Červen 2011 - Farnost Dolní Poustevna

Č erve n 2011
Doln i Pouste vn a, Lobe ndav a, Mik ulašo vice, V ilém ov
Řimskokatolická farnost, Lobendavska 112, 407 82 Dolní Pouste vna, tel. 412 331 543
c ena: podle možnosti
DUCH SVATÝ, LETNICE
Duch, duchovní...
Mnoha lidem se při slově duch vybaví něco pohádkového či hororového. Mnoho dalších si
myslí, že výraz duch je určen pouze filozofům, nebo nábožensky orientovaným lidem. Pro další
je tento pojem synonymem přímo pro cosi nereálného.
Na druhé straně jsme ale v souvislosti s vlnou nových náboženství svědky stoupajícího
zájmu o vše, co nese “duchovní” v názvu.
Mezi těmito extrémy leží představa "čehosi" neviditelného, neurčitého, záhadného - co "někde"
musí být… Ani ta však nemá mnoho společného s křesťanským pojetím.
Kdo je duch svatý?
Duch svatý není neurčitá duchovní energie, projev božské moci, ale Boží osoba. Spolu s
Otcem a Synem patří Duch svatý do společenství tří božských osob - Nejsvětější Trojice trojjediného Boha.
Když sv. Augustin vysvětluje vztahy mezi osobami v této Trojici, říká o Duchu svatém:
“Duch svatý je láska mezi Otcem a Synem”. Duch svatý je zároveň darem, poutem lásky i
Láskou - Osobou. Je tím, kdo sjednocuje a vytváří společenství. Tak jako se Bůh neuzavírá ve
své lásce sám do sebe, ale touží zahrnout svou láskou každého člověka, tak si nenechává pro
sebe ani Ducha svatého. Vylévá ho na nás, dává nám tento úžasný dar a v něm sám sebe.
“Všichni jsme byli napojeni jedním Duchem”. (1Kor 12,13)
Co v nás duch působí?
Jeho úkol je stejný jako v Trojici - tvořit společenství lásky, vztah. Při křtu Duch svatý naplňuje
srdce každého křesťana a uvádí ho do intimního vztahu s Bohem. Všechny nás naplňuje tentýž
Duch, aby nás proměňoval a i z nás navzájem udělal jedno společenství - církev. Podívejme se
na toto dvojí působení Ducha svatého podrobněji.
Duch svatý v srdci věřících
“Duch všechny, v nichž se usídlil a přebývá, proměňuje přímo v nové lidi a dává jim nový
život” (Cyril Alexandrijský). Nejde jen o nějaké vylepšení, ale o zcela nový život.
V čem spočívá tato novost? On je Duch Ježíše Krista, Duch synovství, který i v nás volá k
Bohu “Abba, Otče!” (srov. Řím 8,15) Umožňuje nám žít s Bohem ve stejně hlubokém vztahu
jako Ježíš. Ujišťuje nás, že nás Bůh přijal za vlastní děti, dává nám zakoušet Boží blízkost a
lásku, uschopňuje nás, abychom Bohu uvěřili, stojí na počátku naší víry. A co víc, zapojuje nás
do společenství Boží Trojice, dává nám účast na vztazích mezi božskými osobami. Jsme vtaženi
do neustálého proudění lásky mezi Otcem a Synem, do jejich vzájemného sebedarování. Skrze
dar Ducha Božího se nám dává sám Bůh. Tento podíl na Božím životě je tak hluboký, že
dokonce východní křesťanská teologie neváhá mluvit o našem zbožštění.
Písmo mluví o Duchu svatém také jako o Přímluvci a Utěšiteli. V jádru tohoto pojmenování
je hebrejské slovo goel (tj. ten, který se ujímá vdovy a sirotků). Ježíš při svém loučení
učedníkům slibuje, že je nenechá osiřelé. Tento příslib naplňuje sesláním Ducha svatého, který
má připomínat Ježíšova slova, povzbuzovat nás, přinášet pokoj, oživovat v nás naději a radostné
očekávání Ježíšova definitivního příchodu. Duch svatý je také Duchem pravdy, který zná plány
Boží i naše nitro. Jeho úkolem je vést nás po Božích cestách, prozařovat temnoty našich srdcí,
napomínat, usvědčovat z hříchu, ukazovat velikost Božího milosrdenství. Duch-Láska
rozdmýchává v našich srdcích plamen lásky, proměňuje naše vztahy k druhým lidem, chce se
jich skrze nás dotýkat. Necháme-li ho jednat ve svých životech, učiní z nás nástroje Boží lásky.
Spolu s Cyrilem Jeruzalémským můžeme shrnout působení Ducha svatého v srdcích věřících
takto: “Přistupuje k nám tiše a mírně, cítíme jeho sladkost a vůni. Přichází jako pravý ochránce;
přichází přece zachránit a uzdravit, poučit a napomenout, povzbudit a potěšit, dát duši světlo nejprve duši toho, kdo jej přijímá a pak jeho působením i duši jiných.”
