SENIO.CZ

tištěné vydání
ročník 6, 1/2007, květen 2007
SENIO.CZ
Jak lze také aktivně prožívat stáří? Šestašedesátiletý básník, výtvarník a performer Jaroslav Chobot
se zabývá myšlenkou paralelního světa měkkých
strojů, který konstruuje ve svých uměleckých
dílech. Cílem jeho snažení je vlastní proměna
v měkký stroj. Takovou metamorfózu předvedl na
happeningu v Táboře.
KDYŽ S TEBOU HOVOŘÍM
/ z tvorby a aktivit /
Petr MUSÍLEK
SENIOŘI, AKTIVITA A KREATIVITA
Prof. PhDr. Marie KÖNIGOVÁ, CSc.
NEUSTRNULÍ SENIOŘI
/ Nové vnímání, nová témata, nová vůle
a nové vztahy /
Vladimír IRA
SVĚTLA A STÍNY
Zdeňka VOBORSKÁ
ÚTĚK DO STÁŘÍ
MUDr. Antonín MIKOLÁŠEK
NEBOJTE SE STÁŘÍ
Ing. arch. Otakar JANKOVEC
odpoledne s nadací SENIO
Pokusím se vás informovat ve zkratce o mé aktivní
činnosti a podrobněji o aktivitách v důchodu.
Do prvního zaměstnání jsem nastoupil relativně
pozdě, až v 27 letech, 1. 10. 1950.
1941 jsem maturoval na reálce / 1943 jsem maturoval na stavební průmyslovce / 1943–1945 jsem byl
totálně nasazen do zde nedaleké továrny v Makovicích / 1948 jsem ukončil fakultu architektury a pozemního stavitelství na vysoké škole / 1948–1950
jsem absolvoval vojenskou prezenční službu.
v rámci
1. mezinárodního veletrhu
FOR SENIOR.
V pátek 25. května 2007
od 13 do 16 hodin,
v pražském veletržním areálu Letňany,
Konferenční sál číslo 2
V zaměstnání po roce 1950 jsem měl jen dva druhy
činnosti
• 1950–1968 jsem seděl u prkna a projektoval;
• 1969–1983 jsem pracoval nejprve na záchraně historického jádra města Tábora a pak na jeho obnově.
V roce 1968 byl vyhlášen havarijní stav městské
památkové rezervace – historického jádra města
Tábora. Situace byla kritická, došlo k destrukci tří
domů, některých obydlených. Hlavní práce záchrany se podařilo zvládnout během 8 let, pak jsem se
věnoval jeho systematické obnově;
NEBOJTE SE STÁŘÍ
ing. arch. Otakar JANKOVEC
NEBOJTE SE MLADÝCH
ing. Ivana KNOTKOVÁ
NAŠE ZÁJMY
Milada JANATKOVÁ, Stanislava KŘEPELOVÁ,
Alžbeta SOUBUSTOVÁ, Marie URBANOVÁ,
Marie ZAJÍČKOVÁ
1
• v závěru roku 1983 jsem dovršil věk 60 let a od
1. 1. 1984 odešel do důchodu. Nepřestal jsem pracovat, ale věnoval jsem se jiným činnostem
• koordinační práci;
• pasportům a rešerším.
• nového číslování domů;
• označení ulic;
• výstavbě uličních stok;
• zásobování vodou;
• zavádění elektro na přelomu 19. a 20. století;
• činnosti obecní samosprávy.
Až do roku 1994 to byly převážně úkoly menšího
rozsahu a krátkodobé
• připravovali jsme podklady pro volby;
• podklady pro sčítání;
• podklady pro strojně-početní evidenci obyvatel;
• organizačně jsme zajišťovali návštěvy partnerského města Kostnice;
• zajišťovali organizaci konferencí;
• v roce 1992 jsem pro Radu Evropy působil jako
hlavní koordinátor DNŮ EVROPSKÉHO DĚDICTVÍ,
tato akce byla realizována každoročně v některém
evropském státě, účastnili se jí ministři kultury
a přední pracovníci památkové péče, akce trvala
čtyři dny. První den v Praze s přijetím u prezidenta
republiky, v následných dnech pak v Táboře, Telči
a Trnavě. Bylo nutno též zajistit přepravu delegátů
z Trnavy do Vídně, protože v Bratislavě nepřistávala
potřebná letedla;
• zpracoval jsem informace o základních a mateřských školách s určením nutné údržby;
• zpracoval jsem seznam ohrožených památek;
• spolupracoval s Akademií věd na atlasu Tábora;
• připravil k adjustaci technickou účelovou mapu
Starého města.
A teď trochu podrobněji, co bylo zjištěno
• rozsah historického jádra a počet domů od založení města se prakticky nezměnil;
• plocha historického jádra je maximálně využita
zástavbou;
• domy jsou převážně řadové, mnohé bez dvorků
a zahrádek;
• v historickém jádru bydlely tři až čtyři tisíce obyvatel;
• jeden byt tvořila často jen jedna, maximálně dvě
místnosti;
• v domě často jedna místnost byla stáj, stáj se někdy
změnila v obytnou místnost;
• byly jen suché záchody, zaústěné do žump, tyto
bylo možné kvůli zápachu vyvážet výhradně v noci;
• napočítal jsem 112 stájí velkých zvířat, koní, volů
a krav;
• v historickém jádru byly dokonce dva ovčíny;
• prasata, kozy, ovce a drůbež byla běžně chována
v obytných prostorách.
K významné změně došlo v roce 1994. Hlavní architekt města ing. Děrda dostal za úkol připravit další
program obnovy historického jádra. Byl jsem pozván ke spolupráci, program byl dokončen během
jednoho roku.
Brzy se potvrdila známá skutečnost, že pro urbanistický vývoj bylo zlomovým obdobím 19. století, a že
cenné archiválie v dostupných archivech nejsou systematicky zpracovány.
• mimo technických informací (převážně stavebního
charakteru) o domech a technické infrastruktuře
setkali jsme se s informacemi politickými, správními
a kulturními;
• bylo doporučeno věnovat se především období
1850–1990;
• výsledek této činnosti, která trvala téměř 10 let, je
soustředěn do 3000 stran textu, rozděleného do 20
tématických sborníků.
Všímali jsme si
• 1. měření z roku 1830;
• nového správního uspořádání města (byly jen dvě
místní části – Město a Předměstí);
2
Obyvatelé žili za neuvěřitelných hygienických podmínek, přesto
• město mělo městského lékaře a;
• odbor policejního revizora – tento odbor od roku
1805 plnil funkci městské policie, stavební policie,
hygienika, zajišťoval požární prevenci, sledoval dodržování živnostenských předpisů – každé ráno byl
starostovi předkládán ranní oznam s podrobným
popisem, co přihodilo a co nutno řešit – tento revizor měl na starosti i prostitutky, provoz probíhal
v obecní šatlavě a revizor musel být přítomen při
pravidelních pondělních lékařských prohlídkách
prostitutek.
Roku 1846 byla položena první stoka pod Pražskou
ulicí a další stoky byly budovány až od 70. let 19. století. Žumpy měly být napojeny na stoky, což vedlo
k mnoha protestům.
Velkým problémem bylo zásobování vodou. Voda
z údolní nádrže Jordán z roku 1492 byla nedostatečná a nekvalitní. Byly hledány nové zdroje, 1872
přivedena voda z jímání U Zavadilky. Od roku 1892
byl odběr vody zpoplatněn.
Veřejné osvětlení bylo zavedeno 1847. Svítilo se řepkovým olejem, petrolejem, svítilo se jen, když nesvítil
měsíček.
F. Křižík nabídl v rámci reklamní akce 1887 osvětlení
náměstí a 1902 pro Krajinskou výstavu bezplatné
osvětlení ulice z nádraží na výstaviště. 1903 postavil
elektrárnu, zahájen byl provoz električky do Bechyně. Město odkoupilo od Křižíka elektrárnu 1907.
Organizační řád obecního úřadu byl na vysoké
úrovni
• žádosti byly vyřizovány do tří dnů, jeden den podány, druhý den vyřízeny, třetí den doručeny, delší termíny byly pouze v případech, že byla nutná šetření;
• obecní zastupitelstvo zasedalo v neděli odpoledne, vedoucí odborů museli v neděli po dopolední
mši odebrat se na úřad a připravit práci pro celý
příští týden;
• zápisy z rady a zastupitelstva byly velmi přesné,
podrobné a často tištěné;
• město mělo od 19. století obecní rozpočet;
• nákup i zdávání prací se konal výhradně pomocí
dražeb.
První telefon pořídil mlynář Housa 1886 ze svého
domu čp. 114 do mlýna na Tismenickém potoce,
o rok později pořízen telefon na hlásnou věž a třetí
telefon až 1912.
Roku 1877 zakoupilo město 600 krátkých a 800
dlouhých košťat. Než je stačili rozdat, zjistili, že jsou
rozkradena.
