o ježíšově pohřbu

Velký pátek – večerní bohoslužby, 3. 4. 2015, Blahoslavův dům, sh
„O JEŽÍŠOVĚ POHŘBU“
čtení Písma sv.: Joz 24, 29-33
písně: 232, ž 142, 312, 622, 685
text kázání: Mk 15,42-47
A když už nastal večer – byl totiž den přípravy, předvečer soboty – přišel Josef z Arimatie, vážený člen
rady, který také očekával království Boží, dodal si odvahy, vešel k Pilátovi a požádal o Ježíšovo tělo. Pilát
se podivil, že Ježíš už zemřel; zavolal si setníka a zeptal se ho, je-li už dlouho mrtev. A když mu to setník
potvrdil, daroval mrtvé tělo Josefovi. Ten koupil plátno, sňal Ježíše z kříže, zavinul ho do plátna a položil
do hrobu, který byl vytesán ve skále, a ke vchodu do hrobu přivalil kámen. Marie z Magdaly a Marie,
matka Josefova, se dívaly, kam byl uložen.
„Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl
pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti.“, píše apoštol Pavel ve
svém prvním listu do Korintu. „Věřím... v Ježíše Krista, …, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého,
narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben...“,
vyslovujeme v Apoštolském vyznání víry. Pohřeb k Ježíšovu příběhu patří.
Možná si v duchu kladete otázku, proč? Proč je to tak podstatné, proč o tom vůbec mluvit?! Ježíš zemřel!
Copak tím není řečeno vše?! Je potřeba to rozmazávat? Je potřeba k tomu cosi dodávat?! Ježíš zemřel
potupně, na kříži, v bolestech, sám. Tak nač ještě nějaké řeči o pohřbech, nač si to v sobě drásat?
Ano, Ježíš zemřel a jeho smrti předcházela potupa, utrpení a opuštěnost. Na Velký pátek to lze jen stěží
zamlčet. Ale pro evangelistu Marka bylo důležité říct i to, že byl pohřben. Tak jako Josef, tak jako Jozue,
tak jako Eleazar, jako mnozí a mnozí jiní, známí i bezejmenní.
Vyprávění o pohřbu dosvědčuje, že Ježíš skutečně zemřel. Marek to konstatování schválně nechá na
Pilátovi a na setníkovi z popravčí čety. Pilát je udiven, to už je s ním konec? Na kříži se umíralo dlouhé
hodiny, někdy až dva dny trvalo, než odsouzenec dobojoval prohraný boj a vydechl naposledy. Z tohoto
úhlu pohledu se tedy může zdát, že to vše šlo hodně rychle. Ježíše ukřižovali kolem deváté ranní. Je
skutečně mrtev? Není to jen bezvědomí, kóma? Nebo není za tím dokonce tajný plán na Ježíšovu
záchranu? Ne, není. Ježíš je skutečně mrtev a Josef z Arimatie jde skutečně žádat už jen o jeho tělo, aby
je mohl důstojně pohřbít, jak káže židovský zákon. Setník potvrzuje fakta. Je to tak. A je to úředně
potvrzeno. Žádná bouda.
Možná to zní morbidně, možná se nám to moc nelíbí. Jenže je to potřeba říci takto naplno. Už v první
církvi kolovaly nejrůznější dohady o tom, že ta smrt byla vlastně jen jako, že se Božího Syna jako takového
netýkala, že se týkala jen lidského těla nebo Ježíšovy lidské stránky. I my bychom se možná od
sugestivních obrazů utrpení a smrti raději už přenesli do té tajemné Bílé soboty nebo ještě raději do
zářivého nedělního rána. Prostě tuhle fázi Velikonoc raději mít co nejrychleji za sebou. Ale ono to nejde.
A ani to nemá jít, nemáme se o to pokoušet. Ježíš Kristus zemřel a byl pohřben. Bez toho by ta neděle
nedávala smysl, ať chceme nebo ne.
Kromě toho ten Ježíšův pohřeb nebyl vůbec samozřejmostí. Rozhodně ne v té podobě, v jaké ho líčí
Marek i ostatní evangelisté. Ježš zemřel na kříži, jako zločinec. A takoví se pohřbívali do hromadného
hrobu. Nebo se také nepohřbívali vůbec. Pro Římany bylo odepření řádného pohřbu a posmrtné úcty k
tělu zemřelého běžnou součástí trestu, alespoň v případě odsouzených ke smrti ukřižováním. Ponechat
tělo pro výstrahu napospas šelmám i přírodním vlivům rozhodně nebyl římský vynález, ale i římská státní
moc to tak dělala. Tu a tam bylo možné dosáhnout výjimky úplatkem nebo na přímluvu některé vlivné
rodiny, ale samozřejmost to nebyla. Pilát si mohl klidně umanout, že tohle tělo zůstane viset tam, kde je.
Především se však musel najít někdo, kdosi, kdo by pohřeb vykonal! Rodina? O té Ježíšově toho zase tolik
nevíme. Evangelista Marek dokonce nepíše ani o Ježíšově matce Marii, pod křížem i pak u hrobu stojí jiné
Marie, jiné ženy. Takže žádná Pieta!
