obsah: editorial - Apoštolský exarchát

Komentáře

Transkript

obsah: editorial - Apoštolský exarchát
OBSAH:
EDITORIAL ................................................................................................................ 3
SLOVO OTCE BISKUPA ............................................................................................... 4
INFORMACE A AKTUALITY ........................................................................................ 5
DĚJINY SV. UNIE: KTERÁ CÍRKEV JE SKUTEČNĚ PRAVOVĚRNÁ?................................ 6
PÁN BŮH BDÍ NAD NAŠÍ FARNOSTÍ ............................................................................ 10
ПІЗНАЙ СВІЙ ОБРЯД: ПРАЗНИК СВЯТОЇ П’ЯТДЕСЯТНИЦІ........................................... 13
НАША ВІРА: ДІВА МАРІЯ - МАТИ СПАСИТЕЛЯ - БОГОРОДИЦЯ ................................. 14
RAVENSKÝ DOKUMENT – ČÁST DRUHÁ ................................................................... 15
SVÁTOSTINA KONVERZE – ZELENÝ ŠKAPULÍŘ: NOSME ZELENÝ ŠKAPULÍŘ ............. 16
HISTORIE CHRÁMŮ: KOSTEL SV. MIKULÁŠE V NOVÉ PACE .................................... 19
HISTORICKÉ UDALOSTI NA SLOVENSKU .................................................................... 20
ZE ŽIVOTA SVATÝCH: BL. VASIL VSEVOLOD VELIČKOVSKYJ ................................. 21
EDITORIAL
Vážení a milí čtenáři,
nabídka tohoto čísla je pestrá.
Chceme obrátit vaši pozornost na
některé z příspěvků. Přinášíme mj.
rozhovor z Pardubic. Řeckokatolická farnost v tomto východočeském městě slaví desetileté výročí
svého založení. Proto jsme se obrátili na našeho pardubického administrátora Antonína Sokola, který
po celou dobu deseti let obětavě
slouží svým věřícím, aby nám zodpověděl několik otázek. Přinášíme
tedy pár slov o historii této farnosti,
o jejím každodenním fungování i o
jejích plánech do budoucna.
Na žádost některých našich čtenářů jsme se rozhodli ještě jednou
podrobněji informovat o organizačních změnách, které se udály v
struktuře slovenské řeckokatolické
církve, která je nám historicky i geo-
graficky nejbližší. Dočtete se o tom,
jak proběhly významné oslavy založení bratislavské eparchie, povýšení prešovské eparchie na metropolii a povýšení košického exarchátu rovněž na eparchii.
V našem seriálu životopisů svatých a blahoslavených pokračujeme
životním příběhem dalšího člena
Řádu redemptoristů, tentokrát blahoslaveného Vasila Vsevoloda Veličkovského. Tento mučedník svým
životem dokázal, že tvrdému komunistickému režimu se dá odolávat jedině pevným charakterem a
pevnou vírou, na které je i totalitní
násilí krátké.
Přejeme vám příjemné a zajímavé čtení a těšíme se v červenci, už v
prázdninovém letním čísle, opět na
shledanou!
Redakce
3
SLOVO OTCE BISKUPA
Drazí čtenáři
Exarchátu, bezpochyby každý
může z vlastní
zkušenosti potvrdit, že to, co
vidí, co čte, co
slyší, se nějakým
způsobem zachytává v jeho
nitru a ovlivňuje jeho konání, myšlení a cítění. Není proto lhostejné, co
bychom měli číst, na co se dívat, co
poslouchat, pokud připouštíme, že
existuje zlo, že existuje ďábel, který
by si nás chtěl získat. Vždyť už i lidská moudrost říká: „Řekni, s kým se
přátelíš, a já ti řeknu, kdo jsi.“ Ještě
nedávno jsme mohli také číst hesla:
„Kniha – nejlepší přítel člověka.“ A
víme, že „Kdo našel dobrého přítele,
našel poklad.“ Před nějakým časem
jsem v rozhlase poslouchal vysílání,
ve kterém proběhla anketa mezi posluchači, která kniha na ně v jejich
životě nejvíc zapůsobila, kterou knihu by si s sebou vzali na pustý ostrov, kdyby si tam mohli vzít jenom
jednu knihu. Příjemně mě překvapil
fakt, že nejeden posluchač za takovouto knihu považoval Svaté písmo.
Ano, Svaté písmo je jediná kniha,
která rozhoduje o našem životě, která
je skutečně důležitá. Když ji čteme a
řídíme se jejími předpisy, dostaneme
se k Pravdě, která nás osvobodí; dostaneme se k Církvi, které byla svěřena
Pravda. Jejím úkolem je šířit ji a bdít
nad tím, aby se do učení Církve nedo-
4
stali bludy a čistě lidské pohledy, aby
se šířila Pravda, ne její deformace.
Před několika dny byly v Římě
zveřejněny údaje výzkumu o čtení
Písma v některých zemích. Výzkum
se konal v USA, Veliké Británii, Holandsku, Německu, Španělsku, Francii, Itálii, Polsku a Rusku. Výsledky
se zdály velmi zajímavé. Jedním
z překvapujících výsledků bylo, že
tam, kde se četlo Písmo, se lidé snadno sjednocovali a spojovali. Údaje
výzkumu ukázaly, že naslouchání
Bibli je mimořádným prostředkem
k ulehčení sjednocování se do skupin, k prohloubení života společenství, k odhalení hlubšího významu a
zjištění, co je to Církev. Bible je knihou Církve; každý individualizmus
ji oslabuje. Svatý otec Benedikt XVI.
před téměř dvěma lety na náměstí
Svatého Petra řekl: „Svaté písmo přivádí do společenství s Boží rodinou.
Nemůžeme Písmo číst jenom sami.
Určitě, je vždycky důležité číst Bibli
velmi osobním způsobem, v osobním rozhovoru s Bohem, ale současně je důležité číst ji ve společenství
s osobami, se kterými se kráčí po
společné cestě.“ Nejvhodnějším místem na jeho poslouchání je proto liturgie. Letos v říjnu se v Římě koná
biskupský synod věnovaný tematice
Božího slova v životě Církve. Modleme se za jeho plody a hlubším poznáním Písma připravujme cestu na
uvádění jeho závěrů do života.
Ladislav
INFORMACE A AKTUALITY
Z exarchátu
• Moravsko-slezká křesťanská akademie Hodonín a Masarykovo muzeum
v Hodoníně uspořádaly ve dnech 20.
února – 28. března 2008 Dny křesťanské kultury pod záštitou hejtmana Jihomoravského kraje Stanislava Juránka. Významnou událostí bylo sloužení
východní liturgie sv. Jana Zlatoústého,
kterou 9. března 2008 v hodonínském
farním kostele sv. Vavřince sloužil o
Jiří A. Pleskač spolu s o. Václavem
Venturou a o. Josefem Hořákem.
• Dne 18. března 2008 se všichni kněží
Apoštolského exarchátu setkali v Praze v katedrále sv. Klimenta, aby zde se
svým biskupem Mons. Ladislavem Hučkem sloužili společnou liturgii. V průběhu liturgie byly posvěceny nové antimenziony a posvátné myro.
• Dne 19. března biskup Ladislav Hučko
založil Řeckokatolickou charitu, jejímž
prezidentem jmenoval o. Adolfa Jiřího
Pleskače a ředitelem Jána Kočerhu. Dne
11. dubna byla zaregistrována Ministerstvem kultury ČR změna základního
dokumentu umožňující evidenci Řeckokatolické charity jakožto účelového zařízení Řeckokatolické církve.
