to bylo tenkrát, když jsem bouřil řil

Komiks. Celosvětově oblíbené „grafické médium“, které je
u nás stále spojováno hlavně s příběhy pro děti a -náctileté,
přitom ale nabízí daleko větší spektrum čtenářského zážitku.
Popelka, pro kterou se nenajde škatule v dotační politice, pro
niž chybí redaktoři a vlastně i nakladatelé. O tom, co je český
komiks, co stojí v cestě jeho rozvoje a jaké jsou jeho možnosti
do budoucna hovořili 19. 3. v kavárně na vltavském nábřeží
Helena Diesing, Joachim Dvořák, Michal Jareš, Štěpán Kopřiva,
Pavel Kořínek, Lucie Lomová a moderátor Tomáš Prokůpek
(a ani redakce RozRazilu si jeden dotaz neodpustila).
Oskar Ed
[4]
05 2008
R O Z R A Z I L
foyer – kulatý stůl
to bylo tenkrát,
když jsem bouřil
řil
kulatý stůl o komiksu
Na úvod bych velmi stručně shrnul situaci českého komiksu. Až do druhé světové války se komiks v českém
prostoru vyvíjel celkem přirozeně, byl samozřejmě orientovaný především na humor a na děti, ale jeho pozvolnému rozvoji prakticky nic nebránilo. K prvnímu výraznému
narušení kontinuity došlo v období fašismu, který obecně
nebyl vůči české kultuře právě přející. První tři čtyři roky
po druhé světové válce zase došlo k návratu k normálu, komiks ožil a dál se rozvíjel. Od roku 1948 do roku 1989 ale
fungoval poněkud provizorně – až na krátké období kolem
roku 1968 – a byl zatlačen do pozice něčeho méněcenného,
něčeho spojeného s nepřátelským Západem. Přežíval v podstatě jenom v dětské formě – jedinou výjimku představovala produkce Káji Saudka, která v jeho nejlepším období
snesla srovnání s děním ve světě. Po roce 1989 došlo k první
snaze o renesanci komiksu, ale z různých důvodů se příliš
nepodařila. Transformovala se společnost, autoři, kteří se
do komiksu nadšeně pustili, s ním neměli velké zkušenosti
a nepodařilo se jim najít témata, která by oslovila dostatek
čtenářů. V současné době žijeme v dalším období, kdy se komiksu po delším období stagnace znovu začíná dařit a kdy se
kvalitativně i kvantitativně pozvedá, a mám pocit, že zvlášť
za poslední dva roky se děje velmi mnoho pozitivního. Postupně se rozpouštějí předsudky, které vůči komiksu existují, vznikla nová autorská základna – mladí autoři, kteří na
komiksu vyrostli, znají to, co se děje ve světě, a – minimálně
po stránce kreslířské – jsou velmi zajímaví a dobře vybavení.
Myslím si, že se tady taky postupně formuje kvalitní reflexe,
že pomalu přichází generace teoretiků, kteří se na komiks
specializují a mají už adekvátní vzdělání. Taky se v poslední
době objevují výstavy a daří se získávat granty na projekty
spojené s komiksem, což dřív bylo nemyslitelné. Asi největší problém, který vnímám, je, že komiksová scéna je pořád
dost izolovaná od většinové společnosti, že jen zvolna hledá
čtenáře mimo okruh lidí, kteří se komiksem zabývají nějak
soustavněji. Jak současný stav vnímáte vy?
DIESING: Měla bych jen drobnou poznámku k té historické části, protože vnímám hluboký rozdíl v tom, co se dělo z hlediska vývoje komiksového žánru v době předokupační a co se
dělo v tom krátkém úseku let 1945 až 1950. Minimálně do
poloviny třicátých let – kromě pár příkladů, které se hledají
těžko a nemají širší odezvu – nemůžeme považovat komiks
za něco, co by v Čechách mělo nějakou výraznou tradici. Po
PROKŮPEK:
R O Z R A Z I L
05 2008
roce 1945 je boom komiksu masivní, a to v plnohodnotné
formě, tedy s bublinami a v panelech. Komiks se profiluje jako samozřejmá součást mediální kultury, objevuje se
v mnoha novinách, časopisech… Jsou patrné silné vazby na
Západ a není potřeba vyrábět nějaké paskvily typu kreslený
seriál.
KOŘÍNEK: Za úvahu také stojí, proč komiks nemá čtenáře, jestli
je to opravdu tak, že současnému českému komiksu čtenáři
chybí, ale také to, jaké bychom si přáli, aby komiks čtenáře měl. Menší zájem o komiks bude asi způsoben i tím, že
dnešní dospělá generace nemohla plynule vnímat komiks už
od dětství, vyrůstat s ním tak, aby komiks nabízel své texty
každé věkové kategorii. Nepodepisuje se ale na výsledku i to,
že dnešnímu dospělému čtenáři český komiks pořád ještě
nenabízí texty a příběhy, které by stálo za to číst? Je otázka,
jestli největším problémem současného českého komiksu
nejsou povětšinou nepodařené, popřípadě jednoduše špatné scénáře.
JAREŠ: Jak vidím, tak se zde vymezují témata, k nimž se „možná“ budeme vracet. Já bych ono „možná“ už uskutečnil tím,
že se vrátím k tomu, co jsi říkal, Tomáši, o recepci. Zmiňoval
jsi, že dnes už vyrůstají recenzenti, nebo dokonce teoretici
komiksu, kteří jsou schopní nějakým způsobem pojmenovat
a pojmout kriticky materiál, který u nás vychází. Alespoň
adekvátně, tedy tak, jak se recenzují knížky. Myslím si, že to
je stále spíš přání a že pořád stojíme na třech čtyřech jménech. Zde máme, myslím, ještě velké rezervy a je potřeba
naučit se pořádně recenzovat komiks, protože krátké zprávy
v A2 nebo v Hostu mi nepřijdou adekvátní.
KOPŘIVA: Chtěl bych se vrátit pro změnu k tomu, jestli je tady
málo scenáristů a v podstatě i málo dobrých příběhů. Myslím si, že na tom je určitě něco pravdy, hlavně proto, že těch
dlouhých komiksových – ne přímo alb, ale příběhů, tady,
pokud mluvíme o současnosti a nedávné době od boomu po
roce 1989, vyšlo jenom pár. Nevytvořila se tu masa, ze které by se mohli vydělit ti kvalitní – protože kvalita je vždycky
záležitost určitých procent z nějakého celku – to za a). A za
b), jak tu byla řeč o rozšíření komiksu ke čtenářům, myslím,
že to ani tak není problém komiksu jako takového, protože
tady v nedávné době vyšly komiksové tituly, které mají poměrně výrazný úspěch, dokonce se dotiskovaly atd. Jsem
přesvědčený, že když se titul takzvaně trefí, tak inteligentní
většinový čtenář s ním nemá problém. Z poslední doby bych
[5]
foyer – kulatý stůl
foyer – kulatý stůl
foyer – kulatý stůl
zmínil Persepolis, i když to samozřejmě není český komiks,
ale mluvíme o komiksu obecně. Nebo v českém komiksu
Alois Nebel. Takže bych neřekl, že existuje nějaká apriorní
averze čtenáře: „Nekoupím si komiks za žádnou cenu, jsem
proti tomu zaujatý“, spíš si myslím, že tady těch českých alb
vyšlo hrozně málo a v podstatě každý tvůrce to zkouší jakoby trochu po svém. Nevytvořila se tady žádná vlna, kde by
jeden vyšel z druhého, jeden by něco zkusil a ten druhý řekl:
„Jasně, ale já to udělám takhle, líp…“ Každý je v podstatě
bojovník sám za sebe. Což samozřejmě vychází z roztříštěné
mediální situace a taky z toho, že jednotliví tvůrci mají rozdílné inspirační vjemy, daleko víc než třeba před deseti, dvaceti lety. Jakmile se vytvoří určité kvantum alb a budou tady
lidé, kteří vydají svoje druhé, třetí, čtvrté album, odbudou si
začátečnické chyby a nemoci, tak by se to mohlo rozjet – to
je takový mírný optimismus.
LOMOVÁ: Mám pocit, že tady stojíme jakoby na nějakém prahu českého národního komiksového obrození nebo něčeho
takového. A nechci to zesměšňovat ani nijak parodovat, ale
připadá mi trochu pozoruhodné, jak – možná vzhledem
k české povaze, o které se tak často mluví – máme všichni
jakoby automaticky pocit, že je v zájmu všech, aby se komiks víc propagoval a byl víc veřejně a masivně vnímán. Což
jee věc, o které se moc nediskutuje. Dopředu jsem Tomášovi
psala, že mi připadá podnětné, abychom si na začátek řekli,
pročč vlastně
l
ě všichni
ši h i stojíme o to, aby tady byl komiks rozšířenější. Pro mě samozřejmě, jako asi pro nás všechny, kteří
jsme v tom nějak smočení, v tom hraje roli osobní uplatnění
a finance a taky to, že člověk by chtěl mít široký okruh lidí,
které baví totéž co jeho. Kromě toho v tom vidím ještě určitý
prvek osvěty, že člověku jednoduše dělá dobře, když přináší
do českého prostředí nějaké hodnoty, které tady ještě nejsou
zavedené a které jinde společnost obohacují.
PROKŮPEK: Zkusím zareagovat na pár věcí, které tady zazněly.
Jednak si myslím, že komiks je přirozený způsob tvůrčího
projevu, má tu určitou tradici, která určitě sahá i před zmiňovanou polovinu 30. let, a má stejné právo na život jako třeba balet. Hlavní problém českého komiksu bych pak neviděl
ve scénářích, tedy nesouhlasím s tím, že převládají ty špatné.
Z delších projektů stojí podle mě vedle Aloise Nebela, kterého asi není potřeba nikomu představovat, za pozornost například Monstrkabaret Freda Brunolda od Vojtěcha Maška
a Džiana Babana, Jelinkova trilogie Oskar Ed, Grusův sešitový Voleman, stejně jako projekty Lucie Lomové a Štěpána
Kopřivy. U těch nejviditelnějších a prodejně nejúspěšnějších projektů je ale důležité poukázat na to, jak dobře jsou
ošetřeny marketingově a jak se přelévají do dalších médií.
Byť to přelévání samozřejmě souvisí i s jejich kvalitou. Např.
Persepolis má za sebou jednak atraktivní příběh samotné
autorky, což se dá v médiích skvěle zúročit, a druhá, celkem
velmi důležitá věc je, že na motivy Persepolis vznikl film a že
se to najednou začíná násobit a informace o tomto komiksu
[6]
foyer – kulatý stůl
Obálky komiksouvého sborníku AARGH!
jsou mnohem dostupnější a dostávají se k lidem, kteří by po
nich jinak nepátrali. A myslím si, že situace s Aloisem Nebelem je velmi podobná. Existuje nějaký komiksový příběh, ale
zároveň se na to nabaluje to, že scenárista toho příběhu je
nadějný mladý spisovatel, o kterém se mluví, kreslíř toho
příběhu je hudebník, který taky není úplně neznámý, a zároveň kolem celého projektu existují další aktivity – existuje
stripová série, která je vidět v časopisech, které jsou čteny.
Takže si myslím, že tohle je velmi důležitá cesta, která se komiksu otevírá a kterou je potřeba u dalších podobných počinů rozvíjet.
DVOŘÁK: Těší mě, že jste si všimli Aloise Nebela, protože jestli se
tady vymezuje nějaký „komiksový prostor“, nakladatelství
Labyrint na tohle malé hřiště vstoupilo zvenčí. A to některé
lidi iritovalo a obtížně to rozdýchávali; vzpomínám si, že na
první díl (Bílý Potok) nám chodily e-maily, kde nás upozorňovali, jak komiks máme dělat, jak se kreslí, jak to má celé
vypadat…
Mě jako nakladatele zajímají dvě věci: jednak osvětová činnost
a na druhé straně racionalita a pragmatismus. A řekněme, že
05 2008
R O Z R A Z I L
vedle toho stojí přirozená touha objevovat něco nového. Vím,
jak je dnes těžké vydávat seriózní knihy, takže si moc vážím
toho, co třeba dělá BB art, ale mě by neuspokojovalo vydávat česky slavné komiksy, které se osvědčily ve světě. Chci se
v Labyrintu věnovat původní české tvorbě, z různých důvodů.
Jako nakladatel chci nacházet autory a také je podporovat,
protože to vnímám jako přirozenou povinnost své profese.
A ta praktická, pragmatická věc, proč se snažím podporovat
komiksové aktivity u nás, proč jsme např. vstoupili do organizování KomiksFESTu! je to, že scéna je tady extrémně
rozdrobená, rozparcelovaná mezi vzájemně se ignorující partičky. Ona „nevraživost“ mi skutečně není moc sympatická
zejména v okamžiku, o němž mluvila Lucie, že by lidi měli stát
na jedné straně fronty proti průměrnému mainstreamu, aby
komiks – jako formát – prorazil, měl větší pozornost a mohl
se vyvíjet svobodněji. V okamžiku, kdy od Jiřího Gruse koupí Deník na pokračování Volemana, tak je to o něčem jiném,
než když si on na koleně smolí rok vlastní album. Před dvěma a půl lety jsem při prvním KomiksFEST!u říkal, že dávám
dva až tři roky tomu, než tady propukne renesance komiksu
R O Z R A Z I L
05 2008
nebo alespoň jistý boom zájmu o něj. To, že se komiksové prvky používají v reklamě čím dál tím častěji, jsou vidět na billboardech, v různých kampaních bank a velkých společností,
ale i v manuálech a televizní grafice, to svědčí o tom, že lidé,
kteří disponují v reklamních agenturách penězi klientů, berou do jisté míry na vědomí, že existuje něco jako komiks. Že
oslovuje. Nechci se teď vyjadřovat k úrovni zpracování, k míře
kreativity, ale posun je zde jasně vidět.
DIESING: Podle mě ten problém, který jste popsal jako skupinky
lidí, kteří místo aby si vycházeli vstříc a „táhli za jeden provaz“, si házejí klacky pod nohy, není jenom v komiksu, ale je
typický pro mnoho oblastí české kultury. Jde prostě o jakýsi
obecný jev typický pro místní prostředí. Bude to asi nějaká
naše charakteristická vlastnost.
DVOŘÁK: Já jsem to jenom pojmenoval, jen mě to překvapilo.
Před pár lety jsem sám neznal nikoho, věděl jsem, že existuje AARGH! a pak slyšel o nějakém Kopřivovi a Lachmanovi
a to je všechno. Trochu mi vadí zabedněnost, neotevřenost,
to že někteří komiksoví „aktivisté“ jsou a priori proti, když
se někdo snaží dát dohromady více lidí na základě nějakého
konsensu. Ale já vím, proč to zkoušet dál, a vnější aspekty
ukazují a dokazují, že o komiks je čím dál větší zájem. My
třeba teď máme k dalšímu ročníku KomiksFEST!u všechny
mediální partnery potvrzené od loňska a navíc chtějí spolupracovat mnohem intenzivněji. Pro mě je to signál k tomu,
že můžeme dát tvůrcům komiksů prostor, jen se podle mého
musí pročistit šuplíky, kde leží pod prachem staré příběhy,
které si někdo kreslil jen tak bez koncepce, bez dramaturga.
A také je třeba, aby se začaly dělat nové věci, o které bude zájem i od čtenářů.
KOPŘIVA: S tím naprosto souhlasím, právě s tou částí o pročištění šuplíků, protože to je přesně ono – jde o to, aby se znovu
nastartovali tvůrci a autoři do své nové tvorby zakomponovali jak svůj současný vývoj, tak reflexi starších věcí. Ať už na
základě toho, jak na ta předchozí díla reagovali čtenáři nebo
kritika, nebo na základě toho, jak se oni sami vyvinuli.
JAREŠ: To je hezká teorie, ale jak toho chcete docílit? Jan Bažant
udělal první sešit Pána času – a od té doby uběhly dva roky.
Pokračování, které mělo být během půl roku venku, dosud
není a kdoví, jestli se ho vůbec dočkáme. Když autory netlačí
ani vlastní potřeba dopovědět už načatý příběh, tak jak od
nich chcete dostat klíče do jejich šuplíků? Jsou navíc vůbec
nějaké šuplíky? Nebo je chceme vidět jenom my?
