Antibiotická terapie u novorozených hříbat

Antibiotická terapie u novorozených hříbat
Kevin T.T. Corley
Úvod
Systémové a lokální bakteriální infekce jsou u neonatálních hříbat běžné a významně se podílí
na jejich morbiditě a mortalitě. Příznaky infekce mohou být často u neonatálních hříbat pouze
delikátní, mohou tedy uniknout pozornosti nezkušených chovatelů. Zkušenosti z humánní
akutní medicíny ukázaly, že včasné podání vhodných antibiotik je pro přežití nezbytné a často
rozhodující. Brzké rozpoznání infekce a volba vhodné antibiotické terapie určují přežitelnost i
u hříbat.
Úspěšná antibiotická terapie
Úspěšná antibiotická terapie závisí na několika různých faktorech: Včasném zahájení terapie,
vhodném dávkování a výběru antibiotika. Podmínkou pro brzké nasazení antibiotické terapie
je správný odhad možného původce a jeho pravděpodobné citlivosti. Zvolení správného
dávkování vyžaduje dobré znalosti antimikrobiálních látek a rozdílů mezi neonáty a
dospělými koňmi. Výběr antibiotika závisí na spektru jeho antimikrobiální aktivity, průniku
do tkání a také ceně dávky. Samotná antibiotická léčba při infekcích neonatálních hříbat
nestačí. Nezbytná může být podpůrná terapie (od nutriční a infuzní terapie až po plnou
intenzivní péči s mechanickou ventilací) nebo chirurgický debridement a laváž.
Běžné bakteriální druhy napadající neonatální hříbata
Septikémie
Podle literárních zdrojů jsou nejběžnějšími bakteriemi izolovanými z krve septických hříbat
Escherichia coli a Actinobacillus sp., častými jsou také Streptococcus a Enterococcus. U
hříbat s průjmem byly častějšími druhy Enterococcus a Pantoea agglomerans (z krve), méně
pak E. coli a Actinobacillus sp. Některé kliniky a farmy ze Severní Ameriky a Austrálie mají
nedávné zkušenosti s četnými izolacemi multirezistentních bakterií, zahrnujících MRSA
(meticilin rezistentní Staphylococcus aureus) a vysoce rezistentní druhy Enterobacter a
Enterococcus sp.1,2 MRSA byl izolován i u koní v Evropě.3 Evropská studie uvádí, že nosní
sekrety 10,9% koní obsahují MRSA.4
Odlišnosti od dospělých koní
Existují tři důvody, proč se liší výběr antibiotika pro neonatální hříbě a dospělého koně.
Prvním důvodem je skutečnost, že u hříbat není ještě vyvinuta fermentace v kolonu, proto
nehrozí riziko kolitid vyvolaných některými antibiotiky jako u dospělých koní. Druhý důvod
je ekonomický – jelikož hmotnost hříběte je zhruba desetinou hmotnosti dospělého koně, lze
zvolit antibiotika, jejichž použití u dospělých koní brání neúměrné náklady. Třetím důvodem
je odlišná toxicita léčiv pro neonáty a dospělce. Nejdůležitější je zapamatovat si, že u
mnohých léčiv je dávkování pro hříbata podstatně vyšší než pro dospělé koně. Hříbata mají
vyšší procentuální obsah vody v těle, proto obecně dávky hydrofilních látek by měly být vyšší
(např. aminoglykosidy) něž u dospělých, zatímco u lipofilních látek je dávkování stejné.5
Profylaktické použití antibiotik u hříbat
Vysoký výskyt bakteriálních infekcí vede některé terénní veterináře k profylaktickému podání
antibiotik hříbatům první den jejich života. Tento přístup je velice kontroverzní, protože
zvýšené používání antibiotik vede k nárůstu rezistence bakteriální populace, což má dopad na
zdraví zvířat i lidí. Nedávná studie nenašla rozdíl v incidenci infekčních onemocnění mezi
neonatálními hříbaty, kterým byla/nebyla aplikována antibiotika profylakticky.6 Obecný závěr
se však nedá na základě této studie vyslovit, protože četnost infekcí v ní byla nízká. Naopak
studie z roku 1970 prokázala snížení onemocnění neonatálních hříbat léčených preventivně
neomycinem a framamycinem během prvních 30 dnů života.7 Dané výsledky se však nedají
přímo přenést na situaci v dnešních chovech, protože rutinní praktiky používané v chovech
koní dnes se podstatně zlepšily. Je pouze jasné, že profylaktické podávání antibiotik může být
prospěšné alespoň v některých případech. V jedné studii bylo zjištěno, že profylaktické
podání azitromycinu první dva týdny života snížilo výskyt Rhodococcus equi zhruba z 20%
na 5%.8
Vybraná antibiotika vztahující se ke hříbatům
Cefalosporiny
Cefalosporiny jsou běžně používaná antibiotika u neonatálních hříbat. Jako skupina mají
různé spektrum aktivity a penetraci do tkání. Cefalosporiny nejčastěji používanými u hříbat je
cefquinom a ceftiofur.
