mise Normandie 2014

úvod
pondělí 16. 6
úterý 17. 6.
středa 18. 6.
čtvrtek 19. 6.
pátek 20. 6.
sobota 21. 6.
neděle 22. 6.
pondělí 23. 6.
úterý 24. 6.
středa 25. 6.
Doplňky
2
Rok 2014 je rokem 70. výročí spojeneckého vylodění v Normandii a to už je pro příznivce vojenské
historie pádný důvod být při tom.
Když ale Background probíral v předstihu možnosti, nápady a náměty jak co nejlépe využít a prožít
misi, která bude v roce 2014 mířit do Normandie, vykrystalizovaly náhle dva různé úhly pohledu, dva rozdílné způsoby
vlastní realizace i aktuálních možností, té které formy plánované mise
Zatímco jedni chtěli být "u toho", přímo ve víru výročního dění v době oslav i za cenu vzdálenějšího ubytování od invazních pláží, z čehož vyplýval i menší záběr navštívených míst, druzí preferovali klidnější prostředí až po oslavách Dne D.
Prostředí sice ochuzené o nezapomenutelnou výroční atmosféru, ale s pobytem přímo na jedné z vyloďovacích pláží a s
možností opravdu detailně prostudovat historická místa, včetně těch, která Background ještě nenavštívil
A protože Background je společnost veskrze demokratická a tolerantní, proběhly nakonec v červnu 2014 dvě mise za
událostmi a cíly spojenecké invaze v Normandii.
30. května odjíždí první skupina (Jaromír Kovařík, Igor Kovařík, Tomáš Teplík, Mirek Neumann). Během cesty prošli bojištěm u Verdunu, zastavili se památníku bitvy u Valmy v r. 1792, kochali se krásou katedrály v Remeši.
Jejich cílem v Normandii bylo pak skutečně exkluzivní ubytování v usedlosti Liu Marescot, které je vzdáleno asi 20km od
východního okraje vyloďovacích oblastí. Účastníci ale přesto obsáhli skutečně rozsáhlou část Normandie, vždyť dojeli až
do Saint-Malo, navštívili klášter Le Mont Saint Michael a také starobylý Dinan.
Měli pak možnost nasávat atmosféru vlastních oslav, být součástí všeho toho společenství, které zamířilo v těchto dnech
na vyloďovací pláže. Dotkli se baterie v Longues sur Mer, baterie v Merville, pláže Sword v Ouistrehamu i pláže Juno
v Grey sur Mer. Nevynechali ani zbytky umělého přístavu v Arromanches na pláži Gold, hrad v Caen, katedrálu v Bayeux i
Lisieux. Zastavili se v Ranville i na Pegasus Bridge, na pláži Utah uviděli baterii Crisbeq i výsadkářské městečko St. Mere
Église. A nemohli nenavštívit zásadní místa pláže Omaha - Point du Hoc, St. Laurent sur Mer a collevillský hřbitov amerických vojáků.
V jejich itineráři nechybí ani přístav Honfleur, výstavní městečko poblíž Le Havre.
Domů se první mise vrací 8. května.
Mirek Neumann je známý tím, že si všude všechno zapisuje. Bohužel jsou to zřejmě zápisky tajné, nikdy je nikdo neviděl.
A také od ostatních účastníků této první mise do Normandie, kromě kusých informací není a zřejmě ani nebude písemného záznamu o této cestě.
Škoda.
16. června 2014 vyráží do Normandie druhá mise (Dalibor Filáček, Ivo Filáček, René Kontra Fanda Macek).
Jak tato mise probíhala, co všechno navštívila, viděla i zaznamenala, je obsahem tohoto Reportu.
Přejeme pěkné čtení.
3
Ráno onoho slavného dne je takové všelijaké - trochu slunce, trochu
mraky. Nic moc.
Na parkovišti čeká Igor K. s americkou pěchotní helmou M1. Je připraven k vojenskému rozloučení s osádkou
mířící do Normandie. Vítá neokázale zchvácené bratry F., obtěžkané bagáží a než přijede přepravní Dakota čili
Dacia Fandy M., objeví se též Jaromír K. Velká Hlava, aby posílil loučící se výbor. Je to milé a potěšující.
Dakota přijíždí asi s desetiminutovým zpožděním, což není tak strašné, ovšem při nakládání se všichni tři přítomní členové děsí okamžiku, kdy se v Neratovicích nalodí Renda K., protože - kam ten dá své věci?!
Jaromír rozbalí vlajku 82. výsadkové divize „All American“ a nechává ji vlát ve větru, to na rozloučenou odjíždějícímu vozu, jehož osádka má samozřejmě v očích slzy. Ve zpětném zrcátku pomalu mizí Mělník i obě mávající
Hlavy, Malá i Velká. Modrá Dacia - Dakota má nyní před sebou Neratovice a jistě netrpělivě čekajícího Rendu K.
Má připraveno ještě více věcí, než se obávali, ale kupodivu se to nějak všechno napresovalo do úložného prostoru Fandovy Dakoty.
Obloha zmodrala, vysvitlo slunce a obzory čekají. Konečně se vydávají na svou další Velkou cestu.
Čas 8.15.
Když se vymotají kolem Prahy na plzeňskou dálnici, nastane vhodná příležitost domluvit si urologické přestávky.
Normálně je Dakoty na svých misích nedělají, ale letošní složení posádky si vynucuje nezvyklé ohledy. Jeden má
trombózu se zvětšenou prostatou, druhému buší srdce podle libosti a otékají nohy a třetí díky pitnému režimu
pročůrává mládí. Snad jen čtvrtý je na tom zdravotně dobře, pouze mu drhne v koleně meniskus a kdoví proč
chce být lepším, novým člověkem.
Rozdělme si pro přehlednost naši čtveřici do dvou skupin. Tu první nazveme (bereme-li v potaz věkové kritérium) třeba Veteráni a tu druhou skupinku mladších vojáků: Mladíci? nebo Mlaďoši? či spíše Mládenci?... no, asi
podle potřeby a situace. Veteráni se dělí dále na Velitele a Reportéra, Mladíci pak na Pilota a Ženistu. Všechno
dohromady jedna ze dvou osádek letošních misí Backgroundu.
V Rozvadově zamávají unisono MacDonaldovi a po E50 čili Via Carolině počne Dakota zdolávat Německo. Norimberk, Heilborn, Sinsheim (ten už znají z loňské mise), Waldorfkreuz a stále na západ. Přes Rýn, krajem
moselského vína, Saarbrücken, kolem 15:40 hod překročí hranice s Francií a objeví se první péage čili mýtné na
francouzské dálnici. Je potřebné se soustředit a správně vyhodnotit piktogramy nad jednotlivými mýtnými
vjezdy. Jen nezajet do chlívku, kde se platí kartou... a když jo, tak rychle ven, než vás zablokuje náklaďák!
Zbývá asi 100km do Verdunu, s navigací je to hračka, bezpečně až k předem zajednanému hotelu F1. Je 17:15
hodin a slečna v recepci potvrzuje rezervaci. Lze se domluvit i anglicky, to nebývalo ve Francii zvykem.
Nutná rekonvalescence z dlouhé cesty je rychlá a účinná, trochu se opláchnout, kávička z automatu a opět do
vozu, alespoň krátký exkurz po verdunském bojišti z 1. světové války nebo lépe řečeno - z Velké války.
Projedou rychle městem, dobře udržované silničky je vedou do zalesněných kopců a umožňují pohodlný dojezd
až k mohutné stavbě Ossaria a rozlehlému hřbitovu francouzských vojáků. Je tady ticho, hoši tu jsou sami a nad
Verdun - Ossarium
loučení
4
zemí plnou prolité krve vlaje ve větru francouzská vlajka.
O kousek dále lze navštívit podsaditou stavbu Tranchée Baionnettes. Pod masivní střechou památníku trčí ze
zasypaného zákopu špičky bodáků a ústí karabin, které dodnes svírají ruce zaživa pohřbených vojáků.
Mladíkům je třeba ukázat pevnost Douamont, zbytky původních okopů Boyau de Londres (název znamená něco jako „londýnská hadice“), památník mrtvého vojáka a mohutného kamenného lva, symboly francouzské
statečnosti i obětavosti.
Muzeum de Fleury je zavřené, probíhá tu rozsáhlá rekonstrukce. Zřejmě chtějí v roce 2016, při stém výročí
bitvy ve Verdunu, mít tady všechno pěkně po francouzsku v richtiku.
V závěru tohoto rychlého průjezdu bojištěm se ještě zastaví u velkolepého památníku, v minulosti Backgroundem vždy opomíjeného, památníku tvůrce a duchovního otce pověstné pevnostní linie André Maginota. Byl na
tomto bojišti v roce 1914 zraněn a odnesl si ponaučení, že Němcům je třeba se bránit namísto v zákopech raději v betonových kasematech pohraničních opevnění.
Ó André, André – nezavedl jsi do slepé uličky jen svou Francii, ale i tolik Vám přátelské Československo….
Během zpáteční cesty do města se staví ještě u dalšího vojenského hřbitova (Cimitiére Civil Faubourg Pavé),
plného malých šedivých křížů. Ve vstupním parčíku jsou instalována děla francouzské armády z let Velké války,
je tady i pomník obětem německé okupace 1940 - 1944 a poměrně zajímavá mohyla, věnovaná aviatikům 1.
světové války padlým v okolí Verdunu.
Navečer ještě kávu z automatu a pak na kutě. Veteráni i Mlaďoši bez rozdílu. Zítra je čeká poměrně dlouhá cesta, byť kratší než dnes.
I tak ovšem náročná pro všechny marody, které Dakota ukrývá ve svých milosrdných útrobách.
