VítězslavSchwarz - Základní škola Dobřany

ZÁKLADNÍ ŠKOLA DOBŘANY
ŠKOLNÍ PROJEKT „PAMĚŤ DOMOVA“ – DÍLČÍ PROJEKT Č.3 VÍTĚZSLAV SCHWARZ
Základní škola Dobřany
Dlouhodobý školní projekt
Paměť domova
Dílčí projekt č.3:
Vítězslav Schwarz
Cíle projektu:
1.
2.
3.
4.
zachytit současnou tvář města, především významných míst, staveb a osobností města
zachytit svědectví pamětníků, zejména o významných událostech a místech města
podpořit kladný vztah žáků základní školy k městu a místu, kde žijí; prohloubit jejich znalosti o městě a místě
rozvíjet dovednosti žáků při získávání a zpracovávání informací o daném tématu, a to ve formě filmových,
zvukových, fotografických a textových záznamů
1
ZÁKLADNÍ ŠKOLA DOBŘANY
ŠKOLNÍ PROJEKT „PAMĚŤ DOMOVA“ – DÍLČÍ PROJEKT Č.3 VÍTĚZSLAV SCHWARZ
ROZHOVOR S PANEM VÍTĚZSLAVEM SCHWARZEM
(* 3.4.1929 v Mantově)
Pane Schwarzi, jak lidé v Dobřanech reagovali na připojení k Říši v roce 1938 a jak se změnil život v Dobřanech?
No, jak se změnil, no prostě ... Ti, co měli nějaký jako hospodářství, ty lidi, dobytek, ty Češi, ty tu zvostali, a horníci většinou
taky, poněvadž ty neměli žádnej majetek, aby tu zanechali. A vodešli vlastně všichni státní zaměstnanci, to byli „ústaváci“ (tj.
zaměstnanci ústavu), policajti, nádražáci, tak to byli státní zaměstnanci, ty šli za zaměstnáním dál .... ale zajímavý bylo, možná že vo
tom ani nevíte, já si to pamatuji, tak ty, co stačili vodejít, než to zabrali, tady to bylo poslední pásmo, desátýho listopadu, a voni to
měli rozdělený na pásma, to zabírání, každý den něco, jako úředně všechno se přebíralo, no a ty potom, co nestačili vodejít, tak už
museli mít povolení, museli si přinést prostě, že tam mají v těch Čechách, tenkrát ještě, zaměstnání a kde bydlet. No, pak dostali
povolení, že se můžou vystěhovat. Chodil bubeník, dycky jak bubnoval, eště tady rozhlas nebyl, to až potom dýl, no a vyhlašoval,
který maj´ povoleno se vystěhovat, jo? To si jako pamatuji. Jinak já jsem vlastně začal chodit do český školky. Když jsme se vrátili
prostě ze Štětí, sme tam bydleli dva roky a školka byla – jak se řikalo – v Jezdecký ulici a Tyršovka dneska, jak má Krištof tu drogerii,
tak to byla česká školka, mateřská, nějaká Matice školská se tomu řikalo, nebo něco takovýho. Tam sem začal chodit, když sme se
vrátili z toho Štětí, než sem začal chodit do tý školy …
A to bylo v kolikátém roce?
To bylo v pětatřicátým. My sme se přestěhovali zjara, no tak ještě jsem chodil do toho možná srpna do tý školky tam dole. A
ještě se sestrou, ta byla mladší, tak jsem ji vodil s sebou, no. Za války potom tam byli Francouzi, zajatci, ubytovaný v tej školce a u
Pošara, jak je truhlárna, Vokáč, víš, tam měli prostě i svýho kuchaře. Tam byli ubytovaný na sále a chodili na práci k sedlákům. A
v tej školce byli. Za války dostávali balíky od švýcarskýho Červenýho kříže s tabákem, cigaretami Camel, žvejkačkami, máslem
v plechovce, sušenými švestkami ...
To bylo na konci války, nebo kdy to bylo?
No, hned, tu Francii dobyli, to bylo prakticky ve čtyrycátým roce ... Ty Francouzi sem přišli, napřed chodili do lesa, pod dozorem,
na dříví, prostě kácet stromy a potom dělali – jak je vod – jak bych to řek´ - vod Míry Černejch … Tám vociď, von tám tek´ potok
z Vysoký skrz město dolů až do řeky. V tej Pivovarskej ulici, to byla tenkrát ulice Pivovarská, tak tek´potok … Napřed to byl potok,
pak kanál. Páč koupelny – nic takovýho nebylo, žádný ty saponáty nebyly, tak tam vlastně nic nešlo. Ale když to Němci zabrali, tak ty
kasárna začli renovovat, poněvadž tam nebyli eště žádný splachovací záchody, poslední tam byli za Rakouska, ani umyvárny, tam
se myli na dvoře v takovejch korytech plechovejch, tam měli vodovod a kohoutky a tam se myli ty vojáci. No a když přišli potom, tak
už to zmodernizovali, dělali tam prostě splachovací záchody a muj otec tam vozil písek, pamatuji, jak to tam bylo, a prostě udělali
žumpu, velkou, jak je Soukup, jestli víte, kde je, jo? Proti Braitom vzadu, jak je „brajtovna“, jak bydlí Soukup, tak naproti , v tej
zahradě, tam udělali velkou žumpu a tam vodsuď šel přepad do potoka. A tim prakticky vznik´ ten kanál, poněvadž když přišlo suchý
2
ZÁKLADNÍ ŠKOLA DOBŘANY
ŠKOLNÍ PROJEKT „PAMĚŤ DOMOVA“ – DÍLČÍ PROJEKT Č.3 VÍTĚZSLAV SCHWARZ
léto, tak v potoce netekla skoro žádná voda a ty splašky tam šly potom z kasáren, no tak to smrdělo, tak si vzpomněli, že to prostě
zakrejou, ne ... Tak Francouzi to betonovali a to dělali celý Francouzi, tam zase.
Když přišel nacismus, co jste si mysleli o té ideologii?
To víte, ty mladý, ty byli nadšený, většinou tady, ty chudý, jak se řekne, ty byli nadšený, prostě byla práce zase. Ty dob ře platili,
Němci, ne … Ty byli nadšený, ne, to je jasný. Poněvadž za první republiky, když sem prostě přišli ty přesídlenci jako tady ta
Hvízdalka, jak se říká, Slovany, Krále Jiřího a vod jatek dozadu, to byli většinou samí takoví, co se přesídlili, dostávali jednu třetinu
nenávratnou půjčku na rodinný domky, ty státní zaměstnanci ... a všichni si postavili domky a to bylo potom všechno český, ne … Ale
předtím to byli převážně samí Němci, tady těch Čechů bylo moc málo.
