Zpravodaj Exarchát 18: listopad

OBSAH:
EDITORIAL ................................................................................................................ 3
SLOVO OTCE BISKUPA ............................................................................................... 4
INFORMACE A AKTUALITY ........................................................................................ 5
BISKUPSKÁ SYNODA V ŘÍMĚ A VÝCHODNÍ CÍRKVE ................................................... 6
SPOLOČNÁ CIRKEV JE VEĽKÝM DAROM..................................................................... 9
SVÁTOSTINA KONVERZE – ZELENÝ ŠKAPULÍŘ: SVĚDECTVÍ O. MACISSACA .............. 12
RAVENSKÝ DOKUMENT – ČÁST PÁTÁ ...................................................................... 15
ПІЗНАЙ СВІЙ ОБРЯД: ХРИСТОВЕ РІЗДВО – НЕЗГЛИБИМЕ ТАЇНСТВО .......................... 17
HVĚZDA BETLÉMSKÁ .............................................................................................. 19
HISTORIE CHRÁMŮ: KAPLE SV. ANNY V OLOMOUCI .................................................. 21
ZE ŽIVOTA SVATÝCH: BL. ZYNOVIJ KOVALYK (1903 - 1941) ................................. 22
EDITORIAL
H
Vážení a milí čtenáři,
přinášíme vám poslední číslo časopisu Exarchát v tomto roce.
Vždy v této předvánoční době slavíme malé narozeniny, jelikož náš
časopis začal vycházet právě před
Vánocemi v roce 2005. Děkujeme
proto všem, kteří nám za ty tři roky
jakkoli pomáhali při výrobě a přípravě jednotlivých čísel. Věříme,
že vaše ohlasy a náměty budou do
naší redakce směřovat i nadále,
aby mohla být úroveň časopisu
stále vyšší a aby se okruh našich
čtenářů nadále rozšiřoval.
V tomto čísle si můžete přečíst rozhovor s Igorem N. Barilikem, or-
ganizátorem slovenských mládežnických setkání ve farnosti u Nejsvětější Trojice v Praze.
Zároveň končí seriál o životních
příbězích blahoslavených redemptoristů, kteří svůj život obětovali Bohu, prožívali i tvrdá mučení a týrání. Jejich životní cesty jsou příkladem neskutečné odvahy, ale také smutným důkazem toho, kam
až tyranie a manipulace mocí může vést.
Přejeme vám požehnané vánoční svátky a těšíme se v roce 2009 na
shledanou!
Redakce
3
SLOVO OTCE BISKUPA
Drazí čtenáři Exarchátu,
ekonomická
krize, která
pomalu zasahuje celý svět,
vyvolává u obyvatel nejistotu o zítřek.
Někteří se mohou začít rozličnými způsoby zabezpečovat do budoucnosti. Kupují
nemovitosti, zlato, drahocenné předměty… Penězům se
přestává věřit. Peníze vznikly
kdysi na důvěře mezi lidmi a
i dnes jsou drženy v oběhu
ještě na tomto základě. Výměna něco za něco nebyla
vždy možná a ani efektivní, a
proto byla potřeba nějakého
média ke zprostředkování. A
tím se staly peníze. Tam,
kde se důvěra narušila, nastupuje příkaz a nastupuje
předpis a hodnota peněz
přestává vyjadřovat skutečnou hodnotu věcí. Čím víc
chce někdo peněz, tím míň
za ně dostává. Ale především
nastupuje strach a obava o
budoucnost.
Na Vánoce budeme mnozí
nakupovat a snažit se udělat
svým blízkým radost. K tomu
4
budeme potřebovat peníze.
Vzpomeňme si však, že největším darem, kterým můžeme své blízké obdařit je
naše srdce. Když k darům
přiložíme i své srdce, dokonce když věcný dar bude prostředek k vyjádření celého
našeho bytí, dosáhneme pravou vánoční radost, protože
bude v souladu s tím darem
– i když v míře nekonečně
menší – který jsme dostali
před dvěma tisící lety v Betlémě. Dostali jsme tehdy
největší dar lidstvu, za který
nikdy dostatečně nedokážeme Bohu slovy poděkovat.
Poděkujme mu tedy celým
svým bytím, a to tím, že mu
spolu se svými skutky odevzdáme i celé své srdce.
Ze srdce žehná a přeje
radostné a milostiplné prožití svátku Božího narození
Ladislav
INFORMACE A AKTUALITY
• Ve dnech 7. – 12. září 2008 proběhla u Svitav v Národním centru
Fatimského apoštolátu v Koclířově
duchovní cvičení pro kněze Apoštolského exarchátu v České republice. Exercicie, kterých se zúčastnilo dvacet duchovních, vedl apoštolský exarcha, biskup Mons. Ladislav Hučko, jejich tématem byla
Duchovní cesta s apoštolem Pavlem.
• V řeckokatolické farnosti v Liberci se dne 21. září 2008 uskutečnila
slavnost chrámového svátku Povýšení svatého Kříže. Slavnostní liturgii, během níž přistoupilo k prvnímu svatému přijímání sedm dětí,
slavil biskup Mons. Ladislav Hučko
spolu s místním duchovním o. Ivanem Semotjukem.
• V září 2008 zahájil provoz svých
nových internetových stránek Institut sv. Kosmy a Damiána. Na adrese
www.institutsvkosmyadamiana.ic.cz
se nacházejí informace o činnosti
institutu, jehož cílem je formou
přednášek přiblížit východní křesťanství migrantům, západním katolíkům, ale i zájemcům z jiných křesťanských konfesí. Přednášky se zaměřují na dogmatickou teologii, liturgii, kanonické právo a spiritualitu východních křesťanů.
• V kostele sv. Václava na Proseku,
který byl jako první na světě v roce
970 zasvěcen tomuto významnému
českému světci, se dne 28. září 2008
sloužila slavnostní řeckokatolická
bohoslužba. Slavil ji apoštolský
exarcha Mons. Ladislav Hučko spolu s protosyncelem Mons. Milanem
Hanušem a proseckým duchovním
P. Stanislavem Prokopem.
• V neděli 12. října 2008 navštívil
exarcha Mons. Ladislav Hučko řeckokatolickou farnost v Karlových Varech. V chrámu sv. Ondřeje posvětil nový oltář, svatostánek a ikonostas. Poté spolu s místním duchovním o. Andrijem Penyukem
slavil slavnostní svatou liturgii.
• Dne 19. října 2008 oslavil duchovní našeho exarchátu Mons. Štefan
Suchý své 90. narozeniny. Při této
příležitosti sloužili 13. října 2008 v
katedrále sv. Klimenta spolu s oslavencem biskupové Mons. L. Hučko,
Mons. J. E. Kočiš a kněží pražského
děkanátu děkovnou bohoslužbu.
• V neděli 26. října 2008 se v dřevěném kostelíku sv. Paraskevy v Blansku za hojné účasti věřících sloužila
liturgie sv. Jana Zlatoústého. Hlavním celebrantem byl o. Jiří A. Pleskač, spolu s ním koncelebrovali o.
M. Špaček, o. O. Chocholáč, o. J.
Hořák a o. V. Gorblyansky.
