docSborník příspěvků - Občanská futurologická společnost
download 
Stížnost Transkript
Sborník příspěvků - Občanská futurologická společnost
Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 Designing the Future in Europe 2013 Sborník příspěvků z 12. mezinárodního kolokvia Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 konaného 21. a 22. listopadu 2013 na Vysoké škole ekonomické v Praze Občanská futurologická společnost uspořádala kolokvium ve spolupráci s Národohospodářskou fakultou VŠE v Praze, Centrem pro sociální a ekonomické strategie FSV UK v Praze a Evropským hnutím v České republice za podpory České spořitelny, a.s. Redakce sborníku: Barbora Slintáková ([email protected]) Publikace neprošla jazykovou úpravou. Za obsah příspěvků zodpovídají jejich autoři. Copyright © Občanská futurologická společnost, Milan Fikar, Jaroslav A. Jirásek, Bruce Lloyd, Michal Majtán, Lidmila Němcová, Václav Němec, Marie Neudorflová, Vadim Nikolajew, Václav Novotný, Martin Potůček, Rudolf Požgay, Milan Šikula, Tadeusz Zipser a Jarina Žitná ISBN 978-80-903440-2-0 Věnováno Františku Petráškovi Obsah Předmluva 5 František Petrášek Globálne vládnutie bez globálnej vlády – ohrozenie alebo šanca 7 Milan Šikula Power, Responsibility, Leadership & Wisdom: Exploring the Issues at the Core of Ethical Decision-Making 16 Bruce Lloyd Podnikatelská etika jako výzva ke změně postojů a smýšlení 25 Lidmila Němcová Etické chyby dneška - možné tragédie budoucnosti 29 Václav Němec Enhancing the New Age of Enlightenment to Take Hold of Sustainable Development 30 Vadim Nikolajew Prostorový aspekt prognostiky 36 Tadeusz Zipser Rozhodování politiků a kvantitativní výzkum 43 Václav Novotný Pochyby o soudobém kapitalismu 52 Jaroslav A. Jirásek Důvody dosavadních a současných nezdarů vládnutí 56 Milan Fikar Úloha neziskových občanských sdružení ve společnosti 63 Jarina Žitná Systémové reformy jako podmienka prosperity Európy 67 Rudolf Požgay Nová sociální smlouva – klíč k obnovení politické legitimity EU 77 Martin Potůček Národní a kulturní aspekt podceňovanou dimenzí evropského integračního procesu 85 Marie L. Neudorflová Veci spoločenské a normál v 2. dekáde 21. storočia v strednej Európe Michal Majtán 94 Předmluva (Uvítání účastníků kolokvia Františkem Petráškem, předsedou OFS) Vážení přátelé, dovolte, abych jménem předsednictva Občanské futurologické společnosti vás uvítal na dvanáctém setkání tradičního kolokvia „Koncipování budoucnosti v Evropě“ a popřál vám dva dni konzultací v příjemném akademickém prostředí. Od roku 1991, kdy v Jílovišti u Prahy proběhlo setkání kolokvia poprvé, se změnilo nejen složení jeho účastníků, ale i jeho význam pro veřejnost. Na rozdíl od období velmocenské parcelace Evropy, ve kterém se zájem o budoucnost soustředil na budoucí geopolitické uspořádání Evropy, dominuje dnes zájem o změny života obyvatel vyvolávané civilizačními procesy jak uvnitř, tak i vně evropského geopolitického prostoru. Budoucí formy vládnutí se nám jeví nejen v kontextu dosavadních evropských mocenských zkušeností, ale často, jako tomu bylo v období evropské renesance, i jako formy vznikající v aktuálním čase stykem evropské populace s populací jiných národů a kultur. Naši obranyschopnost, uchovávání sociálního smíru či zabezpečení zdraví a hospodářské prosperity nemohou konceptoři vládních či regionálních politik pokládat za úkoly, které jsou řešitelné výhradně domácími tradičními zkušenostmi. V mnoha případech závisí řešení na včasném budování nových institucí a zavádění nové informační praxe i do praxe politické. Změnila se také struktura zájmů o představy o budoucí skutečnosti u uživatelů. Původně dominující zájmy techniků a manažerů jsou dnes stále rozsáhleji doplňovány zájmy, které souvisejí s překonáváním nejistot na politických scénách. Budoucnost inovační soutěže jak v civilním, tak ve vojenském sektoru totiž obsahuje odezvy chování člověka vůči přírodě i vůči ostatním členům společnosti. Odezvy však nelze předvídat prostě deterministicky na základě použití exaktních výpočtových metod, ale jsme schopni odhadovat spektrum možných budoucností a snažit se vybrat taková pokračování, která se nám jeví pro region, stát či všelidsky nejhodnotnější. Tím se ovšem poslání našeho myšlení na budoucnost značně rozšiřuje. Je spojeno s úsilím o nové formy mezilidské komunikace, které usnadňují konfrontaci hodnot na politických scénách. Minul čas, kdy prognostik měl za úkol pouze analyzovat politickou scénu a empiricky doložit své soudy o její budoucnosti. Jeho povinností se v současnosti stává i prověření dopadů těchto soudů na očekávání a na strategie jednání uživatelů představ o budoucnosti. Prognostik futurolog je postaven před úkol začleňovat výsledky svých analýz do praxe politických negociací. Přejme dvanáctému setkání našeho kolokvia, aby dospělo k návrhu cest k překonání bariér, kterými je dosud oddělen svět znalostí a svět obsahu politických problémů. Některé cesty byly již pokusně nastoupeny i v rámci Meziuniverzitního programu studií budoucnosti založeného počátkem devadesátých let na Vysoké škole ekonomické v Praze. Politické problémy v rámci jeho projektů byly čerpány z praxe parlamentních výborů i z praxe regionálního managementu. Od roku 1996 tak mohou poslanci, kteří se připravují na diskusi a na hlasování v Poslanecké sněmovně, využít informací pramenících ze širokého akademického zázemí výzkumu politických problémů. Oživování a aktualizace informačních služeb, které ovlivňují strategické preference politiků, jsou však náročné na interaktivní informační sítě, do kterých musí přispívat i mezinárodní obec znalců. Rovněž vyžaduje nové postupy přípravy uživatelů znalostí v politické praxi. Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 5 Velkým úspěchem kolokvia by bylo, kdyby namísto pouhého memoranda obsahujícího zápis z hlavních závěrů jednání vznikl i návrh pracovního týmu, kterému by byla svěřena péče o projekt vybudování mezinárodního informačního systému dovolujícího snadný převod znalostí široké akademické světové obce do rozhodovací praxe na lokálních politických scénách, včetně návrhu institucionálního a legislativního zabezpečení. Předsednictvo Občanské futurologické společnosti v neposlední řadě upřímně děkuje všem, kteří se zasloužili o věcnou i organizační náplň kolokvia. Zároveň vyjadřuje naději, že právě spolupráce kompetentních institucí dovolí plněji využít představivosti jeho účastníků. Za předsednictvo OFS František Petrášek předseda Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 6 Globálne vládnutie bez globálnej vlády – ohrozenie alebo šanca Milan Šikula1 Vývoj v Európe je podstatne viac ovplyvňovaný procesom globalizácie a sním spojeného formovania a pôsobenia rôznych foriem a stránok globálneho vládnutia bez globálnej vlády v porovnaní s tým, ako sa to bežne teoreticky interpretuje a hospodárskopoliticky proklamuje. Nástup globalizácie spôsobil fundamentálne inštitucionálne zmeny, ktoré pod vplyvom trhového fundamentalizmu diktovaného washingtonským konsenzom na jednej strane zásadne menili postavenie a funkcie štátu tak, že sa mali fakticky vytesňovať, oslabovať a odbúravať jeho regulačné a kontrolné aktivity i aktivity vo verejnom sektore, ako aj jeho negociačný vplyv v medzinárodných, resp. globálnych súradniciach. Na druhej strane absentujúce reálne kontrolné a regulačné inštitúcie na globálnej úrovni umožnili vytvorenie širokého priestoru pre presadenie rôznych štruktúr neoliberálenho konceptu globálneho vládnutia deformujúceho a devastujúceho smerovanie civilizácie. Reálny prístup ku koncipovaniu budúcnosti v Európe by mal preto reflektovať výrazné pôsobenie skrytých i zjavných dosahov rôznych štruktúr globálneho vládnutia. Cieľom prezentovaného príspevku je kritický pohľad na doterajší neoliberálny koncept globálneho vládnutia bez globálnej vlády a zároveň náčrt niektorých prístupov k ponímaniu globálneho vládnutia pre ďalší vivilizačný posun ľudstva. Oba aspekty podľa môjho názoru implicitne i explicitne ohraničujú priestor, v ktorom by sa malo pohybovať koncipovanie budúcnosti v Európe. Neoliberálny koncept globálneho vládnutia bez globálnej vlády Dnes už existuje množstvo kritických zovšeobecňujúcich analýz, ktoré presvedčivo dokazujú, že súčasná podoba globalizácie nie je žiadnou historickou nevyhnutnosťou, proti ktorej ľudstvo nemôže nič robiť, ale že je explicitným výsledkom neoliberálnej politiky západných vlád medzinárodných inštitúcií, finančných a nefinančných korporácií (Michie, 2003; Rubery et. al., 2002; Bordie, 2002; Beck, 2002; Castells, 2000). Rozhodujúcu úlohu pritom zohrali tri vzájomne prepojené politiky – deregulácia v rámci štátov, liberalizácia medzinárodného obchodu a pohybu kapitálu a privatizácia podnikov kontrolovaných štátom. Globálne nanútenie a presadenie tejto trojrozmernej neoliberálnej politiky vytvorilo široký priestor pre rozmanité prejavy a dôsledky globálneho vládnutia. Kľúčoví globálni hráči predovšetkým TNK si vydobyli svoje pozície na úkor štátov, kolonizáciu priestoru, ktorý by inak kontrolovali národné štáty (Potůček, 2008) a museli sa podriadiť ideológii vlády svetového trhu, t.j. ideológii ekonomického neoliberalizmu (Beck, 2002). Pod záštitou neoliberálnej doktríny TNK prostredníctvom svojich sietí prezvali vládnutie nad svetom (Scholte, 2005). Tieto globálne siete nekontroluje žiadna inštitúcia, siete samotné sú držiteľmi moci (Castells, 2004). Jedným z prejavov globálneho vládnutia bez globálnej vlády, ktorý sa odzrkadlil v teórii svetového systému je koncepcia svetového centra tvoreného VKŠ a periférie. Centrum pod neoliberálnymi heslami určuje diskriminačné pravidlá vo vzťahu k rozvojovým štátom. Nespravodlivé pravidlá globálnych ekonomických procesov sú výsledkom globálneho kartelu silných globálnych hráčov (Helda, 2004). Pokusy o adresnejšiu 1 Dr. h. c. prof. Ing. Milan Šikula, DrSc., ředitel Ekonomického ústavu SAV, [email protected] Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 7 charakteristiku nositeľov globálneho vládnutia bez globálnej vlády poukazujú na „globálnu triedu manažérov“, ovládajúcu globálne inštitúcie, ktoré by mali robiť politickú kontrolu (Albrow, 1997), na priemyselné oligarchie a neprehľadne kreované finančné oligarchie, ktoré vládnu vládam (Bělohradský, 1999), alebo na globálnu vykorisťovateľskú oligarchiu, mafiánsky organizovanú, ktorá diktuje programové smerovanie celému procesu globalizácie (Bondy, 2005). Aktérom globálneho vládnutia sú podriadené aj také medzinárodné inštitúcie ako MMF a SB, ktorých formovanie a fungovanie je silne poznačené demokratickým deficitom a sú vlastne určitým nástrojom TNK, ktorý tlačí na štáty, aby pre nich vytvárali protekcionistickú pozíciu. TNK sa tak stali akýmisi globálnymi super hráčmi, ktoré „nemajú žiadnu zodpovednosť a žiadnu a zodpovednosť im nemôže byť vnútená... Môžu, alebo sú schopné pohnať pred súd vlády a ich rozhodnutia sú robené nevoleným panelom ľudí mimo kontroly demokratických vlád“ (Herman, 1999). Prebieha antidemokratická kontrarevolúcia, keď globalizátori vďaka zdrojom, ktorými disponujú si financovať kampane manipulujúce verejnú mienku. Môžu dovoliť kúpiť nielen niektorých politikov, ale i celú demokraciu (Korten, 1995). Vytváraniu a posilňovaniu ich privilegovanej pozície napomáhajú aj vlastné, resp. spriaznené neziskové organizácie ako profesionálne komory, asociácie, thing tanky a nadácie. Doterajší spôsob globalizácie umožňuje malému počtu najsilnejších určovať agendu a smerovanie tohto procesu. Vzniklo viacero pozoruhodných prác, ktoré odhaľujú genézu, charakter a konkrétne vývinové metomorfózy globálneho vládnutia bez globálnej vlády ako výsledok bezprecedentnej koncentrácie moci predovšetkým finančných a nefinančných korporácií a formálnych i neformálnych superglobálnych štruktúr. V súvislosti s Európskou úniou a eurozónou preto nemožno predpokladať, že by boli akousi enklávou, ktorá by bola vyňatá zo sitového poľa globálneho vládnutia a imúnna voči jeho priamemu či sprostredkovanému vplyvu. Z prác, ktoré uvediem vyplývajú veľmi závažné implikácie vo vzťahu ku kríze EÚ a EMÚ. J. Stiglitz v knihe Jiná cesta k trhu – hledání alternatívy k současné podobě globalizace, (Prostor, Praha 2003) upozornil na nový závažný problém, ktorému musí ekonomická veda venovať analytickú pozornosť. Poukázal na to, že nemáme žiadnu svetovú vládu, porovnateľnú s národnými vládami , ktorá by dohliadala na proces globalizácie. Tak ako štáty riadili vzájomné prepájanie ich národných ekonomík. Namiesto toho máme systém, ktorý by a dal nazvať „globálne vládnutie bez globálnej vlády“ (s. 54). Poukazuje na to, že niekoľko inštitúcií (SB, MMF, WTO) a niekoľko hráčov z finančných priemyselných a obchodných kruhov záujmovo prepojených dominuje globálnej scéne, pričom mnoho z tých, ktorých sa rozhodnutia týkajú sa nemá možnosť vyjadriť. Treba zmeniť pravidlá určujúce medzinárodný ekonomický poriadok a ešte raz sa zamyslieť nad tým, ako sa rozhoduje na medzinárodnej úrovni a v koho záujme. Početné analýzy ukazujú, že súčasná podoba globalizácie nie je žiadnou historickou nevyhnutnosťou, ale výsledok neoliberálnej politiky vlád, medzinárodných inštitúcií a predovšetkým finančných a nefinančných TNK. Globálne nanútenie troj-rozmernej neoliberálnej politiky liberalizácia-deregulácia-privatizácia - vytvorilo priestor pre rozmanité prejavy globálneho vládnutia založeného na fundamentálnych inštitucionálnych zmenách predovšetkým v relácii štát – TNK, medzinárodné organizácie, nevládne neziskové organizácie, ktoré kolonizujú priestor štátu a určujú diskriminačné pravidlá. Priemyselné a finančné oligarchie vládnu vládam, diktujú programové smerovanie globalizácie, ovládajú MMF, SB, WTO atď. Je to akási antidemokratická kontrarevolúcia, manipulácia verejnej mienky, kupovanie nielen politikov, ale celej demokracie. Existuje už viacero hlbokých analýz relevantných aspektov tejto podoby globálneho vládnutia. Unikátnu štúdiu o globálnej superkorporácii vypracovali Vitali, Glattfelder a Barriston (2001) výskumníci Univerzity Zürich, v ktorej kvantitatívne zobrazili koncentráciu globálnej Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 8 moci a vplyvu. Na základe analýzy gigantickej databázy 37 miliónov firiem a investorov zhodnotili intenzitu ich vzájomného vlastníckeho, finančného, kooperačného, technického, organizačného, sieťového a pod. prepojenia. „Zahusťovanie“ a koncentráciu tohto prepojenia a globálneho vplyvu preskúmali troma iteračnými krokmi. Už prvé priblíženie ukázalo, že 43 060 korporácií prepojených na základe spoločných aktív umožňuje kontrolu svetovej ekonomiky. V druhej iterácii vykryštalizovalo 1318 korporácií ako jadro, ktorého mimoriadne tesné spojenia predstavujú model rozdeľovania ekonomického vplyvu nad väčšinou svetových spoločností prevyšujúci 20 % svetového zisku a reálne ovládanie 60 % svetových príjmov. Výsledkom záverečnej iterácie bola identifikácia super jadra, tvoreného 147 korporáciami. Ich aktíva sú už tak vzájomne späté, že vytvárajú neoficiálny finančný konglomerát, ktorý priamo kontroluje 40 % celosvetového bohatstva korporácií a zásadne ovplyvňuje a určuje vývoj globalizovanej svetovej ekonomiky. Šokujúcu prekvapivosť výsledkov komentoval jeden z autorov (Glattfelder) slovami „realita je natoľko komplikovaná, že sme museli upustiť od dogiem ako napr. teória sprisahania, alebo teória voľného trhu“. Analýzu švajčiarskych vedcov mimoriadne vhodne doplňuje M. Morris originálnou knihou Co nesmíte vědět (2012), v ktorej približuje historickú deskripciu toho, ako sa vygenerovali globálne mocenské štruktúry ovládajúce čoraz viac vývoj sveta, usilujúce o „nový ekonomický poriadok“. Neviditeľné globálne vládnutie tvorí malá skupinka rodinných klanov, ktorá prostredníctvom peňazí a bánk ovláda nielen hospodárstvo, ale aj nadnárodné organizácie ako OSN, SB, MMF, WTO atd., značnú časť médií, vedy, školstva až po manipuláciu počasia. Na základe hĺbkovej analýzy peňažníctva autor argumentuje záver, že peniaze skôr ako platidlo sú prostriedkom k vytváraniu moci a útlaku. Odhaľuje jadro problému konflikt medzi plnohodnotnými a nekrytými peniazmi a pozíciu bánk, ktoré si môžu voľne vytvárať nekryté peniaze, určovať spôsoby ako to robia, komu patria a komu to prináša úžitok. Odhaľuje nanajvýš problematické pozadie vzniku Fedu a Bretton Woodskeho systému, ale aj nový pohľad na príčiny atentátov na 4 amerických prezidentov spojené s bojom finančných kruhov o udržanie a upevnenie moci. Mimoriadne pozoruhodným príspevkom k objasneniu zákulisia globálneho vládnutia predstavuje kniha D. Rothkopfa Supertřída (2009) ako hĺbková sonda do charakteru kreovania a pôsobenia supertriedy privilegovaných, o ktorých väčšina ľudí takmer nič nevie, a ktorá napriek tomu zásadne ovplyvňuje náš život. V posledných dekádach sa vynorila globálna elita ktorá disponuje nevídanou úrovňou bohatstva a moci. Táto moderná supertrieda sa zglobalizovala rýchlejšie ako ktorákoľvek iná spoločenská skupina. Každý z príslušníkov elity je jedným z milióna. Z viac ako 6 mld. ľudí na našej planéte možno do supertriedy zaradiť asi 6000 jednotlivcov. Definičným znakom, ktorý ich odlišuje od ostatných „je moc, ktorou sústavne ovplyvňujú milióny a miliardy ľudí nielen vo vlastnej zemi, ale i za hranicami“ (Rothkopf, 2009, s. 53). Globálna supertrieda sa skladá z jednotlivcov najrôznejšieho druhu, no prvou špecifickou skupinou, ktorú v jej rámci možno rýchlo rozoznať sú šéfovia okolo 5 000 korporácií, ktorých ročné príjmy, či aktíva presahujú 5 mld. dolárov. Ďalej do supertriedy patria čelní predstavitelia zhruba 120 štátov, ovplyvňujúcich osudy veľkých populácií za ich hranicami, vrchní velitelia najmohutnejších svetových ozbrojených síl, manažéri 2000 najväčších obchodných spoločností, stovky najsilnejších finančných inštitúcií a asi 500 najväčších investičných spoločností, hlavy najväčších nevládnych organizácií a čelných medzinárodných inštitúcií, duchovní vodcovia náboženstiev ale aj najvýznamnejší predstavitelia elít pôsobiacich v tieni (organizovaný zločin), poprední myslitelia, vedci a umelci s globálnym prejavom. Pre supertriedu 21. storočia je podstatným znakom, že sa v jej rukách nielen koncentruje neúmerne vysoký podiel svetovej moci, ale že operuje globálne, kde je len málo nástrojov, alebo vôbec nie sú, ktoré by mohli pôsobiť ako protiváha ich vplyvu. Práve to ju Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 9 zásadne odlišuje od elít v minulosti, ktoré pôsobili v rámci štátov, kde sa mohli v prípade potreby krotiť silou alebo mocou práva. Medzi najbohatšími sú ešte najbohatší a moc vedie často k ešte väčšej moci. Elity sú v pravidelnom vzájomnom kontakte, nielen preto že majú lepšie dopravné a komunikačné prostriedky, ale hlavne vďaka globálnym formálnym i neformálnym mechanizmom, ktoré utužujú ich vzájomné väzby od G-8, cez klub nových nezúčastnených antiglobalistov, od Davosu po Boao, od Bilderbergu po fórum „Otcov a synov“ Carlosa Slima. „Jednou z najzrejmejších a najdôležitejších z mnohých mocí, ktorými supertrieda vládne, je jej schopnosť rozhodovať za nás všetkých o tom, čo je hlavnou témou súčasnosti, čo je „na programe dňa“. Členovia supertriedy sa nestretávajú sa len k nastoľovaniu tém, ale aj k praktickému rozhodovaniu. Neformálne mechanizmy globálneho vládnutia vyplňujú medzery a robia rast a globalizáciu výnosnými. Ak však uspokojovanie záujmov všetkých závisí od činnosti, či nečinnosti púhej hŕstky, alebo ak systém ponúka púhej hŕstke vplyv, akého nemôžu nikdy dosiahnuť ostatní, ktorých prístup alebo zdroje sú obmedzené, tak to nie je v poriadku. Ak sa o globálnych cieľoch rozhoduje len v úzkom kruhu, výsledky nemôžu byť iné ako deformované. Na záver upriamime pozornosť na najnovší príklad inovatívneho prístupu k problematike globálneho vládnutia bez globálnej vlády. Je to kniha Yanisa Varoufakisa: Globální minotaurus, Praha, 2013. Prináša mimoriadne podnetnú a originálnu politickoekonomickú analýzu globálneho vládnutia v období rokov 1939 – 2008. Autor v nej odhaľuje ako strach a panika z návratu veľkej krízy už pred koncom 2. svetovej vojny viedli USA k príprave najďalekosiahlejšieho projektu globálneho vládnutia. USA boli v tom čase hlavný veriteľ, ktorý disponoval bezprecedentnou ekonomickou a vojenskou mocou a s vedomím potreby historickej úlohy rekonštrukcie sveta. Bretton Woods bol prvý krok realizácie stratégie globálneho vládnutia vychádzajúci z poučenia, že kapitalizmus sa nedá efektívne spravovať na národnej úrovni. Za oficiálnym projektom povojnového menového systému a obnovy ekonomík bol skutočný problém vytvorenie inštitucionálneho rámca, ktorý by zabránil zopakovaniu veľkej krízy a zásadná otázka, kto bude mať nad ním kontrolu. Varoufakis odhaľuje, že v júli 1944 v Bretton Woode boli v skutočnosti preložené dve koncepcie. Koncepcia, ktorú za USA predložil H. D. White, a koncepcia, ktorú vypracoval J. M. Keynes. USA mocensky presadili koncepciu H. D. Whita, ktorá im vytvorila dominantné postavenie na presadzovanie ich záujmov. Do histórie vošiel pod názvom Bretton Woodsky systém. Jeho základom bol systém pevných výmenných kurzov národných mien viazaných na dolár + - 1 % na udržovanie nákupom, resp. predajom svojich dolárových rezerv. Zmena kurzu bola monálen na udržanie vyrovnanosti platobnej bilancie a kapitálových tokov. Dôveryhodnosť mala zaručovať vymeniteľnosť dolára za zlato – 35 USD za uncu zlata. Koncepcia Medzinárodnej menovej únie J. M. Keynesa predpokladala jednu menu pre celý svet – bancor, viazanú na 30 komodít, pri súčasnom zachovaní národných mien a Medzinárodnú centrálnu banku, ktorej úlohou malo byť riešenie problému nevyvážených obchodných a kapitálových tokov rôznorodých ekonomík. To mal zabezpečovať špecifický mechanizmus recyklácie prebytkov plnením dvoch úloh; predchádzať vytváraniu systematických obchodných nerovnováh a flexibilitu zúčastnených krajín pre zvládnutie katastrofických kríz. Medzinárodná menová únia by zaručovala možnosť požičať si od Medzinárodnej centrálnej banky na nulový úrok do 50 % priemerného objemu obchodu deficitnej krajiny a nad 50% pevný úrok. Prebytkovej krajine by za prekročenie prebytku nad určitý objem obchodu Medzinárodná centrálna banka zase účtovala úrok. Originálna Keynesova koncepcia a jej transparentný automatický globálny mechanizmus recyklácie Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 10 prebytkov prirodzene narazila na zásadný odpor USA, pretože by znemožnila ich stratégiu globálneho ovládania a využívania svetovej ekonomiky prostredníctvom dolára. V čase pretrvávajúcej globálnej krízy, nedostatočnej účinnosti až bezmocnosti protikrízových opatrení vystupuje zvlášť do popredia aktuálnosť a inšpiratívnosť Keynesovho prístupu nielen pri hľadaní spôsobu prekonávania rozporov a nerovnováh svetovej ekonomiky, ale aj pri nevyhnutnej rekonštrukcii systému fungovania EÚ a EMÚ. Ukazuje potrebu a možnosť rozvíjania transparentnej, demokratickej alternatívy globálneho vládnutia bez globálnej vlády. Globálne vládnutie pre ďalší civilizačný posun ľudstva Voči globálnemu vládnutiu boli vždy dva prístupy – zásadní odporcovia svetovlády ako zrady národnej identity a obhajcovia myšlienky účinnejšieho mechanizmu globálneho občianstva, svetoobčianstva od Danteho, Kanta, B. Russela, Einsteina až po Gándiho. Rotkopf (2009) považuje za dôležité rozlišovať vládu a vládnutie. Globálnu vládu v tradičnom zmysle vlády považuje za neuskutočniteľnú až nebezpečnú fantáziu. Globálne vládnutie podľa neho prestavuje vhodnejší mechanizmus, ktorý je ľahšie uskutočniteľný. Vznikne potreba voľby medzi množstvom oficiálnych orgánov regulujúcich svet bez vzájomnej koordinácie a usporiadaním zabezpečujúcim koordiovanú reguláciu a jej inštitucionlizáciu. Supertrieda to môže považovať za ohrozenie jej moci neformálnymi mechanizmami presadzovať vlastný prospech (tamtiež, s. 315). Ak bude presadzovať pravidlá fungovania globálneho systému, ktoré existujúce nerovnosti ešte prehlbuje a globálny systém bude krikľavo nespravodlivý, ako je dnešný – kríza je prakticky nevyhnutná (tamtiež, s 319). To najdôležitejšie o čo ide je vyváženosť. Demokratické inštitúcie a procedúry nestačia, ak ich nesprevádza demokratická kultúra. Je potrebné vytvorenie a splnomocnenie takých mechanizmov medzinárodného vládnutia, ktoré sú základnou podmienkou obnovenia rovnováhy medzi slobodou a spravodlivosťou, medzi rastom a rovnosťou, medzi trhom a štátom, medzi mocou supertriedy a mocou más, a to na celom svete (tamtiež, s. 319 – 321). Zaujímavý prístup k postupnému formovaniu vyváženejšieho globálneho vládnutia v kontexte modernizácie štátu navrhuje Rodrik (2011). Modernizácia štátu môže reálne prebiehať jednotlivo, resp. v skupine štátov, no jej plnohodnotné všestranné rozvinutie sa nemôže uskutočňovať mimo globálnych súradníc, teda v jednote s modernizáciou inštitucionálnej štruktúry a fungovania svetovej ekonomiky. Na tento dvojrozmerný aspekt modernizácie štátu originálne reaguje Rodrik (2011) vo svojej najnovšej knihe Paradox globalizácie. Jej ústrednú myšlienku výstižne vyjadruje jej podtitul – Prečo nemôžu globálne trhy, štáty a demokracia koexistovať. Zdôrazňuje evidentný, no dnešnou hyperglobalizáciou prehliadaný a ignorovaný fakt, že legitimizácia vládnutia sa v súčasnosti opiera a v dohľadnej budúcnosti bude opierať o demokraciu a jej mechanizmy ukotvené v rámci národných štátov. Preto záver vyjadrený v podtitule nazval fundamentálnou politickou trilémou a znázornil ju v tejto podobe (schéma 1). Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 11 Schéma 1 Prameň: Rodrik (2011), s. 201. Zo schémy 1 vyplýva, že všetky súčasti nemôžu reálne existovať zároveň, v tom istom čase. Vychádza z toho, že vo svete jednoducho existuje príliš veľa národno-štátnej diverzity, aby sa dala vtesnať do reálne účinných a udržateľných pravidiel. Riešenie trilemy zdôvodňuje prechodom k umiernenej ukotvenej globalizácii. Tento prechod by sa mal podľa neho realizovať podľa nasledovných siedmich princípov: 1. Trh musí byť hlboko ukotvený v systéme vládnutia, trhy však samy seba negenerujú, neregulujú, nestabilizujú a nerobia sa udržateľnými. Trhy a vlády (štát) treba chápať ako dve strany mince. 2. Demokratické vládnutie a politické komunity sú organizované prevažne v rámci národných štátov, a pravdepodobne tak v bezprostrednej budúcnosti zostanú. Efektívnosť a legitimizácia globalizácie sa má riešiť posilňovaním, nie okyptením demokratických procedúr v rámci štátov. 3. K prosperite nie je „jedna cesta“, dnešné inštitúcie sú len podmnožinou potenciálnych inštitucionálnych možností. Jadro inštitucionálnej infraštruktúry sa musí budovať na národnej úrovni, kde sa rozvíjajú inštitúcie, ktoré navyše vyhovujú konkrétnym krajinám. 4. Krajiny majú právo podporovať svoje vlastné sociálne usporiadanie, reguláciu a inštitúcie. Medzinárodné dohody môžu byť dôležitým prínosom, no ich úlohou je posilňovať integritu domáceho demokratického procesu, a nie ho nahrádzať. 5. Krajiny nemôžu mať právo vnucovať svoje inštitúcie iným. Ochranu vlastných hodnôt a regulácie treba ostro odlišovať od ich vnucovania iným. 6. Účelom medzinárodného ekonomického usporiadania musí byť budovanie pravidiel fungovania a manažovania prepojenia (interface) medzi národnými inštitúciami. Akcent na podstatnú riadiacu funkciu národných štátov vo svetovej ekonomike neznamená vzdať sa medzinárodných pravidiel. Ide však o to, aby multilaterálny režim umožnil národom najlepšie sledovať ich vlastné hodnoty, rozvojové ciele a prosperovať v rámci vlastného sociálneho usporiadania. 7. Nedemokratické krajiny nemôžu rátať s rovnakými prvkami a privilégiami medzinárodného ekonomického poriadku ako demokratické (Rodrik, 2011, s. 237 – 245). Rodrigovo chápanie umiernenej globalizácie zreálňuje aj predstavy o viacúrovňovom globálnom vládnutí, v ktorom jednotlivé úrovne majú adekvátny podiel zodpovednosti a sú vzájomne funkčne previazané. Mimoriadne podnetnými ukážkami takto orientovaného myšlienkového prúdu sú práce R. B. Reicha, J. E. Stiglitza a H. Hendersonovej. Kniha R. B. Reicha Dielo národov má výstižný podtitul Príprava na kapitalizmus 21. storočia. Na základe analýzy a zovšeobecnenia reálnych procesov najvyspelejšej ekonomiky Reich presvedčivo objasnil mnohé kľúčové aspekty utvárania nového technologického spôsobu výroby, výmeny a informačnej komunikácie v procese globalizácie. Predovšetkým ukázal na revolučnú premenu tradičného veľkovýrobného podniku na pavučinovo organizovanú sieť vysokozhodnocujúceho podniku. Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 12 Formovanie sieťových štruktúr podnikov Reich chápe ako imanentnú súčasť procesu globalizácie a výstižne argumentuje, ako sa tradičné a medzinárodné dimenzie výrobných, výmenných a rozdeľovacích procesov menia na transnacionálne. Skutočnosť, že sa stále viac oslabuje spojitosť medzi ziskovosťou korporácie a životnou úrovňou obyvateľov danej krajiny, sa nemôže interpretovať tak, že v globálnej ekonomike stratili význam a prestali existovať národné ekonomické záujmy. Ži-votná úroveň obyvateľov štátu závisí v stále väčšej miere od toho, čím prispievajú globalizovanej svetovej ekonomike – od hodnoty ich kvalifikácie a poznatkov. „Preto sa každý národ snaží zvýšiť potenciálnu hodnotu toho, čím jeho občania môžu prispieť globálnym podnikovým sieťam.“ (s. 223) Reich na príklade USA poukazuje na to, že globalizácia výrazne prospieva tvorivým pracovníkom, no zároveň rozširuje priepasť medzi nimi a zostávajúcimi štyrmi pätinami obyvateľstva. Situáciu navyše vyhrocuje obrovská konkurencia pracovných síl najmä rozvojových krajín. Riešenie odvodzuje z toho, že integrácia pracovných síl do globalizovanej svetovej ekonomiky závisí predovšetkým od vzdelania a výcviku a od výživy a zdravotnej starostlivosti nevyhnutnej na takéto učenie. Preto jedna línia reformných opatrení by mala byť zameraná na diferencované spektrum vzdelávacích aktivít pre nízko kvalifikovaných, nezamestnaných, dlhodobo chudobných a ďalšie marginalizované skupiny (s. 360 – 362). Druhá línia reforiem by mala vychádzať z toho, že vo vzťahoch medzi národmi sa namiesto nacionalizmu v duchu „kto z koho“, alebo nezúčastneného kozmopolitizmu začne presadzovať „pozitívny hospodársky nacionalizmus“, v ktorom občania každej krajiny preberajú hlavnú zodpovednosť za zvyšovanie schopnosti svojich spoluobčanov viesť plný a produktívny život, ale spolupracujú aj s ďalšími krajinami, aby sa tieto zlepšenia nedosahovali na úkor iných (tamtiež, s. 450). Globalizovaná ekonomika tým, že na jednej strane mimoriadne preferuje vyššiu kvalifikáciu, schopnosti a poznatky, a na druhej strane znižuje príjmy a pracovné miesta robotníkov, ktorí sú konfrontovaní s obrovskou a rýchlo sa zväčšujúcou zásobou kvalifikovaných pracovných síl na celom svete, spôsobuje nebývalé zväčšovanie sociálnej polarizácie. Jedno z možných riešení Reich vidí vo vyvažovaní polarizujúcich tendencií pomocou „skutočne progresívnej dane z príjmu spojenej s uzavretím medzier v daňových zákonoch“ (s. 356). Pozoruhodná je aj jeho úvaha o tom, že štáty namiesto toho, aby sa predháňali v poskytovaní subvencií a výhod pre PZI, mali by vytvoriť inštitúciu podobnú GATT-u, v ktorej by sa dohodli na pravidlách uchádzania sa o investície globálnych korporácií (tamtiež, s. 452). Nosnou ideou, ktorú Reich prezentuje na množstve konkrétnych súvislostí, je poznatok, že v podmienkach globalizácie musia štáty spolupracovať pri riadení ekonomík jednoducho z toho dôvodu, že už neexistujú oddelené ekonomiky, ktoré by sa mohli takto riadiť (tamtiež, s. 354). K širokému rozvinutiu tejto myšlienky zásadne prispel J. E. Stiglitz (2003) v práci Jiná cesta k trhu, ktorej podtitul Hledání alternativy k současné podobě globalizace výstižne vyjadruje zámer autora. Hneď v predslove zdôrazňuje, že globalizácia má pozitívny potenciál a môže byť prospešná každému obyvateľovi planéty, na to je však potrebné dôkladné preskúmanie spôsobu, akým je globalizácia organizovaná a riadená [Stiglitz, 2003, s. 11]. Z tejto pozície ukazuje, ako sa pod vplyvom globalizácie zvýšil význam, úloha, ale aj zodpovednosť predovšetkým troch medzinárodných inštitúcií – MMF, SB a WTO. Tie boli priesečníkom udalostí, ktoré v posledných desaťročiach zásadne ovplyvnili konkrétnu podobu globalizačných procesov. Stiglitz podrobil ich činnosť tvrdej kritike, že z pozícií trhového fundamentalizmu nadraďovali záujmy finančných kruhov a vyspelých ekonomík nad potreby chudobných krajín. Na konkrétnych príkladoch demonštruje, ako pôsobenie „neviditeľnej ruky trhu“ nielenže neviedlo k žiaducemu vývoju, ale necitlivá chaotická globálna správa, predovšetkým stratégia MMF, krízovú situáciu ešte prehĺbila. Stiglitz ju nazval „politikou ožobrač sám seba“ (tamtiež, s. 178). Ak by sa globalizácia presadzovala doterajším spôsobom, nielenže nebude napomáhať rozvoj, ale naopak, bude prehlbovať biedu Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 13 a nestabilitu. Zdôrazňuje, že bez nevyhnutných reforiem bude silnieť odpor proti globalizácii. „Najzákladnejšou zmenou, ktorú je treba urobiť, aby globalizácia fungovala tak, ako má, je zmena v spôsobe riadenia.“ (s. 351) Má na mysli predovšetkým zmenu v spôsobe činnosti medzinárodných inštitúcií, ktoré určujú pravidlá globalizačných aktivít a procesov, podmienky stability a udržateľnosti rozvoja svetovej ekonomiky, teda predovšetkým MMF, SB a WTO. Zdôrazňuje však, že najväčší problém nie je ani tak v samotných inštitúciách, ale v tom, ako zmeniť myslenie tak, aby sa chudobným priznávalo právo účasti na rozhodovaní, ktoré ovplyvňuje ich postavenie, aby sa posilňovala demokracia a rovnoprávny obchod a aby sa zodpovednejšie pristupovalo k životnému prostrediu. „Globalizácia môže získať novú formu... až bude správne a poctivo zorganizovaná a všetky krajiny budú mať vplyv na politiku, ktorá sa ich dotýka, potom existuje možnosť, že dôjde k vytvoreniu novej globálnej ekonomiky, v rámci ktorej bude ekonomický rast nielen udržateľnejší a menej kolísavý, ale aj plody tohto rastu budú poctivejšie rozdeľované.