Jan Karlach

Seminární práce na předmět „Klasická čínská literatura a
literární myšlení“
Různé žánry čínské literární kritiky (hlavně doby
Song – Ming) a jejich ekvivalenty v evropské
literární kritice
Jan Karlach
FF UK, sinologie mgr., 2. ročník
14.2.2012
1
Obsah
1. Úvod.....................................................................................................3
2. Žánry literární kritiky..........................................................................4
2.1 Antologie.........................................................................................................4
2.2 Předmluvy a kolofony.....................................................................................6
2.3 Biografie a autobiografie................................................................................7
2.4 Básně o poezii.................................................................................................8
2.5 Eseje, studie a pojednání................................................................................9
2.6 Osobní korespondence.................................................................................10
2.7 Shihua, benshi a další – poznámky a komentáře.........................................11
3. Shrnutí a závěr....................................................................................12
4. Bibliografie.........................................................................................13
5. Příloha – další literatura k tématu čínské literární kritiky..................15
2
1. Úvod
Čínská literární kritika je nejméně prozkoumanou oblastí světa čínské
literatury (Frisk, C. in Nienhauser 1986: 49). „Konfuciánský“ charakter
literatury, který zdůrazňoval pouze její didaktickou funkci, odsunul čínskou
literární kritiku na vedlejší kolej. Rané žánry literární kritiky se tak počaly
etablovat jakožto samostatný okrajový žánr – vedle textů historických a
filosofických (Mair 2001: 919).
Většina obecných či historických studií o literární kritice se té čínské
nevěnují, popřípadě obsahují jen útržkovité zmínky. Důkazem budiž
samostatná série „The Cambridge History of Literary Criticism“, ve které
informace o literární kritice na Dálném východě zcela chybějí a heslo „Čína“ se
vyskytuje až v jejím pátém díle věnovaném romantismu s tím, že tehdejší
myslitelé Hegel a Schlegel považují čínskou a indickou civilizaci za utopenou v
temnotách primitivní historie (Brown 2008: 86). Musíme tedy sáhnout po
literatuře, která se specificky věnuje čínské literatuře.
Srovnání žánrů literární kritiky evropské a čínské tradice je z mnoha
důvodů velice obtížné a mnohdy se autor takovéto práce musí pustit na tenký
led. Je to hledání kontrastů v rámci už tak ostře kontrastních civilizací. Odlišná
periodizace jednotlivých historických období a jejich dějinný kontext vykazuje
řadu diskrepancí – a to je jen jeden z mnoha problémů.
Během psaní této seminární práce jsem byl několikrát nucen změnit její
koncepci a členění. Paralelně se období z výše řečených důvodů srovnávat
nedají, musel jsem tedy opustit možnost stručného popisu vývoje žánrů
literární kritiky v obou civilizacích, následovaných kapitolou, která vytvoří
syntézu a popíše styčné body. Uvědomil jsem si, že je třeba popisovat a
porovnávat obě entity jakožto ucelené útvary. Jelikož zlatý věk čínské literární
kritiky leží v časovém rozmezí od dynastie Han po počátek dynastie Tang,
musím se v mnoha případech obracet do historie dlouho předcházející
dynastiím Song a Ming. V těch došlo k ustálení a výraznému rozvoji daných
žánrů (Mair 2001: 920).
3
Má práce je tak spíše komparatistickým náčrtem. Experimentem, zda
jsou podobná srovnání možná a zda má vůbec smysl se o ně pokoušet. Hledání
„ekvivalentů“ je velmi náročné, v několika případech i nemožné.
Jako výchozí materiál jsem tedy zvolil žánry čínské literární kritiky, ke
kterým jsem hledal podobnosti v evropské literární tradici. Informace o čínské
literární
kritice
jsem
čerpal
především
z
Nienhauserovy
dvoudílné
encyklopedie „The Indiana Companion to Traditional Chinese Literature“, z
Mairovy „The Columbia History of Chinese Literature“ a z Owenovy
monografie „Readings in Chinese Literary Thought“. Zdrojem informací o
evropské tradici literární kritiky pak byla již zmiňovaná „The Cambridge
History of Literary Criticism“.
