leošjanáček - i

LEOŠJANÁČEK
s
Sinfonietta
Taras Bulba
The Ballad of Blaník
The Fiddler’s Child
Prague Radio
Symphony Orchestra
TOMÁŠ NETOPIL
LEOŠJANÁČEK
1 854 –1928
Sinfonietta
1
2
3
4
5
6
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
23:24
The Fiddler’s Child
. . . . . . .
12:47
Šumařovo dítě
Balada pro orchestr podle Svatopluka Čecha (1912–1913)
TOMÁŠ NETOPIL
Petr Zdvihal violin solo / houslové sólo (6)
The Band of the Castle Guards and Police of the Czech Republic /
členové Hudby Hradní stráže a Policie České republiky (1–5)
(1926)
Allegretto . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2:18
Andante . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5:59
Moderato . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5:08
Allegretto . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2:54
Andante con moto – Allegretto . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7:04
Ballad based on the poem by Svatopluk Čech (1912–1913)
Prague Radio Symphony Orchestra /
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
conductor / dirigent
I.
II.
III.
IV.
V.
7
The Ballad of Blaník
Symphonic poem based on Jaroslav Vrchlický (1919)
. . . . . . . . . . .
8:18
Balada blanická
Symfonická báseň podle Jaroslava Vrchlického (1919)
Taras Bulba
Rhapsody for Orchestra based on N. V. Gogol’s novel (1915–1918)
Recorded at the Rudolfinum, Prague, June 22–24 and 29, and September 30, 2012
Nahráno v pražském Rudolfinu 22.–24. a 29. června a 30. září 2012
Recording director / hudební režie Jiří Gemrot
Sound engineer / mistr zvuku Jan Lžičař
Produced in association with Czech Radio
Nahrávka vznikla ve spolupráci s Českým rozhlasem
Producers / producenti Dagmar Henžlíková (Czech Radio), Matouš Vlčinský (Supraphon)
. .
23:42
Taras Bulba
Rapsodie pro orchestr podle románu N. V. Gogola (1915–1918)
8
9
10
I. The Death of Andrei / Smrt Andrijova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8:55
II. The Death of Ostap / Smrt Ostapova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5:13
III. The Prophecy and Death of Taras Bulba /
Proroctví a smrt Tarase Bulby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9:29
LEOŠ JANÁČEK did not write a great quantity of works for symphonic orchestra.
4
This mainly applies to his later – mature – period. If we discount the Lachian Dances,
whose roots date back to the 1890s, and the torso of the symphony Danube, which the
composer wanted to complete yet never quite got around to, merely four pieces are left
on our list. Three symphonic poems, The Fiddler’s Child, Taras Bulba and The Ballad of
Blaník, and, naturally, the celebrated Sinfonietta. %% All the symphonic poems came
to life within short intervals, between 1913 and 1920, amid turbulent political events and
social tensions. And it was these social problems to which Janáček, among other pieces,
responded to with The Fiddler’s Child, which forms a sort of antipode to his male choruses
to Petr Bezruč’s verse. Janáček most likely composed the symphonic poem at the end of
1912 or in the first third of the next year. Svatopluk Čech’s poem with a strongly social
subtext depicts the story of a fiddler who after his death leaves behind a little daughter.
His meagre property is seized by the municipality, which will also take care of the girl. The
child is watched over by an “old hag with glasses”, who one night has a vision that the
deceased fiddler is standing by the baby’s cradle and playing the violin, alluring the girl to
join him in the afterlife so that he can protect her from hunger and poverty. When the
reeve arrives at the cabin in the morning, he finds the baby dead and the violin, which
was previously hanging on a hook, gone. A significant instrumentation facet of the composition, which compared to the other Janáček orchestral pieces comes across as very intimate and chamber-like, is the application of a quartet of solo violas which, according to
Janáček, express “the soul of our people, who live their rough lives in municipal shacks in
our villages”, and the solo violin characterising the old fiddler. The symphonic poem was
planned to be performed on 15 March 1914 by the Czech Philharmonic Orchestra, with
Janáček himself conducting. Yet the concert failed to materialise, since the composer ultimately cancelled it owing the low number of rehearsals, insufficient for preparing so demanding a work. Janáček, however, heard the piece played during the rehearsals and
hence could subsequently revise it. The Fiddler’s Child was finally premiered on 14 November 1917, by Prague’s Orchestral Society, conducted by Otakar Ostrčil. %% Of a totally
different nature were the motives that gave rise to Janáček composing the symphonic
rhapsody Taras Bulba. His keen interest in Russian culture is well known: he founded the
Russian Club in Brno, visited Russia on several occasions, and had a good knowledge of
the Russian language. And he simply adored Russian literature, which inspired him to
compose a number of works. Janáček read Gogol’s novella Taras Bulba in the original
back in 1904/1905, yet he only got down to writing his eponymous composition in the first
half of 1915, at the beginning of World War I. Janáček was truly impressed by Gogol, whom
he referred to as the “prophet of the Slavs”. Later on, in 1924, he explained the reasons
for having chosen the Taras Bulba theme, as well as the ideational content of his work:
“Not because he killed his own son for betraying his nation – Part 1 (The Dubno Slaughter);
not because of the martyrdom of the other son – Part 2 (Warsaw Plagues); but because
there are no fires, no agony that would crush the power of the Russian people – because
of these words, which fall into the burning sparks and flames of the stake at which the
famous Cossack hetman Taras Bulba met his fate – Part 3 and the end; I composed this
rhapsody based on the tale written by N. V. Gogol, in 1915–16 [sic].” Amid the contemporary political situation, Janáček naturally could not expect that such a piece would be performed, especially given that any demonstrations of affection for Russia were immediately sanctioned (the Russian Club in Brno was banned back at the beginning of 1915).
Janáček only returned to Taras Bulba in the spring of 1918, when he significantly revised
it. The rhapsody was first performed on 9 October 1921 in Brno by the National Theatre
Orchestra, conducted by František Neumann. %% The symphonic poem The Ballad of
Blaník closes the period of the composer’s creative reflection of the new Czechoslovak
state. In all likelihood, Janáček composed it around the turn of 1920. We do not know
when he first read Jaroslav Vrchlický’s volume of poetry Peasant Ballads, published in
1885, which contains a ballad based on a Czech legend about a small army of knights
sleeping in the mountain of Blaník who will come to rescue the nation at the time of need.
