cen a: k č / Polo vin a Pr o Pr odejce

Transkript

Prosíme, kupujte jen od prodejců, kteří stojí na svém prodejním místě a mají platný průkaz!
cena: 40 Kč / polovina pro prodejce
306
v prodeji od 2. června 2008
dravost
Magie
afrického
fotbalu
www.fotbalprorozvoj.org
Fotbal je i o životě. Přijďte na Pražský den pro Afriku,
kde uvidíte jinou dimenzi fotbalu. Veřejně známé
osobnosti, umělci a další podpoří africké děti
a budou s nimi hrát dne
14. 6.08
od 13.00
Na Františku
fotbalový turnaj
od 18.00
na „Střeláku”
benefiční koncert
v rytmech afro,
gypsy hudby a RnB
Mama Africa
Givtes
BA-TO-CU
Sámer Issa
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: DRAVOST | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily
EDITORIAL
Donedávna jsme s redakčním kolegou Tomášem
Bojarem byli velmi pyšní. Šéfovala nám totiž
žena, scenáristka Veronika Hrdinová. Řadili
jsme se mezi pokrokové muže, kteří nemají
zapotřebí soutěžit s ženami o dominanci
a kteří by k redakční poradě zasedali s klasickou myšlenkou „Běda mužům, kterým vládne
žena“ a tajným plánem plíživého převratu. Ono
totiž mít nad sebou v hierarchii ženu mělo své
výhody. Zvládala mnoho věcí naráz a stíhala
nám dokonce připomínat naše úkoly. Když
jsme sedávali nad tématy, texty a obálkami,
nesnažila se, aby vždy bylo po jejím. Pokud jsme
něco pokazili, její výtky byly podány natolik
citlivě, že nerozdmychávaly naši případnou
mužskou ješitnost. Jestliže se ta projevovala,
tak úplně jinak. Člověk se totiž snažil udělat na
pohlednou a chytrou nadřízenou dojem svou
prací. Hlavně, aby se nestalo, že uslyší: „Hele,
Ivo, ten tvůj článek je úplná blbost.“ To by byla
hrůza. Od chlapa by to tak nevadilo, navíc by se
mu dalo oponovat: „Sám seš blbej, šéfíku.“ To
ženě přece jen říci nelze, pokud je člověk aspoň
trochu gentleman. Což my v NP docela jsme.
Ano, byli jsme tak moderní. Jak nám bylo líto
kolegů v předních tuzemských společenských
magazínech Respektu, Reflexu, Týdnu či
Instinktu, které vedou samí šéfredaktoři. O co
všechno tam přicházejí... Jenže před nedávnem
se naše šéfredaktorka rozhodla vyhlásit o svůj
post soutěž a své schopnosti popustit zase do
jiných sfér. Vítězně nakonec prošel já a nyní
jsem plný obav. Co mi řekne kolega Bojar, až
mu o jeho textu řeknu: „Hele, Tome...“ Nebo
bych to měl říct nějak jinak, citlivěji? Vždyť
jsme ale chlapi. Jenže co když pak odvětí ono
„Sám seš...“? Dělám si legraci, on totiž blbosti
vlastně nepíše a já nejsem zas takový příkrý.
Ale stejně jsme se od naší šéfredaktorky naučili hodně. Proto se nemusíte bát, že se Nový
Prostor nyní zásadně změní a stane se z něj
úplně jiný časopis, než na který jste zvyklí.
Vaší přízně si totiž vážíme, protože pomáháte
lidem, kteří to v životě nemají lehké. Za to vám
patří náš dík.
OBSAH
fejeton:
pohádky o
mašinkách
téma:
dravost
predátoři
/Liška/
/Komárek/
téma:
dravost
vlky a ovečky je
lépe nechat v
pohádce
pošli to dál:
téma:
dravost
proklít fíkovník
zvířata neumí
/Klimeš/
/Jedlička/
4 – 5
rok po roce:
1954
/Šustrová/
12 – 13
kultura:
VÝTVARNÉ
UMĚNÍ
6 – 7 8 – 9
reportáž:
xavier
baumaxa
dva týdny
prodejcem NP
referát:
sledování
filmů bez
omezení času
a prostoru
/Skopec/
/Slováková/
14 – 15
16 – 17
10 – 11
rozhovor:
marek špinka
/Bystřičan/
18 – 20
kultura:
LITERATURA
kultura:
hudba
kultura:
divadlo
/Marečková/
/Veselý/
/Šourek/
/Ptáček/
21
kultura:
film
22
profil:
milano design
week 2008
/Prejdová/
/Staňek/
25
23
komiks:
Samorost
24
uličníci:
/Bořutová/
/Bažant, Novák/
křížovka:
26
27
28 – 29
S přáním podnětného čtení
Ivo Bystřičan
Design obálky: Štěpán Bartošek (postava vlka podle výtvarníka Bohumila Šišky)
spojení
vábnička na příště
Redakce Nový Prostor
Nádražní 56/740
Praha 5 – Smíchov, 150 00
tel.: 220 199 301 (302)
e-mail: [email protected]
www.novyprostor.cz
Tytam jsou časy, kdy se kolem řemeslníka muselo chodit po špičkách
a podstrojovat mu basy piva, aby draze placenou práci na melouchu dokončil.
Možná ale jen načas. Už zase se v Čechách nedostává kvalifikovaných
řemeslníků, stejně jako chybí mládež, která by po základní škole
chtěla nastoupit do učení. O řemeslnících, proměnách jejich statusu
a o tom, co nám hrozí, až se pokazí pračka, se dočtete v příštím čísle.
Autor: Eugen Liška
h
c
á
k
in
š
a
m
o y
k
d
á
Poh
Začal květen, přišlo teplo a já to ani nepostřehl.
Přes horký den totiž spím a probouzím se až se
západem slunce. Žiju po nocích, které místo
útulného baru v teplé náruči města trávím na
vlakové vlečce u Mníšku pod Brdy navlečený
do šesti vrstev včetně kulicha a rukavic. Kde
že se tu ohlašuje dlouhé horké léto? Říkám
vám, že noci na venkově jsou stále ještě proklatě chladné. Na té vlečce natáčíme televizní
film, který se jako na potvoru musí odehrávat
v noci a ke všemu ještě na jedoucím nákladním
vlaku. Sbohem vyhřáté ateliéry a nenucené
slovní konverzačky, tady přichází ke slovu akce
a s ní náš hrdina – nákladní vlak s osmi vagóny
a ještě jedním motorovým osobáčkem, který
ho zezadu pomáhá tlačit, aby měl tu správnou
akční rychlost. Od té doby, co jsem nastoupil na
tyhle noční šichty, začal jsem se cítit jako pravý
ajznboňák. Večer odcházím se zvoláním: Jdu na
vlak! k ránu se vracím v obličeji špinavější než
Antonín topič a přistihuji se, že nevědomky na
internetu vyhledávám samé zprávy z prostředí
železnice: V Kanadě zemřel člověk ve vlaku na
neznámou chorobu a všichni cestující putovali
volky nevolky do karantény. Fanoušek Baníku
Ostrava vypadl za jízdy ze speciálního rychlíku,
který pro něj a jeho soukmenovce vypravily České
dráhy (speciální byl asi svou předběžnou demolicí). Žluté vlaky Student Agency na české koleje
nevyjedou, nelíbí se jim podpora, kterou stát
dotuje monopol Českých drah. I přes subvence
dráhy opět zdražují jízdné.
Také během natáčení samotného inspiroval
filmový štáb pobyt v nákladních vagónech
k nejedné vlakové historce z vlastní zkušenosti
či doslechu. Železnice je prostě fenomén a lidi
a příběhy k sobě přitahuje magnetickou silou.
Vzpomněl jsem si na jeden slogan, který se před
nějakým časem objevil na stylových reklamních
plakátech Českých drah. Stálo tam: „Železnice je
poezie svého druhu.“ Trochu jsem se tomu tenkrát
podivil. Co to je za nápad ohánět se v reklamě na
dopravní společnost poezií? Nota bene v dnešní
době, kdy se cení především rychlost, výdělečnost a efektivita? Jestli to není proto, že České
dráhy toho z výše vyjmenovaného moc nabídnout
nemohou? A tak jim zbývá ta poezie.
Tuzemská železnice, spravovaná státním
podnikem České dráhy, má viditelně dvojí
tvář. Jedna je hrdá, poeticky zarostlá, větrem
ošlehaná tvář mašinfíry posázavského pacifiku a druhá špinavá, propadlá s umolousaným
knírem a alkoholem napuštěnýma očima. (Ta
patří našemu „fírovi“, co nás vozí na natáčení
na vlečce a permanentně zapomíná odbrzdit
vagóny.) Dráhami sice stále jezdí spousta lidí,
ale hodně jich do cíle své cesty dorazí pozdě,
v horším případě tam nedorazí vůbec. Železniční
síť je hustá a spojů jezdí hodně, ale pomalu,
často se zpožděním a za stále větší ceny. Vlakové
kupé je pohodlnější než autobusová sedačka
– pokud se do něj tedy zrovna vejdete nebo vás
odtamtud nevyžene špína a zápach. Vlakový
rytmus „ta-dam, ta-dam“ krásně uspává a vybízí
ke zdřímnutí, ovšem s rizikem, že se probudíte
okradeni. Prostě všude, kde je nějaké pro, je
také hned výrazné proti.
Na korbě uhláku jsem si připomněl svoji loňskou
zkušenost s Pendolinem, pověstným „rychlovrakem“. Má přesně onu strukturu rubu a líce.
Vydal jsem se tehdy z Prahy do Brna a náhodou
jsem natrefil na Pendolino. Cestu do moravské metropole prosvištělo jako blesk, uvnitř
bylo světlo, teplo, prostorně. Skvěle se mi tam
psalo i svačilo. Krásná průvodčí jako z plakátu.
Nadchnut touto zkušeností, nechám si cestou
zpět ujet obyčejné ícéčko a čekám na Pendolino, až se bude vracet. A nejsem sám, opodál na
nástupišti stojící paní líčí právě po telefonu muži
své nadšení z Pendolina. Za půl hodiny mu volá
znovu. To už ale naše Pendolino stojí mezi poli,
nechce se pohnout a nikdo neví proč. „Přijedu
pozdě, máme poruchu,“ říká zkroušeně paní
svému muži a jako odpověď se z telefonu line
hurónský smích, který naplní celý vagón. Následuje hlášení mašinfíry: „Nefunguje klimatizace,
otevřete dveře, jinak se tu udusíme!“ Ty dveře
se za pár minut znovu samovolně zavřou. Můj
spolucestující je shodou okolností bezpečnostní
technik drah a zrovna mi s úsměvem vysvětluje, proč Pendolina nemohou jezdit po našich
kolejích bez problémů, když kolem prochází
nervózní průvodčí – kráska z předchozí cesty
zůstala na Moravě – a bezbarvým hlasem nás
informuje, že dveře nejdou otevřít. „...nebo se
tady udusíme!“ zní nám v hlavách ozvěna mašinfírova hlasu. Smích nám tuhne na rtech, do
vlaku se opírá slunce a rozpaluje ho, teplota
v kupé neúnosně stoupá. Odkládáme zbytky
našich svršků i gentlemanství, pot nám stéká
do očí, zběsile lomcujeme zamčenými dveřmi,
v boji za posledními zbytky kyslíku šplháme po
zádech žen a dětí... A další příběh je na světě.
Další důvod, proč o železnici natáčet film. Nebo
skládat verše.
Že se ale dvojitá janusovská tvář Českých drah
nevytrácí ani z poezie, dokazuje historka ze
samotného závěru našeho natáčení. Poslední
záběry průjezdu vlakem tunelem byly už za námi
a vlak stál na nádraží ve Vraném nad Vltavou.
Následovaly ještě krátké dotáčky zvukové. Na
zvukařův pokyn protrhla mašina okolní černou
tichou noc táhlým nářkem vlakové návěsti. Když
se ozvěna sirény potřetí rozlehla nad údolím
Vltavy, otočil se ke mně opodál stojící výpravčí
a zasněně pravil: „To je ale romantika, co?“ A než
jsem stačil přisvědčit, z nedalekých domů se
zcela neromanticky ozvalo: „Děte s tim kraválem
už konečně do prdele!“
Když se surrealista zmocní špenátu
padesát korun a odešel jej sníst ven. Pak už
následoval jen údiv – jak se může přinejlepším
vlažné, spíše však studené placce, která úplně
postrádá chuť, říkat pizza? A jak to přijde, že
tato rozblemcaná parodie na skutečné jídlo
může stát tolik peněz? A hlavně – jak je možné,
že se do takového podniku ještě někdo může
znovu vrátit? Těžko říci – možná, že lidé jsou
otrlí a na chuť opravdového těsta a skutečného
sýra už zapomněli. Nebo prostě jen potřebují
rychle vpravit do těla živiny a o další se nestarají. Anebo jsou to také surrealisté. Konečně je
tu ještě jedno prosté vysvětlení: třeba měl jen
autor těchto řádků smůlu, přičemž jindy to tak
zlé není. To by bylo ještě dobré. Jenže to by pak
nemohl na rozličných místech Prahy i celé naší
země takovýchto zkušeností učinit bezpočet.
Říká-li se, že společnost poznáte kromě jiného
i podle jídla, které se jí na ulici, potom nás Bůh
chraň. Když se surrealista zmocní špenátu,
nevěstí to nic dobrého.
tb
ILUSTRACE: VOJTĚCH ŠEDA
Občas se stane, že člověk dostane cestou domů
hlad a přemýšlí, jak by ho utišil. Většinou to
nebývá až takový problém – pokud neočekáváte
kulinářské zázraky, nějaký ten sendvič či salát
po chvíli najdete. Běda však, pokud vás hlad
přepadne v noci. Touto dobou už se všechny
zavedené kategorie začínají otřásat a vy jen
zíráte, co všechno jsou druzí schopni nazvat
jídlem. Skoro se zdá, jako by práci v oboru
rychlého občerstvení poslední dobou vyhledávali přesvědčení surrealisté v naději, že tu
budou moci formovat hmotu novým, neotřelým
způsobem. Přednedávnem to u Anděla pocítil
i autor těchto řádků. Bylo něco po půlnoci
a Štefánikovou ulicí už zdálky zářil velký neon
Pizza Express. Hlad byl tak silný, že veškeré
pochybnosti musely jít stranou. Podezřelé
bylo už to, že obsluhující surrealista vůbec
nepromluvil – zřejmě měl za to, že vše důležité
řekne zákazník, což se také stalo. Zákazník
řekl, že prosí plátek špenátové pizzy. Vzápětí
za něj s rozpaky zaplatil nekřesťanských
Bílá kniha firemního vzdělávání
Milý pane ministře Liško, není tomu tak dávno,
kdy jsem dostudoval „nepraktický“, protože
humanitní, obor na tuzemské univerzitě. Na
té univerzitě, fakultě ani katedře nás nevzdělávali pro firmy, vzdělávali nás totiž v oboru.
Neměli jsme žádnou správní radu a chod univerzity neovlivňovali politici ani manažeři
firem. Škola mi dala do života kvalitní vzdělání
v oboru, široký rozhled, schopnost dávat si věci
do souvislostí, nezávislé a kritické myšlení
a vůbec věci, které se Vám a vašim rádcům
z OECD moc nelíbí. Je vcelku jasné proč. Za
prvé se potom špatně hovoří o studentech
jako pouhých klientech, firmách jako jejich
odběratelích, vzdělání jako statku, pouhé
nabídce a poptávce, kterými se Bílá kniha
terciárního vzdělávání jen hemží. Za druhé,
kritické myšlení a pozornost vůči společenským
procesům jako výsledek studia neorientujícího
se aktuální poptávkou firem, pomáhá utvářet
společnost inteligentních, kritických a pozorných občanů. Slušnou společnost, která se jen
tak nestrhává promyšlenou rétorikou něčích
soukromých zájmů. Chtěl bych, aby součástí
takové společnosti byly moje děti a dostalo se
jim k tomu patřičného vzdělání, nikoli aby je
akorát „odebíraly firmy“. Proto je, slovy Vašeho
koaličního premiéra, Bílá kniha naprostý shit.
Za pět!
ib
Dobře ukrytá literatura mezi
čokoládovými fotografiemi
Existují knihy, u kterých se pravidelně v knihovních výpisech objevují, zkratky CA: O, CP:
O – rozuměj: počet svazků k dispozici prezenčně
i absenčně je nulový. Dalo by se říci, že jsou
to knihy zakleté, takzvaně permanentně
nedostatkové. Pokud takovou knihu čtenář
nevyhnutelně potřebuje, zbývají mu kromě
obtelefonování přátel v podstatě tři cesty
– pátrat v knihkupectvích, zda kniha nebyla
čirou náhodou vydána, přečíst si někde knihu
online nebo se vydat na dobrodružnou cestu
zaprášenými antikvariáty. České antikvariáty se mohou pyšnit především stohy Jirásků
a podobné literatury, na něž si musel v letech
školní docházky sáhnout každý. Mezi jejich
rozložitými svazky je však při dostatečné trpělivosti možné narazit i na méně dostupné knižní
poklady. A nepochybně nejen ty knižní.
V jednom zastrčeném antikvariátu v pražské
Opatovické ulici se dají objevit věci skutečně
roztodivné. Například sbírka fotografií dětské
filmové hvězdičky Shirley Temple. Obrázky
slavných tváří stříbrného plátna se ve třicátých letech přikládaly k běžnému zboží. Když
po prolistování alba uvážíte, kolik jeho autor
musel spotřebovat mýdla a sníst čokolády, než
je nasbíral, nezbude než si postesknout, že
skutečným hvězdám a diváckému zapálení pro
ně, už přece jen odzvonilo.
vh
Autor: Stanislav Komárek
Predátoři
Velcí predátoři – šelmy a draví ptáci – člověka od nepaměti fascinovali. Ač se jedná
o tvory lidem z části objektivně velmi nebezpečné, jsou zde hrůza a odpor přímo propojeny s obdivem, ba nadšením a lehkým mrazením, vidíme-li je v akci. Například paraziti
oproti tomu vyvolávají jenom hnus a odpor.
LEV, TYGR A VLK
Je k tomu ovšem třeba jistá velikost srovnatelná
s námi – rejsek, přemáhající s relativní odvahou
a silou lva, kobylku či můru větší než on, je
nanejvýš komicky bizarní, ač zvětšen na velikost jezevčíka by nás vyřídil zcela spolehlivě.
Ačkoliv i třeba draví brouci typu velkých střevlíků či ryby ve stylu štik a barakud přitahují
lidský zájem, hlavní obdiv se koncentruje na
teplokrevné obratlovce.
Také je pozoruhodné, že lidské fobie ze zvířat se
koncentrují především na hady, pavouky a hmyz,
z menší části i na ptáky obecně a koně, ale v žádném případě třeba na velké šelmy, ve skutečnosti smrtelně nebezpečné. Pomysleme jen, jak
výraznou úlohu hraje v mytologii, metaforice
i výtvarném umění západnější Eurasie lev, ve
východní Asii tygr. Čínská úsloví o tygrech by
naplnila knihu, i země tak odlehlé od přirozeného výskytu lva jako Čechy, Štýrsko, Velká
Británie či naopak Srí Lanka jej mají ve znaku,
jeskynní lvi s krátkou hřívou se vyskytují už na
nástěnných malbách lidí kromaňonské éry.
Zcela klíčovou archetypální šelmou celé severní
polokoule je také vlk s vyhrocenou ambivalencí divoké nenávisti a skryté fascinace: lítý
nepřítel stád a Karkulek se vrací v podobě
vlkodlaků a v lykantropických mýtech vůbec,
a také v podobě psa, nejvěrnějšího a nejmilovanějšího domácího zvířete, jehož původ
upadl pro mnohé v zapomenutí (ovčáčtí psi
chránící stáda před vlky, z nichž pocházejí, jimž
se podobají a s nimiž se občas i kříží, jakýmsi
způsobem připomínají vznik policie novověkých