2. Žánry literární kritiky
Název „žánr“ ve vztahu k čínské literárnímu myšlení či kritice je lehce
problematický. Jsou antologie či osobní korespondence skutečně žánrem, nebo
spíše jakýmsi médiem, na kterém jsou prvky literárního myšlení zachyceny?
Problémem je také výčet jednotlivých žánrů, který ani v jednom z mnou
použitých materiálů není úplný, následující podkapitoly jsou tak syntézou
několika definic žánrů čínské literární kritiky. Je ovšem nutné podotknout, že
slovo „žánr“ často není jednotně definováno ani v „západní tradici“, která se
rozpadá na řadu tradic národních, což je patrné při studování již zmiňované
série „The Cambridge History of Literary Criticism“. Slovo „žánr“ se užívá jako
ekvivalent čínského označení „literárních druhů“ (lei 類), které jsou vymezeny
formálně a funkčně. Jelikož lepší alternativa k použití slova „žánr“ neexistuje,
používám jej tedy i v mém členění jednotlivých „druhů čínské literární kritiky“.
2. 1 Antologie
V pěti knihách konfuciánského kánonu můžeme najít útržkovité pasáže,
které se zabývají estetikou (Owen 1992: 8), což je považováno za počátek
4
literárního myšlení. V tomto ohledu měl určitě největší přínos Shijing 詩 經 ,
který v podstatě dal vzniknout dvěma důležitým žánrům literární kritiky. Podle
tradičního pohledu šlo o antologii básní, kterou vytvořil a vybral sám
Konfucius. Básně určitě vybíral a řadil dle určitých kritérií kvality – vznikl tak
první náznak žánru antologie1. Ta se podle Maira (2001: 210) dá považovat za
žánr literární kritiky, jelikož její sestavování vyžaduje kritický úsudek 2. První
systematickou prací tohoto žánru byla v Číně Zhong Rongova 鐘嶸 (469? – 518)
antologie shipin 詩品 (či shiping 詩評 ), ve které klasifikoval básníky (autory
básní v žánru pětislabičných shi) od období dyn. Han po dynastii Liang a
hodnotil je třístupňovou škálou3. Kritéria byla dvě: kvalita autorovy poezie a
autorova předpokládaná vhodnost pro službu vládě. Mimo to chtěl také
vystopovat nadané či přímo slavné předky - básníky v rodových liniích každého
z autorů (Mair 2001: 927). Dílem, které je zásadním pro vznik tradice čínských
antologií, je ovšem Wenxuan 文選 vzniklé pod patronátem prince Xiao Tonga
蕭統 (506 – 531), ve kterém se netypicky vedle poezie vyskytuje i próza (Mair
2001: 926). Z těch pozdějších, které měly velký vliv na rozvoj literárního
myšlení, musíme určitě jmenovat antologii San ti shi 三體詩 („Poezie ve třech
formách“) autora Zhou Biho 周弼 , sestavenou kolem roku 1250 (Owen 1992:
421).
V evropském prostředí mají antologie také výsadní postavení. Název
vytvořil starořecký básník Meleagros z Gadar, který v prvním století př. n. l.
pořídil antologii řeckých epigramů – byly ovšem převážně jeho vlastní (Smith
1844: 385). Kompilace velkých a zásadních antologií se datuje až do období
evropského středověku4, potažmo renesance. Tato díla, z nichž největší je
„Řecká antologie“, byly často kompilovány z menších sbírek. Každou antologii
1
Básně v Shijingu jsou řazeny do několika kategorií – guo feng 國風, xiao ya 小雅, da ya 大雅, song 頌. Vidíme
zde tedy jisté prvky antologie.
2
Zároveň se sestavování antologií na základě kritického výběru s cílem vytvořit určitou normu pro další
básnictví stalo základní formou vyjádření kritického úsudku. Součástí antologie je i předmluva, která formuluje
hodnoty, na nichž je antologie postavena a případně také doplňující poznámky a výklady.
3
Shang 上, zhong 中 a xia 下 - podobné hodnocení bylo později využíváno i v žánru shihua 詩話.
4
Např. dvě velké antologie řeckých epigramů: Palatýnská antologie z 10. stol. a byzantská Planudesova antologie
ze 14. stol. Více o antických antologiích a sbírkách viz: Cameron, A (1993). The Greek anthology : From
Meleager to Planudes. Oxford: Clarendon Press; New York: Oxford University Press.