Cefquinom patří do 4. generace, je určený pro léčbu E. coli septikemických hříbat v Evropě.
Doporučená dávka je 1 mg/kg IV nebo IM po 12 hod. Autor používá dávkování 2,5 mg/kg IV
po 6 – 8 hod v případech potvrzených nebo na základě klinických zkušeností vysoce
suspektních infekcí. Tato dávka je založena na klinických zkušenostech s tímto a dalšími
cefalospopriny, nikoliv na základě farmakokinetických studií. Cefquinom má dobrou in vitro
aktivitu proti většině důležitých bakterií nacházejících se u hříbat, včetně E. coli,
Actinobacillus spp, Streptococcus spp. a ostatní Enterobacteriaceae izolované z koní.9
Neuveřejněná data ukazují, že tato látka dosahuje dostatečné koncentrace v CSF u prasat 12
hodin po podání.1 Klinické zkušenosti potvrzují jejich efektivnost v léčbě meningitid. Určité
znepokojení z používání cefalosporinů 4. generace ve veterinární oblasti souvisí s možným
vývojem rezistence mikroorganismů na cefepim používaný u lidí. US Food and Drug
Administration studoval vývoj rezistence v souvislosti s léčbou respiračních onemocnění u
telat.2 Riziko rezistence bylo označeno za střední, bez nutnosti restrikcí pro extra-label
použití.
Ceftiofur je cefalosporin 3. generace a je široce používán u hříbat, zvláště v USA. Je známo
mnoho aplikačních schémat, publikované dávkování zahrnuje 4,4 mg/kg IM po 12 hod10, 4,4
– 6 mg/kg IV po 6 – 12 hod11, 5 mg/kg IV po 6 hod, později prodloužení intervalu na 24hod
jakmile to dovolí zdravotní stav hříběte12, a 10 mg/kg IV po 6 hod.13 Z důvodu
antimikrobiálního účinku, který závisí na čase, je možno podávat ceftiofur neonatálním
hříbatům v dávce 1,5 mg/kg/hod jako kontinuální infuzi (J.E. Palmer, osobní sdělení). U
dospělých koní má podle omezených zkušeností intravenózně aplikovaná dávka téměř stejný
účinek jako intramuskulárně, přestože výrobce doporučuje pouze podání IM.14 U koní
ceftiofur na rozdíl od ostatních cefalosporinů 3. a 4. generace proniká do CSF v malé míře.15
In vivo je ceftiofur rychle metabolizován na desfuroylceftiofur,16 který je in vitro méně aktivní
proti stafylokokům a streptokokům. Možná proto může být ceftiofur in vivo proti těmto
bakteriím neefektivní, přestože in vitro je účinný. Ceftiofur má dobrou aktivitu (alespoň in
vitro) proti anaerobům Fusobacterium necrophorum a Peptostreptococcus anaerobius, ale ne
proti Bacteroides fragilis.17 Ve studii z roku 1990 provedené v New Bolton Center 65 % z 84
gram negativních izolátů a 29 % z 28 gram pozitivních izolátů z krve novorozených hříbat
vykazovalo in vitro citlivost k ceftiofuru.18
Ceftriaxon je injekčně podávaný cefalosporin 3. generace. Farmakokinetické studie uvádějí,
že je pro hříbata účinný v dávce 25 mg/kg IV každých 12 hodin.20 U dospělých koní dosahuje
v CSF vysokou koncentraci, proto je vhodný pro případy suspektních bakteriálních
meningitid.19
Cefpodoxim protexil je jedním z cefalosporinů 3. generace určeným pro perorální podání.
Podle farmakokinetiky u hříbat se předpokládá, že dávka 10 mg/kg po 6 – 12h PO působí
proti 90 % koňských izolátů Salmonella enterica, Escherichia coli, Klebsiella spp.,
Pasteurella spp, Enterobacter spp. a β-haemolytickým streptokokům.21 Možnost perorálního
podání je pro majitele vhodná a praktická. Podle autorovy klinické praxe jsou dva faktory,
omezující jeho podávání. Za prvé, na rozdíl od mnoha cefalosporinů třetí a čtvrté generace,
neproniká hematoencefalickou barierou21, za druhé tato léčba je v mnoha zemích (ve srovnání
s jinými antibiotiky) velmi drahá.