KOPŘIVA: Důležitou roli tady hraje taky věkový faktor. Protože
napřed jsou autoři do komiksu nadšení, je jim okolo dvaceti
a jdou do toho, začnou dělat několikastránkové příběhy, pár
jich otisknou, pak za nějakých obětí, kdy se souběžně musejí
věnovat jiné práci, udělají svoje první album a to je zhruba to
období, kdy překročí třicítku a začnou zakládat rodiny, a pak
už nemají čas na to, aby po večerech smolili druhé třetí album, pokud se tím nebudou živit. A to je potenciální nebezpečí, které se teď podle mě týká nové generace. Že se ta vlna
[7]
foyer – kulatý stůl
rozpadne, jako se rozpadla generace po roce 1989, protože
lidé si začnou hledat pořádná zaměstnání, aby uživili ty malé
vřeštící uzle, co mají doma. A komiksy odsunou jako mladickou zábavu – „To bylo tenkrát, když jsem bouřil.“
LOMOVÁ: Myslím, že otázka financí je dost důležitá. Kdyby
vytváření komiksu bylo standardní prací, kterou si člověk
vydělá na živobytí, když bude pilně pracovat, tak by byla situace úplně jiná. S tím se ale – obávám se – nedá moc dělat,
protože naše jazyková oblast je malá a počet čtenářů omezený. Nějaký statistik by určitě věděl, kolik lidí si kupuje knížky
a kolik z nich je ještě schopných koupit si komiks, nota bene
když se bavíme o komiksu pro dospělé. U nás to asi někdy
těžko bude jako v anglicky nebo francouzsky mluvících zemích, kde se uživí i jiní než ty úplné špičky.
DIESING: Podle mě jde o problém, který není na straně tvůrců, ale
zadavatelů. Protože v případě, že komiksový autor bude mít
už od vydavatele potvrzenou objednávku na nějaký komiks,
a bude tudíž vědět, že až dílo odevzdá, dostane peníze, tak na
něm po večerech bude pracovat a je jedno, jestli krmí nějaké
krky navíc. Není to tak, že to musí celé vykutat a pak s tím někam chodit a nabízet hotovou práci, ale může už v průběhu
práce vědět, že to někdo vydá a že dostane honorář.
KOPŘIVA: No jasně, ale ten zadavatel se chová logicky. Komiksy nejsou momentálně, až na výjimky, jak jsme tady řekli,
zrovna zlatý důl. Takže když mu někdo něco přinese a jemu
se to líbí, tak to vydá a něco tomu tvůrci zaplatí, ale nebude
to tolik, aby mu to zaplatilo těch x měsíců, které tím strávil.
Takže si myslím, že možná není naivní představa, že kdyby vyšlo několik komiksových alb za sebou, která by byla
opravdu hodně úspěšná, tak to utrhne i další nakladatele,
kteří řeknou: „Tak to zkusíme taky, když je to takhle výdělečný byznys.“ A portfolio nakladatelství, která se pouštějí
do komiksu, se rozšíří, tím se rozšíří i nabídka a rozšíří se
i počet kreslířů, kterým bude umožněno, aby pracovali. Já
tu trochu vidím analogii se sci-fi, kde se před deseti lety čeští autoři prodávali tak špatně, že museli psát pod zahraničními pseudonymy jako Shackelton, Skipper atd. A po deseti letech se situace změnila tak, že dneska se nakladatelství
přetahují o české autory, dnes si je přeplácejí – v současné
době se uplatňují daleko víc než třeba angličtí. To je podle mě zvrat, který dává určitou naději, že by to i v komiksu
mohlo nabrat pozitivní vývoj. I když samozřejmě komiks
je daleko nákladnější na vydávání než běžné knihy. A to je
další problém…
DIESING: A je levnější vydat původní český komiks, nebo koupit
zahraniční?
DVOŘÁK: Černobílý je určitě výhodnější koupit.
DIESING: Právě. Jde o to, že není problém v produkci obecně,
protože ta je dnes masová, ale je problém v konkurenceschopnosti české produkce vůči zahraniční, protože když
chci vydávat komiks, tak vyjde levněji koupit například Persepolis, o níž navíc vím, že bude mít úspěch a že ji prodám…
foyer – kulatý stůl
KOPŘIVA: Promiň, že ti do toho skáču, ale jak říkám, když tady
budou tři čtyři české komiksy, které vydělají a upoutají víc
než standardní zahraniční černobílé komiksy, tak si nakladatelé řeknou: „Tady za mnou chodí nějaký kreslíř, tak co
kdybych mu dal šanci a zaplatil mu nějakou zálohu, ať to
zkusí, a vydám to a třeba se to taky chytne.“ I když to možná
vidím naivně, nejsem nakladatel.
DVOŘÁK: Konkrétní příklad je Garamond a Petr Himmel, který
po úspěchu prvního a druhého dílu Aloise Nebela za mnou
přišel a říkal: „Hele, to se nějak skvěle prodává. A hodně se
o tom píše…“ A podíval se na to přesně z jiného hlediska
než lidi, co sami dělají komiksy – jako nakladatel, podnikatel a Garamond teď vydává komiksy. G plus G s Baobabem
vydalo komiks. Academia teď vydala komiks a dokonce i Argo. Meander začal vydávat komiksy pro dospělé vloni, když
s námi jeho majitelka konzultovala, jaké to je vlastně „dělat
ty komiksy“. Začíná to pomalu fungovat a pro nakladatele,
kteří vydávají jinou produkci a jsou poměrně finančně stabilní, je samozřejmě jednodušší zaplatit něco, co ve světě
utrhlo kus slávy. Takže to není tak pesimistická předpověď,
jak říkala Lucie, ale bude to samozřejmě trvat déle. Čím více
se bude psát v novinách a běžných časopisech o komiksech,
tím více nakladatelů si bude říkat: „Můžeme rozšířit portfolio.“ Já to vidím přesně u dětské literatury: pět let zpátky
většina renomovaných nakladatelství v anglosaském světě
a v Německu, která nikdy dětské knihy nevydávala, založila
dětské labely. To, že velká nakladatelství venku začala vydávat knihy pro děti a mládež, je logické mimo jiné proto, že si
je jako čtenáře připravují pro svou standardní produkci pro
dospělé. Vezmu-li tento model, dalo by se předpokládat, že
to bude trvat dva tři roky, kdy řada českých nakladatelů rozšíří své portfolio právě o komiksy nebo kreslená alba.
SŮVA: Kacířská otázka – proč by měl být český komiks omezený
na českou jazykovou oblast, když je možné přeložit ho dokonce snadněji a rychleji než normální knížku? A na rozdíl
od ní může už na první pohled zaujmout potenciálního zahraničního vydavatele?
DVOŘÁK: Dobře, já odpovím, otázka to není hloupá. Můžou se
také kreslit komiksy beze slov, jako třeba Pšššt! od Jasona,
co nedávno vydal Mot, kde skutečně stačí přeložit jen titulní stránku… Problém je ale v tom, že exportovat knihu jako
zboží do cizí země je velmi obtížné, takže zbývá možnost prodeje licence. Já jsem s Nebelem, jehož první díl jsme vydali
i anglicky, absolvoval ve Spojených státech dvě „kolečka“,
dostal se až k těm, kdo vydávají všechny ty slavné komiksy,
jako jsou nakladatelství Drawn & Quarterly, Fantagraphics,
Pantheon Books nebo Dark Horse Comics. Pokud není v zahraničním nakladatelství někdo, kdo má doslova úchylku na
střední Evropu nebo jeho babička pochází z Čech či z Polska, je to neprůstřelné. Sami mají svých příběhů absolutně
nepřeberné množství. Ale existují výjimky, slyšel jsem o tom,
že belgický Casterman připravuje edici pro středo- a výchoVoleman
[8]
05 2008
R O Z R A Z I L
R O Z R A Z I L
05 2008
[9]
foyer – kulatý stůl
doevropský komiks respektive grafické novely. Pak by se jim
někdo od nás mohl do jejich fochu hodit. Myslím, že to není
v tom, že by nemohly v Čechách nebo na Slovensku vzniknout příběhy, které by obstály v konkurenci, ale že v zahraničí o to nemají zájem, protože třeba v USA svých autorů mají
tolik, že je nic dalšího v podstatě nezajímá. Krom několika
doslova módních děl, jako je kupř. Persepolis.
PROKŮPEK: Moje zkušenost je trochu odlišná. V časopise AARGH! se systematicky věnujeme autorům ze zemí východní
a střední Evropy, které prodělávají paralelní vývoj s Českou
republikou, takže mám docela přehled o tom, jak se tvůrcům
z různých zemí daří pronikat na západní trh. A musím říct, že
v tomhle máme co dohánět. Třeba v Srbsku a Chorvatsku, kde
byla komiksová krize 90. let ještě větší, protože tam byla válka
a ekonomika na tom byla mnohem hůř, celá komiksová elita
začala pracovat pro zahraničí a autoři z toho velmi slušně žijí.
Je pravda, že část z nich alespoň nějaký čas musela na Západ
odejít, aby se tam chytila, ale to je otázka osobního nasazení
autora. A pak je samozřejmě potřeba přiznat to, že většinou se
jedná o kreslíře, kteří dostanou na starost nějakou zavedenou
sérii, kde se po nich chce jen kvalitní řemeslo. Ale existují i autoři, kteří se prosadili s vlastními věcmi. Třeba srbský undergroundový kreslíř Aleksandar Zograf vydává svá autorská alba
v Americe nebo ve Francii, a to se nikdy nehnul z Pančeva.
Nebo ukrajinský autor Igor Baranko udělal pro francouzské
nakladatelství Les Humanoides Associés mainstreamovou
trilogii Císař oceán. Odehrává se v Rusku blízké budoucnosti
a bez vlastních zkušeností se životem v Sovětském svazu by
Baranko nikdy nic takového nemohl vytvořit. Ono to pak taky
trochu funguje lavinovým efektem – ti první průkopníci zjednoduší cestu svým následníkům, můžou je seznámit s vydavateli, agenty a podobně.
Ale vraťme se k naší scéně. Lucie Lomová a Štěpán Kopřiva tady reprezentují dvě základní cesty, jak se v zahraničí
prosadit. Jedna je pokusit se reflektovat způsobem, který
je zajímavý pro zahraničí, domácí realitu, což je případ Luciina alba Anna chce skočit, a druhá je přijít s univerzálním
příběhem, který může vzniknout kdekoliv, jak to představuje
Štěpánovo album Nitro těžkne glycerinem, které udělal spolu s Jiřím Grusem. A zajímala by mě vaše zkušenost, nakolik
vám tyhle vaše projekty pomohly k profesnímu růstu, k tomu, že jste mohli nějakou dobu z komiksu žít a mohli jste se
mu věnovat naplno. A jestli plánujete něco dalšího, co vám
ta předchozí zahraniční zkušenost pomůže lépe uchopit.
KOPŘIVA: To je docela těžká otázka… Samozřejmě, že mě to jako
tvůrce nějak ovlivnilo, a samozřejmě, že použití sci-fi žánru
bylo funkční. Jednak ho mám rád, jednak žánrovost je prostě
esperanto, kterému rozumí každý. Ale nedokážu říct, jak se
to odrazí na nějaké další práci, protože tvůrce se řídí daleko
víc instinktem nebo tím, co ho zajímá a baví, než nějakou
pragmatickou úvahou. Samozřejmě pragmatická úvaha
tam musí být taky, ale nemůžu si vypočítat něco, co bude mít
[ 10 ]
foyer – kulatý stůl
věci v tom příběhu působí na některé lidi jako vykalkulované pro cizinu, třeba cikáni, emigranti, sovětská okupace
a podobně, že jsou to taková efektní témata, to jde mimo
mě. Myslím, že tady spíš funguje jednoduchá předsudečná
úvaha: „Aha, ona to kreslila pro Francouze – tak tam strčila Havla, no jo…“, to nemá moc cenu vysvětlovat. Myslím,
že když se člověk pouští do nějakého příběhu coby autor, že
by měl tyhle věci úplně vypustit. Ale jinak je pravda, že mě
to hodně posunulo, a navíc po Anně, se kterou byl můj francouzský nakladatel spokojený, už se rýsuje další věc, což je
přirozený důsledek jejího vydání.
KOPŘIVA: Já to ještě dokončím. Musím říct, že tohle souběžné
vydání Anny a Nitra vnímám tak, že prokázalo, že to prostě
jde a že tady ty cesty jsou. A že další autoři, kteří se budou
chtít pustit do komiksového projektu, budou vidět, že je
možné vydat album v zahraničí – a v tom bych viděl pro komiksovou scénu ten hlavní přínos. Že si někdo řekne: „Když
to udělal ten idiot, tak já se svým geniálním dílem budu mít
třikrát větší sukces.“ A to je právě to dobré.
DVOŘÁK: Jenom doplním, že teď v Polsku vyšel třetí díl Nebela
úspěch, a sestavit si to jako hračku z lega a pak čekat. Protože to pro mě jako tvůrce nebude mít žádný vnitřní náboj
a nebude mě bavit na tom pracovat. Jak říká Stephen King
– příběh nejde namířit na cíl jako raketu. Takže já nedokážu
moc říct, jak mě to ovlivnilo. Možná se tahle zkušenost neprojeví vůbec nijak, já nevím.
PROKŮPEK: Zajímá mě i praktický efekt toho, že jsi to vydal,
jestli ti to finančně pomohlo tak, že ses mohl najednou komiksu věnovat systematicky…
KOPŘIVA: Peníze za Nitro těžkne glycerinem nějaké byly, ale rozhodně to nebylo tolik peněz, jako když jsem například pracoval pro Novu na televizních seriálech. Rozhodně ty peníze
nebyly takové, že teď už jsem za vodou a můžu se válet – to
ani náhodou.
LOMOVÁ: To můžu potvrdit, protože práce na albu Anna chce
skočit mě zatím akorát tak zadlužily, a můžu vlastně potvrdit i to druhé, protože nějaká generalizace nebo zhodnocení – příběh vhodný pro cizinu, příběh nevhodný pro
cizinu – funguje možná až zpětně, protože takhle jsem
dopředu opravdu ani trochu neuvažovala. A to, že některé
05 2008
R O Z R A Z I L
Zlaté Hory, takže je trilogie v polštině kompletní, a že o další
vydání projevilo zájem berlínské nakladatelství Reprodukt.
Prosadit se v cizině je ale chůze na strašně dlouhou trať.
JAREŠ: Možná bychom si v téhle souvislosti měli položit otázku, v čem jsou vlastně specifika českého komiksu? Co by se
mělo podporovat, aby byl výraznější, než je polský nebo než
je britský nebo jakýkoliv? Nechci slyšet rady pro další autory,
ale – co je ta cesta? Je to cesta nějakého příběhu za Sudet,
kde je obsažena střední Evropa? Je to cesta Anny v postsocialistickém světě? Kde jsou hranice českého komiksu, aby
byl český?
DVOŘÁK: Komiks nemá žádné hranice. Může klidně přijít nějaká holka z Dejvic, která bude kreslit senzační manga. Bude
se to charakterizovat jako český komiks, nebo evropský komiks…?
JAREŠ: Dobře, když to vezmeme zpátky na literaturu, jsou specifické věci, o kterých se řekne, že jsou české. V poezii můžeme zmínit Seiferta, Holana a podobně. Co je specifikem
v komiksu?
LOMOVÁ: To je obrovská skupina, komiks není žánr literatury.
Nitro
R O Z R A Z I L
05 2008
[ 11 ]
foyer – kulatý stůl
To je, jako kdybychom řekli, jaký má být český film – pod film
spadá dokument a tak dále. Jednak je to věc kvality a pak je
to věc žánru – fantasy, střílečky, psychologické, humorné,
pro děti…
JAREŠ: Samozřejmě, o tom se vůbec nemusíme bavit, že komiks
není žánr, to je jasné. Jde mi spíš o to, abychom byli alespoň
něčím v komiksu zajímaví, protože nudní a bezpohlavní
jsme v něm až na výjimky pořád. Když se podíváte na celou
skupinu komiksů z poslední doby, jsou to takoví chudí příbuzní, kterým ujíždí permanentně vlak. Neumíme pořádně
vyprávět příběhy, nemáme dost trpělivosti udělat komiks
pro dospělé, banalitu stavíme často na úroveň něčeho vyššího… To jsou bohužel jediná specifika českého komiksu,
která zatím vidím.
PROKŮPEK: K úrovni českého komiksu jsem už svoje řekl. Ale
zkusím trochu shrnout dosavadní poznámky. Komiks zatím
funguje v generačních vlnách, které opadávají v momentě,
kdy autory, kteří se tvorbě věnují na amatérské bázi, začínají stahovat ke dnu všední povinnosti. Aby se mohli alespoň
zčásti profesionalizovat a opravdu se naučit vyprávět příběhy, stojí před nimi dvě základní příležitosti. První je pronikat
do zahraničí. A ta druhá, která je minimálně stejně dobrá
a důležitá a která se tady taky začíná objevovat, je dostávat komiksy domácích autorů do běžných periodik. Věřím
tomu, že pokud se tohle podaří, českému komiksu to velmi
výrazně prospěje.
KOPŘIVA: Můžu jenom souhlasit.
LOMOVÁ: Pozoruhodné mi ale připadá, že v českém prostředí je
jakoby v poměrovém rozložení hodně zastoupený alternativní – nebudu říkat přímo avantgardní – komiks. Když se
podíváme do běžných časopisů, tak s výjimkou Štěpána Mareše je tam Alois Nebel, začal vycházet Voleman Jiřího Gruse
atd., a to jsou věci, které by opravdu z vnějšího pohledu člověk těžko čekal v mainstreamových časopisech. To mi připadá pozoruhodné, jako kdybychom tou velikou pauzou, která
tady byla, přeskočili období, kdy se komiks stává potravou
většinového čtenářstva, a skočili jsme rovnou do alternativy.
