GEOLOGICKÉ, BOTANICKÉ A ZOOLOGICKÉ ZAJÍMAVOSTI

Transkript

GEOLOGICKÉ,BOTANICKÉAZOOLOGICKÉ
ZAJÍMAVOSTIMORAVSKOBUDĚJOVICKA
AJEMNICKA
1
11.4.2007 12:31:17
OBSAH
Vladimír Hanák
Úvodem
Stanislav Houzar
1. Neživá příroda Moravskobudějovicka
6–7
9–20
1.1 Úvod
10
1.2 Reliéf a půdní poměry
11
1.3 Geologie a mineralogie
11–13
1.4 Význačné lokality minerálů
13–14
1.5 Přehled lokalit
14–19
1.6 Nejdůležitější literatura
20
Antonín Reiter
22–23
Úvod k živé přírodě
Vít Grulich, Petr Šmarda
2. Flóra a vegetace Moravskobudějovicka
25–49
2.1 Postglaciální vývoj vegetace
26–28
2.2 Fytogeografická charakteristika
28–29
2.3 Aktuální rostlinný kryt
29–37
2.4 Flóra
37–39
2.5 Fytogeograficky významné druhy Moravskobudějovicka
39–41
2.6 Botanicky zajímavé lokality
41–47
2.7 Historie výzkumu flóry a vegetace
47–48
49
Václav Křivan, Václav Prášek, Antonín Reiter, Miroslav Hanuš
3. Zoologická charakteristika Moravskobudějovicka
51–94
52–59
3.1 Bezobratlí-Václav Křivan, Miroslav Hanuš
59–60
3.2 Ryby-Václav Prášek
61–63
3.3 Obojživelníci-Antonín Reiter
63–66
3.4 Plazi-Antonín Reiter
66–81
3.5 Ptáci-Václav Prášek
81–87
3.6 Savci-Antonín Reiter
87–88
3.7 Historie poznání obratlovců-Antonín Reiter
93–94
3.8 Literatura
2-3
Mapa Moravskobudějovicka a Jemnicka
Tibor Andrejkovič
Závěrem
96
97
11.4.2007 12:31:18
4-5
11.4.2007 12:31:19
Úvodem
Úvodem
Úvodem
Region Moravskobudějovicka a Jemnicka je z pohledu
celostátního celkem nevelkou oblastí při jihovýchodním úpatí
Českomoravskévrchoviny,vklíněnoumezipřírodnickyznámější
alépeprozkoumanéregionyTřebíčskaaZnojemska.Nevytváří
taksamostatnýbioregionajespíšepřechodnouoblastínateritoriu
Vysočinyvsaméblízkostivýznamnébiogeografickéhranicemezi
dvěma základními podprovinciemi jižní Moravy – hercynikem
apanonikem.Atak,ikdyžjdeevidentněopahorkatinnousoučást
Vysočiny, právě blízké sousedství teplého panonika vytváří na
Moravskobudějovicku řadu přechodných vlivů a jevů, které se
tu projevují zejména v rozmanitosti flory i fauny. Myslím, že
právě tuto zvláštnost sledovaného území se podařilo dobře
vyzvednout a představit autorům statí o květeně a zvířeně.
Poměrněpodrobné poznatkyokvěteněregionuumožnilynavíc
představit zájemcům také obrovské rozdíly mezi kdysi lesnatou
původní krajinou a současnou zemědělskou oblastí. Postupně
se výrazně snížila lesnatost, v posledním období meliorace
zlikvidovalypůvodněčetnéostrůvkyrašelinnýchmokřinalukve
výšepoloženéseverozápadníčásti,naopakdošlokšířenímnoha
stepníchprvkůzjihovýchodu.
Tím samozřejmě vůbec nechci říci, že by neživá příroda
regionu byla méně zajímavá. I když příslušná kapitola o geologii a mineralogii je možná stručnější, je z ní patrná skutečnost,
že právě Jemnicko a Moravskobudějovicko patří už tradičně
kmineralogickynejzajímavějšímoblastemMoravy,cožuždávno
vědělimnozílaičtízájemci,kteříobčassvésběratelsképoznatky
ipublikovali(např.jedinápřírodovědeckyzaměřenástaťvprvním
shrnutívlastivědnýchstatíopolitickémokreseMoravskobudějovickémzroku1927;dálemnožstvídrobnýchzprávopopulárních
vltavínech atd.). Přetrvávající rozdíly ve stavu poznání regionu
v jednotlivých přírodovědeckých disciplinách názorně dokládá
i nedávno vydaná Vlastivěda moravská, Moravskobudějovicko
aJemnicko(MuzejníavlastivědnáSpolečnostvBrně,1997),kde
je nejobsáhlejší kapitolou právě stať o neživé přírodě, následujepakpoměrněrozsáhlýpřehledbotanický,avšakzoologiepro
nedostatekdatnebylavůbeczařazena.Tytomezerytedypoprvé
vyplňujeažpředkládanápublikace,kdejenaopakfauněvěnovánavelkápozornost.
Ujednotlivýchkapitoltakévelmioceňujizmínkyohistoriipřírodovědeckého výzkumu Moravskobudějovicka, který je u živé
přírody věcí především posledních několika desetiletí. V neživé
přírodě je tradice výzkumu zdaleka nejdelší a zahrnuje v sobě
i práce významného vídeňského geologa Suesse o moravském moldanubiku, které přesáhly regionální charakter a staly
se významným pokrokem v kontextu evropském. Také Slovinec Hinterlechner se významně zasloužil o poznání geologické
stavby zdejšího území. Stejně tak si zaslouží zmínky přínosné
poznatkyrozsáhléhovýzkumunedávnýchlet,spojenýsejmény
jaroměřického rodáka Kaláška, Koutka, Dudka, Batíka, Čtyrokéhoadalších,shrnutévgeologickýchmapáchširšíhoregionu.
Významný přínos známého geologa a budějovického rodáka
6-7
Havleny se vzhledem k zaměření jeho práce bohužel nemohl
realizovatvrodnémkraji.HistorievýzkumubiotyMoravskobudějovickajeméněpestráatakémladší.ProfloristybylopochopitelněvždymnohematraktivnějšíjižnějšíPodyjí,kudypronikaly
teplomilnéprvkydalekodocentraVysočiny,anaseverovýchodě
zejménaúdolíRokytnéaJihlavky,kterénášregionrovněžmíjejí.
Také zoologický výzkum z brněnského centra se v meziválečnémipoválečnémobdobítýkalpředevšímPálavyaMohelenské
stepiadonašehoregionunezasáhl.HlavnívýzkumbiotynajižníchsvazíchVysočiny,kamMoravskobudějovickopatří,bylvšak
stimulovánažrozsáhlouvýzkumnouaktivitouspojenouspřípravouvyhlášeníapozdějiexistencíNPPodyjíatýkalseprakticky
posledníchasitřicetilet.Právěztohotovýzkumuanávazných
projektůorganizovanýchmuzejnímipracovníkyzeZnojmaaTřebíčečerpajíipříslušnékapitolytétopublikace.Jezvláštní,žeprávěvnašemregionusezatímjenmálouplatnilasnahaopoznání
domovskéhookrskuajindeběžnáčinnostmístníchpřírodníků,
zejménapoučenýchučitelůnejrůznějšíchškolidalšíchpředstavitelůmístníinteligence.VtomseMoravskobudějovickohodně
lišínapř.odsousedníhoTřebíčska,kdeseužvminulostivtomto
směrudobřeuplatnilizejménaprofesořiastudentitamníhogymnázia.Všaktakéztohotocentravyrostlaceláplejádavýznamnýchpřírodovědců,kteřídosáhliúrovněvysokoškolskýchučitelů
(Koutek,Krajina,Povolný,Kratochvíladalší).MoravskéBudějovicemělyzasespíšdobroutradicivarcheologickémahistorickémvýzkumu(Palliardi, Jech,Vildomec) avmuzice(Foerster,
Urbánkové,Herleadalší).Situacesevšakzačínáměnit–jak
sedočtetevbotanickékapitole,celářadamístníchvysokoškolákůsevrámcisvýchdiplomovýchpracízasloužilaobotanický
průzkumsvéhoregionu.Věřím,ževtétonadějnétradicisebude
pokračovativdalšíchpřírodovědeckýchspecializacích.
Kdyžtakpročítámještěnezcelahotovýrukopistétopotřebnépublikace,musímkonstatovat,žesplnilnašeočekávání,přinášířadupotřebnýchinformacínasoučasnéúrovnivědyabude
jistěsvýmirodáky,aleidalšímizájemcispovděkempřijat.Vzpomínám si nostalgicky na válečná léta, kdy jsem jako student
moravskobudějovického gymnázia pomáhal prof. Schneiderovi
připravovat výstavku rostlin ve zkumavkách za velkým oknem
školníbudovy.KurčováníjsmemělijenjednoduchýPolívkůvklíč
ajakékolivdalšíinformaceoflóřeregionutenkrátnebylykdispozici.JeštěžeomístníchminerálechbylkmánísoupisKrškův.
Jak rádi bychom tenkrát uvítali aspoň krátký přehled přírodnin
našehoregionuaspoňtrochupodobnýtétopublikaci.Itakvnás
tehdejšínašigymnaziálníučitelévzbudilizájemopoznánípřírodynašehokrásnéhoregionu.Jsemrád,žejsempomnohaletech
působeníjindemohlsesvýmibývalýmižákyaspolupracovníky
realizovatvýzkumfaunyPodyjíavsouvislostistímistimulovat
zrodtétopublikace.Rádpřitomvzpomínámnasvástudiana
moravskobudějovickémgymnáziuinasvétehdejšíučitelepřírodopisu,zejménaprofesorySchneideraaJavůrka.
VladimírHanák
11.4.2007 12:31:23
1. Neživá příroda
Moravskobudějovicka
Stanislav Houzar
Moravské zemské muzeum
mineralogicko – petrografické oddělení
Zelný trh 6
659 37 Brno
8-9
11.4.2007 12:31:25
Neživá příroda Moravskobudějovicka
jednou zasáhlo a to v mladších třetihorách v době
před přibližně 25 milióny lety. Toto mělké a teplé moře, související s tzv. karpatskou předhlubní,
zanechalo zbytky svých usazenin se zkamenělinami např. u Nových Syrovic. Již mimo popisovanou
oblast leží zkamenělinami bohatší a o něco mladší
usazeniny u Hostimi, kde lze dosud nalézt zuby žraloků a schránky mořských měkkýšů. Nedlouho po
posledním ústupu moře prodělala zájmová oblast
katastrofu kosmických rozměrů spojenou s pádem
„skleněného deště“ vltavínů. Na konci třetihor došlo
k ochlazení klimatu a starší čtvrtohory jsou charakteristické výraznými klimatickými výkyvy – střídáním
dob ledových a meziledových. Typickými usazeninami z té doby jsou větrem naváté spraše.
Koncem paleolitu také přišel do krajiny první člověk – lovec, který se tu na kratší dobu i usadil (např.
v okolí Police). Krajinu však více ovlivnili až neolitiční zemědělci, jejichž osady jsou známy jak v okolí
Moravských Budějovic, tak i na Jemnicku. Přírodní
procesy pokračují i v dnešní době a jsou v současnosti více či méně podstatně doplňované výraznými
zásahy člověka do krajiny. Některé změny jsou tak
rychlé, že jsou viditelné již v rozmezí jedné lidské
generace.
1.1 Úvod
Geologický podklad i tvářnost krajiny zájmového území Moravskobudějovicka a Jemnicka jsou
výsledkem dlouhodobého vývoje trvajícího stamilióny let. Nejstarší přírodní procesy v této oblasti jsou
doloženy z prekambria (tedy před více než 543 milióny let) a lze je vystopovat současnými vědeckými
metodami pouze značně omezeně. Více informací máme o období mladších prvohor, kdy byl celý
Český masiv výrazně přetvořen za tzv. variského
vrásnění v devonu a karbonu. Těžko si lze dnes
představit, že naše „Vysočina“ byla v tehdejší době
součástí mohutného pohoří podobného dnešním
Himalájím (!) a probíhajícího napříč Evropou. Tehdy
vznikl např. i třebíčský žulosyenitový masiv, jehož
stáří je okolo 338 miliónů let. Došlo rovněž k rozsáhlé regionální metamorfóze (přeměně) hornin za
vysokých teplot a tlaků. Pěkná ukázka zvrásněných
metamorfovaných hornin – biotitických rul je odkryta
přímo uprostřed Moravských Budějovic.
Variské pohoří však bylo poměrně rychle zarovnáno a oblast po velkou část druhohor pravděpodobně zaplavena mořem. Usazeniny tohoto moře
se však na Moravskobudějovicku nedochovaly.
Přesto však do této oblasti moře minimálně ještě
Obr. 1. Zvrásněné pararuly moldarubika – Moravské Budějovice (foto T. Andrejkovič)
10
10-11
1.2 Reliéf a půdní poměry
Z geomorfologického hlediska leží vymezené
území Moravskobudějovicka a Jemnicka na jihozápadní Moravě a je součástí Českomoravské vrchoviny. Náleží ke dvěma geomorfologickým celkům,
ke Křižanovské vrchovině a k Jevišovické pahorkatině. Křižanovská vrchovina, zasahující ze SZ do
oblasti svým podcelkem Brtnickou vrchovinou, je
tvořena soustavou táhlých, oblých a zalesněných
hřbetů oddělených mělkými sníženinami.
Nejvyšší nadmořské výšky (683 m n. m.) dosahuje vrch Srnčí u Cidliny. V průměru nižší nadmořské výšky a méně členitý reliéf je typický pro Jevišovickou pahorkatinu, tvořící celou jižní a jihovýchodní část oblasti. Dominantní jsou tam dvě
kotliny, západnější menší Jemnická a východnější
Moravskobudějovická. Jsou navzájem odděleny
Bítovskou pahorkatinou s nejvyšším bodem Suchou
horou u Velkého Dešova (571 m n. m.). Jemnickou
kotlinou protéká Želetavka, vytvářející mezi Bačkovicemi a Kostníky hlubší zaříznuté údolí. Dalším významnějším tokem je její levostranný přítok
Bihanka. Povrch Moravskobudějovické kotliny se
sklání celkově k jihovýchodu, má celkově plochý ráz
a je protékaný říčkami Rokytkou a Jevišovkou.
1.3 Geologie a mineralogie
Geologickým podkladem Moravskobudějovicka
a Jemnicka, náležejícím k tzv. moldanubiku, jsou
převážně různé typy přeměněných (metamorfovaných) hornin. Největšího plošného rozsahu dosahují
ruly. Většina rul, zejména typy bohaté tmavou slídou
– biotitem, představuje přeměněné jílovité sedimenty mořského původu (pararuly). Jsou odkryty např.
přímo v Moravských Budějovicích u bývalého pivovaru. Pararuly byly někdy v důsledku vysoké teploty
nataveny a vznikly tak migmatity složené z tmavého slídnatého podílu a světlých křemen – živcových
žilek. Někdy obsahují zelenavě modrá zrna cordieritu, např. pod hrází Bohušického rybníka. Mořský
původ výchozích sedimentů, jejichž výchozí stáří
neznáme (je však určitě větší než cca 400 mil. let),
dokazují vložky mramorů a diopsidových rul, tzv. erlanů (původně usazených vápenců a dolomitů místy
znečištěných jílovými minerály a s příměsí křemene). Mramory jsou ojediněle doprovázeny skarny,
složenými z granátu – grossularu a diopsidu, vzácně
s drobnými zrny wolframanu vápenatého – scheelitu (Želetava). U Meziříčka jsou v mramoru nepatrné
vložky skarnu bohatého manganem a zrudněného
galenitem a sfaleritem. Poprvé v Českém masivu
Obr. 2. Část Babického hřbetu – Lukovská hora, Sv.
Vít a Holý kopec tvořený mramory a erlany v migmatitech
(foto T. Andrejkovič)
Obr. 3. Zrna allanitu v živcové partii amfibolitu – Jemnice (foto V. Hrazdil)
V západní části vybíhá do kotliny Babický hřbet s nápadnými vrcholy – Tašky (582 m n. m.), Brdo
(580 m n. m.), Holý kopec (580 m n. m.), Sv. Vít
(557 m n. m.) a Lukovská hora (527 m n. m.).
Půdní poměry jsou poměrně monotónní. Převažujícím typem jsou kyselé hnědé půdy, typické
pro pahorkatiny a vrchoviny v nadmořské výšce
nad 450 m. Na nich se v jv. části území objevují
spíše ostrůvkovitě hnědozemě vyvinuté na spraších a sprašových hlínách. Zejména v pramenných
oblastech se nacházejí i hnědé půdy oglejené s tendencí k zamokření.
tam byl zjištěn vzácný vláknitý bustamit. Křemenem
bohaté, a proto zvětrávání značně odolné, jsou
světlé živcové a slídnaté kvarcity (původně pískovce). Některé kvarcity obsahují i drobně šupinkovitý
grafit (Blatnice, Jakubov, Lesonice, Martínkov), který byl dokonce pokusně kután. Původně snad šlo
o ropou prostoupené pískovce jak dokazují zvýšené obsahy vanadu (Bítovánky – Lesná). Unikátní
je železnatý kvarcit u Chotěbudic značně bohatý
granátem (almandinem), který obsahuje navíc i příměs zinečnatého spinelu (gahnitu). Jeho zvětraliny
byly těženy jako železné rudy. Hojná příměs žluté-
11
11.4.2007 12:31:30
ho síranu jarositu ukazuje na původní příměs pyritu nebo pyrhotinu. Vulkanickou (sopečnou) činnost
dokládají amfibolity, které představují přeměněné
původní čediče. Jsou to tmavé horniny vyskytující
se hlavně u Jemnice a Police, které vedle černého
amfibolu obsahují na trhlinách i krystalky epidotu,
chloritu a křemene (Bačkovice), někdy i vzácný allanit (Jemnice, lom u Černého mostu).
Ve velkém lomu v údolí Želetavky u Police
(katastr Kostníky) se vyskytly v amfibolitech a rulách také zrna granátu, žilky diopsidu, krystaly křemene a zrnité agregáty rudních nerostů pyrhotinu
a chalkopyritu.
Jiného, poměrně složitého, původu jsou světlé
ruly (tzv. gföhlské ruly), které jsou rozšířené v jižní části zájmového území. Jsou většinou překryty
hlínami a lze je studovat pouze v kamenolomech
a přirozených výchozech. Zčásti jde o silně přeměněné vyvřelé horniny (ortoruly) složením podobné
žule, většina však představuje spíše světlé migmatity vzniklé při natavení výchozích hornin v hlubších
částech zemské kůry. Z trhlin v těchto rulách pocházejí pěkné krystaly křemene a záhnědy (Moravské Budějovice, Velký a Malý Dešov, Kostníky).
V blízkém okolí Jemnice obsahují i vložky granulitů,
geneticky pozoruhodných hornin, poprvé na svě-
Obr. 4. Geologická stavba oblasti s vyznačením nejvýznamnějších lokalit (sestavil S. Houzar)
12
12-13
tě popsaných v r. 1754 od Náměště nad Oslavou.
Jsou to bílé jemnozrnné křemen – živcové horniny
se zrníčky červeného granátu a šedomodrými tabulkami kyanitu (Jemnice, U havířských jam). U Jiratic se v nich vyskytl i vzácný bórosilikát dumortierit
tvořící drobná fialová a modrá vlákna. U většiny
granulitů byl však granát přeměněn v biotit, živec
překrystaloval a hornina pak připomíná běžné světlé biotitické ruly (Mladoňovice, Dešov). Svým vznikem nejzajímavější horninu v oblasti však představují eklogity (stojí na nich část historického jádra
Jemnice). Jsou tvořeny převážně granátem (blíží
se složením českému granátu – pyropu) a zelenošedými zrny pyroxenu. Vznikly za značně vysokého
tlaku v nejhlubší části zemské kůry (v hloubce větší
než 50 km) a k povrchu byly vyvlečeny po zlomech
při horotvorných pohybech.
Poměrně vzácné jsou vyvřelé (magmatické)
horniny. Na východní hranici území vystupuje rozsáhlý třebíčský pluton, charakteristický tmavými
žulosyenity (durbachity), vyznačujícími se relativně
vysokou radioaktivitou vzhledem k vysokému obsahu thoria, radioaktivního izotopu draslíku, a také
uranu. Je doprovázen biotitickými granity (žulami)
u Blatnice a Zvěrkovic. Jinak se vyskytují jen malé
žíly žulového složení, které lze v případě hrubozrnného vývoje označit jako pegmatity. Obsahují většinou jen křemen, živce a slídy (biotit a muskovit)
jen ojediněle pěkně vykrystalizované v dutinách
(Zvěrkovice). Unikátní komplexní (lithný) pegmatit
u Ctidružic s množstvím vzácných nerostů (elbaity,
lepidolit, beryl, hambergit) leží již za hranicí oblasti. Zajímavé jsou také pegmatity, které pronikly do
mramorů. Reakcí s nimi ztratily křemen a obohatily se vápníkem a hořčíkem. Obsahují pak některé
netypické nerosty, jako např. diopsid, amfibol, skapolit a titanit. U Jemnice se vyskytly i žíly tmavých
vyvřelých hornin, tzv. lamprofyrů (většinou minety). Z horkých hydrotermálních roztoků se místy
vytvořily žíly křemene, vzácně s pěknými krystaly
(Jemnice, Louka), doprovázené kalcitem a dolomitem, někdy dokonce i s rudními minerály (Jemnice,
U havířských jam, Police). Jemnické ložisko stříbra
bude popsáno níže. Do oblasti zasahuje nepatrně
i ložisko zlata ve svojkovicko – opatovském revíru
(u Želetavy).
Velkou část území Moravskobudějovicka a Jemnicka pokrývají různé typy zvětralin a usazených
hornin. Stáří zvětralin majících charakter pestrých
jílovitých reziduí, není příliš jasné. Mohou pocházet
ze starších třetihor, ale i z druhohor, kdy se Český masiv nacházel v teplém podnebí blíže rovníku.
Jejich nepatrné pozůstatky, vyznačující se obsahem
žlutozeleného jílového minerálu nontronitu a opálu,
jsou známy např. z Kdousova, Lukova nebo Babic.
Praktický význam měly železité limonitické zvětraliny, místy s obsahem manganu, které byly těženy
u Jakubova a Martínkova. K nejstarším sedimentům
sladkovodního i mořského původu a pocházejícím
z mladších třetihor (miocénu) náležejí jíly u Jemnice,
písky u Krnčic a železité pískovce u Nových Syrovic. Fosílie, umožňující datování těchto hornin, jsou
známy pouze z poslední lokality u dvora Augustov.
Stářím odpovídají třetihorám spodnímu miocénu.
Bývalou pobřežní čáru miocénního moře snad přibližně vyznačují nálezy plochých a dokonale zaoblených valounů křemene nedaleko Lukova. O něco
mladší, ale rovněž třetihorního stáří (okolo 14,5 mil.
let), jsou některé vltavínonosné jíly u Moravských
Budějovic. Pleistocénního stáří jsou větrem naváté spraše a z nich vzniklé sprašové hlíny (cihlářské
žlutky), které daly vzniknout dříve četným místním
cihelnám (Jemnice, Mladoňovice, Moravské Budějovice a jinde).
1.4 Význačné lokality minerálů
Pestrá geologická minulost a horninová skladba Moravskobudějovicka a Jemnicka se odráží ve
výskytu mnoha více či méně vzácných a zajímavých minerálů. Jejich podrobný přehled je zveřejněn v příslušném svazku Vlastivědy Moravské (S.
Houzar), úplné soupisy minerálů podle jednotlivých
obcí jsou do r. 1985 zahrnuty v topografických mineralogiích Moravy od E. Burkarta a T. Kruti.
Obr. 5. Lom na dolomitický mramor s podzemními
dobývkami – Lukovská Hora (foto S. Houzar)
13
11.4.2007 12:31:37
Vedle výše uvedených a často nahodilých
nálezů jednotlivých minerálů nalezneme v zájmové oblasti také lokality minerálů významné
i z nadregionálního hlediska. Náleží k nim okolí
Lukova a Vícenic u Moravských Budějovic s minerály mramorů a vápenatosilikátových hornin, prostor Bítovánky – Lesná se zajímavými minerály
grafitických kvarcitů, lokalita U havířských jam
v Jemnici se stříbronosným zrudněním v kalcit
– křemenných žilách, Želetava – Štítky se zlatem
v křemenných žilách a sedimentech Želetavky
a nakonec vlastní Moravské Budějovice s nálezy
vltavínů v třetihorních sedimentech.
1.5 Přehled lokalit
Lukov – Vícenice u Moravských Budějovic
(minerály mramorů a vápenatosilikátových hornin)
Nápadný hřbet, obloukovitě probíhající od
Lukovské hory u Moravských Budějovic po Brdo
u Horních Lažan, v sobě ukrývá řadu opuštěných
vápencových lomů. Ty byly v činnosti patrně již
ve středověku a dodávaly vápno na řadu místních staveb v oblasti na vápencovou surovinu
jinak značně chudé. Mineralogického věhlasu
dosáhly tyto lokality už v polovině 19. století.
Místní krystalické vápence a dolomity (správněji kalcitické a dolomitické mramory) tvoří až
několik desítek metrů mocné polohy v rulách,
někdy s doprovodem vložek světlých kvarcitů
a ojediněle i tmavých amfibolitů. Mramory jsou
sdruženy se šedozelenými vápenatosilikátovými horninami (tzv. erlany), zvětráváním se místy
rozpadajícími a nabývajícími až zelenožlutou
barvu s hnědočernými skvrnami a pásky oxidů
manganu. Všechny tyto horniny jsou proniknuty
žílami světlých hrubozrnných živcových pegmatitů.
Vlastní mramory mají bílou, šedou až nazelenalou barvu a obsahují jen drobně vtroušené minerály. Z nich nejnápadnější je bezbarvá až nažloutlá
hořečnatá slída – flogopit. Velmi hojná drobná zrna
(velikost okolo 1 – 2 mm), někdy soustředěná do
žilek a agregátů, tvoří forsterit. Je nejčastěji nahnědlý a druhotně se mění v zelenavý serpentin. Místy
je doprovázen modrozelenými zrny a silně lesklými krystaly tvaru osmistěnu o velikosti až 5 mm. Ty
náležejí vzácnému spinelu, který se vyznačuje zvýšeným obsahem zinku a je nejtypičtějším minerálem místních dolomitických mramorů. Velmi vzácná
jsou oranžová zrna klinohumitu nalézaná u starých
podzemních dobývek na Lukovské hoře. Jiný typ
mramoru obsahuje zelená zrnka diopsidu. Vápenatosilikátové horniny (tzv. erlany), které jsou hojnější
spíše na severnějších lokalitách, jsou složeny ze
zelených zrn diopsidu a bílého živce (anortitu). Na
kontaktu s mramorem obsahují bílý, stébelnatý až
vláknitý wollastonit. Na trhlinách se vyskytuje bílý
stébelnatý skapolit (mejonit), zelené jehličky aktinolitu, vzácněji i nažloutlé tabulkovité krystalky prehnitu a zcela výjimečně i přesně neurčené bílé zeolity (snad desmín nebo natrolit). Pegmatity v těchto
horninách obsahují vedle běžného skapolitu a zelených zrn hrubozrnného diopsidu také až 1 cm velké
ploché krystaly hnědého titanitu.
Typickým nerostem pegmatitů a erlanů na
Moravskobudějovicku je růžově zbarvený vápenato – hlinitý křemičitan „thulit“. Tato vzácná odrůda
klinozoisitu (příp. zoisitu) vděčí za své zbarvení příměsi manganu při velmi nízkém podílu železa. Zdejší výskyt patří k nejlepším v rámci celé Evropy. Dalším minerálem, který zdejší oblast značně proslavil
mezi sběrateli minerálů, je bezbarvý skelný opál
– hyalit. Tvoří povlaky, připomínající zmrzlé kapky
vody, na zvětralých vápenatosilikátových horninách
hlavně na Holém kopci u Vícenic.
Obr. 6. Růžový klinozoisit (thulit) s bílým skapolitem
a zeleným diopsidem – Lukovská Hora (foto V. Hrazdil)
Obr. 7. Skelný opál – hyalit – Vícenice u Mor. Budějovic (foto V. Hrazdil)
14
14-15
Je doprovázen velmi hojným jílovým minerálem
nontronitem, který je až práškovitý a má zelenožlutou barvu. Na Lukovské hoře však ve směsi s kaolinitem tvoří i tzv. „skalní mýdlo“ (dříve zvané ból či
oropion) hnědé barvy, proužkované s lasturnatým
lomem. Jde o další specifickou místní zajímavost.
Občas jsou na puklinách hornin nalézány i pěkné
rozvětvené černé povlaky (tzv. dendrity), které bývají lidmi běžně pokládány za zkamenělé rostliny. Jde
však o směs oxidů manganu a železa vysrážených
z chladných roztoků.
Vedle uvedených nejzajímavějších minerálů
lze nalézt i mnohé další. Je však nutné sledovat
příležitostné odkryvy, neboť zmíněné lomy jsou již
značně zašlé. Tak např. při stavbě lesní silničky byly
zjištěny až 1 m2 velké povlaky hyalitu, které nemají v České republice obdoby. Počtem nalezených
minerálů představují mramory a erlany v blízkosti
Moravských Budějovic jedno z nejbohatších nalezišť minerálů u nás.
Bítovánky – Lesná
(minerály grafitických kvarcitů)
V biotitických pararulách nacházíme občas
vložky grafitických kvarcitů, metamorfovaných hornin složených prakticky pouze z křemene a drobných šupinek grafitu – tuhy. Část těchto hornin byla
ve starších geologických mapách a publikacích
chybně označena jako itabirit („železný svor“), neboť
grafit byl pokládán nesprávně za hematit. Grafitické
kvarcity obsahují i slídy (světlý muskovit i tmavý biotit) a menší množství draselného živce. Přecházejí
místy do grafitických rul s malými čočkami grafitu,
které byly dokonce pokusně těženy u Domamile.
Krátká štola na grafit existuje také u Kyprova mlýna
(nedaleko Krasonic), v místech zvaných Kočičíř na
katastru Radkovic.
Nejvýraznější pruh grafitických kvarcitů začíná
v. od Želetavy a táhne se od Bítovánek k Lesné
a Předínu. Na několika místech byl odkryt malými
lomky a průzkumnými rýhami uranového průzkumu
Obr. 8. Grafické kvarcity s vanadovým turmalínem – Bítovánky (foto S. Houzar)
15
11.4.2007 12:31:40
odtud, nad levým břehem potoka přitékajícího od
Třebětic, v místech zvaných U havířských jam, se
dodnes nacházejí nepatrné zbytky po dolování stříbrných rud. Jde o dvě jámy s odvaly a nezřetelné
ústí zavalené štoly při úpatí svahu. Největší jáma
nahoře na kraji pole je, jak je bohužel v této zemi
smutným zvykem, postupně zavážena odpadky.
Další hornické zásahy do terénu v bližším či vzdálenějším okolí, např. Holčí (Vlčí?) hora, byly zcela
zničeny.
O počátcích dolování u Jemnice není nic známo. Z analogie s blízkými rudními revíry je velmi
pravděpodobné, že zdejší zrudnění objevili první
osadníci (či snad přímo prospektoři drahých kovů)
ve 13. století, snad i o něco dříve. První písemná zpráva však pochází až z 16. století, kdy město
Jemnice dostalo v r. 1537 Horní řád od Jindřicha
Meziříčského z Lomnice. Dovoluje se v něm kverkům (podílníkům) dolovat ve starém (!) dole. Mají
být rovněž osvobozeni od horního desátku na 5 let.
Vrchnost zaručuje dodání dřeva a kamene a vyhrazuje si právo na výkup vytěženého stříbra. Další
zmínky o dolech jsou z r. 1552 a 1620. O provozu ani o výtěžku dolů nebyly dosud zjištěny žádné zprávy. Po nálezu zrudnění a následné stříbrné
horečce došlo nejspíše k velmi rychlému vyčerpání
dolů a po 14. století šlo, tak jako ostatně i jinde na
Vysočině, pouze o neúspěšné krátkodobé obnovovací práce končící ve všech případech citelnou
ztrátou vloženého kapitálu. Nevydatnost jemnických dolů ostatně dokazuje i naprostý nedostatek
pramenů o dolech z období „tereziánského kutání“
v 2. pol. 18. století, kdy na jiných hornických místech Českomoravské vrchovině kutali jak soukromníci, tak i rakouský stát, avšak vždy bez úspěchu.
Neúspěchem skončil také pokus z let 1830
– 1833, kdy otevření starého jemnického dolu
financovala hraběnka Trautmansdorfová, které
jako poradce sloužil A. Maier z Příbrami. Práce
začaly vyzmáháním (vyčištěním) staré štoly
dlouhé 57 m. Na konci vyrazili 20 m hluboké
hloubení a z něj razili štolu dlouhou 24 m.
Byly zjištěny dvě žíly, přibližně severojižní Jan
Nepomucký a severovýchodní – jihozápadní
žíla Terezie. O charakteru rudních žil si můžeme
učinit představu z materiálu odvalů. Jsou to
žíly šedobílého křemene (má víc generací)
s uhličitany, hlavně se světle hnědým železnatým
dolomitem a bílým kalcitem. Žíly bývají často
pěkně souměrné, s křemenem na okraji
a uhličitany uprostřed, příp. mívají drůzovitý
vývoj s malými pěknými krystaly křišťálu nebo
z 50. let 20. století. Některé polohy v těchto kvarcitech se vyznačují slabě zvýšeným obsahem vanadu, což se odráží ve výskytu světle zelené slídy
– vanadového muskovitu. Na puklinách kvarcitu se
vzácně vyskytl vanadový variscit, jablečně zelený
celistvý fosfát hliníku. Poněkud více vanadu dodalo
sytě modré zbarvení podobnému fosfátu wavellitu,
tvořícímu povlaky složené z radiálně paprsčitých
agregátů na grafitickém kvarcitu u Lesné.
Nejvzácnější minerál v těchto horninách, zjištěný dosud pouze v zanikajícím kamenolomu asi 1 km
severoseverovýchodně od Bítovánek (Netřeskový
kopec), je však vanadový dravit. Tvoří nenápadné
tmavozelené jehlicovité krystalky max. 5 mm velké na plochách grafitického kvarcitu, jen ojediněle
sdružené do trávově zelených až žlutozelených
drobně jehličkovitých agregátů. Ještě vzácnější
jsou jeho hnědé a zelené agregáty v křemeni. Tento
minerál náleží do skupiny turmalínů (bórosilikáty Al,
Mg, Fe, Na, Ca, Li atd.). Přestože obsah vanadu
v něm nedosahuje množství, které by odpovídalo
novému, nedávno popsanému minerálu vanadiumdravitu, představuje zdejší výskyt jeden z nejpozoruhodnějších nálezů tohoto turmalínu na světě.
Lokalita byla v r. 1997 zařazena i do exkurzní části
mezinárodní konference o turmalínech a navštívili
ji mineralogové ze 14 zemí. V současnosti je však
postupně zavážena odpadem z blízkých obcí.
Jemnice – U havířských jam
(stříbronosné zrudnění v kalcit – křemenných žilách)
Královské město Jemnice bylo na počátku 13.
století založeno, vzhledem k blízkosti rakousko
– moravské hranice, nejspíše z důvodů strategických a obranných. Avšak jeho název (Jamnic,
Gemeniz, Gemnyc, Jamnice) odkazuje na slovo
jáma, které má i význam hornický, tedy důl resp.
sídlo „jamníků“ – tedy horníků. Ať už jde o náhodu nebo skutečnost, v každém případě v Jemnici
existuje určitá hornická tradice, která hovoří o těžbě zlata a stříbra v okolí tohoto města. I o známé
místní slavnosti Barchan se někdy uvažuje jako
o slavnosti hornické, neboť barchan je název pro
železnou formu, do které se vlévá roztavené stříbro
určené k mincování. Zatímco historické představy
o těžbě zlata v Jemnici jsou zřejmě založeny pouze
na zcela falešné nebo falsátorem „mírně upravené“ listině z r. 1227 (viz stať o zlatu u Želetavy),
stříbro se u Jemnice skutečně těžilo. Za hornickou
osadu je pokládána starší románská osada Podolí (na sz. okraji města) s kostelem zasvěceným
sv. Jakubu, tehdejšímu patronu havířů. Nedaleko
16
16-17
jsou brekciovité a uzavírají útržky granulitu a rul
rozložených horkými roztoky. Zdejší mineralizace
tvoří pravé žíly v granulitech a rulách moldanubika
a na základě výzkumů dr. Z. Dolníčka a dr. K.
Malého vznikla z hydrotermálních roztoků za
teploty 267 °C. Rudy jsou velmi vzácné, vázané
na nejstarší generaci křemene. Poněkud hojnější
je hnědožlutý a červenohnědý sfalerit, častý je
i šedý stříbronosný galenit, jehož zrna dosahují
až centimetrové velikosti.
Obr. 9. Zrna galenitu v křemeni, Jemnice, U havířských jam (foto V. Hrazdil)
Jde o typ zrudnění, který byl se ziskem těžitelný ve středověku, kdy ruda mohla být bez větších nákladů na úpravu vybírána ručně. Místy se
vyskytla i drobnější zlatavá zrníčka chalkopyritu;
spíše v okolních horninách je hojnější podobný,
poněkud světlejší pyrit. Velmi vzácné jsou minerály
stříbra (ryzí stříbro, polybasit?, stefanit?) přítomné
jen jako mikroskopické vtroušeniny. Jediným viditelným minerálem stříbra je stříbronosný tetraedrit,
tvořící šedá zrnka velikosti až 3 mm. Galenit je místy přeměněný na uhličitan olova – cerusit, zvětráváním sfaleritu vznikly nepatrné narůžovělé povlaky
smithsonitu, avšak nejhojnějším druhotným minerálem je zelený uhličitan mědi – malachit, lemující
zrnka chalkopyritu. Nejhojnější, a pro jemnické žíly
typický, je však rezavě hnědý limonit, který vznikl z železem bohatého dolomitu.
Podobné žíly, ale bez jakékoliv rudní příměsi,
byly ojediněle nalezeny i jižně od města „Na jemničkách“. Tam také místní tradice někdy (patrně
chybně) situuje některé jemnické doly – tamější
jámy jsou totiž převážně zbytky lomů na vápenec.
Patrně jen prospekční charakter měla štola (tzv.
Čertova díra) u Police, v jejímž okolí byly rovněž
nalezeny podobné nezrudnělé křemen – dolomitové žíly.
Želetava – Štítky
(zlato v křemenných žilách a sedimentech Želetavky)
Těsně za severní hranicí zájmového území se
nachází zlatonosný svojkovicko – opatovský revír,
který zasahuje jen zcela nepatrně, v místech zvaných kdysi Želetavské zákopy, do katastru městečka
Želetava. V těchto místech se zachovalo jen několik
jam, pozůstatků po kdysi čilém hornickém ruchu.
Na Moravě jde prakticky o jediné a nejvýznamnější
místo, kde se těžilo zlato už od první poloviny 13.
století. Nehledíme – li na falešnou listinu moravského archiváře A. Bočka, která hovoří o tamních
zlatých dolech v souvislosti s Jemnicí už okolo r.
1227, existuje o dolování zlata ve zmíněném revíru jediný nesporný písemný doklad až z 6. června
1345. Markrabě Karel v ní uděluje právo jemnickým
měšťanům dolovat v dolech u Štítků (zaniklá osada s. od Želetavy). Další pozoruhodnou zmínkou
o dolování obnoveném u Želetavy v 16. století je
údaj v urbáři Zachariáše z Hradce z r. 1573: „...pod
městečkem Želetavou v těch místech pod púchovnou (=úpravna rudy) nový rybník Jeho Milost dala
udělati.“. Oblasti se naposledy dotknul geologický
průzkum v 80. letech minulého století, který zjistil
jen malé nevyužitelné zásoby zlata.
Zlato na primárních výskytech je vázáno na žíly
a žilky hnědého celistvého křemene, které probíhají rulami a kvarcity. Bylo je nutno těžit šachtami,
jejichž hloubka dosáhla až 40 m. Po zasypaných
šachtách i mělčích „kopaninách“ se zachovaly pruhy jam (obvalové tahy), jejichž směr ukazuje na
směr zlatonosných žil. Zlato bohaté stříbrem tvoří
v křemeni drobné světle žluté plíšky a drátky, jejichž
velikost nepřevyšuje 1 mm. Je doprovázeno hojnějším pyritem, který se odlišuje zřetelně krychlovým
tvarem svých krystalků nebo šedavě či zelenavě
žlutou barvou svých až 2 cm velkých zrnitých agregátů. Zvětrává na rezavě hnědý limonit nebo na žlutý práškovitý jarosit. Průměrný obsah zlata v rudách
je velmi nízký, 1 – 2 g na tunu horniny. Nejbohatší
rudy s obsahem Au až nad 10 g na tunu, které byly
kvalitní a byly by těžitelné i dnes, však ruce starých
havířů za použití želízka a mlátku pečlivě vytěžili.
Zlato se dosud v okolí Želetavy vyskytuje na
několika místech v sedimentech říčky Želetavky
(nedaleko trati Štítky). Na spodní jílovité vrstvě spočívají hrubozrnné, písčité a rezavě zbarvené zlatonosné štěrky. Zlato je soustředěno hlavně na bázi
těchto štěrků. Jeho množství silně kolísá, obsah je
v průměru velmi nízký (okolo 0,2 g/t sedimentu),
avšak bylo nalezeno i několik pěkných viditelných
zlatinek. Vyznačuje se žlutou barvou a velkou roz-
17
11.4.2007 12:31:42
vyloučit, ojedinělé zlatinky se při troše píle a zkušeností najdou ve vodotečích na jihozápadní Moravě
prakticky všude.
manitostí tvarů. Sytější žlutá barva je často jen na
povrchu zrn, kdy jde zčásti o novotvořené zlato
tvořící povlaky jen asi 0,001 mm silné. Nejčastější
jsou více či méně opracované silnější plíšky, drátky a nepravidelná zrna, zcela výjimečně i zaoblené
srůsty oktaedrických krystalů. Převládající velikost
zlatinek je cca 0,1 mm, občas se nacházejí zrna 1
– 3 mm velká.
Zlato je v sedimentech doprovázeno převážně
šedými valounky rutilu až 3 cm velkými, dále turmalínem, sillimanitem, amfibolem, anatasem, monazitem – (Ce), granáty, kyanitem, scheelitem a dalšími
těžkými minerály. Po chemické stránce je zlato buď
ryzí, nebo jde o elektrum se zvýšenými obsahy Ag
(30 – 50 %). Pozoruhodné je, že se na Želetavce
nezachovaly žádné stopy po rýžování (rýžovnické
hady – sejpy). Tradice je sice uvádí v místech rybníka Hadravy v Želetavě, avšak tam se je nepodařilo
nalézt, snad byly zničeny při melioraci pozemků.
Tradice spojuje také dolování zlata s městem
Jemnicí, ale tam jeho těžba nebyla nijak potvrzena. Podobně je tomu i s domnělým výskytem zlata
v trati „Zlatníky“ u Chotěbudic. Úspěšné rýžovnické pokusy na místních potocích samozřejmě nelze
Moravské Budějovice
(vltavínonosné sedimenty)
Nejvýznamnějším objektem neživé přírody
západní Moravy, a to i ze světového hlediska, jsou
výskyty tektitů – vltavínů. První zmínka o výskytu
těchto přírodních skel na Moravě pochází od profesora třebíčského gymnázia dr. F. Dvorského z r.
1880. Od doby objevu vltavínů na Moravě tedy
uplynulo již více než 100 let. Přestože moravské
výskyty zůstávají poněkud ve stínu význačnějších
a na nálezy bohatších lokalit jihočeských, známých
už od r. 1788 (byly to tehdy první tektity na světě
!), byl právě na moravských vltavínech jednoznačně
poprvé na světě prokázán přírodní původ tektitů.
Vznik tektitů, tedy i našich vltavínů, je podle
současných vědeckých názorů spjat s katastrofami
kosmických rozměrů. V případě vltavínů jde o srážku planety Země se zdvojeným (binárním) asteroidem před cca 14,5 mil. lety. Tato tělesa vytvořila
kráter Ries o průměru 24 km a zároveň o mnoho
Obr. 10. Zlato se sedimentù Želetavky, skutečná velikost největší zlatinky 1 mm (foto R. Škoda)
18
18-19
Vyskytují se v třetihorních písčitých jílech s příměsí štěrku a bývají v nich doprovázeny úlomky
železitých pískovců – ferolitů s ojedinělými šedými