Penicilin
Penicilin je levný, lehce dostupný a účinný jako antibiotikum první volby v léčbě gram
pozitivních a anaerobních infekcí neonatálních hříbat. Prokain penicilin je určen pro
intramuskulární aplikaci dvakrát denně. Autor se však jeho použití u novorozených hříbat
vyhýbá kvůli malému množství svaloviny. Dalším důvodem je to, že opakované
intramuskulární podání může vést ke zvýšení citlivosti na injekce a senzibilizaci neuronů na
prokain.22 Preparáty obsahující sodnou nebo draselnou sůl penicilinu lze podávat pomalu IV
v dávce 22.000 – 44.000 IU/kg po 6-8hod. Draselná sůl penicilinu může způsobit abdominální
diskomfort a přechodnou změnu konzistence trusu, pravděpodobně zvýšením myoelektrické
aktivity céka a pánevní flexury.23 Příležitostně bylo zaznamenáno, že sodná sůl penicilinu
může vést k přechodné hypotenzi a tachykardii. Obě tyto soli jsou díky svému
antimikrobiálnímu působení závislému na čase vhodné ke konstantní infuzní aplikaci. Po
úvodní dávce 22.000 – 44.000 IU/kg podává autor po dobu 24 hod v ve stejné dávce rychlostí
2,750 – 7,333 U/kg/h. Konstantní infuze je pravděpodobněji účinnější než intermitentní
dávkování, protože tak se koncentrace penicilinu stále pohybuje nad MIC cílových
mikroorganismů. Vyhneme se tím také výše uvedeným problémům. Teoreticky by konstantní
dávka v infuzi mohla být nižší než při intermitentním podání, ale její použití by vyžadovalo
kalkulaci založenou na znalosti distribučního objemu a MIC pro cílové mikroorganismy. Pro
snazší použití autor preferuje výše uvedené dávkování před nutností počítat farmakokineticky
přesnou dávku.
Při použití penicilinu v léčbě infekce způsobené enterokoky je důležité si uvědomit, že
Enterococcus spp. odolává aktivitě penicilinu, ačkoliv in vitro je k němu citlivý. To je
způsobeno schopností mikroorganismu produkovat „penicilin vážící proteiny“, umožňující
syntézu buněčné stěny v přítomnosti penicilinu (a jiných betalaktamových antibiotik, jako
cefalosporinů). Výsledkem je bakteriostatický účinek in vitro, ale neschopnost baktericidního
účinku in vivo.24 Určitou roli hraje také tzv. „inokulum efekt“, kdy malé inokulum enterokoka
se in vitro jeví jako vnímavé k penicilinu, protože produkuje pouze malé množství
penicilinázy. In vivo však vytváří velké množství enterokoků dostatek penicilinázy, který je
klinicky významná. Kombinací těchto faktorů je tedy Enterococcus spp. penicilin
„tolerantní“, což platí i pro ostatní β-laktamy. Jejich MIC musí být mnohem vyšší než uvádí
výsledky in vitro.26 Jelikož vysoké dávky penicilinu kombinované s aminoglykosidy mají
synergistický efekt, patří mezi léky volby při potvrzené enterokokální infekci.26
Aminoglykosidy
Aminoglykosidy mají výborný účinek proti gram negativním a některým gram pozitivním
bakteriím a synergistický efekt s peniciliny proti určitým mikroorganismům, zejména proti
streptokokům a enterokokům. Proti anaerobním mikroorganismům a v anaerobním prostředí
jsou neúčinné. Jejich penetrace je relativně slabá, téměř nepronikají přes hematoecefalickou
bariéru, do kostí a abscesů. Jak již bylo řečeno, terapeutická dávka aminoglykosidů pro
novorozená hříbata je v poměru vyšší než u dospělých koní (pro vyšší distribuční objem).
Amikacin je často považován za aminoglykosid volby pro neonatální hříbata díky své nízké
nefrotoxicitě a nízkému výskytu rezistence mikroorganismů běžně izolovaných z hříbat.18,27
Ideálně by se mělo vždy provést monitorování terapeutické dávky (TDM) k zajištění
vhodného peaku při nejnižší možné koncentraci pro hříbě. Lze tak dosáhnout maximální
účinnosti a minimalizovat nefrotoxicitu, zvláště kvůli farmakokinetickým změnám
probíhajícím s věkem u neonatálních hříbat.