států z „ochočené“ a státem krmené frakce
kriminálního podsvětí). Vlci také jako jediná
zvířata vůbec několikrát zkusili proces paralelní
k lidským domestikačním snahám – zejména
z Indie a v několika případech i ze středověké
Evropy jsou známy případy tzv. vlčích dětí,
kojenců nalezených a odchovaných vlky tak
říkajíc jen pro zábavu a pro radost.
VLÁDCE „POJÍDAČEM LVŮ“
Nemenší fascinace se týká i dravých ptáků
– kdo jednou zblízka viděl útok sokola nebo
orla, nikdy na něj nezapomene. Orly jedno
i vícehlavé má ve znaku snad nejvíce států – jen
namátkou: Morava, Německo, Rakousko staré
i nové, Polsko, Albánie, Rusko, Spojené státy,
Mexiko. K atributům vládců také patřilo šelmy
a dravé ptáky přemáhat a lovit, stát se „pojídačem lvů“, či alespoň vlastníkem těchto tvorů
přemožených a zotročených: víc než vězňové
v klecích, jamách a příkopech fascinovali ti,
kdo se při lovu na příkaz velitele vzdalovali a po
provedení krvavého díla zase vraceli – vášeň
středovýchodních i evropských středověkých
vládců pro lov se sokoly i jinými dravci je obecně
známa, indická knížata běžně lovila s gepardy,
Kublaj chán dokonce i s tygry (i drezúra šelem
v cirkusech se podnes těší zájmu publika).
Sofistikovanost metody spočívala v tom, jak
poměrně brutálně nalomit, ale nedolomit zcela.
Sokolnická příručka Friedricha II. Hohenstaufa
ze 13. století je podnes fascinujícím čtením,
v podstatě nejlepší biologickou knihou středověku vůbec – pěstování kanárů či mopslíků
se tradiční vladař věnovat nemohl, to by bylo
stejně potupné jako vyrážet na lov plžů. Ještě
korunní princ Rudolf Habsburský, který si marné
čekání na trůn plnil ornitologickými studiemi
vynikající úrovně, lovil a pozoroval zejména orly
a další dravé ptáky po celé c.a k. monarchii.
SPECIALISTÉ NA PROLÉVÁNÍ KRVE
Co je vlastně oním strhujícím momentem při
sledování těchto bytostí ? Nesporně jsou to
schopnosti, které člověk nemá – rychlost
a preciznost útoku, postřeh, zrak a f yzická
síla daleko nad úrovní těch našich, přirozená výbava smrtícím instrumentáriem zubů
a drápů, hrdý, nespoutaný a mocný dojem,
který v nás vyvolávají. Snad hraje svou roli
i to, že v lidských společnostech pozdějšího
typu je prolévání krve vyhrazeno ctěným,
obávaným či naopak opovrhovaným specialistům typu obětníků, řezníků, katů, válečníků
a lovců a jaksi vyňato z kontextu běžných lidí.
Člověk svým bytostným založením rozhodně
predátor není a svými přirozenými zbraněmi,
zuby a rukama, by stačil tak na skokana zeleného či ptáčata v hnízdě. Původně převážně
rostlinnou potravu si doplňoval tu larvou,
tu mršinou, tu řečenými drobnými živočichy.
Ovšem to, že někdo není bytostný predátor,
nevypovídá nic o jeho agresivitě – kozorožci
jsou zcela býložraví, ale agresivní až až.
Pro získání větší kořisti už museli naši předkové
používat zbraní, pastí či jiných lstí, některé
lidské populace konzumovaly převážně maso
už v dávné minulosti: co jiného jíst v arktické
stepi ledových dob či dnes na vysokém severu
– možná tak brusinky či klikvy v sezóně (není
bez zajímavosti, že antika idealizovaně viděla
zlatý věk minulosti jako sběračský, kdy ještě
nebylo lovu, zemědělství ani zbraní). Lovecký
aspekt minulých ér se však někdy poněkud přeceňuje, protože se lépe uchovávají kosti kořisti
než třeba pecičky z malin v trusu.
EKONOMIČTÍ TYGŘI
A FINANČNÍ ŽRALOCI
Obdiv (i odpor) k predátorům a jejich zkrvaveným spárům se však táhne celou lidskou historií
a příslušná metaforika zaplňuje společenské
i ekonomické kontexty: asijští a východoevropští ekonomičtí tygři, finanční žraloci,
člověk člověku vlkem, vlk v rouše beránčím,
medvědí služba, lví podíl, tělovýchovné spolky
Sokol a Orel (u Aztéků válečná sdružení Orlů
a Jaguárů), štiky v rybníce, svobodná liška ve
svobodném kurníku atd. Jak to říká v Čapkově
povídce princ Karadagh o pisateli dopisu, jenž
cítí pod prsty: „Je tu veliká síla… síla, která
číhá… tygr také není zločinec, tygr je veliký
pán.“ Chtěli bychom, s našimi gracilními zoubky
určenými k drcení bobulí a travních zrn, moc
bychom chtěli být predátory, ale nejsme… z lidí
jde hrůza na zcela jiném základě.
Autor je biolog a esejista. Působí na
Přírodovědecké fakultě UK a Fakultě
humanitních studií UK.
Autor: Petr Jedlička
Vlky a ovečky je lépe
nechat v pohádce
Dravost existuje bezesporu i v mezinárodních vztazích. Ne však jako vlastnost, jíž jednotlivým státům přisuzují novináři. Dravost je obecný jev. Vysvětlení jejího původu se
různí a všechna jsou prokazatelná. Místy dokonce tak spolehlivě, že zůstává otázkou,
zda se jí v tomto smyslu vůbec věnovat.
Vyjednávání, okupace, kompromis, válka…
když je řeč o mezinárodním dění, právě taková
slova se většině lidí vybaví. Kdo má politicky
jasno, využije i nějaký ten přívlastek: vyděračské, nekonečná, krvavý anebo nespravedlivá,
například. Ale dravá? Co je to za podivnou
charakteristiku?
Dle denního tisku tu máme dravou Čínu, co
slídí po surovinách; dravé Rusko, jež jedná se
sousedy jako se satelitními přívěšky; dravé
tygry z Asie, co chtějí vyrábět všechno pro
všechny, i dravé Spojené státy, které by rády
rozšířily trh, demokracii a hamburgery po
celém světě. Všichni z jmenovaných dravců
se snaží prosadit. Jasně si vymezili cíl a nyní
k němu energicky směřují: nezabývajíce se
obecným dobrem, hlava nehlava. U každého z uvedených světí účel svým způsobem
prostředky.
KOHO NAZÝVAT DRAVCEM?
Jsou tu však i jiné státy, které si počínají svéhlavě, rozhodně až bezohledně: odložíme-li
brýle západní civilizace, není dnes Čína o nic
méně razantní než třeba Francie a Francii
blízké nadnárodní společnosti – i ty rozněcují
africké konflikty, když se jim zrovna nehodí
stávající poměry, i ty nezajímají vedlejší či
nezamyšlené důsledky jejich politiky. Asijská
velmoc má sice víc možností, méně PR poradců a více pokaženou pověst, v principu se ale
chová podobně. V Jihoafrické republice, říká
se největší demokracii na černém kontinentu,
bychom zas objevili stejnou podrážděnost jako
v Rusku, pokud jde o vliv v blízkém příhraničí.
Možná i větší. A třeba Izrael nebo Kuvajt jednají
vůči ekonomikám sousedů daleko svéhlavěji,
než všechny jihoasijské šelmy dohromady. Ani
Francii, ani Indii, ba ani židovskému státu se
ovšem do dravců nespílá.
Čím to? Přívlastek, který vyjadřuje specifickou
důslednost, energičnost, tvrdošíjnost a prudkost určité země v zahraniční politice, slouží víc
publicistům než skutečným výzkumníkům. Hodí
se k podbarvení zpráv, přispívá ke zdůraznění
naléhavého poselství, posiluje morální apel.
V tomto smyslu je ale výrazem povrchním.
S podstatou skutečnosti nemá společného
téměř nic. Na základě obecné shody vědců je
možné spolehlivě říci, že žádná moderní země
není predátorem od přírody. V podobných situacích a s podobnými možnostmi se různé státy
dopouštějí obdobně průbojného jednání.
Dravost v mezinárodních vztazích, jež kromě
zmíněného čítá předpoklad, že snaha o prosazení
vlastního zájmu poškodí zájem někoho jiného,
nicméně existuje. Lze ji pozorovat i studovat.
Ne však jako přílepek k charakteristice určité
země, nýbrž jako rys, který je vlastní mezinárodní
politice obecně. Státy se nestávají dravými ani
tak vinou národních zvyků, tradic či úminků mocných. Sklon k dravosti nabývají spíše za určitých
obecných podmínek. Tedy zásluhou systému.
ANARCHIE A SPOLUPRÁCE
Otázky, jak systém působí na jednotlivé země
a kdy je stát na nejlepší cestě začít se chovat
jako dravec, souží teoretiky mezinárodních
vztahů už od zrodu humanistického myšlení.
Ne že by nebyly odpovědi – existují jich rovnou
desítky. Potíž je, že vědecká komunita se dosud
nedokázala shodnout na jedné z nich. Za léta
debat, odborných disputací a myšlenkových
soubojů se pouze vyprofilovaly tři směry, jež
původ dravosti vysvětlují komplexně.
Zastánci prvního směru si říkají realisté.
Z jejich pohledu je mezinárodní pole – abstraktní prostor, který se řídí univerzálními zákony
mezinárodní politiky – z podstaty anarchické.
Tak trochu připomíná kulečníkový stůl, na němž
se každá z koulí (států) valí svým směrem. Rychlost a razance jsou největší devízou. Na žádném
místě nemohou být dvě koule zároveň. Draví
se stávají vítězi, laxní poraženými.
Dle realistického přístupu inklinují k dravosti
všechny státy, protože s dravostí lze získat
nejvíce. Fakt, že se tak chovají v daném okamžiku jen některé, je dán relativním poměrem
sil a pragmatickým kalkulem zisků a ztrát.
S dravostí se totiž dá získávat jen v omezeném
počtu cílů. Jiné, často významnější, mohou
být razantní politikou poškozeny. Většinou je
proto upřednostněn opatrnější přístup – koule
je raději zpomalena, aby jí případné srážky
s ostatními příliš nevychýlily.
Druhý směr bývá nazýván idealistický. Dle jeho
stoupenců je pro všechny státy objektivně
výhodnější spolupráce než soupeření. Místy
se ovšem výhodnost projeví až v dlouhodobém
výhledu. V takových případech může být upřednostněn krátkodobý zisk, k němuž je dravost
tou nejužívanější cestou.
Z hlediska stability systému a optimálních
podmínek pro přirozenou spolupráci je nicméně
dravost nebezpečná. Zákon akce a reakce platí
i v představách idealistů. V rámci možností
je tak záhodno preventivně bránit situacím,
v nichž by se dravost mohla vyplácet – například budováním mezinárodních institucí typu
OSN, podepisováním smluv, ve kterých se státy
zavážou dodržovat stejné principy, nebo pořádáním nejrůznějších summitů a konferencí,
kde si lze leccos neformálně vyříkat. Ústředním nástrojem proti dravosti v mezinárodní
politice je ale mezinárodní právo. Pokud by
všechny státy uznaly jednotná pravidla a kdyby
existovala respektovaná autorita, která by
nad dodržováním jednotných pravidel bděla
a všem měřila stejným metrem, bylo by podle
idealistů po dravosti.
PRAVIDLA TRHU
Třetí směr je možné označit jako globalistický.
Aktéry mezinárodního pole se v tomto pojetí
nestávají pouze státy, nýbrž i velké nadnárodní
korporace, mezinárodní občanské iniciativy,
odborová hnutí a další instituce nestátní
povahy. Pro globalisty není důležité, jakými
principy se řídila mezinárodní politika po
většinu své existence – stěžejní jsou zákony,
které fungují dnes. A ty se až příliš podobají
pravidlům celosvětově propojeného trhu.
Globalisté říkají: Jistě, je dosti pravděpodobné,
že se mezinárodní vztahy řídily vlastní specifickou logikou. Práce historiků přibližující
vídeňský, berlínský, versailleský či postupimský
mírový kongres nabízejí nepřeberně důkazů.
Ale dnes? Logiku trhu přejaly státy – bez ohledu
na historické či geopolitické vazby se jeden
druhému snaží přebrat odbytiště, dodejce
i zákazníky. Nadnárodní společnosti, aktéři,
kteří rozšiřující tržní zásady po světě jako
římské legie latinské právo, si mohou diktovat
podmínky. A tržní logiku přejaly také mezinárodní organizace – brettonwoodské instituce,
Světová banka, Světová obchodní organizace
a Mezinárodní měnový fond, jež měly původně
tržní divokost krotit, platí dnes za největší
propagátory co nejvolnějšího obchodování;
jednotný trh představuje základní integrační východisko všech uskupení snažících se
o podobně komplexní propojení států, jaké je
k vidění v Evropské unii, a sama OSN jen krčí
rameny, když nastane potíž, již nejde zvládnout
tržními prostředky.
Je pochopitelné, že v takovémto prostředí je
dravost ceněna. Skutečnost, že někteří aktéři
dravě nejednají, je způsobena pouze tím, že
dravě jednají jiní. A také zásluhou toho, že
v rámci jednotlivých států i organizací stále
přežívají lidé a skupiny, jež tržní dominanci
urputně vzdorují.
A REALITA?
Dravost v mezinárodních vztazích je tedy
neoddiskutovatelná a názory na její původ se
různí. Zbývá se zamyslet, který z přístupů by
mohl nejspíše odpovídat realitě.
Nic nemůže být jednodušší, chtělo by se říci
– stačí si sepsat všechny situace, v nichž
se určitý z aktérů zachoval dravě, a hned
uvidíme. Je tu však svízel: jenom za druhou
polovinu 20. století se událo ke třem stovkám
takovýchto příkladů. Každý z nich proběhl
v odlišném kontextu, s rozličnou předehrou
a jinými důsledky. Každý též doprovodila jinak
pojatá interpretace. Není tak obtížné vytvořit
si vlastní závěr a následně sestavit výčet událostí, který jej podpoří. Přesvědčit ostatní, že
nebylo v takovém soupisu nic vynecháno a že
naopak nic důležitého nepřebývá, je ovšem
zhola nemožné.
Co z toho vyvodit? Pokud se laskavý čtenář
nehodlá zabývat teorií mezinárodních vztahů,
radil bych na dravost v mezinárodní politice
zapomenout. Jedná se ostatně o jev stejně
nesporný jako dílčí. Na otázky typu: Co podněcuje bohaté státy k další expanzi, za jakých
okolností jsou země ochotné vstoupit do války
či jaké uspořádání prospívá nejvíce míru, se
stejně nedá odpovědět laickou úvahou a dravčí
přívlastky k činům jednotlivých států věc spíše
zamlžují. Dravost je záhodno nechat novinářům, již nedokáží promlouvat fakty. Učinit si
názor na určitou událost lze i bez rozdělování
na ovečky a vlky.
Autor je zástupcem šéfredaktora a vedoucím
zahraniční rubriky Literárních novin.
Autor: Jeroným Klimeš
Proklít fíkovník zvířata neumí
„Dobrý voják Švejk je prý symbolem češství.“ To je názor, při kterém si říkám: „Pánbůh
s námi a zlé pryč!“ Proč? Nejenže nebyl dobrým vojákem, ale především je to jedna z nejagresivnějších románových postav, které znám. Ve srovnání se zvířaty mají lidé mnohem
rafinovanější možnosti, jak být agresivní vůči ostatním. Mnohdy velmi nenápadné.
Švejkova agrese je velmi záludná – je totiž pasivní. U normální agrese předpokládáme, že je to
právě agresivní jedinec, kdo řve a kdo se dopouští násilností. U Švejka je to naopak. On je tvůrcem drobných i větších naschválů, které dojemně
skrývá za svou předstíranou blbost. Ten, kdo řve,
je naopak jeho oběť. Ta se i dopouští násilností
na Švejkovi a okolí. Je to reakce na bezmocný
vztek, který Švejk zručně navodil. V psychologii
se často hovoří o hrách a například Eric Berne
v knize Jak si lidé hrají označuje tento moment za
takzvanou manipulativní výplatu: Švejk chytá
svou oběť do nastražené léčky (ukradne cizího
psa), a když to pak praskne, stojí jak hromádka
neštěstí – no a kopněte si do takového ubožáka.
To je přeci pod vaši úroveň. Bezmoc oběti je pak
vítězstvím Švejka, kterou si vychutná jako onu
„manipulativní výplatu“.
Je masochista oběť
nebo agresor?
Přesně tento záludný druh pasivní agrese nacházíme i v masochismu. Jestli si myslíte, že soužití
s masochistou je nějaká slast, že ho můžete
10
mlátit, jak chcete, a jemu se to ještě líbí, tak jste
na omylu. Takový masochista je vpravdě člověk
na zabití. Jedna žena mi popisovala soužití
s masochistickou babičkou. Bůhvíkolikrát jí
říkala: „Nejsem ráda, že se na mě koukáš, když
se převlékám do spodního prádla, a už vůbec
mně vadí, když při tom na mě šaháš.“ Co myslíte,
že babička při nejbližší příležitosti udělá? Bude
si ji prohlížet a se slovy: „Jé, tady máš nakřivo
ramínko...“ k ní přiskočí a začne na ni sahat.
Nejhorší na těchto interakcích je, že vnučka se
cítí vinna za bezmocný vztek, který v ní vyvolává tato řada drobných naschválů a rýpanců
babičky. Říkala, že se nediví, že ji děda mlátil
a že jí byl nevěrný, prý by to udělala taky. Její
slova samozřejmě musíme brát s rezervou, ale
přesto je dobré si uvědomit, že to není vždy
agresor, kdo řve a kdo se dopouští násilností.
Někdy je to naopak právě jeho oběť.
Návaly vzteku
a fantazijní agrese
Podobně jako skrývaná agrese masochistů
není vidět ani fantazijní agrese. Například
jdete s malým dítětem do školky a chcete
přejít silnici. Najednou kolem vás za strašného řevu projede motorkář na zadním kole.
Samozřejmě v obci, asi tak stokilometrovou
rychlostí a samozřejmě ignoruje přechody.
Teď asi očekáváte, že budu psát o agresivním
chování motorkářů. Ne, není třeba. Jednak
o něm všichni vědí a kromě toho motorkáři
jsou dobrovolní dárci orgánů a pozabíjí se
sami.
Chci psát o něčem jiném – o návalu vzteku,
který se prožene hlavou tomu jinak pokojnému
občanovi s dítětem – představí si, že kdyby
mohl, tak vezme dlažební kostku a mrskne ji
po tom „idiotovi“. Tyto návaly vzteku provází
často tunelové vidění, které jsme viděli ve filmu
Vratné lahve, a intenzivní snění o nějakém agresivním úkonu – dlažební kostce, baseballové
pálce, vidlích, motorové pile a podobně. Tyto
návaly agrese má mnoho lidí, ale málo z nich si