Duch svatý - duše církve
“Duch přebývá v církvi, posvěcuje ji, uvádí ji do veškeré pravdy, sjednocuje ji ve
společenství a ve službě. K tomu ji vybavuje a řídí různými dary.” (podle Lumen gentium)
Základním rysem působení Ducha svatého v církvi je sjednocovat a vytvářet společenství
(stejně jako v Boží Trojici). Používá k tomu nejrůznější prostředky. Vede ji a vyučuje skrze
službu nástupců apoštolů, skrze dar proroctví dává v každé době poznat zvláštní Boží záměry a
povolává a uschopňuje k jejich uskutečnění. Díky Duchu svatému jsou svátosti skutečně
místem setkání s Bohem a pramenem jeho milosti. Rozmnožují v nás Boží život, posilují
církevní společenství.
Duch svatý probouzí církev ze soustředěnosti na ni samotnou. Nepřestává posílat hlasatele
evangelia, dává odvahu svědčit o Ježíšově zmrtvýchvstání a o spáse nabízené všem lidem.
Dotvrzuje toto svědectví znameními a dodává mu účinnost.
V záměrech Ducha svatého nezůstává nikdo stranou. Každý křesťan má v jeho plánu
budování církve a spásy světa své jedinečné místo a úkol. Duch s každým počítá, každého, kdo
se mu dá k dispozici, si používá, pro každého má zvláštní dar: P
“Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu.” (1Kor 12,7)
Jak se pozná působení ducha svatého?
Nejjistější kriterium nám ukazuje sám Ježíš, když říká, že strom se pozná po ovoci, které
přináší. A apoštol Pavel dodává:
“Ovoce Božího Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a
sebeovládání.” (Gal 5,16-17)
Sám Duch svatý navíc dává některým věřícím dar rozlišování duchů.
Jak se duchu svatému otevřít?
Jedinečným místem a způsobem otevření se působení Ducha svatého v nás a skrze nás je
modlitba. Theofan Zatvornik nazývá modlitbu “vdechováním Ducha” a vysvětluje:
“Tělesným dýcháním proniká kyslík do krve a ta jej přenáší do celého těla. Tímtéž
způsobem modlitba vstřebává Ducha svatého a dává mu pronikat do veškeré naší činnosti. Duch
je jako oheň, který hoří v srdci. Aby oheň neuhasl, potřebuje vzduch. Modlitba rozdmýchává
tento plamen.”
Dejme Duchu svatému prostor ve svém srdci a ve svém životě! Nechme ho jednat!
Letnice - slavnost seslání ducha svatého
Latinský název letnic - „Pentecostec“ znamená „padesátý den velikonoční slavnosti“. Seslání
Ducha svatého nedílně patří k události velikonoc, je jejich naplněním a vyvrcholením.
Letnice tu byly už před letnicemi...
Svátek letnic se slavil už v židovství, a právě během tohoto svátku Duch svatý sestoupil na
apoštoly a další učedníky. Nelze zcela porozumět křesťanským letnicím, neznáme-li význam
letnic židovských.
Duch svatý sestoupil na církev v den, kdy si Izrael připomínal dar Zákona a smlouvy. Svatý
Augustin k tomu říká: „V den letnic obdrželi židé Zákon psaný Boží rukou a v týž den přišel
Duch svatý.“ Toto objasňuje, proč Duch svatý sestoupil na apoštoly zrovna o svátku židovských
letnic: aby ukázal, že on je nový, duchovní zákon, že zpečeťuje novou a věčnou smlouvu a
posvěcuje církev. „Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce“ (Jer 31,33). Duchem
svatým vepsal při křtu Bůh zákon do našich srdcí. Tento nový zákon je láska (srv. Řím 5,5),
která nás uschopňuje i k dodržování ostatních zákonů a umožňuje nám chodit podle Ducha a žít
podle evangelia.
(Podle Raniero Cantalamessy)
SLAVNOST TĚLA A KRVE PÁNĚ
(LIDOVĚ BOŽÍHO TĚLA)
Slavnost Těla a krve Páně připadající na čtvrtek po slavnosti Nejsvětější Trojice je v
obecném církevním kalendáři zařazena mezi deset zasvěcených svátků. V naší církevní
provincii však mezi zasvěcené svátky nepatří. Obsahem svátku byla původně jen oslava těla
Páně (odtud známý název Boží tělo), krev Páně dostala svůj vlastní svátek 1. července, avšak až
mnohem později: roku 1849 jej zavedl Pius IX.
Svátek Božího těla se začal slavit především zásluhou augustiniánky Juliány z Mont-Cornillonu
u Lutychu (zemřela 1258), která od roku 1209 mívala vidění, že by takovýto svátek měl být v
církvi zaveden. V jejím úsilí pokračovala také její přítelkyně, rekluza Eva z Lutychu (1265). V
lutyšské diecézi se svátek poprvé slavil roku 1246, pro celou církev jej roku 1264 ustanovil
papež Urban IV., dřívější arcijáhen z Lutychu; vypracováním liturgických textů pověřil sv.