Shodou náhod po 10 letech se opakuje velmi podobná situace
Město mělo pro vyřizování stížností čtyřstránkový
tiskopis
• 1. strana – identifikace obviněného, žalobců, poškozených a udavačů;
• 2. strana – jak se obviněný vyznal, ospravedlnil
a výpovědi svědků;
• 3. strana – co a čím se za prokázané má;
• 4. strana – vyhlášení nálezu.
• tématicky téměř totožná, jen Tábor je zaměněn za
Sezimovo Ústí.
Ministerstvo kultury ČR vypsalo v roce 2004 výzkumný úkol PLOŠNÝ PRŮZKUM, ZHONOCENÍ
A DOKUMENTACE DĚDICTVÍ 19. A 20. STOLETÍ.
Termín plnění 2005 – 2011. Hlavním gestorem
určen Národní památkový ústav v Ostravě, dílčími
řešiteli Národní památkové ústavy jednotlivých
krajů. U nás jsou to České Budějovice, hlavní řešitel
Mgr. Eva Žáčková.
Byl jsem přizván ke spolupráci a pro roky 2005
a 2006 jsme vybrali 44 objektů v Táboře a 48 objektů v Sezimově Ústí. Práce obdobná jako pro Tábor,
jen navíc zahrnuje archiv ve Zlíně.
O domech jen krátká zmínka. Jejich podoba zůstala
po staletí v podstatě beze změny, jen po zhoubných
požárech bylo dřevo zaměněno za kámen nebo cihlu. Nutno uvést, že nebyl činěn rozdíl mezi obytnými
místnostmi a stájemi, komunikační prostory byly
často společné, domovní chodbou byl voděn dobytek i vynášen hnůj.
Nejvýznamnější změnou v 19. století je proměna
technické infrastruktury.
Poté, co byl dán 1805 souhlas k demolici opevnění,
byly zbourány brány, fortny a hradby, na konci 19.
století vybudována ve třech etapách nová komunikace a přemístěn vjezd do města.
Je zajímavé že město mělo regulovanou dopravu,
pro jednotlivé ulice byla povolena tonáž a sledován
zákaz parkování vozů na ulicích.
Je možno i zde sestavit kalendář vybraných událostí
1420 – husité dobyli Sezimovo Ústí, vypálili je, lidé
se přesunuli do Tábora;
1826 – požádal pan Ťoupalík o stavební povolení ke
stavbě domu, vyřizování se trochu protáhlo, souhlas
dán až od 1. 1. 1828 s tím, že těch domů bude víc
– sešlo se 81 zájemců a pak se jich ještě přidalo 19;
3
1929 – tehdejší ministr zahraničních věcí, dr. E. Beneš, se rozhodl zakoupit zde pozemek a postavit
letní sídlo, v těsném sousedství a stejných termínech
zde postavili vily i Z. Fierlinger a tajemník Striml;
1939 – Baťa zakoupil pozemky a začíná stavět strojírenský závod na obráběcí stroje a město s plánovaným počtem obyvatel 10 000.
Válka zpomalila tempo výstavby, budovaly se odborné školy (1940), založena základní umělecká škola
(1946), hvězdárna (1950), plánovaný společenský
dům z roku 1967 byl realizován až 1982.
Tělovýchovná jednota sdružuje 25 oddílů s více jak
3000 členy.
Definitivní zdravotní středisko je z roku 1954.
Za vydatné finanční podpory firmy Baťa vzniká polní
letiště, železniční vlečka, od roku 1940 kanalizace,
provizorní zásobování vodou je vyřešeno až 1963.
První telefon je až z roku 1932, po delší přestávce
přibývají další 1946–1949.
NEBOJTE SE MLADÝCH
Ing. Iva KNOTKOVÁ
aneb spolupráce ing. arch. O. Jankovce
se studenty
• Jsem absolventkou oboru zahradní a krajinné
architektury, zahradnické fakulty Mendlovy zemědělské a lesnické univerzity, zahradnické fakulty
v Lednici na Moravě. Jsem jedním ze studentů, kteří
spolupracovali s panem arch. Jankovcem;
• v současné době jsem zaměstnána jako výzkumný
pracovník Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro
krajinu a okrasné zahradnictví v.v.i, Průhonice – oddělení kulturní krajiny a sídel.
Spolupráce mladých s Otakarem Jankovcem:
Nejsem jediný mladý člověk – zastupuji generaci studentů, generaci mladých lidí, kteří měli tu možnost
dostat se do kontaktu s arch. Janovcem.
Věkový rozdíl:
• mezi mnou a panem architektem – 56let – více než
polovina století – dvě generace;
• s panem architektem spolupracovali studenti vysokých a vyšších odborných škol z Tábora a okolí, kteří
studují v Táboře, Ostravě, Praze a dalších městech;
• důvod spolupráce – mladí potřebují informace
– semestrální, diplomové, závěrečné práce.
Témata prací studentů:
• zaměřená na charakteristiku architektury určitého období, speciální účelové stavby – jejich popis
– např. témata: Peněžní ústavy (Zajímavé stavby
v Táboře). Celkem okolo 8 studentů.
Systém spolupráce se studenty:
• konzultace osnovy práce s panem architektem
(osnova byla připravená studentem – docházelo
ke korekci správné struktury), pan architekt poskytl
zdroje informací – upozornění na prameny, které si
studenti sami vyhledali, v průběhu vypracovávání
práce – probíhaly průběžné konzultace.
Moje první setkání:
• stejný důvod – získání informací pro bakalářskou
práci v roce 2003;
• zaměření mojí bakalářské práce – zeleň historické
zóny města Tábor, vyjádření vztahu urbanisticky
utvářeného města k zeleni v průběhu staletí, tj. od
roku 1420 do současnosti;
• bylo mi poskytnuto doporučení stavebního odboru MÚ a Státního archivu v Táboře na arch. Otakara
Jankovce a jeho Výběrový katalog urbanistických
a stavebních proměn historické zóny města Tábora,
vydané MÚ v Táboře;
• počátek spolupráce – nabídnuta pomoc a zapůjčení veškerého materiálu – koncepce osnovy, sezná-
I v tomto případě byly získané informace, které nebylo možno zařadit do výzkumného úkolu, zpracovány do samostatné knihy. Spoluautorem této knihy
je ing. Ivana Knotková.
Na závěr dovolte malou poznámku. Často slýchám, proč ještě něco dělám, proč zabírám místo
mladým. Důvody jsou dva – mladí nemají o tento
druh práce zájem, na druhé straně je tato práce
podhodnocena a mladého člověka by neuživila.
4
mení se s problematikou Tábora, vlastní vzpomínky
pana architekta z praxe v Táboře, Katalog urbanistických proměn – praktický zdroj informací (shrnutí
archivních pramenů v praktický podklad);
• získala jsem info, kde hledat vypracované projektové dokumentace: Státní okresní archiv v Táboře, Archiv stavebního úřadu v Táboře, Husitské muzeum
v Táboře, příslušné odbory MěÚ, Archiv stavebního
úřadu v Táboře, Národní památkový ústav, územní
odborné pracoviště v Českých Budějovicích, materiály starší 19. století převzaty od autorů Thir, Hejna,
Menclová, Krajíc;
• pan architekt mi nabídl výpomoc při vypracování
funkčního rozboru historického jádra – tj. předmětem rozboru byla např. občanská vybavenost, dopravní analýza, prostorový vztah města k historické
zóně, hlavní zóny města – pomohl mi, jak vypracovat rozbor, na co se zaměřit, co je důležité ve městě
k dané analýze, hranice jednotlivých zón atd;
• výsledek spolupráce – bakalářská práce o rozsahu 157 str., 11 mapových příloh, 153 vyobrazení,
historický vývoj města s podrobným historickým
průzkumem zeleně jako kompletního podkladu pro
obnovu zahradních památek v rámci historického
jádra města Tábora.
Hlavní spolupráce s panem architektem:
• kniha o Sezimově Ústí, vznikala v průběhu 4.–5.
ročníku mého studia (2005 zahájení spolupráce
na knize), slavnostní křest za účasti starosty města
– leden 2007;
• během této hlavní spolupráce jsem měla možnost
konzultovat semestrální práci na téma Urbanismus
a architektura, vedoucí práce ing. arch. Josef Sátora
a ateliérovou práci 5. ročníku;
• hlavní směr – vedl pan architekt a získával hlavní
podklady;
• kniha – zajímavý podklad nejen pro historiky,
obyvatele, stavební architekty, ale hlavně sepsaná
paměť velmi zajímavého města;
• děkuji panu architektovi za tuto možnost přínosné
spolupráce, nám o něco mladším mají starší spoustu co říci a předat.
Dvě hlavní práce pana arch. Jankovce z posledních let:
TÁBOR – Katalog urbanistických proměn, 21 dílů:
• velký význam pro praxi, jak pro získání informací
o historii, hlavně praktický podklad pro všechny
stavební, stavebně architektonické, zahradně architektonické profese provádějící práce v rámci historického jádra;
• obsahuje předprojektovou přípravu vypracovanou
v letech 1969–1983 a nezpracované archivní fondy
19. st. ze Státního okresního archivu v Táboře;
• katalog vznikl za účelem regenerace historického
jádra.