Přišli po roce 1918?
No, jak se začly obsazovat ty místa, ty státní – učitelové, policajti a zase prostě ústaváci, to byli samí Češi a ještě to dokonce
byli samí národní socialisti. Jinak se tám těžko dostávali. Tak ti právě, že ty Němci, za Hitlera, sem přišli, tak voni dostá vali zase
místa na ústavě všude, no tak ty byli nadšený.
Takže německýmu obyvatelstvu to bylo ku prospěchu?
Nu, to se ví, že to nebylo ku prospěchu Čechům, i když ty sedláci, co tu byli, vono jich bylo málo, to bylo - my tam nahoře,
Eisenhammerojc´, Pošarojc´, co je na rohu tady, naproti tý Pančavě, u toho okruhu dole, tak tam byli Pošarojc, Koenigsmark vedle, to
byl třetí, pak ňákej Purkar, ve Studniční, to byl čtvrtej, ten měl, to byla jejich dcera, ta měla toho, to byl potom generál Nosko, vona
byla z toho statku tam, pak to byl … akorát ještě byl Kraft, Slavík a Civiš, to byli vlastně český zemědělci, to ostatní bylo německý
všechno, ne, tam byli samí Němci, to byly německý statky.
Jaké změny přinesl nacismus třeba do školy?
No, že tady prostě ... tady zrušili … český školy tu nebyly. Museli jsme chodit, ty, který tu zvostali, do německý školy. To zřídili
takzvané dvoje školy, jedna byla jako osmitřídní obecní, jo, a pak byla měšťanka a tu pak přejmenovali, už to nebyla měšťanka jako
Bürger Schule, byla to Haupt Schule. Byla to pro Němce potom jako devítiletka dohromady, jo … A tam se každej nedostal, jo, j enom
ty lepší se dostali do tý Haupt Schule. To bylo asi kvůli válce, aby měli jako střední školu hotovou, takovou jako devítiletku, tak to
rozdělili prostě na ty jako … A my, Češi všichni, a ty Němci, co se hůř učili, my jsme byli v tý Grund Schule, ne. A to bylo nahoře, tady
zase, jak je hudebka … To bylo vlastně česká škola, kterou postavili ve dvaadvacátým roce pro Čechy, jo? To byla první škola, jo, a
druhá byla postavená asi ve dvaatřicátým, náš táta tam vozil taky písek, a právě s tím stavitelem se domluvil ... ve Štětí, tam stavěli
tu samou školu. Byla při tom i školka, tam jsme chodili do školky taky, tam byly takový postýlky, jsme museli jít spát ... Muj táta, když
si mou matku bral, matka mě měla za svobodna a neměla majetek žádnej, jak to chodilo dříve … nějaké hospodářství bylo a zase
nějaký, který něco měli přinést. Tak se nějak domluvili a nějak se nedohodli a naši se odstěhovali právě do toho Štětí. Pak přece je
jenom potřebovali, už nebyly pracovní síly, tak tam potom starej děda přijel, si pamatuju, a přemluvil zase tátu, aby se vrátil a přijel
zpátky, za dva roky. To byl třicátejpátej.
Tak to byla první škola nahoře, ta byla postavená ze sbírek. Tamta druhá, ta už byla postavená státem. To byla chlapecká
obecní až měšťanka a dívčí měšťanka tady byla dva roky. Ale Němci tu měli školu dál, tu jejich. Tu jako nezrušili na náměstí, ta byla
3
ZÁKLADNÍ ŠKOLA DOBŘANY
ŠKOLNÍ PROJEKT „PAMĚŤ DOMOVA“ – DÍLČÍ PROJEKT Č.3 VÍTĚZSLAV SCHWARZ
vedle radnice. S tou radnicí se stavěla, to bylo za Rakouska ještě. Tam nahoře, jak bejvala ústředna, to byla škola, tam chodil táta do
školy a měli tam učitele, a jako dva kluky, že se prali, nechal je po škole a dostali trest psát nějakej ... a von šel do sbo rovny a klucí
utekli. Tak von je tam vzal zase a zamk´ je. Jenomže tam byly vokna sem na na tu stranu jižní, jak byl Baťa, a tam bejvala socha –
Nepomuk tam stál, ne jako na mostě, jak to říkaj´, to nepamatuji na mostě, ten výklenek na mostě, tam stávával mýtnej, tam vybíral
mýto kdysi, proto aby ho koně nezranili … Tak oni přes to okno zase utekli, přes tu sochu … tak od toho vim, že tam ta socha byla, to
si ji pamatuju ... A ten Hus, to byl velkej, veprostřed náměstí, to bylo veliký, velká socha …
Toho Husa hodili do řeky?
No, to tam hodili, jak jsou ty zahrady nahoře, ... eště když stavěli to, ty hornický baráky, tak ňákej ten Karel Pošar, tak tam
vyndali nějakou tu desku, jak na tom byl ten nápis nějakej … co tam bylo, už si nepamatuji … ten je před tim třetím barákem, mezi
sedmdesáttrojkou a čtyrkou (tj. č.o. 173 a 174) veprostřed v trávníku. To kdyby se to odhrabalo, tak ještě se to najde. To tam vozili
sutiny z těch stodol … a to tam dali z legrace a já, když jsem tam byl, tak to tam ještě bylo, akorát že už je to dneska zarostlý trávou.
Je to u toho baráku, na tom trávníku. Tam sem bydlel.
Pamatujete si na nějaké učitele?