uvědomuje, že jsou zaprvé návykové, ale hlavně
je to druh výcviku, kdy si člověk ve fantazii
představuje něco, co se může lehce spustit
v realitě.
Dotyčný třeba potká toho motorkáře za pět
minut na parkovišti u samoobsluhy a může
se spustit agresivní chování, které u něj
dosud nikdo neviděl. V těchto případech tací
pachatelé popisují s údivem naprostou lehkost
svého chování: „Víte, já ani nevím, co to do mě
vjelo. To jako bych ani nebyl já. Jako by to jelo
samo...“ To bohužel není pravda. V takových
případech se většinou jedná o chování, které
bylo předpřipraveno a nacvičeno ve fantazii
právě při zmíněných návalech vzteku. Na tom
není nic divného, vždyť i muzikanti si nacvičují
skladby ve fantazii, když se je potřebují naučit
a nemají po ruce hudební nástroj, třeba ve vlaku
při cestě na představení či koncert.
Sebevražda je agrese
obrácená proti sobě
Jeden muž přišel večer domů, popovídal si se
ženou u vína a šel jako normálně spát. Ráno se
probudil a podivil se, proč je v posteli sám. Žena
nikde. Tak obešel barák a našel ji oběšenou na
půdě. I zde muselo předcházet masivní snění
a fantazijní příprava celého činu. I když věděl,
že jeho žena je ve vztahu nespokojená, že jí
vadí, jak málo je doma, přesto ho ani ve snu
nenapadlo, že to chce řešit takto. Nedostal od
ní ani náznak varovného signálu. Zbyl po ní jen
dopis na rozloučenou.
Je to už skoro sto let, kdy Freud přišel s definicí
sebevraždy jako agrese obrácené proti sobě.
Ano, i zde si žena vztek a zmar, který prožívala
v manželství, vybila na sobě a ne na muži. I když
ne nutně. Znal jsem jednu ženu, která si kdesi
našla nějaký článek. V něm nějaký terapeut
popisoval, jak je nešťastný a vyčítá si, že nebyl
schopen zabránit sebevraždě jednoho svého klienta. Tato žena na základě tohoto článku začala
snít o tom, zda by i její terapeut nebyl náhodou
nešťastný, kdyby se zabila. Byla to opojná manipulativní fantazie: „Ano, vím, že můj terapeut
nechce, abych se zabila, ale když to udělám,
budu ho moci z hrobu krásně ovládat! On bude
kvůli mně nešťastný...“ Toto manipulativní snění
ji dostávalo z rozlad, a tak se na něm stávala
závislá. Zde můžeme krásně vidět, že sebevražda
není jen agrese obrácená proti sobě, ale často
i agrese obrácená proti blízkým lidem, a navíc
i těžko vykořenitelný a velmi zrádný zlozvyk.
Nevyhýbá se to ani vědcům
Agrese nebyl prostý ani Ježíš, když vyhnal
obchodníky z chrámu nebo když proklel fíkovník, tak by bylo divné, kdybychom agresi nenašli i u vědců. Ti jsou samozřejmě chytří a tedy
i jejich agrese se projevuje rafinovaně. Je zaobalena do tisíce cizích slova, zpravidla má nějakou
logiku, takže je těžko napadnutelná. Například
krásně se dá manipulovat grafy. Dojem, jaký
máme z grafu, nemusí vůbec odpovídat tomu,
jakou informaci graf přináší. Petr Bakalář je
můj spolužák a kamarád, tak mi odpustí, když
ukáži graf z jeho knihy Psychologie Romů, při
kterém jsem se hodně nasmál.
sivní vědec totiž nebude křičet: „S cikány do
plynu!“ Ten jen bude učeně obhajovat eugeniku
či jiné pseudoteorie. Jednomu z nich jsem řekl:
„Kdyby kdys kdes vznikla nějaká komise, která
by určovala, kdo může a nemůže mít děti, proč
bys měl předpokládat, že zrovna ty bys padl do
oka úředníkům. Naopak! Vsadím se, o co chceš,
že ty bys byl první, koho by ta komise škrtla.
Takže jestli prosazuješ eugeniku, je to, jako by
sis stavěl šibenici.“
Většina laiků čte tento graf: „Inteligence
neromů je takto velká a inteligence Romů
naopak takhle malinkatá.“ Ale rozdíl ve výškách
křivek je dán jen tím, že bílých lidí je více než
Romů – to nemá s inteligencí nic společného.
Z vědeckého hlediska je důležité jen to, kde
leží vrchol těchto křivek. U běžné populace je
stanoven na 100 a u Romů je pravda nižší, cca
o 15 až 20 bodů – okolo 80. K tomu je ale třeba
vědět, že adoptováním dítěte jeho IQ naroste
o 14 bodů oproti biologickým rodičům. Tak silný
je vliv prostředí! Pozor, Petr je velmi chytrý,
takže není možno říci, že jeho graf lže. On to
jen podal zavádějícím způsobem, který laiky
mate, ale ze kterého je jasné, jaký má vztah
k Romům.
Synovec Charlese Darwina Francis Galton byl
bezesporu vynikající vědec, který má na svém
kontě řadu objevů nejen v biologii (například
barvoslepost – galtonismus, otisky prstů
a podobně), ale i statistice (regresní funkce).
Bohužel přišel i s termínem eugenika, což je
v podstatě pokus o šlechtění lidí tím, že se někomu zakáže mít děti nebo se ty děti rovnou zabijí.
Byla to teorie, která inspirovala samotného
Hitlera a i třeba ve Švédsku se pak prováděly
plošné sterilizace nežádoucích osob. Dnes jsme
sice z těchto teorií naštěstí trochu vystřízlivěli,
ale přesto pokud chceme vidět agresi vědců,
musíme být alespoň tak chytří jako oni. Agre-
Letadlo s kolmým startem
neboli autostimulace
Když organismus narazí na překážku, často se
mu vyplatí zvýšit svou aktivaci, roztočit se.
Toto zvýšení aktivace se označuje za stres a je
též základem agrese. Je to většinou užitečná
vlastnost, proto se v průběhu evoluce také stala
i příjemnou.
Jsou lidé, kteří jsou schopni naštvat se z ničeho
nic. Odborně se tento jev nazývá autostimulace, mezi lidmi spíše koluje výraz „samonasírací
typ“. Lidé s kolmým startem se právě proto tolik
rozčilují, protože je to zbavuje špatné nálady.
Prostě naštvanost je o trochu příjemnější stav
než rezignovaná skleslost. Tato i tato agrese
je vcelku záludná, protože člověk ji využívá
jako drogu a zároveň mu zhoršuje mezilidské
vztahy. Všichni vědí, že soužití s kverulantem
není žádná slast.
Poměrně běžně vidíme podobné útěky před
vlastními stavy nejen do agrese, ale i do
jiných, mnohdy ještě škodlivějších stavů. Vždy
nacházíme podobnou logiku – nějaká obranná
reakce, která je v mnoha případech užitečná,
se v jiném kontextu stává škodlivou. V takových případech se musíme snažit, abychom
tyto splašené obranné reakce ovládli. S nimi
i s agresí je to stejné jako s ohněm – dobrý
sluha a zlý pán.
Autor je psycholog.
11
Autorka: Petruška Šustrová
1954
Francie odchází z Indočíny
Osmého ledna 1954 se jeden americký řidič nákladního auta rozhodl oslavit své devatenácté narozeniny dosti netradičním způsobem. Za skvělou cenu 4 dolarů si v jednom
nahrávacím studiu v Memphisu domluvil nahrání vlastní písničky. Ten řidič se jmenoval
Elvis Presley a do nahrávacího studia se o několik měsíců později vrátil, aby natočil
hit „That´s all right, mama“. Jaké důsledky to mělo pro kulturní dějiny, asi není potřeba
vysvětlovat.
Výrok soudce Warrena
V Americe se ovšem děly i jiné věci – například
ke konci března 1954 se v USA začaly prodávat
barevné televize, jejichž cena nepřevyšovala
1000 dolarů, v Torontu bylo 30. března slavnostně otevřeno metro. a 13. března americký
prezident podepsal se svým kanadským protějškem dohodu o stavbě průplavu mezi Velkými
jezery a Atlantikem. O idyle se však mluvit
nedalo, Spojené státy tížil problém rasové
segregace. Rok 1954 přinesl zlom:
V roce 1951 podal černý svářeč Oliver Brown
z města Topeka v Kansasu žalobu, protože se
odmítl smířit s tím, že jeho osmiletá dcera Linda
musí jezdit osmadvacet bloků autobusem do školy
pro černé, když jen sedm bloků od jejich domů
je škola pro bílé. Browna, mírného a zbožného
člověka, bylo těžké považovat za radikála. Udělal
vše, co bylo možné, aby směl dceru zapsat do
Sumerovy školy určené výlučně bílým dětem,
a nakonec se rozhodl zažalovat školní radu. Případ byl veden pod jménem „Brown versus školská
rada v Topece“. 17. května 1954 přečetl soudce
Earl Warren jednomyslný výrok Nejvyššího soudu
v otázce, která pronásledovala Ameriku téměř
celé století: „Soudíme, že pokud jde o veřejné
mínění, nemá v něm doktrína ,odděleně avšak
rovnocenně‘ místo. Oddělená školská zařízení
nejsou ze své podstaty rovnocenná.“
Rozhodnutí v případu „Brown versus školská
rada“ nejen právně ukončilo segregaci, ale připravilo segregační uvažování o zákonnou oporu.
Byl to možná nejdůležitější okamžik celého
desetiletí, okamžik, jenž odděloval starý řád
od toho, který právě nastupoval, a napomáhal
při vytváření nadcházející bouřlivé éry. Pojetí
svobody se okamžitě rozšířilo a Nejvyšší soud
vykročil cestou, na jejímž konci bylo uznání práv
outsiderů. Znamenalo to pro ně nejen víc práv
a svobod, ale i morální satisfakci.
Rozhodnutí ovlivnilo i stále mocnější média.
Reportéry z novin i z televize postrčilo, aby se víc
12
Francouzský legionář v akci na vietnamském bojišti v roce 1954. Porážka ve Vietnamu
měla pro Francii velmi bolestné následky. Zanechala rovněž šrám na francouzsko-amerických vzájemných vztazích. Francouzi měli Američanům za zlé, že nedokázali pomoci
jejich posádce v Dien-bien-phu.
věnovali případům rasových předsudků. Černoši,
kteří vyšli do ulic s cílem dosáhnout větší svobody, zjišťovali, že se o nich nejen píše a natáčí, ale
že se k nim novináři chovají s respektem a zdvořile. Jedna éra skončila a druhá začínala.
David Halberstam, Černobílé desetiletí
Dien-bien-phu
V jihovýchodní Asii začala 13. března 1954
bitva u Dien-bien-phu, která proměnila osud
kolonialismu, osud Francie i osud Vietnamu
– a toto o ní napsal americký historik Williamson Murray.
Celé obléhání si vyžádalo hodně přes 10 000 mrtvých a Francouzi a jejich spojenci z nich tvořili
skoro čtvrtinu. Naprosto přímým důsledkem Dienbien-phu byl konec francouzské vlády v Indočíně.
Ženevská konference přiřkla celý severní Vietnam
Ho Či Minovi a Vietminhu a Francouzi se během
roku přes všechny své záměry a cíle z jihovýchodní
Asie stáhli. V červenci a v srpnu vrátil Vietminh asi
3000 francouzských zajatců. Ale ostatní, skoro 10
tisíc, zahynuli buď cestou, z níž se staly pochody
smrti do vězeňských táborů, anebo v táborech
samotných. Mnozí z těch, kteří přežili, záhy
bojovali v nové válce v Alžírsku, za kterou Francie
zaplatila svým imperiálním postavením.
Dlouhodobé důsledky Dien-bien-phu byly ještě
dalekosáhlejší. Pro USA znamenala francouzská
porážka citelnou ránu politice zadržování. Fakt,
že Spojené státy nedokázaly pomoci umírající
posádce v Dien-bien-phu, zanechal šrám na francouzsko-amerických vztazích a vedl Francouze
k tomu, že odstoupili z vojenské části aliance
NATO. V době vůdcovství Charlese de Gaullea si
naplánovali vlastní obranný kurs. Strategická
váha ztráty části či celé Indočíny se měla projevit na tvrdém měřítku ekonomické a politické
síly, které po příštích pětatřicet let ovlivňovalo
studenou válku.
Po bitvě u Dien-bien-phu Francie uznala porážku, stáhla se z Vietnamu, podepsala v Ženevě
příměří, načež bojovníci Vietminhu obsadili
9. října Hanoj, kterou Francouzi vyklidili, a Ho
Či Min ji vyhlásil za hlavní město Vietnamu.
Vietnamská tragédie měla dlouhé pokračování,
v neposlední řadě trpký osud „boat people“,
tisíců lidí, prchajících z nyní již komunistického Vietnamu na vratkých člunech a často bez
pomoci tonoucích v moři.
29. dubna uzavřely Čína a Indie „Pakt o mírové
koexistenci“ a jeho závěrem byl mimo jiné fakt,
že Indie uznala Tibet za součást Číny.
Ve východním bloku
V SSSR proběhly volby, jichž se zúčastnilo 99,98
procenta oprávněných voličů, a ti pro navržené
kandidáty odevzdali 99,79 procenta hlasů.
Agentura TASS to okomentovala: „Celonárodní
blok komunistů a bezpartijních si odnesl celkové vítězství.“ S tím se nedalo polemizovat,
až na to, že byla jako obvykle navržena jediná
kandidátka jediné strany.
V Jugoslávii byl v lednu odvolán předseda federálního shromáždění a viceprezident republiky
Milovan Djilas, považovaný za druhého muže po
Titovi, protože v některých článcích kritizoval
praxi komunistické strany a upozorňoval na
některé negativní rysy režimu. Byl mimo jiné
autorem studie „Nová třída“, která byla ve své
době velmi oceňována, a autor knihy Hovory
se Stalinem, která má značnou dokumentární
hodnotu dodnes.
V Polsku byla událostí roku 1954 „aféra
Światlo“:
28. září 1954 vystoupil na Západě na tiskové
konferenci podplukovník Józef Światło, bývalý
zástupce ředitele X. správy ministerstva bezpečnosti, který 5. prosince 1953 uprchl do Západního
Berlína. Skoro rok po jeho útěku z Polska o něm
nebylo nic známo. Na tiskové konferenci mluvil
mimo jiné o osudu amerických občanů Hermana a Noela Fieldů. V srpnu 1949 Światlo zatýkal
Hermana Fielda, který přijel do Varšavy hledat
svého bratra Noela, jenž předtím zmizel v Československu. Po nótě amerického ministerstva
zahraničí byli oba Fieldové propuštěni z vězení,
Herman v Polsku a Noel v Maďarsku.
Rovněž 28. září začalo Rádio Svobodná Evropa
vysílat pořady, v nichž Światlo odhaloval obvykle
utajované podrobnosti o působení komunistických úřadů v Polsku. Popisoval také spojení
sovětských institucí, poradců i různých emisarů
s polskou stranou, policií a tajnými službami.
25. října vyšla zpráva polské tiskové agentury
PAP o kontrole státních úřadů, kterou v polovině
roku 1953 provedly státní orgány. Podle komuniké
vyšlo při kontrole najevo, že se „Światlo v některých případech za účelem provokace uchyloval
k neopodstatněným obviněním a zatýkání osob,
které si vybral. Jednou z takových osob byl americký občan Herman Field.“ Herman Field byl tedy
propuštěn a dostalo se mu plné rehabilitace.
Jakub Karpinski, Útržky let
Zdá se tedy, že Polsko a Maďarsko na zprávu
z útrob tajných služeb zareagovaly benevolentně, propustili nevinné z vězení, ale v Československu to tak nadějné nebylo.
V Bratislavě začal 21. dubna 1954 proces
s bývalými vysokými funkcionáři Komunistické strany Slovenska a na lavici obžalovaných
zasedli Gustáv Husák, Ivan Horváth, Ladislav
Holdoš, Daniel Okály a Ladislav Novomeský.
V Praze městský soud 15. srpna odsoudil
k vysokým trestům – od dvanácti do osmnácti
let – dvanáct slovenských katolíků z lékařských
kruhů.
Zato ale 7. listopadu Československá televize vysílala první přímou reportáž, přenos
z manifestace na Staroměstském náměstí, a 23.
listopadu bylo v Praze slavnostně otevřeno
Muzeum Klementa Gottwalda.
Hubení pásků
Nahlédněme však i do toho, co se dělo spíše
pod pokličkou: probíhalo usilovné tažení proti „páskům“, mladým lidem, kteří vyznávali
jiný životní styl než účastníci socialistického
budování nebo nadšení členové ČSM. Nosili
delší vlasy, holdovali americké taneční hudbě, swingu a později rokenrolu a při zábavách
tančili „výstřední“ tance. O „páscích“ vyšla
dokonce kniha!
Studujeme-li život páska, zjišťujeme, že člověk
svým vlivem docílil u různých živočichů nestejných výsledků. Je známá věc, že pes například
stykem s člověkem velice získal důvtipu, zato
osel že zkrocením velice ztratil. Tato skutečnost
vede patrně páska k tomu, aby byl ve styku s člověkem obezřelý a nedal na sebe pokud možno
v žádném směru působit. Nicméně pásky je
třeba hubit!
Uvědomme si, že sebepoznání je jenom cesta
k nápravě. Aby byla cesta úspěšná a dovedla ke
zdárnému konci, je třeba pásky hubit, protože
páskovství je vřed na naší mládeži. Je třeba je
poznávat v celé tuposti, klackovitosti a zabedněnosti. Páskovství, jež vykrystalizovalo v zločiny,
obžalovává všechny, kteří odbyli páskovství
mávnutím ruky. Je třeba pásky hubit – pravím
vám – a potírat a někdy i lovit. Pročež: Lovu
zdar!
Radovan Krátký, Pásek
Těžko přitom nevzpomenout na prózy Josefa
Škvoreckého o zakázané hudbě za nacismu i na
případ Plastic People za normalizace.
Cyklus Rok po roce je zpracován podle rozhlasového pořadu, který pod stejným názvem pro
ČRo 6 připravili Petruška Šustrová a Petr Koura.
George Hayes, Thurgood Marshall
a James Nabrit po vynesení rozsudku
Nejvyššího soudu v případu „Brown
versus školská rada“.
13
foto: Petr Klika
Autor: Jan Skopec
ASI BYCH SE NEUŽIVIL
Je dopoledne ke konci dubna a já se setkávám se známým hudebníkem Xavierem Baumaxou.
Jsme v Řeznické ulici před výdejnou časopisu Nový prostor. Baumaxa se chystá dva dny
na vlastní kůži vyzkoušet, jaké to je být prodejcem NP.
Prodejci Nového Prostoru často lamentují nad
všemi radili, kteří jim říkají, jak mají prodávat.
Všichni mají spoustu poznámek, ale jen málokdo dostatek odvahy na to, aby si sám prodej
vyzkoušel. Xavier Baumaxa se na tuto zkušenost
připravil vskutku dobře. Už deset dní se neholil
a má na sobě oblečení, v kterém na své zahradě
štípe dřevo. Ve výdejně vyfasuje deset časopisů
a zároveň dostává cedulku, na které je jeho