Doporučované dávky amikacinu jsou 20 – 25 mg/kg po 24 hod.28,29 Tyto dávky se považují za
počáteční dávku při TDM. TDM je však v terénu nepraktické až neproveditelné, proto se
používá toto dávkování celou dobu léčby.
Díky relativně širokému spektru aktivity a efektivitě závislé na koncentraci je možné použít
amikacin pro lokální terapii. U hříbat hraje roli při lokální terapii septických kloubů nebo
osteomyelitidě způsobené infekcí kloubů v průběhu gravidity nebo regionální perfúzi. Třetina
systémové dávky se aplikuje lokálně perfúzí a zbývající dvě třetiny jsou podány při sejmutí
turniketu.
Gentamicin je u hříbat používán v dávce 11 – 15 mg/kg jednou denně (dávka 6 – 10 mg/kg je
u hříbat nedostatečná!!!).29 Přestože je gentamicin spojován s rizikem kumulativní
nefrotoxicity, je mnohem levnější, proto se v praxi používá k zahájení antibiotické terapie
nebo k empirické léčbě. Ideálně by se měla v ústavních podmínkách stanovovat TDM, aby se
snížila nefrotoxicita při optimálním účinku.
Neomycin se často používá jako součást komerčních přípravků v kombinaci s penicilinem.
V doporučených dávkách těchto preparátů je jeho množství pro hříbata nedostatečné. Dávka
udávaná pro dospělého koně je 10 – 20 mg/kg jednou denně IM.30 Po čtyřech dnech terapie
byly zaznamenány biochemické známky nefrotoxicity u dospělých koní po aplikaci 10 mg/kg
dvakrát denně,31 avšak bez histopatologických změn na játrech a ledvinách.32 Podobně jako u
jiných aminoglykosidů je pravděpodobné, že dávka neomycinu musí být vyšší u novorozenců.
Pro nedostatek farmakokinetických znalostí autor doporučuje neomycin rezervovat pro cílené
použití dle citlivosti v dávce 10 mg/kg IM jednou denně. Při delší léčbě je třeba sledovat
opakované vyšetření moči a renálních funkcí.
Amoxycilin/kys. klavulanová
Na základě zveřejněných faramakokinetických studií je amoxycilin potencovaný kys.
klavulanovou účinný pro hříbata v dávce 30 mg/kg po 6 – 8hod PO.33 Jako širokospektrální
antibiotikum podávané perorálně má u novorozených hříbat značný význam v léčbě některých
infekcí, jako je pneumonie. Autor má dobré klinické zkušenosti s použitím této kombinace u
čtyřměsíčních hříbat, přestože perorální absorpce u dospělých koní je velmi nízká34,35 a jsou
tedy pochybnosti o jejím účinku u starších hříbat.
Doxycyklin
Doxycyklin má široké spektrum účinosti proti gram pozitivním, gram negativním a některým
anaerobním bakteriím. Díky jeho aktivitě proti intracelulárním bakteriím jej lze použít v léčbě
infekce způsobené Lawsonia intracellularis.36 Navíc doxycyklin dobře působí v kyselém
prostředí, proto je vhodný při léčbě abscesů a infekcí pupku. Autor jej používá jako
antibiotikum druhé volby v léčbě rodokokových infekcí u hříbat, která nejsou schopna
tolerovat terapii makrolidy. Zatímco u dospělých koní je doxycyklin po perorální aplikaci
špatně absorbován, u hříbat má biologickou dostupnost výbornou. Doporučená dávka pro
hříbata je 10 mg/kg PO dvakrát denně.37
Tikarcilin
Tikarcilin je antipseudomonádový penicilin, jehož spektrum po rozšíření kyselinou
klavulanovou zahrnuje i některé enterobacteriaceae. Tikarcilin-klavulát se výborně hodí k
terapii septikémie hříbat způsobené gram negativními bakteriemi rezistentními na
aminoglykosidy nebo tam, kde jsou aminoglykosidy kontraindikovány kvůli zhoršené renální
funkci. Na základě farmakokinetiky dospělých koní a hříbat38,39 je doporučena dávka 50
mg/kg IV každých 6 hod. Používají se dávky až 100 mg/kg každých 6 hodin nebo v
konstantní infuzi rychlostí 8 – 16 mg/kg/h (J.E. Palmer, osobní sdělení).
