cislo 2

ČERVEN-ZÁŘÍ
2013
editorial
Naposledy editor
V
ážení čtenáři, možná, že už to nějaký významný filosof řekl, možná, že budu první:
Myslím, že život je cesta. Má spousty rozcestí, kde máme možnost si vybrat, kterou
cestou půjdeme, jestli zůstaneme stát, půjdeme dopředu či dozadu, do kopce
nebo z kopce. Omlouvám se ti, významný Filosofe, za případné kopírovaní. (Neplést si s
Forrestem Gumpem: „Život je jako bonboniéra: tlustým lidem dlouho nevydrží”)
Magazín ÖGP Network se stal částí mé cesty, která ale nyní v Praze na nějakou
dobu končí. Toto je proto nejen poslední číslo tohoto roku, ale zároveň na delší dobu
poslední číslo se mnou ve funkci vrchního editora. Odjíždím do Rakouska, kde mám v
plánu se konečně naučit německy. Nového editora pro příštích prvních 5 měsíců po
prázdninách uvedu v nejbližší době na facebook stránkách ÖGP Network, tak dejte LIKE,
ať jste v obraze. Stačí jeden klik a zpříjemníte nám všem den.
Co se týče Vašich cest, přeji Vám hodně štěstí, dobré vysvědčení a odpočinkové
prázdniny. Svých nápadů se nevzdávejte a dotahujte je dokonce. Cesta někdy může být
obtížná, ale na konci budete rádi, že jste vydrželi. Něco takového si teď uvědomíme, až
dostaneme naše vysvědčení-vždyť přece každý z nás přece prokázal nějaké to úsilí, ať už
menší či větší.
Když jsem zakládal ÖGP Network, bylo zapotřebí hodně naivity z mé strany: čím je
člověk starší, tím více si uvědomuje, že dodělávat myšlenky do konce je těžší a těžší. A je to
tak se vším: zakládání školních magazínů, učení se jazyků, začínání se sportem (s čímž
mám jako donedávna odpůrce veškerého pohybu zkušenosti) či
Když se nyní koukám na papíry, kde jsem si zapsal první poznámky definice myšlenky
školního magazínu, jsou tam nejenom jména těch, o kterých jsem si myslel, že by mohli
jakkoliv spolupracovat se školním magazínem a kterým bych tedy chtěl ještě jednou
poděkovat že to se mnou vydrželi, ale i pár hesel budoucích školních médií: pobavit a
informovat. Doufám, že nyní můžu připsat „inspirovat”.
Příjemné a zároveň poslední čtení letošního školního roku Vám přeje
Albert Jasansky
šéfredaktor
2
slovo schulsprecherin
T
ak jsme se dočkali a konec školního roku je tu, začínají prázdniny. Přeju všem našim
žákům, aby měli co nejlepší vysvědčení a těm, kterým se to moc nepovedlo, přeju
hodně štěstí v srpnu. Nenechte to učení na poslední chvíli. Maturantům přeju, aby se
jim na vysoké škole líbilo a aby na oegp v dobrém vzpomínali. A znovu, těm, kterým se to
nepovedlo, přeju hodně štěstí v září.
Už nemám žádné informace o nadcházejících akcích, přicházím však s jednou
velkou otázkou: Kdo bude Schulsprecher ve školním roce 2013/2014?
Schulsprechrování přináší spoustu výhod: Za prvé můžete si to napsat do
životopisu. To, že jste jeden celý rok dělali mluvčího školy, mluví o vašich komunikačních
dovednostech lépe než jakákoliv praxe, za druhé budete v přímém kontaktu s paní
ředitelkou, tudíž vás bude osobně zvát na akce, jako bylo letos pokládání základního
kamene nové budovy oegp, za třetí můžete svolávat zasedání parlamentu, vymýšlet
program zasedání, vyjíždět na zasedání SGS a tak dále, za čtvrté, všichni vás budou znát a
zdravit, u mladších ročníků získáte dokonce respekt (více méně), a konečně za páté,
budete příští rok pořádat volby nového Schulsprechera!
Vím, že už loni bylo těžké, sehnat alespoň tři kandidáty na tento post. Proto vás chci
poprosit, abyste se mi ozvali, pokud máte zájem být mým nástupcem. Já si vás v září najdu
a společně projdeme všechny třídy, kde se bude hlasovat. Předpokládá se, že bude
Schulsprecher někdo z 5., 6. nebo 7. ročníku, takže římánci nechť ještě rok dva vydrží.
Závěrem bych vám chtěla všem moc poděkovat za to, že jsme tenhle rok
společnými silami vč. různých akcí zvládli a popřát vám krásné prázdniny.
Svému zástupci Albertovi přeji hodně úspěchů v Linzi. Doufám, že ho jako
šéfredaktora i jako zástupce a poradce Schulsprechera nahradí někdo stejně dobrý,
akční a komunikativní.