valounky rutilu a rezavými zrny vzácného maghemitu. Nenacházejí se však ani příliš hojně ani ve
šperkové kvalitě. Proto jsou zdejší naleziště ušetřena nájezdů novodobých „zlatokopů“, v řadě případů doslova drancujících některé výskyty vltavínů
v jižních Čechách. Zajímavostí moravskobudějovických vltavínů je jejich chemické složení, které
se v některých aspektech (obsah titanu a železa)
blíží jihočeským, nikoliv moravským vltavínům. Je
možné, že jde o spojovací článek mezi moravskými,
rakouskými a jihočeskými výskyty, čemuž by mohly
nasvědčovat i údajné ojedinělé nálezy vltavínů z širšího okolí Jemnice.
menší kráter Steinheim (průměr 3,8 km). Oba leží
v Německu asi 400 km na západ od Moravských
Budějovic. Při tomto střetu došlo k porušení, roztavení a vypaření velkého objemu povrchových
hornin a to včetně samotného asteroidu. Jen nepatrná část přetavených povrchových jílovitých písků
byla odmrštěna těsně před výbuchem směrem na
východ. „Vltavínový déšť“ původně pokryl velkou
část Čech a západní Moravy. Z původního množství
vltavínů o hmotnosti přes 1 milión tun se po rozbití
a rozpuštění zachovalo jen asi 10 000 tun, které se
ukrývají v sedimentech hlavně v jižních Čechách
a na západní Moravě, vzácněji i v okolí Chebu,
v německé Lužici a v rakouském Waldviertelu.
Doménou moravských výskytů vltavínů bylo
původně okolí Třebíče a Dukovan, později se naleziště rozšířila do okolí Oslavan a na Znojemsko.
Vltavínové lokality se však nacházejí i u Moravských Budějovic. Poprvé tu byly zjištěny už před
40 lety na severním okraji města, z pozdější doby
pocházely ojedinělé nálezy z Lukova a Dolních
Lažan, další naleziště byla ověřena v okolí města
teprve nedávno. Zdejší vltavíny jsou olivově zeleně
zbarvené a nejčastěji mají spíše střepinovité tvary.
To svědčí o tom, že po pádu nebyly daleko přemístěny a jde o tzv. pádové pole. Některé jsou lesklé,
připomínající lesklé korodované úlomky hnědozeleného lahvového skla, jiné jsou zmatněné a nenápadné. Hmotnost se pohybuje okolo 5 – 30 g.
Obr. 11. Vltavín z Lukova u Moravských Budějovic, skutečná velikost 3 cm (foto V. Hrazdil)
19
11.4.2007 12:31:47
Burkart E., 1953: Moravské nerosty a jejich literatura. Mährens Minerale und ihre Literatur. – Nakl. ČSAV
Praha, 1008 s.
Dudek A., Benešová Z., Čech V., Dohnal Z., Hanuš V.,
Kalášek J., Laboutka M., Malecha A., Odehnal L., Řezáč
B., 1963: Vysvětlivky k přehledné geologické mapě
ČSSR 1: 200 000 Jindřichův Hradec. Nakl. ČSAV
Praha, 5–99.
Dvorský F., 1898: O předních nalezištích nerostů na
západní Moravě. – Annal. Mus. Francis. Brno, 91–
106.
Houzar S., 1997: Geologická stavba, nerosty a těžba nerostných surovin. In. Nekuda, V. (ed): Vlastivěda
moravská, Moravskobudějovicko a Jemnicko. – Muzejní
a vlastivědná Spol. v Brně, 27–47.
Houzar S., Selway, J. B., 1997: Bítovánky near Třebíč. Graphite quartzite with minor V – bearing muscovite
and accessory V – rich dravite. – Exkurzní průvodce
konf. „Tourmaline 1997“, 85–91, Moravské zemské
muzeum.
Houzar S., Škrdla P., Vokáč M., 2004: Opatovsko
– svojkovický zlatonosný revír na západní Moravě.–
Exkurzní průvodce, seminář „Stříbrná Jihlava“, 1–9,
Jihlava.
Hrádek M., 1997: Přírodní poměry. Geomorfologické
a půdní poměry. In. Nekuda, V. (ed): Vlastivěda
moravská, Moravskobudějovicko a Jemnicko. – Muzejní
a vlastivědná Spol. v Brně, 9–26.
Kruťa T., 1966: Moravské nerosty a jejich literatura 1940–
1965. Moravské muzeum, Brno, 378 s.
Švábenský L., 1933: Příspěvek k petrografii okolí
Moravských Budějovic. – Spisy přírodověd. Fak.
Masaryk. Univ. Brno, 173, 29 p.
Tejkal J., Laštovička Z., 1970: Nález miocénní fauny
u Nových Syrovic na Moravskobudějovicku. – Vlastiv.
sbor. Vysočiny, Odd. Věd přír., 4, 49–56.
Trnka M., Houzar S., 1991: Moravské vltavíny. – Muz.
Vlastiv. Společ. v Brně a Západomorav. muz. v Třebíči, 115 s.
20
20-21
11.4.2007 12:31:48
Moravskobudějovicko leží na samém jihovýchodním úpatí Českomoravské vrchoviny. Krajina
je zde poměrně málo výškově členitá. Z plochého
území s nadmořskou výškou většinou mezi 440
a 500 m n. m. vystupují jen jednotlivé vyšší kopce či hřbety o nadmořské výšce 530–580 m, pouze
Srnčí vrch u Cidliny sahá až do 683 m n. m. Naopak
nejníže položeným místem je dno údolí Želetavky
u Svobodova mlýna, které leží asi 370 m n. m. Pro
celou oblast je typické mírně teplé podnebí s průměrnou teplotou kolem 7,5 °C. Území leží ve srážkovém stínu Českomoravské vrchoviny, takže roční
úhrn srážek dosahuje pouze asi 600 mm, zimy jsou
relativně suché a studené. Z hlediska současného
biogeografického členění České republiky, sestaveného autorským kolektivem pod vedením Martina
Culka, leží Moravskobudějovicko na rozhraní
Jevišovického a Velkomeziříčského bioregionu. Tato
území se přibližně shodují v předcházejících klimatických charakteristikách, z hlediska geomorfologického má území spadající do Velkomeziříčského
bioregionu o něco větší průměrnou nadmořskou
výšku a poněkud plošší reliéf. Hranice mezi bioregiony probíhá na Moravskobudějovicku přibližně
od jihozápadu k severovýchodu. K Jevišovickému
bioregionu je řazen jih a jihovýchod území (okolí
Police, Nových Syrovic a Moravských Budějovic),
typický Velkomeziříčský bioregion představuje
severozápadní okraj území (údolí Želetavky mezi
Želetavou a Jemnicí, Srnčí vrch a jižně navazující
zalesněné kopce). Značná část území ale představuje přechodnou oblast mezi oběma bioregiony (jižně od Jemnice, okolí Dešova, oblast mezi Novými
Syrovicemi a Domamilí, okolí Lesonic). Kromě mírných geomorfologických odlišností jsou oba bioregiony odlišné zejména biologicky.
Pestřejší druhovou skladbu má území spadající k Jevišovickému bioregionu. Základem jsou
zde druhy rostlin a živočichů vázané na dubohabřiny, menší je zastoupení bučin. Důležitý je výskyt
hluboce zaříznutých říčních údolí, který sice na
Moravskobudějovicko sahá opravdu jen okrajově
(levý břeh Želetavky mezi Svobodovým mlýnem
a Lubnicí), přesto s sebou nese pronikání teplomilných druhů z jihovýchodu (např. bělozářka větvitá,
kručinka chlupatá), umožňuje i výskyt druhů vázaných na sutě na úpatí svahů (oměj vlčí mor, růže převislá a další). Na tento jev je vázán dokonce výskyt
jediného endemického druhu rostliny jihozápadní
Moravy – hvozdíku moravského, jehož nejzápadnější lokalita se nachází právě na skalách přírodní
22-23
rezervace Suché skály nad údolím Želetavky. Další
významnou charakteristikou části území spadající
k Jevišovickému bioregionu je výskyt druhů s těžištěm rozšíření v Alpské oblasti, z nich nejznámější
je brambořík evropský. Na odlesněných místech
nacházíme ještě poměrně často teplomilné trávníky
s druhy jako je kostřava valiská, čilimník řezenský
a devaterník velkokvětý. Na ně je vázán výskyt řady
druhů bezobratlých živočichů, nápadné jsou některé
druhy motýlů (např. vřetenuška černohrdlá), význačný je i výskyt majky Meloe scabriusculus či někdejší
výskyt kozlíčka písečného. Z obratlovců můžeme
za typické pro tuto část území označit např. skokana štíhlého a bramborníčka černohlavého, opravdu
teplomilné druhy zde byli zjištěny pouze ojediněle
– např. vrápenec malý a netopýr brvitý.
Území spadající do Velkomeziříčského bioregionu bylo původně pokryto převážně různými typy
bučin. V současnosti je faunou i flórou poněkud
chudší než předchozí oblast. Vzhledem k malé
zachovalosti bučin lze momentálně za typický
považovat především častější výskyt rybníků a různých typů mokřadních luk. V minulosti se na nich
vyskytovaly i velmi náročné druhy vázané na rašelinné louky (rosnatka okrouhlolistá), dodnes místy
rostou vzácnější druhy ostřic, kuklík potoční a další rostliny, které do níže položených partií ležících
v Jevišovickém bioregionu nesestupují. Podobně
i u živočichů je složité najít příklady typických druhů
pro tuto oblast, neboť např. druhy motýlů vázané na
někdejší rašelinné louky vymizely spolu s citlivými
druhy zdejších rostlin.
Vysoký stupeň přeměny původních biotopů lidskou činností je důležitým faktorem, který je jednak společný pro oba bioregiony zastoupené na
Moravskobudějovicku, jednak do značné míry stírá
jejich někdejší odlišnosti a specifika. Přitom některé části tohoto území jsou osídleny už od neolitu,
všeobecně k jeho intenzivnímu obhospodařování
a přeměně dochází od středověku. Poloha relativně blízká bohatě osídleným oblastem jižní Moravy,
poměrně malá členitost zdejšího terénu a oproti
vyšším částem Českomoravské vrchoviny příznivá
klimatická charakteristika jsou hlavní faktory, které
měly vliv na velký rozsah přeměny zdejších přírodních společenstev. Většina lesních porostů je dnes
převedena na jehličnaté monokultury, někdejší pastviny a teplomilné trávníky byly rozorány nebo zarůstají dřevinami, mokřadní louky byly meliorovány
a také buď rozorány, nebo změněny na luční porosty s intenzivním obhospodařováním. Většina potoků
a říček teče v regulovaných korytech, v rybnících je
vesměs uplatňováno intenzivní produkční hospodaření. Zbytky původních biotopů a dalších cenných
společenstev jsou chráněny několika maloplošnými
chráněnými územími, která však v kontextu blízkých přírodovědně zajímavých oblastní Národního
parku Podyjí či vrcholových partií Českomoravské
vrchoviny příliš nelákají k přírodovědeckému zkoumání. Je tedy zřejmé, že hledat a popisovat zajímavosti přírody Moravskobudějovicka je úkol poněkud
obtížný jak z hlediska současného stavu zdejší přírody, tak vzhledem k nedostatku kvalitních informací o ní. Přesto věříme, že se nám podařilo sestavit
jak základní charakteristiku tohoto území, tak najít
zvláštnosti a specifické jevy, které z něj dělají most
mezi stepními stráněmi jižní Moravy a rašeliništi
českomoravského pomezí.
Antonín Reiter
11.4.2007 12:31:48
2. Flóra a vegetace
Vít Grulich
Petr Šmarda
Ústav botaniky a zoologie
Přírodovědecká fakulta
Masarykova univerzita
Kotlářská 2
611 37 Brno
24-25
11.4.2007 12:31:49
Flóra a vegetace Moravskobudějovicka
ter a ve vegetaci tehdy převažovaly porosty s účastí borovice, dubu, v menší míře i dalších listnatých
dřevin, např. lip, javorů a jilmů. Významným druhem
keřového patra této vegetace byla líska, v podrostu se šířily mnohé světlomilné a teplomilné byliny
a vegetace měla zřejmě charakter lesostepi. Ještě
v této době byla lidská společnost tvořena tlupami
lovců a sběračů a člověk do chodu přírodních procesů příliš nezasahoval. Přibližně před 7 500 lety došlo
k další výrazné klimatické změně. V období zvaném
atlantik zůstaly teploty na podobné úrovni jako v průběhu boreálu, snad i o trochu vyšší, avšak výraznou
změnou bylo navýšení srážkových úhrnů – uvádí se,
že bylo až o 70 % srážek více než dnes. Toto období
se někdy označuje jako postglaciální klimatické optimum. Taková situace znamenala, že krajinu ovládly
náročnější listnaté dřeviny, zejména buk. Tehdejší
bučiny zcela potlačily dosavadní světlé duboborové
lesy, borovici umožnily přežívání jen na extrémních
stanovištích, např. na skalách, na píscích a na rašeliništích, i dub zatlačily do nižších poloh a do prostředí
výrazně suššího nebo naopak výrazně vlhčího. Bučiny byly velmi stinné, což zcela přeměnilo druhovou
skladbu bylinného patra. Vytlačeny byly světlomilné
a polostinné druhy, naopak se rozšířily druhy výrazně stínomilné. Právě v této době dochází k proměně
lidské společnosti od kočovných lovců k usazeným
zemědělcům. To mělo zásadní dopad na vegetační strukturu krajiny – lidé začali vegetaci intenzivně
ovlivňovat pastvou domestikovaných zvířat a žďářením lesa, aby získali plochy pro pěstování kulturních
plodin, a koneckonců i plochy pro výstavbu obydlí.
Vznik zemědělství rovněž provázela intenzivnější
dělba práce a s ní spojený obchod.
Jaký to mělo dopad na přírodu? Především je nutné si uvědomit historickou souhru dvou odlišných faktorů. Na jedné straně klimatickou změnou podmíněné
šíření stinných „moderních“ lesních formací, podobných těm dnešním. Na druhé straně, kdyby nebylo
člověka, tyto formace by zřejmě do značné míry potlačily většinu nelesních i světlomilnějších lesních druhů
– právě jim člověk velmi pomohl (v názorech na jejich
možné přežívání v prostředí velmi zastíněných lesů
stále nepanuje mezi odborníky shoda). Druhým efektem bylo šíření druhů, které doprovázely nově vzniklá stanoviště – louky (které se, s výjimkou některých
speciálních typů, začaly utvářet teprve v této době),
pole s polními plevely i ruderály na rozmanitých stanovištích v lidských sídlech. Význam této „revoluce“
si uvědomíme především v souvislosti s faktem, že
přibližně 60 % současné flóry tvoří nelesní druhy!
2.1 Postglaciální vývoj vegetace
Dnešní příroda Moravskobudějovicka vznikla
dlouhodobým, velmi složitým vývojem, jehož jednotlivé aspekty nejsou příliš dobře známy. Pokud
o těchto změnách chceme uvažovat, musíme si především vymezit časový rámec těchto úvah. Vzhledem k tomu, že o živé přírodě z dob starších než
čtvrtohorních máme jen velmi omezené informace,
budeme se v následujících odstavcích věnovat pouze
vývoji přírody ve čtvrtohorách, tj. přibližně za poslední
1 000 000 let.
Ještě v třetihorách bylo ve střední Evropě mnohem tepleji než dnes a území tehdy pokrývala subtropická vegetace s řadou druhů, které dnes nenajdeme
ani v teplé oblasti Středozemí. Čtvrtohory se ohlásily
radikálním ochlazením, jehož následkem teplomilné prvky z našeho území ustoupily nebo vyhynuly
a jejich místo zaujaly nenáročné chladnomilné formace. Velké a výrazné chladné klimatické výkyvy (doby
ledové) byly v průběhu čtvrtohor alespoň čtyři a trvaly
zpravidla mnoho desítek tisíc let. V nejchladnějších
obdobích se zde pravděpodobně rozkládala tundra,
tedy formace tvořené lišejníky, mechorosty, drobnými bylinami a miniaturními keříky, část území zřejmě
pokrývala i tzv. chladná step, snad poněkud podobná
dnešní vegetaci vysoce položených středoasijských
plošin, např. Tibetu. V takové stepní vegetaci se uplatňovaly rozmanité merlíky (Chenopodium), brutnákovité (Boraginaceae) a také např. jitrocel přímořský
(Plantago maritima). Zato v dobách meziledových,
tzv. interstadiálech, se z teplejších oblastí opětovně
do střední Evropy rozšiřovaly formace s druhovou
skladbou podobnou té dnešní, tj. především mezofilní lesy.
Nejpodrobnější znalosti pokrývají období od konce poslední doby ledové. Poslední chladný výkyv
doby ledové, období označované jako mladší dryas,
kulminoval zhruba před 11 000 lety. Tehdy na našem
území naposledy dominovala tundra nebo chladná
pelyňková step, ale zdá se, že i tehdy v chráněných
polohách říčních údolí přežívaly formace odolných
dřevin – borovic, bříz a jalovců. Přibližně před 10 000
lety nastalo výraznější oteplení, kdy se teploty zvedly až na hodnoty jen asi o 2 °C nižší než dnes. Toto
období zvané preboreál trvalo asi 800 let, během něj
se zřejmě plošně rozšířily řídké borové a březové
lesíky se světlomilnými (heliofilními) druhy v podrostu. V době asi před 9 000 lety (boreál) se dále výrazně
oteplilo, takže bylo o něco (1–2 °C) tepleji než dnes,
ale množství srážek bylo oproti současnosti mnohem
nižší. Klima mělo velmi výrazný kontinentální charak-
26
26-27
Celé další období až do současnosti provázejí
střety vlivů přírodních a antropických. Člověk se
pravděpodobně v období před 2 500 lety podílel na tom, že ve středních polohách byl, zejména vlivem lesní pastvy, buk přece jen potlačen.
Oslabení vitality buku využily mnohé jiné dřeviny,
zejména habr, který teprve v této době pronikl
i na jihozápadní Moravu a začal zde utvářet specifickou formaci dubohabřin. Již v době železné
byly možná nižší polohy Moravskobudějovicka
odlesněny na současnou úroveň. Následné změny klimatu spolu se stěhováním národů způsobily, že rozloha člověkem osídlené krajiny dočasně
poklesla a lesní vegetace opanovala alespoň část
do té doby odlesněných míst. Teprve se stabilizací přemyslovského českého státu začal opět
stoupat počet obyvatel, což vyžadovalo hledání
nových osevních a pastevních ploch, tedy nové
odlesňování. Přibližně na počátku 2. tisíciletí
našeho letopočtu začalo nové období kolonizace.
Zakládání osad pokračovalo do vyšších poloh,
takže osídlení dosáhlo někdy ve 12.–13. století
přibližně dnešního rozsahu. Středověká krajina
měla podobný poměr lesů a nelesních ploch jako
dnešní, možná bylo lesů ještě o něco méně. Ve
středověku byly rovněž hojně zakládány rybníky;
jejich plocha poklesla hlavně po třicetileté válce.
Rybníky byly v několika vlnách později znovu
obnovovány. Středověk přinesl několik nových
prvků, které měly zásadní vliv na utváření krajiny
a vegetace. Předně je to stabilizace vlastnictví,
která se projevuje v relativní stálosti využití půdy
na jednotlivých pozemcích. Kategorie jako les,
louka, pastvina a sad se po staletí příliš neměnily; změny byly možné jen na základě byrokratických procedur. Rovněž agrotechnické postupy si
udržovaly poměrně dlouhodobou stabilitu. Teprve
v průběhu středověku se zřejmě ustavila lesní
i nelesní společenstva v podobě, která se udržela
(s různými nuancemi) až do současnosti.
Ještě krajina první poloviny 20. století fungovala podle starých modelů, i když už působily některé moderní vlivy, např. zjednodušení a zrychlení
dopravy, jehož následkem se snadněji šířily druhy
záměrně i mimochodem provázející člověka. Zcela zásadní vliv na zdejší krajinu měly společenské změny v 2. polovině 20. století. Dosavadní
systém vlastnictví půdy byl kolektivizací prakticky
rozvrácen a zespolečenštěná krajina se záhy zcela změnila. První, zdánlivě symbolickou změnou
bylo rozorání mezí, které značně zasáhlo krajinný
ráz a mělo vážný dopad na další existenci některých, do té doby extenzivně obhospodařovaných,
ploch. Později se krajina dostala pod tlak obrovských investičních záměrů – velkoplošné meliorace, napřimování vodních toků, totální likvidace
extenzivních hospodářských prvků (např. tradičního pastevectví a lukařství). Změna agrotechniky
v používání centrálně distribuovaného osiva měla
zásadní vliv na druhovou skladbu plevelů. Na
konci 20. století se v krajině velmi nápadně projevila další změna: problémem řady formačních
typů byl v minulosti nadměrný odnos biomasy,
který způsobil postupné vyčerpávání půdy. Projevy tohoto jevu byly zaznamenávány jak v lese, tak
v nelesní vegetaci na loukách a na pastvinách,
kde se proti tomu bojovalo přihnojováním. Nyní
se setkáváme se zcela opačným trendem – biotopy jsou postiženy nadměrným přísunem živin,
z nichž část přichází dešťovými srážkami, část
ze splachů ze zemědělských, případně i lesních
kultur, a dále z odpadních vod z domácností, průmyslových a zemědělských provozů. Nadměrný
přísun živin přitom v řadě biotopů a na řadě lokalit
provází pokles odběru vytvořené biomasy, někde
takový odběr dnes chybí zcela. To má za následek rychlou přeměnu druhové skladby ve prospěch velmi vzrůstných, agresivních druhů, které
v důsledku způsobují její značné ochuzení. Proto
se zcela změnily dosavadní trendy v prostorové
dynamice jednotlivých vegetačních typů. Například dříve zcela běžné a takřka souvisle rozšířené
nízké trávníky na výslunných mezích jsou až na
výjimky poškozovány splachy živin. Ačkoli ještě
před 30–40 lety prakticky nebyly v zorném poli
badatelů, nyní se jejich zachování stává jednou
z priorit ochrany přírody a současně je značným
technickým i finančním problémem.
Na základě změn ve vegetaci, které se
v postglaciálním období udály, vznikl koncept tzv.
potenciální vegetace. Tu si můžeme představit
jako rekonstrukci toho, jaká vegetace by se zde
vyvinula, kdyby na současnou krajinu přestal
působit člověk. Jde tedy o stav vegetačního krytu,
který by reflektoval současné podmínky prostředí –
geologii, půdní poměry, hydrologii a také současné
klima. V předcházejícím textu jsme nastínili, že
člověk do krajiny, potažmo do vegetace, začal
závažně zasahovat v době klimatického optima
v atlantiku. Stanovení potenciální vegetace, které
je pro území České republiky nyní k dispozici,
vychází víceméně právě z tohoto období.
27
11.4.2007 12:31:50
Takové plochy byly zřejmě v krajině permanentně
přítomny, ale neustále měnily místo, a jejich vegetace byla značně odvislá od možností spontánního
šíření jednotlivých druhů.
Bez působení člověka by byla prakticky celá
krajina Moravskobudějovicka pokryta lesy. Druhová skladba těchto lesů by odrážela především
gradient klimatu a soubor geologických a půdních
podmínek. V nejnižších polohách území se potenciálně rekonstruují dubohabřiny, jejich stav na mnoha
místech i dnes víceméně odpovídá rekonstruovanému stavu, jinde jsou ovlivněny výsadbou stanovištně nepůvodních dřevin. Jen na živinami chudých,
výsušných svazích lze v oblasti dubohabřin potenciálně očekávat přítomnost acidofilních doubrav. Není
ovšem vyloučeno, že habr do zdejší krajiny pronikl
až jako následek působení člověka na lesní porosty.
Daleko pronikavější změny postihly výše
položené části v severozápadní části popisované
oblasti. Tam lze očekávat jako potenciální vegetaci
bučiny, na bohatších stanovištích květnaté, na živinami chudších, oligotrofnějších tzv. acidofilní. Většina porostů bučin byla v již v průběhu středověku
poškozena hospodařením. Intenzivní pastva a hrabání steliva v lesích znemožnily spontánní zmlazení
buku, jehož semenáčky byly ničeny, a znamenaly
zásadní změnu přirozených konkurenčních vztahů mezi dřevinami. Jak např. dokázal J. Málek při
studiu archivních pramenů ke středověkému lesnímu hospodaření, tato situace vedla k rozšíření jedle, dubu, borovice, a velmi záhy i smrku. Musíme
přitom vycházet ze skutečnosti, že umělé výsadby
sazenic lesních dřevin se začaly praktikovat teprve
až na konci 18. století, do té doby byl les obnovován přirozeným zmlazením. V 19. století pak došlo
z hospodářských důvodů k plošným výsadbám jehličnanů, k nimž přibyl i modřín, původně alpské provenience. Rychle rostoucí jehličnany pak dokonaly
zánik plošného rozšíření bučin. Posledním typem
potenciální lesní vegetace jsou mokřadní lesy na
prameništích a v potočních nivách, kde lze předpokládat olšiny.
Zda bylo ve zdejší krajině přítomno bezlesí, případně v jaké podobě, nyní můžeme pouze spekulovat. Maloplošné přirozené bezlesí bylo zcela jistě
na skalkách. Přežívání nelesních druhů v souvisle
zapojené krajině mohlo být podmíněno i existencí
tzv. toulavého bezlesí, které bylo v krajině přítomno, ale podléhalo snadným spontánním sukcesním
změnám. Mohla to být jednak místa, kde došlo k přirozenému rozpadu pralesovitých lesních porostů,
např. destrukční činností při přírodních procesech,
jako jsou polomy způsobené vichřicemi a lesní
požáry, ale bezlesí se mohlo udržovat i v podobě
kališť velkých lesních kopytníků, kteří zde kdysi žili.
2.2 Fytogeografická charakteristika
Z fytogeografického hlediska leží Moravskobudějovicko na východním okraji středoevropské lesní oblasti (Hercynikum), jejíž jihovýchodní hranice
téměř kopíruje okraj českého masivu. Současné
fytogeografické členění zde vymezuje 2 jednotky
na úrovni fytogeografických okresů, jejichž hranice
probíhá územím přibližně po linii Kojetice – Vícenice – Litohoř – Krnčice – Nové Syrovice – Rácovice
– Jemnice – Panenská. Do nižší a teplejší jihovýchodní části zasahuje Moravské podhůří Vysočiny.
Toto území charakterizuje plošné rozšíření dubohabřin v suprakolinním vegetačním stupni, v druhové skladbě vyznívají ještě některé významné teplomilné prvky. V několika ostrůvcích na plošinách,
kde převažují minerálně chudé substráty, je předpokládán potenciální výskyt acidofilních doubrav. Tyto
porosty zde najdeme jen velmi omezeně. Většinu
acidofilních doubrav, avšak zřejmě poněkud odlišného typu, v současnosti najdeme spíše ve vegetační mozaice na prudkých svazích zaříznutých
údolí. V Moravském Podhůří Vysočiny jsou bučiny
velmi vzácné, ve studované oblasti je však ostrůvek
typicky vyvinutých květnatých bučin v oblasti Dešovské hory, kde se vyskytují zpravidla nad 550 m n. m.
Široké ploché hřbety byly před staletími odlesněny,
zatímco některá údolí mající velmi prudké svahy si
zachovaly druhově bohaté vegetační soubory, a to
i s lesními porosty, které mají velmi přirozený charakter. Na odlesněných místech se vyskytují různé
typy xerofilních, mezofilních i mokřadních luk. Na
suchá a výslunná místa pronikají zejména od jihovýchodu některé výrazně teplomilné druhy, které
zde dosahují dílčí areálové hranice. Jsou to např.
kostřava valiská (Festuca valesiaca), sesel roční
(Seseli annuum), ožanka kalamandra (Teucrium
chamaedrys) a řada dalších. Zvláštností na vlhkých
nelesních stanovištích je absence rašeliníků a louky
zde mají charakter luk pcháčových nebo bezkolencových. Moravské podhůří Vysočiny charakterizuje
i druhově pestrá plevelová vegetace s některými
prvky náročnějšími na teplotu i obsah živin.
Vyšší a chladnější severozápadní část popisovaného území náleží již k Českomoravské vrchovině. Zde tvoří potenciální vegetaci bučiny, v druhové
skladbě lesů se objevují i některé výraznější pod28
28-29
Lesní vegetace byla ve středověku rozlohou
značně omezena a dnes lesy zaujímají plochu o něco větší, než měla krajina v období baroka. Velkým
rozdílem oproti potenciální vegetaci je ovšem fakt,
že značné rozlohy lesa nyní zaujímají druhotné kultury stanovištně nepůvodních jehličnanů, zejména
smrků, zčásti i borovic a modřínů. Z přirozených
typů lesa se v nižších polohách Moravskobudějovicka až do současnosti zachovaly především
porosty dubohabřin. Ve fytocenologickém systému
jde o tzv. hercynské černýšové dubohabřiny (asociace Melampyro nemorosi-Carpinetum ze svazu
Carpinion). V jejich stromovém patře se vyskytuje
především dub zimní (Quercus petraea), habr obecný (Carpinus betulus) a lípa srdčitá (Tilia cordata),
méně je zastoupen javor mléč (Acer platanoides),
dub letní (Quercus robur), jilm horský (Ulmus glabra), velmi vzácně i jedle bělokorá (Abies alba); buk
lesní (Fagus sylvatica) je v dubohabřinách přítomen
pouze jako slabá příměs. Keřové patro je druhově
chudé a tvoří je především zmlazující se stromy;
řidčeji nalezneme např. zimolez pýřitý (Lonicera
xylosteum). Zejména na jaře je v těchto porostech
charakteristické bohaté a pestré bylinné patro.
horské prvky, např. třtina chloupkatá (Calamagrostis
villosa), naproti tomu druhů dubohabřin je zde již
poskrovnu. V nelesní vegetaci postrádáme náročnější teplomilné druhy, na suchých stanovištích jsou
už zastoupeny jen druhově chudé acidofilní trávníky
s kostřavou ovčí (Festuca ovina), zato na vlhkých
stanovištích se vyskytují oligotrofní vegetační typy
rašelinných luk s četnými podhorskými prvky. K nim
patří rašeliníky (Sphagnum), mnohé druhy mokřadních ostřic, sítina nitkovitá (Juncus filiformis), kuklík
potoční (Geum rivale), v minulosti i rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia) apod. V plevelové vegetaci teplomilné prvky zcela postrádáme, původním
typem zde byla společenstva plevelů chudých půd.
2.3 Aktuální rostlinný kryt
Aktuální vegetace se na Moravskobudějovicku od
potenciální značně liší. Již několik set let je zdejší krajina zčásti odlesněna. V lesích i mimo ně docházelo
od středověku až do dneška k závažným zásahům
do vegetace tak, jak se měnila intenzita i způsob lidských aktivit v krajině. V některých případech vznikly
v posledních stoletích biotopy zcela nové.
Obr. 1. a 2. Řeřišnice trojlistá (Cardamine trifolia) patří mezi fytogeografické zvláštnosti Moravskobudějovicka. Její
zdejší výskyt má souvislost s migrací z Alp (foto A. Vydrová)
29
11.4.2007 12:31:52
Najdeme zde hojně jaterník podléšku (Hepatica
nobilis), ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea),
sasanku hajní (Anemone nemorosa), s. pryskyřníkovitou (A. ranunculoides), křivatec žlutý (Gagea
lutea), hrachor jarní (Lathyrus vernus), kopytník
evropský (Asarum europaeum), plicník tmavý (Pulmonaria obscura), mařinku vonnou (Galium odoratum), jestřábník zední (Hieracium murale), žindavu
evropskou (Sanicula europaea), v jihozápadní části
území i dymnivku plnou (Corydalis solida), křivatec
maličký (Gagea minima) a sněženku jarní (Galanthus nivalis). Z bylin trávovitého vzhledu především
lipnici hajní (Poa nemoralis), srhu mnohomanželnou
(Dactylis polygama), strdivku nicí (Melica nutans),
s. jednokvětou (M. uniflora), ostřici prstnatou (Carex
digitata) a o. chlupatou (C. pilosa). Do dubohabřin
na jihovýchodním okraji studované oblasti ještě
zasahuje chráněný brambořík evropský (Cyclamen
purpurascens), v přírodní rezervaci Habrová seč
u Nových Syrovic se vzácně objevuje i řeřišnice
trojlistá (Cardamine trifolia). Na zachovalé porosty
dubohabřin s typickou druhovou skladbou lze narazit především v lesních komplexech v okolí Nových
Syrovic a v lese Ochoz u Moravských Budějovic.
V komplexu dubohabřin v údolí Želetavky
jsou i nevelké fragmenty suťových lesů, v jejichž
stromovém patře se rovněž vyskytuje habr (Carpinus
betulus), lípa srdčitá (Tilia cordata) i l. velkolistá (T.
platyphyllos), líska obecná (Coryllus avellana) a dále
např. javor klen (Acer pseudoplatanus). V bylinném
patře najdeme často nitrofilnější druhy, např.
kakost smrdutý (Geranium robertianum), pitulník
horský (Galeobdolon montanum), bažanka vytrvalá
(Mercurialis perennis), vzácně se vyskytuje i oměj
vlčí mor (Aconitum lycoctonum) nebo podhorská
růže převislá (Rosa pendulina).
Na nevelkých plochách na prudších, sušších
svazích tvořených živinami chudými substráty se
vyskytují zbytky acidofilních doubrav (svaz Genisto
germanicae–Quercion). Vedle dubu zimního (Quercus petraea) se mezi dřevinami setkáme ještě s osikou (Populus tremula) a břízou (Betula pendula),
pro keřové patro je typická krušina olšová (Frangula
alnus). V bylinném patře roste nejčastěji bika hajní
(Luzula luzuloides), b. obecná (L. divulgata), jestřábník Lachenalův (Hieracium lachenalii), silenka
nicí (Silene nutans), borůvka (Vaccinium myrtillus),
kostřava ovčí (Festuca ovina), metlička křivolaká (Avenella flexuosa) a místy i konvalinka vonná
(Convallaria majalis), řeřišničník písečný (Cardaminopsis arenosa), pavinec horský (Jasione monta-
na), smolnička obecná (Lychnis viscaria), kručinka
německá (Genista germanica), velmi vzácně i k.
chlupatá (G. pilosa). Na bohatších amfibolitových
substrátech v údolí Bihanky a Želetavky mají tyto
doubravy teplomilnější charakter a objevují se zde
na teplo či na živiny náročnější druhy. Jsou to např.
kokořík vonný (Polygonatum odoratum), válečka
prapořitá (Brachypodium pinnatum), prorostlík srpovitý (Bupleurum falcatum), tolita lékařská (Vincetoxicum hirundinaria) a další.
Ve výše položených částech oblasti se setkáme i se zbytky původních porostů bučin, jejich současný stav je ale mnohem méně příznivý než stav
dubohabřin. Již od středověku byly bučiny převáděny na kultury rychleji rostoucích jehličnanů, zatímco
porosty s dominantním bukem lesním (Fagus sylvatica) se zachovaly jen v nepatrných ostrůvcích.
V současné krajině tak buk najdeme nejčastěji ve
formě různě velkých kotlíků vtroušených ve smrkových výsadbách, větší porosty se zachovalou květenou jsou vzácné. V konkurenci buku je druhová
skladba dřevin v bučinách dosti chudá – roste zde
jedle bělokorá (Abies alba), na živnějších stanovištích i javor klen (Acer pseudoplatanus) a jilm horský (Ulmus glabra). Podle typu substrátu a živin
odrážejících i druhové složení podrostu můžeme
rozdělit bučiny do dvou typů. Na bohatších substrátech a humózních půdách se vyvíjejí bučiny květnaté (svaz Fagion sylvaticae). Podrost květnatých
bučin se velmi podobá podrostu dubohabřin. Najdeme v něm např. mařinku vonnou (Galium odoratum),
Obr. 3. Starček potoční (Tephroseris crispa) je typickou
podhorskou rostlinou mokrých pcháčových luk, která na
Moravskobudějovicku vyznívá směrem z Českomoravské
vrchoviny (foto H. Houzarová)
30
30-31
ných půdách. Bylinný podrost těchto porostů tvoří
spíše druhy skalních terásek a štěrbin, např. kostřava sivá (Festuca pallens) nebo chmerek vytrvalý
(Scleranthus perennis).
Kultury jehličnanů, obzvláště smrku, značně
degradují půdu, protože při rozkladu jehličí dochází
k jejímu okyselování. To je hlavní příčinou faktu, že
pod jehličnany nacházíme druhově chudý podrost
odpovídající vzdáleně velmi degradovaným acidofilním doubravám nebo bučinám. Květnatější prvky
v nich najdeme pouze ostrůvkovitě, často v nedostatečně vitálních populacích. K typickým druhům
kulturních smrčin patří např. mléčka zední (Mycelis muralis), jestřábník zední (Hieracium murorum),
kakost smrdutý (Geranium robertianum), časté jsou
i rozsáhlé porosty ostružiníků. Z nepůvodních druhů je zde zejména v nižších částech velmi hojná
netýkavka malokvětá (Impatiens parviflora), která
pochází ze středoasijských pohoří a rozšířila se
teprve v průběhu 20. století. V živinami bohatých
neudržovaných porostech bují bez černý (Sambucus nigra), mladší výsadby a lesní školky provází
všudypřítomná třtina křovištní (Calamagrostis epigejos).
Vegetace křovin charakaterizují na Moravskobudějovicku mezofilní porosty lesních plášťů, mezí
a kamenitých stráněk, které náležejí do svazu Berberidion. Z druhů jsou typické např. trnka obecná
(Prunus spinosa), hloh obecný (Crataegus laevigata), h. křivokališný (C. praemonticola) a svída krvavá (Cornus sanguinea). Bylinný podrost porostů na
mezích bývá velmi často ovlivněn splachy živin, které znamenají rozvoj nitrofilních a ruderálních druhů.
kopytník evropský (Asarum europaeum), hrachor
jarní (Lathyrus vernus), pomněnku lesní (Myosotis
sylvatica), věsenku nachovou (Prenanthes purpurea), samorostlík klasnatý (Actaea spicata), kyčelnici cibulkonosnou (Dentaria bulbifera), ve vyšších
polohách a na humózních místech i k. devítilistou
(D. enneaphyllos). Z trávovitých bylin např. pšeníčko rozkladité (Milium effusum), strdivku jednokvětou (Melica uniflora) a kostřavu lesní (Festuca
altissima). Zvláštností je podhorská bučina u osady
Panenská, v jejímž bylinném podrostu dominuje
lipnice širolistá (Poa chaixii). Na živinami chudých
nebo vysýchavých podkladech se objevují tzv.
bučiny kyselé, čili acidofilní (svaz Luzulo-Fagion).
V nich je druhová skladba poněkud chudší. Tvoří
ji především borůvka (Vaccinium myrtillus), různé
druhy jestřábníků (Hieracium sp.), bika hajní (Luzula luzuloides), b. chlupatá (L. pilosa), z trav zejména
metlička křivolaká (Avenella flexuosa) a třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea).
Bez ohledu na vegetační stupeň dubohabřin
nebo bučin se u potoků a na lesních prameništích
vyskytují vlhkomilné porosty s dominantní olší lepkavou (Alnus glutinosa) a jasanem ztepilým (Fraxinus excelsior), které pomístně provází střemcha
hroznatá (Prunus padus). V olšinách nacházíme
blatouch bahenní (Caltha palustris), řeřišnici hořkou (Cardamine amara), ostřici řídkoklasou (Carex
remota), pomněnku bahenní řídkokvětou (Myosotis palustris subsp. laxiflora), mokrýš střídavolistý
(Chrysosplenium alternifolium), lilek potměchuť
(Solanum dulcamara), místy i bleduli jarní (Leucojum vernum), starček potoční (Tephroseris crispa)
a pryskyřník kosmatý (Ranunculus lanuginosus).
Některé lesní potoky dnes lemují úzké linie vrb,
zejména stromová vrba křehká (Salix fragilis) nebo
v. jíva (S. caprea).
Oproti původním, převážně listnatým, lesům
tvoří aktuální lesy na Moravskobudějovicku především nepůvodní dřeviny. Smrk (Picea abies) zde
kdysi mohl růst jako příměs v některých porostech
na mokřadech, rovněž borovice lesní je na Moravskobudějovicku původní jen na zcela ojedinělých
lokalitách. Takovým výjimečným místem jsou např.
Suché skály v údolí Želetavky na katastru obce Kostníky; nejbližší rozsáhlejší přirozené výskyty borů
najdeme na skalách v hluboce zaříznutých údolích
Želetavky a Dyje již mimo popisované území. Na
koruny granulitových skal jsou zde vázány nevelké
plochy, na nichž borovice lesní (Pinus sylvestris)
nahrazuje duby na extrémně mělkých a nevýživ-
Obr. 4. Kručinka chlupatá (Genista pilosa) z teplého
Podyjí zasahuje do údolí Želetavky až k Suchým skalám
(foto H. Houzarová)
31
11.4.2007 12:31:54
K nim patří např. vlaštovičník větší (Chelidonium
majus), měrnice černá (Ballota nigra), kerblík lesní
(Anthriscus sylvestris), ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius), česnáček lékařský (Alliolaria petiolata),
bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria) a sveřep jalový (Bromus sterilis). Pro lesní lemy jsou
charakteristické porosty ostružiníků, např. o. ježiníku (Rubus caesius), o. tmavozeleného (R. clusii),
o. přícestního (R. dolnensis), ve vyšších polohách
i druhů z okruhu o. srstnatého (R. hirtus agg.). Jen