Tomáše Akvinského.
Zpočátku se svátek Božího těla slavil bez průvodu s Nejsvětější
svátostí, ten byl zaveden až později. Římský obřad přitom pro průvod nestanoví žádná zastavení
či zvláštní pobožnosti; tento zvyk je znám pouze ze zemí střední Evropy, poprvé se takovéto
procesí konalo v Praze roku 1355. Průvod s Nejsvětější svátostí se ubíral kolem čtyř oltářů
vystavěných většinou v rozích náměstí, u každého oltáře se četl začátek jednoho z evangelií a
udělovalo se svátostné požehnání. Později dostal průvod charakter prosebného procesí za
příznivé počasí a za ochranu před přírodními katastrofami. V některých farnostech probíhají
takovéto průvody dodnes.
Slavnost Těla a krve Páně je svátkem eucharistie. Zatímco průvod je především oslavou reálné
Kristovy přítomnosti v eucharistii, mešní texty si všímají i druhých dvou aspektů: eucharistie
jako oběti a eucharistie jako svátostného pokrmu. Kristus přítomný ve svátosti oltářní je týž
Kristus, který zemřel a stále znovu je obětován pro spásu světa; týž Kristus, který se nám dává
za pokrm. Projevem eucharistické úcty tedy není jen adorace - klanění se Kristu v Nejsvětější
svátosti, ale také účast na Kristově oběti a přijímání - svátostné spojení s Kristem, které nám
dává podíl na jeho božském životě a je zdrojem jednoty církevního společenství.
S obsahem svátku vhodně koresponduje i jeho zařazení do rámce liturgického roku: do doby
krátce po Velikonocích, kdy církev již oslavila všechna základní tajemství víry. Svátek je
jakýmsi shrnutím velikonočních událostí: ustanovení Nejsvětější svátosti, Kristovy oběti kříže
dovršené zmrtvýchvstáním, a připomíná, že po svém nanebevstoupení zůstává Kristus mezi
námi pod způsobami chleba a vína. Dějiny eucharistické úcty se nevyhnuly etapám, kdy jeden z
aspektů eucharistie byl upřednostňován na úkor ostatních a úcta k eucharistii tak nabývala
nezdravých podob. Někteří věřící například adoraci pokládali za důležitější než mši svatou,
dokonce si mysleli, že jí lze nahradit svaté přijímání. Ani procesí se neobešla bez podobných
excesů. Pobožnost, které by mnohem víc slušel prosebný či děkovný ráz, se stávala výrazem
nezdravého triumfalismu a okázalé manifestace katolicismu.
JAN PAVEL II.
O TŘETÍM PŘIKÁZÁNÍ DESATERA
Homilie během mše sv. v Lubačově (Lubaczów), 3. června 1991
1. Tys velkou chloubou našeho pokolení (srovnej Jdt 15,9).Ta slova zaznívají z vrcholku
Jasné Hory v den patronátního svátku Královny Polska. Tys velkou nadějí našeho pokolení.
Tak jsme dnes zpívali. Tato slova jsou spojena s modlitbou pronášenou v mateřském jazyce
po tolik pokolení: Zdrávas Maria, milosti plná, Pán s tebou, požehnaná jsi mezi ženami,
Bohorodičko. V naší historii jsme mnohokrát pociťovali mimořádnou mateřskou péči
Kristovy Matky. Kazimír Obnovitel vzývá Bohorodičku a získá zpět ztracené dědictví.
Lokýtek slyší ve Vislici (Wiślica) slova: vstaň, doufej, zvítězíš – těmito slovy posiluje
Matka Boží krále, který vyvedl svou zemi z roztříštěnosti na malá území. Všechna
přelomová vítězství v naší historii od Lehnice (Legnica) po Chotyn (Chocim) a Vídeň – a v
našem století rok 1920 – jsme spojovali s přímluvou Bohorodičky. A obzvlášť to ohromující
vítězství kláštera a pevnosti na Jasné Hoře v r. 1655.
Odtamtud, z vrcholku Jasné Hory, zaznívají v den patronátního svátku Královny Polska
slova tohoto biblického zvolání: Tys velkou chloubou našeho pokolení .
2. Později – několik měsíců po obraně Jasné Hory – král Jan Kazimír odevzdával svoje
mnohonárodní dědictví Bohorodičce jako Královně – tehdy se uskutečnil mimořádný
sňatek.
