Percepce krajiny

Transkript

Percepce krajiny

Percepce
krajiny
Výzkum a využití ve
strategickém
plánování
Podklad pro samostatné rozšiřující
studium v oboru prostorového
plánování
Ing. Kamila Svobodová
Fakulta architektury ČVUT v Praze
Ústav prostorového plánování
© 2011
Podpořeno z Rozvojového projektu MŠMT pro rok 2011 –
„Podpora vzdělávání talentovaných studentů v oblasti strategického plánování území“
Kamila Svobodová, Ústav prostorového plánování FA ČVUT
Obsah
1 ÚVOD ...............................................................................................................................................3
2 ESTETIKA KRAJINY .............................................................................................................................4
2.1 ESTETIKA KRAJINY V HISTORICKÉM KONTEXTU ............................................................................................4
2.2 ESTETICKÁ HODNOTA, ESTETICKÁ NORMA .................................................................................................4
2.2.1 OBJEKTIVITA ESTETICKÉ HODNOTY ................................................................................................................. 5
2.2.2 SHRNUTÍ ................................................................................................................................................... 7
2.3 GENIUS LOCI .....................................................................................................................................7
3 PERCEPCE KRAJINY ............................................................................................................................9
3.1 FYZIOLOGICKÉ ASPEKTY PERCEPCE KRAJINY ................................................................................................9
3.1.1 ÚLOHA SMYSLŮ PŘI PERCEPCI KRAJINY ............................................................................................................ 9
3.1.2 VIZUÁLNÍ VNÍMÁNÍ ...................................................................................................................................... 9
3.2 PSYCHOLOGICKÉ ASPEKTY PERCEPCE KRAJINY ........................................................................................... 10
3.2.1 EVOLUČNÍ ASPEKTY PERCEPCE ..................................................................................................................... 11
3.2.2 KULTURNÍ VLIVY NA PERCEPCI ..................................................................................................................... 13
3.2.3 OSOBNOSTNÍ CHARAKTERISTIKY A JEJICH VLIV NA PERCEPCI .............................................................................. 14
3.3 ATRIBUTY KRAJINY OVLIVŇUJÍCÍ VIZUÁLNÍ PERCEPCI .................................................................................. 17
4 HODNOCENÍ VIZUÁLNÍ KVALITY KRAJINY ......................................................................................... 21
4.1 VÝZNAM HODNOCENÍ VIZUÁLNÍ KVALITY KRAJINY V PLÁNOVACÍCH PROCESECH ................................................ 21
4.2 PŘÍSTUPY K HODNOCENÍ VIZUÁLNÍ KVALITY KRAJINY .................................................................................. 21
5 ZÁVĚR............................................................................................................................................. 24
6 LITERATURA .................................................................................................................................... 25
2
1 Úvod
Ačkoli se Česká republika v posledních letech potýká se zvyšujícími se požadavky na začlenění
estetických hodnot krajiny do plánovacích a rozhodovacích procesů, praktické uplatnění tohoto trendu
není zatím příliš vysoké. Důvodem může být nejen domnělá neuchopitelnost vnější podoby estetických
hodnot v krajině, ale také nedostatečná spolupráce odborníků a veřejnosti v této oblasti.
Předkládaný text se věnuje problematice estetiky krajiny, objektivním estetickým hodnotám i geniu
loci. Dále rozvádí otázku lidské percepce, její psychologické i fyziologické aspekty a krajinné
elementy,které podle řady výzkumů lidskou percepci a celkově vnímání krajiny ovlivňují. V neposlední
řadě je text věnován hodnocení vizuální kvality krajiny a jeho významu v prostorovém plánování.
3
2 ESTETIKA KRAJINY
Estetika je označována za teorii krásy (Souriau, 1994), ačkoli samotný termín „estetika“ pocházející
z řeckého slova aisthésis znamená cit, vnímání (Harper, 2010). Smardon a Karp (1993) vidí estetiku
dokonce v několika významech - jako viditelnou krásu, sdílené lidské hodnoty či harmonii prostředí
zahrnující jak lidské, tak přírodní hodnoty. Jak je patrné již z definic estetiky, její úloha je obrovská,
neboť se dotýká života všech lidí, je podstatnou součástí lidské kultury i celé civilizace. Lidé esteticky
hodnotí běžné věci a jevy každý den (např. vztahy lidí k jejich okolí, oděvu, obydlí, nábytku, ozdobám či
dopravním prostředkům). Toto estetické hodnocení je buď pozitivní, kdy jsou věci či jevy označovány
za krásné/ půvabné/příjemné, nebo negativní, kdy je používáno označení jako nehezké/odpudivé/
škaredé. Samo slovo „estetický“ posouvá věci do sféry pozitivního určení.
Krajina vždy byla, je a bude hodnocena na základě toho, jak uspokojuje proměnlivé lidské potřeby.
Mezi základní lidské potřeby patří také estetická potřeba, kterou člověk spontánně uplatňuje na své
prostředí. Neuspokojování estetické potřeby má stejné důsledky jako neuspokojování jiných lidských
potřeb – nespokojenost a v konečném důsledku i zpomalování plného rozvoje člověka (Löw a Míchal,
2003). Naopak její uspokojování významně přispívá k pocitům pohody a štěstí. Z toho pak plyne
veřejný zájem na vytváření podmínek pro uplatňování požadavku krásy krajiny jako jednoho z
relevantních kritérií její hodnoty celkové (Míchal, 2000).
2.1 Estetika krajiny v historickém kontextu
Vyhodnocení přírody1 jako objektu estetického vnímání je výsledkem dlouhého kulturního vývoje a
v Evropě se objevuje až v novověku. Ti, kdo krásu přírody objevili pro ostatní, byli výtvarníci krajináři. Právě vývoj malířství výstižně dokumentuje trend vývoje estetického vnímání přírody. Již ve
starém Řecku existuje estetické vnímání jednotlivých přírodních objektů, avšak až období renesance
s sebou přináší vyšší zájem o estetické stránky přírody. V romantismu 19. století lze doslova hovořit o
kultu přírody, který je spojen s navštěvováním přírody cíleně pro její krásy. Vrcholem uctívání přírody
je období secese, kdy je příroda označována za projev životní síly. Na přelomu 19. a 20. století přichází
dekadence s opovrhujícím přístupem k přírodě a uctíváním civilizace pro její umělost. Od 60. let 20.
století však nastává obrat, během kterého roste estetické ocenění přírody a krajiny a sílí hnutí za její
ochranu. V ochraně krajiny se pak, často nevědomě, objevuje vliv estetických preferencí, kdy jsou
chráněny krajiny pociťované jako esteticky hodnotné (Stibral, 2005). Vznik nové disciplíny
environmentální estetiky v druhé polovině 20. Století, zaměřující se na estetické prožitky lidí ve
spojení s přírodou, je jen logickým vyústěním předchozího celospolečenského vývoje (Carlson, 2009).
2.2 Estetická hodnota, estetická norma
Předmětem estetiky je estetická situace, v níž lze rozlišit to, co je vnímáno (estetický objekt) a toho,
kdo vnímá a zažívá estetický prožitek (estetický subjekt) (Zuska, 2001). Estetický objekt je v podstatě
mentálním výtvorem skupiny podnětů, stimulů či vlastností určitého objektu (zde krajiny), zatímco
estetický subjekt je charakterizován především jeho aktuálními percepčními, emocionálními,
kognitivními a hodnotícími stavy (Zuska, 2009). Estetická hodnota je pak výsledkem subjektovoobjektových situací, nikoli vlastností objektu jako takového (Míchal, 2000). Estetické hodnoty jsou
v případě intersubjektivní shody upevňovány v estetických normách. Estetické normy jsou buď
subjektem aktualizovány a udržovány, nebo v případě poznané vnitřní rozpornosti porušovány a
postupně měněny. Estetickou normu definuje Vorel (1999) jako filtr, který ovlivňuje způsob
estetického vnímání a prožívání a jeho charakter je závislý na čase, zeměpisné poloze, kulturních a
1
Stibral (2005) záměrně používá pojmu „příroda“, neboť ho považuje za nadřazený „krajině“. Krajinu definuje jako
konkrétní prostorovou formu přírody. Příroda podle něj tvoří pozadí, na kterém může být krajina vnímána jako estetický
objekt. Podotýká, že také z historického hlediska byla předmětem úvah většinou krása přírody jako celku, nikoliv
jednotlivých krajin.
4
společenských vlivech. Estetická norma tedy způsobuje, že v různých obdobích dochází k různým
pohledům na estetiku krajiny (jak již bylo naznačeno v kapitole 1.1).
2.2.1 Objektivita estetické hodnoty
Ačkoli převažují názory na estetickou hodnotu jako výsledek interakce mezi vlastnostmi krajiny a
psychologickými procesy v lidské mysli (např. Dvořák, 1983; Ulrich, 1983; Míchal, 2000; Valenta,
2008), řada autorů se řadí pouze k jednomu ze dvou základních pohledů na estetické hodnoty objektivnímu a subjektivnímu. Objektivní pohled vychází z předpokladu, že estetické hodnoty krajiny
se nachází v jejích vlastnostech či prvcích (např. Martin, 1993; Nicholls a Sclater, 1993), zatímco
subjektivní přístup vidí estetické hodnoty krajiny výhradně jako produkt lidské mysli (např. Daniel a
Vining, 1983; Kaplan a Kaplan, 1989).
Subjektivní přístup, který Míchal (2000) popisuje slovy, že „krásu každé oko vidí jinde“, neuznává
objektivní estetické hodnoty krajiny a poukazuje na individuální vkus jednotlivce. Tento přístup je
často označován jako tzv. estetický nihilismus (Löw a Míchal, 2003). Valenta (2008) uvádí, že úhel
pohledu na estetické hodnoty v krajině je podmiňován především psychologickým typem člověka (viz
pohled typů ektomorf, izomorf a endomorf, které uvádí Černoušek (1992)) a jeho sociální rolí (např.
vědec, developer, turista). Lothian (1999) dodává signifikantní vliv kognitivních a zkušenostních
aspektů osobnosti člověka na jeho estetické vnímání.
Subjektivní přístup je základním předpokladem participativních výzkumů estetických hodnot v krajině
založných na zjišťování preferencí obyvatel.
Objektivní přístup k estetickým hodnotám v krajině je naopak předpokladem pro expertní hodnocení
estetických kvalit krajiny. Löw a Míchal (2003) vidí jako legitimní součást objektivní estetické hodnoty
tři skupiny lidských postojů:
obecné postoje, jejichž základ je vrozený a spočívá v geneticky fixované informaci (např.
potřeba bezpečí)
skupinové postoje, které vznikají napodobováním a převzetím postojů sociální skupiny (např.
generační zkušenosti)
individuální postoje vznikající zobecněním osobní zkušenosti (často v rozporu se skupinovým
postojem)
Objektivní kritéria estetické hodnoty představují tyto vizuálně vnímatelné projevy/znaky trvalé
udržitelnosti využívání krajiny (Löw a Míchal, 2003):
KLADNÉ
ZÁPORNÉ
Znaky vztahu k dalším generacím
zprostředkovaně se uplatňující jako estetické hodnoty
•
Znaky
uvážlivého
respektování
dlouhodobých
důsledků
lidských
aktivit
•
Znaky preference krátkodobých zájmů
před zájmy dlouhodobými
•
Projevy orientace lidských činností na
obnovitelné zdroje
•
Znaky
nevratného
čerpání
neobnovitelných
zdrojů,
příp.
nedostatečná péče o obnovitelné
zdroje
•
Znaky ohleduplnosti při zásazích do
životního prostředí
•
