Občanská odpovědnost ve světle globální

Transkript

OBČANSKÁ ODPOVĚDNOST
VE SVĚTLE GLOBÁLNÍ CHUDOBY
Tomáš Tožička a kolektiv autorů
ČESKÁ REPUBLIKA
POMÁHÁ
Vyšlo s finanční podporou Evropské komise, České rozvojové agentury
a Ministerstva zahraničních věcí ČR.
Obsah publikace nemusí vyjadřovat stanoviska donorů
ani nezakládá spoluodpovědnost z jejich strany.
ISBN: 978-80-260-0352-6
Tomáš Tožička
a kolektiv autorů
OBČANSKÁ
ODPOVĚDNOST
VE SVĚTLE
GLOBÁLNÍ CHUDOBY
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
V září 2011
Vydal EDUCON pro potřeby kampaně Česko proti chudobě
Recenzovala Ing. Dagmar Trkalová, CSc.
1
1
ISBN: 978-80-260-0352-6
Tyto a další materiály jsou volně ke stažení na www.ceskoprotichudobe.cz
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 2
Dne 22. července 2011 zavraždil v Norsku pravicový extremista sedmdesát sedm nevinných
lidí, převážně mladých sociálních demokratů.
Tuto knihu bychom chtěli věnovat obětem
i pozůstalým a také všem lidem, kterým záleží
na svobodě a míru, na přátelství a spolupráci
mezi lidmi a národy různých ras, světových
názorů či náboženského vyznání.
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 3
Občanská odpovědnost ve světle globální chudoby
Tomáš Tožička
Svět po roce 2015: Odstranit nerovnost, posílit postavení žen
Michal Broža
Zemědělství jako základní kámen pro odstranění hladu a chudoby
Dagmar Milerová Prášková
Jak se měří rozvoj
Jiří Silný
Právo na potraviny
Energie pro všechny
Tomáš Tožička
Za spravedlivější Společnou zemědělskou politiku
Aurèle Destrée
Bída, dluhy, svrchovanost
Václav Bělohradský
Rozvojové cíle tisíciletí – pět let před naplněním?
Robert Stojanov a Barbora Duží
Obnovitelné energie v rozvojovém světě
Milan Smrž
Dopady globálních změn podnebí na lidi v rozv. zemích a česká zodpovědnost
Jiří Koželouh a Vojtěch Kotecký
Nesnesitelná lehkost finanční globalizace
Ondřej Kopečný
Dopady krize na rozvojové země
Ilona Švihlíková
Důstojná práce – klíč k omezení chudoby stovek milionů lidí
Pavel Malíř Chmelař
Chudoba a demokracie
Jiří Pehe
Obchod zahyne bez zisku, rozvojová spolupráce žije z naděje
Jana Mazancová
Rozvojová problematika na deskové hře: Kiumbové
Renata Rokůsková
Lesk a bída elektrifikace v Masuku
Tomáš Tožička
Pískování džínsů stojí lidské životy
Anna Lazorová
Děti do školy a dospělí do práce
Pavla Začalová
Jeden svět pro všechny
Tomáš Tožička
4
8
11
14
17
20
23
28
34
41
47
51
55
58
64
66
72
74
76
78
82
publikace:sestava 1
4
26.10.2011
15:26
Stránka 4
Tomáš Tožička
Autor je jedním z koordinátorů kampaně Česko proti chudobě.
V roce 2008 zjistili hráči v kasinu globálního kapitalismu, že za své žetony nic nedostanou. Ti nejbohatší
měli štěstí. Jejich přátelé z vlád bohatých zemí sanovali jejich ztráty. Podobné štěstí neměly miliony
lidí spořících v důchodových fondech, kteří během několika dní přišli o své penze. Krize tvrdě dopadla
na průmysl i služby, a vytvořila armádu nezaměstnaných.
I když tato krize, stejně jako Velká hospodářská krize ve dvacátých letech, vznikla v nejbohatších zemích, její dopady dnes nejhůře postihují nejchudší obyvatele nejméně rozvinutých zemí. Spolu s následky potravinové a komoditní krize přinesly nejchudším další zhoršení jejich situace.
Chudoba stále se zvětšujícího počtu lidí a neustále rostoucí příjmy hrstky nejbohatších brzdí ekonomiku a vedou k nepokojům. Pauperizované vrstvy jsou politickými elitami přesvědčovány, že problém
leží v sociálních, zdravotních a školských výdajích. A to přesto, že tyto náklady tvoří jen zlomek peněz
prohýřených na záchranné balíčky pro banky, průmysl či nesmyslné státní zakázky provázané s korupcí a financováním volebních kampaní hlavních politických stran.
Finance
Tax Justice Network odhaduje, že celosvětové daňové ztráty kvůli mezinárodním daňovým únikům přesahují 250 miliard USD ročně. Mizí v daňových rájích, kde dnes bohatí jedinci a korporace ukrývají před
daňovými a protikorupčními úřady přes jedenáct tisíc miliard USD. Přesto politici projevují jen minimální
a ještě k tomu pouze řečnickou snahu s tímto problémem něco dělat. Není těžké odhadnout proč. Tyto
peníze jsou totiž nevypátratelné, což je výhodné pro korupci i podporu organizovaného zločinu.
Stále více občanů v rozvinutých zemích si uvědomuje, že ztrácí kontrolu nad politickou mocí, nad rozhodováním o vlastním životě i možnost ovlivňovat dění kolem sebe. Aktivity směřující k vyššímu zapojení občanů do demokratických procesů jsou však stále velmi slabé. Přesto začíná být mnoha lidem
zřejmé, že svým prostým denním jednáním i chováním ovlivňují nejen sebe a své nejbližší, ale i celkové dění na globální úrovni.
Důstojná práce
Jednou z takových činností je obyčejné nakupování. V obchodě můžeme rozhodnout, zda koupíme
laciný produkt vyrobený dětmi či zaměstnanci v zoufalých podmínkách, nebo jestli dáme přednost výrobku, který neohrožuje ani důstojnost pracujících, ani nepoškozuje životní prostředí. Samozřejmě
i mnozí konzumenti v bohatých zemích jsou limitováni svými příjmy, ale právě proto je třeba o tom
uvažovat. Laciné zboží může být produkováno jen za cenu nedůstojných pracovních podmínek, a jestliže mu budeme dávat přednost, zanedlouho se ve stejných podmínkách ocitneme sami.
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 5
Proto občanské aktivity ve světě i u nás vyzývají k solidaritě se zaměstnanci v rozvinutých zemích,
k nákupu zboží, které bylo vyrobeno v důstojných podmínkách a bez zničeného životního prostředí.
Energie pro všechny
Stejně tak si někteří lidé uvědomují, že chudoba v naší zemi, jedné z nejbohatších na této planetě, vypadá přes všechnu svoji tragičnost jinak, než chudoba těch nejchudších v rozvojovém světě. Příkladem
je prostý přístup k elektrické energii, který dnes nemá třetina obyvatel Země. A to přesto, že známe
technologie i postupy, jak umožnit využití moderních zdrojů energie i v nejzapadlejších oblastech.
Ovšem bohaté země dávají přednost podpoře nadnárodních firem, které budují centrální energetické
zdroje pouze v takových oblastech, kde je možno rychle vydělat.
Přitom je zřejmé, že potřebujeme především hledat řešení pro chudé oblasti, pro posílení jejich lokální ekonomiky a snižování závislosti na centru či globálních trzích. Budování místních energetických kapacit a lokálních sítí je jednou z takových možností. To ovšem neplatí jen pro chudé země, ale
ve srovnatelné míře i pro ty nejbohatší. I tam totiž můžeme vidět „bohatství v moři chudoby“. Následkem toho je odliv lidí z venkova či chudnoucích měst do bohatých aglomerací se všemi problémy,
které tento jev provází.
Zemědělství a klima
Setrvalým problémem zůstává hlad a podvýživa. V roce 2010 trpělo hlady 925 milionů lidí, to znamená
přibližně každý šestý obyvatel planety – v naprosté většině v rozvojových zemích, většinou ženy a děti.
Rozhodně to není tím, že bychom nedokázali vyprodukovat dost potravin pro rostoucí počet obyvatel,
jak tvrdí jeden z hlavních mýtů rozvojové problematiky. Opak je pravdou. Podle Organizace pro výživu
a zemědělství (FAO 2002 str. 9) se v roce 2002 vyprodukovalo o 17 % více kalorií na osobu, než tomu bylo
před třiceti lety! Přesto nedokážeme zastavit utrpení hladovějících. Není divu, když se na světě vyhodí
1,3 miliardy tun potravin. Zpráva FAO z května 2011 uvádí, že průměrný obyvatel Evropy či Severní
Ameriky vyhodí 95–115 kg jídla ročně. Celkově konzumenti v bohatých zemích vyhodí 222 milionů tun
konzumovatelného jídla, což se rovná celkové produkci všech států subsaharské Afriky.
Navíc se podle posledních výzkumů ukazuje, že přechod na ekologické zemědělství by dokázal produkci ještě zvýšit. Agroekologie by přitom zbavila zemědělství závislosti na ropných produktech, zlepšila zdraví obyvatel a umožnila oživení venkova. Jenže opět zájmy nadnárodního průmyslu i návyky
konzumentů v rozvinutých zemích jsou stále trvající překážkou.
A problémem je i klimatická změna, která může zásadním způsobem otřást potravinovou bezpečností těch nejohroženějších. Jako jedni z největších producentů emisí skleníkových plynů na hlavu
zde máme svůj neoddiskutovatelný díl odpovědnosti. Proto je důležité, abychom i v tomto ohledu
měnili své chování, ať již na rovině osobní a rodinné – otázka spotřeby, i na rovině občanské – jako voliči a strůjci změn politicko-ekonomického paradigmatu.
Česko proti chudobě a české mezinárodní závazky
Kampaň Česko proti chudobě se v rámci mezinárodní koalice Globální výzva k akcím proti chudobě
(GCAP) snaží, aby byly naplňovány závazky bohatých zemí, v nichž přislíbily těm nejchudším svou
podporu. Především se zaměřuje na tzv. Rozvojové cíle tisíciletí (MDGs), které jsou dnes mezinárodně
5
publikace:sestava 1
6
26.10.2011
15:26
Stránka 6
schváleným programem na odstranění extrémní chudoby. Už dnes je jasné, že záměry MDGs nebudou naplněny, a otevírá se diskuse, jak dál.
Je zřejmé, že samotný tok peněz tzv. rozvojové spolupráce není dostatečný. V současném finančním
a obchodním systému na globální úrovni stále setrvává trend, kdy chudé země platí bohatým více, než
od nich dostávají. Výsledkem je neustálá spirála neřešitelné zadluženosti. Pokud budeme chtít tento
trend změnit, nevystačíme již s obecnými cíli, ale potřebujeme skutečně rozvojové strategie, které
budou přispívat k zajištění důstojného a plodného života všech lidí – ať již v chudých či v bohatých zemích. K naplnění této vize ovšem chybí politická vůle. Hlavní překážkou jsou soupeřící ideologie
– především ta neoliberální. Ačkoli je jasné, že „jeden střih není vhodný pro všechny“, místo hledání
konkrétních řešení pro dané lokality se neustále snažíme procedit realitu sítem našich redukovaných
představ, které rádi prohlašujeme za univerzální.
Participace občanů
Proto se některé občanské iniciativy stále více soustředí na zvyšování povědomí o globálních souvislostech našeho každodenního života i na konkrétní práci, která na lokální i globální úrovni přispívá
k vyššímu zapojení občanů do veřejného života. To je totiž základní předpoklad k tomu, abychom odstranili ty největší problémy, s nimiž se potýkáme. Žádný osvícený vládce ani sebeosvícenější demokratická vláda – na národní či mezinárodní úrovni – tyto problémy nejsou schopni vyřešit.
Odpovědnost i schopnosti musí vycházet z občanů.
Náš svět by mohl být místem, kde mají všichni zajištěn důstojný život i prostor na vlastní rozvoj. Máme
k tomu dost financí, technologií, potravin. Jde jen o to, jak s těmito prostředky budeme nakládat, do
jaké míry dovolíme jejich zneužívání. Stav, kdy hrstka bohatých parazituje na chudnoucí většině, není
udržitelný a historicky vždy skončil tragicky. To platí na národní úrovni i na té mezinárodní. Ale i životní
úroveň té chudší většiny v České republice je nesena z velké části otřesnými podmínkami ve vzdálených zemích, za nichž je pro nás vyráběna velká část toho, co spotřebováváme.
Naše práva si neudržíme, pokud budeme tolerovat jejich porušování v jiných částech světa. Naše Země
je už příliš malá na to, abychom si někde vytvořili nějaký samostatný ostrov svobody, štěstí a spravedlnosti. Pokud chceme dosáhnout lepšího a důstojnějšího života pro sebe i příští generace, nezbývá
nám než solidarita. Solidarita jako integrace s podobně či hůře ohroženými jedinci a skupinami.
Abychom dosáhli svých práv a spravedlnosti, musíme se zajímat a podporovat práva našich sousedů.
Ať již jsou to lidé z naší ulice, z nějaké marginalizované skupiny, z příměstského ghetta nebo z jiného
kontinentu.
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 7
HLAD PO ROZVOJI
Foto: OSN, Martine Perret, Rybařící indické ženy
publikace:sestava 1
8
8
26.10.2011
15:26
Stránka 8
SVĚT PO ROCE
2015: ODSTRANIT
NEROVNOST,
POSÍLIT
POSTAVENÍ ŽEN
Michal Broža
Autor je vedoucím
Informačního centra OSN v Praze.
Foto: OSN, Paulo Filgueiras
Letošní výroční zpráva OSN o plnění Rozvojových cílů tisíciletí (Millennium Development Goals Report
2011) není ani příliš optimistické, ale ani příliš pesimistické čtení. Díky projektu Rozvojových cílů tisíciletí (MDGs) se již miliony lidí vymanily z chudoby, zachráněno bylo mnoho životů a více dětí chodí
do školy. „Snížila se mateřská úmrtnost, zlepšily příležitosti žen, přístup k pitné vodě i k lékařské péči,“
píše v úvodu zprávy generální tajemník Organizace spojených národů Pan Ki-mun. Zároveň ale upozorňuje, že v mnoha jiných oblastech bude cesta k úspěchu ještě dlouhá. „Zejména se to týká posílení
postavení žen, podpory udržitelného rozvoje a ochrany nejchudších – tedy i nejzranitelnějších před
následky krizí. Ať už se jedná o ozbrojené konflikty, přírodní pohromy nebo výkyvy cen potravin
a energií,“ upozorňuje šéf OSN.
Počet obyvatel planety dosáhne v říjnu sedmi miliard. Do jakého světa se vlastně narodí dítě, kterému
někdy v říjnu dají na zápěstí tu symbolickou sedmičku a devět nul? Především do světa komplexního,
kde téměř vše souvisí se vším. Do světa plného paradoxů a rozporů. Přes nebývalý blahobyt značné
části světa žije dnes pod hranicí extrémní chudoby téměř pětina lidí. Na světě produkujeme dost potravin pro všechny, ale přesto téměř miliarda lidí hladoví. V době internetu, chytrých telefonů, iPadů
a nanotechnologií je více než miliarda negramotných. Umíme léčit nebo zcela odstranit řadu nemocí.
Přesto se dál šíří a zabíjejí. Lidstvo dostalo do vínku zdravé životní prostředí bohaté na suroviny. Přesto pokračujeme v jeho ničení a vyčerpávání. Každý člověk si přeje žít v bezpečí a stabilitě. A přesto
se část světa zmítá v konfliktech a zbrojení a obchod se zbraněmi narůstá.
Pozitivní čísla...
Zpráva OSN o Rozvojových cílech tisíciletí za rok 2011 konstatuje, že chudoba je v mnoha zemích
a regionech na ústupu. V některých nejchudších zemích došlo k výraznému zlepšení v oblasti vzdělání. Dochází ke snižování dětské i mateřské úmrtnosti, méně lidí umírá na malárii, AIDS i tuberkulózu.
V neposlední řadě se zlepšil i přístup k pitné vodě. Mluvíme o globálních číslech.
Přes ekonomický propad v letech 2008–2009 živený finanční a potravinovou krizí bude pravděpodobně splněn cíl na celkové snížení chudoby. V roce 2015 se podíl chudých dostane pod hranici 15 procent (cíl je stanoven na 23 procent). Nelze ale přehlédnout, že globální trend je poháněn hlavně
z východní Asie, ze všeho nejvíc z Číny. V jiných regionech, na prvním místě v subsaharské Africe, tak
optimistická čísla nemáme.
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 9
Burundi, Rwanda, Samoa, Svatý Tomáš a Principe, Togo a Tanzanie. To jsou země, které již splnily cíl
zpřístupnit základní vzdělání všem, nebo se mu reálně blíží. Slibný je také vývoj v Beninu, Bhútánu, Burkině Faso, Etiopii, Guinei, Mali, Mozambiku a Nigeru. Tam se školní docházka zvýšila od roku 1999
o více než 25 procent. Subsaharská Afrika pokročila v této oblasti nejdál ze všech regionů.
Úmrtnost dětí mladších pěti let se snížila z 12,4 milionu (1990) na 8,1 milionu (2009). Každý den tak
umírá o 12 tisíc dětí méně. Díky očkovacím programům se v letech 2000 až 2008 podařilo celosvětově snížit úmrtnost dětí na spalničky o 78 procent.
Celková úmrtnost na malárii klesla jen za poslední dekádu o 20 procent. Zásadní roli sehrála distribuce sítí
proti komárům. V jedenácti afrických zemích se podařilo úmrtnost na malárii snížit o více než 50 procent.
Zejména díky vývoji v subsaharské Africe dochází k celkovému poklesu nových nákaz HIV. Zlepšené
financování od roku 2004 vedlo k třináctinásobnému zvýšení počtu lidí, ke kterým se dostává antiretrovirální léčba. V roce 2009 to bylo již více než 5 milionů lidí v nízko- a středněpříjmových zemích.
V letech 2004–2009 došlo ke snížení počtu úmrtí na AIDS o téměř 20 procent.
V letech 1995 až 2009 bylo úspěšně léčeno více než 40 milionů případů tuberkulózy. Léčba zachránila
život až šesti milionům pacientů. Celkem od roku 1990 klesla úmrtnost na TBC o více než 30 procent.
Výrazně se od roku 1990 zlepšilo zásobování pitnou vodou. Více než miliarda lidí ve městech a více než
700 milionů na venkově za tu dobu získalo nový nebo lepší přístup k vodním zdrojům. Nejvýrazněji
se situace zlepšila ve východní Asii. Ale i subsaharská Afrika zaznamenala nárůst, počet lidí se zlepšeným přístupem k pitné vodě se za výše zmíněné období zdvojnásobil.
... ale
Přes všechna pozitivní čísla ale musíme vidět i to, že se stále nedaří zlepšit situaci nejchudších nebo
jinak znevýhodněných – ať už na základě pohlaví, věku, příslušnosti k určitému etniku, nebo lidí s postižením. Obrovská propast zůstává mezi městy a venkovem.
Například v oblasti výživy je nejhorší situace u dětí v nejchudších zemích. Podle údajů z roku 2009 je
celá čtvrtina dětí v rozvojovém světě podvyživená. Nejhůře je na tom jižní Asie, kde za posledních
patnáct let nedošlo k žádnému výraznému pokroku v tomto směru. U dítěte z venkovské oblasti je
dvojnásobně vyšší nebezpečí, že bude podvyživené, než když žije ve městě.
U žen přetrvává podstatně nižší šance na získání placené práce. Platí to ve více než polovině regionů světa.
Docházka do školy se celosvětově od roku 1999 zvýšila o pouhých sedm procent (89 procent v roce
2009). Vývoj se navíc v posledních dvou letech ještě zpomalil. Je nepravděpodobné, že bude do roku
2015 splněn cíl zpřístupnit základní vzdělání všem. Mimo školu zůstávají zejména děti z nejchudších
rodin, z venkova a dívky. Téměř polovina z dětí, které do školy nechodí, žije v konfliktních oblastech.
Lidí, kteří nemají přístup k hygienickým sanitačním zařízením, jako jsou splachovací záchody nebo kanalizace, je stále více než 2,6 miliardy. To je více než jedna třetina obyvatel planety. Znovu platí, že zlepšení se primárně vyhýbá těm nejchudším. A i v tomto případě je horší situace ve venkovských oblastech.
Náročným a rozsáhlým úkolem zůstává zlepšování životních podmínek rostoucího počtu městské
chudiny. Podle odhadů nyní v nejchudších částech měst rozvojového světa (slumech) žije téměř 830
milionů lidí. V roce 1990 to bylo 657 milionů, o deset let později 767 milionů.
9
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 10
2015 a dál?
10
Na loňském zářijovém summitu OSN se hodnotily výsledky MDGs před vstupem do závěrečné pětileté fáze. Představitelé států potvrdili své minulé závazky a shodli se na potřebě zaměřit se na přístupy,
které se ukázaly jako nejúspěšnější. Za největší výzvy označili probíhající krize, rostoucí nerovnost ve
světě a válečné konflikty. Jednou z nejdůležitějších podmínek splnění MDGs je posílení postavení žen.
Mezinárodní společenství došlo také ke konsensu, že úspěchu nelze dosáhnout bez skutečného globálního partnerství, bez plnění slibů a bez většího důrazu na ochranu životního prostředí.
Rozvojové cíle tisíciletí potvrzují svůj význam a smysluplnost. A to i přesto, že některé z nich zůstanou
v roce 2015 zřejmě nenaplněny. Vedle konkrétních výsledků se jejich prostřednictvím daří mobilizovat politickou vůli a odezvu dárců. Potírání chudoby a hladu a další cíle se dostaly na samý vrchol globální agendy. Koncept MDGs si získal i širokou veřejnou podporu. Nic na tom nemění ani fakt, že
z mnoha stran se již od začátku ozývají kritické hlasy. Není ale na místě, aby se stal jen vysmívaným mamutím projektem, jehož bublina splaskne ještě dřív, než se dostaneme do finálního roku 2015. MDGs
potřebují pokračující politickou debatu. Důležité jsou i kritické hlasy, které dokáží projekt usměrňovat.
Je nutné analyzovat, hodnotit a vyvozovat dobré praktiky a zároveň poukazovat na ty negativní.
Debata o MDGs začala asi deset let před tím, než byly přijaty. Je proto namístě diskutovat již dnes, co
se bude dít po roce 2015. Musíme především definovat nejdůležitější rozvojové problémy současnosti. Svět je dnes jiný než v 90. letech, kdy koncept vznikal. Poslední dekáda minulého století se vyznačovala relativní stabilitou, tu současnou naopak charakterizují krize: ekonomická, finanční,
potravinová, klimatická. Podle některých analytiků je největším současným ohrožením rozvojových
cílů společenská nerovnost uvnitř států.
Podle nezávislého britského výzkumného centra Overseas Development Institute budou po roce 2015
kritickými otázkami rozvoje především 1. pokračující proces urbanizace, 2. klimatická změna,
3. chronická chudoba a nerovnost, 4. nedostatek pracovních příležitostí a 5. nerovnoměrný ekonomický růst. V České republice například analytické centrum Glopolis dlouhodobě upozorňuje na kritický význam otázky potravinové bezpečnosti a s ní spojené podpory drobného zemědělství
a farmaření v rozvojových zemích. Valná většina nejchudšího obyvatelstva je na zemědělství a obchodu se zemědělskými komoditami přímo závislá.
Z již probíhající diskuse o směřování po roce 2015 vyplývají dva hlavní přístupy. První vychází z toho,
že stávajících osm cílů je nedostatečných, a bude je proto nutné rozšířit o témata, která v roce 2000
nebyla nebo nemohla být brána v potaz. Mimo jiné např. o otázku klimatických změn. Druhý přístup
navrhuje současné cíle zachovat, ale jejich záběr rozšířit a prohloubit.
Rozvojové cíle tisíciletí jsou podle všeho konceptem úspěšným, na jehož výsledcích musíme dál stavět. Do agendy MDGs by měl být výslovně zasazen koncept udržitelného rozvoje. Jeho tři pilíře – ekonomický, sociální a environmentální – se musí stát základem všech rozvojových politik. Významnou
roli by měl v tomto směru sehrát nejdůležitější summit roku 2012: tzv. Rio+20, tedy dvacetileté zhodnocení strategie přijaté v roce 1992 na Summitu Země v brazilském Riu de Janeiro.
Podobně jako na MDGs je potřeba nahlížet i na Organizaci spojených národů. Ta musí být výrazně posílena,
aby stačila plnit množství nových a komplexních úkolů, které jsou na ni neustále kladeny. Rozvojové cíle
tisíciletí i další globální projekty potřebují globálního koordinátora. Mimo OSN není žádný jiný v dohledu.
Zdroje:
• United Nations • MDGs Report • UN Millennium Campaign • UNFPA • UNHCR • WHO • UNICEF • The Earth Institute
• Overseas development Institute • Informační centrum OSN v Praze (UNIC) • Glopolis
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 11
ZEMĚDĚLSTVÍ
JAKO ZÁKLADNÍ
KÁMEN PRO
ODSTRANĚNÍ
HLADU
A CHUDOBY
11
Analytička programu potravinové bezpečnosti
organizace Glopolis.
Foto: OSN, Olivia Grey Pritchard, Čadské ženy připravují školní obědy
Podle statistik Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) dosáhl v roce 2009 počet lidí, kteří strádají hladem, více než jedné miliardy. Přestože v roce 2010 toto číslo kleslo na 925 miliónů, stále se
jedná o každého sedmého člověka na planetě. Situace je o to složitější, že polovinu všech hladovějících tvoří drobní farmáři, kteří paradoxně sami pěstují potraviny nebo jsou spojeni s produkcí potravin nepřímo. Proto se stále častěji označuje zemědělství jako hlavní hnací motor ve snaze dosáhnout
prvního Rozvojového cíle tisíciletí (MDG1), tedy snížení hladu a chudoby na polovinu do roku 2015.
Když hovoříme o hladu, myslíme situaci, kdy lidé nemají zajištěný přístup k dostatečnému množství
výživných potravin. Hlad se však projevuje třemi různými způsoby – nedostatečnou výživou, podvýživou a hladověním. Nedostatečná výživa je chronické hladovění v případě, že konzumovaná strava neobsahuje dostatečnou energetickou hodnotu. Podvýživou rozumíme situaci, kdy člověk ve stravě
nepřijímá dostatečné množství bílkovin, stopových prvků a vitamínů. Hladovění pak představuje akutní
hlad vedoucí ke ztrátě tělesné hmotnosti. Celkový počet hladovějících na světě tedy zahrnuje všechny
tyto tři kategorie. Hladem a podvýživou pak nejvíce trpí lidé žijící v rozvojových zemích, jen pouhá dvě
procenta představují lidé v bohatých státech. Dvě třetiny všech hladovějících žijí pouze v sedmi zemích
– v Bangladéši, Číně, Demokratické republice Kongo, Etiopii, Indii, Indonésii a Pákistánu.
V rozvojových zemích je více než 70 procent chudých soustředěno ve venkovských oblastech, převážně v jižní Asii a subsaharské Africe. Jedná se většinou o drobné zemědělce, nájemné dělníky bez
vlastní půdy, rybáře a pastevce, kteří mají omezený nebo minimální přístup k půdě, dopravní infrastruktuře, trhu, půjčkám nebo informacím a vzdělání. Navíc dochází k další diskriminaci, pokud se
jedná o ženy, staré lidi, nebo určité kmeny a menšiny. Protože nemají výnosy ze své malé produkce,
nemají ani prostředky na nákup dalších potravin.
Jak však vypadá takový typický drobný farmář? Obvykle se jedná o ženu s několika dětmi, která hospodaří na maximálně dvou hektarech půdy (tedy rozloha o trochu větší než fotbalové hřiště). Tato
půda není příliš bohatá na živiny a nenabízí mnoho vody na zavlažování rostlin. Problém je i s úrodou, protože ta nevystačí na celý rok. Farmářka je obvykle nucena prodat všechnu svou úrodu hned
po sklizni kvůli nemožnosti uskladnit úrodu na vhodném místě a zabránit jejímu zkažení. Své plodiny
musí prodat přes jediného prostředníka, kterého zná. Jelikož nemá žádné informace o aktuálních cenách jednotlivých potravin, přijímá jakoukoliv nabízenou cenu. Ta bývá velmi nízká, ale nic jiného jí ne-
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 12
zbývá, protože nemá možnost využít jakýkoliv druh transportu, aby mohla prodat své plodiny na vzdáleném trhu. Za několik měsíců bude muset nakoupit potraviny pravděpodobně za dvakrát vyšší cenu,
než kterou za svoji úrodu dostala.
12
Příčiny hladu
Hlad zpravidla chápeme jako otázku související s nedostatkem potravin. Planeta je ale dnes schopna
uživit celosvětovou populaci. Nemusí to pravda platit do budoucna, protože světová populace roste
a množství kvalitní půdy pro produkci potravin klesá. Problém v současné době vězí především v chudobě, ale také v nastavení světového potravinového systému a v zacházení s životním prostředím.
Chudoba je začarovaný kruh. Farmář svou produkcí potravin neuživí po celý rok rodinu a nemá ani peníze, aby mohl nakoupit základní potraviny nebo semena pro další úrodu. Nebojuje ale pouze s chudobou, zásadní roli hraje také to, že není v popředí zájmu vlastní vlády.
Situaci drobnému farmáři neulehčuje ani současný hospodářský systém a mezinárodní obchod upřednostňující volný trh, protože nemá nástroje na to, aby mohl konkurovat někomu, kdo má nejen patřičné prostředky a technologie, ale i podporu ze strany svého státu. To jednoduše dokládá třeba
příklad vývozních podpor. V praxi to znamená, že zemědělec v Evropské unii nebo ve Spojených státech, přestože má vyšší náklady na produkci, může tuto produkci prodat v chudém státě levněji, což
ničí lokální producenty. Globální potravinový systém dále ovládá jen několik málo velkých agrofirem,
které stanovují ceny zemědělských produktů, což jen vede k tomu, že lokální farmář někde v subsaharské Africe za svou produkci dostane příliš nízkou cenu, nebo ji ani neprodá.
Neméně důležitý faktor ovlivňující sklizeň plodin představuje také počasí. Vlivem klimatických změn
dochází poslední dobou k velmi častým a nepředvídatelným výkyvům, jako jsou záplavy, dlouhá
sucha, vyšší výskyt silných bouří či požárů. Tím nejen že dochází k nižší úrodě, ale i k úbytku kvalitní
půdy a vodních zdrojů, k nenávratnému zmizení mnoha druhů zvířat i rostlin nebo rozšiřování pouští.
Podle expertů Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) by tak mohla v budoucnu africká produkce potravin klesnout až o 40 procent. Souvislost s úbytkem přírodních zdrojů má však i bezohledná
lidská činnost a nedostatečná ochrana životního prostředí, které je pro drobné zemědělce zásadní.
Řešení nejsou neznámá
Mezinárodní společenství v souvislosti s hledáním řešení problému hladu přišlo s konceptem potravinové bezpečnosti, který má vyjadřovat opak situace, kdy člověk hladoví a nemá zabezpečený příjem
potravin. Potravinová bezpečnost (food security) je definována jako stálý fyzický, ekonomický a sociální přístup k nutričně bohatým potravinám (tento pojem je ale často v češtině zaměňován s pojmem
bezpečnost potravin/food safety, tedy opatřeními zaručujícími ochranu zdraví spotřebitele – to, co
hladového ani ve snu nenapadne). Je nutné si také uvědomit, že již Všeobecná deklarace lidských práv
z roku 1948 uznala právo na potraviny jako základní lidské právo. Naplňování lidského práva na potraviny je tak přímo prostředkem, jak dosáhnout potravinové bezpečnosti.
Pro odstranění hladu jsou nezbytná mnohá opatření na všech úrovních. Na národní úrovni je třeba posilovat potravinovou bezpečnost skrze programy na podporu drobných zemědělců, kteří musí být
v centru zájmu svých vlád. Vlády by také měly zajistit, aby právo na potraviny bylo vymahatelné prostřednictvím národních soudních systémů ze strany každého jednotlivce. Je třeba také odstranit diskriminaci, kterou pociťují především ženy, a zajistit drobným farmářům přístup k půdě, půjčkám,
aktuálním informacím, vzdělání a v neposlední řadě i zdravotní péči. Pro případy krize je nutná exis-
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 13
tence záchranných sítí, jak sociálních podpor, tak potravinové pomoci. I když v mnoha zemích neexistují vlastnická práva na půdu, vlády musí zajistit, aby případný pronájem půdy cizím investorům
nenarušil tradiční užívání půdy původními obyvateli.
Jelikož je ale většina lidí trpících hladem závislá na zemědělství, musí se hlavní pozornost věnovat
právě tomuto odvětví. Přestože zemědělství zaměstnává až tři čtvrtiny obyvatel rozvojových zemí,
politická reprezentace jeho důležitost doposud značně přehlížela. Bez vhodných investic do zemědělství, tedy například do zavlažovacích systémů, zařízení pro uskladňování potravin, zemědělského
výzkumu a technik pro udržitelné zemědělství, ale i do dopravní a komunikační infrastruktury se
drobní chudí farmáři ze své současné situace nedostanou.
Podpora lokálních trhů a lokální produkce základních potravin je pro drobné farmáře také klíčová.
Mnoho rozvojových zemí se změnilo z čistých vývozců potravin na čisté dovozce, protože daly přednost pěstování takzvaných tržních plodin (jako je čaj, káva, tabák nebo květiny) před potravinami,
které tvoří základ jídelníčku (pšenice, kukuřice, rýže). Kvůli nastavení mezinárodního obchodního systému však ani z produkce tržních plodin zemědělci téměř vůbec neprofitují. Je proto nutností, aby
měli farmáři v rozvojových zemích větší kontrolu nad produkcí, distribucí a spotřebou potravin bez závislosti na mezinárodních trzích.
Na mezinárodní úrovni je nutné změnit nastavení hospodářského systému a upravit obchodní a zemědělské politiky rozvinutých zemí, které škodí obyvatelům chudých států, a nastavit spravedlivější
obchodní režim zohledňující potřeby obyvatel rozvojového světa. Bez zvláštního zacházení pro chudé
země, aby mohly chránit své pěstitele, se odstranění hladu také neobejde. Dále se musí zajistit větší
transparentnost světového trhu s potravinami, aby nedocházelo k tomu, že instituce, které nemají
žádnou spojitost s potravinami jako takovými (například investiční fondy), mohou spekulovat s potravinovými komoditami, což vede přímo k hazardu s lidskými životy a ne pouze hazardu finančnímu.
Zacházení se životním prostředím všude na světě je také klíčové pro budoucí vývoj. Je třeba omezit
nadměrné využívání půdy vedoucí k odlesňování, znečišťování vodních zdrojů a kontaminaci půdy. Je
nutné zamezit nadměrnému užívání chemických hnojiv a začít využívat udržitelnější způsoby produkce potravin. Přestože neexistuje jednotná shoda ohledně přijatelných opatření zmírňujících klimatické změny, je jasné, že je potřeba se tímto problémem zabývat a nalézt i mechanizmy pro
přizpůsobení potravinové produkce následkům klimatických změn, které dopadají nejhůře na nejméně rozvinuté státy.
Hlad bývá často chápán jako běžná součást každodenního života v chudých zemích, jedná se ale o politický problém, který lze řešit pouze správnými politickými rozhodnutími. Všichni lidé si musí uvědomit, že na jedné straně ubývají přírodní zdroje a snižuje se produktivita půdy a na straně druhé roste
světová populace. Produkce potravin tak do budoucna představuje jednu z hlavních výzev, protože
počet hladovějících bude s největší pravděpodobností narůstat.
Zdroje:
• FAO o hladu: http://www.fao.org/hunger/en/
• IAASTD, Agriculture at a crossroads: http://www.agassessment.org/
• IFPRI, Global Hunger Index: http://www.ifpri.org/publication/2010-global-hunger-index
• Olivier de Schutter, Lecture on hunger: ftp://ftp.fao.org/docrep/fao/meeting/018/k6518e.pdf
• Oxfam, Investing in Poor Farmers Pays: http://www.oxfam.org/policy/investing-in-poor-farmers-pays
• Světový potravinový program: http://www.wfp.org/hunger/what-is
• UN Millennium Project, Halving hunger: it can be done: http://www.unmillenniumproject.org/reports/tf_hunger.htm
13
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 14
JAK SE MĚŘÍ ROZVOJ
Jiří Silný
Ředitel Ekumenické akademie Praha, dlouhodobě se zabývá problémy globalizace.
14
Pojem rozvoj patří k těm, o kterých se moc nediskutuje, protože si skoro každý myslí, že jeho obsah je
jasný, ale při bližším zkoumání se ukáže, že tomu tak většinou vůbec není. Jako málo rozvinuté, nejméně rozvinuté, rozvojové, rozvíjející se nebo rozvinuté jsou označovány jednotlivé státy obvykle
podle podílu HDP na hlavu. Rozptyl je velký – od katarských devadesáti tisíc po tři sta dolarů v Demokratické republice Kongo.
Hrubý domácí produkt
Co se tu vlastně měří? Hrubý domácí produkt je suma vyjadřující v penězích veškerou produkci výrobků a služeb během jednoho roku na daném teritoriu. Měřítko HDP může právě jen velmi hrubě
měřit míru bohatství dané země, ale z různých důvodů není příliš spolehlivé při posuzování skutečné
