docFILOZOFICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY Ústav
download 
Stížnost Transkript
FILOZOFICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY Ústav
FILOZOFICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY Ústav románských jazyků a literatur Bakalářská diplomová práce Le Japon quotidien – traduction et analyse stylistique Vypracovala Soňa Riedlingová Vedoucí práce doc. PhDr. Ladislava Miličková, CSc. Brno 2008 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně, a že jsem použila pouze uvedenou literaturu. V Brně dne 28. 4. 2008 ................................. podpis Děkuji paní doc. PhDr. Ladislavě Miličkové, CSc., vedoucí mé bakalářské diplomové práce, za cenné rady, které mi poskytla. Introduction Le sujet de notre mémoire de licence est la traduction du français en tchèque des 21 premiers chapitres du livre « Le Japon Quotidien », écrit par Jean-François Sabouret, un sociologue français. Nous avons décidé de faire une traduction pour plusieurs raisons. Tout d’abord, comme nous étudions la langue française, nous voulions mettre en pratique nos connaissances acquises et vérifier aussi notre capacité de résoudre les difficultés qui concernent la langue. La traduction présente donc un défi parce que nous nous rendons compte du fait que le procès de la traduction pose des obstacles auxquels nous serons obligée de faire face et que nous devrons surmonter. Le motif de notre décision était aussi le désir d’apprendre si le travaille du traducteur était vraiment intéressant pour nous et si nous étions capable de l’exercer. Nous avons choisi le livre « Le Japon quotidien » qui appartient au domaine des sciences humaines, plus précisément au domaine de la sociologie. Nous avons fait ce choix car, à côté des cultures française et tchèque, nous ferons face aussi à une autre culture – celle du Japon – qui est présente dans le livre sous forme de diverses informations sur le pays, ses habitants et ses relations avec le monde. Nous pourrons ainsi nous sensibiliser au fait que, souvent, traduire un livre ou un auteur signifie aussi traduire une culture. Notre intention est de parvenir à écrire un texte tchèque qui serait une interprétation fidèle de l’original mais qui, en même temps, deviendrait un texte autonome, c’est-à-dire indépendant du texte source. Lorsque nous aurons fini de traduire le texte, nous essayerons de comparer les deux systèmes linguistiques à l’aide des exemples tirés du texte source et du texte cible. C’est dans la deuxième partie de notre mémoire de licence que nous étudions les deux textes en cherchant les exemples les plus pertinents par rapport aux différences entre le français et le tchèque. L’autre but de notre analyse sera de présenter les traits caractéristiques de la langue des sciences humaines. Enfin, la question cruciale que nous nous posons au début de notre travaille est de savoir si la traduction est, au fond, possible. -1- I. Traduction : Japonsko všedního dne Čtvrtek 4. října 1990 Znovusjednocení Německa TÓKJÓ JORI OHAJOGOZAIMASU1 Ti Němci mají ale štěstí! V Tokiu, kde již několik dní široce komentují znovusjednocení bývalého spojence z druhé světové války, se domnívají, že poválečné období tím pro Němce skončilo. Samozřejmě zde slyšíme zejména slova blahopřání, avšak událost z 3. října v Berlíně oživila u Japonců (bylo-li to nutné) starou, nikdy nezahojenou ránu, která sahá k 8. srpnu 1945, kdy Stalin vstoupil do války – týden poté byli Japonci poraženi Američany. Stalin obsadil Mandžusko, Koreu, jih ostrova Sachalin, a aby ukázal svou velkorysost, po cestě zabral také čtyři ostrovy Jižních Kuril, nedílnou součást japonského území. Z tohoto důvodu Japonci stále ještě nepodepsali se Sověty mírovou dohodu. Již čtyřicet pět let trvají na svém a žádají navrácení ukradených ostrovů, které se tak trochu staly japonským „Alsaskem-Lotrinskem“. S obrovským zájmem sledovali Japonci vyjednávání Gorbačova s Kohlem, která byla pro německé znovusjednocení rozhodující. Jsou si velice dobře vědomi toho, že kancléř zaplatil za odchod sovětského vojska z německého území nemalou cenu. Někteří japonští politici mají stejný návrh - kolik dáme za Kurily? Avšak další podobný typ obchodu zamítají s ohledem na to, že přeci nelze kupovat zpět, co nám patří. Zatím mezi oběma bloky, Východem a Západem, pokračuje uvolnění vztahů a německé znovusjednocení je toho dalším důkazem. To, čeho se Japonci obávají, je, že závan perestrojky bude nakonec jen pohádkou bílých národů. „Kdy opět dosáhneme celistvosti našeho území, jak toho právě docílili Němci?“ ptají se Sovětů. Tokijská televize ukázala záběry německého veselí u Brandenburské brány. Jestliže víno, které tam Němci vypili, bylo z dobrého ročníku, tak chuť saké zůstane pro 1 „Zdraví vás Tokio“ -2- některé Japonce ještě příliš hořkou. Je perestrojka vítr, který vane pouze z východu na západ, tedy něco, co směřuje pouze z Uralu k Atlantiku? Úterý 9. října 1990 Demonstrace v chudé ósacké čtvrti Barikády, Molotovovy koktejly, hořící auta, zapálené nádraží, policejní komisařství bombardované kameny... Kdepak, nejedná se o pozdní „remake“ května 68, a dokonce i s velkou dávkou fantazie by bylo obtížné zaměnit chudou čtvrť Ósaky, Nišinari, s ulicí Soufflot v Paříži. Přesto pravidelná bitva postavila během několika dnů, až do minulé neděle, proti sobě stovky dělníků a 2 500 těžkooděnců, kteří si v ničem nezadají s naší pořádkovou policií2. Tito policisté se pokoušeli dělníky zadržet, ale jejich řady se pravidelně rozrůstaly o mladé motorizované lidi s krátkými vlasy, kteří se sem sbíhali, aby si to s policií vyřídili. Bilance je následující: 186 raněných, 55 zatčených a značné materiální škody. Tito rozzuření dělníci nebudou nikdy patřit k těm, které navštíví obětavé delegace západních zaměstnavatelů hledající konsenzus v čistých, světlých továrnách, kde odboráři pronásledují nedostatky stejně bezchybně, jako s sebou podzim na souostroví přináší svou pravidelnou dávku tajfunů. V Nišinari čekají únavou a špatným alkoholem omámení lidé, sklíčení pohrdáním a samotou. Čekají, až nastane svítání, aby mohli propůjčit svou sílu mafiánským zprostředkovatelům, členům obávané jakuzy, kteří jim za tučnou provizi zaopatří práci za denní mzdu na staveništích. Jediný odborářský svaz, který tito dělníci znají, je svaz zločinu, jenž nezná žádné požadavky, odborářské delegáty ani stávkovou pohotovost. Avšak proč se tito lidé vlastně vzbouřili? Dozvěděli se totiž, že policejní komisař z jejich čtvrti, jehož úkolem je občany chránit, si vzal od mafiánů 10 milionů jenů (zhruba 400 000 franků) proto, aby zamhouřil oči nad jejich činností a aby si naopak více všímal aktivit úřadu ústřední policie. To vše proto, aby svým „štědrým chlebodárcům“ podával užitečné informace o zátazích a kontrolách svých kolegů. 2 Le CRS – compagnie républicaine de sécurité francouzská pořádková policie (pozn. překl.) -3- Zkrátka řečeno, nádeníci zřejmě předpokládali, že peníze, které přešly z rukou mafiánů do rukou policisty, vlastně patřily jim. Komisaře zbavili úřadu a mafiáni bezpochyby poskytnou, jako dřív, práci těmto lidem, kterých se ekonomický zázrak svou kouzelnou hůlkou nikdy nedotkne. Mimochodem, jak se řekne zkorumpovaný policista japonsky? Čtvrtek 11. října 1990 Pověrčivost a ženy Tak pověrčivými Japonci dozajista jsou. Avšak jsou více pověrčiví než obyvatelé Západu? Pověrčivost se řekne meišin, tedy „mylná víra“. Takový japonský Sókratés by se bezpochyby neopomněl zeptat, zda mohou existovat i víry pravé. Zemi, ve které sexizmus představuje jeden z moderních aspektů pověr, vyrůstajících z prastarých, hluboce zakořeněných přesvědčení, by myšlenková cvičení po způsobu duchaplného aténského učitele prospěla. Toto ke své vlastní škodě poznala slečna Omoriová. Jako novinářka Jomiuri, jednoho ze tří velkých japonských deníků, měla napsat reportáž o oslavách, které ohlašují konečné fáze hloubení tunelu v prefektuře Jamagata. Dělníci oné společnosti se postavili proti tomu, aby pronikla do tunelu a uskutečnila zde reportáž. Pouze zpovzdálí a v automobilu mohla novinářka sledovat slavnosti, kterých se účastnili výhradně muži, mezi nimi i její kolegové z novin. Dělníci pracující v tunelech věří, že hory obývá bohyně, která – neboť je také žena - může jedině žárlit. Raději tak nepřivolávají její hněv, protože by se mohla pomstít a způsobit sesuv horniny. Avšak nejen v nedokončených tunelech jsou ženy nežádoucí – platí to i v dolech nebo na lodích. Není tomu ještě tak dávno, kdy měly zakázán přístup na posvátné hory jako Fudži. V oblasti Fukuoka nesměly menstruující ženy procházet portikem šintoistických chrámů a dokonce až do šedesátých let přebývaly ženy, které rodily, v přístřešku, stranou hlavního domu. Mnohé oblasti Japonska tak ještě střeží praktiky zakazující ženám přístup na některá posvátná místa. -4- Sumo, sport rozměrných, takřka nahých atletů, který do Paříže pronikl přednedávnem, ženám formálně zakazuje vstoupit do zápasiště. Odkud tato přesvědčení pochází? Pramení z animizmu, prastarého náboženství, které je i nadále velmi přítomné v obřadech šintoizmu, jehož veleknězem je sám císař. Stejně tak zde hrají roli buddhizmus a místní taoizmus, náboženství šintoizmu blízká. Jádro této víry ženám přisuzuje nadlidskou sílu. Protože plodí nový život, jsou zároveň svaté i nečisté. Mnoho moderních Japonek chce tyto výmysly zcela vymýtit, aby mohly vykonávat jakékoli povolání a chodit do všech tunelů v zemi, jestliže se jim zachce. Nutno s nimi souhlasit, že není tak docela snadné proniknout do japonské společnosti, jestliže jste ženou v roce 1990. Úterý 16. října 1990 Tři muži ve člunu Tři muži ve člunu je název velice známého anglického románu, ale v nynějším případě by bylo přesnější říct tři muži na galéře. Z přístavu Nanpo v Severní Koreji se na palubě lodi Fudži Maru č. 18 vrací dva japonští námořníci do Fukuoky v Japonsku. Jejich nákladní chladírenská loď, převážející zmražené ryby, se mezi oběma zeměmi plaví často. Oba muži