Kristina Rudišová
Schulsprecherin
3
téma čísla
Cestou necestou
Poznámka
Zadané téma „Cesta” pro toto
vydání magazínu jsem se rozhodla
zpracovat tak trochu experimentálně. Do
každé věty svého textu jsem určitým
způsobem zakomponovala (zda umně, či
spíš nešikovně, to musí posoudit čtenář)
alespoň jednou slovo „cesta” nebo jiná
jemu příbuzná slova. Aby snad čtenář
neměl nutkání hledat větu, ve které jsem
na toto slovo zapomněla, všechny
„cesty” jsou v tomto textu zvýrazněny
kurzívou.
Dále bych chtěla poznamenat, že
zmíněné tituly knih nejsou výplodem mé
fantazie, nýbrž jsou sortimentem
knihkupectví Neoluxor. Tyto knihy, pakliže
Vás svými tituly zaujaly, tedy můžete najít v
pobočkách tohoto knihkupectví.
Jsem na cestě domů tramvají.
Pohodlně si sedím u okýnka a dočítám
kultovní román Na cestě, který si mě sice
tolik nezískal po své literární stránce
(občas je to trochu fádní čtení), zato mě
však motivoval někam vycestovat. Jelikož
je ale mou primární starostí obstarat si
něco dalšího a pokud možno kvalitního
ke čtení, vystupuji z tramvaje a vydávám
se na cestu k nejbližšímu knihkupectví.
Přitom se mi však neustále staví do cesty
nemotorní turisté, kterými se Praha s
blížícím se létem začíná zaplňovat.
V knihkupectví, do kterého
vstupuji po strastiplném kličkování mezi
turisty a které k mému zděšení dostalo
nový sterilně vyhlížející kabát, se to jen
hemží vystresovanými lidmi, kteří tu při
cestě z práce na poslední chvíli shánějí
nějakou knihu, kterou by mohli obdarovat
svého blízkého, na jehož narozeniny opět
zapomněli. V nablýskaných regálech jsou
jedna vedle druhé srovnané knihy s
lesklými obaly; nejčastěji to jsou
cestovatelské příručky (ty by teď před
prázdninami měly jít na odbyt), kuchařky,
tisícistránkové fantasy nebo údajné
bestsellery s desítkami nálepek s
vychvalujícími doporučeními předních
světových kritiků. Velkou část poliček také
zaplňuje „červená knihovna” s
dlouhovlasými svalovci na obálce a s
lákavými tituly jako například Cesta k
lásce či Cesta vášně. Naštěstí se tu najde i
klasická beletrie, z níž si vybírám Cestu od
Cormaca McCarthyho, protože dle
doporučení mého kamaráda, kterého
považuji za intelektuála, je to kvalitní
četba. S knihou v ruce se na místě otáčím,
abych zamířila k pokladně, ale v cestě mi
stojí obří hromada knih, která se jako
mrakodrap tyčí nad úroveň mé hlavy.
Tato „babylonská věž” je tvořena
desítkami výtisků jediné knihy s názvem
Cesta k uskutečnění. Protože si pod tímto
druhem cesty nedokážu představit nic
konkrétního, čtu si anotaci a zjišťuji, že se
jedná o „vydání knižní předlohy
devítidílného televizního kurzu
asparšajógy”. Jelikož se ale cítím
dostatečně „uskutečněná” a nemám
potřebu se na podobnou cestu vydávat,
knihu opatrně vracím na její místo na
úplném vrcholu této hromady. Když již
napodruhé vykračuji směrem k pokladně,
míjím pulty obložené bizarními tituly
Makrobiotická cesta, Cesta k
perfektnímu švihu, Na cestě do sousední
dimenze a Cesta z hlubin koktavosti.
U pokladny mě zaskočí suma,
která se objevuje na displeji kasy, ale ve
chvíli, kdy pokladník obratně vkládá knihu
do igelitové tašky, už není cesty zpět, a
tak s nechutí platím tento „přemrštěný”
obnos.
Z tohoto „paláce knih” odcházím s
výčitkami z této nevýhodné koupě a
přemítám nad tím, že za polovinu ceny
této jedné knihy jsem si před týdnem v
4
téma čísla
antikvariátu koupila hned tři klasiky, a sice
Gulliverovy cesty od Swifta, Cestu na
sever od Čapka a Cestu zpátky od mého
oblíbeného Remarqua. Na uklidněnou si
pouštím Cestu od Vypsané fixy, s Márdim
si v duchu broukám „la – la – lá – lá – lá” a
tramvají se vydávám domů.
Jakmile se za mnou zabouchnou
dveře od bytu, se slastným pocitem si
uvědomuji, že je pátek, a proto mi tedy
nic nestojí v cestě, abych celý večer a
celou noc strávila válením se u televize.
