Untitled - Radynacestu.cz

Komentáře

Transkript

Untitled - Radynacestu.cz
1
Skrytá místa Paříže a Londýna
Dobrodružství Vašíka Rady aneb Jak na cestu za zážitky
nebrat mapu, ale maminku
Cestování je naší láskou. A když opravdu milujete, chce se
vám to vytroubit do celého světa. Způsobů, jak TO říct, je mnoho. Můžete to napsat křídou na silnici, natisknout na plachtu
a přivázat za malý letoun nebo patou vyrýt do písku na pláži
a poslat MMSkou.
My jsme pro vás napsali knihu. O Vašíkovi a jeho mamince,
která svému synkovi touží ukázat skryté kouty Londýna a Paříže. Dříve je sama objevila při své práci průvodkyně. Doufáme,
že jste si neobvyklou cestu užili stejně jako Vašík. S touhou po
poznání a otevřeným srdcem.
Autorkou textu je naše průvodkyně Bára Klementová.
Užitečné rady na cestu si přečtěte v našem Magazínu.
Sledujte nás na Facebooku.
Cestujte s Radynacestu.cz!
Obsah
1. kapitola: Kam v Paříži zajít na nejlepší croissant?
str. 5
Náměstí Republiky se sochou Marianny
a pekárna v ulici rue de Turenne str. 7
Nájezdy Turků na Vídeň a rakousko-francouzské přátelství str. 9
2. kapitola: Na návštěvě u pana Huga str. 12
Muzeum spisovatele Victora Huga na Vogézském náměstí str. 13
Pocta mistrovi na Vítězném oblouku str. 15
3. kapitola: Síla knihy a francouzské palačinky str. 18
Katedrála Notre Dame a Zvoník od Matky Boží str. 19
Palačinkárna na ulici des Canettes str. 21
4. kapitola: Jak to bylo s gilotinou a co dělat,
když máte v Paříži žízeň str. 23
Gilotina v baru Caveau des Oubliettes na ulici Galande
str. 25
Wallacova fontánka s pitnou vodou v Rue de la Bûcherie str. 26
5. kapitola: Město pod městem a příšera z kanálu str. 29
Vstup do pařížských kanálů u mostu Alma str. 30
Socha Svobody a Ostrov labutí na stanici Javel str. 33
6. kapitola: Paříž z ptačí perspektivy
a káva z nejstarší kavárny str. 35
Horkovzdušný balón v parku André Citröen str. 36
Divadlo Odéon a kavárna Le Procope
na Rue de l´Ancienne Comédie str. 37
Slavní hosté nejstarší pařížské kavárny
- Balzac, Rousseau i Napoleon str. 39
7. kapitola: Místo vědění a putování
pařížskou noční oblohou Sorbonská hvězdárna ve věži univerzity str. 41
str. 42
8. kapitola: Cesta do Londýna
a pozdravení malého kouzelníka str. 45
Stanice TGV na Severním nádraží str. 46
Výstup na nádraží St. Pancras a Harry Potter na King´s Cross
str. 47
9. kapitola: Na skok v muzeu děsu – u chirurgů str. 50
Muzeum anatoma Huntera u stanice Holborn str. 51
Vzácný exponát - nejvyšší muž Charles O´Brien str. 52
Čelist Winstona Churchilla v Muzeu královské chirurgické koleje str. 54
10. kapitola: Popíjíme pravý anglický čaj… str. 56
Čajový obchod značky Twinings str. 57
Historie spropitného a Earl Greye
str. 58
11. kapitola: Fish and Chips ve starobylém pubu str. 61
12. kapitola: Cizí náboženství v multikulturním
městě a jízda taxíkem str. 65
Největší hinduistický chrám mimo Indii
- Mandir v londýnském obvodu Brent str. 66
Black cab = černý taxík str. 68
13. kapitola: Zdravíme medvídka
a slavný přechod brouků Přechod pro chodce z fotky The Beatles na Abbey Road str. 70
str. 72
14. kapitola: Plujeme po kanálech a spatříme draka str. 74
Londýnská ZOO v severní části Regent´s Parku 15. kapitola: Trh s vůní moře a neobvyklý strom Semaforový strom u stanice West India Quay str. 75
str. 78
str. 79
1. kapitola:
Kam v Paříži zajít na nejlepší
croissant?
5
1. kapitola: Kam v Paříži zajít na nejlepší croissant?
Vašíka ten den nebylo vůbec těžké probudit. Byli jsme totiž
v Paříži, ve městě, o kterém psaly zástupy velkých spisovatelů,
svými štětci jej zvěčňovali umělci všech epoch, a které je dodnes jedním z nejoblíbenějších turistických cílů naší planety.
A Vašek se nemohl dočkat, až jej pozná a těšil se, jaká překvapení pro něj během dnešního putování připravím.
Otevřel oči a usmál se na mě. Vždycky vypadá, jako by právě
sklouzl z obláčku a nemohl uvěřit tomu, že je zase v posteli.
„Kam dneska půjdeme?“ zeptal se nedočkavě, jakmile si uvědomil, kde se zrovna probudil.
Zas a znova si s ním uvědomuji, že člověk by se měl snažit
vnímat skutečnosti tak, jako je vnímá dítě. Nechat na sebe věci
působit, těšit se na ně a přirozeně je přijímat. Objevovat s radostí a bez přehnaných očekávání. Nechat se překvapovat.
A já jsem pro Vašíka na dnešní den v Paříži měla nachystanou
spoustu překvapení.
„Bez pořádné snídaně není pořádného dne, Vašíku. Takže ze
všeho nejdřív se půjdeme nasnídat a pak uvidíme, kam nás
Paříž zavede.“
„A máme rohlíky a marmeládu?“ zeptal se Vašek natěšeně.
„Ne, blázínku, dneska se nasnídáme tak, jak snídají praví Pařížané. Jsme přece v Paříži, a abys nějaké město opravdu poznal, měl by ses na chvíli zkusit chovat tak, jako se chovají lidé,
kteří v něm bydlí. Tak si honem vyčisti zuby a obleč se, ať to
můžeme vyzkoušet.“
Vašík nervózně vyskočil z postele a začal pobíhat po pokoji.
V té své nedočkavé roztržitosti si pyžamo vysvlékl jen napůl
a pelášil do koupelny. Vrátil se s kartáčkem v puse a jedním
rukávem od pyžama visícím z hubeného ramena. Potom se
6
1. kapitola: Kam v Paříži zajít na nejlepší croissant?
rychle oblékl a nasadil si na hlavu červený baret. Ještě v Praze
jsem mu totiž vyprávěla, že pravý Francouz má na hlavě vždycky baret. Vašek to celé zkrátka bral jako jedno velké dobrodružství…
Náměstí Republiky se sochou Marianny
a pekárna v ulici rue de Turenne
Bydleli jsme kousek od náměstí, které se jmenuje
République. Běžný turista do těchto končin moc často nezavítá, ale je to škoda. Velkolepý památník uprostřed náměstí totiž za vidění stojí. Jeho dominantou je ohromná socha
Marianny, alegorické postavy, která je symbolem Francouzské republiky. Vzpomenete si na tu známou kresbu znázorňující Velkou francouzskou revoluci, na které se v revolučním
davu vyjímá žena s odhalenými ňadry hrdě držící francouzskou
vlajku? Tak to je ona – Marianne. A její tvář najdete mimo jiné
třeba na francouzských euromincích.
Kousíček od náměstí Republiky, v ulici rue de Turenne číslo
134, stojí pekárna s prostým názvem „134 r. d. t. Boulangerie-Pâtisserie“ („134 ulice de Turenne Pekárna-Cukrárna“), a právě sem Vašíka plánuju vzít na snídani. Pekař, který tady vytváří
tradiční francouzské dobroty, v roce 2015 totiž vyhrál soutěž
o nejlepší pařížský croissant.
A přesně takový pravý croissant je tím, co chci, aby dnes Vašík
k snídani ochutnal. A abych ho na gurmánský zážitek trošku
naladila, začínám mu při cestě z hotelu povídat první příběh
dnešního dne: příběh croissantu.
„Vašíku, zkus hádat, co si dneska dáme k snídani.“
„Vajíčka?“
7
1. kapitola: Kam v Paříži zajít na nejlepší croissant?
„Samá voda.“
„Párky?“
„Vedle jak ta jedle.“
Vašík vypadal, že usilovně přemýšlí. Čelo měl přitom pokrčené
a působil v tom svém baretu najednou tak dospěle, až mě to
překvapilo. Jako by se mi v něčem přiblížil, jako by nás v té
chvíli nerozděloval ani náš věkový rozdíl, ani role, které hrajeme. Jako bychom byli dva lidé, které spojuje touha poznat
a prožít.
Velký francouzský spisovatel Antoine de Saint-Exupéry, autor
Malého prince, prohlásil, že všichni dospělí byli dětmi, ale jen
málokdo si to pamatuje. V těch chvílích, kdy se Vašík trochu
přiblíží mně samotné, když působí dospěle, řekne nebo udělá
něco neočekávatelného, moudrého a uvážlivého, je mi blízký
natolik, že si vzpomenu na to, jaké to je být dítětem. A uvědomím si, že bych k němu měla přistupovat tak, jako bychom si
byli rovni, jako bychom pluli na stejné lodi a nadřazenost ani
autorita neexistovala. Jde jen o to, naladit se na jeho způsob
myšlení a nepřestávat se snažit o to, aby mi rozuměl.
Z těch úvah mě Vašek výjimečně vrátil zpátky na zem.
„Mami, tak co budeme snídat?“ zatahal mě za sukni a řekl to
skoro kňouravě, protože ho vyvedlo z míry, že mu chvíli neodpovídám.
„Dneska si k snídani dáme croissant,“ odpověděla jsem.
„Croissant?“ vypadal zklamaně. Po tom napínání čekal nějaké větší terno a párečky by v tu chvíli u něj získaly daleko víc
bodů. Croissanty přece znal a ty balené sladkosti s čokoládo8
1. kapitola: Kam v Paříži zajít na nejlepší croissant?
vou náplní, které se za croissanty vydávají, ochutnal už několikrát. Musela jsem proto rychle zachránit střípky jeho prvotního
nadšení.
„Pravý francouzský croissant vůbec není takový, jak si ho představuješ.“
„A jaký tedy je?“ požadoval po mně vysvětlení, protože mi pomalu přestával důvěřovat.
„Nadýchaný. Takový, že když do něj píchneš prstem, tak se
v tom místečku udělá malá prohlubeň. A když pak prstík dáš
zase pryč, tak se takový croissant znovu nafoukne, jako se pomalu nafukuje balónek. Croissant má několik vrstev, lehkých
jako peříčko, skoro průhledných. Když ho pekaři pečou, tak
vždycky vezmou jednu tenoučkou vrstvu těsta, a pak na ni dají
máslo a pak zase další tenoučkou vrstvu a zase máslo. A tak
pořád dokola, než je hotový. Říká se tomu laminování. Pekaři
ho pak musí péct opatrně a trouba nesmí být moc horká, jinak
by dostali těžkou máslovou hmotu a ne nadýchaný půlměsíček. Udělat takový dobrý croissant je tedy docela věda.“
Vašík vypadal, že mým croissantům přece jen dá šanci.
Nájezdy Turků na Vídeň
a rakousko-francouzské přátelství
„Věděl jsi, že slovo croissant vlastně znamená půlměsíc?“ Vašík ke mně zvedl očka a správně uhádl, že přijde něco zajímavého, něco, proč přece jen bude stát za to takový croissant
považovat za tu největší dobrotu, kterou si v Paříži k snídani
můžeme dát.
„Lidé si o croissantech povídají mnoho příběhů. V jednom
9
1. kapitola: Kam v Paříži zajít na nejlepší croissant?
z nich se říká, že croissant vůbec nevznikl v Paříži, ba ani ve
Francii. Croissant prý vznikl ve Vídni. Je tomu už skoro čtyři
sta let, kdy do města vtrhli Turci. Chtěli Vídeň získat pro sebe
a dělali všechno proto, aby město dobyli, aby se tehdejší vládce musel vzdát. Jenomže Vídeň nakonec zachránil někdo, od
koho bys to, Vašíku, vůbec nečekal.“
Vašek opět zvědavě pokrčil čelo a chytal má slova, jako by jim
mohl lépe rozumět, jen když je nenechá utéct daleko od mých
úst.
„Byli to pekaři. Jak určitě víš, tak pekárny otevírají hodně brzy
ráno, aby do nich mohli jít nakoupit pečivo k snídani i lidé, kteří
musí brzo do práce. Nu, a aby to pečivo bylo čerstvé, musí
pekaři leckdy pracovat taky v noci. A tihle vídeňští pekaři, když
v noci pracovali a všude bylo ticho, protože všichni ostatní lidé
byli ve svých postýlkách, slyšeli, jak Turci kopou pod hradbami města tunely. Pekaři varovali strážné, kteří město hlídali,
a Turky vyhnali. A protože tehdy Turci žili v zemi, které se říkalo
Osmanská říše, a vlajka téhle říše měla na sobě obrázek půlměsíce, rozhodli se pekaři, že vyrobí na oslavu vítězství rohlíčky, které budou jako půlměsíčky vypadat, a že když je pak lidé
budou jíst, budou až do posledního sousta myslet na to, jak se
díky pekařům podařilo Turky z Vídně vyhnat.“
Vašík se zamyslel: „A mami, Vídeňáci teda kamarádili s Pařížany a dovezli jim ty croissanty ochutnat?“
Pousmála jsem se, protože mi dělalo radost, že se Vašík nespokojí s historkou o Turcích a Vídni a že moc dobře ví, že jsme
přece v Paříži a že naše snídaně bude typicky francouzská.