zřejmě nevědí, že na palubě se skrývá mladý, dvacetiletý severokorejský utečenec Min Hong Gu, který sní o svobodném životě v sousedním bohatém Japonsku. Ve Fukuoce uprchlíka předají námořní policii a uvězní ho na tři roky, protože porušil přísný imigrační zákon. Co však znamenají tři roky v porovnání s peklem Kim Il Sunga, kterému právě unikl? Severní Korea požaduje navrácení mladého muže, ale to Tokio odmítá. Co na tom záleží! Následující měsíc, během další plavby, je japonská posádka zadržena v Severní Koreji, která vydírá tím, že vymáhá Korejského uprchlíka výměnou za Japonské zajatce. Tokio opět odmítá. Oba japonští námořníci, kapitán Beniko a jeho pobočník Kuriura, tak poznají drsné cely žalářníka Kim Il Sunga, neboť se ve špionážním procesu odsuzují k patnácti letům vězení. -5- Teprve po sedmi letech žaláře byli z dobročinných důvodů propuštěni a za své předčasné osvobození vděčí nedávnému dialogu, který navázala japonská delegace s Kim Il Sungem. Během oněch sedmi let oba japonští zajatci, které od sebe neoddělili, neúnavně mluví o tom samém: o zemi, o své rodině a palčivé touze jménem svoboda. Beniko, jakožto křesťan, čte ve vězení jedinou povolenou knihu – Bibli. Severní Koreu a Japonsko rozděluje tíživý spor. Obě země mezi sebou nemají diplomatické vztahy a aféra s rukojmími záležitosti neurovnala. Vzájemné obchodní styky prudce poklesly: z 900 miliónů dolarů v roce 1980 na dnešních 500. Avšak toto vše patří minulosti. Japonská vláda se korejskému lidu oficiálně omluvila za třicet pět let kolonializmu (v letech 1910 až 1945), během kterých Korea velice trpěla. Severokorejcům bude vyplacena peněžní náhrada, obě země si vymění velvyslance a obchod se obnoví. Protože byl Kim Il Sung s tímto spokojen, rozhodl se oba japonské námořníky osvobodit. Přesto si můžeme myslet, že oba 60leté muže v severokorejských vodách hned tak neuvidíme a že se spokojí s šťastně prožitými dny ve své vlastní zemi. Čtvrtek 18. října 1990 Americká rýže Co byste řekli tomu, kdyby vám zítra nabídli chlebovou bagetu za 50 centimů namísto 3 a půl franku? Něco takového se totiž právě děje s japonskou rýží, která stojí sedmkrát až osmkrát více než rýže americká. Japonští zemědělci, kteří vždy konzervativce svými hlasy podpořili a umožnili jim tak udržet si moc od války, se cítí odbyti a kolísají mezi zlostí a beznadějí. Rýže tvoří jádro japonského zemědělství. Jestliže americká rýže pronikne na japonský trh, celému japonskému zemědělství hrozí, že bude smeteno, jako když udeří vlna tsunami. Mocná zemědělská lobby vládnoucí strany konzervativců vede zákopovou válku a snaží se odrazit nevyhnutelné. Konec vyjednávání týkajících se dohody Uruguay round je naplánován na prosinec a Američané, kteří zaznamenávají závratné obchodní ztráty s Japonci (50 miliard dolarů), zůstávají k prosbám velkého asijského partnera hluší a vyhrožují mu -6- odvetnými opatřeními v případě, že odmítne – americká rýže výměnou za japonská auta. Sami Japonci upozornili na to, že jsou největšími dovozci zemědělských plodin na světě a že polovina jejich zásobování pochází ze zahraničí. V první řadě se však bude pravděpodobně dovážet tři až deset procent z deseti miliónů tun rýže, které Japonci ročně zkonzumují. Po desítky let kupovala vláda celkovou ostrovní produkci rýže dráže, než za kolik byla prodávána spotřebitelům. Podle Američanů už se nejedná o finančně podporované zemědělství, ale o zemědělství, které se bez trvalé dotace neobejde, a to už není přijatelné. V Japonsku se průměrná rozloha rýžovišť pohybuje mezi 1 až 2 hektary oproti 150 až 200 hektarům ve Spojených Státech, kde hnojivo rozhazují pomocí letadla. Průměrné zadlužení jedné japonské farmy vychází zhruba na 80 000 franků za pozemek o dvou hektarech. Kvůli 200 odchodům do důchodu zbude za deset let sotva jeden mladý člověk připravený pokračovat v tradici. V roce 1955 Japonsko čítalo 6 miliónů hospodářství, dnes jich nezbylo více než 4,2 milióny, a navíc pouze 3,3 milióny z toho činí produkce rýže. Protože neštěstí nechodí nikdy samo, Japonci, kteří ještě v roce 1960 zkonzumovali ročně 115 kilo rýže na osobu, jich dnes zkonzumují sotva 70. Navíc spotřebitelé, tito bývalí rolníci zapomínající na své kořeny, se z více než 65 procent naklání k uvedení americké rýže na japonský trh. Během osmi let, od roku 1981 do roku 1989, se vytratil jeden ze čtyř zemědělců na plný úvazek. Pro Tokio však není nic ztraceno, neboť na zaplacení jednoho japonského auta třeba počítat s nejméně 10 tunami americké rýže. Úterý 23. října 1990 Japonští vojáci v Zálivu? Válka v Zálivu se možná konat nebude, ale v japonském parlamentu válka skutečně začala! Konflikt na Středním východě je záminkou k bitvě na politickém kolbišti, jak se sluší a patří. Od doby, kdy byla vyslána americká vojska, zaplatili Japonci značné -7- finanční částky na obranu mezinárodního práva a rovněž na to, aby se nadále mohli zásobovat ropou. Ale zdá se, že platit penězi už nestačí. Stejně tak musí Japonsko platit svými lidmi tím, že je na místo pošle. „Kde to tedy vázne?“ mohl by se Francouz zeptat. Problém je prostý. V mírové ústavě z poválečného období, v článku číslo 9, Japonsko slavnostně prohlásilo, že „navždy odmítá válku jakožto svrchované právo národa“. Jasně řečeno se tím míní, že za hranice souostroví nebudou posíláni japonští vojáci. Přesto 16. října navrhl premiér Kaifu Tošiki3, který se zřekl svých prvních prohlášení, do Zálivu Japonce poslat, a to sebeobranné sbory. Čin od konce druhé světové války neslýchaný. Proč tato náhlá změna? Proč premiér v parlamentu prohlásil, že vyslání sebeobranných jednotek v rámci sboru Spojených národů neodporuje ústavě? Opoziční strany se chystají jednat a přecházejí do ofenzívy. Levicové strany – komunisté a socialisté – se staví proti vyslání vojáků za hranice, i kdyby byli neozbrojení. Centristická buddhistická strana schvaluje pouze poslání vojenských lékařů, avšak se statutem civilistů. V pravém středu připouští sociální demokraté vyslání vojáků, ale neozbrojených. Stanovisko strany konzervativců je zmatenější. Vyskytují se zde pro i proti, zastánci mírového i ozbrojeného řešení, avšak většina by spíše přistoupila k vyslání japonských vojáků, a to lehce ozbrojených sborů. Paní Doi Takako, předsedkyně socialistické strany a skutečná ikona mírové ústavy, zmíněné opatření obviňuje a naprosto odmítá považovat tyto přestrojené vojáky za mírový sbor. Za sebe navrhuje vyslat tisíc opravdových japonských civilistů v opravdovém mírovém sboru. Neoficiálně prý samotný premiér Kaifu nezastává vyslání vojáků do Zálivu a raději by se držel ústavního desatera. Avšak tuhé vedení jeho strany by ho donutilo dopustit se této ústavní urážky, kterou schvaluje pouze jeden ze čtyř Japonců. Tak tento muž (který nestojí v čele žádné frakce, a přesto je populární) vidí, jak jeho míra důvěryhodnosti den ode dne klesá. 3 V souladu s japonským územ stojí příjmení před vlastními jmény. -8- Ještě několik týdnů a ti, kteří chtějí zaujmout jeho místo, budou moci nabídnout své služby. Premiér Kaifu se dokonce pokusil své politické přátele přesvědčit, že toto opatření je neoblíbené a předčasné. Podle jeho slov „se ze dne na den z orla nestane hrdlička“. Naproti tomu bychom byli málem dodali, že v této aféře snadno určíme jestřáby, kteří chtějí vypadat jako holubice. Čtvrtek 25. října 1990 Dovolené a jachtařské přístavy „Pro zaměstnance čtrnáct dní placené dovolené“, toť jedno z velkých vítězství francouzské Lidové fronty v roce 1936 a jako takové už patřící minulosti. V současnosti využívá mnoho Francouzů pět týdnů dovolené ročně. V Japonsku si o tomto mohu nechat ještě zdát a teprve se to stává požadavkem celé společnosti. Zaměstnavatelé vám řeknou, že oficiálně si jejich zaměstnanci mohou vzít čtrnáct dní placené dovolené, ale že to ve skutečnosti neudělají, aby nenarušili stabilitu podniku a nepřidělávali svým kolegům práci. V průměru si Japonci berou ročně pouze jeden týden dovolené a jeden ze čtyř si dokonce nebere žádný den placené dovolené. Jejich roční průměrný počet pracovních hodin dosahuje 2088 oproti 1645 hodinám ve Francii. Japonci tedy pracují o jedenáct týdnů více než my4. Bylo by nicméně mylné myslet si, že Japonci neodpočívají a že věci se do budoucna nezmění. Tento rok jelo do zahraničí více než 10 miliónů Japonců. Nedostatek míst v letadlech mezinárodních linek často hraničí s noční můrou, a nutno dodat, že je skoro stejně tak velký jako nouze o kvalifikovanou pracovní sílu! Změna přichází prostřednictvím žen a mladých lidí, kteří si při náboru stanovují podmínky. Vyžadují celé dva týdny placené dovolené a dva dny dovolené v týdnu. Ti nejlepší jdou k tomu, kdo nabídne víc. Jestliže jejich otcové bojovali za obnovu své země, pro Japonce válka již skončila. Chtějí co nejvíce využít veškerých plodů nahromaděného materiálního bohatství formou cest do zahraničí, zimního lyžování, letního surfování a jachtaření. 