Když ale televizi zapnu, se zklamáním
zjišťuji, že tudy cesta nevede. Zřejmě nikdy
nekončící seriál Cesty domů na Primě ani
nevkusná a urážející adaptace Vernova
románu Cesta kolem světa za 80 dní s
otravnými bojovými triky a ještě
otravnějšími „vtipy” Jackieho Chana,
kterou nabízí TV Nova, opravdu není to,
co bych toužila zhlédnout. A ani
veřejnoprávní televize nevytáhla s
Vorlovou Cestou z města a reprízami dílů
Cestománie žádné eso z rukávu. Televizi
tedy otráveně vypínám a cestou do
svého pokoje přemítám, jaký nenáročný
film si pustím. Rozhoduji se mezi laskavým
humorem Cesty do hlubin študákovy
duše a akcí posledního
megalomanského počinu Petera
Jacksona. Nakonec zvítězí akční Hobit i s
jeho neočekávanou cestou. Při sledování
všelijakých efektů a animací si, ani nevím
proč, vzpomenu na legendární Cestu do
pravěku a v duchu si říkám, že by tento na
svou dobu technicky vyspělý film dnešní
mladou generaci, která je speciálními
efekty Pánů prstenů a Harry Potterů
odkojená, jen těžko nadchnul tak, jako
nadchnul generaci našich otců.
U téměř tříhodinového trháku se mi
však začínají brzy klížit víčka, a tak násilně
ukončuji Bilbovu dobrodružnou cestu
vypnutím počítače. Tím končí i mé
dobrodružství toho dne a já se vydávám
na cestu do „říše snů”.
Karolína Bukovská
foto Jitka Šmelhausová
foto Jitka Šmelhausová
5
téma čísla
foto Jitka Šmelhausová
foto Jitka Šmelhausová
6
téma čísla
foto Jitka Šmelhausová
foto Jitka Šmelhausová
7
téma čísla
Vlak
… stála tam vedle velkého,
špinavého sloupu. Tmavě zelené oči,
kaštanové vlasy a plné rty. Vedle ní ležel
na zemi velký kufr s malým nápisem MADE
IN CHINA, šedý s červenou rukojetí, ale
dalo se poznat, že původně byl čistě bílý
jako první sníh. Když se nad tím člověk
zamyslel, vypadalo to jako rudá krev z
mladičké srnky na nevinném sněhu.
Kolem ní chodily davy lidí a neexistoval
nikdo, kdo by k ní neobrátil zrak, ale ona si
nikoho nevšímala, dívala se do země,
jako kdyby už okolo nezůstalo nic
krásného. Měla vlastní svět, který
schovávala právě uvnitř toho velkého,
mizerného kufru, který byl zamčen na
heslo, které snad ani ona nedokázala
rozluštit. Byla ztracená.
„Vlak do Londýna má zpoždění 21
minut”, hlásil neznámý ženský hlas z
reproduktoru. Dívčina tvář se rázem
proměnila a vytvořila na sekundu zoufalé
gesto, jako kdyby chtěla už mít dlouhou
cestu za sebou. Okolo nebyl nikdo, kdo by
ji dokázal číst myšlenky. To, co se jí v ten
moment honilo hlavou, je navždy
záhada. Otázkou bylo, co jí čekalo v tom
deštivém, zamračeném, ale přesto
krásném městě. Proč cestuje právě tam?
Bojí se. Bojí se? Možná tam na ni čeká
bubák, a ona neví, co se stane. Chvilkami
zvedne pohled a podívá se nahoru,
jakoby chtěla z oblačné oblohy vykouzlit
slunečný den, pak její pohled znovu
pomalu klesá. Vzdává to?
Tato dívka mě donutila přemýšlet
nad tím, co se může stát.
Co nás čeká na konci naší cesty?
Dosáhneme toho, čeho jsme chtěli
dosáhnout? Čeká nás tam to, co
chceme, aby tam na nás čekalo?
Opravdu chceme výsledek znát hned,
nebo se raději necháme překvapit? Naše
životní cesta se odkrývá kousek po
kousku. Je to jako kdybychom skládali
puzzle. Každé puzzle se ale jednou
dokončí a pověsí se na zeď, no ne?
Nedokážeme přesně určit, co se
stane. Často si myslíme, že by to mohlo
být něco špatného, máme obavy, ale
můžeme se mýlit. Přítomnost se může s
budoucností vylučovat. Teď je tma, zítra
bude světlo. Dnes slyšíte pláč, zítra uslyšíte
smích. Nezáleží na dnech, hodinách a
minutách, záleží hlavně na nás. Na tom,
co chceme, abychom viděli a co
chceme, aby doopravdy bylo, až
dorazíme na místo. Můžeme být zklamaní,
nebo naopak mile překvapení.
Když jedete v černé noci bez
jediné hvězdy autem, nevidíte nic, jen
prvních 100 metrů, které osvětlují přední
světla. Jste nervózní, unavení z námahy,
ale přesto takhle dokážete ujet
nekonečné vzdálenosti, protože vám
stačí vidět právě jen těch 100 metrů před
vámi, které vás ženou dál – k cíli. Nakonec
stejně každá cesta musí mít svůj konec,
ale je to opravdu ten cíl, který jsme chtěli
a za kterým jsme se hnali?. Zjistíte, co se
skrývá na konci vaší cesty, až když tam
dorazíte…
No není naše životní cesta přece
jenom vzrušující, i když musíme překonat
tolik a tolik nejrůznějších zastávek a
překážek?