5
by měla předcházet literárně-historická studie či esej, popřípadě alespoň
poznámka autora či překladatele, která objasňuje její vznik a metody sestavení.
Princip a metody sestavování antologií tak nalezneme jak v čínské, tak v
evropské literární tradici.
2.2 Předmluvy a kolofony
Shijing je opatřen Velkou předmluvou (Shi da xu 詩 大 序 ), která se s
největší pravděpodobností datuje do 1. stol. př. n. l. Ta se na dlouhá staletí
stala nejautoritativnějším textem čínské literární kritiky (Owen 1992: 37). Měla
podobný význam jako Aristotelova Poetika, v průběhu evropského středověku
ztracená a znovu objevená až v období Renesance v latinském překladu Giorgia
Vally. Předmluva se tak záhy etablovala jako jeden z hlavních zdrojů literárních
úvah. Předmluvy byly psány ke skupinám básní různých autorů složených při
dané příležitosti, od dynastie Tang se stalo běžnou praxí, že autor opatřil
předmluvou své vlastní dílo (Owen 1992: 8). Kolofony 5 začaly hrát důležitou
roli až od jedenáctého století6 a obsahovaly nejen důležité bibliografické údaje,
ale také komentáře ohledně historie recepce literatury a o autorově stylu
(Owen 1992: 9).
I v evropské literární tradici si můžeme všímat předmluv jakožto
prostoru pro kritiku a zhodnocení formy i obsahu díla. Předmluvami opatřovali
svá díla i významné osoby ze starého Říma, jako byli Cicero či Ceasar (Kennedy
2008: 242). Pokud budeme pokračovat do evropského středověku, konkrétně
do irské středověké literatury jedenáctého století, všimneme si předmluvy k
hymnům v Liber hymnorum. Předmluvy a glosové komentáře zdejší básně
Amra Coluim Cille mají původ v tradici komentářů ke grammatice7 (Minnis –
Johnson 2005: 308 – 309).
5
Čínsky ba 跋 (v kombinaci s předmluvami též xu-ba 序跋). K překladu se také užívá termínů „dodatek“,
„dovětek“ či „tiráž“. Jde o závěr středověké knihy s údaji o autorovi, tématice knihy, místě vydání, datu a
vydavateli.
6
V evropské literatuře se začínají vyskytovat ve středověku.
7
Interpretace tradičního literárního kánonu a popis literárního jazyka.
6
2.3 Biografie a autobiografie
Dalším z žánrů, ke kterým můžeme najít paralely v evropské i čínské
literární kritice, jsou biografie a autobiografie. V Číně se „biografie“ poprvé
vyskytly v ucelené formě v Sima Qianových 司 馬 遷 (145/135 – 86 př. n. l.)
Zápisech historika (Shiji 史記) v podobě liezhuanů 列傳 8. Jednotlivé kapitoly v
oddílu liezhuan v Shiji obvykle uvádějí informace o životě určité osobnosti a
v řadě případů také citují reprezentativní ukázku jejího díla.
Za dynastie Ming, kdy dochází k velkému rozkvětu literární kritiky, byl
žánr biografie pevně v držení dvou dvořanů – Song Liana 宋濂 (1310 – 1381) a
Liu Jiho 劉 基 (1311 – 1375), přičemž hlavně první jmenovaný významnou
měrou přispěl k rozvoji tohoto žánru, neboť byl jedním z hlavních kompilátorů
historie dynastie Yuan9 (Nienhauser 1986: 112).
Tradice evropských biografií začala patrně v době helénismu. Po smrti
Alexandra Velikého v roce 323 př. n. l. sepsal řecký generál Ptolemaios I. Sótér
jeho biografii (Kennedy 2008: 201). Stejně jako v Číně, tak i v Evropě byly
biografie považovány za texty historické, v Evropě dlouho platily za „nižší žánr“
(Nisbet - Rawson 2005: 315). Biografie z tvorby řecké školy Peripatos měly
hlavně pobavit (Kennedy 2008: 205). Jako samostatná platforma pro kritický
úsudek a kritickou terminologii se v Evropě začaly vyvíjet až během
osmnáctého století, plně se etablovaly až ve století devatenáctém (Nisbet Rawson 2005: 302).