fotka a nápis „Lubomír – začátečník.“ V hospůdce na rohu mu ukazuji, jak ovládat diktafon,
do kterého bude během prodávání namlouvat
své postřehy. Dopíjíme pivo, dokuřujeme své
cigarety a Baumaxa s cedulkou prodejce NP na
klopě míří na Florenc. Jeho zážitky z prodeje
jsme se vám rozhodli zprostředkovat v podo-
14
bě necenzurovaného přepisu nahrávek, které
hudebník zaznamenal.
Den první, úterý 22. dubna
Rec. 1
První dojmy mám už z metra. Pode mnou seděla
starší pani, koukala se na mě a možná si říkala:
„Co to je asi za týpka, že v tomhle věku skončil na
dně? A že i mezi prodejcema Nového Prostoru je
začátečník. Lubomír.“ Přemýšlel jsem o tom, jak
jdu s ostatníma lidma do metra a jak se každej
někam žene, jak má každej nabitej program.
V podstatě jsem se oproti nim cejtil jako lúzr,
ale zároveň strašně osvobozenej. Mám jenom
tašku s časákama a v podstatě nemám co ztratit. Druhá věc, která mě hned bila do obličeje,
byly reklamy kolem eskalátorů. Koukal jsem se
na ty reklamy, face to face rámečky a přišlo mi,
jako by byly o úplně cizích, nedosažitelnejch
věcech. Jak jsou cizí, tak mě vlastně ani nezajímaj, protože jsou úplně mimo okruh mých zájmů
a mýho vnímání okolního světa. No a teď si jdu
tady na Florenci stoupnout před Billu, protože
to je moje prodejní místo.
Rec. 2
I když jsem ještě nic neprodal, tak mám asi
dobrýho fleka. Vybraly si ho totiž i dvě zástupkyně hnutí Greenpeace, který, na rozdíl ode mě,
aktivně oslovujou lidi, jestli nechtějí podepsat
petici proti radaru. Já si nicméně myslim, že
čím víc radarů, tím větší přehled. Že by to moh-
lo podporovat i GPS navigaci. Takže ten radar
v Brdech je celkem dobrej nápad. Už nějaký
podpisy maj. Já jsem ještě neprodal nic. Tak
teď jdu tady do metra a uvidíme, co dál.
Rec 3
Prodal jsem první časopis. Ale nemyslim si, že
by to bylo z toho důvodu, že jsem bezdomovec,
kterej prodává Nový Prostor. Přišly totiž takový
dvě hezký holky a zeptaly se mě, jestli náhodou
nejsem Xavier, nebo jestli jsem opravdu Lubomír. Tak já jsem se tvářil, že nevím, o čem mluví,
a ukázal jsem jim občanku, že jsem opravdu
Lubomír. No a ta jedna říkala, že si stejně myslí, že jsem Xavier. A ta druhá říkala, že jsem
někomu podobnej. Nevim, každopádně mi daly
čtyřicet korun a to je pozitivní.
Rec 4
Je vám Praha malá? Kupte si Nový Prostor! Teď
tady prošel můj známej, tak jsem ho lapil. Dělá
v bance a dal mi padesátku, i když si původně
myslel, že časák stojí dvacku. Takže další fejkovej prodej a ještě mám deset korun dýško.
To je dobrý. Pro dnešek ale končim s prodejem,
protože musim na natáčení do televize.
Den druhý - středa 7. května
Po čtrnácti dnech se zase potkáváme v Řeznické. Xavier je tentokrát oholen a slušně
oblečen (na tričku se mu skví nápis Free
Tibet – Made in China). Má za sebou týdenní
miniturné a zdá se být dobře naladěn. Fasuje
časáky a bez větších řečí se jde na věc.
Rec 1
No, tak jsem tady zase. Na štaflu. Přijel jsem
oktávkou do Karlína, v kapse mám klíče od
třípokojového bytu a je mi celkem fajn. Před
chvíli mě tady nějakej romskej somrák požádal,
jestli nemám dvě padesát. Já mu říkám: „Jáá?
To je, vole, jako divný.“ A šla tady taky nějaká
zfetlá partička, která od lidí cíleně somruje
peníze. No a když tady teď stojim, tak mám trochu depku. Úplně stejnej pocit jsem měl, když
jsem hrál na ulici na kytaru. Cítíte, že většinu
lidí to nezajímá. A že jim je to na obtíž. Že se
štítí všech těch lidí z ulice, co hrajou, prodávaj,
somrujou. Respektive, že jima opovrhujou.
To je pro ně to dno společenskýho žebříčku.
Přitom dno je ten týpek, co ode mě somruje dvě
pade. Kripl, kterej v životě nešáhne na práci
a bude somrovat od lidí, který maj možná ještě
míň peněz než on. Teď se tady potácej další
dva jemu podobný. Kdybych měl odhadnout
jejich IQ, tak si myslim, že by dohromady dali
tak 85.
Rec 2
Je poledne a teď to tady houkalo. Zkouška sirén.
A pak se ozval týpek z rozhlasu: „Zkouška sirén!
Zkouška sirén! Právě proběhla zkouška sirén!“
Úplně mi přeběhl mráz po zádech. Najednou
jsem zjistil, že jsou tady všude reproduktory.
Ten hlas slyšíš naprosto zřetelně. Úplně mi to
připomínalo Orwellovu osmdesát čtyřku. Pořád
tě někdo vidí. A poslední místo, kam ti nevidí,
je tvůj mozek. Ale už i myšlenky se budou dát
přečíst. Stejně jako se Menšíkovi v Pane, vy jste
vdova zhmotnily sny...
„Zkouška sirén! Zkouška sirén! Právě proběhla
zkouška sirén!“... No a je to tady zase. Asi
zkoušej různý repráky, aby zjistili, jestli maj
ten fašismus zapojenej stereo.
Rec 3
Je celkem dobrý pozorovat, jak se kolem potácí
týpci v různých kvádrech. Většině z nich to
totiž nesluší. Já jsem to taky nosil a nikdy mi
to nebylo příjemný. Daj se dobře poznat lidi,
který to nosí z povinnosti, a lidi, který jsou
s tim srovnaný. Ale právě spousta lidí s tim
srovnanejch není. Je vidět, že se v tom cejtí
nesví. Některý jsou na to naopak hrdý. Maj
pocit, že je to povyšuje do jakýhosi středního
stavu. Nicméně většina z nich mi přijde jako
nepřirozený týpci, který si ten oblek navíc
neumí oblíknout. Převážná část těch modelů je
totálně out. Vlastně v tom vypadaj jako burani.
Někteří si myslí, že jsou in, ale používaj třeba
lososovou košili s lososovou kravatou. Což už
je pět, možná deset let out. Anebo fialkovou
košili s kravatou violet.
A vůbec to město celkově. Když to srovnám
s vesnicí, tak mám pocit, že se sem stahuje
sebranka. Trend bude takovej, že ve městech
bude žít čím dál tím víc lúzrů a šméčkařů.
A budou dělat šméčka jeden na druhýho. Většina kšeftů ve městě je založená na vojebu.
Máloco z toho je dobrá služba. A když už je něco
dobrá služba, tak je to dobrý pivečko a dobře
propečená kachýnka.
Rec 4
To město je strašně zrychlený. Každej tady
někam spěchá. Myslím si, že prodejce Nového
Prostoru je jeden z mála lidí, kterej může stát
na jednom místě a vychutnat si shon těch lidí
kolem. Prodejci plyne čas vlastně úplně jinak.
Takže, já si dám Nový Prostor do průhlednejch
desek a jenom pasivně koukám po lidech. A je
úplně jasný, že když na ně nebudu hulákat,
tak vůbec nic neprodám. Ale zase na druhou
stranu, proč bych měl na ně hulákat? Ty vole, já
si ale myslim, že kdybych na ně nehulákal, tak
se neuživím. Prodejce musí být aspoň trošku
podbízivej. Když je podbízivej a střízlivej, tak
je to podle mě v pohodě. A když je podbízivej
a nalitej, tak bych si od něj ten časák nekoupil asi ani já. No nic, mám tady první pivíčko.
Uvidim, jak se to bude rozjíždět.
Rec 5
Ženy! Teď je mnohem teplejc než před čtrnácti
dny, kdy jsem prodával poprvý. A ženy obnažily
lýtka. A některé i výstřihy. To je úplně neuvěři-
telný, co člověk musí zažívat, když vydrží stát
na místě a vidí jich tolik. Já bych chtěl, aby mi
všechny ty ženy poskytly nový prostor.
Rec 6
„Prodaj mi jeden.“
„Čtyřicet korun.“
„Kolko ? Dám ti dvadsať. Já som tiež starý
prodajca.“
„Tomu nerozumim. Když já ti ho prodám za
dvacku, tak co? Tak já na tom vydělám nula.
Měl by sis časák koupit v Řeznický. Tam ti ho
prodaj. Za dvacku.“
„A kto mi ho prodá, keď som vyraděný.“
„No... Já nevim, co budeme dělat.“
„Predaj mi jeden za dvadsať.“
„A proč? Ty si ho chceš prečíst nebo co?“
„Nie. Prodávat. Aby som si zarobil na jedlo.
Hladný som.“
„Tak ty si zarobíš...“
„Čo ti dám? Dvadsať. A peť korun? Dve koruny?
Tri koruny?“
„Dej mi čtyřicet. Daj mi čtyřicet.“
„Nebuď taký.“
„To je pro mě na hovno kšeft.“
„Nie je. Stále zarobíš.“
„Nemáš cigáro?“
„Nemám. Dal by som si.“
„Já právě taky nemám cigára. Já bych si taky
dal. Jenže mně to dneska nějak nejde... Nezlob
se. Ale musíš mě chápat“.
„Já ťa chápem... Chcel som ti niečo poradiť.
Ale... Já by som ti poradil, keď bys mi predal
časopis“
„Co bys mi poradil?“
„Vieš, keď takto budeš stáť, nikdy nič nepredáš.
Málo ľudí se zastaví a zobere. Musíš pendlovať.
Takto musíš pendlovať...“ (odchází)
Rec 7
Tak pokračuju v debatě s jednim vyřazenym
prodejcem. Víceméně se teď živí tím, že už
nějakej čas prodává jedno číslo z roku 2004.
Mimo jiný mi taky říkal, že tady je to špatný
místo. Lepší je to prej na Barrandově. Tam
jsou herci a že bych tam mohl dostat pajdu,
stovku, dvě kila. A že si ani neberou časopis.
Já jsem teď v Bille. On sem už nesmí, tak mi dal
dvacku, abych skočil koupit krabicák. A fakt
stojí 18.90,- To je neuvěřitelný. Tak si myslim,
že spolu popijem a uvidim, jak to celý dopadne.
Třeba dostanu ještě nějaký tipy.
Rec 8
Tak teď jsme s tim týpkem, s tim Rómem, vysmahli krabicák. Platil ho on, tak ho jdu na jeden
pozvat zase já. Poradil mi spoustu věcí a zjistil
jsem, že bych se jako prodejce asi neuživil.
Dneska jsem neprodal vůbec nic, ale parádně
jsem si pokecal. Takže Florenc 14.30, končím
tuto reportáž.
Autor je studentem antropologie na FHS UK.
15
Autorka: Andrea Slováková
Sledování filmů bez om
V televizi může divák najít nejrůznější pořady ve všech žánrech, ale vysílány jsou vždy
v daných časech, což se nemusí pokaždé hodit. Je si sice možné programy nahrát, ale to
pak musíte věnovat čas a pozornost nastavení přehrávače. Oblíbený film si samozřejmě
můžete obstarat i v DVD půjčovně, jenže to zase znamená absolvovat cestu do kamenného obchodu, který nemusí být právě nejblíže. Vázanost na konkrétní čas a prostor je
nevýhoda, kterou téměř beze zbytku překonává internet.
VIDEO NA POŽÁDÁNÍ
Přibližně dva roky již trvá období, kdy se
televize šířené online a „video on demand“,
tedy video na požádání, rozšířilo a začaly
vznikat malé nadšenecké i velké institucionalizované portály s audiovizuálním obsahem
zpřístupňovaným online. Jedinou klasikou ve
filmové distribuci, která si zachovala nějakou
bezkonkurenční výhodu, je kino – vidět film
na velkém plátně s prostorovým zvukem je
pořád ještě událost až hypnoticky přitažlivá
pro nejrůznější skupiny diváků. A i když některé portály nabízí obsah v HD TV kvalitě, aby
se pak jeho puštění v domácím kině přiblížilo
opravdovému kino-zážitku, k monumentálnosti velkého plátna mají pořád ještě
daleko.
Mezi desítkami stránek, kde jsou f ilmy či
televizní pořady nebo amatérská videa k dispozici buď k prohlížení přímo na stránce
(streaming), anebo ke stažení do vlastního
počítače (download), se dají rozlišit dva
základní typy portálů. Jedny fungují na způsob
serverů jako Youtube či Myspace a za cíl si
kladou především shromáždit co největší
množství audiovizuálních materiálů. Jejich
přednost je obvykle ve vysoké interaktivitě
– umožňují komukoliv přidat svůj příspěvek,
nemají žánrová nebo obsahová omezení.
16
Druhou skupinou jsou pak profilované portály,
které se buďto orientují obsahově či žánrově
(politické filmy, experimentální film), anebo
prezentují dramaturgický prof il věhlasné
instituce.
Do online distribuce zasahují velké televizní
společnosti – britská BBC digitalizuje svůj
archiv, francouzskoněmecká televize Arte
vybudovala portál (www.artevod.com), kde
jsou ke stažení stovky filmů, a to včetně klasiků francouzské nové vlny Jasquese Rivetta,
Jeana-Luca Godarda, Erica Rohmera, Clauda
Chabrola. Ale nejdete tu i f ilmy Louise
Bu~
nuela, Louise Malla, Jeana Renoira či Davida Lynche či animované f ilmy, muzikály
a dokumenty nebo dokumentární a jiné televizní série. Většina filmů bohužel není přístupná z České republiky, neboť mají omezená
práva šíření – z jiné země se k nim však dostanete za jeden a půl až čtyři eura.
SPORT I EXPERIMENTÁLNÍ FILM
Miro, online televize, resp. rozcestník k různým
televizním filmům a pořadům zdarma, si zakládá na své nevýdělečnosti, a přes nevzhledný
a dost nepřehledný web umožňuje dostat se
k mnoha obsahům a televizním pořadům,
v jakýchkoliv formátech, přes různé open
source technologie. Přístup ke stovkám volně
přístupných televizí z celého světa umožňuje
i další portál: MyTVpal. Televizní pořady,
zpravodajství, seriály, filmy nebo sport si
přihlášený návštěvník po nainstalování
mytvpal přehrávače většinou může streamovat
i v HD kvalitě. Portál je komerčně spojen
s obchodem a bazarem HD televizí.
Strohá stránka www.ubu.com/film je nabitá
filmy, ke kterým byl ještě donedávna jen velmi
obtížný přístup – nabízí zdarma streaming
snímků 160 autorů, převážně z oblasti experimentálního filmu. Jména jako Maya Deren,
Walerian Borowczyk, Stan Brakhage či Jean
Cocteau mohou vytvořit představu o obsahovém výběru. Dále jsou zde třeba politické
dokumentární filmy Skupiny Dzigy Vertova,
ukázky práce vědeckého filmaře Jeana Painlevého či videoartisty Nam June Paika. I mnozí
dokumentaristé zde mají svůj prostor: Joris
Ivens, Agnès Vardová, velká jména světové
kinematografie Jonas Mekas, Alexander Kluge,
Louis Bu~
nuel. Streamovaná videa jsou někdy
doplněna odkazy na další zajímavé zdroje.
Filmaři a producenti na britské půdě založili,
v duchu distribučních družstev, která jsou od
70. let 20. století významnou formou filmové
distribuce, portál www.docutube.com. Jak už
název svým odkazem k Youtube sám napovídá,
obsah by měl nabízet nepřeberné množství
ezení času a prostoru
dokumentárního materiálu, který budou moci
autoři či producenti na portál uploadovat buď
zdarma (a tedy bez technické podpory), anebo
za poplatek, kterým si zajistí technické služby.
Portál je ještě v přípravě.
Podobnou aktivitou zaměřenou výhradně na
dokumentární film (i když v budoucnu plánuje
žánrové rozšíření) je v Německu vyvinutý
portál www.onlinefilm.org. Je interaktivní
a autoři mohou svůj film nahrát a zpřístupnit
za cenu, kterou si sami určí. V sedmi jazykových verzích nabízí přehledný katalog, kde
můžete najít dokumenty z celého světa.
Zdržením je stahování filmů přes bittorent,
protože si uživatel musí na svůj počítač nainstalovat bittorent klienta, a to mu ještě navíc
nastavení jeho počítače nemusí tuto službu
povolovat.
ČESKÝ DOC-AIR
Jediným portálem pro dokumentární a experimentální filmy online ve východní Evropě je
Doc-Air (www.doc-air.com). V České republice
podobnou iniciativu zprovoznila v loňském
roce Česká televize v podobě placené videopůjčovny, kde nabízí seriály a pořady ze své
produkce. Projekt digitalizace f ilmů vyvíjí
i Národní filmový archiv. Nicméně Doc-Air je
zatím jediným místem soustředícím se na
kvalitní dokumentární filmy, který filmové
diváky seznamuje se současnou světovou
dokumentární scénou, českými dokumenty
i významnými díly historie. Je portálem se
selektivní nabídkou, výběr se zaměřuje na
autorské filmy, významné společensky i umělecky, tedy dokumenty se závažnou a poutavou
tematikou, které ale zároveň nerezignují na
estetické kvality a výjimečný styl díla.
Některé f ilmy mají pro svoji internetovou
distribuci teritoriální omezení – podle přání
distributora, v ČR je možné stáhnout z Doc-Air
všechny f ilmy, podívejme se tedy na jeho
nabídku podrobněji: rakouský režisér a sce-
nárista Michael Glawogger poskytl pozoruhodný snímek Megacities, lidsky i civilizačně
naléhavý portrét svérázných obyvatel „tavících kotlů“ současnosti (Bombaj, Mexiko,
Moskva, New York), které spojuje jediné: sen
o lepším životě. Pozoruhodným projektem je
pak další rakouský projekt, Život ve smyčkách
režiséra Tima Novotnyho, jenž nese výmluvný
podtitul Megacities RMX. Tvorbu jiného rakouského dokumentaristy a současně i uznávaného
fotografa Andrease Horvatha reprezentují
filmy Ticho zeleně (epidemie slintavky a kulhavky z počátku roku 2001 komponovaná jako
elegické rekviem), This Aint No Heartland
(pohled amerického venkovana na válku
v Iráku vyznamenaný několika festivalovými
cenami) a Z pohledu penzionovaného nočního
hlídače (dokumentární variace na slavný
Kieślowského snímek Z pohledu nočního vrátného z roku 1977). Z ostatních zahraničních
tvůrců na Doc-Air si pozornost zaslouží dánský
pokušitel filmové formy J/
orgen Leth (obraz
současné Ameriky očima evropského pozorovatele Nové výjevy z Ameriky), známý ruský
autor Sergej Loznica (minimalistický Portrét),
Angus Reid (antropologicko-politický esej
Prsten) nebo belgický básník obrazu Xavier
Christiaens (Chuť kumysu). Dokumenty stěžejní
osobnosti světového dokumentu – provokujícího Rakušana Ulricha Seidla – tu naleznete
také.
Z českých autorů jsou zde oblíbené f ilmy
Martina Marečka (okolnosti kongresu NATO
v Praze objevující Hry prachu a na mnoha
festivalech oceněný Zdroj), Miroslava Janka
(Nachové plachty), Eriky Hníkové (zpráva
o stavu českého venkova po vstupu do EU