4 rozumí se Francouzi (pozn. překl.) -9- Nejzvláštnější na tom je, že od roku 1987 nabádá podniky, aby poskytovaly zaměstnancům více volného času, sama vláda. Proč tomu tak je? Čísla totiž ukázala, že v 21. století se zábavní průmysl stane v Japonsku jedním z nejvýnosnějších a že co nevidět poskytne řešení mnoha problémů současnosti. První na řadu přijdou zemědělci, citelně zasažení dovozem zahraničních výrobků, kteří se díky zábavnímu průmyslu budou moci přeškolit, a přitom zůstat v zemi. Velké podniky, jako metalurgický gigant Nippon Steel, již otevírají futuristické zábavní parky, zdroj pracovních míst pro zaměstnance. Někteří tak plynule přejdou od průmyslu železa a oceli k průmyslu zábavnímu. Od té doby, kdy cena půdy ve velkých metropolích prudce stoupla, vzdali se Japonci myšlenky stát se vlastníky městských pozemků. Aby se necítili ošizeni, budou jim nabízena místa přechodného bydliště – apartmány na horách nebo u moře. Podnikatelů s nemovitostmi, stavitelů jachtařských přístavišť všeho druhu, lyžařských areálů, golfových hřišť a zábavních parků se zmocňuje šílenství. Zisky jsou obrovské. Zlatá horečka v El Tokiu stoupá. Úterý 30. října 1990 Vzdělání za mýtné V Japonsku se střední školy podobají dálnicím. Ať jsou veřejné nebo soukromé, za vstup na ně se platí Část státu i obcí zajisté snižuje o polovinu cenu školného pro mladé, kteří chodí na veřejnou školu, ale téměř všichni rodiče si musí sáhnout do peněženky, protože 92 ze 100 procent Japonců obdrží maturitní vysvědčení. Na začátku školního roku, počátkem minulého dubna, tak museli rodiče žáků veřejných středních škol vynaložit 12 000 franků oproti 25 000 frankům pro žáky studující na soukromých školách. V Japonsku hraje vzdělání zásadní roli a nepochybně proto, že si jeho důležitost tato země uvědomila mnohem dříve než ostatní, uschovává dnes do zásoby rozumné volby z dřívějška. - 10 - Už léta protestují levicové učitelské odbory a některá rodičovská sdružení studentů a pranýřují ohromné výdaje, které musí rodiče čím dál tím víc vynakládat, jestliže chtějí, aby jejich děti mohly usilovat o dobrou práci. Avšak krutá realita vypadá tak, že každý nadává, ale platí. V Japonsku se střední školy stejně jako univerzity dělí podle stupně důležitosti. Abyste byli na takovou školu, ať soukromou nebo veřejnou, přijati, musíte nejdříve úspěšně vykonat přijímací zkoušku. Dospívající člověk, který touží po škole umístěné na nejvyšších místech, skládá v průměru sedm až osm přijímacích zkoušek, z toho šest na soukromé školy. Jenom za výlohy spojené s přijímacím řízením utratí jeho rodiče 8 000 franků. Nejvíce soukromých středních škol napočítáme ve velkých metropolích (šest z deseti v Tokiu). Jestliže se díváme na celek japonského vzdělávacího systému, jeví se jako pyramida, která se postupně směrem nahoru stává majetkem nestátních subjektů . Na jedné straně povinnou školní docházku, jejíž program je jednotný pro všechny od 6 do 15 let, zajišťují z více než 97 procent stát a obce. Na druhé straně od druhého stupně vzdělávání přebírá iniciativu soukromý sektor. Jedna ze čtyř středních škol, a také tři čtvrtiny univerzit spadají do soukromého vlastnictví. Pro generaci početně silných ročníků, jako je tomu nyní a jak tomu bude až do roku 1993, omezený počet přijímaných studentů činí boj u přijímacích zkoušek ještě urputnějším. Průměrné množství žáků na jednu třídu na renomovaných středních školách činí 47. Těžko se jejich počet zvýší, a protože tento problém početně silných ročníků je v jádru dočasný, nové ústavy a třídy se vůbec neotvírají. Těm nejméně úspěšným už nezbude nic jiného něž rozšířit řady provinčních neprestižních škol, jejichž počet žáků zpravidla nedosahuje počtu volných míst. Čtvrtek 1. listopadu 1990 Svátek Všech svatých Ti nebozí japonští nebožtíci mají ale velká trápení. Za svého života Japonci neustále studovali, bydlili, pracovali a přemisťovali se v dopravních prostředcích, namačkaní jako slanečci. - 11 - Tito poctiví lidé, kteří se v padesátých a šedesátých letech rozlili z venkova do hlavního města nebo do velkých metropolí, dnes dosahují důchodového věku a snaží se získat si na hřbitově místo, kde by podle všeobecně platného vzorce v klidu spočinuli. Uskutečnění tohoto přání, přece tak lidského, bohužel stále víc stěžuje prudký nárůst cen pozemků - na jedno volné místo připadá nejméně dvacet poptávek. Od 8. století, a také pod vlivem buddhizmu, už nebyla těla pohřbívána ale spalována. Popel se ukládá do uren a umisťuje se do malých hrobek. Přes 90 procent Japonců se uchyluje ke zpopelnění. Japonci se vždy uměli zmenšit. Nic naplat, půda stále ještě vyjde příliš draho. Stejně jako s přidělením bytu i zde musí lidé přistoupit k losování. Zvolení šťastlivci budou moci „prožít“ svou smrt pod širým nebem. Ti ostatní budou natěsnaní v malých schránkách, které se podivně podobají úschovním skříňkám zavazadel na nádraží. Pokud jde o stavební podnik Kadžima, ten navrhuje podzemní vícepatrové hřbitovy s výtahem. Jiným příkladem je chrám, který dostal nápad upevnit náhrobní desky na zeď v centru města ale popel umístit na předměstí. Těmito otázkami se zaobírají některé velké podniky a nabízejí svým zaměstnancům, že jejich ostatky po smrti uloží, jestliže zemřou v produktivním věku nebo budou-li v podniku pracovat přes dvacet let. Už můžeme počítat s hřbitovy Minolta, Canon a Nissan. Mezitím tyto společnosti nadále dělají reklamu, neboť nad nebožtíky vlaje jejich prapor. Kolektiv Šin Meiwa, specializující se v letectví a raketové technice, vybudoval památník ve tvaru rakety. Smrt představuje slibnou mezeru na trhu a obchodní třenice existují i v této oblasti. Kupříkladu Francie má na prodej špičkové technologie. V regionu Lille nabídl jeden podnik za velmi přijatelné ceny kremační pece, které jsou třikrát tak výkonnější než japonské přístroje. Francouzská nabídka se však minula účinkem, protože v Japonsku kremační pece objednává starosta města a podle pověry ten, kdo se chopí iniciativy, ještě toho roku zemře. Nuže nový příspěvek stavící hráz pověr, které se netýkají peněz. Pověrčivost tak přichází „kšeftu“ na pomoc. V každém případě se Japonci, jakožto národ s prastarými rolnickými kořeny, s těmito hřbitovy ne zcela smiřují. Zemřít pro ně znamená navrátit se zemi a promísit se s ní. V okolí se také hodí zasadit strom, který bude mlčenlivým společníkem stejně jako v krajině námořního hřbitova, kde odpočívá hodný Georges. - 12 - Úterý 6. listopadu 1990 Stav obležení Všude v hlavním městě jsou policisté: dnes 26 000, zítra jich bude 32 000. Vidíme je, jak nakupují, jdou do práce, vcházejí do kaváren, vycházejí z metra nebo zase jak číhají v klidných uličkách. Hlídkují na kole nebo v automobilu. Kontrolují popelnice, veřejné záchodky, kabely kolemjdoucích a kufry automobilů. V noci se rozmisťují v pravidelných rozestupech na velkých dopravních tepnách Tokia a kontrolují vše, co vyhlíží podezřele. Na město dolehla znepokojivá atmosféra stavu obležení. Tento značný počet bezpečnostních sborů byl ustanoven proto, aby se zabránilo veškerému nebezpečí atentátu, ke kterému by mohlo dojít 12. listopadu, během prvního korunovačního obřadu císaře Akihita. V tento den vyšlou takřka všechny státy světa velice důležité osobnosti, aby se této události zúčastnily a jistým způsobem se za ni zaručily. Velká Británie spěšně vypraví prince Charlese, Belgie krále Baudouina, Spojené Státy viceprezidenta a Francie Michela Rocarda. U příležitosti tohoto nástupu na trůn dokonce obdrží ekonomicky slabé země třetího světa dodatečnou pomoc. Ti, kteří přijdou, neodejdou s prázdnou. V Japonsku mají tradici nabídnout těm, kteří se zúčastní pohřbu nebo svatby, nějaký dárek. Japonská policie bude mít co dělat, aby ochránila 2 500 pozvaných, kteří budou svědky císařova usednutí na Takamikuru, posvěcený trůn bohyně slunce. V dohledu to vypadá na znamenitý obřad. Zdá se, že početné atentáty, přisuzované extrémní levici, znamenají výzvu pro jednu z nejkvalitnější policií světa. Minulý týden bylo v bytech policistů umístěno několik bomb. V Šinjuku má jedna z výbušnin na svědomí jednoho mrtvého (od začátku roku již třetí oběť) a šest raněných. Terčem se stává policie ale také jiné osoby; budovy, nádraží a šintoistické chrámy jsou zapalovány. Extrémní levice útočí na vše, co chrání císařskou rodinu nebo se k ní nějak vztahuje. Takto chce protestovat proti silně nábožensky zabarvené korunovaci, kterou považuje za odporující laické ústavě z poválečného období. Viníky policie nezadržela a možná dojde ještě k dalším atentátům. - 13 - Také na Západě korunovace krále tradičně poskytuje záminku k slavnostem a k pitkám. Již neexistující deník Hara-Kiri (jak jeho název napovídá, deník ryze francouzský) by na první stránku neopomenul dát titulek: „U příležitosti korunovace císaře Japonci hýří“. Lidé jsou bohužel neteční a humor, který Japoncům ani zdaleka nechybí, se v případě všeho, co se týká císařské rodiny, stává naprostým tabu. 12. listopadu zůstane většina Japonců doma a událost bude sledovat v televizi. Čtvrtek 8. listopadu 1990 Kaifu Tošiki Kdo touží po skalpu ministerského předsedy Kaifa Tošikiho? Dnes 59letý muž se před 30 lety stal nejmladším poslancem Japonska a od té doby byl znovuzvolen jedenáctkrát. Vlastní diplom prestižní soukromé univerzity Waseda, rozhoduje uváženě a ovládá řečnické umění. Prý působí příjemným dojmem. Avšak toto vše nestačí a nesmí dát zapomenout na to, že premiér není hlavní, řídící osoba. Následkem úplatkářských a mravnostních skandálů, které pošpinily vládnoucí konzervativní stranu, museli dva premiéři, Takeši a Uno, podat roku 1989 demisi. Většinové, s konzervativní koalicí otevřeně soupeřící politické frakce se shodly na zvolení Kaifa Tošikiho, který by za normálních okolností nebyl takového postu dosáhl. Patří totiž k malé frakci o 23 poslancích, které dokonce ani nepředsedá, a nikdy nezaujímal důležité ministerské posty jako zahraniční věci nebo finance. Pan premiér překvapuje. Ohromil své rádce a učitele, mocné předsedy velkých frakcí, kteří v zákulisí tahají za nitky japonské politiky. Ze všeho nejdříve dokázal během minulých únorových voleb do parlamentu dovést konzervativní stranu k naprosté většině, což nebylo ani zdaleka samozřejmé. V zahraničí pak dokázal vystupovat přesvědčivě a mimoto požívá velmi kladné opory v průzkumech veřejného mínění. Snad právě v tomto bodě je kámen úrazu, neboť lidé jako Watanabe Mičio, kteří ho hodlají vystřídat, se bezpochyby nenadáli toho, že se Kaifu Tošiki tak dobře zhostí svého úkolu. Ačkoli měl působit jako premiér jen několik měsíců, někteří mluví o tom, že ho ve funkci nechají do konce mandátu, tj. do října 1991. Jakpak se ho zbavit? Výhodnou záminku poskytuje krize v Zálivu. Premiér Kaifu je členem bývalé frakce MIKI, uskupení ohledně vojenských záležitostí spíše - 14 - umírněného. Jistým způsobem patří premiér do levého křídla politické pravice a připojuje se k socialistům tím, že si nepřeje vyslat japonskou armádu do Zálivu, což ostatně na začátku krize slíbil. Ale mocní muži z jeho strany ho přiměli odvolat původní prohlášení a vyslali ho do boje