8
Nazývají se i jizhuan 紀傳, autobiografie potom zizhuan 自傳. Tradice dále pokračovala např. v díle historika
Ban Gua v 1. stol. n.l. - biografie byly odjakživa součástí zhengshi 正史 – oficiálních historií. Později za
dynastie Ming se v návaznosti na tyto dva autory objevuje ještě jeden žánr biografií – zhuanzhuang 傳狀 či
xingzhuang 行狀, který by zmiňovaným evropským biografiím mohl být bližší – alespoň z časového hlediska.
Šlo o smuteční oznámení adresované císaři s cílem získat od něho pro zesnulého čestný posmrtný titul, posmrtné
povýšení v úřadě či další výsady. Doslovný překlad výrazu „xingzhuang“ znamená „zpráva o skutcích“, někdy
se pro slávu zemřelého vylepovaly na vrata jeho domu (Lomová – Yeh Kuo-liang: 2004: 73).
9
Yuan shi 元史.
7
2. 4 Básně o poezii
Forma zvaná yong shi shi 詠詩詩 byla obvykle psána ve formě čtyřverší a
obsahovala zpravidla narážkovité komentáře na určité básníky a zasazovala je
do dějinných souvislostí. Obvykle se příliš nezabývaly teorií. Za předchůdce
tohoto žánru jsou považována některá čtyřverší Du Fua 杜甫 (712 - 770), plně
se pak žánr etabloval v díle tangského básníka Sikong Tua 司空圖 (837 – 908)
zvaném Ershi si shipin 二 十 四 詩 品 („Dvacet čtyři básní o vlastnostech
básnických“10). Svého vrcholu dosáhl v období dynastie jižní Song ve
čtyřverších básníka Yuan Haowena 元好問 (1190 – 1257) (Owen 1992: 9).
Velkou výjimkou mezi žánry čínské literární kritiky je popisná báseň o
literatuře Wen fu 文 賦 11, kterou autor Lu Ji 陸 機 (261–303) opatřil vlastní
předmluvou dělící texty na užitné (důležitý je obsah) a okrasné (důležitá je
forma a její naplnění), je pak prvním systematickým počinem literární kritiky v
Číně (Bodman, R. in Nienhauser 1986: 602).
Evropským ekvivalentem k Wen fu by mohla být Horatiova Ars poetica,
první známá „báseň o poetice“ v evropské literatuře, jejíž styl je definován jako
směs epištoly a odborné statě – vše ovšem ve veršované formě. Podobná je pak
i Vergiliova Georgica (Kennedy 2008: 259) 12. Jistý, byť velmi nepatrný překryv
s podobným dílem, můžeme najít ve středověkých irských, velšských a
nordických básních, řazených k tzv. „ústní lidové tradici literární kritiky“
(Minnis – Johnson 2005). Zvláště zajímavá je pak báseň o „postupech při
psaní poezie“ irského autora Golfraidha Fionn Ó Dálaigha z roku 1387 (Minnis
– Johnson 2005: 301). Nejzásadnějším textem svého druhu byl však „Esej o
literární kritice“ z roku 1711 napsaný v hrdinském dvojverší, kterým proslul
jeho autor – jeden z největších básníků 18. století - Alexander Pope. Tento
počin byl nejdelší básní, jakou kdy napsal, vyjádřil v ní své názory na literaturu
(Nisbet – Rawson 2005).
10
Sikong Tu je považován za zakladatele „zvláštního žánru metabásní, tj. básní o básnění“ (Král – Šiktanc 2000:
8). Český překlad viz Král – Šiktanc (2000).
11
Český překlad viz Král (1994).
12
Tato antická pojednání ve verších jsou však mnohem rozsáhlejší, než jejich čínské ekvivalenty. Odpovídá to
obecnější tendenci čínské poezie ke kratším útvarům.