životní úrovně jednotlivých obyvatel nebo kvality života obecně.
Kritici tohoto zatím všeobecně užívaného měřítka rozvoje uvádějí často příklad, jak se v HDP projeví
automobilová nehoda s tragickými následky. Zmařené životy a zničené hodnoty jsou pro ekonomický
rozvoj hotové požehnání. Vydělá pohřební služba, nemocnice, autoservis nebo se vyrobí nové auto,
čím dráž to přijde, tím více roste hrubý domácí produkt. Na druhou stranu HDP vůbec nezaznamenává
činnost, která je neplacená , ale pro chod a rozvoj společnosti nezbytná, jako jsou třeba výchova dětí,
péče o domácnost, dobrovolnické aktivity apod.
HDP také nic neříká o tom, jak je bohatství rozděleno, nebo zda v zemi zůstává. Např. 10 % z českého
HDP (300 miliard v roce 2010) odplyne jako zisky zahraničních firem pryč.
Diskuse o smyslu použití HDP jako měřítka rozvoje se vedou už dlouho a dostávají se i na vrcholnou
politickou rovinu. Např. francouzský prezident Sarkozy vyjádřil potřebu překonat HDP jako měřítko
rozvoje a Evropský parlament vydal zprávu, ve které označuje hrubý domácí produkt za „již neodpovídající době“ . Podle poslance Jo Leinena bychom měli spíše měřit „sociální pokrok, ochranu klimatu
a životního prostředí, efektivitu využívání nedostatkových surovin a kvalitu pracovních míst“.
Index lidského rozvoje
V rámci systému OSN se od roku 1990 používá Index lidského rozvoje (Human Development Index, HDI),
na jehož základě se také vydávají každoroční zprávy (Human Development Reports). Zavedení toho indexu má za cíl postavit do centra rozvojového usilování snahu o rozvoj člověka. Něco podobného měl
na mysli už v šedesátých letech minulého století katolický filozof, ekonom a sociální vědec Luis-Joseph
Lebret, který mluvil o rozvoji „všech lidí a každého člověka“, jehož základem mu byla humánní ekonomika.
Tedy taková ekonomika, která je zaměřená na lidské potřeby a ne na maximalizaci zisku.
Index lidského rozvoje je v současné době nejrozšířenějším způsobem, jak měřit rozvoj jinak než jen makroekonomickými daty. Index lidského rozvoje je kompilován z HDP na osobu, úrovně dosaženého
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 15
vzdělání a očekávané délky života. Agregovány do jednoho čísla indexu jsou konkrétně: průměrná očekávaná délka života při narození, protože tento demografický ukazatel v sobě nejlépe zahrnuje všechny
negativní i pozitivní vlivy, které ovlivňují lidské zdraví; dále úroveň vzdělanosti stanovená jako podíl
gramotného obyvatelstva a jako kombinovaný podíl populace z příslušné věkové skupiny navštěvující
školy prvního, druhého a třetího stupně; v neposlední řadě zahrnuje index hmotnou životní úroveň, jež
je vyjádřena jako hrubý domácí produkt na osobu v USD v přepočtu na paritu kupní síly.
Index základních schopností a Index genderové spravedlnosti
Slabinou HDI je, že zejména u chudých zemí je často obtížné získat všechna relevantní data a tak je
třeba některá čísla jen odhadovat. Mezinárodní síť nevládních organizací, monitorujících od roku 1995
naplňování ekonomických, sociálních a kulturních práv a genderovou spravedlnost „Social Watch“
proto vyvinula vlastní jednoduší indexy. Postavení žen ve společnosti sleduje Index genderové spravedlnosti (Gender Equity Index, GEI) hodnotící přístup žen ke vzdělání, jejich ekonomické postavení
a zastoupení v rozhodovacích pozicích. Index základních schopností (Basic Capabilities Index, BCI)
sleduje tři základní ukazatele: dětskou úmrtnost, školní docházku do 5. třídy a asistované porody (za
přítomnosti lékaře nebo asistentky). Tyto údaje jsou poměrně dobře dostupné a mají velkou vypovídací hodnotu o situaci v chudých zemích, pro něž byl BCI vyvinut především. Péčí české koalice jsou
údaje obou indexů i mezinárodní zprávy Social Watch přístupné v češtině.
Hrubé domácí štěstí
Pozoruhodný je index „Hrubého domácího štěstí“ (Gross National Happiness, GNH), který zavedl jako
oficiální indikátor osvícený panovník buddhistického Bhútánského království. Dašo Karma Ura, bhútánský spisovatel a ekonom, tento cíl charakterizuje následovně: „Blahobyt zahrnuje i takové věci jako
psychickou pohodu, existenci důvěryplných, emocionálně podporujících vztahů, dostupnost zdravotní péče, vzdělání a bydlení, uchování kultury a ochranu ekologické pestrosti… Hromadit stále více
peněz je prázdná hodnota. Štěstí je pro nás důležitější než bohatství.“ Pro měření GNH se užívá 72 indikátorů, které se neustále zpřesňují, a každoročně se sleduje jejich naplňování. Zkoumá se například
i to, jestli mohou občané vyváženě disponovat svým časem a mají dost času na meditace.
Bhútán naplňuje v současné době 43 z ideálních 72 faktorů. Valné shromáždění OSN přijalo na návrh Bhútánu 19. července 2011 rezoluci A/RES/65/309 nazvanou „Štěstí: směrem k holistickému chápání rozvoje“.
Podobným směrem se ubírají úvahy na druhém konci světa, v Latinské Americe. Spolu s politickou
a kulturní renesancí původních národů se vynořuje jiné chápání rozvoje, které bylo vlastní i mnoha dalším tradičním kulturám. Jako „dobře žít“ jej však v současnosti formulují především Indiáni ze zemí
jako je Bolívie (aymarsky: suma qamaña) nebo Ekvádor (kečuánsky: sumak kawsay). Nemá to nic společného s ideálem sladkého života v zahálce a požitcích bez odpovědnosti. Dobře žít znamená žít
v harmonii s lidmi a s přírodou. Vyvarovat se vykořisťování lidí a narušování přírodní rovnováhy.
Otázka lidských potřeb
Na pozadí hledání vhodného způsobu měření rozvoje je diskuse o lidských potřebách a antropologických konceptech. Za zmínku stojí myšlenky u nás málo známého chilského ekonoma Manfreda MaxNeefa, nositele tzv. Alternativní Nobelovy ceny. V jeho pojetí (model rozvoje lidské škály – Human-Scale
Development) jsou lidské potřeby nehierarchické, univerzální a neměnné. Rovněž dokládá, že lidských
15
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 16
potřeb není mnoho, ale jsou provázané, přitom jsou konečné, stejné ve všech lidských kulturách a obdobích. Mění se jen způsoby jejich uspokojování. Některé způsoby uspokojování potřeb mohou uspokojení jen předstírat, nebo mohou být i destruktivní, nebo k uspokojení jedné potřeby dochází na úkor
jiných potřeb apod. Jako základní definuje Max-Neef potřebu bytí, ochrany, lásky, porozumění, participace, odpočinku, tvorby a svobody. Nejúčinnější jsou synergické formy naplňování potřeb.
Další alternativní indexy
16
Americký ekonom Clifford Cobb se svými spolupracovníky vyvinul Index udržitelného blahobytu
(Index of Sustainable Economic Welfare, ISEW). Odpočítává náklady spojené s nápravou škod při katastrofách a nehodách, čerpání přírodních zdrojů aj., ale na straně aktiv zahrnuje i hodnoty vytvořené
neformální ekonomikou (v domácnostech apod.). Jiný podobný index je Indikátor reálného pokroku
(Genuine Progress Indicator, GPI) Jonathana Rowea z americké organizace Redefining Progress. Podobných pokusů o vhodnější způsoby měření rozvoje na rovině celých států nebo na lokální úrovni
je celá řada a lze je vyhledat na internetu.
Zatímco většinu nových indexů sledují a jejich zavedení navrhují nevládní organizace, koncept významného německého ekonoma Hanse Diefenbachera nazvaný Národní index blahobytu (Nationaler Wohlfahrtsindex, NWI) je už předmětem zkoumání zvláštní komise Bundestagu nazvané „Růst,
blahobyt a kvalita života“. Možná, že Německo projeví v překonání zastaralého měřítka HDP stejnou
průkopnickou odvahu jako při opuštění jaderné energetiky. I NWI počítá jako aktiva neplacenou práci
a odečítá jako náklady využívání životního prostředí. Index zohledňuje i rozdělení příjmů. Podle něj se
ukazuje, že úroveň Německa od roku 2000 klesá, zejména proto, že roste nerovnost v rozdělení příjmů
a rostou náklady využívání životního prostředí.
Růst nebo rozvoj?
Diskuse kolem indikátorů rozvoje ukazují zřetelně, že je rozdíl mezi makroekonomickým růstem měřeným penězi a reálným rozvojem životních šancí a blahobytu. Nejnovější publikace Indexu základních
schopností mj. srovnává světový růst HDP na hlavu s růstem BCI (Index základních schopností) za posledních dvacet let. Zatímco ekonomický ukazatel roste poměrně strmě (téměř o 4000 dolarů za sledované období), BCI, sledující situaci nejchudších, se zvedá daleko pomaleji. Znamená to, že sice roste
světové bohatství, ale rostou i rozdíly mezi bohatými a chudými, roste nespravedlnost. Navíc neohraničený růst překračuje ekologickou kapacitu Země. O tom nás informuje další měřítko – ekologická stopa.
Ekonomka Naďa Johanisová ukazuje, že ekonomický růst, jak ho měříme právě pomocí HDP, nemůže
pokračovat donekonečna, protože i jednoprocentní nárůst množství výrobků a služeb je exponenciální, zdvojnásobí se každých 72 let. Zároveň vysvětluje, že zastavení růstu nemusí nezbytně znamenat zhoršení kvality života, vlastně je to naopak – pokračující růst vede k problémům včetně
nespravedlivě rozdělovaného bohatství. Stále sílící debata o zastavení růstu a cestě k udržitelnému snižování produkce (koncept známý pod francouzským názvem décroissance nebo anglickým degrowth)
klade velmi naléhavé otázky, jak budeme chápat rozvoj do budoucna a hlavně, jak spravedlivě je lidstvo schopné a ochotné se dělit o omezené zdroje.
Zdroje:
• http://www.europarl.europa.eu/en/pressroom/content/20110606IPR20814/html/
Measuring-sustainable-development-and-supplementing-GDP
• http://hdr.undp.org/en/statistics/
• http://www.lebret-irfed.org/
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 17
• http://www.denikreferendum.cz/clanek/11075-rozvijej-se-poupatko
• http://www.hraozemi.cz/indikatory-ur/index-lidskeho-rozvoje-(hdi).html
• Social Watch zpráva 2010. Po pádu. Čas na změnu. Průběžná zpráva o globálním vývoji v oblasti vymýcení chudoby a genderové
spravedlnosti. Ekumenická akademie Praha, Praha 2011, ISBN 978-80-904405-4-8. Publikace Social Watch lze zdarma objednat
nebo stáhnout na www.ekumakad.cz nebo www.socialwatch.cz
• Citáty z časopisu Publik-Forum 12/2011. Další informace např. sborník Bhutan. A Fortress at the Edge of Time?, Vienna Institute for
Development, Vienna, 1999 a na internetu http://www.denikreferendum.cz/clanek/11189-bhutansky-priklad
• http://www.un.org/News/Press/docs/2011/ga11116.doc.htm
• http://www.denikreferendum.cz/clanek/4913-potreby-jsou-omezene-to-zadostivost-je-nekonecna
• http://en.wikipedia.org/wiki/Wikiprogress
• http://www.ekumakad.cz/obrazky/SW/BCI_10.pdf
• http://www.ekostopa.cz/ekologicka-stopa
• Sedmá generace 1/2011
• http://www.degrowth.net/
• http://www.denikreferendum.cz/clanek/9779-decroissance
17
PRÁVO
NA POTRAVINY
Analytička programu potravinové
bezpečnosti organizace Glopolis.
Foto: OSN, Albert G Farran, Súdanský farmář
V souvislosti s přijetím prvního rozvojového cíle, tedy snížením počtu všech chudých a hladovějících
na polovinu do roku 2015, se začalo hovořit o základním lidském právu na potraviny. Obvykle jsou na
mezinárodní úrovni prosazována hlavně politická lidská práva (tzv. práva první generace), ale v boji
proti hladu a chudobě je nezbytná i podpora ekonomických a sociálních lidských práv (tzv. druhá generace). Do této kategorie právě právo na potraviny patří. Naplňování lidských práv tak není jen cílem,
kterého chceme dosáhnout, ale také prostředkem, kterým lze podporovat rozvojové cíle.
Nejedná se však zdaleka o nějaký nový koncept. Právo na potraviny bylo definováno již ve Všeobecné
deklaraci lidských práv z roku 1948, která v článku 25 říká, že: „Každý má právo na takovou životní úroveň, která zajistí jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, počítajíc v to zejména výživu,
šatstvo, byt a lékařskou péči, jakož i nezbytná sociální opatření…“.
Závaznou součástí mezinárodního práva se právo na potraviny stalo v roce 1966 s přijetím Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Tam je v článku 11 zakotvena definice, že: „Státy uznávají právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu,
zahrnujíce v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt, a na neustálé zlepšování životních podmínek…“
a také, že pro naplnění „základního práva každého na osvobození od hladu, učiní (státy) jak jednotlivě,
tak i na základě mezinárodní součinnosti taková opatření, zahrnujíc v tom zvláštní programy, jichž je
zapotřebí“.
Lidsko-právní přístup a důraz kladený na právo na potraviny je základem pro strategie na odstraňování hladu a zajištění potravinové bezpečnosti, která je zaručena v případě, že má člověk ekonomický,
fyzický a sociální přístup k dostatečnému množství výživných potravin postačujících k pokrytí potřeb
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 18
pro zdravý život. Lidsko-právní přístup dále zdůrazňuje principy jako je participace, odpovědnost, nediskriminace, transparentnost, lidská důstojnost a právní stát. Realizace práva na potraviny tak řeší
politické, sociální a kulturní příčiny hladu.
18
Právo na potraviny nicméně neznamená, že má každý občan právo na bezplatné jídlo. Zajištění potravinové pomoci se vztahuje pouze na krizové situace, jako jsou přírodní katastrofy a válečné konflikty. Státy však musí právo na potraviny respektovat, chránit a naplňovat. Povinnost státu toto právo
respektovat znamená nepřijímat žádná opatření, která by bránila v přístupu k půdě či produkci potravin. Povinnost chránit zase státům ukládá, aby přístup k adekvátní potravě jednoho jedince neohrožovala činnost jiného jedince či skupiny. Naplňovat právo na potraviny pak znamená, že stát
vhodnými proaktivními politickými kroky posiluje přístup a užívání zdrojů k zajištění potravinové bezpečnosti svého národa.
Několik států dokonce právo na potraviny uznává ve svých ústavních zákonech, avšak ani jedna země
zatím neustanovila zvláštní legislativní opatření k implementaci tohoto práva. Navíc se často jedná
o státy, kde je procento hladovějící populace velmi vysoké (Guatemala, Haiti, Etiopie, Kongo, Indie,
Pákistán, Bangladéš nebo Srí Lanka). Neméně podstatným problémem je také to, že často není samozřejmostí ani vlastní znalost existence takového práva ze strany obyvatelstva, a tak ani nemohou
vznikat tlaky na jeho naplňování a posilování.
Trendy ohrožující právo na potraviny
Právo na potraviny a možnost pěstovat svou vlastní produkci jsou přímo spojené s užíváním půdy.
Pro drobné farmáře, kteří tvoří více než polovinu všech hladovějících, má pak zásadní význam přístup
k půdě a vodním zdrojům pro zavlažování. V současnosti existují dva druhy politik, které přímo ovlivňují jejich přístup k půdě. Jsou jimi zahraniční investiční politika a energetická politika.
Land grabbing
V souvislosti s potravinovou krizí z let 2007/2008 se začalo ve větší míře hovořit o novém trendu, takzvaném land grabbingu, neboli akvizici/záborech půdy, kdy si začali zahraniční investoři pronajímat
rozsáhlé plochy půdy (nad tisíc hektarů) v rozvojových zemích. Zastánci zahraničních investic do půdy
často operují s argumenty podfinancovaného zemědělského sektoru, rozvoje venkova a nových pracovních příležitostí pro lokální obyvatelstvo. Většinu investorů však tvoří soukromé subjekty, jejichž
hlavním cílem je finanční zisk. Od roku 2008 se mezi investory zařadily rovněž vlády některých států,
a to ze dvou hlavních důvodů. Prvním z nich je zajištění potravinové bezpečnosti vlastního národa,
jako v případě arabských států, které trpí nedostatkem produktivní půdy a vodních zdrojů jako Saudská Arábie, Katar nebo Spojené arabské emiráty. Druhým je pak zvyšující se poptávka po biopalivech.
Paradoxem této situace je však to, že investice ze zahraničí jsou nasměrovány především do zemí,
které byly v minulosti sužovány hladomory nebo kde je hlad chronicky zakořeněn a které jsou závislé
na pomoci od Světového potravinového programu (WFP), jako je například Etiopie, Súdán či Demokratická republika Kongo. Jen pro představu, pronájem jednoho akru půdy v Etiopii stojí zhruba jeden
dolar na den, kdežto v Asii je i stokrát vyšší. Často tak dochází k tomu, že tisíce tun obilí jsou vyváženy
pryč ze země, v níž polovina obyvatelstva nemá přístup k základním potravinám.
Vliv, který mají akvizice půdy na právo na potraviny, proto nelze zanedbávat. Přestože se ve většině případů jedná o pronájem a ne o prodej půdy, doba takového pronájmu se pohybuje od 50 do 99 let. Dohody jsou zcela netransparentní a neveřejné, negarantují žádné výhody pro lokální obyvatelstvo, dochází
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 19
k násilným vysídlením bez patřičných kompenzací. Podpora zemědělské velkovýroby před drobným zemědělstvím vede navíc k závažným zásahům do životního prostředí. Málokdy je také dodržována zásada svobodného, předběžného a informovaného souhlasu, který zaručuje Deklarace OSN o právech
původních obyvatel. Je ovšem třeba dodat, že tyto zahraniční investice jsou vládami hostitelských států,
většinou zkorumpovanými, přímo podporovány a založeny na velmi vstřícné investiční politice.
Biopaliva
Současná politika biopaliv, tedy snaha snížit jak závislost na fosilních palivech, tak i emise skleníkových
plynů v dopravě, měla možná na začátku dobrý úmysl, ale rostoucí ceny potravin ukázaly, že tento krok
nebyl zrovna nejšťastnější. Cíl vyrábět energii z obnovitelných zdrojů vypadá atraktivně, pokud by se
pro biopaliva nevyužívaly plodiny sloužící jako základ jídelníčku (kukuřice, cukrová třtina, olejniny). Vynechme i debatu o tom, že samotný název „bio“ má evokovat šetrnost k životnímu prostředí. Hlavní
nesnází je jednoduše to, že díky různým druhům podpor jako jsou daňové stimuly a přímé dotace je
produkce plodin určených pro biopaliva výnosnější než produkce potravin určená k běžné spotřebě.
Navíc větší poptávka po plodinách s sebou nese větší tlak na množství a produktivitu zemědělské půdy.
Analýzy kromě toho jasně ukazují, že Evropa a USA se neobejdou bez importu plodin určených na
biopaliva, pokud chtějí dosáhnout svých závazných cílů. V případě EU je cílem 10 procent podílu biopaliv v pohonných hmotách do roku 2020. Některé odhady říkají, že EU bude muset importovat až 50
procent biopaliv pro splnění těchto cílů. Spojené státy zase spotřebují více než čtvrtinu své obilné
produkce na výrobu etanolu. V číslech to pak znamená, že takové množství obilí by nasytilo 350 miliónů lidí po celý rok, což je více než jedna třetina dnešního počtu hladovějících. Pokud ještě vezmeme
v úvahu celý životní cyklus biopaliv včetně přímých i nepřímých vlivů na užívání půdy a životní prostředí, úspory skleníkových plynů jsou nízké či dokonce záporné. Nesmíme totiž opomenout fakt, že
na výrobu biopaliv je velmi často nezbytné využít i fosilní paliva.
Mimo tohoto klimatického hlediska se produkce biopaliv významně dotýká práva na potraviny a potravinové bezpečnosti obyvatel těch zemí, kde k takové produkci dochází. Kromě přímých důsledků,
jako je nerespektování vlastnických práv a tradičního užívání půdy, je právo na potraviny ohroženo
také tím, že biopaliva vytěsňují základní potraviny a přímo s nimi soutěží o půdu. Mnoho mezinárodních organizací (Světová banka, Mezinárodní měnový fond, Organizace pro hospodářskou spolupráci
a rozvoj) se dále shoduje, že boom biopaliv značně ovlivňuje ceny potravin, které v posledních letech,
nejvíce v roce 2008 a 2011, letí raketovou rychlostí vzhůru. To pociťují chudí obyvatelé rozvojových
zemí velmi silně, protože za nákup potravin obvykle utratí 60 až 80 procent svých příjmů, na rozdíl od
rozvinutých zemí, kde je toto číslo mezi 10 až 20 procenty.
Zajištění práva na potraviny
Negativních tendencí a lidských aktivit, které ohrožují základní lidské právo na potraviny obyvatel
chudých zemí, je samozřejmě mnohem více a jsou přímo spojeny s příčinami hladu. Pro jeho odstranění, stejně jako pro realizaci práva na potraviny, je klíčové zajistit stálý přístup k produktivní půdě
a vodním zdrojům všem obyvatelům planety. Tento přístup chudého obyvatelstva k přírodním zdrojům v rozvojových zemích je ovlivňován externě, jako v případě zahraničních investic a energetických
závazků vyspělých států. Ale působí i interní vlivy, jako je neochota či neschopnost národních vlád
naplnit své povinnosti vůči lidským právům vlastního obyvatelstva.
Pro vyspělé státy platí doporučení, že je třeba přijmout opatření chránící právo na potraviny obyvatel i mimo vlastní území a závazně přijmout pravidla o zodpovědném zacházení s půdou a jinými pří-
19
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 20
rodními zdroji, které připravuje Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO). Je však potřeba uvést,
že mezi zahraniční investory patří i méně bohaté státy, a proto by měla být tato pravidla přijata celým
mezinárodním společenstvím. Dále je do budoucna nevyhnutelné přehodnocení energetické politiky a rozvoje biopaliv, například zaměřením se na jiné zdroje jako biologický odpad nebo zbytky dřevařského a lesnického průmyslu.
Na národní úrovni je nutné zaručit efektivní implementaci práva na potraviny skrze dobré vládnutí,
správnou legislativu, systematická opatření na zvýšenou ochranu uživatelů půdy, zamezení diskriminace a zlepšení postavení žen a zranitelných skupin. Potraviny také nesmí být nikdy používány jako nástroj politického nebo hospodářského tlaku.
20
Před právem na potraviny stojí však do budoucna i další hrozby. Základní otázkou je, zda bude planeta
schopna uživit rostoucí populaci, která podle odhadů OSN vzroste na 9 miliard lidí v roce 2050. Produktivita půdy však klesá a na produkci potravin se čím dál tím více projevují následky klimatických
změn a špatného nakládání s životním prostředím. Bez adaptačních a mitigačních (zmírňujících) opatření a změny způsobu zacházení s přírodními zdroji i potravinami samotnými se dosavadní jednání
jeví značně neudržitelně.
Zdroje:
• FAO, The right to food in theory and practice: www.fao.org/Legal/rtf/booklet.pdf
• FAO, Voluntary guidelines to support the progressive realization of the right to adequate food:
http://www.fao.org/docrep/meeting/009/y9825e/y9825e00.htm
• Friends of the Earth Europe, Africa: up for grabs: www.foeeurope.org/agrofuels/FoEE_Africa_up_for_grabs_2010.pdf
• IIED, FAO, IFAD, Land grab or development opportunity? 2009.
• IFPRI, „Land grabbing” by foreign investors in developing countries:
http://www.ifpri.org/publication/land-grabbing-foreign-investors-developing-countries
• Olivier de Schutter, Promotion and protection of human rights: The right to food, 2010.
• Olivier de Schutter, Large-scale land acquisitions and leases: a set of minimum principles and measures to address the human
rights challenge, 2009.
• Tim Rice, Meals per gallon, ActionAid 2009.
ENERGIE
PRO VŠECHNY
Tomáš Tožička
Koordinátor rozvojových projektů, podílel se na
realizaci elektrifikačních projektů v Africe a Asii.
Foto: OSN, Eskinder Debebe, Využití solární energie na mongolské farmě
Když si připravujeme teplé jídlo, spouštíme pracovní stroje či vybavení, zapínáme si rádio, televizi či
hudební přehrávač, když se dopravujeme do práce nebo za přáteli, když si večer rozsvítíme světlo,
když se jdeme umýt... Pokaždé využíváme některý z moderních zdrojů energie. Ani nám nepřijde, jak
je úžasné, že všechny tyto možnosti můžeme využívat.
Na globální úrovni nemá vůbec žádný přístup k elektrické energii každý pátý člověk. Přes jeden
a půl miliardy lidí tak nemá možnost využívat večer elektrické světlo, má jen omezené možnosti po-
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 21
slouchat rádio. Tito lidé nemohou využívat moderních komunikačních technologií nebo využívat modernější technologie pro své podnikání. Kvůli chybějící elektrifikaci venkovských škol a zdravotních
center nemají přístup k adekvátnímu vzdělání a zdravotní péči, zaměstnanci těchto institucí mají jen
omezené možnosti vlastního rozvoje.
Přes 2,6 miliardy lidí závisí ve své energetické spotřebě na různých formách biomasy – palivovém
dřevu, dřevěném uhlí, sušeném zvířecím trusu. Tato energie je využívána především na vaření. Velká
část těchto lidí, především ženy, trpí zdravotními problémy, které způsobují zplodiny z pálení. Podle
Světové zdravotnické organizace zemře v důsledku působení kouřových zplodin 1,4 milionu obyvatel ročně. A jsou to zase především ženy, které věnují i několik hodin denně obstarávání paliva. K tomu
můžeme ještě připočíst čas, který musí strávit čerpáním a donáškou vody.
Žádná energie pro MDGs
V roce 2000 byla na Miléniovém summitu OSN schválena deklarace, z níž se zrodily Rozvojové cíle tisíciletí (MDGs). Tento zatím nejambicióznější planetární projekt si vytkl za cíl zásadně snížit na globální úrovni všechny formy extrémní chudoby. Je zajímavé, že otázka zajištění moderních zdrojů
energie pro nejchudší obyvatele a oblasti se v těchto cílech neobjevila.
Přitom se tu objevil úkol „zpřístupnit rozvojovým zemím výhody nových technologií především v informační a komunikační oblasti“. Ovšem tato, pro rozvoj jistě důležitá, výhoda bude moci sloužit jen
a pouze těm, kteří budou moci využít elektrické energie.
To ovšem platí o mnoha rozvojových cílech. Jen těžko budeme moci snižovat dětskou úmrtnost či úmrtnost rodiček, když desetitisíce zdravotních center a jejich zaměstnanců nebudou mít přístup k elektřině.
Pokud chceme zlepšit stav vzdělání a také omezit genderové překážky k jeho dosažení, je rovněž nezbytné, aby učitelé i školy měli přístup k energii, aby na farmách mohli využít moderní a udržitelné
zdroje místo toho, aby se věnovali shánění paliva a donášce vody.
Těžko zlepšíme kvalitu života lidí ve slumech, když jim vhodnými technologiemi nezpřístupníme
světlo, pitnou vodu a hygienická zařízení. A to těžko uděláme bez efektivních energetických zdrojů.
Můžeme se snažit bojovat proti odlesnění, ale chudí lidé také potřebují vařit, a dokud nebudou mít jiné
možnosti, nezbude jim nic jiného, než kácet stromy a pálit dřevěné uhlí.
Energetická chudoba
V Evropské unii i v systému OSN se začíná diskutovat tzv. energetická chudoba jako téma, které je
nezbytně nutné řešit. Ať již vzhledem ke klimatickým změnám nebo kvůli eliminaci globální chudoby.
Na Summitu Millenium+10 řekl generální tajemník OSN Pan Ki-mun: „Všeobecný přístup k energiím je
klíčovou prioritou globální rozvojové agendy. Je základem všech Rozvojových cílů tisíciletí.“
V podobném duchu se mluvilo i na Summitu k problémům nejméně rozvinutých zemí v roce 2011
v tureckém Istanbulu. Otázka energetické chudoby se sice stává jasným politickým tématem, ale zatím
chybí přesvědčivé odhodlání ke skutečnému řešení. Nestačí totiž jen vydat nějaké prohlášení či stanovit cíl a k němu nějaké indikátory. Důležité je také nalézt proveditelné nástroje, kterými je možno
vytyčeného cíle dosáhnout. A samozřejmě je třeba na to mít dostatečné finanční zdroje.
21
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 22
V současnosti se odhaduje, že dosáhnout všeobecného přístupu k elektrické energii do roku 2030 by
stálo asi 36 miliard USD. Je to jistě obrovská částka. Pro srovnání je to asi třetina ročních výdajů na oficiální rozvojovou pomoc (ODA) zemí OECD. Nebo necelá polovina zdrojů potřebných na sanaci škod
v Iráku. Je to čtyřicetina částky vydávané ročně na zbrojení.
Přitom je zřejmé, že nastartování udržitelné energetiky v rozvojových zemích by napomohlo nejen místnímu a regionálnímu rozvoji, ale působilo by pozitivně i na růst globální ekonomiky. Takový vývoj by pak
měl i kladný dopad na řešení energetické situace v rozvinutých zemích, protože by to nastartovalo výzkum,
vývoj a produkci nových technologií a nových řešení pro lokální sítě a skutečně participativní energetiku.
22
Evropská unie je v současnosti největším donorem energetických projektů v rozvojových zemích. Ale
jen malá část těchto aktivit je zaměřena na skutečně chudé obyvatele a na nejchudší oblasti. Centralistická řešení postavená na velkých elektrárnách a rozsáhlé přenosové soustavě jsou však v rozvojových zemích na své hranici.
Mnohé země jsou dnes schopny energii vyvážet, aniž by dokázaly zajistit její distribuci k většině vlastního obyvatelstva. Obrovská a řídce osídlená území není možno zasíťovat, a proto je jediným reálným řešením vytváření lokálních sítí nebo instalace ostrovních energetických systémů.
Problémy a možnosti jejich řešení
Samozřejmě transfer technologií do zemí, které nemají nejen výrobní, ale ani širší servisní kapacity, kde
je polytechnická výchova na relativně nízké úrovni, s sebou nese mnoho problémů. Na ty je třeba myslet a hledat pro ně vhodná řešení.
Je nezbytné hledat vhodné zdroje energie pro odloučené komunity, s využitím stávajících technologií –
fotovoltaika, větrné turbíny, malé vodní zdroje, biomasa atd. Přitom je třeba myslet na možnost přímého
využití mechanické energie na pohon strojů a zařízení. Je nezbytné vytvářet jasné technologické postupy,
návody a manuály pro jejich implementaci a vhodné kombinování. A to pro jednotlivé instalace nebo
budování lokálních sítí. Je potřebné zvyšovat kapacity v rámci existujících vzdělávacích systémů pro jejich širší využívání, a to zejména v rámci polytechnické výchovy. Vytvářet nejen technické zázemí, ale současně školit odborné pracovníky, kteří budou zodpovědní za provoz zařízení a bezpečnost práce. Školení
mohou probíhat na místě instalace v rozvojových zemích nebo v rozvinutých zemích, kde budou spojená
s praxí ve výrobních a především montážních firmách, zabývajících se obnovitelnými zdroji energie.
Přestože existují udržitelné technologie, které by mohly pomoci chudým a odloučeným komunitám,
nejsou tyto technologie dostatečně připraveny pro aplikace v rozvojových zemích. Je třeba zajistit
funkčnost technologií v extrémních podmínkách tropických a subtropických zemí.
Proto je nutné věnovat se efektivnímu přizpůsobení moderních technologií pro využití v chudých
a odloučených komunitách. Jedná se především o vytváření modulů umožňujících kombinaci celistvých technologických celků odpovídajících daným potřebám, nenáročných na finální montáž, jednoduchých na opravu (bloková výměna) a snadnou manipulaci. Je třeba brát v úvahu odolnost zařízení
vůči extrémním povětrnostním podmínkám v tropických a subtropických oblastech (např. vysoké teploty, vlhkost, elektrostatické výboje, hmyz a další).
Vaření představuje zatím bezpochyby nejvyšší energetickou spotřebu pro chudé lidi v rozvojových
zemích. Zvýšená potřeba palivového dřeva vede často k deforestaci. Kvůli špatným podmínkám při vaření vznikají toxické emise, které mají za následek poškození zdraví žen a dětí.
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 23
Proto potřebujeme uvést do praxe efektivnější metody využití palivového dřeva (pece, vařiče) s ohledem
na tradiční metody přípravy jídla; zlepšit lesní management; nalézt variantu k palivovému dřevu např.:
• využitím lokálně produkovaného rostlinného oleje nebo zbytků po jeho lisování
• využitím biomasy pro výrobu bioplynu
• uplatněním solárních vařičů
Musíme také myslet na to, že nové technologie mohou znamenat zvýšenou ekologickou zátěž. Proto
je nutné od počátku projektového cyklu myslet na minimalizaci ekologických rizik a odpadů. Zavádět
postupy pro recyklaci odpadů nebo bezpečné dočasné deponování. V neposlední řadě je dobré si
uvědomit, že direktivní prosazování zásad průmyslového managementu, resp. donorských postupů,
není vždy tím nejvhodnějším v podmínkách komunitního plánování. Proto v rámci přípravy a realizace
projektů v rozvojových zemích musíme používat adekvátní prostředky řízení a v partnerské spolupráci je rozvíjet tak, aby zohlednily místní sociální a kulturní podmínky a posílily vlastnictví komunit.
Je třeba aplikovat princip společné, ale rozdílné odpovědnosti.
Jen při tomto otevřeném přístupu se můžeme dočkat toho, že na poli udržitelné energetiky dosáhneme v rámci mezinárodní spolupráce výsledků, které otevřou dvěma miliardám lidí na této planetě
dveře k důstojnému životu a nám všem zajistí zdravou planetu, na níž se budou lidé moci těšit základním technologickým výdobytkům civilizace.
Zdroje:
Practical Action (2010) Poor People’s Energy Outlook 2010. Rugby, UK
International Energy Agency, Energy Poverty, OECD/IEA 2010
Teodoro Sanchez, The Hidden Energy Crisis, PA. Rugby 2010
Tomáš Tožička a kol. Udržitelné technologie pro rozvoj, Educon, Praha 2009
ZA SPRAVEDLIVĚJŠÍ SPOLEČNOU
ZEMĚDĚLSKOU POLITIKU
Aurèle Destrée
Vedoucí programu potravinové bezpečnosti v analytickém centru Glopolis.
V současnosti probíhá rozsáhlá reforma Společné zemědělské politiky Evropské unie (SZP). Tuto reformu
v zásadě utvářejí krátkodobé zájmy členských států. Existuje jen minimální prostor pro pohled na širší souvislosti a na úvahy o naší úloze v ostatních částech světa. Avšak vzhledem k tomu, že je EU v celosvětovém
měřítku největším dovozcem a druhým největším vývozcem potravin, ovlivňuje potravinové systémy v zahraničí. Tím, že se EU těmto otázkám vyhýbá, připravuje se nejen o možnost snížit svůj negativní vliv na nejchudší obyvatele planety, ale i o možnost reformovat SZP ku prospěchu současných i budoucích generací
Evropanů. SZP, která by byla vůči ostatnímu světu korektnější, by prospěla i samotné Evropě.
Širší souvislosti
Hlad a chudoba
Politická nestabilita způsobená vysokými cenami potravin ve více než 40 zemích v letech 2008–2009
připomněla světovým vůdcům, že potraviny se od ostatních komodit liší, protože jsou nezbytné pro
23
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 24
život. Je zřejmé, že přístup k potravinám je nutným předpokladem pro budování stabilní společnosti.
Avšak přístup k potravinám není zajištěn pouhou skutečností, že se nacházejí nablízku – je zajištěn