Janáček’s piece was premiered under its original title, The Knights of Blaník, at a Brno
Conservatory matinee on 21 March 1920 hosted by the Municipal Theatre to mark the
70th birthday of the Czechoslovak President T. G. Masaryk, to whom the composition is
dedicated. For the premiere of The Ballad of Blaník, Janáček prepared a concept for a festive speech in which he referred to Vrchlický’s symbolic transformation of arms into
ploughshares, in connection with Masaryk’s major work, The Czech Question, describing
5
6
the position of the Czechs and Slovaks within the Austro-Hungarian Monarchy. Yet
Janáček ultimately did not deliver his speech. The composition’s premiere, conducted by
František Neumann, was a resounding success. Janáček’s triumph was, however, rather
tainted, since shortly before the start of the concert he learned that he would not be appointed to the post of director of the Brno Conservatory, which would be finally nationalised. He construed this as immense ingratitude, since he had undoubtedly had the highest merit in the school’s foundation. Janáček went home immediately after the concert,
which the audience and performers perceived as a faux pas. %% Sinfonietta is undisputedly Janáček’s most significant orchestral piece. Its genesis dates back to the summer of 1925, when during his visit to his muse Kamila Stösslová in Písek he was impressed by a performance of a military brass band. He composed the piece within a short
time in the spring of the next year. It is still, however, unclear whether the initial impulse
for Janáček was the Lidové noviny newspaper’s request for a contribution to the 8th National Festival of the Sokol sport and gymnastics movement in Prague or the commission
from the organisation’s management to write festive fanfares. Yet it is also possible that
Janáček simply wrote the work and subsequently used it for Sokol’s purposes. The autograph of the fanfares was published on 4 June 1926 in Lidové noviny, on the day of the
8th National Sokol Festival under the title Festival Fanfares. They were also supposed to
be played two days later from the tower of the Týn Cathedral to accompany the march of
50,000 Sokol enthusiasts across the Old Town Square in Prague, but we do not know
whether this actually materialised. The complete Sinfonietta was premiered on 26 June
1926 at the Smetana Hall of the Municipal House in Prague by the Czech Philharmonic,
with Václav Talich conducting. Janáček attended the rehearsals and hence must have
consulted Talich about some of the retouches in the instrumentation which were made in
the score. Janáček was evidently impressed by Talich’s performance, so it comes as no
surprise that the conductor’s revisions were included in the score’s first publication, by
Universal Edition in 1926.
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
Founded in 1926 and recognised today as one of the Czech Republic’s leading orchestras,
the PRAGUE RADIO SYMPHONY ORCHESTRA has enjoyed a long history of
success. Since 1945, when the original ensemble transformed into a large-scale symphonic orchestra, its principal conductors have included Karel Ančerl, Alois Klíma, Jaroslav
Krombholc and František Vajnar. Guest conductors of such remown as Václav Talich, Václav Neumann, Libor Pešek, Charles Munch, Franz Konwitschny, Hermann Scherchen, Gennady Rozhdestvensky and Sir Charles Mackerras have worked with the Prague Radio
Symphony Orchestra. The ensemble has also collaborated with distinguished composers,
such as Sergey Prokofiev, Ottorino Respighi, Arthur Honegger, Aram Khachaturian, Ernst
Krzenek and Krzysztof Penderecki, giving acclaimed performances of their works. Contemporary music has always been an important part of the orchestra’s repertoire. %%
Between 1985 and 2011, the Prague Radio Symphony Orchestra worked under the consistent leadership of Vladimír Válek, reaching an unprecedented level of professionalism.
Since the 2011/12 season the orchestra’s principal conductor has been Ondrej Lenárd,
with Ronald Zollman being the main guest conductor. %% The Prague Radio Symphony Orchestra currently holds its own concert series in the Dvořák Hall at the
Rudolfinum. It has been a regular guest of leading Czech music festivals, including Prague
Spring, Smetana’s Litomyšl, Český Krumlov, Dvořák’s Prague and Moravian Autumn. The international success of the Prague Radio Symphony Orchestra is confirmed by invitations
to prestigious stages in Europe and around the world (Japan, South Korea, China, Taiwan,
the United States). Soloists of such distinction as Gabriela Beňačková, Renée Fleming,
Denyce Graves, Edita Gruberová, Eva Urbanová, Pierre Amoyal, Stanislav Bunin, Gautier
Capuçon, José Cura, Plácido Domingo, Ferruccio Furlanetto, Jonathan Gilad, Sergey Kachatryan, Mischa Maisky, Shlomo Mintz, Raphaël Oleg, Alexander Rudin, Wolfgang Emanuel
Schmidt, Josef Suk, Bryn Terfel, Viktor Tretjakov and Ramón Vargas have performed with
the Prague Radio Symphony Orchestra. %% The orchestra can also boast of a rich
recording history. The most recent albums for the Czech label Supraphon include complete recordings of symphonies by Schulhoff, Dvořák, Tchaikovsky, and Martinů (under the
baton of Vladimír Válek), the complete symphonic oeuvre of Smetana and a world-premiere
recording of piano concertos by Erwin Schulhoff and Václav Jan Tomášek (with Jan Simon
7
on the piano). Through the international network of the European Broadcasting Union, the
radio recordings of the Prague Radio Symphony Orchestra have reached thousands of listeners in Europe and worldwide.
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
Carlo in Naples, Teatro Regio in Turin, Teatro Comunale in Bologna, Teatro La Fenice in
Venice and the National Opera in Tokyo. %% At the beginning of the 2013/14 season
Netopil will be the new Music Director of the Aalto Theater und Philharmonie in Essen,
Germany.
K
TOMÁŠ NETOPIL is a graduate of the P. J. Vejvanovský Conservatory in Kroměříž,
8
where he studied the violin, the Academy of Performing Arts in Prague and the Royal College of Music in Stockholm. He later continued his studies at the American Academy of
Conducting at Aspen and, having received the Aspen Conducting Prize in 2003 and 2004
has been a regular guest at the Aspen Music Festival and School since 2005. In 2002 Netopil won the main prize at the Sir Georg Solti Conductors’ Competition at the Alte Oper
Frankfurt. %% Between 2009 and 2012 Netopil served as principal conductor of the
National Theatre Orchestra in Prague. Highlights of the 2012/13 season include new productions of Offenbach’s Les contes d’Hoffmann at the Opéra national de Paris, Die Zauberflöte at the Vlaamse Opera, Prokofiev’s L’Amour des trois oranges at the Nederlands
Opera Amsterdam, and Halévy’s opera La Juive at the Sächsische Staatsoper Dresden.