• Dne 9. listopadu 2008 zavítal
exarcha Mons. L. Hučko na biskupskou návštěvu do řeckokatolické
farnosti v Českých Budějovicích. S
místním duchovním o. Ruslanem
Zassiedkem slavil v chrámu Obětování Panny Marie na Piaristickém
náměstí slavnostní svatou liturgii.
vf
5
BISKUPSKÁ SYNODA V ŘÍMĚ A VÝCHODNÍ CÍRKVE
Od neděle 5. října do neděle 26. října 2008 proběhlo XII. řádné plenární
zasedání synodu biskupů Slovo Boží v životě a poslání Církve. Synod je
jedním ze způsobů kolegiálního řízení církve. Zúčastnilo se ho 253 synodních otců, zastupujících 113 episkopátů, 25 úřadů Římské kurie a Unii vyšších řeholních představených. Zasedání se zúčastnilo také 41 specialistů z
21 zemí a 37 auditorů. Do Říma přijeli také delegáti deseti nekatolických
církví a společenství. Zastoupen byl i Moskevský patriarchát, Anglikánské
společenství a Světová luteránská federace. Poprvé v dějinách synodu dostal v aule hlas představitel pravoslavné církve. Patriarcha Bartoloměj 18.
října slavil se synodními otci nešpory a promluvil na téma Boží slovo. Každý ze synodních otců měl jen 5 minut na prezentaci svých reflexí.
Jednou z posledních akcí Synodu je také apel jeho účastníků na zajištění
důstojného života v náboženské svobodě křesťanům na Východě. Týká se
především Svaté Země, Libanonu, Iráku a Indie. Apel, který byl 24. října
předán papeži, podepsalo 8 kardinálů a 9 biskupů. Jsou mezi nimi vatikánský státní sekretář, prefekt Kongregace pro východní církve, tři delegovaní
předsedové synodu a generální sekretář Synodu biskupů. Dalšími signatáři
jsou představitelé všech katolických patriarchátů a větších arcibiskupství z
Blízkého východu, Indie, Ukrajiny a Rumunska. Ve výzvě upozorňují na
utrpení věřících na Východě, které zasahuje nejen děti a mládež, ale všechny
další a bere rodinám vyhlídky na důstojnou budoucnost.
„Jsme nablízku všem, kdo trpí za své křesťanské vyznání, i těm, kterým je bráněno vyznávat svou víru – píší biskupové. – Vzdáváme poctu křesťanům, kteří v
poslední době dali svůj život za věrnost Bohu.“ Křesťany a všechny lidi dobré
vůle autoři apelu prosí, aby s úctou přistupovali ke každému potřebnému,
bez ohledu na to, zda je blízký či daleký. Biskupy a náboženské představitele
povzbuzují, aby v tomto smyslu učili a aby podporovali a šířili co nejvíce iniciativ směřujících k vzájemnému poznávání, dialogu a pomoci. Na mezinárodní společenství a vlády signatáři apelují, aby právně zaručily skutečnou
náboženskou svobodu, odstranily veškerou diskriminaci a pomohly těm,
kdo jsou nuceni odcházet z domovů kvůli své víře. Apel připomíná také slova, která Benedikt XVI. pronesl 9. června loňského roku při návštěvě Kongregace pro východní církve: „Aby Kristovi učedníci mohli zůstat tam, kde
se narodili, protože tam jsou přítomni od počátku křesťanství.“
Účastníci 21. generální kongregace synodu Biskupů schválili text závěrečného poselství a představili ho novinářům. Poselství ukazuje Písmo svaté jako Boží hlas adresovaný nám; jako obraz a podobu, který nalezl svůj
zvláštní odraz v Ježíši Kristu. Ukazuje církev jako dům Písma svatého.
Čtvrtým obrazem pak jsou cesty, kterou jsou oporou pro misii, šíření a po-
6
znávání Písma Svatého ve světě. Všechno je tedy prosté: hlas, obraz, dům,
cesta. Ale právě shromáždění těchto symbolů v jeden celek a poukaz na to,
že Písmo Svaté má vždy co říci současnému člověku každého pokolení,
předložení této prosté pravdy, je velmi důležité.
Kromě závěrečného poselství bylo schválených 55 návrhů (propositiones), které se předkládají papeži pro případné zapracování do výsledního
dokumentu synody. V návrhu pod číslem 16 je kromě jiného uvedeno:
„Doporučuje se, aby se důkladně prozkoumal problém liturgických čtení
Východních katolických církví“
Na synodu zazněly i hlasy katolické byzantské církve.
(Vladyka Dionýz LJACHOVIČ, OSBM, titulární biskup Egnazie, kuriální biskup Kyjevsko-haličský, Ukrajina):
„První zamyšlení se týká jednoty mezi slovem a křtem, a jejich jednoty
s eucharistií: v Instrumentum laboris je uvedeno, že „jsou dvě skutečnosti, které sjednocují křesťany: Boží slovo a křest“ (č. 54). Chtělo by to učinit jisté
prohloubení, protože prezentování této jednoty, spíše připomíná poloviční
jednotu. V článku 35 je totiž uvedeno, že existuje také důvěrná jednota mezi
slovem a eucharistií, za pomoci citací z církevní Tradice: „Corpus Christi intelligitur etiam Scriptura Dei“ (Tělem Krista se chápe také Boží Písmo), nebo
slov sv. Jeronýma: „je skutečný pokrm a skutečný nápoj Boží slovo, které se
čerpá z poznání Božího Písma“. Rovněž II. vatikánský koncil potvrzuje, že
slovo a eucharistie tvoří „jeden společný úkon“ (SC 56). Souhrnně se tedy potvrzuje důvěrná jednota mezi slovem a křtem, jako mezi slovem a eucharistií.
Poté co byly termíny takto předloženy, je obtížné z ekumenického pohledu pochopit, proč nelze koncelebrovat svátost eucharistie například s
pravoslavnými, když je s nimi možné koncelebrovat Boží slovo a mít s nimi
společný křest. Pokud je tato jednota mezi slovem, křtem a eucharistií, proč
popírat eucharistické společenství? Z druhé strany, podle stejné logiky jednoty, jak řekl pravoslavný arcibiskup (Augustin ze Lvova, z Teologické
komise moskevského patriarchátu), když není eucharistické společenství,
nelze společně ani celebrovat Boží slovo, ani se modlit „Otče náš“
s katolíky. S touto logikou pravoslavných nelze uznat jako platný křest katolíků, jak bylo tu a tam potvrzeno na ekumenických setkáních. A není
možné se ani navzájem nazývat „bratry“.
Druhé zamyšlení vztahující se k „ekumenismu a Božímu slovu“: jak můžeme číst a komentovat Boží slovo s jinými křesťanskými vyznáními, například úryvek „ať všichni jsou jedno“ (Jan 17, 20), když nemůžeme vtělit toto
slovo? Slovo se stává sterilním. Když nejsi schopen nebo nechceš vtělit toto
slovo, nač jej číst? Papež Benedikt XVI. říká, že svět očekává „odpověď na vyslechnuté slovo“ (Inst. 54). Máme jistý dojem, že vše, co bylo řečeno o ekume-
7
nismu, bylo řečeno pro druhé, pro někoho „třetího“, který je momentálně nepřítomen. Jako by toto slovo mohlo učinit zázrak, ale my zůstáváme stejní.