Najeto: 891 km
Ráno na parkovišti je spíše mračno a zimavo, nicméně v 7:40 mává posádka
Dakoty eFJedničce i Verdunu. Trochu zakufrují při výjezdu z města, takže se
Dakota chvíli potácí po okreskách ve směru na St. Mihiel, což by bylo dobré,
pokud by byl v plánu průzkum událostí 1. světové války. Ovšem navigace má naprogramován směr západní a
tak netrvá dlouho a už řádně sviští po dálnici na Remeš. Cestou zůstává po pravé ruce památník bitvy u Valmy
z roku 1792 (Moulin du Valmy a Statue de général Kellermann). Na tomto místě konečně porazila vojska revoluční Francie intervenční armády a nastoupila cestu k napoleonskému dobytí Evropy.
V Remeši je dálnice opuštěna a posádka zamíří nejkratší trasou na západ. Cesta se sice výrazně zpomalí, takže
už tolik nesviští, ale zato se více vidí – francouzská města a vesnice, život v centrech i na předměstích, charakteristické železobetonové sloupy elektrického vedení s odlehčovacími otvory, které Francouzi vyrábějí
v neměnné podobě už po mnohá desetiletí.
Soissons, Compiègne, Beauvais a Rouen. V Rouenu se nepřehledná dopravní situace vymyká i navigačním integrovaným obvodům, je nutno složitě objet nábřeží kolem Seiny, než se podaří trefit se na poslední dálnici směrem na Caen.
A to už je vlastně Normandie a s ní i slunečné modré nebe nad hlavami. Prozatím se spoře objevují zárodky
pevnost Douamont
na směru Mety - Paříž
5
bokáží (bocage), o to více se však objevují vodárenské věže a jak celou posádku umanutě upozorňuje Reportér: Tyto věže jsou svým profilem naprosto charakteristické právě pro tento kraj, ode dneška je budete vidět
po celé Normandii, vsaďte se!, mají se hoši zřejmě na co těšit.
Projedou úspěšně městem Caen a pak už náhle brázdí úzké silničky mezi zelenými poli a vykukujícími bokážemi, kličkují mezi kamennými domy a domky, velkolepými kostely i těsnými uličkami městeček, která jsou stále
ještě plné vlajkové výzdoby invazní výroční euforie. Oblohu pokrývá stejná oblačnost, jako u nás, bílé hrady
na sytě modrém pozadí, ale přece jen je to jiné, jakési rozevláté. Je to podpis moře a mořského větru, který
téměř neustále běží přes Kanál, přes hřebeny vln a přes pobřežní sádky s ústřicemi. Protáhne se takeláží plachetnic a zakotvených rybářských člunů a potom přes pláže, pole a pastviny uhání dál do Normandie. Na obzoru za zralým žitným polem se mihne parabola radaru v Douvres la Délivrande, Dakota spolehlivě mručí normandskou zelení a náhle je horizont ohraničen tmavomodrou čárou moře.
Kanál La Manche, English Channel, Atlantik.
A v názvech městeček se objeví přídavek „sur Mer“, ano, něco jako „nad Labem“ či „pod Orebem“. Saint Aubin sur Mer, půvabné městečko na pobřeží, ležící v departementu s neméně půvabným názvem Calvados, je
cílem mise. Zbývá jen odbočit do campu La Cote de Nacre.
Je 16.00 a zvedá se závora do campu.
Hoši zde mají už půl roku dopředu předjednanou rezervaci, což byl heroický lingvistický výkon jedné
z Velitelových talentovaných dcer.
No problem, praví recepční a anglicky počne vykládat co a jak, proč a s kým. Veteráni i Mlaďoši chápavě pokyvují a fasují klíče, plánek s rozmístěním chat a kouzelné identifikační náramky na zápěstí. Na stole v chatě je
pak čeká sáček s vyšitým „Bienvenue!“, v němž jsou ukryty sirky a pytlík saponátu. To proto, že se v rámci
úspor rozhodli nereflektovat na exkluzivní nabízené služby domorodých uklízeček. Přece si uklidíme sami, rozhoduje Velitel a velitelsky hledí na Mladíky. Ti zaraženě mlčí, zatímco Reportér horlivě přikyvuje a z podhledu
točí detail Velitelova velitelského čela.
Je příjemný podvečer. Rozkošnými saintaubinskými uličkami, jimiž jim do tváří vane čerstvý slaný vítr, projdou všichni hoši k nábřeží, kde už je vidět jen voda a obzor. Moře je v přílivu, dýchají zplna hrdla i z plných
plic normandský invazní plážový odér a ve tvářích jim je vidět, že jsou šťastni.
Nad hlavami vlají v prudkém větru vlajky spojeneckých i nespojeneckých států včetně té české, výzdoba
z oslav 70. výročí vylodění tu stále přetrvává v neztenčeném měřítku. Nábřežním korzem minou desku
s textem, že na těchto plážích v hodině H 6. června 1944 přistál v obojživelných tancích 10. kanadský obrněný
pluk "Fort Garry Horse". U palebné německé pozice je nutné prozkoumat dělo i další pamětní tabule s texty,
které připomínají místní události spojené s invazí.
První doteky s legendární historií.
Večer v campu si marodi z Backgroundu povolí trochu červeného vína, ale opravdu jenom trochu – vždyť je to
tu samý abstinent, tu z přesvědčení, tu z nutnosti - není ale takovýto postoj trochu znesvěcením tohoto posvátného místa….?!
V příjemném podvečeru poskakují okolo verandy odrzlí ptáci a zobou drobky ze zbytků českých chlebů, hou-
chatka v La Cote de Nacre
St. Aubin
6
zasloužený oddech
sek a buchet. Do korun stromů dopadá světlo ze zapadajícího slunce, které tu má oproti Česku minimálně šedesáti minutové zpoždění, ač čas na hodinkách zůstává stejný.
Na verandě se plánují cíle zítřejšího dne.
Bude to oblast vyloďovací pláže Sword včetně význačných míst působení britského výsadku 6. Airborn Division
United Kingdom.
Najeto: 533 km
Někteří nedočkavci štrachají po kuchyňce už v půl sedmé ráno a v sedm
hodin je tu těsno. To je tou absencí večerního alkoholu, hoši jsou odporně
svěží a připraveni jít do akce. Počasí mírně pošmourné, leč nedeštivé,
v korunách stromů i po trávníku ťapkají normandské hrdličky či spíše hrdlice a řvou z plných hrdel to své „Cukrů, cukrů, plchůůůvky“ (viz report Normandy 2009, knižnice Background,
svazek č. 6). Kam to bude?, ptá se Pilot a Velitel mu podává připravenou navigaci. Na Troarn, chlapče, na Troarn, je to nejvýchodnější místo, kam se letos podíváme.
Ono nejvýchodnější místo je most přes řeku Dives, mezi obcemi Troarn a Saint Samson.
Reportér je ale metodicky dobře připraven a připravil si několik dalších cílů na trase. Usedá na navigační sedadlo a za obcí Ranville už má krk vysunutý nad horizont… Tady zastav, vzrušeně gestikuluje na jakési křižovatce
(Le Mesnil, D513 a doprava na D37).
Malý parčík ukrývá kamennou mohylu, věnovanou 1. kanadskému výsadkovému praporu, který v této oblasti
plnil celou řadu úkolů od ničení mostů, přes útok na baterii v Merville, až po zajištění klíčových míst obrany
východního křídla invazní oblasti. A ještě je tady malý památník se jménem brigádního generála Jamese Hilla,
DSO MC, velitele 3. parašutistické brigády. Poblíže tohoto místa měl v červnu 1944 své velitelství.
Cesty jsou lemovány hustou zelení, jsou to takové kultivované bokáže. Mluvící pán v navigaci je spokojen a
souhlasí se směrem následující trasy, projíždějí …. Další!, Reportér vzrušeně nadskakuje, protože našel, co hledal. V zeleném porostu ohraničujícím silnici je průrva a upravený trávník čtvercového půdorysu. (D37 mířící na
Troarn, na T křižovatce s D37C a cca po 300m vlevo, naproti vjezd do usedlosti, o kus dále odbočka doleva k
Manoir du Bois). Na trávníku jsou dva památníčky. Jeden připomíná muže z 8. paradesantního praporu, z nichž
se rekrutovala skupina, která odvážným útokem zničila most u Troarn…, ale o tom později. Praporu velel pplk.
A. S. Pearson DSO MC, jemuž patří ten druhý památníček.
Troarn je na dohled, Dakota se opatrně pohybuje ulicemi až na náměstí v centru města. Je klasicky čtvercové,
před městskou radnicí se vyjímá socha francouzského pěšáka z Velké války. U ní je samozřejmě vyvěšená vlajka Francie, ale průčelí zdobí i vlajky kanadské a britské. A také malá deska, jejíž text upozorňuje, že je nutno
vzdát čest mužům i důstojníkům 3. Parachute Squadron Royal Engineers, kteří dokázali zničit mosty přes řeku
Dives a zabezpečit tak obranu invazního prostoru před útoky Němců. Takže se tady, na náměstí Paula Quelleca v Troarn, prolínají vzpomínky a pocty určené dvěma generacím mužů, prošlých dvěma nejhroznějšími válkami historie.
Reportér i ostatní mužstvo se rázem mění na fotografy a fotí a fotí, bleskurychle provedou dokumentaci a
Le Mesnil
Troarn
7
u Manor du Bois
předpisově naskakují opět do vozu. K mostu u Saint Simon už je to jen skok. Stačí si přečíst, že trasa vede po
Rue de Rouen (D675), za posledními domy se silnice svažuje do mírného údolí k řece Dives. Tudy se kdysi pod
palbou řítil džíp s přívěsem, který vezl Rosevarovy muže a jejich trhaviny k mostu. Dakota se řítí po jejich stopách a skutečně: než cesta vnikne mezi domy a domky Saint Samsonské, musí nějak přemostit řeku Dives,
vinoucí se krajinou. Musí tu být most. Most, který je dnes cílem hochů z Backgroundu. A on tu opravdu je,
stejně jako tenkrát.