„No, to bylo tak… O mnoho let později a byla to dlouhá doba,
asi dvě stovky let, přijel do Paříže Rakušan, který se jmenoval August Zang. Ten na jedné dlouhé pařížské ulici, která
10
1. kapitola: Kam v Paříži zajít na nejlepší croissant?
se jmenuje Rue de Richelieu, založil pekárnu a té dal název
„Vídeňská pekárna“. No a začal tam prý prodávat vůbec první
croissanty v Paříži. Pařížanům moc chutnaly, takže jak už to tak
bývá, začaly vznikat další a další pekárny, kde pekaři croissanty pekli. A protože Francouzi všemu rádi dávají názvy ve francouzštině a na cizí slova je moc neužije, nechtěli používat německé slovo „kipferl“. Takto totiž Rakušané svým croissantům
říkali a jak víš, Rakušané nemluví rakousky, ale německy. No
a tak se Francouzi podívali na tvar takových kipferlů a napadlo
je říkat jim croissanty – půlměsíce.“
„A my půjdeme do té pekárny, kde pekaři začali péct první
croissanty?“
„Ne, ta pekárna na ulici Richelieu bohužel už neexistuje. Ale
půjdeme do jiné pekárny, a ne tak ledajaké. Je to pekárna,
kde umí ty nejlepší croissanty v Paříži. Jejich pekař dokonce
vyhrál soutěž, která se každý rok koná u pařížské katedrály
Notre Dame.“
„Co je to katedrála Notre Dame, maminko?“
„O tom si povíme až po snídani, Vašíku.“
11
2. kapitola:
Na návštěvě
u pana Huga
12
2. kapitola: Na návštěvě u pana Huga
Po pravé francouzské snídani jsme byli dobře naladěni a mohli
jsme se konečně vypravit vstříc našemu dnešnímu pařížskému
dobrodružství. Začali jsme ho nedaleko, na náměstí Place de
Vosges, Vogézském náměstí, ve čtvrti Marais.
Na tomto místě se kdysi nacházel koňský trh a za soumraku
či za svítání, když obyčejní lidé spali a ulice byly prázdné, tady
často docházelo k tajným soubojům. Náměstí v jeho dnešní
podobě pak nechal pod názvem „Královské“ (Place Royale)
vybudovat v 17. století Jindřich IV. coby místo, které se záhy
stalo velmi oblíbeným u pařížské smetánky. Každý, kdo v Paříži
něco znamenal, toužil sídlit nebo vlastnit kousek půdy právě
tady. Dvorská šlechta, vážení finančníci, bohatí galantérníci…
Všichni chtěli bydlet v jednom z šestatřiceti cihlových domků
nebo mít svůj obchůdek pod místními arkádami.
Muzeum spisovatele Victora Huga
na Vogézském náměstí
V domě číslo 6, který nese název Hôtel de Rohan-Guémené,
bydlel v letech 1832–1848 Victor Hugo s rodinou a ve své pracovně napsal některá svá zásadní díla. Dnes je tento dům přeměněn na Muzeum Victora Huga. A sem se chci s Vašíkem
podívat, abych mu představila velikána francouzské literatury,
v jehož dílech se čtenář může seznámit s Paříží mnoha epoch
tak jako nikde jinde.
„Vašku, teď půjdeme na návštěvu k jednomu panu spisovateli.“
„A k jakému, mami?“
„Ten pán se jmenoval Victor Hugo.“
„A už se tak nejmenuje?“
13
2. kapitola: Na návštěvě u pana Huga
„Ne, protože už umřel.“
„Tak jak k němu můžeme jít na návštěvu?“ mračil se Vašík.
„Víš, tenhle pan Hugo byl velký a slavný francouzský spisovatel, a tak z jeho domu udělali muzeum, aby sem lidé mohli přijít
a podívat se, kde bydlel a psal svoje knížky.“
„A jaké psal knížky?“
„Pan Hugo napsal spoustu knížek a některé z nich už taky trošku znáš. Vzpomínáš si na hrbatého Quasimoda, toho zvoníka,
který si povídal s legračními chrliči a zamiloval se do krásné tanečnice, cikánky Esmeraldy?“ snažím se Vašíkovi připomenout
velký příběh, se kterým se seznámil díky kreslené pohádce.
„Ano, maminko!“ rozzářily se Vašíkovi oči, protože mu najednou bylo všechno mnohem bližší, „Ale s Esmeraldou se pak
oženil voják a taky tam byl kněz Frollo, který se napřed o Quasimoda staral, ale nakonec na něj byl moc zlý.“
„Ano, Vašíku, přesně tak to bylo. No a právě tento příběh
o Quasimodovi napsal pan Hugo. I když ho tehdy napsal trochu smutněji, než jak ho znáš ty. Nebyla to pohádka, ale příběh
pro dospělé. O mnoho let později jiný pán, pan Walt Disney,
upravil ten příběh tak, aby se líbil taky dětem.“
Vcházíme do bytu ve druhém patře, kam se Victor Hugo nastěhoval se svou ženou Adèle a čtyřmi dětmi v době své vrcholné kariéry, což bylo zrovna tehdy, kdy v pařížských divadlech
probíhaly četné reprízy jeho hry Král se baví, na jejímž základě
Giuseppe Verdi pak složil svou slavnou operu Rigoletto. Victor
Hugo se během svého života často stěhoval a v tomto bytě
však strávil nejdelší dobu – opustil jej totiž až krátce před tím,
než musel kvůli převratu Napoleona III. odejít do exilu.
14
2. kapitola: Na návštěvě u pana Huga
Nejprve procházíme předpokojem, kde mají návštěvníci muzea možnost dozvědět se něco o básníkově dětství, jeho studentských létech nebo prvních letech manželství a přicházíme
do tzv. Červeného salonku, ve kterém se vyjímá busta slavného spisovatele.
„Víš, Vašku, tenhle pan Hugo byl už v době, kdy žil, opravdu
velký a moc oblíbený spisovatel. To se moc často nestává, protože spousta umělců se proslaví teprve tehdy, když umře. Až
po jejich smrti si lidé uvědomí, jak se jim líbí jejich díla. Později
se o nich říká, že předběhli svou dobu. Ale s panem Hugem to
tak nebylo – Francouzi ho zbožňovali. A on to věděl a zároveň
cítil, že jeho povinností je mluvit za lidi a popisovat jejich problémy a jejich trápení. Říkal, že slovo je darem od Boha a že on
jako spisovatel a básník ho musí umět správně použít.“
Vašík nesmírně vážně přikyvuje, až se mu baret posouvá do
čela, a prohlíží si další místnost.
Pocta mistrovi na Vítězném oblouku
Mineme salonek s čínským porcelánem a dorazíme až do
Hugovy pracovny, kde na zdi visí spisovatelův portrét od
Léona Bonnata. Portrétovanému mistrovi tady zbývá už jen
pár let života a má za sebou několik životních ran – smrt dvou
dětí i své ženy, vyhnanství i politická selhání. Victor Hugo žil
v krušné době – zažil totiž skoro celé devatenácté století. Narodil se ještě ve věku císařské slávy, na vlastní kůži prožil revoluce, masakry i války a zemřel v době, kdy byla Paříž pomalu
připravena vkročit do moderního 20. století. Zastavujeme na
chvíli před mistrovým portrétem a Vašík najednou vyhrkne:
„Mami, vždyť on vypadá úplně jako náš děda!“
15
2. kapitola: Na návštěvě u pana Huga
Tím zjištěním je můj malý školák ohromen. Se zájmem si prohlíží velký obraz, zaklání se, protože na něj pořádně nevidí,
a pozorně hledá podobu se svým dědečkem. Najednou je mu
ten – ještě před malou chvilkou neznámý – velký spisovatel
mnohem sympatičtější.
„Pan Hugo měl taky vnoučata, Vašíku. A měl je moc rád, napsal o nich dokonce knížku, která se jmenovala Umění být dědečkem. Když pak umřel, stal se jeho pohřeb velkou událostí.
Popel pana Huga dali do urny a ta urna pak byla celých dvacet čtyři hodin vystavená na vrcholku Vítězného oblouku, ten
spolu ještě uvidíme později. Urnu hlídali mladí básníci a Hugovi obdivovatelé, kteří byli oblečení do bílých obleků, jaké se
nosívaly ve starověkém Řecku. No, a když čtyřiadvacet hodin
uplynulo, šel za urnou pohřební průvod a v něm asi tři miliony
lidí. Dovedeš si to představit, Vašíku! Takové množství lidí se
s ním přišlo rozloučit.“
„A kam šli, maminko? Na hřbitov?“
„Ne, ne. Pana Huga pohřbili v Pantheonu. To je takový chrám,
kam Francouzi pohřbívají svoje velké muže. Spisovatele, myslitele, vědce, vynálezce a různé další hrdiny… A pan Hugo tam
odpočívá také.“
Nakoukneme ještě do spisovatelovy ložnice a vycházíme zase
ven. Na Vogézském náměstí si na chvíli sedneme na lavičku,
protože Vašík se dožaduje dědečkovy fotografie, kterou nosím
v peněžence. Najdu ji a Vašek si ji se zájmem prohlíží a uculuje
se, protože jeho dědeček vypadá právě jako ten velký spisovatel, u kterého jsme zrovna byli na návštěvě. V tom před námi
spatříme velkou bílou kočku, jak si vykračuje přímo směrem
k Hugovu domu.
„Vašku, podívej na tu kočku!“ odpoutám na chvíli jeho pozornost od ohmatané fotografie, „Představ si, pan Hugo měl zrov16
2. kapitola: Na návštěvě u pana Huga
na takovou! Tahle kočka prý vždycky seděla na odpočívadle
v jeho bytě, a když k panu Hugovi chodili mladí začínající básnici pro radu, tak vždycky pozoroval, jak se ke kočce chovají.
A pak se k nim choval podle toho. Když na kočku ti básnici byli
zlí, byl k nim taky protivný, a když se k jeho mazlíčkovi naopak
chovali dobře, hráli si s ním a hladili ho, byl pan Hugo na ně
jako mílius.“
17
3. kapitola:
Síla knihy a francouzské
palačinky
18
3. kapitola: Síla knihy a franzouczské palačinky
Z Vogézského náměstí jdeme dál čtvrtí Marais a po cestě ještě
nakoukneme do Muzea magie na ulici Saint-Paul. Vašíkovi se
moc líbí optické iluze a hlavně různá zrcadla, která ho tu dělají
baculatého a maličkého a tu zase hubeného a vytáhlého. Mě
zase fascinuje část expozice o dějinách magie a iluzionismu.
Dlouho se tady ale nezdržíme. Míříme totiž na Ostrov Cité, na
kterém se majestátně tyčí jeden z největších pařížských symbolů, katedrála Notre Dame.
Katedrála Notre Dame a Zvoník od Matky Boží
„Tak tohle je, Vašíku, ta katedrála, ve které bydlel hrbáč
Quasimodo.“
Vašek zakloní hlavu, podívá se až na vrcholky věží katedrály
a já vím, že tam nahoře vyhlíží zvoníka.
„Quasimoda dneska asi nepotkáme, ale vidíš tam nahoře ty
chrliče, se kterými si hrbáč vždycky povídal?“
Vašík pozorně sjíždí svatostánek očima a já mezitím, jako už
tolikrát, s úžasem hledím na ten středověký zázrak. Victor
Hugo nazýval v onom slavném románu katedrálu Notre Dame
„mohutnou kamennou symfonií“, ve které „z každého kamene
tryská mnohotvárná fantazie dělníkova řízená géniem umělce“.
A já si, pokaždé když na Notre Dame úžasem hledím, potvrdím
platnost jeho slov.
„Mami, tam žádní chrliči nejsou!“ vytrhne mě Vašík z mého rozjímání s výčitkou v hlase.
„Ale jsou, hlupáčku. Skoro úplně nahoře. Pojď, půjdeme se za
nimi podívat.“
19
3. kapitola: Síla knihy a franzouczské palačinky
Vypravujeme se na věže katedrály a máme štěstí, že fronta
dnes není tak dlouhá jak obvykle bývá. Brzy už stoupáme po
schodech, abychom spatřili chrliče a Paříž pod nimi. Zdoláváme i ten poslední 387. schod a Vašek konečně zadýchaně hledí na prvního chrliče, který jako by se šklebil na celou Paříž.
„Vašíku, proč myslíš, že stavitelé dávali na katedrálu sochy chrličů?“
„Aby si Quasimodo měl s kým povídat!“
„To ne, ty trdlo. Vždyť když si Quasimodo povídal s chrliči, byla
už katedrála dávno postavená! A že ji stavěli pěkně dlouho,
celých 182 let.“
Vašík vykulí své velké oči a já povídám dál.
„Tihle chrliči navíc nejsou jenom na této katedrále v Paříži, ale
našel bys je i na jiných katedrálách, v jiných městech a zemích.