Vlak zapíská a oznamuje svůj
očekávaný příjezd. Zelenooká dívka
stoupá po 3 schůdkách se svým velkým,
očividně těžkým kufrem do vlaku. Chvilku
mi zmizí z očí, ale pak ještě zahlédnu, jak si
sedá na místo u okýnka a vytahuje z
kapsy červená sluchátka a iPhone,
nasazuje si je do uší, pomalu se uvolňuje
pohroužená do svého světa zvuků ze
sluchátek a konečně se usměje. Vlak se
pomalu rozjíždí a mizí spolu s onou dívkou
v dálce.
8
téma čísla
Dívka se zelenýma očima,
kaštanovými vlasy, plnými rty a velkým,
šedým kufrem s červenou rukojetí a
malým nápisem MADE IN CHINA, se
vydává na svou dlouhou cestu, s
neznámým koncem…
Aneta Pejcharová
foto Anna Jurková
foto Anna Jurková
foto Anna Jurková
9
téma čísla
foto Anna Jurková
foto Anna Jurková
10
rozhovor
Interview mit Heidi Jirku
Haben Sie schon das neue
Gebäude des Österreichischen
Gymnasiums Prag gesehen und glauben
Sie, dass das Gebäudee gleich wie die
DSP aussehen wird? Das neue Gebäude
habe ich noch nicht gesehen, weil es
noch nicht steht. Aber die Pläne natürlich
schon. Als ich den Plan das erste Mal
gesehen habe, dachte ich: oh, es sieht
ganz genau so aus wie die deutsche
Schule. Wahrscheinlich gibt es einen
Einheitsplan für Schulbauten! Von innen
weiß ich es nicht, aber von außen sieht es
der deutschen Schule auf den ersten Blick
sehr ähnlich.
Werden Sie Prag oft besuchen,
nachdem Sie unsere Schule verlassen?
Ja, das planen wir.
Welche Schüler sind fleißiger? Die
aus der DSP oder die aus dem
Österreichischen Gymnasium? Kein
Kommentar wäre hier wohl die beste
Antwort. Nein, ganz im Ernst, das kann
man wirklich nicht so pauschal
beantworten, aber es gibt hier und dort
fleißige und faule Schüler.
Wie lange haben Sie an der DSP
unterrichtet und wie lange hier? An der
DSP 2 Jahre und hiert jetzt das dritte Jahr.
Ist der Lebensstandard in
Österreich besser als in der Tschechischen
Republik? Ich kann jetzt nicht Tschechien
und Österreich vergleichen, ich kann nur
Graz und Prag vergleichen. Nun, was uns
auffällt ist zum Beispiel das es für das
Essengehen in Prag viel mehr
Möglichkeiten gibt, wahrscheinlich auch
weil Prag größer ist, darum ist auch die
Auswahl riesengroß. Aber wenn man
selbst Lebensmittel kaufen möchte, finde
ich hier die Qualität sehr viel schlechter
oder zu mindest ist es sehr schwierig gute
Qualität zu bekommen. Wir importieren
einige Sachen, zum Beispiel Gemüse,
Obst oder Brot aus Österreich. Unsere
Nachbarin lacht immer, wenn wir mit
vollbepacktem Auto aus Graz
wegfahren. Ansonsten würde ich sagen
hat Prag die bessere Lebensqualität, weil
es mehr bietet, möglicherweise ein
unfairer vergleich zu Graz, weil Graz
kleiner als Prag ist. Aber die kulturellen
Möglichkeiten die Prag bietet sind schon
sehr beeindruckend. Graz hat auch den
Ruf eine besonders grüne Stadt zu sein.
Ich empfinde das in Prag allerdings als
noch angenehmer, also zum Beispiel die
Tatsache, dass es in Prag viele kleine Parks
gibt und selbst in der Innenstadt viel
Straßen mit Bäumen. Das trägt für mich
sehr zur Lebensqualität bei.
Glauben Sie, dass sich die Stadt
Prag verändert hat? Zum Beispiel Wege für
Radfahrer? Ich habe den Eindruck, dass in
Prag sehr viel neu gebaut wurde, seit wir
hergekommen sind. Leider auch einiges,
dass nun leer steht oder gar nicht fertig
gebaut wurde. Vom Charakter her hat
sich Prag aber nicht sehr verändert würde
ich sagen. Stark verändert hat sich Prag
aber, seit ich das erste Mal als
Jugendliche hier gewesen bin. Seit
damals hat sich sehr viel verändert, es
wurde viel renoviert. Ich bin ein großer
Jugendstilfan und in Prag kann man
überall wunderschöne Fassaden aus
dem Jugendstil oder Kubismus finden.