8
2. 5 Eseje, studie a pojednání
Systematická pojednání na téma literatury jsou v čínském prostředí
poměrně vzácná. Naopak jsou relativně hojná v prostředí evropském, čemuž v
antických dobách položila základ již zmiňovaná Aristotelova Poetika a obsah
disputací o poezii, které vedl s Platónem 13. Liší se však jednotlivé pojetí
konceptů – v Číně neexistuje aristotelovská „mimesis“ a „catharsis“ či
křesťanská „figura“, které představují konání v čase. V Číně bylo spíše vše
soustředěno na vztah nitra autora se stavem okolního světa (Frisk, C. in
Nienhauser 1986: 49). Cao Pi 曹 丕 (187 – 226), jeden z prvních čínských
teoretiků literatury, napsal esej Lun wen 論文14. Nebyla esejí sama o sobě, spíše
však kapitolou v jeho díle Dian lun 典 論 (Owen 1992: 57; Mair 2001: 923 924).
První ucelenou studií o literární kritice v čínském prostředí, kterou
Steven Owen nazval „anomálií v dějinách čínské literární teorie“ (1992: 183) a
o které Oldřich Král v předmluvě ke svému překladu podotýká, že „ve své době
musela působit jako zjevení“ (2000: 10), byla Wen xin diao long 文 心 雕 龍 15
(Wong, S. in Nienhauser 1986: 889). Sepsal ji uznávaný editor Liu Xie 劉 勰
(465 – 522). Zajímavá je zde poloha kosmologie, která stručně řečeno tvrdí, že
literatura nepochází z básníka, ale z vesmíru 16. Tyto k nadpřirozenu inklinující
teorie jsou dány dobou, kdy v Číně dochází k rozmachu buddhismu a xuan xue
玄學.
Wang Changling 王昌齡 je autorem významného díla Shi ge 詩格 , která
užívá kritických metafor přejatých z buddhismu (Mair 2001: 295; Bodman, R.
in Nienhauser 1986: 855 - 856).
Mezi čínskou a evropskou esejí najdeme mnoho rozdílů. Porovnávat je
jinak, nežli jako médium nesoucí informaci o literární kritice, by bylo
13
Platón oponoval, že poezie je imitativní, druhotná a falešná. Tato rozprava a další díla jsou formativními
složkami evropské literární vědy.
14
Rozeznával v ní následující kvality: ya 雅 (vznešenost), li 理 (zákonitost), shi 實 (platnost, správnost), li 麗
(krása). Důležité bylo také qi 氣 (osobitost autora).
15
Český překlad viz Král – Liu (2000).
16
Forma wen 文 je nejhlubší podstatou dao – tzv. yuandao 原道.
9
nepatřičné. Když už nic jiného, můžeme v podobném období vysledovat
paralelu v náboženských tendencích „středověků“ obou civilizací. Zatímco Čína
byla silně ovlivněna buddhismem, v evropském středověku byl patrný odklon
od antiky a pozornost byla zaměřena na exegezi a hermeneutiku 17 – hlavní roli
hrálo Písmo svaté. V Evropě pak vznikla mnohá další kritická pojednání o
literatuře - od Danta (Minnis – Johnson 2005: 563) až po zakladatele eseje
jakožto žánru – Michela de Montaigne18 (Norton 2008: 277).
2.6 Osobní korespondence
Osobní
korespondence
obvykle
překypovala
diskusemi
ohledně
teoretických témat, často však zastávala individuální postoj autora k osobě
adresáta, někdy i ve formě polemické rozpravy (Owen 1992: 9). Počínaje Lu
Yunovými 陸 雲 (262 – 303) dopisy bratrovi, ve kterých rozvíjel své koncepty
estetiky a které se staly jedním z opěrných bodů studií o čínském středověkém
literárním myšlení (Su, J. in Nienhauser 1999: 109 – 111), začala hrát osobní
korespondence v tomto odvětví významnou roli a byla tradičně řazena mezi
vyšší žánr (Owen 1992: 359). Spolu s rozmachem žánru „poznámek o poezii“
shihua 詩 話 za dynastie Song se pak osobní korespondence stala nositelem
kritických pojednání o literatuře a zároveň nabrala jakýsi neformální nádech,
který je žánru shihua vlastní, přímo žádoucí (Mair 2001: 934). Dobře známé
jsou např. korespondenční rozpravy mezi Bai Juyim 白 居 易 (772 – 846) a
Yuan Zhenem 元稹 (779 - 831) o smyslu poezie jakožto nástroje sociální kritiky
z dynastie Tang a také dopisy Yan Yuho 严 羽
(1192/1197 – 1241/1245),
literárního teoretika z období jižních Songů, ve kterých diskutoval o kvalitách
poezie se svým strýcem.