Na katedrále svatého Víta v Praze chrliči přeci také jsou. Říká
se, že chrliči měli chrámy chránit před ďáblem – ten se totiž
bojí sebe samotného, svého odrazu v zrcadle. No a chrliči vypadají docela hrůzostrašně a ďábla tak trochu připomínají, nemyslíš? Jsou tu proto, aby ďábla odradili, aby se jich bál a do
katedrály nikdy nevkročil.“
Vašek si zvědavě prohlíží obličeje chrličů a chce si každého
z nich vyfotit.
„Vašíku, víš, tahle katedrála tady stojí už pěknou dobu, skoro
sedm set let. A v době, kdy žil pan Hugo, byla v hrozném stavu – předtím totiž ve Francii probíhala revoluce a revolucionáři
katedrálu poničili a zařízení rozkradli. A pan Hugo ji zachránil.
Napsal totiž svoji knihu o Quasimodovi, ve které naříkal nad
tím, jak je možné, že se o takovou krásnou stavbu nikdo ne20
3. kapitola: Síla knihy a franzouczské palačinky
stará a že tak moc chátrá. A protože už tehdy, ač mladý, byl
slavným spisovatelem, dala jeho knížka podnět k tomu, aby
byla katedrála opravena. Vidíš to Vašíku, jakou má jedna knížka moc. Dokáže zachránit obrovskou, krásnou a moc cennou
stavbu.“
Vašek pozorně poslouchá, ale pak se zašklebí skoro jako ten
chrlič a pronese svou oblíbenou větu: „Maminko, já mám hlad.“
„A na co bys měl chuť?“
„Na lívance s povidly…“
„Vašíku, ty v Paříži asi neseženeme, ale víš, co Francouzi dělají
opravdu dobře?“
Vašek jen vehementně kroutí hlavou, a tak ho dlouho nenapínám: „Palačinky! Co ty na to, dal by sis sladkou palačinku?“
Horlivě přikyvuje, a tak za chvíli zamíříme do mé oblíbené palačinkárny, které tady ve Francii říkají crêperie.
Palačinkárna na ulici des Canettes
Palačinky seženete v Paříži na každém kroku coby rychlé občerstvení, ale stojí za to zajít si do podniku, který je na jejich
výrobu specializován, protože tam mívají palačinky vůbec nejlepší a navíc s obrovským výběrem slaných i sladkých příchutí.
Na jídelních lístcích se často setkáme se dvěma různými výrazy pro palačinku: „crêpe“ a „galette“. Zásadní rozdíl mezi
nimi je ten, že „crêpes“ bývají připravovány z mouky pšeničné
a většinou si je dáte na sladko, zatímco „galettes“ jsou z mouky pohankové a většinou se podávají na slano. Takové palačinky údajně lidé pojídali už v neolitické době a připravovali je
21
3. kapitola: Síla knihy a franzouczské palačinky
tak, že kašovité obilné těsto roztírali na rozpálené kameny. Palačinky jsou považovány za francouzské národní jídlo a ve své
dnešní podobě vznikly v Bretani, na severozápadě Francie.
Už dlouhá léta chodím v Paříži do palačinkárny La Crêperie
des Canettes na ulici rue des Canettes číslo 10 ve čtvrti St-Germain-des-Près. Rodinný podnik funguje už víc než třicet let
a nevšední modrá fasáda a vůně palačinek nás zve k ochutnávce i dnes.
„Vašíku, představ si, že ve Francii nevyrábějí jen sladké palačinky, ale také slané, které Francouzi jedí k obědu.“
„Já bych ale chtěl sladkou palačinku s marmeládou, mami.“ zamračí se, protože představa slané palačinky je mu trochu cizí.
„Sladkou palačinku si určitě dej, ale nebyla by škoda neochutnat něco jiného, než co znáš z domova? Podívej, přečtu ti, jaké
tady mají příchutě.“
Dávám se do překládání jídelního lístku a Vašík pomalu zjišťuje, že marmeláda je opravdu něco, co by si z lákavé nabídky vybral až na posledním místě. Rozmýšlí se mezi palačinkou
s názvem Calypso s banány, nutellou a kokosem a palačinku
Belle Île s vanilkovou zmrzlinou, horkou čokoládou a praženými mandlemi. Já zase váhám mezi dvěma francouzskými
specialitami: palačinkou se slaným karamelem, kterým je tato
palačinkárna vyhlášená, nebo palačinkou s kaštanovým krémem. Nakonec si přeci jen vybereme, v klidu se naobědváme
a získáme tak sílu na další pařížské zastavení, které bude tentokrát trochu děsivé…
22
4. kapitola:
Jak to bylo s gilotinou a co dělat,
když máte v Paříži žízeň
23
4. kapitola: Jak to bylo s gilotinou a co dělat, když máte v Paříži žízeň
„Vašíku, povím ti zase jeden příběh, co ty na to?“ obrátím se na
Vašíka, když vyjdeme z palačinkárny.
„A o čem?“
„Tentokrát to bude trochu smutný příběh. Ale víš, dějiny nejsou
vždycky veselé, právě naopak. V dějinách lidé nadělali spoustu strašlivých věcí a je hodně důležité vědět, co všechno natropili. Protože z dějin se máme poučit a máme zkusit nedělat
podobné strašné věci jako naši předkové.“
„A o čem teda bude ten příběh?“ nedá se odbýt.
„Pamatuješ si, jak jsme v Praze hledali pana Mydláře?“ Vašík
souhlasně přikyvuje… „No tak pak určitě ještě víš, jaké bylo
Mydlářovo povolání.“
„Byl to kat!“
„Správně.“
„Budeme hledat nějakého kata i tady v Paříži, mami?“
Mám radost, protože Vašíkovi se zase objevily v očích ony jiskřičky v očekávání nového dobrodružství.
„To ne, Vašku, ale podíváme se na vynález, kvůli kterému
spousta katů přišla o práci.“
„A proč?“
„To se tak v dějinách stává. Lidi mají nějakou práci, tu pak nahradí stroj, který toho udělá daleko víc než lidé a navíc se nikdy
neunaví a málokdy se splete… Lidská síla je nahrazena strojem a lidé si pak musí hledat práci jinou. Představ si takového
24
4. kapitola: Jak to bylo s gilotinou a co dělat, když máte v Paříži žízeň
kata: Víš, jak musela být těžká ta sekera, kterou držel? Jak ho
z ní musela bolet ruka a co teprve záda! A jsou také známy
případy, kdy se kat sekerou vůbec netrefil nebo se trefil tak
nešťastně, že člověk na popravčím špalku měl hlavu useknutou jen tak napůl. I proto se začal používat stroj, u kterého bylo
jisté, že člověku hlavu usekne, aniž by se stala nějaká chyba a
toho člověka to moc bolelo.“
„A co to bylo za stroj, maminko?“
„Ten stroj se jmenoval gilotina a hodně ho používali právě tady
ve Francii, hlavně v době revoluce. Tenkrát s ním byli dokonce
popraveni král a královna. Víš, Vašíku, popravy vůbec nejsou
dobré a ve vyspělých zemích už se dneska popravovat nesmí,
protože nikdo nemá právo rozhodovat o životě jiného člověka.
Dřív ale bývaly popravy běžné a to, že dnes už nejsou, je jeden
z důkazů, že se lidé ve vyspělém světě poučili z dějin, a tak už
nedělají to špatné, co se dříve dělalo. A i když jsou popravy
špatné, gilotina byla pořád lepší než poprava sekerou, protože
bylo jisté, že si ten popravovaný ani nestihne uvědomit, že ho
něco bolí.“
Gilotina v baru Caveau des Oubliettes
na ulici Galande
Ani si toho při našem povídání nevšimneme a už míjíme začátek bulváru Saint-Michel s velkou kašnou s archandělem
Michaelem zabíjejícím draka. Nedaleko odtud, v ulici Galande, stojí bar s názvem Caveau des Oubliettes. Je to nevelký
podnik, ve kterém pravidelně vystupují jazzoví a bluesoví muzikanti. Právě sem s Vašíkem míříme, protože je v něm ukrytá
pravá gilotina…
Stojíme před barem, který má ještě zavřeno, jeho dveře se to25
4. kapitola: Jak to bylo s gilotinou a co dělat, když máte v Paříži žízeň
tiž otevírají až navečer. Já jsem však domluvená s panem majitelem, kterého už nějakou dobu znám, že nám umožní na pár
minut nakouknout dovnitř.
Vedu Vašíka k baru, kde hrozivě vyhlížející stroj, který změnil individuálně pojímanou popravu v popravu sériovou, stojí. Schválně nechávám Vašíka, aby si nástroj chvíli prohlížel,
a mezitím přemýšlím, jak mu princip gilotiny podat co nejméně
bolestně, když v tom přichází pan provozní a udělá Vašíkovi
okolo gilotiny takové divadlo, že už o vhodném způsobu vysvětlení popravy gilotinou přemýšlet nemusím. Napadá mě, že
než se bar večer otevře jazzmanům, mohli by u gilotiny dělat
exkurze francouzským školákům. Bylo by to jistě přínosné…
Wallacova fontánka s pitnou vodou
v Rue de la Bûcherie
„Mami, já mám žízeň!“ vyhrkne Vašek.
Už jsme zase venku a já hledám v tašce láhev s vodou. Bohužel je prázdná. Vzpomenu si ale, že nedaleko odtud, v ulici Rue
de la Bûcherie, stojí fontánka s pitnou vodou.
„Vašíku, v Paříži existují takové fontánky s vodou, ze kterých se
každý člověk může napít. Jedna je zrovna tady nedaleko. Napustíme si u ní láhev, abychom měli dost vody na další cestu.“
Fontaines Wallace neboli Wallacovy fontánky jsou jedním
z nezaměnitelných symbolů Paříže, stejně jako třeba pařížské
kavárny s venkovním posezením v úzkých uličkách, bukinisté
prodávající knížky, secesní vstupy do metra nebo kruhové zelené sloupy s reklamami (tzv. colonnes Morris). Nemusíte hned
vidět Eiffelovu věž, abyste si díky těmto maličkostem všimli,
v jakém městě se právě nacházíte.
26
4. kapitola: Jak to bylo s gilotinou a co dělat, když máte v Paříži žízeň
Stojíme před zelenou litinovou fontánkou. Zatímco napouštím
vodu, Vašek si ji prohlíží ze všech stran.
„Vašíku, tyhle fontánky se jmenují Wallace podle jednoho pána
z Anglie. Tento pán se dostal do Paříže před nějakými sto čtyřiceti lety, když zrovna Francouzi válčili s Němci, kterým se tehdy říkalo Prusové. Čistá voda tenkrát pro obyčejné lidi vůbec
nebyla dostupná, a tak Pařížané po staletí pili špinavou vodu
z řeky Seiny. Kvůli tomu pak umírali na různé strašlivé nemoci
anebo místo vody pili levné a nedobré víno. Když to pan Wallace na vlastní oči viděl, tak se zděsil, a protože po svém tatínkovi zdědil velké jmění, rozhodl se, že dá Pařížanům cenný
dar. Nechal vybudovat asi padesát fontánek, ze kterých si lidé
mohli čistou vodu napustit,“ povídám Vašíkovi a podávám mu
lahev, aby se mohl napít.
„Vypráví se, že když byla postavena vůbec první taková fontána, strhla se u ní dokonce rvačka, tak moc se zoufalí lidé toužili
dostat k čisté pitné vodě.“
„A maminko, proč jsou na té fontáně tyhle čtyři paní?“ ukazuje
Vašík na postavy, kterými je fontánka ozdobená.
„Těm se říká zvláštním cizím slovem – karyatidy. Mají znázorňovat čtyři lidské ctnosti – dobrotu, prostotu, laskavost a střídmost. Pan Wallace, který fontánky Paříži daroval, měl totiž také
rád umění. V Londýně bys třeba našel muzeum s obrazy a sochami, které kupoval a sbíral. A protože měl rád hezké věci,
tak chtěl, aby z jeho fontánek nejen tekla čistá voda, ale aby
taky hezky vypadaly. Nechal je proto ozdobit těmi postavami
a natřít nazeleno, aby ladily s jinými věcmi v pařížských ulicích,
třeba se stánečky s knížkami, kolem kterých jsme před chvílí
šli.“
„A takové fontánky jsou všude v Paříži?“
27
4. kapitola: Jak to bylo s gilotinou a co dělat, když máte v Paříži žízeň
„Úplně všude ne, ale je jich tu dost, asi kolem sto dvaceti,
a mají různé podoby. A dokonce tady jsou tři, které jsou napojeny na minerální prameny hluboko pod zemí, a tak si z nich
můžou lidé natočit do lahví pravou francouzskou minerálku.“
28
5. kapitola:
Město pod městem
a příšera z kanálu
29
5. kapitola: Město pod městem a příšera z kanálu
Vydáváme se dál po nábřežích Seiny, abychom si na chvíli užili
Paříž z jiné perspektivy. Nábřeží kolem řeky je centrem společenského života, a jakmile je jen trochu přívětivé počasí, vypadá to, jako by se celá Paříž sešla u řeky. Samotáři se posadí
a v klidu si čtou svou knihu, milenci se prochází ruku v ruce,
pouliční muzikanti vyhrávají na akordeon francouzské šansony a skupinky všech věkových kategorií tu posedávají, popíjejí
dobré víno a mávají na vyhlídkové lodě. Na některých nábřežích probíhají pravidelné taneční večery nebo koncerty. Paříž
a Seina jsou zkrátka již po staletí v úžasné harmonii a jednu
bez druhé si není možné představit.