Viele davon sind schon gut renoviert. Also
Fahrrad zu fahren traue ich mich in Prag
nicht. In die DSP bin ich jeden Tag mit Rad
gefahren, weil es ein Weg von 10 Minuten
war, aber insgesamt glaube ich, dass
Prag keine besonders radfahrerfreundliche Stadt ist. Graz ist wirklich für
Radfahrer ausgerichtet. In Graz bin ich
eine begeisterte Radfahrerin. Graz ist
auch eine Stadt mit einem riesigen Netz
an Radwegen. Das ist leider in Prag nicht
der Fall. Man sieht auch kaum Radfahrer
außer Kurierdienste.
11
rozhovor
Interview mit Heinz Jirku
Hatten Sie noch etwas vor, was Sie
nicht mehr schaffen, weil Sie unsere
Schule verlassen? Hier, für die Schüler, ja,
ich hoffe, dass ich es noch schaffe. Ich
möchte noch diese Kartenspiele
fertigstellen, mit denen ihr eure Vokabeln
in Physik und Musik besser lernen könnt.
Das wäre noch ein Wunsch von mir. Was
ich noch vor habe oder hätte, das war̈ e
den Chor noch besser zu machen als er
sowieso schon ist.
Worauf freuen Sie sich in Graz?
Jetzt muss ich leider lange nachdenken.
Also es gibt nur einen Punkt, der mir hier in
Prag eben nicht gefällt, und das ist die
Qualität der Lebensmittel. Sonst passt
eigentlich alles. Ich habe hier unglaublich
nette, engagierte Schüler. Es sind
wunderbare Kollegen.
Hat Ihnen am Anfang die
deutschsprachige Gesellschaft gefehlt?
Nein, eigenartigerweise nicht. Man hat
mir gesagt, dass ich einen Kulturschock
haben werde. Wir wurden ja vorbereitet,
als wir hierher kamen, der war aber nicht.
Aber bei der Rückkehr glaube ich schon,
dass das schwierig sein wird für mich, weil
hier gibt es kleine Klassen, diese familiäre
Atmosphäre und ich komme jetzt an eine
Schule, die ist auch nicht sehr groß, hat
aber trotzdem 16 oder 17 Klassen und in
jeder dieser Klasse sitzen aber 30 Leute.
Das freut mich wirklich nicht, da bin ich
nicht sehr glücklich.
Können Sie sich an das schönste
Erlebnis aus der Tschechischen Republik
erinnern? Ach, nein, weil es einfach so
viele gibt. Also das sind Konzerte mit
meinem Chor, aber das sind auch
Stunden mit euch, die ganz normalen
Stunden, wo ich nachher rausgehe und
mir denke, das war super, da hatten alle
etwas davon. Auch zum Beispiel die Bälle,
die sind wirklich ganz edel.
Unterrichten Sie lieber in Prag oder
in Graz? Na ja, die Frage beantwortet sich
von selbst. Sicher in Prag, es ist ganz klar.
Glauben Sie, dass Sie bei allen
Studenten immer gerecht waren? Das
weiß ich nicht, ich hoffe. Ich sage es ganz
ehrlich, ich hoffe. Das ist unsere größte
Angst. Das ist aber immer eigentlich eine
große Angst von mir, dass ich jemand
wirklich ungerecht behandle. Das ist aber
nicht das Gleiche, wie sich ungerecht
behandelt fuh
̈ len. Also es kann sich ein
Schul̈ er ungerecht behandelt fühlen und
ich denke eigentlich nicht, dass es
ungerecht war. Aber wenn ich wirklich
mal ungerecht war, dann würde es mir
wirklich sehr leid tun.
Wie sind Sie auf die Kombination
Physik und Musik gekommen? Man meint
meistens, dass die Musik das emotionale
Ende des Lebens ist und die Physik ist das
Rationale. Das stimmt natürlich nicht. In
der Musik gibt es eigentlich viel rationales,
sehr viel Gesetzte, und auch in der Physik
gibt es sehr tolle Erlebnisse, sehr viel
Emotionales. Aber ich wollte immer Musik
studieren, dass war klar und ich habe mir
gedacht, Physik wäre die Mathematik
dazu und das Naturwissenschaftliche. Ja,
so ist es gekommen, diese Kombination
von Musik und Physik. Ich habe als
Musikstudent ein rationales Ende
gebraucht, ein anderes Ende.
Daniel Opelík und Peter Wygrys
12
movie review
Iron Man 3
T
he movie Iron Man Three is a 2013
superhero action film, featuring the
Marvel character „Iron Man“. This
movie is the seuqel to 2008's Iron Man and
2010's Iron Man 2. This superhero series is
based on the Marvel Comics and was
produced by Kevin Feige of Marvel
Studios and distributed by Walt Disney
Studios Motion Pictures. Screenplay was
directed by Shane Black and Drew
Pearce. The plot was generally focused
on the „Extremis“ project. This story arc
was written by Robert Downey Jr. Himself,
representing his role in the film as Tony
Stark a.k.a Iron Man, with Gwyneth
Paltrow and Don Cheadle playing
Pepper Potts and Colonel James Rhodes.
