Sborník

SBORNÍK
ZE SEMINÁŘE PROJEKTU
Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost
ZAVÁDĚNÍ INOVACÍ DO VÝUKY SPECIALIZAČNÍHO
VZDĚLÁVÁNÍ A VZDĚLÁVÁNÍ PRO UDRŽITELNÝ ROZVOJ
CZ.1.07/3.2.11./03.0066
s názvem
Stínomilné a záhonové trvalky
konaného dne 10. 7. 2014
Česká zahradnická akademie Mělník - střední a vyšší odborná škola
OBSAH
Sortiment záhonových trvalek a postup tvorby trvalkového záhonu
Ing. Pavel Matiska, PhD.
Stínomilné trvalky
Ing. Ondřej Fous
Sortiment záhonových trvalek a postup tvorby trvalkového záhonu Ing. Pavel Matiska, Ph.D. Trvalky
(pereny)
jako
zahradnicky
definovaná
skupina
rostlin zahrnují taxony bylin, které
se vyznačují vytrvalostí na daném
stanovišti s opakovaným kvetením a
tvorbou semen. Většina z těchto
rostlin přečkává zimu ve formě
listových růžic nebo zatahuje úplně.
Výjimkou jsou některé stálezelené
druhy, jejichž listy zůstávají zelené i za mrazu. Vzhledem k tomu, že trvalky nemusí ihned
v prvním roce vytvořit další generaci, jako je tomu u letniček, mohou osidlovat i méně
příznivá a specifická stanoviště (chudá na živiny, stinná, suchá, apod.). Mají díky tomu
výhodu menší náročnosti na ošetřování a širší škálu použití na mnoha stanovištích.
Historicky se začaly trvalky používat až kolem 16. – 17. stol. Souviselo to zejména
s některými užitkovými vlastnostmi (koření, léčivé rostliny), později i s lidským souzněním a
přiblížením se přírodě. Největší rozvoj můžeme zaznamenat až ve druhé polovině 18. století,
kdy se začaly trvalky vysazovat do zahrad. Od té doby se však začaly intenzivně pěstovat a
během několika desetiletí byly vyšlechtěny tisíce překrásných odrůd. Celý sortiment se
rozšířil do obrovských rozměrů a v této šíři se pěstuje dodnes.
České země se v používání těchto rostlin inspirovaly v Anglii a Německu až v polovině
19. století. O větší rozšíření trvalek u nás se zasloužil především František Thomayer, dále
architekti Vaněk a Müllerová. Později se začal zájem o trvalky soustřeďovat především na
specifickou skupinu horských druhů (skalniček - alpinek). Největší zásluhu na tom má hrabě
Arnošt Silva-Tarrouca (předseda Dendrologické společnosti v Průhonicích) a především Karel
Čapek, svou populární literaturou. Po druhé světové válce se trvalky kvůli nedostatku financí
téměř ztratily z očí. Teprve zhruba od roku 1980 se dostávají více do povědomí a častěji se
využívají i na veřejných prostranstvích.
Mezi trvalky zařazujeme rostliny s velmi odlišnými nároky na stanoviště. Aby bylo
možné pochopit základní podmínky pro pěstování velkého množství zástupců, existuje
rozdělení trvalek do následujících ekologicko-pěstitelských skupin:
-
rostliny skalní (Petrofyty) a horské (Oreofyty)
-
rostliny stepních či suchých stanovišť (Xerofyty)
-
rostliny průměrných stanovišť (Mezofyty)
-
rostliny pobřežní a bahenní (Hygrofyty)
-
rostliny vodní (Hydrofyty)
Petrofyty a oreofyty – rostliny skalních a horských stanovišť, „skalničky“
Do této skupiny řadíme trvalky rostoucí
na stanovišti bez souvislých lesních porostů,
většinou na skalních podkladech. Často se
jedná o rostliny horské nebo trvalky osidlující
skalnatá
pohoří
v nížinách
mírného
klimatického pásma nebo přímořských oblastí.
Oproti vysokohorským druhům lépe snášejí
vysoké teploty v létě. Petrofyty se vyskytují
na stanovištích s relativně krátkou vegetační dobou, takže musí rychle vykvést. To se odráží
na době kvetení v našich podmínkách (únor až květen). Rostliny také musí čelit extrémnímu
stanovišti z hlediska střídání teplot, vlhkosti, nedostatku živin a maximálního oslunění
(zejména UV záření u vysokohorských druhů). Často se s tím vyrovnávají morfologickými
adaptacemi (sukulence, plstnatost listů, kompaktní růst, voskový povlak na listech, apod.).
Z toho vyplývá i způsob pěstování. Rostliny vyžadují slunné (někdy mírně zastíněné)
stanoviště s propustnou půdou a minimálním množstvím živin.
Xerofyty – rostliny suchomilné
Hlavní oblastí výskytu těchto trvalek
jsou polopouštní, stepní a prérijní oblasti
s určitou dobou bez přísunu srážek
(většinou přes léto). Rostliny musí toto
kritické období sucha přežít díky svým
adaptacím (sukulence, kožovité listy,
plstnaté listy, ztlustlé kořeny jako zásobní orgány). Některé druhy během léta zatahují
(Papaver) a na podzim znovu tvoří listy. Vzhledem k podmínkám, ve kterých rostliny rostou,
vyžadují při pěstování slunná a teplá stanoviště s propustnou, živnou půdou. Velmi dobře
snáší sucho. Výborně se tato skupina trvalek uplatňuje v městském prostředí.
Mezofyty – rostliny průměrných stanovišť
Trvalky této skupiny
pochází
klimatických
z mírných
regionů
s dostatkem srážek během
celého roku. Většinou se
vyskytují na živných a
humózních
půdách.
Rostliny se musí v těchto
oblastech
s přítomností
vyrovnávat
dřevin
(stromy, keře). Kombinací
bylin a dřevin vznikají
ucelená společenstva (lesní porosty), ve kterých se trvalky musí vyrovnat s nedostatkem
světla. Mezofyty vytváří ještě několik ekologických podskupin: les (Asarum, Polygonatum),
okraj lesa (Aquilegia, Thalictrum, Heuchera), louky (Phlox paniculata, Helenium, Monarda),
vřesoviště (Carex). Nároky mezofytů jsou většinou rozdílné dle jednotlivých podskupin. Plné
slunce nebo polostín, vlhká, dostatečně živná půda (někdy kyselejší reakce - vřesoviště). Do
této skupiny řadíme většinu záhonových trvalek, které vyžadují větší zahradnické ošetřování
z hlediska zálivky a hnojení.
Hygrofyty – rostliny bahenní, pobřežní
Jedná se o mezofyty, které vyžadují trvale
vlhké až zamokřené půdy. Rostou na okrajích
vodních
ploch,
takže
mají
velké
množství
přístupných živin, dostatek světla a dostatek, někdy
až nadbytek, vody. Oproti mezofytům musí snášet
částečné zamokření nebo zaplavení.
Trvale ovšem nerostou v hlubším vodním
sloupci, než je 30 - 40 cm (optimální hloubka vody je 0 - 20 cm).
Hydrofyty – rostliny vodní
K těmto trvalkám řadíme pouze vodní rostliny trvale rostoucí pod vodní hladinou nebo
na ní, případně občasně vystupující nad hladinu částmi rostliny (květy, listy). Pro hydrofyty je
velmi důležitá kvalita vody (pH, průhlednost, chemické složení, teplota, apod.). Vodní
rostliny vyžadují vždy plné oslunění a dostatek živin (zejména lekníny - Nyphaea). U
hydrofytů nalezneme ještě morfologické podskupiny: rostliny vzplývavé (Nyphaea, Nuphar),
ponořené (Elodea, Myriophyllum), plovoucí (Lemna, Hydrocharis).
Využití trvalek
Vzhledem k rozmanitosti trvalek je jejich použití velmi různorodé. Ve srovnání
s letničkami mají trvalky mnohem menší nároky na ošetřování, ale ve srovnání s dřevinami
zase vyžadují ošetřování intenzivnější. Každopádně využíváme trvalky na místech, kde
potřebujeme rostliny barevné a proměnlivé, ale přizpůsobivé a nenáročné. Trvalky ze skupiny
petrofytů používáme většinou na skalky, suché zídky, extenzivní střešní zahrady (zejména
středomořské druhy) nebo jako náhradu trávníku na suchých a slunných stanovištích.
Xerofyty využijeme nejlépe na záhony do městského prostředí nebo pro zplanění do
extenzivních skupin (u chat a chalup), případně k řezu a sušení. Mezofyty mají největší
uplatnění na záhonech, obrubách záhonů, extenzivních záhonech v polostínu, jako podsadba
dřevin, náhrada trávníku ve stínu, případně k řezu a sušení. Hygrofyty jsou vázány na blízkost
vodního prostředí nebo je můžeme využít v kořenových čističkách (ekologické čištění
odpadních vod rostlinami), hydrofyty vyžadují pro své uplatnění vodní plochu.
Nevýhodou trvalek je poměrně krátká doba kvetení a velmi omezená schopnost kvetení
opakovat několikrát během roku (remontovat).
Výsadba trvalek
Po dostatečné přípravě půdy zvolíme typ sazenice. Může být prostokořenná (z volné
půdy) nebo v kontejneru (květináči). Termín výsadby prostokořenných sazenic je omezen
zejména pro jarní (březen-duben) a podzimní období (září - říjen) s některými výjimkami
koncem léta (Iris, Paeonia, Papaver, apod.). Kontejnerované sazenice lze vysazovat kdykoliv
od března do listopadu. U choulostivějších druhů volíme raději nejpozdnější termín výsadby
do poloviny října, aby rostliny stihly do zimy zakořenit. Výsadbové spony se volí dle typu
a účelu výsadby. U pokryvných trvalek (Aubrieta, Ajuga, Phlox subulata, Saxifraga) volíme
kvůli rychlému zapojení hustý výsadbový spon (25 – 35 cm od sebe, tj. 9 – 16 rostlin/m2).
Středně vysoké druhy (Doronicum, Hosta, Trollius, Tradescantia) sázíme do vzdálenosti 30 –
40 cm (6 – 9 rostlin/m2) a vysoké druhy (Aster novi-belgii, Echinops, Solidago) vyžadují spon
50 – 120 cm od sebe (tj. 1 - 6 rostlin/m2).
Ošetřování trvalek
V průběhu vegetace vyžadují trvalky občasné přihnojování (zejména na začátku
vegetace) a doplňkovou zálivku (zejména mezofyty). V nezapojených mladých nebo
intenzivních porostech je nutné pravidelné odplevelování. Kypření půdy většina trvalek
nevyžaduje (některým povrchově kořenícím i vadí – Iris). Po odkvětu odstraňujeme květy či
květenství nebo celé lodyhy (Delphinium, Erigeron, Salvia nemorosa). Podpoříme tím
případnou další násadu poupat (u některých druhů). Na podzim nebo na jaře odstraníme
odumřelé nadzemní části. U choulostivějších druhů (Chrysanthemum, Cyclamen, Polygonum
affine) je vhodná zimní přikrývka listím, chvojím, slámou nebo textilií (od prosince do
března).