bránit stanovisko, na první pohled opačné k poslání, které je téměř nemožné úspěšně splnit. Ve vládních kuloárech bylo velice důrazně řečeno, že v případě neúspěchu bude muset složit úřad. Neúspěch už čeká za dveřmi, neboť průzkumy veřejného mínění ukazují, že osm z deseti Japonců nesouhlasí s posláním japonských vojáků do Zálivu. Bude tak muž, se kterým se za několik dní setká Michel Rocard, premiérem, jenž se má zrovna na odchodu? Samozřejmě, v průzkumech jeho oblíbenost klesá, prominenti tábora konzervativců ho opouštějí a prezident Bush si neustále přeje mít japonské vojáky po boku vojáků americké námořní pěchoty. Není všem dnům konec pro tohoto mladého Davida, který už dokázal přežít nejeden čelní střet s Goliášem konzervativců. Lidé považovali pana Kaifa za druhořadného hráče, a nikdo nepostřehl, že se možná jedná o velmi dobrého šermíře. Úterý 13. listopadu 1990 Korunovace Korunovace 125. císaře Japonska, 56letého Akihita, proběhla včera, 12. listopadu, před zraky více než 2 500 pozvaných, mezi nimiž figurovali nejvyšší představitelé většiny zemí planety. Město obklíčilo přes 32 000 nervózních policistů, jejichž přítomnost vyvolala tíživou atmosféru stanného práva, zatímco na obloze neúnavně poletovaly helikoptéry. Vyhrožování japonské rudé armády se základnou v Libanonu si vyžádala tento značný počet bezpečnostních sborů, které přesto nezabránily třicítce protestních akcí proti korunovaci. Cílem se staly vojenské základny; šintoistické chrámy a stanice metra byly zapáleny, na veřejných prostranstvích byly umístěny bomby a do domu amerického konzula v Ósace byly dokonce vrženy trhavé střely. Avšak komunistická strana se jako jediná odmítla slavností zúčastnit a důrazně nařkla protiústavní ráz korunovace. V neděli demonstrovalo v ulicích hlavního města více než 100 000 lidí, aby dalo najevo svůj nesouhlas, zatímco značně stejný počet - 15 - obdivovatelů a věrných poddaných, mávajících praporky, se nakupil podél cesty dlouhé 4 kilometry, připravené pro přehlídku kolem císařského paláce ve voze Rolls-Royce. Otec nového císaře, Hirohito, byl posvěcen jako „živý bůh“ v roce 1926, což poválečná mírová ústava již nedovoluje. Od nynějška je císař člověk, který ctí ústavu a již pouze symbolizuje jednotu národa. Ostatně japonská televize velmi zdůrazňovala pouta a podobnosti mezi japonskou císařskou rodinou a korunovanými hlavami Západu. Večer, na danou hostinu před 350 zahraničními hosty, se císař dostavil po boku císařovny Fabioly. Po japonské večeři, kde bylo dovoleno jíst vidličkami, následoval ples. Avšak mohou vzhled konstituční monarchie, požadovaný zřejmě Akihitem, a značně demokratické projevy korunního prince dát zapomenout na to, že císař je nástrojem velice pravičáckého politického uskupení, které jej převyšuje? Avšak všimněme si, že takový ceremoniál v sobě může skrývat ještě další. Budou včerejší fraky moci zahladit stopy po šintoistických oblecích z 22. listopadu? Komupak se namluví, že zvláštní obřad, který se koná příští týden a je zaplacený japonským daňovým poplatníkem, není ve své podstatě náboženský? Císař se chce přiblížit svému lidu, nicméně však zůstává posvátným zajatcem, neboť v samém srdci Tokia zhmotňují vodní příkopy císařského paláce a hradby stromů symbolickou propast. Včera vyšel tento „posvátný zajatec“ s úsměvem ze svého chráněného území, ale od zítřka bezpochyby nebude moci, tak jako švédský král, chodit po ulici a jezdit autobusem. Čtvrtek 15. listopadu 1990 Směřování ke sdělovací technice Zastupují Japonci nejmodernější národ planety? Bylo by pro to možným vysvětlením, že již více než třicet let činí dobrá rozhodnutí? Kupříkladu firma Sony vsadila na tranzistorová rádia, která přesto nejsou japonským vynálezem. U příležitosti pořádání Olympijských her v roce 1964, již byl v provozu vysokorychlostní vlak, proslulý Šinkanzen. Přiznejme však, dokonce i v Tokiu, že se jedná o francouzský návrh, který u nás spatřil světlo světa až o dvacet let později. Kolik počátkem 21. století zůstane na světě automobilových značek, které nebudou japonského původu? Nicméně když v roce 1771 začal inženýr Cugnot - 16 - prodávat slavný nákladní vůz, Japonsko – země mečů a rituálů – plně prožívalo období feudalizmu. Začátkem šedesátých let Japonci pochopili, že vysoce kvalitní vzdělání, přístupné co největšímu množství lidí, představuje obávanou zbraň v boji o nadvládu na poli špičkových technologií. Výsledkem je rok 1968, kdy 80 procent lidí z jedné věkové kategorie získalo japonskou maturitu. Již na začátku osmdesátých let se Japonci vsadili, že zdokonalí technologický pokrok tím, že poběží na dvou nohách – těmi se myslí získávání informací a sdělovací technika. Dovídat se a sdělovat informace co nejrychleji nyní znamená velikou výzvu. Jít tedy z dobou? Být na drátě? To je konec konců v Tokiu již minulostí, protože mnohem modernější je komunikace bezdrátová. Situaci si nastiňme na jednom z mnoha příkladů. Automobil vyšší třídy, který nemá ve svém vybavení telefon, se stává čím dál tím víc divný až podezřelý, neboť telefonovat znamená pracovat a člověk zastávající odpovědné místo pracuje i v autě. Telefonovat též znamená způsob, jak svádět. Mladí lidé za volanty krásných sportovních aut jsou natolik frustrovaní z toho, že musí čekat na zprovoznění telefonu (poptávka je závratná), že si přesto na auto připevní anténu neodolatelnou návnadu pro dívky. Řeč je o mobilním telefonu, který již jeden rok slaví úspěchy. Od března do září roku 1990 se počet účastníků telefonní sítě prakticky zdvojnásobil a už jich čítá více než 300 000. Zavedení telefonu však přijde na 8 000 franků a základní měsíční poplatky na 450 franků. Ve více než 70 procentech případů slouží mobilní telefon k pracovním účelům, ale večer si mohou mladí lidé kdekoli navzájem volat. Soukromý život vymykající se jakékoli kontrole zaručen – ať žije svoboda! Jedna televizní reklama na mobilní telefon ukazuje mladého, přitažlivého Japonce ve večerním vlaku na cestě domů. Zavolá mu nějaký cizinec a mladík v tu ránu plynně hovoří jazykem Shakespeara. Po tomto hovoru následuje druhý. Volá jeho žena a žádá, aby cestou kolem supermarketu ještě něco dokoupil. Muž na to odpoví s úsměvem. Výraz obdivu vyčteme na všech tvářích, navíc i v pohledu dívek. Obdobná reklama zasáhne pět z pěti Japonců. Japonsko má tak plně namířeno ke sdělovací technice. Zpráva přijata. - 17 - Úterý 20. listopadu 1990 Automaty V Tokiu je jedna nebo dvě hodiny ráno a vy máte hlad, žízeň nebo si chcete přečíst oblíbený časopis? Žádný problém, protože kousek od svého bydliště jistě najdete nějaký malý supermarket, který má otevřeno po celou nebo skoro celou noc. Lidé zde hovoří, ve stoje si čtou časopisy, aniž by je za to kdokoli napomínal, a lidé zde i jedí. Jedná se o místa setkávání, kde se míjejí noční sovy, ranní ptáčata a celý zástup stínů lidí pracujících v noci. Potkáte tu poslíčky, pracovníky odboru pro čištění města, mladou pohlednou nalíčenou paní nebo osamocenou studentku, která si zrovna neví rady s dizertační prací. Tokio je praktické město. Nachází se zde množství restaurací, které jsou otevřené po celý rok čtyřiadvacet hodin denně. V Japonsku si můžete za nízkou cenu objednat jídlo po telefonu a pracovník donáškové služby vám jej na motorce rychle doveze až domů. Zaplatíte dodání a o mytí nádobí se nemusíte starat. Postačí, když podnos odložíte na práh dveří a druhý den ho někdo během pochůzky po domech a sbírání špinavého nádobí odnese. Avšak v případě že bydlíte v opuštěné čtvrti nebo na nehostinném venkově, takřka odloučení od světa, jistě jste nepřehlédli ony svítící skříňky, automaty. Po celém souostroví potkávají japonští spotřebitelé tyto přístroje na každém kroku. V automatu můžete koupit prakticky vše. Vhodíte pár mincí a už máte pivo, kávu, saké, cigarety, teplé jídlo, rýži, maso nebo oblečení - hotový roh hojnosti a navíc vám i poděkují „arigato gozaimašita“. Na celém souostroví napočítáme skoro 5,5 miliónů automatů, tedy na dvacet tři osob připadá jeden přístroj. V roce 1989 překročil celkový obrat těchto přístrojů 200 miliard franků a ročně si touto cestou každý Japonec koupí zboží v hodnotě 2 000 franků. Odborníci odhadují, že obrat jednoho automatu se může rovnat obratu malého obchodu. Coca-Cola provádí více než 60 procent z celkového prodeje prostřednictvím 700 000 přístrojů. Automaty uvedli Japonci na trh v roce 1964, v době konání Olympijských her v Tokiu. Nyní jsou hlavními producenty a vyrábí 520 000 kusů ročně. - 18 - Najít obchody plně vybavené automaty není výjimkou. Nicméně problém těchto podniků posedlých přehnanou automatizací vězí v nedostatku pracovní síly v oblasti transportu zboží a výměny přístrojů. V Japonsku, v této zemi služeb, nadbytku a špičkových technologií, se tak nakonec namísto spotřebitele nejvíce nedostává onoho nepatrného zrnka, kterým je prostředník. Čtvrtek 22. listopadu 1990 Daidžósai, Amaterasu a daňoví poplatníci V císařském paláci v Tokiu se tuto noc odehraje velice zvláštní a tajemný obřad, který se koná pouze na začátku vlády nového císaře. Tento obřad, nazývaný Daidžósai, přísluší šintoistickému náboženství a jako takový zasvěcuje nového císaře. Ten se jeví jako prostředník mezi japonským národem a bohy, kteří souostroví stvořili a zároveň jsou předky císařské rodiny. Následující noc nenavštíví v paláci císaře Akihita nikdo menší než bohyně slunce. V Japonsku slunce představuje žena a v hierarchii bohů náleží nejvyšší postavení právě jí. K této příležitosti se během pěti dnů zhotovila stavba z borovicového dřeva, jejíž střecha je z rákosu a celkový vzhled záměrně působí rustikálním dojmem. Místo, kde se tento vznešený zemědělský obřad odehraje, bude po jeho skončení nezbytně nutné zapálit. Císař tedy, na znamení nejvyššího očištění celý v bílém, přijme návštěvu svého předka, bohyně slunce Amaterasu, a mezi čtyřma očima jí během večeře ve 22 hodin a snídaně ve 4 ráno nabídne rýži z první sklizně. Náboženským posláním císaře ve staré rolnické společnosti bylo přimluvit se u