Byl to sňatek Boží Moudrosti, která o sobě slovy Knihy Sirachovcovy prorocky říká: Vyšla
jsem z úst Nejvyššího a jako mlha jsem zahalila zemi (24,3): Hle, to je dimenze věčnosti,
dimenze věčné Moudrosti. A potom si tato dimenze nalézá příbytek vhistorii člověka:
VJákobovi přebývej a v Izraeli měj své dědictví (Sir 24,8). A hle, Moudrost zapouští kořeny
v lidu plném slávy, v podílu Hospodinově, v jeho dědictví (srovnej Sir 24,12), aby se stala
pokrmem a nápojem lidí: kdo mě jedí, budou ještě po mně lačnět, a kdo mě pijí, budou ještě
po mně žíznit (Sir 24.21).
Král Jan Kazimir, kleče ve lvovské katedrále před obrazem přelaskavé Matky Boží, se
připojuje k mnoha pokolením těch, kdo lační a prahnou po Boží Moudrosti – pro sebe, pro
království, pro lidi, mezi nimiž mu bylo díky Boží prozřetelnosti dáno vládnout v časech
obzvlášť obtížných.
3. Sňatek Boží Moudrosti, která je věčným Slovem, nalézá svoje evangelní vyjádření v Káni
Galilejské. Slovo se stalo tělem a narodilo se z Marie Panny prostřednictvím Ducha
Svatého. Tajemství vtělení Slova je tajemstvím svatby božství s člověčenstvím. Jako člověk
– Boží Syn – je Ježíš z Nazareta pozván na svatební hostinu spolu se svou matkou a
učedníky.
To, co mělo v průběhu dějin najít svoje vyjádření v našich zemích, je nám dovoleno poznat
už tam, už v Káni Galilejské.
Maria, která v průběhu dějin Kristovi tolikrát říkala o potřebách lidí a národů, to poprvé
udělala v Káni, kdy hostitelům došlo víno: už nemají víno (Jan 2,3).
Jak bezvýznamná může tato potřeba vypadat ve srovnání s jinými. Přijměme ji však jako
pravzor všech potřeb člověka, národů, lidstva. Matka Kristova stojí jako prostřednice mezi
každou z těch potřeb a Kristem, Synem Božím, věčným Slovem a Moudrostí, která uzavřela
sňatek s dějinami člověka a touží v nich působit.
4. U nohou Bohorodičky ve lvovské katedrále myslel král Jan Kazimír na potřeby svého
království, na nebezpečenství, která ho ohrožovala. Všechna je nosil ve svém královském
srdci. Zakusil je, když během švédského útoku musel opustit zemi a hledat útočiště ve
Slezsku.
Ale cítil, že míra potřeb je ještě větší, že sahá hlouběji. Že ohrožení plyne nejen zvnějšku,
ale i zevnitř. A vyjádřil to slibem, když řekl: Slibuji ... přísahám, že až nastane mír, užiji
společně se všemi stavy veškerých prostředků, abych lid svého království vysvobodil ode
všech nespravedlivých břemen a všeho útlaku. To je první náčrt programu společenské
obrody, který bude narůstat z pokolení na pokolení – až do našeho století. Bylo proto dobře,
že královské sliby ze lvovské katedrály byly v různých dobách historie obnovovány a
aktualizovány. Z nich vzešel v našem století milenijní slib, spojený s tisíciletým jubileem
pokřtění Polska.
5. Zde se dostáváme už k dějinám naší generace. Co je tou největší potřebou, kterou
bychom si troufli obtěžovat mateřské srdce Bohorodičky? Těch potřeb je zajisté mnoho, ale
zmiňme se o té, která se mezi nimi zdá být nejdůležitější. Je spojena se základní hierarchií
hodnot: pro člověka, pro lidské pospolitosti, národy a společnosti je důležitější „být“ než
„mít“. Důležitější je, kým člověk je, než kolik toho vlastní. Bůh nás stvořil tak, že
potřebujeme různé věci. Jsou pro nás nezbytné k uspokojení našich základních potřeb, ale
rovněž k tomu, abychom se o ně dokázali vzájemně podělit a abychom s jejich pomocí
budovali prostor našeho lidského „být“. Náš nebeský Otec dobře ví, že potřebujeme různé
materiální věci. Avšak naučme se je hledat a užívat ve shodě s jeho vůlí. Hodnoty, které je
možné „mít“, by se nikdy neměly stát naším konečným cílem. Náš nebeský Otec nás jimi
obdarovává, aby nám pomáhaly stále plněji „být“.
Před pomýleností konzumních postojů je proto třeba varovat také chudé společnosti. Nikdy
člověk nemá toužit po hmotném majetku, ani ho používat tak, jako by byl cílem sám o sobě.
Rovněž hospodářskou reformu, která probíhá v naší vlasti, musí provázet vzrůst sociálního
cítění, stále všeobecnější péče o společné dobro, objevování lidí nejchudších a
nejpotřebnějších a rovněž pozitivní vztah k cizincům, kteří sem přijíždějí hledat obživu.