Na český i na německý někerý, první německej učitel, to si nepamatuji, jak se jmenoval, nějakou učitelku jsme potom měli, ta
byla z Chebu, jmenovala se Fenclová, to vim, Fenclová, a pak jsme měli jednoho, to byl takovej hajzl, toho sme neměli rádi, to byl
velkej nacista, takovej prcek, velkej nebyl, černej, vypadal jak žid, byl to velkej nacista. Ten měl ve zvyku, že chyt´ za uc ho, za ten
lalůček, a za něj člověka zvedal, když něco nevěděl. No a nějakej Neubauer, ty bydleli na Pančavě, když ještě byla, tak ten jeho táta
jezdil na tej pile, vozil na voze dříví, voni tam měli byt, von je zbouranej dneska, už tam není. No a my sme seděli takhle . .. prostřední
řada a my sme z tý český školy seděli až vzadu, v těch zadních lavicích, a ty Němci a ty, který se špatně učili, seděli vepředu. A vlevo
byla řada, co seděly holky. Byly tři řady těch lavic. A chodila tam nějaká žákyně, my sme byli dva ročníky pohromadě , ta byla mladší
vo ročník. A naproti seděl ten kluk, Neubauer, von se špatně učil, von byl takovej, ne že by byl nějakej lajdák, to ne, ale p rostě byl …
špatně chápal, ne … špatně se učil. A ten Dluhoš, on se ho na něco ptal, von to nevěděl, von mu vzal za to ucho a zvedal, až mu ho
natrh´. A ta holka, vona byla nějaká finančníkovo, co tu byli finančníci, co přišli z Německa, z Říše, ta to řekla doma, bydleli Krále
Jiřího, v tom baráku po těch ústavákách, ta to řekla doma, přišli do školy, vypučil si ho tám, von to byl prostě nějaká šarže a zasadil
se vo to, že musel ze školy pryč z Dobřan. Co mu bylo platný, že byl taky nacista. Já měl hroznou radost, protože von byl přeloženej
do Šlovic, do tý jednotřídky nebo dvoutřídky, co tam byla. A já jsem ráno, než jsem šel do školy, tak jsem roznášel mlíko po
zákazníkach, ne … jsem to musel roznést ... a já ho potkal vždycky, když jsem šel za mostem a von v zimě, ve sněhu, si to šlapal
pěšky do tych Šlovic. To sem měl největší radost. A von to byl, ten barák byl jejich, na náměstí, jak sou boty, jak bejval Baťa, jak se
řikalo u Bati, tak to byl jejich barák. A von tam potom – Baťa už tady nebyl, byl pryč, pak to měli zabraný a měli tam tu jejich
schůzovní místnost, ten jejich sekretariát nebo něco takovýho, eště mají fotky někde na radnici, že tam mají to velký napsaný
NSDAP. To bylo v pětačtyrycátým, když přišli Amerikáni, tak tam je to vidět, tak tam vodtuď von byl. A jmenoval se Dluhoš. Tady bylo
plno Němců, ale měli český jména. Bych Vám je moh´ vyjmenovat všechny, si je pamatuju ještě.
Byl jste také v Německu na práci?
4
ZÁKLADNÍ ŠKOLA DOBŘANY
ŠKOLNÍ PROJEKT „PAMĚŤ DOMOVA“ – DÍLČÍ PROJEKT Č.3 VÍTĚZSLAV SCHWARZ
No, ale to už bylo až v pětaštyrycátým, už jenom krátkou chvíli už. No, to už se bral celej ročník a bylo hotovo. To bylo prostě asi
jen půl roku.
Pracoval jste v nějaké továrně?
Ne, to bylo venku, na zákopech už, to nebylo ve fabrice, to už se připravovaly zákopy. Kolem Drážďan a tak.
To jste tam byli celou dobu ubytovaní, nebo jste se vraceli?
Ne, to jsme tam byli ubytovaný na barákách. Tam vocaď sem šel potom pěšky domů, přes Krušný hory do Ústí, tam sem měl
tetu, tak tam sem byl potom vodpočnout a pak sem se dostal až do Žatce, až do Mladotic a tam vocaď sem šel zase pěšky domů.
Tam byla demarkační čára a tam to bylo zase horší. V Plasích už byli Rusáci, až do Plas prakticky, a potom dál už zase byli
Amerikáni.
Pamatujete si na nálet tady v Dobřanech?
Bodeť bych si nepamatoval, dyt už sme také něco zažíli. A já je viděl letět, siréna nehoukala , já sem spal se starou babkou, co
byla matka tátovo … Tady jako na sever na tu stranu a tam byly vokna na sever, na Plzeň a bylo otevřený tam a bylo vidět …
Probudila nás dělostřelecká palba, protiletadlová, a já vidim, jak vod západu, vod těch Křimic a tam jako z tý strany jak letěli a
světlomety je vedly a chtěl sem vstát a babka říká: „Lež, co by tady dělali, to je na Škodovku.“ Přitom nikde eště nebylo úze mí bejvalý
český, co by bylo bombardovaný. Dobřany bylo první území. A všecky bejvalý území, kde se bombardovalo. To bylo poprvý. A teďko
řikala: „Lež, co by tady dělali, to je na Plzeň, na Škodovku.“ Houby – letěli na Škodovku, najednou votočili, a vidim – letí sem, a
pořád, jak se nic nedělo, najednou se to rozsvítilo všechno, to letěli ty značkaři před nima, ty házeli ty světelné koule, to bylo vidět, to
si moh´ sbírat špendlíky, jak to vosvítili, jo … To bylo vosvícený celý. To byly fosforový takový bomby, kerý šly na padákach na
ocelovejch lankách a to hořelo a vono to vypadalo jako koule, když hoří. No a pak to začalo, to už se nikdo nedostal ven, nu a my
sme tam dostali dva zásahy hned přímý, to velký stavení, obytný stavení a stáje a stodola, to zůstalo stát, ale co byly kolny, sejpky a
to ... hned za tim padla jedna bomba a co bylo provalený do tý kolny, ta zeď, a celý to bylo nakloněný, tak potom přišli po tom náletě
a dali tam takový fošny, prostě takový vzpěry a zajistili to, aby to nepadlo. … se to muselo celý zbourat. A zase – na tom dvoře, tam
byly dílny, tam byla cementárna, tam se dělaly takový ty kuny betonový a dlaždice betonový se tam dělaly a za tu to padlo taky, do
toho potoka přímo a to bylo celý hozený zase, celý to bylo hozený k pumpě, co sme tam měli, takže … A já spal u toho vokna a vtom
vylítly všechny ty vokna, to všechno vylítlo, jak to tam bouchlo, třísklo a to se ví, skla, vokna celý a to už sme se nikam nedostali, do
sklepa. Sme měli sklep udělanej jako kryt, až byl klenutej, v zemi, a bylo tam… byla tam taková fošna a byly tam nějaký trámky, aby
se to nemohlo provalit, kdyby něco. No, to sme se potom divili, když sme vstali … všechno v plamenech, kasárna, ty byly srovnaný,
mimo tý jedný stáje, co byla k Žižkovo ulici nahoru, ty vostaly stát, tam potom byli umístěný Ukrajinci, tam spali, když se to budovalo
okolo ... ty pak pracovali v pískovně, asi deset jich tam dělalo, sem tam taky chodil, ty měli plnou kapsu machorky … za chleba … to
byl sušenej tabák, kterej pěstovali doma, vono to bylo zelený, vono to vypadalo jako struska ze sena … a voni to balili do no vinovejch
papírů, voni to tam nasypali, zabalili to, kus překukoval vepředu a vzadu kus utrhli. Když to zapálili, vyšlehl plamen, noviny shořely ...
a toho měli plný kapsy. Jim to posílali z domova, z Ukrajiny, machorka tomu řikali … machorky, tý měli dost … toho měli plný kapsy.