bohů, aby dali lidem bohatou úrodu rýže. Obřad intronizace, který se odehrál 12. listopadu a na který se seběhli korunované hlavy a vedoucí političtí činitelé ze všech koutů světa, byl spíše rázu oficiálního a podobal se západnímu stylu korunovace v Evropě. Ten dnešní obřad tak představuje protiváhu onomu předešlému, neboť má působit ryze japonsky a tajemně. Neustále přítomná policie se obává nových protestních demonstrací proti tomuto obřadu, který mnozí Japonci považují za výsměch demokratickému a světskému ideálu ústavy poválečného Japonska. Několik stovek daňových poplatníků dokonce podalo žalobu na konzervativní vládu, aby se postavilo proti nadměrné spotřebě státních peněz, - 19 - přesněji se jedná o 300 000 franků. Za utrpěné škody vyžadují náhradu v podobě 400 franků na osobu. Lidé přesto doufají, že neztratí důvěru bohyně slunce a že všichni daňoví poplatníci, i když jedí čím dál tím míň rýže, od ní dostanou požehnání. V médii silně ovlivněném Japonsku, kde napočítáte tucet televizních kanálů, jsou lidé velice zklamaní z toho, že se nemohou účastnit obřadu, který zaplatili. Avšak, když to domyslíme, co by bývali mohli na barevných obrazovkách spatřit? Nejsou snad všechny bohyně, včetně bohyně slunce, pod rouškou tmy šedivé? Úterý 27. listopadu 1990 Výročí sebevraždy Mišimy Jukia Před dvaceti lety, 25. listopadu 1970, ve věku 45 let, spáchal Hiraoka Kimitake, spisovatelským jménem Mišima Jukio, seppuku přímo na velitelství sebeobranných sil v tokijské čtvrti Ičigaja. Seppuku (ve francouzštině bychom řekli hara-kiri) je rituální sebevražda japonských samurajů, kteří si krátkým mečem rozřízli břicho, a zvolili si tak raději smrt, než aby ztratili svou čest. Gesto tohoto skandálního spisovatele, muže pera a meče, vyvolalo před zraky zděšeného a médii ovlivněného Japonska jak ohromení, tak i pocit tísně. Tři roky předtím vytvořil Mišima svou vlastní milici, Společnost štítu, zajal jako rukojmí velitele, vyžádal si shromáždění rekrutů, kteří se na místě nacházeli, a se zápalem k nim promluvil. Žádal na Japonsku, aby skoncovalo s poválečným obdobím (milovaným tématem bývalého premiéra Nakasona) a s ponižující ústavou, vnucenou vítěznými Američany. Chtěl, aby byl císař rehabilitován se všemi výsadami „živého boha“, aby byl marxizmus všude pronásledován a dále aby se obnovila pravá japonská útočná armáda, schopná jít za hranice a bránit své zájmy a hodnoty. Tento proslov, stejně jako gesto samotné překvapily většinu Japonců, kteří si cení předností parlamentní demokracie a žijí v přítomnosti. Již dlouho tomu, co do války s větrnými mlýny historie nevyšli ve Francii rytíř de Bayard a v Japonsku 47 samurajů. Mišimu Jukia, absolventa politologie na prestižní tokijské univerzitě a vysokého úředníka na ministerstvu financí, objevil Kawabata Jasunari, budoucí držitel Nobelovy ceny za literaturu v roce 1968. - 20 - Svými extremistickými názory vyjadřuje Mišima neklid mnohých Japonců žijících v nejisté situaci mezi západním průmyslově ekonomickým světem, kterému velice dobře vládnou, a trýznivou, až trestuhodnou nostalgií po Japonsku, které zničili, aby místo něj postavili svět nový. 25. listopadu roku 1990 se na místo sebevraždy vydal tichý průvod 2 000 osob v čele se spisovatelovou podobiznou. Již v roce 1970 bylo Mišimovo gesto staromódní a tím více je jím v roce 1990. Přesto nemůžeme opomenout, že tato demonstrace, konaná minulou neděli, se zdá být dalším stavebním kamenem mravní a faktické obrody Japonska, a to v souvislosti s krizí v Zálivu, kdy se mnozí konzervativci chtějí přidat se zbraněmi v rukou k Američanům. Nebude úplně zbytečné připomenout, že vojenský rozpočet mírového Japonska přesahuje rozpočet bojechtivé Francie. Čtvrtek 29. listopadu 1990 Budoucnost Severní Koreje Zasáhne ničivá vlna tržního hospodářství, postihující komunistický svět, také břehy Severní Koreje? Starý, 79letý diktátor Kim Il Sung se nachází ve stále větší izolovanosti, neboť bývalí političtí spojenci a ekonomičtí dodavatelé, SSSR a Čína, si vyžádali, aby od ledna 1991 platil účty za ropu, ocel a bavlnu v amerických dolarech. Již několik let je úroda natolik špatná, že minulý rok musela Severní Korea dovézt 800 000 tun obilí z důvodu zajištění plynulého zásobování. Čtvrtinu hrubého domácího produktu v této zemi, kde na dvacet civilistů připadá jeden voják, pohltí vojenský rozpočet. Hrubý domácí produkt Severní Koreje navíc představuje pouhých 10 procent hrubého domácího produktu Jižní Koreje. Můžeme hádat, zda si mladí Korejci, podřízení milovanému Kim Il Sungovi, přejí stejně jako mladí Východního Německa strhnout velkou zeď 38. rovnoběžky, která je dělí od konzumní společnosti Jihu. Odborníci se shodují , že změna by mohla nastat na vrcholu stranického aparátu ve chvíli, kdy by syn Kim Il Sunga, Kim Jong Il, měl zhruba za dva roky zdědit socialistické žezlo. Diktátorův syn, filmový nadšenec držící se v ústraní, nemá totiž otcovo charizma. Nebudoval stranu a ani nebojoval proti japonským okupantům. - 21 - Než tedy Kim Il Sung předá vedení strany, dělá vše pro to, aby režim prošel změnou, zatím největší od doby svého vzniku před pětačtyřiceti lety. Zaznamenal úspěch s Tokiem, které se nakonec Pchjongjangu oficiálně omluvilo a zaplatí peněžní náhradu. Obě země mezi sebou tedy naváží diplomatické a ekonomické vztahy. Stejně tak by měl následovat Tajwan a zatím neoficiálně nabídla Severní Korea ruku k smíru Spojeným Státům. Jsme svědky zvláštní výměny situací, kdy se Moskva a Peking obrací k Jižní Koreji, zatímco Tokio a Washington se přibližují Pchjongjangu. Avšak tato násilně vynucená snaha otevřít se světu může také znamenat, že jedna z posledních bašt socializmu ztratila své ochránce i žebříček hodnot a je v posledním tažení. Nynější situace se může stát o to nebezpečnější, jestliže budou vyjednávání neúspěšná. Mnozí Jihokorejci tvrdí, že Tokio „bezohledně“ vsází na Severní Koreu, aby pozdrželo brzký nevyhnutelný pád režimu, po kterém by následovalo „pozvolné“ znovusjednocení země. V Soulu se domnívají, že sjednocená Korea by dříve nebo později šlapala japonskému průmyslu na paty... V oněch končinách si mnoho lidí klade otázku, jak „mírumilovně“ skoncovat s touto rudou baštou, s tímto posledním Disneylandem marxizmu-leninizmu, který se stává den ode dne zastaralejším, což však nemění nic na jeho nebezpečnosti. Úterý 4. prosince 1990 Zemětřesení v Tokiu Tokjo jori ohaj ogozaimasu - krátká věta, která v sobě neskrývá žádné tajemství, ale znamená pouze: „Zdraví vás Tokijo“. Za několik vteřin hlasatelé zřejmě budou muset dodat slůvko sajonara, na shledanou, pokud dají na předpovědi Ivena Browninga, který není americký bratranec pověstné francouzské astroložky Madame Soleil, nýbrž spolehlivý seizmolog, jenž minulý rok předpověděl veliké zemětřesení v San Francisku. Jeho předpovědi mají osmdesátiprocentní míru úspěšnosti. Nuže bojte se a chvějte se! Tento vědec potvrdil, že kolem 3. prosince postihne tokijskou prefekturu zemětřesení o velikosti 8. Jeho předpovědi se zakládají na pozorování Slunce, Měsíce a přílivu a odlivu, které jsou největší za posledních šedesát let. Japonští vědci zase pozorují pohyby litosférických desek, na kterých se houpe plovoucí Japonsko, - 22 - a očekávají silné zemětřesení následované vlnou tsunami, jehož epicentrum se bude nacházet asi 120 kilometrů jižně od Tokia. V hlavním městě dosáhne zemětřesení asi velikosti 5. Jiní vědci, studující historii zemětřesení, tvrdí, že Tokio pravidelně postihne v průměru každých sedmdesát dva let jedno velké zemětřesení, a to příští se již blíží. Prvního listopadu 1923 mělo velké zemětřesení v hlavním městě na svědomí 140 000 životů. Proto tento rok, stejně jako každoročně v den výročí oné katastrofy, podstoupilo 13 miliónů Tokijců cvičnou evakuaci obyvatel na místech určených ke shromáždění a k boji proti požáru. Když žijete v Tokiju, na rozmary zemské kůry si zvyknete, protože každoročně se zaznamená kolem 400 zemětřesení. Obyvatelé plní vany vodou, dělají zásoby, kupují přílby a tlusté pokrývky a každý ví, že ze všeho nejdřív musí odpojit plyn a elektřinu, a pak se schovat pod stůl. V Tokiju se musí zachovat klid. Co jiného dělat? Někteří zahraniční obchodníci, kteří jsou tak trochu cyničtí a kteří v každém případě postrádají soudnost, se otevřeně domnívají, že zemětřesení, jež by částečně zničilo japonskou ekonomickou mašinérii v jejím středobodě, tedy v Tokiju, by pro Západ vůbec nebylo špatné. Japonci již zvážili okolnost, že zemětřesení o síle 7,8 Richterovy škály by stálo životy 150 000 lidí (mezi nimi mnoho rozhodujících osob), 800 000 budov a obydlí by bylo zničeno a podniky by musely ze zahraničí získat zpět všechna aktiva, aby vrátily zemi do původního stavu. Musíme se nanejvýš obávat krachu na newyorské burze na Wall Street, i kdyby během jediného dne stoupla hodnota zelené bankovky ze 130 na 150 jenů. Dříve se říkávalo: „Když Spojené státy zakašlou, svět dostane rýmu.“ Toto úsloví již neplatí a přesnější je říci, že „když se Japonsko otřásá, svět se třese strachy.