Ten původní je ovšem dnes už jen na dokumentárních fotografiích, jeho dnešní verze je nenápadně nová,
nesnaží se vůbec napodobit svůj kamenný vzor s pěti oblouky. Hned vedle je malé parkovišťátko a na malém
památníku ozdobeném věncem z vlčích máků čteme, že tu dne 6. června 1944 major John Roseveare DSO a
hrstka mužů odvážným, vpravdě kovbojským způsobem, provedla divoký nájezd a most zničila. Pak zmizeli
v lukách a mokřadech a proplížili se Němci ovládaným územím v lese Bavent, aby se později hlásili na velitelství praporu u Le Mesnil.
Možná si tehdejší události zapsal do své dřevěné paměti mírně se rozpadající a starobyle vyhlížející trámkový
jez, přes který tu mírumilovně zurčí přepadávající vody řeky Dives. Podle památečního vzhledu a blízkosti
mostu by mohl pamatovat rok 1944, jen škoda, že nikomu nic neřekne. Možná i proto, že tenkrát Němci zaplavili celou zdejší krajinu, voda se rozlila doširoka a v ní se utopilo hodně britských výsadkářů.
Reportér má na zpáteční cestě vytipován ještě jeden cíl a je celý nervózní, zda se mu povede navigační směřování. Hledáme Bréville, praví rozechvěle a studuje mapu. Stres není na místě, výsledky nakonec překonají
veškeré obavy. Naviguje po D37 návrat až na křižovatku s D513. Stále rovně po D37C na Breville a u odbočky
na Château Saint Côme, na malé křižovatce stojí černá socha Boba Millina, osobního dudáka Simona Frasera,
15. lorda Lovata, velitele 1st Special Service Brigade, která se z pláží Sword probojovala k výsadkářům, bránícím Pegasus Bridge… ale opět předbíháme.
Dudák ve skotském kiltu, Bob Millin (naši hoši mu sice prozatím říkají Bob Milin, ale kdo ví? Jeho jméno tu
nikde napsané není, nejspíše je to prostě dudák symbolický, skotský, bezejmenný….), zde stojí na památku
110 příslušníků skotské 51. Highland Divize, padlých ve dnech 17. – 13. června 1944 během bojů v lese Mont
Chateau St. Come u Breville. A jsou tu ještě další dva památníčky. Jeden je připomínkou bojů, které se v okolí
zámku St. Come odehrávaly a které měly obranný charakter. Zúčastnila se jich řada jednotek, v textu převažují zmínky o mužích z 9. Parachute Batalion. Druhým je pylonek s poněkud překvapujícím sdělením – píšou tu o
Královské holandské motorizované brigádě princezny Ireny, která zřejmě odtud započala svou bojovou cestu
za svobodným Nizozemím. Ta brigáda, pochopitelně, princezně Ireně Emmě Elisabetě Holandské bylo tou
dobou pouhých pět let...
U všech památníků svítí sytou červení věnce z vlčích máků a také stuhy s věnováním a dedikací. 70. výročí se
tu připomínalo vskutku důkladně, je zřejmá snaha, aby nic a nikdo nebyl opomenut.
A teď už musíme být v tom Brévillu, ujišťuje Reportér a má pravdu. Bréville je opět typicky normandské městečko a na křižovatce 6. Airborne Division stojí další pylon ozdobený do věnců stočenými vlčími máky. Tady
byl klíčový bod obrany výsadkářů 6. britské výsadkové divize, tady dokázali udržet německou přesilu za obrannou linií a významně tak umožnili konsolidovat vylodivší se invazní jednotky.
Merville, baterie v Merville a podplukovník Terence B. H. Otway.
Bréville
Châtteau Saint Côme
8
Dakota u Dakoty
Pojmy britské výsadkářské bojové historie. 150 mužů na rozdíl od plánovaných 750 a proto ve zcela improvizovaném útoku obsadilo tuto dělostřeleckou baterii za cenu padesátiprocentních ztrát. Nelze přejít bez povšimnutí toto místo. Je sice pouze jedním z mnoha bojišť Normandie, ale bez něho by historie invaze nebyla
úplná.
Mladá garda musí dovnitř na prohlídku, unavení Veteráni, kteří tu již byli několikrát, obhlížejí slavné místo
zpoza plotu a obejdou si alespoň část perimetru.
Řada věcí opět přibyla. Nově je tu skutečná Dakota, usazená na trávníku jako kvočna a za ní vykukují nízké
pahrby dělostřeleckých betonových krytů. U plotu je vysázena řada stromků a u paty jejich kmenů jsou cedulky s věnováním. Rodiny, příbuzní, potomci i kamarádi tu jsou uvedeni jako dárci a sadaři, není to dedikováno jen mužům ve válce padlým, ale i těm, kteří přežili, kteří měli to štěstí, že mohli dožít v klidu doma. Vysazeným stromem se vlastně opět vracejí na místa, která navždy zůstala v jejich srdcích. A jejich jména pod
stromy vyjadřují symbolicky i setkání kamarádů spojených spolu osudem, strádáním, bojem a také překonanými obavami a strachem. Koruny mladých stromků tato jména a osudy tiše střeží.
Jeden ze stromů je věnován i pplk. Terenci Otwayovi DSO. Ani ne třicetiletý velitel výsadkového pluku dokázal baterii dobýt nejen svojí rozhodností a odvážnou improvizací, ale i vlastním bojovým příkladem. Stal se
tak dalším mladým mužem, který vstoupil do historie, aniž by o to nějak zvlášť usiloval. Pouze plnil své úkoly,
jak nejlépe uměl.
Mladíci pobíhají v areálu mervillské baterie, Veteráni v té době rekognoskují terén a Velitel jako zkušený historik se pokouší určit v současném prostoru, odkud byla tehdy vedena německá protiakce. Později, po konfrontaci s mapovými podklady, si gratuluje. V lokalizaci směrů německých útoků byl naprosto přesný. Inu,
Velitel…
Reportér obsadí první zjištěné centrum suvenýrů a prospektů, nutně potřebuje úžasnou čepičku
s emblémem 101. výsadkové divize, kterou zakoupil v roce 2008 v Holandsku, stejnou viděl v roce 2009
v Normandii, svoji ztratil v roce 2012 v Mělnickém Vtelně a v roce 2014 jí zajistí nehynoucí slávu jakožto evergreenu mise 2014. … ale to bychom zase předbíhali. Tady ji prostě nemají, k mání jsou už zcela jiné série, takže zakoupí alespoň první ze svých letošních čepic, sice fialovou, ale s Pegasem 6. britské výsadkové divize,
okřídleným jak se patří.
Před čelním sklem Dakoty je nyní Ranville, první osvobozená vesnice ve Francii a Pagasus Bridge, hlásí Velitel
a velí: v Ranville parkujeme u hřbitova! Hřbitovy jsou dva, jeden je britský, vojenský, a na něj navazuje druhý,
francouzský, civilní. Oba obklopují kostel s charakteristickou architekturou normandských církevních staveb.
Civilní hřbitov je ovšem důležitý, u nízké zídky je i tady řada typicky britských vojenských náhrobků a jedním
z nich je, po několik backgroundích misí marně hledané, místo spočinutí prvního padlého spojeneckého vojáka v Den D. Krátce po půlnoci z 5. na 6. června 1944 byl německou kulkou zasažen do krku poručík Den Brotheridge. Stalo se tak v prvních minutách ukázkového dobývání mostu přes Caenský kanál, mostu později
zvaného Pegasus Bridge.
Kdysi byla na zdejší kostelní věži také cedulka s nápisem, že tu padl námořní signalista, navádějící dělostřelbu
z lodí. Dnes je věž celkově opravena, zmizely stopy po kulkách a zmizela i cedulka. O padlém námořníkovi
baterie v Merville
Ranville
hrob D. Brotheridge
9
nebyla nikde nalezena ani zmínka. Škoda.
Mezi Ranville a Bénouville se táhnou linie dvou paralelních vodních toků. Jedním je řeka Orne a souběžně s ní
míří od moře do Caen i uměle vybudovaný kanál, který umožňuje menším námořním lodím vplouvat a vyplouvat z caenského přístavu. Přes řeku Orne vede most s válečným kódovým označením „Jam“, zvaný dnes
Horsa Bridge, a nedaleko něj je další most přes Caenský kanál s válečným kódovým označením „Ham“, zvaný
Pegassus Bridge. Ten je originálně sklápěcí (či spíše zvedací) a jeho provoz umožňuje proplouvajícím lodím
nepřijít o palubní nástavby, stěžně, nebo čepice kapitánů, stojících na můstku.
Zároveň je tento most svědkem obdivuhodné akce britských výsadkářů. Dokázali zde po půlnoci 6. června
1944 pod velením majora Howarda naprosto přesně přistát se svými kluzáky a obsadit nezničený most během několika minut se ztrátou jediného muže – zmiňovaného poručíka Dena Brotheridge. Most pak ubránili
proti německé přesile až do doby, než z pláže Sword přišly jednotky lorda Lovata.
Hoši se zastaví nejprve na mostě přes řeku Orne, voda je špinavá a poměrně strmé břehy bez vegetace vykazují čerstvé regulační zásahy. Tenhle most byl také obsazen bez větších potíží a ve stanoveném termínu, o
tom se lze přesvědčit na pamětní desce, umístěné na pravobřežním předmostí. Právě tady je zmínka o názvu
Horsa Bridge. Je to název logický, protože britský kluzák Airspeed AS. 51 Horsa byl typem, jímž se přepravovala výsadková pěchota - v tomto případě to byla rota D 2nd Oxfordshire and Buckinghamshire Light Infantry
(rota „D“ 2. praporu, 2. brigády, 6. výsadkové divize). Horsa Bidge obsadili muži čety F a D. Muži z čet A a B
obsadili Pegasus Bridge, jehož konstrukce se zdvihá jen pár desítek metrů odtud nad Caenským kanálem. Celá
akce trvala 10 minut a dodnes je po vojenské stránce hodná obdivu. Na levém břehu tu jsou přesně označena
místa, kam dosedly Horsy, skutečně naprosto přesně, jen pár metrů od mostu. Busta mjr. Johna Howarda,
velitele roty D, je situována tak, aby hleděla na Pegassus, na most, který jeho muži tak rychle obsadili a tak
dlouho bránili, až jim to zajistilo dodnes trvající věhlas a slávu.