Například na Ukrajině jsme učinili ekumenický překlad Bible ve spolupráci s pravoslavnými a protestanty, ale nemůžeme se spolu ani modlit ani
spolu celebrovat
Třetí zamyšlení: rovněž se mi zdá, že se riskuje s nebezpečím instrumentalizace Božího slova. To se může stát „instrumentem“ diskuse, studia,
dialogu, setkání, a také společné modlitby, ale zůstává povrchní, nemá sílu
změnit, nevede k společnému tajemství slavení slova, nestává se tělo-sarx,
tedy se nevtěluje do života osoby vlastní církve. Lze umět zpaměti celou
Bibli, kompetentně o ní diskutovat, ale zůstat mimo ní, neživit se jí, nebýt
vtělen v Krista, nebýt pokřtěn v Krista. Snad toto odtržení mezi slovem a
životem je skutečnou překážkou jednoty křesťanů. Církve vyznávají slova,
ale Božímu slovu nevydávají svědectví těchto slov. Slovo je možná příliš
„kanonizované“, sterilní, a brání diakonii (službě), koinonii (společenství) a
také martyriu (svědectví). Chce to tedy zodpovědnost před Božím slovem.
Bez pochyby se jistě hovoří o zodpovědnosti přinášet slovo druhým, o hlásání slova, ale snad se méně hovoří o zodpovědnosti osoby, která jej hlásá,
o vlastní církvi a církvích před Božím slovem. Jak lze pochopit výrok, že
Boží slovo se čte v církvi, s církví a pro církev? Snad je třeba vzít vážně
výzvu sv. Pavla: „Komu se dostává náboženského vyučování, má se všemožně starat ze svého majetku (o zaopatření) toho, kdo ho vyučuje. Nemylte se, Bůh se nenechá posmívat!“ (Gal 6, 6n)
Některé další úryvky:
„Hlásání Božího slova v řeckokatolické církvi na Slovensku je napomáháno i
bohatým využíváním Božího slova v byzantské liturgii (kromě čtení), a to nejen
formou žalmů, ale také formou parafráze biblického textu v liturgické ikonografii…
Naslouchání Božímu slovu u našich věřících však brání to, že často jsou ovlivněni
silným sekulárním relativizmem. Další problém je v tom, že katecheze před křtem
není dostatečná k tomu, aby rodiče dokázali vychovávat své děti ve víře. Zvláštní
problém pro přijetí Božího slova v rodinách je migrace mnohých věřících
z pracovních důvodů do vzdálených krajin.“ (J.E. Mons. Ján BABJAK, S.J., arcibiskup a metropolita prešovský, Slovensko)
„Těžkosti se nacházejí nejen z důvodu nedostatku znalostí o křesťanské víře, ale
protože společnost ve všech svých oblastech je ovlivňována konzumizmem. Proto je
skutečně velmi potřebné svědčit o Bohu prostřednictvím života v souladu s Jeho
Slovem. Když věřící přijímají s vírou Slovo Boží, je vidět jakou důležitou roli má
svědectví rodinného života a také spiritualita osoby, která ho hlásá.“ (J. E. Mons.
Christo PROYKOV, apoštolský exarcha Sofie pro katolíky byzantskoslovanského obřadu v Bulharsku)
-lh-
8
SPOLOČNÁ CIRKEV JE VEĽKÝM DAROM
Pri pražskom chráme Najsvätejšej Trojice začalo pred časom
pôsobiť centrum pre gréckokatolícku mládež. Obrátili sme sa preto
na Igora Nikolaja Barilika, ktorý
sa popri štúdiu práv venuje práci
pre slovenské mládežnícke gréckokatolícke spoločenstvo a spolupodieľa sa na organizovaní programu
slovenského univerzitného pastoračného centra. V rozhovore nás informoval o vzniku centra, činnosti i
jeho plánoch do budúcnosti.
• Kedy a ako vzniklo prvé
stretnutie mládežníkov?
Naši slovenskí gréckokatolíci
sa začali stretávať pri chráme
Najsvätejšej Trojice v Spálenej ulici v Prahe 1 od jari roku 2006, keď sme ho dostali do užívania. Veľkú časť
tohto spoločenstva tvoria práve študenti, mladí absolventi a pracujúci. Praha je už stáročia jedným z centier slovenských študentov a inteligencie, vyšli odtiaľ štúrovci, hlasisti, Štefánik... Zo životopisu blahoslaveného mučeníka biskupa Vasiľa Hopka sa napríklad dozvedáme, že ešte ako gréckokatolícky kňaz v Prahe v časoch prvej československej republiky aktívne pôsobil medzi študentmi z východného Slovenska a Podkarpatskej Rusi. Bol
zakladateľom Spolku gréckokatolíckych študentov i ďalších spoločenstiev.
• Koľko študentov sa stretáva vo vašom spoločenstve? Kde a ako často sa stretávate?
Minulý akademický rok sme sa stretávali každú stredu u Najsvätejšej
Trojice. A tiež každú sobotu v žižkovskej farnosti, kde pôsobí kňaz slovenskej národnosti o. Miloš Szabo. V Trojici sme sa po východnej liturgii modlili univerzálnu Modlitbu za domov. Po nej nasledovalo stretnutie, ktorého
sa zúčastňovalo pravidelne okolo 10-15 ľudí oboch obradov. Žižkovské
stretnutia prebiehali vo farskom pastoračnom centre, kde je väčšia kapacita, s účasťou 20-30 ľudí, pričom sa po týždňoch striedalo spoločenstvo študujúcich a pracujúcich.
9
Tento rok sme začali aktívnejšie pracovať na projekte slovenského univerzitného pastoračného centra a rozhodli sme sa, že sa budeme stretávať
spoločne ako katolícka mládež oboch obradov na jednom mieste. Navyše
chceme v tejto dobe zaviesť poriadok do spoločných študentských omší
v piatok poobede a vytvoriť systém vyhovujúci všetkým – kňazom
i študentom, východným i západným katolíkom.
• Dá sa povedať, aké je zloženie mládeže na vašich stretnutiach? Máte
prehľad o tom, z ktorých fakúlt sú študenti najviac zastúpení?
Na stretnutia prichádzajú hlavne študenti pražských vysokých škôl, ale
tiež mladí absolventi. Z Karlovej univerzity máme najviac medikov, tiež
študentov matematicko-fyzikálnej fakulty, prírodných a humanitných vied.
Po medikoch majú veľké zastúpenie ekonómovia z VŠE, chodia k nám tiež
technici z ČVUT.
• Môžete popísať jednotlivé aktivity, ktoré organizujete?
Keď sa obzriem niekoľko rokov dozadu, veľmi ma teší, že naše aktivity
rastú v kvalite i kvantite. Minulý akademický rok sme pracovali na raste
oboch slovenských personálnych spoločenstiev u Najsvätejšej Trojice a
u sv. Henricha (sv. Jindřicha), kde dnes funguje slovenská rímskokatolícka
farnosť. Je príkladné, že slávime spoločné bohoslužby počas významných
dní či sviatkov. Tak to bolo počas odpustov, aj pri vyhlásení farnosti
a uvedení jej administrátora o. Ladislava Radvanského.