menší plochy křovin mají v současnosti podrost lučních nebo lemových druhů. Ruderalizovaným křovinám se druhovou skladbou dost podobají nitrofilní
porosty s dominantním zavlečeným severoamerickým akátem (Robinia pseudacacia).
Výjimečným typem křovin jsou reliktní porosty se
skalníkem celokrajným (Cotoneaster integerrima),
které byly zjištěny na hranici pojednávaného území v údolí Želetavky naproti Mácovu mlýnu. Provází
je třešeň křovitá (Prunus fruticosa), kručinka chlupatá (Genista pilosa), divizna Chaixova rakouská
(Verbascum chaixii subsp. austriacum) a řebříček
sličný (Achillea nobilis).
Křoviny se vytvářejí rovněž na mokřadech, typické je zejména zarůstání nevyužívaných podmáčených luk. V druhové skladbě takových křovin jsou
nejčastější vrby, zejména vrba jíva (Salix caprea),
v. popelavá (S. cinerea), v. trojmužná (S. triandra),
v. nachová (S. purpurea), ve vyšších polohách i v.
ušatá (S. aurita).
Louky se v tomto území vyvíjely zřejmě teprve až
od středověku, a to na druhotně odlesněných stanovištích. V minulosti zaujímaly mnohem větší rozlohu,
neboť seno bylo významným artiklem pro krmení
dobytka a seno z mokřadních luk mělo využití jako
podestýlka. Dnes je rozloha luk a pastvin poměrně
malá, navíc většina porostů ve studované oblasti
byla v 2. polovině 20. století těžce narušena intenzifikací. Mokřadní louky byly většinou odvodněny
melioracemi a následně přeorány, zorání neminulo
ani většinu travních porostů na sušších stanovištích.
Po technických úpravách pozemků byly vysety nebo
alespoň dosety výnosnější kulturní druhy a odrůdy
trav, nejčastěji psárka luční (Alopecurus pratensis)
a strha říznačka (Dactylis glomerata). Kulturní trávy dále podpořilo hnojení umělými hnojivy. Proto je
stav většiny dnešních luk velmi špatný, zasloužily
by si spíše označení „pole na trávu“.
Na mezických stanovištích s průměrnou úživností a průměrnou vlhkostí se vyvíjejí louky ovsíkové (svaz Arrhenatherion). Jejich základ tvoří běžné
trávy, např. ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elati-
us), ovsíř pýřitý (Avenula pubescens), lipnice luční
(Poa pratensis), bojínek luční (Phleum pratense),
kostřava červená (Festuca rubra), k. luční (F. pratensis), z nápadně kvetoucích dvouděložných rostlin např. máchelka srstnatá (Leontodon hispidus),
kopretina bílá (Leucanthemum vulgare), chrpa luční
(Centaurea jacea), kakost luční (Geranium pratense), kohoutek luční (Lychnis flos-cuculi), zvonek
rozkladitý (Campanula patula), pryskyřník prudký
(Ranunculus acris), chrastavec rolní (Knautia arvensis) a řada dalších. Pokud se na těchto loukách dříve více páslo, v porostu začala převládat především
poháňka hřebenitá (Cynosurus cristatus). V pastvinách měly daleko větší zastoupení některé druhy
trnité, např. pupava bezlodyžná (Carlina acaulis),
pcháč obecný (Cirsium vulgare) nebo máčka ladní
(Eryngium campestre). Typickou vegetaci pastvin
zde dnes již sotva najdeme, ale i porosty kvalitních
ovsíkových luk jsou nyní spíše vzácností. V dnešních porostech je často druhová skladba posunuta
ve prospěch trav a na úkor dvouděložných rostlin.
Dominantu často tvoří pícninářsky významné, dosévané trávy psárka obecná (Alopecurus pratensis)
nebo srha říznačka (Dactylis glomerata). Typickým
průvodcem nadměrně hnojených kulturních luk
je mohutný šťovík tupolistý (Rumex obtusifolius)
a bohaté porosty vytvářející pampeliška lékařská
(Taraxacum officinale s.l.).
Obr. 5. Dříve býval upolín evropský (Trollius altissimus)
na vlhkých loukách Moravskobudějovicka dosti častým
druhem, vlivem meliorací luk však dnes přežívá jen
v několika posledních trsech (foto H. Houzarová)
32
32-33
Na zachovalých vlhkých stanovištích jsou rozšířeny především tzv. pcháčové louky (svaz Calthion).
V jejich druhové skladbě jsou rovněž zastoupeny
četné druhy trav, např. lipnice luční (Poa pratensis),
l. obecná (P. trivialis), psárka luční (Alopecurus pratensis), medyněk vlnatý (Holcus lanatus) a metlice
trsnatá (Deschampsia cespitosa), z dvouděložných
bylin se v nich vyskytuje např. děhel lesní (Angelica
sylvestris), hrachor luční (Lathyrus pratensis), vrbina
obecná (Lysimachia vulgaris), pcháč šedý (Cirsium
canum) a p. zelinný (C. oleraceum). Pro pcháčové
louky v nižších polohách Moravskobudějovicka
byla v minulosti velmi typická ostřice trsnatá (Carex
cespitosa), dnes již dosti vzácná, a také vzácný upolín evropský (Trollius altissimus). Do vyšších poloh
zase zasahovaly podhorské typy pcháčových luk
s pcháčem bahenním (Cirsium palustre) a krabilicí
chlupatou (Chaerophyllum hirsutum). Pokud tento
typ luk není pravidelně kosen, často začne zarůstat
mohutnými druhy, které produkují velkou biomasu.
Jsou to nejčastěji skřípina lesní (Scirpus sylvaticus)
nebo tužebník jilmový (Filipendula ulmaria). Dnešní
pcháčové louky jsou většinou poškozeny melioracemi a intezifikací, rovněž v jejich fragmentech dnes
nejčastěji převládají trávy nad dvouděložnými rostlinami. Na nekosených místech, pokud jsou navíc
ovlivněny splachem živin, se často šíří kopřiva
dvoudomá (Urtica dioica).
Specifickým typem luk vázaným na těžké,
jílovité, pseudoglejové půdy, jsou tzv. střídavě vlhké bezkolencové louky (svaz Molinion).
Z jara bývají tyto louky podmáčené, přes léto
však výrazně vysýchají. Na Moravskobudějovicku jsou spíše vzácností a nejinak tomu bylo
patrně i v minulosti. Tyto louky bývají druhově
pestré, k charakteristickým druhům patří tráva bezkolenec modrý (Molinia caerulea), který
provází psárka luční (Alopecurus pratensis),
psineček obecný (Agrostis capillaris), tomka
vonná (Anthoxanthum odoratum), třeslice prostřední (Briza media), kostřava červená (Festuca rubra). Z dvouděložných bylin se vyskytuje
např. bukvice lékařská (Betonica officinalis),
olešník kmínolistý (Selinum carvifolia), svízel
severní (Galium boreale), krvavec toten (Sanguisorba officinalis), ze vzácnějších druhů bylo
v minulosti možné nalézt např. kosatec sibiřský (Iris sibirica) a hořec hořepník (Gentiana
pneumonanthe). U Nového rybníka nedaleko
Moravských Budějovic je v tomto vegetačním
typu početná populace vzácné miříkovité rostliny jarvy žilnaté (Cnidium dubium).
Obr. 6. Ozdobný kosatec sibiřský (Iris sibirica) je
vzácný druh, vázaný na extenzivně obhospodařované
vlhké louky (foto H. Houzarová)
Velmi odlišnou druhovou skladbu mají trávníky
na suchých stanovištích, vyskytující se zejména
v teplejší části regionu. V nejteplejších polohách na
kyselých substrátech jsou to především acidofilní
suché trávníky (svaz Koelerio-Phleion phleoidis).
Jejich kostru tvoří ovsíř luční (Avenula pratensis),
smělek štíhlý (Koeleria macrantha), s. jehlancovitý
(K. pyramidata), bojínek tuhý (Phleum phleoides)
a kostřava žlábkatá (Festuca rupicola), lze v nich
nalézt také např. ožanku kalamandru (Teucrium
chamaedrys), chrpu latnatou (Centaurea stoebe),
smolničku obecnou (Lychnis viscaria), mařinku psí
(Asperula cynanchica), mochnu jarní (Potentilla
tabernaemontani) a vzácněji i sesel roční (Seseli
annuum). Na výchozech bazičtějších hornin, např.
na amfibolitech, často dominuje válečka prapořitá
(Brachypodium pinnatum), chrpa čekánek (Centaurea scabiosa) a jahodník truskavec (Fragaria
viridis). Na méně bohatých podkladech a ve vyšších polohách se pak místy na mělkých kamenitých
půdách na stráních s výchozy matečné horniny
objevují chudé krátkostébelné porosty s kostřavou
ovčí (Festuca ovina), pavincem horským (Jasione
33
11.4.2007 12:31:56
montana), jestřábníkem chlupáčkem (Hieracium
pilosella), šťovíkem menším (Rumex acerosella), mateřídouškou vejčitou (Thymus pulegioides)
a hvozdíkem slzičkami (Dianthus deltoides). V jarním apektu dominují různé efemérní druhy, např.
huseníček rolní (Arabidopsis thaliana), osívka jarní
(Erophila verna), písečnice douškolistá (Arenaria
serpyllifolia), pomněnka chlumní (Myosotis ramosissima), p. rolní (M. arvensis), rozrazil rolní (Veronica
arvensis) a r. Dilleniův (V. dillenii). Tato vegetace je
řazena do svazu Hyperico perforati-Scleranthion
perennis.
Na Holém kopci u Vícenic se vyskytují i fragmenty širokolistých trávníků, s druhovou skladbou
blízkou vegetaci svazu Bromion, s dominantním
sveřepem vzpřímeným (Bromus erectus), který
doprovázejí např. ostřice plstnatá (Carex tomentosa) a o. chabá (C. flacca). V okolí Moravských
Budějovic rovněž vyznívají teplomilné úzkolisté
trávníky s kostřavou valiskou (Festuca valesiaca),
v nichž se vyskytuje rovněž teplomilný rozrazil rozprostřený (Veronica prostrata).
Na Moravskobudějovicku je vegetace na skalách omezena především na jihozápadní okraj území. Větší skalní výchozy se nacházejí především
v údolí Želetavky, kde je vyvinuto i primární skalní
bezlesí. Na těchto lokalitách nacházíme řadu teplomilných druhů, např. tařici skalní (Aurinia saxatilis),
strdivku sedmihradskou (Melica transsilvanica), sleziník severní (Asplenium septentrionale), chmerek
vytrvalý (Scleranthus perennis), výjimečně se objevuje i netřesk výběžkatý (Jovibarba globifera), rozrazil Dilleniův (Veronica dillenii) apod. Jedinečnou
skalní lokalitou jsou zejména Suché skály v údolí
Želetavky. Zde se udržuje populace endemického
hvozdíku moravského (Dianthus moravicus). Jinde
jsou jen menší skalní výchozy, které byly v dobách
minulých zcela zastíněny lesem, takže se na nich
nemohly dochovat význačné světlomilné skalní druhy. I dnes jsou skalky převážně zastíněny lesem.
Významnou roli na zastíněných skalkách hrají četné
druhy lišejníků a mechorostů, z vyšších rostlin zde
dominují zejména nenáročné druhy kapradin, např.
sleziník červený (Asplenium trichomanes) a osladič
obecný (Polypodium vulgare), na polostinných skalkách se objevuje i rozchodníkovec velký (Hylotelephium maximum).
Na vlhčích stanovištích ve vyšší, severnější části území se v minulosti vyskytovaly louky rašelinné.
Většina jich do současnosti zanikla. Velmi pěkný
komplex byl ještě v 80. letech 20. století v údolí
Jevišovky nad Jackovem, ale pak toto území prošlo razantními melioracemi, které zdejší vegetační
kryt značně poškodily. Rašelinné louky (vegetace
svazu Caricion fuscae) měly charakteristickou druhovou skladbu s četnými ostřicemi. Vyskytovala
se zde ostřice obecná (Carex nigra), o. prosová
(C. panicea), o. ježatá (C. echinata), na nejvlhčích
místech občas i o. zobánkatá (C. rostrata), typický
byl suchopýr úzkolistý (Eriophorum angustifolium),
z trav se uplatňoval např. psineček psí (Agrostis
canina), ze sítin sítina nitkovitá (Juncus filiformis).
Z dvouděložných bylin v této vegetaci rostla mochna nátržník (Potentilla erecta), vrbovka bahenní
(Epilobium palustre) a violka bahenní (Viola palustris), vzácnější kozlík dvoudomý (Valeriana dioica),
typickou složkou této vegetace byly i mechy, zejména rašeliníky (Sphagnum), a orchideje, zejména
prstnatec májový (Dactylorhiza majalis). V tomto
typu vegetace se kdysi v okolí Želetavy vyskytovala i masozřavá rosnatka okrouhlolistá (Drosera
rotundifolia). Dnes jsou z těchto porostů jen fragmenty, nejlépe zachovaný porost se nachází u Bítovánek.
Obr. 7. Rozrazil rozprostřený (Veronica prostrata) je
vzácnější teplomilnou rostlinou doprovázející trávníky na
výslunných suchých stanovištích (foto P. Šmarda)
34
34-35
zarůstat přilehlé vlhčí a podmáčené louky, nezřídka
se v současnosti šíří i podél potočních a melioračních struh. Z ostatních druhů jsou pro rákosiny typické např. kyprej vrbice (Lythrum salicaria), karbinec
evropský (Lycopus europaeus), šišák vroubkovaný
(Scutellaria galericulata) nebo popínavá liána opletník plotní (Calystegia sepium).
Cévnaté rostliny dokáží osídlit i vodní prostředí. Část takových druhů kořenuje ve dně, jiné
vzplývají buď na hladině nebo ve vodním sloupci
pod hladinou. Vodní biotopy nejsou na Moravskobudějovicku příliš časté. Většinou jde o rybníky,
o jejichž vznik se přičinil člověk. Vzhledem k současnému intenzivnímu rybníkářství není dnešní
vodní vegetace tak pestrá jako v minulosti a mnoho druhů rostlin zřejmě vymizelo. I přesto lze na
některých rybnících občas najít lakušník vodní
(Batrachium aquatile), rdest vzplývavý (Potamogeton natans), r. maličký (P. pusillus), stolístek
klasnatý (Myriophyllum spicatum). Z plovoucích
nezakořeněných rostlin je všude běžný okřehek
menší (Lemna minor), na eutrofnějších rybnících
najdeme i závitku mnohokořennou (Spirodela
polyrhiza). Na vodní hladinu místy navazuje vegetace obojživelných rostlin. Z nich se zde vyskytuje zejména žabník jitrocelový (Alisma plantagoaquatica), rukev obojživelná (Rorippa amphibia),
vzácněji i halucha vodní (Oenanthe aquatica).
S rybníky a rybníkářstvím úzce souvisí zvláštní vegetační typ – vegetace obnaženého dna. Její
základ tvoří rostliny, které jsou schopny dlouho
přežívat ve formě semen (v tzv. semenné bance)
v bahně na dně rybníka a rychle vyklíčit, nastanou
– li vhodné podmínky, tedy když se dno obnaží.
Dříve, když se rybníky pravidelně letnily, byla
perioda, kdy rybník zůstával bez vody, pravidelná
a krátká, dnes je pokles hladiny v rybnících spíše
důsledkem velmi suchého letního počasí, nebo
za ním stojí technické problémy (oprava hrází, odbahňování atd.). I po několikaleté periodě
zaplavení se však vegetace na obnaženém dně
dokáže velmi rychle obnovit. Mezi typické druhy
obnažených den patří např. sítina žabí (Juncus
bufonius), s. článkovaná (J. articulatus), vzácně
i s. cibulkatá (J. bulbosus), častý je dvouzubec
trojdílný (Bidens tripartita), zavlečený d. černoplodý (B. frondosa), místy je k nalezení ostřice česká
(Carex bohemica), protěž močálová (Gnaphalium
uliginosum), druhy rodu hvězdoš (Callitriche sp.),
vzácněji ve vyšších polohách i druhy rodu úpor
(Elatine sp.). Pěkný a druhově bohatý je např.
komplex rybníků severně od Lhotic.
Obr. 8. Krátkostébelné trávníky na chudých kyselých
půdách byly využívány často jako obecní pastviny. Dnes
většinou zarůstají vzrůstnými travami (foto P. Šmarda)
Ve vyšších polohách doprovázely v minulosti chudé rašelinné louky podhorské acidofilní krátkostébelné suché trávníky (svaz Violion
caninae). Většina takových porostů byla podobně jako rašelinné louky zničena. Do současnosti se dochovaly jen fragmenty, zejména na
mezích, do nichž dnes díky plošné eutrofizaci
často expandují vzrůstnější trávy nebo ruderální druhy. K typickým druhům této vegetace patří
smilka tuhá (Nardus stricta), psineček obecný
(Agrostis capillaris), trojzubec poléhavý (Danthonia decumbens), kostřava ovčí (Festuca
ovina), violka psí (Viola canina), vítod obecný
(Polygala vulgaris), hvozdík slzičky (Dianthus
deltoides), kociánek dvoudomý (Antennaria
dioica), mateřídouška vejčitá (Thymus pulegioides), místy se objevuje také vřes obecný (Calluna vulgaris).
Mokřadům dominují porosty vysokých ostřic.
Je to většinou druhově chudá vegetace s výraznou
dominantou; tou nejčastěji bývá ostřice štíhlá (Carex
acuta), méně často o. puchýřkatá (C. vesicaria).
V poslední době se v této vegetaci velmi šíří vzrůstné agresivní trávy, zejména chrastice rákosovitá
(Phalaris arundinacea) a zblochan vodní (Glyceria
maxima). Na březích rybníků bývají porosty orobinců, nejčastěji orobince širolistého (Typha latifolia),
méně i o. úzkolistého (T. angustifolia). Orobincové
porosty mnohde střídá rákos obecný (Phragmites
australis). Rákos se místy chová expanzně a může
35
11.4.2007 12:31:59
Specifická flóra a vegetace je vázána i na polní kultury, které tvoří podstatnou část dnešní krajiny Moravskobudějovicka. Ovšem je nutno připomenout, že vegetace
plevelů doznala v průběhu 20. století velmi radikálních
změn. Jsou tomu na vině změny agrotechniky, zejména
struktura pěstovaných plodin, sklízecí techniky, čištění
osiva a také používání herbicidů. Z polí se v průběhu
minulých desítiletí zcela vytratil koukol polní (Agrostemma githago), jiné druhy se staly vzácnými, např.
ostrožka stračka (Consolida regalis), bračka rolní
(Sherardia arvensis), pryšec maličký (Euphorbia
exigua), kozlíček zubatý (Valerianella dentata), rmen
rolní (Anthemis arvensis) apod. Ve vyšších polohách
byl kdysi takovým typickým druhem nepatrnec
rolní (Aphanes arvensis). Jejich místo zaujaly mnohdy druhy novodobě zavlečené, které
se vyznačují např. rezistencí vůči moderním
herbicidům. Mezi ně lze zařadit např. laskavec ohnutý (Amaranthus retroflexus), heřmánkovec nevonný (Tripleurospermum inodorum),
zejména ve vyšších polohách i chundelku metlici
(Apera spica-venti). Jiné plevele nacházíme na
okrajích polí a na souvratích zřejmě v neztenčeném množství. Jsou to např. mák vlčí (Papaver
rhoeas), kapustka obecná (Lapsana communis),
chmerek roční (Scleranthus annuus), pohanka
opletka (Fallopia convolvulus), ve vyšších polohách
chrpa modrá (Centaurea cyanus) a další. Z vzácných
druhů plevelů byl v současné době v oblasti zjištěn
např. šklebivec přímý (Misopates orontium).
Změnám podlehla i tzv. vegetace ruderální, tj.
rostliny, které jsou vázány na lidská sídla. V minulosti se na vesnicích běžně pásla drůbež, nebyly zde
asfaltované cesty, za domy bývala hnojiště. I na taková speciální stanoviště bývaly vázány některé rostlinné druhy. Na drůbežích pastviskách rostla např.
mochna husí (Potentilla anserina), sléz přehlížený
(Malva neglecta), kopřiva žahavka (Urtica urens),
pro okolí hnojišť byl typický rmen smrdutý (Anthemis
cotula) a heřmánek pravý (Matricaria recutita). Na
sešlapávaných plochách byl v minulosti častý i drobný merlík smrdutý (Chenopodium vulvaria) nápadně
páchnoucí po slanečcích. Dnes se na rumištích a na
okrajích sídel často vyskytují zejména merlík bílý
(Chenopodium album), lebeda lesklá (Atriplex acuminata), turan kanadský (Conyza canadensis), na
rozmanitých nevyužívaných plochách také vytrvalý
pcháč oset (Cirsium arvense), kopřiva dvoudomá
(Urtica dioica), místy se šíří nitrofilní křoví, zejména
bez černý (Sambucus nigra). Z floristického hlediska
je zajímavé recentní šíření lebedy tatarské (Atriplex
tatarica), která se jako ruderál souvisle vyskytuje ve
vesnicích v teplé části Znojemska a dále na nejjižnější Moravě. Novodobou zvláštností je vegetace na
okrajích silnic, která se vyvinula v důsledku intenzivního zimního solení. Na tato stanoviště se v současnosti šíří řada druhů, dříve známých pouze vzácně
ze slanisk. Mezi nejtypičtější druhy patří zejména
zblochanec oddálený (Puccinellia distans), místy
tvořící kolem hlavních solených silnic výrazné šeda-
Obr. 9 Křídlatka japonská (Reynoutria japonica) se intenzivně šíří, zejména podél vodních toků
36
36-37
vé, monodominantní pásy. Další slanomilné druhy
šířící se nově na území ČR, např. solnička přímořská (Spergularia salina), zatím nebyly na Moravskobudějovicku zaznamenány. Převážně podél vodních
toků se v posledních letech šíří nepůvodní křídlatka
japonská (Reynoutria japonica) a východoasijská
netýkavka žláznatá (Impatiens glandulifera).
K umělým biotopům patří i vegetace pasek. Na
stanovištích dubohabřin a bučin je typickou složkou
vegetace pasek rulík zlomocný (Atropa bella-donna), který doprovázejí např. vikev lesní (Vicia sylvatica), třezalka chlupatá (Hypericum hirsutum) a sadec konopáč (Eupatorium cannabinum). Paseky po
acidofilních doubravách a bučinách a rovněž paseky po jehličnatých porostech mají druhovou skladbu
poněkud odlišnou; lze je najít i na místech, kde je
smrková kultura již po několikátou generaci. Základním druhem je vrbka úzkolistá (Epilobium angustifolium), kterou velmi často provází sítina rozkladitá
(Juncus effusus) nebo protěž lesní (Gnaphalium sylvaticum). Ve větších jehličnatých lesních komplexech
na pasekách dominuje třtina křovištní (Calamagrostis epigejos), časté jsou i pasekové křoviny, v nichž
zpravidla převládá bez černý (Sambucus nigra) nebo
na vlhčích místech i vrba jíva (Salix caprea).
Obr. 10. Jaterník podléška (Hepatica nobilis) – typický
jarní zástupce listnatých lesů (foto T. Andrejkovič)
z lesních bylin např. vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia), hrachor jarní (Lathyrus vernus), kostřava lesní
(Festuca altissima), třtina rákosovitá (Calamagrostis
arundinacea), strdivka nicí (Melica nutans), pšeníčko rozkladité (Milium effusum). Mnoho zástupců
eurasijských druhů najdeme mezi lučními rostlinami.
Jsou to např. psárka luční (Alopecurus pratensis),
bojínek luční (Phleum pratense), válečka prapořitá
(Brachypodium pinnatum), blatouch bahenní (Caltha palustris), tužebník jilmový (Filipendula ulmaria), děhel lesní (Angelica sylvestris), z mokřadních
druhů např. ostřice štíhlá (Carex acuta) a chrastice
rákosovitá (Phalaris arundinacea).
Mnohem méně druhů připadá na druhy submediteránně – pontické s těžištěm rozšíření v teplých oblastech jihovýchodní Evropy. K této skupině
patří některé teplomilné prvky, většinou zde vyznívají
směrem od jihovýchodu. Z dřevin jsou to zejména
habr obecný (Carpinus betulus) a babyka obecná
(Acer campestre), z keřů brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosa), z bylin např. svízel lesní (Galium
sylvaticum), tolita lékařská (Vincetoxicum hirundinaria), chrpa latnatá (Centaurea stoebe), šalvěj luční
(Salvia pratensis), hvozdík kartouzek (Dianthus
carthusianorum) aj.
2.4 Flóra
Pokud bychom analyzovali původ druhové
skladby cévnatých rostlin, lze odhadnout, že přibližně třetina druhů na Moravskobudějovicku jsou
druhy středoevropské. Je to celkem pochopitelné,
protože právě takové druhy plně odpovídají potenciální vegetaci smíšeného opadavého listnatého lesa
– vždyť k této skupině patří i většina listnatých dřevin
zdejších přirozených porostů. Příklady takových druhů jsou např. dub zimní (Quercus petraea), buk lesní
(Fagus sylvatica), javor klen (Acer pseudoplatanus),
z podrostu např. plicník tmavý (Pulmonaria obscura), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), kokořík mnohokvětý (Polygonatum multiflorum), jaterník
podléška (Hepatica nobilis), černýš hajní (Melampyrum nemorosum), ale i pavinec horský (Jasione
montana).
Přibližně stejně počtenou skupinu tvoří druhy eurasijské. Jejich areál zasahuje daleko dál
na východ, na Sibiř, některé druhy rostou ještě ve
východní Asii, odkud ojediněle zasahují i do Severní
Ameriky. Z dřevin je to např. borovice lesní (Pinus
sylvestris), bříza bělokorá (Betula pendula) a topol
osika (Populus tremula), dále např. maliník (Rubus
idaeus), lýkovec jedovatý (Daphne mezereum),
37
11.4.2007 12:32:02
Několik dalších druhů flóry jihozápadní Moravy
patří mezi středoevropské horské prvky. Na Moravskobudějovicko z nich zasahují zejména brambořík evropský (Cyclamen purpurascens) a řeřišnice
trojlistá (Cardamine trifolia), jinak typické pro lesy
v Alpách.
Jen výjimečně jsou zde zastoupeny eurasijské
kontinentální teplomilné prvky, které mají těžiště areálu ve východoevropských a jihosibiřských
stepích. Mezi ně patří kostřava valiská (Festuca
valesiaca), k. žlábkovitá (F. rupicola) nebo hlaváč
bledožlutý (Scabiosa ochroleuca). Další, v zásadě výjimečné prvky, jsou druhy tzv. makaronésko
– mediteránní, které mají centrum rozšíření ve
Středozemí. Najdeme je vesměs mezi nelesními
druhy; patří k nim např. druh teplomilných trávníků
ožanka kalamandra (Teucrium chamaedrys), jetel
ladní (Trifolium campestre), který provází mezofilní luční vegetaci, a také některé druhy plevelové
a ruderální vegetace, např. pumpava rozpuková
(Erodium cicutarium), měrnice černá (Ballota nigra), mák vlčí (Papaver rhoeas) a pryšec okrouhlý (Euphorbia peplus). Tyto druhy se do střední
Evropy vesměs spontánně rozšířily teprve v souvislosti s lidskými aktivitami. Velmi podobná stanoviště zaujímají i druhy mediteránně – orientální, jejichž původ je třeba hledat v oblasti Blízkého
východu. Příčiny i dobu jejich příchodu lze spatřovat v souvislosti s lidskými aktivitami – právě na
Blízkém východě vzniklo zemědělství a pocházejí odtud nejzákladnější polní plodiny. Není tedy
divu, že se s jejich kulturou do střední Evropy rozšířili i jejich přirození průvodci – plevele a ruderály. Jsou to např. svízel přítula (Galium aparine),
penízek prorostlý (Thlaspi perfoliatum), sveřep
střešní (Bromus tectorum). Jen několik druhů
z této skupiny jsou druhy stanovišť přirozených
nebo polopřirozených; je to např. lipnice cibulkatá (Poa bulbosa), osívka jarní (Erophila verna),
růže šípková (Rosa canina) a třezalka tečkovaná
(Hypericum perforatum).
Velmi malý počet druhů jsou tzv. kosmopolity,
které najdeme téměř na celém světě. Mezi kosmopolity náleží např. rákos obecný (Phragmites
australis).
Spíše výjimečné jsou druhy s těžištěm v tajze. Mezi takové eurosibiřské boreální prvky
náleží např. borůvka (Vaccinium myrtilus), černýš luční (Melampyrum pratense), ptačinec hajní
(Stellaria nemorum), vrbka úzkolistá (Epilobium
angustifolium), patřila sem i dnes již vyhynulá
rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia).
Rostliny, které se do střední Evropy rozšířily
teprve po roce 1500, tedy po objevení Ameriky, se
nazývají neofyty. Jejich šíření je zásadně spojeno
s lidským přispěním, ať už úmyslným, tedy že je člověk záměrně vysazoval, např. akát (Robinia pseudacacia), či neúmyslným, které se vztahuje k rostlinám, jež se člověku „vymkly z rukou“, tedy samy
unikly z kultury, např. americké hvězdnice (Aster
lanceolatus agg.), pěťour maloúborný (Galinsoga
parviflora) nebo středoasijská netýkavka malokvětá
(Impatiens parviflora).
Obr. 11. Hvozdík moravský (Dianthus moravicus) je
endemitem jihozápadní Moravy (foto T. Andrejkovič)
Obr. 13. Bledule jarní (Leucojum vernum) je typickým
druhem zachovalých potočních olšin a niv
(foto H. Houzarová)
Brambořík evropský (Cyclamen purpurascens)
Drobná lesní bylina s přezimujícími ledvinitými,
na rubu nachovými listy, na líci s nápadnou stříbřitou kresbou, rozkvétá o prázdninách příjemně vonnými, růžově nachovými květy. Před rozkvětem listy
odumírají a nové vyrůstají až později na podzim,
rostlina je v té době vyživována z velkých podzemních hlíz. Tento symbol lesů jihozápadní Moravy má
těžiště výskytu v Alpách, na Moravě vyznívá jednak
směrem do vyšších poloh Českomoravské vrchoviny, jednak směrem k severu. Na Moravskobudějovicku se vyskytuje především v jihozápadní části,
od údolí Želetavky a dolní části údolí Bihanky po
Novosyrovické lesy a také v lese Ochoz u Moravských Budějovic.
Obr. 12. Brambořík evropský (Cyclamen purpurascens)
patří k vzácnějším druhům, který se na naše území rozšířil
z Alp (foto H. Houzarová)
38
38-39
2.5 Fytogeograficky významné druhy Moravskobudějovicka
Hvozdík moravský (Dianthus moravicus)
Polštářovitá vytrvalá rostlina vyhledávající terásky na strmých skalních svazích, v červnu rozkvétá
sytě růžovými květy. Je to jeden z mála skutečných
moravských endemitů: do doby, kdy byl popsán
(Kovanda 1982), jej badatelé zaměňovali se západoevropským hvozdíkem sivým (Dianthus gratianopolitanus). Je znám celkem ze 6 lokalit (Suché skály; Růžový vrch u Chvalatic; Svatý Florián a Tábor
u Moravského Krumlova; Pekárka u Řeznovic
a Červené skály u Moravských Bránic). Je chráněn
současnou legislativou a byl zařazen i mezi evropsky významné druhy v soustavě Natura 2000.
Řeřišnice trojlistá (Cardamine trifolia)
Vytrvalá rostlina s prodlouženým oddenkem
a přezimujícími sytě zelenými trojčetnými listy
vykvétá časně zjara hrozny sněhově bílých drobných květů. Řeřišnice trojlistá má těžiště areálu
v Alpách a v Západních Karpatech, v České republice její výskyt nápadně ubývá směrem na sever
Obr. 14. Šalvěj lepkavou (Salvia glutinosa) najdeme
především ve vlhkých stinných lesích (foto P. Šmarda)
39
11.4.2007 12:32:07
letech 20. století ještě přežívaly zbytky někdejších
početných populací v okolí Nových Syrovic a u lesa
Ochoz, zřejmě už předtím zmizel z pramenné
oblasti Jevišovky nad rybníkem Hrachovec u Jackova. Stav jeho populací na celé jihozápadní Moravě je nyní kritický.
v pruhu od Novohradských hor přes Českomoravskou vrchovinu až do podhůří Jeseníků. Výskyt
v Novosyrovickém lese souvisí s výskytem na Českomoravské vrchovině a je nejvíce vysunut do teplejších pahorkatin.
Bledule jarní (Leucojum vernum)
Známá nápadná rostlina vykvétající v časném
předjaří. Lokality na Moravskobudějovicku leží na
východním okraji jejího souvislého rozšíření – po
dlouhém hiátu se objevuje znovu teprve na nejvýchodnějším Slovensku. Kdysi byla zřejmě hojná
v olšinách podél řady potoků, avšak do současné
doby značně ustoupila. Na Moravskobudějovicku
byly pro její ochranu zřízeny dvě rezervce.
Šalvěj lepkavá (Salvia glutinosa)
Žlutokvětá šalvěj lepkavá je na rozdíl od ostatních našich druhů typicky lesní rostlinou. Roste
v horských údolích v Alpách, Karpatech a na Balkáně. V České republice je známa jednak z karpatské části, v českém masivu pouze z údolí při jižní
hranici (Vltava, Dyje, Jevišovka a jejich přítoky). Na
Moravskobudějovicko zasahuje údolím Želetavky
až do okolí Jemnice a lze ji nalézt i v Novosyrovických lesích.
Obr. 15. Třešeň křovitá (Prunus fruticosa) patří k
vážně ohroženým druhům doprovázejícím výslunné
křovinaté stráně (foto H. Houzarová)
druhů je mnohem vzrůstnější než třešeň křovitá a je
schopen ji na místech společného výskytu vytlačit.
Na Moravskobudějovicku se v současnosti vyskytuje v údolí Želetavky a na Heřmanských kopcích.
Sesel roční (Seseli annuum)
Miříkovitá (okoličnatá) rostlina, připomínající vzdáleně mrkev s nápadně jemnými listovými úkrojky, dává přednost suchým výslunným
stráňkám. Je zpravidla dvouletá, prvním rokem
vytvoří pouze růžici listů, ve druhém květonosnou lodyhu, která bývá v horní části prutovitě
větvená. Na Moravskobudějovicku provází travnaté svahy s hlubšími hlinitými půdami a teplomilnou vegetací. V současné době je znám
z Heřmanských kopců u Moravských Budějovic
a z okolí Třebelovic; snad se vyskytuje ještě na
dalších místech.
Vstavač kukačka (Orchis morio)
Kdysi jedna z nejběžnějších orchidejí vykvétala
počátkem května na suchých loukách a krátkostébelných pastvinách v pahorkatinách i v podhorských oblastech celé České republiky. Je to ovšem
konkurence málo schopný druh, který spontánně
ustupuje, pokud se v trávníku začnou rozrůstat
vzrůstné rostliny, např. některé trávy (ovsík, srha
apod.). V minulosti nejčastěji rostl na obecních pastvinách. Ty však s kolektivizací z větší části zmizely,
byly převedeny na pole nebo intenzivní louky, zčásti
přestaly být udržovány a zarostly je keře. V okolí
Moravských Budějovic byl vstavač kdysi znám asi
ze 4 lokalit, nyní přežívá už jen u Vícenic.
Kostřava valiská (Festuca valesiaca)
Úzkolistá trsnatá kostřava valiská (Festuca
valesiaca) patří na jižní Moravě k nejtypičtějším průvodcům stepní vegetace, kterou provází
v širokém pruhu od střední Evropy až do jižní
Sibiře. Moravské lokality postupně vyznívají směrem k jihozápadu, krajních lokalit zde dosahuje
právě na Moravskobudějovicku. V popisované
oblasti byla zaznamenána na více místech v údolí Želetavky, ale i v nejbližším okolí Moravských
Budějovic a Vícenic.
Třešeň křovitá (Prunus fruticosa)
Sotva metr vysoký opadavý keřík se nejčastěji
vyskytuje na travnatých mezích nebo v nízkých keřových pláštích na korunách výslunných skal. V současné době je značně ohrožen – zejména stanoviště na mezích jsou nyní ovlivňována splachy živin,
které podporují agresivnější druhy keřů. V případě
višně křovité je akutní ještě jiné nebezpečí druh
se snadno kříží s obyčejnou višní a tato hybridizace
místy působí tzv. genetickou korozi. Kříženec obou
40
40-41
Jarva žilnatá (Cnidium dubium)
Jarva je nenápadná miříkovitá rostlina, dosti podobná např. olešníku kmínolistému (Selinum
carvifolia), s nímž se navíc často vyskytuje pohromadě. Provází zaplavované louky v kontinentální
části Evropy a jižní Sibiře, na západ zasahuje až
do Francie. Dříve se předpokládalo, že se u nás
vyskytuje pouze na loukách v širokých nivách dolních toků větších řek v nejteplejších oblastech jižní
Moravy a středních Čech, teprve v průběhu 80. a 90.
let 20. století byla nalezena ve vyšších polohách
na více místech České republiky. Na jihozápadní
Moravě byla zjištěna např. na okrajích Národního
parku Podyjí, ale i na loukách u Nového rybníka
u Moravských Budějovic a dokonce těsně za hranicemi popisované oblasti nedaleko Předína.
Obr. 16. Rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia)
v minulosti provázela rašelinné louky (foto H. Houzarová)
Kručinka chlupatá (Genista pilosa)
Nízký keříček s jednoduchými listy se na jaře
obaluje nápadnými žlutými květy. Je typickým průvodcem suchých doubrav a vegetace na temenech
skal na jihozápadní Moravě, kde dosahuje východní
hranice souvislého rozšíření. Podobně jako brambořík vyznívá směrem do vyšších a chladnějších
poloh Vysočiny a rovněž směrem k severu zasahuje pouze do okolí Brna. Na Moravskobudějovicku
má několik lokalit v údolí Želetavky.
2.6 Botanicky zajímavé lokality
Lesní komplexy v okolí Nových Syrovic
a Dešova
V Syrovickém lese najdeme hned několik zachovalých míst, z nichž některé jsou vyhlášeny jako chráněná
území. Velmi pěknou ukázku vegetace na přechodu
mezi dubohabřinami a květnatými bučinami najdeme
v přírodní rezervaci Habrová seč. Porosty starých buků
zde doprovází pestré bylinné patro s kyčelnicí devítilistou
(Dentaria enneaphyllos), k. cibulkonosnou (D. bulbifera),
prvosenkou vyšší (Primula elatior) a dalšími charakteristickými druhy květnatých bučin. Zdejší zvláštností je
výskyt řeřišnice trojlisté (Cardamine trifolia). Z méně
obvyklých druhů, typických i pro okolní dubohabřiny, zde
lze nalézt brambořík evropský (Cyclamen purpurascens)
a lýkovec jedovatý (Daphne mezereum). V širším okolí
rezervace se vzácně vyskytuje i orchidej kruštík modrofialový (Epipactis purpurata), na pasekách a okrajích
lesních cest zaujmou nápadné velké žluté květy šalvěje lepkavé (Salvia glutinosa). Pěkný komplex bučin se
nachází i v přírodní rezervaci Suchá hora a přírodní
památce Černá blata. I tam provází podrost květnatých
bučin řada výše jmenovaných druhů. V potočních olšinách Syrovického lesa se místy vyskytují bohaté porosty
chráněné bledule jarní (Leucojum vernum), nejzachovalejší porosty jsou chráněny v přírodní památce U lusthausu.
Rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia)
Masožravá rosnatka okrouhlolistá (Drosera
rotundifolia) patří k nejcitlivějším indikátorům změn
vegetace rašelinných luk. Nejčastěji bývala nalézána v kobercích mechů na lučních prameništích.
Na Českomoravské vrchovině byla kdysi rozšířena
téměř souvisle, nejzazší lokality se nacházely až do
vymezeného území (např. v okolí Želetavy). Úplně
zmizela v souvislosti s melioracemi, jejichž následkem byla její stanoviště odvodněna, rozorána nebo
přeměněna na intenzivní louky.
Upolín evropský (Trollius altissimus)
Statná rostlina s dlanitými listy a velkými, sytě
žlutými kulovitými květy rozkvétá v polovině května.
Kdysi provázel extenzivní vlhké louky, avšak je citlivý na meliorace i na sukcesi agresivních trav. V 90.
41
11.4.2007 12:32:09
Les Ochoz u Moravských Budějovic
Les Ochoz je velmi typickou ukázkou dubohabřin. Na jaře zde nejvíce zaujmou rozsáhlé bílé plochy kvetoucí sasanky hajní (Anemone nemorosa),
kterou doprovází např. jaterník podléška (Hepatica
nobilis), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis),
mařinka vonná (Galium odoratum), kokořík mnohokvětý (Polygonatum multiflorum), vzácněji lze
nalézt např. kostival hlíznatý (Symphytum tuberosum). V pozdním létě a na podzim je nápadný hojný brambořík evropský (Cyclamen purpurascens).
V jižní části mají lesní porosty charakter acidofilních
doubrav a lze zde kromě silenky nicí (Silene nutans)
a smolničky obecné (Lychnis viscaria) nalézt i kručinku německou (Genista germanica). Na jižní
straně k lesu Ochoz přiléhaly mokřadní louky, kde
rozkvétalo množství ocúnů jesenních (Colchicum
autumnale) a upolínů evropských (Trollius altissimus). Do současnosti se z nich zachovaly jen fragmenty podél hluboké meliorační strouhy. Poslední
upolín zde byl nalezen ještě v roce 1995, přežívá
zde také jediný trs vzácného kosatce sibiřského (Iris
sibirica).
Obr. 17. Přírodní rezervace Habrová seč nápadná
svým pestrým bylinným podrostem typickým pro původní
mezické porosty dubohabřin (foto H. Houzarová)
Louky u Nových rybníků
u Moravských Budějovic
Jedna z nejlépe zachovalých mokřadních lokalit
se nachází mezi dvěma rybníky západně od Moravských Budějovic. Louky zde bývají na jaře pravidelně po dobu několika týdnů zaplavovány. V kosené
části luk dominují pryskyřník prudký (Ranunculus
acris) a p. plazivý (Ranunculus repens), psárka
luční (Alopecurus pratensis), lipnice obecná (Poa