Muzeum Pegasus Bridge považují Veteráni za klíčové a naženou do něj Mladíky i sebe. Je věnováno cele britským výsadkářům a britské účasti při tažení Evropou, raritou je tu expozice věnovaná hrdinným poštovním
holubům včetně Dickin Medaile, holubího vyznamenání, které bylo těm nejstatečnějším opeřencům udělováno. Hned ve vedlejší vitríně je k vidění úžasný exponát, který vypadá jako drahá hračka od firmy Märklin. Jde
o parogenerátor na výrobu elektřiny. Výsadkáři v týlu těžko sháněli benzín nebo naftu, tak zatopili pod kotlíkem nasbíraným dřívím a parní strojek jim roztočil 12V dynamo. Žárovky svítily, baterie se nabíjely a vysílačka
vysílala. A to všechno úplně potichu, takže nepřítel nic netušil. Technika ze začátku dvacátého století, geniálně oprášená a využitá. Jen se musí dát pozor na odlétající jiskry. V parkovém areálu muzea je nutno zmínit
původní originální konstrukci Pegasus Bridge, tu, která pamatuje výstřely, dupot výsadkářských bot, útěk
Němců a pád smrtelně zraněného Dena Brotheridge (dnešní most přes Caenský kanál je už jen pouhá funkční
replika). Zaujme také dokonalá kopie kluzáku Horsa, část konstrukce amerického armádního mostu pana Donalda Baileyho, nebo socha generála Jamese Hilla DSO, velitele 3. parašutistické brigády, která pod jeho velením dobývala, obsazovala a bránila prostor kolem řek Dives i Orne. K odpočinku zvou dřevěné lavičky
s drobnými tabulkami se jmény britských vojáků, areál vůkol obklopuje zeleň stromů, od kanálu je slyšet houkání lodí a všude vládne mírumilovná atmosféra.
Veteráni překvapeně hledí i na nově vycíděný a opravený tank Churchill Avre s věží, která na sobě po obvodu
holub a Dickin Medaile
Churchill Avre - Museum Pegasus Bridge
Bob Millin
10
nese bíle vyznačenou stupnici. Ta sloužila k vyzkoušení metody vizuálního zaměřování a koordinace podpůrné
palby z vyloďovacích člunů. Metody, která se příliš neosvědčila, brzy ji nahradilo využívání vysílaček. Tenhle
tank byl ale vždycky věrnou dekorací někde úplně jinde, na druhém břehu kanálu, tam, kde je kavárna pana
Gondrée. Tam si jej z minulých návštěv Background pamatuje, takže, jak je to dnes, je tam po něm jenom
prázdné místo?
Ne, ne, místo tanku Churchil tam jako náhražku postavili protiletadlový 40mm kanon Bofors. A lze si ho prohlížet od stolečku při příjemném posezení nad kávou, u první osvobozené budovy ve Francii, u kavárny pana
Gondrée. Kdo navštíví Normandii, kdo navštíví Pegasusu Bridge, musí si dát kávu u Gondréeho. Budova má
původní vzhled, okolo je stále plno lidí, kteří vědí, že sem prostě musí a Background to ví také. Hoši sedí u
stolku, který byl Backgroundem v minulosti obsazen již několikrát, popíjejí hutnou kávu a kochají se. Zachovalou vizáží budovy, pamětními deskami, připomínajícími červnové události roku 1944, krásným počasím, prošedivělou vnučkou pana Gondrého, která tu stále obsluhuje své hosty, i náhlým pronikavým zvukem klaksonu!
Kupodivu, i tento zvuk může být signálem ke kochání, bliká červená stopka, auta i lidé se zastavují a most se
začíná zvedat. Na průjezd čekají dvě plachetničky, takové vídáme i na Slapech, tady mají samozřejmě nárok
na průjezd. Divadlo je tedy dokonalé, Mladíci jihnou a Veteráni pláčí…
A mladí hoši vedou představení ještě k dokonalejší dokonalosti. V blízkém shoppu zakoupí Velitelovi invazní
triko a, světe div se, nejen že z té záplavy nevkusu vybrali vkusný potisk, ale trefili i velikost! Velitel je dojatě
potěšen a Reportér, rovněž potěšen, všechno zdokumentoval, ale vzápětí jeho tvář zastřel mrak - jeho typ
ztracené čepice prostě nikde není ke koupi, ani v obchodě s Velitelovým trikem. Sluší ti ta s Pegasem, chlácholí ostatní a vlečou jej do auta.
Je před nimi poslední objekt zájmu, lázeňské městečko Ouistreham, pláž Sword. Muzeum La Grand Bunker
v Ouistrehamu je zajímavé už svým umístěním v německém několikapatrovém masivním pozorovacím bunkru, Mladíci se jdou podívat dovnitř, Veteráni už nemohou, muzeum znají a tak relaxují u mořských dun, poblíž přístavu pro trajekty mířící do Anglie a také, jak lze pozorovat v průrvě dun, u místa na pláži, kde probíhají
ještě odklízecí práce po grandiózních oslavách 70. výročí, které tu v přímém přenosu probíhaly před 14 dny.
Mladíci stačí ještě zaběhnout do muzea N°4 Commando, které je věnováno bojovým akcím francouzskobritských commandos v Den D tady, na pláži Sword a při dobývání města Ouistreham. Mladíci jsou sice mladí,
nicméně dušují se, že napříště chtějí denně vidět maximálně dvě muzea, neboť jim z toho jde hlava kolem.
Takže domů?, ptá se Velitel a všichni kývají hlavami, že ano. Sunou se po rozpálených bulvárech lázeňského
Ouistrehamu, po okraji plážového úseku Riva Bella. Ještě je tady památník Plamen…, má Velitel trochu unavenou radost, ….tady vpravo, zastav. Na vyvýšenině nad mořem se vzpíná umělecká skulptura, znázorňující asi
opravdu plamen. Mohyly a mohylky okolo jsou věnovány francouzským vojákům 4. komanda pod vedením
korvetního kapitána Philippe Keifera MBE MC. A protože Francouzi byli součástí jednotek, spadajících pod
velení lorda Lovata, je tu i socha tohoto statečného Skota, který byl zmíněn již v souvislosti s dudákem Bilem
Millinem a výsadkáři, střežícími Pegassus Bridge. Výhled od vkusného památníku Plamen a plošiny kolem něj
na moře je kouzelný, a dokonce… je to Anglie?, není to Anglie?, mhouří oči Veteráni i Mladíci ve snaze rozpoznat na mořském obzoru jakési bělavé horizonty. Bohužel, jsou to terminály u Le Havre, do Anglie je odtud
přece jen poměrně daleko.
Background a Pegassus Bridge
Cafe Gondrée
11
památník Plamen
Cesta domů nabízí pohledy plné podvečerní nálady tady v letovisku Riva Bella (až při tom přehlédli sochu věnovanou skutečně Bobu Millinovi, jen o pár desítek metrů dále na západ od Plamene), ale hlavně při průjezdech příjemnými městečky, která jsou většinou opatřena oním „sur Mer“ – Lion sur Mer, Hermanville sur
Mer nebo Luc sur Mer, s úzkými uličkami, úzkými domy, s kamennými štítovými stěnami, z nichž jakoby vyrůstaly kamenné komíny. Mezi domy se vyjímají zvláštně podsadité hranaté kamenné kostely a všudypřítomná zelená barva všech odstínů. Opravdu všude zelená – louky, stromy, pole, pastviny, bokáže a sem tam nějaká ta historická vojenská uniforma. Těch už tady ale není tolik, přece jen je to už čtrnáct dní od oslav, projevy
byly vyřčeny, záda kamarádů přátelsky poplácána a sklenky s calvadosem vypity.
Byl to vydařený den, praví v campu unaveně Velitel a zve všechny na jedno pivo.
Opravdu jen na jedno.
Najeto 102 km
Čtvrtek bude slunečný, ohlašuje už od kuropění namodralá obloha, na níž chybí cokoliv, co by se se podobalo oblaku, mraku, ba i mráčku. Slaný větřík od
moře voní po soli, po rybách a po dálkách a v sedm hodin žije už chatka čilým
ruchem - polykají se prášky, obsazuje toaletka, propichují puchýře, vaří káva, přerovnává materiál. A s osmou
ranní zvedá dobře ukryté čidlo (asi trpajzlík!) závoru u východu z campu a Background jde opět do akce: En
avant!!
Budou opět vidět normandské vodárenské věže?
Stane se Ženista už definitivně novým člověkem?
Sežene Reportér svoji vysněnou čepici?
A za jakými cíli vlastně dnes pojedou?
První zastávkou je Bèrnieres sur Mer, přímořské letovisko na invazní pláži Juno. Je tu několik zajímavých objektů. Jednak benzínová pumpa s plynem, na který - má-li ho ovšem k dispozici - se levně provozuje modrá
Dakota Dacia, dále zajímavě seskupená jízdní kola svařená do památníku věnovanému zde se vylodivším Kanaďanům. Filmové i fotografické záběry vojáků ze Dne D s bicykly zavěšenými přes rameno jsou známé
z archivních snímků, naši mladí znalci se ale pohrdavě šklebí. Kola sice vypadají díky patině interesantně, ale
co ty imbusy v řídítkách a hlavně - co ty přehazovačky s plastovými kolečky?!
Ať je to tak či onak, bezpochyby lze ocenit zajímavý nápad i pěknou kompozici. Jen o malý kousek dále, u pobřeží, vidíme symbolický pylon Vylodění (opakuje se na všech významných místech, kde Spojenci obsazovali
pobřeží, a je nazýván Monument Signal). Obklopen vlajkami hlavních spojeneckých států, nasvícený ranním
sluncem a opuštěný v tomto časném ránu, stává se výtvarně zajímavou kořistí pro Reportéra. A nejen pro něj,
fotografují tady ještě tři jeho plagiátoři! Ačkoliv plagiátoři jsou tady jen dva, Velitel přece není žádný plagiátor! Ten tvoří sám, tvoří rád a tvoří dobře.