• Česká televize (ČT) ve své hlavní
zpravodajské relaci z českých a moravských regionů informovala o připravované stavbě nového řeckokatolického chrámu v Hradci Králové. Dne
26. března 2008 přinesla ČT k tomuto
tématu i krátký rozhovor s o. Adriánem Kostilníkem, administrátorem
farnosti v Hradci Králové.
• Dne 5. dubna 2008 oslavila farnost v
Pardubicích deset let své existence.
V místním chrámu Panny Marie Sedmibolestné sloužil slavnostní svatou
liturgii apoštolský exarcha L. Hučko a
spolu s ním i o. Antonín Sokol, který
se o pardubickou farnost stará po celou dobu její desetileté existence.
• Dne 6. dubna 2008 proběhlo v pražském chrámu Nejsvětější Trojice ekumenické setkání slovenských věřících.
Zúčastnil se jí apoštolský exarcha Ladislav Hučko a o. Kornel Baláž, kteří zastupovali řeckokatolickou církev. Za římskokatolíky byli přítomni P. Ladislav
Radvanský a P. Miloš Szabó z pražských
farností. Evangelickou církev augsburského vyznání reprezentoval Dušan Tillinger, farář Slovenského církevního sboru v Praze. Nad setkáním převzal záštitu
rovněž přítomný slovenský velvyslanec
v ČR Ladislav Ballek.
• V neděli 13. dubna 2008 byla sloužena slavnostní děkovná svatá liturgie
u příležitosti 85. narozenin emeritního
biskupa a prvního pražského apoštolského exarchy Ivana Ljavince. Ten
své životní jubileum oslavil 18. dubna.
Ze života církve
• Kardinál Lubomyr Huzar, arcibiskup
vyšší a hlava Ukrajinské řeckokatolické církve, udělil velkou exkomunikaci
a vyloučil z Katolické církve na Ukrajině čtyři kněze na základě jejich prohlášení, že přijali biskupské svěcení.
Jedná se o Eliáše Antonína Dohnala,
Metoděje Richarda Špiříka, Roberta
Oberhausera a Markijana Vasyla
Hitjuka. Dne 23. března 2008 o tom
informovalo tiskové středisko Ukrajinské řeckokatolické církve.
vf
5
DĚJINY SV. UNIE: KTERÁ CÍRKEV JE SKUTEČNĚ PRAVOVĚRNÁ?
Církev v prvním tisíciletí: Z katolického pohledu byla celá Církev institucionálně sjednocena (s výjimkou některých dočasných schizmat) až do
roku 1054 a nacházela se jasně a jednoznačně pod nejvyšší jurisdikcí papežství. (Je to komplexní problém, který však potvrdil i nedávný dokument z
Ravenny z roku 2007).
Z pravoslavného ekumenického pohledu církev prvního tisíciletí byla
také jedna a sjednocena, avšak řídila se koncilním systémem, ve kterém
všichni biskupové – včetně papeže – byli, co se týká jejich autority, na stejné úrovni. Papeži byla projevována čest a úcta jako prvnímu mezi rovnými,
avšak neměl univerzální jurisdikci a vedení.
Katolická církev je dnes z jejich pohledu považována za část univerzální
Církve, i když podle nich je postihnuta odchylkami od pravé víry a rozličnými heretickými naukami (například Filioque).
Pro neekumenické pravoslavné na druhé straně Katolická církev přestala být po roce 1054 částí univerzální církve a ztratila – podle názoru nejkrajnějších frakcí – apoštolskou sukcesi a platné svátosti.
Katolickou odpovědí na poslední názor je poukázání na to, že Svatý římský stolec a papež – bez ohledu na jeho stav – byly absolutně nevyhnutné
pro účely udržení pravé křesťanské víry a zachování apoštolské tradice.
Názor, že Východ byl vždycky „první a pravověrný“, že byl hlavní linií
(opět proti západní a římské ortodoxii) a že nikdy nezradil křesťanskou
tradici, není správný, pravdivý a ani koherentní. Katolíci, ale ani ekumeničtí pravoslavní, nikdy nic takového nemohou přijmout. Toto tvrdí bez jakéhokoli důkazu jenom „antikatoličtí“ pravoslavní. Když se však čtou dějiny
objektivně a nezaujatě, dochází se jednoznačně k jinému závěru.
Schizmata před rokem 1054: Jak Východ tak i Západ uznávají zlo, které
bylo způsobeno tragickými událostmi vedoucími až k roku 1054, kdy se
schizma dovršilo. Na druhé straně je však bezpochyby jasné a evidentní, že
Západ (a zvláště Řím) měl o moc solidnější nauku a nepodléhal tak lehko
mylným naukám jako Východ. Například Východní církev se odloučila od
Říma a Katolické církve alespoň při šesti příležitostech:
Ariánské schizma (342 – 98)
Spor o sv. Jana Zlatoústého (404 – 415)
Akaciánské schizma (484 – 519)
Blud monotheletismu (640 – 681)
Blud ikonoklasmu (726 – 87 a 815 – 853)
6
V tomto časovém rozpětí 511 let se východní církev nacházela v odloučení od západní církve 232 let, tedy téměř polovinu období. A je přitom
bez diskuse, že Řím byl v té době vždycky na správné straně sporu, nikdy
nepodlehl žádnému bludu, i když se mu to snaží někteří podsouvat!
Ariánství: Tento křesťanský blud kněze Aria z Alexandrie (asi 260 – 336)
se vztahuje k nauce o Trojici, podle níž se Kristus ve své přirozenosti a bytí
odlišuje od Boha Otce, byl stvořen před stvořením světa a je Bohu Otci
podřízen. Aria odsoudil r. 318 jeho biskup Alexandros jako bludaře, roku
319 ho vyloučili na synodě v Alexandrii z církve. Přesto našel mimo Egypt
podporu, mj. u Eusebia z Cesareje a Eusebia z Nikomédie. Císař Konstantin
svolal nato roku 325 koncil do Niceje, který odsoudil Aria a jeho učení.
Konstantin zrušil odsouzení už v r. 327, ale biskup sv. Alexandr a jeho nástupce sv. Atanáš se zpěčovali přijmout Aria zpět do církve. Za vlády Konstantinova syna Konstancia II. (337 – 361) vítězí na východě ariánství.
K ariánství se přiklonil nejen Konstantius ale později i císař Valens.
Na císařův podnět byl svolán nový místní synod do Serdiky (dnešní Sofie) v roce 342. Jednotu církve se mu přes velikou snahu nepodařilo obnovit. Naopak papežští legáti prohlásili sesazení sv. Atanáše za neoprávněné
a postavili se jednoznačně za výroky nicejského koncilu.
Východní biskupové zasedali odděleně. Odsoudili sv. Atanáše i papeže
Julia I., který ho přijal. Prosazovali formuli, která obcházela nicejský výrok
„soupodstatný s Otcem“ (homoúsios). Nová kompromisní formule zněla: Syn
je „podobný“ Otci, „ve všem podobný“ nebo „podobné podstaty s Otcem“
(homoiusios). Až po desetiletích prudkých sporů mezi přívrženci Aria a sv.
Atanáše bylo ariánství, které se mezitím dále rozvíjelo do různých směrů, r.
381 s konečnou platností odsouzeno koncilem v Konstantinopoli.
Spor o sv. Jana Zlatoústého: Arcibiskup sv. Jan Zlatoústý si v Konstantinopoli ztížil situaci kritikou císařovny Eudoxie, jež nežila příkladným
křesťanským životem a poznala se v jeho kázáních. Hledala vhodnou příležitost, jak by se nepříjemného mravokárce zbavila. Ta se naskytla, když sv. Jan
poskytl útulek padesáti mnichům, které alexandrijský patriarcha Theofil nespravedlivě obvinil z origenismu a vyhnal ze země. Sv. Jan sice mnichy nepřijal do církevního společenství, protože nechtěl zasahovat do kompetencí
alexandrijského patriarchy, ale neviděl důvod, proč by jim měl odmítnout pohostinství. Toho císařovna využila a předvolala Theofila s dvaceti pěti biskupy do Konstantinopole. Na tzv. synodě „U dubu“ roku 403 sv. Jana sesadili.