Projevy ničení životního prostředí
nevratnými zásahy
5
Znaky vztahu k toku historického času
uplatňující se jako estetické hodnoty
•
Projevy úcty ke kulturnímu dědictví
•
Znaky lhostejnosti
dědictví
•
Znaky kořistnického vztahu k přírodě
(příroda jako nevyčerpatelný zdroj
surovin, pasivní prostředí aktivit)
ke
kulturnímu
Znaky vztahu k přírodě
bezprostředně se uplatňující jako estetické hodnoty
•
Znaky sounáležitosti s přírodou (úcta
k životu ve všech formách)
•
Znaky
uznání
vlastní
hodnoty
přírodních objektů, nezávislé na
instrumentálních cílech
•
Projevy snižování množství odpadů a
jejich recyklace
•
Zjevná kontaminace krajiny
•
Znaky využívání ekosystémů v rámci
jejich přirozené únosnosti
•
Znaky
překračování
přirozené
únosnosti
ekosystémů,
zjevné
narušení vnitřních vazeb a procesů v
ekosystémech
Vorel (1999) již uvádí konkrétní vlastnosti či prvky v krajině, které jsou všeobecně přijímány jako
krásné a esteticky hodnotné:
▪ Zřetelné uplatnění přirozeně působících přírodních partií (např. členitý okraj lesa, meandrující
vodoteč s doprovodnou zelení)
▪ Uplatnění cenných ekosystémů v krajinné scéně (např. litorální porosty rybníka nebo skalnatý svah
s travinnými porosty)
▪ Přirozeně působící přírodní charakter krajinných dominant a horizontů vymezujících prostor
▪ Přírodní prostředí se zřetelným způsobem tradičního hospodaření
▪ Vyvážený vztah ploch relativně přírodních a přírodně blízkých ku plochám zemědělsky využívaným
▪ Krajina s vysokým podílem rozptýlené zeleně
▪ Krajina s maloplošnou strukturou
▪ Soulad přírodního prostředí a staveb vyznačujících se tradičními formami, materiály a tradičním
měřítkem
Otázku, v čem se ukrývá podstata objektivity estetických hodnot, se snaží vysvětlit tzv. estetický
teorém Bohuslava Dvořáka (Dvořák, 1983). Ačkoli byl estetický teorém vypracován primárně pro
potřeby architektů, jeho platnost přesahuje hranice architektury (je tedy plně využitelný pro účely
krajinné estetiky). Ve formulaci Dvořákova estetického teorému hraje klíčovou roli sémantické
zprostředkování struktury hodnot vnější podobou krajiny. Toto zprostředkování spočívá v lidské
schopnosti ukládat si do paměti jimi osvojené vztahy mezi vnější formou objektů a významy
(hodnotami), které těmto objektům přisuzují. Proto při opětovném vnímání podobných forem si lidé z
paměti vybavují hodnoty, které si už dříve s vnímanými vnějšími formami spojili. Pro krajinu je
základní (avšak nikoliv jedinou) formou sémantického zprostředkování hodnot jejich vizuální
uplatnění ve vzhledu krajiny a jejích složek (Míchal, 2000).
Dvořák (1983) v estetickém teorému rozlišuje pět druhů estetických hodnot:
6
Potenciální objektivní estetická hodnota vlastní objektu, která nevzniká v subjektovoobjektovém vztahu, ale je pouze připravena k estetickému vnímání různými subjekty v určité
potenciální estetické situaci.
Subjektivní estetické hodnoty připravené ve vědomí estetických subjektů ve formě vzpomínek
na dříve osvojené estetické hodnoty (jsou obsahem estetických norem).
Estetické hodnoty subjektivně přisuzované estetickému objektu na základě již dříve osvojených
estetických hodnot i na základě aktuálního sémantického zprostředkování esteticky
nespecifických hodnot vnější formou objektu.
Předpoklady pro to, aby vnější forma objektu začala zprostředkovávat aktuální estetické
hodnoty s obsahem, modalitou a intenzitou shodnou s právě předchozími hodnotami.
Aktuální objektivní estetická hodnota je teoretickým produktem aktuálního hodnocení
subjektovo-objektového vztahu v estetické situaci vnějším pozorovatelem, který dokáže tento
vztah racionálně reflektovat, klasifikovat a explikovat včetně jeho případných iracionálních
rysů. Je tedy tzv. hodnocením hodnocení za stálé snahy o vyloučení vlastní subjektivity.
Zahrnuje ty estetické hodnoty, které objekt hodnotícímu subjektu reálně poskytuje díky své
objektivní potenciální estetické hodnotě i díky konkrétní estetické aktivitě subjektu.
Dle Dvořáka (1983) sice objektivní estetická hodnota nezávisí na způsobu, jakým je subjektivně
posuzována, není však pravda, že nezávisí na vědomí lidí. Závisí na společensky podmíněných
psychických dispozicích subjektů.
2.2.2 Shrnutí
Člověk se cítí dobře v krajině naplněné pro něj srozumitelnými významy-hodnotami. Aby se staly
hodnotou estetickou, musí být ze vzhledu krajiny pro vnímající subjekt čitelné. Na této čitelnosti se
podílí jak objektivně existující podoba krajiny, tak subjektivní dispozice subjektu (často podstatně
ovlivněná jeho existenciální situací). Podoba krajiny evokuje určité kladné, neutrální či záporné
významy a stává se tak pro pozorovatele znakem určitých hodnot (kladných, neutrálních či
záporných). Tyto hodnoty mají jak mimoestetickou povahu, tak povahu dříve osvojených hodnot.
Čitelnost hodnot z vnější podoby krajiny je obecnou a trvale přítomnou složkou lidského vnímání a
není výsledkem nějaké specializované estetické aktivity (Míchal, 2000).
2.3 Genius loci
S estetickým vnímáním krajiny úzce souvisí také vnímání významů a struktur, které krajina vyzařuje.
Každé místo v krajině vykazuje určitou přítomnost ducha – genia loci. Existují místa, kde lidé silně
pociťují tajemnost přírody, přítomnost minulosti či obecný řád věcí. Dle Šípka (2008) se genius loci
vztahuje k místu, které díky své historii, struktuře či spojitosti s lidským jednáním podmiňuje
hodnotové nebo emoční prožívání člověka, který se na daném místě nachází. Genius loci působí u
člověka prožitek, který je podstatou podobný estetickému prožitku. Aby bylo možné tento prožitek
zachytit, je nezbytné mít osobní zájem na kontaktu s místem (např. místo člověku něco připomíná) a
současně musí být splněna podmínka vytvořené distance2 („zamlžení“ - je to už dávno, jen se to
podobá). Jak uvádí Šípek (2006), zvláštní atmosféra genia loci se pravděpodobněji objevuje tam, kde
přítomné objekty ztrácí pro člověka své aktuální uplatnění nebo funkci a dojde k přesahu nad jejich
funkční význam.
Norský teoretik architektury a fenomenolog Norberg-Schulz (1980) zastává názor, že všechna místa
mají charakter a tento charakter je základním způsobem, jakým je nám svět dán. Norberg-Schulz
definuje místo jako „totální“ fenomén („total“ phenomenon), který nelze zredukovat na jeho vlastnosti,
2
Distance znamená, že s jevem, který nás osobně zaujme, nejsme v bezprostředních vazbách tělesných, fyziologických.
Jev zaujetí psychické distance umožňuje práci imaginace, dokreslování a přesahování mimo vlastní situaci. Tímto se
může projevit tlak archetypálních symbolů, aniž bychom si jich byli vědomi (Šípek, 2006).
7
ani prostorové vztahy, aniž by byla ztracena jeho přirozená povaha („osobnost místa“). Tvrdí, že
hmatatelné jevy a lidské pocity spolu vytváří určitý charakter prostředí a jeho atmosféru. Člověk
určitým způsobem chápe okolní prostředí a toto pochopení se snaží aplikovat do vytváření svého
vlastního prostředí trojím způsobem: (1) chce zviditelnit své pochopení přírody, (2) má tendenci
doplnit danou situaci něčím chybějícím či novým, (3) chce symbolizovat své pochopení přírody. Dle
Norberga-Schulze (1980) jsou při vzniku míst důležité tři vlastnosti organizování prostoru –
centrovanost, směr a rytmus.
Day (2002) dodává, že místa, stejně jako komunity, nelze vytvořit naráz, ale vyvíjejí se. Vznikají
procesuálně v návaznosti na proud času. Stejně jako lidé, mají několik vrstev bytí: svou substanci, svůj
život, své nálady a konečně svou nedefinovatelnou, ale hmatatelnou duši. Co místa říkají, se člověk
dozví z velké části při prvním dojmu. První dojem odhaluje něco z podstaty místa, iniciativy, projektu,
ještě předtím, než nás začnou mást detaily. Avšak základem pro poznání místa, tak jak bylo
zformováno minulostí, je pochopení toho, co vytvářelo a vytváří jeho „osobnost“ a možnost vnímat
jeho podstatu – genius loci.
Ačkoli může genius loci působit nejistým dojmem, jedná se o jednu z nejsilnějších esencí krajiny. Ducha
místa nelze hledat někde nad prostorem, je pevně vepsán do tvarů, struktur i barev krajiny (Cílek,
2007). Jak říká Day (2002): „Nejsou to ani architekti, ani plánovači či stavitelé, ale obyvatelé, kteří
v daných místech žijí a dávají jim jejich ducha. Duch je důležitější než vzhled, ačkoli obojí je obvykle
nerozlučně propojeno.“
8
3 PERCEPCE KRAJINY
Termín percepce pochází z latinského slova percipere znamenající získat, přijmout (Harper, 2010).
Definic pojmu percepce se objevuje několik (viz Schoenberg, 2009). Gates (1998) definuje percepci
jako výběrové přijímání a interpretaci informací z vnitřního a zejména pak vnějšího světa člověka.
Plháková (2003) ji označuje podobně jako proces organizace a interpretace senzorických informací,
jehož výsledkem je vjem, který se odlišuje od neúplných údajů zaznamenaných smysly. Říká, že objekt
není vnímán sám o sobě, ale je vnímán jako určitý nositel významů. Kelly (1998) označuje percepci
jako komplexní mentální aktivitu jedince obsahující vedle představivosti také pochopení či znalost.
Osbourne (1978) ji definuje jako selektivní a organizující proces, který je závislý na zvycích osvojených
jedincem a jeho aktuální pozornosti. Dle Tuan (1974) vychází percepce jak z reakce smyslů na vnější
podněty, tak ze záměrné činnosti, ve které určité jevy jsou vnímány jasně, zřetelně, zatímco jiné
ustupují do pozadí či nejsou patrné vůbec.
Souhrnně lze tedy percepci označit jako aktivní proces, který selektuje a organizuje vnímané objekty,
zároveň je komplexní mentální aktivitou čerpající z představivosti a porozumění, které se podílejí na
procesu vnímání.
S percepcí je úzce spojen pojem preference (z latinského prae-feró; dávám přednost, stavím do
popředí), který ve smyslu percepce znamená upřednostňovat něco před něčím na základě vyšší
náklonnosti či líbivosti. Výzkum preferencí lidí pro rozličné objekty (např. typy krajin, krajinné
elementy, typy městské prostředí aj.) je předmětem mnoha studií, jejichž výsledky jsou do značné míry
shrnuty v následujícím textu.
3.1 Fyziologické aspekty percepce krajiny
3.1.1 Úloha smyslů při percepci krajiny
Smysly jsou definovány jako orgánové systémy umožňující získávat informace z okolního světa i
vlastního těla. Kromě základních pěti smyslů (zrak, sluch, čich, chuť, hmat) registruje lidský
organismus řadu dalších jevů a stavů (např. bolest, teplotní změny, polohu aj.) (Vokurka a Hugo,
2007). Smysly umožňují člověku empiricky vnímat okolní svět a na základě nasbíraných informací
reagovat, případně s informacemi dále určitým způsobem nakládat.
Z hlediska estetiky a filosofie vůbec jsou smysly děleny do dvou skupin – na zprostředkovatele dálky
(např. zrak, sluch) a zprostředkovatele blízkosti (např. hmat) (Bell, 1999). Zrak ve spojení se sluchem,
případně i hmatem označuje Kant (1975) za smysl estetický (tzv. smysl komplexní „sensus communis“).
Tato definice estetického smyslu však není primárně orientována na krajinu, ale spíše na výtvarné
umění či hudbu, jako předměty estetického vnímání 18. století, jak upozorňuje Bell (1999).
3.1.2 Vizuální vnímání
Z evolučního hlediska je člověk lépe adaptován na vnímání vizuálních podnětů než na vstřebávání
jakýchkoli jiných informací. Prostřednictvím zraku se člověk učí, reaguje a hodnotí své okolí (Newby,
1971). Vizuální stimuly jsou také efektivnější při asociaci přidružených informací (Kaplan a Kaplan,
1989). Jakle (1987) dokonce definuje krajinu jako vizuální svět, který se rozprostírá před očima