Sejdeme se v Eurocampu, i z českých kin populární snímek o ženské kráse, médiích a penězích Ženy pro měny), Olgy Sommerové (Máňa
po 10 letech, Moje 20. století), Heleny Třeštíkové (kompletní časosběrný cyklus Manželských etud). Z českých režisérů dále najdete
filmy Pavla Kouteckého, Martina Řezníčka,
Terezy Kopáčové, Roberta Sedláčka, Víta
Klusáka, Pavla Marka ad.
LEVNĚJŠÍ VARIANTA VSTUPENKY
DO KINA
Na portálu jsou filmy rozdělené podle tematických kategorií (např. globalizace, politika, věda,
hudba) a zároveň do žánrových kategorií (portrét, historický, časosběrný, experimentální
dokument apod.). Speciální sekce je vyhrazena
objevování nových talentů prezentováním
studentských filmů. V rubrice „brzy na Doc-Air“
najdete filmy, které si již brzy budete moct
z Internetu stáhnout. Uživatelé mají možnost
výběru z 3 výstupních souborů různých kvalit.
Film si můžou pustit přímo na stránce, anebo
jsou přístupny 2 verze ke stažení ve vyšší kvalitě
– jednak soubor ve formátu DivX resp. XviD,
jehož velikost je uzpůsobena tak, aby se film
vešel na jedno CD. Druhým formátem je DVD
v originální kvalitě. Ceny jednotlivých filmů
jsou jednak závislé na kvalitě filmového souboru, kterou si uživatel zvolí, jednak na ceně
filmu určené jeho distributorem. Cena streamingu je však zpravidla levnou variantou kino
vstupenky, a cena DVD kvality je zpravidla
poloviční oproti DVD nosiči v obchodě. Doc-Air
byl založen před dvěma lety občanským
sdružením JSAF, které pořádá Mezinárodní
festival dokumentárních filmů Jihlava. V současnosti na něm můžete najít 170 filmů a každý
týden přibývají dva nové.
Autorka je organizátorkou MFDF Jihlava.
17
Autor: Ivo Bystřičan
Pohoda zvířat je
hodnota sama o sobě
V posledním roce se mluvilo o vepřovém mase jako nikdy předtím. Chovatelé protestují proti podmínkám, které na trhu mají, a mnozí z nich zavírají své farmy, protože
chovy se jim nadále nevyplatí. V celé vepřové diskuzi ovšem poněkud uniká fakt, že za
vepřovým řízkem stojí prase. O něm jako o živém tvoru a vůbec tom, jak hospodářská
zvířata dnes v Evropě žijí, jsme hovořili s Markem Špinkou, etologem z Výzkumného
ústavu živočišné výroby.
ABY ZVÍŘATA PROŽILA
NĚCO POZITIVNÍHO
Pracujete v oddělení etologie, což není
asi všeobecně známý pojem. Čím se
zabýváte?
Zkoumáme chování zvířat chovaných člověkem
nebo držených člověkem v zajetí. Nejvíce se
zabýváme chováním prasat, skotu, farmově
chovaných jelenů, daňků, ale i řadou polodomácích zdivočelých zvířata i volně žijících
zvířat. Já sám se nejvíce zaměřuji na sociální
chování, především mateřské chování, hravé
chování, částečně agresivní chování, komunikaci mezi zvířaty a ontogenezi chování, tedy
vývoj chování během života zvířete. Řešíme
mnoho témat, od velmi teoretických otázek,
jako je matematické modelování chování, třeba chování ve skupině, jak se zvířata navzájem
ovlivňují, přes fyziologické analýzy, jako jsou
například hladiny hormonů, až k praktickým
otázkám, třeba jak se zvířatům vede, jak se
chovají ve více nebo méně rozdílných typech
ustájení.
Doc. RNDr. Marek Špinka, CSc.
se narodil v roce 1957. Vystudoval zoologii
na Univerzitě Karlově, doktorát a habilitaci
v oboru živočišné výroby získal na České
zemědělské univerzitě. Jako výzkumník
pracoval ve Výzkumném ústavu psychiatrickém a Fyziologickém ústavu Akademie věd.
Od roku 1987 pracuje ve Výzkumném ústavu
živočišné výroby, kde vede výzkumný tým
zabývající se chováním intenzivně chovaných hospodářských zvířat. Na Univerzitě
Karlově vyučuje bioetiku a pravidelně publikuje v tuzemských i zahraničních vědeckých
a odborných periodikách, jako například
Ethology či Applied Animal Behaviour Science.
Účastnil se řady odborných stáží v Německu,
Švédsku, Nizozemí, Kanadě a USA. Podílí se
na celoevropském výzkumném projektu Welfare Quality hledajícím objektivní způsoby
jak monitorovat pohodu zvířat na farmách.
Je viceprezidentem Mezinárodní asociace
aplikované etologie. Je ženatý, má tři děti
a čtyři vnoučata.
Proč se vůbec chování zvířat zkoumá?
Těch důvodů je několik. Jednak je to samo
o sobě zajímavé – důležitou součástí vědy je
to, že něco zkoumáme jenom proto, že nás to
zajímá. V našem případě tedy jaká ta zvířata
jsou, proč se chovají právě tak, jak se chovají.
Nemusí to vést k žádným prakticky využitelným
poznatkům, nebo se to tak zprvu nemusí jevit,
ale časem k jejich využití dojít může. Praktických důvodů ke zkoumání chování zvířat je
ovšem řada. Konkrétně u hospodářských zvířat
můžeme použít výzkumy chování k tomu, aby
18
chovy byly efektivnější nebo abychom odstranili nějaké problémy, které chovy mají. Pokud
třeba zvířata nejsou schopna dobře se pohybovat v nějaké technologii, tak zjistíme, v čem
je problém. Můžeme například zjistit, že je to
dáno jejich smyslovým vnímáním. Odněkud
třeba padá ostrý stín a ta zvířata to vzhledem
k jinému způsobu vidění vnímají jako překážku,
zastavují se tam a celý systém přestane plynule
fungovat. To je příklad praktického uplatnění
etologického výzkumu.
Takhle to může znít, jako by etologický
výzkum sloužil zejména zemědělcům,
aby vyprodukovali co nejvíce. Má ale
vaše zkoumání nějaký dopad v oblasti
etiky?
Etický motiv je velmi důležitý. Velká část
evropské veřejnosti má čím dál větší zájem
o to, jak jsou zvířata vlastně chována a jak
se jim daří. Pokud se jim v nějakém ohledu
daří špatně, zkoumá se, co by se s tím dalo
dělat a jak to zlepšit nebo jak nějaké způsoby
chovu omezit nebo proměnit. Dnes v Evropě
je právě toto zhruba polovinou motivace
a polovinou peněz, které jdou do etologického výzkumu. Kdybychom to označili nějakým
módním slovem, zkoumáme, zda je současný
způsob chovu eticky udržitelný. Promítá se
to například do toho, že v řadě zemí se už za
součást kvality potravin považuje nejen, jak
jídlo chutná, zda je bezpečné, zda je zdravé, ale také jakým způsobem byla chována
zvířata, z nichž nakonec ty produkty máme.
Proto část našeho zkoumání posuzuje třeba
různé typy ustájení. Třeba prasnice, která kojí
selata, může být více nebo méně omezena
v pohybu. My zjišťujeme, jak se tam zvířatům daří a jak to ovlivňuje jejich další život.
Ukazuje se totiž, že když zvířata mají větší
možnost projevovat určité typy přirozeného
chování, a to dokonce některé typy, které se
nám zdají méně důležité, jako třeba hravé
chování u selat, tak jsou zřejmě následně
lépe vybavena co do možnosti vypořádat se
s náročnými situacemi v dalším životě. Proto
zkoumáme, jakou najít cestu mezi tím, aby ta
zvířata mohla být chována ve velkém počtu
Prasata mají velmi živé vztahy, často velmi
napjaté. Jejich vztahy se mohou poměrně
rychle měnit a můžou se i intenzivně projevovat v situacích, kdy jim o něco jde. Když
jde například o omezený přístup k potravě,
krávy se budou prostě odstrkovat, a když má
trošku větší hlad podřazená kráva, tak klidně
odstrčí tu nadřazenou, a té to nijak zvlášť
nevadí. Prasata jsou v tomhle velmi citlivá
zvířata. Pokud nemohou žrát naráz, dochází k velmi intenzivním bojům, které vedou
i k povrchovým, ale četným a bolestivým
poraněním. Avšak za normálních okolností,
kdy jsou ve stálé skupině, pak se navzájem
znají, rozeznávají, vytvoří si stabilní vztahy
nadřazenosti a podřazenosti.
Stálosti skupin však asi nelze příliš
dosáhnout ve velkochovech...
Moc ne, protože ve většině stájí a podniků je
obrat stáda poměrně rychlý. Většinou v tom
systému dochází k dosti častému míchání
skupin a tam prakticky vždycky dojde k soubojům o to, kdo je komu nadřazen. Ty souboje
bývají dosti nepříjemné a pro zvířata vyčerpávající. Někdy jsou prostory příliš malé, aby
podřazené zvíře mohlo uhnout dostatečně
daleko, aby nadřazenější nebo silnější zvíře
poznalo, že jeho nadřazenost byla uznána.
Jestliže slabší zvíře uhne jenom kousek, tak
silnější zvíře má za to, že to slabší mu nechce
ustoupit. Útok může pokračovat a může trvat
třeba několik hodin.
foto: Štěpán Špinka
Vyznačují se vztahy mezi prasaty
něčím jiným než agresivitou a bojem
o nadřazenost?
a efektivně, ale zároveň se jim umožnilo
takové chování, aby nestrádala a prožívala
i něco pozitivního.
ENERGICKÝ ŽIVOT „BIOSTROJE“
Jaké tedy prase je? Co zjistíme, když
se na ně nedíváme jen jako na součást
kompozice s knedlíkem a zelím?
Jeden možný pohled na prase je, že je to
nějaký biostroj na rychlou, efektivní a levnou výrobu masa. Když se na něj ale podíváte zepředu, vidíte tvora, který má některé
smysly velmi bystré, zejména čich a sluch.
Prase velmi pozorně sleduje, co se kolem děje,
a velmi živě komunikuje především hlasově
s dalšími zvířaty, s dalšími prasaty, ale i s člověkem. My se v současné době snažíme dát
dohromady hlasový repertoár prasete. Říká se
tomu etogram. Zabýváme se také tím, do jaké
míry je v hlasech prasat zakódováno jejich
vnitřní prožívání, tedy emocionální stav. Víme
z neurof yziologických dokladů a z dokladů
chování, že prase má úroveň emocionálního
prožívání stejně intenzivní jako my. Některé
komplexnější emoce, jako je pocit viny, zvířatům chybí. Základní emoce, které s námi
hýbou, jako bolest, strach, frustrace, hlad,
prožívají zvířata stejně intenzivně a stejně
nepříjemně jako my. Na druhou stranu spokojenost, pohodlí, hru, dobrou náladu ve skupině zvířata prožívají také velmi intenzivně.
Chceme-li prasata chovat eticky přijatelným
způsobem, musíme oba pohledy spojit.
Jak prase funguje ve skupině? Jaké
mají prasata vzájemné vztahy?
Mezi prasaty je patrná řada pozitivních
interakcí, zejména v interakci mezi matkou
a selaty, která se dorozumívají celou škálou
hlasových projevů okolo kojení. Selata si
mezi sebou velmi intenzivně hrají. Ta hra
tvoří desítky procent jejich bdělého času,
pokud k tomu tedy mají možnost. Záleží na
tom, jak velkou plochu mají a jak je ta plocha
ke hře stimuluje.
O co jde v takové hře selat?
Ta hra je velmi bohatá, existují vlastně tři
základní typy té hry. Jedna je pohybová hra.
Selata při ní třepou hlavou, dělají velmi prudké otočky, poskoky, úprky, hodí sebou na zem,
třeba na bok nebo na břicho. Jsou to takové
akrobatické prvky a je v tom velmi mnoho
podobného s pohybovou hrou dětí. Tohle je
dost obecným charakterem hry u savců, že
provádějí to, čemu se učeně říká „sebehandikepující pohyby“, čili provádějí něco,
kdy částečně a úmyslně ztrácejí kontrolu
nad tím, co se s nimi děje. Účelem je, že si
procvičují, jak nabýt zpět kontrolu v situaci,
když ji ztratí. Další je sociální hra, kdy se zvířata navzájem postrkují, odstrkují,
19
naoko se koušou, aniž si tím způsobují skutečně nějaké šrámy. A třetím prvkem hry,
který se vyskytuje méně, je hra s nějakým
předmětem, třeba s kusem slámy nebo hadru.
Ve skutečnosti je ale celá hra velmi rychlou
sekvencí těchto prvků, vše se střídá v neuvěřitelně rychlém a nepředvídatelném sledu.
Je to mumraj neobyčejně pestrých pohybů.
Myslím, že to dělají s docela velkým potěšením a že při tom mají pravděpodobně velmi
podobné pocity jako mají děti, když někde,
jak se říká, blbnou.
ČLOVĚK VERSUS PRASE
Jaké mají naopak prasata vztahy
s člověkem?
Domestikovaným prasatům člověk zabezpečuje všecko a ve všem možném je omezuje. Ta
zvířata ví, co nechtějí. Když je před krmením,
tak projevují svůj hlad tím, že člověka volají.
Pokud se k nim přibližujete přátelsky, můžete
slyšet pochrochtávání, které je kontaktním
zvukem. Ve velkých a intenzivních chovech
jsou často úkony člověka pouze technického
rázu, jsou stereotypní, prováděné ve velkém
počtu. Člověk nemá dost času zabývat se
jednotlivými zvířaty. Pak je komunikace
mezi zvířaty a člověkem degradovaná. Zvíře
třeba nějak projevuje nespokojenost, aniž se
následně dočká nějaké odpovědi. Frustrované projevení nespokojenosti nemá žádnou
odezvu.
V rámci otevřené Evropy se zvířata často převážejí v kamionech. Jak prasata
prožívají takové transporty?
Prožívají to nepochybně jako velmi nepříjemnou záležitost. Vozí-li se selata, tak ta za prvé
ztratí matku, tu ale shánějí. Za druhé přijdou
o hlavní zdroj výživy, což je mléčná výživa,
a musejí se naučit přijímat pevnou potravu. Za
třetí přijdou o svoje domácí prostředí a jsou
přemístěni do jiného. Za další jsou většinou
smíchána s jinými selaty a, pokud se ta selata
během doby kojení nesetkala s jinými selaty
a setkají se s nimi až po odstavu, tak se většinou spolu už také docela vehementně perou.
To znamená, že je zde pět různých stresů, na
které zvíře není moc připravené.
Ovšem zvířata se převáží asi proto, že
je to pro někoho ekonomicky efektivní.
Osobně si myslím, že tohle může být ekonomicky efektivní v dané situaci, jak je nastavena. Dlouhodobým trendem v Evropě je však
tyto přesuny zvířat omezovat. Evropa má
nejpřísnější limity na to, jak dlouhé ty cesty
smí být, co všecko tam musí být zabezpečeno,
byť se to ne vždycky dodržuje. Podle mě se
toto bude nadále omezovat ještě více. Věřím,
že se vše bude hýbat k tomu, že se budou převážet produkty a nikoli živá zvířata. Třeba
v Británii probíhá vážná diskuze o zákazu
20
vývozu mladých, čerstvě narozených telat
na výkrm mléčnou náhražkou do Holandska,
do Francie a Španělska. Právě proto, že je to
většinou dlouhá a namáhavá cesta, a ani to,
co ta telata prožívají pak, není nějaký ideální život. Zřejmě na tom má podíl silný tlak
veřejného mínění. Myslím si, že trend půjde
směrem k dodržování větší pohody zvířat, jak
se anglicky říká, „animal welfare“. K hledání
schůdných cest v tomhle směru může etologie
taky pomoct.
navíc schována ta zvířata, ke kterým přeci jen
máme nějaký vztah. Je důležité, že se začíná
vnímat, že pohoda zvířat je hodnota sama
o sobě. Že nejde jen o to, že díky tomu pak
máme potraviny zdravější nebo chutnější,
ale že kvalita života zvířat je samo hodnota,
kterou bychom měli vzít v potaz. Vzrůstá tak
počet lidí, kteří nechtějí být radikální jako
vegetariáni, ale hledají cesty, jak život zvířat
zlepšit, a to třeba hodně tím, co kupují.
Jak moc dnes zajímají zemědělce vaše
poznatky o chování zvířat a jejich
prožívání?
Já k tomu mám takový postoj, že jím maso
spíš jako slavnostní záležitost. Neberu jako
něco samozřejmého, že by se člověk masem
měl krmit v nějakém velkém množství. Pokud
je to možné, snažím se maso pořizovat ze
zdrojů, o nichž vím, že se tam zvířatům
lépe daří. V někter ých supermarketech
dostanete bio vepřové z českých chovů. Je
skoro dvojnásobně drahé, ale vy si ho zase
nemusíte koupit tolik a taky lépe chutná.
Myslím si, že je to pro Evropu přirozená cesta
do budoucnosti. Do poměrně nedávné doby
maso bývalo spíše svátečním jídlem. Myslím
si, že je docela racionální, kdyby se spotřeba k tomuto přístupu vrátila ne z nějaké
nostalgie, ale z důvodu všech těch sporných
aspektů, s nimiž je dnešní intenzivní způsob
produkce masa spojen.
Obecně mají chovatelé zájem o to, co se se
zvířaty děje, a zajímá je, jak se jim daří.
Ale zároveň a především jsou směrovaní ve
svém chování ekonomickou podstatou svého
podnikání a tam se pohybují ve velmi úzkých
mantinelech. Největší část agrobyznysu je
dnes nastavena na co nejlevnější produkci co
největšího množství potravin. Je paradoxní,
že lidé v bohatnoucích společnostech, jako je
česká, začínají jít po kvalitě mnohem dříve
v jiných komoditách, jako jsou auta, bydlení,
oblékání, zábava než v jídle. Farmáři, vzhledem k tomu, jak to dnes funguje, se ohledně
zvířat zajímají jenom o věci, které jim mohou
prakticky pomoci v efektivitě, aby si udrželi
konkurenceschopnost v prostředí tlaku na
nízké ceny. Na druhé straně má na farmáře
naše zkoumání vliv skrze zákonodárství,
které na základě výzkumů stanoví minimální požadavky pro ustájení a zacházení se
zvířaty. Myslím, že pro evropské zemědělce
bude postupně pořád důležitější snažit se
produkovat výrobky s vyšší hodnotou, než
jen tlačit náklady pořád níž a prodávat hodně
za nízkou cenu.
ZA MASEM JE SCHOVÁNO ZVÍŘE
Proč to trvalo tak dlouho, než se zvedl
zájem o onen „animal welfare“? Co
musí ve společnosti nastat, aby se
začal klást důraz na to, jak se žije
zvířatům?
Za prvé to souvisí s bohatstvím země, musí na
to být prostředky. Dalším faktorem je, že dnes
se informace volně šíří. V rámci EU spousta
lidí jezdí na stáže, setkává se s dalšími lidmi
a na západoevropských univerzitách, ale
i ve společnosti, je povědomí o téhle otázce
na poměrně vysoké úrovni. Navíc existuje
nezanedbatelná část lidí, která se často
s ohledem na podmínky ve velkochovech