“ Čtvrtek 6. prosince 1990 Karoši, smrt z přepracování Výraz „na svatého Dyndy“5 Japoncům nic moc neříká, naopak mnozí z nich praktikují či horlivě podstupují tzv. měsíc o pěti týdnech, to znamená souhrnem 200 pracovních hodin měsíčně. Často to končí smrtí z přepracování, japonsky karoši. Tento fenomén není nic nového a podle odborníků sahá k období první ropné krize, kolem poloviny sedmdesátých let, kdy se Japonsko rozhodlo „šlápnout do 5 «la semaine des quatre jeudis» týden o čtyřech čtvrtcích (pozn. překlad.) - 23 - pedálu“, aby se utrhlo od pelotonu a přešlo počátkem roku 2000 do vedení. Úmrtí naneštěstí přibývá, ale – a to je novinka – čím dál tím méně Japonců na toto téma mlčí. Rodiny osob, které zemřely na čestném poli práce, podávají na podniky žalobu a manželky, které se ve 40 letech ocitají samy s rodinou na krku, požadují od zaměstnavatele zesnulého náležité odškodnění. Ve většině případů se snaží zaměstnavatel s vážnou tváří dokázat, že zaměstnanec zemřel „z důvodů osobních či soukromých“ a že za to nenese zodpovědnost. V zemi, kde četná podniková sdružení zaměstnanců kráčí tak často ruku v ruce se zaměstnavateli až k branám hřbitova, využívají dotyční jedinci sítě advokátů, se kterými se mohou spojit vyťukáním telefonního čísla „SOS – přepracování“. Úspěch žalobců je však bohužel ještě slabý – v roce 1989 bylo z téměř 800 stížností vyhověno pouze 21. Skutečnost, že lidé pracují do skonání, nakonec není takovou novinkou jako to, že si podávají stížnost. Paní Išii Sašiko, 46letá vdova po zaměstnanci společnosti Mitsui, dostala zpočátku 1 200 000 franků za úmrtí svého 47letého manžela, jenž během deseti měsíců vykonal osm obchodních cest do Moskvy. Rovnice mezinárodního kádru po japonsku by tak měla podobu: (únava + jet lag) × 10 = srdeční mrtvice. Kolika lidí se tento případ každoročně týká? Více než 10 000, což se rovná počtu zabitých automobilistů ve Francii. Ministerstvo práce se snaží podniky přesvědčit, aby zaměstnance méně zneužívaly, a zahájilo akci ve stylu „Nechte je žít“. Na ministerstvu se stalo módní slovo jutori, které znamená, že čas a peníze – čím dál tím vzácnější zboží na japonském trhu práce – máme před sebou. Jakoby ministerstvo ještě kázalo na poušti, když požaduje omezení pracovní doby a více dovolených pro všechny. Vzorová oběť takovéhoto druhu úmrtí je úředník mezi 40 a 50 lety. Avšak co bychom mohli udělat v zemi, kde se nedostatek pracovní síly odhaduje na 4 nebo 5 procent? Kupříkladu dělit se o práci se zeměmi, kde míra nezaměstnanosti rychlým tempem přesahuje 10 procent. A pak že „práce je půl zdraví“... - 24 - Úterý 11. prosince 1990 Japonci ve Francii Zkuste uhodnout, ve kterém městě vstoupil první Japonec na francouzskou půdu. Doplňme, že se to stalo 6. října 1615 a oním prvním Japoncem byl samuraj jménem Hasekura. Tím městem, v oné době spíše vesničkou, bylo Saint-Tropez. Nejel tam na dovolenou, ale při cestě na soukromé papežovo sídlo na tomto místě následkem bouře náhodou ztroskotal. Jeho lenní pán, obrácený na katolickou víru, ho totiž poslal jako vyslance ke Svatému otci, a to v době , kdy v zemi vycházejícího slunce náboženských konverzí kvapem přibývalo. Poté se Japonsko na více než dvě století uzavřelo do sebe, do své ostrovní ulity. Japonsko znovuobjevujeme na Světové výstavě v Paříži roku 1867 a o čtyři roky později, v období Komuny, čítala Paříž již stovku studentů. Ve Francii nějakou dobu přebývají nebo se natrvalo usazují talentovaní myslitelé, překladatelé a popularizátoři a ti v Japonsku zprostředkovávají západní myšlenky. Řeč je o těchto Japoncích: Fukuzawa Jukiši, filozof Nakae Šomin v Paříži (překladatel Julesa Verna), Kawašima v Lyonu a Šimazaki v Limoges. Po první světové válce jejich počet rychle stoupá a v roce 1931 dosahuje 754. Avšak oficiální čísla bezpochyby pramálo odpovídají skutečnosti, neboť jen v montparnasské čtvrti, z nichž nejznámější je Fudžita, se nacházelo přinejmenším 400 japonských malířů. Zatímco chudí Japonci, často rolníci, emigrovali do Spojených Států či Brazílie, tak Evropa, zejména Francie, vítala intelektuály, umělce a výzkumníky. Po druhé světové válce okouzluje a přitahuje studenty – dnešní univerzitní profesory nebo známé spisovatele – existencializmus, Camus a Sartre, a poté strukturalizmus. Kolik Japonců žije ve Francii dnes? Blížíme se průměrnému číslu 25 000. Studenty a intelektuály dnes dohnali obchodníci a Japonsko ve Francii zřídilo již více než 120 továren, které poskytují několik tisíc pracovních míst. Mimo Paříž brzy napočítáme čtyři japonské školy, z toho dvě soukromé. Vždyť vzdělání můžeme chápat také jako průmysl poskytující pracovní místa a jako neopominutelného prostředníka mezi oběma kulturami. Pokud možno řečeno, v opačném směru je v Japonsku pouze kolem 4 000 Francouzů a nepatrná dvacítka továren, zaměstnávajících několik stovek Japonců. - 25 - Francouzské lyceum zbudované před dvaceti lety pro 350 dětí jich dnes přijímá téměř 700. Tady se Francie dostala do úzkých a zdá se, že dlouhodobě postrádá nějakou vizi. V Japonsku se toho přece dá podnikat tolik... Čtvrtek 13. prosince 1990 Antisemitizmus v Japonsku V Tokiu nalezneme opravdu vše. Za 25 000 franků se můžete obléci do uniformy vyššího nacistického důstojníka koncentračního tábora v Dachau a nebo si za 24 000 franků můžete koupit plynovou masku. Je libo vojenský kufřík protkaný vlasy židovských žen a dětí, které zemřely při deportaci? K dostání ve výprodeji za 800 franků. Z Francie a z Velké Británie dováží desítka obchodů předměty okázale nošené muži, kteří otřásli Evropou a nechali zahynout 6 miliónů Židů. Pro mnohé mladé v Japonsku představují hákové kříže nejnovější hit. Zdá se, že díky krizi v Zálivu, obchodním třenicím se Spojenými státy a akutní částečné ztrátě paměti všeho, co se týká druhé světové války, čekají antisemitizmus šťastné zítřky. Japonská ekonomika velice závisí na ropě ze Zálivu. Pseudointelektuálské kluby rozebírající problematiku Středního východu znovu seřizují čas, čehož využívají k rozšiřování antisemitizmu, smíšeného s ekonomickými problémy. Od první ropné krize se Japonsko bedlivě vyhýbá otevřenému obchodování s Izraelem. Na souostroví však žije pouze 1000 Židů, z toho většina cizinců. Přestože bylo Japonsko během druhé světové války spojencem Hitlera, umožnilo přes jeho opětovné výzvy tisícům ruských Židů uprchnout transsibiřskou magistrálou až do Japonska, kde se několik měsíců zdrželi a nikdy zde nebyli obtěžováni. V roce 1940 Židům udělil tisíce víz pan Sugihara, japonský konzul v Litvě. Během rusko-japonské války v roce 1905 Tokiu pomohl získat značnou půjčku americký židovský bankéř Jacob Schiff. Vypadá to jako podivná shoda náhod, že dvojitou lež s cílem ublížit Japoncům i Židům vymyslili dva přátelé a spiklenci, německý císař Vilém II. a ruský car Mikuláš II. V roce 1905 potápí Japonci v blízkosti své země ruské křesťanské loďstvo, a tak oba zmínění vládcové stvoří strašáka jménem „žluté nebezpečí“. Nicméně rasistická nenávist k „žlutému cizinci“ nikterak neřeší obrovské sociální problémy uvnitř Ruska. Co na tom záleží - Rusko vymýšlí světové židovské spiknutí pod názvem „protokol - 26 - sionských mudrců“, odhalující tajnou úmluvu mezi Židy, kteří se chtějí zmocnit světové ekonomiky. Proč Japonsko, jedna z obětí historických podvrhů z počátku století, umožňuje antisemitizmu, pro něj téměř neznámému nebezpečí, aby se dnes na jeho území rozšiřovalo? Na policích knihoven antisemitské knihy jen kvetou. Paličský plátek jednoho z oněch autorů, Una Masamiho, se stal bestsellerem, kterého se prodalo více než milión kusů. Jeho poslední kniha, Neviditelná říše, vydaná levicovým nakladatelem, je z tohoto hlediska značně objevná. Kleió, řecká bohyně dějepisectví, by se měla dostavit na japonské velvyslanectví, aby se zeptala své kolegyně, bohyně Amaterasu, proč má v tomto čase Mezinárodní PEN klub tolik divných japonských členů. - 27 - II. Analyse stylistique II. 1. Généralités L’objectif de notre analyse est de caractériser la langue des sciences humaines. Mais la grande partie de l’analyse sera consacrée à la comparaison des systèmes linguistiques tchèque et français. C‘est la différence entre ces deux langues qui influence l’emploi des moyens stylistiques. Notre point de départ est Jiří Levý et son oeuvre Umění překladu qui est significatif pour nous du point de vue général. Tout d’abord, nous aborderons le thème de la reformulation stylistique qui est traité dans le chapitre sur le procès de la traduction. Selon cet auteur, c’est le contenu et l’idée du livre qui sont plus importants que la forme. En clair, il est essentiel de communiquer l‘information qui est impliquée dans l’original. Mais, à côté de l’équivalence du point de vue de l’entendement, le traducteur doit aussi maintenir l’équivalence stylistique et formelle ou linguistique. Deux premières étapes de la traduction - la compréhension ainsi que l’interprétation du texte source par le traducteur - influent sur la justesse du choix des mots, des expressions, des tournures et, en quelque sorte, ils posent les fondements d‘une bonne reformulation stylistique qui fait la troisième étape du procès. Tout cela implique qu’il faut interpréter le texte source d’une manière adéquate et qu’il faut donner une forme adéquate à l’interprétation de l’original. Cette interprétation doit être appropriée afin qu’elle corresponde avec la langue cible, c’est-à-dire le tchèque. Avant tout, nous nous rendons compte que les moyens linguistiques de la langue source nécessitent souvent l’emploi d’autres moyens lors de la traduction. Maintenant, concentrons-nous au livre ou plus précisément à 21 chapitres qu’étaient à traduire du français en tchèque. Nous y avons trouvé les traits caractéristiques pour la langue des sciences humaines - Dagmar Knittlová en parle dans son livre K teorii i praxi překladu dans le chapitre Funkční styly a překlad6. Dans la partie consacrée à des exemples nous nous montrerons que l’auteur utilise le niveau familier et les expressions au sens figuré. De plus, son style de traiter le sujet est assez caractéristique : il présente d’une manière intéressante des informations concernant la société, la politique, l’économie, l’histoire et il utilise souvent un ton humoristique ou 6 Knittlová, D. K teorii i praxi překladu, Universita Palackého, Olomouc, 2000, p. 138 - 28 - ironique. Bien que le livre soit destiné à un large public, comme son titre « Le Japon quotidien » indique déjà, il est en même temps réservé aux Français parce que l’auteur confronte souvent le monde des Japonais avec celui des Français. Et ce fait est assez important pour le traducteur puisqu’il pose certains problèmes demandant de bonnes solutions. Dans l’analyse qui suit, nous observerons les textes français et tchèque du point de vue morphosyntaxique, lexical et extralinguistique. Une analyse aussi structurée nous semble convenable et nous permet de saisir la problématique dans sa complexité. II. 2. Plan morphosyntaxique II. 2. 