V Evropě se od 11. do 15. století rozvinula formalizovaná koncepce
kompozice korespondence zvaná ars dictaminis. Především ke konci 15. století
byly dopisy komponovány v hovorovém jazyce (Minnis – Johnson 2005: 68). V
17
To mělo ovšem později velký vliv na zkoumání textů nenáboženského charakteru.
„Montaigne věděl, jak pochybovat. A kritika je primárně věda o pochybnostech.“
18
10
tomto duchu byl patrně napsán i Petrarcův dopis Boccacciovi z roku 1359,
který se stal zásadním studijním materiálem pro dobovou literární kritiku i
lingvistiku, hned po Dantových Oeuvres (Minnis – Johnson 2005: 613). V Číně
se také rozvinul podobně propracováný epistolární styl, ale bádání v tomto
směru je v současné době v počáteční fázi.
2.7 Shihua, benshi a další – poznámky a komentáře
První náznaky vzniku žánrů literární kritiky zabývajících se především
poezií je možno pozorovat už za vlády dynastie Tang. Benshi 本事19 - „historky
z pozadí“ - líčí anekdotickým způsobem, za jakých okolností autoři začali psát
básně, a také okolnosti vzniku jejich samotného díla (Rickett, A. in Nienhauser
1986: 695; Lévy 2000: 57). Žánr shifa 詩法 20, který vzniknul takéž za Tangů,
měl pak ryze praktickou funkci. Šlo vpodstatě o technickou příručku, jejímž
hlavním účelem bylo naučit čtenáře „jak psát poezii“. Za dynastie Song doznaly
podobné žánry velkého rozvoje a rozmachu, přibyl k nim však další žánr, který
je v průběhu času výrazně předčil co do kvality a oblíbenosti u literátské vrstvy.
Když Ouyang Xiu 歐陽修 (1007 – 1072) sestavil svou první sbírku shihua
詩話 („poznámky k básním“), patrně netušil, že dal vzniknout novému žánru
čínské literární kritiky, který později bude hrát významnou roli až do období
dynastie Qing21. Shihua rámcově vychází ze starších forem čínské literární
kritiky22 (Rickett, A. in Nienhauser 1986: 695) a zpočátku stála jak mimo
„vysokou literaturu“ esejů, předmluv, dopisů a básní o poezii, tak i mimo
„neformální prózu“ (Owen 1992: 359) technických příruček typu tangských
shifa (Owen 1992: 435).
Žánr shihua se původně vyvinul z diskusí o poezii při setkání literátů,
autorů a komentátorů poezie hodnotících různá díla, které byly zapsány tak,
jak je autoři vypustili ze svých úst. Ti pak své komentáře psali v podobě glos
19
Méně formální jsou pak „poznámky“ biji 筆記, později také sbírané do antologií.
Shifa doznaly rozkvětu hlavně za dynastie Yuan, kdy měly charakter čistě komerční.
21
Spolu se shihua následně vzniknul i žánr cihua 詞話, který se, jak samotný název napovídá, věnoval jinému
populárnímu žánru poezie (Rickett, A. in Nienhauser 1986: 852).
22
Konkrétně např. k již zmíněné antologii shipin 詩品.
20
11
připojených přímo k básni, nejčastěji na okraje stránky zvané meipi 眉 批 .
Časem se žánr oprostil od svých ústních kořenů a stal se plnohodnotným
žánrem v psané formě (Owen 1992: 360). Společenské klima jižních Songů
bylo živnou půdou pro vznik velkého množství poezie, což zapříčinilo i
takovýto rozkvět literární kritiky. Nejvlivnějšími sbírkami byla Canglang
shihua 滄浪詩話 již zmiňovaného Yan Yuho a Shiren yuxie 诗人玉屑 od Wei
Qingzhiho 魏慶之 (Rickett, A. in Nienhauser 1986: 696).