A kladu si otázku, není-li to tím, že ti lidé, kteří by byli bývali
četli dřív Batmany a takové věci, dneska už nečtou nic a radši se dívají na seriály v televizi nebo hrají počítačové hry. Že
vlastně komiks už není pokleslý jako dřív, protože předpokládá jakousi námahu spojenou se samotným čtením.
PROKŮPEK: Podle mě je alternativnost daná taky tím, z čeho
současní autoři sami vzešli. Když jsme v roce 2000 začali
vydávat časopis AARGH!, bylo to proto, že tady pro domácí
komiks neexistovala žádná tištěná platforma. Postupně se
zrodila scéna malonákladových časopisů a specializovaných
webů. A tam se objevovaly komiksy, které nikdo nehonoroval, ale taky na ně nikdo z vnějšku nevyvíjel tlaky. A tak si ti
autoři hráli – experimentovali s krátkými příběhy, s formálními postupy, s technikami. A tahle generace teď vstupuje
do větších periodik a nese si své první zkušenosti s sebou.
[ 12 ]
foyer – kulatý stůl
Anna chce skočit
Stejná situace je i ve většině ostatních postkomunistických
zemí, kde po roce 1989 začínali více méně od nuly.
KOŘÍNEK: Ještě se trochu vrátím. Přijde mi poněkud naivní
doufat v to, že se tady objeví spousta vydavatelů, kteří budou
chodit za autory a hromadně jim zadávat komiksy. Myslím,
že procento vydavatelů, kteří si zadají a nechají vyrobit komiks „na klíč“, bylo a bude vždycky minimální. A pokud, pak
– domnívám se – takový vydavatel vždycky logicky usiluje
o výraznou osobnost, které z nějakého důvodu důvěřuje, ať
už proto, že je to člověk, který se proslavil na literárním poli
nebo jakkoli jinak. Věřím tomu, že když začne komiksy dělat
nějaká známá hvězdička pop kultury, tak bude mít otevřená
vrátka do vydavatelského průmyslu – Karel Gott by to třeba
mohl krásně i nakreslit… Ale pro všechny ostatní cesta vede
přes periodika. Je potřeba, a je to tak určitě i správně, aby si
autor nejprve alespoň trochu „udělal jméno“.
DVOŘÁK: Nemyslím, že jít po známých jménech je ta správná
cesta. Třeba kniha pohádek Michala Viewegha jistě vznikla
upřímně, protože byl autor obklopen malými dětmi, ale z jejího vydání před Vánoci je prostě cítit kalkul. Není to kniha
ničím výjimečná, ale prodávala se velmi dobře. Nemyslím si,
že když někdo, kdo je slavný, udělá komiks, že by to mohlo
způsobit významnou reakci. Obráceně – je možné, že někdo,
05 2008
R O Z R A Z I L
kdo je úspěšný, může komiks iniciovat. Příkladem poslouží
kapela Traband – ale ta zase tak moc slavná není – že na základě nějakého tématu může přijít zadání oslovit lidi, kteří
komiksy dělají. A to je podle mě spíš větší šance na to, aby
se ti, kteří se věnují komiksu, mohli trošku zviditelnit – přes
někoho. Jenže, pak to nemůže být Traband, ale třeba skupina Kryštof.
KOŘÍNEK: Nemyslím to tak, že by komiks vytvořený tou „hvězdou“ byl něco víc nebo měl být a priori skvělý. Jen si o něm
myslím, že má větší šanci uspět u vydavatele i bez předchozí
publikační zkušenosti. Domnívám se, že většina vydavatelů nezadá náročnou, dlouhou a i pro zadavatele nákladnou
výrobu komiksu naprosto neznámému autorovi. Musí to být
v určitém smyslu „známá osobnost“, buď výrazný, odjinud
známý autor, anebo – možná lépe – tvůrce, který se nějakým
způsobem proslavil v periodikách. Ale doufat, že se najde
velká řada vydavatelů, kteří budou hromadně zadávat výrobu komiksových alb, aby si autoři mohli ozkoušet vytvořit
několik různých děl, na nichž se autor učí a později profiluje,
to mi připadá nereálné.
KOPŘIVA: Je celkem jedno, jestli si vydavatel vytvoření komiksu
zadá, anebo jestli si o tom bude tiše přemýšlet. Důležité je, že
bude té myšlence ve správnou chvíli otevřený. Doufám jen,
R O Z R A Z I L
05 2008
že úspěch jednoho přivede další vydavatele na myšlenku,
že by to taky mohli zkusit, a když se v jejich okolí vyskytne
nějaký projekt, který by se mohl hodit, tak ho automaticky
nezamítnou.
DVOŘÁK: Vyslovím se konkrétně – a když je tady Lucie, tak použiji její příklad. Album Anna chce skočit nám bylo nabídnuto
a intenzivně jsem přemýšlel o tom, jestli ho Labyrint vydá.
Nakonec jsem s těžkým srdcem odmítl a měl jsem radost, že
se toho ujalo nakladatelství, které do té doby komiksy vlastně nedělalo, pokud nepočítáme tvorbu pro děti jako Anča
a Pepík. A zhostilo se toho dobře. Kolik se toho prodalo, je
jiná věc. Jde o to, jestli někdo něco kreslí dva roky a až pak
to přinese nakladateli… Myslím, že je důležitá průběžná komunikace, že nemusí nakladatel něco zadat konkrétně, najít
někoho, ale někdo si může najít svého nakladatele a přijít za
ním s vlastním projektem. Ukáže mu synopsi, pár stránek,
a pokud nakladatel o těch věcech přemýšlí, tak je schopen
tomu autorovi třeba i říci: „Tenhle formát je úplně nešťastný, zkuste to rozšířit o dva centimetry, udělejte aspoň tolik
a tolik stránek, aby mohla být kniha vázaná,“ řeší s ním editorské věci atd.
A kdyby za mnou Lucie s albem Anna chce skočit přišla dřív,
tak si myslím, že by se příběh mohl vyvíjet ve prospěch celého díla lépe, že by se to jistě trochu posunulo. Ovšem když
někdo přijde s hotovými sto dvaceti stranami a vy vidíte, že
není v jeho silách, aby třeba patnáct stránek znovu překreslil, tak buď uděláte kompromis, anebo to nevydáte.
LOMOVÁ: K tomuhle bych jenom řekla, že je to jedna z možností,
protože existují jiní nakladatelé, kteří nemají dramaturgické
schopnosti jako vy a třeba ani takové ambice nebo potřebu
autorům do toho zasahovat.
JAREŠ: To je samozřejmě práce odpovědného redaktora, který
by měl být u vzniku rukopisu. Problém je, že tradice takových redaktorů u nás upadá i v literatuře, takže…
DVOŘÁK: Ona neupadá, protože ti co založili nakladatelství na
zelené louce po roce 1989, to buď nevěděli, nebo věděli a museli šetřit. Finanční možnosti nakladatelům moc nedovolují,
aby se s knihami příliš mazlili…To, že kamarád rukopis zlektoruje zadarmo a rád, není pravidlo a nakladatelství nemůže
dlouhodobě fungovat na tom, že pro něj dělají dobrovolníci.
JAREŠ: Dlouhodobě? Některá takto fungují už skoro dvacet let…
Asi se shodneme na funkci odpovědného redaktora, ale doufat potom, že bude nějaká odbornější redakce u komiksu,
který je ještě exkluzivnější než česká próza, je podle mě hezká
představa, ke které však nikdy nedojde. Navíc kdo z autorů
komiksu dá na redaktora, který mu řekne, že těch sedm stran
by vyhodil, těch třicet úplně překreslil a s tím a tím panelem by
ještě něco udělal? Dost české prózy trpí tím, že je redigovaná
nedostatečně, a bude tím vždycky trpět český komiks, jednoduše proto, že i když bude úspěšnější než dnes, tak se ho bude
prodávat vždycky méně než české prózy.
LOMOVÁ: Komiks je v tomhle specifický, protože zatímco třeba
[ 13 ]
foyer – kulatý stůl
foyer – kulatý stůl
román napíšete a můžete do něj na libovolném místě zasahovat a opravovat ho, tak s komiksem to moc nejde…
JAREŠ: No dobře, ale to je přesně to, co jsem říkal: s takovým
přístupem nepotřebujete redaktora, když je to moc energie
a práce, a zůstaneme zase na začátku, zase v nějaké umanuté polovičatosti, ve které si myslíme, že jsme nedocenění
a nejlepší. Proč by nešlo opravovat komiks? Je to tvůrčí práce stejné úrovně jako přepisování a předělávání rukopisu.
DIESING: Pojďme se vrátit ještě k otázce kritiky. Komiksů v současnosti vychází velké množství, ale noviny a časopisy zatím
nejsou zvyklé poskytovat jejich reflexi patřičný prostor. Nejsou zvyklé komiksy recenzovat, takže se v deníku otiskne
jednou za měsíc jedna recenze na komiks libovolné produkce. Ovšem dovedu si představit, že v redakcích působí mladí
a komiksem nadšení redaktoři, kteří by strašně rádi dělali
rozhovory s autory komiksů, hrozně rádi by každý týden
psali komiksové recenze, když toho vychází tolik, ale jejich
nadřízený jim říká: „Vždyť jsme o komiksu psali před měsícem, napiš něco jiného.“ Takže se musí pročistit i redakce
a stejně jako třeba v politice musí přijít nová generace publicistů. Komiks není věcí jenom samotných tvůrců, ale i médií jako jejich odbytiště a v první fázi tedy také konkrétního
redakčního týmu.
A pak je tu samozřejmě i otázka odbornosti. O její úrovni
se každý mohl přesvědčit, když vyšla Krumlova kniha Comics: Stručné dějiny, která je plná nesmyslů. Očividně tady
na trhu poptávka po publikaci tohohle typu byla. Nám, kteří
se komiksem zabýváme, přijde tato kniha zbytečná, protože
publikací o historii komiksu vyšlo v angličtině nepřeberné
množství a kupříkladu mně osobně se jeví jako lepší řešení
přeložit něco, co už se osvědčilo, než to zadávat nějakému
pánovi, který to stejně přepisuje ze zahraniční literatury.
Ovšem recenze na Krumlovu knihu, které se objevily v tisku,
byly spíše pochvalné, a to proto, že je psali redaktoři, kteří se
v dané problematice nevyznají. Kvalitní kritika této nešťastné publikace se objevila jenom na www.komiksarium.cz,
kde se domluvilo pět specialistů na různé oblasti zahrnuté
v Krumlově knize a vysvětlili, co a proč je špatně. Ale takto
fundovaná recenze se objevila jen na specializovaném webu,
který normálního člověka, který si kupuje MF Dnes nebo
Týden, nezajímá. Takže odbornost při hodnocení komiksů
či literatury o nich je určitě problém, stejně jako samotný
prostor poskytovaný tomuto hodnocení.
DVOŘÁK: Musím taky poznamenat, že kritika u nás pořád na
úrovni není. Někdy je recenzent, když je v komiksu málo textu, ze svého pohledu „oprávněně“ rozhořčen, že tam vlastně
není nic napsaného a tudíž že to je nějaký nedotažený komiks… Což je případ Bombera, kde je slov málo, a tak vyžaduje čtenáře více vnímavého. Úplně jiná věc je, že do novin
často recenze píší lidé, kterým je komiks jako žánr sympatický, ale sami se vůbec neorientují v tom, co vychází venku,
a tak se podivují nad věcmi úplně samozřejmými a běžnými.
Zkusil bych na to navázat ještě jedním tématem.
Když člověk žádá v České republice o grant na komiks, musí
si vybrat, jestli zažádá v oblasti literatury, v oblasti audiovizuálních médií nebo v oblasti výtvarného umění. Pořád tady
není žádná kategorie, kam by se dal komiks jednoduše přiřadit. Samozřejmě je naivní představa, že by tady vznikla samostatná státní instituce, něco jako je třeba Národní galerie
nebo Národní filmový archiv, která by se komiksem zabývala a měla by k dispozici větší sumu peněz, které by mohla do
mapování a propagace komiksu investovat. Považoval bych
ale za ideální, kdyby alespoň v rámci nějaké oficiální instituce vzniklo oddělení, které by se komiksem zabývalo. Třeba
v Polsku už začíná být běžné, že ve velkých knihovnách vznikají pracoviště specializovaná čistě na komiks.
JAREŠ: Nechci vám brát iluze, ale myslím si, že je to absolutně
nereálné.
KOŘÍNEK: Když se zakládá nový obor na vysoké škole, připravuje se několik let, dlouze se vypracovávají všechny sylaby,
projekty, kompletní studijní plán… Představa, že nějaká
klasická akademická struktura – jedno jestli Akademie věd
nebo vysoká škola – se takhle najednou zaměří na komiks,
který pořád ještě není tou rozhodující většinou přijímaný
ani jako něco, co si zaslouží teoretické uvažování, mi přijde
příliš optimistická. Je skvělé, že se objevují takové akce jako
KomiksFEST!, případně organizace, které se snaží komiks
různým způsobem propagovat, např. SEQENCE. Výborné,
že vychází AARGH!, ale myslím si, že na vznik nějaké odborné instituce, která by zaštiťovala myšlení o komiksu, je to
nereálné. Ale rád bych se pletl.
JAREŠ: Když nejsou peníze na časopisy a knížky, když se v komisi ministerstva kultury rozděluje na kompletní literaturu
osm milionů korun, přičemž pitomé vydláždění cestičky
v Horní Dolní stojí deset milionů, tak těžko se bude z takové směšné částky vyčleňovat ještě částka na komiks. V tuto
chvíli je to myslím nereálné, bohužel.
PROKŮPEK: Dobře. Ještě bych se na úplný závěr rád vrátil k jedné poznámce, která zazněla na úvod a se kterou tak úplně
nesouhlasím. K tomu, jak je komiksová scéna rozbitá a jak
si jednotlivé skupinky vzájemně škodí. Mám pocit, že tady
fungují dvě hlavní formace, které se i prezentují dvěma festivaly – Crweconem a KomiksFEST!em. Nevidím detailně do jejich vzájemných vztahů a cítím se být mimo obě ta
seskupení. Pokusím se je pojmenovat – byť zřejmě s jistou
dávkou zjednodušení. Jedno se zformovalo kolem časopisu
Crew a mezi spřízněné partnery patří především nakladatelství BB art a Netopejr. Tato vydavatelství se snaží zviditelnit komiks jako, dejme tomu, inteligentní zábavu, dobře
vyprávěné mainstreamové příběhy a zaměřují se hlavně na
angloamerickou produkci. A pak tady existují aktivity kolem
nakladatelství Labyrint, k němu se přidružuje SEQENCE
a několik dalších, volněji spřízněných nakladatelství, která
kladou důraz právě na domácí tvorbu a na snahu opravdu
PROKŮPEK:
Bomber
[ 14 ]
05 2008
R O Z R A Z I L
R O Z R A Z I L
05 2008
[ 15 ]
foyer – kulatý stůl
ukázat, že komiks není žánr, že je velmi pestrý a že pokud
možno má mít přesahy do různých oblastí. A cítím napětí
mezi těmito dvěma polohami a cítím taky to, že se snažení
obou skupin zintenzivňuje, a pro mě je to signál, že se tady
začíná něco dít a že už to naše komiksové prostředí opravdu
začíná být zajímavé i po ekonomické stránce.
DVOŘÁK: Nevím, jestli na to mám něco říkat… Labyrint je pouze
iniciátorem a do jisté míry organizátorem KomiksFEST!u,
jehož hlavní myšlenkou, která zůstává i pro letošní třetí ročník, je propagace komiksu směrem ven a možnost ukázat,
co všechno komiksem může být. To, že někdo má rád jenom červenou, neznamená, že ostatní to musí respektovat
a propagovat taky jenom červenou. To znamená – říkám
to záměrně polopaticky – že když někdo bude prezentovat
všechny barvy duhy, tak by se ten, kdo má rád jenom červenou, neměl cítit ošizen, že není reflektor zaměřen jenom na
něho… A víc k tomu říkat nechci.
Crwecon je podle mě asi motivován něčím jiným než KomiksFEST!, takže si nemyslím, že stojí proti sobě.
PROKŮPEK: Mohl bys k tomu něco říct ty, Štěpáne, když jsi do
jisté míry spojený s nakladatelstvím Crew?
KOPŘIVA: Určitě tady nějaké pnutí existuje. V podstatě se to odráží i v tom, co se tady dobře prodává. Na jednu stranu Nebel
a Sandman, a na druhou stranu třeba Lobo a Punisher. Myslím, že tyto dva typy titulů trochu symbolizují dvě skupiny
čtenářů, které u nás komiks zatím nejvíc čtou, a připadá mi
přirozené, že se čtenáři vždycky sdruží kolem někoho, kdo pro
ně reprezentuje ten druh komiksu, který mají rádi. Ale musím
říct, že to napětí nevnímám zase tak intenzivně, a když už, tak
spíš v prospěšném duchu, jako pozitivní konkurenci. Že někdo něco dělá a druhý si řekne: „Mně se nelíbí, jak on to dělá,
já si to udělám sám.“ A má nějakou svou představu a začne
taky něco dělat, a najednou už místo jednoho projektu stojí
foyer – kulatý stůl
dva projekty, což je samozřejmě cenné a lepší, než kdyby byl
jeden. A nějaké rozbroje a podobné věci se, jak říkala Helena,
dějí v každé skupině, kde dochází ke střetu eg.