My overall impression of the film is
positive. I was amazed by the complexity
of the plot and by the humorous
moments. The music was well arranged
and the special effects were superb.
Some best moments of the film included
the „fireworks“ scene, when Tony Stark
commanded the „Clear sky“ protocol to
JARVIS , destroying all his Iron Man suit
creations in the air, making a Christmas
present for Pepper Potts – his girlfriend and
CEO of Stark Industries.
The movie starts with Tony Stark at
New Year's Eve party in 1999 with his
assistant scientist Maya Hansen, the
inventor of the future popular project
Extremis- which is a recovering cure for
crippling injuries. A young scientist Aldrich
Killian makes a quick and fast offer to
Tony, to work at his facility, to represent his
new idea, later though being
humuliatingly rejected by him.
Years later, (i remind every reader
that Iron Man 3 was released after the
movie „Avengers“ in which 6 superheroes
defeat an alien invasion attack) Tony is
expierencing nightmares about that
invasion. Due to his restlessness, Tony
builds 12 new Iron Man suits, made to
protect him and his girlfriend Potts.
Approximately on the 20th minute of the
film, the new viilain is introduced:
Mandarin. The United States Government
is being put under pressure and nobody
knows where Mandarin will strike again.
The companie security chief Happy
Hogan was badly injured after an
accidental encounter with two
participants of Mandarin's gang. After
the explosion, Happy was brought to a
hospital. Tony knew that this fight will
someday come to him, so he issued a
threat to the Mandarin during a
coincidental interview, followed by a
helicopter-missile attack at his house.
Maya and Pepper survived, as well as
Stark, who commanded his suit to fly him
away from the „Battlefield“. His suit
energy ends in Tennessee, issuing a crash
in the woods. After searching the ruins of
his house, Tony was not found and is
assumed dead.Building up his powers
with the help of a 10 yo boy, Tony
investigates the bombings in rural
Tennessee, that were triggered by soldiers
related to Extremis. After volunteers of the
Extremis project started exploding, their
deaths and the explosions caused by
them, were covered up as bombings.
After Tony's attempt at finding out more
information about these explosions, he
gets attacked by Ellen Brandt and Eric
Savin. With the help of the Harley (10 yo
boy), Stark finds Mandarin's castle and
infiltrates the headquarters using handmade weapons. To his common surprise,
he finds out, that Mandarin is an actor
named Trevor Slattery, who claims to be
oblivious the actions carried out on his
name. The Mandarin is only a creation of
Killian, who possessed Maya Hansen's
Extremis research as a cure hor his
superpower. After capturing Stark, Killian
13
movie review
holds Pepper hostage as well, subjecting
her to the Extremis project. Killian achieves
luring in the Iron Patriot– an improved
version of the Iron Man, possessed by the
Government – in order to steal the armor.
Tony Stark manages to escape the trap
with the help of a new technology for his
suit and reunites with Rhodes. Their last
mission is to save the president from being
decapitated. Tony assembles his Iron
Army and together with Pepper, Killian is
deceased in the big battle. After the
battle, Stark orders JARVIS to remotely
destroy each Iron Man suit as a sign of his
devotion to Potts.
Dennis Tagunkov
14
reportáž
Rok ve Vídni
J
ak už asi Všichni víte, naše
gymnázium každoročně umožňuje
žákům 6. tříd studovat rok ve Vídni. V
tomto článku se podíváme na to, jak to
vlastně funguje.
Začalo to v lednu, kdy jsme my,
všichni žáci 5. tříd, dostali od paní ředitelky
dopis (nebo spíše papír), ve kterém se
psalo o tradičním, každoročním výběru
dvou žáku ke studiu na Tereziánské
akademii, podporovaným Rakouskou
stipendijní nadací. Ze strany rodičů jsem
byl donucen dopis napsat, i když já jsem si
vlastně ani nebyl jist, jestli chci. Ale tak důležité je zúčastnit se.
Dopisy měli být do 31. ledna u paní
ředitelky na stole. Tak jsem se na to teda
vrhl, do dopisu jsem se představil, řekl, o
co se ucházím, co přínosného pro školu
dělám (samozřejmě všechno), co mě
baví ve volném čase a proč bych měl být
vybrán zrovna já.
Po odevzdání dopisu do ředitelny
jsme se s kamarády bavili, jak a co tam
vlastně kdo napsal. Po těchto diskuzích
jsem si řekl, že to bylo opravdu asi jen o
tom, zkusit to, protože to, co tam napsali
ostatní, bylo asi o 200% jinde, než co jsem
napsal já se svojí dokonalou němčinou.
Němčina s hrubkami a s nikterak
hezky zkonstruovaným textem bylo asi to,
co na Rakušany a paní ředitelku platí. 13.
