozplyne
dým, objevuje se kráter 9m široký a 6m hluboký. Jsou tu tři mrtví lidé. Na Londýn dopadla Hitlerem dlouho avizovaná zbraň odplaty
– první raketa s dlouhým doletem, známá jako V2.
Vývoj raket v Německu
Němečtí raketoví teoretici a experimentátoři
Koncentrace skutečně zdatných vědců a konstruktérů, kteří v poválečném Německu experimentovali s raketovým programem je
obdivuhodná.
Nejznámějším průkopníkem ve vývoji a výzkumu raket po 1. světové válce v Německu je prof. Hermann Oberth, původem
z Rumunska. Jeho kniha Cesty do vesmíru ovlivnila i nadchla řadu jeho pozdějších spolupracovníků a následovníků.
Nepřehlédnutelný je se svými výzkumy také ing. Rudolf Nebel, patří sem ing. Walter Robert Dornberger a v roce 1930 se přidává
18tiletý Werner von Braun, pozdější premiant tohoto odvětví nejen v Německu, ale i ve světě druhé poloviny 20. století. Ing. Rudolf
Nebel, Klaus Riedel a Willy Ley pak pracují pod hlavičkou tzv. Verein fuer Raumschiffahrt (VfR) – Sdružení pro vesmírné lety.
V roce 1930 se začíná o raketový vývoj zajímat armáda a projevuje výzkumu i vývoji svoji přízeň a podporu. Raketové zbraně totiž
nebyly nikterak omezovány ustanoveními Versaillské smlouvy, která jinak striktně vymezovala restrikce zbrojního programu Německa. V té době už probíhají pokusy na raketové základně u Berlína (Reinickendorf a Kummersdorf).
V r. 1934 však při havárii pokusné rakety na tekuté palivo v Kummersdorfu zahynul její vedoucí výzkumu dr. Wahmke. Postupně pak
začíná i v souvislosti s dusnou atmosférou v Německu po nástupu nacistů v roce 1933 jakási likvidace raketových konstruktérů. Byl
odsunut Nebel s poukazem na židovský původ, zahynul konstruktér Tilling, neúspěch dvojice konstruktérů Winklera a Huckela s
raketou HW – 2 je také odsunuje do pozadí a zelenou stále více dostává mladý Werner von Braun, který konstruuje svůj první prototyp již v roce 1931 pod názvem Aggregat n. 1 (odtud pak i německá označení v dalším vývoji raket na tekuté palivo – A1). V roce
1934 pak přichází s dalším vývojovým typem A2 a potom s A3. Gestapo rozpouští Sdružení pro vesmírné lety a od hlavní práce je s
odůvodněním rumunského původu odsunut i ing. dr. Hermann Oberth, později ho zaměstná Werner von Braun v Peenemünde a
v roce 1944 je přesunut k vývoji protiletecké rakety s pevným palivem (projekt WASAG).
Do pomyslného i faktického čela raketového výzkumu se tedy dostává Werner von Braun a v roce 1935 navrhuje na místo nevyhovující základny v Kummersdorfu oblast, kde jeho děd kdysi lovil divoké kachny, místo opuštěné a nedotčené zásadně člověkem,
úzký pruh písčitého pobřeží na severu u Baltu, cíp poloostrova Usedom, kraj u malé vesnice, kterou do té doby nikdo neznal - Peenemünde. Tady by mohla vzniknout nová raketová základna s vývojovým a materiálním zázemím.
Walter Robert Dornberger
Hermann Oberth
22
Werner von Braun
Historie tajných zbraní fašistického Německa
V roce 1936 hlavní velitel Wehrmachtu genplk. Werner von Fritsch, který přihlížel pokusu s raketou a byl nadšen perspektivami
této zbraně, tento projekt podpořil jako zásadní z hlediska armádní důležitosti.
Peenemünde
2. 4. 1936 byl zakoupen státem příslušný pozemek za 750 000 marek a po úpravách a výstavbě nezbytných výzkumných a výrobních zařízení a také ubytovacího zázemí přicházejí v roce
1937 do Peenemünde první specialisté. Jejich cílem a úkolem je vývoj rakety na kapalné palivo schopné nést bojovou
hlavici s výbušninou. Není to nereálný projekt, navíc od roku
1936 ovládají němečtí vědci novou technologii výroby H 2O2
(peroxidu vodíku) s takřka 80% koncentrací, nutnou
k výrobě tekutého paliva.
Velitelem Peenemünde po vojenské stránce se stává dr. ing.
Walter Dornberger a von Braun je pověřen technickým velením celého projektu.
Peenemünde ale není prostorem pouze pro vývoj raket
s kapalným palivem. Od roku 1939 v západní části poloostrova probíhají také zkoušky s projektem bezpilotní střely
označené 16 Fzg (Fieseler-Flugzeugwerken) nebo ZFL 76
nebo dokonce „Kirschkern“ třešňová pecka, později známé
jako Fi-103 či V1. Údajným tvůrcem je snad Robert Lusser,
ale autorství se připisuje také dr. Oberthovi nebo Hainzi
Bunsovi. Projekt přešel nejprve do rukou firmy Heinkel jako
typ proudového letadla, později ho přebírá Luftwafe, které
se daří vypustit upravený letoun He-112 s ne zcela dokonalým raketovým motorem. A zatímco rakety typu A von Brauna podporuje Wehrmacht, vývoj letounových, bezpilotních
střel je v gesci Luftwafe. Samozřejmě lze očekávat konkurenční boj o to, čí projekt bude podpořen špičkami nacistické říše, nebo dokonce zásadně upřednostněn na úkor druhého.
Samotný Hitler v předvečer války nadšeně podporuje oba
projekty, ale po rychlých a úspěšných taženích v Polsku a
Plán poloostrova
později v západní Evropě, hlavně ve Francii, začíná program
vývoje střel a raket ignorovat, neboť se zdá, že je vítězné
německé zbraně nebudou potřebovat. Až po neúspěchu v letecké bitvě o Anglii se začíná opět zajímat o Peenemünde a jejím
projektům přiznává nejvyšší stupeň důležitosti
Všechny tajné zbraně označí Hitler později jako zbraně odplaty, německy „Vergeltungswaffen“, a proto získávají onu zkratku V
(fau) – V1, V2 a V3. Pod tímto označením vstoupily i do vojenské historie.
Podporovatelem projektů je i Himmler, potažmo jím řízená organizace SS. Černé uniformy mají eminentní zájem celý proces
podřídit svému velení.
Celá oblast Peenemünde je přísně střežena a je vynaloženo velké úsilí, aby nedošlo k prozrazení toho, co se tu děje. Hlídkování a
strážní službu tu vykonávají vojáci, kteří musí skládat dokonce i zvláštní přísahu. A je tu co hlídat, zvláště tábor zahraničních dělníků, kteří budují celý komplex výzkumných i výrobních hal a zařízení, ubytovacího a jiného zázemí. Postupně je shromážděno
v přilehlém táboře Trassenheide na 10 000 - 12 000 zahraničních dělníků. Nejvíce je Poláků, dále jsou zastoupeni Rusové, Ukrajinci, Češi, Italové, Nizozemci, Jugoslávci, Francouzi, a to v rámci nucených prací nebo i v rámci pracovní smlouvy. Je zde tedy
vyšší riziko úniku informací, než by bylo třeba v případě nasazení vězňů z koncentračního tábora. I ten v Peenemünde existuje,
ovšem poměrně malý, jeho kapacita je asi 1200 mužů.
23
Historie tajných zbraní fašistického Německa
Výstavba Peenemünde rozhodně nebyla levná záležitost, Von Braun a Dornberger ale dokázali získat dostatek finančních prostředků k výstavbě skutečně špičkového experimentálního pracoviště. V roce 1943 působilo v Peenemünde celkem asi 17 – 20 tisíc lidí
včetně personálu a vojáků.
Tým Wernera von Brauna odpaluje 13. 6. 1942 první raketu A4, která exploduje ve vzduchu, v půlkilometrové výšce. 16. 8. téhož
roku je tu pak druhý pokus odpálení A4, opět neúspěšný, neboť raketa vybuchla již na odpalovací rampě. Konečně 5. 10. přichází
třetí a úspěšný pokus. Raketa uletí 190 km a dopadne do Baltu. Probíhají další pokusy, ne příliš úspěšné, zdařilý byl zhruba každý
desátý start.
Luftwafe, která sází na úspěch V1, provádí první odpálení této zbraně 24. 12. 1942.
Fi-103 čili V1
A snad stojí ještě za zmínku, že von Braun se stává SS sturmbannfürerem, námluvy Himmlera s prominentním vědcem jsou evidentní a konstruktér se jim nijak zásadně nebrání. Konečně členem NSDAP je od roku 1938. Nakolik je to úlitba vrchnosti, kompromis za možnost věnovat se naplno životnímu poslání nebo skutečné přesvědčení, není smyslem této eseje. Nicméně jsou to fakta,
která dokreslují charakter tohoto jistě geniálního technika v barvách ne příliš lichotivých.
V lednu 1943 se vyhrocuje spor o Peenemünde, o využití raketových zbraní a o dalších možnostech vývoje. Von Braun přesvědčuje
Hitlera a silou svých argumentů i charismatem své osobnosti získává jeho další podporu. Zároveň se ale ve vedoucích kruzích objevují reálné úvahy o neudržitelnosti utajení raketového programu a s tím spojené riziko záškodnických akcí nebo dokonce bombardování peenemündského komplexu. Proto se postupně přijímají preventivní opatření. Jde o zabezpečení budov a speciálních nástrojů, plány a výkresy se duplikují a ukládají do trezorů.
Vzniká také představa budoucího podzemního odpalovacího zařízení a Hitlera nakonec uchvátí monumentální model bunkru
s odpalovací rampou, odkud by se bezpečně ostřelovala Anglie. Tento model byl předložen 24. 3. 1943 a po delších úvahách byl
jako místo realizace výstavby vybrán d´Eperlecques – v severní Franci, poblíž Saint-Omer.
Peenemünde navštěvují v tomto roce i vysoce postavené návštěvy Himmler, Speer, Goebels – a všem jsou předváděny převážně zdařilé
starty raket A4.
Werner von Braun uprostřed představitelů Wehrmachtu
V létě 1943 začínají první velké a těžké nálety na Německo (Porúří, Essen, Hamburk), Spojenci začínají pro průlety využívat letiště v Itálii. Od
Hitlera začínají přicházet požadavky, které vycházejí z touhy po odvetě
a zároveň se vyznačují nesplnitelnými úkoly. Chce okamžitě urychlit,
lépe řečeno okamžitě začít s odvetnými zbraněmi V1 a V2. Nařizuje ve
své Nezvratitelnosti, že první útok na Anglii provedou V1 a to na Štědrý
den 1943 a bude to 1000 ks střel, je proto třeba do prosince vyrobit 30
000 ks V1. Luftwafe ale plánuje, a to za optimálních podmínek, výrobu max 2000 ks měsíčně nejdříve až v závěru roku 1943.
U raket A4 (tedy V2) se v tomto roce již počítá se sériovou výrobou, ale zatím jsou to spíše postupy připomínající ruční manufaktury. Nicméně představa je vyrábět na konci roku 1943 až 950 ks měsíčně.
24
Historie tajných zbraní fašistického Německa
A4 čili V2
Pátrání britské zpravodajské služby
Signály, že Němci připravují nové technologie ve zbraních s dlouhým doletem a že se v Peenemünde něco děje, přicházely britské
tajné službě už řadu let, ale nikdo je nedokázal včas a řádně analyzovat.
Už na podzim 1939 dostal britský atašé v Oslu balíček, a když ho v Londýně 4. 11. 1939 analyzovali, zjistili, že obsahuje soubor informací včetně údajů o velkých raketách na severním cípu Usedomu. Nikdo těmto zprávám ale nevěnoval pozornost, až mnohem
později bylo potvrzeno, že to byly informace převážně pravdivé a že v tu dobu dokonce vývoj raket probíhal již třetím rokem….
Kdo balíček poslal, není zcela jasné, snad to byl Hans-Heinrich Kummerow, levicový sympatizant, který později zahynul
v koncentračním táboře.
Během roku 1942 přichází do Londýna více informací. Už na jaře jsou to zprávy polského odboje o vývoji raket v Peenemünde,
objevuje se informace ze Stockholmu – prý u se Swinemünde zkouší rakety 5t těžké a s doletem 200 km, nic z toho však Brity nepřesvědčuje a ani na tyto zprávy nijak nereagují.
15. 5. 1942 Peenemünde fotografuje britský výzvědný spitfire, ale ani tehdy nevzniká žádné podezření.
K obratu dochází až v březnu 1943. Po výslechu a tajném odposlechu zajatých německých generálů Wilhelma von Thomy a Ludwiga Crüwella, kteří se spolu v tajně sledovaném rozhovoru diví, proč není Londýn ještě bombardován raketami, dochází zpravodajské službě (po spojení s dalšími indiciemi) význam a možná míra ohrožení Velké Británie, mají-li Němci skutečně k dispozici nějakou dálkově ovládanou, dalekonosnou střelu či raketu. V té době ovšem Němci už chystají hromadnou výrobu V1 i V2.
A i když v některých vědeckých i vojenských kruzích ještě v březnu trvá podezření, že jde ze strany Němců o dezinformaci, neboť si
britští odborníci nedokázali představit jako technicky možné, aby cokoliv raketového dolétlo na britské ostrovy (Britové znali jen
pevné palivo – kordit – a ten neumožňoval tak dlouhý dolet a možnost kapalného paliva jim vůbec nepřišla na mysl), spojený výbor náčelníků štábů všech britských ozbrojených složek se přesto schází a rychle rozhoduje. Vytváří 15. 4. 1943 analytickou komisi
a do jejího čela staví Duncana Sandyse.
Tomu je v té době 35 let. Na začátku války sloužil v Norsku u protiletecké obrany, později velel raketovému zkušebnímu pluku, ale těžká automobilová nehoda znamenala konec vojenské kariéry. Ve volební
kampani se poznal s dcerou Winstona Churchilla Dianou, kterou si vzal za manželku. Stal se členem britského kabinetu, byl jmenován parlamentním sekretářem ministerstva zásobování. Z tohoto postu měl
odpovědnost i za zbrojní program, včetně vývoje i výroby zbraní.
Sandys okamžitě začíná pracovat, s týmem analyzuje všechny dostupné informace, včetně zpráv
z polského odboje, a také od civilních pracovníků z Lucemburska, které Němci po smlouvě pustili domů.
Poměrně přesné informace přicházejí i od odboje ve Francii.
Na základě výsledků a vyhodnocování předkládá Sandys tři možné varianty německé zbraně:
1. dalekonosné dělo
2. letadlo – raketa
3. raketa startující buď z hlavně, nebo z podzemního prostoru
25
Duncan Sandys
Historie tajných zbraní fašistického Německa
Dr. Frederick Alexandr Lindemann, pozdější lord Cherwell, britský fyzik a Churchillův vědecký poradce, tedy velmi vlivná osoba, ale
nevěří na raketu, předpokládá nutné technické problémy – použité palivo, možnosti dálkového řízení a nemožnost směrování rakety po odpálení, kdy musí mít nutně nízkou letovou rychlost. (To ale už von Braun vyřešil - počáteční řízení v době nízké rychlosti
rakety provádí grafitovými kormidly umístěnými v proudu plynů uvnitř výtokové trysky).
Sandys tedy pokračuje v získávání důkazů, hlavně fotografickým průzkumem. Od 11. 4. 1943 provádí RAF pravidelné přelety nad
Peenemünde (např. letka A, 540. peruť, letiště Leuchars, Skotsko; do Peenemünde 1120 km, 5 letů), usilovně je fotografováno
francouzské severní pobřeží, kde se předpokládá nějaké odpalovací zařízení. Na vyhodnocování leteckých snímků se podílí odborná skupina vedená mjr. E. J. A. Kennym. 29. 4. 1943 sice uvede mylné závěry z analýzy fotek, nicméně potvrzuje, že se
v Peenemünde nějaké zbraně rozhodně vyvíjejí. V květnu 1943 byl pořízen první snímek V1, dle popisu šlo o „cylindrické objekty“,
bílé čárky 1,5mm dlouhé. O správnou identifikaci zobrazených objektů se zasloužila Constance Babington-Smithová, původně vyučená modistka. Do WAAF vstupuje v r. 1940, o rok později již řídí sekci analytiků fotografií, zhotovených v týlu nepřítele. Získává
důstojnickou hodnost a ve službě je až do r. 1945. Od Churchilla získává přízvisko „Miss Peenemünde“, dostává vysoké britské
vyznamenání, působí i u Američanů v době bojů v Pacifiku, od kterých nakonec přijímá vyznamenání Legion of Merit.
Tato vynikající vyhodnocovatelka fotografií rozpoznává na snímcích odpalovací rampu a na ní malé letadlo.