Kdo byl Ježíšovi nejblíž? - učedníci. Ale ti se rozprchli ještě v Getsemane, Petr snad ještě někde hořce
oplakával svou zradu. Nezbyl nikdo, jen ty ženy. Vypadá to jako totální prohra. Ježíš nejen, že zemřel, ale
ani nezůstal nikdo, kdo by mu, zemřelému, prokázal úctu a postaral se o jeho tělo, pohřbil ho.
Přece se kdosi našel, jakýsi Josef z Arimatie. Taky o něm moc nevíme. Byl to člen rady, synedria, tedy
židovského grémia, které Ježíše odsoudilo jako první. A prý byl vážený. Souhlasil s tím? Spíš u toho
hlasování vůbec nebyl. Když Marek mluví o tom, že „celá“ rada šla proti Ježíši, je to stejné, jako kdybych
řekla, že celé Brno chodí na přehradu na ohňostroje. Josef byl člověk, který „také očekával království
Boží“. Může to znamenat, že byl Ježíšův příznivec. Může to dokonce znamenat, že patřil mezi Ježíšovy
žáky. Evangelisté sami se v tom neshodnou. A mnozí mají za to, že Ježíše vůbec neznal, protože byl z
Arimatie, ale prostě mu záleželo na dodržování Zákona. Kdo ví.
Marek píše, že si dodal odvahy a šel za Pilátem prosit o tělo. Musel to být pořádný kus odvahy, jít takhle
za římským prefektem a požádat o tělo toho, kterého popravili jako buřiče a jako „židovského krále“, byť
s posměšnými uvozovkami. Pilát nejen, že to tělo nemusel vydat, ale mohl tuto žádost také vnímat jako
jednoznačný projev oddanosti popravenému. Mohl mít Josefa za „jednoho z nich“, jak označila služka ve
veleknězově dvoře Petra. Za jednoho z těch, kdo patřili k Ježíšovi, kdo jej následovali a to zcela bez
ohledu na to, zda to tak ve skutečnosti bylo či nebylo. S Josefem z Arimatie to tedy mohlo dopadnout
docela bledě.
Co tedy tohoto váženého muže k Pilátovi vedlo?
Ve hře byl samozřejmě předpis Mojžíšova Zákona: „Bude-li nad někým pro hřích vynesen rozsudek smrti,
bude-li usmrcen a ty jej pověsíš na kůl, nenecháš jeho mrtvolu na kůlu přes noc, ale bezpodmínečně ho
pohřbíš týž den, protože ten, kdo byl pověšen, je zlořečený Bohem.“ Snad chtěl Josef Ježíše uchránit té
potupy zlořečení – nádavku k tomu všemu, co se už stalo. Snad mu chtěl prokázat alespoň tuto službu
(poslední dobrý skutek, jak se zpívá v jedné krásné písničce o 3 ženách, co šly zrána ke hrobu). Konec
konců v pátek večer už se nic jiného ani udělat nedalo. Jen požádat o tělo a zajistit alespoň jakýs takýs
pohřeb. Předpisový už by se do soboty nestihl. Jenže sobota už v tu chvíli možná začala, Marek to píše
tak zvláštně, že si i tady můžeme jen domýšlet. A tak to, co je ve hře jako protiargument ke zbožnosti,
úctě či přátelství, je šabat. Svátek všech svátků. A ještě ke všemu šabat o Velikonocích. To Zákon
nezakazuje jen pohřbívat, ale i mnoho jiného, třeba nakupovat (plátna na umrlce). A kdo chce nejen
sobotu, ale i Velikonoce slavit, ten nesmí manipulovat s mrtvolou, která je nečistá! Ve hře je tedy možná
mnohem víc než jen běžná úcta – ochota ke službě, láska, která je ochotná obětovat i to slavnostní
sváteční shromáždění službě bližnímu. Mrtvému...
I kdyby však nakrásně měli pravdu skeptici, kteří tvrdí, že si na tu „špinavou“ práci mohl Josef zjednat
služebníky nebo prostě někoho jiného, i kdyby to byl čistý akt zbožnosti a Josef takto jednal jen a jen
proto, že „se to má“, přesto si musíme všimnout, že mu to stálo za to. Pouštět se do riskantního podniku,
otravovat se ve sváteční čas, přidělávat si starosti.
Josef z Arimatie a ten jeho s jistotou nevysvětlitelný zájem o Ježíše říká cosi i mně samotné. O
Velikonocích možná není důležité jen slavit, ale také koukat kolem sebe. Jestli tu není někdo, kdo je
důležitější než slavení samo, kdo potřebuje moji službu, moji lásku, moji odvahu, i když mě to třeba
trochu odvede od svátků samých. Ježíš jednou vyprávěl podobenství o tom, že není jedno, co prokážeme
či neprokážeme lidem kolem, zda v nich jeho samotného uvidíme nebo ne.
A jestli se vám tenhle můj pohled nezamlouvá, tak vězte, že slyšet o opravdové smrti a opravdovém
hrobě potřebujeme. Všichni. To abychom pak mohli slyšet o opravdovém vzkříšení. O takovém, které se
týká i nás, co jednou zemřeme a budeme pohřbeni, docela stejně jako Ježíš. Amen.
modlitba ke kázání
Pane a Bože, Velikonoce jsou někdy pořádná tíha. Díky, že ty jsi je unesl se vší tíhou naší i světa. A díky, že
o tom smíme slyšet. Amen.