pozorovatele. Také Stibral et al. (2009) tvrdí, že to, co je krajina, vychází především ze zrakové
zkušenosti, na druhé straně však uznávají, že vizuální percepce krajiny se neomezuje pouze na
aktuální vizuální pole, ale pozorovatel si je vědom své přítomnosti v krajině a toto vědomí spolu
s dalšími vjemy spoluvytvářejí a determinují aktuálně vnímané.
Z pohledu fyziologie lze vizuální vnímání definovat jako schopnost organismu vnímat a vyhodnocovat
podněty v určité viditelné oblasti elektromagnetického spektra a takto získávat informace o svém
okolí. Lidské oko je orgán, který poskytuje vjemy vidění a umožňuje získávat informace o okolním
světě ve vyšší míře než ostatní lidské smysly. Oko umožňuje rozpoznávat tvary, barvy a rozměry
9
objektů pomocí světla, které vnímané objekty odráží nebo vyzařují. Obraz vnímaného objektu se díky
lomu světelných paprsků uvnitř optického systému oka promítá na sítnici ostrý, zmenšený a obrácený.
Nervová vlákna očních nervů pak tento obraz přenáší do mozku, kde se automaticky obrací do správné
polohy (Fagura, 2008).
Jak uvádí Löw a Míchal (2003), sítnice lidského oka je schopná přesně zaznamenávat vjemy jen
v ohniskovém bodě, v němž jsou nahromaděny buňky zprostředkující vidění. S rostoucí vzdáleností
prvků od ohniskového bodu sítnice oka se vždy člověk soustředí na jednu oblast, ve které dokáže
průměrný jedinec vnímat nejvíce sedm položek najednou. Sochůrková (2006) v tomto směru
charakterizuje zrakové vnímání celostností a výběrovostí, kdy obraz vnímáme vždy jako celek,
přičemž určité části mohou na čas vystupovat a být vnímány jako dominantní na úkor pozadí celku a
při tomto vnímání si vybíráme z množství podnětů ty, které nás vědomě či nevědomě zaujmou. Zuska
(2001) označuje tento jev jako „figura - pozadí“ a považuje ho za fyziologickou součást zrakového
vnímání člověka.
3.2 Psychologické aspekty percepce krajiny
Většina autorů zabývající se percepcí krajiny uvádí tři hlavní psychologické aspekty mající vliv na
lidské vnímání: evoluční aspekty (fylogeneticky dané), kulturní vlivy a osobnostní
charakteristiky pozorovatele (např. Bourassa, 1991; Tveit et al., 2006; Fry et al., 2008). Librová
(2006) dodává, že lidský postoj ke krajině je utvářen vedle biofílie, evolučně podmíněného postoje ke
krajině, a intervence sociálních konstrukcí také popularizací současného vědeckého poznání. Jako
příklad Librová uvádí smrkovou monokulturu, o které lidé vědí, že je v krajině méně žádoucí než
přírodně blízký smíšený les a tyto své vědomosti promítají do svých estetických soudů a percepce
obecně.
Dearden (1989) ve své Pyramidě vlivů na percepci krajiny (viz Obr. 1) zpřesňuje osobnostní
charakteristiky pozorovatele, které ovlivňují jeho percepci, na familiaritu, demografické faktory a
socio-ekonomické vlivy. Dle Dearden (1989) tvoří základ pyramidy vrozené, evolučně podmíněné
faktory, které jsou společné pro všechny lidi. Kulturní vlivy jsou společné již jen pro určitou část
společnosti a nakonec socio-ekonomické faktory, demografické vlivy a familiarita jsou spojeny již jen
s jednotlivci či menšími skupinami v daném místě a čase.
Obr. 1 Deardenova pyramida vlivů (Dearden’s Pyramid of Influence)
Je třeba zdůraznit, že výše uvedené psychologické aspekty percepce krajiny se v procesu vnímání
vzájemně prolínají, spolupůsobí a v tomto směru se mohou také vzájemně tlumit či posilovat. Z tohoto
důvodu je potřeba na tyto aspekty pohlížet komplexně.
10
3.2.1 Evoluční aspekty percepce
Vývojem či tvarováním lidské psyché v průběhu evoluce obecně se zabývá evoluční psychologie
(Evolutionary psychology), která předpokládá, že určité psychické vlastnosti, sklony, kognitivní a
emoční aspekty jsou do jisté míry vrozené a dědičné (Barret et al., 2007). Lidská psychika je z pohledu
evoluční psychologie vybavena sadou „nástrojů“ vzniklých během evolučního vývoje. Tyto „nástroje“
mohou být vzhledem k jejich evolučnímu stáří sdíleny celou řadou organismů (tzv. evolučně starší) či
naopak mohou být vlastní pouze lidem (tzv. evolučně novější) (Stella a Stibral, 2009). Tooby a
Cosmides (1990) v tomto ohledu uvádějí, že v oblasti evolučních adaptací nelze očekávat výraznou
adaptibilitu lidského chování, neboť současné prostředí je odlišné od toho, ve kterém se toto chování
původně vyvíjelo3. Instinkty, které jsou součástí lidského myšlení, zůstávají tedy neměnné.
Biofilie – evolučně podmíněný postoj člověka ke krajině
Biofílie je biologicky zakotvená lidská potřeba spojovat se s přírodou. Jedná se o postoj, který si lidé
osvojili v evoluci svého druhu Homo sapiens a jeho biologických předků. Tento biofilní instinkt je
nevědomě uložen v našem podvědomí a od raného dětství se uplatňuje v našich postojích i samotném
chování. Z hlediska evoluce se jedná o vlastnost, která člověka zvýhodňuje (Wilson, 1984). Jung (1997)
v této souvislosti poukazuje na existenci tzv. kolektivního nevědomí, které je pro každého člověka
podobné. Je tvořeno duchovními obsahy získanými výhradně dědičností, nikoli individuální
zkušeností, které nejsou součástí racionálního vědomí. Kolektivní nevědomí je tvořeno předem
danými archetypy, které vymezují určitý druh chápání a jednání. V životních situacích dochází ke
konfliktům mezi archetypem a rozumem či vůli, kdy se archetyp projevuje jako instinktivní nutkání.
Biofilie je v řadě studií vysvětlována tzv. evolučními teoriemi (např. Zube, 1984; Hartig a Evans,
1993; Tveit et al., 2006), které se shodují, že člověk preferuje tu část, podobu či vlastnost krajiny, která
uspokojuje jeho biologické potřeby. Tím, že lidé mají stejný evoluční základ, jejich vnímání a
preferování krajiny je v určitém směru stejné. Mezi nejvíce citované evoluční teorie patří teorie tzv.
výhledu-úkrytu (Prospect – refuge theory), teorie savany (Savanna theory), Ulrichova psychoevoluční
teorie (Ulrich’s psychoevolutionary theory) a tzv. teorie zpracování informací (Information processing
theory).
Teorie výhledu-úkrytu (Prospect–refuge theory) (Appleton, 1975) navazuje na Appletonovu
Habitat teorii (Habitat theory), která hovoří o spontánním vnímání určitých vlastností
krajiny (tvarů, barev, prostorového uspořádání krajinných prvků a dalších), které působí jako
indikátory podmínek prostředí vhodného k přežití. Tyto krajinné vlastnosti vychází ze
selekčních tlaků působících na člověka během jeho evoluce (Appleton, 1975). Prospect–refuge
theory je již přesnější a poukazuje na biologickou úlohu člověka jako lovce i kořisti. Člověk má,
jako ostatní živočišné druhy, potřebu ochrany - úkrytu, stejně jako výhledu. V průběhu evoluce
si lidé tedy vyvinuli pozitivní reakce na krajiny, které poskytují možnost vidět a zároveň nebýt
viděn a naopak negativní reakce na krajiny nepřehledné a neprostupné. Z tohoto důvodu vidí
Appleton v přehledných a prostupných krajinách zdroj estetické libosti. Na druhé straně
pohled řady vědců (zejm. antropologů) k Prospect–refuge theory je kritický, odmítají především
primární evoluční úlohu člověka jako lovce či kořisti, na které je Appletonova teorie postavena
(viz např. Shepard, 1972, Geist, 1978; Cosgrove, 1980). I přes dílčí kritiku je však Prospect–
refuge theory obecně přijímána jako jedna ze základních evolučních teorií a podporovaná
řadou autorů (viz např. Beer, 1990; Hudson, 1992).
3
V oblasti evolučních adaptací lidí na současné prostředí se vůči evoluční psychologii vymezuje behaviorální ekologie
(Human behavioural ecology), která argumentuje tím, že lidé jsou spíše dobře adaptovaní na současné prostředí
s přiměřenou kapacitou pro rychlé změny ve fenotypu jako důsledkem zvětšení mozkové kapacity (Smith, 2000).
11
Teorie savany (Savanna theory) (Orians, 1980) říká, že z důvodu vývoje druhu Homo sapiens
ve východoafrické savaně je současná fyzická i psychická konstituce člověka adaptována právě
na tento typ prostředí, z čehož pramení i jeho estetické preference krajiny (Ulrich 1986). Nad
validitou teorie savany polemizují Stella a Stibral (2009), kteří poukazují na řadu sporných
míst této evoluční teorie. Předkládají zejména koncept prostředí evolučních adaptací (The
environment of evolutionary adaptedness; EEA), který je definován jako kombinace adaptačně
relevantních vlastností dřívějšího prostředí obývaného členy populace předků a nejedná se
tedy o žádný konkrétní bod v čase a prostoru. Právě zde vidí základní omyl této teorie, která
pojem prostředí chápe v konkrétním čase i prostoru a evoluční aspekty percepce krajiny do
značné míry zjednodušuje.
Ulrichova psychoevoluční teorie (Ulrich’s psychoevolutionary theory) (Ulrich, 1983), která
se zaměřuje vedle vizuální percepce určitého prostředí také na estetické a citové reakce s ním
spojené, předpokládá, že emocionální reakce v prvním momentu setkání s určitým prostředím
mohou být evolučně adaptivní. Tyto počáteční citové reakce jsou všeobecného charakteru
(jako např. zájem či strach) a jsou zpravidla zprostředkovány pouze city, které až následně
postupně přecházejí v psychosomatické vzrušení, poznání a emoce. Počáteční reakce na
prostředí jsou ještě stále součástí lidské psyché, ačkoli dnes již nejsou stěžejní pro přežití
(Hartig a Evans, 1993).
Ulrich (1983) uvádí několik vlastností prostředí, které tyto reakce evokují: složitost
(komplexity), struktura (structure), intenzita (depth), textura povrchů (grand surface texture),
podíl pohledově atraktivních ploch (focality), prvky nahánějící hrůzu (threatening features),
významné průhledy (deflected vistas) a vodní prvky (water). Ulrichova psychoevoluční teorie
se opírá o tvrzení řady autorů, že mnoho citů je intuitivní povahy podmiňující počáteční reakci
člověka na prostředí (např. Zajonc, 1980; Izard, 1977). Na druhé straně se tato teorie setkává i
s kritikou jejího omezeného přístupu k úloze poznání v percepci (např. Kaplan, 1995). Ulrich
považuje poznání za pomalý, úmyslný a příčinou podmíněný proces, zatímco Kaplan (1995),
stejně jako Macphail (1987) považují poznání naopak za rychlý, bezpodmínečný a nevědomý
proces.
Teorie přijímání informací (Information processing theory) (Kaplan a Kaplan, 1989) je
založena na lidské potřebě získávat informace a schopnosti je úspěšně zpracovávat. Člověk
potřebuje pochopit informace přijímané z okolního prostředí, aby v něm mohl přežít. Z tohoto
důvodu přirozeně preferuje ty vlastnosti a prvky v krajině, které jsou pro něj čitelné a jasné.
Information processing theory se opírá o Appletonovu Habitat theory, když říká, že s ohledem
na společný evoluční základ druhu Homo sapiens, existuje řada univerzálních krajinných
vlastností, které shodně ovlivňují preference každého člověka (Kaplan, 1987). Kaplan a Kaplan
(1989) na základě této teorie vytvořili procesně informační model (Process-Informative Model)
(viz Obr. 2), který pracuje se čtyřmi preferenčními prediktory: složitost (complexity), spojitost
(koherence), čitelnost (legibility) a tajemnost (mystery).
Složitost je charakterizována jako počet nezávislých prvků v krajině (příkladem může být žitné
pole s nízkou složitostí ve srovnání s přirozeným lesem se složitostí vysokou). Spojitost krajiny
je dána počtem a uspořádaností opakujících se prvků v krajině. Čitelnost je daná rozmístěním
prvků v krajině a stejně jako spojitost vypovídá o schopnosti člověka se v krajině snadno
zorientovat. Tajemnost krajiny představuje tu část krajiny, která pro člověka není čitelná, a
tudíž ji nemůže pochopit a zorientovat se v ní (více viz Kaplan a Kaplan, 1989).