Následovaly obrázky s ukázkami vztahujícími ke stavebním proměnám a zeleni v Táboře a v Sezimově
Ústí.
Situace veřejné zeleně na území urbanistického
celku Staré město:
• na hranici městské památkové rezervace, vliv
na uspořádání ploch zeleně měly hlavně hradby
a terén;
• Holečkovy sady – založeny 1832, určeny jako veřejný park k rekreaci, součástí romantické stavby;
• Park Pod Kotnovem – sto let staré stromy, ze hřbitova u kostela sv. Jakuba přeměněn v 70. letech, za
hradbou;
• zeleň okolo hradeb – zahrady a procházkové trasy
19. století se stromy a keři;
• Augustiánský klášter, rané baroko, 17. století
– čtvercová zahrada obklopená ambity – rajský
dvůr – dnes prázdný dvůr, z kláštera se po odchodu
mnichů stala věznice – nepředpokládá se udržení
zahrady;
• klášterní zahrada – směřující od kláštera k hradbám,
posléze změna na botanickou zahradu školy – gymnázia (1862);
• střed města – prostor pro solitérní stromy;
• Žižkovo náměstí – 2x Aesculus hippocastanum,
na památku sňatku Františka Josefa I. s císařovnou
Alžbětou, 1854;
• náměstí Mikuláše z Husi – 3x lípa, vysazeny z důvodu snahy vymanit se z tradic středověku, vysazeny již v druhé polovině 18. století;
• lípa u soudu 1x;
• lípa u zahrady ZŠ 1x památný strom, možná vysadili mniši z kláštera;
• 19. století – aktivní Spolek pro zakládání sadův
a krášlení města, již tehdy – problémy na financování zeleně, např. v Holečkových sadech se po dlouhá
léta konaly pouze nejnutnější probírky.
5
SEZIMOVO ÚSTÍ – Zánik, vznik, urbanistické proměny města:
NAŠE ZÁJMY
• vydáno za spolupráce – město Sez. Ústí a Kovosvit
MAS a.s., urbanistická faktografie, 19. a hlavně 20.
století, soubor dat a podkladů z historických fondů;
• můj úkol v rámci knihy: pouze plochy zeleně a jejich souvislosti v urbanistickém celku v Sezimově
Ústí I a o vztahu ideálního průmyslového města
a zeleně v Sezimově Ústí II, největší kus práce pan
arch. Janovec;
• moje část – základní informace o řešených, zkoumaných plochách zeleně: historický vývoj ploch
zeleně z dostupných pramenů, průzkum současného stavu na základě terénního průzkumu – stromy,
keře, umělecká díla, vybavení – osvětlení, lavičky...;
• materiály pro moji část získávány např.: soukromý
archiv M. Kroutilové, podklady ze Zlínského archivu,
informace z knihy P. Nováka – Zlínská architektura
1900–1950, sdělení pamětníků, staré pohlednice
poskytnuté Klubem absolventů Baťovy školy práce,
dobové filmy – např. Zrození města, ateliery Zlín,
1939 – hodně informací.
Milada JANATKOVÁ
Můj seniorský věk
Již ve středním věku jsem se obávala důchodu, protože jsem nevěděla, jak zaplním čas, když již nebudu
schopna pěstovat pěší turistiku a cestování, což byla
má nejmilejší zábava. Když nastal skutečný důchod,
byla jsem zprvu bezradná a sháněla krátkodobá
zaměstnání. Cestovat jsem však nepřestala a v roce
1992 jsem se zúčastnila Exodu (Exkurzní základny)
v horách, kterou tehdy vedl docela mladý chlapec
velmi pěkně. Aby děti, které tam byly s rodiči, nehlučely a nerušily zvěř při zastávkách a svačinách v lese,
četl jim pohádku na pokračování. Chtěla jsem tuto
skutečnost nějak ocenit a napadl mne veršík, který
byl potom vedoucími přečten u táboráku. Nehlásila
jsem se k tomu, ale kdosi mne prozradil a starší paní
mne vybídla k pokračování v této činnosti.
Tak jsem se vlastně dostala k neumělým veršům, které jsem obyčejně skládala na konci nějakého Exodu
nebo rekondice. Opět jiná paní mne požádala o verše k padesátinám příbuzných. Její přání jsem splnila
a snad se i líbilo, protože jsem se zeptala na jejich
záliby, činnosti a sestavila jsem potom přání „na
tělo“. Povzbuzena úspěchem jsem začala psát neumělá veršovaná přání příbuzným, známým a podle
estetického cítění paní doktorky Lešikarové je doplňovala obrázkem květiny. Tak se stalo, že někomu
jsem psala již 4 x a každý rok čeká, že opět dostane
veršované přání. Pro mne je již obtížné psát stejným
lidem několikrát a neopakovat se. Ale mám dojem,
že dělám touto malou pozorností radost a já se donutím stále zaměstnávat mozek, což je pro mne také
důležité.
Nedávno jsem spočítala přání a různá děkování
v poslední době a ukázalo se, že jich za rok píši
50–60. Protože je každé přání jiné, zabere mi tato
činnost dosti času.
• Urbanistická studie Sezimova Ústí;
• během 20. – 30. let do ČR přicházejí koncepce
zahradních měst (Baba, Ořechovka);
• v Sezimově Ústí II – spojení myšlenek zahradního
města a průmyslové výroby, tj. vznik Baťou prosazovaného ideálního průmyslového města – pohodlného jako město lázeňské;
• na koncepci spolupracovali přední architekti – Gahura, Gočár, Podzemný, Voženílek, Karlík;
• na Sezimově Ústí se podíleli přímo Gahura a Voženílek, na ně navázal Hanzal;
• inspirace z obdobných kolonií v Německu, Anglii;
• zahrady bez plotů, aleje propojující město do krajiny, zelené parky;
• schéma – město ve tvaru vějíře/řapík listu směřující
k továrně, od něj se rozbíhající žilnatina s rodinnými
domky;
• pozemky městského dvora Velký Dvůr – v roce
1939 počátek výstavby závodu MAS (Moravské
akciové strojírny – dnes Kovosvit) spolu s obytnou
a kulturní částí tvořící jeden urbanistický celek podle
představ Tomáše Bati;
•1950 – poslední výstavby Baťových domků;
• počátek 60. let – první výškový panelový dům
s prodejnou masných výrobků;
• 60. – 80. léta rozsáhlá výstavba panelových domů,
která v 90. letech klesá.
S psaním článků to bylo podobně náhodné. V Táboře začal vydávat sociální odbor, který tenkrát vedla
paní Dr. Lešikarová, Seniorské noviny. Nevěděla
jsem o tom. Potkala jsem se s paní Valentovou a ta
mne při řeči požádala o spolupráci. Prý si mám
vzpomenout na nějakou událost z mládí a napsat
o ní. Hodila by se do Seniorských novin. Poslechla
jsem, napsala snad „Husí pochod“ a spolupráce
s redakcí byla navázána. Nevěřila jsem moc v kvalitu
svých výtvorů, nepodepisovala se jménem, pouze
monogramem MJ, ale když jsem byla žádána o další,
dodala jsem si odvahy a psala.
6
Dokonce jsem začala roznášet Seniorské noviny
i dalším známým, kteří již na ně čekali. Mně dodala
tato práce sebevědomí, takže po Seniorských novinách jsem začala psát články nebo neumělé veršíky
i do internetového Senio.cz a sháním i další přispěvatele. V roce 2005 hledala paní Dr. Lešikarová pamětníky 2. světové války, kteří by byli ochotni napsat
své zážitky z války. Tehdy jsem obešla hodně seniorů
a přinesla do redakce mnoho článků. Takováto práce mne moc bavila.
Každý rok v létě si neodpustím jet na Šumavu na
Chalupu táborských turistů. Jsou tam partyzánské
podmínky – nejbližší obchod 4 km, jídlo si musíme
přinést a uvařit, není zavedena elektřina, ale je tam
krásně. Málokdy mám během roku volný večer,
spíše se akce překrývají a musím si vybrat pouze
jednu. Rozhodně se nenudím tím, že bych neměla
co dělat.
Je zajímavé, že v seniorském věku prožívám více
optimistických dní než v období zralosti,kdy mi tyto
chvilky pohody chyběly. Dovedu se radovat z každé
maličkosti a úsměvu okolí.
Od svých 60. let mám stále se zvětšující potíže se
zrakem a číst mohu jen velká písmena, píše se mi
lépe. Proto dělám pouze to, kde nemusím číst dlouhé texty.
V roce 1992–94 jsem dva roky absolvovala Rozhlasovou akademii třetího věku; obor – geriatrická psychiatrie. Za odevzdanou písemnou práci jsem po
oba roky obdržela diplom „prospěla s vyznamenáním“. Nemohla jsem však studovat dále, předepsaný
studijní text byl pro mne nedostupný kvůli zraku.