Výskyt chorob a škůdců je u trvalek většinou znakem nevhodné volby stanoviště nebo
špatné (citlivé) odrůdy. V případě většího výskytu škůdce či choroby lze použít běžnou
chemickou ochranu, ale u trvalek je vhodnější předcházet těmto problémům správným
výběrem rezistentní odrůdy a výběrem adekvátního stanoviště.
Trvalkové záhony a postup jejich tvorby
Rabata neboli trvalkové záhony můžeme definovat jako uskupení trvalek v nějakém
ohraničeném prostoru (záhonu). Těžko budeme přirozeně rostoucí louku, porostlou skálu
nebo vodní plochu považovat za květinový (trvalkový) záhon.
Z výše zmíněných ekologických skupin trvalek je pro tento typ výsadby nejvhodnější použití
mezofytů, někdy xerofytů a okrajově i petrofytů. Vzhledem k faktu, že trvalky kvetou jen
jednou, případně několikrát do roka (u remontantních), musíme vytvořit relativně bohatší
skupinu rostlin, která bude postupně přebírat v záhonu estetický efekt. Správný výběr rostlin
pro dané stanoviště je úspěšný jen v případě, že máme dostatek informací a znalostí o
jednotlivých druzích rostlin.
Skupina mezofytů je pro trvalkové záhony jako stvořená, protože se jedná o rostliny přirozeně
rostoucí v nějakém společenstvu, tj. tyto rostliny jsou schopny dostatečně konkurovat
ostatním, ale zároveň jsou do jisté míry schopny akceptovat jiné trvalky. Jsou to rostliny
poměrně bohatých stanovišť (dostatek vláhy, živin, světla,…) a proto je potřeba mít na
paměti, že patří mezi rostliny vyžadující intenzivnější ošetřování. Můžeme tuto skupinu
pojmenovat „Zahradní trvalky intenzivní“. Ze zahradnického hlediska to znamená, že tyto
druhy vyžadují kvalitní přípravu stanoviště, počáteční dotaci živin a organické hmoty,
intenzivní zálivku v prvních měsících po nasázení nebo trvalou závlahu. Jsou velmi náročné
na ošetřování v průběhu roku, protože vyžadují dohnojení, zpětný řez (zejména u zaschlých
květů nebo stonků v průběhu vegetace). Výhodou této skupiny je intenzivní kvetení, častá
remontace kvetení, široké spektrum druhů a odrůd s rozličnými tvary listů a barvami květů.
Druhá skupiny, kterou můžeme nazvat „Zahradní trvalky extenzivní“ zahrnuje xerofyty a
petrofyty, což jsou skupiny rostlin adaptované na extrémní stanoviště z hlediska přírodních
podmínek. Často velmi dobře odolávají suchu a chudému substrátu. Xerofyty také velmi
dobře snáší vysoké teploty. Naopak u petrofytů jsou v tomto ohledu odolné jen některé druhy
rostoucí v teplejších oblastech (Středomoří). Obecně platí, že při zakládání záhonu s těmito
druhy se musí velmi opatrně volit typ substrátu a počáteční dotace živinami a organickým
materiálem. Rostliny se většinou, spokojí se stávajícím půdním profilem, který se jen
odplevelí a případně obohatí o kompost. Příliš velká kvalita substrátu a přemíra živin vede
u této skupiny k rychlému růstu a tím i k rychlému ukončení životních procesů a smrti rostlin.
Nehledě na to, že se dotací živin upřednostní jen některé druhy, které mohou ve skupině
doslova přerůst a zahubit ty ostatní, čímž celou skupinu esteticky ochudíme.
Postup navržení trvalkového záhonu
Předpokládejme, že máme vybrané nějaké konkrétní místo pro trvalkový záhon.
Vzhledem k faktu, že sortiment trvalek je velmi rozsáhlý, můžeme trvalkami pokrýt téměř
jakýkoliv prostor. Takže v tomto směru nemáme žádné omezení, jako např. u letniček, které
nesnesou menší intenzitu světla. Tvar záhonu může být volen dle našich představ a možností.
Parametry při výběru rostlin:
1. výběr druhů vhodných pro dané stanoviště = optimum pro dané rostliny
2. estetické vlastnosti rostlin, které požadujeme (výška rostliny, velikost, tvar
a barva květu, tvar a velikost listu, případně zbarvení)
3. doba květu
4. možnost fungování ve skupině = konkurenceschopnost
5. nároky na budoucí údržbu
6. předpokládaná délka života rostlin
7. ostatní parametry (jedovatost, alergen, problémy s patogeny, aj.)
Při navrhování rostlin máme několik možností. Můžeme vytvořit standardní projektovou
dokumentaci spočívající v půdorysném nákresu záhonu, osazovacím plánu, vytyčovacím
plánu a technické zprávě. Toto se zpravidla řeší u intenzivních trvalkových záhonů, které
musí být „dokonalé“, případně se o to alespoň snažíme. Druhou možností, která se často
praktikuje u extenzivních trvalek, je ta, že nevytváříme žádný konkrétní plán, ale máme zadán
pouze tvar, a velikost záhonu, do kterého zvolíme sortiment, tj. vytvoříme seznam rostlin,
které zde chceme použít a určíme si procentuelní zastoupení daného druhu ve skupině.
U jednotlivých druhů budeme mít definovánu plochu, kterou chceme tímto druhem osázet a
z té se dostaneme k potřebnému počtu rostlin. Vytvoříme seznam rostlin pro daný záhon vč.
počtu rostlin. Tím končí projektová činnost a následně v reálu musíme sami rostliny rozmístit
dle konkrétní situace a tvaru záhonu. Druhá možnost plánovaní je mnohem jednodušší na
tvorbu koncepce, protože nevytváříme složitý projekt, ale náročnější na osobní znalosti a
zkušenosti.
Základní sortiment trvalek používaných v záhonech můžeme pracovně rozdělit do
několika skupin:
- solitéry, dominantní velké druhy, které tvoří konstrukci celého záhonu. Rozmisťujeme
je vždy jako první, protože dávají ráz celé skupině. Pozor na solitéry příliš vzrůstného
typu, mohou díky svému růstu výrazně zaplevelit záhon a potlačit ostatní druhy
(Helianthus rigidus)
- skupinové (výplňové) druhy, jsou po kosterních druzích hlavním prvkem, který do
celé koncepce vnáší barevnost a tvar
- pokryvné druhy mají za úkol skrýt povrch záhonu tak dokonale, aby zde nebyl prostor
pro růst plevelných druhů. Čím rychleji a kompaktněji se rozrůstají, tím lépe.
- vtroušené rostliny (pendleři) dotváří celý záhon a vnáší do něj určitou proměnlivost,
protože se každý rok objeví v jiné části záhonu.
- cibuloviny a hlíznaté rostliny jsou vhodné pro doplnění záhonu v období, kdy trvalky
nemají ještě významný efekt, zejména únor – duben. Výhodou jarních cibulovin a
hlíznatých rostlin je fakt, že v době své vegetace si s trvalkami nekonkurují a tím
můžeme využít dané konkrétní místo pro několik typů rostlin, které se spolu ve
vegetaci nepotkávají, a přesto zde trvale existují.
Celkový koncept tvorby záhonu vždy začíná od solitérních druhů, přes výplňové,
pokryvné, případně vtroušené druhy a nakonec cibuloviny a hlíznaté rostliny. Oproti
navrhování skupin složených pouze z dřevin disponují trvalky několika zásadními rozdíly.
Trvalky vždy rostou rychleji než dřeviny a velmi promptně využijí základní startovací dávku
živin, která se odrazí na jejich růstu. To se může v prvním roce projevit na rozdílech výšek
jednotlivých rostlin nebo na tvrdém konkurenčním boji rychleji rostoucích druhů. Dalším
specifikem trvalek je rychlý vývoj během roku od zatažené rostliny, která není na jaře vůbec
patrná, až po několik metrů vysoké „obry“ v podzimním období (Miscanthus giganteus).
Všechny tyto parametry vnáší do celé kompozice velice proměnlivé prvky, které jsou i
významně závislé na průběhu počasí během roku. Při sušším a teplejším létě mohou být
rostliny o třetinu až polovinu nižší než při vlhčím průběhu sezóny. Naopak rostliny během
vlhkého léta často rozklesávají a stávají se nevzhlednými. Všechny tyto parametry jsou
většinou brány v potaz při šlechtění trvalek a nové odrůdy by měly vykazovat vyšší stabilitu
ve sledovaných vlastnostech jako je: vyrovnaný růst, odolnost vůči patogenům,
nerozklesávající se trsy, pevné stonky pro udržení květů, atd.
Od doby používání trvalek se většina šlechtitelů snaží o získání nových a zajímavých
odrůd, které by přinášely do celého sortimentu něco unikátního. V poslední době se někdy
kvantita odrůd řadí před kvalitu a tak vzniká velká řada zajímavých odrůd, které jsou ovšem
obtížně použitelné do skupinových výsadeb protože nedisponují vlastnostmi, které je pro
tento typ pěstování předurčuje (špatná konkurenceschopnost, špatná mrazuvzdornost, apod.).
Tak jako si několik století přizpůsobujeme kulturní hospodářské plodiny, tak si
uzpůsobujeme k obrazu svému i trvalky. Je potřeba nezapomínat na fakt, že kulturní odrůdy
se mohou od původního druhu vlivem šlechtění poměrně hodně odlišovat nejenom svými
vizuálními vlastnosti, ale i nároky na stanoviště. Proto je někdy využití méně známých
sortimentů jakási sázka do loterie, která se může povést a také nemusí. Je tedy potřeba
jednotlivé taxony používat s rozmyslem a zjistit si co největší množství relevantních
informací.
Anthemis_tinctoria'Sauce_Hollandaise'v trvalkovém záhonu
Botanická zahrada_Troja
Botanická zahrada_Troja_kombinované záhon letniček,
dvouletek a trvalek
Časně letní efekt trvalek_Salvia nemorosa_Botanická zahrada Troja
Ecinacea puprurea Cheyenne Spirit
Geranium cantabrigiense_MZLU Brno
Helenium_Moerheim_Beauty
Helenium_Wesergold
Jarní aspekt trvalkového záhonu_soukromá zahrada_Anglie
Kombinace dřevin, dvouletek a trvalek_soukromá
zahrada_Anglie
konstrastní kombinace Helenium a Artemisia
Leucanthemum_maximum_Sněhurka
Phlox paniculata_Wilhelm_Kesselring
Phlox_maculata_Natascha_Botanická zahrada Troja
Podzimní efekt trvalek_Botanická zahrada Troja
Podzimní zbarevní_Mnichov_Německo
Podzimní zbarvení travin
Polostinné zákoutí_soukromá zahrada_Anglie
Použití travin na střešní zahradě
Skupina xerofytů_botanická zahrada Troja
Trvalkový záhon_městský park_Londýn
Trvalky v kombinaci s cibulovinami_Sissinghurst_Anglie
Trvalky v kombinaci s dřevinami (Aster novae angliae)
Xerofytní společenstvo s dominantou Eremurus
Zámek Hluboká_výsadba trvalek
Zimní efekt trav (Miscanthus)
Stínomilné a záhonové trvalky Ing. Ondřej Fous Použití trvalek v českých zemích má svou neodbytnou tradici díky středoevropskému kulturnímu vlivu i bohatému spektru biotopů naší přírody. Přenášení užitečných rostlin z přírody je již záležitostí středověku a sběratelské tužby provázely i století následující. Zhruba od 30. let 19. století pak lze hojněji pozorovat shromažďování rostlin nejen za účelem užitku, symboliky či vzdělávání, ale ke slovu se dostává i atribut krásy. Ne náhodou vznikají tou dobou naše první alpina, kde cestování po horách nadchlo naše předky natolik, že si kousek té krásy zatoužili přenést i domů. Může se zdát, že šlo o první projev kompozice společenstva, ale tehdá se obdivovala především každá jediná rostlina.