Procesně informační model je aplikován v řadě výzkumů (např. Gimblett, 1990; Hartig et al.,
1991), mnoho studií na něj navazuje a dále jej rozpracovává (např. Tveit et al., 2006). Na druhé
straně, Bourassa (1991) poukazuje na určité nedostatky tohoto modelu, který klade důraz
pouze na některé z biologických základů estetického vnímání a ignoruje kulturní a osobnostní
aspekty estetické zkušenosti.
12
Obr. 2 Kaplanův procesně informační model (Process-Informative Model )
Understanding
Making sense
Exploration
Being involved
Immediate
The visual array
COHERENCE
Making
sense
now
Orderly, “hangs together”
Repeated elements, regions
COMPLEXITY
Being
involved
immediately
Richness,
intricate
Many different elements
Inferred
Future,
promised
Threedimensional
space
LEGIBILITY
MYSTERY
Expectation of future involvement
Expectation of making sense in
Promise of new but related
future
information
Finding one’s way there &
back
Distinctiveness
I přes společný předpoklad, že existuje vztah mezi evolucí člověka a jeho současnými preferencemi,
evoluční teorie se různí, pokud jde o samotné evolučně podmíněné psychologické procesy spojené s
percepcí. Například Kaplan a Kaplan (1989) ve své teorii přijímání informací kladou důraz na
kognitivní procesy, zatímco ostatní (Appleton, 1975; Orians, 1980; Ulrich, 1983) zdůrazňují spíše
procesy emotivní.
3.2.2 Kulturní vlivy na percepci
Pojem kultura pochází z latinského slova colere znamenající kultivovat, avšak pouze ve smyslu
obdělávání zemědělské půdy (agri cultura) (Harper, 2010). Teprve v 19. století se objevuje
antropologický význam tohoto pojmu, kdy anglický antropolog E. B. Tylor definuje kulturu jako
„komplexní celek zahrnující poznání, víru, umění, právo, morálku, zvyky a všechny ostatní schopnosti a
obyčeje, jež si člověk osvojil jako člen společnosti“ (Soukup, 2000).
Dle Soukupa (2000) lze chápat pojem kultura na dvou hierarchických úrovních:
Kultura je specifický lidský atribut, který není vlastní jiným biologickým formám života.
Kultura je tedy nejvýznamnější znak, jímž se druh Homo sapiens odlišuje od ostatních
živočichů.
Kultura je způsob života typický pro určitou skupinu lidí (společnost). V tomto významu
jednotlivé lokální kultury představují jedinečné a unikátní konfigurace artefaktů,
sociokulturních regulativů, idejí, symbolických systémů a kulturních institucí, sdílených a
předávaných členy určité společnosti či sociální skupiny.
O pojem kultury, tak jak je Soukupem (2000) definovaný v druhé úrovni, se opírají existující kulturní
teorie, které zdůrazňují, že kulturní odlišnosti vznikají z důvodu podstatných psychologických rozdílů
převažujících napříč společnostmi. Spojitost mezi kulturními odlišnostmi a rozdíly v percepci potvrzují
Maddux a Yuki (2006), kteří tvrdí, že kulturní pozadí člověka má významný vliv na způsob, jakým
vnímá své okolí a přemýšlí o něm. Tuan (1974) dokonce říká, že kultura může ovlivnit percepci do
takové míry, že člověk vidí věci, které ve skutečnosti vůbec neexistují. Tuto myšlenku podporuje
výsledky svého percepčního výzkumu Schoenberg (2009), která dokazuje, že ruští studenti jsou
v percepci ovlivněni svými minulými zkušenostmi z rodné krajiny natolik, že prvky z ruské krajiny
promítají do jiných krajin, aniž by se zde tyto prvky nacházely.
13
Vliv kulturního pozadí na percepci krajiny a obecně na přístup ke krajině potvrzuje řada studií (např.
Zube a Pitt, 1981; Van den Berg et al, 1998; Buijs et al., 2009). Většina z nich však porovnává pouze
rozdílnost v hodnocení přírodního či městského prostředí napříč kulturními skupinami (např. Kaplan
a Herbert, 1987; Van den Berg et al, 1998; Fraser a Kenney, 2000). Yang a Kaplan (1990) jsou
v percepčním výzkumu již detailnější a porovnávají preference jednotlivých krajinných elementů
napříč kulturami, stejně jako Schoenberg (2009). Dle Collier (1986) se kulturní pozadí jedince
projevuje především prostřednictvím systémů symbolů, významů a norem, které jsou předávány
z generace na generaci a v rámci každé kultury jsou tyto systémy odlišné.
3.2.3 Osobnostní charakteristiky a jejich vliv na percepci
Vedle evolučních a kulturních vlivů je v percepci krajiny člověk ovlivňován řadou dalších faktorů
vycházejících přímo z jeho demografických, sociálních a ekonomických charakteristik (Tuan, 1974;
Abello a Bernaldez, 1986; Strumse, 1996). Dearden (1989) ve své pyramidě vlivů, která je uvedena na
začátku této kapitoly (viz Obr. 1), umisťuje osobnostní charakteristiky jedince na její vrchol, přičemž je
hierarchicky dělí na familiaritu, demografické charakteristiky a socio-ekonomické faktory. Vzhledem k
vzájemné provázanosti demografických a socio-ekonomických faktorů a k variabilitě, se kterou jsou
oba pojmy používány (viz např. Tips a Savasdisara, 1986; Strumse, 1996), je vhodné tyto
charakteristiky osobnosti označovat komplexně jako socio-demografické faktory (viz Buijs et al.,
2009).
Na základě shodných socio-demografických charakteristik jsou lidé často uměle seskupovány (např.
věkové skupiny, environmentalisté, farmáři, rodáci aj.) a ve spojitosti s jejich preferencemi se hovoří o
tzv. skupinových odlišnostech (group differences). V této souvislosti navrhují Buhyoff et al. (1978)
využití těchto skupinových preferenčních odlišností v krajinně-architektonické praxi, kdy by mohli
krajinní architekti vcelku přesně předpovídat preference svých klientů.
Socio-demografické faktory, skupinové odlišnosti
Socio-demografické faktory, kterým dosud byla věnována ve výzkumu vizuálních preferemcí nejvyšší
pozornost, jsou věk, pohlaví, úroveň vzdělání, profesní specializace či výše příjmu. Do často
zkoumaných socio-demografických charakteristik jedince se řadí také místo jeho narození a místo
současného bydliště. Obě tyto charakteristiky úzce souvisejí s familiaritou, které bude věnována
pozornost v následující kapitole.
Věk
Jak ukazuje řada studií (např. Lyons, 1983; Van den Berg et al., 1998; Scott et al., 2002) způsob, jakým
člověk vnímá své okolí, se v průběhu jeho života mění. Nejvíce se v percepci krajiny odlišují dvě věkové
skupiny: děti (do cca 12 let věku) a starší lidé. Starší lidé jsou obecně více kritičtí ve vizuálním
hodnocení krajiny než lidé mladší (Lyons, 1983). Dearden (1984) uvádí, že starší lidé jsou více
tolerantní při vnímání výrazně urbanizované periurbánní krajiny než lidé mladší. Strumse (1996) ve
své studii naopak zjišťuje, že starší lidé více preferují krajinu obhospodařovanou před krajinou
přírodní, což potvrzují také Van den Berg et al. (1998). Ruso et al. (2004) navíc uvádějí, že děti
upřednostňují krajinu přehlednou a otevřenou více než dospělí. Gibson (1986) dále zjišťuje, že děti
mají sklon interpretovat krajinu na základě její funkce, zatímco dospělí interpretují krajinu podle její
formy. Na druhé straně, některé studie ve svých výsledcích zamítají věk respondenta jako sociodemografický faktor signifikantně ovlivňující vizuální percepci (např. Tips a Savasdisara, 1986; Van
den Berg a Van Winsum-Westra, 2010).
14
Pohlaví
Ženy obecně vykazují kladnější postoj k přírodě než muži, což se promítá do jejich vnímání krajiny a ve
výsledku ženy celkově pozitivněji hodnotí vizuální kvalitu krajiny než je tomu u mužů (Lyons, 1983;
Strumse, 1996; Lidemann-Matthies et al., 2010). Dearden (1984) dokonce uvádí vyšší toleranci žen
k zastavěnému území v krajině než je tomu u mužů. Strumse (1996) vidí důvod těchto preferenčních
odlišností již v evoluci člověka. Ženy jsou dokonaleji adaptovány na percepci a zapamatování si podoby
krajiny, muži jsou naopak lépe přizpůsobeni logickému odvozování a orientaci v krajině (Silverman a
Eals, 1992). Tyto adaptace vycházející z prehistorických úloh mužů – lovců a žen – pastevců či sběračů
jsou zakódovány ve způsobu vnímání obou pohlaví. Ženy ve výsledku hodnotí krajinu lépe, neboť je
pro ně lépe čitelná (více viz Kaplan a Kaplan, 1989). Ačkoli převažují studie dokazující vliv pohlaví na
vizuální preference, několik autorů dochází k opačným závěrům (např. Tips a Savasdisara, 1986;
Sklenicka a Molnarova, 2010).
Vzdělání
Úroveň vzdělání, jak dokládá řada studií (např. Van den Berg et al., 1998; Zheng et al., 2011), má
významný vliv na vizuální percepci krajiny. Ve většině z nich se však porovnává pouze úroveň
akademického a neakademického vzdělání. Podle Van den Berg a Van Winsum-Westra (2010)
upřednostňují vysokoškolsky vzdělaní lidé divokost, naopak méně vzdělaní lidé preferují více krajinu
obhospodařovanou, což podporují také Virden (1990), Buijs et al. (2009) či Lindemann-Matthies et al.
(2010). Sklenicka a Molnarova (2010) rovněž ukazují, že s rostoucím vzděláním roste náklonnost
k divokosti v lesní krajině a naopak klesá náklonnost k hospodářskému typu lesa. Důvod těchto
preferencí u vzdělanějších lidí vidí autoři ve vyšším povědomí o ekologických přínosech, které s sebou
přirozenost či divokost v krajině přináší. I když převažují výsledky percepčních výzkumů dokazující
signifikantní vliv vzdělání na vizuální preference, například Dearden (1984) ve své studii faktorů
ovlivňujích preference zaujímá opačné stanovisko.
Profesní specializace
Vedle samotné úrovně dosaženého vzdělání hraje významnou roli v celkovém přístupu ke krajině také
obor studia či jiná oborová specializace (Zheng et al., 2011). Jinak pohlíží na krajinu lesník, zemědělec,
architekt, ekonom či ekolog. Van den Berg a Koole (2006) poukazují na výrazně vyšší preference
environmentalistů (ochránců přírody, ekologů) pro krajinu přírodní - neobhospodařovanou ve
srovnání s farmáři, kteří naopak více preferují krajinu obhospodařovanou. Totéž předkládají ve své
studii Daniel a Boster (1976) či Natori a Chenoweth (2008). Důvod těchto preferenčních odlišností
vidí autoři jednak v ekocentrickém postoji environmentalistů ke krajině, jednak v dlouhodobé
zkušenosti farmářů se zemědělskou krajinou a jejich přímé závislosti na zemědělství jako takovém.
Týž postoj environmentalistů potvrzují Özgüner et al. (2007), když porovnávají preference zástupců
ochrany přírody, místní samosprávy a soukromých krajinně-architektonických společností pro
naturalistický nebo konvenční krajinářský styl. Özgüner et al. ukazují, že naturalistický styl je
preferován pouze zástupy ochrany přírody, zatímco ostatní obory naopak věří v jejich možnou
koexistenci. Savolainen a Kellomäki (1984) na druhé straně ukazují, že rozdíly ve vizuálních
preferencích nelze přičíst profesní specializaci jedince.
V řadě preferenčních výzkumů jsou lidé seskupováni na základě jejich profesní specializace (případně
ve spojení s dosaženou úrovní vzdělání) do skupin experti a non-experti (laici, širší veřejnost) (např.
Buhyoff et al., 1978; Strumse, 1996; Vouligny et al., 2009). Kaplan a Kaplan (1989) poukazují na
průkazné odlišnosti v preferencích expertů a laiků. Podstatu těchto odlišností vidí ve způsobu vnímání
krajiny experty, které je ovlivněno jejich zkušenostmi a znalostmi z oboru a praxe.
15
Výše příjmu
Výše příjmu souvisí s celkovou životní úrovní jedince. V rámci percepčních výzkumů kvantifikuje
sociální třídu, do které jedinec spadá. Často je výše příjmu spojována s úrovní dosaženého vzdělání a
sledované skupiny tak tvoří např. vysokoškoláci s vysokými příjmy či naopak lidé bez vzdělání
s nízkými příjmy. Studií zabývajících se vlivem výše příjmu na percepci krajiny není mnoho (zejména
ve srovnání se zaměřením na věk či pohlaví), svými tvrzeními se však víceméně doplňují. Podle Van