února přišel e-mail, že Zuzaně
Havlovicové a mně srdečně gratulují k
úspěšnému ucházení se o studium. Vyplnil
jsem individuální studijní plán a odnesl ho
do školy.
8. března jsme si spolu se Zuzkou
domluvili schůzku s panem ředitelem a
vedoucím internátu v Tereziánské
akademii. Na místě nás provedli školou.
Prostředí bylo příjemné a hlavně lidé – pan
ředitel i vedoucí internátu byli milí a
příjemní. Po provedení školou a
internátem jsem ještě zhlédl centrum
Vídně, které se nachází 5 minut od školy další příjemní skutečnost.
Na návštěvě jsem byl obtěžkán
smlouvami o studiu v zahraničí, pojištění a
dalších věcech. Asi nejdivnější věc, co
jsem kdy v životě viděl, je takzvaný
Strahlenschutzplan (plán ochrany proti
ozáření). Je to jedno z mnoha potvrzení,
které musí rodiče podepsat, ale tohle je
asi ta největší pikantnost z nich. Na papíře
musí rodiče potvrdit, že v případě jaderné
havárie mohu být někým někam
odvezen, a že mohu dostat tablety s
obsahem jodidu draselného. Myslím, že
už to ti Rakušané s tou jadernou energií
přehání…
Musím přiznat, že se do Vídně
těším. Jsou zde sice nevýhody, jako třeba,
že neuvidím spolužáky ze třídy, a že si
musím u učitelů dohodnout termíny
zkoušek i z předmětů, které už se budu učit
tam, ale to, že se naučím cizí jazyk ještě
lépe, než teď – to je skutečně už nějaká
motivace.
To, že někdo někde vybral mě,
jako studenta ve Vídni mě samozřejmě
moc těší a chtěl bych za to tedy někomu,
kdo to rozhodl, poděkovat. Každopádně
si vážím i pomoci učitelů a spolužáků, kteří
mě okolo toho podporují.
Takže, vypadá to tak, že příští rok budu
přispívat do školního časopisu ze
zahraničí. A proč ne? Aspoň to bude více
mezinárodní a ten název ÖGP Network
vystihne skutečnost.
Martin Pavlíček
15
rozhovor
RiskyRiders
N
ová firma pro mladé „jezdce“,
resp. snowboardisty, lyžaře,
freeridery a skatery, která vznikla v
hlavě 17ti letého Matyáše. Rozhodla jsem
se s ním udělat rozhovor, ale spíš jsme si
povídali. Přišlo mi až neuvěřitelné, jak je do
toho zapálený, a bylo na něm vidět, že ho
to hrozně baví.
Jak jsi na nápad celého
„projektu” přišel? Chtěl jsem dělat něco
víc než jen se učit. Chtěl jsem nosit něco
svého. Přestaly se mi líbit aktuální
skateové firmy.
Takže tě napadlo vymyslet novou
značku oblečení. A dál?No a tak jsme dali
se sestrou hlavy dohromady, a řekli jsme,
že do toho půjdeme. Prostě po hlavě. Pak
jsem déle vymýšlel jméno a pak první
návrh. Udělal jsem jich asi 20 a potom
jsme ten nejlepší hodili na trička. Ty první,
to jsem si byl tak nějak prakticky jistý, že
budou fialové a zeleně-citrónový nápis.
Pak jsem je začal nosit, prodal jsem je pár
kamarádům, udělal ještě asi 400 nálepek.
Po půl roce jsem udělal stránky www.risky-riders.com a nějaké fotky.
Samozřejmě jsem dál dělal další a další
návrhy.
A z toho vznikla nová kolekce?
Někdy v únoru jsem měl "osvícení" a
udělal další kolekci "Who are you?".
Udělali jsme focení, což bylo naprosto
nejlepší, pak jsme s pár kamarády udělali
Team a natočili jsme interview. Bylo to fakt
dost super, nejvíc vtipná akce.
Podle čeho se vybírají členové
teamu RiskyRiders? To je složitý. Vybral
jsem lidi, se kterýma jezdím a vážně si to
užíváme. Jsme jako rodina.
Plánuješ team rozšířit? Třeba s
novou kolekcí? To zatím neplánuju,
nemůžu zase ty trička tolik rozdávat.
Novou kolekci bych rád, ale musím
počkat, až se tak nějak prodá tahle.
Nicméně nějaké návrhy už máme.
Jak značku propagujete? Trička
propagujeme na stránkách, facebooku,
přes kamarády a přes Team taky.
Budou časem i jiné kusy oblečení
nebo zůstanete u triček? To záleží, pokud
bude poptávka. Já bych byl moc rád.
Baví mě to a počítám, že časem určitě jo.
Minimálně mikiny, tílka a konečně i trička
pro slečny
A co děláš teď? Teď jen jezdím,
natáčím, užívám života, když je čas, tak
zkouším nové návrhy a je to prostě super.
Jak dlouho už firmu máte? Čeká
vás nějaké výročí? 21. 5. 2013 jsme měli 1.
narozeniny, ani jsme to nějak neslavili, ale
na ty 2. už máme něco málo
vymyšleného.