Trvalo ještě půl století, než se objevily první skutečné kompozice s použitím trvalek. První květnice panských parků se ovšem stále podobaly sbírce individuálních úlovků z cest. Nicméně již se jednalo o skupiny, u kterých byl nutno uvažovat minimálně o výšce rostlin. Zhruba od 90. let se květnice začaly prosazovat i do veřejných sadů. Tento žánr byl postupně vytlačován záhonovými kompozicemi a prakticky zanikl po druhé světové válce změnou údržby. Perenové rabato přichází do našich zemí díky francouzským vlivům na přelomu 19. a 20. Století. Coby klasická záhonové kompozice se poměrně rychle vtlačí mezi tradiční květnici a kobercové bordury letniček. Vznikají dokonce kombinace květnic a rabat, kdy se tzv. „plnosadba“ postupně rozpouští do trávníku. Z dostupných vyobrazení je patrné, že se v mnoha rysech tyto kompozice podobaly obohaceným loukám, tedy poslednímu hitu 21. století. Svět až do sarajevského atentátu se divoce měnil každým rokem. Rozmach obchodních zahradnictví a vznik velkoškolek pomohl rozšíření a distribuci rostlin, podobně jako kultuře zahradničení vůbec. Za republiky pak již dále mohly být rozvíjeny speciální sortimenty v jednotlivých školkařských závodech. Tomu následně začala odpovídat i kvalita kompozic trvalkových rabat, kterým se věnovali naši přední zahradní architekti a nezřídka zde tvořili i designéři německého kulturního okruhu. Jejich práce zde byla obecně známa a ovlivňovala významně podobu naší národní květinové interpretace. S jistou nadsázkou lze říci, že tvář vilových zahrádek se natolik ve střední Evropě zafixovala, až v ní někdy těžko hledáme regionálnost zřejmou z květnic a alpin 19. století. Rozdíl v identitách vnímání perenové kultury lze dobře porovnat v zásadních dílech Martina Fulína (Květiny v zimě vytrvalé) a Josefa Vaňka (Nejkrásnější ozdobou zahrady jsou pereny). Obě knihy vyšly v roce 1925. Druhá světová válka na řadu let výrazně omezila pěstování okrasných sortimentů a po nástupu komunistů k moci trvalka trpěla za svou pověst záliby bohatých. Část odborné obce hledala její interpretaci pro veřejné prostory a individuální projekty se dařilo zasadit do povahy společnosti zejména od druhé poloviny 60. let. Sbírky tak byly udrženy při školách či botanických zahradách a to i ve formě některých pokročilých forem (Iridarium, Perenetum). Kvalitě sortimentů byla věnována adekvátní pozornost a to i přes realitu pouhých tří větších produkčních závodů pro celou republiku. Částečně byly následně použity trvalky v některých veřejných parcích a při renovacích zámeckých parků. Souhrou důležitých náhod a lidských setkání vznikla dvě epicentra, která trvalkám poměrně přála. Brněnský zahradní okruh úspěšně soustředil sortimenty do Arboreta VŠZ a neméně zdařile se povedlo začlenění trvalkového programu i na Dendrologické zahradě v Průhonicích. Díky těmto dvěma pracovištím jsme do 90. let vstupovali s poměrně bohatými a léty prověřenými sortimenty. Nakolik jsme tuto situaci dokázali využít, posoudí teprve historie. Po sametové revoluci mělo české zahradnictví neobyčejnou touhu dohnat západní sortimenty a již dnes je jasné, že jsme leckdy vylili dítě i s vaničkou. Desítky nových perenářských závodů se uplatnily na trhu a zaplavily trh zejména miliony semenáčů. Stovky nových zahradních architektů muselo pracovat především s tím, co bylo. Trvalkové výsadby z těchto let byly volným žánrem, který často jen vzdáleně připomínal sofistikovaná perenová rabata první republiky. Po vstupu do EU postupně zaplavila republiku nabídka různých typů mladého materiálu natolik, že se díra v sortimentech zcela zacelila, až došlo k efektu přeplavení. Kultivarů je tak leckdy naopak tolik, že to znesnadňuje orientaci. Po roce 2009 došlo i k převisu nabídky nad poptávkou a zahradnická veřejnost si začala ohledně použití a sortimentů klást potřebné otázky. Od roku 2002 je u nás činný Český spolek perenářů, který se vytrvale snaží na tyto profesní otázky hledat odpovědi a sdílet je se zájemci z řad odborné obce. Kvalita záhonové kompozice Zahradní tvůrce, realizační firmy, správce zeleně a v důsledku i školkaře zajímají stále více kvalitativní parametry výsadeb. Předně jaké rostliny použít taxonomicky a pěstebně, v jakých zeminách a jak má vypadat celé souvrství. Technologií lze mnohé zlepšit i zkazit, nicméně základním kamenem jsou kvality kompozice. Kompoziční a proporční umístění květinového záhonu do městeckého či zahradního prostoru je výsostným tématem krajinářského architekta. Stupeň náročnosti úlohy vyžaduje inovatiní řešení, které je schopna kvalifikovaně provést jen osoba schopná konfrontovat zvykové poměry v místě bez zažitostí. Za své dílo nese také adekvátní zodpovědnost a je schopen i povinován jej ze své pozice vysvětlovat i zasazovat do zmiňovaného kontextu prostoru. S tím plně souvisí i nezávislé a objektivizované hodnocení stanovištních poměrů a širších vztahů. Tyto analýzy jsou klíčové pro optimalizované využití přirozeného potenciálu místa a „zadání lokality“ je vždy základním kamenem pro následnou druhovou skladbu, vnitřní dynamiku a technologii založení. Ignorování potřeby tohoto fundamentu má významné ekonomické dopady na výdaje investora. Výsledkem bývají zejména zvýšené náklady na údržbu a obecně snížená životnost záhonu. Z těchto důvodů je jednoznačnou chybou užívání instantních prvků květinového dekoru s vynecháním mezičlánku autora. Investorem uspořené peníze za projekt se tak dokáží velice prodražit ve střednědobém horizontu. Hovoříme‐li o kompozici, musíme především umět posoudit její vlastní atributy. Vnitřní uspořádání a druhová skladba je alfou a omegou. Prvotními předpoklady pro správnou volbu jsou zadání investora a výše uvedený charakter místní lokality. Je velmi zodpovědné, pokud autor řádně objasní náklady, které jsou spojené se změnami stanoviště a úspory spojené s využitím přirozeného potenciálu. A to jak v momentě založení (výměny půdního lože, minerální či organické příměsi apod.), tak finanční dopady ve střednědobém horizontu. Jsou to důležité podněty pro vznik závazného zadání investora, kterým by, kromě obecné designové shody na variacích autora, měla být i životnost celé kompozice. Tento moment je pro rozhodující pro limity celé kompozice i příslušné technologie založení. Neméně pak pro pořizovací cenu. Pokud tuto hodnotu rozdělíme nákladově na jediný „záhonorok“, můžeme u středně a dlouhověkých kompozic dojít k překvapivým číslům. Říci, zdali záhon má mít horizont 5/8/10 nebo 15let je tedy naprosto zásadní. Podobně je třeba připočíst náklady na renovaci či likvidaci a znovuzaložení po expiraci díla. Pak teprve hovoříme v číslech, která jsou pro ekonomicky gramotného investora úplná a pravdivá. Bohužel se dnes celá řada kompozic tváří na životnost 8‐10 let a už při pouhém pohledu do druhové skladby je zřejmé, že pátá sezóna může přinést problémy (náklady mohou nepozornému oku zmizet v dražší údržbě). Co teprve vezmeme‐li v potaz nevhodnou technologii založení, která může kolaps zařídit velice snadno. Skladba dlouhověkých a krátkověkých peren je jednou stranou mince. Druhou, neméně významnou, je pak vnitřní dynamika záhonu, tedy užití funkčních skupin s ohledem na jejich sociabilitu, strategii růstu a schopnost adaptability, prostorové i nárokové. Při velkém zjednodušení můžeme hovořit například o základní čtveřici funkcí. Pracovně jim říkejme třeba „pokryv/výplň/masa/solitery“. Zatímco trsnaté pevné solitery/masa plní úlohu statických výškově rozlišených hmot, tak pokryv/výplň významně dotváří funkčnost záhonu svou prostorovou přizpůsobivostí, zavírají meziprostory kruhových výsečí a zatahují záhon ve stresových hranách. Tento jednoduchý příklad ukazuje jak poskládat záhon, který nebude děravý jako cedník, vytvoří zapojený porost a nepustí jednoletý plevel dovnitř. Podstatným je v tuto chvíli říci, že porozumění funkci těchto skupin je základním předpokladem pro zvládnutí rozvojové péče. Trvalkový záhon, který nemá zvažované aspekty vnitřní dynamiky (ať už jsou funkční skupiny nazvány jakkoliv) bude mít velmi pravděpodobně omezenou funkčnost a ukáže se labilním. Bohužel i za předpokladu, že byly dodrženy stanovištní okruhy při výběru sortimentu. Absence práce s dynamikou a nároky je pak signálem nedostatečné způsobilosti a maření investice. Typickým špatným vtipem tohoto typu je Anemone sylvestris v hlubokém černém stínu budov nebo hajní společenstva navržená pod stromy 16/18. Nyní se dostáváme k vlastnímu zakládání záhonu. Řekněme, že není jílu, pro který by se nedalo postavit společenstvo. Nemluvě o kamenitých a štěrkovitých nánosech říčních teras, zvětralin a podobně „krásných“ materiálech. Často se setkáváme s podvědomou snahou investorů přemoci matku přírodu a vysmát se jí. Vřesoviště na opuce, velkolisté pereny na plném slunci, potůčky ve stepích aj. Touhu po ovládnutí rostlinstva vidíme už od časů broderií, tudíž není divu, že máme zelené fasády a plovoucí stromy. Jak praví klasik: „Každá sranda něco stojí“ a tady to platí dvakráte. S extenzifikací jsme dospěli tak daleko, že hranice mezi loukou a záhonem již zcela zmizela a řada pracovišť