Rozhlas se stal vůbec mým věrným společníkem
a kamarádem. Tehdy probíhala soutěž, která se
snad jmenovala Regina tour. V ní jsem uplatnila své
znalosti republiky z dřívějšího cestování a odpovídala pravidelně na zadané otázky.
Chodím 2x týdně cvičit, scházíme se s turistkami, ale
na dlouhé výšlapy mi již také špatné klouby nestačí.
Od roku 2002 se snažím vniknout zásluhou paní
Dr. Lešikarové do tajů internetu, ale pro můj špatný
zrak nebo nešikovnost mi to nejde tak jako ostatním.
Paní doktorka má svatou trpělivost, když nám stále
vysvětlujete, co jsme dělali již minule a já jsem to
úplně zapomněla.
Jsem členkou Sjednocené organizace nevidomých
a slabozrakých, dříve jsem byla i ve výboru, ale pro
nedostatek času jsem musela tuto funkci opustit. Již
čtyři nebo pět let docházím každé pondělí dopoledne do G-centra, domova důchodců, kde paní Maruška Dřevová pořádá pro zájemce besedu. Nejprve
vždy něco přečte o mezilidských vztazích, většinou
vychází z náboženství, ale v diskuzi se potom mluví
hlavně o vzájemné toleranci a lásce. Pomáhám především tuto diskuzi rozvíjet.
Sociální odbor města pořádá během celého roku
mnoho akcí, jako třeba Akademii III. věku, Diskuzní
pořady, Literárně-hudební podvečery, zájezdy. Většinou se účastním i těchto veřejných akcí.
Jsem i ve výboru Svazu žen, který pro ženy v naší
čtvrti pořádá přednášky. Dvakrát ročně se uskuteční
bazar oblečení, kde je též potřebná každá pomoc.
Chodím do divadla, kde mám předplatné na dvě
skupiny, a též na různé přednášky. V divadle mám
zajištěno místo v první řadě, abych i s tím špatným
zrakem dobře viděla.
Stanislava KŘEPELOVÁ
Jak jde život
Zejména v pozdějším věku jsem si oblíbila tato
moudrá slova „OPTIMISMUS BYL VŽDY ZACHRÁNCEM LIDSTVA“. Ve svém krátkém příspěvku
pohovořím o svých aktivitách v seniorském věku:
Rozhlasové akademii třetího věku / Pracovním
poměru na poloviční úvazek / Prázdninových
putováních / Využití volného času – Myšlenkách
moudrých.
Než budu pokračovat, dovolila bych si vám předložit myšlenku G. K. Chestertona jako hádanku. Odpovíme si na ni v závěru mého příspěvku.
Co jste považovali nebo považujete v životě ZA
NEJVĚTŠÍ DOBRODRUŽSTVÍ?
Na počátku mých prvních dvou aktivit byla vždy
náhoda. Jistě znáte úsloví: „NÁHODA PŘEJE PŘIPRAVENÝM“.
RATV (Rozhlasová akademie třetího věku)
Mé povolání vzdělávat a vychovávat žáky 1. – 5. třídy
mně nedovolovalo poslech rozhlasu v dopoledních
hodinách. V době jarních prázdnin mi v tom nic
nebránilo. Vyslechla jsem pořad „STŘÍBRNÁ MO-
7
VYUŽITÍ „VOLNÉHO“ ČASU
Návštěva koncertů, divadel, výstav, setkávání s přáteli, denní cvičení, pravidelné docházení na jógu,
kratší i delší vycházky, turistika, práce na zahradě,
ráda se účastním soutěží, kde mohu odpověď poslat
mailem.
Jednou téměř posedlostí je zapisování moudrých
myšlenek, citátů, přísloví a někdy i delších úryvků
z knih. Většinou si v nich čtu, když se necítím právě
nejlépe. V této situaci mi také velmi pomáhá hudba,
zejména ta, které se říká „vážná nebo klasická“. Ráda
si poslechnu i hudbu z operet, muzikálů, lidové písně zkrátka vše, co mne osloví svou melodičností.
Některé mé aktivity můžete sledovat na
www.senio.cz/blogy.
ZAIKA“ určený seniorům. Začínal první ročník. Pořad i téma mne zaujalo a stala jsem se pravidelnou
studentkou. Nyní probíhá šestnáctý ročník.
PRACOVNÍ POMĚR NA POLOVIČNÍ ÚVAZEK
Podobným způsobem jsem získala i zaměstnání na
poloviční úvazek. Ve schránce se objevil inzerát: Firma hledá ženu s vlastním pracovištěm, která se nebojí práce s počítačem – ZAŠKOLÍME – a telefonní
číslo. Nabídku jsem využila. Celých patnáct let jsem
spolupracovala s firmou, která zaváděla počítače
do lékáren. Práce byla velmi zajímavá. Měla jsem
na starosti dispečink, což znamenalo stále hovořit
s volajícími nebo zajišťovat jejich požadavky uložené
na záznamníku.
PRÁZDNINOVÁ PUTOVÁNÍ
Vzpomínám na všechna ta léta, kdy jsem prožívala
část prázdnin se svou starší dcerou a třemi vnoučaty
poznáváním krás naší vlasti. S dcerou máme obdobnou profesi, tak jsme zavedly tradici, která už trvá
17 let.
Prošli jsme Krušné hory, Krkonoše z Rokytnice,
Velké Úpy, Benecka, Rennerových bud. Jizerské
MYŠLENKY MOUDRÝCH
Vybrala jsem ty, o kterých se domnívám, že by nás
mohly oslovit.
SÍLA ÚSMĚVU – S. Smiles: Tajemství zachovat si veselou mysl tkví v umění neznepokojovat se hloupostmi a v tom – vážit si i malinkých náhodných radostí.
O STÁŘÍ – Henri Frederic Amiel: Zestárnout je mistrovským dílem moudrosti a jednou z nejobtížnějších kapitol velkého umění žít.
PŘÁTELSTVÍ – H. B. Adams: Každý by měl mít dostatečně velký hrob, aby v něm pohřbil chyby svých
přátel. Španělské přísloví – Knih a přátel má být
málo, ale dobrých.
JAK JDE ŽIVOT – Ortega y Gasset: Jsou dva druhy
nespokojenosti: Nespokojenost, která pracuje, a ta,
co lomí rukama. První dosáhne toho, co chce, druhá
ztratí, co má.
S úsměvným závěrem mi pomohl William Saroyan:
NAUČ SE ZHLUBOKA DÝCHAT. JÍŠ-LI, AŤ TI CHUTNÁ, SPÍŠ-LI, SPI TVRDĚ.
SNAŽ SE ZE VŠECH SIL ŽÍT PLNÝM ŽIVOTEM,
A KDYŽ SE SMĚJEŠ, SMĚJ SE, AŽ SE BUDEŠ ZA
BŘICHO POPADAT, A KDYŽ MÁŠ VZTEK TAK SE
VZTEKEJ.
ŽIJ JAK NEJVÍC MŮŽEŠ, PROTOŽE MRTVOLA Z TEBE JEDNOU BUDE TAK JAKO TAK.
My všichni dříve narození víme, že vnoučata (i odrostlejší) ráda poslouchají naše vyprávění i vzpomínání. Dovolte, abych zakončila slovy Jeana Paula:
VZPOMÍNKY JSOU JEDINÝ RÁJ, Z KTERÉHO NEMŮŽEME BÝT VYPUZENI.
Správná odpověď na moji úvodní hádanku, slovy
G. H. Chestertona, je:
NEJVĚTŠÍM DOBRODRUŽSTVÍM JE NARODIT SE.
hory z Josefova Dolu, Sedlicko, Sušicko, navštívili
jsme Kašperské hory, prošli jsme okolí Kamýka
nad Vltavou, Hřenska, Slavkovského lesa… Nevynechali jsme ani historické památky, které v těchto
lokalitách byly. Všichni máme krásné vzpomínky na
společné přípravy jídel, obědy na turistických odpočívadlech, na kládách, ale i v trávě, na břehu řeky
Otavy, v podhradí hradu Rábí, u Sokolské boudy na
Černé hoře, pod rozhlednami i na dalších místech
s krásnými výhledy do kraje. Procházeli jsme i okolo
míst, kde jsme byli účastníky škol v přírodě. Zažité
příhody nás i po letech pobavily. Někdy nás obveselovala i naše čtyřnohá přítelkyně, jezevčice Bela.
Provázela nás, ale také „hlídala“. Byla velmi roztomilá, vždycky vpředu, pak se zastavila, „spočítala“
nás a běžela spokojeně dál. Soubory fotografií nám
tato prázdninová putování připomínají. Při jejich
občasném prohlížení se dobře bavíme a vzpomínáme na úsměvné příhody. Jsou to zážitky, na které se
nezapomíná a moc bych si přála, aby tato tradice
pokračovala i v další generaci.
8
jaké to my dopustíme. Štěstí – neštěstí je stav mysli,
my sami rozhodujeme o tom, jaký přístup k problému, i sebetěžšímu zvolíme.