In concert, the current season will see Netopil debuting with the Orchestre de Paris,
Orchestre National de Lyon, Beethoven Orchester Bonn and Wiener Symphoniker. %%
As a symphonic conductor, Netopil has worked with numerous leading Czech and international orchestras, including the Czech Philharmonic, Staatskapelle Dresden, Berliner Philharmoniker, Orchestra del Maggio Musicale Fiorentino, Orchestra Nazionale della RAI, Filarmonica Toscanini Parma, Royal Liverpool Philharmonic Orchestra, Israel Philharmonic
Orchestra, NHK Symphony Orchestra Tokyo, London Philharmonic Orchestra, Gewandhaus
Orchester Leipzig, Tonhalle Orchester Zurich, Sydney Symphony Orchestra, Filharmonica
della Scala, Accademia Santa Cecilia Roma, Royal Stockholm Philharmonic Orchestra and
BBC Symphony Orchestra. %% An accomplished operatic conductor, Netopil has appeared at the Salzburger Festspiele, the Bavarian Opera in Munich and other prestigious
opera houses, including the Deutsche Oper Berlin, Teatro Carlo Felice in Genoa, Teatro San
9
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
10
JANÁČEKS Werk für symphonisches Orchester ist besonders in der späten Blütezeit
des Komponisten vom Umfang her nicht allzu groß. Wenn wir die Lachischen Tänze, deren
Wurzeln in den 1890er Jahren liegen, und das Fragment der unvollendeten Symphonie Die
Donau unberücksichtigt lassen, bleiben nur vier Kompositionen: die drei symphonischen
Dichtungen Des Spielmanns Kind (Šumařovo dítě), Taras Bulba und Blaník-Ballade (Balada
Blanická) sowie die berühmte Sinfonietta. %% Alle drei symphonischen Dichtungen
entstanden in dem kurzen Zeitraum der Jahre 1913–1920, einer Phase ungestümer politischer Ereignisse und sozialer Spannungen. Auf die damaligen sozialen Probleme reagierte
Janáček unter anderem mit dem Werk Des Spielmanns Kind, das eine Art Gegenpol zu den
Männerchören des Komponisten auf Texte von Petr Bezruč bildet. Janáček schrieb die
symphonische Dichtung vermutlich Ende 1912 oder im ersten Drittel des folgenden Jahres.
Čechs Gedicht mit seinem stark sozialen Subtext schildert die Geschichte eines verstorbenen Spielmanns, der eine kleine Tochter hinterlässt. Seinen bescheidenen Besitz beschlagnahmt die Gemeinde, die auch die Aufsicht über das Kind übernimmt und damit eine „bebrillte Alte“ beauftragt. Diese hat in der Nacht eine Vision: Neben der Wiege steht der
verstorbene Spielmann und lockt das Kind mit seinem Geigenspiel in die andere Welt, um
es vor Hunger und Armut zu bewahren. Als der Dorfschulze am nächsten Morgen kommt,
stellt er fest, dass das Kind tot in der Wiege liegt und die Geige, die in der Hütte am Haken
hing, verschwunden ist. Den wichtigsten Part in der Instrumentation des Werks, das im
Vergleich zu anderen Orchesterkompositionen Janáčeks sehr intim wirkt, übernimmt die
Vierstimmigkeit der Solobratschen, nach Aussage des Komponisten „ein Ausdruck der
Seele unseres Volks, das in den Gemeindehütten auf unseren Dörfern sein bitteres Leben
fristet“, und der Soloviolinen, die den alten Spielmann charakterisieren. Die Uraufführung
mit der Tschechischen Philharmonie unter Leitung des Komponisten war bereits für den
15. März 1914 geplant. Allerdings sagte Janáček das Konzert dann ab, da zu wenig Proben
für die Einstudierung des anspruchsvollen Werks zur Verfügung standen. Da er die Komposition während der Proben gehört hatte, konnte er jedoch anschließend zu ihrer Revision
schreiten. Die Uraufführung fand dann am 14. November 1917 bei einem Konzert der Prager
Orchestervereinigung unter Otakar Ostrčil statt. %% Vollkommen andere Beweggründe ließen Janáček die symphonische Rhapsodie Taras Bulba komponieren. Sein Inter-
esse an der russischen Kultur ist bekannt. Er war Mitbegründer des Brünner Russischen
Kreises, besuchte das Land mehrfach und beherrschte die Sprache auf solidem Niveau.
Vor allem liebte er jedoch die russische Literatur. So entstanden zahlreiche Werke, die auf
der russischen Literatur des 19. Jahrhunderts basieren. Gogols Erzählung Taras Bulba
hatte Janáček bereits 1904–1905 im Original gelesen, mit der Komposition begann er aber
später: in der ersten Jahreshälfte 1915, d. h. zu Beginn des Ersten Weltkriegs. Wie er
selbst schrieb, imponierte ihm dieser „Prophet des Slawentums“ sehr. 1924 erklärte er die
Gründe für die Themenwahl sowie den Inhalt des Werks: „Nicht, weil er den eigenen Sohn
wegen Verrats am eigenen Volk erschlug – I. Teil (Andrijs Tod); nicht, weil der zweite Sohn
den Märtyrertod erlitt – II. Teil (Ostaps Tod); sondern weil sich in der Welt kein Feuer, keine
Tortur findet, die die Kraft des russischen Volks zerstören könnte – wegen dieser Worte,
die in die glühenden Funken und Flammen des Scheiterhaufens fallen, auf dem die Leiden
des berühmten Kosakenhauptmanns Taras Bulba ihr Ende finden – III. Teil und Schluss,
habe ich 1915–16 [sic!] diese Rhapsodie nach der Gogolschen Erzählung komponiert.“ Unter
den aktuellen politischen Verhältnissen konnte Janáček natürlich nicht mit der Aufführung
seines Werks rechnen; außerdem wurden Sympathiebezeugungen für Russland sofort
strafrechtlich verfolgt (der Brünner Russische Kreis war bereits Anfang 1915 verboten
worden). Janáček kehrte im Frühjahr 1918 zu Taras Bulba zurück und nahm wesentliche
Revisionen vor. Die Uraufführung fand erst am 9. Oktober 1921 mit dem Orchester des Nationaltheaters Brünn unter František Neumann statt. %% Die symphonische Dichtung
Blaník-Ballade beschließt den Zeitraum, in dem der Komponist den neuen tschechoslowakischen Staat musikalisch reflektierte. Janáček komponierte das Werk vermutlich an der
Jahreswende 1919–1920. Wann er erstmals Vrchlickýs 1885 erschienene Gedichtsammlung Selské balady [Bauernballaden] las, die auch eine Ballade über die Ritter vom Berg
Blaník enthält, wissen wir nicht. Zur Uraufführung kam das Werk unter dem Titel Die Ritter
vom Berg Blaník bei einer Matinee des Brünner Konservatoriums am 21. März 1920 im
Stadttheater anlässlich des 70. Geburtstags von Präsident T. G. Masaryk; es überrascht
daher nicht, dass Janáček diese Komposition Masaryk widmete. Für die Premiere der Blaník-Ballade hatte Janáček eine Festrede konzipiert, in der er im Zusammenhang mit Masaryks „Tschechischer Frage“ auf Vrchlickýs symbolische Verwandlung von Kriegswaffen zu
11
12
landwirtschaftlichem Gerät hinweisen wollte. Die Festrede trug er letztlich aber nicht vor,
und die Premiere der Komposition, die erneut von František Neumann dirigiert wurde und
der Kritik zufolge ein großer Erfolg war, sollte für Janáček einen bitteren Beigeschmack
haben. Kurz vor Beginn des Konzerts hatte er nämlich erfahren, dass das von ihm gegründete Brünner Konservatorium verstaatlicht werden sollte, allerdings ohne ihm das Amt des
Direktors anzubieten. In diesem Verhalten sah er groben Undank, denn er hatte sich mit
seinen langjährigen Aktivitäten zweifellos am meisten um die Entstehung des Konservatoriums verdient gemacht. Daher ging er sofort nach der Uraufführung seines Werks nach
Hause, was vom Publikum und den Musikern als erheblicher Fauxpas wahrgenommen
wurde. %% Janáčeks sicherlich bedeutendste Orchesterkomposition ist die Sinfonietta. Am Anfang stand hier seine Begegnung mit militärischer Blasmusik im Sommer
1925 in Písek, wo er seine Muse Kamila Stösslová besuchte. Das Werk komponierte er innerhalb kurzer Zeit im Frühjahr des Folgejahrs. Allerdings ist immer noch ungeklärt, ob der
erste Impuls die Bitte der Zeitung Lidové noviny um einen Beitrag zum VIII. Sokoltreffen in
Prag oder die Bitte der Sokolführung um die Komposition festlicher Fanfaren war. Es ist
auch möglich, dass Janáček das Werk einfach so schrieb und es erst danach für die Sokolzwecke verwendete. Die Urfassung der Fanfaren wurde am 4. Juni 1926 – also am Eröffnungstag des VIII. Sokoltreffens – in der Zeitung Lidové noviny unter dem Titel Fanfaren des Sokoltreffens abgedruckt. Sie sollten auch zwei Tage später vom Turm der
Teynkirche anlässlich des Festmarsches von 50 000 Sokolmitgliedern über den Altstädter
Ring erklingen, aber ob es dazu kam, ist unbekannt. Die Premiere des Gesamtwerks fand
in Prag im Smetana-Saal des Gemeindehauses am 26. Juni 1926 statt; es spielte die
Tschechische Philharmonie unter Václav Talich. Janáček war bei der Einstudierung anwesend und konsultierte daher sicherlich mit Talich einige Veränderungen in der Instrumentation, die in die Partitur eingetragen wurden. Janáček war von Talichs Aufführung begeistert, und daher ist es nicht verwunderlich, dass Talichs Korrekturen 1926 auch Aufnahme
in die Erstausgabe der Partitur in der Universal Edition fanden.