Marbofloxacin
U neonatálních hříbat se nedoporučuje rutinní používání enrofloxacinu pro riziko poškození
chrupavek. Vzhledem k širokému spektru s vysokou účiností proti gram negativním bakteriím
a dobré penetraci jsou fluorochinolony vhodné k léčbě infekcí u neonatálních hříbat. U
dospělých koní je farmakokinetika marbofloxacinu známá, doporučená dávka pro léčbu gram
negativních infekcí je 2 mg/kg IV každých 24hod.40,41 Přes teroretické riziko rozvoje atropatií
nepozoroval autor otoky kloubů ani jiné nežádoucí účinky po aplikaci marbofloxacinu více
než 50 hříbatům.
Chloramfenikol/florfenikol
Chloramfenikol je širokospektrální
perorální antibiotikum, které má v mnoha zemích
omezené použití vzhledem k tomu, že potencionálně může vyvolat aplastickou anemii. Je
účinný proti většině gram pozitivních, gram negativních a anaerobních bakterií, včetně
Bacteroides fragilis. Výborně proniká i do kostí a CSF, proto se používá k léčbě abscesů,
osteomyelitid a meningitid.
Florfenikol má podobné spektrum účinku. Nemá omezení spojená s ohrožením zdraví lidí a
je dostupný pro použití v Evropě ve schválených přípravcích pro intramuskulární aplikaci u
potravinových zvířat. Florfenicol bývá spojován s narušením konzistence trusu a mikroflory v
GIT u dospělých koní.42,43 Autor ho úspěšně použil u několika hříbat mladších čtyř měsíců v
dávce 20 mg/kg IM každých 8hod bez vedlejších účinků.
Metronidazol
Metronidazol se používá v léčbě anaerobních infekcí u hříbat, zvlášť pro průjem způsobený
klostridiemi (antibiotikum první volby proti Cl. difficile).44 Jedna studie uvádí, ze 34,6 %
hříbat hospitalizovaných s průjmem mělo ELISA test pozitivní na klostridiové toxiny.45 U
všech hříbat s těžkým průjmovým onemocněním by měla být zvážena perorální aplikace
metronidazolu. Obvykle se podává v dávce 15 – 25 mg/kg každých 8 hod46, ale dá se použít i
25 mg/kg každých 12 hodin.47 Je vhodný i k intravenozní aplikaci. Autor podává úvodní
dávku 15 mg/kg a pokračuje v dávce 7,5 mg/kg po 6 hodinách dle doporučení z humánní
medicíny.48
Klindamycin
Klindamycin je širokospektrální antibiotikum dobře působící na gram pozitivní a anaerobní
bakterie, ale má i omezené gram negativní spektrum. Pro jeho výbornou prostupnost do kostí
se podává perorálně při léčbě osteomyelitid způsobených gram pozitivními bakteriemi a
dalšími citlivými organismy. Jeho použití je spojeno s rizikem vzniku průjmu49, ale to se u
neonatálních hříbat, kde ještě není v kolonu vyvinuta fermentace, jeví jako malé. Podle
zkušeností autora na omezeném počtu hříbat je jeho podávání bezpečné.
Makrolidy
Erytromycin, claritromycin a azitromycin se často používají k léčbě rodokokové infekce u
starších hříbat. Mají široké spektrum účinku s výbornou prostupností. Z těchto tří antibiotik
má dle farmakokinetických studií u hříbat azitromycin nejdelší poločas rozpadu.
Claritromycin se ukázal jako nejefektivnější proti Rhodococcus equi,50,51 ačkoliv účinost
proti Pasteurella a Salmonella je in vitro lepší u azitromycinu. Azitromycin a claritromycin
mají lepší biologickou dostupnost po perorálním podání než erytromycin. Na stejné úrovni je
aktivita proti beta-hemolytickým streptokokům a stafylokokům. Tyto vlastnosti spolu s
vynikající penetrací do plic je předurčují k terapii pneumonií neonatálních hříbat.
Imipenem
Imipenem je karbapenemové antibiotikum, které se používá u koní v léčbě vysoce
rezistentních infekcí. Proto by se mělo šetřit pro konkrétní indikace a nepoužívat jako
antibiotikum první volby. Farmakokinetické studie prováděné na dospělých koních
doporučují dávku 10 – 20 mg/kg v pomalé infuzi každých 6 hod.52 U hříbat nebyla
farmakokinetika popsána, podle autora ho lze použít u těžkých infekcí v dávce 10 – 15 mg/kg
každých 6-12 hodin IV (nebo po zředění 1% lidokainem IV). U neonatálních hříbat se dá
aplikovat v kontinuální infuzi v dávce 0,4 – 0,8 mg/kg/hod (J.E. Palmer, osobní sdělení 2008).