Alžbeta SOUBUSTOVÁ
Moje desatero
VĚŘÍM V BOHA, V DOBRO, V LÁSKU, V LIDI
A V PĚT TIBEŤANŮ.
1. Dobrý stav mysli, pozitivní myšlení = radost ze
života, laskavý přístup k lidem, zvířatům a přírodě
vůbec, snaha pomáhat.
2. Zájem o mladé lidi, dění ve společnosti, rozvoj
vědy a techniky, o sport, kulturu – neizolovat se.
Marie URBANOVÁ
Sláva nazdar výletu
3. Osobní hygiena, pohyb – cvičení, správná výživa,
kontrola hmotnosti, přiměřené sledování zdravotního stavu, preventivní lékařské prohlídky.
V našich letech dospívání jsme byli správná parta
kluků a děvčat. Přes den škola, doma pomáhání
okolo domu, se zvířectvem a drůbeží, ale večery – ty
byly naše.
Večer jsme se scházeli na návsi a hráli si na „prstýnky“, „tichou poštu“, „maso“, „schovku“, „sochy“ a jiné
hry až div ne do noci. Pokud rodiče měli čas, dívali
se, opřeni o plot, na nás mládež a bavili se s námi.
A neděle? To byl čas společných výletů.
Jednu slunnou neděli jsme se vypravili – tři kluci a tři
dívky (mezi námi i moje sestra) – na kolech na Zvíkov. Tam jsme dojeli v pohodě, snědli chleby, nakoupili pohlednice hradu a odeslali známým. Když jsme
se nabažili Zvíkova, namířili jsme na zpáteční cestu.
Jeli jsme slušnou silnicí z kopečka, ale jaké bylo naše
překvapení, když silnice končila před dlouhým, mírně
se svažujícím údolím plným pařezů. V údolí tekla řeka
Otava. Dozvěděli jsme se, že jsou to vykácené lesy,
které padly za oběť budoucí přehradě Orlík. Nezbývalo nic jiného, než vzít kola do rukou a přenášet je přes
paseky až zase na lesní silnici. Byla to vysilující dřina
a my litovali, že jsme všechno jídlo snědli na Zvíkově
a peníze utratili za pohledy. Jelo se sice dál, ale před
Oltyní jsem už vysílením a hladem najela do hromady štěrku, spadla z kola a odřela si kolena. Rozhodla
jsem se, že se nejdříve trochu prospím, abych nabrala sil, protože slabostí jsem již ani netrefila na šlapku
kola. Ostatní s tím nesouhlasili, viděli, že nastává noc
a v noci by se špatně jelo. Proto z každé strany mě
jeden kluk ochraňoval, abych nevjela do cesty protijedoucím autům. A tak jsme dojeli do Dražic, kde jsem
měla tetičku. Přestože už byla tma tmoucí, bouchali
jsme na vrata a prosili tetu o kus chleba a mléko.
Tetička nám každému zakrojila z pecnu, dostali jsme
napít a tak kolem půlnoci dorazili domů, do Klokot.
Sotva jsme se sestrou otevřely dveře, tatínek nás vítal
páskem, maminka žďuchanci do zad – měli od večera
strach. Nám to ale nevadilo, hrnuly jsme se k troubě,
kde jsme věděly, že je něco k snědku. Byly tam švestkové knedlíky s mákem. Cpaly jsme se jimi rukama,
až byla mísa prázdná. Pak jsme teprve byly nasycené,
vyprávěly o výletě a výprask nám vůbec nevadil.
Byl to krásný výlet, dodnes na něj vzpomínám.
4. Péče o vzhled, kosmetika, kadeřnice, pedikúra,
manikúra, oblékání.
5. Zájmy dle možností a schopností – studium jazyků, ovládání počítače, práce na internetu, čtení,
procházky, zahrada, přednášky, kulturní akce…
6. Každý den veselé vstávání, každý den mít před
sebou něco radostného, zajímavého, pěkného.
7. Neustále se vzdělávat – osobní studium, Akademie třetího věku, Univerzita třetího věku, počítač,
internet, jazyky…
8. Podle finančních a zdravotních možností cestovat
po vlasti a třeba i po okolních státech. Kdo si troufne říct, že zná všechny přírodní krásy a zajímavosti
své země a třeba blízkého Slovenska.
9. Největší umění je dobře vycházet s rodinou a člověkem, se kterým žijeme, protože s ním trávíme nejvíce času. Takže je nutné pěstovat v sobě toleranci
a vědomí, že každý lidský jedinec – i děti – jsou odlišné, mají často rozdílné názory na různé věci a dění
než my, respektovat je, umět komunikovat bez emocí a zdvořile nejen s přáteli a cizími lidmi, ale hlavně
i s těmi nejbližšími.
10. Zachovávat si víru, víru v dobro, víru v lidi,
v budoucnost světa, nikdy nepodléhat beznaději
a depresím, každý problém, byť sebetěžší musíme
za sebe stejně vyřešit my sami. Myslet na to, že se
to stane jednou minulostí, prostě to zapadne. A na
zlé věci z minulosti nevzpomínat. Jen na ty pěkné.
Dívat se raději dopředu a to s úsměvem s vědomím,
že všechno zvládneme, že nás nic nesmí srazit na
kolena a pamatovat si, že stromy umírají nastojato,
ani mi lidé se nesmíme hroutit pod tíhou jakýchkoli
problémů a těžkostí.
Žal, problémy, starosti… nás zahltí jen do té míry, do
9
v tomto ohledu štěstí. Roky předcházející pražskému
jaru a následné invazi nabídla v několika letech velmi
široký výhled do literatury, inspirujícího divadelnictví
i názorové různosti, která se v tak uspořádané nabídce již nikdy neopakovala. V následujících letech ledacos zešedlo a odumřelo. Protože jsem však životní
optimista, nebudu proklínat ani tento čas. Hluboká
přátelství tohoto zúženého prostoru nahrazovala úbytek podnětů přicházejících zvenčí. Možná tato omezení v sobě nesla i klad osobního zrání. Konečně každý
z nás musí hrát s kartami, které jsou rozdány, a záleží
jen na nás, jak se k tomu vějíři v ruce postavíme. Vždyť
i v této době jsem dělal poezii v podobě divadelní i pí-
Marie ZAJÍČKOVÁ
Komunikační program na pc
Komunikační program
to je hezká věc,
můžem spolu hovořiti,
co jiného bych si přála,
než Tě uslyšet.
Nešlo to vůbec snadno,
měla jsem s tím potíže,
ještě že mám toho,
kdo se prostě vyzná
a kdo pomůže.
Když zasvítí kvíteček,
mám někoho na vlně,
kliknu sem a ještě támhle
a sluchátko uchopit,
můžu hovořit.
A najednou velké ticho nastalo,
kde mám slova schovaná,
nechtějí ven, co se stalo,
no to tedy dopadá.
Mikrofon na mě zírá
a já zase na něho.
semné. Knihy Tichý svědek a Věci našeho života vyšly
v letech 1981 a 88 a 27 čísel literárního samizdatu
Sondy je uloženo v knihovně Libri prohibiti.
Závěr století již snad netřeba popisovat. Změna pohledů, bourání a pokusy o stavění nového, vpád informačních technologií a změna životního stylu. Ve zpětném pohledu lze říci, že čas života je časem neustále
nových začátků. Protože si myslím, že lidé by spolu
měli hovořit, inspiruji vznik Východočeské pobočky
Obce spisovatelů, festivalu Literární Vysočina i dalších
drobnějších aktivit. Spolupracuji s Festivalem fantazie s internetovými stránkami Senio.cz, se stránkami
Prácheňských rezonancí, Subjektivníkem a řadou československých literárních klubů. Současně vydávám
sbírky Ztráta tíže, Cesta k šípku a sborník o festivalu.
V roce 2007 by měla vyjít kniha Medaile za vytrvalost.
Je to kniha stylizovaná do vyprávění psa, který nahlíží
do života lidí. Je to kniha o mně i o vás. Pokud se její
slova v informační a halasné smršti prokoušou až
k vám, vězte, že každé to psí štěknutí v sobě nese
nejniternější přání všeho, co zabydluje tuto zemi, co
probouzí naději a nabízí pohlazení.
Velice mě totiž leká,
že slyší mě půlka světa,
a tak trémou mlčím dál,
moje nervy potají,
kbelík sobě hledají.
Nakonec se odhodlám,
holou větu vykoktám:
“Lásko volám Tebe!“
KDYŽ S TEBOU HOVOŘÍM
Petr MUSÍLEK
Medailon / cesta časem
Asi bude dobré, řeknu-li i pár slov o sobě. Vždyť čas,
kterým procházíme, nám umožňuje nahlížet na život
vždy z poněkud jiných míst a v jiné šíři.
Mé dětství, to jsou poválečná léta, která jsem popsal
v životopisné Knize dluhů, do které lze nahlédnout
na stránkách www.senio.cz i na mých osobních
stránkách, kde najdete i ukázky z dalších knih. Nejinspirativnějším obdobím je čas dospívání. Měl jsem
Legenda o člověku a psu
Povídali jsme si o věcech, které nás obklopují,
o světě, do kterého patří naše smečky,
10
o rozdílnosti lidských a psích snů.