Plánů do budoucnosti, zdá se,
máte dostatek a firma se bude pěkně
rozvíjet. Máš ještě něco na srdci, co chceš
vzkázat? Užijte si všichni prázdiny a
dělejte, co milujete!
Pokud máte zájem o RiskyRiders tričko,
hledejte info na jejich webových
stránkách, na facebooku, na instagramu
@riskyridersclothing nebo si ve škole
najděte samotného strůjce nápadu.
Kristina Rudišová
16
rozhovor
Interview mit Adi Schriebl
Sind Sie in Prag länger geblieben,
als Sie vorhatten? Ich wollte 2 Jahre
bleiben, aber ich bin 9 geblieben.
Wie hat sich die Stadt Prag in ihren
9 Jahren verändert? In diesen 9 Jahren
hat sich sehr viel getan, was die Bauten
angeht. Viel ist renoviert worden. Als ich
hierher kam, waren die Dächer gerade
renoviert und mittlerweile hat sich hier in
Holešovice ein neues Stadtviertel
entwickelt. Es ist tatsächlich ein schönes
Stadtviertel geworden. Was natürlich
wunderschön ist, sind die vielen
Jugendstilbauten in Prag, wo ich mich
nicht genug satt sehen kann.
We r d e n S i e u n s e r e S c h u l e
nachdem Sie sie verlassen besuchen und
werden Sie eine Nostalgie für Prag
empfinden? Oh ja, auf jeden Fall.
Nostalgische Gefü h le sind schon
vorhanden und auf Besuch komme ich,
wenn Zeit ist.
War ihre Frau begeistert, als Sie den
Arbeitsplatz an dem OEGP bekommen
haben? Das haben wir gemeinsam
vereinbart. Ohne Gemeinsamkeit geht
nichts.
Daniel Opelík, Peter Wygrys
17
recept
Sametový nepečený čokoládový dort
T
aké milujete ty úžasné božsky
chutnající dorty? A navíc ještě s
čokoládou? Před sebou máte
recept, jaký potřebujete. Je jen potřeba
trochu trpělivosti, ale výsledek stojí za to.
Ingredience: Na 8 - 10 porcí
budete potřebovat 100g máslových
sušenek, 50g rozpuštěného másla, 250g
kvalitní čokolády na vaření, 2 bílky, 85g
krupicového cukru (pro dietáře 50g),
285ml smetany ke šlehání, 2 lžíce brandy
(můžete nahradit i rumem, aromatickým
likérem nebo pálenkou). K podávání
potřeb navíc ještě moučkový cukr a
smetana.
Postup: V robotu rozmixujte
sušenky (nebo použijte plastový sáček a
rozdrťte je kuchyňským válečkem) a
přimíchejte k nim rozpuštěné máslo.
Hmotu rozetřete pomocí obrácené lžíce
stejnoměrně na dno dortové formy (to
bude ta nejdelší část) s odnímatelným
dnem o průměru 20cm a dejte vychladit.
Čokoládu nalámejte a rozpusťte v
mikrovlnné troubě (3–4 minuty při
středním výkonu) nebo ji rozehřejte v
misce nad mírně vroucí vodou. Ve vodní
lázni vyšlehejte bílky a cukr na pevný sníh.
V další misce ušlehejte smetanu do
polotuha.
Rozpuštěnou čokoládu přilijte do
sněhu, pak přidejte šlehačku a alkohol.
Vlijte na sušenkový základ a uhlaďte
povrch. Dejte nejméně na 4 hodiny
vychladit (lépe přes noc), až bude
sametově krémový. V chladničce vydrží
asi dva dny.
Před podáváním vyjměte z formy
a poprašte moučkovým cukrem. Nůž
namočte v teplé vodě a krájejte dort na
řezy. Můžete podávat s trochou tekuté
smetany.
Tip: Dort můžete taky připravit do
malých mističek a jíst lžičkou, vyjímá se
totiž z formy dost těžce :)
Dobrou chuť Vám přeje Edita Štruplová
18
ögp network team
ÖGP Network Team
Zleva: Adam Dotlačil, Martin Pavlíček, Dennis Tagunkov, Kristina Rudišová, Dan Opelík,
Albert Jasansky, Dan Plevka, Karolína Bukovská, Aneta Pejcharová, Peter Wygrys, Jan Pils,
Edita Štruplová
Foto: Anna Jurková
Chybí: Magdalena Voldřichová, Jitka Šmelhausová, Anežka Jakubcová, Vašek Kremer,
Neil Wiltshire
Editor: Albert Jasansky
Korektura: Jan Pils
Grafické zpracování: Vašek Kremer
Reportéři: Aneta Pejcharová, Dan Opelík, Peter Wygrys, Dennis Tagunkov, Kristina
Rudišová, Martin Pavlíček, Edita Štrupalová
Foto: Jitka Šmelhausová, Anna Jurková
19