Mezitím docházejí další zprávy a informace. Velmi aktivní je polská expozitura Armiji Krajowej „Lombard“, která pomocí tajného
agenta T2-As (R. Träger) získává poměrně podrobné informace o raketách v Peenemünde. V červnu 1943 přicházejí zprávy od norských rybářů o divných střelách, které dopadly do moře. Byl také získán dokument z německého ministerstva letectví o prioritách
v přídělu benzínových kupónů. Peenemünde zde figuruje na vysokém místě důležitosti. I to zapadá do mozaiky získaných informací.
V červnu už jsou k dispozici poměrně jasné důkazy o ohrožení raketovým útokem, neboť fotografie z francouzského pobřeží ukazují, že tu probíhá výstavba ramp, podobných ze snímků z Peenemünde. Dále jsou zjištěny různé práce ne zcela jasně identifikovatelné povahy, hlavně v oblasti Wattenu u St. Olmer a v Brunevalu u Félu.
28. 6. 1943 je analytickým týmem oznámeno, že sloup v délce 12m a síle 1,2m, zachycený na fotografii z přeletu nad Peenemünde
je raketa. Dolet se odhadl na 90 – 130 mil.
29. 6. 1943 zasedá schůze válečného kabinetu a rozhoduje i přes stálé diskuze o přesném charakteru a povaze vyvíjených zbraní, o
nutnosti náletu na Peenemünde.
Jsou dva měsíce od začátku pátrání po tajemství německé raketové zbraně.
Nálet
V historii Peenemünde a jejího významu ve vývoji zbraní V1 a V2 je britský nálet ze 17. srpna 1943 důležitým mezníkem. Často se
při studiu materiálů o fenoménu Peenemünde setkáváme s odkazy na dobu „před náletem“ a „po náletu“.
Věnujme tedy tomuto ději širší pozornost.
Plánování bombardovacího velitelství
Velitelem britského bombardovacího letectva je maršál (Air Chief Marshall) sir Arthur Harris, zvaný příznačně „bombarďák Harris“.
Je zastáncem masivních bombardovacích útoků, chce dostat Němce na kolena bezohledným bombardováním průmyslových i civilních cílů německých měst. Tentokrát je postaven před úkol zasadit úder na malé, leč strategicky velmi důležité místo. Se svým štábem proto vypracoval plán do té doby ojedinělého útoku bombardovacích letadel na pozemní cíle.
Hlavním požadovaným úkolem je zničit ve třech vytipovaných oblastech poloostrova výrobní a civilní
budovy včetně ubytovacích prostor pro technický a odborný personál, popř. uschovanou dokumentaci. Tento tak velmi malý prostor pro plošné bombardování je vzdálen cca 900 km od Velké Británie.
Britské bombardování mělo postihnout tři oddělené části Peenemünde:
1. pokusný areál se zařízením, jehož zničení by postihlo výzkumnou činnost a vývoj rakety
2. výrobní areál, skládající se ze dvou velkých továrních dílen, kde zřejmě probíhá konečná montáž
raket či výmetného zařízení.
sir Arthur Harris
26
Historie tajných zbraní fašistického Německa
3. sídliště – obytné plochy a ubytovny s cílem usmrtit nebo zásadně zranit co nejvíce vědeckého a technického personálu.
Taktické předpoklady vyžadují nutnost bombardování z poměrně malé výšky a s využitím těchto nových metod:
- nepřímé značkování a bombardování (shoz značek cílových indikátorů na snadno viditelné místo vně cílového prostoru. Pumy
jsou pak zaměřeny s vhodnou mírou přesahu. Takto umístěné značky jsou dobře viditelné, nezakrývá je kouř a prach
z následného bombardování. Problémem je vítr, který může značky posunout.
- bombardování s časovým odstupem – metoda využívá snadno rozeznatelné orientační body před cílem a spolupráci s hlavním
bombometčíkem. Ten po průletu orientačních bodů hlásí přesný čas přeletu a instruuje přesný směr na cíl. Navigátor s použitím
doby přeletu orientačních značek vypočítá přesný čas shozu bomb, bez ohledu na mraky, mlhu či kouř. Problémem je nutná viditelnost předem daných orientačních bodů
- systém „master-bomber“ – hlavní bombometčík (poprvé byl uplatněn Guy Gibsonem při náletu na přehrady); funkce byla také
označována „hlavní ceremoniář“, „komentátor náletů“ nebo „hlavní letovod“.
Základním předpokladem je samozřejmě noční nálet, který pro výše uvedené parametry a charakter bombardování vyžaduje jasnou noc s dostatečným měsíčním svitem
7. července 1943 se uskutečňuje porada velitelů vybraných skupin bombardovacího letectva.
Jde o 5. skupinu bombardovacího velitelství, velitelem je air-vicemarshal Ralph Cochran, (v rámci této skupiny byla vytvořena i legendární 617. letka „The Dambusters“), a dále o 8. skupinu bombardovacího velitelství.
Hlavním bombometčíkem je určen plk. J. H. Searby, propracují se jednotlivé segmenty náletu. V rámci operace se využije také systém Windows (z letadel vypouštěné staniolové pásky, které ruší radarový odraz) a jako klamný cíl bude v téže době proveden diverzní nálet několika letadel Mosquito na Berlín.
Nálet bude uskutečněn v srpnu, kdy je od 11. 8. vhodných 12 nocí pro provedení útoku za předpokládaných podmínek dostatečného měsíčního svitu. Požadováno je dále bezmračné nebe nad Peenemünde a jasné počasí je požadováno i pro přistání zpět v Anglii.
Operace dostává název Hydra a klamná operace nad Berlínem Whitebait (šprot).
Na vytipovaných úsecích pobřeží Anglie, které se podobá tomu v Peenemünde, se začínají provádět cvičné nálety, zdokonaluje se
taktika bombardování s časovým odstupem i spolupráce s hlavním bombometčíkem. To vše za co nejpřísnějšího utajení. Posádky
letadel ani velitelé nevědí, kam a co poletí bombardovat, jsou si jen vědomi důležitosti a ojedinělosti budoucího náletu.
Výzvědná služba předkládá Němcům informace o tom, že příští nálet čeká Berlín a protože už od jara Spojenci začínají s masivním
bombardováním německých měst a průmyslových cílů, uskuteční se několik menších náletů nad Berlín, přičemž letadla záměrně
nalétávají od severu přes Peenemünde.
Sir Arthur Harris bedlivě zkoumá zprávy meteorologů. První měsíční noci v plánovaném období jsou ovlivněny oblastí nízkého tlaku
provázené oblačností, ale pak přichází konečně zásadní informace.
Vhodná noc by mohla být dle meteorologů ze 17. na 18. srpen 1943.
Start
Maršál Harris se okamžitě rozhoduje a dává povel k útoku. Začínají probíhat poslední operační rozkazy.
V 16.00 proběhne brífing pro 4241 příslušníků RAF z Velké Británie, Kanady, Austrálie, Nového Zélandu a dalších zemí.
Stále není prozrazen pravý účel náletu, jen se zdůrazňuje jeho důležitost a ojedinělost, letcům je i přijatelně vysvětleno bombardování civilního sídliště. A hlavně je kladen důraz na fakt, že pokud se nálet nezdaří či nepřinese očekávané výsledky, bude se opakovat další dny bez ohledu na ztráty, které samozřejmě budou větší a větší, neboť Němci posílí obranu i letecké krytí.
Je potřeba zmínit, že několik hodin před náletem na Peenemünde podnikne 8. letecká armáda USAF velký nálet na závod pro výrobu kuličkových ložisek ve Schweinfurtu a na Řezno. Nálet mimo jiné pomůže odpoutat pozornost Němců, ztráty ale byly značné,
sestřeleno bylo 60 létajících pevností.
Ve 20.00 začíná rolování a letištím je oznámeno, že začíná operace Goodwood (je to slovní hříčka, neboť Goodwood je závodiště,
kde se konají každoročně dostihy a přeneseně je to výraz pro maximální úsilí).
Ve 21.00 start prvních naváděcích letounů a Pathfinderů, po 15 minutách startují hlavní letecké síly. Před letci je celkem cca 2000
km a 7 až 8 hodin letu.
27
Historie tajných zbraní fašistického Německa
Letecké síly
Náletu se nezúčastnilo tolik letadel, kolik si britští plánovači představovali. Vedlo k tomu několik důvodů. Jednak v té době ještě
stále přecházely některé perutě přestavbou z Wellingtonů na Lancastery, byly i posádky, které se nemohly zúčastnit pro únavu
z předchozích letů do Itálie a zpět, na některých letištích v jižní Anglii řádila pověstná mlha a byly i kuriózní případy, kdy ubikaci
mužstva zaplavil obtížný hmyz a v době dezinfekce dostali letci i personál dovolenou. Svou roli samozřejmě sehrála i úroveň výcviku posádek, některé musely být kvůli tomuto hledisku vyřazeny. A také po startu část letounů odpadla z důvodů přetížení pumami
a palivem, došlo i ke zřícení, objevily se poruchy a následné návraty.
Nakonec míří přes Severní moře ke shromažďovacímu bodu „Poloha A“ (55 0 10´ SŠ a 070 VD) 569 čtyřmotorových bombardérů.
V bodě A dochází ke zformování celého uskupení.
Bombardéry mají na svých palubách 1924t pum (1650 trhavých, 274 zápalných), dále 1760 galonů paliva, značkaři vezou 214 cílových indikátorů, 216 světlic, 200 balení staniolových proužků Windows a také balíky letáků, které budou shazovány nad Dánskem.
Nálet by měl trvat 40 minut a jednotlivé cílové části měly být bombardovány podle daného plánu třemi postupnými vlnami bombardérů, nejprve sídliště, pak výrobní a nakonec pokusné závody.
Luftwaffe
Odpovědnou osobou za obranu Německa před stále sílícími bombardovacími útoky Spojenců je genplk. Hans Jeschonek - náčelník
štábu Luftwaffe. Gen. Josef Kammhuber je velitel celé složky nočních stíhačů (XII. letecký sbor) a má velitelství v Deelenu u Arnhemu. (Letiště Deelen hraje svoji roli o rok později v plánech operace Market Garden. V případě úspěchu tu má být vysazena 52. divize Lowland – to se ale nikdy nestane).
Němci měli obranu pobřeží a vzdušného prostoru členěnou na systém tzv. boxů, což byly pásy oblastí cca 56km široké napříč. Tyto
boxy se táhly ve dvojitém pásu podél pobřeží Severního moře a byly hlídány radary a protiletadlovým flakem. Zároveň tu byla
k dispozici letadla pro ochranu jednotlivých boxů a dle potřeby jsou do předem určených úseků svolávány noční stíhačky. Letecký
park se skládal zpravidla z letounů Junkers 88, Messerschmitt 110 a Dornier 217.
V té době ale Němci začínají s novou taktikou nasazení nočních stíhaček. Jednotka mjr. Hajo Hermanna vytvořila systém nazvaný
Wilde Sau - Divoká svině nebo Divočák. Tyto posádky mají vlastní individuální taktiku, nepodřizují se radarovým upozorněním a
organizačně složitému navádění z pozemních stanovišť. Operují poblíž centra shozu pum, vyhledávají v kuželech světlometů jednotlivé bombardéry a pak na ně útočí. Tato taktika je zatím nová a ne příliš vyzkoušená.
Novinkou je i zkušební výzbroj dvou Me 110, umístěných v Parchimu, asi 160 km od Peenemünde. Mají namontovány dva 20mm
kanony, které mohou střílet vzhůru, tedy z hluchého místa pod napadeným bombardérem. Tento systém dostal přezdívku Schräge
Musik – Zvláštní muzika a Němci do něj vkládají velké naděje.
užití Schräge Musik
Systém Windows, který Spojenci začali s úspěchem používat je sice dobrý, ale neúčinný v případě radaru typu Freya. Ty zachycují
diverzní přelet 8 Mosquitů, které míří na Berlín nad nizozemským pobřežím a později i větší formaci bombardérů mířící
k Peenemünde. Ohlašují tuto skutečnost dalším rutinním postupem, který zásadně nezdůrazňuje výjimečnost očekávaného náletu.
Dochází ještě k jiné události, která ovlivní nastávající události. V divizním bojovém štábu v Arnhemu, kudy procházely všechny zprávy na velitelství generála Josepha Kammhubera, velitele obranného systému nočních stíhačů, náhle dochází k výpadku a přerušení
spojení. Bylo to snad diverze britských agentů? Toto nikdy nebylo ani potvrzeno ani vyvráceno…
Na základě získaných a vyhodnocených informací odhadují Němci směr náletu jednoznačně na Berlín.
28
Historie tajných zbraní fašistického Německa
Přiblížení
21.30hod jsou aktivovány německé noční stíhačky – v té době je už RAF 160 km od dánského pobřeží. Vzlétá 213 stihaček (158
dvoumotorových a 55 Me 109 a Fockewolf 190). Všechny míří k Berlínu. Také RAF má k dispozici dálkové perutě nočních stíhačů,
tzv. intruder´s neboli rušitelů. Tu noc vzlétá k opotřebování a obtěžování nepřítele 141. peruť z Witteringu. Jejím úkolem je napadat vzlétající nebo přistávající německé noční stíhačky u jejich domovských letišť při pobřeží kanálu La Manche a Severního moře.
Mezitím se bombardéry zformovaly a míří přes Dánsko ke svému cíli. Let je prozatím klidný, v tu dobu totiž německé noční stíhačky
míří na Berlín a rovněž fungují shazované staniolové proužky – Windows. A v sektorech – boxech – mají Němci k dispozici jen asi 13
letounů. Ty sice vyletí a dojde k několika střetnutím, ale bombardéry se ubrání a minimálně dvě stíhačky jsou poškozeny.
Letci vzpomínají, že nad Dánskem, i přes přísné okupační pokyny k zatmění, se objevovala blikající světla oken jako pozdrav přilétajícímu svazu. Nad Dánskem byly také shozeny letáky a v jednom případě byl proveden po dohodě s odbojem i shoz zbraní. Ten byl
však Němci zjištěn, odbojová skupina zadržena a v souvislosti s tím byl popraven vůbec první Dán od začátku německé okupace.
A tak v klidu prolétá nad Dánskem 569 bombardérů RAF. Jako zjevení z jiného světa pak bylo pro britské letce osvětlené švédské
Malmö. Byl to náhle pohled na zcela jiný svět než ten, který letci znali ze zatemněné západní Evropy.
Berlín
Ve 23.00 se nad Berlínem v rámci krycí operace „Whitebait“ objevuje 8 Mosquitů ze 139. perutě z Wytonu, velitel plk. L. C. Slee.
Každé Mosquito nese tři 500kg pumy. Nad cílem začínají shazovat indikátory cíle a Windows tak, aby byl vyvolán dojem velkého
náletu.
Odveta nedá na sebe čekat, flak začíná okamžitě pálit a noční stíhačky v rámci taktiky „divoká svině“ prolétávají v okolí předpokládaného výskytu velkých bombardérů. Mosquita shazují své pumy, které samozřejmě způsobí minimální škody, větší způsobily střely flaku a prázdné dopadající nábojnice, ty dokázaly dokonce i zabít několik osob.
6 posádek Mosquit bezpečně splní úkol a vrátí se na základnu, jeden letoun je zasažen, ale pilot dokáže 690 km domů dotáhnout
na jeden motor. Při přistání sice havaroval, letadlo bylo na odepsání, ale oba letci se zachránili. Jediné sestřelené Mosquito se stalo
obětí pilotů skupiny Divoká svině.
A německé stíhačky dál čekají nad Berlínem na hlavní bombardovací svaz, jsou svolávány i další stíhačky, nakonec je jich tu na 200.
Operace Whitebait vyšla dokonale – 8 Mosquito odvedlo pozornost 200 německých stíhačů.
Tak měla RAF v Peenemünde výhodu výměnou za dvě Mosquita a dva mrtvé členy posádky.
Nálet
Když se bombardéry RAF dostaly nad cíl, posádky zjistily, že je částečně zakryt kouřovou clonou. Značkaři začali shazovat světelné
indikátory k vyznačení jednotlivých cílů. Už tady se projevily nepřesnosti, které v průběhu akce napravuje hlavní bombometčík.
Pro 1. vlnu jsou zatím výborné podmínky, i přes kouřovou clonu je dobrá viditelnost. Začíná se ozývat flak, nicméně nízko letící
bombardéry přestřeluje.
0.15hod od příletu: 1. vlna (250 bombardérů) svrhává celkem 500t trhavin. Díky chybnému značkování ale část pum dopadá mnohem jižněji, až po zásahu hlavního bombometčíka je bombardování korigováno.