trivialis), metlice trsnatá (Deschampria cespitosa),
medyněk vlnatý (Holcus mollis), z vzácnejších druhů se zde vyskytuje jarva žilnatá (Cnidium dubium),
starček potoční (Tephroseris crispa), ostřice dvouřadá (Carex disticha), ješte v 80. letech 20. století
zde Emílie Balátová-Tuláčková zaznamenala i prstnatec májový (Dactylorhiza majalis). Na nejvlhčích
místech dominují ostřice, zejména o. štíhlá (Carex
acuta) a o. puchýřkatá (C. vesicaria), při březích rybníka pak zblochan vodní (Glyceria maxima) a orobinec širolistý (Typha latifolia). Pro nekosenou část
jsou charakteristické degradované pcháčové louky
s nápadnými bulty ostřice trsnaté (Carex cespitosa),
v nich se daří dalším mokřadním bylinám, k nimž
patří pcháč bahenní (Cirsium palustre), p. šedý
(C. canum), krabilice hlíznatá (Chaerophylum bulbosum), děhel lesní (Angelica sylvestris), pomněnka bahenní (Myosotis palustris), blatouch bahenní (Caltha palustris), ojediněle i žluťucha lesklá
Obr. 18. V přírodní památce Černá blata jsou
chráněny zejména zachovalé porosty květnatých bučin
42
42-43
kterých se dále vyskytuje rozrazil rozprostřený
(Veronica prostrata) a vzácně i kostřava nepravá
(Festuca pseudovina). Na zdejších stráních také
druhotně zdomácněl narcis bílý (Narcissus poëticus). V sadě na stráních přiléhajících nad rybníkem
Oklika se vyskytuje populace vzácného a ustupujícícho vstavače kukačky (Orchis morio). Na nedaleké Kozí horce lze nalézt např. penízek modravý
(Thlaspi caerulescens), vzácně zde byl pozorován
i silně ohrožený křivatec rolní (Gagea villosa).
(Thalictrum lucidum). Zdejší zvláštností je bohatá
populace silně ohroženého plicníku měkkého (Pulmonaria mollis), který se na jižní Moravě vyskytuje jinak převážně na suchých stanovištích. Okolní
vegetaci tvoří porosty vrb, tvořené zejména vrbou
trojmužnou (Salix triandra), v. křehkou (S. fragilis)
a v. popelavou (S. cinerea). V močálech pod hrází Nového rybníka se vyskytuje kosatec žlutý (Iris
pseudacorus) a přeslička potoční (Equisetum fluviatile).
Za zmínku rovněž stojí zachovalé ovsíkové louky pod hrází rybníka Nový u Háje. Z nejnápadnějších druhů je zde možné pozorovat např. kakost
luční (Geranium pratense), rdesno hadí kořen (Bistorta major), kohoutek luční (Lychnis flos-cuculi),
kopretinu bílou (Leucanthemum album), pastinák
setý (Pastinaca sativa), máchelku srstnatou (Leontodon hispdus). U železniční tratě je i další fragment pcháčové louky s bulty ostřice trsnaté (Carex
cespitosa) a blatouchem bahenním (Caltha palustris).
Přírodní památka Hájky
Menší chráněné území na jižním okraji Šebkovic těsně za hranicí zájmové oblasti je zajímavé
zejména krajinářsky. Předmětem ochrany je starý
lipový háj, založený již v 18. století, tvořený převážně lípou srdčitou (Tilia cordata). Jeho podrost
je poměrně chudý, i přesto však zde vzácně nalezneme několik zajímavých druhů. Jsou to např.
brambořík evropský (Cyclamen purpurascens),
vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia), hruštička
menší (Pyrola minor), lýkovec jedovatý (Daphne
mezereum), křivatec žlutý (Gagea lutea) a jiné.
Zajímavé jsou přilehlé stráně nad rybníkem Na
hájkách s pěknou vegetací acidofilních suchých
trávníků.
Holý kopec u Vícenic a okolí
Tato lokalita je známa nejen zásluhou motokrosové trati, ale i pro svou zajímavou vegetaci
trávníků a křovin. Na těžších vysýchavých půdách
zde najdeme fragmenty širokolistých trávníků
s dominantním sveřepem vzpřímeným (Bromus
erectus) a několika teplomilnějšími druhy, k nimž
patří ostřice plstnatá (Carex tomentosa), o. chabá (C. flacca), vítod obecný (Polygala vulgaris),
čilimník řezenský (Chamaecytisus ratisbonensis),
pryskyřník hlíznatý (Ranunculus bulbosus) a další.
Ve vrcholové partii jsou fragmenty stepních trávníků s kostřavou valiskou (Festuca valesiaca), ve
Heřmanské kopce
Na západně exponovaných stráních nad říčkou Rokytkou na severozápadním okraji Moravských Budějovic jsou cenné krátkostébelné acidofilní trávníky. V současnosti většina z nich slouží
jako sad a jsou silně degradované, místy zde však
stále přežívá řada zajímavých druhů. Na nejzachovalejší stráňce nad čističkou odpadních vod,
Obr. 19. Les Ochoz-druhově bohaté dubohabřiny jsou na jaře nápadné pestrobarevnými koberci sasanky hajní,
jaterníku podléšky a plicníku tmavého (foto P. Šmarda)
43
11.4.2007 12:32:16
(Betonica officinalis). Na hladině rybníka Hrachovce
lze v letním období pozorovat bíle kvetoucí ostrůvky lakušníku vodního (Batrachium aquatile). Podél
potůčků výše proti proudu směrem ke Komárovicím se zachovaly potoční olšiny a jaseniny, ve kterých můžeme pozorovat ojedinělé čočky rašeliníků
(Sphagnum).
Obr. 20. Holý kopec je jednou z posledních rozsáhlejších lokalit bývalých extenzivních pastvin v nižších částech
Moravskobudějovicka (foto T. Andrejkovič)
která v současnosti zarůstá křovinami, lze nalézt
kostřavu žlábkatou (Festuca rupicola) spolu s k.
ovčí vestfálskou (F. ovina subsp. guestfalica), k.
valiskou (F. valesiaca), smělkem štíhlým (Koeleria
macrantha) a s. jehlancovým (K. pyramidata), ovsířem pýřitým (Avenula pubescens), trojzubcem poléhavým (Sieglingia decumbens) a ostřicí jarní (Carex
caryophyllea). Dále zde roste pryskyřník hlíznatý
(Ranunculus bulbosus), devaterník velkokvětý vejčitý (Helianthemum grandiflorum subsp. ovatum),
hvozdík slzičky (Dianthus deltoides), mateřídouška vejčitá (Thymus pulegioides), čilimník řezenský (Chamaecytisus ratisbonensis), mařinka psí
(Asperula cynanchica), vzácně i sesel roční (Seseli
annuum) nebo suchomilný svízel nízký (Galium
pumilum). Dřívější pastvu dokládá výskyt pastevních plevelů máčky ladní (Eryngium campestre)
a pupavy bezlodyžné (Carlina acaulis). V severnější
části za čističkou je populace silně ohrožené třešně
křovité (Prunus fruticosa), kterou v okolí Moravských
Budějovic dokumetoval na začátku minulého století
Emerich Güttler. V nedávné době zde byl zaznamenám i orlíček planý (Aquilegia vulgaris).
Rybníky severně od Lhotic
Pěknou rybniční vegetaci a vegetaci obnažených
den lze pozorovat ve skupině pěti rybníků u Lhotic severně od silnice z Jemnice do Moravských
Budějovic. Na nejzachovalejších rybních Dlouhý
a Hlubočák lze pozorovat typickou vodní vegetaci
s rdestem hřebenitým (Potamgeton pectinaus), r.
tupolistým (P. obtusifolius), rdesnem obojživelným
(Persicaria amphibia), stolístkem klasnatým (Myriophyllum spicatum), lakušníkem vodním (Batrachium aquatile), l. okrouhlým (B. circinatum) a haluchou vodní (Oenanthe aquatica). Na obnažených
rybničních dnech a jejich okrajích se můžeme příležitostně setkat s ostřicí českou (Carex bohemica),
bahničkou jehlovitou (Eleocharis acicularis), rozrazilem štítkovitým (Veronica scutellata), úpory (Elatine sp.) a hvězdoši (Callitriche sp.).
Skalní svahy v údolí Želetavky
nad Svobodovým mlýnem
Na rulových skalních ostrožnách nad řekou
Želetavkou jsou zachována teplomilná skalní společenstva s reliktními bory a řadou ohrožených
a vzácných druhů. Patří k nim kručinka chlupatá
(Genista pilosa), třešeň křovitá (Prunus fruticosa),
skalník celokrajný (Cotoneaster integerrimus), tařice skalní (Aurinia saxatilis), čilimníkovec černající
(Cytisus nigricans), řebříček sličný (Achillea nobilis),
strdivka sedmihradská (Melica transsilvanica),
netřesk výběžkatý (Jovibarba globifera), řimba-
Přírodní rezervace Suché skály
Granulitový komplex Suchých skal proslul především jako významná lokalita hvozdíku moravského (Dianthus moravicus). Botanický význam
Údolí Jevišovky nad Jackovem
I přes intenzivní chataření se ve zdejších úzkých
údolích místy zachovaly dobře vyvinuté pcháčové
louky. Jejich dominantu většinou tvoří skřípina lesní (Scirpus sylvatica), tužebník jilmový (Filipendula
ulmaria) a ostřice štíhlá (Carex acuta), z nápadnějších druhů jsou nejčastější děhel lesní (Angelica sylvestris), pcháč bahenní (Cirsium palustre),
kyprej vrbice (Lythrum salicaria), vrbina obecná
(Lysimachia vulgaris), vzácněji se vyskytuje i srpice barvířská (Serratula tinctoria) a bukvice lékařská
Obr. 21. Pupava bezlodyžná (Carlina acaulis) je
indikátorem někdejší pastvy – ostnitou rostlinu dobytek
nespásal (foto P. Šmarda)
44
44-45
této lokality je ovšem mnohem větší – vyskytuje se
zde reprezentativní ukázka reliktního boru i vegetace skalních štěrbin a skalních terásek. Jde zřejmě o jedinou lokalitu teplomilné bělozářky větvité
(Anthericum ramosum) ve studovaném území.
Humózní lesní porosty na úpatí skal hostí pestrou
vegetaci dubohabřin, v nichž se objevuje dymnivka
plná (Corydalis solida), brambořík evropský (Cyclamen purpurascens), ptačinec velkokvětý (Stellaria
holostea), křivatec nejmenší (Gagea minima), zajímavostí je i výskyt sněženek (Galanthus nivalis).
Pozoruhodný je i výskyt některých podhorských
prvků, např. oměje vlčího moru (Aconitum lycoctonum) a růže převislé (Rosa pendulina). Suché skály
jsou jediným území na Moravskobudějovicku, které
bylo navrženo k ochraně jako Evropsky významná
lokalita soustavy Natura 2000.
Obr. 22. Přírodní rezervace Suché skály byla zařazena do soustavy evropsky významných lokalit Natura 2000
45
11.4.2007 12:32:20
ba chocholičnatá (Pyrethrum corymbosum), čistec přímý (Stachys recta), ožanka kalamandra
(Teucrium chamaedrys), tolita lékařská (Vincetoxicum hirundinaria) a další; pod skalkami
se vzácně vyskytuje lopušník skloněný (Hackelia deflexa). Na mírnějších svazích najdeme
zachovalé dubohabřiny, které místy přecházejí do porostů suťového charakteru. V nich
se vyskytuje brambořík evropský (Cyclamen
purpurascens), pitulník horský (Galeobdolon
montanum), šalvěj lepkavá (Salvia glutinosa),
bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), sveřep Benekenův (Bromus benekenii), kostival
hlíznatý (Symphytum tuberosum) a mnoho dalších hajních druhů; lesní skalky osidluje zejména osladič obecný (Polypodium vulgare).
byly v minulosti ve vyšších polohách Moravskobudějovicka naprosto běžné, ale dnes vyžadují
zachovalé ukázky těchto porostů naši zvýšenou
pozornost. Zde se vyskytuje celá řada mokřadních druhů ostřic, suchopýr úzkolistý (Eriophorum angustifolium), starček potoční (Tephroseris crispa), prstnatec májový (Dactylorhiza
majalis), tolije bahenní (Parnassia palustris)
a také velmi vzácný všivec bahenní (Pedicularis palustris). Dobrý stav porostů je třeba
udržovat pravidelným sečením, jinak by cenná
luční vegetace záhy přerostla vzrůstným tužebníkem jilmovým (Filipendula ulmaria), jehož
porosty mají zpravidla mnohem nižší druhovou
diverzitu, nebo vrbovými či olšovými nálety.
Vlhké louky u Horních Lažan
Na zbytcích vlhkých luk na východním okraji
Horních Lažan zaujmou zejména mohutné bulty ostřice latnaté (Carex paniculata), na nichž
lze nalézt např. violku bahenní (Viola palustris). Na okolních loukách se vyskytuje podhorský starček potoční (Tephroseris crispa).
Přírodní rezervace U hájenky
Další lokalita přiléhající k popisovanému
území leží v nivě Šebkovického potoka západně od Čáslavic, kde byla vyhlášena rezervace na ochranu druhově pestrých mokřadních
a rašelinných luk. Luční komplexy tohoto typu
Obr. 23. Ostřice latnatá (Carex paniculata) vytváří trsy podobné vysokým stoličkám (foto P. Šmarda)
46
46-47
Vlhké louky u Bítovánek
Jižně od Bítovánek se v nivě potoka dochovala
ukázka podhorských rašelinných louček. V ní lze dosud spatřit suchopýr úzkolistý (Eriophorum
angustifolium), celou řadu druhů ostřic, např. o.
obecnou (Carex nigra), o. ježatou (C. echinata)
a o. prosovou (C. panicea), dále violku bahenní
(Viola palustris), starček potoční (Tephroseris
crispa) a kozlík dvoudomý (Valeriana dioica). Na
nekosených místech, kde se projevují splachy
živin, se šíří tužebník jilmový (Filipendula
ulmaria).
Blatná hráz
V rezervaci Blatná hráz je chráněna zalesněná niva Šebkovického potoka. Stromové patro
zde tvoří převážně olše lepkavá (Alnus glutinosa). V bylinném patře je nejvýznamnější bohatá
populace bledule jarní (Leucojum vernum), kterou dále doprovází např. prvosenka vyšší (Primula elatior), mokrýš střídavolistý (Chrysosplenium alternifolium) a ostřice řídkoklasá (Carex
remota).
2.7 Historie výzkumu flóry a vegetace
Moravskobudějovicko patří k floristicky spíše
opomíjeným územím a většina místních badatelů
věnovala pozornost botanicky atraktivnějším údolím řek Dyje, Rokytné a Jihlavy. Historické poznatky
o flóře tohoto území jsou proto jen kusé. První zmínky o květeně Moravskobudějovicka podává Adolf
Oborny v monografii Die Flora des Znaimer Kreises
(Oborny 1879) a Flora von Mähren und österreichischen Schlesien (Oborny 1883–1886), o něco později Eduard Formánek v Květeně Moravy a rakouského Slezka (Formánek 1887, 1897). Nejucelenější
historický pohled na květenu Moravskobudějovicka
poskytl až Emerich Güttler, který působil v letech
1925–1928 jako profesor na moravskobudějovickém gymnáziu. Během četných botanických výprav
do širokého okolí se mu podařilo zaznamenat téměř
500 druhů zdejší květeny. Jednotlivé floristické příspěvky publikoval v letech 1927–1929, převážně
v časopise Od Horácka k Podyjí (Güttler 1927a,
1927b, 1928a, 1928c, 1929) a souborně je pak
shrnul ve dvou drobných monografiích vydaných
vlastním nákladem (Güttler 1927c, 1928b). V jeho
Obr. 24. Všivec bahenní (Pedicularis palustris) je
vzácnou poloparazitickou rostlinou, cizopasí na kořenech
trav (foto H. Houzarová)
Obr. 25. Vstavač kukačka (Orchis morio) provázel
v minulosti extenzivní pastviny. V současnosti je silně
ohrožený (foto T. Andrejkovič)
47
11.4.2007 12:32:24
území pojednává detailně i několik studentských
a diplomových floristických prací. Severní okolí
Jemnice zpracovávala v rámci diplomové práce
Kateřina Laučíková (2006), údolí Želetavky Ludmila
Chvátalová (2006), území pramenné oblasti
Jevišovky a kolem Jackova Marcela Hanáková
(1997), území kolem Třebelovic Josef Vala (2007),
do okolí Lubnice a Police zasahuje okrajově i diplomová práce Karla Bitnera (Bitner 1970) a bakalářská práce Jany Runkasové (Runkasová 2006).
Nejjižnější části Jemnicka pojednával ve své středoškolské práci Pavel Šimek (1976); významnější nálezy byly později publikované i časopisecky
(Šimek 1981). Širší okolí Moravských Budějovic,
Nových Syrovic a na území navazující údolí Rokytné
postihuje středoškolská práce Petra Šmardy
(Šmarda 1996). Nemalou zásluhu na poznání flóry a vegetace této oblasti mají i botanici z Muzea
Vysočiny Třebíč (Svatava Ondráčková a Hana
Houzarová). V Muzeu Vysočiny Třebíč je soustředěna i nejpodstatnější část herbářového materiálu, který byl v této oblasti nasbírán. Komplexní
obraz současné vegetace na Moravskobudějovicku
a některé lokality vzácných a význačných druhů flóry zachytily i práce na projektu Natura 2000, které
v letech 2001–2005 pokryly podrobným terénním
výzkumem celé území České republiky. Tyto materiály se zpracovávaly jako podklady pro naplnění
povinností členského státu Evropské unie v oblasti
ochrany přírody.
době byly na Moravskobudějovicku ještě časté stráně s koniklecem velkokvětým (Pulsatilla grandis)
a vstavačem kukačkou (Orchis morio), na vlhkých
loukách rostly běžně upolíny (Trollius altissimus) a
prstnatce májové (Dactylorhiza majalis), bylo zde
možné najít i rozchodník pýřitý (Sedum villosum),
toliji bahenní (Parnassia palustris) nebo všivec lesní (Pedicularis sylvatica), na polích byl k zastižení
například křivatec rolní (Gagea villosa), sveřep
stoklasa (Bromus secalinus), šklebivec přímý
(Misopates orontium) nebo černucha rolní (Nigella
arvensis). Některé historické údaje o rozšíření
druhů na Moravskobudějovicku obsahují i Geobotanické poznámky ze západní Moravy Jindřicha
Suzy (Suza 1933, 1934, 1936). Ojedinělé lokality významných teplomilných rostlin z území jsou
komentovány v Suzově souhrné práci v německém
časopise Beihefte zum Botanischen Centralblatt
(Suza 1935) a později pak v souborném díle Jana
Šmardy Rozšíření xerothermních rostlin na Moravě
a ve Slezsku (Šmarda 1963). Další údaje o rozšíření jednotlivých druhů lze nalézt i v příspěvcích ke
květeně Českomoravské vrchoviny (Růžička 1968,
1972) a ve floristických materiálech ke květeně
Moravy (Neuhäusl et Neuhäuslová-Novotná 1968,
1969a, 1969b). Lesní vegetaci oblasti se věnoval
detailněji Jaromír Málek (Málek 1961a, 1961b,
1972a, 1972b). Mokřadní vegetaci v severní části
území studovala Emílie Balátová-Tuláčková (1973,
1993, spolu se Svatavou Ondráčkovou). Květenu
48
48-49
Neuhäusl R. et Neuhäuslová-Novotná Z. (1968): Floristický
materiál ke květeně Moravy I. – Zpr. Čes. Bot. Společ.
3: 147–160.
Neuhäusl R. et Neuhäuslová-Novotná Z. (1969a): Floristický
materiál ke květeně Moravy II. – Zpr. Čes. Bot. Společ.
4: 29–47.
Neuhäusl R. et Neuhäuslová-Novotná Z. (1969b): Floristický
materiál ke květeně Moravy III. – Zpr. Čes. Bot. Společ.
4: 86–105.
Oborny A. (1879): Die Flora des Znaimer Kreises. – Verh.
Naturforsch. Ver. Brünn 17: 105–304.
Oborny A. (1883–1886): Flora von Mähren und österreichischen
Schlesien. Pars 1–4. – Verh. Naturforsch. Ver. Brünn 21:
1–268, 22: 269–636, 23: 637–888, 24: 889–1285 et 39
pp.
Runkasová J. (2006): Flóra dolního toku Želetavky. – Ms.
(bakalářská práce, uloženo v knihovně Botaniky, Ústav
botaniky a zoologie, Masarykova univerzita, Brno).
Růžička I. (1968): Rozšíření Arnica montana L., Soldanella
montana Mikan, Leucojum vernum L., Calamagrostis
villosa (Chaix) Gmel. na Českomoravské vysočině.
– Preslia 40: 200–216.
Růžička I. (1972): Příspěvek ke květeně Českomoravské
vysočiny II. – Vlastiv. Sborn. Vysočiny, odd. věd přír. 7:
53–65.
Suza J. (1933): Teplobytná květena na Želetavce. – Od
Horácka k Podyjí 11: 97–99, 135–138.
Suza J. (1934): Geobotanické poznámky ze západní Moravy.
Důležité krajní body rozšíření některých rostlin na
Třebíčsku. – Sborn. Klubu Přírod. v Brně 16: 14–30.
Suza
J.
(1935):
Das
xerotherme
Florengebiet
Südwestmährens (ČSR). – Beiheft. Bot. Centralblatt
53B: 440–484.
Suza J. (1936): Geobotanické poznámky ze západní Moravy.
Přehled horských a podhorských druhů na Třebíčsku
a poznámky o jejich rozšíření. – Sborn. Klubu Přírod.
v Brně 18: 19–40.
Šimek P. (1976): Floristický průzkum jižního povodí
Želetavky. – Ms. (Natura semper viva, uloženo
v knihovně Botaniky, Ústav botaniky a zoologie,
Masarykova univerzita, Brno).
Šimek P. (1981): Chráněné rostliny jižního povodí Želetavky.
– Zpr. Čes. Bot. Společ. 15(1980): 133–135.
Šmarda J. (1963): Rozšíření xerotermních rostlin na Moravě
a ve Slezsku. – ČSAV, Geografický ústav v Brně, Brno.
Šmarda P. (1996): Botanická studie vybraných oblastí
Moravskobudějovicka s dokumentací. – Ms. (SOČ
práce, uloženo u autora).
Vala J. (2007): Floristická studie okolí Třebelovic. – Ms.
(diplomová práce, uloženo v knihovně Botaniky, Ústav
botaniky a zoologie, Masarykova univerzita, Brno).
Balátová-Tuláčková E. (1973): Mokré a vlhké louky v širším
okolí Třebíče. – Sborn. Přírod. Klubu Západomor. Muz.
Třebíč. 9:–718.
Balátová-Tuláčková E. et Ondráčková S. (1993): Vlhké louky
Třebíčska. – Přírod. Sborn. Západomorav. Muz. Třebíč.
19: 59–86.
Bitner K. (1970): Vegetační poměry území mezi Dyjí
a Želetavkou. – Ms. (diplomová práce, uloženo
v knihovně Botaniky, Ústav botaniky a zoologie,
Masarykova univerzita, Brno).
Formánek E. (1887, 1892): Květena Moravy a rakouského
Slezska. Vol. 1.–2. – Brno et Praha.
Güttler E. (1927a): Botanický výlet do Podyjí. – Od Horácka
k Podyjí 4: 49–50.
Güttler E. (1927b): Příspěvek ke květeně okolí
moravskobudějovického. – Od Horácka k Podyjí 4: 117–
119, 151–153.
Güttler E.. (1927c): Příspěvek ke květeně okresu
Moravskobudějovického a západní části okresu
Znojemského. – Viktor Dvořák, Moravské Budějovice.
Güttler E. (1928a): Dvě botanicky zajímavá místa v okolí
Mor. Budějovic. – Od Horácka k Podyjí 5: 114–116.
Güttler E. (1928b): Příspěvek ke květeně jihozápadní
Moravy (M. Budějovice, Znojmo záp. část). – Viktor
Dvořák, Moravské Budějovice.
Güttler E. (1928c): Vodní a bahenní květena okolí
moravskobudějovického. – Od Horácka k Podyjí 5:
13–14.
Güttler E. (1929): Příspěvek ke květeně okolí
moravskobudějovického. – Od Horácka k Podyjí 6:
31–32.
Güttler E. (1929): Zpráva o hvězdnatci čemeřicovitém.
– Věda Přírodní 10: 256
Hanáková M. (1997): Floristická studie pramenné oblasti
Jevišovky. – Ms. (diplomová práce, uloženo v knihovně
Botaniky, Ústav botaniky a zoologie, Masarykova
univerzita, Brno).
Kovanda M. (1982): Dianthus gratianopolitanus: variability,
differentiation and relatonships. – Preslia 54: 223–242.
Laučíková K. (2006): Floristická studie květeny okolí Jemnice.
– Ms. (diplomová práce, uloženo v knihovně Botaniky,
Ústav botaniky a zoologie, Masarykova univerzita,
Brno).
Málek J. (1961a): Přehled lesních společenstev jihozápadní
Moravy. – Vlastiv. Sborn. Vysoč., odd. věd přír. 5: 67–
86.
Málek J. (1961b): Rozšíření některých druhů lesní flóry na
jihozápadní Moravě. – Preslia 33: 258–267.
Málek J. (1972a): Lužní lesy jižní části Českomoravské
vysočiny. – Vlastiv. Sborn. Vysoč., odd. věd přír. 7: 87–
92.
Málek J. (1972b): Výskyt některých vzácnějších druhů rostlin
a původní rozšíření dřevin v okolí Vranovské přehrady.
– Zpr. Čes. Bot. Společ. 7: 159–162.
49
11.4.2007 12:32:25
3. Zoologická charakteristika
a Jemnicka
VáclavKřivan1
VáclavPrášek2
AntonínReiter3
MiroslavHanuš4
SprávaNárodníhoparkuPodyjí
NaVyhlídce5
66901Znojmo
1
Moravskézemskémuzeum
zoologickéoddělení
Zelnýtrh6
65937Brno
2
JihomoravskémuzeumveZnojmě
Přemyslovců8
66945Znojmo
3
4
50-51
MoravskéBudějovice
11.4.2007 12:32:29
Zoologická charakteristika Moravskobudějovicka
3.1 Bezobratlí
Stav poznání
Z hlediska stavu poznání většiny skupin bezobratlých lze Moravskobudějovicko jistě označit jako
ono pomyslné bílé místo na mapě. Minimálnímu
zájmu biologů odpovídá také velmi málo konkrétních publikovaných údajů z této oblasti, souhrnnější
práce o jakékoliv skupině pak chybí zcela. To je do
značné míry dáno malou atraktivitou území, chybějící tradicí amatérského bádání i absencí instituce,
která by shromažďovala informace z této oblasti.
Okrajově postihuje tuto oblast činnost Jihomoravského muzea ve Znojmě a také Muzea Vysočiny
v Třebíči. Podrobnější inventarizační údaje chybějí
bohužel i u několika málo chráněných území, které se v oblasti nacházejí. Dílčí informace o výskytu některých významných druhů hmyzu lze najít
v několika málo publikovaných článcích (motýli)
nebo souhrnných pracích zahrnujících celou Českou republiku. Významným zdrojem údajů jsou také
soukromé sbírky amatérských entomologů. Dále lze
získat informace z výstupů některých celostátních
projektů, např. mapování raků na území ČR organizovaného v letech 2004–2005 Agenturou ochrany
přírody a krajiny nebo výsledků z mapování motýlů
prováděného pod záštitou Společnosti pro ochranu
motýlů a Entomologického ústavu AVČR.
Lesy
V severní a západní části Moravskobudějovicka převládají kulturní hospodářské lesy s převahou
jehličnatých monokultur, převážně smrku, borovice
lesní či modřínu. Původní typy lesů, kterými byly
v těchto podmínkách bučiny v různých variantách,
se dochovaly jen v několika málo drobných fragmentech, které jsou izolované, čímž je prakticky
znemožněna migrace bezobratlých živočichů mezi
jednotlivými lokalitami výskytu. V jižní a jihovýchodní části území vyznívá vliv teplomilných lesních společenstev s výskytem dubu a habru a okrajově sem
tedy zasahují i některé vzácnější a teplomilnější
druhy ze Znojemska či Třebíčska.
Z typických druhů obývajících uměle založené
porosty jehličnatých dřevin se můžeme setkat
s několika druhy tešaříkovitých brouků. Běžně se
vyskytuje např. tesařík obecný (Corymbia rubra),
tesařík černohrotý (Stenurella melanura), tesařík
Alosterna tabacicolor, tesařík smrkový (Tetropium
castaneum), tesařík Pachytodes cerambyciformis či
krasec čtyřtečný (Anthaxia quadripunctata). V borových porostech je častým druhem tesařík borový
(Spondylis buprestoides), tesařík Rhagium inquisi-
tor, vzácněji lze nalézt také kozlíčka dazuli (Acanthocinus aedilis), který patří mezi brzké jarní druhy
a upoutá svými dlouhými tykadly, které několikanásobně přesahují délku těla. V silnějších větvích
a kmenech modřínů se vyvíjí larvy tesaříka modřínového (Tetropium gabrieli), který není příliš hojný.
Obr. 1. Tesařík modřínový (Tetropium gabrieli) se vyvíjí
v silnějších větvích modřínů (foto V.Křivan)
Obr. 2. Střevlík zlatolesklý (Carabus auronitens) patří
k běžným lesním druhům (foto V. Křivan)
52 52-53
Jehličnaté stromy hostí rovněž bohaté spektrum
kůrovců, z nichž nejznámějším druhem je lýkožrout
smrkový (Ips typographus), který se běžně vyskytuje ve všech smrkových porostech. Ke kalamitnímu
přemnožení však v této oblasti dochází jen velmi
zřídka a zpravidla na menších plochách. Druhem
způsobujícím někdy významné škody na mladých
výsadbách borovic je nosatcovitý brouk klikoroh
borový (Hylobius abietis). V jehličnatých monokulturách se lze setkat rovněž s některými velkými
zástupci střevlíkovitých brouků z rodu Carabus,
kteří původně obývali buď horské smrčiny nebo žili
v listnatých lesích, ale dokázali se přizpůsobit zcela
odlišným podmínkám hospodářských jehličnatých
lesů. Ve vyšších polohách se tak můžeme setkat
se střevlíkem zlatolesklým (Carabus auronitens)
či střevlíkem hladkým (C. glabratus), ve většině
běžných lesních porostů je nejhojnějším druhem
střevlík zahradní (C. hortensis) a také střevlík fialový (C. violaceus). Všechny tyto druhy i jejich larvy patří mezi dravce a loví zejména menší hmyz,
měkkýše či jiné bezobratlé. Zajímaví jsou také
drobní zástupci čeledi střevlíkovitých z rodu Dromius, kteří se specializují na lov drobného hmyzu
na kmenech a v korunách stromů. V jehličnatých
porostech se setkáme nejčastěji s druhy D. agilis
a D. fenestratus. V podobném prostředí žijí také
některé druhy slunéček a dravé larvy i dospělci
zlatooček, denivek či bělotek patřící mezi síťokřídlý
hmyz. K méně běžným druhům zjištěným v severní
části území patří např. zlatoočka Chrysopa gracilis.
Z motýlů vázaných na jehličnany je zde poměrně
častý lišaj borový (Sphinx pinastri), jednotlivě se
vyskytují také bourovci borový (Dendrolinus pini)
a měsíčitý (Cosmotriche lobulina). Běžné jsou dva
druhy považované za škůdce, a to bekyně mniška
(Lymantria monacha) a sosnokaz borový (Panolis
flammea). Dosud však nebylo pozorováno, že by
dosáhly kalamitního přemnožení.
Velmi zajímavou faunu skrývají drobné fragmenty bučin nebo zbytky suťových lesů s javorem klenem. Mezi typické brouky vázané na staré bukové
porosty patří roháček bukový (Synodendron cylindricum) a roháček kovový (Platycerus caprea). Oba
tyto druhy patří v této oblasti mezi vzácné a lokální. Z tesaříkovitých brouků byl zjištěn vzácný druh
Stictoleptura scutelata, který žije v silných suchých
kmenech stojících buků a dalších listnáčů. Mezi běžnější obyvatele pestřejších smíšeních porostů patří
tesaříci Carilia virginea, Dinoptera collaris, Rhagium
mordax, Grammoptera ruficornis, Strangalia maculata. Pestrá společenstva přírodě blízkých lesů obý-
vá řada druhů střevlíkovitých brouků, z nichž však
mnoho patří v této oblasti k vzácným a lokálním. Ve
smíšených lesích ve vyšších polohách s kamenitým
podkladem žije střevlíček Pterostichus burmeisteri,
v místech s dostatkem mrtvého dřeva zase střevlík nosatý (Cychrus caraboides). Velmi zajímavý
je výskyt střevlíka Carabus problematicus, který
byl zjištěn v severozápadní části území. Je to druh
s nesouvislým rozšířením, který se v jižní polovině
ČR vyskytuje od Třeboňska směrem na východ
přes Českou Kanadu zhruba po hranice s Moravou,
dále na východ je již velmi vzácný a lokální a jeho
nález z okolí Lesné je z faunistického hlediska velmi
významný. V porostech s dostatkem mrtvého dřeva můžeme najít také některé druhy brouků vázané
na plodnice stromových hub. Mezi běžné obyvatele tohoto specifického biotopu patří brouci Triplax
aenea, Dacne bipustulata, Mycetophagus quadripunctatus a řada druhů drabčíkovitých či lesknáčkovitých brouků.
Zachovalejší porosty dubových lesů a dubohabřin nacházející se v jižní části území, které navazují na zachovalejší lesy na Znojemsku (NP Podyjí,
údolí Želetavky, okolí Hostimi a jiné), jsou co do
druhové pestrosti a přítomnosti vzácnějších druhů
hmyzu nejzajímavější. Tyto lesy zřejmě v minulosti
pokrývaly také značnou část Moravskobudějovické pánve a hostily jistě mnoho dnes již vymizelých
druhů. Z první poloviny 20. století pochází z okolí
Moravských Budějovic např. nález velmi vzácného kovaříka Ampedus quadrisignatus, který již na
území ČR téměř vyhynul. Tento druh žije v silných
dutých kmenech listnatých stromů, kde jeho larvy loví vývojová stádia některých vrubounovitých
a roháčovitých brouků. Z historických údajů máme
k dispozici záznamy o výskytu řady dnes již vzácných druhů tesaříků z lesů v okolí Hostimi. Z běžnějších zástupců této skupiny obývajících dubové
Obr. 3. Kovařík Ampedus quadrisignatus patří na
Moravskobudějovicku v vymřelým druhům (foto V. Křivan)
53
11.4.2007 12:32:36
lesy se na příhodných lokalitách dodnes vyskytuje
např. tesařík dubový (Plagionotus arcuatus), tesařík
skladištní (Phymatodes testaceus) nebo kozlíček
Leiopus nebulosus.
Listnaté lesy poskytují příznivé podmínky pro
výskyt širokého spektra nejrůznějších druhů motýlů. Od jarních měsíců zde můžeme pozorovat velké
babočky jako babočka osiková (Nymphalis antiopa),
b. admirál (Vanesa atalanta) a b. jilmová (Nymphalis polychloros). Poměrně běžné jsou také babočky
bílé C (Polygonia. c–album) a síťkovaná (Araschnia
levana), která je nápadná svými dvěmi barevně zcela odlišnými generacemi. Nejtypičtějším motýlem
mnoha typů lesů je okáč pýrový (Pararge aegeria).
Tento nenápadný druh často poletuje na lesních
světlinách a podél cest, kde usedá na křoviny. Na
lesních loukách je rovněž častým druhem perleťovec stříbropásek (Argynnis paphia) a také perleťovec velký (Argynnis aglaja). Zajímavý je ojedinělý
nález jednoho z velkých zástupců okáčů – okáče
voňavkového (Brintesia circae), který obývá světlé
teplejší lesy a lesní okraje, kde žijí jeho housenky
na různých druzích kostřav. Tento nápadný motýl
druhé poloviny léta je hojnější např. v údolí Dyje
v NP Podyjí, na Moravskobudějovicku však patří
mezi velmi vzácné druhy. Na lesních okrajích často
poletuje žluťásek řešetlákový (Gonepteryx rhamni) a nápadný jarní bělásek řeřichový (Anthocharis
cardamines) s oranžově zdobenými předními křídly
samečků. Stejná stanoviště vyhovují také dalšímu
druhu z této čeledi, kterým je bělásek hrachorový
(Leptidea sinapis), a drobnému modráskovi krušinovému (Celastrina agriolus). Listnaté lesy vyhovují
životním potřebám také řadě druhů z dalších čeledí
motýlů. V jarních měsících zde pravidelně prudce
poletuje martináček bukový (Aglia tau) a často se
lze setkat i s jeho příbuzným druhem martináčkem habrovým (Saturnia pavonia). Je doložen také
výskyt mnoha druhů z čeledí lišajovitých, přástevníkovitých, bourovcovitých, bekyňovitých a dalších.
Z několika druhů čeledi hřbetozubcovitých lze jako
vzácnější a významné jmenovat hřbetozubce bukového (Stauropus fagi) a h. mnišího (Odontosia carmelita), kteří se zde vyskytují poměrně pravidelně.
Jako doklad zachovalosti zdejší přírody lze uvést
také fakt, že k trvalým obyvatelů těchto biotopů
patří několik stužkonosek z čeledi můrovitých jako
stužkonoska modrá (Catocala fraxini), s. úzkopásá
(Catocala promissa), s. švestková (Catocala fulminea), s. dubová (C. sponsa) a také další vzácnější
druhy z této čeledi např. Brachionycha nubeculosa,
Asteroscopus sphinx a pod.
Ve vyšších polohách oblasti se v jehličnatých
lesích ozývá koncem léta nápadný hlas kobylky smrkové (Barbitistes constrictus). Ze zástupců síťokřídlých osidlujících lesní prostředí byly zjištěny běžné
druhy zlatooček jako Chrysopa perla či Chrysopa
gracilis. V sušších lesích, zejména na písčitém podkladu, se poměrně řídce vyskytuje mravkolev běžný
(Myrmeleo formicarius), podobné biotopy s plochami obnažené půdy např. kolem lesních cest a na
pasekách obývají také dva zástupci brouků z čeledi
střevlíkovitých – svižník polní (Cicindela campestris) a svižník lesomil (Cicindela sylvicola).
Vodní plochy a mokřady
Vodní plochy a mokřady se vyskytují na území
Moravskobudějovicka v různých typech, celkově
však stav těchto biotopů není příliš dobrý. Většina
rybníků je rybářsky obhospodařována, vodní toky
byly v minulosti povětšinou zregulovány a navazující mokřady a vlhké louky vysušeny plošnými
melioracemi. Příkladem může být např. pramenná
část říčky Rokytky, která teče téměř v celé délce
toku od pramene až po Jaroměřice nad Rokytnou
v regulovaném korytě. Přes tyto negativní jevy jsou mokřadní biotopy zajímavou a poměrně pestrou součástí zdejší převážně zemědělské krajiny.
V málo znečištěných potocích a rybnících by
zjištěn výskyt raka říčního (Astacus astacus) a to
v některých potocích v horní části povodí Rokytné. Čisté rybníky s extenzivním chovem ryb rovněž obývá škeble rybniční (Anodonta cygnea).
Mezi významné obyvatele vodního prostředí patří vodní brouci. Obývají především hustě
zarostlé, mělčí tůně, okraje rybníků či periodické
vody. Tato skupina zatím nebyla v oblasti podrobněji studována, k dispozici je několik údajů z jihozápadní části území a také z navazujících částí
Znojemska.
Mezi největší zástupce vodních brouků patří
potápník vroubený (Dytiscus marginalis), který
se vyskytuje spíše ve větších vodních nádržích.
Stejně jako ostatní druhy této čeledi brouků jsou
jeho larvy i dospělci draví. Na rybníku západně
od Bačkovic byl zjišten vzácnější potápník Hydaticus continentalis, k běžnějším druhům stojatých
vod nalezeným v jihozápadní části území patří
Acilius sulcatus, Graphoderus cinereus, Ilybius
fenestratus, I. ater, Agabus sturmii, Hydroporus
incognitus či Rhantus exsoletus. Z dalších čeledí
vodních brouků byl nalezen plavčík Haliplus flavicollis a vírník Gyrinus marinus.
54 54-55
V tekoucích vodách se můžeme setkat jen
s několika málo druhy potápníků, mezi běžně rozšířené druhy zjištěné např. v Rokytce, jejích přítocích i některých menších průtočných nádržích patří
potápník Platambus maculatus. Z čeledi vírníkovitých byl v Želetavce a Bihance zjištěn vírník Orectochilus villosus.
Různé typy vodního prostředí obývají larvy
mnoha druhů vážek, jejichž dospělce můžeme pak
pozorovat v okolí vodních ploch, kde loví různou
kořist, nejčastěji menší létající hmyz. V tekoucích
vodách žijí larvy motýlic, jejichž dospělce nelze díky
jejich nápadnému modrofialovému zbarvení křídel
přehlédnout. Zjištěny byly oba druhy vyskytující
se v ČR – motýlice lesklá (Calopteryx splendens)
i motýlice obecná (Calopteryx virgo). Z dalších druhů se často v okolí tekoucích vod vyskytuje šidélko brvonohé (Platycnemis pennipes). Stojaté vody
hostí mnoho druhů vážek, šídel i šidélek.
Mezi zástupce běžně zjišťované na Moravskobudějovicku patří např. šídlo modré (Aeschna cyanea), šídlo velké (Aeschna grandis), vážka
černořitná (Orthetrum cancellatum), vážka rudá
(Sympetrum sanguineum), šidélko páskované
(Coenagrion puella), mezi méně hojné druhy patří
lesklice zelenavá (Somatochlora metallica) nebo
šídlatka hnědá (Sympecma fusca).
Vodní rostliny slouží jako potrava mnoha druhům bezobratlých živočichů často úzce vázaných
na jednotlivé druhy či skupiny. Mezi významné
zástupce tzv. fytofágních druhů patří zástupci čeledi
mandelinkovitých (Chrysomelidae), z nichž zejména podčeleď rákosníčků (Donaciinae) je úzce spjata
s životem ve vodním prostředí. Larvy těchto velmi
zajímavých brouků žijí pod vodní hladinou na některých druzích vodních rostlin, dospělce pak můžeme
najít na listech či květech hostitelských druhů. Na
řadě míst lze najít běžnější zástupce rákosníčků
např. Donacia semicuprea žijící na zblochanech,
Donacia bicolora a D. marginata na zevarech, D.
vulgaris na orobincích. Na rybníku Bouzek u Želetavy byl také zjištěn početný výskyt druhu D. simplex,
který patří mezi vzácnější druhy žijící na zevarech.
Pobřežní porosty, mokřady a lužní lesy obývá
velká skupina střevlíkovitých brouků. Na Moravskobudějovicku bylo nalezeno několik zajímavějších
druhů mokřadních střevlíků na rybníku Polepšil
u Zvěrkovic. Zejména nález střevlíka Pterostichus
elongatus lze označit jako velmi překvapivý. Tento velmi vzácný a lokální druh byl na jihozápadní
Moravě nalezen poprvé v 50. letech na Vranovské
přehradě, nověji byl jeho výskyt potvrzen pouze
Obr. 4. Samice potápníka vroubeného (Dytiscus
marginalis) (foto V. Křivan)
Obr. 5. Šidélko brvonohé (Platycnemis pennipes) žije
ve stojatých i pomalu tekoucích vodách (foto V. Křivan)