Vankomycin
Vankomycin (v dávce 7,5 mg/kg IV každých 12 hodin) se používá k léčbě methicilin
rezistentích stafylokoků a enterokoků koní.2 Byla publikována klinická studie, popisující
terapii vankomycinem u hříbat, kde nejmladšímu hříběti bylo zhruba 5 týdnů. Ani jedno ze
dvou hříbat mladších dvou měsíců léčených vankomycinem, nepřežilo, ale tento výsledek
nelze přičítat přímo efektu vankomycinu.2 Vankomycin jevil jako vhodný pro infekce
měkkých tkání a kostí. Výskyt meticilin rezistentního Staphylococcus aureus (MRSA) je
popisován i u neonatálních hříbat,53 ale podle autorových zkušenností většina těchto infekcí
způsobuje u nich spíš morbiditu (jako infekci a následnou trombózu v. jugularis po umístění
venózního katétru) než mortalitu. Tyto infekce nepotřebují specifickou cílenou terapii a vyřeší
se s minimálními následky. MRSA byl také izolován z kloubní synovie u neonatálních hříbat
se septickou synovitidou. Kromě toho nejběžnějšími projevy MRSA u koní se zdají být rány a
postoperační infekce.54 Infekce ran a kloubů mohou mít mnohem vážnější důsledky a proto
vyžadují specifickou léčbu. Vankomycin je dále možností volby při léčbě Cl. difficile,44,55,56
ale na prvním místě této indikace stojí metronidazol. Mimoto se vankomycin používá u hříbat
v terapii Rhodococcus equi rezistentního na makrolidy.57 Někteří veterináři považují podávání
vankomycinu zvířatům za špatné z hlediska jeho důležitosti v léčbě infekcí způsobených
multirezistentními bakteriemi u lidí.
Závěr
Pro úspěšnou léčbu infekcí u novorozených hříbat je nezbytná včasná antimikrobiální terapie.
Dostupnost a finanční stránka omezují výběr vhodné účinné látky. Pro tuto věkovou kategorii
existuje mnoho specifických důvodů při volbě vhodného antibiotika. Použití některých
antimikrobiálních látek nevhodných pro podání dospělým koním je u neonatálních hříbat
bezpečné díky nevyvinuté fermentaci v kolonu.
Základem těchto poznámek byl původní přehled zveřejněný v časopisu Equine Veterinary
Education, jehož spoluautorkou je Anna Hollis.
Seznam literatury
1. Weese JS, Rousseau J, Willey BM, et al: Methicillin-resistant Staphylococcus aureus in
horses at a veterinary teaching hospital: frequency, characterization, and association
with clinical disease. J Vet Intern Med 20:182-186, 2006
2. Orsini JA, Snooks-Parsons C, Stine L, et al: Vancomycin for the treatment of methicillinresistant staphylococcal and enterococcal infections in 15 horses. Can J Vet Res
69:278-286, 2005
3. O'Mahony R, Abbott Y, Leonard FC, et al: Methicillin-resistant Staphylococcus aureus
(MRSA) isolated from animals and veterinary personnel in Ireland. Vet Microbiol
109:285-296, 2005
4. Van den Eede A, Martens A, Lipinska U, et al: High occurrence of methicillin-resistant
Staphylococcus aureus ST398 in equine nasal samples. Vet Microbiol, 2008
5. Spensley MS, Carlson GP, Harrold D: Plasma, red blood cell, total blood, and extracellular
fluid volumes in healthy horse foals during growth. Am J Vet Res 48:1703-1707, 1987
6. Wohlfender FD, Barrelet FE, Doherr MG, et al: Diseases in neonatal foals. Part I: The 30
day incidence of disease and the effect of prophylactic antimicrobial drug treatment
during the first three days post partum. Equine Vet J In press, 2008
7. Platt H: Joint-ill and other bacterial infections on thoroughbred studs. Equine Vet J 9:141145, 1977