tehdy, mají-li lidé prostředky, za které si je mohou pořídit. Přitom se v dnešním světě téměř miliarda
lidí nachází v takové chudobě, že si nemohou pořídit dostatek potravin. Krutou ironií je skutečnost, že
polovina z nich jsou drobní zemědělci, většinou ženy. Chudoba a bezmoc jim nedovolují, aby se svou
zemědělskou činností uživili.
Většina předních politických činitelů (na Jihu i na Severu) tak dnes dostává jasnou zprávu, že boj s hladem a chudobou vedou právě drobní zemědělci. Investice do zemědělství jsou z hlediska snižování
chudoby dvakrát účinnější než investice do jakéhokoliv jiného sektoru.1) Počet veřejných politik v rozvojových zemích a programů rozvojové spolupráce na podporu drobných zemědělců se v posledních
dvou letech výrazně zvýšil.
24
Rovněž je čím dál zřetelnější, že závislost na dodávkách základních potravin z mezinárodního trhu je
riskantní a nákladná, jakkoli to zastánci liberalizace zemědělského trhu zpochybňují. Potraviny lze
snáze zabezpečit tehdy, uspokojuje-li místní poptávku místní nabídka, ať už na státní nebo regionální
úrovni.
Změna klimatu, růst populace a přírodní zdroje
Dále je nezbytné uvažovat i o dalších stále naléhavějších otázkách: o změně klimatu, růstu populace
a o přírodních zdrojích naší planety, které jsou křehké a omezené.
V současnosti se vyskytuje mnohem více klimatických šoků než v minulosti (např. sucha a povodně) a nedostane-li se drobným zemědělcům při adaptaci na tyto otřesy podpory, doplatí na
tyto šoky jako první právě oni. Zároveň sektor zemědělství do značné míry sám nese zodpovědnost za změny klimatu, protože pro svá strojní zařízení a hnojiva stále více využívá ropu, rozšiřováním zemědělské půdy způsobuje odlesnění a kromě toho produkuje skleníkové plyny (např.
metan vznikající při chovu skotu). Navíc se stále větší množství potravin převáží z jednoho konce
světa na druhý.
V roce 2050 světová populace dosáhne devíti miliard. Současná produkce se tak bude muset zvýšit až
o dvě třetiny2), a to zejména z toho důvodu, že se mění spotřeba v nově se rozvíjejících zemích, jako
je například Čína: konzumuje se zde čím dál větší množství masa a mléčných výrobků, a to vyžaduje
obrovské množství rostlinných bílkovin.
Konečně je třeba říci, že je vyvíjen tlak na přírodní zdroje naší planety. Množství půdy a vody, které jsou
pro výrobu nezbytné, se zmenšuje a snižuje se jejich kvalita. Specializace a intenzifikace výroby vede
k opouštění osvědčených zemědělských zvyklostí (např. hnůj se používá na pastvinách, které pak
slouží jako zdroj krmiva), což vede ke znečišťování přírodních zdrojů. V důsledku homogenizace spotřeby a uplatňování logiky orientované na zisk mizí řada druhů plodin a hospodářských zvířat, což
vede ke stále větší ztrátě biodiverzity, a tedy i k nižší odolnosti naší produkce vůči škůdcům.
Jaký vliv má SZP na chudé?
V mnoha ohledech sehrává EU při podpoře chudých drobných zemědělců v rozvojových zemích velmi
pozitivní roli. Poté, co nastala krize cen potravin, přiřadila EU této oblasti vyšší důležitost, začala na ni
vyčleňovat více finančních prostředků a věnuje jí i větší politickou pozornost. Nicméně mnohé z těchto snah jsou ohrožovány jinými politikami EU, například SZP a obchodní politikou.
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 25
Vývoz z Evropy
SZP sklízí obdiv, ale stejnou měrou vzbuzuje i zoufalství zemědělských společenství v chudých zemích. Obdiv sklízí pro svůj velký a rychlý úspěch při obnovování produkce po druhé světové válce.
Avšak opatření podporující produkci a vývoz současně vedly k tomu, že se Evropa stala významným
vývozcem potravin do chudých zemí, což někdy vytváří konkurenci, se kterou drobní zemědělci nemohou soupeřit.
Díky vývozním subvencím, ale i jiným druhům podpory, mohou být evropské produkty prodávány
pod skutečnými výrobními náklady, levněji než místní produkty. Ačkoliv vývozní subvence představují
nejviditelnější příčinu nekalé konkurence a prakticky všichni se na tom shodnou, dosud nebyly zrušeny. Byly sice výrazně omezeny (z 50 % celkových výdajů ze společné zemědělské politiky v 80. letech
20. století na 2 % v roce 2008, konkrétně na částku 926 milionů eur3)), ale od roku 1992 jsou stále častěji nahrazovány jinými druhy podpory, jež jsou v souladu s pravidly mezinárodního obchodu. Přestože jsou tato opatření povolená, dávají evropským produktům výhodu před srovnatelnými produkty
drobných zemědělců z Jihu.
Komodity se tak mohou prodávat levněji díky úsporám z rozsahu při výrobě (což usnadňuje podpora
modernizace infrastruktury), ale také jednoduše díky tomu, že zisk již vytvořila jiná část produkce. Ilustruje to případ německého, nizozemského, ale i brazilského vývozu částí porcovaných kuřat do západní Afriky. Protože zisk lze nejsnáze dosáhnout prodejem kuřecích prs (u evropských spotřebitelů
se těší největší oblibě), jiné méně atraktivní části jako křídla a nohy lze vyvážet ve zmraženém stavu
a prodávat na trhy rozvojových zemí za extrémně nízkou cenu. Jsou-li tyto produkty zajímavé pro
chudé obyvatele měst, kteří si rádi koupí takovýto kuřecí polotovar, přivede to tisíce zemědělců
k bankrotu, protože stejně nízkou cenu nabídnout nemohou.
Dovoz do Evropy
Méně jsou známé vlivy související s dovozem do Evropy. Přestože panuje všeobecná domněnka, že Evropa krmí zbytek světa, zbytek světa ve skutečnosti krmí Evropu. Protože abychom uspokojili evropskou spotřebu, potřebujeme evropskou produkci doplnit o množství, které vyprodukuje zahraniční
půda o rozloze Německa. Uspokojování naší spotřeby je náročné na půdu a dodávky vody v jiných zemích a často vede k marginalizaci drobných zemědělců.
Evropská unie v roce 2008 dovezla 45 milionů tun krmiv4). Převážně šlo o sóju z Brazílie, Argentiny
a USA. Znamená to, že pro nakrmení evropského skotu je zapotřebí 20 milionů hektarů půdy v zahraničí, což je téměř trojnásobek rozlohy České republiky. Pokud tato poptávka vytváří příležitosti pro
zahraniční producenty, pak to nejsou drobní zemědělci, ale jen velkovýrobci. Rovněž to způsobuje
další odlesňování a odsouvání drobných farmářů do okrajových lokalit. Současně to vede řadu zemí
k tomu, aby primárně neinvestovaly do základních plodin, a posilovaly tak zabezpečení potravin pro
svou vlastní spotřebu, ale aby investovaly do vývozních plodin. Zvláštní zpravodaj OSN pro právo na
potraviny Olivier De Schutter uvádí, že tato závislost EU na dodávkách bílkovin ze zahraničí není „ani
nevyhnutelná, ani nutná“. Evropská unie by mohla rozvíjet vlastní produkci, což by mělo příznivý vliv
na příjmy evropských zemědělců, na klimatické změny i na biodiverzitu.
Konečně je třeba uvést, že ačkoliv EU významně otevírá svůj trh pro zahraniční nezpracované komodity jako sója tím, že udržuje nízké celní sazby, jiné sazby udržuje na vysoké úrovni. Týká se to produktů
s vyšší přidanou hodnotou, jako je např. zpracovaný čaj balený v sáčcích. Udržuje tím ekonomiky rozvojových zemí ve stavu, kdy jsou v zásadě dodavateli surovin a materiálů a nemají možnost rozvíjet
svůj zpracovatelský průmysl.
25
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 26
Nerovnováha sil a dualizace zemědělství
Postupnou marginalizaci drobných zemědělců prohlubuje i rostoucí moc mezinárodního agroprůmyslu,
přičemž řada velkých firem má sídlo právě v Evropě. Jejich mezinárodní postavení jim logicky umožňuje
volit dodávky z těch lokalit a od těch dodavatelů, kde je to z hlediska nákladů nejvýhodnější. Standardy,
které zavádějí, v praxi nemohou splnit drobní zemědělci, kteří mají minimální vybavení a jsou geograficky rozesetí na velkém území, ale jedině velcí producenti. To vede ke dvěma jevům. Za prvé to zvětšuje
nerovnováhu sil v potravinovém řetězci, kdy je obrovské množství výrobců potravin ve slabší pozici než
velcí producenti a jsou nuceni k maximálnímu snižování výrobních nákladů. Za druhé to vede k dualizaci zemědělství – k rozdělení na velkovýrobce s intenzivní produkcí a drobné zemědělce.
Solidarita s Jihem pro naše vlastní dobro
26
Významné vedlejší účinky našeho zemědělského a potravinového modelu na nejchudší obyvatele
planety nás musí přivést k tomu, že tento model začneme zpochybňovat. Úvahy o těchto otázkách,
které zpochybní základní principy stávajícího modelu, by nám současně mohly nabídnout příležitost
k tomu, abychom se na SZP podívali z nového úhlu pohledu, který prospěje všem.
I v Evropě se dnes mnoho zemědělců svou zemědělskou činností jen stěží uživí. Jsou stále citlivější na
celosvětové trendy, které mohou ovlivnit jen minimálně. Klimatické změny neznají hranic. Podmínky
pro zemědělskou výrobu jsou náročnější i z důvodu ztráty biodiverzity. Potíže s půdní erozí jsou běžné
i v České republice. Kromě toho zemědělci pociťují, že jsou nuceni ke specializaci, aby byli v rámci EU
více konkurenceschopní a aby mohli čelit konkurenci i ze strany zahraničních producentů. Mnozí tím
ztrácejí kontrolu nad podmínkami, za kterých jejich výroba probíhá. Výrobci masa a mléčných produktů mohou čelit tlaku rostoucích cen krmiv a současně nízkých cen, které určuje zpracovatelský
průmysl. Nakonec jejich příjem závisí převážně na přímých platbách, které dostávají z rozpočtu SZP.
Tyto trendy jsou problematické v mnoha ohledech. Za prvé Evropa přichází o svou produktivní základnu – o zemědělce. Každý rok končí tisíce farem, protože toto odvětví již neláká žádné nově příchozí. To vede k druhému problému, kterým je vylidňování venkova a úbytek hospodářských činností.
Za třetí trend specializace v zemědělství vede k nesmyslnému chování ve vztahu k životnímu prostředí, kdy v Británii dochází k nadměrnému hnojení a znečišťování podzemních vod a v jiných částech
Evropy včetně ČR k poklesu úrodnosti půdy. Navíc to snižuje kvalitu produkce a zvyšuje nebezpečí
zdravotních krizí, jako byl nedávný případ nákazy bakterií E. coli. Ze slabší produkční základny v Evropě
nemají v dlouhodobém horizontu užitek ani spotřebitelé ani zpracovatelský průmysl.
Je stále naléhavější, abychom zpochybňovali čistě ekonomický pohled na zemědělský a potravinový
model. Jakožto důležité faktory by měla dostat větší prostor lidská práva, zabezpečení dodávek potravin, životní prostředí, zaměstnanost a zdraví obyvatel. Mezi změny, které si zaslouží větší podporu,
patří posilování místních a regionálních trhů, které by lépe propojovaly zemědělce a spotřebitele, nastolení rozumnějšího rozložení sil mezi jednotlivými aktéry v rámci potravinového řetězce a zavádění
ekologičtějších zemědělských postupů.
Zdroje:
1) World Bank, World Development Report 2008, str. 29.
2) FAO, How to feed the world in 2050, Expert paper, 2009, p 2.
3) European Parliament, Report on the future of the Common Agriculture Policy after 2013 (2009/2236 (INI))
4) De Schutter, O., UN Special Rapporteur on the right to food, The Common Agriculture Policy towards 2020:
The role of the EU in supporting the realization of the right to food, 2011, str. 4.
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 27
DLUHY VÝVOJE
Foto: OSN, Kibae Park, Dítě v bangladéšském slumu
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 28
BÍDA,
DLUHY,
SVRCHOVANOST
Václav Bělohradský
Autor je profesorem na Università di Trieste.
Foto: Luca Frediani, Památník bhópálské tragédie
28
V různých novinách jsme četli zprávy přibližně tohoto druhu: Irsko znárodnilo všechny problémové
banky a jejich záchrana ho stála několik desítek miliard eur. Kvůli tomu loňský rozpočtový schodek činil
32 procent HDP, což je zdaleka nejvyšší hodnota v celé Evropské unii. MMF již před časem varoval, že Irsko
nebude schopné půjčených 85 miliard eur splatit, úroková sazba u záchranných úvěrů je příliš velká a situaci
komplikují i vyhlídky na nepříliš přesvědčivé oživení ekonomiky.
Řekněme, že podobný proces proběhl ve většině zemí eurozóny (i v USA), například podle některých
údajů celkové náklady na sanaci bank a dopadů finanční krize dosáhly 4131 miliard eur, což odpovídá asi 32 procentům HDP celé EU. Dluh soukromých institucí se tak stal dluhem státním, tedy dluhem
svrchovaným. Zadluženost nás všech vyžaduje, abychom přijali nějakou míru zbídačení jako svou morální povinnost. Svrchovanost je archaické slovo, existují ještě svrchované země? Myslím, že ne, globalizaci charakterizuje prudký růst interdependence a heterogennosti, tedy vzájemné závislosti
a rozdílnosti, které ale rostou současně. To vyvolává napětí, chaos, novou neprůhlednost, a proto
i nové formy bídy, a tím i nenávisti a nedůvěry mezi národy a sociálními třídami – závislost na těch, kdo
se nám nepodobají, vnímáme jako stav ohrožení. Hněv nad novou bídou se vyžívá v útocích proti „kulturním cizincům“, jako by jejich přítomnost byla příčinou našeho zbídačení.
Svrchovaný dluh
Vraťme se ale k pojmu svrchovaný dluh. Je to pouhý přesun pohledávek, nebo svrchovanost zásadně
proměnila smysl toho dluhu? Řekl bych, že proměnila. Co je svrchovanost? Jeden z největších politických filosofů současnosti, Giorgio Agamben, připisuje svrchovanou moc tomu, kdo může redukovat
člověka na „pouhý život“, vyrvat ho ze sociálních, kulturních, ekonomických a existenciálních vztahů
a udělat z něj klubko kostí a masa, které se třese strachem někde v zákopech, v koncentračním táboře, zasažen radiací nebo strachem ze ztráty práce či domova. V zájmu suveréna je přinucen obětovat všechnu svou lidskou důstojnost. Lidský život je bios, k němuž patří i sociální vztahy, je to
Lebenswelt, který má šíři a hloubku; v každém člověku je ale také zoé, život zvířecí, na který nás může
svrchovaná moc redukovat tím, že nás spoutá strachem o pouhý život a zapojí jako lidské zdroje do realizace svých plánů – válečných, průmyslových, geopolitických. Celá doktrína svrchovaných dluhů funguje především jako legitimní důvod k redukci lidí na pouhé zoé.
K legitimizaci této redukce člověka na pouhý život, na zoé, k jeho zbídačení, svrchovaná moc potřebuje svrchované důvody, kterým nelze klást odpor – například bezpečnost státu, válka, výjimečný stav
vyvolaný masovým ohrožením atd. Formule „státní dluh“ je dnes nejmocnější z důvodů legitimizujících
redukci občana na pouhé zoé, v jeho jménu je možné suspendovat práva občanů a legálně je zbídačit.
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 29
Jan Patočka viděl v této redukci lidského života na „pouhý život“, k níž byly ve dvacátém století totální
mobilizace odsouzeny milióny lidí, i jakousi naději. Když se snažil dát Chartě 77 filosofický smysl, uvažoval o svobodě, která se před námi otevírá, když „pouhý život“ přijmeme jako náš život, a tak se už nemáme čeho bát, moc nás obětovala, nic horšího nás už nečeká. Kdo v této zkušenosti obstojí, kdo
před ní neuhne, může obrátit svobodu, kterou tak získal, proti svrchované moci samé. Zredukováni na
„pouhý život“, na zoé, život animální, se lidé stávají paradoxně opravdu svrchovanými, nelze je manipulovat strachem o majetek a postavení. Myslím, že je čas se k této Patočkově ideji vrátit, doktrína
svrchovaných dluhů funguje jako diskurzivní mašinérie legitimující masové oběti.
Hněv a stát
Situaci evropských demokracií charakterizuje rozpad vztahu mezi „demos“ a „kracií“, mezi státním zájmem, svrchovaným imperativem státu, a „lidem“, demos, z něhož čerpá svou legitimnost jak stát tak
demokratická vláda. Nejvyšší povinností státu je zaručit „trhům“ splatnost dluhů, ve jménu této nejnaléhavější obligace si nárokuje právo redukovat demos na pouhé zoé, může mu vnutit nebývalou
míru bídy. Dluh ale není svrchovaný, protože ho má splácet lid, ale protože o něm lid rozhoduje. Na
náměstích Španělska a Řecka, ale i v jiných evropských městech se šíří masové protesty inspirované
knihou Stéphana Hassela Indignez-vous (indigéne editions), indignados na Puerta del Sol, indignati
v Římě, indignés v Paříži. Jak to slovo přeložit? Jeho jádrem je latinské dignitas – důstojnost, snad tedy
Rozhněvejte se na ty, kdo uráží vaši občanskou důstojnost.
Když hrozilo, že by banky v důsledku rizikových půjček a investic přivedly na mizinu milióny lidí s katastrofálním dopadem na jejich koupěschopnost, a proto i na ekonomický růst, banky byly de facto
znárodněny, třeba v Irsku. Jejich soukromý dluh se stal dluhem svrchovaným. Svrchovaný dluh je pro
finanční trhy rizikem jiného typu, vláda se totiž může rozhodnout, že zbídačení občanů je opatření nepřijatelné z hlediska demokratické legitimity, a splacení dluhů odmítnout. Například občané Islandu,
nejstarší demokracie v Evropě, uspořádali o svém svrchovaném dluhu referendum, a rozhodli, že ho
nesplatí. Naučme se myslet svrchovaný dluh ne jako nejvyšší zdůvodnění práva redukovat občany na
„potravu pro banky“, ale naopak jako právo občanů rozhodovat, jak s ním naložit. Rodina není holding, město není akciová společnost, školy nejsou filiálky podnikových kurzů a stát není personálním
oddělením nadnárodních koncernů; svrchovaný dluh může být nesplacen, proto je svrchovaný. Můžeme dokonce říci, že formule „svrchovaný dluh“ je contradictio in adiecto, oxymóron – svrchovaná je
jen ta moc, která nemůže mít jiné dluhy než ty, které vyplývají z vlastního rozhodnutí.
Jsou různé typy finančních rizik, všechny ale mají jedno společné – týkají se naší budoucnosti. Investor vsadil na to, že v budoucnu se budeme chovat způsobem, jak on si to představuje. Peníze ale nejsou nic než
obecná míra efektivity prostředků k dosažení určitých cílů. Jako občané demokratických států máme
právo své cíle měnit, jsme svrchovaní, rozhodneme se žít jinak než způsobem, na který vsadili investoři.
V okamžiku, kdy se dluh soukromý stane dluhem svrchovaným, finanční trhy se musejí vypořádat s novým
druhem rizika. Je jím rozhodnutí nositelů svrchované moci odmítnout požadavky finančních trhů.
Čas dluhů
Splácení dluhů se stalo zaklínadlem doby. Naše dluhy ale jsou systémové, mají kořeny hluboko v Zemi,
škrtáním je nevyřešíme. Ano, v Zemi s velkým Z, protože nejrychleji narůstá dluh, který my, pozemšťané současní, máme k pozemšťanům budoucím, vypůjčujeme si od nich na naše dnešní pošetilé
plýtvání, ničíme jim pozemské klima, otravujeme jim oceány a podzemní vody, přírodu proměňujeme
v jednu obrovskou skládku odpadků. Připravujeme jim „bídnou budoucnost“.
29
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 30
Podmínkou „bohatého života“ v moderní společnosti bylo osvobození práce od redukce na pouhou
obživu, vynucenou pudem sebezáchovy; osvobozená práce má být „svobodnou tvořivou činností“,
skrze niž přispíváme k budování historického světa našeho národa, a splácíme tak dluh vůči těm, kdo
jej budovali před námi a přijali nás do něj. Práce ale už dávno přestala být budováním lidských historických světů a stala se nesmyslným koloběhem výroby a spotřeby, který naše historické světy plení
a vysává. Zbídačuje je.
Heslem vlády škrtů je Jen soukromý sektor vytváří bohatství, ne stát! Soukromý sektor ale nevytváří bohatství, jen zisk, a to stále častěji na úkor našeho společného bohatství, zisky soukromého sektoru
často ničí veřejné statky, zvětšují bídu většiny ve prospěch menšinových soukromých výhod.
30
Co je bohatství? Označme přívlastkem radikální ty potřeby, které nelze uspokojit jen individuálním
úsilím nebo penězi, jejich uspokojení závisí na kvalitě celé společnosti. Patří mezi ně potřeba uznání
sebe sama jak sociální, tak materiální, které můžeme získat jen ve svobodném veřejném prostoru v neautoritativní komunikaci s druhými lidmi; radikální jsou i potřeby biologické, jsme jedna z forem života
na Zemi, jako živé bytosti potřebujeme v dětství, ve stáří i v nemoci solidaritu společenství, do něhož
jsme byli přijati; radikální je i potřeba archie, průhledných pravidel jednání, která všichni lidé respektují, a tím se osvobozují od strachu z násilí; a radikální je i potřeba práce ve smyslu svobodné činnosti,
skrze niž člověk mění ke svému obrazu svět, v němž žije.
Bohatství je jen to, co zvyšuje schopnost celé společnosti uspokojit radikální potřeby občanů. Stát má
svůj zájem, svůj raison d’etat: hájit bohatství celku proti zaslepené vůli k zisku soukromého sektoru. Ten
má své špinavé tajemství – je totiž chronickým neplatičem dluhů. Využívá například přírodu, ale do výrobních nákladů nezahrnuje výdaje na obnovu zdevastovaného životního prostředí, podobně výrobci
automobilů neplatí náklady na léčení nemocí, které automobilová doprava způsobuje. Říká se tomu
učeně „externalizace nákladů“, neboli privatizace zisků, kolektivizace nákladů.
Soukromý sektor přesouvá významnou část svých nákladů na občany, ti ale nemají právo rozhodnutí
podnikatelů vetovat. Dluhy soukromého sektoru narostly za poslední půlstoletí do katastrofálních
rozměrů, neoliberální stát je přenáší na všechny občany, a tím soukromý sektor dotuje.
Soukromý sektor dluží například za motivaci k práci svých zaměstnanců, za jejich schopnosti, které se
formují díky péči rodičů a také panu učiteli (třeba i soudruhu učiteli, proč ne?), který si vážil otázek
nepokojného žáka a povídal si s ním po škole. Spisovatelovo dílo není jeho soukromé vlastnictví, je dlužen svému učiteli češtiny, probudil v něm smysl pro jazyk, vědec zase je dlužen své profesorce fyziky,
ta ho učila klást si otázky, které se ve škole neprobíraly. Soukromý sektor je také zadlužen u matek
a otců těch, kdo padli v různých válkách o naftu či za obchodní výhody. I terorismus a statisíce mrtvých
civilistů v Iráku jsou nesplacené dluhy soukromého sektoru. Nesplacené dluhy generují „formy bídy“,
které jsou odvrácenou stranou ekonomického růstu.
Dluhy soukromého sektoru
Připomeňme si dluhy soukromého sektoru vůči různým národním společenstvím a vůči lidstvu
obecně, formy bídy, které za sebou soukromý sektor zanechává.
Na prvním místě je dluh chemického průmyslu. Dvě místní jména jsou plná historie: Seveso a Bhópál.
The Bhopal gas tragedy byla nejhorší průmyslová katastrofa světa. Odehrála se v noci z 2. na 3. prosinec 1984 v továrně na pesticidy Union Carbide India Limited v lokalitě Bhópál v Indii. Únik jedovatých sloučenin z továrny zasáhl několik tisíc lidí. Úředně stanovený počet mrtvých byl 2259. Vláda
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 31
státu Madhjapradéš potvrdila celkový počet mrtvých 3787 otrávených jedovatým plynem, jiné vládní
materiály hovoří o 8000 mrtvých v prvním týdnu a dalších 8000 zemřelo v důsledku nemocí vyvolaných otravou plynem. Vládní zpráva z roku 2006 uvádí, že únik plynu zavinil 38 478 zraněných, z toho
3900 s trvalými následky. V roce 1976 nad italským městem Seveso unikl dioxin z továrny ICMESA, důsledky této katastrofy nejsou odstraněny dodnes.
Jan Keller píše v časopise Nový Prostor č. 358: „Ostrava a okolí patří mezi nejvíce znečištěné oblasti
v celé Evropě. (Jeden z hlavních původců je) nadnárodní firma ArcelorMittal vlastněná jedním z nejbohatších mužů planety… V roce 2003 …vzala na sebe firma závazek investovat do ekologizace své
výroby během deseti let celkem 8 miliard korun… Výsledek ekologizace si mohli občané Ostravy
a okolí vychutnat naposledy letos v zimě, kdy v důsledku inverze dýchali všemožné chemikálie … po
dobu nějakých čtyřiceti dnů… Kdo zaplatí kyslíkový dluh vůči Ostravanům? Není znečištění vzduchu
jedna z podob bídy, kterou produkuje soukromý sektor?“
Druhým obrovským tvůrcem dluhu a následné bídy je automobilový průmysl, jeho výrobky přímo i nepřímo vraždí desetitisíce lidí. Všechny státy EU navíc automobilový průmysl dotují – ať už ve formě
daňových úlev, pomoci při budování průmyslových zón či pobídek k nákupu. V nové publikaci Ekologického institutu Veronica „Účinky výfukových plynů z automobilů na lidské zdraví“ (autor MUDr.
Miroslav Šuta) se dočteme, že následky vdechování znečištěného vzduchu předčasně zabíjejí asi 370
tisíc lidí ročně a že automobily jsou hlavní příčinou znečištění ovzduší.
Evropská agentura pro životní prostředí (EEA) konstatovala, že emise skleníkových plynů způsobené
dopravou jsou hlavní překážkou na cestě EU ke splnění cílů Kjótského protokolu. Podle EEA se v letech
1990–2004 snížil objem skleníkových emisí z řady odvětví ekonomiky (energetika, průmysl, zemědělství), ale emise z dopravy se výrazně zvýšily. Za období 1990–2003 se v zemích EU přeprava osob
zvýšila o 20 procent, ale emise skleníkových plynů z dopravy se zvýšily o 25 procent. Podle EEA způsobuje doprava ve starých členských státech Unie (EU 15) více než pětinu emisí skleníkových plynů,
přičemž silniční doprava činí 93 procent dopravních emisí… Osobní auta jsou zdrojem asi 12 procent
emisí CO2 v EU, ale dobrovolný závazek automobilek zvýšit efektivnost vyráběných vozidel nepřinesl
předpokládané zlepšení. Podle EEA Česká republika patří v Evropě mezi země nejvíce zamořené exhalacemi z osobní dopravy. Zamořené ovzduší je forma bídy typická pro planetární metropole, v kterých se soustřeďují životní možnosti mas, pobyt v nich je vynucený.
Ztráty všech, zisky některých
Zatřetí v ČR je soukromý sektor dlužen všem občanům za náklady na systémovou transformaci. Podle
výpočtů ministerstva financí cesta k tržní ekonomice stála od roku 1991 Českou republiku 700 miliard
korun. Tyto peníze stát dal například na sanaci bank před privatizací nebo na pomoc státním podnikům: Jednoznačně nejvyšší sumu, 370 miliard, spolkly banky, které stát před prodejem očišťoval od
špatných úvěrů. Nejvíce, 83,2 miliardy korun, do nich stát dal v roce 1998. Restrukturalizace podniků
vyšla stát na zhruba 136 miliard korun, do sektoru domácností (například náhrady za krachy kampeliček) šlo 50 miliard korun. Na úrocích, na dobývání pohledávek nebo jako náklady privatizace stát vynaložil 135 miliard korun, navíc zaplatil za úvěry, za něž se zaručil, přes 20 miliard korun. Brutální škrtání
této vlády, přízrak bídy a nejistoty, který přivolává na stále více občanů, je také důsledkem těchto transakčních nákladů na privatizaci.
I státní dluh Irska je způsoben nemorálním dotováním soukromého sektoru státem. Corporate tax
byla držena uměle na úrovni 12,5 procenta, aby se přilákali „investoři“ například z Německa, které pak
muselo nejvíc dotovat krachující irský finanční systém.
31
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 32
Začtvrté je zde globální dluh finančního sektoru. Současné rozpočtové krize, které se řeší na úkor státních
zaměstnanců, jsou důsledkem patologicky nezodpovědného chování soukromých bank, ne rozhazovačné sociální politiky států. Skutečnou příčinou krize je přeměna dluhů soukromých na dluhy svrchované,
tedy státní, mýty o přílišném zatížení veřejných rozpočtů sociálními výdaji jsou propaganda, jejímž smyslem je připsat občanům status dlužníků, na které je třeba poslat exekutory, kteří jim zabaví jejich práva.
Nestor teoretiků liberální demokracie Giovanni Sartori napsal: Podle nedávných odhadů HDP celého
světa je přibližně 54 triliónů dolarů, zatímco globální finanční aktiva dosahují 240 triliónů dolarů. Vinou
derivátů a jiných ďáblových výmyslů se tento nepoměr ještě zvětšil a mění sám pojem ekonomického
systému… Když to zjednodušíme: na jedné straně ekonomika, která produkuje statky, věci a služby
nutné k té výrobě, zatímco na druhé straně máme finanční ekonomiku z papíru, založenou na závratné směně virtuálních kousků papíru; tento nepoměr mění finanční ekonomiku v gigantického
spekulujícího parazita, který chce „vydělat peníze během vteřin“. „Jsme z téže látky jako naše sny“, kapitál je do sebe vsává a dělá z nich potravu pro svůj růst. Naše sny přeskupuje na vymahatelné dluhy,
které vábí exekutory jako krev žraloky. Bída skrývající se ve formuli „osobní bankrot“ je přímým důsledkem toho, že jsme finanční sektor nechali přerůst v gigantickou obludu, která požírá naši budoucnost. Vábí nás na sny, aby nás mohla vyvlastnit z našich reálných životních možností.
32
Zapáté – nejkrvavější a nejnemorálnější je dluh vůči Třetímu světu, kde svět První se světem Druhým
vedly své místní války, dosazovaly k moci své gangstery. Po studené válce své dluhy nesplatily, a tak
přišli exekutoři těch dluhů – teroristé. Bída Třetího světa je naším společným dluhem.
Ve všech učebnicích základních škol by měly být dokumenty o dluhu soukromého sektoru vůči lidstvu
– znetvořená tvář dítěte ze Sevesa, hromady mrtvých v indickém Bhópálu, handicapované děti rodící
se ve městech bombardovaných bílým fosforem, lidé umírající na asbestózu, černé fasády domů ve starých evropských městech, historická krajina rozřezaná dálnicemi, Praha za smogové inverze, bída bývalých kolonií třeba v Africe.
Od vln demokratizace k vlnám dedemokratizace
Formy bídy, které globální tržní ekonomika generuje, jsou neslučitelné s demokracií. Lidé by se zbídačit
nenechali, kdyby měli právo o sobě rozhodovat. Druhou stránkou tohoto vývoje je proto rychle pokračující dedemokratizace. Podle vlivné teorie amerického politologa Samuela Huntingtona začala
v polovině sedmdesátých let minulého století třetí vlna demokratizace světa, která vyvrcholila pádem
komunismu. Hlavními příčinami této vlny byly ztráta legitimnosti autoritářských režimů, modernizace
států v důsledku globalizace ekonomiky, rostoucí urbanizace a s ní i vliv vzdělaných středních vrstev
požadujících reprezentativní vlády. USA navíc v té době opouštějí oportunistickou zahraniční politiku
založenou na hesle Je to sice gauner, ale náš! a SSSR volí politiku glasnosti; po druhém vatikánském koncilu se i katolická církev stává demokratizační silou, především v Latinské Americe.
Začátkem nového tisíciletí se zvedla opačná vlna, která postupně nabírá na síle – vlna dedemokratizace. Je to důsledek placení dluhů soukromého sektoru zbídačením veřejného sektoru. Přinesla privatizaci veřejných statků, vytěsnění veřejnosti z rozhodování o cílech společnosti, posílila
neprůhlednou roli expertů, politiku pojímanou jako boj různých částí společnosti o reprezentaci celku
společnosti nahradilo lobbování, které není než legalizovaná forma korupce. Participace občanů na
politickém rozhodování se redukuje na volby, politické diskuse pak na volební kampaně řízené PR
agenturami, do nichž strategicky investují rozhodující kapitálové společnosti; nátlakové skupiny nahrazují masové iniciativy. Do práva se investuje jako do jakékoli jiné komodity, soudní žaloby jsou nástrojem, kterým kapitálové oligarchie zastrašují své kritiky.
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 33
Dedemokratizace má dva klíčové momenty. Prvním, nejdůležitějším, je legalizované zbídačování pracujících či přesněji snižování ceny práce omezováním práv pracujících pod heslem nutná flexibilizace
pracovního trhu. Občané jsou donuceni považovat své lidské potřeby – ochrana v dětství, péče ve
stáří a v nemoci, vzdělání, kultura – za jakousi vinu, za nemorální „život nad poměry“. Svrchovaný dluh
ale není důsledkem nezodpovědné rozmařilosti občanů, je to výsledek procesu, v němž se stát stal nástrojem rozsáhlé kolektivizace nákladů a privatizace zisků soukromého sektoru – pod hlavičkou „neoliberalismus“.
Druhým klíčovým momentem dedemokratizace je „sociální nesouměřitelnost“, kterou Jan Keller analyzuje v knize Tři sociální světy. Ustavila se počátkem osmdesátých let v USA za Reaganovy vlády a infikovala celou Evropu za vlády Margaret Thatcher. Robert Reich, poradce prezidenta Clintona, napsal
(Lt. N, č. 30): V roce 1928 získávalo jedno procento nejbohatších Američanů 23,9 procenta všech příjmů. Poté podíl, kterého se nejbohatšímu jednomu procentu dostávalo, postupně klesal… Na konci
70. let pak horní jedno procento dokázalo shrábnout už jen 8 až 9 procent celkového ročního příjmu
Ameriky. Pak se ale nerovnost znovu začala prohlubovat a příjmy opět zamířily k těm nahoře. A v roce
2007 už nejbohatší jedno procento bylo zase tam, kde v roce 1928 – na 23,5 procenta všech příjmů.
Oba velké americké ekonomické krachy následovaly vždy rok poté, kdy zisky těch nejbohatších dosáhly svého maxima, tedy v letech 1929 a 2008… Nikomu z nás se nemůže dařit v zemi, kde hrstka lidí
dostává stále větší podíl národního důchodu a bohatství, zatímco všem ostatním se příjmy snižují.
Tato pokřivenost… ničí i sociální předivo naší společnosti.
Oligarchizace
Moderní demokratické společnosti vyznačuje otevřenost centra a mobilnost periferií. To znamená, že
centrum je „inkluzivní, ne exkluzivní“ – periferie se necítí vyloučeny z centra, jsou jen vzdálené centru
a snaží se mu přiblížit; přijímají hodnoty a cíle centra za své, nesnaží se vytvořit si centrum alternativní.
V sociologii se tomuto procesu říká integrace.
Sociální nesouměřitelnost proces integrace, typický pro demokratické společnosti, rozvrací: privilegovaná oligarchie přeměňuje centrum společnosti na exkluzivní, výlučnou oligarchickou moc, periferie se proto od centra vzdalují a společnost se rozpadá na sociální světy. Oligarchizace společnosti
rychle postupuje, privilegovaná oligarchie ovládá média, volební kampaně, stát, omezuje úspěšně
nezávislost soudů, privatizuje kulturu, z kritických idejí modernosti vytlačuje nárok na historickou platnost, překračující pouhé „intelektuální bavičství“. Bída je především vyloučením ze společnosti, je důsledkem přeměny center inklusivních národních států v centra exklusivní globálního kapitalismu.
Demokratické společnosti oscilují stále mezi oligarchizací a demokratizací, demokratické instituce
a politická angažovanost mas dosud ale vždy dokázaly zvrátit sociální nesouměřitelnost a společnost
znovu spojit v jeden celek. Nejnebezpečnějším momentem dedemokratizace je to, že veřejný prostor
přestal fungovat jako prostředí, v němž se ideje mění v sociální energii, schopnou udělat ze společnosti