Obr. 6. Střevlík Pterostichus elongatus je velmi
vzácným druhem rákosin (foto V. Křivan)
55
11.4.2007 12:32:45
Obr. 7. Perleťovec dvánáctitečný (Boloria selene)
obývá vlhké louky (foto V. Křivan)
Obr. 8. Modrásek bahenní (Maculinea nausithous) je
vázán svým vývojem na krvavec toten (foto V. Křivan)
nálezem u Zvěrkovic a početnějšími nálezy na jedné
lokalitě východně od Znojma. Tento teplomilný druh
vázaný na zachovalejší rákosiny a mírně zasolené
mokřady dosahuje na Moravskobudějovicku severozápadní hranice svého areálu. Z dalších vzácnějších druhů byl nalezen střevlíček Chlaenius tristis.
Mezi hojnější druhy vlhkých až velmi vlhkých biotopů patří např. Elaphrus cupreus, Patrobus atrorufus,
Europhilus fuliginosus a některé druhy z rodu Bembidion. V zastíněných biotopech zejména v lužních
porostech podél vodních toků patří mezi nejhojnější
střevlík zrnitý (Carabus granulatus), střevlík Platynus assimilis a Oxypselaphus obscurus.
Motýli vlhkých biotopů jsou zastoupeni např.
perleťovcem dvanáctitečným (Boloria selene),
za jeden z nejvýznamnějších zdejších druhů lze
považovat perleťovce kopřivového (Brenthis ino),
který na loukách v pramenné části Jevišovky přežil
drastické meliorační zásahy v 80. letech minulého
století a v posledním období se zde vyskytuje pravidelně. V minulosti byl také zaznamená výskyt dnes
již vymírajícího druhu okáče stříbrookého (Coenonympha tulia), který žije na rašeliništích a slatinných
loukách na suchopýru. Starší nálezy dokládají také
výskyt hnědáska rozrazilového (Melitaea diamina),
který žije na podobných lokalitách jako předchozí
druh, jeho živnou rostlinou jsou však různé druhy
kozlíků.
Vlhké louky jsou také domovem řady vzácnějších druhů modrásků. Na Moravskobudějovicku se
můžete setkat např. s modráskem bělopásným (Aricia eumedon) vázaným na porosty kakostu, modráskem bahenním (Maculinea nausithous) žijícím
na totenu a modráskem ušlechtilým (Polyommatus
amandus). K již vyhubeným musíme bohužel zařadit modráska očkovaného (Maculinea teleius), který
žil podél Rokytky na severovýchodním okraji Moravských Budějovic a po provedených melioracích v 70.
letech již nebyl pozorován. V posledních letech byl
naopak několikrát zjištěn vzácný ohniváček černočárný (Lycaena dispar), který zde údajně žil začátkem 20. století a do zdejší přírody se tak vrací. Na
vegetaci v okolí vodních ploch a toků se také nachází řada významných druhů. Jednotlivě lze pozorovat
batolce duhového (Apatura iris) a žije zde rovněž
řada lišajů, bekyní, bourovců a hřbetozubců. Mezi
nápadné můry patří zde hojná stužkonoska olšová
(Catocala nupta) a s. vrbová (C. electa), jež je naopak vzácností. Pozoruhodným druhem vlhkých luk
je také kovolesklec kostřavový (Plusia festucae).
Louky, pastviny a suché trávníky
Otevřená stanoviště v podobně různých typů
luk, pastvin, suchých trávníků či mezí patří neodmyslitelně k rázu krajiny pahorkatin kam náleží
i Moravskobudějovicko. Většina těchto biotopů zde
však v minulých letech zanikla vlivem zcelování
pozemků, rozorávání, velkoplošných meliorací nebo
naopak zánikem pastvy a postupným zarůstáním
náletovými dřevinami. Došlo tak k vymizení mnoha
zajímavých druhů bezobratlých živočichů, zejména
hmyzu, a to mnohdy dříve než mohl být jejich výskyt
v této oblasti zdokumentován.
Mezi významné a především nápadné obyvatele otevřených stanovišť patří denní motýli, na nichž
je zároveň možné dokumentovat značný úbytek
druhů. Mezi dnes již zcela jistě vyhynulé patří na
Moravskobudějovicku žluťásek barvoměnný (Colias
myrmidone) žijící na teplých druhově bohatých trávnících a lesních lemech na čilimnících. Tento druh
v posledních desetiletích rychle ustupuje a v sou56 56-57
časné době je v ČR blízko vyhynutí. Jeho poslední nálezy z okolí Moravských Budějovic pocházejí
ještě z poloviny 70. let minulého století. Poslední
doložený nález pochází z roku 1979 z okolí Vícenic. Nápadnou čeledí motýlů, žijících na suchých
stanovištích, jsou vřetenušky, které se prozatím
na Moravskobudějovicku vyskytují v osmi druzích.
Jedním z nejvýznamnějších druhů teplomilných
společenstev je v této oblasti vřetenuška černohrdlá
(Zygaena laeta), která byla opakovaně nalezena na
několika lokalitách v jižní a jihozápadní části území. Tento druh byl poprvé nalezen v roce 1984 a od
90. let je na vhodných lokalitách s živnou rostlinou
pozorován celkem pravidelně.
Většinou se však na Moravskobudějovicku
setkáváme s běžnějšími druhy motýlí fauny obývajícími běžně obhospodařované louky, příkopy
a meze podél cest nebo i zahrady a sady. Na mrkvovitých rostlinách můžeme často i v zahradách najít housenky otakárka fenyklového (Papilio machaon). K jeho rozšíření v poslední době přispělo také
velkoplošné pěstování kmínu, kterým se zabývá
několik zemědělských podniků, a pro dospělé motýly znamená lákavou rostlinu. Dospělci někdy zaletují na okrasné druhy květin do zahrad, ale častěji se
s nimi můžeme setkat v okolí výhřevných a suchých
květnatých luk. Takové prostředí bývá na motýly
bohaté, běžně zde můžeme pozorovat další druhy
motýlů jako např. okáče bojínkového (Melanagria
galathea), okáče lučního (Maniola jurtina), soumračníka metlicového a čárečkovaného (Thymelicus sylvestris a T. lineola).
Na stráních s porostem trnky jednotlivě poletuje otakárek ovocný (Iphiclides podalirius) patřící
mezi zvláště chráněné druhy. Suché stráně jsou
také domovem další skupiny modrásků. Zdaleka
nejběžnější je zde modrásek jehlicový (Polyommatus icarus), ale nalezneme i vzácnější druhy
jako m. štírovníkový (Cupido argiades), m. nejmenší (C. minimus) nebo m. vikvicový (Polyommatus
coridon). Příkopy podél cest a ruderální stanoviště
s výskytem kopřivy dvoudomé osidlují některé druhy baboček jako třeba babočka paví oko (Inachis io)
a b. kopřivová (Aglais urticae).
V jižní části území např. v okolí Zvěrkovic byla
zjištěna řada teplomilných druhů brouků zasahujících sem ze Znojemska. Historických údajů o teplomilné fauně bezobratlých není mnoho, z tesaříků byl
publikován výskyt kozlíčků z rodu Dorcadion z okolí
Hostimi, ve 30. letech minulého století byl zjištěn
v Syrovickém lese chrobák ozbrojený (Odontaeus
armiger).
V posledních letech bylo nalezeno několik zajímavějších druhů teplomilných brouků. Ze střevlíků byl zjištěn např. donedávna velmi vzácný druh
Drypta dentata, který se však zejména v posledních letech rychle šíří ze Znojemska směrem na
severozápad. Ze vzácnějších zástupců střevlíků
byly nalezeny druhy Masoreus weterrhalli, Syntomus pallipes a Calathus cinctus. Z vrubounovitých
brouků z příbuzenstva zlatohlávků se můžeme na
teplomilných lokalitách vzácně setkat s druhem Valgus hemipterus, jehož larvy žijí ve ztrouchnivělém
dřevě různých listnatých stromů a dospělci nav-
Obr. 9. Otakárek ovocný (Iphiclides podalirius) patří
mezi naše největší denní motýly (foto V. Křivan)
Obr. 10. Krasec lesklý (Anthaxia nitidula) žije ve starých
zanedbaných sadech a zahradách (foto V. Křivan)
57
11.4.2007 12:32:54
štěvují žluté a bílé květy především na stepních
a lesostepních lokalitách. Nález druhu v komplexu
suchých pastvin a mezí u Zvěrkovic představuje
patrně severnější výskyt tohoto brouka na jihozápadní Moravě. Staré sady jsou vhodným biotopem
krasce lesklého (Anthaxia nitidula). V okolí Bačkovic by zaznamenán výskyt zlatohlávka Oxythyrea
funesta. Dalším teplomilným druhem je nosatec
Cleonis pigra, který osidluje zejména teplé úhory
a stepní trávníky s obnaženým půdním povrchem,
kde se vyskytují jeho živné rostliny, především
různé druhy bodláků, pcháče nebo hadinec obecný. Na výslunných lokalitách lze nalézt krasce
Coraebus elatus, který žije na různých druzích
mochen. Podobná stanoviště osidluje také majka
Meloe scabriusculus, další z teplomilných druhů
brouků zjištěných v okolí Zvěrkovic. Z tesaříkovitých brouků vyvíjejících se v bylinách byl zjištěn
výskyt kozlíčka Agapanthia intermedia žijícího na
chrastavci rolním a také běžného druhu kozlíčka Agapanthia villosoviridescens, jehož larvy žijí
např. ve stoncích kopřiv.
Pestré luční porosty jsou bohaté rovněž na
některé fytofágní druhy brouků z čeledi nosatcovitých nebo mandelinkovitých, jejich výskytu však
doposud nebyla v tomto území věnována pozornost.
Obr. 11. Rýhonosec Cleonis pigra patří k teplomilným
druhům nosatců (foto V. Křivan)
3.2 Ryby
Rybí fauna Moravskobudějovicka je odvislá od
hydrologických poměrů v této oblasti, která spadá
do úmoří Černého moře. Nacházejí se zde toky
čtvrtého a vyšších řádů. Základním hydrologickým celkem je horní tok Dyje a Svratky. Zatímco
nejsevernější část odvodňuje zde pramenící Brtnice přímo do řeky Jihlavy, ve střední a východní
část tohoto území svádí vody Rokytka, pramenící
u Štěpkova a ústící do Rokytné v Jaroměřicích nad
Rokytnou. Na jihu odvádí vody Jevišovka a na západě Želetavka a její přítok Bihanka, které se vlévají
do řeky Dyje. Prakticky žádná skupina obratlovců
nebyla postižena činností člověka v takové míře
jako ryby, přesněji mihulovci a ryby (Petromyzontes
a Osteichthyes). Přirozeně meandrující toky byly již
od středověku regulovány a jejich koryta byla často
necitlivě kanalizována. Průmyslová revoluce odstartovala proces zhoršování kvality vody, k čemuž
v polovině minulého století přibyly intenzifikační
procesy v zemědělství. Pokud k těmto faktorům
přičteme ještě vybudované migrační bariéry ve
formě jezů, nádrží a rybníků, dostaneme výsledný
obrázek značně fragmentovaných zbytků většiny
rybích populací, které nejsou schopny spolu bez
pomoci člověka komunikovat. Při hodnocení rybí
fauny Moravskobudějovicka je tedy nutné odděleně
hodnotit dva odlišné typy vod – jednak stojaté a jednak tekoucí, tzv. volné vody.
Obr. 12. Bělásek zelný (Pieris brassicae) je jedním
z našich nejběžnějších motýlů (foto V. Křivan)
Obr. 13. Údolí říčky Želetavky patří k přírodovědně
nejzajímavějším lokalitám Moravskobudějovicka. V jejím
toku a přítocích se vyskytuje řada vzácnějších druhů ryb
vázaných na proudící vodu (foto A. Reiter)
58 58-59
zjištěný v severní části území. Tento druh býval
v minulosti široce rozšířený např. v brambořištích,
s nástupem insekticidních přípravků však v mnoha
oblastech zcela vymizel a dnes patří mezi vzácné
lokální druhy
Pole a úhory
Fauna osidlující polní biotopy či úhorová společenstva je do značné míry specifická a její druhové
složení je vždy závislé na intenzitě obhospodařování a spektru pěstovaných plodin. Vyskytují se zde
jednak druhy vázané svým vývojem na kulturní plodiny, z nichž některé tradičně vnímáme jako škůdce, ale také některé druhy vázané na obnaženou
půdu nebo plevelné druhy rostlin doprovázející polní kultury.
Mezi známé druhy hmyzu, jež hostí běžně
pěstované kulturní plodiny, patří např. mandelinka
bramborová (Leptinotarsa decemlineata), blýskáček řepkový (Meligethes aeneus), krytonosci Ceutorhynchus napi, C. obstrictus a další, kohoutek černý (Oulema melanopus) nebo některé druhy dvoukřídlého hmyzu. Takzvaná kulturní step vyhovuje
rovněž řadě druhů denních motýlů, kteří se s oblibou zdržují na kvetoucích plodinách (jetel, vojtěška,
kmín a pod.). Pravidelně se tak můžeme setkávat
s tažnými druhy, k nimž patří babočka bodláková
(Vanesa cardui) a perleťovec malý (Issoria lathonia). Často tyto plochy vyhledávají žluťásci z rodu
Colias, běžný žluťásek čičorečkový (Colias hyale) nebo vzácnější žluťásek jižní (C. alfacariensis)
a čilimníkový (C. crocea). Ke stejné čeledi patří také
tažný bělásek rezedkový (Pontia diplidice), teprve
podle nápadně rychlého letu odlišný od běžných
bělásků jako je bělásek zelný (Pieris brassicae)
a bělásek řepový (Prapae). .
K druhům vyhledávajícím okraje polí a místa
s narušeným půdním povrchem patří některé druhy
střevlíků jako např. Poecilus cupreus, Bembidion
lampros, Pterostichus melanarius, Pseudoophonus
rufipes či Harpalus affinis. Cenným druhem polních
biotopů je střevlík měděný (Carabus cancellatus)
Stojaté vody, především rybníky, jsou pod silným
hospodářským tlakem, protože právě v nich se největší měrou realizuje chov ryb jako odvětví zemědělské výroby. Rybářství, resp. rybníkářství u nás je
postaveno na chovu domestikovaných forem kapra
obecného (Cyprinus carpio). První zmínky o chovu
kapra u nás pocházejí z 11. století. Během staletí
bylo vyšlechtěno více ras kapra lišících se tvarem
těla, vitalitou a náročností na životní podmínky.
Veřejnost však v zásadě rozeznává pouze dva
základní typy podle rozsahu pokrytí těla šupinami,
tedy kapra šupináče a kapra lysce, který může
být podle rozsahu šupin dále dělen na řádkovou,
lysou a hladkou formu. Během staletí byla dokonale
zvládnuta umělá reprodukce kapra, takže se kapr
přirozeně téměř nevytírá.
Především v rybnících se na Moravskobudějovicku vyskytují další kaprovité ryby – lín obecný (Tinca
tinca), tzv. „bílá ryba“ – plotice obecná (Rutilus rutilus), perlín ostrobřichý (Scardinius erytrophthalmus),
cejn velký (Abramis brama) a ouklej obecná (Alburnus alburnus). Doplňkovou roli v obsádkách rybníků
hrají některé druhy dravých ryb. Jsou to především
štika obecná (Esox lucius), candát obecný (Sander
lucioperca, resp. Stizostendion lucioperca) a sumec
velký (Silurus glanis). Okoun říční (Perca fluviatilis)
a jemu příbuzný ježdík obecný (Gymnocephalus
cernuus) jsou častými druhy litorálního pásu rybníků, odkud běžně pronikají také do přilehlých volných
vod. Tzv. meliorační roli v obsádkách rybníků mají tři
nepůvodní druhy – tolstolobec pestrý (Aristichthys
nobilis), tolstolobik bílý (Hypophthalmichthys molitrix) a amur bílý (Ctenopharyngodon idellus). Žádný
z těchto východoasijských druhů se u nás přirozeně
nerozmnožuje. Zcela rozdílným případem je karas
stříbřitý (Carassius auratus). Tento původem asijský
druh nejenže vytlačuje svého příbuzného karasa
obecného (Carassius carassius), který se dosud
udržel na několika lokalitách v povodí Želetavky,
ale je také přímým potravním konkurentem kapra
v rybnících. Zvláštností karasa stříbřitého je schopnost gynogeneze, tedy rozmnožování samic tohoto
druhu se samci jiných kaprovitých ryb. Oba druhy
karasů se od podobného kapra liší na první pohled
tím, že nemají na horním rtu dva páry vousků. Dalším zavlečeným, tedy nepůvodním druhem je střevlička východní (Pseudorasbora parva). Vyskytuje
se především v rybnících, kde je přímým potravním
konkurentem menších kaprovitých ryb a je dokonce považována za příčinu mizení slunky obecné
(Leucaspius delineatus) z našich vod. Zajímavým
faunistickým prvkem je hořavka duhová (Rhodeus
59
11.4.2007 12:33:02
sericeus, resp. Rhodeus amarus). Tento druh je
vázán svým rozmnožováním na vodní mlže rodů
velevrub (Unio sp.) a škeble (Anodonta sp.), kterým
samička kladélkem vpravuje jikry do žaberní dutiny.
Rozmnožování hořavek je doprovázeno složitými
rituály. Ve stojatých i volných vodách se vyskytuje úhoř říční (Anguilla anguilla), který se jako
jediný z ryb Moravskobudějovicka v tomto území
nerozmnožuje, ale v dospělosti táhne ke tření do
Sargasového moře.
Ichtyofaunu tekoucích vod Moravskobudějovicka je třeba hodnotit s přihlédnutím na specifika
zdejších říčních systémů. Proto jsou do hodnocení
zahrnuty také přítoky Želetavky, které již leží mimo
správní obvod úřadu III. stupně Moravské Budějovice, nicméně s vodami tohoto území komunikují.
Podobně jsou do hodnocení řazeny také údaje
z ichtyologických studií prováděných v minulosti
na řece Rokytné, jejímž významným přítokem je
Moravskobudějovická Rokytka.
Pro západní a jižní část Moravskobudějovicka
(Jemnicko) jsou nejdůležitějšími toky Želetavka
a Bihanka. Typickými jsou zde reofilní druhy ryb,
jako je ostroretka stěhovavá (Chondrostoma nasus), ouklejka pruhovaná (Alburnoides bipunctatus), jelec proudník (Leuciscus leuciscus) či střevle
potoční (Phoxinus phoxinus). Tyto vesměs zvláště
chráněné druhy ryb doplňují další, jako hrouzek
obecný (Gobio gobio), mřenka mramorovaná
(Noemacheilus barbatulus, resp. Barbatula barbatula) nebo se vší pravděpodobností také sekavec
podunajský (Cobitis elongatoides), dříve uváděný
pod jménem sekavec písečný (Cobitis taenia). Pro
horní úseky toků je typická potoční forma pstruha
obecného (Salmo trutta m. fario). Pro dolní úseky
parma obecná (Barbus barbus), jelec tloušť (Leuciscus cephalus) a podoustev říční (Vimba vimba).
Navíc z rybníků občas unikají další druhy, případně jsou do těchto toků přímo nasazovány – kapr
obecný, štika obecná, candát obecný, okoun říční,
plotice obecná, perlín ostrobřichý a další.
Na řece Rokytné bylo vypracováno několik
ichtyologických studií, jejichž údaje pro střední
a horní tok můžeme beze zbytku vztáhnout také na
tok Moravskobudějovické Rokytky. Kromě zvláště
chráněných druhů, jako je ouklejka pruhovaná
(Alburnoides bipunctatus), sekavec podunajský
resp. písečný (Cobitis elongatoides resp. taenia)
a střevle potoční (Phoxinus phoxinus), je zde uváděno pestré společenstvo především reofilních, tedy
proudomilných druhů ryb – jelec tloušť (Leuciscus
cephalus), hrouzek obecný (Gobio gobio), ostroretka stěhovavá (Chondrostoma nasus), parma
obecná (Barbus barbus), ouklej obecná (Alburnus
alburnus), podoustev říční (Vimba vimba), hořavka
duhová (Rhodeus sericeus, resp. Rhodeus amarus), plotice obecná (Rutilus rutilus), okoun říční
(Perca fluviatilis) a mřenka mramorovaná (Noemacheilus barbatulus, resp. Barbatula barbatula). Tyto
údaje jsou však již veskrze historické a je nutné říci,
že ku škodě věci aktuální znalosti stavu ichtyofauny
především centrální a východní části Moravskobudějovicka chybí. Recentní údaje jsou tak známy
pouze pro dolní tok Želetavky a Bihanky.
3.3 Obojživelníci
Nejvýraznějším rysem obojživelníků, který
zásadně ovlivňuje charakter jejich rozšíření v krajině, je vazba na vodní prostředí v době rozmnožování. Moravskobudějovicko sice není zrovna typickou rybniční či mokřadní oblastí. Přesto je zde díky
poloze v pramenné části povodí Jevišovky a Rokytné a na horním toku Želetavky vybudováno mnoho
menších rybníků a několik rybničních soustav, což
dává dobrý základ pro osídlení území obojživelníky. V prameništích a přirozených mokřadech se
také nacházejí, a zejména v době před zbudováním
rybníků v těchto místech nepochybně nacházely,
četné malé vodní nádržky, které bývají přirozenými
biotopy obojživelníků a díky nimž je druhové složení
zdejší batrachofauny poměrně pestré. Přes tyto
obecně dobré předpoklady byla výzkumu obojživelníků na Moravskovbudějovicku věnována zejména
v minulosti jen malá pozornost a publikovaných
nálezů je dosud poskromnu. V letech 1997–1999
zde probíhal rozsáhlý faunistický projekt zaměřený
na výzkum obratlovců v povodí Jevišovky a Rokytné, jehož výsledky znalost o zdejších obojživelnících značně rozšířily. Celkem zde bylo zjištěno 10
druhů obojživelníků, výskyt dalších tří druhů lze více
či méně pravděpodobně předpokládat.
Stejně jako v ostatních výše položených částech České republiky jsou i na Moravskobudějovicku nejpočetněji zastoupené a prakticky plošně
rozšířené druhy skokan hnědý (Rana temporaria)
a ropucha obecná (Bufo bufo). Zjištěny byly prakticky ve všech zkoumaných lokalitách vhodných
Obr. 14. Ostroretka stěhovavá (Chondrostoma nasus) patří k vzácnějším původním říčním rybám na
Moravskobudějovicku. Vyskytuje se v dolní části toku Želetavky, např. v okolí Police (foto A. Reiter)
Obr. 15. Skokan hnědý (Rana temporaria) je typickým
druhem obojživelníka, který využívá k rozmnožování jak
rybníky, tak drobné nádrže v lomech a tišiny potoků
(foto V. Křivan)
60 60-61
pro rozmnožování obojživelníků. Výhodou ropuch
oproti ostatním druhům je jejich schopnost přežívat
i v rybnících s množstvím ryb a zároveň bez vyvinuté ponořené a příbřežní vegetace. Podobně jsou
schopné obsazovat i různé zcela umělé nádrže typu
betonových koupališť, zaplavených silážních jam
a podobně, kde se díky poměrně krátké době larválního vývoje alespoň v některých letech dokážou
také rozmnožit. Skokan hnědý zase úspěšně obsazuje i příbřežní mělčiny a tůňky v pomalu tekoucích
potocích a různé drobné nádrže v nivních loukách
(třeba i dlouhodoběji zaplavené vyjeté koleje), které jsou pro ostatní druhy nezajímavé. Dalším velmi častým druhem žáby je rosnička zelená (Hyla
arborea). I ona byla zjištěna v době rozmnožování
ve většině prozkoumaných rybníků a nádrží, pokud
je zde přítomna alespoň nějaká litorální vegetace.
Tento druh je vzhledově velmi nenápadný, takže na
základě běžného pozorování se může zdát vzácný.
Jeho charakteristický silný svolávací hlas v době
rozmnožování ale snadno prozradí přítomnost rosniček a jejich početnost. Silné populace (desítky
volajících samečků) byly v posledních deseti letech
zjištěny např. u Zadního rybníka v Bítovánkách,
u Nového rybníka a rybníků východně od Domamile, u rybníků jižně od obce Láz, u rybníků u Police,
rybníka Dědek u Nových Syrovic a u rybníků pod
Suchou horou u Dešova. Jediným plošně rozšířeným druhem ocasatého obojživelníka je čolek obecný (Triturus vulgaris). Byl také prokázán ve většině
kontrolovaných rybníků a nádrží, ačkoli dříve publikovaných údajů o jeho výskytu v území je jen několik. Početné populace byly zjištěny např. v rybníce
Opička u Domamile, v rybníce západně od Bačkovic, v menších rybníčcích severozápadně od Police
a v rybníčcích pod Suchou horou u Dešova. Především v malých a málo zarybněných (nezarybněných) nádržích bude určitě početný i jinde, zjištění
skutečné početnosti na lokalitě však vyžaduje noční
pozorování a často i odchyt síťkou v příbřežních
porostech. Je proto časově náročné a nebylo uskutečněno ve všech vhodných lokalitách.
Ostatní druhy obojživelníků už jsou v území
méně časté. Z čolků se dále vyskytuje čolek velký
(Triturus cristatus). Ten patří mezi vzácné druhy
i v okolních regionech, na Moravskobudějovicku byl
publikován pouze z okolí Jemnice. Nalezen byl také
v Sedleckém rybníce u Budkova a v rybníčcích pod
Suchou horou u Dešova. Jeho výskyt lze očekávat
i na dalších lokalitách, bohužel většinou nedosahuje
velké početnosti a jeho přítomnost se obtížně prokazuje. Čolek horský (Triturus alpestris) byl zatím
61
11.4.2007 12:33:07
publikován pouze z Meziříčka na severozápadě
území a z přírodní památky „U Lusthausu“ jižně od
Nových Syrovic. Navazuje tak na oblast plošného
výskytu druhu ve vyšších polohách Českomoravské
vysočiny. Nověji byl nalezen ve Výhonském rybníce u Bítovánek, v Sedleckém rybníce u Budkova,
v lesních rybnících severozápadně od Domamile
a u rybníka Dědek u Nových Syrovic. Zjištěn byl
také severozápadně a jihozápadně od Moravských
Budějovic (Myslibořice, Hostim, Rozkoš), takže zřejmě celé území Moravskobudějovicka leží v areálu
jeho výskytu. Populace zde ale pravděpodobně nejsou příliš silné a obývají jen rozsáhlejší lesnaté plochy. V každém případě leží Moravskobudějovicko
na samém okraji území souvisleji osídleného tímto
druhem, v teplejších územích jižně a východně už
druh zjištěn nebyl a chybí v celé oblasti jihomoravských nížin. Kuňka obecná (Bombina bombina) je
dalším druhem žáby, který byl i dříve hlášen z několika lokalit v území. V posledních letech početnost
tohoto druhu silně poklesla a řada dříve udávaných
lokalit není dnes osídlena. Silnější populace kuňky
obecné byly zaznamenány např. na Zadním rybníce
u Bítovánek, v rybnících kolem Domamile a u rybníka Polepšil u Zvěrkovic. Ještě mnohem vzácnějším druhem je v regionu blatnice skvrnitá (Pelobates fuscus). Její výskyt na Moravskobudějovicku
dosud publikován nebyl, udávané jsou jen jednotlivé nálezy ze širšího okolí (Telč, Studenec, Vranov
Obr. 16. Blatnice skvrnitá (Pelobates fuscus) je
vzácnější druh vázaný především na okolí rybníků s menší
intenzitou hospodaření. Zjištěna byla u Domamile, je ale
velmi nenápadná a pravděpodobně obývá i další lokality
(foto A. Reiter)
nad Dyjí). Nově se ji podařilo prokázat v rybníce
Nový u Domamile a v menším rybníčku východně
od této obce. Blatnice je ovšem velmi nenápadná
a její cílené mapování vyžaduje noční kontroly lokalit a značné úsilí. Pravděpodobně se vyskytuje i na
dalších místech, zejména kolem rybníků v nelesní
krajině. Zcela jinou životní strategii má ropucha
zelená (Bufo viridis). Také tento druh byl z území publikován jen ojediněle z Jemnice. Nově bylo
jeho rozmnožování zjištěno v Bohušickém rybníce
u Bohušic a v lomu mezi Policí a Kostníky. Obsazuje především čerstvé, nezarostlé nádrže, například
zatopené těžební jámy, koupaliště nebo i dočasné
louže na polích. Mimo období rozmnožování bývá
podobně jako ropucha obecná často pozorována
uvnitř obcí při lovu pod pouličními lampami. Tento
druh je považován za teplomilný. Zatímco v jihomoravských nížinách je rozšířen prakticky souvisle, ve
vyšších partiích vysočiny je znám jen z ojedinělých
lokalit. I u ropuchy zelené můžeme očekávat nové
nálezy, především v obcích v nezalesněné jižní části území. Dalším teplomilným druhem, který do území okrajově zasahuje z oblasti početného výskytu
ve středním Podyjí, je skokan štíhlý (Rana dalmatina). Jeho výskyt na Moravskobudějovicku nebyl
dosud uváděn. Přesto se zdá, že alespoň na jižním
okraji území je relativně běžný. Rozmnožování bylo
zjištěno v rybníce západně od Bačkovic, v malých
rybníčcích severozápadně od Police a v lomu mezi
Policí a Kostníky. Na poměrně hojný výskyt v okolí
Vranovské přehrady navazují lokality v lesích jihovýchodně od Dešova. Pozorován byl také u rybníka Polepšil nedaleko Zvěrkovic. Skokan ostronosý
(Rana arvalis) také nebyl dosud v území udáván
a nepodařilo se jej doložit ani výzkumem v posledním desetiletí. Těsně západně ovšem leží okrajové
lokality jihočeské populace (Olší u Telče, Krasonice, Zvůle), druh byl zjištěn také o něco východněji
(Lipník, Myslibořice, Hostim) a izolované populace
jsou registrovány i v jižně ležícím středním Podyjí (Korolupy, Podhradí nad Dyjí, Vranov nad Dyjí).
Proto je dosti pravděpodobné, že podobné dosud
přehlížené izolované populace mohou existovat
i v okolí lesních rybníků např. v pramenné oblasti
Jevišovky.
Skupina tzv. „zelených“ skokanů se kolem rybníků na Moravskobudějovicku vyskytuje poměrně
hojně. Poněkud problematické ovšem je říci, o které
konkrétní druhy se jedná. V České republice se totiž
vyskytují dva samostatné druhy z tohoto druhového
komplexu a dále populace jejich hybridů (kříženců),
které byly původně popsány jako samostatný druh
62 62-63
a jsou i dlouhodobě schopny existovat bez přítomnosti „rodičovských“ druhů. Tyto populace se pojmenovávají jako „klepton“, neboť ze současného pohledu nevyhovují definici biologického druhu. Zůstalo
jim jejich původní jméno skokan zelený (Rana kl.
esculenta) pozměněné jen vsunutým označením
„kleptona“. Právě skokan zelený obsazuje zřejmě
většinu lokalit známých v regionu (stejně jako v celé
ČR). Publikován byl z Domamile a Jemnice, zjištěn
byl také na rybnících u Lázu, Dešova a Bačkovic.
Prvním z „rodičovských“ druhů je skokan krátkonohý (Rana lessonae). Právě tento druh je podle současných znalostí poměrně běžně rozšířen na Českomoravské vysočině. Publikován byl jeho výskyt
z Jemnice, Domamile a také z řady blízkých lokalit
ležících na Jihlavsku. Nově zjištěn byl také v menším rybníce jihozápadně od obce Láz a v rybníčcích
pod Suchou horou u Dešova. Příslušnost řady dalších nalezených populací nebyla druhově zařazena, protože determinace těchto skokanů běžnými
metodami (vizuální pozorování a poslech svolávacích hlasů) není přesná a zejména při pozorování
jednotlivých či dokonce nedospělých exemplářů je
takřka nemožná. Blíže neidentifikované populace
byly zjištěny např. v lomu v Babicích, ve Skřípovém
rybníce u Cidliny, v rybníčku v bažantnici u Lesonic, v rybníce Opička u Domamile, v údolí Želetavky
u Kostníků a na několika lokalitách kolem Dešova.
Posledním druhem ze „zelené“ skupiny skokanů je
skokan skřehotavý (Rana ridibunda). Těžiště jeho
výskytu v blízkosti Moravskobudějovicka je v Jihomoravských nížinách, kde obývá především lokality
v nivách řek (včetně dolního toku Jevišovky) a živinami bohaté rybníky. Z území dosud nebyl uváděn
a ani průzkumy z posledních let jeho přítomnost jednoznačně neprokázaly. Některé lokality ve středním
Podyjí jsou ovšem velmi blízko jeho hranice (Zálesí,
Lančov). V poslední době se také diskutuje o možnosti šíření tohoto druhu kolem vodních toků či jeho
zavlékání s násadami ryb při hospodářském využití
rybníků, výskyt v území tedy nelze vyloučit.
Posledním druhem stojícím ekologicky dosti
stranou od ostatních obojživelníků je mlok skvrnitý
(Salamandra salamandra). Ani tento druh z Moravskobudějovicka nebyl publikován, známé jsou
ovšem bohaté populace ve středním Podyjí včetně okolí Vranovské přehrady. Nepočetné populace
byly zjištěny na středním toku Jevišovky (Jevišovice, Bojanovice, Hluboké Mašůvky), publikován
byl jeho výskyt i v pramenné a střední části povodí
Jihlavy a dále na severovýchod už téměř souvisle.
Ojedinělá lokalita je uváděna z Myslibořic. Zvláště
poslední uvedený nález naznačuje možnost okrajového výskytu mloka i na Moravskobudějovicku.
Nepokládáme to ovšem za pravděpodobné, vzhledem k tomu, že mlok obývá především břehy potoků v málo narušených listnatých lesích, nejčastěji
s členitým terénem a výskytem sutí nabízejících
úkrytové možnosti.
Většina druhů obojživelníků patří mezi zvláště
chráněné živočichy. Jejich ochrana by tedy měla být
samozřejmostí, vyhledávání a monitoring významných lokalit rozmnožování pak důležitým prostředkem k dosažení vhodných forem ochrany. Metodické možnosti aktivní ochrany a podpory výskytu
obojživelníků byly už u nás shrnuty a zveřejněny. Stejně jako v případě mnoha dalších skupin organismů
je i v případě obojživelníků hlavní důsledná ochrana
biotopů využívaných k rozmnožování. Zvláště cenné jsou především menší nádrže s množstvím příbřežní a ponořené vegetace. Naštěstí v současnosti
už prakticky nedochází k přímé likvidaci (zavážení)
drobných vodních nádrží v rámci skladování odpadů či při tzv. rekultivaci ploch. Pro vzácnější druhy
obojživelníků, především pak pro čolky, je velmi
důležitá existence nádrží s minimální rybí obsádkou nebo nejlépe úplně bez ryb. Ryby jednak přímo
požírají obojživelníky, zejména jejich mladší vývojová stádia, jednak jsou také významnými potravními
konkurenty larev. V současné době je nádrží bez
ryb velmi málo a dlouhodoběji se udržují jen tam,
kde voda sezónně vysychá nebo kde nasazování
a přežívání ryb brání jiné využití nádrží (např. ve
funkčních lomech). Proto může být velmi cenné ve
vhodných místech drobné nádrže neumožňující
přežívání ryb budovat. U obojživelníků ovšem má
v některých případech smysl i aktivní ochrana jedinců, např. při migracích do lokalit rozmnožování přes
frekventované silnice.
3.4. Plazi
Větší část druhů plazů obývajících Českou
republiku je vázána na teplé oblasti. Není proto nijak
překvapující, že Moravskobudějovicko není z pohledu výskytu plazů příliš bohatým územím. Celkem
zde byly zjištěny pouhé čtyři druhy plazů, další čtyři
se ovšem vyskytují v těsném sousedství území a je
pravděpodobné, že areál alespoň některých z nich
sem zasahuje. Stejně jako na většině území České
republiky jsou i zde běžné ještěrka obecná (Lacerta agilis), slepýš křehký (Anguis fragilis) a užovka
obojková (Natrix natrix). Každý z těchto druhů má
dosti odlišné ekologické nároky.
63
11.4.2007 12:33:10
Ještěrka obecná obývá v tomto území především nelesní a výslunná stanoviště, jako jsou zbytky pastvin, meze, lomy, jižně exponované okraje
lesů a cest a podobně. Uváděny jsou lokality u obcí
Jackov, Jemnice, Zvěrkovice. Pozorována byla také
v Bačkovicích (na návsi a mezích západně obce),
u silnice mezi Policí a Radoticemi a na rozcestí lesních cest na Suché hoře u Dešova. V rámci síťového mapování ČR byla zjištěna ve všech čtvercích
zasahujících do území a všude okolo. Typickým
biotopem slepýše křehkého jsou světlé lesy a jejich
okraje, vyskytuje se však i na loukách, křovinatých
stráních, okrajích polí a dalších místech. Z Moravskobudějovicka je uváděn od Červeného rybníka
severně od Jemnice a z někdejšího areálu Svazarmu přímo v Moravských Budějovicích, nalezen
byl také mezi rybníčky u Police a v údolí Želetavky v katastru Dešova. Těchto několik náhodných
nálezů jistě nevystihuje jeho rozšíření v území,
které bude nepochybně mnohem plošnější. V rámci
síťového mapování ČR byl zjištěn ve všech čtvercích zasahujících do území a všude okolo. Užovka
obojková je výskytem vázána především na lokality
s potravní nabídkou obojživelníků. Najdeme ji tedy
převážně okolo vodních nádrží a toků. Její výskyt
byl též zaznamenán ve všech mapovacích čtver-
cích pokrývajících území a jeho okolí, konkrétní
nálezy jsou uváděny ze Šašovic, Zvěrkovic a Bohušic, pozorována byla také v údolí Želetavky u Kostníků a obývá pravděpodobně okolí většiny rybníků
v území.
Podstatně vzácnější je na Moravskobudějovicku další druh hada – užovka hladká (Coronella
austriaca). Její výskyt byl zaznamenán u Brázdova
mlýna nedaleko Meziříčka, u Jemnice a Domamile. Běžnější je v jižním sousedství území, kde byla
zjištěna v okolí Lubnice, Vysočan, Oslnovic, Bítova,
Ctidružic a dále na jihovýchod už prakticky souvisle. Jistě tedy žije i na dalších lokalitách, především
v jižní části území, ale jako většina hadů i ona vytváří často málo početné a skrytě žijící populace. Obývá nejčastěji svažité, výhřevné (jižně exponované)
lokality. Mohou to být křovinaté stráně a okraje lesů,
zářezy lesních cest, zahrady nebo i okraje lomů,
pískoven a hliníků. Hlavní složkou potravy bývají jiní
plazi (ještěrky, slepýši), takže očekávat ji lze především na místech početně osídlených těmito druhy.
Vzhledově podobná užovce hladké je zmije
obecná (Vipera berus). Oproti předchozímu druhu
je však vázána spíše na lesní lokality v chladných
údolích, často také na okraje mokřadů a vlhkých luk.
V těchto biotopech sice bývá pozorována při vyhřívání
Obr. 17. Ještěrka obecná (Lacerta agilis) patří k hojným druhům plazů i v chladnějších oblastech, jako je
Moravskobudějovicko (foto V. Křivan)
64 64-65
na osluněných místech, vysloveně teplé lokality však
pro její výskyt typické nejsou. Tam se často vyskytuje
užovka hladká a nezkušenými pozorovateli pouze
bývá za zmiji vydávána. Moravskobudějovicko
leží na okraji oblasti souvislejšího výskytu zmije
na Českomoravské vrchovině. Směrem na jih
a východ jsou registrovány už pouze ojedinělé
izolované lokality, naproti tomu na Jihlavsku je zmije
poměrně běžná. Konkrétní údaj o výskytu zmije
na Moravskobudějovicku překvapivě dosud nebyl
publikován, uváděny jsou jen nálezy z těsného
sousedství (Čáslavice, Ořechov). Pravděpodobný
je tedy především výskyt v severním cípu území
v okolí Bítovánek a Lesné, nadějné jsou také lokality
v lesích v pramenné oblasti Rokytky západně od
Martínkova či Jevišovky východně od Budkova. Na
těchto místech byla zmije hledána i v posledních
letech, bohužel neúspěšně. Vzhledem k malé
hustotě zmijích populací v lokalitách na okraji areálu
je však jejich vyhledávání poměrně málo efektivní
a mohou i dlouhodobě unikat pozornosti. Prakticky
totéž co o zmiji lze říct o dalším podhorském druhu
plaza – ještěrce živorodé (Lacerta vivipara). Rozdíl
je snad jen v tom, že její známý areál je posunut ještě
o něco dále západně a severně od hranic území,
nejbližší publikovanou lokalitou jsou Vystrčenovice
nedaleko Nové Říše. Ani jednotlivé nálezy pak,
na rozdíl od zmije, nejsou uváděny jihovýchodně
od známé hranice areálu. Výskyt tohoto druhu na
Moravskobudějovicku je tedy málo pravděpodobný.
Podobně jako výše uvedené druhy podhorské
dosahují k samým hranicím území z jihovýchodu
dva druhy teplomilné. Je to ještěrka zelená (Lacerta
viridis) a užovka podplamatá (Natrix tessellata). Oba
tyto druhy jsou poměrně běžné ve středním Podyjí
a lokality s pravidelným výskytem jsou známy až po
severní a západní břehy Vranovské přehrady. Užovka podplamatá byla dokonce chycena i v údolí Želetavky u Zblovic. A právě levý břeh údolí Želetavky
mezi Zblovicemi a Lubnicí a skalnaté lokality na jeho
hranách (jako např. přírodní rezervace Suché skály) jsou místem možného okrajového výskytu obou
zmíněných druhů v území. Přes cílenou snahu se je
zde ale dosud nepodařilo potvrdit. Oba tyto druhy
se vyskytují také na několika lokalitách kolem středního toku Jevišovky a dolního toku Rokytné. Pronikání do území kolem těchto řek je ale vzhledem
k jejich biotopovým nárokům nepravděpodobné.
Ochrana plazů je problematikou dost složitou.
Opět je na místě především snaha o zachování