0. 31hod: 2. vlna (124 bombardérů Lancaster) shazuje 480t trhavých a 40t zápalných pum. I tady je nepřesné značkování a musí
zasáhnout hlavní bombometčík, dodržoval se sice čas a výška bombardérů, ale výsledek nebyl tak zdárný, jak se zdálo. Ostrý vítr
zanášel značky, už se začal projevovat vliv sílícího flaku a také se objevují první stíhačky. Bombardování 2. vlny je ukončeno za 11
minut
Hned poté nastupuje 3. vlna: 173 bombardérů s 670t pum. Užívají taktiku metody časového odstupu, i když pro ni nemají zcela
dodrženou výšku. Útočí tu kanadské posádky, které přistupují volněji k vytyčené taktice, vedle ne zcela dodržované výšky se posunuje i časový plán a navíc zde nebyla hlavním bombometčíkem zjištěna odchylka značek.
Přesto bombardéry odvedly dobrou práci, až 7x nalétávaly na cíle, odrážely útoky protiletadlové lodě, ukotvené u pobřeží a zahnali
i několik nočních stíhaček.
Bombardování bylo ukončeno za 48 minut, ale ještě po dalších 20 minutách byl proveden poslední nálet (Lancaster, Harry Lock,
467. peruť). Celkem bylo svrženo 1795t pum.
29
Historie tajných zbraní fašistického Německa
Na zemi
Jaká byla v době náletu ochrana Peenemünde? Víme už, že od jara 1943 bylo připravováno protiopatření, vše ale bylo ve stadiu
počátečních prací. Na sídlištích se sklepy přebudovávaly v kryty, totéž proběhlo v pokusných závodech. V okolí byly umístěny baterie lehkého flaku, v písčitých dunách se budovaly tzv. Splitterraben - zákopy proti střepinám. Kasárna a ubytovny měly ovšem
minimální ochranu, budovaly se pouze kryty v blízkých lesících. A také sem byla umístěna zařízení pro výrobu umělé kouřové clony.
V době náletu pak 1. vlna vinou příliš jižně posunutých značek bombardovala tábor pro zahraniční dělníky Trassenheide. Baráky
zde byly hlídané a na noc uzamykány. Proto vznikl zmatek a chaos a zahynulo tu na 500 osob.
Tyto pumy byly ovšem určeny pro sídliště severněji polohované (Siedlung) a v něm umístěný odborný technický a vědecký personál. Po opravě umístění cílů došlo k bombardování i zde, nicméně obyvatelé tohoto prostoru měli více času pro ukrytí a sklepy
přeměněné v kryty převážně vydržely. Bylo ovšem zničeno 70-80% budov. Celkem tu zahynulo cca 178 lidí, což je relativně málo.
Smrti neunikl Dr. Walter Thiel, vedoucí inženýr oddělení raketového pohonu V2 a Dr. Erich Walther - hlavní inženýr údržby. Zahynul také generál W. Chamin-Glyczinski, vojenský velitel zkušebního střediska.
Značné ztráty byly také v jihovýchodní části poloostrova, kde byla ubytovna pro 400 žen, převážně administrativní personál. Druhý prostor pro
bombardování - dvě velké montážní budovy, kde probíhala hromadná
výroba raket V2, dostaly vedle několika menších pouze dva přímé zásahy
těžkých pum. Zásadních škod uchránil budovy ráz staveb s vysokou střechou, která zachytila výbuchy pum, silná podlaha pak ochránila spodní
prostory. Nicméně byly poškozeny části hotových raket i strojů. Dále
bylo zničeno mnoho domů, kanceláře a projekční prostory. Bohužel
mnoho pum šlo jen těsně mimo a také výrobní a konstrukční plány se
v tu dobu již duplikovaly a byly ukládány mimo místní závody.
Peenemünde po bombardování, snímek ze září 1943
Třetím cílem byly pokusné závody. Tady byl prostor k bombardování asi
1000m dlouhý a 450m široký. Třetí vlna bombardérů se už potýkala s hustou kouřovou clonou, flakem i stíhačkami. Lidé měli dostatek času se ukrýt. Značkování posunulo střed rámce bombardování asi o 365m, přesto tu byly způsobeny vážné škody. Bylo
zničeno 25 hlavních budov, 9 poškozeno, asi 77 menších domů, kde byly
administrativní štáby a některá technické zařízení, bylo zničeno. Bez
úhony vyvázl jak Werner von Braun, tak i generál Dornberger.
Útok byl soustředěn pouze na východní část poloostrova. Letiště West
v západní části poloostrova, kde probíhal vývoj V1, zůstal nepoškozen.
Stejně tak nedotčen byl i závod na výrobu kapalného kyslíku, umístěný
též na západní straně ostrova. Na vlastní obec Peenemünde dopadlo
ovšem pár pum, zahynuli 4 lidé.
Dodejme jen, že jakýkoliv výzkum, výroba či činnosti související
v Peenemünde ustaly až po amerických náletech v roce 1944. Asi největší chybou a tragédií bylo chybné označení první zóny a do hledáčků bombardéru se tak dostal tábor Trassenheide, kde došlo k masakru civilních
zahraničních dělníků. Hodně pum také spadlo do lesa a moře.
nálet amerických bombardérů na Peenemünde
Evangelická církev v Karlshagenu postavila po válce na místním hřbitově kamenný kříž, na kterém je vyryt tento nápis: “V tomto
hrobě odpočívá 91 Poláků, 23 Ukrajinců, 17 Francouzů, 16 vězňů koncentračního tábora, 66 osob neznámé národnosti, celkem
213 osob přivezených na nucené práce. Bůh praví: Znám tě dle jména“.
V době existence Německé demokratické republiky (NDR) byl v Karlshagenu vybudován pomník na památku všech vězňů, kteří
nalezli na Usedomu smrt. Odhalen byl 8. 5. 1970.
Vzdušné souboje
Vraťme se ještě jednou nad Peenemünde do doby, kdy nálet teprve začíná. Prvních 30 minut se díky diverzní operaci Šprot neobjevila na nebi ani jedna stíhačka. Němečtí piloti, kteří čekali nad Berlínem, viděli sice na severu záblesky výbuchů, zůstávali však
30
Historie tajných zbraní fašistického Německa
v očekávání vytrvale na berlínském nočním nebi. Protože ale někteří po čase začali tušit zradu, pár se jich vydalo na vlastní pěst na
sever, kde viděli záblesky výbuchů. Postupně se přidali i další a celkem jich nakonec nad Peenemünde operovalo asi 35. Tak jako
bombardéry těžily z dobré viditelnosti, tatáž výhoda platila nyní i pro německé stíhače, kteří se okamžitě pustili do vzdušných soubojů, hlavně s bombardéry 2. a 3. vlny. Celkem došlo nad Peenemünde ke 46 střetnutí a 28 bombardérů RAF bylo sestřeleno (18
Lancasterů, 8 Halifaxů, 2 Stierlingy). Němci měli ztráty 5 stíhaček (4Me 110, 1 Dornier 2017, možných sestřelů bylo ale zřejmě více).
Jako velice účinné se projevilo nasazení dvou Me 110, vybavených systémem „Schräge Musik“. Jeden z nich, řízený zkušeným pilotem, dokázal střelbou z kanónu, umístěném v kopuli, zničit 6 bombardérů za 30 minut, aniž by piloti RAF postřehli kdo, a odkud se
vůbec střílí.
Zpáteční let
Při zpáteční cestě docházelo i nadále k dalším ztrátám RAF. Obětmi byli jednak odchýlené letouny, které se nad městy dostaly do
hledáčků světlometů a následně dobře zaměřeného flaků a pak hlavně letouny třetí vlny, které byly napadeny dalšími nočními stíhači. Jejich větší nasazení bylo naštěstí znemožněno činností britských intruderů.
Posledním přistávajícím letounem byl Halifax 419. perutě v 5. 35, sgt. J. McIntosh. Jeho let trval 8hod 40min.
Halifax
Mosquito
Lancaster
Druhý den
18. srpna v 10.00 výzvědný letoun RAF provedl vyfotografování Peenemünde a bezpečně se vrátil na základnu.
V německých řadách pokračuje tragédie započatá včerejší nocí. Náčelník štábu Luftwafe genplk. Hans Jeschonek se zastřelil po opakovaných výtkách Hitlera a Göringa. Oba mu již předtím dávali za vinu selhání leteckého mostu pro zásobování 6. armády von Pauluse u Stalingradu a také jej obviňovali za neschopnost bránit německá města před spojeneckými nálety. Dnešní výtky za překvapivý úder na utajované Peenemünde byly pro něj příslovečnou poslední kapkou…
V samotném Peenemünde začíná sčítání a také odstraňování škod. V rámci úklidu se provádějí různé zastírací taktiky, jako je natírání nepoškozených střech, aby vypadaly jako vyhořelé, odstranění trávy do kruhů, aby to vypadalo jako krátery, vyhozeny byly i
některé poškozené budovy. Potíže činí časové pumy, které maří obnovu, prodleva jejich zapalovačů je od 6 hodin až po 3 dny
Padlí příslušníci RAF jsou pohřbeni většinou v písečných dunách, po válce pak byly ostatky 69 těl britských vojáků uloženy na britském válečném hřbitově v Berlíně, kde jsou pochovaní i další letci z následující letecké bitvy o Berlín. Zajatci pak byli rozmístěni do
různých Stalagů – zajateckých táborů pro spojenecké vojáky.
Bilance
Z 596 bombardérů jich shodilo bomby 560. Celkem bylo shozeno 1795t bomb (1528t trhavých, 267t zápalných). 28 bombardérů
bylo sestřeleno při náletu přímo nad Peenemünde, ostatní na zpáteční cestě, takže celkové ztráty RAF činily 40 letounů (28 Lancasterů, 10 Halifaxů, 2 Stierlingy).
Připočítejme do celkového počtu zúčastněných letounů ještě 8 Mosquito nad Berlínem, a také 38 Beaufightrů a Mosquit, které
působily jako intruder´s - narušitelé.
Samozřejmě je potřeba do závěrečné bilance započítat ztrátu 290 kvalitních členů posádek, z nichž zahynulo 245 mužů (Velká Británie - 167, Kanada 60, Austrálie 10, Nový Zélend 3, USA 2, Rhodesie 1, Trinidad 1, Jižní Irsko 1). Nejtěžší ztráty zaznamenala 5. a 6.
skupina bombardovacího letectva, přičemž 6. skupina (kanadská) vykázala až 20% ztráty.
Taktický výsledek operace
Všechny tři vybrané prostory peenemündského perimetru byly mnohokrát zasaženy. Zásadní chybou bylo samozřejmě počáteční
příliš jižně označená hranice první zóny. Tak byl bombardován Transsenheidenský tábor a řada pum spadla do lesa a do moře.
31
Historie tajných zbraní fašistického Německa
Ve výsledku lze však konstatovat úspěch, zvláště s přihlédnutím k tomu, že šlo z hlediska taktiky o první použití velkého počtu bombardérů na tak malý cíl a v tak malé výšce.
Roli úspěšnosti tu hrály tři, možná čtyři zásadní faktory:
1) posádky si byly vědomé významnosti akce, byly dobře připravené a učinily vše pro konečný úspěch
2) přítomnost hlavního bombometníka, jeho činnost a oprava chybného značení
3) použití bombardování s časovým odstupem (5. skupina) - ukázalo se jako přesnější
4) úspěch diverze Mosquitů nad Berlínem
Do faktorů podmiňujících úspěch samozřejmě patří i dobré klimatické podmínky, jasná noc s měsíčním svitem a také činnost intruderů.
Na straně Němců by se mohlo říci, že došlo k selhání, ale v konečném součtu lze v souvislosti se zásahem nočních stíhačů přiznat
přece jen úspěch a také taktika „Schrage Musik“ překvapila svou efektivností.
Německé ztráty: 8 Me 110, 1 Dornier 217, 2 Focke Wulfy 190, 1 Me 109, možná ale bylo sestřeleno nebo alespoň poškozeno více
letadel. Zklamáním byla účinnosti flaku, jeho zásah nebyl nijak výrazný. Na překážku byla zdlouhavá organizace řízení a přestřelování do větších výšek, takže na svém kontě vykázal sestřel asi 3-4 letounů.
Vliv na další rozvoj raketového programu
Peenemünde nebylo náletem zcela zničeno, i když se to pilotům zdálo. Lze říci, že nedošlo ani k zásadnímu poškození. Pokusné a
výrobní závody nevykazují ochromující škody, někdy hrála roli i obyčejná smůla - nepodstatné budovy jsou zcela zničeny, důležité
(aerodynamický tunel, telemetrický blok, výrobna kyslíku) nezničeny. Zůstaly i nákresy a plány, v té době už fungoval systém, kdy
byly duplikovány a ukládány v trezorech mimo areál.
Důvody, které vedly k nepřesnosti bombardování, jsou hlavně v problému udržení výšky a směru, dosti pum dopadlo jen těsně
vedle cíle. Eliminujícím faktorem byla také měkká, písčitá půda, do které se pumy hluboko bořily, a vlastní síla detonace pak míří
neškodně vzhůru.
Hodně zásahů utrpělo sídliště, ale protože měli obyvatelé více času k nějaké reakci a zajištění úkrytu, ze 4000 osob zahynulo jen
178 osob (z toho dva důležití technici).
Velké ztráty byly hlášeny z Trassenheidenu který nebyl cílem bombardování. Zahynulo 500 - 600 mužů (Poláci, Rusové, Ukrajinci,
Francouzi...). Tento fakt byl samozřejmě Němci propagandisticky náležitě využit.
Nicméně všechny zdroje se shodují na odhadu ztráty tempa nebo zdržení ve vývoji raketových zbraní v řádu přibližně dvou měsíců.
Ale dalších souvisejících faktorů je více. Hlavně jde o poznání, že tajemství Peenemünde je prozrazeno a z tohoto faktu vyplývající
následné rozhodnutí o přesunutí a rozdělení vývoje a výroby. S tím je samozřejmě spojeno další zdržení reálného nasazení raketové zbraně. Němci si uvědomovali dobře nebezpečí dalších náletů a také zintenzivnění snahy o špionážní infiltraci vývojového a výrobního programu.
Hitler pověřuje velením nad celým programem vývoje tajných zbraní SS grupenführera dr. Hanse Kammlera a nacistické vedení
určuje další postup:
1. hlavní montážně výrobní podnik bude přesunut do výrobních prostor v podzemí v pohoří Harzu
2. výzkumně vývojové podniky se přemístí do podzemí u Traunsee
3. odpalovací zkušební rampa pro A4 bude umístěna více na východ, do vesnice Blizna (Polsko)
A tak se vývoj i nadále opožďuje kvůli všem těm nutným přesunům a reorganizacím.
Zmenšil se i objem plánované výroby. Projekt a vývoj rakety Wasserfall a dvoustupňové A 9, který vznikal souběžně
v konstrukčních kancelářích se ani nedostal na výrobní linku (zásadní zde byla smrt dr. Thiela).
Je tu ještě i jistý morální dopad. Němci náhle zjišťují, že Britové mohou doletět do Německa kamkoliv a udeřit kdekoliv.
A konečně víme, že první raketa dopadla na Londýn až 8. 9. 1944 - 3 měsíce a 2 dny po D-Day a více než rok po peenemündském
náletu.
32
Historie tajných zbraní fašistického Německa
Následující spojenecká taktika
I přes úspěch obtížného manévru přesného zásahu malého cíle maršál Harris prosadil i nadále „plošné bombardování“ před snahou rozvíjet dále tuto taktiku. Projevuje se to v následných bombardovacích doktrínách, např. jen 6 nocí po Peenemünde je proveden první velký nálet na Berlín, další následují 31. 8. , 3. 9. , pokračování je od listopadu až do března 1944, bylo to 16 velkých
útoků (letecká bitva o Berlín) a 19 dalších gigantických náletů na jiná velká města. Jak známo, Německo a Němci se nezlomili a RAF
přitom ztratila 1046 bombardérů (5,2%).
Peenemünde přestalo být důležité, pokračují tu jen dílčí práce. Američané je pak ještě celkem třikrát bombardují v červenci,
v srpnu a v září 1944. B17 shazují celkem 3000t bomb a Peenemünde postupně totálně devastují.
Raketové zbraně po náletu
Po náletu tedy převzala velení nad celým projektem organizace SS, byly zvoleny náhradní výrobní i vývojové lokality a zabezpečeno maximální utajení. Např. tajemství výroby v podzemí
pohoří Harz, tzv. tábor Dora, zůstalo utajeno před Brity skoro rok. (25. 2. 1944 přichází údajně
od polského ústředí Armiji Krajowej depeše, která odhaluje výrobu V2 v Doře).
Továrna Dora je fenomén, který si zaslouží samostatné pojednání, snad jen pár údajů:
- zřizovatelem a výrobcem jsou závody a.s. Mittelwerkw G.m.b.H., které dostávají objednávku
z 19. 10. 1943 na 12 000 A4, po 900ks měsíčně, cena 40 000 marek/kus, celkem 480 000 000