Za dynastie Ming a Qing se přestávají pomocí shihua hodnotit paralelně
vznikající díla. Poslední básně mající ty správné kvalitativní parametry jsou tak
psány za vlády dynastie Song a má se za to, že jsou nepřekonatelná (Frisk, C. in
Nienhauser 1986: 54 – 55). Dochází tedy k podobné „kanonizaci“ básní, jako v
případě filosofických textů na přelomu starověku a středověku. Shihua se tak z
mého pohledu - alespoň svým charakterem - stává součástí čínské tradice
komentářů.
Těžko najít ekvivalenty v historii evropské literární kritiky k žánru tak
bytostně čínskému, jako je shihua. Snad jen počátek tohoto žánru je shodný s
evropskou ústní lidovou tradicí literární kritiky, která byla ve své době
považována za nízký žánr. Můžeme také najít analogii v čínské a evropské
(latinské) tradici komentářů. To však v případě shihua přichází v úvahu až od
doby dynastie Qing, kdy ve stejném časovém období nevznikají živelně jako
samotná díla, avšak hodnotí stovky let starý „kánon poezie“. Kritické
komentáře Cristofa Landina, Lodovica Castelvetra či George Gascoigna tak
nemůžeme postavit na stejnou úroveň s díly Ouyang Xiua. Stejně tak nefunguje
ani jejich porovnání se strnulými interpretativními komentáři staročínských
filosofických děl, které bychom spíše charakterizovali jako „hermeneutické“ a
ryze interpretativní.
12
3. Shrnutí a závěr
Seminární práce mě ve výsledku přivedla k několika zajímavým
poznatkům. Některé žánry a pozadí jejich vzniku a dalšího vývoje byly v obou
civilizacích překvapivě podobné. Nepřekvapilo mě, že koncepce antologií byla v
obou civilizacích poměrně bohatě zastoupena. Stejně tak předmluvy a osobní
korespondence. Biografie byly v obou civilizacích součástí historických textů,
ale přístup k nim byl poněkud odlišný. V Číně hrály poměrně zásadní roli
jakožto součást historických textů, v Evropě byly v období vzniku a ještě
dlouho poté považovány za nižší žánr. Velmi zajímavým žánrem pro
srovnávání jsou „básně o poezii“, s jejich obrovským časovým obloukem v
evropské literární tradici – od Horatia až po A. Popea.
Jednoznačně nejsložitějšími žánry k porovnávání či hledání ekvivalentů
nebo analogií jsou eseje. Je to dáno odlišným pojetím žánru v čínské a
evropské literární kritice. Žánrem, který vykazuje jen určité styčné body, jsou
pak shihua, k nimž ekvivalent nalézt nelze. Samostatnou otázkou je
dále
prolínání jednotlivých žánrů mezi sebou, jako je tomu např. v případě
předmluv a antologií, kdy oba tyto žánry v podstatě tvoří dohromady jedno
dílo.
Velmi zajímavým výstupem je rovněž srovnání, jak působí náboženství –
v Číně buddhismus a v Evropě křesťanství – na vznik děl literární kritiky a jaký
je jeho vliv na další vývoj, zvláště pak hermeneutické a exegetické tendence.
S výrazem „ekvivalent“ bych však přece jen zacházel opatrně, geneze
jednotlivých textů byla totiž značně ovlivněna prostředím a událostmi, které
jsou značně specifické pro jednotlivá civilizační prostředí 23. Spíše jde o náznaky
a styčné body, které existují i v rámci jednotlivých žánrů mezi sebou.
23
Čínským specifikem v tomto ohledu byla bezpochyby společenská vrstva „literátů“ - úředníků, básníků,
učenců a milovníků literatury v jedné osobě.
13
4. Bibliografie
Brown, M. (ed.) (2008). The Cambridge History of Literary Criticism:
Volume V – Romanticism. Cambridge: Cambridge University Press.
Kennedy, G. A. (ed.) (2008). The Cambridge History of Literary Criticism:
Volume I – Classical Criticism. Cambridge: Cambridge University Press.
Král, O. (1994). Kniha mlčení: Texty staré Číny. Praha: Mladá fronta.