stavu lokalit, kde byly jednotlivé druhy zjištěny ve
větších a stabilních populacích. Pro všechny druhy
jsou na lokalitách kromě potravy významné především vhodné úkryty. Mohou to být štěrbiny v hromadách kamení, v sutích či starých zídkách, nebo také
tlející hromady materiálu (třeba i velký kompost), tlející kusy dřeva a pařezy. Zvláštní význam pak mají
takové úkryty, které v zimě nepromrzají a kde plazi
mohou zimovat. Ztráta tradičního zimoviště může
mít vážné důsledky pro celou populaci plazů, kte-
Obr. 18. Užovka hladká (Coronella austriaca) patří na
Moravskobudějovicku k vzácnějším druhům plazů. Obývá
především výhřevné křovinaté stráně, najít ji ale můžeme
i na lesních okrajích (foto A. Reiter)
Obr. 19. Ještěrka zelená (Lacerta viridis) - teplomilný
druh, který dosud nebyl na území prokázán, jeho výskyt
v jižní části není vyloučen (foto H. Houzarová)
65
11.4.2007 12:33:15
ří často zimují hromadně a vhodných úkrytů nemají
v člověkem využívané krajině mnoho na výběr. Proto
je na místě zamýšlet se při úpravách terénu v místech, kde se některý druh hojněji vyskytuje, zda nebudou možné úkryty plazů narušeny. Ochrana populací
je účinná pouze tehdy, když jsou známa jejich výskytiště. Jak bylo několikrát zmíněno, je vyhledávání
lokalit plazů v krajině málo efektivní a na Moravskobudějovicku jsou zatím znalosti o jejich rozšíření skutečně nedostatečné. Proto jsou cenné jakékoli údaje
o výskytu především vzácnějších druhů plazů. Tyto
údaje je možné předat pracovníkům odboru životního
prostředí městského úřadu, nebo např. odborníkům
zajišťujícím dokumentaci území v muzeích v Třebíči,
Jihlavě či Znojmě. Kvůli obtížím spojeným s určováním jednotlivých druhů je vítána dokumentace nálezů,
např. fotografie, nalezené svlečky hadů, zmražené
nebo konzervované mrtvolky nalezených uhynulých
jedinců. Na druhou stranu není vhodné plazy chytat a přenášet je z jejich prostředí, protože všechny
druhy jsou u nás zvláště chráněné a zasahování do jejich přirozeného vývoje je zákonem zakázáno.
3.5. Ptáci
Schopnost letu, pestré barvy peří a melodický
zpěv jsou vlastnosti ptáků, které lidem učarovaly
již odedávna a daly jim mezi ostatními skupinami
obratlovců výsadní postavení. Zvláštností ptačí
fauny oproti jiným skupinám obratlovců je její velká
mobilita, která jim umožňuje překonávat v relativně
krátkém čase velké vzdálenosti. Ptáci se tak mohou
vyskytnout i na místech, které jsou vzhledem k jejich
nárokům na prostředí více než překvapivé. Praktickým dopadem schopnosti relativně dalekých přesunů
je každoroční migrace značné části ptačích druhů za
příznivějšími podmínkami na zimoviště a zpět. Stěhování „do teplých krajin“ tak působí značné změny
v druhovém složení i početnosti našeho ptactva.
Dlouhodobé změny ve struktuře druhového
složení ptactva se stejně jako u ostatních skupin
obratlovců odvíjejí od změn v podmínkách prostředí,
které provádí člověk. Řada druhů tak výrazně snižuje svoji početnost, jiné méně početné druhy z krajiny
mizí úplně, případně se stávají vzácnými zatoulanci.
Pouze několik málo druhů ptáků dokázalo zareagovat na změny krajiny takovým způsobem, že zvyšují
svoji početnost. Příkladem mohou být krkavec velký
(Corvus corax), straka obecná (Pica pica) či moták
lužní (Circus pygargus). Ani nárůst populací těchto
druhů však nemůže nahradit celkový úbytek především drobného ptactva v krajině.
Území Moravskobudějovicka se rozkládá
v Jevišovické pahorkatině, která tvoří přechod mezi
vlastní Českomoravskou vysočinou a jihozápadní částí Dyjskosvrateckého úvalu (Znojemskem).
Proto můžeme v avifauně tohoto území zastihnout
druhy typické pro obě oblasti. Znalosti o avifauně
Moravskobudějovicka jsou poměrně kusé a to především díky absenci studie, která by se zabývala
ptactvem tohoto území jako celku. Proto není ptactvo Moravskobudějovicka prozkoumáno takovou
měrou, jako je tomu například na Náměšťských
rybnících či na Znojemsku.
Řád potáplic (Gaviiformes) je v ptactvu
České republiky zastoupen čtyřmi druhy, které
u nás nehnízdí a pouze relativně vzácně na podzim a na jaře protahují. Občas jsou tito jedinci
zastiženi také na Moravskobudějovicku, což je
případ mladého samce potáplice severní (Gavia
arctica) střeleného v roce1939 u Hostimi. Na stejné lokalitě byla v roce 1993 zastižena potáplice
malá (Gavia stellata), která zde přistála na střeše skleníku. Oba větší a vzácnější druhy potáplic
– potáplice lední (Gavia immer) a potáplice žlutozobá (Gavia adamsii) se vší pravděpodobností
protahují jižním okrajem Českomoravské vysočiny také, údaje o jejich výskytu však chybí.
Potápky (Podicipediformes) jsou řádem ptáků přizpůsobených životu ve vodním prostředí. Nejmenším a také nejpočetnějším druhem
je potápka malá (Tachybaptus ruficollis), která
hnízdí téměř na všech vodních plochách, které
jsou alespoň částečně zarostlé vodní vegetací.
Její přítomnost na lokalitě nejčastěji prozradí její
hlasité volání, přepisované jako „bibibibibi“. Je
tažná, nicméně malé množství potápek malých
u nás vzácně na tekoucích vodách zimuje. Druhým
nejhojnějším a zřejmě nejznámějším zástupcem
čeledi je potápka roháč (Podiceps cristatus). Charakteristickým znakem tohoto druhu je nápadný tok
v jarních měsících. Tento tažný druh se vyskytuje
a také hnízdí na všech větších a hlubších rybnících oblasti. Hnízdění bylo prokázáno například
na následujících rybnících – Štěpánský u Lesonic,
Vidlák u Jakubova, Nový u Háje u Moravských
Budějovic, Polepšil u Zvěrkovic, Červený rybník
u Jemnice.
Potápka černokrká (Podiceps nigricollis) je druhem, který byl do druhé poloviny minulého století
relativně hojný a na Náměšťských a Pohořelických
rybnících existovaly jedny z největších kolonií ve
Střední Evropě. Poté došlo k velmi silnému úbytku
jejich populací. Názornou ilustrací této situace je
66 66-67
bílý (Pelecanus onocrotalus). Konkrétní záznamy
z Moravskobudějovicka chybí, nicméně výskyt
tohoto druhu není vyloučen vzhledem k pozorováním v bližším okolí. V roce 1988 byl pozorován
jeden pták u Měšína na okrese Jihlava a v roce
2003 mladý pták u Jaroslavic na okrese Znojmo.
Druhým zástupcem veslonohých je kormorán velký
(Phalacrocorax carbo). V souladu s celoevropským
zvyšováním počtů tohoto druhu se začali tito ptáci
objevovat na průtahu či během zimy podle potravní
nabídky a ledové pokrývky na nádržích a volných
vodách. Jedno z prvních pozorování na Moravskobudějovicku spadá do podzimního průtahu v roce
1984, kdy byly zjištěni 3 ptáci na rybníce Polepšil
u Zvěrkovic. Toto datum koresponduje také s vznikem první hnízdní kolonie na Střední zdrži Vodního
díla Nové Mlýny v roce 1982. V současné době je
tento výborný lovec ryb především na tahu a v průběhu zimy relativně běžným druhem a místně může
působit citelné hospodářské škody.
Podobně jako u veslonohých, je s vodním
prostředím spjat další ptačí řád – brodiví (Ciconiiformes), což jsou většinou velcí ptáci s dlouhýma
nohama, dlouhým krkem a dlouhým štíhlým zobákem. Živí se živočišnou potravou a jsou až na jedinou výjimku tažní. Největším druhem této skupiny
je čáp bílý (Ciconia ciconia). Až do první čtvrtiny
minulého století byl jeho výskyt na Moravě omezen především na Dolnomoravský úval. Teprve ve
20. až 30. letech se čápi začali šířit do středních
poloh. První hnízdění na Moravskobudějovicku
bylo zaznamenáno v Jemnici v roce 1936. Do té
doby čápi bílí tímto územím pouze protahovali.
V roce 1957 byla již obsazena čtyři hnízda v Jemnici, Rácovicích, Litohoři a Želetavě, v roce 2006
to bylo již 9 hnízd – Domamil, Jemnice, Lesonice,
Litohoř, Moravské Budějovice, Nové Syrovice,
Oponešice, Pálovice a Želetava. Čápi bílí na jihozápadní Moravě táhnou tzv. východní cestou přes
Bospor a Malou Asii do jižní Afriky. Přílet na zimoviště vrcholí v prosinci a v únoru se již čápi začínají
vracet zpět.
Druhým druhem čápa, který se v České republice vyskytuje, je čáp černý (Ciconia nigra). Je
jedním z mála ptačích druhů, jehož početnost ve
druhé půli minulého století výrazně stoupla. Zajímavostí u tohoto druhu je skutečnost, že oblast
Moravskobudějovicka byla jedním z center šíření
nejen v rámci Českomoravské vysočiny, ale celé
České republiky. Dospělý čáp byl střelen již v roce
1940 u obce Pavlice. V polesí Hostim, které v té
době patřilo do okresu Moravské Budějovice, byli
vývoj na Novém rybníku u Moravských Budějovic.
Zatímco v roce 1963 zde bylo zjištěno 20 párů této
elegantní potápky, v současné době to jsou pouze jednotlivé páry. Další lokalitou s prokázaným
hnízděním je rybník Polepšil u Zvěrkovic, kde bylo
hnízdění potvrzeno v letech 1985 a 1987.
Nejbližší známá hnízdiště potápky rudokrké
(Podiceps grisegena) jsou na Náměšťských rybnících. Tento druh je z našich hnízdících potápek
nejvzácnější, odhad pro celou Českou republiku
v roce 2003 byl do tří párů. K rozmnožování si vybírá hustě zarostlé nádrže, což s její nízkou početností může vést k tomu, že snadno ujde pozornosti. Zřídka, nicméně pravidelně se však objevuje na
průtahu. V okolí Moravskobudějovicka byl jeden
pták zastižen v roce 1989 na jarním průtahu u Ctidružic, pár na podzimním průtahu u Slatiny v roce
1999. Čtvrtým druhem potápek, které se u nás
vyskytují, je velmi vzácná potápka žlutorohá (Podiceps auritus). Tento druh hnízdí v severní Evropě
a u nás se objevuje pouze vzácně za průtahu. Nejbližší pozorování bylo v roce 1996 u Ptáčova.
Typickou skupinou ptáků vázanou na prostředí vod je čeleď veslonohých (Pelecaniformes).
Jak už český název napovídá, charakteristickým
znakem těchto ptáků je rozšíření plovací blány až
na čtvrtý prst nohy a tím výrazně zvětšuje její plochu. Největším zástupcem veslonohých je pelikán
Obr. 20. Čáp bílý (Ciconia ciconia) (foto V. Křivan)
67
11.4.2007 12:33:18
čápi černí pozorováni již v letech 1942–1944,
hnízdění však bylo prokázáno teprve v roce 1952.
Navíc neúspěšné hnízdění proběhlo u obce Zálesí.
Toto hnízdění bylo netypické tím, že hnízdo bylo
umístěno na skále nad Vranovskou přehradou.
V současné době jsou čápi černí pozorováni ve
všech velkých lesních komplexech Moravskobudějovicka.
Nejpočetnější čeledí brodivých jsou volavkovití
(Ardeideae). Jejich charakteristickým znakem je
za letu stočený krk, na rozdíl od čápů, kteří létají s krkem napřímeným. Nejznámějším a největším zástupcem této čeledi je volavka popelavá
(Ardea cinerea). Jako jediný zástupce brodivých
u nás běžně zimuje. Hnízdní výskyt na Moravskobudějovicku však zdokumentován není. Ptáci,
kteří se v hnízdním období vyskytují na Moravskobudějovicku, jsou s největší pravděpodobností
nehnízdící jedinci. Nejbližší známá hnízdiště jsou
na Náměšťských rybnících. Volavka bílá (Egretta
alba) je naše druhá největší volavka. Její výskyt
v hnízdní době byl zaznamenán pouze jednou
v roce 2004 u Moravských Budějovic. V mimohnízdním období byli 3 jedinci tohoto druhu pozorováni v říjnu 2006 u Lesonic. Častější pozorování
tohoto druhu jsou situována spíše na Znojemsko,
případně Náměšťské rybníky. Velmi skrytě žijícím
druhem volavky je volavka červená (Ardea purpurea). Žije v rozsáhlých litorálních rákosinách rybníků. Z území Moravskobudějovicka tento druh není
doložen, její nejbližší lokality jsou na Náměšťských
rybnících a na Znojemsku. Výskyt volavky červené na Moravskobudějovicku na průtahu však není
vyloučen. Naší nejkrásnější volavkou je kvakoš
noční (Nycticorax nycticorax). Hnízdění na území
Moravskobudějovicka není známo, zastižení souvisí s potulkami či přelety, např. pozorování jednoho
jedince v roce 2005 u Zvěrkovic. Nejbližší hnízdní
kolonie se nachází na Jaroslavických rybnících na
Znojemsku.
Bukač velký (Botaurus stellaris) je druhem rozsáhlejších, ale fragmentovaných litorálních rákosin.
Tento druh dal svými daleko slyšitelnými hlasovými
projevy při toku podnět k vzniku pověstí o hejkalovi. Vzhledem ke zmenšování rozloh rákosin na březích rybníků klesá i počet lokalit s výskytem tohoto
druhu. V současné době se na Moravskobudějovicku nevyskytuje a ani historické záznamy o jeho
výskytu nehovoří. Nejbližšími lokalitami jeho výskytu jsou Náměšťské rybníky a Znojemsko. Nejmenší
volavkou je bukáček malý (Ixobrychus minutus). Je
zároveň jediným zástupcem brodivých, u něhož je
vyvinuta pohlavní dvojtvárnost. Zatímco samec má
hřbet černý, samice jej má hnědý. Podobně jako
předchozí druh, je i bukáček postižen zmenšováním rozloh příbřežních rákosin. Četnější výskyt je
zaznamenán na Náměšťských rybnících na Polensku a na Znojemsku. Z území Moravskobudějovicka je jediný záznam dvou samců od Moravských
Budějovic v roce 2003. Velmi neobvyklým zástupcem brodivých je kolpík bílý (Platalea leucorodia).
Záznamy přímo z Moravskobudějovicka chybí,
pozorování dospělého ptáka roku 1989 u Ctidružic
zřejmě souvisí s hnízděním v letech 1984–1988 na
Střední zdrži Vodního díla Nové Mlýny.
Vrubozobí (Anseriformes) jsou řádem středně
velkých až velmi velkých ptáků, kteří jako předchozí
dva řády mají výraznou afinitu k vodnímu prostředí.
Charakteristickým znakem vrubozobých je současné pelichání všech letek v křídlech v létě a tím i po
určitou dobu ztráta letuschopnosti. Některé druhy
se stahují na tzv. pelichaniště, což jsou lokality
s dostatkem rostlinného krytu a potravy, kde setrvávají po dobu, než jim dorostou nové letky. Dalším
typickým znakem je výrazná pohlavní dvojtvárnost
(dimorfismus) především v období rozmnožování.
Největším zástupcem vrubozobých je labuť
velká (Cygnus olor). Tento velice nápadný druh
byl v první půli minulého století velmi vzácný. Zlom
nastal v 60. až 80. letech, kdy došlo k expanzivnímu
šíření. Odhady nejvyšších stavů v letech 1985–1989
hovoří o 440–500 párů v České republice, v následujících dekádách došlo k mírnému poklesu těchto
počtů. Na Moravskobudějovicku hnízdí labutě velké na více místech, např. Jemnice, Nové Syrovice,
Zvěrkovice, Lažínky, Moravské Budějovice, Jakubov, Lesonice a Želetava. Dalším velkým druhem
řádu je husa velká (Anser anser). Je jediným druhem husy, který u nás hnízdí. Na Moravskobudějovicku však hnízdění prokázáno nebylo. Nejbližšími
hnízdišti tak zůstávají Náměšťské rybníky a několik lokalit na Znojemsku. Častější je zastižení hus
na přeletech hejn mezi jihomoravskými lokalitami
a Třeboňskem. Jejich intenzita má do značné míry
souvislost s vývojem počasí a také s mysliveckými
aktivitami v daných oblastech. Časté přelety hejn
jsou pozorovány např. v okolí Zvěrkovic a Želetavy.
V zimním období přilétají na naše území další druhy
hus. Jsou to následující druhy – husa polní (Anser
fabalis), husa běločelá (Anser albifrons), vzácnější
husa krátkozobá (Anser brachyrhynchos) a husa
malá (Anser erythropus). Jejich rozlišení je za letu
velice obtížné, nejjistější je determinace podle hlasových projevů.
68 68-69
Nejběžnějším druhem vrubozobých ptáků
je kachna divoká (Anas platyrhynchos). Je to
dáno jednak její velkou ekologickou plasticitou
jakou čelí změnám prostředí, jednak také poněkud sporným mysliveckým vypouštěním uměle
odchovaných kachen na rybnících. Problém není
jen v genetické degradaci vypouštěných kachen
odchovávaných malým množstvím rodičovských
párů a v horších případech navíc s přikřížením
domestikovaných kachen za účelem zvýšení tělesné hmotnosti. Mnohem větší dopad má
vypuštění většího množství těchto všežravých
ptáků na lokality, které jsou již obsazeny ostatními
druhy, včetně divokých kachen, v množství, které
dovolují potravní zdroje těchto lokalit. Vypouštěné
kachny spotřebovávají nemalou část potravních
zdrojů na vypouštěcích lokalitách, navíc je tomu
tak v období vrcholícího odchovávání mláďat.
Technika podpory početnosti divokých kachen formou vypouštění je sice výrazně organizačně jednodušší a ekonomicky účinnější, nicméně přírodě
blízká není.
Nenápadná kopřivka obecná (Anas strepera)
je nehojným, nicméně pravidelně se vyskytujícím
druhem kachny. I když byly pozorovány na více
místech Moravskobudějovicka, potvrzené hnízdění bylo zjištěno pouze u Jemnice, Lesonic, Moravských Budějovic a Zvěrkovic. Nejmenšími druhy
kachen jsou oba dva druhy čírek – čírka obecná
(Anas crecca) a čírka modrá (Anas querquedula).
Jejich početnost doznala velmi silného poklesu
především po výrazných melioračních zásazích
do krajiny v polovině minulého století, kdy velká
část travních porostů navazujících na litorál rybníků byla zorněna. Výskyt obou druhů čírek v období průtahů je poměrně častý, výskyt v období
hnízdění je však spíše sporadický. Vyhnízdění na
Moravskobudějovicku však nebylo zjištěno.
Lžičák pestrý (Anas clypeata) je dalším druhem, který reagoval na meliorační zásahy a zorňování luk navazujících na rybníky a intenzifikaci
rybničního hospodářství velmi negativně propadem početních stavů. Pozorování lžičáků jsou
na rybnících Moravskobudějovicka obvyklá na
průtazích, v hnízdním období byli zastiženi pouze na rybníku Polepšil u Zvěrkovic v letech 1983
a 1989. Ostralka štíhlá (Anas acuta) je severská
kachna, která územím Třebíčska, především na
Náměšťsku, původně pouze protahovala. Od 70.
let minulého století zde začaly sporadicky hnízdit. Mimo tuto oblast nebyly ostralky v hnízdní
době pozorovány. K tomu došlo na Moravskobu-
dějovicku až opakovaně u Ctidružic v roce 1989
a u Lesonic v roce 2005. Další severskou kachnou, která původně Třebíčskem pouze protahovala, je hohol severní (Bucephala clangula). Na
Moravskobudějovicku byla pozorována pouze
jednou samice na rybníku Polepšil u Zvěrkovic
v roce 1985. Avšak vzhledem k tomu, že od roku
2001 tento druh kachny hnízdí na Náměšťských
rybnících, je možné očekávat jeho častější výskyt.
Nejpestřejší kachnou, kterou je možné na Moravskobudějovicku zastihnout, je zrzohlávka rudozobá (Netta rufina). Centrem rozšíření tohoto druhu
na Moravě je Břeclavsko a Znojemsko, nicméně
vzácně se tento druh vyskytuje i na Moravskobudějovicku. V roce 2004 byl zastižen pár na rybníku
Nový u Háje u Moravských Budějovic. Zvláštností
u tohoto exoticky vyhlížejícího druhu kachny je její
častý hnízdní parazitizmus – zanášení vajec do
hnízd jiných kachen.
Potápivé kachny jsou na Moravskobudějovicku
hojně zastoupeny dvěma druhy – polákem velkým
(Aythya ferina) a polákem chocholačkou (Aythya
fuligula). Oba dva zde také na více místech hnízdí,
např. Jemnice, Želetava, Lesná, Jakubov, Moravské Budějovice, Zvěrkovice, Nové Syrovice či
Rácovice. Kromě výše uvedených druhů kachen
občas dochází k vzácným záletům druhů, jejichž
hnízdní areál, zimoviště, či tahové trasy leží zcela
mimo území České republiky. Tak byly na území
Moravskobudějovicka pozorovány dva druhy mořských kachen. Polák kaholka (Aythya marila) –
pár v únoru 1985 na rybníku Polepšil u Zvěrkovic
– a mladý samec kajky mořské (Somateria mollissima) zastižený v roce 1957 u obce Hostim.
Další velkou skupinou druhů ptáků je řád dravci (Falconiformes). Nověji je tato skupina dělena
na dva samostatné řády – dravci (Accipitriformes)
a sokoli (Falconiformes). Pro zjednodušení je
využito původního rozdělení. Dravci jsou středně velcí až velcí masožraví ptáci. U řady druhů
je vyvinutý nápadný pohlavní dimorfismus spočívající v rozdílné velikosti jednotlivých pohlaví
– samice jsou až o třetinu větší než samci. Tato
ekologická adaptace je vlastně optimalizací využívání potravních zdrojů teritoria při hnízdění. Na
počátku hnízdění, kdy samice téměř neopouští
malá mláďata, přináší potravu pouze samec, který
vzhledem ke své menší velikosti loví menší kořist.
V závěru hnízdění, kdy se nároky na potravu rychle rostoucích mláďat zvyšují, se zapojuje do lovu
také samice, která loví větší kořist a tak zajišťuje
mláďatům větší přísun potravy.
69
11.4.2007 12:33:19
Zajímavým velmi potravně specializovaným
druhem dravce je včelojed lesní (Pernis apivorus). Jeho potravu tvoří především vosy a jejich
larvy, které vyhrabává z jejich zemních hnízd. To
je důvod jeho pozdních příletů ze zimovišť, které
leží v tropické Africe. Na Moravskobudějovicku
byli opakovaně včelojedi pozorováni na Jemnicku, v okolí Nových Syrovic, Moravských Budějovic
a u Zvěrkovic.
Úzkým dravčím specialistou je také orlovec
říční (Pandion haliaetus). Jeho potravu tvoří téměř
výhradně ryby. Potravní specializace si vyžádala
anatomické uzpůsobení – čtvrtý prst pařátu je obratitelný dozadu (obdoba vratiprstu u sov) a kůže na
chodidle je výrazně hrbolkatá. Nejbližší hnízdiště
tohoto druhu jsou v Polsku a Německu. Tito ptáci
jsou tažní a jejich zimoviště jsou v tropické Africe.
Na popisovaném území jsou poměrně často pozorováni jednotliví ptáci na průtahu na rybnících,
např. u Moravských Budějovic, Lesonic, Želetavy
či Jemnice.
Funkci zdravotní policie u nás plní oba druhy luňáků. Kromě širokého spektra obratlovců se
živí také mršinami a odpadky. Oba dva druhy jsou
tažné. Pozorování z Moravskobudějovicka jsou
poměrně řídká. Luňáci červení (Milvus milvus)
byli pozorováni u Zvěrkovic v r. 1992, u Domamile
a Komárovic v roce 2003 a v roce 2004 u Jaroměřic nad Rokytnou a Jemnice. Luňák hnědý (Milvus
migrans) je vzácnější, v roce 1966 byl pozorován
jeden pták u Častohostic, v roce 2004 pár na Jemnicku a v roce 2005 pár u Blatnice a Moravských
Budějovic.
Největším z našich dravců je majestátní orel
mořský (Haliaeetus albicilla) s rozpětím křídel
téměř 2,5 m. V České republice začal tento dříve vyhubený druh znovu hnízdit na Třeboňsku
v 80. letech, po roce 2000 také na jižní Moravě.
Z Moravskobudějovicka je znám jediný záznam,
v březnu 1995 byl v Hostimi pozorován mladý pták
přilétající od rybníka Polepšil u Zvěrkovic. Vzhledem k pozvolnému nárůstu hnízdících párů je možné do budoucna očekávat častější výskyt tohoto
druhu i na Moravskobudějovicku V současné době
je populace tohoto mohutného dravce ohrožena
nesmyslným a nelegálním pokládáním otrávených
návnad na škodnou.
Zajímavou skupinou dravců je rod moták (Circus). Jde o štíhlé, středně velké dravce s dlouhými
křídly a ocasem. Létají charakteristickým kolébavým letem nízko nad terénem. U tohoto rodu je
vyvinutá pohlavní dvojtvárnost nejen co do velikos-
Obr. 22. Káně lesní (Buteo buteo) (foto V. Křivan)
Obr. 21. Moták lužní (Circus pygargus) (foto V. Křivan)
70 70-71
Velmi podobnými druhy dravců jsou jestřáb
lesní (Accipiter gentilis) a krahujec obecný (Accipiter nisus). Zatímco větší jestřáb dává přednost
spíše větším lesním celkům s pasekami a světlinami, jeho menšího „bratrance“ je možné často
zastihnout také v intravilánech měst a vesnic, kam
v posledních desetiletích proniká. Za nejběžnější druh dravce může být považována káně lesní
(Buteo buteo). Díky své ekologické přizpůsobivosti
obsazuje velmi různé typy prostředí. Větší koncentrace kání můžeme na podzim a v zimě pozorovat
na ozimech či travních porostech s dostatkem jejich
hlavní potravy – hrabošů polních (Microtus arvalis).
V zimním období je možné mezi káněmi pozorovat
také vzácnější káni rousnou (Buteo lagopus), která hnízdí v severní Evropě. Hlavním rozlišovacím
znakem je u káně rousné kontrastně zbarvený bílý
ocas se silným černým koncovým pruhem.
Sokolovití se od ostatních dravců odlišují na
první pohled poměrně úzkými, dlouhými a zašpičatělými křídly, což z nich dělá výborné rychlé
letce. Nejhojnějším druhem je poštolka obecná (Falco tinnunculus). Mimo lesních komplexů
hnízdí prakticky všude. Část populace poštolek
u nás také zimuje. Mnohem vzácnějším sokolovitým dravcem je ostříž lesní (Falco subbuteo).
Hnízdí sice na celém území Moravskobudějovicka, avšak velice řídce. Díky své malé početnosti
snadno uniká pozornosti. Opakovaná pozorování
z hnízdní doby jsou z posledních let z katastrů obcí
Bítovánky, Budkov, Zvěrkovice, Želetava. Ostříž je
striktně tažný. V zimním období jej u nás nahrazuje
podobný severský druh – dřemlík tundrový (Falco
columbarius), který vzácně protahuje a přezimuje.
Nejvzácnějším druhem sokolů, které je možné na
Moravskobudějovicku spatřit, je poštolka rudonohá
(Falco vespertinus). V roce 1989 byla pozorována samice u Ctidružic, v roce 2005 dospělý samec
mezi Zvěrkovicemi, Moravskými Budějovicemi
a Blatnicí. Při zmínce o sokolovitých dravcích není
možné pominout tzv. velké sokoly, tedy sokola
stěhovavého (Falco peregrinus) a raroha velkého
(Falco cherrug). V okolních oblastech se nachází
historická či recentní hnízdiště obou druhů, takže
jejich sporadický výskyt není možné vyloučit. Velice zajímavou skupinou ptáků je řád hrabavých (Galliformes). Velmi vzácní tetřev hlušec
(Tetrao urogallus) a tetřívek obecný (Tetrao tetrix)
se na Moravskobudějovicku ani v jeho okolí v současné době nevyskytují. Jejich nejbližší historická hnízdiště byla na severním Třebíčsku v okolí
Opatova, kde se vyskytovali do 30., resp. 70. let
ti, ale také co do zbarvení. Obě pohlaví jsou zřetelně odlišné. V České republice se vyskytují čtyři
druhy. V současné době je nejhojnějším druhem
tohoto rodu moták pochop (Circus aeruginosus).
Ve starých ornitologických publikacích z českých
zemí je tento druh hodnocen jako velice vzácný,
nicméně ve druhé polovině minulého století začala
populace pochopa výrazně narůstat a její současný odhad pro celou ČR je kolem 1500 párů. Další
tři druhy motáků jsou si velmi podobné. Nejvzácnějším z nich je moták stepní (Circus macrourus),
který se vyskytuje ve východní Evropě a Střední
Asii. Z blízkého Dačicka pochází preparát jednoho
exempláře z minulého století v Dahlbergově sbírce v Muzeu Vysočiny v Jihlavě, pozorování samce u Zvěrkovic z roku 2000 nebylo akceptováno
faunistickou komisí ČSO. Druhým nejvzácnějším
druhem je moták pilich (Circus cyaneus). Zatímco
kolem poloviny minulého století nebyl na Vysočině
jako hnízdící druh žádnou vzácností, v současné
době je jeho hnízdění velmi vzácné. Pozorování
tak pocházejí především z průtahu nebo ze zimního období. Relativně hojným druhem tohoto rodu
je moták lužní (Circus pygargus). První hnízdění
v oblasti, a tím zároveň na Českomoravské vysočině, bylo prokázáno v roce 1992 u Blížkovic, jednotliví ptáci byli pozorováni u Zvěrkovic a Moravských Budějovic. Nedoložené zprávy však hovoří
o výskytu motáků lužních v tomto území již v 80.
letech minulého století. Na katastrech Moravských
Budějovic, Blatnice, Zvěrkovic, Lažínek, Vesce,
Častohostic a Krnčic vytváří jednu z nejsilnějších
hnízdních populací v českých zemích.
71
11.4.2007 12:33:22
minulého století. Další dva stepní druhy hrabavých
– koroptev polní (Perdix perdix) a křepelka polní
(Coturnix coturnix) – se na Moravskobudějovicko
rozšiřovaly postupně s kulturními přeměnami krajiny, tedy klučením původních lesů a jejich přeměnou
na zemědělskou půdu. Oba dva druhy se vyskytují
na celém území mimo lesní komplexy, avšak jejich
početnost je již jen odleskem stavů před započetím
intenzifikace zemědělství v polovině minulého století. Mezi našimi hrabavými zaujímá výjimečné místo
křepelka polní. Jako jediný z našich kurovitých ptáků je totiž výlučně tažná a její zimoviště leží v Středomoří a severní Africe. Posledním a nejpočetnějším druhem hrabavých, který se na území Moravskobudějovicka, potažmo celé České republiky,
vyskytuje, je bažant obecný (Phasianus colchicus).
Jeho výskyt u nás se datuje od raného středověku,
kdy byli introdukováni kolchičtí bažanti z oblasti
Kavkazu. První zprávy jsou z 11. století. V průběhu dalších staletí byla vysazována řada poddruhů
z různých míst Asie. Pro myslivost je v současnosti
bažant nejvýznamnější lovnou pernatou zvěří, nicméně relativně vysoké stavy v přírodě jsou uměle
udržovány díky vysazování odchovaných bažantů
z mysliveckých polodivokých chovů.
Poměrně neznámou skupinou ptáků je řád
krátkokřídlých (Gruiformes). Jejím nejpočetnějším
a také nejnápadnějším zástupcem je lyska černá
(Fulica atra), která obývá téměř každou střední či
větší vodní nádrž, pokud na ní jsou porosty vodních rostlin. Dalším druhem krátkokřídlých je slípka zelenonohá (Gallinula chloropus). Oproti lysce
je méně početná, navíc žije velmi skrytě, a proto
snadno uchází pozornosti. Její hnízdění bylo opakovaně prokázáno u Budkova, Jemnice, Rácovic,
Krnčic, Nových Syrovic, Moravských Budějovic,
Zvěrkovic a Jakubova. Ještě skrytější způsob život
vedou mnohem vzácnější chřástalové, kteří pouze
výjimečně opouštějí vegetační kryt. Jejich přítomnost na lokalitě tak lze často zjistit pouze podle
hlasu volajících samců. To je také důvodem, proč
o rozšíření této skupiny je jen minimum informací.
Chřástal vodní (Rallus aquaticus) byl pozorován
v roce 1988 u Jemnice a v roce 2003 u Zvěrkovic,
chřástal polní (Crex crex) v roce 1988 u Lažínek
a v letech 2001–2004 u Domamile. Chřástal kropenatý (Porzana porzana) byl pozorován pouze jednou – v roce 1983 u Zvěrkovic. Jako ornitologickou
zajímavost z minulosti je možné uvést výskyt dropa
velkého (Otis tarda) na polích mezi Častohosticemi
a Vescí v roce 1965. V předjaří 3 jedinci, na podzim dokonce 9 dropů. Se vší pravděpodobností
se jednalo o potulku ptáků z jediné české hnízdní
populace ze Znojemska. Vzhledem k početnímu
propadu znojemské populace dropů je opakované
pozorování těchto majestátních ptáků málo pravděpodobné.
Velkou skupinou ptáků je řád dlouhokřídlí
(Charadriformes). Tento řád zahrnuje ptáky různé
velikosti, od malých až po relativně velké, převážně však vázané na vodní prostředí. Pomineme-li
cizokrajné alky, můžeme je rozdělit na dva podřády
– racci a bahňáci, které jsou některými autory hodnoceny jako samostatné řády, jinými autory jsou naopak dlouhokřídlí řazeni jako podřád do řádu
brodiví. Systematika tohoto řádu je tedy předmětem stálých diskusí. Zástupci dlouhokřídlých našim
územím většinou jen protahují, jen menší část
zde hnízdí nebo dříve hnízdila. Prakticky všechny
hnízdící druhy bahňáků byly v polovině minulého
století postiženy melioračními zásahy v zemědělství natolik, že jejich populace jsou jen zlomkem
dřívějších stavů, případně jako hnízdiči zcela z této
oblasti vymizeli. Kulík říční (Charadrius dubius) je
nejmenším z našich bahňáků. Pravidelně, i když
nehojně, přes Moravskobudějovicko protahuje,
hnízdění dosud nebylo prokázáno. Nejhojnějším
bahňákem je čejka chocholatá (Vanellus vanellus). Jejím typickým hnízdním prostředím jsou vlhké louky a pastviny, dále okraje rybníků, případně
jako náhradní biotop také pole. Čejka je jedním
z prvních ptáků, kteří se k nám vracejí ze zimovišť.
Na Moravskobudějovicku je rozšířena prakticky po
celém území s výjimkou lesních komplexů. Hnízdní výskyt byl zjištěn např. v okolí Jemnice, Chotěbudic, Budkova, Slavíkovic, Police, Lázu, Krnčic,
Vícenic, Martínkova, Šašovic či Dolních Lažan.
Bekasina otavní (Gallinago gallinago) je známá
svým nápadným tokem, kdy samec za střemhlavého letu vydává charakteristické mečivé zvuky.
Na Moravskobudějovicku se vyskytuje především
na jarním a podzimním průtahu, byla pozorována
u Moravských Budějovic, Bohušic a Zvěrkovic.
Její hnízdní populace byla prakticky eliminována
intenzifikačními změnami v zemědělství a hnízdiště v současné době nejsou známa. Jedinými
výjimkami jsou mokřady u rybníka Nový u Háje
u Moravských Budějovic a u Bohušického rybníka
u Bohušic. Bekasině podobná sluka lesní (Scolopax rusticola) je jediným bahňákem, který preferuje lesní prostředí. Údaje o průtahu a hnízdění
existují ze severního Třebíčska a Jihlavska. I když
z území Moravskobudějovicka není dokladována,
je pravděpodobné, že zde protahuje a hnízdí také.
72 72-73
Další ochranářsky významný bahňák břehouš černoocasý (Limosa limosa) je znám spíše z okolních
oblastí Moravskobudějovicka než z jeho vlastního
území. V roce 1989 byli dva ptáci pozorováni u Ctidružic, více údajů však pochází z Náměšťských
rybníků, kde výjimečně i hnízdí. Největší z našich
bahňáků je koliha velká (Numenius arquata), byla
zaznamenána pouze jednou, v roce 1963 byla
pozorována u Moravských Budějovic. Na okrese
Třebíč je jejím posledním zaznamenaným výskytem pozorování u Kozlan, kde se začátkem 70. let
zdržoval jeden pár. Zajímavým druhem bahňáka je
vodouš kropenatý (Tringa ochropus). Tito bahňáci
začali v České republice hnízdit v posledním půlstoletí především na Třeboňsku a ve východních
Čechách. Je pravděpodobné, že jeden z hnízdních
pokusů se udál i na Moravskobudějovicku – v roce
1988 byli vodouši pozorováni opakovaně v hnízdním období u Zvěrkovic a to včetně epigamních
projevů. Na jarním a podzimním tahu vodouši kro-
penatí tímto územím nehojně protahují, stejně jako
další druhy této skupiny – vodouš rudonohý (Tringa
totanus), vodouš šedý (Tringa nebularia), vodouš
tmavý (Tringa erythropus), vodouš bahenní (Tringa
glareola) a pisík obecný (Actitis hypoleucos). Kromě vodoušů se na rybnících Moravskobudějovicka
na průtahu vzácněji vyskytují další severští bahňáci – jespáci. Nejčastěji je možné zastihnout jespáky obecné (Calidris alpina) nebo jespáky bojovné
(Philomachus pugnax).
Další skupinou dlouhokřídlých, se kterými se
na Moravskobudějovicku můžeme setkat, jsou rackové a rybáci. Jsou obyvateli různých typů vod, ale
jako výborní letci se od nich vzdalují často na značné vzdálenosti. Nejznámějším zástupcem této skupiny je racek chechtavý (Larus ridibundus). Zalétají
sem ptáci hnízdící na Náměšťských rybnících a na
Jaroslavických rybnících, za tahu i odjinud. Jejich
hnízdění není doloženo. Jiné druhy racků jsou
zastiženy spíše výjimečně na průtahu či přeletech.
Obr. 23. Racek žlutonohý (Larus fuscus) (foto V. Křivan).
73
11.4.2007 12:33:24
Údaje jsou pouze z okolí Moravských Budějovic
a jde například opakovaně o racky malé (Larus
minutus) nebo racky žlutonohé (Larus fuscus)
pozorované v roce 2006. Podobně výjimečně se
zde za průtahu vyskytují rybáci. Rybák černozobý
(Gelochelidon nilotica) byl pozorován v roce 1963
u Moravských Budějovic, rybák obecný (Sterna
hirundo) a rybák černý (Chlidonias niger) opakovaně u Zvěrkovic.
Na rozdíl od druhově bohatých dlouhokřídlých
má další řád měkkozobí (Columbiformes) v České
republice pouhých pět zástupců, z nichž všichni se
vyskytují také na Moravskobudějovicku. Největším
druhem je holub hřivnáč (Columba palumbus).
Hnízdí ve velkých lesních komplexech, malých polních remízcích, ale v posledních desetiletích stále
častěji také v blízkosti lidských sídel, v parcích a na
zahradách. Hřivnáči jsou tažní, naši ptáci zimují
především v jihozápadní Francii a na Pyrenejském
poloostrově, často ve značných počtech. Malé
množství hřivnáčů však u nás pravidelně zimuje.
Jejich výskyt na území Moravskobudějovicka má
prakticky plošný a navíc početný charakter. Dalším
druhem tohoto řádu je holub domácí (Columba livia
f. domestica), jehož zdivočelá forma vytváří volně
žijící populace ve větších městech, tedy v Moravských Budějovicích a Jemnici. Třetím, nejskrytěji
žijícím druhem je holub doupňák (Columba oenas).
Na rozdíl od ostatních druhů měkkozobých nestaví
typická „holubí“ hnízda, ale obsazuje stromové dutiny, nejčastěji vytesané datlem černým (Dryocopus
martius). Pozorování byly zaznamenána u Bítovánek, Cidliny, Budkova, Dešova a Nových Syrovic.
Hrdlička divoká (Streptopelia turtur) je nejmenším
a zároveň nejpestřejším zástupcem našich holubů.
Při hnízdění se vyhýbá zapojeným lesním komplexům. Je striktně tažným ptákem, jehož zimoviště
leží v subsaharské Africe. Příbuzným druhem je
hrdlička zahradní (Streptopelia decaocto). Její
výskyt v České republice se datuje od poloviny 30.
let minulého století a souvisí s její masivní expanzí, kdy v první polovině minulého století obsadila
kromě severu prakticky celou Evropu. Je běžným
synantropním druhem, mimo lidská sídla ji však
můžeme pozorovat velice zřídka.
Řád kukačky (Cuculiformes) je u nás zastoupen jediným druhem, kukačkou obecnou (Cuculus
canorus). Její parazitický způsob rozmnožování je
obecně znám. V České republice bylo mládě kukačky zjištěno u 24 druhů hostitelů. Nejčastějšími jsou
rákosník obecný (Acrocephalus scirpaceus), červenka obecná (Erithacus rubecula) a rehek domácí
(Phoenicurus ochruros). Kukačka vytváří tzv. ekologické rasy, které se specializují na hnízdní parazitaci určitého druhu hostitele. Na Moravskobudějovicku se vyskytuje po celém území. Je striktně
tažná, zimuje v rovníkové a jižní Africe.
Velice zajímavou skupinou je řád sov (Strigiformes), který má řadu charakteristických morfologických a anatomických adaptací. Největší sovou,
se kterou se můžeme u nás setkat, je výr velký
(Bubo bubo). Přestože je jisté, že se vyskytuje
ve všech větších lesních komplexech Moravskobudějovicka, recentních údajů o výskytu je málo
– nález uhynulého ptáka v roce 1999 u Zvěrkovic
a hnízdění na Suchých skalách u Kostník v roce