Na pravidelné stretnutia často pozývame hostí. Minulý školský rok ku
nám zavítali napr. Dr. Josef Bartoň z KTF UK s cestopisnou prezentáciou o
Grécku, špirituál pražského seminára o. Zdeněk Wasserbauer, ktorý hovoril o duchovných povolaniach, či Marika Kromková, predstavená komunity
Chemin Neuf. Na koniec novembra máme naplánovanú duchovnú obnovu
v Strašiciach u Rokycan, ktorú povedie kaplán košického UPC pre Teologickú fakultu o. Juraj Jurica.
Spomeniem ešte jednu zaujímavosť. Slovenskí kresťania majú v Prahe
veľmi pekný a príkladný zvyk. Každoročne jedno z troch spoločenstiev –
rímskokatolíci, gréckokatolíci a evanjelici – pozýva ostatných do svojho
chrámu na ekumenickú modlitbu za domov. Rok 2008 pripadol na nás, tak
sme pripravili slávnosť, po ktorej nasledoval zábavný večer s vystúpením
folklórnej skupiny Limbora. Zúčastnil sa jej vladyka Ladislav a ďalší traja
duchovní. Nad podujatím prevzal záštitu a poctil nás účasťou vtedajší slovenský veľvyslanec v ČR Ladislav Ballek.
10
• Máte kňaza, ktorý vás nejakým spôsobom duchovne vedie?
Máme, dokonca troch. Otec Kornel Baláž je duchovným správcom slovenských gréckokatolíkov v Prahe. Otcovia L. Radvanský a M. Szabo sú
rímskokatolícki kňazi zo Slovenska. Veľmi oceňujem záujem, ktorý o nás
všetci traja prejavujú. Naši kňazi si rozumejú a sú voči nám ústretoví, čo
nám umožňuje uskutočňovať aj rozsiahlejšie podujatia.
• Je možné povedať, že v pražskom exarcháte je komunikácia s biskupom
lepšia než v iných diecézach, pretože cesta k nemu je jednoducho kratšia?
Nechcem veľmi hodnotiť situáciu v iných diecézach. Určite však môžem
povedať, že tak v košickej eparchii, kde som vyrastal, ako i tu v pražskom
exarcháte, kde študujem, oceňujem prístup biskupov Milana a Ladislava.
S tunajším vladykom spolupracujem na rozličných projektoch a informujem
ho o dianí v spoločenstve. Páči sa mi jeho záujem o veriacich, a keďže je dobrý teológ, o ich vzdelanostné pozdvihnutie. U Najsvätejšej Trojice nás teší, že
biskup tu zavíta minimálne raz do mesiaca. Keďže však na našom stretnutí
s programom ešte nebol, rád by som ho v budúcnosti u nás privítal. Tento priestor chcem využiť ako pozvánku všetkým, ktorí majú záujem navštíviť nás.
• Vaša spolupráca s rímskokatolíckym spoločenstvom je vzácna a
príkladná. Ako vôbec vznikla a ako funguje?
Príkladná bude určite, pevne však verím, že nie je až taká vzácna. Problematike vzájomných vzťahov katolíkov východného a západného obradu
ako i chápania vlastnej a cudzej identity rozumiem. Namiesto úzkoprsého
a odcudzujúceho vymedzenia my – oni uprednostňujem bratské ja a ty, teda my. Gréckokatolíci a rímskokatolíci, teda lepšie katolíci východnej
a západnej tradície sú bratia, a teraz pozor, žijúci pod jednou strechou – v
cirkvi! Nikto z nás si predsa nemôže nárokovať postavenie vzorného syna
a na svojho brata pozerať ako na márnotratného. Príklad, ktorý uvádzam
nie je jednostranný; takéto chápanie som zažil u veriacich oboch obradov.
Naše spoločenstvo čelí takýmto „nedorozumeniam“ práve tým, že na
stretnutiach utvrdzujeme pocit súdržnosti. Spoločná cirkev je veľkým darom a myslím, že je našou povinnosťou tento dar v plnosti využívať.
• Čo podľa vás najviac potrebuje veriaca mládež v Prahe? Prečo vôbec
mládež takéto stretnutia vyhľadáva a prečo sú pre ňu dôležité?
Odpoveď je vo svojej podstate jednoduchá. Študent zo Slovenska, ktorý
tu prichádza, sa dostáva do prostredia, kde je viera skôr výnimkou. Stretáva sa s nepochopením a narážkami.
11
Najlepším prístupom je podľa mňa dobre poznať svoje životné prostredie
a hranice vlastného správania. Nemali by sme sa báť nahlas prezentovať svoj
postoj. Vysloviť, že toto je ešte zábava, ale tu už nepôjdem, toto akceptujem,
ale s týmto nesúhlasím. Toto je môj názor, ktorý ako kresťan slobodne prijímam a zastávam. Dokážem argumentovať, ale nenalieham, aby sa podľa
mňa riadili aj ostatní. Verte mi, že morálne založený človek dokáže získať
svoju autoritu a dosiahnuť viac, ako stovky nevýrazných konformných pozérov všade okolo nás. Aj neveriaci, pokiaľ sú inteligentní, rešpektujú kresťanskú vieru, pretože môžu na veriacich vidieť, že majú niečo výnimočné, čo ich
robí šťastnými. Tí zvedavejší sa o to časom začnú zaujímať.
V Prahe je nevyhnutné, aby sa mladý človek pravidelne stretával
s podobne zmýšľajúcimi ľuďmi. Vieru dokáže upevňovať a rozvíjať len v
spoločenstve seberovných. Potrebuje spoločnú modlitbu, uvažovanie nad
slovami svätého Písma a morálnymi či teologickými otázkami, vzájomné
utvrdenie, že nie je osamoteným staromódnym čudákom.
Slovenské univerzitné pastoračné centrum ponúka priestor na to, aby
mohli mladí Slováci vzájomne diskutovať o svojom mieste na fakultách v
Prahe, vymieňať si rozličné poznatky a skúsenosti. Nejde o vyčleňovanie z
miestnej spoločnosti – etablovanie študentov v Čechách je nevyhnutné – ale
o zdieľanie spoločného náboženského, národného a kultúrneho dedičstva.
Ak aspoň trochu dokážeme utvrdzovať našich mladých v tom, že dar viery, ktorý majú, je dobrý a výnimočný, že sa zaň nemusia hanbiť a môžu
z neho plne čerpať, robíme skutočne užitočnú prácu.
Viera Folkmanová
SVÁTOSTINA KONVERZE – ZELENÝ ŠKAPULÍŘ: SVĚDECTVÍ OTCE
CHARLESE S. MACISSACA, O.S.
Kalifornský dvouměsíčník The Catholic Faith ze San Francisca ve svém
čísle ze září a října 1997 uveřejnil následující článek otce ThLic. Charlese S.