opět jeden celek. Hrozí tak, že bída nebude napravena. Demokratické instituce se vyprázdnily a masové
protesty se staly bezmocnými, pravicový tisk se jim vysmívá jako akcím „pravdoláskařů, nepolepšitelných petičníků, profesionálních agitátorů, anarchistů, privilegovaných kast a jiných ztroskotanců“.
Otázka druhého desetiletí jednadvacátého století zní: jakými formami odporu lze ještě zvrátit proces
dedemokratizace, jejímž nejúčinnějším nástrojem je zbídačování občanů pomocí politiky svrchovaných dluhů a následné privatizace veřejných statků a omezování občanských práv?
33
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 34
ROZVOJOVÉ CÍLE TISÍCILETÍ
– PĚT LET PŘED NAPLNĚNÍM?
Robert Stojanov
Autor přednáší na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a bádá v Centru výzkumu globální změny, Akademie věd ČR, v.v.i.
Barbora Duží
Autorka působí v Centru výzkumu globální změny, Akademie věd ČR, v.v.i.
Text byl vytvořen za podpory projektu CZ.1.05/1.1.00/02.0073.
34
Blíží se rok 2015, kdy bude konstatován fakt (ne)splnění závazků přijatých v deklaraci Rozvojových cílů tisíciletí (Millennium Development Goals, MDGs). Ve své komplexnosti a šíři záběru se jedná o jeden
z nejambicióznějších závazků mezinárodního společenství v dějinách lidstva v boji s globální chudobou,
na kterém se hlavní představitelé všech zemí byli schopni shodnout. Klíčem ke splnění těchto cílů je především navýšení investic do sociální oblasti (zdravotnictví, vzdělávání, výživy a plánování rodičovství), životního
prostředí (vody a hygieny, environmentálních technologií) a infrastruktury (silnic, elektřiny a přístavů, informačních a komunikačních technologií) v hospodářsky chudých zemích, kdy za výchozí rok pro srovnání
vývoje jednotlivých indikátorů je považován rok 1990. Tato opatření mají být doprovázena maximálním
(nejlépe absolutním) odpuštěním zahraničních dluhů právě nejvíce zadluženým rozvojovým zemím ze
strany jejich věřitelů a navýšením prostředků určených pro rozvojovou spolupráci (Stojanov 2005).
Některé ze zásadních závazků, jež Rozvojové cíle tisíciletí obsahují, nejsou na mezinárodní scéně nové. Už
v roce 1986 na summitu věnovanému otázkám hladu a celosvětového zabezpečení potravin se vlády zemí
OECD zavázaly snížit do roku 2015 počet chudých (v té době 815 milionů) o polovinu. Ovšem již o pět let
později na podobném setkání zmíněné vlády uznaly, že tento ambiciózní cíl není realistický, a že k jeho dosažení budou nutná daleko razantnější opatření a také zvýšené nasazení ze strany rozvinutých zemí. Za
hlavní problémy byly označeny nedostatečné příspěvky do fondu pro boj s hladem a také neochota rozvojových zemí věnovat více pozornosti rozvoji venkova a zemědělství (Pazderka a kol. 2005). Dokonce
UNESCO už od začátku 60. let minulého století zasvětilo jednu ze svých hlavních činností cíli dosáhnout
základní vzdělání pro všechny a doufalo, že se tento cíl podaří naplnit do deseti let (Amin 2006: 3).
Hlavní cílem článku je stručný popis aktuálního stavu plnění vybraných úkolů v rámci MDGs po 10 letech od vyhlášení deklarace a srovnání vývoje za posledních několik let.1) Předkládaný text je stručnou
komparativní analýzou celé řady zpráv OSN, OECD, MZV ČR. Práce je doplněna dalšími odbornými
prameny zabývajícími se danou problematikou.
Snižování chudoby
V létě každého roku vydává OSN zprávu o dosavadním pokroku k předchozímu roku v plnění jednotlivých cílů a úkolů obsažených v deklaraci MDGs.2) V následujícím textu se soustředíme jen na dva vybrané úkoly, jež bývají v Česku často zmiňovány mezi veřejností a nevládními organizacemi. Jedná se
o snižování podílu obyvatel žijících v extrémní chudobě a navyšování oficiální rozvojové pomoci jako
jednoho z hlavních nástrojů boje proti globální chudobě.3)
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 35
Jedním z nejvíce sledovaných úkolů je „snížit na polovinu počet obyvatel s příjmem menším než 1
USD na den mezi lety 1990 a 2015“. Konkrétně se jedná o mezinárodně uznávanou hranici „extrémní
(absolutní) chudoby“ u člověka s denním příjem menším než 1,25 USD na základě měření parity kupní
síly v roce 2005 (Chen & Ravallion 2008)4). Podle poslední zprávy OSN z roku 2010 (United Nations
2010) klesl počet těchto lidí z 1,8 miliardy v roce 1990 na 1,4 miliardy v roce 2005, což v relativních číslech znamená pokles z podílu 46 procent všech obyvatel rozvojového světa v roce 1990 na 27 procent.
Podle autorů zprávy lze očekávat ještě pokles až na hodnotu 15 procent v cílovém roce 2015 i přes současnou globální ekonomickou krizi.
Tímto konstatováním by tato část článku mohla pozitivně skončit, protože cíl bude na globální úrovni
pravděpodobně splněn. Nicméně z Tabulky 1 je patrné, že tento vývoj snižování chudoby není rovnoměrný. Regiony východní a jihovýchodní Asie cíl již splnily (a překročily), severní Afrika a pravděpodobně i Latinská Amerika s Karibikem a jižní a východní Evropou jsou na dobré cestě tento závazek
taktéž naplnit. Ovšem vývoj v subsaharské Africe a západní Asii příliš velký pozitivismus nevzbuzuje.
A vývoj v jižní Asii je zatím nejistý i přes významný pokrok Indie.
Regiony (země), kterým se významně daří snižovat absolutní chudobu, mají jednu společnou charakteristiku: zažívají silný dlouhodobý ekonomický růst. Týká se to především Číny a v poslední době
i Indie jako hlavních představitelů regionů východní a jižní Asie. Pokud obě země vyjmeme z této statistiky, tak zjistíme, že mezi lety 1990–2002 došlo k minimálnímu snížení podílu obyvatel žijících v extrémní chudobě o 2,1 procenta (srovnej s World Bank 2006; Social Watch 2006: 64). Tímto reálně hrozí
zastavení či stagnace procesu snižování globální chudoby, až se ekonomický růst obou zemí výrazně
zpomalí nebo zastaví.
Tabulka 1: Procentuální podíl obyvatel rozvojových regionů s příjmem menším než 1,25 USD
Region
1990
1999
2005
2015*
Východní Asie
60,1
35,6
15,9
30,0
Jižní Asie
49,5
42,2
38,6
25,0
Jihovýchodní Asie
39,2
35,3
18,9
20,0
Západní Asie
2,2
4,1
5,8
1,1
Severní Afrika
4,5
4,4
2,6
2,2
Subsaharská Afrika
57,5
58,3
50,9
29,0
Latinská Amerika a Karibik
11,3
10,9
8,2
5,7
Jižní a východní Evropa
0,1
1,9
0,5
< 0,1
Společenství nezávislých států (CIS)
2,7
7,8
5,3
1,3
Rozvojové země
45,7
33,0
26,6
23,0
* plán v rámci MDGs – vlastní výpočet
Zdroj: data dle United Nations 2010 (Statistical Annex).
Ještě vážnější situace je ovšem u počtu lidí, kteří musí žít s příjmem menším než 2 USD na den, což je
obecně uznávaná hranice chudoby, kterou indikátory MDGs nezachycují. Mezi lety 1990 a 2002 počet
lidí s tímto či menším příjmem klesl jen o 40 miliónů (Social Watch 2006: 64), což znamená, že dostat
se z této kategorie je mnohem složitější než v případě skupiny s příjmem menším než 1,25 USD na den.
Tímto hrozí nebezpečí, že chudí lidé se „pouze“ přesunou do druhé, jen o něco málo lepší kategorie
a neopustí „past chudoby“.5)
35
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 36
Navyšování rozsahu oficiální rozvojové pomoci
Dalším často sledovaným indikátorem je navyšování oficiální rozvojové pomoci (Official Development
Assistance, ODA) pro boj s chudobou (cíl č. 8). I když ponecháme stranou problematiku efektivnosti
ODA, stále zůstává mnoho pochybností kolem tohoto nástroje na zvýšení rozvoje ekonomicky chudých zemí. V roce 2005 došlo k navýšení rozvojové pomoci až na částku 118 miliard USD6), především
z důvodů odpuštění velkých dluhů Nigérie a Iráku a velké pomoci poskytnuté zemím ležícím na pobřeží Indického oceánu v důsledku katastrof způsobených vlnami tsunami na konci roku 2004 (srovnej s United Nations 2007: 28).
V následujícím letech se částka mírně snížila, nicméně v roce 2008 byl zaznamenán další rekord ve
výši 139 miliard USD, který byl překonám až v roce 2010 (144 miliard USD). Členské státy OECD a EU
sice dodržely svůj závazek, tak aby v roce 2010 rozvojová pomoc dosáhla částky cca 130 miliard USD,
ale poměr ODA/GNI (Gross National Income – hrubý národní důchod) nedosáhl plánované výše
0,36 procenta (srovnej s OECD 2007). Připomeňme jen známý fakt, že Spojené národy už od 70. let
minulého století doporučují výši tohoto poměru minimálně na úrovni 0,7 procenta, což se zatím
zemím OECD dohromady nikdy nepodařilo (srovnej vývoj od začátku století v Tabulce 2).
Tabulka 2: Srovnání výše ODA a remitencí (v miliardách USD)
36
Rok
ODA a)
ODA/GNI b)
2001
58
0,22
95
2002
d)65
0,23
111
2003
d)89
0,25
137
2004
e)83
0,26
159
2005
e)118
0,33
192
2006
f ) 116
0,31
227
2007
f ) 117
0,28
278
2008
139
0,30
325
2009
135
0,31
307
144
0,32
325
1.064
-
2.156
2010
Celkem (2001-2010)
Remitence c)
a) ODA členů DAC, EU (EHS), Turecka a Izraele (pouze od 2008)
b) měřeno pouze pro členy DAC
c) oficiální remitence, zaměstnanecké kompenzace a migrační transfery
d) ODA členů DAC, EU (EHS) a Koreje
e) ODA členů DAC, EU (EHS), Turecka a Koreje
f) ODA členů DAC, EU (EHS), Taiwanu a Koreje
Zdroj: na základě dat OECD (2002, 2004, 2006, 2007, 2008, 2011); Stojanov, Strielkowski a Drbohlav (2010) a vlastních výpočtů
V roce 2005 na Summitu G8 v Gleneagles (G8) a na dalších mezinárodních setkáních se představitelé
donorských zemí zavázaly zvýšit svou ODA. V případě členů DAC/OECD se jednalo o navýšení ODA
z 80 miliard USD v roce 2004 na téměř 130 miliard v roce 2010 (v cenách za rok 2004). I když rozvojová
pomoc členů DAC stoupla o 37 procent, tj. o cca 30 miliard USD (v cenách roku 2004), stále se jedná
o deficit ve výši 19 miliard USD (resp. 18 miliard USD pokud vezmeme v potaz snížení GNI členů DAC
z důvodu ekonomické krize) ve srovnání s vyslovenými závazky (OECD 2011). To neznamená nic jiného, než že ekonomicky bohaté země daly přednost tomu pomáhat soukromým firmám a bankám
(momentálně) působícím na jejich území.
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 37
Podobně dopadl i další závazek z Gleneagles vážící se k navýšení rozvojové pomoci pro Afriku o 25 miliard USD. Pomoc ekonomicky nejslabšímu kontinentu byla navýšena pouze o 11 miliard USD. Celková bilaterální pomoc Africe v roce 2010 představovala částku 29,3 miliardy USD, z toho 26,5 miliardy
USD bylo určeno pro její subsaharskou část. Toto množství představovalo navýšení ODA o 3,6 procenta, respektive o 6,4 procenta pro subsaharskou Afriku ve srovnání s rokem 2009. Pokud však vyloučíme částky vážící se k oddlužení, bilaterální pomoc mírně klesla o 0,1 procenta pro celou Afriku
a vzrostla jen velmi mírně o1,7 procenta pro subsaharskou Afriku (OECD 2011).
Opět v roce 2005 se 15 členů EU, kteří jsou zároveň členy DAC, zavázalo k cíli dosáhnout částky věnované
na ODA ve výši minimálně 0,51 procent v poměru vůči vlastnímu GNI v roce 2010. Tohoto cíle dosáhly
pouze Belgie (0,64 procent), Dánsko (0,90 procent), Finsko (0,55 procent), Irsko (0,53 procent), Lucembursko (1,09 procenta), Nizozemí (0,81 procenta), Švédsko (0,97 procenta) a Spojené království (0,56 procenta).
Ostatní země tento závazek nesplnily. Česká republika zůstala v roce 2010 na úrovni 0,12 procenta, podobně jako v roce předchozím (OECD 2011) a závazku evropských členů DAC se ani nepřiblížila na dohled.
Po roce 2005 sílí kritika vůči způsobu navyšování rozvojové pomoci tím, že věřitelé (rozvinuté země) odpustí
dluhy, které nejenže dlužník (rozvojové země) není schopen dlouhodobě splácet, ale které v mnoha případech byly získány nemorální cestou (např. prodej zbraní, nedokončené či neefektivní projekty) a jedná
se tedy o tzv. opovrženíhodné (odious) nebo nelegitimní (illegitimate) dluhy.7) Důvodem kritiky je skutečnost, že poskytnutý úvěr primárně či fakticky nebyl poskytnut ke skutečnému rozvoji dané země v deklarovaném rozsahu, a tedy o rozvojové pomoci nemůže být ani řeč. Dalším argumentem je fakt, že tato částka
zpravidla již byla jednou zahrnuta do ODA v roce realizace úvěru. To nás přivádí k základní otázce, jaká
reálná pomoc nakonec zůstane z celé ODA odečteme-li další podobné „náklady na rozvojovou pomoc“?
Strukturu ODA je možné si přiblížit na příkladu plánu české rozvojové pomoci pro rok 2010 (viz Tabulka
3), kde tradičně téměř polovinu rozpočtu tvoří povinná část odvodů České republiky do fondů EU.
Druhou největší část tvoří prostředky vydávané na rozvojové projekty v cílových zemích (10,8 procenta), pomoc uprchlíkům na území ČR (6,6 procenta), platby do mezinárodních finančních organizací
(6,4 procenta) a oddlužení rozvojových zemí (6,2 procenta).
Kromě již zmíněného oddlužení je možné si všimnout i mnoha dalších příkladů rozpočtových položek
započítávaných do ODA, které nemohou mít žádný přímý a ani nepřímý pozitivní dopad na rozvoj.
Velmi významnou složkou každé rozvojové agentury (ministerstva, agentury) nebo realizátora rozvojového projektu jsou náklady na vlastní činnost a s tím spojenou administrativu, vybavení, cestovní
náklady, etc. To neznamená, že by tyto náklady musely nutně být nelegitimní. Nicméně je jasné, že se
jedná o částky, které ve svém důsledku nemají a nemohou mít žádný pozitivní vliv na rozvoj cílových
zemí, přestože jsou v rámci této pomoci vykazovány. Tyto prostředky mohou dosahovat 50–60 procent z celkové částky určené na rozvojový projekt či program (podrobněji viz Stojanov 2007). Je evidentní, že tyto náklady by neměly být započítávány do ODA, když jejich příjemci jsou převážně lidé
ze zemí rozvinutých. Podobně můžeme nahlížet i na další položky:
• Administrativní náklady (národních) rozvojových agentur, ministerstev a jiných organizací
• Náklady mezinárodních agentur a organizací
• Režijní, administrativní a další náklady realizátorů projektů bilaterální a trilaterální spolupráce
• Oddlužení
• Pomoc uprchlíkům a žadatelům o azyl v příjmových zemích
• Náklady na rozvojové vzdělávání, výzkum, expertízy a další projekty realizované v donorské zemi
• Nové půjčky a finanční záruky (půjčky, třebas i s malým úrokem, by principiálně neměly být považovány za vykazovatelnou pomoc)
• Stipendia (především z důvodu, že většina stipendistů se nevrací do zemí původu)
Zdroj: Aktualizováno dle Stojanov et al. (2008)
37
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 38
Tabulka 3: Plán struktury příspěvků ČR v rámci ODA pro léta 2010 a 2011
Částka
- 2010
Podíl
- 2010
Částka
- 2011
(mil. CZK)
(%)
(mil. CZK)
Rozvojové projekty (celkem):
- projekty technické asistence (MF ČR)
- migrace a bezpečnost (MV ČR)
- sociální rozvoj (a vzdělávání)a)
- vzdělávání a)
- zdravotnictví
- životní prostředí
- doprava
- ekonomický rozvoj b)
- zemědělství
- rekonstrukční a rozvojová pomoc pro Gruzii
- malé lokální projekty při ZÚ MZV ČR
Dotační programy pro NNO, kraje a obce
Stipendia (vč. zdravotního pojištění)
Trans. spol. (lidská práva a „good governance“)
Humanitární pomoc
Změna klimatu
Oddlužení
Koordinace ODA - MZV ČR
Administrativní náklady na ČRA
Personální zajištění ČRA
Pomoc uprchlíkům v ČR
Civilní mise
Provinční rekonstrukční tým v Afghánistánu
Vojenské mise
Přísp. na rozv. proj. realizované mezinár. org.
CELKEM BILATERÁLNÍ ODA
Podíl členského příspěvku ČR do EU
Oddlužení (MDRI)
504
3
27
25
46
18
92
14
148
61
48
22
45
144
45
73
287
9
12
5
306
130
66
220
55
1901
2.287
6
10,8
460
4
27
86
103
14
153
49
24
46
144
Financování záruk členských zemí EU na úvěry
poskytnuté Evropskou investiční bankou (EIB)
zemím skupiny AKT a OCT z rozpočtu ČR
10
0,2
Multilaterální
Platby do OSN a jejich agentur
Platby do mezinárodních finančních organizací
CELKEM MULTILATERÁLNÍ ODA
CELKEM
c)158
c)299
2760
4661
3,4
6,4
59,2
100,0
Multilaterální
Multilaterální
Příspěvek
38
1,0
3,1
1,0
1,6
6,2
0,2
0,3
0,1
6,6
2,8
1,4
4,7
1,2
40,8
49,1
0,1
*78 (46)
12
18
-
Druh
spolupráce
Bilaterální
Bilaterální
Bilaterální
Bilaterální
Bilaterální
Bilaterální
Bilaterální
Bilaterální
Bilaterální
Bilaterální
Bilaterální
Bilaterální
Bilaterální
Bilaterální
Bilaterální
Bilaterální
Bilaterální
Bilaterální
Bilaterální
Bilaterální
Bilaterální
Bilaterální
Bilaterální
Bilaterální
Bilaterální
Bilaterální
Multilaterální
Multilaterální
-
a) Pro rok 2010 je položka sociální rozvoj a vzdělávání rozdělena, pro rok 2011 je sloučena do sektoru sociálního rozvoje včetně vzdělávání a zdravotních služeb.
b) Pro rok 2010 označeno jako „průmyslový rozvoj“.
c) Odhad, podrobně viz MZV (2010).
* Položka změna klimatu se z části překrývá s položkou rozvojové projekty v oblasti životního prostředí a proto je do celkového součtu
započtena pouze částka 46 milionu CZK, přestože celková alokace na toto téma je 78 milionu CZK. Zdroj: MZV (2009, 2010)
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 39
V tomto směru se můžeme zabývat myšlenkou změny definice ODA, respektive vzniku nového indikátoru „čisté oficiální rozvojové pomoci“ (Clear Official Development Assistance), která by mohla odfiltrovat zmíněné a ještě možná další neefektivní položky (podrobněji viz Stojanov et al. 2008).
Pokud vezmeme v potaz, že někteří autoři odmítají zahraniční soukromé investice (FDI) jako spolehlivý nástroj rozvoje nebo rozvojovou pomoc a označují je jako naprosto neefektivní záležitost, zůstávají nám
z rozvojových intervencí už jen finanční prostředky a zboží zasílané migranty ze zahraničí - tzv. remitence.
Významem remitencí, coby nástroje rozvoje, se zabývá celá řada odborných studií (výběrový přehled
viz Stojanov, Strielkowski a Drbohlav 2011) a většina z nich považuje remitence za účinný nástroj pro
rozvoj ekonomicky chudých zemí. Konečně, množství prostředků zaslaných migranty oficiálními kanály více než dvojnásobně převyšuje částky vynakládané na ODA (viz Tabulka 2), přestože do statistik remitencí nejsou započteny neregistrované remitence (podrobněji viz Stojanov a Novosák 2008).
Kudy po Rozvojových cílech tisíciletí?
Na stránkách odborné literatury zabývající se problematikou Rozvojových cílů tisíciletí se v posledních
letech objevují úvahy, co bude následovat po roce 2015, kdy MDGs skončí. Objevují se názory o jejich
dalším pokračování v podobném pojetí (další MDGs II), nebo jejich nahrazení zcela jiným přístupem
(globální cíle nahrazeny méně ambiciózními regionálními cíli, volby jiných rozvojových intervencí jako
efektivnějšího nástroje namísto ODA, etc.). Ovšem poměrně málo se diskutuje nad faktem, že zásadní
chybou celé řady úkolů je absence jakýchkoliv pevných závazků, případně neexistence měřitelných relevantních indikátorů. Tímto se MDGs v současné podobě stávají málo věrohodnými, protože umožňují
velký prostor pro manipulaci.
Už dnes je jisté, že většina cílů a úkolů nebude naplněna dle původních představ, přestože na globální úrovni některá čísla budou vypadat hezky díky pokroku v miliardové Číně. Ovšem na regionálních úrovních nejsou statistiky až tak oslnivé. Především je stále marginalizována oblast subsaharské
Afriky, kde i přes zvýšený počet deklarací a slibů ze strany hospodářsky bohatých zemí k rozvoji buď
nedochází, nebo jen velmi pomalu. V podstatě „zprávy o plnění MDGs v subsaharské Africe“ jsou úplně
jiným čtením než u zbylých regionů.
Protože již dnes víme, že jsou cíle, úkoly nebo regiony u nichž evidentně k naplnění záměrů MDGs nedojde, je nutné konstatovat, že tyto závazky nejsou brány příliš seriózně, především ze strany většiny
národních vlád. Nemůžeme se tak divit tomu, že na vědeckých konferencích začínají pronikat hlasy
podporující jiné rozvojové intervence, jakými jsou například remitence ve smyslu přirozeného proudu financí z ekonomicky bohatých do ekonomicky chudých regionů. Je skutečně výzvou a otázkou pro
budoucnost, zda rozvoji Jihu více pomůže uvolnění hranic a migračních politik na Severu, než politicky
cílené a motivované programy „rozvoje“, které se velmi často míjejí účinkem.
Chudoba, nebo ještě lépe bída, je evidentně velmi komplexní fenomén a přesunutí obyvatel z jedné
kategorie „extrémní chudoba“ (příjem pod 1 USD na den) do druhé kategorie „chudoba“ (příjem menší
než 2 USD na den) na tom dlouhodobě a systémově nic neřeší. I když fakt každého sebemenšího kvalitativního navýšení životní úrovně u každého člověka je nutné přivítat. Ovšem pro dlouhodobější vize
je třeba se hlouběji a kriticky zamyslet nad celým současným systémem realizace rozvojové pomoci
a základním paradigmatem využívaných rozvojových intervencí a jejich dlouhodobou efektivností.
1) Jako výchozí text pro srovnání byla vybrána stručná analýza Stojanov (2007).
2) Změny v seznamu cílů a úkolů během uplynulého období lze najít v práci Součková a kol. (2008).
3) Celkovou analýzu plnění MDGs v polovině časového rámce lze najít v Tožička a kol. (2008).
39
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 40
4) V tomto směru došlo již ke druhé změně ve srovnání s klíčovým rokem 1990. Zpráva OSN (United Nations 2007) přinesla změnu této
mezinárodně uznávané hranice chudoby založené na úrovni spotřeby obyvatel zemí s nejmenším příjmem. Od roku 2000 byla tato
hranice změněna z 1,00 USD (dle parity kupní síly v roce 1985) na 1,08 USD na den na základě měření parity kupní síly v roce 1993.
Ovšem v roce 2008 nový odhad parity kupní síly podle cen za rok 2005 zvýšil tuto hranici ze zpětnou platností k roku 1990 na stávajících 1,25 USD (podrobněji viz Chen & Ravallion 2008). Tímto došlo ke změně (nárůstu) počtu obyvatel žijících pod hranicí této chudoby z 1,25 miliardy na 1,8 miliardy (srovnej se Stojanov 2007).
5) Předpokládejme, že většina obyvatel planety, které se podaří vymanit z „absolutní chudoby“ ve výši denního příjmu 1,25 USD bude
mít tento příjem na úrovni cca 1,50 USD. V případě klasické rodiny o dvou dospělých a 3-5 dětí se příjem rodiny může zvětšit o cca
050-0,60 USD na den, což je sice pozitivní prvek, ale ne zas tak významný, aby tato rodina zaznamenal výrazný posun v před ve
svém rozvoji, resp. rozvoji svých dětí. Jedná se spíše o jakési překročení symbolické hranice. Lze totiž předpokládat, že právě příjem
kolem 1,5 USD na den bude tím velmi často zmiňovaným, protože okamžité vyšší navýšení příjmů není reálné a autoři této kapitoly
se obávají, že většina z těchto lidí se právě bude pohybovat na hraně příjmů kolem 1,25 USD či o něco málo vyšší a nebude mít možnost dalšího rozvoje. Nicméně z pohledu mezinárodních donorů a národních vlád bude možné si odškrtnout další „čárečku“.
6) Pro úplnost: pracujeme s čísly vyjadřujícími ODA pro země, jež jsou členy Výboru pro rozvojovou pomoc (The Development Assistance Committee – DAC) v rámci OECD, EU (případně Evropského hospodářského prostoru – EHS), Evropské komise a vybrané země
(zpravidla členy OECD, kteří však nejsou plnoprávnými členy DAC). Podrobnosti viz Tabulka 2. Pro komplikovaný přístup k datům
tato data neobsahuji částky plynoucí na ODA z dalších donorských zemí (např. arabské země a Thajsko). K tomuto pro některá data
viz DAC (2010).
7) Podrobněji o tomto tématu viz Tožička (2010)
40
Zdroje:
• AMIN, S. (2006): The Millennium Development Goals. A Critique from the South. Monthly Review, March 2006, pp.1-15.
• CHEN, S.; RAVALLION, M. (2008): The Developing World Is Poorer Than We Thought, But No Less Successful in the Fight against Poverty. Policy Research Working Paper 4703. Washington: Development Research Group, The World Bank.
• DAC (2010): Overview of multilateral agencies’ and non-DAC donors’ statistical reporting to the DAC. Working Party on Statistics, 910 June 2010, OECD Conference Centre, Paris. Organization for Economic and Co-operation and Development, 23-Jun-2010.
• MZV (2009): Plán zahraniční rozvojové spolupráce pro rok 2010. [online]. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky,
03.09.2009, [cit. 2011-06-17]. Dostupné na http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/rozvojova_spoluprace/koncepce_publikace/rocni_plany/plan_zrs_na_rok_2010.html
• MZV (2010): Témata/projekty rozvojové spolupráce v roce 2010 dle sektorů (v tis. Kč) a výhled jejich financování v letech 2011 a 2012.
[online]. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 22.06.2010, [cit. 2011-06-17]. Dostupné na
http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/rozvojova_spoluprace/koncepce_publikace/rocni_plany/plan_zrs_na_rok_2011.html
• OECD (2002): Net official development assistance flows in 2001. [online]. Paris: Organization for Economic and Co-operation and
Development, [cit. 2011-06-17]. Dostupné na http://www.oecd.org/dataoecd/42/3/2087495.pdf
• OECD (2004): Modest Increase in Development Aid in 2003. [online]. Paris: Organization for Economic and Co-operation and Development, 16 April 2004 [cit. 2011-06-17]. Dostupné na
http://www.oecd.org/document/2/0,2340,en_2649_201185_31504022_1_1_1_1,00.html
• OECD (2006): Final oda data for 2005. [online]. Paris: Organization for Economic and Co-operation and Development. [cit. 2011-0617]. Dostupné z http://www.oecd.org
• OECD (2007): Development aid from OECD countries fell 5.1% in 2006. [online]. Paris: Organization for Economic and Co-operation
and Development, 3 April 2007. [cit. 2007-07-07]. Dostupné na
• OECD (2008): Debt Relief is down: Other ODA rises slightly. [online]. Paris: Organization for Economic and Co-operation and Development, 04/04/2008. [cit. 2011-06-20]. Dostupné na
• OECD (2011): Development aid reaches an historic high in 2010. [online]. Paris: Organization for Economic and Co-operation and
Development, 6/4/2011. [cit. 2011-06-17]. Dostupné na
• PAZDERKA, J. a kol. (2005): Humanitární pomoc a rozvojová spolupráce. In: Globální problémy a rozvojová spolupráce. Praha: Člověk v tísni, str. 101-109. ISBN 80-86961-00-1
• SOCIAL WATCH (2006): Social Watch Report 2006. Impossible Architecture. Montevideo: Instituto del Tercer Mundo. ISSN: 0797-9231
• STOJANOV, R. (2005): Jak dál s plněním Rozvojových cílů tisíciletí. Mezinárodní politika, 29 (12): 4 – 7.
• STOJANOV, R. (2007): Rozvojové cíle tisíciletí a co nám říkají zprávy o jejich (ne)plnění? Informace, fakta a čísla z rozvojového světa.
Praha: EDUCON, str. 19-21.
• STOJANOV, R. et al. (2008): Development, Environment and Migration. Analysis of Linkages and Consequences. Olomouc: Palacký
University.
• STOJANOV, R.; STRIELKOWSKI, W.; DRBOHLAV, D. (2011): Pracovní migrace a remitence – současné trendy v době ekonomické recese. Geografie (forthcoming)
• SOUČKOVÁ, L. a kol. (2008): Rozvojové cíle tisíciletí I. Praha: Člověk v tísni, s. 72.
• TOŽIČKA, T. a kol. (2008): Příliš vzdálené cíle. Rozvojové cíle tisíciletí. Manuál globálního rozvojového vzdělávání. Praha: Educon, s.64.
• TOŽIČKA, T. (2010): Vylhaný státní bankrot. [online]. Vydavatelství Referendum s.r.o., 19.11.2010, [cit. 2011-06-17]. Dostupné na
http://www.denikreferendum.cz/clanek/7391-vylhany-statni-bankrot
• UNITED NATIONS (2007): The Millennium Development Goals Report 2007. New York: United Nations Department of Economic and
Social Affairs. ISBN 978-92-1-101153-1
• UNITED NATIONS (2010): The Millennium Development Goals Report 2010. New York: United Nations Department of Economic and
Social Affairs. ISBN 978-92-1-101218-7
• WORLD BANK. World Development Indicators 2006. Washington, D.C.: The World Bank, 2006. ISBN 0-8213-6470-7
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 41
OBNOVITELNÉ
ENERGIE
V ROZVOJOVÉM
SVĚTĚ
Milan Smrž
Chemik a energetik, předseda
českého a místopředseda evropského
sdružení Eurosolar.
Foto: Martina Mandová, Milan Smrž při montáži větrné turbíny v Zambii
Potřeba energie pro rozvojový svět
Energie je život. Každá přírodní i lidská aktivita je vždy spojena s výměnou energie. S příjmem nebo
výdajem. Použití energie přímo určuje civilizační stupeň. V současné době žije na naší planetě čtvrtina
lidí bez přístupu k moderním zdrojům energie. Bez energie jsou omezeny základní civilizační funkce,
které jinak považujeme za samozřejmé. Bez elektrického světla se bude rodit při baterce, bez elektřiny se děti budou učit ve večerních hodinách při svíčce, bez elektřiny budou malé dívky pumpovat
vodu z hloubky přes 50 metrů ručně, místo aby si hrály jako jejich vrstevnice v severních průmyslových
zemích.
Již od šedesátých let je stále větší podíl exportních příjmů afrických zemí věnován na dovoz fosilních
energetických surovin. Podle nejnovějších údajů vydávají dvě třetiny afrických zemí za dovoz fosilních energií více než činí jejich importní příjmy. Tato situace jenom podtrhuje jejich špatnou ekonomickou situaci a nedává do budoucna žádné přijatelné řešení.
Podle studie OSN existuje na světě mnoho příkladů, jak se chudé rozvojové země adaptují na udržitelné hospodářství. Uganda zvýšila export biologického zemědělství mezi roky 2003 a 2008 více než
čtyřikrát. Laos podporuje „zelenou“ turistiku; mezi lety 2005 a 2009 se počet návštěvníků zdvojnásobil na dva miliony. V Mali snížili spotřebu importovaných agrochemikálií ve prospěch přírodních hnojiv. Profitují ze snížených nákladů a zvýšených výnosů. Achim Steiner, šéf programu UNEP, říká, že
proměna k zelené ekonomii je sice šancí pro rozvojové země, ale současně je tato šance závislá na
rozvojové spolupráci. OSN podporuje zajištění více prostředků pro udržitelné hospodářství a transfer
udržitelných technologií.1)
Dvě limity současného fosilně jaderného systému
Již několik desetiletí se se stále se zvyšující měrou projevují dvě základní limity současného fosilně jaderného energetického systému. První limitu představuje dostupnost surovin. Na různých vědeckých
a politických setkáních bylo opakovaně prohlašováno, že nelze v brzké budoucnosti uspokojovat stále
rostoucí poptávku po energetických zdrojích. Je možné, že se v budoucnu naleznou nová ložiska, ale
není to pravděpodobné. Nálezy ropy kulminovaly již v roce 1963 a od té doby přes velké prospekční
úsilí stále klesají.
41
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 42
Druhou limitou jsou ekologické následky dané emisemi oxidu uhličitého a jeho vlivem na klimatické
změny. Ekologické následky se ale netýkají jenom emisí spojených se spalováním fosilních zdrojů, ale
i s jejich těžbou, úpravou a transportem. Tyto aspekty jsou markantní především v rozvojovém světě
(například těžba ropy v deltě Nigeru), protože v těchto zemích často chybí potřebná legislativa, korektní a neúplatný státní dozor, či uvědomělá občanská společnost.
Dosažení Rozvojových cílů tisíciletí
Prakticky žádné Rozvojové cíle tisíciletí (MDGs), k nimž se přihlásily v roce 2000 všechny členské země OSN a mnoho organizací, nelze uskutečnit bez energie. Využití čisté energie se váže
především na zlepšení zdravotní péče přístupem ke světlu, chlazení či ohřívání, na zlepšení životních podmínek zejména žen a dětí při vaření, vzdělávání – zlepšením podmínek pro studium
a zvýšení atraktivity vesnických škol pro učitele, využití moderních informačních technologií pro
výměnu informací a partnerství, přístup k čisté vodě, i ekologickou a tudíž i zemědělskou udržitelnost.
Současná spotřeba energie na hlavu v Africe činí pouhých čtyřicet procent světové průměrné energetické spotřeby na hlavu a je poloviční než v Jižní Americe. Ve srovnání s vyspělými evropskými
a asijskými zeměmi OECD je šestinová a ve srovnání s USA desetinová.
42
Specifika rozvojových zemí
Z hlediska přístupu k energii je základním specifikem většiny rozvojových zemí charakter osídlení.
Řídké osídlení většiny zemí subsaharské Afriky dosahuje i dvacetiny průměrné hustoty osídlení světa
a tento fakt je významným činitelem energetické koncepce. V řídce osídlených zemích jsou velmi omezené možnosti budování energetické infrastruktury, tak jak ji známe z průmyslových zemí. Vysoké náklady na stavbu a údržbu rozsáhlých elektrických sítí spolu s vysokými přenosovými ztrátami
předurčují většinu řídce obydlených oblastí rozvojových zemí k decentrálnímu řešení formou lokálních
sítí či energeticky nezávislých obydlí.
Možnosti a technologie obnovitelných zdrojů
Fotovoltaika
Fotovoltaika je velmi vyzrálou technologií pro aplikace prakticky kdekoliv na světě. Může být realizována od malých domovních či obecních ostrovních systémů (off grid) se špičkovým výkonem panelů
od 50 do 100 W s akumulací elektřiny do malých elektrochemických baterií, případně s konvertorem
poskytujícím běžný střídavý proud; až po veliké systémy o výkonech v jednotkách až desítkách MW,
připojené k síti (on grid).
V optimálních podmínkách subsaharské Afriky lze počítat s téměř dvojnásobnou produkcí využitelné
elektřiny ve srovnání s podmínkami v České republice. Produkované množství elektřiny za rok může
dosáhnout ve slunných regionech 1,5 MWh na instalovaný 1 kWp.
V evropských zemích se v různých scénářích počítá s pokrytím až 30 % místní spotřeby elektřiny z fotovoltaiky.
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 43
Solární termie
Tato technologie využívá slunečních parabolických žlabových zrcadel, v jejichž ohnisku se ohřívá voda
na teplotu více než 400 °C a z páry se v Rankinově cyklu vyrábí elektřina.
U velkých aglomerací v subsaharské Africe by bylo výhodné stavět solárně termické elektrárny. S pomocí akumulace termické energie do solných tavenin jsou schopny poskytovat elektrický proud i po
určitou dobu, kdy slunce nesvítí. První taková elektrárna stojí ve španělské Andalusii a chystají se následující projekty. Velký evropský projekt Desertec je plánován v severní Africe a měl by poskytovat 15
procent celkové elektrické energie pro Evropu za 400 miliard euro. Vedou se diskuze o vhodnosti tohoto projektu. Kritické hlasy vnímají projekt jako ústup z decentrálního charakteru obnovitelných
zdrojů energie. Zajímavou možnost ale představuje pronájem ploch na výstavbu těchto elektráren za
část vyrobené elektřiny pro lokální spotřebu. Chlazení může probíhat ve vzdušných chladičích, takže
nedochází k výparu nebo ohřívání nedostatkové vody.