marek
- v letech 1943 – 1945 tu prošlo 36 000 vězňů, jen v roce 1944 tu jich pracovalo na 13 000,
včetně Čechů (např. lékař Jan Češpiva, jeden z vůdců místní podzemní organizace; Václav
Baštář, Jan Chaloupka). Panovaly tu nelidské podmínky, 12 – 14 hodinová pracovní doba a
samozřejmě velká úmrtnost, snad na 18 000 lidí tu zemřelo nebo bylo zabito.
- v lednu 1944 tu bylo vyrobeno 50 ks, v únoru 81 ks a v březen 170 ks rakety V2. Pak začíná
sériová výroba, do března 1945 tu bylo vyrobeno 6000 ks V2
- budovaly se tu haly pro budoucí výrobu V3, ale výroba tekutého kyslíku byla umístěna do
tábora Redl Ziepfe v Alpách.
- rakety byly stále hodně poruchové, objevovalo se plno různých problémů
z podzemních prostor Dory
Bezpilotních střel V1 se ujímá firma Volkswagen ve Fallerslebenu.
Britové ale stále nemají zcela jasno o konkrétním charakteru raketových zbraní vyvíjených Němci, chybějí průkazné důkazy, které
by pomohly i specifikovat odvetná opatření.
V srpnu 1943 přichází další konkrétní informace od německého důstojníka o bezpilotním letadle a raketě A4. Britové se dozvídají,
že výroba těchto zbraní je rozmístěna po celém Německu. Starty střel jsou nutné z lafet. Pak přichází další informace od francouzského důstojníka. Tvrdí, že existují dálkově řízené pumy a dalekonosné rakety s doletem až 500 km a mohou vzlétnout do výšky 80
km. A také potvrzuje počátek října za zahájení výstavby odpalovacích zařízení pro V1. Britská tajná služba získává z Dánska fotografie letící rakety. Komise vedená Duncanem Sandysem rozděluje pozornost na V1 (tu předává letectvu) a na V2, kterou si ponechává. Stále se vedou spory o existenci raket s dlouhým doletem. Bez existence průkazných důkazů oponuje této teorii hlavně lord
Cherwell. Duncan Sandys, podporován brilantním vědcem R. V. Jonesem, tuší, že klíčovým důkazem je druh paliva, proto se obrací
na britské vědce, kteří intenzivně provádějí různé zkoušky, které by potvrdily možnost avizovaných německých raket.
Fotografický průzkum ve Francii dokládá výstavbu stejných ramp jako na fotografiích z Peenemünde, a proto se jako aktuálnější
nebezpečí ukazuje použití V1 (Fi-103). Možný účinek těchto zbraní vyvolává různá opatření, je např. objednáno na 100 000 Morrisonových krytů, je rozpracován plán evakuace obyvatelstva v Londýně (všechny zjištěné rampy jsou totiž orientovány na Londýn)
a zastavena výroba dvou válečných lodí.
V září 1943 považuje Werner von Braun vývoj rakety A4 v zásadě za ukončený. Nejdelší dolet je 287, 5 km.
Totéž oznamuje dr. Heyne u V1, nejdelší dolet 242km.
Blizna
Dokončení vývoje rakety A4 přenesli Němci na území polského gouvernementu, na základnu Heidenlager (Vřesoviště) u obce Blizna (poblíž Pustkovówa, na trati Midlec – Debica – Tarnow)
33
Historie tajných zbraní fašistického Německa
Hned od podzimu 1943 odbojové skupiny Armiji Krajowé (dále AK) sledují výstavbu základny, kde byly ponechány stávající domy tak, aby místo mělo charakter
normálně obývané vesnice.
Od listopadu 1943 se začínají shromažďovat hlášení o vypouštěných střelách z
Blizny, první A4 tady startovala 5. 11. 1943. Celé tyto série pokusů byly pozorovány a vyhodnocovány, díky dobré organizaci odbojových skupin probíhal i sběr
spadlého materiálu z raket dříve, než na místo stačily dojet oddíly německých
vojáků. Zpočátku rakety často vybuchovaly ve vzduchu, přesto se postupně u
zdařilých pokusů odbojářům podařilo zjistit směry jejich letů.
U vesnice Sarnak, asi 300 km severně od Blizny, dopadlo vysoké procento zdařile
odpálených raket. Místo se okamžitě dostalo do zorného pole AK. Dodejme, že
Němci v této vesnici ponechali místní obyvatelstvo a tak byly nevyhnutelně zaznamenány v případě dopadů raket i smrtelné případy.
Čas před invazí
Bombardování ramp ve Francii bylo zahájeno v prosinci 1943. Efekt byl ale minimální, proto bylo použito i těžkých 6t bomb zvaných „Tallboy“. Pro Němce byla
ale neustálá pozornost bombardovacích perutí velkým problémem, navíc V1 má stálé technické problémy a proto se neustále odsunuje datum útoku na Londýn. Do 12. 6. 1944 na stanoviště ramp dopadlo celkem cca 24 000t pum. Proto došlo postupně na
německé straně ke změně koncepce v technologii ramp. Začaly se vyrábět z prefabrikátů, rychle sestavitelné a dle potřeby i dostatečně mobilní.
směry letů V2 z Blizny a místa dopadů
V únoru 1944 Himmler a SS převzali konečně celkovou kontrolu nad výrobou raket, dokonce nakrátko zatkli i von Brauna, Klause
Riedela a Helmutha Gröttropa. Riedel později zahynul při autonehodě (snad inscenováno SS). Od jara se také uskutečňuje prosazování projektu V3 (ing. August Coender) „Die Hochdruckpumpe“ (vysokotlaká pumpa).
V červnu 1944 se ale náhle Britům dostává konkrétních důkazů o charakteru rakety A4
V2 v polských rukou
Poláci se na základě zájmu a požadavků z britských míst rozhodují, že se pokusí jednu raketu získat. Plán na ukradení kompletní
rakety z vlaku však musel být odložen, přednost dostává vyhazování mostů na železničních magistrálách v souvislosti s plánovanou
spojeneckou invazí.
12. 6. 1944 polský odboj analyzuje kapalinu z raket jako 80% koncentraci peroxidu vodíku H 2O2. Peroxid poháněl turbočerpadlo,
které dodávalo palivo, což byl alkohol a tekutý kyslík jako okysličovadlo.
A pak přichází zpráva ze Sarnaku. Nevybuchlou raketu, která dopadla na břeh řeky Bugu, získali polští odbojáři. Nejprve ji shodili
do řeky, aby ji ukryli před hledajícími Němci, později byla vytažena a postupně demontována a díly odvezeny do Varšavy. (Verzí o
získání rakety je více – dopadla do bahna a hned zamaskována, ukrývaná v rákosí…).
Je naplánována operace Wildhorn, Poláky označována jako Most. Jde o přistání spojeneckého letadla v Polsku, naložení dílů rakety
a odborníků z řad AK a návrat do italského Brindisi.
25. 7. 1944 po delších peripetiích na přistávací ploše „Motýl“ u Tarnowa, kolem půlnoci, konečně přistává Dakota, velitel por. George Culliford z Nového Zélandu, druhý pilot kpt. Kazimierz Szrajer
Nakládka probíhá v přesně určeném pořadí:
1. zvláštní materiál (díly V2)
2. specialista Jerzy Chmielewski (Rafal) – šéf ilegálního úřadu hospodářských studií II. oddělení hlavního velitelství AK, organizuje
a analyzuje zpravodajskou činnost o V1 a V2 do léta 1942, pak zatčen a vězněn v Osvětimi, propuštěn v březnu 1943. Byl od
začátku u sledování a organizace získávání informací o raketových střelách
3. dr. Józef Retinger – polský politik, spolupracovník Sikorského. V 56 letech seskočil v roce 1944 do Polska, tedy jeden
z nejstarších lidí, kteří seskočili v rámci bojové mise. Po různých peripetiích, nedůvěře ze strany AK a pokusů o atentát na jeho
osobu, vrací se zpět do Londýna. Po válce emigroval na Západ, angažoval se v evropských strukturách.
34
Historie tajných zbraní fašistického Německa
4. další dva pasažéři - členové odboje, politici
Při odletu dochází k potížím, kola se zabořila a hodinu trvalo, než se konečně podařilo letoun vyprostit. Vše bylo velmi riskantní i
z toho důvodu, že jen 800m od přistávací plochy byla ubytována německá posádka.
26. 7. 44 za svítání přistává Dakota úspěšně v Brindisi.
A ještě jeden nečekaný úlovek se dostává Britům do rukou. V červnu 1944 omylem jedna V2, vypuštěná z Peenemünde v rámci
korekce některých technických závad, přistála ve Švédsku. V červenci je už v Anglii a spolu s V2 z Polska mají Britové jasné důkazy
o velikosti rakety a účinnosti trhaviny a začínají mít jasnější představu o použitém pohonu.
Polskou Bliznu v červenci 1944 obsazují partyzáni AK, spojují se s výzvědnými ruskými oddíly. V souvislosti se zastavením fronty tu
pak obranné boje probíhají až do října 1944.
Britští a sovětští experti u Sarnaku a v Blizně
Churchill vyjedná u Stalina návštěvu britské mise v Blizně v září. Britští experti potvrzují alkohol a kyslík jako palivo pro německé
rakety. Obrázek je ucelený.
V tu dobu už ale první V2 zasahuje Londýn
Použití V1
Ale ještě je tu V1, bezpilotní kluzáková střela, jejíž vývoj je ukončen dříve než raketa V2.
V noci z 12. na 13. 6. 1944 dopadly na Londýn první střely V1. Bylo 6 dní po invazi a Hitler mohl konečně ohlásit svoji neodvratitelnou odvetu. Ale nevyhlásil. První start V1 byl totiž v podstatě fiaskem.
Odpal z 253 ramp se zdařil pouze 10 bezpilotním střelám, tři se hned zřítily,
jedna nevybuchla a na Londýn nakonec dopadly jen čtyři střely V1.
15. 6. 1944 o půlnoci začíná nový útok a ten je úspěšnější. Do poledne 16.
6. dopadá na Londýn 244 střel, byť se jich 45 zřítilo po startu. Do 18. 6. to
už bylo na 500 střel V1.
Stín nad Anglií - německé propagandistické letáky
Britové brzy zjistili, že sice dochází ke ztrátám na budovách i lidských životech, ale efekt není zdaleka tak ohromující, jak někteří předpovídali. Byl
utvořen výbor „Crossbow“, složený ze zástupců všech složek ozbrojených sil
a vedený Duncanem Sandysem. Ten brzy dokázal zorganizovat účinné obrané prvky, mezi které v prvé řadě patřila balónová bariéra a součinnost protiletadlového dělostřelectva s RAF, konkrétně stíhači. Muselo se dokonce zcela přeorganizovat postavení protiletadlových baterií
směrem k pobřeží, ale všechno se úspěšně zvládlo. Postupně se daří zneškodnit až 75% střel. Pak se pomocí radaru daří zjišťovat
dráhy střel a procento úspěšnosti se zvyšuje. MI5 podsouvá německé straně klamavé informace o škodách a zaměření střel pak je
orientováno na méně významné cíle.
Je třeba i zmínit úsilí, které vynakládalo bombardovací letectvo, a které se zaměřovalo na ničení jak odpalovacích míst, tak i skladů
V1 ve Francii – Eperlecques (bunkr Watten), Wizernes a také Mimoyecques, kde se budovalo hromné podzemní postavení pro
užití V3. Tady mělo být 25 ohromných hlavní dlouhých 128m namířených na Londýn. Náletem ze 6. 7. 1944 bylo toto postavení i
díky použití pum „Tallboy“ zásadně poškozeno a výstavba i použití V3 bylo prakticky zastaveno. Tallboye byly úspěšné i při útoku
35
Historie tajných zbraní fašistického Německa
na hlavní sklady bezpilotních střel v podzemních jeskyních u Paříže v St-Leu-d´Esserent, kde bylo
zničeno na 300 střel, a prostor skladu se stal nepoužitelný. Těchto náletů se často zúčastňovala i
617. bombardovací peruť „The Dambusters“ (proslavená zničením přehrad na řece Ruhr nebo
zničením bitevní lodi Tirpitz).
V1 byla Němci ještě postupně zdokonalena na odpalování z letadel, těchto odpalů bylo celkem
576, z toho 321 kusů bylo sestřeleno.
Do 22. 7. 1944 bylo realizováno 5000 startů V1, koncem srpna ale už musí Němci stanoviště ve
Francii opustit.
Od 16. 12. 1944 jsou ostřelovány raketovými střelami
Antverpy, které byly velmi poškozeny. Celkem na ně
dopadlo 2448 střel.
torzo vysokotlaké pumpy V3
29. 3. 1945 byl v Datchworthu proveden poslední dopal V1 za 2. světové války.
Celkem odstartovalo na Anglii 7488ks střel V1. 3957 jich bylo zneškodněno (1847 stíhači, 1878 protiletadlové dělostřelectvo, 232 balónová přehrada) což činilo 52,8% odstartovaných střel. Některé zdroje uvádějí, že bylo celkem vypuštěno přes 10000 V1, ale
jen 2419 dosáhlo cíle.
V1 na odpalovací rampě
Tyto střely usmrtily 6214 osob (92% v Londýně), 18 037 osob bylo zraněno. Zničeno
bylo 23 000 domů a 100 000 poškozeno.
V2 na scéně
Vraťme se na začátek našeho pojednání.
8. 9. 1944 na čtvrť Chiswick dopadá první V2. Proletěla vzdálenost 320km z nizozemského Den Haagu.
Premiéře ale předcházel podobný nezdar jako v případě V1. První start V2 proběhl totiž už 6. září v 10.30, ale nepovedl se. Následoval druhý pokus s týmž nezdařeným výsledkem. Pak se už ale rozjíždí série úspěšných odpalů.
Do 20. 11. 1944 dopadlo na Londýn cca 210 V2 s výsledkem 456 zabitých. 25. 11. zabíjí V2 160 osob v Deptfordu. Rakety V2 útočily nejen na Londýn, ale dopadaly i kolem Norwiche a Ipswiche, zasahovaly cíle ve Francii, Belgii i v jižním Nizozemí.
A i když použití V2 nepotvrdilo předpokládané katastrofické scénáře, přesto představovaly tyto rakety poměrně vážnou hrozbu.
Jedinou jakousi obranou byl radar. 48% raket dokázal zachytit, pak šlo spočítat dráhu letu a podle toho umístění odpalovacího
zařízení i místo dopadu, takže mohlo být provedeno bombardování míst startu a využilo se systému varování pro ohrožená místa.
To bylo vše, jinak nebylo proti raketám V2 obrany.
Největším omezujícím limitem pro odpalování V2 se tak stal spojenecký postup západní Evropou, který zatlačil Němce na samou
mez operačního doletu raket a samozřejmě bombardování odpalovacích zařízení. Tak byl rozsah z plánovaného měsíčního vypuštění cca 900 raket za měsíc omezen na cca 450 raket, který se na jaře ještě snížil a poslední V2 dopadla 27. 3. 1945 na čtvrť Orpington v Londýně.
Celkem bylo odpáleno 2500 raket, z toho 517 na Londýn, 1265 na Antverpy, 537 na jiná místa v Anglii, 61 nedoletělo, zbytek se
zřítil při startu. Zabito bylo 2724 osob zabito, 6467 zraněno.
A pro dokreslení ještě jeden údaj: cena odpálení V2 – 1200 liber, V1 - 125 liber.
Závěr
Němci opouštějí Peenemünde v průběhu ledna a února 1945, Von Braun při evakuaci zajišťuje pro svůj tým (cca 5000 osob) na
stovky nákladních aut a dokonce 2 vlaky. Vše s jediným cílem. Uniknout přicházejícím Rusům a dostat se do podzemní továrny v
Harzu.
Rusové přicházejí do Peenemünde 5. 5. 1945 (2. běloruská armáda). Co šlo, bylo demontováno a odvezeno do Ruska, včetně techniků a specialistů, převážně druhé kategorie.
Von Braun si v průběhu přesunu zlomil při autonehodě ruku i rameno, přesto se mu daří ukrýt v Harzu dokumentaci o vývoji a
36
Historie tajných zbraní fašistického Německa
výrobě raket. Pak odjíždí i s týmem nejbližších spolupracovníků do Bavorských Alp. Díky Walteru Dornbergerovi se dostává mimo
dosah podezíravé SS a 2. 5. 1945 se vzdává Američanům a s ním i na 500 dalších specialistů. Dornberger je předán Britům a odsedí
si nějaký čas ve vězení, neboť jej Britové činí spoluzodpovědným za smrt civilistů, které zabily raketové zbraně. Později se i on dostává do USA, kde pracoval pro letectvo na programu řízených střel.
Werner von Braun se zlomenou rukou se vzdává Američanům
Dory se zmocnili Američané, zajistili pro sebe, co bylo potřeba a po třech
měsících ji předali Rusům, neboť se nacházela v jejich zóně.
Ostatní vědci i s Wernerem von Braunem odcházejí do USA, je to 492
německých vědců a techniků, jádro tvoří právě von Braun a 126 členů
jeho personálu z Peenemünde.
Werner von Braun se v r. 1947 oženil.
V r. 1969 dostal on i jeho tým člověka na Měsíc.