MacIssaca, O.S.:
Pokud si dobře vzpomínám, tak sv. Terezie z Avily učinila poznámku,
že zasvětila svůj život svátostinám. Svátostiny jsou definovány jako posvátná znamení, kterými se na způsob svátostí naznačují účinky, jichž se
dosahuje na prosby Církve. Jednou z nich bylo lidstvo obdařeno 8. září
1840. Panna Maria se zjevila sestře vincentce Justině Bisqueyburu a požadovala, aby byly vyráběny Zelené škapulíře. Je to jednoduchý kousek zele-
12
né látky zavěšený na provázku téže barvy. Na jedné straně škapulíře je obrázek Panny Marie a na druhé její Neposkvrněné srdce obklopené paprsky
s modlitbou Neposkvrněné Srdce Panny Marie, oroduj za nás nyní i
v hodinu smrti naší. Tento škapulíř, který je znamením konverzí, nemusí
být nošen na krku. Můžeme ho vložit do peněženky, do zásuvky pracovního stolu, pod polštář atp. Uvedenou modlitbu se má denně modlit ten, kdo
žádá o milosti přislíbené škapulíři, ať už pro sebe či pro někoho, kdo byl
škapulířem obdarován.
Na Svatodušní neděli roku 1997 jsem byl svědkem účinků této svátostiny.
Jsem knězem Oblátů Moudrosti, malého společenství, jehož představeným je
Mons. John F. McCarthy ve spolupráci s Katolickým sdružením pro podporu
Blízkého východu (CNEWA) v Římě. V porovnání s většinou lidí mám, jako
kněz, větší příležitost vidět působení milosti Boží. Byl jsem v nemocnici, abych
navštívil sestru Ignácii, která patří ke kabrinkám (misionářské sestry Nejsvětějšího Srdce Ježíšova – Dcery sv. Františka Cabrini). Je rodnou sestrou proslulého otce Vincenta P. Miceli, SJ, nedávno předtím zesnulého. Když jsem jí
dal požehnání a opustil její pokoj, přistoupila ke mně nějaká žena a ptala se
mne, zda jsem kněz. Měl jsem na sobě kleriku, která je předepsána naší kongregací. Když jsem ji ujistil, že jsem, požádala mne, abych pokřtil jejího muže.
Dříve než jsem s tím souhlasil, zeptal jsem se jí na základní informace o
tom muži, který ležel jako pacient na tomto poschodí. Bylo mu okolo sedmdesáti a po většinu svého života byl zednářem. Jeho mysl byla poněkud
pomatená. Odešel jsem od té ženy do pokoje a tam jsem uviděl pána, který
byl otevřený pro rozhovor. Zdálo se, že je ochotný přijmout křest, ale spíše,
aby udělal radost své manželce, nežli z vlastního přesvědčení. Měl předsudky o Církvi, protože uzavřené katolické kruhy ho pohoršovaly, byl také
znepokojen jistými katolickými zvyklostmi. Vyložil jsem mu některé body
katolického učení, ale on tím byl rozladěn. Potom jsem mu s jeho vědomím
zavěsil na krk Zelený škapulíř a řekl mu, že se za pár hodin vrátím.
Zastavil jsem se podívat na sestru Ignácii a požádal jsem ji o modlitbu. Měla u sebe růženec, který dostala od Svatého otce a ujistila mne, že jej bezprostředně použije. Já jsem zatím odešel do nedalekého domu, ve kterém bydlí
členka jedné z našich laických kapitul, paní Marie Tacito, kde jsem znovu prosil o modlitby za obrácení toho muže. Marie, její manžel Pat, jejich dvě dcery a
zeť s vnoučaty se modlili na tento úmysl růženec a Korunku k Božímu Milosrdenství. Marie navíc slíbila, že zatímco se vrátím do nemocnice, ona vykoná
Svatou hodinku v eucharistické kapli kostela sv. Petra a Pavla.
Když jsem vstoupil do pokoje toho muže, spatřil jsem, že má Zelený
škapulíř stále na sobě. Byl jsem ohromen zřetelnou změnou v jeho chování,
která byla ještě patrnější, když promluvil. S důvěrou mi sdělil, že touží stát
13
se katolíkem a hodlá žít tak, jak to vyžaduje katolická víra. V několika minutách obdržel tři svátosti Církve: křest, pomazání nemocných a pokání.
Zavolal jsem do pokoje jeho ženu a ta prohlásila, že je to zázrak. Příštího
rána ten muž přijal sv. přijímání a opakovalo se prohlášení jeho manželky,
že to, co se stalo, je nepochybně zázrak. Dalšího dne odcházel z nemocnice
s karmelitánským škapulířem okolo krku.
To však nebylo poprvé, co jsem byl svědkem účinků Zeleného škapulíře.
Dva roky předtím se navrátil ke svátostem muž, který trpěl rakovinou kostí
a byl po dobu padesáti let mimo Církev. Byl jsem ještě novoknězem, když
k nám na faru přišla asi čtyřicetiletá, zřetelně rozrušená žena. Byla to konvertitka a její otec umíral. To odpoledne jsem odešel do nemocnice, kde byl
hospitalizován jako pacient. Pokusil jsem se mu krátce říct něco z apologetiky, ale nejevil žádné známky odezvy. Ačkoliv mě to poněkud odradilo,
omotal jsem Zelený škapulíř okolo pružiny na jeho posteli. Necítil jsem se
nijak dobře, protože jeho manželka byla zahořklá antikatolička a na pokoji
byli ještě dva další pacienti, z nichž jeden byl baptista a druhý žid.
Příští den jsem si připravil další důvody ohledně mé návštěvy a vrátil
jsem se, abych ho přesvědčil k návratu do Církve. Jaké však bylo mé překvapení, když řekl: „Otče, udělám, cokoli budete chtít.“ Přijal svátosti a jako pokání jsem mu uložil několik Zdrávasů, které jsme se pomodlili společně. Potom mi řekl: „Otče, ani nevíte, jak často jsem se tuto modlitbu modlil.“ Po dvou dnech v pokoji skonal.
Mám mnoho jiných zkušeností se Zeleným škapulířem týkajících se zázračných konverzí. Například jednou, když jsem se ptal dvou mladých židů, kteří konvertovali, co je přivedlo do Církve, odpověděli mi lakonicky:
„Zelený škapulíř.“ Když jsem naposled slyšel o jednom z nich, připravoval
se na kněžství u karmelitánů. Mám také zkušenosti s milostmi obdrženými
skrze zázračnou medailku, Škapulíř Panny Marie z hory Karmel a svěcenou vodu. Domnívám se, že v dnešní Církvi je příliš zamlčováno, jaké
účinky mohou mít svátostiny. Snad je možné na svátostiny všeobecně aplikovat výrok sv. Terezie z Avily o pobožnosti k sv. Josefovi: „Jestliže jsi ji
ještě nevyzkoušel, tak ji vyzkoušej.“
Конецъ
и
радуйсz
Се®це Прес™ой Б®цы!