8. Chaffin MK, Cohen ND, Martens RJ: Chemoprophylactic effects of azithromycin against
Rhodococcus equi-induced pneumonia among foals at equine breeding farms with
endemic infections. J Am Vet Med Assoc 232:1035-1047, 2008
9. Thomas E, Thomas V, Wilhelm C: Antibacterial activity of cefquinome against equine
bacterial pathogens. Vet Microbiol 115:140-147, 2006
10. Kol A, Steinman A, Levi O, et al: Congenital pyloric stenosis in a foal. Isr J Vet Med
60:59-62, 2005
11. Benedice D: Septicemia in foals, in Merck Veterinary Manual2008
12. Butters A: Medical and surgical management of uroperitoneum in a foal. Can Vet J
49:401-403, 2008
13. Wong DM, Papich MG, Davis JL: Exposure to phenobarbital in a foal after nursing a
mare treated with phenobarbital. J Vet Intern Med 22:227-230, 2008
14. Slovis NM, Wilson WD, Stanley SD, et al: Comparative pharmacokinetics and
bioavailability of ceftiofur in horses after intravenous, intramuscular, and
subcutaneous administration, in 52 Annual Convention of the American Association
of Equine Practitioners, San Antonio, Texas, p P5358.1206
15. Cervantes CC, Brown MP, Gronwall R, et al: Pharmacokinetics and concentrations of
ceftiofur sodium in body fluids and endometrium after repeated intramuscular
injections in mares. Am J Vet Res 54:573-575, 1993
16. Salmon SA, Watts JL, Yancey RJJ: In vitro activity of ceftiofur and its primary
metabolite, desfuroylceftiofur, against organisms of veterinary importance. J Vet
Diagn Invest 8:332-336, 1996
17. Samitz EM, Jang SS, Hirsh DC: In vitro susceptibilities of selected obligate anaerobic
bacteria obtained from bovine and equine sources to ceftiofur. J Vet Diagn Invest
8:121-123, 1996
18. Marsh PS, Palmer JE: Bacterial isolates from blood and their susceptibility patterns in
critically ill foals: 543 cases (1991-1998). J Am Vet Med Assoc 218:1608-1610, 2001
19. Ringger NC, Pearson EG, Gronwall R, et al: Pharmacokinetics of ceftriaxone in healthy
horses. Equine Vet J 28:476-479, 1996
20. Ringger NC, Brown MP, Kohlepp SJ, et al: Pharmacokinetics of ceftriaxone in neonatal
foals. Equine Vet J 30:163-165, 1998
21. Carrillo NA, Giguere S, Gronwall RR, et al: Disposition of orally administered
cefpodoxime proxetil in foals and adult horses and minimum inhibitory concentration
of the drug against common bacterial pathogens of horses. Am J Vet Res 66:30-35,
2005
22. Olsen L, Ingvast-Larsson C, Brostrom H, et al: Clinical signs and etiology of adverse
reactions to procaine benzylpenicillin and sodium/potassium benzylpenicillin in
horses. J Vet Pharmacol Ther 30:201-207, 2007
23. Roussel AJ, Hooper RN, Cohen ND, et al: Evaluation of the effects of penicillin G
potassium and potassium chloride on the motility of the large intestine in horses. Am J
Vet Res 64:1360-1363, 2003
24. Moellering RC, Jr.: Emergence of Enterococcus as a significant pathogen. Clin Infect Dis
14:1173-1176, 1992
25. Butler KM: Enterococcal infection in children. Semin Pediatr Infect Dis 17:128-139, 2006
26. Chatterjee I, Iredell JR, Woods M, et al: The implications of enterococci for the intensive
care unit. Crit Care Resusc 9:69-75, 2007
27. Paradis MR: Update on neonatal septicemia. Vet Clin N Am: Equine Pract 10:109-135,
1994
28. Bucki EP, Giguere S, Macpherson M, et al: Pharmacokinetics of once-daily amikacin in
healthy foals and therapeutic drug monitoring in hospitalized equine neonates. J Vet