Zvlášť dnes, v době hospodářské reformy, naslouchejme pozorně Kristovým slovům:
Nedělejte si starosti a neříkejte: co budeme jíst? nebo Co budeme pít? nebo: Do čeho se
oblečeme? … Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte tedy nejprve
Boží království a jeho spravedlnost, a toto všechno vám bude dáno navíc (Mt 6,31-33). Ale
nenechali jsme se zahltit tím, co je přese všechno méně důležité? Nebylo a není to
rozpoznatelné a patrné? Jaké úsilí musíme vyvinout, abychom v této oblasti našli správné
proporce?
6. V Káni Galilejské Matka Kristova říká služebníkům na svatbě: Udělejte všechno, co vám
řekne (Jan 2,5).
Velkou potřebou naší doby je připomínat to, co říká Bůh: znovu přijímat to, co učí Kristus:
Udělejte všechno, cokoliv, co vám Kristus řekne. Proto se během této mé pouti stále
vracíme k Desateru. Když Bůh říká: pomni, abys den sváteční světil, jeho slovo se netýká
jen jednoho dne v týdnu. Týká se celého charakteru našeho života. V tomto našem lidském
životě je nezbytná dimenze svatosti. Je nezbytná pro člověka, aby více „byl“ – aby plněji
realizoval svoje člověčenství. A nezbytná je i pro národy a společnosti.
Víra a hledání Boha jsou věcí soukromou pouze v tom smyslu, že nikdo nezastoupí člověka
v jeho osobním setkání s Bohem, že není možné hledat a nalézat Boha jinak než v
opravdové vnitřní svobodě. Avšak Bůh nám říká: Buďte svatí, neboť já sám jsem svatý (Lv
11,44). On chce svou svatostí obsáhnout nejen jednotlivého člověka, ale také celé rodiny a
jiná lidská společenství i celé národy a společnosti.
Proto je požadavek světonázorové neutrality oprávněný v tom směru, že stát musí chránit
svobodu svědomí a vyznání pro všechny své občany, nezávisle na tom, jaké náboženství
nebo světový názor vyznávají. Avšak požadavek, aby v životě společnosti a státu nebyla
žádným způsobem tolerována dimenze posvátnosti, je požadavkem ateizace státu a
společenského života a se světonázorovou neutralitou má pramálo společného.
Je velmi zapotřebí vzájemných sympatií a dobré vůle, abychom se dopracovali takových
názorů na to, co je v životě společnosti a státu posvátné, názorů, které by nikoho
nezraňovaly a z nikoho by nečinily cizince ve vlastní zemi.
A to jsme bohužel zažívali po několik posledních desetiletí. Pociťovali jsme to velké
katolické ghetto, ghetto na míru národa.
Zároveň my, katolíci, prosíme, aby bylo vzato v úvahu naše hledisko: že velmi mnoho z nás
by se cítilo nesvými ve státě, z jehož struktur by byl zahlazen Bůh, a to pod záminkou
světonázorové neutrality.
Polský primas řekl na toto téma o slavnosti svatého Stanislava v tomto roce následující: v
době systémových proměn stojíme před úkolem nového a důstojného uspořádání vztahů
mezi církví a státem. Předpokládá to řadu nových formulací a originálních ustanovení,
takových, které odpovídají početnímu stavu věřících a úrovni náboženského života. Vyžaduje
to oboustranné úsilí a pokorné hledání pravdy. Někdy jako by se objevovala chuť k lacinému
a mechanickému napodobování – na jedné straně modelů Západu, a na druhé straně
přijímání jistých forem, které byly používány v epoše totality (Krakov, 12. května 1991).
Třetí Boží přikázání vyžaduje ještě jedno úplně základní připomenutí. Věčnému Otci se
zalíbilo učinit prostředníkem naší spásy svého jednorozeného Syna, který se pro nás stal
člověkem. Proto je neděle, den jeho zmrtvýchvstání, pro nás, kdo jsme uvěřili v Krista,
dnem zvláště posvátným. V ten den se všichni shromažďujeme kolem oltáře, abychom
načerpali sílu z Kristovy svatosti a abychom posvětili celý náš týden. Tady, během mše
svaté, se reálně zpřítomňuje ona nepochopitelná láska, která nám byla prokázána
prostřednictvím Kristova kříže. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby
žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný (Jan 3,16). Podle toho jsme poznali,
co je láska, že on za nás položil život (1J 3,16).
Dnes, kdy část katolíků začíná zanedbávat každonedělní mši svatou, máme obzvlášť
zapotřebí připomínat si tajemství Boží lásky, kterou jsme byli obdařeni v Kristovi a která se
zpřítomňuje na jeho oltáři. Nic si nenalhávejme: když se vzdalujeme od pramenů lásky a
svatosti, vzdalujeme se od samotného Krista.
7. Zastavili jsme se dnes u královských slibů Jana Kazimíra, od nichž nás dělí přes tři sta let.
Odcházejíce z tohoto zastavení na papežské pouti za svými úkoly a posláním,
nezapomínejme na věčnou Boží Moudrost, která rozhoduje o pravdě a smyslu lidské
existence v každé době a na každém místě. Nedovolme, aby byly vytrženy kořeny, které
Boží Moudrost zapustila v naší historii a v našich duších. Nedovolme zahubit dědictví, na
němž spočinulo znamení věčné spásy.