Jan Klobušický
14
RAVENSKÝ DOKUMENT – ČÁST PÁTÁ
2. REGIONÁLNÍ ÚROVEŇ
22. Protože Církev sama sebe zjevuje jako katolickou při synaxi v místní
církvi, musí se tato katolicita skutečně projevit ve společenství s ostatními
církvemi, které vyznávají tutéž apoštolskou víru a sdílejí tytéž základní církevní struktury počínaje těmi, které jsou v těsné blízkosti, protože mají společnou odpovědnost za misie v jejich regionu (srov. mnichovský dokument,
III, 3 a dokument z Valama, 52 a 53). Společenství mezi církvemi je vyjádřeno v biskupských svěceních. Tato svěcení se udělují podle kanonického nařízení třemi či více biskupy nebo alespoň dvěma (srov. 4. kánon prvního
nicejského koncilu), kteří jednají jménem celého episkopátu a Božího lidu a
sami obdrželi svůj úřad od Ducha Svatého rukopoložením v apoštolské posloupnosti. Když je toto vykonáno ve shodě s kánony, je zajištěno společenství mezi církvemi v pravé víře, svátostech a církevním životě stejně jako společenství s předešlými generacemi.
23. Tak faktické společenství mezi několika místními církvemi, z nichž
každá je katolickou církví na jednotlivém místě, bývalo vyjádřeno jistými
zvyky: účastí biskupů sousedních diecezí na svěcení biskupa místní církve;
pozváním biskupa z jiné církve, aby koncelebroval při synaxi v místní církvi;
vřelým uvítáním věřících z těch dalších církví, které pojídají z eucharistického stolu; výměna listů u příležitosti svěcení; a poskytování hmotné pomoci.
24. Kánon přijímaný jak na Východě tak na Západě vyjadřuje vztah mezi místními církvemi v regionu: « Biskupové každé oblasti (ethnos) musí
uznávat jednoho, který je první (protos) mezi nimi a uznávat jej jakožto jejich hlavu (kephale) a nedělají nic důležitého bez jeho souhlasu (gnome);
každý biskup může pouze dělat, co se týká jeho vlastní diecéze (paroikia) a
na ní závislých míst. Ale ten první (protos) nemůže cokoli dělat bez souhlasu všech. Neboť tímto způsobem shoda (homonoia) zvítězí a Bůh bude veleben skrze Pána v Duchu Svatém. »
25. Tato norma, která se znovu objevuje v několika formách v kanonické
tradici, se vztahuje na všechny vztahy mezi biskupy v regionu, ať je to provincie, metropole nebo patriarchát. Její praktické použití může být shledáno na provinčních, regionálních nebo patriarchálních synodách či koncilech. Skutečnost, že regionální synoda se vždy podstatně sestává z biskupů,
dokonce i když zahrnuje jiné členy Církve, ukazuje povahu synodální moci. Pouze biskupové mají rozhodující hlas. Moc synody je založena na sa-
15
motné přirozenosti biskupského úřadu a projevuje kolegiální povahu
episkopátu ve službě společenství Církve.
26. Synoda (nebo koncil) v sobě předpokládá účast všech biskupů regionu. Je řízen na zásadě souhlasu a shody (homonoia), která je naznačena
eucharistickou koncelebrací, jak je vyjádřeno v závěrečné doxologii výše
uvedeného 34. apoštolského kánonu. Nicméně zůstává skutečností, že každý biskup ve své pastorační péči je soudcem a je odpovědný před Bohem
za záležitosti své vlastní diecéze (srov. sv. Cyprián, List 55, 21); tak on je
dohlížitel nad katolicitou jeho místní církve a musí být vždy dbalý, aby
podporoval katolické společenství s ostatními církvemi.
27. Z toho vyplývá, že regionální synoda nebo koncil nemá žádnou moc
nad jinými církevními regiony. Nicméně výměna informací a konzultace
mezi představiteli několika synod je projevem katolicity, právě tak jako
bratrská vzájemná pomoc a láska, která by měla být pravidlem mezi všemi
místními církvemi, k většímu společnému užitku. Každý biskup je odpovědný za celou Církev společně se všemi svými kolegy v jednom a tom samém apoštolském poslání.
28. Takovým způsobem rozličné církevní provincie došly k posilování
jejich spojení ve společné odpovědnosti. To byl jeden z činitelů, který dal
povstat patriarchátům v dějinách našich církví. Patriarchální synody jsou
řízeny podle stejných církevních zásad a stejnými kanonickými normami
jako provinční synody.
29. V následujících staletích se u obou, jak na Východě tak i na Západě,
rozvinula určitá nová uspořádání ve společenství mezi místními církvemi.
Na křesťanském Východě byly založeny nové patriarcháty a autokefální
církve a v latinské církvi se nedávno objevil zvláštní typ sdružování biskupů, biskupské konference. Ty nejsou z eklesiologického stanoviska jenom
správními úseky: zatímco zároveň zohledňují rozmanitost lidských kultur,
vyjadřují ducha společenství v Církvi.
30. Ve skutečnosti regionální synodalita, cokoliv z jejich forem a kanonických předpisů, předvádí, že Církev Boží není společenstvím osob nebo
místních církví odříznutých od svých lidských kořenů. Jelikož je to společenství spásy a protože tato spása je « obnovení stvoření » (srov. sv. Irenej,
Proti bludařům, 1,36,1), pojímá to lidskou osobu ve všem, co váže jeho nebo ji do lidské skutečnosti, jak byla stvořena Bohem. Církev není jenom
souborem jednotlivců; je tvořena společenstvími s různými kulturami, dějinami a společenskými strukturami.
16
31. Ve sdružování místních církví na regionální úrovni se katolicita ukazuje v pravém světle. Je to vyjádření přítomnosti spásy nikoli v nerozlišeném světě nýbrž v lidstvu, jak je Bůh stvořil a přišel je spasit. V tajemství
spásy je přijímána obojí lidská přirozenost zároveň ve své plnosti a vyléčena z toho, čím hřích do ní nasákl jakožto soběstačnost, pýcha, nedůvěra
k druhým, agresivita, žárlivost, závist, lež a nenávist. Církevní koinonie je
dar, kterým je celé lidstvo společně spojeno v Duchu vycházejícím od Pána.
Tato jednota tvořena Duchem je vzálena upadnutí do uniformity a vyžaduje, a tak chrání, — a jistým způsobem obohacuje — rozmanitost a osobitost.
pokračování
ПІЗНАЙ СВІЙ ОБРЯД: ХРИСТОВЕ РІЗДВО – НЕЗГЛИБИМЕ
ТАЇНСТВО
Таїнство Воплочення Божого Сина є найглибшим таїнством християнської віри. Бог став малою дитиною і оселився між нами. Різдво
Христове це колиска нашої віри. І тільки віра в силі це незглибиме
таїнство в покорі прийняти і розуміти.
Святі Отці і наша Свята Церква у своїх різдвяних богослуженнях
радісно оспівує і величає таїнство народження Божого Сина. Для
кращого порозуміння цього таїнства наведемо з різдвяних проповідей
Святих Отців три найважливіші черти.
Велич і значення Христового Різдва
Святі Отці звертають особливу увагу на Христове Різдво і тим захоплюються.
Св. Василій Великий вчить, як сприймати таїнство Воплочення:
«Христове Різдво властиве і перше, себто в лоні Вітця від віків, треба в
мовчанці почитати. Навіть нашому умові не повинні ми дозволити,
щоб досліджував це таїнство.»