Voni měli takový ty prošívaný kabáty převázaný provazem, takový …
5
ZÁKLADNÍ ŠKOLA DOBŘANY
ŠKOLNÍ PROJEKT „PAMĚŤ DOMOVA“ – DÍLČÍ PROJEKT Č.3 VÍTĚZSLAV SCHWARZ
To byli zajatci, nebo proč tu byli?
Ne, to nebyli zajatci, to byli Ukrajincí, klucí osmnáctiletí, který jako ještě sebrali na Ukrajině sem na práci …
Němci je sem přivezli?
No, Němci, no … A pak já tady sem se učil, v Plzeňskej ulici se stavěly nouzový baráky, dneska jsou tam ty řadový domy, jo … tak
tam byly dva baráky dřevěný narychlo postavený v pětačtyrycátým pro vystěhovaný matky s dětma, tak ty tam nastěhovali. A tám
nám pomáhali ty Ukrajincí a jeden mi naved´, abych tomu druhýmu něco řek´, co tady ani nemůžu říct, sprostýho, ne … A von se
začal rozčilovat, že mi dá jako přes hubu, ne … Já sem … neveděl, co to je, to sem se pak až doveděl. Ale je to hodně sprostý. A já
sem potom dělal s Francouzem, to si pamatuji až dodnes, jak se jmenoval – George Lamaoere, byl přímo z Paříže, on to byl
elektrikář. Ale jako tu naší elektriku, ty trubky vohejbat, to neznal, poněvadž von dělal u podzemních drah v Paříži, pokládal kabely.
Tak s tim sem dělal do konce války, s Francouzem. Eště mě potom nechal pozdravovat po Francouzovi jednom, kerej byl tady
nasazenej na práci, civil, na šachtě a vzal si jednu z Dobřan, jo … A voni si dopisovali, voni se tu navštěvovali v dílně, jo, vodpoledne
se navštěvovali, tak mě ještě pozdravoval taky.
Vy jste byl elektrikář?
No, mně pomohl nálet, že jsem se mohl vyučit. Můj šéf bydlel tam, co je Kelerova vila, jestli víte, kdo byl Keler, vedle pana
Černého. Já jsem mu tam taky nosil mléko. On věděl, že budu vycházet, a ptal se mě, co se budu učit. No, to se ví, rodiče chtěli,
abych se učil kovářem. To bylo smluvené i ve Šlovicích, protože kovář v hospodářství, to se pořád potřebovalo, ostřit nářadí, kovat
koně, to bylo i dost drahé … A když jsem mu to řekl, říkal, prosím tě - já byl slabej poměrně - ti se zbláznili, na to musí být pořádný
„chlapák“, na kováře. Ale ředitel „hořejší“ školy za války, ve čtyřiačtyřicátým, kdy jsem vycházel, chtěl, abych protože jsem byl ze
smíšeného manželství a Němci rozhodovali, kam se můžu jít učit. Tedy ten ředitel chtěl, abych šel z domova pryč, tam se mluví
jenom česky, u nás. A měl jsem nastálo jít do Kraslic, abych se naučil německy, měl jsem tam mít ubytování ...
A na jaký obor?
Strojní zámečník. Tam bylo strojní zámečnictví a kovářství, ona to byla nějaká větší firma v těch Kraslicích. Jo, jenže ten
Scheller, co jsem mu nosil mlíko, to byl Němec, pocházel z Chodové Plané … a landrath, to byl zemský rada ve Stříbře, ten byl taky
z Chodové Plané, tak ti se znali ještě ze střední školy. No a Scheller řekl: „Hele, pošli za mnou babku ... (protože to byla mou
poručnicí, když jsem nebyl tátův) ... pošli za mnou babi a já se s ní domluvím.“ Říkal: „Lidé potřebují práci po náletu...“ Já sem
vycházel. Tak jsem jí to řekl, ona tam šla a on jí povídá: „Heleďte, on nikam do Kraslic nepůjde, já ho vezmu ... dám vám pro
landratha dopis a vezměte s sebou nějaké máslo, nějaké vajíčko a že vás tam posílám.“ Ona uměla perfektně německy psát, číst,
česky, německy, jí to bylo jedno. Uměla i švabach, kdežto my, když jsme přišli do německý školy, my jsme to neznali, tam se ještě
psalo švabachem … my jsme to omalovávali … až potom to zrušili a udělali takovou německou latinku, to bylo potom „deutsche
normal Tschech“ ... to už nám bylo hej potom ... to byly samý klikyháky, tři „s“ měli, dvě „vé“, dvojité wé, normální „vé“, to se četlo „ef“,
dvojitý „vé“, to se četlo „vé“, ostrý „es“, to se psalo nahoru dolů a takhle … a pak bylo jedno „es“ a takové to zakroucené a s tím jsme
začínali v německé škole, to jsme neznali vůbec. Němci to znali, oni to měli…
Jak to dopadlo v tom Stříbře potom?
6
ZÁKLADNÍ ŠKOLA DOBŘANY
ŠKOLNÍ PROJEKT „PAMĚŤ DOMOVA“ – DÍLČÍ PROJEKT Č.3 VÍTĚZSLAV SCHWARZ
No, tak ten landrath to povolil, že se můžu učit u nás ... já jsem to měl, jak on říkal, na dva měsíce že bere na zkoušku, než
sepsali smlouvu. To dělali ... když se člověk nehodil, tak ho nevzali. Že mě vezme jako pracovní sílu … aby nemohl nikdo nic říkat a
za dva měsíce to usne, to už se nebude nikdo o mě starat a pak se sepíše smlouva … tak jsem se mohl začít učit … jezdil jsem do
Stříbra do školy rok, potom jsem šel do Škroupovky do Plzně naproti tomu krajskému … to nebyl tehdy krajský národní výbor, to bylo
ředitelství státních drah, ta budova …
Co můžete říct o Dobřanech z elektrikářského hlediska?