2006. Historicky jsou v roce 1957 uváděny z tohoto území 4 hnízda výra. Puštík obecný (Strix aluco)
a kalous ušatý (Asio otus) jsou naše nejhojnější
sovy. Zatímco puštík je spíše lesní sovou, kalous
je ptákem zemědělské krajiny a obývá otevřenou
krajinu s rozptýlenou zelení. Další dva druhy sov
se vyskytují nejčastěji v blízkosti lidských sídel.
Jde o sovu pálenou (Tyto alba) a sýčka obecného (Athene noctua). O obou druzích jsou z území Moravskobudějovicka pouze historické údaje
z okolí Zvěrkovic.
Řád svišťounů (Apodiformes) má u nás jediného hnízdícího zástupce. Je jím rorýs obecný (Apus
apus), jehož hnízdění bylo opakovaně prokázáno
v Jemnici, Moravských Budějovicích, Zvěrkovicích
a Želetavě. Ze zimovišť, které leží v Africe jižně od
rovníku, přilétají rorýsi jako jedni z posledních na
počátku května a jako první opět odlétají do zimovišť na počátku srpna.
Exoticky vyhlížející zástupci řádu srostloprstých (Coraciformes) jsou svými životními nároky
i vzhledem značně rozdílní. Nejhojnější a nejznámější z nich je ledňáček říční (Alcedo atthis). Jeho
populace kolísá podle klimatických podmínek především v zimě. Záznamy jsou z Jemnice, Nových
Syrovic, Moravských Budějovic a Želetavy. Další tři
druhy jsou velice vzácné. Mandelík hajní (Coracias
garrulus) hnízdil sice vzácně, ale pravidelně před
polovinou minulého století na Českomoravské
vysočině. Od té doby vymizel prakticky na celém
území ČR a vyskytuje se zde velice vzácně. Vlha
pestrá (Merops apiaster) na Vysočinu vzácně zalétá, pozorována byla jak na východním Třebíčsku,
Jihlavsku i Znojemsku. Je tedy předpoklad, že by
se na záletech mohla objevit i na území Moravskobudějovicka. Podobně je tomu i u dudka chocholatého (Upupa epops), jehož nejbližší pozorování
bylo v roce 1987 u Jaroměřic nad Rokytnou.
74 74-75
Řád šplhavců (Piciformes) je svéráznou skupinou, která je vzhledově dosti uniformní. Jak to
již v přírodě bývá, i zde existuje výjimka, kterou
je krutihlav obecný (Jynx torquilla). Nejenže vzhledem nepřipomíná typického „datla“, ale navíc jako
jediný ze šplhavců je tažný a zimu přečkává v tropické Africe. Nejčastěji obývá zahrady a ovocné
sady. Pokles jeho početnosti má zřejmě souvislost
s úbytkem starých ovocných stromů s hnízdními
dutinami a se změnami v lesním hospodářství.
Hnízdění krutihlava byla prokázána v Jemnici,
Dolních Lažanech, Nových Syrovicích, Zvěrkovicích a Želetavě. Většina druhů šplhavců je relativně běžná v příslušných typech prostředí na celém
Moravskobudějovicku, ale na přeletech se s nimi
můžeme setkat i mimo jejich typické prostředí. Do
této skupiny patří největší druh našich šplhavců
– datel černý (Dryocopus martius). Dává přednost
rozsáhlejším lesním komplexům. Žluna zelená
(Picus viridis) je o něco menší než datel a na rozdíl od něj preferuje spíše řidší listnaté lesy, parky
či velké zahrady. Strakapoud velký (Dendrocopos
major) je nejhojnějším druhem šplhavce. Díky své
velké ekologické plasticitě obývá celkou škálu prostředí s vzrostlejší dřevinnou vegetací. Oproti předchozím jsou další dva druhy strakapoudů výrazně
vzácnější. Jde o strakapouda prostředního (Dendrocopos medius), jehož výskyt na Moravskobudějovicku byl potvrzen pouze u Moravských Budějovic, a dále o strakapouda malého (Dendrocopos
minor), který dává přednost lužním lesům a listnatým porostům kolem vod. Tento nejmenší z našich
strakapoudů byl pozorován u Lázu, Moravských
Budějovic, Třebelovic a Zvěrkovic.
Nejpočetnější skupinou v ptačí říši je řád pěvců
(Passeriformes). Jde o ptáky velice rozmanitého
vzhledu, velikosti, chování i nároků na prostředí.
Samci bývají obvykle větší, většinou je vyvinut
pohlavní dimorfismus a samci jsou často pestřejší
než samice. Z čeledi skřivanovití (Alaudidae) se na
Moravskobudějovicku vyskytují dva druhy, u jednoho druhu je výskyt velmi pravděpodobný. Skřivan
polní (Alauda arvensis) je běžným druhem kulturní stepi. Je jedním z prvních navrátilců z teplých
krajin. Skřivani přilétají ze zimovišť ve Středomoří
již v únoru, nezřídka v době, kdy jejich hnízdiště
pokrývá vrstva sněhu. Druhým zástupcem této
skupiny je chocholouš obecný (Galerida cristata).
Jeho stavy značně poklesly díky změnám v krajině. Současně se v polovině minulého století začal
tento druh stěhovat do blízkosti lidských sídlišť,
kde obsazuje především ruderální plochy a rumiš-
Obr. 24. Chocholouš obecný (Galerida cristata)
(foto V. Křivan)
tě. Na Moravskobudějovicku jsou známy dvě lokality jeho výskytu – Lažínky a Moravské Budějovice.
Třetím druhem skřivanovitých, který byl v oblasti
zjištěn, je skřivan lesní (Lullula arborea). Dává
přednost řídce zarostlým lokalitám, rozvolněným
lesům, pasekám či okrajům lesů. Na Moravskobudějovicku dosud prokázán nebyl, nejbližší lokalita
leží u Hostimi na Znojemsku. Z čeledi vlaštovkovitých (Hirundinidae) se v tomto území běžně vyskytují dva druhy prakticky výlučně žijící v prostředí
lidských sídel – vlaštovka obecná (Hirundo rustica) a jiřička obecná (Delichon urbica). Oba dva
druhy jsou striktně tažné a zimují v tropické a jižní
Africe. Čeleď konipasovitých (Motacillidae) je druhově bohatší. Linduška lesní (Anthus trivialis) se
vyskytuje relativně běžně v rozvolněných lesích
a lesících, na jejich pasekách a okrajích. Zimuje
v západním Středomoří a tropické Africe. Příbuzná linduška luční (Anthus pratensis) je mnohem
méně početná. Hnízdí nejčastěji na vlhkých loukách a rašeliništích, tedy v biotopech, které byly do
značné míry redukovány díky změnám v zemědělství. Linduškám příbuzní konipasové – lidově třasořitky – jsou menší či větší měrou vázáni na mokřadní či vodní biotopy. Největší a nejhojnější z nich
konipas bílý (Motacilla alba) navíc díky své ekologické plasticitě obsadil další typy prostředí, nezřídka v blízkosti lidských sídel. Příbuzný druh konipas
horský (Motacilla cinerea) je vázán svým prostředím na břehy potoků a nádrží. Hnízdní výskyt byl
opakovaně prokázán u Jemnice, Budkova, Lázu,
Moravských Budějovic, Zvěrkovic a Želetavy. Nejvzácnějším druhem je nejmenší z našich konipasů – konipas luční (Motacilla flava). Je vázán na
mokřadní louky. Územím Moravskobudějovicka
75
11.4.2007 12:33:26
spíše pouze protahuje, hejnka či jednotlivé páry
byly opakovaně pozorovány u Moravských Budějovic a Zvěrkovic. Vyloučit však není možné ani
ojedinělé pokusy o zahnízdění a příkladem může
být úspěšné hnízdění u Puklic na Jihlavsku v roce
1988.
Obr. 25. Konipas luční (Motacilla flava)
(foto V. Křivan)
Čeledi skorcovití (Cinclidae) a střízlíkovití (Troglodytidae) u nás mají po jednom zástupci. Skorec
vodní (Cinclus cinclus) je jediným pěvcem, který
loví svoji potravu pod vodou. Tento zavalitý hnědý
pták velikosti drozda se zářivě bílou náprsenkou
u nás přezimuje. Jednotliví ptáci byli pozorováni na Želetavce a jejích přítocích v okolí Budkova, Jemnice, Bačkovic a Police. Částečně stálý je
jeden z našich nejmenších ptáků, střízlík obecný
(Troglodytes troglodytes), lidově zvaný „oříšek“ či
„paleček“. Většina jeho populace se však na zimu
stěhuje jižněji do Středomoří. Oč menší je vzrůstem, o to silnější je jeho zpěv, kterým se jako jeden
z mála ptáků ozývá také v zimě.
Pěvuška modrá (Prunella modularis) je nejčastějším zástupcem čeledi pěvuškovití (Prunellidae).
Přes relativní početnost uchází pozornosti díky velmi skrytému způsobu života v hustém křovinném
patru lesa. Je převážně tažná a její zimoviště jsou
v západním Středomoří.
Jednou z nejpočetnějších čeledí pěvců jsou
drozdovití (Turdidae). Jedním z jejich nejcharakterističtějších zástupců je červenka obecná (Erithacus rubecula). Naše červenky jsou tažné, nicméně
zimují již ve Středomoří. Slavík obecný (Luscinia
megarhynchos) je považován za jednoho z našich
nejlepších ptačích zpěváků. Vyskytuje se především v nížinách, v křovinách na březích toků a rybníků nebo v remízcích s křovinatým podrostem. Na
Moravskobudějovicku se tak vyskytuje spíše na
jarním, či podzimním průtahu, nicméně občas jsou
zpívající samci pozorováni v hnízdním období, což
nasvědčuje pokusům o hnízdění (Zvěrkovice 1988,
1989 a 1990; Moravské Budějovice 2003).
Mezi drozdovité pěvce patří také rehkové
a bramborníčci. Rehek domácí (Phoenicurus
ochruros), lidově zvaný „čermáček“ nebo „kominíček“ je běžným druhem lidských sídel. Rehek
zahradní (Phoenicurus phoenicurus) preferuje spíše listnaté lesy a zahrady. Oproti svému příbuznému zimuje výrazně jižněji, až v subsaharské Africe.
Na Moravskobudějovicku byl opakovaně zjištěn
u Jemnice, Nových Syrovic, Moravských Budějovic
a Blatnice. Rehkům příbuzní bramborníčci obývají především otevřené travinné biotopy. Ke svému
hnízdění si bramborníček hnědý (Saxicola rubetra) vybírá spíše vlhčí louky, zatímco bramborníček
černohlavý (Saxicola rubicola) dává přednost spíše
suchému prostředí. Zatímco první z nich přezimuje
v tropické Africe, bramborníček černohlavý táhne
pouze do Středomoří. Příbuzný bělořit šedý (Oenanthe oenanthe) byl v zájmovém území zastižen
pouze dvakrát. V roce 2002 pár u Moravských
Budějovic a dva samci a jedna samice u Lázu
v roce 1988.
Obr. 26. Drozd
(foto V. Křivan)
76 76-77
zpěvný
(Turdus
philomelos)
Z vlastních drozdů je nejznámějším kos černý (Turdus merula), kterého najdeme prakticky
ve všech typech lesů a je také jedním z nejhojnějších druhů hnízdících v urbánním prostředí. Jeho
blízký příbuzný kos horský (Turdus torquatus) byl
na Moravskobudějovicku zastižen pouze jednou,
v roce 1955 byl střelen mladý jedinec u Nových
Syrovic. Druhým nejpočetnějším druhem je (Turdus philomelos). Na rozdíl od stálého až potulného
kosa černého je tento druh striktně tažný a zimuje ve Středomoří. Dalšími druhy této skupiny jsou
drozd kvíčala (Turdus pilaris) a drozd brávník (Turdus viscivorus), oba druhy jsou na Moravskobudějovicku hojné. Zimoviště těchto druhů leží v západní Středomoří.
Zástupci čeledi pěnicovití (Sylviidae) jsou ptáci
stromového a keřového patra s několika výjimkami,
kterými jsou rákosníci a cvrčilky. Z rákosníků jsou
na Moravskobudějovicku běžné tři druhy – rákosník
obecný (Acrocephalus scirpaceus), rákosník zpěvný (Acrocephalus palustris) a rákosník proužkovaný (Acrocephalus schoenobaenus). Největším je
rákosník velký (Acrocephalus arundinaceus), jehož
hnízdní výskyt byl potvrzen u Moravských Budějovic, Jakubova, Jemnice a Zvěrkovic. Rákosníci
jsou tažní, odlétají do Afriky. Nejdále na jih táhnou
rákosníci zpěvní, jejichž zimoviště leží od Keni po
Jihoafrickou republiku. Relativně hojné jsou také
dva druhy rodu cvrčilka – cvrčilka říční (Locustella fluviatilis) a cvrčilka zelená (Locustella naevia),
hnízdí na vlhkých loukách a podobných biotopech.
Naproti tomu cvrčilka slavíková (Locustella luscinioides) je z těchto tří druhů nejvzácnější. Na Moravskobudějovicku je znám její výskyt pouze na jediné lokalitě – u Nových Syrovic. Sedmihlásek hajní
(Hippolais icterina) i většina druhů pěnic – pěnice
černohlavá (Sylvia atricapilla), pěnice slavíková
(Sylvia borin), pěnice hnědokřídlá (Sylvia communis) a pěnice pokřovní (Sylvia curruca) – jsou
relativně hojné tažné druhy drobných pěvců. Podle
jejich životních nároků se s nimi můžeme setkat
na celém území Moravskobudějovicka v listnatých
lesích, doprovodné křovinné a stromové vegetaci
podél vodních toků nebo také v rozptýlené zeleni
v krajině. Nejvzácnějším druhem je pěnice vlašská (Sylvia nisoria), jejíž hnízdění bylo opakovaně
prokázáno u Zvěrkovic na přelomu 80. a 90. let.
Budníčci jsou drobní nenápadní pěvci, kteří dostali své jméno podle způsobu stavby svého hnízda,
což je nenápadná kulovitá stavba umístěná nízko
nad zemí nebo přímo na ní. Na Moravskobudějovicku se vyskytují celkem běžně tři druhy budníčků
– budníček menší (Phylloscopus collybita), budníček větší (Phylloscopus trochilus) a budníček lesní
(Phylloscopus sibilatrix). Dva posledně jmenovaní
dávají přednost především listnatým lesům, budníček menší se objevuje též v zahradách a parcích.
Budníčkům jsou podobné dva druhy rodu králíček.
Spolu se střízlíkem patří mezi naše nejmenší ptačí
druhy. Zatímco králíček obecný (Regulus regulus)
se u nás vyskytuje celoročně, je králíček ohnivý (Regulus ignicapilla) spíše tažný. Vyskytují se
v lesích především jehličnatých a smíšených, nicméně za tahu je můžeme najít v naprosto netypickém prostředí. Rod lejsek je na Moravskobudějovicku zastoupen čtyřmi druhy. Nejběžnějším z nich
je lejsek šedý (Muscicapa striata), běžně se vyskytuje v listnatých lesích, starých alejích, zahradách
a parcích. U dalších tří druhů zde nebylo prokázáno
hnízdění. Pozorování lejska malého (Ficedula parva), lejska bělokrkého (Ficedula albicollis) a lejska
černohlavého (Ficedula hypoleuca) jsou z období
tahu, nicméně je pravděpodobné, že zde hnízdí,
a jen díky jejich nízké početnosti a nízké intenzitě bádání unikají pozornosti. Zvláštností v biologii
lejska malého je umístění jeho zimovišť – evropské
populace zimují především v severozápadní Indii.
Dalšími zástupci pěnicovitých pěvců jsou sýkory.
Nejběžnějšími druhy jsou sýkora koňadra (Parus
major) a sýkora modřinka (Parus caeruleus), které
obývají různé typy prostředí včetně intravilánů lidských sídel. Koňadře podobná sýkora uhelníček
(Parus ater) je vázána na starší jehličnaté lesy, stejně jako sýkora parukářka (Parus cristatus). Oproti
nim sýkora babka (Parus palustris) a sýkora lužní
(Parus montanus) obývají lesy spíše listnaté. Mlynařík dlouhoocasý (Aegithalos caudatus) je drobná sýkorka, obývající řídké listnaté i smíšené lesy,
včetně různých typů rozptýlené zeleně v krajině.
Patří mezi nejdrobnější ptáky u nás. Čeleď brhlíkovití (Sittidae) u nás zastupuje jediný druh – brhlík
lesní (Sitta europaea). Tento převážně lesní pták
se vyskytuje často také v zahradách a parcích.
Hnízdí v dutinách, ve kterých si v případě potřeby
dokáže hlínou zmenšit vletový otvor na potřebnou
velikost. Jako jediný z našich ptáků dokáže šplhat
hlavou dolů. Dalšími zajímavými obyvateli lesů
a parků jsou dva druhy čeledi šoupálkovití (Certhiidae). Šoupálek dlouhoprstý (Certhia familiaris)
i šoupálek krátkoprstý (Certhia brachydactyla) jsou
si velice podobní a jejich rozlišení je často velice
obtížné. Jejich oblíbeným prostředím je les, ale
vyskytují se také v některých starých parcích. Oba
dva druhy hnízdí podobně, umisťují svá hnízda do
77
11.4.2007 12:33:30
stromových puklin, za odchlíplou kůru a podobně.
Moudivláček lužní (Remiz pendulinus) je jediným
naším zástupcem čeledi moudivláčkovití (Remizidae). Tento drobný pěvec hnízdí nejčastěji
v doprovodné vegetaci podél stojatých či tekoucích
vod. Staví charakteristická hruškovitá hnízda,
která jsou do určité míry obdobou hnízd afrických
snovačů. Prokázána jsou hnízdění u Zvěrkovic,
Rácovic, Moravských Budějovic a Jemnice. Jediným druhem je u nás zastoupena také čeleď žluvovití (Oriolidae). Žluva hajní (Oriolus oriolus) je
pták listnatého či smíšeného lesa, břehové zeleně podél stojatých i tekoucích vod a také velkých
parků a zahrad. Staví si charakteristické hnízdo
ve vidličce větví stromů krátce po příletu ze zimovišť ve východní a jižní Africe. Kontrastně žluto
– černě zbarvený samec vyznačuje hnízdní teritorium libozvučným flétnovým zpěvem. Pravidelný hnízdní výskyt je doložen z Jemnice, Dešova,
Nových Syrovic, Lázu, Moravských Budějovic,
Bohušic a Zvěrkovic.
Ťuhýkovití (Laniidae) jsou čeledí, pro kterou je
typický zahnutý zobák se zářezem na horní čelisti, tzv. zejkem. Ťuhýci obecně dávají přednost
otevřené krajině s rozptýlenou zelení, jako jsou
sady a pastviny. Nejběžnějším druhem je ťuhýk
obecný (Lanius collurio). Je jedním z posledních
druhů, které se každoročně vracejí z afrických
zimovišť na svá hnízdiště. Jeho stavy výrazně
poklesly díky změnám v krajině, způsobenými
likvidací keřových porostů v polních kulturách při
scelování pozemků. Tento proces však postihl
prakticky všechny druhy hnízdící v zemědělské
krajině. Největší z ťuhýků – ťuhýk šedý (Lanius
excubitor) byl na Moravskobudějovicku zjištěn
jen jednou při pravidelném hnízdění u Zvěrkovic,
nicméně na základě opakovaných pozorování
u Lhotic, Oponešic, Blatnice a Lesonic je možno
uvažovat o dalších hnízdních lokalitách. V zimním období jde o pravidelně se vyskytující druh.
Mezi ťuhýky patří také dva vzácné druhy. Hnízdění ťuhýka menšího (Lanius minor) bylo prokázáno
v roce 1974 u Lukova. Také údaj o dalším druhu je
historický – ťuhýk rudohlavý (Lanius senator) byl
zjištěn na počátku minulého století u Jakubova.
Další velkou skupinou druhů jsou krkavcovití (Corvidae). Jméno dostali po svém největším
zástupci, krkavci velkém (Corvus corax). Jeho
první opětovné výskyty po vymizení ve středověku byly na Moravskobudějovicku zaznamenány koncem 80. let minulého století. Pravidelné
výskyty krkavců s pravděpodobným hnízděním
jsou na mnoha místech regionu, prokázána byla
hnízdění u Nových Syrovic, Zvěrkovic a Želetavy. Havran polní (Corvus frugilegus) v tomto
území nehnízdí. Nejbližší hnízdní kolonie (jediná
jihomoravská) leží v obci Božice na Znojemsku,
současně nejbližší nocoviště zimujících havranů,
pravidelně přilétajících k nám zimovat, je u Hevlína na moravsko – rakouských hranicích. Proto se
havrani objevují na Moravskobudějovicku spíše
výjimečně na přeletech.
Dva druhy vran, vrána černá (Corvus corone)
a vrána šedá (Corvus cornix), byly donedávna
považovány za poddruhy vrány obecné. Obě vrány se mezi sebou plodně kříží a vytvářejí tak širokou škálu barevných variet mezi typickým vybarvením obou druhů. Na Moravskobudějovicku oba
druhy pravidelně, avšak řídce hnízdí. Jejich role
v přírodě jako zdravotní policie je velmi důležitá.
Také je známa ekologická vazba některých ptačích druhů, např. ostříže lesního, který s oblibou
používá stará vraní hnízda ke svému vlastnímu
hnízdění, protože sám si hnízdo nestaví. Obdobně využívá kalous ušatý stará hnízda dalšího hojného krkavcovitého ptáka – straky obecné (Pica
pica). Straka staví svá typická hnízda vybavená
stříškou v rozptýlené zeleni v krajině, nicméně
v posledním desetiletí jsme svědky postupné
urbanizace některých populací tohoto kontrastně
černobíle zbarveného ptáka, takže je možné vidět
straky poletovat například přímo nad náměstím
Míru v Moravských Budějovicích. Další zástupce
této skupiny – kavka obecná (Corvus monedula) hnízdí v Moravských Budějovicích a Jemnici.
Hnízdní výskyt na jiných místech Moravskobudějovicka nebyl prokázán. Kavky využívají ke svému hnízdění jednak přirozené dutiny ve starých
doupných stromech, ale také komíny a různé
štěrbiny či stavební nedostatky na budovách.
Typicky lesním druhem je sojka obecná (Garrulus
glandarius). Tento běžný druh dává přednost listnatým a smíšeným lesům se zastoupením dubu.
Podobně jako straka začíná obsazovat parky
a zahrady na okrajích měst.
Čeleď špačkovití (Sturnidae) má u nás prakticky jediného zástupce – špačka obecného
(Sturnus vulgaris). Tento druh obývající původně
listnaté a smíšené lesy a také osamělé stromy
či stromořadí v krajině využívá k hnízdění také
zahrady a parky uvnitř lidských sídlišť. Ochotně
hnízdí také v budkách, tzv. špačkovnících. Hnízdí
na území celého Moravskobudějovicka, po hnízdění se špačci z rozsáhlého území shlukují do
78 78-79
velkých hejn, které mohou lokálně napáchat velké škody na zemědělských kulturách, především
dužnatých plodech. Největší hejno v této oblasti (2000 jedinců) bylo pozorováno v roce 2006
u Lažínek.
Čeleď vrabcovití (Passeridae) je u nás zastoupena dvěma druhy. Známější vrabec domácí
(Passer domesticus) se hojně vyskytuje prakticky
ve všech lidských sídlech. Výjimečné však bylo
zahnízdění 6 párů v kolonii v borovém hájku asi
400 m od Zvěrkovic v roce 1986. Celkově je možné
říci, že počty vrabců domácích klesají v rámci celé
Evropy. Příčiny úbytku nejsou zcela jasné, svoji roli však zřejmě hraje úbytek potravních zdrojů
a hnízdních možností. Příbuzný druh vrabec polní
(Passer montanus) je drobnější než vrabec domácí. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně. Počty vrabců
polních poklesly především díky zmenšování rozsahu rozptýlené zeleně v krajině, kterou využívají
ke svému hnízdění.
Řadu běžných druhů v sobě zahrnuje čeleď
pěnkavovití (Fringillidae). Nejběžnějším druhem
je pěnkava obecná (Fringilla coelebs), která obývá rozmanité typy prostředí se stromovou zelení
od lesů po zahrady a parky. Příbuzná pěnkava jíkavec (Fringilla montifringilla) je rozšířena
v severní Evropě a Asii, u nás je zimním hostem. Počet přilétnuvších jikavců často souvisí
s průběhem zimy na severu. Zvonohlík zahradní (Serinus serinus) se na naše území rozšířil
ze Středomoří v první polovině 19. století a stal
se běžným prvkem naší avifauny. Středoevropští zvonohlíci jsou tažní a zimují ve Středomoří. Vzhledem podobný čížek lesní (Carduelis
spinus) se vyskytuje především v jehličnatých
a smíšených lesích. Na Moravskobudějovicku
byli v hnízdním období pozorováni u Želetavy,
Cidliny a Lesonic, hnízdění však nebylo prokázáno. Dalšími běžnými pěnkavovitými ptáky jsou
zvonek zelený (Carduelis chloris) a stehlík obec-
Obr. 27. Vrabec polní (Passer montanus) (foto V. Křivan)
79
11.4.2007 12:33:33
tému způsobu života často uchází pozornosti. Dává při hnízdění přednost jehličnatým či
smíšeným lesům. V zimě se vyskytuje i mimo
toto prostředí. Podobně nenápadně žije dlask
tlustozobý (Coccothraustes coccothraustes),
který však na rozdíl od hýla obecného preferuje listnaté nebo nanejvýš smíšené lesy.
Pět zástupců bylo doloženo na Moravskobudějovicku u čeledi strnadovití (Emberizidae).
Strnad obecný (Emberiza citrinella) je nejběžnějším druhem zemědělské krajiny. Jeho
stavy poklesly díky změnám v zemědělském
obhospodařování krajiny. Mokřadní lokality
vyhledává příbuzný strnad rákosní (Emberiza
schoeniclus), v posledních desetiletích však
stále více proniká i na sušší lokality. Příbuzný
druh strnad zahradní (Emberiza hortulana) se
na Moravskobudějovicku nevyskytuje, historicky je doloženo jediné pozorování – možné
hnízdění u Litohoře na počátku 80. let minulého století. Největší z našich strnadů je strnad
luční (Miliaria calandra). Jako jeden z mála
ptačích druhů vykazuje nárůst početnosti od
90. let minulého století, ale jeho stavy jsou
nižší než na počátku minulého století. Byl
pozorován u Blatnice, Zvěrkovic, Moravských
Budějovic a Dešova. Vzácným zimním hostem
je severský strnad sněhule severní (Plectrophenax nivalis). Byl zde zaznamenán pouze
jednou jeden exemplář u Zvěrkovic v předjaří
1983.
Obr. 28. Čížek lesní (Carduelis spinus)
(foto V. Křivan)
ný (Carduelis carduelis). Původně byli druhy rozvolněného lesa, ale přesunuli se do blízkosti člověka a obývají především zahrady, parky, hřbitovy a podobná prostředí. Podobně také konopka
obecná (Carduelis cannabina) patří k běžným
druhům zahrad a parků a podobných biotopů
v blízkosti lidských sídel. Hýl rudý (Carpodacus
erythrinus) je typickým druhem mokřadních luk
s roztroušenými keři. Na Moravskobudějovicku je dosud jediný záznam – zpívající samec
u Moravských Budějovic v roce 2003. Zajímavostí u tohoto druhu je, že na rozdíl od většiny
tažných ptáků leží jeho zimoviště v Přední Indii.
Hýl obecný (Pyrrhula pyrrhula) je také relativně
běžným druhem, ale vzhledem ke svému skry-
Obr. 29. Hýl obecný (Pyrrhula pyrrhula) (foto V. Křivan)
80 80-81
hy savců, nebyla přímo tomuto regionu věnována
ta největší pozornost. Důvodem je zřejmě poměrně malá škála zastoupených přírodních prostředí,
zejména omezený počet a plošný rozsah lokalit
blížících se přirozenému stavu krajiny. Chybí zde
vlastně právě ta extrémní prostředí, která jsou
pro okolní regiony specifická. V plošném rozsahu dostačujícím pro specifické druhy savčí fauny
se zde nevyskytují ani teplé biotopy typu stepních ostrůvků, lesostepí či řídkých teplomilných
lesů, jaké nacházíme v oblastech jižně a východně přiléhajících. Stejně tak podhorské biotopy
mokřadních luk a přírodě blízkých bukových lesů
jsou zde plošně méně rozsáhlé, než v oblastech
hraničících na západ a sever. Tato nižší pestrost
krajiny samozřejmě může být příčinou reálně
menší pestrosti savčí fauny. Je ale dosti pravděpodobné, že aspoň některé níže zmíněné druhy
by se při soustředěnějším průzkumu objevit ještě
podařilo.
Mezi druhy, které je možné občas pozorovat ve
volné přírodě, patří i mnohé druhy exotů, které většinou nechtěně unikají ze zajetí. Nejčastějším druhem je papoušek vlnkovaný (Melopsittacus undulatus), populární „andulka“. Občas však unikají
i větší druhy, jako korela chocholatá (Nymphicus
hollandicus), případně australští papoušci rodu
Neophema nebo afričtí papoušci rodu Agapornis.
3.6. Savci
Na území Moravskobudějovicka bylo dosud zjištěno 61 druhů savců, další 2–4 druhy tu lze pravděpodobně očekávat, dosud však nebyl jejich výskyt
ověřen. Ve srovnání s okolními regiony jižního úpatí Českomoravské vysočiny je tedy zjištěný počet
savčích druhů poněkud menší. Částečně to souvisí
s nižší mírou prozkoumanosti. Přestože bylo území
Moravskobudějovicka zahrnuto v poslední době do
několika studií zabývajících se zvláště malými dru-
Obr. 30. Zajíc polní (Lepus europaeus) je typickým savcem v zemědělsky obhospodařované krajině (foto V. Křivan)
81
11.4.2007 12:33:42
Při pobytu v přírodě se člověk nevybavený zkušenostmi a zvláštními prostředky pro zjišťování
a pozorování savců nejčastěji setkává se zástupci velkých druhů. Mezi nimi jsou v oblasti běžné
některé druhy kopytníků, zejména prase divoké
(Sus scrofa) a srnec obecný (Capreolus capreolus). Výskyt jelena evropského (Cervus elaphus) byl
také pozorován na většině území, ale téměř všude
má jen přechodný charakter. Pouze na jihozápadě,
v oblasti Dešova a Nových Syrovic, je výskyt pravidelnější, neboť zde navazuje na poměrně rozsáhlou
oblast trvale osídlenou jeleny ve středním Podyjí.
Z našich původních kopytníků byl v okolí Moravských Budějovic pozorován ještě migrující los (Alces
alces). Z kopytníků vysazených u nás v rámci mysliveckého využití krajiny se zde vyskytuje pravidelně
pouze muflon (Ovis musimon) v katastru Chotěbudic
a Louky, v ostatním území je jeho výskyt hodnocen
jako přechodný. Kolem Nových Syrovic a Rozseče
se občasně vyskytuje daněk (Cervus dama), který
souvisleji obývá západně navazující území českého úpatí Českomoravské vysočiny. V katastru
Blatnice byl přechodně pozorován i výskyt jelena
siky (Cervus nipon). Způsobem života se kopytníkům poněkud podobají zajíci – z této skupiny je
na Moravskobudějovicku poměrně hojný zajíc polní
(Lepus europaeus), zatímco výskyt králíka divokého
(Oryctolagus cuniculus) nebyl ani v minulosti nijak
početný. V současnosti je uváděn přímo z Moravských Budějovic a v několika dalších obcích je jeho
výskyt nepravidelný či ojedinělý.
Méně nápadnými zástupci větších druhů savců
jsou šelmy. V přírodě není snadné je uvidět. Pokud
ovšem pozorujeme stopy a jiné typické pobytové
značky, například charakteristický trus jednotlivých
druhů, můžeme se o jejich přítomnosti přesvědčit
také bez zvláštního vybavení. Pro velké šelmy, jako
je vlk, rys či medvěd, není současný charakter krajiny Moravskobudějovicka vyhovující, i když výskyt
jednotlivých migrujících jedinců nelze vyloučit prakticky nikde na Českomoravské vysočině. Mezi běžné
a plošně rozšířené druhy tu naopak patří liška obecná (Vulpes vulpes) a jezevec lesní (Meles meles).
Z menších kunovitých šelem se početně vyskytuje
kuna skalní (Martes foina), která v současnosti obývá
kromě přírodních lokalit také většinu lidských sídel.
Kuna lesní (Martes martes) je méně početná a její
výskyt se soustřeďuje do větších lesních celků, jako
jsou Novosyrovické lesy a lesy mezi obcemi Jemnice,
Domamil a Jackov. Téměř plošně je mapován výskyt
tchoře tmavého (Mustela putorius), jeho početnost
však pravděpodobně klesá na celém území České
republiky a podhůří Českomoravské vysočiny není
výjimkou. Zajímavý je ojedinělý údaj o výskytu tchoře
stepního (Mustela eversmanni) u Martínkova v roce
1966. Tato šelmička je považována za typického příslušníka stepní fauny a v současnosti se řadí mezi
velmi vzácné druhy. Nejblíže Moravskobudějovicku
je momentálně známa až v oblasti jižně a východně
od Znojma. Velikostí a způsobem života se tchořům,
zejména tchoři tmavému, podobá norek americký
(Mustela vison). Odlišuje se tmavým zbarvením srsti,
které je tmavohnědé až černohnědé, a větší vazbou
na vodní prostředí – nejraději žije a loví v okolí vodních toků a nádrží. Tento nepůvodní druh se u nás
v posledním desetiletí výrazně šíří a i když nejsou
zatím z Moravskobudějovicka publikovány konkrétní
údaje o jeho výskytu, nepochybně se už vyskytuje
v okolí říčky Želetavky, Rokytné a jejich přítoků, stejně jako kolem větších rybníků. Dokládá to pozorování rybničních hospodářů nedaleko Jakubova a také
nález uhynulého jedince v údolí Bihanky u Kostníků.
Podobně jako norek se v posledním desetiletí silně
rozšířila i další nepůvodní šelma – psík mývalovitý
(Nyctereutes procyonoides). Tento druh k nám pronikl migrací z evropské části Ruska, kde byl vysazen
v první polovině 20. století. Jeho ekologické nároky
jsou málo vyhraněné, u nás je pozorován jak v horských a lesnatých oblastech, tak v polních krajinách
nížin. Z Moravskobudějovicka není v literatuře uváděn žádný konkrétní lokalizovaný nález, ale odborníci zabývající se současným šířením některých druhů
savců mapují jeho souvislý výskyt v širokém regionu navazujícím severně a východně už před rokem
2000. Jeho výskyt přímo v území potvrzuje nedávný zástřel mezi Litohoří a Domamilí. Lasice kolčava (Mustela nivalis) a hranostaj (Mustela erminea)
jsou naše nejmenší kunovité šelmy. Obě se v oblasti
Moravskobudějovicka vyskytují běžně. Posledním
druhem šelmy, který můžeme v oblasti potkat, je
vydra říční (Lutra lutra). Vydra, která původně obývala okolí prakticky všech vodních toků u nás, v první polovině 20. století z Moravskobudějovicka vymizela stejně jako z valné části České republiky. Zhruba od 90. let 20. století se naopak datuje opětovný
postupný nárůst jejích populací a osídlování značné
části někdejšího areálu. Moravskovbudějovicko leží
v blízkosti jihočeských lokalit a západního úpatí
vysočiny, odkud opětovné šíření vyder na našem
území začalo. Proto není divu, že už v první půli 90.
let 20. století byl odtud přechodný výskyt vydry hlášen, kolem roku 2000 už se zde vyskytovala pravidelně a i v současnosti můžeme pobytové značky
vyder pravidelně pozorovat kolem toku Rokytné i na
82 82-83
jejích přítocích. Rybníkáři je uváděna také z celé
řady rybníků, např. Nový, Hrachovec, Voráč, Vidlák,
Jakubovský, Utopenec a další, pozorována byla
i na sádkách v Moravských Budějovicích.
Zatímco kopytníci, zajíci a šelmy jsou většinou
poměrně velké druhy s rozsáhlými oblastmi výskytu
a velkými migračními schopnostmi, další pozemní savci již obvykle nedosahují velkých rozměrů
a jejich migrační schopnosti jsou omezené. Často
však mají vyhraněné nároky na stanoviště či obecněji životní prostředí a oblasti jejich výskytu jsou
tedy často menší a izolovanější, než je tomu u předchozí skupiny. Ze systematického pohledu můžeme
zbývající pozemní savčí druhy žijící v oblasti rozdělit na hmyzožravce a hlodavce. Z hmyzožravců jsou
obecně známí a poměrně dobře pozorovatelní ježci.
Již méně známé je, že ježků se u nás vyskytují dva
druhy a oba byly zjištěny i na Moravskobudějovicku. Přes již zmíněné relativně snadné pozorování
je publikovaných údajů o výskytu ježků v oblasti
málo a nedovolují ani jednoznačně říci, který z druhů je zde běžnější. Obecně můžeme konstatovat,
že ježek západní (Erinaceus europaeus) je druh
vázaný spíše na lesnatou krajinu a vyšší polohy.
Zjištěn byl v lesních celcích kolem Nových Syrovic
a Jemnice, jeho početnost východním směrem dosti
znatelně ubývá a např. na Znojemsku je mnohem
méně početný než následující druh. Ježek východní
(Erinaceus concolor) je svým původem druh stepní,
přednost tedy dává krajině bezlesé, vyhledává teplejší a sušší lokality. Častější je také uvnitř lidských
sídel. Spolehlivě zjištěn byl u Police a Nových Syrovic, další nálezy jsou zaznamenány v katastrech
hraničících ze všech stran s Moravskobudějovickem (Stařeč, Hrotovice, Jaroměřice nad Rokytnou,
Ohrazenice, Uherčice atd.). Výskytu ježků a jejich
druhové příslušnosti by bylo zajímavé věnovat více
pozornosti a toto téma by mohlo být úspěšně řešeno i amatérskými badateli či v rámci studentských
prací. Dalším druhem obecně známého hmyzožravce, jehož přítomnost můžeme v krajině snadno zjistit, je krtek obecný (Talpa europaea). Je běžný na
loukách, v zahradách a na lesních okrajích v celém
regionu. Ostatní druhy patřící do čeledi rejskovitých
jsou už pozorovatelné mnohem obtížněji. Pokud se
náhodně nenajde mrtvolka uhynulého jedince nebo
jej nepřinese kočka, jsou bez použití speciálních
pastí k odchytu savců téměř nezjistitelní. Přesto se
zde běžně vyskytuje několik druhů. Rejsek obecný
(Sorex araneus) je hojný v různých prostředích,
rejsek malý (Sorex minutus) především ve vlhčí
bylinné vegetaci luk a břehů. Podobně také rejsec
černý (Neomys anomalus) byl pravidelně zjišťován
v mokřadních bylinných porostech, především mimo
zalesněná území. Tento druh byl dříve považován
za poměrně vzácný, intenzivnějším studiem se ale
ukázalo, že běžně obývá celé jižní úpatí vysočiny.
Rejsec vodní (Neomys fodiens) je také plošně rozšířený, jeho biotopem jsou však především břehy
potoků, protože často loví ve vodním prostředí.
Bělozubka šedá (Crocidura suaveolens) už patří k méně častým druhům, zjištěna byla u Pálovic,
Krnčic a Nových Syrovic. Je často vázána na lidská
sídla a vyskytuje se i přímo v obytných či hospodářských stavbách. Nejvzácnějším druhem hmyzožravce v regionu je bělozubka bělobřichá (Crocidura leucodon). Odchycena byla u Krnčic a Dančovic.
Dříve byla považována za vzácný teplomilný druh
se vztahem ke stepním lokalitám, v současnosti se
zřejmě šíří do vyšších poloh a její nároky na prostředí se nezdají příliš vyhraněné – obývá bylinné
porosty na březích vod, zastižena bývá na lesních
okrajích, přímo v lese nebo v blízkosti staveb.
I mezi hlodavci je velké množství druhů, které
jsou běžnému pozorovateli skryté a jejich přítomnost
odhalí až speciálně zaměřený průzkum. Z hrabošovitých je všude v otevřené krajině běžný hraboš polní (Microtus arvalis), v lesních porostech pak norník
rudý (Clethrionomys glareolus). Druhem vázaným
nejčastěji na pobřežní biotopy je také častý hryzec
vodní (Arvicola terrestris). Dříve početná ondatra
pižmová (Ondatra zibethicus), která obývá zejména
trvalé vodní plochy, se dnes vyskytuje méně často, přesto jsou údaje o jejím výskytu z celé řady
obcí Moravskobudějovicka (Lesonice, Chotěbudice, Jakubov, Krnčice, Litohoř, Nové Syrovice atd.).
Historie výskytu tohoto původem severoamerického
druhu je velmi zajímavá. Byl vysazen v letech 1905
a 1906 na několika lokalitách v Čechách, v roce
1913 je poprvé udáván z okolí Želetavy a v polovině
20. let 20. století už byl v oblasti Hrotovska a Moravskokrumlovska, ležící ve směru pravděpodobného
šíření druhu až za Moravskobudějovickem, považován za hojný. Dalším zajímavým druhem je hraboš
mokřadní (Microtus agrestis). Vyskytuje se zejména na vlhkých loukách, pasekách a v pobřežních
biotopech. Moravskobudějovicko stojí na pomezí
oblastí s jeho prakticky souvislým výskytem (vyšší
části Českomoravské vysočiny) a oblastí s ojedinělými lokalitami vázanými na maloplošné zachovalé
mokřady a nivní louky (střední Podyjí). Méně běžným druhem je také hrabošík podzemní (Microtus
subterraneus), který byl prokázán u Nových Syrovic
a Dančovic. Zjištěn byl také na vlhkých loukách, je
83
11.4.2007 12:33:42
ovšem obtížně chytitelný a obývá i další typy prostředí (okraje lesů, okolí hospodářských budov apod.).
Další početnou čeledí hlodavců jsou myšovití. Sem
patří myš domácí (Mus musculus) a potkan (Rattus
norvegicus), známí a všudypřítomní průvodci lidského osídlení. Myšice křovinná (Apodemus sylvaticus)
a myšice lesní (Apodemus flavicollis) bývají hlavně
v zimě také občas zastiženy v lidských stavbách,
početně se však vyskytují především mimo ně. První druh spíše v otevřené krajině bohaté na křoviny
a vysoké bylinné porosty nejrůznějšího druhu, druhý pak zejména v lesním prostředí. Méně častým
druhem je myška drobná (Micromys minutus). Tento
druh je v letním období nejčastěji vázán na vysoké
porosty pobřežních bylin, na podzim a v zimě se
stahuje také k hospodářským budovám a stohům
slámy. Zjištěn byl u Pálovic, Krnčic, Moravských