S Vašíkem procházíme kolem náměstí Svornosti a já mu ukazuju, kde stávala ona hrozivá gilotina, na které uťali hlavu
Ludvíku XVI. a Marii Antoinettě. V dálce zahlédneme také
Vítězný oblouk, a tak Vašík poznává i místo, kde byla vystavena
urna s popelem Victora Huga. Potom projdeme pod mostem
Concorde, ve kterém jsou zabudovány kameny z ikonické
Bastily – pevnosti, jejímž pádem začala Velká francouzská revoluce, a pomalu přicházíme k mostu Alma se sochou alžírského vojáka…
Vstup do pařížských kanálů u mostu Alma
Na jedné straně mostu Alma, na levém břehu Seiny, je docela nenápadný vchod, budka, na které je napsáno „Égouts de
Paris“…
„Vašku, teď se půjdeme podívat na něco, co má úplně každé
město, které znáš, ale nikde se na to nemůžeš jít jednoduše
podívat. Co myslíš, že by to mohlo být?“
Vašík chvíli přemýšlí, usilovně krčí malé čelíčko a já vidím, že
ho vůbec nic nenapadá, proto mu napovídám: „Zkus přemýš30
5. kapitola: Město pod městem a příšera z kanálu
let, kam se můžou lidé z města schovat, když jim v ulicích hrozí
nebezpečí. Třeba když probíhá válka a někdo na město hází
bomby.“
„Do sklepa!“
„Správně. Lidé se prostě schovají pod povrch země. A co ještě
může být ve městě pod zemí kromě sklepa?“
Vašík chvíli přemýšlí a nakonec se mu rozjasní oči, protože ani
on sám nečekal, že přijde na takovou odpověď: „Metro!“ vykřikne.
„Ty jsi ale šikulka! No jasně, v metru se lidé za války opravdu
schovávali. Ale metro vzniklo v Paříži teprve před sto dvaceti
lety. Už předtím ale lidé během různých bojů, masakrů, válek
a revolucí hledali útočiště pod zemí. A našli ho třeba v kanálech.“
„Fuj, v kanálech?“ krčí Vašík svůj nosánek, protože je mu jasné,
že vábně to tam zřejmě nevoní.
„Ano, Vašku. Víš, když ti hrozí nebezpečí, tak je pro tebe nějaký zápach asi tou nejmenší nepříjemností. A pařížské kanály
jsou nesmírně zajímavé! Je to totiž ta vůbec nejdelší a nejpropracovanější kanalizační síť na světě, která tvoří úplné další
město pod Paříží. Délka kanálů je neuvěřitelných 2400 kilometrů, to je ještě o kousek více, než bys jel autem z Prahy do
Paříže a nazpátek.“
Vašík vypadá, že ho kanály stejně nijak nenadchly. A když mu
povím, že se zrovna teď chystáme pařížské kanály navštívit,
chvíli mě přemlouvá a tvrdí, že tam určitě jít nechce. Nakonec
se mi ale podaří přesvědčit ho o tom, že nás velký zápach nečeká, že na krysy na trase, která je zpřístupněná pro turisty,
31
5. kapitola: Město pod městem a příšera z kanálu
nenarazíme a slíbím mu, že mu pak povím příběh jiného zajímavého zvířátka, které se do kanálů dostalo. Nakonec tedy
přeci jen v budce u mostu Alma kupujeme vstupenky a vydáváme se po schůdkách do pěti set metrů pod povrch země,
abychom okusili kousek tajemství města pod městem.
Pařížské kanály jsou opravdu dalším městem, které se skrývá
pod pařížskými ulicemi. Paříž má nejrozsáhlejší a také nejdokonalejší kanalizační síť na světě s bohatou a poutavou historií. Vůbec první kanál byl vybudován na ulici Montmartre již
v roce 1370, současná podoba pařížských kanálů však pochází z Hausmannovy přestavby Paříže v druhé polovině 19. století, kdy nové kanály vznikaly pod vedením inženýra Eugène
Belgranda.
Už v roce 1894 byla část kanálů zpřístupněna veřejnosti k naučným prohlídkám, až do sedmdesátých let se dokonce v kanálech částečně proplouvalo na lodičkách. Dnes je zpřístupněna
jen malá část kanalizační sítě, která nicméně stojí za prohlédnutí, protože umožňuje poznat francouzskou metropoli zase
z trochu jiné perspektivy.
„Vašíčku, vidíš ty cedulky?“ ukazuju synovi cedulku s názvem
ulice v jedné kanalizační chodbě. „Přesně takové cedulky jsou
nahoře v ulicích! Slouží pracovníkům kanálů k dobré orientaci
tady pod zemí – podívají se na cedulku a hned vědí, kde se nacházejí. A na potrubích, ze kterých teče odpad, jsou dokonce
čísla domů!“
Vašík si prohlédne cedulku, ale už míří k ohromným strojům,
které pracovníci kanálů používají ke své práci. Je jich tu hned
několik. Kromě nich se tu člověk dozví něco zajímavého o cyklech vody nebo o tom, jak lidé během staletí kanály využívali.
Ale jeden skutečný příběh, kterým Pařížané straší své zlobivé
ratolesti, tady nikdo nevypráví…
32
5. kapitola: Město pod městem a příšera z kanálu
„Vašku, povím ti teď příběh o tom zvířátku, které tady jednou
v kanálech našli. Je tomu už víc jak třicet let, kdy vystrašení
pracovníci kanálů volali pařížské hasiče. Představ si, že v jednom koutě objevili spokojeně odpočívajícího asi metr dlouhého krokodýla!“
Vašík vykulí oči a skoro vykřikne: „Jak se sem dostal? On sem
připlaval z moře?“
„To nikdo přesně neví. Ale zřejmě si ho někdo pořídil jako domácího mazlíčka a nedošlo mu, že takové krokodýlí mládě
není štěňátko, tak ho pravděpodobně spláchl do záchodu.
Jenže krokodýl je odolné zvíře, a tak to přežil a dostal se až
do kanálů.“
„A co se s ním stalo?“ ptá se Vašík skoro nešťastně.
„Hasiči mu zavázali tlamu, aby je nepokousal a vyvedli ho z kanálů ven. Potom krokodýlka, vlastně krokodýlí slečnu, pojmenovali Eleonore a poslali ji do akvária v městě Vannes, asi 500
kilometrů od Paříže. A tam Eleonore žije spokojeně dodnes,
protože krokodýli se dožívají hodně vysokého věku. Dnes prý
měří tři metry a váží 250 kilogramů. To by se už do kanálů vůbec nevešla!“
Vašek vypadá spokojeně, že krokodýl byl zachráněn a že při
procházce po kanálech nenarazil na žádnou krysu.
Socha Svobody a Ostrov labutí na stanici Javel
Vycházíme opět do ulic a vyrážíme vstříc dalšímu dobrodružství. Nasedáme na druhé straně mostu Alma na metro a jedeme až na stanici Javel.
33
5. kapitola: Město pod městem a příšera z kanálu
Nejprve se jdeme podívat na pařížskou sochu Svobody, která
se u této stanice na takzvaném Ostrově labutí nachází. Jakmile sejdeme až k soše na ostrov uprostřed Seiny a trošku si zasportujeme v místní venkovní posilovně na malé horolezecké
stěně, zamíříme do nedalekého parku André Citröen…
34
6. kapitola:
Paříž z ptačí perspektivy a káva
z nejstarší kavárny
35
6. kapitola: Paříž z ptačí perspektivy a káva z nejstarší kavárny
„Vašíku, teď se podíváme na Paříž hezky svrchu. Nebudeme
ale šplhat na Eiffelovku ani na žádnou jinou vyhlídku jako
všichni ostatní. My totiž poletíme.“
„Letadlem?“
„Kdepak. Poletíme něčím, co lidé vynalezli ještě před tím, než
se začalo létat letadly. Poletíme totiž balonem! Věděl jsi, že
horkovzdušný balon vynalezli právě Francouzi? Vůbec první
takový sestrojili bratři Montgolfierové. Na první let vyslali tři zvířátka – kohouta, kachnu a ovečku. Myslelo se totiž tehdy, že
létání pro lidi není bezpečné, že když se dostanou nahoru do
výšin, tak se otráví jedovatým vzduchem. Zvířátka ale přistála
zpátky na zemi úplně v pořádku, a tak mohli začít létat také
lidé.“
Horkovzdušný balón v parku André Citröen
V pařížském parku André Citröen v 15. pařížském obvodu
může kdokoliv vyletět do výšin horkovzdušným balonem, a to
rovnou jedním z největších existujících horkovzdušných balónů na světě. Tento balon slouží pouze k vyhlídkovým „letům”.
Ve skutečnosti se s ním totiž nikam neposunete, protože je
k zemi připevněn kabely. Můžete se z něj ale kochat nezapomenutelným a docela netradičním pohledem na Paříž.
Kupujeme vstupenky, nastupujeme do balonu a stoupáme do
výšky 150 metrů. Lidé pod námi, projíždějící auta i budovy se
stávají menšími a menšími a Paříž máme za chvíli jako na dlani. Vašík je naprosto nadšený a stejně tak i ostatní děti kolem
nás. Jedinou nevýhodou této skvělé atrakce je, že je člověk
nahoře tak krátce a než se stačí pořádně rozkoukat, už zase
klesá dolů.
36
6. kapitola: Paříž z ptačí perspektivy a káva z nejstarší kavárny
„Mami, co znamená ten nápis na balónu?“ ptá se Vašek, když
sestoupíme zpátky na zem.
„To je reklama, Vašíku. Protože je balon nahoře hezky viditelný, tak si ho pronajímají různé firmy jako reklamní plochu, aby
si názvu jejich společnosti všichni všimli. A představ si, tento
balon taky mění barvu! Jeho barva se mění podle toho, jak
čisté je zrovna v Paříži ovzduší. Pokud je balon zelený, je kvalita ovzduší dobrá, pokud oranžový, tak je ovzduší průměrné
a pokud červený, je pařížský vzduch znečištěný.“
„Takže je to jako semafor?“
„Správně. Ale pojď honem, maminka si chce dát kávu a ty si určitě zase dáš něco dobrého k snědku. Půjdeme teď do kavárny a ne jen tak ledajaké, je to totiž ta nejstarší kavárna v Paříži.“
Divadlo Odéon a kavárna Le Procope
na Rue de l´Ancienne Comédie
Vcházíme znovu do metra a vystupujeme na stanici Odéon,
která je pojmenována podle jedné z nejslavnějších pařížských
divadelních scén. Divadlo Odéon s monumentální fasádou
ozdobenou antickými sloupy otevřela již v roce 1782 Marie-Antoinetta a dodnes se v něm hrají klasické i současné hry.
Uvnitř se nachází také malé muzeum seznamující návštěvníky
s historií tohoto kulturního stánku, kam s Vašíkem krátce nakukujeme, a pak už míříme na nedalekou ulici Rue de l´Ancienne
Comédie, kde stojí kavárna Le Procope, nejstarší kavárna
v Paříži klasifikovaná jako historická památka.
Vcházíme dovnitř, necháváme se usadit a já Vašíkovi začínám
povídat další z pařížských příběhů…
37
6. kapitola: Paříž z ptačí perspektivy a káva z nejstarší kavárny
„Vašku, ty sice ještě kávu nepiješ, ale určitě víš, že skoro každý
dospělý si ji rád dá. Často každý den, někdy i několikrát denně.
Káva je jednou z nejprodávanějších věcí na světě vůbec a lidé
po celém světě denně vypijí neuvěřitelné dvě miliardy šálků
kávy! A to už je pořádné množství, nemyslíš?“
Vašík souhlasně přikyvuje a mezitím k nám přichází číšník. Objednáváme si a já se vracím k vyprávění: „Kávu ale v Evropě
dlouhou dobu vůbec nikdo neznal. Její pravlastí je země, která
se jmenuje Etiopie a leží v Africe. Z ní se pak kávová zrnka dostala na Arabský poloostrov. Arabští vládcové nechtěli, aby se
káva vyvážela mimo jejich území. Toho však nedbali Holanďané, kteří s arabskými sultány čile obchodovali a poprvé převezli kávová zrna do Evropy. V Paříži pak kávu poprvé představil
velvyslanec Osmanské říše Soliman-Aga. Bylo to v roce 1669
za vlády Ludvíka XIV., Krále Slunce.“
„To byl ten král, který umřel pod gilotinou, maminko?“
„Ne, ne, Vašíku, králů Ludvíků měla Francie celou řadu. Ten
čtrnáctý v pořadí, Král Slunce, nechal postavit kousek od
Paříže krásný zámek Versailles. Až Ludvík XVI. potom skončil
pod gilotinou.“ Vašík soustředěně vnímá a já povídám dál.