v celé Evropě pracuje dnem i nocí na tom, jak dostat koláče bez práce. Tedy, aby co nejlacinější založení přineslo co největší estetický dojem s minimální následnou péčí. V jistém směru se jim to daří a řada kompozic je po založení velice pohledná. Efekt spontánnosti ovšem logicky časem přináší rozmělnění původní matrice a divokost se převalí přes matematickou matrici zlatého řezu do jeho mnohonásobků. Budeme se pak ptát obyvatel našich obcí, co se jim ještě zdá krásné a co už ne. Je trpké to říci, ale vypadá to, že na záhonech byla po staletí nejkrásnější právě lidská práce. Jsou prostě výplodem řemeslné kultury. Tuto skutečnost se nyní snažíme vykořenit a jsme zkroušeni nepochopením našeho návratu k přírodě. Třeba jednou přijde doba návratu k člověku. První vlaštovkou je možná komunitní sázení květinových záhonů, které vnáší do identity květin v sídle úplně novou atmosféru. Ne náhodou se tolik podobá činnosti okrašlovacích spolků, která před stoletím květiny do parků přinesla. Možná má naše neustálé hledání odpovědi na co nejnižší náklady za pořízení či údržbu trvalkového záhonu úplně jinou odpověď, než jsme čekali. Takový „občanský záhon“ zakládaný voliči se totiž nepochybně stane tématem politickým a do takových mohou být investovány leckdy i neomezené prostředky. Zahradnická odborná veřejnosti čelí v posledních letech pádu rašelinového mýtu. Střešní zahrady a interiéry nám ukázaly, že kytky rostou v lecčems a jediný výlet na nejbližší kopec spojený se zakopnutím nás jen utvrdil v našem podezření. Ano, léty hledaný univerzální „nosič“ pro rostliny je ideově lichá cesta. Zjištění, že kytky této teorii nenaslouchají a rostou si, v čem uznají za vhodné, může být pro leckoho palčivé až plačtivé. Nicméně stále platí, že rašelina je poměrně levnou alternativou pro humózní složku nosných vrstev a některé její vlastnosti jinde obtížně hledáme. Sluší se ale zamyslet nad tím, kolik jí skutečné v té či oné situaci kytky potřebují a nakolik je jen luxusním koníčkem zahradníků. V souvislosti s rostoucími náklady na dopravu je totiž využití místních zdrojů organických komponentů již nejen environmentální poblouznění, ale též holý ekonomický fakt. Často zapomínáme, že největším krokem k zúrodnění místa je jeho prostá kultivace, změna obsahu vzduchu, vodní kapacity a potenciálu poutat živiny. Samozřejmě za předpokladu udržitelnosti tohoto stavu. Zde ovšem, marná sláva, pro trvalou změnu mechanických vlastností, minerální komponenty jsou cestou jednoznačně efektivnější a levnější než užití samotné organiky. Té pak lze používat mnohem méně a ve vybraných komponentech, které bychom jinak jen těžko hledali (borkované pecky, dřevní či rašelinová vlákna aj.). V perenářství dostal tedy zelenou zejména písek (říční, bez jílu) a štěrky jemných frakcí. Dokonce i v kontejnerové produkci už nalézáme expandované minerální komponenty, které umožní stabilní strukturu za zachování hmotnosti způsobilé k převozu. Ty tam jsou časy, kdy skalnička v p9cm měla kinetiku dlažební kostky. Minerální komponenty a obecné ochuzení se také stalo nástrojem autoregulace. Používání štěrků jako mulče se zavedlo vcelku promptně a i designově bylo rychle přijato. Ovlivnění vlastního nosného souvrství se též slibně rozvíjí. Samozřejmě na prvním místě stojí vmísení štěrků a písků do těžších půd při užití kompozic pro plné slunce s minimem péče. Zde je příklad vzatý z přírody celkem jasný. Čas ale přináší užití shodných poznatků i pro stanovištní okruh okraj lesa či vysloveně hajní podrosty. Ke slovu se dostává opět po letech tzv. bramboříková zem, tedy směs perku a listovky, v dnešním provedení pak jemná prosívka s rašelinovými komponenty. Ba co víc, světe div se, objevujeme kompost. Dvě dekády odstrkovaná popelka byla nalezena coby zdroj humusového složky. Jen se je znovu musíme naučit dělat tak, aby plevel nebyl jejich hlavní složkou. Podrosty V následujících řádcích zužme obecné téma perenových kompozic na prostor světelných deficitů. Pojem podrost vyjadřuje zejména prostor pod stromy a keři, tedy oblast tzv. zeleného stínu. Krajinářská architektura i zahradní design nezřídka pracují ovšem i se stínem budov a konstrukcí, který může být absolutní, použijme tedy v tuto chvíli pro něj pojem „stín černý“. V autorské projekci můžeme být občas svědky nedocenění fatálního rozdílu mezi povahou stínu budov a různých světelných požitků podrostů dřevin. Důsledky kořenové konkurence či vodním režimem počínaje a skutečnou mírou světelných stresů konče. Ve věci bylinného patra si musíme být vědomi zprvu skutečnosti, že jsme schopni valně změnit souvrství nosné vrstvy trvalým způsobem a udržet na něm téměř libovolné společenstvo. Změna stanoviště vyžaduje několikanásobek investice oproti využití přirozeného výchozího stavu. Ať už je jakýkoliv. Kromě kontaminací chemikáliemi a ropnými produkty má totiž i ta poslední antropozem, ba i ten nejhorší jíl, nějaké homogenizovatelné vlastnosti a využitelnost pro cílovou kompozici. Na rozdíl od bylinné etáže je u stromového patra trvalá změna stanoviště dlouhodobě neuskutečnitelná. Kromě zeleně na konstrukci. Zároveň je zde souvztažnost mezi konkrétním druhem stromu a na něj vázaném společenstvu natolik fixní, že zde bývá ještě výraznější užitnost lokálního potenciálu, než u otevřených ploch. Prostory pod zachovanými stromy bývají na stavbách venkoncem posledními ostrůvky nějakých stabilizovaných nik s čitelným snímkem diverzity v lokalitě. Sama příroda nám je však dobrou ukázkou jakých paradoxů lze se dopouštět. Příkladem může být vřesoviště na vápenci vzniklé sekundárně na listovém opadu doubrav. Nebo se můžeme učit i na principu „bulty/šlenky“, anžto na vyvýšených místech najdeme onde diviznu vedle kypreje rostoucí ve sníženině. V podrostech lesů mírného pásma tak jsou vázané na surový humus stovky druhů, kterým je listový opad základním životním prostředím a nic jiného je nezajímá. Totéž pozorujeme u tzv. kotlíkových oportunistů, kteří náhle nastupují v případě pádu stromu v porostu na vzniklou světlinu, aniž bychom věděli, kde se tyto druhy náhle vzaly. Ve stejné chvíli můžeme dobře sledovat nejen zhroucení řady hajních druhů a nálet trnitých keřů, ale také významnou adaptabilitu několika zahradnicky nesmírně cenných druhů, které jsou schopny takovou dardu přežít. Podstatou pochopení nutných náležitostí každého stabilního společenstva je právě životní strategie. Správný poměr umožní postavit nejen funkční přirozený bylinný pokryv, ale i udržitelnou kulturní záhonovou kompozici. Zatímco čistě hajní společenstva jsou složena zejména z pokryvů a rostlin se zásobním orgánem, tak již drobné zvýšení světelného požitku rozevírá nůžky nabídky o řadu druhů, které se umí prosadit i jinou cestou. Vytváří velké množství semen, rostou do výšky, rozrůstají se do polykormonů nebo se účinně kombinují s některou z hajních strategií. Není těžké uhádnout, že jejich přežití je dané především mobilitou druhu. I my lidé, když se nám někde nelíbí, utíkáme různým způsobem. Strategii spálených mostů připomínají právě někteří „kotlíkoví oportunisté“, kteří se vysejí z podstaty a uhynou. Plíživé rozchody pak můžeme najít právě u polykormonů, které se zvolna přemisťují na svá nová působiště. Právě schopnost uhnout a přizpůsobit se je u druhů okraje lesa jedna z nejhodnotnějších vlastností, kterou lze v prvních letech života díla zahradní tvorby brilantně využít. Víme, že některé druhy peren mění v případě světelné nedostatečnosti svou strategii z trsnaté na výběžkatou, přičemž přestávají dočasně kvést. Podobně se samozřejmě mohou chovat při kosení, zavalení a v podobných dalších stresech. Zejména u černého stínu například můžeme zjistit, že několikapatrová budova dává rozlehlý stín, ale pouze v odpoledních hodinách. Obecně lze říci, že klíčové je období poledního žáru, které v červencových parnech panuje zhruba mezi jedenáctou ranní a třetí odpolední. Rostliny okraje lesa poměrně lépe snesou pět hodin ranního slunce, než pět hodin odpoledního. Za extrémní stres lze pak považovat proluku, či atrium, kde padá stín budov ráno a večer, zatímco v poledne se kytky pečou. Skladba společenstva a úpravy stanoviště a mají v případě podrostů jeden společný parametr. Obsahují složky dočasné a trvalé. Zatímco organická vylepšení jsou dočasná, minerální jsou trvalejší až trvalá. Použité druhy v sortimentu záhonů či společenstev také dělíme dle funkční skupiny zejména na dočasné a trvalé, rsp. cílové. Právě sladěním „nástupu“ celého díla v prvních třech letech ve vztahu souvrství a cílových rostlin můžeme významně snížit náklady na údržbu. Dočasné druhy a komponenty nosné vrstvy sehrají svojí ochrannou úlohu po dobu stabilizace a následně jsou vytlačeny cílovými za pomoci sílícího akcentu přirozených podmínek. V kulturních formách podrostů je hlavním kamenem úrazu ovšem civilizační stres. V rodinných zahradách si zejména domácí mazlíčci neberou servítek a ratolesti i omladina dávají zabrat okrase nemalým dílem. Buď jde přímo o stres fyzický, daný sešlapem či pádem, nebo o stres fyziologický daný zejména trousením různých roztoků a dalších