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
Das SYMPHONIEORCHESTER DES TSCHECHISCHEN RUNDFUNKS gehört
zu den führenden und zugleich ältesten tschechischen Orchestern. Nach 1945 verwandelte es sich in ein großes Symphonieorchester, zu dessen Chefdirigenten Karel Ančerl,
Alois Klíma, Jaroslav Krombholc und František Vajnar zählten. Als Gastdirigenten waren
hier beispielsweise Václav Talich, Václav Neumann, Libor Pešek, Charles Munch, Franz Konwitschny, Hermann Scherchen, Gennadi Rozhdestvensky oder Charles Mackerras tätig.
Sergej Prokofjew, Ottorino Respighi, Arthur Honegger, Aram Chatschaturjan, Ernst Krenek
oder Krzysztof Penderecki führten mit dem Orchester eigene Werke auf. Die zeitgenössische Musik nahm hier traditionell einen bedeutenden Platz ein, den sie bis heute innehat.
1985–2011 stand Vladimír Válek als Chefdirigent an der Spitze des Symphonieorchesters
des Tschechischen Rundfunks. Unter seiner systematischen künstlerischen Leitung erarbeitete sich das Orchester ein hohes professionelles Niveau. Seit der Saison 2011–12 hat
Ondrej Lenárd die künstlerische Leitung übernommen; Hauptgastdirigent ist Ronald Zollman. %% Gegenwärtig bietet das Symphonieorchester des Tschechischen Rundfunks
seinen Hörern Konzerte im Rahmen von Abonnentenzyklen an, die im Dvořák-Saal des Rudolfinums stattfinden. Das Orchester ist ein häufiger Gast bei vielen wichtigen kulturellen
Ereignissen (Festivals Prager Frühling, Smetanas Litomyšl, Český Krumlov, Dvořáks Prag,
Mährischer Herbst u. a.). Es gastiert regelmäßig in fast ganz Europa, tritt in Japan, Südkorea, China, auf Taiwan und in den USA auf. Das Orchester arbeitet mit zahlreichen renommierten Solisten zusammen (Gabriela Beňačková, Renée Fleming, Denice Graves, Edita
Gruberová, Eva Urbanová, Pierre Amoyal, Stanislav Bunin, Gautier Capuçon, José Cura,
Plácido Domingo, Ferruccio Furlanetto, Jonathan Gilad, Sergej Chatschatrjan, Mischa
Maisky, Shlomo Mintz, Raphaël Oleg, Alexander Rudin, Wolfgang Emanuel Schmidt, Josef
Suk, Bryn Terfel, Viktor Tretjakov, Ramón Vargas). %% Auch die Aufnahmetätigkeit des
Symphonieorchesters des Tschechischen Rundfunks ist reichhaltig. Für Supraphon entstanden in den letzten Jahren unter Leitung von Vladimír Válek Gesamtaufnahmen der
Symphonien von Schulhoff, Dvořák, Tschaikowsky und Martinů, ein Projekt mit den Orchesterwerken von Smetana sowie als Weltpremiere Gesamtaufnahmen der Klavierkonzerte
von Erwin Schulhoff und Václav Jan Tomášek mit dem Solisten Jan Simon. Über den inter-
13
nationalen Musikaustausch in der European Broadcasting Union gelangen die Aufnahmen
des Symphonieorchesters des Tschechischen Rundfunks zu Hunderttausenden von Zuhörern in ganz Europa und Übersee.
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
Opernhäusern auf: Deutsche Oper Berlin, Teatro Carlo Felice Genua, Teatro San Carlo Neapol, Teatro Regio Torino, Teatro Comunale Bologna, Teatro La Fenice in Venedig, Nationaloper Tokio. %% Ab der Spielzeit 2013/14 ist Tomáš Netopil Generalmusikdirektor der
Essener Philharmoniker.