Veliký je Hospodin a nejvýš chvályhodný ve městě našeho Boha,
posvátná hora skvostně se vypíná,
radost vší země…
Bůh je upevnil navěky (Žl 48/47, 2.9).
Z OTÁZEK A ODPOVĚDÍ NA WEBU VÍRA.CZ
Křest - nezbytná podmínka víry a spásy?
Otázka: Dobrý den! Podobný dotaz, jaký mám já, jste už zodpovídali. Přesto se nedokážu
smířit s myšlenkou, že lidé, kteří nepodstoupili křest, jsou na věky ztraceni. Jak dopadnou
lidé, kteří bibli nepoznali? Babička, děda? (Již zemřeli.) Maminka je velice hodná, ale
vyrostla v ateistické rodině. Asi by ani nikdy nedokázala pochopit, že přesto, že žila dobře a
rozdávala lásku, skončí v pekle. Není to příliš kruté? A jedná se skutečně o svobodné
rozhodnutí nechat se pokřtít, když jiné cesty není? Hodně se mi líbily Vaše úvahy o lásce a
hledání Boha. Ale podmínka křtu pro spasení mi způsobuje neobyčejné trauma vzhledem k
tomu, že přijetím této myšlenky musím přijmout i fakt, že se s babičkou a s dědou už nikdy
neuvidím a možná ani s maminkou. Nedokážu to překonat. Je tu vůbec nějaká naděje?
Odpověď: Bůh není na křest vázán
děkuji za Váš mail. Pokusím se Vám odpovědět trochu z jiné strany. Nevím, jakou
odpověď jste si našel na našich stránkách, takže se k ní nemohu vyjádřit. Nicméně problém
nespočívá v tom, že by Vaši blízcí a vůbec nepokřtění lidé nemohli spásy dosáhnout, ale v
tom, že jste podmínku křtu pro spasení pochopil špatně. Také pojem "skončit v pekle" je
velmi matoucí. V první řadě by bylo dobře, kdybyste si uvědomil, kdo Bůh je. Bůh, který
člověka s láskou stvořil, s ještě větší láskou ho vykoupil - dal za něj svého jediného Syna,
chce spásu člověka, vychází mu vstříc na jeho životní cestě... Bůh, který je pro naše vnímání
a náš rozum neuchopitelný, ale který se stále znovu sklání k člověku, byť ho člověk stále
znovu odmítá... Tady se liší Církev od Boha. Církev má svá pravidla, musí věci, a to i ty,
které jsou svou podstatou založeny na příkazu Boha, jednoznačně pojmenovat a dát jim řád.
Proto církev zdůrazňuje zásadní význam křtu. Smysl toho je podle Katechismu katolické
církve tento: "Církev nezná kromě křtu jiný prostředek, aby zajistila vstup do věčné
blaženosti; proto se varuje toho, aby zanedbávala své poslání, přijaté od Pána, dát se
znovuzrodit "z vody a Ducha svatého" všem těm, kteří mohou být pokřtěni. Bůh spojil
spásu se svátostí křtu, nicméně on sám není na své svátosti vázán." (KKC 1257) Ještě
podrobněji na toto téma mluví konstituce druhého vatikánského koncilu Lumen gentium:
"Ba i lidé, kteří ještě nepřijali evangelium, jsou různými způsoby zaměřeni k Božímu lidu.