V roce 1977 zemřel na rakovinu.
pif 2013, Hradec Králové
několik pohledů na dnešní Peenemünde
památník v Karlshagenu
areál bývalé elektrárny a makety V1 a V2
V2 s emblémem Ženy na Měsíci
maketa V1 v měřítku 1:1
rampa pro V1
raketový motor V2
kryt hlavice V2
37
turbočerpadlo pro V2
Spojenecká a německá letadla, která se zúčastnila či jinak zapojila do akcí během operace
Hydra 17. - 18. 8. 1943
Vickers Wellington Mk II byl britský střední dvoumotorový bombardér. Oproti verzi Mk I byly jeho motory Pegassus o 59 kW výkonnější a v tomto provedení se vyráběl do roku 1941, aby byl vystřídán
typy Mk IV až Mk X. Letounů Wellington, nazývaných britskými letci
„Wimpey“ a českými letci „Velouš“, bylo vyrobeno zhruba 4,5 tisíce
kusů. Do dnešních dní se zachovaly pouze dva stroje, oba jsou ve
Velké Británii.
Avro 683 Lancaster, čtyřmotorový bombardér, byl jedním z nejvýznamnějších typů, které během války sloužily v RAF, a tvořil páteř
britského Bomber Command v druhé polovině války (dá se říci, že v
této funkci nahradil typ Vickers Wellington). Lancastery v letech
1942–1945 provedly přes 156 000 operačních letů a svrhly okolo
610 000 tun pum. Mezi nejznámější akce Lancasteru patří Operace
Chastise (prolomení přehrad v Porúří), nebo potopení bitevní lodi
Tirpitz. V boji bylo ztraceno 3249 Lancasterů. Průměrný Lancaster
vydržel v bojích nad Evropou 2 týdny, než byl sestřelen. Dva stroje
jsou letuschopné dodnes.
Handley Page Halifax byl čtyřmotorový těžký bombardér používaný
za druhé světové války britským RAF. Ve službách RAF Bomber
Command Halifaxy nalétaly 82 773 operačních letů, při kterých svrhly
224 207 tun bomb, při vlastních ztrátách 1 833 strojů. Mimo bombardování sloužily také jako vlečné letouny, pro vysazování agentů a
dopravu zbraní do okupovaných území Evropy, v boji proti ponorkám
a pro meteorologický průzkum. V dobách největší výroby sjížděl z
výrobní linky jeden kompletní stroj každou hodinu. Poslední stroj byl
vyroben v listopadu 1946. Celkem bylo vyrobeno 6177 strojů.
Short Stirling mk IV byl prvním a nejstarším z britských čtyřmotorových těžkých bombardérů. Ačkoliv byl schopen nést značný náklad
pum, nedokázal nést pumy těžší než 900 kg. Byl brzy nahrazen bombardéry Lancaster a Halifax. V roce 1943 byl už Short Stirling považován hlavně za letoun k vlečení kluzáků, dopravní letoun a letoun pro
elektronický boj. Ve verzi C.Mk.IV sloužil nejen pro vlek těžkých
kluzáků, ale také pro přepravu materiálu. Vyrobeno bylo celkem
461kusů ve 134 verzích.
Bristol Beaufighter byla britská dvoumotorová stíhačka používaná v
době druhé světové války jako noční stíhací letoun, ale i jako bitevní
a torpédový letoun. Byl zařazen jak pod stíhacím velitelstvím
(Fighter Command), tak pod pobřežním velitelstvím (Coastal
Command). Celkem bylo ve Velké Británii vyrobeno 5934 Beaufighterů všech verzí, z toho 1369 kusů ve stíhací verzi.
38
ponorky
de Havilland Mosquito Tento britský letoun představoval od počátku svého nasazení roku 1941 tvrdý oříšek pro stíhače Luftwaffe, kterým většinou
unikal díky své vysoké rychlosti. Byl užíván jako lehký bombardér, noční
stíhač i průzkumný letoun. Pro své kvality, které měl i přesto, že většina
stroje byla tvořena dřevěnou konstrukcí, dostal přezdívku Dřevěný zázrak.
Do konce války bylo vyrobeno 5584 Mosquit všech verzí (celkem 7781 i s
poválečnou produkcí). Málo který typ dosáhl takových bojových úspěchů
při tak nízkých ztrátách.
Dornier Do 217 byl německý střední bombardér, určený pro běžné i
střemhlavé bombardování s možností nést různé vybavení, jako závěsy pro
kamery, řízené i neřízené pumy apod. Došlo i na přestavbu na verzi noční
stíhač. Výroba byla ukončena roku 1944. Celkem vzniklo přes 1 500 bombardérů a 350 nočních stíhačů.
Focke-Wulf Fw 190 byl jednomístý jednomotorový stíhací letoun. Fw 190
s hvězdicovým motorem BMW 801 byl vyráběn v 18. základních variantách. Ve své době to byla jedna z nejlepších stíhaček a od roku 1941 do
konce války jich bylo vyrobeno přibližně 20 000 ks (včetně asi 6 000 ks
stíhacích bombardérů).
Messerschmitt Bf 109 byl standardním stíhacím letadlem Luftwaffe v
průběhu druhé světové války. V roce 1935 nahradil dvouplošník Heinkel
He 51. Letoun byl zprvu neoblíbený - konstrukce trpěla velkým zatížením
a stroj měl i těsný kokpit. Po řadě zkoušek byl však roku 1936 vybrán jako
hlavní stíhačka pro Luftwaffe a ve verzi E patřila na začátku války mezi
nejlepší stíhačky světa. Létala na něm většina nejlepších německých stíhacích letců. Byl vyráběn postupně v deseti verzích ve značném množství
výrobních variant. Celkem bylo postaveno kolem 33 000 exemplářů.
Messerschmitt Bf 110 byl německý dvoumotorový těžký stíhací letoun.
Byl využíván jako bitevník, jako noční stíhač nebo jako lodní doprovod.
Typ Bf 110 ve výrobě zůstal po celou dobu války, celkem se ho vyrobilo
přes 6 000 kusů.
39
Dnešní německé ponorky
Dnešní německé ponorky
Málokomu z nás, suchozemců, se povede spatřit plovoucí ponorku. My
jsme měli to štěstí v Kielském zálivu, v Laboe, plul tam po zčeřené hladině moderní U-boat s německou vlajkou a proto se podívejme na několik
údajů o současných německých ponorkách.
Stoletá historie německých ponorek
Výhoda této zbraně se projevila již během první světové války v roce
1914. Přesně 5. září se totiž podařilo německé ponorce U 21 potopit
anglický lehký křižník Pathfinder. Další vojenský úspěch zaznamenala
ponorka U 9, které se podařilo torpédovat a potopit křižník Hawke. Ještě za první světové války dostalo německé námořnictvo k dispozici ponorky s dieselovými motory, které nekouřily a tím pádem je nebylo tak jednoduché objevit,
když pluly na hladině.
Asi nejslavnější německou ponorkou se stal model U 21, jehož posádka dokázala při náročné cestě postupně potopit
anglický křižník Triump a loď Majestic. Kontroverzní se naopak stalo potopení cestovního parníku Lusitania v roce
1915. Němci tehdy ještě operovali pouze se 111 ponorkami. Po válce si však vítězné mocnosti rozdělily celkem 172
německých podvodních plavidel.
Ve druhé světové válce ponorky nejvíce ohrožovaly konvoje mířící do Velké Británie a Sovětského svazu. Na začátku
války oceán brázdilo 56 německých ponorek určených především pro blokádu Velké Británie. Během vrcholící ponorkové války v roce 1942, bylo potopeno 1 160 lodí protiněmecké koalice. Od roku 1943 naráželi němečtí velitelé ponorek na stále lepší obranu konvojů. V konečném součtu za celou válku pak Kriegsmarine ztratila 781 ponorek.
Současnost
V současné době jsou ponorky německé výroby stále na vrcholu ve své kategorii a náš západní soused s nimi zásobuje
spojence po celém světě.
Největším ponorkovým loďstvem disponují Spojené státy a Rusko, následují
"evropské velmoci" Velká Británie a Francie a tradiční "ponorková mocnost"
Německo. Ostatní země NATO mají ve výzbroji právě převážně výrobky německých loděnic, nebo alespoň jejich licence (Itálie). Nizozemsko má ponorky
vlastní, Kanada britské a Španělé se poohlédli v sousední Francii.
Ponorky německé výroby se objeví i u našich severních sousedů, kde v Marynarke Wojennej nahradí čtyři ponorky třídy Kobben norského námořnictva, dvě
staré, sovětské třídy Foxtrot. V současné době už existují a montují se do nových plavidel pohonné systémy, umožňující konvenčním ponorkám dlouhodobé působení pod hladinou, přibližující je tak typům s jaderným pohonem. Ve
Francii je to autonomní pohonný systém MESMA, v Německu pohonný systém nové generace pro ponorky typu 212.
Nejmodernější nejaderná ponorka světa
V roce 2005 byla zařazena do služby první ponorka třídy
212 A U 31 s inovovaným, na vzduchu nezávislým AIP pohonem (viz rámeček). Do r. 2014 přibylo dalších 5 lodí
této třídy, U-32 až 36.
Ponorka třídy 212 A je dlouhá 56, vysoká 6,8 a široká 6,4
metrů a váží 1 450 tuny. Poháněna je hybridním dieselelektrickým motorem MTU 16V 396, kombinovaným s
devíti membránovými palivovými články HDW/Siemens,
každý o výkonu 30–40 kW (v případě U31), resp. dvěma
membránovými palivovými články, každý o výkonu 120
kW (u ponorek U32 a výše).
Dosahuje rychlostí 37 km pod a 22 km nad hladinou. Zcela bez vynoření vydrží pod vodou 3 týdny, při použití
šnorchlu může operovat až 12 týdnů. Testována je na
40
Řez ponorkou třídy 212 A
Dnešní německé ponorky
Dnešní německé ponorky
pokračování
hloubku přes 700 m. Podle dostupných informací je při provozu na palivové články bez vibrací, bezhlučná a současnými
metodami jen velmi obtížně detekovatelná.
V lodi je posádka v počtu 27 námořníků.
Výzbroj tvoří 24 námořních min a 13 těžkých torpéd Seehecht (naváděných optickým kabelem a dosahujích rychlost 93
km/hod). Ta mohou být vypuštěna z celkem šesti 533mm komor. Kromě torpéd lze použít rakety Idas s dosahem 20 km
(do jedné torpédové roury se vejdou čtyři střely).
Na vzduchu nezávislý pohon AIP (Air Independent Propulsion)
Pohon byl poprvé nasazen v roce 1989. Umožňuje
nejaderným ponorkám s diesel-elektrickým pohonem
provoz bez vynoření až kolem jednoho měsíce.
Systém spaluje naftu, vodík aj. a čistý kyslík v oddělených spalovacích komorách. Výhodou pohonu je i tichý
chod oproti klasickému pohonu, který způsobuje vibrace a tím pádem generuje hluk.
Další možnosti AIP systému nabízejí palivové články,
které jsou využívány právě u modelu 212 A.
Pro srovnání: Ponorka U995 TYPU VIIC/41 měla délku 67m, 2 přeplňované 6-válcové diesely o výkonu (2 400 kW) pro
hladinovou plavbu a dva BBC elektromotory 750 hp (560 kW). Max. rychlost: na hladině 32,8 km/hod, pod hladinou 14
km/hod. Posádku tvořilo 44-52 mužů.
Výzbroj: pět 533 mm (21 in) torpédometů (4 příďové, 1 záďový); 12 torpéd, jedno 3,7cm protiletadlové dělo a dvě protilet. dvojčata ráže 2cm
Použité zdroje:
http://technet.idnes.cz/nemci-slavi-100-let-ponorek-predstavili-nejmodernejsi-nejaderne-plavidlo-1a8-/tec_technika.aspx?
c=A070503_151823_tec_technika_vse,
http//technet.idnes.cz/vodik-pohani-vojenske-ponorky-i-vas-notebook-fn5-/tec_technika.aspx?c=A071130_173323_tec_technika_vse
41
Bořitelé hrází - Dambusters
Bořitelé hrází
(Dambusters)
Text převzat ze stránky
http://www.valka.cz/clanek_10949.html)
©df 2013 - částečně upraveno a doplněno
Protože uvádíme dle britských zvyklostí jména pilotů či jiných důstojníků zásadně s příslušnou zkratkou hodnosti, přinášíme v
úvodu tohoto pojednání tabulku s uváděnými zkratkami, jejich vysvětlivkami a příslušným českým ekvivalentem hodnosti:
Marshal of the RAF
MRAF
maršál RAF
Air Chef Marshal
ACM
letecký maršál
Air Marshal
AM
maršál letectva
Air Vice Marshal
AVM
vicemaršál letectva
Air Commodore
A/C
komodor letectva
Group Captain
G/C
plukovník
Wing Commader
W/C
podplukovník
Squadron Leader
S/L
major
Flight Lieutenant
F/L
kapitán
Flying Officer
F/O
nadporučík
Pilot Officer
P/O
podporučík
Warrant Officer
W/O
štábní rotmistr
Flight Sergeant
F/S
rotný
Sergeant
Sgt
četař
Corporal
Cpl
desátník
Leading Aircraftman
L/A
svobodník
Aircraftman First Class
A1
vojín
Aircraftman Second Class
A2
vojín - nováček
42
Bořitelé hrází - Dambusters
Bořitelé hrází (Dambusters)
Text převzat z http://www.valka.cz/clanek_10949.html) - částečně upraveno a doplněno
Další prameny:
THE DAM BUSTER`S. Paul Brickhill
NEPŘÁTELSKÉ POBŘEŽÍ PŘED NÁMI. Guy Gibson
LEGENDÁRNÍ 617. PERUŤ, Osudy elitních válečných letců. Chris Ward, Andy Lee, Andreas Wachtel
www.thedambusters.org.uk
_______________________________________________________________________________________
Vznik rotační bomby
Myšlenka, jak účinně pomoci ukončit válku, trápila Ing. Barnese Wallise (pozdějšího Sira) již několik týdnů. Tento vynálezce a letecký konstruktér, který je znám jako tvůrce
geodetických konstrukcí (vzducholoď R100, letadla Vickers Wellesley, Wellington a
Warwick) tušil, že bomby, které se dosud vyráběly, nejsou účinné tak, jak by si představoval. Vadila mu metoda bombardování řadou, kdy možná jedna bomba z mnoha zasáhne vybraný objekt, vadily mu i trhaviny, které se dosud používaly (AMATOL). Nejtěžší
standardně vyrobená bomba vážila pouhých 500 lb (cca 250 kg) a plněná nekvalitním
amatolem nebyla schopna zničit jakýkoliv silněji opevněný cíl. Na podzim 1939 začal
studovat, jak nejcitelněji zasáhnout Hitlerovské Německo a dopracoval se k názoru, že
nejúčinnější by bylo zničit energetické zdroje. Jako nejefektivnější cíle vycházely přehraSir Barnes Neville Wallis
dy v Porúří Möhne, Sorpe a Eder. Möhne regulovala výši hladiny v Mittellandském kanálu, který byl jednou z největších dopravních tepen v Německu, Eder a Sorpe zásobovala vodou ocelárny, které k výrobě 1 tuny oceli spotřebovaly asi 8 tun vody.
Přehrada Möhne
Přehrada Eder
Přehrada Sorpe
Počátek
stavby
1909
1908
1927
Dokončena
1913
1914
1935
Typ
gravitační
gravitační
sypaná
Délka
777 m
393 m
640 m
Výška
36,6 m
44 m
61 m
Tloušťka
základny
30,5 m
36,2 m
?m
Tloušťka
koruny
7,6 m
6m
?m
Pokud by se povedlo hráze protrhnout, byl by to citelný úder německé výrobě. Jak toho ale dosáhnout? Z rozměrů
přehrad vyplývalo, že i kdyby se vyrobila bomba 20x těžší, než současné typy a použila se konvenčním způsobem, stejně by to nemělo valného účinku. Beton je velmi odolný proti stlačení, nikoliv však proti rozpínání. Nejlepším způsobem je vystavit jej nárazové vlně, při které vzniká stlačení i podtlak. Nárazová vlna se ovšem ve vzduchu rychle vybije
a oslabí, daleko účinnější je v hutném prostředí. Těleso přehrady ani terén v těsné blízkosti hráze nepřicházel v úvahu,
jedinou možností bylo tedy umístění shozené nálože pod hladinu vody. Tam by se nárazová vlna šířila podle Pascalova
zákona do všech stran a zapůsobila na hráz efektem podobným zemětřesení.
43
Bořitelé hrází - Dambusters
Bořitelé hrází (Dambusters)
Po několika výpočtech Wallis zjistil, že bomba musí mít cca 10 tun a musí být shozena z velké výšky, aby vnikla hluboko pod vodu. Dosud však nebylo zkonstruováno letadlo, které by takovou bombu uneslo. Přesto se svou studií seznámil několik vlivných lidí. Bohužel zájem byl nepatrný vzhledem k tomu, že vynálezů přicházela v té době celá řada a
naprostá většina z nich byla fantaskních a nesmyslných. Proto se jimi odpovědní lidé často ani nezabývali.
Jediným, koho tato studiaezaujala, byl Air Vice Marshal Arthur Tedder. Ten s ním seznámil ministra pro leteckou výrobu lLorda Beaverbrooka. Jeho postoj byl víceméně skeptický, ale se studií se seznámili další lidé: Air Commodore Pat
Huskinson, který byl ředitelem pro výzkum a výzbroj Ministerstva pro leteckou výrobu, Sir Charles Craven, správní