Císař Arkádius rozsudek potvrdil a chtěl ho poslat do vyhnanství. Lid se však
7
proti tomuto rozhodnutí bouřil. Patriarcha chtěl předejít krveprolití, a proto se
sám vydal do rukou vojáků, kteří jej odvezli do vyhnanství v blízké Bithynii.
Toto vyhnanství netrvalo dlouho. Lid zůstal věrný svému pastýři a učiteli a neustále protestoval proti jeho sesazení. Kromě toho se v císařském
paláci stalo velké neštěstí a Konstantinopol postihlo zemětřesení. To tak vylekalo Eudoxii, že okamžitě požádala o arcibiskupův návrat. Pobyt sv. Jana
v Konstantinopoli však netrval dlouho. Císařovna byla opět popuzena kázáními sv. Jana. Pod jejím vlivem a na neustálé žaloby jeho protivníků byl
svolán nový sněm, který arcibiskupa zbavil hodnosti. Sv. Jan však nechtěl
dobrovolně opustit katedru a dva měsíce zůstával pod ochranou lidu
v patriarchálním sídle. Když jej císař Arkádius znovu vyzval k odchodu,
Jan poslechl, aby nedošlo k nepokojům ze strany věřících. Proti sesazení sv.
Jana protestoval papež Inocent I., ale císař odmítl přijmout jeho posly. Tehdy Inocent přerušil církevní společenství s východními hierarchy.
Sv. Jan byl odvezen do vyhnanství – do Kukuz v Arménii. Protože byl
v trvalém spojení se svými přívrženci a mnozí jej tam navštěvovali, dal jej
císař roku 407 odvléct k Černému moři. Vyhnaný patriarcha nastoupil na
dalekou cestu. Podlomené zdraví mu ztěžovalo přechod přes početné horské hřebeny maloasijského vnitrozemí. Bezcitní průvodci mu nedopřáli ani
odpočinek. 14. září 407 opustily sv. Jana síly a padl na zem. Průvodci jej
donesli do blízkého chrámu v Komaně. Umírající ještě přijal Eucharistii. Jeho poslední slova byla: „Sláva Bohu za vše.“
Akaciánské schisma: Acacius byl v letech 471 – 489 patriarchou konstantinopolským. Zprvu se klonil podle císaře Baziliška k herezi monofysitismu, což byla přehnaná reakce na ariánství. Monofysité naopak popírají
lidství Spasitele, neboť bludně tvrdí, že lidská přirozenost se v Božské utápí jako kapka v moři. Tito monofysité dodnes přežívají jako nesjednocení
koptové, jakobité a arméni. Když však Acacius poznal, že mnišstvo a lid se
tomuto bludu protiví, jal se zastávat ohroženou pravou víru i proti císaři.
Ve snaze uvést v soulad monofysitismus a orthodoxii a učinit tak konec krvavým rozbrojům mezi jejich přívrženci, sestavil zprostředkující vyznání
víry nazvané Henotikon, které vyhlásil roku 482 císař Zenon. Toto vyznání
však popíralo usnesení ekumenického koncilu v Chalcedonu a způsobilo ještě horší rozbroje. Papež Felix II., aby se spolehlivě poučil o situaci v Konstantinopoli, vyslal tam dva legáty, kteří měli Acacia vyzvat, aby se dostavil do
Říma k zodpovídání. Ale Acacius je přinutil jednak násilím, jednak lstí
k tomu, aby s ním vstoupili do církevního společenství. Felix II. tedy svolal
roku 484 do Říma synodu, na které Acacia sesadil a exkomunikoval. Acacius
8
se však těšil ochraně císaře Zenona, na svém místě setrval a nechal vymazat
jméno papeže z jektenie. To bylo příčinou schizmatu trvajícího 35 let.
Monotheletismus: Tato křesťanská hereze uznává dvojí přirozenost
Ježíše Krista, ale pouze jedinou božskou vůli (theléma) v jeho osobě. Toto
učení začali prosazovat již před rokem 640 císař Herakleios a konstantinopolský patriarcha Sergios. Pro monotheletismus se jim sice podařilo
získat východní biskupy, ale proti němu ostře vystoupil významný teolog
Maxim Vyznavač. Ochranu nalezl u papeže Martina I., který nové dogma
na lateránské synodě v roce 649 zavrhl a za jediné pravověrné vyhlásil
učení o dvojí vůli a dvojí energii v Kristu. Císař Konstans II. nechal poté
papeže přivést do Konstantinopole, sesadil ho a poslal do vyhnanství na
Chersonnés. Stejný osud potkal Maxima Vyznavače. Dogmatické spory
poměry na východě říše ještě více rozjitřily. Císař Konstantin IV. Pogonatos
monotheletismus oficiálně zamítl a zasadil se o to, aby se vyznavači tohoto
učení dostali z rozhodnutí šestého ekumenického koncilu, zasedajícího v
letech 680 - 681 v Konstantinopoli, do klatby.
Ikonoklasmus: Roku 695 Damašský kalif Abd al-Malik zakázal na základě muslimské právní tradice hadith zobrazování lidských postav, tento
zákaz platil na veškerém území ovládaném Umájovci včetně Egypta. Jeho
nástupce Jazid II. dal roku 721 násilným způsobem zničit všechny sv. ikony
v křesťanských chrámech, svatyních a příbytcích na území svých provincií
a roku 723 vydal výslovný zákaz umístění všech svatých ikon. Tímto zlým
příkladem se dal svést byzantský císař Lev III. Isaurijský, který rozpoutal
ikonoklastický teror, jehož první vlna probíhala na celém území Byzantské
říše v letech 726 – 779. Císař, aby získal pro ikonoklasmus podporu konstantinopolského patriarchy, sesadil sv. Germana a na jeho místo dosadil
oddaného dvořana Anastasia. Papež sv. Řehoř III. svolal roku 731 do Říma
synodu, na které vyhlásil nad ikonoklasty anathema. Od konce dvacátých let
8. století byla pouze latinská církev pod přímým vlivem papežů ušetřena
ikonoklasmu. Roku 787 se slavil sedmý ekumenický čili druhý nikajský koncil, na kterém byl odsouzen ikonklasmus jako blud. Na Západ se rozhodnutí
koncilu dostala ve špatném překladu, takže byl teology Karla Velikého odmítnut a odsouzen mj. i proto, že ve skutečnosti ikonoklasmus v Byzantské
říši po koncilu zuřil dál. Teprve roku 842, když nastoupil na trůn Michael III.,
za něhož zpočátku v době nezletilosti vládla jeho matka Theodora, byla obnovena v Byzanci ikonodulie potvrzená v roce 853 koncilem a zavedením
svátku sv. orthodoxie.
Redakce
9
PÁN BŮH BDÍ NAD NAŠÍ FARNOSTÍ
V roce 1997 byli inkardinováni do Apoštolského exarchátu někteří kněží, kteří byli tajně
svěceni ve skryté církvi v době nesvobody. Mezi
ně patří královéhradecký děkan a pardubický farář
o. Antonín Sokol. Nejen že se dokázal plně integrovat do řeckokatolické církve, ale také naprosto
příkladně pěstuje přátelské a vyvážené vztahy
s církví římskokatolickou. Za pastorační úsilí a
významné výsledky v rozvoji svěřených duší byl
o. Antonín vyznamenán právem nosit zlatý kříž a
nábederník. U příležitosti desátého výročí založení pardubické řeckokatolické farnosti jsme se ho
zeptali:
• Před lety jste symbolicky převzal klíče od farnosti v Pardubicích,
jaké byly vaše začátky?