„Když tedy byla káva poprvé představena v Paříži, na dvoře
Ludvíka XIV., chopil se příležitosti Arménec, který se jmenoval Pascal a začal kávu prodávat na trhu Saint-Germain. V té
době přišel do Francie mladý člověk ze Siciílie, z ostrova, který
patří Itálii, a tento člověk se jmenoval Francesco Procopio dei
Coltelli. Začal pro Arménce Pascala na trhu pracovat, a protože
byl mladý a ambiciózní, napadlo ho, že otevře místo, kde kávu
bude lidem vařit. V roce 1686 pak otevřel kavárnu, ve které teď
sedíme, a pojmenoval ji podle sebe – Procope. Zařídil ji přepychově, aby nalákal bohaté zákazníky, a brzy se zbrusu nová
kavárna stala velmi oblíbenou a chodili do ní samí slavní lidé.“
38
6. kapitola: Paříž z ptačí perspektivy a káva z nejstarší kavárny
Slavní hosté nejstarší pařížské kavárny
– Balzac, Rousseau i Napoleon
„A kdo sem chodil, mami?“
„Tak třeba velcí spisovatelé.“
„I pan Hugo?“ vzpomene si Vašík na jediného francouzského
spisovatele, kterého zná.
„Ano, třeba on. Nebo další velký francouzský spisovatel, který
se jmenoval Honoré de Balzac.“
Chodili sem také známí filozofové 18. století: Voltaire, Rousseau nebo Diderot, jeden z autorů slavné francouzské Encyklopedie, který prý psal některé části díla právě tady. Kavárnu
ale navštěvovali také Američané, kteří v Paříži pobývali – třeba
Benjamin Franklin, jeden z autorů americké Ústavy, jejíž části
tu prý také psával, ale tím Vašíka zatěžovat nebudu.
„No a jednou se tu prý ukázal i sám Napoleon Bonaparte, podívej, tady mají vystavený jeho klobouk, který tady prý kdysi
zapomněl.“
Ukazuju synovi slavný artefakt, který v kavárně rozhodně není
jedinou připomínkou slavných časů. V celém podniku se nacházejí fragmenty historie – mají tu třeba malovaný plakát
z dob Velké francouzské revoluce, na kterém je napsáno „Liberté, Egalité“ – volnost, rovnost. Nebo dopisy, které si psali
Corneille s Colbertem, dva velcí francouzští spisovatelé. Stěny další místnosti pak zdobí výňatky z Deklarace práv člověka
a občana z roku 1789 a mají tu také zvonek, který údajně kdysi
patřil Maratovi.
39
6. kapitola: Paříž z ptačí perspektivy a káva z nejstarší kavárny
Dopíjím svou kávu a Vašek už má dávno snědeno své crème
brûlée, lahodný francouzský dezert s karamelovou krustou.
Prohlížíme si ještě zbývající vystavené artefakty a míříme dál,
protože se pomalu stmívá a Paříž se začíná oblékat do svého
nočního hávu. A právě ten si jdeme prohlédnout…
40
7. kapitola:
Místo vědění
a putování pařížskou
noční oblohou
41
7. kapitola: Místo vědění a putování pařížskou noční oblohou
O pár ulic dále v Latinské čtvrti stojí majestátní budova nejstarší francouzské univerzity, Sorbonny, která vychovala generace vědců a myslitelů nejen francouzského původu. Většina
návštěvníků Paříže se k ní zajde podívat, ale jen málokdo se
dostane dovnitř. Budova totiž není veřejnosti běžně přístupná
a slouží výhradně studentům a univerzitním pracovníkům.
Prostory univerzity včetně kaple, ve které je pochován kardinál Richelieu, zpopularizovaný Dumasovým příběhem o Třech
mušketýrech, může člověk navštívit během prohlídek s průvodcem, na které je třeba se předem objednat. Kromě toho ale
Sorbonna nabízí po předchozí rezervaci také večerní návštěvu
pokladu, kterým je starobylá observatoř.
Sorbonská hvězdárna ve věži univerzity
Sorbonnskou hvězdárnu viděl téměř každý návštěvník Paříže
zvenčí – je totiž umístěná ve věži ozdobené měděnou zelenou
kupolí, dominantním prvku celé univerzitní budovy.
K Sorbonně dorážíme chvíli před devátou večer a zanedlouho
se připojujeme k malé skupince lidí, která se, stejně jako my,
chystá pozorovat pařížskou noční oblohu. Se zástupcem Francouzské astronomické společnosti se vydáváme prázdnou
noční univerzitou, labyrintem chodeb, schodišť a masivních
dveří. Poté nás čeká výstup po mnoha schodech až na vrchol
věže. První zastávkou je místnost s názvem „Optický ateliér“,
kde se dozvídáme informace o historii tohoto místa, a pak už
přichází onen magický moment – výstup do samotné kupole,
ve které se observatoř ze 17. století nachází.
Člověk si tu připadá jako v románech Julese Verna: dřevěná
klenba, kladky a starobylé astronomické přístroje, z nichž řada
je překvapivě stále v provozu. Místnosti dominuje dalekohled
42
7. kapitola: Místo vědění a putování pařížskou noční oblohou
z roku 1935 o průměru 153 mm. A právě jeho prostřednictvím
se chystáme sledovat noční oblohu. Máme štěstí, protože je
dnes jasná noc…
Skrz starobylý dalekohled se podívám směrem k Eiffelově věži
a srdce se mi rozbuší jako o závod.
„Vašíku, pojď se rychle podívat!“ volám Vaška k dalekohledu.
„Koukni se támhle k Eiffelovce, vidíš tu planetu? To je Jupiter
a kolem něj jeho čtyři největší měsíce – lo, Europa, Ganymed
a Callisto. Přesně takto je viděl už Galileo Galilei!“
Vašek přilepí očko k dalekohledu a po chvíli solidárně předává
hledí dalším návštěvníkům. Jakmile odvrátí oči, vidím, že jsou
zalitá slzičkami. Tak moc onen pohled do jiných světů Vašíka
dojal…
S noční Paříží se ještě rozloučíme výhledem z balkonu observatoře. Připomeneme si, na kterých místech jsme se společně
procházeli a zamáváme Quasimodovi, který zrovna zazvoní
na zvony katedrály Notre-Dame. Odměnou nám je blikající
Eiffelova věž, jejíž světla září do okolí jako naleštěné diamanty.
Přichází čas jít se po náročném dni uložit do postýlky…
43
44
8. kapitola:
Cesta do Londýna a pozdravení
malého kouzelníka
45
8. kapitola: Cesta do Londýna a pozdravení malého kouzelníka
Ráno se probouzíme, posnídáme a čeká nás cesta do další
významné evropské metropole, hlavního města Velké Británie.
Vašík už ví, že máme namířeno do Londýna, ale zatím neví, jak
se tam dostaneme. Letadlem už letěl, a protože jako každý
malý kluk miluje vláčky, rozhodla jsem se, že se z Paříže do
Londýna vydáme vysokorychlostním vlakem.
Cesta tzv. Eurostarem z Paříže do Londýna je rychlejší než
cesta letadlem, vezmeme-li v úvahu bezpečnostní kontroly
a nutnost být s předstihem na letištích. Ujet trasu dlouhou necelých 500 km trvá Eurostaru pouhé dvě hodiny a patnáct
minut. Nádraží se nacházejí v centrech měst v dostupnosti
městské hromadné dopravy a odpadá tak nutnost dopravovat
se zdlouhavě a draze z letišť. Vlaky jsou navíc podle ekologů
až desetkrát šetrnější k životnímu prostředí než letadla a cesta
vlakem, ve kterém je dostatek místa, dá se v něm procházet
a třeba i slušně najíst v jídelních vozech, je daleko pohodlnější.
Nadto se jedná o nezapomenutelný zážitek: vlaky jezdí průměrnou rychlostí 300 km/h a člověku se zdá, že krajina kolem
něj přímo sviští.
Stanice TGV na Severním nádraží
Vašík je celý natěšený. Na pařížském Severním nádraží,
Gare du Nord, kupujeme svačinu na cestu, procházíme pasovou kontrolou a po chvíli už nastupujeme do vlaku čtvrté
generace TGV. Najdeme svá místa a Vašík vyčkává. Už je to
tady – vlak se konečně rozjel a nové dobrodružství začíná. Vašík vzrušeně pobíhá uličkami a fascinovaně kouká z oken. Má
touhu si všechno do detailů prohlédnout. Když si pak konečně
sedne, aby si snědl svůj croque-monsieur – typický francouzský zapečený toast, jehož název se dá přeložit jako „křupající
pán“ (Vašík pro něj vymyslel originálnější název „Pan Křupan“)
– neujde mu, že za okny je najednou tma. Nevěřícně se dívá
46
8. kapitola: Cesta do Londýna a pozdravení malého kouzelníka
z okna, až mu část toastu s bešamelem spadne do klína.
„Maminko, co se děje, proč je venku taková tma? Už je noc?“
„Ne, je to proto, že projíždíme tunelem.“
„Ale už je to nějak dlouho! To je asi moc dlouhý tunel!“
„Ano, Vašíku. Jmenuje se Eurotunel a vede pod Lamanšským
průlivem, to znamená pod vodou. Je dlouhý přes padesát kilometrů. To je asi polovina cesty z Prahy k babičce do Plzně.
Tenhle tunel používají auta, autobusy i vlaky, které cestují mezi
Francií a Velkou Británií. Cesta tunelem je totiž daleko rychlejší, než kdybys plul lodí.“
Výstup na nádraží St. Pancras
a Harry Potter na King´s Cross
Cesta nám s Vaškovým neustálým poletováním po vlaku rychle uběhne a zdá se nám to být jako chvilička, když najednou
zastavujeme na londýnském nádraží St. Pancras. Bereme
naše zavazadla a vystupujeme. Vašík si předtím nezapomene
vyměnit červený baret za čepici ve stylu Sherlocka Holmese,
aby opět zapadl mezi místní.
Přecházíme pak na nádraží Kings Cross, které se rozkládá
hned vedle, protože nesmíme minout místní atrakci, kterou je
nástupiště 9 a třičtvrtě. Když J. K. Rowlingová napsala Harryho Pottera, vymyslela hned v prvním díle originální způsob,
jakým se malí kouzelníci dopravují do školy čar a kouzel v Bradavicích, aby je běžní lidé – „mudlové“ – neviděli. Na nádraží
Kings Cross vytvořila pro svůj příběh mezi devátým a desátým
nástupištěm nástupiště devět a třičtvrtě, ze kterého vlaky do
Bradavic vyjížděly. A protože Harry Potter je samozřejmě artikl,
47
8. kapitola: Cesta do Londýna a pozdravení malého kouzelníka
který se dá dobře prodat, bylo na nádraží po enormním úspěchu příběhů malého kouzelníka zřízeno pro nadšené fanoušky
nástupiště devět a třičtvrtě.
Nenachází se ale mezi devátým a desátým nástupištěm, protože tam by bránilo cestujícím a provozu vlaků. Stojí kousek
opodál a ve zdi je tu zasazený stejný vozíček, na kterém malí
kouzelníci převáželi svá zavazadla a na něm klec s čarodějnickou sovou. Fanoušci příběhu o Harrym se s tímto vozíčkem
s oblibou fotí. Omotávají si přitom šály v barvách jednotlivých
kolejí kouzelnické školy a vyskakují do výše, aby to na fotce
vypadalo tak, jako by opravdu coby kouzelníci proskakovali
zdí.
Vašík se samozřejmě musí vyfotit také a vybírá si k tomu žluto-červenou šálu koleje jménem Nebelvír, do které chodil sám
Harry a jeho kamarádi. Jakmile je zvěčněn, vcházíme do obchůdku s tématikou příběhů Harryho Pottera, který je hned
vedle nástupiště, a já Vašíkovi rozmlouvám koupi drahé kouzelnické hůlky. Místo toho kupujeme zvláštní bonbony ve fialové krabičce, jejichž smysl mi musí pro změnu vysvětlit Vašík,
protože zná Harryho příběhy daleko lépe než já. A to je mu
teprve deset, tedy ještě o rok méně než hlavnímu hrdinovi veleúspěšných knih v prvním díle.
„Maminko, to jsou Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak!“ povídá
nadšeně, když krabičku uvidí.
„Co to znamená, Vašíku?“
„No, to jsou bonbony, které jedli Harry s Ronem a Hermionou
a taky všichni ostatní v Bradavicích! Ty bonbony mají spoustu
různých příchutí a nikdy nevíš, kterou si zrovna dáš! Nejhorší
jsou třeba zvratky nebo sopel.“ směje se Vašík.
„No fuj, Vašku.“
48
8. kapitola: Cesta do Londýna a pozdravení malého kouzelníka
Prohlížím si se zájmem krabičku a opravdu vidím na zadní straně příchutě, které Vašík vyjmenoval. A nadto taky hlínu, trávu, mýdlo nebo ušní maz. I když se mi koupě této „dobroty“
zdá přinejmenším zvláštní, vím, že bonbony udělají Vašíkovi
radost, tak je kupujeme a cestou na hotel, který máme opodál,
se bavíme tím, že ochutnáváme jejich bizarní příchutě.
49
9. kapitola:
Na skok v muzeu děsu
– u chirurgů
9. kapitola: Na skok v muzeu děsu – u chirurgů
Jakmile si na hotelu odložíme zavazadla, už se vydáváme vstříc
londýnskému dobrodružství. Začali jsme docela neobvykle –
ochutnávkou podivných bonbonů a poněkud bizarně budeme také pokračovat. Vydáváme se na první cestu londýnským
metrem, které je vůbec nejstarší podzemkou světa, a vystupujeme na stanici Holborn, blízko které se nachází neobvyklé
Hunterian museum s exponáty z oborů patologie a srovnávací anatomie.