Teď bych vám ale chtěl převyprávět,
/i když nevím, zda to není příliš opovážlivé/
legendu starou jako svět.
Je to legenda o touze a o přátelství.
Legenda o tom, proč vznikl člověk.
x
Trochu se usmívám.
Vím, že i vy máte své legendy.
Ta naše je ale starší a dovoluji si tvrdit,
že jí věří každý z mých psích kamarádů.
Vy věříte, že si člověk ochočil psa,
protože potřeboval společníka při lovu
nebo hlídače ve svém domě.
To je ale veliký omyl.
Všechno je právě naopak.
První pes si člověka vyprosil.
Tak, do slova a do písmene.
x
Bylo to dávno, velmi dávno.
V tom nekonečně vzdáleném čase
žil praotec všech psů Azor První.
Běhal po divokých lukách a lesích
a koupal se v horských bystřinách.
Jeho čas neměl minulost ani budoucnost.
Azor nemusel o nic bojovat,
nikde nebyly žádné ploty,
nikdo ještě nevynalezl slovo MUSÍŠ.
V lidských představách se takovému uspořádání
říká „RÁJ NA ZEMI“.
Azor První se tedy toulal tímto rájem,
a přestože mu zdánlivě nic nechybělo,
byl den ode dne smutnější.
Když potkal svého stvořitele,
překvapeně zavrtěl ocáskem
a rozběhl se mu vstříc.
Pán Bůh ho pohladil, podrbal za ušima,
a přestože byl vševědoucí, zeptal se:
„Tak co, příteli? Na co myslíš?“
Bůh věděl, co Azora trápí, ale také věděl,
že přání, pokud se má stát skutkem,
musí být vysloveno.
V tom okamžiku rozpoznal Azor
tvar svých snů.
Zadíval se žádostivě na Stvořitele a řekl:
K čemu je mi volnost, když ji nemám komu darovat?“
„Dobře, Azore, stvořím člověka. Budete ale muset
odejít z ráje.
Člověk bude mít svou hlavu a někdy bude i zlý.“
Než stačil Azor poděkovat,
vzal Bůh hrstičku hlíny a vdechl jí život.
Potom pes i jeho jediný pán
opustili rajskou krajinu.
x
Tu legendu jsem slýchal vyprávět při úplňku
a vůbec si nejsem jistý, zda je pravdivá.
Přesto si říkám:
Je svoboda a volnost skutečně tou nejvyšší hodnotou?
Není nic většího a opravdovějšího?
A jsou hranice, postavené láskou, skutečnými hranicemi?
Nevím, jsem jenom obyčejný, starý pes
a pro svého pána se dokáži vzdát nejen svobody, ale
i života.
Když s tebou hovořím
Když s tebou hovořím, připadám si jako herec, který
si vybral jednoho diváka z publika, na kterého směřuje svou pozornost. V tomto dialogu není žádné
upřednostnění. Divák či posluchač je vstupenkou
k těm, kteří chtějí vnímat. Vždyť hovořit k masám
bývá scestné.
Jsme-li však zde Já a Ty, pokud naše souznění rezonuje, vzniká cosi kouzelného a podvědomě známého.
Takto jsme komunikovali již v počátcích své existence. Jestliže na rozdíl od raného dětství ovládáme řeč,
měla by být řeč naším průvodcem a tlumočníkem.
Informační věk nás informacemi neobdarovává, ale
zahlcuje. Mate naše smysly a usilovně se snaží nás
přitáhnout na svoji stranu. Je lhostejné, jestli nám
předkládá nabídku zdánlivě nezbytných věcí, nebo
zdánlivě věrohodných soudů.
Máme za sebou kus života a mnohokrát se nám
potvrdilo, že neexistují neměnné návody na šťastný
život, že všechny věci se rozpadají v čase, že žádná
ideologie ani víra nejsou na věky věků.
„Milý Bože, svět, který jsi mi dal, je krásný,
téměř dokonalý, ale přeci mi v něm něco chybí.
Buď tak hodný a stvoř tvora,
který by se ti podobal a stál po mém boku.
Stvoř mi pána.“
„Jsi krásný, svobodný pes, Azore,“ řekl Bůh.
„Jestli si to přeješ, stvořím ti pána.
Věz ale, že se svým pánem přijdeš i o část svobody.“
„Bože, řekni, k čemu je mi svoboda,
pokud ji nemohu někomu složit k nohám?
Z jedné své knihy veršů vyjímám kratičkou básničku
s názvem: KOŘENY. Zní takto:
Co může strom / než růst / kde kořeny má? / Co může
květ / než k plodům dohořet? / I naši touhu / stejná
spona spíná / I ona je ten strom / I ona je ten květ.
A tak v duchu těchto několika veršů říkám: Chceme-li
být sami sebou, zůstaňme sami sebou. Ne jako cosi
nehybného, ale jako živý organismus, který prorůstá
zemí a v každé fázi života plní své poslání.
11
Barevné letáky vám mohou tvrdit, že kdesi na opačné straně planety existují místa, která jsou rájem na
zemi. Tato slova mohou znít sugestivně. Ve svém
srdci však každý ví, že ráj i peklo sídlí přímo v nás.
Nezávislé na dálkách, na skvělých předmětech, kterými se obklopíme, na iluzích, kterým uvěříme.
času nebo Univerzitách třetího věku a v rozhlase.
Mám pocit, že můj seniorský život je snad opravdu nejkrásnějším a nejvíc tvůrčím obdobím mého
života. V současnosti mi vyšly čtyři knížky z oblasti
kreativity.
Senioři, aktivita a kreativita
Jsem přesvědčen, že právě to, co je nám nejblíže, má
pro život tu nejvyšší hodnotu. Važme si této blízkosti, i když nás občas zraňuje svou drsností.
A pokud už spolu hovoříme, usilujme o to, aby
naše slova neútočila, ale otvírala náruč, aby byla
více než apelem, obyčejným a vstřícným pokusem
o rozhovor.
(25. 5. 07)
Rozhlasová akademie třetího věku se vysílá od
8.listopadu 1991 na stanici Český rozhlas 2 stanice
Praha vždy v úterý od 21 hod. Téma Lidská tvořivost
neboli kreativita běží již třináct let. V minulých letech
nám časopis Senio.cz tiskl jak v digitální tak tištěné
podobě texty.
Letošní téma jsem nazvala „Jak si udržet duševní
svěžest“.
SENIOŘI, AKTIVITA A KREATIVITA
Prof. PhDr. Marie KÖNIGOVÁ, CSc.
Medailon
Moji rodiče Marie a Augustin Šulcovi patřili ke generaci zakládající skauting v Československu po roce
1918. Jejich sportovní a skautská výchova byla pro
mne a moje dva bratry vkladem na celý život. Pomohlo nám to všem překonat zlá 50. léta dvacátého
století.
S odstupem od maturity a na doporučení z pracoviště jsem vystudovala matematickou statistiku a celý
profesní život jsem se věnovala aplikaci matematických metod na zpracování jazyka a informací. V roce 1970 jsem obdržela cenu Jazykovědného kolegia
Akademie věd za Pětijazyčný slovník termínů z matematické lingvistiky. Přestože jsem měla formální
matematické vzdělání, které mě naučilo systémově
myslet, směřovala jsem k využití těchto poznatků
v kreativitě. V současné době se zabývám studiem
kreativity jako produktu informačního fraktálu, tzn.
informací obsahujících nekonečné množství kreativních obměn. Od roku 1977 působím na Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK. Šest let jsem
zastávala funkci proděkanky pro studijní záležitosti
(1994–2000). Absolvovala jsem zahraniční stáže
v Kanadě a Francii.
V letním semestru 2006 jsem vypsala na FF UK
výběrovou přednášku na téma: „Žena ve vysoké
funkci“, které se setkalo s velkým zájmem studentek
i studentů.
V roce 1957 jsem se vdala. Mám tři děti (Petra 1958,
Barboru 1959 a Janu 1963)
Od roku 2003 jsem v důchodu, zůstávám externím
spolupracovníkem ÚISK na FF UK a věnuji se převážně seniorské generaci na Univerzitách volného
Vyzývám zejména k pozitivnímu pohledu na svět
a k aktivitě.
Prof. Zahradník, bývalý předseda Akademie věd ČR,
to formuloval lapidárně: „Neztrácet energii neustálým nadáváním“
Akronym ROSA hovoří o tom, co potřebuje senior:
R …racionálně rozumět svému stárnutí
O …očekávat každý den nějaký hezký zážitek
S …sociální (společenské) kontakty, nezůstat
v izolaci
A …aktivitu všeho druhu, jak fyzickou, tak duševní.
Vycházím z toho, že kreativita není jenom pro umělce,
ale že existuje tzv. každodenní = spontánní kreativita.