Král, O. - Liu Xie (2000). Duch básnictví řezaný do draků. Praha: Brody.
Král, O. - Šiktanc, K. (2000). Tři nadání. Praha: Mladá fronta.
Lévy, A. (2000). Chinese Literature, Ancient and Classical. Bloomington:
Indiana University Press.
Lomová, O. - Yeh Kuo-liang (2004). Ach běda, přeběda: Oplakávání mrtvých
ve středověké Číně. Praha: Dharmagaia.
Mair, V. H. (ed.) (2001). The Columbia History of Chinese Literature. New
York: Columbia University Press.
Minnis, A. - Johnson, I. (eds.) (2005). The Cambridge History of Literary
Criticism: Volume II – The Middle Ages. Cambridge: Cambridge University
Press.
Nienhauser, W. Jr. (ed.) (1986). The Indiana Companion to Traditional
Chinese Literature (Volume 1). Taipei: SMC Publishing.
Nienhauser, W. Jr. (ed.) (1999). The Indiana Companion to Traditional
Chinese Literature (Volume 2). Taipei: SMC Publishing.
14
Nisbet, H. B. - Rawson C. (eds.) (2005). The Cambridge History of Literary
Criticism: Volume IV – The Eighteenth Century. Cambridge: Cambridge
University Press.
Norton, P. G. (ed.) (2008). The Cambridge History of Literary Criticism:
Volume III – The Renaissance. Cambridge: Cambridge University Press.
Owen, S. (1992). Readings in Chinese Literary Thought. Cambridge – London:
Harvard University Press.
Smith, W. (1844). Dictionary of Greek and Roman Biography and Mythology.
Boston: Little, Brown and Company.
5. Příloha – další literatura k tématu čínské literární kritiky
Cai Zhenchu 蔡镇楚 (1999). Zhongguo gudai wenxue piping shi 中國古代文學
批評史. Changsha: Yuelu shushe.
Gong Shiyao 龔 詩 堯 (ed.) (2005). Siku quanshu zongmu zhi wenxue piping
yanjiu 《 四 庫 全 書 總 目 》 之 學 学 批 評 研 究 . Taipei: Hua Mulan wenhua
gongzuofang.
Wang Yunxi 王運熙 - Gu Yisheng 顧易生 (1996). Zhongguo wenxue piping shi
– Xian Qin Liang-Han juan 中國文學批評通史 – 先秦兩漢卷 . Shanghai:
Shanghai guji chubanshe.
Wang Yunxi 王運熙 - Gu Yisheng 顧易生 (1996). Zhongguo wenxue piping shi
– Wei Jin Nan-Bei chao juan 中國文學批評通史 – 魏晉南北朝卷. Shanghai:
Shanghai guji chubanshe.
15
Wang Yunxi 王運熙 - Gu Yisheng 顧易生 (1996). Zhongguo wenxue piping shi
– Sui Tang Wudai juan 中 國 文 學 批 評 通 史 – 隋 唐 五 代 卷 . Shanghai:
Shanghai guji chubanshe.
Wang Yunxi 王運熙 - Gu Yisheng 顧易生 (1996). Zhongguo wenxue piping shi
– Song, Jin, Yuan juan 中國文學批評通史 – 宋金元卷 . Shanghai: Shanghai
guji chubanshe.
Wang Yunxi 王運熙 - Gu Yisheng 顧易生 (1996). Zhongguo wenxue piping shi
– Mingdai juan 中 國 文 學 批 評 通 史 – 明 代 卷 . Shanghai: Shanghai guji
chubanshe.
Wang Yunxi 王運熙 - Gu Yisheng 顧易生 (1996). Zhongguo wenxue piping shi
– Qingdai juan 中 國 文 學 批 評 通 史 – 清 代 卷 . Shanghai: Shanghai guji
chubanshe.
Wang Yunxi 王運熙 - Gu Yisheng 顧易生 (1996). Zhongguo wenxue piping shi
– Jindai juan 中 國 文 學 批 評 通 史 – 近 代 卷 . Shanghai: Shanghai guji
chubanshe.
Zhu Dongrun 朱东润 (2001). Zhongguo wenwue piping shi dagang 中国文学
批评史大纲. Shanghai: Shanghai guji chubanshe.
16