Св. Іван Золотоуст звеличує таїнство Христового Різдва такими словами: «Бачу незвичайне і дивне таїнство. Сьогодні Вифлеєм став небом,
замість звізд приняв співаючх ангелів, а місто сонця незбагненно
вмістив Сонце правди. Не питай, як це сталося, бо де Бог хоче, там
уступає порядок природи.
Що сьогодні зродила Його Діва, це знаю, і що Бог зродив Його без
часу, в те вірю, але спосіб зродження я навчився почитати мовчанкою...»
17
Св. Атанасій у своїй науці про
Христове Різдво говорить: «І домик,
в якім народила Діва, приймає вид
церкви, де жертовником - ясла,
служителем – Йосиф, дияконами –
пастирі, священиками – ангели,
архиєреєм – Господь, престолом –
Діва, чашами – матірні груди,
одіжжю – вочоловічення, віялами –
херувими, дискосом – Святий Дух,
а Отець – дистопокровець.
Знаменні черти Воплочення
У Воплоченні Божого Сина Святі Отці подивляють жертву, смирення і убозство.
Св. Іван Золотоуст каже: «Я бачу
теслю і ясла. Дитину й пелени, народження з Діви позбавлене всього, що
конечне, все в убозстві, в бідноті. Він Багатий став убогим задля нас.
Безмірне багатство має вид убогості.»
Св. Єфрем Сирін взиває нас до наслідування Христової покори й
любові словами: «Сьогодні, коли Багатий задля нас убогим, то хай і
багатий при своїм столі гостить убогих.»
Таїнство Воплочення – джерело небесної радості
Ця третя черта - невимовна радість промінює із першої різдвяної
проповіді св. Івана Золотоустого. «За чим колись тужили Праотці, що
бажали бачити праведники, то сьогодні сповнилося. Бог з´явився на
землі в тілі і оселився між людьми. Тому радуймося і веселімося.»
Наші різдвяні богослуження повні радісних тонів. «Сьогодні
веселяться ангели на небі і радіють люди на землі, іграє все створіння,
бо народився у Вифлеємі Спаситель Господь.»
Святі Отці і наші богослужби не тільки подивляють і величають
таїнство Воплочення , але і нас взивають, щоб ми прийшли і віддали
Христові поклін, принесли Йому в дарі нашу віру і любов.
Святий Григорій Богослов кличе до нас: «Прославляй з пастухами,
ликуй з ангелами, оспівуй з архангелами, щоб утворилось спільне
торжество небесних і земних сил.»
о. Юліян Катрій, ЧСВВ
18
HVĚZDA BETLÉMSKÁ
Ale proč se
zjevila? Proto,
aby usvědčila
necitlivé Židy
a zbavila je, nevděčníky, jakéhokoli způsobu
výmluv. Cílem
Kristova příchodu bylo zrušit
stará pravidla
života, povolat
celý svět, aby
se mu poklonil
a přijímat toto
klanění na zemi
i na moři. Proto Kristus od samého začátku otevírá dveře pohanům a přeje
si skrze cizince učit své vlastní lidi.
Ačkoliv Židé neustále slyšeli proroky zvěstující příchod Krista, nevěnovali tomu zvláštní pozornost. Pán vnukl barbarům, aby přišli z daleké země a vyptávali se na krále narozeného ze Židů, a tak se nejprve
od Peršanů dozvěděli to, co se nechtěli učit od proroků. Bůh to udělal
proto, aby jim poskytl jistější způsob k přesvědčení, pokud budou
moudří, nebo aby odmítl jakoukoli výmluvu, když budou zatvrzelí. Co
by pak skutečně mohli Židé na svoji omluvu říct, když nepřijali Krista
po tolika mnohých důkazech z proroctví a když viděli mágy, kteří ho
přijali po pouhém objevení se hvězdy a poklonili se mu, když se zjevil?
A tedy Bůh jednal s mágy stejně jako s Niniveťany, kterým poslal Jonáše, stejně jako se Samaritánkou a kananejskou ženou. Proto je také řečeno:
„Ninivští mužové povstanou na soudu,“ a dále: „ Královna jihu povstane na
soudu“ (Mat 12,41-42), protože oni uvěřili menšímu, ale Židé neuvěřili ani
většímu. Zeptáš se, proč Bůh přivedl mágy ke Kristu takovým zjevením?
Ale jak by to mělo být? Poslat proroky? Ale mágové by proroky nepřijali.
Dát hlas shůry? Ale oni by hlas neuslyšeli. Poslat anděla? Ale ani toho by
neposlouchali. Proto Bůh, opustiv takové prostředky, podle svého velikého
milosrdenství použije k jejich povolání to, co pro ně bylo nejvíce známé:
19
Ukáže velikou a neobyčejnou hvězdu, aby je ohromila velikostí, překrásným vzhledem a neobvyklým chodem. Napodobuje to i apoštol Pavel,
když rozmlouvá s Řeky, začíná řeč od oltáře a předkládá důkazy z děl jejich básníků; když promlouvá k Židům, učí ty, kteří žijí pod Zákonem, hovoří o obřízce a začíná od obětí. Vzhledem k tomu, že každý má rád to, na
co si zvykl, jedná tak Bůh i lidé, které jim posílá, aby spasil svět.
A nesmýšlej tedy, že bylo pro Boha nedůstojné povolat mágy prostřednictvím hvězdy. Jinak budeš muset zavrhnout vše židovské – oběti,
smíření, novoluní, archu i samotný Chrám, protože to vše bylo dopuštěno kvůli pohanské hrubosti Židů. A Bůh, pro spásu zbloudilých, dopustil kvůli službě sobě s drobnými změnami to, co zachovávali pohané při
službě démonům, aby lid pomalu odváděl od pohanských zvyklostí a
založil vysokou filosofii. Tak dopustil i u mágů, že při jejich povolání
upřednostnil zjevení hvězdy, aby je potom poctil vyšším. Vybídl je jít a
vedl je na pouti, poté když je postavil před jesle, přikázal jim už ne skrze
hvězdu, ale skrze anděla. Takovým způsobem vystupovali k vyššímu.
Podobně to dopustil Bůh na obyvatele Aškalónu a Gazy. Když bylo pět
filištínských měst po příjezdu archy k nim zasaženo smrtelnými vředy a
nenalézali žádné prostředky, aby se zbavili jejich utrpení, tehdy se svolaní
kouzelníci radili ve všeobecném shromáždění, jak se zbavit vředů seslaných Bohem. Kouzelníci poradili, aby si vzali krávy, které nebyly dosud
pod jhem a vrhly první telata. Měli za ně zapřáhnout archu a pustit je, aby
šly, kam chtějí, aby tak uviděli, zdali jsou tyto vředy seslány od Boha či jde
o nějaké náhodné onemocnění. Pokud krávy – řekli – jakožto nezvyklé na
jho, ho rozbijí nebo se vrátí k telatům, bude to znamenat, že vředy přišly
náhodou. Když půjdou přímo, bučení telat v nich nezpůsobí žádné počínání a neustoupí z neznámé cesty, tak bude zřejmé, že ruka Boží se dotkla
těchto měst (1Sam 5-6). Obyvatelé poslechli kouzelníky a učinili podle jejich rady. A Bůh se ve své shovívavosti neučinil nedůstojným, když použil
názor kouzelníků, přivedl k platnosti jejich proroctví a ospravedlnil jejich
slova děním. Toto jednání bylo ještě důležitější, protože sami protivníci dosvědčovali Boží sílu a jejich učitelé to potvrdili svým rozhodnutím.