substancí v nepravidelném rozmístění a čase. Ve veřejném prostoru lze jen stěží předjímat skutečnou zátěž místa, zvláště když kulturní člověk se vyznačuje zejména tím, že vše krásné dokáže zničit už jen proto, alebrž se na „krásnosti“ shodne příliš mnoho lidí a rozhodnou se ji v neděli hromadně obdivovat. Při stavu veřejné zeleně v našich městech pak není divu, že cokoliv pěkného vyhladovělé davy doslova rozdupou chtíčem po kousku něčeho kulturního. Za předpokladu, že podrosty byly řádně vyprojektovány od souvrství po společenstvo až k technologii výsadby a velikosti výsadbového materiálu, přichází ke slovu doba do zajištění. V tomto směru nelze než doporučit podzimní výsadbu za předpokladu důkladné mechanické ochrany včetně zimních měsíců. Jak, známo bruslaři dokáží nakrájet z břehových peren salát a zimní radovánky dětí promění v mlat cokoliv, co se postaví sáňkám do cesty. Na druhou stranu jarní efemery velmi záhy definují statut záhonu u všech pravidelných návštěvníků a nástup dobře zakořenělých peren dává záhonu podstatně větší perspektivu rozvoje, než při jarní výsadbě. U podrostů se totiž při jarní výsadbě bohužel potká období rašení stromů se sázením a následným pokusem peren o kořenění. Ty ovšem v boji o vodu a kořenový prostor ve zkypřeném materiálu nemají oproti stromům prakticky šanci. Následně nejsou schopny čelit letním vedrům a celá výsadba snadno zkolabuje. Velkým tématem jsou výsadby v oblasti tzv. budoucího stínu. Poněkud školáckou chybou již lze snad dnes nazvat moment, kdy ono projekční kolečko symbolizující nově vysazený strom, doprovází hajní výsadba. Při použití standardního výsadbového materiálu s korunou nasazenou v podchozí výšce, se můžeme dočkat reálného stínu zhruba po pěti a více letech. Navíc jediný skutečně hodnotný stín je ten tzv. polední, pročež může těchto několik čtverečních metrů stínu ovlivňovat po několik let prostředí úplně mimo vlastní prostor pod stromem. Jistě, jiný tvar stínu má po pěti letech katalpa či jerlín, jinak to bude u buku nebo lípy. Nicméně s ohledem na běžnou životnost trvalkového záhonu v rozmezí šesti až osmi let, je nutno se smířit s tím, že primární kompozice by měla být především určena pro plné slunce. I zde je ale možné použít prvky vnitřní dynamiky a slunné taxony zneužít k poskytnutí sekundárního stínu. Zejména do směsných kompozic pak můžeme vložit „pružnou matrici“ z druhů s širokou ekologickou amplitudou či výraznou mobilitou, které si na změnu podmínek prostě dokáží počkat i v područí světlomilných trvalek. Významné rody podrostových trvalek Zahradnické šlechtění se dlouhodobě soustředí na prospěšné změny vlastností rostlin a je tedy naší výsostnou snahou tyto plody lidské práce vědomě a zodpovědně využívat. Záhonové pereny slunných rabat se těší pozornosti poněkud intenzivnější a historicky delší, než pereny podrostů, ale i ty nejsou nijakými popelkami, o čemž svědčí například více než stoleté selekce japonských sasanek, které jsou dosud běžně v sortimentu. Nahlédněme tedy alespoň k některým vybraným rodům trochu důvěrněji. Barevné listy bohyšek Mezi nejpopulárnější trvalky na světě patří bezpochyby bohyška či funkie, latinsky Hosta. Další vlna její obliby zachvátila v posledních letech mnoho zemí a již po několikáté se dostává do čela žebříčků prodejnosti i cen za rostlinu. Mají to na svědomí zejména výsledky některých amerických šlechtitelů, kteří za využití tkáňových kultur velice rychle vyvíjí nové linie, které se promptně uplatňují na trhu hladovém po novinkách. Registr kulturních variet již čítá údajně přes šest tisíc položek, přičemž valná část z nich pochází z posledních let. Jejich hodnota jako novinky často není příliš vysoká, mnoho z nich vzniklo jen jiným pojmenováním prakticky totožných rostlin vzniklých jako pupenové mutace na různých místech planety. Dostávají ovšem atraktivní jména filmů, osobností nebo názvy asociují jejich vybarvení. Přeložíme‐li si je, některá z nich zní opravdu lákavě. „Cikánská růže, Černá mamba, Třešňový plod, Striptýz, Tetování, Smažená zelená rajčata, Bílé peří, Černý satén, Mnoho skvělých věcí, Rudý říjen, Vzpomeň si na mne, Don Quiote, Oheň a led, Vánoční stromek, Elvis žije, Červnová žloutenka, Král rybář, Pandořina skříňka, Princ waleský, Poutník, Nepřemožitelná.. a další“. Co nám můžou nabídnout a co teď zrovna letí? Bohyšky se dostaly mezi elitu trvalek díky výrazně barevným listům, které dokáží pěkně doladit stinné partie. Už staré japonské kulturní variety mají okraje zelených či nasivělých listů bílé až do žluta. Barevnost se časem zintenzívnila a na bohyškách se vystřídaly již všechny kombinace pestrých variací ve všech velikostech a tvarových možnostech listů. Poslední vlna sebou nese ale i několik nových pohledů. U listů se hledají stříkané až pruhované typy a přelivy v rámci prolínání odstínů. Neobyčejně vyhledávané jsou nyní červeně zbarvené řapíky, kdy se tato ještě nedávno u host téměř nevídaná barva dere do listu. Velice pěknou vlnou je také vyhledávání habituelních typů, to jest host, které jako vzrostlé tvoří elegantní rostliny. Listy se zmnoženou žilnatinou, přesný tvar, zvlněné okraje, vystoupavé trsy, dlouhé listy v ladných obloucích. Konečně, nezapomnělo se ani na květ, vždy tolik zatracovaný. Některé jsou neobyčejně intenzivně vonné, jiné velmi temně fialové, někdy s bílou kresbou, objevují se první nádechy do růžova nebo modra. Květy mohou být až dva metry vysoké nebo mají ostře červené lodyhy. Většina bohyšek dosahuje plného vybarvení v době kvetení, tedy na přelomu června a července. Tehdy se zejména u dospělých trsů můžeme těšit z jejich maximálního barevného účinu. Značná škála druhů ale umožňuje často netušenou hru barev v průběhu většiny roku. V pozdním jaru některé velmi barevně raší a část z nich později barvu ztrácí, mezitím ji jiné znova nabývají. Také kvetení se neodbývá jen začátkem léta, ale druhy se střídají mnohdy prakticky až do zámrazu, kdy většina host výrazně zlatožlutě zabarví. Japonské sasanky S úderem babího léta začíná foukat ze strnišť a záplavu podzimních barev předcházejí podzimní sasanky – Anemone. Své jméno dostaly dle řeckého anemos – vítr. Sasanky mají řadu druhů, kvetoucích na různých místech světa v průběhu celého roku, nicméně skupina A. japonica, hupehensis, matsudae, tomentosa a vitifolia dala za vznik řadě zajímavých selekcí a kříženců, které zpestřují svými pozdními květy naše zahrady již pár desítek let. Popsány byly již roku 1695 v Japonsku, ale první dovezl Robert Fortune do Anglie až v roce 1843. Jednotlivé druhy mají řadu synonym a jsou popisovány jako sobě vzájemné variety, nicméně rostou od Afghánistánu přes Tibet a Čínu až po Japonsko. Nejstarší kulturní variety se objevují již na přelomu 19. a 20. století a jsou v kultuře velmi úspěšné dodnes ‐ ´Honorine Jobert´1858, ´Whirlwind´ 1887,
´Prinze Heinrich´ 1902, ´Königin Charlotte´ 1906, ´Loreley´ 1906. Do druhé světové války byly vyselektovány všechny základní kombinace barev a stavby květů, přičemž následující léta přinesla víceméně zdokonalení sytosti a plnosti květů či délky kvetení. Květy jsou od čistě bílé po sytě růžové tóny až s nafialovělým líčkem vně plátků, jednoduché nebo více či méně poloplné. Výška rostlin je od 60 do 120cm v květu a kvetou od srpna do října, obé v závislosti na sortě a podmínkách. Japonské sasanky jsou rostlinami podrostu až okraje lesa. Snáší velice dobře stín či polostín i kořenovou konkurenci stromů, při dostatku vody obstojí i na bloudivém až občasném přistínění, zejména A. hupehensis. Některé její typy také bohatě odnožují a je třeba jim vybrat adekvátní místo. Lépe ustojí sušší stanoviště než hybridy A. japonica. Pro dobrý vzrůst a dlouhé kvetení vyžadují humózní, propustnou a živnou zem, čerstvě vlhkou a spíše mírně kyselou. Na zimu uvítají vydatnou přikrývku listím či chvojí, hybridy od A. vitifolia mohou mít problémy s mrazuvzdorností. Škornice Přesto, že jsme archaický výraz pro boty mnozí zapomněli nebo si rovnou vybavíme nemožně špičatou středověkou obuv, jedna rostlina nám ho připomíná i dnes. Škornice má svůj latinský název Epimedium a určitě nemá nic společného s epidemiemi, ačkoli se občas takto přeřekne i lecjaký „mistr tesař“. Tato bylinná příbuzná dřišťálu je velice zajímavou trvalkou s řadou oddenkatých i trsnatých druhů. Právě charakter růstu je dělí na dvě skupiny s poměrně odlišnými nároky. Nic to nemění ovšem na tom, že životní styl škornic je běh na dlouhou trať. Trvá to, než se někde usadí a začnou se tvářit spokojeně, ale o to déle na sobě nenechávají znát nějakou nespokojenost či nedostatek. Rostliny škornic můžou být od vcelku malých trsů kolem 15 cm až po 60cm vysoké kousky a to ještě není v našich podmínkách zdaleka vyzkoušeno vše, co by tu mohlo s úspěchem růst. Některé z nich jsou více či méně stálezelené, v podstatě záleží na průběhu zimy, jak moc listy vydrží v kondici. Jisté je, že velmi časně zjara se začínají objevovat výrazné květy zároveň s často velmi zajímavě rašícími listy. Barvy květů začínají na bílých a krémových, přes růžové a oranžové jdou ke karmínově červeným, lila, fialovým nebo