Když jsem přebíral farnost, dostal jsem fyzicky skutečné dva klíče, a to
od kostela Panny Marie Sedmibolestné v Pardubicích. Jeden byl dlouhý 21
cm a druhý 17 cm. Oba nebyly lehké, jako nebyly lehké ani začátky naší
farnosti. Nejprve jsem se musel přeorientovat ze západního myšlení na východní orientaci. I když jsem měl východní teologickou formaci, přece jen
západní myšlení převládalo. Ale, Bohu díky, jsem se s tím brzy vyrovnal.
Začátky sloužení svaté liturgie nebyly také jednoduché. Měl jsem sice liturgikon, ale psaný cyrilicí. Čtení mi zprvu dělalo potíže, zrovna tak východní
melodické zpěvy. Ještěže v Praze byl velmi ochotný otec Kornel Baláž, který mě zpočátku vedl přes různá úskalí. Také i počátky pečení prosfor nebyly jednoduché, a tak jsem raději tuto práci přenechal manželce, která už
v tomto chemicko-pekárenském oboru byla zdatnější. Jednou, když jsme
měli posezení s kněžími a biskupem západního ritu, tak jsem jim položil
otázku: „Proč mohou mít východní kněží manželky?“ Nevěděli. Tak jsem
jim to v žertu objasnil: „Aby jim někdo pekl prosfory.“
A ani s kostelem to nebylo moc růžové. Kostel sloužil delší dobu jako
depozitář a skladiště pro pardubické kostely, které se momentálně opravovaly. Ale našly se obětavé a pracovité ruce, které pomohly s vyčištěním,
opravami a úklidem kostelního prostoru.
Také jsem neměl zkušenosti s časovým plánováním bohoslužeb. V neděli jsem sloužil od 10.00 hodin, což dodnes trvá. Ve všední dny –
v pondělí a středu – jsem začal sloužit nejprve od 8.00 hodin, aby mohli li-
10
dé z okolních vesnic přicházet na bohoslužbu. To se neosvědčilo a ani se
neosvědčilo večer v 18.00 hodin. Slouží se tedy v zimě i v létě v 16.00 hodin. Už jsem si zvykl, že v zimě věřící obvykle navštěvují bohoslužby ve
všední dny u Salesiánů. Je tam prý tepleji. Tak pro ty skalní, kteří vydrží i
trochu zimy, jsem zařídil kobercové elektrické vytápění. Někteří si toto i
pochvalují a provoz není ani moc drahý.
Na začátku působení jsem sloužil svatou liturgii pouze v Pardubicích. Později jsme se pokoušeli s o. Stanislavem Hájkem v různých městech naší rozsáhlé farnosti. Tam, kde byl o sv. liturgii zájem, tam se udržela dodnes, jako např.
v Náchodě. Dnes tam dojíždí o. Adrián Kostilnik z Hradce Králové. Jinde nebyli věřící východního obřadu, jako např. v Havlíčkově Brodě. V azylovém zařízení v Kostelci nad Orlicí se po několika letech vyměnili věřící, takže dnes
tam jsou vesměs muslimové. V Libčanech a Těchlovicích se nacházejí Ukrajinci
sezónně, a tak se tam dojíždělo dle dohody. Dnes tam dojíždí taktéž o. Adrián.
Při těchto zájezdech jsme se obvykle střídali ve sloužení a zpěvu.
• Co považujete za váš největší úspěch? S jakými těžkostmi jste se za
svého působení ve farnosti potýkal?
Největší úspěch je asi ten, že jsem se domluvil s bratřími a sestrami
z Ukrajiny. Je zajímavé, jak mě Pán Bůh na tuto práci připravoval. Na
gymnáziu jsme se museli učit rusky. Moc jsem tomuto předmětu nedal.
Měl jsem k okupantům averzi. Nejprve jsem se kvůli nim musel učit německy, pak kvůli dalším okupantům rusky. Když jsem se neměl k tomu,
učit se rusky, tak mě Pán Bůh poslal k Srbům, abych u nich obhájil a realizoval náš elektroprojekt, protože jsem na tomto projektu pracoval. A tak
mě Pán Bůh donutil rozumět a konverzovat ve slovanské řeči.
Pán Bůh nesesílá jen těžkosti do našeho života. Povzbuzuje nás i příjemnými zážitky. Při jednom takovém zájezdu jsem vyzpovídal jednu věřící cizinku. Po svaté zpovědi své štěstí dávala tak najevo, že jsem se domníval, že se roztancuje.
• Jaká je věková a národnostní struktura vašich věřících a jak se změnily počty za poslední roky?
Naši věřící východního ritu pocházejí vesměs z východního Slovenska,
k nám přišli po druhé světové válce. Zde se usídlili, oženili se nebo vdaly;
někteří z nich už odpočívají v Pánu. Jsou to starší osoby. Jejich děti, které se
již zde narodily a jsou i řeckokatolického původu, nemají k východní liturgii vůbec žádný vztah, protože byly vychovávány v západním ritu a tam si
našly i své partnery. Na naše bohoslužby chodí i římskokatoličtí věřící.
Velká část návštěvníků jsou bratři a sestry z Ukrajiny, kteří sem dojíždějí za
11
prací. Ti jsou obvykle středního věku. Počet věřících, hlavně z Ukrajiny, se
rozrůstá tak, jak se rozrůstá jejich počet u nás. Na juliánskou Paschu náš
kostelíček „praskal ve švech.“ Škoda jen, že se s těmito lidmi setkávám jen
jednou za rok.
• Vytvořila se nějaká živá společenství, která se pravidelně scházejí i
mimo bohoslužeb, navštěvujete tato setkání také?
Osobně jsem poznal těžký život starších těžko se pohybujcích lidí v místech, kde nemají kostel. Máme proto jedno takové společenství starších lidí
v Čepí. Scházíme se tam na bohoslužbu, katechismus nebo jen tak na besedu.
• Jaká liturgie se v Pardubicích slouží? Jak se uchytila mezi věřícími
česká liturgie?
V neděli sloužím staroslověnsky se zpěvy, hlavně kvůli starším řeckokatolíkům a Ukrajincům, v pondělí a ve středu česky, aby poznali nádherné řeckokatolické modlitby, které se při zpěvu kněz modlí potichu. Takto
podanou českou liturgii mají rádi.
• Probíhají ve farnosti i aktivity mimo pravidelné bohoslužby?
V Pardubicích je hodně takových aktivit, takže si lidé mohou vybrat
podle svých představ. S pardubickými aktivitami jsou věřící seznamováni
pravidelně i u nás při ohláškách po bohoslužbě.
• Jak se změnila farnost za 10 let, na které nejdůležitější události byste rád upozornil?
Těžko říci, jak se farnost změnila. Pán Bůh bdí nad naší farností, takže o
některých prázdninách u nás vítáme i bohoslovce z prešovské fakulty.
• Pardubice jsou tradiční průmyslové centrum východních Čech , jak
je to s religiozitou města a jeho nejbližšího okolí?
Celkově lze říci, že naše, dnes již starší generace, nepředala víru svým
potomkům, takže dnes se mnohdy stává, že mladí přitahují k víře své rodiče.
• V Hradci Králové se připravuje výstavba nového řeckokatolického
chrámu. Nemáte strach, že se někteří věřící časem přesunou tam?
Zde platí slova našeho Pána: „Někdo zasévá, jiný sklízí.“ Strach nemám.
Vždyť všichni pracujeme ne pro sebe, ale pro Krista. Je jedno, zdali přijdou
k nám nebo přijdou do nového chrámu. Hlavně, že se zúčastní svaté liturgie a že se někde „zabydlí“.