Solární termie ale může být také využita pro vaření a to jak v malých slunečních vařičích krabicového
typu, tak v sofistikovaných vařičích pro přípravu tisíce jídel denně jako v indickém Auroville2), kde se
na výrobu páry využívá veliká sluneční parabola.
Geotermie
Pro využití geotermie existují dvě základní technologie. Jedna poměrně široce rozšířená na místech
s tektonickou aktivitou (Japonsko, Island), kde je k dispozici horká voda sama vyvěrající. V Africe by se
mohlo jednat o oblast East African Rift Valley. Pakliže teplá voda vyvěrá bez užitku, je možné pomocí
ORC (Organic Rankin Cycle) technologie získat z dostupné energie elektřinu.
Vyzrálejší technologií je Hot Dry Rock, která využívá zemského tepla tím, že do vrtů vtláčí ochlazenou
vodu z procesu výroby elektřiny a využívá horkou vodu vyvěrající ze země z produkčního vrtu.
Při aplikaci této technologie je třeba mít na zřeteli specifika metody. Těmi jsou především velký podíl
opadající tepelné energie a poměrně nízká účinnost přeměny nízko potenciálního tepla na elektřinu.
Tam, kde je k dispozici horká voda (80–90 °C) s malými investičními náklady, není však otázka účinnosti
nijak významná. Takový systém je zdrojem prakticky stálého elektrického výkonu – na rozdíl od větrné
a fotovoltaicky generované elektřiny.
Větrná energie
S výjimkou nemnohých míst na africkém pobřeží, jako například v Mauretánii, JAR či Somálsku, kde
jsou vynikající větrné podmínky, nepatří Afrika ke zvláště větrným regionům. V některých lokalitách
lze však nalézt i ve vnitrozemí místa s perspektivním větrem, například v Keni u města Marsabit nebo
na jižním cípu jezera Turkana, kde jsou průměrné roční rychlosti větru od 8 až do 10 m/sec.
V případě, kdy je větrná energie kombinována se sluneční energií, je nutné spíše než celoroční průměr posuzovat sezónní i denní výkyvy rychlosti větru. Pravidlem bývá, že výkony větru a slunce se
částečně kompenzují, když nesvítí (v období deště, při východu či západu slunce nebo v noci), často
naopak fouká. Tato kompenzace má svůj význam především ve spojení s off grid systémy s akumulací.
Hydropotenciál
Potenciál vodní energie leží převážně v centrální a východní subsaharské Africe, přičemž celkové
množství generované energie se odhaduje na 1888 TWh/ročně s tím, že podstatná část 774 TWh/rok
leží v DR Kongo (veletok Kongo); díky vysokým horám je v Etiopii potenciál 260 TWh/rok, v Kamerunu
115 TWh/rok. I Madagaskar má velký potenciál, představuje 180 TWh.
43
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 44
V dalších zemích, jako v Zambii, Angole, Pobřeží Slonoviny, Guineji, Gabunu a Mozambiku se hydro potenciál uvádí v rozmezí od 10 do 100 TWh/rok.
V rámci prakticky neexistující africké infrastruktury ale platí to, co bylo řečeno shora, že totiž velké
energetické zdroje jako přehrady na afrických veletocích jsou schopny přinést energii do některých
větších měst či průmyslových oblastí, nikoli však pokrývat rozptýlenou decentrální spotřebu elektřiny
ve vesnických oblastech, protože potřebné sítě chybí a jejich instalace a údržba by byla velmi drahá.
Pro využití vodní síly není vždy nutné stavět problémové velké přehrady, které se, jak bylo v praxi
mnohokrát prokázáno (Asuán, Tři soutěsky), často zanášejí transportovaným přírodním a antropogenním materiálem, snižují průtoky pod přehradní zdí a vedou k podmáčení širokého okolí. Často je
na větších řekách výhodnější instalovat plovoucí vodní elektrárny, které shora uvedené nevýhody nepřinášejí. Malá vodní díla je pak možno bez problémů využívat pro zásobování lokálních sítí.
Biomasa
V africkém kontextu má biomasa důležitost především jako palivo používané pro účely vaření. Jejími
základními formami jsou dřevěné uhlí a dřevo.
Dřevěné uhlí
44
Dřevěné uhlí je vedle palivového dřeva základním prostředkem pro vaření. Dřevěné uhlí se vyrábí
často neefektivním způsobem ve venkovských oblastech a jeho velká část se vozí do měst, kde je cennou komoditou. Základním problémem je, že celý proces se neděje udržitelnou formou. Mnohé oblasti, zejména v blízkosti velikých aglomerací, jsou zcela deforestovány a tento neblahý trend
pokračuje. V některých oblastech dosáhla deforestace nevratných rozměrů.
Z hlediska udržitelnosti je zcela nezbytné nahradit co nejrychleji dřevěné uhlí a dřevo získávané neudržitelným způsobem jinými, udržitelnými technologiemi, především bioplynem či rostlinnými oleji.
Důležitým aspektem využívání dřeva při vaření jsou nevhodné hygienické podmínky a dlouhodobý
pobyt v kouři. Zde je rozhodující účinnost spalování, protože při nedokonalém hoření za nízké teploty
vzniká mnoho plynných zplodin, obsahujících širokou paletu organických látek, které při dlouhodobém pobytu škodí zdraví. Naopak při dokonalém spalování při vyšší teplotě je ve spalinách mnohem
větší obsah konečných zplodin hoření – oxidu uhličitého a vodní páry.
Bioplyn
Bioplyn vyžaduje stálý přísun zkvasitelného materiálu. Tím mohou být především různé organické
odpady – od vhodných sklizňových zbytků, přes tříděný bioodpad nebo fekální zbytky z hromadně
chovaných hospodářských zvířat.
Ve speciálních případech může být zužitkován lokální zdroj rostlinného materiálu, který by jinak zůstal nevyužit nebo který představuje ekologický problém, jako například vodní hyacint zavlečený do
Viktoriina jezera z Jižní Ameriky.
V subsaharské Africe ale pravidelně nebývá materiál, který by byl vhodný pro výrobu bioplynu.
Výjimku tvoří malé domácí bioplynové stanice, které poskytují plyn na vaření z kuchyňských a některých zemědělských zbytků. Tento způsob umožní vaření, aniž by docházelo k deforestaci okolí. V městech by obdobné plynové stanice mohly zásobovat jednotlivé čtvrti a mohly by představovat velmi
vhodnou náhradu za tradiční dřevo a dřevěné uhlí.
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 45
Rostlinné oleje
Rostlinné oleje představují vynikající možnost uchovávání energie na poměrně dlouhou dobu a jejich
energetický obsah je prakticky identický s ropnými deriváty – benzínem nebo naftou (10 kWh/l). Existuje celá řada olejnatých rostlin, z nichž jsou některé perspektivní i pro pěstování v tropických oblastech. Zájem se soustřeďuje na výnosnější druhy: palmovník (Elaeis guineensis) s hektarovým výnosem
7 tun; dávivec (Jatropha Curcas) 2,2 tuny; avokádo (Persea Americana) 2,5 tuny; jojoba (Simmondsia
chinensis) 1,8 tuny, nebo skočec (Ricinus communis) 1,9 tuny. Rostlinné oleje lze využít jako topivo na
vaření či na pohon adaptovaných dieselových motorů, v autech i stacionárních motorech, případně
na některé výroby (mýdlo, nátěrové hmoty) či přebytky exportovat.
Problematika biodieselu
Jakkoliv se v severních zemích věnuje velká pozornost výrobě biodieselu, především z řepkového oleje,
není tato zkušenost přenositelná ve větším měřítku do africké rozvojové praxe, a to ze dvou důvodů:
• Pro lokální rozvoj je třeba lokální a nikoliv centralizované technologie, místo biodieselu lze přímo
využívat čisté rostlinné oleje.
• Pro výrobu biodieselu jsou potřeba značné množství vody, která má v Africe (s výjimkou nemnohých
míst u velkých toků) mnohem větší důležitost než v mnoha jiných zemích. Pro celou výrobu biodieselu z jatrofového oleje je třeba neuvěřitelných 1,4 m3 vody na 1 litr biodieselu.
Místo biodieselu lze po malé úpravě motoru jako pohonnou hmotu použít čistý filtrovaný rostlinný olej.
Velmi vhodnou variantu udržitelné dopravy také představuje elektromobilita, která je v afrických podmínkách lépe realizovatelná, právě díky dostatečnému osvitu. Samozřejmě, že v současné chvíli mají
elektromobily vysokou pořizovací cenu, ale pakliže provedeme kalkulaci cash flow v delším časovém
úseku a připočteme stále rostoucí ceny fosilních pohonných hmot, dostaneme se brzy na pozitivní
hodnoty.
Zplynování biomasy/biochar/terra preta 5)
Entusiastickou metodou, která by při větším rozšíření mohla napomoci zmírnění klimatických následků, je zplynování různých zbytků biomasy pro lokální vaření (využití těkavé hořlaviny) a následné
využití zuhelnatělých zbytků spolu s dalšími organickými podíly pro výrazné zlepšení kvality půdy,
záchyt rozpustných minerálních komponent, vlhkosti a mikrobiálního života.
Rozšíření této metody by mohl napomoci nový finanční mechanismus v rámci Kjótského protokolu jak
finančně uhrazovat zachycení uhlíku do půdy metodou terra preta . Tato technologie by se samozřejmě musela realizovat na základě standardů udržitelnosti, ale poskytovala by mnohý profit – zvýšení
úrodnosti půdy, zachycení uhlíku, příjem prostředků a v případě hromadného rozšíření mitigaci klimatických změn.
Integrace obnovitelné energie do lokálních cyklů
Největším přínosem lokálně produkované obnovitelné energie je její začlenění do místních hospodářských cyklů. S energií budou nejenom možné běžné funkce, které známe ze severních zemí. Elektrifikace lokálních škol, venkovských zdravotních středisek či vodních pump umožní vyšší kvalitu
poskytovaných služeb a povede k ekologičtějšímu provozu, odstranění těžké dětské práce a mnohdy
k úsporám a omezí používání dočasných a náhradních řešení – osvětlení pomocí elektrických svítilen
či svíček.
45
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 46
Větší aplikace umožní zřízení dílny pro malé opravy či drobnou výrobu, ve vesnické komunitě tak
mohou vzniknout nové pracovní příležitosti či možnosti oprav, které zlepší kvalitu života. Využití odpadní biomasy z tříděného komunálního odpadu či fekálních zbytků z živočišné výroby vedle zdroje
energie současně zlepší lokální hygienické podmínky. Vykvašený substrát – tuhý i kapalný – je vynikajícím materiálem pro zemědělství a pro výrobu zemědělského substrátu terra preta. Lokální energetické okruhy tak oživí lokální ekonomiku.
Aktéři energetické proměny
Zajištění odpovídající energie pro subsaharskou Afriku jako obrovského regionu vyžaduje adekvátní
aktivity. Reálnost ambiciózního cíle jakým je zajištění elektřiny, obnovitelného paliva pro vaření a obnovitelných pohonných hmot stovkám milionů lidí do necelých dvaceti let můžeme posoudit na
základě evropských zkušeností a vývoje technologií. Během posledních deseti let došlo k nečekanému kvantitativnímu i kvalitativnímu rozvoji technologií obnovitelných zdrojů. Již prakticky v současnosti jsou i dražší technologie ekonomicky konkurence schopné6), a během málo let budou stále
levnější, zatímco současné „klasické” fosilně jaderné zdroje a energetické suroviny budou naopak
stále dražší.
Nicméně i přes tyto pozitivní skutečnosti je třeba mobilizovat mimořádné finanční, organizační a technické prostředky. Budoucí aktéři by se měli soustředit především na následující kroky:
46
• Vytvoření koordinační platformy pro elektrifikaci na různých úrovních: mezinárodní (EU, OSN, IRENA,
African Energy Policy Research Network - AFREPREN/FWD), vládní, akademické, nevládní a lokální úrovni.
• Nalezení dostatečně silného finančního rozpočtu.
• Zajištění výrobních kapacit pro zařízení obnovitelné energetiky pro Afriku – ve spojení s průmyslovými zeměmi vybudovat výrobní kapacity pro obnovitelné zdroje v kvalitě odpovídající současným
světovým standardům, stanovit priority výrobních oblastí a lokalit.
• Ve spolupráci s africkými a evropskými univerzitami zajistit výchovu a vzdělání potřebných odborníků pro instalace, projekty i údržbu obnovitelných systémů.
• Zřízení stálých referenčních center v různých zemích, které by sledovaly a optimalizovaly aplikace
a strategie obnovitelných zdrojů v Africe.
Je zřejmé, že současné technologické kapacity jsou dostatečné k tomu, abychom dokázali zajistit přístup k moderním a udržitelným zdrojům energie pro všechny obyvatele naší planety. Je to jeden
z kroků, jak jim zajistit důstojný život a umožnit jim jejich osobní i komunitní rozvoj.
Zdroje:
1. http://www.unctad.org/en/docs/unep_unctad_un-ohrlls_en.pdf
2. http://www.auroville.org/society/solarkitchen.htm
3. http://journeytoforever.org/biodiesel_yield.html
4. http://www.alphagalileo.org/ViewItem.aspx?ItemId=58317&CultureCode=en
5. http://en.wikipedia.org/wiki/Terra_preta
6. http://www.solarwirtschaft.de/fileadmin/content_files/wegweiser_sw_pvrm.pdf
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 47
DOPADY GLOBÁLNÍCH
ZMĚN PODNEBÍ NA
LIDI V ROZVOJOVÝCH
ZEMÍCH A ČESKÁ
ZODPOVĚDNOST
Jiří Koželouh
Program Energie Hnutí DUHA; pracuje na iniciativě
Velká výzva, zabývá se nástroji snižování skleníkových
exhalací a problematikou změn podnebí.
Vojtěch Kotecký
Programový ředitel Hnutí DUHA; koordinuje
programovou práci organizace, zabývá se průřezovými
tématy jako ekonomika a legislativa.
Foto: OSN, Tim McKulka
Vědci spočetli, že pokud budou emise skleníkových plynů pokračovat jako doposud, musíme se připravit na nemalou proměnu světového podnebí – a tedy také našich životů i ekonomiky. Nejcitelnější
dopady hrozí rozvojovým zemím, největší odpovědnost a zároveň možnosti situaci změnit – a obrátit v sociální a ekonomický prospěch – mají země vyspělé.
Teplejší podnebí
Několikastupňové zvýšení teploty nepovede ke konci života na Zemi ani nepřivodí kolaps lidstva. Ale
mělo by velmi vážné důsledky pro velký počet lidí v mnoha zemích. Klimatologové očekávají především:
• Úbytek srážek v suchých částech světa: V Arktidě, Kanadě nebo na Sibiři jich naopak přibude, stejně
jako v některých tropických oblastech. Ale většina subtropických, už nyní dosti suchých částí světa,
by doznala podstatný úbytek dešťů1).
• Vyšší hladinu oceánů: Do konce století by stoupla pravděpodobně o jeden metr, hrozí ale stoupání ještě rychlejší. Ale pokud hladina stoupne o 30 centimetrů, jenom v Číně se pod vodou ocitne
území větší než Česká republika2).
• Častější přírodní katastrofy: Teplejší atmosféra vyvolává častější extrémní výkyvy počasí. Přibývalo
by tedy silných tropických hurikánů a tajfunů, vichřic, povodní nebo vln horka a sucha.
Většina projekcí je propočítána jen asi na sto let dopředu. Ale pokud bude skleníkových plynů přibývat i posléze, teplota poroste i v příštích staletích a eskalovat budou i následky.
Humanitární důsledky
Přirozeně se nabízí otázka: v čem je tedy problém? Globální klima se přece průběžně mění. Teplotní
skok, který nyní hrozí, je pouze zhruba poloviční oproti rozdílům, které planeta zažívala při střídání
47
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 48
dob ledových a meziledových. Přesto se nějak vzpamatovala. Jenže na světě tehdy nežilo šest miliard
lidí. Problém tkví v konkrétních, praktických humanitárních následcích. Další přibývání skleníkových
plynů ve vzduchu by mělo vážné důsledky pro životy stamilionů lidí:
• Méně potravin: Úbytek dešťů a vody v řekách postihne hlavně drobné zemědělce. Chudí rolníci se
mohou v horké a suché krajině živit jen díky tisíciletým zkušenostem, jak se během sezóny mění
srážky a teploty. Stačí mírná změna podnebí a celé vesnice přijdou o úrodu. Vědci spočetli, že úroda
v tropech a subtropech začne klesat už při oteplení o pouhý jeden stupeň Celsia3), rolníci v Africe by
do konce století museli prakticky úplně vzdát pěstování pšenice4). Produkce obilí v Rusku nebo Kanadě naopak poroste – jenomže to malým rolníkům v Africe, Indii nebo Mexiku, kteří na nákup potravin nemají peníze, moc nepomůže.
• Šíření tropických chorob: V teplejším podnebí by některé nemoci postihly dosud poměrně chladná
místa. Budou-li exhalace pokračovat, malárie nově zamoří oblasti s 200–440 miliony obyvatel5). Přibývání oxidu uhličitého ve vzduchu o pouhé procento ročně způsobí, že nebezpečná horečka dengue zasáhne o 40–70 procent více lidí, než kdyby se podnebí neoteplovalo6).
• Uprchlíci: Sucho, růst mořské hladiny nebo povodně donutí řadu chudých lidí, aby odešli z domova.
Většinou by patrně nemířili do Evropy, nýbrž do sousedních rozvojových států – které už beztak
mají hodně vlastních problémů. Indie by se nejspíš musela postarat o miliony uprchlíků z Bangladéše. Větší počet běženců pochopitelně vyvolá nové politické, sociální i náboženské konflikty. Odhady počtu tzv. klimatických uprchlíků se pohybují ve stovkách milionů v roce 2050.7)
Přizpůsobit se?
48
Částečně nezbývá, než se přizpůsobit. Růst teploty už není možné úplně eliminovat. Dokonce i kdyby
znečišťování z ničeho nic úplně přestalo, setrvačnost klimatického systému způsobí oteplení asi o 0,6 °C.8)
Přitom exhalace beztak nejde zastavit z roku na rok. Měli bychom se proto připravit na výkyvy podnebí,
kterým se už nevyhneme.
Český příspěvek
Přizpůsobování se jiných – rozvojových – zemí je také pro Českou republiku patrně náročnějším úkolem než vlastní adaptace doma. Část nákladů totiž bude platit.
Státy Evropské unie spolu s USA obývá asi 800 milionů lidí, tedy méně než osmina světové populace.
Jsme však zodpovědní za více než 55 % skleníkových plynů, které jsme prozatím napumpovali do atmosféry.9) Česká republika vypouští asi 12 tun oxidu uhličitého na obyvatele a rok, EU v průměru asi
9 tun – ale Indie tunu a Keňa 300 kilogramů. Rozvojové země právem očekávají, že pokud průmyslové
státy chtějí pokračovat ve znečišťování, pak také uhradí škody, které tím způsobí. Jinými slovy: majíli další exhalace vést ke globálním změnám podnebí, účet za nezbytné adaptace musí zaplatit státy,
které je vypouštějí.
Humanitární organizace Oxfam odhadla, že na adaptace v rozvojových zemích bude každoročně potřeba asi 50 miliard dolarů.10) Mezinárodní společenství se v Kodaňské dohodě z prosince 2009
shodlo, že průmyslové země mají třetímu světu pomáhat částkou 100 miliard dolarů ročně. Prostředky budou sloužit ke dvěma věcem: za prvé umožní chudým státům adaptovat se na změny
podnebí, kterým zbytek světa už nechce nebo nemůže zabránit, a za druhé jim pomohou s ochranou lesů a s investicemi do čistých technologií, aby mohly vylepšovat životní úroveň bez závislosti
na fosilních palivech.
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 49
Hlavní znečišťovatelé – mezi které patří i Česká republika – se musí o účet podělit. Prozatím není přesně jasné, kolik konkrétně bude český příspěvek činit. Může jít až o 10 miliard korun ročně. Záleží na
klíči, podle kterého se podíly jednotlivých zemí budou vypočítávat. Ekologické a humanitární organizace prosazují, aby bral v úvahu tři kritéria: exhalace, které dotyčná země vypouští v přepočtu na
hlavu, její bohatství (HDP na obyvatele) a počet obyvatel.
Samozřejmě platí přímá úměra: čím více exhalací se průmyslové země rozhodnou vypouštět,
tím větší budou škody, na které se chudé státy musí adaptovat – a tím více to i Českou republiku
bude stát.
Snižování skleníkových exhalací
Nicméně adaptace má své meze. Platí to především, ale nejen, pro rozvojový svět. Na řadu dopadů
změn podnebí se nepůjde adaptovat vůbec – například změna úrodných oblastí v pouště. Další
opatření budou finančně příliš náročná nebo sociálně a ekologicky necitlivá – například stavba velkých přehrad, nebo politicky neprůchodná a riziková – přesuny milionů lidí mezi státy a regiony.
Velká změna podnebí by si vyžádala dramatické humanitární oběti a ekonomické důsledky. Tomu
je lepší předejít.
Asi stovka států světa – včetně EU – se proto shodla, že chce růst teplot udržet na hranici 2 °C. Klimatologové také spočetli, o kolik je potřeba snížit emise, aby zvýšení teploty nepřesáhlo dva stupně.11)
Už se současnými technologiemi lze snížit exhalace skleníkových plynů o desítky procent. Zelené inovace navíc srazí závislost na dovozu ropy a plynu i účty za energii.
Obvykle poměrně konzervativní Mezinárodní energetická agentura (IEA) kalkulovala, kolik z těchto příležitostí by šlo opravdu realisticky využít. Navrhla konkrétní balíček, který by roční exhalace do roku
2050 omezil o 50 %.12)
Propočty také potvrzují, že nemusíme použít každou technologii, jež snižuje exhalace. Ekologické organizace i mnozí experti například pochybují o smysluplnosti současných agropaliv jako pohonu aut.
Pokud však usoudíme, že agronafta nebo etanol nadělají více škody než užitku, je to námitka proti
agropalivům. Nikoli proti snižování exhalací.
Čistá ekonomika je levnější
Ekonomové se propočítáváním plusů a minusů snižování exhalací zabývají již asi dvě desetiletí. Britské ministerstvo financí si od týmu vedeného sirem Nicholasem Sternem, bývalým šéfekonomem Světové banky, před několika lety nechalo všechno znovu důkladně přepočítat. Prověřili také kalkulace,
jež do té doby udělali ostatní badatelé.
Výsledek sedmisetstránkové zprávy: snížení exhalací nebude zadarmo. Stálo by zhruba 1 % globálního HDP. Nicméně pokud necháme znečišťování – a vyvolaným změnám podnebí – volný průběh,
přímé finanční škody by činily nejméně 5 % HDP. Připočteme-li také další náklady, například zdravotní
důsledky, účet stoupne na zhruba 11 % světového ekonomického výkonu.13)
Takže jedno procento versus pět až jedenáct procent globálního HDP. Zelená ekonomika je dokonce
i po veskrze účetní stránce spolehlivě v černých číslech.
49
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 50
Nákladové křivky navíc potvrzují, že některé programy jsou přímo ziskové.14) Státy EU se dohodly, že
podniknou opatření, jež do konce desetiletí sníží spotřebu energie o 20 %. Ekonomové spočetli, že evropské ekonomiky tak ušetří více než 200 miliard eur ročně.15)
Česká republika patří se 12 tunami na obyvatele a rok k evropským rekordmanům v exhalacích oxidu
uhličitého. Během roku 2010 také každý den utratila 232 milionů korun jen za dovoz ropy. České ekologické organizace nechaly propočítat konkrétní, podrobný plán, jak snížit emise a osvobodit se ze
závislosti na dovozu ropy či těžbě uhlí – zelené inovace a nová odvětví mohou proměnit energetický
metabolismus českého hospodářství (více na www.chytraenergie.info).
Chytrý impuls
Jako první krok by Česká republika měla přijmout zákon podle britského vzoru, který určí konkrétní
tempo, jakým budou zelené technologie přibývat. Nová legislativa stanoví, že exhalace oxidu uhličitého budou v příštích čtyřech desetiletích klesat o 2 % ročně – krok za krokem, rok po roku. Podnikům tak umožní plánovat důležitá investiční rozhodnutí. Navíc rozhýbe investice do zateplování
domů nebo čisté energie, pohodlné veřejné dopravy, místních potravin či snadné recyklace odpadu.
Ve Velké Británii se na zákoně shodla vláda i opoziční strany, odbory i Konfederace britského průmyslu. Obdobnou legislativu už diskutují parlamenty v Dánsku, Finsku, Irsku nebo Maďarsku. Více
na www.velkavyzva.cz.
50
Zdroje:
1) Kundzewicz, Z.W., L.J. Mata, N.W. Arnell, P. Döll, P. Kabat, B. Jiménez, K.A. Miller, T. Oki, Z. Sen and I.A. Shiklomanov, 2007: Freshwater resources and their management. In Parry, M. L., Canziani, O. F., Palutikof, J. P., van der Linden, P. J., et Hanson, C. E. (eds.)
(2007): Climate change 2007: impacts, adaptation and vulnerability. Contribution of Working Group II to the Fourth Assessment
Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change, Cambridge University Press, Cambridge
2) Nicholls, R. J., Wong, P. P., Burkett, V. R., Codignotto, J. O., Hay, J. E., McLean, R. F., Ragoonaden, S. et Woodroffe, C. D. (2007): Coastal systems and low-lying areas. In Parry, M. L., Canziani, O. F., Palutikof, J. P., van der Linden, P. J., et Hanson, C. E. (eds.) (2007): Climate change 2007: impacts, adaptation and vulnerability. Contribution of Working Group II to the Fourth Assessment Report of
the Intergovernmental Panel on Climate Change, Cambridge University Press, Cambridge
3) Easterling, W. E., Aggarwal, P. K., Batima, P., Brander, K. M., Erda, L., Howden, S. M., Kirilenko, A., Morton, J., Soussana, J.-F.,
Schmidhuber, J., et Tubiello, F. N. (2007): Food, fibre and forest products, in: Parry, M. L., Canziani, O. F., Palutikof, J. P., van der Linden, P. J., et Hanson, C. E. (eds.): Climate change 2007: impacts, adaptation and vulnerability. Contribution of Working Group II to
the Fourth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change, Cambridge University Press, Cambridge
4) Fischer, G., Shah, M., Tubiello, F. N., et van Velhuizen, H. (2005): Socio-economic and climate change impacts on agriculture: an
integrated assessment, 1990–2080, Philosophical Transactions of the Royal Society B 360: 2067–2083
5) van Lieshout, M., Kovats, R. S., Livermore, M. T. J., et Martens, P. (2004): Climate change and malaria: analysis of the SRES climate
and socio-economic scenarios, Global Environmental Change 14: 87–99
6) Hales, S., de Wet, N., Maindonald, J., et Woodward, A. (2002): Potential effect of population and climate changes on global distribution of dengue fever: an empirical model, Lancet 360: 830–834
7) The Global Governance Project (Glogov.org) [on-line], c2011, [cit. 2011-06-28] ,http://www.glogov.org/?pageid=80
8) Meehl, G. A., Stocker, T. F., Collins, W. D., Friedlingstein, P., Gaye, A. T., Gregory, J. M., Kitoh, A., Knutti, R., Murphy, J. M., Noda, A.,
Raper, S. C. B., Watterson, I. G., Weaver, A. J., et Zhao, Z. C. (2007): Global climate projections, in: Solomon, S., Qin, D., Manning, M.,
Chen, Z., Marquis, M., Averyt, K. B., Tignor, M., et Miller, H. L. (eds.): Climate change 2007: the physical science basis. Contribution
of Working Group I to the Fourth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change, Cambridge University
Press, Cambridge–New York 2007
9) World Resource Institute – CAID [on-line], c2011, [cit. 2011-06-28], http://cait.wri.org/
10) Raworth, Kate: Adapting to climate change: what is needed in poor countries, and who should pay. Oxfam, 2007, s. 4nn
11) Meinshausen, M., Meinshausen, N., Hare, W., Raper, S., Frieler, K., Knutti, R., Frame, D. J., et Allen, M. R. (2009): Greenhouse-gas
emission targets for limiting global warming to 2 °C, Nature 458: 1158–1162
12) Energy technology perspectives 2008: scenarios & strategies to 2050, International Energy Agency, Paris 2008
13) Stern, N., et al. (2007): The economics of climate change: the Stern Review, Cambridge University Press, Cambridge
14) Náklady a potenciál snižování emisí skleníkových plynů v České republice, McKinsey & Company, Praha 2008
15) Energy efficiency: delivering the 20% target, European Commission, Brussels 2008
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 51
NESNESITELNÁ LEHKOST
FINANČNÍ GLOBALIZACE
Ondřej Kopečný
Autor pracuje v organizaci Glopolis.
Peníze dnes po světě proudí téměř bez jakýchkoli překážek. Z Prahy můžete nakupovat na burze
v Chicagu a prodávat investorům v Hongkongu. Díky moderním technologiím lze v pár vteřinách investovat miliony dolarů. Mnozí předpokládali, že volnost a deregulace povedou k nekonečnému růstu.
Evropská dluhová krize, stamiliardové daňové úniky či neregulované finanční trhy však ukazují, že
s globálním finančním systémem to rozhodně není lehké.
Dluhy, kam se podíváš
Politici těsně po vypuknutí světové finanční krize v září 2008 slibovali zvýšení dohledu nad finančními
trhy, regulaci spekulativních investorů či uzavření daňových rájů. Finanční trhy tři roky po krizi opět rostou – objem finančních transakcí dosahuje sedmdesátinásobku globálního HDP, tedy úrovně z roku
2007 (Schulmeister 2011). V denících se vedle článků o evropské dluhové krizi začínají opět objevovat obavy z finančních bublin – např. v souvislosti s brazilským ekonomickým boomem. Přes daňové
ráje stále proudí 50 % světového obchodu a vlády tak přicházejí o miliardy nezaplacených daní (Christian Aid 2008). A ty dnes chybí více než kdy předtím. Země OECD se potýkají s obrovským nárůstem
veřejného dluhu. Za poslední čtyři roky vydaly dluhopisy za více než 3500 mld. dolarů a jejich rozpočtový deficit v roce 2011 dosáhne 7,6 % HDP – v roce 2007 činil jen 1,3 % (OECD 2010). Na splnění
Rozvojových cílů tisíciletí (MDGs) a na zmírnění dopadů klimatických změn chybí podle odhadů 324–
336 mld. dolarů (Leading Group 2010). V předlužených veřejných rozpočtech se tyto peníze jen těžko
najdou. Proto je nutné co nejlépe spravit staré díry finančního systému a urychleně hledat nové zdroje.
Přitom není nutné si dlouho lámat hlavu s tím, jak to udělat, řada možností existuje již dnes.
Zdaň nás, když to dokážeš
„Čas pro daňové ráje skončil,“ prohlásil francouzský prezident Sarkozy v roce 2009 po setkání skupiny G20
v Londýně. I přes některá zlepšení zůstává většina rozhodnutí jen na papíře. Například na „oficiální“
černé listině daňových rájů OECD v současné době není jediný stát. Stačilo, aby se státy „zavázaly, že zvýší
průhlednost a výměnu informací podle standardů OECD“ a ze seznamu zmizely. Organizace Tax Justice Network však stále eviduje přes 60 zemí, které splňují alespoň jeden ze znaků daňového ráje: vybírají velmi
nízké nebo žádné daně z příjmu či zisku, dodržují přísné bankovní tajemství a nekomunikují s finančními úřady v zahraničí, kladou minimální či žádné podmínky pro zakládání společností a jejich mezinárodní spolupráce v oblasti soudnictví je velmi omezená (Česko proti chudobě 2007).
To, že něco není v pořádku, je vidět při prvním pohledu na investiční aktivity předních daňových rájů.
Za normálních podmínek by nebylo představitelné, aby mezi prvních pět největších investorů v deseti největších ekonomikách světa patřily státy jako Mauricius nebo Britské panenské ostrovy, země
s milionem obyvatel a zanedbatelným podílem na světovém HDP (Merckaert a Nelh 2010).1)
51
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 52
Do velké míry se jedná o problém Evropské unie a jejích členských států, jelikož řada území, která fungují jako daňové ráje, podléhá jejich jurisdikci. Rovněž některé členské státy EU lze vzhledem k nízkým
firemní daním označit za daňové ráje (např. Nizozemsko, Irsko ad.). Tento problém má hlubší kořeny
a souvisí s daňovou konkurencí, kdy se jednotlivé státy předhánějí ve snižování daní, aby přitáhly co
největší počet investorů (např. v Irsku tento přístup do velké míry přinesl obrovský rozmach finančního
sektoru, který se později stal jednou z hlavních příčin irské finanční krize).
Ztraceno v síti
Nadnárodní firmy mají desítky, někdy i stovky poboček v daňových rájích. Zde se koncentruje maximum čistých příjmů firem, které, vzhledem k nízkým či nulovým daňovým sazbám, není třeba danit.
Například na Britských panenských ostrovech existuje 830 000 společností, což je 34 společností na
jednoho obyvatele (pro srovnání v Německu, v šesté největší ekonomice světa, na jednoho obyvatele
připadá 0,02 firmy). Naprostá většina z nich existuje pouze ve formě poštovní schránky. Nejvíce pobočky v daňových rájích využívají velké banky (např. BNP Paribas má jen na Kajmanských ostrovech
27 poboček) či pojišťovny (např. pojišťovna Generali má 10 poboček na Bahamách), ale ve statistikách
se objevují i společnosti jako Tesco (12 poboček na Cookových ostrovech), Shell (10 poboček na Bermudách) nebo Vodafone (9 poboček na ostrově Jersey) (Merckaert a Nelh 2010).
52
Daňové ráje jsou jen jedním z článků složitého řetězce problémů. Způsobů, jak se vyhnout zaplacení
daní nebo alespoň snížit daňový základ, je relativně velké množství a zdaleka ne všechny jsou nelegální,
jako např. falšování účetních výkazů. Mnoho z nich se pohybuje v šedé zóně na hraně zákonů a některé
zkrátka jen využívají výhod čím dál globalizovanější ekonomiky, kdy firmy fungují jako síť – v jedné zemi
se vyrábí komponenty, v jiné se
smontují, v další sídlí obchodní oddělení, v další vývojové centrum
nebo vedení firmy.
Nejvyužívanějším způsobem, jak
nadnárodní firma může přes systém dceřiných společností převést
zisky až do daňových rájů, je tzv.
vnitrofiremní obchod. Ten probíhá
mezi mateřskou a dceřinou společností, nebo mezi dvěma dceřinými pobočkami, které mezi
sebou obchodují. Problémem (či
výhodou) je, že ceny, za něž se obchoduje, se netvoří na trhu, ale
v podstatě se domlouvají „uvnitř
firmy“. V celních statistikách Spojených států z roku 2005 lze dohledat například plastové kbelíky
z České republiky za 778 dolarů za
kus, diamanty z Ghany 28 euro za
jeden karát (cena na trhu je přibližně 1000 euro), dodávku pneumatik ze Spojených států do
Ghany v ceně 2 688 dolarů za kus
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 53
(průměrná cena je asi 33 dolarů) a další „zajímavé“ obchody (Park 2006 citováno dle Merckaert a Nelh
2010). Tímto způsobem firmy mohou upravovat účetní bilanci (v případě, že potřebují snížit svůj zisk,
z něhož se počítá daňový základ, nakoupí draze zboží či služby od své dceřiné firmy, které účetně projde přes daňový ráj, viz příklad Banány z La Manche). Pokud vezmeme v úvahu, že 60 % světového
obchodu probíhá mezi pobočkami nadnárodních firem, vyvstává otázka, zda je globální obchod skutečně tak „volný“ a jeho ruka tak „neviditelná“, jak jeho zastánci zdůrazňují.
Jedním z možných řešení, jak omezit vnitrofiremní obchodování, je změnit účetní pravidla. Dosud
firmy předkládají pouze jednu účetní zprávu, což však vzhledem k charakteru současné ekonomiky
není dostačující. Pokud by ale vykazovaly své účty zvlášť za každou zemi, v níž působí, bylo by hned
zřejmé, jaké jsou její skutečné příjmy a náklady a zda nedochází k umělému snižování zisku.
Banány z La Manche
Věděli jste, že jedním z největších dodavatelů banánů na evropský trh je Jersey, malý ostrov
v průlivu La Manche? I když zde žádné banány nerostou, většina z jihoamerických banánů přes
tento ostrov (alespoň papírově) projde. V okamžiku, kdy vyrazí loď se zásilkou do Evropy, proběhne
několik transakcí mezi různými pobočkami nadnárodní firmy (např. Dole, Fresh Del Monte, Chiquita,
Fyffes). Banány nejdříve „putují“ do Lucemburska, kde sídlí finanční služby firmy, odtud na Kajmanské ostrovy, kde sídlí obchodní oddělení, pak do Irska, kde je registrovaná obchodní značka, dále na