PROKŮPEK: Tak už bychom to mohli uzavřít, pokud už nikdo
nemáte nic na srdci.
DVOŘÁK: Komiks unlimited!
Antický běžec
na čtyřbloku
známek USA
HELENA DIESING (1977). Historička umění, specializuje se na historii a teorii komiksu, karikaturu a ilustraci. V současnosti připravuje retrospektivní výstavu Káji Saudka.
JOACHIM DVOŘÁK (1966). Majitel nakladatelství Labyrint a šéfredaktor kulturní revue Labyrint (www.labyrint.net)
MICHAL JAREŠ (1973). Pracovník Ústavu pro českou literaturu
AV ČR, redaktor literárního obtýdeníku Tvar, též básník, autor stripu
Zlá ovce a nesoustavných profilů amerického alternativního a undergroundového comixu na serveru www.komiksarium.cz.
Řecká známka
zobrazující běžce
na pozadí novodobého
stadionu
ŠTĚPÁN KOPŘIVA (1971). Spoluzakladatel nakladatelství CREW.
Scenárista komiksového alba Nitro těžkne glycerínem, které kromě
České republiky vyšlo v Holandsku, Itálii, Španělsku a Řecku.
PAVEL KOŘÍNEK (1981). Absolvent oboru český jazyk a literatura na
FF UK, absolvoval diplomovou prací Narativní aspekty komiksu. Nyní
doktorand s tématem seriály a serialita, jinak pracovník ÚČL AV ČR, oddělení ediční a textologické, pracuje na projektu www.ceska-poezie.cz.
LUCIE LOMOVÁ (1964). Absolventka dramaturgie na DAMU, ilustrátorka a kreslířka komiksů na volné noze. Autorka dětského seriálu
Anča a Pepík a komiksového alba Anna chce skočit, které bylo vydáno ve Francii.
TOMÁŠ PROKŮPEK (1975). Editor komiksového sborníku AARGH!,
kurátor výstavy Generace nula, komiksový publicista a scénárista.
www.analphabetbooks.com
inzerce
Dvojpáska
amerických známek
oslavující 100. výročí
novodobých OH
[ 16 ]
05 2008
R O Z R A Z I L
R O Z R A Z I L
05 2008
[ 17 ]
ly tragické výročí protičínského povstání
z roku 1959. Nejprve poklidné protesty,
které se policisté snažili potlačit, přerostly
v násilí. A rozšířily se i do sousedních provincií obývaných Tibeťany. Podle exilové
tibetské vlády při nich zahynulo přes 200
osob. A protesty v demokratických zemích,
kterými probíhala štafeta s olympijskou
pochodní, propukly naplno.
Objevily se i výzvy, aby západní sponzoři her odstoupili nebo alespoň vyvinuli
dostatečný tlak na čínské vedení. Shodně
s Pekingem ale odpovídali: podporujeme sportovní událost a politické otázky
by v tom neměly hrát roli. Přesto někteří
z nich poskytli např. Červenému kříži pomáhajícímu v Dárfúru i v dalších oblastech statisíce dolarů.
Tento postup se jim pochopitelně vyplatí. Aby mohlo 8. srpna večer, v den
slavnostního zahájení her na Národním
stadionu v Pekingu, spolu se samotnými
sportovci spatřit jejich logo přes miliardu televizních diváků, investovali desítky
miliónů dolarů. Druhým důvodem tohoto
postupu je i snaha dostat se do povědomí
samotných Číňanů. Vlna nacionalismu
vyvolaná odsuzujícími reakcemi nejvyšších čínských představitelů na adresu
všech, co narušili olympijskou štafetu,
nabrala obřích rozměrů a smetla i všechny domácí kritiky totalitní vlády. Kdo tedy
zůstal „věrný“, bude náležitě odměněn.
Navíc po tragickém zemětřesení v S´-čuanu kritika většinou utichla. A tak
Čína nakonec právě díky této přírodní
katastrofě kráčí za svým původním cílem,
který už byl vážně ohrožen. Zprávy o pokračujícím zatýkání Tibeťanů, dokonce
i v zemětřesením postižených oblastech,
odsuzování novinářů, překrucování dějin
a zamlčování událostí v souvislosti s výročím masakru na Sien-an-men prakticky
zapadly ve vlně soucitu. Zisk, který pro
Čínu není ekonomický, ale politický, je
tak prakticky zajištěn.
ROBERT MIKOLÁŠ,
zpravodaj Českého rozhlasu v Číně
inzerce
[[ 24
24 ]]
04 2008
05
R O Z R A Z I L
dílna – olympiáda 2
olympijský sen a skutečnost aneb
odvrácená tvář antického sportu
Lubor Kysučan
Blížící se olympiáda v Číně vzbuzuje emoce natolik hysterické,
že by jeden až zapochyboval o zdravém rozumu a soudnosti veřejného mínění. Kopání do Číny se na Západě stalo zřejmě nejoblíbenější předolympijskou disciplínou a všeobjímající spasitelé a milovníci laciných pohádek o dobru a zlu zašli až tak daleko, že nešťastné oběti čínských přírodních katastrof považují
za karmický trest a činí analogie mezi olympiádou v Pekingu
a nacisty režírovanou berlínskou olympiádou v roce 1936. Odhlédnuto od vcelku malicherného politického přetahování jsou
ovšem moderní olympijské hry, ať se již konají kdekoliv, stále
více mediální a reklamní show a především velkým kšeftem. Ve
srovnání s tímto globálním jarmarkem marnosti se snivci o lepších zítřcích či včerejšcích obracejí k evropské antice, v níž hledají nezkaženého olympijského a obecně sportovního ducha.
Bylo tomu tak však doopravdy, anebo jde jen o další z kolektivních klamů, jimiž jsme ve vztahu k antice zatíženi?
Náš pohled na antický sport je zamlžen celou řadou mýtů.
Jedním z nich je i až školsky otřepaný pojem kalokagathie jako
dominantního estetického, morálního i výchovného ideálu
prostupujícího antickou kulturou skrz naskrz od počátků až
k jejímu soumraku. V tomto mytizovaném významu však uvedený pojem nalezneme jen ve špatných učebnicích a laciných
popularizačních pracích, naopak originální prameny či skutečně vědecké texty o antice nám nabízejí obrázek výrazně odlišný.
Nazíráno ze striktně etymologického hlediska, příslušný pojem
vychází z řeckého slovního spojení kalos kai agathos, tj. doslova
krásný a dobrý. Pro jeho plné pochopení se ovšem nemůžeme
nechat ovlivnit dnes obecně chápanými významy těchto slov.
Ve staré řečtině adjektivum kalos mělo totiž vedle obecného
významu krásný v estetickém smyslu i význam kvalitní, poctivý (např. ve vztahu k penězům), ale také význam morální – tj.
počestný, ctnostný, mravný. Z něj odvozené podstatné jméno
to kalon má význam dobra – ve specifickém filozofickém kontextu je používá např. Platón. Adjektivum agathos neslo významy dobrý (v nejobecnějším slova smyslu), dobrý (v morálním
slova smyslu), zdatný a urozený (dobrého původu). Spojení
kalos kai agathos (kalos kagathos, kaloskagathos) původně
označovalo urozeného občana-aristokrata v těch řeckých obcích, v nichž existovalo aristokratické zřízení. Doslova by se
dalo přeložit jako „dokonalý gentleman“. Později se příslušné
slovní spojení vyskytuje v přeneseném morálním významu na
náhrobních nápisech v řadě řeckých obcí jako vysoce pozitivní
hodnotící atribut občana-vojáka, který hrdinsky padl ve službě
R O Z R A Z I L
05 2008
vlasti. Tedy označení jednání, které bylo z perspektivy řecké občanské společnosti projevem jakési charakterové urozenosti,
morální ušlechtilosti. Nakonec se uvedené spojení vyskytuje
i v obecném významu obdivuhodný, nádherný. Tento významový posun slovní zásoby spojené s původně aristokratickým
prostředím do oblasti obecného morálního hodnocení je poměrně rozšířeným jevem ve všech společnostech, které prošly
aristokratickým obdobím (viz naše slova ušlechtilost, vznešenost, zdvořilost, noblesa).
Podobně aristokratické povahy byl po dlouhou dobu i řecký
sport. Většina legendárních atletů, kteří se mohli sportovních
her účastnit, byli příslušníci nespočetné horní vrstvy, která měla
dostatek prostředků a volného času, aby si luxus péče o vlastní
tělo, případně i duši, mohla dovolit. Nespornou předností antických sportovních her byla ovšem jejich múzická složka, která v dnešní době silně pokulhává za přehlídkou extrémních fyzických výkonů. To platilo jak pro hry olympijské, tak i pro další
známé panhelénské hry (nemejské, isthmické a pýthické), stejně jako pro všechny další lokální hry konané prakticky v každé
větší řecké obci. Kult sportu ve starořeckých obcích měl i nesporný politický a zejména vojenský význam a podtext – v dobách, kdy vojenská síla armád spočívala především v tělesné
zdatnosti a odvaze vojáků, byla sportovní výchova ve Spartě,
Athénách i většině dalších řeckých městských států zároveň
formou branné výchovy a vojenské přípravy. Tuto roli sportu
včetně masových sportovních přehlídek obratně využívaly i totalitní režimy 20.století, nacisty počínaje a komunisty konče.
Rovněž je třeba si uvědomit, že antické sportovní hry měly
původně především náboženský charakter – Olympie stejně
jako třeba Delfy byla a zůstala až do konce antiky především
náboženským centrem a hry byly po celou dobu alespoň formálně spojeny s kultem, respektive vznikly jako jeho součást.
Právě proto byly ze strany křesťanství, jež se po svém vítězném
nástupu stalo jedinou závaznou politickou i morální ideologií
pozdně antického světa, nevybíravě kritizovány a zakazovány.
S postupujícím rozvojem řecké kultury a jejím vzdalováním se
od původních aristokratických kořenů se hry nesporně demokratizovaly, otevíraly se tak většímu počtu soutěžících a zároveň sekularizovaly, tzn. stávaly se autonomní událostí, přehlídkou oslnivých výkonů ve stále více individualizované a zároveň
výrazně agonistické řecké společnosti. S touto proměnou řeckého světa se však takto zároveň otevíraly i řadě nectností, jež
se jeví až překvapivě moderní.
[ 25 ]
dílna – olympiáda 2
dílna – olympiáda 1
dílna – olympiáda 2
Zatímco ve 20. století se olympiády staly předmětem teroristických útoků, politických bojkotů nebo se kvůli dvěma
světovým válkám nekonaly vůbec, jinak velmi haštěřiví a až
malicherně bojovní antičtí Řekové po dobu olympijských her
skládali zbraně a uzavírali tzv. svatý mír. Hry byly pro ně natolik důležité, že podle nich dokonce počítali svůj letopočet
(jehož základem byl rok konání první olympiády roku 776 př.
Kr.). Avšak ani starověké hry nebyly vždy ušetřeny konfliktů.
Např. roku 420 př. Kr. došlo ke střetu mezi Elejskými a Sparťany, kteří podporovali Elejským nepřátelské město Lepreon.
Protože Sparťané vysláním vojáků na pomoc Lepreonu porušili
olympijské příměří, bylo jim znemožněno účastnit se olympijských slavností i soutěží. Ambiciózní Sparťan Lichas, který zákaz obešel tím, že se soutěže vozatajů zúčastnil pod thébskou
vlajkou, byl dokonce zbit přímo na závodišti.
Olympijské hry, zejména vítězství v nich, představovaly rovněž, podobně jako třeba antické věštírny, silné politikum. Nejeden ze slavných a slavených olympijských vítězů využil svého vítězství k pozdější politické kariéře, naopak četní političtí
dobrodruzi, zejména ti, kteří svou moc získali pochybným způsobem, se snažili ji legitimizovat a dodat jí lesku olympijským
vítězstvím. To platilo zejména pro sicilské tyrany ze Syrakus,
kteří se her buď osobně zúčastňovali nebo na ně alespoň vysílali
své sportovce z řad příbuzných, případně koně do jezdeckých
a vozatajských závodů. Jednomu z nich, Dionýsiovi I., se však
tento druh politické propagandy vymstil v podobě, která má
nemálo moderních analogií. Syrakuský tyran vyslal do Olympie bombastickou výpravu, jejímiž členy byli dokonce recitátoři
přednášející tyranovy básně. V zájmu zvýšení syrakuské prestiže se výprava dokonce pokoušela přetahovat vítězné atlety, aby
se, pochopitelně za úplatu, vydávali za občany Syrakus. V Athénách žijící řečník Lysias, rodem Syrakusan a odpůrce tyranidy,
však pronesl patetickou řeč, v níž odsoudil tyranidu a vyzval
shromážděný řecký lid, aby Syrakusanům znemožnil účast ve
hrách. Jeho proslov vyvolal bouřlivou odezvu v podobě vášnivé
protisyrakuské demonstrace a následného vyplenění tábora syrakuské výpravy.
Olympie byla vůbec vítaným místem pro politické proklamace. Např. ve 2. stol. po Kr. zde v době konání olympiády excentrický kynický filozof Peregrinos vášnivě vyzýval Řeky ke vzpouře proti Římu. Když neuspěl, na protest proti řecké lhostejnosti
spáchal demonstrativní sebevraždu upálením. Naopak vrcholem politického ponížení her se stala účast helenofila, císaře
Nerona, jenž narcistní sebeprezentaci věnoval více pozornosti
než praktickému vládnutí. Nejenže byl kvůli Neronovi začátek
her posunut o jeden rok, ale třebaže císař při závodu vozatajů
havaroval, byl bez váhání prohlášen vítězem.
Podpora Olympie a její tradice byla zároveň jedním z prostředků, jak římští vojevůdcové a císaři udržovali v rovnováze choulostivé a politicky citlivé vztahy mezi Řeky a Římany,
a to i v době, kdy bylo Řecko již dávno integrální a zpacifikovanou částí římského impéria. Sportovní události ostat[ 26 ]
ně odevždy představovaly výbornou příležitost k politickým
proklamacím – v tomto ohledu se přímo pověstným stalo vyhlášení řecké svobody při isthmických hrách v Korintu roku
196 př. Kr. z úst římského konzula Flaminina po vítězné
makedonské válce. Pokrytectví podobného prohlášení naplno vyniklo přesně o padesát let později, kdy Římané srovnali
se zemí Korint, poslední baštu řeckého odporu, a Řecko se
dostalo pod římskou nadvládu.
Podobně jako je tomu dnes, známe i z antických olympiád
řadu podvodů. Většinou šlo o situaci, kdy soutěžící atleti podplatili rozhodčí, nebo dokonce soupeře, aby získali vítězství.
Třebaže podvody byly odhaleny a jejich původci byli nuceni
zaplatit pokutu, nepoctivě získané vítězství stejně jako čestnou
sochu či zápis do posvátných seznamů vítězů již nikdo neanuloval. Tyto podvody byly většinou motivovány urputnou touhou
po olympijské prestiži a prvenství. Často připomínaná zásada,
že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se, dostávala ve starověkém sportu košem stejně jako dnes. Olympijské vítězství znamenalo pro staré Řeky takovou hodnotu, že řada atletů mu neváhala obětovat doslova život. Některé druhy zápasu, zejména
pověstný pankration, byly totiž natolik tvrdé, že člověk u nich
opravdu mohl – pokud se zavčas nevzdal svém soupeři – o život
skutečně přijít.
Další výraznou analogií se současností je postupná profesionalizace antického sportu. Ta se nevyhnula ani Olympii.
Postupně se na hrách místo svobodných občanů závodících
pro čest a slávu sebe a svých obcí objevují potulní profesionální atleti, kteří žijí z finančních odměn. Olympie sice zůstala této finanční degradace uchráněna, nicméně profesionální
celebrity zde byly vítány, jelikož místu přinášely komerční
zisk a profesionálům vítězství na olympijských hrách zase
slávu zvyšující jejich tržní hodnotu. Symbolickým předznamenáním takové proměny je legendární prohlášení jednoho
blahobytného občana města Sybaris pověstného svým požitkářstvím a změkčilostí (z čehož pochází slovo sybarita). Ten
se, když v Řecku sledoval sportovní soutěže, velmi podivoval,
proč se svobodní občané tak zbytečně a nedůstojně namáhají,
když za ně mohou závodit otroci.