třebas bronzově hnědým. Nejenže jsou i květy vícebarevné, ale zejména mají rozličnou stavbu, dlouhé a kroucené ostruhy staví na květenství armády pavoukovitých nádher. Přes léto poskytují mnohé druhy vynikající pokryv a na podzim mnohé krásně zabarví. Výběžkaté druhy jsou starými dobrými známými našich zahrádek, pocházejí z Evropy či Malé Asie a jako rostliny jsou celkově nenáročné. Snesou i suchý stín pod vzrostlými stromy. Pokud jim dáme možnost se zde uchytit, vytvoří velice pěkný zapojený porost. Pokud brzy v předjaří odstraníme velmi časně staré listy, ukáží nám své kvetení v plné parádě. S trsnatými druhy je to poněkud složitější. Valná část jich pochází z Japonska, vyžadují humózní vlahou zem a uvítají mírně kyselou reakci. V zimě je může poškodit mráz a je dobré nastýlat rostliny listím. Exkluzivní květy nicméně stojí za tuto zvýšenou péči, o tom není pochyb. Novu dimenzi představuje nepřeberné množství nových druhů, které pocházejí z Číny a teprve nedávno se objevily v Evropě. Co vznikne z jejich selekcí a křížení se lze jen dohadovat, zatím však i co se týče vytrvalosti, vypadají slibně. Čemeřice Intenzivní kulturní šlechtění čemeřic nemá příliš dlouhou historii a donedávna se soustředilo především na H. niger na rannost a velikosti květu. Jsou vyšlechtěny vcelku stabilní linie s květy kolem 9cm v průměru, velmi čistě bílými a schopnými kvést na vánoční trh, čímž se z čemeřice stala květinářská kultura. Křížením keřových druhů mezi sebou a bylinných k tomu se docílilo celé řady velmi pěkných rostlin. Vedle primárních hybridů H. x nigercors nebo H. x sternii, vzniká řada kultivarů odvozených od křížení, které započal slavný šlechtitel Eric Smith a které nesou označení H. x ericsmithii. Vyznačují se neobyčejně pohlednými měděně růžovými tóny, které vnáší do celé rostliny, lodyh, řapíků i bází květů. Jejich mrazuvzdornost, ale silně kolísá kultivar od kultivaru. Jednou ze skupin, která nyní prožívá bouřlivý rozvoj je H. torquatus, specielně plnokvěté formy, které se zatím v nemnoha pastelových barvách začaly objevovat na anglickém trhu. Květní plátky jsou relativně úzké, a proto budí zdání střapatosti. Prim mezi čemeřicemi drží ovšem samozřejmě Helleborus orientalis, druh velmi proměnlivý od Řecka přes Turecko až po kavkazskou oblast. V 70. letech se jejich selekcemi zabýval Eric Smith či Elizabeth Strangmann. Průlom nastal až o pár let později, kdy se do věci vložila anglická dáma jménem Helen Ballard. Je o ní známo, že začala svou šlechtitelskou práci až v pozdním věku a to se čtyřmi rostlinami! Dvě červené a dvě bílé čemeřice. Naučila se sama německy a posbírala po Malorce, Korsice, Jugoslávii a Kavkaze všechno co jí přišlo pod ruku. Do své smrti v roce 1995 (bylo jí 86let), položila základ všech hlavních šlechtitelských linií a většinu barevných odstínů také završila pojmenovaným kultivarem. Dvě barvy, modrá a oranžová, které sama nedokončila, zůstávají ještě dnes nedostižnými. I když i ona se přiblížila velmi a každým rokem se objevují nové rostliny. Kříženec H. niger a H. lividus nese její jméno H. x ballardiae a semenné linie z jejího křížení se obecně nazývají H. orientalis Helen Ballard Group. Svou práci předala k neskrývanému údivu anglických zahradníků německé šlechtitelce Gisele Schmiemann a to rostliny včetně svých poznámek. Malý náklaďáček, kterým definitivně opustila tato práce území království, byl sledován s určitými rozpaky. Gisela spustila úspěšně prodej semen a semenné linie čistých barev nechala podchytit patentem jako sérii ´Ladies´. Tak jí plynou poplatky z každé prodané rostliny. Pokračuje ve šlechtitelské práci a údajně by měla domoci k návratu některých kultivarů pojmenovaných Helen do kultury. Britové ovšem nespí a pokračují v liniích Helen Ballard dál na rukou mnoha dalších. Jedničkou je jistě tým kolem Johna Massey v Ashwood nursery, Will McLewin, Roger Harvey, rodiné týmy v Blackthorn (R.&S.White) nebo Fibrex (H.&D.Key) a řada dalších nejen v Anglii, ale i ve Spojených Státech. Jarmanky Jen některé rostliny procházejí rukama zahradníků ‐ šlechtitelů po celá staletí. Většina rostlin čeká na svou hvězdnou hodinu. Buď se prosadí díky něčí celoživotní prací nebo neobvyklou fúzí několika náhod. Víceméně právě té vděčí jarmanka za to, že se dostala z lesa přímo na světla zahradnických veletrhů. Rod Astrantia ještě před deseti lety obnášel nějakých 20 taxonů odvozených ze základních druhů, variet a forem. Již byla známa pestrolistá odchylka a varieta s v přítomností červeného barviva v celé rostlině. Dnes máme přes 70 kultivarů zdánlivě náhodně zplozených tu či onde. Fakt, že nejméně pět sort je již chráněno patentem, svědčí o nebývalém „zjarmankaření“. Co přispělo k tomu, že se z evropské bučiny vyhoupla tahle perenka tak vysoko? Zhruba od 70. let minulého století se začaly projevovat vlivy enviromentálních filozofických směrů i do podoby šlechtění rostlin. Zahradnickou praxi změnila aplikace ekologie a fytocenologie a to co kdysi slavná anglická perenářka Gertuda Jekyll zvala „všechno se vším“ mělo náhle logiku. Začaly se používat i zcela plané druhy, variety a formy z přírodních sběrů. Do šlechtění tak přišly i rostliny drobnokvěté, zajímavé texturou, plodenstvím, podzimním vybarvením. Jarmanka je přesně ten případ. Musela ovšem čekat až dozraje další faktor pro její katapultaci do tržního prostředí. Tím byl vývoj poptávky po řezaných květech, mezi něž se pokradmu pereny – trvalky vloudily. Mladí enviromentalisté se dostali do produktivního věku a začaly jít na dračku zlatobýly, vrbiny, plamenky, třezalky, ostrožky a jinčí. Čím divočejší a exotičtější, tím lepší. Jarmanka se na řez hodí a nikdo by nečekal co ta „lesní víla“ ve váze umí předvést. Důležitým výchozím materiálem byly formy A. major alba, rosea a rubra. Výrazné listeny přinesla A. involucrata, habituelní odchylky A. maxima. Prvním cílem byly čisté barvy květů. Červeně vínovou průkopnicí se stala ´Ruby Wedding´. Jelikož se ovšem snadno jarmanky přesévají, vzniklo velké množství ex populace, která se běžně distribuuje pod tímto jménem. Právě z přesevu pochází poněkud jasnější a kompaktnější ´Claret´. Výrazný posun je nyní ´Abbey Road´, částečně již červenolistou sortou, navíc vysokou a vhodnou k řezu. Čistě bílých je povícero, zmiňována bývá ´Titoki Point´ a novinka ´Snow Star´. Z růžových si dobře vede ´Roma´. Řada variet kombinuje zmíněné základní barvy do kontrastních kombinací. Oblíbený ranný ´Buckland´ má růžový střed, bílé listeny mají pak zelenavé špičky. Růžová poupata a bílé květy má ´Magnum Blush´a řada dalších variet má květy vně růžové až karmínově červené, zatímco vnitřek je pastelový. Velkou výzvou je nyní prokřížit zelenobílé ´Shaggy´či ´Princess Sturdza´ s květy přes 7cm na průměru s červenokvětými sortami. Stále se rojí nové červené sorty jako ´Moulin Rouge´nebo ´Gill Richardson´, které sortiment krok za krokem vylepšují. Také výška rostlin kolísá od 40cm pro hrnkové trvalky až po 90cm pro sorty k řezu. Když už jsme u perliček, je nutno jim učinit za dost. Jarmanky mají květy odpovídající velikosti a vybarvení až v plné dospělosti, tj. zhruba v pěti letech. Kdysi se jim prý říkalo „jahelníček“. Pokud vyštipujeme odkvétající výhony, stále opakují kvetení, u novějších kultivarů jde o vyhledávaný znak. Květy přitahují motýly a co víc, Penny Waters, držitelka britské Národní kolekce rodu Astrantia, navíc říká: „Každý rok jsou u nás návštěvníci udiveni, když najdou listy bohyšek nedotčené a nerozervané na mašle. Máme pro to jedinou odpověď. Plži nesnáší jarmanky a tak je v jejich okolí nevídáme...“ Plicníky Tuhle rostlinku zná i ten kdo tvrdí, že neví vůbec o čem je řeč. Minimálně skrze průduškový čaj Pulmoran. Česko moravské háje jsou velmi bohaté na rozmanitost plicníků a jejich modré i růžově červené kvítky najdete leckde s blatouchy a primulkami. Luční druh P. mollis, který snáší i plné slunce, roste občas dokonce se vstavači nebo koniklecy. Protínají se zde areály nejméně pěti druhů a minimálně dva další zde zplaňují a volně se kříží v rámci našich zahrad. Dlouho byly plicníky v perenářském světě popelky. I pro zvídavé Angličany zůstávaly dlouho jen „soldiers and sailors“, tj. vojáci a námořníci, podle někdejších barev uniforem, které byly, jako opylené a neopylené květy plicníků, červené a modré. Tento zahradnický ostrov zaujal plicník nejdříve skrvnitými letními listy. První vlaštovkou se stal kultivar ´Margery Fish´, jehož listy mají stříbřitý přeliv, pojmenovaný po své objevitelce, zahradničící na East Lambrook Manor. Zhruba ve stejné době, 50. letech 20. století, se v ale zahradě neméně významné perenářky, Vity Sackville – West na Sissinghurst Castle ustálila v „bílé zahradě“ spontánní populace plicníků se zcela bílými květy, později pojmenovaná ´Sissinghurst White´. Tak vstoupily na scénu i květy. Plicník je dnes jednou z nejšlechtěnějších trvalek vůbec. Počet kultivarů již jde do stovek a stal se tak další obětí progresivních marketingových postupů. Před 15ti lety tvořilo základ sortimentu jen několik anglických a německých kultivarů zejména od P. rubra a P. angustifolia. Pak ovšem zahradník David Ward ve známé školce britské perenářky Beth Chatto našel pestrolistý sport na Pulmonaria ´Redstart´, který na bíle panašovaných lodyhách nese červené květy a letní listy, které mají nepravidelný bílý okraj. Stal se okamžitým hitem. Dále kurátor Královské zahradnické společnosti Alan C Leslie vyselektoval z kříženců P. angustifolia varietu ´Blue Ensign´, která má velké květy jasně sytě modré barvy na temných neskvrnitých listech. A nakonec se od P. longifolia objevil úzkolistý hybrid ´Lewis Palmer´, který spojil excelentní habitus s výraznými květy. Strhla se plejáda nových hybridů završená tím, že rod Pulmonaria v roce 1996 zahrnul do šlechtění Američan Dan Heims. Ano, o něm se psalo již v souvislosti s rodem Heuchera. V následujícím roce uskutečnil 1100 šlechtitelských