K
TOMÁŠ NETOPIL studierte Violine am Vejvanovský-Konservatorium in Kroměříž und
14
Dirigieren an der Akademie der musischen Künste in Prag. Seine Studien setzte er an der
Königlichen Akademie in Stockholm und an der Sommerschule im amerikanischen Aspen
fort, wo er 2003 und 2004 den Hauptpreis der American Academy of Conducting erhielt;
regelmäßig kehrt er als Gastdirigent hierher zurück. 2002 gewann er den Internationalen
Dirigentenwettbewerb Sir Georg Solti in Frankfurt am Main. %% 2009–2012 war
Tomáš Netopil Chefdirigent des Orchesters des Nationaltheaters in Prag. In der Saison
2012/2013 studierte er Offenbachs Oper Hoffmanns Erzählungen an der Opéra National de
Paris, die Zauberflöte an der Vlaamse Opera, Prokofjews Liebe zu den drei Orangen in Amsterdam und eine neue Produktion von Halévys Oper Die Jüdin in Dresden ein. Auf dem
Konzertpodium stellte er sich – neben den Orchestern, mit denen er regelmäßig auftritt –
erstmals mit dem Orchestre de Paris, dem Orchestre National de Lyon, dem Beethoven Orchester Bonn und den Wiener Symphonikern vor. %% Als Dirigent symphonischer
Werke präsentierte sich Tomáš Netopil bereits mit zahlreichen tschechischen und ausländischen Orchestern: Tschechische Philharmonie, Staatskapelle Dresden, Berliner Philharmoniker, Orchestra del Maggio Musicale Fiorentino, Orchestra Nazionale della RAI, Filarmonica Toscanini Parma, Royal Liverpool Philharmonic Orchestra, Israel Philharmonic
Orchestra, Orchester NHK Tokio, London Philharmonic Orchestra, Philharmonia Orchestra
London, Gewandhausorchester Leipzig, Tonhalle-Orchester Zürich, Sydney Symphony Orchestra, Filharmonica della Scala, Accademia Santa Cecilia Roma, Königliche Philharmonie
Stockholm, Orchester der BBC Manchester u. a. %% Als Operndirigent trat Tomáš Netopil beim Festival in Salzburg, in der Bayerischen Staatsoper in München und an weiteren
15
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
16
L’œuvre symphonique de JANÁČEK n’est pas très étendue et se situe surtout dans
sa période tardive, au point culminant de sa création. Si on laisse de côté les Danses
Laschiennes, dont les racines remontent à la dernière décennie du 19ème siècle, et le
fragment de la symphonie Le Danube que l’auteur, certes, souhaitait terminer mais sans
jamais s’y atteler sérieusement, il ne reste que quatre œuvres : trois poèmes symphoniques L’enfant du violoneux, Taras Bulba, la Ballade de Blaník et, évidemment, la célèbre
Sinfonietta. %% Les trois poèmes symphoniques sont créés en un laps de temps assez court, entre 1913 et 1920, donc à l’époque de grands chambardements politiques et de
tensions sociales. L’Enfant du violoneux est justement la réaction de Janáček à ces problèmes d’ordre social. Ce premier poème symphonique constitue une sorte de contraste à
ses chœurs d’hommes composés sur les textes du poète social Bezruč. Janáček écrit sa
partition probablement à la fin de 1912 ou au cours du premier tiers de l’année suivante.
Le poème de Svatopluk Čech, traitant un sujet grave à caractère social, relate l’histoire
d’un violoneux qui décède en laissant une petite orpheline. Ses maigres biens sont confisqués par la commune qui exerce le tutorat sur l’enfant, surveillé par « la vieille à bésicles ».
La nuit, elle rêve qu‘auprès du berceau de la fillette se tient son défunt père qui joue du
violon pour l’attirer dans l’au-delà afin de la soustraire à la faim et à la pauvreté. Le matin
arrive le régisseur qui trouve l’enfant morte dans son berceau et e violon qui était accroché au mur de la masure a disparu. L’utilisation du quatuor d’altos solo constitue un moment important de cette œuvre, très intime en comparaison de ses autres compositions
pour orchestre. En effet, pour Janáček ils sont « l’expression de l’âme de notre peuple qui,
dans des misérables métaieries communales, vit une existence bien amère ». Le solo du
violon incarne le vieux violoneux. La pemière de l’œuvre devait être donnée dès 1917 par la
Philharmonie Tchèque, dirigée par Janáček lui-même. Mais, à cause de nombre de répétitions insuffisant eu égard à l’importance de la composition, l’auteur fait annuler ce
concert prévu pour le 15 mars. Néanmoins, ce qu’il a entendu lors de ces répétitions le
conduit à la retravailler. Finalement, la première a lieu le 14 novembre 1917 par l’Association orchestrale pragoise dirigée par Otakar Ostrčil. %% Des émotions toutes autres
ont conduit Janáček à composer la rhapsodie symphonique Taras Boulba. L’intérêt que
Janáček portait à la culture russe est bien connu. Cofondateur du Cercle russe de la ville
de Brno, il se rend à plusieurs reprises en Russie et s’il parle bien la langue de ce pays il
en aime avant tout la littérature. Ainsi voient le jour plusieurs œuvres qui puisent dans la
littérature russe du 19ème siècle. Janáček, qui avait lu le conte de Gogol Taras Bulba entre 1904 et 1905 dans le texte original, n‘aborde le travail de composition que vers la moitié de 1915, au début de la Grande Guerre. Il admire beaucoup ce « prophète des Slaves »
selon ses propres paroles. Plus tard, en 1924, il explique les motivations qui l’ont conduit
au choix de ce thème et du contenu idéologique de l’œuvre : « Non parce qu’il a tué son
propre fils pour avoir trahi la nation (1ère Partie – Massacre de Dubno) ; non pour le matyre
de son second fils (2ème Partie – Supplices de Varsovie) ; mais parce qu’au monde on ne
trouvera pas de feux, de souffrances, qui pourraient anéantir la force du peuple russe –
c’est pour ces paroles qui tombent dans les étincelles et les flammes cuisantes du bûcher
sur lequel a fini ses souffrances le célèbre ataman cosaque Taras Bulba (3ème Partie et
fin), que j’ai composé en 1915–16 [sic] cette rhapsodie selon le mythe écrit par N. V. Gogol.
» Dans le contexte politique de l’époque, Janáček ne peut évidemment pas espérer faire
jouer une telle œuvre, d’autant plus que les manifestations de sympathie envers la Russie
sont immédiatement sanctionnées (Le Cercle de Brno est interdit dès le début 1915). Il ne
revient à l‘œuvre qu’au printemps 1918, pour la remanier de manière notable. La première
exécution n‘a lieu que le 9 octobre 1921, par le Théâtre National de Brno sous la direction
de František Neumann. %% Le Poème symphonique, la Ballade de Blaník, vient clôre la
période de la réponse créatrice du compositeur à la création de l’état tchécoslovaque.