den Berg a Van Winsum-Westra (2010) upřednostňují lidé s vyššími příjmy v krajině divokost. Tento
závěr potvrzují také Virden (1990) či Sklenicka a Molnarova (2010). Také Dearden (1984) říká, že lidé
s vyššími příjmy vykazují nižší toleranci k periurbánní krajině než lidé s příjmy nižšími. Larsen a
Harlan (2006), zkoumající preference typu městské zeleně v residenční krajině, ukazují, že obyvatelé
s nižšími příjmy preferují trávníky, zatímco obyvatelé o středních a vyšších příjmech preferují spíše
přítomnost dřevin a vodních prvků. Důvod autoři vidí zejména ve vědomí finančních nároků na údržbu
obou typů zeleně, která se promítá do preferencí. V opozici těchto studií stojí například Tips a
Savasdisara (1986), kteří na základě výsledků své studie tvrdí, že výše příjmu nehraje žádnou roli ve
vizuálních preferencích.
Familiarita, place attachment
Pojem familiarita pochází z latinského slova familiaritas znamenající intimitu, přátelství (Harper,
2010). Familiarita představuje vztah mezi lidmi a krajinou, značí náklonnost člověk k určité krajině,
která je mu důvěrně známá (např. krajina domova). Familiarita je odrazem přímé zkušenosti s daným
územím, neboť místa, ke kterým si lidé utvářejí familiární vztah, jsou především místa spojená s jejich
dětstvím, místa současného pobytu či taková, která jsou jimi často navštěvovaná či jinak pravidelně
užívaná (místa rekreace, zaměstnání apod.) (Kaplan a Kaplan, 1989). Hay (1998) tvrdí, že familiérní
vztah k místům, který si člověk vytvoří v dětství je silnější než familiérní vztah vytvořený v dospělosti.
Dle Haapala (2005) je familiarita výsledkem přivlastnění si daného prostředí („tady u nás“), ztotožnění
se s ním a vytvoření si s prostředím signifikantní vazby. Ujang (2008) v této souvislosti dělí familiaritu
do čtyř hlavních dimenzí: (1) znalost území (vědět, kde místo je), (2) vizuální rozpoznatelnost území
(poznat místo pohledem), (3) znalost názvu území, (4) interakce s daným územím.
Familiarita je často ztotožňována s pojmem place attachment, který je definován jako afektivní vztah
mezi lidmi či skupinami lidí a určitými místy (Hidalgo a Hernández, 2001). Tento vztah však, na rozdíl
od familiarity, nemusí mít vždy familiérní povahu. Navíc familiarita je vztah téměř vždy pozitivní,
zatímco place attachment může být i negativního charakteru. Dalo by se říci, že familiarita je určitým
fenoménem vycházejícím z place attachmentu, stejně jako koncepty „place dependence“, „rootedness“ či
„place identity“ (viz Kyle et al., 2004).
Scannell a Gifford (2010) představují place attachment jako tří-dimenzionální schéma (viz Obr. 3)
zahrnující osobu (who is attached), psychologický proces (how are affect in attachment?) a místo
(object of attachment?).
Obr. 3 Tří-dimenzionální schéma place attachmentu podle Scannell a Gifford (2010). Schéma
znázorňuje faktory mající vliv na place attachment a z nich plynoucí variabilitu povahy tohoto vztahu.
16
Význam vlivu familiarity na vizuální preference potvrzují např. Strumse (1996), Kyle et al. (2004) či
Walker a Ryan (2008). Dearden (1984) prezentuje familiaritu ke krajinnému typu jako významný
prediktor krajinných preferencí. Totéž potvrzují Van den Berg a Koole (2006) zjištěním významné
preferenční odlišnosti mezi obyvateli krajiny zemědělské a urbanizované. Lyons (1983) zase
poukazuje na významný vliv familiárního vegetačního biomu na vizuální preference krajiny. Kaplan a
Kaplan (1989) dokonce označují familiaritu za hlavní faktor ovlivňující variabilitu preferencí. Přesto
existují některé studie, které uvádějí negativní korelaci mezi familiaritou a krajinnými preferencemi
(např. Penning-Rowsell et al., 1977).
3.3 Atributy krajiny ovlivňující vizuální percepci
Při vnímání krajiny zaměřují lidé svou pozornost na jednotlivé prvky či vlastnosti, z nichž se krajina
skládá. V tomto směru jsou lidé schopni zapamatovat si často i nejmenší detaily vnímané krajinné
scény (Karjalainen a Tyrväinen, 2002). Tento jev je z větší části podmíněn evolucí člověka. Společný
evoluční základ lidského rodu vedl k tomu, že existují určité krajinné vlastnosti či prvky, které lidé
veskrze vnímají kladně či záporně (Tveit et al., 2006). Na druhé je dokázáno, že variabilita vnímání
těchto prvků souvisí také s kulturním a socio-demografických pozadím osobnosti člověka.
Výzkumem vlivu dílčích krajinných atributů na percepci krajiny se zabývá řada studií (např. Arriaza et
al., 2004; Cañas et al, 2009; Tempesta, 2010). Přesto není dosud jednoznačně určeno, které
z krajinných atributů jsou preferenčně podstatné a které nikoli, stejně tak do jaké míry ovlivňuje který
atribut výslednou percepci krajiny (Williams et al., 2007).
Charakter a přítomnost krajinných atributů v rámci krajinné scény jsou do značné míry dány typem
krajiny, ve kterém se hodnocená krajinná scéna nalézá (Bulut and Yilmaz, 2007). Atributy zemědělské
krajiny se mohou odlišovat od podstatných atributů krajiny lesní, městské či těžební a naopak.
Otázku, jaké podstatné fyzicky vnímané elementy tvoří obraz městské krajiny, se pokoušel zodpovědět
americký urbanista Kevin Lynch ve své studii The Image of the City (Lynch, 1960). Na základě
dotazování obyvatel vyčlenil těchto pět elementů:
Cesty (Paths) - dráhy, po kterých se pozorovatel obvykle nebo příležitostně pohybuje (ulice,
chodníky, kanály, železnice)
17
Okraje (Edges) - lineární prvky, které nejsou pozorovateli přímo využívány, jedná se často o
bariéry vymezující jednu oblast města od druhé (břehy, železniční koridory, hranice zástavby)
Oblasti (Districts) - střední nebo velké části měst nesoucí pro pozorovatele charakteristické
znaky a pozorovatel je tak schopen město do oblastí strukturovat
Uzly (Nodes) – strategická místa ve městě; místa křížení a místa koncentrace lidí (křižovatky,
místa přestupů, sbíhání cest, náměstí, oblíbené restaurace, obchody)
Významné prvky (Landmarks) - body zájmu, které mají povahu externích vizuálních
orientačních prvků (např. budovy, stromy, dominanty aj.)
Podle Lynche (1960) jsou právě významné prvky z pětice elementů nejdůležitější při tvorbě
vnímaného obrazu městského prostředí. Významné prvky mohou být jak unikátní a snadno
zapamatovatelné, tak izolované, bez zvláštního výrazu. Podle povahy významných prvků mohou být
vnímány buď z bezprostředního okolí nebo z dálky (kostelní věž nebo ozdobný rám dveří). Zároveň se
významné prvky mohou ve vnímaném obrazu města vzájemně posilovat nebo naopak popírat (např.
strom u sochy, komín vedle kostelní věže).
Pětice elementů, které Lynch definoval jako podstatné fyzické prvky tvořící image města, jsou
přítomny nejen v krajině městské, ale lze je identifikovat i v ostatních krajinných typech. Jejich
uplatnění tedy zdaleka přesahuje hranice typu prostředí, jímž se Lynch zabýval.
Významnou prací na poli vizuální percepce krajiny je review vybraných stěžejních percepčních studií
od autorů Tveit, Ode a Fry (Tveit et al., 2006). Review uvádí teoretický rámec vlastností krajiny
utvářející její vizuální charakter. Ke každé vlastnosti řadí autoři její vizuální rozměr (visual dimensions)
i dílčí krajinné elementy (landscape attributes) tak, jak je citují dosavadní percepční studie. Teoretický
rámec shrnujeme v následujícím přehledu (zdroj: Tveit et al., 2006):
Concept
Dimensions
Landscape attributes
Stewardship
sense of order; sense of signs of use/non-use; vegetation succession;
care; upkeep
buildings, linear features (fences, paths etc.)
management detail; drainage; waste
Coherence
harmony; unity/holistic; land use; water; pattern
land-use suitability
Disturbance
lack of contextual fit; extraction; natural disturbance (fire and windfall);
lack of coherence
constructions (motorway; infrastructure; urban
elements; temporary constructions)
Historicity
historical
continuity; visible time layers; cultural elements (historical
historical richness
agricultural buildings, ruins, cairns, signs of
earlier cultivation, fences, stone walls, historical
roads and paths); traditional agricultural
structures
Visual scale
visibility;
grain size
Imageability * )
spirit of place; genius spectacular elements;
loci;
uniqueness/ water; iconic elements
distinctiveness;
vividness
Complexity
diversity;
variation; linear features; point features; land cover; land
complexity of patterns form
and shapes
openness; topography; vegetation; man made obstacle
panorama;
landmarks;
18
Naturalness
intactness; wilderness; natural feature; structural integrity of vegetation;
natural;
ecologically vegetation/land-cover type; water; management;
robust
patch shape; edge shape
Ephera
seasonal change (human land cover/vegetation; animals; land use
imposed and natural); (ploughing,
weather related changes
etc.); water (colour reflections and waves);
weather
*) Qualities of a landscape present in totality or through elements; landmarks and special features,
both natural and cultural, making the landscape create a strong visual image in the observer, and
making landscapes distinguishable and memorable.
Vliv konkrétních krajinných elementů na vizuální percepci zkoumá řada autorů, přesto lze vyčlenit
několik elementů (příp. jejich seskupení), kterým je věnována nejvyšší pozornost. Většinu z nich uvádí
ve svém teoretickém rámci také Tveit et al. (2006), jejich úlohu při vizuální percepci však blíže
nerozvádí.
Vegetace
Pozitivní vliv vegetace, zejména vzrostlé stromové zeleně, na vizuální percepci krajiny uvádí Ulrich
(1986), Misgav (2000) či Han, 2007. Sklenicka a Molnarova (2010) v této souvislosti poukazují na nižší
vizuální preference pro krajinu s mladou, dosud nevzrostlou vegetací ve srovnání s krajinnou se
vzrostlými dřevinnými společenstvy. Misgav (2000) navíc uvádí, že lidé se vzájemně liší ve vizuálních
preferencích pro jednotlivá vegetační společenstva a jejich formace. Například lesní či parkové
formace preferují více než křovinné a travinné porosty. Také denzita vegetace a její výška se ukazují
být rovněž významnými prediktory vizuálních preferencí (Lamp a Purcell, 1994). Vysoké stromy jsou
více preferovány než stromy nízké či keře (např. Ulrich, 1986, Kaplan a Kaplan, 1989). Rovněž
vegetace o nízké denzitě je preferována v krajině více než husté porosty (Daniel a Boster, 1976; Ulrich,
1986).
Vodní prvek
Přítomnost vodního prvku v krajinné scéně podmiňuje její pozitivní vnímání, jak dokládají Bergen et
al. (1995), Arriaza et al. (2004) či Acar a Sakıcı (2008). Charakter nejvíce preferovaných vodních prvků
zkoumali Bulut a Yilmaz (2009), když zjistili, že nejvíce je preferováno jezírko přírodní povahy, které
je součástí městského prostředí (např. jezírko v parku). Naopak nejméně preferována je scéna
rozvodněného koryta řeky ve volné krajině. Důvod těchto preferencí vidí autoři ve vyšším počtu lidí
žijících ve městech, u nichž převažuje přímá zkušenost s městským typem vodního prvku, kterou
preferencí promítají.
Topografie, terénní reliéf
Vliv topografie na vizuální preference potvrzují například Hammitt et al. (1994) či Bulut a Yilmaz
(2007). Jak uvádí Arriaza et al. (2004), přítomnost hor v krajinné scéně výrazně zvyšuje její vizuální
preference. Na druhé straně Tveit et al. (2006) namítají, že topografie uspořádává krajinu do menších
prostorů (landscape rooms), čímž má bezprostřední vliv na další aspekty vizuálního charakteru krajiny
(např. měřítko (visual scale), složitost (complexity) a imeageability) a není tedy možné jednoznačně
určit její vliv na vizuální preference.