Tuto ve své době komickou epizodu proměnili v nemilosrdnou realitu Římané, kteří přímo ztělesňují pokleslost antického
sportu. Zatímco Řekové, alespoň v lepších dobách svých dějin,
vyjadřovali sportem svou nezávislou individualitu a cílevědomě dbali o svůj tělesný rozvoj, Římané byli většinou jen pasivními diváky. V Řecku se budovala gymnasia a palaestry, v nichž
mohli svobodní občané cvičit a zušlechťovat svou osobnost,
naproti tomu v Římě jen nákladná sportoviště orientovaná
především na masovou podívanou – amfiteátry a cirky. Gladiátorské hry, které u svých tvůrců Etrusků měly náboženský
význam jakýchsi zádušních obřadů, poklesly na masovou davovou podívanou. Brutalitě zápasů lidí s lidmi, zvířat se zvířaty
a lidí se zvířaty padly za oběť nejen statisíce otroků a válečných
zajatců, ale také řada živočišných druhů v severní Africe, kte05 2008
R O Z R A Z I L
dílna – olympiáda 2
rá byla prokazatelně vyhubena Římany za účelem odchytu pro
hry. Římské sportovní hry byly zároveň svým způsobem velmi
moderní – byly jak prostředkem politické manipulace s masami, tak zároveň bytostně komerční záležitostí. To se týkalo
zejména vozatajských závodů, kde závodili vozatajové za čtyři
soukromé stáje – modré, zelené, červené a bílé. Sportovní celebrity, zejména úspěšní gladiátoři a vozatajové, se těšily nebývalé prestiži a popularitě, pikantní historky o aférkách římských
paniček s gladiátory byly neodmyslitelnou součástí římského
společenského života. Uspořádání her na vlastní náklady bylo
na sklonku republiky samozřejmým odrazovým můstkem k politické kariéře, mnozí začínající politikové, včetně Caesara, se
takto dokrvava zadlužili.
Sportovní fanoušci byli stejně nesmiřitelní jako dnešní
fotbaloví hooligans a jejich konflikty mívaly mnohdy podobně bouřlivý průběh a dohru. Podobně jako dnes ani v antice
nebyl sport jen vhodným způsobem odreagování přebytečné
energie a vybití agresivity, ale někdy naopak její inspirací. Přinejmenším dvakrát v pozdní antice tyto násilnosti vstoupily
do velkých dějin dosti dramatickým způsobem. Když byl roku
390 v Soluni uvězněn pro obvinění z homosexuality oblíbený
vozataj, občané města vyvolali bouřlivou demonstraci. Císař
Theodosius však poté, co byl při nepokojích zavražděn jeho
oblíbený gótský generál, nechal protestující zmasakrovat, za
což ho milánský biskup sv. Ambrož přinutil k tehdy nebývalému pokání. Původně pouliční spory a násilnosti mezi fanoušky
stájí zelených a modrých vyvolaly roku 532 v Konstantinopoli
známé povstání Nika (Zvítěz), které se proměnilo v masový
protest proti neoblíbeným státním úředníkům. Císař Justinián je však s pomocí svého generála Belisaria a neústupné
manželky Theodory utopil v krvi, o život tehdy přišlo několik
desítek tisíc obyvatel Konstantinopole a byla zničena značná
část hlavního města.
Antický sen o ušlechtilých hrách, při nichž utichají spory
a v nichž svobodní občané měří své síly a zušlechťují charakter,
měl tedy stejně krátké trvání jako olympijský sen zakladatelů
novodobých olympiád. Sebestředný narcismus, hokynářská
mentalita, nezvládnutá agresivita a politické pletichaření jsou
totiž lidské přirozenosti vlastní odnepaměti, zřejmě bez ohledu
na hranice kultur a epoch.
Lubor Kysučan (1968). Vystudoval češtinu a latinu na FF UJEP
v Brně. Působí na Katedře klasické filologie FF UP a externě na
Katedře environmentálních studií FSS MU.
inzerce
R O Z R A Z I L
05 2008
[ 27 ]
dílna – olympiáda 8
dílna – olympiáda 8
RUSKÁ HRA „GORODKI“
„jen počkej, zajíci!“ čili
honička v sovětských reáliích
„Gorodki“ je název tradiční ruské hry, která existuje už několik století. Hrál ji prý s oblibou např. Petr I. Lenin,
Stalin, ale i spisovatel Gorkij nebo zpěvák Šaljapin. Zvláštní popularitě se gorodki začaly těšit ve 20. století.
Ve 20. letech byla stanovena jednotná závazná pravidla. Do 60. – 70. let spadá období největší popularity hry,
kdy se jí věnovalo (podle oficiálních sovětských statistik) 350 tisíc lidí.
dílna – olympiáda 8
Eva Malenová
Představovat kreslený seriál „Jen počkej, Zajíci“ zřejmě není třeba. Asi každý zná postavičky zarytých nepřátel Vlka
a Zajíce, kteří se v každém díle pouštějí do zběsilé honičky. Oblíbený ruský seriál vznikl v roce v roce 1969 a zajímavé
je, že jeho existence neskončila spolu se zánikem Sovětského svazu. Režisér Koťjonočkin se sice o ukončení několikrát pokoušel (např. v roce 1973), ale vždy se objevila záplava dopisů od diváků, kteří požadovali pokračování. Až do
roku 1986 se objevovaly poměrně pravidelně nové a nové díly (celkem 16). Dva další díly pak vznikly v devadesátých
letech. Se smrtí herce Anatolije Papanova (Vlka) se tehdy tvůrci vypořádali tak, že sedmnáctý a osmnáctý díl (vznikaly od roku 1993) sestavili podle starých Papanovových hlasových záznamů. Tyto díly však nezískaly zdaleka takovou
popularitu jako jejich předchůdci.
V roce 2006 režisér Koťjonočkin mladší (syn nahradil na režisérském postu otce) na filmovém festivalu v Minsku
představil 19. a 20. díl a vyhlásil definitivní ukončení seriálu.
Seriál „Jen počkej, Zajíci“ byl ve své době jakousi sovětskou obdobou Disneyho kreslených seriálů (především
Toma a Jerryho), které byly samozřejmě v Sovětském svazu tabu. Ačkoli jsou obrazově zdařilejší dysneyovské honičky kocoura s myší, nutno upozornit na specifičnost sovětského Vlka a Zajíce. Rusové mají tento seriál dodnes
rádi a považují ho za „národní“. Obyčejně to vysvětlují tím, že jim připomíná obyčejný život a každodenní reálie,
které nezachycovala žádná jiná oficiální filmová produkce tak intenzivně. Doba od 60. do 80. let je v ruské historii
nazývána lety „zastoja“, jinak oficiální dobovou terminologií „doba rozvinutého socialismu“ – neboli doba jakési
sociální a politické stability. To je v seriálu podtrženo v rolích spokojených „sovětských občanů“ při různých formách zálib, kulturních či sportovních aktivit (chodí do lunaparku, do cirkusu, jezdí na parníku, navštěvují koncerty, muzea). Z dobových reálií lze vzpomenout např. typický jednopokojový byt, tzv. „chruščovku“, který byl po
éře komunálních bytů a v obecném bytovém nedostatku vysněným cílem mnoha lidí (právě do něj se Zajíc asi po
deseti dílech stěhuje).
Pokud se soustředíme na sportovní vyžití, můžeme vzpomenout čtvrtý díl seriálu z roku 1971, který se jmenuje
„Na stadionu“. Kromě tradičních atletických disciplín se zde objevuje typicky ruská hra „gorodki“, jejíž největší
popularita spadá právě do období 60., 70. let. Vlk při honičce za Zajícem několikrát zcela rozbije hru Hrochovi,
který je symbolem spokojeného občana odpočívajícího u této poklidné ruské hry. Není náhodou, že všechny obrazy pokojných sovětských občanů představují velká, pomalá zvířata – hroch, nosorožec, prase…
Počáteční úmysl, aby seriál byl demonstrací toho, co je dobře a co špatně (záměrně byly vybrány obrazy zvířat
– vlka a zajíce, kteří nemohou být z logiky potravního řetězce přáteli) v podání režiséra Koťjonočkina postupně získával stále více ironie k zobrazovaným sovětským reáliím a sociálnímu obrazu člověka v nich. Hlavní postava Vlk
zobrazuje sovětského chuligána, který nemá stálou práci, kde může, tam rozkopne popelnici, ublíží malým a slabým
a navíc jistě pokoutně obchoduje, protože si může dovolit na svou dobu drahé věci (auto ap.). Proti němu je postaven
Zajíc – malý, chytrý a odvážný, vzorný občan a milovník kulturního vyžití – na druhou stranu však také provokátor
Vlka, který neopomene příležitost, aby se Vlkovi nevysmál. Zpočátku seriálu dokonce cenzura pustila k namluvení
Vlka legendárního barda, písničkáře, Vladimira Vysockého, ovšem jako nikde jinde, ani zde mu nenechali příliš prostoru a záhy byl Vysockij nahrazen.
V každém případě nevznikl seriál výchovný, protože charaktery hlavních aktérů nejsou zdaleka tak černobílé,
jak si asi původně sovětští činovníci představovali. A přestože už dnes nemůže konkurovat moderním 3D hrdinům,
pro ruské pamětníky 70. let zůstane srdeční záležitostí.
[ 40 ]
05 2008
R O Z R A Z I L
PRAVIDLA HRY
K hraní je třeba najít rovné místo, kde se rozestaví do předem určeného tvaru pět malých dřevěných válečků
– tzv. městeček (rusky „gorodki“) ve čtvercovém poli (2 x 2 metry), kterému se říká město (rusky „gorod“).
Z určité vzdálenosti se pak hází na gorodki pálka (rusky „bit“), kterou je třeba vyrazit z „goroda“ pokud možno
všechny části městečka tak, aby se pálka nedotkla trestné čáry. Vyhrává ten, komu se to podaří na nejmenší počet
pokusů. Hru je možné hrát individuálně (jeden na jednoho) nebo ve skupinách, nejlépe pětičlenných.
Celkem existuje 15 oficiálních forem tzv. městeček, které se staví v předem stanoveném pořadí. Příklad forem
městeček:
1
2
4
5
1 dělostřelectvo
2 hvězda
3 letadlo
4 puška
5 šíp
6 studna
6
R O Z R A Z I L
3
05 2008
EVA MALENOVÁ – vystudovala na FF MU
v Brně němčinu a ruštinu.
Zabývá se ruskou dětskou literaturou.
[ 41 ]
lóže – hřiště
olympiáda a jiný stav
o jiném stavu lindy pelclové
Radoslav Večerka
rozhovor Kateřiny Tučkové s Lindou Pelclovou
Nelekejte se. Nenaznačuji tu poťouchle
jakési podezření věcné souvislosti. Jako
i jindy mi jde o ta slova, která tvoří „souheslí“ našeho časopisu tentokrát.
Kdo by dnes nevěděl, co je to olympiáda! Ale přece: to slovo samo je přejato
z řečtiny, kde zní olympias (druhý pád
olympiador) a tam bylo odvozeno od
jména peloponéské osady Olympia, v jejímž posvátném okrsku nejvyššího boha
Dia se všehelénské hry konaly. Kdy
a kdo je založil, je zahaleno tajemstvím.
Možná to byl bájný hrdina Héraklés, syn
Diův, nebo snad Pelops, když porazil
v závodě na voze krále Oinomáa a získal tak jeho dceru Hippodamii za ženu.
To jsou jen pověsti a mýty. Jisté však je,
že od r. 776 př. n. l. se začali pravidelně zapisovat vítězové olympijských her.
Dálo se tak nejen na jejich oslavu. Řečtí
chronografové tak zavedli přehledný pořádek do letopočtu a kalendáře. Olympiáda totiž znamenala nejen hry v jistém
roce, ale i celé čtyřleté období mezi
dvěma hrami. Letopočet se pak určoval
řadovým číslem některé olympiády jako
hry uskutečněné v některém roce (po té
„první“ z r. 776 př. n. l.) a řadovým číslem (od 1 do 4) některého ze čtyř roků,
které pak následovaly až do hry další.
Nejstarší disciplinou olympijských her
byl běh, postupně přibyl pětiboj, zápas
pěstmi i prostý, závody vozů a jízda na
koni a od 5. stol. př. n. l. konečně i soutěže umělecké (básnění, recitace atp.).
Účast závodníků byla posuzována přísně. Museli mít svobodný původ a morální bezúhonnost a vykázat devítiměsíční
přípravu k účasti na hrách. Ve 4. sto.
n. l. byla Olympia zničena germánskými
Góty a zemětřesením. R. 393 císař Theodosios olympijské hry zrušil.
Sousloví jiný stav neotevírá zdánlivě
žádný zvláštní výklad kromě toho, že je to
zřejmý eufemismus, tj. zmírňující náhrada
pojmenování drsně znějícího, v našem případě zdvořilejší a jemnější označení ženy
„čekající rodinu“ místo naturalističtějšího
těhotná, obtěžkaná, s útěžekem apod. Jen
slovo jiný nabídne možná v hloubkové
etymologické struktuře poněkud neočekávaný významový odstín číselný (je ostatně
skrytě obsaženo i v naší číslovce jeden).
Uznává se jeho genetická identita s řeckým slovem oinos „jeden“, německým
eins, anglickým one, litevským vienas
(s předsunutým v-), latinským unus (též
ve významu „společný“), takže má v češtině vzdálené pokrevní příbuzenstvo též
v adoptivních (tj. přejatých) slovech nebo
v jejich slovotvorných složkách, jako jsou
unie, uniforma, unifikace, unikát, unisono,
univerzita, univerzální atp.
Ještě překvapivější bude však asi zjištění, že k původnímu praslovanskému
znění našeho slova byl vytvořen novotvar s příponou (už v české podobě) –oh
(podobně jako v mn – oh – ý). Z něho
se posléze v češtině místo očekávaného
*jnoh vynořuje útvar noh, který známe
z označení pohádkového živočicha pták
Noh. Dnes nejspíš žádný Čech nepochybuje, že noh je druhý pád množného čísla od slova noha. Jen je trochu zmaten
významem tohoto spojení (že by „nohatý
pták“?); jeho sémantická rozplizlost však
vlastně zapadá do zázračného klimatu
pohádky, tak se nad tím nejspíš též netrápí. Jenže český etymolog Josef Zubatý
(zemřel 1931) zjistil souvislost tohoto
noh a jiný, takže původní význam našeho
pojmenování by byl „pták ojedinělý, jedinečný“ (samozřejmě svou velikostí).
Slovo stav je pro každého českého mluvčího evidentně tvořeno od základu sloves
stát (se), stane (se) nebo stát, stojím. Jsou
odvozena od prastarého indoevropského
kořene mimořádně plodného; příslušná
slovesa a další odvozeniny jsou bohatě zastoupeny ve všech starých indoevropských
jazycích. I v češtině samé je těch slovotvorných potomků požehnaně, připomínáme z nich aspoň stanné (právo), zůstat, bez
přestání, zastání, stávat se, vstát, vstoje,
stojan, postoj, důstojný, stálý, stavení, stavidlo, stávka, dostaveníčko, soustava, stan,
ostatní, podstata, statný atd., ale i přejatá
slova jako instance, konstatovat, stabilita,
stativ, existence, konsistoř, asistent aj. Pro
milovníka jazyka je poznání tak rozsáhlého slovního příbuzenstva jako proud vína,
které může s chutí ku půnebí tisknout a po
jazyku válet, jak to hezky řekl klasik české
literatury Neruda.
A co na závěr? Se vzpomínkou na
ptáka Noha se nabízí etymologicky sice
nesprávný a naprosto nepřijatelný, zato
věcně líbezný výklad, že těhotenství je
pro ženu „stav jedinečný“.
RADOSLAV VEČERKA (1928). Emeritní proferor na FF MU v Brně, zabývá se staroslověnštinou, slovanskými jazyky a indoevropským
prajazykem.
W W W. R O Z R A Z I L - R E V U E . C Z
[ 44 ]
05 2008
R O Z R A Z I L
Tématem tohoto čísla je jiný stav. V jakém stavu se teď,
Lindo, nacházíš?
Teď je zrovna roční doba, kdy se mi začínají potit nohy... Je
to docela nepříjemná záležitost. A jak se v Olomouci pořád
práší, tak mi v botech vzniká pěkná bahenní lázeň. Jinak je mi
moc fajn.
kapsy. Lidé na Jižní Moravě jsou obecně mnohem čistší, vřelejší a vstřícnější. V Olomouci je kupodivu oproti Kyjovu i méně
kulturymilovných lidí. Ve velkém počtu navštěvují vernisáže
a koncerty ve známých galeriích v centru města, ale jakmile by
se měli za kulturou vydat třeba jen dvě zastávky tramvají, tak
radši zůstanou doma. Jsou to peciválové.
A na čem v tomto stavu pracuješ?
Právě sháním krém proti pocení nohou… Jestli se ptáš, co zrovna tvořím, tak začínám pracovat na diplomce… bude na téma
Domov. Začínám si totiž hledat nový domov. Jsem holka z dědiny a města už mám plné zuby, tak hledám nějaké pěkné místo
v přírodě, někde u lesa… malý domek s velkou pecí.