Pánové problém, hlásí aktivně Ženista, tady se píše, že v Bayeux otevírají muzeum až v půl desátý. To je až za
hodinu. Reportér se hlásí, je mu povoleno promluvit: 12 kilometrů od Bayeux je nejmenší britský válečný hřbi-
ranní odjezd
bicyklový památník
12
Bérnieres sur Mer
tov a pozor! S jedním pochovaným českým vojákem. Mezi osmačtyřiceti hroby nebude problém jej najít.
A tak se mohou nerušeně rozhlížet po zelené a voňavé Normandii, po cestě, lemované očekávanými vodárenskými věžemi, bokážemi a uzounkými silničkami, kde nikdo nejezdí, alespoň ne v tuto dobu. Na konci obce
Ducy Sainte Marguerite, na křižovatce cest D94 a D82, zastaví u malého, nenápadného pomníčku. Je věnován
mužům a důstojníkům 1. praporu skotského pěchotního pluku Black Watch, kteří padli v průběhu června až
srpna 1944.
Vesnička s nejmenším britským hřbitovem se jmenuje Chouain a ten hřbitov poeticky Jerusalem. Leží blízko
křižovatky D6 a D187 a k jeho nalezení přispěl ochotný pošťák. Pozoroval, jak skupina bloudí v zapadlých koutech vesničky Chouain, marně se pokoušel oslovit české chlapce svou rodnou řečí, a tak jen výmluvným gestem mávnul a se svou žlutou dodávkou dělal lodivoda až k hledanému místu. Merci beaucoup, monsieur!
Malým hřbitůvkem také prošly oslavy, hroby jsou ověšeny křížky, kyticemi i nezbytnými věnci vlčích máků.
Charakteristický náhrobek, určený na britských válečných hřbitovech československým vojákům, nalezneme
ihned. Je tu česká vlaječka a jméno vojáka zní Otto Auffarber, svobodník aspirant české armády, narozen 8. 11.
1919, padl v říjnu 1944. V databázi padlých ve 2. světové válce (VHA) o něm ale nebyl nalezen žádný záznam.
Kdoví, jak to bude podle jména s tou jeho národností, ale na náhrobku je československý státní znak, hoši
z Backgroundu přidávají další vlaječky, zapíchnou k patě hrobu i vizitku Backgroundu a Pilot dovrší svůj komorní pietní akt vlastní československou vlajkou, kterou si dává zbytku posádky podepsat. Přidá si ji do depozitáře,
k vlaječce z Anglie i od Zborova.
Cesta do Bayeux je roztomile normandská, lemovaná bokážemi, zelená pole už někde mění barvu na zlatou, to
podle stupně zralosti obilí, jinde zase na okrovou nebo černo-bílou, to podle počtu pasoucích se normandských dojnic. Při jejich defilé za okny Dakoty všeznalci v teamu hodnotí, zda mají lepší laktaci plemena holštýnská, jerseyská, nebo švédská červená.
Ale je třeba soustředit se na další program. Veteráni se domnívají, že válečné muzeum v Bayeux je pro pochopení a poznání události Dne D zásadní. Naženou tam nekompromisně Mladíky, ovšem ti se po návratu příliš
nadšeně netváří, muzeum je zase tak moc nenadchlo - prý moc tiskovin a písemností. A v nich navíc ani slovo
česky! Tím je ovšem význam ojedinělého Musée Mémorial de la Bataille de Normandie v Bayeux z pohledu
mladé generace velmi relativizován.
Veteráni se mezitím sprintem (sic!) přemístili k muzeu slavné tapisérie (Bayeux Tapestry Museum) a protože
Velitel už všude byl a všechno zná, nechal Reportéra, aby se probil přes turisty z Anglie až k česky mluvící plácačce na ucho a užil si i jiné historie než té druhoválečné. Tapisérie je okouzlující historický dokument či možná středověký komiks, velmi poučná, tajemná až mysteriózní podívaná. Totéž platí o katedrále Notre Dame
tady v Bayeux. Tyčí a klene se nad letně prosluněnými domy, viditelná ze všech koutů města. Před pár dny se
tu konala slavnostní bohoslužba s princem Charlesem a jeho vyvzdorovanou manželkou Camillou, vévodkyní
z Cornwallu, bylo tu plno rušného hemžení, ale dnes už je katedrála zase klidným a důstojným svědkem historie.
Po Bayeux následuje poměrně dlouhé hledání originálního muzea vylovené vojenské techniky z pobřežních
invazních vod. Vždycky bylo někde v Commes, poblíž Port en Bessin. Navigace si není jistá, turistické ukazate-
chrám Notre Dame v Bayeux
čs. hrob v Chouain
13
Muzeum vylodění v Bayeux
le, takové ty hnědé, sice občas oznámí, že tady je ten správný směr, aby na všech dalších křižovatkách opět
chyběly. Hoši nakonec muzeum najdou, leží na silnici D6 (ta se tady jmenuje L´Épinette), necelých 300m jižně
od velkého kruhového objezdu na jižním okraji Port en Bessinuu. Kdyby se kolem muzea pokračovalo dál,
dojede se k obci či usedlosti Escures; asi to vše patří do katastru Commes, ale je to velmi zavádějící údaj, protože městečko Commes leží zcela bokem.
V ohraničeném areálu, evidentně soukromém dvoře, je vlastní expozice, zajímavá a neobvyklá. Shermany DD,
jeden z nich dokonce s radlicí, vedle nich samochodka Priest, vše vylovené z moře po mnoha desítkách let.
Exponáty mají hnědavý nános mořské patiny složené ze rzi, inkrustací a schránek mlžů. Nalezneme tu i zbytky
lodních motorů, min, pancéřů a jiných součástí, jsou tu kotvy a vylovená lodní děla. V přízemní budově je
spousta drobností i větších celků. Mezi ty první lze zařadit předměty denní potřeby, osobní doklady, zbytky
výstroje i výzbroje, mezi ty větší patří řez torpédovou rourou s vloženým torpédem včetně bojové hlavice i
pohonné části, řez hlubinnou minou osazenou na svůj kotevní naviják, a také zajímavý, poměrně zachovalý
osobní automobil Citroën 1939 11BL. Letošní pozornost Veteránů upoutala miniaturní elektrická bójka, jenom takový plovák s dolů prodlouženým těžištěm, v něm baterie a nahoře vodotěsný skleněný kryt pro žárovku. Celé je to velké nějakých 30 cm a podle popisky mnoho těchto bójí vyznačovalo přístupové koridory
k sektorům invazních pláží. Kromě dalších vystavených exponátů je zde také promítán padesátiminutový dokumentární film o francouzských nadšencích, soustředěných kolem potápěče jménem Jacques Lemonchois,
kteří loví zapomenuté kusy vojenské historie ukryté pod hladinou La Manche.
Děsivý je jen přítomný dohlížitel, který neustále přísně jistí, zda se skutečně nic nefotí a dokonce honil pryč i
jednoho pána, který si zodpovědně dělal u vystavených exponátů písemné poznámky! (pozn. pro členy BG tady by Bivoj se svým tlustým zápisníkem rozhodně neuspěl!)
A opět uhání Dakota zelenou a lehce zvlněnou Normandií, tentokrát až k moři, na pobřeží s invazním názvem
Gold. K německé dělostřelecké baterii u Longues sur Mer. To už slunce poměrně dost paří a obloha je šmolková, definitivně dorazilo pravé letní léto a funí všem do tváří náklaďákem slaného vedra. Stín se dá najít jen
pod autem nebo v betonové kasematě. To není dobrá zpráva pro světloplachého Velitele!
U baterie je malé parkovišťátko, odkud vede mezi dozrávajícím obilím polní cesta. Všude davy lidí a to je čtrnáct dní po výročních oslavách! Znemožňuje to v klidu si objekty prohlédnout, hlavně 152mm děla z české
Škodovky, která Němci označili TpbKC-36 a instalovali je do zdejších kasemat. Neustále je oblézají návštěvníci,
neskutečně dlouho se na lafetách a hlavních v pyšných pózách fotografují a zdržují provoz. Když konečně obrázek pořídí, dlouho soustředěně a se zalíbením studují displej a přitom pořád překážejí v záběru ostatním….
Od baterie k moři vede cestička podél polí plných zlatých klasů, nad nimi se rýsují srázy skalnatého pobřeží a
namodralý pruh moře, v němž jsou zřetelné masivní pozůstatky betonových kesonů Phoenix. V roce 1944
byly součástí spojeneckého umělého přístavu v Arromanches. Na kraji prudkého skalního srázu svažujícího se
ostře k moři (součásti útesu le Chaos) je zapuštěno německé stanoviště řízení palby, dokonale zachovalý betonový kryt s masivní čtvercovou betonovou střechou se zaoblenými rohy, nesenou na čtyřech ocelových nohách. Tenhle objekt je často nejen dokumentován, ale objevuje se i v různých filmech, nejen těch archivních.
Spojenecký umělý přístav Mulberry B, to bylo skutečně obdivuhodné technické dílo, které možná ani suchozemci nemohou řádně docenit. Betonové pozůstatky kesonů Phoenix a mezi nimi možná i nějaký Bombardon
Muzeum vraků
baterie v Longues sur Mer
14
pozůstatky Mulberry B
ze součásti přístavního vlnolamu jsou viditelné už zdaleka, dnes je ovšem příliv a tak se k nim suchou nohou
nikdo nedostane. Na nábřeží v Arromanches zůstal volný jen úzký pruh pláže a ten je obsazen převážně omladinou (hlavně jedna slečna je moc hezká), která využívá léta a tepla a pořádá plavecké dostihy k vodou omšelým betonovým kesonům se stejně omšelými tabulkami, varujícími před nebezpečím úrazu. Velitel i Reportér
vzpomínají, jak tutéž trasu kdysi absolvovali bosky slaným pískem v odlivem odhalené pláži. Maximální rozdíl
mezi přílivem a odlivem je tady v Normandii 15 metrů, rozdíl mezi přílivovou a odlivovou hranicí pláže podle
konfigurace pobřeží může být mnohasetmetrový a moře, to je panečku fenomén obdivuhodně neuchopitelný.