Janáček compose l’œuvre probablement au tournant des années 1919–1920. Toutefois,
nous ne savons pas à quel moment il avait lu pour la première fois le recueil de Vrchlický
Selské balady (Les Ballades paysannes), publié en 1885, qui contient aussi la Ballade sur
les Chevaliers de Blaník. La première de l’œuvre, intitulée Blaničtí rytíři (Les Chevaliers de
Blaník) a lieu le 21 mars 1920, lors de la matinée du Conservatoire de Brno organisée au
Théâtre municipal à l’occasion du 70ème anniversaire du président T. G. Masaryk. Rien de
surprenant alors que Janáček dédie sa composition au président Masaryk. Il prépare pour
cette première de la Ballade de Blaník le texte de son allocution sollennelle, où il attire l’attention sur la transmutation des armes guerrières en outils agricoles, faisant ainsi allusion à la Question Tchèque soulevée par Masaryk. Finalement, il ne fait pas de discours
17
18
sollennel et gardera de cette première, dirigée toujours par František Neumann, bien
qu’accueillie favorablement par la critique, un souvenir bien amer. En effet, peu avant le
début du concert, il vient d’apprendre que le Conservatoire de Brno dont il était fondateur
sera enfin nationalisée, mais qu‘il n’en sera pas nommé directeur. Il ressent ce fait comme
une immense ingratitude car c’est surtout à lui, à ses activitées exercées sans compter
pendant de longues années, que le conservatoire doit son existence. C’est pourquoi, immédiatement après la première de son œuvre, il rentre chez lui, ce que le public présent et
le interprètes considèrent commr un faux-pas de taille. %% Indéniablement, la plus importante œuvre symphonique de Janáček est la Sinfonietta. L’origine en est l’émotion ressentie au cours de l’été 1925 en entendant un orchestre de musique militaire dans la petite ville de Písek, où il rendait visite à sa muse Kamila Stösslová. L’œuvre naît en un court
laps de temps, au printemps de l’année suivante. Toutefois, nous ne savons toujours pas
si la première motivation était la demande du quotidien Lidové noviny pour une contribution au VIII. Rassemblement des Sokols à Prague (Organisation sportive) ou la demande
émanant de la direction de cette même organisation Sokol de composer des fanfares solennelles. D’autre part, il est possible que Janáček ait d’abord composé son œuvre puis
l’ait utilisée pour cette manifestation. L’autographe des fanfares est imprimé le 4 juillet
1926 dans Lidové noviny, c’est-à-dire le jour de l’inauguration du VIII. Rassemblement des
Sokols à Prague, sous le titre Fanfares du rassemblement. Ces fanfares devaient résonner aussi deux jours plus tard du haut des tours de l’église Notre Dame de Týn à l’occasion du défilé solennel des 50 000 sokols (sportifs = faucons) à travers la Place de la
Vieille Ville, mais nous ne savons pas s’il en a bien été ainsi. La première de la Sinfonietta
a lieu le 26 juin 1926 dans la salle Smetana de la Maison Municipale de Prague par la Philharmonie Tchèque dirigée par Václav Talich. Janáček, qui était présent pendant les répétitions devait sûrement consulter avec Talich certaines modifications concernant l’instrumentation, annotées dans la partition. L’interprétation de Talich avait enthousiasmé
Janáček et c’est ainsi que les modifications de ce grand chef figuraient dans la première
édition, publiée en 1926 par Universal Edition.
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
L’ORCHESTRE SYMPHONIQUE DE LA RADIO TCHÈQUE compte parmi les
meilleures et les plus anciennes formations tchèques. Après 1945, cet ensemble se transforme pour devenir un grand orchestre symphonique avec lequel ont travaillé des chefs
tels Karel Ančerl, Alois Klíma, Jaroslav Krombholc et František Vajnar. Parmi les chefs invités figurent par exemple Václav Talich, Václav Neumann, Libor Pešek, Charles Munch,
Franz Konwitschny, Hermann Scherchen, Gennadij Rojdiestvenskij ou encore Charles
Mackerras. Sergueï Prokofiev, Ottorino Respighi, Arthur Honegger, Aram Chatchaturian,
Ernst Křenek, Krzysztof Penderecki qui, excusez du peu, ont dirigé cet orchestre dans
leurs propres œuvres. La musique contemporaine y a toujours occupée une place de
choix. %% Entre 1985 et 2011, c’est Vladimír Válek qui est le chef titulaire de SOČR.
Sous sa constante direction artistique, l’orchestre atteint un très grand niveau professionnel. A partir de la saison 2011–2012 lui succède Ondrej Lenárd, le chef principal invité
étant Ronald Zollman. %% Dans le cadre de la série d’abonnement, le SOČR propose
actuellement à ses auditeurs des concerts dans la Salle Dvořák située dans le Rudolfinum
de Prague. Il participe souvent à des événements importants de la vie culturelle (festivals
le Printemps de Prague, Litomyšl de Smetana, Český Krumlov, Prague de Dvořák, l’Automne morave etc.). L’orchestre se produit régulièrement à travers l’Europe, le Japon, la
Corée du Sud, la Chine, le Thaïwan et les USA. Il coopère avec toute une série de solistes
renomés (Gabriela Beňačková, Renée Fleming, Denice Graves, Edita Gruberová, Eva Urbanová, Pierre Amoyal, Stanislav Bunin, Gautier Capuçon, José Cura, Plácido Domingo, Ferruccio Furlanetto, Jonathan Gilad, Sergej Katchatrian, Mischa Maisky, Shlomo Mintz, Raphaël Oleg, Alexander Rudin, Wolfgang Emanuel Schmidt, Josef Suk, Bryn Terfel, Viktor
Tretjakov, Ramón Vargas). %% Non moins riche est l’activité de l’Orchestre symphonique de la Radio Prague dans le domaine des enregistrements. Sous la baguette de Vladimír Válek, il a enregistré pour la firme Supraphon les intégrales des symphonies de Schulhoff, de Dvořák, de Tchaikovski et de Martinů, mené à bien le projet del‘œuvre pour
orchestre de Smetana et, en première mondiale, l’intégrale des concertos pour piano de
Schulhoff et de Václav Jan Tomášek avec le pianiste Jan Simon. Grâce à des échanges
musicaux réalisés dans le cadre e l’Union européenne, les enregistrements de SOČR sont
accessibles à des milliers de mélomanes en Europe et dans les pays du monde.
19
20
TOMÁŠ NETOPIL étudie le violon au Conservatoire de Kroměříž, dans la classe de
P. J. Vejvanovský et la direction d’orchestre à l’Académie des Arts de Prague. Il continue à
parfaire son art à l’Académie Royale de Stockholm et au cours d’été d’Aspen, en Amérique
où, en 2003 et 2004, lui est décerné le prix principal de l’Académie américaine des chefs
d’orchestre et où il se rend régulièrement en tant que chef invité. En 2002, il gagne le
concours de direction d’orchestre Sir George Solti à Francfort sur le Main. %% De
2009 à 2012, il est le premier chef de l’orchestre du Théâtre National de Prague. Au cours
de la saison, 2012/2013 il a dirigé Les Contes de Hoffmann d’Offenbach à l’Opéra national
de Paris, la Flûte enchantée à l’opéra flamand, L’Amour des trois oranges de Prokofiev à
Amsterdam ainsi que la nouvelle production de la Juive de Halévy à Dresde. Quant aux
concerts, à côté des orchestres avec lesquels il travaille régulièrement, il va diriger pour la
première fois l’Orchestre de Paris, l’Orchestre National de Lyon, le Beethoven Orchester
Bonn et les Wiener Symphoniker. %% Dans le domaine de la musique symphonique,
il est connu de nombreux orchestres tchèques et étrangers : La Philharmonie Tchèque, la
Staatskapelle Dresden, la Philharmonie de Berlin, Orchestra del Maggio Musicale Fiorentino, Orchestra Nazionale della RAI, Filarmonica Toscanini Parma, la Philharmonie royale de
Liverpool, la Philharmonie d’Israël, l‘Orchestre NHK Tokio, la Philharmonie de Londres, le Gewandhaus Orchester Leipzig, le Tonhalle Orchester Zurich, le Sydney Symphony Orchestra, la Filharmonica della Scala, l‘Accademia Santa Cecilia Roma, la Philharmonie royale de
Stockholm, l‘Orchestr de la BBC Manchester etc. %% En tant que chef lyrique, il s’est
produit au Festival de Salzbourg, à l’Opéra de Bavière de Munich, au Deutsche Oper Berlin,
au Teatro Carlo Felice Janov, au Teatro San Carlo Neapol, au Teatro Regio Torino, au Teatro Comunale Bologna, au Teatro de la Fenice de Venise, à l’Opéra National de Tokyo.