ostrov Man, kde je zásilka pojištěna, odtud na Bermudy, kde sídlí pobočka, která má na starosti distribuci a nakonec zamíří na ostrov Jersey, kde sídlí management firmy, odkud po „strastiplné“ cestě
putuje na trhy v Evropě. Tímto způsobem firmy zajistí, že 80 % ceny banánů zůstane v daňových rájích. Například společnost Fresh Del Monte vykazuje v USA ztrátu ve výši 28 milionů euro, přitom zde
generuje 48 % svých obchodních aktivit. Mimo území USA naopak vykazuje zisk 107 milionů euro.
Zdroj: Merckaert a Nelh 2010
53
DPH z finančních transakcí
Jak bylo řečeno v úvodu, únik kapitálu skrze daňové ráje a pochybné transakce je jen jednou stranou
problému. Tou druhou je hledání nových zdrojů. Jednou z možností, o níž se v současné době debatuje v odborných kruzích i na mezinárodních fórech, je zdanění finančních transakcí.2) Nejde o„potrestání“ bohatých bankéřů, jak jej občas interpretují finančníci i vládní představitelé. Nějaká forma
daně ze spotřeby se platí z naprosté většiny zboží a služeb. Z jakého důvodu by měly být finanční transakce, které jsou rovněž určitým druhem služby, osvobozeny od daní? Řada bank by před čtyřmi lety
nepřežila bez peněz z veřejných rozpočtů a státních garancí, což dnes působí řadě států velké rozpočtové problémy. Proto je poměrně legitimní požadovat po finančním sektoru, aby se ve větší míře
zapojil do řešení stávající fiskální krize.
Touto cestou by bylo možné získat 30 až 600 miliard dolarů ročně (Leading Group 2010). Velké rozpětí
je dáno různými variantami výše sazby, hovoří se o sazbě mezi 0,005 % až 0,01 % z ceny transakce,
a rozsahem finančních transakcí, na něž by se daň vztahovala. Část z příjmů by bylo možné použít na
pokrytí rozpočtových deficitů. Z debaty o rozdělení potenciálních příjmů se však nesmí vytratit rozvojový rozměr. Pro nejchudší komunity znamenala finanční krize velké problémy – nárůst chudoby,
hladu, nerovností, odložení řady projektů a investic – a proto je nutné, aby část z prostředků putovala
i na rozvojové účely.
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 54
Kromě příjmové (či redistributivní) stránky má každá daň též regulační efekt. Tento aspekt vyvolává
v případě zavedení daně z finančních transakcí největší spory. Je téměř jisté, že by finanční daň do jisté
míry snížila objem obchodování. Zejména by eliminovala vysoce spekulativní krátkodobé investice.
Jedná se o transakce, které často řídí počítačové programy3), jež vyhledávají drobné posuny v cenách
a realizují velký počet transakcí v rozmezí pár vteřin. Právě tyto transakce podporují nárůst finančních
bublin a přispívají ke kolísání (volatilitě) cen, která způsobuje velké problémy v reálné ekonomice.
Na druhé straně existují o zavedení daně pochybnosti, jelikož nelze přesně určit dopad, který bude mít
na finanční trhy a investory. Mnozí odpůrci poukazují na to, že v důsledku nižšího objemu finančních
transakcí ubudou na trzích peníze (likvidity), čímž se omezí přístup domácností i firem k relativně levným úvěrům, zbrzdí spotřeba a v konečném důsledku i ekonomický růst.
Najít optimální hranici regulace, která eliminuje jen škodlivé efekty, je vždy obtížné. V případě finančních trhů však náklady na zvládnutí neregulovaného rizika výrazně přesáhly společenské přínosy. Daň z finančních transakcí možná sníží efektivitu finančních trhů, na druhé straně může zvýšit
jejich užitečnost pro společnost a přinést nové zdroje pro lepší zvládání globálních problémů.
Maximalizace zisku nebo užitku?
Státy zachraňují banky z veřejných prostředků a následně se potýkají s nesplatitelnými dluhy. Vlády
dobrovolně snižují daně, a tím i příjmy veřejných rozpočtů, aby přilákaly více investorů, kteří se v případě lepší nabídky hned stěhují. Firmy zakládají desítky poboček, přes které si virtuálně vyměňují
zboží a služby, aby se vyhnuly daním, ale od vlád očekávají, že jim z veřejných prostředků zajistí kvalitní infrastrukturu a pracovní sílu. Většina mezinárodního obchodu probíhá uvnitř několika desítek
nadnárodních firem, které se domlouvají na cenách, což popírá principy volného trhu. Z ekonomického hlediska dávají tyto kroky možná smysl, z hlediska společenského již mnohem méně.
54
Maximalizace soukromých zisků přináší čím dál méně společenského užitku. Tato disproporce se ukazuje nejen v narůstajících finančních problémech států, ale též v chudobě a nerovnostech, s nimiž se
v čím dál větší míře setkáváme nejen v chudých, ale též ve vyspělých státech. Důslednější dodržování
stávajících pravidel – v případě daňových rájů a lepší regulace – v případě finančních trhů je možností, jak dát finanční globalizaci větší smysl a rovnoměrněji využít jejích přínosů.
1) Mauricius, země se 1,3 miliony obyvatel a s podílem na světovém HDP ve výši 0,016 %, v období 2006 až 2009 investoval do indické
ekonomiky okolo 7 miliard euro (téměř roční HDP). Z žádné jiné země na světě nepřiteklo více investic. Britské panenské ostrovy s 26
tisíci obyvateli a s podílem 0,0014 % na světovém HDP, patřily ve stejném období s 12 miliardami euro k největším investorům
v Číně (Merckaert a Nelh 2010).
2) Nejčastěji se hovoří o zavedení tzv. financial transaction tax (FTT), tedy o dani z finančních transakcí.
3) V angličtině pro ně existuje termín high frequency trading (HFT), volně přeloženo jako vysokofrekvenční obchodování. V roce 2009
tvořil podíl těchto transakcí v Evropě a Japonsku 30 – 40 %, v USA dosáhl dokonce 60 % (IMF 2010).
Zdroje:
• CHRISTIAN AID. Death and taxes: the true toll of tax dodging. London: Christian Aid, 2008.
• ČESKO PROTI CHUDOBĚ. Právní a daňové ráje – zastavme skandál. Francouzská platforma pro problematiku daňových a právních
rájů. Praha: Česko proti chudobě, 2007.
• LEADING GROUP ON INNOVATING FINANCING FOR DEVELOPMENT. Globalizing Solidrity: The Case for Financial Levies. Paris 2010.
• MATHESON, Thornton. Taxing Financial Transactions: Issues and Evidence [online]. IMF 2010 [citováno 1. 7. 2011]. Dostupné z
http://timworstall.com/wp-content/uploads/2010/09/imfrobindocument.pdf.
• MERCKAERT, Jean a NELH, Cécil. L´Économie Déboussolée. Paris: CCFD 2010.
• OECD. The Parameters of a Financial Transaction Tax and the OECD Global Pulbic Good Resource Gap, 2010 – 2020 [online]. Paris:
TUAC Secretariat 2010 [citováno 1. 7. 2011]. Dostupné z www.tuac.org/e-docs/00/00/06/7C/telecharger.phtml?cle_doc_attach.
• SCHULMEISTER, Stephan. A General Financial Transaction Tax: Motives, Effect and Implementation [online]. Austrian Institute of
Economic Research 2011 [citováno 1. 7. 2011]. Dostupné z http://www.globalsocialjustice.eu/index.php?option=com_content
&view=article&id=88:a-general-financial-transactions-tax-motives-effects-and-implementation&catid=5:analysis&Itemid=6.
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 55
DOPADY KRIZE
NA ROZVOJOVÉ ZEMĚ
Ilona Švihlíková
Ekonomka - pracuje na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů, Praha
jako vedoucí katedry politických a společenských věd. Je koordinátorkou Alternativy zdola.
Současná krize jasně ukazuje zásadní systémové vady modelu růstu zemí Západu (Spojené státy, EU,
Japonsko) oproti většině rozvojových zemí. Přestože většina rozvojových zemí nebyla krizí zasažena
tak silně jako země vyspělé a tento rozdíl je signifikantní i v rovině geopolitické, existuje celá řada kanálů, jimiž se krize vzniklá ve Spojených státech „přelila“ do zemí rozvojových.
Je třeba rozlišovat mezi finanční krizí a krizí reálné ekonomiky, mezi těsně předkrizovou fází a jejím
plným propuknutím. Z hlediska předkrizového období, tedy na počátku roku 2008, řada rozvojových
zemí trpěla rekordně vysokými cenami ropy a potravin. Prudký propad cen ropy a o dosti pomalejší
pokles cen potravin otřásl exportními příjmy komoditně orientovaných zemí.
Z hlediska finančního byly nejvíce postiženy ty země, které se řídily Washingtonským konsenzem a do
značné míry liberalizovaly své kapitálové toky a podporovaly „sofistikovanou“ finanční infrastrukturu.
Takovým příkladem může být např. Jihoafrická republika. Naopak země, které kapitálové toky do
značné míry regulovaly, či měly kontrolu (částečnou či úplnou) nad svým bankovním sektorem, byly
finanční nákazy, šířící se kvůli propojenému systému vlastnictví většiny finančních institucí, do značné
míry ušetřeny – jako např. Čína.
Krize reálné ekonomiky na rozvojové země zapůsobila do té míry, v jaké jsou zapojeny do mezinárodní dělby práce – tedy do globální ekonomiky. Je tedy jasné (viz dále), že krize nutně měla v různých
zemích různé dopady, podle toho, který z následujících kanálů byl pro zemi významný a podle domácích podmínek vyjadřujících schopnost krizím odolávat. Kanály, přes které působí reálná ekonomická krize, se týkají:1)
a) Vývoje obchodu a cen. Krizí nebyly postiženy jen země vyvážející ropu a primární komodity (od
druhé poloviny roku 2008), ale také exportéři zpracovatelských výrobků, především ty země, pro
které je exportní příjem základním příjmem státního rozpočtu.
b) Remitendy, neboli části pracovních příjmů těch, kteří pracují v zahraničí a posílají je svým rodinám.
Velká závislost na remitendách naznačuje strukturální slabost dané ekonomiky.
c) Přímé zahraniční investice – a to nejen z důvodu tvorby pracovních míst, kde je jejich dopad přinejmenším sporný, ale především pro země se schodkem běžného účtu.
d) Půjčky. Řada rozvojových zemí je závislá na půjčkách, ať již ve veřejné správě nebo u soukromého
sektoru, z důvodu nedostatečně fungujícího domácího finančního trhu.
e) Oficiální rozvojová pomoc. Mnoho rozvojových zemí se vyznačuje velice nevyváženým cyklem –
graficky viděno má ostrou podobu (špičatá V), což signalizuje ostré expanze, ale i pády. Rozvojová
spolupráce by měla být tím faktorem, který tyto výkyvy zmírňuje. V situaci dluhových problémů
řady vyspělých zemí se může rozvojová agenda lehce stát kapitolou, kde se bude „šetřit“.
55
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 56
Z tohoto stručného výčtu transmisivních kanálů pak plyne, že nejvíce jsou dopady krize ohroženy
země, které:
• Značně exportují do zemí Západu a jsou na tomto exportu závislé.
• Země exportující produkty s vysokou příjmovou elasticitou.
• Země závislé na remitendách.
• Země závislé na přílivu kapitálu, s deficity běžného účtu, s tlakem na devalvaci kurzu.
• Země s vyspělou burzou a nedostatečně regulovaným bankovnictvím.
• Země s vysokými fiskálními deficity (nedostatek manévrovacího prostoru pro aktivní domácí politiku).
• Země závislé na přílivu oficiální rozvojové pomoci.
Z hlediska regionálního2) byly patrné rozdíly právě podle míry a způsobu zapojení zemí/regionů do
mezinárodní dělby práce. V oblasti východní Asie byl dominantním kanálem obchod, v oblasti subsaharské Afriky ceny komodit, zatímco Latinská Amerika byla postižena obojím. V oblasti východní
Evropy se projevila silná finanční nákaza, střední Asie byla postižena přes svou závislost na Rusku. Celkově se odhaduje, že krizový rok 2009 rozšířil extrémní chudobu o dalších 50–100 milionů lidí.
Dopady krize na rozvojové země v oblasti Asie a Pacifiku nebyly tak silné jako v jiných oblastech. Paradoxně se zde příliš neprojevila finanční krize a to kvůli krizi východoasijské z let 1997/98, která přispěla k větší regulaci finančního sektoru, včetně státního vlivu na banky. Kanálem zde tedy byla
především reálná ekonomika. V oblasti jihovýchodní Asie je velice rozšířen pracovně náročný export
směřující do vyspělých zemí. I když později došlo k oživení exportu, zaměstnavatelé krizi plně „využili“.
Pokles hodin, razantní pokles platů, rozšiřování „neformálních“ smluv, celkový tlak na flexibilizaci práce
byly sice již přítomny před krizí, ale krize tento trend dále urychlila. I když remitendy nebyly postiženy
tak silně, jak se čekalo, v řadě oblastí docházelo k rozprodávání rodinného majetku či zadlužování,
aby bylo možno ufinancovat nákup potravin.
56
V regionu subsaharské Afriky byly nejvíce postiženy země středně-příjmové a ropné. V zemích, pro něž
je export hlavním zdrojem rozpočtu, jako např. v případě Angoly (ropa, diamanty), byly dopady krize
velice silné. Remitendy nejsou pro tento region natolik zásadní, tvoří jen 2 % HDP regionu. O to důležitější je oficiální rozvojová pomoc, především pro sociální výdaje. Velmi málo byly postiženy ty nejchudší země. Hlavním důvodem je, že téměř nejsou integrovány do globální ekonomiky a spočívají na
subsistenčním zemědělství. Krize je tedy neohrozila, ale to také znamená, že výhledově – vzhledem
k omezení přímých zahraničních investic či půjček – budou nadále vyděleny z těchto finančních toků.
V Latinské Americe se projevily všechny předcházející vlivy. Mexiko bylo postiženo svým enormně silným napojením v rámci NAFTA, kdy se jeho cyklus de facto sladil s americkým. Mexiko bylo navíc
spolu s Kolumbií a Ekvádorem zasaženo dramatickým poklesem remitend. Finanční nákaza byla patrná
v liberalizované ekonomice Chile, zatímco Venezuela jako ropná ekonomika trpěla prudkým poklesem
světových cen ropy.
Jakým způsobem lze krizi odolávat, jaké mechanismy jsou k dispozici? Z mikro úrovně je oporou
a pomocí pro postižené krizí spolupráce v rámci komunity, či širší rodiny. V řadě regionů je to jediný
způsob, jak přežít. Subsistenční zemědělství se začalo oživovat tam, kde rodinám vyschl pramen remitend z vyspělých zemí.
Z hlediska makroekonomického je důležitá ekonomická struktura země. V případě, že je země závislá
např. pouze na ropě, či na jedné, dvou primárních komoditách, je permanentně vystavena velkému kolísání světových cen, které je ještě posíleno vlivem finančních spekulací. Krize dále zvýraznila nutnost
ekonomické diverzifikace. Ukázalo se také, že lépe krizi zvládly ty země, které měly silně regulovaný
bankovní sektor (i s vládním vlivem) a robustní daňový systém, který jim poskytl dostatečný prostor
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 57
pro aktivní vládní politiku. Země, které byly regionálně obchodně činné, měly většinou šanci, že jejich
obchod bude méně zasažen než ty, které se výhradně spoléhaly na export do vyspělých zemí. Z hlediska makroekonomického a sociálního byly ve výhodnější pozici země bez výrazných fiskálních problémů (v ideálním případě dokonce s přebytky minulých let – viz Švédsko), či s vysokými rezervami,
příp. suverénními fondy, které mohly např. umírňovat šok z pádu cen ropy. Ochranná sociální síť, fungující již před krizí spolu s automatickými stabilizátory, podpora nikoliv velkých nadnárodních firem,
ale malých „živností“ či farem jsou významnými tlumiči sociálních problémů.
Absurdita současného systému je mimo jiné vyjádřena v tocích úspor, které odporují klasické kapitálové teorii, podle které budou vyspělé země směřovat (z důvodu nasycení svého trhu) do rozvojových
trhů. Opak je pravdou – země rozvojové financují země vyspělé. V roce 2007 půjčily rozvojové země
vyspělým (za velmi nízký až záporný úrok) 3,7 bilionu dolarů.3)
V souvislosti s krizí se objevily a objevují závažné hrozby a otázky. Jednou z největších byla obava z nárůstu protekcionismu a politiky „ožebrač svého souseda“, která nebezpečně připomínala 30. léta minulého století. Přestože nedošlo k významnějšímu nárůstu protekcionistických opatření, nelze
zapomínat, že řada vyspělých zemí se rozhodla pokračovat ve stejné politice, která vedla ke krizi
– tedy podkopávání domácí kupní síly ještě silnější tlakem na mzdy a na flexibilizaci pracovní síly. V takové situaci v kombinaci s tzv. „fiskální konsolidací“, která znamená značné škrty ve výdajích, je jasné,
že jediná možnost růstu je vnější cestou – čistým exportem. Ne náhodou se na sklonku roku 2010 začíná objevovat pojem „měnová válka“, který odráží snahu řady zemí kompetitivně oslabit svou měnu
a pomoci tak svému exportu. Krize tak postuluje otázku, zda globální ekonomika musí růst, aby rozvojové země mohly v tzv. doháněcí fázi (catch-up) snižovat své zpoždění vůči zemím vyspělým. Velká
krize či recese nejenom že ukazuje neudržitelnost neoliberální cesty, ale vynucuje si nové přístupy
a nové politiky. V neposlední řadě nelze zapomínat na to, že největším rizikem zdaleka není návrat
protekcionismu a obchodních válek. V období krize se společnost má tendenci štěpit, být náchylnější
ke xenofobním a fašizoidním řešením. Je třeba si připomínat, že základní práva nesmí jít v krizi stranou – právě v takovýchto situacích je jejich respektování důležitější než kdy jindy.
Současná krize radikálně mění ekonomické, ale i geopolitické poměry mezi vyspělými a rozvojovými
zeměmi. Nejenže minimálně zpochybňuje dominantní neoliberální paradigma, které vyspělé země
v různé míře aplikovaly a také pomocí svého vlivu v nadnárodních institucích vnucovaly jako „jedinou správnou“ cestu i rozvojovým zemím. Tato krize také rozvojovým zemím nabízí příležitost, jak
zvýšit svůj vliv. Na složení a důležitosti skupiny G20 je vidět nejen úpadek vlivu „tradiční“ mocenské
skupiny G8, ale také to, že bez tzv. rozvojových zemí se už úvahy o budoucí podobě globální ekonomiky neobejdou. Rozvojové země mají na výběr několik možností. Jednak se mohou chtít důrazněji
zapojit do nadnárodních institucí a tam vykonávat svůj vliv, jak signalizuje stále velice omezená, ale
přeci jen reforma MMF. Tím by ovšem rozvojové země přijaly také svůj díl zodpovědnosti za budoucnost mezinárodního finančního systému, za (ne)aplikaci Tobinovy daně atd. Druhou možností je naopak distanc nejen od nadnárodních institucí typu MMF či Světové banky, ale i co největší spolupráce
(ekonomická, politická) v ose Jih-Jih. Krize zároveň ukazuje nutnost silnějšího zapojení státu a nutnost návratu jeho ekonomické suverenity. Krize dále zdůraznila důležitost regionálních a domácích
trhů – ať již z hlediska obchodu, či financí. Přílišné spoléhání se na globální trh se neosvědčilo ani u rostoucích cen potravin (řada významných producentů reagovala zákazem vývozu), a už vůbec ne u finančních trhů. Přílišná závislost na externích tocích tedy ukazuje zranitelnost ekonomiky. Můžeme-li
formulovat několik doporučení, pak by to byly následující:
• Nebýt přehnaně závislí na zahraničním kapitálu, a to ani pro investice, ani pro pokrývání dluhu. Je
vždycky lepší dlužit sami sobě (je-li to možné), než zahraničí. Případ Japonska (země dlužící primárně sama sobě) a Řecka (silní zahraniční věřitelé) je dostatečně průkazný. Pokud je domácí ka-
57
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 58
pitálová báze slabá, pokusit se o její posílení, např. opatřeními proti úniku kapitálu ze země, zlepšením daňového výběru, transparentnosti a stability rozvojové pomoci.
• Koncentrovat se na domácí rozvoj, diverzifikovat příliš jednostranně orientovanou ekonomiku.
• Není možné oddělovat ekonomický růst a sociální rozvoj. Bez jednoho nemůže být druhé.
Zdroje:
1) Dirk Willem te Velde (2008): The global financial crisis and developing countries. Overseas Development Institute, October 2008.
Dostupné z: http://www.odi.org.uk/resources/download/2462.pdf (online 3.7.2011)
2) Oxfam (2010): The Global Economic Crisis and Developing Countries: Working draft for consultation, January 2010.
3) UN (2009): Report of the Commission of Expert of the President of the United Nations General Assembly on Reforms of the International Monetary and Financial System. 21.9. 2009, str. 113
• Actionaid (2009): Where does it hurt? The impact of the financial crisis on developing countries. March 2009. Dostupné z:
http://www.actionaid.org.uk/doc_lib/where_does_it_hurt_final.pdf (online 3.7.2011)
• Dirk Willem te Velde (2008): The global financial crisis and developing countries. Overseas Development Institute, October 2008.
Dostupné z: http://www.odi.org.uk/resources/download/2462.pdf (online 3.7.2011)
• Dwight Verner (2009): The Impact of the Current Financial Crisis on the Developing Countries. The Growth Blog, 18.2.2009. Dostupné z: http://www.growthcommissionblog.org/content/the-impact-of-the-current-financial-crisis-on-the-developing-countries
(online 3.7.2011)
• Francisco Rodríguez (2009): Development and the crisis – a critical reading. Vox, 23.2. 2009. Dostupné z:
http://www.voxeu.org/index.php?q=node/3121 (online 3.7.2011)
• Oxfam (2010): The Global Economic Crisis and Developing Countries: Working draft for consultation, January 2010.
• Světová banka (2011): Financial crisis. Dostupné z: http://www.worldbank.org/financialcrisis/ (online 3.7.2011)
• UN (2009): Report of the Commission of Expert sof the President of the United Nations General Assembly on Reforms of the International Monetary and Financial System. 21.9. 2009.
DŮSTOJNÁ PRÁCE – KLÍČ K OMEZENÍ
CHUDOBY STOVEK MILIONŮ LIDÍ
Pavel Malíř Chmelař
Ředitel organizace NaZemi – společnost pro fair trade.
58
Až příliš často jsme konfrontování se stereotypy líných a hladových Afričanů, se stereotypy chudých
Asiatů, kteří jsou oběťmi přírodních katastrof, nemocí či válek a čekají na naši pomoc, se stereotypy různých pestře oblečených příslušníků etnik, které vnímáme jako papoušky nebo chameleony v ZOO.
Nejsou to jen média, které v nás obraz pasivních lidí v rozvojových zemích budují, často k tomu přispívají i některé rozvojové neziskové organizace, které se tak snaží posílit svou legitimitu nebo přímo
přesvědčit dárce k finančnímu příspěvku.
Přitom naprostá většina lidí v rozvojových zemích má formální nebo neformální zaměstnání nebo se
živí jako drobný pěstitel, řemeslník apod. Kupříkladu 25 milionů drobných pěstitelů pěstuje kávu, kterou denně pijeme, další desítky milionů drobných pěstitelů a zaměstnanců denně těžce pracují, abychom mohli pít čaj, nosit bavlněné oděvy, jíst čokoládu, banány nebo používat mobilní telefon,
notebook a přehrávač MP3.
Co tyto lidi spojuje? Přestože denně těžce pracují, jen zřídkakdy si vydělají dostatek peněz na zajištění
nákladů na důstojné živobytí. Nízký individuální příjem dále znamená nízké příjmy místní ekonomiky
(tj. méně ekonomických příležitostí pro ostatní), nízké úspory, tedy rezervy pro případ nemoci či ztráty
práce, nedostatek výdajů na zdravotní péči, bydlení či investic do vzdělání (za ně jsou ovšem lidé z rozvojových zemích ochotni utratit mnohem více než my v České republice).
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 59
Nízký příjem není bohužel jediným problémem. Vybrali jsme pro vás několik případových studií, které
problematiku nedůstojných pracovních podmínek ilustrují.
Je libo šálek čaje Lipton?
Značka Lipton patří nadnárodní společnosti Unilever, která pěstuje čaj mimo jiné ve východoafrické
Keni. Většinu zaměstnanců na čajových plantážích představují ženy – jako sběračky jsou poslušnější
a kvůli dětem a svým rodinám bývají také k plantážím více připoutané než muži. Unilever láká své zákazníky na představu „slunečného pozdravu z Keni“, kterého se jim dostane nad šálkem čaje Lipton Yellow Label. O ženách, jež se na čajových plantážích v Keni potýkají s diskriminací a se sexuálním
obtěžováním, se však v reklamách ani na stránkách společnosti nedozvíme nic.
„Sexuální obtěžování je vážný problém, protože všichni dozorci jsou muži a někteří z nich požadují, abychom šly nad rámec našich pracovních povinností a uspokojovaly jejich sexuální potřeby. Kdo jim v tom nevyhoví, dostane příliš mnoho práce nebo je nucen pracovat o samotě či
v nebezpečných oblastech.“ – Dělnice pracující na plantáži společnosti Unilever v Keni.
Použité zdroje: FNV Mondiaal; Keňská komise pro lidská práva (Kenya Human Rights Commission); Sanne van der Wal, SOMO
Podle výzkumů keňské komise pro lidská práva a dalších institucí jsou přitom ženy ucházející se o práci na
plantážích nuceny podstupovat těhotenské testy a ty, jež práci získají, se pak často setkávají se sexuálním
obtěžováním ze strany mužů, kteří jsou jejich nadřízenými. Těhotné ženy pak práci vůbec nedostanou.
Skvrny na kráse banánů
V roce 2007 vyšlo najevo, že společnosti Dole a Chiquita Brands platily pravicovým kolumbijským paramilitárním jednotkám AUC (Autodefensas Unidas de Colombia) za zajištění „pořádku a bezpečnosti“
na plantážích. Jak takový „pořádek“ v jejich pojetí vypadal? Vraždy, zastrašování, únosy, mučení, výhrůžky smrtí, násilí. Oběťmi byli ti, kteří chtěli protestovat proti porušování pracovních práv na banánových plantážích těchto dvou firem, sdružovat se do odborů a společně prosazovat zlepšení
podmínek, ve kterých žijí a pracují.
Rodiny zavražděných pracovníků se spojily a více než dvě stě jich v roce 2007 zažalovalo obě firmy. Reakce a přístup firem byly velmi rozdílné – zatímco Dole všechnu svou vinu odmítá a nehodlá oběti
nijak kompenzovat, Chiquita se ke spolupráci s paramilitárními jednotkami přiznala, tvrdí však, že k ní
byla donucena. Kolumbijské jednotky AUC označila vláda USA v roce 2001 jako teroristickou skupinu.
„Občas nám zavolali z plantáží Chiquity nebo Dole a označili určité lidi jako ,bezpečnostní problém’ nebo prostě jen ,problém’. Všichni jsme věděli, že takto označení lidé mají být zavražděni. Ve
většině případů šlo o vůdce odborů či jejich členy nebo o jednotlivce, kteří se odmítali vzdát
půdy, na níž chtěla Chiquita nebo Dole pěstovat banány.“
Jose Gregorio Mangones Lugo alias Carlos Tijeras, bývalý vůdce jedné z jednotek AUC.
Proč odbory?
Pracovníci na banánových plantážích se potýkají s mnoha problémy. Kromě velmi nízkých mezd, přesčasů a dlouhé pracovní doby musejí čelit i porušování práv v oblasti bezpečnosti práce – na banánových
59
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 60
plantážích se používá velké množství agrochemikálií (pesticidů a hnojiv), kterým jsou zaměstnanci každodenně vystaveni. Ženy často čelí diskriminaci a sexuálnímu obtěžování. Tyto podmínky se zaměstnanci
snaží zlepšit a sdružují se za tím účelem do odborů – za to se však na některých plantážích tvrdě platí.
Mezinárodní banánový obchod
Přestože zhruba 85 % trhu s banány ovládá pouze pět největších firem – Dole, Del Monte, Chiquita, Fyffes a Noboa – většina z nich dnes plantáže vůbec nevlastní a ovoce vykupuje od svých subdodavatelů.
Takový systém jim umožňuje zbavit se velmi snadno odpovědnosti za porušování práv zaměstnanců
plantáží. Obchod s banány tak následuje celosvětově rozšířený trend – velké firmy realizují svou výrobu
formou subdodávek v zemích s levnou pracovní silou, kde je snadné porušovat zákony i práva lidí.
Skutečná cena akčních slev
Devadesát procent zaměstnanců bangladéšských textilních továren tvoří ženy. Bangladéšské dělnice
běžně pracují až sto hodin týdně, tedy více jak čtrnáct hodin denně včetně neděle. Jejich platy přitom
neumožňují pokrytí ani základních životních nákladů. Nedávné zvýšení minimální mzdy na 3000 taka
měsíčně (asi 700 korun) zdaleka nedosahuje výše, kterou požadovaly odbory (5000 taka) a která by stačila k základnímu zajištění živobytí pro dělníky a jejich rodiny. Tisíce dělníků proto v srpnu roku 2010
protestovaly v centru bangladéšské Dháky, aby daly najevo svoji nespokojenost.
Podle výzkumné zprávy, vydané v roce 2009 mezinárodní koalicí Clean Clothes Campaign, jsou zisky
a rostoucí podíl na trhu velkých oděvních řetězců, jako jsou Carrefour, Tesco, Lidl a další, vykoupeny
narůstající chudobou, otřesnými pracovními podmínkami a porušováním práv dělníků, kteří šijí oblečení prodávané v těchto a dalších řetězcích. Rozsah problému je obrovský – jen v Bangladéši je více
než čtyři tisíce textilních továren a textilní průmysl zde zaměstnává více než dva miliony lidí.
60
„Společnosti, pro které továrny vyrábějí, vydělávají samozřejmě ohromné částky. Dělníkům ale za jejich práci připadne jen nepatrný zlomek výsledné ceny. Jejich plat nepokryje ani jejich základní životní potřeby – dostanou sotva polovinu toho, co by potřebovali pro důstojný život. Není to přitom
tak, že by tu byly životní náklady tak nízké, aby džíny v Evropě mohly stát pět dolarů. Dělníci dostávají plat, který je pod hranicí minima, a musejí tak do továren často posílat pracovat i svoje děti.“
Amie, koordinátorka Asia Floorwage Campaign, Dillí, Indie.
„Ztráta zákazníků je pro nás to nejhorší, co si můžete představit. Na schůzce s každým z nich se
sice snažíme udržet cenu co nejvýše, ale nesmíme dovolit, aby nám řekl ne. Většinou dohoda
skončí i půl dolaru za kus pod sumou, která se nám na začátku jednání zdá jako minimální přijatelná. Navíc vyžadují tisíce kusů džínů do několika málo týdnů. Jejich termíny nás nutí porušovat zákony a dělníkům tak nezbývá, než aby pracovali přesčas.“
Manažer továrny v dokumentárním filmu China Blue.
Minimální mzda, nebo životní minimum?
Minimální mzda je státem stanovená nejnižší možná mzda, kterou zaměstnavatel může odměňovat
zaměstnance. Koncept životního minima představuje takovou hranici příjmu, pod níž již nastává stav
hmotné nouze. V mnoha zemích, jako je Bangladéš, Indie nebo Čína, je úroveň minimální mzdy nižší
než skutečné náklady na bydlení, stravu, zdravotní péči a další základní potřeby.
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 61
„Nová minimální mzda [v Bangladéši] ve výši 21 amerických centů [asi čtyři koruny] za hodinu rozhodně nestačí na to, aby s ní člověk vyžil. Přestože dělníci pracují po extrémně dlouhou pracovní
dobu ve velmi těžkých podmínkách, jsou sotva schopni se uživit. Je naprosto zarážející, že průmysl,
který vydělává dvanáct miliard dolarů ročně, takto neuctivě zachází se svojí pracovní silou. Vláda
by měla zastavit vyhrožování zástupcům odborů a těm, kteří obhajují základní lidské právo na mzdu
zajišťující důstojný život. Namísto toho by se měla zasadit o to, aby nadnárodní společnosti, které
kontrolují globální textilní průmysl, zajistily dělníkům vyrábějícím jejich zboží spravedlivou odměnu.“
Sharan Burrow, generální tajemnice Mezinárodní odborové konfederace (ITUC).
Kdo obléká Česko?
Češi spotřebují průměrně asi patnáct kilogramů textilu ročně, za oblečení utratí průměrně 4400 Kč za rok.
Největší část oblečení dováženého do České republiky pochází z Číny, zastoupeny jsou ale i země východní
Evropy, a zejména jihovýchodní Asie. Některé z těchto zemí, a patří mezi ně i Bangladéš, jsou přitom na vývozu oděvů zcela závislé – v Bangladéši představují oděvy přes 80 % celkového objemu exportu.
Pekelná dřina na tabákových polích – kdo platí za naše zlozvyky?
Philip Morris Kazachstán, dceřiná firma společnosti Philip Morris, je výhradním nákupčím kazachstánského tabáku. Do Kazachstánu přichází za prací každoročně 300 tisíc až jeden milion lidí. Některým z nich jedna zkušenost stačí a následující rok se vrátit nechtějí. Proč? Zažili stejné zacházení jako
většina ostatních: neměli legální pracovní smlouvy, zaplaceno dostali až na konci sezóny, aby během
ní nemohli odejít, a ze stejného důvodu jim zaměstnavatelé sebrali pasy. Za dlouhé hodiny (někdy
i osmnáct hodin denně) těžké manuální práce, kterou vykonávají nejen dospělí, ale i děti, dostávají nízkou mzdu, která v některých případech klesá až pod hranici danou kazachstánským zákonem. Na
konci sklizně jim pak z vydělané částky majitel pole strhne náklady na jídlo, bydlení, dopravu, lékaře
a další, což může konečný výdělek snížit o 30 až 60 %.
Odejít není snadné. Bez pasu a pracovní smlouvy je jejich pobyt v zemi ilegální a hrozí jim vyhoštění.
Při pokusu o návrat do vlasti by tak riskovali nejen to, že za svou dosavadní práci nedostanou zaplaceno vůbec, ale i to, že část těžce vydělaných peněz padne na úplatky policii na hranicích. Většina
z nich proto raději snáší otřesné podmínky po celou sezónu, která trvá osm až devět měsíců.
Makhmud a jeho rodina pracovali na tabákových polích v Malybai od poloviny března do poloviny listopadu čtrnáct hodin denně. Za celou dobu měli jen sedm dní volna. Makhmud říká: „Pasy
nám vzal majitel půdy hned, jak jsme přijeli, a vrátil nám je až na konci sezóny. Když jsme nepracovali na polích s tabákem, museli jsme bez nároku na mzdu pěstovat pro majitele cibuli
a brambory na jeho polích. Za osm měsíců práce jsme dostali 260 dolarů.“
Další problémy
Většina tabáku se pěstuje v okrese Enbekshikazakh v provincii Almaey, asi 120 kilometrů východně od
největšího kazachstánského města Almaty. Porušování pracovních práv tu není jediným problémem
– na polích pracují v pouhých deseti letech i děti, které tato práce přímo ohrožuje na zdraví i vývoji.
Při pěstování tabáku se také používá velké množství pesticidů, s nimiž přicházejí pracovníci každodenně do styku, aniž by se mohli dostatečně chránit.
61
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 62
Co je to důstojná práce
Na půdě Mezinárodní organizace práce (která se po 2. světové válce stala součástí systému Organizace
spojených národů) byla přijata řada úmluv, které se týkají pracovních podmínek. Jako příklady mohou
sloužit úmluvy o minimální mzdě, zákaz dětské a nucené práce, ochrana zdraví nebo žen v mateřství.
Mezinárodní organizace práce v roce 1999 poprvé představila koncept takzvané důstojné práce. Jedná
se o práci, která probíhá v podmínkách svobody, spravedlnosti, jistoty a lidské důstojnosti, při které
jsou chráněna práva pracovníků a za niž dostávají odpovídající odměnu spolu se sociálním zabezpečením. Mezi práva pracovníků patří například svoboda organizovat se a kolektivně vyjednávat o podmínkách své práce včetně odpovídající odměny. Patří sem i další práva vyplývajících z úmluv
Mezinárodní organizace práce (viz box). Ve světě, v němž více než miliarda lidí dostává za svou práci
mzdu nižší než dva dolary za den, je zřejmé, že zajištění důstojné práce se stává jedním z nejúčinnějších způsobů, jak bojovat s globální chudobou a jejími projevy.