ředitel firmy Vickers, Sir Henry Tizard, vědecký poradce Ministerstva pro leteckou výrobu a konečně G/Cpt Winterbotham, zabývající se neortodoxními zbraněmi. Ti se zasloužili o vytvoření výboru v čele s Dr. Pyem, který tuto studii
prošetří. Výbor hodnotil plán jako proveditelný a jeden z členů komise Dr. Glanville, ředitel laboratoře pro silniční výzkum navrhl, aby se postavil model přehrady zmenšený v měřítku 1:50 a na něm se ověřovaly možnosti destrukce. Po
několika týdnech pokusů, kdy byly zkoušeny různé vzdálenosti od hráze i množství trhaviny, Ing. Wallis zjistil, že nejlepší výsledky dává nově vyvinutá trhavina RDX (RDX = hexogen, velmi silná, bezpečná a často používaná trhavina,
označovaná také jako Cyklonit, nebo T4). Aby byl efekt co nejlepší, musí být nálož odpálena pokud možno těsně na
stěně přehrady a přibližně v její poloviční výšce.
Jenže jak tuto nálož dostat na místo? Použití torpéd vylučovaly řady ochranných protitorpédových sítí, které prokázal
letecký průzkum u všech přehrad. Shodit bombu z malé výšky s určitostí přesný zásah vylučovalo, neboť bomba by
dopadla na vodu horizontálně a nezajela pod hladinu. Zdálo se, že projekt skončí ve slepé uličce. Ing. Wallis ale brzy
našel způsob, jak dopravit bombu na místo. Inspirovalo jej dětské “házení žabek”. Bomba ve tvaru válce, roztočená na
určité otáčky, by skoky po hladině překonala protitorpédové sítě, narazila na hráz, potopila se přímo u zdi a poté v
potřebné hloubce vybuchla.
Avro Lancaster
Závěr výzkumu a výpočtů zněl, že k protržení přehrad stačí trhavina o váze cca 2 994 kg
(6 600 lb). Když se připočetla váha pláště
bomby cca 1 200 kg (2 650 lb), tak celková
váha bomby byla cca 4 196 kg (9 250 lb). Pro
tuto bombu se už bombardér našel. Byl jím
nový Avro Lancaster, který by po určitých
modifikacích tuto bombu na cíl dokázal dopravit.
S výpočty a nákresy navštívil Ing. Wallis prof. Patrika Blacketta, ředitele operačního výzkumu, který usoudil, že věc je
životaschopná a ihned ji předal Siru Tizardovi. Sir Tizard okamžitě povolal Ing. Wallise, aby pokračoval v projektu. Ten
měl již vyhlédnutou starou nepoužívanou přehradu ve Walesu, Nant-y-Gro nedaleko Leominsteru. Byla asi tak 5x
menší než Möhne, a tak bylo nutno přepočítat množství potřebné trhaviny.
24. července 1942 byl proveden ostrý pokus, který skončil naprostým úspěchem, hráz byla protržena. Sir Tizard zařídil, aby Ing. Wallis mohl pokračovat
ve výzkumné nádrži v Teddingtonu. Bohužel Dr. Tizard byl jen poradce a Dr.
Wallis potřeboval, aby dal “zelenou” někdo z výkonných orgánů. Jenže reakce
byly stále vlažné až do podzimu roku 1942. Tehdy se ozval člen výboru pro
tajné a nové zbraně, který se zajímal o některé staré Wallisovy projekty. Ten
se mu zmínil o přehradách a reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Již druhý
den ředitel z výboru pro tajné a nové zbraně vyslovil souhlas pro výrobu 6
prototypů poloviční velikosti. Dne 4.
Skákající bomba dr. Wallise
12. 1942 se odpoutal od vzletové
dráhy v Woeybridge upravený Vickers Wellington s bombou.
Bombardér byl pro bombu speciálně upraven. V pumovnici byl umístěn motor, který roztáčel bombu na 500 ot/min. Berany svíral zkušební pilot fy. Vickers “Mutt” Summers a Ing. Wallis byl na místě bombometčíka. Provedli zkušební shoz bomby z výšky 45,5 m (150 ft) při rychlosti 385 km/h (240 mph) a
zjistili, že princip funguje, ale bomba neskákala úplně podle představ Ing.
Wallise. Plášť byl pravděpodobně tenčí a bomba se poškodila, proto zbylých
44
Bořitelé hrází - Dambusters
Bořitelé hrází (Dambusters)
pět kusů bylo zesíleno. Výpočty ukázaly, že když se provede shoz z 18 m, bude se bomba chovat stejně, ale síly při
dopadu budou menší, takže by nemělo dojít k jejímu poškození. Dne 12. 12. byl proveden další shoz a bomba fungovala výborně, stejně tak to platilo i pro zbylé 4 kusy.
Vše nafilmoval kameraman ze země jako důkaz a G/Cpt Winterbotham vyjednal slyšení před výborem ministerstva
pro zásobování. Na začátku února 1943 výbor vše podpořil a informoval o výsledcích další místa. Dr. Wallise začal
tlačit čas, protože nejlepší doba pro útok byl květen. Přiměl zkušebního pilota “Mutta” Summerse, zda by nevyjednal
návštěvu u vrchního velitele Bomber Command A. M. Arthura Harrise, kterého znal osobně. Harris jej přijal i se Summersem a vědce vyslechl. Došlo i na promítání filmů se zkušebními shozy z Woeybridge i pokusné nádrže
z Teddingtonu. Krátce poté se věci daly do běhu a 26. února 1943 dostal Wallis příkaz od náčelníka štábu letectva,
aby provedl vše potřebné k protržení přehrad nejdéle do konce května. Termín pro útok byl stanoven mezi 13. – 19.
květnem z důvodu nejvyššího stavu vody v přehradách po jarním tání a období, kdy je měsíc v úplňku.
Vznik 617. perutě
13. 3. 1943 převzal velení 5. bombardovací skupiny Air Vice – Marshall Ralph Cochrane a 15. 3. si jej
pozval Arthur Hariss na své velitelství. Přikázal mu, aby sestavil novou peruť pro bombardování přehrad. Dal mu volnou ruku pro výběr osádek na tuto akci. Jako velitele perutě si vybral W/Cdr Guy
Gibsona DFC a DSO&bar, který právě dolétával svou 3. operační túru, což činilo cca 600 hod a 170
startů. Naznačil mu, o jaký úkol se jedná a určil mu jako domovskou základnu Scampton, které velel
G/Cpt Charles Whitworth. Dal mu volnou ruku při výběru osádek z celé 5. bombardovací skupiny,
která spadala pod jeho velení, a naznačil mu, aby nacvičoval především nízké létání v noci. Více informací z
něj Gibson nedostal. S výběrem personálu vypomohl W/Cdr Smith, s
výzbrojí a výstrojí S/Ldr May.
Hned na druhý den se začala budovat peruť doslova od píky a v tom pomáhal G/Cpt H. Satterly, který musel sehnat vše, počínaje náhradními
motory, přes výstroj až po toaletní papír či krém na čištění bot. Dále dorazili velitelé letek, a to S/Ldr Henry Young DFC&Bar, občan USA sloužící
v RAF a S/Ldr Henry Maudslay DFC od 50. perutě. Jako adjutant perutě
byl určen F/Sgt. Humphreys, výkonný praporčík F/Sgt. Powell a vedoucí
kanceláře velitele perutě Sgt. Hevron Oficiálně byla peruť založena 20.
března a 22. března proběhlo rozdělení do letek. Už 26. března byla peruť schopna zahájit výcvik. Zatímco se tvořila peruť, neustále se zkoušela
a vylepšovala bomba, teď již vyrobená ve skutečné velikosti. Teprve teď
byl W/Cdr Gibson obeznámen s typem zbraně, ale nikoliv s cílem. Bylo
mu uloženo začít trénovat nízké lety a především přiblížení do bodu shozu ve výšce 18m (60 ft) při rychlosti 385 km/h (240 mph).
45
Guy Gibson, velitel křídla a vrchní velitek
(Commandig Officer) 617. perutě
Bořitelé hrází - Dambusters
Bořitelé hrází (Dambusters)
Vzniklo několik problémů:
1) kde a jak provádět simulace nočních letů
2) zabezpečení podkladů a metody pro navigaci v nízkém letu
3) stanovení a udržení přesné výšky 18m
4) zajištění odhozu bomby přesně 366 - 412m od hráze.
Nejprve bylo třeba vyřešit, jak simulovat noční světlo, protože v Anglii nebylo mnoho dní, kdy byly příznivé meteorologické podmínky pro nízké létání v noci. Proto bylo třeba létat ve dne. Řešení spočívalo v namontování tenké jantarové clony přes kabinu a pilot nosil modré brýle, což celkem věrně imitovalo noční světlo.
Problém s navigací byl v tom, jak číst mapy, množství map, z nichž je potřeba vždy jen malý výřez. Navigátoři to vyřešili po svém: Nastříhali si potřebné části map, spojili je v jeden pás a ten si během letu převíjeli podle potřeby.
Princip použití Wallisovy
pumy pro ničení přehrad
Nejtěžší se ale ukázalo létání v 18 m nad vodou. Barometrické výškoměry vykazovaly různé vady (tzv. přístrojová chyba, rozdílné tlaky nad Anglií a Německem atd.) a radiovýškoměry byly v té době ještě v plenkách. Nakonec to bylo
jednoduché. Pan Lockspeiser z programu vojenské pomoci vymyslel, že do přídě a za pumovnici se nainstalují dva
reflektory směřující pod letadlo, které se
budou sbíhat a v požadované výšce 18 m
tvoří na hladině číslici 8.
Určení požadované vzdálenosti pro odhoz bomby bylo také řešeno celkem primitivní pomůckou, vymyšlenou W/Cdr
Dannem z programu vojenské pomoci.
Tvořilo ji jednoduché zařízení ve tvaru Y,
opatřené na kratších koncích hřebíky a na
delším konci záměrným otvorem. Na korunách přehrad byly většinou dvě věže, a
pokud měl bombometčík v zákrytu věže s
hřebíky, věděl, že je v přesné vzdálenosti
pro uvolnění pumy.
46
Bořitelé hrází - Dambusters
Bořitelé hrází (Dambusters)
Stále však ještě nebyla připravená bomba pro ostrý shoz. Při zkouškách byly problémy, především strukturální. Nakonec bylo vše zvládnuto a 29. dubna připraveno a odzkoušeno. Shozy z 18 m (60 ft), při rychlosti 385 km/h (240 mph),
ve vzdálenosti 366 - 412m (400-450 yardů) od hráze byly 100% úspěšné a při tom zůstalo. Teď se čekalo již jen na počasí.
Útok
2. května přistály ve Scamptonu první modifikované Lancastery. Měly poněkud pozměněnou pumovnici pro nesení skákavých
bomb a sejmutou hřbetní věž. V této době se
objevily znepokojivé zprávy o zjištění lehkého protiletadlového dělostřelectva (flaku) v
okolí přehrad. Na štábu zavládlo zděšení, že
je operace prozrazena. Naštěstí tato aktivita
byla pouze u přehrady Möhne, ale i tak se
tam objevilo 5 stanovišť se čtyřkanóny ráže
20 mm.
Dne 13. května W/Cdr Gibson, G/Cpt Charles Pickard a G/Cpt Satterly naplánovali tratě pro přílet a odlet k cílům. Byly
navrženy tak, aby se vyhnuly největším koncentracím flaku a každá jinudy. (viz mapka dále)
Celá operace obdržela název CHASTISE (Odplata). Provedení útoku bylo naplánováno ve třech vlnách. První vlnu o 9
letounech povede W/Cdr Gibson jižní trasou a zaútočí na Möhne a Eder. Druhou vlnu o 5 letounech povede S/Ldr
Munro na Sorpe severní trasou a třetí vlna, též o 5 letounech, letící o dvě hodiny později, bude zálohou pro první a
druhou vlnu.
Tabulka hesel a kódů pro koordinaci útoku za letu:
GONER
PRANGER
NIGGER
DINGHY
DANGER
EDWARD
FRASER
MASON
APPLE
CODFISH
MERMAID
TULIP
CRACKING
GILBERT
zásah cíle
útok na cíl X (Möhne)
cíl X (Möhne) prolomen, provést útok na Y (Eder)
cíl Y (Eder) prolomen, provést útok na Z (Sorpe)
útok na cíl D (Lister)
útok na cíl E (Ennepe)
útok na cíl F (Diemel)
všechny letouny návrat na základnu
první vlna na příjmu kanál A
rušení kanálu A, přepnout na kanál C
rušení R/T, kontrola na W/T
číslo 2 převzít dohled nad cílem X
číslo 4 převzít dohled nad cílem Y
útok na poslední vybraný cíl
47
Před startem, Guy Gibson stojí ve dveřích Lancasteru
Bořitelé hrází - Dambusters
Bořitelé hrází (Dambusters)
15. května nastal dlouho očekávaný okamžik. A/V/M Cochrane telefonoval W/Cdr Gibsonovi, aby spustil operaci
CHASTISE, pokud bude přát počasí. V 15:00 hod byl svolán briefing pilotů a navigátorů, kde byly vydány pokyny pro
provedení náletu. Byly sem dopraveny makety všech přehrad, na které se mělo útočit. V 20:00 hod byl briefing ukončen. 16. května v poledne přistálo průzkumné Mosquito s čerstvými snímky přehrad, které ukazovaly, že jsou po okraj
plné vody.
Meteoslužba vydala předpověď, kde se konstatovalo, že počasí pro útok je plně vyhovující. V 16:00 hod byl svolán briefing
všech osádek. Teprve zde se peruť dozvěděla, jaký je cíl náletu. Poté následovala večeře a nástup do letounů. V 21:10 byla
vypálena zelená světlice pro 2. vlnu, která letěla jako první,
poněvadž její trasa byla delší. Bohužel Lancaster AJ-Q F/Lt
McCartyho byl neschopen pro poruchu hydrauliky a proto byl
odstaven. Osádka přesedla do záložního AJ-T a přitom se F/Lt
McCarthymu rozbalil padák. Takže se čekalo, až dorazí náhradní. V 21:29 hod odstartoval F/Lt Munro a dále F/Lt Barlow, P/O Byers, P/O Rice.
Ve 21:39 startovala první vlna: první roj W/Cdr Gibson, F/Lt Hopgood , F/Lt Martin, druhý roj S/Ldr Young, F/Lt Maltby, F/Lt Shannon a třetí roj F/Lt Maudslay, F/Lt Astell, F/lt Knigt a jako poslední z druhé vlny F/Lt McCarthy v 22.01 se
záložním letounem.
Třetí vlna se zvedla do vzduchu 17. května od 00:09 do 00:15 hod, a to v pořadí P/O Ottley, P/O Burpee, F/Sgt
Towsend, F/Sgt Brown a jako úplně poslední F/Sgt Anderson. Přesně v 23:00 začaly první potíže. Letoun F/Lt Munroa
dostal při přeletu ostrova Texel zásah od flaku, který kompletně vyřadil radiokomunikaci, a to jak vnitřní tak vnější, a
po pěti minutách letu byl nucen otočit nazpět do Scamptonu, kde dosedl v 00:36 hod. V ten samý okamžik sklesal P/
O Rice do výšky 18 m podle světlometů, když v tom se ozvala rána a letoun se dotkl vodní hladiny. Světlomety byly
špatně seřízeny. Pilot prudce přitáhl a začal stoupat, nicméně bomba se nárazem utrhla, zmizela a zadní střelec Sgt.
Burns se málem utopil. Letoun otočil zpět a v Scamptonu dosedl v 00:47 hod. V tutéž dobu letoun F/Lt Barlowa narazil u Haldernu (Nizozemí) do drátů elektrického vedení a zřítil se. Z osádky nepřežil nikdo. O minutu později byla fla-
Trasa letu;
kem doslova smetena z oblohy i osádka P/O Byerse. Takže z druhé vlny pokračoval již jenom F/Lt McCarthy, který
startoval později a tudíž neletěl ve skupině. V 00:15 se odchýlil od kursu i F/Lt Astell (z 1. vlny) a byl sestřelen nad
Dorstenem. Ani z této osádky nepřežil nikdo.
Během hodiny bylo tedy flakem sestřeleno či poškozeno pět letadel, přičemž z druhé vlny pokračoval jen jeden letoun. Ostatní letouny pokračovaly dále a když otočily kurs jih, za 10 minut se ocitly nad Möhne.
48
Bořitelé hrází - Dambusters
Bořitelé hrází (Dambusters)
Po příletu nad Möhne vytvořily široký okruh a W/Cdr Gibson se v 00:28 hodin ponořil do výšky 18 m a počal provádět
přiblížení kolmo na hráz. Jakmile nasadili na kurs, spustila protiletadlová palba, kterou začal tlumit přední střelec ze
svého dvojčete. W/Cdr Gibson držel kurs a P/O Spafford odhodil bombu ve vzdálenosti 412 m. Poté letoun přešel do
prudkého stoupání a zadní střelec kropil pozice flaku svým čtyřčetem. W/Cdr Gibson prudce otočil do protikursu a sledoval práci bomby. Ta vybuchla těsně vedle hráze a vyhodila sloup vody do výše asi 300 m. Vlny se začaly přelévat přes
korunu hráze, ale to bylo vše. Hráz dosud odolávala. Jako další šel do útoku v 00:32 hodin F/Lt Hopgood, nasadil kurs a
výšku a blížil se k hrázi. Bylo vidět, jak reflektory kloužou po hladině, až se spojily. V tu chvíli se proti nim zvedla hradba
oceli od flaku. Najednou se na levém křídle objevil oheň, který se neustále zvětšoval. V tu chvíli byl zasažen zřejmě i
bombometčík a snažil se bombu odhodit, ale bylo již pozdě. Bomba přeskočila hráz a dopadla na elektrárnu, která stála pod hrází.