12
Při mentálních rozcvičkách se často zabýváme výkladem zajímavých přísloví nebo citátů. Např.
Většina lidí žije svůj život ve třech etapách:
1. připravuje se na něj a na povolání,
2. stává se produktivní, reprodukční a pracovní silou,
3. odchází do důchodu a na odpočinek.
„Aby klíč nezamykal, ale odmykal.“
„Náš seniorský život je tím, co z něj udělají naše tvůrčí a originální myšlenky.“
Těch, pro které tohle neplatí, přibývá, ale je jich pořád málo.
Zamyslete se na tím i vy, milí čtenáři.
Vždycky to byli a jsou takoví, kteří se vzdělávají celý
život, tj. ve všech třech jeho etapách, kteří jsou ve
všech třech etapách tvůrčí a pracují v takovém oboru, že i když začnou pobírat důchod, pokračují dál,
neboť nejsou závislí na zázemí instituce či zaměstnavatele.
Kurzy kreativity nejsou sice formou kurzů na přežití,
ale lze také podnikat např. kreativitu v terénu, dotekovou komunikaci, různé formy „sociálních her“
a tanců apod.
Pozitivní pohled na svět a kreativní přístup k životu
je neocenitelným lékařem srdce, duše a těla seniora.
Léčí tím, že naplňuje náš život od rána do večera
a nedává prostor černým myšlenkám, souvisejícím
s ubýváním především fyzických sil člověka.
Pozitivní přístup kouzelně vystihuje toto arabské
přísloví:
„Nenaříkejme na šípkovou růži, ale radujme se, že
trnitý keř má růže.“
Ale jsou to dnes i ti, kteří jsou schopni reagovat na
své vyřazení novou dopřednou aktivitou.
Ať už sami nebo s něčí pomocí.
U slov „s něčí pomocí“ se teď zastavím. Ta pomoc
se může skládat z mnoha nabídek něčeho hotového
– návodů, pomůcek a konkrétních podpor, ale také
ze svobodného a nevyřazujícího prostředí.
Většina lidí je ochotna pro 10 % nedostatků přehlédnout 90 % přínosů čehokoli. Dívejme se proto s láskou na tento svět a lidi v něm. Svět je zrcadlo. To, co
do něj vysíláme, nám vrací.
Technickými možnostmi počítačů a internetu jsme
okouzleni a rádi je využíváme, ale z hlediska mezilidských kontaktů stále platí:
„Technika překoná jakoukoli vzdálenost, ale nevytvoří žádnou blízkost.“
(Něm. filozof Martin HEIDEGGER)
Mne zaujala snaha Dr. Lešikarové formovat takové prostředí, a proto spolupracuji se stránkami
Senio.cz. Líbilo by se mi tam heslo „Senioři sobě“.
A ještě lépe by se mi líbila modifikovaná věta: „Neptejte se, co pro vás mohou udělat jiní, ale ptejte se,
co pro sebe můžete udělat vy sami.“
Řeknu něco o seniorech z mého okruhu – o těch,
kterým jsem pomáhal odstraňovat překážky na cestě z ustrnutí: museli především překonat staré pojetí
důchodcovství, vyčerpání z předchozí etapy života,
či vyhoření z neplodného úsilí, pocit odstavení. Zároveň bylo nutné hledat nové aktivity – tedy – nebylo
to nutné, ale bylo to možné. A v současné době je to
čím dál možnější.
NEUSTRNULÍ SENIOŘI / nové vnímání,
nová témata, nová vůle a nové vztahy
Ovšem, neuspěl jsem vždycky. Pokládal jsem jim
také otázku: „Chápete člověka především jako pracovní sílu nebo jako jedinečnou bytost?“ Odpovědi
byly trojí:
1. Jsme dál zapřaženi v rodině,
2. jsme dál zapřaženi v netvůrčím a otupujícím zaměstnání,
3. chceme se cítit jedinečnými.
Vladimír IRA
Dámy a pánové,
stárnu, ale nechci ustrnout. Nechci už jen klid,
nechci ani jen vegetovat a nechci zbytek života jen
protančit pohybem.
Proto budu mluvit o ustrnulých a neustrnulých seniorech
Tu poslední odpověď, jestliže ji řekne senior, považuji za projev jeho nové vůle. Neustrnutí znamená
vývoj a změnu i v oblasti vůle.
O seniorech proto, že rozdělování společnosti na
věkové skupiny je u nás tradiční, a o ustrnutí proto,
že senioři jsou k němu náchylnější, i když ustrnout
mohou lidé daleko mladší.
Ten, koho v práci šikanovali či deptali, už nemusí
pořád setrvávat v obranných reakcích, a jiný, koho
13
funkce a firemní tlaky nutily neustále agresivně útočit na vytčené cíle, může uvolnit své napětí a může
se chovat vyváženě a svobodně.
Znám jednu takovou uličku. Po obou stranách jsou
nové řadové domky široké jen 7 m. V přízemí každého je obývák, kuchyňka a koupelna a v podkroví
pod padacími okny jsou ložnice. Kolmo k uličce stojí
před každým domkem na vydlážděné ploše mezi zdí
a chodníkem auťák a za každým domkem je úzká
krátká zahrádka a na každé je v létě pergola a kruhový
bazén. Skoro dvacet bazénů v jedné řadě. Obyvatelé
se tam koupou, sekají miniaturní trávník a spí v paneláku naležato. Je to drahé ustrnutí nové úrovně.
Neustrnutí znamená taky neuzavírání se novým tématům, např.:
• do té doby zanedbávaným zájmům,
• dalším příbuzným oborům,
• nově se rozvíjejícím oblastem informací,
• schopnostem objeveným v sobě v průběhu středního věku.
Kdyby mě někdo upozornil na uličku řadových
domků, ve kterých jsou malé ateliéry, studia, dílny,
laboratoře a jiné podobné pracovny a komnaty neustrnulých, udělal by mi radost.
Neustrnutí umožňuje i nové vztahy k lidem, zvířatům, obklopujícímu prostředí i nové vnímání.
Já pořád vnímám nové a nové věci, kterých jsem si
dříve nevšimnul, vnímám nově hudební žánry, které
jsem v mládí odsuzoval, a vnímám nově a jinak i starou a novou módu.
Vnímám nově i přírodu.
Snad se někdy v budoucnu někteří naši senioři k takovému bydlení dostanou.
Z toho, co jsem dosud řekl, je patrné, že vidím rozdíl mezi člověkem i seniorem pouze aktivním a člověkem i seniorem neustrnulým. Oba jsou v pohybu,
ale ten první běhá z místa na místo nebo se pohybuje v kruhu, kdežto ten druhý postupuje dopředu
a vstupuje na pro něj nová místa. První má radost
z pohybu, kdežto druhý z vlastního pokroku.
Zkrátka, kdybych měl výtvarné, organizační, komunikační a jiné a jiné schopnosti a zkušenosti, neuložil
bych je přece s odchodem do důchodu ve skříň!!!
Dámy z klubu při Senio.cz, které se tu dnes prezentují, své schopnosti a hledačskou aktivitu do skříně
neuložily – to můžete posoudit.
A i když je těch druhých menšina, je skvělé, že jsou.
Nedávno jsem zašel na schůzku spolužáků ze střední školy. V té škole mě fascinoval jeden z nich, který
tehdy hrál karty, pil pivo a kouřil doutníky. Celý život
pracoval v jedné továrně a teď je v důchodu. Na
schůzce ho nezajímalo nic jiného, než hraní karet,
pití piva a kouření doutníku. On ustrnul už v té škole! Tomu bychom v našem neustrnulém seniorském
klubu nepomohli.
Bez nich by byli senioři pouhé obecenstvo, dělící se
na část neaktivní – pasivní klienty – a na část aktivní
– živé spotřebitele nabídek shora.
Neustrnout znamená rozvíjet se, dokud to jde. Rozvíjet své jedinečné lidské schopnosti – pokud jich jen
alespoň trochu máme a vynikáme jimi v přírodě na
planetě Zemi – dokud nás nezaskočí těžká nemoc
a smrt!
Na závěr tedy přeji společenství českých seniorů,
aby ani ono nezaostávalo za srovnatelnými společenstvími ve vyspělých zemí – ba naopak!!!
Společnosti s přebytkem obecenstva a nedostatkem
tvůrců jsou vždycky pozadu. Platí to o oblasti vědy
a techniky, hospodářství, umění a hlavně politiky
a demokracie.
Senioři se už znají lépe než mládež. Mají víc podkladů k tomu, aby vyplnili dotazník o svých duševních
vlastnostech.
SVĚTLA A STÍNY / Jeviště plné proměn
a útěků
Zdeňka VOBORSKÁ
Kouzelná babička
Když mluvím o jejich nové vůli, vnímání, vztazích
a tématech, nemyslím tím, aby se vrhali na něco,
čeho nejsou schopni, ale aby každý rozvíjel to, na
co má, ale k čemu se v předchozích etapách života
z různých důvodů nedostal.
Otvírám tiše dveře a jdu po špičkách k její posteli.