Viera Folkmanová
12
ПІЗНАЙ СВІЙ ОБРЯД: ПРАЗНИК СВЯТОЇ П’ЯТДЕСЯТНИЦІ
Великим празником Святої П’ятдесятниці завершується світлий
празник Христового Воскресіння. В дні П’ятдесятниці сам Дух Святий
помазує апостолів на проповідників Христового Благовістя, родиться і
починає діяти Христова Церква. І Дух Святий її провадить, просвічує,
освячує і зберігає на дорозі правди.
Апостоли й перші християни цей празник перейняли від Старого
Заповіту, але надали йому іншого змісту і значення. Головним
моментом є прихід Святого Духа на апостолів. З цієї події походить і
назва свята: День Зшестя Духа Святого або День Святої Тройці. Також
вживаємо назву Зелені Свята. Новозавітня Церква перебрала від
Старозавітньої Церкви звичай прикрашувати доми й божниці зеленню
і квітами, бо зелень є ознакою життя і стає символом життєдайного
Святого Духа. Так як природа на весні оновляється зеленню і квітами,
так і Свята Церква і вірні оновляються силою Святого Духа.
Особливе богослуження цього празника є повне радості і прослави
Духа Святого та Святої Тройці. З богослужби П’ятдесятниці прийшла
до наших щоденних молитов молитва до Духа Святого “Царю
небесний...”, якою починається кожне наше богослуження.
В понеділок після празника П’ятдесятниці наша Церква святкує
празник Духа Святого як третьої Божої Особи, тому що Східня Церква
здавна має звичай наступного дня по великім празнику віддавати честь
особам, що виконували головну ролю в день празника. А в день
Н’ятдесятниці святкуємо саму подію зшестя Духа Святого на апостолів.
На осібну увагу заслуговує вечірня понеділка, яка звичайно правиться
у неділю вечером, або зараз по Святій Літургії і відзначається тим, що
крім інших молитов має три довгі покутного змісту молитви, що їх
уложив св. Василій Великий і поручив, щоб ті молитви проказувати на
колінах задля великої пошани до Духа Святого.
Подія Зшестя по всі часи має велике значення для цілої Христової
Церкви. Дари Духа Святого великі й щедрі. Про них св. апостол Павло
каже: “Плід Духа: любов, радість, мир, довготерпіння, лагідність, доброта,
вірність, тихість і здержливість.” Апостолом Дух Святий уділив дар розуміння св. Писання, дар мов, дар мужності у проповідуванні святої віри.
Дух Святий зійшов і на нас у святій тайні Миропомазання зі своїми
дарами й помазав нас на Христових борців, а наше тіло зробив своїм
храмом. Цю велику правду нам пригадує св. Павло й напоминає нас,
щоб ми після неї жили. “Хіба ж не знаєте, що ваше тіло храм Святого
Духа, який живе у вас? Його ж маєте від Бога, тож уже не належите до
себе самих. Ви бо куплені високою ціною! Тож прославляйте Бога у
вашому тілі! (1 Кор. 6, 19-20).
о. Юліян Катрій, ЧСВВ
13
НАША ВІРА: ДІВА МАРІЯ - МАТИ СПАСИТЕЛЯ - БОГОРОДИЦЯ
Коли говоримо про Пречисту Діву Марію, то треба нам знати, що
вона походила, як усі люди, від Адама й Єви, отже була подібна до всіх
людей, була такою жінкою, як усі інші жінки. Вона мала ту саму
людську природу, як інші люди. Пречисту Діву Марію ми не
почитаємо як Бога, ані не порівнюємо її з Богом, ані не робимо з неї
якусь “богиню”. Вона жінка, лише жінка по природі, як інші люди –
але при тому вона була удостоєна незрівнянною честю – зродити
очікуваного Месію, Спасителя людства. Це все доведемо в дальших
рядках. Вперше покажемо її життя, по-світському – життєпис.
Що знаємо про Пречисту Діву Марію? Жінка, яка в історії спасіння
носила ім’я Діва Марія, вперше згадується на перших сторінках
Святого Письма Старого Завіту в події до упадку перших людей у гріх.
Тоді сам Господь Бог передвіщає і сам накреслює особу Діви Марії, як
зорю надії й відкуплення разом із своїм Сином. По упадку наших
прародичів у гріх Господь Бог сказав до змія: “Я покладу ворожнечу
між тобою і жінкою і між твоїм потомством та її потомством. Воно
розчавить тобі голову, а ти будеш намагатися ввіп’ястися йому в
п’яту” (Бут. 3, 15). Тут пророчо назначена постать жінки, матері
Відкупителя. Пророки поступово докреслюють її постать, аж доки
вона не народится на цім світі. Так пророк Ісая дає про неї ближчі
дані: “Оце ж сам Господь дасть вам знак: Ось дівиця зачала, і породить
сина, і дасть йому ім’я Еммануїл” (Ісая 7, 14).
Це вже ясніший переказ про Пречисту Діву, а це підтверджує і
євангелист Матей, коли пише: “А сталося все це, щоб здійснилося
Господнє слово, сказане пророком: “Ось Діва матиме в утробі й породить
сина і дадуть йому ім’я Еммануїл, що значить: З нами Бог” (Мт. 1, 22-23).
Дальші дані про Діву Марію маємо з церковного Передання. Діва
Марія (Міріям, значить гарна) походила з роду царя Давида (який
володів перед 900 роками), отже тепер цей рід був дуже збіднілий. Її
батьки були Йоаким і Анна. Мала Марія від дитинства була дана до
єрусалимського храму, щоб там, з іншими дівами, служила Богу аж до
дозрілості. Цю подію, введення діви Марії в храм, Церква святкує
празником Введення в храм Пречистої Діви Марії (21. ХІ.). Коли діва
Марія дозріла, повернулася додому і була заручена з Йосифом,
теслею, який також походив з роду Давида. По жидівським звичаям
залишалася ще на рік у батьків. Туди приніс їй ангел послання від
Бога, що вона має стати матір’ю Спасителя світу.
о. Степан Пап
14
RAVENSKÝ DOKUMENT – ČÁST DRUHÁ
I. Základy konciliarity a moci
1. KONCILIARITA
5. Termín konciliarita nebo synodalita pochází od slova « koncil » (synodos řecky, concilium latinsky), které primárně znamená shromáždění
biskupů vykonávajících zvláštní odpovědnost. Nicméně je možné pojmout
tento termín v obsáhlejším smyslu týkajícím se všech členů Církve (srov.
ruský termín соборность). Proto můžeme mluvit především o konciliaritě,
jež znamená, že každý úd Kristova Těla má účinkem křtu své místo a řádnou odpovědnost v eucharistické koinonii (communio latinsky). Konciliarita
odráží Trojiční tajemství a nachází v tom své základní opodstatnění. Jsou
« počítány » tři osoby Nejsvětější Trojice, jak říká sv. Basil Veliký (O Duchu
Svatém, 45), aniž by byly označovány jako « druhá » nebo « třetí » osoba,
aby se tak vyloučila jakákoliv poníženost či podřízenost. Podobné uspořádání (taxis) existuje také mezi místními církvemi, které taktéž neznamená
nerovnost v jejich duchovní přirozenosti.
6. Eucharistie představuje Trojiční koinonii uskutečňovanou v jednotlivých věřících jakožto základní jednotě několika údů, z nichž každý má
charizma služby nebo duchovního úřadu, jež jsou ve své pestrosti a rozmanitosti nezbytné pro povznesení každé jedné z církví Kristova Těla.