Je živý, nemá stání, nemá chvíli klidu, žije si svými rozmary a na všeliké lidské hemžení zvysoka kašle.
Místní muzeum, které je věnováno právě umělému přístavu s kódovým označení Mulberry B, je plné lidí, byl i
problém se solidním zaparkováním, vyhrává tu muzika, točí se kolotoč a ve stáncích se suvenýry mají tisíce
čepiček, jen tu správnou, potřebnou pro Reportéra, ani náhodou!
Paní u vstupenek je milá, všude se tu ptají návštěvníků na národnost, kterou si pak pilně zapisují někam do
počítačů. Tady dokonce nabízí i tištěného průvodce velkého modelu umělého přístavu v češtině! Zřejmě si tu
do počítačů zapsali hodně Čechů. A to je dobře.
Model přístavu je opravdu pozoruhodný, rozsáhlá maketa, kde je možné sledovat i pohyby mořské hladiny,
jak příboj, tak příliv a odliv a jim odpovídající pohyby mostovky, ramp i ostatních přístavních součástí. Bohužel
stále je nutno hledat volný průhled mezi zvědavě sraženými hlavami převážně dětských návštěvníků; zdá se,
že všechny francouzské školy mají za úkol vyrazit na školní výlet právě do Arromanches.
V muzeu naši cestovatelé za vojenskou historií naleznou i připomínku československé účasti na spojeneckém
válečném úsilí. Malý panel s československou vlajkou připomíná účast našich letců a naší obrněné brigády pod
velením generála Aloise Lišky. Jinak je místní expozice stejná jako před deseti lety, nic zásadně nového.
Samotné Arromanches leží v obrovské mezeře vyrvané mořem ve strmém skalnatém břehu. Na západní straně je útes s baterií Longues sur Mer. Na opačnou stranu se dá vyjet serpentinou až na vrchol, ze kterého jsou
úchvatné pohledy na město, na moře i na do daleka se táhnoucí pobřeží, včetně kosy Cotentinského poloostrova, ohraničující západní obzor.
Je tu ovšem atrakce, která trochu vzbuzuje rozpaky – jít či nejít, zaplatit či nezaplatit? Jde o kruhové kino Cinema 3600 - Cinéma Circulaire. Hm, zase ty stále stejné dokumenty, v poslední době obehrávané ve všech televizích, muzeích, zpravodajských serverech, má to vůbec cenu? Veteráni se nakonec odhodlají a Mladíci nemohou jinak, než jít také.
Nelitoval žádný. Na devíti plátnech uspořádaných do kruhu, obklopeni mnohafonním zvukem, zhlédnou velmi
působivou a emotivně silnou projekci, která ve zkratce a uměleckými prostředky provede diváky nástupem
fašismu, válkou na Západě, bitvou o Británii, přípravou i vlastní invazí, poté bitvou o Normandii a nakonec vše
uzavírá osvobození Paříže. Reportér dojatě rozeznává hlas svého oblíbeného Winstona Churchilla v jeho nejslavnějších projevech, slibujících krev, dřinu, slzy i pot, ozývají se i hlasy dalších slavných - Eisenhowera, de
Gaulla, ale i Hitlera nebo Mussoliniho. Není nutno snažit se mít v zorném poli všechna plátna, protože děj
v daný okamžik se na nich odvíjí paralelně a logicky. Například pokud probíhá v centru palba těžkého dělostřelectva, na ploše vedle odskakuje hlaveň po výstřelu, na dalším plátně v tu chvíli vyskakuje kouřící nábojnice ze
závěru a vedle je vidět souhra posádky děla při nabíjení. Tak se všechny vjemy navzájem doplňují a podpořeny
staré kesony a mladé fanynky Backgroundu
záliv u Arromanches
15
velmi reálným zvukem zanechávají v divácích ohromující pocity. A když všichni vycházejí na denní světlo, bez
rozdílu se shodují, že to byl v té sumě letos zhlédnutých muzeí opravdu zážitek.
Den se přehoupl do pozdnějšího odpoledne a nejen Velitel už z vedra mírně supí. Pobřeží Gold přechází
v pláže Juno, v pláže, kde se v červnu 1944 vyloďovali Kanaďané. To koneckonců lze poznat i z té přemíry červenobílých vlajek s javorovým listem. Před Courseulles sur Mer chlapci zastavují na vyprahlém parkovišti a
Velitel marně hledá stín. Snad u vysokých dun, které oddělují pláže a moře od vnitrozemí. Mladíky nezajímají
cedule, zajímají je zbraně a zbraní, která stojí za kouknutí, byť pod výhní sluneční, je tank Churchill AVRE,
označený jako One Charlie. Krátce po vylodění skončil utopený v bahně, jeho věž sloužila jako opěrný bod pro
přemostění a přechod vojáků dále do vnitrozemí a po vylovení z bláta ho tady mohou dnes všichni vidět
v krásně zachovalém stavu. O kus dále stojí nově zřízený památník věnovaný polským jednotkám, které se tu
vylodily červenci 1944. Vysoký Lotrinský kříž z blyštícího se nerezu, viditelný už zdaleka od moře i ze souše, je
tu již od roku 1990. Vyznačuje místo, kde se vylodil Winston Churchill a generál Montgomery, král Jiří VI. a
samozřejmě šéf Svobodných Francouzů generál Charles de Gaulle. A tomu je i tento symbol bojující Francie
také věnován.
Vidíte tu budovu, to je kanadské muzeum a výborné!, nepřesvědčivě přesvědčuje Velitel osádku, ovšem je
dost pozdě, asi je vynecháme, že? Ženista je evidentně rád a Pilot dělá, že nic neslyšel, v nákladovém prostoru
Dakoty vyštrachá jednu z lahviček s vodou a oplachuje si ruce a tvář. Má přitom výraz boxera ve chvíli, kdy se
po dvacátém kole znovu ozývá gong. Pravdou je, že Juno Beach Centre je skutečně avantgardně a moderně
pojaté muzeum, alespoň před deseti lety tomu tak bylo. Interaktivní, využívající nejmodernější technologie.
Mladíci už mají ale pro dnešek dost všech technologií a Veteráni koneckonců také.
Kanadskou účast si připomenou komorněji, na vyloďovacím místě v Bérnieres u tzv. Kanadského domu, Canada House. Dokumentární filmové snímky při vylodění na Junu poskytují záběr na místní domy, mezi nimiž vyniká tahle budova, stojící na okraji. Čas pak změnil podobu celého nábřeží, jen tento jeden dům, asi první
osvobozený na této pláži, zůstává dodnes v té samé podobě, samozřejmě opravený a vyfešákovaný. Na zdi
domu jsou umístěny informační panely s dobovými fotografiemi a pamětní desky kanadským jednotkám Queen's Own Rifles of Canada, The Fort Garry Horse a Régiment de la Chaudière.
Opodál hrají Frantíci petang – s nimi i petangistka černá jako eben, taková hezká černá gazela s rozkošnou
prdelkou, a hoši si ji nenápadně fotí. Nenápadně, protože se okolo ní motají bílí pořízkové a jejich pohledy i
vzezření jsou nepřívětivé.
Proto se objektivy raději otáčejí k nevšednímu památníku, jímž je Inukshuk. Z kamenů symbolicky poskládaná
lidská postava s rozpaženýma rukama, která ukazuje správný směr, tak to vymysleli v kanadské Arktidě Eskymáci. Po celém světě je uznáván jako kanadský symbol a přeneseně se stal symbolem naděje, přátelství a výrazem pohostinnosti národa, který vítá návštěvníky z celého světa s otevřenou náručí. Na tomto místě je pak
především zasvěcen všem Kanaďanům padlým v den „D“ roku 1944.
Mladí Frantíci se kolem černé gazely dál točí, tady chlapcům pšenka nepokvete, pomalu se courají k autu,
fotíce si ještě v jedné zahradě rozcestník, na jehož jednom rameni je uvedena i Praha, 1084km vzdálená.
Den pomalu mizí v mořské hladině, v campu je příjemno a únava nabádá k odpočinku. Ale hoši z Backgroundu
mají v srdcích nejen historii, ale i poezii a tak vlahým soumrakem ještě zamíří na St. Aubinské nábřeží. Je od-
One Charlie
Lotrinský kříž
lnukshuk
16
Canada House
liv, pláž plná řas a hovínek od vilejšů, alespoň Velitel je přesvědčen o tom, že ty pískové krucánky jsou vilejší
produkty a ostatní moudře pokyvují hlavami. Ale jenom normandský rybář, nakládající svou loďku na přívěs za
traktorem, by věděl, o co jde, a asi by se jim vysmál: Kdepak vilejši, to jsou přece mořští červi! Slaná příchuť
jódu v nose je intenzivní, to vysychají chomáče řas, které vlny nastlaly k patě pobřežní hráze a rudý sluneční
kotouč mizí v prorůžovělém oparu. Zatímco v Čechách je podle hodinek už tma, tady jim na bosé nohy šplouchá moře a je vidět daleko, daleko….
Ujeto 92 km
Budíček už tradičně v sedm, večery bez alkoholu jsou znát. Je to dobře
nebo špatně? Ženista je plný života a smaží domácí vajíčka, Velitelovi taková snídaně chutná a zapisuje si cosi do notýsku, pročež si zapomene
vzít svůj ranní prášek. Pilot s vyrovnaným výrazem ve tváři osmkrát přerovná úložný prostor Dakoty a stále neví, stále jakoby něco hledal. Ale on nehledá, on prověřuje a kontroluje,
nicméně nezapomene do krabice s proviantem vložit PET lahve se zmrzlou vodou, což se později ukáže jako
výborný nápad.