Mezi tvé stěžejní cykly patří cyklus sportovních hřišť.
Jak ses dostala ke sportovní tematice a k hřištím?
Hraješ některý ze sportů, které jsi malovala?
Sport byl zrovna nějak v kurzu, tak jsem nechtěla zůstat pozadu… A pro některé to možná bylo stejné, jako když v Praze
na náměstí ukazují dětem, jak vypadá koza. Od malička lyžuju
a taky se mi vždycky líbily mapky lyžařských středisek… Jinak
mě v poslední době začal hodně bavit badminton a tenis, ale
mým favoritem mezi hřišti je jednoznačně šerm a basketbal,
který vznikl jako první.
A budeš tam mít internet? Jestli ano, tak ta pec bude
stejně rázem uprostřed světa.
Internet tam rozhodně mít budu. On je to taky jeden způsob obživy, který ti umožní žít v přírodě a stýkat se s ostatním světem,
jen v okamžiku chuti na něj... A peci je to jedno. Hlavně, že peče
výborné buchty…
Ale vážně, proč tě to láká na venkov? Pro práci umělce,
a obzvlášť v tak mladém věku, je přece kontakt s městem
a jeho výstavními možnostmi nepostradatelný …
Ve městě žiju pět let a od té doby se mi začaly víc mastit vlasy
a zhoršila pleť, jsem nevrlá a často propadám depresím… hi…
Stačí, když na víkend vyjedu na chalupu do Beskyd a rázem se
celá zregeneruju. Ale už mě nebaví regenerovat se a následně
se opět zanést špínou po příjezdu do města, chci být už pořád
šťastná a krásná… proto venkov a příroda.
A pro tvorbu mi příroda zcela vyhovuje, mám ráda klid a pohodu a městský ruch mi při tvorbě zvlášť nepomáhá. I městská témata je pro mě přirozenější zpracovávat s odstupem v přírodě.
A je kontrast mezi současným Kyjovem, odkud pocházíš,
a městem jako je Olomouc nebo Brno pořád výrazný?
Nebo všechno smetl ten internet a televizní reality-show?
Kontakt s Kyjovem pomalu ztrácím, jezdím jen přímou trasu
Olomouc-Nenkovice, kde žijí rodiče, ale myslím si, že rozdíl
bude vždy, v nátuře lidí. Vnímám ho tím spíš, že Olomouc je zcela jiný kraj, než v kterém jsem se narodila. I když se společnost
stěhováním neustále mísí, stále zde žijí typičtí Hanáci, statkáři, kteří se chlubí stájemi a chlívy, ale zároveň mají hluboko do
R O Z R A Z I L
05 2008
Ve sportu jsou tím nejdůležitějším pravidla. Jaká pravidla
jako malířka zabývající se geometrií a řádem dodržuješ?
Pravidla slušného chování a pravidla silničního provozu.
To se hodí. A myslíš, že nějaká pravidla platí pro umění obecně?
Nebo je na umění krásné právě to, že žádná pravidla nemá?
Jistě… pravidla jsou ve všem, i když říkáme, že ne… třeba už jen
pravidlo spokojeného autora, nebo naopak pravidlo spokojeného zákazníka.
A jaké nejzávažnější pravidlo jsi v životě porušila?
Podle mého otce to, že jsem začala malovat.
Vidím to tak, že když se sešly tři sudičky nad kolíbkou Lindy
Pelclové, řekly, že bude za 1. krásná, za 2. chytrá a za
3. malířka. A do té chvíle pyšný otec, který číhal za rohem, se
vyděsil a řekl: U nás bude existovat jedno pravidlo – neexistují
tužky, pastelky, štětce, barvy, papíry, plátna, nic. Malířka,
to by tak scházelo. Ale pak se objevil nějaký našeptávač…
Kdeže. Můj otec taky vystudoval výtvarku, to je na tom to zajímavé. Ovšem mé malby, jako jsou Hřiště, jsou podle něho spíše
omalovánkami než uměním. Máme prostě každý jiný názor na
věc. Vždycky mě v tvorbě podporoval, ale v posledních letech se
něco zlomilo a nějak si nerozumíme.
[ 45 ]
lóže – hřiště
dílna – olympiáda 10
dílna – olympiáda 10
lóže – zmrzlina
A jaké pravidlo jsi porušila podle maminky?
To, že jsem si našla o 11 let staršího partnera.
To chápu, po něm totiž nebudeš ani dědit v rozumném věku.
Kolem šedesátky by tu nějaký nebyl? A co takhle dělá partner
malířky?
Problém je, že má tuhý kořínek, takže možná bude dědit on po
mně… můj partner je totiž kosmonaut a ve volných chvílích
zdolává osmitisícovky…
A pečeš mu buchty? A co kdybys dala svůj
oblíbený recept i nám?
Samozřejmě. Hlavně, když se chystá na výpravu, jako když jde
Honza do světa, takže typické české buchty s mákem.
S obrazy Lindy Pelclové jsem se poprvé setkal v roce 2004 při úvodním ročníku Artkontaktu, soutěže pro výtvarníky nejmladší generace,
především pro studenty vysokých výtvarných škol. Patřila k těm několika mála, kteří v přemíře exprese nejrůznější provenience reprezentovali opačnou podobu aktuálního usilování, totiž hledání nových podob uplatnění jazyka geometrie. Hladké, neosobní traktování
barevných ploch a linií svědčilo o tom, že je jí naprosto jasné, o jakou podobu obrazu usiluje. Nejdůležitější byl ovšem vlastní koncept,
který si pro sebe objevila a který programově převádí do roviny obrazu. Uvědomila si, že sui generis geometrickou konstrukcí jsou vlastně všechna lineárně vymezovaná hřiště, sloužící k provozování nejrůznějších sportů. Její obrazy jsou kromě jiného také skutečně krásné, ovšem estetických kvalit dosahuje umělkyně vlastně až sekundárně, respektováním výchozího konceptu a jeho transpozicí do roviny
malby. Výsledkem je určitá geometrická konstrukce, de facto barevná plocha, rozdělená nějakými liniemi. Právě tak vypadají totiž podoby hřišť pro různé sporty, jak si je autorka postupně hledá v příslušných publikacích. Pro celý soubor zvolila jednotné měřítko, takže
vztahy mezi formáty jednotlivých obrazů reprezentují vzájemné vztahy proporcí skutečných hřišť. Jediné, co není u podoby hřiště dáno,
je barva. Tu autorka volí v souladu s vlastními malířskými záměry, ale především s určitým pocitem adekvátnosti k příslušnému sportu. Autorčina první brněnská výstava reprezentuje právě tento soubor jejích hřišť. A my si uvědomujeme, že se jí podařilo objevit novou,
osobitou podobu geometrické malby právě proto, že zvolila optimální koncept, co do roviny obrazu transponovat. Ještě v šedesátých
letech byla jediná podoba aktuálního geometrického umění spjata s naprostou absencí jakéhokoliv odkazu mimo samotnou autonomii
obrazu, ať se jednalo o díla hlásící se k neokonstruktivismu nebo o malířský či sochařský minimal art. Dnes je situace jiná – nejenže
neodmítáme určitou, pro samotnou skladbu určující sémantiku, naopak, jsme si vědomi, že právě toto může být cesta k obohacení
samotné abstraktní malby o nové podoby. V našem československém kontextu měla v tomto usilování největší důležitost díla těch, kdož
vstupovali na výtvarnou scénu v době, jež byla ve znamení postmoderny. V takové, již mnohem otevřenější situaci, bylo možno usilovat
o novou významovost při respektování geometrické skladby a při důrazu na akceptování malby jako ideálního média. V této situaci
uplatnila Vladimíra Sedláková citované technické výkresy a grafy jako nové téma, Mária Balážová spojila striktně geometrický ornament se sémantikou radikálně geometricky stylizované hadí figury, Pavel Hayek substituoval v různých typech struktur geometrické
útvary citovanými přírodními formami, Zdeněk Halla prezentoval nalezené lidové ornamenty jako geometrické struktury, nejobecněji
novou problematiku rozvinul Petr Kvíčala tematizací repetitivního ornamentu jako autonomního obrazového poselství. Atd. Do takto
modifikovaného světa obrazové geometrie vstupují dnes zase nejmladší tvůrci, mezi nimiž bude mít Linda Pelclová, vytrvá-li v intenzitě
svých výzkumů, neodmyslitelné místo. Také ona propojuje tradici čisté malířské abstrakce se vztahem k jiné linii moderního a dnes
i postmoderního umění, k oné duchampovské, pro niž je charakteristická snaha vtáhnout do „světa umění“ mimoumělecké objekty
v nejširším slova smyslu (objektem sui generis je dnes samozřejmě i určitá myšlenka). Přitom téma, které se jí podařilo pro sféru obrazu objevit, je skutečně jedinečné, až se divíme, že to – alespoň v dostupném okolí – zatím ještě nikdo neučinil. Jedním z aktuálních fenoménů soudobého umění je sociální zakotvení, někdy hodně lapidární. U Lindy Pelclové bychom mohli uvažovat také o sociální reflexi,
ovšem velice subtilní. Vždyť sport, k němuž jsou využívána hřiště, která transponuje do svých maleb, je v celém dnešním světě mnohem
populárnější a známější než jakékoliv soudobé umění. Je to tedy pozoruhodný paradox – výtvarnice nám prezentuje jako své obrazy
geometrické konstrukce, které de facto spousta lidí zná jako předpoklady určitého svého, pro někoho jistě stejně bytostného zájmu
jako je zájem mladé umělkyně o nové možnosti abstraktního obrazu. O její schopnosti zkoumat soustavně určitou problematiku svědčí
obrazy, které těm vystaveným předcházely a vlastně představují k nim komplementární problém – jediná forma konkrétního hřiště je
rozvinuta do celé řady barevných variant. A o tom, že je autorka schopna soustavně transponovat motivy různých typů geometrických
struktur, vzniknuvších mimo samotnou autonomii světa umění, do roviny klasické malby, zase svědčí obrazy s citovanými strukturami
geometrických tapet, které vystavuje na druhém ročníku Artkontaktu 2005.
Jiří Valoch (1946). Autor je kunsthistorik, kurátor a konceptuální umělec
[ 46 ]
05 2008
R O Z R A Z I L
© Linda Pelclová
R O Z R A Z I L
(Baseball)
05 2008
[ 47 ]
čtená
dílna – jiný stav 3
že se neoženil, a ve společnosti bude dotazován, proč se vlastně
neoženil. Podobně podá širší rodina pomocnou ruku, aspoň
krátkodobě, při nemoci nebo nezaměstnanosti. Nejnutnější
nezbytná podpora neprovdané sestry je také samozřejmost, ale
to až kdyby bylo nejhůře. Nejprve každý bratr pomáhá zajistit
její vdavky.
O staré rodiče se zpravidla nejstarší syn stará i fyzicky, nejen
finančně. Konkrétní péče dopadá ovšem na jeho ženu, čili nejstarší snachu, která bývala v hierarchii druhá hned po tchyni.
Nebývá tím nadšena, ale bere to jako kus života. Dokud to jde,
pohlídá zase babička děti. Indické děti těžko chápou některé
naše pohádky, v nichž bydlí babička s dědečkem nebo babička
sama někde o samotě v chaloupce. V dnešní době se už i v Indii
vyskytují staré manželské dvojice, které žijí z různých důvodů
samy, ale jsou to výjimky. A když pak jeden z nich zůstane úplně
sám, bere ho syn k sobě téměř vždy. I proto je syn tak důležitý.
Z tradičních důvodů se nepokládá za vhodné, aby staří rodiče
žili u vdané dcery. Mohlo by to ostatně být i obtížné, vždyť ona
se bude pravděpodobně starat o manželovy rodiče. Při pobytech v Evropě Indové s úděsem pohlížejí na staré lidi o holích,
nesoucí nákup, nastupující do tramvaje. V Indii by jim vše obstaral někdo z rodiny. Argument, že u nás i staří lidé chtějí být
co nejsamostatnější, dokud to jen trochu jde, se setkává s nepochopením. Zato v Indii se cizí návštěvník, který evidentně
už překročil nějaký blíže neurčený věkový limit, dočká otázky:
„Kdo se o vás stará?“ Odpověď, že nikdo, budí dost nepříjemnou reakci – rozpaky smíšené s jakousi nedůvěrou. Indům též
připadá divné, že u nás starší generaci nikterak nevadí, když se
mladí osamostatní a odstěhují, i když zatím nezaložili rodinu.
V takovém případě předpokládají špatné vztahy mezi rodiči
a dětmi a těžko se jim to vymlouvá. Samostatnost není v Indii
příliš ceněna.
Každá samostatnost tak trochu zavání samotou a samota
je pro indickou mentalitu něco hrůzného. Proto tedy ať rodina omezuje, jen když také chrání – před samotou a před
ústrky zvenčí.
PhDr. DAGMAR MARKOVÁ, CSc. (1935) v letech 1969–1998 působila v Orientálním ústavu AV ČR a opět zde působí od roku 2003.
Zabývá se sociální problematikou současné Indie a hindskou literaturou, z níž také překládá. Externě vyučuje na Filozofické fakultě UK.
W W W. R O Z R A Z I L - R E V U E . C Z
[ 56 ]
05 2008
R O Z R A Z I L
Čt2, 18:30, Skoky do vody aneb
„Žádný skokan z nebe nespadl“
Dvojmonodrama
o pomíjivosti sportu, života a pachtění
Jiří Hájek
OSOBY
Zdeněk, kolem 40 let, uklízeč v bazéně
Václav Hejlík, 34 let, skokan do vody
Karel Gašparec, 54 let, jeho trenér
[…]
Kapitola první: pan Václav Hejlík ml.
1. rozhovor, dokumentární,
„Jaké byly vlastně vaše začátky?“
VÁCLAV (sedí na skokanském prkně oblečený nebo v županu,
případně sedí na schůdcích vedoucích na prkno a vypráví, je
evidentně spokojený, klidný. Přišli se zjevně podívat na místo,
kde trénuje)
Tak tady to teda jako začlo. Tady jsem trénoval, kolik to je, 14…
ne ne 16 let, jo, 16 let jsem tadyhle podstupoval dennodenní dril…
Teda byly tam samozřejmě pauzy, to ano. (Zámlka.) No ale ten
opravdovej začátek cítim už dřív, to když jsem trénoval s otcem.
Netvrdím, že to byly ty pravé tréninky, ale začátek to byl. Tehdy
si mě totiž tam všimnul Karel Gašparec. On trvá na tom, že mě
pozoroval docela dlouho, ale já si myslím, že mě prostě zkusil,
když viděl, jak se pod rukama táty tak trochu trápim. Oslovil nás
s tátou, řekl, že jsem talentovanej, že mám dobrý držení těla a poměrně slušnej odraz. To ale bylo jenom na malym prkně. Je fakt,
že mě tedy zkusil hnedle na trojce, kde jsem si nebyl moc jistý, ale
nebylo to stejně až tak důležitý. Karel mě prostě zkusit chtěl, tak
mě zkusil. … (padla otázka na věk)… 17 mi bylo, to víte, že jo.
Ale je tady porád taková nějaká… zajímavá atmosféra. Nevim jak
to vyjádřit… tak je to kus mého života, halt. Fuj. … („Jaký byl ten
první trénink?“) Trapas! Tak bylo to, jako když přijdete na trénink,
kde je spousta starších kluků, 18, 19, ale i třeba 17, ve vašem
věku teda, no a přídete tam s tatínkem. Sem chtěl samozřejmě
jít tam sám, ale otec si mě chtěl prohlédnout, jak mi to pude, což
mi samozřejmě nepomohlo. Otec mě pak ještě drbal, jak jsem se
choval („S otcem nemáte moc dobré vztahy, že?“). No není to mezi
náma nic moc, ale každý si jdeme vlastní cestou, myslim, že je to
takové tiché… tichá… tolerance. Ale jo. Mam ho rád… tolerance. To
by ale nemělo bejt hořký, ne.
…chtěl bych nějakou historku na začátek… Ale vono tam toho
humoru moc není v tom skákání. To akorát, když jsme s klukama blbli po tréninku, to jsme se vyblbli. Se skákalo, paragány,
RO
OZ
ZR
RA
AZ
Z II L
L
R
05 2008
03
letadla, prdeláče, kufrovali jsme se. Víte, co to je, ne… nemusim vysvětlovat. Tak tohle je na tom skákání nejvtipnější… tak
to jsou tak ty začátky… Jo.
(Tma.)
Moment, tak já si to ještě jako řeknu, teď to natočíme a pak
to v tom dokumentu bude jako na začátku, to, co jsem teďka
vyprávěl jo? Dobře, tak jo, fajn, já můžu.
Václav Hejlík jméno mé, todle je moje působiště, když zrovna
nedělám něco jinýho, a to já většinou nedělám. Je mně 34 let
a jsem skokan do vody... Nezní to blbě, jsem skokan? Neměl bych
radši říct vrcholový sportovec? Tak já to řeknu... Jsem vrcholový
sportovec a dělám to všechno jenom pro vás. Skáču do vody, aby
jste se vy bavili a slibuju vám, že budu vytrvale reprezentovat
Česko, a udělám pro dobrý umístění všechno... pro vás!