“ (s. 55) Stiglitz nie je stúpencom radikálnych „šokových“ riešení. Víziu globalizácie s ľudskejšou tvárou predpokladá realizovať vhodným tempom evolučných krokov. K ekonómom, ktorí zásadným spôsobom prispeli ku komplexnému konštruktívne kritickému skúmaniu globalizácie, nepochybne patrí H. Hendersenová (2001). Jej najnovšia kniha Za horizontem globalizace formuluje globalizáciu ako dilemu súčasnosti. Prenikavo odhaľuje a pomenúva základné rozpory a problémy súčasnej podoby globalizácie a formuluje východiská k Utváření udržitelné globální ekonomiky, vyjadrené v podtitule jej knihy. Jej prínos je o to významnejší, že presvedčivo argumentuje aj nevyhnutnosť zásadnej zmeny v metodologickej rovine, ktorú chápe ako posun od klasického úzko ekonomického nazerania k systémovému multidisciplinárnemu prístupu. Spolu s M. W. Rederom2 poukazuje na vnútorné nezhody, obsahové a metodologické nezhody, „krízu vnútri ekonómie“, a kladie otázku, či je ekonómia veda, alebo „preoblečená ideológia“ (Hendersonová, 2001, s. 26). Poukazuje na to, že „väčšina ekonomických modelov vo verejnom i v sú-kromnom sektore smeruje do budúcnosti s očami uprenými do spätného zrkadielka“ (tamtiež, s. 29). Originálnosť jej prístupu spočíva v tom, že problémy a úlohy pretvárania globálnej ekonomiky chápe a formuluje vo vzájomne previazaných siedmich úrovniach – globálnej, medzinárodnej, štátnej, firemnej, samosprávnej, občianskej a rodinnej, resp. individuálnej. Zdôrazňuje význam mapovania ucelených stratégií na každej úrovni a analýz, ako na seba vzájomne pôsobia. To je dôležité preto, lebo mnoho sociálnych a ekologických problémov, ktoré sa prejavujú na jednej úrovni, vzniká na inej úrovni. Pretváranie globálnej ekonomiky vyžaduje, aby sa na všetkých úrovniach rešpektovali spätné väzby – od prírodného, planetárneho ekosystému a od miestnych ekosystémov, ako aj od ľudí, ktorí sú súčasnými nekontrolovanými formami globalizácie vytláčaní na okraj (s. 39). Prechod do novej etapy vývoja civilizácie vyžaduje prekonanie neoliberálneho konceptu globálneho vládnutia a rozvíjanie mnohoúrovňového humánneho globálneho vládnutia, prekonanie prežitej paradigmy dnešnej spoločnosti a zvládnutie nového adekvátnejšieho dejinného vzorca ďalšieho vývoja ľudstva. 2 Odvoláva sa na jeho knihu Economics: The Culture of Controversial Science z roku 1998. Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 14 Literatúra BONDY, E. (2005): O globalizaci, Brno: L. Marek. BĚLOHRADSKÝ, V. (2000): Antinomie globalizace: Vzdelanostní společnost 2000. In: Bělohradský, V. a kol. Eseje o nedávné minulosti a blízké budoucnosti. Praha: QplusQ. BOURDIEU, O. (2002): The Politics of Globalisation. Open Democracy. Dostupné na: http:/www.globalpoliticy. org/ngos/role/globdem/globgov/2002/0220bourdieu.htm. BECK, U. (2002): What is Globalisation? Oxford: Polity Pres. Česky: Co to je globalizace? Brno, Centrum pro studium demokracie a kultúry. 2007. CASTELLS, M. (2000): The Rise of Network Society – The luformation Age: Ecoomy, Society and Culture. Oxford: Blackwel Publishers Ltd. GALBREITH, J. K. (1979): The Great Crash of 1929, New York. Avon. HELD, D. (2004): Inescapably Side by Side. An Interview with David Held, Mikkel Thorup & Mads P. Sorensen. Polity, February. HERMAN, E. S. (1999): The Threat of Globalisation. Nex Politics, Vol. 7. No. 2 (new series) whole No. 26. MICHIE, J. (ed.) (2003), the Handbook of Globalisation, Cheltenham: Edward Edgar. MORRIS, M. (2012): Co nesmíte vědet, Rybka Publishers, Praha. POTŮČEK, M., MUSIL, J., MAŠKOVÁ, M. (2008): Strategické volby pro českou spoločnosť. Teoretická východiska, Sociologické Nakladatelství, Praha. RODRIK, D. (2011): The Globalization Paradox. Why Global Markets, States and Democracy Can´t coexist. Oxford: Oxford University Press ROTHKOPF, D. (2009): Supertřída. Jak globální elita pretváří svět, Pavel Dobrovský – BETA, s.r.o., Praha RUBERY, J. et. al. (2002): Productive Systems: introduction and overview. In: Burchell, B. et all. Systems of Production: Markets, Organizations and Performance. London Routledge. REICH, R. B. (2002): Dílo národů – Příprava na kapitalizmus 21. století. Praha: Prostor. ROSENAU, J. N. – CZEMPIEL, E. C. (eds.) (1992): Governance without Government. Order and Change in World Politics. Cambridge: Cambridge University Press. STIGLITZ, J. E. (2002): Globalisation and its Discontents. London: Penquin Books. STIGLITZ, J. E. (2003): Jiná cesta k trhu. Praha: Prostor. VAROUFAKIS, Y. (2013): Globální Minotaurus, Rybka Publishers, Praha. VITALI, S. – GLATTFELDER, J. B. – BATTISTON, S. (2011): The network of global corporate control. [online]. Zurich: Swiss Federal Institute of Technology. 2011 [cit. 15. 10. 2012]. dostupné na: http://workplacebullying.org/multi/pdf/ETHstudy.pdf Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 15 Power, Responsibility, Leadership & Wisdom: Exploring the Issues at the Core of Ethical Decision-Making Bruce Lloyd1 Thank you for inviting me to give this presentation, and in this particular way. I am sorry I cannot be with you in person, especially as I have many fond memories or earlier visits to Prague. Neither I or I believe the organisers have used technology in this way, so lets hope it works ... (I am not sure if the organisers have a way to let me know if everyone has fallen asleep!) To start with a sentence on my background, which is essentially Scientific, with Engineering and Business degrees, and a zig-zag career in industry and finance that ending up in the academic world, writing and lecturing on Strategy. I consider Strategy to be about ‘understanding what makes organization, people and society work’, and what helps them work ‘better’. Recognising that ‘better’ is a values driven word. Perhaps I also need to mention that I have no religious agenda in my comments. I am just interested in what works. Overall I have three objectives First: To challenge the way that we think about leadership, and to argue that much of that thinking is not only missing the point, but that a great deal of it is potentially, if not actually, dangerous. Secondly: To introduce a framework within which we can look at the relationship between Power and Responsibility that can help us change the way we think about leadership in a more relevant and effective way. At its core my argument is that leadership is primarily a values driven activity and that we should move from focusing on associating leadership with the quantity, or size, of decisions, to recognising that leadership is essentially about the quality of our decisions. My third objective is to argue that it would be very helpful if we rehabilitated the concept of Wisdom, as a useful way of making our decision-making more values driven. My basic objective is simple: ‘How do we achieve Better decision-making’. But the first difficulty is that there are so many different views over what we mean by ‘better’. I will argue that at the core of all our decision-making is the need to balance Power with Responsibility, as the vehicle for resolving the ‘better’ question. This presentation will explore why that is so difficult? It also argues that exploring the concept of Wisdom can provide invaluable insights into how to achieve the most effective balance between Power and Responsibility, which is central to what our values mean in practice, as well as how we incorporate ethics into our decision-making. Decision-making, inevitably, involves moral / ethical choices and this occurs every time we take a decision. Hence it is not surprising that we find that the comments we might define as Wisdom are essentially comments about the relationship between people, or their relationship with society, and the universe as a whole. These statements are generally globally recognised as relatively timeless and they are insights that help us provide meaning to the world about us. In theory, the use of teams, committees, even opinion polls (and other efforts to capture The Wisdom of Crowds) are attempts to capture our collective Wisdom. 1 Dr Bruce Lloyd, London South Bank University, [email protected] Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 16 Overall Wisdom gives us guidance and insights into what works in our relationships, in the long term interests of us all. But what surprised me when I started looking at this subject a few years ago, was the paradoxical gap between how critically important this area was in all our lives, and yet how often it seems to be almost totally ignored in Futurist, Strategy, Knowledge Management, and even Ethics, literature. Another paradox is that we appear to be spending more and more time focusing on learning knowledge, or facts, that have a relatively short shelf life, and less and less time on knowledge that overlaps with Wisdom, that has a long shelf life. Why is that? What can we do about it? Which brings us back to my starting point, looking at the relationship between Power and Responsibility Western sociological and management/leadership literature is full of references to Power. How to get it? How to keep it? And How to prevent it being taken away? In parallel, but rarely in the same studies, there is also an enormous amount of literature on the concept of Responsibility. While Power, is in essence, the ability to make things happen, Responsibility is driven by attempting to answer the question: ‘In whose interest is the Power being used?’ Yet the two concepts of Power and Responsibility are really different sides of the same coin; they are the Ying and Yang of our behaviour; they are how we balance our relations with ourselves with the interests of others, which is at the core of what we mean by our values. Power makes things happen, but it is the appropriate balance between Power and Responsibility that helps ensure as many ‘good’ things happen as possible, with our values being essentially about how we relate our interests with the interests of others. This critical relationship between Power and Responsibility can be reinforced by examining how the two concepts interact in practice, through a variety of different management dimensions. First, it is useful to visualise a 2-by-2 (Boston) box (4 Squares) with Power (+&-) along one axis, and Responsibility (+&-) along the other. In one square, where there is a strong Power-driven (+) culture, combined with little sense of Responsibility (-), there is a high probability of megalomaniac or dictatorial behaviour. And here I would like to argue that we have plenty of words like Dictator, despot and megalomaniac to describe the behaviour of individuals such as Hitler and they should not be described as Leaders. But going back to the other three squares: Another square combines a high degree of Responsibility (+), with little Power (-), which is a classic recipe for stress. In fact, this is a major cause of relatively unaddressed individual, organizational and societal stress, reinforced by many empowerment programmes, that are more concerned with giving individuals more Responsibility than giving them more real authority (ie: Power). A further square has low levels of both Power (-) and Responsibility (-) which produces the result of ‘drop-outs’, whether individual, organisational or societal. This category is often viewed as an attractive option when individuals consider it relative to the alternative to the stress, which is all too often associated with situations where a feeling of impotence is associated with the feeling of Responsibility. The ideal is to work towards the final square, where there is an appropriate balance between Power and Responsibility (+/+). Although this compartmentalisation is an inevitable simplification, it does show how the underlying pattern of Power <> Responsibility relationships influence individual behaviour, which I would argue is particularly critical in areas related to understanding the ethical dimensions of our decision making. Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 17 Power – Responsibility Relationships Power Low (-) Balance Stress Power and Responsibility Individual, organisational, societal Megalomania Drop-out Dictatorial behaviour Individual, organisational, societal R Low (-) Responsibility High (+) High (+) While we come into this world (or are recruited into an organisation) with no Power or Responsibility, the challenge of learning, education, or induction is to attempt to find an appropriate balance between the two concepts of Power and Responsibility. This basic relationships between Power and Responsibility can also be usefully checked out in the context of experience in other organisation/societal dimensions: 1. Organisational culture can be considered as either one that encourages the sharing of information, as opposed to a ‘Knowledge is Power’ culture. (Although I consider it is more appropriate to use the word Information, rather than Knowledge, for reasons that I will briefly discuss later.) But almost all management techniques (Total Quality Management, Learning Organisations, and Knowledge Management, to name but three) are based on the assumption of a sharing knowledge culture and these techniques are unlikely to be effective within a ‘knowledge is power’ culture. Teams, and virtually all other management techniques, flourish best under a Responsibility-driven culture. In addition, as we increasingly move further into a knowledge economy, the effective sharing of information/knowledge will become an even more critical success factor for all our decision-making whether as individuals, within organisations, or for society as a whole. 2. It is often argued that people oppose change, when the underlying problem is that there is a difference of opinion on how to define progress - or what we mean by ‘better’. In a culture where those affected by change are either in control, or they trust those driving the change, there is usually general agreement on how progress is defined, and there is little opposition to any change initiatives. The greater the trust levels, the easier it will be to undertake change, simply because there is general agreement that the change will be equated with progress. Despite all the talk of the need for change in many situations, what is really required is the need for greater emphasis on the concept of progress. The importance of that difference between change and progress is at the heart of most of our decision-making difficulties. And this difference between change and progress is at the heart of most organisational difficulties in this area, partly because the vast majority of change is still top Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 18 down driven and these are too often combined with the widespread existence of a Powerdriven (rather than Responsibility driven) culture that has fostered a breakdown in trust. 3. Another important dimension of the Power-Responsibility relationship arises in many organisations where they experience the damaging effects of bullying, corruption, as well as sexism and racism. These problem behaviours are, in the vast majority of cases, essentially little more than the ‘Abuse of Power’. If individuals took a more Responsibledriven (ie; ‘others focused’) approach to their personal relationships, there would be an enormous reduction in these harmful anti-social behaviours. 4. These issues are also reflected in the language we use to discuss them. Phrases, such as ‘Corridors of Power’, ‘Power Struggles’, even ‘Lusting after Power’, are widely used, but would not attitudes and behaviours be different if the language used was more focused on using phrases such as ‘Corridors of Responsibility’. Why do we never hear about ‘Responsibility Struggles’? And certainly there are very few, if any, examples of people being accused of ‘Lusting after Responsibility’. Why not? If Power and Responsibility are two sides of the same coin, shouldn’t the words Power and Responsibility be virtually interchangeable? Overall, the greater the level of a Responsibility-driven decision-making culture, the more effective and sustainable will be the consequences of decision-making in any system; and the less regulation will be required to manage the inter-relationship between the various stakeholders. In contrast, more and more regulations will be needed in an attempt to regulate Power-driven cultures, where those regulations are designed, at least in theory, as an attempt to make the decision-making processes more accountable, and so hopefully encourage more responsible behaviour. But does it? If we all behaved more responsibly in our relationship with each other in the first place, there would be much less pressure for more and more regulation and legislation. Two asides at this point: First, it is, in my view a pity the various declarations of Human Rights didn’t give emphasise to the importance of Responsibilities. Secondly, it is worth mentioning that probably 90 % of violent behaviour arises because there is an imbalance between Power (self focused) activity, with insufficient emphasis on Responsibility (others focused) activity, and a Power focus makes it much more difficult for those involved to communicate effectively. But why is this relationship between Power and Responsibility so important to the debate about leadership and ethics? Simply because, in essence, Leadership is nothing more than the ‘Well informed, Responsible, use of Power’. The more the leadership (decisions) are Responsibility-driven (ie the more they are genuinely concerned with the wider interest), not only will they be better informed decisions, but the results are much more likely to be genuinely reflect the long term interests of all concerned, which also happens to be a sound foundation for improving their ethical quality. But where does Wisdom come into this argument? In essence, the above leadership definition (‘the well informed, Responsible, use of Power’) is exactly what could also be called ‘Wise Leadership’. In my view, there is an enormous amount of literature that explores Wisdom, and this can provide useful insights into what works and what doesn’t? However, partly because, for various reasons which we don’t have time to go into, the word Wisdom has been widely misused and misunderstood. At the same time Wisdom is something everybody seems to talk about; we all appear to want more of it, yet few people appear to reflect on what Wisdom really is, especially in management/leadership literature. And there is little consideration of how can we learn Wisdom more effectively? One objective of these brief comments is simply that it would be very useful for us to try to rehabilitate the word / concept of Wisdom. Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 19 But what do we really mean by Wisdom? According to the Wikipedia (5/8/05) entry for Wisdom: “Wisdom is often meant as the ability and desire to make choices that can gain approval in a long-term examination by many people. In this sense, to label a choice ‘wise’ implies that the action or inaction was strategically correct when judged by widely-held values…” Wisdom is about: ‘Making the best use of knowledge … the exercise good judgement’ …. Or ‘the capacity to realise what is of value in life for oneself and others’ …. Wisdom statements are those that appear to be useful in helping us all make the world a better place in the future. They are not absolute statements; they are simply statements that reflect our understanding of behaviour patterns that appear to work in a positive direction in a sustainable way. But a statement of Wisdom is only useful if it also checks out with our own experience. Of course, the ability to recycle Wisdom is one thing, ‘being wise’ is quite another. In essence, ‘being wise’ involves the ability to apply wisdom effectively in practice. Although it is important not to forget the comment: "Those who are arrogant with their wisdom are not wise." (Anon) It should surprise no one that a critical part of the content of any Wisdom statement is the extent to which it incorporates judgments about values. In fact, in many ways, that is a critical part of the definition of what we mean by Wisdom. But that does not mean that all statements that reflect values can be defined as Wisdom; the extra dimension required is that they are widely accepted and that they have 'stood the test of time'. In addition, while all wisdom is reliable, useful, information, not all reliable information can be considered as Wisdom; it provides insights into values, people and relationships that work. Wisdom is does not cover a technical statement that has no human or relationship dimension. In addition, it is important to recognise that in trying to 'make the world a better place for us all' we can easily run into potential areas of conflict. For example, making things 'better' for some people is sometimes at the expense of making it worse for others. How – or whether – differences are resolved is critically dependent on the quality of dialogue or conversation between the parties. In my view, there are no absolute answers, consequently the only way to make progress is to try to ensure that the quality of the dialogue between all concerned (ie all the stakeholders) is as effective as possible. In the end, the quality of our decisions depends primarily on the quality of our conversations or dialogue; that is not only dialogue about information but, perhaps even more important, it is about what is the best way to use that information – in other words it is about our values. Dialogue facilitates both the transfer of technical knowledge, as well as being an invaluable part of our personal development. In this area, there is a another paradox associated with the concept of passion, the importance of which is emphasised in much current management literature. If this passion is exhibited by a Power-driven individual, who tends to think they have all the answers and they are all too often not interested in listening. In these situations holding a positive dialogue can easily become very challenging! The only way to ‘square that circle’ is to ensure that all the other people involved are convinced of their integrity – and that they are reflecting a genuine concern for the wider interest in the decisions that are taken, which can then enable them to manage those with Power driven megalomaniac tendencies. The greatest challenge that most organisations face is how to manage effectively Power-driven, passionate, people in such a way that they are encouraged to be consistent with the long term interests of the organisation as a whole, rather than primarily with their own personal interests. Incorporating this wider (Responsibility-driven) interest into our decision-making at all levels, irrespective of whether they are personal, organisational or societal, is the ultimate test of leadership related values. Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 20 In addition, it is important to recognise that democracy does not produce perfect answers; it is simply the best system relative to the alternatives. (As Winston Churchill recognised). It is important to remember that the critical element of any democracy is not that the will of the majority prevails, but that the interests of minorities are understood and protected. And the most effective way of producing the best balance between these two elements is through effective dialogue between all those involved, within the framework of the Responsible use of Power. Although it might sound paradoxical, it is not unreasonable to argue that the degree to which we use our freedom responsibly the more freedoms we will have. Another approach to this dilemma is recognising that the greatest challenge to any concept of freedom lies in attempting to answer questions such as: How far can we be allowed to be free from our Responsibilities? And Who decides? A few words on re-interpreting the so-called traditional Data-Information-KnowledgeWisdom pyramid relationship. But it is not simply a technical progression from one level to the next. It is one thing to turn information into knowledge that makes things happen through its use, but it is quite another thing to make the ‘right’ (/’good’/’better’) things happen. Instead of moving up from data/information/knowledge to Wisdom we are, in parallel, moving down from Wisdom to knowledge -- which is how we incorporate our values into our decision-making. Hence again we can see the application and relevance of what is generally called Wisdom. It is our values/Wisdom that defines the limits of what we consider acceptable choices in the first place and those decisions determine our knowledge/action priorities. These priorities then determine what information is required, in order to try to ensure that the decision is as well informed as possible. In turn that information need determines what further questions have to be asked about what additional data is required. In practice, we need to understand how these two pyramid progressions relate to each other, if we want to understand how we incorporate values into our decision making processes, as well as understand why Wisdom plays such an important role. It also needs to be recognised that the way the word (/concept) Wisdom, has been used in the past has not always helped this process. Of course, this is a dynamic process and there is continual feedback from the experience of our actions. Being decisive is easy; being decisive about the ‘right’ things, in the ‘right’ way, is the real challenge that confronts us all. I would argue that we do (and should) start with Wisdom (/our values) as our base, which then provides the framework within which to manage knowledge, and so on through the pyramid to information and data. To repeat, it is useful to see knowledge as information in use, and Wisdom as the integration of knowledge and values to produce good results, and this is confirmed by the following comments: “Wisdom is the power that enables us to use our knowledge for the benefit of ourselves and others.” (Thomas J. Watson) “Knowledge is not wisdom, unless used wisely.” (J. D. Anderson) "Knowledge without wisdom is a load of books on the back of an ass." (Japanese Proverb) “I hope our wisdom will grow with our power, and teach us that the less we use our power the greater it will be.” (Thomas Jefferson) A study of Wisdom shows that it consists of statements about relationships between people, either individually, or collectively in societal context, or about our relationship with the universe as a whole; and they have stood the test of time. Most of the important messages about the state and future of the Human Race were made over a thousand years ago, in China, the Middle East and other early sophisticated societies. As a result Wisdom insights are very similar irrespective of which part of the world that might be identified as their source. Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 21 It is only justified to consider that decisions can be reduced to a cost/benefit analysis, if it is possible to quantify all the ‘values’ elements within the equation in monetary terms. In the past values have been included implicitly, whereas today that dimension invariably needs to be made much more explicit. All decisions involve the integration of the economics dimensions of ‘added value’, with ethical or values dimensions. In my view, Wisdom is by far the most sustainable dimension of the information/knowledge industry, although I recognise that this presentation has not covered how you could teach Wisdom. Or whether it is teachable? Or is it, like values, in many ways it is probably not teachable. But it is learned somehow, and as far as I know, there is no values gene. Consequently, there are things that we can all do to help manage the learning processes more effectively, although detailed consideration of these are outside the scope of this paper. We need to recognise that the more change that is going on in society, the more important it is that we make sure that our learning is as effective as possible. That is the only way we have any chance of being able to equate change with progress. If we want to have a better future the first, and most important, thing that we have to do is improve the quality and effectiveness of our learning. It is not easy to be optimistic about current trends, when the media is so focused on sensationalism and confrontation. This is not only an issue for the mass media, but it is also fostered by many, so called serious programmes where confrontation, rather than constructive consensus building dialogue is encouraged in the name of ‘good television’. It is certainly my impression is that there is evidence to support the view that our ability to hold constructive conversations is unfortunately declining. If this media agenda has a significant influence on our political agenda, and our democratic processes, it cannot be ignored. These pressures can be particularly important when considering potentially sensitive ethical issues. As a result it is not just the issues themselves, but the way we discuss them, that generally determine the quality of the action taken. This issue is not easily addressed but it is, at last, a start to for the issue to be more widely recognised. Some examples of statements about Wisdom that not only reflect the points made above, but provide additional insights into the meaning and usefulness of the word, would include: "Knowledge is a process of piling up facts; Wisdom lies in their simplification." (Martin H. Fisher) “Wise people through all laws were abolished would lead the same life.” (Aristophanes) “The price of greatness is responsibility” (Winston Churchill) “Concern for others is the best form of self interest” (Desmond Tutu) In recent years we have seen considerable effort to move people from the idea of 'Working Harder' to 'Working Smarter'. But what is really needed is to move beyond 'Working Smarter' to 'Working Wiser'. We need to move from ‘The Knowledge Society’ to ‘The Wise Society’. And, the more we move along that progression, the more we need to recognise that we are moving to a situation where the important issues primarily reflect the quality of our values, rather than the quantity of our physical effort. If we want to improve the quality of our decision making, the focus needs not only to be on the quality of our information but, equally, on the ‘right’ use of that information – hence the importance of improving the dialogue related issues mentioned earlier. If we want to manage complexity successfully, and make progress in the world today, we have to start by getting the simple things right. This needs to be based on more effective understanding, and use, of accumulated Wisdom. All too often problems arise precisely because we haven't got the simple things right in the first place. This includes the need for a Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 22 greater emphasis on sharing knowledge, rather than the more traditional concept of 'Knowledge is Power', as well as the need to combine that with being sure that we are asking the right questions in the first place. Probably the most important of those simple things to get right is for leaders to 'walk the talk'. It is relatively easy to know what is the ‘right’ thing to do; the hard thing is to ensure that it gets done. It also appears to be relatively easy to recognise Wisdom on paper, but it appears to be so incredibly difficult to be Wise in practice? In this context a couple of statements of wisdom are relevant: First, ‘People take much more notice of what you do than what you say’. And ‘People don’t take much notice of what you say, unless they first feel you care’. To recap. Why are we interested in Ethics and the Future? The answer is, simply that we are concerned with trying to make the world a ‘better’ place. But for who? And how? To answer both questions we need to re-ask fundamental questions: Why do we not spend more time to ensure that the important messages that we have learned in the past ('Wisdom') can be passed on to future generations? How do we ensure these messages are learned more effectively? These are critical strategy questions, as well as being at the very foundation of anything we might want to call 'The Knowledge Economy', although what is really needed is to focus on trying to move towards the concept of ‘The Wise Economy’. This focus naturally overlaps with the greater attention recently being given to values/ethical related issues and ‘the search for meaning’, in management/leadership literature ... This approach recognizes that Leadership should be concerned with the quality of our decisions, rather than its quantity, and this could easily mean that there is more Leadership at the bottom of an organization than at the top. It is also worth mentioning here the danger of using quantity measures such as GDP growth as a measure of societal success, when what urgently need are more relevant quality measures. I hope I have not given the impression that I know the answers to these questions. That is certainly not my intention. My objective is simply to try to raise some questions that, in my view, do not appear to be asked often enough. The first step is always to start by being reasonably sure that we are asking the right questions, and then that we are trying to improve the quality of the conversations/dialogue about those questions, answers and decisions. In this context giving the whole subject of Wisdom much more serious attention in management literature than has been the case is the past would be helpful all round. Wisdom is critical to our understanding of ‘The Knowledge Economy’ and ‘The Knowledge Society’, as well as Strategy and Ethics in general. If we cannot take Wisdom seriously we will pay a very high price for this neglect. We need to foster greater respect for other people, particularly those who have views, or reflect values, that we do not agree with. This requires us to develop our capacity to have constructive conversations about the issues that divide us and that, of itself, would go a long way to ensure that we improve the quality of our decision making for the benefit of all in the long term. This presentation has argued that understanding, and integrating, the relationship between Power and Responsibility should result in a greater emphasis on the more Responsible use of Power, and this implies a greater emphasis on a values or Wisdom based approach. Together this would enable us to ensure that we are as well informed as possible, by improving the quality of the conversations/dialogues that are so vital in the management of the decision-making processes; it should also improve our ability to evaluate more effectively the ethical issues themselves, today and in the years ahead. Finally, to sum up. We need to recognise that, overall, Wisdom is a very practical body of information (knowledge) that has an incredibly useful contribution to help us understand the world we live in. It can help us all take ‘better’ (/wiser) decisions, lead ‘better’ lives, and experience wiser leadership. This approach also recognises that we need to Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 23 rehabilitate the concept of leadership, as a values-driven activity, away from the idea that it is primarily concerned with individuals who exhibit the quantity dimensions of power, to individuals that reflect quality (/values driven) measures that are associated with what is done with that power. In the end, Leadership is much more about focusing on the interests of others, rather than primarily our own. Or to put it another way, as was mentioned earlier, Leadership can be defined as ‘The Well Informed, Responsible, Use of Power’. If this happened we don’t even have to talk about the need for Wise Leadership, because the word Leadership has been properly rehabilitated in such a way that we have now integrated Being Wise into our definition of Leadership. And all this could be done relatively easily if we just started thinking differently about the critical relationship between Power and Responsibility. Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 24 Podnikatelská etika jako výzva ke změně postojů a smýšlení Lidmila Němcová1 Úvodní poznámky Žijeme v překotné době, plné protikladů, která nás nutí klást si nové otázky a hledat na ně odpovědi. Nejde však o jednoduché řešení a snadnou cestu vpřed. Především je třeba se zamyslet nad tím, jaká je charakteristika naší společnosti, kam směřuje a jaké budou důsledky našich rozhodnutí, a to nejen pro nás, ale především pro budoucnost našich dětí a vnuků. Mnozí si tyto otázky vůbec v dnešní atomizované společnosti ani nekladou, vývoj je nezajímá. Žijí dneškem podle hesla „Užij si, co můžeš“ („Carpe diem“), bez zájmu o druhé, o společnou budoucnost. Ne nadarmo mnozí charakterizují dnešního člověka jako homo oeconomicus, jedince, kterého zajímají pouze materiální statky a kterého duchovní rozměr života již zcela míjí. Hodnoty osvědčené tisíciletou historií lidstva se nějak vytratily, možná i vadí našemu stylu života.: „Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim“, tak zní základní etické pravidlo, které se nazývá zlatým. „Desatero“ bylo nepsaným zákonem pro věřící i nevěřící – jako základní norma ověřená dlouhodobě. Řídili se jím naši rodiče a prarodiče, kteří nám základní hodnoty předávali. Abychom mohli změnit naše postoje a smýšlení, je třeba zabudovat do našeho myšlení etické prvky. Zamýšlet se nad tím, co by mělo být dosaženo, o jaký ideál usilujeme, co je vlastně naším cílem a smyslem života. Jinými slovy: otázky dobra a zla by se měly stát integrální částí nejen našeho myšlení, ale i chování. Etické myšlení znamená klást si otázky etického charakteru a hledat na ně odpovědi a podle nich jednat. Je pravda, že někteří si takové otázky nepřipouštějí a ani etický základ v řešeném problému nehledají. Výsledkem je zničená příroda, nepoctivé podnikání, korupce, neúměrné bohatství menšiny oproti rostoucí chudobě (ve světovém měřítku), snaha o maximální zisk za každou cenu, touha po moci, nekorektní vztahy mezi lidmi navzájem, antagonistické vztahy mezi zeměmi, národnostní a náboženské konflikty, nezaměstnanost apod. Budou mít naše děti dostatek kvalitních potravin, čistou vodu, důstojnou práci, budou žít v míru, bezpečí a v demokracii? Proč být etickým v dnešní době? Odpovědí není lhostejnost, pasivita - právě naopak. Z tohoto důvodu je třeba klást výzvy před občanskou společnost a hledat nová netradiční východiska. Podnikání a etika Etika je filosofickou disciplínou, vědou o dobru a o zlu. Je teorií morálky, není vázána na konkrétní reálné skutečnosti. Nabádá nás, k čemu bychom měli směřovat, co je dobré, správné a spravedlivé. Za jednu z aplikovaných disciplin považujeme etiku v podnikání či hospodářskou etiku, které mají dnes velký praktický význam nejen u nás, ale v celém globalizovaném světě. Obecně řečeno - jde o uplatnění etických principů v podnikatelských aktivitách na různých úrovních. O hospodářské etice hovoříme spíše v globálním a makroekonomickém měřítku, zatímco podnikatelská etika se zaměřuje na střední a individuální úroveň. 1 doc. Ing. Lidmila Němcová, CSc., předsedkyně Společnosti pro etiku v ekonomice, [email protected] Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 25 Etika by měla být integrální částí rozhodovacích procesů. Etické rozhodovací procesy probíhají na různých úrovních, z nichž každá má vlastní cíl, zájem a motivaci. Posuzujeme, co sledovaný subjekt dělá, může dělat a měl by dělat, aby se choval eticky. Po sametové revoluci v roce 1989 došlo v naší republice k velkým historickým změnám v oblasti ekonomické a politické. Ekonomika otevřela prostory soukromému podnikání, které se mělo stát a také se později stalo motorem české ekonomiky. Už tehdy mnoho lidí v rodících se nevládních organizacích upozorňovalo na to, že podnikání bez etiky není možné. Zákony nemohou postihnout všechny eventuality života a jsou minimem etiky, pokud jsou ovšem samy o sobě etické. Je pravda, že lidé u nás neměli zkušenosti s podnikáním v rámci tržní ekonomiky. Vývoj byl na mnoho desetiletí přerušen od doby, kdy soukromý sektor v československých podmínkách dominoval a kdy existovala zaběhnutá psaná i nepsaná pravidla a prověřené zákony. Občané měli v přelomové době nejenom velké iluze, ale též ideály. Velká část nově začínajících podnikatelů neměla a ani nemohla mít s podnikáním zkušenosti, ale chtěla navázat na rodinné tradice svých otců či dědů a vyzkoušet svou samostatnost v rozhodování, odvahu, intuici. Mnozí však vůbec nepočítali s tím, že podnikání nese sebou i velká rizika, která byla pro podnikatele velká již v samotných začátcích (včetně nedokonalosti právního systému). Z těchto důvodů docházelo k bankrotům a zahořknutí. Ne každý vstupoval do těchto podnikatelských aktivit s čistými záměry. Byli to tzv. podnikavci, kteří podnikali s cílem dosáhnout maximálního zisku za každou cenu, s nekalými úmysly využít mezer v zákonech a v podnikání jít na hranici zákona či tuto hranici ještě dále překročit. Řídili se heslem: "co není zakázáno, je dovoleno." S takovými se setkáváme dodnes. Podnikání by mělo být korektní. Vedle kladných ekonomických výsledků by mělo představovat "službu" druhým, jejichž potřeby by mělo uspokojit. Co to znamená být etickým podnikatelem? Jednoduše řečeno - být korektním, důvěryhodným, slušným. Nabízet zboží a služby dobré kvality za rozumnou cenu, na základě pravdivé reklamy, na základě čestného jednání a důvěry, bez korupce. Včasné plnění závazků, plateb vůči klientům, dodavatelům a odběratelům a transparentnost by měly být samozřejmostí. Vždyť již v naší české podnikatelské historii patřilo při uzavírání obchodu k tradici čestné slovo, podání ruky bez písemných smluv. Podnikatel dbal na svou dobrou pověst, jeho názor měl svou váhu, často se angažoval v orgánech místa svého působení. Byl hrdý na svou kvalitní výrobu, ať již to byla výroba kvalitních bot, šatů, rohlíků, nebo na poskytování služeb. Našli bychom mnoho konkrétních příkladů. Je třeba navázat na místní, regionální či celostátní tradice a připomínat si je. Dnes bychom k nim měli přiřadit i příkladné poctivé velké a malé podnikatele, kteří podnikají s velkým nasazením od r. 1989. Bohužel naše média spíše dávají přednost negativním příkladům před uváděním pozitivních vzorů. Jaké jsou podnikatelské hodnoty v dnešní době? Je třeba sledovat hodnoty současné podnikatelské praxe ve třech segmentech. Mezi ně řadíme základní hodnoty demokracie v ekonomice (svoboda, spravedlnost), hodnoty trhu (odpovědnost, důvěra) a hodnoty spojené s rozvojem a růstem ekonomiky (pokrok, prosperita, racionalita). Důležité je sdílení hodnot všemi složkami, včetně veřejnosti. Při prosazování podnikatelské etiky je třeba předkládat výzvy k hledání nových netradičních východisek. V současnosti je nezbytné usilovat o obnovení role etických hodnot v tržní ekonomice jako významného determinantu rozhodování. Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 26 Organizační struktura podnikatelské etiky Významnou roli pro prosazování etiky v podnikání mají nevládní občanské organizace. V Holandsku jsou nazývány „polder ethics“, jsou to místa, kde se prosazuje etika v podnikání. U nás vznikají organizace pro prosazování etiky v podnikání po r. 1990. V cizině existují již od 60ých let, dnes se hnutí rozmáhá po celém světě a zasahuje všechny země i kontinenty. Pro celkovou koordinaci jsou zakládány střešní organizace, které mají především úkoly koordinační (např. EBEN - European Business Ethics Network a další). Kromě toho se zabývají úkoly vědeckými a pedagogickými. Pro prosazování hodnot do praxe je důležitá přítomnost nejenom teoretiků, ale i praktiků, kteří by hledali společně netradiční východiska. Pro prosazování zásad etiky v podnikání vznikla v ČR v r. 1994 Společnost pro etiku v ekonomice, připravuje oslavy 20. výročí svého vzniku. Za svůj hlavní cíl si vybrala prosadit do vysokoškolského ekonomického vzdělávání program kurzů etiky v podnikání, což se jí podařilo. Bohužel, stále však existuje obrovská propast mezi teorií a výukou na školách a hospodářskou praxí. Některé školy se domnívají, že se pouhým zařazením kurzů k etice v podnikání automaticky zařazují mezi tzv. školy „etické“. Pokud etika je vázána pouze na samostatné kurzy a neprolíná všemi přednášenými předměty, lze hovořit pouze o tom, že se předmět podnikatelské etiky stává marketingovým nástrojem. SEE vydala deklaraci, která vyjadřuje její činnost a poslání: DEKLARACE Společnosti pro etiku v ekonomice (SEE) k dopolednímu bloku semináře Manažerská etika a společenská odpovědnost organizací, kterou uspořádala Česká manažerská asociace (ČMA) s SEE 20. listopadu 2012 v Praze Účastníci považují seminář k uvedenému tématu za velmi užitečný a doporučují pokračovat v organizaci seminářů v pravidelných intervalech. 1) Vhodným propojováním teorie a praxe překonávat veliké rozpory mezi nimi. 2) V praktických příkladech sledovat a analyzovat jak negativní, tak i pozitivní případy (best practices). 3) Snažit se o interdisciplinární přístup k řešeným problémům na základě dialogu a konsensu. 4) Hledat netradiční způsoby řešení situací. 5) Hledat nová netradiční východiska. 6) Předkládat nové aktuální výzvy jak podnikatelské sféře, tak i občanské společnosti. 7) Navazovat užitečné kontakty a spolupráci s obdobně zaměřenými organizacemi v ČR i v zahraničí (především v Evropské Unii). 8) Zdůrazňovat etický rozměr politicko-ekonomických rozhodnutí v posledních desetiletích, která často v důsledku chybné hospodářské politiky ovlivnila současnou finanční a ekonomickou krizi. 9) V současnosti je nezbytné usilovat o obnovení role etických hodnot v tržní ekonomice, především jako determinant rozhodování jak v hospodářství, tak i v podnikání. 10) Hodnoty současné ekonomické praxe v euro-americkém prostoru sledovat v jejich členění do tří segmentů: a) základní hodnoty demokracie v ekonomice, tj. zejména svoboda a spravedlnost, Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 27 b) hodnoty trhu, tj. především odpovědnost a důvěra, c) hodnoty spojené s rozvojem a růstem ekonomiky, tj. hlavně pokrok, prosperita a racionalita. 11) V procesu rozhodování - zejména v rámci podnikatelské praxe - sledovat přístupy, které dovolují klíčové hodnoty trhu využít jako neviditelná aktiva spojená především s intelektuálním a sociálním kapitálem (jde o moderní metody etického řízení, tj. zejména o CSR a ekonomii důvěry). 12) Jevy korupce je třeba chápat mnohem šíře než pouze jako úplatkářství; je možno rozlišovat čtyři symptomy korupce: trhy s vlivem a mocí (ve vyzrálých liberálních demokraciích), korupční kartely elit/stran (zejména v postkomunistických zemích), oligarchové a klany (v zemích, které nedávno svrhly diktaturu), státní kleptokratičtí magnátové (v diktaturách). 13) V rámci chápání udržitelného rozvoje jako harmonického vztahu člověka s přírodou je nutno současná ekologická hlediska rozšířit o člověkem neovlivnitelné geologické faktory. 14) Změnit myšlení a postoje ve prospěch etiky, humanizace a odpovědnosti za budoucí generace. Závěr Je třeba zdůraznit, že osobní příklad, přesvědčení, odvaha a nasazení jsou velikými nástroji v boji proti zlu v ekonomice. V současnosti je nezbytné usilovat především o obnovení role etických hodnot ve společnosti a potažmo i v tržní ekonomice. Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 28 Etické chyby dneška - možné tragédie budoucnosti Václav Němec1 V současném vědeckém životě na nejrůznějších úrovních se začínají projevovat ve stále větší intenzitě výrazné etické chyby. Jde o chybějící etické myšlení, chápání a jednání, které je projevem mizejících pocitů obecné lidské solidarity (na rozdíl od rostoucí "solidarity" zájmových skupin), ochabující odpovědnosti a především nedostatečné předvídavosti. Zájmové skupiny se snaží vnutit veřejnosti své jednostranné názory včetně prognóz budoucnosti, které často postrádají skutečně vědecký základ. Ten se někdy nahrazuje pečlivě vybraným kolektivem jednostranně orientovaných vědců, který zneužitím tzv. procesu recenzování (peer reviews) v odborných publikacích zamítá všechny články, které nejsou v souladu s vědeckými představami redakce. Zapomíná se, že vědecký pokrok nesouvisí nijak s představami „demokratické většiny“, často ojedinělý odlišný názor jedince svými argumenty získá postupně další přívržence a nakonec přesvědčí také dosud nedůvěřující většinu. Je ovšem tragédií, jestliže nedůvěřující většina začne využívat mocenských prostředků a snaží se umlčet vědce, kteří pak přecházejí do „vědeckého disentu“. V současném vědeckém světě se podobné praktiky uplatňují např. ve velmi omezeném vnímání až ignoranci některých nesporných geology prokázaných faktů ze strany Mezivládního panelu pro klimatické změny, opírajícího se o omezené pohledy ekologů (vesměs bez respektu ke geologickým faktorům a konkrétním výsledkům věd o Zemi). Ke geologickým procesům minulosti se přihlíží pouze v relativně velmi klidném období posledních cca 100 – 130 let a neberou se v úvahu výsledky, k nimž stále intenzívněji a do stále vzdálenější geologické minulosti (až v řádu desítek milionů let) docházejí geologové při studiu více méně pravidelných period globálního oteplování (v dřívějších dobách samozřejmě bez jakéhokoli ovlivňování člověkem). Nebere se také v úvahu, že lidstvo začalo v poslední dekádě minulého století procházet delším geologickým a klimatickým obdobím, které souvisí s přirozenými hierarchicky členěnými cykly oteplování a vyskytuje se v paměti lidského rodu v takové intenzitě patrně po prvé. Obdobné jevy ignorance etických pravidel bohužel sledujeme také ve světě uměleckém i politickém. Deficit etického myšlení a jednání v případě selhání elit politiky, umění a vědy se může projevit v pokračující destabilizací veřejného života a v konečných důsledcích může vést až k těžkým sociálním krizím. Jejich průběh navíc může být znásoben pokračujícími přírodními katastrofami. Uvedenými problémy se v ČR pravidelně ve dvouletých obdobích zabývá Mezinárodní konference o geoetice pořádaná v rámci sympozií Hornická Příbram ve vědě a technice (naposledy v říjnu 2013). Výsledkem bývají závěrečná doporučení, která se rozesílají představitelům vyšších vědeckých orgánů jako podklad pro žádoucí usměrňování veřejného života v krátkodobých a zejména dlouhodobých etapách. Ne všichni berou tato doporučení vážně, zvláště pokud byli zvikláni fundamentálními ekology. Na poli vědecky fundované osvěty nás čeká ještě hodně práce. Ing. RNDr. Václav Němec, CSc., viceprezident (pro Evropu) Mezinárodní asociace geo-vědců pro mezinárodní rozvoj (AGID), [email protected] 1 Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 29 Enhancing the New Age of Enlightenment to Take Hold of Sustainable Development Vadim Nikolajew1 We are living in a stormy time There is a broad consensus (even personal feeling) that we are living in a stormy time and in a seemingly chaotic world: conflicts, terrorism as a new form of conducting wars, turmoil, revolutions (a whole armamentarium of instability). It’s a very different world from what futurists saw and predicted after the Cold War has been officially terminated. The Eastern Block as countervailing power has collapsed and only one superpower has been left on the scene. 1 Dr. Vadim Nikolajew, Independent innovation & futures researcher, [email protected] Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 30 It looked as if the only one superpower would take care of unipolar world. It didn’t happen. Instead we got a confused planet where the only superpower became dominant and, at the same time, immobilized under stress of a patchwork world. These are new forms of warfare as terrorism and various conflicts, which immobilize both the only superpower and the West. A simple question arises: Are we safer now? The simple answer: Obviously not, or not quite, if you like it more opaque. Responses The responses are controversial. To fill ideological vacuum the religions are on advance. We witness a kind of Antienlightenment, antipodean to Siècle des lumières, partially with peaceful, partially with fundamentalist radical characteristics. It occurs on a par with indiscriminate application of democracy models bred in the mainstreams of thinkers during the Cold War. They were developed as ideological toolset against Communism and proved successful while implemented to former Eastern Block. As to their universality, now, they seem to be ill-adjusted to conditions, which are rather different from Western kind of civilization. The latter has its roots in long history of development, which passed through Reformation, Renaissance and Enlightenment, … and revolutions and civil wars. The models don’t work properly, though cohorts of thinkers in the mainstreams of Western thinking still keep on to their tenets and still demonstrate true devotion to them. Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 31 Emerging structures Conflicts with seemingly chaotic features emerge and may be frozen along structures, which would seriously challenge the world order. In view of that it’s time to put aside ideological blinders and ask ourselves; what is actually going on and how to overcome the gap between reality as it unfolds and its perception in traditional thinking in present mainstreams, where conventional truths are cemented? How to elaborate on appropriate answers and how to enhance their practical feasibility during difficult interplay of “now and here” necessities with long-term strategies in decision- finding? Could the answers be more profound than just journalistic reactions of daily provenance? What we have We are on the threshold of transformation to new civilization that is called sustainable development (as no better name has been invented).2 For the first time in our successful story of limitless expansion and use of nature with help of science and technology we are meeting limits and limitations the nature is imposing on us. The process is global and doesn’t allow escape into tomorrow. To continue on the business as usual basis may bring more sophisticated technological solutions, though won’t provide in the final analysis the expected general relief. The new challenges require new thinking and this thinking should be transferred in appropriate decision-making at various levels. Moreover, it should compromise different time horizons. In our well-being we depend on development of the economy, more precisely, on its continuous growth. It’s needed for the developed countries to uphold their high living standards. For emerging and developing countries it’s needed to raise their living standards. The economy that is globalized and is very vulnerable, is not robust like in preindustrial times. Democratic institutions and decision-making bodies are additive to short-time decisions: Parliaments, politicians, mangers are bound to short-time solutions´ search: “Now and here” may be their motto. The issues of sustainability couldn’t be accommodated within these short-time perspectives. What we need The solutions should be sought in direction of creation demanding public environment that is forcing and awarding decision-making, which tries to compromize long-run interests of sustainable development with short-term necessities of doing politics “now and here”. For this purpose we need appropriate knowledge. As a matter of fact, the sustainable development should be yet invented. The popular democracy models preferred tailor-cut bottom up revolutions, so far. Indeed, they were bloodless and successful in Eastern Europe in recent history. They don’t work in other parts of the world. For they turned up bloody and breed terrorism. Therefore 2 In 1987, the United Nations released the Brundtland Report, which included what is now one of the most widely recognised definitions: "Sustainable development is development that meets the needs of the present without compromising the ability of future generations to meet their own needs." 1987."Report of the World Commission on Environment and Development." General Assembly Resolution 42/187, 11 December 1987. Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 32 more emphasis should be put on elites in emerging and developing countries. They should be actively involved in the process of inventing sustainable development. In this sense the role of EU needs to be reconsidered. At present the EU evolves to fortress “Europe” with the aim of providing the island of affluence and calm in otherwise stormy world. It can’t work in the long-run.3 Hence, with regard what we have and what we need: First, behind chaotic features we may observe emergence of new structuring that could be ascertained and named: West with the United States as upper authority and the only superpower with its allies, call them the “West”, and the miscellaneous “Rest of the world”. Second, changes going on in emerging and developing countries where relatively small new elites amid large and growing populations of countries (without proper middle classes as anchor of stability) are on the rise. Third, if frozen, the emerging structures promise to become a further source of instability in the world of tomorrow, providing more conflicts, and all kinds of wars (military, political, economic, ideological etc.). Hence, as futurists we have to look at principle difference of the world of tomorrow from presence and past daring getting through surface to question deeper undercurrent processes going on. Doing that we will soon find out: The present world is increasingly derailing toward move on the track of unsustainable development. If so, it would suggest limitless Earth and endless environment at our disposal. This is the result of how demography, economy and ecology are interacting at present and will more dramatically do it in future, if we don’t change the course. The population will rise to more than 9 billion earthlings against 2050. More important and traditionally neglected is the fact that the needs and demands of new majorities shouldn’t be reduced to simple nutrition and shelter but oriented at Western consumption models with their lavish life styles. Namely they are looming in the background. As a result the people would need more economic growth, more use of resources, more innovations, which market economies (very efficient in terms of economic efficiency, indeed) could provide. But, all that occurs to detriment of ecology, within one nature, which is final and can’t withstand. It also can be argued whether more technological breakthroughs will be in time to boost economic performance and to solve problems caused by growing world population, rapid urbanization, and climate change.4 Indeed. This is a vicious circle, how demography, economy and ecology are interwoven. The present efforts to tackle challenges connected with vicious circle, are funneled along segregated trails: demography per se, economy per se, ecology per se. Demography as fight against hunger, for food safety and water supply. Economies are heavily preoccupied with national and international effort (e.g. the last G 20 meetings) to boost economic growth. Ecology is scrutinized under CO2 emissions´ reduction or even as more defeatist worst case scenario as possible adjustments of nature to climate change (which will come anyhow - is the fatal logic).5 Vadim Nikolajew, “Europe – Laboratory of Sustainable Development?”, in The Second Prague Workshop on Future Studies Methodology, 10/ 2005, pp. 17-24 3 4 Global Trends 2030, Alternative Worlds, a publication of the National Intelligence Council, December 2012, www. dni. Gov/nic/global trends, p.7 5 Turn Down the Heat, Why a 4 C Warmer World Must be Avoided, November 2012, A Report for the World Bank by the Potsdam Institute for Climate Impact Research and Climate Analysis, www. worldbank. Org; Natural Systems in Changing Climates, in Science Vol 341, 2 August 2013, pp. 472- 524. Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 33 The reasons for this cacophony are diverse Our science is basically disciplinary and capitalizes on successes in specialization. Anyhow Nobel prizes reward the specialization. The technological advance is based on innovativeness which prefers single breakthroughs despite complexity of impacts they release. It neglects complexity, though may react to it, if at all, through feedbacks. The economies are provided tasks not only to produce goods and services but also jobs and growth, of course, “now and here”. This is what the politicians are elected for. The world population not only unevenly grows, but we increasingly observe reverse colonization: In past the European nations discovered for their people foreign land to colonize; now the “Rest of the World” discovers Western countries. It’s a question as how long this problem will remain scientifically untouched and under protection of “political correctness”, without repercussions in politics. The fact is that neither policies nor economies are prepared to challenge these misfits. In democracies the politicians won’t be elected, if they do. The authoritarian rulers would lose their grip on power and will be overthrown if they show too much interest for sustainable development. The main focus is what to do? A closer look into history will reveal that crucial periods of principle changes were accompanied by enlightenment forming new underlying philosophies, be them once linked to main religions, or be them connected with social movements like Renaissance, Age of Reason or Enlightenment in Europe. Namely the enlightenment generates a specific “push, pull” atmosphere as humble people and rulers alike became convinced that the changes are inevitable, and they should carry them out. So far for the history. As for the future: We need the New Age of Enlightenment, which will form the underlying philosophies for a new civilization of sustainable development. It’s because the present development is unsustainable and forms a deeper lying basis for present and future conflicts. New lifestyles are required, which take on the vicious circle. As to their feasibility it’s a remarkable situation: We have, on the one hand, opportunities to do the job properly. A case in point provide green energy, even green economy, environmentally benign technologies and lifestyles of many people from different strata, beginning e.g. with English Royal family and extending to humble people. It’s not that many people don’t understand imperatives the sustainable development imposes. They are aware of them. Many politicians and managers would agree with your arguments that our way of life is at present not sustainable (saying that of course in private). Hence, let´s do! The New Age of Enlightenment Phenomenon of enlightenment is a process, which begins at the point A and accompanies the travel to the point B. Hence, the New Age of Enlightenment is neither completed teaching nor a tutorial. It needs to be still invented. And it turns out: The world in which we live is different, and it will be even more different in future. A paradoxical situation may be observed. While we are inundated with all kinds of information: Internet, TV, media, paper and electronic publications, etc. – we feel like suffering of thirst in the ocean of water. Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 34 As to the name, the historical precedents were dubbed as Age of Reason or Age of Enlightenment later, post factum, mainly as later reflection of time in history. Hence the New Age of Enlightenment is still to be enhanced. The most decisive outcome should be “pull and push” vortex, which becomes universal and global. And it should illuminate the transformation to sustainable development from both sides, as up-down and down-up process. New means of communication like Internet are asked. Europe as inventor of capitalism produced a source of unsustainable development. It should recognize its responsibility, and it’s well-suited to become the laboratory of sustainable development: technologically, economically, morally and socially. It means this vicious circle as how demography, economy and ecology interact at present with even more fatal impacts for the future should be dismantled. The new emerging conflict structures which otherwise will try to adapt to the conditions of unsustainable development will be turned into structuring, which serves the needs of new civilization. Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 35 Prostorový aspekt prognostiky Tadeusz Zipser1 Dějiny ukazují dlouhý sled příkladů, kde dosavadní stav lokálního civilizačního systému se ocitl v situaci, ve které jakoby, pro jeho existenci byly nezbytné hmotné statky. Šlo ku příkladu o nějakou klimatickou kalamitu, uzavření důležitých cest, vyčerpání surovinových zdrojů apod. Dnes však, kdy se to řídí jiným, méně agresivním způsobem než válečný konflikt, tedy velmi často pomocí nové technologie, dokonce i nějakého vynálezu stále existuje bohatství, které je vyčerpatelné – a sice prostor. Můžeme s ním zacházet více nebo méně rozumně, nicméně jej nemůžeme rozmnožit. V roce 1930 bylo na světě 2.1 miliarda lidí, o osmdesát let později má již země více než 7 miliard lidí, z toho více než 50 procent obyvatel žijících v městech. To znamená, že během lidského života se počet obyvatelstva světa může zvětšit trojnásobně nebo několikanásobně. Vzniká tak otázka, zda se v následujících, třeba 50 letech bude tento proces opakovat ve stejném měřítku a se stejnou rychlostí. Bude to tedy znamenat, že demografická situace dosáhne jakýchsi 20 miliard, ještě za života současně žijících dětí? Je to samozřejmě důležitý problém pro urbanisty, zemědělce, dopravní služby, energetiku aj. Ale nejen pro ně a nejen ve smyslu získání hmotného bohatství nebo lepší technologie. Je to také otázka nové rovnováhy v systémech, kde se taková rovnováha v spontánních proměnách bude tvořit na složitých cestách kontaktů a konfliktů. Už dnes vidíme, že tento růst, za posledních 30 nebo 40 let nebyl proporcionální, že Evropa a evropské metropole neudržely svou dominující pozici v hierarchickém pořádku, že sklouzly dolů a občas nejsou schopny udržet současný počet obyvatelstva, zatímco ve stejné době města Asie, některá města střední a jižní Ameriky a Afriky dosáhly počtu, který několikrát převyšuje počet obyvatelstva staré Evropy. V tomto případě se už nejedná o nový logistický pořádek, ale o politickou rovnováhu. Říká se, že příroda nesnáší vzduchoprázdno, dnešní globalizace to je všeobecný výskyt síťových soustav, ve kterých k průtokům dochází snadno a distans neznamená to, co dříve a momentální dosah informace umožňuje penetraci obrovského souboru příležitostí. Také evropské zátiší nebude mít dlouhé trvání. Bylo by dobře vzpomenout Říši římskou, která navzdory své civilizační úrovni, své perfektní organizaci a vojenské účinnosti nebyla schopna obhájit svou atraktivitu, před silou nátlaku nevyhnutelného migračního zájmu barbarských sousedů. Pád Evropské říše může mít podobný, dlouhodobý, ačkoliv jistým způsobem mírovější průběh. Proč by se neměly stovky mladých, aktivních lidí snažit nejít tam, kde je ještě dost prostoru k bydlení a práce se také ještě najde, ačkoliv možná nebude tak odměnována, jak si to tam právě teď přejí – a tedy o to lépe, pro ně to bude přece snadnější? Myslím si proto, že ne evropská krize jakéhokoliv druhu, ne územní nároky, konkurence v dostupu k energetickým zdrojům, ale spíš stálý spontání a ne politický, nebo vojensky motivovaný vliv imigrantů, bude skutečným zdrojem nastávající transformace našeho kontinentu. Přírůstek dalších sedmi nebo deseti miliard lidí neponechá v klidu poloprázdnou plochu komfortního ráje, kde se nachází prázdné byty, tím spíš, že i zde jsou už velké rozdíly v hustotě osídlení a že pokračuje proces stárnutí obyvatelstva a že už zanedlouho deficit práce v poměru k potřebám spotřeby vyvrátí současnou bilanci. Čínská zeď měla stejný úkol – zachránit vysoce rozvinutý prostor civilizačního celku proti nomádům, myslím však, že tomu bylo naopak – střed byl pravděpodobně vždy hustší, 1 Prof. dr hab. inž. arch. Tadeusz Zipser, Wroclaw University of Technology, [email protected] Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 36 než agresivní okolí. Dokonce i tam se to plně nepovedlo. Ne jinak tomu bylo s Římem. Pád Říše římské nám nabízí dostatečnou lekci. Barbaři stačili dobýt Řím několikrát, ale nepřineslo jim to požadovaný prospěch. Prováděli to krátkozrace, násilně, v důsledku toho došlo k okamžitému zničení velmi složité a komplikované infrastruktury. Město Řím a ve stejné míře desítky jiných městských středisek nemohly přežít bez importu potravin, bez akveduktů – tedy bez vody, bez odstraňování odpadků – prostě milionové obyvatelstvo muselo bez těchto zařízení, během několika měsíců, zmizet! Je tedy nutný nástroj, pokud možná objektivní prognozy, který bude schopen věrohodně zobrazovat spontánní dosažení rovnováhy v systému osídlování. Jde tedy o prostorové rozmístění koncentrace osídlení a její intensity. Vychází se totiž z předpokladu, a je pro to už mnoho důkazů, že obraz koncentrace městského obyvatelstva je výsledkem obrovského počtu nezávislých procesů kontaktů, má statistickou povahu a ve velmi omezené míře se podrobuje bezprostřednímu řízení. Tyto procesy můžeme předvídat, získáme-li vědomosti o hodnotě jistých statistických parametrů, jejichž interpretace, obzvláště v ekonomických kategoriích, je samostatným a aktuálním úkolem. Je samozřejmé, že důvěru k takovým prognostickým modelům je možné získat teprve když se ukáže, že model je schopen rekonstruovat přihodivší se ve skutečnosti jevy, čím větší měřítko, tím lépe. Důležitým rysem předvídání budoucnosti, jak v Evropě, tak i v některých místech jiných světadílů, může být intensivní příliv migrace osob, ale také institucí, jež jej strukturalizují v důsledku toho, že mají s ním nějakou souvislost. Proto by měl být rovněž k dispozici specializovaný modelový aparát, který se tomu bude věnovat zevrubným způsobem. Třetí úkol se pojí s odlišným typem problému. Vyplývá ze zmíněného úvodem, kvantitativního měřítka nárůstu městského obyvatelstva. Potřebné plochy investované tak, aby byla zajištěna náležitá úroveň obsluhy občanů, mohou být oceňované jako obrovské. Stačí říct, že pokud budeme vycházet ze zmíněné varianty počtu obyvatelstva pro rok 2050, tak pro další, nový počet obyvatelstva, bylo by třeba území o rozloze celé Francie nebo celé Ukrajiny. Vyplývá to ze současně nejúspornějších standardů, které můžeme pozorovat např., ve městech Švýcarska nebo Holandska, čili kolem 200 m2 pro jednoho občana. Tyto teoretické plochy, které jsou rovny rozloze velkých evropských států, je třeba chápat jako těsně rozplánované, bez přestávek a