No, z elektrikářského hlediska – to bylo po náletu všechno jen tak splátované- Potom v padesátém roce jsme dělali rekonstrukci
celých Dobřan, to se jenom tak zkroutily, navazovaly dráty, poněvadž to bylo zpřetrhané. Pro mě to byla práce normální – dělal jsem
s Francouzem a ještě se spolužákem Vokáčem. V té horní škole, kde je teď knihovna ... nás potom přestěhovali tam nahoru,
poněvadž hned, jak Němci zabrali Dobřany, tak tam byli usídlení takzvaní národní hosté, Besarabové, těch byl plný „okresák“, plná
škola, a když je potom vystěhovali, tak to bylo všechno samé štěnice, museli to všechno vysířit, a když se to vyčistilo, tak nás potom
všechny přestěhovali nahoru. Potom tam byl nějaký štáb letectva … taky tady to letadlo padlo … ty třídy byly jako přepažené
heraklitem a dělaly se tam elektrické rozvody a byly tam kanceláře, tam seděly ženské u psacích strojů … Bylo to nějaké velitelství ...
a ti piloti, kteří se cvičili, bydleli u „Liďáku“ vzadu ... no a taky tam jeden chodil s holkou, nebudu ji jmenovat, protože už je teď stará,
ale ještě žije, ona byla starší než já. Ta chodila s jedním letcem, já je viděl, když jsem šel do kina, jak se „muchlovali“ v té ulici ... jak
je Šlégl a Kozický … Šel jsem do kina, to bylo pro mládež, odpoledne ... asi půl filmového představení hráli a najednou všechno
zhaslo kino, elektřina zhasla a přišli a hlásili, že spadlo letadlo, že přetrhli nějaké vedení. Ta holka bydlela v ulici Krále Jiřího a ten
letec se tam začal předvádět s tím svým cvičným messerschmidtem a od těch luk - ony ty rodinné domky tam ještě nestály, jak bydlí
pan Sobotka … a on tam vzal do toho vršku nad střechama ... a asi u toho třetího domku chytil křídlem za štít, rozplácl se tam a
shořelo to. To jste měli vidět, my kluci hned jak jsme to slyšeli, jsme tam vyrazili po chodníku, a tam, jak bydlí Sobotkovi, jsme mohli
stát a dívat se a to už to bylo shořelé ...
Přežil to?
Kdepak, to nemohl, letěl nízko a nemohl vyskočit. On ani padák možná neměl ... shořel tam.
Poznal jste za války nějaké zajímavé lidi?
Já sem se nějak nemoh´ seznámit, já sem byl zaměstnanej ... protože byla práce doma, v zemědělství, musel jsem krmit, kydat
hnůj, vozit, do pískovny házet písek, připravovat na příští den, takže, no nevím, že bych se seznámil ... chodil jsem do školy ...
Zúčastnil se po válce někdo z vaší rodiny odsunu z Dobřan do Německa?
Ne, u nás nikdo ... jo - z matky strany jo, ale ty nebyli v Dobřanech, ty byli v Mantově. Z matky strany, ty jo, ty její sourozenci
někteří. Ona byla z devíti dětí. Ona ta jedna nejstarší, ta byla svobodná, měla dvě děti a barák. Ona se měla dobře, klucí byli
narukovaní … Na ně brala, když byli narukovaní, dostávala peníze. Ona dělala od tý strany, jmenovalo se to hauptgruppenleiterin,
byla to skupinová vedoucí. Ty měly na starosti vybírat příspěvek, zvát na schůze a tak dál. No tak, to víte, tam byl barák pěknej,
stodola u toho, stáj, no, tak je vystěhovali. Ty vostatní, ty byli na vojně, ty sourozenci její. Ten nejmladší, ten pad´ v Rusku, ten byl
třikrát raněnej a vždycky musel znovu. Ten prošel vod začátku všechny války, akorát nevim, jestli byl v Polsku … ale ve Francii už byl
7
ZÁKLADNÍ ŠKOLA DOBŘANY
ŠKOLNÍ PROJEKT „PAMĚŤ DOMOVA“ – DÍLČÍ PROJEKT Č.3 VÍTĚZSLAV SCHWARZ
nasazenej, na Balkáně byl nasazenej, i na Krétě byl vysazenej, no a potom byl v Rusku. To byl nejmladší bratr, byl z německý rodiny
(komentář: musel povinně do války). Já jsem se narodil v Mantově. Kdybyste jeli někdy z Chotěšova přes Mantavou jako na Losinou,
jako na Křížový vrch, tak poslední barák vpravo v Mantově.
Jak to tu probíhalo po válce, když odsunuli Němce a osídlovali to tu Čechy?
No, probíhalo to ... to bylo … nic, ticho, nesmělo se nic řikat. Aby se nemohlo něco ulejt, nebo co já vím … a tak ještě večer
přišli, v sedm hodin ... a za dvě hodiny že musej´ bejt sbalený a hned je naložili a vozili je na nádraží na vagony. Jenom sedláci,
s koňma. Češi je vozili. Každej si směl vzít padesát kilo a hotovo. To bylo všude tak ...
Když byste srovnal odchod Čechů na začátku války a odchod Němců na konci války, byl v tom nějaký rozdíl?
Tady ti mohu říct, že ani ne, tady v Dobřanech. Někde v pohraničí jo. Tady celkem to nebylo nejhorší. Oni věděli, kdy se to bude
zabírat, to bylo určený, postupně, to bylo našestkrát. To bylo něják rozděleno, napřed to mělo bejt jenom pět a pak to prosadili, že to
bylo šest. Dobřany, Litice, Šlovice, Robčice. Co tady bylo do osmnáctýho roku - počet Němců, kolik bylo. Že tu byli hlavně převážně
Němcí, tak se prosadilo, že sebrali ty Dobřany, Nová Ves, co byla. Chlumčany byly protektorát. Tady byly hranice na poli, na mezích.
Že tady byly taky pole, tak když jsem byl na poli, taky přišli ... Tady byly hranice, takový dřevěný mezníky, krabice, kulisy. To jsi udělal
dva kroky a byl jsi v Čechách …, to byla legrace. Ale bylo tam pásmo dost velký ... Celnice byla tady za tratí na Dnešice, tam byla
jedna celnice, druhá celnice byla nahoře na Vysoké, na křižovatce po starý silnici, tam byla druhá ... o dvě stě metrů dál byla česká
celnice. Ovšem když potom byl protektorát, tak se ty český všechny zrušily. Potom jsme chodili volně na fotbal do Chlumčan. To jsi
se musil nahlásit na celnici, kam jdete a kdy půjdete zpátky, v kolik. „Já to musim zapsat,“ řikal, „protože my se budeme střídat, víte,
aby ten pak věděl, že se vracíte.“ Jinak by byli vyhlásili pátrání. Stejně potom nebylo kam utéct. Bylo zabraný všechno, nebylo kam
utéct. To nás už pouštěli potom. To už byli dobřanští celníci, Němcí, starý dědkové. Byli už většinou starší, že už nemusili na vojnu.