19
Míra lidského vlivu (degrese of human influence)
Vizuální percepcí krajiny viditelně ovlivněné člověkem a krajiny přírodní se zabývá velké množství
studií (např. Hodgson a Thayer, 1980; Kaplan a Kaplan, 1989; Simonič, 2003; Van den Berg a Koole,
2006). Většina z nich potvrzuje, že přírodní prostředí je preferováno více než prostředí ovlivněné
člověkem. Van den Berg a Koole (2006) však ukazují, že tyto vyšší preference pro přírodní charakter
krajiny neplatí ve všech krajinných typech a jsou odrazem socio-demografických charakteristik
pozorovatele.
S přírodním prostředím úzce souvisí tzv. divokost (wilderness) v krajině. V zemědělské krajině je
přítomnost divokosti vnímána veskrze pozitivně (např. Arriaza et al., 2004). Opačně je tomu však
například v krajinách lesních, kde je více preferován hospodářský typ lesa (Van den Berg a Koole,
2006).
Přítomnost prvků vytvořených člověkem ve volné krajině má rovněž vliv na vizuální vnímání takovéto
krajiny. Výzkumy ukazují, že objekty tradiční architektury či udržované historické objekty jsou
vnímány pozitivně (Arriaza et al., 2004), zatímco například městská zástavba, průmyslové areály a
silnice jsou vnímány spíše negativně (Strumse, 1994; Purcell et al., 1994). V tomto směru hovoří autoři
o pozitivních a negativních prvcích vytvořených člověkem (positive and negative man-made elements)
s ohledem na jejich estetickou a historickou hodnotu (Arriaza et al., 2004; Tempesta, 2010).
Vedle samotné přítomnosti fyzických elementů v krajině je pro vizuální preference důležitá také jejich
konfigurace představovaná zejména pestrostí elementů, kontrastem barev i forem a prostorovou
strukturou (De la Fuente de Val et al., 2006; Tveit et al., 2006). Hands a Brown (2002) a Cañas et al.
(2009) poukazují na vyšší preference pro vyšší barevný kontrast, vyšší kontrast forem a pestrost
krajinných elementů. Vyšší vizuální preference pro heterogenní prostorovou strukturu krajinných
elementů uvádí De la Fuente de Val et al. (2006).
20
4 HODNOCENÍ VIZUÁLNÍ KVALITY KRAJINY
4.1 Význam hodnocení vizuální kvality krajiny v plánovacích procesech
V posledních letech sílí zájem o začleňování hodnocení vizuální kvality krajiny do plánovacích procesů.
Tento trend vychází především ze stále rostoucího fenoménu krajiny volného času. Roste úloha krajiny
pro rekreační využívání a s ním spojeného přímého kontaktu lidí s krajinou. Lidé od krajiny již
neočekávají především produkci potravin či jiných surovin, ale požadují přístupnou a krásnou krajinu,
ve které by trávili svůj volný čas (Buijs et al., 2006).
Tyto stále rostoucí požadavky na esteticky hodnotnou okolní krajinu a z nich plynoucí potřebu
takovouto krajinu chránit, vedly ke vzniku institutu krajinného rázu (tzv. charakteru krajiny;
landscape character). Krajinný ráz představuje zejména přírodní, kulturní a historickou
charakteristiku určitého místa či oblasti, zahrnuje však také neméně významné estetické a vizuální
hodnoty v krajině. Různé země pojímají krajinný ráz různě. V České republice je krajinný ráz
legislativně vymezen §12 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Hodnocení krajinného
rázu v České republice není zatím blíže specifikováno žádnou vyhláškou či standardizovaným
postupem. Ve Velké Británii dosahuje ochrana krajinného rázu a estetických hodnot v krajině nejdelší
tradice. Existují zde čtyři národní standardizované systémy hodnocení krajinného rázu (jiný pro Anglii,
Skotsko, Wales a Severní Irsko) s detailně propracovanými metodikami používající rozdílné přístupy
(Landscape Character Assessment, LCA). V Dánsku je hodnocení krajinného rázu součástí prostorového
plánování ve třech hierarchických úrovních (národní, regionální a lokální). Dánské hodnocení
krajinného rázu vychází z anglických zkušeností a plně využívá metody geografických informačních
systémů GIS (Lipský a Romportl, 2007).
Význam percepčních hodnot v krajině uznává také Evropská úmluva o krajině (European Landscape
Convension; Council of Europe, 2000), když definuje krajinu jako „část území, tak jak je vnímána
obyvatelstvem, jejíž charakter je výsledkem činnosti a vzájemného působení přírodních a/nebo lidských
faktorů“.
Zapojení smyslového vizuálního vnímání do plánování městského prostředí prosazoval v polovině
dvacátého století také Kevin Lynch, zmíněný již v kapitole 2.3. Dle Lynche (1960) má čitelnost
prostředí zásadní význam při jeho utváření, neboť aby mohl urbanista městu porozumět, musí ho
posuzovat způsobem, jakým ho vnímají jeho obyvatelé. Jako výsledek tohoto dvojsměrného procesu
vnímání (pozorovatel - prostředí) vzniká tzv. image (obraz) prostředí. Lynch (1960) poukazuje na
nezbytnost zájmu urbanisty o tzv. obecné image neboli zobecněné představy společné pro větší počet
obyvatel (základní elementy tvořící dle obyvatel image města jsou uvedené v kapitole 2.3). Ty by měly
být výchozím bodem pro plánovací procesy, neboť výsledný model prostředí pak bude sloužit mnoha
lidem. Lynch se touto svou percepční teorií podílel na urbanistických studiích mnoha amerických
měst, jako např. Bostonu, Dallasu, Los Angeles a dalších.
Jak poukazuje Misgav (2000), aby bylo zajištěno efektivní plánování a management budoucí krajiny, je
nezbytné rozumět způsobu, jakým lidé vnímají své okolní prostředí, neboť krajina není tvořena jen
přírodními procesy, nýbrž je spoluutvářena také specifickou identitou vycházející z lidské percepce.
4.2 Přístupy k hodnocení vizuální kvality krajiny
Přístup expertní je obecně založen na předpokladu, že experti jsou schopni na základě svých
dovedností, znalostí a profesních zkušeností objektivně zanalyzovat krajinu a tuto analýzu převést na
pravidla využitelná v rozhodování při plánování krajiny (Misgav, 2000). Tato objektivita expertního
hodnocení by měla odolat jak působení vnějších vlivů, tak kulturním a individuálním odlišnostem
experta (Daniel a Vining, 1983). Expertní přístup dále předpokládá, že expert je kompetentní pro
kvantifikaci estetických hodnot krajiny, které leží v určitém počtu univerzálních parametrů (Vouligny
et al., 2009). To znamená, že v rámci expertního přístupu jsou biofyzikální vlastnosti krajiny
transformovány do parametrů jako tvar, linie, barva či rozmanitost. Tyto parametry jsou následně
21
expertem vyhodnoceny jako univerzální indikátory kvantifikující estetickou kvalitu krajiny (Daniel,
2001).
Přístup participační představuje přímé zapojení aktérů, převážně laiků (přímých uživatelů území,
širší veřejnosti), do hodnocení vizuální kvality krajiny. Participační přístup vychází převážně z
vizuálního hodnocení krajiny, které provádějí samotní aktéři a které je založeno na způsobu, jakým je
krajina aktéry vnímána. Významnou úlohu zde hraje také přímá zkušenost s krajinou, kterou aktéři při
vizuálním vnímání uplatňují. Z tohoto důvodu označuje řada autorů tento přístup jako tzv.
participačně-percepční (public perception-based approach) (např. Daniel, 2001; Rogge et al., 2007).
Biofyzikální vlastnosti krajiny jsou tímto přístupem považovány za podněty, které evokují esteticky
relevantní psychologické odezvy prostřednictvím přímého smyslově-percepčního procesu a/nebo skrz
kognitivní konstrukce (jako např. čitelnost, tajemství aj.).
Participační hodnocení vizuální kvality krajiny je zpravidla prováděno sociologickým výzkumem, jehož
výstupem je určitá sada hodnocení jednotlivých aktérů. V případě kvantitativního sociologického
výzkumu je tato sada hodnocení statisticky vyhodnocována a teprve závěry ze statistické analýzy je
možné interpretovat pro potřeby plánování.
Porovnání expertního hodnocení vizuální kvality krajiny a hodnocení širší veřejností bylo provedeno
v řadě studií (např. Strumse, 1996; Vouligny et al., 2009). Bylo zjištěno, že existují odlišnosti mezi
výstupy obou hodnocení a že experti si tyto rozdílnosti v pohledu na vizuální kvalitu krajiny mnohdy
neuvědomují (Strumse, 1996). Expertní hodnocení vizuální kvality krajiny se často setkává s kritikou,
zejména s ohledem na objektivitu, spolehlivost a validitu hodnocení (Misgav, 2000). Řada autorů
v tomto směru poukazuje na několik důvodů, proč je expertní hodnocení takto kritizováno. Scott
(2002) tvrdí, že obyvatelé většinou vidí krajinu jako celek a zřídkakdy ji „rozkrajují“ na homogenní
části, jako je tomu u expertů. Rogge et al. (2007) argumentují tím, že experti mají tendence obcházet
místní a neoficiální informace o dané krajině a klást důraz na vlastnosti, znaky a prvky regionálního a
národního významu, čímž riskují, že výsledné hodnocení bude irelevantní a nepoužitelné pro širší
veřejnost, která je schopna identifikovat jak znaky lokálního, tak vyššího významu. V tomto směru lze
experty označit za nositele odborné znalosti, kteří vedle legislativních a metodických zdrojů vycházejí
ve svém hodnocení také ze své zkušenosti z praxe. Obyvatelé jsou nositeli místní znalosti a uživatelé
hodnocené krajiny.
Z pohledu realizace obou způsobů hodnocení vizuální kvality krajiny v praxi je třeba uvést, že expertní
přístup je časově i personálně méně náročný než je tomu u hodnocení veřejností. Na druhé straně
zapojení veřejnosti s sebou přináší nové informace, které může pouze expertní hodnocení opomenout.
Kombinace expertního a participačního přístupu se jeví především v plánovacích procesech jako
nejefektivnější řešení (Dearden, 1985; Vouligny et al., 2009).
Participační výzkumy vizuálních preferencí jsou zpravidla založeny na principu zjišťování, jaká
krajina, krajinný typ, element či charakteristika jsou veřejností preferovány více než jiné (viz např.
Kaplan a Herbert, 1987 či Zheng et al., 2011). Preferenční výzkumy probíhají formou sociologického
výzkumu, technikou rozhovoru či dotazníkového šetření. Porovnáním obou technik se zabývá Disman
(2008), který shrnuje, že použití rozhovoru s sebou nese dvě významná úskalí – možnost zkreslení
vyvolané tazatelem a vysokou nákladnost výzkumu. Porovnání vlastností obou technik, tak jak je uvádí
Disman (2008) shrnujeme v následujícím přehledu:
Rozhovor
Dotazník
Pracná a nákladná technika sběru informací
Vysoce efektivní technika, která může
postihnout velký počet jedinců při relativně
malých nákladech
Časová náročnost
Možnost získat informace od velkého počtu
jedinců v poměrně krátkém čase
22
Anonymita výzkumu je pro respondenty málo Anonymita je relativně přesvědčivá
přesvědčivá
Rozdíly mezi různými tazateli rozdíly v jejich Formální shodnost podnětové situace je
chování mohou vyvolat zkreslení
vysoká, zkreslení je prakticky vyloučeno
Nutnost vyškolení tazatelů v terénu
Tazatelé v terénu jsou nezbytní jen někdy,
požadavky na jejich zaškolení jsou nízké
Pro respondenta je obtížnější
odpovědi na některé otázky
vynechat Pro respondenta je snadné vynechat odpovědi
na některé otázky
Je téměř jisté, že dotazovaná osoba je ta, která Je možné, že otázky nezodpověděla vybraná
byla vybrána do vzorku
osoba
Úspěšnost dokončených rozhovorů je vysoká
Návratnost je nízká
23
5 Závěr
Z definice krajiny obsažené v Evropské úmluvě o krajině vyplývá, že krajina znamená jak fyzický
prostor, tak způsob jakým je tato fyzická struktura vnímána lidmi, kteří v ní žijí nebo jí procházejí.
Takováto podoba krajiny vznikající na základě shodného vnímání jejími obyvateli by měla být
výchozím bodem pro plánovací procesy, neboť výsledné prostředí pak bude sloužit právě jim.
24
6 Literatura
Abello, R.P., Bernaldez, F.G., 1986. Landscape preference and personality. Landscape and Urban