stává vegetariány, a tohle pochopitelně
vnuká tyto myšlenky nastupující generaci.
Mnozí začnou přemýšlet a uvědomí si, že je
to skutečně zvláštní situace, že o podstatné
součásti našeho života, jako jsou potraviny
živočišného původu, skutečně vůbec nic
nevíme. Nevíme, jak vznikají, a jsou za tím
Vy sám jíte vepřové maso?
Co myslíte těmi spornými aspekty?
Nejde jenom o to, jak se tam zvířatům daří, ale
také o to, že tyto chovy jsou velmi náročné na
energii, na vodu a základní potraviny – pšenici, rýži, kukuřici. Pokud se to dělá v masovém
množství, jedná se o velmi neefektivní způsob
hospodaření s komoditami, jež jsou dnes už
vzácné. Proto očekávám vlny otřesů a vážných
úvah o tom, kam dále směřovat celosvětovou
produkci masa, mléka a vajec. Ani biochovy
nejsou bez problémů, některé spotřebovávají
víc těchto zdrojů a vypouštějí víc skleníkových plynů na kilo masa než chovy konvenční.
V posledních čtyřiceti letech byla nadprodukce másla, masa a vajíček a byl problém je udat.
Tahle doba je u konce. Produkce skleníkových
plynů z chovů zvířat je celosvětově vyšší,
než kolik vypouští doprava. Na druhé straně
je chov zvířat už odedávna součástí lidské
kultury a má hodně pozitivních stránek, už
i to, že lidem maso chutná a vždycky bylo
součástí hostin, které dávají lidi dohromady.
Je důležité tyhle aspekty zvažovat a vést dialog mezi mnoha lidmi s velkou šíří různých
názorů. Dnes už je skutečně krátkozraké vidět
to jako střetnutí na jedné straně zemědělců,
kteří bez přemýšlení pokračují v tom, co dělali, a na druhé straně nějakých radikálů, kteří
jsou úplně odděleni od většiny společnosti
a žádají nějaké utopie. Je ale na místě vážné
zamyšlení nad tím, jak zvířata chovat a kolik
jich chovat.
Rozhovor | Kultura | VÝTVARNÉ
UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily
Autor: Jiří Ptáček
Lidský dotek chladného stroje
Zvuk, dotyk, pohyb, technologie, smyslová a sociální interakce – to jsou základní charakteristiky dvou projektů, na jejichž vývoji se podílela poté je veřejnosti představilo
pražské centrum pro nové technologie CIANT.
Celý květen přicházeli do žižkovské galerie CIANT
hudebníci, multimediální umělci a hrstky posluchačů, aby prováděli zvukové experimenty na
přístroji, který u nás dosud neměl obdoby. Má
název ADD soundsystem v. 2.0 (atention deficit
disorder) a jeho autorem je Radim Labuda,
slovenský umělec, který studoval a usadil se
v Čechách. Byl to měsíc hudby, slov, ruchů, okamžitých zážitků a spoluúčasti. V červnu ho pak
vystřídala trojice českých konstruktérů pash*,
Viktor Soukal a Lucie Marešová, aby v rámci
výstavy therapy zprostředkovala návštěvníkům
neobvyklé žážitky „s oblečením”.
Vstoupit do hry zvuků
ADD soundsystem v. 2.0 je navržený jinak, než
jak jsme zvyklí u tradičních soundsystémů na
techno akcích. Ty obvykle vypadají jako stěna
obrácená k posluchačům či tanečníkům, zpoza
níž někdo (dj) vysílá zvuk. Také ADD soundsystem v. 2.0 má sice mixážní stůl a soustavu
reproduktorů, nicméně dlouhý pult tvoří pět
od sebe vzdálených vstupních jednotek, patnáct výstupních a pravidelná reproduktorová
síť rozvěšená pod stropem galerie. Ten, kdo
připojí svůj zdroj zvuku přes běžný malý jack do
některého ze vstupů, pouští zvuk přes výstupy
do adekvátních reproduktorů. Každý člověk
v prostoru tedy slyší něco trochu jiného, může
se prostorem procházet a přitom také měnit
doléhající zvuk podle svých okamžitých úmyslů
jednoduchým přepínáním.
Labuda celý měsíc zval do galerie hosty, kteří
přinášeli své nahrávky a netradiční nástroje. Protože však soundsystém považuje za demokratický
a sociální experiment, neodmítl nikoho, kdo ho
chtěl vyzkoušet. Čím větší počet lidí vstoupil do
hry, čím více pasivní poslouchání nahrazovala
aktivní účast, tím více se jeho záměr naplňoval.
Stroj se jménem květiny
Psychokinetické kombinézy Kazalky jsem
poznával dlouhé dva roky, protože mi o jejich
přípravě čas od času vyprávěl jeden z jejich
autorů – pash*, bývalý hudební recenzent
Nového Prostoru a talentovaný mladý umělec
mnoha řemesel. Kdykoliv jsme se však o nich
spolu bavili, nemohl jsem se zbavit pocitu, že
mluvíme o květinách. Za biopoetickým názvem
Kazalky se nicméně skrývá dvojice obleků,
do nichž se navléknou dobrovolníci, a díky
bezdrátové síti se na sebe napojí. Drobné
úderníky všité do obleků pak zajistí, že jeden
aktér cítí na vlastní kůži jednání druhého. Tím
je vytvořeno pole pro vzájemnou interakci.
Ostatní mají v rukou (či spíše v tělech) ti, kteří
se do kombinéz navlékli.
Dotýkání na dálku neprodlužuje smysly v míře,
o jaké už pěkných pár desítek let sní kyberkulturní vizionáři, ale už takto lze Kazalkami prozkoumávat neznámé záhyby lidského vnímání
a komunikace. Podobně jako ADD soundsystem
v. 2.0 jsou rovněž Kazalky cestou, jak „uměním”
nejen stimulovat druhé, ale jak na druhého
přenést zodpovědnost za stimulaci. Umělec
se stává tvůrcem systému a ostatní jsou
producenty jeho využití – tedy i estetických
kvalit, které k umění neodmyslitelně patří.
Situace se tím obrací. Umělec tu není proto,
aby stvořil krásu, nýbrž aby umožnil, aby krása
vznikala.
Kam s nimi?
Ještě v polovině května Labuda nevěděl, jak
se soundsystémem naloží v budoucnosti.
S nadsázkou říkal, že nijak, protože na poslední akci prvního června mu pozvaná skupina
Rafani určitě odpálí reproduktory. Nyní už
ale dostal pozvání předvést ADD soundsystem
v. 2.0 v Itálii. Chystá se i na letní BulgariaTek,
balkánskou obdobu CzechTeku. Reproduktory
tudíž bude muset zachránit. Také Kazalky jsou
určeny k tomu, aby byly převáženy z místa na
místo a poskytovány lidem k „vynalézání”
nových tělových komunikací.
Radim Labuda: ADD soundsystem v. 2.0.,
CIANT Gallery, Křížkovského 18, Praha 3.
Výstava trvá do 1. června. Stelarc, pash*,
Michael Markert: therapy. CIANT Gallery,
Křížkovského 18, Praha 3. Výstava potrvá do
6. července.
LOVE AT FIRST SITE, JIŘÍ KOVANDA A EVA KOŤÁTKOVÁ
Galerie Futura to po letošním grantovém řízení na pražském magistrátu mohla vzdát, zavřít a proměnit svůj krásný smíchovský prostor na sklad
muzikálových rekvizit. Neudělala to a dál pokračuje v ambiciózním stylu. Nyní do Prahy pozvala italskou kurátorku Emanuelu Nobile Mino, která
chce svou výstavou prozkoumávat různé možnosti nakládání s prostorem. Vybrala k tomu zajímavé autory: Francouzku Amande In, Čecha Dominika
Langa, Italku Marinu Paris, Němce Carsten Nicolaie a Olafa Nicolaie nebo Sancho Silvu, Portugalce žijícího v New Yorku. Kromě této výstavy pokračuje
i v cyklu výstav, na nichž pokaždé spolupracují dva čeští umělci odlišných generací. Po Ivanu Kafkovi a Tomášu Svobodovi je to Jiří Kovanda a Eva
Koťátková.
Love at first Site a Jiří Kovanda, Eva Koťátková: Skvrny . Galerie Futura, Holečkova 49, Praha 5. www.futuraproject.cz. Obě výstavy potrvají do 31. srpna.
21
Rozhovor | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily
Autorka: Tereza Marečková
Pasti trampolíny
Provokativní cvičebnice dějinného myšlení, na které je dobře vidět, jak podobně pracují
historie a fantazie, jak se tyto dvě sestry rafinovaně jedna za druhou převlékají a jak
jsou obě svůdné! Kniha je balzámem i jedem pro nalomené národní sebevědomí – záleží
na indikaci a množství ironie v krvi.
Pérák není ani trochu Švejk. Je to hrdina jiné
krevní skupiny. Kříženec Bivoje a Horymíra
s Šemíkem i Golemem. Zachraňuje zbytky protektorátem neporobeného češství, nemilosrdně
a neomylně seká prsty udavačům, náruživě
miluje odbojářku Lenku, kterou zachránil, když
se snažila Němcům ukrást korunovační klenoty.
Petr Stančík v Pérákovi rozvíjí příběh zrozený
podle pravidel a vypravěčských kouzel komiksu,
aby se na naše národní dějiny podíval s ironickým odstupem. Nachází na tomto tvůrčím poli
potřebnou svobodu a lehkost, umožňující i ta
nejkrkolomnější dějově dějinná překvapení.
abychom svým vnitřně hmatovým vnímáním
letěli s hrdinou nad městem. Jazyk Petra Staníčka
šlape vizualitě jeho příběhu na paty. Neváhá své
věty natahovat na skřipci několikanásobných
přirovnání a lámat je v kole drastického kýče.
Občas se vynoří, zejména v dialogu, nějaká ta
pomyslná bublina. Že je to vše řízeno jasným
záměrem, a ne jen zvrhlou literární ambicí, se
vyjeví hned po prvotním čtenářově zděšení.
Autor se schválně nevyhýbá slovní ani situační
hysterii. Ocitáme se tak v šikovně prokomponované parodii na druhou.
Český akční hrdina
K završení všeho možného i nemožného nás ještě v žánrové koláži překvapí muzikálové pasáže.
Heydrich si prozpěvuje mrazivou říkanku, Pérák
šeptá do ucha milence zběsile přihlouplé tango
nebo blues s absurdními prozvuky. V těchto
místech se propojují záměry na pomezí literárního, komiksového a filmového světa a cítíme
autorskou poetiku jakéhosi naivistického patosu
a absurdního kýče, která ovšem slábne v partiích
připomínajících technické pokyny pro kameru.
Pérák je pečlivě vyšlechtěná kniha. Po stranách
text lemují svérázné medailony historických
osobností a vysvětlivky jevů spojených s protektorátem. To prohlubuje a zpřesňuje fikci, které se
autor snaží dosáhnout. Mate čtenáře spojováním
historicky doložených a známých faktů s dobře
vymyšleným zákulisím dějin, které propůjčuje
do rukou svých hrdinů. Hledá pak nové výklady,
popírající doposud známé děje zejména kolem
atentátu na Heydricha. Bravurně a s humorem se
rouhá všemu, co by Čechům v těchto oblastech
mohlo být svaté. Kromě několika roztomile staromilských ilustrací knihu zdobí protektorátní
Komiksoví hrdinové přinášejí do novodobých
časů něco z mýtů o polobozích mezi námi
a zdánlivě jaksi rozšiřují možnosti spásy lidstva.
Důmyslný mechanismus Pérákových nohou
předznamenává nenáročnou dokonalost fabule
plné podivuhodných zvratů a akčních honiček.
Že bychom opravdu měli hrdinu? Důležité je, že
se skutečně náš český Superman bez zaváhání
vyrovná všem létavým neb šplhajícím borcům,
jaké jen svět viděl. S krutým humorem bojuje
proti největšímu kazisvětovi a má nejkrásnější
a nejstatečnější milenku. Přináší pocit, že dobro
může (díky nadpřirozeným schopnostem) zvítězit nad zlem. Přichází v dobách, kdy je toto
rozdělení naprosto zřejmé a neproblematické.
Kdy je česká duše utiskovaná, ale jednoznačně
ví, kdo má zvítězit. Teprve režim následující po
protektorátu dokáže umořit i takového sekáče,
jako je neohrožený Pérák...
V komiksu stačí do bubliny napsat „grrrrh“ a je
tam, v propojení s obrazem, vše. V textu se dynamika proměňuje, potřebuje jiné cesty k tomu,
Vyšlechtěný gejzír překvapení
reklamy, mapky a plánky míst nebo schémata
zbraní a létajících strojů, nadnášených levitujícími Tibeťany.
Když čtenář mající poslední kousek útlocitnosti
dočte prolog, musí tu knihu zavřít a zamžikat,
protože nevěří svým očím. Zanedlouho ovšem překlene past a pokračuje, aby se dobral důvodu, proč
Pérák nejde po tak přímočaře odporném úvodu
odložit. Vytrvalost je odměněna gejzírem překvapení a úskoků, nastražených nově zrozenému
českému polobohu do cesty. Po dočtení si ovšem
možná povzdechne, že je škoda tak skvělé látky,
když z jejího literárního zpracování na každém
rohu vykukuje spíše filmová ambice.
Petr Stančík: Pérák
Vydalo Druhé město, 2008.
Novinky na knihkupeckých pultech:
Náhradní služba
Miroslav Drábek, vydala Společnost pro Revolver revue 2008.
Dušezpytná novela o divadelním i jiném hledání, napsaná zakladatelem
a vytrvalým režisérem divadla lidí bez domova (Ježek a Čížek) Miroslavem Drábkem, je hutným soustem. Díky odvážné a mnohaleté intenzivní
zkušenosti jak s prostředím divadla, tak s katakombami bezdomovectví,
vzniká neotřelá a mírně třaskavá směs hodná bližšího seznámení.
22
Hluboké rány
Rutu Modanová, přeložil Richard Podaný,
vydalo nakladatelství BB/art, 2008.
Mladá izraelská autorka nás zve do své vlasti
skrze drastický, a přesto každodenní příběh
– syn pátrá po svém otci, který byl zabit při
teroristickém útoku.
Hry s hlasivkami
Autor: Karel Veselý
Jako malá holka se Camille Dalmais rozmýšlela, na který hudební nástroj bude hrát,
a rozhodla se pro ten, který si nosí vždy sebou. Pařížská zpěvačka si rozhodně nemůže
na svoji volbu stěžovat, na jejím albu Music Hole klenot v jejím hrdle bez problémů
zastoupil ostatní nástroje.
Dlouhohrající desky natočené jen s pomocí
lidského hlasu se v popovém mainstreamu
příliš často nevidí. V roce 2004 se o to na albu
Medúlla pokusila islandská diva Björk, o rok
později ji na albu Le Fil následovala pařížská
zpěvačka Camille. Obě shodně proměnily své
hlasy do podoby mnohoúčelového orchestru, jen výjimečně doprovázené klasickými
instrumenty.
Björk deskou zaujala hlavně fanoušky hudební
avantgardy, Camille naopak pojala Le Fil jako
popovou desku. Když si odmyslíte všemožné
mlaskání, chrčení a vřeštění, máte co do činění
s obyčejnými písničkami, které jsou možná
někdy trochu zvláštní, ale v žádném případě
jim nechybí chytlavost.
Ve stejných kolejích pokračuje Camille i na
aktuálním počinu Music Hole, kterou znovu
natočila se svým spolupracovníkem vystupujícím pod jménem MaJiKer. Je na něm o něco více
slyšet klavír jako jediný doprovodný nástroj. To
však není hlavní změna.
Všestranná komediantka
Letos třicetiletá Camille Dalmais kdysi
vystupovala se skupinou Nouvelle Vague,
která se specializuje na neobvyklé coververze punkových a novovlnných hitů v rytmu
bossanovy. Při interpretaci písní, jako byla
třeba Too Drunk to Fuck od Dead Kennedys,
dokázala, že nemá problémy s angličtinou.
Přesto byla jazykem její debutové šansonové desky Le Sac des Filles i té následující Le
Fil rodná francouzština. Určitě to přispělo
k velkém úspěchu druhé jmenované nahrávky,
která zaznamenala doma půlmilionový prodej
a ocenění za nejlepší francouzské album Prix
Constantin za rok 2005. Na Music Hole už ale
Camille zpívá skoro výhradně anglicky. Poprvé
tak na povrch vystupuje rozměr její hudby,
který byl pro většinu z nás skryt za jazykovou
bariérou – její komediální talent.
Varovat nás mělo už teatrální gesto, které
Camille předvádí na obalu alba. Ostatně
bývalá baletka se příležitostně věnuje také
herecké profesi, a tak jedenáct skladeb své
nové desky pojala jako dramatické miniatury
mezi nimiž nechybí bláznivá groteska (Cats
and Dogs), rodinná fraška (Gospel With No
Lord) ani drama (Home Is Where It Hurts).
Money Note je pak rovnou parodie na vysokooktávové (a vysokodolarové) divy, jako jsou
Celine Dion nebo Mariah Carey, a Camille se
v ní snaží vyzpívat tón, pod kterým by pukalo
sklo. Camille své posluchače baví slovními
hříčkami nebo chytrými postřehy o životě
a v hudební nástroj promění v Katie‘s Tea
i šplouchání čaje. Přesto však nejpůsobivější
dojem zanechá, když se spoléhá na svůj hlas
jako v The Monk s vrstvenými vokály. Když se
ve Wave její hlas promění v mohutné mořské
vlny, které naráží do posluchačových uší, máte
chuť všeho nechat a na moři z tónů odplout.
Pozoruhodný šanson
pro 21. století
Komediální ambice Camille naštěstí zůstávají
na desce až v druhém plánu. Na občasné rozporuplné pitvoření zapomenete už ve chvíli, kdy
album s majestátnou Sanges Sweet končí. Druhý hlas v písni promlouvá francouzsky a možná
vás stejně jako mě napadne, že Camille ve své
rodné řeči zněla přece jen o něco svůdněji
než v angličtině s lehkým galským přízvukem.
Ostatní ingredience naštěstí zůstaly na svém
místě a zpěvačka připsala k impozantní Le Fil
stejně pozoruhodný druhý díl. Ať už budeme
jejímu stylu říkat minimalistický avantgardní
pop nebo šanson pro 21. století, nic to nezmění
na tom, že excentrická Camille zůstává jednou
z nejoriginálnějších vokalistek evropského
suchozemského popu.
Camille: The Music Hole, EMI, 2008.
SIGHTINGS
„Nejnebezpečnější kapela v Americe.“ Tak nazval vloni hudební tisk kapelu Sightings, která se v polovině června představí v klubu 007 na strahovských kolejích.
Newyorské trio si kontroverzní pověst zasloužilo nekompromisními koncerty, které jejich věrní fanoušci opouští s neodbytným pískáním v uších. Jejich
sofistikované útoky na sluchovody posluchačů jsou vedeny z pozice přísně punkové estetiky (kytara, basa, bicí) a občasných rafinovaných efektů. Salvy
monstrózního hluku předvedli na kvartetu alb, které jim vydalo útočiště experimentálního rocku Load Records a bezejmenný debut z roku 2002 ohlásil nástup