%% Depuis la saison 2013/14, il occupe le poste du directeur musical d‘Aalto Theater
Philharmonie à Essen en Allemagne.
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
JANÁČKOVA tvorba pro symfonický orchestr není co do počtu příliš rozsáhlá. To platí
především pro skladatelovo pozdní – vrcholné období. Nebudeme-li počítat Lašské tance,
jejichž kořeny jsou v 90. letech 19. století, a torzo symfonie Dunaj, kterou si sice autor přál
dokončit, ale k cílené práci nikdy nepřistoupil, zůstávají nám ve výčtu již pouze čtyři skladby. Tři symfonické básně Šumařovo dítě, Taras Bulba a Balada blanická, a potom samozřejmě proslulá Sinfonietta. %% Všechny tři symfonické básně vznikly v krátkém časovém odstupu mezi léty 1913–1920, tedy v době překotných politických událostí i sociálního
napětí. A právě na tehdejší sociální problémy zareagoval Janáček mimo jiné i skladbou
Šumařovo dítě, která tvoří jakýsi protipól skladatelových mužských sborů na Bezručovy
texty. Janáček zkomponoval symfonickou báseň patrně na konci roku 1912 či v první třetině následujícího roku. Čechova báseň se silně sociálním podtextem líčí příběh zemřelého
šumaře, který po sobě zanechal malou dcerku. Jeho skrovný majetek zabrala obec, která
dohlíží i na dítě, které hlídá „baba s okuláry“. Ta má v noci vidění, že u kolébky stojí zemřelý
šumař a svou hrou na housle láká dítě s sebou na onen svět, aby je uchránil před hladem
a chudobou. Když ráno přijde rychtář, zjistí, že dítě v kolébce je mrtvé a housle, které visely na kolíku v pastoušce, jsou ty tam. Důležitým instrumentačním momentem skladby,
která vyznívá oproti jiným Janáčkovým orchestrálním kompozicím velmi intimně a komorně, je užití čtyřhlasu sólových viol, které jsou dle skladatele „výrazem duše našeho lidu,
jenž v obecních pastouškách po našich dědinách žije svůj trpký život“, a sólových houslí
charakterizujících starého šumaře. Skladba měla zaznít již v roce 1914 v podání České filharmonie, dokonce pod taktovkou samotného Janáčka. Avšak k provedení 15. března nedošlo, jelikož skladatel nakonec koncert odvolal pro malý počet zkoušek, které byly pro nastudování náročného díla k dispozici. Skladbu však během zkoušek slyšel a tak ji mohl
následně zrevidovat. V premiéře pak zazněla až 14. listopadu 1917 v podání pražského Orchestrálního sdružení pod taktovkou Otakara Ostrčila. %% Zcela jiné pohnutky vedly
Janáčka ke zkomponování symfonické rapsodie Taras Bulba. Janáčkův zájem o ruskou
kulturu je dobře znám. Sám byl spoluzakladatelem brněnského Ruského kroužku, Rusko
několikrát navštívil a ruštinu ovládal na solidní úrovni. Především však miloval ruskou literaturu. Tak vznikla celá řada skladeb, která vychází z ruské literatury 19. století. Gogolovu
povídku Taras Bulba přečetl Janáček v originále již v letech 1904 a 1905, avšak ke kompo-
21
22
zici přistoupil až v první půli roku 1915, tedy na počátku světové války. Janáčkovi tento, jak
píše, „prorok Slovanstva“ velmi imponoval. Později, v roce 1924, vysvětlil pohnutky k volbě
námětu i ideový obsah díla: „Ne proto, že ubil vlastního syna pro zradu na národu – I. díl
(Řež u Dubna); ne pro mučednickou smrt druhého syna – II. díl (Varšavské trýzně); ale že
nenajdou se na světě ty ohně, muka, jež by zničila sílu ruského lidu – pro tato slova, jež
padají do palčivých jisker a plamenů hranice, na níž dotrpěl slavný hejtman kozácký Taras
Bulba – III. díl a závěr, složil jsem roku 1915–16 [sic] tuto rapsodii podle pověsti sepsané
N. V. Gogolem.“ V dané politické situaci samozřejmě Janáček nemohl počítat s uvedením
takového díla, tím spíše, že projevy náklonnosti k Rusku byly okamžitě sankcionovány
(brněnský Ruský kroužek byl zakázán již počátkem roku 1915). K dílu se vrátil až na jaře
roku 1918, kdy jej podstatně zrevidoval. K prvnímu provedení došlo až 9. října 1921 v nastudování orchestru Národního divadla v Brně za řízení Františka Neumanna. %% Symfonická báseň Balada blanická uzavírá období skladatelovy tvůrčí reflexe nového československého státu. Janáček komponoval dílo patrně někdy na přelomu roku 1919 a 1920. Kdy
skladatel poprvé četl Vrchlického sbírku Selské balady vydanou v roce 1885, která obsahuje také baladu o blanických rytířích, nevíme. Premiéra skladby pod názvem Blaničtí rytíři
se konala na matiné brněnské konzervatoře 21. března 1920 v Městském divadle pořádaném u příležitosti 70. narozenin prezidenta T. G. Masaryka a není tedy překvapením, že Janáček Masarykovi skladbu dedikoval. Právě k premiéře Balady blanické si Janáček připravil
koncept slavnostní řeči, kde poukazoval na Vrchlického symbolickou přeměnu válečných
zbraní v zemědělské nástroje právě v souvislosti s Masarykovou Českou otázkou. Slavnostní řeč však nakonec nepřednesl a premiéra skladby řízená opět Františkem Neumannem, která dopadla dle kritiky velice dobře, měla pro Janáčka hořkou pachuť. Krátce před
začátkem koncertu se totiž dozvěděl, že jím založená brněnská konzervatoř bude konečně
zestátněna, ale že nebyl jmenován do funkce ředitele. Tento akt chápal jako obrovský nevděk, jelikož se o vznik konzervatoře v Brně svými dlouholetými aktivitami nepochybně nejvíce zasloužil. Proto také odešel hned po premiéře svého díla domů, což přítomné publikum
i účinkující vnímali jako značné faux pas. %% Nesporně nejvýznamnější skladatelovou
orchestrální kompozicí je Sinfonietta. Na počátku byl Janáčkův zážitek z poslechu vojenské dechové hudby v Písku v létě roku 1925, kde byl na návštěvě u své múzy Kamily Stös-
slové. Skladbu zkomponoval během krátké doby na jaře následujícího roku. Avšak stále
není jasné, zda byla prvotním impulsem žádost Lidových novin o příspěvek k VIII. Všesokolskému sletu v Praze, či žádost vedení Sokola o kompozici slavnostních fanfár. Také je
možné, že Janáček dílo prostě napsal a následně použil pro sokolské účely. Autograf fanfár byl otištěn 4. června 1926 v Lidových novinách, tedy v den zahájení VIII. Všesokolského
sletu, pod názvem Sletové fanfáry. Ty také měly zaznít o dva dny později z věže Týnského
chrámu u příležitosti slavnostního pochodu 50 000 sokolů přes Staroměstské náměstí, ale
zda se tak stalo, nevíme. Premiéra celého díla se konala v Praze ve Smetanově síni Obecního domu 26. června 1926 v podání České filharmonie s Václavem Talichem. Janáček byl
u nastudování přítomen a tak jistě s Talichem konzultoval některé změny týkající se retuší
v instrumentaci, které byly zaneseny do partitury. Janáček byl Talichovým podáním nadšen, a není tedy divu, že Talichovy úpravy se tak dostaly i do prvního vydání partitury
u Universal Edition v roce 1926.