Lehce se dotýkám jejího ramene.
Otevře oči a nechápavě na mě hledí…
Snažím se vysvětlit, kdo jsem, a když pochopí, přitulí
se, vdechuji vůni vlasů a kůže.
Nechtěl bych zahánět seniory do uliček jalové krásy
a jalové aktivity.
14
Voní jako malé dítě a stejně jako ono se mne drží,
jako by se bála, že jí nechám upadnout.
Pomalu ji pokládám, hladím její ruku a čtu ve vráskách o čase, který minul. Minul?
Tenkrát stála ve dveřích, když jsem šla po schodech
dolů, co noha nohu mine, v očích slzy a zlost a zmatek v sobě.
Hlavně zklamání. „Děvenko zlatá, copak se ti stalo?“ Stříbrné vlasy zářily kolem její hlavy a oči plné
nebeské modře účastně hleděly na můj utrápený
obličej.
„Ach babičko, tolik jsem se těšila na ten byt a teď
tohle! Vždyť to není byt, to je chlívek. A ještě si ho
musím sama opravit. To nemůžu vzít.“
„Pojď,“ vzala mne za ruku a uvařila čaj. Ukázala,
co všechno se dá z toho bytu udělat. Nevím, kde
se berou pohádkové babičky. Moc mi to pomohlo
a druhý den jsem se rozhodla, že si ten byt vezmu.
Vždyť komu se poštěstí bydlet pod jednou střechou
s pohádkovou babičkou.
Nikdy jsem na to nezapomněla a teď tu stojím, zpívám si s ní Bábinčin maršovský valčík.
Pořád je plná elánu a já věřím, že ještě dlouho
bude.
„Víš holčičko, kolik mi bude?“ ptá se.
Počítám, že do stovky jí chybí dva roky.
Přitulím se, vydechnu – babičko moje zlatá, zůstaň
tu ještě dlouho.
Chtěla bych zastavit čas.
Od dveří zamávám, babičko, v pondělí přijdu zas.
(zánik života). Naše pozůstalé budou kondolující
utěšovat: To nic, to je přece běh života. Všechny nás
to čeká.
Málokdy už uvažujeme, že jsme k tomuto cíli vlastně
ani neběželi ze své vůle, ale spíše byli doslova hnáni,
čili utíkali jsme před něčím až do toho stáří. Představuji si proto, že okolnosti života (a většinou jsou
to stresové situace – nemoc, psychické konflikty,
neregenerovaná námaha apod.) nás biologicky daným způsobem vždycky nějak honí, nutí ke spěchu
a nakonec zaženou až do stáří, i když nechceme.
Hned po porodu se malý nahý bezmocný človíček
dostává do stresové situace, která ho – byl-li by
opuštěn – ohrožuje na životě. Útěk – tedy opět běh,
i když opačným směrem – od ní, ale i od všech pozdějších ostatních stresů (nemocí, konfliktů, značné
námahy apod.) lze zobrazit jako antistresovou péči
matky, rodiny, postupně i společnosti. Roli hraje
i osobní přičinění každého z nás, např. účelnou životosprávou, preventivními postupy, léčbou apod.
Soudím proto, že náš život je v podstatě způsob
jistého běhu, tedy centrifugální či centripetální pohyb od něčeho či k něčemu. A to je záležitostí toho,
jak komu a za jakých kosmogenetických okolností je
dáno, kam může běžet či být hnán. Zásluha je teprve v tom, jak a zda si každý sám umí průběh života
(útěk v mém podání) do stáří ovlivnit.
Útěk do stáří můžeme chápat také jen jako neodmyslitelný časový rozměr, protože z hlediska
milionů let trvajícího vývoje existence života a tedy
i člověka moudrého na této zeměkouli je náš vlastní
život vlastně jen pouhou několikerou supermiliontinovou episodou globálního života, tedy něčím
skutečně velice rychlým, spěšným, ne-li překotným
– ejhle tedy jakýmsi útěkem v tom smyslu, že náš
osobní život je krátký. Vita brevis est – jak prý říkali
již staří Římané, ale co ti všechno neříkali. Není divu,
že tímto tempem a sub species této aeternitatis
skončíme ve stáří a vlastně nic s tím nenaděláme.
V těchto souvislostech si můžeme jedině položit
otázku, co tu tak krátce vůbec děláme a třeba i proč
jsme vlastně zestárli. Tento fakt můžeme také brát
jako námět k filozofickým úvahám a náboženským
představám. Rád se jim vyhnu a jen sdělím, že takto
chápaná rychlost našeho života vyžaduje z hlediska
onoho kosmického času asi především vděk za to,
že můžeme vůbec být právě tou nepatrnou částkou
kosmického času a prostoru, být mu tiše vděčni, že
nás vybavil tím, čím jsme, a blahosklonně nás nechal
bez povšimnutí i přes různé vylomeniny, které jsme
vůči němu podnikali. Nic jiného ostatně asi nemůžeme, takže do stáří jsme zahnáni tak či onak, ať
chceme či nechceme. Můžeme se jen ptát, zda jsme
si sami ten útěk nezrychlili či nezpomalili.
ÚTĚK DO STÁŘÍ
MUDr. Antonín MIKOLÁŠEK
Až dodatečně jsem se chytil za hlavu, když jsem malou chvíli před tímto počinem sdělil pořadatelstvu
tohoto setkání název mého vystoupení. Jaký útěk do
údobí často plného změn zdravotního stavu, a ještě
k tomu provázeného bolestí i utrpením, doby zjevné
tělesné neschopnosti a úbytku duševních reakcí,
tam přece nikdo nechce utíkat, ostatně už ani se
nemůže vůbec rychleji pohybovat.
O své existenci na zemi raději říkáme, že jde o BĚH
života, soustředěný do jednotlivých věkových kategorií, dokonce z vlastní vůle realizovaný. V jednotlivých etapách našeho životního běhu se narodíme
(start krosu životem), učíme se (hodnotíme výkon
soupeře i své síly), pracujeme (vydáváme naplno
energii, abychom se udrželi ve skupině) a nakonec
se octneme v cílové rovince (tedy ve stáří). Na dosah ruky máme už jen cílovou pásku našeho běhu
15
To je tedy mé vysvětlení sloganu „ÚTĚK DO STÁŘÍ“.
JAROSLAV CHOBOT
Stáří nedefinuji, neboť většině z nás je jistě přinejmenším povědomé, o co jde.
O stáří máme buď až příliš ideální představu, anebo až
příliš chmurnou jistotu. Většina z nás se však do této
životní etapy celkem hladce dostává a dostane, pokud
ho ovšem v běhu etap mládí či produktivního věku
nepostihne nějaká negativní „rychlostní prémie“ v podobě nemoci či neočekávaného zániku života vůbec.
To co se hromadí
převrácenou masou nasycování
v okamžikových průhledech
pozbývá charakteru
přilnavé sypkosti
a vypíná se
ve svých ozářených průbězích
jako cirkulující dvojstíny
nezničitelného strojopně
na předstupni vymizení…
Jako nadstavboví dvojníci
jistého jedinečného otevírání
únikových podstat
přerůstajících
v neužívaných objemech
cokoliv
co působí jako sklo
nebo voda…
(Báseň ze sbírky Měkkým strojům)
Budu se zabývat cílovou rovinkou našeho životního
úprku. Do toho nezbytného protržení cílové pásky,
kterou vidíme nedaleko před námi, se nám jaksi
nechce.
Proč také – život je krásný. Vymlouváme se v naději,
že touto chválou života si polepšíme naši prognózu.
Nepolepšíme a netrapme se tím, život bude krásný
i bez nás. Někoho to deprimuje a snaží se obrátit
a utíkat zpět do mládí. Ale proč být tak pošetilý?
Když už tedy v tom stáří jsme, vezměme to jinak.
• Třeba jako úlevné štěstí, že se už nemusíme zabývat
starostmi a úděly, které nás potkávaly v mládí a profesní etapě života, a že náš útěk konečně skončí.
• Třeba jako smíření s tím, že nemůžeme být tak výkonní jako dříve a nemusíme mít a dělat všechno.
• Třeba jako využití časového prostoru, který můžeme
ještě mít i v daném osobním stavu a zevní situaci a možná, že ani nejen pro sebe. Tím bych se ovšem dostal
k anamnéze průběhu mého stáří a to je jiná kapitola.
TIRÁŽ
Internetový portál SENIO.CZ • Na internetu vychází
týdně, v tištěné podobě dvakrát do roka (květen/
listopad), • Odpovědný redaktor Jana Lešikarová
• Vydavatel: NADACE SENIO, Dlouhá 325, 390 01
Tábor • IČO 260092743; DIČ CZ260092743 •
Evidenční číslo MK ČR E 16220 • ISSN elektronické
1213–8177 • ISSN tištěné 1801–4771 • Místo vydání
Tábor • Telefon redakce +420 381 210 441, fax +420
381 210 440 • e-mail [email protected] • © Senio.cz
– NADACE SENIO.
16