(18)((18/Srov. sv. Tomáš, Summa Theol. III, q. 8, a. 3, ad. 1.)) Patří sem na prvém místě
národ, s nímž byla uzavřena smlouva, jemuž byla dána zaslíbení a z něhož se zrodil Kristus
podle těla (srov. Řím 9,4-5), vyvolený národ, tak drahý Bohu kvůli praotcům: vždyť Bůh
nelituje, že něco daroval, ani že někoho povolal (srov. Řím 11,28-29). Plán spásy se však
vztahuje i na ty, kteří uznávají Stvořitele, a mezi nimi především na muslimy, kteří
prohlašují, že se drží víry Abrahámovy, a klaní se jako my Bohu jedinému, milosrdnému,
který bude v poslední den lidi soudit. Bůh není daleko ani od těch, kteří hledají neznámého
Boha v mlhavých stopách a obrazech, vždyť všem dává život, dech a všechno (srov. Sk
17,25-28) a jako spasitel chce, aby všichni lidé byli spaseni (srov. 1 Tim 2,4). Věčné spásy
mohou totiž dosáhnout všichni, kdo bez vlastní viny neznají Kristovo evangelium a jeho
církev, avšak s upřímným srdcem hledají Boha a snaží se pod vlivem milosti skutečně plnit
jeho vůli, jak ji poznávají z hlasu svědomí. (19)((19/Srov. list Kongregace sv. oficia
arcibiskupu bostonskému: Denz. 3869-72.)) Božská prozřetelnost neodpírá pomoc nutnou
ke spáse těm, kteří bez vlastní viny ještě nedošli k výslovnému uznání Boha, ale snaží se, ne
bez Boží milosti, o dobrý život. Neboť cokoli je u nich dobré a pravdivé, považuje církev za
přípravu na evangelium, (20)((20/Srov. Eusebius Caesar., Praeparatio Evangelica 1, 1: PG
21, 28AB.)) za dar od Boha, jenž osvěcuje každého člověka, aby nakonec měl život. Často
ovšem lidé, oklamaní Zlým, upadli do pošetilých myšlenek, zaměnili Boží pravdu za lež a
sloužili raději tvorům než Stvořiteli (srov. Řím 1,21 a 25), anebo žijí a umírají na tomto
světě bez Boha a jsou vydáni napospas meznímu zoufalství. Proto církev stále horlivěji
podporuje misijní činnost k slávě Boží a k spáse těchto lidí. Má přitom na paměti příkaz
Pána, jenž řekl: „Hlásejte evangelium všemu tvorstvu“ (Mk 16,15)." LG 16 Takže myslím,
že se nemusíte ničeho bát. Věřte Pánu, modlete se za své blízké - živé a zemřelé,
předkládejte je Bohu, děkujte za vše dobré, co vám dali a proste za ně. Ostatní už je na nich
a na Bohu. Svou naději můžete směle vložit do Boží lásky - Bůh má každého raději, než
jsme schopni milovat my, a i než jsme schopni vůbec pochopit. Snažte se sám žít dobře a
opravdově s Bohem, aby Váš život mohl být důvodem, proč se začnou po Bohu ptát.
PRCHÁNÍ ZE SVATEBNÍCH HOSTIN,
ANEB JSEM KNĚZ INTROVERT
Svatby jsou krásné.
Krásné jsou, pokud snoubenci myslí obřad upřímně.
Není nic hezčího než lidé, kteří se mají rádi.
A chci říci, že oddávám velmi rád.
Venku před kostelem přichází legrácky, jakýsi druhý obřad, i tento s pevnými pravidly,
bohoslužebnými předměty a kultickými pomůckami. Mnohokráte jsem byl posypán rýží a
přihlížel, jak je ženichovi na nohu připevněna koule a na krk chomout. Jsem suchar a po
nesčíslných reprízách se už ani neusmívám. V některých vesnicích bývá majetkem společenství
kufr, ve kterém jsou uschovány všechny nezbytnosti: koule s řetězem, klíč k řetězu, chomout,
pytlík s rýží etc. a venku před kostelem nastává po každé svatbě stereotypní inscenace. Tahle
země není pro starý, říkám si jako farář tiše.
Nejhorší ale nejsou vtípky před kostelem, nýbrž hostiny. Svatebčané by se shodili přede
všemi, kdyby kněze nepozvali, a obě rodiny by přišly do řečí. Na straně druhé jsou ale
novomanželé v nerudovské pozici – kam faráře posadit, aby nezavazel a zároveň byl někde na
čestném místě?
Rodiny z obou stran logicky čekají, že by jim farář měl být jaksi za pozvání vděčen a měl by
jim poděkovat, že se může dobře najíst. Farář se ale nechce dobře najíst, namísto toho sní o
milované samotě a hlavně nechce vymýšlet témata.
Viděl jsem již tisíckrát, jak u dveří restaurace vítá novomanžele číšník a předává jim talíř,
který jakoby náhodou vypadne z rukou a rozbije se. Manžel je potom nucen střepy smést
připraveným smetáčkem za žertovných odhadů hostí, jak mu to půjde v reálné domácnosti.
Možná, možná, že kdybych tento kultický rituál viděl jednou v životě, snad by se v něm dal
vnímat jakýsi vzdálený náznak humoru. Jenomže posté a potisící to nejde. Držívám se vzadu,
obvod kruhu beztak obsadili draví fotografové a agresivnější tety a babičky. Ovšem pokud si
mě všimnou, je konec: jen pojďte dopředu, pane faráři, pojďte se podívat, jak jste je připravil!
smějí se. Tomu to jde! ukazuje jedna z tet. Výbuch smíchu. Jen si to nacvič, budeš to
potřebovat, radí jiná. Další výbuch smíchu. Jiná příbuzná vběhne do již smetených střepů a
žertem je rozkopne: jen si to užij, chlapče. Tahle země není pro starý, opakuji si.
Následně číšník nabízí novomanželům dva panáky; v jednom je voda, v druhém slivovice, a to
navzdory faktu, že nevěsta je zpravidla v životním stavu, kdy by bylo vhodnější si již alkohol
odepřít. Interpretace tohoto zvyku je taková, že kdo si vybere vodu, bude tomu druhému
vládnout či bude ovládán – nebo tak nějak.