Jaký byl pro vás běžný školní den?
No, jaký byl. Ráno vstát třeba v půl šestý v létě, hnát husy napást, čuníky vyhnat… Když jela půl sedmá (pozn.: vlak), u těch
čuňat se zavřely ohrady, rozvézt mlíko po zákazníkách. To jsem nosil k Dlouhejm, to byli příbuzný, Urbanom, to bylo taky
příbuzenstvo, Schléglom, do Brajtovny, potom tam, co bydlel Soukup a ten Šindler, stavitel, kterej renovoval kasárna. A dokonce
tomu … Breitovi, to byl takovej hajzl, to byl ředitel školy za první republiky, to řikali kluci ... A on taky, když se na člověka podíval,
člověk měl husí kůži na sobě. Ona ale byla hodná paní, ono se řikalo Brajtovna kvůli tomu, že tam bydlel ten Breit (pozn.: Brajtovna –
vila u bývalých kasáren). Ale on se tam přiženil, ten Breit. Jeho paní byla nějakejch Albrechtojc. Tak původně to byla Albrechtina, vila
Albrechtina to byla ... A syn Albrechtovic měl na náměstí hospodářství, taky dost velký, jak je Husův dům.
Jak teda přišli na Husův dům, najednou, to teda nevím. Protože Husův dům původně byl, co bydlel kazatel, nějakej pan
Hodoušek, pekař. Eda, jeho syn, chodil se mnou do školy. Ten měl v Jezdecké ulici pekárnu, koupili to od něho Maxovi, co byl Jarda
Maxa ... Ten Hodoušek, když začal dělat kazatele, měl kazatelnu, jak byla školka, co to má teď Krištof … Tak tam měl potom, když
to bylo prázdný, po válce, po druhý, tak tam měl kazatelnu … To byl starej barák, tak potom mu dali na náměstí jednu místnost v tom
8
ZÁKLADNÍ ŠKOLA DOBŘANY
ŠKOLNÍ PROJEKT „PAMĚŤ DOMOVA“ – DÍLČÍ PROJEKT Č.3 VÍTĚZSLAV SCHWARZ
Albrechtovo, to už bylo prakticky zabraný, byli vodsunutý všichní Albrechtové. Od tý doby potom začali řikat Husův dům, protože tam
kázal ten pan Hodoušek, to byla ta českobratrská církev husitská. Oni pak oba zemřeli, i ten mladej, Jarda …
Jak pokračoval váš školní den?
… no, bylo vše vykonáno, pak honem do školy. A ze školy, babka už stála venku na zápraží a: „... krmit husy, chvátej, chvátej,
musíš napást husy ...“
A v kolik hodin jste přicházel ze školy?
Škola byla tak do tři čtvrtě na jednu a bylo to tak od osmi.
A obědval jste ve školní jídelně, nebo doma?
Chodil jsem domů, ona tam jídelna nebyla. Ale dole vyvařoval školník se školníkovou, oni měli takovej sklepní byt dole ... a tam
vařili v zimě pro ty přespolní, kteří sem jezdili, a pro nějaký ty chudý …
Tam se vařily nějaké polévky?
Jo, polívky, nic jinýho, třeba flíčkovou z uzenýho masa, nebo bramborovou polívku nebo z jazyků nebo nějaký ty morkový kosti,
z toho se vařily ty polívky. Paní školníková to tam potom rozdávala. Já to ale měl kousek domů ...
A odpoledne?
To my jsme neměli školu, to bylo potom až za Hitlera ... a to byly přesunutý tělocviky na odpoledne, asi od dvou do štyr, dvakrát
dvě hodiny za tejden. Místo tělocviku jsme také šli třeba plejt brambory ...
A co jste jedli k snídani …
No, vo tom ani nemluvim, za první republiky snídaně byly bídný. Naši stavěli stáje, stodolu a sýpky, to stavěli v osumadvacátým
roce, vzali si velkou půjčku. Ono to stálo stodvacetosm tisíc tenkrát, pak přišla krize a byli namydlený. Jo, neměli ani na úroky splácet
… No, tak to byly brambory na loupačku, osolit a kafe - pražený žito. To bylo na kamnech pražený a rozemletý na mlýnku, taky jsme
to měli k večeři a do toho mlíko od krávy, ale to se snažili prodat … Potřebovali splácet dluhy a potom, když přišel Hitler (jak se řikalo)
a potřeboval se písek, tak to jim hodně pomohlo. Poněvadž ten všechny silnice dával do pořádku (pozn.: kvůli přesunům vojska), ty
musely bejt každej rok na zimu položený v hladkým písku, cestář každej den to musel projít. A když se něco našlo ... tak to musel
hned vyspravovat. A taky kasárna. A my jsme měli pískovnu! Cvičiště, jak tam bylo v kasárnách, buzicírák, nástupiště - pak tam bylo
fotbalový hřiště po válce - tak to bylo celý vykopaný, tam byly daný drenáže, písek. Všechno to bylo vydlážděný, pak se tam dal
písek, antuka taková ... Tam se vešlo písku, že to mohlo pršet dva dny a za půl hodiny tam bylo sucho. (pozn.: dnes jsou zde rodinné
domky v Jezdecké ulici).
Ta naše pískovna byla za tratí, ono už je to zavezený, dávno. Za viaduktem, jak byl náš statek, Eisenhammerojc, tak kousek
dál, tam byla ta pískovna. Tam byla kaplička, jak jsou ty kaštany, tam byla cesta do pískovny. (pozn.: u staré silnice na Vysokou, před
areálem Penny). To bylo jejich pole, to byl samej písek tam, no, tak to otevřeli a dolovali písek, prodávali ho . Když se začalo stavět,
dovážel se na stavby. Jezdil sem také z Přeštic pro písek stavitel Klaubr a Sieger, ty sem jezdili autem, nákladním, pro písek. A pak
sem jezdil po válce ještě jeden z Nýřan, to už nevím, jak se jmenoval … taky pro písek s autem.
Jak se změnily poměry po válce?
9
ZÁKLADNÍ ŠKOLA DOBŘANY
ŠKOLNÍ PROJEKT „PAMĚŤ DOMOVA“ – DÍLČÍ PROJEKT Č.3 VÍTĚZSLAV SCHWARZ
To už bída nebyla, dluhy byly splacený … to už nebylo jako ve třicátých letech, do války … Ale co bylo taky, jako za první
republiky, to byly pořád samý nedoplatky. To bylo skoro podobný, ať to udělal, kdo udělal, jak udělal, to daňový přiznání, vždycky to
bylo špatně a vždycky byly nějaký nedoplatky. I když dělal přiznání člověk, který dělal na finančáku, vždycky byly nedoplatky.