Ohromný výbuch zasáhl i letoun F/Lt Hopgooda, který se snažil stoupat. Vzápětí se ulomilo levé křídlo a letoun se zřítil
asi 6 km za elektrárnou na pole. Z osádky se zachránil radiooperátor F/Sgt Fraser a zadní střelec F/O Burcher, kteří se
stali válečnými zajatci. Další na řadě byl F/Lt Martin, který začal nalétával na hráz, přičemž W/Cdr Gibson létal rovnoběžně s hrází a poutal na sebe část flaku. Ač byl letoun F/Lt Martina zasažen do křídla, bombu úspěšně shodil, ale ta
byla “krátká”, a tak hráz opět odolala. Pak nastupuje do útoku S/Ldr Young, přičemž u hráze létal W/Cdr Gibson a F/Lt
Martin a nadále zaměstnávali flak, takže S/Ldr Young měl relativní klid pro přesný odhoz. Ten šanci využil a bomba vybuchla u hráze. I přes přesný zásah hráz nadále stála. (Letoun S/Ldr Younga byl sestřelen na cestě zpět v 02:58 hodin
nad holandským pobřežím, sedl nouzově do moře. Nikdo nepřežil.) W/Cdr Gibson povolal do útoku F/Lt Maltbyho.
I jeho útok byl přesný a poté, co voda opadla, uviděli letci, že hráz je konečně protržena. Otvorem 90 x 90m se začal
valit ohromný vodopád, zaplavující údolí pod přehradou. V 00:52 byl vyslán kód “NIGGER”, který byl zachycen i ve
vzdálené Anglii. A/M Harris, A/V/M Cochrane i dr Wallis propukli v jásot, nemožné se podařilo.
Přehrada Möhne po útoku. Na březích je patrný úbytek vody. Elektrárna stojící pod hrází zcela zmizela.
Poté W/Cdr Gibson povolal zbytek 1. vlny k útoku na Eder. Údolí přehrady bylo již pomalu zaléváno mlhou a chvíli trvalo, než bylo identifikováno. Jako první zaútočil F/Lt Shannon, a i když piloty neobtěžoval žádný flak, přiblížení bylo dosti
obtížné. F/Lt Shannon provedl čtyři pokusy, přičemž žádný nebyl dost dobrý. Přece jen údolí bylo hluboké a na klidu
nepřidala ani mlha.
Údolí Ederu v současné době.
49
Bořitelé hrází - Dambusters
Bořitelé hrází (Dambusters)
Když W/Cdr Gibson viděl tyto marné útoky, F/Lt Shannona odvolal , aby poodlétl a trochu se zkoncentroval. Mezitím
se k útoku připravil F/Lt Maudslay. Ten provedl jedno neúspěšné přiblížení, ale při druhém již bombu odhodil. Měl
ale smůlu. Buď letěli velkou rychlostí či odhodili pozdě, ale v každém případě bomba narazila do koruny nad vodou a
vybuchla. V záři exploze byl spatřen letoun F/Lt Maudslaye přímo nad epicentrem výbuchu. Letoun pomalu otočil a
letěl zpět do Anglie. Bohužel nedoletěl a byl sestřelen flakem v 02:35 nad Emmerichem. Celá posádka zahynula.
F/Lt Shannon opakoval nálet a napoprvé odhodil. Zásah byl tentokrát přesný,
ale kromě rozbouřené vodní hladiny se nic nestalo. Poslední letoun s bombou
na palubě byl Lancaster F/Lt Knigta. Ten, dirigován W/Cdr Gibsonem, provedl
perfektní přiblížení i odhoz. Po tomto útoku hráz nevydržela a provalila se. Poté
mohl být v 01:52 hodin odeslán kód “DINGHY” a zbylé letouny se otočily zpět do
Anglie, kde úspěšně přistály.
Poškozená přehrada Eder
ráno po útoku.
Vlevo letecký snímek,
vpravo čelní pohled na
proraženou stěnu
Mezitím F/Lt McCarthy, jediný z druhé vlny, dolétl k Sorpe. Ta byla zalitá mlhou tak, že trvalo téměř deset minut, než
byl cíl pozitivně identifikován. F/Lt McCarthy nasadil letoun do útoku v 00:46 hodin a již na první pokus trefil přesně.
Bohužel to bylo málo a Sorpe žádnou újmu neutrpěla. Zatímco se první vlna blížila k cíli, v Scamptonu odstartovala v
00:09–00:15 třetí vlna tvořená osádkami P/O Ottley, P/O Burpee, F/Sgt Towsend, F/Sgt Brown a F/Sgt Anderson. Již v
02:00 byl nad letištěm Gilze-Rijen sestřelen letoun P/O Burpeeho V této výšce neměl nikdo šanci na přežití. V 02:35
hodin byl nedaleko Hammu sestřelen i letoun P/O Ottleye. Tento sestřel zpozoroval W/Cdr Gibson, který už letěl na-
zpět do Scamptonu. Jediný, kdo přežil, byl zadní střelec Sgt Tees, jenž
se stal válečným zajatcem. Zbylé letouny pokračovaly k cílům.
Vlevo přehrada Sorpe na soudobém leteckém snímku, vpravo na průzkumné
fotografii po náletu
Letoun F/Sgt Browna byl nasměrován na Sorpe. Nebyla téměř k nalezení pro mlhu, ale pak se na chvíli rozpustila a bylo možno útočit. Povedlo
se mu to až na osmý pokus v 03:41hod, ale bomba nebyla dostatečně přesná, aby hráz protrhla. Další letoun F/Sgt
Towsenda byl nasměrován na Lister, ale kvůli mlze byl cíl zaměněn za přehradu Schwelme. Po třetím pokusu byl v
03:14 odhoz přesný, avšak hráz byla pouze poškozena.
Poslední letoun F/Sgt Andersona byl směrován na Sorpe, která však byla už zase zahalena mlhou natolik, že nebyla
nalezena. Proto se F/Sgt Anderson otočil i s bombou zpět do Anglie.
Během této doby začaly v Scamptonu přistávat letouny první vlny. Jako prvý v 03:11 F/Lt Maltby, v 03:19 F/Lt Martin,
50
Bořitelé hrází - Dambusters
Bořitelé hrází (Dambusters)
03:23 F/Lt McCarthy, 04:06 F/Lt Shannon, 04:15 W/Cdr Gibson, 04:20 F/lt Knigt, o hodinu později F/
Sgt Brown, F/Sgt Anderson a jako poslední téměř za rozbřesku v 06:15 hodin F/Sgt Towsend.
Závěrem
Úspěch mise byl vykoupen vysokou cenou – 53 mužů zahynulo a 3 padli do zajetí. 17. května se tedy
ve Scamptonu sešlo 84 přeživších členů osádek a 11 letounů z původních 133 mužů osádek a 19 letounů . Nevrátilo se 56 mužů, 1 letoun se vrátil předčasně a sestřeleno bylo 7 letounů, tedy 42 %.
Tuto vysokou cenu vykoupily škody, napáchané pouhými 19 letouny německému průmyslu. 330 milionů kubických metrů vody zaplavilo vše do vzdálenosti 80 km. Byly strženy důležité mosty, zaplaveny
doly, města, továrny i vojenské objekty, narušena dodávka vody a plynu. Zničeno bylo 125 továren,
odplaveno 3 000 ha orné půdy, 25 silničních a železničních mostů strženo a 21 těžce poškozeno, utonulo přes 6 500 hospodářských zvířat a 1 294 osob. Některé statistiky uváděly toto číslo jako německé oběti, ale je prokázáno, že z toho bylo 750 zajatců a válečně nasazených. Jeden pracovní tábor byl
přímo pod přehradou Eder, 526 obětí si povodeň vyžádala v táboře nucených prací pod přehradou
Památník obětem povodňové vlny, Neheim
Möhne v městečku Neheim-Hüsten, kde byly nasazeny ruské ženy. Započítejme i dlouhodobou ztrátu produkce asi
100 000 dělníků na několik měsíců.
Po náletu Němci přehrady opravili a zabezpečili proti dalším vzdušným útokům, ale to již bylo pozdě. Na přehrady už
nikdy zaútočeno nebylo.
Při tomto náletu byl také poprvé nevědomky použit systém tzv. „Master Bomber“, což znamenalo, že jeden člověk
dirigoval celý nálet a určoval, co kdo má dělat. Tento princip byl rozvíjen a do konce války byl efektivně rozpracován
do detailů a využit. (viz nálet na |Peenemünde). Však také němečtí noční stíhači dělali vše pro to, aby takového
„ceremoniáře“ sestřelili co nejdříve.
Dne 28. května vyšel rozkaz, kde byli vyznamenáni účastníci náletu:
1x Victoria Cross (VC)
W/Cdr GIBSON Guy Penrose DFC, DSO & bar
5x Distinguished Service Order (DSO)
F/Lt MARTIN Harold B. M. DFC
F/Lt MALTBY David John DFC
F/Lt SHANNON David John DFC
F/Lt McCARTHY Joseph Charles DFC
F/Lt KNIGHT Leslie Gordon
14x Distinguished Flying Cross (DFC)
F/Lt HUTCHISON Robert Edward George DFC
F/Lt HAY Robert Claude DFC
F/Lt LEGGO Jack Frederic DFC
51
Bořitelé hrází - Dambusters
Bořitelé hrází (Dambusters)
F/O GOODALE Brian DFC
F/O WALKER Daniel Revie DFC
P/O SPAFFORD Frederick Michael DFM
P/O TAERUM Torger Harlo
F/Lt TREVOR-Roper Richard Algernon Dacre DFM
F/O CHAMBERS Leonard
P/O FORT John
P/O BUCKLEY Jack
F/O HOBDAY Harold Sidney
P/O HOWARD Cecil Lancelot
F/O JOHNSON Edward Cuthbert
12x Distinguished Flying Medal (DFM)
Sgt PULFORD John
F/Sgt DEERING George Andrew
F/Sgt SIMPSON Thomas “Tammy” Drayton
F/Sgt SUMPTER Leonard Joseph
F/Sgt McLEAN Donald Arthur
Sgt JOHNSON George Leonard
F/Sgt CHALMERS George Alexander
Sgt FRANKLIN Charles Ernest
Sgt WEBB Douglas Edward
Sgt WILKINSON Raymond
Sgt HEAL Dudley Percy
Sgt OANCIA Stefan
2x Conspicous Gallantry Medal (CGM)
F/Sgt BROWN Kenneth William
F/Sgt TOWSEND William Clifford DFM
52
Bořitelé hrází - Dambusters
Bořitelé hrází (Dambusters) - přehled nasazených posádek
1. vlna náletu, místo určení Möhne a Eder
53
Bořitelé hrází - Dambusters
Bořitelé hrází (Dambusters) - přehled nasazených posádek
1. vlna náletu, místo určení Möhne a Eder - pokračování
54
Bořitelé hrází - Dambusters
Bořitelé hrází (Dambusters) - přehled nasazených posádek
2. vlna náletu, místo určení primární Sorpe, sekundární Enerpe, Lister, Diemel
55
Bořitelé hrází - Dambusters
Bořitelé hrází (Dambusters) - přehled nasazených posádek
3. vlna náletu, záloha 1. a 2. vlny
56
Bořitelé hrází - Dambusters
Bořitelé hrází (Dambusters)
Poprvé publikované fotografie všech 133 mužů, kteří se 17. 5. 1943 zúčastnili obtížného a odvážného útoku na německé přehrady v Porúří
Dambusters
Publikováno 28. srpna 2013 v Daily Mail Reporter, snímky byly sestaveny společností BBC
HORNÍ ŘADA (zleva doprava)
Posádka AJ-G: Guy Gibson, GB pilot, velitel; Torger Taerum, CAN navigátor; John Pulford, GB palubní inženýr; Frederick
Spafford, AUS bombometčík; Robert Hutchison, GB radista; Andrew Deering, CAN přední střelec; Richard Trevor-Roper, GB
zadní střelec.
Posádka AJ-M: John Hopgood, GB pilot; Ken Earnshaw, CAN navigátor; James Fraser, CAN bombometčík; Charles Brennan, GB
palubní inženýr; John Minchin, GB radista; George Gregory, GB přední střelec; Anthony Burcher, AUS zadní střelec.
DRUHÁ ŘADA
Posádka AJ-P: Harold Martin, AUS pilot; Jack Leggo, AUS navigátor; Robert Hay, AUS bombometčík; Ivan Whittaker, GB palubní
inženýr; Leonard Chambers, NZ radista; Bertie Towner Foxlee, AUS přední střelec; Thomas Simpson, AUS zadní střelec.
Posádka AJ-A: Henry Young, GB pilot; Charles Roberts, GB navigátor; Vincent MacCausland, CAN bombometčík; David Horsfall,
GB palubní inženýr; Lawrence Nichols, GB radista; Gordon Yeo, GB přední střelec; Wilfred Ibbotson, GB
Posádka AJ-J: David Maltby, GB pilot; Vivian Nicholson, GB navigátor; John Fort, GB bombometčík.
TŘETÍ ŘADA
Posádka AJ-J: (pokr.): William Hatton, GB palubní inženýr; Anthony Stone, GB radista; Victor Hill, GB přední střelec; Harold
Simmonds, GB zadní střelec.
Posádka AJ-L: David Shannon, AUS pilot; Robert Henderson, GB palubní inženýr; Daniel Walker, CAN navigátor; Brian Goodale,
GB radista; Leonard Sumpter, GB bombometčík; Brian Jagger, GB přední střelec; Jack Buckley, GB zadní střelec.
Posádka AJ-Z: Henry Maudslay, GB pilot; John Marriott, GB palubní inženýr; Robert Urquhart, CAN navigátor; Alan Cottam, CAN
radista; Michael Fuller, GB bombometčík; William Tytherleigh, GB přední střelec.
ČTVRTÁ ŘADA
Posádka AJ-Z: (pokr.): Norman Burrows, GB zadní střelec.
Posádka AJ-B: William Astell, GB pilot; John Kinnear, GB palubní inženýr; Floyd Wile, CAN navigátor; Abram Garshowitz, CAN
radista; Donald Hopkinson, GB bombometčík; Francis Garbas, CAN přední střelec; Richard Bolitho, GB zadní střelec.
Posádka AJ-N: Leslie Knight, AUS pilot; Raymond Grayston, GB palubní inženýr; Harold Hobday, GB navigátor; Robert Kellow,
AUS radista; Edward Johnson, GB bombometčík; Frederick Sutherland, CAN přední střelec; Harry O'Brien, CAN zadní střelec.
Posádka AJ-E: Robert Barlow, AUS pilot, Samuel Whillis, GB palubní inženýr.
pokračování
57
Bořitelé hrází - Dambusters
Bořitelé hrází (Dambusters)
Poprvé publikované fotografie všech 133 mužů, kteří se 17. 5. 1943 zúčastnili obtížného a odvážného útoku na německé přehrady v Porúří - pokračování
Dambusters
Publikováno 28. srpna 2013 v Daily Mail Reporter, snímky byly sestaveny společností BBC
PÁTÁ ŘADA
Posádka AJ -E: ( pokr. ) : Phillip Burgess, GB navigátor; Charles Williams, USA radista; Alan Gillespie, GB bombometčík; Harvey
Glinz , CAN přední střelec; Jack Liddell , GB zadní střelec .
Posádka AJ- W: John Munro , NZ pilot; Frank Appleby, GB palubní inženýr; Grant Rumbles, GB navigátor; Percy Pigeon, CAN
radista; James Clay, GB bombometčík; William Howarth, GB přední střelec; Harvey Weeks, CAN zadní střelec.
Posádka AJ- K: Vernon Byers, CAN pilot; Alistair Taylor, GB palubní inženýr; James Warner, GB navigátor; John Wilkinson, GB
radista; Arthur Whitaker, GB bombometčík .
ŠESTÁ ŘADA
Posádka AJ-K: (pokr.): Charles Jarvie, GB přední střelec; Jakub McDowell, CAN zadní střelec.
Posádka AJ-H: Geoffrey Rice, GB pilot; Edward Smith, GB palubní inženýr; Richard MacFarlane, GB navigátor; Chester Gowrie,
CAN radista; John Thrasher, CAN bombometčík; Thomas Maynard, GB přední střelec; Stephen Burns, GB zadní Gunner.
Posádka AJ-T: Joseph McCarthy, US pilot; William Radcliffe, CAN palubní inženýr; Donald Maclean, CAN navigátor; Leonard
Eaton, GB radista; George Johnson, GB bombometčík; Ronald Batson, GB přední střelec; David Rodger, CAN zadní střelec.
Posádka AJ-C: Warren Otley, GB pilot;
SEDMÁ ŘADA
Posádka AJ-C: (pokr.): Ronald Marsden, GB palubní inženýr; Jack Barrett, GB navigátor; Jack Guterman, GB radista; Thomas
Johnston, GB bombometčík; Harry Strange, GB přední střelec; Frank Tees, GB zadní střelec.
Posádka AJ-S: Lewis Burpee, CAN pilot; Guy Pegler, GB palubní inženýr; Thomas Jaye, GB navigátor; Leonard Weller, GB radista; James Arthur, CAN bombometčík; William Long, GB přední střelec; Joseph Brady, CAN zadní střelec.
Posádka AJ-F: Kenneth Brown, CAN pilot; Harry Feneron, GB palubní inženýr; Dudley Heal, GB navigátor; Harry Hewstone, GB
radista.
SPODNÍ ŘADA
Posádka AJ-F: (pokrační): Stefan Oancia, CAN bombometčík; Daniel Allatson, GB přední střelec; Grant MacDonald, CAN zadní
střelec.
Posádka AJ-O: William Townsend, GB pilot; Dennis Powell, GB palubní inženýr; Cecil Howard, USA navigátor; George Chalmers, GB radista; Charles Franklin, GB bombometčík; Douglas Webb, GB přední střelec; Raymond Wilkinson, GB zadní střelec.
Posádka AJ-Y: Cyril Anderson, GB pilot; Robert Paterson, GB palubní inženýr; John Nugent, GB navigátor; William Bickle, GB
radista; John Green, GB bombometčík; Eric Ewan, GB přední střelec; Arthur Buck, GB zadní střelec.
58
Bořitelé hrází - Dambusters
Bořitelé hrází (Dambusters) - několik závěrečných zajímavostí
Přehrada Möhne - tabule s dokumentární fotografií údolí pod přehradou z roku 1925...
… je zde zobrazena hydroelektrárna, která po útoku britských bombardérů a po protržení hráze úplně zmizela.
Německý náčrt směru náletu Lancasterů na Eder - vytvořeno v
rámci svědeckých výpovědí po náletu
Zajímavý autentický nákres - rozmístění protitorpédových
sítí před přehradou Eder
Naše rekonstrukce směru náletu na přehradu Eder
KONEC
59
mise AUDIT
Německo 2013
Background kontroluje Spolkovou republiku Německo
Bří Filáčkové
knižnice Background, svazek č. 11
©pif studio 2013
www.background.webnode.cz
60