Mezi úmluvy Mezinárodní organizace práce (International Labor
Organisation - ILO), které mají zajišťovat ochranu práv pracovníků
kdekoli na světě, patří například:
• úmluva o ochraně v mateřství č. 3 (1919), č. 103 (1952) a č. 183 (2000)
• úmluva o zákazu diskriminace v zaměstnání a povolání č. 111 (1958)
• úmluvy č. 47 (1935) a č. 106 (1957) o kompenzaci přesčasů
• úmluva o nejnižším věku pro vstup do zaměstnání č. 138 (1973)
• úmluva o nejhorších formách dětské práce č. 182 (1999)
• úmluvy č. 97 a 143 o migrujících pracovnících (1949 a 1975)
• úmluva č. 181 o soukromých agenturách práce (1997)
• úmluva č. 131 o minimální mzdě (1970)
• úmluva č. 155 o bezpečnosti a zdraví pracovníků a o pracovním
prostředí (1981)
• úmluva č. 29 o nucené práci (1930)
• úmluva č. 98 (1949) o právu organizovat se a kolektivně vyjednávat
62
Naše odpovědnost
Kdo je odpovědný za zajištění důstojné práce pro pracovníky v rozvojových zemích a kdo s tím může
něco dělat? Bezpochyby jsou to vedení a majitelé firem, kde se tyto problémy dějí. Zcela určitě jsou
to instituce z rozvojových zemích, které pracovní právo neustavily dostatečně či jeho dodržování nedokážou nebo odmítají vynucovat. V případě výrobků z rozvojových zemí, které běžně spotřebováváme, k nim patří i české, evropské či americké firmy, které podniky v rozvojových zemích vlastní, nebo
s nimi obchodují a jejich dodavatelé běžně plní jejich požadavky kvality, termínů, ceny atd. A konečně
svůj díl odpovědnosti neseme i my spotřebitelé, kteří tyto výrobky denně spotřebováváme.
Zkušenosti posledních let dokládají, že existuje řada nástrojů, jak mohou obchodující firmy podpořit
lepší pracovní podmínky u svých dodavatelů (může se jednat např. o etické kodexy nebo certifikační
iniciativy). K tomu je na jedné straně potřeba motivace firem tyto nástroje implementovat. Na druhé
straně je pak klíčové povědomí zákazníků o problémech a jejich odhodlání požadovat nejen zboží
funkční, kvalitní, atraktivní, ale rovněž takové, které bylo vyrobeno za důstojných podmínek.
Zdroje:
• Charlie Cray, CorpWatch; International Rights Advocates; Javier Baena, CorpWatch; Bananalink
• Clean Clothes Campaign / Český statistický úřad / Ekologický právní servis / Mezinárodní odborová konfederace / War on Want.
• Human Rights Watch; Mezinárodní organizace práce (ILO); Miroslav Petr, iHNed.cz; webové stránky společnosti Philip Morris International
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 63
AKTIVNÍ OBČANÉ
Foto: Photo-prague.net, Světový pochod za mír a nenásilí v Praze
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 64
CHUDOBA
A DEMOKRACIE
Jiří Pehe
Autor je ředitelem New York University in Prague, kde také přednáší. Vyučuje též na FSV UK v Praze.
Politologická i sociologická literatura upozorňují na celou řadu vzájemných souvislostí mezi chudobou
a fungováním, nebo spíše nefungováním, liberální demokracie. Někteří autoři, jako například Fareed
Zakaria v bestselleru Budoucnost svobody, se dokonce pokusili vztah mezi chudobou (či naopak určitou úrovní bohatství) a stabilitou demokratických poměrů v té které společnosti kvantifikovat.
Podle Zakarii je spíše výjimkou, když se demokratický systém trvale uchytí ve společnosti, jejíž HDP na
hlavu je nižší než 5000 amerických dolarů. A naopak, nejsou v podstatě známy případy, kdy už jednou
ustavený demokratický systém zkolaboval v zemi, jejíž HDP na hlavu trvale přesahuje výše zmíněnou
hodnotu. Výjimkami jsou pouze země, které jsou bohaté nikoliv zásluhou existence relativně rozvinutého domácího tržního hospodářství, ale zásluhou nerostného bohatství, které je centrálně kontrolováno. V této skupině „emirátů“ lze nalézt velmi bohaté státy, které demokracii buď nikdy neměly
anebo s ní experimentovaly, aby ji pak zavrhly.
Výše zmíněný argument souvisí úzce s teorií, že tržní hospodářství bylo ve své původní podobě formou
občanské společnosti. Vytvářelo četná ohniska rozhodování nezávislého na centrální moci, což vytvářelo
podmínky pro vznik demokracie. Její stabilní fungování pak záviselo na bohatství společnosti. Taková interpretace vzniku a fungování demokracie je ovšem poněkud mechanická. Jak upozorňují mnozí sociologové, celkové bohatství společnosti, vyjádřené například ukazatelem HDP na hlavu, je sice
důležité pro stabilitu demokratických poměrů, ale stejně důležité je, jakým způsobem je bohatství ve
společnosti distribuováno. Řada příkladů z historie ukazuje, že demokracie je stabilnější (a posuzována dalšími ukazateli, i celkově kvalitnější), existují-li v dané společnosti spíše menší, než větší ekonomické a potažmo sociální rozdíly. Tento jev úzce souvisí s občanskou společností.
64
Jakkoliv tržní hospodářství může být (a některými filozofy bylo) považováno za formu občanské společnosti, pro stabilitu demokracie nestačí, když existují ohniska nezávislosti jen v rámci trhu. Stejně důležité jsou netržní podoby občanské společnosti, jako jsou různé spolky, charity, nátlakové skupiny,
profesní organizace, think-tanky, apod.
Participace na životě občanské společnosti, a potažmo na politickém životě demokratické společnosti, je ovšem do jisté míry „luxus“. Jen těžko se ho budou účastnit lidé, jejichž hlavní starostí je boj
o ekonomické přežití.
Souvisejícím jevem je pak míra sociálního kapitálu té které společnosti, zejména v podobě důvěry. Rozvinutá občanská společnost je prostředím, v němž se takový kapitál rodí a udržuje. Existují-li ve společnosti velké ekonomické a sociální rozdíly, je těžké budovat plnohodnotnou občanskou společnost.
V takovém prostředí, už z jakési existenční nutnosti, dominují formy sociálních vazeb, jako jsou širší rodiny nebo klany, které jsou pro fungování občanské společnosti kontraproduktivní. A jelikož, jak trefně
poznamenává český náboženský filozof Tomáš Halík, je občanská společnost pro demokracii stejně důležitá, jako je krevní oběh pro tělo, je zřejmé, že nerozvinutost občanské společnosti, například kvůli
velkým sociálním rozdílům, je i vážným problémem pro fungování demokracie.
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 65
Občanská společnost přitom sama plní ve vztahu k chudobě důležitou roli. Zatímco v evropském kontextu se většina společenského bohatství přerozděluje skrze (sociální) stát, v řadě bohatých států, zejména pak v USA, hraje v boji s chudobou přinejmenším stejnou roli občanská společnost.
Americký politolog Robert Putnam, který v knize Making Democracy Work precizně analyzoval rozdíly
ve fungování občanské společnosti na severu a jihu Itálie, ovšem upozorňuje na existenci jakéhosi začarovaného kruhu. Rozvinutá občanská společnost umožňuje jak lepší fungování demokracie, tak
i tržního hospodářství, takže se tyto dvě sféry navzájem posilují. Slabá občanská společnost naopak
může dále posilovat „mafianizaci“ poměrů, přičemž v takovém kontextu se stává skoro nemožným
učinit krok k rozvinutějším formám občanské společnosti, a tím i ke stabilnější demokracii. Zdá se, že
vystoupit z tohoto začarovaného kruhu je téměř nemožné bez aktivní role státu, jakkoliv, jak vidíme
například právě ve výše zmíněné Itálii, ani masivní transfery bohatství (v italském případě ze severu
na jih) nemusí automaticky a rychle vést k vykořenění společenských vazeb, které se dlouhodobě vytvářely i jako důsledek chudoby – tedy například různých klanových a mafiánských vazeb.
Obecně ale sociologická data i nejrůznější studie (například z dílny OSN) ukazují, že kvalita demokracie a rovnoměrná distribuce společenského bohatství spolu úzce souvisejí. Nejvýše se v různých studiích „kvality života“ pravidelně umisťují země, kde se taková distribuce podařila ať už převážně
s podporou státu (skandinávské země), nebo s pomocí kombinace státní podpory a svépomoci v rámci
rozvinuté občanské společnosti (Kanada, Nový Zéland či Austrálie).
Názornými příklady vzájemných negativních souvislostí mezi demokracií na jedné straně a nerozvinutou občanskou společností i chudobou na straně druhé byly nejrůznější pokusy instalovat demokratické systémy v zemích, v nichž existují velké sociální rozdíly, a které jsou přitom celkově chudé.
V 70. a 80. letech se USA pokoušely instalovat demokratické systémy v latinskoamerických zemích
poté, co napomohly k pádu té či oné junty, ale opakovaně zjišťovaly, že ke stabilitě demokratických
poměrů nestačí vypsat svobodné volby a nabídnout skrze centrální instituce ekonomickou pomoc.
I proto vznikly nejrůznější nadace na podporu občanské společnosti, které měly jako jeden z cílů zmírňovat sociální rozdíly. I tak dodnes vidíme, že demokratické režimy v zemích Jižní a Střední Ameriky
jsou inherentně nestabilní, protože dokonce i v zemích, které jsou celkově relativně bohaté, přetrvávají velké sociální rozdíly.
To samé bude platit v novodobém kontextu o islámských zemích, v nichž se podařilo s pomocí „revolučního“ kvasu svrhnout zkorumpované politické elity. K ustavení stabilních demokratických poměrů
nebude docela jistě stačit jen vypsání demokratických voleb a nabídka různých občanských svobod.
Pokud se zároveň nepodaří poměrně rychle vyrovnávat propastné sociální rozdíly mezi bohatými „elitami“ a chudými většinami, životaschopná občanská společnost a politická demokracie jen těžko
vzniknou, což otevírá nové možnosti pro nejrůznější formy fundamentalismu, zejména náboženského.
Zásadním a poměrně novým problémem současného světa je přitom skutečnost, že tradiční kapitalismus a s ním spojené formy trhu po roce 1989 velmi rychle vytlačuje globální kapitalismus, poháněný
ideologicky filozofií neoliberalismu. Ta otevřeně obhajuje individuální prospěch s tím, že nejlepším
lékem na chudobu a odstraňování sociálních rozdílů je prý celkové bohatnutí společnosti poháněné
motorem institucionalizovaného „sobectví“. Takové bohatnutí pak prý „prosakuje“ směrem dolů, přičemž ale (sociální) stát by měl v tomto procesu hrát co nejmenší roli.
V praxi se vláda globálního kapitalismu ovšem projevuje spíše zvyšováním sociálních rozdílů, a to v celosvětovém měřítku. Je sice pravda, že invaze globálního kapitalismu do zemí jako jsou Čína nebo
Indie pomohla pozvednout z individuální chudoby stamilióny lidí, ale děje se tak za cenu zvyšování
sociálních nerovností v západních společnostech, včetně masivního oslabování středních vrstev. Podíl
65
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 66
úzkých skupin nejbohatších lidí na kontrole celospolečenského bohatství začal v posledních letech
opět prudce růst, ačkoliv se zásluhou sociálních států před tím po několik desetiletí snižoval.
Zároveň globální kapitalismus nemilosrdně útočí na politiku národních států, které postupně privatizuje. Ve střetu s mocným a globálně pohyblivým kapitálem přijímají politické elity národních demokracií stále více rozhodnutí, která jsou mnohem více v zájmu kapitálu než v zájmu přežití solidární
společnosti, a tedy v konečných důsledcích i liberální demokracie, pro níž je princip rovnosti jedním
ze základních stavebních kamenů.
Oslabování sociálních států, tlak na „flexibilitu“ pracovních trhů (v podobě oslabování pracovně-právních jistot), „outsourcing“, privatizace sociálních statků a masivní sanování ztrát soukromého kapitálu
z kapes daňových poplatníků, to vše přispívá nejen k růstu sociálních rozdílů, ale i ke vzniku nových
forem chudoby. Takové jevy pak oslabují kapitál společenské důvěry i občanskou společnost, která
se navíc stále více potýká i s masivní kolonizací veřejného prostoru soukromými zájmy.
Kardinální otázka v tomto kontextu zní, zda liberální demokracie může vůbec střet s neregulovaným
globálním kapitálem přežít. S tím pak souvisí otázka, zda „proletarizace“ středních tříd na Západě, kde
dlouhodobě hrály roli stabilizátoru demokracie, nepovede k zásadním sociálním střetům i v zemích,
v nichž se „revoluce“ zdály být, přinejmenším od druhé světové války, minulostí.
OBCHOD ZAHYNE
BEZ ZISKU,
ROZVOJOVÁ
SPOLUPRÁCE
ŽIJE Z NADĚJE
Jana Mazancová
66
Učí na České zemědělské univerzitě v Institutu
tropů a subtropů, je koordinátorkou
rozvojových projektů v Africe a Latinské Americe.
Foto: ČZU, Odběr krevních vzorků
Rozhovor Patrika Eichlera s garantkou projektu na podporu zemědělského vzdělávání v angolské provincii Bié Janou Mazancovou
V roce 2009 skončil v angolské provincii Bié projekt, v jehož rámci jste mimo jiné v hlavním městě této
provincie vybudovali střední zemědělskou školu. Můžete popsat město a oblast, o které budeme převážně hovořit?
Je třeba předeslat, že v roce 2011 uplyne devět let od konce války, která v Angole v různých podobách
trvala bezmála čtyři desetiletí. Začala v roce 1961 jako válka za nezávislost proti portugalské koloni-
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 67
ální moci. Po získání nezávislosti v roce 1975 se proměnila ve válku občanskou. Tomu odpovídá míra
destrukce infrastruktury i zpřetrhání přirozených způsobů předávání informací z generace na generaci, což je třeba u zemědělství velmi podstatné. Provincie Bié je tradičně zemědělskou provincií, mluvilo se o ní jako o obilnici Angoly. Zároveň ale patří mezi oblasti nejpostiženější válkou.
Ze západního pobřeží Angoly na východní pobřeží Mosambiku prochází trať transafrické magistrály,
která byla během válečného období silně poškozena. Po jejích částech dnes už sice vlaky jezdí, v provincii Bié ale zatím ne. Místním lidem, a nejen zemědělcům, by velmi pomohlo, kdyby se provoz na ní
podařilo co nejdříve obnovit.
Škola, kterou založil a provozuje Institut tropů a subtropů České zemědělské univerzity v Praze v rámci
rozvojové spolupráce České republiky, stojí v hlavním městě provincie Bié Kuitu. Celá provincie má necelých jeden a půl milionu obyvatel, o Kuitu se říká, že by v něm mohlo bydlet až půl milionu lidí. Poslední cenzus ale v zemi proběhl už v roce 1972, od té doby jsou všechno jen odhady. Jádro města tvoří
zděné domky evropské typu, které si během své koloniální vlády postavili Portugalci. Kolem nich jsou
pak do širého okolí rozesety malé hliněné domky z nepálených cihel. V Kuitu ale nejde o slumy, jaké
můžete znát z Brazílie. Většina města je bez tekoucí vody a kanalizace. V některých částech jsou časté
výpadky elektřiny.
Zemědělský region s městskou aglomerací čítající třetinu všech obyvatel, to je představa, která mi do
sebe moc nezapadá. Jaká je tam třeba struktura obyvatelstva?
Ta provincie je velká jako Česká republika (anebo jako Portugalsko, jak s oblibou říkají místní obyvatelé). V hlavním městě jsou soustředěny všechny služby – větší nemocnice a soukromá klinika, letiště,
trhy. V menších městech po provincii však lze již také nalézt zdravotnická zařízení, fungující letiště
a trhy s importovaným zbožím, zejména z Číny. To je velký rozdíl v porovnání s rokem 2004. Když jsme
školu tehdy zakládali, bylo Kuito jediným místem, kde byly vůbec nějaké služby. Elektřinu jsme měli
jen díky generátoru.
V Kuitu jsou čtyři střední školy – obchodní a průmyslová škola, pod kterou spadala naše škola zemědělská, a pak školy zdravotní a pedagogická. Ostatní centra v regionu nedisponovala žádnou
střední školou. Dnes už je problémem spíše než nedostatek budov nedostatek kvalifikovaných pedagogů.
Pokud jde o počet obyvatel Kuita, tak číslo půl milionu je odhadem Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO). Reálně nemá o počtu obyvatel nikdo přehled. Co ale jistě platí, je princip migrace
lidí do měst, totiž, že si lidé myslí, že se jim ve městech bude žít lépe, že snáze najdou práci… S tím se
potýkají všechny rozvojové země.
Jak se na České zemědělské univerzitě zrodila myšlenka, že byste se mohli podílet na rozvojové spolupráci?
Institut tropů a subtropů České zemědělské univerzity se věnuje mimo jiné výchově expertů pro oblasti třetího světa. Většina z nich leží právě v tropickém nebo subtropickém pásu. Z toho pohledu je
účast na podobných projektech přirozenou součástí naší činnosti. Do Angoly v roce 2001 zavítala podnikatelská mise. V té době ještě rozvojová spolupráce probíhala tak, že odborníci spolu s místním partnerem na místě identifikovali, co by bylo potřeba udělat, přes zastupitelský úřad posílali informace
Ministerstvu zahraničních věcí, kde je zpracovávali. O rok později se Angola stala prioritní zemí rozvojové spolupráce České republiky. Kromě toho, že země pomoc skutečně potřebovala, jsme mohli navázat na tradici spolupráce se socialistickým Československem.
67
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 68
Provincie Bié byla vybrána, protože patřila mezi ty válkou nejpostiženější. Hlavní město bylo vážně
poškozené. Jde o tradičně zemědělský kraj, kde však zemědělci ztratili svou půdu a kde se zpřetrhaly
neformální způsoby předávání informací. Zdálo se, že když se začne oživovat zemědělství, tak se skrze
ně nejrychleji oživí i vlastní populace. Ta byla během války a v prvních letech po ní plně závislá na dodávkách přes Světový potravinový program (WFP).
Už jsme říkali, že jste v rámci svého projektu postavili v Kuitu střední zemědělskou školu a že ta stavba
vznikala ve spolupráci oficiálních struktur z české i z angolské strany. Jak probíhala samotná stavba?
A jak výuka?
Budovu postavila vláda, my jsme dodávali know-how a vybavení. Vybavili jsme laboratoř na agrochemii, botaniku, biologii (mikroskopy, preparáty), základní přístroje na odběry vzorků půdy a jejich
analýzu, počítačovou laboratoř a velmi dobrou knihovnu. Pro tu se totiž kolegům podařilo sehnat
publikace až v Brazílii. S učebnicemi odborných předmětů to bylo o něco složitější – museli jsme je
vyrábět v portugalštině sami. Měli podobu skript a žáci měli možnost si je namnožit. Učebnice totiž
nebylo možné kvůli omezeným financím koupit v dostatečném množství. Druhým důvodem je specifikum angolských podmínek, na které nelze napasovat učebnice z Brazílie či Portugalska.
Na začátku jsme pracovali v polních podmínkách, zejména co se týče provozu laboratoří, ale rozsah
výuky byl stejný jako v České republice. Osnovy jsme připravili ve spolupráci se Střední zemědělskou
školou v Chrudimi, zemědělskou školou v Portugalsku a v té době jedinou zemědělskou školou v Angole. Naši absolventi byli po čtyřech letech připraveni udělat přijímací zkoušky ke studiu na vysoké
škole, třeba i v České republice. Dva z nich v tuto chvíli díky vládnímu stipendiu začali studium právě
na našem Institutu tropů a subtropů.
Žáci byli ve věku od patnácti až do čtyřiceti let, většina ale spadala do věkové skupiny mezi dvaceti a osmadvaceti lety. Kvůli válce bylo přerušeno jakékoli vzdělávání, školy byly uzavřené, takže
naše škola měla sloužit i starším studentům, aby si střední vzdělání mohli doplnit. I když pro ty
starší bylo často velmi obtížné skloubit péči o rodinu a práci se studiem, a tak ze školy odcházeli.
Aby mohli začít studovat, museli uchazeči nejprve absolvovat přijímací zkoušky z portugalštiny,
matematiky a všeobecného přehledu. Největší potíže jim pak během studia dělala matematika,
takže jsme pro první ročníky museli zavést intenzivní každodenní doučování látky, kterou měli
znát již ze základní školy. Základní škola je v Angole totiž na docela jiné úrovni. Mimo jiné tam najdete třeba sto dětí v jedné třídě. Krušné chvíle jako učitel přitom zažíváte, i když jich ve třídě máte
polovinu, jako tomu bylo u nás.
Vaši školu navštěvovaly převážně děti z města?
68
Ano. Protože je to střední škola, musely mít ukončené základní vzdělání a odpovídající znalosti, aby na ni
vůbec mohly být přijaty. Pro děti z venkova by to bylo přinejmenším krajně obtížné. Na vesnicích často
školy nebyly vůbec. Dnes už v oblasti vede projekty věnované základnímu školství například Člověk v tísni.
Součástí školy bylo i školní demonstrační políčko, drůbežárna a farma, kde se žáci setkávali s praxí,
mohli si zkoušet mulčování, přípravu kompostu nebo různé osevní postupy. Seznamovali jsme je i se
zemědělskou mechanizací.
Jak bude projekt pokračovat?
Na základě rozhodnutí provinciální vlády škola v Kuitu skončila v roce 2009. Budovu, kterou jsme užívali, dostala zpět obchodní a průmyslová škola.
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 69
Tím však zemědělské vzdělávání v provincii nekončí. V roce 2008 byla otevřena střední zemědělská
škola ve sto třicet kilometrů vzdáleném městě Andulo. Tam přešli jak naši žáci z nižších ročníků, tak
i část pedagogů, kteří se své práci naučili na naší škole. Učitelé tam přenesli také naše postupy a způsob výuky. Všechny předměty už na naší škole totiž nyní vyučují Angolané.
Jinak jak v Andulu, tak i na ostatních středních zemědělských školách v Angole často vyučují Kubánci,
kteří mají s Angolou historicky dobré vztahy.
To znamená, že budovu jste předali sousední průmyslovce a projekt skončil. Zdůvodnila to nějak místní
vláda?
Vyplývá to z nedostatku koncepční strategie v zemědělském vzdělávání v době, kdy jsme školu zakládali. Je třeba si ale uvědomit, že to bylo teprve dva roky po vyčerpávající válce, kdy celá země byla
v naprostém chaosu. Nic nefungovalo a prioritou samozřejmě byla potravinová bezpečnost obyvatelstva. Za těchto podmínek lze těžko očekávat vytvoření dlouhodobé strategie rozvoje. To, že vláda
provincie Bié podpořila rozvojový projekt v poválečném období, kdy se preferují projekty humanitární, bylo naopak velmi prozíravé.
Střední zemědělskou školu v Andulu postavila Čína v rámci projektu zaštítěného „Strukturální smlouvou o naftě, kreditech, hospodářství a obchodu“ mezi čínskou a angolskou vládou.
Čína v rámci této smlouvy rehabilituje železniční i silniční síť, staví a vybavuje školy apod. Naše miliony
korun s jejich miliony dolarů nemohou soutěžit. I když také nelze porovnávat rozvojovou spolupráci
s obchodem. Čínské zboží se vyznačuje nízkou kvalitou, což je znatelné již na přístrojích používaných
při výuce na zemědělských školách. Na druhou stranu, místní lidé jsou vděčni i za nekvalitní čínské
kolo, které jim umožňuje přepravit na trh větší objem svých produktů. Donedávna ho museli přenášet pěšky.
Jak Angolané vnímají portugalské koloniální dědictví?
To je otázka spíše pro samotné Angolany. Angola bohužel neměla příliš historického štěstí. Portugalsko nikdy pořádně nevyužilo její potenciál. Angola je krásná a velmi rozmanitá země po přírodní
stránce. Je bohatá na nerostné suroviny, které se ovšem v zemi téměř nezpracovávaly. Náhorní plošina ve střední části země rozkládající se na území provincií Bié a Huambo vyniká příznivými podmínkami pro zemědělství. Celá země je protkaná hustou sítí vodních toků, které lze dobře využít pro
výrobu energie. Portugalsko využívalo Angolu zejména jako zdroj otroků na práci na rozlehlých plantážích Brazílie. Po celosvětovém vyhlášení zrušení otroctví byla v Angole zavedena nucená práce,
často za velmi krutých podmínek. Respekt k místním obyvatelům a kultuře kolonizátoři nikdy neukázali.
Přesto mám ve většině případů pouze pozitivní zkušenost při práci s místními komunitami. Lidé nás
přijímali s nadšením a byli rádi za jakoukoli aktivitu, která se v jejich vesnici realizovala. Uznávají naše
vzdělání a také naše peníze. Dnes se Portugalci v Angole podílejí na obnově domů nebo silnic, provozují restaurace, nabízejí služby a nedá se říci, že by proti nim byli místní lidé nějak zaujatí. Vědí, že
„bílí“, ale i „žlutí“, jak jsem říkala, jim přinášejí peníze. A přilepšení.
Velké koloniální dědictví představuje také spousta kostelů – většina Angolanů se počítá ke katolíkům,
část k evangelíkům, ale také k jiným náboženským směrům, včetně těch tradičních.
69
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 70
Jak byste popsala rozdíl mezi rozvojovou spoluprací a obchodem?
Rozvojová spolupráce by měla být v souladu s Rozvojovými cíli tisíciletí (snížení chudoby, udržitelný
rozvoj, začlenění rozvojových zemí do světové ekonomiky a tak dále). Vedlejším produktem rozvojové spolupráce by mohl být rozvoj vzájemně výhodných hospodářských vztahů mezi poskytovatelem a příjemcem, což ale nelze vždy splnit.
Čína takto získá v Angole kontrakt na ropu – ta tvoří drtivou většinu HDP země. Česká republika si od
spolupráce slibovala rozvoj obchodních vztahů, které se po incidentu v Alto Catumbela, odkud byli
jednotkami UNITA během občanské války uneseni Čechoslováci pracující v místní papírně, a přerušení
jakýchkoli diplomatických styků, porušily. Stále ale máme v zemi velmi dobré jméno díky technologiím, které jsme tam přinesli a provozovali, a díky expertům, kteří v zemi působili. Česká televize nedávno vysílala dokument Zajati v Angole a nabízí ho i ve svém elektronickém archivu. Češi v Angole
stavěli kromě jiného i pivovary.
A pokud jde o ten rozdíl: rozvojová spolupráce má pomoci místním lidem, třeba i jen jednomu jedinému. Obchod se neobejde bez profitu (pro obě strany). Rozvojová spolupráce žije z naděje.
Když přijedete do angolského regionu a řeknete, že jste z České republiky, co se místním lidem vybaví?
Pokud nás někdo zná – a hovoříme o lidech z města – tak díky fotbalu. Někomu ještě možná něco
řekne traktor Zetor, ale to je tak všechno.
Říkala jste, že váš projekt střední zemědělské školy končí, bude se stěhovat do jiného města. Co budete v Angole dělat vy?
Od května 2009 realizujeme ve sdružení s humanitární organizací ADRA ČR projekt na podporu tříletého zemědělského učiliště v Katabole, což je asi šedesát kilometrů východně od Kuita. Bude to škola
věnovaná výuce praktických činností. Její absolventi by se měli uplatnit jako zemědělští či veterinární
technici, opraváři či lesníci. To je rozdíl oproti té první škole, kde byly děti vzdělávány k tomu, aby pokračovaly v dalším studiu a řada z nich se také na další školy dostala, ať už na zemědělskou fakultu jediné angolské státní univerzity či dokonce na Českou zemědělskou univerzitu v Praze. Řada našich
absolventů v současné době pracuje ve vládních strukturách provincie.
Nicméně opět dodáte know-how, místní vláda poskytne prostory a budete po tři roky vzdělávat žáky
a učitele…
70
Ano, ale projekt se nestihne dokončit. V zadávacích podmínkách tendru od České rozvojové agentury byl vypsán jen dvouletý kurs, což se neslučuje s místními zákony, takže poslední rok již bude plně
na bedrech angolského partnera.
Školy v Angole jsou koedukované?
Ano, i když jde samozřejmě o tradiční společnost, takže dívky nemají takové ambice, protože je nevidí
kolem sebe. My jsme se ale dívkám, které měly děti – a dívky v Angole začínají rodit v patnácti letech
– snažili vyjít maximálně vstříc. Třeba jsme jim hlídali děti, když psaly písemky a podobně. I stipendisté, kteří v rámci projektu přicházejí studovat do Prahy na Českou zemědělskou univerzitu, jsou vždy
chlapec a dívka. Nejen proto, že bychom chtěli udržovat genderovou rovnováhu; v každém ročníku se
najde výjimečně schopná dívka, která je rozhodnutá pokračovat ve studiu.
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 71
Spolupracujete s dalšími neziskovými organizacemi v oblasti anebo s agenturami Organizace spojených národů?
Náš projekt probíhá na základě bilaterální spolupráce jako projekt rozvojové spolupráce mezi vládou
České republiky a vládou provincie Bié. Nevstoupili jsme tedy do něj jako klasická nezisková organizace.
Jsme sice členy Českého fóra pro rozvojovou spolupráci (FoRS), ale pražská Česká zemědělská univerzita
je hlavně vzdělávací instituce. Projekt v Catabola realizujeme ve sdružení s humanitární organizací ADRA.
Z nevládních organizací na místě jsme spolupracovali s CARE International, která však v posledních
dvou letech omezila své aktivity v zemědělství, protože začala pomáhat lidem zasaženým tichomořskou tsunami. Hodně spolupracujeme s angolským Červeným křížem a místní pobočkou FAO.
Jak se rozvojová spolupráce snáší s prací na univerzitě?
Osobně jsem měla štěstí, že jsem v rámci doktorandského studia mohla dva roky pracovat na projektu v Angole a doktorát dělat při tom. Nyní většinu roku vyučuji na Institutu tropů a subtropů (ITS)
a na projekty jezdím jen na krátkou dobu. Aktivity v místě realizace projektu zajišťují studenti z ITS, kterým se tak naskytuje jedinečná příležitost rozšířit si své studium o cenné zkušenosti, a to nejen po
stránce odborné. Jde tedy o aktivitu, která je spíše podporována.
Kdyby se někdo rozhodl pracovat v rámci rozvojové spolupráce v Angole, které oblasti života země
byste mu doporučila jako ty nejpotřebnější?
I přes velmi rychlý rozvoj bude Angole trvat nejméně jednu generaci, než se jako země stabilizuje.
Rozvoj zemědělství anebo lesnictví závisí od potřeby odminovat v řadě oblastí velká území. Dnes v Angole nemůžete jít jen tak na turistický výlet.
Obnova infrastruktury, zdravotnictví, školství a zajištění potravinové bezpečnosti patří mezi vládní
priority, na kterých pracuje i řada organizací neziskového sektoru. Co se týče zemědělství, je potřeba
zavést udržitelné postupy pěstování plodin, rehabilitace živočišné výroby a s ní i veterinární péče.
Je třeba znovu začít skladovat a zpracovávat zemědělské produkty. V provincii je spousta ovoce, které
by bylo možné zpracovávat, ale neexistují zde konzervárny či jiné podniky, které by je mohly zpracovat. Takže běžně vidíte velké objemy ovoce hnít na zemi.
Země má také velký potenciál pro využití alternativních zdrojů energií. Je tam spousta řek i vodopády,
takže by se dal využít jak objem toku, tak rozdíl ve výšce, ale v zemi dnes není nikdo, kdo by se do tohoto typu koncepční práce byl s to schopen pustit.
A jakou perspektivu vidíte pro svůj projekt?
Z hlediska institutu, ve kterém pracuji, by bylo ideální, kdyby spolupráce trvala dál a přetvořila se ve spolupráci dvoustrannou. Studenti z České republiky by mohli jezdit na univerzitu a střední zemědělské
školy v Angole. Vykonávali by tam svou praxi a zároveň by pro ně mohli třeba dva měsíce dobrovolně
učit, přednášet. A studenti od nich by mohli jezdit sem nebo alespoň profitovat z toho, že tam někdo je.
Dal by se tak řešit stále znatelný nedostatek kvalifikovaných pedagogů ať již ve formálním či neformálním zemědělském vzdělávání, o kterém jsem již mluvila.
71
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 72
ROZVOJOVÁ
PROBLEMATIKA
NA DESKOVÉ HŘE:
KIUMBOVÉ
- STVOŘENÍ, KTERÁ
PŘINÁŠEJÍ RADOST
DĚTEM I DOSPĚLÝM
Renata Rokůsková
Předsedkyně sdružení ShineBean.
Foto: Maťo Mišík, Stolní hra Kiumbiáda
Kiumbové – tajuplný balík z Afriky je desková hra, doplněná krásně ilustrovanou knížkou. Nejzajímavější součástí hry je 5 kamenných figurek Kiumbů, které jsou ručně vyřezávány z mastku kameníky
v keňské vesnici Tabaka. Hra, která může přibližovat zákonitosti přírody i zajímavosti lidských povah,
těší děti i dospělé v Čechách a dokonce i v Keni. Přináší nejen radost ze hry, ale také možnost podpořit dobrou věc. Dává práci lidem, kteří by ji jinak hledali velmi obtížně a navíc jsou veškeré zisky z prodeje her opět použity na realizaci rozvojových projektů v Keni.
Sdružení ShineBean vzniklo v prosinci 2007 se záměrem podporovat rozvoj v afrických zemích. Rozhodli jsme se, že chceme inspirovat lidi nejen v Africe k tomu, aby hledali vlastní možnosti v těžkých
situacích, ve kterých jsou. Konkrétně pracujeme v Keni, kde se věnujeme podpoře vzdělávání a také
podporujeme ekonomické aktivity místních lidí, které jim přinesou soběstačnost a nezávislost na další
vnější pomoci. Myslím, že když pomůžeme někomu získat práci, je to jedna z nejlepších forem, jak pomoci celé rodině. V Čechách spolupracujeme se školami, kterým nabízíme besedy a programy rozvojového vzdělávání.
72
První nápady, jak propojit lokální ekonomickou aktivitu našich keňských přátel s potřebami efektivního rozvojového vzdělávání, jsme diskutovali v lednu 2009 a začali jsme hledat výtvarníka, který by
celému projektu vtiskl tvář. Záměrně jsme nechávali zadání velmi volné. Věděli jsme, že to bude nějaká hračka, ale nebyli jsme rozhodnuti, jestli půjde o hlavolam, stavebnici nebo stolní hru. Otevřená
byla i otázka použitého materiálu. V květnu odletěl do Keni na týdenní průzkumnou cestu výtvarník
Maťo Mišík a přivezl si pár mastkových kamenů. A v srpnu jsem přijela do vesnice Tabaka já s jedním
vzorkem čehosi uhněteného z moduritu. Našli jsme kameníky, kteří uměli dobře pracovat s mastkem,
a společně jsme hledali konečnou podobu pěti tvorečků. V Čechách se mezitím pracovalo na konkrétní podobě hry, pravidlech, příběhu. Koncem října dostali Kiumbové jméno a prvního prosince
2009 přicestovali do Čech.
Kiumbe znamená svahilsky bytost, stvoření. Chtěli jsme „stvořit“ něco tajemného, co nebude připomínat ani lidi ani zvířata. A tak i původ Kiumbů je tak trochu tajemství.
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 73
S nápadem vytvořit kamenné figurky přišel výtvarník Maťo Mišík, něco takového není v dětské hře
obvyklé. Mastek je však velice příjemný materiál. Takže hráči si Kiumby oblíbí nejen pro jejich výraz
a příběh, ale také pro pocit, který zažijí, když je vezmou do dlaní. Kiumbové jsou navrženi právě tak,
aby se vešli do dětské dlaně. To byla jedna z věcí, které jsme v Keni zkoušeli s místními dětmi. Porovnávali jsme správnou velikost Kiumbů podle dětských dlaní.
Díky nádherné kreativitě Maťa Mišíka vznikla i myšlenka balení hry – přihrádky pro postavičky,
tajná skrýš i originální vzhled ve stylu balíčku z Afriky. Když jsem hotovou krabici poprvé viděla,
musela jsem se smát. Je nádherně a důmyslně vymyšlená. Domeček pro Kiumby s otvory pro dýchání naprosto samozřejmě podněcuje očekávání, že Kiumbové oživnou. A s tím dětská fantazie
nemá problém.