Planning 13, 19-28.
Acar, C., Sakıcı, Ç., 2008. Assessing landscape perception of urban rocky habitats. Building and
Environment 43, 1153–1170.
Appleton, J., 1975. The Expirience of Landscape. London, Wiley, Chichester, 293 pp.
Arriaza, M., Cañas-Ortega, J.F., Cañas-Madueño, J.A., Ruiz-Aviles, P., 2004. Assessing the visual quality
of rural landscapes. Landscape and Urban Planning 69, 115-125.
Barret, L., Dunbar, R., Lycett, J. 2007. Evoluční psychologie člověka. Portál, Praha, Česká republika.
Beer, A.R., 1990. Environmental Planning for Site Development. E and F.N. Spon, London, 319 pp.
Bell, S. 1999. Landscape: pattern, perception and process. London: E & FN Spon. ISBN 978-0-41920340-0.
Bell, S., 2004. Elements of Visual Design in the Landscape, second ed. E.&F.N. Spon, London.
Bergen, S.D., Ulbricht, C.A., Fridley, J.L., Ganter, M.A., 1995. The validity of computer-generated graphic
images of forest landscape. Journal of Environmental Psychology 15, 135-146.
Bernaldez, F.G., Ruiz, J.P., Benayas, J., Abello, R.P., 1988. Real landscapes versus photographed
landscapes: Preference dimensions. Landscape Research 13, 10-11.
Bourassa, S.C., 1991. The Aesthetics of Landscape. Belhaven Press, London.
Brown, T.J., Itami, R.M., 1982. Landscape principles study: procedures for landscape assessment and
management – Australia. Landscape Journal 1, 113-121.
Buhyoff, G.J. Wellman, J.D., Harvey, H., Fraser, R.A., 1978. Landscape architects’ interpretations of
people’s landscape preferences. Journal of Environmental Management 6, 255-262.
Buijs A.E., Pedroli B., Luginbühl, Y., 2006. From hiking through farmland to farming in a leisure
landscape: changing social perception of European landscape. Landscape Ecology 21, 375-389.
Buijs, A.E., Elands, B.H.M., Langers, F., 2009. No wilderness for immigrants: Cultural differences in
images of nature and landscape preferences. Landscape and Urban Planning 91, 113-123.
Bulut, Z., Yilmaz, H., 2007. Determination of landscape beauties through visual quality assessment
method: A case study for Kemaliye. Environmental Monitoring and Assessment 141, 121-129.
Bulut, Z., Yilmaz, H., 2009. Determination of waterscape beauties through visual quality assessment
method. Environmental Monitoring and Assessment 154, 459-468.
Canas, I., Ayuga, E., Ayuga, F., 2009. A contribution to the assessment of scenic quality of landscapes
based on preferences expressed by the public. Land Use Policy 26, 1173-1181.
Carlson, A. 2009. Nature and landscape: An introduction to environmental aesthetics. Columbia
University Press, New York.
Černoušek, M., 1992. Psychologie životního prostředí. Karolinum, Praha.
Cílek, V., 2007. Makom: kniha míst. 2. doplněné vydání. Dokořán, Praha, Česká republika, 299 pp.
Collier, M.J., 1986. Culture and gender: effects on assertive behavior, and communication competence.
In: McLaughlin, M. (Ed.), Communication Yearbook 9, Sage, Beverly Hills, pp. 579-592.
Cosgrove, D., 1980. Images of landscape. In: Gold, J.R. (Ed.). An Introduction to Behavioural Geography.
Oxford University Press. Oxford, pp. 115-127.
Council of Europe, 2000. European Landscape Convention. Florence.
25
Daniel, T.C., 1997. Presentation. Data Visualization 97: Previewing the Future, St Louis, Missouri, USA,
October 1997.
Daniel, T.C., 2001. Whither scenic beauty? Visual landscape quality assessment in the 21st century.
Landscape and Urban Planning 54, 267-281.
Daniel, T.C., Boster, R.S., 1976. Measuring landscape esthetics: The scenic beauty estimation method.
U.S. Forest Service Research Paper RM-167, Fort Collins, Colorado, 66 pp.
Daniel, T.C., Vining, J., 1983. Methodological issues in the assessment of landscape quality. In: Altman,
I., Wohlwill, J.F. (Eds.), Human Behavior and Environment. Plenum Press, New York, pp. 39-84.
Day, CH., 2002. Spirit and Place. Architectural Press, Kidlington, England, 253 pp.
De la Fuente de Val, G., Atauri, J.A., de Lucio, J.V., 2006. Relationship between landscape visual
attributes and spatial pattern indices: A test study in Mediterranean-climate landscapes. Landscape
and Urban Planning 77, 393-407.
Dearden, P., 1984. Factors influencing landscape preferences: an empirical investigation. Landscape
Planning 11, 293-306.
Dearden, P., 1985. Focus on landscape aesthetics. The Canadian Geographer 29, 263-273.
Dearden, P., 1989. Societal Landscape Preferences: a pyramid of influences. In: Dearden, P., Saddler, B.
(Eds.). Landscape evaluation: approaches and applications, Western Geographical Series, Vol. 25,
Dept of Geography, University of Victoria, Victoria, BC.
Dearden, P., 1989. Societal landscape preferences: a pyramid of influences, 41 - 63, in: Dearden, P. & B.
Sadler (Eds.).
Dvořák, B., 1983. Základy estetiky architektury. MVT ČSR - VÚVA, 302 pp.
Faruga, M., 2008. Modelování procesu vidění. Diplomová práce. Vysoké učení technické v Brně, Fakulta
elektrotechniky a komunikačních technologií, Brno, ČR, 83 pp.
Frasser, E.D.G., Kenney, W.A., 2000. Cultural background and landscape history as factors affecting
perceptions of the urban forest. Journal of Arboriculture 26, 106-113.
Fry, G., Tveit, M.S., Ode, Å., Velarde, M.D., 2008. The ecology of visual landscape: Exploring the
conceptual common ground of visual and ecological landscape indicators. Ecological Indicators 9,
933-947.
Gates, N., 1998. Základy sociální psychologie. Portál, Praha, ČR.
Geist, V., 1978. Life Strategies. Human Evolution. Environmental Design. Towards a Biological Theory
of Health. Springer-Verlag, New York, 495 pp.
Gimblett, H.R., 1990. Environmental Cognition: The prediction of preference in rural Indiana. Journal
of Architectural and Planning Research 7, 222-234.
Gimblett, H.R., Fitzbibbon, J.E., Bechard, K.P., Wightman,J.A., Itami, R.M., 1987. Procedure for assessing
visual quality for landscape planning and management. Environmental Management 11, 359-367.
Haapala, A., 2005. On the Aesthetics of the Everyday. Familiarity, Strangeness, and the Meaning of
Place. In: Light, A., Smith, J.M. (Eds.), The Aesthetics of Everyday Life, University Press, New York,
Columbia, pp. 39-55.
Hammitt, W. E., Patterson, M. E., Noe, F. P., 1994. Identifying and predicting visual preference of
southern Appalachian forest recreation vistas. Landscape and Urban Planning, Volume 29, Issues 23, August 1994, pp 171-183.
Harper, D., 2010. Online Etymology Dictionary. URL: http://www.etymonline.com .
Hartig, T., Evans, G.W., 1993. Psychological foundations of nature experience. Behavior and
Environment: Psychological and Geographical Approaches 17, 427-457.
26
Hetherington, J., Daniel, T.C., Brown, T.C., 1993. Is motion more important than it sounds?: the medium
of presentation in environment perception research. Journal of Environmental Psychology 13, 283291.
Hidalgo, M.C., Hernández, B., 2001. Place attachment. Conceptual and empirical questions. Journal of
Environmental Psychology 21, 273-281.
Hodgson, R.W., Thayer, R.L., 1980. Implied human influence reduces landscape beauty. Landscape
Planning 7, 171-179.
Hudson, B.J., 1992. Hunting or a sheltered life: prospects and refuges reviewed. Landscape and Urban
Planning 22, 53-57.
Izard, C.E., 1977. Human Emotions. Plenum, New York, 495 pp.
Jakle, J. A., 1987. The visual elements of landscape. The University of Massachusetts Press, Amherst.
Joinson, S., 2004. Krajiny a scenérie. Nakladatelství Slovart, s r.o., Praha, ČR.
Jung, C. G., 1997. Výbor z díla: svazek II - Archetypy a nevědomí. Český překlad, Brno, 437 pp.
Kant, I. 1975. Kritika soudnosti. Odeon. Praha, ČR.
Kaplan, R., Herbert, E.J., 1987. Cultural and sub-cultural comparison in preferences for natural settings.
Kaplan, R., Kaplan, S. 1989. The experience of nature: A psychological perspective. Cambridge
University Press, New York, pp. 13-39.
Kaplan, S. 1987. Aesthetics, affect and cognition: environment preference from an evolutionary
perspective. Environment and Behavior 19, 3-32.
Kaplan, S., 1995. The restorative benefits of nature: Toward an integrative framework. The Journal of
Karjalainen, E., Tyrväinen, L., 2002. Visualization in forest landscape preference research: a Finnish
perspective. Landscape and Urban Planning 59, 13-28.
Kelly, M., 1998. Encyklopedia of Aesthetics, UP, 452 pp.
Kroh, D. P., Gimblett, R. H., 1992. Comparing live experience with pictures in articulating landscape
preference. Landscape Research 17, 58–69.
Kyle, G., Graefe, A., Manning, R., Bacon, J., 2004. Effects of place attachment on users’ perceptions of
social and environmental conditions in a natural setting. Journal of Environmental Psychology 24,
213-225.
Lamp, R.J., Purcell, A.T., 1990. Perception of naturalness in landscape and its relationships to
vegetation structure. Landscape Urban Planning 19, 333-352.
Librová, H. 2006. O biofilii. In: Klvač, P. (Ed.). Člověk a les. Masarykova univerzita. Brno, pp. 8-13.
Lindemann-Matthies, P., Briegel, R., Schüpbach, B., Junge, X., 2010. Aesthetic preference for a Swiss
alpine landscape: The impact of different agricultural land-use with different biodiversity.
Lipský, Z., Romportl, D., 2007. Landscape typology in the Czech Republic and abroad – state of the art,
methods and theoretical basis. Geografie - Sborník ČGS 112, 61 – 83.
Lothian, A., 1999. Landscape and the philosophy of aesthetics: is landscape quality inherent in the
landscape or in the eye of the beholder? Landscape and Urban Planning 44, 177-198.
Löw, J., Míchal, I., 2003. Krajinný ráz. Lesnická práce, Kostelec nad Černými lesy, 552 pp.
Lynch, K., 1960. The Image of the City. MIT Press, Cambridge, Massachusetts.
Lyons, E., 1983. Demographic correlates of landscape preference. Environmental and Behavior 15,
487–511.
27
Macphail, E. M., 1987. The comparative psychology of intelligence. Behavioral and Brain Sciences 10,
645-695.
Maddux, W.W., Yuki, M., 2006. The “Ripple Effect”: Cultural differences in perceptions of the
consequences of events. Personality and Social Psychology Bulletin 32, 669-683.
Martin, J., 1993. Assessing the landscape. Land. Des. 222, 21-23.
Míchal, I., 1994. Ekologická stabilita. Veronica, Brno, 276 pp.
Míchal, I., 2000. To Constitute Landscape Aesthetics. Životné Prostredie, Vol. 34, No. 5, Ústav krajinnej
ekologie SAV Bratislava, Slovakia.
Misgav, A., 2000. Visual preference of the public for vegetation groups in Israel. Landscape and Urban
Planning 48, 143-159.
Natori, Y., Chenoweth, R., 2008. Differences in rural landscape perception and preferences between
farmers and naturalists. Journal of Environmental Psychology 28, 250-267.
Newby, F.L., 1971. Understanding the visual resource. In: Larson, E.vH. (Ed.), The Forest Recreation
Symposium. State University of New York College of Forestry; 1971 October 12-14: U.S. Department
of Agriculture, Forest Service, Northeastern Forest Experiment Station, pp 68-72.
Nicholls, D.C., Sclater, A., 1993. Cutting quality down to scale. Land. Des. 222, 39-41.
Nohl, W., 2001. Sustainable landscape use and aesthetic perception-preliminary reflections on future
landscape aesthetics. Landscape and Urban Planning 54, 223-237.
Norberg-Schulz, CH., 1980. Genius Loci. Towards a Phenomenology of Architecture. Rizzoli, New York.
Oh, K., 1994. A perceptual evaluation of computer-based landscape simulations. Landscape and Urban
Planning 28, 201-216.
Orians, G.H. 1980. Habitat selection. General theory and application to human behavior. In: Lockard,