Intern Med 18:728-733, 2004
29. McKenzie HC, Furr MO: Aminoglycoside antibiotics in neonatal foals. Compend Contin
Educ Pract Vet 25:457-469, 2003
30. Baggot JD, Love DN, Rose RJ, et al: Selection of an aminoglycoside antibiotic for
administration to horses. Equine Vet J 17:30-34, 1985
31. Edwards DJ, Love DN, Raus J, et al: The nephrotoxic potential of neomycin in the horse.
Equine Vet J 21:206-210, 1989
32. Fuentes VO, Gonzalez H, Sanchez V, et al: The effect of neomycin on the kidney function
of the horse. Zentralbl Veterinarmed A 44:201-205, 1997
33. Love DN, Rose RJ, Martin IC, et al: Serum levels of amoxycillin following its oral
administration to thoroughbred foals. Equine Vet J 13:53-55, 1981
34. Ensink JM, Klein WR, Mevius DJ, et al: Bioavailability of oral penicillins in the horse: a
comparison of pivampicillin and amoxicillin. J Vet Pharmacol Ther 15:221-230, 1992
35. Wilson WD, Spensley MS, Baggot JD, et al: Pharmacokinetics and estimated
bioavailability of amoxicillin in mares after intravenous, intramuscular, and oral
administration. Am J Vet Res 49:1688-1694, 1988
36. Sampieri F, Hinchcliff KW, Toribio RE: Tetracycline therapy of Lawsonia intracellularis
enteropathy in foals. Equine Vet J 38:89-92, 2006
37. Womble A, Giguere S, Lee EA: Pharmacokinetics of oral doxycycline and concentrations
in body fluids and bronchoalveolar cells of foals. J Vet Pharmacol Ther 30:187-193,
2007
38. Wilson WD, Spensley MS, Baggot JD, et al: Pharmacokinetics and bioavailability of
ticarcillin and clavulanate in foals after intravenous and intramuscular administration.
J Vet Pharmacol Ther 14:78-89, 1991
39. Sweeney RW, Beech J, Simmons RD: Pharmacokinetics of intravenously and
intramuscularly administered ticarcillin and clavulanic acid in foals. Am J Vet Res
49:23-26, 1988
40. Carretero M, Rodriguez C, San Andres MI, et al: Pharmacokinetics of marbofloxacin in
mature horses after single intravenous and intramuscular administration. Equine Vet J
34:360-365, 2002
41. Bousquet-Melou A, Bernard S, Schneider M, et al: Pharmacokinetics of marbofloxacin in
horses. Equine Vet J 34:366-372, 2002
42. McKellar QA, Varma KJ: Pharmacokinetics and tolerance of florfenicol in equidae.
Equine Vet J 28:209-213, 1996
43. Dowling PM: Florfenicol in horses: pharmacokinetics and tolerance, in Proceedings of the
Annual Veterinary Medical Forum (ACVIM), Denver, Colorado, p 198
44. Magdesian KG, Hirsh DC, Jang SS, et al: Characterization of Clostridium difficile isolates
from foals with diarrhea: 28 cases (1993-1997). J Am Vet Med Assoc 220:67-73, 2002
45. Hollis AR, Wilkins PA, Palmer JE, et al: Bacteremia in Equine Neonatal Diarrhea: A
Retrospective Study (1990-2007). J Vet Intern Med 22:1203-1209, 2008
46. Sweeney RW, Sweeney CR, Soma LR, et al: Pharmacokinetics of metronidazole given to
horses by intravenous and oral routes. Am J Vet Res 47:1726-1729, 1986
47. Giguere S: 6.3 Antimicrobial therapy, in Corley KTT, Stephen JO (eds): The Equine
Hospital Manual (ed 1). Oxford, Blackwell, 2008, pp 337-361
48. Wheeless CR: Metronidazole/Flagyl, in2008
49. Arroyo LG, Weese JS, Staempfli HR: Experimental Clostridium difficile enterocolitis in
foals. J Vet Intern Med 18:734-738, 2004
50. Giguere S, Jacks S, Roberts GD, et al: Retrospective comparison of azithromycin,
clarithromycin, and erythromycin for the treatment of foals with Rhodococcus equi
pneumonia. J Vet Intern Med 18:568-573, 2004
51. Jacks S, Giguere S, Gronwall RR, et al: Disposition of oral clarithromycin in foals. J Vet
Pharmacol Ther 25:359-362, 2002
52. Orsini JA, Moate PJ, Boston RC, et al: Pharmacokinetics of imipenem-cilastatin following
intravenous administration in healthy adult horses. J Vet Pharmacol Ther 28:355-361,
2005
53. Weese JS, Archambault M, Willey BM, et al: Methicillin-resistant Staphylococcus aureus
in horses and horse personnel, 2000-2002. Emerg Infect Dis 11:430-435, 2005
54. Leonard FC, Markey BK: Methicillin-resistant Staphylococcus aureus in animals: a
review. Vet J 175:27-36, 2008
55. Jang SS, Hansen LM, Breher JE, et al: Antimicrobial susceptibilities of equine isolates of
Clostridium difficile and molecular characterization of metronidazole-resistant strains.
Clin Infect Dis 25 Suppl 2:S266-267, 1997
56. Baverud V, Gustafsson A, Franklin A, et al: Clostridium difficile: prevalence in horses
and environment, and antimicrobial susceptibility. Equine Vet J 35:465-471, 2003
57. Giguere S: Prevalence of Rhodococcus equi isolates resistant to macrolides or rifampin
and outcome of infected foals [abstract]. J Vet Int Med 22:737, 2008