(srov. 1Kor 12,4-30) Všichni jsou povoláni, zavázáni a vedeni k odpovědnosti
– každý rozličným, přesto neméně opravdovým způsobem – ke společnému
završení skutků, které skrze Ducha Svatého utvářejí v Církvi přítomnost
Krista sloužícího jako « cesta, pravda a život ». (J 14,6). Tímto způsobem je
v lidstvu uskutečňováno tajemství spásonosné koinonie s Nejsvětější Trojicí.
7. Celé společenství a každá osoba v sobě nese « smysl pro víru » (ekklesiastike syneidesis), jak to nazývá řecká teologie, sensus fidelium v latinské terminologii. Účinkem křtu a biřmování (myropomazání) každý člen Církve užívá
podíl na vedení v Kristově Těle. V tomto smyslu všichni věřící (a nikoli pouze
biskupové) jsou odpovědni za víru potvrzenou jejich křtem. Toto je naše společná nauka, že lid Boží, jenž přijal « zasvěcení od Svatého » (1J 2,20.27), ve
spojení se svými pastýři nemůže chybovat ve věcech víry. (srov. J 16,13)
8. V hlásání víry Církve a v objasňování norem křesťanského chování mají biskupové zvláštní úkol Božského ustanovení. « Jakožto nástupci apoštolů jsou biskupové odpovědni za společenství v apoštolské víře a za věrnost
požadavkům života podle evangelia. » (dokument z Valama, 40)
15
9. Koncily jsou hlavní způsob, kterým je vykonáváno společenství mezi
biskupy. (srov. dokument z Valama, 52) « Propojení s apoštolským společenstvím spojuje shromáždění biskupů, a tím zabezpečuje episkope místních církví s apoštolským kolegiem. Také oni jsou Duchem utvářeni do kolegia « jednou provždy » vrostlého do jediného svědka víry, společenství
apoštolů. Znamená to, že nejen mají mezi sebou být sjednoceni skrze víru,
lásku, poslání, smíření, ale také že mají podíl ve stejné zodpovědnosti a
stejné službě Církve (mnichovský dokument, III, 4).
10. Tento konciliární rozměr církevního života náleží k jeho hluboce zakořeněné povaze. Je to tak, že je založen na Kristově odkazu pro jeho lid
(srov. Mt 18,15-20), i když kanonické náležitosti jsou také nezbytností
podmíněnou dějinami a sociálními, politickými a kulturními souvislostmi.
Tento konciliární rozměr Církve je definován tak, že je založen ve třech rovinách církevního společenství: místní, regionální a světové. Na místní
úrovni je diecéze svěřena biskupovi, na regionální úrovni skupinám místních církví se svými biskupy, kteří « mají mít svého prvního » (apoštolský
kánon, 34). Na světové úrovni, kde ti, kteří jsou první (protoi) v různých regionech, společně se všemi biskupy, spolupracují na tom, co se týká celé
Církve. A na této úrovni musí být též uznán protoi, jenž je první mezi nimi.
11. Církev existuje na mnoha a různých místech, což prokazuje její katolicitu. Jako « katolická » je živým organismem, Kristovým Tělem. Každá místní
církev, když je ve spojení s dalšími místními církvemi, je projevem jedné nedělitelné Církve Boží. Být « katolickou » tudíž znamená být ve spojení s jednou Církví všech dob a všech míst. Proto přerušení eucharistického společenství znamená zranění jedné z podstatných vlastností Církve, její katolicity.
pokračování
SVÁTOSTINA KONVERZE – ZELENÝ ŠKAPULÍŘ: NOSME ZELENÝ
ŠKAPULÍŘ
Bylo by chybou a snad i nemístnou pýchou domnívat se, že Zelený škapulíř je určen výhradně pro lidi bezbožné či vlažné. Kdo by chtěl o sobě
smýšlet tak, že nepotřebuje konvertovat, mohl by alespoň porozjímat o
tom, zda již dostatečně vypěstoval ctnost pokory. Opravdoví ctitelé Neposkvrněného Srdce však vědí, že nikdy nebudou moci milovat je a projevit
mu vděk s náležitou patřičností, a proto se vždy s naprostou důvěrou musí
k tomuto přesladkému Srdci obracet a vynaložit maximální úsilí na nápravu křivd a rouhání jemu učiněných. A co může být vznešenějšího než prá-
16
vo nosit na svém srdci odznak Neposkvrněného Srdce naší Matky a Královny, který nám ona sama zjevila a darovala?
Abychom přijali Zelený škapulíř, není na překážku, nosíme-li již Zázračnou medailku či Karmelitánský škapulíř nebo jsme-li členy různých
bratrstev, zbožných sdružení, třetích řádů apod. Sv. František Saleský se
stal členem každého bratrstva, kde které bylo, což odůvodňoval následovně: „Činím to z té příčiny, že při tom mohu něco získat, ale nikdy nemohu nic
ztratit, protože modlitby a dobré skutky vždycky jejich členům prospívají. Ačkoliv
se nebojím pekla, mám přece strach z očistce, a proto se utíkám k naději, že mi modlitby mých spolučlenů budou nápomocny.“
Pro důvěru v zelený škapulíř bylo také na přímluvu Bohorodičky darováno mnoho zázraků a nadto učinila následující příslib: „Přijdu na pomoc
jakékoliv osobě, která jej užívá jako projev lásky ke mně a požehnám všechna srdce
na zemi, která šíří pobožnost mého Zeleného škapulíře.“
Svědectví otce Roberta A. Macdonalda CSsR, které je uvedeno na jednom z letáků rozšiřovaných společností Our Lady of the Rosary Library, je
velikým důkazem tohoto příslibu:
„Nechte mne vyprávět příběh, jak jsem přišel k Zelenému škapulíři. To je pro
mne jedinečný způsob, jak se snažím šířit pravou a něžnou lásku k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie a splácet jí můj dluh. Před několika lety, když se ještě nepoužíval penicilin, ležel jsem v nemocnici s těžkým zápalem plic. Začal jsem krvácet a lékaři se rozhodli pro operaci jako pro poslední prostředek. Pak vstoupila do
mého pokoje malá sestřička.
´Otče, máte velkou víru v Matku Boží, zvláště v její Neposkvrněné Srdce? Jestli
ano, budete uzdraven.´
´Jak, sestro?´
´Skrze Zelený škapulíř.´
´Co je to?´
´Před čtyřmi lety, otče, jsem byla operována na rakovinu. Byla jsem jí tak plná,
že mne odepsali a poslali mne pryč umřít. Potom jsem se modlila k Panně Marii
Zeleného škapulíře. Stále více mne unavovalo čekání na smrt a přišla jsem zpátky
do práce. Já jsem zdravá, otče. Chcete ode mne dostat Zelený škapulíř?´
´Prosím, sestro!´
Když mi ho položila na hlavu, pocítil jsem ohromnou důvěru, která mne naplňovala a krvácení přestalo. Po dvou dnech na rentgenu se mne ptali, kdy krvácení přestalo. Když jsem odpověděl, že je to záležitost pár dnů, vyslovili značné překvapení.