pokusů v rámci dostupného materiálu, aby posléze zahrnul svět desítkami kultivarů. Plicníky se snadno množí semenem, většina se dobře kříží a brzy kvetou i plodí. U mnoha sort dochází až k zplanění, právě tak nějak vznikl výše uvedený ´Sissinghurst White´. Hodnotnou špičku představuje dnes zhruba 15 soret. List může mít celý stříbrný pokryv či jen kulaté bílé tečky, úzký, až 40cm dlouhý nebo téměř kulatý, se zkadeřeným nebo panašovaným okrajem. Květy přesáhly 1,7cm na lodyhách od 15 do 45cm, barvy bílé, růžové, lila, červené, modré, fialové, syté i pastelové. S proměnou barev během opylení i bez ní. Lodyhy a poupata mohou jít až do černavě hnědé. Za povšimnutí stojí třebas: ´Victorian Brooch´, ´Cotton Cool´, ´Excalibur´, ´Glacier´, ´Trevi Fountain´, ´Opal´, ´Silver Streamers´, ´Beth Pink´ a mnohé jinačí. Dokonce anglický kultivar ´Prestbury Pink´, narůžovělou formu z P. rubra var. albocorollata, údajně nalezl John Aston Smith (Burnside Garden) v Československu. Tento druh se ale vyskytuje na Balkáně a u nás mohl být nalezen nanejvýš zplanělý. Šlechtěním se u nás nejspíš nikdo nezabýval, vznikla ale celá řada linií P. saccharata zkřížených s domácím P. officinalis. Práce s vytrvalými zahradními květinami ve své dávné historii vycházela z identity každé jedné rostliny, aby jí záliba v kráse spojila v záhon. Tak jsme trvalky znali po celá léta. Když dnes hranice záhonů rostliny přetékají, jedna po druhé, vnímáme je již jako svébytné společenstvo se svým vnitřním řádem. Na něm se chceme více či méně podílet. Podobně jako jsme ještě nedávno mluvili o záhonu a dnes již mluvíme spíše o "výsadbách", přijde jistě i chvíle, kdy bude řeč zejména o celém společenstvu. A tam je nutno znát úlohu každého jednotlivce, každé malé perenky, alespoň tak, jako to znali naši pradědové. Sortiment podrostových peren pro stín a polostín (les a okraj lesa) ověřovaný na vzorových záhonech ČZU Praha Suchdol od roku 2011 Actaea ´Pink Spike´ Actaea matsumurae ´White Pearl´ Actaea simplex (Atropurpurea Group) ´Brunette´ Ajuga ´Black Scallop´ Ajuga ´Catlin´s Giant´ Ajuga ´Sanna´ Anemone nemorosa ´Alba Plena´ Anemone nemorosa ´Robinsoniana´ Aquilegia ´Barlow Black´ Aquilegia vulgaris var. stellata ´Ruby Port´ Aruncus ´Kneifii´ Aster ageratoides ´Asran´ Aster ageratoides ´Harry Smith´ Aster amellus ´Rosa Erfüllung´ Aster cordifolius ´Little Carlow´ Aster cordifolius ´Photograph´ Aster x frikartii ´Mönch´ Astilbe (thunbergii hybrid) ´Professor van der Wielen´ Astilbe ´Alive and Kicking´ Astilbe ´Drum and Bass´ Astilbe ´Maggie Daley´ Astilbe ´Moerheimii´(thunbergii hybrid) Astilbe ´Rhythm and Blues´ Astilbe ´Rock and Roll´ Astilbe ´Sprite´ Astilbe ´Stand and Deliver´ Astrantia ´Jitse´ Astrantia ´Lola´ Astrantia major ´Ruby Star´ Athyrium filix‐femina subsp. angustum f.rubellum ´Lady in Red´ Athyrium niponicum var. pictum Bergenia ´Eroica´ Brunnera macrophylla Brunnera macrophylla ´Betty Bowring´ Brunnera macrophylla ´Dawson´s White´ Brunnera macrophylla ´Jack Frost´ Campanula lactiflora ´Loddon Anna´ Campanula lactiflora ´White Pouffé´ Carex ´Ice Dance´ Carex ´Little Midge´ Carex plantaginea Carex testacea ´Prairie Fire´ Clematis heracleifolia ´China Purple´ Cornus canadensis Deinanthe caerulea ´Blue Wonder´ Deschampsia cespitosa ´Northern Lights´ Dicentra spectabilis ´Alba´ Digitalis ferruginea ´Gigantea´ Disporum sessile ´Variegatum´ Dryopteris filix‐mas ´Barnesii´ Dryopteris filix‐mas ´Linearis Polydactyla´ Epimedium ´Lilafee´ Epimedium ´Niveum´ Epimedium pinnatum subsp. colchicum ´Black Sea´ Epimedium x cantabrigiense Epimedium x perralchicum ´Frohnleiten´ Epimedium x rubrum Epimedium x versicolor ´Neosulphureum´ Epimedium x warleyense ´Orangekönigin´ Euphorbia griffithii ´Fireglow´ Euphorbia polychrome ´Bonfire´ Fallopia japonica var. compacta Geranium ´Phillipe Vapelle´ Geranium gracile Geranium macrorrhizum ´Ridsko´ Geranium phaeum ´Album´ Geranium phaeum ´Lily Lovell´ Geranium phaeum ´Trilly Petals´ Geranium phaeum var. phaeum ´Samobor´ Geranium sylvaticum ´Album´ Geranium x cantabrigiense ´St. Ola´ Geranium x cantabrigiense ´Westray´ Geranium x oxonianum ´Large Pink´ Geranium x oxonianum ´Rebecca Moss´ Geranium x oxonianum ´Southcombe Star´ Geranium x oxonianum ´Summer Surprise´ Geum ´Prinses Juliana´ Gillenia trifoliata Hakonechloa macra ´Albolineata´ Helenium ´Can Can´ Helleborus ´Pink Beauty´ Helleborus foetidus Wester Flisk Group Helleborus niger Helleborus x ericsmithii Helleborus x hybridus ´Blue Lady´ Helleborus x hybridus ´Bridal Queen´ Helleborus x hybridus ´Red Lady´ Helleborus x hybridus ´Yellow Lady´ Heuchera ´Berry Smoothie´ Heuchera ´Frosted Violet´ Heuchera ´Autumn Leaves´ Heuchera ´Caramel´ Heuchera ´Electra´ Heuchera ´Jade Gloss´ Heuchera ´Kassandra´ Heuchera ´Marmalade´ Heuchera ´Obsidian´ Heuchera ´Paris´ Heuchera ´Peach Flambé´ Heucherella ´Alabama Sunrise´ Heucherella ´Stoplight´ Heucherella ´Sweet Tea´ Heucherella ´Tapestry´ Hosta ´Alakazaam´ Hosta ´American Halo´ Hosta ´Atlantis´ Hosta ´Avocado´ Hosta ´Blue Angel´ Hosta ´Blue Mouse Ears´ Hosta ´Buckshaw´s Blue´ Hosta ´Delta Dawn´ Hosta ´Devon Green´ Hosta ´Dream Weaver´ Hosta ´Earth Angel´ Hosta ´El Niňo´ Hosta ´Fire&Ice´ Hosta ´First Frost´ Hosta ´Fragrant Bouquet´ Hosta ´Ivory Coast´ Hosta ´June´ Hosta ´Knockout´ Hosta ´Krossa Regal´ Hosta ´Liberty´ Hosta ´Night Before Christmas´ Hosta ´Old Faithful´ Hosta ´Orange Marmalade´ Hosta ´Patriot´ Hosta ´Pete´s Dark Satellite´ Hosta ´Pizzazz´ Hosta ´Praying Hands´ Hosta ´Rainforest Sunrise´ Hosta ´Ringtail´ Hosta ´So Sweet´ Hosta ´Stained Glass´ Hosta ´Striptease´ Hosta ´Sum&Substance´ Hosta ´Tall Boy´ Hosta ´Tom Schmid´ Hosta ´War Paint´ Hosta ´White Feather´ Hosta ´Wolverine´ Hosta alismifolia Hosta kikutii var.yakusimensis Hylomecon japonica Kalimeris ´Blue Star´ Kirengeshoma palmata Koreana Group Lamium galeobdolon ´Hermann´s Pride´ Lamium maculatum ´Beacon Silver´ Lamium orvala Lamium orvala ´Alba´ Luzula nivea Luzula pilosa ´Igel´ Luzula sylvatica Luzula sylvatica ´Aurea´ Luzula sylvatica ´Marginata´ Luzula sylvatica ´Onderbos´ Molinia caerulea subsp. arundinacea ´Cordoba´ Molinia caerulea subsp. caerulea ´Edith Dudszus´ Mukdenia rosii Omphalodes verna Onoclea sensibilis Ophiopogon planiscapus ´Nigrescens´ Osmunda regalis ´Purpurascens´ Paeonia ´Coral Sunset ´ Papaver orientale ´Indian Chief´ Persicaria ´Painter´s Palette´ Persicaria amplexicaulis ´Alba´ Persicaria amplexicaulis ´Blackfield´ Persicaria amplexicaulis ´Fat Domino´ Persicaria amplexicaulis ´Inverleith´ Persicaria amplexicaulis ´Pink Elephant´ Phlox amplifolia ´Christine´ Phlox amplifolia ´Winnetou´ Phlox paniculata ´Spitfire´ Polygonatum verticillatum ´Giant One´ Polygonatum x hybridum ´Weihenstephan´ Polystichum munitum Polystichum setiferum (Divisilobum Group) ´Herrenhausen´ Polystichum setiferum ´Pulcherrimum Bevis´ Primula denticulata ´Rubin´ Primula veris ´Sunset Shades´ Pulmonaria ´Blue Ensign´ Pulmonaria ´Ocupol´ Rodgersia ´Rotlaub´ Rodgersia aesculifolia Rodgersia pinnata ´Maurice Mason´ Stachys macrantha ´Superba´ Symphytum ´Rubrum´ Tellima grandiflora Rubra Group Thalictrum ´Anne´ Thalictrum delavayi ´Hewitt´s Double´ Thalictrum delavayi ´Album´ Thalictrum flavum subsp. glaucum Thalistrum ´Thundercloud´ Trachystemon orientale Tricyrtis ´Golden Leopard´ Tricyrtis formosana ´Dark Beauty´ Vinca minor ´Atropurpurea´ Vinca minor ´Gertruda Jekyll´ Vinca minor ´Illumination´ Vinca minor ´La Grave´ Vinca minor ´Ralph Shugert´ Waldsteinia ternata Barevnolistý pokryv 1
Barevnolistý pokryv 2
Barevnolistý pokryv 3
Směsná výsadba pod borovicemi v suchém stínu
Nízké, půdopokryvné
(5-15cm)
Středně vysoké
(15-50cm)
Vysoké
(50-250cm)
Alyssum (Aurinia)
Arabis
Armeria
Aubrieta
Cerastium
Gentiana (G.acaulis)
Phlox (P.subulata)
Saxifraga
Adonis (A.vernalis)
Aster (A.alpinus)
Doronicum
Euphorbia
Iberis
Iris (I.pumila)
Pulsatilla
Papaver (P.orient.)
Acaena
Achillea (A.ageratifolia)
Campanula (C.posch.)
Cotula
Dianthus
Helianthemum
Oenothera (O.missour.)
Sedum (S.spur.,S.acre)
Sempervivum
Stachys
Thymus
Aster (A.tongolensis)
Centaurea (C.montana)
Coreopsis (C.lanc., vert.)
Eryngium (E.bourgatii)
Geranium (G.platypet.)
Inula (I.ensifolia)
Lychnis (L.viscaria)
Nepeta
Salvia (S.nemorosa)
Saponaria
Veronica (V.incana, spic.)
Achillea (A.mill., filip.)