2. Situace - pavlačová
(Skokanský můstek je nyní otočen k divákům bokem a znázorňuje pavlač. V zákulisí je slyšet křik, zjevná hádka, může být
také nahrané. Hlas Václava a jeho ženy, není třeba rozumět
slovům.)
VÁCLAV (vchází na pavlač) Dej mi pokoj! Mně nebudeš radit, co
mám dělat, mně ne, to si nedovoluj! Co si vo sobě vůbec myslí,
kdo ti dal… ti dal právo určovat mi, co mám a nemám dělat.
Jenom chci, když do prdele přijdu domu, chci mít klid a nebudu
pořád něco dělat. Chci si totiž miláčku do prdele odpočnout,
chápeš to? No bóže tak jsem pochcal rantl vod hajzlu, to je
problém, beztak sedíš na prkýnku. Jsou tam kapičky, jo to víš,
že jsou tam do prdele kapičky. Močim ve stoje, jsou tam teda
kapičky. Někumu se to snad nezdá? Někomu se nelíbí, že močim
ve stoje? Fajn, takže od teďka budu tak jako vždycky, Leničko,
močit ve stoje. Taky jsou po tobě vlasy a všude a řikám něco?
Držim hubu a po mně jsou kapičky jenom na záchodě. A kouřit
budu, budu Leničko, protože mě (cedí přes zuby) sereš. A je
to. (Zapaluje si cigaretu.) Jsem klidnej. Kráva blbá! Celej den
strávim na prkně a v tělocvičně a ona mi řekne, že nic nedělám.
Ty víš co to je? Víš to?! Kdybys slečinko věděla, co to znamená
denně pernamentně myslet jenom na ten jeden podělanej skok.
Takovej nápor bys ani za boha nezvládla. Chodit do podělaný
práce, co to je? Víš (hovno)… ale! Víš co? Víš co, taky nemusim
chodit domu vůbec. Co se s tebou budu bavit…
Jsem skokan, no tak jo. Umim toho víc než ty bys… co si to do-
[ 57 ]
čtená
roli ochránce se někdy pokouší i docela malý kluk. Symbolický je svátek rakšábandhan, při němž sestry uvazují bratrům na
zápěstí rákhí, jednoduchý náramek obyčejně z příze, a za to dostanou od bratrů dárečky, obyčejně finanční. Nemít komu uvázat rákhí nebo nemít osobu, která by rákhí uvázala, se pociťuje
jako kus prázdnoty v osobním životě, i když je to jen dočasně,
třeba když se bratr zdržuje v cizině.
Proč takový důraz na syna a pokud možno na víc synů? V Indii pobírá důchod jen malá část obyvatelstva ve státní službě;
další část, zaměstnaná např. ve velkopodnicích, si může platit
na „fond prozíravosti“, což je tak trochu náhrada důchodu, ale
vyplácí se při odchodu celá částka tzv. najednou. Ne každému
pak stačí do konce života, tím spíše, že mnozí ji využijí např. na
nákladnou svatbu dcery a její věno.
Záchrannou sítí je pak rodina. Syn převezme péči o staré
rodiče. Největší zodpovědnost má nejstarší syn, ale může-li
se o břímě podělit s bratry, tím líp. Mluvit o břemeni je vlastně nevhodné, protože péče o rodiče je samozřejmost. Zemře-li
otec předčasně, padá zodpovědnost na nejstaršího syna, i když
je ještě velmi mladý. On sám třeba nemůže vystudovat to, co
si přál, ale mladším bratrům vzdělání umožní. Zde tedy role
dohlížitele a ovladače splývá s rolí pečovatele – v téže osobě.
V takové situaci se bratr stará i o vdavky sester, ve spolupráci
s matkou a strýcem, případně s dalšími příbuznými.
Dívky počítají s tím, že pro ně ženich bude vybrán, a pokud
není výběr příliš na hlavu postavený (dejme tomu on 65, ona
19), nemívají námitky. I ony rády přenechávají tíži zodpovědnosti rodině. Nedaří-li se dceru vdát, nebude slýchat od rodičů
řeči typu „hé Rám (obdoba našeho jéžišmarjá), je ti tolik a tolik
let, a nejsi vdaná, ty se snad ani nevdáš“, ale o samotě si rodiče
popovídají, jaké je to trápení, že dceru ještě nevdali.
Neožení-li se některý z bratrů, vrhá stín na celou rodinu.
Starší vyčítají sami sobě, že ho neoženili, dokud byl ještě poddajný. Ale jak léta jdou a přibývají a bratři stárnou, začínají
se na něj mračit. Ne však že by ho zavrhli. Když člověk, který
nezaložil rodinu, je bezdětný (v Indii opravdu!), a tudíž nemá
syny, přijde na stará kolena o zaměstnání a důchod nedostane,
nastoupí rodina. Nejstarší bratr, opět pokud možno ve spolupráci s mladšími bratry, syny a synovci, pomůže, jak se jen dá.
Samozřejmě si takový bezdětný nemůže moc dovolit, ale pokud
bratři mají jakžtakž prostředky, ubožákem a bezdomovcem nebude. Jenom až do pozdního věku doma občas zaslechne výtku,
čtená
voluješ… A umim to sakra dobře. A kouřit bych neměl, kruci. No
jo to teda nee. Ale nebude mi to řikat někdo jako ty. Nikdo! To je
jenom a jenom moje věc, do toho tobě… po tom je ti… (hovno)
Prd! Nejsi můj trenér. Nejsi NIC a mě nebude nikdo stavět do
latě, rozumíš, nikdo! Jasný Lenko – Rozumíme si, Gašparec? Hele
Karle, dyť já nekouřim, no jo, nekouřim. No opravdu, podívej,
můžeš mi prohledat kabát, no pojď, no neblbni, Karle. Na výkonu
to znát není, tak co. Soustředim se stejně jak dřív. A beztak,
cigára prodlužujou dech a delší dech, lepší soustředění. Neřvi...
Neřvi, Karel. Mě nebude nikdo stavět do latě (k manželce) Ale ty
se mi do toho ne… pleť. Ty mě netrénuješ a nikdy nebudeš. Jak
bys mohla… nikdy jsi nic nedokázala.
(Leze na zábradlí.) Hop, hopla panáčku. Skočíš si a bude. Tři
vteřiny, tři sekundy a hotovo… Ty vole zabít se tady se saltem
vpřed a třema vrutama… no, tři bych asi nedal, i když… Ale
prd, to bych se tak leda zavrtal do trávy. Tak teda dva vruty,
dobře… jestli bych udržel pevný nohy, stejně by se povolily. Byl
by to ten nejzásadnější skok mýho života… Jenom tři vteřiny,
to je v prdeli, to je sport… a já si musím vybrat akorát skoky
do vody, jako by nebyl kratší sport. (Luská, plive dolů a počítá
si.) Tak tady maximálně vteřina půl. To by se letělo co, co?!
Žádný body, žádnej potlesk, žádný nadávání….
Tak si dáme ještě jedno a pudeme spokojeně domů. No spokojený to až tak nebude, budeme mlčet, že. Pomlčíme si tak nějak deset minut, pak nám začne Lenička dorážet, budem chvíli
uražený, žádný vlídný slovo Lenička chvilku neuslyší a pak si
dáme… dáme… hm.
To je mi rada, uč se něco jinýho. Co budeš dělat potom Václave,
co budeš dělat, už totiž nejsi nejmladší, za chvíli tě převálcujou
mladší, nic jinýho neumíš... Ty vole, neumim? Já mám školu
holčičko, jako ty... Takže co jako. A co mám jako při tomhle
tom dělat. Tak se mám zabít, mám skočit nebo co? Skočim!
(Zpívá)
Neskákej Vendo
dyť je to vysoko,
neskákej Vendo,
už ani krok
Zůstaň stát Venouši
Zato to nestojí
Nebo si skoč
Skoč
Jóooo. 9.9; 9.8; 9.5 – ty hajzle; 9.8; 10; 9.8; 9.9
Já si měl založit kapelu, dřív, než bylo pozdě. A teď už je pozdě. Možná by se otec upnul na bráchu a já měl pokoj. No nic,
zpět chlapče, zpět.
(Zachází zpět domů.)
3. rozhovor, dokumentární – mistr Evropy!
Dobrý večír, dámy a pánové, všichni tam uvnitř, teda tam venku. Jako u televizních obrazovek. To je jedno, prostě ahoooj!
Dámy a pánové, stojí před váma mistr Evropy ve skocích ze tří
metrů i z věže. To, co se už šest let nikomu nepovedlo, jsem
[ 58 ]
dokázal jáááá Václav Hejlík toho času ožralý a šťastnej. Je to
tak, jsem mistr. Mistr Evropy!!! Mistr!!!!
Pardon, pardon, chtěl jsem jenom na úvod. Je vám asi jasné,
určitě, že jsem mírně opilý. No však taky slavim, slavím. A je
proč. Mistr, mistr, mistr
A vy zrovna dneska a takhle večer… To se nemůžete divit. No
možná bych… sme to měli nechat na zítra, budu mít určitě
volno. Pani Helenko poďme se na to vyprdnout, hele zvu vás
na panáka, co? Sem myslel, že ten dokument bude jako tak
nějak normální a ne, takhle nalitej, to se nedá srozumně mluvit. V emocích? No to jo, emoce to se mnou třese, to teda jo.
Mistr! Jenom abych nevypadal… jako pitomec… Zítra už budu
zase normální… nebo pozítří, mohli byste si natočit kus tréninku. Vážně?… Nevadí… dokonce naopak… Tak teda jo! Tohle
střihnete, že jo!
Akorát jsem v tom nejlepším, oslavujeme hlavně… no jsou tu
skoro všichni, Hlavně teda s Karlem, ale přijel dokonce i táta.
Šel spát už, no. …Co?… Jo manželka, tak Lenka je doma, má
nějaký problémy, nic vážnýho, jenom takový zdravotní maličký
komplikace, titěrný až… až… jo.
Ale teda vážně. Je to opravdu naprosto báječný pocit. To se
vám děje tak leda párkrát za život… je to štěstí! To je přesný,
štěstí. To štěstíčko stálo při mně, měl jsem ho jak se říká za
prdelí. Pardon, tak se to říká. Nechci působit jako nějaký buran. Je to nejšťastnější období, co do mé té sportovní kariéry
doposavad bylo, je. Šlo to se mnou nahoru, kondice se zlepšovala, výkonnost šla logicky výš, a zúročilo se to, na trojce,
ale hlavně na věži, myslím samozřejmě desetimetrovou výšku.
Republika druhý na trojce a první na pětce a desítce, různé
šampionáty, druhý, třetí, a vrchol Mistr Evropy, jo! To je pro
mě ta zásadní tečka. Tam mi to štěstí popřálo, tam jo. Je to báječná odměna za ten dril, za ty roky tréninků, kdy to vypadalo,
že z toho možná ani nic nebude. A to je ta odměna.
Víte, ten skok, to je magická věc. Ten magický okamžik, když se
odrazíte, a už víte, jestli to bude dobrý nebo teda špatný. Uděláte ty vruty ty salta, proříznete prstama hladinu, ani necítíte
hned vodu. Už pod vodou se nějak cítíte, promítnou se hnedka
ty chybičky, běží to hlavou. A pak to čekání na body, kvůli kterým to děláte. Když to nevyjde, všechno padá, šlapete vodu, ale
pak je to takhle dobrý a to je pořádný zadostiučinění.
Jsem Mistr, mistr, mistr! Teda samozřejmě je to i Karlova, Gašparcova zásluha. Ale já jsem… ne, jsem mu vážně vděčnej,
hlavně teda za tu důvěru. Nebylo to se mnou růžový dycky.
A teď olympiáda a hurá!
Tenhle sport nemá nějakou medializaci, a najednou co je rozhovorů, lidi se zajímaj, autogramiády jsou plánovaný. Mě vůbec
překvapilo, že jste chtěli tenhle sběrnej? „sběrnej” dokument
točit právě se mnou… ale proč ne. Řeknu vám, pořád mi někdo
volá. Dokonce budu dělat rozhovor do TV Magazínu.
Nikdy mi nezvonil telefon tak často co teď… (zvoní telefon)
no vidíte, my o vlku. Hned to vypnu… No podívám se… Vidíte Lenka, manželka, to vypnu… dobře, klidně to… jestli vám
05 2008
R O Z R A Z I L
čtená
to nevadí, mně to nevadí… (bere telefon). Ahoj, co se děje…
co?… Počkej, počkej… (ke kameře) moment… Ano… (poslouchá, tvrdnou mu rysy)… Ale… Lenko… (poslouchá) Dobře, tak
ahoj, zít… ra.
Tak se o mně ví. Veškerá… ta snaha se teď zúročila… tréninky
udělaly, co je třeba… bylo… Nic se nestalo… všechno v pořádku… můžeme pokračovat… Co bych tak ještě… Ne to není důležitý, nic se neděje. To s tím nemá nic společného. Je pozdě,
tak padla ta únava… Už to vypněte! Do prdele, končim… To
jsou osobní věci, do toho… nebudu se vám tady… Konec. Do
hajzlu!
[…]
5. rozhovor, dokumentární – „Ničeho nelituji!“
To bych rozhodně tak neřekl, že po mně… že nikoho nezajímám,
to se mi zdá trochu zbytečně ostrý. Spíš, že snad padl zájem, to
ano. Ale to není ve sportu nic tak zvláštního, zvlášť u takového
jako jsou právě skoky… víte, skok do vody nikdy nebyl, a nechci
být špatný prorok, ale ani nikdy nebude extra mediálně atraktivní sport. Nebudu denně dělat rozhovor pro televizi nebo nějaký
časopis. Tak to je a těžko se na tom něco změní. Ale mně už to
takhle vyhovuje, skutečně ano. To mi věřte.
Ale jinak jsem pořád velmi činný, trénuju, jezdím, minulý týden zrovna proběhla soutěž v Hamburku. …desátý… to je velmi
dobré umístění… nevím přesně, 35, možná. To je velmi slušné, jsem s tím opravdu dost spokojený. Samozřejmě může být
vždycky líp. Ale taky hůř.
…Ne, to si nemyslím, skutečně o tom nejsem přesvědčený. Nebyla to chyba. Víte, je to přirozený vývoj, ano, to je to slovo, jednou se to stát muselo. Karel Gašparec a já jsme začali cítit, každý
trochu jinou tendenci, jinou potřebu směřování. Karel, Karel, to
je otázka vývoje, už jsme se asi moc znali… je to vrtkavé… Ano,
chtěl mě stáhnout, vrátit do tréninkového procesu, což bylo asi
v daném období v pořádku, ale pochopte, já měl jinou potřebu.
A i když to teď tak nevypadá, nemyslím si, že byla chyba se s ním
rozejít. A rozhodně si nemyslím, že by mi to ublížilo, to opravdu,
mi věřte, to ne. Ne. Myslím, že určitě ne.
Mám teď více času na soukromý život. Mám co dohánět i spravovat. Se ženou se už zase stýkám, minulý týden jsme byli
na obědě, myslím si, že jsme si hodně věcí vysvětlili, ale do
ničeho se neženeme. Dáváme tomu volnější průběh, abychom
něco nezkazili. Lenka říká, že nesmíme spěchat a jsem přesvědčený, že má pravdu.
Jsem spokojený, no jistě opravdu je tomu tak. Ten humbuk
kolem mě ustal a je víc klidu na to co umím a to mi vyhovuje.
Tréninky jsou volnější, s Karlem byl větší dril. On měl problém
především s managinkem, současný trenér se tedy soustředí
především na to, každý má něco. Do soutěží se příliš nehrneme, jde momentálně především o trénink. Soustředíme se
hlavně na olympiádu, tak mi držte pěsti.
R O Z R A Z I L
05 2008
6. Situace – ráno, doma, sám
(Sedí opřený o stěnu a jen se tiše dívá před sebe, občas potáhne
z cigarety a odklepe jeho výraz je prázdný, bez zápalu, je na dně.
Na židli má položený telefon a tu a tam se po něm podívá jako
by čekal, že někdo zavolá. Odejde, zapíná velmi hlasitě muziku,
vrací se s obálkou, vyndává papír, v klidu mlčky ho podepisuje,
odkládá. Vstane a odejde vedle, vypíná muziku, vrací se s Annoncí.) Hledáme řidiče MKD. Jedná se o přepravu osobních automobilů. Požadavky: Ř.P. skup. C, E, praxe 3 roky… hm.
Takže… a co trénovat… no… Programátor, samostatný technik…
programátor … obchodní manažer, účetní, manažer… ach, jo…
závozník… jo (zakroužkuje, odhodí noviny). Sakra. (Bere telefon, vytáčí číslo.) Ahoj. Teď jsem to podepsal. Mam ti to poslat
nebo sejdeme se? Dobře pošlu to.