undergroundové vlny newyorských hlukových kapel, které oživily zájem o extrémní rock. Do jaké míry se jejich pověst shoduje se skutečností můžeme posoudit
sami. Předkrm obstarají domácí hlukaři Kaspar Von Urbach.
Sightings, Kaspar Von Urbach, 15. června – Klub 007 Strahov, Praha.
23
Autor: Petr Šourek
Kabaret zchudlých loutkářů
Představte si, že jste český loutkář. Kapsa je okamžitě prázdná. K loutkáři patří
chudoba takřka neodmyslitelně. Když vám ale koník, co táhl váš vozík, chcípl a vozík
s fundusem shořel? Co si počnete ve světě, kde se stále hrozivěji rozvírají nůžky mezi
bohatými muzikály a chudými loutkáři?
Pořídíte si playback, nahrajete trochu smíchu
do zásoby na méně vtipné časy a rozjedete
show. Kabaret KaKa Buchet a loutek je estráda,
která vyrazila z popela vyhořelého fundusu. Je
to sladkobolný pohřeb loutkářova koníka, který
se odehrává na jediném globálním pozadí. Na
rozjezd se otevře několik lahví sterilizovaného
smíchu. Bavič Mr. Stick se ne a ne odlepit ze scény. A zábava vesele vázne. Do vsuvky zasouvá se
vsuvka. V kabaretních číslech, která lze stejně
dobře považovat za překlenovací pauzy, se na
scénu vkrádají stíny televizní zábavy. Mezi ně
se ještě vkrádají hudební výstupy loutkových
poprockových zombie skupin ze zámoří. Šílená
estráda se stupňuje k muzikálovému přízraku
ženského pohlaví s chlupatým ohonem, který
mňouká do nepostradatelného mikrofonu.
Tichý slavík z playbacku
Dvě bytosti na chůdách svýma dlouhýma ručkama zametou mikrofon ze scény. Bez mikrofonu
muzikálová hvězda již ani nehlesne. Osnovatel
kabaretního večera Tomáš Procházka se svou
melancholickou show vyznává z důvěrného
vztahu k tomuto akustickému měniči, do kterého neumí mluvit, a neumí mluvit ani bez něj.
Mikrofon je v tomto kabaretu podroben násilí.
Nalepený na ostří kosy snímá ostrý svistot
brousku. Mikrofon je ponížen a znesvěcen,
zbaven svého společenského postavení.
Pošlapání posledních hodnot civilizace, který
Kabaret KaKa Buchet a loutek slibuje ve své
anotaci, se plně realizuje právě ve způsobu,
jak zachází s mikrofonem, na kterém naše
reprocivilizace založila svou rétorickou kulturu. Hlasy skrz mikrofon do reproduktorů
a sterilizovaný smích z konzerv, to je současná
podoba kabaretu. Není nutné se smát, protože
smích je předtočen a zesílen, nemělo by smysl
rozechvívat vlastní bránici, stačí se jen tiše
bavit a užít si vše bez hlasitějších projevů.
Kabaretem KaKa Buchet a loutek se tak rozléhá
ticho. Tichý je tu dokonce i step, ztlumený molitanem, čirý obraz pohybového šílenství. Tiché
je médium, které neslyšně šeptá své věštby
kouzelníkovi do ucha. Ztlumený je i nádherně
gradovaný výstup Víta Bruknera. Jeho milovník
klidných lesních zákoutí, tichý blázen s udicí
pozoruje čtenáře Dostojevského a jako fotografický lovec beze zbraní namísto daňka skolí
skautského vůdce.
ře. Je to ironická oslava kreativity, kutilské
vynalézavosti, naší z nouze ctnosti, schopnosti vystačit s méně než málem. Loutkář
postupně ztrácí vše: věrného koníka, svůj
vozík s fundusem a nakonec i zrak. Zbyly mu
jen tři loutky a jedno pozadí. Mezi tradiční
loutky, které přežily zkázu loutkářského
krámu, se nenápadně vetřel dinosaurus,
nejoblíbenější domácí zvíře našich dětí.
S tímto vybavením dokáže Marek Bečka
zaimprovizovat libovolnou pohádku nebo
klidně i dvě najednou podle přání publika.
Prudký výron kreativity ukončí svým zásahem
ošetřovatelka.
Oidipus loutkářem
Buchty a loutky: Kabaret KaKa. Režie: Tomáš
Procházka. Příští uvedení 13. června v 18:00
v Pardubicích (Islands – Ostrovy).
Vrcholem kabaretu je ale bezpochyby výstup
Marka Bečky v roli zchudlého českého loutká-
U-Bahn Oper Berlin Bundestag
Trasa U-55 berlínského metra, zvaná též kancléřská, má spojit Brandenburskou bránu s Hlavním nádražím. Stanice metra
Bundestag je už delší dobu dokončena, ale zatím nezprovozněna. V květnu byla na jejím perónu uvedena Mozartova Kouzelná
flétna v grandiózním stylu. Pro režijní divadlo typická směs operní minulosti a narážek na současnost ovládla celý prostor stanice. Operní zpěv přichází z reproduktorů nad nástupištěm. Na nástupišti se objevují čtyři tanečníci ve zvířecích kostýmech
a maskách exkancléřů Helmuta Kohla, Gerharda Schrödera, současné kancléřky Angely Merkelové a bývalého bavorského premiéra Edmunda Stoibera. O přestávce se na lavičce uvelebí kostlivec, paže roztažené ležérně podél opěradla, jednu holenní
kost přes druhou. Berlínské metro oslavuje sebe sama, svou atmosféru, jen příliš není jasné, proč zrovna Kouzelnou flétnou.
24
Autorka: Dominika Prejdová
Inteligentní zfilmované divadlo (?)
Za nepříliš velkého zájmu diváků se v kinech promítají Karamazovi Petra Zelenky.
Může být nedostatek zájmu způsobený i tím, že diváci očekávají u českých filmů hlavně
pobavení? Nebo nedokáže dostatečně vtáhnout samotná Zelenkova adaptace?
Zelenka se rozhodl převést na plátno jedinečnou
inscenaci Bratrů Karamazových tak, jak se už osm
let hraje v pražském Dejvickém divadle. Zachoval tedy původní dramatizaci Evalda Schorma,
kterou na divadle režíroval Lukáš Hlavica,
i herecké obsazení – ve filmu tak stejně jako na
divadle excelují Ivan Trojan, Igor Chmela, Radek
Holub, David Novotný nebo Lenka Krobotová.
Zelenka říká, že hlavním důvodem pro vytvoření
snímku bylo uchování inscenace, a tato pokora
je ve snímku znát. Divadelní adaptace zůstává
ve středu filmu a vše ostatní je jí podřízeno.
Působí tak i Zelenkův nápad zarámovat ji jako
fiktivní divadelní zájezd na alternativní festival
do polského Krakova, kde se má představení
hrát v prostoru bývalé ocelárny. Inscenace
tím dostává filmově efektní prostředí, které
umožňuje dát do kontrastu dramatická napětí
předlohy s opuštěným, odlidštěným prostředím
továrny. Otázkou tedy je, do jaké míry může
fungovat zfilmované divadlo?
Čistá adaptace a její
filmový rámec
Zelenka si je vědom úskalí statické zfilmované
inscenace a bojuje proti němu dvěma směry. Tím
prvním je výjimečné obrazové ztvárnění, v němž
kamera Alexandra Šurkaly snímá zkoušení herců
v pečlivých výtvarných kompozicích, jež využívají světla i prostoru. Kamera zasazuje herce
do prostředí a všímá si vnímání jejich hry okolo
přihlížejícími diváky. Vstupuje ale někdy i přímo
do inscenace samotné, kde supluje jednoho
z aktérů děje, a umožňuje tak nečekané zniternění probíhajícího dramatu. Divák tedy nejprve
„ultra“ objektivně pozoruje nejen inscenaci,
ale i její filmové svědky (přihlížející z továrny),
a díky tomu může poté o to razantněji vstoupit
do jejího středu.
Podobně funguje i Zelenkova mystifikační hra
s realitou. Kontextem inscenace je ve filmu neustálé procházení mezi inscenací a skutečností,
v níž se odehrává, aniž by hranice mezi nimi
byly zřetelné. Herci tak vystupují ze svých rolí
do svých (opět hraných) skutečných charakterů
a naopak. V jednom momentě například David
Novotný odchází jako David Novotný a v dalším
bez přechodu už jedná znovu v roli Dimitrije.
V jiné scéně se Igor Chmela v civilu baví s polským údržbářem a plynule začne promlouvat
jako Ivan s Radkem Holubem v roli Smerďakova, navíc se najednou ve své hře ocitají mimo
jeviště v exteriéru. Diváka tak tento přístup
nutí k aktivnímu vnímání filmu, k neustálému
znovu uvědomování si aktuální situace a jejího
zařazování do celku snímku.
Přese všechno divadlo
Zelenkův přístup není schematický a má více
poloh. Není to jen vzájemné znejišťování reality
a inscenace, ale i rámec vlastních problémů
a slabostí herců (Novotný pospíchá na noční
natáčení do Prahy, na které zapomněl, a pohádá
se kvůli tomu s režisérem, Trojan balí polskou
průvodkyni). Tento rys ozvuku dramatu v realitě pak nejvíc tematizuje postava údržbáře,
jemuž se těžce zranil syn. Někde je ale zase
přesun do reality čistě ironický a zábavný
jako v loutkovém představení nebo poetický
v případě baletu.
Všechny přesahy do skutečnosti nakonec odkazují k jednomu závěru – totiž, že my všichni jsme
Karamazovi. Sebeironický tón u herců přitom
funguje lépe než poněkud příliš nucená a předvídatelná postava údržbáře. Ostatní témata pod
tím skrytá – morálka ve světě bez Boha nebo
otázka odpovědnosti intelektuála za myšlenky,
které hlásá – ale zůstávají spíš jen v divadelní
rovině. Jinak nerezonují, relativizující přístup
jako by už na ně nestačil. Zatímco baví a udržuje
napětí při sledování divadla, kterému dává ve
filmu nový důstojný rozměr, není natolik silný,
aby povýšil divadelní inscenaci na osobitou
filmovou výpověď. A v tom zůstává možná přes
všechnu svou kvalitu omezený.
MFF KARLOVY VARY
4.-12. července proběhne 43. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Na programu je kromě tradičních sekcí,
jež představují to nejlepší ze světové kinematografie za minulý rok, například retrospektiva kontroverzního britského režiséra Nicolase
Roega, která uvede i jeho psychedelickou variaci na gangsterký film s Mickem Jaggerem v hlavní roli Performance (1970) nebo vizuálně
strhující Walkabout (1971). Festival vzdá poctu i mexickému režisérovi Arthuro Ripsteinovi, jehož filmy se vyznačují zájmem o temné
stránky psychiky a estetickou krásou, kromě hraných filmů se režisér představí i dvěma politickými dokumenty. Festival dále uvede sekci
zaměřenou na současný holandský film a sekci navazující na loňské uvedení filmů Nového Hollywoodu, letos budou k vidění například
Altmanův western McCabe a paní Millerová nebo Scorseseho retromuzikál New York, New York. Více informací na www.iffkv.cz.
25
Autor: František Staněk
KŘEHKÉ BLÝSKÁNÍ NA LEPŠÍ ČASY
Česká oficiální účast na dubnovém milánském Design Weeku 2008 byla první svého druhu
v novodobé historii. Zasloužilo se o ni především Ministerstvo průmyslu a obchodu,
které na veletrh pod názvem Křehký by Czech Republic přivezlo kolekci dvanácti designových studií, obchodů a výrobců.
Výst ava Křehk ý, k terá byl a uvedena na
loňském Designbloku, mapuje významnou
stopu křehkých materiálů v českém designu (sklo, keramika, porcelán) od počátku
20. století dodnes. Projektu instalace v lukrat ivním, ale prostorově problematickém
paláci na Via Tortona, se ujalo studio Olgoj
Chorchoj. I přes drobné proporční problémy, pramenící mimo jiné z nutnosti vtěsnat
na malý prostor mnoho různorodých vystavujíc ích, lze konstatovat, že se instalace
nadmíru zdařila. Toto české vystoupení na
mezinárodní scéně v Miláně tak lze pokládat
za úspěšné a velice důstojné.
Koncentrovaná křehkost
Křehkost byla nakonec zcela přiléhavě, i když
neplánovaně, jednotícím prvkem většiny
vystavujících. Zároveň se stala tím hlavním,
co odlišilo českou instalaci od ostatních, často velmi pompézních prezentací. Zpočátku se
zdálo, že bude křehkosti až příliš a nebude mít
ve srovnání s buldozerem vytěžujícím komerční
možnosti všude kolem šanci. Opak se stal skutečností a subtilní atmosféra a koncentrace
obrovského množství pestrých produktů na
malém prostoru učinily českou přítomnost
zapamatovatelnou.
Ukázalo se, že není třeba cokoli kopírovat,
natož trpět pocitem, že bychom u nás byli
26
v designu jakkoli pozadu. Snad jen některé
drobné produkty, spoléhající především na
prvoplánový vtip, by se hodily spíš na Salone
Satelite, přehlídku mladých nadějí. Ty s rafinovanějším nápadem i jednodušším konceptem se
však ukázaly stejně nadčasové jako vystavované
zboží zahraničních firem a snesly srovnání s tím
nejlepším, co bylo na veletrhu k vidění.
Nezbytnost domácí konzumace
Atmosféra a lidské rozměry předmětů, kontrastující s nadpřirozenými měřítky a možnostmi
zahraničních lídrů na trhu s designem, byly
tím hlavním, co českou přehlídku odlišilo. Ve
skutečnosti byla správná míra odlišnosti právě
tím, co umožnilo (byť neplánovaně) uspět.
Vzhledem k tomu, že milánský Design Week
nefunguje jako veletrh pro navazování kontaktů a Zona Tortona není ani platformou pro
uzavírání velkých obchodů, vydala se česká
sekce tou správnou cestou. Zaujmout a ukázat, že tradice a řemesla, ve kterých jsme byli
kdysi nejméně v první evropské lize, stále žijí
a hlavně mají pokračovatele, bylo to hlavní,
o co jsme se mohli pokusit. Ukázalo se, že i přes
přerušenou kontinuitu špičkového českého
designu dokážeme v poslední době zdatně
nabrat dech. Ve „velkých závodech“ sice ještě
favoritem nejsme, ale evidentně se nebojíme
přijímat výzvy.
Vystavovatelé: Azarre www.azarre.com,
BeldaFactory www.belda.cz, Futurista
www.futurista.cz, Koncern Design Studio
www.koncern.cz, Křehký www.krehky.
cz, Kubista www.kubista.cz, mminterier
www.mminterier.cz, Moravské sklárny
Květná www.moravskesklarny.cz, Qubus
design www.qubus.cz, studio ndr www.
ndr.cz, studio pirsc porcelain www.pirsc.
cz, Technistone www.technistone.cz,
UP závody www.upzavody.com
Jediná mezera, kterou si z reakcí návštěvníků
a podle ohlasů zahraniční veřejnosti bylo možné uvědomit, je nezbytnost naučit se oslovovat
zákazníky a vychovávat klienty u nás doma.
Osvěta do vlastních řad, přesvědčování, že lze
konzumovat domácí „laskominy“ za dostupné
ceny, je vlastně hlavním závěrem a zadáním
pro všechny, jež se uměleckým designem
v Čechách zabývají. Pokud se tvůrce-designér
nespoléhá jen na propagaci sebe sama, „loga
své tváře“, a má vedle estetických hledisek
na paměti i funkčnost, resp. služebnost, pak
většinou uspěje. Jak oslovit a jak komunikovat s výrobci a investory, jak zapojit oborové
školy, to už jsou jiné kapitoly. Dlouhá cesta
před námi, ale blýskání na lepší časy kdesi
na obzoru...
„Nikdy neměj .... (dokončení v tajence).“
Autorkou citátu, jehož dokončení najdete v tajence je spisovatelka detektivního žánru, často nazývaná „královnou zločinu“, Ruth Rendellová.
Vyluštění tajenky z čísla 305:
„Nemám rád petržel, nerad ji vidím, nikdy si ji nekupuji, ani ji nejím. Ale nepomlouvám ji, nevymýšlím si na ni.“ (John Ernst Steinbeck)
27
Autorka: Eva Bořutová
Průřez prodejcem
Jaroslav, I. P. Pavlova
Jmenuji se Jaroslav a prodávám na I. P. Pavlova před jídelním krámem KFC, ale oficiálně se
moje prodejní místo jmenuje Tylovo náměstí. A protože mám rád kuřata, tak je pro mne KFC
určité lákadlo, takže se snažím chodit prodávat najezený, abych neměl chutě.
Nový Prostor prodávám 14 dní. Jsem v důchodu, ale ještě před důchodem jsem pracoval
u dopravních podniků, kde jsem jezdil autobusem. Ježdění bylo pro mě můj velký koníček,
protože zamlada jsem pracoval jako „panský“ řidič, což znamená, že jsem jezdil s krásným
osobním autem Tatra 603 a vozil lidi s vyšším postavením – politiky, herce a hlavně si
vzpomínám, že jsem dvakrát vezl Martu Kubišovou. Ale to všechno už bylo před 40 lety. Teď
jsem začal brát důchod, který je tak malý, že jen těžko z toho vyjdu. Mým dobrým kamarádem
je Milan z Vltavské, a ten mi doporučil Nový Prostor a následně mě k němu zatáhl. Říkám,
že zatáhl, protože mne musel skoro měsíc přemlouvat. Já mám totiž pocit, že už jsem
z jiného těsta. Já jsem se narodil v lednu roku 1938, takže mi je 70 let, a představa, že
budu někde stát uprostřed ulice a prodávat nějaký časopis, mi byla proti srsti. Ale začal
jsem. Stání na místě mi nevadí, ale zjistil jsem, že je pro mě nejhorší to čekání, než se
u mne někdo zastaví a koupí si časopis. Já totiž nemám moc povahu, abych držel časopis
nějak nahoře a vykřikoval hesla anebo to lidem nutil. To u mě neexistuje. Takže stojím
a čekám. Ale jsem začátečník a třeba časem udělám nějaké změny, protože jak jsem
pozoroval své kolegy, tak oni prodají hodně časopisů díky tomu, že jsou dostatečně
vidět a taky slyšet. Prostě umí na sebe upoutat pozornost a tohle mi dělá dost problémy.
Ještě prostě neumím poznat tu hranici, kdy je to už žebrání a kdy ještě prodej. Bojím se
toho, ale čas ukáže, jak mi to půjde. Každopádně Milan mě hodně podporuje, protože
mi říká, že si musím uvědomit, že jsem jako podnikatel – kupuji a prodávám. Tak každý
začátek je těžký.
Kdysi jsem bydlel v nádherném bytě na Praze 1 v domě, který i za totality patřil
Švédům. Takže já jsem nájem platil složenkou na které bylo za komunismu napsáno Stockholm. A nájem tehdy byl 700 Kč na čtvrt roku, byt o velikosti 100 metrů
čtverečních a teď mám mnohem menší byt za 6000 Kč měsíčně. Jsem už 43 roků
rozvedený a mám dceru, kterou jsem teď viděl na narozeninách po deseti letech,
ale jinak se nevídáme.
Mám moc rád kytky. Doma mám hodně pokojových kytek a taky venku na okenních
parapetech mám dost kytiček. Mezi mé další koníčky patří všeobecně práce. Já