Vždycky nějaká tisícovka nedoplatek … Přišla válka ... a v tomto byl pořádek. Češi si ani nemohli nějak stěžovat, jeli do Stříbra, dali
daňový přiznání, poslaly se peníze a najednou, ani ne za měsíc, přijde ze Stříbra, že mají přeplaceno dvě stě marek, jestli to chtějí
poslat zpátky, anebo když tak aby si to odpočítali příští rok. To se za první republiky v životě nestalo. Opravdu. A tady byl taky novej
velitel policie, to byl říšskej Němec a ten byl dobrej celkem.
Takže tu byl větší pořádek než za první republiky?
No, to byl, někde to bylo třeba o hodně horší, ale aspoň tady v Dobřanech to bylo celkem ... to ušlo. Honza Koenigsmark si bude
taky hodně pamatovat, ten si taky pamatuje ještě hodně. Je sice mladší než já, ale už byl narozenej v třiatřicátým, takže si pamatuje
dost, už jako kluk taky. Bydlí v bytovkách, ale kde přesně, nevím.
Jak se chovali Češi po válce k Němcům?
To bylo taky takový. Prostě. Tak ti funkcionáři (pozn.: sloužící za války v Německu), nebo takoví, co byli velký straníci, tak ti byli
zajištění, byli zavření v Dobřanech. Na dvoře byla basa, na radnici, ve sklepě asi taky. A vyslýchali je. A tam byl nějakej K. ze Slovan,
ten byl v koncentráku snad a ten je tam mydlil … ať byl vinnej nebo ne … a pak byla vyvěšená jejich jména na radnici a kdo na ně
něco měl, nějaký stížnosti, tak se měl přihlásit. Oni to sepsali a potom to poslali na Bory do Plzně třeba, k soudu.
A jak je ten poschoďovej barák před náměstím hned, jak je ulička … tam byl nějakej Růžička, ten měl koželužnu a veliký
hospodářství a byl tam krámek taky. Tam byl nějakej volyňskej Čech ze Svobodovo armády. Byl asi třikrát raněnej, měl jizvy po sobě,
zuby měl venku, dostal průstřel taky … a zrovna, když měl přebírat službu, tak v noci někdo zapálil stodolu. No a oni to měli na
Růžičku, tak ho zavřeli, oba, starýho i mladýho. Ten mladej, ten byl narukovanej za války v Rommelově armádě v Africe. Afrika korps.
(pozn.: mladí muži německé národnosti museli za války povinně narukovat) Tak je zavřeli a taky je tam tloukli. I když místní Češi
říkali, že to on určitě neudělal, že by se k tomu nesnížil, aby to udělal.
No a nakonec to udělal jeden hasič, byl to V. S. a chytli ho potom ... Můj novej šéf, Pytlík, tak ten se vždycky zdržel dýl, dělal
nějaký papíry třeba. A on jezdil na kole, ten neudělal krok pěšky, a jel tou uličkou … Tam vedle byla stodola a ta byla taky Růžičkova
a byly tam ve zdi udělaný takový jakoby díry. Ono to bylo kvůli větrání a strkali tam na zimu žebřiňáky, aby je nemuseli rozebírat. Tak
šikmo trochu, a koukala z tý díry oj ... A on jel na kole a vidí že tam někdo něco rochá u tý díry. A on ho chytil, toho hasiče, ten
Pytlík. A to při tom, jak dával papír a svíčku do tý díry a chtěl to zase zapálit! On to byl mladej kluk, kolik mu bylo? 15 let nebo 16,
ani ne, byl mladší než já … Pak se přiznal, že to udělal kvůli tomu, poněvadž měl trubku a aby byl vždycky první a mohl troubit, že
hoří, a aby byl jako první u toho ohně, tak to zapálil. Tak to byl palič. Potom šel na vojnu a z vojny už se sem nevrátil. A odnesli to
Růžičkové.
A bylo to nejdřív na Němce …
Ale Češi tvrdili, že on by to na tuty neudělal, to že byli poctiví lidi.
Jak to bylo po volbách, když byli zvoleni komunisti? Oni je lidé volili, nebo to bylo nějakým nátlakem?
10
ZÁKLADNÍ ŠKOLA DOBŘANY
ŠKOLNÍ PROJEKT „PAMĚŤ DOMOVA“ – DÍLČÍ PROJEKT Č.3 VÍTĚZSLAV SCHWARZ
Tenkrát to nebylo ani nátlakem, to bylo dobrovolně, oni jim slibovali hory doly, všechno bude vaše a pak je z toho stejně
vyšoupli. Lidi byli pro ně, to je jasný. Ty volby, ty první vyhráli snadno.
Tady v Dobřanech byl nějaký Revoluční výbor?
To bylo hned po válce, před těmi volbami. To byla Rudá garda a Revoluční výbor na radnici. S tím já jsem do styku nějak
nepřišel, poněvadž to jsem byl jako učedník a my jsme museli dělat, do školy jsme jezdili jednou za tejden a jinak jsme museli dělat
...
Máte nějakou dobrou vzpomínku na dobu války?
Když jsem se učil, tak to jsem na tom už byl dobře. To už jsem nemusel dělat doma. Dělal jsem s Francouzem. (pozn.: váleční
zajatci byli nasazeni na práce v Říši, kde chyběli odvedenci do války) To jsme si dobře rozuměli, byl to dobrej chlap. Mistr byl taky
dobrej a dobrej šéf. Ten vždycky, když jsme byli u sedláka ve Vodním Újezdě, tak jsme dostali svačinu. To byl krajíc, mlíko, máslo –
hrouda, to jsme si namazali a tehdy šéf říkal: „Klucí, jezte, jezte, tady toho mají dost.“ A ukrojil další kusy. Potom jsme dělali, já a
Francouz, v Červeným Újezdě. Tam to byl nějakej … Malý se jmenoval ... A my tam přijedeme s tím Francouzem a tam byl kočí a oni
najednou jak se nějak viděli, hned k sobě a: „Vodkaď vy ste?“ ... a začali francouzsky oba. Já jsem se na to po chvíli zeptal. A
Francouz říkal: „Já jsem byl předtím, než jsem přišel do Dobřan, v Maškrově, na velkostatku, a on tam taky byl nasazenej ... a on se
za ten rok, co tam byl mezi námi, Francouzi, naučil plynně francouzsky …“
A ten Francouz uměl česky?