Muzeum sídlí v impozantní budově Královské chirurgické
koleje, jež byla původně sídlem středověkého cechu holičů
a chirurgů. Exponáty, které za chvilku uvidíme, pocházejí z hrůzostrašné, avšak přesto vynikající a výjimečné historické sbírky
Johna Huntera, po kterém je muzeum také pojmenováno.
„Vašíku, muzeum, do kterého se teď půjdeme podívat, je dost
zvláštní a děsivé, jsou v něm různé kosti, lékařské náčiní a také
zvířata a části lidského těla zakonzervované v nálevech. Zvládneš to, nebudeš se bát?“
Vašek překotně odpovídá, že určitě nebude a přidá ještě známou písničku o tom, že z něj pořád dělám malé dítě, přesto,
a to máma pozná, se v jeho očích zračí nejistota.
Muzeum anatoma Huntera u stanice Holborn
John Hunter byl významný britský anatom a chirurg 18. století,
který začínal na anatomické škole coby asistent svého staršího
bratra Williama. Učil se velmi rychle a nějaký čas strávil také
jako lékař v armádě, kde vyvinul nové způsoby léčby střelných
ran. Zabýval se rovněž studiem zubní transplantace a později
se stal dvorním chirurgem krále Jiřího III. Nadto všechno byl ale
také zapáleným a vášnivým sběratelem, který ve svém domě
shromažďoval vše, co nějakým způsobem souviselo s lékař51
9. kapitola: Na skok v muzeu děsu – u chirurgů
stvím a lidským nebo zvířecím tělem.
Protože Hunterova sbírka časem čítala tak obrovské množství
předmětů, že se v domě nedalo hnout, odstěhoval se v roce
1783 do většího domu, a to na náměstí Leicester Square, kde
si zřídil muzeum. Dodnes si můžete na tomto náměstí v centru
Londýna všimnout lékařovy sochy. Po jeho smrti sbírku koupila
vláda a právě tehdy se stala součástí Muzea královské chirurgické koleje.
Vcházíme do muzea a začínáme si pomalu prohlížet oněch
více než tři tisíce exponátů, které sbírka obsahuje. Je tu vystavena skoro každá část lidského těla, kterou byste si přáli
(a v některých případech vůbec nepřáli) vidět. Kostlivci, kosti, lebky a zuby, děsivé voskové modely, hrozivě vypadající chirurgické nástroje ze 17. století, amputační nože a v tzv.
glass cabinet – „skleněném kabinetu“ pak najdete i různé části lidského těla a také zvířata v nálevech ve skleněných nádobách. Zakonzervováni tu jsou dokonce obrovští krokodýli,
které Vaška obzvláště zaujmou, protože si vzpomene na onu
třímetrovou krokodýlí slečnu z pařížských kanálů.
„Vašíku,“ odvádím zaujatého syna od zkoumání mozku matematika Charlese Babbage, „pojď, ukážu ti jeden z nejslavnějších exponátů tohoto muzea, kterým je kostra skutečného
obra!“
Vašek za mnou nadšeně cupitá a já jsem ráda, že je z muzea
nadšený a vůbec se hrozivě vypadajících exponátů nebojí. Myslím, že už teď se těší, až bude o děsivém zážitku vyprávět
kamarádům ve škole.
Vzácný exponát – nejvyšší muž Charles O´Brien
Přicházíme k obrovskému kostlivci člověka, který kdysi dosa52
9. kapitola: Na skok v muzeu děsu – u chirurgů
hoval výšky téměř 2,4 metrů.
„Vašíku, tohle je kostra muže, který se jmenoval Charles O´Brien.“
„A jak se sem ten jeho kosti dostaly, mami?“
„Víš, to je další zajímavý příběh. Ten pán žil v 18. století a tehdy
byli lidé, kteří se vymykali normálu, atrakcí na různých poutích
a také v cirkusech. Ostatní se na ně chodili dívat a smáli se jim.
Vystavovali takhle nejen obry a trpaslíky, ale třeba i siamská
dvojčata. Víš, co to jsou siamská dvojčata?“ ptám se Vaška,
který očividně znejistěl.
„Jsou to dvojčata, která jsou srostlá k sobě, takže vypadají třeba jako jeden člověk se dvěma hlavami. V těch cirkusech bys
ale našel třeba i muže, kteří měli jen jedno oko uprostřed čela.
Takto vystavovat se nechal také Charles O´Brien, a když pak
onemocněl, John Hunter, který založil muzeum, ve kterém právě stojíme, ho navštěvoval na smrtelné posteli, protože chtěl
pro svou sbírku získat jeho kostru.“
Vašík se zamračí: „To od něj ale vůbec nebylo hezké, proč mu
raději nepomohl, aby neumřel?“
„To nevím, Vašku. Hunter byl zapáleným sběratelem, a tak ho
zřejmě tehdy zajímalo jen to, jak O´Brienovo tělo získat pro
svou sbírku. O´Brien věděl, jak velkou cenu pro Huntera bude
mít, a tak ještě před smrtí napsal ve své poslední vůli, že chce,
aby jeho tělo bylo uloženo do olověné rakve a zaplatil jednomu rybáři za to, aby pak tuto pevně uzavřenou rakev hodil do
moře. Hunter se ale o O´Brienových plánech dozvěděl a po
obrově smrti rybáře uplatil částkou pěti set liber, což byly v té
době ohromné peníze, aby mu tělo vydal. Vařil ho pak ve vodě
v obrovské měděné kádi, aby z něj zbyly jen kosti, a následně
ho vystavil ve svém muzeu.“
53
9. kapitola: Na skok v muzeu děsu – u chirurgů
Vašík si ušklíbne a pak si dlouze prohlíží kostru nebohého
obra, ale já už ho lákám dál: „Ukážu ti ještě jeden slavný exponát, pojď honem za mnou!“
Čelist Winstona Churchilla
v Muzeu královské chirurgické koleje
Míříme ke skleněné vitríně, v níž je v malém skleněném pouzdře vystavena čelist. A není to čelist jen tak ledajaká.
„Tohle je zubní protéza samotného Winstona Churchilla! Pan
Churchill byl…“
„Mami, já přece znám pana Churchilla! Povídá mi o něm dědeček.“ podívá se na mě Vašík vyčítavě a já jsem ráda, že má
ještě možnost poslouchat dědečkovy příběhy o druhé světové
válce, pro jejíž historii jeho děda chová zvláštní nadšení.
„Ale proč jsou tu jeho zuby? Hunter je taky získal po Churchillově smrti?“
„Jsou to falešné zuby, říká se tomu zubní protéza. Churchill ji
nosil, protože mu vypadaly jeho vlastní zuby. A takových protéz měl slavný státník během svého života několik, protože byl
známý tím, že když se naštval a rozzuřil, tak si zuby vyndal
z pusy a někam je hodil, aby se tak uklidnil. Za války vycházely
v novinách coby odlehčení od smutných zpráv z fronty také
zprávy o tom, jak daleko Churchillova čelist zrovna doletěla.
Nu, a jednu z nich si našel pro svou sbírku i John Hunter.“
Vašík se směje nad představou, jak Hunter někde hledá Churchillovy zuby a mezitím si procházíme muzeum dál. Zaujmou
nás ještě gigantické zuby megatheria, vyhynulého druhu ob54
9. kapitola: Na skok v muzeu děsu – u chirurgů
rovského pozemního lenochoda, které Hunterovi daroval sám
Charles Darwin. Prohlížíme si také náhrdelník ze zubů, který
z Konga přivezl objevitel Henry Morton Stanley nebo nádor,
který byl vyňat z tváře jistého Johna Burleyho a nebylo při tom
tehdy použito žádného anestetika. Poté už vycházíme ven
a po neobvyklém zážitku si chvíli odpočineme na lavičce v parku.
55
10. kapitola:
Popíjíme pravý anglický čaj…
56
10. kapitola: Popíjíme pravý anglický čaj...
K našemu dalšímu cíli je to jen kousek, a tak se brzy zase vydáváme na cestu. Vašíkově zvídavé povaze neunikly typické
červené dvoupatrové autobusy, na které na ulicích neustále
mává, až si říkám, kdy ho začne bolet ruka. Takže se k jeho
velké radosti jedním z nich hned svezeme a vystupujeme
u kostela St. Clement Danes.
Navrhl jej sir Christopher Wren, známý stavitel katedrály sv.
Pavla nebo Kensingtonského paláce. Původní kostel byl však
téměř od základů zničen bombardováním za druhé světové
války. V padesátých letech byl vystaven znovu coby ústřední kostel Britského královského letectva, Royal Air Force.
Návštěva tohoto svatostánku je poutavým zážitkem, protože
v dlažbě je vsazeno přes 800 různých břidlicových symbolů
a znaků letek a jednotek RAF. Ve vitrínách jsou tady vystaveny
tlusté knihy se jmény více než 125 000 letců (včetně těch československých), kteří za války zahynuli.
Čajový obchod značky Twinings
Hned za kostelem stojí majestátní budova Královského soudního dvora a naproti ní malý domeček s nápisem Twinings.
A právě sem máme namířeno.
„Vašíku, podívej se na tento malý domeček, do něj se teď jdeme podívat. Je to totiž nejstarší obchod s čajem v Anglii a čaj,
ten tady byl vždycky hodně oblíbený. Původně ale čaj z Anglie
nepochází.“
„A odkud teda, mami?“
„Zdaleka, až z Číny.“
„Tak proto tam jsou ti dva Číňani?“ ukazuje Vašek na fasádu
57
10. kapitola: Popíjíme pravý anglický čaj...
obchůdku, kde nad vchodovými dveřmi spatřil dvě sochy Číňanů, a já mám radost, že si jich všiml.
„Správně! Čaj se v Číně začal pít už někdy ve třetím tisíciletí před naším letopočtem. Představ si to, to je už nějakých
pět tisíc let! Do Evropy se pak dostal až o mnoho let později,
v 16. století, díky Holanďanům, kteří přivezli vůbec první vzorek
čaje do Amsterdamu. Do Anglie pak první čaj doplul ještě o
pár let později a zpočátku ho pili jen bohatí lidé, protože byl
hodně drahý.“
V 18. století prý 100 gramů čaje stálo v přepočtu dnešní kupní síly asi 160 britských liber. Jedním z prvních dovozců čaje
do Británie byl Thomas Twinings, který již v roce 1706 založil
obchůdek, do něhož právě vstupujeme. Původně se tady podávala i káva a přicházela sem vybraná společnost. A i dnes
mají čaje značky Twinings v oblibě velké osobnosti – královna
Alžběta si údajně jejich English Breakfast dopřává každý den
k snídani a na každém balení čajů této značky je poznámka, že
je „čaj značky Twinings doporučován britskou královnou“.
Obchod, který dodnes provozuje rodina Twiningsů, je maličký
– pouhé tři metry široký a asi dvacet metrů dlouhý. Nabídka
čajů je ale dechberoucí a seženete tu i příchutě, které v běžných obchodech běžně vůbec nejsou k dostání. Firma vyrábí téměř dvě stě různých druhů čaje a v tomto obchůdku si
můžete dokonce namíchat krabičku s různými druhy čajových
sáčku dle vašeho výběru.
Historie spropitného a Earl Greye
Na konci voňavého obchůdku, ve kterém vládne atmosféra
starých časů a který je vyzdoben portréty generací Twiningsů,
je také muzeum vystavující čajové nádobí několika staletí a dal58
10. kapitola: Popíjíme pravý anglický čaj...
ší zajímavé exponáty. S Vašíkem si prohlížíme kopii oprávnění k prodeji čaje podepsaného královnou Viktorií v roce 1837,
antické čajové krabičky a staré reklamní plakáty. Skutečným
pokladem je ale stará dřevěná krabice, na které je napsáno
„T. I. P.“, zkratka slov „To insure promptness“, tedy něco jako
„k zajištění pohotovosti“. Zákazníci kaváren do takovýchto krabic házeli drobné mince, aby povzbudili personál k rychlejšímu
servisu. Od nápisu „T. I. P.“ na těchto krabičkách pochází anglický výraz pro spropitné – „tip“.
V obchůdku mají návštěvníci možnost ochutnat zdarma vybrané vzorky čajů, a tak si sedáme a dáme se do ochutnávky.
Vašek si vybere bílý čaj s příchutí granátového jablka a já volím
anglickou klasiku, čaj Earl Grey.
„Vašíku, můj čaj má legrační název, jmenuje se totiž „Šedý hrabě.“
Vašek se pousměje a přichází typická zvídavá otázka, kterou
od něj tak ráda slyším: „A proč, maminko?“
„Protože tajnou recepturu na tento čaj, která je velmi stará,
Číňané ho pili už před mnoha staletími, dostal při své cestě
do Číny jako dárek britský premiér, který se jmenoval Charles
Grey, tedy Karel Šedý.“
Vašík se směje legračnímu jménu a ptá se dál: „A tenhle pan
Šedý byl taky hrabě?“
„Přesně tak. A čaj, co se po něm jmenuje, je oblíbený po celém
světě. Je ale velmi silný, proto se často pije s mlékem, aby se
jeho chuť trošku zjemnila. No a divil by ses, ale mléko do čaje
začali prvně dávat taky Britové.“
„Jůů, čaj s mlíkem mi vždycky dělá babička!“
59
10. kapitola: Popíjíme pravý anglický čaj...