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
SYMFONICKÝ ORCHESTR ČESKÉHO ROZHLASU patří k předním a zároveň
nejstarším českým orchestrálním tělesům. Po roce 1945 se těleso proměnilo ve velký symfonický orchestr, s nímž jako šéfdirigenti pracovali Karel Ančerl, Alois Klíma, Jaroslav
Krombholc a František Vajnar. Jako hosté zde působili např. Václav Talich, Václav Neumann, Libor Pešek, Charles Munch, Franz Konwitschny, Hermann Scherchen, Gennadij Rožděstvenskij nebo Charles Mackerras. Vlastní skladby provedli s rozhlasovými symfoniky
Sergej Prokofjev, Ottorino Respighi, Arthur Honegger, Aram Chačaturjan, Ernst Křenek či
Krzysztof Penderecki. Soudobá hudba tady vždy měla a má významné místo. %% V letech 1985–2011 stál v čele SOČRu šéfdirigent Vladimír Válek. Pod jeho soustavným uměleckým vedením se orchestr vypracoval k vysoké profesionální úrovni. Od sezony 2011–12
se uměleckého vedení ujímá Ondrej Lenárd, hlavním hostujícím dirigentem se stává Ronald
Zollman. %% V současné době nabízí SOČR svým posluchačům koncerty v rámci abonentní řady ve Dvořákově síni Rudolfina. Je častým hostem celé řady významných kultur-
23
ních událostí (festivaly Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Český Krumlov, Dvořákova
Praha, Moravský podzim aj.). Rozhlasoví symfonikové pravidelně hostují téměř v celé Evropě, vystupují v Japonsku, Jižní Koreji, Číně, na Taiwanu a ve Spojených státech. Těleso
spolupracuje s řadou renomovaných sólistů (Gabriela Beňačková, Renée Fleming, Denice
Graves, Edita Gruberová, Eva Urbanová, Pierre Amoyal, Stanislav Bunin, Gautier Capuçon,
José Cura, Plácido Domingo, Ferruccio Furlanetto, Jonathan Gilad, Sergej Kačatrijan, Mischa Maisky, Shlomo Mintz, Raphaël Oleg, Alexander Rudin, Wolfgang Emanuel Schmidt, Josef Suk, Bryn Terfel, Viktor Tretjakov, Ramón Vargas). %% Bohatá je rovněž nahrávací
činnost Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Pro Supraphon vznikly v uplynulých letech pod taktovkou Vladimíra Válka komplety Schulhoffových, Dvořákových, Čajkovského
a Martinů symfonií, projekt Smetanova orchestrálního díla a ve světové premiéře komplet
klavírních koncertů Erwina Schulhoffa a Václava Jana Tomáška se sólistou Janem Simonem. Prostřednictvím mezinárodní hudební výměny v rámci Evropské vysílací unie se nahrávky SOČRu dostávají ke statisícům posluchačů v celé Evropě i zámoří.
L
24
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
mnoho českých i zahraničních orchestrů — Česká filharmonie, Staatskapelle Dresden,
Berlínská filharmonie, Orchestra del Maggio Musicale Fiorentino, Orchestra Nazionale della
RAI, Filarmonica Toscanini Parma, Královská filharmonie Liverpool, Izraelská filharmonie,
Symfonický orchestr NHK Tokio, Londýnská filharmonie, Philharmonia London, Gewandhaus Orchester Lipsko, Tonhalle Orchester Zürich, Sydney Symphony Orchestra, Filharmonica della Scala, Accademia Santa Cecilia Roma, Královská filharmonie Stockholm,
Orchestr BBC Manchester a další. %% Jako operní dirigent vystupoval na festivalu
v Salzburgu, v Bavorské opeře v Mnichově a v dalších operních domech: Deutsche Oper
Berlin, Teatro Carlo Felice Janov, Teatro San Carlo Neapol, Teatro Regio Torino, Teatro Comunale Bologna, Teatro La Fenice v Benátkách, Národní opera v Tokiu. %% Od sezony
2013/14 je jmenován do funkce hudebního ředitele Aalto-Theater a Filharmonie v německém Essenu.
K
TOMÁŠ NETOPIL studoval hru na housle na konzervatoři P. J. Vejvanovského v Kroměříži a dirigování na Akademii múzických umění v Praze. Dále ve studiích pokračoval na
Královské akademii ve Stockholmu a na letní hudební škole v americkém Aspenu, kde
v roce 2003 a 2004 získal hlavní cenu Americké dirigentské akademie a kam se pravidelně vrací jako hostující dirigent. V roce 2002 zvítězil v dirigentské soutěži Sira George Soltiho ve Frankfurtu nad Mohanem. %% V letech 2009–2012 byl šéfdirigentem orchestru Národního divadla v Praze. %% V sezoně 2012/2013 nastudoval Offenbachovu
operu Hoffmannovy povídky v Národní opeře v Paříži, Kouzelnou flétnu ve Vlámské opeře,
Prokofjevovu operu Láska ke třem pomerančům v Amsterdamu a novou produkci Halévyho
opery Židovka v Drážďanech. Na koncertních pódiích se vedle řady orchestrů, u kterých se
pravidelně objevuje, představil poprvé s Orchestre de Paris, l’Orchestre National de Lyon,
Beethoven Orchester Bonn a Wiener Symphoniker. %% Jako symfonický dirigent řídil
25
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
L
E
O
Š
J
A
N
Á
Č
E
K
SU 3941-2
SUK: Symphony in E major, Op. 14
DVOŘÁK: Overtures In Nature’s Realm (B168),
Op. 91, Carnival (B169), Op. 92
Prague Symphony Orchestra
conductor Tomáš Netopil
(Live recording)
SU 4034-2
DVOŘÁK: Complete Cello Works
Tomáš Jamník – cello
Prague Radio Symphony Orchestra
conductor Tomáš Netopil
Licensed from the Czech Radio
Design by DAVID CÍGLER © Supraphon a. s., 2013
Photos by ELISA HABERER
Commentary by JIŘÍ ZAHRÁDKA
Translations HILDA HEARNE (E), ANNA OHLÍDALOVÁ (D), JIŘINA RODOLPHE (F)
Commentary & translations © SUPRAPHON a. s., 2013
Booklet editor DANIELA BÁLKOVÁ
s
SU 4131-2