Pravidla jsou provedena v podstatě jako dobrodružná knížečka pro děti. Příběh i jednoduchý princip
podporuje u dětí fantazii, protože hru lze hrát doma i venku, s hracím plánem i bez. Ale vytvořit takto
variabilní hru nebylo na začátku záměrem. Postupně se však sešli správní lidé se správnými nápady,
které dávali dohromady a sami se u toho bavili. Znovu a znovu mě překvapují děti, které svou kreativitou ještě dále posouvají hranice této variabilní hry.
Nejprve jsme však museli připravit výrobu figurek. V době zácviku trvalo zhotovení jedné figurky
včetně malování víc než 3 hodiny. Poté, co si lidé práci mezi sebou rozdělili a každý se specializoval na
určitý úkon, je možné čas zkrátit na asi hodinu a půl. Do tvorby Kiumbů se zapojuje průměrně 12 pracovníků, kteří tak mohou zajistit obživu pro své rodiny.
Naše činnost má i další pozitivní dopad na komunitu ve vesnici Tabaka. Lidé nás tam již velmi dobře
znají. Naši tamní spolupracovníci nám prozradili, že když jsme za nimi prvně přišli s prosbou, aby nám
vyrobili podivné figurky, nevěřili nám, že pro tuhle nezvyklou věc dokážeme najít odbyt. Když jsme
však zadávali další a další objednávky Kiumbů a hledali více pracovníků, přesvědčili se, že jim můžeme
zajistit práci. A když jsme po čase opět přijeli do této vesnice, další lidé za námi sami chodili a ptali se,
zda bychom i pro ně neměli práci. Proto jsme se rozhodli, že od nich začneme nakupovat i krásné
mastkové figurky, které sami vyrábějí.
Samozřejmě jsme řešili také otázky spojené se spravedlivou odměnou za odvedenou práci. Díky tomu,
že jsme s kameníky v Tabace strávili řadu dní, víme, jaké jsou obvyklé mzdy a náklady v dané oblasti.
Také máme představu, kolik času potřebují na výrobu jednotlivých figurek a výrobků. Stanovili jsme
výkupní ceny výrobků tak, aby odpovídaly tří- až pětinásobku toho, co si lidé touto prací běžně vydělají. Už se nám i stalo, že jsme jedné ženě nabídli vyšší cenu, než jsme původně domluvili, protože
jsme zjistili, že čas potřebný na výrobu daného výrobku je podstatně delší než jsme předpokládali.
Kromě toho vedeme sociální fond, do kterého ukládáme 10 % z ceny každého výrobku, který ve vesnici Tabaka nakoupíme. Na konci roku požádáme všechny výrobce, od kterých jsme nakupovali, aby
se společně rozhodli, co chtějí za tyto peníze pořídit. Bude se jednat o projekt, který přinese prospěch
celé místní komunitě. Navíc veškerý zisk, který z prodeje výrobků po odečtení nákladů utržíme, používáme zpět na realizaci dalších rozvojových projektů v Keni. Kameníci ve vesnici Tabaka tak sami svou
prací podporují vzdělání dětí nebo příležitost pro další řemeslníky dosáhnout na evropský trh.
A kde je možné hru Kiumbové a další mastkové výrobky koupit? Spolu s dalšími mastkovými výrobky
lze hru zakoupit v několika kamenných obchodech nebo objednat přes internet. Všechny informace
je možné nalézt na www.kiumbove.cz nebo na www.shinebean.org
73
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 74
LESK A BÍDA
ELEKTRIFIKACE
V MASUKU
Tomáš Tožička
Člen českého Panelu expertů k udržitelným
technologiím pro rozvoj.
Foto: Martina Mandová, Montáž solárních panelů v Masuku
Všude kolem jsou zelené vršky a mezi eukalypty, mangovníky a stromy masuku prosvítají modrobílé budovy. Koedukovaná střední škola pro 300 studentů a studentek. Základní škola a zdravotní středisko,
které zajišťuje péči pro osm tisíc obyvatel v okolí několika kilometrů. Domky učitelů a zdravotního personálu, vedle nichž jsou chýše tradiční kuchyně – vaří se venku, aby se předešlo otravám z kouře.
To je obraz, který se vryje do paměti každého návštěvníka této zapadlé oblasti. Po dvou hodinách
cesty po písečné silnici je to trochu jako zjevení. Původně to byla misie anglických metodistů, kteří zde
ve třicátých letech minulého století postavili zdravotní středisko a základní školu.
Po osamostatnění Zambie v roce 1965 vznikla Sjednocená zambijská církev (UCZ), jejíž součástí se
stala i zdejší misie. Tehdy zde byla postavena také střední škola. To proto, aby děti z okolí po skončení
základní školy mohly pokračovat dále a přitom nemusely odjíždět někam daleko – nejbližší městečko
je sedmdesát kilometrů.
Už před válkou zde byl instalován obrovský dieselagregát, který zásoboval obyvatele elektřinou. Nafta
tehdy byla ještě velmi levným zdrojem energie. To skončilo během ropných krizí v sedmdesátých letech, které způsobily izraelsko-egyptské a íránsko-irácké války na Blízkém východě.
A od té doby tu byli bez elektřiny. Před sedmi lety jsme byli požádáni, zda bychom jim nepomohli
s elektrifikací, a v souladu se zambijským vládním programem bylo i přání komunity mít zde solární
zdroj energie. Vzhledem k odlehlosti ani jiná možnost nepřipadala v úvahu.
Projekt se podařilo realizovat sdružení českých organizací ADRA, Ekumenická akademie a Eurosolar.cz
v roce 2005. Byl zde postaven jeden z největších venkovských fotovoltaických systémů v subsaharské
Africe. Na naše poměry je malý – 6 kWp, tedy celkově 50 solárních panelů. Ty zajišťují elektřinu pro samostatně fungující systémy na školách, klinice, v domcích zaměstnanců a pohání dvě vodní pumpy.
74
Ale nic není ideální. I když celá příprava výstavby byla konzultována s mnoha odborníky, systémy z toho
nejlepšího materiálu, který byl k dostání, byly po dlouhých poradách dodány na klíč renomovanou firmou. Přesto se vyskytly problémy. Především se ukázalo, že přes deklarace výrobců nejsou některé přístroje připraveny na extrémní podmínky. Tento nedostatek se projevil především u malých domácích
systémů. Naštěstí se nám po mezinárodních konzultacích podařilo najít příčinu závady i její řešení.
Škodu způsobila i neodborná manipulace, kdy při pokusu o rozšíření systému a využití nadbytečné kapacity z kliniky došlo k poškození řídícího bloku. Mnozí Zambijci jsou podobní kutilové jako my – kom-
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 75
binačky a kladivo řeší každý problém. A tomu neodolá ani jinak bezúdržbový a celkem dost odolný systém... Dodavatelská firma i tak dodala zdarma náhradní díly.
Vzhledem k tomu, že celý systém je i v Zambii vnímán jako ukázkový model řešení elektrifikace venkovských oblastí, rozhodlo se ministerstvo zahraničí a ADRA vyhovět žádosti zambijské strany a podpořit opravu systému po pěti letech chodu.
Můžeme si říkat, že celá tahle technologie je pro zdejší lidi moc komplikovaná. Ale obdobný a navíc
s větrnou turbinou kombinovaný příklad z Naluyandy i odjinud ukazuje, že to může fungovat. V Masuku
je nepochybně problémem relativně vysoká fluktuace personálu, kterou sice elektrifikace snížila, ale
stejně to tu místní berou jen jako přechodné působiště. To samozřejmě vztah k věcem nezlepšuje. Ale
musíme si uvědomit, že i tak vykazuje místní komunita celkem vysokou míru flexibility a snahy systém
vylepšovat – i když někdy spíše s opačným výsledkem. Ale kdo už by jim měl rozumět více než Češi,
hrdinové improvizace s maskoty Patem a Matem?
V Evropě máme vytvořené dostatečné kapacity pro přijetí každé nové technologie. Nejchudší země,
které transfer technologií potřebují mnohem více, jsou na tom podstatně hůře. Nedostatek odborníků,
vysoké nákupní ceny a malý trh jsou jen prvními z problémů. K nim se přidává ještě třeba odlišná infrastruktura či extrémní přírodní podmínky, pro které nejsou technologie Severu dostatečně připraveny – jako tomu je s našimi malými měniči od jednoho z nejuznávanějších výrobců ze Švýcarska...
Všechny tyto nevýhody staví příjemce technologických projektů do mnohem složitější situace, než je
tomu u nás. Proto je třeba v budoucnu se zamyslet nad projektovým cyklem přenosu technologií a uzpůsobit ho reálným požadavkům. Součástí by mělo být nejen školení personálu, ale také dlouhodobá
spolupráce a garance alespoň pětileté pozáruční asistence. Na tom se shodl i český Panel expertů
k udržitelným technologiím pro rozvoj. Na druhé straně je nezbytné vyžadovat vysokou míru samosprávy a dobrý finanční management. To je na celém projektu možná jedna z nejsložitějších záležitostí.
Ale ani nedostatky v současném pojetí vývoje a řízení projektů nemohou být pro příjemce výmluvou
pro neochotu převzít plnou odpovědnost. O tom jsme mluvili na správní radě střední školy v Masuku.
Z původně plánovaného výběru poplatků za používání vody a elektřiny nezbylo nic, a místní se tak na
provozu energetického systému podílí méně, než tomu bylo v době ručních pump a benzínového generátorku. Neexistuje žádná odpovědnost za poškození zařízení v rodinných domech či v případě neoprávněných zásahů do systému.
Náčelníci z okolních vesnic, zástupci církve i ministerstva souhlasili s naší tvrdou kritikou a dohodli se,
že je nezbytné obnovit činnost Komise pro vodu a elektřinu v Masuku. Ta až do svého rozpadu po výměně vedení na klinice i ve škole měla na starosti právě správu vodních a energetických systémů, stanovení a výběr poplatků i zajišťování údržby.
Elektrifikace Masuku ukázala klady i zápory transferu technologií, a tím přispěla k jeho zlepšení. Jsou
kladeny vyšší nároky na techniku i na její ochranu před vnějšími vlivy. Ukazuje se také potřeba zlepšení managementu směrem k dlouhodobé udržitelnosti ať již na straně příjemců či donorů. To ovšem
vyžaduje nové pojetí projektového cyklu, který by byl postaven na dlouhodobější asistenci spojené s
transferem technologií.
Dlouhodobá technická asistence ovšem neznamená nekonečný příliv peněz. Místní komunita musí
převzít odpovědnost za technické i finanční zajištění provozu. Přiznejme si však, že tím klademe na takové komunity mnohem větší nároky, než tomu činíme v projektech realizovaných pro obce a společenství v rozvinutých zemích.
75
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 76
Každopádně je třeba si uvědomit, že jakkoli podobné projekty pomáhají konkrétním lokálním skupinám, jejich úkol je především v multiplikaci. Je nutno volit řešení, která bude moci širší společnost replikovat, postavit na nich technické kapacity a tím přispět k širšímu rozvoji. Proto je také nezbytná
spolupráce na přípravě projektu s příjemci i s širší komunitou expertů – ze Severu i Jihu, kteří si otevřeně předávají zkušenosti z praxe.
Ale to neplatí jen pro Masuku, kde systém za pět milionů korun pomohl již několika tisícům žáků a pacientů. Jde o to, že dnes disponujeme dostatkem technologií, lidí i financí k tomu, abychom mohli
náš svět spravovat udržitelně. Aby nemuseli lidé hladovět a děti umírat po stovkách denně na průjem.
Je potřeba jen málo, aby zapomenuté komunity jako Masuku byly nádhernými místy k důstojnému
životu. Na to ovšem není třeba jezdit do Afriky nebo na jiné zubožené kontinenty. Pro začátek by stačilo, abychom si udělali pořádek u nás na Severu.
PÍSKOVÁNÍ
DŽÍNSŮ STOJÍ
LIDSKÉ ŽIVOTY
Anna Lazorová
Koordinátorka kampaně Ušili to na nás!
NaZemi – společnost pro fair trade.
Foto: Snímek plic dělníka, který pracoval jako pískovač džínsů 6 let.
Zemřel před dvěma lety ve věku 26 let.
Ročně se na světě vyrobí přibližně 5 miliard džínsů. Mnoho z nich je upraveno tak, aby vypadaly „stylově
obnošeně“, čehož se dosahuje také tzv. pískováním. Pískování je technika úpravy povrchu materiálu, kdy
se využívá proud písku pod vysokým tlakem. V minulosti se široce využívalo v důlním a stavebním průmyslu. Manuální pískování křemenným pískem bylo zakázáno v Evropském hospodářském prostoru již
v roce 1966 v důsledku závažných zdravotních rizik spojených s využitím této techniky.
Textilní průmysl objevil trend „ošoupaných“ džínsů někdy v 80. letech 20. století. Dosáhnout tohoto
vzhledu je možné různými způsoby – pískování je však nejlevnějším z nich a dokáže zabezpečit i jemnější vzory. Vzhledem k zákazu využívání techniky pískování v mnoha zemích tuto techniku módní společnosti přesouvají do rozvojových zemí s levnější pracovní silou a volnější legislativou, jako je například
Turecko, Bangladéš, Čína nebo Mexiko.
Smrt za půl roku
76
V mnoha zemích, kde se pomocí pískování bělí džínsy, se využívá tzv. manuální pískování. Jinými slovy,
dělníci ručně zaměřují hadice, ze kterých stříká pod vysokým tlakem křemičitý písek, na džínsy – a do
ovzduší se přitom dostává obrovské množství křemičitého prachu. Prach se dělníkům bez potřebných
ochranných pomůcek dostává do plic, kde se usazuje a způsobuje nemoc zvanou silikóza. Nemoc nemá
žádný lék – nemocní umírají v důsledku komplikací s dýcháním.
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 77
První případ silikózy způsobené pískováním džínsů byl zaznamenán v roce 2005 v Turecku. Jednalo se
o dva muže ve věku 18 a 19 let a oba zemřeli krátce po odhalení nemoci na její komplikace. Dodnes za
pískování zaplatilo jenom v Turecku životem asi 50 lidí, dalších 5000 lidí onemocnělo (dle odhadů turecké neziskové organizace Turkish Solidarity Committee of Sandblasting Laborers). Zajímavostí je, že
jestliže k rozvinutí onemocnění v těžebním průmyslu bylo potřeba 20 až 30 let, u dělníků v textilním průmyslu může být tato doba zkrácena na pouhých šest měsíců.
Zakázané, ale pouze někde
Problematika pískování džínsů a dopadů této techniky na zdraví dělníků byla nejdříve zaznamenána
v Turecku. Organizace Turkish Solidarity Committee of Sandblasting Laborers spojila postižené dělníky,
doktory, právníky, novináře a jiné osobnosti a od července 2008 spustila kampaň za zákaz pískování v Turecku. Pískování bylo oficiálně zakázáno Ministerstvem zdravotnictví v březnu 2009. Nicméně v malých
a ilegálních dílnách tato technika zřejmě přetrvává. S oficiálním zákazem se výroba obnošených džínsů
přesunula do jiných zemí, kde je legislativa zatím volnější. S určitostí je technika dále využívána v Bangladéši, Mexiku, Číně, Pákistánu a Kambodži, pravděpodobně také v Indii, Indonésii, Egyptu, Jordánsku a Sýrii.
Mezinárodní kampaň za zákaz pískování
Česká kampaň Ušili to na nás! se v prosinci 2010 připojila ke společnému manifestu Turkish Solidarity
Committee of Sandblasting Laborers a mezinárodní organizace Clean Clothes Campaign. Manifest vyzývá oděvní firmy, aby zastavily výrobu a prodej takto upravených džínsů. Koalice organizací prostřednictvím uvedeného manifestu a za podpory spotřebitelů tlačí na firmy, aby přebraly odpovědnost
a zakázaly techniku pískování ve svém dodavatelském řetězci. Manifest také apeluje na státy, aby nebezpečnou techniku pískování zakázaly.
Na počátku kampaně bylo jenom málo firem, které si rizika pískování přiznaly a zakázaly používání této
techniky. Prvními vlaštovkami byly firmy Levi-Strauss a Hennes & Mauritz (H&M), které již v září 2010
oznámily, že pískování přestanou provádět. Kampaň za zákaz pískování oslovila více než třicet firem,
které jsou u nás běžně dostupné, jako například Replay, Next, Diesel nebo i Tesco. Zároveň organizace
sdružené v kampani podpořily požadavky hlasy spotřebitelů v urgentním apelu a různými veřejnými
akcemi. Na nátlak veřejnosti a médií většina dotčených firem proklamovala závazek zastavit využívání
pískování ve svých dodavatelských řetězcích a využívat jiných technik bělení džínsů. Závažnost problému pískování dokazuje i to, že fórum firem Business Social Compliance Initiative (BSCI) v dubnu 2011
doporučilo svým členům zakázat pískování ve svých dodavatelských řetězcích.
Cestou je nátlak veřejnosti
Zajímavý je příklad známé oděvní značky pro mladé, který ilustruje chování mnoha oděvních firem.
Společnost nejprve mlčela a následně vyhlásila, že veškeré bezpečnostní standardy dodržuje. V dubnu
organizace Clean Clothes Campaign zveřejnila důkazy o tom, že firma pískování běžně využívá, na což
v reakci firma hrozila právními postihy. Nicméně i zde nátlak veřejnosti dosáhl toho, že společnost koncem května pískování ve své výrobě zakázala.
Jedná se tedy o poměrně úspěšné tažení - na počátku byla turecká kampaň za zákaz pískování a reakce
několika málo firem. Po spuštění mezinárodní kampaně se podařilo přimět většinu oslovených firem k
zákazu pískování a k deklaraci závazku firem tento zákaz důsledně sledovat ve výrobě. Nicméně kam-
77
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 78
paň má před sebou stále ještě další výzvy, mezi které patří například sledovat, jestli se zákaz skutečně
dodržuje i v praxi, a také přimět k veřejnému zákazu pískování firmy, které stále odolávají (např. Dolce
& Gabbana či Armani).
Dnešní situace dokazuje, jaký význam mají občanské iniciativy a soustředěný tlak spotřebitelů. V ČR
podobnou iniciativu představuje kampaň Ušili to na nás!, která se snaží oslovit spotřebitele k nátlaku
na oděvní firmy a volá po odpovědnějším chování firem, zejména v souvislosti s porušováním lidských
práv při výrobě zboží naší každodenní spotřeby. Kampaň přináší aktuální informace přímo od partnerů
z rozvojových zemí a spolupracuje s nimi při formulování požadavků. Za první rok od spuštění kampaně
se podařilo například otevřít veřejnou debatu o podmínkách výroby outdoorového oblečení českými
firmami v Asii nebo aktivně přispět k zastavení využívání pískování ve výrobě oděvních řetězců připojením se k mezinárodnímu manifestu a k přímému apelu na dotčené firmy.
Více informací o pískování a postojích firem najdete na stránce www.killerjeans.org.
DĚTI DO ŠKOLY
A DOSPĚLÍ DO PRÁCE
Pavla Začalová
Koordinátorka kampaně Stop dětské práci organizace Člověk v tísni.
Na světě pracuje čtvrt miliardy dětí v podmínkách, které narušují jejich zdravý vývoj, brání jim chodit do
školy a vymanit se tak jednou z bídy, do níž se narodily. V Asii a Tichomoří takto ztrácí bezstarostné dětství více než 113 milionů dětí, tedy bezmála každé osmé dítě ve věku 5–17 let. Dvě pětiny z nich navíc
trpí v některé z tzv. nejhorších forem dětské práce: lámou kámen, pálí cihly, pracují s agrochemikáliemi,
jsou předmětem obchodu nebo je čeká život otroka s pramalou nadějí na změnu.
Podobný život poznaly i desetitisíce dětí, pracujících v indických státech Andhra Pradesh, Gujarat, Tamilnádu nebo Karnataka. Dnes sedí ve školních lavicích, zatímco jejich rodiče uživí rodinu ze svého vyššího platu.
V roce 2005 se spojilo několik nizozemských neziskových organizací a odborových svazů s indickou organizací MV Foundation, s indickými odbory a s představiteli státních správ i obyvatel komunit s vysokým podílem pracujících dětí. Jejich cílem nebylo nic menšího než „očistit“ celé vesnice a vybraná výrobní
odvětví v nejpostiženějších indických státech od dětské práce. Proč ten náhlý zájem odborů o dětskou
práci? Necháme-li stranou ničivé dopady těžké práce na křehký dětský organismus i obrovské ztráty lidského kapitálu země, dětská práce bere práci dospělým, snižuje jejich platy a zhoršuje jejich pracovní
podmínky. Jak říká indický odborový předák P. Chennaiah, „zánik dvou dětských pracovních míst znamená vznik jednoho pracovního místa pro dospělého“.
78
Koalice indických organizací, podporovaná z Evropy, se ve venkovském Andhra Pradeshi zaměřila na extrémně chudé rodiny, které spolu s dětmi pracují jako námezdní síla za plat hluboko pod hranicí státem
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 79
stanovené minimální mzdy. Vinou krajní bídy, negramotnosti, vzdálenosti vesnic od administrativních
center i přebujelé byrokracie a korupce nevěděla většina obyvatel o státním programu, který chudým rodinám nabízí přivýdělek v komunitních projektech veřejných prací. Jen 5 % vesnic tak bylo schopno programu využít. Příchozí odbory přislíbily, že pomohou na podporu dosáhnout – avšak pod podmínkou,
že rodiče pošlou své děti do školy.
Role odborů a pracovníků neziskových organizací se neomezila na pouhé zprostředkování informací
o vládních programech, ale ovlivnila též strukturu projektů veřejných prací. „Na stavbách, kde jsme přítomni, požadujeme, aby z každých dvaceti pracovníků bylo 50 % žen a aby alespoň čtyři lidé byli vyššího
věku (ti vykonávají lehčí úkoly). Pokud jsou ve vesnici postižení lidé, požadujeme, aby byl alespoň jeden
v každé skupině zaměstnán. Takový pracovník bude například rozdělovat pitnou vodu ostatním. Naším
cílem je, aby byli fyzicky přítomni a integrováni do společenství,“ vysvětluje Chennaiah.
Tři roky po příchodu odborových a neziskových organizací se v daných oblastech podařilo do vládního
programu zapojit téměř třetinu vesnic. Veřejné práce nejen že pomohly zkvalitnit život ve znevýhodněných vesnicích, ale zvýšily též příjem rodin. Vyšší platy dospělých tak kompenzovaly ztrátu platů jejich
– dnes už studujících – dětí.
Dramaticky pozitivní dopad měla intervence organizací v oblastech produkce bavlníkového semene,
která vyžaduje intenzivní manuální práci. Děti zde tvořily šokujících 90 % pracovní síly. Deseti až dvanácti
hodinová práce byla „odměňována“ pravidelnými dávkami pesticidů a mizivou mzdou. Spojením sil neziskových organizací a proaktivní místní samosprávy vznikl balík opatření, který měl děti z plantáží stáhnout: v oblastech byly postaveny nové a opraveny starší školy, vznikla rehabilitační centra, která dětské
pracovníky připravovala na přechod z práce do běžné školy. Program školních obědů byl rozšířen ze základních škol i na střední. Rodiny a komunity byly zaplaveny veřejnou kampaní vysvětlující negativní
dopady dětské práce na zdraví a budoucnost dětí.
Spojené úsilí přineslo plody. Čtyři roky po počátku projektu se v projektových vesnicích z polí do škol přesunulo více než 90 % dětí, zatímco ve vesnicích, kde projekt implementován nebyl, se počet pracujících
dětí nijak nezměnil. Kromě dětí pocítili změnu k lepšímu také dospělí. Platy na bavlníkových polích
vzrostly o 150 % a v jiných zemědělských odvětvích o 118 % (v neprojektových vesnicích došlo v obou
případech ve stejném období jen k 50% růstu). Zvláště rychle narostly platy žen (o 25 % výše než platy
mužů). Odchod dětí z práce zvýšil poptávku po práci dospělých. Ti, lépe si vědomi svých práv a s podporou odborových organizací, dosáhli díky silnější vyjednávací pozici také výrazného zlepšení pracovních podmínek. Vyšší příjem ve vesnicích oživil místní ekonomiku a generoval další pracovní místa. Snížila
se chudoba a migrace do měst.
Úspěchy na poli boje proti dětské práci by nebyly možné bez spolupráce mnoha aktérů na všech úrovních. Nezdolná práce místních neziskových organizací v nejodlehlejších koutech indického venkova,
v nitru afrických velkoměstských slumů nebo vysoko v horách Latinské Ameriky se tak pojí s prací západních občanských organizací, které školí místní kapacity, poskytují moderní statistické metody a mobilizují podporu široké veřejnosti. Nezbytná je též vstřícnost a aktivní postoj vlád a místních samospráv
v zemích, kde je dětská práce stále palčivým problémem, stejně jako podpora vlád a velkých firem ze západních zemí, které určují podmínky mezinárodního obchodu.
Ke společnému úsilí o odstranění dětské práce ve světě se připojuje i Rozvojovka, informačně-vzdělávací
sekce společnosti Člověk v tísni. Spolu se svými partnery z Nizozemí, Dánska a Itálie vede informační
kampaň Stop dětské práci – je lepší chodit do školy. Kampaň usiluje o zvýšení povědomí české veřejnosti,
studentů a spotřebitelů o problému dětské práce ve světě; poukazuje na souvislosti naší každodennosti
s problémy pracujících dětí v rozvojových zemích. Chce připomenout politikům jejich závazky na poli
79
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 80
mezinárodního rozvoje a podnítit firmy, aby se aktivněji zasazovaly o odstranění dětské práce ze svých
dodavatelských řetězců. Díky vzájemné spolupráci tak Rozvojovka přispívá k řešení problému nejen na
poli práce s veřejností a firmami v Evropě, ale i s organizacemi jako je zmíněná MV Foundation, které se
s dětskou prací setkávají v praxi tváří v tvář.
Dětská práce a s ní související bída a deprivace základních lidských práv nezmizí, nebudou-li mít všechny
děti přístup ke kvalitnímu, formálnímu, bezplatnému vzdělání. A nezmizí, zůstane-li dětská práce jen
problémem zasažených dětí a jejich rodin, stranou zájmu západní veřejnosti. Jak potvrzuje J. L. Srivastava z programu na pomoc dětem zaměstnaným v cihelnách indického státu Uttar Pradesh, „náš projekt
ukazuje, že vzdělávání a zvyšování povědomí o problému jsou nejdůležitější složkou našeho boje proti
dětské práci. Jsou dokonce důležitější než boj proti chudobě sám o sobě.”
80
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 81
ZÁVĚR
Foto: Jan Matoušek, Západ slunce nad africkou buší
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 82
JEDEN SVĚT
PRO VŠECHNY
Tomáš Tožička
Autor je českým expertním vedoucím
mezinárodního projektu Energie pro všechny
do roku 2030.
Foto: Martina Mandová, Pomoci si musíme sami
V době vydání této knihy stojí svět na pokraji další krize. Nejen té finanční, ale i morální. Terorismus pravicových extremistů zaměřený proti multikulturalismu – nebo-li respektu rozdílných kultur – jde ruku
v ruce s rostoucí politickou podporou populistických kroků, které se obrací proti nejslabším složkám
společnosti.
Finančníci, kteří způsobili krizi na přelomu 2008/09, se po velkorysých státních podporách z daní zaměstnanců nikterak nepoučili a se svými horentními platy dále roztáčeli finanční hazard. Opět se ukázalo, že dobře placené ratingové agentury dokážou odhadnout každou krizi, ale teprve několik dní poté
co se objeví.
Krizová zadluženost se šíří po bohatém Severu a zatím nikdo netuší, jak skončí. Mezinárodní měnový
fond, Světová banka a věřitelé doporučují tu samou léčbu, jakou se pokoušeli léčit předlužené rozvojové
země, a která zatím vždy zklamala. Soustředí se na rozprodej státního majetku nadnárodním monopolům – tzv. privatizace; omezování příjmů nejohroženějším skupinám – tzv. omezování státních výdajů;
omezování státních příjmů zvyšováním výhod pro nejbohatší jedince a transnacionální společnosti
– tzv. liberalizace. I když se mluví o nutnosti šetřit, zaměřuje se tato pouze na sociální výdaje, školství
a zdravotnictví, zatímco kola státních zakázek pro spřátelené firmy a zbrojní výdaje se stále točí. Podle
vlny korupčních skandálů, které se šíří rozvinutými zeměmi, se dokonce zdá, že stále rychleji.
I u nás můžeme pozorovat, jak se mění paradigma otevřené demokracie a společenské solidarity. Začíná
být zpochybňováno rovné a všeobecné hlasovací právo, biolog Stanislav Komárek tuto demokratickou
instituci dokonce nazývá evoluční pastí. Na skomírajícím těle sociálního státu se snaží přiživit kde kdo,
a tak se i lékaři snaží o průlom v dosavadní etice a požadují tzv. liberalizaci obchodu s lidskými orgány –
tedy aby si bohatí mohli kupovat orgány zbídačených spoluobčanů, jak to hlásá např. významný český
doktor Pavel Pafko. Hlasatelé nesnášenlivosti sedí v poradních orgánech vlády i prezidenta. Na evropské
úrovni se v rámci Paktu euro plus zpochybňuje tvorba mzdy jako výsledku kolektivního vyjednávání
a místo toho by mělo nastoupit centrální určování mezd ve prospěch vyšších zisků firem. Dostáváme se
tak do situace ne nepodobné neokoloniálnímu útlaku, který v rozvojových zemích znají velmi dobře.
82
Zatímco zaměstnanci v rozvinutých zemích nestačí zírat, jak se jimi zvolení politici snaží omezovat jejich
lidská práva – především pracovní a sociální, lidé na chudém Jihu mají starosti s tím, jak přežít to, co jim
bohatí ze Severu nadělili. Pozitivní trend ze začátku tisíciletí se zastavil. Robert Stojanov z Akademie věd
k tomu uvádí:
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 83
Tabulka: Odhad naplnění jednotlivých závazků v rámci Rozvojových cílů tisíciletí
Cíle – Úkoly (zkrácený obsah)
subsaharská
Afrika (2015)
Svět (2015)
Zdůvodnění (poznámky)
1.A (snížit chudobu na polovinu)
NE
ANO
významný pokrok v Číně,
Indii a JV Asii
1.B (zaměstnání pro všechny)
--
--
bez konkrétního závazku
1.C (snížit hlad na polovinu)
NE
NE
malý pokrok; stoupající
ceny potravin
2.A (základní školy - docházka)
NE
NE
malý pokrok, zvláště
v subsaharské Africe
3.A (genderová rovnoprávn. ve
škol.)
NE
(2005, 2015)
NE
(2005, 2015?)
výsledek pro r. 2015
není dosud jistý
4.A (dětská úmrtnost)
NE
NE
pomalý pokrok
5.A (mateřská úmrtnost)
NE
NE
pomalý pokrok
5.B (reprodukční zdraví)
NE
NE
příliš ambiciózní závazek
6.A (rozšíření HIV/AIDS)
ANO (?)
ANO (?)
záleží na volbě indikátoru
6.B (léčba HIV/AIDS)
NE
NE
příliš ambiciózní závazek
6.C (malárie, TBC, aj.)
?
?
odhad není dosud možný
7.A (principy udržitelného
rozvoje)
--
--
7.B (snížení biodiversity)
--
--
7.C (voda, hygiena)
NE
NE
kvůli malému pokroku v oblasti
hygieny
7.D (slumy)
?
?
do r. 2020 se zvýší počet obyvatel
slumů, ale 100 miliónů jejich
obyvatel zlepší svůj život
8.A (obchodní a fin. systém)
--
--
bez závazku i jakéhokoliv
indikátoru
8.B (nejméně rozvinuté země)
--
--
indikátoru
8.C (ostrovní země)
--
--
indikátoru
8.D (ODA, dluhy)
--
--
8.E (farmaceutické společnosti)
--
--
8.F (technologie)
--
--
Tabulka Robert Stojanov
83
publikace:sestava 1
26.10.2011
15:26
Stránka 84
„Rozvojové cíle tisíciletí nebudou ve své většině naplněny k daným termínům (viz Tabulka). Dokonce
v případě subsaharské Afriky nebude naplněn téměř žádný cíl, snad kromě jednoho. Tímto lze vnímat
Rozvojové cíle tisíciletí jako jeden z dalších ambiciózních plánů světového společenství na zlepšení kvality života většiny obyvatel planety. Ale můžeme ho vidět i jako nezodpovědné hazardování s lidskou důvěrou, snahou a potenciálem ze strany představitelů národních vlád jak ekonomicky chudých regionů,
tak i rozvinutých zemí. Jak potom budou veřejností vnímány další podobné globální plány a snahy?
Nebo se jednalo o poslední svého druhu?“
Tři klíčové problémy, dostatek potravin a vody, přístup k moderním zdrojům energie a pracovní práva
zaměstnanců, jsme se pokusili popsat v naší publikaci. Je to samozřejmě jen úvod k této problematice. Důležitou roli zde hraje politická tolerance mezinárodního finančního hazardu a mezinárodních daňových
úniků, které ožebračují celé kontinenty. Naše země patří mezi světové lídry, pokud se jedná o neschopnost se těmto jevům bránit. Ze studie UmSteuern Jense Martense a Wolfganga Oberlanda vyplývá, že
jsme dvacátá země s nejvyššími daňovými úniky s 7,335 miliardami dolarů ročně (průměr let 2000–2008).
Nicméně jedno je z toho celého zřejmé. Náš svět se stal propojeným organismem, v němž se jednotlivé
děje vzájemně ovlivňují více, než kdykoli předtím. Nemáme tedy žádnou naději, že bychom se mohli
dlouhodobě vyhýbat ekonomickým, komoditním nebo třeba lidskoprávním krizím, které zasáhnou větší
region, jakkoli vzdálený.
Celosvětová výroba chrlí stále větší množství produktů, mnohdy nesmyslných, jejichž trvanlivost je stále
kratší. Ačkoli produktivita roste, začíná převažovat snaha redukovat mzdy a prodlužovat pracovní dobu.
S rostoucím světovým bohatstvím se stále více rozevírají nůžky mezi nejbohatšími a ostatními, což podvazuje ekonomický rozvoj. Produkujeme historicky nejvíce jídla na hlavu, a nedokážeme zabránit nárůstu hladovějících.
„Tento svět poskytuje dostatek k uspokojení potřeb všech lidí, ale ne k uspokojení veškeré hrabivosti,“ říkával Mahátma Gándhí. Jiný svět však nemáme a mít nebudeme. Proto je třeba společně hledat řešení, která
nám pomohou překonat stávající krize a předejít tragédii, jaká následovala Velkou hospodářskou krizi.
Řešení spočívá především v liberálním vzdělávání na všech úrovních. Přenosu technologií a know-how
napříč kontinenty. Posilování udržitelných postupů ve výrobě i spotřebě. Podpoře lokální ekonomiky, malého a středního podnikání.
Nezbytným krokem je zapojení občanů do participativního rozhodování na všech úrovních. To neznamená jen zavedení referend, jak se o tom někdy zjednodušeně mluví, ale obecné otevření rozhodovacích procesů pro občany. Tady se může Sever učit od Jihu, jak to vidíme na příkladech participativní
tvorby rozpočtů nebo rozpočtového monitoringu.
Známe řešení a máme dostatek zdrojů je naplnit. Ne každé řešení je však vhodné pro každou situaci
a ŽÁDNÉ univerzální, natož pak jednoduché řešení neexistuje. Proto je dobré umět možná řešení navrhovat a dovádět je do praxe, ale stejně důležité je opouštět ty postupy, které se ukázaly jako nevhodné.
A k měření úspěchu je jediné relevantní kritérium: zlepšování kvality života všech lidí.
Naším záměrem nebylo čtenářům znechutit dobré jídlo, kvalitní osvětlení či radost z pěkných věcí; potěšení z poctivé práce, podnikání, politických aktivit. Naopak. Snažili jsme se, aby se mohli radovat
z toho, že lze toto vše využívat a dělat v rozumné míře s tím, aby to přinášelo radost i ostatním.
Nemůžeme čekat na žádného spasitele nebo vůdce, který to za nás vyřeší. Jen my jsme ti, na koho
jsme čekali.
ČESKÁ REPUBLIKA
POMÁHÁ
Vyšlo s finanční podporou Evropské komise, České rozvojové agentury
a Ministerstva zahraničních věcí ČR.
Obsah publikace nemusí vyjadřovat stanoviska donorů
ani nezakládá spoluodpovědnost z jejich strany.
ISBN: 978-80-260-0352-6
Tomáš Tožička
a kolektiv autorů
OBČANSKÁ
ODPOVĚDNOST
VE SVĚTLE
GLOBÁLNÍ CHUDOBY

Občanská odpovědnost ve světle globální

Transkript

Podobné dokumenty

manuál, 7.5 MB - Udrzitelnost.cz

Vědecký průvodce skepticismem vůči

zde - Fairtrade.cz

Seznamte se 2013_Sestava 1

Magazin Budoucnost 2014

OmniFocus a já

obnovitelne-energie-v-rozvojovem-svete, 333 kB

SD-37VBSB - Schuss-CZ

PDF, 1.3 MB

Est 1 (Achašvéróš a Vašti)

m 60a1 nádrž

zasobovani_vodou, 4.3 MB

Hejduk - Pícniny

Vliv evropeizace na české politické strany

UNbulletin číslo 1-2/2005 - Informační centrum OSN v Praze United

Vodní cesty a plavba 1-2/2006 - Dunaj-Odra-Labe

Příčiny a důsledky

8. Termodynamika I

otevřít - Krasec

Ansorge, L. a kol. Scénáře potřeb vody pro období 2030–50. Sektory

mys dobré naděje - Naucnastezka.cz

Hromadný dokument - Sci-fi povídky