„Já vím, mně ho taky dělávala, když jsem byla malá. Pojď, Vašíku, vybereme babičce nějaký dobrý čaj a vezmeme k němu
i máslové sušenky. Tím jí určitě uděláme radost.“
60
11. kapitola:
Fish and Chips
ve starobylém pubu
61
11. kapitola: Fish and Chips ve starobylém pubu
Co by kamenem dohodil od Twiningsova čajového obchůdku,
na ulici Fleet Street číslo 145, stojí jeden z nejstarších tradičních britských pubů nesoucí název Ye Olde Cheeshire Cheese, „Starý cheesirský sýr“. Tato hospůdka stojí již po staletí
na stejném místě a byla tu zřízena již v roce 1538. Po Velkém
požáru, který zachvátil oblast City, však její původní budova
vyhořela, a tak dnes stojí na vývěsním štítu v podobě lucerny
nápis „rebuilt 1667“, tedy „znovu vystavěno v roce 1667“. Hned
u vchodu si návštěvníci mohou prohlédnout tabulku se seznamem jmen šestnácti monarchů, kteří od doby opětovného vystavění hostince stáli v čele země.
S Vašíkem scházíme po schodech dolů do interiéru hostince
a vmžiku tu na nás dýchne historie a starobylost chmurného
interiéru z dubového dřeva. Procházíme labyrintem místností
a vybíráme si stůl.
„Vašku, tato hospůdka je velmi stará a chodila do ní spousta známých osobností. Vzpomínáš si třeba na Huckleberryho
Finna?“
Vašík nadšeně přikyvuje a vzpomene si na příběhy chlapce,
který žije u řeky Mississippi, a jehož dobrodružství si spolu často čteme před spaním, „Ten pan spisovatel, který ho napsal,
jmenoval se Mark Twain a byl Američan, do této hospůdky rád
chodíval. A také spisovatel, který se jmenoval Charles Dickens
a napsal příběh o chlapci jménem Oliver Twist. Nebo třeba Sir
Arthur Conan Doyle, autor příběhů o detektivovi Sherlocku
Holmesovi nebo Dr. Johnson, autor prvního anglického slovníku, který měl dům nedaleko odsud a z toho domu je dnes
muzeum.“
„A dáme si něco k jídlu, mami?“ ptá se Vašík hladově.
„Jasně. Proto jsme taky tady. A dáme si tu největší britskou
62
11. kapitola: Fish and Chips ve starobylém pubu
specialitu. Jmenuje se Fish and Chips.“
„Fish je ryba!“ vzpomene Vašek na jedno z anglických slovíček, které se už naučil ve škole.
„Ano, ty moje šikulko. A chips jsou hranolky.“
„Jé, tak to bude moc dobré!“ těší se Vašík.
„Nejen dobré, ale pro Británii také velmi typické. Fish and Chips jsou skutečně národním jídlem. Údajně se jich tu prodá
přes 250 milionů porcí ročně. Dovedeš si to představit, Vašíku!
Takové ohromné množství. Začaly se podávat už v roce 1860
a tehdy byly tradičním jídlem dělníků. Balily se do novinového
papíru, to ale později zakázali, protože tiskařská čerň je pro
člověka jedovatá. Ale i tak si dneska často můžeš koupit fish
and chips v kornoutu ze zdravotně nezávadného papíru, který
vypadá jako noviny.“
„A tady fish and chips dostaneme taky v novinách?“
„Nene, Vašíku, tady jsme v restauraci. Tady nám je donesou
pěkně na talíři. To je na fish and chips také zajímavé – prodávají se ve všech druzích občerstvení: v nejlevnějších fast-foodech za pár babek i v těch nejluxusnějších podnicích, kde ti
je naservírují na porcelánu a zaplatíš za ně ohromné peníze.
V Británii existuje víc jak deset tisíc podniků, kterým se říká
„chippies“ a které se specializují pouze na přípravu fish and
chips. Dokonce existuje organizace, v jejímž popisu práce je
hlídat kvalitu tohoto jídla.“
Během povídání nám čekání na jídlo uteče jak voda a už dostáváme svoje porce na stůl. Přestože jsme si oba dali dětskou
porci, nemůžeme fish and chips vůbec dojíst, i když jsou vynikající. Po obědě ještě chvíli odpočíváme a pak se ubíráme dále
63
11. kapitola: Fish and Chips ve starobylém pubu
po ulici Fleet Street. Mineme kostel St. Bride Church, podle
jehož patrové věže údajně pekařský učeň Thomas Rich začal
kdysi péct patrové svatební dorty, jejichž tvar se rozšířil do celého světa, a přicházíme k jedné z hlavních dominant Londýna,
katedrále svatého Pavla, do které krátce nahlédneme. Vedle
katedrály pak nasedneme na metro, kterému se tady říká tube,
a jedeme až na stanici Neasden na severozápadě města, kde
se plánujeme seznámit s exotickými bohy…
64
12. kapitola:
Cizí náboženství v multikulturním
městě a jízda taxíkem
65
12. kapitola: Cizí náboženství v multikulturním městě a jízda taxíkem
Lidé narození v Indii tvoří největší podíl obyvatel Londýna narozených v zahraničí, žije jich tu kolem dvou set šedesáti tisíc. V celé Británii pak žije 1,4 milionů lidí indického
původu. Je to více než logické – Indie byla kdysi nejvýznamnější britskou kolonií, díky níž Britské impérium získávalo nemalé
bohatství, z něhož svým způsobem těží dodnes. Kdyby nebylo
Indie, nebyl by třeba v Toweru na koruně královny Matky vystaven legendární diamant Koh-i-noor, který před mnoha lety daroval vládce indického Paňdžábu královně Viktorii… Není tedy
divu, že právě v hlavním městě Velké Británie vyrostl v polovině devadesátých let největší hinduistický chrám mimo území
Indie, zapsaný dokonce v Guinessově knize rekordů.
Největší hinduistický chrám mimo Indii
- Mandir v londýnském obvodu Brent
S Vaškem přicházíme k chrámu a musíme nejprve v úschovně odevzdat veškeré naše věci. Poté už přistupujeme přímo
před ohromný svatostánek a pořádně si ho prohlížíme. K jeho
stavbě bylo použito 5000 tun mramoru a vápence, který ručně
zpracovalo více než 1500 řemeslníků přímo v Indii. Ti vyrobili přes 26 300 částí chrámu, jež pak byly lodí dopraveny do
Londýna. Chrám z nich byl postupně postaven, a to za méně
než tři roky. Dokončená majestátní stavba se pyšní jedenácti
věžičkami, šesti kupolemi a neuvěřitelnými 193 sloupy.
„To je ale velký kostel!“ povídá Vašek.
„To není kostel, Vašíku. Je to chrám. Slovo kostel se používá
pouze pro stavby, které jsou určeny pro křesťany.“
„A sem teda chodí kdo?“
„Může sem přijít kdokoli, stejně jako do kostela. My se tam
66
12. kapitola: Cizí náboženství v multikulturním městě a jízda taxíkem
také jdeme podívat. Ten chrám je ale důležitý pro lidí prastarého náboženského vyznání, kterému se říká hinduismus.“
„Co to znamená?“
„Hinduismus je náboženství, které vyznávají lidé hlavně v Indii.
Říká se jim hinduisté. A takových hinduistů je na světě spousta, po křesťanství a islámu je totiž hinduismus třetím největším
náboženstvím na světě. Navíc je to náboženství velmi staré,
vzniklo už nejméně tisíc let před křesťanstvím.“
„A hinduisté mají také Ježíše?“
„Nemají. Hinduisté mají spoustu bohů, nejvíce bohů ze všech
světových náboženství. A tito bohové často ještě inkarnují – to
znamená, že se převtělují – takže jeden bůh může mít spoustu
podob, avatarů, jak tomu říkají hinduisté. Jeden z hlavních hinduistických bohů, Višnu, kterého hinduisté považují za původ
všech věcí, se třeba převtělil celkem sedmkrát. Jedno z jeho
převtělení je podle hinduistů třeba Buddha, hlavní bůh jiného náboženství, kterému se říká buddhismus. Hinduisté mají
o bozích spoustu příběhů, v příběhu o bohu Višnovi se třeba
říká, že když tento bůh jednou usnul v praoceánu na tísícihlavém hadovi, vyrostl mu během spánku z pupku lotosový květ.
V tom květu se pak narodil další významný bůh Brahma, který
podle hinduistů stvořil svět.“
Vašík pozorně naslouchá a mezitím vstupujeme do chrámu,
kde si nejprve sundáme boty, abychom podle hinduistických
tradic chrám neznečistili. Zakrátko už nahlížíme dovnitř a impozantnost a zvláštní atmosféra s nádechem dalekých míst
nás zcela ohromí.
Vašek pozorně kráčí po chrámu a společně se zastavujeme
u soch jednotlivých významných bohů. Nejvíce jej zaujme bůh
67
12. kapitola: Cizí náboženství v multikulturním městě a jízda taxíkem
Ganéša se sloní hlavou a čtyřma rukama, který je v hinduismu
jedním z těch nejvíce uctívaných. Neunikne nám ani poutavá
výstava s názvem „Porozumění hinduismu“, kde se o náboženství, jeho legendách a bozích dozvídáme víc. Svět barevných
indických snů si pak ještě prodlužujeme kořeněným čajem masala v místní restauraci.
Black cab = černý taxík
Abychom na vlastní kůži vyzkoušeli jeden z typických symbolů
britské metropole, rozhodujeme se, že k našemu dalšímu cíli
pojedeme ikonickým londýnským černým taxíkem, kterému
se tady říká „black cab“. Vašík je tím nápadem nadšený a brzy
už sedíme v pohodlném černém voze, kterých po Londýně jezdí hodně přes dvacet tisíc.
Londýn má dlouhou tradici taxikářského řemesla. Již od počátku 17. století jezdily ve městě tzv. hackneys, drožky tažené
koňmi. Na konci devatenáctého století je pak nahradily elektricky poháněné vozy a v roce 1903 se objevilo vůbec první
taxi se spalovacím motorem.
Výhodou turisty v cizí zemi je, že nemusíte šeptat, ačkoli právě
mluvíte třeba o řidiči taxíku, který vás veze.
„Vašíku, víš, že to, co je na londýnských taxících vůbec nejzajímavější, jsou jejich řidiči?“ mrknu na Vašíka a on se potutelně
usměje.
„Není totiž vůbec lehké se takovým řidičem taxíku stát. Adepti
na tuhle profesi tráví celé roky přípravou nad mapou a následně musí projít asi nejtěžšími řidičskými zkouškami na světě,
kterým se tady říká „The Knowledge“. Takový řidič se musí naučit asi 17 tisíc ulic a kromě toho každou sebemenší skulinku
68
12. kapitola: Cizí náboženství v multikulturním městě a jízda taxíkem
v okruhu šesti mil od nádraží Charring Cross v centru města.
Ne každý zkouškou projde. Dokonce se uvádí, že pouze sedm
z deseti adeptů je u zkoušky úspěšných,“ vysvětluji synovi a
on se teď na nenápadného pána za volantem dívá úplně jinak,
než když jsme nastoupili. Tedy s velkým obdivem.
Náš řidič je očividně mistrem svého řemesla – vysazuje nás
přesně tam, kde potřebujeme.
69
13. kapitola:
Zdravíme medvídka a slavný
přechod brouků
70
13. kapitola: Zdravíme medvídka a slavný přechod brouků
Z taxíku vystupujeme na nádraží Paddington, z něhož kdysi
vedla vůbec první trasa londýnského metra. My ale teď metrem nepojedeme, jdeme se totiž podívat na symbol tohoto
nádraží, sochu Paddingtonského medvídka.
„Vašíku, podívej támhle na toho medvěda!“ ukazuju na sochu,
kterou přes obležení dětí pomalu ani není vidět.
„Co je to za medvídka, mami?“
„To je Paddingtonský medvídek, jedna z nejznámějších pohádkových postaviček v Británii. Každé malé dítě ho tu zná, asi
jako děti u nás znají Krtečka.“
„A o čem je ta pohádka?“ ptá se Vašík zvědavě.
„O medvídkovi z Paddingtonu existuje mnoho příběhů, zrovna
jako o našem Krtečkovi. Ten vůbec první příběh napsal pan
spisovatel Michael Bond už v roce 1958. Vyprávěl v něm o tom,
jak se medvídek dostal do Londýna. Žil totiž daleko v Jižní Americe, v zemi zvané Peru, a jeho medvědí teta ho poslala do světa. Přijel tedy vlakem do Londýna právě na toto nádraží, podle
kterého dostal svoje jméno. Byl nešťastný, protože se ocitl ve
velkém městě, které vůbec neznal a nevěděl, co má dělat ani
kam jít. A právě tady pod těmi hodinami, kde dnes stojí jeho
socha, ho našla rodina Brownových a vzala ho k sobě.“
Vašík utíká k medvědovi, aby jej stejně jako mnoho ostatních dětí obejmul. Od všech těch dětských dotyků bronzová
soška medvěda v kloboučku zlatě září. Příběh o medvědovi
z Paddingtonu je nejen kouzelným příběhem pro malé děti, ale
také ideálním seznámením s londýnským prostředím. Medvídek totiž během svých dobrodružství navštěvuje známá místa v Londýně, a tak je četba jeho příběhů, nebo i filmu, který
o něm byl nedávno natočen, dobrým naladěním pro malé děti,
71
13. kapitola: Zdravíme medvídka a slavný přechod brouků
které se do Londýna s rodiči chystají.