mezer, souvislé a propojené obrazy. Samozřejmě, nikdo takové superměsto nevystaví, pravděpodobně také nerozdělí tuto plochu na řadu odlišných, nově lokalizovaných měst. Obvyklý osud těchto přírůstků to je „přilepování“ k periferiím existujících měst, aglomerací a metropolí, v náhodných konfiguracích a rozdrobněných porcích. Zvětšuje to pouze chaos, tak příznačný pro dnešní městskou tkáň, se všemi těžkostmi a nepředvídatelnostmi městského života. Proto se požaduje, zaujetí postoje k tomu třetímu úkolu, prozkoumání možností zavedení jistých pravidelných vzorců prostorové struktury tak, jak tomu bylo už po třikrát v dějinách naší zurbanizované civilizace, (v první generaci měst asi před 5 000 lety, v době antického starověku a také v pozdním středověku). Dnes je tento úkol nesrovnatelně těžší, než tomu bylo v minulosti, vzhledem k jinému měřítku velikosti těch prvků struktury, které by bylo třeba přetvořit. Nástroje pro takové analýzy jsou v podstatě připraveny, ačkoliv ještě ne perfektně. První pokusy takového přístupu je však možno provést. Pokud jde o modelování vývojových procesů sídelního systému, už v sedmdesátých letech minulého století se podařilo vytvořit model „bilančních přesunů“. Jednalo se o teoretický soubor stejných 340 zón, polských okresů čili powiatů, který byl pomocí modelu převeden, do sítě sídelních jednotek, s velmi podobným výsledkem k aktuálnímu rozmístění koncentrace zaměstnání. Počáteční stav se charakterizoval naprostým rozptýlením obyvatelstva, tedy žádná koncentrace neexistovala. Model si ji sám generoval tak, aby dospěl k rovnováze mezi poptávkou po zaměstnání a Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 37 nabízenou aktivitou, která se snažila přizpůsobit diferencovanému komunikačnímu dosažení míst a také rozlišné pravděpodobnosti nalezení vhodné, akceptovatelné práce, zdroj existenčních prostředků. Byl použit spíš jednodušší modelový proces akceptace, v němž působil rozhodující parametr – selektivita výběru. Je to civilizační charakteristika, která zobrazuje individuální vybíravost, ale také objektivní diferenciaci kvalifikace, specializace vzdělání, odlišný rodinný stav a pod. Právě hodnota tohoto parametru je zodpovědna za koncentrační sílu, jako vyznačující nárok na „pole výběru“ pro jednotlivce. Kromě toho důležitým faktorem je dopravní síť a také počáteční hustoty primárního rozptýleného osídlení. Výsledkem byla skutečnost, že kolem 40 největších měst se ocitlo téměř vždy na svém místě, pokud jde o velikost: aktuální počet obyvatelstva. Koeficient korelace pro ně dosáhl 0,93. Jiný druh simulace vzniku systému měst, byl zahájen nedávno. Jeho úkol byl jiný. Mělo se prozkoumat zda v něm nepůsobí jenom jedna průměrná hodnota parametru. To znamená, že v něm působí taková selektivita, která je v jisté míře různá, v závislosti na několika lokálních faktorech. Je to pochopitelné, protože různá místa se liší vzhledem ke svým dějinám, složení společnosti, funkční struktuře a v neposlední řadě i velikosti. Bylo to potvrzeno dvojnásobným měřením pro celé Polsko. Výsledek měření ukazuje značný rozsah velikosti (0,005 – 0,000002). V současné době byla testovaná hypotéza, že určité (spíš neveliké) fluktuace počáteční selektivity stačí, abychom obdrželi téměž ideální identitu simulovaného a skutečného systému měst. Všechny dosavadní testy přinesly potvrzení této hypotézy, jak v měřítku regionů, tak v měřítku celého státu a dokonce i tak složitého systému jako je soubor měst Evropské unie, kde koeficient korelace byl na úrovni 0,9461. Obrázek 1. Samořídící procedura – výkres korelace Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 38 Obrázek 2. Samořídící procedura Je tady aktivní samoučící se, nebo samořídící procedura, která si je „vědoma“ výsledku ke kterému se snaží dojít a její operační úkol je najít k tomu cestu. Je to sekvence generování zmíněných fluktuací a diferencování lokálních parametrů. Víme-li už tedy, že cesta je reálná, zbývá nám už jenom provést další interpretace. Když vezmeme v úvahu, že drobné a často náhodné spontánní fluktuace stačí, aby vznikl skutečný obraz koncentrací, může se úplně vážně objevit otázka, zda reálný průběh vývoje naší sídelní sítě souvisí s naším vědomým plánovacím působením, nebo je to spíše, kromě několika okrajových předsevzeti, iluze. Optimisticky řečeno, může být také taková varianta výhodná a účinná, pokud máme nástroj k tomu, abychom to mohli dopředu předvídat. V každém případě, tak vysoké koeficienty korelace pro výsledné srovnávání simulačních a reálných obrazů, by mělo vykazovat, že skutečný stav je asi v 80 procentech závislý na jiných faktorech, než jakémkoliv arbitrálním rozhodování. Proto tedy se tyto modely jeví, jako vhodný a dost spolehlivý nástroj pro prognostický názor na možné varianty vývoje regionu nebo dokonce státu, vezmeme-li v úvahu silný příliv imigrantů v různých dávkách, s různou vlastní selektivitou a také s různým omezením jejich penetrace. Hromadná migrace může mít občas organizovaný charakter, přistěhovalé obyvatelstvo může mít zájem o to, aby si zachovalo jistý stupeň vzájemné soudržnosti, nezbytné je k tomu nějaké centrum a také nějaká prostorová struktura. Kromě toho důležitou součástí přeměn jsou dnes migrace a přesuny institucí, hospodářských organizací a firem. Jestliže to má charakter expanze síťových celků, bude to o to víc vyžadovat rozhodnutí, kde se budou nacházet jejich lokální centra. Bude zde totiž potřeba poněkud jiné modelování, než obvyklá difuze jednotlivců. Máme k tomu hotovou simulaci „kráčející koncentrace“, která je schopna simulovat expansivní difuzi a dále s ní pokračovat jako s modelem generujícím strukturu, která je v rovnováze. Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 39 Obrázek 3. Simulace „kráčející koncentrace“ Obzvláštním případem využití tohoto modelu, bylo trasování cesty po pevnině mezi Dálným východem a Západní Evropou, navazující na aktuálně rostoucí význam ekonomiky Číny a případně také Indie. Tato nová „hedvábná stezka“ je zde generovaná, jako spojující řada etapových center ekonomických zájmů, od vstupujících na světové jeviště mladých, výrobních subjektů a nedávno vzniklých odbytových trhů. Obrázek 4. Trasování cesty pomoci „kráčející difuze“ (2 varianty) Samozřejmě, taková sekvence center, slučujících je a současně zdůvodňujících jejich roli a míru významu, dopravní koridor, pokud by byl vybavený nejmodernější technologií a dopravními prostředky, by byl na tolik důležitým organizačním prvkem prostorového plánování, že by určitě na své cestě silně ovlivnil ekonomiku mnoha zemí. Právě to, by také bylo předmětem analýzy simulační prognozy prvního typu. Nezávisle na následcích dalšího růstu, které mohou ovlivnit proporce kontinentálního rozmístění obyvatelstva, zbývá problém vnitřní struktury zurbanizovaného území. Zakládá se tu tezi, že další doplňování amorfické hmoty, najde svůj konec v důsledku nemožnosti normálního působení vegetace, zatížené stále větším mrháním časem, energií a prostorem. Je nutné, pokud už ne úsilování o přestavbu existující infrastruktury, tak aspoň zadržení množení beztvarého chaosu. Degenerace prostorové struktury měst a metropolí je také výsledkem a projevem přehlédnutí vzniklého „fázového přechodu“ v evoluci civilizace, která se dnes Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 40 projevila v globalizaci. Je to možné krátce vyjádřit takto: Město bylo kdysi, na počátku své existence, jistého druhu strojem, potom (v období zralého středověku) působilo jako organismus, v současnosti naprosto ztotožňované s aparátem civilizace přestalo současně být zvláštním organizmem, aby se stalo součástí tkáně celosvětového civilizačního organismu. Tato tkáň je závislá na celku a to na velkém celku, musí tedy být dostupná v každé své části. Musí mít vlastnost elasticity, opakovatelnosti některých prvků a snadnost jejich regenerace a také značnou míru redundace sloužící spolehlivosti působení. Taková je výzva současné situace. Zdá se, že základem té restrukturizace může být utvoření „potenciální územní sítě“, naplňované podle míry potřeb, ale také případně uvolňované. Jednou z variant takové sítě, podrobně zpracované, podrobené simulačním zkouškám je tzv. „struktura trojúhelníkově-řetězová“. Obklopujíce jako virtuální prostorové schéma existující městská střediska, mohla by se fragmentárně uskutečňovat a tím předcházet aktuálním jevům “urban sprawl“, náhodnému rozlévání měst. Mohla by také pomalu „trávit“, obklopující ji amorfické periferie měst, v procesu „zpětné difuze“ a zlepšovat jejich působení. Obrázek 5. Propozice potenciální sidelní sítě Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 41 Obrázek 6. Srovnaní aglomerace Chicago a teoretické struktury V každém případě je dnes nejvyšší čas zahájit diskusi na tato témata, v tomto měřítku a ve zmíněném časovém horizontu. Už to není odborný problém planistů, ale zásadní pozadí, ne-li podstata konglomerátu ohrožení a šancí evropské alternativy civilizace, která nedávno vnutila svou dominaci celé planetě, dnes však se musí postarat o svou budoucnost. Literatura Zipser T., Mlek M., Zipser W., Interdependence of Population Concentrations and their Activities as a Dynamic Factor of Continental Cohesion, Review of Economics and Finance 2012 Nr. 4. Academic Research Centre of Canada, 2012. – p. 131-149. - ISSN 1923-7529. Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 42 Rozhodování politiků a kvantitativní výzkum Václav Novotný1 1. Selhání prognóz při předvídání cyklických hospodářských krizí V současné národohospodářské praxi existují pro hospodářsko-politické rozhodování politiků tři závažné komplikace: První komplikací je přehlížení a podcenění cykličnosti výroby a jejích možných důsledků. Druhou komplikací jsou ideologické postoje, které brání vládnoucím politickým stranám přijmout účinná opatření odpovídající změnám konjunkturní situace. Třetí komplikací je nízká spolehlivost současně používaných metod v makroekonomickém konjunkturním prognózování. Tyto komplikace se ovšem prolínají například libertariánští stoupenci teorie racionálních očekávání odmítají nejen státní proticyklické intervence - jako podlamující důvěru ve stabilitu hospodářského prostředí, což údajně demobilizuje investory - ale popírají možný pozitivní přínos proticyklické politiky. Předseda Americké ekonomické asociace prof. Robert Lucas v roce 2003 dokonce prohlásil: „Epocha cyklických krizí již skončila a další hospodářský vývoj bude bezkrizový“2. Současná krize ovšem tuto hypotézu vyvrátila. Podle našeho ekonoma V. Krajdla (Dlouhodobý růst v ČR, Praha ČSE 1999) je trend výroby dlouhodobě rostoucí, přičemž současné ekonomiky jsou natolik ekonomicky silné, že jsou schopné kompenzovat cyklické odchylky od dlouhodobého trendu. V důsledku toho není údajně nutné provádět anticyklickou politiku. Naši vládní ekonomové byli cyklickou krizí (2008-2009) zřetelně zaskočeni, což kontrastovalo nejen s jejich optimistickými prognózami před vypuknutím krize, ale odrazilo se v nereálných předpokladech pro sestavení státního rozpočtu pro rok 2009. Byli jsme tak svědky závažného selhání oficiální prognózy růstu HDP pro rok 2009 /prognóza růstu HDP +4,5% (MFČR) proti skutečnosti -4,5%/. Tento prognostický „lapsus“ byl patrně ovlivněn nejen neoliberální ideologií, ale též použitou metodou konjunkturní prognózy a zřejmě rovněž politickými cíli vládnoucí koalice. Nepodložený optimismus oficiální předpovědi tempa růstu výroby pro rok 2009 otřásl důvěrou ve spolehlivost současných makroekonomických prognóz. Nesprávný odhad očekávané dynamiky růstu HDP pro roky 2008 a 2009 vedl k pokračování v nereálné hospodářské politice ze strany vládní koalice, což se stalo jednou z hlavních příčin politického pádu vlády Petra Nečase a následujícího volebního neúspěchu ODS. Finanční a hospodářská krize, která propukla v USA v letech 2007/2008, byla pro neoliberály nepříjemným překvapením a způsobila rozsáhlé ztráty jak investorům, tak bankám a veřejným financím. Jen v USA dosáhly ztráty z finanční krize více než dva biliony USD. Následně byly vyslovovány též pochybnosti o další životaschopnosti kapitalismu a došlo k závažným projevům nespokojenosti části obyvatelstva s existujícím hospodářským a sociálním řádem (Occupy Walstreet), a to v řadě postižených zemí. Vznikla rovněž otázka, proč nebyly hospodářské kruhy připraveny na eventualitu cyklické hospodářské krize. Při senátním vyšetřování v Kongresu USA o příčinách nečekaného pádu některých velkých bank a firem, uvedl jeden z bankéřů, že na možnost krize zapomněli. To ovšem svědčí též o slabosti makroekonomického výzkumu konjunktury v USA jak na vládní, tak na komerční úrovni. Tato slabost resp. nedostatečná spolehlivost je zřejmě 1 Ing. Václav Novotný, ekonom, [email protected] 2 Paul Krugman: Skoncovat s krizí. Praha, Vyšehrad 2012 Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 43 dána převažujícím zaměřením bankovního a burzovního konjunkturního prognózování na krátkodobé pohyby na kapitálových a komoditních trzích. Prognózy a obchodní transakce na trzích se téměř výlučně zaměřují na velmi krátkodobé změny kurzů a cen, jelikož i velmi krátkodobé změny na trhu ve velkém měřítku přinášejí možnost okamžitého zisku. Prodeje a koupě na finančních i komoditních burzách přitom provádějí převážně počítače vybavené příslušnými programy, tedy bez přímé účasti finančních investorů. Většina vlád rovněž nejeví explicitní zájem o dlouhodobé prognózy, jelikož prognózované období obvykle přesahuje časový horizont jejich volebního období. Některé skandinávské země (Švédsko, Dánsko) ovšem provádějí politiku cyklicky nevyrovnaného rozpočtu. To znamená, že ve fázi konjunkturní expanze vytvářejí rozpočtový přebytek, který posléze použijí k financování protikrizových opatření ve fázi konjunkturní kontrakce. Pokud vlády nevěnují pozornost délce periody hospodářského cyklu a časovému odhadu trvání jednotlivých fází konjunktury, nemohou dělat racionální hospodářskou politiku. V epoše převažujícího vlivu keynesiánství v hospodářské politice po druhé světové válce byly jak makroekonomické prognózy, tak hospodářská politika státu zaměřeny zejména na předvídání a zmírňování střednědobých fluktuací výroby. Použitím keynesiánských nástrojů makroekonomické regulace se tak podařilo nahradit tradiční fáze cyklů tzv. „fázemi zvolnění“ nebo „fázemi zrychlení“ růstu. To přineslo poměrně plynulý vzestup výroby a sociální smír. Ústup od původní keynesiánské kvantitativní politiky v období ropných krizí po roce 1971, byl způsoben jejím selháním při rigidním nabídkovém omezení daném kartelovými cenami a kvótami OPEC. Vládní stimulační intervence za této situace vyvolaly tzv. stagflaci případně slumpflaci, tedy zrychlení inflace při současném hospodářském poklesu. V důsledku toho se následně prosadily neokonzervativní přístupy v hospodářské politice, které preferovaly stabilitu cen před růstem a zaměstnaností. Triumfující neoliberální politika aplikovala uvolněnou monetární a úvěrovou politiku, což zvýšilo náchylnost ekonomik k finančním krizím a prudkým výkyvům konjunktury. V současném období se většina vlád států OECD snaží o návrat ke stabilnějšímu růstu převážně keynesiánskými opatřeními. Kromě toho je v eurozóně nově zřízen koordinovaný dozor nad činností finančních institucí. Státy eurozóny uzavřely rovněž dohodu o rozpočtové odpovědnosti a snaží se o vytvoření bankovní unie. Poslední uvedený projekt však zatím naráží na odpor zejména ze strany Bank of England a britské konzervativní vlády. 2. Hospodářský cyklus v období reálného socialismu Nevyrovnanost dynamiky hospodářského růstu v reálném socialismu nebyla zásadně odlišná od vývoje v liberálně tržních ekonomikách. Socialističtí plánovači - snad s výjimkou NDR - neprováděli anticyklickou politiku ex ante. Vycházeli z existence tzv. „zákona plánovitého proporcionálního rozvoje národního hospodářství“, takže na základě vládnoucí ekonomické doktríny preferovali přednostní růst investic do výroby výrobních prostředků. Fluktuace hospodářské aktivity byly proto ve většině evropských centrálně plánovaných ekonomik výrazné, což vedlo k rozpadu některých pětiletých plánů. Politické a ekonomické důsledky „socialistických cyklů“ byly často závažné (PLR, RSR, BLR). Socialistické státy se vyrovnávaly s důsledky cyklických poklesů výroby obvykle omezením úvěrové emise, omezením investic, snížením vládních výdajů a omezením dovozů. Jelikož bylo nutné udržovat plnou zaměstnanost, docházelo k přesunu rozpočtových prostředků ve prospěch mzdových fondů, přičemž byly omezovány investice do dopravní infrastruktury, do obnovy bytového fondu, do obnovy základních prostředků zejména ve spotřebním průmyslu a byly zanedbávány investice do ekologie. Skutečnost, že se některé pětiletky rozpadly v důsledku cyklického poklesu výroby, vedla k opakovaným pokusům o hospodářské reformy a Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 44 v konečném důsledku byla též jednou z příčin upuštění od centrálního plánování a uskutečnění tržní transformace na přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Cyklické fluktuace míry investic a dynamiky národního důchodu v ČSR, ČSFR a ČR v létech 1948 – 1999 (od roku 1990 použit HDP) jsou zachyceny v následujícím grafu: V zachyceném období 1948 - 1999 lze identifikovat v ČSR resp. v ČR pět úplných cyklů, což potvrzuje pravidelný výskyt hospodářských cyklů v naší republice v období reálného socialismu a později od roku 1990 rovněž v tržně se transformující ekonomice. Periody cyklů byly v celku pravidelné osm a devět roků. Amplitudy cyklů investic vykazovaly postupnou progresi, amplitudy krizových poklesů výroby v případě dynamiky ND (HDP) byly spíše nepravidelné, přičemž nejhlubší propad tempa růstu výroby byl zaznamenán v letech 1990 – 1992 (tzv. transformační pokles). Vývoj střednědobých hospodářských cyklů do roku 1988 v ostatních zemích RVHP byl analogický a časově synchronizovaný, přičemž byly zaznamenány též některé velmi závažné cyklické poklesy výroby (PLR, RSR, BLR). První poválečný hospodářský cyklus v ČSR nastartoval po skončení poválečné obnovy a probíhal v letech 1951 – 1958, přičemž zahrnoval rozpad první pětiletky, který byl vyvolán příliš ambiciózními investičními úkoly zejména v důsledku přijetí tzv. „ocelové koncepce“. Další cykly probíhaly střídavě s periodou osm a devět roků, přičemž fázi kontrakce investic a výroby předcházelo obvykle investiční převýšení (overinvestement). Poslední cyklus v éře Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 45 reálného socialismu v ČSFR proběhl v letech 1981 - 1989 a byl vystřídán transformačním poklesem v letech 1990 – 1992, kdy HDP poklesl celkově o cca 17,2 %. Následující cyklická krize v letech 1998 – 1999 již není v grafu zahrnuta. Hospodářský cyklus ve všech zemích reálného socialismu i později probíhal až do roku 1999 vesměs s periodou osm až devět roků, přičemž se vyznačoval výraznými investičními převýšeními ve fázi expanze a poklesem tvorby národního důchodu ve fázi kontrakce. Průvodními jevy ve fázi kontrakce ekonomiky byly zejména nedostatek úvěrových prostředků a insolvence bankovního sektoru3, nahromadění neprodejných zásob, nadměrná rozestavěnost a nadměrný dovoz. V důsledku toho bylo nutné omezit úvěry a dovoz a omezit nebo zastavit některé velké investice. Socialističtí plánovači až na výjimku NDR neuskutečňovali anticyklickou politiku ex ante a proto zda byly cykly zvláště výrazné v mezinárodním srovnání. Socialistické státy se vyrovnávaly s důsledky krizových poklesů výroby obvykle omezením dovozů, omezením investic, omezením úvěrové emise a snížením výdajů na obnovu, na rozvoj infrastruktury a na ekologii. Jelikož bylo nutné udržovat plnou zaměstnanost, byly převáděny rozpočtové prostředky z jiných kapitol rozpočtu ve prospěch mzdových fondů. 3. Hospodářský cyklus v transformované ekonomice Po skončení privatizačního procesu následovaly již cykly ovlivněné novými výrobními poměry, tj. převahou soukromého sektoru a liberalizací trhu. Nicméně cyklus si zachoval až do krize v letech 1997-1999 svoji obvyklou periodicitu a byl určován převážně vývojem míry investic jako řídící veličiny. Po provedení vlastnické a tržní transformace došlo u nás k investičnímu převýšení v letech 1995 – 1996 a následně se dostavila cyklická krize v letech 1997- 1999. Ta dosáhla dna v roce 1998 s meziročním poklesem HDP o -2.5%. Vláda sociální demokracie proto vynaložila 44 mld. Kč na proticyklická opatření. Z toho patnáct miliard Kč bylo vynaloženo na sanaci čtyřech našich největších bank. Těmito zásahy dosáhla vláda pozitivního obratu v konjunktuře, což bylo mezinárodně oceňováno. Následovala nová fáze expanze, která vrcholila v letech 2005-2006. Následná fáze kontrakce dosáhla dna v roce 2009 s meziročním poklesem HDP o – 4.5%. Ačkoliv za normálních okolností by se měla obnovit pozitivní dynamika konjunktury během dvou až tří roků, období po roce 2010 se vyznačuje vlněním konjunktury u dna. To je převážně následkem ochabnutí vývozu do států EU a rovněž ztráty důvěry investorů a domácností v možnost brzkého obnovení kladné dynamiky růstu. Dynamika HDP je určována převážně naším vývozem, tedy konjunkturní situací u hlavních dovozců v zahraničí. Vývoj hospodářského cyklu v ČR v letech 1995 - 2012 je zachycen v následujícím grafu: 3 Srv. Bulíř,A: Business Cycle in Czechoslovakia under Central planning, where Credit shocs causing it.IMF96 Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 46 Zachycené období zahrnuje pouze jeden úplný cyklus, což není dostatečný důkaz pro identifikaci cyklického vývoje v daném období. (Pro důkaz existence hospodářského cyklu musí být identifikovány nejméně dva úplné a po sobě jdoucí cykly.) V grafu lze rozpoznat též prodloužení délky cyklu na jedenáct roků, což není ovšem zcela signifikantní, vzhledem k našemu vstupu do společného trhu EU až v roce 2004. Konjunktura u nás byla však ovlivňována již od konce devadesátých let převažujícím vývozem do států Unie a tamějším průběhem cyklů. Analýza trendu ve vývoji míry investic v zachyceném období potvrzuje, že úlohu řídící veličiny konjunktury v ČR převzal po roce 2000 převážně vývoz, přičemž míra investic kolísala cyklicky toliko mírně, nicméně zřetelně, a to v závislosti na měnících se fázích cyklu. Za daných podmínek bude u nás pro další vývoj konjunktury nejdůležitější vývoj poptávky u našich dovozců a obnovení důvěry investorů a domácností v tuzemsku. 4. Střednědobý hospodářský cyklus jako jev strojové velkovýroby Historicky první střednědobý průmyslový cyklus /1786 – 1795/, který je statisticky dostatečně dokumentován, byl zaznamenán ve Velké Británii krátce po průmyslové revoluci v této zemi4. Pokud jde o klasifikaci cyklů, rozlišují se krátkodobé tzv. Kitchinovy cykly, které jsou určovány vývojem zásob, střednědobé cykly Juglarovy a dlouhodobé cykly Kondratěvovy. Cyklus zásob v hromadných výrobách spočívá v nutnosti omezit na určitou dobu výrobu, když je objem zásob příliš vysoký (automobily, sezónní textilní konfekce). Střednědobé Juglarovy cykly (Žiglarovy), souvisejí převážně s reprodukcí fixního kapitálu (Clément Juglar, 1862). Hlavním předmětem zájmu makroekonomických 4 Viz: The Long Wawe Debate, IIASA 1896, editor Tibor Vaško. Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 47 prognostiků jsou střednědobé cykly , jelikož střednědobý hospodářský cyklus nejvýznamněji ovlivňuje jak dynamiku výroby a zaměstnanost, tak finanční a kapitálové trhy, včetně veřejných financí. Juglar dospěl k názoru, že základní příčinou cyklických krizí je nedostatek úvěrových prostředků v bankovním sektoru, vyvolaný nadměrným investováním za konjunktury a váznoucí návratností půjček v důsledku přeinvestování. To vyvolává finanční krize a zadření úvěrového systému (credit crunch). Současné pojetí příčin cyklického vývoje je komplexnější, jelikož vychází zejména z interakce investičního multiplikátoru a akcelerátoru, dále z překročení absorpční schopnosti ekonomiky vstřebat produktivně nadměrné investice, z progradujících inflačních tlaků ve fázi expanze a z vlivu snížení poptávky u zahraničních dovozců. Z hlediska vzniku a vývoje střednědobých cyklů nelze pozorovat podstatný rozdíl v mechanismu jejich vzniku mezi kapitalistickou ekonomikou a centrálně plánovanou ekonomikou. V obou případech se jedná o hospodářský růst založený převážně na investicích, což zahrnuje jak cykly obnovy fixního kapitálu, tak interakce investičního multiplikátoru a akcelerátoru u celkových investic. K masové obnově fixního kapitálu dochází pravidelně v závislosti na odpisových lhůtách a na morálním opotřebení. Kromě toho investice rostou ve fázi investiční expanze rychleji než výroba (akcelerační princip), což zvyšuje míru celkových investic. V důsledku toho klesá efektivnost přírůstku investic (mezní efektivnost investic). Na vrcholu fáze expanze se mezní efektivnost investic rovná nule a čisté investice se zastaví. Výroba klesá působením investičního decelerátoru. Pozitivní dynamika růstu se obnoví nejčastěji působením obnovovací poptávky nebo v důsledku masového zavádění významných inovací. Jak v případě cyklu obnovovacích investic, tak v případě cyklu čistých investic se jedná o stochastické procesy. V důsledku toho je ovlivnění průběhu hospodářských cyklů obtížné, nicméně uskutečnitelné. Principy ovlivňování průběhu cyklů spočívají jednak v bránění přeinvestování deflační politikou ve fázi expanze, jednak ve zmírňování krizových poklesů výroby a zaměstnanosti protikrizovými intervencemi. V souladu s tím by se měla dělat ve fázi investiční expanze deflační politika a ve fázi kontrakce proinflační politika. V souvislostech požadavku plynulosti růstových procesů je zřejmé, že aktivní reagování hospodářské politiky vlády a finančních institucí na fáze cyklu je nutné. Jak ukázal nedávný vývoj, většina finančních institucí a vlád neočekávala rozsáhlou a závažnou krizi a proto nečinila preventivní opatření. Reakce finančních institucí, vlád a nadnárodních institucí na vzniklou krizi byly tak převážně opožděné. Evropská centrální banka nejevila zpočátku snahu do krize zasahovat, přičemž její guvernér Jean Paul Trichet vycházel z nutnosti zachovat důvěru hospodářských subjektů v pokračování příznivého konjunkturního vývoje v souladu s teoriemi racionálních očekávání. Vývoj hospodářského cyklu v USA v zachyceném období, vyjádřený v našem případě změnami Dow-Jonesova akciového indexu, odpovídal stochastickým zákonitostem. Po nejdelší konjunktuře (tzv. „dot.com“) v dějinách Spojených států v letech 1995 – 2000, založené na inovacích zejména v elektronice, následoval cyklický pokles akciových indexů v letech 2001 – 2003 a to zhruba o jednu třetinu. Ztráty investorů byly obrovské. Hluboký pokles akciových kurzů byl nejprve vystřídán stimulovanou realitní konjunkturou („realitní bublina“), což nakonec vyústilo do opětovného vzestupu konjunktury, vrcholícímu v letech 2006 – 2007 (tzv. finanční bublina). Poté následoval prudký pád akciových kurzů v letech 2008 - 2009 - jako kombinovaný důsledek realitní, finanční a hospodářské krize. S hospodářskými a sociálními důsledky této krize se Spojené státy dosud úplně nevyrovnaly. Zároveň se nevylučuje návrat finanční krize, jelikož oživení konjunktury bylo zatím jen nevýrazné. Přestože vláda USA provedla po vypuknutí krize řadu radikálních hospodářských opatření a vynaložila obrovské finanční prostředky na obnovu hospodářského růstu zejména Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 48 v zájmu snížení míry nezaměstnanosti a rovněž na záchranu některých velkých firem, výsledky těchto intervencí nebyly zatím dostačující. Podle vyjádření prezidenta Obamy nebyla definitivně překonána finanční krize, což svědčí o přetrvávajících vážných potížích v americké ekonomice. Graf 3. Vývoj Dow-Jonesova akciového indexu v USA v letech 1997 -2012 Pramen: Statistical Office USA 5. Dlouhodobé vlny a hospodářská politika Ve velmi dlouhém období čtyřiceti až šedesáti let lze obvykle identifikovat dlouhodobé tzv. Kondratěvovy cykly výroby, jimiž by se měly řídit strategické úvahy v hospodářské oblasti v dlouhodobém výhledu. Pro dlouhodobou makroekonomickou prognózu se využívá mj. tzv. globální modelování, což je velmi komplexní metoda výzkumu (viz prognózy Římského klubu). Existenci autentických Kondratěvových cyklů v druhé polovině dvacátého století lze ovšem jen obtížně statisticky dokumentovat vzhledem ke komplikovanosti vývoje světové ekonomiky po druhé světové válce. Názory na příčiny dlouhodobých vln se také různí. Nejčastěji se uvádí souvislost se zaváděním nových technologií. Podle holandských ekonomů jsou příčinou dlouhodobých konjunkturních cyklů odpisové lhůty u staveb, které jsou obvykle padesátileté. Po padesáti letech probíhají generální opravy staveb resp. jejich demolice a výstavba nových5. To je období prosperity: „Když jde stavebnictví dobře, jde dobře všechno“. Obvykle je však zobrazován jen teoretický průběh tzv. dlouhodobých vln. Současná hospodářská politika se příliš nezatěžuje problémy spojenými s Kondratěvovými cykly, jelikož jejich časový horizont resp. body obratu jsou příliš vzdálené. Nicméně v případě demografických očekávání a úvah spojených s budoucím zásobením energií a surovinami je již dnes k těmto předpovědím nutné přihlížet. Závažným problémem je rovněž světová potravinová bilance, která není dlouhodobě vybilancovaná vzhledem k populační explozi v rozvojových zemích. Mimořádně obtížnou překážkou pokroku je také Jedná se o tzv. „model echa“, resp. teorii životního cyklu. Viz Wolf de. S.: Het economisch getij, Amsterdam 1929 5 Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 49 přetrvávající nízká kvalifikace populace v rozvojovém světě, což brání širšímu osvojení vědecko-technického pokroku, industrializaci a likvidaci agrárního přelidnění. Graf 4. Kondratěvovy dlouhodobé cykly v letech 1800 – 2000 (teoretický průběh) Pramen: Wikipedie 2013 V současnosti (2013) se nacházíme v sestupné fázi Kondratěvova cyklu, kdy dna dlouhodobého zvolnění růstu by mohlo být dosaženo kolem roku 2030. Jelikož ekonometři zabývající se globálním modelováním předpovídají, že kolem roku 2030 začne výroba ve vyspělých ekonomikách klesat v důsledku environmentálních činitelů a surovinových omezení, není směrodatné prognózovat po tomto bodu další vývoj dlouhodobého cyklu. Enviromentalisté již zavedli pro svá očekávání budoucího vývoje výroby hypotetický pojem „devoluční ekonomika“ resp. „ekonomika udržitelného ústupu“ (viz Konferenci OSN o udržitelném rozvoji Rio+20, 2013). Uvedená hypotéza je ovšem sporná vzhledem k předpokládanému demografickému vývoji. Podle prognózy OSN bude přinejmenším do roku 2300 na světě obyvatel rychle přibývat a s tím též potrvá nezbytnost hospodářského růstu. Závěr Nedávné selhání makroekonomických prognóz není českým specifikem, jelikož z šetření provedené v senátu amerického Kongresu vyplynulo, že ani velké banky v USA neočekávaly tuto krizi, což mělo pro některé z nich osudový význam. Pro kvantitativní výzkum je to výzva, na kterou bude muset výzkum adekvátně reagovat, pokud vlády nemají v budoucnu provádět hospodářsko-politická opatření neodpovídající konjunkturní situaci. V současnosti lze zaznamenat - v souvislostech problémů plynoucích ze světové hospodářské krize - pozvolné upouštění od dominance neoliberální teorie. Současná krize se přeměnila v pětiletou stagnaci, kterou lze v některých zemích zřetelně zaznamenat (2013). Příčiny této stagnace byla převážně důsledkem tzv. „pasti likvidity“, vyvolané vyčkávavým Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 50 postojem domácností a investorů ve spotřebě a investicích. Po zkušenostech z USA v období po Velké depresi 1929 – 1932 a v Japonsku po burzovním krachu na začátku devadesátých let, by mohla stagnace případně trvat až do další cyklické hospodářské krize očekávané ke konci této dekády. Jednorázové šoky nejsou přitom také vyloučeny vzhledem ke zhoršené mezinárodní situaci. Literatura Bulíř, A: Business Cycle in Czechoslovakia under Central Planning where Credit Shocks causing it. IMF 1996, Working Paper; Cerge Electronic Library Czesaný, S.: Hospodářský cyklus. Praha. Linde 2006 Krugman, P.: Návrat ekonomické krize. Praha. Vyšehrad 2009 Krugman, P.: Skoncovat s krizí. Praha, Vyšehrad 2012 Novotný, V.: Metodologie konjunkturního výzkumu. Ústí nad Labem. UJEP FSE 2000 Soros, G.: Finanční turbulence v Evropě a Spojených státech. Brno. BizBooks 2013 Švihlíková, I.: Globalizace & krize. Praha. Grimmus 2009 Wikipedie 2013 Wolf de S.: Het economisch getij, Amsterdam 1929 Woods, T. E.: Krach. Praha. Nakl. Dokořán 2010 Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 51 Pochyby o soudobém kapitalismu Jaroslav A. Jirásek1 Budeme-li pátrat, čím se zabývá společenská mysl v naší době, patrně nám neunikne jisté oživení marxismu. Za pět let už uplyne 200 let od narození Karla Marxe. Přesto jeho přínos zůstává živý. Když britská BBC uspořádala anketu, která osobnost vyznačila tisíciletí, za první vyšel Aristoteles a za druhé Karel Marx. Zejména ve Spojených státech je několik filozofů, politologů a ekonomů, kteří se snaží vytěžit z Marxova díla poznání pro současnost. U nás se stává známým Slavoj Žižek, slovinský filozof, píšící a přednášející v Americe. Dostalo se mu tam přízvisko „nejnebezpečnějšího filozofa“. Na volbu má jistě vliv vleklá krize, jež se v USA ohlásila krachem banky Lehman Brothers roku 2008. Ale její znamení se množila od osmdesátých let minulého století. Tušení velké mimocyklické krize měl už Maynard Keynes po první světové válce a od dvacátých do padesátých let se obíral její prevencí. („Kde selhává soukromý kapitál, má se /hlavně investicemi/ zapojit stát“). V roce 2012 napsaly New York Times, že tato krize nebyla nepředvídatelná, naopak byla včas předvídaná, avšak scházely osobnosti, které by ze znamení vyvodily hypotézu. Totéž platí i pro nás. Předvídali jsme, psali jsme, ale vše šlo mimo zájem politického vedení. Když krize naplno propukla (2011), podniky se jí pouze přizpůsobily, omezily výrobu, propouštěly zaměstnance, šetřily, na čem se dalo. Vlastně krizi dál prohlubovaly. Základna a nadstavba a……? Karel Marx se věnoval ekonomii. Do jiných odvětví zabrousil spíše nahodile. Ve své předmluvě k dílu Příspěvek ke kritice politické ekonomie (1825) formuloval základní princip, který se stal hlavní linií marxismu: „Ve společenském vytváření své existence lidé nevyhnutelně vstupují do určitých vztahů nezávislých na jejich vůli: totiž výrobních vztahů přiměřených danému stadiu vývoje materiálních výrobních sil. Celek těchto výrobních vztahů utváří ekonomickou strukturu společnosti, skutečný základ, z něhož vyvstává právní a politická nadstavba a jíž odpovídají určené formy společenského vědomí. Způsob vytváření materiálního života ovlivňuje obecný proces společenského, politického a intelektuálního života. Lidskou existenci neurčuje lidské vědomí, naopak: jejich vědomí je určováno jejich společenskou existencí“. Jak to však přijde, že antická kulturní díla, básně, pověsti, dramata, sochy, architektura, nás uchvacují svou krásou, ačkoliv jejich ekonomická základna byla již dávno překonána? G. W. F. Hegel (1770-1831) přiznal estetice ontologickou charakteristiku a zařadil ji jako filozofickou vědu. O vztahu základny a nadstavby se vedly nepřetržité spory. W. Iser, (který spolupracoval i s UK v Praze) uvádí 11 kognitivních teorií na toto téma (2009). V padesátých letech minulého století G. Lukács předložil teorii „odrazu“ (nebo obrazu). Nadstavba odráží (obráží) základnu jako v zrcadle. A to vždy. Co se z toho vymyká, je úchylkou v nadstavbě. Historie udržuje vědomí této souvztažnosti po věky. Můžeme dodnes čerpat z antických děl, pokud nám mají v soudobých podmínkách co sdělit. 