Ten uměl spíš německy. Ten říkal německy všechno. Myslím, že se moh´ taky učit drobet česky ...
Byli tu po válce nějací lidé, kteří nesouhlasili s komunismem a dávali to nějak najevo?
Tady nic nebylo. Když nechtěl do JZD, tak ho vystěhovali a hotovo. Někam do pohraničí. Přitom, copa k měli, nějakou tu kravku,
jo, malý hospodářstvíčko, malý děti … No a že nechtěl jít do JZD, tak ho vystěhovali a vzali mu to.
Ale tady potom byl státní statek …
To bylo až dýl, víš. Když nevěděli kudy kam. Jak se to stalo? Nu, snadno. Někteří šli do JZD a nic neměli a neuměli, a když se
tam dostali, tak šli zabírat … (pozn.: německé majetky) A mysleli si, že Němcí na tom budou dělat, budou na ně vydělávat. Jenomže
pak Němce odsunuli a sami na to nestačili.
A jak na tom byli živnostníci, ti, co měli nějaké menší obchůdky? Těm to také sebrali?
Jo, to se taky všechno zavřelo, nedostali příděly materiálu, nic … oni toho museli nechat ... Jak to bylo v tom Košickým vládním
programu, 10. dubna nebo kdy to bylo, 1944, … ne, 1945. Prohlásili, že se bude znárodňovat jenom klíčovej průmysl, velkej, … a do
padesáti (zaměstnanců) že bude dál soukromý, a pak jim to stejně sebrali. I to, prakticky, i když to dělal sám doma na koleni, třeba
švec, tak nedostal příděl, kůži, a musel toho nechat a jít dělat radši na šachtu. Tam měl mzdu a uhlí bylo na příděl, tak měl bez
problémů topení.
Akorát takoví ty mrzáci, postižení, … tak ty nějak nechali … Jak on se jmenoval? Krejčí, Honza, vedle Besedy, vedle toho
vysokýho baráku, tak ten trochu krejčoval doma. Ale přitom chodil ráno nakrmit koně a pak odpoledne a večer. No a mezitím doma
krejčoval načerno, nebo jestli něco platil, já nevím. Byl to dobrej krejčí jinak, ale nesměl do hospody. Jakmile … , ale jakmile
11
ZÁKLADNÍ ŠKOLA DOBŘANY
ŠKOLNÍ PROJEKT „PAMĚŤ DOMOVA“ – DÍLČÍ PROJEKT Č.3 VÍTĚZSLAV SCHWARZ
zamlaskal a zamrkal … už bylo zle …: „Copa, Honzíku, copa chceš?“ „Já mám nějakou žízeň, já budu muset skočit pro cigarety a na
pivo.“ „Honzo, seď, dej sem džbánek, já ti pro něj skočim.“ Musel jsem u něj sedět. Když jsem u něj seděl, tak jsem to měl do tejdne
hotový. Jinak on měl takovej velkej kufr, tam to dal a řekl: „Jak budu mít čas ...“ A šup to dolů do kufru ... dva měsíce, tři měsíce …
Ale já jsem to měl vždycky hned, poněvadž už jsem ho znal. Mně to bylo jedno, mám tam sedět, nebo sedět venku. Když se soboty
nedělaly, my jsme je tehdy nadělávali, tak mně to bylo jedno. Sobotu neděli jsem seděl u něho, pro ty cigarety, pro ten džbánek piva
jsem mu skočil, napili jsme se oba, já se napil taky, … já sem teda nekouřil ...
Jak to bylo s měnovou reformou?
První byla hned po válce, to se to řeklo a bylo hotovo, to bylo jasný, po válce, že bude měna, protože po každý válce byla měna
... Ale ve třiapadesátým roce v pátek večer Tonda Zápotocký ve večerních zprávách, v noci, v rádiu vykřikoval, že je to propaganda,
že to není pravda, že to je západní čmuchanda, žádná měna že nebude, a v sobotu, druhej den večer, byla vyhlášená ... Říkali, že
prý kvůli tomu házeli peníze z balonu (pozn.: imperialisté), že se pouštěly peníze. Ale to nebyly peníze, to byly letáčky, z jedný strany
to byla desetikoruna a z druhé strany to byl leták „Hladová československá koruna“, tak to nebyly peníze. Žádný peníze to v životě
nebyly.
Ještě se chceme zeptat, pane Schwarzi, jak se vám stal ten úraz. (Pozn.: pan Schwarz má amputované obě ruce před
předloktím.)
Od vysokýho napětí. Od vysokonapěťovýho rozvaděče. Při údržbě. Už je to přes padesát let.
To bylo na šachtě?
Na šachtě, tady na Elišce sem dělal. (pozn: důl Máj Chlumčany – u závor)
Pan Rudolf Eisenhammer nám říkal, abychom se vás zeptali, jak jste po úraze všechno zvládal, jak jste opravoval
televize, zahradničil …?
To jsem ještě moh´. Dneska už mám závratě, musím dát pozor, když vstanu, tak se musím podržet … jinak jsem rýpal zahradu,
všechno. Pak se mi stala nějaká závrať párkrát ... tak jsem toho nechal.
Televize tehdy byly elektronkový, … to až po úraze mi musel někdo pomoct … Jen jsem mu řekl s tou lampou (pozn.: slangově
elektronka): „Sáhni sem, vytáhni tu lampu ...“ Zase ji tam strčil …, a když bylo něco vadného, tak to já jsem si přizpůsobil pájku, já
jsem si tam dal novodurovou trubku, na tu pájku, abych ji mohl držet, a tak jsem letoval sám, řek´ sem: „Tady máte kleštičky, vemte
ho za ten konec, a bylo to.“ Zpátky mi tam ty drátky, konečky, zahnul, aby mi nevypad´ … Já tu pájku tady možná ještě mám ...
(pozn.: a opravdu ji pan Schwarz měl – celou brašnu s opravářským „vercajkem“)
Jeho syn pan Vlastimil Schwarz dodává: „Tatínek krasopisně psal a dokázal se i ve vysokém věku oholit žiletkou. Samozřejmě
potřeboval pomoc rodiny, některé - pro jiné běžné - každodenní činnosti zkrátka nemohl zvládat. Jeho vnitřní vitalita ho udržela
v relativně dobré fyzické kondici až do věku 84 let a v naprosto ojedinělé psychické kondici až do smrti. Skonal letos ve věku 86 let.
Paměti pana Schwarze zpracoval ve školním roce 2011/12 projektový tým ve složení:
Mgr. Jaroslav Šedivý, Jakub Fořt, Kateřina Mafková a Dominika Hrádková
12