Agastache
Aster (A.amellus)
Centaurea
Delphinium
Dictamnus
Echinacea
Echinops
Erigeron
Gypsophila
Helenium
Heliopsis
Hemerocallis
Iris (I.hybr.)
Leucanthemum
Liatris
Lupinus
Lychnis (L.chalc.)
Monarda
Paeonia
Papaver (P. orient.)
Phlox (P.paniculata)
Physostegia
Rudbeckia
Scabiosa
Solidago
Tanacetum (Chrys. cocc.)
Yucca
Aster (A.eric.)
Aster (A.dumosus)
Aster (A.n-b, A.n-a)
Helianthus
Chrysanthemum (Dendr.)
Sedum (S.spectabile)
Léto (V-VII)
Podzim (IX-XI)
Plné slunce
Jaro (III-V)
Významné rody trvalek rozdělené dle použití a doby květu
Jaro (III-V)
Léto (V-VII)
Podzim (IX-XI)
Polostín - stín
nízké, půdopokryvné
(5-15cm)
Středně vysoké
(15-50cm)
Vysoké
(50-250cm)
Ajuga
Convalaria
Hepatica
Omphalodes
Primula
Tiarella
Vinca
Viola
Aquilegia (A.hybr.)
Bergenia
Epimedium
Helleborus
Heuchera
Pulmonaria
Brunnera (Anchusa)
Dicentra
Trollius
Geranium (G.sang.)
Lamium
Lysimachia (L.numm.)
Astilbe (A.chin., simpl)
Geranium
Hosta
Aconitum (A.napellus)
Astilbe (A. x arendsii)
Campanula (C.pers.)
Ligularia (L.d.,przew.)
Lysimachia (L.punct.)
Thalictrum
Aconitum (A.x arendsii)
Anemone (A.hupeh.)
Cimicifuga (C.simplex)
Physalis
Významní zástupci dalších skupin
Cibulnaté rostliny
Allium - česnek, A. aflatunense (50-80), christophii (40-60), cyaneum (15-20), flavum (50),
giganteum (100), karatdviense (25),,moly (20-30), narcissiflorum (20-30), oreophilum
(20-30), schoenoprasum (20-40), sphaerocephalon (80)
Camasia - ladoník, C. leichtlinii (80-100), quamash (40-60)
Chionodoxa - ladonička, Ch. gigantea (20), luciliae (10-15), sardensis (10-20)
Colchicum - ocún, C. autumnale (15-20), bornmuelleri (20), byzantinum (20), speciosum (25)
Fritillaria - řebčík, F. imperialis (60-100), meleagris (20-40), pallidiflora (15-40)
Galanthus - sneženka, G. elwesii (15-25), nivalis (10-20)
Hyacinthoides - ladoňka španělská, H. hispanica (25-35), non-scripta (20-30)
Hyacinthus - hyacint, H. orientalis (25-30)
Leucojum - bledule, L. vernum (15-25), aestivum (30-45)
Lilium - lilie, L. bulbiferum (60-90), canadense (60-150), candidum (100-140),
henryi (150-250), martagon (60-100), pardalinum (150-200), pyrenaicum
(60-90), regale (80-140), superbum (100-150), asijské hybridy (50-120), orientální
hybridy (80-160), LA hybridy (60-150)
Muscari - modřenec, M. armeniacum (15-30), botryoides (10-20)
Narcissus - narcis, hybridní odrůdy (25-40 cm)
Puschkinia - puškinie, P. scilloides (10-15)
Scilla - ladoňka, S. bifolia (10-15), mischtschenkoana (tubergeniana) (8-15),
siberica (10-20)
Tulipa - tulipán, významné především zahradní odrůdy (30-100), Fosteriana
hybridy (20-50), Greigii hybridy (30), Kaufmaniana hybridy (20-25), z
druhů např. T. praestans (30), sylvestris (30), tarda (10-15)
Hlíznaté rostliny
Anemone - sasanka, A. apenina (12-20), blanda (10-15)
Begonia - begonie (kysala), B. x tuberhybrida (20-50)
Corydalis - dymnivka, C. cava (15-30), solida (10-15)
Canna - dosna, C. hybridy (60-140)
Crocosmia - montbrécie (60-100)
Crocus - šafrán, krokus, C. chrysanthus, sieberi, speciosus, tomasinianus, vernus (5-15)
Dahlia - jiřinka (30-180)
Eremurus - liliochvostec, E. robustus (az 250), stenophyllus (80-120)
Gladiolus - mečik (60-120)
Traviny
Achnatherum - osinatec, A. calamagrostis (60-120)
Alopecurus - psárka, A. pratensis 'Aureus' (100)
Arrhenatherum - ovsík, A. elatius ssp. bulbosum 'Variegatum'
Calamagrostis - třtina, C x acutiflora (60-150), brachytricha (60-120)
Carex - ostřice, C. buchananii (60), digitata (30),flaca (50),flava (50), grayi (80), morrowu
Variegata' (30), ornithopoda (20), pendula (60-150), pseudocyperus (50-100),
sylvatica (30-60), umbrosa (20-50)
Dactylis - srha, D. glomerata 'Variegata' (40)
Deschampsia - metlice, D. caespitosa (120), D. flexuosa (70)
Festuca - kostřava, F. amethystina (30-50), cinerea (20-30), gautieri (15), gigantea (100),
ovina (20-30), valesiaca (15-20)
Hakonechloa -hakonechloa, H. macro. (40)
Helictotrichon - ovsíř, H. sempervirens (Avena Candida) (50-100)
Imperata - imperata, I. cylindrica 'Red Baron' (Z arundinacea) (30-40)
Koeleria - smělek, K. glauca (30-70)
Leymus - ječmenice, L. arenarius (100-120), secalinus (80-120)
Luzula - bika, L. nivea (60), sylvatica (30-50)
Milium - pšeníčko, M. effusum 'Aureum' (30-40)
Miscanthus - ozdobnice, M.floridulus (250-300), sinensis 'Goliath' (250), 'Gracillimus'
(120-160), 'Rotsilber'(160), 'Silberfeder'(200-250), 'Zebrinus'(170) aj.
Molinia - bezkolenec, M. arundinacea (100-220), caerulea (60-120)
Panicum - proso, P. virgatum (80-140)
Pennisetum - dochan, P. alopecuroides (60-90)
Phyllostachys - listoklasec, P. aureosulcata (400-700), bissetii (300-400), nuda (400-600)
Pleioblastus - mnohopučka, P. chino (50-250), linearis (100-200), pumilus (30-80),
variegatus (60-120)
Sasa - sasa, S. kurilensis (50-200), palmata (150-200), tsuboiana (80-200), veitchii (50-150)
Sasaella - sasela, S. ramosa (50-100)
Sesleria - pěchava, S. albicans (10-40), autumnalis (30-60)
Spartina - spartina, S. pectinata 'Aureomarginata' (150-180)
Stipa - kavyl, S. barbata (30-100), capillata (50-100), pennata (40)
Kapradiny
Adiantum - netík, A. pedatum (60)
Asplenium - sleziník, A. ruta-muraria (5-15), trichomanes (10-20), viride (20)
Athyrium - papratka, A. filix femina (40-100), vidalii (120)
Blechnum - žebrovice, B. penna-marina (alpinum) (10-25), spicant (40-75)
Currania (Phegopteris) - bukovinec, C. dryopteris (15-30)
Cystopteris - puchýřník, C bulbifera (60)
Dryopteris - kapraď, D. affinis (100-120), atrata (80), filix mas (80-120)
Matteucia - pérovník, M. struthiopteris (80-120)
Onoclea - pérovník, 0. sensibilis (50)
Osmunda - podezřeň, 0. regalis (100-180)
Phyllitis - jelení jazyk, P. scolopendrium (40)
Polypodium - osladič, P.vulgare (20-40)
Polystichum - kapradina, P. aculeatum (80-100), lonchitis (30-60), setiferum (60-100)
Woodsia - kapradinka, W. polystichoides (15-20)
Vodní a vlhkomilné rostliny
Acorus - puškvorec, A. calamus(150), calamus 'Variegatus' (80)
Alisma - žabník, A.lanceolatum (30-60), plantago-aquatica (30-100)
Batrachium - lakušník, B.aquatile (VZP)
Bistorta (Polygonum) - hadí kořen (rdesno), B.major (20-100)
Butomus - šmel, B.umbellatus (30-100)
Calla - ďáblík, C.palustris (15-30)
Caltha - blatouch, C.palustris (15-50) 'Plena'
Carex - viz traviny
Eichhornia - tokozelka, E.crassipes (PL), !!! u nás venku nepřezimuje
Epilobium - vrbovka, E.hirsutum (80-200), parviflorum (20-75)
Equisetum - přeslička, E.fluviatile (30-150), palustre (20-100), scirpoides (10-15), telmateia (50-100)
Filipendula - tužebník, F.rubra (120), ulmaria (60-200) 'Aurea'
Fontinalis - pramenička, F.antipyretica (SUB)
Geum - kuklík, G.rivale (20-50)
Glyceria - zblochan, (G. maxima 'Variegata' (100-200)
Phragmites - rákos, P. australis 'Striatopictus' (200-250), 'Variegatus' (200)
Gratiola - konitrud, G.officinalis (10-50)
Hippuris - prustka, H.vulgaris (30-50)
Houttuynia - touleň, H.cordata (30-50)
Hydrocharis - voďanka, H.morsus-ranae (PL)
Hypericum - třezalka, H.elodes (15-30)
Iris - kosatec, I.brevicaulis (30-50), kaempferi (60-90), leavigata (60-90), sibirica (60-120),
pseudoacorus (60-120), versicolor (60-90)
Juncus - sítina, J.conglomeratus(40-100), effusus (50-150)'Spiralis', ensifolius (30)
Lysimachia - vrbina, L.nummularia (3-7), punctata (30-100)
Lythrum - kyprej, L.salicaria (50-140)
Marsilea - marsilka, M.quadrifolia (5-10, VZP)
Mentha - máta, M.aquatica (20-50)
Menyanthes - vachta, M.trifoliata (30)
Myosotis - pomněnka, M.palustris (20-50)
Nuphar - stulík, N.luteus (VZP)
Nymphaea - leknín, N.alba (VZP)
Nymphoides - plavín, N.peltata (VZP)
Pontederia - modráska, P.cordata (30-90)
Preslia - preslie, P.cervina (10-40)
Sagittaria - šípatka, S.latifolia (50-120), sagittifolia (20-100)
Scirpus - skřípina, S. sylvaticus (30-80)
Sparganium - zevar, S.erectum (30-120)
Stratiotes - řezan, S.aloides (SUB)
Trapa - kotvice, T.natans (PL) - letnička !!!
Typha - orobinec, T.angustifolia (100-200), latifolia (150-300), minima (30-60)
PL - rostliny plovoucí na hladině
SUB - rostliny submerzní (ponořené), vznášející se ve vodním sloupci
VZP - rostliny vzplývavé, zakořeňující ve dně a své listy mají rozložené na vodní hladině.