Podobné dokumenty

Ostrov Slunce - Usedom ostrov

Ostrov Slunce - Usedom ostrov Peenemünde-Výzkumné středisko Luftwaffe Roku 1936 Říšské ministerstvo letectví zaplatilo městu Wolgast 450 000 říšských marek za odkoupení celého severního poloostrova Usedom a u vesnice Peenemuen...

Více

Pumou proti přehradě

Pumou proti přehradě hráze létaly dva letouny a nadále zaměstnávali flak, takže měl relativní klid pro přesný odhoz. Šanci využil a bomba vybuchla u hráze. I přes přesný zásah hráz nadále stála. Tento letoun byl sestře...

Více

AVRO LANCASTER

AVRO LANCASTER pro to, aby místo Manchesterů vyráběla nové Lancastery společnost Metropolitan-Vickers, a poté, co se potvrdil mimořádný potenciál nové konstrukce, dosáhla skupina obdobného souhlasu – a tedy i obj...

Více

65. výročí letecké bitvy nad Libinou

65. výročí letecké bitvy nad Libinou Liberator a pamětníci z tohoto období již většinou nejsou mezi námi, zajímal jsem se o tuto leteckou bitvu s cílem přinést občanům Libiny podrobnější informaci, k čemu zde vlastně došlo. S využitím...

Více

Pavel Tlustoš a kol. - Česká zemědělská univerzita v Praze

Pavel Tlustoš a kol. - Česká zemědělská univerzita v Praze Reakce půdních mikroorganismů na přídavek chelátových činidel je podle literatury různorodá. Byly pozorovány jak negativní vlivy přídavku chelátových činidel jako je například snížená aktivita dehy...

Více

Po přistání letounu Liberator na letišti Praha – Ruzyně 31. 7. 1945

Po přistání letounu Liberator na letišti Praha – Ruzyně 31. 7. 1945 Má první vzpomínka na strejdu je z padesátého prvního roku. To mi bylo pět let, ještě jsem nechodil do školy a byli jsme v zimě na Maxově. Maxov, přesně Dolní Maxov, je půvabná osada v Jizerských h...

Více

český eTullian

český eTullian Dobře, pokud jste tam byli, tak na to nezapomenete, ale samozřejmě, mnoho z vás bylo daleko, nebo byli tak mladí, nebo se jim ještě třpytily oči, takže je to ohromná pomoc pro ty, kteří tam chyběli...

Více