´Udělal jste takový pokrok, jako by se rány hojily šest měsíců, nemáte žádné
příznaky.´
Dnes už nemám žádné jizvy. Není divu, že mluvím o nesplatitelném dluhu
Neposkvrněnému Srdci. Dodnes vynakládám všechny možnosti pro růst této po-
17
božnosti. K mé veliké radosti a úžasu ti, ke kterým mluvím o Zeleném škapulíři, se
stávají mnohem horlivějšími než já. Nikdy jsem neviděl takovou víru a důvěru, jako mají noví Mariini apoštolové.“
Poněvadž to není odznak bratrstva, není třeba žádného obřadu či obláčky a není pro nositele povinné, aby byli zapsáni v nějakém seznamu. Jediný
požadavek je, aby Zelený škapulíř byl požehnán knězem, přičemž nemusí
jít o zvláštní formu požehnání. Zelený škapulíř může požehnat kterýkoliv
kněz. Potom může být nošen jakýmkoliv způsobem osobou přející si získat
milosti přislíbené této svátostině. Velice významná je však možnost, že Zelený škapulíř může být předán tajně. Jestliže je osoba, jež potřebuje milost,
tvrdošíjná, Zelený škapulíř může být bez jejího vědomí vložen do kapsy,
pod polštář nebo prostě schován v místnosti a dárce musí pak odříkávat
místo této osoby předepsanou modlitbu. Pouze tato modlitba je nezbytná,
může být odříkávána několikrát denně, mělo by to však být nejméně jednou za den. Modlitba zní: „Neposkvrněné Srdce Panny Marie, oroduj za
nás nyní i v hodinu smrti naší. Amen.“
Zelený škapulíř je skutečně pozoruhodný oděv či spíše odznak, protože
jde pouze o symbolickou částku oděvu. Ďábel nemá žádnou moc nad kýmkoliv, kdo buď nosí Zelený škapulíř nebo šíří tuto pobožnost. Všichni, kdo
nosí Zelený škapulíř do jednoho, potvrzují, že jsou zmocněnci Matky Boží
a ďábel ví, že nemá žádnou moc jim ublížit. Sám Bůh si přeje, aby se Zelený škapulíř stal odznakem nejpevnější hradby proti útokům ďábla na duše.
Bohorodička sestře Justině řekla: „Největší milosti přicházejí z užívání škapulíře, ale tyto milosti přicházejí v míře úměrné stupni důvěry ve mne, kterou uživatel má.“ Jedná se o princip, který působí u všech svátostin, a teologové jej
nazývají ex opere operantis. Zelený škapulíř není magický předmět, nejedná
se tedy o nějaký zázračný talisman nebo amulet, který by sám jakousi svou
mocí chránil uživatele; získaná milost je totiž závislá na víře prosebníka.
Bylo by též velmi falešné domnívat se, že pokud sami budeme nosit Zelený
škapulíř, máme tím zajištěno místo v nebi a již se nemusíme namáhat
s plněním nároků křesťanského života.
Skrze tuto svátostinu udělil dobrotivý Bůh mnoho milostí konverze, i
když častokrát byl škapulíř předán bez vědomí toho, kdo měl konvertovat.
Jak dobrá je Bohorodička, že nám dala Zelený škapulíř! A jak je podivuhodné, že osoby, jejichž konverze byla žádána, se skutečně obrátily, aniž by
věděly, že škapulíř byl uložen v jejich místnosti nebo v jejich šatech. Zelený
škapulíř však musí být dáván s důvěrou v tuto překrásnou svátostinu, která musí být prodchnuta modlitbou k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie,
k srdci naší Matky.
Jan Klobušický, pokračování
18
HISTORIE CHRÁMŮ: KOSTEL SV. MIKULÁŠE V NOVÉ PACE
Na území České republiky
můžeme obdivovat krásu starých, dřevěných a původně
řeckokatolických chrámů ze
17 - 18. století na pěti místech:
v Praze, Blansku, Dobříkově,
Hradci Králové a v Nové Pace. Byly převezeny z bývalé
Podkarpatské Rusi většinou
ve třicátých letech 20. století.
Řeckokatolický kostelík sv. MiKostelík sv. Mikuláše kolem roku 1950
kuláše stojí na úbočí Husova
kopce v Nové Pace, je ukryt ve svahu nad městem a obklopen zelení stromů i vysoké trávy. Srouben byl počátkem 18. století díky tesařům ve Smrečanech. Roku 1788 byl převezen věřícími do obce Obava u Svaľavy na
Podkarpatské Rusi a doplněn o 16 m vysokou čtyřbokou věž. Po první světové válce si Obavští postavili nový zděný chrám. Dřevěný kostelík prodali
továrníkovi Otto Kretschmerovi, který jej nechal v roce 1930 převézt do
Nové Paky a umístil ho na svém soukromém pozemku. Z iniciativy Adama
Kretschmera, syna továrníka Otty, se zde konají od roku 1985, na svátek
svatých Cyrila a Metoděje, příp. na jiný svátek, poutě řeckokatolíků. V roce
1991 byl kostelík znovuvysvěcen. Během poutních
slavností můžete kostelík
vidět v plné kráse se všemi památkami, které jsou
mimo slavnosti pečlivě uschovány kvůli zlodějům,
kteří si na ně dělají zálusk.
Ovšem, i bez těchto okras
stojí určitě za to, vydat se
do malebné krajiny u Nové Paky a kostelík si prohlédnout.
-jakl-
19
HISTORICKÉ UDALOSTI NA SLOVENSKU
Rok 2008 bude do dejín gréckokatolíckej cirkvi na Slovensku zapísaný
ako historický. Počas niekoľkých dní sa tu odohrali tri mimoriadne udalosti.
Všetko predznamenala prešovská vysviacka vladyku Petra Rusnáka, ktorá
prebehla 16. februára 2008. Bratislavský farár a protopresbyter P. Rusnák sa
stal prvým eparchom novej bratislavskej eparchie, ktorú pápež Benedikt XVI.
ustanovil 30. januára 2008. Biskupské svätenie prijal P. Rusnák z rúk kardinála Jozefa Tomka. Slávnosť intronizácie prebehla 9. marca 2008 v Bratislave.
O deň neskôr, 17. februára 2008, sa v Mestskej hale v Prešove odohrali
dve slávnostné udalosti spojené do jedného celku: liturgická slávnosť povýšenia gréckokatolíckej cirkvi na Slovensku na metropolitnú cirkev svojho
práva so sídlom v Prešove a intronizácia prvého prešovského gréckokatolíckeho arcibiskupa a metropolitu Jána Babjaka, SJ.
Slávnosti sa zúčastnilo niekoľko stoviek kňazov a vyše 40 katolíckych
biskupov zo Slovenska, Českej republiky, Poľska, Maďarska, Ukrajiny,
Chorvátska, Srbska, Čiernej Hory, Spojených štátov amerických a Kanady.
Najvzácnejšími hosťami boli štyria kardináli: prefekt Kongergácie pre východné cirkvi kardinál Leonardo Sandri, ktorý vladyku Jána intronizoval,
kyjevsko-haličský vyšší arcibiskup kardinál Lubomyr Huzar z Kyjeva, krakovský arcibiskup kardinál Stanislaw Dziwisz a emeritný prefekt Kongregácie pre evanjelizáciu národov kardinál Jozef Tomko. Medzi ďalšími
vzácnymi hosťami boli obaja pražskí biskupi Ladislav Hučko a Ján Eugen
Kočiš, vyšší arcibiskup z Blaju z Rumunska Lucian Muresan a pittsburský
arcibiskup a metropolita Basil Myron Schott.
Ustanovenie metropolie sui iuris v Prešove oznámil kardinál Sandri prečítaním buly „Spiritali emolumento“. Nasledovalo uvedenie vladyku Babjaka do
úradu arcibiskupa a metropolitu. Po prečítaní buly a po modlitbách kardinál
Sandri priviedol vladyku Jána k biskupskému trónu, odovzdal mu enkolpion
znázorňujúci Ježiša Krista a arcibiskupské žezlo - symboly jeho nového úradu. V homílii kardinál Sandri upozornil na skutočnosť, že udelením titulu
metropolie sa priznáva gréckokatolíckej cirkvi na Slovensku cirkevná zrelosť.
Plná právna štruktúra, ktorá bola týmto priznaná, zaväzuje metropoliu kráčať
cestou synodality, čo je typickou formou biskupskej kolegiality vlastnej pre
celú cirkev a zároveň osobitnou charakteristikou východných cirkví.