1 Em. prof. Ing. J. A. Jirásek, DrSc., ALTA, a.s., [email protected] Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 52 Karel Kosík vnesl do sporu nový kategorický názor. Marx soudil, že základna se bude vyvíjet, ale i lidé s ní. Nadstavba není pouhým pasivním odrazem základny, nýbrž má k ní aktivní, formativní vztah, pomáhá ji tvořit a přetvářet. Kulturní díla netoliko podávají obraz společnosti, avšak také zvou k její kultivovanější budoucnosti. Růst produktivní síly práce a proletarizace Žádný předchozí řád nevykonal pro pozvednutí ekonomické základny společnosti tolik jako kapitalismus, připomínal Karel Marx. Kapitalismus vyrůstal s průmyslovou revolucí od druhé poloviny 18. století, vynikal čilým zaváděním nových výrobků, masou opakované výroby, snižováním nákladů a cen. Výchozím bodem je Marxova teze z Grundrisse o radikální proměně postavení fixního kapitálu: „Vývoj fixního kapitálu ukazuje, do jaké míry se všeobecné společenské vědění, knowledge, stalo bezprostřední produktivní silou a do jaké míry se tak podmínky procesu společenského života samotného dostaly pod kontrolu general intelect a byly přetvořeny v souladu s ním. Do jaké míry jsou společenské produkce vyprodukovány, ne toliko ve formě vědění, ale také jako bezprostřední orgány společenské praxe, reálného životního procesu.“ Celá řada poznatků od té doby se zformovala jako vědy: sociologie, ekologie, biomedicína, nanotechnologie, automatika a robotika… Avšak s triumfem výroby vytvářel kapitalismus své hrobníky: třídu utlačovaných a vykořisťovaných, z jejichž práce si přisvojoval podstatnou část. Na 3 miliardy lidí žijí dnes o hladu, bez čisté vody, bez hygieny, bez vyhlídky na uspokojivý život. V pokročilých zemích představují zaměstnanci většinu, přitom je nedostatek zaměstnání (trvale blízký 10% práceschopného obyvatelstva, z toho 15-20 % mladých). Od třicátých let minulého století se rozšiřují služby, které ve skladbě obyvatelstva převážily. Poznali jsme také americký „strach ze služeb“, kde často jde o práci, již je možno zaučit za den, nebo za pár dnů, a která znamená další pokles z úrovně vyučeného (2-3 roky) kvalifikovaného dělníka. Proletarizace v naší době neprobíhá jen ve společenském postavení práce. Po zemědělské revoluci se počet rolníků zmenšil na méně než 10 %, lidé ve velkém přišli o půdu. Příroda je zabrána soukromými pozemky, stavbami cestami a skládkami odpadu už z poloviny. Země je hlavně schránkou uhlí, ropy, plynu, surovin. Za čistou přírodou je třeba jezdit. Celá řada hodnot se zvrátila: pravda v informaci, kultura v zábavu, rodina v dobrovolný styk. To na čem spočívala společnost, je nakonec vtaženo do tržní ekonomiky a posuzuje se podle vyhlídky na zisk. Ale ani zisk tomu neušel. Nejbohatší lidé světa nejsou zámožní díky nějaké zázračné výkonnosti, nýbrž proto, že si přisvojili něco z „general intelect“ (všeobecného, veřejného rozumu) a požívají rentu. Celá Evropa se potýká s korupcí, rentiérstvím státních zakázek, vedoucích pozic a benefitů, různých prací nepodložených výhod. Bill Gates, po dvacet let mezi nejzámožnějšími, je tak výjimečný proto, že jeho Microsoft včas monopolizoval systém Windows, který je dodnes směrodatný pro většinu počítačů. Nedávný životopis Steva Jobse, šéfa Applu, ukázal, že právě u něj se koncentroval rozvoj výpočetní technologie (Jobs byl původem Estonec). Značka „Apple“ se stala světově nejznámější. Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 53 Sociální stát Nedávno jeden vedoucí pravicový politik prohlásil, že jeho strana bude prosazovat sociální stát. Dostalo se mu z levicové strany jízlivého výsměchu. Ale proč? Sociální stát je uskutečnitelný za „kapitalismu s lidskou tváří“. Cestou různých sociálních ústupků, podepřených zákony a vyhláškami, lze dospět ke státnímu zřízení, jež se nechá nazvat sociálním státem. Kapitalismus může akceptovat celý socialismus jako dočasnou ústupovou pozici. Obnova kapitalismu je možná a třebas i rychlá (jak o tom hovořil český předseda vlády na valném shromáždění OSN; nazval to jako návrat k demokracii, ale protože kapitalistická demokracie nehonoruje takové lidské kvality jako vzdělanost, spolupráci, práci pro druhé, je takový oxymoron přijatelný.) Marxova doba, to byla doba velkých hypotéz. Issac Newton přivedl do povědomí gravitaci a rovnoměrný pohyb. (Mnohem později jej rozšířil A. Einstein pro velká zrychlení.) Ch. Darwin formuloval zákon vývoje druhů (survival of the fittiest, ovšem včetně symbiózy). K. Marx formuloval hypotézu vývoje společnosti. Ovšem nikdy nežádal politickou stranu ani stát, nekladl žádný plán, normy ani lhůty. Očekával, že vzdělaní lidé se budou radit a rozvíjet společenský vzestup. Čeští stoupenci komunistické strany ujišťují a zvolili to jako volební heslo, že stojí na straně „obyčejných lidí“. Z hlediska voleb je to snad přijatelné. Jenže komunismus by potřeboval i „neobyčejné lidi“, teoretiky, filozofy, historiky atd. Takoví zatím ve větším měřítku nejsou. Svobodní a osvobození Herbert Marcuse, vedoucí osobnost Frankfurtské školy, zanechal tuto větu, která se často cituje a luští: „Jen svobodní mohou osvobodit“. Těch, kdo sní o svobodě, bývá dost, ale těch, kdo prosadí svobodu jako princip, aby svobodní pak mohli pro sebe a podle sebe tvořit svobodnou společnost, není zatím dost. Evropa poznala zatím dva přerody tohoto žánru: Francouzskou a ruskou revoluci. Obě se zapsaly do osudu světa, i když se skončily jistým terorem. Francouzská revoluce se spustila pádem Bastily. Vyšlo z ní sedm lidí, kteří neměli v revoluci účast. Ale uvolnila nahromaděný hněv lidu. Když V. I. Lenin chystal revoluci, dal masám heslo: „továrny dělníkům, půdu rolníkům“ a sověty všemu lidu. Zvláště půda rolníkům měla velkou odezvu. V té době V. Stolypin již chystal pozemkovou reformu. Kdyby ji byl provedl, musela by se Říjnová revoluce odložit. Scházel by „spouštěcí mechanismus“. Krizové převraty, které mění dějiny, mívají široký, často přímo světový ohlas. Kdo připlouvá do newyorkského přístavu, míjí statnou Sochu svobody s planoucí pochodní. Na podstavci má napsáno, že je třeba svolat všechny chudé, všechny utlačované, všechny co chtějí žít lépe. Sochu věnovala revoluční Francie a doufala, že Nový svět pomůže prosadit, po čem francouzský lid v převratném vzepětí toužil. Osobním pojítkem amerických a francouzských snah proti Anglii byl markýz M. J. La Fayette (Lafayette), který bojoval v americké válce za nezávislost i ve francouzské revoluci. Nahodile byl zatčen a uvězněn v Rakousku, a osvobozen Napoleonem Bonaparte. Význačnou osobností americko-anglických vazeb se stal Benjamin Franklin, který několikrát cestoval do Anglie a stal se velvyslancem amerických kolonií; v práci na Deklaraci nezávislosti nakonec sehrál vynikající úlohu, když připravil pravidelná hlášení a šíření inovací mezi americkými městy. Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 54 Národní nebo kosmopolitní měřítko? Karel Marx kladl svou hypotézu jako obecnou, tedy všesvětovou. Teorie objektivní hodnoty vysvětlovala kapitalistický vývoj společnosti. V ní teorie nadhodnoty podávala vysvětlení soudobého vývoje, tzv. buržoazní fáze kapitalismu. Měl v úmyslu požádat Ch. Darwina o úvod ke svému hlavnímu dílu, aby vynikly podobné přístupy ke studiu i závěry obou hypotéz, ale slavný učenec etnolog před vydáním Marxova Kapitálu zemřel. Marx si byl vědom, jak hluboce do vývoje zasáhne technika, zejména vědecky založená, ovšem v jeho době se vědeckotechnická revoluce teprve rozvíjela, práce byla nadále spojena s rukou, úžasný nástup inovací nemohl ještě dohlédnout. Jeho Kapitál s vlivem vědy a techniky počítá, avšak mohl tomu věnovat více jen předpovědní než prakticky osvojenou úlohu. V naší době se ekonomické inženýrství obírá nejen mechanikou, nýbrž stále soustředěněji automatikou a robotikou. Práce dříve vykonávané rukou byly přeloženy na stroje, pracovní postup byl vložen do nich a ony samy se rozhodují, jak pokračovat. Nicméně bezprostřední práce zůstává prací, ať už fixním kapitálem je člověk nebo automat či robot a souvztažnost mezi fixním kapitálem a prací je nadále směrodatná pro produktivitu procesu. Lidská práce přechází více do přípravy, programu, kontroly a hodnotových rozvah. Pojítkem mezi operacemi je buď výrobní numerika (číslicové řízení), nebo samočinně se rozhodující sensory. (V číslicovém řízení máme továrnu celou řízenou s pomocí digitalizace, matematických formulí, jež se uvádí jako evropská vymoženost, v robotice sice četné, avšak jen dílčí příklady.) Soudobá globalizace rozšířila pole všeobecného intelektu, vědy a technologie na celý zemský globus. Sítě nezměrně zrychlily změny v potřebě, ve výrobě, v ekonomii. Nové myšlenky, nové výrobky, nové výrobní postupy, tedy i nová konkurence, může vzniknout kdekoli. Pro vedení organizací vznikla význačná úloha konkurenčního zpravodajství. (Také v tomto odvětví řídící práce jsme pozadu.) Původní sítě – pošta, telegraf, telefon, byly dalekosáhle překonány mobilními telefony a internetem a navíc oborovými sítěmi (jen facebook má počet účastníků daleko překročivší milion). Rosabeth Moss Kanterová předjímala (přednášela též v Praze), že budoucí podniky musí být velké i pružné („obři se učí tancovat“). Pokud se globalizace a sítě vyvíjejí v poměrech tržní ekonomiky, musí se ovšem nadále počítat s deformacemi podřízení ekonomiky finančnictví a ke korupčnímu čerpání bezpracného zisku nebo renty. Soudobá společnost je jich doslova plná (obvykle pod egidou neoliberalismu). Závěr K převratu, který mění dějiny, bývá třeba silných myšlenek, ke změně nadržených vlivných zemí a událostí (i osobností), které přeměnu spustí. Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 55 Důvody dosavadních a současných nezdarů vládnutí Milan Fikar1 Otázka zní: „Proč selhávají všechny, a to nejen současné, koncepty vládnutí!?“ Z mého pohledu je odpověď jednoduchá, až banální. Samotným konceptem dosahování vládnutí. Jinak řečeno: „Chybí správná, sjednocující myšlenka, za niž by i byla ochotna bojovat většina. Nejen v daný moment, ale pokud možno po co možná nejdelší dobu vývoje života“. Takto to zní jednoduše, ale dnes je problém už v onom slovu „idea“ a její prosazení v praxi „ideologie“. Všechny dosavadní ideologie zklamaly. Některé z dosavadních ideologií vzbudily, ve své době, mnoho bojovných emocí a nálad. Vývojem doby nakonec vždy vyvolaly emoce záporné. Není tak divu, že se po těchto zkušenostech, dnes, lidé bojí jakýchkoli ideologií - idejí. Že by je opět tato jakákoli idea - ideologie nakonec postavila proti sobě. Těm, jenž pro ni byli ochotni zprvu bojovat a klást za ni životy, nakonec ve jménu svého boje o danou ideologii sama tato ideologie usiluje o jejich životy, a tak nemůže být divu, že se dnes lidé bojí za cokoliv sjednocujícího se postavit. Toto současné období se zdá být výhodné, ale my Češi máme jednu pověst z dob knížat o třech bratřích a svazku prutů, jejž jim dal jejich otec zlomit. A podle této pověsti je tomu naopak, neboť v „jednotě je síla“. Pro ty, jenž chtějí vládnout za každou cenu, je výhodné nemít proti sobě ideu – sjednocující myšlenku většiny, jež by proti nim postavila jednotnou opozici Problém je, zda je také nevýhodná, a nebo naopak výhodná, tato ztráta jakékoli uchopitelné ideologie pro dnešní opozice. Opozice, při jakýchkoli demokratických volbách, se zpravidla po těchto dalších volbách stává sama vládou a nebo alespoň součástí vlády. Pokud ani sama tato nová povolební vláda nemá ideu, tak se to pro ni zdá být opět výhodné, neboť se ani proti ní nemůže postavit žádný protiklad. Žádná jednotná myšlenka odsuzující jejich způsob vedení vlády. Její principy vládnutí. Podívejme se však na problém, jak vznikají myšlenkové ideje, jež vedly a vedou k demokracii. Jsou silou demokracie. Podle hesla: „Vrána k vráně sedá, rovného si rovný hledá.“ Tak se spojují a sjednocující myšlenky o neuspokojených potřebách většiny a záleží již na daném jedinci, který si uvědomuje tyto většinové myšlenky – ony neuspokojené potřeby a definuje je tak, že se stávají prostředkem jeho vládnutí. Pak už vždy jen záleží na délce doby, do kdy hlásá a i sám se řídí těmito, demokratickou většinou nenaplněnými, potřebami a od kdy již má sám naplněny tyto potřeby, a tak už jen hlásá o nenaplnění dané potřeby doposud s ním souhlasící většině. Aby dané myšlenky byl ochoten někdo poslouchat a podle nich volit své vůdce, musí být dané myšlenky pro jejich posluchače podány líbivě, až podbízivě, i když jim mohou být mnohdy nesrozumitelné. Jak jim, této demokratické většině, mohou být tyto ideje dlouhodobě srozumitelné, když je původní potřeba, jež je sjednotila, nenaplněna. Naplňuje se někomu dříve a někdo pro její naplnění musí bojovat s jejich dosavadním vůdcem, vládou, bývalými spolubojovníky, aby i jim se naplnila jejich nenaplněná potřeba. Nebo se uspokojením dané potřeby u nich vyvine potřeba vyšší. Na jiné úrovni dosaženého stupně vývoje života (revoluce požírá své děti) 1 Milan Fikar, [email protected] Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 56 Dá se tedy říci, že každá idea odpovídá vkusu posluchačů dané doby. Hlasu demokratické většiny odpovídají nenaplněné potřebě v daný čas - v dané době. Doufám, že tady nemusím dále vysvětlovat, jak vznikají revoluční nálady a kdy a jak tyto nálady uhasínají. V každém případě jde o uspokojení dané potřeby, na jejímž základě - neuspokojení daná, revoluční myšlenka vzniká. Dále doufám, že je dnes obecně známo, že je-li uspokojena jedna potřeba, vzniká potřeba následná. Nevznikne-li vhodným uspokojováním dané potřeby potřeba vyšší, tak nadměrným uspokojováním této dané potřeby se rozvoj života zastavuje. Z pohledu vývojového hlediska vývoj ustává - nastává tak zvaná zamrzlá evoluce. Dalším nadměrným uspokojením dané potřeby vzniká degenerace a v krajním případě zánik. Dnes toho víme o lidské, a nejen lidské společnosti mnohem více než před 100 - 200 lety, kdy vznikala první ideologie, o níž se dodnes dá říci, že šlo o pokus první vědecké ideologie, marxizmus (Engelsovou složkou na podkladě poznatků Darvina). Dnes máme mnohé špičkové odborníky v mnoha oborech lidského vědění, ale jsou to specialisté. Úzcí specialisté na svůj obor, jenž si vytvořili nejen svůj specifický slovník, kterému mnohdy ani příbuzné obory nerozumí, ale vytvořili si své vlastní mnohdy úzké filosofické náhledy na svět, podle svého vlastního poznání života. Zpravidla nemají pro jakýkoli jiný obor než svůj přijatelné vysvětlení. Vysvětlení jiného, třebas též filozofického poznání světa. Shrňme si tedy stav. Chybí nám dlouhodobá sjednocující myšlenka, za niž bychom se byli ochotni postavit ve větším celku. Myšlenka vycházející, pokud možno, z co nejširšího poznání života, jež by oslovila nejen stávající koalici - vládu, ale i opozici. Taková myšlenka už nemůže být jenom líbivá a pro uspokojení jedné dané potřeby uspokojitelné jen v daný čas, ale musí mít v sobě zabudovány zpětné vazby pro rozvoj, uspokojování a uspokojení všech vznikajících potřeb v průběhu dalšího vývoje, a to nejen vývoje jednotlivé skupiny lidí, jedné společnosti, ale celého budoucího života společnosti. Nebo se opět necháme přesvědčit jednou líbivou myšlenkou o nepříteli, jenž za vše může, a toto přesvědčování o potřebě zničení možného nepřítele bude trvat do té doby, než jeho zničením zničíme též sami sebe? Tak se dnes může stát, že, až na základě tohoto sebezničení, až další generace, bude-li nějaká, ale spíše až další vyvíjející se život, pochopí, o čem tady mluvím? Podíváte-li se kamkoli do historie, vždy se našel nějaký takový nepřítel. Nějaká taková skupina lidí. Sousední kmen, stát, odlišné náboženství, jiný ekonomický činitel. A kdo bude tímto nepřítelem v současné a budoucí době? Snad ten, kdo má lepší auto, lepší dům a nebo třeba má jen práci a tím si může toto auto, dům a další spotřební věci dopřát? Dnes se dá za jedinou možnou ideovou myšlenku považovat přesvědčení, nejen většiny, ale téměř každého z nás, a to je idea o nejvyšší důležitosti - potřeby peněz. Honba za penězi na úkor kohokoli druhého. Mnohdy i na úkor nejbližších a u mnohých dokonce na úkor vlastní rodiny. O jakého jde tedy demokratického nepřítele – sjednocující ideovou myšlenku, když jsme si téměř všichni konkurenty? A nebo, alespoň si uvědomujeme, že naše svoboda uspokojování mých potřeb končí tam, kde začíná svoboda - uspokojování potřeb druhého – druhých. Nemělo by to být náhodou jinak? Učíme se, a i naše děti učíme, o všem možném a dnes je dokonce snaha nás všechny učit o výuce lidem nejpřirozenější. O směňování. O penězích. Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 57 Jen se nikdo neučí o tom, jak se vyvíjejí a mění naše potřeby a potřeby všech našich blízkých. Jak si má každý uspokojovat tyto svoje potřeby. Jak naučit uspokojovat svoje potřeby nejen blízké, ale i sousedy, konkurenty a dokonce i ty, jenž nám náš rádoby sjednotitel ukazuje jako naše nepřátele. Nepřátele – protivníky, třebas na oné momentálně neuspokojené a rozvíjející se potřebě, potřebě peněz – ideologii peněz. Začal jsem tím, že chybí v současnosti sjednocující ideologie. Pokračoval jsem, jaké ideologie a z čeho vycházely a ještě vycházejí a proč časem nefungují a nemohly fungovat. Dnes mnoho odborníků, specialistů, hlavně z oblastí fyzikálních věd, doufá, že nalezením základní stavební částice hmoty nalezne TEORII VŠEHO. Tuto základní teorii, sjednocující myšlenku – ideu. Ideologii schopnou zodpovědět otázku na vše. Všechny otázky. Od dob počátků uvědomování si člověkem sama sebe se lidé nejsou schopni dohodnout, zda základ života je v idealizmu a nebo materializmu. Ani současné špičkové vědy fyziky a kybernetiky nejsou schopny na tuto otázku dostatečně uspokojivě odpovědět. Odpovědět, zda je informace tvořitelkou hmoty a nebo hmota nositelkou informace. Od samého začátku vzniku života vždy šlo, jde a půjde o rozpor mezi bytím a nebytím, při kterém vždy šlo o přežití někoho, a tak o rozvoj vyšší formy života. Až lidé z tohoto rozporu udělali soupeření, souboj, až válku - zabíjení se více než nutné pro zachování svého života. Válku svých ideologií. Ideologii, kdo z nich má právo a proč vládnout, a tak právo až nadměrného zabíjení druhých . Dnes, kdy se společnost skládá z jedinců s různou úrovní potřeb a hlavně s různou schopností si tyto svoje potřeby uspokojovat sám, přestaňme hledat sjednocující potřebuideu, ale hledejme ideu o zpětné vazbě mezi uspokojováním a uspokojením dané potřeby, na základě vytváření potřeby společensky (z pohledu rozvoje života) vyšší. V našem rozvíjení, uspokojování, uspokojení a opětovném rozvoji, tentokrát potřeb vyšších. Nikoli že my budeme uspokojovat potřeby někoho na úkor našich potřeb (mimo našich malých dětí na náš úkor). Nebo dokonce budeme někoho nutit uspokojovat naše potřeby na úkor jeho potřeb. Ale my se budeme učit znát a zároveň uspokojovat své potřeby, i potřeby svého okolí. Druhé jedince, znát jejich – též své potřeby tak, abychom byli všichni schopni si svoje potřeby, pokud možno, uspokojit sami. Sami svoje tak, aby se pomohly rozšířit a uspokojovat potřeby i ostatních, jenž z nějakého životního důvodu nejsou schopni si ani svoje základní – prvotní potřeby uspokojit právě sami. Začal jsem mluvit o ideologiích, o jejich nedostatcích. Nemám však rád, když se jen naříká a nadává na poměry. Vždy jsem měl potřebu hledat východisko z dané situace a tak mi dovolte sdělit svoji potřebu uspokojení. Nabízím vytvoření a prosazení takové ideologie, jež by nás naučila, jak uspokojovat potřeby nás všech, jako jednotlivců i jako skupin, národů, až lidstva, a součásti vyvíjející se formy života. Ideologii rozvoje, jako dosaženého stupně vývoje života v poznání rozvoje uspokojováním jeho potřeb, jež zároveň říká: „Nestačí jakoukoli potřebu jen uspokojit, ale uspokojovat ji tak, aby tímto uspokojováním docházelo u kohokoli z nás k vytváření potřeby vývojově vyšší. Přitom je stále potřeba si uvědomovat, že to, co je pro některého z nás ještě potřebou vyšší, je tato potřeba pro druhého z nás už potřebou základní. Uspokojováním této, pro tohoto jednotlivce základní potřeby, je opět důležité, aby jeho potřeba byla uspokojována jen tak, aby u něj, než je tato stávající potřeba dostatečně uspokojena, se opět vyvinula potřeba vyššího stupně jeho životně sociální úrovně. A tak stále vývojově kupředu, a to především ve vývoji potřeb života jako takového.“ Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 58 Jak jsem již na konci osmdesátých let v MINIMU MAXIMA SOUČASNÉHO POZNÁNÍ VÝVOJE SPOLEČNOSTI napsal: „Veškerý dosavadní život se rozvíjí na hranici zpětné vazby uspokojení své potřeby na úkor nejvyššího nižšího, jež se dá. Jen tak je (zatím) dostatečně uspokojen rozvoj.“ Dnes dodávám: „Rozvoj života v jeho vyšších potřebách.“ Jen málo lidí si dnes uvědomuje, že se dodnes lidé k sobě chovají podle stejných pravidel jako se k sobě chovají, například, elektrony, od nalezení oné záporné zpětné vazby, a stejně tak všechny ostatní vyšší částice hmoty, jež našly uchování svého stupně života ve zpětné vazbě projevující se, třebas, zpětnou vazbou malé a velké interakce, magnetizmem, gravitací apod. Stejné pravidlo chování mají k sobě vyvíjející se viry, bakterie, plísně, houby. A stejně tak býložravci vůči rostlinám a dravci – predátoři vůči ostatním vývojově nižším živočichům. Na nižším stupni potravinového řetězce. Tedy vždy, kdy velikost populace kořisti je progresivně úměrná velikosti populace predátora a hledání zpětné vazby zachování nižší formy života i vývoj nejvyššího predátora. Stejně tak se po celou dobu dosavadního vývoje chovají neuvědoměle lidé k sobě navzájem. Jen si lidé přivlastňují právo své pravdy. Pravdy tak zvané demokratické většiny v dané době. Vytvářejí si ideologický důvod, proč právě oni mohou žít na úkor nejvyššího nižšího, třebas z řady lidí - člověka, jež se dá – dají. (Dá-li se jim nahnat alespoň nějaký strach, než si uvědomí společenský pud sebezáchovy před pudem jednotlivce.) Vždy v minulosti se shluklo v sociálním společenství několik jedinců, jenž si našli cestu, jak ve svůj prospěch obrat jiné jednotlivce, případně skupiny jednotlivců. Jako hráz tomuto násilí vznikaly kmeny, státy, a to od států knížecích až po státy současné. Nazývané demokratické. Dnes by ekonomičtí vládci světa měli nejraději svět za jeden stát, aby měli k dispozici nejen veškerý neživý a živý potenciál zeměkoule, ale i veškerou pracovní sílu pod svou kontrolou, a tak byli schopni kontrolovat nesouhlas. Nesouhlasné projevy s neuspokojováním potřeby této pracovní síly a jakékoli jiné lidské menšiny – jejího ideového vývoje v jednotlivých částech světa a účinně proti nim, jako světový lidský predátor, zasáhnout. Do oblastí méně ekonomicky, ale hlavně méně společensky vyspělých posílají ekonomičtí vládci světa, jenž mají pod kontrolou zbrojní průmysl, po zuby ozbrojené misionáře na opancéřovaných vozidlech a divíme se, že oni vedou proti nim – nám válku chudých – terorizmus na jejich - našich územích. Na územích, podle těchto vládců daných misionářů, demokratických a nechápou, že se z takto misionářsky napadených území brání pro ně dosažitelnými zbrojními technologiemi. Jejich možným způsobem obrany – technologií války – terorizmem. „Proč to dělají, když pro ně chceme dobře? Přece chceme, aby se naučili naší demokracii.“ Demokracie však mimo jiné znamená zodpovědnost většiny. Mají-li námi zvolení vládci, ekonomičtí vládcové světa takové zbrojařské technologie, že dokáží zabít jednotlivého vůdce bojujícího za svůj způsob svobodného života jeho lidu. Demokracií, podle sobě dosažených životních zkušeností - potřeb, tak oni nás, nepřímo, nutí k učení o zodpovědnosti demokratické většiny. O jim vnucovaném – našem, rozhodování - volbami. To je však jen idea mocných (predátorů), jejich sjednocující (demokratická) myšlenka pro nás, proti níž jsou, z nás, ochotni umírat jen ti, co si potřebují pro sebe něco dokázat. Jacísi misionáři dobrodruzi. Co je to však terorizmus z pohledu ideologie potřeb? Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 59 Jen hledání zpětné vazby mezi šelmou - predátorem – zasilateli novodobých po zuby ozbrojených misionářů a nejvyšším nižším, jež se dá. Kořistí, jež nás svým terorismem nutí k rozvoji, a tak zaručuje rozvoj. Že v této neuvědomělé, ve slova smyslu nepojmenované, třebas lidské úrovni vývoje potřeb jde z pohledu člověka o prosazování se filosofie, a tak i ideologie, strachu, je věcí nám lidem všem více jak přirozená.Vždy šlo, a doposavad jde, o určitou míru strachu. Strachu z přežití, ať již predátora a nebo kořisti. Kořisti – predátora. Vždyť tento lidmi pojmenovaný pocit – strach, neuvědomělý strach s přežití na straně šelmy – predátora, jenž se vyvinul do onoho současného, po zuby ozbrojeného misionáře, doposavad byl zárukou rozvoje. A strach kořisti zaručoval zachování její úrovně života. Přežití úrovně života kořisti. Ať už člověk na svou obhajobu říká cokoli, v podstatě jde o neuvědomělé soupeření predátora - člověka z rozvinuté společnosti s kořistí - nejvyšší lidskou společností, s níž je, za určitých předpokladů, predátor schopen uspokojit si své predátorské potřeby, aniž by sám zahynul. Případně utrpěl větší ztrátu. Nebo odjinud. Mluví se o tom, jak by bylo hezké, kdyby lidé byli dokonalejší. Měli lepší smysly, vyšší logičtější uvažování. Hledá se, jak získat jakéhosi nadčlověka, nadlidi. Že takoví jedinci mohou, jak ukazují příklady vynikajících lidí z minulosti i současnosti, vzniknout, z lásky, ze vzájemného partnerského chtění se, je dnes více jak zřejmé. Ale ouha. Naše dcery a ostatní mladé ženy v našich krajích se bojí mít více jak jedno dítě, aby se jejich děti necítily méněcenné oproti jejich vrstevníkům ve svém školním ročníku, v tom co ony mají a nebo nemají, proti těmto svým movitějším vrstevníkům. Stejně jako se mnohdy cítívaly tyto jejich matky před svými vrstevníky. Na druhou stranu se rodí spousty dětí rodinám, které toto neřeší. Dokonce ani neřeší, že by jejich děti měly mít nějaké vzdělání a tím později nějakou práci, a tak měly možnost mít se lépe, než se mají oni – rodiče. Tyto rodiče se, ze svého vývojového pohledu potřeb, však nemají špatně. Mají se lépe něž jejich rodiče, kteří nemohli mít tolik dětí a když je měli, tak jim umíraly. Proč toto říkám o těchto dětech a o po zuby ozbrojených misionářích. A mohl bych uvést mnoho podobných příkladů nepochopení uspokojování potřeb ve světě mezi rádoby vládci a lidem na jimi spravovaných územích, s nepochopením pro ně vyšších potřeb, jež jsou pro druhé z nich (z nás) potřebami základními (šikana, humanitární pomoc, potlačování gerilové války apod.). Jak jsem již uvedl, nestačí ideologie o uspokojení potřeb, ale o takovém uspokojování potřeby, aby docházelo jejím uspokojováním, z každé vyšší potřeby, k vyvinutí potřeby základní a na její místo se vytvořila potřeba vyšší, jež se časem – pro další generace stane opět potřebou základní. A to u každého z nás, dá se říct až jednotlivce, podle jeho individuálního vývojového stupně daného jeho společenskou odpovědní úrovní rozvíjející se potřeby a schopností si tuto potřebu uspokojit sám, a to i bez nevědomého snižování rozvoje potřeby kohokoli jiného. Jak jsem již uvedl. Každá ideologie, idea vznikala a vzniká na základě nějaké potřeby. Snahy si ji, tuto potřebu uspokojit. Dnes, pomineme-li ideu, že potřebujeme všichni peníze od všech, žádnou společnou ideu nevidím. Náboženství, víra v lidské dobro, je dnes v takové demokratické menšině, že ji, současná víra v moc peněz, nemusí brát vůbec na vědomí. Natož brát, v současnosti, v úvahu Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 60 jako konkurenta, lidské dobro – přirozenou potřebu v kolektivní soudržnost na základě dosavadních zkušeností uspokojování této potřeby lidmi, jako konkurující potřebu o budoucí ideologii - budoucí potřebu schopnou se prosadit do způsobu vládnutí, vážně. To snad jen v souvislosti s obavou sebezničení. Na to se však, jinak, máme všichni moc dobře. Máme moc vysoce uspokojeny svoje potřeby, než aby šlo o uspokojení naší potřeby přežití, kolektivní soudržnosti. Přirozeným pudem v kolektivní sílu, láskou ke kolektivu. Dobrem lásky. Otázka je. Kdy se toto zlomí? Až si svou individuálností uvědomíme, v čem nás tato individuálnost spojuje a nikoli jen rozděluje, a tak staví proti sobě, jako soupeře. Tak vyvolá potřebu spolupráce. Ono lidské dobro, jež pro svůj způsob vládnutí má snahu využít kolektivní demokracie Až si většina z nás uvědomí, že i menšinově máme spoustu stejných potřeb, jež jsme schopni si uspokojit podobným způsobem, teprve jako lidé pochopíme, že demokracie není jen prosazování zájmů potřeby většiny, ale celé šíře potřeb jednotlivců na daném území. Příkladně nikoli uspokojení potřeby zbožím udělaného někde jinde ve světě někým, třebas s nižšími sociálními potřebami, a tedy s dosažením nižších nákladů, ale i potřebou práce na každém území, kde je určité množství různorodých lidí. Běžné populace. Celé škály schopností dané populace. Nejen elit a nadprůměrné části. Nemůžeme do budoucna počítat s tím, že s méně sociálně vyspělými oblastmi budeme donekonečna směňovat jen za potištěné papírky, jež dokážeme sice lépe natisknout než oni obyvatelé světa s nižší sociální potřebou, ale jsou to pro ně jen potištěné papírky, bez jiné potřeby. Jinak neužitečný papír. Papírové peníze. Myslíte, že nás uspokojí idea potřeby potištěných papírků- potřeba peněz, jež nás spíše rozděluje než spojuje, tím, že jich máme každý jiné množství, což vede k závisti z neuspokojení nikoli našich potřeb, ale potřeb odkoukaných od souseda a vnucených reklamou ve snaze se tomuto sousedovi vyrovnat. Uspokojit jen svou potřebu, nebýt ve své spotřebě pozadu. Tentokrát uspokojit tuto potřebu nikoli na úkor sousedního kmene, náboženského společenství, státu, ale vlastního souseda a je-li jím vlastní bratr, tak třeba na úkor bratra. Tímto bratrem je myšlen nejen sourozenec, soukmenovec, společník, ale vše živé okolo nás, včetně obyvatelů světa s jiným sociálním vědomím. S jinou úrovní sociálních potřeb. Třebas jako lidstvo máme sice k dispozici veškeré zásoby a zdroje světa, ale jen právo využití, nikoli zneužití ve svůj prospěch na úkor domorodých civilizací. Nikoli zneužít. Zničit domorodou civilizaci. Máme právo vytvoření a prosazení v lidské společnosti chování jen podle takové ideologie, podle níž budeme uspokojovat svoje rozvíjející se individuální potřeby vzájemnou spoluprací, využíváním především svého území. Schopností úrovně života na daném území. Podle úživných možností a schopnostmi využití těchto možností danou populací na daném území. Uživení každého z nás u nás v našem státě, jímž nikdy nemůže být stát globální. Nebo snad někdo víte, PAK SEM S NÍM, o nějakém jiném způsobu vládnutí, než o němž se jakkoli výše zmiňuji a jež vypadá, že bude mít vývojově dlouhodobější trvání než jakékoli dosavadní? Nebo dokonce trvání vývojově neomezené? S jinou ideou než ideologií o způsobu uspokojení nějaké potřeby a o potřebě samotné? Kdo jsme schopni dostatečně porozumět této dvojí zpětné vazbě, jež zní tak chaoticky. POTŘEBA USPOKOJIT POTŘEBU, PŘI POTŘEBĚ ROZVOJE POTŘEBY VÝVOJOVĚ VYŠŠÍ. První smyčka, uchování dané úrovně života, je v přírodě- vesmíru od počátku elektronů, a jejich první záporné zpětné vazby, přirozená, a tedy ostatním vyšším živým organizmům už, až po současného člověka, neuvědomělá. Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 61 Druhá smyčka, smyčka zaručující vývoj ve vyšší organismy, je také sice ještě neuvědomělá, ale neuvědomíme-li si ji, tak jsme při současných znalostech technologií pocházejících z minulosti vesmíru, při jejich použití, globálně ohroženi ztrátou – zničením nějaké doby biologického vývoje života zde na planetě Zemi. V uvědomění si této druhé zpětné smyčky a vytvořením učení o této druhé zpětné smyčce vidím ono překonání problému a nalezení odpovědi na otázku ze začátku tohoto článku. PROČ SELHALY A SELHÁVAJÍ VŠECHNY DOSAVADNÍ IDEOLOGIE NEUSPOKOJENÉ POTŘEBY DOSAVADNÍHO ZPŮSOBU VLÁDNUTÍ!! Potřeba uspokojit potřebu, při potřebě rozvoje potřeby vývojově vyšší a opětovné potřebě uspokojení této potřeby tak, aby opět docházelo jejím uspokojováním k vytváření potřeby vývojově vyšší, jež je potřeba …….. tato smyčka se stále opakuje po celou dobu vývoje života. Dokážeme-li pochopit a pokračovat v této ideologii na úrovni sami sebe -lidí lidstva, aniž bychom nevědomě soupeřili se životními jedinci a celou nejvyšší nižší úrovní života- lidmi, jen na jiné úrovni poznání, jež nám doposud zabezpečovala a ještě zabezpečuje náš rozvoj, stáváme se skutečně uvědomělými rozvojovateli sama sebe. Své samostatné úrovně života. Jakousi součástí vývoje života věčného, a to i mimo planetu Zemi. Součástí věčného života vesmírného. V podstatě oním elektronem, jenž našel onu zápornou zpětnou vazbu, v jiném vesmírném čase, a o němž se dohadujeme, zda není náhodou Bůh, nebo alespoň Božím poslem minulých vesmírných životů. Takovým, jakým se může stát ten život, jenž vytváříme a svým vývojem vytvoříme, i když na úrovni křemíku- počítačové paměti, jenž nebude závislý na fotosyntéze planety Země, ale bude moci cestovat vesmírem. Bude námi vytvořeným Bohem pro životy budoucí ve vesmíru jiné, časově delší úrovně. Onou částicí hmoty, jež nese informace námi poznaného vesmírného života, o němž se živé organizmy v jiném prostoročasu budou dohadovat, zda vznikl na základě informací, a nebo na základě hmoty. Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 62 Úloha neziskových občanských sdružení ve společnosti Jarina Žitná1 Žijeme v době, která je charakterizována nesmírně rychlým rozvojem techniky. Co bylo pravda včera, neplatí už tak docela dnes. Dnes žijeme v době virtuálních skutečností, ale mnozí z nás ještě pamatují dobu, kdy se, hlavně na venkově, svítilo petrolejkou. Tenkrát se žilo pomaleji, lidé měli na sebe čas, členové rodin na sobě vzájemně záviseli a existovaly obecně uznávané normy a pravidla, kterými se společnost řídila. Dnes musíme, bohužel, konstatovat, že vymoženosti techniky sice možná odstranily tělesnou dřinu, ale naprosto nevylepšily způsob života dnešních lidí. Člověk by čekal, že nedobré zkušenosti minulých let – obě války i 40 let totality nás poučily. Bohužel tomu tak není! Zdá se, že se život zrychlil, vzdálenosti se zmenšily, ale rozhodně k sobě nemají lidé blíž. Naopak. Lidé rozhodně nestačí svým myšlenkovým a citovým potenciálem dnešní realitě. Místo osvědčených morálních a obecně uznávaných respektovaných hodnot dnes platí, že „účel světí prostředky“ a cílem je osobní prospěch, peníze, kariéra za každou cenu. Za úspěchem a vítězstvím se jde naprosto bezohledně a ti, kteří tomu nepodlehli a nehodlají podlehnout, budí u většiny pouze útrpný úsměv, až opovržení. V České republice je to o to horší, že po pádu komunismu nastoupil nekontrolovatelný obdiv ke všemu západnímu, pocit, že každý může, co chce, padly morální zábrany a do čela státu se dostaly skupiny občanů, o jejichž morálních kvalitách oprávněně pochybujeme a kterým nevěříme. To vše vede u běžného občana k pocitu marnosti, negace, ztráty důvěry v člověka i stát a projevuje se to stálým stresem a pocitem, že na občanech této republiky vůbec nezáleží a že je nutno trpně snášet to, co připraví státy velké i nadnárodní organizace, které zatím příliš dobrého nepřinesly. Současná situace v republice budí v našich občanech pocit bezradnosti, vzteku a méněcennosti. Jenže v takovém stavu žádná společnost žít nemůže. Česká společnost je rozdělena stranickými zájmy, při čemž ovšem žádná z velkých zavedených stran nepřináší nic nového. Došlo to tak daleko, že občané této republiky nevolili strany, s jejichž programem souhlasí, ale ty, které jim nejméně vadí – a to je strašné. Mluvili jsme zde už o celé řadě faktů a problémů charakterizujících tuto současnou společnost. Poslechnete-li si televizi, rozhlas, nebo čtete-li noviny, dovíte se mnoho o politických stranách, kterým stejně nikdo nevěří – téměř se ovšem nemluví o dalších organizacích – říká se jim „neziskové“ - nebo podle nového zákona to budu spolky – které nejsou v popředí zájmu společnosti a které na rozdíl od politických stran naopak spojují občany společných zájmů i přesvědčení. V těchto organizacích – spolcích se sdružují lidé dobrovolně, bez jakýchkoliv nároků na odměnu, jsou zde ochotni vykonávat i různou dobrovolnou práci podle potřeby. 1 Jarina Žitná, Česká obec sokolská, [email protected] Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 63 Na rozdíl od politických stran tyto zájmové organizace občany nerozdělují , ale spojují. Přinášejí lidem radost, přátelství, spolupráci, pocit, že nejsou sami a mohli bychom mluvit i o aktivním přístupu ke kultuře, což potřebuje beze zbytku každá společnost. Neziskové organizace – spolky - mají u nás dlouhou tradici. Někdy v padesátých letech 19. století začaly vznikat ve městech i na venkově tzv. „měšťanské“ nebo „občanské“ besedy, které se staly jedním z důležitých činitelů období národního obrození i snahy o budoucí sebeurčení národa. Nejenom že sdružovaly občany, ale staly se také důležitým činitelem aktivní kultury národa. V Besedách se vyšívalo a šilo, četly se vlastenecké publikace a noviny, zpívalo se a hrálo divadlo. Je pravda, že to bylo divadlo ochotnické a že mnozí ze členů pořádná, profesionální divadla nikdy neviděli. Představme si však, co v tehdejší době příprava takového divadla znamenala. Nejdříve bylo nutno sehnat text vhodné hry (to samo o sobě mohl být problém), najít vhodné herce, kteří byli ochotni vystupovat na jevišti (což bývalo velmi těžké!!), hru rozepsat a určit konečné obsazení, naučit herce alespoň základům pohybu a vůbec vystupování na jevišti, vypracovat celou choreografii vystoupení, hru nazkoušet, herce vhodně obléknout, připravit režii a výpravu, namalovat kulisy, postavit jeviště a celou scénu, hru nacvičit, případně do ní sehnat hudbu a zpěv, namalovat plakáty, získat povolení k veřejném vystoupení, připravit vstupenky a rozprodat je. To vše vyžadovalo nesmírnou organizační práci a bezpochyby ovlivňovalo především informovanost a kulturní vyspělost diváků a mělo rozhodující význam pro vzdělání společnosti, která pak podmiňovala národní uvědomění a připravovala dlouhodobě a nenápadně cestu k získání samostatnosti. V roce 1861 vznikl pěvecký spolek Hlahol a o rok později, 16. února 1862 Sokol, jako údajně tělocvičná organizace, ve skutečnosti však organizace, která dlouhodobě ovlivnila kulturní i politický vývoj národa, dala základ legiím a zasloužila se o vznik republiky. Mezi neziskovými organizacemi zaujal hlavně Sokol své místo a ve své práci pro národ pokračuje i dnes. Chceme-li se však na problematiku úlohy neziskových organizací pořádně podívat, musíme si uvědomit široký záběr témat a zájmů, které tyto organizace v minulosti a především v přítomnosti zaujímají a potřeby obyvatelstva především dnes. Spektrum těchto organizací je dnes velmi široké a téměř všechny se dnes potýkají se stejnými problémy. Z tělovýchovných organizací musíme jmenovat kromě tradičního Sokola ještě jednoty ČSTV, především ASPV, Orla, různé sportovní kluby, tzv. technické sporty, specifické místo hlavně u práce s mládeží zaujímá skautská organizace Junák, dál soubory pěvecké, ochotnické, loutkářské, folklorní, osvětové besedy vyvíjející především přednáškovou činnost, šachové kluby, případně kluby jiných společenských her a patří sem jistě i organizace ryze vzdělávací, na př. různé Univerzity třetího věku a pod. Jejich společným jmenovatelem je hledání, co lidi spojuje a aktivní způsob života. Přispívají nepochybně k rozvoji kultury a vzdělání běžných obyvatel, poskytují jim možnost věnovat se svým zájmům v kruhu podobně orientovaných občanů a z toho vyplývající život v přátelském a tolerantním prostředí, které politická scéna naprosto neposkytuje. Důležitým aktivem účasti v životě těchto organizací je naprostá dobrovolnost. Tyto spolky totiž přímo závisejí na dobrovolné práci dobrovolných organizátorů, cvičitelů, technických vedoucích, vyučujících atd. Lidé, kteří celý den pracují zde mají možnost oddechnout si od běžných denních starostí a věnovat se tomu, co mají rádi a co je zajímá. Tento rozdíl mezi prací nutnou k existenčnímu zajištění a činností v těchto zájmových organizacích dobře chápali už staří Řekové. Je totiž známo, jak si cenili – ne bohatství a blahobytu, ale především možnosti věnovat se svým různým zájmům a činnostem ve volném čase. Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 64 Přes všechno povídání v tisku a televizi právě dobrovolnictví – tedy konkrétně dobrovolná práce organizační, cvičitelská a trenérská, technická se veřejností ani úřady a zaměstnavateli příliš neoceňuje. Lidé, kteří se jí věnují, budí dnes ve společnosti spíš útrpný úsměv jako přílišní idealisté a ještě častěji se řekne: „vždyť oni to dělají rádi, oni to dělat chtějí…“, což je pravda, protože ( a možná si to ani sami neuvědomují) je tato činnost vnitřně obohacuje, dává jim pocit sebeuplatnění a vnitřního uspokojení. Konkrétně – v čem je význam těchto neziskových organizací a co společnosti přinášejí: 1. umožňují občanům věnovat se svým zájmům a zálibám ve společnosti stejně orientovaných lidí 2. provozovat své zájmy a záliby aktivně - na př. nejen sledovat sport nebo divadelní představení, navštěvovat výstavy a přednášky, ale aktivně sportovat nebo cvičit, hrát divadlo, vytvářet výtvarná díla různými technikami, tančit, zpívat, hrát hry, pravidelně chodit do přírody jednak pro pohyb, jednak pro poznání, atd. 3. u kategorie seniorů, případně osamělých lidí vytvářejí něco, co je snad možno nazvat „náhradní rodinou“, což má pro kvalitu jejich života nesmírný význam 4. totéž ovšem platí i pro ostatní kategorie obyvatelstva – společné zájmy lidi sbližují, takže naprosto neformální a přirozenou cestou vznikají pevné přátelské vztahy, které ovlivňují život jednotlivců i celých rodin. Množí se zájmově společné výlety, zájezdy, ozdravné pobyty i společné dovolené těchto skupin. 5. zdánlivě odlehlým významem je i význam zdravotní – a to se netýká pouze sportovních a tělocvičných organizací, jejichž činnost má naprosto nezastupitelný význam právě v udržování a zvyšování kondice, prevenci a odstraňování potíží pohybového aparátu, získávání pohybových dovedností a návyků využitelných v normálním životě. Při provozování jakékoliv zájmové činnosti má ohromný význam duševní relaxace, odreagování od obecných životních problémů a starostí, konkrétně zde můžeme mluvit o aktivní obraně proti stresům, se kterými většina obyvatelstva někdy i velmi těžko bojuje. 6. veškerá činnost těchto různě orientovaných společností zvyšuje celkovou kulturní úroveň národa, takže o jejich významu nelze pochybovat. Bez rozdílu – všechny tyto organizace u nás trpí stejnými problémy, jejichž řešení se občas zdá nereálné. Především jsou to stále větší problémy se zajištěním činnosti - stále se neúměrně zvyšující nájemné tělocvičen, sportovišť, ale i kluboven a místností, kde lze určitou činnost provozovat. Hlavně tam, kde tělocvičné jednoty používají školní tělocvičny, nájemné neúnosně vzrůstá. Příspěvková činnost pomalu přestává stačit, což se řeší spojováním cvičebních jednotek různých věkových kategorií nebo zájmů a rušením méně početně navštěvovaných hodin – to vše vede k zhoršování tělovýchovného procesu a ztrátě zájmů cvičenců. Náčiní a nářadí, které je nutným vybavením tělocvičen a bez kterých je v podstatě nemožno úspěšně činnost vykonávat, je stále dražší, takže především nové, moderní cvičební pomůcky jsou pro většinu jednot finančně nedostupné – teprve, když nějaká novinka zevšední, začne být postupně dostupná i menším jednotám. Je jasné, že zájmovou činnost si musí občané financovat sami ze svého – bude-li však trend zdražování pokračovat tímto tempem, bude jedinou možností stále zvyšovat příspěvky členů, což při obecném chudnutí obyvatelstva bude znamenat stále větší úbytek členů, kteří si tuto zájmovou činnost nebudou moci dovolit. Pomocí jsou jistě dotace obcí, vypisování tzv. grantů a sponzoring. Ani jedna z těchto možností však není a asi nemůže být dostatečná. Dotace obcí se především uplatňují především pro nepracující populaci – to je pro dětské a seniorské skupiny, o sponzoringu se dá mluvit především u závodních sportovních oddílů – sponzorům jde, samozřejmě, o reklamu, kterou jim však nezávodní organizace (nejen sportovní) v podstatě nemohou zajistit. Určitou aktivitu vyvolává grantová politika - ovšem Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 65 získání grantů je velmi těžké a problematické. Spousta papírování předem a různá omezení, co se z grantu může nebo naopak nesmí platit, případně výše částky, kterou je nutno přidělenou částku navršit. To vše v mnoha případech omezuje žadatele tak, že není schopen přidělenou částku použít tam, kde je ji nejvíce potřeba. Nutnost kvalitního vyúčtování grantu je nutná, potřebná a samozřejmá. Dalším problémem je přidělování grantů především na různé „dobře viditelné“ akce, jako např. jednorázové otevřené soutěže a akce nejrůznějšího druhu, ale pravidelná, organizovaná činnost, která má dlouhodobou účinnost a trvání, je na okraji zájmu a na tu se získávají granty skutečně obtížně. Výborným zařízením jsou školní kluby, které umožňují různou zájmovou činnost žákům školy. Existence těchto klubů je samozřejmě v zájmu školy, protože to má vliv i na její finanční ohodnocení, ale už nikoho nezajímá, že v každé takové skupině se vytvářejí mezi dětmi nadstandardní vazby, které, bohužel, nutně končí v okamžiku, kdy žák ukončí školní docházku a tedy také členství ve školním zájmovém klubu. Mladý člověk je najednou „bezprizorný“ – jeho zájmová skupina se rozpadá. Nabízí se úvaha, jestli by naopak nebylo účelnější podporovat tuto zájmovou činnost v mimoškolních organizacích, kde celé stejně staré skupiny mají možnost postoupit např. z žactva do dorostu a pak do členstva, nebo výkonnostně z nižší do vyšší skupiny. Tady by bylo třeba se dobře zamyslet a současnou praxi změnit. (Problém ovšem je, že učitelé jsou za svou práci v zájmových školních klubech placeni, je to součást jejich pracovního úvazku, zatímco organizátoři a cvičitelé a trenéři v dobrovolných organizacích za svou práci honorováni nejsou!) Dalším problémem je společenské uznání pracovníků v těchto bezziskových organizacích. Je jistě jasné, že není v zájmu jakéhokoliv zaměstnavatele poskytovat těmto lidem uvolnění z práce, jako tomu bývalo v případě potřeby dříve. Je však známo, že zaměstnavatelé v některých západních zemích si váží lidí věnujících se dobrovolné práci – u nás tomu tak kdysi bývalo také. Za první republiky třeba sokolští cvičitelé požívali všeobecné vážnosti. Tady by měly pomoci sdělovací prostředky, které by měly věnovat daleko víc času problematice úspěšného a kvalitního trávení volného času, soustavně v tomto smyslu ovlivňovat veřejné mínění a tím také podporovat vážnost těchto neziskových organizací i jejich činovníků a organizátorů. Problematika školní i mimoškolní činnosti dětí, mládeže, ale i dospělých by měla stát v popředí zájmů jednotlivých politických stran a zaujímat důležité místo v jejich programech. Stejný úkol náleží i vládě republiky – je přece v zájmu nás všech systematicky zlepšovat vzdělání, tělesnou kulturu, aktivitu, radostnou práci v zaměstnání i práci dobrovolnou . Čirou náhodou jsem se setkala s citátem – myšlenkou předního světového politologa, spisovatele a žurnalisty, který bývá označován jako jeden z nejvlivnějších intelektuálů světa – jmenuje se Fareed Zakarija. Napsal: „Demokracie po formální stránce funguje dobře. Jenže jejím obsahem jsou zejména tradice a kultura – ta kultura, kterou vytváří práce občanských spolků. Ta musí doplňovat vládu zákona!“ Bohužel, je nutno konstatovat, že přes nepopiratelnou potřebu těchto neziskových, dobrovolných společenství, stojí stále na okraji zájmu společnosti, bez osvětové činnosti medií, které zajímá především komerce. Je úkolem státu zaměřit se i na tuto formu života občanské společnosti a věnovat jí patřičnou pozornost. Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 66 Systémové reformy jako podmienka prosperity Európy Rudolf Požgay1 1. Ekonomický vývoj v Európe po zavedení eura Hospodársky a spoločenský vývoj v Európe je po páde železnej opony poznačený snahou politických lídrov vytvoriť z Európy silný ekonomický celok tvorený štátmi združenými do Európskej únie, ktorá by mala zohrávať dominantnú úlohu v globalizovanom svete. Kľúčovým prvkom v tomto procese bolo vytvorenie menovej únie na báze spoločnej meny -eura. Treba však podotknúť, že hoci euro reálne existuje len od roku 1999, euro je politický projekt, korene ktorého siahajú do aktivít západných európskych politikov po II. svetovej vojne. Ďalším významným momentom mladej histórie Európskej únie je schválenie strategického dokumentu v marci roku 2000 v Lisabone. Najvyšší predstavitelia štátov a vlád sa na rokovaní v Lisabone dohodli na ambicióznom cieli, a to urobiť z EÚ do roku 2010 najkonkurencieschopnejšiu a najdynamickejšiu znalostne orientovanú ekonomiku sveta schopnú trvalo udržateľného rastu, s väčším počtom pracovných miest a väčšou sociálnou súdržnosťou. Pozrime sa na vývoj EÚ po roku 2000 vo svetle vybraných štatistických ukazovateľov, charakterizujúcich parametre ekonomického a sociálneho rozvoja. Vývoj HDP, ako základného indikátora ekonomického rastu (podľa mainstreamových ekonómov) mal na prvý pohľad pozitívny vývoj. HDP EÚ27 narástol v období rokov 2000 až 2012 o 38,9 % a dosiahol úroveň 12784 mld. euro. Podobný vývoj bol aj v eurozóne, ktorej HDP vzrástlo o 39,9 %. Graf 1: Vývoj HDP v EÚ27 a eurozóne (mld. euro) Zdroj: Eurostat 1 RNDr. Rudolf Požgay, CSc., Slovenská asociácia pre znalostnú spoločnosť, [email protected] Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 67 Tento pozitívny vývoj však vyzerá trocha inak, ak od HDP odpočítame vládne deficity, prostredníctvom ktorých vlády financovali svoje výdavky (tvoria súčasť HDP). Z nasledujúceho grafu jasne vyplýva, že rast HDP v EÚ po roku 2007 je založený na pôžičkách. Inak povedané EÚ si prejedá budúcnosť tj. súčasný sociálny blahobyt zaplatia budúce generácie. Graf 2: Vývoj HDP v EÚ27 pri zohľadnení deficitov (mld.euro) Zdroj: Eurostat Ďalším dôležitým indikátorom ekonomického vývoja sú investície, ktorých expanzia je predpokladom ekonomického napredovania. Z nasledujúceho grafu jasne vyplýva, že po výraznom poklese investícií v roku 2007 investície prakticky stagnujú v dôsledku čoho nemožno očakávať v najbližších rokoch výrazný ekonomický rozvoj v krajinách EÚ. Graf 3: Vývoj investícií v EÚ27 a eurozóne (mld.euro) Zdroj: Eurostat Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 68 Podobný negatívny vývoj je možné sledovať aj v oblasti zamestnanosti, keď po roku 2007 výrazne narástla nezamestnanosť (viď nasledujúci graf 4), ktorá v súčasnosti dosahuje v EÚ 11% a eurozóne až 12,2%. Graf 4: Vývoj nezamestnanosti v EÚ27 (mil. osôb) Zdroj: Eurostat Čo je však veľmi znepokojivé je úroveň nezamestnanosti medzi mladou generáciou do 25 rokov. V EÚ dosahuje nezamestnanosť mládeže 23,5% a v eurozóne je to viac než 24%, pričom v Grécku a Španielsku sa nezamestnanosť mladých pohybuje okolo hrozivých 57%. Takáto úroveň nezamestnanosti môže ľahko prerásť do sociálnych nepokojov na jednej strane a/alebo môže byť zneužitá demagogickými extrémistami. Medzi znepokojivé trendy súvisiace so životnou úrovňou patrí zvyšovanie zadlžeností domácností. Zadlženosť domácností v období rokov 2000 až 2012 vrástla o vyše 52% na úroveň 4539 mld. euro, čo v prepočte na jedného obyvateľa EÚ činí 15790 euro. Ruka v ruke so zadlžovaním domácností ide aj chudoba. Namiesto v Lisabonskej stratégii vysnívaného cieľa radikálne znížiť počet obyvateľov ohrozených chudobou a sociálnou exklúziou sme v ostatných rokoch svedkami opačného trendu. Počet obyvateľov ohrozených chudobou rastie a ku koncu roka 2012 dosiahol číslo 124,4 milióna čo je takmer ¼ obyvateľov EÚ. Graf 5: Vývoj počtu obyv. ohrozených chudobou a soc.exklúziou (mil. osôb) Zdroj: Eurostat Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 69 Z doterajšieho vývoja EÚ po roku 2000 vyplýva, že sa z pohľadu obyvateľov krajín EÚ sa vôbec nedosahujú zámery vysnívané politickými lídrami a bruselskými byrokratmi prezentované v Lisabonskej stratégii a následných dokumentoch ( Stratégia rastu a zamestnanosti /2005/, Stratégia Európa 2020). Stručne vyjadrené Lisabonská stratégia totálne zlyhala. 2. Aká je podstata problémov Podstata súčasných problémov tak krajín eurozóny, ako aj ostatných krajín Európy tkvie v systémových chybách, ktoré sa dajú zosumarizovať do dvoch oblastí a to: a) finančný systém fungujúci na zlých princípoch, b) spôsob hospodárenia vlád. 2.1 Finančný systém na zlých princípoch Henry Ford: „ Je dobré, že ľudia nerozumejú nášmu bankovému systému a monetárnej politike. Keby rozumeli, do zajtra rána tu máme revolúciu.“ Finančný systém vo všetkých krajinách EÚ vrátane Slovenska funguje na princípoch, ktoré nie sú kompatibilné s hladkým fungovaním trhu. Jedná sa o tieto princípy: fiat peniaze frakčné bankovníctvo centrálne banky. Systém fiat peňazí, tj. peňazí nekrytých žiadnou komoditou, začal svoju éru začiatkom minulého storočia a plne sa rozvinul po roku 1971, keď v USA zrušili úplne väzbu dolára na zlato. Systém fiat peňazí /3/, kam patrí aj euro, umožňuje, v podstate bez obmedzení, manipulovať s menovou zásobou v ekonomike. Systém fiat peňazí zároveň umožňuje financovať vládne výdaje vládnymi pôžičkami, keď banky kupujú vládne dlhopisy, ktoré následne slúžia bankám ako kolaterál pre získanie peňažnej likvidity od centrálnej banky. Frakčné bankovníctvo je taký systém bankovníctva, ktorý umožňuje bankám používať finančné prostriedky klientov, ktoré si títo uložili do banky na bežný (tj. neterminovaný) účet. V zmysle bankovej regulácie banky majú za povinnosť z takto uložených peňazí držať len časť-frakciu (povinné minimálne rezervy). V súčasnosti je sadzba povinných minimálnych rezerv na úrovni 1%. Teoreticky je možné pri takto stanovenej úrovni povinných minimálnych rezerv vygenerovať 99-násobok pôvodne depozitovaných finančných prostriedkov. Disponibilné finančné prostriedky (depozitá plus peniaze vygenerované na základe multiplikátora ponuky) banky používajú na poskytovanie úverov podnikom a občanom ako aj na financovanie vlád formou nákupu dlhopisov. Frakčné bankovníctvo je problematické tak z právneho hľadiska, ako aj z hľadiska Sayovho zákona trhu. Systém frakčného bankovníctva umožňuje generovať prostriedky nekryté žiadnymi statkami a následne uvádzať účastníkov trhu do omylu, že na trhu menia statky za statky. V skutočnosti dochádza k výmene statku za nič, čo sa následne neskoršie prejaví v deficite statkov. Centrálne banky majú slúžiť ako inštitúcie zabezpečujúce stabilitu meny a zároveň ako inštitúcia poslednej záchrany pre bankové domy. Centrálne banky zodpovedajú za monetárnu politiku v krajine, v rámci čoho zabezpečujú peňažné emisie a ovplyvňujú chod ekonomiky prostredníctvom manipulácie s centrálnou úrokovou mierou. Manipulácia úrokovou mierou má za následok investovanie do množstva projektov, ktoré by za normálnych okolností neboli rentabilné. Výsledkom takejto manipulácie s úrokovou mierou, ktorá je dopĺňaná vládnymi intervenciami, sú ekonomické cykly so všetkými ich negatívnymi prejavmi. Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 70 Centrálne banky taktiež nedokážu plniť si jednu zo svojich základných a proklamovaných úloh a to zabezpečiť stabilitu meny. Štatistiky jasne svedčia o tom, že centrálne banky túto svoju hlavnú úlohu nezvládajú. Euro za desať rokov svojej existencie stratilo na svojej kúpnej sile vyše pätinu, dolár za rovnaké obdobie približne štvrtinu /6/. Najväčším negatívom konania centrálnych bánk je emitovanie peňazí nekrytých statkami, v dôsledku čoho dochádza k inflácii a teda k znehodnocovaniu úspor. Centrálne banky zohrávajú v ekonomike aj ďalšiu negatívnu úlohu a to, že vystupujú ako inštitúcie poslednej záchrany pri zabezpečovaní likvidity pre komerčné banky. Takáto funkcia centrálnych bánk podporuje morálny hazard v aktivitách komerčných bank, ktoré vďaka tomu podstupujú neúmerné riziká. Pozrime sa z pohľadu uvedených princípov na vývoj v EÚ osobitne však v eurozóne po roku 2000. Kľúčovú úlohu zohrala zmena úrokových sadzieb po zavedení eura. Úrokové sadzby výrazne poklesli a to najmä v krajinách na juhu Európy. Dokumentujú to údaje uvedené v nasledovnom grafe, v ktorom sú uvedené reálne úrokové miery z obdobia pred zavedením eura a obdobia po jeho uvedení do života. Graf 6: Reálne úrokové sadzby pred a po EMU Zdroj: /4/ Prístup k lacným úverom sa prejavil prakticky vo všetkých oblastiach ekonomiky krajín eurozóny, osobitne však v krajinách na juhu Európy. Lacné úverové linky využili vlády na deficitné financovanie ambicióznych vládnych programov, ktorých hlavným účelom bolo presvedčiť a získať voličov pre svoje programy. Vlády pristupovali k realizácií veľkorysých sociálnych programov, ktoré boli financované prostredníctvom predaja vládnych dlhopisov. Tieto boli považované na strane investorov (banky, fondy) ako bonitné a bezrizikové investície. Banky k nim dokonca nemuseli tvoriť žiadne opravné položky. Expanzívnu vládnu výdavkovú politiku vo vybraných krajinách ilustruje nasledujúci graf. Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 71 Graf 7: Rast výdavkov vlád 1999-2007 Zdroj: Eurostat Uvoľnená úverová politika spolu s deficitným financovaním sa prejavila na kvalite bankového sektora eurozóny. Od roku 1999 narástli aktíva finančného sektora v Európe z 15,6 bil. euro na 33,5 bil. euro v roku 2011. Ako ukázal vývoj tieto aktíva sú značne rizikové. V roku 2011 uskutočnila Európska banková asociácia (EBA) záťažové stres-testy na vybraných najväčších európskych bankách/2/. Podľa hodnotiacich kritérií z 90-tich bánk len 8 nesplnilo kritérium kapitálovej primeranosti na úrovni aspoň 5%. Klasickí investori však požadujú pri posudzovaní kvality podniku primeranosť na úrovni aspoň 10%. Tomuto kritériu vyhovelo len 18 bánk. Neskorší vývoj v zachraňovaní bánk (formou rekapitalizácie zo strany vlád, alebo pôžičkami ECB) ako aj vývoj v bankovom sektore na Cypre potvrdil, že investori majú objektívnejší pohľad než stres-testy EBA. 2.2 Hospodárenie vlád Vlády na zabezpečenie svojich aktivít používajú peniaze, ktoré buď vybrali (pod hrozbou trestu) na daniach a odvodoch, alebo vytvorili pomocou centrálnych bánk z ničoho. Vzhľadom na rozhodovací proces a absenciu vlastníctva je použitie týchto prostriedkov zo svojej podstaty neefektívne, nakoľko nie je vystavené kritériám trhu. Stačí sa pozrieť na vývoj ekonomických ukazovateľov za ostatné roky, ktorý na faktoch neúprosne usvedčuje európskych lídrov z nezvládnutia svojej úlohy. Inak nemožno nazerať na skutočnosť, že európski lídri nedokázali hospodáriť tak, aby zvrátili negatívny vývoj vo zvyšovaní dlhov. S výnimkou dvoch krajín sa krajiny Európy stále viac zadlžujú. Podľa údajov Eurostatu ku koncu roka 2012 dlh EÚ27 narástol na 11007 mld. euro, čo je v porovnaní s rokom 2000 nárast o približne 93 %. V eurozóne dlh narástol zo 4697 mld. euro v roku 2000 na 8596 mld. euro ku koncu roka 2012, čo je nárast o približne 82 %! Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 72 Graf 8: Vývoj dlhu EÚ27 a eurozóny (mld.euro) Zdroj: Eurostat Čo je však horšie s takýmto vývojom dlhu nekorešpondoval vývoj príjmov. Tieto za uvedené obdobie v EÚ27 narástli len o približne 37%. V dôsledku takéhoto roztvárania nožníc medzi príjmami a dlhom, klesá schopnosť vlád splácať nielen istinu, ale aj úroky. Ako vyplýva z nasledujúceho grafu 9 pokým vládny dlh EÚ27 prevyšoval v roku 2000 daňové príjmy 2,3-násobne, v roku 2012 by na splatenie dlhu bolo potrebných už 3,2 násobok daňových príjmov. Graf 9: Vývoj dlhu a daňových príjmov EÚ27 (mld.euro) Zdroj: Eurostat Osobitne kritický vývoj bol zaznamenaný na strane južanských krajín eurozóny (Grécko, Portugalsko, Taliansko), ktoré dopĺňa Írsko. V týchto krajinách dlh prevyšuje daňové príjmy vyše štvornásobne a v prípade Španielska je to 3,5 násobok. Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 73 Politici v rámci krátkodobej motivácie, zameranej na získanie hlasov voličov vo voľbách, prijímali po dlhé obdobie rozhodnutia spojené so zvyšovaním sociálneho blahobytu, avšak na účet budúcich generácií. Súčasná situácia je dôkazom, že rozhodnutia politikov boli krátkozraké a priviedli krajiny Európy do hlbokej systémovej krízy, z ktorej nevedia nájsť východisko. Zlyhanie politikov tak na úrovni národných vlád, ako aj predstaviteľov bruselskej exekutívy, jasne dokumentuje história vývoja EÚ a osobitne menovej únie. S eurom je spojené sústavné porušovanie zmlúv a vlastných pravidiel. Tak napríklad maastrichtské kritériá v súčasnosti zo 17-tich členov eurozóny spĺňajú len tri krajiny a nič sa nedeje. V tej súvislosti stojí za zmienku, že Európska komisia vôbec nevyužíva na zjednanie nápravy v porušovaní pravidiel (Maastrichtské kritériá) článok 126 Lisabonskej zmluvy. Čo je však horšie politickí lídri využívajú uvedenú situáciu na ďalšie posilňovanie integračných snáh s cieľom zabezpečiť prostredníctvom prerozdeľovacích procesov ďalšie financovanie menej výkonných krajín. Posilňovanie prerozdeľovacích procesov zároveň nahráva upevňovaniu postavenia byrokracie, ako aj lobistických skupín. Súčasné prebujnené systémy verejnej správy, nákladných zdravotníckych služieb, nekvalitného vzdelávacieho systému, veľkorysej sociálnej starostlivosti a dôchodkového systému zápasiaceho s dôsledkami starnutia populácie sa už ďalej nedajú financovať z daní a odvodov a pôžičiek. Treba vidieť, že situácia sa bude vďaka nepriaznivému demografickému vývoju v Európe naďalej zhoršovať. Podiel obyvateľov starších ako 65 rokov sa v Európe do roku 2050 zvýši na cca 28 % celkovej populácie, čo je v porovnaní so súčasným stavom nárast o 75 %. Na riešenie problémov spojených so zabezpečením existujúcej úrovne sociálneho blahobytu v budúcnosti nebudú mať krajiny v rozpočtoch dostatok financií. Bohužiaľ existuje množstvo európskych politikov, ktorí majú okolo seba veľa falošných ekonomických našepkávačov, vyznávajúcich absurdné monetaristické a keynesovské teórie, ktorí s úplnou vážnosťou vidia spásu vo zvyšovaní daní, zavádzaní ďalších regulácií a intervencií v prospech zabezpečenia tzv. ekonomického rastu a to aj za cenu ďalšieho zadlžovania. Nástroje a metódy, ktoré doviedli krajiny do ekonomických problémov majú byť liekom na ich vyriešenie. Lenže štáty EÚ27 na financovanie svojich aktivít míňajú približne 50 % HDP. Ďalšie zvyšovanie daní a odvodov nielenže znamená menej efektívne využívanie vzácnych statkov, ale neprinesie očakávané príjmy do rozpočtov a navyše bude mať demotivujúci účinok. Vlády svojou politikou daní a ich následného rozdeľovania trestajú ľudí za úspešnosť a podporujú príživníkov. Ľudia zistia, že je pohodlnejšie byť platený z daní, než platiť dane. Lenže zvyšovanie počtu tých čo žijú z daní, tj. z toho čo iní vyprodukovali, má svoje prirodzené hranice, ktoré ak sa prekročia, systém sa začne rúcať. Namiesto obratu smerom k prosperite sa v Európe dočkáme úpadku. 3. Čo sa dá očakávať Vzhľadom na doterajší vývoj v reakciách politikov a vládnych činiteľov nemožno predpokladať, že by došlo z ich strany k takému konaniu, ktoré by znamenalo nápravu existujúcich systémových chýb. Preto sa dajú očakávať dva základné scenáre, ktoré možno v stručnosti charakterizovať nasledovne: Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 74 Scenár I. V rámci eurozóny budú politici presadzovať riešenia založené na kombinácii emitovania peňazí zo strany ECB s tlakom zo strany Nemecka a ďalších zodpovednejšie hospodáriacich krajín na presadzovanie úsporných opatrení na strane výdavkov v problematických krajinách. Táto kombinácia so sebou nesie značné sociálne riziká na strane južanských krajín. Je vysoká pravdepodobnosť, že krajiny nedokážu pod tlakom verejnosti a populistických politikov zabezpečiť potrebné znižovanie deficitov. Scenár II. V rámci tohto scenára môžu byť Nemecko a ďalšie krajiny s výkonnejšou ekonomikou (Holandsko, Rakúsko, Dánsko, Luxemburg, Fínsko) svojimi voličmi dotlačené do situácie, že nebude z ich strany ochota ďalej financovať záchranu južanských krajín. V takom prípade je pravdepodobné, že tieto lepšie hospodáriace krajiny by zaviedli novú menu, ktorá by paralelne fungovala s eurom. Zvyšné krajiny budú vystavené riziku riešenia problémov emitovaním peňazí. Spoločným menovateľom oboch scenárov bude snaha politikov ako aj bruselských činovníkov využiť nepriaznivý ekonomický vývoj v krajinách eurozóny na ďalšiu integráciu v podobe centralizácie fiškálnych politík, harmonizácie daní a ešte väčšie prerozdeľovanie. Výsledkom bude, že chudobní budú ešte chudobnejší a bohatí (najmä tí napojení na politické a finančné štruktúry) budú ešte bohatší. Európa tak nebude krajinou slobodných ľudí, ale krajinou (zdĺžených) nevoľníkov. 4. Čo by Európa potrebovala na riešenie situácie Uvedený integračný prístup europolitikov treba zásadne odmietnuť, nakoľko národy Európy sú čoraz viac vedené hlbšie do slepej uličky a pokračovanie v tejto ceste povedie k ďalšiemu ekonomickému a aj morálnemu úpadku a nie k prosperite európskych národov. Takýto scenár je však vopred odsúdený na neúspech, nakoľko Európa je zoskupenie kultúrne a ekonomicky výrazne odlišných krajín, v ktorom by ďalšie dotovanie ekonomicky menej výkonných produktívnejšími viedlo k stupňovaniu hospodárskych a sociálnych turbulencií. Každá centralizácia zasahujúca svojimi (nekvalifikovanými) zásahmi do vzájomnej spolupráce ekonomických subjektov znamená plytvanie vzácnymi zdrojmi. Východná Európa má bohaté a zároveň smutné skúsenosti s neschopnosťou riadiť ekonomiku krajiny prostredníctvom nástrojov centrálneho dirigizmu a plánovania. Pre zabezpečenie prosperity v Európe treba zvoliť celkom opačný postup. Nie centralizáciu, ale decentralizáciu. Potrebujeme nie centralizovanú Európu, ale Európu kooperujúcich regiónov, vrátane zvýraznenia postavenia a úlohy regiónov a obcí pri koordinovaní aktivít občanov a podnikov na svojom území. Európa nepotrebuje vládne intervencie a regulácie, ale práve naopak, nakoľko tieto vedú k neefektívnemu nakladaniu so vzácnymi zdrojmi. Preto treba odstrániť všetky bariéry brániace rozvoju tvorivých síl prostredníctvom voľného trhu. Z podstaty problémov charakteristických pre krajiny EÚ vyplýva, že vrátenie sa zo slepej uličky a zabezpečenie prechodu na trajektóriu prosperity by bolo potrebné realizovať zásadné systémové reformy, ktoré by mohli mať podobu nasledovných opatrení: Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 75 Aktivity štátu preniesť na súkromný sektor , dôsledkom čoho by malo byť radikálne zníženie daní. Úlohy štátu redukovať na obranu, bezpečnosť (krízový manažment)a vrcholovú arbitráž. Zrušiť intervencie, regulácie a dotácie, ktoré vo svojom dôsledku deformujú trh a znamenajú plytvanie so vzácnymi zdrojmi. Zmeniť pravidlá fungovania bankového systému s cieľom eliminovať frakčné bankovníctvo. Zaviesť krytie meny (eura) zlatom. Zrušiť centrálne banky. Decentralizovať tj. rozhodovanie preniesť na regionálnu úroveň spolu s posilnením úlohy priamej demokracie. Európu založiť na princípoch vzájomne výhodnej spolupráce samostatných regiónov v rozsahu medzinárodnej zmluvy o európskom ekonomickom priestore (voľný pohyb tovaru, služieb, osôb a kapitálu) a to bez asistencie extrémne drahých bruselských úradníkov. Literatúra 1. Bagus Philipp, Tragédia eura, TrimBroker a INESS, 2011 2. EUROPEAN BANKING AUTHORITY 2011 EU-WIDE STRESS TEST 3. Hoppe Hans-Herman, How is Fiat Money Possible? or, The Devolution of Money and Credit", Review of Austrian Economics, 1994, 7(2), pp. 49-74, www.mises.org 4. Lane Philip R., The Real Effects of EMUIIIS, Trinity College, Dublin and CEPR,20th January 2006 5. Marsh David, Euro- boj o osud nové globální měny, CDK, 2012 6. Nový čas: Euro stráca svoju hodnotu: Z 1 eura je po desiatich rokoch 78 centov, www.cas.sk z 21.1.2011 7. Rudolf Požgay, Systémové reformy sú podmienkou prosperity Európy, http://www.hayek.sk/systemove-reformy-su-podmienkou-prosperity-europy-cast-ii/ 8. Murray Rothbard, Peníze v rukou státu, Libinst, (online) 9. Jesús Huerta de Soto, Peníze, banky a hospodářské krize, ASPI, 2009 Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 76 Nová sociální smlouva – klíč k obnovení politické legitimity EU1 Martin Potůček2 Je Evropská unie prosociální? Nebo svoji sociálnost jen předstírá, aby zakryla svoji pravou tvář – být institucionálním zprostředkovatelem zájmů mocných hospodářských a finančních hráčů v éře globalizace? Tyto a podobné otázky nemají jen akademickou povahu. Odpovědi na ně do značné míry naznačí budoucí osud tohoto společenství – i širších (dez)integračních politických procesů odehrávajících se na našem kontinentě. V tomto příspěvku naznačím kontury historického vývoje sociální dimenze Evropské unie obecně a v bývalých zemích komunistického bloku, které rozšířily řady členských zemí v minulé dekádě, zvláště. Zamyslím se nad relevancí v politickém diskursu často užívaného pojmu Evropský sociální model a zhodnotím existující náměty na posílení sociální dimenze evropské integrace jako podmínky udržení politické legitimity – a tím i pokračování evropské integrace. Úvodem trochu historie… Evropa nabízí učebnicový příklad někdy až propastného napětí mezi vývojovými příležitostmi a ohroženími. Minulé generace jí odkázaly nemalé kulturní dědictví - toto dědictví však je často přítěží a omezením tam, kde by mohlo sloužit. Evropa je bohatá - a přesto je mnoho jejích obyvatel odsouzeno žít v nedůstojných podmínkách. Ideje, hýčkané mysliteli Evropy a materializované jejich vykonavateli usnadňují život milionům - vystavily však Evropu (a celý svět) dvěma zničujícím válkám, holocaustu a etnickým čistkám. Projekt evropského sjednocení je unikátní experiment - začíná však požírat sama sebe. Ani Evropě se totiž nevyhýbá nejzávažnější destabilizující trend soudobé civilizace: motiv zisku vítězí nad sociálními a ekologickými ohledy, mamutí nadnárodní společnosti mají větší moc než politické reprezentace. Jak ukazuje nedávný příklad Bulharska (ale nejenom jej), sociální nerovnosti se stávají politickou výbušninou ohrožující samotnou konstrukci evropské integrace. Evropa je mimo jiné i kolébkou moderních systémů sociálního zabezpečení. Přes rozdíly v technice fungování těchto systémů je jedním ze silných společných rysů starých i nových členských států nezastupitelné místo těchto systémů v budování a udržování legitimity kapitalistického způsobu výroby a společenského uspořádání. (Dahrendorf 1985) Koncem druhé světové války vykrystalizovaly dva koncepty budoucího vývoje kapitalismu: vzájemně si odporující teorie Schumpetera a Polanyiho. „Tyto koncepty konfrontují názor, že kapitalismus se vyvíjí v rámci chaotického a křečovitého procesu kreativní destrukce, hnaného vpřed riskujícími podnikateli, kteří volají po minimálních zásazích ze strany státu a jiných společenských institucí, aby byli schopni prosazovat inovace a investovat zdroje tím nejlepším způsobem (Schumpeter) s alternativním názorem, že svobodné tržní systémy sice mohou podpořit rychlý růst, ale zároveň destruují lidské a společenské předivo, na němž jsou závislé, a že ekonomické instituce musí vycházet ze Původní verze tohoto příspěvku byla publikována v č. 3 časopisu Scientia et Societas, roč. IX, 2013, s. 3-13. Děkuji Lence Rovné za cenné připomínky k jeho pracovní verzi. 