J.S. (Ed.) The evolution of social behavior. Elsevier, New York, pp. 49-66.
Osbourne, H., 1978. Aesthetic Perception, In: The British Journal of Aesthetics XVIII 4, 309 pp.
Özgüner, H., Kendle, A.D., Bisgrove, R.J., 2007. Attitudes of landscape professionals towards naturalistic
versus formal urban landscape in the UK. Landscape and Urban Planning 81, 34-45.
Palmer, F. J., 1977. Perceptual classification for landscape planning. Landscape Research 2, 17-19.
Palmer, F. J., Hoffman, R. E., 2001. Rating reliability and representation validity in scenic landscape
assessment. Landscape and Urban Planning 54, 149-161.
Penning-Rowsell, E., Gullett, G. H., Searle, G. H., Witham, S. A. 1977. Public Evaluation of landscape
quality. Middlesex Polytechnic Planning Research 13, 140 p.
Plháková, A., 2003. Učebnice obecné psychologie. Academia, Praha.
Purcell, T., Lamb, R., Mainardi, E., Falchero, S., 1994. Preference or preferences for landscape. Journal
of Environmental Psychology 14, 195-209.
Rogge, E., Nevens, F., Gulinck, H., 2007. Perception of rural landscapes in Flanders: Looking beyond
aesthetics. Landscape and Urban Planning 82, 159-174.
Ruso, B., Atzwanger, K., Buber, R., Gadner, J., Gruber, S., 2004. Age and gender differences in the
behavioural response to discrete environmental stimuli. Proceedings of ISHE Conference, Gent.
Savolainen, R., Kellomäki, S., 1984. Scenic value of the forest as assessed in the field and the laboratory.
In: Saastomoinen, O.,Hultman, S.G., Koch, N.E.,Mattsson, L. (Eds.), Multiple-use Forestry in the
Scandinavian Countries. Finnish Forest Research Institute, Helsinki.
Scannell, L., Gifford, R., 2010. Defining place attachment: A tripartite organizing framework. Journal of
28
Schafer, E.L., Jr., Richards, T.A., 1974. A comparison of viewer reactions to outdoor scenes and
photographs of those scenes. USDA Forest Service Research Paper NE-302. Upper Darby, PA.
Schmid, W.A., 2002. Spatial planning with respect to aesthetics in mind. Proceedings of FIG XXII
International Congress, Washington, D.C. USA, April 19-26 2002.
Schoenberg, T., 2009. Differences and Similarities in Perception of Landscape Photographs. Between
American-English, Spanish-Catalan and Russian Speakers. Germany, Saarbrücken: VDM Verlag Dr.
Müller Aktiengesellschaft & Co. KG. 157 pp.
Scott, A., 2002. Assessing public perception of landscape: the LANDMAP experience. Landscape
Research 27, 271-295.
Scott,K.E., Benson, J.F., 2002. Public and professional attitudes to landscape—scoping study. Final
report to Scottish Natural Heritage. Scottish Natural Heritage, Battleby.
Shepard, P., 1972. Introduction. In: Ortega y Gasset, J. (Ed.), Meditations on Hunting. Charles Scribner,
New York.
Shomaker, J.H., 1978. Measurements of preferences for proposed landscape modifications. Landscape
Research 3, 5-9.
Shuttleworth, S., 1980. The use of photographs as an environmental presentation medium in landscape
studies. Journal of Environmental Management 11, 61-76.
Silverman, I., Eals, M., 1992. Sex differences in spatial abilities: evolutionary theory and data. In:
Barkow, J.H., Cosmides, L., Tooby, J. (Eds.), The Adapted Mind. Evolutionary Psychology and the
Generation of Culture. Oxford University Press, New York, pp. 533–553.
Simonič, T., 2003. Preference and perceived naturalness in visual perception of naturalistic landscapes.
Zbornik Biotehniške fakultete Univerze v Ljubljani. Kmetijstvo 81-2, oktober 2003, pp. 369-387.
Šípek, J., 2006. Scéničnost, genius loci a psychická distance. Disk 18, 117-123.
Šípek, J., 2008. Genius loci v psychologické perspektivě. In: Zelenka, J. (Ed.),Percepce krajina a genius
loci. Gaudeamus, Hradec Králové, pp. 160-167.
Sklenička, P., 2003. Základy krajinného plánování. Naděžda Skleničková, Praha, 321 pp.
Sklenicka, P., Molnarova, K. 2010. Visual Perception of Habitats Adopted for Post-Mining Landscape
Rehabilitation. Environmental Management 46, 424-435.
Skřivanová, Z., Kalivoda, O., 2010. Percepction and assessment of landscape aesthetic values in the
Czech Republic – a literature review. Journal of Landscape Studies 3, 211-220.
Smardon, R.C., Karp, J.P., 1993. The legal landscape: Guidelines for regulating environmental and
aesthetic quality. Van Nostrand Reinhol, New York, 287 pp.
Smith, E.A., 2000. Three styles in the evolutionary study of human behaviour. In: Cronk, L., Irons, W.,
Chagnon, N. (Eds.), Human Behaviour and Adapatation: an Anthropological Perspective, New York:
Aldine de Gruyter, pp. 25-44.
Sochůrková, I., 2006. Klima třídy z pohledu žáků s vysokým a nízkým sociometrickým statusem.
Diplomová práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, Brno, ČR.
Soukup, V., 2000. Přehled antropologických teorií kultury. Portál, Praha. 200 pp.
Souriau, É., 1994. Encyklopedie estetiky. Victoria Publishing, New York, pp. 242-245, pp. 402 – 406.
Stamps, A.E., 1990. Use of photographs to simulate environments. A meta-analysis. Perceptual and
Motor Skills 71, 907-913.
Stamps, A.E., 1999. Demographic effects in environmental aesthetics: a meta-analysis. Journal of
Planning Literature 14, 155-175.
Stella, M., Stibral, K. 2009. Opravdu máme rádi savanu? Aneb Biopsychologická východiska vnímání
krajiny. In: Klvač, P. (Ed.). Člověk, krajina, krajinný ráz. Masarykova univerzita, Brno, pp. 22-28.
29
Stewart, T.R., Middleton, P., Downton, M., Ely, D., 1984. Judgments of photographs vs. field
observations in studies of perception and judgment of the visual environment. Journal of
Stibral, K., 2005. Proč je příroda krásná? Estetické vnímání přírody v novověku. Dokořán, Praha, 202
pp.
Stibral, K., Dadejík, O., Zuska, V., 2009. Česká estetika přírody ve středoevropském kontextu. Dokořán,
Praha, 316 pp.
Strumse, E. 1996. Demographic differences in the visual preferences for agrarian landscapes in
Western Norway. Journal of Environmental Psychology 16, 17-31.
Strumse, E., 1994. Perceptual dimensions in the visual preferences for agrarian landscapes in western
norway. Journal of Environmental Psychology 14, 281-292.
Svobodová, K., 2011. Studie disertační práce. Praha: Fakulta architektury ČVUT.
Tempesta, T., 2010. The perception of agrarian historical landscapes: A study of the Vento plain in
Intaly. Landscape and Urban Planning 97, 258-272.
Thiel, P., 1997. People, paths and purposes. University of Washington Press, Seattle, WA.
Tips, W.E.J., Savasdisara, T., 1986. The influence of the socio-economic background of subject on their
landscape preference evaluation. Landscape and Urban Planning 13, 225-230.
Tischew, S., 1998. Sukzession als mögliche Folgenutzung in sanierten Braunkohletagebauen. Berichte
des Landesamtes für Umweltschutz Sachsen – Anhalt. Halle SH 1, 42-53.
Tooby, J., Cosmides, L., 1990. The past explains the present. Ethology and Sociobiology 11, 375-424.
Tuan, Y., 1974. Topophilia. A study of Environmental Perpception, Attitudes, and Values. Englewood
Cliffs, Prentice-Hall Inc., New Jersey.
Tveit, M., Ode, Å., Fry, G., 2006. Key concepts in a framework for analyzing visual landscape character.
Landscape Research 31, 229-255.
Ujang, N., 2008. Place attachment, familiarity and sustainability of urban place identity. The 21st
EAROPH World Congress and Mayors’ Caucus, 20-Oct-2008. [cit. 5/5/2011]. URL:
http://www.earoph.info/pdf/2008papers/3-9.pdf.
Ulrich, R.S., 1981. Natural versus urban scenes: some psychological effects. Environmental Behavior
13, 523-556.
Ulrich, R.S., 1983. Aesthetic and affective response to natural environment. In: Altman, I., Wohlwill, J.F.
(Eds.), Human behavior and environment: Advances in theory and research 6, pp. 85-125. Plenum,
New York.
Ulrich, R.S., 1986. Human responses to vegetation and landscapes. Landscape and Urban Planning 13,
29-44.
Ulrich, R.S., Simons, R.F., Losito, B.D., Fiorito, E., Miles, M.A., Zelson, M., 1991. Stress recovery during
exposure to natural and urban environments. Journal of Environmental Psychology 11, 201-230.
Valenta, J., 2008. Scénologie krajiny. Nakladatelství KANT – Karel Kerlický, Praha.
Van den Berg, A., Koole, S.L., 2006. New wilderness in the Netherlands: An investigation of visual
preferences for nature development landscapes. Landscape and Urban Planning 78, 362-372.
Van den Berg, A., Van Winsum-Westra, M., 2010. Manicured, romantic, or wild? The relation between
need for structure and preferences for garden style. Urban Forestry & Urban Greening 9, 179-186.
Van den Berg, A., Vlek, C.A., Coeterier, J.F., 1998. Group differences in the aesthetic evaluation of nature
development plans: A multilevel approach. Journal of Environmental Psychology 18, 141-157.
Vokurka, M., Hugo, J. et al., 2007. Praktický slovník medicíny. 8. vyd. MAXDORF, Praha, 518 pp.
30
Vorel, I. Prostorové vztahy a estetické hodnoty. In: Vorel, I., Sklenička, P. (Eds.). Péče o krajinný ráz:
cíle a metody. ČVUT, Praha, pp. 20–27.
Vouligny, E., Domon, G., Ruiz, J., 2009. An assessment of ordinary landscapes by an expert and by its
residents: Landscape values in areas of intensive agricultural use. Land Use Policy 26, 890-900.
Walker, A.J., Ryan, R.L. 2008. Place attachment and landscape preservation in rural New England: A
Maine case study. Landscape and Urban Planning 86, 141-152.
Wilson, E.O., 1984. Biophilia. Harvard University Press, Cambridge.
Yang, B., Kaplan, R., 1990. The perception of landscape style: a cross-cultural comparison. Landscape
Zajonc, R.B., 1980. Feeling and thinking: Preferences need no inferences. Am. Psychol. 35, 151-175.
Zákon 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon).
Žallmannová, E., 2006. Vizuální hodnocení krajiny – možnosti a metody. Prezentace pro výuku
Krajinného a územního plánování na AF MZLU. Březen 2006. Nepublikováno.
Zheng, B., Zhang, Y., Chen, J., 2011. Preference to home landscape: wildness or neatness? Landscape
Zube, E.H., 1984. Themes in landscape assessment theory. Landscape Journal 3, 104-110.
Zube, E.H., Pitt, D.G., 1981. Cross-cultural perceptions of scenic and heritage landscapes. Landscape
Planning 8, 69-87.
Zube, E.H., Sell, J.Z., Taylor, J., 1982. Landscape perception: Research, application and theory.
Landscape Planning 9, 1-33.
Zuska, V., 2001. Estetika. Úvod do současnosti tradiční disciplíny. Triton, Praha, 133 pp.
Zuska, V., 2009. Krajinný ráz a „lidová“ estetika. In: Klvač, P. (Ed.). Člověk, krajina, krajinný ráz.
Masarykova univerzita, Brno, pp. 22-28.
31

Percepce krajiny

Transkript

Podobné dokumenty

obor Materiálová chemie

WHAT`S - RIO Media

1 praxe – inspirace – konfrontace

zde - Fórum ochrany přírody

Náklonnost k domácí krajině: vliv typologie krajiny na vizuální

Herní etogram kočkodana Brazzova (Cercopithecus neglectus)

Zprávy VMO - Vlastivědné muzeum v Olomouci

13/2012 - Kulturní noviny

Osobitost kulturní krajiny (2014)

osobnostní rozvoj prostřednictvím učení a výchovy v přírodě

Sborník z 2. konference národních geoparků (04/2014 Ralsko)

Základy psychologie emocí

Proměny životního způsobu a jeho environmentálních souvislostí

Polar CS100 - Support | Polar.com

zde - VŠB

Koncept města dobré dostupnosti a jeho význam pro kvalitu života

Bakošová,_Pařízková,_Stibral:_Kapitoly z environmentální estetiky

Dokumentace bakalářské práce

Peer podpora dospělých se závažným duševním

Grafický design GUI Mentální modely

Full text

česká republika zpráva o vývoji 2014–2015