Po archijerejskej liturgii sv. Bazila Veľkého sa veriacim po slovensky
prihovoril kardinál Dziwisz. Uviedol, že skoro 40 rokov bol svedkom toho,
ako kardinál Karol Wojtyla v Krakove a neskôr ako Ján Pavol II. v Ríme robil všetko, čo bolo v jeho moci, aby gréckokatolícku cirkev chránil, aby jej
pomáhal a povzbudzoval ju vo viere a nádeji.
20
Kardinál Tomko vo svojom príhovore spomínal na biskupskú vysviacku biskupa Jána Hirku, ktorá prebehla na rovnakom mieste tiež 17. februára, ale pred 18 rokmi.
Nakoniec sa v príhovore k prítomným obrátil nový arcibiskup Ján Babjak. Poďakoval za povýšenie celej gréckokatolíckej cirkvi na Slovensku,
"tej, ktorá bola odsunutá zo života, tej, ktorá bola pochovaná, tej, ktorej sa nedovolilo žiť, Boh ukázal svoju moc a ona žije a rozvíja sa, kvitne."
Poslednou z troch významných udalostí bolo povýšenie košického exarchátu na eparchiu a vymenovanie prvého košického vladyku Milana Chautura, CSsR, ktoré za účasti kardinála Sandriho prebehlo 18. februára 2008 v
Košiciach. Stalo sa tak takmer presne po jedenástich rokoch od vyhlásenia
košického apoštolského exarchátu.
Slovo 8/2008 a Tlačová kancelária Konferencie biskupov Slovenska
ZE ŽIVOTA SVATÝCH: BL. VASIL VSEVOLOD VELIČKOVSKYJ
Biskup Vasil Vsevolod Veličkovskyj se narodil 1. června 1903 v
Stanislavově v rodině řeckokatolického kněze. Po skončení polskoukrajinské války vstoupil roku 1920
do semináře ve Lvově. Po jáhenském svěcení vstoupil k redemptoristům, kde po ročním noviciátu
složil časné sliby a roku 1925 přijal
svátost kněžství. Mladý redemptorista nejprve působil v semináři jako profesor, ale po vysvěcení na
kněze jej představení pověřili misijní prací. Tři roky působil ve Stanislavově a od roku 1928 na Volyni,
kde hlásal Boží slovo a zakládal
Bratrstva Matky ustavičné pomoci.
Roku 1935 se vrátil zpět do Stanislavova, odkud i nadále vyjížděl
na misijní cesty do celého okolí. V
roce 1940 se na svátek Matky ustavičné pomoci jako každoročně konalo procesí městem, což se nelíbilo
KGB. Tehdy vše skončilo jen napomenutím. Roku 1941 jej představení poslali do Kamjanca Podolskeho, kde však působil jen krátce,
protože po roční činnosti jej komunistický režim vypověděl z města.
V letech 1942-1944 byl částečně v
Tarnopoli, částečně ve Lvově, podle
toho, kde byl víc potřeba.
21
Během druhé bolševické okupanění, přes žádost sestry z Jugoslávie
ce Západní Ukrajiny byl v noci z 10.
zůstal ve vězení až do konce trestu,
na 11. dubna 1945 zatčen a převezen
tj. do ledna roku 1972. Po propuštění
do Kyjeva. Po dvou letech brutálnídostal zákaz vrátit se do Lvova, ale
ho vyšetřování dostal trest smrti.
bylo mu doporučeno, aby šel za sesDůvodem byla vlastnoručně napsatrou do Jugoslávie, do Záhřebu, čená modlitba v jedné z knih: "Matko
hož využil. V této době navštívil i
Boží, zachraň nás od rudého nebezpečí".
Řím a setkal se s papežem Pavlem
Po třech měsících strávených v cele
VI. Na pozvání metropolity Hermasmrti, mu byl nakonec trest změněn
niuka navštívil roku 1972 Kanadu.
na deset let vězení. Dostal omrzliny,
Přesto, že žil ve svobodném svěkteré mu až do smrti působily botě, jeho tělo to už nepocítilo. Podle
lest. Dva roky strávil v Kirově a povýpovědi svědků se zdá, že na bistom byl převezen do Vorkutska, kde
kupovi Vasilovi byly v době věznění
pracoval v uhelných dolech. Byl obdělány pokusy, protože v posledlíbený u spoluvězňů, kteří ho familiních měsících života měl panickou
árně nazývali "náš kaplan".
hrůzu z lékařů. V červnu 1972 odePo deseti letech těžkého vězení
šel do Winnipegu v Kanadě, kde 30.
byl ve špatném zdravotním stavu
června 1973 vyčerpán zemřel. Podle
roku 1955 propuštěn na svobodu. Ve
jednoho svědka "po jeho smrti lékaři
Lvově tajně beze strachu apoštoloval
objevili, že mu před odchodem do
a vysluhoval svátosti. Roku 1959 byl
Jugoslávie dali požít jed s pomalým
jmenován biskupem, ale svěcení moúčinkem, což vyvolalo dojem, že
hl přijmout až o čtyři roky později v
zemřel přirozenou smrtí." Papež Jan
jednom z moskevských hotelů. Další
Pavel II. jej blahořečil ve Lvově 27.
vlna pronásledování postihla biskučervna 2001 spolu s dalšími 26 řecpa Vasila v lednu 1969 a po osmi
kokatolickými mučedníky, pronáměsících vyšetřování byl odsouzen
sledovanými v době komunismu.
na další tři roky vězení. V Komunarzpracováno podle materiálů Pražsku se zjistilo, že je nemocný na srdské
provincie Kongregace Nejsvětějšíce a že lékařský zákrok je nevyhnuho
Vykupitele
(Redemptoristů)
telný. Přes toto i jiná vážná onemoc__________________________________________________________________
Foto na str. 1: Vitráž Ducha Svatého, str. 2: Manželé Kočerhovi byli sezdáni Mons. Hučkem dne 12. 4. v katedrále sv. Klimenta, str. 23: Ilustrativní foto, str. 24: Ikona Umilenije
__________________________________________________________________
EXARCHÁT Vydává a rozšiřuje Apoštolský exarchát Řeckokatolické církve v ČR, Haštalské nám. 4,
110 00 Praha 1, tel. +420 221 778 491, fax. +420 222 312 817, e-mail: [email protected] Pro
vnitřní potřebu vychází šestkrát do roka. NEPRODEJNÉ. Distribuováno za dobrovolný dar (náklady na
jeden výtisk cca 15,- Kč) Redakce: Ladislav Hučko, Milan Hanuš, Jan Klobušický, Viera Folkmanová,
Jana Zassiedko. Příspěvky mohou být kráceny. Tisk: FOKUS, s. r.o., Dolákova 24/536, 181 00 Praha 8.
22

Podobné dokumenty

obsah: editorial - Apoštolský exarchát

obsah: editorial - Apoštolský exarchát OBSAH: EDITORIAL ............................................................................................................... 3 SLOVO OTCE BISKUPA ..................................................

Více

Zpravodaj Exarchát 18: listopad

Zpravodaj Exarchát 18: listopad naší redakce směřovat i nadále, aby mohla být úroveň časopisu stále vyšší a aby se okruh našich čtenářů nadále rozšiřoval. V tomto čísle si můžete přečíst rozhovor s Igorem N. Barilikem, or-

Více

Zpravodaj Exarchát 16: červenec

Zpravodaj Exarchát 16: červenec VLADIMÍR VARGA A KOL.: FARNOSŤ SLOVINKY ........................................................ 12 RAVENNSKÝ DOKUMENT – ČÁST TŘETÍ ....................................................................

Více