(Mlčí.) Jo dobrý, teď jsem vstával, rozleželo se mi to v hlavě.
Chápu tě.
Jakej je? Hodnej, hezkej, uklízí, chce děti, má pořádnou práci?
Já ti nic nevyčítám, jo, chápu tě, vždyť jsem to řekl. Jenom se
tě ptám, jakej je, normálně se ptám. To jsem chtěl slyšet. Jenom jsem potřeboval slyšet, jestli se o tebe postará. Nic víc.
Jo já jsem na tom dobře, jo, pouštim si oblíbený kapely, podepisuju rozvodový papíry, hledám si práci, kouřim a tak. Trénuju, jo. Trénuju, jak se sebou ještě dlouho vydržim. Ne hele
promiň, opravdu ti nic nevyčítám, je to celý moje chyba a ty
ses k tomu holt postavila takhle. Jsem debil. Promiň.
Nezavolal. Ne. Jo trénuju. Nebudu mu volat, nemá to smysl. A co
se vo to vůbec najednou tak staráš. Nejdřív jsi chtěla, abych toho
nechal, tak já o tom teď uvažuju naplno, asi toho nechám. Nemám na to. S Markem se nikam nedostanu, jako trenér je absolutně k ničemu a sám na to nemám. Jo, já vim, ale nemá to cenu,
proč by to dělal, proč by mi měl pomáhat, když jsem ho podrazil.
Kašli na to. Budu dělat třeba závozníka, bude líp… Nechme to tak
ano, prostě to nemá cenu, na olympiádu se takhle stejně nemám
šanci kvalifikovat. Pošlu to. (Odkládá telefon.)
Čau.
Ahh. (Zvedne zpět Annonci, ale vzápětí ji odhodí, zapálí si cigaretu, stoupá si na židli.) Deset. Tak Vašíku máš po parádě.
(Přehrává si reklamu na deodorant, kterou točil.) Po celém
namáhavém dni, který strávím v tělocvičně, jsem vždy velmi
zpocený. Dřív jsem nevěděl, co s tím mám dělat, ale pak jsem
narazil na deodorant s neuvěřitelným účinkem. (Skočí se židle.) A navíc je vodě odolný a to je super!
To je super, narazil jsem na deodorant, narazil jsem. (Zvedne
telefon.) Ahoj Marku, hele… můžu s tebou chvíli mluvit? Nerušim? Včera jsem se cejtil dost blbě, doufám, že jsem nebyl moc
nepříjemnej… jo, bylo to zbytečný, já vim, ale taky to stálo za
prd… Počkej… počkej. Myslíš, že to má ještě nějakej význam,
myslíš si, že máme šanci na olympiádu? Máš pocit, že to vůbec
za něco stojí? Od začátku se jenom pachtim, žádnej kloudnej
výsledek. Ne promiň, počkej. Prostě končim. Sám na to nemám
a ty mi v tom fakt nepomáháš. Jdi do hajzlu. (Zavěsí. Sedne si na
podlahu, zapálí si cigaretu, chvíli kouří, dívá se na telefon, vytočí
[ 59 ]
čtená
číslo, zavěsí to a položí ho. Dívá se na něj, přivoní si k županu,
strhne župan, třískne s ním a na zemi potichu pláče.)
tma
konec první kapitoly
Kapitola druhá: pan Karel Gašparec
Večer
KAREL (slyšíme Karla Gašparce, jak volá za kluky, které trénuje) A zejtra nástup už ve dvě, jasný, né že budu někoho
vomlouvat, to mě pánové neserte. A spravte se trochu doma,
dneska to stálo za hovno. Eslivá to takhle bude vypadat zase,
tak končíme! No jo, nazdar, nazdar a pozdravujte rodičové.
A ať ti konečně koupěj plavky, Laďo. Nazdar. (zavírá dveře)
ZDENĚK (vstupuje s kýblem a velkým smetákem, aby setřel
podlahu, chvíli kouká, potom hodí hadr na podlahu)
KAREL (vrací se) Nech to bejt, Zdendo, já to dneska udělám.
Domu mě to nějak netáhne, tak si možná dám ještě dva tři
bazény a pak to stáhnu. To víš, že jo. Ser na to chlape. Nazdar
zejtra. (Zdeněk odchází) Dám si pár bazénů a co, a pudu doprdele leda, hovno domu. A co bych plaval, dám si trochu mazání
(napije se) pár mazénů, bazénů s mazáním. (Bouchnou dveře.)
A co zamknout Zděnečku, nee? A já vim, vždyť je to fuk. Už
běžim. (Zamyká.) Aspoň bude mít Karel Gašparců klid, budeme
mít klid jenom na sebe, Karlíčku. (Vrací se a kopne do kýble.)
Sakra kterej vůl to sem… ale no jo porád. Voda k vodě tak co.
(Vytírá to.) Jako by to nebylo jedno, beztak maj chodit pomalu.
Pomalu po těch krajích parchanti malý. Dyť je to práce naprosto
na hovno. Zdendo já se ti divim, co tě tady drží. (Lokne si.) A co
tady drží tebe Karle, co. Gašparec. Ty smradi? Vždyť to stejně
nemá budoucnost, tak co. Možná ještě tak Honza Kruhel… kdyby zamakal na posilovačkách, zpevnil nohy… ale těžko. To by tě
někdo musel trénovat… (Pauza.) Trénovat. (Pije.)
Nebo mladej Kadeřábek… (Začne se smát, dlouhý záchvat.),
to je vůl. Ale hajzl po rodičích. Nikdys to nesbalil, pitomče, na
tebe si hlasivky kurvit nebudu. Proč si tě tady vůbec držim?
Ale bordel mně tady dělat nebudeš. Aspoň ty dva kucí. Ty jsou
k něčemu, ale skákat beztak nebudou, leda by fotříkové přitlačili. Ale nenechat se. A sou to hodný kucí. Laďa, Honza, a hop
(Nalejvá si a jakoby s nimi skáče do pusy.) Ježišmarjakurva.
(Odchází do šatny, sedí na lavičce v šatně, vyčerpaný, takřka
bez života a neznatelně mumlá.)
Tak co, že bych přece jenom šel? Bych se zvedl a šel? Hovno
leda. A kam bych asi tak došel, kdybych šel? Radši si dáme
ještě jednoho, viď Karlíku.
A stejnak je to hezký, je to tu hezký tak leda na špagát. Ale kdo by
se věšel, když má plnej bazén vody, chlorovaný. Jenomže... (Vezme si noviny a naleje si dalšího panáka, čte.) To mě poser, co to je?
„Helena Třeštíková dokončuje svůj sběrný dokument s Václavem
Hejlíkem. Čekám na olympiádu!“ Tak jo, to ti přeju, Venco, to jo.
No jo, já na to úplně zapomněl. Ale dobře jsem jí to řek: „S tou
vaší televizí jděte do prdele, já vám tam šaškovat nebudu, na to si
[ 60 ]
najděte jinýho vola. Nazdar!” „Chtěla jsem ukázat okrajový sport
a jeho těžkosti. A především člověka v něm. Člověk jako Václav
Hejlík, který žije jen pro jeden skok, to nebude mít nikdy lehké
a myslím, že se mi podařilo…“ Aah Helenko, dyť ty víš kulový, já
v tom žiju celej život. Kdyby se ovšem Venca snažil, žil do prdele
pro ten skok, tak by to vypadalo jinak. (Napije se.)
Moh’ jsem teď máčet nohy v soli, moh’ se potápět, myslel bych
jenom na sebe. Co to je? Děti…, Dana je… tak si dáme no.
(Pije.)
Vole za to mi to nestojí. Tady to bude vole běhat jako po másle,
nikdo ani necekne všichni v lati jeden jak druhej. A neděláš, vypadni, já se s váma srát nebudu, hoši. Nic takovýho, už bylo dost
sraní. A ty jdi Venco taky do prdele, já ti ukážu Třeštíková jedinej
opravdovej skokanskej talent. Tady z těch smradů ti jich nasekám klidně devět… no osm. Hejlík taky nebyl hnedka geniální, jenom to chtělo makat a beze mě by byl někde v kanclu nebo co…
no ten tak leda u lopaty, debil… Beze mě, rozumíš, beze mě, tak
na co si to hraješ, beze mě na to nemáš, a nemáš do řiti. Ty mě
totiž potřebuješ, já se bez tebe obejdu, ale ty jsi beze mě dokázal
kulový a lepší to nebude. Beze mě!! Co si kurva všichni myslej,
že sou bozi nebo co? Polovinu toho, co dokážou, maj – máš díky
mě Venco, rozumíš. Já sem ti obětoval všechno, sem jako tvůj
fotr, ne, jsem lepší. Beze mě, beze mě… be ze mě. (Padne na zem
unavený, vyčerpaný, slzy na krajíčku. Dopije láhev, chce ji po
pauze mrštit a o zeď, ale položí ji na zem. Tma – je slyšet, jak se
láhev plní vodou a klesá ke dnu, možná je to nějak i znázorněno
a Karel sedí na dně bazénu a sleduje láhev klesající na dno.)
[…]
čtená
A ještě jedna věc, řikám to všechno proto, abyste si vybrali, co
vlastně budete chtít. Podívejte, ve vodě je spousta ryb a vy jste
zatím jenom potěr, jo. Ale z vás se musej stát kluci sólokapři jasný, jo? V tý vodě nejste sami a abyste v tý vodě přežili, musíte
na sobě dřít a jedině tak některý z vás budou macatý štiky a prokoušou se až na vrchol toho potravinovýho řetězce.
Nechci tady vidět žádnou flákárnu jako včera, poslouchej, mluvim především o tobě, Kadeřábek. Takže, pudem na to pěkně
soustředěně jeden za druhým, jak řeknu dost, tak dost, chci tady
perfektní disciplínu, rozumíme si. Pamatujte, co jsem vám teďka
řikal, nebylo to pro nic za nic, to mělo svůj smysl, takže se toho
držte. Takže chlapi do bazénu, rozplavat se… počkej ještě Honzo… pak pudem na trojku po nohách, jo, po nohách, až budete
mít na víc budem dělat víc, teďkon zatim po nohách. Možná si na
konci skočíte z pětky. Takže šup a dejte si čtyři bazény. Ale jedu.
Osměl se mi, než tam skočíš a neskákejte mi tam z těch krajů,
Láďo! Sakra chlapi!
Skoky
(Jednotlivé Karlovy rady jsou odděleny tmou.)
To je čajovina – lepší musíš bejt. Odraz je polovina úspěchu.
Tak dělej, a lezu z tý vody…
Tak tenhle skok skončil dřív, než vůbec začal.
Víš kde je tvůj problém, málo posiluješ nohy, takže až se
vyškrábeš, vemeš si desetkrát schody na tribunu.
Počkej si na to prkno, to ti pomůže, nech se vynýst.
Trénink
(Čte z knihy něco o etice a vůli.)
„Stupňování sportovní výkonnosti je umožněno hlavně zvýšenou a cílevědomou tréninkovou aktivitou sportovce, zaměřenou
na dokonalé zvládnutí sportovní disciplíny, a zvláště…“ to je fuk.
„Z hlediska psychologie je při kvantitativním způsobu… je při
tréninku zdůrazňovaná hlavně otázka vůle a morálky.” Morálky,
Kadeřábek, to znamená nepředbíhat, dávat pozor a tak, jasný.
„Dodržování režimu tréninku.” Takže když něco řeknu, tak to budete dělat a bez řečí pánové. Eště cekni Pavle. Teď o tom mluvim. „Příkladem tohoto… no… tréninku je Zátopkův tréninkový
systém.” Doufám, že všichni věděj. Tam byste si měli vzít příklad
pánové, to byl dříč. A taky se to vyplatilo! „Sportovní výkon… akt
vůle a morální zodpovědnosti.” Takže takhle, a, jo.
Dobře, ještě chvíli, jo? Helejte, ten sport je přeci hrozně krásnej. Nikomu z vás nepřeju, aby se tomu věnoval nadále, ale
budu rád, když to někdo z vás někam dotáhne. Nechtějte dopadnout jako já. Skákal jsem ze skal, blbnul a teď kulhám a už
mi to zůstane. Ale je to přece parádní padat z pořádný vejšky
a proříznout tu vodu. Ale je to taky dost nebezpečný. Vyserte
se na to, jestli to děláte jenom kvůli slávě. Nic takovýho tady
nezískáte, jasný. A já vo tom něco vim. No ale stačilo… Dost
plácání. Doufám, že jsme si rozuměli, co?
05 2008
R O Z R A Z I L
osvalil, stráví půl roku v tělocvičně, on by vydžel. Takovej blbec,
ale kurva houževnatej to von zase je… Možná bych ho zkusil nadto ještě. Ale musel by si koupit plavky. Cha chacha. A kde bude
Hejlík. Venco vždyť by jsme to spolu zvládli, ještě by to šlo, za půl
roku tomu vrátíme fazónu, rozvržený celý dny, ráno posilovačky,
nohy, břicho. Odpolední skoky, na desítku, s trojkou už bysme
nehli. Za poslední dobu ti výkonnost klesla jak prase, nedotáčíš
salta, vruty jsou nezpevněný, maximálně půlpřekot, vaříš z vody.
Skladbu bysme dohromady dali.
Co to kecám. Jdu se…
Ale co jdi domu dáš si pivo a do večera… dyť je to jedno.
(Uvědomí si Zdeňka.) Do prdele… Zdeňku? (Poslouchá.) Zděnku,
jsi na hajzlu, nebo co? Jdu domu, nechávám otevřeno, postarej se
vo to. Zdeňku, zůstává otevřeno… (Telefon – hledá ho v kabátu.)
Gašparec? (Ticho jen poslouchá, občas chce vstoupit do monologu, ale postupně se začíná usmívat, cítíme, že se mu slova na druhé straně drátu velmi líbí, když ale…) Děláš si ze mě prdel. To jako
kurva pro tebe znamená, že tim všechno… že se z toho mám… ne
ty mlč vole, vůbec nevim jak na tom teď seš a ani mě to kurva
nezajímá, doufám, že je ti to jasný. Ty jsi skončil se mnou a já nevidim jedinej důvod, proč bych ti teď měl utírat prdel. (Poslouchá.)
A jak jsi na tom? Nezpevňuješ! Musel by ses vrátit do tělocvičny.
Co si myslíš, nemáš šanci jinak. Esliva si myslíš, že to vytrhneš
jenom na prkně, zapomeň. Málo. Jsi málo v tělocvičně, řikám, že
málo. Viděl jsem nějakej závod, myslim Pardubice. Ale to je fuk,
proč ti to vůbec řikám, zapomeň na to. (Poslouchá.) Řek’ jsem ne.
(Zavěsí. Sedne si na lavičku, není na něm nic znát, naprosto se
uvolní a my nevíme… zničeho nic začne řvát.)
To dáme, Václave.
Nechávám otevříno, Zdeňku. (Odchází a zamyká.)
To je vono, hezký, ale neuspěchej to, ale dobrý dobrý.
tma
Ty blbneš viď? No jo tak blbni, ale doma, jasný, ještě jednou.
Nesbalils!
Nízký, špatnej odraz a nesbalils
Laďo, Laďo, jo. Pojď hned znova...
Po tréninku
Zejtra jdem do tělocvičny. Takže bez plavek, ale hlavně s trenkama, jasný Laďo? Nebo chceš snad moje? Dobrý to bylo dneska kluci, ani sem se nemusel s váma moc srát. A pořádně spát,
ať mi tady nezíváte. No a zejtra.
A já se pudu najíst.
A nebo ne.
Co tady, taky…
A co kurva taky ne. Tady…
Do prdele pudu domu. Bylo to fajn. Když se na ně jde aktivně,
tak to jde. A možná že by se chtělo s nima něco udělat, kdybych
si je vzal do osobáku, třeba Laďa by moh’. On by mohl, kdyby se
R O Z R A Z I L
05 2008
Epilog
(Z reprobeden je slyšet komentář, nebo spíš výkřik sportovního komentátora, postupně se nám ze tmy vynořují obě postavy hlavních aktérů v podobné konstelaci jako na začátku,
Václav na prkně a Karel pod ním. Oba se na sebe dívají nebo
jen hledí před sebe.)
KOMENTÁTOR: A je to tady, máme zlato, máme zlato, Václav
Hejlík to opravdu dokázal, dostal dokonce dvě desítky, je to neuvěřitelné! Po předchozím skoku to vypadalo, že už je vše ztracené, ale on to dokázal. Duo Gašparec-Hejlík opět dokázalo, že
spolu dokáží divy. Česko má po Duchkové v Mexiku své druhé
historické olympijské zlato. Gratulujeme. To bude oslava. Vypadá
to na chladné podání rukou, ale ne, pánové se vřele objali a já
myslím, že tak to mělo být, Václav Hejlík dostal rozum…
(Po posledních slovech komentátora se ostře zhasne a po opětném rozsvícení se na scéně objevuje Zdeněk s kýblem chvíli
vytírá, pak se pokloní a odchází. Následuje klaněčka.)
Konec
[ 61 ]