1. Espèces des mots Avant tout, nous prêtons attention aux espèces des mots, qui, en français, ne doivent pas forcément correspondre à celles que l’on utilise dans la langue tchèque; nous apporterons à titre d’exemples des extraits du texte suivants. Nous avons été obligée d‘effectuer la transposition « qui consiste à remplacer une partie du discours par une autre sans changer le sens du message7 ». Ex. 2500 policiers en tenue antiémeute dignes de nos CRS 2 500 těžkooděnců, kteří si v ničem nezadají s naší pořádkovou policií L‘expression « těžkooděnci » se forme à l’aide de quatre mots en français – deux substantifs, une préposition et un adjéctif. En revanche, le tchèque la forme à l’aide d’un seul substantif. Au contraire, l‘adjectif « dignes (de) » a été traduit en tchèque par une proposition subordonnée relative parce qu’elle est ici stylistiquement plus appropriée que l’expression tchèque « hodný (čeho) ». Ex. il rêve de vivre libre 7 Vinay, J. P., Darbelnet, L. Stylistique comparée du français et de l´anglais. Marcel Didier, Paris, 1958, p. 96 - 29 - sní o svobodném životě L’infinitif et l’adverbe sont remplacés par un syntagme formé par un adjectif et un substantif. Ex. (samurai) choisissaient ainsi de quitter la vie zvolili si tak raději smrt Un seul substantif, le mot « smrt » qui, en tchèque, est le complément d’objet direct, est substitué à l’expression française formée par un groupe verbal, composé du verbe et de son complément d’objet direct. Ex. pour pouvoir continuer également à s’approvisionner en pétrole aby se nadále mohli zásobovat ropou La locution adverbiale française est formée par l‘infinitif « continuer » et la préposition « à » tandis qu’en tchèque elle est formée par l’adverbe « nadále ». Ex. l’envoi des soldats de l’armée d’autodéfense n’était pas inconstitutionnel vyslání sebeobranných jednotek neodporuje ústavě Pour éviter un emploi abusif du verbe « être » en tchèque, nous avons choisi un verbe à sens plein, dont le préfixe implique la négation qui était originellement double. II. 2. 2. Ordre des mots Nous nous concentrerons maintenant à la question de l’ordre des mots. Le tchèque est une langue flexionnelle qui distingue les éléments de la phrase à l’aide des affixes et des terminaisons. En français, au contraire, les éléments de la phrase ont leur place fixe et l‘on parle de l’ordre des mots canonique ou grammaticalisé. En ce qui concerne le contenu communicatif de l’énoncé, la place des éléments dans la phrase est importante aussi du point de vue de la perspective fonctionnelle de la phrase (PFP). Ainsi, le sujet, placé souvent en tête de la phrase, exprime-t-il le thème de l’énoncé, alors que le rhème est situé à la fin de la phrase. Cependant, en français, la PFP possède plusieurs moyens qui modifient ce schéma et qui influent sur l’ordre des mots canonique. - 30 - L’un de ces moyens et, en même temps, l’une des infractions à l’ordre des mots canonique présente la mise en relief d’un élément de la phrase. Les constructions syntaxiques qui facilitent cette mise en relief sont la dislocation et le détachement. La dislocation permet de séparer un élément de la phrase du verbe et de reprendre cet élément sous la forme d’un pronom qui peut être antéposé ou postposé. Prenons l’exemple suivant : Superstitieux ! les Japonais le sont assurément. L’élément détaché en tête de la phrase – l’attribut exprimé par un adjectif qualificatif – a le caractère thématique tandis que le rhème est exprimé par le sens affirmatif de la partie verbale. Le détachement s‘opère avec les adjectifs qualificatifs, les participes passés ou les propositions relatives. Il permet de faire une apposition ou une épithète détachée d’une épithète liée. Le détachement consiste à écrire une virgule. Prenons l’exemple suivant : Kim Il Sung, satisfait, a décidé alors de libérer les deux marins japonais. L’adjectif qualificatif, qui est séparé par des virgules, a la fonction d’une épithète détachée ou d‘une apposition – elle porte le sens causal. Les éléments de la phrase peuvent être mis en relief aussi par la construction encadrante « c’est...qui, c’est...que » qui indique le rhème de l’énoncé et qui peut le placer en tête de la phrase comme dans l’exemple suivant : Certes, ce sont des paroles de félicitations que l’on entend ici. A côté de la construction encadrante « c’est...qui (que) » existe la construction encadrante relative « ce qui (que)...c’est... » qui permet de mettre en tête de la phrase le verbe qui exprime le thème. Le rhème est, en revanche, marqué par la proéminence comme dans l’exemple suivant : Ce que craignent les Japonais c’est que le vent de la perestroїka soit finalement une belle histoire entre peuples blancs. L’ordre des mots peut être modifié par certaines constructions isolantes, par exemple par l’adjectif « seul » qui introduit le rhème : Seul, cependant, le parti communiste a refusé de participer aux cérémonies. Le rhème peut être marqué aussi à l’aide du représentatif « voilà » : Voilà une pièce nouvelle à verser au dossier des barrières non tarifaires. Finalement, nous mentionnerons le rôle de la voix passive – autre moyen de la PFP. Le passif est plus fréquent en français qu’en tchèque puisqu’il s’agit d’une des - 31 - constructions syntaxiques qui permet le changement de l’ordre des mots. La voix passive, en français, peut compenser les inconvénients de l’ordre des mots canonique qui manque d‘élasticité. Les montagnes sont habitées par une déesse hory obývá bohyně Le commissaire a été démis de ses fonctions Komisaře zbavili úřadu II. 2. 3. Charnières Un autre sujet qui nous intéresse concerne les connecteurs logiques ou les mots de liaison - les moyens importants qui permettent d’enchaîner les pensées et de structurer l’énoncé. Souvent, la logique du texte est implicite et le traducteur doit lire entre les lignes et essayer de la comprendre. Parfois, il faut donc exprimer explicitement la relation entre les faits pour que le lecteur comprenne et que l’énonciation soit continue. Ce dont nous parlons touche à la problématique des charnières. Ex. La pénurie de places sur les avions des lignes internationales confine souvent au cauchemar. Elle est presque aussi grande que la pénurie de main-d’oeuvre qualifiée! Nedostatek míst v letadlech mezinárodních linek často hraničí s noční můrou, a nutno dodat, že je skoro stejně tak velký jako nouze o kvalifikovanou pracovní sílu! III. 3. Plan lexical Au plan lexical, nous nous concentrerons premièrement à des mots étrangers, et plus particulièrement à des anglicismes. Ensuite, nous parlerons des mots du niveau familier et des expressions au sens figuré. Un autre obstacle auquel nous nous sommes heurtée lors de la traduction était le jeu de mots. Finalement, nous devons aussi noter quelques possibilité de la traduction du verbe être qui, en français, est assez fréquent mais dont l’utilisation serait souvent maladroit en tchèque. - 32 - III. 3. 1. Mots étrangers Lors de la traduction, nous avons rencontré les mots d’origine latine ou grecque qui ont une forme analogue aussi en tchèque. Ces mots appartiennent aux internationalismes parce que l’on peut les trouver dans plusieurs langues. Le traducteur doit choisir entre deux possibilités : emprunter le mot (une solution facile et rapide) ou bien chercher un équivalent tchèque. Il faut se rendre compte de ce que de nombreux mots étrangers possèdent leur équivalant tchèque et que leur emploi ne doit pas être motivé par une lacune du lexique tchèque. Bien que l’emprunt soit le plus simple procédé de la traduction et qu’il soit justifié par exemple dans le domaine de science et de technique où l’on a besoin des termes précis qui manquent d’équivalent en tchèque, son emploi abusif peut signaliser aussi un désintérêt de la part du traducteur concernant la recherche des équivalents tchèques et le choix des mots appropriés. Ex. loyaux sujets → věrní poddaní les lycées sont hiérarchisés → střední školy se dělí podle stupně důležitosti prospère → výnosný consuments → spotřebitelé se mobilisent → chystají se jednat Le groupe particulier des mots étrangers que nous avons rencontré dans le texte source, est présenté par les anglicismes, c’est-à-dire les emprunts à l’anglais. En France, à côté des jeunes, ce sont des journalistes qui constituent un vecteur décisif dans l’introduction des anglicismes dans la langue. Les journaux tchèques contiennent aussi un certain nombre des anglicismes : ils sont utilisés le plus souvent dans le domaine de l’économie, du commerce, de la technique et de l’industrie. Il s’agit soit des mots à la mode soit des mots qui n’ont pas leur équivalent en tchèque. Dans le texte source, nous avons trouvé les mots familiers « fan, look » que nous avons traduits en tchèque et le mot « remake » que nous avons emprunté. Ex. fan → obdivovatel - 33 - look → vzhled remake → „remake“ III. 3. 2. Vocabulaire familier La langue française n’est pas homogène : elle se sépare en deux grandes parties – le français standard et le français non-standard – qui se divisent en plusieurs registres de langue. Le français standard suit les normes tandis que le français non-standard comporte le niveau familier, populaire, argotique, vulgaire. Cette division s’applique aussi dans la langue tchèque. Dans le texte source, nous nous sommes heurtée aux expressions familières qui, dans la plupart des cas, n’avaient pas leur équivalent tchèque. Mais il faut retenir que le texte cible devrait produire l’impression qui soit semblable à l’impression qu’avait le lecteur de l’original. Il faut donc compenser une insuffisance de la langue à l’aide d’un autre moyen. Dans ce cas-là, il s’agit du fait que l’auteur utilise le niveau familier afin que le texte soit approchable à un grand public. Dans le texte cible, nous avons été obligée alors d’utiliser le niveau qui n’était pas trop soutenu. Ex. ripoux → zkorumpovaný policista la une → první stránka faire la bombe → hýřit branché → moderní tailler des croupières → šlapat na paty les couche-tard, les lève-tôt → noční sovy, ranní ptáčata III. 3. 