Dnes mají chlapci v úmyslu projet cíle na pláži Omaha a bude to vskutku náročný den, to tuší všichni, hlavně
Reportér, který připravil dnešní cestovní itinerář a trošku nyní tápe v mapách, což mu vůbec neusnadňuje povinnost připevnit na čelní sklo navigaci, která mu stále padá a padá někam mezi pedály na podlahu vozidla – é,
Dakoty...
V plánu je průjezd zájmových míst od východu na západ, tedy od Coleville přes Pointe du Hoc až ke Grandcampu. Podél normandského pobřeží vede dálnice a je bez poplatku, což je výhoda, a po ní uhání Dakota tak
svižně, že přejede plánovanou odbočku na Colleville. Nezbývá tedy nic jiného než pokračovat dál. Tím se
ovšem změní koncepce, kterou Reportér tak pracně vytvořil a proto rezignovaně čeká, jak se situace vyvine.
Dočká se další odbočky, doprava na Grandcamp a Point du Hoc, doleva na La Cambe. Tak tedy pojeďme na La
Cambe, vstupuje do hry Velitel.
Největší německý hřbitov La Cambe je ukrytý v zeleni zalistěných dubů, upravený trávník je plný malých sporých kamenných křížů nebo obyčejných čtvercových destiček se jmény padlých či jen s označením Neznámý
voják. Poučeni internetovými zdroji naleznou hoši i podobně prostý náhrobek německého tankového esa Michaela Whittmanna. Tento důstojník SS měl na svém kontě 138 spojeneckých tanků, 132 protitankových děl a
118 dalších pancéřovaných vozidel a jiné vojenské techniky. Návštěvníků je tu dnes po ránu málo, jen pár lidí
prochází kolem ústřední mohyly, ale na parkovišti se Background potká i s poněkud rozpačitými Čechy. Byly to
nějaké spojené rodiny s dětmi na výletě po Francii.
Dakota startuje, přejíždí dálnici a pokračuje do přístavního Grandcampu. Tady v roce 2009 Background tábořil
v místním campu du Joncal. Tenkrát jen jedním očkem nakoukli přes plot tehdy nově zpřístupněné Baterie
Maisy, ale prohlídku nerealizovali. Proto se dnes skupina rozdělí, Mladíci jdou do doporučeného muzea Rangers, Veteráni splní kdysi nenaplněný cíl, nechají se vysadit a jdou prozkoumat zmiňovanou baterii.
Je to ještě taková syrová oblast, místo bylo dlouho zasypáno zemí a zarostlé vegetací. V dřevěné boudě úřaduje paní pokladní a správcová v jednom, vybaví návštěvníky jednoduchým plánkem areálu s vysvětlivkami,
který se musí po prohlídce zase vrátit, a vypustí je do spoře oploceného prostoru. Lze projít soustavou původ-
západ slunce - St. Aubin
La Cambe
17
ních německých zákopů a bunkrů, palebných stanovišť a dochovaných zbytků německého opevnění. Přitom je
možno volit různé zkratky a prodírat se bujnou vegetací. Ten neučesaný, autentický stav je velmi působivý,
ale tak to určitě nezůstane. Za pár let tu možná budou vysypané cestičky, doplněné makety zbraní, turistický
shopp s přívěsky na klíče a jinými cingrlátky a hlavně vysoké vstupné. Ovšem je možné, že tu potom budou
mít pro Reportéra ty správné čepice…
Mezitím Mladíci svévolně pominou Muzeum Rangers, stejně tam zase budou samé tiskoviny, míní Ženista,
postojí u památníku francouzských letců, kteří bombardovali právě baterii Maisy, a jdou na průzkum pobřeží,
kde prolezou několik německých pobřežních bunkrů s představou, že zažijí nějaké adrenalinové dobrodružství. Zažijou prd, měli jít do muzea….
Point du Hoc.
Legendární místo. Legendární v rámci invazních dějů i legendární pro bojové tradice jednotek Rangers, které
tento zvláštní cíp kousku země, útes na okraji pláže Omaha museli dobýt. Tato oblast připomínající terénem
verdunské bojiště, natolik je zpotvořena mohutným krátery, vzniklými intenzivním bombardováním, leteckým
i lodním, je dnes vlastněna Američany, a je to opravdu znát. Parkoviště, vstupní centrum, informační systém a
vlastní působivě dochovaný bojový prostor se zbytky německých kasemat a na nich umístěnými, vyhlídkovými stanovišti – vše je ošetřené, čisté, přehledné. Za dvacet let, kdy se Background v různých složeních vrací na
normandská bojiště, je vidět posun v přístupu k památkám na Den D. Plusem je zkvalitnění a údržba, nové
trendy v muzejnictví, výstavba nových center a připomínek bojů a bohatá dokumentace ve formě prospektů a
tiskovin (o internetu nemluvě). Záporem pak komercionalizace celé oblasti. V roce 1998 stanoval Background
hned vedle neoplocené baterie v Merville a tamní bunkry si prolezl ve vlastní režii. Dnes je tu Dakota, infocentrum, turistický shopp a vstupné 7 eur. Na Point du Hoc se kdysi šlo od auta polní neudržovanou pěšinou
a zarostlou oblastí a kdo chtěl, slezl si podél skalního ostrohu na pobřeží. Stál tu volně přístupný památník
Rangers, bible a vztyčený meč. V roce 2004 už byla oblast upravena, ale k pomníku Rangers a do bunkru pod
ním se nemohlo, drolil se útes. Oni to Američané vyspraví betonovejma injekcema, mysleli si veteráni Backgroundu. Pět let poté se vylepšila informační struktura, ale památník zůstával stále zavřený, Američané to
neřešili.
Ale dnes, dnes jsou hoši mile překvapeni, 70 let výročních udělalo divy. Památník Rangers je otevřen, do kasemat se může a skála pevně stojí nad lehce zpěněným příbojem. Po letech je tak přístupná i dělostřelecká
pozorovatelna a v ní původní deska se jmény Rangerů padlých při obtížném, ale úspěšném zdolávání této pozice. Při procházení celého areálu je dobré si uvědomit, že kromě mimořádného a statečného výkonu při dobývání srázů útesu, čekal pak příslušníky Rangers celodenní boj. Jeden z nich místo navštívil při dvacátém výročí, doprovázen autorem „Bratrstva neohrožených“ Stevenem Ambrosem. „To je poprvé, co se na to tady
dívám ve stoje“, řekl, „bojoval jsem tady celý den a celý ten den jsem jenom dělal přískoky, ukrýval se
v troskách, nebo se plazil. Vystrkovat hlavu se tady moc nevyplácelo...“ Znalost takových historických detailů
celou prohlídku ještě víc zkvalitňuje, prohlubuje, dojímá a zesiluje pocity návštěvníka, že je tady na rendezvous se slavnou minulostí.
A to moře - to nebe - to pobřeží!
pobřeží u Grandcampu
Point du Hoc - památník Rangers
18
Ze špice útesu Point du Hoc, v krásném letním čase, nemohou se všichni návštěvníci - a je jich tu dost - včetně
Velitele, Reportéra, Pilota i Ženisty - vynadívat po té rozsáhlosti, modrém prostoru lemovaném hnědožlutým
kamenem příkrých pobřežních srázů. Vpravo se tyčí útesy nad Viereville, vlevo se rozlévá záliv La Vey, kde
končí svoji cestu řeka Vire a vlastně i řeka Douve prostřednictvím Carentanského kanálu. Za ním se pak vine
nízko nad mořským horizontem namodralá čára pobřeží Cotentinu. A v hloubce pod nimi příboj žene mírumilovně a s nezdolnou pravidelností bílé hřebeny vln přímo k patě skalnatého jehlanu, který je pro toto místo
tak charakteristický. Stojí tady už celé věky, ale posledních 70 let se stal tento skalní monolit symbolem odvahy a odhodlání Celý ten výjev provází lehká bríza, dovedně využívaná racky, když zdánlivě ledabyle kloužou vzduchem.
Plánovaný itinerář dalších míst sektoru Omaha nyní ukazuje na dvě místa, na dvě průrvy v pobřežním masivu.
Prvním je Vierville sur Mer. Příbřežní městečko, dnes spíše letovisko, ostatně jako všechna dnešní místa na
invazních plážích. Tady byl ovšem budován jeden z umělých spojeneckých přístavů, americký Mullberry A.
Dnes je krásně, moře se chová jako beránek, ale včera to bylo na den přesně sedmdesát let, co jedna
z nejprudších bouří, kterou tady do té doby zaznamenali, zničila přístav takovým způsobem, že už nešel opravit a musel být zrušen. Zbyla tu jako připomínka částečně sestavená mostovka složená z dílů Whale, jež stojí
při kraji silnice klesající k malému náměstíčku na nábřeží.
Je to dnes už hodně zážitků, hodně emocí - Co takhle načerpat síly, a to nejlépe pravidelnou dávkou léků, vtipně upozorňuje Pilot. A jo, prášky, Velitel se leknutím zadýchal a hrabe se v lékárničce. A taky bychom se mohli
najíst, dokončuje myšlenku Pilot. A jo, jídlo, raduje se Velitel a dostává od Pilota pitíčko a svačinku, obé dokonale vychlazené zledovatělými PET lahvemi. Zbytek posádky neprotestuje, jen Ženista se toulá po plážích, asi
nemá hlad. No, chce-li býti tím novým člověkem… Když se ale opět objeví – a vypadá stále stejně, po staru popožene celý tým na nábřeží a upozoňuje na nové sousoší, před pár dny slavnostně odhalené a věnované
116. pluku 29 pěší divize. Americký voják vybíhá z vln, v jedné ruce zvednutou pušku a druhou rukou vleče
zraněného kamaráda.
Omaha smutně proslula jako krvavá pláž, v Den D tu zahynulo a bylo zraněno nejvíce spojeneckých vojáků.