Mnoho dalších příkladů lze vidět v Boží ekonomii. Tak např. i to, co je
známo o věštkyni (1Sam 28), se stalo podle stejné Boží prozřetelnosti, o čemž
sami můžete rozjímat podle výše uvedeného. To je všechno, co jsem napsal,
abych vysvětlil, co je napsáno o hvězdě. Vy sami však můžete být schopni říct
i více, vždyť je napsáno: „Dej poučení moudrému, i bude moudřejší.“ (Př 9, 9).
Иже во святых отца нашего, Иоанна Златоустого, архиепископа
константинопольского, Избранные творения, Толкование на святого
Матфея Евангелиста, Беседа VI, 3. Překlad: Jan Klobušický
20
HISTORIE CHRÁMŮ: KAPLE SV. ANNY V OLOMOUCI
Od roku 2008 jsou slouženy řeckokatolické bohoslužby v Olomouci v kapli sv. Anny.
Kaple svaté Anny se nachází na Václavském náměstí v Olomouci. Je to
rektorátní kostel v rámci duchovní římskokatolické správy. Kaple je významná také tím, že až
do roku 1916 sloužila jako volební místo olomouckých biskupů a arcibiskupů. Právo svobodně
volit biskupa získala olomoucká kapitula od krále Přemysla Otakara I.
již v roce 1207.
Jedná se o jednolodní nevelkou stavbu, která se nachází v těsné blízkosti
severozápadního nároží katedrály sv. Václava. V jádru ji tvoří raně gotická
stavba, zasvěcená původně sv. Janu Křtiteli, postavená po roce 1268 dómskou stavební hutí, ale stejnojmenná kaple byla později vybudovaná v areálu přilehlého biskupského paláce. Kaple u katedrály je jako zasvěcená sv.
Anně zmiňována poprvé v roce 1349. Původně byla někdy mezi lety 1306 –
1349 přestavěna pro vzácný přemyslovský relikviář – paži sv. Anny. Olomoucká kapitula jej získala roku 1306 po zavraždění krále Václava III.
v Olomouci. Kromě jiných klenotů byl součástí doslova „zabaveného“ odškodného za náklady spojené s tažením krále do Polska.
V roce 1617 byla ukončena její celková přestavba v manýristickém duchu. Stavební úpravy financoval tehdejší kapitulní probošt a generální vikář Martin Václav z Greifenthalu a souvisely s činností bratrstva sv. Anny,
obnoveného od roku 1581 při jezuitském kostele. Bratrstvo osobně podporoval i tehdejší biskup a stavebník nového presbytáře katedrály sv. Václava
František kardinál Dietrichštejn. Dnes už bohužel není možné vidět kapli v
podobě z roku 1617 v celé kráse. Při regotizaci průčelí katedrály sv. Václava v letech 1883 – 1892 totiž musela být zkrácena o celé první jižní pole.
Kaple sv. Anny je společně s dalšími památkami na území Olomouckého hradu zařazena mezi národní kulturní památky pod názvem Olomouc,
areál Přemyslovského hradu.
-jakl-
21
ZE ŽIVOTA SVATÝCH: BL. ZYNOVIJ KOVALYK (1903 - 1941)
Zynovij Kovalyk se narodil 18.
srpna 1903 v obci Ivatšiv Horišnij,
blízko Ternopilu. Už jako dítě byl
znám svou zbožností a nekompromisností v otázkách náboženství a víry.
Redemptoristou se stal, když v srpnu
1926 složil první sliby. Představení jej
poslali studovat do Belgie a po návratu byl 9. srpna 1932 vysvěcen na kněze. Na primiční obrázek si napsal
modlitbu, která se stala mottem jeho
života: "Ježíši, přijmi mě spolu s obětí
tvého Těla a Krve. Přijmi tuto moji
oběť za tvou svatou církev, za kongregaci, za vlast ... Maria, moje drahá
Matko, chraň moje kněžství... ."
Po svěcení působil jako misionář
na Volyni a ve Stanislavově. S velkou
radostí šířil úctu k Matce Boží a využíval každou příležitost, aby ji mohl
oslavit modlitbou. S příchodem bolševiků se musel stáhnout do Lvova. Díky organizačnímu talentu, který Kovalyk projevil, využíval jeho služeb a
smyslu pro ekonomické záležitosti i
lvovský metropolita Šeptický. Toto
však bylo trnem v oku jeho nepřátel a
snažili se najít záminku, aby jej mohli
uvěznit. On se však nebál a přestože
věděl, že je to nebezpečné, nazýval
přímo dobro dobrem a zlo zlem.
Touha po mučednictví se začala
naplňovat devět let po vysvěcení. V
noci z 20. na 21. prosince 1940 jej
KGB odvlekla z kláštera redemptoristů ve Lvově a téměř čtyři měsíce o
něm jeho spolubratři neměli žádnou
zprávu. Příčinou uvěznění měly být
nesrovnalosti s pasem, ale to byla jen
záminka KGB.
Vězni byli nuceni spát na holé zemi jeden vedle druhého, čímž se zároveň chránili před zmrznutím. O. Zynovij se podle svědectví dělil i o to
málo, co měl a v noci svou pokrývkou
přikrýval spoluvězně. Snažil se druhé
povzbuzovat a nejednou vyprávěl i
veselé zážitky z plodného misionářského života, aby vězňům zlepšil náladu. Během vyšetřování absolvoval
28 výslechů, provázených hrubým násilím ze strany vyšetřovatelů.
Ve dnech 22. – 29. června 1941
bombardovali Němci Lvov a bolševici
museli utéci. Vězně, které nestačili
odsoudit a vyvézt do komunistických
lágrů, bez jakéhokoli milosrdenství
masakrovali. V této době zahynulo
kolem 70.000 vězňů a mezi nimi byl i
o. Zynovij.
Antonín Čížek
Synaxár
__________________________________________________________________
Foto na str. 1: Ikona sv. Rodiny, str. 2: Sv. liturgie na svátek sv. Václava na Proseku,
str. 23: Maran atha! (Pane přijď!), str. 24: Rytina sv. Basila Velikého z roku 1791
__________________________________________________________________
EXARCHÁT Vydává a rozšiřuje Apoštolský exarchát Řeckokatolické církve v ČR, Haštalské nám. 4,
110 00 Praha 1, tel. + 420 221 778 491, fax. + 420 222 312 817, e-mail: [email protected]. Pro
vnitřní potřebu vychází šestkrát do roka. NEPRODEJNÉ. Distribuováno za dobrovolný dar (náklady na
jeden výtisk cca 15,- Kč) Redakce: Ladislav Hučko, Milan Hanuš, Jan Klobušický, Viera Folkmanová,
Richard Vocel. Příspěvky mohou být kráceny. Tisk: FOKUS, s. r.o., Dolákova 24/536, 181 00 Praha 8.
22