rád pracuju a rád opravuju všechno, co mi přijde pod ruku. A taky vařím a jsem
velký puntičkář na pořádek. Když mi bylo nejhůř tak mi nejvíce pomohli moji
kamarádi, a taky když mi není nejlíp, tak si říkám, že mi není 70, ale 35 let. To je
dobrý pocit, který dodává odvahu.
INZERCE A VZKAZY
řeji
Zdrav ím všechny a p
y.
dn
né
eč
lun
krásné a s
ý
Zdeněk, mimopražsk
Přeji všem hezké letní dny.
Jirka, Malostranská
28
Chci moc pozdra
vit všechny z Hla
vního nádr až í a pod
ěkov at těm, kteř
í si
kupují časopis No
vý Pros tor.
Jarmila, Hlavní
nádraž í
Hledám bydlení v Praze, na ceně
se určitě domluvíme.
Pavel, Petřiny
lidem, kteř í se ozvali
Chtěl bych moc poděkov at všem
si toho vážím a jsem rád.
vdu
Opra
j.
stro
í
a nabídli mi psac
moc při hledání uby továZároveň bych chtěl poprosit o po
ten psac í stroj dát. Moc
kam
ám
nem
ani
si
m
ní, protože zatí
děkuji a zdravím všechny.
Zdeněk, Štefánikova pasáž
Uličníci tvoří
Svalím do mechu a kapradí
moje ruka jahody i ostružiny pohladí
A vedle mého kapradí
leží plastová láhev
Oldřich, Opatov
Pozitivní vedro
V televizi hlásí vedra
cítím blížící se pohromu
v létě padaj chcíplé mouchy ze stromu
Člověk se potí, smrdí, je děsný vedro
nejraději nechat zamrazit se do ledu
nebo vylít na sebe vědro
Vody
V parném létě mě šplouchání
tiché šplouchání vody
dokáže úplně
ale úplně vznést do pohody
Večer zavřu oči
nahoře hvězdy
dole moře
kdo by v téhle chvíli
hledal v mé duši hledal hoře
Ale chvála bohu, že to slunce máme
když mu naši tvář i duši dáme
rozsvítí se naše oči
A hele… zeměkoule… se pro nás točí
Svody prodejce
Jdu po chodníku a vidím
všude dráždivé minisukně
v té chvíli bych raději byl zavřený
zavřený někde v kněžské kutně
Les a plast
Schovám se pod koruny stromů
a slunci své srdce otevřu
díky tomu
Pro nás prodejce z toho potěšení
není vůbec nic
a přitom lásku chceme jako všichni
možná i daleko víc
Anketa
Jaký máte vztah k Rómům?
Tak mně Rómové nejvíce vadí v roli „černých
prodejců“. Je těžké se s nimi domluvit, aby
nám přestali krást naši práci.
Milan,
Barrandov
Já sám jsem Róm a vím, že mnoho lidí na nás
nadává, ale já to toleruji, protože každý má
právo na svůj názor.
Roman,
Billa Dejvická
Žádný.
Zdeněk,
Štefanikova pasáž
Někteří jsou dobří a někteří hrozní. Záleží na
člověku, opravdu je každý jiný.
Petr,
Újezd
Mě cikáni nikdy nic neudělali. Můj otec byl napůl
Maďar a napůl cikán a byl to hodný člověk. Takže
já mám kladný vztah k těmhle lidem.
Květa,
Florenc
jsem dostala od mého strýce dárek. Třídenní
potápěčský kurz. Byla jsem nadšená a už několik
nocí před začátkem se mi zdály sny o naleštěných
kyslíkových bombách a diplomu velikosti jednoho
vlakového vagónu, který mi bude viset v ložnici…
a taky v obýváku a v předsíni. Kurz pořádala společnost Josef Utopil s. r. o. Pan Utopil byl nejen
jejím majitelem, ale také ředitelem, sekretářkou
a vyučujícím. Pan Utopil, dosti chlupatý na to,
aby nebylo jednoduché rozeznat jeho přední
část od zadní, nás vřele přivítal, přestože, a já
to poznala, byl trošku překvapen složením našeho kurzu. Pan Bedřich vážil 162 kilogramů, paní
Jiřina s levým skleněným okem, pan Kui-chuti-la,
mladý Vietnamec z večerky na Karlově náměstí,
který uměl česky říci : dobrý den a zelenina není
a já. Chlupatý pan Utopil vyjádřil názor, že si není
zcela jist, zda panu Kui-chuti-laovi tato slovní
zásoba postačí k úplnému pochopení nejen kyslíkového zařízení, ale také k základům dechových
cvičení při vynořování. Paní Jiřina se nabídla,
že panu Kui-chuti-laovi bude tlumočit, protože
ovládá znakový jazyk, což je prý jazyk kterým se
domluvíte vždycky. V tomto složení jsem pozitivně
vynikala nejen vzhledem ale i inteligencí.
Kurz se pořádal v plaveckém areálu, kde bylo
několik bazénů a jeden z nich byl pronajat panem
Utopilem pro náš kurz. V šatně jsme se do neoprenových obleků převlíkali všichni dohromady.
Panu Bedřichovi neseděla ani velikost 68, a proto
pan Utopil rozhodl, že se pan Bedřich bude potápět ve svých vlastních trenýrkách o velikosti 72.
Já se rozhodla pana Utopila příjemně překvapit
tím, že mne již najde v bazénu plně vyzbrojenou
a čekající na první ponor. Rychle jsem si tedy
nasadila ploutve i bombu a brýle a vydala se
k bazénu. Z příručky pro začínající potápěče jsem
věděla, že je důležité přistupovat k bazénu zády
a ohnutě, aby bomba člověka nepřevážila. Vyšla
jsem ohnutá z šatny a pomalu couvala směrem
k bazénu. Překvapila mě přeplněná tribuna tleskajících lidí a obrovská plyšová veverka mávající
praporky, ale nic jsem přes neoprenovou kapuci
neslyšela. Došla jsem k okraji bazénu a nechala
se samovolně převážit bombou do vody. Než se
to ovšem stalo, dostala jsem silný zásah letícím
míčem. Dnes už vím, že bazén, ve kterém jsem
se následně asi 20 minut topila, neboť díky míči
jsem ztratila nejen vědomí, ale také orientaci,
byl bazén, kde se odehrával zápas vodního póla
Eva Bořutová
Stalo se, že…
Česko-Slovensko. Když mne vytáhli, vydala jsem
se po čtyřech s pleskajícími ploutvemi k východu
za hrobového ticha nejen sportovních mužstev,
ale i tribuny. Plyšová veverka mi dala praporek.
Vynechávám to, že jsem v panice vylezla z celého
plaveckého areálu a po čtyřech lezla po dálnici
až na křižovatku, kde mi zastavila moje matka
bez jakéhokoli překvapení, že zablácený potápěč jsem já. Na další dny kurzu jsem se hodila
marod.
Nedávno jsem potkala pana Utopila, který mi
řekl, že celý kurz se vlastně skládal z toho, že
první den hledali uplavané trenýrky pana Bedřicha a druhý den skleněné oko paní Jiřiny. Třetí
den odvezli pana Kui-chuti-la do nemocnice,
protože paní jednooká Jiřina mu tlumočila velmi
nekvalitně a on místo výdechu provedl nádech
a skoro se utopil. Kvůli tomu panu Utopilovi vzali
licenci a on se teď dal na zedničinu.
29
SMS a emaily
Maily
Ještě nikdy jsem nečetla tak zaujatý článek
o městě Brně jako v Novém prostoru č.304
od redaktora LN Romana Sikory. Údajně byl
za normalizace bohatší kulturní a umělecký
život než v současnosti. Za co tedy dostávají
brněnští herci divadelní ceny Thálie, když je
zde nebohatý kulturní život? Jakpak si to může
pan redaktor pamatovat, když chodil teprve
do základní školy? Nová muzikálová scéna
konkuruje Praze dost silně, domnívám se.
Klientelismus a kamarádšoft existuje patrně ve
všech městech v našem státě, to není brněnská
specialita. A co se týče dědění uměleckých
funkcí – škoda, že nebyl pan redaktor nikterak
konkrétní. Mohu vás ujistit, že každá kamenná
dlažba se v horkém létě rozpálí, nejen ta na
náměstí Svobody!
Jitka Dobrý den,
v prvé řadě vám chci říct, že jste teď úplně
nejlepší za celou dobu své existence. Čtu Nový
INZERCE
„Pomáhat nemusí nikdo,
někdo ale chce.”
9. VELETRH
NEZISKOVÝCH ORGANIZACÍ
10. červen 2008, Malé náměstí, Praha 1
● vstup zdarma ● bohatý doprovodný program ●
patronát Terezy Kostkové ● záštita Václava Havla
a primátora hl. města Prahy Pavla Béma
Informace na: www.forum2000.cz/ngomarket
Prostor od prvního do posledního písmenka.
Dále chci poděkovat Evě Bořutové za její sloupek. Bylo mi líto, že skončily fejetony pana
Jiráka, ale srandičky Evy Bořutové jsou pro
mě vynikající náhrada.
A ještě chci poděkovat za recenze filmů
a hlavně knih, protože se vaším prostřednictvím dozvídám o knihách, které mě zajímají
a kterých bych si v té záplavě všeho možného
ani nevšimla.
Držím vám palce.
Ivana Jíchová
Komu jde o čí prospěch?
Nahlédnete-li do tiráže Nového Prostoru, kde
jsou uvedeny adresy distribucí, zjistíte, že ve
většině případů (6 z 9) jde o církevní zařízení.
To by nemělo být až tak překvapující, vždyť přece každý ví, že věřící křesťané pomáhají těm,
kdo pomoc potřebují. Vždyť pomoc potřebným
je důležitým prvkem jak životního programu
věřících křesťanů, tak i činnosti církví. (Že tak
nečiní všichni, je pravda, ale na předchozí větě
to nic nemění.) Proč však o této samozřejmosti
píši? Protože chci upozornit na některé myšlenkové stereotypy, které se relativně často
prezentují i na stránkách NP.
V čísle 299 v článku Svatí se rodí v horách psala
Marcela Zoufalá o Brazílii:r
...rozbujela se zde teologie osvobození slavící
především v chudých částech kontinentu nesmírné úspěchy a snižující tak přirozeně moc a slávu
Vatikánu. Trnem v oku centralistickému katolicismu je nejen marxistický slovník, kterým se
teologie osvobození zaštiťuje, ale hlavně snaha
o přiblížení aktuálním těžkostem věřících, které
jsou bezpochyby v Latinské Americe úplně jiné
než v Evropě.v E
Skutečně si autorka myslí, že Vatikán je tak
ďábelská instituce? Kdyby tvrdila, že ve Vatikánu je byrokracie nebo že na obyčejné lidi
berou příliš malý ohled, nic bych nenamítal.
To by bylo možné diskutovat, zda je to pravdivé
více nebo méně. Ale tvrdit, že snahou Vatikánu
je co nejvíce znepříjemňovat život obyčejným
lidem a bránit v činnosti těm, kdo jim pomáhají,
to je něco jiného. To je tvrzení jak vystřižené
z marxisticko-leninské příručky.
Je pravdou, že teologie osvobození si ze strany
Vatikánu vysloužila kritiku. A ta byla zdůvodněna právě přílišnou inspirací marxismem,
nikoli zájmem o těžkosti tamních lidí. Protože
na marxismu není špatné to, že upozorňuje na
těžkosti lidí, ale to, jaké (pseudo)řešení nabízí.
Podsouvat jiným skryté úmysly je laciné. Pokud
je někdo přesvědčen, že skutečná motivace
byla jiná než ta, která byla prezentována, měl
by to věrohodně zdůvodnit.
Dále v čísle 300 v článku Nechte je bejt, jo?
píše Ivo Bystřičan, že mladí dostávají ze všech
stran dobré rady, o které příliš nestojí. S tím
lze jen souhlasit. Pak však ty rady dělí na ty
skutečně dobře myšlené a na ty, kteří poskytují
vykukové, kteří myslí jen na blaho vlastní. A do
skupiny vykuků řadí i náboženské mluvčí, kteří
vyzývají mladé, aby nečetli Harryho Pottera,
že je to únik od reality.
Zajímalo by mne, zda autor přemýšlel, než toto
napsal. Jakého vlastního blaha ti náboženští
mluvčí dosáhnou, pokud je někdo poslechne
a Harryho Pottera si nekoupí? Nějaké vymyslet
vyžaduje dost krkolomné myšlenkové konstrukce. Nemyslí na vlastní blaho spíše ti, kdo
říkají: Harryho Pottera musíte znát? Zvláště
když na prodeji těchto knížek a všelijakých
dalších ptákovin s motivy Harryho Pottera
mohou dobře vydělat?
Jistě, můžete zcela legitimně tvrdit, že to ti
náboženští mluvčí přehánějí. Že jejich tvrzení
o nebezpečnosti Harryho Pottera je přitažené
za vlasy. Ale nazývat je rovnou vykuky, co myslí jen na vlastní blaho? Nestálo by za to více
přemýšlet a méně opakovat fráze?
S pozdravem,
O. Kalenda
Odpověď redakce:
Vážený pane Kalendo,
při psaní jsem přemýšlel určitě. Náboženská skupina, která k ignoranci Harryho Pottera nabádá, tak
činí s vysvětlením, že tato četba je „nebezpečným
únikem od reality“. Dovolil jsem si ji zařadit mezi
„vykuky“ (jiným slovem třeba filištíny), protože
stejně nenápadnými „technikami prodeje“ jako
komerční firmy sledují své vlastní cíle – například
v přísunu nepříliš přemýšlivých „oveček“. Nehodí
se jim, aby jim „unikaly od reality“, protože jim
potřebují vnutit realitu svou. Všimněte si zároveň,
že slovo vykuk nemá vyloženě negativní konotaci,
značí určitou vychytralost. Taky jsem je mohl nazvat
darebáky. Přijde mi totiž, že negativní nálepkování
bez diskuse, netolerance a postulování toho jediného ryzího a pravého na úkor ostatního darebáctvím
vlastně je. A zdaleka to nemusí znamenat, a taky
to v článku nepravím, že toto je podstata většiny
náboženství. Není a neměla by být.
S pozdravem,
Ivo Bystřičan
DESIGN: DOBROVODSKY.CZ & NIKOLAJ.CZ
30
sms: 774 150 551 / e-mail: [email protected]
5âEFO
USWÈ
TFEN
EOÓ
BMFPEFTMBU4.4WFUWBSV
SPčOÓQīFEQMBUOÏ,č
-U/3KNFOPQSJKNFOJVMJDFDJTMPNFTUP14$
QĜMSPčOÓQīFEQMBUOÏ,č
-U/.KNFOPQSJKNFOJVMJDFDJTMPNFTUP14$
[BCFSF
OďLPMJL
WUFīJO
SPčOÓQīFEQMBUOÏoTUVEFOU,č
-U/34KNFOPQSJKNFOJVMJDFDJTMPNFTUP14$
OBčÓTMP
$FOB4.4KF,čUFDIOJDLZ[BKJÝěVKF"JSUPZBTJOGPMJOLB
LtN inz predpl 210x148 spad barva.indd 1
Tiráž
Kodex prodejce
Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor
je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci.
Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní
prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy
a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní
práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur.
Adresa redakce: Nový Prostor, Nádražní 56/740, Praha 5 – Smíchov, 150 00,
tel.: 220 199 301-2, fax.: 220 877 375, email: [email protected]
koncept: Robert Sztarovics, šéfredaktor: Ivo Bystřičan, redakce: Tomáš Bojar,
Veronika Hrdinová, Eva Bořutová, korektury: Zuzana Josková,
grafický koncept: Antonín Kopp, Tomáš Mikovič, art director: Štěpán Bartošek,
inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303
Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309, Martin Hadaščok
(koordinátor) tel.: 608 720 708 ([email protected]), Alena Vosáhlová ([email protected]),
Brno – Antonína Slavíka 7, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776 782 468, 545 217 297
([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy, U Mostku 472/5,
503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava - Azylový dům pro muže
– budova „B“, Lidická 54, Ostrava - Vítkovice, 700 30, Petr Jícha, tel.: 776 020 914 ([email protected]),
Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642
([email protected]), Olomouc - Charita Olomouc, Marek Grunt, tel.: +420728188184, ([email protected]),
Pardubice - SKP centrum Portus, Milena Dostálová, tel.: +420464629249 (dostalovamilena@centrum.
cz), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách 700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988,
České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32, Václav Kučera, tel.: 387 315 388
Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková, Jakub Chudomel
Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders.
Supported by A GRANT FROM TRUST FOR CIVIL SOCIETY IN CENTRAL AND EASTERN EUROPE.
Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911
Předtisková příprava: Art –D – ČTK Tisk: ČTK Repro
Názory autorů nemusí vyjadřovat stanovisko redakce.
Ministerstvo práce
a sociálních věcí ČR
Středisko kresťanské
pomoci Pardubice
15.4.2008 7:36:38
Prodejce Nového Prostoru nesmí:
1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu.
2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog.
3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak
společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci
nebo pracovníky výdejny.
4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli
nebo zdržovat dopravu.
5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na
sobě viditelně průkaz prodejce.
6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své
prodejní místo.
7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru.
8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně
označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy.
9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům.
10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího.
11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu.
12. Prodávat jiné zboží než časopisy.
13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií
a který musí nosit na viditelném místě.
14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.
Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je
starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento
kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci
zastřešující pouliční časopisy z celého světa.
Sbírkový účet NP – Z tohoto účtu
financujeme například nákup léků pro
prodejce, provoz kuponového obchodu,
ubytování a ošacení některých prodejců
či tréninky fotbalového týmu.
Sbírkový účet je od
21. 3. 2008 obnoven.
Číslo účtu: 1061013598/5500

cen a: k č / Polo vin a Pr o Pr odejce

Transkript

Podobné dokumenty

cen a: k č / Polo vin a Pr o Pr odejce

migrante, nezlob se příčiny války v gruzii rozhovor s

soubor ke stažení

Fenomén Bohuslav Balcar

Homeopatie č. 39/2003

Dien-Bien-Phu-62-54

zde - Spolek neslyšících Plzeň, ps

KAPILÁRNÍ ROHOŽE - G-Term

Mysl podváděného partnera

funkční rozpětí neologických zkratek v češtině

DIETA A DEPRESE - PhDr. Zdeňka Sládečková

forex - Investiční magazín

Bohuslav Martinů jako skladatel filmové (reklamní) hudby?

Obsah - CPress

HOT DOG - DAHLHAUSEN