Časem jsem vymyslel strategii, jak utéct co nejrychleji. Vše je dopředu domluveno se
snoubenci, kteří zpravidla projevují pochopení. Nejdůležitější částí hostiny je úvodní modlitba a
přípitek, který po ní bezprostředně následuje. Modlitba před jídlem je poslední chvílí dne, kdy
svatební hosté berou na vědomí přítomnost duchovního a zejména v tradičnějších komunitách je
modlitba kněze neodmyslitelnou součástí oslavy, farář je přítomen, a vše je tedy v pořádku. Již
během úvodní modlitby se však koncentruje soustředěná pozornost svatebčanů na polévku a
očekávání hlavního jídla. Taktika je velmi jednoduchá: zmizet ihned po modlitbě ještě v rámci
přípitku, než si svatební hosté sednou. Jakmile jsou totiž již všichni usazeni, pohyb je nápadný a
vyvolá pozornost. Nikoho rovněž nenapadne, že by farář prchl tak brzo, nechť v myslích
svatebčanů farář odchází na toaletu.
Teoreticky se otevírá ještě jedno okno, ale to není tak jisté: při polévce číšník obřadně spojí
oba novomanžele jakýmsi prostěradlem a z ne zcela jasných důvodů je nutí, aby se navzájem
krmili společnou lžící. V tu chvíli celý sál sleduje novomanžele, celé religio nahrává několik
videokamer, cvakají spouště a vzduchem létají blesky a vtipné poznámky. Je to pár vteřin, a
pokud farář nevyužije této šance, jeho osud je zpečetěn. Od této chvíle dále musí vydržet až do
trpkého konce. Zvednout se hned po hlavním jídle je považováno za nezdvořilost a do řečí by
přišel naopak farář; bylo by mu vyčítáno, že se přišel toliko najíst.
Etiketa stanoví, že farář musí býti usazen někde kolem čela stolu, což jeho situaci
komplikuje. Navíc farář krom novomanželů nikoho nezná a nikdo nezná jej a navíc je většina
hostí zpravidla bezvěrecká. K faráři je pak pravidelně posazena starší žena, která buď kdysi
chodila do náboženství, nebo dokonce někdy kolem Vánoc chodí do kostela, zavede se tedy
hovor, který se, jak jinak, bude týkat života církve. Co by také jiného mohlo kněze zajímat než
církev a náboženství?
Obvyklá hra je „kdo je kde“. Ta zbožná paní se začne vyptávat, zda nevím, ve které vesničce
působí farář XY. Ukáže se, že styčným bodem dialogu jsou různí kněží, o kterých teta někde
slyšela nebo je dokonce zná, a na bázi tohoto velmi úzkého průniku množin obou interlokutorů
se odvíjí dialog. Někdy je paní výřečná a to pak s vděčností vzpomínám na Kunderu, který
kdesi píše, že řeč druhého se může stát jakýmsi loubím, ve kterém se může posluchač oddávat
svým vlastním myšlenkám a úvahám. Většinou se ale skrovná zásoba témat vyčerpá velmi brzy,
naštěstí přichází hlavní jídlo a všichni svatebčané se začnou věnovat soustředěně a víceméně
mlčky svíčkové. Po zákusku se osazenstvo zvedne, stoly promíchají, pánové si jdou zakouřit
ven a farář je konečně osvobozen: nyní je společensky únosné odejít. Ba naopak, setrvání déle
by mohlo vyvolat otázky, zda farář nemá nic lepšího na práci. Je to zvláštní: prostor mezi „příliš
brzo“ a „příliš pozdě“ může trvat jen několik minut a bláhový, kdo nepozná kairos. Svatebčané
jsou ve své podstatě rádi, poděkují duchovnímu, splnili společenskou povinnost a nyní přichází
chvíle košilatějších vtipů, které si přece jen v přítomnosti kněze odepřeli a nyní jim již nic
nebude bránit.
Poslední překážkou se může stát jeden z již přiopilých svatebních hostí, bývá to zpravidla
muž, který se s farářem hodlá věnovat teologickému diskurzu, bere kněze kamarádsky kolem
ramen a s již obtížnou artikulací se svěřuje s nějakým svěžím teologickým konstruktem,
například že věří především v sebe. Muž ovšem záhy mění téma, mrká šibalsky na kněze a
dodává, že o farních kuchařkách ví své a nikdo mu nemusí nic říkat, jsme přece lidi, no ne?
Farář se snaží opatrně odvinout z dosahu přátelské paže a pachu zvětralého piva, všem
svatebčanům rovněž pěkně poděkuje za milé pozvání a nyní je mu konečně dopřáno se poroučet
do náruče milované samoty.
Marek Vácha
Farník: místo vydání: Dolní Poustevna. Vydavatel: Římskokatolický úřad Dolní Poustevna, Lobendavská 112, 407 82
Dolní Poustevna. tel. 412 331 543. www.farnostpoustevna.estranky.cz
mail: [email protected] Materiál
zpracoval a připravil: Radovan Slavik.