Budějovic, Nových Syrovic, Bohušic a Menhartic,
jistě ovšem žije i na řadě dalších vhodných lokalit.
Poměrně nedaleko od hranic Moravskobudějovicka byly zjištěny ještě další dva druhy myšovitých
– myšice malooká (Apodemus microps) a myšice
temnopásá (Apodemus agrarius). Myšice malooká
představuje stepní druh vyskytující se pravidelně
ve východní části Znojemska a zjištěný ojediněle v oblasti Moravskokrumlovska. Jeho výskyt na
Moravskobudějovicku se nezdá pravděpodobný. Myšice temnopásá také byla prokázána nejblíže na Znojemsku, údaje z 20. let 20. století jsou
i z Moravskokrumlovska. V současnosti se uvádí,
že hranice areálu tohoto druhu v čase silně pulzují
a momentálně dochází k jeho šíření v oblasti jižní
Moravy. Není tedy zcela vyloučeno, že by se mohly
ještě posunout a dosáhnout i na jižní úpatí vysočiny. Myšice temnopásá obývá především pobřežní bylinné porosty v otevřené krajině a je nápadná
úzkým tmavým proužkem probíhajícím od hlavy
po kořen ocasu a ostře odlišeným od rezavohnědého zbarvení hřbetu. Každý její nález v oblasti by
byl velmi zajímavý a měl by být ověřen (přeurčen)
odborníkem. Zajímavou a málo prozkoumanou skupinou hlodavců jsou plchovití. Všechny naše druhy
jsou především lesní tvorové a jejich zjišťování je
poměrně obtížné. Proto z oblasti Moravskobudějovicka není k dispozici ani jeden konkrétní nález.
Přesto je nepochybné, že přinejmenším nejhojnější
z našich druhů, plšík lískový (Muscardinus avellanarius) se zde vyskytuje. Obývá okraje lesů a paseky,
nevyhýbá se ani lesům jehličnatým a oproti přirozenému stavu značně pozměněným. Zjištěn byl v širším okolí jak severozápadně (Doupě, Řásná, Třešť,
Borová), tak jihovýchodně (Hostim, Litovany, Bítov,
Chvalatice). Jeho přítomnost by se nejsnáze mohla prokázat při kontrole ptačích budek, které s oblibou obývá, nebo při analýze potravy sov, zejména puštíka obecného. Vzácnějším druhem je plch
velký (Glis glis), jeho nejbližší lokality prokázaného
výskytu leží jihovýchodně, v Národním parku Podyjí, např. kolem Vranova nad Dyjí a Lesné. Historicky byl udáván i z povodí Jihlavy (Pávov, Jamolice)
a dolního toku Jevišovky (Tvořihráz, Výrovice). Je
vázán především na zachovalé listnaté lesy. Velmi
pravděpodobný je jeho výskyt v oblasti Vranovské
přehrady, která bezprostředně navazuje na bohaté
lokality v NP Podyjí, a proto lze uvažovat i o jeho
možném výskytu v oblasti Suché hory u Dešova
nebo v lesích kolem dolního toku Želetavky. Plch
zahradní (Eliomys quercinus) byl doložen také
poměrně blízko – v roce 1912 v Heřmanicích nedaleko Dukovan. Jeho současný výskyt však nebyl
zaznamenán nikde v širokém okolí a není ani pravděpodobný.
I mezi hlodavci najdeme několik větších
a nápadnějších druhů, o nichž ještě nebyla zmínka,
a které mohou být v krajině zjištěny snáze než malé
a skrytě žijící „myši“. Prvním z nich je křeček polní
(Cricetus cricetus) patřící do příbuzenstva hrabošů.
Původně byl obyvatelem stepí, s plošným odlesněním krajiny a jejím zemědělským využitím se však
rozšířil i do vyšších poloh dříve souvisle lesnatých.
Takovým územím je i Moravskobudějovicko, kde byl
podle starších údajů křeček dosti častý ještě v 70.
letech 20. století. Jeho současná početnost není
známa a chybí i publikované údaje o konkrétních
nálezech v posledním desetiletí, přesto je pravděpodobné, že se zde křeček stále nepočetně vyskytuje. Podobný faunistický prvek představuje sysel
obecný (Spermophilus citellus), který se s křečkem
shoduje především původním charakterem rozšíření a expanzí do lidmi odlesněných oblastí. Tento
druh však není z Moravskobudějovicka ani historicky uváděn, byť jeho někdejší lokality jsou roztroušeny prakticky všude kolem (Dačicko, Dolní Bolíkov,
Hrotovice, Třebíč atd.). Dnešní výskyt sysla nelze
předpokládat, neboť v důsledku změn v hospodaření v krajině zmizel v druhé půli 20. století i z většiny
dříve známých výskytišť. Mnohem početnějším lesním „příbuzným“ sysla je veverka obecná (Sciurus
vulgaris), která patří v regionu k plošně rozšířeným
savcům. Přesto o jejím výskytu jsou z vlastního
území Moravskobudějovicka jen tři publikované
záznamy (Cidlina, Lomy, Nové Syrovice). Z rybníků
v těsném okolí Moravských Budějovic jsou uváděny ještě další dva druhy hlodavců. Už několik let se
84 84-85
na rybníce Novém u Háje vyskytuje bobr evropský
(Castor fiber) – záznam o pozorování v roce 2004
byl publikován, od až do současnosti jsou pravidelně pozorovány čerstvé ohryzy na stromech kolem
rybníka. Výskyt souvisí zřejmě s migrací jedinců
z rozrůstajících se populací v povodí Dyje a Moravy.
Publikován je též výskyt nutrie (Myocastor coypus)
na Sedleckém rybníce, v tomto případě však zřejmě
šlo o jedince uniklého z chovu.
Druhově početnou skupinou jsou také netopýři. Jsou to malí savci vyznačující se schopností
aktivního letu a potravní specializací na hmyz a jiné
skupiny bezobratlých živočichů. Schopnost letu
sice umožňuje netopýrům i dálkové migrace, přesto je většina druhů dosti konzervativně vázána na
určitý typ prostředí, na tradiční lokality a především
na určité úkryty. V průběhu roku netopýři využívají
různé typy úkrytů, některé pro letní kolonie samic
s mláďaty, jiné v přechodném (migračním) jarním
a podzimním období a další v době zimního spán-
ku. Tyto úkryty bývají opakovaně osidlovány po
mnoho let i desetiletí a jejich existence v krajině
je důležitým faktorem, na kterém závisí úspěšné
přežívání netopýřích populací. Celkem dobře je
známo rozšíření těch druhů netopýrů, které často
využívají jako úkryty lidské stavby. Typickým příkladem je netopýr velký (Myotis myotis), jehož výskyt
byl zjištěn na půdách větších staveb vBudkově,
Jemnici a Jakubově, kolonie čítající v současnosti
okolo 100 samic s mláďaty je pravidelně v létě kontrolována na zámku v Lesonicích, kde je evidována už od poloviny 60. let 20. století. Takové kolonie
vázané na zalesněná území jsou známy i v okolí,
např. v Budíškovicích, Bítově a Biskupicích. Vysloveně teplomilné druhy netopýří fauny se na Moravskobudějovicku vyskytují jen zcela okrajově. Jejich
typickým zástupcem je vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros), jehož výskyt byl prokázán teprve v roce 2006 nálezem zimujícího jedince v malé
štolce u kostela sv. Jakuba v Jemnici. Oblast, kde je
Obr. 31. Veverka obecná (Sciurus vulgaris) se
vyskytuje nejčastěji v zachovalejších lesních porostech
s pestrou skladbou dřevin, některé populace využívají
i parky či zahrady kolem lidských sídel (foto V. Křivan)
Obr. 32. Část kolonie netopýrů velkých (Myotis myotis).
Tento druh obsazuje rok co rok v letním období stejné
úkryty na půdách lidských staveb (foto A. Reiter)
85
11.4.2007 12:33:47
tento druh pozorován pravidelně a kde bylo zjištěno také jeho rozmnožování, leží jižněji a východněji,
byť některé lokality se Moravskobudějovicku dosti
přibližují (např. Bítov, Uherčice). Méně vyhraněný
je zřejmě netopýr brvitý (Myotis emarginatus), který
má celkové rozšíření podobné předchozímu druhu.
Byl ale odchycen v údolí Bihanky u Kostníků a existují i další jeho nálezy ve vyšších polohách na úpatí
vysočiny (Třebíč, Staré Hobzí, Landštejn). Dalším
z druhů provázejících stavby je netopýr večerní
(Eptesicus serotinus). Přestože také preferuje spíše teplejší oblasti, je i na úpatí vysočiny poměrně
běžným druhem. Zjištěn byl v Budkově, Litohoři, Nových Syrovicích a v řadě obcí hraničících
s Moravskobudějovickem. Ve vyšších polohách jej
střídá netopýr severní (Eptesicus nilssonii), který byl
na Moravskobudějovicku zjištěn shodou okolností
dosud jen na dvou lokalitách v jeho jižní, teplejší
části – v údolí Bihanky u Kostníků a nad rybníčky
na Suché hoře u Dešova. Tyto lokality navazují na
enklávu druhu v zaříznutém údolí Dyje, je ovšem
velmi pravděpodobné, že při soustředěnějším průzkumu by byl netopýr severní objeven i v západní či
severní části území, např. v okolí Jemnice, Martínkova nebo Bítovánek. Asi nejpočetnější ze skupiny
typicky synantropních (s člověkem žijících) druhů je
netopýr dlouhouchý (Plecotus austriacus), zjištěný
v Babicích, Lesonicích, v Jemnici (mateřské kolonie
na půdách obou kostelů), v Častohosticích (kolonie
na půdě kaple), v Jakubově, Litohoři, Lukově (kolonie na půdě kostela), v Martínkově (kolonie na půdě
kostela), v Moravských Budějovicích, Nových Syrovicích, Kdousově, Kostníkách a Polici. I jeho výskyt
je ještě početnější směrem do teplejších oblastí na
jih a východ, zatímco vyšší partie vysočiny ležící
západně a severně osídluje už spíše sporadicky.
Tam je častější velmi podobný druh – netopýr ušatý
(Plecotus auritus), který kromě staveb obývá i jiné
typy úkrytů, třeba ptačí budky a stromové dutiny.
Ten byl zjištěn v Lesonicích, Budči (kolonie na kostele), Jemnici a Kostníkách.
Další druhy netopýrů jsou vázány na lidské
stavby ještě méně. Pokud je osídlují, tak spíše jen
nahodile a nepravidelně, vyhledávají štěrbiny na
povrchu staveb na rozdíl od předchozích druhů
využívajících častěji půdní prostory. Jsou ovšem
schopny přežívat i v úkrytech čistě přírodních, jako
jsou stromové dutiny a různé štěrbiny pod kůrou či
ve skalách. Zřejmě nejpočetnějším z těchto druhů je
netopýr vodní (Myotis daubentonii). Jak jeho jméno
naznačuje, je vázán především na místa v blízkosti
vodních nádrží a větších toků. Loví totiž často nad
jejich hladinou. Zjištěn byl v Lesonicích, Jemnici,
okolo Domamile, u Kostníků a Police, žije ale pravděpodobně na většině dalších míst s rybníky. Dalším běžnějším druhem je netopýr vousatý (Myotis
mystacinus), nalezený u Babic, Bolíkovic, Lesonic,
v Jemnici a Kostníkách. Podobný, ovšem vzácnější
netopýr Brandtův (Myotis brandtii) je více vázán na
lesní prostředí a byl dosud odchycen jen u Domamile, Nových Syrovic a Kostníků. Také netopýr řasnatý (Myotis nattereri) upřednostňuje lesní lokality
a byl zatím zjištěn jen v Jemnici a Kostníkách. Nejvyhraněnější nároky na lesní prostředí má netopýr
velkouchý (Myotis bechsteinii), který početněji obývá pouze přírodě blízké listnaté lesy. Na Moravskobudějovicku dosud zjištěn nebyl, vyskytuje se
však poměrně početně v blízkém území Národního parku Podyjí a jednotlivě byl zjištěn i v povodí
Rokytné a Jihlavy. Jeho výskyt se tedy dá očekávat
v zachovalejších lesních lokalitách, např. v oblasti
Suché hory u Dešova (přírodní rezervace Habrová
seč, přírodní památka Černá blata apod.). Nalezení
tohoto druhu je bohužel dosti nesnadné, neboť obývá téměř výhradně stromové úkryty a jedinou efektivní metodou jeho prokázání bývá odchyt do speciálních sítí nad hladinou lesních rybníčků a potoků. Na lesní prostředí je vázán také netopýr černý
(Barbastella barbastellus). Ten byl zjištěn u Babic,
Cidliny, Lesonic, Kostníků a Dešova, kolonie samic
s mláďaty byly nalezeny u Jackova a Bolíkovic. Zajímavým druhem je netopýr pestrý (Vespertilio murinus), který obývá také spíše lesnaté vyšší polohy.
Letní kolonie s větším počtem jedinců (až desítky
kusů) tvoří u něj i samci a právě taková kolonie je od
70. let 20. století po současnost známa ze štěrbinového úkrytu na stodole v Bolíkovicích. I tento druh
bude zřejmě v území častější než vyplývá z této
jediné zjištěné lokality jeho výskytu. Netopýři rodu
Pipistrellus sice také často sídlí ve stromových dutinách, jejich prostředím jsou však spíše otevřenější
krajiny s rozptýlenou stromovou vegetací, s břehovými porosty a parky. Běžný je netopýr hvízdavý
(Pipistrellus pipistrellus), který je znám z okolí Cidliny, Jemnice, Nových Syrovic, Kostníků a Dešova,
z blízkého okolí jsou uváděny i letní kolonie o desítkách samic s mláďaty (chaty u Vranovské přehrady, Ohrazenice, Rozkoš). Teprve před několika lety
byl od předchozího druhu odlišen jeho „dvojník“
– netopýr nejmenší (Pipistrellus pygmaeus). Ten
sice zatím z Moravskobudějovicka doložen nebyl,
jeho výskyt zde je ale docela dobře možný. Početné
populace tohoto druhu jsou již známy z jihomoravských nížin, odkud zasahují až do středního Podyjí,
86 86-87
listnatých dřevin a s výskytem dutých či odumřelých
stromů. Právě takové prostředí využívají náročnější
druhy lesních drobných savců. To, že některé z nich
dosud nebyly na Moravskobudějovicku dokumentovány (plch velký, netopýr velkouchý) nebo zde byli
zjištěny jen ojediněle (další druhy lesních netopýrů), může být dáno jen malou rozlohou vhodných
fragmentů lesa a zároveň obecně velmi obtížným
zjišťováním těchto druhů. Důležitým prostředkem
ochrany savců je zachování známých úkrytů netopýrů, zejména letních mateřských kolonií a zimovišť. Významné jsou prostory obsazované netopýry
v lidských stavbách i úkrytové možnosti ve starých
stromech s dutinami. Ty jsou důležité nejen v lesním prostředí, ale zejména v parcích, stromořadích a břehových porostech. O možnostech soužití
člověka s netopýry a ochraně, případně vytváření
různých typů netopýřích úkrytů je dnes již k dispozici i praktická literatura v českém jazyce, potřebné
informace a kontakty lze získat například u České
společnosti pro ochranu netopýrů (www.ceson.
org).
a také z jihočeských rybničních pánví, odkud sahají
až na západ od Jindřichova Hradce. Přinejmenším
v migračním období je tedy Moravskobudějovicko
pravděpodobným místem jejich přeletů. Bohužel
odlišení tohoto druhu vyžaduje buď přesné zjištění
charakteristik jeho echolokačních signálů (pomocí
detektoru ultrazvuku), nebo genetickou analýzu tkáňových vzorků, a je tedy problémem dosti složitým
a odborným. Ze zámeckého parku v Jemnici je
znám také výskyt netopýra parkového (Pipistrellus
nathusii). Tento druh, dříve považovaný za velmi
vzácný, je dnes pomocí detektorů ultrazvuku snadněji zjistitelný a snad se také v posledních letech šíří
zejména v oblastech s parkovitou krajinou a rybníky. Podobné nároky na prostředí mají také netopýři
rodu Nyctalus. Podobně jako předchozí druhy sídlí
tito netopýři většinou ve stromových dutinách a obývají otevřenější krajiny. Běžný je netopýr rezavý
(Nyctalus noctula). Jeho výskyt je sice publikován
pouze z okolí rybníků u Domamile, Jemnice, Nových
Syrovic a z údolí Bihanky u Kostníků, ve skutečnosti
je však nepochybně častější, stejně jako je tomu ve
všech okolních regionech snad s výjimkou souvisle
zalesněných vyšších poloh vysočiny. Netopýr rezavý je v posledním desetiletí také často pozorován
v nezvyklých typech úkrytů v lidských stavbách,
např. ve škvírách mezi panely panelových domů.
Mnohem vzácnější je netopýr stromový (Nyctalus
leislerii), který byl zjištěn v zámeckém parku v Jemnici a u rybníčků na Suché hoře u Dešova. Tento
netopýr má více lokalit směrem na jihovýchod,
k okraji Moravských nížin, zatímco jeho nálezy na
Českomoravské vysočině jsou jen ojedinělé.
Pro zachování druhové pestrosti savců je
důležitá ochrana některých specifických prostředí
či biotopů. Především náročnější drobní pozemní
savci jsou vesměs vázáni na vysoké, husté bylinné porosty, jaké se nejčastěji vyskytují v pobřežní
vegetaci, případně v mokřadech a na jejich okrajích.
Zachování pestrých břehových porostů, kde se střídají části porostlé vysokou bylinnou vegetací s jednotlivými stromy a křovinami, má smysl nejen jako
základní biotop drobných savců, ale i jako síť migračních cest a úkrytů pro větší savčí druhy (kopytníky, šelmy) v odlesněné krajině. Důležitá je samotná
existence těchto porostů, ale také jejich stav a druhové složení. V porostech silně ruderalizovaných
nebo v monokulturách invazních druhů rostlin savci
vhodné prostředí nenacházejí. Stejně tak porosty
pravidelně kosené jim neposkytují vhodné úkryty a potravní nabídku. V lesním prostředí je velmi
důležité zachování původních typů lesů s převahou
3.7. Historie poznání obratlovců
Historické údaje o výskytu obratlovců na Moravskobudějovicku jsou poměrně chudé. Tento stav
odráží, podobně jako u dalších skupin organismů,
především malou atraktivitu území pro badatele.
Až do poloviny 20. století nalézáme jen ojedinělé
konkrétní údaje roztroušené v pracích věnovaných
rozsáhlejšímu regionu. Ucelenější regionální faunistické studie byly ve 20. letech 20. století publikovány pouze ze sousedících oblastí Jihlavska
(Canon) a Moravskokrumlovska (Hála). Co se týká
obojživelníků a plazů, pokračoval tento stav v podstatě i později. Jednotlivé roztroušeně uveřejněné
nálezy a nepublikovaná hlášení shrnuly až atlasové
studie v 80. letech 20. století a později – Amphibia
and reptilia in South Moravian region (Mikátová,
Pellantová, Vlašín), Atlas rozšíření obojživelníků
v České republice (Moravec) a Atlas rozšíření plazů v České republice (Mikátová, Vlašín, Zavadil).
Systematičtější průzkum Moravskobudějovicka byl
prováděn až v souvislosti s projektem „Výzkum
a dokumentace obratlovců toku a povodí řek Rokytná a Jevišovka“, který byl v letech 1997–1999 řešen
v Jihomoravském muzeu ve Znojmě. Právě z dosud
nepublikovaných výsledků tohoto průzkumu vychází
značná část našich informací a komentářů. Poněkud
jiná je situace u savců. První systematičtější průzkum drobných zemních savců provedl na Morav87
11.4.2007 12:33:47
skobudějovicku Zdeněk Šebek, pracovník Krajské
hygienicko – epidemiologické stanice v Jihlavě.
V roce 1957 jej publikoval ve Vlastivědném Sborníku Vysočiny. I později uveřejnil jednotlivé další nálezy drobných zemních savců i netopýrů z regionu,
především v souvislosti se studiem parazitů. Několik dalších náhodných nálezů zaznamenali Vlašín,
Eleder a Málková-Nečasová v sérii prací o rozšíření
ochranářsky důležitých druhů savců v jihomoravském regionu uveřejněných též ve Vlastivědném
Sborníku Vysočiny v letech 1991–1995. Teprve
koncem 90. let 20. století byl ovšem uskutečněn
systematičtější průzkum drobných savců oblasti
realizovaný jednak v rámci aktivit Jihomoravského
muzea ve Znojmě a již výše zmíněného projektu
průzkumu povodí Jevišovky a Rokytné, jednak také
v rámci mapovacího projektu zaměřeného na faunu
savců ČR a později na faunu drobných savců jižní
části Českomoravské vysočiny, na němž se podíleli
především Miloš Anděra z Národního muzea Praha, Petr Zbytovský z Husitského muzea v Soběslavi a Vladimír Hanák z Přírodovědecké fakulty UK
Praha. Výsledkem těchto průzkumů bylo několik
publikací zahrnujících drobné zemní savce (1998),
netopýry (2003) nebo obě tyto skupiny (2004). Co
se týká větších druhů savců, nebylo Moravskobudějovicko nikdy samostatně studováno, ovšem nálezy
uveřejněné v monografiích k jednotlivým druhům,
v mysliveckých publikacích, statistikách a dalších
pramenech byly přehledně shrnuty v rámci předběžné verze atlasu rozšíření savců v ČR publikované od poloviny 90. let 20. století Národním muzeem
Praha.
88 88-89
české jméno
vědecké jméno
výskyt
kategorie
bezobratlí
Amphibia
rak říční
Astacus astacus
+
kriticky ohrožený
modrásek bahenní
Maculinea nausithous
+
silně ohrožený
modrásek očkovaný
Maculinea teleius
+
silně ohrožený
ohniváček černočárný
Lycaena dispar
+
silně ohrožený
škeble rybničná
Anodonta cygnea
+
silně ohrožený
batolec
Apatura sp.
+
ohrožený
bělopásek topolový
Limenitis populi
+
ohrožený
majka
Meloe sp.
+
ohrožený
mravenec
Formica sp.
+
ohrožený
otakárek fenyklový
Papilio machaon
+
ohrožený
otakárek ovocný
Iphiclides podalirius
+
ohrožený
prskavec
Brachinus sp.
+
ohrožený
svižník
Cicindela sp.
+
ohrožený
zlatohlávek
Oxythyrea funesta
+
ohrožený
ryby
Osteichthyes
sekavec písečný
Cobitis taenia
+
silně ohrožený
mník jednovousý
Lota Lota
?
ohrožený
střevle potoční
Phoxinus phoxinus
+
ohrožený
obojživelníci
Amphibia
skokan ostronosý
Rana arvalis
?
kriticky ohrožený
skokan skřehotavý
Rana ridibunda
?
kriticky ohrožený
blatnice skvrnitá
Pelobates fuscus
+
silně ohrožený
čolek horský
Triturus alpestris
+
silně ohrožený
čolek obecný
Triturus vulgaris
+
silně ohrožený
čolek velký
Triturus cristatus
+
silně ohrožený
kuňka obecná
Bombina bombina
+
silně ohrožený
mlok skvrnitý
Salamandra salamandra
??
silně ohrožený
ropucha zelená
Bufo viridis
+
silně ohrožený
rosnička zelená
Haly arborea
+
silně ohrožený
skokan krátkonohý
Rana lessonae
+
silně ohrožený
skokan štíhlý
Rana dalmatina
+
silně ohrožený
skokan zelený
Rana kl. esculenta
+
silně ohrožený
ropucha obecná
Bufo bufo
+
ohrožený
plazi
Reptilia
ještěrka zelená
Lacerta viridis
??
kriticky ohrožený
užovka podplamatá
Natrix tessellata
?
kriticky ohrožený
zmije obecná
Vipera berus
?
kriticky ohrožený
ještěrka obecná
Lacerta agilis
+
silně ohrožený
89
11.4.2007 12:33:49
české jméno
vědecké jméno
výskyt
kategorie
české jméno
vědecké jméno
výskyt
kategorie
ještěrka živorodá
Lacerta vivipara
??
silně ohrožený
krutihlav obecný
Jynx torquilla
+
silně ohrožený
slepýš křehký
Anguis fragilis
+
silně ohrožený
křepelka polní
Coturnix coturnix
+
silně ohrožený
užovka hladká
Coronella austriaca
+
silně ohrožený
kvakoš noční
Nycticorax nycticorax
?
silně ohrožený užovka obojková
Natrix natrix
+
ohrožený
ledňáček říční
Alcedo atthis
+
silně ohrožený
lejsek malý
Ficedula parva
?
silně ohrožený
ptáci
Aves
lžičák pestrý
Anas clypeata
+
silně ohrožený
břehouš černoocasý
Limosa limosa
?
kriticky ohrožený
moták lužní
Circus pygargus
+
silně ohrožený
bukač velký
Botaurus stellaris
??
kriticky ohrožený
moták pilich
Circus cyaneus
?
silně ohrožený
bukáček malý
Ixobrychus minutus
+
kriticky ohrožený
ostříž lesní
Falco subbuteo
+
silně ohrožený
drop velký
Otis tarda
-
kriticky ohrožený
pěnice vlašská
Sylvia nisoria
+
silně ohrožený
chřástal malý
Porzana parva
??
kriticky ohrožený
pisík obecný
Actitis hypoleucos
+
silně ohrožený
jeřáb popelavý
Grus grus
?
kriticky ohrožený
potápka rudokrká
Podiceps grisegena
?
silně ohrožený
koliha velká
Numenius arquata
?
kriticky ohrožený
rákosník velký
Acrocephalus arundinaceus
+
silně ohrožený
kolpík bílý
Platalea leucorodia
?
kriticky ohrožený
rybák obecný
Sterna hirundo
?
silně ohrožený
luňák červený
Milvus milvus
+
kriticky ohrožený
skřivan lesní
Lullula arborea
+
silně ohrožený
luňák hnědý
Milvus migrans
+
kriticky ohrožený
sova pálená
Tyto alba
-
silně ohrožený
mandelík hajní
Coracias garrulus
-
kriticky ohrožený
sýček obecný
Athene noctua
-
silně ohrožený
morčák velký
Mergus merganser
?
kriticky ohrožený
ťuhýk menší
Lanius minor
-
silně ohrožený
orel mořský
Haliaeetus albicilla
+
kriticky ohrožený
ťuhýk rudohlavý
Lanius senator
-
silně ohrožený
orlovec říční
Pandion haliaeetus
+
kriticky ohrožený
včelojed lesní
Pernis apivorus
+
silně ohrožený
ostralka štíhlá
Anas acuta
+
kriticky ohrožený
vlha pestrá
Merops apiaster
?
silně ohrožený
poštolka rudonohá
Falco vespertinus
+
kriticky ohrožený
vodouš kropenatý
Tringa ochropus
+
silně ohrožený
strnad luční
Miliaria calandra
+
kriticky ohrožený
volavka bílá
Egretta alba
+
silně ohrožený
strnad zahradní
Emberiza hortulana
-
kriticky ohrožený
zrzohlávka rudozobá
Netta rufina
+
silně ohrožený
vodouš rudonohý
Tringa totanus
?
kriticky ohrožený
žluva hajní
Oriolus oriolus
+
silně ohrožený
volavka červená
Ardea purpurea
?
kriticky ohrožený
bramborníček černohlavý Saxicola torquata
+
ohrožený
bekasina otavní
Gallinago gallinago
+
silně ohrožený
bramborníček hnědý
Saxicola rubetra
+
ohrožený
bělořit šedý
Oenanthe oenanthe
+
silně ohrožený
cvrčilka slavíková
Locustella luscinioides
+
ohrožený
čáp černý
Ciconia nigra
+
silně ohrožený
čáp bílý
Ciconia ciconia
+
ohrožený
čírka modrá
Anas querquedula
+
silně ohrožený
čírka obecná
Anas crecca
+
ohrožený
drozd cvrčala
Turdus iliacus
?
silně ohrožený
hýl rudý
Carpodacus erythrinus
+
ohrožený
dřemlík tundrový
Falco columbarius
+
silně ohrožený
chocholouš obecný
Galerida cristata
+
ohrožený
dudek chocholatý
Upupa epops
?
silně ohrožený
jestřáb lesní
Accipiter gentilis
+
ohrožený
hohol severní
Bucephala clangula
-
silně ohrožený
kopřivka obecná
Anas strepera
+
ohrožený
holub doupňák
Columba oenas
+
silně ohrožený
kormorán velký
Phalacrocorax carbo
+
ohrožený
chřástal kropenatý
Porzana porzana
+
silně ohrožený
koroptev polní
Perdix perdix
+
ohrožený
chřástal polní
Crex crex
+
silně ohrožený
krkavec velký
Corvus corax
+
ohrožený
chřástal vodní
Rallus aquaticus
+
silně ohrožený
lejsek šedý
Muscicapa striata
+
ohrožený
kalous pustovka
Asio flammeus
?
silně ohrožený
moták pochop
Circus aeruginosus
+
ohrožený
kavka obecná
Corvus monedula
+
silně ohrožený
moudivláček lužní
Remiz pendulinus
+
ohrožený
konipas luční
Motacilla flava
+
silně ohrožený
potápka černokrká
Podiceps nigricollis
+
ohrožený
kos horský
Turdus torquatus
-
silně ohrožený
potápka malá
Tachybaptus ruficollis
+
ohrožený
krahujec obecný
Accipiter nisus
+
silně ohrožený
potápka roháč
Podiceps cristatus
+
ohrožený
90 90-91
91
11.4.2007 12:33:49
bene
české jméno
vědecké jméno
výskyt
kategorie
rorýs obecný
Apus apus
+
ohrožený
slavík obecný
Luscinia megarhynchos
+
ohrožený
sluka lesní
Scolopax rusticola
+
ohrožený
strakapoud prostřední
Dendrocopos medius
+
ohrožený
ťuhýk obecný
Lanius collurio
+
ohrožený
ťuhýk šedý
Lanius excubitor
+
ohrožený
vlaštovka obecná
Hirundo rustica
+
ohrožený
výr velký
Bubo bubo
+
ohrožený
savci
Mammalia
Bezobratlí
BENEŠ J., KONVIČKA M. (ED.), 2002: Motýli České
republiky: Rozšíření a ochrana I, II. Společnost pro
ochranu motýlů, Praha, 857 pp.
BÍLÝ S., 1989: Krascovití – Buprestidae. Academia, Praha,
111 pp.
HANEL L., 1995: Metodika sledování výskytu vážek
(Odonata). AOPK, Praha, 75 pp.
JELÍNEK J. (ED.), 1993: Seznam československých brouků.
Folia Heyrovskyana, Suplementum 1, 172 pp.
LAŠTŮVKA Z. (ED.), 1998: Seznam motýlů České
a Slovenské republiky (Lepidoptera). Konvoj, Brno, 118
pp.
SLÁMA M. F., 1998: Tesaříkovití – Cerambycidae České
republiky a Slovenské republiky. Krhanice, 383 pp.
ŠVESTKA M., 1986: K současnému výskytu hnědásků rodu
Euphydryas, Melitaea a Mellicta na Moravě. Zprávy
Československé společnosti entomologické 22: 47–60.
ŠVESTKA M., VÍTEK P., 1988: Denní motýli (Lepidoptera,
Rhopalocera a Zygaenidae) Znojemska. Přírodovědný
sborník Západomoravského muzea v Třebíči 16: 25–53.
ŠVESTKA M., 1992: Perleťovec kopřivový, Brenthis ino
(Rottemburg 1775), nový druh motýlí fauny jihozápadní
Moravy. Přírodovědný sborník Západomoravského
muzea v Třebíči 18: 25–29
netopýr brvitý
Myotis emarginatus
+
kriticky ohrožený
netopýr černý
Barbastella barbastellus
+
kriticky ohrožený
netopýr velký
Myotis myotis
+
kriticky ohrožený
tchoř stepní
Mustella eversmannii
–
kriticky ohrožený
bobr evropský
Castor fiber
+
silně ohrožený
křeček polní
Cricetus cricetus
+
silně ohrožený
los
Alces alces
?
silně ohrožený
netopýr Brandtův
Myotis brandtii
+
silně ohrožený
netopýr dlouhouchý
Plecotus austriacus
+
silně ohrožený
netopýr hvízdavý
Pipistrellus pipistrellus
+
silně ohrožený
netopýr nejmenší
Pipistrellus pygmaeus
?
silně ohrožený
netopýr parkový
Pipistrellus nathusii
+
silně ohrožený
netopýr pestrý
Vespertilio murinus
+
silně ohrožený
netopýr rezavý
Nyctalus noctula
+
silně ohrožený
netopýr řasnatý
Myotis nattereri
+
silně ohrožený
netopýr severní
Eptesicus nilssonii
+
silně ohrožený
netopýr stromový
Nyctalus leisleri
+
silně ohrožený
netopýr ušatý
Plecotus auritus
+
silně ohrožený
netopýr večerní
Eptesicus serotinus
+
silně ohrožený
netopýr velkouchý
Myotis bechsteinii
??
silně ohrožený
netopýr vodní
Myotis daubentonii
+
silně ohrožený
netopýr vousatý
Myotis mystacinus
+
silně ohrožený
plšík lískový
Muscardinus avellanarius
?
silně ohrožený
vydra říční
Lutra lutra
+
silně ohrožený
bělozubka bělobřichá
Crocidura leucodon
+
ohrožený
plch velký
Glis glis
??
ohrožený
veverka obecná
Sciurus vulgaris
+
ohrožený
Tabulka I.
Druhy bezobratlých a obratlovců zjištěné nebo předpokládané na území Moravskobudějovicka a zařazené mezi zvláště chráněné.
(+) - prokázaný výskyt,
(??) - možný, ale nepříliš pravděpodobný výskyt,
(?) - pravděpodobný výskyt a občasné migrace,
(–) - jen historický výskyt.
92 92-93
HÁLA J., 1925: Zvířena kraje Moravskokrumlovského. In:
Vlastivědný sborník Moravskokrumlovska a Hrotovska.
Moravský Krumlov, 62–77.
HAVLÍN J., 1951: Přehled ptactva zjištěného v okolí
Třebíče. Sb. přír. kl. v Třebíči, Třebíč, 5: 13–28.
HLADÍK B. et al., 1958: Ptáci střední části Českomoravské
vysočiny I. Vlast. sb. Vysočiny, odd. věd přír., Jihlava,
2: 123–153.
HLADÍK B. et al., 1959: Ptáci střední části Českomoravské
vysočiny II. Vlast. sb. Vysočiny, odd. věd přír., Jihlava,
3: 131–155.
KLEJDUS J., 1980: Ptactvo Znojemska. Zprávy MOS, 38:
7–83.
KUNSTMÜLLER I., KODET V., 2005: Ptáci Českomoravské
vysočiny. Historie a současnost hnízdního rozšíření
v kraji Vysočina. ČSOP Jihlava a Muzeum Vysočiny
v Jihlavě. 220 pp.
PODIVÍNSKÝ E., HAVLÍN J., 1969: Hnízdění břehouše
černoocasého (Limosa limosa) v katastru obce
Studenec. Sb. přír. kl. v Třebíči, Třebíč, 7: 33–34.
PRÁŠEK
V.,
1995:
Příspěvek
k avifauně
Moravskobudějovicka. Vlast. Sb. Vysočiny, odd. věd
přír., 12: 191–197.
PRÁŠEK V., ČUTKA M., 1993: Příspěvek k hnízdění
motáka lužního (Circus pygargus L.) na Znojemsku.
Acta Mus. Moraviae, Sci. nat., 77: 205–208.
SLAVÍK B., 1958: Hnízdění čápa černého (Ciconia ciconia)
na Moravskobudějovicku. Vlast. sb. Vysočiny, odd. věd
přír., Jihlava, 2: 179–181.
SLAVÍK B., 1958: Nález kajky mořské Somateria mollisima
(L.) na Moravskobudějovicku. Vlast. sb. Vysočiny, odd.
věd přír., Jihlava, 2: 204–205.
SLAVÍK B., 1958: Několik poznámek k výskytu výra velkého
(Bubo bubo) na Českomoravské vysočině. Vlast. sb.
Vysočiny, odd. věd přír., Jihlava, 2: 171–178.
SLAVÍK B., 1958: Hnízdění čápa černého (Ciconia nigra)
na Moravskobudějovicku. Vlast. sb. Vysočiny, odd. věd
přír., Jihlava, 2: 179–181.
SLAVÍK B., 1958: Rozšíření čápa bílého (Ciconia ciconia
L.) v Jihlavském kraji v letech 1955–1958. Vlast. sb.
SLAVÍK B., 1970: Ornitologická pozorování v jižní části
Českomoravské vysočiny. Vlast. sb. Vysočiny, odd.
věd přír., Jihlava, 6: 138–139.
SLAVÍK B., 1961: Dalbergova ornithologická sbírka a její
historie. Vlast. sb. Vysočiny, odd. věd přír., Jihlava, 5:
195–199
ŠŤASTNÝ K., BEJČEK V., HUDEC K., 2006: Atlas hnízdního
rozšíření ptáků v České republice. Aventinum Praha,
464 str.
TOMAN A., 1989: Hnízdění slavíka obecného (Luscinia
megarhynchos
BREHM)
na
Českomoravské
vrchovině. Vlast. sb. Vysočiny, odd. věd přír., Jihlava,
9: 217–218.
Ryby
JURAJDA P., ANDRÝSEK P., 1993: Ichtyofauna potoka
Brtnice na Českomoravské vrchovině. Vlast. sb.
LELEK A., 1959: Studie o rybím osídlení pramenných,
středních a dolních úseků toku řeky Rokytné. Zool.
Listy, 8: 226–243.
LIBOSVÁRSKÝ J., 1977: The fish community in the section
of Rokytná Creek after twenty years. Folia Zool., 26:
57–60.
LUCKÝ Z., 1959: Výsledky dosavadního výzkumu
parazitofauny ryb řeky Rokytné. Zool. Listy, 8 (3):
213–225.
Ptáci
DVOŘÁK M., PRÁŠEK V., TOMAN A., 1993: Další šíření
hýla rudého (Carpodacus erythrinus) na Českomoravské
vrchovině. Vlast. sb. Vysočiny, odd. věd přír., Jihlava, 11:
304–305.
FIALA V., 1963: Rybáci černozobí – Gelochelidon nilotica
(Gm.) – na rybnících u Mor. Budějovic. Zprávy MOS,
41–42.
FIALA V., 1966: Rozšíření vodního ptactva na Českomoravské
vysočině. Muzeum Vysočiny v Jihlavě, Jihlava, 51 s.
FOLK Č., ŠEBEK Z., 1957: Zpráva o zástřelu kosa horského
(Turdus torquatus L.) na Moravskobudějovicku. Vlast.
sb. Vysočiny, odd. věd přír., Jihlava, 1: 183.
93
11.4.2007 12:33:50
Obojživelníci, plazi, savci
ANDĚRA M., HANZAL V., 1995: Atlas rozšíření savců
v České republice. Předběžná verze. II. šelmy
(Carnivora). Národní muzeum, Praha.
ANDĚRA M., HANZAL V., 1996: Atlas rozšíření savců
v České republice. Předběžná verze. I. sudokopytníci
(Artiodactyla), zajíci (Lagomorpha). Národní muzeum,
Praha.
ANDĚRA M., HORÁČEK I., 2005: Poznáváme naše savce.
2. doplněné vydání. Sobotáles, 327 pp.
ANDREAS M., CEPÁKOVÁ E., 2004: Metodická příručka pro
praktickou ochranu netopýrů. AOPK ČR, Praha, 70 pp.
CANON H., 1927: Tiere der Heimat. Ein Beitrag zur
Tiergeographie des böhmisch-mährischen Höhenzuges.
Iglau, 166 pp.
CULEK M. (ed.), 1996: Biogeografické členění České
republiky. Enigma, Praha, 347 pp.
ČERVENÝ J., ANDĚRA M., KOUBEK P., HOMOLKA M.,
TOMAN A., 2001: Recently expanding mammal species
in the Czech Republic: distribution, abundance and
legal status. Beiträge zur Jagd – und Wildforschung 26:
111–125.
HÁLA J., 1925: Zvířena kraje Moravskokrumlovského. In:
Vlastivědný sborník Moravskokrumlovska a Hrotovska.
Moravský Krumlov, 62–77.
HANÁK V., ANDĚRA M., 2006: Atlas rozšíření savců v České
republice. Předběžná verze. V. letouni (Chiroptera) – část
2. Netopýrovití (Vespertilionidae - rod Myotis). Národní
muzeum, Praha.
HANÁK V., ZBYTOVSKÝ P., BENDA P., REITER A., 1998:
Distribution of Crocidura leucodon in the southern
borderland of the Czech Republic (Mammalia:
Insectivora). Čas. Nár. Muz., Řada přírodovědná 167
(1–4): 55–60.
MESCHEDE A., 2004: Netopýři v lesním prostředí. Informace
a doporučení pro správce lesů. Ministerstvo životního
prostředí a AOPK ČR, Praha.
MIKÁTOVÁ B., PELLANTOVÁ J., VLAŠÍN M., 1989:
Amphibia and Reptilia in South Moravian Region. Acta
Mus. Nat. Pragae 45 B: 121–180.
MIKÁTOVÁ B., VLAŠÍN M., ZAVADIL V. (eds.), 2001: Atlas
rozšíření plazů v České republice. AOPK ČR, Brno
– Praha, 257 pp.
MIKÁTOVÁ B, VLAŠÍN M., 2002: Ochrana obojživelníků.
Metodika Českého svazu ochránců přírody č. 1.
EkoCentrum Brno, 138 pp.
MORAVEC J. (ed.), 1994: Atlas rozšíření obojživelníků
v České republice. Národní muzeum, Praha.
REITER A., 2001: Srovnání rozšíření obratlovců v oblasti
středního toku Dyje (Národní park Podyjí) s povodím
řek Jevišovky a Rokytné. Thayensia 4: 117–144.
REITER A., 2002: Rozšíření a stanoviště vybraných druhů
obratlovců na rozhraní dvou biogeografických regionů
(jihozápadní Morava). Doktorská disertační práce.
Katedra zoologie PřF UK Praha.528 pp.
REITER A., HANÁK V., BENDA P., BARČIOVÁ L., 2003:
Netopýři jihozápadní Moravy. Lynx, n. s. 34: 79–180.
ŠEBEK Z., 1957: Příspěvek k poznání hmyzožravců
a myšovitých hlodavců Moravskobudějovicka. Vlast.
sbor. Vysočiny, odd. věd přír., Jihlava, 1: 155–178.
VLAŠÍN M., ELEDER P., 1991: Rozšíření ochranářsky
důležitých druhů savců v Jihomoravském kraji. (I.část).
Vlastivědný sborník Vysočiny, oddíl věd přírodních, 10:
209–227.
VLAŠÍN M., ELEDER P., MÁLKOVÁ I., 1995: Rozšíření
ochranářsky důležitých druhů savců v jihomoravském
regionu – 3. část. Vlastivědný sborník Vysočiny, oddíl
věd přírodních, 12: 205–241.
VLAŠÍN M., ELEDER P., NEČASOVÁ I., 1993: Rozšíření
ochranářsky důležitých druhů savců v jihomoravském
regionu. (II. část). Vlastivědný sborník Vysočiny, oddíl
věd přírodních, 11: 273–295.
ZBYTOVSKÝ P., 1998: Příspěvek k rozšíření drobných
zemních savců Jihozápadní Moravy. Lynx, n. s. 29:
61–67.
ZBYTOVSKÝ P., ANDĚRA M., HANÁK V., 2004: Drobní
savci jižní části Českomoravské vrchoviny (Insectivora,
Chiroptera, Rodentia). Lynx, n. s. 35: 141–245.
94 94-95
95
11.4.2007 12:33:50
Závěrem
Závěrem
Myšlenka vydat nějakou publikaci o přírodě Moravskobudějovickaazaplnittakmezeruvinformacíchotomto území vznikla již v 90. letech minulého století na půdě
Správy Národního parku Podyjí. Tam začal v roce 1998
vycházet sborník původních vědeckých prací Thayensia
ajednozvláštníčíslobyloplánovánoprávěpronašioblast.
Vznikem„maléhookresu“MoravskéBudějovicetentoplán
získal na aktuálnosti a možnost získat dotaci na vytištění
tohotodílazFonduVysočinyještěvšechnourychlila.Díky
kontaktům odboru životního prostředí městského úřadu
sepodařilodátdohromadytýmodborníků,kterýjednotlivé
kapitolypřipravilktisku.
Chcitoutocestoupoděkovatpředevšímgarantůmjednotlivých kapitol i všem místním terénním pracovníkům
a badatelům, kteří těmto autorům poskytli informace ze
svýchpozorování.
Zároveňprosímvšechnyostatní,kterétatoknížkaosloví, aby neváhali a veškeré doplňující poznatky a nálezy
předávali na pracovištích muzeí v Moravských Budějovicích,TřebíčiaZnojměnebonaodboruživotníhoprostředí
vnašemměstě.
TiborAndrejkovič
vedoucíodboruživotníhoprostředí
MěstskéhoúřaduMoravskéBudějovice
mapováčást©HELPSERVICE-REMOTESENSINGspol.s.r.o.
www.bnhelp.cz
Tentnoprojektseuskutečnil
sfinančnípodporou
Fondu Vysočiny
a města Moravské Budějovice
Botanickýoddílbylzčásti
podpořenvýzkumnýmzáměrem
MSM0021622416.
96-97
11.4.2007 12:33:52

GEOLOGICKÉ, BOTANICKÉ A ZOOLOGICKÉ ZAJÍMAVOSTI

Transkript

Podobné dokumenty

Opis kroniky obce Krnčice 1912

Rekreace versus ochrana přírody a krajiny, 1. - 3 - O projektu

Cik 2002 def - ICHTYOLOGICKÁ SEKCE

Operace Spelter Lenka-Jih

Fenomén Mohelenské stepi Rostlinní nájezdníci Rostliny

Jemnické listy - Město Jemnice

územní plán nové syrovice

Inventarizační zoologický průzkum PP Luží u

Návrh ÚP Nové Syrovice

Regionální výuka základem udržitelného rozvoje

protokol - Správa CHKO Pálava