3. Expressions au sens figuré Les expressions au sens figuré sont du domaine des belles lettres et de la poésie mais elles ont leur place aussi dans la langue des sciences humaines où elles enrichissent le texte. Néanmoins, en ce qui concerne la langue des sciences humaines, il s’agit souvent des expressions figées qui sont faciles à comprendre. Ex. comme harengs en caque → namačkaní jako slanečci - 34 - faucons → jestřábi/zastánci ozbrojeného, válečného řešení colombes → holubice/zastánci mírového řešení boîtes à lumières → svítící skřínky (automaty) Disneyland du marxisme-léninisme → Disneyland marxizmu-leninizmu III. 3. 4. Jeux de mots L’énoncé qui est fondé sur les spécificités de la langue peut poser des difficultés au moment où il doit être traduit. Ainsi les jeux de mots présentent-ils le problème qui est souvent très difficile à résoudre et qui demande l‘habileté et le talent. Dans le texte source, nous nous sommes heurtée à quelques jeux de mots que nous avons essayés de traduire d’une manière équivalente de la langue tchèque. Nous devons avouer que le traducteur doit parfois recourir à une note en bas de la page après avoir épuisé toutes les possibilités. Ex. Être branché? Finalement, c’est déjà dépassé à Tôkyô. Ce qui est beaucoup mieux, c’est d’être débranché! Jít tedy z dobou? Být na drátě? To je konec konců v Tokiu již minulostí, protože mnohem modernější je komunikace bezdrátová. III. 3. 5. Verbe « être » En traduisant le texte du français en tchèque, nous nous sommes aperçue du fait que le français utilise le verbe « être » assez fréquemment tandis qu‘en tchèque on doive se méfier d’une utilisation trop abusive de ce verbe. Dans les exemples suivants nous apporterons les synonymes tchèques qui sont assez nombreux mais qui relèvent aussi du contexte. Exemples Qu’est-ce que trois ans à côté de l’enfer de Kim Il Sung Co však znamenají tři roky v porovnání s peklem Kim Il Sunga Le riz est le coeur de l’agriculture japonaise. - 35 - Rýže tvoří jádro japonského zemědělství. La superficie moyenne des rizières est de 1 à 2 hectares V Japonsku se průměrná rozloha rýžovišť pohybuje mezi 1 až 2 hektary L’endettement moyen d’une ferme japonaise est de 80 000 francs environ Průměrné zadlužení jedné japonské farmy vychází zhruba na 80 000 franků « Et alors? Où est le problème? » „Kde to tedy vázne?“ Parce que les calculs ont montré que l’industrie des loisirs va devenir au XXIe siècle l’une des plus prospères du Japon et qu‘elle sera la solution, demain, de bien des problèmes d’aujourd’hui. Čísla totiž ukázala, že v 21. století se zábavní průmysl stane v Japonsku jedním z nejvýnosnějších a že co nevidět poskytne řešení mnoha problémů současnosti. Les Japonais sont-ils le peuple le plus branché de la Terre? Zastupují Japonci nejmodernější národ planety? III. 4. Procédés de la traduction de la réalité extralinguistique Lors de la traduction, nous avons été obligée de résoudre non seulement les difficultés qui concernaient uniquement la langue mais aussi les difficultés qui se sont produites à cause de la différence entre les cultures française et tchèque. Quand l’auteur du texte source fait allusion ou qu’il se réfère à une situation qui n’existe pas dans la culture de la langue cible ou que cette situation est perçue différemment, le traducteur doit traduire cette partie du texte de telle façon que le lecteur comprenne. Les extraits du texte suivants nous apporterons qautre exemples de la traduction de la réalité extralinguistique. La non-existence de l’équivalent tchèque Que diriez-vous si l’on vous proposait de payer demain la baguette de pain 50 centimes au lieu de 3,50 francs? Co byste řekli tomu, kdyby vám zítra nabídli chlebovou bagetu za 50 centimů namísto 3 a půl franku? - 36 - Note en bas de la page 2500 policiers en tenue antiémeute dignes de nos CRS 2 500 těžkooděnců, kteří si v ničem nezadají s naší pořádkovou policií² ² Le CRS – compagnie républicaine de sécurité francouzská pořádková policie Explication supplémentaire Si l’on en croit les prédictions d’Iven Browning, qui n’est pas le cousin d’Amérique de Madame Soleil mais un sismologue sérieux pokud dají na předpovědi Ivena Browninga, který není americký bratranec pověstné francouzské astroložky Madame Soleil, nýbrž spolehlivý seizmolog Adaptation « On ne change pas des corbeaux en cormorans du jour au lendemain », a-t-il dit. Podle jeho slov „se ze dne na den z orla nestane hrdlička“. - 37 - Conclusion Notre mémoire de licence se compose de deux parties fondamentales : à peu près trois quarts sont occupés par le texte traduit du français en tchèque – 21 chapitres du livre « Le Japon quotidien » de Jean-François Sabouret – et le reste est consacré à une analyse stylistique. La première partie du travaille présente l’aboutissement de notre effort qui visait un texte traduit en tchèque dont la forme et le contenu seraient équivalents de l’original. Nous sommes parvenue à constater qu’au début, nous avons été trop influencée par le texte français sans se rendre compte que le français est un système linguistique qui diffère du système tchèque et que nous devions prévoir de nombreuses situations où il faudrait reformuler l’original en utilisant d’autres moyens linguistiques. Après avoir fini la traduction, nous nous sommes donc concentrée seulement au texte tchèque et nous avons corrigé les parties du texte qui étaient stylistiquement inadéquates. Nous nous sommes heurtée à l’une des plus grandes difficultés de la traduction – l’attachement à la forme de l’original. Les fautes que nous avions commises s’agissaient par exemple de l’ordre des mots. En revanche, nous ne pouvions pas non plus adapter tout le texte original à la culture et la langue tchèques en ignorant une réalité étrangère. Lors de la traduction, nous nous sommes ainsi heurtée à maintes difficultés de la nature non seulement linguistique mais aussi extralinguistique qui relevaient des différences entre deux voire trois cultures. En ce qui concerne la forme et le contenu, nous nous sommes alors essayée de produire un texte équilibré. Dans la deuxième partie du travaille, nous avons étudié le texte source et le texte cible et nous avons relevé des exemples qui, d’après nous, montrent bien les spécificités de langue auxquelles nous nous sommes concentrée. Ces spécificités concernaient le plan morphosyntaxique, le plan lexical et la réalité extralinguistique. C’est surtout au niveau du plan lexical que nous avons analysé les traits caractéristiques pour la langue des sciences humaines. Dans cette partie de l’analyse, nous avons aussi porté notre attention à une autre question qui concerne la traduction – les niveaux de langue. Le texte source contient les mots familiers qui ne possèdent pas toujours leur équivalent tchèque. Mais ce qui était le plus important pour nous, c’était de conserver le style global du texte. - 38 - Nous avons donc connu un peu le travaille du traducteur et nous avons acquit les expériences qui peuvent nous aider à l’avenir. Nous nous sommes familiarisée avec les différents procédés de la traduction et, dans l’analyse, nous avons touché à la problématique de la stylistique comparée. Nous avons appris à travailler avec plusieurs sources, non seulement avec le dictionnaire qui est, néanmoins, un outil irremplaçable. Pour conclure, nous affirmons qu’il est impossible de faire une traduction qui corresponde à cent pour cents à l’original mais l’essentiel est de faire comprendre, c’està-dire traduire le texte afin qu’il soit clair aux nouveaux lecteurs. - 39 - Bibliographie ● Sabouret, J.-F. Le Japon quotidien. Éditions du Seuil, Paris, 1993 • Neumann J., Hořejší V. Velký francouzsko český slovník, 1.díl A-K. Academia, nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1992 • Neumann J., Hořejší V. Velký francouzsko český slovník, 2.díl L-Z. Academia, nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1992 • Neumann J., Hořejší V. Velký francouzsko český slovník, Dodatky. Academia, nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1992 • Le petit Larousse illustré. Larousse, Paris, 2004 • Akademický slovník cizích slov. Nakladatelství Academia, Praha, 2001 • Levý, J. Umění překladu. Československý spisovatel, Praha, 1963 • Knittlová, D. K teorii i praxi překladu. Univerzita Palackého, Olomouc, 2000 • Radina, O. Francouzština a čeština - systémové srovnání jazyků. SPN, Praha, 1977 • Šabršula, J. Základy francouzské skladby. SPN, Praha, 1976 • Gardes-Famine, J. La grammaire, tome 2. Armand Colin, Paris, 2006 • Šabršula, J. Problèmes de la stylistique comparée du français et du tchèque. Univerzita Karlova, Praha, 1990 • Vinay, J.-P., Darbelnet, L. Stylistique comparée du français et de l´anglais. Marcel Didier, Paris, 1958 Sources Internet ● http://atilf.atilf.fr/ ● http://fr.wikipedia.org/wiki/Accueil ● http://www.google.fr/ ● http://pravidla.cz/ ● http://www.japonsko.tnet.cz/ Table des matières Introduction 1 I. Traduction : Japonsko všedního dne Znovusjednocení Německa Demonstrace v chudé ósacké čtvrti Pověrčivost a ženy Tři muži ve člunu Americká rýže Japonští vojáci v Zálivu? Dovolené a jachtařské přístavy Vzdělání za mýtné Svátek Všech svatých Stav obležení Kaifu Tošiki Korunovace Směřování ke sdělovací technice Automaty Výročí sebevraždy Mišimy Jukia Budoucnost Severní Koreje Zemětřesení v Tokiu Japonci ve Francii Antisemitizmus v Japonsku 2 2 3 4 5 6 7 9 10 11 13 14 15 16 18 20 21 22 25 26 II. Analyse stylistique II. 1. Généralités 28 28 II. 2. Plan morphosyntaxique II. 2. 1. Espèces des mots II. 2. 2. Ordre des mots II. 2. 3. Charnières 29 29 30 32 III. 3. Plan lexical III. 3. 1. Mots étrangers III. 3. 2. Vocabulaire familier III. 3. 3. Expressions au sens figuré III. 3. 4. Jeux de mots III. 3. 5. Verbe « être » 32 33 34 34 35 35 III. 4. Procédés de la traduction de la réalité extralinguistique 36