Těm je památník věnován, stejně tak jako na německém bunkru vystavěný památník 29. pěší divizi Národní
gardy, která se na tomto místě 6. června 44 vylodila. Bunkr je zajímavý tím, že spojí-li se pomyslnou přímkou
jeho strop s horní hranou kamenné stěny naproti přes silnici, vyznačí se tak přesně poloha a výška bývalé
protitankové zdi. O kousek dále tu návštěvník najde malý kamenný jehlan věnovaný obrněným jednotkám,
nebo desku věnovanou letcům Svobodné Francie. Za povšimnutí stojí rovněž malá bronzová deska připomínající britské commandos, kteří zde pod velením majora Phillipse přistáli 12. září 1942 v rámci operace Aquatint.
Druhé místo, které umožňovalo průnik z pláží do vnitrozemí, byla cesta u Saint Laurent sur Mer, respektive v
Les Moulins. Dnes sem vede od Vierville pěkná příbřežní silnice, vine se podél pláží, kde kdysi vyteklo tolik
krve. Les Moulins nelze minout, už z dálky je vidět monumentální dílo francouzské sochařky Anilore Banon,
Památník vylodění, vytvořený z nerezových plátů. Vystupuje z vody nebo písku – to podle stavu moře. Hoši
sem přijíždějí při začínajícím odlivu a mohou si pohodlně obejít všechny tři části památníku - „Wings of Hope
(Křídla naděje), „Rise Freedom! (Povstaň za svobodu!) a „The Wings of Fraternity (Křídla bratrství).
Okolo symbolického pylonu Vylodění, Monument Signalu, známého ze všech invazních míst, jsou obří panely
Point du Hoc
Vierville sur Mer
19
St. Laurent sur Mer
s fotografiemi vojáků britských, kanadských, amerických a také německých. Ukazují, jak ti muži vypadali tehdy a nyní. Tehdy, kdy se navzájem zabíjeli a nyní, kdy se mohou sejít a podáním ruky dát všem příklad odpuštění a smíru.
O kousek výše je další muzeum – Musee Memorial d´Omaha Beach. Veteráni jej znají a Mladíci by sice možná… ale ne, dalším cílem je Colleville a tam je muzeum zcela nové, je tam slavný americký vojenský hřbitov a
pak ještě pláže podsektoru Fox.
Dakota šplhá serpentínkou na zarostlý hřeben, táhnoucí se po celé délce Omahy a za malou chvíli se ocitá
v Colleville sur Mer, u nového kruhového objezdu s výjezdem k novému Overlord Museum. Tady ovšem slunce pálí do hlav i zátylků a na obloze ani stínek mráčku, ze vchodu muzea je ale cítit ozón klimatizace, inu Američané, vstupní hala plná prodejních suvenýrů, mezi nimi vše, na co jen dokážete pomyslet, jen Reportérova
čepice ani náhodou. Mají různé modely, to ano, ale ta správná ne a ne a asi už nebude, Reportér podlehne
hysterii a zakoupí jinou, nejvíce podobnou té původní, také s emblémem Křičícího orla. Přiřadí si ji k čepičce
britských výsadkářů, lepší něco nežli nic.
Expozice muzea není nezajímavá, poměrně akční, zní tu dobová hudba a scény plné originální techniky i věrohodně pózujících figurín, znázorňují okamžiky vylodění i výsadku britských a amerických divizí. Vše je podbarveno nejen hudbou, ale i střelbou a působivé je také panelové pozadí z dobových velkoplošných fotografií,
které logicky a plasticky přechází do vytvořených expozičních scén vojenských akcí. Ženistovi se líbí i snaha o
dobovou patinu – skla v oknech vozů jsou zaprášená, kola i korby vozů zablácené, uniformy pokryté mokrým
pískem. Celé to rozhodně stojí za vidění, zvláště vhodné pro ty, kteří navštěvují Omahu poprvé.
Normandy American Cemetery and Memorial – americký vojenský hřbitov, další místo, kam by měl zavítat
každý návštěvník těchto míst. Britové a Kanaďané mají na normandských bojištích roztroušeny spousty hřbitovů a hřbitůvků, Američané tento jeden, jediný. Návštěvník se ocitá na území Spojených států amerických a
také tady je to evidentní. Precizní úprava úplně všeho – trávníku, keřů, stromů, vstupního centra (včetně protiteroristických opatření), linií hrobů, parkové úpravy, vyleštěných stožárů, informačních prvků, vody pomyslně stékající do moře z jakési kopie Reflecting Poolu, stojícího ve Washingtonu mezi Lincolnovým památníkem
a Památníkem II. sv. války, tady v Collevilu pak mezi návštěvnickým centrem a východním sektorem Krvavé
Omahy. Silný dojem dnes podtrhuje i bezmračné nebe, svěží zeleň a žhnoucí slunce. V jeho paprscích pak
svítí 9 387 mramorových křížů a Davidových hvězd.
Mezi nimi se prochází hodně lidí, i tady jsou vidět výpravy dětí, studentů a dokonce i skupiny uniformovaných
vojáků. Z ochozů lze mezi zelení dohlédnout až na pláže, kus nad nimi pak na mořský obzor, v hlavách se vybavují scény z „Vojína Ryana“, když náhle tiché rozjímání přeruší nízký průlet francouzské Mirage. Hoši projdou areálem ke kapli a pak zpět k hlavnímu průčelí, za kterým je Zahrada nezvěstných. Na zdi je do kamene
vepsáno 307 jmen těch mužů, kteří nebyli nikdy nalezeni, jmen, která i zde v tichém stínu nejsou zapomenuta.
A pak už jen východ na parkoviště, kde čeká rozpálená Dakota a kde už dávno nefungují ledem vycpané PET
lahve mazaného Pilota.
Velitel se těší na zastávku u Collevillského kostela. Popisuje moment, kdy v den D + 1 námořníci na žádost
Musee Memorial d´Omaha Beach
americký vojenský hřbitov - Colleville sur Mer
20
pěšáků ustřelili kostelu věž i se škodícím německým pozorovatelem. Kostel, z něhož zbyly ruiny, je dnes pochopitelně obnoven, opraven a je zase typicky normandský, jak jinak. Na zdi je velkoplošná fotografie zničeného
kostela z roku 1944 a návštěvník může porovnat tehdejší a současný stav. Za zdí přilehlého hřbitova pronásleduje nenápadně Reportér jakéhosi turistu ve fialovém baretu, až k vojenskému náhrobku britského pilota RAF,
který byl sestřelen už v listopadu 1940, zřejmě zde nad Normandií. Jinak je hřbitůvek veskrze civilní.
Pilot studuje mapu, Reportér do toho mluví, Ženista filosofuje nad vlivem finančního kapitálu vůči válečným
událostem a Velitel velitelsky mlčí. Kudy dolů k moři, kudy na pláž podsektorů Fox Red a Fox Green? Někde asi
něco přehlédli, silnice namísto dolů směřuje stále na východ a spíše se stáčí dále od pobřeží. Kdo to způsobil a
kde se stala chyba? Kabina Dakoty je plná nevyřčených výčitek… Já se vrátím, cedí mezi zuby Pilot, já se vrátím.
Ženista coby čerstvě přerozený nový člověk (asi) nabízí všem výborný bonbón a filosofuje na téma vina či nevina německého národa. Reportér trpí a Velitel stále velitelsky mlčí.
Cestou domů po okouzlující Normandii, zhruba v polovině spojnice mezi okrajem města Bayeux a baterií Longues, narazí na výjimečně krásnou scenérii v obci Vaux sur Aure. Kamenný mostek přes říčku Aure, pasoucí se
kravičky, normandský kostelík obklopený hřbitůvkem, všude zeleno, kam se podíváš. A na mostě cedulka, že
byl tento pont osvobozen 6. června 1944 vojáky 2. praporu jihovelšských hraničářů. A ještě jedna cedulka, taková obyčejná, produkt domácí tiskárny. Autor textu, jistý René L. ze zdejší obce napsal, že zásobování spojenecké armády vodou bylo zajišťováno u tohoto mostu, odběrem z řeky Aure a následující úpravou vody pomocí speciálního sterilizačního zařízení. Z řeky bylo načerpáno obrovské množství vody, aby byly uspokojeny armádní potřeby. Zajímavé.
Co pro dnešek zbývá.
Nákup v Intermarché a camp v domovském St. Aubinu. Po odpočinku a siestě se Mladíci neudrží a razí na průzkum k radaru u Douvres, nakonec skončí u Greye sur Mer, kde objeví další zajímavost, která připomíná osvobozovací akce kanadských vojáků. Kamenná prádelna, která sloužila obyvatelům místních vesnic už od poloviny devatenáctého století byla v červnu 1944 významným orientačním bodem Kanaďanů, kteří se vylodili na
pláži Juno u Greye, tady měli shromaždiště, odtud si je vděční obyvatelé odváděli do svých domovů
k pohoštění i k ubytování. Dnes jsou tu tři pamětní desky, označené symbolem křídla a věnované kanadským
plukům Canadian Scottish a Royal Winnipeg Rifles.
Veteráni míří opět na nábřeží. Popijí něco pivka v místní restauraci a vyžebrají jako suvenýr ubrousek
s tématem 70. výročí invaze. Když je servírka vyhodí, protože zavírá, projdou se po nábřežní promenádě a volném pruhu pláže. Nad hlavami vibrují vlajky v silném větru, prohnuté vlajkové stožáry jenom drnčí a nebe je
zcela čisté, takže zapadající slunce má cestu do moře zcela volnou. To si vyžaduje fotoaparát a kameru, tak neskutečně krásný a čistý západ se v Čechách prostě nevidí!
Ujeto 149 km
Sobotní ráno je čiré a jasné. Velitel obhlédne meteorologickou situaci a
zvolí složení ochranných krémů. Následuje lehká snídaně, zaplnění proviantní bedny osvědčeným chladícím vynálezem Pilota, který její obsah asi
desetkrát přerovná. Ženista nabízí za veselého žvatlání všem bonbóny spojené s detailní analýzou světových
collevillský kostel
Vaux sur Aure
21
česká vlajka v Normandii