1 Prof. PhDr. Martin Potůček, CSc. MSc., vedoucí Centra pro sociální a ekonomické strategie FSV UK, [email protected] 2 Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 77 sociálního a kulturního rámce, aby mohly působit v zájmu podpory blahobytu občanů. To znamená, že veřejné sociální služby jsou nezbytné pro zachování onoho rámce, který civilizuje trh (Polanyi).“ (Taylor-Gooby 2003) Před volbou toho či onoho konceptu byla, je a bude postavena i Evropská unie. Také v ní převažují dva politické postoje. Jeden z nich chápe evropský projekt v zásadě jako neregulační, druhý pohlíží na trh jako na první krok v procesu výstavby institucí na evropské úrovni (Taylor-Gooby 2004:184). „Existují tlaky na větší liberalismus i na silnější intervenční úlohu, a není jasné, kam se v budoucnu vychýlí ručička vah.“. (Taylor-Gooby 2003) Jednoduchý pohled na kompetence a možnosti členských zemí na jedné straně a orgánů Evropské unie na straně druhé ovšem napoví, že nabídka sociálních jistot jako zdroj politické legitimity dosud byla a je zprostředkována především členskými zeměmi; přímá nabídka Evropské unie v sociální oblasti je omezená a sporadická. Jaká je působnost a role Evropské unie v sociální oblasti? Existuje několik nástrojů, jimiž mohou orgány Evropské unie ovlivnit sociální podmínky života svých občanů v členských zemích: (Fritz, Vannahme 2008) 1. Regulace prostřednictvím evropského práva. K důležitým oblastem, v nichž se evropské právo uplatňuje, patří prosazování minimálních sociálních standardů a základních práv. V primárním právu jde o rovnost pohlaví v zaměstnání, antidiskriminační opatření, volný pohyb pracovníků, práva pracovníků na bezpečnost a ochranu zdraví při práci, kolektivní vyjednávání. Koordinuje se poskytování sociálního zabezpečení (například při výpočtu důchodů z pracovního uplatnění v různých členských zemích) či poskytování neodkladné zdravotní péče občanům jiných členských zemí. 2. Regulace prostřednictvím jurisdikce Evropského soudního dvora. Zde se prosazuje trend, dávající přednost ekonomické liberalizaci (jednotný evropský vnitřní trh) před právy pracovníků, které vyplývají z národních právních úprav. (Höpner 2011) 3. Politika fiskální redistribuce, směřující ke slabším členským zemím, regionům či jednotlivcům. Příkladem je strukturální a kohezní politika, zprostředkovaná například operacemi Evropského sociálního fondu, nedávno založeného Evropského fondu pro přizpůsobení se globalizaci či Evropského fondu pro zaměstnanost a solidaritu. I jinak oprávněně kritizovaná Jednotná zemědělská politika má i své sociální efekty (pro zemědělce a obyvatele venkova). 4. Prostřednictvím “měkkého práva”, koordinací mezi členskými státy, ovšem bez pravomoci EU prosazovat společné akce. Zde jde především o programovou tvorbu na obecné či sektorové úrovni. Na obecné úrovni to byla Lisabonská strategie (platná v období 20002010) nebo pro období 2011-2020 vypracovaná Strategie Evropa 2020. Na sektorové úrovni se setkáváme s množstvím dílčích strategií, politik, akčních plánů, zelených (diskusních) a Bílých (programových) knih. Z těch nejdůležitějších zmiňme například Evropskou strategii zaměstnanosti, Strategii sociálního začleňování (včetně boje s chudobou), koncepční materiály věnované reformám sociálního zabezpečení (včetně důchodů), vzdělávání, mládeže (v poslední době specificky věnované nezaměstnanosti mladých), programy aktivního stárnutí atd. Připravuje se společný program věnovaný aktuálnímu problému migrace. Specifickými „měkkými“ nástroji uplatňování evropských politik na národní úrovni byly a jsou také takzvaná otevřená metoda koordinace (populární zvláště v období Lisabonské strategie 20002010) nebo srovnávání úspěšných členských zemí (benchmarking) s těmi méně úspěšnými (blaming and shaming). Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 78 5. Prostřednictvím sociálního dialogu. Diskuse, konzultace, vyjednávání a společná opatření přijatá a realizovaná sociálními partnery (zaměstnanci a zaměstnavateli) s přispěním dalších aktérů evropských i národních veřejných politik. Jak tomu bylo a je v nových členských zemích střední a východní Evropy V literatuře panuje shoda o tom, že příprava na členství a později i členství v Evropské unii ovlivňuje a mění sociální systémy jednotlivých zemí. Současně ale většina autorů považuje roli EU při formování sociální politiky za marginální. Orenstein-Haas (2003) pokládají její vliv za přinejmenším takový, aby zabránil celkovému zhoršení sociální situace obyvatelstva. Lendvai (2004) shrnuje poznatky několika dalších autorů a hovoří naopak o slabé sociální dimenzi procesu přistupování k EU a jejího rozšiřování, a o tom, že ekonomické záležitosti jasně převažují nad sociálními tématy. Sengoku (2004:239n) je ještě konkrétnější co do strukturálních důvodů takového závěru: Evropská unie nevyžadovala konkrétní podmínky či „pevné zákony“ ve věci sociální politiky přístupových zemí; Evropská unie nemá a tedy ani nemohla uplatňovat žádný univerzální „model“ nebo „šablonu“ vztahující se na systémy sociální péče přistupujících zemí; Evropská komise měla k dispozici jen málo konkrétních mechanismů, kterými by přiměla země střední a východní Evropy přijmout (západo)evropský standard sociální politiky. Historie systematické přípravy kandidátských zemí na vstup do Evropské unie začala vydáním Kodaňských přístupových kritérií (1993). Tato kritéria byla navržena spíš jako technický (ekonomický a politický) instrument uplatňovaný shora, než jako vhodný nástroj formování sociálních podmínek života občanů kandidátských zemí: převážily otázky právní, ekonomické a politické. Kandidátské země byly požádány, aby reformovaly svá národní hospodářství tak, aby byla slučitelná a mohla soutěžit s tržními ekonomikami stávajících členských států. Měly budovat robustní a spolehlivé instituce politické demokracie. Jednou z nutných podmínek pro přijetí acquis communautaire bylo také přizpůsobení národních právních a správních systémů tak, aby byly schopny evropské právo nejen absorbovat, ale i účinně uplatňovat. Sociální cíle byly na seznamu priorit až na jednom z posledních míst. Omezily se na udržení lidských práv jednotlivce a na budování volně definovaného rámce tvorby politiky. „Z 29 tematických kapitol pravidelných zpráv, výročně hodnotících „pokrok“ tehdy kandidátských zemí v přípravě na přistoupení, se jen jedna týkala zaměstnanosti a sociální politiky…“ (Keune 2006:18) Témata jako chudoba a nerovnost příjmů, práva zaměstnanců, existenční minimum a ulehčení údělu skupin na okraji společnosti, jinak řečeno boj proti sociálnímu vyloučení, nebyla nedílnou součástí reformní agendy Kodaňských kritérií. Většina národních sociálních politik kandidátských zemí se v 90. letech 20. století fakticky soustředila na snižování úlohy státu a zvyšování výkonnosti pomocí privatizace služeb a jejich převedení na tržní základy. Toho se mělo dosáhnout sníženým krytím a úrovní veškerých sociálních výdajů, často interpretovaných jako zbytné pozůstatky komunistického režimu. Tato změna koincidovala s uplatňováním „washingtonského konsensu“, neoliberální ortodoxie prosazované v té době zejména Světovou bankou a Mezinárodním měnovým fondem. Jak dokazují Deacon (1997, 2000), Ferge (2001), Orenstein-Haas (2003) a další autoři, tito mezinárodní hráči využili svých silných vyjednávacích pozic vůči některým zadluženým národním vládám a neefektivním národním ekonomikám k prosazování takto neoliberálně pojatých plánů reformy sociálních politik ve střední a východní Evropě. Jejich pozornost se soustředila hlavně na privatizaci národních veřejných systémů sociálního Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 79 pojištění, na reziduální podobu poskytování sociální pomoci a na privatizaci původně veřejných institucí ve zdravotnictví a školství. Deacon a Orenstein považují Světovou banku za hlavního strůjce ekonomické a sociálně politické agendy v daném období v celém regionu. Ke zvýšení politického důrazu na sociální aspekty politiky Evropské unie došlo až v roce 2000. Evropská rada přijala Lisabonskou strategii jakožto strategický výhled na celé desetiletí, jehož důležitou součástí se stalo na summitu v Nice i sledování sociální dimenze procesu evropské integrace. Stalo se tak zřejmě i díky rostoucí váze Evropské sociálně demokratické strany (The Party of European Socialists) v nově zvoleném Evropském parlamentu. Ekologická dimenze následovala krátce poté, na Göteborgském summitu v červnu 2001. Byl to proud nových politických iniciativ, zdůrazňujících význam lidských zdrojů, kvality života a sociální soudržnosti, tedy sociální tkáně evropských společností. Kandidátské země byly ovšem pozvány k jednáním o Lisabonské strategii až po Barcelonském summitu v roce 2002, kdy příprava nových členských států na vstup do EU, dosud organizovaná dle logiky Kodaňských kritérií, byla v zásadě ukončena. Plnohodnotná účast na Lisabonské strategii začala až po přístupu těchto zemí k EU v květnu 2004. Sociální politika tudíž zaujala významnější místo v politické agendě Evropské unie až deset let po stanovení Kodaňských přístupových kritérií - a až po uzavření všech přístupových jednání. (Potůček 2008) Evropský sociální model – reálný politický koncept nebo pouhá chiméra? Jak v odborném, tak v politickém diskursu o sociální dimenzi evropské integrace se často objevuje pojem Evropský sociální model (ESM). Jepsen a Serrano (2006) identifikují dva způsoby, jak mu rozumět. Zaprvé jako historické acquis, charakterizované specifickými společnými instituty, hodnotami a výsledky, a za druhé jako evropský politický projekt, zaměřený na řešení společných problémů a mířící k výraznému nadnárodnímu modelu včetně společných cílů, pravidel, norem a určité míry nadnárodní soudržnosti. Goetschy (2006) poukazuje na to, že v sociálních opatřeních Evropské unie není obsažen ani minimalistický Evropský sociální model. Keune (2006) dospívá k závěru, že „Evropský sociální model se v žádném ohledu nejeví jako zvlášť dobře definovaný koncept či model. Z historického pohledu acquis tak může zcela dobře zahrnout skupinu (nových členských) zemí s poněkud odlišnými dějinami, neboť diverzita pokrytá ESM je již tak dost široká. Z hlediska politického projektu nemá na nové členy nijak velké nároky.“ Co Evropská unie v sociální oblasti zvládá – a v čem selhává Kompetence a vliv Evropské unie v sociální dimenzi formování a realizace politik členských zemí jsou závislé jednak na politické vůli evropské i národních politických reprezentací, jednak na nástrojích, které má k dispozici. Jen letmá rekapitulace minulého vývoje a institucionálního rámce Evropské unie ukazují, že má k dispozici pouze rudimentární podobu dvou klíčových nástrojů k prosazování robustních sociálních politik: regulace prostřednictvím evropského práva a redistribuce zdrojů prostřednictvím fiskální politiky. Jurisdikce Evropského soudního dvora působí protisměrně: preferuje liberalizaci evropského trhu i na úkor ochrany sociálních podmínek pracovníků, typicky při zaměstnávání pracovníků firem z chudších členských zemí v zemích s rozvinutější pracovně právní legislativou (případy Viking, Laval, či Rüffert). Politikům a úředníkům tak zbývají především nástroje, které nemají závaznou a vynutitelnou povahu, tedy tak zvané „měkké“ právo, uplatňované Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 80 především v podobě doporučení, či přesvědčování prostřednictvím sociálního dialogu. Současné struktury vládnutí uplatňované v rámci EU upřednostňují negativní integraci (odstraňování bariér, deregulace) a postrádají spolehlivé mechanismy pozitivní integrace (směřování k sociálním cílům). (Scharpf 2009) Je zřejmé, že Otevřená metoda koordinace nesplnila do ní vkládaná očekávání. (Potůček 2006) Je nutné hledat a uplatňovat účinnější politiky a nástroje. (A European 2013) Absence přímého vlivu EU na transformaci sociálního státu by samozřejmě neměla zakrývat méně viditelné proudy kulturních změn indukovaných procesy evropské integrace, které ovlivnily národní rozpravy a zavedly nové pojmy, agendy, otevřenější pojetí tvorby a realizace veřejných a sociálních politik a uplatnění politických nástrojů. Šlo o poevropšťování formou akulturace, měnící kognitivní rámec politických procesů. Tento proces měl a má dlouhodobý, ač těžko identifikovatelný, dopad na transformaci sociálních států. Nelze ho podceňovat, ale ani přeceňovat. Globální krize, generovaná především financializací chabě regulované světové ekonomiky, obnažila a prohloubila i v členských zemích Evropské unie řadu bolestivých sociálních problémů. Snaha zachránit společnou evropskou měnu i za cenu drakonických škrtů sociálních výdajů ve veřejných rozpočtech, rostoucí nezaměstnanost, nelegální zaměstnávání, divoká migrace, chudoba nebo rostoucí riziko propadu do ní, to vše vede k eskalaci sociálního napětí a logicky i k poklesu legitimity jak evropské, tak národních politických reprezentací. Naplno se obnažila Janusovská tvář Evropské unie. Jedna její tvář prosazuje další liberalizaci ekonomiky (například pokusem o privatizaci služeb ve veřejném zájmu direktivou navrženou Evropskou komisí - ta ovšem nakonec neprošla Evropským parlamentem), fiskální disciplínu, flexibilní trh práce, nutnost důchodových reforem, posilování konkurenceschopnosti evropské ekonomiky Ta druhá tvář hovoří o sociální spravedlnosti, sociálních právech, aktivním stárnutí, boji proti chudobě a sociálnímu vyloučení. Občanovi Evropské unie je zřejmé, že ta druhá tvář svůj boj o místo na slunci s tou první na body stále více prohrává – pokud jí nehrozí přímo knock out… Quo vadis? Dva politické postoje, odvozené od konceptů Schumpetera a Polanyiho, jsou v EU stále vlivné. „Existují tlaky na větší liberalismus i na silnější intervenční úlohu, a není jasné, kam se ručička vah vychýlí v budoucnu.“. (Taylor-Gooby 2003) První postoj chápe evropský projekt v zásadě jako neregulační; ten druhý pohlíží na tržní integraci jako na první krok v procesu výstavby institucí na evropské úrovni: od unie monetární k unii fiskální - a od ní k unii politické. (Rodrigues 2013) Národní sociální státy jsou vystaveny stupňujícímu se tlaku ekonomické globalizace, proti němuž jsou jednotlivé národní politické reprezentace stále bezmocnější. A Evropská unie dosud nenalezla účinný nástroj, který by fungoval jako protiváha trhu v sociální oblasti tak, jak tomu bylo ve zlatém věku národních sociálních států v 60. a 70. letech minulého století. Jak jsem již dokumentoval, bezzubost dosavadní institucionální architektury Evropské unie se zřetelně projevila v období reforem systémů sociálního zabezpečení v postkomunistických zemích, kdy unie přenechala operační prostor institucím jako je Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond. Ty podkopaly samotné základy toho, pro co se vžilo ono neurčité označení Evropský sociální model. Evropská unie dopustila, aby se do ní zadními vrátky nepozorovaně vloudil cizorodý prvek, který může dále prohlubovat politicky brizantní sociální rozdíly mezi členskými státy i uvnitř nich. Nevyváženou podobu evropské integrace, danou nerozvinutým sociálním pilířem, identifikovali odborníci, ale i někteří politici, ještě před samotným vypuknutím globální krize Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 81 koncem první dekády 21. století. Negativním sociálním důsledkům této krize Evropská unie nejen že neuměla zabránit, ale některými svými opatřeními a doporučeními ve fiskální oblasti je dále prohlubovala. Dnes už nejsou ani příznivci, ani odpůrci Evropské unie na pochybách, že její politická legitimita je ohrožena. Lidé, kteří jsou přesvědčeni o historickém významu a prospěchu evropské integrace, si lámou hlavu, jak tento negativní vývoj zvrátit. Tato úloha nebude řešitelná bez výrazného posílení ingerence Evropské unie v sociální oblasti tak, aby bylo možno koncipovat a realizovat společnou evropskou sociální politiku. Jinými slovy řečeno, bez srozumitelně vyjádřeného a do života jednoznačně uvedeného Evropského sociálního modelu. Nebudou-li mít občané EU dobré důvody se domnívat, že jim je Evropská unie v náročných životních situacích připravena pomoci i sama podobně, jako jim – jistě tu a tam lépe, tu a tam hůře – pomáhají národní sociální systémy, ztratí tento ambiciózní politický projekt nezbytné minimum veřejné podpory, a tím i politickou legitimitu. Nejambicióznějším, nejradikálnějším, ale ve své konstrukci také nejlogičtějším návrhem je zavést pro všechny občany Evropské unie základní minimální příjem. Ten je definován jako dávka, která přísluší každému občanu bez testování jeho či jejího příjmu a nezávislá na jeho (jejím) předchozím či současném pracovním angažmá. Je definována jako jeho (její) sociální právo. Historie této idey sahá daleko do minulosti. V institucionálním rámci EU ji propracovali především Van Parijs (2000) a Atkinson (2004, 2009). Výše takové dávky by se ovšem lišila podle životní úrovně v té či oné členské zemi; ta by se spolu s EU také podílela na jejím financování. Její uplatnění by nevylučovalo jiné, tradičnější formy sociální podpory a pomoci na národní úrovni. (Atkinson et al. 2005) Modifikovaným návrhem je zavést na evropské úrovni podobnou dávku, která by ale byla určena pouze nezaopatřeným dětem. Předpokládá se, že v obou případech by byla podtržena role EU jako institucionálního garanta minimálního příjmu. EU by mohla výrazně posílit svoji politickou legitimitu v očích veřejnosti také garancí univerzálního poskytování veřejných sociálních služeb, které jsou vnímány jako podmínka kvalitního života. Jistě by taková garance začínala u univerzální nabídky zdravotních a sociálních služeb a pokračovala u vzdělávání. Tento výčet by samozřejmě bylo možné dále rozšiřovat, to by však už bylo záležitostí velmi dlouhodobého výhledu. Zastavíme-li se tedy u zdravotních a sociálních služeb, připomeňme nedávnou bitvu, kterou svedl Evropský parlament s Evropskou komisí o služby ve veřejném zájmu. Ta naznačila další směr posilování sociální legitimity EU - stanovení sektorových směrnic pro zdravotnictví a sociální služby, které by zajistily, aby nebyly podrývány tržní konkurencí. Logicky by taková opatření doplnil i koordinovaný přístup ke zdaňování podniků, který by omezil „sociální dumping“ mezi členskými zeměmi, založený na rozdílných nákladech na pracovní sílu v jednotlivých členských zemích. K předpokladům realizace těchto a dalších politických idejí patří schválení příslušných legislativních změn (směřujících k odstranění ústavní nerovnováhy mezi evropskou ekonomickou a sociální politikou) a také koncipování a realizace konzistentních strategií a politik jak na evropské úrovni, tak i na úrovni jednotlivých států. Bez vyšší míry přerozdělování na evropské úrovni to ovšem nepůjde, tak jako se bez něj neobejde sociální stát na úrovni národní. (Potůček 2004) O budoucí podobě Evropské unie můžeme mít dnes jen velmi mlhavou představu. Budou ji spoluurčovat jak její přednosti, tak i závaží historie, s nimiž se bude muset vyrovnávat. To, zda se podaří zvládnout výzvy, před nimiž dnes stojí, bude do značné míry záviset na kvalitě vládnutí, jehož podoba je dnes na celém světě (EU nevyjímajíc) v příkrém nepoměru s potřebami vývoje. (Dror 2001) Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 82 Sdílím sen, že si Evropská unie bude schopna budovat kapacity svého budoucího rozvoje v horizontu desetiletí. (Rifkin 2005) Důležité bude, zda se v jejím čele prosadí skutečné osobnosti se schopností vést a inspirovat… Nicméně nejdůležitějším předpokladem toho, aby se tento sen uskutečnil, je omezit národní egoismy tak, aby se na evropském kontinentu mohla prosadit vstřícnost, kooperativnost a důvěra. Abychom, my Evropané, pokračovali ve hře s kladným výsledkem pro všechny (plus sum game for everybody). Tak, jak ji před námi skvěle rozehráli Marshall, Monnet, Adenauer, Schuman, Delors - a stovky dalších, možná méně známých, ale srovnatelně kompetentních hráčů… Bez nové sociální smlouvy mezi Evropskou unií, národními politickými reprezentacemi a lidem Evropy to ale zůstane jen v říši snů. Literatura A European Social Market Economy? – Index Results. (2013) Policy Brief No. 3, Gütersloh: Bertelsmann Stiftung. Atkinkson, A.B., Cantillon, B., Marlier, E., Nolan, B. (2005) Taking forward the EU Social Inclusion Process. The Independent Report commissioned by the Luxemburg Presidenty of the Council of the European Union. Luxembourg. Atkinson, Anthony B. (2004) Could the open method of co-ordination lead to a basic income for Europe? In: Cantillon, Bea and Vandamme, Jacques, (eds.) The open method of coordination and minimum income protection in Europe. Leuven, Acco. Atkinson, Anthony B. (2009) The EU and social inclusion: facing the challenges. 2nd edition. Bristol, Policy Press. Darhendorf, R. (1985) Law and Order. London: Sweet and Maxwell. Deacon, B. (1997) International Organizations and the Making of Post-Communist Social Policy. In: Deacon, B. – Hulse, M. – Stubbs, P. (eds.) Global Social Policy. London, Sage, pp. 91-153. Deacon, B. (2000) Eastern European Welfare States: The Impact of the Politics of Globalization. In: Journal of European Social Policy, 10 (2), pp. 146-161. Dror, Y. (2001) The Capacity to Govern. London and Portland: Frank Cass. Ferge, Zs. (2001) Welfare and ´ill-fare´ systems in Central-Eastern Europe. In: Sykes, R. – Palier, B. – Prior, P. (eds.): Globalization and European welfare states: challenges and change. Basingstoke: Palgrave, pp. 127-152. Fritz-Vannahme, J.: Solidarity in the EU. Gütersloh, Bertelsmann Stiftung, Spotlight Europe (11) 2008. Goetschy, J. (2006) Taking Stock of Social Europe: is there such a thing as a community social model? In: Jepsen, M. – Serrano, A. (eds.) Unwrapping the European social model, Bristol, Policy Press, pp. 47-72. Höpner, M. (2011) Der Europäische Gerichtshof Als Motor Der Europäischen Integration: Eine Akteursbezogene Erklärung. Berliner Journal für Soziologie, 21, 2. Jepsen, M. – Serrano, A. (eds.) (2006) Unwrapping the European social model, Bristol, Policy Press. Jones, S. : Can the crisis strengthen social protection, social rights and better governance? Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 83 Keune, M. (2006) The European Social Model and Enlargement. In: Jepsen, M. – Serrano, A. (eds.) Unwrapping the European social model, Bristol, Policy Press. Lendvai, N. (2004) The weakest link? EU Accession: dialoguing EU and post-communist social policy. In: Journal of European Social Policy, Vol. 14(3). Orenstein, M. A. – Haas, M. R. (2003) Globalization and the Development of Welfare States in Postcommunist Europe. Belfer Center for Science and International Affairs, J.F. Kennedy School of Government, Harvard University. Potůček, M. (2004) Accession and social policy: the case of the Czech Republic. In: Journal of European Social Policy, Vol. 14(3), pp. 253-266. Potůček, M. (2006) Evropské a národní strategie sociálního začleňování – teorie a praxe. In: Sirovátka, T. (ed.) Sociální vyloučení a sociální politika. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, s. 75-82. Potůček, M. (2008) Metamorphoses of welfare states in Central and Eastern Europe. In: Seeleib-Kaiser, M. (ed.) Welfare state transformations: comparative perspectives. 1st ed. Basingstoke: Palgrave Macmillan, pp. 79-95. Rifkin, J. (2005) Evropský sen. Praha: Evropský literární fond. Rodrigues, M. J. (2013) For a Genuine Economic and Monetary Union – lessons from the international experience. Paper, Institute of European Studies. Brusel: Université Libre. Sengoku, M. (2004) Emerging Eastern European Welfare States: A Variant of the “European” Welfare Model? In: Sinichiro Tabata and Akihiro Iwashita (eds.): Slavic Eurasia´s Integration into the World Economy and Community. Sapporo: Slavic reseaarch Center, Hokkaido University, pp. 229-255. Scharpf, Fr. W. (2009) The Double Assymetry of European Integration. MPifG Working Paper 09/12. Taylor-Gooby, P. (ed.) (2004) New Risks, New Welfare. The Transformation of the European Welfare State. Oxford, Oxford University Press. Taylor-Gooby, P. (2003) Open Markets versus Welfare Citizenship: conflicting approaches to policy convergence in Europe. Social Policy and Administration, 37, No. 6, pp. 539-554. Van Parijs, Philippe. Basic income: a simple and powerful idea for the 21st century. Paper, VIIIth International Congress of Basic Income European Network, Berlin 2000. Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 84 Národní a kulturní aspekt podceňovanou dimenzí evropského integračního procesu Marie L. Neudorflová1 Otázka deficitu demokracie v Evropské unii je již dlouho diskutována řadou akademiků i politiků. Žádný stát účastnící se evropského integračního procesu nechce hrát druhořadou roli, princip rovnosti však nikdy nebyl a vlastně nemohl být definován jasně, hlavně v důsledku nestejných podmínek úrovně jednotlivých evropských států, podobně jako nestejného finančního přispívání do Unie i čerpání z jejich fondů. Je zřejmé, že v Unii a jejím fungování převažuje aspekt ekonomický a právní, v sepětí s méně viditelným aspektem politickým. Daleko menší důraz je na aspekty sociální a ještě menší na kulturní v duchovním a mravním smyslu. Zvláště náklady na vzdělání a sociální aspekt je ponechán na bedrech národních vlád, ačkoli jsou stále akutnější a nákladnější. Zároveň politický aspekt, ve smyslu vytváření jakési federace, je stále zřetelnější, začíná se otevřeně psát, že byl skrytým záměrem budování Unie od začátku (J. Rupnik).2 Je zřejmé, že koncept demokracie do tohoto kontextu a perspektivy zapadá jen s velikými obtížemi. V nově se vytvářejícím politickém prostoru EU chybí respekt pro řadu vazeb mezi obyvatelstvem jednotlivých národů, jejich tradicemi, kulturou, zkušenostmi a potřebami, a respekt pro další aspekty týkající se národní identity, integrity a úrovně většiny i celku. Rovněž schází péče o potřebnou výši politické kultury veřejnosti a mechanismy, kterými by mohla kontrolovat politickou moc politických elit v EU. O něco lépe na tom je koncept občanské společnosti3 a lidských práv, který sám o sobě však k rozvíjení demokracie nestačí (koncept práv se neustále rozšiřuje, podobně jako koncept menšin, na úkor práv většiny). Vzhledem k tomu, že oba koncepty, demokracie a lidská práva, zůstávají teoreticky základem EU, je třeba se podívat na slabiny tohoto vývoje vzhledem k deficitu obou ve stávajícím vývoji. Objevují se názory, že EU, NATO, Euro a západní struktury jsou v krizi. 4 Následující úvahy jsou postaveny na ověřených zkušenostech a názorech demokraticky smýšlejících myslitelů, kteří pokládají demokracii za jediný systém, který daleko více než systémy jiné usiluje o rovnost svých členů, o spravedlnost a má daleko větší schopnost pozitivně reagovat na problémy veřejného zájmu a tím přispívat k sociálnímu smíru i k celkové úrovni společnosti. Jednostranný způsob integračního procesu by přirozeně postupoval za cenu podstatného oslabení národní a historické identity, integrity a kultury především menších národů. Není náhoda, že pojem ‚nacionalismus‘ se v kontextu evropské integrace předkládá jako něco převážně negativního,5 přičemž agresivní a expansivní nacionalismus praktikovalo 1 M. A. Marie Neudorflová, Ph.D., historička, [email protected] Jacques Rupnik, Evropa na rozcestí. Unie podle modelu Kandiskij: dělící čáry a koncentrické kruhy. Právo, Salon, 29. 8. 2013. 2 3 Na toto téma viz více, např., Jan Keller, Lesk a bída občanské společnosti. Právo. Salon. 4. 11. 2013, s. 5 a 7. 4 Jacques Rupnik, Na silný hlas Češi slyší. Literární noviny, XXIV, č. 46, 14. 11., 2013, s. 4 a 5. Už delší dobu se útočí proti českému národnímu obrození, se skrytým nebo otevřeným podtextem, že by bývalo lepší, kdyby se český národ poněmčil. V současnosti se i na veřejných sezeních prosazuje nutnost, aby se české děti věnovaly více cizím jazykům, a to již od mateřské školy, „v zájmu konkurenceschopnosti české ekonomiky“. Ve skutečnosti by to bylo tzv. zahraničních ‚investorů‘ a v zájmu levné pracovní síly. Tyto hlasy útočí vlastně na národní a historickou identitu a integritu českého národa a tím na jeho kulturní a vzdělanostní úroveň. Například organizace Fontes Rerum (Družstvo pro ekonomická, politická a sociální studia) organizovala 5 Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 85 v moderní době v Evropě od poloviny 19. století především Německo (v daleko menší míře Itálie). Pokud by se projekt EU ukázal časem jako nereálný, neschopný splnit své pozitivní, zatím dost nejasné záměry ve vztahu k úrovni a bezpečnosti zúčastněných národů a států Evropy, vlastně by tu zůstala střední Evropa ovládaná Německem, situace o kterou se Německo pokoušelo v minulosti brutálními prostředky několikrát, s falešným předpokladem, že malé národy a státy jsou překážkou pokroku. Tradiční myšlenka, že války jsou legitimním prostředkem řešení problémů, byla nahrazeno poznáním, že podobnou roli může hrát určitý ekonomický systém. Ale ekonomika není přírodní živel, nebo by alespoň neměla být, naopak její charakter a cíle jsou téměř neviditelně vytvářeny určitým druhem politiky, která je v současnosti výsledkem nedemokratických tlaků mocných ekonomických a finančních skupin, kterým vlastně demokracie vadí.6 A protože největší oporou demokracie je střední třída, současná ekonomika je zaměřena na její redukci a destrukci. Je zřejmé, že takový stav si většina lidí střední Evropy nepřeje, ale cítí se bezmocná, zrazená nejen politiky, ale i intelektuály, kteří málo přispívají k tomu, aby veřejnost rozuměla světu, ve kterém žije a uměla vytvářet patřičné tlaky na politiku, aby plnila svou legitimní roli ve vztahu k rozvíjení demokracie a úrovně celé společnosti. Naopak je velmi intensivně sváděna k velmi zjednodušenému náhledu na politiku, v níž je zakořeněna její inklinace věřit nereálným slibům politiků. Pravicovým politikům, stojícím za tímto vývojem, se dokonce už podařilo zkompromitovat roli politických stran pro demokratický systém. Přesto, že veřejnost je znechucená politikou již delší dobu, začíná si čím dál silněji uvědomovat, že sociální, kulturní, vzdělanecká a mravní úroveň společnosti nestoupá, ale klesá. Ale ještě jí většinou unikají příčiny, které souvisí, s globalizačním úsilím oslabit střední třídu, oslabit integritu a moc států,7 aby nemohly efektivně zasahovat do ekonomiky ku prospěchu úrovně celé společnosti. Ideologie a praxe neoliberalismu (kapitalismus), je zaměňována s demokracií, ač liberalismus stojí na podobně materialistických základech jako marxismus. Téměř nutným doprovodem tohoto stavu je korupce nesmírných rozměrů v řadě úrovní. Neméně důležitou součástí systému je manažérská vrstva, která vznikla jako dobře placený nástroj tohoto vývoje. Necítí se být integrální součástí společností, má dokonce pohrdání pro společnost, a stala se spolehlivou oporou systému, v němž ‚vítěz bere všechno‘.8 V tomto ohledu je i EU v zajetí těchto principů daleko více než je pro úroveň jejích členů zdravé, a než je zdravé pro rozvíjení funkční demokracie. Módním ospravedlněním snižování sociální úrovně obyvatel, zvláště v post-komunistických zemích, se stal důraz na ‚konkurence schopnost‘, jejíž podstata občas vyznívá jako zoufalý pokus vytvořit podmínky srovnatelné s levnou pracovní silou v rozvojových zemích nebo v Číně, kde se o demokracii nedá mluvit. veřejné sezení 29. 5. 2013 na Novotného Lávce s názvem: Národní obrození a jeho dopad na současnou ČR a její konkurence schopnost v globalizovaném světě. V podtextu argumentů proti obrození a jeho důsledkům (zvláště Jan Mládek) stály nepřiměřené ohledy na globalizující trhy. Většinou byla ignorována otázka kvality a úrovně lidí a společnosti jako celku a otázka rozvíjení demokracie. Skutečnost, že koncept „konkurenceschopnosti“ je principiálně chybný a desorientující, ukazuje ve svém článku POTŮČEK Martin, Stát na šikmé ploše. Literární noviny XXIV, 2013, č. 44, 31. 10, s. 10-11. Volá po návratu k ideám, ze kterých rostl moderní český národ, česká stát, ke Komenskému, k Masarykovým Ideálům humanitním. Literatury týkající se destruktivních a proti-demokratických aspektů neoliberální, antisociální a globalistické ekonomie existuje již téměř nepřehledná řada. Ale o charakteru spojování mocných amerických korporací a EU vycházejí zatím jen ojedinělé zprávy. Například: Volný obchod mezi USA a EU. Přísně tajné. Podle The New York Times připravila Tereza Spencerová. Literární noviny, XXIV, č. 38, 19. 9. 2013. s. 8. Článek se týká hlavně připravované smlouvy mezi USA a EU. 6 Například LAUGHLAND John, Znečištěný pramen – nedemokratické počátky evropské ideje. Praha 2001. Autor obhajuje existenci států jako legitimních politických entit, schopných uhájit demokracii a úroveň svých občanů lépe, než jiné entity. 7 8 Jakob S. HACKER and Paul PIERON, Winner-Take-All Politics. New York 2011. Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 86 Vážným negativním aspektem je skutečnost, že ekonomický a finanční globalismus, který se předkládá jako neodvratitelný živel, ač byl umožněn určitým druhem politiky pod tlakem specifických skupin lobbyistů,9 se rozvíjel bez jakéhokoli odporu EU. Přitom ve stávající formě evropské integrace neoliberalismus a globalismus podemílají základy potřebné k rozvíjení demokracie a sociálního smíru. Negativní důsledky tohoto vývoje se na Západě začaly objevovat již v 80. letech. Existuje obecně přijatý názor, že pád komunismu expanse Západu do střední Evropy zachránil Západ na 20 let od ekonomické krize, která pak postihla i střední Evropu. Pokusím se naznačit, proč rozvíjení demokracie v širším smyslu, týkající se nejen specifických institucí, ale i konkrétní úrovně lidí a společností v kulturní, vzdělanecké i sociální oblasti, je závislá na respektu k podmínkám, principům a tradicím, ze kterých v posledních dvou stoletích demokratizace a kulturní a sociální úroveň evropských národů vyrůstala. Absence respektu k těmto hluboce zakořeněným dimenzím má převážně destruktivní důsledky. Kořeny kulturní, sociální a politické demokratizace jsou především v osvícenských teoriích a konceptech osvícenství, v jejichž středu stála víra v rovnost lidí a v možnost spravedlnosti, včetně sociální, ohled na to, že chudé vrstvy nedostávaly možnost svůj intelektuální a mravní potenciál rozvinout a používat ku svému prospěchu a ku prospěchu společnosti. Tato humanitní víra, vyrůstající z ještě hlubších filosofických a náboženských kořenů, je základem konceptu demokracie do dnes. Snahy ji prosazovat ve společenském systému se však odehrávaly v kontextu silných konzervativních tradic mocenských vrstev, které většinou bránily status quo i násilím v zájmu svých privilegií a snadné dostupnosti levné pracovní síly. Od konce 18. století začala být víra v možnost nápravy společenských poměrů spojována s vědomím, že národy a kulturně dostatečně integrované státy, vytvářejí daleko příznivější podmínky pro demokratizaci a celkový pozitivní rozvoj než entity jiné. Nebyla to jen svoboda, určitá práva a princip spravedlnosti, které byly ve středu snah o nápravu věcí veřejných, ale zavedení i nových principů, jako byla idea možnosti dobrého vzdělání pro všechny a možnost politické účasti veřejnosti ve svůj prospěch, včetně možnosti kontrolovat mocenskou vrstvu. Konservatismus v různých podobách, snaha po privilegiích, tendence mocných zneužívat moc ke svým soukromým zájmům, zůstával však trvalým, téměř přirozeným aspektem společnosti, který bylo nutno stále kontrolovat a dokonce se proti němu násilím bránit. Jedinou silou schopnou této kontroly byla informovaná, vzdělaná, demokraticky orientovaná veřejnost. Vzdělávat veřejnost tímto směrem muselo být pevně zakotveno v systému společnosti, jinak byla jeho existence ohrožena. Touha po privilegiích a využívání slabších se zdá permanentním rysem lidské existence, často posvěcený státní ideologií, církevním náboženstvím, zákony a podobně. A tady přicházíme k aspektům demokracie, které se vymykají liberálnímu pojetí, založeném hlavně na individualismu, právech jednotlivce, menšin a na fungování politických stran a jejich střídání u moci v kontextu demokratických institucí. Znalost historie indikuje, že tato kombinace nemusí nutně zaručit efektivní fungování demokracie ku prospěchu a úrovni většiny a celku. Naopak tato kombinace může být i zdrojem vnitřních konfliktů, pokud není dostatečný důraz na integritu společnosti, národa, státu, danou historickou zkušeností a společnou kulturou. Už v Antice byla obec, společnost považována za dar od Boha Diogena, díky níž mohly být identifikovány společné potřeby, problémy i cesty, jak je řešit ve prospěch svůj i ostatních. Pro potřebný a přirozený stupeň integrace je nejdůležitější společný jazyk, sdílené území, společná historie, kultura, možnost vzdělání. Z nich pak vyplývá možnost optimálního prostoru pro účinnou politickou participaci jejich členů. Komunitou s takto 9 HACKER and PIERON, Winner-Take-All Politics, 357 s. Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 87 sdílenými dimenzemi je stále národ (v etnickém i politickém smyslu), případně stát. Žádná užší či širší komunita tak širokou škálu sdílených hodnot nemá. Jistě, někdo se může zeptat, co to je národ, ale o této problematice existuje dlouhá řada odborné literatury, v níž se autoři na obsahu tohoto pojmu v podstatě shodují.10 Na rozdíl od katolických a liberálních přístupů v demokratizačním proudu byla přiznána kolektivní entitě, národu, stejná důležitost jako jednotlivci. Později marxismus naopak uznával jen důležitost kolektivní identity v třídním smyslu (dělnictvo, buržoasie), přičemž třídy byly vnímány jako nepřátelské. Sebe uvědomování se národů bylo spjato i s určitými ideály a civilizačním kontextem. Větší národy měly však v historii silnou inklinaci k pocitu nadřazenosti nad slabšími, některé dokonce s pocitem práva jim vládnout, vykořisťovat je, s pocitem práva na expansi. Nositeli těchto tendencí byly nedemokratické konservativní mocenské vrstvy. Menší národy, byly soustředěné hlavně na svůj rozvoj a obranu své existence, s ambicí stát se plnohodnotnými a respektovanými členy civilizačního společenství. Část konservativních vrstev měla z principu globalistické základy (šlechta, katolická církev, nositelé kolonialismu, později komunisté). Pokud přijaly ideu liberální demokracie, bylo to v omezené míře a jen pro vnitřní poměry vlastních zemí, a liberalismus, zvláště ekonomický, vždy převažoval nad demokracií. K určitému stupni alespoň pomyslné morální integrace společnosti přispívaly protestantské církve, mající více národní charakter. V katolických zemích převažoval daleko menší prostor jak pro individuální tak společenskou iniciativu, důraz byl na poslušnost a víru, že vše je v rukou božích. Z druhého konce spektra, důležitá byla rozvíjející se solidarita a politická organizace dělnických vrstev od poslední čtvrtiny 19. století. Formálně měla globální charakter v důsledku přijetí marxistického učení, s jeho konceptem třídní identity a odmítnutí národní a státní identity, ve skutečnosti se dělnické vrstvy většinou cítily součástí svého národa či státu. Konservativní síly, které mohou být v současnosti ztotožněny i s neoliberálním, globalistickým směrem, nikdy nepřijaly ideu plnohodnotné demokracie, včetně ideje rovnosti a spravedlnosti. Vymahatelnost práva a spravedlnosti je do velké míry závislá na finanční možnosti lidí. Neoliberálové se svým konceptem ‚schopných‘ a ‚neschopných‘ rozdělují společnost na privilegovanou menšinu a téměř bezmocnou většinu, což je v podstatě rozdělování na třídy. Zároveň záměrně atomizují společnost konceptem stále vzrůstajícího počtu menšin s jejich specifickými ‚právy‘. Oběma směrům není cizí vyhledávat nepřítele. Nedostatek intelektuální a politické vůle hledat racionální východiska z existujících problémů ve prospěch obecného dobra vytváří podmínky nejen pro společenské a sociální konflikty a to i násilné, ale i pro konflikty vnější, války. Evropská historie zanechává hlubokou stopu v tomto směru, doprovázenou narušováním identity a integrity zvláště menších národů. Tyto destruktivní tendence nepřispívají k rozvoji podmínek pro demokracii. Ale jsou zdrojem pohádkových zisků pro malé mocenské skupiny podnikatelů. Jak již bylo naznačeno, úspěšné rozvíjení demokracie ve smyslu úrovně společnosti a možnosti efektivní kontroly mocenské vrstvy, je závislé na poměrně velkém stupni integrace společnosti, národa, státu, a na úrovni vzdělání jeho obyvatel. Téměř nejdůležitějším aspektem tohoto rozvoje se stala od osvícenství obecná možnost vzdělávání v mateřském jazyce. Ve středověku církev vzdělávala lidi latinsky hlavně pro své potřeby a pro potřeby feudálního státu a většina lidí zůstala negramotná. V novověku se ukázala největší brzdou obecného vzdělávání katolická církev, která dlouho násilím brzdila vědecké poznání, a nakonec se musel vzdělávání ujímat stát. Navzdory české reformační tradici, s větším důrazem na vzdělání, ale násilím potlačené, většina českého obyvatelstva v českých zemích, podobně jako v celé střední Evropě, byla do konce 18. století téměř negramotná. Problematikou se zabývá například František ŠMAHEL, Idea národa v husitských Čechách. Praha 2000. Také: Miroslav HROCH, Na prahu národní existence. Praha 1999; Týž, V národním zájmu. Praha 1999. 10 Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 88 Tradici vnímat vzdělání převážně ku prospěchu mocenské vrstvy a systému, měla hluboké kořeny ve středověku a nevymizela ani v novověku. To se týká i období od pádu komunismu ve střední Evropě, kdy nové mocenské vrstvy, vyznávající neoliberální ideologii a její tržní hodnoty, přizpůsobují systém zmatenými reformami (které ve skutečnosti snižují úroveň společnosti) témuž cíli, zvláště potřebám podnikatelské vrstvy a konservativnímu světovému názoru. Tento přístup „nebere do úvahy neekonomické, ale přitom život zásadně určující okolnosti“11 Existuje i snaha přeinterpretovávat historii ve prospěch mocných. Jinými slovy nabourávají se podmínky nutné k rozvoji demokracie. O snižování kvality vzdělávání byly napsány hory papírů. Soustředím se jen na základní aspekt, kterým je výuka mateřského jazyka. Zvláště alarmující jsou tlaky zahraničních podnikatelů a korporací, možná i EU, aby se děti od mateřské školy věnovaly více výuce angličtiny, případně němčiny, v zájmu „konkurence schopnosti“ České republiky. To ve skutečnosti znamená v zájmu levné pracovní síly pro potřeby cizích podnikatelů a globalizace, která ale přináší více negativních důsledků pro úroveň většiny států a lidí, než pozitivních. Pozitivní dědictví českého národního obrození, které umožnilo unikátní rozvoj českého národa od 19.století se předkládá jako nerelevantní k současnosti.12 V kontextu skutečnosti, že velká většina lidí musí vyvinout značné úsilí, aby se naučila dobře svému mateřskému jazyku, výuka angličtiny a případně dalších cizích jazyků, bude na úkor úrovně vlastního jazyka a na úkor potřebných obecných a odborných znalostí. Přitom nadaný člověk, s vyšší kariérní perspektivou a potřebou znalosti cizího jazyka, se ho vždy naučí, i když začne v 10--12 letech. Dokonce, když bude mít člověk dobré základy v mateřském jazyce, naučí se cizí jazyk snadněji. Naopak, je také známo, že většina lidí není schopna se naučit slušně druhému a třetímu jazyku, čili učení jazyků je pro ni ztrátou času a jde na úkor jiných důležitých znalostí. Je také obecně známo, že dobrá znalost mateřského jazyka má řadu funkcí jdoucích za komunikační schopnosti (psychických, emocionálních, kulturních, historických). Ekonomicky motivované tlaky „zvenčí“ na výuku cizích jazyků od ranného dětství svědčí také o pohrdání kulturní a národní identitou, integritou a úrovní lidí hostitelských zemí. Tyto tlaky podlamují integrační aspekty a tím i podmínky pro rozvíjení funkční demokracie. Podemílání a destrukce domácí kultury byl v minulosti aplikován v koloniích, doprovázený ponížením většiny lidí a výchovou nepatrné mocenské vrstvy, cítící větší loajalitu ke kolonialistům než k vlastnímu obyvatelstvu. Ta byla dokonce schopná ve chvílích konfliktů, obvykle sociálních, obrátit zbraň proti vlastním lidem. Tlaky na historickou identitu se silně projevují i v přístupu k české historii, v nichž začínají převládat úzká témata, bez potřebného kontextu, souvislostí, bez hlubších interpretací, zkoumajících příčiny a důsledky jevů, zvláště ve vztahu k demokratizačnímu vývoji. Objevují se časté pseudokritické útoky na pozitivní aspekty a osobnosti české historie a naopak se zvýrazňuje málo kritická orientace na šlechtu, katolickou církev a německou menšinu a její odsun. Zpochybňují se přesně ty stránky moderní české historie, které byly určující pro jeho demokratizační a demokratickou orientaci, pro jeho pozitivní rozvoj. Nejextrémnější názory v tomto smyslu přicházejí ze zahraničí.13 Poslední dobou k tomu 11 Martin POTŮČEK, Stát na šikmé ploše. In Literární noviny XXIV, 2013, č. 44, 31. 10, s. 10-11. 12 Viz odkaz 3. Tradice těchto přístupů je poměrně dlouhá, sahající k interpretacím předkládanými historiky ve spojení s Karolinem Kolegiem v Mnichově. Velmi razantní kritika československé demokracie mezi válkami, bez hlubšího vhledu do demokracie a rozlišení mezi důležitým a méně důležitým, je např. v pracích: Andrea ORZOF, Battle for the Kastle. The Myth of Czechoslovakia in Europe, 1914—1948. USA 2009; Mary HEIMANN, Czechoslovakia: The State That Failled. USA 2009. 13 Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 89 přistupuje snaha, aby ve školách byla věnována velká pozornost menšinám.14 Z těchto přístupů se ztrácejí osvícenské předpoklady, na nichž byla historiografie vybudována jako věda, a to relevantní k pokroku, k demokratizaci společnosti, jako věda, ze které je možné se poučit. Sloužit k tomu měla i filosofie dějin, jako proud sledující úsilí o zlepšení podmínek lidské existence, o pokrok. Kulturně sociální úroveň společnosti je již po dvě desetiletí také narušována neoliberální ideologií a praxí, která vnímá kulturu a sociální úroveň jednotlivců i společnosti jako nadstavbu nad ekonomikou a jako záležitost spíše soukromou než společensko-mravní. Kultura se stala převážně finanční záležitostí, zábavou orientovanou na pudy a soukromí lidí, businessem, orientovaným na zisk. Málokdy jde o hlubší reflexi lidí a společnosti, o hledání podstatné pravdy a důležitých souvislostí, o hlubší porozumění světa, ve kterém lidé žijí. Tím se otevírá prostor pro pocit odcizení a pro destruktivní přístupy. Kulturní úroveň je však nezastupitelným předpokladem úrovně celé společnosti a rozvíjení demokracie. Sociální úroveň společnosti, která je neoliberální ideologií předkládána jako výsledek ekonomické úrovně, ba i expanse všeho druhu, ve skutečnosti daleko více souvisí s kulturní a mravní úrovní společnosti a politiky jako systému. Samozřejmě za předpokladu, že si ekonomicky a finančně mocenské vrstvy nepřivlastňují nejrůznějším a neprůhledným způsobem bohatství vytvářené prací národů. V tomto ohledu se EU dostala do slepé uličky, a je nutné, aby se v zájmu demokracie její představitelé začali více vzdělávat a poohlédli se do historie Evropy a jejích jednotlivých národů a států. Toto se týká i politických elit jednotlivých států. Buď jde o demokracii a určitou kulturní a sociální úroveň států EU, anebo jde o zisk a o vládu ekonomické a finanční vrstvy, která je tradičně v konfliktu s demokratickými hodnotami a snahami. Problémy, které nás obklopují a zdají se neřešitelné, ale v novověku se objevily již několikrát, bohužel, většinou končily válečnými katastrofami. Rozdíl je v tom, že v současnosti se můžeme z historie poučit, zvláště počínaje osvícenstvím. Bude užitečné shrnout hlavní aspekty vývoje od osvícenství. Osvícenci museli vymýšlet zcela nové principy a hodnoty proti zakořeněnému středověkému a stavovskému uspořádání společnosti, v níž princip hierarchické organizace společnosti, posvěcený katolickou církví, byl předkládán jako daný od Boha. Proces nelítostného zbídačování nejnižšího a nejpočetnějšího stavu dosáhl svého vrcholu na přelomu 17. a 18. století. V tomto období i předchozích měla katolická církev téměř neomezenou moc, ale věnovala ji na budování svého pohádkového materiálního zázemí a krutého potlačování všeho, co nebylo v souladu s jejím dogmatismem. Na řadu století zapomněla na křesťanský princip rovnosti a princip lásky k bližnímu. Bralo se jako samozřejmé, že lidé umírali většinou po třicítce, sedření prací, bídou, nemocemi, nedostatkem hygieny, porody, dětská úmrtnost byla padesátiprocentní. Ze všech těchto jevů, podobně jako ze sňatků, měla církev pohádkové příjmy. Zároveň brutálně bránila samostatnému myšlení, měla snahu upalovat každého, kdo znalostmi převyšoval její dogmatickou, sterilní nauku, bránila rozvoji vědy, která jediná mohla přispět k řešení hlubokých sociálních problémů. Většina osvícenců se vracela nejen k antické filosofii pro inspiraci o přirozenosti člověka a principů organizace společnosti, ale i k původnímu křesťanství, zvláště principu rovnosti, spravedlnosti a principu, že lidé byli stvořeni svobodní a k obrazu božímu. Osvícenci hledali cesty k nápravě a důstojnosti všech lidí, zvláště nesvobodných nižších Například na konference 6. a 7. prosince: Naši nebo cizí? Židé v českém 20. století (Projekt Tvorby výukových materiálů, financován Evropským sociálním a fondem a státním rozpočtem ČR) se příspěvky zdaleka nevěnovaly jen Židům a historii. V případě odsunu německého obyvatelstva byl používán pojem ‚vyhnání‘ a jeho historie se začínala v r. 1945. Problém byl, že v celodenním jednání se naprosto ignorovala většinová společnost, aspekt demokracie a nebezpečí, že menšiny mohou snadno přispívat k atomizaci společnosti. Metody přístupu neodpovídaly obecně přijatým metodám k historickému bádání. 14 Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 90 vrstev. Nepochybovali, že mají stejný pozitivní potenciál jako lidé svobodní a majetní. Osvícenci z lítosti a lásky k lidem riskovali mnohdy vlastní životy, mnozí byli upáleni. Jejich učení, rozšiřované nejrůznějším tajným způsobem, mělo obecný vliv, dokonce i na řadu aristokratů a kněží na nižších úrovních. Ale podstatné změny přicházely hlavně jako důsledek tlaků, povstání a revolucí zdola, které měly převážně sociální motivaci, ale obsahovaly i úsilí o svobodu. V pokročilém osvícenství, které kladlo důraz na vzdělání jako základ k dobré společnosti, se vynořila přirozená a obecná potřeba nahradit vzdělávání v latině vzděláváním v mateřských jazycích, se zřetelem na potřebu vzdělávat i nižší vrstvy, které tvořily ve všech zemích většinu obyvatel. V tomto ohledu byl ‚český národ‘ již v 16. století v popředí evropského vývoje (nejen Bible Kralická, ale i školy), který však byl přerušen brutální rekatolizací a vyhnáním z království vzdělané a zámožné protestantské střední vrstvy v důsledku Bílé Hory. Dopady takovéto násilné diskontinuity v zájmu cizí moci a katolické církve, měly dlouhodobé tragické dopady. Byl si toho vědom už český vlastenecky cítící katolický kněz Bohuslav Balbín (1621—1692), který dával vinu cizí katolické šlechtě, pohádkově zbohatlé konfiskacemi vyhnané protestantské svobodné vrstvy. Odvahu kritizovat Habsburky a katolickou církev neměl ještě ani B. Bolzano, J. Dobrovský a F. Palacký. V centru tohoto problému je znovu aktuální otázka vztahu mocenské vrstvy vůči slabším, otázka lidskosti a spravedlnosti. Důležité bylo, že vlivem osvícenců se začaly rýsovat nové demokratizační principy pro organizaci společnosti. Jejich prosazování byl v praxi bolestný proces a dnes jsou znovu ohroženy. Opět malá, od většinové společnosti odcizená mocenská vrstva, většinou nepoctivě zbohatlá, přijala nehumánní, nedemokratickou ideologii a přístupy, kterým schází princip rovnosti a spravedlnosti a dovoluje jim drasticky srážet úroveň většiny lidí a národů jako celků. „Wellfare state“ budovaný na Západě od 50. let, začal být nabouráván již od 70. let 20. století a mnohem rychleji po pádu komunismu. Přesto, že v EU v současnosti sociální záležitosti zůstaly v rukou národních vlád, tyto vlády mají stále menší pravomoci a jsou permanentně pod tlakem neoliberálního požadavku, aby vlády byly co nejmenší. Tím mají i stále menší finanční prostředky, aby prováděly efektivní sociální politiku. Snižování daní se stalo zaklinadlem, ačkoli je už dávno jasné, že to není v zájmu úrovně společnosti, ale v zájmu korporací, zvláště zahraničních. Legitimita jejich pohádkových příjmů není již politiky ani zpochybňována. Základy tohoto nežádoucího stavu byly u nás položeny brzy po roce 1989. Za poradenství Západu bylo využito neinformovanosti a politické nevzdělanosti veřejnosti i politiků. Pro odcizenou komunistickou nomenklaturu nebylo těžké přijmout neoliberální, nedemokratickou a materialistickou ideologii v zájmu svých osobních ambicí postavených na pochybné privatizaci. Ekonomický neoliberalismus ve své extrémní formě se začal předkládat jako demokracie navzdory, že od začátku byl jeho hlavním cílem zisk a ne slušná, prosperující společnost. Osvícenský vývoj k demokratickým hodnotám a demokratizaci národů v Evropě měl jiné základy, než které se dnes zdůrazňují. Byl v nich důraz na kulturní, mravní, sociální a vzdělaneckou úroveň všech lidí, na důstojný život, na odpovědnou demokratickou vládu s povinností tomuto vývoji přispívat, na spravedlnost a přiměřenou míru rovnosti. Evropské národy, případně státy, se svou hlubokou historickou integritou,15 s potenciálem veřejnosti komunikovat o záležitostech veřejného zájmu, se postupně staly hlavním přirozeným objektem rozvíjení úrovně i demokracie podle svých podmínek. Důraz na národní entitu, na její svobodu a úroveň, byl odlišný od sociálního individualismu křesťanství i od sociální 15 Viz odkaz 10. Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 91 lhostejnosti liberalismu, který živil iluzi, že ekonomická efektivita přinese slušnou úroveň všem. Důraz na národní komunitu a její úroveň přichází do českých zemí poněkud opožděně, ale zato se značnou intenzitou. Čeští obrozenci čerpali z osvícenské literatury, navzdory zákazům, trestům a censuře. Přední obrozenci zároveň znali spisy důležitých osobností české reformace, což mělo také značný vliv na jejich práci.16 Vlastenečtí kněží, kteří přispívali k národnímu rozvoji, to neměli snadné. J. Dobrovský, J. Jungmann a další lavírovali s církevními a státními autoritami, jak se dalo. Nejznámější kruté postihy se týkaly Bernarda Bolzana a později Augustina Smetany, F. M. Klácela a dalších. Na šestiletých základních školách, zavedených císařovnou Marií Terezií z naprosté nutnosti zaostávání habsburské říše za západní Evropou, se vyučovalo i česky. Většina škol byly přeplněné jednotřídky (obvykle kolem stovky unavených, podvyživených žáků), ovládané hrozbou rákosky málo vzdělaných a téměř neplacených učitelů. A přesto řada z nich dělalo svou práci s láskou a svědomitě, s nadějí, že přispívají ke zvýšení kulturní úrovně celého českého národa, který byl ne svou vlastní vinou ve zuboženém stavu. Je toto snad ideál konservativců? Vyšší školy byly latinské (církevní), později německé, kde měly české děti inklinaci se odnárodnit s podivnými důsledky. Nepočetné přední osobnosti české inteligence si to uvědomovaly a při své práci vycházely z potřeb a podmínek českého národa, jen tak mohly uspět. Navzdory bělohorské tragedii a jejím důsledkům, navzdory krutému nevolnictví, bídě, rozšířeného analfabetismu, vysoké úmrtnosti (ale i porodnosti) a poněmčování vyšších vrstev, se český národ z tohoto marasmu a ponížení pozvedl většinou vlastními silami a cílevědomým úsilím, ale trvalo to téměř dvě století. V oblasti politické kultury udělali sisyfovskou práci F. Palacký, Karel Havlíček a T. G. Masaryk.17 Na konci 19. století se už mohl český národ rovnat většině evropských národů, včetně Němců. Měl štěstí, že od konce 18. století mě řadu osobností,18 které vyznávaly humanitní, osvícenské hodnoty a svoji práci pro úroveň národa orientovaly tímto směrem. Charakter současného vývoje, který se nazývá demokratický, brutálně a záměrně narušuje toto pozitivní dědictví v kulturní, mravní a sociální oblasti národa, místo, aby dával příležitost na něj navazovat.19 Zdá se, že EU navazuje spíše na koloniální politiku se záměrem ekonomické expanse a co největších zisků pro mocenské západní elity. Zkušenost národního obrození a kulturního rozvoje 19. století, kdy se česká inteligence intensivně účastnila práce pro úroveň svého národa, se zdá být jevem s obecnější aplikací tam, kde jde o pozvednutí kulturní, sociální a politické úrovně společnosti, tedy o demokratizaci. V pozadí byla víra v základní hodnotu člověka jako svobodné bytosti, víra v pozitivní duševní potenciál zanedbaných nižších vrstev a v jejich přirozené právo ho rozvíjet ke svému prospěchu i k prospěchu společnosti. Důležitou roli hrálo přijetí vědecké metody v přístupu k problémům společnosti a k jejich řešení, statečnost obrozenců držet se pravdy T. G. Masaryk dokazoval tento aspekt hlavně v České otázce. Narazil u pozitivistů (J. Pekaře), katolíků a liberálů (J. Kaizl). Pekař neuznával ani myšlenkovou kontinuitu v historii ani Masarykovo přesvědčení, že je možné se z historie poučit. Správnost Masarykova názoru byla dokázána v díle J B. ČAPEK, Česká literatura toleranční 11781—1861. I—II. Praha 1933; Také: Eva MELMUKOVÁ, Patent zvaný toleranční. Praha 1999. 16 Masaryk považoval žurnalistickou práci K. Havlíčka za tak relevantní v 90. letech, že o ní napsal důkladnou, do dnes aktuální práci: T. G. MASARYK, Karel Havlíček. Snahy a tužby politického probuzení. Praha 1996 (1. vyd. 1896). 17 Kromě nejznámějších osobností, jako Dobner, Dobrovská, Palacký, Jungmann, se této obrozenecké práce účastnilo na stovky méně známých osobností. Např. Viz, Jasef HAUBELT, České osvícenství. Praha 1986. 18 19 Viz odkazy 3, 4, 5. Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 92 poznané, včetně historické, a překračovat hranice dané tvrdou censurou. Většina těchto intelektuálů neztratila víru v základní křesťanské principy, z nichž považovali za nejdůležitější lásku k bližnímu a spravedlnost, katolickou církví dávno zrazené a tím přispívající k obecné demoralizaci. Svými postoji získávali rychle obecnou podporu. Žádný jiný národ ve střední Evropě takovouto kulturní a politickou sebevýchovou neprošel. Ale rokem 1938 začíná zase temné období diskontinuity rozvíjejí demokracie, mající dopady do současnosti vzhledem k tomu, že po r. 1989v nebylo v politice učiněno úsilí vrátit se k cenným tradicím minulosti nastíněným výše. V EU chybí výchova k demokracii v kulturním, morálním a národním smyslu, ve smyslu zodpovědnosti za vše pozitivní, co minulé generace vytvořily. Chybí respekt k národním entitám, což má neblahé důsledky na zodpovědnost lidí, včetně podnikatelské vrstvy. Koncept práv a tolerance nemůže tuto cennou kulturní a historickou dimenzi nahradit. Tuto atomizující tendenci posiluje Evropská Unie svým financováním a důrazem na regionální identitu, na menšiny a regionální partikularismus na úkor širší národní dimenze,20 která je k rozvíjení fungující demokracie, zvláště politické, daleko relevantnější. Bylo již zmíněno, že od osvícenství byl národ vnímán jako velmi cenná entita pro jeho členy z důvodů jeho stupně integrace a sdílených cenných hodnot, včetně jazyka, historie, kultury, tradic, morální úrovně. Ty vytvářely pocit sounáležitosti i zodpovědnosti za druhé a za celek, tedy nezbytné hodnoty pro demokratizaci a rozvíjení demokracie. Problémem nutnosti respektu ke kulturní úrovni jednotlivých národů se u nás zabýval již T. G. Masaryk, v současnosti řada filosofů na Západě. 21 Zmíněné hodnoty nemohou být nahrazeny stále se měnícím konceptem lidských a politických práv, v nichž se ztrácí koncept většiny a pocit sounáležitosti. Naopak, práva, individualismus, důraz na menšiny mají spíše tendenci atomizovat společnost, stavět jednotlivce i skupiny proti sobě. Tím se ovšem podstatně narušují podmínky pro možnost smysluplné politické účasti veřejnosti, včetně efektivní kontroly mocenské vrstvy. Ztrácejí se tedy podmínky pro rozvíjení demokracie. Důsledky této situace by měly být předmětem zkoumání, neboť souvisí s nebezpečím vytvoření jakési evropské federalizace na pravicových a konservativních principech, které nebudou v zájmu většiny. Závěrem je třeba zdůraznit, že předpokladem rozvíjení úspěšné demokracie je značný stupeň kulturně humanitní a historické soudržnosti většiny společnosti, včetně ekonomické a politické elity, schopné klást zájmy společnosti před zájmy soukromé. Národní komunita je stále optimální v tomto kontextu.22 Zodpovědnost za úroveň společnosti pak vyplývá ze sdíleného stupně humanitních hodnost, politického vzdělání a politické kultury, která umožňuje veřejnosti efektivní kontrolu mocenské elity. Pro současnost je důležité, aby se demokratizační rozvoj českého národa stal v podobě filosofie dějin součástí interpretace naší moderní historie a aby tato historie byla předkládána jako cenný příspěvek k úrovni evropské civilizace, relevantní k rozvoji demokracie. Možnost poučení se z historie se stává téměř akutní, vzhledem k tomu, že se opět stává velkým problémem mocenská vrstva odcizená národům a státům a že se EU sbližuje s nadnárodními trhy a tím se více vzdaluje od demokratických hodnot, místo aby přispívala k jejich rozvíjení. Václav BĚLOHRADSKÝ, Pravá příčina krize v sociální demokracii. Právo, 2. 11. 2013. Například: John Dunn, Democracy. A History. Canada: Penguin Books 2005. 22 Po dlouhých letech i Václav Bělohradský dochází k tomuto názoru. Václav BĚLOHRADSKÝ, Společnost excesů a povolnosti. Právo. Salon, 27. 2. 2014. 20 21 Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 93 Veci spoločenské a normál v 2. dekáde 21. storočia v strednej Európe Michal Majtán1 Väčšina obyvateľov Slovenska, Česka, Európy i sveta nie je so svojim životom spokojná. To vypovedajú aj výsledky rôznorodých prieskumov. Objektívne však možno konštatovať, že veľká časť z nespokojných je neobjektívna. Ich nespokojnosť vyplýva z rozporu medzi vyššími ideálnymi nárokmi na život a ambíciami než zodpovedá ich práci, úsiliu a podmienkam, v ktorých žijú. Skúsenosti mnohých hovoria, že vplyv vízií, stratégií či prognóz mali a majú na politikov strednej Európy minimálny vplyv. Aj keď si ich jednotlivé vládne garnitúry u vedcov alebo praktikov dali vypracovať odporúčania z nich sa stali len predmetom nezáväzných diskusií. V najbližších 100 rokoch neočakávam v tejto oblasti radikálnu zmenu, hoci je predstaviteľná i uskutočniteľná. Nevidím však ani subjektívne, ani objektívne reálne sily na radikálnu zmenu vývoja k širšej spokojnosti občanov sveta. Napr. solídnejšie pomery v rozdeľovacích procesoch /mzdy, ceny, financie/ sa dosahujú len v škandinávskom modeli sociálne, ekologicky a spoločensky orientovaného trhového - kapitalistického systému v ňom. Len veľmi pomaly sa k tomuto modelu orientujú niektorí teoretici a výnimočne aj politici /Latinská Amerika/. V niektorých krajinách Latinskej Ameriky cítiť malé závany pre posun k tzv. sociálnym spoločnostiam. Obdobne v prácach ľavicových teoretikov. Odporúčam tieto snahy podporovať, pretože je to objektívne v záujme celého sveta a života na zemi vôbec. Rovnomerné rozdeľovanie výsledkov práce je pochopiteľne v naturálnych hospodárstvach u niektorých kmeňov (spokojnosť so životom je u nich vyššia). V praktickej politike by mala byť preferovaná orientácia na: rast podielov hrubého domáceho produktu (HDP) v spoločensky sústredených fondoch v záujme uspokojovania potrieb ľudí z nich, a to tých, ktoré je efektívnejšie a spravodlivejšie uspokojovať spoločensky a nie individuálne /školstvo, zdravotníctvo, sociálne zabezpečenie, kultúra, masová telesná kultúra, technická infraštruktúra, životné prostredie/. Operacionálne to v mnohých krajinách znamená rast daní a odvodov /daní najmä nepriamych/. radikálne zmeniť platové a odmeňovacie systémy u politikov a vo verejnej správe vôbec. A to v smere odstránenia momentálnych veľkých disproporcií v nich. Uplatniť teda najmä rovnaký princíp: odvodený od hodnotenia množstva a kvality práce a čiastočne aj od spoločenského významu práce a jej výsledkov. Odstrániť teda krikľavé, neobjektívne a teda prácou neodôvodnené rozdiely v platoch a odmenách najmä politikov a vysokých funkcionárov štátu, štátnych organizácií /vr. Národnej banky Slovenska/. Navyše mnohé sú vo vzťahu k bežným pracovníkom prehnane vysoké. 1 Ing. Michal Majtán, CSc., prognostik, [email protected] Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 94 v mnohých krajinách /vr. osobitne aj v SR a v ČR/ brať na vedomie, že v rámci privatizácie a následnom rozpredaji národného kapitálu nadnárodným spoločnostiam došlo k masívnemu presunu rozhodovania o ekonomike do zahraničia. Je opodstatnené rešpektovať slobodu v podnikaní a súkromné vlastníctvo. Brať však na vedomie aj to, že v spoločnosti, vo výrobe i službách bude vládnuť horných privilegovaných 10 tisíc. Väčšina zisku je a bude v rukách zahraničných podnikateľov. V tomto zmysle Slovensko i Česko budú dlhodobo v postavení „kolónie“. Vo vízii za Slovensko sa opodstatnene uvádza, že pri predpokladanom zvýšení pomeru HDP v prepočte na občana k priemeru za Európsku úniu napr. do r. 2050 na 80%, pomer v priemerných mzdách sa dosiahne len okolo 70%. Rozdiel je spredmetnený v ziskoch korporácií. Skrátený podiel obyvateľstva na vytvorenom HDP sa premieta aj do vývoja starobných dôchodkov /v súčasnosti ich priemer je reálne nižší ako v roku 1989!!!/. A nádej na zlepšenie nie je, pretože sa majú valorizovať len o rast cien. z podielu HDP zostávajúceho k dispozícii občanom SR i ČR sa bude dlhodobo realizovať nižšia životná úroveň a kvalita života v porovnaní s vyspelejšími krajinami /metropolami vlastniacimi kapitál v SR i ČR/. Nádej na významnejšie dobiehanie Rakúska, Švajčiarska a pod. nie je!!! Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 95 Název Koncipování budoucnosti v Evropě 2013 Sborník příspěvků z 12. mezinárodního kolokvia Redakce sborníku Barbora Slintáková Vydavatel Občanská futurologická společnost Vyšlo 2014 Počet stran 95 Vydání první Výroba Občanská futurologická společnost Národohospodářská fakulta VŠE v Praze, Nám. W. Churchilla 4, 130 67 Praha 3 http://obcanska.futurologicka.spolecnost.sweb.cz/ ISBN 978-80-903440-2-0
Podobné dokumenty
Krize eurozóny: současný stav a perspektivy - eu
V tomto turbulentním prostředí pak orgány Evropské unie i členské země EU
přicházejí s opatřeními a iniciativami, které by měly pomoci udržet eurozónu
v dosavadním složení. Nejprve byly vytvořeny d...
1997/4 - Ústav súdneho inžinierstva, Žilina
konferencie bol Prof. Ing. Jozef Zajac, DrSc., profesor na Stavebnej
fakulte STU v Bratislave a člen poradného zboru ministra spravodlivosti SR. Organizačným garantom bolo konzultačné stredisko ÚSI...
Evropský institucionální rámec a základy globální - eu
dominantní postavení a mohou činit kroky, kterými se pokusí nástup nových silných
ekonomik a jejich mocenské či velmocenské ambice utlumit.
Tento vývoj na ekonomické a politické mapě světa, v posta...
OŠETŘOVÁNÍ DEKUBITŮ
- nekrotická tkáň se odstraňuje chirurgicky nebo enzymaticky (tmavý střed rány, matný,
okolí červené, krvavé), aplikace NU-Gel, hydrogelů, příp. enzymů a postupným
odstraňováním nekrotické tkáně, s...
POKlADNICE ODPUSTKOVÝCH MODLITEB
zemi nebo v očistci. Kdo odpustkfi nedbá a za
své hříchy se nekaje, DUti Pána Boha, aby ho
sám. potrestal. Ale pak ať' kfesCan nenatiká
než na sebe. Proto važme sl
ustkfi a snaž
me se jich ziBkat1...
Souhrnná publikace „Harmonizace fiskální a - eu
byl realizován jako klíčová aktivita projektu Podpora šíření poznatků výzkumu
evropské integrace (reg. č. CZ.1.07/2.3.00/09.0128), který je spolufinancován
Evropským sociálním fondem a státním rozp...
Sborník z kolokvia 2001 - Občanská futurologická společnost
určité skupiny lidí rozhodovat o osudu ostatních. Kdyby se účastníci kolokvia zajímali o teroristický čin z
11.září 2001 výhradně z hlediska rozpoznávání obsahu politické scény, na níž byl spáchán,...