Když už jsme tady, podíváme se ještě do Paddington Bear
Shop, obchodu, který je věnovaný výlučně slavnému medvědovi, jenž tak miluje marmeládové sendviče. Kupujeme knížku
a slibujeme si, že hned jakmile dorazíme do Prahy, začneme si
medvědovy příběhy číst.
Přechod pro chodce z fotky
The Beatles na Abbey Road
Z Paddingtonského nádraží je to jen kousíček k místu, které by
při návštěvě Londýna neměl vynechat žádný hudební fanoušek. Zdánlivě obyčejný přechod pro chodce, ano, to je to slavné místo, byl nedávno prohlášen za národní kulturní památku a proudí k němu davy turistů. Je to přechod přes ulici Abbey
Road, na němž vznikla slavná fotografie skupiny The Beatles.
Přechod se nachází před nahrávacím studiem Abbey Road,
do kterého se zájemci mohou také vydat na prohlídku. Studio bylo údajně vůbec prvním nahrávacím studiem na světě
a The Beatles v něm od šedesátých let nahráli většinu svých
desek, včetně té poslední s názvem Abbey Road, na jehož
přebalu se nachází ona slavná fotografie.
Snímek společně s několika dalšími vznikl jednoho srpnového
rána v roce 1969 a po úspěchu alba se fotka stala doslova
legendou. Je často parodována – zřejmě nejznámější podoba přechodu je ta s přecházející rodinkou Simpsonových – a
slavná fotografie Paula, Johna, George a Ringa se samozřejmě
objevuje také na tričkách, hrníčcích a dalších suvenýrech. Nadto je toto místo také dokladem toho, jak se něco zcela obyčejného, co by se mohlo nacházet kdekoliv jinde, může stát turistickou atrakcí. Neopomínáme se také vyfotit ve stylu slavných
72
13. kapitola: Zdravíme medvídka a slavný přechod brouků
brouků a míříme zase o kousek dál…
73
14. kapitola:
Plujeme po kanálech
a spatříme draka
74
14. kapitola: Plujeme po kanálech a spatříme draka
Severně od Paddingtonu leží oblast, kterou by v ruchu velkoměsta neznalec rozhodně nečekal. Idylické místo, ve kterém
se setkávají dva vodní kanály, kanál Grand Union a Regent´s
Canal, se nazývá příznačně Malé Benátky, Little Venice.
Klidná oblast plná kaváren na vodních březích, venkovních restaurací a originálních butiků nejvíce ožívá v září, kdy se tady
koná festival klasické hudby.
Oblíbené jsou plavby na lodičkách, které jsou organizovány
buď coby okružní vyhlídkové plavby, nebo vás loďky po kanálech dovezou na některé z dalších zajímavých míst, třeba
na obrovský alternativní trh Camden Town nebo k londýnské
ZOO. A právě tam necháváme odvézt i my.
Nastupujeme na půvabnou dřevěnou loďku, která nás co nevidět začíná unášet po vodní hladině. Přitom míjíme krásná viktoriánská sídla, ve kterých bydlí nejedna britská celebrita.
Londýnská ZOO v severní části Regent´s Parku
Z loďky vystoupíme v Regent´s Parku. Každý návštěvník Londýna ví, že toto město je vskutku parkovým rájem a patří rozhodně k těm nejzelenějším velkoměstům světa. V každé čtvrti
tady najdete alespoň malý parčík. Celkem byste jich napočítali
neuvěřitelných 1700.
Londýňané na své parky nedají dopustit – scházejí se v nich
s přáteli, chodí do nich na pikniky, na hřiště s malými dětmi,
do místních kaváren, sportovat, ve velkém běhají a bruslí na
in-linech nebo prostě jen tak relaxují na dece nebo na lavičce. Mezi londýnské zelené plochy patří také deset královských
parků a Regent´s Park je jedním z nich.
75
14. kapitola: Plujeme po kanálech a spatříme draka
Původně se jednalo o loveckou oboru Jindřicha VIII., kterou
v roce 1811 architekt John Nash přeměnil na zahradu o rozloze 166 hektarů. Dodnes tu najdete nádherné aleje plné růží.
Pro svou neobvyklou krásu park sloužil jako lokalita k natáčení
mnoha filmů – objevil se mimo jiné například v jednom z dílů
Deníku Bridget Jonesové. S Vašíkem si kousek parku projdeme a míříme do londýnské ZOO, která se nachází na jeho severním okraji.
„Vašku, už jsme spolu navštívili spoustu zoologických zahrad,
ale ta londýnská je přeci jen něčím výjimečná. Byla totiž vůbec první zoo na světě! Pro vědecké bádání byla otevřena už
v roce 1828, to bylo skoro před sto devadesáti lety!“
„A budou tam taky lvi?“
„Jasně, že tam budou i lvi. Londýnská zoologická zahrada je
obrovská a najdeš v ní plno různých pavilonů a výběhů pro
zvířátka. Jednou z těch nejznámějších částí je tzv. Gorilí království. A představ si, v roce 2014 se místní gorilí samičce Mujukuu narodilo mláďátko, pojď se na něj honem podívat.“
S Vašíkem se odebíráme ke gorilímu výběhu a máme štěstí,
že zrovna probíhá krmení. Notnou chvíli pozorujeme obrovské
primáty i maminku s mláďátkem na zádech. A už spěcháme
dál, abychom toho do zavírací doby stihli vidět co nejvíc.
Londýnská zoo nese spoustu prvenství – bylo tu otevřeno vůbec první akvárium na světě, také první pavilon hmyzu nebo
první dětská zoo. A světlo světa tu v roce 1849 spatřil také vůbec první pavilon plazů. Ten je mimochodem také dobře známý fanouškům Harryho Pottera, protože právě tady se malý
kouzelník dozvěděl, že umí mluvit s hady. Jdeme se do něj
podívat a vzápětí zjišťujeme, že o kousek dál tu mají dokonce
draka! Prehistorický zvířecí druh, kterému se říká „komodský
76
14. kapitola: Plujeme po kanálech a spatříme draka
drak“ přirozeně žije v Indonésii a jen v malém množství zoologických zahrad si jej mimo jeho přirozený domov můžete prohlédnout.
Postupujeme do moderního Motýlího ráje – pavilonu ve tvaru housenky, ve kterém žije bezpočet druhů nádherných barevných tropických motýlů, z nichž má Vašík ohromnou radost
zvláště tehdy, když mu dosedají na botičky. Zaujme nás také
Pláž tučňáků, kde si legrační tučňáci plavou, potápějí se a laškují a děti okolo se těm kolíbajícím se tvorům smějí, až se za
břicho popadají. Neunikne nám ani oblast uměle vytvořeného
deštného pralesa. Když zoologickou zahradu opouštíme, začíná se už stmívat. Kupujeme proto sendviče a rozhodneme se
povečeřet v půvabném Regent´s Parku.
„Vašíku,“ povídám synovi, který si bezmála čtvrtku sendviče nacpal do pusy a teď se mu tvářičky boulí tak, že snad zanedlouho prasknou, „víš, že sendvič pochází právě z Velké Británie?“
Vašek kroutí hlavou a mně připadá, že mu sendvič snad brzy
vyleze i z uší. – „Jmenuje se prý po jednom hraběti, hraběti Montaguovi ze Sandwiche. Ten hrabě prý tak moc rád hrál
karty, že nechtěl hru vůbec přerušovat, ani kvůli jídlu. Přikázal
tedy svému sluhovi, ať vymyslí způsob, jakým by se mohl najíst
jednou rukou, neušpinil se a nemusel hru v karty vůbec přerušit. Sluha chvíli usilovně přemýšlel a nakonec ho napadlo vložit
kus masa mezi dva chleby. A tak se údajně zrodil sendvič.“
Vašík po dojedení sendviče vypadá, že brzy usne přímo tady
na lavičce. Proto nezbývá nic jiného, než dojet rychle na hotel
a uložit se do postýlky.
77
15. kapitola:
Trh s vůní moře
a neobvyklý strom
78
15. kapitola: Trh s vůní moře a neobvyklý strom
Ráno Vašíka probouzím brzy, protože před odletem zpátky do
Prahy máme ještě jeden cíl. Otevírají tam každé ráno už ve čtyři a zavírají krátce před desátou. Chvíli po osmé hodině proto
vystupujeme na stanici metra West India Quay a zakrátko nás
do nosů udeří vůně rybiny – míříme totiž na jeden z největších
rybích trhů na světě, tzv. Billingsgate Fish Market.
Ústřední londýnský rybí trh se po dlouhá staletí nacházel v oblasti londýnského City a v osmdesátých letech byl pak přestěhován na své současné místo. Není třeba dodávat, že pro
obyvatele Londýna je tím nejlepším místem, kde můžou nakoupit čerstvé ryby a mořské plody. Ale i pro ty, kdo mořské živočichy nakupovat neplánují, má trh co nabídnout. Ryby všech
velikostí, barev a tvarů, provozovatelé restaurací nakupující ve
velkém, upocení mládenci tahající bedny s prazvláštními živočichy… Ojedinělý zážitek, který člověk hned tak někde nezakusí.
Semaforový strom u stanice West India Quay
Kousek od trhu stojí jedna z londýnských rarit – neobvyklá
skulptura, která se jmenuje Traffic Light Tree, Semaforový
strom. Je to zelená socha vysoká osm metrů, vypadající jako
strom, na jehož větvích se nachází celkem pětadvacet semaforů.
Člověk jejich zeleno-oranžovo-červené blikání zahlédne už
zdálky. Tuto změť vytvořil na konci devadesátých let francouzský umělec Pierre Vivant a původně stávala ve finanční čtvrti Canary Wharf. Kvůli matení motoristů však byla nedávno
přemístěna na klidnější místo, v blízkosti rybího trhu. Tady se
kolem ní procházející chodci, kterým nic nebrání zastavit se
a chvíli pozorovat neustálé přepínání barev. Každý ze semaforů
má svůj vlastní cyklus, který je kontrolován počítači. Nemusím
79
15. kapitola: Trh s vůní moře a neobvyklý strom
snad ani dodávat, jak se Vaškovi socha zalíbila, Kdybychom
nespěchali, pobíhal by kolem stromu jistě ještě teď.
„Tak, Vašíku, silnice v Londýně budou teď brzy ráno určitě plné
aut, protože Londýňané se zrovna chystají do práce. Měli bychom tedy pomalu Londýnu zamávat a jet na letiště.“
„Ale já ještě nechci, maminko!“
„Hlupáčku, copak se netěšíš na to, až budeš dědečkovi povídat, že jsi viděl zuby pana Churchilla?“
„A taky mu řeknu, že mu byl moc podobný pan Hugo!“
„No to bude mít určitě radost!“
„A babičce zase dám čajové sušenky a řeknu jí, s čím Francouzi jedí svoje palačinky, a aby mi je tak taky udělala.“
„No vidíš to, musíme všem popovídat, co jsme všechno viděli
a zažili.“
„A je v Londýně ještě něco dalšího, co můžeme vidět příště?“
„No jistě.“
„A co v Paříži?“
„Tam také. Viděli jsme jen maličkou část všech zajímavostí, které se v těchto dvou úžasných městech nacházejí. A můžeme
se těšit zase na další návštěvy – ať už Londýna, Paříže nebo
jiných krásných míst.“
„A které z míst na světě je úplně nejkrásnější, mami?“
80
15. kapitola: Trh s vůní moře a neobvyklý strom
„To se přeci nedá říct, Vašíku. Krásně je všude, třeba i nedaleko od místa, kde člověk bydlí. Stačí jen otevřít oči a pořádně
se koukat…“
81
82
“Nedaleko odtud, v ulici Galande, stojí bar s názvem
Caveau des Oubliettes. Je to nevelký podnik, ve kterém pravidelně vystupují jazzoví a bluesoví muzikanti.
Právě sem s Vašíkem míříme, protože je v něm ukrytá
pravá gilotina…”
83

Podobné dokumenty

Časopis LABAG 2/2015

Časopis LABAG 2/2015 s klinickým genetikem lze rozhodnout i o riziku pro potomky v rodině postiženého. Věříme, že multidisciplinární přístup k pacientovi zkrátí dobu stanovení diagnózy a zefektivní terapii. Rádi bychom...

Více

zvířata faraonů - Česká a slovenská asociace v Západní Austrálii

zvířata faraonů - Česká a slovenská asociace v Západní Austrálii nahlédnout pod pokličku archeologických výprav a nechybělo ani zhodnocení současné životní situace lidí a postavení zvířat v Egyptě i v Súdánu očima mladé archeozooložky. Nestačili jsme žasnout, co...

Více

Zemřela císařovna a česká královna matka.

Zemřela císařovna a česká královna matka. Potencionální kandidát na rakouského prezidenta Ulrich Habsburk-Lothringen řekl, ţe Habsburkové jsou dnes v Rakousku pronásledováni více, neţ bývalí nacisté, protoţe děti a vnuci nacistů prezidenty...

Více